ZRNÍČKO Svazek 4, číslo 6
červen 2004
Dvacatero vzkazů rodičům od jejich potomků 1. Nerozmazlujte mě. Vím dobře, že kdybych neměl dostat všechno, oč si řeknu – já vás jen zkouším. 2. Nebojte se být přísní a pevní. Mám to raději – cítím se tak bezpečnější. 3. Nedovolte, abych si vytvořil špatné návyky. Musím spoléhat na vás, že je včas odhalíte. 4. Nedělejte ze mne menšího, než jsem. Nutí mě to, abych se choval nesmyslně jako „velký“. 5. Nehubujte, nenadávejte a nedomlouvejte mi na veřejnosti. Daleko víc na mě zapůsobí, když se mnou promluvíte v klidu a soukromí. 6. Nevnucujte mi, že mé chyby jsou těžké hříchy. Nabourává to můj smysl pro hodnoty. 7. Nenechejte se příliš vyvést z míry, když řeknu, že vás nemám rád. Nejste to vy, koho nenávidím, ale vaše moc, která mě ohrožuje. 8. Nechraňte mě před následky mého jednání. Potřebuji se někdy naučit snášet obtíže a bolest. 9. Nevěnujte přehnanou pozornost mým drobným poraněním a bolístkám. Dokážu se s nimi vyrovnat. 10. Nesekýrujte mě. Musel bych se bránit tím, že budu „hluchý“ a budu dělat mrtvého brouka.
11. Nedávejte ukvapené sliby. Pamatujte si, že se cítím mizerně, když se sliby nedodržují. 12. Nezapomínejte, že se nedokážu vždycky vyjádřit tak, jak bych chtěl. Nejsem proto někdy zcela přesný a nebývá mi rozumět. 13. Nepokoušejte nadměrně mou poctivost. Dostanu strach, a pak lžu. 14. Nebuďte nedůslední. To mě úplně mate. 15. Neříkejte mi, že mě nemáte rádi. I když někdy dělám příšerné věci. 16. Neříkejte, že mé obavy a strach jsou hlouposti. Pro mne jsou hrozivě skutečné a hodně pro mě znamená, že se mi snažíte porozumět. 17. Nesnažte se mi namluvit, že jste dokonalí a bezchybní. Hrozně mě šokuje, když zjistím, že to tak není. 18. Nikdy si nemyslete, že je pod vaši důstojnost se mi omluvit. Po upřímné omluvě se můj vztah k vám stává ještě vřelejším. 19. Nezapomínejte, jak rychle dospívám. Je to určitě těžké držet se mnou krok, ale prosím – snažte se. 20. Nezapomeňte, že nemohu dobře vyrůstat bez spousty lásky a laskavého porozumění. Ale to vám nemusím říkat, že ne?
Světec na měsíc Jako světce pro měsíc červen jsme vybrali sv. Ireneje (česky Lubomíra). Narodil se kolem roku 140 ve Smyrně (dnešní Izmir). Jako učitele měl sv. Papia a sv. Polykarpa, který byl žákem apoštola sv. Jana. Polykarp poslal Ireneje do města Lyonu v Galii a tam byl biskupem Pothinem vysvěcen na kněze. Když roku 177 zuřilo pronásledování křesťanů, byl Pothin usmrcen a jeho nástupcem se stal Irenej. Svůj úřad zastával velmi horlivě. Spravoval řadu křesťanských obcí v jižní Galii a kázal nejen v řečtině, ale též v latině a keltštině. Křesťanská víra byla ještě nepevná a ohrožovali ji tzv. gnostikové, kteří si přisvojovali právo vzpoury proti světu. Hlásali, že zlé bytosti střeží planetární kruhy a osudy lidí a že i Bůh Jahve je na jedné rovině s planetárními démony. Irenej napsal proti gnostikům dílo zvané Odhalení a vyvrácení falešné gnóze, kterým si zajistil přední místo mezi církevními spisovateli. Zemřel mučednickou smrtí mečem r. 202 za pátého pronásledování křesťanů v době císaře Septima Severa. Sv. Irenej je pohřben v kryptě jemu zasvěceného kostela v Lyonu.
Bože věčný, dej, ať nezapomenu, že tu nejsem navždy Bože věčný, dej, ať nikdy nezapomenu, že tu nejsem navždy. Dej, ať si stále uvědomuji, že jsem jen poutníkem na zemi, kde nemám trvalé místo. Zachovej mne svou milostí, dobrý Pane, aby mě nezaujaly radosti země natolik, že bych zapomněl toužit po čistších radostech nebeských. Dej ať se štěstí tohoto dne nestane osidlem mému příliš světskému srdci. A jestliže jsem dnes místo štěstí zažil zklamání nebo porážku, jestliže mě potkal smutek tam, kde jsem čekal radost, pak mi, prosím, dej milost přijmout to z tvých rukou jako laskavou připomínku toho, že zde není můj trvalý domov. Děkuji ti, Pane, žes vložil do mého srdce věčnost a vědomí tvé vyvýšenosti, takže mě žádná věc tohoto světa nemůže plně uspokojit. Děkuji ti za to, že každá přítomná radost je tak smíchána se smutkem a neklidem, že zvedá mou mysl vzhůru k touze po dokonalejší blaženosti. Nade všecko ti pak děkuji za jistou naději a zaslíbení věčného života, kterou jsi mi dal ve slavném evangeliu Ježíše Krista, mého Pána. (John Baillie, Cesty člověka k naději a smíření, Modlitby padesáti století I.,)
Dobré skutky, které nic nestojí Písnička Většinou jsme se zde zamýšleli nad tím jak pomoci druhým. Dnes bych chtěla, abychom se zamysleli nad tím, jak pomoci sami sobě. Určitě všichni dobře znáte ten pocit, kdy Vám připadá, že nic horšího už Vás nemůže potkat a že má-li se něco pokazit či nevydařit, tak se to stane zrovna teď a Vám. Jsou to dny, které by každý z nás nejraději vymazal z kalendáře. Někdy zase stačí jenom potkat člověka, který není nejlépe naladěn a krátký rozhovor s ním vám zakaboní tak dobře začínající slunečný den. A co teď s tím. Budete se také po zbytek dne mračit? Budete také nevrlí na okolí a tu jeho nemilou náladu roznášet dále? Ne, nadělejte to. A jak s ní tedy pryč? Docela jednoduchý návod a docela zabírá od chmur. Zazpívejte si!!! Možná si ani neuvědomujete, že písničky mají nejen melodii, ale i slova. A v mnohých písních je spousty moudra. Dosti často však postačí nechat se unést její vlezlou příjemnou melodií a svět je zase veselejší. To že neumíte zpívat je jen výmluva. Nejde o to "zpívat jako arizonská pěnice", ale o to , aby se vám ulevilo a bylo lépe. Zní to možná naivně, ale písnička je opravdu dobrý lék ! Nakonec myšlenka Jiřího Suchého.: Znám tolik písní, že si je až pletu. Nad jejich krásou žasnu v pokoře. Ze všech těch písní nejraději mám větu. Jednou jsi dole, jednou nahoře. J.R.
Červen – měsíc Nejsvětějšího Srdce Páně Srdce Ježíšovo je v Církvi zvláštním způsobem uctívané. Kristu – člověku patří božská úcta a tato se mu může vzdávat i v jednotlivých částech jeho přirozenosti, protože všechny jsou podstatně spojeny s jeho božskou osobou, na kterou se tato úcta vztahuje. Předmětem úcty Ježíšova Srdce je tedy tělesné Srdce Pána, podstatně sjednocené s osobou věčného Slova Božího a představující jeho vnitřní život, především jeho nesmírnou lásku, kterou nás miloval a vydal sám sebe za nás (Ef 5,2). Ve slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, která se slaví o třetím pátku po Letnicích, tj. v den, který dříve následoval bezprostředně po oktávu Božího těla, poznáváme typický ideový svátek, který uctívá Bohočlověka se zřetelem na jeho lásku symbolizovanou jeho srdcem. Podněty k takovémuto kultu lze nalézt již u Otců, kteří se odvolávali zejména na určitá místa v Janově evangeliu (např. 7,37; 19,34). Na ně navázali i teologové ve středověku, ojediněle už ve 12. století, především však ve století 13. Zvláštní vzpruhou této úcty byla mystika 13. a 14. století zastoupená osobnostmi jako Mechtilda z Magdeburgu, Gertruda z Helfty a Jindřich Suso. Později se o rozvoj uctívání Ježíšova Srdce zasazovalo zejména hnutí Devotio moderna a v 16. století jezuitský řád. V 17. století přivedli kult k novému vrcholu francouzští oratoriáni P. Bérulle (+ 1629) a Jan Eudes (+ 1680). Byl to právě Jan Eudes, který se svolením svého biskupa slavil v kostelích svého společenství svátek ke cti Ježíšova Srdce (20. října 1672) jako první. V letech 1673 až 1675 měla Markéta Marie Alacoque z řádu Navštívení Panny Marie v Paray-le-Monial řadu vidění, v nichž ji Kristus pověřil, aby se zasazovala za zavedení svátku Ježíšova Srdce v pátek po oktávu Božího těla a za šíření pátků Srdce Ježíšova ("první pátky") a Svaté hodiny. Řím se po více než sto roků zdráhal, až teprve papež Klement XIII. dovolil roku 1765 polským biskupům a římskému arcibratrstvu Srdce Ježíšova slavit tento svátek. Pius IX. jej roku 1856 zavedl jako závazný pro celou církev, Lev XIIL roku 1899 zvýšil jeho kategorii a přikázal na přelomu staletí zasvěcení světa nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Vydání nových textů slavnostní liturgie se uskutečnilo za Pia XL roku 1929, což bylo spojeno s dalším zvýšením kategorie svátku. K stoletému výročí všeobecného zavedení svátku uveřejnil papež Pius XIL roku 1956 encykliku o Srdci Ježíšově "Haurietis aquas". Proti kultu Ježíšova Srdce ostře bojovali především jansenisté a osvícenští teologové. Rovněž v našem století došlo k více či méně hlasitým výhradám, na které reagoval právě Pius XII. v již zmíněné encyklice. Mnohé pochybnosti spočívající na nepochopení by mohly být bezpředmětné, kdyby se slovo srdce chápalo jako "praslovo" nebo "prapojem" ve smyslu Karla Rahnera: "Neboť Písmo i učení a praxe církve předpokládají, když mluví o Ježíšově Srdci, totéž autenticky lidské praslovo o srdci jako nejniternějším původním středu tělesněduchovní celistvosti osoby. Předmětem kultu Ježíšova Srdce je tudíž sám Pán se zřetelem na toto jeho Srdce." Další formy kultu Ježíšova Srdce spočívají ve slavení pátků Srdce Ježíšova, prvních pátků v měsíci, a v tzv. svaté hodině v předvečer těchto pátků. Pro pátky Srdce Ježíšova schválil Lev XIII. roku 1899 zvláštní votivní mši. Obě tyto formy kultu si v mnoha farnostech vydobyly své místo a prokazují stále svou pastorační hodnotu.
SMÍRNÁ MODLITBA PIA XI. Nejsladší Ježíši, jemuž se za všechnu lásku odměňuje lidská nevděčnost zapomínáním, lhostejností a pohrdáním, hle, my klečíme zde před tvým oltářem, a chceme ti zvláštní úctou nahrazovat tak velikou nevšímavost a křivdu, kterou tvé milující Srdce neustále od lidí zakouší. Ale když si uvědomujeme, že i my jsme byli kdysi mezi těmi nehodnými, jsme proniknuti hlubokou lítostí, a prosíme především pro sebe o tvé milosrdenství. Jsme ochotni dávat náhradou dobrovolné zadostučinění jak za vlastní hříchy, tak i za hříchy těch, kdo daleko zbloudili s cesty spásy, zatvrdili se v nevěře a nechtějí následovat tebe, svého pastýře a vůdce, anebo se zpronevěřili křestnímu slibu a odhodili sladké jho tvého zákona. Umiňujeme si tedy, že dostiučiníme za všechny tyto viny a že se přičiníme zvláště o odstranění veškeré nestoudnosti a nemravnosti v životě i v jednání, jimiž se činí nástrahy nevinným duším, znesvěcování svátečních dnů, hrozných rouhání proti tobě a svatým, tupení tvého náměstka na zemi a veškerého kněžstva, zanedbávání velebné Svátosti tvé lásky nebo jejího zneuctívání hroznými svatokrádežemi, konečně i veřejných hříchů národů, kteří se protiví právům Církve tebou založené a jejímu úřadu učitelskému. Kéž bychom mohli smýt tyto zločiny svou vlastní krví! Náhradou za urážky tvé božské cti podáváme ti dnes totéž zadostiučinění, které jsi kdysi na kříži svému Otci obětoval a které denně ochotně obnovuješ na oltářích, a spojujeme je se zadostiučiněním Panny Marie, tvé Matky, všech svatých a zbožných věřících. Upřímně slibujeme, že všechny hříchy své i hříchy jiných i všechny lhostejnosti k tvé nesmírné lásce chceme s tvou milostí odčiňovat pevnou vírou, mravným životem a svědomitým zachováváním přikázání tvého Evangelia, zejména přikázání lásky. Ze všech sil se také přičiníme, aby tě lidé již neuráželi a co nejhojněji tě následovali. Přijmi od nás, nejdobrotivější Ježíši, na přímluvu blahoslavené Panny Marie Smiřitelky tento dobrovolný závazek našeho smírného zadostiučinění, dej nám veliký dar setrvání v dobrém, abychom ti až do smrti věrně sloužili a jednou se všichni dostali do nebeské vlasti, kde s Otcem i Duchem svatým žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.
Četba na pokračování
Eda 42. DĚDEČKŮV DENÍK Eda s Filipem jeli navštívit Edova dědečka. Chvíli si povídali u starého stolu v kuchyni a popíjeli výborný bylinkový čaj. Dědeček vzpomínal na příhody z mládí. Své vzpomínky zakončil povzdechnutím: Ale to už je všechno pryč stejně jako ty spousty věcí odložené na půdě." Kluky ta poznámka zaujala a hned zatoužili půdu prozkoumat. Eda prosil: "Prosím tě, dědo, nemohli bychom se tam podívat? Třeba tam najdeme něco užitečného!" "Dobře, můžete," svoloval dědeček, "ale musíte dát pozor, abyste se neušpinili a aby vám něco nespadlo na hlavu, je tam pořádný nepořádek!" Kluci bez váhání slíbili a poklusem vyrazili za tajemstvím. Ani je nenapadlo, že by nejdříve měli s dědečkem umýt nádobí. Na půdě našli všelijaké poklady: cep, dřevěnou lopatu, nějaké záhadné přístroje, kravský zvonec, hromady starých časopisů a kominickou štětku. V jedné bedně objevili poklad: dědečkův skutečný deník, psaný krásným písmem a ilustrovaný mnoha nádhernými obrázky. Kluci zapomněli na špínu kolem sebe, sedli si na bednu, prolistovali deník a pak začali číst pěkně od začátku. První zápis byl nadepsán datem 12. 3. 1934. Dědečkova dobrodružství se před nimi odvíjela tak živě, jako by je sami prožívali. Kluci byli čtením deníku tak zaujati, že ani neslyšeli vrzání prken v podlaze, když se dědeček přišel podívat, co kluci na půdě tak dlouho dělají. Chvíli tiše poslouchal, usmíval se a pak se zeptal: "Tak co, kluci, jak se vám to líbí?" Kluci překvapeně zvedli hlavy: "To je paráda, dědo! Prožíváme ty tvoje příběhy, jako by se to dělo právě teď." "A víte o tom, že cizí deník nemáme číst bez dovolení toho, kdo ho psal?" zlobil se dědeček, ale výraz jeho obličeje svědčil o tom, že to nemyslí vážně. Eda s Filipem se zkroušeně omlouvali, ale hned zase začali prosit: "Dědo, mohli bychom si ten deník vypůjčit domů? Stihli jsme přečíst jen kousek a je to tak zajímavé!" Dědeček se zatvářil, jako by chtěl říct "ne", ale když viděl, že kluci berou jeho žertování vážně a jsou už předem nešťastní, zasmál se a řekl: "Já vám ten deník nepůjčím, já vám ten deník dám! A doufám, že i vy prožijete podobné příhody a že nebudete líní zapisovat je do svých deníků, aby za šedesát let měli vaši vnukové co číst. A teď pojďte dolů, chci vám ještě něco ukázat.
V kuchyni se kluci pohodlně uvelebili a zvědavě čekali. Dědeček přinesl starou tlustou knihu s nápisem BIBLE. "Víte, co to je?" zeptal se. Kluci samozřejmě věděli, ale bylo jim divné, proč se dědeček ptá, když si název knihy mohou přečíst na obalu. Hned se dočkali vysvětlení: "Před chvílí jste s napětím četli můj deník. Také tato kniha je vlastně takový deník, jenže nám v něm o sobě vypráví sám Bůh: Někomu se může zdát , že se tu píše o tom co se
stalo kdysi dávno, ale my přece můžeme prožívat třeba příběhy z Ježíšova života právě tak , jako jste vy prožívali při čtení deníku to, co se stalo před mnoha lety. A nejen to. ve chvíli, kdy čteme Bibli, k nám mluví Bůh! Je s námi, i když ho nevidíme, a říká nám to ,co právě čteme nebo posloucháme. Víte co? Zapálíme svíčku, já vám něco přečtu a vy si zkuste představovat, že nesedíte tady v kuchyni, ale že tu událost právě teď prožíváte jako přímí účastníci." Když dědeček dočetl, byli chvíli potichu a pak si povídali o tom, co právě prožili. Pak děda kluky zkoušel, jestli si pamatují, o čem četl z Bible pan farář v kostele při nedělní mši svaté. Kluci si vzpomněli a dědeček z toho měl velikou radost. Filip se zeptal: "Podle čeho si pan farář vybírá, co bude číst? V Bibli jsou Ježíšovy příhody seřazeny pěkně po pořádku od narození až po vzkříšení, ale v kostele jsou čtení jaksi přeházená." "To máš pravdu," vysvětloval dědeček, "v kostele se čtou úryvky z Písma svatého v jiném pořadí, než jsou zaznamenány v Bibli, ale jejich uspořádání není náhodné. Před chvílí jsme si povídali o tom, že příběhy z Bible můžeme prožívat i dnes. Pro ty nejdůležitější události jsou vybrána během roku celá období, kdy se je snažíme prožívat a myslet na ně víc, než jindy, abychom lépe pochopili, co pro nás Bůh dělá. Podle zaměření těchto období jsou zvolena i čtení při mši. " "Já už tomu rozumím!" zajásal Filip. "Na vánoce jsme slavili Ježíšovy narozeniny a proto jsme pořád slyšeli vyprávění o tom, jak to tenkrát bylo. A před tím jsme slyšeli, jak se lidé připravovali na Ježíšův příchod na zem, to jsme se asi měli připravovat také." "Výborně!" pochválil ho dědeček. "Bylo by přece divné slavit Ježíšovy narozeniny a číst o tom, jak byl ukřižován, i když tyto události jsou samozřejmě nerozdílně spojeny. A s ostatními obdobími je to stejné. Na velikonoce se radujeme z toho, že nás Ježíš zachránil, v postní době před velikonocemi zkoumáme sami sebe, co je na našem chování špatné, a snažíme se to odstranit. A mezi těmito dobami, v mezidobí, slyšíme v kostele o ostatních událostech Ježíšova života, protože každou z nich říká Bůh něco důležitého pro náš život. Když se kluci museli rozloučit, poděkovali dědečkovi za čaj, za zajímavé vyprávění a hlavně za dědečkův skautský deník, který si Eda odnášel v tašce. Slíbili, že brzy zase přijedou a přivezou s sebou svoje vlastní deníky, do nichž budou zaznamenávat svoje úspěchy i neúspěchy v úsilí o dobrý život. O čem jsme slyšeli v evangeliu minulou neděli? Jaké "doby" prožíváme v kostele během celého roku? Stačí prožívat je jen v kostele? Proč nosí kněz při mši oděv (ornát) různé barvy?
Pár hádanek pro procvičení šedé kůry mozkové: Kdy je neštěstím sejde-li se 13 hostů u stolu? Když je prostřeno jen pro 12 Kdo se nenarodil a zemřel? Adam Kdo to má, rád se toho zbaví, kdo to nemá, přeje si to. Hlad Kdo mne má v kapse, brzy tam nemá nic. Díra
Rodinná dovolená: průzkum Blíží se dovolená a vy stále nevíte, jak a kde ji strávit? Zapojte tedy celou rodinu do prozkoumávání možností. Děti budou ještě napnutější, jak jejich pátrání dopadne, a když čas dovolené konečně nadejde, bude mít ještě jednu dimenzi navíc. Co budete potřebovat: • průvodce po různých krajích a zemích • přístup do místní knihovny a nebo na internet • telefon, noviny nebo časopisy Pokyny: 1. Stanovte si, čím jste vázáni a jaké máte požadavky. Rozhodněte se, zda se chcete omezit některým z následujících momentů: • místa, kam se lze snadno dostat • místa, kam lze dojet bez přenocování během cesty · místa v Evropě, kam můžete letět letadlem • místa v Čechách • pobyty, jejichž cena nepřesahuje určitou cenu · hotely, kam mohou psi a kočky • místa, kde lze tábořit • místa, kde jsou bezbariérové vstupy a další zařízení pro tělesně postižené 2. Ať se všichni členové rodiny poptají u svých přátel, spolužáků, spolupracovníků a sousedů, co by jim jako tip na dovolenou doporučili a s čím mají sami dobré zkušenosti. 3. Prohlédněte si možnosti inzerované na internetu. Nemáte-li počítač a modem, můžete zajít do internetové kavárny. 4. Navštivte některou cestovní kancelář a vezměte si odtud katalog nebo letáky se zajímavými nabídkami pobytů. 5. Čtěte noviny a časopisy, kde mohou být inzeráty nabízející zajímavé možnosti rekreace. Když uvidíte inzerát, který vypadá zajímavě, napište na uvedené adresy nebo zatelefonujte na uvedená čísla (někdy bývá volání zdarma) a požádejte o katalog, leták, popř. další informace. 6. Poté co každý shromáždil dostatečné množství informací, svolejte rodinnou radu a prodiskutujte možností, které jste objevili. Tipy, které by vám mohly být ku pomoci Rodiče by měli určit, zda o výběru dovolené nechají hlasovat, nebo o zda ní rozhodnou sami. Každého povzbuďte, aby předložil možnosti, na které přišel, a jednu z nich aby prosazoval. (Podle „Zábavné činnosti pro celou rodinu“)
Pojď se modlit Pro děti a nejen pro ně Kde jsme? Uléháš unavený do postele a máma chce, aby ses ještě pomodlil. Jdeš kolem kostela a napadne ti, že bys mohl vejít… V kostele lidé recitují Otče náš, ale někteří řeknou jen každé třetí slovo. Tvá babička se večer modlí růženec, ale už se jí zavírají oči. Věřící různých náboženství se modlí… Proč? Přemýšlel jsi, proč člověk volá k nebi? Myslím že…
• …modlit se mají především staří lidé, protože na to mají čas. (Jirka, 14) • …pro modlitbu musí být člověk silně věřící. A já na to nemám čas. (Karel, 13) • …modlitba je dobrá věc, protože můžu Bohu říct plno věcí, co mě trápí a tak. (Lenka, 13)
Stalo se K Ježíšovi přicházelo stále více lidí. Vždy u něj byla nějaká skupinka s touhou poslouchat jeho slova. Když skončil, tlačili se k němu, každý ho chtěl vidět zblízka, dotknout se ho. Někteří ho chtěli vzít na koně, vejít do města a udělat ho králem. Ale Ježíš byl šikovnější, nenápadně zmizel. Odešel na kopec. Učedníci už věděli, že se šel modlit, že chce být sám. Zvykl si tam být i celou noc, ležel tváří k zemi a … Ráno ho Petr a ostatní šli hledat. Volali ho: „Všichni tě hledají!“ A on jim odpověděl: „Pojďme jinam…“ Více si o této události přečti v evangeliu (Marek 1,35-39) I dnes Máme problém s modlitbou, protože máme mnoho práce, zálib, potřeb, obdivu od lidí… Ježíšovo volání „Pojďme jinam“ znamená i to, že je třeba odejít z místa hluku, práce, zábavy, na nějaké tiché místo, kde můžeš být chvíli sám – se svým Bohem. Vzpomeň si na to pojďme jinam, i když bys raději zůstal při sledování akčního filmu – ale máma volá k večeři, když vysílají tvůj oblíbený seriál – a ty máš právě jít do kostela, když se ti tak dobře hraje fotbal s kamarády – ale máš jít do společenství. Když cítíš, že by ses měl modlit, neskrývej se za ty málo cenné věci (seriál, fotbal, playstation, hudba), protože tam nenajdeš to, co hledáš. Běž jinam. V Indii si lidé vyprávějí tuto smutnou legendu. Srnec z hor byl mladý, krásný, rychlý a vnímavý. Neustále cítil v nozdrách pronikavou vůni pižma. Vyběhl na kopec a cítil ji kolem sebe. Vběhl do hlubokého lesa a cítil ji kolem sebe. Prošel se po břehu řeky a cítil ji kolem sebe. Byla všude, kam se pohnul. Rozhodl se běžet až ke zdroji té úžasné vůně. „Letěl“ rychle, přes kopce, lesy, přeskakoval potoky, brodil řeky, nejedl, nepil, nezastavoval se. Ta vůně však byla stále kolem a jakoby ho volala… Až když na smrt vysílený padl na skálu a zranil se. Rány ho velmi bolely, byly hluboké. A tehdy objevil něco neuvěřitelného. Ta pronikavá vůně vycházela z váčku pižma na jeho těle, který mají všichni srnci jako on. Chtěl se ještě jednou z hluboka nadechnout té vůně, ale… Modlit se jako Ježíš Lidé všech dob vždy cítili vůni Boha. Všechna stará náboženství jsou důkazem toho, že člověk hledá zdroj této vůně. Modlitba, která existuje ve všech náboženstvích je výkřikem člověka k Bohu. Protože nikdo nemůže uniknout před touto vůní Boha, před otázkou: proč
jsem na světě. Ten „výkřik“ můžeš přehlušit (hudbou, filmem, sportem, zábavou), ale vůně je vždy a všude kolem tebe. Ježíš přišel mezi lidi i proto, aby je naučil modlit se, aby cítili, že Bůh je blízko. Modlit se – to je jako dýchat vůni Boha. Nepřestávej ho hledat v sobě a uvidíš, že ho najdeš. Ježíš byl člověk, který měl vždy cosi na práci, ale měl málo času, aby to udělal. Ale i tak si našel čas, aby jedl, odpočíval, smál se, bavil se s lidmi. Věděl, že brzy zemře, ale celý čas věnoval potřebám druhých, trpělivě přijímal nemocné a uzdravoval jejich těla a duše. Jak to zvládal? Měl svoje tajemství. Modlitbu. Jako dítě se naučil modlit se spolu s Josefem a Marií. A potom se rychle jeho modlitba stala tajemstvím: prožíval v ní to, čím byl, že Bůh je jeho Otec. „Abba!“ – tak volalo židovské dítě na tatínka. I pro nás, pro tebe, má být modlitba tajemstvím: setkáním se s Bohem, který je Otec, má tě rád a je stále s tebou: doma, ve škole, na ulici, na horách, ve městě, na hřišti i před televizorem i v kostele. Když toto pochopíš, modlitba bude pro tebe stálou prosbou, aby Bůh byl v centru tvého života, aby ses učil konat jeho vůli, to, co od tebe chce… Dnes večer běž jinam, abys mohl cítit Boha. Věřím… Dnešní křesťan se modlí, protože věří, že Bohu jde především o člověka. Ví, že když se modlí ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého, jeho slova se stávají velkou chválou, vděkem, výkřikem naděje, důvěrnou prosbou o pomoc a odpuštění. Haló, Pane! Nebudu moc mluvit Pane můj, já tě nevidím, ale vím, že jsi tady. Nevidím tě, ale dívám se na tebe. Blízko tebe je mi dobře. Nechci ti nic vysvětlovat: vždyť ty o mně víš všechno. Bydlíš v mém srdci, tam kde jsem „lepší“. Jsi blízko jako přítel. A ty se díváš na mě. Jsi jako velké slunce, které svítí nade mnou. Už nejsem smutný, nebojím se. Strach zmizel. Ty jsi tady a já jsem jako pod ochranou velké skály. Už nebudu moc mluvit, jen jedno: nauč mě modlit se. Díky, Pane. Čti… Na několika místech evangelia mluví Ježíš o modlitbě. Nabízíme ti dvě z nich: Jednou se Ježíš na nějakém skrytém místě modlil; když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: "Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan." (Lukáš 11,1-2) A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen pravím vám, už mají svou odměnu. Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. A pokračování si přečti v evangeliu podle Matouše 6,9-15. (Podle časopisu pro mládež Svetlo)
Kupte si kus studny! Tak zní název doprovodné akce v rámci projektu "Adopce na dálku - Bolívie". Jeden centimetr vrtané studny přijde na pouhých 15 korun! Plzeň: Internát Hogar Javier ve vesnici San Francisco de Moxos v Bolívii je jedním z objektů, ve kterých bydlí děti zařazované do projektu "Adopce na dálku – Bolívie". Vesnice se nachází v departamentu Beni, v amazonské části Bolívie. Vlivem globálního oteplování naší planety a lokálních ekologických jevů jako je El Niño se zde v posledních letech stále prodlužují období sucha. A to přesto, že se jedná o oblast tropů. Tato období trvají od května do listopadu a mají tendenci se dále prodlužovat. Situace se stává kritickou. To má dopad na snižování hladiny spodních vod, a stávající kopané studny ztrácejí vodu. Navíc mnoho obyvatel vesnice nemá ani ty, což nutí v mnohých případech místní obyvatelstvo používat k pití a vaření povrchovou vodu z řeky nebo stojatých vod. Vedení internátu se proto rozhodlo nechat vybudovat devadesát metrů hlubokou vrtanou studnu, která by měla zajistit dostatek pitné vody po celý rok nejen pro děti v internátu, ale i pro celou vesnici. Čerpadlo a potrubí od vrtu do vodojemu dodá jako svou spoluúčast na projektu internát. Náklady na jeden metr hloubky studny budou činit asi 50 USD, tedy řádově 1.500 Kč. Jeden cm studny přijde tedy na pouhých 15 Kč. Zasláním jakéhokoliv násobku této částky se i vy můžete stát "spoluvlastníkem kusu studny". Darujete tím i kus svého srdce, který děti a obyvatelé vesnice San Francisco de Moxos budou přijímat s každým douškem životodárné vody z této studny. Své dary můžete zasílat na účet číslo 75277–127/2700, variabilní symbol: 9998, nebo složit hotově v kancelářích Diecézní charity Plzeň v Sadech 5. května 8 a Hlavanova 16. Kontakt: Luděk Kaluža, vedoucí projektu "Adopce na dálku - Bolívie"; mobil: 777 167 010; mailto:
[email protected]; http://www.charita.cz/plzen.
Společně k Bohu V této nové rubrice se budeme společně s P. Simajchlem zamýšlet nad výchovou dětí. Materiál je převzat z internetových stránek Fatymu.
l9. Děti lžou Jedna z častých otázek, s kterými přicházejí rodiče na radu za knězem je: "Náš chlapec lže. Co máme proti tomu dělat?" Takhle se ptát a chtít hned návod k použití, to je stejné jako kdyby maminka přišla k lékaři a řekla: "Pane doktore, můj chlapec je nemocný. Předepište mu lék." Jako je mnoho různých nemocí a mnoho různých léků, tak i lež má mnoho různých kořenů. Má-li zmizet lež, musíme najít a odstranit její kořeny. Pokusme si to znázornit na několika případech. l) Aničce ještě není pět a babička říká, že už lže. Vypravuje, co viděla na ulici a ani polovic z toho není pravda. Ve školce vykládá učitelce, že tatínek je nemocný a on ani nezastonal. Maminka je z toho celá nešťastná: "Vždyť byla dosud tak pravdomluvná, všechno věrně kdekomu vybreptala, co se doma šustlo, a teď lže, jako když tiskne. Co proti tomu dělat?" Zde je odpověď jednoduchá. Kořeny těchto "lží" jsou v bujné fantazii, představivosti, která se začne v dětech rozvíjet. A přitom v tomto věku ještě děti nedovedou rozlišovat mezi realitou a iluzí, mezi skutečností a fantazií. Není rozdílu mezi světem pohádek a světem, v němž dítě žije, Panenky malé Aničky mluví lidským hlasem, jejího medvídka dnes bolí bříško. Co s tím má maminka dělat? Nic. Hrát vesele s sebou a vymýšlet spolu, co zažil koblížek na cestách. Než půjde Anička do školy, naučí se jistě rozeznávat, co je pohádka a co skutečnost. 2) Jiné kořeny má lež malého Karlíka. Tatínek přijde z práce a ptá se, jestli byl Karlík hodný. Karlíkovo "Ano" přímo voní ctností. Jenže maminka je jiného mínění. Pomáhá paměti otázkou, kdože to rozbil vázu? A malý hříšník tvrdí dál: "Já nerozbil." Zde je přání otcem myšlenky. Karlík tolik touží být hodný před tatínkem, že s tou rozbitou vázou nechce nic mít. Nechce se k takovým špatnostem hlásit, distancuje se od nich. Abychom pomohli provinilci k snadnějšímu doznání, povíme, že on ji vlastně rozbít nechtěl, že si jen nedal dost pozor, ale že si už jistě příště pozor dá. A zde už doznání nebude nad dětské síly. 3) Když však děti udělají špatnou zkušenost opačnou, že totiž tatínek nebo maminka se moc rozzlobí, křičí, nadává, bije - pak je kořenem lži strach, nepřekonatelný strach. Je třeba, aby se rodiče ovládli a nevyváděli pro každou maličkost a děti se nebudou bát přiznat. 4) Jiný druh lži se objevuje u větších dětí, které trpí pocitem méněcennosti. Věrka slyšela odmala od nerozumné maminky jen tvrdou kritiku: Je hrozná nešika, nic neumí, nic nedokáže, takové trdlo se ani nevdá. Věra tím nasákla tak, že si sama nevěří, nemá sebejistotu a proto lže. Není schopna přiznat nějakou chybu. Jako malá farizejka vše točí, aby to svalila na někoho jiného, aby z toho vyšla jako dobrá. Zde nepomůže hubovat děvče pro lhaní, zde je potřeba domluvit mamince a pak trpělivě upevňovat sebevědomí děvčete. Pomoci jí pochopit, že mladý člověk má právo být ještě nehotový, nedokonalý, učit se ze svých chyb. Že se nikdo nenarodil dokonalý, ke zdokonalení nedojdeme zalháváním a zapíráním chyb, ale upřímným doznáním. Spravedlivými - lépe řečeno ospravedlněnými - se stáváme zásluhou Pána Ježíše, když jsme upřímní a kajícně se k chybám přiznáváme. Kde rodiče dovedou přiznat svou chybu před dětmi, kde děti vidí, jak rodiče jdou s pokorou ke svaté zpovědi, tam to dokážou i děti.
5) Dorůstající chlapci jsou v nebezpečí, hlavně ti, co jsou slaboši, zakrývat lhaním, chytračením a kličkováním svou lenost, neschopnost, své neúspěchy. A vemluví se do svého pseudochlapáctví často tak, že si i sami uvěří a načas i jiné ošálí. Jak jim pomoci? Ukaž jim, jak každá lež je ubohá a krátkodechá. Jak soudní lidé brzo prokouknou jejich škrabošku. Ale nestačí je jen "odhalit". Je potřeba jim trpělivě pomáhat podle zásady: "Chtěj být víc, než nač vypadáš." 6) Když si dobře zvážíš, co jsme si tu jako příklad řekli, budete už sami umět objevovat další kořeny, z nichž roste dětská lež. Přál bych vám, milí rodiče, aby ty kořeny nevedly k vám: Kdo naučil to dítě lhát? No přece ty, maminko. Tolikrát jsi mu říkala: "Tohle neříkej tatínkovi, on by se zlobil." Teď už to syn umí, a umí lhát nejen tatínkovi, ale i mamince a kdekomu. Závěrem můžeme říci: Podstatu lhaní rozeznává dítě až ve věku kolem šesti let. Chceme-li dítě lhaní odnaučit, musíme nejprve hledat a najít příčiny proč lže. Nepomůže hubovat a trestat, dokud se neodstraní kořeny. Každá lež, kterou lehce přejdeme, otvírá dveře další, drzejší lži. Při výchově k pravdomluvnosti je třeba v dětech současně vychovávat smysl pro zachování tajemství. Ony to sice docela pochopí až někdy v dospívání, ale už teď je třeba učit je mlčenlivosti a říci jim: "Být pravdomluvný neznamená, že musíš každému vybreptat všechno, co víš. Každý člověk a každá rodina má právo na osobní, rodinné tajemství. Když se tě někdo vyptává na věci, po kterých mu nic není, nebo když se tě někdo vyptává proto, aby mohl někomu uškodit, tomu neříkej nic. A protože nikdy nemůžeš najisto vědět, jak to myslí ten, kdo z tebe tahá rozumy, řekni mu hned: "Já nevím, zeptejte se tatínka." Svým rodičům děti samozřejmě nezamlčují nic - s těmi mají přece různá tajemství společná. Viďte, není to nic snadného, co od nás děti potřebují. Máme dávat příklad v lásce k pravdě, máme být vytrvalí v stálém úsilí o dobro. Pojďme se pevně chytit ruky Krista, Vychovatele všech vychovatelů a prosit ho o pomoc. Modlitba: Pane Ježíši, tys nás varoval, abychom nedávali dětem špatný příklad. Řekls, že tomu, kdo kazí malé děti, by se měl uvázat mlýnský kámen na krk a hodit do vody, aby už nemohl děti kazit. Ty víš, Pane, že dobrou vůli máme, jenže často je naše únava a náladovost silnější. Prosíme tě proto o pomoc: - Ať hledáme příčiny chyb svých dětí především na sobě. - Ať svou nedůsledností neosmělujeme děti k neposlušnosti. - Ať svou přílišnou tvrdostí nedráždíme děti k tvrdohlavosti a vzdoru. - Ať při potížích s dětmi, když si nevíme rady, nejednáme naslepo, ale vyhledáme radu zkušeného kněze - vychovatele. Dobrý Bože, stvořils jsi nás k svému obrazu. Dej nám radost a sílu, abychom smýšleli, mluvili a jednali podle tvé vůle, jak ji poznáváme.
Co všechno se může stát … Na Obchodní akademii jsme měli za třídního pana profesora, který byl nejen vynikajícím pedagogem, ale i vzácným člověkem. Měl a do dnešního dne má velmi rád přírodu, zvláště vysoké hory a vše, co k nim patří. S tímto panem profesorem jsme prochodili a prolezli několikrát téměř všechny slovenské hory. Naučil nás znát mnoho rostlinek, motýlů, můr, brouků apod. Tak to bylo na úvod. Před několika lety jsme byli na Roháčích. Počasí, jako každý rok, bylo vynikající. Včera, jako na rozcvičku, jsme byli na hoře Osobitá. Je to vápencová hora, kde je nádherná květena, zvlášť pak velké množství v trsech rostoucího „plesnivce“ – protěže. A dnes jdeme na náročnou túru – hřebenovku. Nad chatou ční Rákoň, Volovec, Plačlivo, Ostrý Roháč, Tri kopy, Smutné sedlo, Baníkov, Salatíny. Vyšli jsme brzy ráno, obloha bez mráčku a vše nasvědčovalo tomu, že bude hezký den. A také byl. Když jsme celou hřebenovku „šťastně zdolali“, sestoupili jsme do nádherné Tiché doliny. A byla skutečně tichá nejen podle názvu. Na konci této doliny byl obrovský smrk, o kterém se pan profesor vyjádřil, že „takového mohutného krasavce ještě nikdy neviděl. Louka ozářená pozdním odpoledním sluníčkem, heboučký koberec trávy, modrá obloha a tam někde vysoko ptačí koncert. To vše nás lákalo k odpočinku. Po namáhavé túře jsme usnuli a probudilo nás hromobití a bouřka nad hlavou. Než se bouře vzdálila, setmělo se a my měli ještě dalekou cestu před sebou. Šli jsme cestou necestou a přišli jsme k „hříbku“ – rozcestníku, který nám (při malé baterce pana profesora) ukázal, že jdeme špatným – opačným směrem.I vydali jsme se podle tohoto směrovníku. Ale ouha! Nejen, že podle ukazatele tam nebyla žádná cesta, ale přišli jsme k rozvodněné říčce Divoké Oravici, kterou bylo třeba přebrodit. Pan profesor šel na průzkum a po chvilce na nás volal, ať i my se přebrodíme, že „objevil“ cestu a v dálce malé světýlko. Voda nám sahala vysoko nad pas, ale přebrodili jsme se šťastně. Proto, že jsme byli celí mokří, šli jsme rychle, ale světlo se nám po nějaké době ztratilo. Neodradilo nás to, pokračovali jsme v cestě dále a „potkali“ ještě několik „hříbků“ , ale už jsme se jimi neřídili, protože každý ukazoval špatný směr, byl úmyslně pootočen. A tak jsme došli k hájence. Pan profesor klepal, volal a když se to zdálo být beznadějné, objevil se za oknem při svitu petrolejky člověk jako Krakonoš vousatý a nechtěl nás do hájenky pustit. Ale nakonec přece jen pustil. A to už byla hluboká noc. Ráno, sotva se rozednilo,vydali jsme se na cestu k chatě. I přes probdělou noc, v mokrých pohorkách a oblečení jsme vnímali neobyčejnou krásu časného rána. Na každé květince, travičce, borůvce, na každém lístečku se třpytila kapička rosy jako diamant. A sluneční paprsky skrz les pronikaly k zemi v pruzích jako světla reflektorů. Na chatu jsme dorazili po několika hodinách. Když jsme potom nad mapou prohlíželi trasu našeho nočního putování, nestačili jsme se divit. Nějaký „dobrák“ otočil všechny směrovky, takže i ve dne by všichni museli bloudit, chodili by špatným směrem a stále do kolečka. Tento příběh jsem vám vyprávěla proto, abyste, pokud se vydáte do hor, počítali i s tím, že tam chodí lidé nejen za krásou přírody, ale i proto, aby svým špatným jednání uškodili druhým. A nakonec ještě malá poznámka. Náš pan profesor má letos 82 let a dá-li Pán, oslavíme jeho narozeniny na jeho nejoblíbenější hoře Slovenska – na Velkém Rozsutci v Malé Fatře.
Florka
Svatý Otec vydal letos encykliku biskupům, kněžím a jáhnům, zasvěceným osobám a všem věřícím laikům o eucharistii a jejím vztahu k církvi. My vám ji přinášíme v podobě, jaká je na internetových stránkách Tiskového střediska České biskupské konference.
ECCLESIA DE EUCHARISTIA Pokračování z minula 56. Maria vzala za svůj obětní charakter eucharistie celým svým životem vedle Krista, a to nejen na Kalvárii. Když nesla dítě do jeruzalémského chrámu, „aby ho představila Pánu“ (Lk 2,22), slyšela, jak jí stařec Simeon zvěstuje, že ono Dítě bude „znamením, kterému se bude odporovat“ a že „meč“ pronikne také její duši (srov. Lk 2,34-35). Předpověděl tak drama ukřižovaného Syna a jistým způsobem naznačil „stabat Mater“ Panny u paty kříže. Tím, že se Maria den po dni připravovala na Kalvárii, žila jakýsi druh „předjímané eucharistie“, dalo by se říci „duchovní přijímání“ touhy a odevzdání se, které dojde svého naplnění ve spojení se Synem v utrpení a vyjádří se pak v povelikonoční době její účastí na eucharistické slavnosti, které budou coby „památce“ utrpení předsedat apoštolové. Jak si můžeme představit Mariiny city, když slyšela z úst Petra, Jana, Jakuba a ostatních apoštolů slova Poslední večeře: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává“ (Lk 22,19)? Ono tělo vydané v oběť a zpřítomněné pod svátostnými způsobami bylo totéž tělo, které ona počala ve svém lůně! Přijímat eucharistii muselo pro Marii znamenat téměř jako znovu přijímat v lůno ono srdce, které tepalo souhlasně s jejím, a znovu prožívat, co sama zakoušela pod křížem. 57. „To čiňte na mou památku“ (Lk 22,19). V „památce“ Kalvárie je přítomno všechno, co Kristus vykonal ve svém utrpení a ve své smrti. Proto nechybí to, co Kristus vykonal také vůči Matce a v náš prospěch. Jí totiž svěřil milovaného učedníka a v něm jí svěřuje každého z nás: „Hle, tvůj syn!“ Stejně říká také každému z nás: „Hle, tvá matka!“ (srov. Jan 19,26-27). Prožívat v eucharistii památku Kristovy smrti znamená také stále přijímat tento dar. Znamená to vzít k sobě podle Janova příkladu tu, která je pokaždé dávána jako Matka. Znamená to přijmout zároveň závazek připodobnit se Kristu, vstoupit do školy Matky a nechat se jí doprovázet. Maria je přítomna s církví a jako její Matka v každé naší eucharistické slavnosti. Jsou-li církev a eucharistie neoddělitelnými skutečnostmi, totéž je třeba říci o dvojici Maria a eucharistie. Také proto je vzpomínka na Marii při slavení eucharistie již od antické doby jednomyslná v církvích Východu i Západu. 58. V eucharistii se církev plně spojuje s Kristem a jeho obětí a osvojuje si Mariina ducha. Je to pravda, kterou můžeme prohloubit, když si znovu pročteme Magnificat pod zorným úhlem eucharistie. Vždyť eucharistie je jako Mariin chvalozpěv především chválou a díkůvzdáním. Když Maria zvolá: „Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli“, nese v lůně Ježíše. Chválí Otce „za“ Ježíše, ale chválí ho také „v“ Ježíši a „s“ Ježíšem. A právě toto je „eucharistický postoj“. Zároveň Maria připomíná veliké věci, které Bůh vykonal v dějinách spásy podle příslibu daného otcům (srov. Lk 1,55), a zvěstuje div, který je všechny překoná, výkupné Vtělení. V Magnificat je konečně přítomna i eschatologická povaha eucharistie. Pokaždé, když se nám Boží Syn představuje v „chudobě“ svátostných znamení chleba a vína, je vložen do světa zárodek nových událostí, v nich jsou „mocní sesazeni z trůnu a ponížení povýšeni“ (srov. Lk 1,52). Maria opěvuje „nová nebesa a novou zemi“, které v eucharistii nacházejí své předjímání a v jistém smyslu svůj program a plán. Vyjadřuje-li Magnificat Mariinu spiritualitu, pak nám
nic nepomáhá žít eucharistické tajemství víc než tato spiritualita. Eucharistie je nám dána, aby náš život, stejně jako Mariin, byl jediným Magnificat! Závěr 59. „Ave, verum corpus natum de Maria Virgine!“ Před několika lety jsem slavil 50. výročí svého kněžství. Zakouším dnes milost, že mohu předložit církvi tuto encykliku o eucharistii na letošní Zelený čtvrtek, který připadá na 25. rok mé služby na Petrově stolci. Činím to se srdcem plným vděčnosti. Už více než půl století, každý den od onoho 2. listopadu 1946, kdy jsem slavil svou první mši svatou v kryptě sv. Leonarda ve wawelské katedrále v Krakově, jsou mé oči upřeny na hostii a na kalich, v němž se čas a prostor jakýmsi způsobem „setkaly“ a drama Golgoty se představilo živé, a odhalilo svou tajemnou „současnost“. Každý den má víra mohla poznávat v proměněném chlebě a vínu božského Poutníka, který se jednoho dne připojil ke dvěma učedníkům jdoucím do Emauz, aby jim otevřel oči pro světlo a srdce pro naději (srov. Lk 24,13-35). Dovolte, moji milovaní bratři a sestry, abych s vnitřním uchvácením a v doprovodu vaší víry a k její posile, vydal své svědectví víry Nejsvětější svátosti. „Ave, verum corpus natum de Maria Virgine, vere passum, immolatum, in cruce pro homine!“ Zde se nachází poklad církve, srdce světa, záruka cíle, po němž každý člověk, byť i nevědomě, dychtí. Velké tajemství, které nás přesahuje a jistě i vystavuje tvrdé zkoušce naši mysl, aby šla za zdánlivou podobu. Zde naše smysly klamou – „visus, tactus, gustus in te fallitur“, stojí v hymnu Adoro te devote –, avšak nám stačí holá víra, zakořeněná v Kristově slově a nám předaná apoštoly. Dovolte, abych jako Petr na konci eucharistické řeči v Janově evangeliu opakoval Kristu ve jménu celé církve, ve jménu každého z vás: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života“ (Jan 6,68). 60. Na úsvitu tohoto třetího tisíciletí jsme my všichni, synové církve, vybízeni žít s novým nadšením křesťanským životem. Jak jsem napsal v apoštolském listu Novo millennio ineunte, „nejde o vymýšlení nějakého «nového programu». Program už tu je; stále týž, odvozený z evangelia a živé tradice. Jeho středem je vlastně sám Kristus, kterého máme poznat, milovat, následovat, abychom v něm mohli žít trinitární život a s ním přetvářet dějiny až do jejich dovršení v nebeském Jeruzalémě“. Uskutečňování tohoto programu obnoveného zápalu v křesťanském životě prochází skrz eucharistii. Každé úsilí o svatost, každá činnost tíhnoucí k tomu, aby uskutečnila poslání církve, každé provedení pastoračních plánů musí čerpat nezbytnou sílu z eucharistického tajemství a k němu se musí zaměřovat jako k svému vyvrcholení. V eucharistii máme Ježíše, jeho výkupnou oběť, jeho vzkříšení, dar Ducha Svatého, adoraci, poslušnost a lásku k Otci. Kdybychom zanedbávali eucharistii, jak bychom mohli najít lék na svou krajní nouzi? 61. Eucharistické tajemství – oběť, přítomnost, hostina – nepřipouští zredukování ani zneužívání; je třeba je prožívat v jeho celistvosti, jak ve slavnostní události, v intimním rozhovoru s Ježíšem, právě přijatým ve svatém přijímání, tak ve chvíli modlitby při eucharistické adoraci mimo mši svatou. Tehdy se církev pevně buduje a vyjadřuje to, čím je: jedna, svatá, všeobecná a apoštolská; lid, chrám a Boží rodina; tělo a nevěsta Kristova, oživovaná Duchem Svatým; univerzální svátost spásy a hierarchicky uspořádané společenství. Cesta, kterou se církev ubírá v těchto prvních letech třetího tisíciletí, je také cestou obnoveného ekumenického úsilí. Poslední desetiletí druhého tisíciletí, jež vyústila do Velkého jubilea, nás pobízela tímto směrem a nabádala všechny pokřtěné, aby odpovídali na Ježíšovu prosbu „ut unum sint“ (Jan 17,11). Pokračování příště
Strýček Vrba Příběh na pokračování Nedávno si stěžoval P. Janovi stařeček výměnkář: "Velebný pane, mosím sa jim požalovat. Rád chodím do teho božího kostelíčka, ale nic ňa tam netěší. Dyž vidím ty chlapčiska rozpustilce, jak si tam vykládajú a smějú sa, hned bych to všecko poliskal. Také sem byl mladý, ale to sme nedělali. Nekeří ani do kostela neidú. Ostanú hned u věže, posedajú na schody a směje sa to přes celé kázání a mšu svatú. Sú to včil čase. Všecko na ruby a nic po tem. A žádný to neokřikne. Dyby tak stal z hrobu neboščík Vrba. ten by měl práce!" Tak hořekovali stařeček. Strýček Vrba byli ctnostný a nábožný muž. V obci požívali úcty a vážnosti. Byli kostelním hospodářem a dlouhá léta prvním obecním radním a zároveň obecním policejním komisařem. Byli prý přísný. V obci a v kostele udržovali pořádek železnou rukou. Častokrát v kožichu pod pláštěm noci opouštěli svůj dům třímajíce v rukou pořádný sukovitý čagan a obešli dědinu. Kde zastali chlapce dělat darebnosti, bylo zle. Křikem a nečítanými ranami je rozehnali. Toulky a milostné zálety trhali a kazili nemilosrdně. Karban stíhali neúprosně a dbali, aby se udržovala policejní hodina. Sám pan hejtman je za to chválil a postavil za příklad. Pan farář si strýce Vrby dokonale vážili a též pan rechtor je uctivě zdravili, neboť strýc byli předsedou místní školní rady. Kdo strýčkovi nepřál, byli hospodští, lumpi, karbaníci, toulavá mládež a podobná čeládka. Také muzikanti bručeli po straně na Vrbu. Kolikrát překazili muziku, když slyšeli, že mládež je nedobrá, že se opíjí, toulá a tropí hříchy. Došlo-li u muziky k bitce, objevili se Vrba náhle v "zóle" jak duch a zakřikli: "Ticho!" Když chlapci nechtěli poslechnout, otevřeli dveře, vyhnali děvčata, popadli práče a vyházeli je z hospody jak shnilá vejce. Takový byli strýček Vrba. Když se však vzmohla v obci protivná strana mladých strýček jim říkalí "přemúdřenci" - a o volbách vyhrála, tu odzvonili strýčkově slávě. Pozbyli všech hodností a nechali jim pouze čestný úřad kostelního hospodáře. Vrba nesli své odstrčení velice těžce. "Tož já pracuju pro obec koliknást roků, všecko řídím v najlepším pořádku, šak aji pán hejtman to pověděli a ne ráz, a včil néni po nás starých už nic. Já, štvrtník, mosím ustúpit takovému ,nikdo`." Slovem "nikdo" poctili svého nástupce v úřadě prvního radního, který byl pouze chalupníkem. Tak rozjímali trpce sám u sebe. Před lidmi však mluvili jinak. Když jim někdo vzpomněl starých a slavných let jejich úřadování, vzdychli, mávli odmítavě rukou a řekli pokorně: "Nechval! Nic po ničem. Márnost nad márnost. Už ňa to zmáhalo, tož su aj rád, že zvolili druhého. Včil aspoň možu súžit Pánu Bohu." A sloužili opravdu. Čítávali nábožné knihy a rozjímali v nich, nejraději o marnosti světské - a chodili denně do kostela na mši svatou. Když si nasadili na oči brýle a klečeli schýlen nad tlustou modlitební knihou, byl na ně dojemný pohled. Pokračování příště
obrácení 1. Vzkříšení kterého člověka vyvolalo hromadné obrácení mnohých, co přišli k Marii? 2. Co udělal Etiopan, správce všech pokladů etiopské královny potom, co mu Filip vysvětlil úryvek z Písma a zvěstoval Ježíše? 3. Jak se jmenovala žena, prodavačka purpuru z města Tyatiry, která se nechala s celým svým domem pokřtít? 4. Jaký skutek obrácení slíbil Zacheus ve svém domě Ježíšovi? 5. Jak se jmenoval kouzelník, který uvěřil v Ježíše Krista a po svém křtu se přidržel Filipa? 6. Čí obrácení začalo pádem na zem a pokračovalo prostřednictvím slepoty a Ananiáše? 7. Čím Petr dosáhl obrácení obyvatel v Lyddě a Sáronu? 8. Jaký zázrak učinil Petr v Joppe, díky němuž mnozí uvěřili v Pána? 9. Které město bylo uchráněno od neštěstí, protože uvěřilo Bohu skrze proroka, obrátilo se a všichni činili pokání, včetně jejich krále? 10. Jaká byla poslední slova zločince ukřižovaného s Ježíšem, který se před smrtí obrátil a litoval? 11. Jak se jmenovala žena, která se obrátila a chodila v Ježíšově průvodě potom, co z ní Ježíš vyhnal 7 zlých duchů? 12. Co udělala hříšná žena na znamení pokání a obrácení v domě farizeje Šimona? 13. Jak se jmenoval velitel vojska aramejského krále, který se na slova proroka Elizea 7x ponořil do Jordánu a uzdravil se z malomocenství? 14. Který z babylónských králů uznal Danielova živého Boha po tom, co Daniel nezahynul ve lví jámě?
Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.
Správné odpovědi z minula: 1. vrátit se k paní a poslouchat ji (Gn 16,9); 2. na horu, potom do městečka Sóar (Gn 19,17-22); 3. že z něho učiní velký národ (Gn 21,18); 4. rozmnoží jeho potomstvo a bude pro národy požehnáním (Gn 22,16-17); 5. dotkl se jeho kyčelního kloubu, takže se mu vykloubil (Gn 32,26); 6. Pánův anděl ho chytil za kštici a nesl ho za vlasy a rychlostí dechu ho donesl nad jámu (Dan 14,33-38); 7. Bileámovi (Nm 22,22-35); 8. čtyři (Zj 7,1); 9. Vezmi si ji a sněz ji (Zj 10,9); 10. Samsona (Sdc 13,3); 11. kvůli sčítání lidu (2 Sam 24,1-17); 12. zemřel rozežrán od červů (Sk 12,23); 13. archanděl Rafael (Tob 12,15); 14. vystupovat a sestupovat po něm anděly (Gn 28,12); 15. Petra (Sk 12,3-10)
Slavnost, kterou oslavíme v červnu je… 1
2
3
4
5
1. Orgán k dýchání 2. Samec ovce 3. Podzimní ovoce 4. Na obloze svítí… 5. Fouká… 6. Číslovka
6
7
8
9
10
11
7. Otec 8. Číslovka 9. Dívčí jméno 10. Ryba má na sobě… 12. Obuv
12
13
14
15
16
17
18
13. Šelma 14. Slunečnicový… 15. Ovocný strom 16. Opilec 17. Střed města 18. Hořký jako…
Znalost Písma nade vše: Kaplan slyší řev a vidí, jak Štěpán, jeden z jeho ministrantů, táhne kočku za ocas. V následující ministrantské hodině pokárá kaplan toto trápení zvířat a ptá se ostatních chlapců, na jaký citát z Písma by měl Štěpán myslet. Pepík se přihlásí a řekne: Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Není cena jako cena: „A taky jsem si velmi cenila jednoho mladého muže,“ přiznává s uzarděním mladá dáma svému faráři. „Cenila?“ ptá se pochybovačně farář, „Jak často?“ Odpočívej v pokoji: Evin dědeček, kterého měla moc ráda, zemřel. Samozřejmě je té malé těžko u srdce. Maminka se ji pokouší utěšit. Po večerní modlitbě říká: A teď se pomodlíme za dědečka.“ Čtyřleté je maminčin návrh vhod. A protože už v kostele častokrát slyšela, jak se modlí za mrtvé, přednáší zcela samozřejmě svoji prosbu: Pane Bože, a nech mého dědečka na pokoji!“
Co nám říkají matriky? V uplynulém měsíci Byli pokřtěni
Uzavřeli manželství
Rozloučili jsme se
Podivín Matyáš Hlavai Ladná Bulhary
V uplynulých letech jsme se v červnu rozloučili Podivín 2003 2002 2001 2000 1999
Ladná
Bulhary Terezie Michlovská
Vlastimila Puzrlová Blažena Svobodová
Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc červen: 1. Aby si křesťané stále více uvědomovali svou zodpovědnost za to, že mají být svědky Boží lásky k lidstvu i ke každému člověku zvlášť. 2. Aby zvláště v zemích Asie stále více rostla úcta k náboženské svobodě, která je základním lidským právem. 3. Za pracovníky ve sdělovacích prostředcích, aby dokázali statečně zastávat pravdu.
Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho nebo druhého.
