1 Corleone, 1986 Bylo prvního března. Corleone oslavovalo svého patrona, svatého Leoluca. Během procesí běžel nějaký chlapec zmateně ve směru proti svatému průvodu. Měl ochrnutou pravou ruku a vlasy na ježka. „Pomoc! Pomoc!“ křičel a snažil se schovat v davu. Pronásledovali ho tři muži. „Fredo!“ křičel jeden, „poď sem, chceme s tebou jenom mluvit!“ „Nechci s váma mluvit, ste zlí!“ prudce oddychoval nebožák, který se každou chvíli ohlížel za sebe a snažil se běžet co nejrychleji. Alfredo Gariffo, řečený Fredo, nebyl moc inteligentní, ale když se dal na útěk, byl hbitý jako zajíc. Užovka. Také tentokrát byl tak rychlý, že ti tři, co mu byli v patách, to vzdali. Ani ne po třech stech metrech se s vyplazeným jazykem sesuli k zemi. Fredo měl propocené celé tričko a do pravého boku mu vystřelovala pichlavá bolest. Běžel dál. Z ulice Bentivegna zahnul do ulice San Martino, odbočil doleva a vklouznul do uličky Firmaturi. Ještě párkrát zahnul doprava a doleva a zmizel. Tu noc se ve městě už neukázal, něco mu říkalo, že bude lepší přespat mimo domov.
[ 11 ]
* * * Kolem druhé ráno přiběhl Occhiuzzo vzbudit Nina Giaconiu. „Ninuzzo, vstávej, máme problém!“ „Co se stalo?“ „Musíš okamžitě najít Freda.“ „Freda?“ zeptal se Giaconia, který se ještě úplně neprobral ze spánku. „Proč? Co provedl?“ On a Fredo byli stejně staří, dvacet let. Od dětství bydleli naproti sobě, vyrůstali spolu. Stejné hry, stejní přátelé, ale rozdílné osudy. Alfredo byl považován za retardovaného, poctivého chudáka, který to neměl v hlavě v pořádku. Neměl opravdové kamarády, kromě Nina Giaconii, který ho měl rád jako mladšího bratra a běda tomu, kdo by se ho dotknul. V Corleone si ještě všichni pamatovali příhodu, jak si jeden jejich vrstevník, tlusťoch, který si hrál na drsňáka, dovolil zastavit Freda v městském parku a obtěžovat ho. Před všemi se po něm pitvořil. Nazval ho válečným chudákem. Ponižoval ho tak dlouho, až se Fredo rozbrečel. Tlusťoch pobavil kamarády, dosyta se nasmál na Fredův účet, jenomže netušil, kdo je jeho ochráncem. Ještě téhož večera, když šel domů, se dopustil té neopatrnosti, že vklouznul do tmavé uličky. Temný stín mu dopadl na hlavu a uzemnil ho silou meteoritu. Tlusťoch neměl vůbec šanci si uvědomit, co se děje. Když řval bolestí se zpřelámanýma rukama a nohama, zaslechl chraptivý hlas, který mu šeptal do ucha: „Jestli si ještě někdy začneš s Fredem, rozsekám tě na cucky, rozuměli sme si?“ Od téhle chvíle se stal Alfredo Gariffo v Corleone nedotknutelným. Říkalo se o něm, že je to dítě nebezpečného uprchlíka před zákonem, který žije v horách a kterého je lepší nikdy na ulici nepotkat. „Nechceš mi teda říct, co provedl?“ zeptal se Giaconia znovu Occhiuzza, zatímco nabíral do dlaní studenou vodu z vaničky a chrstal si ji do obličeje.
[ 12 ]
„Viděli ho mluvit s Cagnazzem,“ odpověděl Occhiuzzo a přehodil přes Giaconiu ručník, „nechtěl bych, aby mu vyklopil to o tamtý věci…“ Kapitán Domenico Cagnazzo byl oblastním velitelem karabiníků v Corleone. Právě se zabýval explozí nálože, která zničila polovinu výrobny sýrů barona Rizziniho, bohatého podnikatele, co nechtěl spolupracovat. Atentát byl objednán Casimirem Ciciliatem, starým šéfem mafie v kraji, který – když se mu to nepodařilo po dobrém – doufal tímto způsobem přesvědčit barona, aby přisypal těch pár desítek milionů, které chyběly k tomu, aby si, jak mu řekli, koupil ochranu. Týdny se Rizzini tvářil neurčitě. Pokaždé, když se vyslanci bosse ukázali v jeho kanceláři, aby dostali vyplacené peníze, požadoval víc času. Takhle to pokračovalo pár měsíců, dokud nevybuchla bomba ve skladu plném strojního zařízení. Teď už šel sám hledat Ciciliata, aby mu zaplatil. Škody byly vyčísleny na stovky milionů. Aby mohl dát Rizzinimu tuhle pěknou lekci, obrátil se boss na dva místní grázlíky, Gaspara Occhiuzza a Nina Giaconiu. Byli to dva povaleči, kteří nikdy nemysleli na to, že by pracovali na poli nebo si našli poctivé zaměstnání. V jejich žilách kolovala krev násilníků. Ve dvaceti letech už měli „poskvrněný“ trestní rejstřík. Začínali krádežemi zvířat a škodami na majetku. Neustále putovali do vězení a ven, po čase si troufli na další kriminálnické kousky a byli prohlášeni za „podezřelé mafiány“. Papírově byli oba dva nezaměstnaní. Nebyli jenom přátelé nebo společníci, ale stali se z nich švagrové. Gaspare se oženil se sestrou Nina, Teresou. Úředním jazykem policejních spisů, od jisté doby vedených i na jejich jméno, byli „nezvěstní“. Oba dva byli uprchlíci před zákonem. V noci, kdy došlo k bombovému atentátu v Rizziniho skladu – několik dní před slavností svatého Leoluca – vytáhl Nino do akce i Freda. Occhiuzzo byl proti. Už při pohledu na toho kluka dostával kopřivku.
[ 13 ]
„Když ho vezmeme s sebou, co tam sakra bude dělat? Dělá jenom potíže!“ řval Gaspare a doufal, že přesvědčí švagra, aby nechal toho chudáka v městském parku. „A co špatnýho udělal?“ bránil ho Nino. „My vyřídíme práci a on zůstane v autě. Nebude dělat žádný problémy, to ti garantuju!“ „Dobře, když myslíš.“ Kapitán Cagnazzo, mladý důstojník původem z Pescary, strávil lovem dvou hrůzu nahánějících švagrů z Corleone už měsíce. Stali se jeho obsesí. Z jednoho důvěrného zdroje věděl, že „opožděný Fredo“ je Ninovým chráněncem, a tak ho začal zpracovávat, aby řekl, kde by Nina mohl najít. „Podívej, jestli mluvil s kapitánem, sme vyřízení,“ zachmuřil se Occhiuzzo, „poslal sem na něj včera večer tři kluky, ale podařilo se mu upláchnout. Musíš ho najít a co nejdřív!“ „Neboj se,“ uklidnil ho Giaconia, „já Freda znám, není to zrádce, jdu ho hned najít a promluvím s ním.“ „Ty víš, kde je?“ „Snad jo.“ Nino našel Freda hned, na jediném místě, kde bylo téměř jisté, že bude k nalezení: za vodopádem u dvou skalisek. Byla to přírodní rokle na úpatí hradu Castello Soprano. Tam si jako děti chodívali společně hrát a byl to jejich oblíbený úkryt, když se chtěli bezpečně schovat před zbytkem světa. Autem tam Giaconia dorazil za deset minut. Nechal ho stát na kraji ulice, zhasl světla, přeskočil ochrannou bariéru a po strmém svahu mezi kameny pokračoval dál podél řečiště vyschlé bystřiny. Byla skoro úplná tma. Levý svah byl porostlý bujnou vegetací. V jednu chvíli zahlédl Fredovu siluetu. Seděl na velkém kameni na pravém kraji bystřiny, na úpatí náspu, ze kterého se dala v dálce zahlédnout světla Corleone. „Fredo?“ Chlapec ho ze začátku nepoznal a když ho uviděl se přibližovat, dal se na útěk, tak jak to uměl jenom on. Sotva popadal dech. „Fredo! To sem já, Nino! Počkej!“
[ 14 ]
Jakmile Fredo uslyšel Ninovo jméno, okamžitě se zastavil. „Přišel sem ti pomoct, počkej na mě! Chci s tebou jen mluvit!“ Ozvěna zřetelně zesilovala Giaconiův hlas o stěny rokle. Fredo zpomalil, jako kdyby ho ta síla, co měl v nohou, rázem opustila. Náhle se obrátil a doběhl k němu. „Nino, musíš mi pomoct,“ prosil ho skoro s pláčem. „Chtějí mě zabít!“ Giaconia se ho snažil uklidnit. „Co to říkáš Fredo? Sem tady já, ne? Nikdo ti nic neudělá…“ „Právě naopak, tvůj švagr Gaspare mě chce zaříznout. Je na mě naštvanej, protože sem mluvil s Cagnazzem.“ Ninův hlas dostal najednou chladný a ostrý ráz. „A cos teda kapitánovi řekl?“ „O tvým švagrovi nic, ale Cagnazzo mi vyhrožoval, že když mu neřeknu aspoň něco, zavře mě do lochu a zahodí klíče.“ Giaconia se zachmuřil. „Cos mu teda řekl, Fredo?“ „Ptal se mě, jestli sem nebyl náhodou poblíž skladu barona Rizziniho ten večer, kdy vybuchla ta bomba. Odpověděl sem mu, že sem tam byl, ale s tebou, že si můj anděl strážný, ten, který mě ochraňuje od zlejch lidí…“ Fredo se zarazil, podíval se tou svojí dobráckou tváří na kamaráda a zeptal se: „Udělal sem dobře, že? Co se tebe týče, nic ti neudělají, že Nino?“ Giaconia s napjatým výrazem ve tváři ne zrovna přesvědčivě odpověděl. „Správně, Fredo, správně… Ale neřekls jim, kde se schovávám, že?“ Fredo pohlédl na nebe, jako kdyby hledal odpověď mezi miliony hvězd. Pak se nepatrným pohybem hlavy obrátil k Ninovi, aby se mu podíval do očí a hloupě se pousmál. Něco zakoktal a nakonec neurčitě odpověděl: „Nevzpomínám si.“ Giaconia cedil mezi zuby slova zloby a vztáhnul k němu ruku. „Neměj strach Fredo, všechno je v pohodě, poď ke mně, no, obejmi mě!“
[ 15 ]
Fredo se k němu přiblížil. Konečně se šťastně pousmál. Podíval se na Nina svýma velkýma, bezelstnýma a ustrašenýma dětskýma očima. Teď už se cítil úplně klidný. Giaconia ho k sobě silně přitiskl. Načež bleskově uchopil pravou rukou pistoli, kterou měl v kapse bundy, přiložil hlaveň na Fredovu hruď a dvakrát zmáčknul kohoutek. Dva čisté zásahy do srdce. Ozvěna výstřelů se rozezvučela celou roklí. Fredo se nahnul dopředu a jako dobytče na jatkách padl na Giaconiu. Jako by měl nohy z papíru. Nino cítil agónii Fredova těla, proud vzduchu pomalu vyprazdňující plíce. Nejprve zaznamenal nádech, pak další, pak zachroptění a potom… už nic. Opatrně položil Fredovo tělo na zem a podíval se mu do očí. Fredo zemřel tak, jak žil, s úsměvem na rtech. Giaconia byl rychlejší než ta jeho nemocná hlava. Ani mu nedal čas, aby změnil výraz. Vypadalo to, jako kdyby chtěl udělat všechno pro to, aby ukončil jeho pozemskou pouť a nemusel mu přitom vysvětlovat, že v kšeftu neexistují přátelé. Tohle Fredo nikdy nepochopil.
Palermo, 1996 Nino Giaconia nebyl klasickým uprchlíkem před zákonem jako ostatní. Byl to mafián z Corleone, výjimečná rasa. Zrádce, pes bez pána. Byl buclatý, ne příliš vysoký, s prošedivělými kníry a vlasy, mluvil lopotnou italštinou a psal ještě hůř. Nikdy v životě nepracoval. Střílet, to byla jediná věc, která mu šla opravdu dobře. Od dětství trénoval v horách. Chodil v noci střílet brokovnicí na ovce bez ostrahy na úpatí pohoří Rocca Busambra. Ovci byl schopen zasáhnout z padesáti metrů. I v noci. Neomylná muška. Fredova vražda pro něj znamenala křest ohněm. Od této chvíle si připsal na svoje konto mnoho dalších zločinů.
[ 16 ]
Gaspare Occhiuzzo, jeho švagr, se během několika let stal kápem Corleonů a Nino jeho pravou rukou. Cosa Nostra znamenala pro Nina všechno, byla na prvním místě. Ani on sám netušil, kolik lidí zabil od toho večera, kdy zastřelil Freda, od té doby, co začal snít o tom, že se stane legendou. Ale ničeho z vlastní minulosti nelitoval. Ani skutečnosti, že se jeho život a stejně tak život jeho ženy Rosy, stal v podstatě příběhem dvou přízraků bez věhlasu a uznání, nechtěnou honbou za neštěstím a samotou.
* * * Rose Martinezové bylo skoro osmnáct let. Vyrůstala v patriarchální rodině, měla dva bratry a přísného otce, který ji vychovával s rákoskou v ruce. Otce se vždycky musela ptát, i když chtěla jen otevřít pusu. Měla jednu vášeň, klasický tanec. Ale i jí byla nucena se vzdát. V sedmnácti letech přestala tancovat, protože otci se tato záliba zdála nedůstojná. „Dokud jsi byla malá, bylo to v pořádku,“ vysvětloval jí, „děti v baletním kostýmku jsou něžné a k zulíbání. Ale teď je to jiné, jsi velká a je nepatřičné věnovat se tanci. Víš, co jsou tanečnice zač, Roso, všechny to jsou mrchy!“ Rosa žila v Palermu ve střední části předměstí Addaura. Ve skromném bytě ve zvýšeném přízemí vilky rozčleněné na tři poschodí byla jako ve vězení. Šla do školy a odtud rovnou domů. Nic jiného jí rodiče nepovolili. Běda jí, když zazvonila na zvonek s dvacetiminutovým zpožděním. Měla pokoj s výhledem na ulici a okna z reflexního skla, aby ji nikdo nemohl z venku špehovat. Na oknech byly také kovové zábrany, které otec nechal namontovat svým známým kovářem. Oficiálně aby odradil bytové zloděje, kteří v téhle oblasti kradli ve velkém chladničky a myčky nádobí, ve skutečnosti aby zabránil dceři v případném útěku z domu.
[ 17 ]
A pak se to stalo. Při oslavě osmnáctin Clary, Rosiny nejlepší kamarádky, která strávila přípravou slavnosti celý týden. „No tak, Roso, musíš přijít, budou tam všichni naši kamarádi!“ řekla Clara ve škole během přestávky. „Dáme si dort a budeme poslouchat muziku, prostě strávíme prima večer.“ Clara bydlela ve třetím poschodí domu na protější straně ulice. Rosa znala celou její rodinu a jednou se strašně zamilovala do Clařina bratra Mattea, který byl o něco málo starší než ona. Ale neúspěšně, jelikož měl starší a pohlednou přítelkyni, kterou měl moc rád. „Tati, můžu jít večer ke Claře?“ Vždycky když Rosin otec slyšel, že dcera má jít ven bez něj, ohrnoval nos. I když měla jít jen za roh ulice do lékárny, tvářil se nerudně. A toho večera, škoda mluvit. Byl žárlivý, chorobně žárlivý a otrávený. Majetnický způsob chování, ze kterého se ani po dlouhých letech nevyléčil, vlastně maskoval tím, že ho vydával za běžnou rodičovskou povinnost. „Ne, nemůžeš, je pozdě a navíc jdeš zítra do školy,“ prohlásil z křesla. Právě dovečeřeli. „Tati, prosím, Claře na tom moc záleží! Jsou tam všichni kamarádi!“ „Řekl jsem ti, že ne, osobně vysvětlím jejímu otci, proč jsi nemohla přijít. A teď mi dej pusu, vrať se do svého pokoje a do zítřka se neukazuj. Dobrou noc.“ Oslava začínala v devět hodin. Rosa obvykle poslechla, ale tahle oslava pro ni byla moc důležitá. Nikdy neměla žádné připomínky, ale už byla znechucená představou, že se zase zavře do pokoje a bude brečet. Její bratři mohli chodit ven a vracet se, kdy chtěli. Do háje, přece už nejsem dítě. Poprvé se rozhodla po svém.
[ 18 ]
Zavolala Claře, která už o ni měla starost, a ubezpečila ji, že přijde. „Neboj se, nějak dorazím, ahoj.“ Oblékla si džíny a modrý svetřík, zhasla světlo, natáhla se oblečená na postel a čekala, až půjdou všichni spát. Kolem desáté, když už neslyšela žádný šramot, otevřela okno a podívala se dolů. Nemohla odejít hlavními dveřmi. Otec by ji slyšel. Jediná možnost byla spustit se z toho prokletého okna. No a co? Dokážu to. Stoupla si na římsu, schoulila se, obrátila se zády k ulici, oběma rukama se přichytila mramorového parapetu a pozvolna začala posouvat nohy z okna ven. Pomalu, centimetr po centimetru se začala spouštět dolů, ale v jednu chvíli, když už byla polovinou těla venku, se zasekla a vykřikla bolestí. Tři prsty levé ruky, kterými se držela kovového rámu, si ošklivě do krve rozřízla o ostrý výčnělek. Bože, to bolí! Pustila se a dopadla na chodník. Snažila se náraz zmírnit nohama, ale skončila na zadku s poraněným pravým kotníkem, který ji hrozně bolel. Bylo jasné, že ho má vymknutý. Cítila strnulá záda, bolel ji loket, začala jí třeštit hlava. A bolest nepolevovala, neustávala, spíš naopak. Sakra, co si teď počnu? Na ulici nikdo nebyl. Ani žádné auto kolem neprojelo. Nemohla se ani hnout. Začala křičet. „Pomoc, pomoc!“ Slyšela hlasy svých kamarádů, jak se baví, hlasitou hudbu, která utlumená zdmi, vycházela z Clařina domu. Byl to Vasco. Do Vaska byla blázen. Zpíval Jasné svítání. Potichu se nadechni lalalalalá… Kotník ji tak bolel, že se nemohla ani nadechnout. Jak bezmocně
[ 19 ]
ležela na zemi, hlavou se jí honily černé myšlenky. Bez hnutí sledovala temné nebe. …jsi jasná jako lalalalalá… Rozplakala se. …budeš červená lalalalalá… V duchu zpívala s Vaskem a nemohla se zastavit. …a jsi fantastická lalalalalá… Jak ji přemáhala bolest, hudba se jí začínala hnusit a zdála se jí nesnesitelně otravná. Trýznivá. Buď zticha… dost… …tvými problémy lalalalalá… Znovu zkusila zakřičet ještě silněji. „Pomóc, pomóc, tati!!!“ V domě snad byl ještě někdo vzhůru. Ještě nebylo tak pozdě. Rosa se podívala ke svému oknu. Chvílemi se tam objevovaly záblesky světla. Nejdřív se rozsvítilo na chodbě, potom v kuchyni a nakonec v jejím pokoji. Poslední věcí, která jí utkvěla v paměti dřív, než skončila v nemocnici, byl obraz jejího otce v županu, jak ji nehnutě se zklamáním v očích pozoruje z okna. Pro to, co udělala, ji teď nenáviděl. Zradila ho a ztratila jeho důvěru. O den později byla na okna připevněna mříž. Nino Giaconia už nějaký čas po Rose pokukoval. Ta holka se mu k zbláznění líbila. I když ji moc neznal, zdálo se mu, že touha stát se součástí jejího života je pro něj jedinou a nevyhnutelnou cestou, na kterou se dát; tak trochu jako bolest. Byla to už dospělá žena, eleganci a držení těla by jí mohla závidět leckterá modelka v televizi. V jistém smyslu si ji už vlastně představoval po svém boku. Moje holka, moje manželka! Poprvé se s ní Nino setkal náhodou. Byl jako ochromený a bylo to prvně, co neuposlechl zákony Cosa Nostry.
[ 20 ]
Od té chvíle měl v hlavě jenom ji. V noci se mu ve spánku dokonce zjevoval její obličej. Sakra, to je konec světa! Ráno doprovázel švagra na jeho obvyklých pochůzkách a odpoledne postával před vchodem do taneční školy, jen aby ji mohl vidět. Díval se na ni, když před ním prošla a celý den se těšil z opojení tou vzpomínkou. Ona to pochopila a občas mu stydlivě pokynula rozechvěným a vlídným úsměvem. „Všimla si mě, líbím se jí, sem si tím jistej!“ „Nech ji na pokoji,“ neustále mu opakoval Occhiuzzo, který ho jednou doprovodil až k Rosině škole, „je tady spousta holek lepších než ona!“ „Tomu nevěřím, Gaspare, fakt ne,“ oponoval Giaconia, se vzrušeným výrazem a s očima plnýma lásky. Už týden Nino nezahlédl Rosu před taneční školou a to ho znervózňovalo. Jako dravec kroužící kolem své kořisti popojížděl na mopedu sem a tam okolo jejího domu v naději, že dívka – aspoň na chvíli – vykoukne zpoza okna. Potřeboval ji vidět, aby se nezbláznil. Ty domy už znal do poslední cihly. Musel kolem na mopedu projet aspoň milionkrát. Její byt měl dvě okna na ulici a další dvě dovnitř do dvora. V jednom ze dvou oken vzadu si Nino všiml něčeho zvláštního. Byla tam mříž a byla přimontována nedávno, protože vápno okolo železné konstrukce bylo ještě čerstvé. Přes reflexní sklo nemohl nahlédnout dovnitř, ale Rosa ho naopak viděla velmi dobře. Nevěděla ani, jak se ten kluk jmenuje, ale věděla, že tam je kvůli ní. A proto se cítila dobře. Chráněná. Jedinečná. Nebyla zvyklá na tolik pozornosti. Už tři týdny od Clařiny oslavy měla domácí vězení. Cítila se ve svém pokoji jako zaživa zazděná. Měla vyvrtnutý kotník a kulhala. Otec jí povolil pohybovat se pouze po bytě, aby pomáhala matce s domácími pracemi.
[ 21 ]
Vlastně si vůbec nepřál, aby stála zas pevně na nohou. Giaconia přicházel pod její okno v pevně stanovenou hodinu. V deset dopoledne a v pět odpoledne. Přijel a potloukal se na motorce kolem. Teď už měl kolem domu vyježděnou hlubokou brázdu. Zdržel se na hodinu a pak zmizel. Rosa se naučila rozpoznat moped podle zvuku a jednoho odpoledne využila toho, že matka telefonuje, a s vysvětlením, že umyje okenice, otevřela okno a vyklonila se ven. Jejich oči se během chvilky střetly a splynuly. Jejich těla se stala jedním tělem. Chvíli se na sebe dívali, aniž si cokoli řekli, ona s hadrem v ruce, on s cigaretou v puse. Najednou si oba ve stejný moment přikývli, jako kdyby si četli myšlenky. Pak Rosa okno zavřela. Nino sešlápnul pedál mopedu a odjel. „Tak dost, rozhodla jsem se, dnes večer odejdu, uteču,“ zatelefonovala Rosa své nejmilejší kamarádce, „jsem unavená takovým životem. Chci být svobodná.“ „Ale Roso, víš co děláš? Promyslelas to dobře?“ varovala ji Clara. „A pak, vždyť toho Nina ani neznáš. Co o něm víš?“ „Nic,“ odpověděla Rosa, „ale na tom nezáleží, mně stačí vědět, že budu daleko odsud.“ „Kdy tě zas uvidím?“ „Brzo Claro, neboj se. Mám tě ráda, ahoj.“
* * * Téže noci byla sousedka Martinezů, vdova Merlová, probuzena výbuchem, který pořádně zatřásl její ložnicí. Chvilku si myslela, že vybuchla bomba. Když zvedla rolety a podívala se ven, měla pocit, že dům zažil letecké bombardování. Ve zdi vedlejšího bytu byla obrovská díra. Na ulici ležely hromady suti, kusy okeního rámu, žaluzií a mříže. Nino sehnal džíp, takový ten velký typ s navijákem a ocelovým lanem. Upevnil hák za mříž, sešlápl pedál, rozjel se a ozvala se rána.
[ 22 ]
Odvezl si Rosu pryč. Utekli spolu. Pár dní strávili v Occhiuzzově domě, ten ale z jejich pobytu zrovna moc nadšený nebyl. „Chceš si mě vzít?“ zeptal se Nino. „Ano,“ odpověděla bez váhání. Nebyla o tom úplně přesvědčená, ale musela odejít z otcova domu. Snila o tom, že se dostane pryč z té známé ulice, čtvrti, možná i města. Cítila, že ji tenhle svět ničí. Jestli Nina miluje víc nebo míň, byla druhořadá věc. Ten kluk ji zachránil. Časem se možná naučí mít ho ráda. Giaconia se choval jak se sluší a patří a šel požádat Rosina otce o její ruku. Předal mu peníze na opravu okna a extra „prémii“, aby koupil dárek své ženě. Kdyby to byl někdo jiný, starý Martinez by ho ztloukl do krve a možná by Rosu držel doma pod zámkem další rok nebo dva. Ale věděl, kdo je Nino z vyprávění, slyšel jak o něm, tak o jeho kamarádech z Corleone. Když se ho Giaconia zeptal, jestli si může vzít jeho dceru za ženu, Mariano Martinez se neodvážil říct ne. Jeho požehnání byla jen formalita. Věděl, že teď už jejich „útěku z lásky“ nezabrání a že jeho dcera už není jenom „jeho věcí“. Rose se Nino nijak zvlášť nelíbil. Vrhla se mu do náruče, aby zostudila svého otce. Raději by si začala s ďáblem, jen aby mohla vypadnout z domu. Nino byl možná horší než ďábel, ale to tenkrát nemohla tušit.
[ 23 ]
