~ Křížem kráže. Zc~tzei(hen. ujících životních příběhů. ě důležité zamyšlení Bohu a světě ovo evan elium

Na těchto stránkách se ke slovu dostává 20 mých známých z nejrůznějších scén, kteří budou právět o svých bouřlivých životech. Zčásti půjde o holé přežití. To nejvíc strhující mají všichni společné: mohou podat zprávu o tom, jak Ježíš Kristus obrátil jejich život vzhůru nohama znamení a zázraky zaručeny!

~ Křížem kráže -'lli

Ne

CD

3

K tomu jsem dopsal životně důležité odstavce, které ti pomohou lépe porozumět Bohu isvětu. Naším hlavním světlem je Janovo evangelium! Zde přichází ke slovu sám Bůh. Najdi si klidné místečko a začti se ... Tato knížka probudí, povzbudí a podpoří tvou víru!

ujících životních příběhů

Zc~tzei(hen VERlAG

ě důležité zamyšlení o Bohu a světě ovo evan elium

Zdravíme tě, čtenáři! Těší nás, že jsi vzal do rukou tuto malou knížku. Na scéně budou vystupovat křížem krážem mnozí lidé, kteří prožili život nahoře i dole, a budou vyprávět hodně zajímavého. To nejvíc strhující mají všichni společné: svědectví o tom, jak poznali na vlastní kůži živého Boha a jaké důsledky to pro ně má dnes. Ne, tady nejde o náboženství a církev (I), nýbrž o skutečné představitelné zážitky, zčásti o holé přežití a o nový život, který lze najít u Ježrše Krista. "Já v nic nevěřím" nic neznamená. Patříš ještě stále k vymírajícímu druhu ateistů? Pak mám pro tebe geniální příběh. Pořádně se do něj začti!

V břiše jedné těhotné rockerky • motorkářky žila dvě embrya. Jedno se jmenovalo Skeptik a druhé se jmenovalo Křesťan. Jednoho dne se mezi nimi odehrál následující rozhovor. Malý Skeptik se zeptal: "Opravdu věříš na život po porodu?" Na to Křesťan: "Ano, jasně že věřím na život po porodu! Náš život tady je přece jenom přípravou na život, který nás po porodu čeká." Malý Skeptik s tím nesouhlasil. Namítl: "Blbost, to přece nejde! Život po porodu, to je směšné, jak by to asi tak mělo vypadat?" Na to malý Křesťan: "Všechno

bude světlejší. Svýma očima budeš moci vidět nádherné věci, které si teď ještě neumíš ani představit a svýma nohama budeme běhat po nám ještě neznámém světě a budeme jíst ústy ..." Malý Skeptik ho přerušil: "Jíst ústy? To jde? To mi ukaž! K čemu myslíš, že máš tady tuhle pupeční šňůru. A navíc je moc krátká, kam bys jí chtěl s sebou tahat? A čím bys chtěl běhat? Nohama? Kdo by věřil na chodce!" Malý Křesťan mínil: "Ale to by klidně mohlo jít, vždyť po porodu bude přece všechno jiné." Ale malý Skeptik se domníval: "Teď poslouchej. Je to tak, že žádné "po porodu" nepřijde. Porodem všechno končí. Konec, finito, pryč. Není žádný život po porodu. Smysl života spočívá v tom, udržet se tu tak dlouho a tak dobře, jak jen to bude možné." Pak si dal Skeptik velký doušek z pupeční šňůrý a zakřičel: "Nechte nám pupek a šňůru, vždyť zítra jsme mrtví!" Malý Křesťan říká: "Pojď sem ještě. Pupek a šňůra jsou důležité, ale mnQhem důležitější je život po porodu. Potom uvidíme naši mámu!" Malý Skeptik na tO>"Mámu? Ty věříš na mámu? Kde tady je prosím tě ta tvá máma?" Křesťan se vesele smál, když odpovídal: "Za prvé je to také tvoje máma, ať tomu věříš, nebo ne, a je tady všude okolo. Jsme a žijeme v ní a skrze ní. Bez ní bychom nemohli nic." Na to Skeptik: "Ach přestaň! O mámě jsem ještě nikdy nic neslyšel. Proč nás potom tady nechává samotné? Kde tady je? Věřím jenom tomu, co vidím!" Malý křesťan řekl: "Tvoje oči ještě ani pořádně nefungují. Vidět jí budeš potom, dnes musíš věřit. Ale, když jednou zavřeš pusu a budeš úplně potichu, pak jí někdy můžeš slyšet zpívat, nebo můžeš cítit, když pohladí ten náš malý svět. Já v každém případě věřím, že život bude po porodu pokračovat. Máminu lásku cítím už dnes a to mi dodává

jistotu, že život po porodu bude ještě mnohem lepší. .. Skeptik se domníval: "Zítra bude bezpochyby náš den smrti. Nemáš tedy vůbec žádný strach ze smrti?" Křesťan mínil: "Zítra bude náš den narození a nato se šíleně těším. To přijde opravdu doba, kdy změníš názor a přijdeš do reality!" Jak to vypadá? Všímáš si, jak jsou neudržitelné argumenty typu: "Ještě se nikdo z mrtvých nevrátil zpátky" nebo "Kde je tedy Bůh? Věřím jen tomu, co vidím!" Jen tak mimochodem, já věřím také jenom tomu, co vidím! Co vidím v Bibli, tomu věřím, protože pro každého je pochopitelné, že Bůh dodržuje důsledně své slovo. Ale promiň, ještě jsem se vůbec nepředstavil. Rád bych ti vyprávěl svůj příběh:

Ve školnich časech se mi nevedlo vždycky klidně. Kvůli několika stěhováním jsem neměl vybudované vztahy, nebyl jsem přijímán a musel jsem se často bránit. Proto docházelo stále znovu ke rvačkám. Měl jsem také hodně problémů pro své agresivní chování. S mým bratrem jsme se pořád hádali. Možná to byl důvod k tomu, že mě můj otec, který byl pastorem, tak často brával na cesty.

Mnohokrát jsem seděl na různých shromážděních a (více nebo méně) pozorně mu naslouchal. Přitom jsem se naučil mnoho zajímavého z Bible, ale co by to všechno mělo mít společného s mým životem, to jsem úplně nepochopil. Když mi bylo 14 let, přijel do našeho společenství hostující kazatel. Připadalo mi, jako by mluvil o mém životě. Nedařilo se mi tenkrát nějak zvlášť špatně, ale najednou mi bylo jasné, že potřebuji Boha. A když jsem pak slyšel, že mě Bůh miluje takového, jaký jsem, jako by vedle mě udeřil blesk a já jsem nechtěl a nemohl dělat nic jiného, než vložit celou svou důvěru v Ježíše Krista. Pochopil jsem totiž: Pokud Bůh v Ježíši Kristu zástupně trpěl za mou vinu, tak to musí se mnou myslet jenom dobře. Kazatel mi potom ještě řekl: "Mám ti od Boha vzkázat, že se jednou staneš evangelistou." Byl jsem skeptický, ale ukázalo se, že měl pravdu. Největší chyba mého žívota Trávil jsem nyní hodně času ve společenství. Můj život byl klidnější. Když mi bylo 16 let, začal jsem práci se skauty a současně jsem učinil jako laik své první zkušenosti s kázáním. V té době jsem začal s kulturistikou a trénoval jsem jako posedlý v posilovně. Krátce před mým osmnáctým rokem jsem udělal velkou chybu. Sedl jsem za volant auta, ačkoliv jsem neměl řidičák, a způsobil nehodu. Narazil jsem do jednoho známého, a to přímo před mým domem. Tehdy se mi zhroutil svět. Celé okolí o tom mluvilo a všechny moje plány, které jsem pro svůj život měl, byly pryč. Od vedoucího mládeže k vyhazovači Náklady na léčení nezaplatilo žádné pojištění, a tak jsem musel o víkendu sám vydělávat peníze. Poté, co bylo ukončeno soudní řízení, mi byla nabídnuta práce vyhazovače na diskotéce a já ji přijal.

Mezitím jsem se stal vicemistrem v kulturistice a měl jsem tak potřebnou kvalifikaci pro tenhle "job". Pak to nabralo přímý spád. Skoro každý večer se vyskytly rvačky a výměny názorů. Mnozí mí kolegové se prali, došlo na nože i jejich použití. To už člověk začne přemýšlet o smyslu života, když si lidé kvůli každé hlouposti drtí kosti hevery, sekerami a tyčkami z plotu, a ty jsi sám uprostřed všeho. Měl jsem tolik otázek na Boha. Ještě dnes se přesně vidím, jak jsem tehdy volal ke hvězdám: "Bože, co to má znamenat!?" Nesmyslnost tohoto násilí mě sžírala. Ale takový byl život. Zdrhnout nešlo, to jsem ani nechtěl. Do svatého světa, který zavírá oči před pravdou, jsem utéct také nechtěl. Tak jsem dělal dál. Byl jsem stále agresivnější a to mi způsobovalo další problémy. Moje tehdejší snoubenka to všechno už nevydržela a dala mi kopačky. Tím jsem se dostal úplně na dno. Hlásila se existenční krize a nervy jsem měl na dranc. Byl jsem v koncích a nevěděl jsem, co dál. Bojoval jsem se svým osudem, svědomím, vinou a Bohem. Tak to nemohlo jít dále. Pouze jedna myšlenka mě držela ještě při vědomí: "Pokud je Bůh, pak z toho musí být nějaká cesta ven." A obojí platí. Chtěli nás udupat Vzpomínám si zvlášť dobře na jednu příhodu. Skupina asi 30 lidí se vynořila před diskotékou a chtěla se pomstít za to, že jsme několik z nich v noci vyhodili. Byli vyzbrojeni baseballovými pálkami, noži a jinými zbraněmi. V tu chvíli tam nebylo moc členů ochranky a jeden z nich řekl: "Teď je to v háji, to nezvládneme!" Naše diskotéka byla často napadena a zdemolována. Ale tentokrát to vypadalo hodně špatně také pro nás. Když tě jednou mají na zemi, podají si tě všichni. Hluboko v sobě jsem cítil, jak mi Bůh řekl: "Já jsem Bůh pokoje, důvěřuj mL"

Najednou jsem věděl, že nejlepším řešením by bylo jít jim naproti a s těmi hochy promluvit. A to bylo to nejméně rozumné řešení, protože oni čekali jenom na to, aby se jim jeden z nás dostal do rukou. Moji kolegové mě pevně drželi, když jsem odkládal své zbraně, a říkali: "Pokud tam půjdeš, ubijí tě k smrtí." Jako bych to sám nevěděl. Ale dokázal jsem se uvolnit a šel jsem naproti gangu. Nevím, co se potom dělo. Mluvil jsem s nimi a po 20 minutách si spakovali svoje zbraně a jednoduše odtáhli. Když jsem se vrátil zpátky ke kolegům, řekl jeden z nich: "Tvůj Bůh opravdu žije!" O tom jsem musel potom sám přemýšlet. Víckrát ve svém životě jsem byl v nebezpečí života, ale pokaždé jsem směl prožít, že Bůhje při mně.

Z diskotéky na kazatelnu Obrovská zoufalost, se kterou jsem se v pracl setkával, mě vedla k aktivitě. Stále znovu jsem potkával lidi, kteří byli v koncích a nevěděli co dál, kteří dělali všechno možné i nemožné, jen aby nemuseli myslet na včerejšek ani zítřek. Vzpomněl jsem si na to, co říkal kazatel: "Budeš evangelista." Moje víra v tomto období rostla a sílila. Četl jsem si zase více v Bibli a dostával přesvědčivé odpovědi na otázky, které mě zaměstnávaly. Nechtěl jsem propásnout bohoslužby v neděli dopoledne, a tak jsem často jel z diskotéky rovnou na bohoslužbu. Několikrát jsem tam také kázal. Tématem byla nezřídka velká nouze lidí, se kterými jsem se v práci potkával. Tehdy ke mně přicházeli lidé, které jsem předtím nikdy neviděl, a říkali mi přibližně to stejné:

"Mám ti od Boha vyřídit, že se staneš evangelistou." Byl jsem tím šokován. Ale jednoho dne jsem se musel rozhodnout, jestli chci dále pracovat na diskotéce, nebo nastává čas, abych úplně důvěřoval Bohu - se všemi důsledky.

Poslední núž Při jedné rvačce u dveři ke mně přiskočil chlap s vytaseným nožem. Bylo příliš pozdě na to za reagovat. Uvnitř všechno zařvalo: "Bože, pomoz mi!" V tu chvíli zůstal ten týpek stát jako solný sloup. Chtěl jsem hned zaútočit svým boxerem, ale nemohl jsem. Pak jsem slyšel vnitřní hlas: "Udeř, obhájíš se před každým soudem." Instinktivně jsem věděl, že tyto myšlenky mi dal sám satan. Jiný vnitřní hlas říkal: "Když mi ted' nebudeš důvěřovat, tak tady chcípneš." Poznal jsem jasně Boha. Nechtěl jsem udeřit, věděl jsem, že ten druhý by to nepřežil. Něco se ve mně stalo. Tak jsme tam nějakou chvíli stáli. Všechno proběhlo tak rychle a přesto to byly jen okamžiky, ve kterých jsem si ve víře mohl říci: "I kdyby mě zapíchnul, věřím, že Ježíš Kristus zemřel za moje hříchy. Vím, že tak nebo tak všechno končí na věčnosti - já mám věčný život. Raději půjdu já než on." Byl jsem jako ochromený, když jsem toho týpka vyzval, aby mi odevzdal nůž. Myslel jsem si, že blouzním, když mi ho dával. Vysvobodil se ze své strnulosti, nůž mi skutečně vydal, otočil se a odešel. Od této chvíle jsem věděl zcela přesně: "Bůh je tady." Tohoto Boha, který mě beze vší pochybnosti zachránil od jisté smrti, tohoto Boha musím lépe poznat, všechno ostatní pro mě ztratilo význam. Moje otázka zněla: "Jak si můžu být jistý, že se v Bibli zjevuje ten pravý Bůh?" A odpověď jsem brzy našel, neboť Bible je důkazem Boha sama o sobě! Přesvědčí tě sama, vysvětlím ti to. g

Logický důkaz Boha: Musíš vědět, že Bible nebyla napsána pouze jedním autorem, ale že Bibli tvoří 66 knih od 40 autorů. Samozřejmě je oprávněná otázka, jak může být nějaká kniha "Božím slovem?!" Odpověď je prostě bomba! Neboť těch 66 knih není jenom seřazení na sebe navazujících příběhů, nýbrž máme prokazatelně co dělat s božími proroctvími. odvíjejícími se jako červená nit, a jejich naplněním. Stále znovu Bůh vzkazuje:

"Říkám vám to již nyní předem, abyste potom, až se to stane, uvěřili, že já jsem to." (Jan 13,19 nebo Izajáš 42,9) Těch 66 knih Bible je tvořeno 1189 kapitolami, neboli 31176 verši. Z tohoto počtu obsahuje 6408 veršů prorocké předpovědi. Z toho se již více než 3800 prorockých předpovědi do detailu naplnilo. Právě v těchto dnech se naplňují mnohá proroctví v přírodě, politice, hospodářství a evangelizaci světa. Uvědom si to, neboť některé lidi to naprosto mine, protože nechtějí (znát) Boží slovo. Stačí číst pouze Bibli a noviny, a pak nebudEjl ochyb, že Bible je aktuálnější než jakékoliv noviny, nenech jí proto mlčet. To je ten jasný logický důkaz Boha, ktérý můžeš vědecky zkoumat. Tím je dokázáno, že se Bůh zjevuje ve vatém Písmu. Víra v Ježíše Krista se zakládá na potvrzeném př-esvědčení. Ježíš prorokoval následující:

~ "A toto ev: ngelium o království bude kázáno po celém světě, n vědectví všem národúm, a teprve poto "fde konec. " (Matouš 24: 4,

1

~ ~ ~ ~

Tato předpověď byla vlastně neproveditelná, protože tehdy neexistovala žádná média, vozidla a podpůrné prostředky, které by tuto předpověď zrealizovaly. Tehdy nebyl na světě ani žádný křesťan (!) - ale jeden "Kristus" a to, co on předpověděl, se naplňuje. A tak Boží slovo zasahuje téměř všechny národy a kultury a milióny lidí všech generací přijali skrze Ježíše Krista odpuštění svých hříchů a nový věčný život. Boží království na zemi se rozšiřuje a současně se nebe zalidňuje. Ještě jednou: Tady nejde o mrtvou církevní politiku, nýbrž o Boží království a o reálný život s Bohem! Bůh ti nechal také vzkázat:

j ~ ~

"Kdo mě hledá celým svým srdcem, tomu se dám nalézt. " (Jeremjáš 29,13)

~

Není nikdo, kdo by hledal Boha celým svým srdcem a koho by Bůh zklamal. Jak to prožilAlex z rockerské - motorkářské scény, o tom vám podá zprávu sám.

Zákon ulice: Bezohledně bojuj za své ideály Narodil jsem se v roce 1961 ve městě Kiel. Moji rodiče se řídili tzv. přesným plánováním rodičovství, k čemuž patřilo, že měli naprosto přesný, vysněný a vytoužený plán - mít dvě děti. Moje matka podle onoho plánu otěhotněla, měla to být dvojčata. Jenže obě zemřela během porodu. Ať už to zni jakkoliv tvrdě, často jsem o tom přemýšlel, a jsem Bohu vděčný za to, že se to tak stalo. Jinak bych neměl šanci poznat ten nádherný život na této zemi. Můj život probíhal způsobem, který byl všechno jiné, jen ne normální. Jako kojence mne trápily silné bolesti žaludku, což vedlo k tomu, 11

že se mnou moji rodiče museli každý druhý den do nemocnice. Až jeden ošetřující lékař zjistil, že mám ve střevech jakousi nezvykle velkou odchylku, která způsobovala silné bolesti. Kromě toho řekl lékař mým rodičům, že v důsledku této odchylky bude můj tělesný vzrůst buď velmi malý, nebo, jak se lékař vyjádřil, ze mne bude pořádný klacek. Jsem Bohu vděčný, že jsem nezůstalliliputem. Také jsem vděčný své matce, která mne tehdy důkladně kojila - aby chlapec rostl. Mluvit o šedesátých letech, jakoby ještě patřily do poválečné doby, je samozřejmě úsměvné, ale přesto se mi zdá, že se ty dvě časové epochy podobaly. Shodovaly se v nedostatku a zkušenostech plných utrpení. Patřil jsem, jako mnoho dalších, ke generaci zvané v Německu "klíčové děti". Naši rodiče měli malý obchůdek s potravinami. Ráno v pět hodin odcházeli z domu a vraceli se teprve pozdě večer, když už jsme většinou spali. Na krku jsme měli klíče od domu, většinu dne jsme byli odkázáni sami na sebe. Na jednu stranu to bylo dobré, protože jsem se naučil být samostatný a sám se prakticky rozhodovat. Na druhou stranu jsem postrádal faktory, které jsou pro zdravý vývoj osobnosti dítěte nepostradatelné. K těm patří láska, péče, výchova a společně s rodiči strávený čas. Rychle jsem poznal, jak to venku chodí. Zákon ulice zněl:

nenech si nic líbit, bud' silný a neměj strach, bezohledně bojuj za své ideály, žij svůj sen, svou vizi, a jdi za tím, dokud toho nedosáhneš. Když se žije s Ježíšem, některé věci fungují úplně stejně. Setkání s rockery - motorkáři Moje první setkání s motorkáři z MC klubů jsem měl ve věku kolem sedmi let. Ve městě Kiel byla dvě kina, kde se dalo v neděli za marku dívat na filmy jako např. "King Kong versus Godzila". V jednom kině se scházeli Wild Dogs, ve druhém MC Black Panther. Rychle jsem tím byl okouzlen. Pocit moci, volnosti a dobrodružství se vpálil do mého srdce. Byl jsem fascinován dlouhými vlasy, koženými bundami pobitými cvočky, tetováním, těžkými mašinami, jejich většinou dobře vypadajícími ženami, a jejich hlasitým, drzým vystupováním. V tom okamžiku jsem dospěl k rozhodnutí, které mělo ve velké míře ovlivnit celý můj život. Sice jsem věděl, že chci být jako oni, ale ještě jsem

nevěděl, jak tohoto cíle mohu dosáhnout. Kradl jsem peníze z peněženky svých rodičů a také jsem chodil krást na objednávku. V devíti letech jsem tajně začal s kouřením. Od svých dvanácti let jsem pil pravidelně alkohol a ve čtrnácti letech potom začala moje výstřední drogová etapa. Vyzkoušel jsem hodně a byl jsem nadšen z toho, jaký požár v mé hlavě různé drogy způsobovaly. Abych se o něco přiblížil svému cíli, nechal jsem se ve třinácti letech poprvé tetovat. Jako předloha posloužila šablona Asterixe ze skleničky Nutely. Moje matka se nervově zhroutila, když uviděla svého třináctiletého potetovaného syna. Našel jsem zalíbení v tom, šokovat druhé lidi. Zdálo se mi nudné, když jsem viděl lidi ležet na pláži jen s přirozenou barvou kůže. Následovalo ještě mnoho dalších tetování, většinou satanských, démonských nebo obscénních motivů. Od časného dětství pro mne byla existence ďábla faktem, měl jsem více okultních zkušeností. Líbilo se mi být zlý. Cítil jsem v sobě silnou agresivitu, která mne často zapletla do pustošivých, ničivých rvaček. Vyvolávalo to ve mně velkou vlnu hněvu, zpočátku jenom ve škole. Cesta do vězení Nakonec jsem brzy musel do vězení kvůli těžkému ublížení na zdraví. V pozdějším stádiu nabývaly mé návaly agrese takových rozměrů, že to vypadalo následovně: krční tepna a ostatní tělesné žíly jsem měl zduřené do velikosti tlustého elektrického kabelu, oči mi lezly z důlků, vyrážel jsem zvířecí zvuky. To obyčejně způsobilo, že se moji protivníci dali na útěk. V takových situacích se také jednou stalo, že jsem vytrhl ze zdi kuchyňskou dvoudveřovou visací skříň plnou nádobí i s hmoždinkami, a mrštil jsem jí napříč kuchyní, kde se rozbila na tisíc kousíčků. V roce 1976 došlo v Kielu k velkému hnutí

punku, vyvolanému kapelou "Sex Pistols". Líbilo se mi být součástí tohoto hnutí, ve kterém se míchali punkeři, motorkáři, rváči a freaks. Denně jsme se scházeli, abychom pili, brali drogy, poslouchali hudbu, potom řádili ve městě, což bylo místním tiskem všechno detailně dokumentováno, jelikož pravidelně docházelo k těžkým výtržnostem a střetům. Mou oblíbenou hudbou nebyl ani tolik punk, raději jsem poslouchal "AC/DC" a "Judas Priest". Pomalu ale jistě jsem si hledal nový kruh přátel, nechtěl jsem se věčně bezcílně poflakovat. Nakonec jsem našel cíl - chtěl jsem se státrockerem, motorkářem. Netrvalo dlouho a objevil jsem legendární "Bali Pomp6s", obchod, kde se hrálo hodně "AC/DC" a další tvrdé věci. V "Bali Pompos" se stala další cestu určující událost v mém životě. Seznámil jsem se tam se svým přítelem Martínem (dříve zvaným "Tygr"). Okam ~'tě mne upoutalo, jak se vpředu nedbale opíralo podium. Člověk měl dojem, že je mu jeho džínová bunda o vě čísla menší - nebo to snad bylo tím, že velmi mnoho tr oval a posiloval s činkami? Co mne ale ovlivnilo nejví ,byl netopýr, kterého měl ve velkém provedení vytetované na ruce. Velké množství barevných tetování sice bylo cool, le vytetovaný netopýr na ruce byl ještě o stupeň lepší. Ryc jsme se dali do hovoru, naším spo čným tématem byl "AC/DC". I v jiných věcech jsme ob yili společnou řeč. Vyvinulo se mezi námi až neobvyklé přá Iství, které trvá až do dnešního dne. Od nějaké doby neb . v Kielu žádní motorkáři, a tak jsme se s Martinem rozh li, že tomuto zoufalému stavu uděláme konec. Založili jsme "Asgard", náš první motocyklový klub. Aniž by nám někdo řekl, jak se takový MC (Motorcycle Club) organizuje - v té době bylo v severním Německu jen málu klubů, chtěli jsme ho vést pomocí autority a trochy psychologie k velkému cíli. Jsem přesvědčen, že jsme ve 15

své době byli skuteční vizionáři a průkopníci a stálo by za úvahu zjistit, jak by se asi motoscéna ve spolkovém státě Schleswig-Holstein vyvíjela bez nás. Relativně rychle jsme poznali, že s většinou lidí z našeho klubu našeho cíle nedosáhneme. Pro ně totiž bylo rockerství - motorkářství volnočasovou nebo víkendovou aktivitou. Nebylo to pro ně, tak jako pro nás, postojem k životu, který nekončí dosažením pětadvacátého roku života. Založili jsme "Steel Brothers MC" a shromáždili jsme kolem sebe řadu tvrdých mužů, kteří měli jednu společnou věc: všichni chtěli hrát v první lize. Pro Martina, Ericha a mně se nicméně m -ly věci vyvinout tak, jak se nám o tom nikdy ni nezdálo. o letech jsem opět potkal svého starého kámoše uckeho, jehož jsem znal ještě z punkového hnutí. Jako m ho dalších mých starých známých, není už dnes ani Ha ke· mezi živými. Vyprávěl mi o svém bratru Hen govi, o němž jsem už slyšel. Býval ve městě znám rváčem, rád obč brával drogy. Hauck i vy , že se jeho bratr změnil k nepozn práví, že existuje nějaký život po smrti, k člověk musí mít osobní vztah s Ježíšem Kristem potřebuje odpuštění hříchů. Myslel jsem si nejdřív, že ten Henning asi špatně snáší nějaký typ drogy. Krátce nato jsem měl příležitost ho osobně poznat. Přišel jsem jedné noci totálně zpitý zjisté Kielské diskotéky. Napřáhl jsem se k ráně Na parkovišti stála skupina mladých lidí, měli kytary, a zpívali něco zbožného. Já jsem takovému jásavému ruchu nevěnoval pozornost, jelikož bylo chladno a já chtěl domů. Najednou se od skupinky oddělil mladý muž, přišel ke mně, vzal mne pevně za ruku a zeptal se mě, zda mi jsou odpuštěny mé hříchy. Pocítil jsem nezkrotnou chuť mu 16

jednu vrazit. Protože na něco tak drzého jsem v pozdní hodině už nebyl připraven. Už jsem se napřahoval k ráně, ale najednou mi bylo jasné, že tento člověk musí být bratr mého kámoše Hauckeho. Pozval jsem ho k sobě domů, ale s varováním, aby mně nezačal nervovat s kostelem. Byl jsem šťastný, spokojený, a chtěl jsem vědět, co se s ním stalo, že se choval tak zvláštně. O pár dní později ke mně přišel a vyprávěl mi, že Bůh totálně změnil jeho život. Za jeho prostými a jednoduchými slovy jsem cítil neuvěřitelně mocnou sílu, pro kterou jsem však neměl žádné vysvětlení. Ani jsem neměl nic proti tomu, že se Henning vždy znovu pozval na příště. Chtěl jsem vyzkoumat, co tím člověkem doopravdy hýbe. Vyprávěl mi o nadpřirozených znameních a zázracích, čemuž jsem nejprve nemohl uvěřit. Ale mluvil také o tom, že Ježíše Krista je možné skutečně zažít. Něco takového jsem přes tím nikdy neslyšel. Naše setkávání pokračovala dál a najednou už tomu byl rok, co jsem se jednou měsíčně scházel s křesťanem Henningem. Ale ani v těch nejvzdálenějších myšlenkách jsem nepřemýšlelo tom, že by se můj život měl v jakékoliv podobě změnit. Jiné to bylo v okamžiku, když mi můj nejlepší přítel Martin vyprávěl, že také on reálně zažil Ježíše Krista. Byli jsme jako bratři, proto jsem to, co říkal, nemohl jednoduše odsunout stranou, musel jsem se tím zabývat. Jenže já jsem svůj život, který se mi dost zamlouval, nechtěl měnit za jiný život, který jsem neznal. A tak jsem se dva týdny umrtvoval, ohlušoval drogami a alkoholem, vyhýbal jsem se všem lidem, kteří měli co do činění s vírou. Nicméně vnitřně jsem byl totálně rozerván: musel jsem vědět, jak vypadá pravda. Tak jsem se vydal za Henningem, abych pravdu našel. Byl překvapen, že mne vidí. Já ho hned varoval: "Jestli nezažiji Ježíše Krista stejně reálně jako vy, budu rozdávat rány!"

To jsem řekl proto, že jinak bych musel předpokládat, že mne celý rok vodil za nos. Nevysvětlitelný pokoj Když jsem vstoupil do jeho bytu, okamžitě jsem ucítil nevysvětlitelný pokoj, který jsem ještě nikdy předtím necítil. Posadili jsme se na pohovku a začali se modlit. Jájsem řekl jednoduchými slovy: "Bože, jestli existuješ, prosím dovol mi Tě poznat." Najednou se mi vnitřním zrakem bleskovou rychlostí odehrál můj dosavadní život. Nicméně jen ty špatné věci, z kterých jsem už většinu zapomněl, a o kterých jsem netušil, kde se najednou vzaly. S každým dalším obrazem jsem tělesně cítil, jak na mne padá špína. Byl jsem člověk bez skrupulí, který byl schopen bez mrknutí oka rozpárat člověka nožem. Ale v tomto momentě mi bylo jasné, a nebylo to žádné namlouvání si něčeho, že Bůh je reálný. Věděl jsem, že kdybych zemřel, budu na věky ztracen. Ve svém zoufalství jsem nyní volal, aby mi Bůh odpustil. Viděl jsem, jak se strop obýváku rozevřel, a tělesně jsem cítil, jak na mně někdo vylil velkou vanu vody, která ze mne smyla všechnu tu špínu. Věděl jsem, že mi Bůh odpustil. Byl to úžasný pocit. Dnes je to už přes dvacet let zpátky a nikdy jsem tohoto kroku nelitoval. Klaus Meine, zpěvák skupiny "Scorpions", jednou v jednom interview řekl: "Rock'n'Roll je poslední dobrodružství naší doby." Myslím si, že poslední dobrodružství naší doby je poznat toho, který stvořil nebesa i zemi. Mé srdce stále patří outsiderům společnosti, protože Bůh říká, že vyvolil to, co je ve světě bezcenné. Chci něco urvat pro Ježíše a přidat k tomu svůj malý kousek, aby co nejvíce lidí poznalo svobodu, kterou mně daroval Ježíš. 5 pozdravemAlex

Alex to myslel vážně, hledal Boha celým srdcem, a Bůh se nechal nalézt, odpustil mu jeho hřích, a přijal ho za své dítě. Mnozí si myslí, že to je příliš pěkné, než aby to mohla být pravda, totiž že jim Bůh opravdu chce odpustít. Říkají: "Kdybys jen věděl, co já mám všechno na svědomí. .. " Jistě (!), tvá vina tě odděluje od Boha. Toje věc, kterou je třeba vzít vážně. Ale Bůh přišel z lásky v Ježíši Kristu na tento svět a zemřel zástupně za tvou vinu. Ježíš Kristus zaplatil za tvou vinu. Krev Ježíšova může očistit i toho nejhoršího viníka. 700 let před tím, než přišel Bůh v Ježíši Kristu na tuto zem, byl už prorokem Izajášem oznámen důvod jeho příchodu. 700 let bylo toto proroctví zvěstováno a 700 let čekali věřící lidé na naplnění zaslíbení. Máme tady výňatek z Božího prorockého prohlášení skrze Izajáše:

~

1

1

"Byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. " (Izajáš 53: 5-7)

upozornil poslední prorok Jan na Ježíše a zvolal nahlas, abys to slyšel i ty:

UHled', beránek

Boží, který snímá hříchy světa. " (Jan 1:29)

~

r

~

Když potom Bůh veřejně vystoupil v Ježíši Kristu, aby zvěstoval evangelium o království Božím, a aby za nás zástupně zemřel,

Ježíš je středem všech proroctví. Ježíš nepřišel z čistého nebe, nýbrž jeho příchod, život, smrt, vzkříšení a nanebevzetí, všechno to bylo před tím oznámeno cca 330 biblickými proroctvími a Ježíš je všechna naplnil! Jen na kfíži Ježíš naplnil 30 proroctví! Naplnění nejdůležitějších předpovědí: Ježíš zástupně trpěl a pykal za tvou vinu, abys ty mohl s jistotu přijmout odpuitění tvých hříchů, mohl přijít k Bohu a mohl začít noyt iivot podle Boží vůle. Na příběhu Frankyho můžeš vidět, že Bůh může odpustit úplně všem lídem.

pokud se jími dal šířit teror a násilí. Nezalekl jsem se před tím použít nůž a bodnout, pokud to k něčemu vedlo. City jako např. soucit mi byly naprosto cizí. Ani vůči svému otci jsem nevykazoval žádný respekt a jednoho dne jsem ho zmlátil. To byl začátek konce. Společnost mě srala a já musel někam pryč, protože jinak bych skončil na krátko nebo na dlouho za mřížemi.

e i ce v Sársku jako jsem jako dítě pokřtěn v í probí alo v domově

Čím jsem byl starší, tím více se zhoršovaly mé činy. Vedl jsem opravdovou válku a terorizoval jsem své okolí i spolužáky v takové míře, že jsem byl jen krůček od vyhazovu ze školy. V pubertě to bylo ještě horší: jeden trestný čin za druhým, veškeré prostředky mi byly dobré,

Z vyprávění jsem věděl, že v sousední Francii je možné zašít se v cizinecké legii. Tak jsem jedné noci zmizel a vydal jsem se na hranice, abych svůj úmysl proměnil ve skutek. Tehdy mi bylo přesně šestnáct a půl roku. Přihlásil jsem se na stanovišti pohraniční stráže a řekl jsem svou školní francouzštinou: Legion Etrangeré. K mému překvapení se mě vůbec na nic neptali - žádná otázka kdo jsem, odkud přicházím, a kolik let mi je. Dali mě do kasáren legie Strasbourg, kde jsem potom podepsal svůj první kontrakt na příštích pět let. Dokázal jsem to. Cítil jsem se jako muž, měl jsem ideály a chtěl jsem změnit svět. Jaký to omyl. Brzo se mi otevřely oči. Základní výcvik v nejtvrdší armádě světa. Pokud nějaká taková byla, tak právě zde a ne jak je popisována někde na onom světě. Brzy následovalo to, na co jsem byl vycvičen a co jsem podepsal: "válka" a zabíjení. V sedmnácti a půl letech jsem byl poprvé nasazen v tehdejším Zairu, dnešním Kongu. V roce 1978 jsem potom zažil jako parašutista to, co vždy popisovali staří účastníci světové války. Realitu, co znamená válka. Co znamená zabíjet, sám si zachovat život, ale druhému -nepříteli, život vzít. Vyzkoušel jsem si být sám zasažen, zraněn a zachovat si vůli pokračovat i přesto dál. Když jsem musel zabit prvního člověka, ještě jsem nad tím přemýšlel: "Co jsi to udělal?" Ale u dalšiho už to 22

bylo jedno. Jen následně v životě už nebylo nic tak, jako dřív. Tak to šlo rok za rokem, ze Zairu přes půl Afriky až k první válce v Perském zálivu 1991 a Balkán - Sarajevo 1992. Dohromady jsem v té době zažil jedenáct válečných tažení. Zabíjení se stalo mým denním chlebem a také se mne to už nijak nedotýkalo. Neměl jsem sebemenší úctu k lidskému životu, byl příliš jednoduchý. City jsem neznal. Ještě i tehdy, když se objevili dětští vojáci, jsem dále dělal svou práci a nepřemýšlel jsem nad tím. Někdy po téměř dvaceti letech vojančení jsem se vrátil zpět do vlasti, a teď teprve nastaly problémy. Nedovedl jsem se správně zařadit.. Chlast a drogy určovaly každý můj den. Jednoho dne se ale ozvalo podvědomí. Letité zabíjení požadovalo svou daň. Stokrát a stokrát jsem zabíjel a ted' se dostavila myšlenka proč! "Co jsi to udělal?" Přeci jen jsem měl pocity, nebo jak by se to mělo nazvat. Pokoušel jsem se je potlačit, dál jsem chlastal a utíkal jsem do motorkářského (rockerského) prostředí. Tam jsem se cítil dobře, byl jsem respektován, a mohl jsem dočasně potlačovat své nejvnitřnější svědomí ve rvačkách a trestných činech. Byl to však jen útěk: jednoho dne jsem seděl v kavárně, kde jsem se úplně zhroutil. Má duše a tělo se hlásily o svá práva. Třásl jsem se po celém těle, nemohl jsem se ani pohnout. Přepadly mne mdloby a strach. O tom jsem ale nic nevěděl, neznal jsem to slovo, neuměl jsem s tím zacházet. Skončil jsem ve voze rychlé záchranné služby a následně na jednotce intenzivní péče. Tělesně jsem však byl v pořádku, po dlouhém sem a tam jsem musel na psychiatrii na terapii. Bylo mi řečeno: "Jste vysoce traumatizován válkou. Skrze letité potlačování (skutečnosti) bylo vaší duši uškozeno." V té 23

době ale ještě nebyly zkušenosti a poznatky o tom, jak pracovat s válečnými traumaty, a já musel žít a vycházet s ostatními nemocnými, tedy se schizofreniky, psychotiky nebo depresivními pacienty. Byl jsem na odvykačce, tu jsem zvládl- byl jsem opět čistý a trochu stabilnější. Byla mi udělena rada spojit se s nějakým pastoračním pracovníkem, který by mi mohl pomoci dál. Potom přišel Štědrý den, já jsem byl doma sám, a nevěděl jsem, jak dál. Zavolal jsem našemu katolickému knězi a prosil jsem ho o pomoc. Co jsem se od něj dozvěděl, bylo jako facka přes obličej. Tenhle chlap se u mně objevil, vyslechl si mou záležitost, načež mi odpověděl: "Milý pane, než se s Vámi budu dále bavit, měl byste se nejdřív vyzpovídat ze svých hříchů." Jinak mi prý nemůže více pomoci. Popadl jsem ho za límec a vyhodil ven. Ani ten katolický sbor samotný se mnou nechtěl mít nic společného - s potenciálním vrahem, jak se ten kněz vyjádřil. Zase jsem byl sám se sebou a svým svědomím. V této době jsem potkal Esther, děvče z vesnice. Zběžně jsem ji znal a věděl jsem, že měla drogovou minulost a její rodiče měli křesťanské knihkupectví. Blíže jsme se seznámili a ona mi vyprávěla o svém životě. Jak žila život na ulici na okraji společnosti, jak jí z toho Bůh pomohl vystoupit. Dnes je od drog osvobozená a dala svůj život Ježíši Kristu. Poprvé jsem tak slyšelo Ježíši a hned jsem vypěnil. "Jen mě nech na pokoji, nevyprávěj mi ty zbožné řeči a vůbec se nepokoušej mně obrátit. Mám farářů a knězů plný zuby. Bůh neexistuje, a i kdyby, tak se ode mne odvrátil, stejně jako církev. Mně nemůže odpustit nikdo." V následujících dnech mi ale Esther nedala pokoj, zkoušela to stále znovu - a já jí příliš neodporoval, vlastně proto, abych měl svůj klid. V průběhu času se mezi námi vytvořil vztah a ona mne pozvala na Jesus - Freak - Festival, kam se chystala. Já na to neměl náladu. Ale kupodivu jsem

v den odjezdu stál před jejími dveřmi a chtěl jsem jet s ní. Namlouval jsem si, že to s Bohem nemá nic společného. Jen jsem ji chtěl mít ve své blízkosti. Šli jsem na Freakstock - festival a tam jsem zažil něco, co jsem měl za nemožné. Byla zde neagresivní atmosféra - nebylo to jako na jiných festivalech, kde je randál a odehrávají se výtržnosti, kde se chlastá a konzumují drogy. Ne, tady vládl klid a pokoj, žádné předsudky, ke každému zde přistupovali jako k člověku. Cítil jsem se tady dobře jako už hodně dlouho ne. Vstoupil do mne vnitřní klid, který jsem už ani neznal, a vnitřní hlas ve mně říkal: "Pošlu tě tam, kde jsi byl ty sám, a odkud jsi přišel. Tam budeš hlásat mé slovo, v mém jménu." Co to bylo? Byl to Bůh, který ke mne mluvil, nebo to bylo jen zmatení smyslů? Nevěděl jsem a také jsem o tom nemluvil. Jeli jsme domů a já se stáhl do sebe. Musel jsem přemýšlet, ale zároveň jsem potřeboval s někým mluvit. Proto jsem se obrátil na Estheřina otce, který, jak jsem věděl, byl zbožný člověk: křesťan, kazatel a člen vedení baptistického sboru. Člověk, který neznal předsudky, byl dobrosrdečný a pro každého měl připravené ucho k naslouchání. Jemu jsem se svěřil. Pozorně si vyslechl můj příběh, a řekl: "Kristus, náš Pán, tě našel, a ty Jeho. Obrať se, protože k tobě mluvil Pán. Dal ti úkol a odpustil ti." Nemohl jsem tomu věřit. Mně, vrahovi, který neměl svědomí a zabíjel lidi, který žil svůj život naprosto bezbožně? A přesto - bylo to tak. Obrátil jsem se a bylo to jako by ze mně bylo sejmuto přetěžké břemeno. Ustaly moje noční můry, můj život se změnil. Stal jsem se klidnějším, dovedu už vycházet s lidmi a respektovat je. Skrze pověření, které jsem dostal od Pána Ježíše, jsem založil skupinu, která se věnuje lidem žijícím na okraji společnosti, tak jako kdysi já sám: motorkářům, drogově 25

závislým a bývalým válečným kamarádům. Všem těm, kteří potřebují slovo našeho Pána Ježíše více než kdy jindy. Naším pověřením je misijní práce, evangelizace a streetwork v okrajových skupinách. Nazýváme se Ucbones • Icanarmy podle Ezechiele 37: "Ty vidíš kosti, já ale armádu bojovníků." V našich barvách je ruka kostlivce, písmeno J, které znamená Ježíš, a tři rudé kapky krve, které symbolizují trojjedinost: Otec, Syn a Duch svatý. Já jsem zažil odpuštění, Pán Ježíš mi daroval nový život a druhou šanci. Chci mu za to děkovat! Amen Frank Ucbones -Icanarmy Není to bomba? Bůh odpustil vinu i Frankymu. Ovšem ne tak jednoduše smazal houbou, nýbrž Ježíš Kristus zemřel zástupně za naše hříchy. Trpěl, pykal, zaplatil.

J 1

Víte přece, že jste z prázdnoty svého způsobu ~ života, jak jste jej přejali od otců, nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krvi Kristovou. On jako beránek bez vady a poskvrny byl k tomu předem vyhlédnut před stvořením světa ..."

f

(1 Petrova 1:18-20)

a zni 86h ti I Můžeš se obrátit na Boha a začít s ním nový věčný život. Bohu nejde v první řadě o naše vlastní úsilí, se kterým bychom se mu snad chtěli

26

zalíbit, když si všimneme, že Boha je třeba brát vážně. Bůh nás přijímá ve své milosti, když věříme Ježíši Kristu jako svému Pánu a Spasiteli a chceme začít nový život víry podle Boží vůle. ~

"Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. " (Efezským 2:8-9)

1

t

To poslední, co by Bůh mohl potřebovat, jsou sebespravedliví, kteří se chválí svými dobrými skutky, a setrvávají ve svém náboženském prostředí s falešnou jistotou. Tím ale nemůžeš zakrýt svou vinu před Bohem, ani svůj pravý vnitřní stav. Na cestě k Bohu ti nepomůže žádná Maria ani mrtví, prohlášení za svaté. Ani nucené navlhčování nemluvňátek, ani konfirmační pokrytectví nebo zapalování svíček tě nedostane do nebe. To jsou všechno lži náboženských tmářů, kteří sami důsledně nevěří slovům Ježíše, který říká:

1

"Já jsem ta cesta, pravda, i život, nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. " (Jan 14:6)

t

Bůh neakceptuje žádného Buddhu, Marii, Mohammeda, žádné biřmování ani nedefinovatelné osvícení - nýbrž jedině a pouze pravou, nepředstíranou víru v Ježíše Krista z přesvědčení. Jen víra v Ježíše Krista je vhodná ke spáse. Jen vírou v Boží výroky si uvědomíme, kdo je Ježíš, že potřebujeme odpuštění, že se musíme obrátit - a že to také smíme udělat! Pouze vírou v Boží slovo se dostaneme zpět do společenství s Bohem a obdržíme veškerá požehnání, která On zaslíbil. Pouze v pravé víře je obsažena důvěra v Boha, láska a odevzdání se, a důsledek pro nový život v požehnání. Není to obsaženo v náboženských organizacích, tradicích, rituálech a prázdných slibech. Víra důvěřuje Božímu slovu prostě a úchvatně. Můj kamarád Joop je žijícím důkazem pro to, jak může víra v Ježíše ukončit začarovaný ďábelský kruh nenávisti, násilí a drog.

Můj život začal v nizozemském velkoměstě jménem Haag. Brzy v mém dětství zemřel můj otec na těžkou nemoc. Protože jsme doma byly čtyři děti, byla to pro nás tvrdá rána. Byl začátek šedesátých let a sociální systém ještě nebyl tak dokonalý. Užjako malý kluk jsem byl vzdorovitý. Když mi bylo asi 7 let, vstoupil do života mé matky nový muž. Ten byl velmi brutální a agresivní. Ve školce jsem byl nezkrotný. Což znamenalo, že po šesti měsících chození do školky pro mne toto předškolní zařízení přestalo existovat. Nesměl

jsem tam. To se mému otčímovi pranic nelíbilo. Mezi námi dvěma docházelo k dosti silným třenicím. On nechápal mně a já nechápal jeho. Také jsem se pak cítil opuštěný svou matkou, protože ona v takových situacích nikdy nezasahovala. Potom přišla škola. Nedovedu si vzpomenout na školu, ze které by mne nevyhodili. Kvůli tomu docházelo stále znovu ke stresovým situacím a hádkám s mým otčímem, který mne tehdy už opravdu dost silně tloukl. Byl toho názoru, že ranami se všechno vyřeší. Problém ale byl, že já byl rok od roku agresivnější. Na ulici jsem byl velmi oblíbený chlapec, protože jsem vždy ochraňoval své přátele. Dodávalo mi to dobrý pocit moci a uznání. V naší čtvrti nebylo nikoho, koho bych nebyl zmlátil, a já jsem si užíval toho, jak se mně všichni báli. Problémem ale bylo, že už samozřejmě neexistovala škola, do které bych směl chodit. Nikdo nevěděl, co si se mnou počít. Ve dvanácti letech mne strčili do domova pro obtížně vychovatelné děti. Po šesti měsících mně odtamtud ale vyrazili, protože mne nikdo nedovedl zkrotit, byl jsem nezvladatelný a strhával jsem s sebou ostatní chlapce. Musel jsem potom na n,ějakbu dobu do továrny pro mládež. -

.

.,'

'I

~

.;

.\'~n~~1'-.V/ •

\;

\.. ,.

l •.• ~ •J

."...

•

li '.

~'. I." \;jii

'.I "

J

"

.

,,~.~

(H' .,

i'~

.'

~

,

Y'

•

11:

'~I

t"'

~; t

To už se mi dost líbilo, protože tam bylo možné dělat praktické věci, např. zpracovávání dřeva nebo zahradnické práce. Jenže se to samozřejmě nelíbilo mému nevlastnímu otci, který mne stále znova slovně napadal, že jsem budižkničemu a na nic se nehodím. Při tom docházelo k ranám a rvačkám. Tak jsem po nějaké době kvůli tomu skončil i v oné továrně pro mládež.

.",~

~

.

~

r::lJ.

~

.~-;nI

, .~\ I,. (., . I. 1 •

.·1 ,

1

• ~J

Moje první lod' V mých čtrnácti letech dospěli rodiče k závěru, že to se mnou dál už nejde. Měl jsem za sebou už vícero soudních stání, vždy šlo o stejný delikt: rvačky. Došli jsme k rozhodnutí, že bych měl vyjet na moře. Pro mně to znamenalo něco zcela nového: volnost a dobrodružství. Aspoň jsem si to tak maloval. Taky jsem se chtěl dostat pryč z domova, pryč z těch sraček. Moje první loď měla osazenstvo o čtyřech lidech. Já jsem se tam dostal jako plavčík. To znamená, že člověk je tam takové "děvče pro všechno". To bylo ale něco, co se mi vůbec nelíbilo, a po dvou dnech už došlo k hádkám. Protože jsme byli na moři, bylo to samozřejmě pro kapitána dost těžké se mne co nejrychleji zbavit. Takže jsem musel na palubě zůstat ještě alespoň pět dní. Tehdy mně oslovil jeden námořník, který byl tohoto názoru: "Rozpářem tě a hodíme přes palubu." Na to jsem mu odpověděl: 'Tak si to hned vyjasněme, tu záležitost." Co on nevěděl, že jsem v té době u sebe kvůli hádkám neustále nosil v kapse nůž a neváhal bych ani minutu do něj tu věc vrazit. Z mojí reakce trochu znejistěl, otočil se a šel. Následně jsem se dostal na obří tanker, který jezdil po celém světě. To bylo to ono, co jsem chtěl. Na palubě byla dobrá parta. Námořníci sedávali často vzadu na zádi a člověk tak nějak patřil k nim. Sice to byly tvrdé časy, ale námořníci byli féroví. Bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem se cítil být druhými lidmi přijímán. Byl tu ale problém, svou 30

neustálou agresivitou jsem si to zmrvil i tady. Mým problémem také bylo, že jsem nenáviděl lidi. V roce 1979 jsem přistál ve městě Kiel. Měli jsme vycházky z lodi, přistáli jsme v diskotéce. Tam jsem se seznámil s jedním děvčetem a řekl jsem si: "Teď tu chvíli zůstaneš." Tak jsem z lodi odešel, zůstal jsem bydlet v Kielu. Protože jsem ale neuměl německy, nebylo to jednoduché. Bydleli jsme na sídlišti v paneláku; tam se neustále chlastalo a docházelo ke rvačkám. To byl můj živel. Takový život jsem miloval, protože se vyznačoval pocitem moci. Odjakživa mě to táhlo na motorkářskou scénu, jelikož jsem častěji četl v časopisech reportáže o těchhle klucích. Vždycky jsem si myslel, že budu jako oni. Takže to netrvalo dlouho a dostal jsem se do kontaktu s klukama z Kielské motoscény. Protože mně znali díky některým dřívějším rvačkám, dostal jsem se mezi ně celkem brzy a snadno jsem mezi ně zapadnul. To jsem vždycky chtěl: volně žít, hodně žen, alkohol. Všechno ostatní bylo zcela nepodstatné a nezajímavé. Skrze neustále rvačky v hospodách, diskotékách a na motosrazech se člověk stal celkem rychle známým. Každý věděl, kdo jsem. Pro mne to byl velmi dobrý pocit, jelikož jsem dokázal stát se někým, koho znají. Basa Po několika letech plných násilí, drog a jiných věcí přišel čas, abych šel do basy. Já jsem to bral jako něco, co k mému životu prostě patří. Policie mě zatkla na ulici a dali mě do cely. Věděl jsem, že příjde krize. Ležel jsem celý týden sám na cele a pomalu mi docházely tabákové papírky. Na stole ležela Bible. Vytrhával jsem z ní stránky, abych si z toho mohl balit cigarety. Několikrát jsem risknul kouknout se na to, co je v té Bibli napsáno. Byly to pro mne všechno jen kecy. Pro mne nemohl existovat žádný Bůh, který dopustil, aby se toho v 31

mém mládí tolik posralo. Po propuštění se můj život ubíral týmž směrem jako před tím. Moje tehdejší žena chtěla, abych s tím přestal, ale já ten život miloval a tak, jak byl, se mi líbil. A přece jsem po nějaké době stále více přemýšlel, jak to takhle půjde dál. Už jsem viděl a zažil všechno, co se někomu nepodaří vidět ani prožít, a tak nějak to bylo stále dokola to stejné: chlast, ženy a násilí. Byly chvíle, kdy jsem se cítil velice osamělý. Byly to chvíle, kdy jsem si uvědomoval, že moji kumpáni jsou mými přáteli jen proto, že jsem je "vyboxoval" z jejich těžkostí. Tehdy mi cestu zkřížil Henning. Věděl jsem, že je to rváč, ve městě snad nejznámější, který ted' vypráví jen o Ježíši a neudělá jediný krok bez Bible. Oslovil mně, a řekl mi, že si myslí, že také potřebuji JeŽíše. Řekl jsem mu, že nepotřebuji nikoho. Křížil mi potom cestu častěji, což se mi moc nezamlouvalo. Bylo mi to prostě trapné. Už také proto, že ho každý znal, a mohlo to Dudit dojem, že se zajímám o víru - což mne mohlo ukazovat jako slabocha. Takže jsem ho vždycky odpálkoval. Jednoho dne se mi opět připletl do cesty, bylo to na jedné velké diskotéce, a já se ho zeptal, co tam hledá. Odpověděl, že tam misionaří, čemuž jsem absolutně nerozuměl, načež jsem ho poprosil, aby mi to vysvětlil. A on se do vysvětlován í skutečně pustil. Následně se můj život začal stále více zvrhávat. Stále více jsem se cítil opuštěný a byl jsem den ze dne agresivnější. Moji kumpáni se ode mně začali odvracet, protože toho na ně bylo trochu příliš. Jednoho večera jsem si přivodil těžké dunění v hlavě alkoholem a LSD. Bylo to tak zlé, že jsem už ani nevěděl, kdo jsem a kde se nacházím. Moje tehdejší žena mně viděla právě v momentě, kdy jsem si něco začínal s jinou ženou. Jeden kamarád mi řekl: "Ty, hele, tamhle stojí tvoje žena." Ohlédl jsem se, ale už jsem jí ani nepoznal. Skončilo to tím, že ode mně odešla. Já jsem tak ztratil to, co jsem opravdu 32

miloval, ale prostě jsem nebyl schopen dát to najevo. Krátce nato jsem měl rozhovor s Henningem, jenž byl názoru, že nutně potřebuji PÁNA, abych zas dostal svůj život do správných kolejí. Nechápal jsem, co to znamená. Pro mně se život tak, jak byl, už nedal nijak změnit. Ještě proběhlo pár rozhovorů na toto téma. Já jsem si nakonec pomyslel: půjdeš si to obhlídnout, ztratit už nic nemůžeš jelikož jsem už všechno ztratil. Načež jsem mu řekl: "Když je to tak, jak říkáš, tak to hned udělejme." Myslel jsem tím předat svůj život JeŽíši. On mi ale řekl: "Ne, ne. Dneska večer se koná shromáždění, a já tě tam vezmu." Pomyslel jsem si, zda není nemocný. Nejdřív chce, abych dal svůj život Ježíši, a pak říká ne, ne. Tak jsem řekl OK Bylo to těch nejdelších 5 hodin mého života, protože jsem neustále přemýšlel nad tím, co tam budu vlastně dělat. Každý se mi bude smát a já ztratím i ty své takzvané kámoše. Co se ale stane, má-Ii Henning pravdu? Tak jsem seděl a čekal, dokud pro mne nepřijel. Když jsme dojeli do sboru, jen jsem si pomyslel "Co to tady má být? Všechno tady jsou nějací blázni." Henning mne dovedl na místo a řekl mi, abych se posadil. Netrvalo dlouho a přidávalo se k nám stále více lidí, sedali si okolo mně. K mému údivu to byli samí starší lidé. V životě jsem měl ke starým lidem vždycky úctu a respekt. Normálně bych se býval sebral a šel, ale to by se muselo zvedat také hodně těch starších lidí, tak jsem se rozhodl zůstat raději sedět na místě. Téma, na které tehdy pastor kázal, bylo o marnotratném synu. Já jsem ve svém životě rozpoznával mnoho podobností s tímto příběhem. Po kázání jsem věděl, že mám svůj život předat PÁNU. Akorát tu byl jeden problém: Umí-Ii tento Ježíš opravdu uzdravovat, tak toho u mně bude muset uzdravit skutečně hodně. Největší můj problém byl zbavit té své vnitřní nenávisti. Když jsem kazateli říkal, že chci svůj život předat 33

PÁNU Ježíši, řekl jsem mu: "Existuje-Ii ten Ježíš, tak ať udělá věc, která je úplně nemožná." Na to mi kazatel odpověděl, že pro Ježíše nic není nemožné. Tak jsem pokleknul a on se se mnou modlil. Řekl mi, že se mám modlit po něm, což jsem také udělal. Nestalo se nic. Pomyslel jsem si: "Všechno jen plané výmysly." Potom mi řekl, že se mám postavit V momentě, kdy jsem vstával ze země, to bylo opravdu jako kdyby se mě něco dotklo, a všechno, co bylo ve mně, ta neutuchající nenávist, zmizela. Poprvé ve svém životě jsem se cítil opravdu volný a svobodný. Už nebyla žádná nenávist. To byl pro mne ten nejlepší důkaz, že Bůh opravdu existuje. Konečně jsem byl schopen milovat a respektovat druhé lidi. V mém duchovním životě bylo mnoho vrcholů a údolí, ale jedno vím: BOH člověka nikdy nepustí. Dnes jsem podruhé ženatý, dohromady mám šest zdravých dětí. Bůh všechno spravil, obnovil a vybudoval znovu. Kdo se spolehne na Boha, může jedině vyhrát - přesto, že před tím ztratil úplně všechno. Ve svém křesťanském životě poznávám opravdové přátele. Momentálně jsem též zpátky mezi motorkáři, ale tentokrát proto, abych lidem vyprávělo víře v Boha. Joop Bůh může pomoci i tobě se všemi tvými problémy. A on ti chce pomoci. Pro něj není žádný týpek příliš šikmý nebo křivý. Sám se ze špíny nikdo nevytáhne, ale Ježíš se sklonil do té největší špíny, aby tě zachránil. Proto tě může vytáhnout z tvého začarovaného kruhu, budeš -Ii mu věřit.

Satan tě ovlivňuje Musíš si uvědomit jednu věc. Bůh existuje, jeho slovo je pravda. Proto je logickým důsledkem to, že existuje i satan, který chce tvůj život ovlivnit zlým směrem. Satan je nazýván "anděl světla". Vždycky se "jeví" tak, jako by jeho návrhy byly dobré! Ale satan nás vede vždycky "za světlo". Býval kdysi Božím nejvyšším andělem, leč povyšoval se, protestoval, vzpíral se Bohu. Od té doby se pokouší přetáhnout lidi na svou stranu a vtáhnout je do věčného zatracení. Nesnese, když lidé žijí dobrovolně a z přesvědčení v harmonii s Boží vůlí. Satan chce, abychom vůči Bohu byli zlomyslní, měli k němu odpor, abychom žili svévolně a sobecky. Projevuje se v nás a skrze nás tak, že nám podsouvá své myšlenky. Tak se zmocňuje "bezbožné" touhy, aby vykonával svou moc nad lidmi a skrze lidi (Efezským 2:1-3). Pokud člověk nežije dobrovolně pod vládou Boží, nebude se umět ovládat, tu a tam se satanovým myšlenkám a vášním podvolí - a zhřeší. Co je vlastně hřích? Hřích není předně pojem pro špatné skutky, nýbrž "hřích" především znamená narušenost vztahu mezi člověkem a Bohem. Bůh je zosobněné měřítko všech věcí, proto bychom se měli orientovat osobně na Něj, na Jeho slovo, hodnoty a příkazy. Pokud ale Boha vírou "nevnímáme", staneme se sobeckými, sebespravedlivými a nespravedlivými - což je potom hřích v akci. Satan je nazýván též "diabolos", to znamená "působící zmatek". Všecl;)no obrátil, zamotal a postavil na hlavu: sec ny 'vé ·ednání. Všichni lidé jsou sebespravedlivi a myslí si, ze JSou

právu. Přitom jsme všichni nespravedliví, vinní hříšníci před Bohem; potřebujeme odpuštění, jinak budeme na věky ztraceni. Tak se stala celá země začarovaným kruhem, v němž se satan projevuje skrze nás lidi. Důležité je: nejsme hříšníci proto, že hřešíme, nýbrž hřešíme, protože jsme hříšníci - náš vztah k Bohu je porušen. Bůh ve své lásce nechce vyvíjet žádný tlak, aby upevnil svou vládu. Bůh ve své lásce očekává, že my lidé dobrovolně a z přesvědčení přijmeme Boží právo vládnout, a tak budeme žít s Bohem a činit Boží vůli. Všichni chtějí být volní, být si vlastním pánem, ale nikdo není sám sobě pánem! Bud' sloužíme Bohu dobrovolně a z přesvědčení, takže nás vytáhne z každého začarovaného kruhu, nebo jsme chyceni pod vládou satana v kruhu sobectví a nevíry. A to i tehdy, když tomu nechceme věřit. Následky jsou: zkažené hříšné bytí a myšlenky, možná "dobré skutky", leč ze zkažených motivů, hříchy všech možných způsobů, závislosti, bezesmyslnost, poruchy ve vztazích, samota, problémy s identitou, pokrytectví, soběstřednost atd. Osvobodit člověka tady může pouze rozhodné obrácení se od satana a jeho lží k Bohu a pravdě. Kdo se opravdu obrátí k Bohu, odvrací se zároveň od všeho bezbožného. Některým se to zdá těžké, protože jsou nedůslední a malověrní. Jenže který fanoušek Slavie bude zároveň zpívat hymnu Sparty? Něco takového se prostě neděje, neexistuje to. Kdo může sloužit Bohu a zároveň dělat věci společně s bezbožným? Poloviční křesťan je jen celá hromada hnoje. Bud' se k Bohu obrať úplně, vydej se mu celý, nebo se na to vykašli. Bůh chce uzdravit celý tvůj život, ale k tomu potřebuje všechny oblasti života. B ě- může-ztn:rr:tova ~ ale pouze tehdy, chceš-Ii být opravdu upřímný. Řekne ti to přece logika sama: o

Důvěřuj přece tomu, kdo tě stvořil. Jen on ví nejlépe. jak se tvůj život může zdařit. Důvěřuj tomu. kdo za tebe umírá, jen ten to s tebou může myslet dobře. Nějaký bezbožný hříšník se dostal vědomě třeba dokonce do okultismu, spustil se s duchy a démony a upsal jim svůj život. Ale ani to nemusí být konec! Ježíš je vítěz. Z pout ďáblových vysvobodil i Alberta. Jak se do těch pout dostal a jak byl následně vysvobozen, vám poví on sám:

Mělo ze mně být medium Vyrůstal jsem v malé vesničce nedaleko města Aachen, v jedné naprosto normální rodině. V šesti letech jsem měl ve svém pokoji celou sbírku obrázků, na nichž byl Ježíš. A přesto, že si moji kamarádi mysleli, že "šílím", sbíral jsem všechny svoje dětské penízky na to, abych je mohl dát v kostele do sbírky. Jako osmiletý jsem dostal knihu o Ježíši a jeho životě. Každý večer jsem si v ní četl. Má dětská víra se ztratila Netrvalo ale nijak dlouho a dostavily se první pochybnosti o tom, zda se o mně Bůh vlastně stará, a nakonec zda Bůh vůbec existuje. Zamiloval jsem se do jednoho děvčete, šel jsem do kostela, abych se tam modlil a zapálil svíčku. Získal jsem sice její zájem, ale vydrželo to pouhé tři dny. To mi přineslo obzvlášť velké zklamání. Čím jsem byl starší a čím víc zklamání jsem zažíval, tím víc z mé dětské víry se vytrácelo. Řekl, kdy zemřel a kde leží pohřbený yz ml , . kamarád a vyprávěl mi, že začal vyvolávat duchy zemřelýcn. o.

37

jsem si myslel, že je to jenom fantazie" ale on byl naprosto přesvědčený o tom, že to funguje. Zda to u mne byl opravdový zájem, nebo jen zvědavost, nevím, každopádně jsme si my dva s pár dalšími přáteli řekli, že to nadcházející neděli vyzkoušíme. Tu neděli jsme seděli okolo stolu a někdo potom začal vyvolávat ducha. Netrvalo dlouho, najednou se nám jeden představil a vyprávěl, kdo byl, kdy se narodil, kdy zemřel a kde leží pohřben. Já jsem si všechny ty údaje psal na papír. O pár dní později jsme se jako skupina vydali do toho města, o kterém duch říkal, že je tam pohřben. Našli jsme hřbitov i náhrobní kámen - a všechny údaje se shodovaly. Byl jsem na cestě stát se médiem Najednou jsem pronikl do úplně jiného světa. Nemohl jsem se nabažit informací o této oblasti. Z knihoven a knihkupectví jsem si opatřil veškerou literaturu o magii, kyvadle, čarodějnictví a dalších okultních tématech, kterou jsem jen mohl najít. To jsem byl já: zcela normální chlapec, vyrostlý normálně v normální rodině, a teď jsem se byl na cestě stát se opravdovým médiem. Když mi bylo 21 let, lidé mně často zvali, abych u nich vedl seance. Většinou byli skeptičtí a na začátku si dělali také trochu legraci, ale netrvalo nikdy dlouho a seděli bílí jako křída a strachy bez sebe. Já sám jsem během meditace viděl otřesné věci, takže jsem na konci býval naprosto zničený a "vyšťavený". Stále víc se ze mně stával jiný člověk. Z mého života se stal chaos. Hodnoty, které jsem měl předtím jako dítě a jako -OOSfl'Ívají1:1,-še mi--všéchny ztratily, a já jsem se dopouštěl

věcí, za které jsem se musel stydět. Při praktikování magických sil jsem zašel až tak daleko, že jsem ovlivňoval i nevinné lidi. Bylo to víc než jen lidská moudrost Tehdy vyprávěl jeden můj kamarád o svém kolegovi v p~áci. Ten tvrdil, že naše počínání má co do činění s ďáblem. Rekl jsem: ''Tak mu řekni, ať přijde, opravdu s ním o tom podiskutujeme." K mému úžasu přišel a po dlouhém, mnoha hodinovém rozhovoru se všechny mé pochybnosti vůči Bohu rozplynuly. Sešli jsme se potom ještě víckrát, a já jsem zažil, že to, co mi ten mladý muž říkal, bylo víc než jen lidské řeči. Byl jsem pozván na biblickou hodinu, cítil jsem se však vtom prostředí nesmírně cize. Cítil jsem se špinavý a "zasviněný". Přesto jsem směl zažít, že Bůh, který je čistota sama, mně vzal do náruče, bez nějakého co by kdyby. Setkal jsem se s Bohem a začal jsem zcela nový život. Samozřejmě pro mne nebylo jednoduché následovat Ježíše, ale s podporou svého kazatele a sboru jsem ve víře rostl. Moji kámoši si mysleli, že začínám šílet, a zpozorovali, že se měním. Někteří si stěžovali na to, že jsem nemluvilo ničem jiném než o Bohu. Já byl plný toho, co Bůh v mém životě vykonal. Též moji rodiče si mysleli, že mne to brzy přejde. Po třech měsících přišla krize Po asi třech měsících křesťanského života jsem zažil krizi. Ještě jsem stále měl své okultní knihy, přestože mi kazatel doporučil, abych to spálil. Když mi nebylo zrovna nejlíp a byl jsem ., . em t knihy do ruky, abych se po IV ,

co mi v mé situaci mohou říci. Teprve po tom, co jsem se rozhodl ty knihy opravdu vyhodit a vymanit se z jejich vlivu, jsem se cítil opravdu volný. Až když jsem to také opravdu udělal, tak se můj křesťanský život hnul z místa. Prezidentem motorkářů Patnáct let po tomto zážitku jsem začal jezdit na motorce. Následně jsem se zkontaktoval s dalšími motorkáři z MC klubů, kteří mají stejnou víru jako já. Teď jsem už několik let prezidentem klubu. Jsem ženatý a mám čtyři děti. Bůh v mém životě vykonal mnoho. Nejdůležitějším se pro mne stalo vyprávět druhým lidem o Ježíši, žít tady a teď, a vychutnávat každý den jako Boží dar. Zdraví Albert Satan je reálná osobnost, která ze země udělala svým lhaním začarovaný ďábelský kruh, a která tě zavleče do věčného zatracení. Uvědomuješ-Ii si, že ve tvém životě působí temné síly, volej k Ježíši Kristu. Ježíš na kříži zvítězil nad mocnostmi temnoty. Hřích, smrt a ďábel ztratili svou moc nad tím, kdo věří. Ježíš vstal z mrtvých a nyní má moc zasáhnout. Každý, kdo to zvolá ve víře, zažije osvobození. Nehraj si s ďáblem, začni být před Bohem upřímný. Víc než kdy dříve používá satan média, aby rozsíval do společnosti zavádějící praktiky jako vykládání karet, horoskopy a další svody. Dej od toho prsty pryč a varuj ostatní! Odvrhni a znič všechny svoje horoskopy a všechny další okultní věci, též všechna cédéčka, časopisy, návykové látky a všechno možné další, čím tě satan ničí. Ježíš osvobozuje, pokud opravdu chceme být svobodní! Také moje žena zažila již dříve, že okultní věci nejsou jen nějaká nevinná záležitost. Naprosto vědomě se odvrátila .d atana a f'řikIOntIa se k Bohu. Jak, to vám teď bude vyprávět:

V·

Co je smyslem mého z,vo

ta?

.

V dětství jsem byla celkem nespokojená a věčně vynervovaná, nadávala jsem téměř na všechno! Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo pět let, to samo o sobě mi vzalo radost ze života. Zřídkakdy měl na mně někdo čas, cítila jsem se často osamělá a opuštěná. Tak se stalo, že jsem velmi mnoho času trávil~ před televizí a o zbytku světa jsem nechtěla nic slyšet ani vědět. Zivot pro mne byl nesmyslný, a tak se mi do mysli často vloudila myšlenka: "K čemu vlastně žiji?!" Odpovědět mi na to nikdo nedovedl. Viděno z materiálního hlediska se mi vedlo velmi dobře, dostala jsem téměř všechno, co jsem si přála. Přesto jsem se vnitřně cítila velmi prázdná a ze života jsem měla pramalou radost. Nevědomky jsem hledala lásku, kterou mi sice mamka dávala, ale ne v takové míře, aby mne to uspokojilo. Když mi bylo čtrnáct let, moje mamka se podruhé vdala. Můj nový otec byl křesťan, přinesl s sebou do rodiny víru v JeŽíše. Ale v Boha jsem věřit neuměla a ani nechtěla, protože jsem kolem sebe viděla mnoho křesťanů, kteří vypadali smutně a znuděně, a taková jsem být nechtěla. Navíc jsem Boha nemohla vidět! Protože jsem ale měla velice dobrý a přátelský vztah ke své mamce, velmi mne fascinovalo, že věří v Boha .. Také měla těžké dětství, a teď, jak říkala, čerpá svou sílu, lásku a radost z Boha. Moje mamka opravdu vyzařovala lásku, kterou jsem viděla jen zřidka! Ta musela přicházet jedině od Boha! Často jsem na ni byla velice drzá, zejména v pubertě, nadávala jsem jí a podobné zlé věci.

a přátelská. Když jsem měla problémy, pomáhala přivádělo k úžasu a moc jsem to na ní obdivovala!

mi. To mne

Moje tehdejší kamarádka nevěřila v Boha a dala se na cestu okultismu. Chtěla, abych s ní "zaklínala duchy." Já jsem na to nepřistoupila, něco takového jsem považovala za blbost. Nicméně jsem se dozvěděla, jak to dělá, a zjistila jsem, že to funguje. Tak mi došlo, že jsou na světě neviditelní duchové, kteří mohou vykonávat svou moc. To mi nahnalo strach, jelikož jsem něco takového nikdy dřív nezažila, ani jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Věděla jsem z vyprávění své prababičky, která velice silně věřila v Ježíše Krista, že věří v existenci satana, protože to tak četla v Bibli. I to jsem považovala za hloupý výmysl. Avšak po zážitku s kamarádkou jsem se nechala poučit. A tak jsem dospěla k závěru, že satan opravdu existuje. Protože dovedu myslet aspoň trošku logicky, pochopila jsem souvíslost: "Když existuje satan, musí existovat i Bůh." A oba jsou neviditelní. V Bibli totiž stojí psáno např. o satanu: "Nemáme co do činění s tělem a krví, nýbrž se silami a mocnostmi temnoty!" Tak jsem se rozhodla hledat Boha, abych mu svěřila svůj život. Satanu jsem patřit nechtěla a Bible celkem jasně říká, že buď jsme děti Boží, nebo děti ďáblovy. Buď patříme Bohu, nebo ďáblu, ale nejde nepatřit ani jednomu z nich. Já nechtěla patřit ďáblu. Že to je pravda (že lidé patří buď Bohu nebo ďáblu), to je jasně vidět, když se člověk podívá na lidské zlo a na svět vůbec. Začala jsem chodit v neděli do sboru, do shromáždění se svými rodiči. Dříve jsem v neděli buď vyspávala, nebo koukala na televizi. Bůh ve svém slově říká: "Nezanedbávejte společná shromáždění, mějte společenství s ostatními křesťany."

Připojila jsem se k mládeži, kde mne srdečně přivítali, a začala jsem hledat plán, který má Bůh pro můj život. Chtěla jsem být křesťan a jako křesťan žít! Pomalu mi docházelo, že čím víc jsem se zabývala Ježíšem, neboli četla Bibli, modlila jsem se, a poznávala nové věci o víře, tím víc se vytrácela má nespokojenost se životem. Nalezlajsem smysl života v Ježíši Kristu! I dnes musím říct, že jsem spokojenější a už se víceméně nerozčiluji! Zmizela i vnitřní prázdnota, protože ji beze zbytku naplňuje Ježíšova láska! Ježíš mi dal manžela Když mi bylo 15 let, prosila jsem v modlitbě Boha o manžela. Měla jsem strach z toho, že když si budu manžela hledat sama, manželství skončí dříve nebo později v troskách! V Bibli se mi líbilo, že si lidé v manželství byli věrni až do konce života, když je dohromady svedl Bůh, např. Abraham & Sára, Adam & Eva. Taky jsem tak chtěla žít, protože dnes je věrnost spíš nedostatkovým zbožím.

manžela pro mne. Přemýšlela jsem takto: raději žádného muže než špatného, protože špatný muž by mi celý můj život zruinoval! Prosila jsem tedy Boha, aby mi dal muže, který bude křesťanem, protože jsem věděla, že by Bůh nežehnal manželství s nekřesťanem! Takjsem prosila Boha za muže, který mi bude umět vysvětlit a objasnit hodně věcí z Bible, který bude starší než já, bude mít smysl pro humor, protože se ráda směji, a který mi zůstane věrný až do konce života. Věřila jsem, že mi Bůh takového muže dá, pokud to bude jeho vůle! O 2 roky později jsem se dostala na biblickou školu, abych si tam odbyla svůj dobrovolný sociální rok (1), a abych se tak také dostala o něco blíž k Bohu - to byl můj hlavní cíl. Tam jsem se seznámila se svým nynějším mužem. Je o 7 let starší než já, má smysl pro humor, je kazatelem a biblickým učitelem, a jsme si věrni tak, jak to Bible říká. Nikdy bych si nebyla pomyslela, že to půjde tak rychle. Bůh vyslyšel mou modlitbu! Dnes jsem 5 let šťastně vdaná a společně sledujeme, jak Bůh žehná našemu manželství! Haleluja, děkuji, drahý Pane Ježíši S pozdravemAnnika

Lidé krachují na představě, že Bůh nemá co říci k volbě partnera. Já jsem chtěla důvěřovat Bohu, a tak jsem ho prosila za správného ~

"... aby se obrátili od tmy ke světlu, od moci satanovy k Bohu, a vírou ve mne dosáhli odpuštění hříchů a podílu mezi posvěcenými." (Skutky 26:18)

1

t

Moje žena se dotkla tématu "vyslyšené modlitby". Mnohokrát jsme zažili, že Bůh konkrétně vyslýchá modlitby, pokud se naše modlitební předměty shodují s jeho vůlí. Napsal jsem k tomuto tématu knihu, kde se důkladně zabývám tím, na co je třeba při modlitbách pamatovat. Ta kniha se jmenuje: "Principy vyslyšených modliteb - modlítbami k probuzení", byla vydána v nakladatelství Lichtzeichen - Verlag, a to i v češtině. (1) V některých zemích západní Evropy existuje model, kdy mladí lidé po skončení střední školy či učení absolvují rok či dva jako dobrovolníci v sociálních službách, než nastoupí na další školu případně do práce (pozn. překl.).

protože denně vyučovala ve škole až do večera. Tak jsme byli já i můj bratr odkázáni sami na sebe. Následkem toho jsme vymýšleli spoustu hloupostí.

/

/

OLLI: -g,YVALY I-tOOLléiAN/ PL.{NkJ;R/ SKI Nl-tEAD /

A NEONACEK Narodil jsem se ve východním Berlíně v bývalé NDR (Německá demokratická republika) jako první ze dvou dětí a vyrůstal jsem v městské části Berlin-Kbpenick. Moje máma nás chtěla posílat už jako malé děti na dětské bohoslužby, což ve východním Berlíně nebylo zvlášť vřele vítáno. Jediná věc, která mne za věřícími dětmi do nedělní školy táhla, byly Kinder-vejce s překvapením ze západu, které jsme tam vždy dostávali. Milého Pána Boha jsem se tam znát nenaučil. Moje máma byla učitelkou cizích jazyků, angličtiny a ruštiny na vysoké škole (dosl. na Lidové vysoké škole). O svém otci vím jen to, že byl obchodník a doma býval jen zřídka. Často sáhl po láhvi a netrvalo dlouho a moji rodiče se rozvedli. Tehdy mi bylo zrovna deset, mému bratrovi sedm let. Nyní se musela matka sama postarat o nás oba. Měla na nás málo času,

45

TŘíDNí ŠAŠEK, PUNKER, FOTBALOVÝ FANOUŠEKA RVÁČ Ve škole jsem vynikal spíše jako třídní šašek než jako dobrý žák. Nejeden učitel trpěl parodiemi, které jsem ve škole předváděl. Už tenkrát jsem toužil po tom, být nápadný, rýpat a působit nesváryať už přijde cokoliv. Ukončení základní školy jsem ještě jakž takž zvládnul. Škola pro mne byla nejen nezajímavá, já j sem j i opravdu ze srdce nenáviděl. Ve volném čase, kdy ostatní žáci dělali domácí úkoly nebo navštěvovali kroužky, mě to táhlo ven. Denně jsem jezdil na Alexanderplatz (veliké hlavní náměstí bývalého východního Berlína), abych tam zažil nějaká dobrodružství. Tak jsem poznal několik punkerů. Tím jsem se stal v roce 1978, ve svých 15 letech, spoluzakladatelem prvního hnutí punku v NDR. "Nápadnost" byla nyní mojí devizou. Hodným občanům NDR a svazákům nahánělo hrůzu, když jsme s navoskovanými barevnými vlasy a v rozdrbaných starých hadrech nadávali na stát. My sami jsme se vnímali nejen jako hrůzostrašné zjevy, ale považovali jsme se za skutečné nepřátele státu. Ve stejné době jsem se seznámil s fotbalovými fanoušky jednoho v NDR a ve východním Berlíně neoblíbeného klubu. Hned jsem byl celý žhavý. Velice rychle jsem se seznámil s tímhle randál působícím uskupením kolem klubu a jako pankáč a nepřítel státu jsem se tam cítil jako ryba ve vodě. Dostal jsem se do styku s násilím. Byli jsme nepřáteli každého jiného fotbalového klubu. O víkendech docházelo k výtržnostem mezi

fanoušky. Většinou jsme vítězili my, al stávalo se též, že jsem se domů vracel s přeraženým nosem nebo nateklým okem. Mé mládí se vyznačovalo rvačkami, alkoholem a nenávisti. V 17 LETECH VE VĚZENí Ještě mi nebylo ani 17 let, když u mě našla Stasi (Státní Bezpečnost) při domovní prohlídce protistátní texty, kazety a karikatury politika Honeckera, které jsem vyráběl. Za to jsem byl poslán na rok do pasťáku. Říkali tomu "domov mládeže", To byl šok. Musel jsem přerušit učňák a seděl jsem, v rozkvětu svého mládí, v base jako politický vězeň. Byla to vůbec ta nejhorší doba. Ve vězeni pro mladistvé se šlo tvrdě na věc. Najednou už nebyli žádní kámoši - ani z fotbalu, ani pankáči. Byl jsem sám. Sám mezi vrahy, násilníky a devianty. Toto vězení bylo hodně ve vojenském stylu. Vypracoval jsem se v podobného týpka jako ti, kteří tam se mnou seděli. Stal jsem se tím, kdo nenávidí lidi. Existuje takové jedno špatné přísloví: "Čas vyléčí všechny rány." Myslím si však, že některé hluboké rány se otevřou a zan ítí znova a znova, nevyléčí se nikdy. Z FOTBALOVÉHO KLUBU K NEJvíCE OBÁVANÝM RVÁČŮM NDR Také tato etapa přešla. Po tom, co jsem byl propuštěn z "domovu mládeže", jsem se přidružil opět ke svým starým přátelům. Mezitím se z nás stali z fotbalových fanoušků ti nejvíce obávaní rváči NDR. Já na to byl pyšný tím více. Sám pro sebe jsem neviděl v NDR žádnou budoucnost, i když jsem mohl ve večerní škole dodělávat výuční list. Byl jsem teď plný nenávisti. Nenávisti ke státu, nenávisti k ostatnim fotbalovým fanouškům, nenávisti k policii, dokonce i nenávisti k sobě samému. Dále jsem jezdil každý víkend na fotbal, a sice vždycky s nadějí, že přitom dojde k násilí a výtržnostem. Nepřátele představovala policie, jiní fotbaloví fanoušci a také "StB-bonzáci", jak jsem nazýval každého úředníka státní správy. Na začátku devadesátých let došlo ve východním Berlíně kvůli pádu zdi u policie a dalších úřadů k anarchistickým poměrům. Východoberlínská policie v té době neměla pevné vedení. Byl tam zmatek, páté přes deváté. Tuto příležitost jsem vnímal jako možnost se konečně ukázat na scéně jako pravý hooligan. Teď

47

jsem se mohl vyřádit. Můj obraz nepřítele, policie - tihle komunisté, měli najednou strach z vlastních obyvatel. Fotbalové zápasy v nově vzniklých spolkových zemích se staly shromaždištěm všech hádky hledajících násilníků. Bojovalo se zejména proti policii. Ze všech části Německa se na fotbale sešli i ti rváči z východu, kteří již byli považováni za mrtvé, aby dělali randál. Já jsem u toho všeho byl v první řadě. V letech 1990 až 1996 jsem stál velice často před soudem. V této době jsem se přidal k pravicovým skinheadům. Líbila se mi hra na kočku a myš mezi skiny a policií. STALJSEM SE NEONACISTOU Nejzajímavější pro mne byly koncerty skinheadů. Bylo tam totiž možné dráždit stát pozdravem "Heil Hitler". Že se nyní stát již nejmenoval NDR (Německá demokratická republika), nýbrž SRN (Spolková republika Německo, již demokratické uspořádání všech německých států - od 3.10.1990), mi bylo jedno. Skrze kontakt a styky s pravicovými skiny se můj světonázor vyformoval skutečně do podoby světonázoru neonacisty, Ze začátku jsem téměř nevynechával koncerty pravicových skupin. Pochodoval jsem s nimi zvláště na akcích v Dánsku a Švédsku. Paralelně k tomu ještě stále patřily i fotbalové řeže a alkohol. S koncem devadesátých let se mí naskytla možnost otevřít si se starými společníky hospodu. To mne nadchlo, byl jsem pro to celý zapálený. Stál jsem za výčepem a plnil jsem hordy fotbalových příznivců alkoholem, řadu po řadě. Nejrůznější párty se množily a trvaly stále déle. Ani já jsem netrpěl odporem vůči alkoholu. K množství vypitého alkoholu jsem později konzumoval i drogy. Ze začátku jsem nic nepostřehl, ale později mi už bylo jasné, že jsem závislý. Bylo mi čím dál tím hůř. Kára zajížděla stále hlouběji do špíny, stále více jsem sklouzával do bažiny kriminality. Nebe se nade mnou uzavíralo. Byly noci, ve kterých jsem se ptal po smyslu života. Pokaždé. když jsem byl strašně na dně a vedlo se mi zle, jsem nějak cítil, že tam venku je něco, co mě může zachránit. Je možné, že přece jen existuje Bůh? DOSTAL JSEM BIKER·BIBLI Bůh mi v mém životě velice často podával pomocnou ruku, ale já ho pokaždé odmítal. Jenže On nepovolil. Staly se neJpo I ne a nejúžasnější věci.

o jednom pěkném víkendu jsem dostal pozvání na motosraz. Tam to probíhalo podobně, jako l1a fotbalové scéně či u skinheadů: hodně alkoholu, hlasitá hudba, atd. Když jsem tak seděl nalitý u jednoho pivního stánku, nemohl jsem najednou uvěřit vlastním očím. Mezi všemi těmi rozbitými troskami lidí přešla kolem mne hrstka motorkářů s obrovským žlutým křížem na vestě. Oslovil jsem jednu z jejich děvčat a zeptal se, co to má znamenat s tím křížem. Odpověděla mi, že jsou křesťané, a pozvali mne do svého stanu. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že toto setkání s motoklubem "TRIBE OF JUDAH" (česky: Kmen Judův) byla rozhodující a Boží rukou záměrně vedená věc. Kluci z "Kmene" mi vyprávěli své osobní zkušenosti s Bohem. Byl jsem zmítán sem a tam. Byl to nezapomenutelně srdečný večer - vnímal jsem to i přes svou podnapilost, který skončil společnou modlitbou. Jeden z nich mi dal na závěr "Biker-Bibli" (Biker-Bible, Nový zákon doplněný skutečnými příběhy motorkářů, kterým změnil Ježíš život). Doma jsem jí postavil ke svým ostatním knihám. Kdo mohl tušit, že se tato kniha stane rozhodujícím základem mého života? Uplynuly další měsíce, kdy jsem byl hospodským. Bůh se mne dotýkal ve stále kratších časových intervalech. Já se ho naopak snažil utopit v alkoholu a drogách. O některých nedělích jsem se ještě s kocovinou - potuloval televizní krajinou. Střídal jsem jeden program za druhým. A stále znovu jsem se zastavoval na kanále NBC. V neděli, ve 12:30, tam vysílali "Televizní kazatelnu" (křesťanský televizní pořad typu "Sváteční slovo") s kazatelem Wolfgangem Wegertem. Aniž bych si toho uvědomil, stalo se toto vysílání mým povinným programem. Když jsem se vracel domů z práce (hospody) teprve v časných ranních hodinách, dokonce jsem si nastavoval budík, abych nezmeškal kázání. ZAPOJENí MÉHO HERECKÉHO TALENTU Knajpa nevynášela zrovna nejlépe, takže jsem se začal poohlížet po nějakém dalším zdroji příjmů. Jeden prohnaný kámoš přišel s nápadem, který se mi dobře hodil do krámu: radil mi, abych se hodil marod a nechal se lékařsky uznat práce neschopným - potom získám peníze z nemocenského pojištění, protože se o mne jakožto nemocného občana bude starat stát a zdravotní pojišťovna. K tomu, abych dostával na ruku

49

peníze od zmíněných institucí, bylo ale zapotřebí, abych byl na neschopence minimálně jeden rok. Objevili jsme, že to půjde pouze na základě psychosomatického onemocnění. Informoval jsem se o projevech klasické deprese a vymyslel jsem si k tomu odpovídající příběh. U doktora jsem tedy předstíral neexistujíci depresi. Ze začátku šlo všechno hladce. Deset měsíců jsem navštěvoval různé terapeuty, kterým jsem s nasazením svého hereckého talentu úspěšně předstíral depresí. Zdravotní pojišťovna mi ale najednou udělala čáru přes rozpočet, když mi odmítla hradit jakékoliv další platby. Pro naše účely jsme ale nutně potřebovali, aby uběhl ten požadovaný kalendářní rok. Do toho ještě chyběly dva měsíce. Můj ošetřující psycholog, o kterém dodnes nevím, zda moji hru prokoukl, mi doporučil zažádat o psychosomatickou léčbu, jejíž schválení by vyžadovalo nejméně šest měsíců. To bylo pro mé záměry samozřejmě velice výhodné. Komu je známo fungování německého byrokratického aparátu, ten pochopí šok, do kterého jsem se dostal, když jsem oficiální schválení léčby ve své schránce objevil už za týden. Teprve ted' mi došly důsledky mé inscenace v plné šíři: musím do tohoto léčení také nastoupit! To znamenalo, že nebudu minimálně šest měsíců schopen fungovat jako hospodský. Můj obchodní partner byl striktně proti mé nepřítomnosti, protože jsem byl v této chuligánské krčmě magnetem pro publikum a má absence by vedla k finančním ztrátám. Ale já jsem si prosadil svou a nastoupil do léčení. Byla to cesta, která měla od základů změnit můj život. Poprvé jsem začal číst Bibli. Mezi četnými cédéčky s hudbou, knihami a časopisy, které jsem si vzal s sebou, byla též ona motorkářská Biker-Bible. Ve vlaku cestou tam jsem začal poprvé v životě Bibli číst. Měl jsem takové nejasné tušení, že události tohoto léčení nebudu mít pod kontrolou. Z nádraží mě odvezl zaměstnanec zařízení. Jakmile jsem vystoupil z vlaku, byl jsem si vědom toho, že v příštích týdnech musím vklouznout do role maniodepresivního člověka.

Dvacet čtyři hodin denně jsem měl lékařům, terapeutům a především spolupacientům předstírat lež. Bylo mi jasné, že k tomu patří víc než jen herecké nadání. V Bibli, kterou jsem četl ve vlaku, stálo, že Ježíš zachraňuje. Aniž bych nad tím přemýšlel, modlil jsem se k Bohu, aby převzal režii nad následujícími dny a týdny. MODLITBA, KTERÁ NEMĚLA ZŮSTAT NEZODPOVĚZENA Přetvařoval jsem se tak dobře, jak jsem jen uměl, a připadal jsem si jako na jevišti. Všichní mi mou depresi věříli. Ze začátku jsem z toho měl dokonce legrací, že jsem vodil lékaře a terapeuty za nos. Po dvou týdnech jsem se nícméně začal ve své kůži cítít stále

méně příjemně. Abych nějak zahnal čas, navštívil jsem v neděli ve městě tamní sbor. Byl jsem tam srdečně přivítán, ale bohoslužba byla hodně vleklá a ti lidé tam na mně dělali spíš smutný dojem. V následujících týdnech jsem provozoval nejrůznější sporty a chodil jsem hodně na procházky. A po večerech se stávalo, že jsem si listoval Bibli. Bylo mi stále jasnější, jak bezútěšný je můj život. Najednou jsem měl dostatek času a odstupu, abych poznal, co jsem to vlastně žil za život a jak hluboko jsem vězel ve špíně. Na mých osamělých procházkách jsem si stále více uvědomoval, že základ mého života je složen ze lží a sobectvi. Bible mě zaměstnávala stále intenzivněji a já jsem na svých dlouhých procházkách přemýšlel čím dál tím upřímněji nad bezvýchodností svého života. TAK JSEM TEĎ VYZVAL BOHA Ve čtvrtek, 21.11.2002 jsem kolem poledne opustíl kliniku, abych podnikl dlouhou procházku. Tento den jsem šel jiným směrem, než svou obvyklou trasou. Pro mne dosud neznámá cesta mne vedla do lesa. Teď jsem vyzval Boha. "Ježíši, jestli opravdu jsi, tak máš teď možnost se mi představit. Teď, tady, v tomhle liduprázdném lese, beze svědků." Rozhodl jsem se chodit a běhat tím lesem tak dlouho, dokud se mi Ježíš neukáže - i kdybych musel chodit třeba dva dny. Jak jsem tak šel lesem a zároveň stoupal do kopce, vyzval jsem Ježíše podruhé: "No tak, Ježíši, dělej, ukaž se mi," volal jsem do nebe. A stále jsem přitom šel nahoru do toho kopce. "Kde jsi? Nebo věří snad miliony lidí v nějaký lidský výmysl?" Ano, vyzýval jsem Boha. Takjsem došel na vrcholek toho kopce. Uviděl jsem tam obrovskou usedlost, která vypadala skoro jako zámek nebo panský dům. Všechno se ve mně vařilo. Cítil jsem, že se brzy něco stane. Náhle jsem stál před velikou ceduli, na níž jsem četl "Centrum víry". Nacházel jsem se na pozemku biblické školy. Třásl jsem se a ptal se sám sebe: "Je tohle odpověď?" Jako v tranzu jsem sí vzal z dřevěného kastlíku upevněného na dveřích biblické školy letáček. Byl to sešitek od Reinharda Bonnkeho nazvaný "Od mínusu k plusu". Zatímco jsem pomalu odcházel směrem k městu, začal jsem ten sešítek číst.

"TY JSI JEŽiŠ?" Neslyšel jsem nic, ani krok, žádný tón, nic jsem nevnímal - četl jsem sešitek, doslova jsem ho inhaloval. Slovo za slovem, větu za větou. A najednou se mne někdo dotkl. Zmateně jsem se otočil: a tam stál on - Jiirg. Už jsem počítal se vším, ale přesto mi následující otázka podtrhla půdu pod nohama. "Hledáš někoho?" Jaká to otázka v tomto okamžiku! Neodvažoval jsem se odpovědět, že hledám JeŽíše. To by přece bylo k smíchu! Naprosto klidně se mi díval přímo do očí a řekl: "Myslím, že hledáš Boha." Všechno se v tu chvíli zastavilo. To sedlo. Zcela vyjukán jsem se zeptal: "TY jsi Ježíš?" Jiirg se usmál a odpověděl: "Nejsem, ale mám k němu dobré spojení." Když si dnes vzpomínám na tento dialog, jsem rád, že u toho byli jen Jiirg a Ježíš. Po vzájemném představení mě Jiirg pozval na "dynamické" shromáždění v příštím týdnu. Bez toho, aniž by se zeptal na mé příjmení nebo číslo pokoje, rozloučil se se mnou se slovy: "Já si tě potom vyzvednu." Duchapřítomnějsem za nímještě zavolal: "Nechceš znát mé příjmení a číslo mého pokoje?" "Bez starosti, Pán nás nějak svede dohromady, nemyslíš?" KONEČNĚ JSEM DORAZIL Nejdřív jsem se musel posadit. Seděl jsem na lavičce v parku mezi dvěmi klinikami a dočetl jsem traktát Reinharda Bonnkeho do konce. Na poslední stránce byla modlitba odevzdání se Bohu. Bylo mi naprosto jasné, že stojím před životním rozhodnutím. Vědomě a přesvědčeně jsem se ve 14:55 hodin, 21.11.2002, modlil modlitbu odevzdání se Bohu. Ne jednou, ne dvakrát, nýbrž hned třikrát. V těch několika málo minutách mi před očima jako film proběhl celý můj dosavadní život. Viděl jsem všechny lidi, které jsem zranil a kterým jsem ublížil. Viděl jsem mnou zkopaného, zkrvaveného fotbalového fanouška na Alexanderplatz. Uviděl jsem zločiny, podlosti a sprostoty, kterých jsem se dopustil. Přepadly mne pocity viny a hnusu. Tolik lidí muselo kvůlí mně trpět. Vězel jsem ve špíně až po uši. Mohl mi Bůh to všechno odpustit? Mohl jsem to všechno odhodit na "křiž z Golgoty"? Ano, mohl jsem. Ano, směl jsem. A já jsem to udělal. Brečel jsem jako želva. Konečně jsem dorazil domů. Nebe se otevřelo.

53

Děkuji, Pane. Každý křesťan má své setkání s Bohem, každý má svůj dramatický nebo méně dramatický příběh. U někoho trvá proces obrácení a proměny déle, zatímco u druhého to probíhá rychleji. V mém případě se světonázor změnil z minuty na minutu. Radikální obrácení. Byl jsem znovuzrozený člověk. Všechno, co se událo před oním mezníkem 21.11.2002 ve 14:55 h, patřilo ke starému Ollimu. Najednou jsem měl smysl pro přírodu. Kopce, hory, stromy, loukyvšechno bylo Bohem tak fantasticky stvořeno. Nad to všechno jsem v sobě cítil touho ponořit se do Bible. Musel jsem toho Ježíše, kterému jsem právě předal svůj život, lépe poznat. Olli To bylo to nejlepší, co mohl Olli udělal: přijmout Ježíše Krista do svého života a skrze čtení Bible ho lépe poznat. Když vstoupí Ježíš do tvého života, zcela ho přebuduje, pokud vezmeš vážně Jeho slovo: "Kdo je v Kristu, je nové stvořeni. Staré pominulo, hle, je tu nové!" (2 Korintským 5:17) Ne vždy se stává, že najednou z čistého nebe je všechno jinak. Je to totiž také o tom, že se musíme rozhodnout konat Boží vůli. Sami si to ztěžujeme chybějícími znalostmi Bible, nedostatečnou důvěrou a nechutí vůči Bohu samotnému. Tím dáváme satanu stále znovu prostor, který by už ale dávno nemusel mít.

Stefan také dlouho bloudil a zle za to zaplatil. Přesto ho Bůh ve své milosti nenechal padnout a dal mu sílu prolomit začarovaný kruh drog a nenávisti.

Narodil jsem se v městečku Eckernf6rde, vyrůstal jsem v severoněmeckém městě Kiel - v nevěřící rodině, jako druhé dítě. Už ve svých mladých letech jsem byl hodně na ulici. Oba moji rodiče byli stále velice zaměstnaní. Ve svých 13 letech jsem měl poprvé zkušenost s hašišem. To nebyla zas tak dobrá věc. Vyvažoval jsem to sportem. V roce 1987 jsem musel na vojnu a tam to na mě znovu všechno spadlo: alkohol, opět drogy prostě celý program. Po vojně v roce 1989 jsem v Kielu poznal jiné lidi, se kterými šlo tentokrát o heroin a kokain. Hodně rychle jsem se dostal do těžké závislosti. Společník mého bratra, což byl můj kolega v práci, který byl znovuzrozený křesťan, mi vyprávěl, že mne Ježíš může osvobodit od drog. Smál jsem se tomu a říkal jsem, jak mě chce nějaký Ježíš osvobodit z mé závislosti, když v žádného Boha nevěřím. Má závislost byla čím dál tím horší; už jsem nemohl ani pracovat a hrozil mi finanční bankrot. Kvůli tomu jsem se dopustil mnoha trestných činů. Po určité době mě můj bratr Olaf vzal do shromáždění ("Sbor Boží") v Kielu. Tam se za mne modlili. Musím zmínit, že jsem v té době byl plně v absťáku v odvykací kůře, již tři roky jsem byl závislý na heroinu. Ale Pán mne osvobodil od tlaku těžké drogové závislosti. Vůbec jsem tomu nemohl uvěřit, ale byla to pravda - byl jsem osvobozen. V roce 1990 jsem předal svůj život JeŽiši. A začátek byl dobrý, ale jen do té doby, než jsem poznal člověka jménem Haucke. Dle svého vlastního tvrzení byl také křesťan; přesto jsme však začali opět brát drogy. Hráli jsme si s Bohem, což mělo své následky. Tak to šlo osm let. Oba jsme obdrželi proroctví, že jestli si nepřestaneme s Bohem hrát, tak nás odtud odvolá (tedy zemřeme). Neposlechli jsme a pokračovali jsme v našem nezodpovědném životě. Haucke v roce 1998 zemřel za obzvlášť drsných okolností. Já jsem se potom přestěhoval do města Wismar a svůj život jsem tam vedl dále bez Boha, neposlouchal jsem ho.

V roce 2000 na mně byli poštváni 2 lidé, jejichž "úkolem" bylo mě zabít. Rozbíjeli mi ranami lebku a pokusili se mne zapálit; ale ačkoliv jsem žil tak moc hříšným životem, držel nade mnou Ježíš svou dlaň a já jsem zázrakem přeži I. Protože jsem měl naprosto rozmlácené a zlámané obličejové kosti, ležel jsem 5 týdnů v nemocnici ve městě Rostock. To, že jsem ještě na živu, je PÁNŮV zázrak. Před převozem do nemocnice jsem ležel ve svém bytě dva dny v bezvědomí. Operace mého obličeje trvala 7 hodin. Díky Bohu probíhalo uzdravení velice rychle. Následně po pobytu v nemocnici mi můj bratr v srpnu 2000 obstaral místo v Ittlingen v jižním Německu, kde jsem se stal jedním ze společných uživatelů bytu; všichni tam byli křesťané. Zde jsem znovu předal svůj život Bohu. V této době se za mě hodně modlili. Došlo k soudu s těmi lidmi, kteří mě chtěli zabít. Bůh mi dal vůli a silu k odpuštěni. Když jsem v soudní síni dostal poslední slovo, řekl jsem jednomu pachateli: "Odpouštim ti proto, abys poznal Ježíše Krista!" Můj advokát si myslel, že jsem ožralý, ale to jednal Bůh. Od roku 2003 jsem šťastně ženatý se svou ženou Annerose a vydal jsem se cestou zodpovědného života s JeŽíšem. Od té doby jsem se přiučil mnoho věcí z Bible o Bohu a světě, což posílilo moji víru. Jsem Bohu nesmírně vděčen, že mohu cítit a zažívat jeho milost a odpuštění a že mne a mou ženu používá k tomu, aby pomohl druhým. Stefan

Nepochopitelné: rozbili mu lebku a podpálili ho! Bylo by nanejvýš pochopitelné, kdyby k nim Stefan cítil nenávist - a on je nejdřív skutečně nenáviděl. Ale to je právě milost a síla Boží, která dokáže prolomit každý začarovaný kruh, když se člověk cele vydá Boží všemohoucnosti. To potom působí síla Boží! Co to má společného s tou silou, která chce druhé lidi odrovnat? To není Boží všemohoucnost. Pravá Boží síla je ta, která dokáže odpouštět. Síla, která dovede prolomít začarovaný kruh nenávisti; síla, která by změnila celý svět, kdyby svět vzdal Bohu čest a chválu. Ježíš nám tuto sílu zaslíbil:

t

"Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky ... " (Skutky Apoštolů 1:8)

i

Na tom se pozná, zda je někdo k Bohu upřímný nebo ne. Kdo nechce druhým odpustit, tomu Bůh také neodpusti. "Neboť jestliže odpustfte lidem jejich přestoupeni, i vám odpusti váš nebeský Otec; jestliže však neodpustfte lidem, ani váš nebeský Otec vám neodpustí vaše přestoupení. " (Matouš 6: 14,15)

'f ~

l

Kdo to myslí s Bohem opravdu upřímně, ten bude ze svého začarovaného kruhu vysvobozen a Boží láska si prorazí cestu, aby mohli být osvobozeni také další. To je svoboda Ducha: když už člověk nemusí nenávidět, nýbrž když může odpustit; když už nemusí chlastat a kouřit, nýbrž má naplněnou spokojenost v Bohu. Ježíš opravdu osvobozuje! "Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni. " (Jan 8:36)

t

UIi nám poví, jak ho Bůh vysvobodil z těžké závislosti, nechal naplnit Boží láskou a Božím Duchem!

když se

Jmenuji se Ulisse Mozzi, je mi 46 let, mám ženu Gabi a pět dětí. Chci vám povědět o tom, jak mne Ježíš Kristus vysvobodil z těžké závislosti skrze přijetí Ducha Svatého. Moje závislost byla jaksi podnícena jíž v mém dětství. Byl jsem nechtěné dítě, byl jsem těžce týrán a zvykl jsem si spoléhat se sám na sebe. Když jsem v pěti letech utrpěl (vlastně) smrtelný úraz, lékaři mě dostali zpátky do života a já potom ležel čtyři týdny v komatu. Jako mladistvý jsem se stával stále více kriminálníkem. Pro své kriminální machinace jsem využíval i samotnou přípravu na budoucí povolání: byl jsem v učení u italské policie. Následně jsem se dal na dráhu pojišťováka a během dvou let jsem úspěšně vybudoval svou vlastní pojišťovací agenturu se 60 spolupracovníky. Od té chvíle jsem měl hodně peněz, skvělá auta, skvělé ženy a skvělé drogy. Na konci cesty: žádné peníze, žádné ženy a závislost na drogách a alkoholu. Všechno vyzkoušené,po uši ve špíně. Moje tehdejší partnerka

byla podruhé těhotná, ale také tento vztah se rozpadl. Potom jsem byl delší dobu pro svět vyřízený a zničený drogami. Později jsem se seznámil se svou ženou Gabi, která mne znovu postavila na nohy. Já jsem se tedy zvedl a začal úspěšně budovat vlastní automobilový obchod. Jenže hra se opakovala: hodně peněz, skvělá auta, skvělé ženy a skvělé drogy, alkohol, hráčství, investice, kriminální organizace ... až se to mé ženě přestalo líbit a rázně se proti tomu postavila. Přišel den rozhodnutí: buď ona a moje tehdy 2 děti nebo pád. Když jsem se rozhodl proti své ženě, odešla. A u mně to šlo dál na plný plyn. V době, kdy byla moje žena pryč, objevila ve svém životě JeŽíše. Nevzdala to se mnou a šla se svou nově objevenou láskou (Ježišovou láskou) do modliteb za mně. Tahle nová láska u mně vypůsobila velikou zvědavost. Šlo to tak daleko, že jsem se rozhodl navštívit ji během jedněch nedělních bohoslužeb. Fascinovalo mně láskyplné jednání, kterým tam ti lidé jednali. Pro mne to bylo zcela cizí, a já jsem si jen pomyslel: "Tady je o mou ženu a naše děti dobře postaráno" - a opět jsem přidal plyn. Ale nějak jsem o tom dni neustále přemýšlel - o jejich legračním mluvení, zpěvu a chování. Bez mého vědomí se za mne další tři měsíce modlili obzvlášť usilovně - byl jsem jejich abnormálně těžký případ. Protože jsem Ital, nevěděl jsem, co je to za jazyky. Pocítil jsem touhu po něčem, co jsem ještě neznal. A přesně tato zvědavost mne jednoho večera roku 1994 hnala cestou ke shromáždění, kde na mne k mému úžasu čekalo pět starších jako na objednávku. Při svém příchodu jsem zvědavě řekl, že chci přijmout tohle jakési Něco, co se jmenuje Duch Svatý. Ten večer byl již Bohem předem naplánován, protože moje vnitřní přání a volání byly Bohem vyslyšeny. Starší seza mne modlili ajá očekával Boží jednání. V tom na mne sestoupil Svatý Duch Boží a celého mne zaplavil! Při tom jsem zažil uzdravení svého života a mohl jsem zpívat v novém jazyku Ducha. Celé to trvalo asi 2 hodiny v slzách, smíchu, radosti, radostném pokřikování. Stručně řečeno naplnila mne Sláva Boží a osvobodila mne ze všech závislostí a návyků. S touto novou zkušeností, že jsem potkal Ježíše a že jsem obdržel jeho lásku, kterou jsem nikdy před tím neměl, jsem překvapil svou ženu. Našli jsme k sobě navzájem novou cestu a také novou společnou cestu životem - naštěstí pro mne.

Pro všechny mé kamarády bylo moje obrácení eSlvym okamžikem, jelikož si o mě mysleli, že jsem buď spadnul do spáru nějaké sekty nebo jsem se zasekl na nějaké droze. Já totiž stále dokola vyprávělo svém setkání s Ježíšem v onen večer. Někteří moji známí přijali též Ježíše do svého života, další jsou na dobré cestě k tomu. Společně se svou ženou a několika přáteli, kteří také prožili Ježíše každý svým způsobem, jsme se nechali pokřtít vodou. Stále více a hlouběji jsem zažíval lásku Ježíšovu ve mně a byl jsem osvobozen od všech břemen. To jakési Něco, které jsem hledal celé roky, jsem dnes nalezl v Ježíši Kristu. Ježíš mi dává tuto lásku a naplnění, jež jsem stále marně hledal na nesprávných místech. UIi

14

Proto klekám nil kolena před Otcelll,k 15 od něhož pochází~ každý neheský i pozemský rod, a prosím. 16 ilny. pr~ I?o_hats.tv~ Boží slávy ve vás jeho LJuchem posílil <Jupevnil, Vllllrl1l c10vek 17 a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdClch; atak a~yste zakořeněni <Jz<Jkotveni v lásce 18 mohli spolu sc všemi brallll11lm pochopit, co je skutečná šířka il délka, výšk~ i hl~ubka: 19 poznil~ Kristovu lásku, která přcs<Jhllje každé poznáni, a c1atse prostoupit VŠi plností Boží. ,.... . . •• •.. 20 Tumu pak, který pllsobenlm sve mou mezI naml 11111.ze llOnlt nade všechno víc, než zač prosíme a co si dovedel11c predstavlt, . ~ ,. . , . ...

S?

Máš svobodu Božího dítěte? Není to žádná falešná svoboda, ve které rozbíjím sebe a druhé, nýbrž je to hojivá čistá plnost života skrze Ježíše Krista! Nikdo nemusí zůstat takový, jaký je! Neschopnost náhledu, sobectví, nevíra, sebespravedlnost, svévole a touha po moci nás samé a druhé lidi okolo nás ničí, ale Bůh může uzdravit! Martin Hacker o tom může vyprávět:

Mým životem byla moc Narodil jsem se roku 1958, vyrůstal jsem v normální poválečné rodině; měli jsme málo peněz a rodiče většinu času pracovali. Vesměs nelze říci, že by se mi bývalo vedlo špatně. Ale v pubertě, ve věku dozrávání, jsem měl obrovský problém: byl jsem opožděný, malý a vyzáblý, teprve v šestnácti letech jsem začal mutovat. Za to jsem se nenáviděl a začal jsem pohrdat všemi malými a slabými lidmi. U děvčat jsem tehdy neměl šanci, a mi kámošové mně nepovažovali za plnohodnotného. V patnácti letech jsem vzal žezlo do ruky a začal jsem se vyprošťovat z vězení slabostí. Vyšší a větší jsem byl automaticky - díky růstu, ale silným jsem se stal skrze usilovný, železný trénink. Ve věku osmnácti let jsem potkal lidi, kteří mě dříve ponížili. Teď jsem ponížiljáje. Nechtěljsem aní drogy, ani alkohol nebo snad peníze, ale chtěl jsem moc. Na to jsem vydával všechen svůj čas a sílu. Tenkrát, v pozdních sedmdesátých letech, jsem sledoval s velkým zájmem vývoj scény rockerů, jak se tenkrát jmenovali motorkáři. Dlouhovlasí, silní, postavu po vzoru vikingů - to bylo stále více projevem motorkářů. Na vojně jsem navázal kontakty s lidmi, kteří se stali mými kamarády, s nimiž jsme později v našem městě založili motoklub. Po odpadnutí těch, kteří se s námi pouze vezli, vykrystalizovalo silné jádro, které sestávalo z devíti lidí. Cítil jsem se jako Robin Hood. Teď to s námi šlo strmě "vzhůru". Respektovali nás, my se stávali stále známější, samozřejmě také u policie. Obzvlášť když jsme dorazili na "turné" do jiných měst ke spřáteleným klubům, to na sebe nepotěšující styky s bílo-zelenou frontou (1) nenechaly dlouho čekat. Navenek jsem byl umírněný, vnitřně však zocelený. Svůj úkol jsem viděl v krocení horkých hlav. Například jsem na jedné divoké párty v jižním Německu rukama obemkl jednoho člena klubu, který v ožralosti dělal binec, odnesl jsem ho a nedal jsem mu při tom sebemenší příležitost se pohnout. Jinému jsem odebral dlouhou kudlu, kterou v hádce namířil na kohosi dalšího. V obou případech jsem zamezil něčemu mnohem závažnějšímu. Cítil jsem se trochu jako Robin Hood našeho klubu. Přesto jsem však byl všechno jiné než anděl. (1) Německá policejní auta a motocykly zelenou barvu ... (pozn. překl.)

mají na sobě bílou a

Po více zklamáních se ženami jsem s nimi zacházel, jako by byly volná lovná zvěř. Pěkně jsem je nalákal, dobyl a pak nechal opět padnout. Hrál jsem si s city druhých tak, jako si dříve druzí hrávali s city mými. Pár mých kumpánů se dalo na pasáctvL Ani já jsem se tomu po počátečních skrupulích nebránil. Jedna odpovídající dáma se přímo nabídla, že pro mne půjde obstarávat peníze (tedy šlapat). Já o ní ale vůbec nestál. Takjsem si pomohl jinak, přesto jsem byl ale i nadále otevřen pro tento způsob příjmu peněz. Celkem zbytečně dodávám, že jsme všichni jezdili na těžkých mašinách, které stály mnoho peněz. Život byl cool, my jsme byli úspěšní a ve městě na nás pohlíželi s úctou. Někteří z mých kumpánů nezůstali jen u příležitostného chlastání, ale obrátíli se i k drogám. Já jsem akceptoval nanejvýš anabolika. ~iděl jsem, jak drogy měnily mé přátele. Z hloubi duše jsem bm pohrdal a nikdy jsem se nechtěl stát takovým otrokem drog. Sám jsem se ale stával otrokem stále nových sexuálních dobrodružství a pornografie, což má často na psychiku podobné účinky jako drogy. Stále častěji to však za sebou zanechává po krátkém superpocitu zející prázdnotu. Zlé ve mně bylo stále zřetelnější Na počátku osmdesátých let jsem v sobě zpozoroval silnou změnu. Hodně jsem poslouchal tvrdý rock, byl jsem čím dál víc agresivnější a přestal jsem být "Robínem Hoodem". Zlé ve mně bylo stále zřetelnější; začal jsem vidět jako svou povínnost trestat lidi, kteří dělali chyby. Například jeden kumpán okradl

62

mého bratra a svůj skutek zapíral. Potrestání jsem vykonal hned na otevřené ulici. Mlátil jsem ho cíleně do obličeje, do zadnice a žaludku tak dlouho, dokud přede mnou neklečel a neškemralo milost. To mi dělalo dobře, leč moje hodnoty mizely velice rychle. Nebyl jsem typ rváče, ale chuť po stále větší moci mě nenechala na pokoji. Kromě toho ve mně zuřil boj. Žena, kterou jsem miloval, mě nechtěla, a ty ženy, které chtěly mně, jsem nemiloval a nechtěl já. Toužil jsem po hřejivém teplu a lásce, ale mé hledání mě vedlo pořád dál a dál do temnoty. Později se staly špatné věci, za které se dnes hodně stydím. Dopustil jsem se věcí, u kterých je mi dnes velice zatěžko pochopit svůj tehdejší způsob jednání. Odkud se ve mně vzala všechna ta zlá energie? Byl jsem stále temnější a měl jsem radost z toho, když se lidem, které jsem nemohl vystát, vedlo zle. Naše párty byly divočejší a divočejší. Protože jsem zažil tolikeré zklamání, byly pro mne ženy teď užjen objekty rozkoše, ke kterým jsem neměl žádnou úctu. Silnímuží Měl jsem v té době velice jednoduchý obraz světa. Na jedné straně jsem viděl zástup slabochů, kteří selhali, kteří si nevěří, hryžou si nehty, a jen se válí v posteli. Těm jsem přenechával ošklivé ženy, tihle týpci se museli ohýbat a dřít pro dobro ostatních. Na druhé straně stálo těch nemnoho vítězů, kteří byli jako já: ti, kteří si z koláče ukrajují veliké kusy, teče jim med po bradě a nechají si druhými sloužit. Tak se mi svět líbil. Mezitím jsem byl občas zkroušen nemocemi. V těch chvílích jsem se sebekriticky ptal, zda to přeci jen trochu nepřeháním. Ovšem takové rozjímání zmizelo vždycky v momentě, když jsem se cítil opět silný. Když potom zas bylo vše v souladu s mými výše uvedenými představami, sedli jsme s dobrým kamarádem na mašiny a jeli jsme za sluneční záře do jiného města. Vychutnávali jsme si naše cool charisma, pohybovali jsme se jako králové a tak jsme se také cítili. Lidé nám prokazovali respekt, vyhýbali se nám. Ženy se na nás vyzývavě dívaly. Byli jsme silní, mladí a nad ostatními měli převahu. Takový měl být život stále. Když jsem potom byl zase doma, ve svém nejhlubším nitru jsem si myslel, že jsem na tom maximálně dobře. Pochybnosti, které se někdy objevily v konfliktech, jsem už nevnímal. Nechtěl jsem žít nijak jinak.

63

Opojný pocit moci O den později jsem na jedné slavnosti vypilo něco víc než jsem měl žízeň. Při tom došlo k fyzické výměně názorů, v níž jsem navzdory svému alkoholovému opojení zvítězil. To bylo zase znovu ono mezitím už to pro mne byla závislost, opojný pocit moci, který jsem pociťoval obzvlášť tehdy, když jsem viděl strach v očích druhého. To jsem prožíval i přes to, že jsem nebyl rváč. Byla to moc, která mne opojila, ne cesta k ní. Bylo mi jedno, zda jí dosáhnu násilím, agresívním pohledem, nebo slovně. Důležitá byla totální moc - o tu jsem usiloval. Léta po tom jsem četl v příslušné dějepisné literatuře, že Hitler a zejména také Stalin postupovali naprosto podobně - totiž aby získali více a více moci. Nikdy jsem neměl pocít, že bych už byl naplněn a že by mi to stačilo. Ne, můj chtíč ovládat druhé se stále zvětšoval. Ani občasné ponižování, kterému jsem byl vystaven, když jsem narazil na lidi mně nadřazené, mně nezmátlo ani neodradilo. Kde je tvůj Ježíš? Zpátky na onu zmíněnou slavnost. O pár hodin později jsem potkal jednoho svého starého známého. Býval obávaným rváčem a fyzicky mně dalece přesahoval. Teď byl křesťanem a svým bližním dával místo kopanců naději. Přátelsky mne pozdravil. Já byl tehdy poněkud dost ve stresu, protože všichní moji kumpáni seděli v hospodě, chlastali a kňourali po svých ženských. Můj vztah se kvůli mé neustálé nevěře rozpadl. Hluboko uvnitř jsem chtěl lásku a byl jsem vynervován. A ted' tady tenhle křesťan. Jo, jo, vím, že mně Ježíš miluje. Jo, už jsem to všechno jednou slyšel. Ale co já s tím mám dělat? Kde je ten tvůj Ježíš? Dá mi už konečně tu správnou ženskou? Kde je při těch válkách, při zneužívání dětí, kde byl při křižáckých taženích a upalování čarodějnic? Zaplavil jsem ho otázkami. On byl ale trpělivý a zeptal se mne, zda s ním chci jít domů. Pomalu, v průběhu noci, jsem byl stále lačnější po tom, co říká. Vysvětlil mi, že Lucifer, nejvyšší anděl, rebeloval proti Bohu, a společně s třetinou padlých andělů se kvůli rebelii stali démony. On sám se stal ďáblem. Od začátku sváděli lidi ke zlému, aby je dovedli na místo potrestání, které bylo určeno jim samým: věčná muka v ohnivém jezeře. Bůh, který níkdy nezhřešil a je bez viny, musel potrestat zlo. Vymyslel tedy a

64

vytvořil jistou cestu, aby lidem toto kruté potrestání, když to bude možné, ušetřil. Proto se Bůh sám stal člověkem; uzdravoval, miloval, povzbuzoval a bez oddechu činil dobro. Nejsilnější, nejvážnější věc na tom všem: skrze zradu byl vydán Rímanům, a Bůh-Člověk Ježíš Kristus byl nevinně ukřižován. Ne proto, že musel být. Bez problémů by býval byl schopen rozložit v jedné jediné chvilce lidi na atomy. Dobrovolně připustil své ukřižování a krutou, velmi bolestnou a násilnou smrt. Z lásky k tobě vzal na sebe tvou vinu, pykal a trpěl za tebe. Protože byl Boží Syn zcela nevinný, nemohla ho smrt· tahle hrozivá, hrůzu nahánějící moc· zadržet. Ježíš byl a je silnější než smrt a po třech dnech vstal z mrtvých. Později vystoupil do nebe, kde sedí na trůnu po pravíci Boží. Duch Svatý, třetí osoba Boží, je nyní tady na zemi, aby proměňoval lidí. Každý člověk, který poprosí Ježíše o odpuštění, dostane život věčný a tady na zemi do srdce smysluplný směr dalšího bytí. Bíble toto nazývá znovuzrození ducha. Znamená to bud' všechno nebo nic. Bud' věčná radost s Bohem, nebo věčné zatracení v pálicích plamenech ohnivého jezera. Potřeboval jsem odpuštění Nevím, jak se mi to stalo. Byl jsem přece tak cool, tak nesmírně v "pohodě". Najednou jsem věděl, že jsem od Boha oddělený. Potřeboval jsem odpuštění. Vnitřně jsem volal k Bohu. Ten muž se se mnou modlil a do mého srdce začal vtékat hluboký pokoj jako tekuté zlato, což jsem tělesně vnímal jako příjemné teplo. Tento text píšu v době, kdy od mé modlitby uplynuly téměř dva roky. Jako motorkář jsem měl život plný napětí a dráždivých podnětů stále akce, ale jako křesťan mám život daleko víc vzrušující a akčnější. Můj život se změnilo 180 stupňů, je napínavý, naplněný úžasnou mocí a silou, a nádherný. Obzvláště na začátku jsem měl mnoho vnitřních bojů, přesto byla Boží síla a milost tak silná, že už nechci zpět. Jsem náročný, žádostivý člověk: chci hodně, nejlépe všechno, co se dá vyzískat. Nikdy nejsem spokojen jen s průměrem. Hlavní rozdíl oproti dřívějšku vedle toho, že se místo do pekla díky Ježíšově odpouštějící milosti jednou dostanu do nebe, je ten, že dnes nemůžu být spokojen s ničím menším, než s tím, co můžu dostat a dostávám od Boha. Dříve mí stačily svalnaté ruce,

65

hezké ženské, těžké motorky a moc. To už by mi dneska nestačilo. Zisk slastí, který jsem tím vším vy jmenovaným získával, je nesrovnatelně menší, když člověk najde odpuštění vin a pokoj v srdci. Jakákoliv nuda či dlouhá chvíle teď z mého života zmizela. Jak už bylo řečeno, dříve jsem býval častěji nemocný, kvůli tvrdému tréninku jsem měl opotřebené klouby a bolesti zad. Navzdory tomu, na jaké výši jsem si žil, jsem se v osamělých hodinách cítil prázdný a vyhořelý. Bůh mi dal hezkou ženu a tři dětí Dnes, ve svých 43 letech (1), cítím, jak se moje vnitřní a vnější síla obnovuje. Bůh mi dal hezkou ženu a tři děti. Mé bolestivé, opotřebované klouby byly nadpřirozeně uzdraveny, má malátnost a unavenost zmizela. Bůh mě pokořil, ponížil, srazil mi hřebínek, ale hned mě zároveň bohatě obdaroval. Naučil jsem se v těžkostech důvěřovat už nikoliv sobě samému, nýbrž Bohu. Dnes vím, že nezkrotná síla, kterou cítím uvnitř i vně, pochází od Ježíše - vynálezce moci, a vzdávám mu všechnu čest. Dnes pracují na stavbě, tvořím, a je mi velikým potěšením stavět nové věci - být kreativní. Rád vyprávím druhým lidem svědectví o úžasné, bezvadné proměně mého života, která se mohla stát jedině a pouze díky milosti Ježíše Krista. Svým bratrům ze scény přeji z celého srdce, aby také oni osobně zažili odpouštějící, proměňující sílu samého Boha. Možná se někdy setkáme a možná se za vás budu moci modlit. Tak zdar a Boží požehnání! Martin Hacker (1) Tento časový údaj autora svědectví je v době, kdy dochází k překladu textu, už opět sedm let minulostí (pozn. překl.)

Martin se pokoušel svou vnitřní prázdnotu naplnit mocí, tak žil ve své vlastní seberealizaci, kde ale není místo pro Boha. Kdo by si byl tenkrát pomyslel, že Bůh může změnit tak nemocného týpka? Dneska už Martin není nástrojem ďáblovým, nýbrž naopak byl71et pastorem a dnes vede 4 skupiny mládeže v severním Německu. Co Bůh vykonal v jeho životě, se stalo požehnáním pro druhé. Christina si četla Martinův životní příběh a rozpoznala v jeho dřívější povaze povahu svého exmanžela, který byl v pravém slova smyslu stejného ražení, jako kdysi Martin. Jeho brutální, touhou po moci řízený způsob jednání a chován í zničil Christininu duši. Ale Ježíš pomohl ijí!

Christina: "Bůh mne uzdravil z deprese" Od svých šestnácti let se Christina pohybuje mezi motorkáři; žila s partnerem, který patří do jednoho z nejpověstnějších MC klubů Evropy. "Tento muž rozcupoval mou duši na kousičky, totálně mně zničil." Christina se dostala do péče psychiatra, musela brát pravidelně antide presiva. V jednom obchodě ji oslovila perská křesťanka, protože Christina byla v očividně špatném duševním stavu. Od té chvíle se potom vždy scházely v polední přestávce a mluvily o Bibli, Christina však ničemu nerozuměla. Přesto se nechala pozvat do shromáždění. Tam našla na stolku s knihami Biker-Bibli, motorkářskou Bibli. "Vůbec jsem netušila, že něco takového existuje. Bibli jsem nerozuměla, ale ty životní příběhy v ní uvedené mne oslovily. " V jednom ze svědectví, uvedených v motorkářské Bibli, kde se psalo o v minulosti mocí posedlém a brutálně se chovajícím motorkáři, poznala charakterové vlastnosti svého bývalého partnera. Napsala tomu mezitím už obrácenému motorkáři dopis, kde se ptala: "Proč tak jedná muž se ženou?" Následovala

67

výměna dopisů. Bůh začal s Christinou jednat. Jednoho večera, když četla knihu "Přislovi" (část Bible), otevřelo se jeji srdce pro Boha a od toho okamžiku začala Christina vnimat Boží přitomnost. "Do mého života vstoupila radost! V té chvílí jsem věděla, že je Bůh se mnou." Christina se o Bohu učila stále víc, stále víc ho poznávala a vložila na něj všechnu svou důvěru. Perská křesťanka jí jednoho dne dodávala odvahy: "Důvěřuj Bohu a vysaď prášky." Christina důvěřovala Bohu a od té doby žije bez antidepresiv. Lékař nemohl pochopit, že ty prášky prostě vysadila: "Spadnete do hluboké jámy! Musíte brát tabletky pravidelně!" Stal se však pravý opak. Christina je přesvědčivě uzdravená. Nyní je pokřtěná členka sboru a svědčí o zachraňujícím a uzdravujícím Bohu, kde jen může. Jedna její známá z dob terapie to nemohla pochopit, jak skvěle se jí mezitím vede: "Proč se nám všem ostatním daří tak blbě a tobě tak dobře?" I tato známá je teď ve sboru a zažívá Boží pomoc. Christina se stala členkou Holy Riders, účastní se mnohých akcí. Kde jen může, stará se o "vyřízené" a "padlé". Ona sama to ví nejlíp: "Bůh může vytáhnout z hluboké jámy každého." Dokázala odpustit svému expřiteli. Ráda dnes rozdává na motosrazech Biker-Bíble, protože ví, že svědectví se neminou účinkem. Bohu nebylo jedno, co se s Christinou stane. Ani ty nejsi Bohu ukradený! Bůh může pomoci i tobě, když budeš věřit jeho slovu, a nikoliv už všem lžím tvého dosavadního života! Ježíš má všechnu mocna nebi i nazemi! "Když nastal večer, přinesli k němu mnoho posedlých; i vyhnal duchy svým slovem a všechny nemocné uzdravil, aby se naplnilo, co je řečeno ústy proroka Izajáše: ,On slabosti naše na sebe vzal a nemoci nesl .. " (Matouš 8:16-17)

r

~

Ježíš to řekl zcela jasně a zřetelně také pro tuto dobu: ~ '"

"Na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je. " (Marek 16:18)

t-

f'

Někteří moji známí by dnes už se stoprocentní jistotou nežili, kdyby nebyli uzdraveni jasným Božím zázrakem! Např. Jens:

"Chtěl jsem žít" Můj příběh je relativně jednoduchý a začíná malou modlitbičkou: "Já jsem malý, mé srdce je čisté, nikdo jiný než Ježíš v něm nemá přebývat." Tuto modlitbičkou jsem se modlil jako úplně malý chlapeček před spaním, dřív než jsem večer zalezl do postýlky pod peřinu. Léta později mi Ježíš při jedné ranní modlitbě připomenul, že tuto malou dětskou modlitbičku nepřeslechl. Motorkářské (rockerské) prostředí Prvních 37 let mého života bylo velmi převratných. Ve věku tří let jsem byl umístěn ke svým prarodičům, u nichž jsem žil deset let. Ve věku třinácti let jsem se dostal zpět ke své matce a otčímovi. Už v té době jsem obdivoval muže v koženém oblečení na motorkách. První kontakty s motorkářskou, resp. tzv. rockerskou scénou, jsem měl v první polovině sedmdesátých let. Následovalo deset let, kdy jsem žil relativně celkem solidně, pracoval jsem, než jsem se koncem osmdesátých let znovu ocítl v motorkářském prostředí. Rychle se objevovaly další kontakty, např. se "Čtvrtí červených světel". Velmi brzo jsem se v tomto prostředí propracoval na špičku a na vrcholu své kariéry jsem byl prezidentem jednoho populárního motocyklového klubu. Zároveň jsem měl ale otevřené dveře u jednoho aktivního křesťana, který se měl později stát mým pastorem. Mé pozdější obrácení má mnoho co do činění s tím, co mi ten muž vyprávělo Bohu, Ježíši a o Bibli. Všechno se mi to líbilo a já jsem začal přemýšlet o svém životě.

69

Předávkování V létě 1991 jsem se dostal do depresí a předávkoval jsem se drogami. Rouhal jsem se Bohu, chtěl jsem ho vyprovokovat, vyzvat. Celý víkend jsme slavili bez přestávky a třetí den mi bylo tělesně tak špatně, že jsem musel zavolat pohotovost. V tom momentě už bylo mé tělo od pupku dolů až k nohám bez jakéhokoliv citu a já cítil, že spěji ke konci. Potom jsem slyšel, jak pohotovostní lékař říká mé tehdejší přítelkyni, že moje šance přežít příštích 60 minut jsou velmi mizivé. Tehdy jsem si vzpomněl na to, co mi bylo řečeno o Ježíši, Pánu života a smrti. Cítil jsem, že někdo sahal po mém životě, a věděl jsem zcela jasně, že se ted' musím rozhodnout. Chtěl jsem žíti Tuto noc jsem se rozhodl pro Ježíše V této noci jsem ve svém zoufalém stavu volal tomu aktivnímu křesťanovi. Přišel k mojí posteli a já měl dojem, že stojí v nějakém světle. Světlo bylo výrazné, ale neoslňovalo, ani mne neoslepovalo. Zcela klidně se mě zeptal, jestli se s ním chci modlit. Tu noc jsem se rozhodl pro Ježíše, Pravdu a Život. A ještě tu stejnou noc jsem seděl na své posteli zcela uzdraven. Všechny symptomy zmizely. V srdci jsem cítil mocný pokoj a nadpřirozené bezpečí (viz 2 K 5:17). Po tomto zázraku jsem potřeboval další tři měsíce, abych se důsledně a naprosto rozloučil se svým starým stylem života (viz Efezským 2:8-10). První rok mého křesťanství jsem měl stále znovu a znovu jisté problémy s tím vzdát se starých návyků. Ale navzdory pokušením a díky náklonnosti drahých věrných bratří a sester ve víře se můj nový život stabilizoval. Mnoho radosti Tehdy jsem se ve svém sboru začal zapojovat do sborových služeb jako čištění záchodů a kuchyně, vaření kávy, nebo dohled nad parkovištěm, protože Boží Slovo mluví o tom, abychom si navzájem sloužili a dělali dobré skutky. V roce 1992 jsem se seznámil se svou pozdější manželkou, vzali jsme se na podzim 1994. O dva roky (?ozději mě Bůh povolal do mé nynější služby "Tribe of Judah". Rekl mi: "Jdi tam, odkud jsi přišel, a vyprávěj o Ježíši Kristu těm, kteří budou chtít poslouchat." Dnes máme se ženou dvě dcery, které jsou naší velkou radostí. Takovou rodinu jsem si vždycky přál. Ježíš slyšel a vyslyšel í toto mé tajné vnitřní

70

přání. Dnes jsem velmi svázán s motoscénou a mnozí motorkáři jsou mými dobrými přáteli. Jens Ertel prezidentTribe of Judah Německo Pro Jense se nejhlubší dno stalo bodem obratu. Tak daleko to ale zajít nemusí! Proč by měl člověk klesat ještě hlouběji do bahna, Boha ještě více vyzývat a provokovat? On ti chce pomoci ted', když vezmeš Jeho slovo vážně a pokoříš se před ním.

JLirgen vyrůstal jako druhý z pěti bratří. Jeho otec byl stále s něčím nespokojený. "Otec byl velké zvíře a makal u stavby silnic a komunikací. Na mě si vybíjel vztek, já byl jeho hromosvod. Pro mě bylo víc facek než chleba." Už v jedenácti letech se JLirgen dostal na šikmou plochu, brzy se stal vůdcem vzpoury. Když dosáhl věku patnácti let, měl už tolik vroubků, že ho soudce poslal na dva roky do vězení. Za ublížení na zdraví, vloupání atd. "Mě chtěli potrestat exemplárně, ostatní si o odbyli pouhou podmínkou. Jenže ve vězení to teprv pořádně

začalo. Tamjsem se konečně ,zdokonali/'. Po propuštění jsem byl horší než kdy před tím. "Výsledek: opět dva a půl roku vězení. "Když jsem se dostal ven na podmínku s probačním dohledem, zkusiljsem se vzchopit a zařadit se do společnosti. Předpokladem bylo najít si byt a práci, ale brzy jsem toho měl plné zuby. Hašiš, marihuana a alkohol vedly k dalšímu uvěznění." Probační pracovníci mu vlastně chtěli doopravdy pomoci, ale JLirgen řekl jen: "Vyližte mi prdel" a šel na další tři roky za mříže. Během té doby se stal skupinovým mluvčím 2 vězeňských skupin a pomáhal 40 vězňům, kde se dalo. Když se dostal po celkem 7 letech ven, znovu se zkusil nějak začlenit do společností. Jeho matka se znovu provdala a "všimla si, že jsem to myslel vážně." Nevlastní otec měl nějaké kontakty se starostou, který bydlel v těsném sousedství, a tak dostal JLirgen šanci v jednom truhlářslví. Léta před tím si při překládání železa zranil záda a plotýnky. Ani v truhlářství to zdravotně moc dlouho nefungovalo. Po 9 měsících měl opět výhřez plotýnek a proto musel v truhlárně skončil. Následně to zase nějakou dobu šlo, starosta mu obstaral místo "dohlížítele" na plovárně, protože tam pořád dokola docházelo k výtržnostem. Po dvou letních sezónách se začalo povídat o tom, že se JLirgen dokáže postarat o klid a pořádek, což bylo nutně potřeba také ve vlastním městě. Tak se stalo, že se z JLirgena stal "městský šeríf". On sám tomu nevěřil. "Takový člověk jako já a taková práce?" Někteří lidé měli jísté obavy, ale starosta stál za ním, a tak je JLirgen dodnes "městským šerifem" ve městě Neustadt v ulíci Weínstrasse. kde se pohybuje a stará o klíd a pořádek. Roky před tím se ale staly věci, které jsou pro JLirgena tím nejdůležitějším. "Pár Němců původem z Ruska mě pozvalo na bohoslužby." JLirgen tam šel a slyšel tak podivuhodné novinky o Bohu a světě. "Následně jsem se seznámil se svou nynější ženou a vstoupil jsem s ní do svobodného Křesťanského sboru, kde jsem dodnes doma. Chtěl jsem sí udělat čistý stůl, radikálně změnit svou životní cestu ajít dále už jen s Bohem." A to také udělal. Jeho sbor se dozvědě :JLirgenových problémech s páteřovými plotýnkamí a začal se za něj modlit.

Ježíš žehná našemu manželství "Jsem si jistý, že Bůh použil tento čas k tomu, aby na mně pracoval." Každopádně po půl roce problémy s plotýnkami zmizely a už se nikdy neobjevily. O pár let později byla u J(jrgena diagnostikována hepatitis (žloutenka). "Celkem jistě to mám z toho, jak jsem se tetc;JVal zašpiněnými jehlami." Když v jejich sboru kázal jeden hostující řečník, šel dopředu a nechal se modlit za své uzdravení. Ten hostující řečník se ho zeptal, zda si je vědom nějakého hříchu, který by v poslední době neřešil a zůstával v něm. Najednou se J(jrgenovi rozsvítilo a vyznával: "Momentálně nemám dobrý postoj k cirkvi." V té chvíli u něj stál také jeho pastor a po jeho vyznání se za něj s hostujícím řečníkem modlili. Když šel potom ke svému lékaři na vyšetření, už se nenašla ani stopa žloutenky. "Vim, že mne uzdravil Bůh - to je fakt bomba." Zdravi Jiirgen Co se odehrává v tobě, když čteš toto svědectví? Posouvá se tvé vidění světa někam? Svítá v tobě -pomalu Boží svatá přitomnost? Musíš být vnitřně úplně v křeči, když máš popřít vědomi Boží přitomnosti? Chceš potlačit skutečnost, že až dosud bylo všechno na kočku a že tě nyní volá Bůh? Proč by ses měl uzamykat? Proč potlačovat pravdu a věčný život lehkovážně propásnout, když je Ježíš Kristus tak blízko? Přiznej si přece, že Bůh je stále Bohem, a že důsledně pracuje na své věci - ať to někteří chtějí slyšet či ne. Proč bys měl věčně stát na straně těch, kteří prohrávají? Proč žít, nač zůstávat v bezbožných nebo mrtvých tradicích, aniž by člověk žil opravdu s Bohem a jeho plností? Bůh tě vid i tady a teď s touto knížečkou v ruce a miluje tě! Chce pro tebe to nejlepší! Pro Boha neklesl nikdo příliš hluboko! Bůh zaslíbil, že nás vytáhne z té odporné jámy, když ho budeme hledat celým srdcem. To platí stejně pro tebe jako pro muže jménem Maze. Mohl ušetřit sobě a svému okolí hromadu nepříjemností, kdyby býval poslechl své křesťanské rodiče. Po dlouhém bloudění sem a tam mu dal Bůh poslední šanci, kterou Maze uchopil. Simone, jeho manželka, začíná s vyprávěním

jejich příběhu:

Co by bylo, kdyby ...? Mé dětství neprobíhalo zrovna harmonicky, přestože jsem si to velmi přála. Oba mí rodiče byli závislí na alkoholu. Doma proto kvůli tomu bylo plno hádek a sporů, náš rodinný život byl spíš tragédie. Ve škole jsem byla spíš outsider. Děti sí na mně ukazovali prstem kvůlí zanedbaným šatům a já se za to velice styděla. Kvůli méněcennosti jsem se vyhýbala Iídem a stáhla jsem se do samoty. Také si vzpomínám na to, že nebylo nic pořádného k jídlu. V této situaci, ve stavu tísnivé nouze, jsem se modlila, i když jsem o živém Bohu nevěděla nic. Ve věku dospívání to se mnou bylo stejně chaotické. Pokoušela jsem se vydělat si nějaké kapesné roznosem novin. Za to jsem si potom kupovala oblečení a tak. Hledala jsem lásku a myslela jsem sí, že ji najdu u mužů. Tak se stalo, že jsem jako velmi mladá šla poprvé s chlapem do postele. Samozřejmě nezůstalo u jednoho následovali další, a přesto jsem žádnou lásku nenalezla. Má duše byla velmi zraněná. Kdyžjsem potom ve čtrnácti letech poznala Matthiase, nedopadlo to se vztahem na první pokus dobře. Protože jsem byla často nevěrná, rozpadla se naše vzájemná důvěra velmi brzo. Někdy jsem už pro lži nevěděla, co povídám což bylo neodpustitelné. Párkrát jsme pak ještě byli spolu a mne nesmírně udivovalo, že mne Matthias stále ještě hodně miluje. 74

Něco bylo jinak!? Ten pocit mě už neopustil. V šestnácti letech jsem měla roční známost s dalším týpkem. V té době jsem se cítila jako ve vězení, nebyla to žádná láska a vůbec jsme se k sobě nehodili. Ale neuměla jsem se od něj odtrhnout, protože jsem nechtěla být sama. Až jsem jednoho dne volala k Bohu a prosila ho o šanci. Na to jsem napsala Matlhiasovi dopis. Nepsala jsem zase tak mnoho, jen asi stokrát:

"Prosím odpusť mí, protože jsem nevěděla,co dělám." Teď bude pokračovat Maze. Vyrůstal jsem v křesťanské rodině jako čtvrté ze šesti dětí. Můj táta byl policajt, máma byla žena v domácnosti. Rodiče to měli těžké, protože se na ně lidé často kvůli kupě dětí dívali jako na asociály. Kromě toho nejsou policajti příliš oblíbení. Navíc ještě příslušnost k "sektě", jak se na to v převážně katolické vesnici dívali. Navzdory tomu nám rodiče dali to nejlepší, co měli a mohli, do života nám předali lásku a zdravé sebevědomí. Jako dítě jsem s Bohem už leccos prožil a zažil, ale jako křesťané jsme nesměli to a ono. Čemuž jsem ale nerozuměl, protože všichni ostatní to přece směli a dělali. .. Vedlo to k tomu, že jsem ve 14 letech odmítl chodit do shromáždění, vzpíral jsem se ještě i proti mnoha dalším věcem. Od té chvíle jsem začal chodit na diskotéky, měl jsem svou první přítelkyni a brzo také svou první zkušenost s alkoholem. Kdyžjsem se potom dostal do styku s prostředím heavy metalu a hledal jsem si tam kámoše, bylo už jen otázkou času, kdy vyhulím prvního jointa. Chlast, drogy a sex se staly mým hobby. Život jsem si chtěl vychutnávat v plných doušcích. V 17 letech jsem potkal Simone (14). Bylo to jiné než s těmi ostatními, Simone jsem totiž opravdu miloval. Po třech měsících jela se svými rodiči na dovolenou. Během té doby jsme si byli nevěrní, což vedlo k rozpadu našeho vztahu.

75

V následujících dvou letech jsme se ještě dvakrát dali dohromady, ale pokaždé jsme se zase kvůli nevěře rozešli. Když bylo potom Simone 17 let a neslyšeli jsme o sobě tak zhruba rok, dostal jsem od ní dopis, v němž mě prosila o odpuštění. Nato jsem odepsal, že jí odpustit nedokážu a nechci s ní už mít nic společného, přestože jí ještě miluji. Napsala mi znovu, ten večer jsem se za ní vydal a strávili jsme společnou noc - navzdory tomu, že jsme oba zrovna chodili s někým jiným. Když se to dozvěděla máma Simone, začala kvůli tomu dělat problémy, a tak se Simone nastěhovala ke mně - tehdy už jsem měl svůj vlastn í byt. Od toho okamžiku jsme spolu žili, leč všechny ty neodpuštěné věci tížily a ničily naše duše. Denně jsme se hádali, dokonce jsme se začali i fackovat a fyzicky napadat. Krom toho jsme si celkem dopřávali alkohol a denně též nějakou tu dávku. Po así půl roce měla Simone po tom, co jsme fetovali, dost děsivý zážitek v podobě hororových halucinací. Od té chvíle jsem (Maze) už žádné drogy nekupoval. Ze své křesťanské minulosti jsem věděl, že drogy a Simonin děsivý zážitek spolu souvisejí a že je to démonská moc, což mi nahánělo hrůzu. Když jsme byli psychicky a fyzicky úplně vyřizeni, začal jsem se Simone mluvit o víře. Věděl jsem, že Bůh může změnit jak lidi, tak situaci a okolnosti. Simone se o téma víry začala hodně zajímat, kladla mi mnoho otázek. Protože jsem jí neuměl všechny zodpovědět, poslal jsem jí za svými rodiči. Ti ji spontánně pozvali na evangelizačni akci. Tam Simone osobně oslovil Bůh a ona předala svůj život JeŽíši. Nyní v ní přebýval už jiný duch, a tak ji to táhlo na shromáždění. Já jsem tam s ní vlastně chodit nechtěl, jenže ona ještě neměla řidičák a tak mě přemluvila.

Když jí to změní, myslel jsem si, bude to stačit. Já jsem se nechtěl zase podvolovat těm křesťanským tlakům a omezením - ještě i později budu mít dost času na to něco dělat, abych neskončil v pekle ... Ale o 4 týdny později ke mně během chval promluvil Ježiš a řekl mi: "Matthiasi, dneska máš posledni šanci." Bylo to tak přemáhajíci, že jsem ten den šel při modlitbách dopředu a předal jsem svůj život JeŽiši. A byl jsem volný· opravdu volný, už jsem nebyl pod nějakým tlakem. Když jsme se tedy oba obrátili, rozhodli jsme se vzit. Řekli jsme si totiž buď všechno nebo nic. Už jsme spolu žili a nechtěli jsme dále setrvávat v hříchu. Tohle rozhodnutí Pán Bůh požehnal, jak jsme později zjistili. Vzali jsme si čas na společnou rozmluvu, kdy jsme se vzájemně vypovídali. Při tom se dostaly některé dosud ukryté věci na světlo. Ale chtěli jsme být upřímní. O měsíc a půl později jsme měli svatbu. I přesto jsme se ještě často hádali a staré věci nás ještě občas dostávaly a přemáhaly. Nebyli jsme schopni to vyřešit. Po půl roce jsme se nechali pokřtít, jenže hádky zase klepaly na dveře. Když jsme se ale v lednu 1994 nechali pokřtít, bylo to znamení před viditelným a neviditelným světem. Satan nás chtěl i po křtu rozeštvat, ale zvitězila Boží láska a odpuštěni. Trvalo celé tři týdny, než jsme se zase poprvé pohádali, což pro nás byl zázrak - že jsme to vydrželi tak dlouho bez hádek. Staré, dávné, odpuštěné věci už jsme na sebe nevytahovali. Bůh náš vztah od té doby posvěcuje a uzdravuje, za což mu jsme nekonečně vděční. Nyní, po 13 letech manželství, máme 3 zdravé děti a prošli jsme hlubínami i výšínamí vztahu, časy dobrýmí i horšími. Za celou tu dobu nám zůstalo jedno: láska, odpuštěni a důvěra v Boha. Kletbu, kterou na nás chtěl ďábel uvalit, proměnil Bůh v požehnání jak pro nás, tak pro druhé. Maze to všechno mohl ušetřit sobě i druhým, kdyby se býval byl rozhodl pro Boha a Jeho cestu hned. Bohu buď dík za to, že využil a uchopil tu poslední šanci, kterou mu Bůh dal. Kolik lidí propáslo svou šanci k obrácení, kolik lidí ji bez povšimnutí přešlo, bez Boha na to žalostně dojelo a jsou teď nezvratně ztracení pro věčnost! Takový konec je zbytečný, protože jsme viděli, že kletba ve vztahu byla ve víře v Pána Ježíše Krista proměněna na požehnání. 77

Bůh chce požehnat každému manželstvi. Mnozí lidé jdou do kostela proto, aby si odnesli požehnání, diví se ale, proč i přesto končí jejich život a manželství v troskách. A přitom řekl Bůh jasně a názorně, že veškeré požehnání je vázáno najednoho člověka. ~

"Pochválen bud' Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů" (Efezským 1:3)

1

t

Kristus je zosobněné požehnání, a bez víry, důvěry a poslušnosti v Něj nebude z požehnání nic - i kdyby člověk obešel všechny kostely a zapálil všechny svíčky. Manželství je mimochodem obraz pro vztah Ježíše k nám věřícím. Ježíš chce být takříkajíc naším ženichem - a my, shromáždění Boží, jsme jeho nevěsta. Svatební rituál, kdy si nevěsta obléká bílé šaty, pochází z poslední knihy Bible - ze Zjevení. Bílé svatební šaty symbolizují skutečnost, že skrze Ježíše Krista máme odpuštění hříchů, a tím se stáváme jeho nevěstou. Kdo pozve Boha do svého života, a převezme Jeho hodnoty do jednotlivých oblastí svého života, zažije (a prožije) plnohodnotný život. Bůh nás lidi stvořil jako vztahové bytosti, tedy tvory, kteří potřebují vztahy s druhými lidmi. První vztah je můj vztah k Bohu, druhý vztah je můj vztah k sobě samému, a třetí vztah je vztah k mým bližním. Není proto divu, že nás Bůh chce pro vztahy znovu uschopnit, když uvěříme v Ježíše Krista. Také proto pozval Bůh do věčného života svou shromážděnou církev věřících, ke které patříme, když se upřímně, z celého srdce obrátíme a obdržíme Božího Ducha. Musíme se ale velmi konkrétně rozhodnout, že chceme být aktivní součástí tohoto Božího společenství, protože jinak se náš život dostane do stagnace.

Sex & drogy & rock'n 'roli Narodil jsem se v roce 1968. Už v osmi letech jsem poslouchal AC/DC, Black Sabbath, Accept, celou paletu metalu. V 15 letech jsme chodili na disko pro mladé, před tím jsme na hřbitově vypili rum a pivo až se správně "vyrovnala hladina" a my se cítili extra skvěle. Byla to doba rockerských motoklubů, doba vzniku jak vesnických, tak velkých klubů. Každý pátek přicházeli kluci ze Shabrakke Siegen, Old Germany nebo z Excalibru, měli na sobě džínové oblečení, a nebyl jediný večer, kdy by nemuseli přijet policajti či sanitka - rychlá záchranná služba. V té době jsem už měl ostré střelné zbraně, nebo alespoň vždycky u sebe velký ostrý nůž. Tehdy v té době to tak holt bylo normální! V krátkosti k mému domovu: Matka pila od mých šesti, můj otec s pitím začal v mých 13 letech. Když mi bylo 17, došlo na rozvod mých rodičů a můj táta šel na odvykací kůru. Já zůstal s mámou, bez tály. Teď jsem měl mnohem více svobody. Jasně, moji kámoši na tom byli všichni stejně. Všichni moji známí, celé prostředí, všichni byli stejného ražení. Od alkoholu k drogám. Začal jsem tetovat, a sice denně. Potom jsem se seznámil se svou první přítelkyní, která na tom byla úplně stejně jako já, takže se k tomu ještě přidal sex. SEX, DROGY a ROCK'N'ROLL - to byl můj život. V době, kdy jsem byl v učení, jsem se potom "chytil". Musel jsem, protože jinak bych už býval zašel. Žil jsem stále ještě excesivně, dokud jsem nepoznal svou exmanželku. Se svatbou přišel do mého života klid. Stále jsme se ještě dobře nalívali, ale už to teď bylo jiné: každý byl ženatý, tudíž příležitosti k pití byly jiné a bylo jich méně. Po šesti letech skončilo mé manželství rozvodem a tím se pro mne zhroutil svět: Moje žena mně opustila. Mnohým z mých kumpánů se vedlo úplně stejně, a tak se stalo, že jeden z mých známých, už delší čas rozvedený a plnoprávný člen (1) velkého MC (Motorcycle Club) mě vzal s sebou na klubový večer. Tam jsem se cítil úplně skvěle, přemýšlel jsem stylem "Fuck offthe World". Tady byl můj svět, můj domov, a při starém stylu SEX, DROGY a

ROCK'N'ROLLjsem se rychle opět stal tím volným, divokým rockerem, motorkářem. Myslel jsem si: "Tý jo, to je skvělý!" Táboráky, párty, srazy, obrovská svoboda. Když jsem se stal členem, rychle jsem zjistil: tady se přece jen tancuje trochu jinak. Bylo mi do mysli vtlučeno: "my jsme tvoje rodina", to znamená musíš přijit, když tě zavoláme, tvůj život je ted' klub - tvoje barvy. Protože jsem člověk milující neomezenou svobodu a nedodržující pravidla, strašně rychle jsem se s klubem dostal do problémů. Šel jsem si svou cestou. Stále ještě jsem však byl členem, když jsem na pracovišti dostal nového kolegu, křesťana. Byl zcela jiný než já - naprosto odlišný. V práci jsem ho záměrně provokoval, např. jsem na psací stůl maloval "666" a jiná zlá znamení. Já jsem motorkář a co tohle je za úleťáka? Nenechal se vyvést z klidu, modlil se před jidlem v kiosku a zval mně na shromážděni do svého sboru. To jsem si nedokázal představit ani v nejmenším. Jednoho dne se mi vedlo opravdu blbě. Byl jsem ve stresu kvůli neshodám v klubu, nic mi nešlo v práci ani v soukromi; a tak jsem se jedné neděle zvědavě vypravil s tim mým spolupracovnikem do toho jeho sboru. Co jsem tam cítil a zažil, to nezapomenu nikdy: Takovou lásku, s jakou tam ke mně lidé přistupovali, jsem nikde nezažil a neznal jsem to. Při chvalách a uctívání jsem se sesypal a brečel. Od toho dne jsem chodil v neděli na bohoslužby a v pátek do klubovny MC za bar. Tak to šlo delší dobu. Surfoval jsem na internetu z webové stránky jednoho moto klubu na druhou a narazil na Holy Riders (křesťanský motoklub, pozn. překl.). Dnes vím, že to bylo Boží veden í. (1) V "MC" motoklubech panuje velmi přísná hierarchie a struktura. Nováčci nemají zpočátku všechna práva, musí se nejprve osvědčit, ještě se jim úplně nedůvěřuje a nemohou hovořit do věcí při společných diskuzích. Plnoprávný člen je nazýván "Vollcolouť' na kožené bundě nebo vestě může nosit plné označení klubu, nášivky, tzv. barvy - "colour". Stuha s vepsaným názvem klubu nad znakem se příznačně jmenuje "Rocker". (pozn.překl.)

Opravdovou lásku Napsal jsem Mondovi mail a ptal se ho: "Jak to u vás vypadá, jste rockeři? Pijete alkohol, pořádáte pařby? Jako křesťané?" Mondo mně pozval na klubový večer, ale jižní Německo mi bylo trochu daleko. No jo, no, tak jsem si dál jel po svém: v neděli bohoslužby a v pátek chlastání a pařby. Až do onoho památného večera. Měl jsem zrovna službu v baru za pultem, když se v pozdních hodinách otevřely dveře a dovnitř vešlo 5 členů Holy Riders. Lidičky, rád bych býval viděl výraz ve svém obličeji. .. někteří se tomu smějí dodnes. Holy Riders tady u nás - ty bláho, mi běželo hlavou, a okamžitě jsem se s nimi dal do řeči. Od toho dne jsem se s nimi setkával a pravidelně jsem navštěvoval jejich domácí skupinku. Tak, teď jsem tedy chodil do sboru na bohoslužby a na skupinku - a v pátek do klubu chlastat. Bylo to neustálé sem a tam, dokud jednoho večera, velmi pozdě, nepřišli dva Me členové zjiného města, na bundě měli 666. Ještě jsem jim udělal něco k jídlu. Druhý den jsem seděl naprosto vyčerpaný a úplně unavený u snídaně a chystal jsem se do shromáždění. Četl jsem si v Bibli a přemýšlel: "Chlape, dneska v noci jsi strkal satanovi do zadku karbanátky, ďáblu jsi sloužil, a teď chceš jít do shromáždění - s tím je konec! Tady JEŽIŠI MAš MŮJ ZIVOT, VEZMI SI HO A ZMĚŇ HO!" Takhle už to nemohlo jít dál. výstup z toho motoklubu, kam jsem patřil, byl velmi těžký. Nedá se přecházet z jednoho Me do druhého jako třeba v klubech kuželkářů. Odložit barvy klubu znamená stres, kterého jsem ale nikdy nelitoval. Dnes jsem už dva a půl roku u Holy Riders, vedu živý vztah s Ježíšem, chodím na domácí skupinky, na bohoslužby, jsem zapojen ve sborové práci. Byla to dlouhá cesta, ale teď s Ježíšem je to nejlepší. Jen on může osvobodit od stylu života SEX, DROGY a ROCK'N'ROLL. Ježíš žije ve mně a já žiji pro něj. Thorsten

zažil Thorsten ve sboru zbožných lidí. To znamená, že člověk je přijat takový, jaký je; zažívá milosrdenství a slitováni a dostane přívětivě řečené, nerozkazovačné poučení, jak by to dál mohlo jit lépe. To je Boži láska, která se v nás a skrze nás uskutečňuje, když se vydáme Bohu. Tato láska nás dovede k tomu, že milujeme lidi i navzdory okolnostem. Navzdory tomu, že nám jsou třeba čistě lidsky viděno nesympatičtí nebo bychom si s nimi jinak třeba nikdy nic nezačali, protože se třeba pohybují na zcela jiné scéně nebo v jiné společenské vrstvě. Taková láska není na prvním místě nějakým pocitem, nýbrž láska je dobrovolné rozhodnutí se z přesvědčení pro toho druhého a ne nejdříve pro sebe samého! Přijmout druhého, protože mu chci pomoci, to musím chtít. Pravá Boží církev má takovou lásku k Bohu a k bližním. Samozřejmě jsem narazil na hromadu náboženských tradičních spolků, které odsuzují lidi povrchně podle jejich vnějšího vzhledu a nechtějí s nimi (lidmi "jinými") mít nic společného. Nenechte se od nich zklamat, protože ve velkém klamu žijí oni sami, navíc klamou a zklamávají nejen sebe, ale také druhé. Hledejte pravé shromáždění našeho Boha, kde je Bůh a bližní opravdu milován, protože tam Bůh opravdu přebývá uprostřed svého lidu. Jedna žena mi jednou řekla něco ohromuj ícího: "Nejsem obrácená a také nevím, co to vlastně znamená, ale vím, že váš Bůh žije." Byl jsem zvědavý, co tím myslí. Řekla: "Když přijdu do vašeho shromáždění, tak vidím motorkáře, technaře, hip-hopery, normální lidi, staré, mladé, Rusy, Němce ... a nedokážu najít nic, co byste měli společného nebo co by vás spojovalo. A to, co nedokážu pochopit ani uchopit ani vidět, ale co vás přesto spojuje, to musí být Bůh." A tak to také je! Takový sbor je ten největší světový zázrak. Každá scéna (subkultura) má něco, co mají všichni její příslušníci společné. Motorka, oblečení nebo sport, hudební směr atd. V křesťanském společenství je tím společným Bůh. Společenství křesťanů je přímé vyslyšení Ježíšovy modlitby!

"Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteři skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal." (Jan 17: 20-21) V živém společenství se může Bůh projevovat, a sice tak, že lidé nalézají víru, spásu dokáží uchopit pevněji a zažívají celkovou obnovu života. Největší div světa je živé společenství živého Boha! A tam patříš, pokud jsi Boží dítě. Tři věci jsou v probuzeném společenství Božim velice důležité: Za prvé: "jednoduché a podmanivé" & biblické zvěstování slova Božího. Za druhé: upřímné uctívání a za třetí: atmosféra milosti a odpuštění, ve kterém je možné společně růstv posvěcení. V opravdovém společenství je konečně možné mluvit upřímně a být pravdivý, je tam možné mluvit a vyjasnit ty věci, které bylo nutné vždy utajovat. Ježíš je dveře z vězení pokrytectví! Samozřejmě musí taková důvěra nejprve růst a též se při tom stává, že dojde tu a tam ke zklamání, jelikož lidé se dostávají na hranice svých možností. Ale fantastické je, že si vždy znovu můžeme odpustit a znovu se přijmout - protože nám odpustil Bůh, a také nás přijal. Kdo poznal sám sebe u Boha, ten bude k druhým milosrdný!

Cesta do společenství: křest ze svobodného přesvědčení! Boží vůle je, abychom se nechali pokřtít ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, chceme - li přijmout odpuštění vin a dar Ducha Svatého. Ježíš k tomu říká: "Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen. " (Marek 16:16) Křtemjasně dáváme najevo Bohu, shromáždění věřících, satanu a celému bezbožnému světu, na čí straně stojíme a kterou cestou teď půjdeme. Možná patříš k těm, kteří byli jako miminko nuceně pokropeni v nějaké církevní budově. Za to nemůžeš, ale je důležité, abys věděl, že takovýto praktikovaný rituál s pravým, Bohem chtěným křtem nemá nic společného. Že jsi potom o nějaký čas později možná složil v církevní budově předstírané vyznání viry, abys za to získal slíbené věci, to je hřích pokrytectvi a rouhání. To bys měl uznat a vyznat a nejlépe tak, že se necháš opravdově pokřtít - a sice dobrovolně, ze svobodného přesvědčení. Teologie a praxe křtu dětí, biřmování a konfirmace nejsou biblické a s Boží vůlí nemají nic společného. Bůh chce, abychom udělali dobrovolné rozhodnutí z přesvědčení pro Něj a Jeho království a abychom se následně nechali pokřtít. Samozřejmě mě voda křtu nemůže očistit vnitřně. Proto mluví Bůh o "znovuzrození", neboli "křtu Duchem Svatým". Jan, poslední prorok, k tomu říká: "Já jsem vás křtil vodou, on (Ježíš) vás bude křtít Duchem svatým." (Marek 1:8) Ježíš: "Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-Ii se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího." (Jan 3:5)

"Křest vodou" znamená: smíš a měl by ses dobrovolně a z přesvědčení poslušně nechat pokřtít, s potřebou a vírou, že ti Bůh v Ježíši Kristu odpouští. "Křest Duchem" znamená, že ti Bůh odpouští tvoje hříchy, osobně v tobě přebývá v Duchu svatém, a očišťuje tě. Špatné svědomí je očištěno, nyní je bělejší než sníh, protože vina je odpuštěna. To je okamžik znovuzrození, nového začátku tvého života - pokud se doopravdy obrátíš. "Obrácení" je to, co musíš udělat ty; "křest Duchem" je to, co Bůh koná v okamžiku tvého opravdového obrácení; a "znovuzrození" je to, co se děje během tvého obrácení. Smíš začít znovu od začátku. Skrze tělesné narození vstupujeme do vztahu se svými rodiči, skrze znovuzrození začínáme nový život s Bohem, naším Otcem. Všechno se to děje vírou v Boží slovo.

Každý biblický sbor tě na základě vyznání víry v Ježíše Krista rád pokřtí a příjme za svého člena. Každá náboženská církevní obec udělá pravý opak, tvou žádost o dobrovolný křest z přesvědčení odmítne a bude ti to chtít vymluvil. Celkem jistě najdeš ve svém okolí nějaký Bibli věrný sbor, který tě rád pokřtí, přijme do svého středu a pomůže ti v tvé další cestě.

Život S Ježíšem: Tak mnoho lidí říká, že věří v Boha - a zatím nevěří konkrétně jeho slovu, nýbrž pouze svým vlastním představám a interpretacím. Jenže to je k ničemu! Boží slovo má mnoho detailů, které obnovují náš život, proměňují ho a naplňují smyslem a radostí - jen mu musíme věříl. Jjjrgen nám poví, jak ho víra v duchovní skutečnost osvobodila od kouření.

A sice bez nějaké námahy, bez nikotinových náplastí, nýbrž čistě jen vírou v Boží pravdu: Před 3 roky jsem se vědomě přiklonil na stranu vítěze - Ježíše Krista. Předtím se můj život skládal z nenávistí, násilí, drog a všech "radostí" tohoto světa. Tenkrát jsem si chtěl řídit svůj život po svém. Potom však jednou nastal okamžik, kdy jsem byl úplně na dně. Tehdy mi došlo, že tímto způsobem, budu - li tak dál pokračovat, bídně zajdu. Sám jsem hledal řešení, jak by se ta situace dala změnit, ale sklouzával jsem tak jen stále hlouběji. Potom jsem prostřednictvím rozhovorů a Bible poznal Krále Králů: Ježíše Krista. Nyní jsou to přesně 3 roky a za tu dobu mi "On" pomáhal a měnil mně. Jsem pro něj jako člověk důležitý. Během jednoho kázání na text z první Korintským 6:1920 jsem byl osobně osloven, moje víra pocítila výzvu. Ten biblický text říká: "Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha." Tato slova mne vždy znovu hluboce zasáhla. Jednoho dne jsem seděl na terase, přemýšlelo mnoha věcech, přitom jsem si strčil do pusy cigaretu - s požitkem jsem zatáhl. A v té chvíli se mi v hlavě ozvala slova z kázání, že mé tělo je chrámem Ducha Svatého - Boží Svatý Duch bydlí také ve mně. Okamžitě se dostavily myšlenky, jak se ve mně Duch svatý asi cítí. Následně jsem se rozkašlal až dávivým způsobem, musel jsem doslova lapat po dechu. Najednou mi hlavou létaly myšlenky:

jak se cítí někdo, kdo se nastěhoval do mého těla, kde je ale totálně zamlženo, a nejde vůbec nic rozpoznat? Může ten, který ve mně bydlí, ještě vůbec působit v tom hustém čmoudu? Vědomí a víra v to, že Bůh skrze Ducha Svatého ve mně osobně přebývá, mě od toho okamžiku až dodnes od onoho břemena resp. závislosti na kouření osvobodila. Ještě další moje vlastností byly na mně a ve mně skrze působení Ducha Svatého viditelně změněny. Pochopil jsem, že jsem v Božích rukou surovým diamantem, který Bůh ted' postupně brousí, aby zřetelně odrážel lesk jeho slávy. Jak dlouho to bude trvat, to nevím. Ale věřím tomu, že Bůh z mého života a těla udělá něco výborného. Opravdu je to tak, že nepatříme sami sobě. Nám všem byla na kříži golgotském skrze krev Syna Božího, Ježíše Krista, dána možnost stát se Božími dětmi - pokud vědomě tento dar odpuštění přijmeme, dáme své tělo k dispozici živému Bohu a vzdáme mu tím čest. Ji.irgen věří v Boží svatost a Boží přítomnost v Duchu svatém. Víra v duchovní realitu a duchovní skutky by potopila celý průmysl tabáku a nikotínových náplastí. Co všechno by se ve tvém životě nezměnilo, kdybys opravdově věřil, že svatý Bůh jedná v přítomnosti?

Podíl víry K čemu nám bude věřit, že existuje někde nějaký supermarket, když tam nepůjdeme nakoupit? Vyhladovíme! A je možné vyhladovět také duchovně! Tam, kam chodím nakupovat, se vyznám. Vím, kde najdu sýr, mleté maso nebo ovoce, a podle toho, co chci a potřebuji, si nakoupím. Naprosto stejně musíme postupovattaké s Biblí.

Musíme vědět, co přesně Bůh v jednotlivýc h situacích nabízí, a musíme to ve víře přijímat a uskutečňovat, jinak se nepohneme z místa. Ježíši nejde o tvé IQ, nýbrž o tvůj kvocient víry (podíl, úroveň víry). Se špatnými biblickými znalostmi, pochybnostmi a malověrností se vžd ycky znovu dostaneme do slepé uličky. Když ale bud e me věřit tomu, co Bůh říká, zažijeme Boha úžasným způsobem! Nezapomeň na následující! Mnoho z toho, co Bůh říká, nemůžeme nejprve vidět nebo cítit. Víra nemá co do činění ponejprv s pocity. Víra je jako neviditelná ruka, která uchopí a pevně drží to, co Bůh zaslíbil. Nečekej na to, že se situace nebo pocit změní, abys mohl věřit. Věř, a skrze víru se bude situace měnit. Nemůžeš hned vidět nebo cítit, že ti Bůh skrze Ježíše odpouští. Ale skrze víru v tu skutečnost bude očištěno tvé svědomí a dostaví se pokoj Boží. Ani já nemůžu vidět nebeské království, ale skrze víru v Boží slovo vím, že už dnes patřím do společenství nebeských občanů a jsem jeden z obyvatel Božího domu (Efezským 2:19). Ve víře přijímám své nové postavení před Bohem, ve víře v nové postavení se mění také mé stanovisko. Když své stanovísko pevně uchopím ve víře, stane se to mým novým přesvědčením - a to bude vyznačovat mé jednání. Celý život, ve všech oblastech, se vírou v biblické pravdy giganticky proměn í! Proto je pro každého tak důležité číst pravidelně Bibli, modlit se a budovat společenství s ostatními křesťany. Modlit se neznamená jen sepnout ruce, nýbrž neustále žít ve vědomí Boží svaté přítomností, s Bohem mluvit, naslouchat mu a poslouchat ho. Tzn. věřit ducha přítomně a v tom jednat.

Někteří lidé si myslí, že dnes už není možné žít jako křesťan. Už jenom hospodářská situace to má znemožňoval. Taková blbost! Právě v naší době, v naší situaci může člověku Ježíš Kristus pomoci! Víra patří do firmy, do života - i do nezaměstnanosti, právě tam, kde jsi! Víra je orgán v nás, kterým dáváme vyhazov všem bezbožným myšlenkám a pohnutkám v nás, a na místo toho vírou přijímáme Boží požehnání· tím, že ve všech oblastech života uvádíme Boží vůli ve skutek. "Nenalháváme si tím něco?" Když si budeš jen něco nalhávat, tvá nouze se tím jen zvětší! Buď ve víře důsledný!

Děti se těšily a už si plánovaly, kdy bude kdo dávat na to miminko pozor a tak dále. Věděli jsme, že to bude holčička a pojmenovali jsme ji Emma Lynn. Ten čtvrtek jsem tedy přišel z práce, otevřel jsem si konzervu ravioli - nikdo nebyl doma. Po jídle jsem ještě telefonoval s jedním člověkem z našeho motoklubu. Byl to radostný a povzbudivý rozhovor. Během telefonického hovoru mi na mobil přišla sms. Kdyžjsem dotelefonoval, popadl jsem mobil, abych si sms přečetl. Myslel jsem si, že mi žena přeje dobrou noc, nebo tak něco jako vždy - co taky jiného. Když jsem sms-zprávu otevřel, stálo v ní: PRosíM OKAMŽiTĚ MI ZAVOLEJ ZPĚT, NAŠE EMMA JE MRTVÁ!!

Neznamená to, že budeme uchráněni nesnází. Znamená to, že v těžkostech bude Bůh s námi a posílí nás. Já už jsem také musel vírou projít kilometrovým "tunelem" • ale vlastně nikoliv musel, nýbrž mohl! Víra vede vždy na světlo, ke světlu, zat~mco nevíra mne zanechává v temnotě tunelu. Přečti si pozorně Zalm 23. Potom budeš vědět, o čem mluvím.

Jako v tranzu jsem volal své ženě, ani jeden jsme nemohli pořádně mluvil. Už celý den měla manželka takový divný pocit, šla proto potom v Karlsruhe do nemocnice na gynekologii. Tam pak potvrdili smrt našeho nenarozeného dítěte! Na příští den byl stanoven termín v nemocnici diakonie Schwabisch Hall. Naše mrtvá Emma se tady narodí přirozenou cestou!

Smrt je poslední těžkostí, skrz kterou musíme projíl. Konfrontováni jsme s tím neustále. Každý z nás je od věčnosti vzdálen pouze jeden jediný srdečni tep. Právě tváří v tvář smrti máme skrze víru útěchu a jistotu, že budeme věčně žít s Bohem. Dramatickým způsobem se o tom mohl přesvědčit Holle:

Tu noc jsem nespal jedinou vteřinu! \ Bylo mi asi tak jako králi Davidovi, když umíral jeho syn. Brečel jsem, křičel jsem k Bohu. Modlil jsem se, aby to celé byl jen omyl, aby naše Emma ještě žila! Obžalovával jsem Boha· proč já? A tak to šlo celou noc. Nepřestal jsem se modlit, volat a plakat, až nakonec přišlo ráno.

... na břehu stál muž ... Stalo se to jednou ve čtvrtek před pár lety, na začátku června. Obě mé nevlastní dcery byly u svého biologického otce, moje manželka ve vysokém stupni těhotenství byla s naším společným synem u své matky v Karlsruhe. Všichni jsme byli velice šťastní z toho, že se nám má brzy narodit dalši člen rodiny. Už jsme na to také podnikli některé přípravy. Auto bylo příliš malé, tak jsme si pořídili dodávku se vším potřebným.

Když se konečně rozednilo, vstal jsem. Byl jsem vnitřně uklidněn, vyrovnán. Po šálku kávy jsem se oblékl do motorkářského klubového oblečení, včetně bundy. Upřímně řečeno jsem byl trochu nejistý - co se v takové situaci vlastně nosí? Nakonec jsem

se ale pro bundu rozhodl, protože na ní je totiž napsáno "JEžíš ŽIJE". Nebuduli umět toto dosvědčit v tak těžké hodině, tak už toho lebudu schopen Idy! Když přijela žena, naše kroky lez nějakých řečí o nemocnice am se konala ještě jednou přesná a důkladná vyšetření, ale výsledek zůstal stejný: naše Emma je mrtvá! Moje žena dostala přípravek na rychlé vyvolání děložních stahů a odvedli nás na sál. Teď si to představte, muži a otcové! Stojíte před svou ženou a musíte se divat na to, jak ve velikých bolestech přichází na svět vaše mrtvé dítě! Tam nepomohou dobrá slova těch nejlepších přátel! Nic tam nepomůže skupinová dynamika Me klubu nebo podobného spolku! Všechno, co jsi až dosud postavil, padá! Všechno je prázdné a plané. Jsi naprosto sám! Padáš do něčeho bezedného! Můžeš se stavět na hlavu nebo mlátit hlavou do zdi, můžeš prosedět hodiny před bednou, můžeš skočit na mašinu a lítat okolím jako smyslů zbavený! Všechno to je k ničemu! Stejně ti zůstane pouze vzduchoprázdné místo v srdci! Povede se ti stejně jako Petrovi a jeho přátelům na Tiberiadském jezeře. Byli smutní, zdeptaní, zlomení nad smrtí Ježíše - svého přítele. Ježíš zemřel hroznou, strastiplnou smrtí! Petr a jeho přátelé bylí rybáři, tedy lidé, kteří dělali tvrdou práci - takže to určitě nebyly žádné měkoty! Aby se odreagovali, šli rybařit, a sice na jezeře trávili celou noc. Nechytili jedinou rybičku! Když pluli ráno unavení a vyčerpani zpět k břehu, stál tam muž a volal na ně: "Máte něco k jídlu?" Odpověděli: "Ne, nemáme jedinou rybu!"

Ten muz Jim dal radu, aby ještě jednou vyhodili síť a hle, síť se naplnila! Teprve ted' toho muže poznali! Byl to jejich přítel a pomocník Ježíš, ukřižovaný a vzkříšený! Když potom naše Emma přišla na svět, byl navzdory všem slzám a smutku v sále blahodárný klíd. Jsme pevně přesvědčení o tom, že tento pokoj přišel od samého Boha: "Svůj pokoj vám dávám, svůj pokoj vám zanechávám!" Pro mne a mou rodinu bylo a je jisté, že pouze čistá víra nám pomohla projít touto situací! Jistěže jsme někdy smutní a představujeme si, jaké by to bylo, kdyby Emma byla tady s námi. Ale také víme, kdo nás utěšuje a uzdravuje. JEžíš ŽiJE! Vědomí, že někdo stojí na "břehu" a čeká na mně, aby mi pomohl, to je víra! Vše~hno ostatni je jen náboženství! A náboženství je k ničemu. Zijeme ve víře a v naději - a to je to, co nás dělá silnými! V tomto smyslu vám přeji Boží požehnání a vždy dostatek cesty pod koly! Holle

Království Boží už nastalo! Pro lidi, kteří se omezili na život v tomto světě, je zdraví a materialismus tím nejdůležitějším. Je to pro ně totiž to jediné, co tady ve světě zřetelně platí. Když ale člověk pochopí, že na nás čeká buď nebe nebo peklo, a my jsme na světě proto, abychom se rozhodli pro nebo proti Ježíši Kristu, tak to celé najednou vypadá jinak. My všichni tady, co o sobě pišeme v této knižce, jsme jen malou částečkou z miliard dalších lidi po celém světě a ve všech generacich, kteří se rozhodli pro život s Ježíšem Kristem· a Bůh dodržel své slovo u každého z nás. Odpustil nám naše hříchy, přijal nás do své lásky, a začal v nás své posvěcující dílo. Obdrželi jsme a přijali Božího Ducha Svatého a tím pro nás začal věčný živo!. Plni radosti očekáváme druhý příchod našeho Pána Ježíše Krista a těšíme se na Boží nový světse všemi těmi, kteří Boha milují.

j

r

"Podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve ~ kterých přebývá spravedlnost. Proto, milovani, očekáváte-Ii takové věci, snažte se, abyste byli čistí a bez poskvrny a mohli ten den očekávat beze strachu před Božím soudem. A vězte, že ve své trpělivosti vám Pán poskytuje čas ke spáse" (2 Petrova 3:13 - 15)

1

Královstvi Boží má dvě poschodí. My jsme ještě v přízemí a už máme čestné poslání zvát vás do Božího království! Smrt pro nás dávno ztratila svou hrůzu a děs. Těšíme se na věčnost u Boha. Ale jsme na hony vzdáleni tomu, abychom chtěli utéci z tohoto světa, abychom se na věčnost dostali už teď a za každou cenu. Nýbrž již zde na zemi se radujeme z nového života s Bohem. Samozřejmě to jinak vypadá s těmi lidmi, kteří zůstávají nerozumní a nechtějí vidět věci tak, jak jsou. Kdo promarní svůj čas k obrácení a upřednostni tzv. "radosti" života před věčným životem s Bohem, ten nemůže očekávat nic jiného než posledni soud a věčné zatracení v pekle. Tuhle skutečnost můžeš potlačovat a vytěsňovat jak chceš a čím chceš, ale věčnost tě nakonec stejně dostihne. Můžeš se snažit kličkovat jako zajíc, ale stejně neunikneš.

Můžu ti to jen ještě jednou království nebeské je blízko.

položit na srdce: obrať se k Bohu,

"Kdo tě zná skrz naskrz a přesto tě miluje?" V našem povrchním zdánlivém světě se zdá, že známe velmi mnoho lidí. "Jasně, znám George Bushe", ale známe lidi opravdu osobně nebo jen pouze podle vnějšího vzhledu? Existuje nebetyčný rozdíl mezi tím někoho znát od vidění a opravdu znát! ...skrz naskrz? Buď teď upřímný sám k sobě. Kdo zná tvé nejtajnější sny, myšlenky, fantazie, touhy? Kdo zná tvé návyky, vášně, chtíče? Kdo rozpozná tvé pravé motivy a záměry? Kdo zná tvá selhání v minulosti, tvé nejistoty, obavy, nenávist a temná zákoutí tvé duše, tvá provinění skrz naskrz ...

... a přesto tě miluje? Jedno víme naprosto jistě: Kdyby někdo mohl prohlédnout naši masku, a tak nás skrz naskrz poznat, pak bychom pro něj byli ztraceni. To platí v každém vztahu: k tvým rodičům, partnerovi, přátelům, k šéfovi. .. Jsme si jisti, že bychom prohráli u všech, kdyby o nás byla známa pravda. Proč nám je s vědomím této pravdy tak zatěžko přistoupit na skutečnost, že jsme ztraceni? Bůh nás zná skrz naskrz, se všemi nejhlubšími zákoutími duše a třináctými komnatami, a jasně a zřetelně nám říká, že jsme ztraceni! Bůh nám nedává žádné falešné naděje.

Co je vlastně ztracenost? Ztratili jsme vztah k Bohu a jsme bezbožní. Tím jsme ztratili duchovni život a omezili se pouze na tento viditelný svět. Vzdáleni od Boha jsme ztratili plnost Ducha Božiho, jsme nenaplnění a nespokojení. Odděleni od Boha jsme ztratili Boži lásku, teď jsme bez lásky. Bez orientace na Boha jsme ztratili i měfitko, smysl pro spravedlnost, stali jsme se sebespravedlivými a nespravedlivými. Tím jsme ztratili svou nevinu, jsme před Bohem a před lidmi vinni. Tak jsme ztratili věčný život, a jsme na věky ztraceni. Jsme totálně, skrz naskrz ztraceni! Pod vlivem satana Bez Boha jsme vydáni vlivu satana, který nás ovlivňuje z temných zákouti naši duše. Satan chce věznit tvé pravé já na samotce za fasádou pokrytectví a čeká na přiležitost, kdy se bude moci projevit skrze tvá slova a skutky. Mluvíš o svobodě, a zatim jsi svázán ve ztracenosti a vnitřní prázdnotě. Jak dlouho ještě chceš zůstat pod vládou satana? Bůh tě chce osvobodit z toho začarovaného kruhu. Jen na tobě záleží, zda chceš vyjít ven do pravé svobody Božího dítěte. Vzdorující Bůh Něco předstirat můžeme leda tak druhým lidem, ale ne Bohu.A přesto. že nás Bůh zná skrz naskrz, navzdory tomu nás miluje! Bůh nás nemiluje proto, že by v nás snad chtěl vídět jen to dobré a zavíral by oči před pravdou. On nás miluje navzdory našemu hříchu. To je vzdor Boží· že tě navzdory všemu miluje. Možná jsi o Bohu pochyboval, provokoval a vyzýval ho k souboji, možná jsi ho dokonce proklínal! Jenže tím nemůžeš prolomit Boží vzdor - Bůh tě miluje navzdory tomu všemu! Těžce jsi zhřešil, a teď se ti to jeví jako neodpustitelné. Ale i navzdory tvému vlastnímu odsouzení sebe sama tě Bůh miluje. Skrze svou ničivou rebelii vůči Bohu jsi se Bohu tak odcizil, že se ti teď zdá nemožné, že by tě Bůh mohl přijmout a udělat z tebe nového člověka - ale vzdor tvým pocitům je právě k tomu Bůh připraven. Bůh tě miluje a čeká na to, že si svou ztracenost uvědomíš a přiznáš, a že se obrátiš od moci satana k Bohu.

Boži láska neni žádná slepá potřeba harmonizace, miluje navzdory všemu:

nýbrž Bůh tě

"Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní." (Řimanum 5:8)

t

Naše vina nás odděluje od Boha. Přesto Bůh přišel v Ježíši na tento svět, aby nás usmířil se sebou. Ježíš Kristus nám zjevil Boha, a zástupně zaplatil na kříži za tvoje hříchy. Ježíše kvůli tvému hříchu zmlátili, zbičovali, hřeby ho přibili na kříž. On se od toho nedal odradit, udělal to navzdory všem bolestem, výsměchu a potupě světa· z lásky k tobě! Jen v tom můžeš vidět, jak Bůh najedné straně nenávidí tvůj hřích a ztracenost, a na druhé straně jak tě ten samý Bůh navzdory tomu miluje, aby ti věčnou ztracenost ušetřil. Protože za tebe Ježíš zástupně zemřel, máš možnost vstoupit zpět do obecenství s Bohem. Bůh ti nechce uškodit! Bůh tě chce zachránit ze ztracenosti a přijmout za své dítě. Bůh tě s radosti chce naplnit svým Duchem Svatým a cele, skrz na skrz tě obnovit. "Sám Bůh pokoje necht' vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista ... " (1 Tesa/onickým 5:23) Dovedeš si představit, jak se žije cele, plně život s Bohem? Jak takový život vypadá? Jde to z vnitřku ven! Víra v Boží slovo dává Ježíši možnost tě proměňovat k obrazu svému. Jen Ježíš tě může opravdu osvobodit od hříchu, smrti a ďábla! "Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni. " (Jan 8:36) Svobodný od viny, svobodný od vazeb hříchu, svobodný od pokrytecké předstiravosti a neupřímností. .. Je to tvé dobrovolné rozhodnutí. Bůh neignoruje tvou vůli, protože tě miluje • a pravá láska vždy nechá druhému možnost pro svobodné

rozhodnutí. Bůh od tebe očekává, že se ze svého vlastního svobodného přesvědčení odvrátíš od satana a hříchu a obrátíš se k němu. Neříkej, že to nemůžeš či nedovedeš. Bůh tě nikdy nenutil konat dobro, tak neříkej, že ti v tom satan brání. Co děláme, to děláme ze svobodné vůle, ze vzpoury nebo zlých úmyslů - a nebo děláme věci z přesvědčení pro Boha. Obrať se teď vědomě Bohu vinu, kterou si života. Bůh na tebe poznávat Boží slovo nemůže stát.

k Bohu a zřekni se vědomě satana. Vyznej uvědomuješ, a přijmí Pána Ježíše do svého ve své lásce čeká - právě teď. Začni lépe (Bibli) a modlit se k JeŽíši. Nic lepšího se ti

Teď to teprve začíná být zajímavé! Zařadili jsme tady ted' pro tebe Janovo evangelium. Jan sepsal své osobní zkušenosti s Bohem. Chceš -Ii poznat Boha, tak si Janovo evangelium pozorně přečti.

Přeji ti, abys začal žít důsledný život víry s naším vzkříšeným Pánem Ježíšem Kristem a abys ten život naplnil Jeho požehnáním a Jeho moci. Přijmeš - li Ježíše jako svého Pána a Spasitele, setkáme se nejpozději v nebi! Hojné Boži požehnáni Kornelius Novak

přeje

Ještě pár poznámek k tématu sex & drogy & rock'n 'roli Bůh si přeje, aby se náš život vydařil a sex v tom má své řádné misto. Jsme bytosti stvořené pro vztah. Pro ten nejhlubší vztah, který Bůh vymyslel, totiž vztah mezi mužem a ženou, jsou důvěrnosti, něžnosti a sex korunou manželstvi! Na druhou stranu museli mnozí bolestně poznat, že ·sex· bez Božího požehnání pouze rozbíjí a ubližuje. Schopnost vztahu s druhým člověkem a schopnost vytvořit s druhým vazbu se střídáním partnerů zničí. Mnozí jsou teď z tohoto důvodu izolováni ve své samotě. Jeden můj bývalý kolega - vyhazovač mi řekl: "Měl jsem přfliš mnoho žen, už nejsem schopen navázat vztah a být v něm, budu muset zestárnout sám." Když si žijeme ve vztazích bez Bo!lch měřítek, nemohou se nám tyto vztahy podařit. Potom miliardy dětí, kterým chybí rodič, trpí následky žití vztahů bez Boha a jsou z toho psychicky nemocné. Homosexualita je též zvráceny následek jednostranné a nezdravé výchovy a bezbožného sexu. Sex se v naší bezbožné a sobecké společnosti už dávno stal sebeuspokojen ím vlastní vášně a žádostivosti, kdy je každý prostředek povolen. Pornografie, mimomanželský sex, nevěra, prostituce a homosexualita jsou Bohu ohavností, Boži úsudek o těch věcech je jasný:

"Dobfe si pamatujte, že žádný smifník, ani prostopášnfk ... neuvidí královstvf Boží." (Efezským 5:5)

Není divu, že právě v tom prostředí, kde se o sexu nejv C sex naprosto nenaplňující. Chybí tam pfedpoklad porozuměn í, zodpovědnosti, věrnosti a jistoty, a v neposIedíIf ledi vědomí o Božím požehnání. K dobrému sexu patff vfc jen pohlavní styk! Nenech si od satana namluvit, že sex je 10 nejdůležitější! K dobrému vztahu patři mnohem vlc- toti! EUlh sex je emocionální korunovace manželstvl, ale korunovace bet královského charakteru vede do katastrofy Nech sine Nejdřív se nauč znát Boží slovo o manželstvl Počkej a! správného partnera, který bude jako ty žit s Bohem

net

Jako křesťané nesmime v ialIdném pffpedi partnerského milostného vztahu. nekfest'enem. nechat svázat stejným Jhem s neYlffcfm (2 Do jha se zapřahovala vždy dvě zvlfata ~ sebou táhla vůz stejným směrem Tento velice výmluvný a jasný. Jak by to mohlo potáhne jedním směrem - s Bohem a opačným? Přečti si knihy Ezdrti a N obou knih).

Žil byl jednou jeden mladý muž. ToUŽil po Iésce. Chtit Měl ale problém - jeho okoll si z něj vidy utahovalo a střílelo, měli ho za blbečka Byt sám, neměl žádné přátele. Když mu bylo tak 16 - 17 let, najednou se to stalo. Děvčata se na něj začala dívat jinýma očima. A protože v něm byla tak velká touha po lásce, "chňapnul po příležitosti". Líbilo se mu být najednou středem jejich pozornosti. Roky běžely a on za sebou zanechával řadu zlomených srdcI. On sám se cítil jako pyšný muž. Co se s ním stalo? Najednou už jeho život nebyl tak jasný.

VIJtoURIt •

Už mu nebylo tak skvěle, potřeba lásky se změnila v závislost na sexu. Stal se závislým na tělesné lásce. Při tom mu bylo zcela lhostejné, zda obelhával ženy, se kterými měl trvalejší vztah. Zda měly jeho aféry následky, ho též nezajímalo. Jeho duše a srdce zkameněly. V dopisu Římanům 8:7 se píše: "Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské." Svým životem byl Ježíši Kristu dalece vzdálen. Zázraky se mohou dít. Jednoho dne byl. tak zoufalý, že. ho nenapadlo už nic jiného, než jít za kazatelem Jednoho svobodneho křesťanského sboru a promluvit sí s ním. A zázrak se stal: Jeho dosavadni život se před ním zavřel jako časopis a po pastoračním rozhovoru našel jedi~~u pr~vou a ~~ravdo~ou lásku: v Ježíši Kristu a skrze Jezlse Knsta. Jezls ho prtJal: odpustil mu jeho hříchy a učinil ho svým dítětem. Vzal ho do sve silné hřebem proražené ruky a řekl: "Chci s tebou nyní jít celou cest~, chci tě dovést do nebe. At' už se dostaneš do těžkostí nebo tě bude sužovat strach, hned mi to řekni. Chci ti dát všechno, co potřebuješ, a dokonce i víc, každý den a každou noc; tak dlouho, dokud budeš žít. A to bez toho, abych ti něco z minulosti připomínal či předhazoval." (Z knihy: "O modlitbě", Ole Hallesby.) Bemd To je láska, kterou potřebujeme. Nemusíme mít tedy z ničeho strach, pokud je naším nejhlavnějším vztahem ten k Ježíši Kristu. Když vstoupíme a vybudujeme ten vztah k Ježíši, budeme schopní se zorientovat v našich současných i minulých lidských vztazích. Budeme též schopni, bude -Ii to nutné, na nich něco změnit. Obzvláště nám je líto těch lidí, kteří jsou chyceni a zajati na scéně sexuálních služeb. I tam vám může Bůh pomoci. Martin Hacker vám vzkazuje:

Muži kteří osila'í žen na chodník n ani žádoucího. Žívotní styl vykořisťovatele sexuality mladých dívek, vydělávání na nenaplněných přáních frustrovanjch chudtkil násilné vymáhání peněz a vjhružky, vybíránI vjpaln6ho ~ mocenské naparování má co do elniní s ud6snou vnltfni bolestí, se strašli'!im vakuem, kte,. MOU naplnit pouze slyšíš, POUZEJEŽISI • Nenamlouvej si, že děláš něco zvIá1t'vítaného nebo fádoucIho toto jednání je zvrácené a ani náhodou mužné nebo rozvážné Je to oslabující životní styl parazltil, kteft s p'dem obiti zanlkaJI samí, namísto toho, aby se stali sliní a produktIvnl _tnou prací a přímostí, a aby dosáhli úcty sami k sobi Vypracované paže, box a plemena bojových psOmohou vzbuzovat bázeň ale nikdy nemohou utišit tvé šilené vnitfní poctty bezcennosti a volání po lásce, které nikdy nebude naplněno v posteli s lehkými děvčaty", nýbrž jen na modlitbách v pfftomnosti věemohouclho Boha. A vy, dívky, máte -Ii pocit toho, že jste poiiplněné a ponížené, tak máte správný pocit. Nepotl&eujte tenhle pocit, ale přineste všechnu vnltfní Iplnu k JeIfII. On odpouštía dává člověku nový začátek pfesto že se říká: jednou dole, vždycky dole ExIstuje dostatek příkladO, kdy odvážné prostitutky daly svůj život do pofádku s Bohem a dovedly skončit s hříchem, strachem, touhou po penězích a dobou, kdy se nechaly uUačovat Za všechno to děsivě temné, co prožíváte zemřel Ježíš na kříži hroznou smrtí, odpykal to trpěl a teď miluje na věky. Nicméně tato láska aktivně zasáhne, dotkne se, trvale promění a udělá šťastnými pouze ty, kteří si nechají odpustit hffchy kteří jsou přípravení, s hříchem, špínou a celým tím bezcennýmživotním stylem skončit.

Nejpozději ve věčném ohni někteří pasáci a děvky poznaji, že byl omyl věřit, že si člověk odžije peklo už na zemi. Někteří procházejíjen skrze taková pozemská pekla, aby poznali, co je na věčnosti čeká za utrpení.Ale tak to být nemá!!! Nenamlouvejte si, že život, který vedete, je normální, volný a v pohodě. Ve skutečnosti je nenormální, ani náhodou pohodový, je výrazem nejhlubšího otroctví a nesvobody. Je to život jen pro jeden okamžik, bez přemýšlení o možných následcích. Je to život ve spárech ďábla. Ale Ježíš svou smrtí na kříži zvítězil nad satanem! Proto je ještě čas napravit své cesty. Věř mi, nejsem žádný pámbíčkář, žiji kreativní, radostný život plný síly, a i když někdy (i jako vedoucí sboru) selžu, Bůh mě miluje. Miluje i tebe. Ale nelíbí se mu tvé cesty. Mnozí v naivní pýše říkají, že si chtějí nejdřív užít, než se stanou ·zbožní" (říkají to s despektem, protože se nedovedou vyjádřit lépe). Já ale, ex - rocker a motorkář, který jsem se z toho močálu dostal, říkám: když se obrátíš k Bohu, teprve poznáš, co znamená život. Já si už nedovedu představit život bez milosti Ježíše Krista, která osvobozuje, vykupuje a dobře vede mé krokyl ~rkáš-li, že toto jsou příliš silná slova, tak dobře. Nejpozději po smrti, ale spíše před ní zde na zemi, dospěješ k tomu, že hřích má vždycky hrůzné následky. Za pár let, až tvé paže nebudou tak svalnaté, zato budeš mít větší břicho, vypadají ti poslední vlasy, tvoje tělo bude neúprosně zhuntováno letitým uživáním koksu, alkoholu, opia a cigaret, až tě mladší generace zatlačí do pozadí, ty budeš frustrovaně dřepět na prázdném gauči před bednou ·1potom si budeš myslet. že ti patří celý svět? Nebo ty, děvee, kolik znáš ex-děvek, kterým je přes 50 nebo přes 60 let, jsou štíhlé, šťastné, nezávislé na žádných návykovjch látkách a žijí šťastný život? Co, ty neznáš žádnou ex-děvku, až na tu jednu či dvě, které sami vedou nevěstinec a pansky viechno ovládají - bez radosti a dobroty? Tak se jdi léeítze závislostí. Zřídka někdo vypráví o strastiplném bytí bývalých pomohvězd, které jsou teď tělesně vyřízené, nevzhledné, dulevně naprosto zničené, závislé na alkoholu. Mají nadváhu, kruhy pod s námahou nalíčenýma očima, ochablé vrásky pod

tím, co dříve bývala hezká brada, často ipatn~ chrup. Tak nějak přežívají za neustálých hádek (kter6 s oblibou vyvolávají) a dávají za svůj mízerný život vlnu celému svitu. A i kdyby existovalo pár pasáků a ex-d6vek, kteff by sl nastřádali dost peněz na to, aby si mohli dopfét úvěr lIvota na slunečné pláži pod palmami, vinu z jejich duh to nesejme. A až potom bude jasně přicházet smrt, bude to hrozivé probuzení: nebudou žádné palmy, fádně slunce.1ádn6 drtnky aní mladí milovníci, kteři se sami ponl!uJf kWfl penizWn Bude už jen temnota, dým, bolest, beznadij. strach, plameny a trápení. Ano musi TO BÝT ŘECEN T, vašich kruzích přece frčí jasné nabldky Tedvll naJakzléceslějsl Také ale víš, že existuje záchrana a vysvobozeni protote 8CIh tli navzdory tvým těžkým prohřelkum velmi velmi miluje Jen rozhodnout se musíš sám. Tvé rozhodnuti nezáVIS na tvých kumpánech, tvém pasákovi, tvém prost1ed1 ne - to závisl výlučně jen a jen na tobě. Ty jsi tázán (tázána) Tvé jasné rozhodnuti je důležité. Žádné sem a tam. Ano nebo ne. Tumorbum UJetih neexistuje žádná šedá středn! cesta • bud' ánlk nebo ziflv6 vítězství. Rozhodni se. Nečekej. Bud odvážny (odvážné) 8 právě ted' se modli. Možná se někdy uvidíme, možná si někdy popovldáme mofné ti tato slova ted' zasáhla. A možná se za tebe mohu modlit Tvůj Martin.

ve

'Bez Boha je člověk bytostí, které cosi bytostně chybí. Chybí-Ii Bůh, zůstává vnitřffi prázdnota, touha po. "něčem"_Za dychtivostí, které říkáme "sklony těla" . (tlak po návyku; Efezským 2:1-3), vězí satan. To si musíš uvědomit. Za myšlenkami dát si cígo, nebo si přivodit ěco 1mé11o-ško . ébo, ězí sataD. chce kontrolovat tvé myšlenky a tak tě odrovnat. Jakákoliv závislost je drogou, za níž vězí satan. Může to být též návyk hromacHt

nebo nutkavost mluvit o druhých za jejich zády, být bezdůvodně žárlivý atd, Záv,istostje velmi individuální. Otoč se k satanu a jeho útokům záély l\ přikloň SY01J tvář k Ježíši-Kristu, který o sobě říká: "KDho .Syn osvobodí, ten bude skutečně svobodný_" Není otázkou, zda tě Bůh může osvobodit - otázka zní, zda to chceš a věříš !om,u, Přečti si pozorně Římanům 6, Ježíš Kristus vzal "starého člověka", hříšníka se závislostí, s sebou na kříž. Bere '. hříšníka a dává sám sebe. Může-Ii v tobě přebývat vzkříšený Ježíš Kristus, má-Ii v lobě Jéžíš misto, nemuže se v tobě zakořenit závislost. Je-Ii v tobě Ježíš, není tam pro škodlivý návyk místo, Věř v Ježíše Krista. Odvrať se od. satana a začni život vydání se přítomnému Pánu JeŽíši. On tě osvobodi. Jiné řešení neexistuje. Kdo ',bere drogy, má problémy. Určitě! Drogy jsou to nejlepší . rozpbuštědlo. Rozpouští tvé vz;tahy, rozpouští tvé játrové a • mózkové blfňky, rozleptá ! tvůj řidičák - a tvé problémy se jedině zvětší. Ježíš Kristus je vykupitel. On tě uvolnrzj\lkékoliv závislosti, když to $oním zkusíš. Ježíš Krístus je "rozpouštědlo", ve kterém se rozpustí všechno zlo a nepravost. On je prostředník mezi Bohem a )'lámí. Zprostředkovává veškeré požehnání, které potřebuješ,',abys mohl žíl,svobodný a naplněný život v.e všech tvý?h vztazích. . . H~dba' není nic :samo o sobě zvráceného, nýbrž něco, čím může.me <;e srdce'd1VálitBoha. Jenže co s tím dělají bezbožníci? . Sami se 'stávají hvězdami, sami se stávají 'sttedein pozornosti a slávy, Tím berou čest a slávu Bohu. Zvýraznění sebe, .. hledán í vlastní slávy,' prat)n.utí po . penězích! UŽ~to 'sarí:ió o sobě je hřích, nezálllžf ani na tom, co vi as tn ě . zp,.ívéij í. ·V ě·tšf na hudebníků k tó'mu ješiě nejsoú . nic jiného než lháři - zpívají lži: o .lásce, o věi'nosti - a -zatíJJ1. ~il.býbají. a dyéht~ po tvýt/) penězích. Otcem lží je satan. "

. Jedno vám můžu říct: Už o tom celém neé~ci nic-sly'šet. Létq jsem pracoval

jako vyhazovač na diskotéce a slyšel jsem to všechno nahoru a dolů. Samé lži, které tě ovlivní - tvou náladu, tvůj postoj, tvé myšlení. Už se tomu nehodlám vystavovat. Kromě toho se svět hudby stal prostitucí na sluchové úrovni. Jde jen o svádění a neřest. Nikdy nesmíme ztratit ze zřetele: satan má zájem kontrolovat a ovládat naše myšlenky, emoce a vůlí. Dělá to celkem rád prostřednictvím hudby, která působí agresivitu, nebo textem obsahujícím lži či neřestnými hlasy a záběry. Když jsem si to vvřídil s Bohem. zabil jsem všechny své "mouchy" jednou ranou. Zničil jsem všechny nahrávky od Abby po Rammsteiny - všechno! K tomu taky filmy, které nevzdávaly Bohu chválu. Nebyl jsem jediný. Všichni, kdo se důsledně obrátili, už nechtějí mít s tím hříšným materiálem nic víc společného. Dříve jsem se styděl za "špatnou kvalitu" písní v našic.h "křesťanských kruzích". Jak úděsně mi to znělo v mých světských uších, když náš sbor pěl staré křesťanské písně! Tak jsem tehdy přemýšlel, protože jsem byl povrchní, ale Bůh se dívá na srdce. Dnes jsem ve společenství nejraději s takovými lidmi, kteří Boha chválí z upřímného srdce a pravdivými slovy - ať to zní jakkoliv! Michl vám povi, jak se dostal do satanova metalového bahna, a jak h? ~ nej Bůh vytáhl ven:

Na začátku devadesátých let jsem objevil svou vášeň pro heavy metal. Nejprve jsem si alba kopíroval, později jsem si je kupovál ve velkém.

Kupoval jsem si desky s hudbou skupin lron Maiden, Motorhead, Slayer, Sodom a mnoho dalších, těmi jsem pak plnil skříň na cědéčka (vlastně to nebyla skříň ...). Zdi mého kutlochu zdobily plakáty a vlajky se zkrvavenými ksichty a téměř všemi běžnými motivy a okultními symboly tehdejší metalové scény. Na škole, do které jsem chodil, jsem byl jediný s metalovou bundou, na což jsem byl pyšný. Well hard. Jen ... neměl jsem fádné přátele. Mohu žel jen potvrdit jeden zná j(ekt: když jisté songy posloucháš stále znovu a dokol tomu si je ještě prozpěvuješ, začnou tě ovlivňovat. při hudbě, ať je pravá nebo levá, a úplně stejně to je bou satanskou: začal jsem pohrdat Bohem, pomlouvat a ho a satana ctít a vzdávat mu čest. Mé myšleni ovládala nenfttst a smrt. Příliš silný byl vliv hudby, příliš ukradená a bez~ mi byla moje duše, příliš velká byla moje rebelie proti .emu, co jsem nemohl strpět. .. a to bylo trochu moc. Kdfi uf jsem neměl žádné přátele, měla být mojí zásadou nenávist. Až do okamžiku ... ... kdyza mnou přišli dva chlapci opárročnlků pode mnou a dali mi do ruky kazetu ~ekIi něco ve smyslu: ,Je na tom křesťanskej metal, zkus si to poslechnouť. Sice jsem si myslel ,křes

nem něče pásku přesto poslechl sl kazetě bylo Ve Rising ... Hum Sacrifice ... šlo tam o JeŽíše ... úplně mi to vyrazilo dech, to byl ten nejtvrdší rock, který jsem do té doby vůbec slyšel. Když se mě ti dva kluci za pár dní zeptali, jestli se mi to líbilo, žádal jsem od nich další. Tak se stalo, že Ježíš dal nohu do mých dveří. O něco později js se obrátil k JeŽíši.

Trochu z (nedávné) historie: před přibližně šesti lety jsme byli poprvé pozváni k evangelizaci do sboru v Chebu. Odtud jsme následně dostali pozvání do dalších, vzdálenějších sborů. Obzvláště srdečný a intenzivní vztah se vyvinul k bratřím a sestrám v Teplé, častěji jsme tam potom jezdili, abychom sloužili tamním místním sourozencům ve víře Slovem Božím. Z mnoha setkání, modliteb a kontaktů se zrodilo přání provést tam místní evangelizaci. Před dvěma lety se nám podařilo uskutečnit v městském parku v Teplé první malou evangelizaci. Nabízeli jsme tam dětem a mládežníkům (teenagerům) mnoho aktivit jako např. vplétání vidliček do vlasů, lukostřelbu, žonglování, vyrábění různých věcí, atd. Při tom jsme měli možnost zvěstovat jim evangelium. Ohlas byl tak dobrý, že jsme to celé o rok později v čas svatodušních svátků zopakovali a rozšířili. Tentokrát to bylo ve velkém stanu a program byl bohatší: výjezdy na

motorkách, živá kapela a mnoho příležitostí ke zvěstováni. Zažili jsme Boží požehnání tak úžasným způsobem! Pomáhalo a připojilo se k nám mnoho bratří a sester z dalších míst. Více lidí se tehdy obrátilo, tamní místní dva sbory byly z těch událostí naprosto přemoženy. A stalo se to, co nikdo ani neočekával: mnoho spolupracovníků z dalších míst vyjádřilo přání, i3by i u nich, v jejich oblasti, proběhla taková evangelizační akce. Užasná věc na tom všem je: bratři a sestry pokračují tam, kde jsme posledně skončili, vzájemně se podpírají a pomáhají si, společně připravují a následně také chtějí společně zorganizovat další akce evangelizace, které ted' plánujeme. Pro rok 2008 plánujeme evangelizaci v Teplé, v Kraslicích, v Krnově, desetidenní stanovou evangelizaci v Chebu. Pro následující rok už vyjádřily zájem o evangelizace další sbory. Možná máte také zájem o evangelizaci u vás? Nebo byste rádi, abychom zvěstovali Slovo Boží ve vašem sboru? Rádi vás navštívíme a bude-Ii to Bůh chtít, uskutečníme s vámi evangelizaci. Chcete-Ii nás pozvat, prostě nás zkontaktujte!

EVANGELIUM Kontakt: Kornelius Novak 0049(0)7353/248914 0049 (O) 172/2348968 [email protected]

Petr Novotný (překladatel) +420 602 146 362 +420351150751 [email protected]

Na těchto stránkách se ke slovu dostává 20 mých známých z nejrůznějších scén, kteří budou vyprávět o svých bouřlivých životech. Zčásti půjde o holé přežití. To nejvíc strhující mají všichni společné: mohou podat zprávu o tom, jak Ježíš Kristus obrátil jejich život vzhůru nohama - znamení a zázraky zaručeny! K tomu jsem dopsal životně důležité odstavce, které ti pomohou lépe porozumět Bohu i světu. Naším hlavním světlem je Janovo evangelium! Zde přichází ke slovu sám Bůh. Najdi si klidné místečko a začti se ... Tato knížka probudí, povzbudí a podpoří tvou víru! Kornelius Novak

PODLE

JANA Pr%g

N

a počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. 2To bylo na počátku u Boha. 3Všechno povstalo skrze něj a bez něj nepovstalo nic, co je. 4V něm byl život a ten život byl světlem lidí. sA to světlo svítí ve tmě, a tma je nepohltila.

sad Boha byl poslán člověk jménem Jan. 7Přišel kvůli svě_dectví,sv~~čit o tom Světle, aby všichni uvěřili skrze něj. 80n nebyl to Svetlo, ale pnsel, aby o Světle vydal svědectví. _ _ __.... 9Tento byl to pravé Světlo osvěcující každého cloveka pnchazeJlclho na svět: 10Bylna světě, a svět povstal skrze něj, a svět ho nepoznal. 11Přišeldo svého vlastního, a jeho vlastní ho nepřijali. 12Aletěm, kteří ho přijali, dal právo být Božími dětmi všem těm, kdo věří v jeho jméno. 13Takovínejsou narozeni z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha.

Na těchto stránkách se ke slovu dostává 20 mých známých z nejrůznějších scén, kteří budou právět o svých bouřlivých životech. Zčásti půjde o holé přežití. To nejvíc strhující mají všichni společné: mohou podat zprávu o tom, jak Ježíš Kristus obrátil jejich život vzhůru nohama znamení a zázraky zaručeny!

~ Křížem kráže -'lli

Ne

CD

3

K tomu jsem dopsal životně důležité odstavce, které ti pomohou lépe porozumět Bohu isvětu. Naším hlavním světlem je Janovo evangelium! Zde přichází ke slovu sám Bůh. Najdi si klidné místečko a začti se ... Tato knížka probudí, povzbudí a podpoří tvou víru!

ujících životních příběhů

Zc~tzei(hen VERlAG

ě důležité zamyšlení o Bohu a světě ovo evan elium