ZVÍŘATA JSOU NAŠI BLIŽNÍ Výbor z děl světových humanistů a křesťanských myslitelů sestavil Jan Čejka
Ať lidé jakkoliv vyzdvihují svoji víru, nevede-li je k soucitu a laskavosti vůči zvířatům, jde jenom o pokrytectví. Anna Sewell
Památce mých rodičů
Obsah Předmluva Úvodem Část první – Panování člověka a osud zvířat Matthew Scully: Výzva k soucitu s našimi bližními Humphry Primatt: Povinnost milosrdenství Andrew Linzey: Kristovská nevinnost zvířat Luise Rinser: Naděje pro trpící stvoření Přemysl Pitter: Náš poměr k přírodě Ježíš a vegetarismus Ctibor Bezděk: Vegetarism – náš úkol Charles Birch: Úcta ke zvířatům Mark Rowlands: Cítí zvířata bolest? Hermann Daggett: Nezadatelná práva zvířat Jan Čejka: Práva zvířat a povinnost člověka Norm Phelps: Věčná Treblinka Část druhá – Cesta zpět do ráje Matthew Scully: Pohled do zrcadla Lev Nikolajevič Tolstoj: První krok Přemysl Pitter: Výzva (nejen) křesťanům James Rachels: Základní argument pro vegetariánství Andrew Linzey: Vegetariánství jako ideál nenásilí Peter Singer: Vegetariánství jako forma protestu Charles Birch: Co dělat? Tom Regan: Vrozená hodnota všech stvoření Závěrem Dovětek – O masojedství O povinnosti civilizovaného národa O lovení Můžeme žít bez kožešin? Šťastná Emilie Bambi potkává lovce
Předmluva
Věřím, že slitování je naší povinností, stejně jako spravedlnost a poctivost. To, co je slabé, má právo na dobrotu a slitování těch, kteří jsou silnější. Viktor Hugo
„Dovolte mi, abych to řekla otevřeně: jsme obklopeni systémem degradace, krutosti a zabíjení, srovnatelným se vším, čeho byla schopna Třetí Říše; ba dokonce daleko horším – neboť to naše zřízení je zřízením bez konce, samo sebe obnovujícím, bez ustání přivádějícím na svět králíky, krysy, drůbež a dobytek jen za tím účelem, abychom je zabíjeli.” J. M. Coetzee Někteří čtenáři budou možná pohoršeni shora uvedeným citátem z knihy Elizabeth Costello, kterou napsal nositel Nobelovy ceny za literaturu John M.Coetzee, podiví se smělosti srovnávat utrpení lidí s utrpením zvířat a třeba i takové srovnání odsoudí jako přinejmenším nepřístojné. Zdaleka tu však nejde o zlehčování utrpení lidí; jde o nepopíratelnou podobnost našeho soudobého zacházení se zvířaty, a to především zvířaty hospodářskými, se zločiny, kterých se nacisté dopustili na lidech, které ponížili na úroveň bezbranných zvířat, často shromažďovali na dvorech bývalých jatek a odtud odváželi na místa „konečného řešení“. Pouze identita obětí se změnila: tenkrát to byli „podlidé“, dnes jsou to „pouze zvířata“. Věřím, že zvláště čtenáři, kteří jsou obeznámeni s podmínkami soudobého chovu hospodářských a kožešinových zvířat, lovení a bezohledného vybíjení divoké zvěře, užívání zvířat v pokusných laboratořích a mnohých jiných oblastech lidského konání, budou se mnou zajedno, že je zde velká podobnost zločinů spáchaných na lidech a krutostí, kterých se dnes dopouštíme na zvířatech. Ačkoliv na mnoha místech této knížky se mluví o vegetariánství, byl bych zklamán, kdyby byla vnímána jako další v řadě knih, týkajících se „zdravé výživy“ či jako doplněk k různým příručkám o „alternativním životním stylu.“ Mým přáním bylo na základě svědectví významných humanistů, křesťanských myslitelů i mimocírkevních osobností ukázat, že odklon od požívání masa a ostatních produktů odvozených ze zvířat je ten nejúčinnější a zároveň nejsnadnější způsob, jakým každý z nás může významně přispět ke snížení dnes na světě nejrozsáhlejšího a nejhlubšího utrpení mimolidských tvorů – utrpení, ke kterému dochází při „chovu“ a „zpracování“ hospodářských zvířat, která jsou denně obětována pro potravu lidí. Od konce druhé světové války vzrostla „výroba“ masa a ostatních živočišných produktů více než desetkrát – dnes je skoro 60 miliard zvířat, vyjma ryb, každý rok obětováno pro potravu lidí na celém světě. Jen v České republice se jedná zhruba o 150 milionů, skoro tři sta životů zmařených každou minutu, ve dne i v noci. O tomto nekonečném ničení životů, které židovský spisovatel Isaac B. Singer kdysi tak výstižně nazval „věčnou Treblinkou“, známý britský
časopis The Guardian nedávno napsal: „Vzrůstající pohrdání nižšími formami života nás zvláště v této bezbožné době vede k pohrdání samotným člověkem. Jak velký je krok od velkochovů k Osvětimi?“ Kde je tomu ustavičnému zabíjení vůbec konec, jakým utrpením budou muset zvířata ještě projít, kolik dalších důkazů o jejich schopnosti prožívat strach a vnímat bolest, o jejich inteligenci, emocích a bohatém vnitřním životě bude třeba přinést, než v těchto tvorech poznáme cítící bytosti a naše bližní, které trýznit znamená dopouštět se zločinu? A nejen to; protože dnes máme jiné zdroje potravy, která je dokonce zdravější a jejíž získávání není spojeno s nezměrným pustošením přírody, vybíjením divoké zvěře a hladem na celém světě, utrpení způsobované hospodářským zvířatům se stává neospravedlnitelným a systém živočišné výroby nemorálním. Spolu se vzrůstajícím počtem zvířat, která jsou ročně obětována pro potravu lidí, nesmírně vzrostla i míra jejich utrpení. Pamatuji dobu, kdy na hospodářstvích bylo o zvířata pečováno s láskou a ohledem k jejich přirozeným potřebám, kdy zvířata měla možnost volného pohybu a odpočinku na podestýlce a byla jim věnována všestranná péče. Tenkrát jednotlivá zvířata měla dokonce svá jména! Tento skoro idylický obraz, který se průmysl masa, mléka a vajec všemožně snaží v myslích spotřebitelů udržet, se díky stále větší poptávce po produktech živočišné výroby a honbě za co největším ziskem změnil k nepoznání. Malá i střední hospodářství postupně zanikla a byla nahrazena mamutími „továrními farmami“, v nichž zvířata často prožijí celý svůj život, aniž by z nich kdy vyšla, stěsnána v klecích nebo stáních do té míry, že se prakticky nemohou pohnout, a kde měsíce i několik let trvající nehybnost a natěsnání mnoha jedinců v klecích či kotcích je příčinou vzájemného napadání, kanibalismu a u mnohých z nich úplného mentálního zhroucení. Život těchto tvorů je navíc ztrpčován nebývalou brutalitou a často záměrným trýzněním samotnými dělníky, pro něž se zvířata stala pouhými výrobními prostředky. Díky jedincům, kterým se podaří pomocí skrytých kamer pořídit videozáznamy v těchto novodobých koncentračních táborech, se veřejnost občas dozví o doslova neuvěřitelných krutostech páchaných na těchto bezbranných tvorech; vždyť ročně miliony zvířat jen v České republice nepřežijí kruté podmínky „chovu”. Přeprava zvířat na jatka je též zdrojem velkého utrpení; např. dle nedávné zprávy EU skoro jedna třetina, jinými slovy miliony slepic jen v naší zemi utrpí zlomeniny křídel a končetin při nakládání. Nespočetné tisíce zvířat zahynou během přepravy v důsledku tělesné slabosti či zranění, vinou stresu, extrémních podmínek počasí a občasných havárií přepravních vozidel. Spotřebitel se též stěží dozví o zvířatech, která jsou zaživa upálena při požárech hospodářských budov, ze kterých pro ně není úniku. Je takřka nemožné slovy vyjádřit nezměrné utrpení zvířat na jatkách, kde vinou vysoké rychlosti zabíjení běžně dochází k porušování zákona o humánní porážce a tudíž k velkému utrpení. Ač zákon přikazuje, aby zvíře bylo zbaveno schopnosti pociťovat při porážce bolest, není nijak neobvyklé, že zvířata jsou zaživa stahována z kůže, rozřezávána nebo vhazována do vroucí vody. Tak hrůzný osud postihne tisíce zvířat každý den jen v České republice, kde je ročně poraženo zhruba 1 milion skotu, 4 miliony vepřů a 140 milionů drůbeže. Dle nedávné zprávy z Velké Británie, země s nejdelší historií ochrany zvířat, jsou dvě z pěti slepic stále ještě při plném vědomí, když procházejí vysokotlakou parní lázní za účelem odstranění peří – při roční spotřebě skoro 500 milionů slepic v té zemi se jedná o nepředstavitelné utrpení. Opařování zvířat nedostatečně zbavených schopnosti pociťovat bolest, stejně tak jako bez umrtvení prováděné kastrace, značkování a mnoho jiných bolestivých úkonů, je v průmyslu živočišné výroby zcela běžné. Videozáznamy nedávno pořízené na evropských jatkách ukazují
nesmírně brutální zacházení s vepři a krutosti páchané na těchto inteligentních a citlivých tvorech; nemám odvahu je čtenáři podrobněji popisovat. Neznám jediný videozáznam, pořízený často za podmínek značného osobního nebezpečí, který by nedokazoval nevýslovné krutosti a utrpení, jakým jsou podrobena všechna hospodářská zvířata, včetně právě narozených telat. Podrobnější popis tohoto zcela odlidštěného a bezcitného systému by vydal na obsáhlou knihu; to, co jsem zde krátce popsal, je jen nepatrná jeho část. Protože v následujících kapitolách nejsou metody živočišné výroby a zacházení s hospodářskými zvířaty popisovány, považoval jsem za svou povinnost se alespoň krátce o nich zmínit, aby čtenář získal přibližnou představu o rozsahu a hloubce utrpení zvířat, která lidem slouží za potravu. Často se v literatuře uvádí, že 95 procent všeho utrpení, které člověk zvířatům způsobuje v různých oblastech lidského konání – kromě chovu hospodářských zvířat to jsou pokusy na zvířatech, lov a chytání zvířat do pastí pro průmysl kožešin, střílení a trávení „škodné“ zvěře, sportovní lov, různé formy zábavy a mnohé jiné – leží právě na bedrech zvířat hospodářských. Zástupci průmyslu masa, mléka a vajec se samozřejmě všemožně snaží tyto zločiny před veřejností skrýt; spotřebitel pak koupí pečlivě a vkusně zabalený kus masa či jiný produkt aniž by mu utrpení, kterým muselo zvíře projít, vůbec přišlo na mysl. Nic však nezastře brutalitu a naprostou lhostejnost k utrpení, která jsou pro tento systém tak charakteristická; sám pan Wayne Swanson, zástupce masného průmyslu ve Spojených státech, se k tomu vyjádřil takto: „Ať jakoukoliv novou technologii vymyslíme a ať jakkoliv půvabně naše výrobky zabalíme, nic se na dané skutečnosti masného průmyslu nezmění. Je to proces, který nelze popsat jinak než brutální a nelítostný.“ A opravdu: zákony proti krutosti ke zvířatům se nevztahují na hospodářská zvířata; s těmito tvory lze tedy beztrestně zacházet jakkoliv krutě, ačkoliv strach, který prožívají, jejich vnímání bolesti a schopnost trpět jsou naprosto stejné jako u ostatních zvířat, včetně těch, se kterými sdílíme naše domovy a pro které tyto zákony platí. Je nepochopitelné, řekl bych doslova zločin, že v civilizovaných zemích hospodářská zvířata ztratila status vědomých, cítících bytostí a stala se pouhými předměty a výrobními prostředky; ze seznamu živých bytostí tito tvorové prostě vymizeli. Tuto tragickou skutečnost jsem si též potvrdil při nedávné návštěvě jednoho z největších knihkupectví, kde jsem hledal knihu o hospodářských zvířatech. Mezi více než šesti sty knihami o zvířatech jsem nenašel ani jednu; bylo tam však sedm knih, některé z nich krásně ilustrované, o dracích. „Je v tom něco tak děsivého, tak ďábelského, trápit ty, kteří nám nikdy neublížili, kteří se sami nemohou bránit a kteří jsou zcela v naší moci, že jenom člověk s navýsost tvrdým srdcem může tak jednat,” řekl před více než sto padesáti lety ve svém kázání pastor Anglikánské církve John Henry Newman, o němž Andrew Linzey píše v jedné kapitole této knížky. Od té doby se mnoho změnilo – nikoliv však k lepšímu, jak by člověk po tak velkém úsilí mnohých významných i bezejmenných lidí zlepšit osud zvířat očekával. Naopak, zvířata trpí dál a mnohem víc než kdykoliv v minulosti; a s nimi i sám člověk a celá příroda, nesmírně devastovaná stále vzrůstajícími nároky živočišné výroby. Někdy se mi zdá, že si z Bible pamatujeme jenom ono povědění, které bylo člověku dáno po jeho Pádu: „Bázeň před vámi a děs z vás padnou na všechnu zemskou zvěř i na všechno nebeské ptactvo.“ Opravdu, děs z nás padá na všechna zvířata bez rozdílu – zvířata divoká, kožešinová, pokusná a lovná jsou zabíjena po milionech, zvířata hospodářská po miliardách. A zároveň s tím bázeň a děs padají i na člověka samotného.
Zvířata nezachrání a naše svědomí nezklidní žádné „humánní maso“ a ostatní produkty eko-, bio- či organických farem. Ano, zvířata na těchto farmách zřejmě mají lepší život a každé umenšení jejich utrpení je nesmírně důležité; ovšem četné bolestivé zákroky prováděné bez umrtvení jsou i v těchto chovech zcela běžné. Když pak člověku doslouží a neposkytují mu žádoucí zisk, další osud těchto zvířat je stejně hrůzný jako osud všech ostatních hospodářských zvířat. A nejen to: při dnešní vysoké spotřebě a stále stoupající poptávce po mase a ostatních živočišných produktech je návrat k oněm „idylickým“ časům menších hospodářství a k hospodaření založeném na pastevectví prakticky nemožný; navíc by znamenal ještě větší devastaci životního prostředí, bezohlednější vybíjení divoce žijících zvířat a rozsáhlejší ničení lesů a pralesů než jakou způsobuje soudobý způsob intenzivního hospodaření. Jediný způsob, jak umenšit utrpení zvířat a zároveň významně přispět k ozdravění přírody i lidí samých, je vzdát se – nejlépe samozřejmě zcela, nebo alespoň postupně – požívání masa a ostatních produktů odvozených ze zvířat, a nahradit je dnes snadno dostupnými a navíc zdravějšími výrobky rostlinnými; udělat ten „první krok“, o kterém píše Tolstoj v jedné z kapitol této knížky. Však i z křesťanského hlediska je takové rozhodnutí nejen správné, ale nanejvýš žádoucí; významný teolog Karl Barth tomu dodává velkou váhu ve svém díle Církevní dogmatika, kde píše, že zabíjení zvířat je „velmi blízké vraždě člověka“, že nikdy nesmí být ospravedlňováno jako „samozřejmé“ a že nikdy se nesmí stát „normálním prvkem“ našeho myšlení. Dle něho vegetariánství předjímá Království pokoje, „existenci v novém věku, v nějž doufáme“. Bylo to v předvánoční době loňského roku, kdy jsem v Praze na jednom náměstí poslouchal vánoční koledy a vnímal všechno to veselí kolem; přitom mi zrak padl na kapry, zmítající se a lapající po dechu v ohromných kádích hned vedle prozpěvujících koledníků. Jaký to děsivý rozdíl – všechno to bezstarostné veselí kolem a hned vedle tolik utrpení, které nikdo ani nevnímal. Proč je vůbec zabíjíme, tyto tiché tvory, abychom oslavili příchod Spasitele? Vždyť dokonce i ryby, jak je dnes vědecky prokázáno, prožívají bolest velmi podobně jako člověk! Proč zabíjíme beránky, abychom si o Velikonocích připomněli ukřižování Beránka božího? Proč denně desetitisíce vepřů, tvorů tak citlivých, vůči člověku přátelských a inteligentnějších než většina ostatních zvířat; proč telata násilím odloučená hned po narození od jejich matek, jen aby mléko, které jim patřilo, dostal člověk? A což miliony slepic, často znetvořených k nepoznání; vždyť i u ptáků je dnes prokázána neobyčejná inteligence, nehledě na jejich schopnost trpět a vnímat bolest. „Kdybych měl své vlastní domácí zvíře,“ píše Matthew Scully v jedné z kapitol této knížky, „nechal bych je volně běhat po dvorku a zahrnoval bych je všemožnou péčí a láskou, zatím co v továrních farmách zvířata se stejnými city a inteligencí neznají laskavý dotek lidských rukou, nemají žádnou útěchu, žádná jména; naprosto nic, jen moji lhostejnost a mlčení.“ Často mi přijde na mysl: jestlipak bychom tyto tvory zabíjeli, kdyby mohli promluvit lidskou řečí a poprosili nás o slitování? (O co snadnější se zdá zabít rybu, která nevydá hlásku!) Je to možné, že tak nepatrný rozdíl v uspořádání hlasivek člověka a všech ostatních zvířat je dostatečným důvodem k tomu, abychom zvířata trýznili a zabíjeli? Což kdybychom museli zvířata sami zabíjet a nepřenechávali tuto práci ostatním, též bychom je v tak velké míře a bezstarostně pojídali? Je uspokojení našich chuťových orgánů natolik důležité, aby vyvážilo všechno to utrpení, kterému jsou zvířata během jejich života a na jatkách vystavena? Otázek je
mnoho a je na každém z nás, jak na ně odpovíme. Na konec knížky jsem přidal krátký seznam dostupné literatury a internetových stránek několika českých a zahraničních organizací pro ty čtenáře, kteří by se rádi o životě zvířat, a to zvláště zvířat hospodářských, dozvěděli víc. Při mém rozdávání brožurek na ulicích a školách přijde často řeč i na práva zvířat; v knížce jsem proto zařadil kapitolu, která jen v krátkosti podává přehled myšlenek významných lidí, kteří se otázkou práv zvířat a naší odpovědnosti za jejich ochranu zabývali. (Zcela neúmyslně jsem se tímto článkem zařadil mezi „významné myslitele a humanisty“). Jako důležitý doplněk jsem ke svému článku připojil krátký výňatek z knihy Dominion, kterou napsal Matthew Scully. Stejně působivé jako tato část jsou i jeho dvě kapitoly, které jsem zařadil na začátek první a druhé části této knížky; obě si zaslouží zvláštní pozornosti pro svoji hloubku a procítěnost. Příkaz soucitu s utrpením ostatních tvorů se vztahuje na všechny lidi bez rozdílu, lidi věřící i lidi bez církevní příslušnosti; všichni máme stejnou morální povinnost ochrany všech živých tvorů, ať je vnímáme jako Boží stvoření či jako bytosti s jejich vlastní vrozenou hodnotou, která jim udílí právo na ochranu před lidskou zvůlí a krutostí. Ač soucit se zvířaty, zcela závislými na naší laskavosti a milosrdenství, je samozřejmou povinností všech lidí, mám zato, že to jsou především křesťané, kteří by měli stát v popředí všeobecného úsilí o dobro a ochranu těchto našich bližních. Je-li jedním z příkazů Bible soucit s bezbrannými a trpícími tvory, pak soudobý systém chovu hospodářských zvířat je jeho naprostým popřením a užívání produktů tohoto bezcitného systému, zvláště z hlediska křesťanského, vážným proviněním. Kde však je hlas křesťanů a církví, který by se zastal těchto tvorů a ozval se proti „do nebe volajícím“ zločinům, kterých se na zvířatech denně dopouštíme? Je mnoho příležitostí, jak toto velké selhání napravit; některé z nich uvádí ve svých kapitolách Andrew Linzey, dnes zřejmě nejvýznamnější teolog, který se zabývá právy zvířat na základě křesťanské zvěsti. Velkým zdrojem poučení jsou též články dvou významných osobností našeho národa, MUDr. Ctibora Bezděka a Přemysla Pittera, jejichž celoživotní práce, dnes téměř zapomenutá, je tak jedinečným příkladem projevu křesťanské lásky k nevinným a bezbranným tvorům – dětem a zvířatům. Je celá řada možností, jak by se církev mohla (a měla) zapojit do práce v ochraně zvířat, a to při zavádění zákonů, zakládání útulků pro opuštěná a týraná zvířata a ve výuce. Jsou i jiné příležitosti – církevní shromáždění a konference, sejití mládeže, biblické hodiny, přednášky, kurzy či soustředění v letních táborech – jejichž důležitou součástí by měla být humánní výchova, jejíž posláním je učit zejména mladé lidi respektu k přírodě i zvířatům a vést je k životu založenému na nenásilí, jehož důležitou součástí je morálně odpovědný výběr jejich stravy. Mým přáním je, aby tato knížka byla povzbuzením k této důležité práci, výzvou k nápravě našeho porušeného vztahu k mimolidským tvorům, a aby přispěla ke zmenšení jejich utrpení. Kéž by, jak to Humphry Primatt napsal v jedné z následujících kapitol, „to co jsem zde až doposud předložil, bylo požehnáním a obměkčilo alespoň jedno lidské srdce.“ Jan Čejka Michigan, podzim 2010
Úvodem Věřící lidé často mluví o jedinečnosti člověka, o tom, že člověk je stvořen k obrazu Božímu a je obdařen Duchem; často však opomenou podotknout, že lidé jsou též tím nejhorším druhem na světě – druhem, který je schopen se zvrhnout pod úroveň kteréhokoliv jiného stvoření. Jedineční možná jsme, ovšem jedineční jsme též v krutostech, v naší zkaženosti a schopnosti konat zlo. Jediní mezi vším stvořením na celém světě jsme schopni toho nejlepšího – a zároveň toho nejhoršího. Musíme hledat a najít cestu k pokoře. Tak často si myslíme, že naše nadvláda nad ostatními tvory nám dává právo s nimi zacházet jakkoliv se nám zlíbí. Je tu však ještě jiná Moc, která je nad námi a podle které budeme jednou souzeni. Příhodnější – a určitě biblicky správný – výklad je, že nejsme tím „vládnoucím druhem“, ale naopak „druhem služebným“, druhem pověřeným pečovat o tuto zemi a všechna její stvoření. Je nám třeba schopnosti cítit s ostatními, naučit se rozumět jejich utrpení, a to i tehdy, kdy je to proti našim vlastním zájmům. A to je právě ono, proč náboženství – tedy víra, která nás samotné přesahuje – je tím základním, co by mělo řídit náš vztah a naše chování k ostatním tvorům. Není možné nevidět, jak jsme morálně poklesli a doslova zakrněli ve vztahu k ostatním tvorům. Bláhově se domníváme, že Bůh má zájem pouze o nás, o náš vlastní druh. Trpíme duchovní chudobou a domníváme se, že zvířata jsou zde jenom pro nás a pro naše sobecké zájmy, že naše jediné poslání je starat se jen o lidi a sloužit toliko jim. Víra nám může pomoci k osvobození, pomůže nám vidět dál, za nás samotné a naše vlastní potřeby. Pomůže nám spojit se znovu se světem ostatních tvorů, k oslavě jejich života a úctě ke každému živému stvoření; pomůže nám cítit jejich bolest a stát se jejich služebníky. Přinejmenším toto je příslibem náboženství. Místo aby nám pomáhali ostatní tvory oslavovat, náboženští představitelé často mluví tak, jako by zvířata vůbec neexistovala – jako by člověk byl tím jediným druhem, na kterém záleží a všechna ostatní stvoření byla jen jakousi divadelní kulisou skutečného světa nás lidí. Místo aby pomáhali lidem ve zvířatech poznávat svoje bližní, radovat se z jejich přítomnosti a obdivovat krásu i složitost jejich světa, tak často tito představitelé jsou právě těmi, kteří nevidí, nedoceňují, neoslavují a nemají co by řekli. Myslí, chovají se a uctívají, jako by svět zvířat byl prostě neviditelný. Tento úvod je částí kapitoly „Náboženství a soucit s utrpením zvířat“, kterou Rev. Andrew Linzey napsal ke své knize Creatures of the Same God (Stvoření jediného Boha), Lantern Books, 2009.
A nejenom to; místo aby v lidech prohlubovali úctu a obdiv ke všem živým tvorům, náboženští představitelé tak často používají všelijakých intelektuálních prostředků, které naopak takové projevy úcty a obdivu potlačují a označují je jako dětinské či nesmyslné, cosi jako trapný zlozvyk, kterého bychom se měli zbavit. Namísto oslavování příbuzenství člověka s ostatními tvory, teologové vynalézají stále duchaplnější prostředky, jak lidi od zvířat odlišit, jako by vývojová biologie vůbec neexistovala. A i když se někdo z nich za zvířata postaví, sotva kdy je to něco víc než ono „lidé především“, což většinou neznamená nic jiného než „pouze na lidech záleží“. Ironií je, že zájem o zvířata je pro mnohé nábožensky založené lidi zcela okrajovou záležitostí, a přitom je – co se samotného utrpení týče – jedním z největších morálních problémů dneška. Výsledky významných vědeckých prací přinášejí nezvratné důkazy o tom, že savci pociťují nejen fyzickou bolest, ale mají schopnost trpět i duševně a že prožívají hrůzu, tíseň, strach a úzkost, že jsou schopni předvídat a tušit pro ně nepříznivé okolnosti, a to v menší či větší míře než sám člověk. Když toto pochopíme, bude nám zřejmé, že žijeme v daleko vnímavějším a zranitelnějším světě, než jak jsme mu doposud rozuměli, a že naše povinnost péče o ostatní tvory musí být vzhledem k tomu daleko větší. Když však jde o soucit se zvířaty, kde je hlas církve? V evropské Amsterodamské smlouvě (Treaty of Amsterdam), která vešla v platnost v roce 1999, se členské státy dohodly na uznání zvířat coby cítících bytostí, tedy nikoliv pouhého zemědělského spotřebního zboží. Smlouva přikázala členským státům, aby „plně respektovaly potřeby zvířat“. V dalším však Smlouva uvádí výjimky a připomíná, aby státy tak učinily „s ohledem na legislativní a administrativní požadavky a zvyky jednotlivých států, které se týkají náboženských obřadů“. Jinými slovy, náboženství se v evropském právu stalo důvodem nerespektovat zájmy a blaho zvířat. Co to říká o nás, o našich tradicích a o našem náboženství? Kromě toho sotva jeden týden uplyne, aniž by zvířata nebyla nějakým způsobem zesměšňována a ponižována v tisku, a to především v tisku církevním. Nedávným příkladem toho je článek mezinárodní katolické tiskové kanceláře Zenit, která zesměšnila církevní obřady pořádané za domácí zvířata a označila je za „nepřístojné“. Známe samozřejmě případy, kdy zvířata s lidmi žijící jsou přehnaně zbožňována; je však nesprávné se posmívat náboženskému oslavování vztahu mezi člověkem a zvířetem. Mnozí, kteří ve svých domovech žijí se zvířaty, často vytvoří se zvířetem velmi silné duševní pouto a obřad díkůvzdání za život daného zvířete či jeho poručení do rukou Božích je, přinejmenším z křesťanského pohledu, zcela oprávněný. Jak jsem napsal ve své knize Animal Rites (Obřady pro zvířata): „Pro ty, kteří prožívají opuštěnost a zármutek nad odchodem svých zvířat, je nepředstavitelné, že by tělo jejich zvířecího druha mělo být bez modlitby vyhozeno jako nějaký odpad, stejně jako by tomu nemohlo být v případě úmrtí některého z jejich lidských přátel“. Za zmínku stojí též pokus zastánců lovu zastavit ve jménu „náboženství“ legislativní opatření britské vlády, které by zakázalo lovení s pomocí loveckých psů. Dokonce se očekává vytvoření „Svobodné církve pro honitbu“. Jeden z přívrženců této „církve“ prohlásil: „Existuje celá řada podobností mezi sportovním lovem a tradičními náboženstvími: máme podobné odznaky, společnou řeč i výtvarné umění. Lov je formou rituálního zabíjení – v našem případě je výhoda dokonce na straně zvířete, neboť zvíře má možnost uniknout“. A pokračuje: „Křtíme svoje děti krví zvířat, která zabijeme. Je to snad podivnější způsob než je obléknout do bílého šatu a
ponořit je do vody?“ Neznám žádné náboženství ani církevní spis, který by ospravedlňoval utrpení divokých zvířat ve jménu sportu. Křesťanské spolky musí zpytovat své svědomí a ptát se, proč proti tomuto násilí nevystoupily. Moje vlastní církev, Church of England – a říkám to s pocitem hlubokého zahanbení – zůstala zcela stranou. Před konečnou debatou v Horní sněmovně jsem v otevřeném dopise anglikánským biskupům podal teologické a morální důvody proti lovení, které byly v předešlých jednáních na toto téma přehlédnuty.* Vyslyšen jsem bohužel nebyl. Nejméně deset biskupů a bývalý arcibiskup z Canterbury v Horní sněmovně promluvili a hlasovali pro pokračování lovení. Martin Buber kdysi napsal: „Nic tak neskrývá Boží tvář jako náboženství.“ Musíme přijmout skutečnost, že naše náboženské tradice – ty samé tradice, v kterých je tolik naděje pro lidstvo – se tak často stávají prostředky, které lidem pomáhají se přidržovat jen svých vlastních sobeckých zájmů. Jsem přesvědčen, že náboženství, které lidi vede k necitelnosti vůči utrpení, nemůže být opravdovým náboženstvím. Vůbec nezáleží na tom, jaké jsou naše bohoslužby, jaké tituly máme, jaká roucha oblékáme a jak Boha oslavujeme. Na čem záleží je to, abychom nebyli bídnými, sobeckými a bezcitnými lidmi, kteří nedokáží vidět utrpení druhých – zvířat i lidí – a kteří neslyší jejich nářek; a abychom nebyli těmi, kteří nemají ponětí o tom, jak těžké to je žít v bídě a utrpení. Je jediná morální zkouška pro všechna náboženství, a to je tato: zda nás vede k životu, ve kterém je víc lásky, milosrdenství a slitování. Je nesmírně těžké vidět všechno to nezměrné utrpení, které zvířatům způsobujeme ve výzkumu, při různých druzích zábavy a při chovu zemědělských zvířat – abych uvedl alespoň tři příklady – a přitom neztrácet naději v lidi, jejich morální citlivost a jejich náboženství. Nicméně je to právě v situacích, které se zdají být tak beznadějné, kdy nejvíc potřebujeme duchovní posílení, které jenom náboženství může poskytnout. Nutně potřebujeme mnohem lepší dialog a porozumění mezi věřícími a těmi, kteří pracují pro ochranu zvířat. Jsou tisíce lidí, kteří pro blaho a ochranu zvířat pracují a kteří potřebují, a tak často nemají, podporu církve, přestože jejich snahy jsou zcela v souladu s náboženským učením. Je načase, aby se církve zapojily do práce celosvětového hnutí za etické chování ke zvířatům a za jejich ochranu. Ochránci zvířat by mohli mnohé získat z různých náboženských tradic a věřící s překvapením zjistit, jak mnohé v jejich vlastních tradicích podporuje vizi království pokoje a milosrdenství, která zahrnuje též zvířata. Reverend Andrew Linzey Oxford Centre for Animal Ethics Oxford
____________________________________________________________________________ *Otevřený dopis biskupům je uveden na konci této knížky v části „Dovětek”.
Část první
Panování člověka a osud zvířat
Matthew Scully: Výzva k soucitu s našimi bližními
Běž a najdi jednu z těch velkofarem, vyhledej ten nejtmavší kout a v něm jednoho z těch opuštěných, zapomenutých a bědných tvorů, malé jehně, prase nebo telátko, čekající na smrt. A to je jeden z Božích tvorů, na kterého pohledíš. Z čeho náš soucit se zvířaty pramení? Jediný důvod, proč mi osud zvířat není lhostejný, je ten, že jsou to moji bližní. Vím, že nemají rozum srovnatelný s rozumem člověka. Vím, že jejich život, postavení a účel na tomto světě jsou odlišné od toho našeho. A vím, že ten jejich svět je často plný násilí. Též však vím, ať jakýkoliv je smysl jejich života či místo mezi námi, že jejich svět je velkým tajemstvím, které pro nás lidi zůstane navždy nezbadatelným; a ať jakoukoliv míru štěstí a radosti pro ně Stvořitel zamýšlel, že tu jim nesmíme svévolně či z pouhého rozmaru nikdy brát. Ač všechny větší církve odsuzují „svévolnou“ krutost, tato „svévolná krutost“ je definována značně volně, pokud vůbec je snaha trochu přesněji ji definovat. V důsledku toho najdete v učení mnohých církví celou řadu možných výkladů, v podstatě jakési dva odlišné světy, které spolu nijak nesouvisí – jako třeba v případě, který popisuji jinde, kde vedle sebe stojí jedna z těch hrůzných velkofarem, ranč pro střílení v ohradě držených divokých zvířat a kostel Církve baptistů. Pro mnohé křesťany existuje jeden svět, ve kterém k obrazu Božímu stvořený člověk uznává vrozenou hodnotu zvířat, a je jim spravedlivým a laskavým vládcem. A pak je tu svět druhý, ten svět skutečný, ve kterém lidé a průmysl jednají volně podle své vůle a bez jakýchkoliv morálních zábran, strachu z odsouzení či výčitek svědomí. Je tady ten dojímavý svět chorálu „Všechno stvoření našeho Boha a Krále“, k němuž slova prý napsal sám sv. František z Assisi a který často slýcháme po skončení mše; a pak je tu svět velikonočního hodování beránka, šunky nebo telecího, vychutnávaného bez nejmenšího zamyšlení nad bolestí a utrpením beránka, vepře nebo telátka, způsobeného jim rukou člověka. ____________________________________________________________________________________ Matthew Scully je autorem knihy Dominion: The Power of Man, the Suffering of Animals and the Call to Mercy (Panování: Moc člověka, utrpení zvířat a prosba o slitování; 2002), v níž popsal způsoby zneužívání zvířat v různých odvětvích lidského konání – při lovení divoké zvěře, rybolovu, výzkumu a v dnešním doslova barbarském chovu hospodářských zvířat. Tento text je vybrán z 1. kapitoly této knihy. Scully byl po léta literárním kritikem časopisu National Review a publikoval řadu článků v New York Times, The Washington Post a The Wall Street Journal. V letech 2001-2004 pracoval v Bílém domě jako asistent a autor projevů prezidenta Spojených států.
Nepochybně jeden z důvodů, proč se o tomto námětu nemluví je, že mnozí kazatelé vidí v moderním hnutí na ochranu přírody a za práva zvířat náznak pohanského uctívání přírody a z obavy, aby své věřící nemátli, se mu zcela vyhýbají. Už jen jako okrajový předmět v debatách o mnohých lidských slabostech, jako jsou hrabivost, obžerství nebo pýcha by si úcta ke zvířatům zasloužila větší pozornosti kazatelů. V mnohých kostelích episkopální a katolické církve se každoročně na den 4. října konají bohoslužby spojené s žehnáním zvířat, aby věřící uctili památku sv. Františka a připomněli si požehnání, které bylo zvířatům uděleno v knize Genesis. A to je asi tak všechno. Pastýřská péče o zvířata zřejmě není jednou z nejvyšších našich povinností, ke kterým jsme vyzýváni. Člověk může zvířata pokládat za morálně nedůležitá, za stvoření bez duše, pro něž žádná hrana nikdy nevyzvánějí a vůči kterým nemá žádnou morální povinnost. Co však člověk nesmí udělat je pod rouškou všelijakých náboženských pouček popírat, že k nim máme přinejmenším určitou základní povinnost dobrotivosti, a že tyto povinnosti určují našemu chování vůči zvířatům jisté hranice, které nesmí být, i když dnes tak běžně jsou, přestupovány. V žádném případě netvrdím, že jsem odborníkem na výklad Písma nebo dokonce vzorem křesťanských ctností, z nichž jedna je laskavost ke zvířatům. Biblické texty však mají velkou váhu, vždyť vyjadřují základní principy a úsilí celé naší civilizace. Obracíme se k nim o radu v tolika různých morálních rozhodováních, avšak jen zřídkakdy v otázkách našeho vztahu ke zvířatům. Mnohé z těch dnešních krutostí jsou páchány lidmi, kteří vás bez zaváhání ujistí o tom, jak dobrými jsou křesťany. A právě toto je tak hrozně znepokojující. „Jak je možné,“ ptá se Malcolm Muggeridge ve své knize Znovuobjevený Ježíš, „hledat Boha a prozpěvovat mu chvály, a přitom tupit a ponižovat jeho tvory? Jestliže, jak jsem tomu vždy rozuměl, všichni beránci jsou Agnus Dei, beránci Boží, pak držet je v temnotě, připravit je o pastviny, radost z volnosti a pohledu na oblohu je tím nejhorším hříchem a rouháním.“* Dobře náš přístup k přírodě a jejímu stvoření vystihl papež Jan Pavel II., který v encyklice z roku 1990 varuje před naším porušeným vztahem ke světu přírody těmito slovy: Ve snaze mít a užívat, místo být a růst, člověk nepřiměřeným a narušeným způsobem plýtvá dary země a svým vlastním životem. Domnívá se, že může zemi využívat, jak se mu zlíbí, podrobuje ji bez zábran své vůli, jako by neměla svých vlastních potřeb a Bohem daného účelu. Místo aby byl Božím spolupracovníkem, člověk sám sebe povýšil na úroveň Boha a obrátil proti sobě přírodu, kterou tyranizuje, místo aby ji spravoval.** Většina z nás, kteří žijeme v ekonomicky vyvinutých zemích světa, se tu a tam zamyslí nad životem hospodářských zvířat a snad i pocítí trochu smutku nad osudem těchto odsouzenců na smrt. Byly časy, kdy tito tvorové přeci jen požívali jistou úctu u těch, jimž péče o ně byla svěřena, a kdy byla jejich potřebám poskytována alespoň ta základní péče. Díváme-li se dnes na ty dlouhé řady betonových budov, do nichž ani sluneční světlo nepronikne, osud milionů tvorů v _____________________________________________________________________________ *Malcolm Muggeridge: Jesus Rediscovered (Glasgow: Collins, 1969). **Centesimus Annus: Encyklický dopis papeže Jana Pavla II. ke 100. výročí Rerum Novarum, otištěný v Catholic International, sv.2, č.3.
nich zavřených v nás musí vyvolat pocit hlubokého smutku. Se stále vzrůstajícím počtem obyvatel na světě a s rostoucí konkurencí se tato obrovská zařízení dnešního chovu hospodářských zvířat stala nezbytnými.* Dennis Avery, ředitel sekce světové spotřeby potravin v ústavu Hudson Institute předpovídá, že v blízké budoucnosti bude k uspokojení obyvatel na celém světě potřeba tří miliard vepřů ročně. Tři miliardy těchto tvorů – citlivých, inteligentních a vůči člověku tak přátelských, jak i jeden zastánce moderního způsobu hospodaření přiznal – den co den zavřených ve tmě, v klecích sotva větších než jejich tělo, v kotcích na sebe namačkaných a vzájemně se napadajících, mnozí z nich doslova dohnáni k šílenství! Osm milionů vepřů na celém světě utraceno každičký den. Jak děsivý je to počet tvorů, jak děsivé zabíjení. Pomyslíte si, že taková čísla by nás měla přinutit k zamyšlení a položit si otázku, kam tohle všechno vede. Pan Avery, stejně jako celý průmysl, jehož je mluvčím, však žádné pochybnosti nejeví. Rád bych věděl, jaká je jeho předpověď spotřeby masa ještě dál v budoucnosti – řekněme v roce 2100. Šestnáct milionů denně z pěti či šesti miliard tvorů držených v zajetí? Nebo snad dvacet milionů odpravených každý den? Kde je tomu vůbec konec? O kolik víc utrpení, kolik smrtí bude stačit na to, abychom řekli – tak jenom potud, dál už jít nesmíme! A při tom všem jak neuvěřitelná je lhostejnost k nezměrnému utrpení zvířat, o kterém útlocitní zákazníci vyžadující a kupující stále víc a víc masa nemají nejmenší potuchy. Pokud se sami proti těmto krutostem nevzbouří a nezatratí je, pak během jedné nebo dvou generací už ani nebudeme mluvit o „továrních velkofarmách“, protože žádný jiný druh farem, od kterých by je bylo možné odlišit, nebude existovat. Kdykoliv se jen na chvíli zamyslíme nad zvířaty a jejich údělem, vytane nám na mysli představa všech těch ubohých tvorů beze jména, zavřených v temnotě „továren na zvířata“, zbavených slunečního svitu, chladného vánku, společenství svých druhů, nejmenšího projevu soucitu a laskavého doteku lidských rukou, mlácených, znehybněných hrůzou ze smrti a poháněných v děsivém jekotu ostatních k jejich konečnému zatracení. Co bychom pociťovali my, po čem bychom nejvíc toužili, kdybychom byli zavřeni v tmavých těsných kotcích a stáních, zapomenuti a kdyby s námi bylo zacházeno jako s nepotřebným odpadem? Vím, po čem bych toužil já; toužil bych po slunci a chladné vodě, vánku a svobodě a přátelství mých druhů. Toužil bych po tom, aby mne někdo spatřil, žil bych v naději, že kdyby mne někdo uviděl, snažil by se mi pomoci. Někteří z nás by vyšli z takového soužení a napsali by velká díla literární, hudební či básnická, něco, co jenom člověk dokáže vytvořit po vyjití z hlubin utrpení. Co mne se týče, chtěl bych jenom dostat ten zápach Dachau z mých plic, chtěl bych mít opět radost z jednoduchých věcí a z toho, že je mi navrácen můj život a svoboda. Je tu otázka - radikální, avšak naprosto oprávněná: je tento krutý systém nadále vůbec nezbytný? Jestliže máme možnost nahradit maso a ostatní produkty odvozené ze zvířat stejně výživnými a _____________________________________________________________________________ *V USA, kde k obživě obyvatel je ročně obětováno skoro 11 miliard hospodářských zvířat (v České republice zhruba 150 milionů), se tato zařízení nazývají „koncentrovaná zařízení pro výkrm zvířat” (Concentrated Animal Feeding Operations – CAFO); stejná zařízení jsou používána v Evropě i jinde na světě. V těchto „továrních farmách“ jsou natěsnány desetitisíce, v případě drůbeže statisíce, tvorů. Již samotný název připomíná koncentrační tábory, v nichž v nedávné době byli lidé soustřeďováni před likvidací. Dnes jsou to miliardy hospodářských zvířat, odsouzených k nekonečnému utrpení a kruté smrti. V USA ročně skoro 10% hospodářských zvířat (1 miliarda) nepřežije útrapy během „chovu“.
dokonce zdravějšími produkty rostlinnými, pak odpovědné správcovství člověka nad ostatními tvory volá po nápravě. Oprávnění*, dané člověku po jeho Pádu, pozbývá platnosti. Lhůta vypršela. Co dříve bylo „nezbytným zlem“ se stává prostě zlem. Zákony, které chrání zvířata před zneužitím, týráním a vykořisťováním nejsou žádným morálním přepychem či nějakým sentimentálním nápadem, který je možno odsunout stranou. Jsou důležitou morální povinností, a to zejména ve vyvinutých částech světa, kde již není možné se vymlouvat na chudobu. Člověk, jemuž právě díky jeho rozumu a schopnosti morálně jednat byla svěřena péče o ostatní stvoření, by v příštích časech měl splatit svůj velký dluh, ustoupit kdekoliv je to možné od svých nároků a dopřát ostatním tvorům pokoj a život, ke kterému byli stvořeni – se vší jeho krásou, vůněmi a vlahým větrem – a též se všemi jeho strastmi, nebezpečími a násilím. Vezmeme-li slova Izajáše vážně, možná, že jeho vize království pokoje mezi vším stvořením a očekávaný obrat v historii lidstva již přichází: nikoliv jako tíživá morální povinnost, ale úžasná morální příležitost. Přichází čas, kdy služba zvířat není nám již potřebná, a člověk, je-li spravedlivý, se obrátí k trpícím tvorům jemu svěřeným, od norků, vepřů, krav, slonů až po velryby, a řekne: „Jste propuštěni“. Předkládám vám tento jednoduchý návrh, týkající se zvířat chovaných pro jejich kůži a pro jejich maso. Je na nás se rozhodnout, zda je budeme dál držet v temnotě, aby poprvé spatřili slunce teprve při cestě na jatka; nebo je pustíme ven, kde je slunce a vánek, kde si mohou hrát a spát a skotačit se svými druhy – pro mne by to bylo snadné rozhodnutí. Propusťte je! Nechte je užít jejich pomíjivý čas na této zemi a přestaňte je přivádět na svět jenom proto, aby trpěla a byla zabíjena. Vím, jak nepatrný se člověku zdá ten jejich život, naplněný malými radostmi, starostí o jejich mláďata a unikáním před dravci. Ale je to život, který jim byl určen, a to nikoliv lidským chovatelem, ale jejich Stvořitelem. Je to všechno, co mají. Nám se to zdá tak málo – ale pro ně je to celý svět. Je-li pro nás kniha Genesis nějakým vodítkem, pak nám musí přiblížit obraz světa, který byl pro nás zamýšlen. V těch časech před Pádem člověka zvířata v zahradě Eden na jídelníčku nebyla: „Bůh také řekl: Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm.“ Pro pisatele Bible, kteří zřejmě sami vegetariáni nebyli, jiná možnost ani myslitelná nebyla – nebyl pro ně myslitelný svět, ve kterém by Stvořitel měl zalíbení v zabíjení a vzájemném pojídání Svého stvoření. Člověk, stvoření nadané rozumem a svědomím, nemůže nadále pyšně stát nad světem přírody a užívat násilí a kořistnictví přírody na svoji omluvu a jako svůj morální příklad. Máme-li mít veškeré stvoření za posvátné, pak pojídání masa je znakem našeho Pádu. Andrew Linzey, známý teolog, to vyjádřil takto: „Jakkoliv je pro nás obtížné představit si svět bez násilí, zvyšovat a rozšiřovat kořistění a násilí ve světě znamená uvrhnout stvoření do ještě větší temnoty, z níž všichni, lidé i zvířata, doufáme být vysvobozeni.“ _____________________________________________________________________________ *Zde se autor odvolává na povolení pojídání masa, které Bůh dal Noemu po Potopě, tak jak je to napsáno v 9. kapitole knihy Genesis.
Humphry Primatt: Povinnost milosrdenství V průběhu dějin lidé způsobili více a větší utrpení než všechna ostatní zvířata dohromady - a to nejenom jeden druhému, ale i ostatním tvorům. To je tvrzení, které samozřejmě nelze snadno dokázat, nicméně však není nikterak přehnané. Je též nutno připomenout, že to povětšinou bylo náboženství, které podnítilo jedny z největších ukrutností v dějinách. A co se zvířat týče, je to právě křesťanství, které má mezi ostatními náboženstvími tu nejčernější historii. Zvláště tato skutečnost činí toto průkopnické dílo Humphry Primatta tak jedinečným, a to nejenom pro svoji brilantnost a sílu daleko převyšující morální cítění jeho doby, ale také proto, že on sám byl doktorem teologie. Je pro mne velkou ctí, že mohu vzdát poctu tomuto člověku, který tak neobyčejným způsobem smývá hanbu církve, ke které patřím. A že mohu poděkovat těm, kteří tuto doslova zakládací listinu moderního hnutí za práva zvířat připravili pro širokou obec čtenářů, kterým zůstala po tak dlouhou dobu skryta. † John Austin Baker Biskup ze Salisbury Church of England Salisbury, 1992
Jakkoliv se lidé liší ve výkladu různých náboženských pouček, spravedlnost je všeobecně uznávaným příkazem a naší stálou povinností. Tímto důležitým přikázáním se řídíme při veškerém našem konání týkajícím se člověka, omezujeme je však pouze na náš vlastní druh. Ač spatřujeme moudrost a dobrotu Stvořitele tak zřetelně se projevující v nejrůznějších druzích zvířat nám podřízených, vědomí naší vlastní nadřazenosti a znamenitosti nás vede k přesvědčení, že ze všech pozemských stvoření je to pouze člověk, kdo zasluhuje soucit a milosrdenství, neboť on je stvořením nejvznešenějším a hodným nejvyššího uznání. Zaslepeni tímto předsudkem, nám velmi prospěšným, pohlížíme na ostatní tvory jako na jakési nezdařilé výtvory přírody nehodné naší pozornosti, natož zájmu a péče Všemohoucího. Máme je za cizí tvory stvořené jen k tomu, aby nám sloužili; a pokud nám slouží, nikterak se nestaráme o jejich blaho ani jejich strádání, natož abychom pomysleli na to, že vůči nim máme nějakou povinnost.
______________________________________________________________________ Humphry Primatt se narodil v Londýně (přesné datum není známo); roku 1773 byl ordinován doktorem teologie ve skotském Aberdeenu, působil jako vikář a později též jako rektor na několika univerzitách, naposledy v Norfolku v letech 1766-1774. Dle dostupných pramenů Humphry Primatt zemřel zřejmě ve svých čtyřiceti letech, nedlouho po roce 1776, kdy bylo vydáno toto jeho jediné dílo, The Duty of Mercy (Povinnost milosrdenství). Arthur Broome, pastor Anglikánské církve a jeden ze zakladatelů známé Královské společnosti pro ochranu zvířat proti krutosti (RSPCA), se zasloužil o jeho vydání v roce 1831. Podkladem k tomuto překladu bylo poslední vydání z roku 1834 v Edinburghu.
Pokusem o nápravu tohoto pochybeného názoru je toto pojednání, ve kterém jsem se snažil dokázat, že stejně jako Boží láska a milosrdenství zahrnuje veškeré jeho stvoření, od těch nejbystřejší myslí obdařených až po ty nejméně vnímavé tvory, tak ani láska a milosrdenství člověka se nesmějí omezovat pouze na okruh jeho přátel, známých a blízkých. Stejně tak láska a soucit nesmí být omezeny jenom na tvory našeho druhu, naší podoby či dovednosti, ale mají zahrnout každého tvora, který je předmětem lásky a milosrdenství Boha, Otce všehomoucího, který ve své spravedlnosti a svatosti bude od každého člověka požadovat přísné zúčtování jeho jednání vůči každému tvoru jemu do péče svěřenému, jakož i vůči všem ostatním stvořením; a který v den soudu světa spravedlivě odplatí každý případ svévolné krutosti a násilí. Chcete-li, můžete říct, že jsem Slovo Boží vyložil nesprávně či nemoudře, avšak neřekněte, že jsem jej vyložil s úmyslem oklamat; neboť vím, že můj úmysl byl dobrý. Myslím, že jsem neoklamal sebe ani nikoho jiného, protože milosrdenství je tím nejkrásnějším projevem mysli, obdivovaným dokonce i těmi, kteří milosrdenství sami nekonají. … Soucit se zvířaty je jak příkazem Božího řádu, tak i sám o sobě dobrý, ušlechtilý, užitečný a spravedlivý. ------- 000 ------Láska je ten pevný bod, kolem nějž se veškerá příroda otáčí. Všichni tvorové jsou obrazem Boží dobrotivosti a každá stránka v „Knize přírody“ je připomínkou moudrosti a laskavosti jejího pisatele. Pozorný a hloubavý čtenář, nezatížený pýchou a předsudky, uzná za nespornou pravdu, že Nejvyšší Bytost je moudrá, spravedlivá, dobrá a milosrdná. A ze svých pozorování zvířat, se kterými se sblížil či která jsou mu nablízku, dojde k obecnému závěru, že každý tvor musí mít jemu příslušné postavení a úkol, jakkoliv člověku skrytý; a že rozličné schopnosti, touhy, dokonalosti a dokonce i poměrné nedostatečnosti jednotlivých zvířat jsou nezbytné k plnění úkolů, pro které byla stvořena, a k dosažení všeobecného dobra. … Pokládám tedy za jisté, že jak je Bůh moudrý a dobrotivý, tak i celé jeho dílo a jeho ustanovení musí být vyjádřením jeho moudrosti a dobroty. Na tomto základě je kterékoliv Boží stvoření dobré samo o sobě; to jest takové, jakým je mu určeno být. Neboť kdyby někdo usoudil jinak, bylo by to znevážením Božské moudrosti, která daného tvora stvořila takovým, jakým je. A protože každý tvor je dobrý sám o sobě a sám sebe nestvořil takovým, jakým je, ale je takovým pouze z vůle a ustanovení Božího, pak z toho plyne, že jakékoliv přednosti či nedostatky daného stvoření nejsou jeho zásluhou ani jeho pochybením. Proto v přírodě není pražádného důvodu k pýše na základě dokonalosti nějakého tvora, ani není důvodu k opovržení pro jeho nedostatečnost. Každého tvora je nutno považovat za malou částečku ve velkém mechanismu přírody; a když celé toto ústrojí je dokonalé a krásné, pak žádná jeho částečka nemůže být opovrženíhodná či zbytečná. ….. To nejvyšší místo mezi všemi pozemskými tvory přisuzujeme člověku; když zvažujeme dokonalosti jeho těla a vybavenost jeho mysli, díky nimž dle našeho úsudku převyšuje všechna ostatní zvířata, pak mu právem přisuzujeme toto výlučné postavení určené mu jeho Stvořitelem. I v tomto nejvyšším postavení však u lidí nacházíme různou míru a odlišnosti nejenom v jejich velikosti, kráse, síle či zbarvení kůže, ale též ve vybavenosti jejich mysli, která člověka tak znamenitě odlišuje od zvířete. Přesto však v jednom jsme si všichni rovni, od toho nejdokonalejšího k tomu nejhloupějšímu a nejbědnějšímu člověku, a od něho dolů až k tomu nejnižšímu zvířeti – a to jest, že všem nám je dána schopnost trpět a pociťovat bolest; bolest je
zlem, ač nezbytným a moudře zřízeným k naší sebezáchově a ochraně před zkázou, nicméně je pro nás neštěstím, před kterým již v pouhé předtuše prcháme. Nadřízenost a vyšší postavení žádnou bytost nezprostí pocitu bolesti, stejně tak nižší postavení nijak bolest neutiší. Bolest je bolest, ať ji snáší člověk nebo zvíře. Jakékoliv stvoření, člověk nebo zvíře, prožívající bolest zakouší zlo; kdokoliv tedy podrobí druhého bolesti nezaslouženě a bez příčiny, aniž by účelem bylo dosažení něčeho dobrého, činí tak ze zlomyslnosti či pouhé touhy dokázat svoji moc, a dopouští se krutosti a křivdy. ….. Jestliže rozdíly ve vyspělosti rozumu, v barvě pleti, postavení a nabytém bohatství nedávají člověku právo urážet a týrat jiného člověka na základě takových rozdílů, pak ze stejného důvodu člověk nemá žádné právo zneužívat a trápit zvíře jenom proto, že zvíře není nadáno rozumovou schopností člověka. Neboť jakým člověk je, je takovým, jakým jej Bůh stvořil; a totéž platí i o zvířeti. Žádný z nich si nemůže dělat nárok na jakoukoliv vrozenou zásluhu, dle které by měl být stvořen; rozličné tvary, dokonalosti či nedostatky jim byly jednou provždy dány při narození a jejich míra byla pevně stanovena. A jsouce takoví, o nic víc, ani o nic míň než jak je Bůh stvořil, pak není proviněním zvířete že je zvířetem, ani není zásluhou člověka, že je člověkem; není tedy pochybení ani zásluhy u žádného z nich. Zvíře necítí bolest o nic méně než člověk. Oba mají podobné nervy a orgány, které vnímají bolest; a ačkoliv zvíře nemůže svoje pocity vyjádřit řečí či lidským hlasem, jeho nářek a sténání, je-li vystaveno bolesti, jsou neklamným znamením jeho schopnosti cítit bolest stejně jako nářek a sténání člověka, jehož řeči nerozumíme. Je-li tedy bolest to, od čeho se všichni odvracíme, pak naše vlastní prožívání bolesti by nás mělo přimět k soustrasti s druhými a naučit nás, jak zmírnit utrpení ostatních a bolest bez příčiny a svévolně nikdy nikomu nepůsobit. Tak jako rozdíly mezi jednotlivými lidmi nijak nemění jejich vnímání bolesti, tak i rozdílnost podoby zvířete a člověka nezprostí zvíře pocitu bolesti. Tvar i podoba jsou ustanovením Božím, stejně tak jako barva pleti či vzrůst člověka. A jestliže rozdíl v barvě pleti nebo vzrůstu nedává člověku právo opovrhovat jiným člověkem nebo jej zneužívat, pak rozdílnost podoby zvířete a člověka nemůže dát člověku právo zneužít a trýznit zvíře. Protože Ten, který stvořil lidi různé barvy pleti a vzrůstu, stvořil člověka a zvíře odlišné jejich tvarem a podobou; stejně i v tomto případě není žádného přičinění ani provinění, … neboť to nebylo rozhodnutím daného tvora ani to nebylo v jeho moci zrodit se v podobě zvířete nebo v podobě člověka. Když se člověk chlubí výjimečností svého nadání a důležitostí svého postavení a z toho pak odvozuje své právo utlačovat ostatní tvory dle jeho názoru méněcenné, projevuje tak svoji hloupost a zlomyslnost. Co si pomyslíme o silákovi, který si vybíjí svůj hněv a hrubost na bezbranném a nevinném dítěti? Neštítili bychom se a neodsoudili bychom takového člověka jako hanebného, zbabělého a surového darebáka, nehodného postavení a rozumnosti člověka? A neméně je hanebné, zbabělé a surové zneužít a trýznit nevinné zvíře, které se nemůže bránit ani se nemá kde odvolat, a které má na tomto světě stejný nárok na štěstí jako má dítě; ale ne, má nárok dokonce větší, neboť život na tomto světě je to jediné, co zvířeti bylo dáno. A tak znovu: jakou důstojnost a přednost máme nežli tu, kterou jsme přijali od velkého Dárce všeho dobrého? Pravda, člověk je postaven nad zvíře, ale vězme „Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal?“ (1Kor. 4,7). „Což nemáme my všichni jednoho Otce? Což nás nestvořil jediný Bůh?“ (1Mal. 2,10). Vždyť Ten, který tebe stvořil člověkem tě mohl stvořit zvířetem! A tak když jsi člověkem, buď za to vděčný a projevuj své prvenství soucitem a milosrdenstvím.
… Všechna moje tvrzení, která jsem zde uvedl, nepramení z prudkosti či neuváženosti mého myšlení, ani ze zaslepené nenávisti. Mým záměrem bylo zastat se němých tvorů, tak jak nám to přikazuje křesťanská víra a povinnost spravedlnosti, úcty a lidskosti. Bude mi potěšením, když něco z toho, co jsem zde až doposud předložil, bude požehnáním a obměkčí alespoň jedno lidské srdce. Zároveň jsem si však vědom pomluv, kterým je vystaven každý, kdo promluví proti předsudkům a dávno zakořeněným zvykům; očekávám též nařčení, že srovnávat člověka se zvířetem je hanebné a mluvit o povinnosti člověka vůči jeho koni či dobytčeti je absurdní; mohu být vystaven i posměchu, že lovit jelena a štvát lišku či zajíce není nijak neslušné, a pokládat za barbarství pohánět kohouty k zápasu, užívat medvěda coby návnadu, opékat mořského raka či dobíjet rybu je směšné. Takové hanlivé výroky musím očekávat, ač jsem se velmi snažil nepoukazovat na jednotlivé případy krutosti, neboť jsem chtěl, aby moje výpověď byla rázu všeobecného, a to jest, že krutost v jakékoliv formě je pošetilá a zavrženíhodná. Jsou však pravdy, které nesmí být zamlčeny. A jsou případy, popravdě mnohé případy, kdy ze strachu někoho neurazit či ze snahy se zalíbit a získat pro sebe nějaké výhody, zacházíme ve své úslužnosti příliš daleko. Záměrně bych se nikdy nedopustil urážky, ale zůstávat němým by v tomto případě bylo nestoudností a zradou zvířat, za něž toto pojednání píši. Ať je tedy pokládáno za neslušné, hanebné, absurdní, neslušné či směšné. Jako křesťan se nikterak nestydím projevit naprosté opovržení nad každým případem krutosti; a jako služebník Ježíšův a na základě pouček naší svaté víry neváhám prohlásit, že křesťan, který nezná milosrdenství, musí být buď navýsost neznalý svých povinností nebo velmi zatvrzelý, nelítostný a nevděčný. Abych obhájil a podpořil toto své tvrzení, jakož i potvrdil to, co bylo dříve o zákonech přírody sepsáno, odvolávám se nyní k Bohu, dobrotivému Stvořiteli a nejvyšší autoritě, jakož i k učení Ježíše, milostivého spasitele světa. A bude-li z mých výpovědí a z poučení i příslibů svatého Písma zřejmé, že soucit se zvířaty je naší povinností a krutost ke zvířatům hříchem, nechť se pak všechny námitky vytratí a celá Země před Bohem zmlkne. Ačkoliv člověk má v srdci hodně plánů, úradek Hospodinův obstojí (Přísloví 19,21); jakýkoliv prostředek a záměr zbavit povinnost milosrdenství platnosti či ospravedlnit krutost musí z pohledu křesťanského pramenit ze slepoty srdce, pýchy, zpupnosti a pokrytectví; nebo ze závisti, zloby, zlomyslnosti a nespravedlnosti; nebo z tvrdosti srdce a z opovržení Božími přikázáními.
Andrew Linzey: Kristovská nevinnost zvířat Ubližujete zvířatům, a proto běda vám ne jednou, ale třikrát, protože nedbáte jejich nářku ke Stvořiteli v nebesích a jejich volání po milosrdenství! Běda těm, kdo jsou příčinou jejich nářků a bolestného sténání! Přestaňte bít svá zvířata, abyste vy sami byli hodni milosrdenství. Novozákonní apokryf „Je nemorální mít starost o zvířata, když je na světě tolik lidského utrpení.“ Tato poznámka, kterou jsem nedávno vyslechl, představuje vůbec to nejhorší z tradiční morální teologie. Je to jeden z těch výroků, jakým lze řešení etických problémů utrpení zvířat snadno teologicky smést ze stolu. Ti, kteří takový názor vysloví – a s lítostí musím říct, že podobný výrok najdete v mnohých oficiálních příručkách morální teologie – jej často použijí, aby se vyhnuli vážnému přemýšlení o osudu zvířat. Věrohodnost onoho výroku samozřejmě závisí na naprostém oddělení utrpení zvířat od utrpení lidí. Lidské utrpení je chápáno jako pojem sám o sobě, zcela oddělené od utrpení zvířat. Je takové rozdělení vůbec teologicky oprávněné? Přesvědčivou odpověď na tuto otázku najdeme v málo známém kázání, které roku 1842 pronesl John Henry Newman, vikář v kostele St. Mary's University Church v Oxfordu a jehož obsah si zaslouží vážného zamyšlení. Jeho velkopáteční kázání o utrpení Beránka božího začíná těmito slovy: „Jestliže Písmo srovnává Krista s tímto pokorným a bezbranným zvířetem, můžeme bez jakékoliv troufalosti či neúcty přijmout tento obraz beránka, jehož oběť v nás probouzí stejné pocity, které máme při pohledu na utrpení našeho Pána. Jen pomyslete, jak velmi hrozné je číst zprávy, které o krutostech páchaných na zvířatech někdy dostáváme. Jak jinak ona umírají, než skrze stejnou krutost, která byla spáchána na našem Pánu?” ____________________________________________________________________________ Prof. Andrew Linzey, PhD,DD (*1952) je patrně nejvýznamnější soudobý teolog zabývající se právy zvířat na základě biblické zvěsti. Reverend Anglikánské církve Dr. Linzey je profesorem teologie na University of Oxford, zakladatelem známého ústavu Oxford Centre for Animal Ethics a držitelem první akademické hodnosti v oboru Ethics, Theology and Animal Welfare na světě. Je autorem nesčetných článků a autorem nebo spoluautorem dvaceti knih v oblasti teologie a morálního postavení zvířat, z nichž známé jsou zvláště Animals and Christianity (Zvířata a křesťanství, 2007), Animal Theology (Teologie zvířat, 1994) a Christianity and the Rights of Animals (Křesťanství a práva zvířat, 1987). Shora uvedená kapitola je převzata z jeho knihy Animal Gospel (Evangelium zvířat), vydané v roce 1998 v Oxfordu.
Co by mělo „pohnout naším srdcem a naplnit nás odporem“ je podle Newmana právě ono uvědomění, že zvířata jsou morálně nevinná, že „nikomu neublížila a že jsou tak naprosto bezbranná. Jsou obětí zbabělosti a tyranství, které činí jejich utrpení tak obzvláště dojemným … je v tom něco tak děsivého, tak ďábelského, trápit ty, kteří nám nikdy neublížili, kteří se sami nemohou bránit a kteří jsou zcela v naší moci, že jenom člověk s navýsost tvrdým srdcem může tak jednat…“ A Newman uzavírá své kázání těmito slovy: „Pomyslete, moji bratři, na krutosti páchané na nevinných zvířatech, a pak poznáte pravý smysl Kristova utrpení na kříži.“ Výmluvnost a zanícení, s jakým Newman odsoudil krutost ke zvířatům, nás možná překvapí. Zvykli jsme si totiž přijímat stále důmyslnější a bezcitnější užívání zvířat v naší společnosti jako samozřejmost. Sotva kdy v dnešní době zaslechneme mezi křesťany hlas, který by se ozval proti nezměrnému utrpení zvířat. Ačkoliv jeho řeč a odsouzení krutostí páchaných na zvířatech předčilo všechna kázání kdy proslovená, Newman vlastně jenom opakoval, ač v mnohem výraznější formě, tradiční křesťanský postoj odsuzující krutost. Co Newman tak geniálně vyslovil, je přesvědčivé teologické zdůvodnění toho, proč krutost je nekřesťanská. Všimněme si toho kristovského náboje: Kristus je nevinnou obětí par excellence. Kristův kříž není ničím jiným, než výrazem Božího ztotožnění se s nevinně trpícími. Soucit s utrpením bezbranných a nevinných tvorů by měl vyplynout z uvědomění si hrůzy ukřižování. Onou otázkou „Jak jinak ona umírají, než skrze stejnou krutost, která byla spáchána na našem Pánu?“ Newman klade morální odpovědnost za utrpení Kristovo na stejnou váhu jako odpovědnost za utrpení zvířat. Z toho plyne, že být pro Krista znamená být proti (dle jeho vlastního slova) „ďábelskému“ trápení nevinných tvorů. Nikdy žádný teolog nepředložil tak výstižný výklad biblického pojmu „Beránek boží“ jako tento člověk. Morálním poučením tohoto kázání je, že krutost páchaná na zvířatech je nesmírným zlem – tak niterně zlým skutkem, jakým je krutost páchaná na bezbranných lidech jako jsou děti. Tím klíčovým bodem je zde právě ten důraz na morální nevinnost. Působit utrpení nevinnému tvoru, snad kromě případů, kdy je konáno pro dobro jedince (např. při lékařském zákroku), je morální zvrácenost. Jedním z důvodů, proč tak mnohým křesťanům je zatěžko přijmout tento princip je jejich obava, že jeho důsledné přijetí by vyžadovalo dalekosáhlé společenské změny. Zvířata vystavujeme utrpení pro naši potravu, ošacení, zábavu či výzkum a sotva najdeme oblast lidského konání, v níž by nedocházelo k systematickému zneužívání nevinných tvorů, o kterých Newman mluvil. Teologicky však není postačující ospravedlňovat krutost na zvířatech argumentem, že jejich utrpení přináší nějaký užitek. Jedním ze vzácných aspektů papežské encykliky Veritatis Splendor bylo nejenom znovustvrzení „bytostně zlých činů“, ale i naprosté odsouzení konsekvencionální teorie* jako nedostatečného základu teologické etiky. Tyto bytostně zlé skutky zůstávají „neodčinitelnými“, i kdyby byly konány v dobrém úmyslu; a toto platí pro všechny činy, které zvířatům způsobují bolest a utrpení, ať byly konány s jakkoliv ušlechtilým úmyslem a ať byla jejich užitečnost jakákoliv. ____________________________________________________________________________ *Dle této teorie jsou následky určitého činu rozhodujícím faktorem při jeho morálním posouzení. Tedy morálně správný je takový čin, který má dobrý následek (laicky řečeno „účel světí prostředky“).
...Věřím, že naše lhostejnost vůči zvířatům a jejich utrpení je znamením toho, že jsme uzavřeli svá srdce pravé zvěsti Písma a že jsme nedokázali spatřit tvář Ukřižovaného ve tvářích trpících zvířat. Že jsme neotevřeli svá srdce učení Ježíšovu a tak dopomohli k tomu, že zvěst Bible se v tomto světě plném utrpení lidí i zvířat stala zbytečnou. Znám až příliš mnoho lidí, jejichž pocit zoufalství nad stavem světa je ještě víc prohlubován lhostejností církve. Každý rok dostanu stovky dopisů od lidí, kteří jsou hluboce zklamáni nezájmem církve o utrpení zvířat; mnozí z těchto lidí jsou skutečně horlivými křesťany, jejichž oddanost Církvi je tímto těžce postižena. Následující dopis mluví za všechny ostatní: Jako (sotva přežívající) člen církve Church of England je pro mne nesmírnou úlevou slyšet hlas teologa, zabývajícího se tak velice důležitým námětem, který skoro všichni křesťané pokládají za takřka bezpředmětný. Pouze člověk zaujal při našich bohoslužbách ústřední postavení; tato jen na člověka zaměřená sobeckost a lhostejnost k utrpení ostatních stvoření mne děsí. Myslím, že způsob, jak v dnešní době se zvířaty zacházíme, je urážkou Boha, který je stvořil. …. Jsem hrdý na to, že jsem jedním z těch shorhamských odpůrců vývozu živých hospodářských zvířat z naší země – kéž bych to se stejnou pýchou mohl říct o mé příslušnosti k Církvi. Toto je hlas, který sotva kdy zaslechnete při schůzích, na synodech nebo na chodbách kostelů, natož v oficiálních církevních prohlášeních. V tolika různých směrech církevní hierarchie stále zůstává netečná k etickým problémům týkajícím se zvířat. Tato moje kniha je psána především pro ty, kteří prožívají zklamání nad lhostejností církve a kteří se potřebují zahledět nad církev a najít oporu v Písmu, jehož pravá zvěst byla tak často církví potlačena. Je to právě hlas těchto lidí, který si zaslouží, aby byl slyšen a nikoliv, jak tomu tak často je, opomíjen, umlčován a posmíván. Je to též kniha pro ty křesťany, kteří jsou hotovi přijmout Písmo v novém světle a jsou otevřeni poučení a duchovnímu osvícení. Předkládám jim tuto knihu v naději, že přes mnohé její nedokonalosti budou se mnou souhlasit, že péče o zvířata má v sobě cosi kristovského. Podstatou hnutí na ochranu zvířat je zásadní změna našeho vnímání. Tuto změnu lze vyjádřit zcela jednoduše: znamená to vzdát se představy, že zvířata jsou pouhými věcmi, stroji, zbožím jen k našemu užívání a prostředky k lidským účelům – a naučit se vidět v nich nám Bohem dané vnímavé bytosti s jejich vlastní vnitřní hodnotou, důstojností a jejich právy. Tento pohled je základem k porozumění veškerého soudobého přemýšlení o zvířatech. Tato kniha je svým způsobem též zápasem – zápasem proti slepotě a proti nezájmu křesťanů a křesťanských církví o utrpení zvířat. Je o jednotlivých lidech a institucích, které se namísto ospravedlňování krutosti a zneužívání zvířat mohly stát hlasem na obranu těchto nevinných Božích tvorů. Tato kniha je též výrazem mého zklamání, bolesti a smutku; je však především vyjádřením mého přesvědčení, že opravdové následování Krista nemůže existovat bez soucitu s utrpením těch nejslabších mezi námi.
Luise Rinser: Naděje pro trpící stvoření
Zkrátka a dobře: křesťanský západ nezná etický kodex, v jehož světle by se utrpení zvířete rovnalo utrpení člověka. Z hlediska nekonečné důstojnosti člověka neexistuje žádné utrpení, jež by se zvířatům nesmělo způsobit, jakmile se to jeví jako „nezbytné“ a smysluplné z hlediska určitých lidských potřeb. Eugen Drewermann Zvířata, naši pradávní prapředci, žila na této zemi dávno předtím, než se objevil první člověk a žila spolu dobře. Beránek ležel vedle lva. Žádné zvíře nezabíjelo jiné, neboť všechna se živila bylinami. V Bibli stojí: „Bůh také řekl: Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody i se semeny. To budete mít za pokrm. Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu.“ Řekl snad člověku Adamovi: Všichni jedí byliny, jen ty, jako pán tvorstva, smíš zabíjet zvěř a jíst její maso? Neřekl. Prohlásil pouze, že člověk má vládnout nade všemi zvířaty. Vládnout však znamená, že „Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil“ (Genesis 2,15). Bůh jej neustanovil vykořisťovatelem země, nýbrž jejím ochráncem. To bylo v dobách „ráje“. První lidé byli zvířatům, z nichž se během miliónů let vyvinuli, důvěrně blízko. Cítili ještě Boží dech, všemu a všem společný. …..
______________________________________________________________________ Luise Rinser (1911-2002), známá německá spisovatelka četných románů, povídek a politických esejí, prožila hrůzy 2. světové války a uvěznění v koncentračním táboře pro svůj pevný protinacistický postoj. Utrpení prožité v žaláři upevnilo její přesvědčení, že Kristova láska a oběť se vztahuje na všechny tvory a musí vést lidi též k soucitu se zvířaty a jejich ochraně. Z jejího díla jsem vybral část úvodu, který napsala ke knize Eugena Drewermanna O nesmrtelnosti zvířat (Knižná dielňa Timotej, Košice; 1998). Z německého originálu Über die Unsterblichkeit der Tiere přeložila Alena Bláhová.
Co se však (podle knihy Genesis) stalo tenkrát, když jsme my lidé ráj zničili? Člověk se nepostavil pouze proti zvířeti a proti celému stvoření. Tehdy došlo k velkému rozdělení všeho jsoucího, tehdy začalo naše trápení. Vymkli jsme se z všeobjímající lásky a ocitli jsme se na zemi jako vyhnanci. Zvířata sdílela náš osud, neboť je řeč o tom, že Abel byl pastýřem ovcí, Kain se stal zemědělcem. Některá zvířata tedy opustila ráj spolu s člověkem. Byla bez viny, ale nerozlučně spjata s lidským osudem. ….. A v Novém zákoně? Ten, jehož nazýváme „Ježíšem Kristem“ (jeho pravé aramejské jméno znělo Ješua), přišel do jeruzalémského Chrámu. A tam se jej zmocnil hněv, či spíše děs. Viděl zvířata určená k rituální porážce a pomalému vykrvácení. Ješua zvolal: „Udělali jste z domu modlitby doupě vrahů.“ Mohl říci: Udělali jste z něj jatka. On ale řekl: Doupě vrahů. Není to dostatečně zřejmé? Mluví o vraždách. O vraždění zvířat a toto vraždění jej děsí. Odsuzuje je a odvolává se na přikázání „nezabiješ“. Není rozdílu ani mezi člověkem a zvířetem, ani mezi „čistými“ a „nečistými“ tvory. Zákaz platí pro všechny a vzhledem ke všem. Zato my – s odvoláním na křesťanskou teologii – tvrdíme, že zvířata pod přikázání „nezabiješ“ nespadají, neboť prý nemají duši. Byly časy, kdy církev prohlašovala, že ani žena nemá duši, a pokud ano, pak je tato duše mnohem nižší než duše muže. Byly časy, kdy se věřilo, že ani „negři“ nemají duši a lze je proto prodávat jako otroky, zabíjet a nakládat s nimi beztrestně jako s neživým zbožím. Ženám i „barevným“ už dnes duše přiznána byla. Zvířatům ji však stále ještě prakticky upíráme. Byly časy, kdy lidé duši zvířat znali. Než je zabili při lovu, prosili zvířata o odpuštění. Byly i časy, kdy se lidé báli pomsty zabitých zvířat, jejichž „duše“ nebyly zabity spolu s nimi, ale žily dále a mohly kdykoli přijít navštívit vraha. My dnešní lidé zabíjíme způsobem, který už nám jako zabíjení vůbec nepřipadá. Dnes nevíme o bolestném životě a umírání jatečního dobytka vůbec nic. Všechno se děje automaticky. Před chvílí ještě živý tvor, v příštím okamžiku kus rozporcovaného masa: to je naše potrava. Náš způsob kanibalismu. Že přeháním? Hinduisté a buddhisté maso nejedí. Proč? Protože vědí, že i ve zvířatech sídlí „átman“: božský dech. I zvíře je pro ně projevem božství. V Indii se vypráví krásný příběh: Jeden muž se chtěl setkat s Buddhou, jenomže Buddha zemřel před dávnými lety, jak by se s ním tedy mohl setkat? Jistý mudrc mu poradil: Jdi na trh, tam ho potkáš. Jenže, namítl ten první, jak ho mám poznat? To je velmi prosté, odpověděl mudrc: setkáš se s ním v každém žebrákovi, v každé ženě, v každém zvířeti. První pes, který ti přeběhne přes cestu, je on. Také v Novém zákoně najdeme příběh, v němž se podle mého názoru zrcadlí velká kosmologie: Ješua jako soudce. Přicházejí k němu lidé a Ješua posílá jedny napravo, druhé nalevo. Podle jakého zákona je dělí? Říká snad: ty jsi vraždil, ty jsi cizoložil, ty jsi pomlouval? Nikoli. Říká: Vše, co jste udělali nejmenšímu z mých bratří, i mně jste udělali, a pomoc, již jste
odepřeli mým bratřím, jste odepřeli i mně. Neříká: Co jste udělali dobrého nebo zlého je totéž, jako byste udělali mně. Říká: Udělali jste to mně. To znamená: Jsem to já, komu jste učinili nebo odepřeli dobro. Já. Neboť já jsem v každé živé bytosti. Bijete-li osla, bijete mě. Umoříte-li koně k smrti, umoříte mě. Ulehčíte-li nějakému zvířeti jeho úděl, ulehčíte ho i mně. Milujete-li a ochraňujete-li zvířata, prokazujete svou lásku i mně. Kdo si jednou uvědomil tato slova v celém jejich rozsahu, nemůže už nikdy trápit žádného živého tvora, a pokud je důsledný, nebude ani jíst maso, neboť by se stal spoluviníkem na zabíjení. Dnes víme, že bez masa se dá žít velmi dobře, ba dokonce že se vyhneme mnoha chorobám, živíme-li se pouze vegetariánskou stravou. Jedna společnost vegetariánů pozvala jistého muže, který byl vášnivým jedlíkem masa. Podávaly se pouze vegetariánské pokrmy. Masožroutovi však naservírovali živého holuba a nůž. Od té doby se muž masa ani nedotkl. Je to právě anonymita našich zvířecích obětí, co nás činí hluchými k jejich nářku. Potrvá dlouho, než lidstvo pochopí, že nejen národy země jsou jedním lidstvem, ale že lidé, rostliny a zvířata tvoří dohromady „říši Boží“, takže osud jedné oblasti bude i osudem druhé. Dnes tomu říkáme „ekologická rovnováha“ a máme přitom na mysli užitek či destrukci v lidském světě. Tento materialisticko-antropocentrický postoj však nestačí. Nepřivede nás k jádru velkého kosmologického problému: kdo jsou děti Boží a kdo bude spasen na „konci věků“? Kdo žije se zvířaty a respektuje přitom jejich „átman“, dech božského života v nich, vidí a vnímá mnohonásobné utrpení zvířat a cítí se zodpovědný za muka tvorů. Mám ke zvířatům důvěrný vztah: miluji je jako své sourozence a trpím s nimi. Z tohoto soucitu vznikla i jedna kapitola mého románu Já jsem Tobiáš. Mluví se v ní o pastorovi, jenž zoufá nad utrpením světa. Jako teolog se ptá sám sebe, jak je tomu vlastně se Spasitelem a s jeho zástupným utrpením a smrtí na kříži. Dosáhl tím něčeho? V lidském světě snad ano. Co však ve světě zvířat? Myslel tento ukřižovaný, milující všezahrnující láskou a ztělesňující lásku jako takovou, i na nářek zvířat? Ne, říká pastor, zemřel jen za lidi. Co kdyby však za zvířata zemřel někdo jiný? „Kdybyste věděl, co všechno jsem se dnes v noci rozhodl opustit, když zemřela moje kočka. Někdo ji zřejmě otrávil, doplazila se ke mně ve smrtelné křeči, to kočky nedělají, většinou odcházejí umřít někam stranou; ale ona přišla a bojovala se smrtí jako člověk, a nakonec už jen křičela, ano, vykřikla a zemřela. To se stalo včera. Ale pak v noci... Pochopte: viděl jsem umírat nejrůznější lidi, některé lehkou, jiné těžkou smrtí, ale byli to lidé, kteří se provinili, a všichni umírali s nějakou nadějí, i kdyby to měla být jen naděje na věčný bezbolestný spánek; ale ta kočka... Proč tak strašlivě naříkala? Nevěřím, že jen bolestí, neboť předtím trpěla víc, to jsem viděl. Nekřičela za sebe nebo kvůli sobě, ale za všechna zvířata, jež musí nevinně snášet bolest
a smrt, protože my lidé se na nich neustále proviňujeme. A v okamžiku, když jsem to pochopil, se mně zmocnil pocit, že by někdo měl za všechna zvířata.... Protože se proviňujeme jejich smrtí, že by někdo.... myslel jsem, že když někdo zemřel za lidi, proč by to někdo jiný nemohl udělat za zvířata?“ Někdo však skutečně za nás za všechny zemřel, i za zvířata. Proč vlastně postavil svatý František z Assisi do jesliček, jež jsou jeho vynálezem, zvířata: vola a osla, a sice do chléva, jako svědky narození Vykupitele všeho stvoření? A proč pod křížem žádná zvířata nenajdeme? Jsou tam jen koně, ale ve službách římské milice. Zvířata patří pod kříž, neboť všechna, a spolu s nimi celé stvoření, budou spasena věčnou láskou. Když před patnácti lety zemřel můj milovaný pes Vanno, hodně jsem plakala. Moje nezapomenutelná přítelkyně Ingeborg mi tehdy řekla: „Neplač, tvůj pes je teď u Velkého psa.“ Myslela platonsky, aniž by si to uvědomovala. Já myslím realisticko-křesťansky: svého psa a všechny další psy, které jsem v životě měla, ještě někdy potkám, neboť jsou součástí mého života; to znamená, že budou spaseni se mnou, protože jsou nesmrtelní. Nesmrtelní skrze to, co nás spojuje: átman, božský dech života.
Přemysl Pitter: Náš poměr k přírodě
Kdo nemá soucitu k slabším a nižším tvorům, nemá ani schopnosti tvořiti Království Boží. Lidé obírající se otázkami náboženskými, přehlížejí začasto a nechápou, že otázky náboženské úzce souvisí s otázkami životosprávy a že náboženství má určovati nejen náš poměr k Bohu a lidem, ale i k přírodě a světu zvířecímu. Všichni velicí myslitelé náboženští byli si plně vědomí těchto vztahů a mnozí z nich postavili příkazy o lásce k přírodě a všemu tvorstvu na přední místo svých nauk. Nejvýrazněji v tom směru mluví veliký Buddha, který jako první přikázání prohlašuje: „Nebudeš zabíjeti a pln ohledů budeš ke každé bytosti živoucí, ať lidské, zvířecí či rostlinné. I nebudeš ničeho ničiti nerozvážně!“ To je jasný, nesporný výrok, který nemůže býti jinak vykládán a je vznešeným výrazem všeobjímající lásky Boží, která nezná hranic a nečiní rozdílů. Zcela v tomto duchu mluví í veliký moderní apoštol Mahatma Gandhi: „Moje vlastenectví je širé jako vesmír. Ono objímá i zvířectvo a všecky národy země ...“ Také mezí náboženskými velikány křesťanskými nalézáme množství postav, jejíchž láska, vyvěrající z lásky Kristovy, snoubí se s celým světem, s celou přírodou. Zvláště dojemný, vroucí je vztah k přírodě u Františka z Assisi, „Božího chudáčka“, který každého, i toho nejposlednějšího tvorečka zahrnuje láskou, a nazývá svým bratrem. ____________________________________________________________________________ Přemysl Pitter (1895-1976), významný český humanista a laický evangelický kazatel, založil Milíčův dům, útulek pro chudou žižkovskou mládež. Byl jedním ze zakladatelů Československého vegetářského klubu (1929), autorem knížek Ve jménu zvířete, Vegetarismus a náboženství a spoluautorem knihy Vegetarism pro a proti. Během druhé světové války zachránil před deportací stovky židovských dětí a po skončení války poskytoval pomoc dětem vystěhovávaných Němců. V roce 1951 emigroval do Západního Německa, kde po deset let pomáhal uprchlíkům před komunismem. Od roku 1962 působil ve Švýcarsku, kde založil Husův sbor a neúnavně pracoval pro věc Československa až do své smrti. Roku 1991 byl Pitterovi udělen Řád T.G.Masaryka in memoriam pro jeho humanitární a vzdělavatelskou práci. Tato kapitola je převzata z knihy Vegetarism pro a proti (MUDr. Ctibor Bezděk a Přemysl Pitter, 1928) s laskavým svolením pana Alexeje Bezděka, vnuka doktora Bezděka.
Mezi mysliteli náboženskými naší doby našli bychom pak velmi mnohé, jejichž úzký, láskyplný poměr k přírodě vyvěrá přímo z jejich cítění náboženského, jako je tomu jmenovitě u našeho velikého slovanského proroka Lva Nikolajeviče Tolstého. A co těm, kteří zakládají své náboženské přesvědčení na Bibli, praví tato kniha? Již Starý Zákon obsahuje několik míst, která obdivují krásu a vznešenost přírody a učí člověka hledati v přírodě poučení i pro život mravní a náboženský. Tak volá na příklad žalmista Páně v knize Přísloví (6,6): „Jdi k mravenci, lenochu, shlédni cesty jeho a nabuď moudrosti!“ Tím více pak Nový zákon oplývá nadšenými projevy soucitu s přírodou a všelikým stvořením. Náš veliký Mistr Ježíš čerpá svá nejkrásnější podobenství z láskyplného pozorování přírody. Jaký nadšený obdiv skrývá se na příklad v jeho výroku, že „ani Šalamoun ve vší slávě své tak odín nebyl, jako jediné z těch nejprostších kvítků polních . . .!“ (Mat. 6,29.) Jeho nebeský Otec naplněn je starostlivostí í o ty nejposlednější vrabčáky, „kteříž nesejí ani žnou, ale Otec nebeský živí je.“ (Mat. 6,26.) Ježíš otázán kdysi zákoníkem, kdo je člověka bližním, odpovídá mu příběhem o knězi, Levitu a Samaritánu, který jediný prokázal milosrdenství oloupenému a zraněnému Židu. Nakonec pak se táže Ježíš zákoníka (Mat. 10,29-37): „Kdo z těch tří zdá se tobě býti bližním tomu, kterýž upadl mezi lotry?“ A zákoník odpovídá: „Ten, kterýž prokázal milosrdenství jemu.“ A tento výrok schvaluje i Ježíš jako správnou definici významu „bližní“: „Ten, kterýž prokázal milosrdenství jemu . . .“ Ptejme se: Kdo prokazoval ode dávna a prokazuje stále největší beznáročné služby a milosrdenství člověku? Od prvních chvil života na této zemské hroudě odkázán byl člověk na pomoc zvířete. Zvíře skýtalo mu potravu, oděv, svou sílu a vydatnou pomoc v práci. Zvíře bylo a jest člověka nepostradatelným druhem. Díváme se na zoraná pole, na lány vlnícího se obilí, obdivujeme malebné vesničky a velebíme výstavnost měst, žasneme nad vymoženostmi stavební techniky. Myslíme při tom na píli hospodářovu, na dovednost a vynalézavost lidskou, na odvážný důmysl stavitelův. V méně již případech pomýšlíme též na mozolné ruce dělníkovy, na jeho námahu, na jeho podíl. Ale naprosto již nemyslíme na to, že nebylo by ničeho z toho, co nazýváme svou civilisací, kdyby nebylo toho nejtrpělivějšího, nejvydatnějšího a při tom nejskromnějšího činitele v lidském díle – zvířete. Kdo pomáhá v práci rolníkově? Kdo oživuje naše lesy a háje? Kdo ochraňuje náš majetek? Kdo tahá a vláčí trpělivě nejtěžší břemena? Kdo zápasí s člověkem o lepší bytí, stará se o jeho obživu i obveselení? Kdo stává se člověku i zachráncem života a nejvěrnějším přítelem v nemoci, stáří a opuštěnosti? Mám za to, že nikdo nezaslouží si tak opravdově názvu „bližní“ jako zvíře. A jak odměňuje se člověk za všecku tu pomoc, dobro a lásku, kterou zvíře člověku skýtá? Smutná a bolestná je kapitola o vděčností člověka ke zvířeti. Člověk má řeč, má sílu, má svobodu, má um, může se ozvati, může se domáhati svých nároků a práv. Naše doba vyznačuje se právě obrovitým zápasem za práva lidská, hesla o sociální spravedlnosti jdou hřmotně
světem a razí si cestu i do státních zákoníků. Kdo si ale při tom vzpomíná na onoho němého dělníka, který jen pracuje, dře až do úmoru a když už všecku sílu vydal a není k jiné potřebě bývá zabit a ještě o jeho tělo rozdělí se kuchařka s výrobním průmyslem... Není právě povinností těch, kdož sami těžce pracují, aby se domáhali práv i pro ty, kteří stejně s nimi a hůře ještě nesou břímě práce a života? Právo ochrany zvířat je především právo sociální spravedlnosti, když již nelze u lidí hovořiti o vděčné povinnosti a soucitu. Považuji za urážku zvířete a velikou nespravedlnost, nazýváme-li nízké, barbarské činy a projevy lidské ukrutnosti – zvířeckostí, bestialitou! Žádné zvíře, žádná nejdravější šelma není a nebyla by schopna těch činů, jakých je schopen civilisovaný člověk, tolik pyšný na svou kulturu! Žádné zvíře nebylo by samo o sobě schopné tak se zvrhnout, jako je toho schopen člověk! Zvíře je naopak schopno obětavosti přímo hrdinné, za trochu lepšího zacházení odměňuje se neskonalou láskou a věrností. Ani šelma nevraždí z rozkoše a z kratochvíle, jako činí člověk! Mnozí lidé mohli by si blahopřáti, kdyby jednali tak, jako jednají zvířata a právem bychom mohli slovem „bestialita“ označovati projevy oddanosti, věrností a píle. Jdi, pyšný člověče, jdi ke zvířeti a uč se od něho! Pak nebudeš své zvrhlé činy nazývati jménem svého ušlechtilého spolutvora, ale v úctě a v obdivu skloníš své čelo před projevem božství, které v sobě tají i ta zvířecí duše! Jak nevěřil bych v existenci i duše zvířecí, když vidím, jak celý svět je pln Božího ducha, jak vše v sobě skrývá a tají prvky Boží jsoucnosti! „Ta němá tvář má nesmrtelnou duši jako já! Ji vede bolestmi Bůh v život lepší, jako vede nás !“... Tak volá hluboký náš básník Julius Zeyer a já spatřuji v jeho slovech vystižení velikého zákona vývoje, který určuje postup ducha od nepatrné jiskérky božské inteligence, dýšící vůní květiny, projevující se v inteligenci zvířecí a přecházející v osobitý život lidského jedince. Žel, člověk uzavřel své smysly krásám přírody, neumí naslouchati tajemným ševelům, jimiž příroda se modlí k svému Tvůrci. Smysly své omamuje a otupuje ničivými, protipřírodními „požitky“, své nitro otevírá hřmotu světa zevnějšího. Les je mu skladištěm dřevního materiálu, spád vody sleduje s tužkou v ruce a skaliny a romantická zákoutí jsou překážkou jeho dopravním plánům. Jak ubohý, jak strašně chudý je ten dnešní člověk i se vším bohatstvím svých bank, továren a paláců... Člověk uzavřel se přírodě – příroda uzavřela se jemu. Stala se mu mlčelivou sfingou. Není mu chrámem, kde by se sbližoval s Bohem a čerpal osvěžení a nadšení pro další zápasy a úsilí k vyšším metám, není mu školou, kde by se učil poznávati zákony božské harmonie a moudrosti a které by pak vtěloval i do života společenského. Domnívá se, že zvířata mluví jen v bajkách a pohádkách, nerozumí jejích řeči a nazývá zvíře „němou tváří“. A přece ta „němá tvář“ poučila by jej o tak mnohém, poradila by mu, co a jak by měl činiti, aby sobě i druhým život zradostnil. Místo toho hledí člověk na přírodu jako na svého „obchodního přítele“, s kterým možno vyjednávat, možno jej oklamat, využít, sobě podrobit. Tvorstvo hodnotí měřítkem své sobeckosti a rozlišuje na „užitečné“, „neužitečné“ a „škodlivé“. Zištností naplněn, stává se mu bezcílným, krutým tyranem. Jde-li přece do přírody jinak nežli za účelem jejího využitkování, pak jde se do ní „pobavit“, lesy naplní křikem a jeho cestu přírodou značí polámané větve, pošlapané a utrhané květinky, odpadky jídel. Jde se nadýchat čerstvého vzduchu - s doutníkem v ústech! Ne – člověk není pánem přírody, ale jejím prznitelem.
Příroda nedá se však dlouho znásilňovati. Svým zasahováním působí člověk porušení přírodní rovnováhy, které se krutě mstí na něm samotném. Člověk svou civilisací, svým nepřirozeným a protipřírodním způsobem životosprávy připravuje si vlastní zkázu, svůj úpadek. Moderní soustava výrobní a hospodářská nutí lidi do měst buď za chlebem nebo za „požitky“. Městský život plodí tělesně, mravně i sociálně slabé, připravuje lidstvu degeneraci, kterou urychluje alkohol, nikotin, prostituce, obžerství, otroctví módy. Z toho pak následují poruchy nervové a duševní, tuberkulosa, pohlavní nemoce, choroby různých orgánů atd., atd. Zvláště jedlictví masa je příčinou strašlivých chorob rakovinových, které v poslední době tak velice se rozšířily. Tak páše lidstvo sebevraždu na sobě a vraždu na svém potomstvu. Je toto duševně i tělesně zdegenerované lidstvo schopno čerpat z vysokých zdrojů duševních oblastí, je schopno pojiti se s Bohem a žíti opravdovým, vroucím životem náboženským? Je schopno vytvořiti nové, lepší, spravedlivější podmínky společenského soužití? Nezbývá jiné cesty, kterou by bylo možno uniknouti naprostému rozpadu a rozkladu civilisace i vší lidské kultury, nežli pokorný návrat do lůna Přírody, zpět k naší Veliké Matce, které tolik jsme se byli odcizili! Člověk se domnívá, že svými technickými vymoženostmi vítězí nad Přírodou a netuší, že čím dále, tím více stává se vůči ní bezmocnější a otrokem a obětí nízkých sil, které vyvolal v život. Člověku dán byl úkol, aby byl láskyplným ochráncem a učitelem slabších a nižších tvorů, aby byl přírodě moudrým správcem a řiditelem. Svým jednáním však přírodě se odcizil, znepřátelil si ji a pozbyl nad ní vlády. Zmizely vlohy, jimiž nadán byl v počátku, dokud žil v souladu s přírodou jako její nezkažené dítko. Ztratil schopnost činiti zázraky, neboť pozbyl duševních sil, kterých živly přírodní byly by poslušny. Mnozí současní myslitelé vidí před sebou tuto propast, k níž lidstvo se řítí. Revidují proto náš poměr k přírodě a tvorstvu, nabádají k obrácení a volají po nové životosprávě. Jejích volání nezůstává bez odezvy. Heslo návratu k přirozenému životu stává se pomalu moderním heslem doby. Na všech stranách vznikají a šíří se obrodné snahy, lidé počínají se zajímati o myšlenky abstinence, nekuřáctví, vegetarismu. Pohlavní zdrželivost a jednoduchý, prostý způsob života stává se upřímným úsilím mnoha lidí. Hnutí junácká uvádějí nás do přírody a probouzejí lásku k ní a učí zdravé soběstačnosti. Toto obrodné hnutí má ovšem také mnoho svých odpůrců, kterým ošklivá škraboška zvrhlosti příliš vrostla do těla i do duše. Vedle přímých odpůrců má ale také své nebezpečné záškodníky, kteří nepochopili ducha pravé obrody. Jejich hrubé smysly a dravčí tělesnost zkresluje jim představu o duševní a tělesné obrodě. Návrat k přírodě naprosto neznamená návrat k barbarství. Návrat k přírodě nemá vésti k zhrubnutí smyslů, nýbrž k jejich zjemnění. Jak mýlí se také všichni ti, kdož myslí, že zdravé tělo učiní í zdravého ducha! Co tu je zdravých lenochů a tuláků, zdravých ničemů a podvodníků, zdravých hrubců, lidí nečestných a nízce smýšlejících! Již žalmista v Žalmu 147 (verš 10) volá: „Nemáť Hospodin zalíbení v síle koně, aniž se kochá v lýtkách muže udatného!“ Naším ideálem nemohou být vypěstěné svaly, býčí týl, řeznické plece a při tom ... zvířecí pudy. Návrat k přírodě, toť pěstění soucitu, lásky k veškerému tvorstvu, neschopnost býti příčinou
úmyslného ublížení nejen člověku, ale i tomu broučku a květince v trávě! Návrat k přírodě, toť bratrský vztah ke všemu, co žije. Toť vnikání do tajů tvoření Božího a spolupráce s Ním na díle krásy a dokonalosti. Ochrana přírody a tvorstva, toť úkol eminentně náboženský. Apoštol Pavel ve svém listě k Římanům dí: „Všecko tvorstvo, toužebně vyhlížejíc, očekává objevení se Synů Božích... v naději, že i toto stvoření vysvobozeno bude z otroctví... ve svobodu slávy synů Božích... Nebo víme, že všecko tvorstvo spolu lká a trpí až posavad...“ (8,19 – 22.) Člověk zřejmě i podle slov apoštolových má býti zvířeti starším bratrem, učitelem, vůdcem, spasitelem. Má umožňovat duševní vzrůst zvířete. Ježíš přišel spasiti svět, celý svět, tedy všecko tvorstvo v něm! Jeho učení veliké lásky má přinésti svobodu i nešťastnému, pronásledovanému a lidskou bezcitností trpícímu tvorstvu, tak, aby nemuselo se třást v hrůze před tyranstvím člověka, ale aby mohlo v něm zříti svého milujícího Pána, opravdového syna Božího! Pak nemusel by se člověk strachovati ani před dravou šelmou, poněvadž i ta šelma poznala by v něm svého pána a ctila v něm Boha. Avšak dokud lidé sami sobě budou dravci a hubiti a ničiti se budou navzájem, dokud v člověku samém vládnouti bude šelma a nízké zvířecí pudy, dotud božství jeho zůstane skryto a Kristus v srdci lidském nebude se moci zroditi. A to je nejhlavnější a nejpřednější poslání křesťanství: Zvítěziti nad šelmou a vládnouti jí v lidském nitru! To bude krok i k novému, spravedlivému uspořádání věcí lidských a přiblížení se Království Božího světu! … Nechceme jísti zvířecích mrtvol a jich tuků. Nechceme býti příčinou jich útrap a smrti! Nechceme ničiti ducha svého ni zdraví, PROTO jíme jen stravu přírodní, rostlinnou, moučnou, mléčnou, luštěniny, ovoce. Vracíme se k prostotě života, šatíme se prostě, nemilujeme zbytečností a zříkáme se ničivých požitků. Nepijeme jedů (piva, vína), neomamujeme se kouřem!
Přemysl Pitter: Ježíš a vegetarismus Vegetarism, toť neustálý boj a úsilí o vyšší mravní a sociální život! ….vegetarism, toť poslání vysloveně křesťanské. Často slýchávám, jak křesťané omlouvají své masojedství slovy: Ale vždyť Bible, ani Pán Ježíš nezakazují nám jísti masa! Ba dokonce evangelium samo vypráví, že Pán Ježíš jedl s učedníky beránka a ryby a o jídle se vyjádřil, že „ne to, což vchází v ústa, poskvrňuje člověka, ale což z úst pochází, toť poskvrňuje člověka.” (Mat. 15,11.) Je zajímavé, že tito lidé, tolik lpící na biblické liteře, trvají právě na věcech, které se hodí k omluvě jejich libůstek, v tomto případě poživačnosti masa, které v Písmě je vlastně jen čistě vnějším obrazem pro hodnoty vnitřní. Proč nelpí s touže houževnatostí na ostatních příkazech biblických, poukazujících na způsob života, jehož je Kristus vzorem? Pročpak ti, kteří tak horlivě dovolávají se Ježíše jen proto, aby se nemuseli zříci svého oblíbeného masa nebo sklenky piva či vína, proč nevezmou si ho za příklad i v otázce svých příjmů a bytových poměrů? To by se jim ovšem špatně hodilo; neboť „lišky doupata mají a ptáci hnízda svá, ale Syn člověka neměl, kam by hlavu složil ...“. Vezměte však v úvahu slova Bible, v nichž zdůrazňuje se vnitřní, duchovní význam biblických výrazů a líčení. Připomeňme si na př. slova apoštola Petra, jimiž hovoří ke svým učedníkům: „Toto nejprve znejte, že žádného prorockého písma výklad nezáleží na rozumu lidském.“ Nebo slova Pavlova ke křesťanům korintským: „Tělesný člověk nechápe těch věcí, kteréž jsou ducha Božího, neboť jsou jemu bláznovstvím, aniž jich může poznati, protože ony duchovně mají souzeny býti“ (1Kor. 2,14). Pak v kapitole 10, verš 11.: „To pak všecko u figuře (v obraze, podobenství) dálo se a napsáno jest k napomenutí našemu ...“. A konečně v 2. ep. (2Kor. 3,6): „Litera zabíjí, ale duch obživuje.“ Nazíráme-li z tohoto duchovního hlediska, shledáváme ve všem počínání Ježíšově cosi mnohem hlubšího, než co bychom mohli svým tělesným rozumem pochopiti. Proto i význam pojídání beránka s učedníky, nebo rozdělování ryb a chlebů zástupům, má svůj význam allegorický, mystický, na nějž Evangelium nepřímo poukazuje. Nezapomínejme, že Bible je dílem zasvěcenců, že nebyla určena pro široké vrstvy lidí. V těchto „svatých písmech“ mají různé duševní stavy a zjevy svá symbolická označení. Tak je známo, že „beránek“ byl
symbolem tichosti, trpělivosti, obětí, „ryba“ znakem duše, citu, podobně jako „žena“, „víno“, „krev“ atd. Výrazy tyto, případně užité, znamenaly jistý duševní stav, duchovní děj apod. Duchovní symbolika pěstována byla od pradávna v židovském národě a existovaly četné školy, kde připravováni byli zvláště schopní a vybraní adepti této vědy. Na jejím podkladě tvořily se i různé náboženské útvary, mezi něž patřila i známá obec t. zv. Essenských, existující za časů Ježíšových. Podle různých dokladů Ježíš vyrůstal v jejím prostředí, Essenští žili přísně vegetářsky a tvořili komuny. Je tedy nasnadě, že i Ježíš byl vychován v duchu jejich zásad a že tudíž i on masa nepožíval. Vegetarismus nepředstavuje o sobě nic nového, nejeví se též výmyslem jednotlivých osob. Brahmaisté a buddhisté připisují jej svým věrozvěstům. V dávnověkém Řecku Pythagoras a jeho stoupenci byli vegetariány. Rovněž stoikové. Také Starý zákon má jasné vegetářské verse a to velmi dávné, ku kterým teprve pozdější redaktoři připojili své „opravné“ dodatky (na př. 1Mojž. 29.). O vegetářských proudech za doby apoštolské činí zmínku Pavel (1Kor. 8,13.), Vegetariány byli gnostikové, nestoriáni a ve středověku rozšíření katarové. V dnešní době náležejí mezi vegetariány jmenovitě Duchoborci, Tolstovci, Malevanci a jiné směry svobodného křesťanství. Nicméně vraťme se k Ježíšovu výroku, který tak mnohým stává se kamenem úrazu. Co tedy praví Ježíš? Že „ne to, což vchází v ústa, poskvrňuje člověka, ale což z úst vychází“, neboť „které věci z úst pocházejí, ze srdce jdou a tyť poskvrňují člověka“ (Mat. 15,18-19). Ježíš hned také ukazuje, jaké jsou to věcí: „Zlá myšlení, vraždy, cizoložstva, smilstva, krádeže, křivá svědectví, rouhání.“ Samotné pojídání masa z náboženského hlediska by ovšem nebylo ještě nic závadného, ale tomuto pojídání předchází něco, co právě je z hlediska náboženského a mravního hříchem a těžkým proviněním: je to vražda, zabití nevinného tvora. Je to zločin proti lásce. Nezabíjím-li tvorů sám, dávám je pro sebe zabíjeti jinými, najímám na ně vrahy a to je zločin ještě horší. Avšak i to činí mne spoluvinníkem na strašlivém týrání a vraždění jatečném, byť bych i sám masa nepojídal, jestliže ničeho nečiním proti tomu, aby tento barbarský zhoubný zvyk vymizel! I svou netečností béřu podíl na tom, že lidstvo hubením zvířat hubí samo sebe. Moje poznání ukládá mi i odpovědnost a úkol. Vegetarism neznamená jen nejíst masa, být abstinentem a nekuřákem! Vegetarism, toť neustálý boj a úsilí o vyšší mravní a sociální život! Vegetarism je přirozený důsledek správně chápaného a prožívaného náboženství, vegetarism toť poslání vysloveně křesťanské. Člověk, zhostivší se pověry masojedství, osvobozený od kletby alkoholismu, kuřáctví a jiných mravních a společenských zel, schopen bude i hlubšího života náboženského a jemné vlivy vyšších duchovních oblastí naleznou k němu přístup. Bude schopen lépe ovládali svoji nižší tělesnost a Kristus, ten živý Kristus, vstoupí do jeho srdce a naplní Svatým duchem lásky celý svět.
Ctibor Bezděk: Vegetarism – náš úkol Kdo tedy si postaví za svůj ideál Kristův ideál, ten rozhodně bude nucen zříci se požívání masa jako jedné z vážných překážek na této cestě. Člověk si sestrojil theorii, sobě zdánlivě velice příznivou, ale úplně falešnou, theorii, že člověk je pánem přírody. Proto počíná si tak, jakoby celá příroda neměla jiného smyslu, než aby sloužila jeho čistě sobeckým zájmům: chce, aby mu ve všem sloužila, aby mu byla pokořena a otrocky jej poslouchala, snaží se vtěsnat ji do forem jemu milých, využívá ji nemilosrdně a vraždí tisíce živých tvorů nejen ke své výživě, ale často jen ze svévole a k své zábavě. Takovým způsobem dosáhl člověk toho, že se sám přírodě odcizil a že příroda se mu stala nepřátelskou. Indický básník Thákúr nazval naši kulturu kulturou zdí, protože skutečně vyrostla v kamenných zdech městských, které člověka úplně odcizily jeho pravlasti – přírodě. Následkem tohoto odcizení jsou nezdravé výrostky naší kultury, projevující se v mravní zvrácenosti, sociálních chorobách, přecitlivělosti, změkčilosti atd. Přes všechny tyto pohromy, které hluboce otřásají pokolením lidským v samých jeho základech, člověk přece dosud nikdy nedosáhl svého snu, stát se skutečným pánem přírody, spoutat ji úplně svou vůlí. Ano, vyrostly vysoké kultury, které si podmanily vodu, vzduch i zemi, ale až dosud se všechny shroutily a písčiny pouští a vlny oceánů přikrývají místa, kde žil kdysi člověk, chtějící býti pánem světa. Až dosud totiž nebyla ani jedna z těchto kultur proniknuta harmonií s Duchem Všehomíra a proto zanikly všechny a zanikne i naše, nenastoupí-li jedině skutečnou a jedině správnou cestu, t. j. cestu harmonie s Bohem. Chce-li kdo nastoupit tuto cestu, musí si především uvědomit, že není ani on ani souhrn všech lidí pánem přírody, ale její částí, že člověk má naopak harmonicky zapadat do toho velkolepého obrazu Přírody, chce-li dosíci svého naznačeného cíle. Jeho rozumové schopnosti mu nedávají práva, aby jich používal na otročení jiných životů a ničení všeho toho, co příroda pracně vybudovala, ale má jich používat jen v tom smyslu, aby vesmírnou harmonii ještě zvýšil. Člověk má býti starším bratrem a vychovatelem ostatních tvorů. ____________________________________________________________________________ MUDr. Ctibor Bezděk (1872-1956), zakladatel etikoterapie a propagátor vegetariánství, byl znám pro svoji humanitární práci pro chudé a osiřelé děti již na začátku své lékařské praxe v Ružomberoku, kde se svou ženou-lékařkou založil Čs. červený kříž, zbudoval nemocnici a poradnu pro matky a děti. Proslul svými četnými odbornými knihami a neúnavnou prací v propagaci vegetariánství, eubiotiky, mravnosti a abstinentství v českých zemích. S Přemyslem Pitterem stál při založení Československého vegetářského klubu (1929); s ním sepsal knihu Vegetarism pro a proti, z níž zde vybírám 4. a 5. část jeho oddílu.
S tohoto stanoviska vycházeli mnozí velicí učitelé náboženští, jako na př. Buddha, který zákon lásky rozšířil i na všechno živé tvorstvo, pravě: „Nebudeš ubližovati žádnému tvoru živému.“ Tedy nejen člověku, ale ani zvířeti. Vyznavači Buddhovi tento zákon skutečně dodržují, zvířatům neubližují a proto jich ani nejedí. Známy jsou překrásné legendy i o křesťanském světci Františku z Assisi, který zvířata nazýval svými bratry a sestrami, kázal jim a vyzýval je, aby i ona velebila Boha. Jisté je, že člověk, řídě se svým přirozeným pudem, cítí ke zvířatům lásku, cítí ji neméně i zvířata k člověku, která vedle toho cítí k němu i svou podřízenost. V tom směru nám může býti vzorem poměr, jak jej popisuje Bible v líčení rajského života. Skutečně vypravují cestovatelé, kteří přišli do krajin, do nichž lidská noha ještě nevstoupila, že zvířata se člověka nebála, ale také mu neubližovala, prostě zvědavě si prohlížela nového tvora, dosud jim neznámého. Tento rajský poměr porušil člověk svými zbraněmi. Domácí zvířata člověka často vroucně milují, podřizují se úplně jeho vůli, oddaně snášejí s ním jeho osudy. Bojícího se nebo plašícího koně upokojí často jen lidský hlas. Pes dovede zachránit život člověka i s nasazením svého vlastního života. Zvířata často se utíkají ve svých bolestech nebo úzkostech k člověku, a člověk, pokud může, dává jim ochranu i pomoc. Mnoho lidí zvířata skutečně miluje. O lásce člověka ke psům, kočkám, koňům netřeba se ani zvláště zmiňovat, ale člověk miluje často i ona zvířata, která později zabíjí, aby jich užil jako své potravy. S jakou láskou na př. vychovává hospodyně mláďata všeho druhu domácích zvířat; často je nucena tuto lásku projevovat i sebezapřením a obětavostí. Známý je láskyplný poměr dětí k mláďatům zvířat a pod. Překvapuje jen to, kterak mizí láska člověkova, když zvířata dospějí určitého věku a člověk v nich už nevidí tvorů, hodných své lásky, ale jen předměty k ukojení své touhy po nasycení a požitku. Táž hospodyně, která se mazlí s malými housátky jako se svými dětmi, později, když housata dospějí, úplně zapomíná na svůj krásný, původní poměr k nim, ale za živa z nich odírá peří a později, když se chystá je zabíti, připravuje je opravdu mučivým a nelidským způsobem na smrt. Krmí je totiž násilně při úplném zamezení pohybu, jen aby dosáhla co největšího ztučnění své ubohé oběti a ani při tom netuší, že takto ztučnělá husa je těžce nemocný tvor, neboť všechny její ústroje, zvláště játra, jsou tukově degenerovaná. Táž choroba bývá u člověka provázena těžkými útrapami, jimiž ovšem trpí i husa, ale člověk je zúmyslně přehlíží anebo si je falešně vysvětluje, na př. dušnost žízní. Tak těžce nemocné zvíře se počítá za zvláštní lahůdku. Zrovna tak podivně převrácený je poměr člověka a koně. Kůň slouží po celý život člověku věrně a oddaně, ale místo aby se dočkal konečného vděku člověkova, bývá prodán řezníkovi a sněden. Směšná je námitka, že by to nebylo tak pěkné vidět selský dvůr bez drůbeže. Vždyť drůbež tam může býti a žíti dále, ale aby snášela vejce a ne aby byla usmrcována. Ostatně jsou lidé, kteří se v zimě starají o ptactvo polní, zahradní, lesní atd. a vypadá to okolo jejich domu velmi vesele, ač nikomu nenapadne tyto švitořivé strávníky pobíjet. Ani blech a štěnic by nebylo potřebí zabíjet, kdyby všichni lidé dbali pilně čistoty. Velmi mnoho lidí jí s chutí mnoho masa, ale nedovedou sami zvíře zabíti. Používají k tomu důsledně cizí pomoci. Je v tom velká nesrovnalost. Takový člověk vidí v živém zvířeti tvora cítícího a do jisté míry i myslícího, proto se neodvažuje vztáhnouti na něho ruku. Ale v pečeni na talíři už toho živého a cítícího tvora nevidí. Při pohledu na strom, obsypaný ovocem, sbíhají se člověku sliny v ústech. Pochybuji, že by se našel člověk, který by měl týž pocit při pohledu
na pasoucí se krávu. Jiní zase úplně přehlížejí anebo zapomínají, že zvířata mají tak dokonale vyvinutý cit a smysl pro bolest jako my a že pud sebezachování je u nich neméně silný jako u nás. Zapomínají, že zvířata jsou skutečně naši mladší bratři, kteří i uznávají zvláštní, jimi nedostižitelné vlastnosti člověkovy a ochotně se před nimi sklánějí. Člověk však se dopustil těžkého omylu tím, že tohoto dobrovolného pokoření se zvířete nepoužívá k jeho povznesení, ale právě naopak, zvíře úplně vykořisťuje ke svým sobeckým účelům, neštítě se ani jeho vraždy. Kdo pozoroval zvířata vedená na porážku, přesvědčí se velice brzo, že zvířata tuší dobře, co se s nimi má státi, neboť často bývají naplněna děsem a hrůzou před smrtí, která se jeví urputným odporem ke vstupu do budovy porážky. Řezníci jsou nuceni nezřídka sváděti těžké zápasy s nimi a žel Bohu, používají k nim prostředků velmi bolestných a surových, na př. vykroucení ocasu. Ještě strašnější okamžiky je ovšem čekají v místnosti samé, kde vše páchne čerstvou krví a smrtí. Tento děsivý předsmrtný strach nemůže zůstat bez vlivu na tělo zvířete. Nelze pochybovat, že jako u člověka, který se octl v podobné situaci, vznikají v těle těžké změny rázu destruktivního (rozrušivého) a tudíž chorobu vyvolávajícího. Podobně jest tomu i v těle zvířecím. Tyto změny, stupňované ještě hnilobnými pochody, kterých bývá potřebí, aby maso nabylo potřebné měkkosti a stravitelnosti, nemohou zůstati bez zlých následků pro tělo člověka, který se trvale živí masem takto získaným. Člověk tedy, požívaje hnijícího masa zabitých zvířat (Tolstoj by řekl hnijících mrtvol zvířat), poškozuje své vlastní tělo. Vedle toho se člověk tak zapomněl, že zneužívá svého povýšeného postavení, které mu přiznávají i zvířata sama svým dobrovolným pokořením se, k hrubým vraždám, ve kterých jde tak daleko, že někdy vraždí jen pro svou zábavu a k nelítostnému vykořisťování. Tím zatěžuje svou vlastní duši a znesnadňuje svou vlastní dráhu vývojovou, neboť ono dobrovolné poddanství zvířat má docela jiný smysl, než jaký se mu přikládá. Člověk má tyto pokorné mladší své bratry podle možnosti k sobě povznášet, ulehčovat jim jejich těžkou cestu vývojovou – a ne jejich oddanosti sobecky využívat. Mnozí lidé, slyšíce vegetariány mluvit o citu zvířat, vzpomínají toho, že i živá rostlina cítí, takže by člověk neměl vlastně ani jí způsobovat bolest. Do jisté míry mají pravdu. Je sice podstatný rozdíl mezi plným vědomím zvířete, které se ve mnohém směru blíží plnému vědomí člověkovu, a stavem neuvědomělé citlivosti rostliny. Chce-li však kdo býti tak citlivý, pak nutno prostě opakovat, co jsme už jednou řekli, že přirozenou výživou člověkovou jsou plody: obiliny, luštěniny, ovoce a třeba i brambory. Většina plodů obsahuje výživné látky, potřebné k naší výživě, které jsou soustředěny v poměrně malém množství hmoty. Plody nejsou obdařeny skutečným, vědomým životem; v nich je život utajený, který se křísí k plnému, vědomému životu teprve klíčením. Požívá-li tedy člověk plodů, nezpůsobuje tím bolestí naprosto nikomu. Jedlíci masa mluví i o bezbolestné smrti, kterou by mohla moderní technika připravit na smrt odsouzeným zvířatům. Ale smrt, bolestná či bezbolestná, zůstává smrtí vždy. Bojí se jí každý živý tvor. A kdo se jednou zabýval hlubšími příčinami bytí našeho i celého světa, ten pochopí, že nikdo z nás nemá práva bráti život druhému člověku, jak tomu učí i křesťanství, ale nemá práva zbavovat života ani zvířata, jak tomu učí buddhismus. My všichni – lidé i zvířata – přišli jsme na tento svět, abychom naplnili jistý úkol. Tolstoj tento naznačil velice případně slovy:
abychom sloužili Bohu a člověku. Pravidelně se však zapomíná, že i zvířata, tito naši mladší bratři, přišla na svět, aby naplnila svůj úkol. I ona žijí svým osobitým vývojem, který spěje vždy výš. Východní filosofie dokonce učí, že v koloběhu světů dospějí i ona jednou lidské důstojnosti. Proto je potřebí nechat i zvířata žíti jejich individuálním životem a napomáhati jim k jejich duševnímu vývoji. Potom ovšem pochopíme, že člověk nemá práva tento vývoj násilně přerušovat. Ve svém bludu, že je pánem přírody a korunou tvorstva, osobuje si člověk právo vraždit, místo aby láskyplně pomáhal a sloužil. ------- 000 ------Německý filosof Feuerbach řekl: Man ist, was man isst. (Člověk je takovým, jaké jest jeho jídlo.) Nestane se sice doslovně vepřem, kdo se živí vepřovinou, ale není pochyby, že požívání masa má skutečný vliv na utváření se povahy člověkovy. Východní moudrost řeší tuto otázku docela přesně, tvrdíc, že rostlinná potrava je od podstaty lidského těla příliš odlišná, různorodá, kdežto těla zvířat mají velice mnoho shodného nebo aspoň podobného s tělem lidským. U rostlin vidíme jen náběhy a zárodky něčeho, co bychom mohli nazvat duševním životem, kdežto o zvířatech víme, že mají plně vyvinutou duši citovou a musíme připustit u nich už první náběhy k činnosti rozumové. Proto je působení těl zvířecích, ovlivněných nad to i jejich sférou citovou, jistě mnohem hlubší, než působení rostlin, člověku úplně cizorodých. Mojžíš, který ve svém zákoně dal Židům tolik ochranných opatření sociálních, hygienických, právních a mravních, zapověděl jím užívat masa pánve a zadních končetin zvířat, přes to, že právě na kyčlích jsou nejkompaktnější kusy čistého masa. Nelze pochybovat, že při tomto nařízení spolupůsobila i představa, že tato část těla, poněvadž se nalézá v přímé souvislosti s pohlavními ústroji a snad i defaekací, zdála se Mojžíšovi býti nečistou; pravděpodobně obával se jejího neblahého vlivu na vývoj svého národa a proto požívání její úplně zakázal. Vrátíme–li se ještě k biblické legendě o stvoření světa, vzpomeneme si, že Bůh určil člověku za potravu plody stromů a bylin. Když však člověk tak se zvrhl, že bylo nutno jej vyhladit potopou, tehdy řekl Bůh, propouštěje Noe i jeho syny z archy: „Strach váš a hrůza vaše buď na všeliký živočich země a všecko ptactvo nebeské. Všecko, co se hýbe na zemi a všecky ryby mořské v ruce vaše dány jsou.“ (Gen. 9,2). Těmito slovy měnil se člověk, který se původně živil plody stromů a bylin, ve tvora maso pojídajícího. Stalo se to tehdy, když opustil původní rajskou prostotu svého života, která byla v souhlasu se zákony, které mu dal Bůh a začal žíti způsobem hříšným, t. j. tehdy, když přestal žíti po Bohu a jeho zákonu a začal žíti po zákonech, které si dal sám. Chtěl se sám státi pánem přírody místo Boha. Protiklad: rajský život – výživa plody a hříšný život – výživa masem, je tu docela zřejmý. Na životě jednotlivců i celých národů bývá docela patrný rozdíl ve způsobu jejich výživy. Všeobecně je známo, že Indové, živící se téměř výhradně rostlinnou stravou, jsou národ mírný, který se štítí jakéhokoli krveprolití. Zato Angličané, kteří se živí převážně masem, jsou národem výbojným, který dosáhl vlády nad celým světem a žárlivě hledí, aby si tuto vládu udržel.
Je sice pravda, že mírní, masa nepožívající Indové podlehli anglickému násilí a ztratili svou politickou samostatnost. Právě na tuto okolnost velice rádi poukazují odpůrci vegetarismu jako na jeho stinnou stránku. Ale v posledních létech jsme svědky toho, že tento pokořený, samostatnosti zbavený národ si podmanil celý svět silou a mohutností svého ducha. Jejich básník a mudřec Rabindranath Thákúr je dnes nejproslulejší osobností na celém světě, lidé čtou jeho básně í filosofické a náboženské traktáty, hrnou se za ním kdekoli se objeví, plní zvědavosti a nadšení; indická filosofie ovládá mysle celého vzdělaného světa. V poslední době strhl na sebe všeobecnou pozornost Mahatma Gandhi, který svým „neodporováním“ zvítězil už v jedné revoluci v Africe a uplatňuje své nekrvavé metody i doma. Zkrátka pokoření, masa se štítící Indové ovládli svými myšlenkami celý svět a nelze pochybovati, že si dobudou dříve nebo později i své politické samostatnosti. K stinným stránkám masité potravy nutno počítati i tu její vlastnost, že svádí k alkoholismu, neboť tučné a ostré pokrmy masité tělo přímo nutí k nápojům ostřejším a dráždivějším, než je prostá voda nebo mléko. Zkušenost pak nás učí, že všude, kde se objeví alkohol, jsou dvéře otevřeny všem možným neřestem. Masitá potrava dráždí smyslnost, takže člověku, živícímu se převážně masem, je těžko udržet pohlavní čistotu, zvláště tehdy, jestliže jeho život je prost fysické práce. Rozvrat pohlavního života v moderní společnosti je hluboký a neobyčejně těžký a nebude možno jej napravit, dokud lidé nezmění způsobu svého života, tedy především výživy. Nejtěžším omylem je však, že většina lidí zapomíná, že podstatou člověkovou je nejen jeho fysické tělo, které vidíme a hmatáme, ale i duchovní princip, který v nás sídlí, jehož nevidíme, ale o přítomnosti jeho se můžeme přesvědčiti jen z výsledků jeho činnosti. Mluví-li se o vývoji lidském – jednotlivce i celého lidstva – myslí se pravidelně jen na tělesnou stránku lidskou, t. j. na tělo a na rozumové schopnosti lidské, s ní úzce související. Proto hledají lidé vývoj obyčejně v pokroku technickém, organisačním, zákonodárném a pod., úplně zapomínajíce, že všechny tyto vymoženosti sice pokrokem také jsou, ale všechny nesou v sobě zárodek rozkladu a konce, neboť co dnes je pokrokem, je zítra už nepotřebným přežitkem a co ještě horšího, všechna tato kultura je dříve nebo později určena k zániku. Neboť Sahara, poušť Gobi, rozvaliny středoamerické a rozsáhlé plochy pohřbené oceánem, jsou místa, kde kdysi velmi dávno kvetly veliké a vysoko vyspělé kultury, po nichž nezůstalo než něco rozvalin a střepin... Proto týká se skutečný vývoj člověkův jen jeho duchovnosti, jakožto stránky nepomíjivé a nesmrtelné. Směr, kterým se má tento vývoj ubírat, nám ukázal Ježíš ve svém kázání na hoře. Tento směr nás vede k úplnému vítězství ducha nad hmotou, která nikterak nemá býti ničena, ale má býti pokořena a přivedena v úplnou poslušnost ducha, má se státi jen jeho ochotným a rozhodně dokonalým nástrojem. Jen tak je možné, abychom se mohli státi syny a nositeli království Božího, jak to žádá Kristus. Kdo si učiní smyslem svého života úsilí přiblížit se k tomuto ideálu Kristovu, ten musí velmi pozorně a bedlivě ocenit všechny okolnosti a složky svého života, musí kriticky zvážit velice přesně všechny svoje touhy a cíle, zvyky a zaměstnání, svůj způsob života a také způsob své výživy. Přirozeně vymýtí člověk, usilující o království Boží, ze svého života všechno to, o čem se přesvědčí, že je mu překážkou na jeho cestě. Pravděpodobně bude takový člověk zkoumat mezi mnohým jiným i to, který způsob výživy bude pro něj účelnější. Odmítne živiti se masem,
o kterém ví, že ho může dosáhnout jen usmrcením živého tvora, který má zrovna tak svoje určité poslání ve vesmíru jako on sám, o kterém ví, že mu usmrcením způsobuje bolest a hrůzné pocity, jimiž porušuje harmonii vesmírnou. Uvědomí si i tu zkušenost, že požíváním masa přivádí do svého těla prvky, které na něj samotného působí neblaze, neboť svou dráždivostí posilují právě jeho tělesnou stránku, o níž ví, že jest mu ji pokořiti a učiniti poslušnou, chce-li dosáhnouti svého vytouženého cíle – onoho niterného – království Božího. Bude živiti se rostlinami a plody, o kterýchž ví, že jej zbavují všech těchto nevýhod, úskalí a nebezpečí. Ví, že tento způsob výživy může míti za následek jeho dočasné hmotné pokoření, ale na druhé straně jej určitě přivede ke konečnému vítězství ducha. Kdo tedy si postaví za svůj ideál Kristův ideál, ten rozhodně bude nucen zříci se požívání masa jako jedné z vážných překážek na této cestě. Kristus sám sice nikde nezapovídal požívání masa, ale on nezapovídal ani alkoholismu, on vlastně nezapovídal nic. Masa a alkoholu ani nemohl zapovídat, protože požívání obou udržovalo se tehdy v tak skrovných mezích, že nehrozilo ani sociální, ani tělesnou záhubou a nebylo ani ohrožením cesty ke království Božímu. Za našich dnů stal se alkoholism chorobou, na kterou vymírají celé národy a pojídání masa hrozí, že se stane druhou podobnou ranou morovou jako alkohol. Ještě jednou třeba zdůraznit, že Kristus nezapovídal ničeho. On jen ukázal ideál – Království Boží – o které máme usilovat a ve velkých rysech naznačoval cesty, kterými se máme za ním bráti. Smysl jeho učení je tichost, pokora, nevinnost dětství a láska. Je pravda, jak tvrdí mnozí, že v přírodě žije jeden tvor z druhého: býložravec z rostliny, masožravec a člověk z býložravce. Je-li tento způsob výživy přirozený u zvířete, které nemůže nic jiného dělat, než k čemu bylo od přírody uzpůsobeno, pak rozhodně nutno se opřít proti této domněnce u člověka, neboť člověku jsou dány všechny možnosti. On může požívat i rostlin, i plodů, i masa, člověk může si svou potravu volit úplně samostatně a libovolně. Skutečně to lidé i dělají. Ti, kteří znají jen své tělo a uznávají možnost vývoje jen na hmotném podkladě, jedí maso, radí k požívání masa a když ho nemají, tedy aspoň nepřestávají po něm toužiti. Kteří však v sobě cítí synovství Boží, o kterém tak často mluvíval Kristus, ti usilují o dosažení království Božího tu na zemi a přiznávají jen jedinou možnost vývoje a to v oblasti duchovní. Kdo chce žíti a růsti duchovně, pro toho je velice důležitou pomůckou na této cestě – vzdáti se požívání masa. Kdo usiluje o věčný mír mezi národy, musí se vzdáti masa, poněvadž není možno si představit pokolení lidské, rozpalované požíváním masa, že by se někdy mohlo vzdáti své výbojnosti a panovačnosti. Zkrátka, kdo chce nastoupiti cestu k duchovní obrodě – a to je jedině bezpečná cesta, která nás může vysvobodit ze všech těch útrap a hrůz, ve kterých žijeme – ten najde pomoc téměř nevyhnutelnou ve – vegetarismu. Výživa rostlinná je tedy neocenitelným pomocníkem na cestě ke slunci Ducha.
Charles Birch: Úcta ke zvířatům A za ně také, ó Pane, za ponížené tvory, kteří s námi snášejí žár a tíhu dne, Tě prosíme, abys rozšířil nesmírnou laskavost svého srdce, neboť jsi slíbil spasit jak lidi, tak zvířata.... Basil Veliký, Biskup z Caesarea Po dobu tisíce let, nebo ještě déle, čerpala většina křesťanských představ o zvířatech z mimovědeckých zdrojů, především z filozofických názorů Aristotela a sv. Tomáše Akvinského. Podle Aristotela pouze lidé vládnou rozumem – jsou anima rationalis, ale jak lidé, tak zvířata mají schopnost cítit – anima sensitiva. Na tyto myšlenky navázal ve scholastické tradici sv. Tomáš Akvinský. Předtím vnesl sv. Augustin do křesťanského myšlení stoické pojetí, že lidé nemají vůči zvířatům odpovědnost. Aristoteles a Tomáš se domnívali, že zvířata nemají mysl ani rozum a vůbec žádný duševní život. Stvoření bez rozumu, mínil Tomáš, nemohou být bližními lidí. Lidé jim tudíž nemusejí přiznávat žádná práva a nenesou za ně žádnou odpovědnost. Tyto názory hluboce a na dlouhou dobu ovlivnily křesťanský postoj, který zvířata odsouval až někam na okraj lidských zájmů. Skutečně ještě v polovině devatenáctého století papež Pius IX. dokonce zakázal otevřít v Římě úřad na ochranu zvířat s tím, že lidé mají povinnost pomáhat lidem, nikoli zvířatům. Jak jsme ale viděli, v protikladu k oficiální teologii církve mnoho středověkých lidových legend spojovalo svatost s laskavostí vůči zvířatům. Jeroným měl svého lvího přítele, stejně jako otrok Androkles. V tomto ohledu byl nejslavnější sv. František z Assisi, který pohlížel na všechny tvory jako na přátele, které je třeba milovat a chránit kvůli nim samým. Ptáky nazýval svými bratry a údajně krmil i vlky. V době osvícenství hlásali Voltaire a Rousseau soucit vůči zvířatům. Na druhé straně Immanuel Kant tvrdil ve svých přednáškách z roku 1780, že zvířata nemají vědomí a existují jen jako prostředek k cílům člověka. Ve stejném roce napsal Jeremy Bentham slova, označovaná za definitivní odpověď Kantovi: „Otázkou není, zda mají rozum, ani jestli mohou mluvit, ale zda mohou trpět.“ Bentham předjímal dobu, kdy _____________________________________________________________________________ Charles Birch (1918-2009), významný australský biolog a genetik, vynikl též jako teolog svými pracemi spojujícími teologii a vědecké poznání. Díky svým četným publikacím o odpovědnosti křesťanů za budoucnost světa a všech jeho tvorů se stal jedním ze zakladatelů vědy ekologie. Světová rada církví, v níž profesor Birch pracoval po řadu let jako jeden z jejích hlavních představitelů, jej poctila cenou Templeton Prize za jeho celoživotní práci založenou na jeho učení o vnitřní hodnotě všeho stvoření. Zde je vybrána část z knihy Život se zvířaty: Společenství božích tvorů (Kalich, Praha, 2007). Z anglického originálu Living With the Animals: The Community of God's Creatures (Charles Birch, Lukas Vischer) přeložila Štěpánka Straková.
všechna zvířata získají práva, která jim mohla odepřít jedině „ruka tyranie“, a kdy příkrov humanity pokryje vše, co dýchá. Arthur Broome, který v roce 1824 založil první organizaci pro ochranu zvířat na světě, Společnost proti krutosti vůči zvířatům, tvrdil, že křesťanský soucit je třeba vztáhnout i na zvířata. Tato společnost se od počátku hlásila k tomu, že staví na křesťanských základech. Dějiny lidského chování vůči zvířatům jsou ovšem velmi deprimující, uvážíme-li, že lidem na Západě trvalo téměř dva tisíce let, než přišli na to, že krutost ke zvířatům je špatná. Úzkost a utrpení Čím více toho o zvířatech víme, tím podobnější se zdá být jejich fyziologie a biochemie té naší. Například psychofarmaka (benzodiazepiny) působí na zvířata podobně jako na nás. Senzorické receptory pro tyto chemikálie mají všichni obratlovci kromě žraloků. To znamená, že většina obratlovců pociťuje určitý druh utrpení, jenž se podobá úzkosti u lidí. Nervový systém a senzorické orgány mají všichni živočichové od medúzy po člověka, ale i jednobuněční živočichové, jako je améba, mají cit. Vše živé má schopnost vnímání. Patrně je to tak, že zvýšená schopnost vnímání souvisí s rostoucí složitostí nervového a senzorického systému daného organismu. Jak moc zvířata trpí? Pro měření míry utrpení nejsou k dispozici žádné jednoduché nástroje, ale máme alespoň nějaká vodítka. Jedním ze zdrojů utrpení u zvířat je stres. Ovce, kterou ohrožuje pes nebo kterou zavřeli do ohrádky, vykazuje první stránku stresu – vyděšení. Spustí se sekrece stresových hormonů z nadledvinek, které dávají pokyn k útěku nebo k boji. Zvyšuje se tepová a dechová frekvence. U zvířat v divočině, jako je třeba zebra, kterou ohrožuje lev, je to stadium, kdy zvíře buď utíká, nebo útočí. Jestliže stres neustává, jak je tomu u zvířete zavřeného v malém prostoru, začnou se vylučovat další hormony z podvěsku mozkového. Nastupuje druhá fáze, známá jako fáze rezistence. Tělo nyní dostává další zdroj energie, například cukr. Nakonec může zvíře upadnout do poslední fáze stresu, kterou je vyčerpání. Zvíře zpomalí, obranyschopnost vůči chorobám se snižuje, zhoršuje se trávení a mohou se objevit žaludeční vředy. Tyto symptomy se zpravidla objevují, když jsou zvířata namačkána v klecích nebo převážena za krutých podmínek. Z toho lze vyvodit, že tato zvířata trpí. Co jen musí zakusit ovce, když jsou po tisících převáženy v malých ohrádkách na lodích z Austrálie na Střední východ! V polovině roku 1996 začala loď se sedmdesáti tisíci ovcemi na jedné z takových dlouhých cest v Indickém oceánu hořet. Posádka opustila loď v záchranných člunech, ale sálající loď se potápěla, až klesla ke dnu se všemi ovcemi na palubě, které buď uhořely, nebo se utopily. Na základě podobnosti ve fyziologii mezi lidmi a zvířaty rozeznává Americká veterinářská asociace následující typy utrpení u zvířat: Bolest: nepříjemná smyslová a emoční zkušenost spojená s poškozením části těla. Tíseň: stav, kdy zvíře není schopné přizpůsobit se změněnému prostředí nebo změněnému vnitřnímu stavu. Neklid: stav, kdy se zvíře nedokáže přizpůsobit novému prostředí – například při transportu nebo je-li odebráno od svého stáda. Úzkost: stav zvýšené bdělosti a ostražitosti, vyvolaný neznámým nebezpečím. Strach: odpověď na přítomnost známého nebezpečí (např. predátor v bezprostřední blízkosti).
Vnitřní hodnota Hnutí za práva zvířat vzniklo ze starosti o utrpení, jemuž člověk vystavuje zvířata, především zvířata domácí. Tento zájem má přímou souvislost s hnutím za lidská práva. Nejzákladnějším lidským právem je právo každého člověka na život. Zabíjet lidi je špatné. Argumentem pro takové morální tvrzení je to, že každý člověk má hodnotu sám o sobě a vůči Bohu, bez ohledu na to, zda je užitečný pro ostatní. Tomuto přesvědčení, že lidé nejsou pouze prostředky k pragmatickým cílům, ale mají cíl sami o sobě, se říká vnitřní hodnota každého člověka. Teologicky je zakotveno v pojmu imago Dei, totiž že lidé jsou stvořeni k obrazu Božímu. Křesťané mají tendenci pokládat respekt vůči životu za výlučné lidské právo a ostře zde rozlišují mezi lidmi a zvířaty. Ale je toto právo výlučně lidským vlastnictvím? Na zvířata pohlížíme téměř výhradně jako na tvory, kteří mají pro nás instrumentální hodnotu. Jsou pro nás cenní jako zdroj jídla a kožešin, jako pracovní síla a společníci. Ale je to jejich jediná hodnota? Promyšlená odpověď musí nyní znít tak, že zvířata mají svou vlastní vnitřní hodnotu, stejně jako lidé. Mají hodnotu sama o sobě, vůči sobě a vůči Bohu. Mají vrozenou touhu žít, která vyjadřuje, jakou hodnotu má pro ně jejich vlastní život. Navíc zvěst o stvoření v knize Genesis je docela jasná – před lidmi tu byla zvířata a Bůh prohlásil, že je to dobré. Měla pro Boha hodnotu zcela nezávislou na jakékoliv hodnotě, kterou by později mohla mít pro lidi. Křesťané zdůrazňují, že imago Dei z knihy Genesis se vztahuje výlučně na lidi. Je pravda, že biblické svědectví vyzdvihuje lidi jako bytosti, o něž jde Bohu především. Ale důraz, který na to křesťané kladou, odráží neobhajitelnou aroganci, jejímž zdrojem je nevyvážené čtení biblického příběhu. Příběh o stvoření v knize Genesis se soustředí na to, že celé stvoření je dobré. Bůh prohlásil, že celé stvoření je „velmi dobré“. To jistě nemůže znamenat nic jiného, než že ostatní bytosti mají svoji vlastní vnitřní hodnotu pro sebe a vůči Bohu. Nyní můžeme upřesnit, co dává každé lidské bytosti a každému žijícímu tvoru vnitřní hodnotu. Stoly, auta a počítače jsou užitečné předměty. Jsou to prostředky k našim cílům. Mají pro nás instrumentální hodnotu. Ale jsou to jen objekty a nikoliv subjekty, a proto nemají vnitřní hodnotu samy o sobě. Pouze subjekty mají vnitřní hodnotu. Vnitřní hodnotu jim dává to, že cítí. Pouze pocity dodávají vnitřní hodnotu. Avšak svět nepociťují jenom lidé. Vnímají jej i všechna cítící zvířata. Vnímají patrně jinak než my, ale vnímají. Rozdíl mezi zvířaty a lidmi spočívá v tom, co bychom mohli nazvat bohatství zkušenosti. Bohatství zkušenosti krávy na pastvě může být pro ni dostačující. Ale pokud by to bylo celkové množství našich zkušeností, cítili bychom se velmi ochuzeni. Jay McDaniel rozlišuje dvě složky bohatství naší životní zkušenosti. První z nich je harmonie neboli pocit souladu se sebou samým, s druhými lidmi a s Bohem. Druhou složkou je radost, kterou také můžeme nazývat energie, vitalita, nadšení nebo soucit. I mezi lidmi jsou rozdíly v bohatství zkušenosti, které se liší od člověka k člověku a od jednoho okamžiku k druhému. Lidská zkušenost zahrnuje všechny hodnotové zkušenosti a zkušenost Boha. Někteří by možná zašli ještě dále a řekli, že každá hodnotová zkušenost je zkušeností Boha, protože Bůh je zdrojem všech hodnot. Pokud nejsem v kůži krávy nebo komára, mohu těžko vypovídat o tom, co představuje bohatství jejich zážitků, ačkoliv bychom jistě mohli říci, že nepřítomnost utrpení a dosažení harmonie je pro ně žádoucím zážitkem. S trochou fantazie můžeme tatáž kritéria uplatnit i na ostatní zvířata. Konrád Lorenz, který studoval chování zvířat,
řekl, že nikdo nemůže hodnotit duševní kvality psa, pokud ho nějaký pes neměl rád. A dodal, že podle něj to platí i v případě kavek, papoušků, hus a opic. V předchozí kapitole jsme zmínili, že někdo by tento způsob myšlení mohl odmítnout proto, že je antropomorfní – že popisuje zvířata v lidských kategoriích. Těžko však můžeme myslet jinak. Každý z nás si uvědomuje bolest a radost a mnoho dalších pocitů, ale nikdo z nás nemá pocity někoho jiného. Můžeme pouze ve své fantazii odvozovat, že ostatní mají podobné pocity jako my. Moje vlastní vědomí je moje výsadní cesta k posuzování pocitů druhých lidí. Tentýž princip platí i v případě našich méně kompetentních znalostí o zvířatech. V moderním světě potřebujeme více, nikoliv méně, tohoto „antropomorfního“ myšlení o ostatních tvorech, jestliže jim máme rozumnět a jestliže si máme vážit jejich světa. Práva zvířat Proč mají druzí lidé význam? Protože si jich vážíme. Ale na jakém základě je naše úcta k nim postavena? Věříme, že si musíme jiných lidí vážit, protože tím respektujeme vnitřní hodnotu, kterou mají sami v sobě a před Bohem, ať už to vyjádříme jakkoli. Tak můžeme třeba říci, že lidé mají cíl sami v sobě, že nejsou pouhými předměty k jiným cílům. Podobně bychom měli respektovat životy zvířat, protože i ona mají svou vnitřní hodnotu. Tato tvrzení lze také vyjádřit jazykem práva. Říkáme, že lidé mají kromě jiných práv také právo na život. Tento výrok vyjadřuje mínění, že na všechny lidi bychom se měli dívat a zacházet s nimi určitým způsobem a ne jen podle našich osobních chutí nebo zálib. Lidé mají určité vnitřní rysy, které tento názor odůvodňují a vyžadují. Tak tvrdíme, že vražda nevinného je vždy špatná, že znásilnění je vždy špatné, že zneužívání dětí je vždy špatné, že sexuální a rasová diskriminace je vždy špatná. Kdykoliv mám vůči druhému nějakou povinnost, tedy kdykoli mám jednat s druhým určitým způsobem kvůli němu samému, mohu totéž vyjádřit slovy, že druhý má právo, abychom se k němu takto chovali. Tak také můžeme říci, že zvířata mají právo na život, stejně jako jiná práva, například právo nebýt vystaven zbytečnému utrpení. To zavazuje každého z nás, aby uznal jisté povinnosti vůči zvířatům. Tento argument, který racionálně zakládá práva lidí, zakládá také práva zvířat. Oba druhy práv pocházejí z téhož morálního základu. …. Jak absolutní je právo zvířat na život? Tuto otázku můžeme zodpovědět jen tehdy, připustíme-li, že v království zvířat existuje určité odstupňování vnitřní hodnoty zvířat, která závisí na jejich schopnosti pociťovat. Tato schopnost je vlastní všem tvorům, od nejnižších až po ty nejvyšší, od améby až k velkým lidoopům a lidem. Podle toho jsme také odstupňovali práva zvířat. Práva zvířat zahrnují víc než jen právo na život. Zvířata mají také právo na to, aby zbytečně netrpěla. Jestliže nějaké zvíře cítí bolest, pak na této bolesti záleží, stejně jako záleží na bolesti někoho z nás. Bolest je bolest, ať už ji zakouší jakékoliv zvíře. Jestliže prase zakouší bolest, která je srovnatelná s tou, kterou zakoušíme my, pak by se nás to mělo týkat stejnou měrou. Toto „jestliže“ je v této větě důležité. Nemůžeme nikdy přesně říci, jakou bolest vlastně prase zakouší, ale můžeme si to zkusit představit. Když moje kočka trpí ledvinovou kolikou a zdá se, že je v agónii, mám tušení, o co se jedná, protože jsem také trpěl ledvinovou kolikou. A dotýká se mě to.
…. Z křesťanského hlediska existuje také Boží pohled na celý život. Jeho součástí je Boží pohled na lidstvo i na zvířata, který zahrnuje i život posledního vrabce. Z toho plyne, že každý tvor přispívá svým specifickým způsobem k božskému životu. Bůh zažívá chuťové potěšení lidí, kteří pojídají telecí; Bůh také zažívá celoživotní strádání telat, určených k produkci masa. Prvně jmenovaná zkušenost nemůže vyvážit tu druhou. Miliony, dokonce miliardy tvorů budou nadále zbytečně trpět, dokud neporozumíme tomu, že utrpení je zlé samo o sobě a působí utrpení také Bohu.
MARK ROWLANDS: Cítí zvířata bolest?
I v červu, který se plazí po zemi, září božská jiskra. Zabiješ-li živé stvoření, jako bys zabil samotného Boha. Isaac Bashevis Singer Jaké máme důvody k tvrzení, že zvířata cítí bolest? Vždyť nemůžeme nijak nahlédnout do mysli zvířete – jak tedy víme, co se v ní vůbec děje? Jaké jsou důkazy, které nás přesvědčí o tom, že zvířata (včetně lidí) pociťují bolest? V podstatě jsou tři: jsou to podobnosti v chování, jejich fyziologickém uspořádání a důkazy evoluční. Jedním z důvodů pro tvrzení, že já sám pociťuji bolest, je moje chování. Především se budu při jakékoliv příležitosti vyhýbat či snažit se uniknout situacím, které působí bolest. Zcela jistě mě nepřistihnete při tom, že bych strkal ruku do ohně nebo se nonšalantně opíral rukou o rozžhavený plát na kamnech. Za druhé, nepodaří-li se mi vyhnout situaci, která způsobuje bolest, budu asi volat o pomoc a projevovat chování, které napovídá pocitům velké tísně; nejspíše budu křičet či dokonce nadávat. Za třetí se budu snažit zraněnou část těla nepoužívat a tak uspíšit její zhojení. Zvířata se v podobných situacích chovají v podstatě stejně. Systematicky se budou vyhýbat situacím, které jim působí bolest. Je-li jejich snaha vyhnout se takovým situacím nebo před nimi uprchnout marná, projeví své pocity hlasitým způsobem nebo chováním, které svědčí o velké tísni. Navíc se budou snažit, stejně jako já, zraněnou část těla nepoužívat a dopřát jí klidu ke zhojení. Je zde tedy mnoho důkazů o tom, že se Descartes mýlil a že zvířata skutečně bolest cítí. Tato pozorování samozřejmě nejsou absolutně průkazná, avšak absolutně průkazná nejsou ani v případě lidí. Přesto jak v případě lidí, tak i zvířat máme řadu důkazů k tomu, abychom mohli říct, že zvířata stejně jako lidé pociťují bolest. _____________________________________________________________________________ Mark Rowlands (*1962) je anglický spisovatel a filozof, který působil jako profesor filozofie na univerzitách v Anglii, Irsku a Spojených státech; v současné době je profesorem filozofie na University of Miami ve Floridě. Je znám pro svou významnou práci o morálním postavení zvířat, kterou popsal v četných knihách, z nichž nejznámější je Animal Rights: A Philosophical Defence (1998), The Environmental Crisis (2000) a Animals Like Us (Zvířata jako my, 2002), z níž je zde převzata část první kapitoly, zabývající se problémem vnímání bolesti u zvířat.
Máme však k dispozici řadu jiných důkazů než podobnosti v chování člověka a zvířete. Dalším důležitým faktorem podporujícím naše tvrzení, že zvířata pociťují bolest, je podobnost anatomických a fyziologických mechanismů, které zprostředkují vnímání bolesti u člověka a zvířete. Neurální mechanismy, které jsou odpovědné za moje chování při poranění, jsou velice podobné neurálním mechanismům u zvířat. Víme též, že podobné mechanismy zprostředkující vnímání bolesti existují u všech savců a ptáků, a s velkou pravděpodobností u všech obratlovců. Máme tedy dobrý důvod se domnívat, že funkce těchto mechanismů při vnímání bolesti je společná lidem i zvířatům. Pravděpodobně nejdůležitějším důkazem podobnosti vnímání bolesti u člověka a ostatních zvířat je přítomnost endogenních opiátů (opioidů produkovaných daným organismem) u všech savců, ptáků, plazů, obojživelníků, ryb i bezobratlých jako jsou třeba červi a hmyz. Funkcí endogenních opiátů, z nichž nejznámější jsou endorfiny, je zmírnění bolesti způsobené poraněním. Proč by zvíře mělo mít látku, jejíž funkcí je zmírnění bolesti, kdyby nemělo schopnost bolest pociťovat? Přirozeným vysvětlením přítomnosti endorfinů a ostatních opiátů u zvířat je, že zvířata cítí bolest a funkcí endorfinů je bolest mírnit, kdykoliv je toho zapotřebí. Kromě toho obratlovci a někteří bezobratlí reagují na látky jako anestetika a analgetika, které utišují bolest. Opět nejpřirozenějším vysvětlením, proč tyto preparáty konají stejnou funkci jako u člověka je, že zvířata jsou schopna cítit bolest. Přesvědčivé důkazy vnímání bolesti u zvířat vycházejí též z vývojové teorie. V 17. století, kdy žil Descartes, bylo všeobecně přijímáno, že lidé jsou zcela odlišní od kteréhokoliv jiného tvora. V té době lidé ani za zvířata pokládáni nebyli. Rozum, ono centrum myšlení, nebyl podle Descartese něčím hmatatelným, nebyl skutečnou součástí fyzického světa, ale duší, která přetrvává smrt fyzického těla. Pouze lidem byla přiznána duše, zvířata byla pokládána za pouhé stroje. Nyní však máme k dispozici nezměrné množství důkazů o podobnosti mezi lidmi a zvířaty na základě vývoje jednotlivých živočišných druhů. Především víme, že všichni máme společnou historii vývoje, od prvních primitivních organismů přes lidoopy až ke člověku. S šimpanzi sdílíme 98 procent DNA, základní struktury určující dědičnost. Geneticky je větší rozdíl mezi šimpanzi a opicemi než mezi šimpanzi a námi. Člověk a lidoopi mají dokonce společného předka a k rozdělení nás od lidoopů došlo na časové stupnici vývoje teprve velmi nedávno. Je-li nám toto všechno známo, nezdá se trochu divné předpokládat, že bolest je něco, co pouze lidé mají a ostatní zvířata nikoliv? Evolucí byl člověku dán způsob, jak se vyhnout pro organismus škodlivým situacím, a to ve formě vnímání bolesti. Vezmeme-li v úvahu vývojovou kontinuitu mezi člověkem a ostatními zvířaty, bylo by nadmíru překvapující, že by vývoj jednotlivých živočišných druhů zvolil pro člověka způsob vnímání bolesti zcela odlišný od způsobu vnímání bolesti ostatních zvířat. Když vezmeme v úvahu podobnost v reakcích člověka a zvířat na bolestivé podněty, jakož i fyziologické a evoluční argumenty, máme velmi přesvědčivé důkazy o tom, že mnohá mimolidská stvoření mají schopnost pociťovat bolest. Jediný rozdíl mezi člověkem a zvířetem je, že zvíře nám nemůže říct, že pociťuje bolest. To samé však platí i o kojencích a malých dětech, u kterých se ještě nevyvinula schopnost vyjadřovat se pomocí řeči; nicméně pokládáme za jisté, že tito tvorové jsou schopni bolest cítit. Na základě všech shora uvedených argumentů máme tedy dostatečný důvod věřit, že stejně jako malé děti a kojenci, tak i zvířata pociťují bolest.
Bolest je klasickým příkladem negativního, tedy špatného mentálního stavu. To znamená, že je stavem, kterého se cítící stvoření snaží zbavit. To samé platí o celé skupině ostatních mentálních stavů, z nichž nejvýznamnější jsou strach a úzkost. Oba tyto stavy se vyznačují zvýšenou bdělostí a pozorností vůči okolí; zatím co strach je typicky vyvolán známým předmětem nebo známou situací, úzkost je reakcí na novou, neznámou či neobvyklou situaci. Podobně jako v případě bolesti, vědecká pozorování chování a fysiologických reakcí zvířat podávají nespočetné důkazy o tom, že mnohá zvířata prožívají strach a úzkost. Změny v chování se vyznačují svalovou strnulostí, třesem, nervozitou, zvýšenou pozorností a ostražitostí. K tomu se přidávají velmi zřetelné změny autonomní činnosti, které jsou klasickými příznaky strachu a úzkosti: pocení, bušení srdce, zvýšený pulz a zrychlené dýchání. Co se týče neurofyziologických změn, značná pozornost byla věnována benzodiazepinovým receptorům v centrálním nervovém systému savců. Všechny látky ovlivňující úzkost u člověka – alkohol, barbituráty a podobné sloučeniny – působí prostřednictvím těchto receptorů. Výzkum prováděný na zvířatech jasně prokázal, že tyto látky reagují s benzodiazepinovými receptory naprosto stejným způsobem u všech sledovaných savců. Jinými slovy, léky utišující úzkostné stavy mají v podstatě stejný účinek u lidí jako u ostatních zvířat. Nejpřirozenějším vysvětlením těchto poznatků samozřejmě je, že zvířata (přinejmenším savci) prožívají strach a úzkost. Podobně jako je tomu v případě vnímání bolesti, schopnost zvířat prožívat úzkost a strach má opodstatnění též na základě evolučním. Obojí slouží zvířeti ke zvýšené ostražitosti a fyziologicky je připraví pro útěk nebo útok a umožní mu rychlejší únik či snazší překonání nebezpečí. Všechny tyto zde uvedené důkazy svědčí o tom, že mimolidská stvoření mají schopnost trpět. Utrpení je obecným pojmem, který užíváme, chceme-li popsat co znamená, když prožíváme bolest, strach či úzkost – to jest když bolestí, strachem nebo úzkostí trpíme. Jakmile intenzita a trvání bolesti, strachu nebo úzkosti dosáhnou určité hranice a když je nad schopnost jedince ovládnout to, co tyto stavy přivodilo, pak právem můžeme říct, že jedinec jimi trpí. Jestliže zvířata jsou schopna cítit bolest, strach a úzkost, mají tedy schopnost trpět.
Herman Daggett: Nezadatelná práva zvířat
Jsme svědky nebývalého rozvoje morálního myšlení, které je završeno udělením práv zvířatům, založeném na principu spravedlnosti a na jejich vnitřní hodnotě. Tom Regan Účelem mého dnešního vystoupení je říct několik slov ve prospěch bytostí, jejichž práva jsou zřídkakdy obhajována, ať již z kazatelny, na veřejném shromáždění nebo v tisku. Mám na mysli nám podřízená zvířata. Nespravedlnost a krutosti, kterým jsou tito tvorové vystaveni pyšnými a nad ně se povyšujícími lidmi, jsou až příliš známé a nevyžadují žádné podrobné pojednání. Jejich prospěchu a štěstí není přikládána pražádná důležitost, stejně tak jako způsobu, jak je s nimi zacházeno. … Tak jako každé hříšné požitkářství a nespravedlnost, stejně tak i bezcitnost, křivdy a krutosti na zvířatech páchané, vyvěrají ze slepoty a sobeckosti lidského srdce. Je vlastností sobectví, že vylučuje z okruhu našeho zájmu a laskavosti všechny bytosti kromě nás samotných a těch, kteří jsou s námi spřízněni. Jsme-li souženi bolestí či postihne-li nějaké neštěstí nás nebo ty, kteří jsou členy naší rodiny nebo patří do okruhu našich přátel, pak hned jsme jejich osudem pohnuti: a to vždy v míře, odpovídající jejich příbuznosti s námi. Když však nějaké neštěstí postihne ty, s nimiž nejsme nijak spřízněni a kteří patří do jiné třídy nebo jiného společenského kruhu, pak sotva kdy s nimi soucítíme. Tak můžeme vysvětlit smýšlení a chování člověka ve vztahu ke zvířatům. Tvorové nižšího řádu jako by patřili do zcela jiné sféry, do společnosti zcela odlišné od společnosti lidí; a to tak odlišné, že jakýkoliv projev laskavosti člověka se na ně nevztahuje. …. Abychom mohli určit, do jaké míry máme zájmy zvířat brát na zřetel a jak se k nim máme chovat, zvažme nejdříve důvody, které nám kladou za povinnost prokazovat dobrodiní lidem. Myslím, že není sporu o tom, že všechny lidské bytosti schopné prožívat štěstí patří do tohoto počtu. Ať jsou jejich schopnosti, vlastnosti nebo povahy jakkoliv odlišné, a jejich vzhled či tvar různé, jestliže jsou to bytosti vnímající, pak musí být předmětem naší starostlivé péče. ______________________________________________________________________________ Herman Daggett (1766-1832), pastor Presbyterní církve v Nové Anglii a známý křesťanský vzdělavatel, byl první, kdo v Americe promluvil o právech zvířat a povinnosti jejich ochrany. Tento článek je část jeho přednášky The Rights of Animals (Práva zvířat), kterou v roce 1791 přednesl na Providence College v Yale ve státě Connecticut.
I když je nějaký člověk morálně špatný a zlý, přesto bychom měli být k němu shovívaví stejně jako ke komukoliv jinému, a měli pečovat o jeho blaho a štěstí, a to podle práv a nároků ostatních. Taková je podstata opravdového dobrodiní. Dobrý člověk, tak jako jeho milosrdný Stvořitel, bude usilovat o co nejvyšší blaho svého okolí. Je jisté, že nemůžeme prokazovat dobro všem lidem, a to ve stejné míře a se stejnou horlivostí, ať jakkoliv bychom si to přáli. Kdykoliv však je příležitost prokázat dobro či přispět ke štěstí druhého, laskavý člověk je vždy připraven ku pomoci. A takové by mělo být i jednání člověka se zvířaty jemu podřízenými. Zvířata jsou vnímavá stvoření, nadaná schopností prožívat radost, o tom není pochyby. Že méně prožívají radost či méně pociťují bolest než člověk, o tom není žádného důkazu. A že by o ně člověk neměl pečovat se stejně něžnou péčí, k tomu též není žádný známý důvod. Bůh dal každému stvoření určité vlastnosti a obdařil je jistými právy, která můžeme nazvat jejich vlastními. Budeme-li o tom přemýšlet bez jakéhokoliv zaujetí, pak uznáme, že existují práva zvířete, stejně jako i člověku jsou přisouzena jeho práva. A protože člověk je ustanoven pánem nad nižšími tvory, není mu dovoleno porušovat práva jemu podřízených tvorů o nic víc než králi je dovoleno porušovat práva svých poddaných. Nevím o žádném zákonu přírody, příkazu rozumu či přikázání Písma, dle kterého by nezadatelná práva zvířete neměla být respektována stejně jako práva člověka: nebo že by člověk, který se úmyslně dopustí násilí na životě nebo ohrozí bezpečí či jen štěstí pouhého ptáčete, nebyl shledán před posledním soudem stejně provinilým jako ten, kdo svévolně poruší práva či dokonce vezme život druhého člověka. Možná, že někteří z mých posluchačů budou tímto mým názorem pohoršeni. Mnozí lidé s hrůzou a odporem odsoudí vraždu lidské bytosti, přitom však nevidí žádné provinění v tom, když se nějaké zvíře stane obětí lidské krutosti. Takový rozdíl v nazírání přičítám nedostatku vzdělání a zakořeněným způsobům myšlení. Jen poučte člověka, a to již v nejútlejším věku, o tom, že trápit a bez příčiny zabít nevinné zvíře je zločin; a uvidíte, že se v něm probudí pocit viny, kdykoliv by zvířeti ublížil, a to ve stejné míře, jako kdyby ublížil lidské bytosti. Tento následek nevzdělanosti a zakořeněných zvyklostí, které činí lidi tak lhostejnými k utrpení druhých, je ohromný a takřka neuvěřitelný. Jen pomyslete na cítění těch, jejichž zaměstnání je násilím odvážet domorodce z pobřeží Afriky, a na krutosti na nich páchané v západoindických zemích a v našich státech na Jihu. Pomyslete na lhostejnost, s kterou v některých zemích lidé zabíjejí své vlastní děti, když je jich příliš mnoho, nebo své rodiče, když zestárnou. Otázkou tedy není, co člověk může udělat, aniž by měl výčitky svědomí, ale co člověk musí udělat, tak jak mu to přikazuje zákon spravedlnosti a povinnost milosrdenství.
Jan Čejka: Práva zvířat a povinnost člověka
Přiznání práv zvířatům není snahou smazat rozdíly mezi člověkem a zvířetem; je pouze výrazem toho, že to, co máme se zvířaty společného je morálně důležitější než to, v čem se od nich lišíme. Steve Best Mají zvířata práva? To je otázka, kterou si kladou lidé po staletí. Mají-li zvířata nějaká práva, jaká tato práva jsou? Jaké jsou důvody k tomu, abychom mohli práva zvířatům vůbec udělit? Zlepšilo-li se v průběhu dějin morální postavení zvířat, do jaké míry se změnil jejich osud a míra jejich utrpení ve srovnání s minulostí? Vezmeme-li v úvahu způsoby, jakými se dnes se zvířaty při lovu, chytání do pastí a při různých zábavách zachází, jakému utrpení jsou vystavena kožešinová zvířata a doslova jakými hrůzami procházejí hospodářská zvířata v systému novodobých velkofarem a zautomatizovaného zabíjení na jatkách, můžeme bez nadsázky říct, že stále ještě žijeme v dobách středověku. Naše provinění a netečnost k utrpení zvířat jsou dokonce daleko větší než v dobách temna! Tenkrát totiž lidé nevěděli, ani vědět nemohli, co víme dnes my díky četným vědeckým pozorováním a poznatkům o chování zvířat, jejich bohatém citovém životě a o jejich schopnosti trpět a vnímat bolest. Velké utrpení zvířat v mnoha odvětvích lidského konání a všeobecná netečnost lidí k jejich osudu mají kořeny ve dvou základních způsobech nazírání: první spočívá v učení křesťanském, které udílí nesmrtelnost, svrchovanost a jedinečné postavení pouze člověku; jemu je dáno panování nad všemi živočichy i celou přírodou a jemu jedinému je přiřčena nesmrtelná duše. Zvířata zbavená duše jsou člověku zcela podřízena a odkázána pouze na jeho dobrou vůli; přikázání „Nezabiješ“ se na ně nevztahuje. Kořeny druhého způsobu nazírání lze najít v karteziánské doktríně, založené na učení filozofa Descartese a jeho následovníků, podle níž zvířata nejsou obdařena vědomím a schopností vnímat bolest. Ponížena na pouhé animované stroje, mimolidská stvoření tak byla zbavena nejenom nároku na posmrtný život, ale na cokoliv, co by bylo možno nazvat životem; dle zastánců této doktríny zvířata v pravém slova smyslu jako by nežila vůbec. Antropocentrický názor o jedinečnosti člověka byl nejlépe formulován v díle významného středověkého teologa Tomáše Akvinského (1225-1274), který spojil Aristotelovu filozofii a jeho nauku o „hierarchii duší“ s křesťanským učením. Dle Tomáše Akvinského řád věcí je takový, že vše méně dokonalé musí sloužit více dokonalému – rostliny slouží zvířatům, zvířata
jsou tu ke službě člověku. Tedy celá příroda existuje jenom pro dobro člověka, jediného dokonalého stvoření, které nemá žádných přímých povinností vůči zvířatům, stvořením nedokonalým. Jak napsal ve svém rozsáhlém díle „Summa Theologica“, člověk se může chovat ke zvířatům laskavě, protože Božím záměrem je tímto „v člověku probudit soucit a citlivost k ostatním lidem“ - tedy nikoliv proto, že zvíře samo má nějaké právo na laskavé zacházení. Tomáš Akvinský a mnozí jiní křesťanští myslitelé vyložili poselství Bible jen ku prospěchu člověka; jemu udělili panování nad celou přírodou a všemi živočichy, tak jak je to přikázáno ve Starém zákoně („ ...naplňte zemi a podmaňte ji, a panujte... nad všelikým živočichem hýbajícím se na zemi.“ - Genesis 1,28), a ponížili zvířata na úroveň otroků („Strach váš a hrůza vaše buď na všeliký živočich země, a na všecko ptactvo nebeské.“ - Genesis 9,2). Zvířata ovládaná pouze instinkty a postrádající schopnost rozumového chápání, svobodnou vůli a nesmrtlelnou duši tak byla člověku zcela podřízena a vydána k uspokojení mnohých jeho potřeb, a to bez jakýchkoliv morálních zábran. Zabíjení se stalo součástí „odpovědného“ správcovství mimolidských tvorů. Tento názor nazůstal bez ozvěny. Byl to zvláště francouzský renezanční vzdělanec Michel E. de Montaigne (1533-1592), který ostře kritizoval učení Tomáše Akvinského a učil, že lidé nejsou nadřízeni ostatním tvorům a že naše odlišnost od zvířat a naše moc nad nimi nemůže ospravedlnit zlo, kterého se na nich dopouštíme. V jednom svém spise napsal: „ … lidé nestojí nad ani pod úrovní všeho tvorstva“ a připomíná, že „není to na základě opravdového rozumu, ale na základě pošetilé domýšlivosti a zatvrzelosti, že sebe stavíme před ostatní zvířata a tím sami sebe vyřazujeme z jejich společenství a ztrácíme jejich přátelství.“ Též o několik let později známý anglický básník a satirik Alexander Pope (1688-1744) ve svém spise O krutosti ke zvířatům (Of Cruelty to Animals, 1713) vyzývá k odpovědnému správcovství a ochraně zvířat, odsuzuje časté trápení zvířat pro zábavu, krutosti lovu a „barbarské“ zabíjení zvířat pro potravu lidí. V pojednání o povinnosti laskavosti vůči zvířatům píše: „Pokládám za jisté, že člověk není o nic méně odpovědný za zneužití své nadvlády nad jemu podřízenými stvořeními než je odpovědný za tyranii vůči svému vlastnímu druhu ...“ a uzavírá: „ … mám za jisté, že zvířatům, která nám sloužila, dlužíme vděčnost a prostou radost ze života, kterou jim nemáme právo brát.“ Jaké by bylo jeho zklamání a údiv, kdyby viděl jak dnes, po třech stech letech, zacházíme se zvířaty, která užíváme pro potravu, ošacení, výrobu kožešin, sport a pouhé pobavení! Antropocentrický, pouze na člověka a jeho potřeby zaměřený (a pro něj samozřejmě výhodný) výklad Bible ovšem převládl. Učení Tomáše Akvinského se stalo základem scholastiky a v různých obměnách je v církvi, světských institucích a bohužel i v mysli převážné většiny lidí uchováváno podnes. Moudrý Pythagoras, pro něhož zvířata byla nadána vědomím a spolu s člověkem stejnou nesmrtelnou duší, byl na celá další staletí zapomenut. Obdobný názor o výsadním postavení člověka zastával o mnoho let později i německý filozof Immanuel Kant (1724-1804). Dle něho zvířata nejsou racionálními, autonomními a sama sebe vědomými stvořeními a tudíž jsou určena pouze sloužit člověku k dosažení jeho cílů. Člověk nemá žádných přímých povinností vůči zvířatům, neboť zvířata postrádají morální postavení nutné k tomu, aby byla předmětem morální odpovědnosti člověka. „Naše povinnosti vůči zvířatům jsou nepřímé povinnosti vůči lidstvu,“ píše Kant ve svém díle Přednášky o etice. Tedy ani pro Kanta zneužití zvířete není samo o sobě špatné; je špatné pouze odvozeně, nepřímo – a to proto, že může člověka vést ke hrubosti vůči ostatním lidem (připomeňme si Kantův známý
výrok: „ .... neboť ten, kdo je krutý ke zvířeti se stane tvrdým i ve svém jednání s člověkem.“). Zřetelným nedostatkem Kantovy morální teorie je skutečnost, že důraz na rozumové schopnosti jedince upírá morální postavení a ochranu před zneužitím nejen zvířatům, ale i lidem s omezeným rozumovým chápáním – novorozencům, malým dětem, lidem senilním či mentálně postiženým. Nicméně člověk dle Kanta nemá žádných povinností ke zvířeti, které není schopno rozlišit správné od nesprávného, a není tudíž racionálním morálním stvořením (ačkoliv zvíře jistě má, dle mého úsudku, větší mentální schopnosti než shora uvedení lidé s omezeným rozumovým chápáním). Dle Tomáše Akvinského i Kanta člověk tedy nemá žádnou přímou morální odpovědnost vůči zvířatům, má ji pouze k lidem; laskavé jednání vůči zvířeti není povinností, není ničím závazným a vyplývá pouze z benevolence člověka. S podivem a úzkostí musíme konstatovat, že názory těchto dvou myslitelů jsou přijímány bez zásadních změn i v současnosti. Právě v době, kdy žil Kant, se poprvé ozval hlas, který přiznal zvířatům právo na ohleduplné a laskavé zacházení, a to na základě jejich schopnosti trpět a pociťovat bolest. Byl to Humphry Primatt (* asi 1742), doktor teologie ve skotském Aberdeenu, jehož po více než dvě stě let takřka zapomenutý a nedávno objevený spis Povinnost milosrdenství (The Duty of Mercy, 1776) se čte jako novodobé pojednání o právech zvířat. Píše v něm: „V přírodě není pražádný důvod k udělení přednosti jedinci na základě jeho dokonalosti, stejně tak jej nemůžeme ponižovat kvůli jeho nedostatkům. Neboť není to v moci či přání jedince narodit se v podobě zvířete nebo v podobě člověka, být obdařen duší zvířete nebo duší člověka. .... Ať jakkoliv velké jsou schopnosti rozumu, které nás odlišují od zvířat, v jednom zcela zvláštním ohledu jsme neodlišní - že bolest působí všem stejné utrpení. Bolest je bolest, ať jí trpí člověk nebo zvíře.“ Zde v tak krátké a výstižné formě Primatt zřetelně popírá to, co učil Tomáš Akvinský i Kant: že dokonalost či rozumové schopnosti jedince jsou nutným předpokladem k udělení práva na ohleduplné zacházení. Tam, kde ostatní křesťanští myslitelé kladli hlavní důraz na jedinečnost a výjimečnost člověka, Humphry Primatt učí, že každé stvoření, ať jakkoliv nedokonalé, je důležitou a nezbytnou součástkou složitého mechanismu přírody a udílí člověku povinnost respektu a ochrany všech jejích tvorů. Nadán rozumem a vyššími schopnostmi, člověk má povinnost soucitu a milosrdenství. Tak jako člověk nesmí ponižovat a zneužívat druhého člověka na základě odlišné barvy pleti, dovednosti či postavení, člověk nemá žádné právo zneužívat zvíře a působit mu bolest jen proto, že se od něho odlišuje svou podobou a vyšší schopností rozumu. Primatt od člověka žádá, aby poselství Bible o lásce, pokoře a milosrdenství bylo uplatňováno na všechna stvoření bez rozdílu. Zneužití a týrání zvířete je hříchem, neboť je v rozporu s tímto poselstvím; je hříchem a proviněním dokonce větším než zlo působené lidem, neboť zvíře stojí před člověkem bezmocné, nemá žádnou možnost odvolání a nemá ani naději na odplatu za utrpení prožité zde na zemi v životě posmrtném. K jakým doslova převratným změnám by došlo a jak nezměrného utrpení by byla zvířata ušetřena, kdyby se vlády a parlamenty křesťanského světa řídily odkazem tohoto muže! Důraz na schopnost zvířete trpět a pociťovat bolest je i základem učení známého anglického filozofa, mladšího současníka Primatta. Byl jím Jeremy Bentham (1748-1832), hlavní představitel utilitárního filozofického směru. Četné právní a sociální reformy, které Bentham navrhl, jsou založeny na jeho utilitárním morálním principu: správný čin a postup je ten, který má za následek vytvoření maximálního množství štěstí (dobra) pro co největší počet jedinců. Ve svém díle Základ morálky a zákonodárství (The Principle of Morals and Legislation, 1789)
zařadil lidské bytosti i zvířata do jedné kategorie vědomých bytostí, tedy stvoření nadaných příznivými i nepříznivými stavy vědomí a schopných pociťovat radost i bolest; lidé i zvířata byla tak zahrnuta do okruhu jeho morálního cítění. Známá je věta, kterou vyjádřil tento svůj postoj: „Otázkou je nikoliv zda [zvířata] dokáží myslet. Ani zda dokáží mluvit. Ale zda mohou trpět.“ Jakmile tedy přiznáme, že zvířata jsou vědomé bytosti, které mají svůj „vnitřní“ život a schopnost trpět, stávají se tak předměty naší morální odpovědnosti a získávají tím morální postavení zcela nezávislé na jejich rozumových schopnostech. Tedy schopnost trpět, nikoliv schopnosti rozumu, musí být rozhodujícím měřítkem našeho zacházení a jednání s ostatními jedinci. Dle utilitárního morálního principu jakékoliv zájmy, potřeby, tužby či přednosti jedince mají stejnou důležitost a váhu, a musí být respektovány ve stejné míře, ať jde o muže či ženu, bělocha či černocha, chudého či bohatého, člověka nebo zvíře. Utrpení zvířete je stejným zlem jako utrpení člověka, bolest toho či onoho má stejnou váhu, obojí musí být tudíž respektováno stejnou měrou. Jinými slovy: štěstí všech jedinců má stejnou váhu a stejné bolesti jsou stejným zlem, ať je jim podroben člověk nebo zvíře. Svým učením Bentham vskutku „předešel svou dobu“; jeho spisy se v mnohém ohledu staly základem dnešního morálního nazírání, sociálního cítění a zákonodárství, a velkou měrou přispěly k dnešním snahám o udělení ochrany a práv mimolidským tvorům. Nesmíme zapomenout, že kromě těchto dvou význačných myslitelů působila právě v Anglii celá řada moudrých a statečných lidí, kteří se zastávali zvířat a jejich práv na život bez utrpení. Byl to známý filozof John Locke (1632-1704), radikální politický filozof William Godwin (1756-1836), zakladatel RSPCA Richard Martin (1754-1834), významný politik, abolicionista a zastánce práv zvířat William Wilberforce (1759-1833), známý židovský ochránce zvířat Lewis Gompertz (1779-1865), utilitární filozof John Stuart Mill (1806-1873), v minulém století pak Henry Salt (1851-1939) a Ruth Harrison (1921-2000), jejíž kniha Zvířata coby stroje (Animal Machines, 1964) otevřela oči mnohých lidí k utrpení hospodářských zvířat. Je vhodné též připomenout, že Anglie byla první zemí na světě, kde byla založena společnost na ochranu zvířat (RSPCA, 1824). Z amerických zastánců práv zvířat je nutno zmínit tyto významné osoby: pastor Presbyteriánské církve a církevní vzdělavatel Herman Daggett (1766-1832), reformátor a zakladatel Americké společnosti na ochranu zvířat proti krutosti Henry Bergh (1811-1888), filantrop George Thorndike Angell (1823-1909) a známá spisovatelka Harriet Beecher Stowe (1811-1896). Za všechny české humanisty a ochránce zvířat bych rád uvedl Přemysla Pittera, laického evangelického kazatele, statečného zachránce dětí během druhé světové války a po ní, a propagátora vegetariánství v předválečném Československu. Skoro všichni tito vzácní lidé neúnavně pracovali nejenom pro zmenšení utrpení zvířat a pro jejich ochranu, ale jsou známí též svým snažením zlepšit život všelijak osudem postižených lidí – otroků, chudých dětí, sirotků a nemocných. Skutečnost, že utrpení zvířat se jich dotýkalo stejnou měrou jako utrpení lidí, je nejlepším důkazem hloubky jejich charakteru. Učení a myšlenky Jeremy Benthama rozvedl o téměř dvě stě let později australský filozof Peter Singer (*1946), dnes pravděpodobně nejvýznamnější žijící bioetický filozof, jehož kniha Osvobození zvířat (Animal Liberation, 1975) je pokládána za stěžejní dílo, které dalo podnět ke zrodu novodobého hnutí za osvobození a práva zvířat. „V utrpení jsme se zvířaty na stejné úrovni,“ píše Singer v této knize, a zcela jednoduchým a přesvědčivým způsobem vysvětluje, jak nesprávná a doslova nemorálni je „druhová nadřazenost“ (speciesism), tedy upírání práv zvířatům na ohleduplné zacházení a život bez utrpení na základě toho, že nejsou členy našeho
druhu Homo sapiens. Podobně jako rasismus a jiné formy vykořisťování lidí založené na odlišnosti barvy jejich pleti nebo rozdílné příslušnosti pohlavní, náboženské či národnostní, je i druhová nadřazenost morálně špatná a neospravedlnitelná. Kam až tato nadřazenost vede dokládá Singer na příkladu dvou systémů bezohledného a často doslova barbarského zacházení s mimolidskými stvořeními: při vědeckých pokusech a v soudobém chovu hospodářských zvířat. Správnost či nesprávnost našich rozhodnutí a činů je podle utilitárně přemýšlejícího Singera závislá na následcích, které tato rozhodnutí nebo činy mají: taková rozhodnutí a takové činy jsou správné, jestliže jejich výsledkem je dosažení co největšího množství dobra pro co největší počet jedinců. Za žádoucí následky morálně správného rozhodnutí Singer pokládá uspokojení zájmů, přičemž stejné zájmy jednotlivých členů mají stejnou váhu a musí být respektovány stejnou měrou (princip „rovnocenného respektování zájmů“, equal consideration of interests). Základními zájmy, které danému jedinci udílí morální postavení a tudíž právo na rovnoprávné zacházení, je prožívat dobrý a radostný život a nebýt podroben bolesti a utrpení. Singerův princip rovnoprávnosti zahrnuje tedy všechny jedince, kteří mají zájmy (jedince, kteří mají tzv. „vnitřní život“), a vyžaduje stejný ohled na tyto zájmy bez ohledu na to, zda se jedná o člověka nebo o zvíře. Sama skutečnost, že jedinec je schopen trpět, je dostatečná k tomu, aby mu bylo uděleno morální postavení, a to bez ohledu na jeho rozumové schopnosti. Singerův utilitární přístup je často kritizován přívrženci „práv zvířat“, velmi často neprávem díky nesprávnému či povrchnímu chápání jeho morální teorie. Poukazují na to, že aplikace utilitárního principu by mohla vést k utrpení jedince či malého počtu jedinců za účelem získání značných výhod, tedy zvýšení celkového množství dobra, pro velký počet ostatních. Jedním ze způsobů, jak chránit jedince před zneužitím pro blaho ostatních, je zavedení konceptu práv. Pravděpodobně nejdůležitějším zastáncem práv zvířat je americký filozof Tom Regan (*1938), který pojetí práv zvířat podrobil filozofickému rozboru. Zatímco Singer zakládá svůj utilitární morální přístup na principu rovnocenného respektování zájmů každého jedince a jeho užitečnosti (utility) pro dobro celku, Regan ve svém stěžejním díle The Case for Animal Rights (1983) podává důkazy, proč k dosažení plného osvobození zvířat od zneužívání lidmi jim musí být udělena práva a spatřuje základ dnešního vykořisťování a zneužívání zvířat v obecně přijímaném názoru, že zvířata jsou pouhým majetkem a prostředkem k dosažení četných potřeb lidí, jakož i stvořeními, která sama o sobě nemají žádnou vnitřní hodnotu. Z toho pak plyne všechno zlo a utrpení zvířat v soudobém systému velkochovů, pokusných laboratoří, při lovení, chytání do pastí a při četných druzích zábavy a sportu. Regan zavádí pojem „vrozené hodnoty“ (inherent value), kterou udílí všem bytostem, a to lidem i zvířatům, které jsou „subjekty života“ – bytostem obdařeným emocemi, vjemy, pocity, pamětí a přáními, a nadaným schopností pociťovat radost i bolest. Všichni jedinci, kteří mají vrozenou hodnotu ji mají ve stejné míře (dané stvoření ji má zcela nebo ji nemá vůbec), všichni musí být respektováni stejnou měrou a všem jsou tudíž udělena stejná práva – především právo nebýt utlačován a nebýt podroben bolesti a utrpení. Přitom hodnota jakéhokoliv jedince je nezávislá na jeho užitečnosti pro dobro ostatních a na tom, jakým dílem jedinec přispívá k blahu ostatních. Narozdíl od utilitárního přístupu tedy nemůžeme jedince majícího práva podrobit trápení, i kdyby to přineslo výhody a zvýšení dobra pro velký počet ostatních. Udělení práv má tedy i velmi důležitou funkci v zavádění zákonů, které jedince chrání před jejich zneužitím. Nesprávnost a nemorálnost způsobovat zvířeti bolest je všeobecně přijímána všemi morálně odpovědnými lidmi a odráží se ve skutečnosti, že civilizované národy zavedly zákony proti
krutosti ke zvířatům a pokládají týrání a zneužití zvířete za zločin (v některých zemích pouze za přestupek) trestaný vězením, finančním postihem a mnohdy povinností podrobit se psychiatrickému vyšetření. Je doslova neuvěřitelné, že miliardy hospodářských zvířat a nespočetné miliony zvířat používaných ve výzkumu, v průmyslu kožešin, při lovení a různých formách sportu a zábavy jsou z ochrany těchto zákonů vyloučeny – tato zvířata nejsou tedy pouze vyloučena z okruhu naší morální odpovědnosti, ale ztrácejí tak status vědomých, cítících bytostí a jsou ponížena na pouhé neživé automaty, za které je Descartes před staletími pokládal. To lze bez nadsázky považovat za zločin doslova hrůzných proporcí, zcela opomíjený vládami a jejich zákonodárstvím a přijímaný bez jakýchkoliv výčitek svědomí drtivou většinou lidí. Přiznání práv zvířatům automaticky zavazuje společnost k humánnímu zacházení s těmito tvory a neochota světových vlád a parlamentů zvířatům přiznat status vědomých bytostí je tedy zcela pochopitelná – zvířata by tím byla povýšena na úroveň stvoření, které zákony musí chránit před zneužíváním a krutostí. Skutečnost, že ústava Německé republiky zahrnula zvířata do kategorie „vědomých stvoření“ je tedy velkým závazkem a lze jen doufat, že nejenom povede k významnému zlepšení osudu zvířat v mnohých společenských oblastech toho státu, ale stane se příkladem i pro ostatní civilizované národy. Nakonec bych se rád zmínil o častém sváru a dokonce nesnášenlivosti mezi lidmi usilujícími o „blaho“ zvířat a zlepšení jejich osudu (animal welfare) a přívrženci práv zvířat (animal rights); zjednodušeně řečeno mezi těmi, kteří požadují „větší klece“ a těmi, kteří chtějí „prázdné klece“. Pokládám toto rozdělování za chybné a hlavně velmi škodlivé především pro zvířata, kterým obě skupiny samozřejmě chtějí pomoct od vší bídy a velkého utrpení. Prázdné klece, zrušení velkofarem a jatek a zánik druhové nadřazenosti jsou v dnešní době zatím pouhou utopií; je potřebí postupných reforem, které odstraní zprvu ty největší krutosti páchané na zvířatech, pak všechny ostatní formy vykořisťování a násilí, a nakonec, a v to musíme doufat, povedou k úplnému osvobození zvířat. Důkazem toho, že je možné dorozumění mezi oběma skupinami, je nedávné společné prohlášení pragmatického Singera a radikální americké organizace PETA o nutnosti postupných reforem, obzvláště v oblasti dnešního bezcitného systému chovu hospodářských zvířat. Povinností nás všech je vzdělávat sebe i ostatní a všemožným způsobem pracovat pro ochranu zvířat proti lidské bezcitnosti a krutosti. Tou nejúčinnější a bezprostřední osobní pomocí zvířatům je bezesporu přijetí vegetariánství. Nemusíme nic vědět o právech zvířat ani rozumět výkladům filozofů; stačí mít otevřenou mysl a srdce a vzdát se, třeba jen krok za krokem, všech těch produktů – masa, mléka, mléčných produktů i vajec – jejichž výroba je zdrojem největšího utrpení zvířat na světě. Známá britská spisovatelka Brigid Brophy, pacifistka a horlivá zastánkyně práv zvířat a vegetariánství kdysi napsala: „Vůbec nejsem žádná antropomorfistka. Nezastávám názor, že zvířata jsou lepší nebo rovna člověku. Jde tady o to, že slušné chování vůči zvířatům spočívá v tom, že my lidé jsme vyšším druhem. Že jsme druhem, který je nadán představivostí, rozumností a volbou v morálním rozhodování – a to je právě ono, co nám udílí povinnost uznat a respektovat práva zvířat.“ Ať tedy jakkoliv porozumíme výkladům filozofů a prohlášením zastánců či odpůrců práv zvířat, jedno je jisté – že současný výzkum a důkazy podobnosti či dokonce identity biochemických a fyziologických mechanismů zprostředkujících vnímání bolesti u člověka a ostatních obratlovců, jakož i důkazy bohatého citového života zvířat nás
zavazují k tomu, abychom tyto tvory přijali za své bližní, kterým nelze brát jejich svobodu a které nesmíme žádným způsobem vykořisťovat, ponižovat a vystavovat utrpení. ---000--Důležitým příspěvkem k tématu práv zvířat a naší povinnosti ochrany ostatních tvorů je následující pojednání, které jsem vybral ze dříve zmíněné knihy Dominion, jejímž autorem je Matthew Scully. Myslím, že toto pojednání si zaslouží vážného zamyšlení.
Svrchovaný zákon přírody V životě přijdou chvíle, kdy člověku není třeba žádných doktrín, kdy dokonce práva se stanou zcela podružným pojmem, a kdy život od nás nepožaduje nic víc než prostý projev úcty k ostatním tvorům, trochu slitování a trochu lásky. Po mé návštěvě jedné z těch nesčetných velkofarem rozesetých po celé zemi mi není třeba žádných složitých morálních úvah utilitárních filozofů, sčítajících a odčítajících utrpení ve snaze určit, který život má svoji hodnotu a který ji nemá. Nepotřebuji žádného filozofa, který by za mne rozhodl, kdo je a kdo není „hoden“ mého soucitu. Není mi třeba vědců v oboru chování a citového vnímání zvířat, kteří by mne poučili, která bolest je „skutečná“ a která skutečná není. Nepotřebuji odborníků na vývojovou ekologii či specialistů v některém z těch módních oborů, kteří by mi vysvětlovali tvrdou skutečnost a bezohlednost přirozené selekce. Ani si nežádám rady teologů v tom, komu mám slitování projevit a kdo mého slitování hoden není. Jste-li svědky té naprosté lhostejnosti k utrpení tvorů sloužících nám za potravu a nezměrného ničení tolika životů, pak všechny snahy ospravedlnit takový systém mi připadají jako prázdné fráze a ubohé výmluvy, které nemohou zakrýt všechnu tu ohavnost a bezbožnou domýšlivost, ten neuvěřitelný rozměr a hloubku utrpení, a nezměrný zármutek nad tím vším. Moderní farmářství není pouze zabíjení. Je to negace, úplné popření zvířat coby živých bytostí. Není to největší zlo, kterého jsme schopni, je to však největší zlo, které můžeme působit jim. Když vezmeme v úvahu všechny ty hanebnosti, kterých se lidé na zvířatech dopouštějí a které jsem v této knize popsal – velryby krutě zabíjené po tisících, sloni zabíjení pro jejich kly, opičí mláďata vyrvaná jejich matkám a zaživa lidmi pojídaná, delfíni a tulení mláďata ubíjená k smrti – žádná z těchto ukrutností není o nic horší než to, co my sami dovolujeme na soudobých velkofarmách. Možná, že se mnou souhlasíte a že též odsuzujete lidi, kteří se dopouštějí ukrutností na volně žijících zvířatech. Každý z nich má však pro vás připravenou otázku: „Vždyť vy ale jíte maso, není-liž pravda?“ Když kupujeme a pojídáme maso zvířat chovaných tak, jak je dnes všude běžné, pak na takovou otázku nenajdeme žádnou rozumnou odpověď. „Nechte nás a naše velryby,“ říkají velrybáři, „a my vám necháme ty vaše buřty a vepřové řízky.“ A mají pravdu. Když můžeme mít naše oblíbená jídla a všechny ty ostatní výrobky dnešních továrních farem, proč by ostatní nemohli mít to své velrybí maso, syrové opičí mozečky, všelijaké tretky vyřezávané ze slonoviny, kabáty z kožešin zvířat umlácených k smrti či cokoliv jiného? Podle jakého morálního měřítka můžeme vůbec odsoudit jakoukoliv jejich činnost?
Dáme-li na jednu stranu divoká zvířata a na druhou zvířata hospodářská, narozená a chovaná pouze pro naši potřebu, pak všichni ti lovci divoké zvěře z toho morálně vyjdou vlastně lépe. Ty jejich oběti alespoň prožily život na svobodě a ne v nekonečné bolesti a utrpení. A přinejmenším lovci to zabíjení byli ochotni provést sami, my je však přenecháváme ostatním. Na obhajobu pokusů na zvířatech uvádíme dobro konané ve prospěch lidstva. Abychom obhájili vybíjení divoké zvěre, dovoláváme se důležitých zájmů člověka. Přitom toho největšího utrpení se dopouštíme jenom pro kousek vepřového bůčku, telecího masa a všeho toho ostatního, čeho se nechceme jen pro pouhou jejich chuť vzdát. Jak je nám vůbec možné věřit, že všechny ty ostatní lidské nároky jsou důležité, když sami způsobujeme tolik utrpení za účelem tak triviálním jako je pouhé uspokojení našich chuťových žádostí? Proč se vůbec rozčilovat kvůli nějakému lovu na lišku – nebo kožešinovým farmám, čelisťovým pastím, vivisekci, býčím zápasům, rodeu a všemu tomu ostatnímu? Když tolerujeme tovární velkofarmy, pak připustíme takřka cokoliv jiného, časem se i to nejhorší stane normálním a jeden druh krutosti ospravedlní krutost další – a nová „nezbytná zla“ budou obhajována a povolována, neboť ta dřívější stále ještě pokračují. Před časem několik podnikavých farmářů a obchodníků v Jižní Africe dostalo nápad vybudovat jatka na primáty; je v plánu v brzké době tato jatka dokončit. Šimpanzi, orangutáni a dokonce gorily jsou tak jako tak zabíjeni pytláky a lovci; jen do Anglie je nejméně tisíc tun jejich masa ilegálně dováženo každý rok. Proč neudělat pro ty farmáře celý ten obchod spořádanější a výnosnější? Mnohým lidem na Západě by asi chvíli trvalo něco takového přijmout, přeci není možné takto zacházet s vědomými a cítícími stvořeními! A odsoudili by ty bezcitné a dekadentní evropské konzumenty, kteří si pochutnávají na něčem, co bylo získáno za cenu tak neuvěřitelného utrpení. Cožpak ale nechápou, že jsou lidé, kteří též mají své záliby a tradice, a maso primátů jim prostě chutná? A jaké právo máme my, zákazníci továrních farem a masokombinátů, pohoršovat se nad jednáním jedlíků inteligentních primátů a dávat jim lekci v sebeovládání? Tři století po Descartesovi, který přirovnával sténání zvířat k „porouchaným strojům“, žádný přemýšlivý člověk již nemůže tvrdit, že zvířata nevnímají fyzickou bolest. Život zvířat nám navždy zůstane tajemstvím, ale co se utrpení týče, jejich vnímání bolesti není žádným „neprozkoumaným územím“. Moderní věda jasně prokázala, co lidstvo tušilo odedávna – že zvířata samozřejmě mají schopnost trpět, samozřejmě mají city a samozřejmě to jsou vědomá stvoření. Jak se tedy dostat od této biologické skutečnosti, že „zvířata trpí“, k morálnímu prohlášení „je morálně špatné působit zvířatům utrpení“? Na čem založit jakékoliv morální požadavky zvířat? Můžeme jejich požadavky nazvat „právy“? Při zkoumání vědeckých důkazů se alespoň můžeme opřít o hmatatelné a měřitelné věci, jako jsou stres či různé nervové reflexy. Zde se však jedná o morální hodnoty, a my sami se nemůžeme dohodnout na morálních normách, které určují správné chování jednoho člověka ke druhému. Jakou naději vůbec máme, abychom se shodli na morálních normách týkajících se našeho chování vůči zvířatům, natož abychom tyto normy zakotvili v zákonech?
Přinejmenším v zemích s pokročilým systémem práv je hodnota lidského života všeobecně přijímána jako základní princip společnosti, a to bez ohledu na rozdíly v kultuře, historii, ve zvyklostech či náboženském vyznání. Nazýváme-li něco nespravedlností, nemravností či zlem, nebo když mluvíme o slitování a milosrdenství, pak tato slova mají svůj přesný význam, a to nezávisle na naší víře nebo našem morálním nazírání. Vztahují se na společné normy, které všem musí být srozumitelné, musí být všemi respektovány a bez nichž by život společnosti byl nemyslitelný. Tyto normy vyžadují náš společný souhlas, a to přinejmenším proto, že ta druhá alternativa, tedy morální chaos, by byla nepřijatelná. Zvířata podobných nároků, které by měly takovou absolutní hodnotu, nemají, pro ně žádné společné a důsledné normy neexistují. V důsledku toho není na jejich straně nic, co by vyvážilo požadavky člověka, ať jsou tyto požadavky jakkoliv triviální. Zvířata jsou pokládána za pouhé vlastnictví, dokonce i volně žijící divoká zvířata jsou majetkem státu nebo panovníka. A i když je některým zvířatům udělena jakási ochrana prostřednictvím zákonů, které svévolnou krutost odsuzují a trestají, tytéž zákony povolují systematické, institucionální krutosti páchané na ostatních zvířatech, zejména na zvířatech hospodářských. Když jedno zvíře je chráněno, proč není chráněno též zvíře druhé? Je-li považováno za krutost uvěznit nebo týrat psa či kočku, proč není pokládáno za krutost věznit a týrat miliony stejně citlivých tvorů v dnešních velkochovech? Jakými pravidly se řídíme, když všechny naše požadavky klademe jen na naši stranu morálních vah? Proč tato zvířata nemají právo, aby se s nimi humánně zacházelo? Jsou křivdy, kterých se dopouštíme na lidech a které dnes pokládáme za morálně nepřijatelné za jakýchkoliv podmínek a bez ohledu na místní zvyklosti. Na mysl přichází otroctví, mučení zajatců, zohavování žen či v extrémním případě ukrutnosti, které jsme v minulém století označili jako „zločiny proti lidskosti“ a které jsou soudně stíhány před mezinárodními soudy bez ohledu na zákony a zvyklosti země, kde byly spáchány. Kde je psáno, že není možné zavést alespoň několik takto všeobecně uznávaných norem, které by též byly závazné pro naše chování vůči zvířatům? Co je tou svrchovanou autoritou, která určuje ta nejzákladnější morální pravidla a příkazy, které pokládáme za prostou slušnost a minimální požadavky morálního chování? Na jakém základě stavíme ta nejzákladnější morální prohlášení o nás samotných – že naše životy mají svoji hodnotu, že jsou určité věci, které člověk nikdy nesmí druhému člověku udělat, že každý z nás má svoje základní morální práva, požadavky a zodpovědnost, a že je všichni máme ve stejné míře? Ať jsou morální požadavky či práva zvířat jakékoliv a jakkoliv jsou odlišná od těch lidských, je nasnadě, že musí pocházet ze stejného zdroje jako naše vlastní morální požadavky a práva. Co tedy je tímto zdrojem? Máme samozřejmě Bibli, všichni ovšem nejsme křesťané nebo židé, ani nežijeme v teokraciích. Nejkratší odpovědí je, že naše víra v lidská práva a rovnost všech lidí vyvěrá ze zákona přírody („natural law“, přírodní zákon, zákon přirozenosti). Tento zákon sice nevysvětlí každičkou naši otázku, ani nevyřeší každý morální problém, avšak stanoví řadu neměnných norem, které budou určovat naše morální chování; vše tedy nadále nebude závislé pouze na naší libovůli, ale bude pevně stanoveno, co je dobré a co je špatné, co je pravdivé a co je mylné, co je spravedlivé a co nespravedlivé. Není-li zákona nad našimi vlastními zákony, pak nic nemá svou vnitřní hodnotu a nic ve své podstatě není správné ani nesprávné. Ať je v souladu s našimi
vlastními zájmy a názory či nikoliv, přírodní zákon je centrálním morálním principem západní civilizace a demokracie; z něho jsou odvozena práva i osobní ochrana, které každý z nás pro sebe vyžaduje. Jakkoliv byli moudří, Aristoteles, Tomáš Akvinský a ostatní myslitelé plně nechápali přirozenou podstatu zvířat coby vědomých bytostí schopných myšlení a cítění. Dnes však víme, že zvířata tyto své přirozené vlastnosti mají; stejně tak jako my lidé máme v tomto světě své postavení a daný účel, tak i každé zvíře má ve světě své místo a jeho život svůj smysl. Naše zákony by tedy měly uznat právo všech tvorů na to, aby jejich přirozené potřeby a jejich důstojnost coby živých bytostí byly rozpoznány a respektovány. Tento požadavek je dobře vystižen v Katolické encyklopedii: „Jsme zavázáni o ně [zvířata] pečovat způsobem odpovídajícím jejich přirozeným potřebám.“ Stěží najdeme příkaz křesťanského morálního chování, který by byl tak naprosto a s takovou lhostejností přehlížen jako je tento. Je to tak jednoduché, jako bychom řekli, že ptáci jsou stvořeni k tomu, aby létali – proto je nemáme držet v klecích, ve kterých stráví celý svůj život nebo je vypouštět jen proto, aby byli terčem pro lovce. Příroda stvořila slony, žirafy a nosorožce k tomu, aby obývali prérie – proto bychom je neměli střílet, jejich těla vycpávat a vystavovat je ve svých obydlích na odiv. Příroda stvořila velryby a delfíny, aby plavali v mořích daleko od člověka – proto bychom po nich neměli pátrat v helikoptérách a zabíjet je z lodí skoro až do jejich vyhubení. Příroda stvořila krávy, prasata, ovce a drůbež, aby mláďata žila pohromadě se svými matkami, aby se pásla a radovala z přítomnosti svých druhů – proto nemáme žádné právo je věznit, týrat a zacházet s nimi jako s pouhými stroji námi vynalezenými. „Přirozenost věcí“ je hrozně široký pojem; bude-li však přísně uplatňován, pomůže nám vyhnout se těm nejhorším zločinům, kterých se na těchto stvořeních dopouštíme – jako je proměňovat pomocí obludných genetických manipulací v něco, čím od přírody nejsou, nebo je skrývat před zraky lidí v žalářích, které nazýváme hospodářstvími. Krutost, které se na zvířatech dopouštíme, není pouze popřením přirozenosti zvířete, ale je zradou naší vlastní. Vyznačujeme-li se rozumem a morálkou, pak rozum a morálka musí určovat naše činy a naše volby, i když se jedná o zvířata. Když lidé například řeknou, že ten jejich řízek nebo párek mají příliš rádi na to, aby se jej vzdali nebo si jen povzdechnou nad krutým osudem zvířat a odbudou jej mávnutím ruky, pak rozum v tom zaslechne hlas nenasytnosti a morální prázdnoty. Lze říct, že to, co člověka činí opravdu lidským, je právě jeho schopnost pochopit, že utrpení zvířete je důležitější než požitek z kousku masa. Jestliže zákon přírody je to, co určuje naše vlastní zákony a morální chování vůči ostatním lidem, pak by měl též určovat naše zákony a morální chování vůči zvířatům. Morální hodnota jakékoliv bytosti náleží té dané bytosti; tak jako naše morální hodnota není závislá na názoru ostatních, stejně tak i morální hodnota zvířete nezávisí na názoru a ohodnocení lidí. Zákon přírody uznává každý život, život náš i život všech tvorů kolem nás, jako dary nám dané; a připomíná nám, že celé stvoření je něčím víc než pouhá barevná kulisa pro život nás lidí. „Všechna stvoření touží po štěstí; rozšiřme tedy náš soucit na všechny,“ říkají buddhisté. „Stvoření bylo dáno a svěřeno lidstvu jako povinnost,“ jak řekl papež Jan Pavel II. Když jakákoliv míra dobroty z našeho života vymizí, pak zbude jenom ona „hrůzná prázdnota“,
kterou jsme pocítili, když vyváděli z farem statisíce hospodářských zvířat aby je usmrtili, na hromadách spálili a naházeli zbytky jejich těl do připravených jam. Ať pro ně Příroda měla jakýkoliv záměr a pro cokoliv dobrého je Bůh Přírody stvořil, tento hrozný konec to nemohl být.* ____________________________________________________________________________ *Zde Scully připomíná statisíce zvířat, která byla po vypuknutí nemoci krav ve Velké Británii v roce 2001 usmrcena a jejich těla zakopána. Dle pozdějších svědectví odborníků byla tato brutální opatření neoprávněná a nezměrné utrpení statisíců tvorů zbytečné.
Norm Phelps: Věčná Treblinka
Všichni ostatní tvorové byli stvořeni jen pro to, aby člověku poskytovali potravu a kožešiny, aby jím byli mučeni a zabíjeni. Ve vztahu ke zvířatům jsou všichni lidé nacisty: pro zvířata je to zde věčná Treblinka. Isaac Bashevis Singer
Zvířata – přinejmenším zvířata vyšších druhů – jsou vnímaví tvorové. Mají tytéž tělesné pocity jako máme my, centrální nervový systém podobný našemu a mozek, jenž je vysoce vyvinutý v oblastech, které zpracovávají fyzické a emocionální podněty. Zvířata zakoušejí radost i bolest, mají schopnost se těšit a prožívat smutek, a to v míře velmi podobné naší. Jsem si jist, že nikdo z těch, kteří sdílí svůj život se psem, kočkou nebo s jiným zvířetem, by o tom nepochyboval. Zvířata nemluví naší řečí – ačkoliv jí rozumí daleko lépe než my rozumíme řeči jejich – avšak vyjadřují, a to způsobem zcela neomylným, svoji radost, strach, lásku, žárlivost, předtuchu a všechny ostatní emoce, kterými jsme obdařeni my sami. Někteří čtenáři mne mohou obvinit z „antropomorfismu“, snahy přisuzovat zvířatům lidské vlastnosti; ale není tomu tak. Jsou-li mimolidská stvoření nadána fyzickým a emocionálním vnímáním, pro které jsou fyziologicky vybavena a o nichž nám jejich chování dává jasné důkazy, pak se nejedná o antropomorfismus, ale o naprosto zřejmou skutečnost. Coby vnímající tvorové zvířata trpí vinou naší krutosti a prožívají život v radosti díky naší dobrotivosti. ____________________________________________________________________________ Norm Phelps je duchovním správcem při organizaci Fund for Animals, která je dnes spojena s HSUS (Humane Society of the United States), největší organizací pro ochranu zvířat ve Spojených státech. Jeho práce spočívá v šíření povědomí o nutnosti humánního zacházení se zvířaty v náboženských spolcích různých denominací. Uvedený článek byl vybrán z úvodu k jeho knize Dominion of Love (Království lásky), vydané v roce 2002 v nakladatelství Lantern Books v New Yorku.
Zvířata jsou nám vydána na milost. Můžeme s nimi zacházet, jakkoliv se nám zlíbí, aniž bychom se museli obávat následků. Naše moc nad nimi je absolutní, tak naprostá a všudypřítomná, že si ji stěží vůbec uvědomujeme. Každý den obětujeme jejich životy pro naše vlastní pohodlí, aniž tomu přikládáme jakoukoliv důležitost. Jen ve Spojených státech je ročně deset milionů psů a koček, normálních, zdravých a hotových poskytnout lidem svoji lásku a přátelství, zbaveno života v útulcích, protože není dostatek lidí, kteří by jim poskytli přístřeší a domov, víc než 20 milionů zvířat – myší, krys, křečků, králíků, koček, psů, opic a dokonce lidoopů – uvězněno a zabito v laboratořích při lékařském výzkumu a testování spotřebního zboží, 135 milionů divokých zvířat – včetně 17 milionů kachen, 27 milionů veverek a nejméně 60 milionů hrdliček – zabito lovci pro pouhou zábavu, 10 miliard hospodářských zvířat, včetně 9 miliard slepic, po krátkém životě v nelidských podmínkách zabito jen proto, že nám chutná jejich maso. Velký židovský spisovatel dvacátého století a nositel Nobelovy ceny za literaturu, Isaac Bashevis Singer, napsal v předmluvě knihy o vegetariánství toto: „Pokud lidé budou prolévat krev zvířat, nebude na světě mír. Je pouhý krůček od zabíjení zvířat k plynovým komorám à la Hitler a koncentračním táborům à la Stalin. …. Nebude spravedlnosti, pokud člověk bude stát s nožem nebo zbraní v ruce a zabíjet ty, kteří jsou slabší než on.“ Tato slova napsal muž, který ztratil svou matku a bratra v táboře smrti a který sám na poslední chvíli unikl z nacistické Evropy. Dobře rozpoznal, že všechno bezpráví, násilí a krutost pramení z jednoho zdroje: z představy, že někteří jedinci mají nárok na soucit a dobrotu, zatímco ostatní tento nárok nemají. Jakmile takový princip přijmeme, je snadné vytvořit novou třídu obětí pouze tím, že je vyřadíme z okruhu našeho respektu a ochrany. Dr. Alex Hershaft, zakladatel a prezident organizace FARM (Farm Animal Reform Movement, Hnutí za reformu chovu hospodářských zvířat), přežil zničení varšavského ghetta nacisty. Při zahájení nedávné konference, kterou FARM pořádá každý rok, Dr. Hershaft řekl: „Ve varšavském ghettu jsem poznal, že někteří lidé mohou s ostatními zacházet jako se zvířaty. Jedinou cestou, jak skončit s veškerým násilím je odstranit násilí na těch nejslabších a nejvíce zranitelných – na zvířatech.“ A křesťanský teolog a humanista Albert Schweitzer vyjádřil to, o čem mluvil Singer a Hershaft, těmito slovy: „Pokud nerozšíří okruh svého soucitu na všechna živá stvoření, člověk nedojde pokoje.“ V posledních deseti letech svého života Albert Schweitzer uvedl tento svůj výrok do praxe tím, že se stal vegetariánem. Isaac Bashevis Singer byl vegetarián skoro po celý svůj život, stejně jako Alex Hershaft. Tím, že odmítli pojídat maso zabitých zvířat, tito tři muži potvrdili to, co většina z nás odmítá přijmout. Odpovědnost za tento celosvětový systém koncentračních táborů nenesou pouze ti, kteří oběti vězní, týrají a zabíjejí. Tuto odpovědnost nese na svých bedrech každý, kdo tento systém podporuje. Pokaždé, když vyjdeme z obchodu s balíčkem masa či si v
restauraci objednáme svá oblíbená míchaná vejce se šunkou, stáváme se zodpovědnými za utrpení a smrt toho kterého zvířete; je to jako bychom sami pozvedli ten zkrvavený nůž. Kdyby si nikdo nekoupil ten kousek masa, mléko či vejce, nikdo by zvířata nevěznil a nikdo by je nezabíjel. Využívání zvířat člověkem je tím nejrozšířenějším a nejkrutějším systémem zneužívání a vyhlazování živých tvorů, jaký kdy v dějinách existoval; a ti, kteří požívají produktů tohoto systému, jsou za způsobené utrpení odpovědni. Ať bychom se jakkoliv snažili dívat stranou či naši účast na působeném utrpení nevnímat, této odpovědnosti uniknout nemůžeme. Říkám „odpovědnosti“ spíš než „provinění“, protože ve většině případů se nejedná o lidi, kteří by se vědomě dopouštěli činů, o kterých vědí, že jsou špatné. Valná většina těch, kteří jsou odpovědni za toto masové zneužívání a usmrcování zvířat, jsou dobří lidé, kteří se snaží žít morálně; při všech dobrých úmyslech se však každý den dopouštějí velmi zlých činů. Nejsou to lidé zlí; jsou to lidé, kteří mají ve svém morálním zření slepé místo. Nejsou schopni vidět zlo, kterého se na zvířatech dopouštějí, neboť jim to vždy bylo tak vysvětlováno a byli k tomu tak i od dětství vedeni – že věznění, týrání a usmrcování zvířat není zlem. Tak je to lidem hlásáno na každém jejich kroku: doma, na školách a univerzitách, jejich vládou a, co je nejhanebnější, v jejich církvích. Nesmírnou hanbou je, že naše kostely a synagogy, které vedly tolik statečných bojů za zmírnění utrpení a násilí, učí, že Bůh schvaluje krutost páchanou na těch nejvíce zranitelných a bezbranných stvořeních. Teologové, kazatelé a rabíni by se proti takovému nařčení ohradili a hned by přivolali Bibli na pomoc: Vždyť nám Bůh svěřil panování nad zvířaty. Povolil Noemu jíst maso. Požadoval obětování zvířat. Vždyť Ježíš jedl ryby. A apoštol Pavel přeci řekl, že vegetariáni jsou ‚slabé víry‘. A tak dále, a tak dále. Věřím, že takto omlouvat naši vlastní krutost je rouháním a je doslova otřesné vidět, s jakou dychtivostí naši náboženští představitelé a učitelé svalují vinu za onu věčnou Treblinku na Boha. Byl jsem vychován ve zbožné rodině Jižních baptistů, kde jídlo bylo důležitou součástí různých církevních oslav. O nedělních odpoledních jsme se scházívali v hale našeho kostela nebo ve stínu starých dubů na církevní zahradě, abychom si společně pochutnali na jídle, které nám církevní dámy uchystaly. Se skloněnými hlavami a sepnutýma rukama jsme vždy vyslechli modlitbu našeho kazatele a díkůvzdání za jídlo, které bylo pro nás připraveno. Zvrácenost děkovat Bohu za utrpení a smrt na našich talířích nikdo z nás však nerozpoznal. Bible jistě může být použita k obhajování lidské krutosti vůči zvířatům, stejně tak jako byla použita k obhajování otroctví, segregace či utiskování žen. Dokázali jsme se však překlenout přes určité biblické pasáže, které se zdají ospravedlňovat zneužívání našich lidských bližních, a nalézt v Bibli hlas, který nás vyzývá k dobrotě, soucitu a slitování nad každým člověkem – a to bez rozdílů rasových, náboženských a národnostních, jakož i rozdílů v pohlaví a jejich pohlavní orientaci. Je nejvyšší čas, abychom uslyšeli tentýž hlas Bible, který mluví za všechny cítící a trpící tvory, a to bez ohledu na to, k jakému druhu patří. Zvířata jsou dítka Boží, o nic menší než jsme my.
Část druhá
Cesta zpět do ráje
Matthew Scully: Pohled do zrcadla Mnozí z nás ztratili jakoukoliv úctu ke zvířatům, zdrženlivost ve svém konání a porozumění jejich potřebám, tužbám a smyslu života, pro který byla stvořena. Domníváme se, že všechna mimolidská stvoření, se kterými sdílíme tuto zemi, jsou zde toliko pro nás, nikoliv s námi; že člověk je vším a zvířata ničím. Kdykoliv mluvíme o zvířatech a posuzujeme jejich chování, mluvíme vlastně o nás samotných, o tom, co pro nás znamená být člověkem. Vidíme-li sami sebe především jako spotřebitele a dobyvatele, tak jak je tomu dnes u mnohých lidí, budeme v tom samém světle vidět ostatní tvory jako pouhé zboží, zdroje či výrobní jednotky podřízené pouze zákonům nabídky a poptávky. Takový je postoj lidí, kteří se například zeptají „Co je tak zvláštního na velrybách?“ jako by velryba, aby vůbec měla nějakou důležitost, musela pro člověka něco udělat, aby byla člověku nějak užitečná; být pouze obdivuhodným a nevinným stvořením prostě nestačí. Toto je způsob myšlení, který je ve světě stále víc a víc rozšířený, takže za krátkou dobu člověk nebude vidět nic zvláštního na ničem a na nikom, natož na velrybách. Stejně tak, když sebe vidíme jako pouhý výtvor evoluce, jako nějakého globálního superdravce, pak i ostatní tvorové budou toho obrazem; budeme v nich vidět pouhou kořist k užitku či výdělku. Sám Darwin byl ve svých úvahách umírněný a často ve svých dopisech a článcích psal o schopnosti zvířat radovat se i trpět. Zdá se, že ti dnešní zastánci vývojové teorie si však pamatují jenom tu část o „přežití těch nejsilnějších“. Když sami sebe vidíme jako svrchované bytosti nadané pouze pocity a nikoliv duší, ovládané jen honbou za požitky a strachem před bolestí, budeme v tom samém světle vidět i zvířata. Ať jakákoliv je naše víra či morální názory, vidíme-li sami sebe jako bytosti stvořené Bohem, který s námi má své plány, pak i zvířata tak budeme vnímat – jako bytosti zcela závislé jako jsme my sami, stvořené k účelům nad naše poznání a předurčené ke stejné smrti. Jsou-li zvířata pouhé předměty ve vesmíru bez jim daného poslání a bez Tvůrce, který je stvořil, pak totéž platí i o nás. A jsou-li jen zbožím, pak my jsme pouhými spotřebiteli, pro něž hmotné požitky jsou tím nejvyšším dobrem a naše choutky tím nejvyšším zákonem. Existuje-li Bůh a zvířata stvořená Jím, nikoliv námi, pak je tu vskutku vyšší zákon, který nám dává za povinnost o tyto tvory pečovat a my se jím musíme řídit – a to nejenom když se nám to hodí, nejenom když k tomu máme chuť a nejenom když se nám to vyplatí, ale vždycky.
Stručně řečeno, je na nás kladen požadavek vnitřní důslednosti. Nemusíme se vším souhlasit při řešení sporných nebo pochybných závěrů. Můžeme se řídit jedním či druhým základním pravidlem, nikdy však směsí obou – zde jednat nemorálně a jinde v duchu nábožné úcty, zde prokazovat laskavost a jinde šířit hrůzu, zde zvířatům prokazovat úctu a jinde s nimi zacházet jako s odpadem. Je možné, že neznáme obecně platná pravidla morálky či s nimi nesouhlasíme, ale víme, že dva protichůdné názory nemohou být současně pravdivé: že stejné bytosti mají schopnost trpět a pociťovat bolest a zároveň tu schopnost nemají, jsou hodné naší morální odpovědnosti a přitom jí hodné nejsou, jsou předmětem Boží péče a zároveň jsou mimo ni. Myslím, že mnozí lidé při zkoumání svého vztahu ke zvířatům zjistí, že zastávají zcela protichůdné názory: v jedné chvíli projevují laskavost a v druhé jsou k jejich potřebám zcela neteční. Když tedy nejednáme v souladu s našimi vlastními morálními zásadami, když hlásáme jedno a konáme druhé, pak musíme být hotovi takové jednání správně pojmenovat. A to správné jméno je pokrytectví. Musíme uplatňovat základní požadavky prosté slušnosti nejen na nás samotné, ale i na ostatní; nejen na krutosti, které vidíme, ale i na ty, které jsou nám skryté. Nemůžeme být laskaví ke zvířatům, která známe a kterým dáváme jména, a přitom mít za nic bezejmenné, anonymní tvory, které na našich farmách a v laboratořích zatracujeme k životu nezměrné bídy a nekonečného utrpení. Tak jako v logice není možné, aby určitá věc byla a zároveň nebyla, podobně i v morálním nazírání buď máme k ostatním stvořením morální povinnost chránit je před krutostí, nebo ji nemáme. Stejně tak je tomu se zvířaty: buď jsou schopna trpět nebo nikoliv. Jejich utrpení buď má pro nás morální závaznost, nebo ji nemá. Nějaký Bůh buď je, nebo žádný Bůh není. Buď On má zvířata ve své péči, nebo je nemá. Buď máme povinnost laskavosti a milosrdenství vůči ostatním, nebo takovou povinnost nemáme. Připomeňme si například Smithfield* a celý ten krutý systém, který tento podnik reprezentuje. Kde v něm najdeme alespoň náznak dobrotivosti, kam se poděla naše lidskost? A jste-li věřící, kde je v onom systému Bůh, který tato stvoření miluje a žádá po nás, abychom o ně pečovali i my. Co mne se týče, i kdyby mi bylo dokazováno, že tato ubohá stvoření nemají vůbec žádná práva a já mám plné právo vystavit je takovému utrpení a trýznění, pak je to právo, které nechci a kterého se rád vzdám. A to je ono, co vlastně milosrdenství znamená, že je zcela ponecháno na našem rozhodnutí a že je konáno bez jakékoliv zásluhy ze strany druhého. Nic takového jako právo na milosrdenství neexistuje; pro zvířata ani pro nás. Namlouváme si, že všechno to krveprolití je nevyhnutelné, tradiční, že tak tomu na světě bylo od pradávna. V dřívějších dobách chov zvířat pro jejich maso a lov stály ve středu života všech ____________________________________________________________________________ *Smithfield Co. je jeden ze čtyř mamutích podniků, které ovládají prakticky celý průmysl masa ve Spojených státech. Samotný tento podnik „zpracovává“ přes 82 tisíc vepřů denně. V největších jatkách, které Smithfield vlastní, skončí život 32 tisíc vepřů každý den; rychlost zabíjení je neuvěřitelná, v případě vepřů zhruba 22 zvířat za minutu. Po měsících nebo letech velkého utrpení během „chovu“ není zvířatům dopřána ani milosrdná smrt; vzhledem k velké rychlosti zabíjení, častému záměrnému trýznění zvířat jatečními dělníky a všeobecné netečnosti k utrpení dochází během porážky k doslova nepředstavitelným krutostem, které jsou běžně přehlíženy, neboť zákony na ochranu zvířat proti krutosti se na hospodářská zvířata nevztahují (takřka neuvěřitelné, ale pravdivé!). Každoročně nespočetné miliony zvířat, která nepřežijí útrapy chovu a přepravy, jsou alespoň utrpení na jatkách ušetřeny. Četná svědectví jatečních dělníků a dokumenty získané skrytými kamerami dokazují, že chov hospodářských zvířat a poměry na jatkách v evropských zemích se od poměrů v USA nijak neliší.
lidských společenství, dnes je přenecháváme ostatním a zabíjení pro nás obstarávají k tomu najatí lidé; jen málokdo z nás by k této práci našel odvahu. V důsledku toho většina lidí stráví celý svůj život v domnění, že celý ten systém je takto správný a nezbytný, že tomu tak vždycky bylo a bude tomu tak i nadále. Při populaci šesti miliard spotřebitelů na celém světě – možná devět či deset do roku 2100 – prostě již není možné, aby chov hospodářských zvířat byl prováděn humánním způsobem. Člověk se tedy musí rozhodnout: na jedné straně je uspokojení vlastních žádostí, na druhé straně povinnost slitování. Na jedné straně dobro materiální, na druhé dobro morální – a ty nadále nemohou existovat dohromady. Jednoho nebo druhého se člověk musí zříct. Bylo by dobré položit si otázku: Byl bych ochoten se vzdát masa, kdyby mi bylo dokázáno, že soudobý způsob chovu hospodářských zvířat je krutý a nemorální? Jinými slovy: jak obtížné a nepohodlné by pro mne bylo jednat dle mých vlastních morálních zásad? Cítil by se člověk před ostatními snad rozpačitě, musel by známým podávat vysvětlení pro svoje rozhodnutí, jak obtížné by takové rozhodnutí bylo? Důležitou otázkou tedy je, zda nám v rozhodnutí brání nedostatek morálního uvědomění, či představa možných obtíží a překážek. A když je dnešní způsob chovu v továrních velkofarmách neslučitelný s vaším morálním cítěním, proč není dostatečně špatný na to, abyste změnili váš způsob stravování? Vždyť znamením dospělosti je tu a tam se něčeho vzdát, činit morální rozhodnutí a uplatňovat sebekázeň. A součástí toho být vyspělým člověkem je být odpovědným za své činy a být připraven čelit jejich následkům. „Seberealizace“ znamená sebeovládání, tedy schopnost ovládat své záliby a vášně, a též pevnou vůli nebýt jimi ovládán. Kdysi jsem na toto téma napsal krátké pojednání v časopise National Review a byl jsem udiven množstvím dopisů od rozhořčených čtenářů, takřka bez výjimky mužů. Všichni shodně odsoudili systém továrních farem jako vážný morální problém. Titíž čtenáři, až na nepatrné výjimky, mi však dali na srozuměnou, že nemají nejmenší úmysl změnit způsob svého stravování, že rádi maso pojídají, ať si podobné řeči nechám pro sebe a hledím si svého. „Napříště,“ uzavřel svou odpověď jeden z nich, „budu vždy mít na paměti poděkovat Pánu Bohu za to, že mi poskytl moje oblíbené jídlo – vepřový řízek nadívaný sušenými švestkami a broskvemi. Ňam, ňam, jak je to výborné!“ A jiný chlapík napsal: „Doporučuji panu Scullymu, že když nemá dost odvahy useknout slepici hlavu, pak by si opravdu měl odpustit pochutnání na slepičí pečeni. A co se nás ostatních týče, bon appétit!“ „Ať chcete nebo ne,“ ozval se třetí, „člověk je přeci jenom dravec …. vy nestrkejte svoje pracky do mého srnčího hamburgeru, a já vám slibuju, že se nedotknu vašeho tofu.“ Co vlastně všichni tito lidé obhajují? Pouhý požitek? Chuť a vůni? Pocit ve svém břiše? A co to říká o nich samotných? Život je postavil tváří v tvář morálnímu problému, dle jejich úsudku možná nicotnému, nicméně však morálnímu problému, a toto je vše, na co pomyslí – slepice, karbanátky a řízek nadívaný sušenými švestkami a broskvemi. Je to prostě příliš nepohodlné se změnit, příliš pro ně obtížné. Tak často to slyším, dokonce i od lidí, které obdivuji – ten hlas, který nesnese ani tu nejmenší výtku, hlas tak lhostejný k utrpení ostatních a pohrdlivý vůči těm, kteří jsou odlišní. A když pomyslím na všechny ty hrůzy, které hospodářským zvířatům způsobujeme, na všechnu tu hroznou špínu a nářek vyděšených zvířat, pak ňam, ňam, jak je to výborné! není odpověď, kterou bych očekával od dobrého člověka. Ať tak či onak, neumím si
představit, že bych přikládal nějakému jídlu či pochoutce tak velkou důležitost a že by mne popudila pouhá zmínka o utrpení zvířat. Mám rád dobré jídlo jako kdokoliv jiný a sotva kdy jsem první, kdo vstane od stolu. Nicméně nic mne tak nepřesvědčí o správnosti mého rozhodnutí zcela se masa vzdát, jako neustálé opakování v tisícerých prohlášeních a inzerátech, že není žádné jiné volby a že musím maso mít, abych byl silný, statný a zdravý. Je mi dokazováno, že musím maso mít a přesto již dvacet osm let jsem žádné nepozřel a nikdy jsem neměl jediný zdravotní problém, který by byl způsoben nedostatečnou či nesprávnou výživou. Názor, že maso potřebujeme je pouhou pověrou, sotva obhajitelnou zvláště při dnešní hojnosti chutných náhražek masa. Člověk dravcem může být, je však jediným dravcem, který má ve výběru své stravy volbu. Kdybych měl své vlastní domácí zvíře, psa nebo kočku, nechal bych je volně běhat po dvorku a zahrnoval bych je všemožnou péčí a láskou, zatím co v továrních farmách zvířata se stejnými city a inteligencí neznají laskavý dotek lidských rukou, nemají žádnou útěchu, žádná jména, naprosto nic, jen moji lhostejnost a mlčení. Den za dnem bych pozoroval pramínek odpadu vytékajícího z té továrny na zvířata, jediného to důkazu, že uvnitř jsou živí tvorové, kteří nikdy nespatří slunce a neucítí pod nohama zem a trávu. A noc co noc, když se zvolna propadám v tichý spánek ve své pohodlné posteli, budu slyšet jejich vzdechy, mekot, bučení a trhání za řetězy. A tohle všechno pouze pro mne. Každé z těch stvoření zrozeno a chováno jenom pro mne. V samotě a tmě uvězněné a spoutané jenom pro mne. A nakonec v hrůze odvlečené na smrt, pouze pro mne. A pokaždé, když jedno z těch stvoření spatřím nebo zaslechnu, si budu muset připomenout, proč všechno tohle dělám, budu se muset ptát, zda ta moje touha po kousku šunky, řízku nebo telecího opravdu vyváží tak vysokou cenu, kterou zvíře musí zaplatit, zda toto všechno je skutečně moje jediná volba, zda není jiné cesty. Vím, že bych nesnesl pohled na zvíře, s kterým je nelidsky zacházeno, natož abych sám mu působil bolest. Snad kdybych byl dravou šelmou, by mne to netížilo. Jsem ale člověk, a proto mne to tíží. Vím, jak bych se cítil – jako sobec, jako podlý, bídný člověk. A to je ten důvod, proč s tím vším nechci nic mít. Nechci ty jejich výrobky. A co zatraceně nechci je, aby někdo dělal za mne tu špinavou práci, to věznění, bití a zabíjení, jen abych byl ušetřen pohledu na všechnu tu bídu a utrpení. Jediné, co je horší než krutost je krutost, kterou přenecháme ostatním. Jak to spisovatelka Alice Walker řekla: pojídá-li člověk maso takovým způsobem získané, „pojídá jenom utrpení. Pojídá život naplněný bolestí.“ A to je ta pravá skutečnost, toto stejné moje i vaše morální postavení, v němž neseme stejnou spoluvinu a v němž máme naprosto stejnou svobodu volby. Znám mnoho lidí daleko bezúhonnějších a svědomitějších než jsem já, kteří se mnou nebudou souhlasit a kteří jen mávnou rukou nad celým tím smutným systémem. Vím, že vegetariánství nemá v tomto světě mnoho pochopení a že od lidí žádá něco neobvyklého a příčícího se jejich představám o uspořádání světa a jejich postavení v něm. A vím, že tovární velkochovy jsou v tom dnešním přelidněném světě ekonomicky nevyhnutelné a hned tak brzo nezmizí. Nejsem však odpovědný nevyhnutelnostem, a nejste ani vy. Nejsem odpovědný ekonomii. Nejsem odpovědný tradici a ani nikomu jinému. Pro mne tím nejzákladnějším je otázka, zda jsem opravdu člověkem nebo jen pouhým spotřebitelem. Zda naslouchám svému svědomí nebo
každé své žádosti. Zda stojím na straně mocných a zajištěných, nebo na straně slabých, postižených a zapomenutých. Zda jsem odpovědný bohu peněz, nebo Bohu milosrdenství. Je hluboce zarmucující, že věřící lidé jsou tak naprosto nevšímaví k utrpení hospodářských zvířat a ke krutostem na těchto tvorech páchaných v dnešních velkochovech a odbývají je pokrčením ramen jako zcela světskou záležitost či pošetilost zastánců práv zvířat. A přitom jsou to právě oni, kteří by výzvu k soucitu s těmito našimi bližními měli slyšet především. Zvířata nemají schopnost chápat morální hodnoty, jako je spravedlnost, svoboda nebo čest, a podle nich jednat. Sama tedy nevlastní ani nemají potřeby mít práva; mají však vůči nám, morálním stvořením, požadavek – a tím požadavkem je naše povinnost milosrdenství. Starost o dobro zvířat není jen morálním problémem, který lze řešit nařízeními a zákony, ale je naší morální povinností a též příležitostí probudit v nás více pokory. Jak se zachováme vůči těmto našim bližním je jednou z možností, jak vnést do tohoto světa více světla a života, nebo ještě více temnoty a smrti.
Lev N. Tolstoj: První krok
Jestliže člověk opravdově a vážně usiluje o to, aby žil dobrý život, pak první, čeho se zřekne, bude požívání masa, neboť …. požívání potravy pocházející ze zvířat je prostě nemorální, jelikož je založeno na aktu neslučitelném s morálním cítěním – na zabíjení.
Vzpomínám si, jak mi jeden protestantský kazatel opovrhující klášterní askezí kdysi s pýchou nad vlastní originalitou řekl „Naše křesťanství není o půstu a odříkání, je to křesťanství bifteků.” Křesťanství, nebo ctnost obecně – a bifteky! Během dlouhé doby temna a nedostatku osvícení, ať v době pohanské nebo křesťanské, mnohé divoké a nemorální názory se vloudily do našeho života (obzvláště do těch prvních krůčků k lepšímu životu – našemu vztahu k jídlu, kterému nikdo žádnou pozornost nevěnoval), takže dnes je pro nás těžké i jen postřehnout troufalost a nesmyslnost takového spojení křesťanství s bifteky. Nejsme pohoršeni tímto spojením jednoduše proto, že nás postihlo cosi zvláštního. Díváme se, ale nevidíme: posloucháme, ale neslyšíme. Není žádného zápachu, žádného zvuku, žádné zrůdnosti, kterým by člověk nepřivykl, takže ponechá bez poznámky to, co by jiného člověka, těmto nectnostem nepřivyklého, muselo ohromit. A přesně tak tomu je i v oblasti morální. Křesťanství a morálka spolu s bifteky! ____________________________________________________________________________ Tento text je částí předmluvy, kterou Tolstoj napsal k ruskému vydání knihy The Ethics of Diet (Etika stravování: Souhrn pojednání odsuzujících návyk pojídání masa), jejíž autorem je Howard Williams. V Anglii byla tato kniha poprvé vydána v roce 1883. Toto rozsáhlé dílo je souhrnem spisů významných osobností světa o humánní stravě, počínaje Pythagorem (5. století př.Kr.) až po konec 19. století. Ve Spojených státech byla tato kniha vydána v roce 2003 (University of Illinois Press). Tolstojův popis jeho návštěvy jatek v městě Tula nedaleko Jasné Poljany, kde Tolstoj žil, zde není uveden. Pro vážného čtenáře je způsob chovu hospodářských zvířat v soudobých velkochovech a osud těchto tvorů popsán v knížce Jejich jest království (Práh, Praha 2005).
Před několika dny jsem navštívil jatka v našem městě Tule. Byla vybudována na základě nového systému, používaného ve velkých městech, a vylepšeného tak, aby způsoboval zvířatům co nejméně utrpení. Bylo to v pátek, dva dny před svátkem sv. Trojice. Bylo tam velké množství dobytka. Dávno předtím, v době, kdy jsem četl onu výbornou knihu The Ethics of Diet, jsem chtěl navštívit jatka, abych na vlastní oči viděl skutečnost a měl odpověď na otázky, o kterých se při diskusích o vegetariánství mluví. Styděl jsem se tam zajít, tak jako se člověk vždycky stydí, máli se dívat na utrpení, kterému sám nemůže zabránit; a tak jsem svou návštěvu jatek odkládal. Nedávno jsem však na cestě potkal řezníka, jak se vrací z domova do Tuly. V té době ještě nebyl ve svém řemesle zkušený a jeho úkolem bylo nožem dobytek odpravit. Zeptal jsem se ho, zda je mu líto těch zvířat, která zabíjí. Dal mi onu běžnou odpověď: „Proč by mně jich mělo být líto? Je to přeci nezbytné.“ Když jsem mu však řekl, že jíst maso není nezbytné, že je to jen přepych, pak se mnou souhlasil a přiznal, že mu těch zvířat líto je. „Jenže co mohu dělat?“ řekl, „Musím si nějak vydělat na chleba. Zprvu jsem se bál zabíjet. Můj otec v celém svém životě nezabil ani slepici.“ Většina ruských lidí by nemohla zabít; měli by slitování a vyjádřili by své pocity slovem strach. Tento muž se dříve také „bál“, ale strach ho již opustil. Pověděl mi, že nejvíc práce mají v pátek, celý den až do večera. Kdysi jsem též mluvil s vysloužilým vojákem, řezníkem; i on byl překvapen když jsem mu řekl, že zabíjet je bezcitné. Odpověděl tím obvyklým způsobem, že je to tak určeno; po chvíli však se mnou souhlasil: „Zvlášť když jsou ta zvířata tak tichá, pokorná. Přijdou k vám, chudáci, s takovou důvěrou. Je to tak žalostný pohled.“ Je to hrůzné! Nejen utrpení a umírání těch zvířat, ale to, jak člověk v sobě potlačí onu důležitou část svého duchovního života – slitování a soucit s živými tvory jako je on sám – a stane se krutým. A jak hluboko v lidském srdci je příkaz nikomu život nebrat! ... A jak silný je odpor člověka k zabíjení! Ale příklad druhých lidí, okolím povzbuzovaná nenasytnost, tvrzení, že Bůh nám k tomu dal svolení a hlavně pak zvyk způsobí, že člověk prostě tento svůj přirozený cit ztratí. Nemůžeme předstírat, že o tom nic nevíme. Nejsme pštrosi, přece nevěříme, že když odmítáme se dívat na něco, co vidět nechceme, že to neexistuje. Tak je tomu obzvláště v případě, že to, co vidět nechceme, je právě to, co rádi pojídáme. Kdyby požívání masa bylo opravdu nezbytné*, nebo alespoň nějak užitečné! Přitom je zcela zbytečné, jenom podněcuje zvířecí pudy a choutky, podporuje pohlavní nevázanost a opilství. A toto je neustále dokazováno tím, že mladí, soucitní a mravně nezkažení lidé – obzvláště ženy a dívky – cítí, aniž by pro to měli logické vysvětlení, že ctnost je neslučitelná s bifteky a chtějí-li žít opravdu dobrý život, co nejdříve se zřeknou pojídání masa. Co bych tedy rád řekl? Chci pouze říct, že v úsilí o správný život určitý řád v našem jednání je naprosto nezbytný; když člověk má opravdovou touhu vést dobrý život, pak jeho činy musí sledovat přesně určené pořadí; a v tomto pořadí tou první ctností, o kterou bude usilovat, je sebekázeň a zdrženlivost, a
to především sebeovládání v jídle – tedy odříkání. Bude-li jeho snaha žít dobrý život opravdová, pak tím prvním, čeho se zřekne, bude požívání masa; kromě toho, že maso je příčinou mnohých neřestí a zvířecích pudů, jeho požívání je prostě nemorální, neboť způsob, jakým je získáno – to jest zabíjením – je v rozporu s morálním cítěním; a protože pramení z pouhé nenasytnosti a touhy po chutném jídle. Právě tento důvod, proč odpírání si jídla odvozeného ze zvířat je tím prvním zákonem střídmosti a morálního života, je tak skvěle vysvětlen v knize The Ethics of Diet (Etika stravování); a to nikoliv pouze jedním člověkem, ale nejlepšími představiteli všeho lidstva v průběhu vývoje lidského myšlení. Když nemorálnost požívání pokrmů pocházejících ze zvířat je lidem známa po tak dlouhou dobu, proč se tedy lidé nevzdávají svých návyků? Odpovědí na tuto otázku je, že vývoj k vyššímu stupni lidskosti je, stejně jako pokrok v kterékoliv jiné oblasti, pomalý. Známkou opravdového vývoje je však jeho nepřetržitost a postupné zrychlování. A rozvoj vegetariánství je právě tohoto druhu. … Toto hnutí se v posledních deseti letech rozvíjí se vzrůstající rychlostí. Víc a víc knih a časopisů se rok od roku tímto námětem zabývá a člověk stále častěji potkává lidi, kteří upustili od pojídání masa; v cizině, hlavně v Německu, Anglii a v Americe, vegetariánských hotelů a restaurací stále přibývá. Tato snaha by měla potěšit obzvláště ty, kteří usilují o vytvoření království Božího na této zemi, a to nejenom proto, že vegetariánství samo o sobě je důležitým krokem k dosažení tohoto cíle, ale hlavně proto, že je znamením vážného a upřímného úsilí lidstva o dosažení morální dokonalosti – je tím důležitým prvním krokem.
_______________________________________________________________________ *Ti, kteří o tomto pochybují, mohou si vybrat z celé řady knih napsaných vědci a lékaři, kteří v tomto oboru pracovali a kteří prokázali, že pojídání masa není pro výživu člověka nezbytné. Nechť nenaslouchají těm staromódním lékařům, kteří obhajují nezbytnost pojídání masa jenom proto, že to tak bylo doporučováno odedávna jejich předchůdci a jimi samými; obhajují svůj názor s velkou tvdošíjností a nevůlí, tak jak je obhajováno všechno, co je staré a tradiční. - L. Tolstoj
Přemysl Pitter: Výzva (nejen) křesťanům
Pokud bude člověk zabíjet zvířata, budou se i lidé navzájem zabíjet. Pythagoras Nemohu sice docílit, aby všichni lidé nezabíjeli a nejedli maso zvířat, ale mohu alespoň zmírnit a umenšit jejich utrpení a smrt a zříci se sám pojídání jejich umučených a zabitých těl. Nemohu-li učiniti všecko, mohu učinit alespoň tolik, kolik právě mohu. A co mohu, to i musím. Nejím masa netoliko že mně škodí, ale proto, že ubližuji živému, cítícímu tvoru. Radikální pacifisté zavrhují ozbrojené násilí vůči lidem, ale sami se hojně dopouštějí „ozbrojeného“ násilí vůči svým menším bratřím ze světa zvířat. Toto násilí se mi zdá o to horší, že se provádí na tvorech slabších nežli je člověk, tvorech, kteří se nemohou bránit. Není to pouze důvod zdravotní, který nutí myslící lidi k vegetarismu, ale hlavně soucit a láska, úcta k životu, na nějž člověk nemá práva, aby jej úmyslně ničil. Všichni, kdo znají a respektují boží zákon „Nezabiješ“, měli by jej rozšířit i na ty, kdo člověku obětavě slouží a s ním všecky bědy snášejí. Na útrapách zvířecích tvorů a jejich mučednické smrti nenesou vinu jen ti, kdo ze řemesla je odpravují, nýbrž i ti, kdo pojídáním jejich těl zavdávají k tomu příčinu. Zdá se mi, že jen ten má opravdový soucit s člověkem, kdo jej má i se zvířetem. (Hýčkání a mazlení nenazývám soucitem.) Nechci říci, že vegetariáni jsou lepšími lidmi nežli masojedci, ale jestliže jsou pacifisty, pak jejich pacifismus je hlubší a opravdovější. Totéž platí obráceně o vegetarismu, jenž bez opravdového pacifismu skutečným vegetarismem není. Kdo se zříká požitku masa, současně ale chová v sobě touhu po něm, je špatný a nejistý vegetarián. Nesoulad mezi jeho jednáním a myšlením je na škodu jeho stavu a přivede ho dříve nebo později zpět k masu. Vegetarismus jako askese je chybná cesta. Kdo pociťuje zdržování masitých pokrmů jako oběť, učiní lépe, když zatím pojídání masa bude částečně omezovati a dá si na čas pro pozvolné zjemňování chuti a citu. Pravý vegetarián nepociťuje zdrženlivost od pojídání zvířecích mrtvol jako oběť nebo askezi, nýbrž jako radostnou vnitřní nutnost. … ____________________________________________________________________________ Tento text je převzat z článku Přemysl Pitter – Vegetarián a ochránce zvířat (HOVORY – Sborník nadačního fondu Přemysla Pittera a Olgy Fierzové, č.11, 2006), který napsal Jan Šťastný, předseda České vegetariánské společnosti.
Omylem je tvrzení, že vegetariáni ideoví jsou nedůslední, protože i když nezabíjejí zvířata, ničí rostliny, které jsou též bytosti živé. Je zřejmý rozdíl mezi zabitím krávy a „zabitím“ květáku. … Utrpení šiškami krmené husy, nebo předtuchou smrti pronásledované a zařezávané dobytče nelze stavět v rovnici k strouhání mrkve, nebo mlácení obilí či česání ovoce. Ovšem, v obou případech se ničí život, ale tam je ničení provázeno velikým utrpením tvorů, kterého vegetariáni nechtějí být příčinou. … (a) co se zvířaty nebudou-li se jíst? Odpověď je snadná, nebudou se pěstovat. Za to se bude pěstovat více zeleniny, plodin, ovoce. A z bývalých řezníků se stanou výrobci zdravých živin. Máte pravdu, vytýkáte-li nemožnost důsledného vegetarismu za dosavadních poměrů mravních a sociálních. Ale řekněte mi, v čem vůbec můžeme být do krajnosti důslední? A přece neustále se o to pokoušíme, celým životem usilujeme o přiblížení se k těm nejvyšším ideálům, jak nám je Kristus a jiní velicí učitelé lidstva vytýčili. V tomto neustálém přibližování se, byť leckdy nedokonalém, ale přecejen toužebném úsilí spočívá celý smysl, radost a krása našeho života. Nemohu-li učiniti všecko, mohu učinit alespoň tolik, kolik právě mohu. A co mohu, to i musím. Převedeno na otázku vegetarismu, značí to: nemohu sice docíliti, aby všichni lidé nezabíjeli a nejedli masa, ba sám nucen jsem i leccos používati, co spojeno je s utrpením i smrtí těchto ubohých spolutvorů ......, ale mohu alespoň zmírniti a umenšiti jejich utrpení a smrt a zříci se sám pojídání jejich umučených a zabitých těl. Jako odměny dostane se mi i velikého daru od matky Přírody – zdraví. Neboť že maso je jedem, kterým zvolna lidstvo se hubí, to počíná i exaktní lékařská věda nahlížeti. Vegetářství samo o sobě nedává ještě cejch dokonalosti. Ale ti dobří nevegetariáni by byli ještě lepšími lidmi, kdyby byli vegetariány, protože vegetarismus znamená vyšší, láskyplnější, čistší a zdravější způsob života a hlubší myšlení.
James Rachels: Základní argument pro vegetariánství
Jak bychom vůbec mohli v noci spát při vědomí, že náš bližní, člověk nebo zvíře, nevýslovně trpí, aniž bychom učinili vše, co je v našich silách, jeho utrpení zmírnit. Jeffrey M. Masson Hlavní důvod pro moje rozhodnutí stát se vegetariánem je tak jednoduchý, že nevyžaduje žádné dlouhé vysvětlování. Je založen na principu, který říká, že je nesprávné působit druhému bolest, pokud k tomu není dostatečně vážný důvod (např. záchrana života, nutný chirurgický zákrok). Druhým argumentem je skutečnost, že soudobý systém výroby masa je zdrojem nezměrného utrpení zvířat. Ač maso poskytuje tělu potřebnou výživu, samo o sobě k udržení života a zdraví zdaleka není potřebné; můžeme se totiž stejně dobře vyživovat bez masa. Nicméně většina lidí maso pojídá, a to proto, že maso jim prostě chutná. Základní otázkou tedy je, zda požitek z pojídání masa je dostatečným ospravedlněním utrpení, kterému jsou zvířata vystavena. Zdá se, že nikoliv – měli bychom tudíž přestat produkty založené na utrpení ostatních tvorů užívat. Toto je základní argument, na kterém by se lidé jakéhokoliv morálního či politického zaměření mohli shodnout a měl by být naprosto přijatelný pro každého slušného člověka, ať je jeho či její názor na ostatní společenské problémy jakýkoliv. Je-li tento základní argument tak jednoduchý a samozřejmý, proč tedy není všeobecně přijímán? Proč se každý, jemuž byl tento argument předložen, nestane vegetariánem? Mnozí lidé se samozřejmě vegetariány stali, většina však nikoliv. Částečné vysvětlení by mohlo být, že pro většinu lidí je přirozené nepřijmout argumenty, které vyžadují změnu v jejich chování, a zůstávají hluší dokonce i k etickým výzvám – a to zvláště tehdy, kdy i ostatní jsou k takovým výzvám lhostejní. Dokonce i mnozí moji kolegové, kteří se profesionálně zabývají filozofií, kognitivní vědou, psychologií či biologií, zůstávají vůči tomuto argumentu chladní a pokládají jej za nedostatečně přesvědčivý. Proč tomu tak je? Když každý z nich odsuzuje krutost, není to dostatečný důvod k tomu, aby systém, který je tak nespravedlivý a krutý, nepodporovali? ____________________________________________________________________________ James Rachels (†2003), profesor filozofie na University of Alabama v Birminghamu, je autorem knih Created from Animals: The Moral Implications of Darwinism (Stvořeni ze zvířat: Morální důsledky darwinismu), Can Ethics Provide Answers? (Může etika poskytnout odpovědi?) a The Elements of Moral Philosophy (Základy morální filozofie). Tento článek je převzat z knihy Food for Thought: The Debate Over Eating Meat (Potrava k zamyšlení: rozprava o pojídání masa), kterou z příspěvků významných etických filozofů sestavil Steve F. Sapontzis (Prometheus Books, 2004).
Ve snaze nalézt opodstatnění základního argumentu, musíme si položit tu nejdůležitější otázku: jaké máme důkazy o tom, zda vůbec a do jaké míry jsou zvířata schopna pociťovat bolest? Jeremy Bentham, známý anglický filozof 18. století, vyjádřil své přesvědčení v jedné větě takto: „Otázkou není, zda dokážou myslet, ani zda dokážou mluvit, ale zda jsou schopna trpět!“ Zvažujeme-li, zda je nesprávné či špatné nakládat s dobytkem, vepři a ostatními zvířaty způsobem, který je v dnešním systému velkofarem běžný, pak základní otázkou není, do jaké míry je rozum těchto tvorů vyvinutý a jak dokonalé je jejich myšlení. To nejdůležitější je, jak Bentham řekl, zda tito tvorové jsou schopni trpět. Co nám k tomu říká věda? Mechanizmy umožňující pociťovat bolest zatím nejsou zcela známé. U člověka víme, že neurony specializované na bolestivé podněty („nociceptory“) jsou částí centrálního nervového systému a že jimi získané signály jsou dále zpracovávány v mozku. Součástí tohoto systému jsou též endogenní (tj. vlastním tělem produkované) endorfiny, které kromě jiných funkcí mají schopnost zmírňovat bolest. Otázka, zda určitá zvířata jsou schopna vnímat bolest a do jaké míry, je velmi důležitá a nelze na ni odpovědět na základě pouhých dohadů či úvah „zdravého rozumu“; jenom kompletní vědecké výsledky, které zatím nemáme, nám mohou poskytnout definitivní odpověď. Přesto však na základě dosavadních znalostí můžeme činit dostatečně věrohodné závěry o tom, zda mimolidská stvoření mají schopnost trpět a pociťovat bolest. Chceme-li vědět, zda je rozumné předpokládat, že určitý druh zvířat má schopnost pociťovat bolest, můžeme si položit několik otázek: Má dané zvíře nociceptory? Jsou tyto částí nervového systému? Jak tento systém reaguje na signály těchto receptorů? Jsou přítomny též endorfiny? Tímto způsobem získané informace, spolu se znalostmi o chování zvířete ve stresových situacích, jsou zatím tím nejlepším důkazem toho, zda zvíře má či nemá schopnost pociťovat bolest. Na základě dosavadních experimentálních nálezů je možno s velkou jistotou uzavřít, že hranice mezi zvířaty, která cítí bolest a těmi, která bolest nepociťují, leží (přibližně) mezi obratlovci a zvířaty bezobratlými.* Vědecké poznání se v této oblasti rychle rozšiřuje a dá se očekávat, že druhů zvířat schopných pociťovat bolest bude přibývat, nikoliv naopak. Schopnost vnímat bolest je jedním z nejprimitivnějších systémů u zvířat – neurony specializované na bolestivé podněty byly nedávno nalezeny u překvapivě velkého počtu živočichů, včetně ryb a dokonce i u pijavek a hlemýžďů. Ač mnohé zbývá k plnému porozumění mechanismů zprostředkujících vnímání bolesti u zvířat, z doposud získaných dat je zřejmé, že přinejmenším všichni savci a též převážná většina obratlovců (slepice a dle nedávných výzkumů i ryby) vnímají bolest podobně jako člověk. Dosavadní práce přinášejí dostatek přesvědčivých důkazů o tom, že dobytek, vepři a ostatní zemědělská zvířata cítí bolest; výsledky zkoumání jejich nervového systému, mozku, chování při stresových situacích a vývojová příbuznost s člověkem vedou k závěru, že způsob, jakým s těmito tvory zacházíme v dnešních velkochovech a na jatkách je neospravedlnitelný a že soudobý způsob chovu hospodářských zvířat, jejich přepravy a mechanizovaného zabíjení na jatkách představuje jeden z největších zdrojů utrpení na světě. Stejně neospravedlnitelné je tudíž požívání nejen masa, ale i mléka, vajec a ostatních produktů z těchto zvířat získaných. Kdyby další výzkum prokázal neplatnost tohoto tvrzení, byl by to jeden z nejpřekvapivějších objevů v dějinách vědy. ____________________________________________________________________________ *Z toho vyplývá, že všechna hospodářská zvířata dnes běžně používaná pro potravu lidí (tedy včetně slepic a ryb) pociťují bolest a mají schopnost trpět, a to tělesně i psychicky. Pochybnost o schopnosti vnímat bolest zůstává u bezobratlých živočichů jako jsou krevety a podobní mořští živočichové.
Andrew Linzey: Vegetariánství jako ideál nenásilí
Lidé často říkají, že člověk vždycky jedl zvířata, jako by to bylo oprávněním v tomto zvyku pokračovat. Dle této logiky bychom neměli být proti zabíjení člověka člověkem, neboť se tak též děje odjakživa. Isaac Bashevis Singer Ze všech etických problémů teologie, týkajících se zvířat, má vegetariánství pravděpodobně tu nejsilnější biblickou podporu. I ten základní požadavek Bible nepůsobit utrpení ostatním cítícím bytostem, kdykoliv je to možné, činí zabíjení zvířat pro pouhé požitkářství nepřijatelným. I když požívání masa je v Bibli posléze povoleno (Genesis 9,1-4), a to jako zvláštní ústupek lidem pro jejich hříšnost, zůstává otázkou, zda je ve své podstatě ospravedlnitelné. Zabíjení zvířat pro potravu lidí se jeví jako nezbytné ve světě, tak jak jej dnes známe – ve světě plném násilí a lidské zkaženosti. Toto uspořádání světa však není ono, které Bůh měl původně v plánu. I když dnes zabíjíme zvířata, a to i v případě nevyhnutelné nutnosti, musíme mít na paměti, že životy, které ostatním odnímáme nepatří nám a že za ně odpovídáme Bohu. Boží království a jeho prvotní plán však nakonec převládnou. Ať jsou dnešní poměry jakékoliv, jednoho dne všechno stvoření, lidé i zvířata, budou žít v míru. Jak Anthony Phillips* kdysi napsal: „Zatímco Starý zákon uznává, že toto není ideální svět a činí ústupky do příchodu mesiášského království, je povinností člověka, aby měl životy zvířat v největší úctě.“ Biblická vyprávění, co se zabíjení zvířat pro potravu týče, se vyznačují nejenom zřetelnou vnitřní jednotou, ale jsou též důležité pro současnou diskusi týkající se práv zvířat a vegetariánství. Jsou tu v podstatě tři etické aspekty, které musíme mít na zřeteli. První, co je nutno zdůraznit, je to, že biblická vyprávění nijak nezlehčují závažnost zabíjení zvířat. V naší vysoce industrializované společnosti pokládáme zvířata, a to zejména zvířata hospodářská, za nic víc než stroje zajišťující naši potravu, a za pouhé zboží, které je určeno ke koupi či prodeji. ______________________________________________________________________________ Tento oddíl je částí kapitoly „Vegetariánství jako biblický ideál” z knihy Animal Theology (Teologie zvířat), vydané ve Spojených státech (University of Illinois Press, 1995). *Anthony Phillips: Respect for Life in the Old Testament (Úcta k životu dle Starého zákona).
Toto pomyslné institucionální právo je v rozporu s milosrdenstvím dle Boží úmluvy. První kniha Mojžíšova výslovně mluví o tom, že zvíře je obdařeno „dechem života“. Tento život je darem od Boha, nepatří člověku a může být zmařen jen s největší zdrženlivostí a s vědomím, že zvíře je dílem Božích rukou. Ti, kteří by chtěli zvíře užít s lehkovážností nebo bez úcty k jejich Bohem dané hodnotě, stěží k takovému jednání najdou biblickou oporu. Karl Barth se k tomu zřetelně vyjádřil takto: „Kdo jsi, člověče, že si děláš takový nárok, jen abys zachoval, podpořil, obohatil a zkrášlil svůj vlastní život? Co je to ve tvém životě, že se cítíš oprávněn použít tak násilný krok jen ve svůj vlastní prospěch? Nelze jinak, než si připomenout všechny ty zvrácenosti, kterým zvířata byla v průběhu dějin podrobena, jakož i provinění, které spočívá nikoliv ve zvířeti, ale v člověku samém.“* Druhou připomínkou je, že v Bibli nenajdeme žádné ospravedlnění pro tvrzení, že zabíjení pochází z Boží vůle. Boží vůle je pro pokoj. Musíme být pamětlivi toho, že i když je v Genesis 9. kapitole dáno člověku povolení zabíjet, že Bohem darovaný život nesmí být zpronevěřen a že za každý život zvířeti odebraný musí člověk složit účty. Můžeme se tedy ptát: Jak dlouho bude toto Boží povolení trvat? Karl Barth k tomu píše: „Je nejenom pochopitelné, ale je nezbytné, aby zabíjení pro potravu bylo provázeno radikálním protestem proti jeho pokračování.“ A uzavírá: vegetariánství, které tímto směrem jde, představuje předjímání onoho pokojného času dle Izajáše 11 („Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, ...“) a Římanům 8 ( „… utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena. Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů.“), ve který doufáme.“ A to třetí, co bych rád zdůraznil je, že ti, kteří chtějí přijmout vegetariánství nebo vegánský** způsob života, mají pro toto rozhodnutí silnou podporu v Bibli. Bibličtí vegetariáni neříkají „Zabíjení zvířat nikdy nebylo ospravedlnitelné“, ale říkají „V nynější době není nezbytné zabíjet zvířata pro potravu, tak jak se o tom dříve smýšlelo.“ Biblická podpora vegetariánství nespočívá ve tvrzení, že zabíjení nikdy nebylo Bohem povoleno, ale spíše v tom, že zabíjení je vždycky těžkým přestupkem. Když musíme zabít, abychom mohli přežít, pak tak můžeme učinit; když však můžeme žít bez zabíjení, pak musíme svůj způsob života změnit. Je nadmíru důležité si uvědomit sílu tohoto argumentu. V dávných dobách mnozí lidé – nepochybně i pisatelé Bible – měli za to, že zabíjení zvířat je pro udržení života nezbytné. Jak jsem však již dříve uvedl, nyní víme, že k udržení dobrého zdraví je bezmasá strava naprosto dostačující, a to hlavně u lidí, kteří žijí v bohatších západních zemích. Takto tomu bylo v minulosti jen málokdy rozuměno; všeobecně platil názor, že k dobrému životu je požívání masa nezbytné. Ti, kteří přijmou vegetariánství za svůj životní styl tak mohou učinit s vědomím, že žijí blíž k onomu biblickému ideálu pokoje než ti, kteří v pojídáni masa pokračují. Tento aspekt nesmí být zlehčován. V mnoha ohledech je těžké říct, jak člověk může žít opravdu pokojný život ve světě postiženém násilím, chamtivostí a honbou za materiálními hodnotami. Zvolit vegetariánský způsob života znamená vykročit vstříc životu v pokoji a míru s ostatním stvořením. Znamená jeden krok ke snížení institucionálního zabíjení v dnešním světě a k dosažení přislíbeného království pokoje. _______________________________________________________________________________ *Karl Barth: Církevní dogmatika (sv.III, Nauka o stvoření), kde Barth mluví o odpovědnosti k životu zvířat. **Vegan se zříká všech produktů odvozených ze zvířat. Ze stravy vylučuje maso (včetně ryb), mléko, mléčné výrobky a vejce a ke svému ošacení nepoužívá kožešin ani výrobků z kůže.
Peter Singer: Vegetariánství jako forma protestu Spravedlivý a dobrý člověk miluje zvířata, která mu slouží, a stará se o ně, a to nikoliv pro svůj vlastní prospěch, ale především z principu spravedlnosti. Je-li vůči nim krutý, pak přestupuje zákon, který Bůh vepsal v jeho srdce. A zabije-li některé ze zvířat pouze pro své vlastní potěšení, pak jedná nespravedlivě a bude mu odplaceno stejnou měrou. Lady Anne Conway (1631-1679)
Většina z nás, a to zvláště těch, kteří žijí ve městech a předměstích velkých měst, má ten nejužší kontakt se zvířaty při jídle: když je pojídáme. Tento jednoduchý fakt je zásadní k porozumění našeho poměru k ostatním živým tvorům a zároveň je klíčem k tomu, co každý z nás může pro změnu vztahu ke zvířatům udělat. Užívání a zneužívání zvířat chovaných pro potravu lidí zdaleka převyšuje, přinejmenším co se jejich počtu týče, všechny ostatní druhy týrání živých tvorů. Jen ve Spojených státech je více než 100 milionů krav, vepřů a ovcí poraženo každý rok; a co se drůbeže týče, jedná se o závratných 5 miliard.* (To znamená, že zhruba 8 tisíc kusů drůbeže – převážně slepic – bude zabito, než přečtete tuto stránku.**) Je to právě tady, u našeho jídelního stolu, v blízkém supermarketu či řeznictví, kde přicházíme do kontaktu s nejrozsáhlejším vykořisťováním ostatních tvorů, jaké kdy v dějinách existovalo. __________________________________________________________________________________ Peter Singer (*1946), pravděpodobně nejznámější a nejvlivnější současný bioetický filozof, se narodil v Austrálii, studoval na University of Melbourne a v Anglii na University of Oxford. Od roku 1999 je profesorem bioetiky na Princeton University ve státě New Jersey. Je autorem řady knih, z nichž nejznámější je Animal Liberation (Osvobození zvířat), která vyšla v češtině roku 2001 v nakladatelství Práh; z ostatních je nutno zmínit Practical Ethics (Etika v praxi), How Are We to Live? (Jak máme žít), Writing on an Ethical Life (Pojednání o etickém životě) a One World (Jeden svět). Kniha Osvobození zvířat, popisující utrpení zvířat v mnoha odvětvích lidského konání a nespravedlnost „druhové nadřazenosti“, je pokládána za dílo, které podnítilo celosvětové hnutí za práva zvířat a přivedlo miliony lidí na světě k vegetariánství. Zde uvedený článek prof. Singera je převzat z dříve jmenované knihy Food for Thought, jejímž editorem je Steve F. Sapontzis (Prometheus Books, 2004). *Zde Singer uvádí data z konce osmdesátých let minulého století; od té doby se počet poražených krav a vepřů zvýšil na víc než 150 milionů ročně, v případě drůbeže téměř na 10 miliard. **Tento počet je dnes daleko vyšší. Přibližně 17 tisíc slepic je v USA zabito během jedné minuty, při provozu 24 hodin denně (v České republice zhruba 300 slepic za minutu).
Týrání živých tvorů, které je nezbytnou součástí přípravy našich pokrmů, všeobecně přehlížíme. Nákup pokrmů v obchodě či restauraci je pouze vyvrcholením dlouhého procesu, z něhož všechno kromě konečného výrobku je delikátně skryto před zraky spotřebitelů. Převážná většina lidí má stále ještě před očima obraz hospodářství coby příjemného, takřka idylického místa, v němž zvířata volně pobíhají po dvoře, pasou se na loukách a je o ně dobře a starostlivě pečováno. Nic není vzdáleno skutečnosti než tyto uklidňující představy. Hospodaření již dávno není v rukou vesnického lidu; během posledních padesáti let obří společnosti a doslova pásová výroba a „zpracování“ živých tvorů přeměnily zemědělství v agrobyznys a život nespočetných milionů citlivých, bolest vnímajících a inteligentních bytostí v nekonečné utrpení.* Jak napsal Bart Gruzalski, bývalý profesor na Northeastern University v Bostonu, který od newyorské tragédie v září roku 2001 přednáší o nenásilí na univerzitách po celých Spojených státech, „krutost a surovost jsou charakteristické znaky soudobého systému továrních velkofarem, v nichž jsou hospodářská zvířata nacpaná do těsných stání a klecí, kde si stěží mohou lehnout, otočit se nebo se jen pohnout; kde je jim znemožněn jakýkoliv vrozený instinkt, kde mláďata, někdy již v den narození, jsou odloučena od svých matek, kde zvířata nikdy nepoznají, co je čerstvý vzduch, vánek či modrá obloha, a dohnána doslova k šílenství z nemožnosti pohybu napadají a dokonce pojídají jeden druhého. K tomu všemu surovosti dělníků, kopání a mlácení vším možným – biči, řetězy, lopatami a železnými trubkami; často je umlátí k smrti. A nakonec ty nevyslovitelné krutosti mechanizovaného zabíjení, při němž nespočetné tisíce tvorů jsou zaživa rozřezávány, vhazovány do vroucí vody a stahovány z kůže. Po tom všem zákazníci dostanou maso úhledně zabalené, a nepřijde jim vůbec na mysl, jakými hrůzami zvířata musela projít – když všechno to násilí je před nimi ukryto, pak je snadné prohlašovat, že pojídání masa je morálně přijatelné. Když zástupci masného průmyslu nabádají své vlastní pracovníky, aby zapoměli na to, že zvířata jsou cítící tvorové, když dělníci vidí ve zvířatech pouhé stroje a zákazník je udržován v přesvědčení, že vše je v pořádku a jak to má být, pak zde máme ten nejlepší příklad institucionálního násilí a popírání skutečnosti.“ Když dobře porozumíme tomu, co celý tento systém pro hospodářská zvířata znamená, pak je čas se zeptat: Co pro to můžeme udělat? Je tu jedna věc, kterou můžeme udělat; něco, co je nanejvýš důležité a co dává smysl vší naší práci pro zvířata: to jest, že vezmeme odpovědnost za své vlastní životy a v co největší míře je oprostíme od krutosti. A tím prvním krokem bude, že zvířata přestaneme jíst. Mnozí lidé, kteří krutost vůči zvířatům odsuzují, onu hranici, kterou vegetariánství představuje, nepřekročí. Jsou to ti, o nichž již v osmnáctém století bylo napsáno: „Oni soucítí, ale předměty svého soucitu pojídají.“ Přísně logicky vzato není žádný rozpor v tom, když člověk má zájem o zvířata nejen na základě soucitu, ale i labužnictví. Je-li člověk proti tomu, aby se zvířatům působilo utrpení, a zároveň souhlasí s bezbolestným jejich zabíjením, pak je možné pojídat zvířata, která prožila život bez jakéhokoliv utrpení a byla vmžiku a bezbolestně zabita (dnes nemožný požadavek). Prakticky a psychologicky je však nemožné být důsledný ve svém zájmu o blaho zvířat a přitom je pojídat. ____________________________________________________________________________ *Důležité informace o chovu a osudu hospodářských zvířat v České republice lze získat na internetové stránce organizace Ochránci hospodářských zvířat (www.ohz.cz). Tato organizace poskytuje četné informační materiály, včetně osmistránkové brožury Jak nejlépe můžeme pomoci zvířatům, v níž jsou krátce a přehledně popsány podmínky „chovu“ hospodářských zvířat v České republice.
Jestliže můžeme život druhého tvora zmařit pro pouhé uspokojení chuťových buněk a zálibu v určitém druhu jídla, pak onen tvor není pro nás ničím víc než prostředkem k našemu vlastnímu účelu. Zanedlouho pak budeme mít vepře, dobytek a slepice za pouhé věci k volnému použití, ať je náš soucit se zvířaty jakkoliv velký. Naše návyky, co se jídla týče, jsou silně zakořeněné a nesnadno se mění. V důsledku toho se snažíme sami sebe přesvědčit, že náš zájem o zvířata a soucit s nimi od nás nevyžaduje, abychom je přestali jíst. Žádný člověk, který běžně zvířata pojídá, není natolik nezaujatý a upřímný, aby přiznal, že zvíře, které pojídá, bylo chováno za podmínek, které způsobují utrpení. Je prakticky nemožné chovat zvířata pro potravu ve velkém, tak jak je tomu dnes, a zároveň je nevystavovat nezměrnému utrpení. I na tradičních malých hospodářstvích, natož pak v dnešních velkochovech, jsou zvířata vystavena velmi bolestivým zákrokům a psychickému strádání – kastrace a značkování prováděné bez umrtvení, odloučení matek od jejich mláďat, naprosté narušení jejich společenských vazeb, častá bolestivá a neléčená zranění a vážné choroby, nekonečná přeprava na jatka v extrémních teplotách a při velkém nahromadění zvířat v přepravních kamionech, a nakonec porážka sama. Je nemožné si představit, že by zvířata v takových podmínkách netrpěla. Snad jen při chovu v malém měřítku (a při zavedení přísných humánních zákonů a jejich dodržování) by bylo možné utrpení zvířat poněkud zmírnit; v tom případě bychom však masem takto získaným zdaleka nenasytili dnešní obrovské množství lidí ve městech. Navíc by bylo neúměrně dražší než maso získané ze zvířat chovaných v dnešních gigantických velkovýkrmnách – nehledě k tomu, že sám chov hospodářských zvířat je velice drahý a neefektivní způsob získávání bílkovin. Maso ze zvířat chovaných a poražených v opravdu humánních podmínkách by bylo více méně pochoutkou, kterou by si mohli dopřát pouze boháči. Toto všechno je však zcela nepodstatné, pokud jde o etiku naší každodenní stravy. Ať již jsou teoretické možnosti chovu hospodářských zvířat jakékoliv, skutečnost je taková, že maso (a ostatní produkty jako je mléko a vejce) pochází ze zvířat, s nimiž bylo během chovu zacházeno jako s pouhými výrobními prostředky. Je tedy nesprávné se ptát: Je vůbec kdy přípustné pojídat maso? ale: Je správné takové maso pojídat? Myslím, že ti, kteří se staví proti zabíjení zvířat a ti, kteří odmítají působit druhému tvoru utrpení musí v tomto být zajedno a musí dát stejnou, a to zápornou odpověď. Stát se vegetariánem není pouhým symbolickým gestem. Ani není snahou se izolovat od ohavností světa, být „čistý, bez poskvrny“ a bez pocitu odpovědnosti za všechnu tu krutost a krveprolití kolem. Stát se vegetariánem je nanejvýš praktický a vysoce účinný krok, jaký člověk může udělat, aby nebyl příčinou utrpení ostatních tvorů a jejich zabíjení. Předpokládejme jen na chvilku, že je to jenom utrpení, nikoliv zabíjení, které odsuzujeme. Jak vůbec můžeme zamezit používání těch krutých metod intenzivního chovu hospodářských zvířat, které jsem zde právě popsal? Pokud budou lidé ochotni kupovat produkty intenzivního hospodaření, běžné způsoby protestu a politická jednání nikdy nedocílí nějaké významné reformy. To neznamená, že protesty a politická jednání jsou k ničemu a že bychom od nich měli upustit. Naopak, jsou nezbytnou částí velkého zápasu o změnu našeho chování vůči zvířatům. ….. Lidé, kteří vydělávají na vykořisťování nezměrného počtu zvířat nepotřebují náš souhlas. Potřebují naše peníze. Nákup
mrtvol zvířat, která „vypěstují“, je tím jediným, co od nás potřebují (tím druhým jsou v mnoha zemích velké vládní dotace). Budou dále používat krutých intenzivních metod tak dlouho, dokud budou moct prodat to, co těmito metodami vyprodukovali; budou mít zdroje potřebné k tomu, aby jakékoliv reformy s pomocí politiků potlačili; a budou se hájit proti jakékoliv kritice tvzením, že pouze poskytují veřejnosti to, co od nich lidé žádají. Proto je tolik zapotřebí, aby každý z nás přestal kupovat výrobky soudobého systému hospodaření a zneužívání zvířat – a to i ti, kteří jsou přesvědčeni, že není špatné pojídat zvířata, která měla dobrý život a zemřela bez bolesti. Pro většinu vegetariánů je tento bojkot jednou provždy daný; jakmile se jednou zbaví zvyku pojídat maso, je pro ně nemyslitelné nadále podporovat zabíjení zvířat pro pouhé uspokojení svých chuťových žádostí. Morální povinnost bojkotovat maso nabízené v dnešních supermarketech a řeznictvích je stejně tak nevyhnutelná pro ty, kteří odmítají působit utrpení ostatním tvorům, ale nejsou proti samotnému zabíjení. Pokud se nerozhodneme bojkotovat maso, stejně tak jako všechny ostatní produkty továrních velkofarem, pak každý z nás se bude nadále podílet na udržení, prosperitě a rozvoji továrního hospodaření a všech těch krutých metod, které tento nelidský systém představuje.
Charles Birch: Co dělat?
Jak můžeme mít opravdový soucit se zvířaty, pokud skutečně nevíme, jak umírají? Křesťané jsou povoláni k tomu, aby byli bližními potřebným, ... aby se stali bližními zvířatům podobně, jako jsme bližními potřebným lidem. V mnoha zemích jsou v každém velkém městě lidé, kteří se takto starají o toulavé kočky a psy, které jejich majitelé opustili. Ovšem pokud vím, žádný městský útulek pro zvířata neprovozuje církev. Proč tomu tak je? Zvířata nemohou za sebe mluvit a obhajovat svá práva. V tomto ohledu je jejich postavení podobné postavení dětí a těch lidí, kteří pro nemohoucnost nejsou schopni svá práva bránit. Dospělí tedy mají zvláštní odpovědnost za děti, za lidi nemohoucí a za zvířata. Ve všech těchto případech jsou na nás kladeny větší nároky, a to právě díky bezmocnosti a zranitelnosti těchto tvorů. Andrew Linzey, anglický aktivista hájící práva zvířat, pro to v kontextu zvířecích práv razí termín „teorie šlechetnosti“. Říká, že jsme povoláni k tomu, abychom zvířatům prokazovali úctu, péči, lásku, šlechetnost a soucit. Argumentovat lze tím, že zrovnoprávnění zvířat vyžaduje z naší strany větší altruismus než jakékoliv jiné hnutí za rovnoprávnost, protože zvířata nejsou schopna pro sebe svobodu požadovat nebo protestovat proti vykořisťování hlasováním, demonstracemi nebo bombami. Židovsko-křesťanská Písma byla používána k ospravedlňování tří základních postojů vůči zvířatům, která se dají shrnout třemi slovy: vykořisťování, správcovství a soucit. V případě vykořisťování je zvířatům přisuzována pouze instrumentální, užitková hodnota. Správcovství sice přidává prvek odpovědnosti, ale stále nepřisuzuje zvířatům nic víc než instrumentální hodnotu. Pouze třetí postoj přisuzuje jednotlivým tvorům vnitřní hodnotu; v posledních stoletích byl však tento postoj v západním křesťanství nejméně dominantní. Jedním z důvodů je to, že křesťané mají sklon interpretovat Písmo antropocentricky a popírat hodnotu a práva jiných než lidských tvorů. Bezpochyby můžeme část z toho přičíst faktu, že nauka o imago Dei byla chápána tak, že jenom lidé jsou stvořeni k obrazu Božímu. Správný význam tohoto učení v teologii stvoření se v průběhu dějin křesťanského myšlení víceméně vytratil. Druhým důvodem neochoty křesťanských církví přijmout odpovědnost za celé stvoření
je jejich primární zájem o chudé a utlačované. Proč by však měl zájem o utlačovaná a trpící zvířata odvést pozornost od přemýšlení nad základními lidskými potřebami chudých a utlačovaných lidí? Měli bychom si připomenout, že humanističtí reformátoři, kteří mluvili nejdůrazněji za zvířata – mezi jinými Voltaire, Wilberforce, Shaftesbury, Bentham, Mill a George Bernard Shaw – byli zároveň předními obhájci lidských práv. Ačkoli mnohé křesťanské církve a teologové nebyli ochotní projevit zájem o všechny žijící tvory a uznat vnitřní hodnotu jiného než lidského života, existují i výjimky. Jednou z nich je hnutí za ekologickou spravedlnost v některých protestantských církvích ve Spojených státech. Světová rada církví měla po více než dvě desetiletí programy v oblasti spravedlivé a ekologicky udržitelné společnosti, i když až dosud výslovně neuznala vnitřní hodnotu zvířat. Mezinárodní organizace pro náboženství a zvířata ve Spojených státech se snaží zahájit dialog s náboženskými komunitami o hodnotě jiného než lidského života a o způsobech snižování utrpení způsobovaného lidmi, a rozvinout náboženský pohled na hodnotu veškerého života. Glaubergské vyznání, ekumenické prohlášení vydané skupinou křesťanských duchovních a laiků z Evropy, připouští vinu a vyjadřuje pocit studu za naše pochybení v péči o zvířata, se kterými sdílíme tento svět. Jeho poslední věta zní: „Jako církev jsme byli hluší ke sténání a dřině našich týraných a vykořisťovaných spolubytostí.“ Sjednocená církev Kristova v USA vydala „Prohlášení křesťanské odpovědnosti vůči zvířatům“, které pojednává o historickém selhání křesťanství, jež nedokázalo vzít v úvahu vztah lidí ke zvířatům a odpovědnost za ně. Na dvaceti stranách rozvíjí jak teologii zájmu o zvířata, tak její praktické důsledky. Křesťanská rada pro blaho zvířat v Londýně pořádá konference a rozpravy o křesťanské odpovědnosti vůči zvířatům. Mezinárodní fond pro blaho zvířat (IFAW) zřídil na Mansfield College v Oxfordu první akademické stipendium pro etické a teologiclé otázky blaha zvířat na světě. Dnes je poměrně málo lidí ochotno stát se vyslanci nového vědomí vůči jiným druhům, které s námi sdílejí zemi. To však vrhá vinu právě na ty, kdo se k tomu zavázali a zvláště na církve, jejichž přesvědčení by je mělo vést tímto směrem. Velkým úspěchem osvícenství bylo vybudování teorie lidských práv, která umožnila obrovské pokroky v sociální spravedlnosti. Velkým úspěchem našich časů by mělo být rozšíření koncepce práv a spravedlnosti na všechny živé tvory, a to nejen v teorii, nýbrž v praxi neantropocentrické etiky zaměřené na život a založené na teologii stvoření. Praktické kroky Jen v samotných Spojených státech skončí na jatkách každý rok více než čtyři miliardy* chovných zvířat, z nichž mnohá se chovají metodami tzv. „klecového“ nebo „intenzivního“ chovu. Většinou jsou tato zvířata chována v budovách, kde nevidí sluneční světlo a někdy ne____________________________________________________________________________ *Tento počet se zřejmě vztahuje na počátek osmdesátých let. Počet hospodářských zvířat obětovaných pro potravu lidí v USA vzrost do konce roku 2009 na téměř 11 miliard - zvýšil se tedy během zhruba 25 let skoro trojnásobně! S tímto nárůstem značně vzrostla i míra utrpení hospodářských zvířat. Z dostupných záznamů, dokumentujících krutosti páchané na těchto zvířatech, lze uzavřít, že podmínky chovu hospodářských zvířat v Evropě se mnoho neliší od podmínek chovu ve Spojených státech; pouze některé z těch nejhorších a nehumánních metod chovu hospodářských zvířat mají být ve státech EU zrušeny do roku 2012. Podrobnější údaje a brožurku Jak nejlépe můžeme pomoci zvířatům, týkající se současného chovu hospodářských zvířat v ČR a naší odpovědnosti za tyto naše bližní, lze též získat od autora tohoto souboru na adrese
[email protected].
mají ani dost místa k otočení. Prakticky všechny z 239 milionů nosnic v USA jsou odsouzeny k životu v malých klecích, ve kterých se nemohou ani otočit, ani protáhnout křídla. Mnoho chovných prasnic je drženo po dobu pěti let ve stáních jen o málo větších, než je jejich tělo. Telata jsou běžně hned po narození odebrána matkám a držena ve stálé izolaci. Stále více se také dojnice přemísťují z pastvin do uzavřených chlévů. Další utrpení je způsobeno tím, jak jsou zvířata přepravována na jatka nebo na trh. Nejkrutější je transport živých zvířat. Například australské ovce se přepravují přes celou zemi do přístavů vzdálených dva tisíce kilometrů od místa chovu. Cesta po silnici může trvat až čtyři a půl dne a během ní jsou ovce tak namačkány, že se nemohou hýbat ani si nemohou lehnout. Ještě více stresující je nakládání na lodě, které je vezou na konečné místo určení na Středním východě nebo v jihovýchodní Asii. Během dlouhé zaoceánské plavby lodí, která veze okolo sto dvacet pět tisíc ovcí, jsou zvířata vystavena prudkým změnám počasí a většinu času si nemohou lehnout. V roce 1994 asi sto tisíc ovcí – dvě procenta z celkového počtu – zahynulo během přepravy v Austrálii, na cestě po moři nebo po příjezdu. V jiné kapitole jsme zmínili případ, kdy v roce 1996 uhynulo na jedné lodi během požáru na otevřeném moři sedmdesát tisíc ovcí. Navzdory veřejným protestům se tento obchod rozvíjí již od roku 1945 a má neobyčejný ekonomický význam: každý rok se z Austrálie na lodích přepraví asi pět a půl milionu živých ovcí a sedm set tisíc kusů živého dobytka do Indonésie, Filipín a Malajsie. Podobné transporty živých zvířat se uskuteční i v jiných částech světa. Tento obchod by mohly zastavit pouze zásahy na úrovni vlády a ty zase závisí na sjednoceném a nepřetržitém protestu veřejnosti. Nakupovat produkty zemědělské velkovýroby znamená podporovat masivní deprivaci zvířat. Ale existují i alternativy. Můžeme se rozhodnout kupovat produkty ze zbývajících malých rodinných farem a vejce z volných chovů slepic, které jsou v supermarketech i jiných obchodech stále více k dostání. Můžeme vyzkoušet způsob stravování, který nemá s utrpením zvířat žádné přímé obchodní vazby. Můžeme podporovat legislativní opatření proti krutým metodám chovu zvířat. A nejpádnější odpovědí je stát se vegetariány. Kromě argumentu utrpení zvířat jsou zde další dobré důvody ke zpochybnění podpory rostoucí spotřeby masa v bohaté části světa. Zásady zdravé výživy by doporučily lidem v bohaté části světa vyšší podíl rostlinné složky ve stravě. Produkce masa je také velmi neekonomickým způsobem výroby jídla. Více než devadesát procent ovsa, kukuřice, žita, ječmene a čiroku , vypěstovaných v USA, je zkrmováno zvířaty. To je obrovské plýtvání, když uvážíme, že jen jedna desetina rostlinných produktů, které zvířata zkonzumují, je přeměněna na maso. Za enormní spotřebou masa se skrývá ještě další ekologické plýtvání. Od roku 1960 bylo ve Střední Americe vykáceno více než dvacet pět procent pralesa., aby se tam, kde dříve rostly stromy, mohl pást dobytek. Po mnoho let se říkalo, že každý hamburger, který se v Americe sní, znamená zničení asi osmi čtverečních metrů pralesa. Zatímco v USA se v poslední době import hovězího masa ze Střední Ameriky snižuje, dobytkářské koncerny v této oblasti pokračují v odlesňování. A v Brazílii chovatelé dobytka stále postupují kupředu a nehledí na mizející flóru a faunu Amazonského pralesa, který je srovnáván se zemí a pálen. Po několika málo letech spásání ztrácí půda svoji úrodnost, pastviny musejí být opuštěny a zarůstají křovím. Prales se již nevrátí.
Jak se lidská populace ve světě neustále zvyšuje, lidé budou muset jíst méně masa a přejít postupně na stravu rostlinnou. Tuto změnu, k níž došlo v rozvojových zemích, bychom měli předjímat. Závěrem Míra utrpení a umírání zvířat v dnešním světě je nesmírná. Mnohokrát je příčinou životní styl lidí. Mnohé z toho, čím lze tento stav odvrátit, jsme již v této kapitole zmínili. Musíme rovněž rozšířit naše životní hodnoty tak, aby zahrnuly všechno živé. Místo antropocentrické etiky se potřebujeme posunout k biocentrické etice nebo k etice zaměřené na život. To znamená starat se o kvalitu života zvířat, která s námi sdílejí naši planetu. Potřebujeme změnit náš životní styl, zejména naše konzumní návyky. Mnoho zastánců práv zvířat volalo po ukončení veškerých pokusů na zvířatech, přijetí vegetariánské stravy a zákazu veškerého využívání zvířat k zábavě. Křesťané mají odpovědnost rozhodnout se, kam se v těchto otázkách milosti a spravedlnosti postaví. Křesťané jsou povoláni k tomu, aby s těmito „nejposlednějšími z našich bratrů a sester“ jednali s respektem a úctou. Nejde jen o čin milosrdenství, ale i spravedlnosti. Jak jsme již zmínili dříve, Pavel v 8. kapitole Listu k Římanům píše, že až dosud celé stvoření sténá v porodních bolestech. Pokračuje dál a říká, že osvobození přírody je přímo spojeno s tím, že se objeví nová rodina Boží, která již zakusila ovoce Ducha. Tato pasáž tedy spojuje vykoupení přírody s vykoupením lidí. Neříká „spas lidi a oni spasí svět“, nýbrž že vykoupené lidstvo má povinnost spasit svět. Tento starý text velice výmluvně promlouvá k naší dnešní době a situaci. Zvířata sténají a my je neslyšíme. Kéž slyšíme, jak k nám volají po milosrdenství a spravedlnosti. ____________________________________________________________________________ Tato kapitola je převzata z dříve zmíněné knihy Život se zvířaty: Společenství božích tvorů, vydané nakladatelstvím Kalich (Praha, 2007). Z anglického originálu Living With the Animals: The Community of God's Creatures (Charles Birch, Lukas Vischer) přeložila Štěpánka Straková.
Tom Regan: Vrozená hodnota všech stvoření
Otevři svá ústa za němého, za právo všech postižených, ústa otevři, suď spravedlivě a zastaň se utištěného a ubožáka. Přísloví 31,8 Obecně se má za to, že lidé – tedy každý z nás – jsou vrozeně cennější než jakékoliv jiné stvoření. Tato představa nachází své opodstatnění v tom, že lidé, narozdíl od ostatních bytostí, jsou duchovně jedineční, protože pouze oni byli stvořeni k obrazu Božímu. Právě tato představa jedinečnosti člověka stvořeného k obrazu Božímu se stala základem naprostého oddělení lidí od milionů ostatních druhů celého stvoření. Na téže představě je též založen názor mnohých křesťanů o nadřazenosti člověka nad ostatními tvory. Nepopírám, že člověk má zvláštní duchovní hodnotu a že tuto hodnotu má proto, že je oním jedinečným obrazem Božím. Můj výklad tohoto názoru však nikterak nepodporuje nadřazenost člověka nad ostatními živočišnými druhy*, ale chápe lidi jako výraz Boží přítomnosti ve všem stvoření. Rozumím tomu tak, že jsme to výslovně my, kteří jsou povoláni k tomu, aby byli Božími zástupci v každodenním dění zde na zemi – tedy že jsme Bohem vyvoleni spravovat tuto zemi s takovou péčí, s jakou byla stvořena. V tomto světle tedy musíme vidět morálně důležitý rozdíl mezi lidskými a všemi ostatními stvořeními. Pouze lidem byla dána nesmírná svoboda a též zodpovědnost být Božími zástupci v celém tvorstvu; tudíž vina padne pouze na nás, jestliže v této tak důležité úloze zklameme. Toto ____________________________________________________________________________ Tom Regan (*1938) je emeritní profesor filozofie na univerzitě North Carolina State University. Profesor Regan je jedním z předních filozofů, kteří zvířatům udělují práva na život bez vykořisťování a utrpení, a to na základě jejich „vrozené hodnoty“. Z četných jeho knih je nejznámější The Case for Animal Rights (O právech zvířat, 1983), v níž uvádí morální a filozofické důvody pro humánní zacházení se zvířaty; následující dvě knihy Animal Rights, Human Wrongs: An Introduction to Moral Philosophy (Práva zvířat a lidská pochybenost: Úvod do filozofie morálky) a Empty Cages: Facing the Challenge of Animal Rights (Prázdné klece: Výzva na základě práv zvířat) jsou souhrnem jeho teorie práv zvířat. Zde je uvedena část jeho kapitoly, která je součástí dříve uvedené knihy Food for Thought (Potrava k zamyšlení). *Regan zde mluví o „druhové nadřazenosti“ (angl. speciesism), dle které jsou práva zvířatům upírána na základě jejich druhové odlišnosti; tedy proto, že zvířata nepřísluší k našemu druhu Homo sapiens.
výsadní postavení dané člověku a jeho morální povinnost laskavé péče o Boží stvoření však neznamená, že všichni lidé, a to jedině oni, mají vrozenou hodnotu nebo že všichni a pouze lidé mají vyšší či dokonalejší vrozenou hodnotu než ostatní tvorové. Ono jedinečné postavení člověka jako Bohem vyvoleného zástupce mezi celým stvořením nijak nebrání tomu, abychom přiznali mimolidským tvorům stejnou vrozenou hodnotu, jakou přiznáváme člověku. Vyprávění o stvoření, tak jak je popsáno v knize Genesis, přijímám s velkou vážností. Přijímám je s vážností, protože věřím, že je tím výchozím bodem, z něhož musí naše duchovní porozumění Božích plánů a naděje pro stvoření vycházet. Je důležité, že Bůh posoudil každou část svého stvoření jako „dobrou“, a to ještě před stvořením člověka, a že člověk byl stvořen ve stejný den jako zvířata. Právě v tomto uspořádání stvoření vidím uznání zásadní spřízněnosti lidí s ostatními zvířaty. Mimolidská stvoření, tedy i ta, která dnes tak krutě využíváme jen pro naše pobavení, sport, lovení a potravu, nebyla stvořena k našemu užitku, ale k účelům, které pro nás navždy zůstanou do jisté míry tajemstvím. Kdyby bývalo bylo v Božím plánu, aby lidé měli zvířata za potravu, pak Bůh měl možnost toto lidem sdělit; co však najdeme ve vyprávění o stvoření je pravý opak. Potravou danou Bohem člověku není maso zvířat, neboť je psáno „dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm.“ Věřím, že tou základní morální a duchovní zvěstí první kapitoly knihy Genesis je, že zvířata nebyla stvořena jako součást všeho tvorstva proto, aby byla lidmi vykořisťována, týrána a pojídána. Bůh od nás žádá, abychom uznali tuto na lidech zcela nezávislou hodnotu zvířat. Zvířata nebyla postavena do tohoto světa k našemu užívání; právě naopak, my lidé jsme do tohoto světa postaveni, abychom je chránili. Vést procítěný, láskyplný a k lidem ohleduplný život je naléhavým a často obtížným úkolem; o co náročnější však je, když rozšíříme okruh naší morální odpovědnosti též na všechna ostatní stvoření! Kde tedy začít, abychom v tomto úkolu obstáli? Je bezesporu mnoho způsobů, které můžeme zvolit; co mne se týče, neznám lepší způsob kde začít než u jídla na mém talíři. Je to právě tady, kde se nám nabízí tak jedinečná příležitost: svobodné rozhodnutí a volba, která je zcela v naší moci a která sama o sobě má velikou moc. Do jaké míry může jednotlivec ovlivnit třeba praktiky Světové banky, odvrátit válečný konflikt, hladomor v jiné části světa, zločinnost či užívání drog? Zla tak velkých rozměrů zůstávají zcela mimo dosah našich nejlepších úmyslů a snah. Nikoliv však jídlo na našem talíři. Když vezmeme v úvahu biografickou a, mohu-li to tak říct, též duchovní spřízněnost, kterou sdílíme s miliardami zvířat zabíjených každoročně pro naši potravu; když se poučíme o skutečně nelidském zacházení s těmito tvory během jejich chovu, nemluvě o jejich strastiplném transportu a doslova hrůzných způsobech jejich zabíjení na jatkách; když máme povědomí o nezměrném ničení přírody a přírodních zdrojů, které má živočišná výroba na svědomí; když poctivě přiznáme, že naše privilegované postavení a způsob stravování založený na pojídání živočišných výrobků jsou příčinou hladu milionů zoufale chudých lidí jinde na světě; když všechno toto víme – pak rozhodnutí vzdát se požívání masa má nezměrnou váhu, a to nejen pro svou spravedlnost a morální hodnotu, ale též pro svou duchovní náplň. Zřeknutí se pojídání ostatních zvířat je jednou z cest, jak znovu navázat onen opravdový vztah k této zemi, který byl částí původního Božího plánu a Jeho nadějí pro stvoření. Je to výraz našeho upřímného rozhodnutí vydat se na cestu zpět do Ráje.
Závěrem
Nikdo z nás nesmí připustit utrpení, za které sám není zodpovědný, má-li možnost mu jakýmkoliv způsobem zabránit. Albert Schweitzer V roce 2000 jsem byl pozván, abych pronesl zahajovací proslov u příležitosti slavnosti Millennial Service for Animal Welfare (Tisíciletí služby zvířatům), kterou pořádala Společnost pro zvířata Anglikánské církve v katedrále v Southwarku. Námětem proslovu, který jsem zvolil, bylo zkoumat, jak daleko Anglikánská církev může jít ve své podpoře a řešení etických problémů týkajících se zvířat a co je třeba udělat pro to, aby se vymanila ze své lhostejnosti, ne-li doslova pohrdání těmito problémy. Ač jsem mluvil k mojí Církvi, navrhovaná řešení se vztahují na všechny ostatní křesťanské církve.
Musíme si položit tuto otázku: Může naše Církev, zakotvená v zákoně a požívající výsadní právo, opravdu mluvit za chudé, slabé, zranitelné a lidi žijící na samém okraji společnosti? A především, může se postavit za ty nejslabší a nejvíce zranitelné ze všech, jmenovitě za všechny ostatní cítící Boží tvory? Ptám se, protože moji nevěřící přátelé pokládají naši práci v ochraně zvířat za ztracenou věc. Říkají, že Anglikánská církev se nikdy nepostaví na obranu zvířat, neboť je příliš svázána s mocnými, obzvláště těmi, kteří z vykořisťování zvířat mají svůj prospěch. Podle nich jen zbytečně ztrácíme čas. Když se církev nepostaví ani za chudé a všelijak osudem postižené lidi, jakou naději mohou mít zvířata? Není skoro žádné známky toho, že by církev vůbec viděla smutný úděl zvířat, natož aby mu porozumněla. Ano, církev dobře rozumí potřebám farmářů a problémům, které na ně doléhají, vidí však též utrpení hospodářských zvířat? Má vůbec představu o tom, co tito tvorové prožívají v systému intenzivního hospodaření – upalování zobáků, kastrace, usekávání ohonů, bateriové klece – abych uvedl jen několik málo příkladů? Církev přijímá s nenuceností utilitární argumenty vědeckého výzkumu, má však povědomí o utrpení, kterému jsou zvířata na celém světě vystavena? Církev plně oceňuje potřeby průmyslu a obchodu, je si však vědoma obětí, které zvířata přinášejí, když je s nimi nakládáno jako s pouhým zbožím – když jsou geneticky pozměňována, patentována, chována za nelidských podmínek, převážena přes velké vzdálenosti, jenom aby skončila hrůznou smrtí na jatkách? Jsme si toho vůbec vědomi dnes, více než kdy předtím, že jsme tato Boží stvoření přeměnili v pouhé stroje na maso? ____________________________________________________________________________ Toto je část závěrečné kapitoly „Cesta k nové církvi pro zvířata“, kterou Rev. Andrew Linzey napsal ve své knize Creatures of the Same God (Stvoření jediného Boha), Lantern Books, 2009.
Postačí několik málo příkladů. Během posledních dvanácti měsíců církevní zastupitelstvo opakovaně pokračovalo, beze studu a přes odpor veřejnosti, v pronájmu církví vlastněné půdy pro účely sportovního lovu a intenzivního farmaření. Celonárodní organizace The National Trust měla alespoň dostatek odvahy ozvat se proti krutostem lovení; nikoliv však církevní zastupitelé. V tomtéž období se jedna anglikánská katedrála rozhodla zlepšit svoje finanční postavení aukcí – na tom samozřejmě není nic špatného, pokud člověk nezjistí, že jednou z cen byl den lovu na lišku s loveckými psy. Též v tu samou dobu bývalý arcibiskup z Canterbury vydal prohlášení, podporující intenzivní chov vepřů.* Dokonce promluvil a hlasoval v Horní sněmovně proti tomu, aby se vepřům povolil o několik málo centimetrů větší prostor s odůvodněním, že by takové opatření „nebylo dobré pro morálku těch, kteří se musí o zvířata starat.“ Myslím, že tyto orgány a jednotlivci nemají ani ponětí o zločinu, kterého se dopustili, a o pohoršení, které svým jednáním vyvolali. Odsouzení ochránců zvířat mohou být někdy tvrdá, ale odsouzení dějin za takové činy bude ještě krutější. Myslím, že církev nemá ani ponětí o tom, jak velkou propast v důvěryhodnosti mezi sebou a ostatní společností vytvořila, a o rozporu mezi Slovem Božím, které hlásá, a svojí bezcitností vůči krutosti. Písmo je o všeobjímající Boží lásce vůči všemu stvoření, tak jak nám to bylo ukázáno v životě, skutcích, sebeobětování a smrti Ježíše Krista. Bůh má starost o každičké živé stvoření, ani jeden vrabec není Jím zapomenut. Kdyby jenom nepatrná část tohoto povědění byla pravdivá, pak by se církev měla vůči zvířatům chovat jinak. Někdy mi lidé řeknou, „Nestarej se o církev, Andrew, ta v dějinách často stála na nesprávné straně. Jen si vzpomeň na otroctví, volební právo žen, hrdelní trest nebo práva dětí. Církev vždycky stála až úplně vzadu. Nakonec se poddá tlaku zvenčí a bude práva zvířat podporovat.“ To mne však nijak nepotěší. Nechci, aby církev zvířata bránila jenom proto, aby se přizpůsobila světskému tlaku; chci, aby sama prohlédla, že její vlastní evangelium vyžaduje postavit se proti krutosti. Co potřebujeme je, aby církve poznaly, že jejich vlastní učení o laskavém a milujícím Bohu od nás vyžaduje chovat se ke zvířatům s respektem a láskou. Velkou výzvou pro církve je vidět to, co již naši předkové viděli: že krutost je neslučitelná s křesťanskou vírou. Jak Humphry Primatt napsal již v roce 1776: Můžeme se hlásit k jakékoliv církvi chceme; krutost znamená bezbožnost. Můžeme se chlubit svým křesťanstvím; krutost je však bezvěrectví. Můžeme se ohánět svou pravověrností; avšak krutost je to nejhorší kacířství. Nebo lidé řeknou: „Nedělej si starosti, Andrew, církev musí pečovat hlavně o lidská stvoření, o problémy lidí, o jejich blaho.“ Tak toto mne též nijak neuspokojí. Bůh je Tvůrcem všech bytostí, nejenom lidských – je v tom cosi modlářského myslet si, že Bůh pečuje jenom o jeden ___________________________________________________________________________ *Skoro všechny březí prasnice jsou takřka po celou dobu jejich života zavřeny v těsných klecích, které jim znemožňují prakticky jakýkoliv pohyb. Je to jedna z mnoha doslova barbarských metod, běžně užívaných při chovu všech hospodářských zvířat v dnešních velkochovech. Natěsnání velkého počtu zvířat do neuvěřitelně malých prostorů v kotcích, klecích a halách je prováděno za účelem získání co nejvyšších zisků. Znemožnění pohybu a přirozeného chování zvířat během jejich chovu způsobuje nezměrné utrpení fyzické i mentální. Dlouhodobé věznění a časté nelidské zacházení s těmito tvory je příčinou vzájemného napadání, četných zranění, kanibalismu a mentálního zhroucení mnohých jedinců, zvláště citlivých a inteligentních tvorů, jako jsou vepři.
druh tvorů mezi miliony, které stvořil. Svět marně hledá představitele církve a teology, kteří by hlásali Boží pravdu – že zájmy lidí nejsou ty jediné, které má Bůh na zřeteli. Všechny bytosti zde na světě nejsou stvořeny pouze pro blaho lidí. Bůh, nikoliv člověk, je mírou všech věcí. A zase říkají: „Andrew, ty mluvíš jako nějaký prorok.“ Jsem vděčný za každé laskavé slovo, většinou je jistě dobře míněno, ale mým zájmem není být prorokem. Co opravdu potřebujeme je prorocká církev! Nejčastěji však slýchávám: „Musíš být trpělivý, Andrew. Církev postupuje pomalu; vezme to čas, nemůžeš očekávat, že celá ta církevní hierarchie najednou zaujme tak radikální postoj.“ To tedy jsem, opravdu jsem již dlouho trpělivý – už víc než třicet let. Existují-li nějaké odměny za trpělivost, pak bych je musel vyhrát všechny. Před lety mi říkali Rozzlobený Mladý Muž. Dnes už mi tak aspoň říkat nemohou; teď už jsem jenom Rozzlobený Starý Muž. A co se té radikálnosti týče, nic není radikálnějšího než křesťanské evangelium. Nic není odvážnějšího než víra, že láska zvítězí nad zlem, že pokoj převládne nad násilím, a že i ti chamtiví, krutí a násilní lidé jednou prohlédnou a budou spaseni. Každý rok dostávám stovky dopisů od lidí hluboce zarmoucených postojem naší církve ke zvířatům. Někteří z nich již církev opustili, jiní se k tomu připravují. Není těžké uhodnout, jaké jsou jejich důvody; když ale všichni, kterým osud zvířat není lhostejný, církev opustí, kde potom církev bude? Bude zhruba tam, kde je dnes, na nesprávné straně! Vždycky v církvi budou osvícení biskupové a představitelé, díky Bohu za ně. Dlouho však čekat nemůžeme, jinak bychom čekali až do Soudného dne. Musíme začít teď! Naším cílem musí být církev, která ve zvířatech vidí své bližní a s nimi soucítí. Jak toho můžeme dosáhnout? Především naléhavě potřebujeme celou novou generaci biblických badatelů, exegetů a interpretů Písma, kteří budou schopni jednotlivé oddíly Bible, kde jsou zvířata a péče o ně zmiňována, interpretovat v novém světle. Mnohé v Písmu neodpovídá dnešním požadavkům práv lidí a zvířat. Avšak na mnoha místech se Bible za zvířata přimlouvá. Byli to pisatelé Bible, kteří přišli s myšlenkou všeobecného království pokoje, kde „vlk bude pobývat s beránkem“ (Izajáš 11,6), nebo původního Božího příkazu vegetariánství (Genesis 1,29-30). Vždyť oni popsali smlouvu mezi Bohem a vším stvořením (Genesis 8,9-10), jakož i smlouvu výhradně se zvířaty, kterou Bůh uzavřel „s polní zvěří a s nebeským ptactvem i se zeměplazy. [Pro ně] vymýtím ze země luk, meč i válku a dám jim uléhat v bezpečí“ (Ozeáš 2,18). Musíme odmítnout lidi, kteří s Biblí v ruce zvířata ubíjejí. Nikde není v Bibli psáno, že zvířata jsou stvořena pouze k užitku lidí, nebo že celá země je pouze pro nás, abychom s ní mohli zacházet jakkoliv chceme. Stejně tak Bible neříká, že Bůh má zájem pouze o lidi. Nesmíme dovolit, aby tak významná kniha sloužila zájmům těch, kteří zvířata zotročují. Bible musí být čtena, studována a zvířatům navrácena. To druhé, co potřebujeme, je teologie zvířat. Naléhavě potřebujeme novou teologii, která by se zastala zvířat a byla jejich hlasem. Nesmíme dopustit, aby práva zvířat byla z křesťanské historie vymazána. Kdo z římských katolíků kdy slyšel o kázání kardinála Newmana* o kristovské nevinnosti zvířat a o jeho názoru, že utrpení uvalené na nevinná zvířata je morálně ____________________________________________________________________________ *Kázání kardinála Newmana je uvedeno v kapitole „Kristovská nevinnost zvířat.“
souměřitelné s utrpením samotného Krista? Kdo z Církve metodistů ví o odsouzení odporných „krvavých sportů“ Johnem Wesleyem* a o jeho učení o nesmrtelnosti zvířat? A kdo ze členů Anglikánské církve ví, že to byl pastor Arthur Broome, kdo založil na světě první společnost na ochranu zvířat proti krutosti, RSPCA, v roce 1824? Kdo zná jméno William Cowherd**, který v roce 1807 založil církev Bible Christian Church, jejíž všichni členové byli vegetariáni? Vždyť se tato církev stala předchůdcem novodobého vegetariánského hnutí v Anglii, které vyvrcholilo v roce 1847 založením první vegetariánské společnosti na světě, The Vegetarian Society, ve městě Manchester. Hnutí za ochranu zvířat má ve své historii jména jedněch z nejvýznamnějších postav křesťanské tradice, jako William Wilberforce, John Wesley, C.S.Lewis – abych zmínil aspoň tři nejznámější. Práce těchto lidí je skoro neznámá, ač dnes konečně dochází k pomalému procitnutí, například v podobě nových knih „tvořivé teologie“. Nejsou to však jenom knihy, kterých je nám třeba; potřebujeme celou novou generaci studentů, ústavů, vědeckých center a akademických pracovníků, kteří by se stali obnoveným „teologickým hlasem“ pro zvířata. Založení nového Oxford Centre for Animal Ethics (Oxfordské cetrum pro etický přístup ke zvířatům) je prvním důležitým krokem v tomto směru. Za třetí potřebujeme nové duchovenstvo. Tím mám na mysli nekompromisní a dokonalé porozumění, že péče o zvířata a zmírnění jejich utrpení je křesťanskou povinností. Frázovitá, vlažná, polovičatá a nedomyšlená církevní prohlášení týkající se zvířat nepostačí. Jestliže církev vezme smíření se všemi tvory opravdu vážně, pak musí především vystoupit proti všemu obchodu a podnikání, které jsou zdrojem utrpení zvířat. Křesťané často mluví tak, jako by pouze lidé byli tím „vyvoleným druhem“. Věřím, že opravdu vyvoleným druhem jsme – a to druhem, který je povolán sloužit, nikoliv panovat. Naším povoláním je využít naší moci ke službě slabým, bezbranným, zranitelným a nevinným, tedy právě těm, kteří nemají žádného zastoupení a sami za sebe promluvit nemohou. To je pro mne to pravé křesťanské poslání, být k službě všem trpícím bytostem. Co tak zoufale potřebujeme je nová generace křesťanů, laiků a kazatelů, pro které křesťanská služba bude znamenat službu nejenom člověku, ale službu všemu stvoření. Samozřejmě musíme mít na zřeteli spasení lidí; velice to potřebujeme. Avšak zvířata též musí být zachráněna, a to od krutého, nenasytného a hříšného člověka. A to je celý nový program pro každou církev a pro každý místní sbor. ____________________________________________________________________________ *John Wesley (1703-1791) byl anglický teolog a zakladatel Církve metodistů. Díky neortodoxnímu výkladu Bible (důraz na křesťanskou prostotu, kázání ve volné přírodě vedená neordinovanými kazateli, práce pro zrušení otroctví a jiných forem sociální nespravedlnosti) byli Metodisté často ve sporu s oficiální Anglikánskou církví. Sám Wesley nakonec zemřel v chudobě – jak jeden z jeho současníků napsal: „ .... zanechal po sobě mnoho knih, ošoupaný talár a Církev metodistů.“ **William Cowherd (1763-1816) byl pastorem Anglikánské církve v anglickém městě Manchester. Je zakladatelem církve Bible Christian Church, jejíž členové dodnes dodržují příkaz vegetariánství jako příklad životního stylu, který není zdrojem utrpení ostatních tvorů.
A konečně potřebujeme liturgii pro zvířata. Tak často jsou liturgie a bohoslužby duchovně chudé, jako by okolní svět s celým svým stvořením neexistoval. Bohoslužba má být oslavou všech živých tvorů; má nás naplnit úctou, obdivem a díkůvzdáním za tento úžasný Boží svět. Obzvláště potřebujeme liturgii, která by byla oslavou života zvířat a která by děkovala za jejich přátelství k lidem, prosila za zmírnění jejich utrpení a připomínala i jejich smrt. Moje kniha Animal Rites (Obřady pro zvířata) je jedním z mnoha pokusů v tomto směru a je pouhým začátkem. Je tady úkol i pro liturgisty, básníky a skladatele duchovních písní, aby i oni pomohli spojit křesťanskou bohoslužbu se světem trpících stvoření a přispěli k vysvobození církve z dnešní duchovní slepoty vůči utrpení těchto našich bližních. Papež Jan Pavel II. v březnu na začátku nového tisíciletí učinil cosi odvážného, dokonce velice hlubokého. Řekl, že lituje. Projevil lítost nad hříchy církve – nad její podporou antisemitismu, jejím odporem proti právům žen a nad pronásledováním a násilím vůči věřícím jiných církví. Pro církev, která činí pokání, je vždycky naděje. Musíme doufat, že představitelé ostatních církví budou následovat jeho příkladu. Nadevše potřebujeme církev, která veřejně projeví lítost nad vlastní slepotou a lhostejností vůči zvířatům, a především nad svojí spoluúčastí na vykořisťování zvířat a krutostech na nich páchaných. Bůh takovou církev potřebuje, a zvířata takovou církev potřebují. Ovšem nic se nestane bez práce mnohých rukou a bez obětí, jakož i přemíry Božího slitování. Začněme toto dílo obnovení a nápravy prostým a symbolickým aktem tichého pokání. Prosím vás, abyste povstali a v tichosti vzpomenuli všech těch zvířat – stovky, tisíce, miliony jich – která zemřela a trpěla v lidských rukách. Bude to krátká, ale historická chvíle. Bude to poprvé, kdy křesťané v kostele stáli a veřejně si připomněli životy a smrt ostatních Božích stvoření.
Bože spravedlnosti, naplň nás hněvem nad samolibostí a bezcitností našeho života. Bože smilování, zbav nás tvrdosti našich srdcí a obnov v nás Ducha milosrdenství. Bože spasení, který vykoupíš každou bytost, a jehož vítězství nad smrtí je nadějí nás všech; před Tebou si připomínáme všechna stvoření, která díky nám trpěla a zemřela, a prosíme o slitování. Bože celého vesmíru, jemuž každičký život je vzácný, sešli na nás svého Ducha a vysvoboď nás ze slepoty našich myslí a tvrdosti našich srdcí, abychom prozřeli a spatřili ve všech Tvých stvořeních naše bližní, s nimiž tvoříme Tvé království. Amen. Andrew Linzey
Dovětek
Ctibor Bezděk: O masojedství
Kdyby mi někdo řekl, že zemřu, nebudu-li jíst maso, i kdyby to bylo na radu lékaře, dal bych přednost smrti. Mahatma Gandhi Mnoho lidí je přesvědčeno, že jen maso dává sílu: proto prý se musí člověk pracující rozhodně živiti masem. Při tom se zapomíná, že většina nás vyšla ze zemědělské vrstvy: když ne otcové, pak dědové většiny nás byli zemědělci anebo aspoň v úzkém vztahu k zemědělství. Každý z nás ví, že naší otcové a dědové byli lidé práce, měli sílu nejen tělesnou, ale i duševní. Vždyť oni byli jádrem národa, který se domohl z poroby postavení vynikajícího. Myslíme-li nyní o sobě, že něco znamenáme, nabyli jsme toho zásluhou svých předků, A ti maso velmi málo jedli. Zámožnější z nich jen v neděli, chudí jen na velké svátky. Jinak se živili po celý rok jen rostlinnou stravou. Vedle toho známe národy, které už od nepamětných dob se živí rostlinnou potravou: Indové a Číňané. Čínský kuli se živí jen rýží, arabský nosič datlemi a výkonnost jejich je taková, že se čínského kuli bojí celý západ, aspoň nepřestává mluvit o žlutém nebezpečí. Každý, kdo byl v Číně, vypravuje o vysoké a pravěké kultuře tohoto podivného národa. Tolstoj se klaněl čínským mudrcům a snažil se seznámit západní svět s jejích moudrostí. Totéž platí o Indech, kteří vykouzlili ty nejpodivuhodnější památky stavitelské, dali vznik dvěma nejstarším a největším náboženstvím, a jejich současným dvěma veleduchům Thakurovi a Gandhimu se kloní celý svět. Je jisté, že lev a tygr mají ohromnou sílu. Ale zrovna tak nelze pochybovat, že ohromnou silou vládne i slon, který vykonává ty nejtěžší práce den jako den, nebo vůl, který klidně a trpělivě oře a vozí i ty nejtěžší náklady po celý svůj život. Ovšem je každému patrný i podstatný rozdíl v projevu síly u masožravců a vlastnostech síly býložravců. Síla tygra je výbušná, tygr přeskočí vysoký plot, drže jalovicí v tlamě, ale pak klidně leží, pokud jej hlad nedonutí k podobnému siláckému výkonu. Slon a vůl sice neumějí nic podobného, oni užívají své sily stejnoměrně a hlavně vytrvale. Úplně bezpodstatná je obava, že vegetariánství by bylo příčinou neobyčejného rozmnožení býložravců, neboť příroda se sama stará o to, aby harmonie nebyla nikde porušena. Dala-li vznik _______________________________________________________________________________ Toto je 3. část kapitoly „Vegetarism – pro a proti“ ze stejnojmenné knihy MUDr. Ctibora Bezděka.
býložravcům, dala jej i dravcům, kteří jsou živým korrektivem oněch, nedopouštějíce nikdy přílišného jích rozmnožení. Je to známá zkušenost, že, objeví-li se někde nápadně mnoho některé zvěře, že za ní následuje i zvýšené množství dravců, kteří nadbytek její odstraňují. Rozmnoží-li se hraboši, jdou za nimi vrány, čápi, hadi, káně, za housenkami přijdou lumíci, ptactvo atd. Příroda snaží se vždy udržeti harmonii všech svých složek, kdežto právě člověk je ten, kdo tuto přirozenou harmonii velmi často porušuje. Ve středoslovenských lesích bývali za starých časů vlci, ale za to bylo málo divokých vepřů. Lidé vlky vyhubili, za to je teď černé zvěře tolik, že nevědí, jak před ní ochránit své polní kultury. Na Jávě vláda zapověděla střílet tygry, protože si tamější plantážníci nevědí rady s tapíry, kteří jim ničí plantáže. Pro člověka bude skutečně nejvýhodnější, nebude-li svévolnou rukou rušit harmonie přírody, která se postará sama, aby nebylo mnoho býložravců, kteří by spásli kde jakou travičku, postará se i o to, aby nebyl nadbytek dravců, kteří by ohrožovali po případě nás samotné! Obávat se nedostatku kůže je malicherné. Především by se mohla vydělávat kůže zvířat zemřelých přirozenou smrtí. Ovšem bylo by jí málo a horší jakosti. Pak bychom se prostě obouvali do něčeho jiného. Už teď se nosí v létě a ve sněhu obuv z látky, plátna a plstí, podešve nosí se z gumy a kaučuku, mohly by se dělat z lýka, slámy a p. Technika, která sestrojila aeroplány a podmořské lodi neb radiofonii, najde jistě náhradu i za kůži, bude-li se touto otázkou skutečně zabývat. Velkou úlohu v té příčině hraje ovšem i móda. V Paříži v létě chodí některé dámy v nízkých střevících a bez punčoch. Ovšem mají na. kotnících zlaté náramky. Odmyslete si zbytečné zlaté náramky a máte náběh k jedné velmi moudré, a přirozené módě. S omezením chovu skotu by nastal nedostatek mléka. Ale je otázka, zda skutečně potřebujeme tolik mléka, jak jsme tomu v poslední době přivykli. Především třeba uvážiti, kolik mléka a mléčných výrobků se spotřebuje v cukrárnách a v bohatších domácnostech k přípravě těžce stravitelných cukrovinek, dortů a p., kterých k výživě naprosto nikdo nepotřebuje, ale naopak si jimi často jen kazí žaludek. Rovněž není potřebí, aby zvířata (vepři, kočky, psi apod.) byla krmena mlékem. Dospělý, zdravý člověk potřebuje k své výživě jen minimální množství mléka. Dítě má býti do devíti měsíců kojeno vlastní matkou, a když bylo odstaveno, mléka vlastně také nepotřebuje. Naopak propadají děti, příliš dlouho živené mlékem, mnohým chorobám. Částečně by se dalo mléko nahradit přípravou různých ovocných šťáv, např. mandlovým mlékem; místo másla vystačíme s rostlinnými tuky. Konečně nutno upozornit i na to, že organisace výroby a spotřeby mléka je velmi nedokonalá, takže velmi mnoho mléka se ani nemůže dostat do rukou spotřebitele. Úplně malicherná je námitka, že by řezníci, uzenáři, řemenáři apod. neměli co dělat. Je to sice pravda, ale současně s úpadkem těchto řemesel by rozkvetla nová řemesla a zaměstnání, která by se obírala novými, změněnými potřebami lidstva: mlynáři, pekaři, zelináři, ovocnáři apod. Někteří lidé se vymlouvají, že nemohou jísti moučných jídel, poněvadž po nich trpí nadýmáním. Příčinou tohoto nadýmání bývá zvýšené množství kyseliny žaludeční. Je to choroba velmi rozšířená, kterou v novější době léčí i mnozí lékaři – vegetářstvím. Je totiž jen potřebí přestat se přejídat smíšenou stravou, žaludek si oddychne a upokojí se.
Robert Byrd: O povinnosti civilizovaného národa
….. Pamatuji se na nedávný televizní program, v němž zmiňovali muže, který po okolí zabíjel psy a prodával je na maso. Před několika lety stanice NBC ohlásila, že americké společnosti dovážely a prodávaly hračky vyráběné v Číně a ozdobené kožešinami ze psů chovaných a krutě zabíjených jen pro tento účel. A teď tu máme tohoto netvora – neváhám jej tak nazvat – který ve vzteku popadl nevinného psa a hodil jej do náruče jisté smrti.* To nám dává něco na rozmyšlenou, není-liž pravda: Kterýpak z nich je zvíře? Pan Burnett nebo Leo, ten malý psík? Samozřejmě, že odpověď známe. Co chci říct je toto: Že máme povinnost tak zavrženíhodnou krutost odsoudit. Lhostejnost k případům jako je tento bude jen příčinou ještě zvrhlejšího chování později. Úcta k životu, a to životu všech tvorů, a humánní zacházení s každým stvořením je něco, co nesmíme nikdy ztratit. Bible nám v jednom z Přísloví připomíná, že „pečuje spravedlivý o život hovádka svého, srdce pak bezbožných ukrutné jest.“ Pane prezidente, obávám se, že krutost vůči věrnému příteli lidí, tomuto psu, je příkladem vzrůstající krutosti vůči zvířatům v naší společnosti. Nedávné zprávy jsou plné případů krutého jednání se zvířaty. Před jedním či dvěma léty byla zveřejněna zpráva o prodeji videonahrávek, které názorně ukazovaly rozdrcování malých, živých zvířat – křečků, koťat a opiček; prodávaly se po 300 dolarech za kus. A právě před několika dny vyšla zpráva o řadě případů ve státě Maryland, při nichž byla bezhlavá těla divokých hus nalezena u dveří několika domů v sídlištích Montgomery County. Naše nelidské zacházení se zvířaty, a to zvláště se zvířaty hospodářskými, je všeobecně rozšířené a je čím dál tím víc barbarské. Vepři, vážící téměř 300 kilogramů, jsou vtěsnány do klecí 60 centimetrů širokých, v nichž tato ubohá zvířata se nemohou otočit či lehnout v přirozené poloze; a v těchto klecích žijí prakticky po celý svůj život. V těchto továrních farmách, kde jde pouze o zisk, telata jsou držena ve tmě, v dřevěných klecích tak malých, že si v nich nemohou ani lehnout. Tato stvoření cítí a znají bolest. Cítí bolest tak jako my lidé cítíme bolest. Nosné slepice jsou chovány v bateriových klecích. Neschopni ani roztáhnout svá křídla, tito tvorové jsou poníženi na pouhé stroje produkující vejce. V dubnu minulého roku byla ve Washington Post zveřejněna zpráva o nelidském zacházení se zvířaty na jatkách v naší zemi. Náš třiadvacet let starý zákon předpisuje, že dobytek a vepři musí být nejdříve omráčeni, tedy zbaveni schopnosti vnímat bolest, než jsou zabiti; stále však přibývá hlášení, že tomu tak často není a že tato zvířata jsou rozřezávána, stahována z kůže a vhazována do vroucí vody při plném vědomí. Na jedněch jatkách v Texasu, která byla již dvaadvacetkrát obviněna z krutosti vůči zvířatům, byla živým kravám usekávána kopyta. Na jiných texaských jatkách, též mnohokrát obviněných pro kruté zacházení se zvířaty, federální inspektoři našli devět krav oběšených zaživa. Videozáznamy, pořízené skrytými kamerami na jatkách ve státě ______________________________________________________________________________________ Nejstarší a nejdéle sloužící člen amerického Senátu, senátor Robert Byrd, byl jedním ze členů Kongresu Spojených států, kteří se zastávají práv zvířat na život bez násilí a utrpení. Zde je uvedena závěrečná část jeho proslovu při zasedání Senátu v červenci roku 2001, v níž popsal nelidské zacházení s hospodářskými zvířaty v USA a žádal o zvýšení dotací na inspekce hospodářských zařízení a jatek. Robert Byrd zemřel v červnu tohoto roku ve svých 92 letech, stále ještě jako aktivní člen Senátu. Zvolil jsem tuto část jako malou vzpomínku na tohoto vzácného člověka. *Zde sen. Byrd zmiňuje událost, ke které došlo krátce před jeho proslovem a která prošla americkým tiskem a byla odsouzena v četných mediích. Muž, rozezlený pomalou jízdou při silniční zácpě, vytrhl psa ze sedadla před ním jedoucího auta a hodil jej pod kola protijedoucích vozidel. Pes těžká poranění nepřežil.
Iowa, ukazují zmítající se a kvílející prasata při tom, když jsou ponořováni do tanků s vroucí vodou, která má změkčit jejich kůži a umožnit její snadnější odstranění. Zákon jasně přikazuje, že tito ubozí tvorové musí být omráčeni a zbaveni schopnosti pociťovat bolest, než jsou vystaveni těmto procedurám. Federální zákon je ignorován. Případů krutosti vůči zvířatům stále přibývá. Je to odporné. Je to opovrženíhodné. Barbarské zacházení s nevinnými a bezmocnými tvory nesmí být tolerováno, i když jsou tato zvířata chována na maso – a to dokonce tím víc, tím víc! Taková bezcitnost je zákeřná, snadno se rozšíří a je nebezpečná. Civilizovaná společnost musí mít úctu ke všemu živému a musí s každým tvorem zacházet humánně. A toto je důvod, proč jsem k zákonu o dotacích přidal dodatek, který sekretáři Ministerstva zemědělství nařizuje, aby všechny případy nelidského zacházení se zvířaty v hospodářských zařízeních byly řádně hlášeny, a aby prošetření těchto případů dohlížecími orgány Ministerstva zemědělství Spojených států byla dokumentována. Tyto orgány jsou k této práci zmocněny a jsou odpovědny za odstranění odporných krutostí, o kterých jsem zde právě mluvil. Jedná se o zvířata, ano. Ale i ona cítí bolest. Tyto orgány musí vykonávat lepší práci, a Kongres Spojených států od nich očekává provádění důkladnějších inspekcí, účinnější prosazování daných nařízení a vyvíjení nových a humánnějších technologií. Navíc ti, kteří budou nadále používat takové barbarské praktiky, musí být ujištěni, že jejich chování je sledováno a bude mít své následky. Jsem si dobře vědom, že tato nová nařízení neodstraní všechny krutosti na zvířatech páchané. Bude to však důležitý krok k odstranění těch největších krutostí a ke zmenšení utrpení těchto tvorů. Rád bych přečetl část z knihy Genesis; v první kapitole, ve verši 24. až 26. čteme: A Bůh řekl: „Vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské zvěře. A stalo se tak. Bůh učinil rozmanité druhy zemské zvěře i rozmanité druhy dobytka a rozmanité druhy všelijakých zeměplazů. Viděl, že to je dobré.“ I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ Pane prezidente, Bůh nám svěřil panování nad naší Zemí. My lidé jsme pouhými správci této planety. Jsme správci Jeho země! Kéž nezklameme v tomto nám Bohem daném poslání. Buďme dobrými správci a neposkvrňme Boží stvoření a sami sebe tím, že strpíme zbytečnou, člověka ponižující a Bohu odpornou krutost. Pane prezidente, předávám slovo ostatním.
Andrew Linzey: O lovení V onen den pro ně uzavřu smlouvu s polní zvěří, s nebeským ptactvem i se zeměplazy. Vymýtím ze země luk, meč i válku a dám jim uléhat v bezpečí. Ozeáš 2,20 Milí biskupové, omluvte prosím tuto neobvyklou formu oslovení; záležitost je však naléhavá a mnoho času nezbývá. Naše vláda právě zveřejnila Zákon o lovu (Bill on Hunting) a obě komory parlamentu
mají nyní příležitost se k němu vyjádřit. Pečlivě jsem přečetl příspěvky biskupů Horní komory a domnívám se, že je zde několik teologických a etických problémů, které je nutno zdůraznit. Biskupové, kteří se zatím k zákonu vyslovili, vyjádřili starost o obyvatele venkovských oblastí, které zastupují, a upozornili též na sociální a kulturní důležitost lovení. Někteří z nich namítají, že zájmy venkova byly do jisté míry opomenuty, a to právě v době, která je zvláště pro farmáře obtížná. Méně jasné však je, zda tito biskupové též vyslechli hlasy těch, kteří pokládají krutost lovu za ústřední bod této debaty. Ač někteří biskupové projevili určitý zájem o blaho zvířat, jen velmi málo z nich se plně vyjádřilo k otázce krutosti lovení. Moje definice „krutosti“ je úmyslné působení utrpení jinému cítícímu stvoření – pokud nejde o případ, kdy je třeba takto jednat pro blaho daného jedince (v případě zvířete např. chirurgický zákrok veterináře). Že lovení s pomocí loveckých psů je „krutostí“, o tom není žádného sporu. Je mnoho vědecky podložených důkazů o tom, že všichni savci pociťují stres, hrůzu, úzkost, strach a fyzickou bolest. Způsobované utrpení je v tomto případě též „úmyslné“, protože ti, kteří loví, činí tak s jediným úmyslem, a tím je uštvat zvíře k smrti. Lidé jsou morální činitelé, kteří mají svobodu učinit morální rozhodnutí; a právě tato skutečnost má v debatě o lovení ústřední postavení. Co je zde tak problematické, je to, že morální bytosti, které mají možnost volby, se rozhodnou účastnit se něčeho, co je ve svém důsledku krutostí. Je ohromný rozdíl mezi náhodným nebo instinktivním ublížením způsobeném tvorem, který není morálně odpovědný, a záměrným ublížením a utrpením způsobeném člověkem, který má možnost morálního rozhodnutí. Krátce řečeno: je to rozdíl mezi „nehodou“ a morálně zlým skutkem. Nestačí, tak jak se o to někteří biskupové pokusili, ospravedlňovat lovení tím, že „liška má možnost uniknout“, nebo že „příroda sama není nijak laskavá“, jako by příroda byla nějakou učebnicí morálního jednání či byla schopna zbavit člověka jeho povinnosti coby morálního činitele. Přesněji řečeno, krutost je naprosto lidským skutkem – je založena na svobodném rozhodnutí a záměrném chování. Je řada teologických výkladů pro tvrzení, že takové skutky jsou vnitřně závadné. Lidské bytosti jsou stvořeny k „obrazu Božímu“ a je jim svěřeno „panování“ nad zvířaty. Pravda je, že obojí bylo v minulosti zneužito k zotročení a vykořisťování zvířat, dnes však není snad jediného vzdělance, který by takové jednání schvaloval. Naopak, jsme zde na zemi Božími zástupci, kteří jsou jednoznačně povoláni se o Boží stvoření starat. A na otázku „Proč bychom se měli starat?“ je jenom jediná biblická odpověď: „Je nám dána povinnost se o ně starat.“ Z tohoto hlediska je záměrné působení utrpení „nižším bytostem“, která jsou zcela v naší moci a která jsou, přísně řečeno, morálně nevinná, je velkou zradou odpovědnosti, kterou nám Bůh uložil. Jak to C. S. Lewis řekl: naše nadřazenost vůči zvířatům spočívá v uznání závazků vůči těm, kteří vůči nám žádné závazky nemají. ______________________________________________________________________________ Toto je text oznámení, které bylo otištěno 20. prosince 2002 v časopise Church Times a sponzorováno organizací Campaign to Protect the Hunted Animals (Kampaň za ochranu lovných zvířat).
Krutost však není pouhým vnitřně závadným činem; je výrazem morální zpustlosti a příkladem našeho selhání žít ve službě ostatním dle příkladu Ježíšova. Jak řekl kardinál Newman, „je v tom něco tak děsivého, tak ďábelského, trápit ty, kteří nám nikdy neublížili, kteří se sami nemohou bránit a kteří jsou zcela v naší moci, že jenom člověk s navýsost tvrdým srdcem může tak jednat…“ a uzavírá svoje srovnání s kristovskou nevinností zvířat touto výzvou: „Pomyslete, moji bratři, na krutosti páchané na nevinných zvířatech, a pak poznáte pravý smysl Kristova utrpení na kříži.“ Jde tady ještě o něco víc. Lovení není pokládáno (jak by jakékoliv zabíjení mělo být) za politováníhodný čin, někdy zdánlivě nezbytný v tomto hříšném a pokleslém světě, ale za čin oslavovaný coby „sport“. Je to především zde, kde bychom měli spatřit naprostou neslučitelnost lovení se zvěstí evangelia o všeobjímající lásce Ježíše Krista. Lidé loví, protože je to baví; slovy baronky Mallalieu „Lov je naší hudbou, naší poezií, naším uměním; lov je naší radostí.“ Je velice důležité porozumnět tomu, proč prožívat radost z utrpení jiného tvora je morálně tak ubohé. Morálně může být přípustné naplácat dítě s úmyslem napravit jeho chování; avšak každý by jistě odsoudil rodiče, kteří by z takového potrestání měli požitek. Mít požitek z činu, který může být v některých situacích morálně oprávněný, jej činí narušeným, dokonce zvráceným. Zákaz lovení sám o sobě nezabrání této zvrácenosti, přinejmenším však sníží počet obětí. Je tu však ještě jiný, křesťanský pohled, o kterém je nutno se zmínit. Jsme to právě my – lidé, kterým byla dána tak velká moc – kteří by měli nám svěřenou důvěru projevit svými činy a dobrotivostí vůči mimolidským stvořením. Jestliže se Boží moc v Kristu projevila v činech obětující lásky a péče o chudé, slabé a zranitelné, neměla by být naše moc zaměřena stejným směrem? Mají být všechny ty křesťanské ctnosti projevovány pouze ve vztahu k nám samotným? Bojím se nejenom Božího soudu, ale i soudu dějin. Má se lovení stát jedním v dlouhé řadě morálních problémů, jako je hrdelní trest, právo žen volit či ochrana dětí, ke kterým se biskupové buď nevyjádřili, nebo proti reformám hlasovali? Není většího zklamání než sledovat vlažnost, kterou biskupové Anglikánské církve až dosud projevili při řešení morálních problémů. Jen stěží můžeme porozumnět zjevné lhostejnosti biskupů vůči zákonům na ochranu zvířat proti krutosti, zvláště když to byli právě naši křesťanští předkové, kteří byli jejich prvními zastánci. Mnohé vynikající osobnosti devatenáctého století – William Wilberforce, Lord Shaftesbury a Fowell Buxton, abych zmínil pouze tři z nich – měli za svou křesťanskou povinnost postavit se proti krutosti ve všech jejích podobách. Pastor Anglikánské církve Arthur Broome založil v roce 1824 Společnost pro ochranu zvířat proti krutosti (SPCA) jako křesťanskou organizaci. …. Naše vláda nyní navrhuje jakýsi zfušovaný zákon, který by umožnil pokračování lovu na lišky, norky a zajíce na povolení. Udělení povolení dodá tomuto „sportu“ jakousi legitimitu, kterou tato činnost nemá morálně a neměla by ji mít ani právně. Sám pojem „povolení“ krutosti je vskutku urážkou samotné morální teologie. Takzvané zákony „užitečnosti“ a „nezbytné krutosti“ nejsou vlastně ničím jiným než naprosto utilitárním (a světským) ospravedlněním krutosti. V některých situacích může být kompromis do jisté míry morálně přijatelný, avšak tento náš případ není jednou z nich. Lov zvířat pro sport patří do kategorie morálně nepřijatelných činů, jakými je znásilňování žen, zneužívání dětí nebo mučení. Křesťanská zvěst a krutost jsou prostě neslučitelné.
Během dosavadního jednání biskupové hlasovali pro pokračování lovení. Nevěřím však, že tito lidé reprezentují smýšlení naší církve Church of England nebo i širší Anglikánskou církev v naší zemi. Vyzývám ty mnohé biskupy, kteří vyjádřili s lovem svůj nesouhlas, ať jsou ve Sněmovně lordů či nikoliv, aby pozvedli svůj hlas – a byl bych vděčný za to, kdyby se mi ozvali. Bylo by tragické, kdyby Církev v této debatě, ke které má možnost tak velkou měrou přispět, zcela zklamala. Přeji vám – a všem Božím stvořením – pokojné Vánoce. Andrew Linzey
Můžeme žít bez kožešin? Nikdy nebude mezi lidmi mír, pokud budou na světě lidé, kteří nacházejí potěšení v zabíjení ostatních živých stvoření. Rachel Carson Jak můžeme omluvit používání kožichů, které slouží jako pouhé ozdoby vystavované na odiv, při vědomí nezměrného utrpení, kterému jsou kožešinová zvířata vystavena? Jestliže vůbec najdeme nějaké opodstatnění pro utrpení zvířat hospodářských, pro lov kožešinových zvířat nenajdeme žádné. Skoro všechny způsoby, kterými jsou tato zvířata získávána, jsou ve své podstatě velmi kruté*. Přesto však lov kožešinových zvířat má mezi křesťany své zastánce a obhájce. Nedávné prohlášení biskupů Anglikánské a Římskokatolické církve v severní Kanadě vyjádřilo „solidaritu s domorodými obyvateli kanadského Severu, kteří bojují za zachování lovu kožešinových zvířat jako svého způsobu života.“ Argumenty biskupů jsou trojího druhu. Ten první je, že lov kožešinových zvířat je „způsob života, který je hluboce zakořeněný v kulturních tradicích domorodých společností kanadského Severu.“ Druhým zdůvodněním je, že náhlý pokles v poptávce po kožešinách, ke kterému došlo např. po zákazu dovozu kožešin tuleních mláďat Evropskou ekonomickou společností (EEC, European Economic Community), je příčinou „ztráty ekonomické soběstačnosti, pocitu beznaděje a dokonce nárůstu sebevražd v domorodých společenstvích, jejichž výskyt je šestkrát vyšší než celonárodní průměr.“ Třetí argument biskupů prezentoval lovce kožešin jako zodpovědné ochránce životního prostředí takto: „Způsob lovu, který domorodci používají, je výrazem jejich zodpovědného správcovství všeho stvoření“, neboť mají na zřeteli „ochranu přírody během sklizně zvířat.“ ** Převzato z knihy Andrew Linzey: Christianity and the Rights of Animals (Křesťanství a práva zvířat), Crossroad Publishing, New York 1987. *Ročně jsou miliony kožešinových zvířat volně žijících v přírodě chytány do tzv. čelisťových pastí, které jsou v USA a Kanadě stále ještě legálně používány. Tyto pasti způsobují za nohu chycenému zvířati nesmírnou bolest, často trvající několik dní, než přijde „lovec“, který většinou odpraví zvíře ranou do hlavy nebo je udusí stoupnutím na hruď. Pro svou krutost byly čelisťové pasti v mnohých zemích, včetně zemí EU a Ruska, zákonem zakázány. **Lovci místo „zabíjení“ zvířat běžně používají termín „sklizeň“ (angl. harvest); je to jeden ze způsobů, jak krutost lovu umenšit srovnáním s běžnými metodami, jakými je např. sklizeň brambor či obilí. Toto označení je dalším důkazem toho, že zvířata nejsou obecně pokládána za nic víc než spotřební zboží.
Co se prvního argumentu týče, otázkou samozřejmě není, zda určitý způsob života závisí na chytání kožešinových zvířat do pastí či nikoliv, ale zda tento způsob získávání kožešin je vůbec ospravedlnitelný. Toho se týká i druhý argument. Je pochopitelné, že biskupové jakožto duchovní vůdci mají na zřeteli prospěch lidí, které zřejmě reprezentují. Nezaměstnanost, pocit beznaděje a sebevražedné tendence jsou obzvláště v popředí zájmu pastorů. Nezdá se však, že by se křesťanská starostlivost, kterou biskupové projevili, též týkala kožešinových zvířat. Zřejmě nepokládají za součást své křesťanské povinnosti se ptát, zda způsob života, založený na utrpení ostatních tvorů, mají vůbec obhajovat. Protože je dobře známo, že křesťanští misionáři narušili život domorodých obyvatel na mnohých místech po celém světě, je těžké porozumět jejich obavám, že by zákaz lovu kožešinových zvířat rozvrátil „společenské a kulturní hodnoty“ tradičního způsobu života severokanadských obyvatel. Biskupové mohou samozřejmě namítnout, že jejich snahou je pouze odplatit domorodým obyvatelům to, co jim vnucená křesťanská kultura v minulosti odebrala. Biskupové namítají, že „kampaň proti kožešinám znevažuje důstojnost domorodých obyvatel a některé jejich posvátné kulturní a duchovní tradice.“ Nelze nepomyslet na to, že jejich obrana lovu pramení z pocitu provinění za všeobecné rozvrácení domorodých kultur křesťanskými misionáři, které jim bylo v minulosti způsobeno. Na třetí argument, že lovci kožešin jsou též ochránci přírody poslušní křesťanské povinnosti správcovství, je dvojí odpověď. Ta první je, že starost lovců o zachování přírody pramení samozřejmě z jejich vlastního zájmu, neboť jejich způsob života na ní závisí. A za druhé, správcovství lovci proklamované nebere vůbec v úvahu odpovědnost za jednotlivá zvířata, snad jen kromě toho, aby nebyla zcela vymýcena jako druh. Jejich „správcovství“ zcela jasně vylučuje právo zvířat na to, aby nebyla vystavena utrpení, ani nebere v úvahu nemorálnost celého obchodu, který je příčinou tak velkého utrpení. Právě tento bod je nejvíc znepokojující z hlediska náboženského. Divoká zvířata jsou jednoduše pokládána za obnovitelné zdroje, sloužící člověku ke sklizni (jejich výraz). Jakákoliv účast s jejich utrpením je zcela odsunuta stranou, jestliže jakýkoliv zájem člověka, jakým je třeba způsob jeho života, je ohrožen. Tvrdit, že utrpení zvířete mnoho neznamená je jedna věc. Tvrdit, že zájmy zvířat mají být zcela podřízeny potřebám člověka je však něco zcela jiného. Je hluboce žalostné, že utrpení zvířat je pokládáno za nicotné, stejně tak jako jejich hodnota, kterou ponížili na úroveň snadno obnovitelných zdrojů. Je možno namítnout, že člověk má právo na svoji kulturu a na svůj způsob života. Můžeme se ptát, co bychom byli bez naší půdy, naší historie a našich zvyků? Ano, kultura je cenná. Existují však kultury zlé či přinejmenším takové, které jsou založeny na nespravedlnosti a tyranství. Například Řekové, přes jejich významný příspěvek ke vzdělanosti, nerozpoznali nemorálnost otroctví. A jsou i jiné prvky v ostatních kulturách, které nemohou být obhajovány, jako je třeba zabíjení dětí nebo obětování lidí. Přinejmenším by bylo nutné dokázat, že obchodování se zvířaty je morálně přijatelné a pro danou kulturu nezbytné. Tedy v krátkosti: tradice a způsob života mohou být obecně obhajovány, nikoliv však za každou cenu a určitě ne za cenu utrpení tisíců, vpravdě milionů divoce žijících zvířat, která jsou obětována pro výrobu kožešin a lidskou marnivost každým rokem. Co tedy musíme udělat? Především musíme zjistit, do jaké míry jsou životy lidí skutečně zrušením obchodu s kožešinami ohroženy. Podle organizace RSPCA (Královská společnost na ochranu zvířat proti krutosti) „v době jednoho roku, kdy 38,2 milionů divokých zvířat bylo zabito pro jejich kožešiny, převážná část jich byla odchycena do čelisťových pastí; přitom pouze 2% lovců kožešin v USA jsou profesionální lovci.“ Jsem toho názoru, že zánik lovu kožešinových zvířat pro průmysl kožešin by neohrozil ani jeden lidský život. Několik jedinců by samozřejmě muselo hledat jiný způsob obživy a jiné zaměstnání. Z morálního hlediska takové ztráty jsou však nesouměřitelné s
utrpením milionů zvířat. Žádné morální rozhodnutí není zadarmo. Pastýřským úkolem, a nemohu přijít na vhodnější lidi než právě na biskupy coby vůdce v tomto úsilí, je pomoct lidem upustit od způsobu života, který ať jakkoliv chvályhodný, je založen na bolesti a utrpení ostatních tvorů. Za druhé je třeba odpovědně zvážit samotnou volbu kožešinových výrobků zákazníky. Každý z těchto výrobků je získán za cenu nezměrného utrpení mnohých zvířat, která zemřela v agónii. Zprávy Mezinárodní federace obchodu s kožešinami (International Fur Trade Federation) o tom, že „akrylová vlákna, běžně používaná při výrobě umělých kožešin, jsou vysoce vznětlivá a představují značné riziko požáru“ a že „průmysl umělých kožešin používá nenahraditelné přírodní zdroje při výrobě vláken“, pouze dosvědčují, jak se průmysl kožešin zoufale snaží chytit každého stébla a čelit vzrůstajícímu odporu lidí proti pravým kožešinám. Mojí třetí odpovědí je nutnost vyvinout efektivní mezinárodní omezení obchodu s kožešinami, tak jak tomu bylo v případě zákazu EEC o dovozu kožešin tuleních mláďat, který měl za následek devastaci trhu všech tuleních výrobků. Jelikož výdělek je jádrem obchodu s kožešinami, poptávka zákazníků a dovozní omezení mohou trh zničit, stejně jako jej vytvořit. Nadějí pro domorodé obyvatele Severu je, že budou s divokými zvířaty žít v míru, tak jak mnozí z nich kdysi žili, a zvířata budou ponechána žít jejich vlastním způsobem života. Andrew Linzey
Šťastná Emilie Naši vnukové se nás jednou zeptají: Kde jsi byl při holocaustu zvířat? Co jsi proti těm hrozným zločinům udělal? Nebudeme moct přijít podruhé se stejnou výmluvou, že jsme nevěděli. Helmut Kaplan, který přežil Osvětim Před časem jsem napsal: „Pevně věřím, že vlna soucitu, která se v nás vždy vzedme vůči lidským obětem velkých tragedií, by po poznání pravdy stejně vroucně objala i mimolidská stvoření a přiměla lidi ke vzpouře proti nezměrným zločinům na nich páchaným.“ Věřím, že převážná většina lidí projeví soucit s trpícím zvířetem a že by každého vnímavého člověka dojal osud hospodářských zvířat, kdyby o jejich utrpení věděli nebo byli jeho svědky. Kdykoliv o tom přemýšlím, vždy si vzpomenu na událost, ke které před léty došlo; zdaleka to však není případ ojedinělý. Stalo se to v listopadu roku 1995; dojnice, která později dostala jméno Emilie, stála v řadě ostatních svých družek na jatkách v Nové Anglii a čekala před sklopnými dveřmi, které vedly do prostoru, kde zvířata porážejí. Možná, že to byl děs, zápach krve nebo snad skutečnost, že její družky, které dříve stály před ní, se nevracely, Emilie náhle z řady vyskočila, navzdory své ohromné váze přeskočila plot, který obepínal celý dvůr, namířila do blízkého lesa a ztratila se z dohledu udivených zaměstnanců jatek, kteří ji začali pronásledovat.
Po čtyřicet studených dnů a nocí se Emilie ukrývala v lesích kolem Hopkintonu, městečka ve státě Massachusetts. Ačkoliv majitelé jatek Arena&Sons, z kterých Emilie uprchla, vynakládali velké úsilí Emilii najít, místní obyvatelé se naopak rozhodli jí v útěku na svobodu pomáhat. Farmáři pro ni nechávali na různých místech kupky sena a místní obyvatelé falešnými zprávami úmyslně mátli policii, která po Emilii pátrala. Pan Lewis Randa a jeho paní, zakladatelé blízkého Peace Abbey, střediska pro duchovní obrodu, se nakonec nabídli, že se o Emilii postarají a poskytnou jí domov po zbytek jejího života; a Frank Arena, majitel jatek, pohnut Emiliným příběhem a soucitem, který u lidí vzbudila, jim pak dojnici za pouhý jeden dolar prodal. Z peněz, které se v krátké době sešly, byla pro Emilii postavena stodola a dokonce bylo vystaveno i nové výchovné středisko, kde se dnes pořádají kurzy věnované výuce, založené na principu nenásilí a úcty ke všem živým tvorům. Emilie, kdysi zcela anonymní, k smrti vyčerpaná po nekonečných porodech a pro průmysl mléka již nepotřebná dojnice, se stala symbolem osvobození, v mnohých lidech probudila soucit a změnila jejich život. V dopisech, které přicházely z celého světa, se lidé svěřovali, že přestali jíst maso po tom, co se o jejím příběhu dozvěděli. Jejich lhostejnost byla prolomena a byla nahrazena soucitem – jak jinak si vysvětlit odhodlání tolika lidí i samotných farmářů Emilii v jejím útěku pomáhat, či rozhodnutí majitele jatek darovat ji útulku, který propaguje vegetariánství? Emilie prožila zbytek svého života v Peace Abbey; na místě, kde byla pohřbena, dnes stojí její bronzová socha. Malá vzpomínková slavnost, která vzbudila dokonce mezinárodní pozornost, trvala přes hodinu. „Žádné poslední rozloučení s tebou, Emilie, nebude” řekl jeden z řečníků, „pokud se nazavřou vrata posledních jatek. V tu dobu tady já již nebudu, ale tvůj přetěžký život a statečný čin mi bude stálou připomínkou, že já sám se nikdy nesmím boje vzdát.“ Příběh Emilie opravdu stálou připomínkou je; připomíná nám nejenom celý ten nelítostný systém a zbytečné utrpení miliard zvířat, ale též pravdu, že člověk stále ještě je schopen soucitu. Jan Čejka
Bambi potkává lovce V dříve zmíněné knize „Panování: Moc člověka, utrpení zvířat a prosba o slitování“ Matthew Scully napsal: „Ať jakákoliv je naše víra či názory o morálce, vidíme-li sami sebe jako bytosti stvořené Bohem, který nás zná, pečuje o nás a má s námi své plány, pak budeme stejně vnímat i zvířata – jako bytosti zcela závislé jako jsme my sami, stvořené k účelům nad naše poznání a předurčené ke stejné smrti. Často na to zapomínáme, když mluvíme o zvířatech a o jejich právech, zapomínáme na vlastní nemohoucnost a pomíjivost našeho života.“ Tuto myšlenku krásně vyjádřil vídeňský spisovatel Felix Salten na konci jeho známé knihy pro děti Bambi: A Life in the Woods (Bambi: Život v lesích), když otec-jelen přivádí kolouška Bambiho k tělu mrtvého lovce: „Pojď blíž,“ řekl starý jelen, „pojď, neboj se.“ Ležel tam s bledou, holou tváří obrácenou k nebi. Jeho klobouk byl ve sněhu posunut trochu na stranu a Bambi, který nikdy v životě klobouk neviděl, si myslel, že Jeho velká hlava je rozlomena na dva kusy. Lovcova košile, u krku rozepnutá, byla propíchnuta na místě, kde zela rána jako malá
červená ústa a krev z ní vytékala pramínkem. Krev usychala v Jeho vlasech, kolem Jeho nosu a na sněhu tvořila velkou kaluž, pod jejímž teplem sníh pomalu roztával. „Můžeme stát tady, hned vedle něho,“ řekl starý jelen tiše, „není to nebezpečné.“ Bambi hleděl dolů na nehybné tělo, jehož údy a kůže se mu zdály tak tajemné a hrůzné. Díval se na mrtvé oči, které na něj slepě hleděly a ničemu z toho nerozuměl. „Bambi,“ řekl starý jelen, „pamatuješ, co Gobo řekl, co ten pes řekl a co si všichni myslí, vzpomínáš si?“ Bambi neodpovídal. „Vidíš, Bambi,“ pokračoval starý jelen, „vidíš jak tu leží mrtvý, jako jeden z nás? Poslyš, Bambi, On není tak všemocný, jak lidé říkají. Všechno co žije a roste nepochází od Něho. On vůbec není nad námi. Je úplně stejný, jako jsme my. Má stejný strach, stejné touhy a trpí jako my. Může být zabit tak jako my, a pak leží bezmocně na zemi jako my všichni, tak jak Jeho tady teď vidíš.“ Opět bylo ticho. „Rozumíš mi, Bambi?“ zeptal se starý jelen. „Myslím, že ti rozumím,“ řekl Bambi šeptem. „Tak řekni něco,“ pobídl jej starý jelen. A Bambi, celý rozechvělý, řekl tichým hlasem, „Je tu Někdo, kdo je nad námi všemi, nad námi a taky nad Ním.“
Doporučená četba a zdroje informací Peter Singer: Osvobození zvířat (nakladatelství PRÁH, 2001) – kniha, která inspirovala celosvětové hnutí za práva zvířat. Dnes pravděpodobně nejdůležitější bioetický filozof prof. Singer v této knize podává velmi jednoduchým a přesvědčivým způsobem důkazy o nespravedlnosti a morální neobhajitelnosti „druhové nadřazenosti“ člověka nad zvířaty a uvádí příklady, kam tato nadřazenost a bezohlednost k utrpení mimolidských tvorů vede ve dvou odvětvích lidského konání – při pokusech na zvířatech a při chovu hospodářských zvířat.
Charles Patterson: Věčná Treblinka (nakladatelství PRÁH, 2003) – znalec holocaustu a profesor na newyorské univerzitě Charles Patterson v této knize ukazuje velmi zasvěceným a zcela ojedinělým způsobem, jak krutosti páchané na bezbranných a nevinných tvorech v soudobém systému chovu a „zpracování“ hospodářských zvířat jsou předobrazem podobných zločinů vůči lidem samým.
Kniha Jejich jest království (Jan Čejka, ed.; nakladatelství PRÁH, 2005) je soubor kapitol vybraných z prací tří významných amerických autorů, kteří velmi poutavým způsobem seznamují čtenáře s bohatým emocionálním životem zvířat, jejich neobyčejnými schopnostmi, jakož i s osudem a utrpením, kterému jsou v dnešní materielně orientované společnosti mimolidská stvoření vystavena.
Brožura Jak nejlépe můžeme pomoci zvířatům popisuje ve velmi přehledné a krátké formě (8 stran) život a osud hospodářských zvířat v České republice, seznamuje čtenáře se způsoby jejich chovu v dnešních „továrnách na zvířata“ a vyzývá k soucitu s těmito vnímavými a citlivými tvory a k jejich ochraně. Brožury, jednotlivě i ve větším množství, je možno získat zdarma na adrese: Ochránci hospodářských zvířat, P.O.Box 192, 75701 Valašské Meziříčí nebo
[email protected].
Organizace v České republice, jejichž posláním je ochrana zvířat: Společnost pro zvířata – www.spolecnostprozvirata.cz Ochránci hospodářských zvířat – www.ohz.cz Svoboda zvířat – www.svobodazvirat.cz Otevři oči! - www.otevrioci.cz Česká vegetariánská společnost – www.vegspol.cz Česká společnost pro výživu a vegetariánství – www.csvv.cz
Zdroje informací, článků, literatury, videozáznamů, etc.: www.animalrights.webz.cz www.vegsource.com www.vegan.com Humane Society of the United States – www.hsus.org People for Ethical Treatment of Animals – www.peta.org Mercy for Animals – www.mercyforanimals.org Compassion Over Killing – www.cok.net Farm Sanctuary – www.farmsanctuary.org Compassion in World Farming – www.ciwf.org
