„Já vím,“ usmála se na něj. Pomalu už scházeli na hlavní cestu, když zaslechli dusot koní a hrkot kočáru. Ustoupili proto stranou a chtěli nechat kočár projet, když z něj vyhlédla krásná dáma, usmála se na ně a pak se znovu schovala uvnitř. Oba už chtěli pokračovat vlastní cestou, když se ozval výkřik a po něm kočár najednou zastavil. „Stůjte!“ otočil se na ně kočí, pak rychle sešplhal z kozlíku a otevřel dámě dvířka kočáru. Karolína nechápala, co se děje, a vyplašeně na Adama pohlédla. Snažil se ji sice uklidnit, ale sám působil poněkud nervózně a očekával, co přinesou příští okamžiky. Z kočáru vystoupila dáma, která se na ně před chvílí usmívala. Měla mléčnou, skoro až bílou pleť a černé vlasy, stažené zlatou síťkou. Karolíně se zatajil dech, když spatřila její tmavě modré brokátové šaty. „Já vás znám,“ řekla Karolíně a vykročila jejím směrem. Karolína zděšeně o krok ustoupila, ale neuhnula jí pohledem. „Obávám se, že se mýlíte, madam.“ „Ne, ten obličej, ta tvář… Ty oči!“ pokračovala dál dáma a zastavila se až těsně před Karolínou. Jistě, nemýlila se. Je to ona! „Jak se jmenujete?“ „Karolína Lažecká,“ odpověděla a stále netušila, co si má myslet a co po ní ta žena vůbec chce. Nepřestávala si ji prohlížet, zkoumat každé zákoutí jejího obličeje... Měla pocit, jako by se toužila dotknout její tváře. Žena si uvědomila, že její chování působí velmi nepatřičně a Karolína musí být zmatená, ne-li přímo vyděšená. Musela se z toho šoku nejprve vzpamatovat. Je 93
to tolik let… Skoro na ni zapomněla a pak, jednoho dne, kdy už ji docela vypustila z paměti, ji potká! „Omlouvám se, máte pravdu, zmýlila jsem se. Jsem už dnes tolik unavená… Jistě mě chápete… Nejspíš to způsobilo to slunce,“ usmála se, jako by jim právě dovyprávěla nějakou veselou příhodu. Karolína zmateně přikývla. Podvědomě však vycítila, že ta žena není upřímná, něco před ní tají, něco předstírá… „Žijete zde?“ vyptávala se dál. „Ano, ve vsi,“ ukázal Adam na nedaleké chalupy a nevědomky tak přispěl k tomu, co mělo přijít a co by si ani ve snu nedokázal představit. „A zřejmě jste manželé.“ „Svatbu jsme měli v létě,“ pokračoval Adam. „Doufám, že brzy budete požehnáni dítětem. Co by to bylo za život, kdybychom neměli děti, že?“ Karolína pomalu ztrácela trpělivost. Co jí to osud vyjevil za přízrak? Seslal jí ho do cesty jako znamení a už jen při tom pomyšlení pocítila strach. „Už brzy, má žena je právě v očekávání.“ Karolína se netrpělivě pohnula z místa. V tu chvíli si žena povšimla jejího medailonku a upřela na něj zrak. „To je skvostný medailonek. Mohu se podívat?“ Měla by říci „ne“? Co by se stalo, kdyby se jí odvážila protivit? Pamatovala si moc dobře na otcova slova, že s vrchností je vždy lepší vycházet. „Nebojte se, já vám přece nechci ublížit,“ usmála se mile a Adam Karolínu pobídl, aby medailon ženě ukázala. Přitom jí vysvětloval, jak k němu přišla, aby si snad nepomyslela, že ho někde ukradli. 94
„Je to jediná památka na její matku.“ „Jediná památka,“ opakovala po něm žena, když poznala medailon, který u sebe nosila i nenáviděná sokyně. Málem ji připravila o celé štěstí, o její výsostné postavení! Polovina medailonu s císařovým portrétem! Teď už nebylo nejmenších pochyb, Karolína je jeho dcerou. Tolik měsíců ji hledala, tolik se bála, že naruší její geniální plán, který měla s Rudolfem. A pak to vzdala… Po dítěti se slehla zem… „Kdo jste?“ odvážila se zeptat konečně Karolína. „Kateřina, hraběnka Stradová,“ odpověděla žena a Karolíně se v tu chvíli zatmělo před očima. Zúžilo se jí hrdlo úzkostí a skoro nemohla popadnout dech. To je přece ta žena, před kterou ji matka chránila, před kterou uprchla z Prahy! Proto říkala, že ji zná, že se někomu velice podobá. Poznala v ní rysy ženy, která ji porodila. Nesmí poznat, že ví, s kým má tu čest! Nesmí, jinak je se všemi konec! „Mé jméno vám nejspíš nic neříká,“ šlechtična se jí pokusila pomoci k přiznání a zkoumavě jí zapátrala v očích. Zdálo se, jako by se zalekla, když vyslovila své jméno, ale v okamžiku se opět uvolnila. Nebyla si jistá… „Omlouvám se, madam, slyším ho poprvé.“ Hraběnka Stradová se usmála tak, jak to uměla jen ona. Člověk, který ji neznal, by v žádném případě netušil, jaké myšlenky jí běží hlavou. Nadechla se a rozhodla se s nimi rozloučit. Pokud by se začala vyptávat více, jen by na sebe upoutala pozornost. A navíc už přece věděla, že se nemýlila. Karolína je Rudolfovou ztracenou dcerou. Jak by se zachoval, kdyby se před ním objevila? 95
„Zvláštní, že máte na medailonku císařův portrét,“ neodpustila si však ještě jednu poznámku. „Netuším, proč ho matka tak ochraňovala. Ale na smrtelném loži mi ho předala se slovy, abych ho opatrovala, že mi přinese štěstí.“ Kateřina na to neřekla už nic. Karolína mohla přestat mluvit za slovem „netuším“. Na to, že toho doposud příliš nepověděla, se rozpovídala až moc. To ji usvědčilo, že zná příběh svého zrození, že ani Kateřinino jméno jí není tak neznámé. „Čeká mě ještě dlouhá cesta. Přeji vám hodně štěstí.“ Když nasedla zpět do kočáru a kočí práskl bičem, aby se koně dali do klusu, vyhlédl z okénka holohlavý muž s páskou přes pravé oko a strašlivě zjizvenou tváří. Věnoval jim jen letmý pohled, zato si však zapamatoval jejich tváře. „Co mám dělat?“ zeptal se pak Stradové, když jejich kočár zmizel v oblaku prachu. „Ty nedělej nic, dokud ti sama neřeknu!“ řekla důrazně. Nepřála si, aby se do toho pletl, nejdříve musí sama zjistit, jestli ji Karolína může ohrozit. Kdyby se Rudolf dozvěděl, jak to všechno bylo, nejspíš by upadla v nemilost. A s ní možná i její děti. Ne, pro ně chtěla jen to nejlepší. Zrazovala císaře od rovnocenného sňatku ve snaze udržet si výsostné postavení ženy, která bude navždy patřit do jeho života, a nemohla o to všechno v jediné chvíli přijít. „Nejseš si tak jistá, že nepotřebuješ mou pomoc.“ „Až si tím jistá budu, pak věř, že ti dám patřičné příkazy. Teď zmlkni a nech mě chvilku přemýšlet!“ obořila se na něj. 96
„Máš strach. Cejtím ho z tebe, cejtilo by ho i zvíře a vrhlo by se na tebe, aby tě rozsápalo. A tobě se přece takovej pocit nelíbí. Máš ráda moc, ráda hejbáš figurkama na šachovnici a určuješ, jakým směrem se mají pohnout. Pochopitelně tím směrem, kterej je nejlepší pro tebe. Ty figurky jsou přece jinak bezcenný,“ našeptával jí a visel na jejích rtech, toužil po tom, aby mu přidělila další naléhavý úkol, aby mohl svou černou duši posilnit dalším krveprolitím. „Mlč už!“ „Jindy nejsi tak protivná,“ zasmál se, přitáhl si ji k sobě a drsně ji políbil. „Hnusíš se mi!“ procedila skrze rty, když ji uvolnil ze sevření a pobaveně ji pozoroval. Věděl, že kdyby ho nepotřebovala, kdyby našla stejného muže, jako je on, zbavila by se ho. Možná by se nestačil ani rozhlédnout a dýka jejího nového pochopa by mu prořízla hrdlo. Dokud se však nějakým záhadným způsobem takový muž neobjeví, bude si ho stále držet nablízku. Měl by co říct, kdyby se ho na ni vyptávali. A za své zločiny by krutému trestu neunikla. „Byl bych na takový slova vopatrnej.“ „Vyhrožuješ mi?!“ „Ber to, jak chceš.“ „Já tě varuju! Neopovažuj se jednat se mnou takovým způsobem!“ „Myslíš tu pusu? Někdy se ti to docela líbí, nejsi tak nepřístupná. Čím víc se bráníš, tím víc mě to vzrušuje.“ „Lituji dne, kdy jsem tě poznala!“ „Potřebovalas moje služby a já je vykonal bez jediný stopy. Kdo jinej by provedl tak čistou práci? Nenávidíš 97
mě, ale potřebuješ mě a někdy ne jen na tuhle špinavou práci, co?“ Posadil se vedle ní a silou si přitáhl její ruku do svého klína. „Cejtíš, jak moc mě vzrušuješ?“ Kateřina se rychle ohnala pravou rukou a přitiskla mu k hrdlu dýku. „Tohle jsem se naučila od tebe, pamatuješ?“ Nechápal, kde vzala tu dýku. Její pravá ruka mu najednou vystřelila k tváři a pak už cítil jen ledové ostří, jak se zabodává do kůže. Mířila mu přesně na tepnu, stačilo by, kdyby jen trochu přitlačila. Uvědomoval si však, že ho nechce zabít, teď ještě ne. Jen mu chtěla ukázat, že není tak bezbranná, za jakou ji považuje. „Posaď se zpátky,“ ukázala na protější místo a pomalu dýku stahovala z jeho hrdla. „A chvíli mlč, unavují mě tvé hloupé řeči.“
Na statku Lažeckých se zatím schylovalo k bouři. Karolína propadla záchvatu paniky, třásla se, jako by měla zimnici, a v očích se jí zračil strach. Až po dlouhém naléhání se konečně usadila ke stolu. „Musíme odsud odejít, musíme odsud všichni zmizet! Přivedla jsem vás do neštěstí,“ opakovala stále. „O čem to mluvíš, Karolíno?!“ zakřičel Adam a vztekle uhodil do stolu. Ano, i jemu setkání se Stradovou připadalo poněkud zvláštní, rozhodně se jím však nezaobíral celou cestu domů a nevyváděl kvůli tomu, jako by jim šlo o život. 98
„To ta žena… Všechny nás nechá zabít.“ „Jaká žena?“ obrátil se rychtář k synovi. Z Karolíny nemohl dostat jediné rozumné slovo, ale zároveň si uvědomoval, že nemůže spoléhat na synův úsudek. Kolikrát už se nechal od lidí podvést, kolikrát už špatně odhadl jejich chování… „Kateřina Stradová,“ promluvila náhle Karolína a pak se rozhodla říct jim vše, co jí sdělila matka předtím, než zemřela. Kdyby jim to zatajila, nepochopili by, proč odsud musí okamžitě odejít, proč nesmí zůstat a vyčkávat na smrt.
99
Otto Lažecký se nikdy nenechal pohltit panikou nebo strachem. Nejinak tomu bylo i poté, co vyslechl Karolínin příběh. Ano, skutečně se nad jejich statkem schyluje k bouři, možná největší, k jaké došlo po celé generace. Na něm stále zůstávala zodpovědnost za celou rodinu, Adam toho nebyl schopen a rychtář to po něm ani nevyžadoval. On jediný mohl všechny ovládnout svojí rozhodností, ubezpečit je, dát jim naději, že nemusí dojít k nejhoršímu. A upřímně si i myslel, že se nic hrozného nestane. Je to přece už tolik let, opakoval si v duchu. Proč by se měla ta žena mstít? Za co? Pokud uvažoval správně, soupeřila s pravou Karolíninou matkou o postavení u Rudolfa, ale nyní ji už nic nemůže ohrozit, pravda nikdy nevyjde najevo. Ano, mohou zůstat naprosto klidní. Adam čekal na další otcova slova. Už dlouho seděl u stolu, celý zamračený, a nic neříkal. „Co budeme dělat? Mám odejít?“ osmělila se Karolína a v očích se jí zaleskly slzy. Rychtář se na ni překvapeně podíval. „Kam bys měla odcházet? Proč? Je to minulost, se kterou ses na
<
100
okamžik setkala. Jen minulost, která nemůže už ničemu uškodit. Jsem přesvědčený, že se nic nestane. Máme povinnosti, do zimy je potřeba udělat ještě tolik věcí a toto setkání nás rozhodně nesmí ovlivnit v tom, co máme teď na podzim s Boží pomocí vykonat.“ Adam se pousmál. Ano, čekal, že přesně takhle otec rozhodne. Nevěřil Karolíně, když se mu svěřila se svou obavou, že ji odsud rychtář určitě vyžene, aby neohrozil jejich vlastní životy. Mýlila se v něm. „Ale co když se vrátí? Co když se tu objeví ten muž, který se na nás díval z kočáru? Mám strach, že se stane něco zlého.“ „Nic se nestane, dítě,“ uklidňoval ji rychtář a vzal ji za ruku. „Nic zlého nepřijde, to obvykle cítím v kostech a nyní jsem naprosto klidný.“ Karolína měla pocit, jako by se jí rychtář snažil stisknutím ruky dodat odvahu, dokonce se na ni i usmál, čímž se jí pokoušel ujistit, že je všechno v naprostém pořádku. Jenomže Karolína to tak necítila. Obávala se o jejich životy, o život Adamův i dítěte, které nosila pod srdcem. „A co když…“ „Pst,“ přerušil ji okamžitě rychtář. „Na nic zlého nesmíš ani pomyslet, aby sis to nepřivolala do života. Budeme žít jako doposud. A uvidíte, za pár dnů se vše vrátí do starých kolejí.“ Markéta Lažecká seděla také u stolu a za celou dobu neřekla jediné slůvko. Jen střídavě bledla a červenala, když její manžel promlouval. Nakonec se zvedla a začala zadělávat na chléb. 101
„Tak, a můžeme se zase pustit do práce,“ rozpustil nakonec rodinnou sešlost Otto a vydal se na dvůr. Karolína byla zmatená. Ano, rychtářova slova ji utěšovala, ale přesto nemohla nevnímat vnitřní neklid a bezmoc. Obrátila se proto na Adama, okamžitě však vzdala jakékoli naléhání, aby statek na nějaký čas opustili. Podlehl otci, nechal se ubezpečit jeho silnými slovy a jeho duše se necítila v ohrožení – na rozdíl od té její. Odebrala se do pokoje, posadila se na postel a vzdychla si. Přiložila si ruku na vystouplé mateřství a konejšivě po něm přejížděla. Adam následoval otce na dvůr. Měl ještě tolik práce, že mu ani nezbývalo nic jiného. A pokud chtěl otce přesvědčit, že je schopný postarat se o statek jednou sám, musel se zatvrdit a ukázat mu, že dospěl v muže. Tato chvíle ho měla posunout o kus dál, aby dokázal rychtáři, jak moc se po svatbě s Karolínou změnil a že už není nezodpovědným jinochem, kterému se musí něco neustále připomínat. Sám v sobě náhle pocítil změnu, byl dospělý. Karolína uvažovala o tom, co bude po zbytek dne dělat. Možná by mohla pomoci Adamově matce, ale pak to zavrhla. Ta ji od jejích počátečních problémů s těhotenstvím nechtěla v kuchyni ani vidět, pokud by se tedy nepřišla pouze najíst. Jenomže trávit teď celé dny uzavřená jen v jedné místnosti a navíc sama, to nebyl právě pěkný výhled. Vstala a přešla k oknu, aby vyhlédla na dvůr, kde Adam s otcem pracoval. Právě se pokoušeli spravit kolo u povozu. 102
Opatrně prošla kolem kuchyně a pak se zadním vchodem vydala ven. Do večera určitě nikdo nezpozoruje, že statek opustila. Rozhodla se, že si o tom všem promluví s otcem. Už dlouho mu žádná žena nevařila, neprala a nepoklízela. Bůhví, v jakém stavu se teď chalupa nachází. Možná bude potřebovat její pomocnou ruku. Vydala se přes cestu ke stavení, zaklepala na dveře a vstoupila. Překvapilo ji, že je světnice uklizená, lépe by to snad nesvedla ani ona sama. Podlaha byla čistá, že by se z ní dalo jíst, nad vychladlým ohništěm visel hrnec se zelňačkou, jejíž vůně se nesla celou chalupou. Zavřela za sebou a vydala se k ohništi. Nadzvedla pokličku a nasála pronikavou nakyslou vůni, díky které se jí začaly okamžitě sbíhat sliny. Z poličky si podala naběračku a ochutnala ji. Hned si uvědomila, že chutná stejně jako od maminky. Očekávala, že otec zapomněl na nějakou přísadu, že nebude slaná nebo že bude naopak přesolená, ale chutnala dokonale. „Karolíno!“ vykřikl otec překvapeně a usmál se na ni. Právě se vracel z pole, na čele se mu třpytil čerstvý pot a přes pravou tvář se táhla špinavá šmouha od prstů. „Počkej, ohřeju ti ji,“ přiskočil k ní okamžitě, Karolína však zavrtěla hlavou. Polévka byla vlažná a tak ji měla nejraději. „Nevěděla jsem, že jsi tak dobrý kuchař,“ řekla obdivně Karolína. „To toho o svém otci moc nevíš,“ zažertoval. „Je stejně dobrá jako od mámy.“ „Ne, nikdy nebude jako od Kateřiny.“ Všimla si, jak jeho oči posmutněly, když vyslovil matčino jméno. Jako by se myšlenkami přenesl do mi103
nulosti, vybavil si její tvář a pak se vrátil zpět, ale matka nestála po jeho boku. Ano, zemřela před pár měsíci a stále to bolelo. Karolína si uvědomovala, že se s matčinou smrtí vyrovnává lépe než otec. Vdala se, čeká s Adamem dítě. Měla víc příležitostí upnout se k novému životu. Otci zůstaly jen povinnosti. „Mám ti nalít celý talíř? Zdržíš se chvíli?“ Karolína přikývla a oči jí přitom zářily radostí. Otec jí chyběl. Uvědomila si to vždy, když ho po delší chvíli navštívila a strávila s ním krásné okamžiky. Moc rád s ním seděla u jednoho stolu, povídala si, společně s ním unikala do vzpomínek, i když to někdy bývalo smutné… „Nepotřebuješ s něčím pomoct? Máš všechno oblečení čisté?“ „Jen se neboj, všechno zvládám,“ mávl ledabyle rukou. „Jak se cítíš ty? Už je ti lépe?“ Karolína si najednou vzpomněla na důvod, proč vůbec přišla. Bylo tak snadné zapomenout, když se objevil a poskytl jí bezpečí, jako když byla malá. „Ano, je mi lépe. Jenomže se přihodilo něco, z čeho nemám vůbec dobrý pocit. Mám strach.“ Albert postavil talíř na stůl před Karolínu a ztuhl. „Co se přihodilo?“ vyzval ji netrpělivě, když mlčela. Karolína se pomalu rozpovídala a snažila se nevnímat, jak otec hrůzou bledne, když vyslovovala jméno Kateřiny Stradové. Vůbec se jí tím neulevilo, jak očekávala. Naopak ji strach ještě pevněji sevřel v náručí a tiskl tak silně, až se z toho smrtonosného objetí nemohla vymanit. „Je to tak zlé, že na to nedokážeš nic říct?“ špitla, když domluvila. 104
Albert se vzpamatoval, zamrkal a pokusil se na Karolínu usmát a dodat jí potřebnou podporu i naději, aby neviděla situaci tak černě. „Nemyslím si, že je to tak zlé, ale ani z toho nejsem nadšený,“ přiznal nakonec Albert a posadil se vedle Karolíny. Ta si jen povzdychla a podívala se na talíř plný polévky. Najednou na ni vůbec neměla chuť. Přála si jen jediné – vrátit zpátky čas, vyhnout se místu, kde se setkala se Stradovou, a prožít si znovu nádherné chvíle, kdy ji přestaly sužovat ty hrozné stavy, zapříčiněné mateřstvím. Jenomže čas vrátit nemohla. Musela tu situaci přijmout jednou provždy a rozhodnout se, co udělá. „Mám strach, že jsem tím na vás seslala její hněv.“ „O nás přece vůbec nemusíš mít starost, Karolíno,“ uklidňoval ji otec. „Tady jde hlavně o tebe. Pokud by se Stradová po těch dlouhých letech chtěla mstít, v ohrožení budeš ty. A na nás je, abychom tě ochránili.“ Karolína se na něj nesouhlasně podívala, ale neřekla ani slovo. Vždyť její nejbližší jsou ve stejném nebezpečí jako ona. Opět ji pohltil nelítostný strach, zbavoval ji veškeré tělesné síly, už dokonce cítila, jak jí ochabují paže. „Možná bys měla na pár dnů odjet k Elišce a Matějovi. Tam se budeš cítit v bezpečí,“ navrhl otec. Karolína se toho chytila jako tonoucí stébla. Ano, naděje byla na dosah, stačilo se jen vší silou udržet nad hladinou a nevzdávat se. „Máš pravdu, to by pro nás všechny bylo opravdu to nejlepší.“ „A teď se pusť do té polévky, jinak ti vystydne úplně.“ 105
Albert se snažil nedávat najevo obavy o Karolínin život. Nepředpokládal, že se dcera někdy setká se Stradovou, že by jim hraběnka mohla krutě zasáhnout do života. Teď ale bylo všechno jinak. Ona je milenkou samotného císaře, nikdo se jí neodváží odporovat… A leckterý zločin se dá utajit. Krátce před setměním se před chalupou objevil Adam, celý udýchaný. Když zjistil, že Karolína není na statku, okamžitě se vydal ke stavení jejího otce a s úlevou se zády opřel o dveře, když ji oknem zahlédl uvnitř. Karolína vytušila jeho přítomnost. Vstala a otevřela právě v okamžiku, kdy se chystal zaklepat. „Proboha, Karolíno!“ vykřikl a v očích mu zuřila bouře. „Netušíš, jaký jsem měl o tebe strach! Nemohla jsi dát vědět matce, že odcházíš?!“ Karolína polkla. Chápala jeho rozhořčení a nijak se jí nedotýkalo, že na ni křičí před otcem. Skutečně měla paní Markétě oznámit, kam odchází. Zbytečně tak Adama vystrašila. Už podruhé. „Nezlob se, byla jsem tolik vyděšená… Pojď dál.“ Adam vstoupil do světnice a pozdravil Alberta. Ten jen přikývl a pokynul mu, aby se také posadil ke stolu. „Rozhodla jsem se, že na čas odjedu k Elišce a Matějovi,“ sdělila Karolína manželovi poté, co se usadila proti němu. „Proč? Co se děje? Myslíš si, že tě tu snad nedokážeme ochránit?“ „Ne, to ne. Mám strach o vás.“ Adam zhluboka vydechl a snažil se najít vhodná slova, kterými by Karolínu přesvědčil o tom, že není potře106
ba odcházet do jiné vesnice, že je tady v naprostém bezpečí. Jenomže ji znal. Věděl, jak je paličatá, a že pokud si něco usmyslí, je zbytečné se s ní o tom dohadovat. „Nestane se nic, kvůli čemu bys musela prchat jako nějaký viník. Co asi tak proti nám Stradová zmůže?“ „To nevím,“ přiznala Karolína. „Jenomže mám tušení, že nás nenechá v klidu. Vrátí se sem ona nebo ten hrozný muž s páskou přes oko…“ Při té představě se úplně otřásla hrůzou. Strach byl najednou blíž a blíž a pomalu se v ní natrvalo usazoval. Adam si nemohl nevšimnout, jak je Karolína vyděšená. Ano, možná bude opravdu lepší odvézt ji na nějaký čas k přítelkyni její matky, kterou důvěrně oslovovala „tetičko“. Sice to není tak odlehlé místo, jak by si představoval, pokud by ji chtěl odvézt někam do bezpečí, ale důležitější je to, že ona sama se tam bude cítit lépe. A co je dobré pro ni, je dobré i pro dítě, na to nesměl zapomínat. „Ráno tě tam odvezu, slibuji,“ usmál se na ni a vzal ji za ruku. Karolína se na něj také šťastně usmála. Nevěřila tomu, že ho přesvědčí za tak krátkou dobu, naopak se obávala, že potrvá dlouho, než si Adam uvědomí, jak všechny svou přítomností ohrožuje. Ano, odjede za Eliškou, a až se bouře utiší, vrátí se zpátky domů. A pokud se jí Stradová nezačne mstít během dalšího měsíce, může být klidná – stíny minulosti budou zažehnány. Příštího rána, za svítání, naložil Adam na vůz několik skrovných zavazadel a vracel se do statku pro Karolínu. Ta se loučila s paní Markétou, která měla slzy na krajíč107
ku. Tím, že je opouštěla, se v ní začal hromadit strach. Co když se tu Stradová objeví? Nebo ten muž, o kterém Karolína tolikrát mluvila? Měla z toho stísněné pocity a chvílemi se zdálo, že se začne třást. Posadila se proto raději na židli a snažila se předstírat, že je všechno v naprostém pořádku. Rychtář mlčel. Nesouhlasil s tím, aby odsud Karolína doslova prchala, podle něho k tomu nemá žádný důvod. Je to minulost a Karolína se zachovala dětinsky a jen zbytečně zvyšovala napětí. Už se viděl, jak bude muset Markétu utěšovat, a pocítil ke Karolíně menší nevraživost. Rozhodl se však zachovat si chladnou hlavu – počátek jejího těhotenství neprobíhal hladce, a nechtěl ji tedy rozčilovat. Uvědomila si však, že svým odjezdem vystaví sebe i dítě většímu nebezpečí? Sem ranhojič jednou za týden přijet mohl, na další, vzdálenější statek ale jezdit určitě nebude, i když se ho pokusí přesvědčit a náležitě zaplatit. Karolína se usadila na kozlík vedle Adama. Vůz, tažený dvěma hnědými koňmi, se pomalu rozjel po cestě a vydal se vstříc jejímu novému osudu. Rána už začínala být chladnější. Přitiskla si k tělu pletený šál a pokoušela se mluvit co nejméně, aby Adama zbytečně nerozčilovala. Všiml si, jak Karolínin odchod působil na jeho matku, a cloumal jím vztek. Křečovitý výraz jeho obličeje ji proto odrazoval od jakékoli rozmluvy. Uplynula polovina cesty, než promluvil: „Měsíc je dlouhá doba. Přijedu pro tebe dřív.“ Karolína mu neodporovala. Nemělo by to žádný smysl. Zdálo se, že nepochopil důvod, proč je opouš108
tí. Nebylo to kvůli ní samotné – byla přesvědčená, že pokud setrvá na statku, uvrhne je všechny do nebezpečí. A Adam jí jen stěží dokázal vysvětlit, že takové lidi, jako je Stradová, nebo ten muž s páskou, nezastaví nic. Když budou chtít, zbaví se jich a později vyhledají i Karolínu. Snad měl zasáhnout Adamův otec, který se ve světě vyznal ze všech nejlépe, ale neudělal to. Možná by to i tak bylo zbytečné, protože Karolína se svou tvrdohlavostí nerada nikomu ustupovala. Zanedlouho se stejně podřídí svému osudu, který byl zapsán do hvězd už při jejím narození. A pozná také svět z druhé stránky – svět plný strachu. Konečně projížděli vesnicí, konečně se před nimi objevil statek. Karolína cítila novou naději. Tady ji nikdo nenajde, tady bude ona i dítě v bezpečí přede všemi. A nestrhne tak hněv na celý statek Lažeckých. Povoz zastavil před branou statku. Karolína opatrně slezla z kozlíku a usmála se na Elišku a Matěje, kteří vyšli ze dveří plni překvapení. „Karolíno,“ vydechla Eliška a zmateně se dívala na Adama, který popadl zavazadla a zamířil přímo k nim. „Co se stalo?“ pokračovala Eliška, zimomřivě si založila ruce a vyšla Karolíně v ústrety. Viděly se naposledy jen krátce na svatební hostině, snad se nepřihodilo nějaké neštěstí, snad je Albert v pořádku… Tyto otázky však stále nevysvětlovaly, proč má s sebou Karolína několik zavazadel. Karolína nevěděla, kde začít s vysvětlováním, a nakonec se rozhodla vyprávět od konce – od setkání s Kateřinou Stradovou, což Elišku s Matějem velice překvapilo. Netušili, že Kateřina prozradila Karolíně tajemství 109
jejího původu. Neměla to přece nikdy v plánu, svým mlčením ji chtěla ochránit. Proč změnila názor? Teprve nyní si Eliška všimla medailonku. Kateřina jí o něm vyprávěla, určitě to musí být ten s portrétem samotného Rudolfa. Ten, který jí raději nikdy neměla předávat a který předurčoval její další osud. „Chtěla jsem vás proto požádat, zda bych tu s vámi nemohla nějaký čas zůstat,“ řekla nakonec Karolína. Matěj pohlédl na Adama, který před nimi postával se zavazadly v rukou. A upřímně nevěděl, jak na Karolíninu prosbu zareagovat. Podíval se na Elišku a zjistil, že i ona je z Karolíniny žádosti na rozpacích. „Promyslela sis to dobře, Karolíno?“ začala Eliška opatrně. „Přece jen je to tolik let. Proč by se ti měla Stradová za něco mstít?“ Adam znejistěl. Najednou vytušil, co se bude dál odehrávat, jak jejich cesta skončí. Ale Karolína o tom zatím neměla nejmenší ponětí. „Mám strach, co by se mohlo stát Adamovi a ostatním, kdyby se ta žena přece jen rozhodla…“ „Stejně tak může zaútočit i na nás,“ podotkl Matěj bez skrupulí. Karolína se nadechla, ale náhle nevěděla, co na to říct. Jistě, to byla také pravda, jenomže sem se ji přece Stradová nevydá hledat. „Myslíš si, že nezjistí, kam jsi odešla? Že si toho u vás ve vsi nikdo nevšiml? Že by neudělali všechno, aby jim Adam nebo někdo z čeledě neřekl, kde se ukrýváš?“ pokračovala Eliška a zaujala postoj, který už Karolíně hodně napověděl. „To přece…“ 110
Adam položil zavazadla na zem a postavil se po bok Karolíny. Mohl cítit zadostiučinění, konečně Karolína spatřila i druhou tvář světa – tu, která má také strach a která se neobětuje pro něčí dobro. Nikdo nenastaví dobrovolně krk možnému zlu. Rozhodl se však potlačit veškerou jízlivost, jedna rána už přece Karolíně stačila. „Je mi to líto, Karolíno,“ řekla Eliška. „Tady zůstat nemůžeš. Vrať se domů. Nebo odejděte všichni ze statku, pokud si myslíte, že od té ženy přijde pomsta.“ Karolína tomu nemohla uvěřit. Eliška ji odmítla, ta, která jí byla po matce nejbližší… Ta, které při žních chodila pomáhat… Musela se z toho rychle vzpamatovat, nemůže na ně přece naléhat. Pomsta opravdu může dopadnout i na ně… Tohle si měla uvědomit dřív, než přijala otcovu myšlenku za svou a rozjela se sem. „Jistě, já… Omlouvám se, že jsem…“ Došla jí slova. Adam ji objal a odvedl k vozu, kde ji vysadil na kozlík. Pak se ještě vrátil pro zavazadla a rozloučil se. Eliška se cítila provinile. Byla Kateřině za mnohé zavázána, měla by Karolíně pomoci, jenomže ohrozit vlastní život… Nebyla to žádná krutá volba. Měla okamžitě jasno. Nikdo by nedal všanc životy svých nejbližších, nikdo. Ani Karolína to přece nechtěla udělat, proto přijela. Eliška doufala, že to brzy pochopí a odpustí jí. Vůz se pomalu vzdaloval a Karolína se musela přidržet, aby nespadla. Nečekala, že její návštěva u Elišky a Matěje bude trvat tak krátce. Vždyť se zdržela jen nepatrnou chvíli, a měla v plánu celý měsíc. Takže se vrací zpátky. Domů. Najednou si plně uvědomila význam toho slova. Domov. Čeká ji otec rych111
tář i paní Markéta! To je její rodina, ti pro ni chtějí to nejlepší, a pokud by mělo dojít k něčemu zlému, určitě jí pomohou a nenechají ji napospas osudu. „Nemůžeš se na ně hněvat,“ promluvil Adam, když se ocitli mezi poli a cesta stoupala strmě vzhůru. „Já vím,“ hlesla Karolína. „Svět není tak dobrý, jak ho možná vidíš doma. Nejsem světaznalý, nebyl jsem dál než v Praze, ale už tak jsem se setkal s prospěcháři, vyděrači a zloději. Jen s pomstou jsem zatím neměl co do činění...“ Karolína měla obrovskou chuť Adama obejmout, nechat se hřát jeho tělem, vnímat rytmický tlukot jeho srdce, stáhla se však do sebe. „Myslela jsi to dobře, chtělas nás ochránit, ale teď sama vidíš, co dokáže strach. Nevyčítej jim to, oni sami se teď určitě necítí příliš dobře.“ „Neboj, nebudu.“ Mlčky dojeli až ke statku, kde se Adam ujal hlavního slova dokonce i před Albertem, který vyšel z chalupy, když znovu spatřil Karolínu. Karolína tak poprvé pocítila pokoření. Připadala si, že se zachovala hloupě, její rozhodnutí jí najednou nedávalo žádný smysl a začala v duchu vyčítat i otci, že jí tu myšlenku nasadil do hlavy. Nicméně odpovědnost byla zcela na ní. V duchu se jí neustále vracela Eliščina slova. Jako by jí zasadila ránu přímo do srdce. Myslela si, že si lidé v takových situacích pomáhají, drží spolu proti temnotě, aby nad ní mohlo zvítězit Boží světlo. Moc se zmýlila a vysněný svět se jí doslova zhroutil před očima. Je ještě příliš mladá… 112