* Bytost racionální x emocionální. Rozpůlenost? Ne dvojdomost. * I rozum zná emoce" i rozum bolí

Glosa: Emoce v umění Napsal uživatel Prof. Miloš Horanský Neděle, 11 Květen 2014 02:40 - Aktualizováno Pondělí, 12 Květen 2014 10:06

* Bytost racionální x emocionální. Rozpůlenost? Ne – dvojdomost.

* I rozum zná „emoce" i rozum bolí.

* Emoce odhaluje, obnažuje bytost. Co je obnažená bytost: Autentická. Psychicky nahá. Nekontrolující se. K dialogu naprosto rozevřená. „Krutá" k sobě i okolí. Vnějšími popudy zhusta neutišitelná.

* Umělecká tvorba má právě z důvodu malé ovladatelnosti emocí za konstitutivní prvek jejich používání. Emoce tak o nás mocně vypovídá a jimi vede k existenciální dřeni. Umění, tvorba tedy „plave" na naší emocionální vlně.

1/7


Nedopočitatelná řada a rejstřík emocí.

I tak říkajíc nekomplikovaný člověk má složité emocionální záhyby. Umělecké dílo má sugestivní sílu vnikat do naší existence.

* Praprastopy tvorby. 25 – 30 000 let př. n. l. – jeskynní malby (jižní Franice, ale vlastně rozeseto po celém glóbu). * Konkrétněji k nejznámější malbě v jeskyni v Lascaux – Úžas. Obdiv. Strach. Úcta. Ohromení. Zaříkávání. Schopnost gradovat emoce volbou barvy. Schopnost modelovat dramaticky prostor výjevu.

* Prahudba: zdrojem příroda a emoční hladina a i náhodná nabídka nástroje (píšťala – a její varianty podle přírodní nabídky). * Přírodou též nabídnutá náhodná dutost předmětu. Jeho ozvučnost... Pak bubínek, buben a odtud už blízko k duetu: píšťala a bubínek.

* Zásadní emocionální síla a sálavost tempa a rytmu. Neboť i somaticky jsme na tempu a rytmu (dech, tep, proudění, tlak, napětí...). K hudbě a rytmu se přidává tanec. Silný výraz fyziologické i emocionální řeči těla. Tanec sólo, tanec dvojice, tanec kolektivní – vždy jiný emocionální zážeh a bohatství. Hromadně sdílené emoce mají sledovatelně vyšší respekt. Hodně odlišnou temperaturu než emoce žitá sólo. Emocionální výtrysky mají rády zveřejnění a exhibici... (Odtud blízko k divadlu

2/7


– řeč bude později).

*„Vynález", objevení řeči! – detonace emocí. Diferencované sdělení: intimita i bouřlivá otevřenost. Šepot i řev. Vášeň je náhle verbalizovatelná.

* Člověk vysoko nad přírodou a okolím. Co všechno umí řeč...

* Řeč dokončuje strukturalizaci člověka. Je to zásah silnější než cokoli dosud v jeho vývoji. Hudba možná na slova, se slovy, zpívaná slova. (Jaký další význam pro sdělování emocí).

* Emoce jsou vyjádřitelné na nejjemnější stupně. Odtud nesmírná kultivace ve vyjádření a pojmenování emocí. Emoce nemluví jen řečí, ale též podřečí, neříká jen text ale podtext. Řeč jako sociální výbuch a okouzlení. Nové emoce. Nové možnosti sounáležet. Člověk je snadno sám – má řeč a slova, ale stejně tak je jimi kolektivní, masový, obecný. To všechno mohutně ovlivní emoční život, emocionální žhavost a její recepci.

3/7


* Řeč nejen umožnila pojmenovat poznané – ale sémantickým uměním zachytit brutální i nejsubtilnější projevy našich emocí.

* Umění zobrazující vnitřní život člověka (divadlo, film, televize, rozhlas...) a ovšemže literatura, mají stějžejní téma – emoce. Už divadlo antické (5. stol. př. n. l. ) tragédie Aischylovy, Sofoklovy, Euripidovy spojily gestem zásadním a geniálně obsažným postoje náboženské, občanské a osobní silnou emocionální vazbou do úchvatné jednoty.

* Od antiky, přes Shakespeara, Molièra, Strindberga, Čechova až po současné autory krutého existencialismu a nihilismu spojuje umění pokus vyjevit vesmír lidských emocí.

* Přidal se i film od Chaplina a zejména od 50. let minulého století emancipovaný a zralý k velkým uměleckým výkonům. Podává díky intimitě kamery sestup do hlubin našich emocionálních vrstev.

* Literatura ve vrcholných kreacích – Homér, Cervantes, Joyce, Proust, Puškin, Faulkner, Dostojevskij, Kafka, Broch, Musil, Camus... a nespočet jiných - nás obohacuje obrazy nezměrnosti emocionálního života homo sapiens.

4/7


* Je zřetelné, že sémantické umění odvozuje valnou část své potence ze schopnosti nejhlubších vrtů do naší emocionality.

* A co teprve „nesémantická" hudba. Po celé epochy nebyla o jiném. O jiném nám nehrála, nezpívala. Pronikala řečí bezeslovnou přímo do oceánů našich citů, sama jimi naplněna. Jen pár zastavení tematických: Úžas z přírody. Úchvat milostný. Celý rejstřík vášní intimních. City mateřské. Vzdemutí vlastenecké. Žaly nejintimnější. Vlny nadšení kolektivních. Vzpínání k Bohu... * Ani ta část hudby posledních desetiletí, která je antiromantická a hodně zracionalizovaná se nezřekla hrát a zpívat o emocích a útočit na posluchačovy city. A formy i cesty tvůrců mohou být rozdílné, ale emoční doteky jim nejsou cizí, pokud jsou to opravdu tvůrci.

* Nutné zastavit se obecněji u umění současného, tedy postmoderního, které se často skrývá před emocemi, šetří jimi, dá se říci, že se za ně stydí. Emoční výraz rádo podává poddimenzovaně, prý úsporně, diskrétně, cudně. Leč není to síla, ale slabost a faleš. Jakýsi až naivní antiromantismus. Prý „moderní člověk" je bytost racionální, v citech potlačená, emocemi méně nabitá... Omyl, nesmysl, z nouze ctnost, ze slabosti program. Civilizační slupka není naší podstatou. Vnějšek lže o vnitřku. Trendy a módy nejsou grund.

Člověk je bytost emocionální. Tudy vede jeho vnitřní stopa. Módní slupka nás odchyluje od naší podstaty a jen maskuje neumětelství vyslovit velký cit, vzduté vášně, patos vztahů – odvěká ložiska lidského rodu.

5/7


* Architekturu nazvěme „zkamenělou emocí". Pyramidy – zbožštění faraona, veleúcta. Strach. Chrámy od úpatí dějin až po současné – vertikalita, transcendentála, Bůh. Letiště –mocná síla techniky, katapult nad limity. Dálnice – rychlost, emocionální tlak času a cíle. Gotická katedrála – vzhůru. K velikosti Boha. Barokní chrám – vichřice emocí, vír unášení, pohyb. Dřevěnka – útulno, domov, bezpečí, sounáležitost s přírodou. Mrakodrapy – jak pěkné slovo říká - síla techniky drápající se do nebe, duch inženýrství i pýchy. Architekt Gehry – asi 10 let stará galerie Guggenheim v Bilbao. Zvenčí drtivá energie,... zlo deformace? Uvnitř v paradoxním kontrastu velebnost, elegantní prolínavost zlomů a výškových rozdílů. Chrám kultury, vznos, pokora.

* Architektura, ač se to zdá nečekané, je bez emočního zásahu jen mrtvé zdivo. Od božích muk přes kapličku, kapli, kostelík, kostel – až k chrámu, dómu a katedrále... Jsou to jen stupínky a stupně projevené úcty a citu zbožnosti. Šarm je v tom, že kráčí od nepatrnosti a prostoty k ohromení z monumentality. * Takže ano, dá se říct, že architektura jsou zkamenělé emoce – a myslím, že velikost a krása architektury je přímo úměrná intenzitě a množství nádherného živlu lidského nitra – emocí.

* Ačkoliv to souvisí s tématem volně – v podstatě však velmi těsně. Jde o termín víc a víc frekventovaný – tzv. EQ. Neměříme už jen kvocient inteligenční, ale!!! Emocionální, emoční. Emocionální inteligence se stala už nejvýznamnějším fenoménem měřítek jak ohodnotit lidskou bytost: Empatie. Sociální cit. Vztažnost k druhým. Umění dialogu. Míra soucitu. Adaptabilita na situace jiných bytostí. Přizpůsobivost na odlišné milieu. Konjunkce s přírodou. Frekvence citové vzrušivosti... Pátrání po EQ?! Hle – jaký důkaz o důsažnosti mocné a trvalé energie naší emocionality a obraz kvality jedindce!...

* Na závěr některé maximy: -

6/7


- Umění emoce obnažuje, zveřejňuje a synchronně tím kultivuje. - Kolik a jak umí tvorba emoce sdělit – tak je silná. - Humanismus není dobře používaný rozum, ale jemně zacílená a vyslovená emoce. - Pokrok je racionální fenomén – vývoj emocionální. - Pojem a představa Boha – nejvyšší emocionální kategorie. - Smrt je nejžhavější průsečík racionality s emocionalitou. - Nedělme emoce na kladné, světlé, progresivní a na temné a negativní. Jsou strukturované mnohem jemněji a rozličně od bytosti k bytosti, od situace k situaci. Takovým dělením je umenšujeme a zplošťujeme. - Kde končí emocionální vzmach – tam končí tvorba, růst, kreativita. - Emoce sdělují, že jsme bytosti duchovní a duševní. - Vymodelovat uměleckou tvorbou naše emoce je signální příkaz talentu a znamení jeho intenzity a originality. - Emoce jsou jedním z nejpůsobivějších a nejpůvabnějších jevů života... lidí, živočichů a zdá se, že i flóry.

Prof. Miloš Horanský

Foto: Psyché –l'Amour de Canova (1787-1793)

Autor příspěvku je básník, divadelní režisér, autor literatury pro děti.

7/7

* Bytost racionální x emocionální. Rozpůlenost? Ne dvojdomost. * I rozum zná emoce" i rozum bolí

Recommend Documents