Č ESKÁ LITERATURA II ( )

-1OSTRAVSKÁ UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA

ČESKÁ LITERATURA II (1960 – 1989)

PETR HANUŠKA

IVA MÁLKOVÁ

OSTRAVA 2002

Číslo a název podkapitoly (nebo kapitoly)

Cíle předmětu

Po prostudování textu budete znát: •

Určující události v oblasti politiky a kultury v letech 1960 - 1989

•

Charakter období šedesátých let

•

Charakter období normalizace

•

Osobnosti a díla utvářející kontinuitu české literatury doma i v zahraničí

Získáte: •

p řehled o osobnostech a dílech, která vznikala ve sledovaných letech

•

schopnost vyložit určité literárn ě historické pojmy

•

schopnost vyložit literárn ě teoretické pojmy

•

mo tivaci pro další studium pramenné i sekundární literatury

Budete schopni: •

Určit hodnoty literární děl

•

Vymezit charakter oficiální, samizdatové a exilové literatury

•

Srovnávat díla vycházející v daném období

Č a s p o t ř e b n ý k p r o s t u d o v á n í u č iv a p ř e d m ě t u : 30 hodin

-2-


Obsah předmětu

1. 2. 3. 4. 5.

Proměny české společnosti a literatury v 60. letech 20. století Poezie vedená napříč básnickými generacemi Prózy s válečnou a společenskou tematikou Zpívaná a experimentální poezie Próza tematizující všednost, historii a experiment 6. Dramatická tvorba 60. let 7. Normalizace 8. Bezčasí bez časopisů 9. Literatura paralelních komunikačních okruhů – samizdat 10. Šedá zóna 11. Literatura paralelních komunikačních okruhů – exil 12. Prozaici a básníci v letech osmdesátých a nástup autorů devadesátých let

-3-


-4-

PROMĚNY ČESKÉ SPOLEČNOSTI A LITERATURY V 60. LETECH 20. STOLETÍ

V této kapitole se dozvíte: •

Seznámíte se s politickými a kulturními proměnami v české společnosti, resp. literatuře v prů b ěhu 60. let 20. století. Získáte přehled o vydávaných literárních časopisech a o konfrontaci spisovatelů s politickou mo cí. Poznáte nejfrekventovanější témata, která se objevovala v daném období v poezii i v próze.

Klíčová slova této kapitoly: Liberalizace kultury, samizdatová literatura, literární periodika, kulturní kontinuita, český úděl, konference o kritice, Franz Kafka, absurdní drama

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 36 hodin


-5-

Liberalizace kulturních podmínek, vznik literárních časopisů I přes úsilí zastánců tzv. dogmatické linie, kteří se snažili udržet literaturu a kulturu vůbec v úzkých mantinelech programu socialistického realismu, resp. tendenčně pojímaného umění, došlo v průběhu 60. let k jeho dočasnému rozvolnění, v některých případech i k úplnému popření. Rodící se tolerantnější kulturní klima vznikalo i jako důsledek politického vývoje, resp. nesourodosti uvnitř vládnoucí komunistické strany, v níž se ve 2. polovině 60. let ostře střetávali zastánci konzervativního a reformního křídla. Na oficiální literární scénu tak postupem let mohla vstoupit část autorů ze samizdatového okruhu (Bondy, Hrabal, Linhartová), znovu začali publikovat někteří problémoví či dokonce po únoru 1948 ostrakizovaní spisovatelé (Holan, Seifert, Kolář, Škvorecký, katoličtí básníci a prozaici, surrealisté), debut byl umožněn i nebývale věkově rozvrstvené řadě básníků a prozaiků. Vzhledem k tomu, že však nedošlo k zásadním proměnám společenského řádu, nemohli samozřejmě opublikovat všechno. Stejně tak jim nebylo umožněno otevřeně deklarovat svůj odpor k systému, volat po jeho nahrazení svobodnou demokratickou společností, i když jejich díla byla mnohdy tak čtenáři či diváky vnímána a vykládána. Pohyb v literárním životě urychlovalo vydávání a zakládání literárních periodik. Mnohé z nich na sklonku 60. let suplovaly svým odvážným pohledem na společenské dění nezávislý denní či politologický tisk, což platí zvláště o Literárních novinách, které po ovládnutí StB nahradily Literární listy a nakonec Listy, jež v roce 1968 vycházely v nákladu několika set tisíc kusů. Na základě usnesení III. sjezdu SČSS začal počátkem roku 1964 vycházet literární časopis pro mladé autory Tvář, jehož prvním šéfredaktorem se stal Jiří Gruša. Časopis se programově dovolával literárního odkazu meziválečné avantgardy a poezie Vladimíra Holana. Od druhého ročníku, kdy se v redakci objevili kritici Jan Lopatka, Bohumil Doležal, Jiří Němec a Jan Nedvěd, se personálně i názorově přesměroval na spirituální linii české poezie, na tradici díla Richarda Weinera, Jakuba Demla, Ladislava Klímy, Jiřího Ortena, Hanuše Bonna či Jana Hanče, otevřel své stránky překladům textů existencionalistického filosofa Martina Heidegerra, dramatika Samuela Becketta a veršům Ezry Pounda. Z českých autorů do něj přispívali Zbyněk Hejda, Jiří Kuběna, Václav Havel, Věra Linhartová, Karel Pecka, Josef Topol či Ivan Vyskočil. Názorová vyhraněnost, myšlenková konfrontace s oficiální ideologií vyvolaly nepřímý mocenský tlak na zastavení časopisu, k čemuž ke konci roku 1965 skutečně došlo. K jeho obnovení pak došlo až v roce 1968, k definitivní likvidaci o rok později. V mezidobí připravil autorský okruh dva sborníky poezie, prózy i teoretických textů Podoby I a II (1967, 1969). Jiří Gruša a okruh spolupracovníků (mj. básníci Jiří Pištora a Petr Kabeš, kritik Zdeněk Heřman) našel náhradní tribunu v Sešitech pro mladou literaturu, vycházejícím v letech 1966 až 1969. Časopis reflektoval nejen literární dění, ale i moderní film, výtvarné umění a divadlo. Věnoval se i ožehavým tématům, k nimž patřilo i využití drog pro uměleckou tvorbu. Na jeho stránkách tiskli mj. Miloslav Topinka, Jan Zábrana či Vladimír Páral. K renesanci českého i zahraničního strukturalismu přispívalo teoreticky zaměřené periodikum Orientace. Kromě starších zastánců Felixe Vodičky a Romana Jakobsona v něm obhajovali a rozvíjeli strukturalistickou metodu věkem mladší žáci Jana Mukařovského Miroslav Červenka, Milan Jankovič. Zahraniční strukturalismus zastupoval Claude Levi Strauss. Přizpůsobit marximus změněným společenským podmínkám se snažil Robert Kalivoda, surrealismus připomínal Vratislav Effenberger. K prozaickému zázemí časopisu patřili Milan Kundera, Ludvík Vaculík, Ivan Klíma nebo Jaroslav Putík. Pod vedením básníka Jana Skácela a poté prozaika a publicisty Jana Trefulky zaujal mezi časopisy významnou pozici brněnský Host do domu (vycházel v letech 1954 – 1970), v němž tiskli své práce kritici Jiří Opelík, Milan Suchomel, Zdeněk Kožmín, Miroslav Petříček či estetik Oleg Sus. V průběhu několika let se zbavil tuhé ideologické knuty i měsíčník SČSS Plamen (1959 – 1969). Okno do světa zahraniční poezie, prózy, eseje, dramatu otevírala v roce 1956 založená revue Světová literatura. Pro dobový literární kontext však měly význam i specializovanější či s regionem spjaté literární časopisy - Divoké víno, Červený květ, Dialog, Index, Arch, Texty -, stejně jako periodika zabývající se i jinými uměleckými oblastmi - Kulturní tvorba, Divadlo či Divadelní noviny.


-6-

Spisovatelé v konfliktu s politickou mocí Společenská prestiž spisovatelů kulminovala v „krizových letech“ 1967 a 1968, jak tyto roky později označila marxistická literární historiografie. Ihned v úvodním referátu na IV. sjezdu SČSS v červnu 1967 zazněl ostrý výpad Milana Kundery. Poukazoval v něm na násilné přetržení plynulého kulturního vývoje, k němuž došlo před téměř dvaceti lety, na uzavření středoevropského prostoru před celosvětovými myšlenkovými podněty i na zásahy cenzury v oblasti umělecké tvůrčí práce. Nejpůsobivěji zazněla slova Ludvíka Vaculíka o moci manipulující s lidmi a neumožňující jim žít a pracovat ve svobodném prostředí. Okolnosti provázející roztržku rebelujících intelektuálů s kulturními dohlížiteli zachytil v knize Spisovatelé a moc (1969) Dušan Hamšík. Občanskou angažovanost pak spisovatelé prokázali i během tzv. „pražského jara“ v roce 1968. Svými díly a především vlastním působením v novinách a dalších médiích se podíleli na pokusu přeměnit dosavadní poststalinské zřízení v „socialismus s lidskou tváří“. Během krátké doby došlo ke zrušení centrálního cenzurního orgánu Hlavní správy tiskového dozoru. Byly zřizovány komise rehabilitující nespravedlivě odsouzené občany (očištění spisovatelů vedl Jaroslav Seifert), vznikaly nezávislé struktury (mj. Kruh nezávislých spisovatelů). Velký ohlas zaznamenal manifest Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, vědcům, umělcům pocházející z pera Ludvíka Vaculíka. Právě teze o občanské samosprávě nezávislé na státní moci symbolicky završily demokratizační proces, který nemohli reformní komunisté ve vládě reprezentované jmény Alexandra Dubčeka, Josefa Smrkovského, Oldřicha Černíka ad. přijmout, neboť se dostávaly do rozporu s podstatou totalitního státu založeného na diktatuře proletariátu a řízeného jedinou stranou. Tlak z ostatních socialistických zemí na československou vládu, aby potlačila „revizionistické úchylky“, vyústil v jejich vojenskou intervenci 21. srpna. Při zpětném pohledu na dobu posrpnové pasivní rezistence vůči okupantům zdůraznil autor Milan Kundera v eseji Český úděl (přelom let 1968/69) její význam pro novodobé české dějiny a naději, že lze dokončit demokratizační proces z jara 1968. Václav Havel ve druhém čísle obnovené Tváře z roku 1969 v odpovědi Český úděl? upozornil na nebezpečí sebeobelhávání a konstatoval, že předešlé události znamenaly pouze první krok na cestě ke skutečné, nikoli „socialistické“ demokracii. V dubnu 1969 však byli reformisté z vlády definitivně odstraněni, nahrazeni ambiciózním prosovětským politikem Gustavem Husákem, čímž došlo k definitivnímu udušení všech snah o prosazení svobodných politických i kulturních podmínek. Ačkoliv se ještě spisovatelé setkali v červnu 1969 na sjezdu Svazu českých spisovatelů, veškeré jejich výzvy na zachování reforem již byly oslyšeny. Do zahraničí tak odešla další vlna exulantů, mnoha spisovatelům bylo znemožněno oficiálně publikovat, jejich knihy byly vyřazeny z veřejných knihoven, postupnému zastavení a likvidaci se neubránil téměř žádný z literárních časopisů.

Na cestě k svobodnějšímu uměleckému projevu Ještě v roce 1961 zazněl na konferenci o kritice z úst Ladislava Štolla, Jana Petrmichla, Zdeňka Nejedlého a Ivana Skály názor, aby byla za základní kritérium pro posouzení kvalit literárního díla považována jeho aktivní vazba na budování socialistické společnosti. Rozličným společenským problémům, tématu vzdálené i nedávné národní historie skutečně zůstala mnohá díla věrna. Autoři ovšem postupně odmítali jejich jakékoliv zkreslování, kosmetické úpravy ve jménu ideologické věrnosti či podle obrazů uměle vykonstruované budoucnosti. Nezajímaly je ustrnulé vzorové typy vytažené z budovatelského šiku, ale obyčejný lidský jedinec, existující tady a teď a potýkající se převážně se svými soukromými starostmi. Stejně tak stál ve středu jejich pozornosti i člověk čelící mechanismům socialistického soukolí, tlaku jeho politického aparátu, byrokratické a kariéristické zvůli. Člověk jimi smýkaný, vystavovaný v nerovném souboji pocitům strachu, zoufalství, beznaděje, často zkoušený v hraniční situaci věznění. Člověk přehodnocující svůj dosavadní život, zklamaný ve svých představách a předsevzetích, často spojených s iluzí vybudování spravedlivé společnosti. Člověk konfrontovaný


-7-

s nedávnými a vzdálenými dějinnými přeryvy, zvláště s válečnou skutečností (od středověku až po osudy Židů za druhé světové války). Člověk nešťastný, nespokojený, těkavý, nezařazený, skeptický, rezignující na své chabé možnosti, jenž svou mentalitou zjevně neodpovídal lidem s rozesmátou tváří vymalovaným na propagandistických plakátech z 50. let. Tuto tendenci syrové existenciálně laděné analýzy symbolicky podpořilo obnovení zájmu o osobnost i dílo Franze Kafky, o němž se jednalo v roce 1963 na konferenci v Liblicích. I Franz Kafka, autor řadící se k tzv. pražské německé literatuře, tematizoval ve svých knihách pocity lidského odcizení a krizi jeho identity v soudobém světě. Kafkovi hrdinové, stejně jako postavy z próz ze 60. let, jako by ztráceli schopnost vzájemné komunikace, v níž jazyk přestal plnit svou základní funkci. Jazyk sám se stal dokonce ústředním tématem próz Věry Linhartové, Ivana Vyskočila či absurdních dramat Václava Havla. Okolní svět nedával člověku šanci na jeho sebeprosazení. Naopak mu vnucoval svůj řád, stavěl ho před volbu: stát se kolečkem v jeho soukolí, přijmout roli strůjců jeho zla a zločinů, nebo k němu nepatřit a smířit se s rolí pronásledované oběti. Specifikum české prózy 60. let spočívalo v konkretizaci toho, co Kafka postihoval spíše v symbolických a nadčasově ukotvených příbězích a v důrazu na jejich morální rozměr, jak vypozorovala Helena Kostková, která také pojmenovala proměny v oblasti způsobu vyprávění. Svět člověka přestal být pro spisovatele jednoznačně rozpoznatelný a lehce uchopitelný, čemuž odpovídala i problematizovaná fabule vyprávěného a zvolené vyprávěcí techniky. O textově stvářeném světě již nereferoval tradiční vševědoucí vypravěč ve třetí osobě. Jeho roli přebrala výpověď vedená v osobě první, která vše vnímala a zprostředkovala skrze svůj soukromý hodnotový systém. Situaci autor zkomplikoval i tím, že vedle vypravěče postavil i jeho dvojníka. Stejně tak o jedné a téže věci mohlo podávat informace i několik vypravěčů, čímž se skutečnost objevovala v několika zrcadlech. Část básnické produkce nezakrývala své ambice být hlubokou filozoficky laděnou výpovědí o momentálním stavu lidského bytí. Stejně tak odmítala čerpat pouze z básníkových pozorování dobové společenské reality. Často se tak role obrátila – vnitřní zákonitosti básnického, ale i prozaického projevu, ať už jazykové, metaforické atp., stály u zrodu soběstačné reality, kterou si tak mohl čtenář porovnat s jemu známou skutečností. Ta byla v některých dílech nabízena jen jako výčet věcí a jevů, aniž by autor mezi nimi hledal nějaké příčinné či časoprostorové souvislosti.

Úkol k textu. Vyhledejte si knihu Tvář. Výbor z časopisu (Praha 1995). Pročtěte si zde uveřejněnou studii Michala Špirita nazvanou Tvář s podtitulem Pokus o historickou rekonstrukci. Vypište si všechny informace, které doplní vaši představu o kulturním kontextu 60. let. Úkol k zamyšlení.

Hledejte odpověď na otázku, proč tzv. normalizační politická moc odsoudila článek Ludvíka Vaculíka Dva tisíce slov a proč po roce 1969 pronásledovala jeho signatáře. Část pro zájemce. Prolistujte si celou antologii Tvář. Výbor z časopisu. Vyberte si články vztahující se k literárněhistorické problematice. Poznamenejte si autory článků. Všimněte si, o kterých spisovatelích v časopise psali a jak hodnotili jejich dílo. Korespondenční úkol. Vyhledejte v publikaci Tvář. Výbor z časopisu zamyšlení Václava Havla a Milana Kundery týkající se „českého údělu“. V bodech zaznamenejte argumenty, na kterých autoři stavěli své přesvědčení.


-8-

Shrnutí kapitoly. Společenské a kulturní podmínky v Československu se v průběhu 60. let 20. století postupně uvolňovaly. Spisovatelé se osvobozovali od dogmatu socialistického realismu a hledali další výrazové možnosti. Vznikaly literární časopisy, v nichž publikovali dříve umlčovaní a myšlenkově nepřijatelní autoři. Obraz člověka a společnosti zachycovaný v dílech byl zbaven schematičnosti. Lidská existence byla v poezii i próza vnímána jako nesmírně komplikovaná a mnohovrstevnatá.

Otázky: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.

Jak se projevovala liberalizace kulturních poměrů v průběhu 60. let? Jaký význam měla vznikající literární periodika? Jakou roli sehrál v kultuře 60. let časopis Tvář? Které další časopisy dále vycházely a kteří jejich přispěvatelé do nich psali? K jakému konfliktu došlo na IV. sjezdu SČS? K jakým proměnám došlo v průběhu tzv. „pražského jara“ roku 1968? O čem polemizovali Milan Kundera s Václavem Havlem na přelomu let 1968/1969? Jaké důsledky měl pro kulturu neúspěch demokratizačního procesu roku 1968? Kdo a jakými názory reprezentoval na konferenci kritice tzv. dogmatickou část literární veřejnosti? 10. K jakému posunu došlo v tehdejším literárním zpracování lidských osudů? 11. Nakolik ovlivnilo české literární klima 60. let dílo Franze Kafky? 12. Charakterizujte naraci a postavení literárního díla v kulturních podmínkách 60. let.

Další zdroje: KOSKOVÁ, Helena: Hledání tracené generace. Praha 1996. HAMŠÍK, Dušan: Spisovatelé a moc. Praha 1969.

Průvodce studiem. SOUSTŘEĎTE SE NEJEN NA ZÍSKÁNÍ URČITÝCH LITERÁRNĚHISTORICKÝCH INFORMACÍ, ALE OVĚŘTE SI JEJICH PLATNOST ČETBOU PRIMÁRNÍCH ZDROJŮ, K NIMŽ JE ODKAZOVÁNO.

-9-

POEZIE VEDENÁ NAPŘÍČ BÁSNICKÝMI GENERACEMI


Kapitola vám nabídne výklad o básnické tvorbě vedený napříč všemi generacemi. Speciální pozornost je v ěnována básník ů m tzv. spirituální poezie. Kromě uvedení nejd ů ležitějších knih jednotlivých autorů jsou vždy stručn ě popsány i rysy jejich poetiky.

Klíčová slova této kapitoly: Starší a střední básnická generace, volný verš, erbovní mo tivy, poezie lidského zrání, básn ě lidského plebejství, verše polarity života a smrti, obyčejný lidský život, básnické mikropříběhy, spirituální výpovědi, „generace sirotků “, paralelní slovesné sv ěty, záznam syrové skutečnosti

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 2 hodiny


- 10 -

Poezie životní i básnické zralosti I když v 60. letech prudce vzrostl počet mladých debutujících básníků, k poetickému rozrůznění výrazně přispěli autoři starší i střední věkové generace, kteří ve verších sumarizovali své lidské i tvůrčí zkušenosti. Mnozí z nich se postupně navraceli na oficiální literární scénu po mnoha letech odmlčení, způsobeného zejména mocenskou nepřízní, zdravotními komplikacemi, ale i rezignací na tvorbu. Navzájem jejich poezii propojovalo předem úsilí o co nejintenzivnější, nejautentičtější zachycení prožitku střetnutí mezi jedincem a společností, přičemž apelovali především na jeho morální rozměr a uvědomění si vratkosti lidského bytí. Velmi často tematizovali komplex vztahů básníka ke společnosti, ke slovu a jeho možnostem. Obvykle se vyjadřovali pomocí volného verše, mnohdy svůj projev dále prozaizovali. Samotnou výpověď zpočátku stavěli na příběhu, později ji nahradila podle Vladimíra Křivánka „lyrika meditativně, spirituálně a existenciálně zabarvená“. Z hlediska jazykových vrstev využívali kontrastu knižního a hovorového jazyka, výrazovou osobitost umocňovali posuny v gramatické výstavbě a vytvářením slovních novotvarů či posouváním zaběhnutých významů slov. Nejdůsažněji oslovila básnickou i čtenářskou obec tvorba Vladimíra Holana. I když se těsně po válce zařadil do zástupu básníků nejen oslavujících její konec, ale zosobňujících ve verších gesto vítězství Rudé armády, resp. národa osvoboditelů z východu, po únoru 1948 patřil k bezprostředně umlčeným spisovatelům. V Holanově tvorbě tak vznikla mnohaletá ediční proluka, která dokonce postihla i texty vzniklé již na počátku a v průběhu 2. poloviny 40. let (Bez názvu, 1963, Na postupu, 1964). Uzavření publikačních možností, vypětí spojené s existenčními potížemi a zdravotním postižením malé dcery mu nezabránilo v soustředěné tvorbě, která kulminovala mezi lety 1949 – 1956. Při psaní zvolil invenční cestu volného verše: „Pokoušel jsem se udělat z volného verše novou řeč. /.../ Metrum jsem opouštěl víc a víc a dobýval vnitřní rytmus obrazů, jejich příčinnou souvislost, jejich vzájemné závislosti.“ Na základě jeho „dobývání“ vznikla emocionálně přesvědčivá Bolest (1965), kniha básní pro děti Bajaja (1955), epické Příběhy (mj. Návrat, Prostě, Sbohem, Óda na radost, Nokturno, Pršelo, Zuzana v lázni, Smrt si jde pro básníka, Toskána, 1963), básnické cykly Strach, Víno (vydané v Trialogu, 1964), Mozartiana (1963) a polyfonní skladba-vyznání Noc s Hamletem (1964). V ní se projektoval do třech podob: básníka jako průvodce po otázkách spjatých s přítomností, Hamleta coby původce nadčasových otázek a Orfea v dialogu s Eurydikou, v němž se navracel a zároveň svým tvůrčím aktem proměňoval vžité tradice. Do skladby zařadil erbovní symboly své poezie - motivy zdi a propasti, vyjádřil paradoxnost života člověka, plynoucí z pocitu úzkosti vybalancovaného překonáváním osudových nástrah, nenahraditelností hodnoty dětství, mateřství a lásky. Za lidský úkol i úděl považoval přijetí faktu zániku, nepřetržitě dotírající smrti. Právě ta se stala všudypřítomným aspektem poslední etapy Holanovy básnické tvorby, avizovaná v samotných názvech knih: Na sotnách (ve staročeštině poslední tažení, 1967), Asklépiovi kohouta (Sokratovo předsmrtné sdělení o svém dluhu, 1970), Předposlední a Sbohem? (co mě čeká po smrti?, obě publikované v rámci 5. svazku Holanových spisů připravovaných a vydávaných v letech 1965-88 editorem Vladimírem Justlem). V nerozsáhlých básních převažovala tendence k vyslovení filozoficky založených pravd. Aktualizoval témata ztráty lidské identity, člověčí ztracenosti v míjivém čase, nemožnosti vzájemného potkávání, ale na straně druhé i motivy jedinečnosti milostného citu, nezcizitelnosti prožitku dětství, přírodních reminiscencí či reflexí smyslu umění. Holan vše doprovázel úsilím o přesnost ve vyjadřování, ba slovní lapidárností. Nezaprodatelnost a nezlomnost básnického údělu Holan nejsilněji vyjádřil ve verších ze sbírky Na postupu: V závěrečném tvůrčím stadiu se proťaly Holanovy básnické cesty s poetikou Jaroslava Seiferta, s nímž společně vydal básnickou knihu Dva světy (1966). V trojicí sbírek Koncert na ostrově (1965), Halleyova kometa (1967) a Odlévání zvonů (1967), na něž tematicky i tvarem navazovala v téže době připravená, ale nevydaná sbírka Morový sloup (1981), Seifert překvapil zejména příklonem k volnému verši, spolehnutím na větnou intonaci místo obvyklé melodické a rýmové preciznosti provázející vázaný verš. Přeměnil své básnické mikropříběhy v prostor, v němž se sbíhala jeho veškerá životní zkušenost, kde namísto dřívější melancholie vládlo střízlivé vědomí vlastního fyzického ochromení, spojeného s nemocí a hlavně postupným stárnutím, respektování smrti, která člověka nemilosrdně dostihne v jakémkoliv okamžiku.


- 11 -

Soustředěnost, rozjímavý tón převažoval v Jednom životě (1962) a v knize Na prahu (1970) Viléma Závady. Ukotvenost v přírodní krajině i v krajině vzpomínek na dětství, propojení života žitého v tomto okamžiku, viděného v horizontu detailů i optikou věcí, a snění o jeho budoucím běhu, z nichž mnohé pohltí marnivá smrt, patřily k návratným momentům Závadovy básnické zpovědi. Pohledy zpět do neposkvrněného dětského ráje, vzpomínky na rodinný kruh (zvláště na otce) i přátele, na Lešany v Posázaví, víra v šťastný chod věcí budoucích, jež vykupuje věčná lidská úzkost, obnažovaná bolest, dotírající skepse provázely sbírku Můj zpěv (1956) Františka Hrubína. Pražské reálie a úvahy nad podstatou a posláním poezie dominovaly v tematice knihy Až do konce lásky (1961). Konfrontaci vzdáleného času antického mýtu o vzletu a pádu Daidalova syna Ikara s hrozbou zničení přítomného světa nezvladatelnou silou atomové energie zvolil v básnické skladbě Proměna (1957), paralelu mezi naším časem a časem biblickým vedl v Lešanských jesličkách (1970). Kritického ocenění i širokého čtenářského zájmu se dostalo zejména jeho Romanci pro křídlovku (1962). V ní rozvinul téma milostného vzplanutí, spojeného s čistotou, nevinností, křehkostí mládí, uzavřeného násilným odloučením a předčasnou dívčinou smrtí. Příběh, zasazený převážně do horkých letních dnů lešanské pouti a rámovaný návratem na inkriminovaná místa z odstupu třiceti let, provázelo typicky hrubínovské napětí mezi zemským mikro a nebeským makrokosmem, budované na kontrastu uchopení věcných detailů i propastnosti nočního nebe. K dalšími nosným momentům skladby přináležely motivy dosažení a překročení hranice dospělosti, znamenající přijetí její osudové tíhy, dále variování podob lásky, od třeskuté emocionálnosti letmého doteku přes její tělesnost až po hořkost žárlivosti, ale i smrti s jejím náhlým vpádem do mladého života i stářím signalizovaným postupným příchodem. V Láskách (1967) vzdal hold svým básnickým předchůdcům Máchovi, Nerudovi, Vrchlickému či druhům Horovi a Halasovi, stejně jako Ovidiově a Traklově odkazu či tvorbě prokletých básníků. K svým poetickým kořenům se již na konci 50. let vrátil Josef Kainar sbírkami Člověka hořce mám rád (1959) a Lazar a píseň (1960). V centru jeho pozornosti se opět ocitl obyčejný, neschematizovaný portrét člověka, zbavený všech iluzí, viděný prizmatem duševních hnutí, otřesů, zvratů. Kainar se opět stal obhájcem lidského plebejství, v němž spatřoval mravní čistotu v opozici k typu pokryteckých, závistivých měšťáků personifikovanou postavou biblického Lazara. Ještě razantnější příklon k „všednímu dni“, k jeho atmosféře střídavě se vychylující k pólům optimismu i skepse, melancholie i sarkasmu předvedl ve sbírce Moje blues (1966), Miss Otis lituje (1969) a posmrtně Stará blues (1982), znamenající zároveň i příklon k písňové formě. Časopisecky publikované básně z let 1966-71 vydal editor Miloš Pohorský ve svazku Včela na sněhu (1982), veršované komentáře k událostem běžného dne Rozhlásky byly vydány již v roce básníkova úmrtí v roce 1971. Daleko dříve než Kainar debutoval sbírkou Černý bílý ano ne (1930) Oldřich Mikulášek. Knihy vydával i během druhé světové války (Marné milování, 1940, Křídlovky, 1941, Tráva se raduje, 1942), těsně po ní Podle plotu (1946) a Pulsy (1947) i v letech následujících po únoru 1948 Horoucí zpěvy (1953) a Divoké kačeny (1955). Teprve tvorba publikovaná od druhé poloviny 50. let však nesla všechny výrazné znaky mikuláškovského básnického erbu. Ten byl profilován především na základě střetu dvou polarit – života a smrti, „smíchu a slz, odhodlání a fatalismu, radosti a žalu, holubic a havrana, trávy jako lože prvních lásek a trávy na hrobě“, jak permanentní silovou protikladnost pojmenoval Jiří Opelík. Symbolicky zakládaly životní chvění obrazy spojené s krví jako důkazem nezdolatelnosti aktivně, až závratně pojímaného bytí, jehož milostmi se staly prožitky lásky, radosti z příchodu každého dne. Smrt, nevíra, pasivita, zprostředkovanost, odevzdanost pak přebíraly roli ortelů, s nimiž se musel člověk vyrovnávat a jejichž překonání vedlo k udělení milostí, jak dosvědčovaly skladba Krajem táhne prašivec (1957), verše z Ortelů a milostí (1958) a částečně i První obrázky (1959). Mikulášek sahal po častém variování základních motivických prvků (vedle uváděných ještě i erotických), po rozsáhlých skladbách (témata intimní i společenská), lyrických drobnostech či formě básnického hymnu, což lze kompletně nalézt ve sbírce Svlékání hadů (1963). Svou filozofující výpověď zprostředkoval v podobě delších syntaktických celků, variační návratnost byla spojena s využitím anafory (opakování stejných slov, resp. motivů na počátku veršového celku), důležité postavení sehrála v jeho básních i zámlka graficky signalizovaná pomlčkou. Ještě v 60. letech


- 12 -

publikoval básnického knihy To královské (1966) a Šokovaná růže (1969). Po více jak desetiletém publikačním zákazu se vrátil do oficiální literatury řadou sbírek: Veliké černé ryby a dlouhý bílý chrt (1981), Sólo pro dva dechy (1983), Čejčí pláč (1984), Druhé obrázky (1987), Agogh (1989) a A trubky zlatý prach (1990). Básnický výraz Jana Skácela dospěl od původně silně metaforického rázu do podoby lapidárního pojmenování prostoty a obyčejnosti lidského života, prostoru jeho domova i propojenosti s koloběhem přírody, věcí, které mu vytvářely společnost. I Skácel stejně jako tehdy nastupující mladí básníci stranil „dobývání“ možností slova, jeho schopnosti přímo skutečnost uchopit a pojmenovat, než se nechat fascinovat vytvářením širokodechého metaforického obrazu. Tíhl k tomu, aby verš zcela autonomně reprezentoval určitý výsek reality, aby přebíral funkci obecně platné průpovědi, gnómy. Respektoval tajemství provázející pobyt člověka na zemi, stejně tak i jeho básně často zůstávaly více nezodpovězenými otázkami než nalezenými odpověďmi. Trvale jimi prostupovaly motivy smrti, bolestnosti, úzkosti, tíhy, smutku, obav z křehkosti lidské existence, ale vždy u Skácela překryté vědomím, že „Na mrazu tvrdne krvavá věc./ Ale to dovnitř/ zůstává teplé a hebké.“ Od 70. let, kdy i jeho se týkal oficiální zákaz publikování, se uzavřel do osamocenosti, aktualizoval motivy ticha, vzpomínek na dětství, důvěrně známé krajiny, lásky a pravdy, zahrnující i vědomí nevyhnutelnosti lidské zkázy, zániku. Stavebně se opíral o strukturu lidové slovesnosti, sahal po archaickém slovním rejstříku. Básnickou prvotinu Kolik příležitostí má růže vydal v roce 1957, poté následovaly Co zbylo z anděla (1960), Hodina mezi psem a vlkem (1962), Smuténka (1965), Metličky (1968), Dávné proso (1981), Naděje s bukovými křídly (1983), Odlévání do ztraceného vosku (1984), Kdo pije potmě víno (1988) a posmrtně vydaná kniha A znovu láska (1991).

Spirituální básnické výpovědi Politicko-kulturní uvolňování i obecně aktualizované téma problematizace vnímání lidského života umožnily postupnou oficiální obrodu linie spirituálně orientované poezie. I přesto však zůstalo mnoho z této poetické oblasti po dlouhá desetiletí nevydáno, jak o tom svědčil případ v rukopise uchovávaných básnických skladeb Únor, Rekviem za Jana Masaryka a Kašpar Hauser Vladimíra Vokolka. Byly napsány již na konci 40. let a jasnozřivě předpovídaly chod příštích věcí, které vyvolá „čas vynášení már“. Až teprve v roce 1967 po více jak dvaceti letech odmlčení vyšla autorova básnická sbírka Mezi rybou a ptákem. Vokolek se v ní přiklonil k využití volného verše, hovorového jazyka, posílil reflexivní charakter svých básní jako výpovědi křesťana uvrženého do apokalyptického světa samoty, z níž ho neosvobozuje ani víra v Kristův příchod. Tuto bariéru se snažil prolomit pomyslným dialogem mezi svým nitrem a vnější skutečností, přičemž „jako by mu řeč suplovala lidství a svět byl ‚nepřetržitou větou‘, v níž jsme ‚tvořivou příponou k základu slova‘“, jak poznamenal Jaroslav Med. Jinému spirituálně orientovanému básníkovi Bohuslavu Reynkovi umožnila uvolněnější společenská atmosféra vydat knihu veršů napsanou počátkem 50. let a nazvanou Mráz v okně (1969). Ovšem aktuální poezie z konce 60. let zařazená do sbírky Odlet vlaštovek vyšla posmrtně až v roce 1989. Obě knihy propojovalo téma dynamizovaného střetu dobra se zlem, které pro člověka zůstalo ve své skryté hrozbě nikdy neodkrytým tajemstvím a opakovaně kladenou otázkou. Jan Kameník (pod pseudonymem se skrývala básnířka Ludmila Macešková) nadále rozvíjel svou poezii duchovního vytržení, dosaženého v extatických stavech a rezignaci na rozumovou sebekontrolu. I Kameník vyjadřoval poněkud pro chápání běžného křesťana neobvyklý stav úzkosti ze samoty v násilně uniformovaném světě. I v Zápiscích v noci (verše z let 1952-72, 1993), Malé suitě pro flétnu (tvorba z let 1957-69, 1971) a v Pubertálním Henochovi (1969), resp. v analytických prózách Učitelka hudby (1970) tíhl k co nejpřesnějšímu slovnímu uchopení prožívaných, ale téměř nezachytitelných mystických zážitků. Úsilí provázela tvorba četných slovních novotvarů i odmítnutím nadbytečného popisu prožívaných psychologických stavů či zachycování doprovodných dojmů. Nedávná zkušenost z komunistických věznic silně ovlivnila poetické zpovědi mnoha básníků. Josef Kostohryz přijal v knihách Jednorožec mizí (1969) a Přísný obraz (1970) vězení jako úděl, jako konflikt syrové přízemní pozemskosti a ideálu, zosobněného světem básně. Křehkost


- 13 -

její krásy a výlučnost snění podtrhl i intelektualizujícím stylem, složitou veršovou kompozicí a výběrem slovní zásoby („kořání“, „žalný“). Opozici světa uvnitř vězeňské cely a za vězeňskými dráty využil k symbolickému pojmenování střetnutí kladného a záporného principu Václav Renč ve sbírkách Setkání s Minotaurem (1969) a Skřivaní věž (1970). I v posmrtně vydaných knihách Jana Zahradníčka Čtyři léta (verše z období 1956-60, 1969) a Dům Strach (psáno 1951-56, 1981 v Torontu) převládlo přijetí internace jako údělu hodného následování Kristova utrpení. I Zahradníčkův svět rozčísl vězeňský plot na tady a tam, přičemž skutečný život řízený Božím plánem se uskutečňoval „tam“, tedy uprostřed rodinného kruhu, k němuž směřovala veškerá naděje kladená do rukou zítřejšího dne. I Jakubem Demlem otřásl kontakt s násilím páchaným na řádových řeholnících, které v roce 1951 navštívil v internačním táboře. Svědectvím o tom i o vlastním životě se pak stala básnická próza Podzimní den, vydaná ovšem až po třiatřiceti letech v londýnské exilovém nakladatelství Rozmluvy.

Poezie „generace sirotků“ a dalších debutantů Termínu „generace sirotků“ použil Antonín Brousek pro označení básnických souputníků, kteří společně s ním vstupovali do oficiální literatury během 60. let. Termínem však přesněji pojmenoval stav, ve kterém se ocitli zhruba v polovině desetiletí. Tehdy totiž přestali odvozovat své poetiky od vzoru bezprostředních básnických předchůdců, především Květňáků. S nimi je totiž původně pojil zájem o obyčejnou všední skutečnost, kterou nahlíželi s bezelstnou dětskou upřímností, důvěrou v čistotu člověčích úmyslů, v opojení z milostných vzplanutí, s optimistickou nadějí v zítřek. Panující idyličnost narušovali jen mlhavou vzpomínkou na válku, ovšem tu vždy přehlušovala bezprostřední radost ze spontánně prožívaného dne. Takové naladění lze zaregistrovat v erbovní generační prvotině Josefa Hanzlíka Lampa (1961), stejně jako v časově předcházejícím debutu Jany Štroblové Protěž (1958), dále v knihách Ivana Wernische Kam letí nebe (1961), Petra Kabeše Čáry na dlani (1961) a Zahrada na boso (1963), Jiřího Gruši Torna (1962) či Václava Honse Co je před očima (1962). Postupně však obraz idealizovaného světa z jejich veršů mizel a byl nahrazován vědomím komplikovanosti lidského života. Lyrické „já“ zažívalo pocity opuštěnosti, smutku, skepse, tragédie, absurdity. Řešilo rozkol mezi životem vysnívaným, chtěným a vnucovaným, pouze trpce přijímaným. Azyl před cizím světem básníci hledali v konstruování do sebe uzavřených soběstačných veršových území, které bezprostředně neprovazovali s mimoliterární realitou. Definitivně tak zpřetrhali kontakty s „pevninou všedního dne“ a řečeno s Jiřím Grušou náhle „osiřeli“. Inspiraci pro svou tvorbu nacházeli v časově vzdálených podnětech. Přebírali a upravovali zejména postupy charakteristické pro žánry středověké či barokní literatury (pijácké popěvky, kramářské tisky, legendistiku), čerpali z projevů lidové kultury (lidová poezie, říkadla) nebo naivního umění. Reagovali na nové překlady ze světových literatur, zvláště reflektovali dílo německého básníka R. M. Rilkeho či Francouze Paula Valéryho. Svou pozornost také zaměřili na jazyk jako stavební materiál i médium, bez něhož by jejich svérázné slovesné světy nemohly existovat. Ivan Wernisch to tehdy lapidárně vyjádřil dvojverším publikovaným ve sbírce Těšení (1963): „Řeč se mi vyzouvá./ A jiné věci ztrácejí smysl.“ V Zimohrádku (1965) si zkonstruoval svůj jedinečný snový a výtvarně působivý svět. Neumístil však do něj soudobého člověka, jeho místo zaujali hrdinové pocházející z jiného literárního kontextu, třeba biblického nebo pohádkového, či z loutkového divadla, kteří se objevili i v následujících sbírkách Dutý břeh (1967) a Loutky (1970). Provázela je stejná „situační gesta“ i „opakované stylizované krajinné motivy“, jak upozornila Wernischova vykladačka Marie Langerová. Krásu, harmonii, které kralovaly v jeho „zimohrádku“ a zpočátku i v prvním oddíle sbírky Loutky nazvaném „Kanálská zahrada“ rozbila tematizovaná lidská faleš, nápodoba, nepůvodnost, stereotypnost provázející existenci člověka. O nich i o smrti, ztrátě schopnosti člověka komunikovat nechal Wernisch diskutovat ve fragmentárních výjevech postavičky z pimprlového divadla - krále, Smrt, potulné hudebníky. Obdobné téma lidské neschopnosti naslouchat si, vzájemně se dorozumět otevřel ve svých dalších sbírkách Mrtvá sezóna (1968) a Odklad krajiny (1970) Petr Kabeš. Pro jeho veršový „mimoprostor“, jak nazýval svou slovy stvářenou zemi, bylo typické posilování iluze vyprázdněnosti, věčného ticha, lidské úzkosti z opuštění. Často nechal její obraz splynout


- 14 -

s unylou krajinou smrti. Stejně jako Wernisch i Kabeš se spíše než o fakta zmatečného světa opíral o realitu vystupující a následně jím kombinovanou z útržků jiných literárních textů. Jiří Gruša nejprve ve Světlé lhůtě (1964) zachytill konflikt mezi panujícím chaosem a lidskou racionalitou a milostným pólem. V následující knížce Cvičení mučení (1969) převládla atmosféra bezvýchodnosti, panující absurdity, stereotypu v lidském bytí, obrazy běsnící smrti. S Grušovou poezií z poloviny 60. let spojovalo Jiřího Pištoru téma vztahu člověka a dějinného dění, které však v Hodinách v řece (1961) a v Zemi přibližných (1965) oprostil od heroizace a neústrojného komentování. Pochmurnost dominuje i textům ze sbírky Pavla Šruta Červotočivé světlo (1969), v níž je umocňovaná kontrastem obrazů šedivosti obyčejných dnů a výjevů z pohádkových nebo čistých prostorů lidské vzpomínky. V předchozích sbírkách Noc plná křídel (1964) a Přehlásky (1967) čerpal z holanovských textových zdrojů, přičemž ohledával i vlastní minulost, příslušnost k rodovému řetězci. Činorodější ve smyslu zaujímání hodnotícího postoje, ovšem již od sbírky Spodní vody (1963) daleko nekompromisnější v uchopování světa, se jevil ve svých verších Antonín Brousek. Od Netrpělivosti (1966) sehrála důležitou roli v jeho poetice zesílená ironičnost, aktualizace parodických postupů a žánru pamfletu, v nichž po stránce vyjadřovací tíhl k výrazové lapidárnosti, vyžadované přijetím řádu pevné strofické uspořádanosti a použití rýmu. Brousek tak renovoval i typ občansky zaangažované poezie, jež byla zneužita k propagandistickým účelům ve stalinských a gottwaldovských 50. letech. Dřívějším rokem narození i přihlášením se k jiným básnickým předchůdcům (Richard Weiner, Jakub Deml, resp. Jiří Kolář) se vymykali z autorské řady „generace sirotků“ Zbyněk Hejda a Jan Zábrana. Hejda nezaplňoval své verše literární, ale naopak intenzivně prožívanou realitou lidské životní pouti, o čemž svědčí v jednom svazku vydané sbírky Všechna slast (verše z let 1957-59) a A tady všude je muziky plno (poezie z let 1959-61, obě 1964). Doprovázelo ji vědomí všudypřítomnosti zániku, okamžiku vše nadobro pohlcující smrti, jehož patronát mu však umožňoval doceňovat chvíli darovanou uplývajícímu životu. Zábrana po Kolářově vzoru lpěl na záznamu syrové skutečnosti, zasazeném nejprve do standardní lyrické struktury (Utkvělé černé ikony, 1965). Později, jak dosvědčovaly Stránky z deníku a Lynč (obě 1968), nechal vyniknout především sdělovaným faktům v podobě zachycených lidských hovorů, odkazů k literárním podnětům apod. Posloužila mu k tomu forma deníkového zápisu, v níž veršovou formu postupně zaměňoval za prozaické vyjadřování. . Úkol k textu. Vyhledejte si publikaci Zdeňka Kožmína a Jiřího Trávníčka Na tvrdém loži z psího vína (1998). Pozorně si přečtěte a opoznámkujte následující kapitoly: Odkrývání primárních hodnot, Návraty staré generace, Skryté i zjevné vazby se Skupinou 42, Básníci katolické orientace. Úkol k zamyšlení.

Přečtěte si některou básnickou sbírku spirituálně zaměřeného autora a uvažujte, proč byla poetika těchto básníků nepřijatelná pro oficiální kulturu 50. let. Část pro zájemce. Vyhledejte si publikaci Jak číst poezii (1969) a přečtěte si pasáže vztahující se k námi probírané etapě básnického vývoje. Všimněte si způsobu výkladu básnické poetiky a charakterizování dílčích textů. Pokud chcete zdokonalit své vědomosti o interpretaci básnického textu, prostudujte si vstupní kapitolu nazvanou Problémy moderního básnictví. Korespondenční úkol. Vypůjčte si v knihovně básnické sbírky Josefa Kainara Veliká láska (1950) a Miss Otis lituje (1969). Přečtěte si a srovnejte jejich tematický plán, základní motivy a básnický výraz.


- 15 -

Shrnutí kapitoly. V kapitole bylo pojednáno o básnické tvorbě autorů starší, střední i mladé spisovatelské generace, resp. o básnících spirituální orientace. Byly pojmenována frekventovaná témata, motivy a společné rysy poetiky jednotlivých věkových a názorových seskupení a připomenuty jejich nejdůležitější publikované knižní tituly.

Otázky: 1. Na jakou výpověď se orientovala poetická tvorba nejstarší básnické generace, resp. jakých prostředků pro zachycení využívala? 2. Které básnické sbírky publikoval Vladimír Holan v 60. letech a co je z hlediska tematického a výrazového charakterizuje? 3. Které motivy se navracejí v knihách Viléma Závady, Františka Hrubína, Josefa Kainara, Oldřicha Mikuláška a Jana Skácela? 4. V čem se změnila poetika básnických textů Jaroslava Seiferta? 5. Kteří autoři patří k tzv. spirituální linii české poezie tohoto období? Jak konkrétně naplňují závazek metafyzicky orientované básnické tvorby? 6. Proč Antonín Brousek pojmenoval svou básnickou generaci jako „generaci sirotků“? 7. V čem se odlišovala poetika mladé básnické generace od předchůdců? 8. Proč nelze Zbyňka Hejdu a Jana Zábranu zařadit ke „generaci sirotků“? V čem byla jejich poezie jiná?

Další zdroje: TRÁVNÍČEK, Jiří: Poezie poslední možnosti (1996). KOŽMÍN, Zdeněk: Studie a kritiky (1995)

Průvodce studiem. Pokud máte problémy s vnímáním básnického textu, přečtěte si vstupní kapitolu z knihy Jak číst poezii nazvanou Předpoklady porozumění. Autoři na praktických příkladech ukazují, jak je možné ho vnímat a analyzovat.

- 16 -

ZPÍVANÁ A EXPERIMENTÁLNÍ POEZIE


V kapitole je pojednáno o roli tzv. zpívané poezie v básnickém kontextu 60. let a o přesazích směrech k její hudební prezentaci. Je upozorněno na zdroje, z kterých zpívaná poezie čerpala, a jsou zde popsány charakteristické postupy dobov ě nejznámějších básnících písničk ářů . V části věnované experimentální poezii je vysv ětleno, pro č básníci hledali netradiční zp ů soby vyjadřování a jakým způ sobem pracovali s mo žnostmi mateřského jazyka.

Klíčová slova této kapitoly: Jazzová píse ň , folkový a beatový song, písň ový text, beatnická generace, nonsens, prožitek životní absurdity, blues, experimentální postup, zprofanování jazyka, tzv. umělá či konkrétní poezie, přirozená poezie, umělé básnictví, grafická podoba slova, variační kroužení, permuta ční řetězce, fónická poezie, tzv. spečené či preparované texty



- 17 -

Básnický kód písňových textů Výrazné posluchačské a posléze i čtenářské zázemí získávala od poloviny 50. let zejména díky rozvoji klubových scén a tzv. divadel malých forem jazzová píseň, kterou v následujícím desetiletí doplnila produkce folkových a beatových songů. Projevem generační revolty, ale i odmítnutím režimem protěžované kultury se staly nejen vyjadřované sympatie k samotné hudbě, jako tomu bylo u nás v době německé okupace v případě jazzu, ale i přijetí, ba ztotožnění se s obsahy písňových textů. Oslovovaly především mladší početně bohaté publikum, pro které se staly přístupnější, sdělnější i živější formou komunikace než tradiční básnictví. Písničkáři totiž ve svých textech tematizovali radostný i smutný rozměr obyčejného lidského života, často čerpali náměty ze světa zvířat a běžných věcí. Střídali v nich humorné naladění až dětinskou hravost s pocity zklamání, hořkosti, vědomí absurdity a z ní plynoucí skepse ze soudobé společnosti, čímž se jim podařilo vyjádřit i určité generační naladění. Autoři písňových textů se mohli opřít o domácí meziválečnou tradici tvorby Jiřího Voskovce, Jana Wericha a Jaroslava Ježka. Živě však reagovali i na postupně pronikající podněty zahraniční, zvláště z oblasti angloamerické či sovětské kultury - hudební tvorbu Boba Dylana, Beatles, Rolling Stones, žánr písně v poezii beatnické generace, mj. Allena Ginsberga, Gregory Corsa či Lawrence Ferlinghettiho, básnické dílo Andreje Vozněsenského a Jevgenije Jevtušenka. Stoupající dobový zájem o píseň, písňový text byl navíc i projevem celosvětového procesu příklonu k mluvené řeči. Básník zaujímal pozici přednašeče či zpěváka vlastní tvorby, se kterou předstupoval nikoli před čtenáře-jedince, ale před několikatisícové posluchačské auditorium. Právě tato nová situace ovlivňovala strukturu písňového textu, jak vypozoroval ve Zpívané poezii (1990) představitel nastupující první folkové generace na konci 60. let Vladimír Merta (dále do ní patřili Jaroslav Hutka a Vlastimil Třešňák). Rozdíl mezi dvěma dialogy - básník versus čtenář, resp. interpret kontra posluchač - spočíval v míře bezprostřednosti jejich kontaktu, v jeho časové omezenosti a v požadavku autentičnosti prožívaného a sdělovaného. „Text klade zvýšený důraz na přesnost, rytmičnost, poslechovost (fonetičnost), pravidelnost (např. rýmu). Textu sluší kratší přirovnání, stručné věty, pádná metaforika, podřízení zákonům hovorového jazyka, sloganovitá přehlednost základní myšlenky nebo – chcete-li – její ‚vlezlost‘. Písnička má většinou drápky, jimiž k sobě poutá posluchače, umožňuje mu, aby se chytil, propůjčil její náladě, v ideálním případě ‚šel s ní‘.“ K prvním písničkářům, jejichž texty snesly přísnější kritéria přenesená z oblasti básnické produkce, patřil Jiří Suchý. Svou tvorbu nejprve uváděl na pódiích za hudebního doprovodu, následně texty vydával i knižně – Klokočí (1964), Motýl (1965), Pro kočku (1968), Písničky (souborné vydání předchozích knížek, 1969), Med ve vlasech (1970) a Růže růžová (1971). Zpočátku byly jeho písně motivicky založeny na vytváření komických situací, které vznikaly v důsledku nelogického asociativního spojování slov a často ústily do polohy nonsensu, čili nesmyslu. Využíval přitom všech rovin jazyka (zvláště kontrastu jeho spisovné normy a hovorové polohy), narušoval gramatická pravidla (nepřirozeně rozděloval slova na konci veršů, záměrně kladl přízvuk na jiná místa, než kam přirozeně patřil). Častými hrdiny jeho písní se stávali životní ztroskotanci. Jejich živelný optimismus později vystřídal prožitek životní absurdity, odehrávající se na ploše “groteskně-výsměšného příběhu“, jak soudil Suchého vykladač Bohuslav Hoffmann. Obdobnou poetiku obohacenou o černý humor, parodii, parafrázování jiných slovesných útvarů, dobových publicistických dokumentů rozvíjeli Jaroslav Jakoubek v Plísničkách (1966) či Jan Vodňanský v knize S úsměvem idiota (1969). Občanský apel navíc doprovázel texty Karla Kryla na gramofonové desce Bratříčku, zavírej vrátka (1968). Jazzovou tradici svými blues i životním stylem rozvíjel a naplňoval až do předčasného skonu Václav Hrabě, sám aktivní hudebník a autor textů posmrtně sebraných do výboru Stoptime (1969). Hudbu a texty začal skládat a psát na konci 50. let. Zpočátku v nich střídal polohu obnažené intimní až lyrizující výpovědi s emocionálně vygradovanými výpady, v nichž obhajoval svou poetiku a útočil především proti novodobým měšťákům, oněm „pasákům poezie“ či „koštérům metafor“. Postupně – i pod vlivem nahromaděných osobních problémů – převládal v jeho blues smutek, místy cynická útočnost jako reakce na náhražkovost, kterou moderní


- 18 -

člověk volil místo skutečného, autentického života. Právě jazz, jazzový prožitek považoval za prostředek k osvobození ze zajetí pseudosvěta.

Experiment jako prostředek popření lžirealismu Důvodů pro uplatnění experimentálních postupů nejen v literatuře, ale i v dalších uměleckých odvětvích lze v tomto desetiletí nalézt několik. Jednak jimi tvůrci bezprostředně reagovali na pokřivenost obrazu vytvářeného socialistickými realisty, při němž došlo i k zprofanování jazyka jako přirozeného dorozumívacího nástroje. Jiné vysvětlení spočívalo v zoficiálnění dříve nepřijatelných uměleckých hledání, z nichž byla již připomenuta tvorba českých surrealistů. Svou roli sehrál i fakt postupně obnovovaných styků se zahraniční kulturou a následné zdomácnění a variování nejnovějších uměleckých podnětů. V básnictví se experimentování týkalo tzv. umělé neboli konkrétní poezie, v próze analytické metody, modelové prózy či zájmu o prozkoumání zákonitostí samotného procesu jazykového ztvárnění, v dramatu pak postupů absurdního divadla či hledání spojených s divadly malých forem. K teoretickým obhájcům i praktickým aplikátorům kánonu tzv. umělé či konkrétní poezie patřili Josef Hiršal a Bohumila Grögrová. V roce 1964, kdy v časopise Plamen otiskli ukázky z tvorby zahraničních básníků a vysvětlovali na nich myšlenkové zázemí směru a tvůrčí principy, konstatovali: „Dnes se jeví vlastní podstata skutečnosti mlhavá a známe jen její matematickou strukturu.“ Ve své tvorbě tak odmítali být pouhými pasivními fotografy obtížně uchopitelného reálného světa. Naopak důvěru vkládali v logické myšlení člověka, usilovali o poznání řádu jazyka, pomocí něhož vytvářeli vlastní modely reality. Pokud chtěl čtenář do nich vstoupit, i on musel spoléhat především více na svůj rozum než na obvyklou schopnost vcítění se do veršů či na umění vyložit tradičně budované básnické obrazy přirozené poezie, jak byla ostatní poetická tvorba v opozici k umělému básnictví označována. Tvůrci konkrétní poezie obrazný kód nevytvářeli jen za pomoci obvyklých významů slov, jimiž je člověk pro účely vzájemné komunikace opatřil. Básníkovou povinností bylo počítat s jejich zvukovými kvalitami, s využitím grafické podoby slova, přičemž se tak často dostával do kontaktu s podněty z oblasti výtvarného umění. „Ukazování slov. Ukazování jmen. Ukazování slovních skupin, které nabyly ve spojení zvláštního zabarvení, zvláštního tónování. Ukazování vět, které něco připomínají,“ upřesňoval tehdy úsilí konkrétistů Němec Helmut Heiβenbüttel. A tak měli tvůrci jednou slova demontovat až na slabiky či hlásky, jindy mohli pracovat se souslovími, s obměnou větné skladby, s organizací několika větných celků. Využívat přitom mohli variačního kroužení jazykového materiálu (obměňování původně dvou samostatně existujících textů začleněných autorovou hrou do nového kontextu), nebo postupu v permutačních řetězcích (vyčerpání možností vyplývajících například z obměny pořádku slov). Na těchto i dalších principech založili své básnické vyjádření Hiršal s Grögrovou ve sbírce JOB-BOJ, kterou společně vydali v roce 1968. Názvy dílčích oddílů knihy - Vznik textu, Gramatické texty, Logické texty, Stochastické texty, Syngamické texty, Intertexty, Objektáže, Přísloví, Partitury, Portréty, Mikrogramy, Koacerváty – částečně čtenáři něco napovídaly o jejich původu, vyčerpávající definici s příklady pak autoři nabídli v antologii Vrh kostek s podtitulem Česká experimentální poezie, který byl připraven k vydání již na konci 60. let, ale editován až v roce 1993. K dalším přispěvatelům patřili Jiří Valoch, Zdeněk Barborka, Ladislav Nebeský, Jindřich Procházka, Vladimír Burda, Běla Kolářová, Josef Honys, Jiří Kolář. V antologii se objevily i básně Emila Juliše, jenž ve svých samostatných sbírkách Pohledná poezie (1966) či Krajina her (1967) nechal zároveň vypovídat vizuální podobu veršů a různě opracovávaný, stylizovaný jazykový projev. Ve druhé knížce zase vycházel od určitého obrazu, který postupně upravoval obměněním skladby jeho jazykového vyjádření, popřípadě varioval celou kompozici básně. I další spoluautor z almanachu Ladislav Novák publikoval knižně ve druhé polovině 60. let sbírky Pocta Jacksonu Pollockovi (1966), Závratě (1968) a Textamenty (1968). Nechal se inspirovat především zkušenostmi s onomatopoickými (zvukomalebnými) básněmi, na jejichž základě vznikala jeho fónická poezie. I on hledal nekonvenční básnické postupy, jako třeba v případě tzv. spečených či preparovaných textů. Význam přebírané originální předlohy narušoval tím, že vynechával určitá slova či „zaběloval“ celá vybraná místa v básni. Zůstávalo torzo, jehož dohledáním si měl čtenář uvědomit podstatu


- 19 -

fungování jazyka i roli vytvořeného textu jako nositele konkrétního významu. Z postupů tzv. konkrétní poezie, ale i spirituálně zaměřeného básnictví těžil ve svých básnických knížkách i Ivan Diviš (například Umbriana, 1965, Sursum, 1967) či Václav Havel (Antikódy, 1966). Úkol k textu. Vyhledejte a přečtěte si knihu Vladimíra Merty Zpívaná poezie (1990). Uvědomte si a poznamenejte si, jak autor pojmenovává rozdíly mezi „běžným“ básnickým vyjádřením a textem určeným pro zpěv. Úkol k zamyšlení.

Hledejte odpověď na otázku, proč došlo k radikální proměně v básnickém vyjadřování Jaroslava Seiferta? Přečtěte si některou ze sbírek z jeho vrcholného rýmovaného období (1. pol. 30. let – např. Ruce Venušiny) a z prozaizovaného období 2. pol. 60. let. Část pro zájemce. Vyhledejte si a vyposlechněte si zvukové nahrávky písní Jiřího Suchého. Pozorně sledujte propojení textové a hudební složky. Všimněte si však humoristicky-lyrického vnímání skutečnosti v dialozích Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Korespondenční úkol. Obstarejte si knihu Bohumily Grögrové a Josefa Hiršala JOB-BOJ (1968). Důkladně si projděte všechny její oddíly. Pojmenujte a zapište si principy dílčích básnických postupů. Ilustrujte získané informace konkrétní básnickou ukázkou.

Shrnutí kapitoly. V kapitole byla popsána umělecká tvorba básnících písničkářů. Byly pojmenovány inspirační zdroje a tvůrčí postupy, z nichž tato tvorba vycházela a které využívala. Zvláštní pozornost byla věnována básním s jazzovými a folkovými kořeny. Objasněno byly otázky spjaté s experimentální básnickou tvorbou a byly zachyceny některé typické varianty jazykového experimentu.

Otázky: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

Proč byla tvorba básnických písničkářů označována za projev revolty vůči establishmentu? Z jakých inspiračních zdrojů písničkářská tvorba čerpala? Jak charakterizoval Vladimír Merta písničkářskou poetiku? Jmenujte jednotlivé písničkáře a jejich knihy. Stručně charakterizujte jejich poetiku. Čím byla vyvolána a jaké rysy má tvorba experimentálních básníků? Co charakterizuje uměleckou tvorbu Bohumily Grögrové a Josefa Hiršala? Jmenujte další představitele české experimentální poezie.

DALŠÍ ZDROJE: Experimentální poezie. Praha 1967. Vrh kostek. Česká experimentální poezie. Praha 1993. Začalo to Redutou. Praha 1964.


- 20 -

Průvodce studiem. K pochopení problematiky je nejlépe naposlouchat co nejvíce hudebních ukázek. Přesvědčíte se, jak se vzájemně ovlivňuje básnický a hudební rytmus. Uvědomíte si, kam hudební složka posouvá text písně.

- 21 -

PRÓZY S VÁLEČNOU A SPOLEČENSKOU TEMATIKOU


Kapitola pojednává o tematizaci lidských osudů během 2. sv ětové války v prózách vydávaných od konce 50. a v prů b ěhu 60. let. Zvláštní pozornost je věnována prozaickému ztvárn ění osudů židovského etnika. V druhé části kapitoly je charakterizována skupina próz, v nichž je zachycen konflikt jedince a vznikající socialistické společnosti. V záv ěrečné pasáži kapitoly jsou zmíněny prózy řešící lidské osudy v československé realitě 50. let.

Klíčová slova této kapitoly: Válečné trauma, židovské etnikum, totální nasazení, demystifikace pseudohrdinství, pomocné technické prapory, arabsko-izraelská válka, Slovenský štát, metoda filmového střihu, melodramatický příběh, budovatelský román, výrobní román, kolektivizace, deziluzivní společenský obraz, žert, existenčn ě vypjatá situace, nesyžetová próza



- 22 -

Téma 2. světové války v próze Zatímco se prózy vykreslující obraz člověka uprostřed pracovně-budovatelského procesu dlouze zbavovaly zkrácených schematizujících vazeb, začaly se mezi knižními novinkami objevovat psychologicky propracovanější povídky, novely a romány, v nichž se autoři navraceli k válečnému prožitku. Na rozdíl od bezprostřední poválečné prozaické vlny v nich nebyl kladen důraz na jejich referenční složku či svědeckou dokumentárnost, nýbrž na hlubší analýzu psychologických pochodů člověka vystaveného extrémní existenční situaci. Válka jako zkouška odolnosti či slabosti lidského charakteru, válka jako kataklyzma na jedné straně lidské špatnosti, špinavosti, podlosti, ale i vágní nerozhodnosti, na straně druhé pak jako výraz morální síly, obětavosti, vzájemné mezilidské solidarity. Nově prozaici ozvláštňovali situací tím, že otevřeli problematiku likvidace židovského etnika, které tvořilo přirozenou součást předválečné české společnosti. V novele Romeo, Julie a tma (1958) Jana Otčenáška se snažil mladý hrdina Pavel zachránit před transportem do koncentračního tábora mladou židovku Ester. Strach z udání hrozící od kolaboranta Rejska ji však vyhnal na ulici, kde našla svou smrt. Otčenášek, který pro vyprávění zvolil převážně formu výpovědi v ich-formě a jenž se neubránil typizovanému rozlišení postav na kladné a záporné, směřoval k apelu zodpovědnosti člověka za bližního, resp. chod společných věcí. Generační podtext zřetelně vystupoval z románu Kulhavý Orfeus (1964), v němž rozvinul téma totálního nasazení. Na příběhu několika názorově rozrůzněných mladých lidí, spojených v nevýkonné ilegální organizaci, ilustroval dospívání - důležitou roli v románu sehrály i milostné vztahy - i aktivní přístup ke světu. I Josef Škvorecký v románu Zbabělci (1958) nabídl portrét svých generačních druhů, kteří se jen zdánlivě bezvýhradně zaslíbili jazzu a milostným avantýrám. V demystifikující kronice několika posledních válečných dnů v jednom českém maloměstě Kostelci rekonstruoval Danny Smiřický nejen události ze svého soukromého života, ale skrze ně i vypočítavost, pokrytectví, pseudohrdinství dospělých „revolucionářů“ s trikolórami na hrudi. Ironicky glosoval rozdílný vztah obyvatel k anglických uprchlíkům a ruským vojákům, zbabělé reakce na proměny situací při ústupu Němců přes město. Naopak vlastní ohrožení života během zajetí či hrdinský postoj kamarádů i heroickou smrt jednoho z nich vnímal jako realizaci dávných dobrodružných snů. Právě celková deheroizace zatím v literatuře tak otevřeně nenapadnutelné části národní historie, Dannyho nihilismus i uplatnění hovorového a slangového projevu v dialozích způsobily podrážděnou ideologicky motivovanou reakci kritiky, po níž následoval několikaletý zákaz publikování. K válečnému tématu, tentokrát i ve spojení s židovským fenoménem, se Škvorecký navrátil ještě v povídkovém souboru Sedmiramenný svícen (1964), v němž konfrontoval Dannyho dandyovsky laděné vzpomínky s krutými zkušenostmi židovské dívky Rebekky, a v Babylónském příběhu a jiných povídkách (1967). Melodramatickou polohu statečnosti a tragédie ve válce lehce zranitelných a bezbranných osob, jakými byly děti a staří lidé, aktualizoval v povídkových souborech Noc a naděje (1957), Démanty noci (1958), Ulice ztracených bratří (1959) Arnošt Lustig.. V rozsáhlých komorně laděných povídkách Můj známý Vili Feld (1961), Dita Saxová (1962), Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou (1964) a povídkovém souboru Hořká vůně mandlí (1968) jednak rozvinul problematiku znovuzařazení mladého člověka, otřeseného prožitkem blízkosti sebezániku, do poválečné společnosti, jednak se vrátil ke skutečné události z roku 1943 na Sicílii zatčených židovských obchodníků. Licitování Němců s jejich propuštěním za cenu finančního vydírání Lustigovi posloužilo jen jako pozadí pro drama židovské dívky, bojující o své přežití a gradující vzepětím její lidské hrdosti. V povídce Bílé břízy na podzim (1966) zavedl svého čtenáře do prostředí tzv. pomocného technického praporu, umístěného v nejmenovaném pohraničním prostoru. I zde přebrala ústřední roli dívka, která za pétépáky tajně docházela, aby jim poskytovala tělesné uspokojení. Její nedůstojné postavení chtěl vyřešit devatenáctiletý mladík společným útěkem jako projevem odporu vůči vlastní i dívčině lidské degradaci. Milostný motiv se objevil nejen v titulu románu Miláček (1969), ale i v jeho samotném ději, který se odehrával během arabsko-izraelské války v roce 1948 a v němž každodenní přítomnost válečného konfliktu ovlivňovala citový vztah pražského korespondenta a příslušnice izraelské armády. Ženským hrdinkám věnoval Lustig pozornost i v řadě dalších próz, napsaných převážně v zahraničí Nemilovaná. Z deníku sedmnáctileté Perly Sch., 1978, Colette. Dívka z Antverp, 1992 ad..


- 23 -

Osudy Židů za války a po bezprostředním poválečném návratu kromě Hany Bělohradské (novela Bez krásy bez límce, 1962), Ludvíka Aškenazyho (povídky z knihy Vajíčko, 1963), Věry Kalábové (román Ve městě jsou bratři Steinové, 1967), Ladislava Grosmana (zpracoval specifika vztahu Slovenského štátu k židovskému etniku v povídce Obchod na korze, 1965 a ve vstupní novele souboru Nevěsta, 1969) zachytil velmi osobitě ve svých textech Ladislav Fuks. Prozaickou prvotinou Pan Theodor Mundstock (1963), motivicky odkazující na Weilovu knihu Život s hvězdou a záhy přeloženou do mnoha světových jazyků, překvapil jako vyzrálý, originální autor. V románu, který se tematicky zařadil do bloku knih rozpracovávajících židovské osudy za druhé světové války a jejich poválečnou adaptaci, sledoval několikaměsíční zprvu ustrašené, poté k odporu odhodlané čekání na transport „bezvýznamného“ židovského úředníčka. Prvotní strach, symbolicky vyjadřovaný přítomností dvojníka - stína Mona, hrdina nahradil po nevydařené sebevraždě precizní přípravou na předpokládané podmínky v koncentračním táboře. Ve chvíli, kdy měla nacvičenou modelovou situaci nahradit reálná skutečnost, však do hry vstoupila nepředpokládaná náhoda. Volbou vyprávění v první osobě Fuks záměrně narušoval hranici mezi hrdinovými reálnými kroky a snovými prožitky. Stejně tak mu ich-forma umožňovala mnohdy obtížně postřehnutelné prostřídání časových rovin, opakované návraty k dílčím motivům, dějovou náznakovost a zaměření na detaily přebírajících symbolizační funkci. Životní osudy pětice gymnaziálních spolužáků, z nichž část poznamenal židovský původ, rozvinul v povídkovém souboru Mí černovlasí bratři (1964), charakterizovaném leitmotivem „Smutek je žlutý a šesticípý jako Davidova hvězda“. Zvláštní uzavřený svět dospívajícího chlapce, jemuž blízké předměty, babiččin portrét či dialogy se služkou nahrazovaly citlivý rodičovský vztah a který se odehrával v době zanikající masarykovské republiky a během okupačního traumatu, tvořil základ románu Variace pro temnou strunu (1966). Helena Kosková poukázala i další momenty spojené s posláním Fuksova příběhu: „Často se hovoří o citlivosti k lidem, k lásce, kráse a umění jako o vlastnosti, kterou je nutno v sobě stůj co stůj zachovat, neboť je to sama podstata lidskosti. /.../ Nebezpečí, strach, motiv policejního špehování se z utkvělých představ citlivého dospívajícího chlapce změní v hlavní symptomy doby.“ Tím se proměnilo i vnímání jeho mentální abnormality, jež se stala přesnější, pravdivější a normálnější než respektování zdánlivě racionálních zákonitostí světa, který dopustil likvidaci části lidstva z rasových pohnutek. Za hlavní postavu dalšího románu Spalovač mrtvol (1967, zfilmovaného o rok později Jaromilem Jirešem) pak Fuks zvolil pana Koprkingla, skutečně duševně vyšinutého zaměstnance krematoria, kterého zláká představa o vlastním mesiášském poslání. Očistu pozemské zaneřáděnosti nejprve prováděl úzkostlivou estetizací svého života, projevující se použitím vznešeného jazyka v běžném mezilidském kontaktu, slušným jednáním a úctou k umění. Poté - vybídnut Němci k podílu na rasové očistě - neváhal zavraždit i svou ženu a syna. Román nechal Fuks vyvrcholit příchodem Koprkinglova dvojníka-tibetského vyslance, který jej prohlásil za reinkarnovaného Buddhu a vyzval k nastoupení na trůn v Lhase. Ani při návratu z blázince, když sledoval z vlaku zástupy zubožených lidí navracejících se z koncentračních táborů, si neuvědomil míru svého provinění. Postup vlastní horrorovému Fuks využil i v následují próze Myši Natalie Mooshabrové (1970), symbolickém obraze hospodářsky i politicky rozkládajícího se totalitního státu, v němž mezi lidmi vládne strach, udávání a zákeřnost. Při konstruování dějové linky Fuks pracoval s motivickou návratností a záměrným znejasňováním, které zasáhlo nejen okolnosti provázející mocenský převrat, ale i jednání podivné všemi pronásledované stařeny. Čtenář si téměř až do konce příběhu není jistý, zda kromě postavení oběti není i iniciátorkou násilí páchaném na chlapcích z ústavu Péče o mládež. Překvapivá pointa posune tragiku obsaženou v románu do poněkud komické polohy. Válečné trauma - smrt vlastního otce 7. května 1945 - nesmazatelně poznamenalo lidské i umělecké vnímání Vladimíra Kőrnera. V povídkovém souboru Střepiny v trávě (1964), v románu Slepé rameno (1965) a v povídce Adelheid (1967) se tematicky navrátil k posledním válečným a těsně poválečným dnům. Procesu sebereflexe dosavadního života, v němž se svářil jeho rozum s romantickou touhou po činu, vystavil svého románového hrdinu Vojtěcha Windfelda. Ten v retrospektivách přehodnocuje svůj citový vztah k manželce, vlastní


- 24 -

neschopnost účinně se postavit vládnoucímu zlu, jež svou sílu prokázalo i v případu zcela zbytečné ženině smrti v posledních válečných chvílích. Stejně jako Windfield i mužská postava z následující povídky Viktor Chotovický měl za sebou vojenskou minulost. Jako správce majetku po nacistickém pohlavárovi hledal v samotě únik před běsnícím světem. Šanci pro obnovu pozemské existenční přijatelnosti však nenalezl ani v nenaplněném vztahu k dceři bývalého majitele Adelheid, znemožněném národnostním rozkolem i po válce přetrvávajícím rozdělením na vítěze a poražené. Kőrnerův osobitý styl čerpal z techniky filmového střihu, práce s detailem, povýšeným na symbolickou rovinu, motivickou návratností, zvláště variováním motivů smrti, zániku, nevíry v budoucí čas. Baladickým naladěním i filmovým viděním měl ke Kőrnerovi blízko Jan Procházka v novele Kočár do Vídně (1967). Melodramatický příběh útěku dvou německých vojáků před postupující Rudou armádou, k němuž jim má dopomoci žena, jíž Němci krátce předtím zabyli muže, řešil problematiku viny a trestu. Nakolik opravňuje smrt bližního člověka k tomu, aby vzal spravedlnost do svých rukou a nadále vršil jeden akt násilí na druhý? Křesťanské východisko ženina odpuštění a slitování nakonec vyústilo v její znásilnění a v zavraždění mladého Němce, které přišlo ze „spravedlivých“ partyzánských rukou. Sklonek války viděný očima malého chlapce Procházka zpracoval v próze Ať žije republika (1965). I Ota Filip načrtl ve svém románu Cesta ke hřbitovu (1968) spletité cesty k lidské důstojnosti, dopad velkých dějin na život malého člověka, otázku vyrovnání se s vlastní minulostí, kterou dospívající hrdina řeší obdobným aktem odpuštění.

Prózy problematizující socialistický ideál V souvislosti s již připomínanou edicí románů Václava Řezáče a Edvarda Valenty z poloviny 50. let bylo konstatováno, že jejich zásluhou došlo k dílčí obnově psychologicky propracovanější prózy. Symbolicky tak otevřeli cestu knihám, v nichž se autoři postupně zbavovali schematických klišé typických zvláště pro frekventovaný budovatelský román. Volbou pracovního prostředí (stavby socialismu, továrenský provoz, kolektivizující se venkov), ústředního dějového sváru (otázky spojené s destrukcí společného díla) i problémů v intimní sféře (vymezování postojů jedince vůči obecně sdílené ideologii a společenským zájmům, s tím spojená provázanost mezilidských vztahů, včetně milostných) však setrvávali v hranicích vymezených pro pojetí socialistického společenského románu. Naznačením komplikovanosti budování nových ekonomických forem a přeměny lidského myšlení během nich přinesl v románu Zelené obzory (1960) Jan Procházka. Jeho mladý mravně odolný hrdina z pohraniční farmy inženýr Kubata vyřešil během jednoho dne a noci situaci ohrožující prosperitu jeho podniku. Oproti zjednodušeným výrobním románům z počátku 50. let však Procházka ozřejmil prostřednictvím retrospektivy (zvláště vzpomínek na počátky působení v místě, na dětství) jeho mentalitu i motivaci jednání. Ve vypravěčském partu ironicky glosoval i situaci v pohraničí. Ivan Kříž nalezl své téma pro román Velká Samota (1960) v obrazu kolektivizace, kterou v jihomoravské vesnici prováděl bývalý důstojník z povolání Martin Souček. Díky tvrdosti vůči sobě i ostatním pozvedne upadající družstvo, ovšem za cenu stále sílící sebeizolace, neschopnosti citlivého vztahu k druhému člověku. I jeho příběh však skončil šťastně v lůně vesnického kolektivu. Kořeny problémů vyvolaných združstevňováním nacházel Kříž v mezilidské, nikoli společensko-strukturní rovině. Realistické vyprávění ozvláštňovaly „listy z kroniky“, zpětně glosující proběhlé události a psané charakterovým protihráčem nerozhodným učitelem. Výrazně jinak - tedy absencí uspokojivého vyřešení životní krize bývalého letce „Angličana“, za jehož protihráče zvolil Kříž jeho agilní ženu učitelku a funkcionářku – zakončil román Unavený bůh (1966). K obdobně deziluzivnímu vyústění, v němž vrch získává kariérista na úkor poctivce, přivedl Ladislav Bublík v o tři roky starším příběhu střídavě dělníka a vedoucího pracovních kolektivů Karla Kratochvíla v románu-deníku Páteř. V jeho půlročních zápiscích, zasazených časově na rozmezí let 1951-52 a prostorově do Kunčic, Bublík odhaloval mechanismy vzestupu a pádu spojeného s výkonnou mocí, s vyhledáváním nepřítele ve vlastních řadách i s beznadějí, které zákonitě propadá člověk bránící svou rovnou „páteř“.


- 25 -

Opravdové střetnutí dvou ideologicky nesmiřitelných světů však tematizoval Jan Procházka v novele Svatá noc (1966). V ní jednak odkryl tragický rozměr násilné likvidace soukromého hospodaření (sedlák Konvalinka nejprve postřílí svůj dobytek, poté spáchá sebevraždu), jednak i rozvrat tradičního venkovského společenství. Příběh podzimu a Vánoc 1950 graduje střetnutím Konvalinkovy dcery-jeptišky a opovrhovaného předsedy družstva Picina při přípravě na půlnoční mši, která svým náboženským zanícením strhla celou vesnici. Sedláci si inspirováni nezlomností „svaté Panny“ berou zpět vlastní majetky, Picin však jejich odpor zlomí se zbraní v ruce. Kněz nakonec odmítne jeptiščino pyšné sebezahledění, vyžene ji do sněhové vánice, která přes noc symbolicky vyčistí celý kraj a v níž uváznou i tři uniformovaní muži povolaní na zjednání pořádku. Procházkovi se podařilo v baladicky laděné novele propojit příběh zasazený do konkrétního času a prostoru s biblicky laděnou alegorií, v němž polemizoval s fanatismem, kleštěmi, jimiž sevře své zastánce každý ideologicky založený systém. V jeho podání dominuje ironie (viz „tříkrálová“ závěrečná parodie), střídání střízlivého realistického popisu a emocionálních promluv. Biblickou inspiraci, rozpad venkovské enklávy, symbolicky naznačený v rozdělení účastníků připravovaného pohřbu stranického funkcionáře a vězněného sedláka Chladila, vypsala ve svém románu Smuteční slavnost (1967) i Eva Kantůrková.

Obrazy lidské bezmoci v mechanismu velkých dějin Odstup, rezignaci a přehodnocení uskutečňování socialistického snu, resp. beletrizovaná svědectví o jeho stinných stránkách, osobně prožitých a viděných očima ideologii „třídně nepřijatelných elementů“ přinesla řada próz publikovaných zhruba od poloviny desetiletí. První prozaické sondy však byly orientovány na osudové zvraty v životech budovatelů a zastánců socialistického zítřka, v nichž jimi nedávno odstartovaná revoluce objevila své zhoubce. Autentickou zkušenost zúročila mezi prvními ve své novele Jen o rodinných záležitostech (1965) Jaromíra Kolárová. Dějovou linii nechala rozběhnout dvěma směry. V jednom sledovala psychické rozpoložení mužů-funkcionářů uvržených do samovazby a obviněných z protistátní činnosti. Ve druhém pak život ženy jednoho z nich, která se musela vyrovnávat se ztrátou iluzí, s existenčními potížemi, ale i praktickou neznalostí duševního světa svého muže i dcery. Deziluzi z rozporu mezi ušlechtilým ideálem nastolování spravedlivé společnosti a jejím praktickým uskutečňováním zdařile zpracoval Ludvík Vaculík v románu Sekyra (1966, debutoval však již v roce 1963 románem Rušný dům z prostředí učňovského internátu). Výpověď ilustroval vyhroceným generačním sporem mezi otcem-tesařem, bez skrupulí a často proti dřívějším zásadám prosazujícím nové socialistické pořádky, a synem, pozdějším novinářem, narážejícím ve svém povolání na byrokratické bariéry. K rekonstrukci střetu dochází zpětně několik let po otcově smrti, během synova pobytu u bratra na Moravě, kam přijíždí zhodnotit a nalézt smysl svého života. Po otcově vzoru jej nakonec nachází v příklonu k přírodě, k rodové tradici, zde umocněné i častým použitím valašského nářečí. Kromě důrazu na jazykovou složku složitě strukturované vyprávění Vaculík text ozvláštnil permanentním propojováním několika časových rovin (i v rámci jednoho odstavce či delšího souvětí) a zapracováním otcovy korespondence z Persie a jeho zápisků po manželčině smrti. Poněkud jinak zachytil obraz stalinských let ve svém románu Žert (1967) Milan Kundera. Jeho hrdinu Ludvíka Jahna stál „žertovný“ text „Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí! Ať žije Trockij!“ -, uvedený na pohlednici zaslané dívce na brigádu, studia a ovlivnil i jeho následující život. Vojenskou službu strávil v přízračné atmosféře oddílů PTP, kde prožil mj. i nenaplněnou lásku k tajemné dívce Lucii. Když se rozhodne pomstít za osudové životní vymknutí tím, že chce svést ženu zosobněného strůjce svého neštěstí Pavla Zemánka, i v tomto případě se stane obětí jím samotným nastražené pasti. Kundera tak symbolicky vyjádřil přesvědčení o neschopnosti lidského jedince ovlivnit nejen chod nejbližších událostí, ale i velkých dějin. Trvalou hodnotu našel Kunderův hrdina ve folklóru a především v hudbě jako takové. Pravdě-podobnost Jahnova obrazu Kundera posílil použitím několika různých vyprávěcích partů, v nichž vystupují rozhlasová redaktorka Helena, Jahnův přítel z dětství a vyznavač folklóru Jaroslav a křesťansky založený Kostka. Odlišil je způsobem sebereflexe, ale


- 26 -

po formální stránce i výběrem lexika, strukturou věty, zakládající na proměnu vyprávěcího tempa. Nenadálému uvěznění musel čelit i novinář z románu Jiřího Muchy Pravděpodobná tvář (1963), podezřelý ze spolupráce se západními rozvědkami. Během internace přichází o ženu i zaměstnání, ale paradoxním výsledkem prožitých tragických událostí se mu stane doposud neznámý zážitek osvobození, nezávislosti, nalezení vlastní, nikoli kompromisům ustupující tváře. Existenčně vypjatou situaci, kdy strávil dlouhý čas v důlním závalu a během něhož rekapituloval tváří v tvář smrti svůj dosavadní život, čelil i hrdina druhého dílu trilogie Marieta v noci (1969). Závěrečný svazek nazvaný Věčná zahrada byl vydán až po autorově smrti v roce 1994. V próze Studené slunce (1968) Mucha zachytil prostředí pracovního tábora, v němž se sráželo odhodlání odsouzených přežít s krutostí zdejších podmínek. Osobní zkušenost s vězněním a pracovním nasazením přinesly i knihy Karla Pecky Horečka (1967), Veliký slunovrat (1968) a Na co umírají muži (1968), povídky Jiřího Stránského Štěstí (1969), román Útěk (1969) Jiřího Hejdy. Traumatu hrozícího uvěznění v době německé okupace a následně i v těsně poúnorových letech, jež provázely popravy vlastního bratra a chlapce, resp. věznění milence byla vystavena hrdinka psychologického románu Jaroslava Putíka Smrtelná neděle (1967). Zpětně se to dovídá kybernetik Pavel Soukup, který je pověřen prozkoumáním podnětů, jež přivedly redaktorku Lucii Heránovou k pokusu o sebevraždu. V úhrnu válečné události i reálie 50. let radikálně zdeformovaly životní dráhy několika generacím. Soukup se postupně vlivem milostného zaangažování ocitne ve stejné pozici jako původní objekt jeho pozorování. Uvědomuje si prázdnotu své existence, plynoucí z nezaangažovanosti, opatrnictví, které se nakonec negativně podepíše i na rozuzlení jeho vztahu k Heránové. Putík stejně jako Kundera kladl důraz na meze lidského volního jednání, které v důsledcích limitují nadosobní politické či mocenské dějinné síly. Výsledky životní pasivity i činorodé aktivnosti, jak je reprezentovali Soukup a Heránová, vyústily v rozřešení, avizované již v úvodním románovém mottu. Mistr Tokusan v něm říká shromážděným mnichům: „Kdokoliv promluví, dostane třicet ran./ A kdokoliv bude mlčet,/ dostane rovněž třicet ran.“ Konfrontaci rozdílných charakterových typů i svérázným vyrovnáním s dědictvím 50. let, zatěžující Putíkovu generaci, byl věnován román Brána blažených (1969). Originální nesyžetovou prózu o neidylické tvářnosti obyčejného života v 50. letech Kde život náš je v půli se svou poutí vydal v roce 1966 i Josef Jedlička. Vytvořil ji na základě řady fragmentárních příběhů litvínovských obyvatel, popisů prostředí, vulgarizace provázející zabydlující se nový životní styl, přičemž výsledný dojem navozuje představu rozbitého, nesourodého světa, z něhož se vytratil smysl pro respektování jakýchkoliv elementárních etických, kulturních i jiných hodnot. Úkol k textu. Přečtěte si romány Jana Otčenáška Kulhavý Orfeus a Josefa Škvoreckého Zbabělci. Porovnejte způsob zachycení obrazu mladé generace. Pojmenujte faktory charakterizující odlišný způsob vyprávění a práci s jazykovými prostředky. Úkol k zamyšlení. Proč se ukázalo židovské téma nosné natolik, že ho zpracovávali i nežidovští autoři? Část pro zájemce. Vyhledejte memoáry Ladislava Fukse nazvané Moje zrcadlo. Vzpomínky, dojmy, ohlédnutí (1995). Pečlivě si je přečtěte a popište způsob, jakým se autor vypořádal s žánrem rekapitulujícím jeden lidský osud.

Korespondenční úkol. Přečtěte si knihu rozhovorů Jana Lukeše s prozaikem Karlem Peckou nazvanou Hry doopravdy. Zaměřte se na III. kapitolu Mimo proudy (1960-1968), sledujte vyprávění o osudech a zázemí kultury mimo hlavní proud. Pokuste se o stručnou písemnou charakteristiku těchto let.


- 27 -

Shrnutí kapitoly. V kapitole bylo upozorněno na nárůst tematické různorodosti v prózách sklonku 50. a průběhu 60. let. Pozornost byla nejprve upřena na příklon ke zpracování válečného tématu, přičemž jako nový moment byl registrován zvýšený zájem o téma holocaustu, tedy vyhlazování židovského etnika. Tyto prózy při zachycování obyčejných lidských osudů provázel intenzivní psychologismus. Druhým krokem k potlačení dominance schematicky vyprávěných příběhů byly prózy tematizující konflikt jedince s kolektivem budujícím socialistickou společnost. Nejotevřeněji se k současnosti autoři vyjadřovali v textech, v nichž odhalovali tragické osudy člověka konfrontujícího se s mechanismem totalitní moci.

Otázky: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.

Čím byla charakteristická tzv. druhá vlna válečné prózy? Nakolik odlišně zachycovali ve svých knihách heroismus mladých lidí Jan Otčenášek a Josef Škvorecký? Kdo patřil k nejvýraznějším autorům tematizujícím židovské osudy za 2. světové války? Jaké mravní dilemata řešili hrdinové Körnerových a Procházkových próz? Jakým způsobem navázal Ladislav Fuks na spisovatelský odkaz Jiřího Weila? Čím se odlišovaly romány tzv. výrobní romány přelomu 50. a 60. let od žánru budovatelského románu? Kdo a v kterých knihách zachytil osudy vedoucích pracovníků problematizujících svůj vztah ke kolektivu? Uveďte autory a jejich díla, v nichž je řešen konflikt jedince s vládnoucím establihsmentem. Stručně tyto texty charakterizujte.

Další zdroje: OPELÍK, Jiří: Nenáviděné řemeslo. Výbor z kritik 1957 – 1968. Praha 1969. Příběhy pod mikroskopem. Šest studií o současné české literatuře. Praha 1966. SUCHOMEL, Milan: Literatura z časů krize. Šest pohledů na českou prózu 1958 – 1967. Brno 1992.

Průvodce studiem. Vřele vám doporučuji prolistovat a začíst se do knihy Jiřího Opelíka Nenáviděné řemeslo. Pochopíte nejen prozaický kontext sklonku 50. a celých 60. let, ale uvědomíte si, co je to upřímně milovat a žít svým kritickým řemeslem.

- 28 -

PRÓZA TEMATIZUJÍCÍ VŠEDNOST, HISTORII A EXPERIMENT


Kapitola je rozdělena do tří částí. První je věnována problematice typu próz mapujících obyčejný lidský osud, a to převážně v knihách z edice Život kolem nás. Ve druhé části je nastíněna podoba žánru historického románu. Podrobnější pozornost je věnována konkrétním románovým textů m, přičemž je ukázána především jejich metaforická platnost. V posledním oddíle je ukázáno, v jakých variantách pronikl experiment i do oblasti prózy. Zvláštní postavení má v tomto kontextu literární dílo Věry Linhartové.

Klíčová slova této kapitoly: Edice Život kolem nás, psychologismus, nástup mladých prozaiček, historická próza, příběhová aktualizace, pentalogie, rekatolizační proces, biblická aktualizace, křížové výpravy, st řetnutí jedince s velkými d ějinami, historická faktografičnost, jazyk jako téma, francouzský nový román, textová fragmentárnost, jazykové asociace, absurdní drama, černá pentalogie, pokleslý literární žánr



- 29 -

Všední život kolem nás Monitorování života soudobého člověka prozaici neprováděli jen prostřednictvím konfrontace mladistvých socialistických ideálů, rozčarování z tísnivé atmosféry krutých stalinskogottwaldovských let a neutěšené současnosti. Pokoušeli se proniknout do nejintimnějších duševních hnutí obyčejného člověka, tentokrát spatřovaného v rodinném kruhu, ve vztahu k partnerovi (manželovi-manželce, milenci-milence), k dětem, k přátelům. Nacházeli ho v rozjitřeném psychickém rozpoložení, v němž prožíval stav citového i pracovního „vyhoření“, kdy s obtížemi osamocen hledal novou životní motivaci. Velká většina titulů s těmito náměty byla vydávána v populární Edici Život kolem nás. Martýriem citového zklamání prošla hrdinka psychologické prózy Alexandra Klimenta Marie (1960). Formou málokdy narušované výpovědi v první osobě, zachycující každou její pohnutku k jednání, stavy osamění a bezradnosti, vzpomínky zabíhající do doby dětství, okolnosti seznámení i mnohaleté soužití s manželem, se autor pokusil o postižení psychických propadů i znovunalézání vyrovnanosti sebezpytujícího člověka. Obdobné téma subjektivizované zpovědi oklamávané ženy zvolil v próze Třiatřicet stříbrných křepelek (1964) Jan Trefulka, který se však již o dva roky dříve uvedl dvěma povídkami o obyčejných lidech a jejich trápení s životní realitou počátku 50. let Pršelo jim štěstí. Návrat muže na místo promarněné životní šance (schůzky s dívkou), jak hodnotil svou nerozhodnost z mnohaletého odstupu knihovník Jan Moulis z novely Zlatá reneta (1964), rozvinul básník František Hrubín. Pro časově i prostorově sevřený příběh, který se odehrává během několika málo hodin a převážně při pobytu u bratrance Toníka, je příznačné prostřídání emocionálně prožívané reálné skutečnosti a extatického vzpomínání v alkoholickém opojení. Moulisova touha navrátit čas, nově, tentokrát plnohodnotně, bez ústupků, bez volby pohodlné a ničím neohrožené střední cesty, zůstane nakonec jen nesplnitelným přáním. Neúprosnosti plynutí času se snažil postavit i doktor z novely Jana Otčenáška Mladík z povolání (1968). Přicházejícímu stárnutí se bránil vztahem k mladé ženě, pobytem mezi zdánlivě konvencemi a stereotypy nezatíženými mladými lidmi, které však později přistihuje v situaci obdobně prožívané životní prázdnoty. Doktorovo sebeoklamávání nakonec rezolutně přetne srdeční příhoda. Retrospekci manželského vztahu provádějí partneři v novele Vítr se stočí k jihovýchodu (1963) Hany Bělohradské, jinak autorky psychologicko-detektivního z lékařského prostředí románu Poslední večeře (1966), zfilmovaného o rok později Jurajem Herzem pod názvem Znamení Raka. Alena Vostrá učinila hrdinkou svého románu Vlažná vlna (1966) mladou kadeřnici a sledovala její soukromý i pracovní život během třinácti dnů, přičemž se zaměřovala i na kritické podchycení dobových společenských nešvarů. Knižně debutovala dvěma povídkami v knize Bůh z reklamy (1964), o předčasné smrti mladé dívky a malém chlapci, postrádajícím vinou povahové výjimečnosti pochopení a kontakt se světem dospělých lidí. Tématu adaptability mladistvých, donucených k pobytu v nápravném ústavu „U dobrého pastýře“ a viděnému očima přicházejícího mladého vychovatele se věnoval Karel Misař v novele Pasťák (1969). Řadu pozoruhodných ženských autorek v 60. letech rozšířily i Hana Prošková, Zdena Salivarová a Jindřiška Smetanová. Život postav povídkových souborů Mořeplavba (1964) a Obrova zahrádka (1968) Hany Proškové provázel existenční pocit hořkosti, strachu z vršících se a doléhajících problémů, který v jejím pojetí stejně intenzivně prožíval dospělý člověk jako dítě. Ženskou polemicky vedenou alternativou povídek Milana Kundery ze tří cyklů Směšných lásek, v nichž dominovalo téma lásky jako mužským prvkem cynicky řízené hry, se staly prózy Zdeny Salivarové z povídkového souboru Pánská jízda (1968). Její hrdinky nedokážou vnímat milostné vztahy jako prostor pro nezávaznou hru, ale naopak do bezelstně upřímného intenzivního citového vztahu naopak vkládají veškerou životní víru a energii. Prozaické portréty, miniaturky, humoresky, rozsáhlejší povídky i fejetony o všedních starostech, ale hlavně radostech rázovitých lidí z pohraničí (Koncert pod platanem, 1959) a z pražské Kampy (Ustláno na růžích, 1966, Pozor, vyletí ptáček, 1969 a Ustláno na růžích a pod nebesy, 1970) přinesla Jindřiška Smetanová. Zaujala smyslem pro poetické uchopení situačního momentu i věcného detailu, laskavě ironickým viděním, přičemž neušetří ani autobiografizující vypravěčku. Problematičtěji se podle vlastního i kritického soudu vyrovnávala se zpracováním stejných námětů na románové ploše v knihách Růžové šaty ve vojenské torně (1963) a Někdo přijde a nenechá mě umřít (1965).


- 30 -

Člověk v historickém zrcadle Žánr historické prózy, v němž se autoři navraceli ke skutečně proběhlým událostem i reálným osobnostem, ale ve kterém také sehrály dobové reálie jen roli kulis pro osnování fiktivních příběhů, sice nedosáhl z hlediska četnosti titulů takových rozměrů jako v 50. letech, ale z hlediska aktuálnosti výpovědi nabídl několik pozoruhodných próz. Vedle na počátku 60. let dobíhající bornovsko-nedobylovské pentalogie Vladimíra Neffa (Sňatky z rozumu, Císařské fialky, Zlá krev, Veselá vdova a Královský vozataj, vydáno v letech 195763), líčící vývoj české společnosti od druhé poloviny 19. století po druhou světovou válku, a fiktivního životopisu človíčka přizpůsobivého každému režimu v románu Trampoty pana Humbla (1967), zaujal svým románem Kladivo na čarodějnice (1963) Václav Kaplický. I když jeho realisticky vedený román o čarodějnických procesech na Losinském panství na konci 17. století ještě trpěl schematizujícím rozložením kladných a záporných charakterů, střetnutí děkana Lautnera a inkvizitora Bobliga předznamenalo tematizaci zneužití moci a úlohy jedince při zabraňování prosazení zla. Román sugestivně zfilmoval režisér Otakar Vávra v roce 1969. V tomtéž roce vydal Jiří Šotola prózu Tovaryšstvo Ježíšovo, v níž autor stejně jako Kaplický vycházel z důsledného studia historických materiálů, aby i on na jejich základě zrekonstruoval časově stejné období, ovšem s důrazem na tzv. rekatolizační proces (katolickou duchovní obnovu). Páter Had, oddaný služebník řádu, člověk plný čistých ideálů, dostane za úkol dohlížet na pravověrnost života hraběcí vdovy. Jeho skutečné poslání – zisk jejího majetku - se však vyjevuje teprve postupně a přivádí Hada do situací, v níž se musí rozhodovat mezi slepou poslušností řádu a vlastním neodbytným svědomím. Deziluze očekávala i další románové hrdiny (lidového pátera Křižulku či provinciála Matěje Tannera), silnými zůstávají jen karieristé (Šimon Hampl). Šotola text složitě strukturoval: využil návratnosti a významového posunutí motivů, často střídal vypravěčské party, vytvářel protiklad davových scén a dramatických dialogů, v jazykové rovině kumuloval hovorový, poetický a archaizovaný jazykový projev. Zrod, praktiky i úpadek totalitní moci jako obraz a zkušenost nedávné minulosti 50. let ztvárnil Ivan Kříž v rozměrném jinotajném románu Pravda o zkáze Sodomy (1968). V něm nechal popsat městského písaře Difata proměnu hospodářsky prosperujícího a myšlenkově tolerantního města v násilnický úpadkový režim zastánců výlučné církve Beránka Spasitele. Narůstající teror vedený ve jméně všeobecné bezpečnosti skončí všeobecnou válkou a zánikem města. V Křížově biblické aktualizaci nacházeli čtenáři odkazy k procesu budování socialismu, k osudům jejich tvůrců, kteří postupně zaměnili ideál za mocenské postavení a jež nakonec revoluce zavrhla a učinila z nich své kritiky a likvidátory. O důkladnou znalost bible, ale i reálií spojených s historií řádu německých rytířů se opřel v románu Písečná kosa (1970) Vladimír Kőrner. Nevyužil jich však k vytvoření příběhu ilustrujícího krutou dobu křížových výprav, ale naopak k vymodelování situace, v níž věčně pochybující hrdina hledá své místo na tomto světě. Při cestě a pobytu u Baltického moře, v lůně řádu i ve společnosti pohanských Prusů, touží po duševní vyrovnanosti. Poznává tváře lidské lásky i nenávisti či fanatismu, ztrácí i upevňuje svou víru, formuje ve vzpomínkách svůj vztah k rodičům i domovu. Kőrner záměrně nedynamizoval text sledem strhujících dějových zvratů, které se mu na základě tehdejších překotně se valících událostí nabízely. Dal prostor popisu psychického naladění hrdinů, jejich rozjímáním, vzpomínkám. Téma střetnutí jedince s „velkými dějinami“ otevřel Karel Michal v povídce Čest a sláva (1966). Zcela záměrně si pro ni vybral dobu posledních dnů třicetileté války a scenérii zapadlé tvrze. Poklidný život přízemního rytíře Ryndy, spatřujícího smysl v uspokojení sexuálních potřeb a zaplnění vlastního břichu, naruší až poslové císařského habsburského veličenstva. Apelují na jeho rytířskou čest a povinnost nešetřit finančními prostředky a nasadit i vlastní život za obecný zájem. I když se postupně se z nich vyklubou prošvédští emisaři, zmanipulují Ryndu natolik, že se rytíř vydává s hrstkou svých poddaných na válečnou výpravu. V té mu nezabrání ani zpráva o uzavření vestfálského míru. Sarkastickému šklebu dějin se alespoň brání nezlomným rozhodnutím dotáhnout do absurdního konce své již jednou přijaté rozhodnutí.


- 31 -

Také Oldřich Daněk se ve své trilogii Král utíká z boje (1967), Král bez přilby (1971) a Vražda v Olomouci (1972) nenechal strhnout výhradně historickou faktografičností, i když na rozdíl od Michala jsou jeho hrdinové Jan Lucemburský, Eliška Přemyslovna či Jindřich z Lipé z prvního dílu obecně známými dějinnými postavami. Pokud Daněk v určitých pasážích vstoupil na pole historické pravděpodobnosti, vědomě svůj výklad nabízel jako jednu z alternativních možností. Více ho zajímaly momenty konfrontace jejich ideálů s praktickou politikou, která je zlikviduje a způsobuje tak jejich nositelům trauma a doživotní skepsi. I v Daňkově prozaickém výkladu dominoval pocit všudypřítomné ironie (ve vypravěčském partu i v projevech postav, v dějových zlomech), která vystihovala dobovou skepsi konce 60. let.

Jazyk jako téma, modelová próza Stejně jako někteří básníci, i část prozaiků obrátila svou pozornost výhradně k samotnému jazyku jako prostředku mezilidského dorozumívání a médiu zprostředkování literární zprávy o lidském životě. Pro tvorbu Heleny Linhartové se stal jazyk ústředním tématem, kterému podřídila vše ostatní – způsob vyprávění, potlačení dějové složky, výstavbu věty, výběr a nakládání se slovní zásobou. Linhartová vycházela z přesvědčení, že jedině jazyk je pro člověka branou k ohledání okolního, nekonečného, jemu cizího světa. Tam, kde narazila na nemožnost něco slovy pojmenovat, nacházela i dále nepřekročitelnou hranici lidského poznávání. Po vzoru francouzského nového románu odmítala ve svých textech nabízet přehledný a ucelený svět. V takovém by se dala totiž každá událost vysvětlit na základě příčin a následků. Hlavní slovo by přebíral vševědoucí vypravěč, který by čtenáře zdatně obelhával mylnou představou o vysvětlitelnosti všech záhad, tajemství, jež lidský život provázejí. Linhartová naopak věřila pouze tomu, nač její vypravěčské já narazilo v této chvíli, neboť již v příštím momentě se vše opět stalo nejasným, relativním. Pro její knihy – Meziprůzkum nejblíž uplynulého, Prostor k rozlišení (obě 1964), Rozprava o zdviži (1965), Přestořeč (1966) a Dům daleko (1968) – byla typická textová fragmentárnost - střídala se v nich řada zamyšlení, příběhových zlomků, fantazijních výjevů - i úporná snaha po co nejpřesnějším vyjadřování. Konečnou neuchopitelnost poznání světa lidí i věcí naznačovala i tím, že dílčí pasáže vyprávění byly zahajovány i zakončovány na základě zcela náhodných podnětů. Pracovala s asociacemi, nikoli však obrazovými, ale založenými na podnětech jazykových (například hláskových). Její vykladačka Helena Kosková v této souvislosti psala o „zhmotňování, zpředmětňování slov“. Všimla si i funkce celých částí textů, jejich rytmické a zvukové úlohy. Výrazně odlišně pracovala Linhartová i s časem, s proměnou časových rovin. Svému čtenáři neustále připomínala, že existuje čas spojený s vyprávěnou událostí, a čas, během něhož sama o ní vypráví. Kromě jazyka samotného nehledala náměty pro své psaní v reálném světě, ale spíše vedla dialogy s jinými literárními texty či starými kulturami. Oporu pro svůj styl i přístup k psaní nacházela v dílech Richarda Weinera či Ladislava Klímy. Jazyk či řeč motivovaly k psaní povídek i Ivana Vyskočila, který s nimi často nejprve vystupoval v rámci text-appealových večerů, později je knižně vydával ve svazcích Vždyť přece létat je snadné (1963), Kosti (1966) a Malé hry (1967). Vyskočil poukazoval na fakt, že jazyk již o člověku samotném nic nevypovídá. Nabývá charakteru programu připraveného k použití pro vhodné příležitosti či pro mocenskou manipulaci. V duchu absurdního dramatu tematizoval klišé, jehož negativní působení na lidský život, na pasivní, odevzdaný přístup člověka ke světu ilustroval humoristickým příběhem. Odmítal dobově zdůrazňovaný racionalismus, prolínáním reálných a fantazijních pasáží obhajoval lidskou fantazii jako prostor svobody. Uskutečnit vlastní vůli - v protikladu k pojetí člověka jako vykonavatele předem vymezeného poslání čtenáři umožňoval tím, že ho vyzýval k neustálé spolupráci, ke hře. Vedl s ním nepřetržitý dialog o vznikajícím textu, čímž jej stejně jako Linhartová upozorňoval na zvláštní režim literárního světa, jenž se nestává fotografií, kopií světa mimotextového. První novelu Jiřího Frieda nazvanou Časová tíseň (1961) lze zařadit k bohatému proudu psychologizujících próz, v níž postavy rekapitulovaly a přehodnocovaly svůj dosavadní život. Ani Friedova hrdinu-šachistu při něm neminula dobově příznačná skepse, z níž našel východisko v přijetí podmínek, uchystaných mu osudem. K psaní dalších knih se však nechal


- 32 -

inspirovat poetikou nového románu, i když ještě v Abelovi (1966) rozvinul obdobné téma ze své prvotiny. I zde malíř účtoval s dosavadními životními prohrami, ovšem tyto reflexe střídalo podrobné zachycení automatických úkonů během jeho vstávání a ranní hygieny. V Pověsti (1966) se stal čtenář svědkem detailního odkrývání tajemství jedné zahrady, v níž měl být podle obecně přijaté a tradované zprávy ukryt blázen. I když se partě kluků nepodařilo mýtus zcela vyvrátit, samotné hledání je přinutilo věřit více vlastní zkušenosti než neověřené informaci. Opisovač - hrdina novely Hobby (1969) – se zcela fascinován uzavřel do světa opisovaných textů a tajemství písma, aniž by vnímal tragédie dění kolem sebe. Jeho činnost, provázená absolutní vnitřní izolací, tak ztratila smysl a stala se ve své vyhrocenosti absurdně zbytečná. Analytický, odosobněný přístup zvolil Vladimír Páral ve své „černé pentalogii“ tří po sobě následujících novel a dvou románů Veletrh splněných přání (1964), Soukromá vichřice (1966), Katapult (1967), Milenci a vrazi (1969) a Profesionální žena (1971), kterou opatřil podtituly „příběh pokleslé aktivity“, „laboratorní zpráva ze života hmyzu“, „jízdní řád železničních, lodních a leteckých drah“, „magazín ukájení před rokem 2000“ a „román pro každého“. Postavy nevybavil obvyklou charakteristikou, pouze v závorce za jménem určil věk, případně zaměstnání. Jejich životní úsilí zredukoval na mechanické plnění předem vymezených rolí a vykonávání funkcí, ať společenských či biologických. Zcela tak postrádaly aktivizační moment, i když se k činnosti krátce a neúspěšně zmobilizovaly ve sféře sexuální. Zůstalo tak u slepého opakování naprogramovaných úkonů, jejich životní dráhy se uzavíraly do kruhu, přičemž Páral vždy pozoroval a popisoval několik „člověčích vzorků“ zároveň. V prvním románu, pracujícím s odkazy k bibli, k románům francouzského spisovatele Stendhala, symbolicky vyjádřil popisem obyvatel domu č.p. 2000 společenské třídní a generační antagonismy, v kontrastu červených (neklidně vyčkávajících) a modrých (materiálně uspokojených) nájemníků pak pnutí mezi netrpělivostí lidského očekávání a naplnění. Ve druhém románovém textu pak ozkoušel, zda lze povýšit žánry pokleslé literatury na úroveň kvalitního literárního textu.

Úkol k textu. Přečtěte si povídkové soubory Milana Kundery Směšné lásky a Zdeny Salivarové Panská jízda. Porovnejte a přibližně vymezte rozdíly mezi „mužským“ a „ženským“ vnímáním životních skutečností. Úkol k zamyšlení. Nakolik ovlivnila „text-appealová“ zkušenost literární projev Ivana Vyskočila? Zhlédněte divadelní představení Nedivadla Ivana Vyskočila a pokuste se určit rozdíly mezi jeho a klasickým pojetím divadelního představení. Část pro zájemce. Vyhledejte ve videopůjčovně a pozorně zhlédněte filmy Zlatá reneta, Znamení Raka, Pasťák, Já, truchlivý bůh, Kladivo na čarodějnice, Čest a sláva, Údolí včel, Soukromá vichřice a Katapult. Hledejte společné rysy charakterizující dobové filmové vidění. Korespondenční úkol. Vyhledejte si knihu Heleny Koskové Hledání ztracené generace, přečtěte si kapitolu věnovanou literárním textům Věry Linhartové a vyberte informace, které dále vymezí základní rysy jejího literárního typu.


- 33 -

Shrnutí kapitoly. Kapitola byla zaměřena na problematiku próz tematizujících všednodennost lidského života, obraz člověka v dějinách a jazyk jako prostředek a způsob mezilidské komunikace. Podrobněji bylo zachyceno dílo těch autorů, kteří je zařadili do edice Život kolem nás. Bylo poukázáno na fakt, že do dobového literárního kontextu velmi razantně vstoupily ženy-prozaičky. Žánr historických próz byl zaměřen především na zkoumání psychologie lidského jedince. Ačkoliv byl zasazen do časově vzdálených kulis, řešil stejné problémy před jakými stáli čtenáři těchto próz. Bohatost prozaického obrazu 60. let doplnily i prózy tematizující jazyk, možnosti a způsoby pojmenování skutečnosti. Zatímco Věra Linhartová rezignovala na klasické vyprávěcí postupy a konstrukci napínavého děje, Ivan Vyskočil využíval komických a absurdních scén, který mu jazyk svou podstatou a způsobem narace umožnil. Jiří Fried vycházel při budování příběhu z podnětů francouzského nového románu, Vladimír Páral přenesl do svého vyprávění postupy typické pro vědecké prostředí.

Otázky: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

Jaké téma tematizovaly prózy zařazené do edice Život kolem nás? Co spojuje prózy Alexandra Klimenta, Františka Hrubína a Jana Otčenáška? Co charakterizuje knihy žen-prozaiček? Čím se odlišují knihy z oblasti žánru historického románu publikované v 50. a 60. letech? Charakterizujte z hlediska obsahu a tvaru nejznámější texty historických próz V. Kaplického, J. Šotoly, I. Kříže, V. Körnera, K. Michala a O. Daňka. Co to v próze znamená „tematizovat jazyk“? Jakými rysy se vyznačují vypravěčské postupy I. Vyskočila, J. Frieda a V. Párala?

Další zdroje: DOKOUPIL, Blahoslav: Český historický román 1945 – 1965. Praha 1987. Čas člověka, čas dějin. Poznámky k vývoji historické prózy 1966 – 1986. Praha 1988. JUNGMANN, Milan: Obléhání Tróje. Literární kritiky a listy ze zápisníku z let 1958 – 1968. Praha 1969. VOHRYZEK, Josef: Literární kritiky. Praha 1995.

Průvodce studiem. Určitě nevynechejte zhlédnutí filmových adaptací citovaných literárních textů. Zjistíte, jak úžasně lze převést řeč literární do řeči filmové. Porovnejte pak tyto filmy se stejnými adaptačními pokusy v předchozím i následujících desetiletí. Zjistíte, proč se o 60. letech hovoří jako o „zlatém desetiletí“.

- 34 -

DRAMATICKÁ TVORBA 60. LET


Kapitola pojednává o proměnách, ke kterým postupně došlo v oblasti divadelní tvorby na přelomu 50. a v prů b ěhu 50. let. Pozornost bude zaměřena zejména na produkci tzv. divadel malých forem, resp. na pojmenování jejich výrazových možností. V pasáži v ěnované absurdnímu divadlu budou analyzovány hry Václava Havla. Z tvorby určené pro kamenné scény bude podrobněji p řipomenuto dramatické dílo Josefa Topola.

Klíčová slova této kapitoly: Kamenná divadla, divadla malých forem, autorské divadlo, dialog jevišt ě s hledišt ěm, text-appeal, Reduta, Divadlo Na Zábradlí, Semafor, Paravan, Činoherní klub, Viola, Divadlo Járy Cimrmana, absurdní divadlo, Josef Topol, Divadlo za branou



- 35 -

Divadla spřízněných duší Stejně jako literární tvorba tak i české divadelní drama utrpělo v poúnorových letech na umělecké kvalitě vinou role, která mu byla násilně vnucena – být tribunou oficiální propagandy. Nezbytné oživení soudobé dramatické tvorby nebylo zpočátku iniciováno z prostředí klasických kamenných divadel, ale z oblasti tzv. divadel malých forem. Tyto scény, jež mohly čerpat mimo jiné z odkazu českého kabaretu, dadaistického divadla či her Osvobozeného divadla Jana Wericha a Jiřího Voskovce, charakterizovalo několik společných rysů. Jednak byly veskrze divadly autorskými, v nichž splývalo postavení tvůrce, inscenátora a herce představení. Zázemí nacházely v klubových prostorách, v kulturních sálech, v kavárnách či vinárnách. Před diváky na jevišti vystupovali téměř výhradně neškolení divadelníci (spisovatelé, skladatelé, zpěváci, tanečníci atp.), které tak nesvazovaly profesní návyky. Místo bezduché netvůrčí deklamace replik ze schematismem poznamenaných her zpočátku nabízeli texty tematicky vázané na oblast lidského soukromí (milostné vztahy, ověřování etických hodnot, hledání vlastního místa v životě atd.). Později povýšili výpověď o konkrétní lidské situaci na zkušenost nadosobní a nadčasové platnosti. Odmítali budovat své divadlo na realistických principech, nechtěli tedy pouze kopírovat okolní reálný svět. Vytvářeli svébytný divadelní prostor, v němž měla své místo improvizace a kde došlo k propojení mluveného slova (v podobě anekdoty, povídky, imitace odborného výkladu až po dějově přesycenou hru), písně a hudebního doprovodu. Divák se nejen předváděným bavil, ale také se tu více tu méně na realizaci představení aktivně podílel. Nejpodstatnější však bylo společné naladění mezi jevištěm a hledištěm, které teatrolog František Černý vystihl souslovím„divadla spřízněných duší“. První kroky v této oblasti učinili Ivan Vyskočil a Jiří Suchý svými text-appealy (apely), jež uváděli v sezóně 1957-58 v pražské vinárně Reduta. Během jednotlivých večerů Vyskočil četl své krátké humoristicko-absurdní povídky, Suchý zase zpíval a doprovázel vlastní písničky. Ještě v tomtéž roce 1958 oba stáli u zrodu původního Divadla Na Zábradlí, krátce nato se však rozešli. Ivan Vyskočil poté rozvinul tradici tzv. Nedivadla (v 70. letech známé Nedivadlo Ivana Vyskočila), kde k jeho hereckým partnerům patřili Leoš Suchařípa či Pavel Bošek. Jiří Suchý spoluzaložil v roce 1959 v ulici Ve Smečkách později proslulý Semafor, čili divadlo Sedmi Malých Forem (hudební komedie, jazzové koncerty, filmové produkce, poezie, pantomima, loutky, výtvarné umění). Z původního záměru však zůstalo téměř výlučně u variování programu založeného na propojení písniček a dialogů dvou komediálních dvojic. Vedle Suchého s Jiřím Šlitrem (z pořadů mj. připomeňme písničkový recitál Zuzana je sama doma, 1960, kabaret Jonáš a tingl-tangl, 1962) se prosadilo i duo Miroslav Šimek a Jiří Grossmann (v Semaforu od roku 1967, pořady Návštěvní den I.-III., 1967-71). K dalším malým scénám patřilo divadlo Paravan humoristy J. R. Picka, Večerní Brno, Kladivadlo z Broumova, Studio Ypsilon Jana Schmida v Liberci. Text-appealové večery realizoval i Činoherní klub (S úsměvem idiota, 1969, S úsměvem donkichota a Hurá na Bastilu, oba 1970), během kterých se stal divák svědkem i aktérem odkrývání a vzniku divadelní inscenace. Na seznamování s nejnovější českou a světovou poezií se zaměřil Vladimír Justl v poetické vinárně Viola. V roce 1965 existovalo jen v Praze více jak padesát studiových převážně amatérských scén. Ve druhé polovině šedesátých let vznikla řada dalších, která podle možností rozvíjela a nově obohacovala výchozí text-appealovou poetiku i v období nastupující společenské a kulturní normalizace: Dostavník, Divadlo na provázku, Divadlo na okraji nebo Orfeus. Zvláštní postavení si během více jak třiceti let vydobylo Divadlo Járy Cimrmana, založené v roce 1967 Jiřím Šebánkem, Zdeňkem Svěrákem, Ladislavem Smoljakem a Karlem Velebným, jež svou poetiku založilo na shromažďování a prezentaci materiálů o fiktivní postavě zapomenutého českého genia. Mystifikační hru podtrhávala nápodoba přísně vědeckého výzkumu, s jehož závěry účinkující seznamovali diváky v první přednáškové části. Druhou poté zasvětili dramatickým rekonstrukcím Cimrmanových děl, často dochovaných ve fragmentární podobě. Punc badatelské serióznosti, dovedené až do absurdní polohy, slovní a situační komika, inteligentní mezitextová hra, využití efektu naivní stylizace amatérských herců patřily k principům, z nichž vycházely hry Akt, Vyšetřování ztráty třídní knihy (obě 1967), Hospoda na


- 36 -

mýtince (1969) a další vznikající až do devadesátých let, které napsala téměř výlučně autorská dvojice Svěrák – Smoljak.

Absurdní divadlo a hry Josefa Topola Odlišnou reakci na stagnování české divadelní kultury padesátých let přineslo rozvinutí podnětů absurdního divadla, k jehož světově proslulým tvůrcům patřili Samuel Beckett či Eugène Ionesco. K nejvýraznějším českým představitelům se zařadil Václav Havel, který debutoval v Divadle Na Zábradlí jako spoluautor hry Autostop (společně s Ivanem Vyskočilem, 1961). Teprve trojice dramat Zahradní slavnost (premiéra 1963), Vyrozumění (1965) a Ztížená možnost soustředění (1968) však znamenala příklon k filozofii a postupům absurdního divadla. Divadelní dramaturg a režisér Jan Grossmann v něm spatřoval reakci na „uniformovanost, zbanalizování, zglajchšaltování a standardizaci moderní civilizace“. Svět ovládla průměrnost, jejímiž typickými nositeli se stali bezcharakterní, přizpůsobiví lidé (měšťáci), proplouvající bez úhony každým režimem, ochotní zatratit ve jménu sebezáchrany, prosazení vlastních zájmů, dosažení kariérního postupu i svou původní identitu. Vinou takového to elastického a prakticistního přístupu k lidskému životu postrádaly svůj původní obsah všechny doposud respektované hodnoty, zvláště morální. I jazyk jako živý lidský komunikační prostředek objevování a popisování světa opustil svou prvotní funkci. Nahradila jej fráze či dogma jako neměnné, zprostředkované vyhodnocení určitého stavu skutečnosti. Tu dokázali tito pragmatičtí jedinci svým výkladem zkreslit a proměnit v absurdní, zcela banální fakt (včetně tragédie lidské smrti). Absurdní situace byla navozována doslovností, posléze nadsazením skutečnosti, nad níž zaznívalo nejprve aktérovo podivení a pobavení, aby ji nakonec přijal jako normální stav. Absurditu Havel ve svých hrách nejen tematizoval, ale série po sobě následujících absurdních situací, momentů dynamizovala nepříliš dějově bohatou hru. Svou roli přitom sehrály i řečová a mimická gestikulace, stejně jako již zmíněné proměňování lidí a navíc i věcí. I kamenná divadla postupně nabízela zajímavější dramatickou tvorbu zbavovanou ideologické zátěže. Tematicky se obracela k vzdálené národní historii, k nedávné válečné zkušenosti, problematizovala poúnorový společenský obraz, stejně jako rozporuplnost mentality soudobého člověka. K nadprůměrným dramatikům se zařadili Pavel Kohout (Taková láska, 1957 až po August August, august, 1967), Vratislav Blažek (Třetí přání, 1959, Příliš štědrý večer, 1960), František Hrubín (Srpnová neděle, 1958), Ludvík Kundera (Totální kuropění, 1961), Milan Kundera (Majitelé klíčů, 1962) či Ladislav Smoček (Piknik, 1965, Bludiště, Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, obě 1966). K výjimečným osobnostem, jehož dramatická tvorba snesla s rovnání s evropským kontextem, patřil Josef Topol. Již obsahem a formou svých her z padesátých let (Půlnoční vítr, 1955 a Jejich den, 1959) zaujal tehdy velmi mladý dramatik dobovou kritiku. Kvalitu jednoznačně potvrdil v roce 1963 uvedením dramatu Konec masopustu v tehdejším olomouckém Divadle Oldřicha Stibora. Více než zprávou o násilnosti kolektivizačního aktu byl symbolickým obrazem o pevnosti (v případě soukromého rolníka Krále) i proradnosti, zvlčilosti lidského charakteru (holič přezdívaný Smrťák), o síle lidské vůle, ale i drtivosti osudu, společenských mechanismů. Závěrečným masopustním rejem nechal Topol obrazně uzavřít další stránku lidské kroniky. V Kočce na kolejích (1965) vystřídala široké spektrum masek dvojice ženy a muže, kteří na ztracené železniční zastávce rekapitulovali svůj dosavadní život. Zatímco mužský pól dospěl k rezignaci, která zatemnila i vyhlídky zítřejšího dne, žena reprezentovala lidskou vitalitu, naději vyjádřenou v naplnění mateřského poslání. Ve dvojici her Slavík k večeři (1967) a Hodina lásky (1968) pak gradovalo jeho úsilí zachytit především lidské vztahy, situace, zcela vyvázané z konkrétního prostrou a času, čímž se ocitl velmi blízko k postupům absurdního divadla. Topolovu poetiku charakterizovala časová regulace, děj se odehrával často během krátkého časového úseku, jeho neuchopitelnost umocňovalo střídání prožitku napojeného na skutečnost střídanou snem. Prostor volil záměrně stejně neurčitý, často přízračný, snový. Centrální postavení ve svých dramatech vymezil postavám, hloubavým lidským typům, tápajícím ve svém nitru. Právě proces hledání uváděl do pohybu děj, způsoboval konflikty Topolových her. Precizně přistupoval k jazykové stránce svých dramat, neboť promluvou


- 37 -

nejenom jeho postavy promlouvaly, ale jejich řeč se výrazně podílela na jejich charakteristice, určovala rytmus hry, dějové napětí. Barbora Mazáčová ve svazku Josef Topol a Divadlo Za branou pojmenovala i jeho paradoxní povahu, která spočívala v jeho ozvláštnění, přitom však v v blízkosti, srozumitelnosti, již divák podvědomě vnímal.

Úkol k textu. Vyhledejte si knihu Vladimíra Justa Proměny malých scén (1984). Prostudujte si kapitoly, v nichž je pojednáno o dalších nejmenovaných studiových scénách. Úkol k zamyšlení. Zamyslete se nad příčinami dobové oblíbenosti absurdního divadla. Přečtěte si z knihy Dálkový výslech Václava Havla autorovo vyjádření o jeho dobovém poslání (s. 49 an.). Část pro zájemce. Vypůjčte si CD s nahrávkami pořadů a her dvojice Suchý – Šlitr, resp. představení Divadla Járy Cimrmana. Vyposlechněte si je a pokuste se srovnat poetiku obou scén. Korespondenční úkol. V knize Josef Topol a Divadlo za branou (1993) si pozorně přečtěte průvodní studii editorky Barbory Mazáčové. Rozšiřte své poznámky o další poznatky, které přibližují nejen dramatikovo dílo, ale i dramaturgii celé scény.

Shrnutí kapitoly. V kapitole bylo pojednáno o poetice tzv. malých scén a dobově progresivních kamenných divadel. Postupy studiových scén charakterizovalo propojení funkce tvůrce, inscenátora a vystupujícího divadelního představení. K dalším znakům tohoto dramatického útvaru patřilo využití humoristických postupů, jazyková hra, propojení mluveného projevu s hudbou, resp. písňovou tvorbou. Absurdní divadlo reagovalo především na dobovou společenskou krizi, resp. na vyprázdnění mezilidské komunikace, zneužití jazyka k propagandistickým účelům. Kritizovalo měšťácký životní styl a relativizaci základních mravních pravidel. Využívalo frázi, řečovou i mimickou gestikulaci. Zvláštní pozornost byla věnována textům Václava Havla a Josefa Topola.

Otázky: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.

Na základě jakých podnětů vznikala tzv. divadla malých scén? Jaké postupy charakterizují dramatický projev autorských divadel? Kdo stál na počátku řady tohoto typu divadelního projevu? Které klubové scény a kteří autoři patřili v 60. letech k nejvýraznějším? Jaké divadelní vyjádření je typické pro absurdní divadlo? Uveďte a stručně charakterizujte hry Václava Havla. Kteří výraznější autoři psali divadelní hry pro tradiční kamenné scény? Čím se odlišovala dramatická tvorba Josefa Topola od jeho současníků?

Další zdroje: ČERNÝ, František: Kapitoly z dějin českého divadla. Praha 2000. Česká divadelní kultura 1945 – 1989 v datech a souvislostech. Praha 1995.


- 38 -

Průvodce studiem. Studovat problematiku divadla a divadelní kultury v jakémkoliv období není možné bez samotné návštěvy divadelních představení. Hry, o nichž je v kapitole pojednáno, jsou střídavě hrány i na našich současných scénách. Je možné si také vypůjčit nahrávky na kompaktních discích, při jejichž poslechu s příjemně usíná.

- 39 -

NORMALIZACE – POJEM A KULTURNĚ POLITICKÁ SITUACE V této kapitole se dozvíte: •

o situaci v české kultuře po vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území Československa

•

o proměnách významu pojmu normalizace

•

O administrativním zrušení Svazu českých spisovatelů a ustavení normalizovaného Svazu českých spisovatelů

•

O projevu, který vytyčoval „normy“ pro literaturu normalizace

•

O politických procesech s literárními tv ů rci

•

O vyřazování knih z knihoven

Klíčová slova této kapitoly: Normalizace, dočasný pobyt, Poučení z krizového vývoje, Svaz českých spisovatelů , Svaz slovenských spisovatelů , politické procesy, protisovětské umělecké projevy, Dobříš, revizionistické teorie, maloměšťáctví, stranický vliv.



- 40 -

1. Normalizace Vstup vojsk pěti států Varšavské smlouvy 21. 8. 1968 na území Československa měl být oficiálně internacionální pomocí. Ta měla zabránit stále narůstajícímu a kontrarevolučnímu vývoji a ohrožení socialismu v Československu. Vstup vojsk vyvolal bezprostřední odpor občanů. Ústřední výbor strany jednal už 23. – 26. srpna 1968 v Moskvě o normalizaci poměrů v Československu. Tak se slovo normalizace poprvé ocitá v oficiálním slovníku 70. a 80. let XX. století. Postupně slovo normalizace získávalo další významy. Stav byl normalizován, jakmile se zvl. sovětská armáda stáhla z ulic do kasáren. (18. 10. 1968 byla podepsána smlouva o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR). Slovo normalizace se v tomto okamžiku stalo označením pro návrat k autoritativnímu režimu. Slovo normalizace vracelo spisovatelskou organizaci k mocenskému řízení. Později bylo slovo normalizace (od 1969) v politickém žargonu nahrazeno slovem konsolidace. V prosinci

1970 bylo Ústředním výborem Komunistické strany Československa schváleno

Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu strany. Materiál denuncioval spisovatele, literární kritiky, historiky, kteří aktivně vystupovali v novinách, v časopisech, televizi nejen v srpnu 1968. Označeni, pro následné potrestáni, byli všichni ti, kdo prosazovali umělecky svébytnou, na politice nezávislou roli literatury. Období normalizace v literatuře se promítlo do deformace literární komunikace. Vztahy mezi autorem – dílem a čtenářem, které se odehrávaly v četných zpětných vazbách, ve více vrstvách byly narušeny nebo přerušeny.

Politický tlak a proměny ve spisovatelské organizaci Na počátku sedmdesátých let se česká literatura dostala pod silný politický tlak. Svaz českých spisovatelů vedený v závěru šedesátých let Jaroslavem SEIFERTEM se odmítal podrobit politickému diktátu a hájil svou svébytnost. Slovenští spisovatelé se už v červnu 1969 sešli na ustavujícím sjezdu normalizovaného Svazu slovenských spisovatelů. Předsedou byl zvolen Andrej PLÁVKA.

Český spisovatelský svaz odolával. Jeho představitelé nemínili svaz reformovat, nechtěli mít stanovy, v nichž vstupní premisa deklaruje vedoucí úlohu strany. Svaz českých spisovatelů (celkem 500 členů) byl rozpuštěn. „Nepoddajní“ spisovatelé, dramatici, kritici a teoretikové, jako Václav HAVEL, Jan LOPATKA, Václav ČERNÝ, Jan PROCHÁZKA, byli označeni za „agenty kontrarevoluce“. Až na přelomu května a června 1972 se na ustavujícím sjezdu na Dobříši sešel Svaz českých spisovatelů. Měl pouhých 115 členů. Ve svých řadách měl pouze několik autorů z předcházejícího svazu, které bylo možno skutečně vnímat jako spisovatele: mj. Miroslava FLORIANA, Josefa HANZLÍKA, Václav KAPLICKÉHO, Jiřího MARKA, Františka KOŽÍKA, Viléma ZÁVADU. Hlavní referát přednesl Jan KOZÁK, budoucí předseda SČS, a nastínil hlavní úkoly organizace při plnění závěru XIV. sjezdu KSČ. Ve stejném období se však konal už II. sjezd Svazu slovenských spisovatelů. Opět se uskutečňovaly politické procesy, které měly odsoudit protisocialistické umělecké projevy. Známý je proces s protagonisty ostravského divadélka Waterloo: v šedesátých letech uvedli muzikál, pro


- 41 -

který adaptovali prózu Valentina KATAJEVA Syn pluku. Výklad díla byl na počátku 70. let shledán pochybeným a Ivan BINAR, Josef FRAIS, Petr PODHRÁZKÝ byli v roce 1972 odsouzeni. BINAR na 12 měsíců nepodmíněně, FRAIS na 15 měsíců podmíněně, PODHRÁZKÝ na 20 měsíců nepodmíněně, všichni za trestný čin pobuřování a hanobení státu. Ve stejném období byla vypracována směrnice, která vyřazovala z knihoven díla filozofů, historiků, básníků, překladatelů. Z fondů bylo vyřazeno více jak milión svazků. Řada spisovatelů odjíždí do emigrace (Josef ŠKVORECKÝ, Zdena SALIVAROVÁ, Arnošt LUSTIG aj.). Velký počet spisovatelů se uchyluje do paralelních komunikačních okruhů a jejich texty vycházejí pouze v samizdatu a exilu.

Příklad (nebo Řešená úloha).

O celkové situaci na počátku sedmdesátých let vypovídá podoba Ústředního výboru Svazu českých spisovatelů schválená na IV. sjezdu spisovatelů v roce 1967: BRABEC, BŘEZOVSKÝ, ČIVRNÝ, DANĚK, DRDA, FRIED, FRÝD, GOLDSTÜCKER, HANZLÍK, HOLUB, HRABAL, HRUBÍN, JARIŠ, JUNGMANN, KOSÍK, KŘÍŽ, KUNDERA MILAN, LUSTIG, OTČENÁŠEK, PILAŘ, PROCHÁZKA, PTÁČNÍK, SKÁCEL, SKÁLA, SMETANOVÁ, ŠKVORECKÝ, ŠOTOLA, ŠULEŘ, TREFULKA, VRBA. Je zřejmé, že byla zcela narušena kontinuita vývoje. Najednou čteme opět o I. sjezdu spisovatelů organizace s totožným názvem. Ze seznamu (řazeno podle abecedy) je zřejmé, že obsahuje jména budoucích emigrantů, budoucích topičů, hlídačů, lidí odsouvaných do zapomenutí. Projev Jana KOZÁKA na ustavujícím Sjezdu českých spisovatelů (31. 5. 1972) naznačuje způsob hodnocení literárních aktivit v období šedesátých let:

Uprostřed nástupu revizionistické vlny šedesátých let v roce 1963 se konal III. sjezd SČSS, a němž se klíčových pozic ve vedení organizace zmocnila kompaktní, dobře organizovaná skupina lidí, která se původně formovala kolem časopisu Květen, Literárních novin a brněnského časopisu Host do domu. (Jejími nejvýraznějšími představiteli se stali Jiří Brabec, Miroslav Holub, Milan Kundera, A. J. Liehm, Arnošt Lustig, Karel Ptáčník, Karel Šiktanc, Jiří Šotola, Ivan Klíma a další). Tato skupina se svými souběžci dosáhla většiny ve vedoucích orgánech Svazu spisovatelů a zesílila své úsilí, aby Svaz spisovatelů vymanila z vlivu spisovatelského pléna a ze stranického vlivu. (…) „Svoboda slova“, „svoboda projevu“, „svobodná kritika“, „duchovní elita“, „svobodná spolupráce nejlepších duchovních sil světa“! Tato abstraktní, třídního obsahu zbavená hesla, dodaná z ideové zbrojnice kapitalistického Západu, avšak ve své podstatě požadující svobodnou kritiku socialismu, svobodné organizování protisocialistických sil, lahodila maloměšťákovi. Jak se jimi opájel! (…) Mnozí kritici typu Vladimíra Blažka, Miroslava Červenky, Květoslava Chvatíka, Milana Jungmanna, Vladimíra Karfíka, Olega Suse, Milana Suchomela, Milana Schulze, Jana Trefulky, zaplavili literární redakce, popřeli všechna marxisticko – leninská kritéria hodnot a otevřeli „v nových službách“ dveře revizionistickým, v současném třídním zápase buržoazii sloužícím třídním kritériím. (…)

Úkol k textu. Byla situace v české a slovenské literatuře totožná?


- 42 -

Úkol k zamyšlení. Z výše uvedeného promýšlejte vztah mezi léty padesátými a obdobím normalizace.

Část pro zájemce. Seznamte se s knihou A. J. Liehma Generace, Československý spisovatel, Praha, 1990. Zaměřte se na doslov, který v roce 1970 k francouzskému vydání pořídil J. P. SARTRE. Kniha však představuje myšlenkový a tvůrčí kvas šedesátých let a představuje tu generaci, která měla být v české i slovenské literatuře po roce 1968 natrvalo zatlačena do nepaměti.

Korespondenční úkol. Ivan Diviš v knize deníkových textů Teorie spolehlivosti (Praha, Torst, 1994) postihuje jak šedesátá, tak sedmdesátá léta. Václav ČERNÝ ve svých Pamětech III (1945 – 1972) v části 6 podává výklad přechodu k normalizaci. Srovnejte oba texty. Charakterizujete jejich odlišnosti (žánr, jazyk, úhel pohledu atd.). Na základě těchto textů vyložte proměnu „zlatých šedesátých“ v „normalizovaná sedmdesátá“.


- 43 -

Shrnutí kapitoly. Situace na počátku sedmdesátých let vykazuje návrat literatury pod diktát politiky. Je porušena kontinuita vývoje a literatura se opět dostává mezi aktivity, které se plánují, které se hodnotí od sjezdu setrany ke sjezdu strany. Literatura bude sledována ve vývoji, podle toho, jak směřuje k předem vytýčenému cíli. Spisovatel se stává kádrovatelnou jednotkou.

Otázky: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.

Jak souvisí pojmy normalizace a konsolidace? Jak se jmenoval materiál, který denuncioval literaturu 60. let? Byla situace v české a slovenské literatuře totožná? Kdo stál v čele SČS a SSSp na počátku 70. let? Kdo ze známých autorů vstoupil do normalizovaného Svazu? Kteří autoři byli hned na počátku sedmdesátých let odsouzeni za literární činnost? Které z pojm§ se „staly strašákem“ pro normalizátory české kultury? Kteří autoři (beletristé, kritici, teoretici) se dostali na počátku 70. Let na „černou listinu“ normalizované literatury?

Úloha č. 1: V Antologii textů ke studiu české literatury po roce 1945 vyhledejte celou Sjezdovou zprávu předsednictva Svazu českých spisovatelů…, s. 176 – 189 a doplňte klíčová slova, klíčová jména, kterými přednášející odsuzuje předcházející období české literatury. Úloha č. 2: V Antologii textů ke studiu české literatury po roce 1945 vyhledejte celou Sjezdovou zprávu předsednictva Svazu českých spisovatelů…, s. 176 – 189 a doplňte klíčová slova, klíčová jména, která v daném období reprezentovaly budoucnost literatury.

DALŠÍ ZDROJE: Kosková, H.: Hledání ztracené generace, zvl. část Tradice a vývojové souvislosti české prózy šedesátých let, Toronto, 68 – Publishers, 1987, s. 7 – 64 Hrzalová, H.: Spoluvytvářet skutečnost, Praha, Československý spisovatel, 1976 Rzounek, V.: Nástin poválečné české literatury, Praha, Československý spisovatel, 1982 Rafaj, O.: Zápas o současnost, Praha, Československý spisovatel, 1978

Průvodce studiem. Při četbě dobových textů si všímejte slovníku a argumentace. Vnímejte prudkou změnu, ke které došlo na počátku sedmdesátých let. Mějte stále na paměti, že literatura se nevyvíjí, ale vrství.

- 44 -

BEZČASÍ BEZ ČASOPISŮ A SAMIZDATOVÉ A EXILOVÉ ČASOPISY


O zániku časopisů , které odrážely literární d ění v šedesátých letech

•

O vzniku kulturn ě politických periodik

•

O jediném literárním měsíčníku 70. let

•

O krátké existenci samostatného literárního týdeníku

•

O samizdatových periodikách a sbornících

•

O exilových časopisech

Klíčová slova této kapitoly: Tvář, Plamen, Sešity, Impuls, Orientace, Červený květ, Dialog, Host do domu, Literární měsíčník, Tvorba, LUK, Kmen, Vokno, Obsah, Kritický sborník, Revolver revue, Sv ědectví, Listy, Obrys/Kontur, Rozmluvy, Acta

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 1 hodina


- 45 -

Bezčasí bez časopisů Živost literárních šedesátých let vytvářela také pestrá skladba literárních periodik. Už závěr šedesátých let zlikvidoval v roce 1967 Literární noviny. Ty se sice v r. 1968 přeformovaly na Literární listy a posléze Listy (1968 – 1969), ale byly zastaveny. Literární noviny prosluly v 60. letech reportážemi, rozhovory, kritickými analýzami každodennosti, obhajobou demokratických tradic, vstupem do tabuizovaných témat, připomínkou záměrně opomíjených osobností a literárních, či teoretických směrů (mj. článek Felixe VODIČKY o strukturalismu, 1967). K proslulým studiím patří polemika se Štollovým pojetím poezie (Jiří BRABEC, 1963), rozbor dogmatismu v poezii (Jiří GRUŠA a článek Verše pro kočku, 1964), úvahy nad pojetím odboje (Václav ČERNÝ, 1967). Stejný osud jako Literární noviny potkal i časopisy Tvář, Plamen, Impuls, Orientace. Stejně na tom byly i regionální časopisy (severomoravský Červený květ, severočeský Dialog, brněnský Host do domu). Do konce roku 1970 byla všechna periodika administrativně zastavena. Nastalo bezčasí bez časopisů. Až s ustavením normalizovaného Svazu českých spisovatelů byl založen Literární měsíčník. Obnovoval dogmatické literární normy. Literatura v něm šla ruku v ruce s politickou propagandou. Od října 1972, kdy začal Literární měsíčník vycházet, stáli v jeho čele: Rudolf KALČÍK, Josef RYBÁK, od r. 1974 Oldřich RAFAJ, od r. 1989 Vladimír KOLÁR. Literární měsíčník ostře vystupoval proti literatuře, časopisům a spisovatelům 60. let (mj. články Milana BLAHYNKY o časopisech 60. let – 1976, č. 1, 5, 9). Tiskl oslavné, ideologizované protréty současných spisovatelů (mj. 1975 a články související se sedmdesátinami Viléma ZÁVADY). Analýzy Literárního měsíčníku ukazují, že za dobu své existence neotiskl jedinou skutečnou kritiku na zasloužilé a oficiální členy Svazu spisovatelů. Oficiální literatura byla uzavřena v nepolemickém a nekritickém ovzduší. Celkové kulturní klima upevňoval na stranických pozicích i týdeník Tvorba. Tu vydával ÚV KSČ. Literární příspěvky v ní byly otiskovány od roku 1971 v příloze LUK (Literatura – Umění – Kritika) – vycházela jednou měsíčně. Od r. 1982 se stala součástí Tvorby literární příloha Kmen. Tepre v roce 1988 začal týdeník Kmen vycházet jako samostatné literární periodikum. Vedoucími redaktory byli Jaroslav ČEJKA (1982 - 1987) a Karel SÝS (1987 – 1989). Po celou dobu existence Kmene

v něm převažovaly texty, které byly

konformní s názory vedení Ústředního výboru Svazu spisovatelů a strany. V Kmeni postupně převládala sebestředná publicistika a tvorba tzv. generace pětatřicátníků: Petra CINCIBUCHA, Jaroslava ČEJKY, Michala ČERNÍKA, Josefa PETERKY, Jaromíra PELCE, Petra SKARLANTA, Karla SÝSE, Josefa ŠIMONA, Jiřího ŽÁČKA. Samizdatové a exilové časopisy Vydávat časopis znamená mít zajištěnou distribuci a odběr, mít velmi úzký kontakt se čtenářem. Literární život v normalizovaném Československu omezoval vícehlasí právě ohraničeným počtem titulů časopisů na trhu. Zajistit vycházení periodika v destruovaném komunikačním prostoru doma, či dopravit časopis k českému čtenáři ze zahraničí vyžadovalo mimořádnou vůli i organizační schopnosti. Je zřejmé,

- 46 -


že byla omezena periodicita a jedním ze znaků je nepravidelnost vycházení. Přesto nacházíme v tomto období jak samizdatová, tak exilová periodika. Od roku 1979 do roku 1995 vycházel časopis VOKNO. Za dobu trvání normalizace vyšlo celkem 15 čísel. Na jejich vydávání se podíleli zvláště František STÁREK a Ivan Martin JIROUS. VOKNO vycházelo nepravidelně, jeho vydávání bylo přerušeno v době věznění vydavatelů (1982 – 1984). Přispěvatele časopisu byli autoři z okruhu alternativní kultury zvl. undergroundu (Egon BONDY, Vratislav BRABENEC, Vaclav HAVEL, Věra JIROUSOVÁ, Ewald MURRER, Petr PLACÁK, Václav RYČL, Vlastimil TŘEŠŇÁK aj.).

Časopis věnoval monotematická čísla

vedle

literatury hudbě,

výtvarnému umění. Časopis VOKNO věnoval pozornost tomu, co bylo vytlačováno na okraj, tomu, co provokovalo.

Informoval o událostech represí, politických procesech, pronásledováních ze strany

normalizačního režimu. V závěru osmdesátých let patřil k časopisu i letákový bulletin Voknoviny. Letáky informovaly o připravovaných kulturních akcích, šířily prohlášení nezávislých sdružení. Od roku 1981 do roku 1989 vycházel měsíčně Obsah. Souvisel s činností edice Petlice, měl podobu sborníku různorodých příspěvků. Tiskl poezii (Miroslav ČERVENKA, Petr KABEŠ, Jiří KUBĚNA, Karel ŠIKTANC aj.), prózu (Ladislav DVOŘÁK, Ludvík VACULÍK, Bohumil HRABAL, Eva KANTŮRKOVÁ, Jiří KRATOCHVIL, Věra STIBOROVÁ aj.), kritiku, politologické a historické komentáře apod. Mimořádné pozornosti se těšily zvláště žánry eseje a fejetonu. V letech 1982 – 1988 vycházely ročenky Z Obsahu. Ve shodném roce jako Obsah začal v Mnichově vycházet čtvrtletník Obrys

(1981 – 1990).

Čtvrtletník nezávislé české a slovenské kultury vycházel v nakladatelství Poezie mimo domov Danila STROŽE. Časopis se soustřeďoval na literární tvorbu. Recenzoval a otiskoval jak texty exilové, tak vycházející v samizdatu i v oficiálních nakladatelstvích a periodikách. alternativní kultury Obrysu tak můžeme číst ukázky z textů Ivana BINARA, Miroslava ČERVENKY, Jaroslava ČEJKY, Petra KABEŠE, Ivana KLÍMY, Jiřího KOLÁŘE, Edy KRISEOVÉ, Vladimíra MERTY, Jaromíra NOHAVICY, Přemysla RUTA, Petra SKARLANTA, Jiřího ŽÁČKA aj.

Od roku 1987 do roku 1989 vycházel v Scheinfeldu, v Československém dokumentačním středisku

nezávislé literatury, čtvrtletník, který zprostředkovával

základní informace o české zvláště samizdatové literatuře (mj. vycházely bibliografické soupisy jednotlivých edic). Na jeho redigování se podíleli

Jan VLADISLAV, Jiří,

GRUŠA a Vilém PREČAN. Články tady publikované zařazovaly domácí samizdatovou tvorbu do souvislostí, byly kritickými reflexemi na samizdatové texty (mj. recenze redakce, Lubomíra MARTÍNKA). V od poloviny osmdesátých let se objevovalo každoročně jedno samizdatové číslo Hosta. Literární revue, která je historicky svázána s Brnem. V době samizdatové existence řídil Host Dušan SKÁLA a publikovali v něm Petr CIBULKA, Iva KOTRLÁ, Jiří KRATOCHVIL, Zdeněk ROTREKL, Milan UHDE aj. Existence tohoto časopisu trvá. Stejně tak nadále vychází Revolver revue, která se poprvé mezi samizdatovými periodiky objevila v roce 1985 pod názvem Jednou nohou. Obsáhlé samizdatové sešity, které vycházely maximálně třikrát


- 47 -

ročně, řídil Ivan LAMPER. Na podobě časopisu se podílel i básník Jáchym TOPOL. Od počátku se RR zaměřovala na autory a směry z oblasti kulturní periferie nejen v tehdejším Československu. Publikovali v něm mj. Egon BONDY, Jana ČERNÁ, Ivan Martin JIROUS, Vít KREMLIČKA, Petr PLACÁK. Revolver revue sleduje zvláště hledisko umělecké autenticity, jak v literatuře, tak ve výtvarném umění. Mezi periodika vycházející i v období postnormalizačním patří i Kritický sborník. Od roku 1981 byl výlučným čtvrtletníkem. Zaměřoval se na literární a jazykovou kritiku. Samizdatovou podobu Revue pro literaturu, umění a filozofii, tak zněl původní podtitul sborníku, připravoval Jan VLADISLAV. Pak vedení převzali Josef VOHRYZEK a Jan LOPATKA. Kritický sborník publikoval literárněvědné studie a články, rozsáhlé a zasvěcené kritiky Jiřího BRABCE, Jiřího CIESLARA Miroslava ČERVENKY, Petra FIDELIA, Bedřicha FUČÍKA, Růženy GREBENÍČKOVÉ, Aleše HAMANA, Jiřího HOLÉHO, Milana JANKOVIČE, Vladimíra KARFÍKA. V době normalizace nadále vycházel v zahraničí (od šedesátých let v Paříži) čtvrtletník Svědectví (od 1956), který publikoval sociologické, politologické, historické, filozofické stati vážící se k Československu, k Evropě. Exilové Svědectví

tisklo i články autorů žijících trvale v Československu

často pod pseudonymy, aby je chránilo před perzekucemi. Literárně kritické a literárně historické články ve Svědectví otiskli: mj. Antonín BROUSEK, Květoslav CHVATÍK, Milan JUNGMANN, Erazim KOHÁK, Helena KOSKOVÁ, Antonín MĚŠŤAN, Sylvie RICHTEROVÁ, Jan VLADISLAV. Od roku 1970 začal v Římě vycházet Časopis československé socialistické opozice – Listy. Vydavatelem byl Jiří PELIKÁN. Byl zaměřen na politologická a ekonomická témata. Příležitostně tiskly Listy literární fejetony a články o literatuře. V Listech tiskli: Ota FILIP, Eduard GOLDSTÜCKER, A. J. LIEHM, Květoslav CHVATÍK, Sylvie RICHTEROVÁ aj. V osmdesátých letech přetiskovaly Listy studie a recenze z dalších samizdatových periodik. Z hlediska literární historie je zajímavá ročenka Čtení na léto, která pravidelně vycházela od roku 1980. Zpřístupňovala texty, které existovaly mimo oficiální nakladatelství. Ve Čtení na léto najdeme desítky jmen básníků, prozaiků, dramatiků a jejich texty, které vznikaly v neoficiálních proudech české literatury v letech 1970 – 1989.

Příklad O stavu kritiky v oficiálním komunikačním okruhu v průběhu sedmdesátých let píše Jan LUKEŠ ve své knize Prozaická skutečnost, Praha, MF, 1982.

Praxe je dosud spíš opačná: soudě podle kritik, někteří, zvláště starší autoři jako by jen stále stoupali vzhůru na žebříčků svých úspěchů, kritika se jim obává vytknout i ty nejnespornější neúspěchy a své pajány kompenzuje jen někdy, později, kdy při obecných úvahách o literatuře náhle – většinou však jen v kuloárech – propadá trpkým steskům na její celkovou nízkou úroveň. U autorů kromě přehnaných obav, aby je kritika hned na začátku příliš nezakřikla, většina vnějších a v podstatě nemorálními literárními vztahy podmíněných vlivů odpadá. Kritik ještě nemusí zvažovat, zda ten či onen nesedí na tom či onom místě, z kterého pak bude rozhodovat o jeho vlastní knize…, měřítka se náhle zdvihají a tam, kde by u jiných zavládlo bodré poklepávání po ramenou, tam jsou mladí poměřováni metrem tak přísným, že se nelze divit, dovolávají-li se rozhořčeně spravedlnosti a nevraží-li pro její absenci na kritiku. (Kapitola Generace a kritika, s. 73 – 74)


- 48 -

Úkol k textu. Ve Slovníku literárních časopisů, periodických a literárních sborníků a almanachů 1945 – 2000, Brno, Olomouc, Host, Votobia, 2002 vyhledejte charakteristiky všech jmenovaných a zaniklých časopisů. Najděte jména nejčastějších přispěvatelů. Vypište určující okruhy témat jednotlivých časopisů. Úkol k zamyšlení. Kniha Jana LUKEŠE Prozaická skutečnost, z níž jsme citovali příklad, vzbudila velkou pozornost a rozpoutala na počátek osmdesátých let nevídanou kritiku. Nakonec vedla celá kampaň k postihu Jana LUKEŠE. Promyslete, zda i ukázka obsahuje prvky, které jsou normalizátorům „nepříjemné“. Jako podnět k přemýšlení může sloužit i text Milana JUNGMANNA Další příběh osočení, který vyšel v Listech, 1983, č. 2. Část pro zájemce. V knize Jindřicha CHALUPECKÉHO Tíha doby (Olomouc, Votobia, 1997), obsahuje stati o časových souvislostech a situacích kultury 1968 – 1988, vyhledejte stať Literatura a svoboda (s. 22 – 39) a znovu promyslete charakter sledovaného období normalizace.

Shrnutí kapitoly. Téměř totální nepřítomnost literárních časopisů zúžila možnosti publikování a znovu posílila roli cenzury v české literatuře. Tak také ve svém vývoji musela ustrnout literární kritika. Vydělila se kategorie “nekritizovatelných autorů”. Na konci osmdesátých let je navíc zřejmé, že se vytvořila silná generační skupina, která začala ovládat časopisecký, nakladatelský a svazový život. Samizdatová a exilová periodika udržovala publikační prostor pro paralelní literární poudy a osobnosti. Představovala publikační prostor pro autory vnitřního i zahraničního exilu.

Otázky: 1. 2. 3. 4. 5. 6.

Jaký charakter měla na počátku sedmdesátých let nově vzniklá literární periodika? Existoval pro časopisy řídící orgán? Jak se proměnila žánrová skladba časopisů? Které časopisy reprezentují samizdatovou produkci? Která jména nacházíme mezi publikujícími doma i v zahraniční? Který z časopisů se věnoval výhradně literární kritice?

Úloha č. 1: Ve Slovníku literárních časopisů vyhledej heslo Literární měsíčník a urči nejčastější přispěvatele z řad beletristů, kritiků, historiků.

DALŠÍ ZDROJE:

•

Chvatík, K.: Pohledy na českou literaturu z ptačí perspektivy, Praha, Pražská imaginace, 1991, zvláště kap. Funkce kritiky ve společnosti v krizi, s. 33 – 49;

•

Haman, A.: Nástin dějin české literární kritiky, Jinočany, H&H, 1999, zvl. kapitola Kritika za okupace a po roce 1945 (s. 110 – 125)

•

Jungmann, M.: Cesty a rozcestí Kritické stati z let 1982 - 1987, Londýn, Rozmluvy, 1988


- 49 -

Průvodce studiem. Najděte si čas a usedněte do badatelny některého z archivu, kde mají k dispozici tisk ze sedmdesátých a osmdesátých let. Listujte, pročítejte… Všímejte si grafické úpravy, všímejte si barev – nebarev. Pročítejte texty, které se váží k literatuře. Vypadá to, jako by literatura – její autoři a čtenáři – byli podle oficiálního tisku nesvéprávní.

- 50 -

LITERATURA PARALELNÍCH KOMUNIKAČNÍCH OKRUHŮ - SAMIZDAT


O „spisovatelích v likvidaci“ a jejich reakci na normalizaci

•

O samizdatových edicích

•

O sémiotice samizdatu

•

O románech Ludvíka Vaculíka, Ivana Klímy, Pavla Kohouta, Jana Trefulky

•

O básnické tvorbě Oldřicha Mikuláška

•

O literárních kriticích a historicích a publikacích, zabývajících se danou problematikou

Klíčová slova této kapitoly: Paralelní literární komunikační okruh, samizdat, V.Z.D.O.R., Petlice, strojopis, definitivnost, zeznakovění, zkušenost s totalitní mo cí, autobiografický charakter, etické problémy doby, publikum, nakladatel, opisovač, absurdita, obrazy odcizení, obrazy lidské agresivity, autobiografické rysy prózy, sebeničivá imanence, interpretační studie, libri prohibiti.

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 2,5 hodiny

- 51 -

Číslo a název podkapitoly (nebo kapitoly) Literatura paralelních komunikačních okruhů - samizdat

Omezení a cenzura, které převládly na počátku sedmdesátých let v časopisech a nakladatelstvích, přivedly nejdříve tvůrce k pocitům deprese či bezvýchodnosti. Mnozí stresovou situaci zaplatili zhoršeným zdravotním stavem, mnozí zaplatili životem (František HRUBÍN, Josef KAINAR, Jan PROCHÁZKA aj.) „Spisovatelé v likvidaci“ (Hrabal) se však nesmířili s „kulturním hřbitovem“ (H. Böll), s nemožností oficiálně publikovat a dále tvořili. V závěru roku 1972 vzniká první strojopisná edice Petlice Ludvíka VACULÍKA. Edice Petlice ve svých titulech uváděla iniciálovou zkratku V.Z.D.O.R. – výslovný zákaz dalšího opisování rukopisů. Petlice začala existovat za pomocí bývalých redaktorů Literárních novin Sergeje MACHONINA a Milana JUNGMANNA. Svůj podíl na její existenci mají i Jiří GRUŠA a Petr KABEŠ. Strojopisné exempláře, byť počtem nemohly konkurovat nákladům oficiálních nakladatelství, začaly utvářet paralelní literární okruh. Miroslav ČERVENKA ke strojopisným edicím v Sémiotice samizdatu napsal: Ke statutu literární kultury chybělo této aktivitě především publikum, ani ne tak pro malý počet adresátů příslušných textů, jako pro jejich nepropojenost, fragmentární informovanost kteréhokoli jednotlivce a ztíženou zpětnou vazbou mezi vnímateli a autory. s. 366 (…) Jakmile vstoupil do hry širší okruh zájemců a vytvořily se postavy nakladatele a opisovače (…) starají se šiřitelé samizdatu o grafickou úpravu, pevnou vazbu, titulní listy(…) Nebyla to pouhá hra na knihu. Za cenu obtíží a zvýšených finančních nákladů byly knihy – jako sui generis předměty – opatřeny signálem definitivnosti. (…) Knižní úprava je indicií

toho, že daný text prošel až do konce procesem zeznakovění: jsou

prezentovány všechny a jen ty fyzikální entity, které jsou nositeli znakových funkcí. (s. 367) Citováno podle: Červenka, M.: „Sémiotika samizdatu“, in: Obléhání zevnitř, Praha, Torst, 1996, s. 366 – 373 Petlice vydala za svou existenci (1972 – 1989) čtyři sta deset svazků. Signálním se stala próza Ludvíka VACULÍKA Morčata. Román plný absurdit, obrazů odcizenosti a lidské agresivity. Dej se odehrává ve dvou paralelních rovinách. V jedné probíhá sledování chování morčat, ta jsou podrobována různým experimentům. V druhé sledujeme život úředníka v jedné záhadami opředené bance. Obě prostředí (domov,

banka),

události

existencionální úvahy.

(chování

morčat,

záhady

kolem

peněz)

podněcují


- 52 -

Jiří PECHAR o knize napsal: Zvláštní kniha, tahle Vaculíkova Morčata, jakoby vnitřně rozpolcená: jednou svou složkou je to humoristická próza, plná vyrovnané pohody, a druhou absurdní fantaskní příběh, vyúsťující v čirou hrůzu a beznaděj. Zatímco v domácím prostředí vypravěčově žije a pulzuje malý, úzce ohraničený svět, jehož detaily proteplené neokázalou a opravdovou sympatií spínající jeho příslušníky navzájem, zvenčí se sem dere jakýsi přeludný živel, který nakonec vypravěče zahltí. (s. 84) Citováno podle: Pechar, J.: „Překvapivý Ludvík Vaculík“, in: Nad knihami a rukopisy, Praha, Torst, 1996, s. 75 - 99 V Petlici vyšla v nakladatelství odmítnuta sbírka Jaroslava SEIFERTA Morový sloup. V Petlici publikoval své romány, které byly často překládány do němčiny a do švédštiny také Ivan KLÍMA. V roce 1972 vyšlo Milostné léto i Malomocní. V roce 1978 rozsáhlý román Soudce z milosti, s původním názvem Stojí, stojí šibenička. Román Soudce z milosti vyslovuje zkušenosti s totalitní mocí. Je zvláště silně autobiograficky zabarveným příběhem soudce Adama Kindla, který se ocitá v profesní i manželské krizi. Nad retrospektivním sledem historických událostí a osobní angažovanosti řeší problém lidského svědomí a odpovědnosti jedince. Také Pavel KOHOUT před svým nuceným odchodem do emigrace publikoval v Petlici. Po Bílé knize o kauze Adam Juráček (1975), Ubohém vrahovi (1976) následoval román Katyně (1979). Příběh Lízinky Tachecí, která vstupuje na učiliště popravčích mistrů. Lízinka po ročním kurzu skládá maturitní a mistrovskou zkoušku, jejímž vyvrcholením je poprava. Richard SVOBODA v interpretační části hesla ve Slovníku české prózy 1945 – 1994 na straně 172 k účinku Katyně napsal: S civilní dikcí, jako by se mluvilo o čemsi banálním a obvyklém, rozvíjí suverénní vypravěč Kohout v Katyni své senzační téma: balancuje na samé hranici pokleslých literárních žánrů, na dosah pornografické konkrétnosti či šokujícího perverzního sadismu, vykreslením událostí však navíc vědomě usiluje o otevření a spojité nazírání nejzávažnějších etických problémů (zneužití moci, trest smrti, euthanásie, souvztažnost promiskuity a násilí atd.) Téma společenského zla, které vyrůstá z nekontrolované totalitní moci se objevilo také v dílech exilových nakladatelství: Jan KŘESADLO Mrchopěvci (Toronto, 1984), Egon BONDY Sklepní práce (Toronto, 1988). V Petlici tiskl své vyzrálé sbírky i Oldřich MIKULÁŠEK: Žebro Adamovo, Veliké ryby a dlouhý bílý chrt a zvláště sbírku Agogh (1973). Sbírka Agogh shromažďuje verše z let 1969 – 1971. Agogh je lyrickým hrdinou, je tajemný, je král i ubožák. Jiří TRÁVNÍČEK v interpretační studii Král černé nicoty a

- 53 -


sebezmaru“ o Agoghu a Oldřichu MIKULÁŠKOVI napsal: Mikuláškovým hrdinou se ocitáme v říši horečnatého šílenství a ztracené víry v čas budoucí, v dusivém světě, který se nachází pod svým vlastním příkrovem – uzavřen a neschopen vymanění. Jde o svět sebeničivé imanence. (s. 151 – 152) (…) Agogh je Mikuláškovým paramýtem marnosti a prázdna; v jeho obraze je světu odebrána přirozenost (proto i čtenářské problémy s konkretizací), včetně rozměru časového a prostorového: každý pohyb dopředu znamená jen další expanzi neexistence. Agoghem jsme tedy situováni do příznačného „jinam“. (s. 158)

Citováno dle: Trávníček, J.: Poezie poslední možnosti, Praha, Torst, 1996, s. 150

– 165) Dalším z brněnských autorů, který se ocitl v likvidaci a jeho další tvorba se dostávala k omezenému okruhu posluchačů prostřednictvím samizdatových edic byl i Jan TREFULKA. Hned na počátku sedmdesátých let vydává román Velká stavba (1972) a O bláznech jen dobré (1973). Pak následují romány Zločin pozdvižení (1977) a Svedený a opuštěný

(1983).

Hlavní postava jeho románu o hledání lidské důstojnosti - O

bláznech jen dobré Cyril Duša je třiašedesátiletý muž. Je nespokojený se svým dosavadním životem. Přízrak rakoviny jej paradoxně osvobozuje a on ruší všechny vazby, které považuje za omezující. Opouští manželku, rodinu, dům, vinici. Žije v boudě za městem, prožívá erotické a milostné okouzlení, poznává rozměry štěstí. Přestože se nakonec vrací k ženě a hospodářství, jeho vnitřní svět je obrozen. TREFULKA pro text se

silnými

autobiografickými

rysy

použil

metodu

prostupování

se

zápisků

introspektivního charakteru a v kontrastu záznamy o vnějším, odcizeném pozorování druhých. Zaměřili jsme se ve výkladu na některé knihy z produkce edice Petlice, abychom postihli určující charakter samizdatových textů. Petlice nebyla jedinou samizdatovou edicí. V roce 1975 vznikla edice Expedice. Na vydávání beletrie soustředěnou Expedici profilovali manželé HAVLOVI. Olga HAVLOVÁ převzala řízení edice během věznění svého muže. Druhou edicí, která se zrodila ve stejném roce 1975 a zaměřila se zvláště na překlady, literární kritiku a esejistiku, byl Kvart vedený Janem VLADISLAVEM, ten po jeho odchodu do Francie zanikl. Vladimír PISTORIUS byl organizátorem Krameriovy expedice (od r. 1978). Jiří GRUNTORÁD

zahájil činnost své edice Popelnice opisem SEIFERTOVY sbírky

Morový sloup, pak následovaly Český orloj Karla ŠIKTANCE a SKÁCELOVA sbírka Chyba broskví. Edice Popelnice vydávala i v době, kdy byl Jiří GRUNTORÁD ve vězení, jeho práci převzal Oleg HEJNYŠ. Jiří GRUNTORÁD svůj zájem o tvorbu


- 54 -

samizdatovou neopustil ani po r. 1989. Jeho zásluhou vznikla knihovna Libri prohibiti, která shromažďuje a zpřístupňuje literaturu paralelních okruhů. Významným impulsem pro činnost alternativní kultury měl vznik Charty 77. Vytvořilo se společenství, které spojilo různorodé osobnosti, myšlenkové a politické směry, umělecké názory,

rozdílné generace. Charta byla charakterizována jako

„solidarita otřesených“, solidarita, která přivedla ke spolupráci Jiřího BRABCE, Václava ČERNÉHO, Vratislava EFFENBERGERA, Jiřího GRUŠU, Václava HAVLA, Josefa HIRŠALA, Jaroslava HUTKU, Ivana Martina JIROUSE,

Jiřího KOLÁŘE,

Jana LOPATKU, Sergeje MACHONINA a desítky dalších. Výraznou osobností v počátcích Charty 77 byl filozof Jan PATOČKA, řekl: … existují věci, pro které stojí za to trpět. (…) věci, pro které se eventuálně trpí, jsou ty, pro které stojí za to žít. Příklad V prohlášení Charty 77 ze dne 1. 1. 1977, která reagovala na podpis ČSSR pod dokumenty schválení v Helsinkách 1975, se píše: …Desítkám tisíc našich občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jenom proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se, stávají se prakticky obětí apartheidu. (…) Uplatnění práva „vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, či prostřednictvím umění“ (bod dvě, článek 19 prvního paktu) je stíháno nejen mimosoudně, ale i soudně, často pod rouškou kriminálního obvinění (jak o tom svědčí mimo jiné právě probíhající procesy s mladými hudebníky). Svoboda veřejného projevu je potlačována centrálním řízením všech sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický či vědecký názor a umělecký projev, jen trochu se vymykající úzlému rámci oficiální ideologie či estetiky, nemůže být zveřejněn.; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů, je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana proti útokům „na čest a pověst“, jednoznačně zaručena článkem 17 prvního paktu, v praxi neexistuje), lživá obvinění nelze vyvrátit a marný je každý pokus dosáhnout nápravy nebo opravy soudní cestou; v oblasti duchovní a kulturní tvorby je vyloučena otevřená diskuse. Mnoho vědeckých a kulturních pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jenom proto, že před léty legálně zveřejsoučasná politická moc odsuzuje. Citováno podle Kapitoly z dějin českých zápasů o svobodu – petice, manifesty, prohlášení, s. 107 Úkol k textu. Vyhledejte ve Slovníku české prózy 1945 - 1994, Ostrava, Sfinga, 1994, analýzu prózy Ludvíka VACULÍKA Morčata (s. 403 – 404) a srovnejte jeho výklad z vlastní četbou.

Úkol k zamyšlení. Patří Charta 77 mezi literární texty?

Část pro zájemce. V knížce Jana LOPATKY Předpoklady tvorby, Praha, Československý spisovatel, 1991 vyhledej stať: „Ptají se, já se kroutím, jak můžu, ale nakonec stejně vypovídám“ (s. 147 – 155) a doplň si další údaje vážící se k samizdatu. Poznáš tak i určující znaky osobnosti Jana LOPATKY.


- 55 -

Korespondenční úkol. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vzniklo několik pozoruhodných básnických textů. Patří mezi ně i sbírky Oldřicha MIKULÁŠKA, Jaroslava SEIFERTA a Viléms ZÁVADY. Srovnej a napiš: jak spolu souvisí básnické sbírky Ahogh Oldřich MIKULÁŠKA, Morový sloup Jaroslava SEIFERTA, Na prahu Viléma ZÁVADY, v čem jsou naopak jedinečné?

Shrnutí kapitoly. Průběh sedmdesátých a osmdesátých let spojil tvůrce rozdílných generací, filozofických i politických názorů. Jejich názory a tvůrčí postupy neodpovídaly požadavků socialistické kultury. Jejich díla nemohla vycházet v oficiálních nakladatelstvích, nemohla být čtena v rozhlase a nemohla sloužit jako podklad pro televizní zpracování. Tvůrci, teoretikové, politologové, historici vytvářeli paralelní kulturní polis. Jejich texty vycházely v samizdatových edicích.

Otázky: 1. 2. 3. 4.

Které osobnosti stály u zrodu edice Petlice? Kdo a kde formuloval sémiotiku českého samizdatu? Která knížka zahajovala produkci edice Petlice? Jmenuj díla některá vzniklá v samizdatu

, které do své struktury včleňují autobiografické rysy. 5. 6. 7.

Jaké prostředky využívali autoři při ztvárňování tématu společenského zla? Které samizdatové edice znikly v polovině 70. let? Kdo stojí za vznikem knihovny Libri prohibiti?

Další zdroje: • • •

Holý, J.: „Formování samizdatu“, s. 864 – 872, „Samizdatová literatura“, s. 872 – 884, in: Česká literatura od počátku k dnešku, Praha, Nakl. Lidových novin, 1998 Český Parnas, Vrcholy literatury 1970 – 1990, Praha, Galaxie, 1993 Slovník české prózy 1945 - 1994, Ostrava, Sfinga, 1994

Průvodce studiem. Tato kapitola Vám zvláště fungování kapitoly vloženy i odkázat k dalšímu jako nejdůležitější

představuje některé z osobností podílející se utváření ale paralelní kultury v době normalizace. Záměrně jsou do citace z teoretických a interpretačních studií. Mají Vás studiu! Nabídnout analytičtější pohled. Stále ale zůstává výzva vlastní četba. Čtenářský prožitek textů.


- 56 -

AUTOŘI ŠEDÉ ZÓNY


O existenci mezi povoleným a zakázaným

•

O okraji oficiální literatury

•

O praktikách mo ci vtáhnout n ěkteré autory mezi oficiální

Klíčová slova této kapitoly: „šedá zóna“, díla na okraji, mnohovrstevnatost, soukromé tisky, samizdatové edice, exilová nakladatelství, oficiální nakladatelství, intertextové vazby, individuální osud, velké dějiny, monologická promluva, vnitřní dialog, historické prózy, podobenství, mnohovrstevnatost textu, čtenářská dešifrace, Tvorba, etika, autorizace, text poslední ruky.

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 1, 5 hodiny


- 57 -

Autoři šedé zóny Omezení přirozeného a mnohovrstevnatého literárního komunikačního prostoru nebylo s to vytvořit trvalé, pevné a neprostupné hranice. Díla autorů, kteří setrvávali na území Československé socialistické republiky a byli střeženi, pronásledováni, omezováni, vězněni, zatlačováni „do nepaměti“, se četla jak doma, tak díky exilovým nakladatelstvím a překladům také v zahraničí.

Díla

emigrantů se ocitala mezi publikacemi samizdatovými. Existovali autoři, jejichž díla najdeme jak mezi produkcí oficiálních nakladatelství, tak v opisech, tak ve vydáních exilových. Na okraji, tedy v „přechodové zóně“ se mj. ocitla díla Bohumila HRABALA, Vladimíra KÖRNERA, Oty PAVLA, Jaroslava SEIFERTA. Historický román Vladimíra KÖRNERA Kuře na rožni se nejdříve četl německy (1972), pak jej objevovala Petlice (1974) a v roce 1976 si mohli příběh velkými dějinami drceného tuláka Matěje Kuřete přečíst čeští čtenáři. Matěj Kuře nositel mnoha jmen a vykonavatel četných profesí na přelomu 18. a 19. století čelí bídě, bouří se

proti

ponížení. V prozaickém díle mimořádných strukturních postupů a intertextových vazeb se svět a divadlo prolínají, individuální lidský osud se sráží s velkými dějinami. Daniela HODROVÁ v závěru analýzy tohoto románu napsala: Šotolův román můžeme vnímat jako svéráznou polemiku s Haškovým Švejkem, který uvádí na scénu jakéhosi „vnitřního dezertéra“; Kuře se stejně jako Švejk svému „kuřecímu“ údělu (být naboden) brání řečí – vyprávěním a hrou. (…) Na rozdíl od Švejka , jehož promluva je v podstatě monologická, má v Šotolově románu (…) neobyčejný význam dialog – dialog autora s postavou, dialog postav a dialog postav – loutek, vnitřní dialog a konečně dialog (často explicitní) s jinými prozaickými, především románovými texty, který přímo určuje strukturu románu. A ještě jeden typ nalézáme v tomto románu – dialog jazyků, hlavně češtiny a němčiny, ve kterém se odráží jazyková realita rakousko-uherského mocnářství a bitevního pole. Přitom můžeme konstatovat že všechny typy dialogu a polemická dialogičnost románu a jeho promluvy, jež se stávají předmětem vypravěčovy hry, jsou strukturně stylovým výrazem strastiplného hledání svobody „malého“ člověka v rámci „velkých dějin“, pokusem – byť marným – o osvobození loutky řečí, člověka tvorbou.

Citováno podle publikace Český Parnas,

Literatura 1970 – 1990, Interpretace vybraných děl 60 autorů, Galaxie, Praha, 1993, s. 85 Úkol k textu. Z výše citovaného vyberte znaky Šotolovy prózy, které ukazují k mnohovrstevnatosti literárního textu.


- 58 -

Jiří ŠOTOLA nebyl jediným autorem, který vytvářel historickými prózami podobenství, která zřetelně odkazovala k současnosti.

Stejně byly orientován např.

třídílný román Paměti českého krále Jiříka z Poděbrad (1974, 1977, 1981, souborně 1989) Václava ERBENA. Jak napsal Blahoslav DOKOUPIL: Erbenův román je polemikou s romantickým uspořádáním dějin a heroizací tvůrců velké politiky. (…) Erbenův pohled na dějiny je pohledem skeptika, který s oblibou odhaluje rozpor mezi krásnými slovy a mrzkými činy. Citováno podle Slovníku české prózy 1945 – 1994, Ostrava, Sfinga, 1994, s. 64. Bohumil HRABAL se stal nepřehlédnutelným fenoménem literatury v průběhu 60. let. Helena KOSKOVÁ k tomu ve svém Hledání ztracené generace, Toronto, 68Publishers, 1986, s. 58

napsala: Proti abstraktnímu, zevšeobecňujícímu pohledu na

skutečnost, která je v oficiální literatuře zobrazována s politickým nadhledem, obrací se Hrabal důsledně k jednotlivostem. Jeho texty jsou řetězem velice konkrétních záběrů skutečnosti, které autor nekomentuje, nerozebírá, ale jen zachycuje ve vší její mnohovrstevnatosti. Jsou signály hlubších podtextů, jež pronikají na povrch v realitě obrazu a lidského jazyka, které autor sugestivně navozuje, ale jejichž dešifraci ponechává čtenáři. Sedmdesátá léta nefandí mnohoznačnosti, neurčitosti, radosti a štěstí, které se zvedá z okraje a hrany. Bohumil HRABAL je zprvu odkázán na samizdat. Ostatně takovou formu publikování – soukromé tisky v omezeném množství, prezentace čtením jen pro nejbližší okruh čtenářů - si vyzkoušel už v padesátých letech. HRABALOVA próza Obsluhoval jsem anglického krále v Petlici vyšla v roce 1974. V lednu 1975 vychází v časopise Tvorba rozsáhlý rozhovor s Bohumilem HRABALEM. Monika ZGUSTOVÁ v knize V rajské zahradě trpkých plodů O životě a díle Bohumila Hrabala (Praha, MF, 1997) o tom píše: Veřejně vydávat však nesměl a velmi těžce to nesl. Toto a neustále obavy, paranoický strach, že si pro něj přijdou, způsobily, že nakonec podlehl tlaku kulturněpolitických funkcionářů a v rozhovoru pro časopis Tvorba (leden 1975) učinil určitá prohlášení, která byla v rozporu s jeho přesvědčením. (s. 162) (…) Léta trvala polemika mezi českými intelektuály, z nichž jedna část Hrabalovi vyčítala nedostatek etiky, druhá proti tomu namítala, že bez něho by se českému čtenáři po léta nedostaly do rukou skutečné hodnoty české literatury. (s. 163)

- 59 -


Část pro zájemce.

V monografii Moniky ZGUSTOVÉ najdete analýzu textu (viz s. 162) otištěného v Tvorbě, včetně rozsáhlé citace, která ukazuje jak probíhaly „rozhovory“, jejich autorizace, co řekl autor, co bez skrupulí dodala redakce. Bilanční román Obsluhoval jsem anglického krále byl tedy nejdříve znám z produkce edice Petlice. Poté jej v roce 1980 vydalo exilové nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem s názvem Jak jsem obsluhoval anglického krále. O dva roky později se domácí edice Jazzpetit, která patřila zájmové organizaci Jazzová sekce, pokusila vydat „anglického krále“, ale náklad byl okamžitě zabaven. Tak se k českému domácímu čtenáři dostal text až v roce 1990 v rámci knihy Tři novely. V roce 1993 pak vyšel definitivní text jako 7. svazek Sebraných spisů Bohumila Hrabala

v nakladatelství

Pražská imaginace. Jednotlivá vydání textu nejsou identická, za text poslední ruky je považována podoba v Sebraných spisech. Vyprávěčem příběhu v próze Obsluhoval jsem anglického krále - má charakter explozivního pábitelského vypravěče – je cestář, bývalý číšník a hoteliér Dítě. Svou kariéru v hotelových restauracích, nočním hotýlku, exkluzivním hotelu, podivných podnicích a vlastním hotelu prožívá od 20. do 50. let XX. století. První republika, období nacismu, válka, únor 1948 tvoří kolorit prožitků, pozorování a jednání Dítěte.

Průvodce studiem. Zcela záměrně jsme použili v tomto odstavci různá žánrová pojmenování pro Hrabalův text Obsluhoval jsme anglického krále. Vyšel v souboru Tří novel, ve slovnících se o něm píše jako o románu (bilanční, vývojový), próza měla v původním textu dokonce podtitul povídky. Což odkazuje v literární teorii na odklon od ideálních, nebo chcete-li normativních poetik a příklon k literárnímu dílu jako dynamické struktuře. V případě díla Bohumila Hrabala se o tom nejlépe poučíme v díle Milana Jankoviče. Jaroslav SEIFERT se v sedmdesátých a osmdesátých letech opakovaně ocitl v centru pozornosti. Byl nepoddajným předsedou spisovatelského Svazu, který se nemínil podřídit podmínkám spisovatelské práce po vstupu sovětských vojsk. V nově ustavovaném Svazu pro něj nebylo místo, a tak ztratil oficiální statut spisovatele. V roce 1977 podepsal Chartu 77, v roce 1984 byl vyznamenán Nobelovou cenou za literaturu. Po celou dobu sedmdesátých a osmdesátých let byl na SEIFERTA činěn nátlak, aby nepodepisoval petice a prohlášení, ale osmdesátiletý básník sliby porušoval.

- 60 -


Jeho sbírka Morový sloup (verše z let 1968 – 1970, definitivní podoba 1979) nesměla být zveřejněna. Zažila anabázi samizdatového vydání v Petlici (1973), vydání v zahraničí: v exilovém nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem (1977) a Československou společností pro vědy a umění v New Yorku (1980), tam se objevily i anglické překlady textu, které pořídil Jiří Kolář. Ještě v roce 1979 vychází v Anglii Morový sloup v překladu Ewalda OSERSE, aby až v roce 1981 oslovila čtenáře ve vydání v nakladatelství Československý spisovatel. Sbírka naplněna vzpomínkami a intimními vyznáními, erotickými reminiscencemi. Morový sloup

předběhla sbírka Deštník

z Piccadilly (1979). Zdeněk PEŠAT v seifertovské monografii o sbírce napsal: Seifertův básnický svět jí (normalizací) zůstal takřka nedotčen, protože to byl jeho intimní vnitřní svět, svět vzpomínek, zpovědí a prožitých příběhů, především zase svět lásky a její v posledních letech neodtržitelné družky – smrti. (…) Reflexi nahradila příběhovost, což znamená, že se výrazně aktualizovala dějová složka. Citováno podle: Pešat, Z.: Jaroslav Seifert, Praha, Československý spisovatel, 1991, s. 214. Prozaizovaný verš provází i poslední sbírku Jaroslava SEIFERTA Býti básníkem z roku 1983. Dalším z básníků, jehož postihl „úděl nechtěného“ byl i Jan SKÁCEL. Jeho tvorba byla celá sedmdesátá odsunuta do zapomenutí. Až v osmdesátých letech se jeho sbírky objevují v produkci regionálního nakladatelství (Blok, 1981, Dávné proso) s přísným zákazem recenzování Skácelových textů. Skácelův životopisec Zdeněk KOŽMÍN ve své monografii o autorovi a sledovaném období napsal: Jan Skácel ve svém pracovním sešitě ze 70. let reflektuje svůj úděl i takto: „Nikdy jsem dosti peněz, abych si za ně mohl opatřit to, po čem jsem toužil. Dnes jich nemám ani tolik, abych si mohl opatřit to, co potřebuji“. (s. 101) Dominantou Skácelovy literární tvorby však zůstane jako až dosud poezie. Sbírka čtyřverší Chyba broskví vychází samizdatově 1975 a v Torontu u Škvoreckých 1978. Druhá sbírka čtyřverší Oříšky pro černého papouška se objeví v samizdatu roku 1976 a časopisecky v Tigridově Svědectví r. 1980. (s. 103) Jan SKÁCEL pak obě samizdatové sbírky vydal společně pod názvem Naděje s bukovými křídly (1984). Určující hodnotami pro něj zůstávají čas a domov. Dejme ještě jednou slovo Zdeňku KOŽMÍNOVI: Skácel evokuje jakoby zastavený čas, který však je – možná právě proto – naplněn napětím našeho snění, ale už ví, jaká byla budoucnost, a ví už také, že humna kotvila a kotví nevyvratitelně v bezpečí té nezničitelné bývalosti domova. Čas se tu stal něčím podstatně jiným než letem pádících vteřin, ale plně se vrátil ke své lidské určenosti. (s. 124) Citováno podle: Kožmín, Z.: Skácel, Brno, Jota, 1994


- 61 -

Shrnutí kapitoly. Přestože byli totalitní moci nepohodlní autoři omezováni, vězněni, ale zvláště zatlačováni „do nepaměti“, tvořili dále. Často ese pohybovali na hranici zakázanosti. V šedé zóně“ publikovali mj. Vladimír Körner, J. Seifert, Bohumil, Hrabal.

Otázky: 1. 2. 3. 4.

Kdo přeložil Seifertovy básnické texty do angličtiny? Jaké tematické okruhy dominují v tvorbě J, Seiferta v sedmdesátých a osmdesátých letech? Které sbírky vydal Jan Skácel v 70. a 80. letech? Kdo z autorů tametizuje ve své tvorbě v časech normalizace domov?

Další zdroje: •

Kožmín, Z.: „Vyzrávání nové koncepce času: Seifert“, s. 79 – 82; „Poezie jako kladení otázek: poslední období V. Holana“, s. 82 – 85; „Osobitá verze mýtu a řeči“, s. 85 – 87; Erotizace mýtu“, s. 87 – 92, in: Kožmín, Z., Trávníček, J.: Česká poezie od 40. let do současnosti, Brno, MU, 1994, nebo Kožmín, Z., Trávníček, J.: Na tvrdém loži s psího vína, Brno, Jota, 1998

Průvodce studiem. Opět zcela záměrně se v textu objevují citace. Vybíráme taková díla, která jsou pro výklad autorova díla, sledované situace podstatná. Přivádíme tak k Vaší pozornosti i kritiky, teoretiky, literární historiky, kteří se danou problematikou zabývali. Také jejich práce patří do kontextu české literatury XX. století. Upozorňujeme na publikace, které Vám mohou sloužit jako opory při hledání významů konkrétních textů, které se pro Vás mohou stát východiskem oponování a polemik, jestliže Vás četba vede k jiným kontextům a výkladům.

- 62 -


- 63 -

LITERATURA PARALELNÍCH KOMUNIKAČNÍCH OKRUHŮ - EXIL


O exilových nakladatelstvích

•

O osobnostech, které se prosadily i v jinojazyčných literaturách

•

O tvorb ě M. Kundery, M. Sou čkové, I. Blatného, V. Fischla

Klíčová slova této kapitoly: 68 – Publishers, Index, Nadace Charty 77, vzpomínky, work in progress, postmoderní orientace, pásmová kompozice, variace, proncip dynamizace, intertextové ohlasy.

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 1,5 hodiny

- 64 -


Literatura paralelních komunikačních okruhů – exil. Násilné ukončení proměn, které se započaly v průběhu šedesátých let, vedly mnohé tvůrčí osobnosti k jednoznačnému rozhodnutí – opustit Československo a spojit svůj další život s jinou zemí. Mnozí autoři odešli v první emigrační vlně bezprostředně po srpnu 1968 (Zdena SALIVAROVÁ, Josef ŠKVORECKÝ, Libuše MONÍKOVÁ, Věra LINHARTOVÁ, Arnošt LUSTIG, Ivan DIVIŠ, Karel MICHAL aj.), mnozí odcházeli do emigrace až v průběhu sedmdesátých let (Milan KUNDERA), mnozí byli k emigraci v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let donuceni (Pavel KOHOUT, Jiří KOLÁŘ, Jan VLADISLAV). Spisovatelé přicházeli do nového prostředí, v němž literatura nesehrávala tak určující roli jako v zemi, z níž odcházeli. Někteří přestali psát, začali se věnovat jiným činnostem, studovali, někteří asimilovali se zvolenou kulturou a psali francouzsky (Věra LINHARTOVÁ, Petr KRÁL, později i Milan KUNDERA), německy (Ludvík, AŠKENAZY, Ota FILIP, Libuše MONÍKOVÁ), anglicky (Jan NOVÁK). Česká literatura si začala i prostřednictvím posrpnových emigrantů vytvářet za hranice zázemí prostřednictvím exilových nakladatelství. Když Aleš ZACH ve své práci Kniha a český exil 1949 – 1990 (Praha, Torst, 1995) ve slovníkových heslech představoval instituce, které se věnovaly této činnosti, napsal 75 hesel. Pokud jsme počítali dobře, pak 32 sledovaných nakladatelství a vydavatelství vzniklo po roce 1968. Nejznámějším se stalo nakladatelství 68 – Publishers. Kde se na vydávání knih podílela zvláště Zdena SALIVAROVÁ. Produkci nakladatelství zahajovala vydáním románu svého manžela Josefa ŠKVORECKÉHO Tankový prapor (1971).

Za dobu existence, v roce 1990

vyhlásili „ročníkem na rozloučenou“, ale poslední titul nese vročení až 1993, vyšlo 227 knih. I poslední titul patřil Josefu ŠKVORECKÉMU. Vyšly jeho Povídky tenorsaxofonisty.

O činnosti nakladatelství 68 – Publishers,

o okolnostech, které

SALIVAROUVOU i ŠKVORECKÉHO v činnosti povzbuzovaly, o těžkostech, kterým se naučili čelit, o cestách, jak se knížky dostávaly ke čtenářům v zahraničí, ale také přes hranice do ČSSR, napsali knížku Samožerbuch (Praha, Panorama, 1991, původně Toronto 1977).

Obsahuje nejen záznam událostí z počátku nakladatelství, ale i

čtenářskou recepci, doloženou úryvky z dopisů. V seznamu autorů a titulů 68 – Publishers nacházíme mj. následující: Arnošt LUSTIG Miláček (1973), Z deníku sedmnáctileté Peryl Sch. (1979), Egon HOSTOVSKÝ Všeobecné spiknutí (1973), Karel PECKA Štěpení (1974), Pasáž

(1976),

Antonín

BROUSEK Kontraband (1975), Ivan DIVIŠ Noé vypouští krkavce (1975), Ota FILIP

- 65 -


Poskvrněné početí (1976), Václav ČERNÝ Pláč Koruny české (1977), Jaromír HOŘEC Půlnoční Jam session (1977), Ferdinand PEROUTKA Oblak a valčík (1976), Ludvík VACULÍK Morčata (1977), Václav HAVEL Hry 1970 – 1976 (1977), Zdeněk KALISTA Přátelství a osud. Korespondence Jiřího Wolkera a Zdeňka Kalisty (1978), Jiří GRUŠA Dotazník aneb Modlitba za jedno město a přítele (1979) a další tituly. V nakladatelství tiskli: Milan KUNDERA, Ivan BINAR, Ivan KLÍMA, Eda KRISEOVÁ, Karel KRYL, Jaroslav SEIFERT Všecky krásy světa (1981), Jan KŘESADLO Mrchopěvci (1984), Jiří KOLÁŘ

Prométheova

játra

(1985),

Bohumil

HRABAL

Proluky

(1986),

Iva

PROCHÁZKOVÁ Výprava na zlatou rybičku (1988), Dominika TATARKA Listy do večnosti

(1988), Ivan BLATNÝ Pomocná škola v Bixley (1987) atd. Produkce

nakladatelství představila samozřejmě všechny tituly Josefa ŠKVORECKÉHO. Druhé nakladatelství, které sehrálo klíčovou roli, bylo evropské v Kolíně nad Rýnem

založené nakladatelství Index.

Společnost pro československou literaturu

v zahraničí vydala od roku 1971 do roku 1990 sto sedmdesát titulů. Činnost nakladatelství řídil politolog Bedřich UTITZ, od osmdesátých let Adolf MÜLLER. Nakladatelství mělo asi 400 stálých odběratelů. Index nevydával pouze beletrii, ale i politologické, historické studie vztahující se k Československu. Nakladatelství Index vydávalo i díla nečeských a neslovenských autorů, pokud se vztahovala k české tematice. Nejznámější se stala kniha Magická Praha (1978) italského bohemisty Angelo Maria RIPELLINA. Pro existenci a zvláště archivaci činnosti paralelní kultury byl podstatný vznik Dokumentačního střediska československé nezávislé literatury. Získal sídlo na v prostorách patřících knížeti Karlu SCHWARZENBERGOVI v německém městě Scheinfeld. Cílem byla podpora vědeckého bádání v oblasti české s slovenské kultury, historie a politiky, zejména shromažďování, uchovávání a zpracovávání dokumentace českého a slovenského nezávislého myšlení po roce 1948. Pro podporu nejen literární činnosti byla důležitá také činnost Nadace Charty 77, která byla ze Švédska řízena Františkem JANOUCHEM. Autoři, kteří publikovali v Československu v šedesátých letech v prvních dílech pokračovali v tematických liniích i formách vyprávění tak, jak je znali čtenáři v Československu. První díla vydaná v zahraničí vznikala mnohdy ještě za pobytu v ČSSR. Pak však získává jejich tvorba odstup – vnějším pohledem ztvárňují zkušenosti s totalitní mocí. Pak jejich tvorba čerpá z tematiky, kterou nabízí kultura, v níž se zabydlují, anebo se nová skutečnost prostupuje získanými domácími archetypy.

- 66 -


Josef ŠKVORECKÝ v Tankovém praporu (1971, Toronto), sleduje osudy svého Dannyho během výkonu vojenské služby v lidově demokratickém státě

v období

padesátých let. Autobiografické rysy provázejí postavu Danny Smiřického i v románu Příběh inženýra lidských duší (1977), kdy je vypravěč profesorem na univerzitě v Torontu. Podtitul románu Entrtejnment na stará témata o životě, ženách, osudu, snění, dělnické třídě, fízlech, lásce a smrti mnohé naznačuje.

Daniel zprostředkovává

zkušenosti emigranta, v retrospektivě se vrací do jinošských let, ale zvláště v konfrontaci se svými americkými studenty odhaluje jinakost naivních, totalitních a demokratických kořenů životních zkušeností. ŠKVORECKÝ používá vyprávěcí postupy s řadou citací, komentářů a parafrází. Odkazuje k české, angloamerické, ale i ruské literatuře a vstupuje tím mezi texty postmoderní orientace. Daniela HODROVÁ v souvislosti s románem píše o pásmové kompozici: V Příběhu inženýra lidských duší bychom mohli rozlišit pásmo současných osudů emigranty Dannyho a pásmo jeho vzpomínek na rodný Kostelec (ty mají často formu dopisů) – kompozici pásmovou s příznačným protikladem přítomnosti a minulosti tedy Škvorecký realizuje v rámci sféry jediné postavy a jejího příběhu. Citováno podle …na okraji chaosu…, Praha, Torst, 2001, s. 419 Milan KUNDERA patří k autorům, jehož romány začaly čerpají ze střetů české a jiných kultur. Patří k těm osobnostem, které se prosadily a trvale zařadily v evropském kulturním prostoru. Jeho literárním jazykem byla dlouho čeština. Dnes však jeho romány vznikají ve francouzštině. Ve Francii se vedle beletristické práce věnoval také esejistice (psal ji, stejně jako přednášel francouzsky). Vázala se k umění románu, k paměti. Eva Le GRAND ve své knize – eseji Kundera aneb Paměť touhy (Olomouc, Votobia, 1998)

v části nazvané Umění kompozice pojmenovává

některé z rysů

KUNDEROVY románové tvorby. V odstavci (citujeme jej v příkladu) odkazuje k jeho exilovým románům Kniha smíchu a zapomnění (68 – Publishers 1981), Nesmrtelnost (Atlantis 1993), Nesnesitelná lehkost bytí (68 – Publishers, 1985) pojmenovává principy variace, transpozice, hry, polytematičnosti, intertextuality. Teprve v sedmdesátých letech se do české literatury vrací jeden z poúnorových emigrantů Ivan BLATNÝ. Trauma emigrace, úzkost z možného návratu do totalitního státu včetně možných důsledků vyvolaly v senzitivním básníkovi duševní chorobu. Ztracen na psychiatrické klinice v Anglii používal psaní jako jeden ze způsobů existence. Dnes je nezrekonstruovatelné kolik textů bylo pohřbeno v od odpadcích. Jisté je, že z textů, které jeho ošetřovatelka Francis Meachemová začala zápisky shromažďovat a zaslala je do

Toronta, sestavil Antonín BROUSEK sbírky Stará bydliště (1977) a

- 67 -


Pomocná

škola

v Bixley

(1982).

Sledujeme

záznam

rekonstrukce

paměti.

„Rentgenogramy“ o sobě samém. Originální deníky básníka. Základním principem textů je asociace. Jiří TRÁVNÍČEK v interpretační studii píše: Skutečnost slov je Blatnému skutečností viditelně nejsvobodnějším územím, v němž může navazovat opětná blíženectví a zpřítomňovat dávní chvíle; současně však jde o prostor permanentně rozpínavý a pulsující. Slova rodí další slova, čímž se i tematický rámec jednotlivých básní ocitá v nepředvídatelném pohybu a přelévání. Jedná se v pravém slova smyslu o metodu work in progress (upozorňuje na ni A. Brousek), tj. díla ve vývoji, v pohybu, o permanentní opouštění byť i chvilkového ustálení. Citováno podle: Český Parnas, Vrcholy literatury 1970 – 1990, s. 260 Z autorů, kteří byli v emigraci od závěru čtyřicátých let, a publikovali iv letech sedmdesátých a osmdesátých připomeňme např. Miladu SOUČKOVOU, Viktora FISCHLA. Milada SOUČKOVÁ v závěru své tvorby opustila prózu a věnovala se poezii. Jak píše Vladimír PAPOUŠEK v úvodu sborníku Milada Součková Neznámý člověk (České Budějovice, PF JU, 2000): poezii se silným katolickým nádechem a častými evokacemi barokní kultury, ani zde neopustila princip průzkumu osobní paměti a hledání identity jedince v proudu fragmentární skutečnosti, kde záchranou se stávají záblesky znaků schopných v jedinci vyvolat rezonanci vzpomínky (s. 8) Takové jsou Sešity Josephiny Rykrové (1981). Viktor FISCHL, vlastním jménem Avigdor Dagan, žil od roku 1949 jako diplomat po celém světě, ale domovem se mu stal stát Izrael. Své práce psal a nejdříve publikoval v sedmdesátých a osmdesátých letech hebrejsky, v českém překladu se pak prózy objevují v exilových nakladatelstvích, ale výrazně pak na počátku 90. let v Československu. Jeho romány Kuropění (1975) i Dvorní šašci (1990) jsou prostupovány lyrikou a filozofickým tázáním. Kuropění je příběhem lékaře, který se po ukončení praxe stává rádcem, soudcem, usmiřovatelem. Jeho vnitřní monolog je zpovědí, je otevřeným hledáním cesty k Bohu v předvečer druhé světové války. Pátrání po pravdě a Bohu v konfrontaci se zkušeností koncentračních táborů a s pomstou se vyznačuje próza Dvorní šašci. Z autorů, kteří výrazně vstupovali do jinojazyčné literatury je možné připomenout Otu FILIPA a jeho Nanebevstoupení Lojzy Lapáčka ze Slezské Ostravy

(1974), Libuši

MONÍKOVOU a její Fasádu (německy 1987, česky 1991) považovanou za variaci na pikareskní román.


- 68 -

Příklad V Knize smíchu a zapomnění a v Nesmrtelnosti je jasně a pokaždé svým způsobem formulována kompoziční zásada Kunderova románu jako téma s variacemi. To neznamená, že tento princip dynamizuje jenom uvedené romány, právě naopak. Transpozice této na první pohled hudební kompoziční techniky do románu není sice sama o sobě nová, Kunderovou zásluhou však je, že z variačního opakování učinil základ celé své estetiky tázání. Jedná se o postup, který se po vzoru např. Tomášovy donjuanské dráhy hledá při každém opakování „miliontina nepodobného“ a jímž se, aby byla zachována lehkost celku, mobilizuje umění zkratky, elipsy. Při své ludické cestě k poznání se kunderovská variace natolik vzdaluje svému tématu, že se původní téma „nepodobá poslední variaci o nic víc než květina svému obrazu pod mikroskopem (…). Variace jakožto hra popírá sám princip realistické iluze, podřizuje své téma procesu nepřetržité transformace smyslu, a vytváří tak novou románovou jednotu (tematickou, už ne složenou z událostí či faktů!) a v celku díla obdivuhodnou síť intertextových ohlasů. Citováno podle: Le Grand, E.: Kundera aneb Paměť touhy, Olomouc, Votobia, 1998, s. 113 – 114

Úkol k zamyšlení. Až budete pročítat romány Milana Kundery, které vyšly v češtině, sledujte a promýšlejte proměny tematických oblastí a koherenci vyprávěcí techniky v dílech psaných ještě v českém kulturním kontextu a v dílech, které vznikly již za života ve Francii. Část pro zájemce. Pročtěte texty, které vznikly až v době emigrace Josefa Škvoreckého a sledujte proměny postavy Dannyho Smiřického i autorských vyprávěcích postupůKorespondenční úkol. V poetice Daniely HODROVÉ …na okraji chaosu… vyhledejte pasáž, které se vztahují k tvorbě Arnošta Lustiga, Joserfa Škvoreckého, Jiřího Gruši a Milana Kundery. Promyslete a vyložte nejvýraznější poetické znaky jejich tvorby.

Shrnutí kapitoly. Spisovatelé, kteří opustili (o své vůli, nebo z donucení) Československo a dále rozvíjeli své tvůrčí aktivity, publikovali své původní práce v češtině v exilových nakladatelstvích, byli překládáni do jiných jazyků, nebo asimilovali do jinojazyčné kultury. V sedmdesátých a osmdesátých lete do kontextu české poválečné literatury stále promlouvají i autoři, kteří patří k tzv. poúnorové emigraci. Texty vznikající v kontextu zahraniční tvorby se vyznačují otevřeností systému, mnohovýznamovostí a strukturní pestrostí.


- 69 -

Otázky: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

Které osobnosti české literatury emigrovaly v průběhu 70. let? Kdo asimiloval do jinojazyčné literatury? Kdo a v jakém textu zaznamenal vznik exilového nakladatelství Která zahraniční nakladatelství profilovala českou literaturu za hranicemi? Kteří autoři tiskli v exilových nakladatelstvích? Je produkce zahraničních nakladatelství zajímavá z hlediska žánrů? Které nadace a organizace podporovaly českou kulturu ze zahraničí?

Další zdroje: • • • •

HAMAN, A.: Arnošt Lustig, Praha, H & H, 1995 RICHTEROVÁ, S.: Slova a ticho, Praha, ČS, 1991 CHVATÍK, K.: Melancholie a vzdor, Praha, ČS, 1992 CHVATÍK, K.: Svět románů Milana Kundery, Brno, Atlantis, 1994

Průvodce studiem. Paralelní literatura doma i v zahraničí udržovala jednu z linií kontinuálního vývoje české literatury. Vytvářela zázemí, z něhož se v následujících devadesátých letech začala literatura dynamicky proměňovat. Až budete pročítat texty vzniklé v době normalizace v zahraničí začnete si utvářet problémové shluky, které využijete při studiu literatury následujícího období.


- 70 -

PROZAICI A BÁSNÍCI V LETECH OSMDESÁTÝCH A NÁSTUP AUTORŮ LET DEVADESÁTÝCH V této kapitole se dozvíte: •

O situaci v literatuře v průb ěhu osmd esátých let

•

O tvů rcích, kteří oficiálně vymezovali rámec literatury, i o těch, kteří jej překra čovali

•

O dílech prozaik ů a básníků žijících na okraji oficiálního literárního života

•

O autorech debutujících v záv ěru osmd esátých let

Klíčová slova této kapitoly: Fungující literární organismus, „generace pětatřicátníků “, literárnost, civilnost, všednodennost, autobiografičnost, umělá scenérie, snové krajiny, almanachy, polemika, ideologické sebeuvědomování společnosti, reminiscence, paměti, deziluze, traumata, existenciální prožitky, střídání vypravěčů , magický realismus, identita, fantasknost, mnohoznačnost, dějový dialog, slang, dialekty, retrospektivní pásmo, korespondence, exprese, „předčasné memoáry“, sociologická sonda, filmový střih, proud vědomí. Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 2 hodiny

- 71 -


PROZAICI A BÁSNÍCI V LETECH OSMDESÁTÝCH A NÁSTUP AUTORŮ LET DEVADESÁTÝCH Osmdesátá léta na straně jedné zůstávají součástí normalizovaného stavu literatury a kultury na straně druhé z ní tu nenápadně tu nápadněji vykračují. V oficiální literatuře byla v té době určující tzv. generace pětatřicátníků. Většinou básníci debutující na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se stali rozhodující skupinou v spisovatelském svazu (Michal ČERNÍK se v závěru osmdesátých let stává předsedou Svazu československých spisovatelů), na postech šéfredaktorů a redaktorů (Karel SÝS vede časopis Kmen, Jiří ŽÁČEK má rozhodné slovo v nakladatelství Československý spisovatel) atd. Roli této generace, jejich tematického záběru, jejich poetiky jedinečným způsobem pojmenoval Vladimír MACURA, když interpretoval sbírku Jiřího ŽÁČKA Anonymní múza z roku 1976. Na počátku devadesátých let napsal: Jiří Žáček (1945) patří ke generaci básníků, kteří vstupovali do literatury na samém sklonku let šedesátých. Stali ještě natolik stranou centra literární i politické aktivity, že nebyli předem odsouzeni k mechanickému vyloučení ze scény, ba dokonce se do značné míry s nimi – byť zpočátku nepříliš ochotně – počítalo. Měla se tak s jejich pomocí vytvořit iluze „obvykle“ fungujícího literárního organismu, která by aspoň zčásti maskovala skutečnost, že to byl organismus zcela ochromený čistkami a dalekosáhlými „normalizačními“ opatřeními na všech úrovních. V básních Karla SÝSE, Jiřího ŽÁČKA, Petra SKARLANTA, Petra CINCIBUCHA, zčásti i Michala ČERNÍKA a od poloviny sedmdesátých let pak i v poezii Josefa ŠIMONA a dalších se postupně utvářela poetika, odlišující se od vidění světa, se kterým o desetiletí dříve vystoupili Josef HANZLÍK, Jana ŠTROBLOVÁ, Václav HONS, stejně jako od vidění světa dalších nadějí šedesátých let Ivanem WERNISCHEM počínaje, přes Petra KABEŠE, Pavla ŠRUTA, Jiřího GRUŠU, Josefa PETERKU, Antonína BROUSKA, Vladimíra JANOVICE až třeba k Miloslava TOPINKOVI. Společným jmenovatelem

této poetiky bylo zpochybnění

vypjatého uměleckého

postoje, polemika s literárností a hledání zcela civilního básnického sdělení. Takového civilního rámce, který by sbližoval básníka se čtenářem, nenadřazoval jeho postoj obecnému všednodennímu rozměru života ostatních. Poezie tu nyní měla dávat najevo svou důslednou autobiografičnost, snažila se unikat z umělých scenérií, snových krajin do zcela konkrétních lokalit – nejčastěji městských a přímo sídlištních, snažila se spíše být diářem dojmů a postojů než pozváním do vlastního autonomního a výlučného světa. (Citováno podle: Český Parnas, Praha, Galaxie, 1993, s. 120)


- 72 -

„Generace pětatřicátníků“ se zřetelně představila i ve dvou almanaších z počátku osmdesátých let: Zrychlený tep (1980) a Slovník lásky (1981). Recepce sborníků vyvolala diskusi, odehrávající se na stránkách Rudého práva a Tvorby. Započal ji Jaromír PELC, a pak následovaly vzrušené reakce PELC – ŽÁČEK – PELC – PETERKA – PELC RZOUNEK – SÝS. PELC vytýkal básníkům neschopnost domýšlet souvislosti, nechuť formulovat svůj vlastní názor, jejich poezii nazval přetřásáním stále stejných patálií. ŽÁČEK reagoval na přetřásání osobních lapálií a psal o vnitřní pravdivosti autora, která otvírá možnost dialogu se čtenářem a dovoluje mu ovlivňovat společenské vědomí. PETERKA ve své reakci vymezoval poezii následovně: Poezie jako specifická oblast ideologického sebeuvědomění společnosti je více než jiné obory živou myšlenkou. PELC se ve své další reakci odvolával na Jana LUKEŠE, kterého vždy iritovala lhostejnost nebo povrchnost a na Vladimíra NOVOTNÉHO, který jasně pojmenoval nemoc této literární garnitury pojmem „papírová idyla“. RZOUNEK zdůrazňoval nutnost vymezení vztahu světového názoru a tvorby mladé a střední generace. SÝS celou diskusi uzavřel: Po pravdě řečeno jsem tím vším už dost unavený. Chci však ještě říci toto: věřím, že rozvinutá socialistická společnost, právě ona, umožní rozvoj bohaté mnohovrstevnaté literatury, která se nebude vyhýbat žádné oblasti lidské činnosti, neboť všechno člověkem poměřuje. A za to se budu prát vždy. (Citováno podle: GALÍK, J.: Česká literatura po roce 1945 (1969 – 1983), Olomouc, UP, 1985, s. 16 – 21) Poezii osmdesátých let určovali v oficiální linii Jiří TAUFER, Josef RYBÁK. Na počátku osmdesátých let se uzavřela tvorba Vladimíra HOLANA, Viléma ZÁVADY. Ze slavné meziválečné generace v osmdesátých letech promlouvala ještě původní tvorba Jaroslava SEIFERTA. Ten v roce 1981 nejdříve v zahraničí, později v cenzurované podobě doma, v definitivním vydání až v roce 1992, představil své prozaické Všecky krásy světa. SEIFERT vzpomíná na rodinné zázemí, na své literární druhy, na vlastní pojetí poezie. …v knize Všecky krásy světa události setrvávají ve svém reálném světě, jen se podřizují vedle stylizace detailů i autorovu záměru odvšednění vyprávěného. (PEŠAT) V roce 1983 vydal sbírku Býti básníkem, která nás prozaizovaným veršem vyznání. Zdeněk PEŠAT

uvádí do světa reminiscencí a

(1991) v seifertovské monografii píše o souladném životním

pocitu. Z vyzrálých autorů je na počátku osmdesátých let upřena pozornost na: Jana SKÁCELA, Oldřicha MIKULÁŠKA, Ladislava FUKSE, Ludvíka KUNDERU, Jiřího ŠOTOLU, Vladimíra KÖRNERA.

- 73 -


Jan

SKÁCEL

vydává Dávné proso (1981), Naděje s bukovými křídly (1983),

Odlévání do ztraceného vosku (1984) a sbírku Kdo pije potmě víno (1988). Ve sbírkách vstupujeme do jedinečného času a prostoru, do krajin ticha, dětství, lásky. SKÁCELOVY sbírky se napájejí v lidové tradici. Jiří ŠOTOLA po tragické epizodě z první světové války, románu Malovaný děti (1983), próze Róza Rio (1986), vydává hořce ironický román Podzim v zahradní restauraci (1988). Román sleduje poslední roky života středoškolského profesora, který se ze samoty a vzpomínek načas vymaňuje, aby pomohl své bývalé žačce v životních nesnázích. Jinak je jeho svět ponořen do samoty, vzpomínek a spěje ke smrti. Blahoslav DOKOUPIL o románu v Slovníku české prózy 1945 – 1994, Ostrava, Sfinga, 1994, napsal: Spojení patosu s ironií, oscilace mezi krajními póly, dává románu podobu deziluzivní a seberozdíravé výpovědi, prostoupené nedůvěrou k velkým slovům, absolutním jistotám a ideálům na výsostech. (…) Střetání banality a vznešenosti, sentimentu a posměchu, pouťové romantiky

a cynismu

umožňuje autorovi vyjádřit neuchopitelnost života, který trvá navzdory prohrám jednotlivců, který nemá jiný smysl, než jaký do něj vložíme. (s. 385) Vladimír KÖRNER ve své tvorbě trvale sleduje osudy člověka svázané s minulými historickými epochami. S jeho hrdiny vnímáme traumata a

existenciální prožitky, které

přesahují do našeho času. Takový je příběh Jessenia v Lékaři umírajícího času (1984). Knižní podoba příběhu vznikala z KÖRNEROVA scénáře pětidílného televizního filmu, který režíroval M. LUTHER. Prožitek hromadných masakrů v době prusko – rakouské války spojuje hrdiny románu Post bellum 1866 (1986). Příběh konfidenta vypráví Život za podpis (1989). S první světovou válkou je svázán příběh válečné vdovy Anděl milosrdenství (1988) Výrazně vstoupil mezi prozaiky v průběhu osmdesátých let Jiří KRATOCHVIL. V roce 1988 vydal Medvědí román, o rok později román Uprostřed nocí zpěv. O své prvotině v doslovu vydání v roce 1990 mj. napsal: …všimni si třeba mých vypravěčů, jak se stále na někoho obracejí, na někoho pokřikují a někoho zas doprošují, jak jsou, strupi, vlezlí, a vůbec, je to nejspíš vyrušovaný a přerušovaný rozhovor a čtenář by měl mít pocit, že takový román vzniká přímo před jeho očima, se všemi přeřeky a přeštěky, vybočováním a odbočováním a neukončeností, střídáním způsobů vyprávění a střídáním vypravěčů… (s. 265) Druhý román Uprostřed nocí zpěv bývá řazen mezi díla s rysy magického realismu. Vypráví, proplétá a spojuje příběhy dvou mladých mužů. Oba podnikají cestu ke své vlastní identitě, oba potřebují identifikovat své otce. Děje plné básnické obraznosti, fantasknosti, mnohoznačností oživují události druhé světové války, jejího konce s odsunem Němců, únor 1948, období padesátých let až sedmdesátých let.

- 74 -


Výrazným autorem byl v osmdesátých letech také Ludvík NĚMEC. Román se odvolává na fáze šachové partie, je prostupován teorií šachové hry, která se stává určující pro hlavní postavu. Oto hledá sebe, hledá pravdu o smrti své bývalé přítelkyně. Marasmus, deziluze, egoismus obklopují a mrzačí jeho osobnost.

Cesty mladých mužů za vlastní

identitou pak NĚMEC sleduje i v prózách: Průvodce povětřím a tmou (1988) a Negativ (1989). Na figury periferie se ve svých prózách soustředil

Václav DUŠEK. Už od

sedmdesátých let představoval svou postavu Tadeáše Falka v románech Pana nebo orel (1974), Druhý dech (1975), Tuláci (1978), Dny pro kočku (1979). Postava, která nese četné autobiografické rysy, se pohybuje na periferii společnosti, ale nesmlouvavě hájí hodnoty přátelství, lásky, cti. Takové jsou i hlavní postavy v prózách Lovec štěstí (1980), Kukačky (1988), Skleněný Golem (1989). Skleněný Golem zachycuje reálie dospívání v padesátých letech. V závěru sedmdesátých let se představil i Josef FRAIS, který na sebe upozornil v procesech kolem divadélka Waterloo na prahu sedmdesátých let. Jeho Muži z podzemního kontinentu (1978) jsou oslavou hornické práce, jsou o radosti ze života, o schopnosti vnímat hravost a krásu života. Jistota hlavního hrdiny se opírá o lidské společenství, kde je určující fyzická síla, kamarádství, humor. Román umístěný do ostravsko – karvinského revíru oživují hornický slang a dialekty. Do hornického prostředí zavedl FRAIS čtenáře i v rozsáhlém románu Šibík 505 (1979). Programově optimistický obraz světa pak podal v řadě románů, a novel, které nepřetržitě v 80. letech publikoval, mj. Narozeniny světa (1981), Strom na konci cesty (1985), Plechový slavík (1986), Osmý den týdne (1986). Baladicky laděným příběhem z valašské vesnice Mluviti stříbro se v roce 1982 představil Antonín BAJAJA. I jeho druhá próza Duely (1988) je situována na Valašsko. Je vnímána

v příbuzenství Sekyry Ludvíka VACULÍKA.

BAJAJA v mnohovrstevnatém

příběhu konfrontuje životní osudy několika generací jedné vesnice, jednoho rodu. Využívá k tomu retrospektivní pásma, fiktivní zápisky, úryvky z korespondence, textové segmenty z různých časových období,

vnitřní dialogy,

míšení lyrického s fantaskním, reálným a

snovým, střídaní perspektiv vyprávění, valašský dialekt. Nad společenskou kritikou dominuje psychologické prokreslení postav, zachycení motivací jejich činů. V osmdesátých letech zaujala svými hrdinkami i řešenými a prociťovanými situacemi Jana ČERVENKOVÁ. Semestr života (1981) je příběhem učitelky češtiny a dějepisu, která je po ukončení vysokoškolských studií umístěna do jednoho západočeského maloměsta. Střety se členy učitelského sboru, závist a žárlivost ji dovádějí na pokraj

rezignace. Vlastní

- 75 -


semestr života se uzavírá jejím znásilněním partou závozníků. Próza psaná v ich - formě obsahuje četné ironické a sebeironické komentáře, lyrické i expresivní

pasáže, využívá

slangovou i vulgární vrstvu jazyka. Realita se sráží s ideály. Věno pro Yvettu Márovou (1989) naopak představuje antihrdinku, která se snaží vytěžit z přetvářky a konzumnosti společnosti „rozvinutého socialismu“. Mezi prozaiky ve sledovaném období zaujal i Zdeněk Zapletal. Ten v sérii próz, „předčasných memoárů“, „beletrizujících deníků dospívajících“- vyslovuje generační pocity a frustrace: mj. Až přijdou plískanice (1980), Poslední knížka o dětství (1982). Román Půlnoční běžci (1986) má podobu sociologické sondy do života maloměsta v osmdesátých letech. Přesná struktura románu představuje život osmi typizovaných postav - Inženýra, Doktora, Barona, Pilota, Šampióna, Zubaře a Ošetřovatele. Osm postav, osm bytů, osm intimních příběhů. Monotónnost a naděje běhu, útěku, vítězství se dostávají do napětí. Alexandra BERKOVÁ na sebe upoutala velkou pozornost čtenářů i recenzentů prvotinou Knížka s červeným obalem (1986). Devatenáct kratších próz se soustředilo na osudy ženských hrdinek od dětství k dospělosti. Vypravěčství je založeno

na náboji

mluveného slova, na schopnosti napsat dialog. Milan SUCHOMEL k tomu poznamenal: Řeči implikují už v sobě příběh. (s. 338) Situace přicházejí samy, do situací se člověk dostává ani neví jak. Často ani neví, že v nějaké situaci je. Někde něco zahlédne, něco zaslechne, do něčeho se zaplete, něco ho při tom napadne a ty nápady nejsou docela z něho. Až když si uvědomí chaos, kterému je vydán, započíná jeho reflexe. Vysvětlivky tady nic nespraví, ani ty předem nachystané, ani ty dodatečné, vysvětlivky nejsou smysl, ani ho nedávají. Zbývá leda rekonstruovat komunikační procesy, kterými člověk stále prochází. Tak se o sobě může dovídat, kde je, jaký je, jak přichází k sobě a o sebe. Může rekonstruovat a dekonstruovat. (citováno z Českého Parnasu, s. 338 a 340). Románem o odpovědnosti a mravní

identitě se představil Michael TŘEŠTÍK

v románu Zdi tvé (1988). Povídkami o kuriózních postavách s jejich tragikomickými příběhy zaujal v prvotině Rakvářova dcera a jiné prózy (1985) Radoslav NENADÁL. Povídky využívají techniku filmových střihů, proudu vědomí, simultaneity, záznamy autentických hovorů.

Představují kuriózní postavy a jejich pitoreskní příběhy

z prostoru pražského

Starého Města. Nejen „povídkami magického realismu“ (Chvatík) Požár v krabici na klobouky (1975), výbor z povídkové tvorby v souboru Holky, požár, kariéra (1989),

se do

literatury jako prozaik uvedl Petr PROUZA. V roce 1985 vydal Život střídá smrt, psychologický román o manželském páru, který prohraje svůj zápas se ženinou zhoubnou nemocí. Román navazuje na Krámek s kráskami (1981), kde se poprvé setkáváme s postavou


- 76 -

Pavla Rajtera, který tápe v životě pracovním, manželském, intimním, aby v závěru pochopil sílu rodinného zázemí. V zahraničí či samizdatu publikující autoři se přikláněli k autentické linii výpovědí. Eva KANTŮRKOVÁ vydala v roce 1980 knihu rozhovorů Sešly jsem se v této knize (tehdy pod názvem Dvanáct rozhovoru), která dokumentuje osudy a názory žen, které byly svázány s disentem. V nich jako by se KANTŮRKOVÁ

vrátila ke svému původnímu povolání

novinářky. O čtyři roky později pak beletristicky zprostředkovala svůj pobyt ve vězení v próze Přítelkyně z domu smutku (v cizojazyčných vydáních jako Moje přítelkyně z domu smutku). V krátkých příbězích vykresluje psychologii spoluvězeňkyň a problémy, s nimiž se musela intelektuálně zaměřená žena těžce vyrovnávat. Kniha dostala v roce 1984 cenu Toma Stopparda za nejlepší dílo roku české a slovenské neoficiální literatury. Ivan KLÍMA od závěru sedmdesátých let tiskl soubory povídek, které realisticky zaznamenávají zážitky disidenta. Má veselá jitra (1979), Moje první lásky (1985), Moje zlatá řemesla (1990) nesou v sobě množství autobiografických odkazů, stejně jako román Láska a smetí (1988). Zkušenosti exilu se staly iniciací pro tvorbu Lubomíra MARTÍNKA. Cizinci, ahasverové v jeho prózách skládají obraz světa, obraz člověka v závěru XX. století z tříště sebeanalytických zpovědí, záznamů rozhovorů, nekompromisních pozorování, vzpomínek, zážitků četby atd. Tak se ocitáme v Paříži Linka č. 2 (1986), v asijských zemích a Anglii Mys dobré beznaděje (1990). MARTÍNEK své texty píše také jako podněty k úvahám o smyslu a technice psaní, zvláště v próze Persona non grata (1988). Osmdesátá léta se stala roky debutu a nástupu Jana KŘESADLA alias psychologa, sexuologa, muzikologa

Jana PINKAVY.

Jeho Mrchopěvci (1984) se odehrávají

v Československu čtyřicátých a padesátých let. Napínavý příběh, v němž je určující sexuální vydírání, má důmyslnou, složitou stavbu. Ta využívá poznámky z odborné literatury (muzikologie, lingvistika, historie), cizojazyčné citace. KŘESADLO aplikuje do textu více vrstev jazyka (spisovnost, archaičnost, klišé, hovorovost, vulgárnost), aby dosahoval komického, parodického, poetického účinku. V básnické tvorbě nastupujících autorů dochází k odklonu od metafory, popěvku, smyslnosti, které se staly určující pro SÝSE, ŽÁČKA, ČERNÍKA. V rámci generace tuto ustrnulost překonal Josef ŠIMON básnickou sbírkou Vyvolávač (1988). Miroslav ZELINSKÝ k tomu v analýze sbírky napsal: Šimon touto knihou překročil na samém konci existence jedné ideologické doktríny vlastní stín a ocitl se mimo rámec generace, nazývané po hlavních protagonistech sýsovsko – žáčkovskou, sýsovsko –peterkovskou. (s. 362) ŠIMON

- 77 -


se názvem sbírky i prvního oddílu odvolával k textu Oldřicha MIKULÁŠKA z básnické sbírky Ortely a milosti (1958). Šimon se stal autorem, který zřejmě ve své generaci nejpalčivěji popsal svou zkušenost s „betonovým syndromem“ sedmdesátých a osmdesátých let, se sídlištním odcizením, jež se stalo jedním z erbovních znaků části poezie uplynulého dvacetiletí. (citováno podle Českého Parnasu, Praha, Galaxie, 1993, s. 362, 363). S nonkonformním a pro osmdesátá léta provokativním nábojem vstupují do poezie a prózy tvůrci, které Andrej STANKOVIČ představil v almanachu Už na to seru, protože to mám za pár. Vystoupili na veřejnost se svými pocity ohrožení, zhnusení, samoty, citlivosti a ochranné agresivity. Se subjektem, který se cítí jako vyvrženec. Takové je „já“ Jáchyma TOPOLA ve sbírkách Miluju tě k zbláznění (1988), V úterý bude válka (1993). Taková je hlavní postava románu Medorek (1985) Petra PLACÁKA. Miroslav KOVÁŘÍK uváděl neúnavně večery a půlnoční rozhlasové pořady Zelené peří, z nich vznikaly stejnojmenné almanachy. Mnozí autoři prošlí zkušeností těchto pořadů pak debutovali v mladofrontovní edici Ladění, která začala vycházet v závěru osmdesátých let. V básních se opět začala objevovat individualita, nejistota, otázky. Zvolený název edice navíc odkazoval k válečné básnické sbírce Františka HALASE, tak připomínal nejen jeho jeko tvůrce, ale také jako výrazného redaktora, který ve své edici První básně v nakladatelství Václava Petra uváděl do literatury mj. Jiřího KOLÁŘE, Jiřího ORTENA, Josefa HIRŠALA aj.

V rámci Laděni debutovali: Lubor KASAL, Norbert HOLUB, Jaromír TYPLT,

Svatava ANTOŠOVÁ. K výrazným sbírkám osmdesátých let patří i Chvění závodních koní Sylvy FISCHEROVÉ (1986) a Já, Kryštof Kolumbus (1985) Jiřina SALAQURDOVÉ. Pro osmé desetiletí dvacátého století jsou nepřehlédnutelní písničkáři, zhudebnělé texty. Od počátku sedmdesátých let vycházely texty Josefa KAINARA, Jiřího SUCHÉHO, Václava HRABĚTE v interpretaci Vladimíra MIŠÍKA,

Evy OLMEROVÉ, Jiřího

SUCHÉHO, Michala PROKOPA, skupin Framus Five, Flamengo, ETC, Marsyas, C. & K. Vocal. Později se mezi textaře přiřadil i Pavel ŠRUT (mj. LP Kolej Yesterday). Vysokou poetickou hodnotu měly texty autorů: Vladimíra MERTY, Zuzany MICHNOVÉ, Ladislava KANTORA, Jana BURIANA, Jiřího DĚDEČKA, Jaromíra NOHAVICY, Karla PLÍHALA aj.


- 78 -

Část pro zájemce. Vyhledejte ve slovnících a knihách literární teorie, ve slovnících literárních pojmů, v poetikách pojem „magický realismus“. Vymezte jeho hlavní znaky a literární představitele. Korespondenční úkol.

Vyhledej v souboru Český Parnas, Praha, Galaxie, 1993 a Slovník české prózy 1945 1994, Ostrava, Sfinga, 1994, interpretace básnických sbírek a prozaických textů, které se váží k období osmdesátých let a vymez tematické okruhy, básnické a prozaické prostředky, které ukazují k jedinečnosti těchto děl v rámci autorského kontextu či ve vazbě na stav literatury v osmém desetiletí dvacátého století.


- 79 -

Shrnutí kapitoly. Osmdesátá léta v sobě již skrývají zárodky mnohovrstevnaté literatury let devadesátých. Sledujeme-li vypravěčské techniky, využití literárních žánrů, pojetí básnického subjektu ve všech třech komunikačních okruzích, nacházíme celou řadu styčných bodů. Literatura, přestože byla ještě oficiálně pod normalizačním tlakem, již hledala vlastní cesty k estetickému vyjádření.

Otázky: 1. Kdo patří do tzv. generace pětatřicátníků? 2. Kteří tvůrci byli „generací pětatřicátníků“ vytlačeni z paměti čtenářů? 3. Které pojmy patří do poetiky „generace pětatřicátníků“? 4. Jak se jmenovaly almanachy, v nichž se představovali postupně tvůrci osmdesátých let? 5. Kdo se účastnil polemiky kolem vymezení charakteru poezie střední generace? 6. Kteří autoři – básníci a prozaici – narušovali literární klišé osmdesátých let? 7. Kdo z autorů psal „předčasné memoáry“? 8. Jakými pojmy byste charakterizovali prvotinu Alexandry Berkové? 9. Jak se jmenuje cena, která byla ze zahraniční udělována nejlepším dílům české a slovenské neoficiální literatury? 10. Čí písňové texty obohacovaly básnické slovo osmdesátých let?

Další zdroje: • • • • • • • •

HOLÝ, J.: „Česká literatura 1970 – 1990, in: Český Parnas. Interpretace vybraných 60 děl autorů, Praha, Galaxie, 1993, s. 9 – 30 CHVATÍK, K.: „Zpráva o četbě prózy z domova“, in: Pohledy na českou literaturu z ptačí perspektivy, Praha, Pražská imaginace, 1991, s. 148 – 155 JUNGMANN, M.: Cesty a rozcestí. Kritické stati z let 1982 – 1987, Londýn, Rozmluvy, 1988 JUNGMANN, M.: „Česká próza v normalizačních strázních“, in: V obklíčení příběhů, Brno, Atlantis, 1997, s. 17 – 41 KOŽMÍN, Z., TRÁVNÍČEK, J.: Na tvrdém loži z psího vína, Brno, Jota, 1998, zvláště část: „70. a 80. léta“, s. 137 – 236 KOŽMÍN, Z.: Skácel, Brno, Jota, 1994 PEŠAT, Z.: Jaroslav Seifert, Praha, Československý spisovatel, 1991 LUKEŠ, J.: Prozaická skutečnost, Praha, MF, 1982

Průvodce studiem. Četba je pro studium literatury určující. Není marné hledat své cesty k sebevyjádření studiem sekundární literatury. Inspiraci můžete najít i v komentovaných bibliografiích. Jednu nabízí i KOŽMÍNOVA a TRÁVNÍČKOVA kniha Na tvrdém loži z psího vína. V oddíle Literatura (Výběrový a komentovaný soupis) určitě najdete inspiraci k dalšímu studiu.


- 80 -

Č ESKÁ LITERATURA II ( )

Recommend Documents