Vzkaz expertů českým poslancům

Philip E. Coyle, Theodore A. Postol, John F. Tierney Milan Hlobil, Karel Dolejší, Petr Karlík, David Fisher

Vzkaz expertů

Fakta o radaru, která byste měli znát

www.greenpeace.cz

českým poslancům

OBSAH Philip Coyle - profil

3

Philip Coyle: Protiraketová obrana - otázky pro české poslance a senátory

4-6

•••

Theodore Postol - profil

7

Theodore Postol: Základní fakta důležitá pro Českou republiku

8 - 11

•••

John Tierney - profil

12

John Tierney odpovídá na otázky poslankyně Věry Jakubkové

13 - 14

•••

Milan Hlobil - profil

15

Milan Hlobil : Technické a provozní aspekty radaru XBR v Brdech - závěry

16 - 19

••• 20

David Fisher, Petr Karlík - profil Petr Karlík, David Fisher : Radarová základna v Brdech - stručné shrnutí argumentů z hlediska ochrany přírody a krajiny

21 - 22

•••

Karel Dolejší - profil Karel Dolejší : Plánovaná základna americké protiraketové obrany v kontextu zajištění národní bezpečnosti ČR

2

23 24 - 29

Philip Coyle patří mezi nejuznávanější světové experty v oblasti vojenského výzkumu, vývoje a testování vojenských technologií a americké obranné politiky. Dlouhodobě se věnuje protiraketové obraně, kosmickým vojenským systémům, jaderným a technologicky náročným zbraním. Coyle byl za vlády prezidenta Clintona (1994 – 2001) náměstkem na ministerstvu obrany, kde řídil oddělení pro testování a hodnocení nových zbraní a byl nejdéle sloužícím ředitelem tohoto oddělení v celé jeho dvacetileté historii. Z této pozice byl hlavním poradcem prezidenta a ministra obrany USA v otázce testování a hodnocení zbraňových systémů.

3


Protiraketová obrana: otázky pro české poslance a senátory Philip Coyle Plány Pentagonu na umístění protiraketové obrany v Evropě vyvolaly v americko-ruských vztazích dosud nepoznané napětí od dob studené války. Stejně tak narušily vztahy mezi Českou republikou, Polskem a Ruskem, které oběma státům již několikrát různými způsoby pohrozilo. Česká republika přitom nemá jakýkoliv důvod takto hazardovat se svou bezpečností, neboť navrhovaný americký systém neuchrání Českou republiku ani před Íránem, ani před Ruskem. Protiraketová obrana je nejdražším obranným programem v dějinách. Od dob slavného projevu prezidenta Reagana o „Hvězdných válkách“ v roce 1983 utratily Spojené státy na protiraketovou obranu nejméně 120 miliard dolarů. Za posledních pět let si na ni Pentagon vyžádal 62,5 miliard a konec je stále v nedohlednu. Pokud příští prezident a Kongres výdaje na protiraketovou obranu podpoří, pak to na konci roku 2013 bude znamenat, že za posledních deset let bylo utraceno přes 110 miliard, nepočítaje v to výdaje v předchozích dvaceti, třiceti, nebo dokonce šedesáti letech. Ano, šedesáti. Spojené státy se neúspěšně pokoušely vyvinout účinnou protiraketovou obranu po celých šedesát čtyři let, od doby, kdy německé balistické rakety V-2 útočily na Londýn. Avšak dodnes americký protiraketový hardware neprokázal účinnost proti nepřátelskému raketovému útoku za reálných operačních podmínek. Zvlášť kontroverzní je požadavek Pentagonu na vybudování obrany proti íránskému raketovému útoku na území Evropy. S antiraketami v Polsku, pevnou radarovou instalací v České republice a druhým radarem schopným transportu někde v jihovýchodní Evropě. Předpokládaným účelem plánovaného evropského systému je obrana Evropy před raketovým útokem z Íránu. Ačkoliv Írán v poslední době testoval rakety krátkého doletu, nedisponuje raketami schopnými zasáhnout Střední Evropu. Možná, že je s to takové rakety vyvinout, avšak obavy v tomto případě nejsou na místě. Írán udělal několik hloupostí, ale nespáchá sebevraždu útokem na Evropu nebo Spojené státy. Balistické rakety mají zpáteční adresu a odplata by byla zničující. Neexistuje věrohodná íránská hrozba Evropě, která by ospravedlňovala americkou protiraketovou obranu. Ani Severní Korea nemá rakety, které by mohly zasáhnout Evropu nebo USA, a tento stát navíc vyjednává o ukončení svého jaderného programu. Spojené státy nedávno Koreu vyškrtly ze seznamu států podporujících terorismus. I kdyby existovala hodnověrná hrozba, Pentagon připouští, že by jí nedovedl čelit. Pentagon totiž tvrdí, že je schopen zvládnout přinejlepším jednu nebo dvě rakety, a to ještě za předpokladu, že by Írán nepoužil klamné cíle a elektronická protiopatření. Americký systém protiraketové obrany postrádá schopnost poradit si s klamnými cíli a protiopat-

4


řeními, schopnost prokázat účinnost za realistických operačních podmínek a schopnost odolat útoku zahrnujícímu větší množství raket. Plánovaný systém nefunguje proti protivníkovi ochotnému postavit více raket, aby překonal naši maškarní obranu, a ani v budoucnu tuto schopnost nezíská. Takže pokud by Írán uvěřil, že americká protiraketová obrana bude účinná, a současně byl dost nezodpovědný na to, aby útočil na Evropu, postavil by jednoduše více raket, aby obranu překonal. Provokovat Írán k budování většího množství raket by vedlo k destabilizaci a neučinilo by to svět bezpečnějším. Už jsme se o něco podobného v minulosti jednou pokusili. V roce 1975 Spojené státy v Severní Dakotě krátce rozmístily protiraketový systém Safeguard, jehož rakety Spartan a Sprint nesly jaderné hlavice. V roce 1976 americký Kongres tento program oficiálně ukončil, protože nebyl účinný a mohl být překonán sovětskými mezikontinentálními raketami. Podněcovat Sověty, aby postavili víc raket, však tehdy nebylo v našem zájmu – a podněcovat Írán k témuž není v našem zájmu ani dnes. Za prezidenta George W. Bushe jsme za protiraketovou obranu ročně utráceli okolo 10 miliard dolarů. Prezidentův požadavek na finanční rok 2009 představuje největší sumu žádanou kterýmkoliv prezidentem na tento program, a pro celé ministerstvo obrany činí 13,2 miliardy. To je sedmkrát více než ve finančním roce 1985, dva roky po Reaganově proslovu o „Hvězdných válkách“, kdy rozpočet ještě činil „pouhých“ 1,8 miliardy. Tento kontroverzní projekt se stane jednou z nejpalčivějších položek agendy příštího amerického prezidenta. Nabízí se otázka: pokud bude senátor McCain nebo senátor Obama zvolen prezidentem, omezí prostředky vynakládané na protiraketovou obranu a zpomalí či dokonce zastaví navrhované umístění systému v Evropě? Zeptáte-li se jich dnes, bude pro ně snadné vyhnout se otázce. Každý z kandidátů může odpovědět něco na způsob „Pokud se stanu prezidentem, budu vždy bránit Ameriku“. Dokud je novináři nedonutí hovořit o nákladech, chybějící věrohodné hrozbě, nedostatečné účinnosti a nebezpečí šíření zbraňových technologií, kandidáti nebudou muset ani ukázat, že chápou situaci. Kandidáti by měli být rovněž znepokojeni skutečností, že plánovaný systém obnovuje studenou válku s Ruskem. Plánovaná protiraketová obrana v Evropě ohrožuje Rusko i Čínu. Rusko považuje tyto systémy za hrozbu proto, že pokud by byly účinné proti Íránu, mohly by být účinné i proti němu. Pokud je tato obrana umístěna tam, kde může být účinná proti Rusku, pak je to cosi, co Rusko nemůže přijmout. Jak se český parlament vyrovná s bezpečnostními potřebami České republiky, s nutností ruské podpory v otázkách důležitých i pro Českou republiku, jako je jednání s Íránem, řešení obtíží na Středním Východě a boj s terorismem? Jsou čeští zákonodárci ochotni plně podpořit protiraketovou obranu v Evropě i navzdory ruským námitkám? Do jaké míry jsou ochotni riskovat vojenský konflikt s Ruskem kvůli nefunkční protiraketové obraně? Prezident George W. Bush řekl, že Rusko už není naším nepřítelem, ale čím tedy je po gruzínské válce? Upevní český parlament obnovené nepřátelství s Ruskem kvůli ničemu? Kvůli systému, který nefunguje? Je skutečně vzhledem k ostatním českým zájmům a prioritám tak obrovské riskování s protira-

5


ketovou obranou tou správnou českou prioritou? Omezí-li příští americký prezident masivní výdaje Pentagonu na protiraketovou obranu, nebude to žádné překvapení. Vzhledem k neexistenci bezprostřední hrozby se jako přiměřené jeví pokračovat v umírněném programu výzkumu a vývoje. Vezmeme-li v úvahu i další důležité priority, jako je např. řešení současné globální ekonomické krize, jeví se rozumné peníze utratit někde jinde. Bývalý senátor Sam Nunn vystihl situaci nejlépe: „Národní protiraketová obrana není pro Spojené státy technologií, ale teologií.“ Hodlá český parlament o protiraketovou obranu usilovat s náboženským zápalem, nebo uváženě prozkoumá fakta a uváží, zda neriskuje příliš?

6

Theodore Postol je profesor vědy, techniky a národní bezpečnostní politiky na MIT (Massachusetts Institute of Technology MIT). Vystudoval fyziku a získal doktorát z jaderné fyziky. Po ukončení doktorandského studia začal pracovat pro Argonne National Laboratory. Poté se přesunul do Úřadu kongresu USA pro posuzováni technologií, aby zde zkoumal metody pro rozmisťování raket MX. Později pracoval jako vědecký poradce velitele námořních operací (Chief of Naval Operations). Po odchodu z Pentagonu pomáhal na Stanfordské univerzitě vybudovat výukový program pro studium vývoje zbraňových technologií ve vztahu k obraně a kontrole zbrojení. V roce 1990 byla jeho práce oceněna cenou Leo Szilarda, udělovanou Americkou fyzikální společností (American Physical Society). V roce 1995 získal od Americké asociace pro rozvoj vědy cenu Miliarda Rodericka a v roce 2001 získal ocenění Norbert Wiener Award. Poslední dvě ocenění získal za odhalení početných a zásadních nepravdivých tvrzeních o protiraketové obraně. Je považován za jednoho z největších expertů na systém protiraketové obrany a zároveň za jejího otevřeného kritika.

7

Theodore Postol: Protiraketová obrana - Základní fakta důležitá pro Českou republiku

Protiraketová obrana: Základní fakta důležitá pro Českou republiku Theodore A. Postol Shrnutí Radar, který chtějí Spojené státy umístit v České republice, by byl srdcem a duší evropské protiraketové obrany – pokud by měl dostatečný dosah nutný pro jeho správné fungování. Jednoduchý a snadno ověřitelný fyzikální výpočet dokazuje, že plánovaný radar tento dosah nemá. A i kdyby jej dokonce měl, existuje podle amerických tajných služeb celá řada protiopatření, která by radar dokázala obelstít. Tato protiopatření může v budoucnosti využít jakýkoliv protivník schopný sestrojit mezikontinentální balistické střely (ICBM). Nicméně současné možnosti radaru natolik zaostávají za tím, co je potřeba, že klíčová otázka protiopatření je v aktuální debatě o vlastním smyslu výstavby radaru irelevantní. Navíc americká reprezentace poskytla České republice a dalším evropským spojencům klamné informace o íránské hrozbě. Když se zeptáte přímo, Agentura protiraketové obrany USA (MDA) cituje na podporu svých tvrzení veřejné zdroje místo toho, aby se opírala o informace tajných služeb. Ani veřejně dostupné důkazy však nenaznačují, že by existovala bezprostřední hrozba íránských raket dlouhého doletu (IRBM a ICBM). Možná ještě více zásadní je tvrzení, že kdyby Írán tyto zatím imaginární možnosti měl, choval by se natolik iracionálně a sebevražedně, že by uvažoval o odpálení jaderných střel proti Evropě a Spojeným státům. Diskuze o faktech a problémech Mezi naléhavými problémy, které musí nová administrativa USA a její důležití spojenci včetně České republiky vyřešit, je vztah s Ruskem, který se dostal do slepé uličky. To může negativně ovlivnit globální bezpečnost. Nepříznivým důsledkem současného napětí může být zastavené snižování počtu strategických zbraní. Tím může dojít k rozkolu mezi Spojenými státy a jejich evropskými spojenci a k neobnovení Smlouvy o nešíření jaderných zbraní v roce 2010. Může také poškodit spolupráci mezi Ruskem a západem, potřebnou pro kontrolu íránského jaderného programu. Příčinou bezvýchodné situace je hrozba, kterou Rusko vidí v rozmístění protiraketové obrany v Evropě, o které Bushova administrativa tvrdí, že je nutnou odpovědí na nebezpečí, které představují neexistující íránské mezikontinentální balistické střely. Rusové jsou si vědomi, že evropská protiraketová obrana bude mít dva radary, které jsou klíčové pro její fungování - jeden plánovaný pro Českou republiku EMR a další na jihu Evropy. Vědí, že žádný z těchto radarů není schopen vidět hlavice na tak velkou vzdálenost, aby systém fungoval tak, jak USA tvrdí a také vědí, že deset antiraket plánovaných pro Polsko nemůže ohrozit jejich strategické síly. Jsou ale přesvědčeni, že Spojené státy zatím nefunkční systém nakonec masivně posílí, vylepší a rozšíří v budoucnu tak, že Rusko budou moci nějakým způsobem

8


ohrozit. Rusko a USA mají i odlišný názor na to, zdali se rodí hrozba v podobě íránských ICBM (a také severokorejských) ICBM . Rusko přesto jasně deklarovalo, že s Američany bude spolupracovat na obraně proti této hrozbě - pokud se neukáže, že protiraketová obrana je namířena proti Rusku. Bez této záruky může Rusko odmítnout spoluprácí i v daleko závažnějších případech. Zdrojem ruských obav zůstává cela řada technických tvrzení MDA a ministerstva obrany USA, která jsou k nalezení v dokumentech určených evropským spojencům. Tento materiál rozebírá několik nejkřiklavějších nepravd, která se v nich cyskytují. Srdcem a duší evropské protiraketové obrany je radar, jehož umístění je naplánováno do České republiky. Obrázek č.1 prezentovaný na informačních setkáních se zástupci České republiky a dalšími evropskými spojenci, názorně ilustruje roli tohoto radaru v evropské protiraketové obraně (pro jasnější znázornění byla odstraněna z obrázku řada detailů). Obrázek ukazuje, že radar v obrázek č.1 České republice a druhý radar ve Velké Británii pracují ruku v ruce při identifikaci a sledování hlavic, u kterých se předpokládá, že budou doprovázeny klamnými cíly a úlomky z horních stupňů nosné rakety.

obrázek č.2

Radar ve Velké Británii může sledovat hlavice ve velké vzdálenosti, protože je o mnoho výkonnější než radar v Česku a pracuje na nižších frekvencích, kde hlavice odrážejí více signálu vysílaného radarem. Jelikož však britský radar pracuje na tak nízkých frekvencích, nedokáže určit rozdíl mezi hlavicí, která může být několik metrů dlouhá a vážit tunu i více a drátem o délkou 2/3 metru a vážícího několik gramů!práci mezi Ruskem a západem, potřebnou pro kontrolu íránského jaderného programu.

9


Efektivní odrazová plocha cíle (hlavic) je nicméně ve vyšším „X-band“ kmitočtovém pásmu, ve kterém pracuje český radar a které je nutné k dosažení tak vysokého rozlišení, více než stokrát menší než u frekvencí, ve kterých pracuje radar ve Velké Británii. V kombinaci s nižším průměrným výkonem a menší plochou antény má tak český X-band radar mnohem nižší schopnost detekce a dosah zhruba 600 až 700 km oproti Agenturou MDA uváděným více než 2000 km. Jak je vidět z obrázku č.2, dosah českého radaru je tak malý, že v obrázek č.3 případě letu hypotetické íránské ICBM rakety vypálené přímo na Washington by radar její hlavici ani nemohl zpozorovat. Je samozřejmě vysoce nepravděpodobné, že by tento fakt nebyl konstruktérům radaru dobře znám. Proto vše nasvědčuje tomu, že u radaru, který Spojené státy navrhují umístit do České republiky, se v blíže nespecifikovaném časovém horizontu počítá s jeho nahrazením něčím daleko silnějším. Další zásadní otázkou je, zda hrozba íránského útoku balistickou raketou dlouhého doletu je skutečně bezprostřední. V případě, že bezprostřední není, máme pochopitelně více času situaci zhodnotit, aniž bychom museli s rozmístěním protiraketové obrany spěchat. Obrázek č. 3 je jedním z těch, které jsou jak českým, tak i ostatním evropským spojencům často prezentovány. Jako zvláště nebezpečná je přitom uváděna balistická raketa středního doletu (MRBM) „Ashura“, eventuální vesmírná nosná raketa (space launch vehicle - SLV) a interkontinentální balistická raketa (ICBM), kterou prý Írán plánuje vyrobit v letech 2010 až 2015. obrázek č.4 Povšimněte si, že Ashura je zobrazena jako dvoustupňová balistická raketa, stejně jako nosná raketa SLV. Vypadá také větší než raketa Shahab-3. Obě rakety jsou vyobrazeny tak, že poměr velikosti každého ze dvou stupňů rakety odpovídá balistické raketě dlouhého doletu. Jak se však můžete přesvědčit na obrázku č.4, jsou tato „hrozivá“ vyobrazení zavádějící a v naprostém rozporu s veřejně známými skutečnostmi.

10


Jak je z obrázku č.4 patrné, skutečná raketa testovaná Íránem je v podstatě nosič, který využívá lehce prodlouženou raketu Shahab-3 jako první stupeň, jež nese dosti nevhodný a malý druhý stupeň. To dokládá, že Írán v raketové technologii pokročil jen velmi mírně a rozhodně má k vývoji mezikontinentálních raket ještě hodně daleko. Z dalších detailů druhého stupně lze také usoudit, že je v něm použito stejnéobrázek č.5 ho, relativně nevýkonného, pohonu jako u raket SCUD-B. Přestože použití sady malých raketových motorů s možným výkyvným zavěšením budí dojem, že Írán v technickém vývoji pokročil, žádná z těchto íránských inovací neukazuje na vývoj nosné kapacity potřebné k výstavbě ICBM. Dvě větší ICBM na obrázku č. 4, označené jako „Advanced ICMB“ a „Incremental ICBM“, jsou zde zobrazeny ve velikosti a měřítku, jak by vypadala případná budoucí íránská ICBM a to podle dvou možných scénářů. U tzv. Advanced ICBM je nutné počítat s novými raketovými motory, vylepšeným a lehčím trupem, než byl Írán doposud schopen technicky vyvinout. Ve druhém případě, u tzv. Icremental ICBM, vycházíme z předpokladu, že ke konstrukci ICBM budou využity stávající motory a zpracování trupu, tedy stejná technologie, jaká se používá u rakety Shahab-3. „Advanced ICBM“ by vážila asi 120 tun, „Incremental ICBM“ pak asi 250 tun. Na obrázku č. 5 vidíme, že má-li raketa o váze 120 - 250 tun vůbec vzlétnout, musí ji pohánět malý počet nových, vyspělých a vysoce výkonných motorů, nebo velký počet stávajících méně výkonných motorů rakety Shahab-3, seskupených tak, aby dokázaly raketu zvednout a odlepit od země. V prvním případě by Íránci museli vyvinout zcela nový raketový motor. Jelikož jsou všechny raketové motory (stejně jako kostry raket), které Írán využívá, konstruovány v zahraničí, znamenal by vývoj nového motoru pro íránský raketový program zcela novou kapitolu. Íránci by navíc museli vyvinout vysoce pokročilé technologie pro konstrukci lehkých trupů raket. Museli by tedy učinit zásadní technologický pokrok, aby vývoj nových motorů a trupů zvládli. Pokud by se místo toho rozhodli seskupit motory z raket Shahab-3, museli by zvládnout složitou techniku ovládání početných a na sobě navzájem závislých raketových motorů v obou stupních rakety. K tomu by potřebovali soustavy současných či úplně nových turbočerpadel, s jejichž vývojem nemají žádné zkušenosti. Museli by navíc vyrobit mnohem větší raketovou konstrukci, než jakou v současnosti využívají. Přestože ani jednu z těchto vývojových alternativ nelze v budoucnosti vyloučit, je zcela jasné, že se Írán ani zdaleka nepřiblížil k dosažení technologie, pomocí níž by mohl zkonstruovat balistické střely schopné ohrozit západní Evropu či Spojené státy.

11

John Tierney je od roku 1997 poslancem Kongresu USA za stát Massachusetts. Je předseda podvýboru pro Národní bezpečnost a zahraniční vztahy. Z titulu své funkce inicioval v Kongresu slyšení o přezkoumání programu protiraketové obrany. Během tří slyšení vystoupili se svými svědectvími nejuznávanější odborníci na protiraketovou obranu USA včetně generála Henryho Oberinga, Philipa Coyla nebo Theodora Postola.

12


John Tierney odpovídá na otázky poslankyně Věry Jakubkové Váš Podvýbor pro národní bezpečnost a zahraniční věci Výboru pro dohled a státní reformu Sněmovny reprezentantů uskutečnil sérii slyšení o Národní protiraketové obraně Spojených států. Jaké nejdůležitější poznatky podle Vašeho názoru ze slyšení vyplynuly? Za nejdůležitější lze považovat vážné argumenty vznesené špičkovými vědci, které zpochybňují účinnost, efektivitu a dokonce i potřebnost Národní protiraketové obrany. Například jeden z našich svědků, Joseph Cirincione, který se zabývá tímto tématem celá desetiletí, vypověděl: Nebezpečí plynoucí pro Spojené státy z balistických střel neustále v posledních 20 letech klesá. Ve světě je méně raket schopných zasáhnout USA než tomu bylo před 20 lety, je méně států s raketovým programem a méně raket je na Spojené státy namířeno. Zemí, které pokračují v programech raket dlouhého doletu, je méně co do počtu a co do technologické vyspělosti jsou na tom hůře než před 20 lety. Další z expertů, Dr. Stehen Flynn, v současné době člen Rady pro zahraniční vztahy a bývalý ředitel a hlavní autor zprávy Hart-Rudmanovy komise pro národní bezpečnost v 21. století, vypověděl, že „rizika jiného charakteru …. jsou daleko větší nežli nebezpečí plynoucí z balistických střel.“ A Philip Coyle, bývalý náměstek ministra obrany a nejdéle sloužící ředitel Oddělení pro testování a hodnocení, vypověděl: Klamné cíle a protiopatření zůstávají Achillovou patou protiraketové obrany…. Podíváme-li se právě na problém rozlišení pravého cíle, byly letové testy v posledních pěti letech daleko jednodušší a méně realistické než v prvních pěti letech. V žádném z letových testů pozemní protiraketové obrany (GMD) za posledních pět let nebyly použity klamné cíle a protiopatření… V posledních pěti letech se uskutečnily pouze dva testy systému GMD, při nichž byla raketa úspěšně zasažena. Při této rychlosti by Agentuře pro raketovou obranu trvalo 50 let, než by systém byl připraven k realistickému operačnímu testování

13


Co byste doporučil českým zákonodárcům, kteří budou hlasovat o ratifikaci smlouvy o umístění radarové základny? Členové českého parlamentu musí samozřejmě pečlivě zvážit, co je v nejlepším zájmu jejich země a jejich voličů. Je přitom samozřejmě naprosto zásadní, aby ten, kdo přijímá důležitá rozhodnutí o protiraketové obraně, se důkladně s touto problematikou seznámil. Jde o velmi politickou záležitost a jedinou možností, jak se dobrat pravdy, je hovořit s lidmi na obou stranách a zvážit hodnověrnost různých prohlášení a argumentů. Existují zde samozřejmě obrovské dodavatelské firmy, které mají na programu protiraketové obrany eminentní zájem. Posuzujeme-li jejich komentáře k své vlastní technologii, měli bychom mít toto na paměti. Slyšení před výborem ukázala, že o protiraketové obraně koluje spousta nesprávných informací, a proto je naprosto nezbytné, aby se poslanci českého parlamentu důkladně o protiraketové obraně informovali. Můžete shrnout současnou situaci s financováním a podporou systému GMD v Kongresu? Od roku 1980 utratili američtí daňoví poplatníci 120 až 150 miliard dolarů – tedy více času a více peněz než Spojené státy utratily za projekt Manhattan či za program Apollo. V současné době Spojené státy za protiraketovou obranu utratí více než 10 miliard ročně. Další financování bude do značné míry záviset na novém americkém prezidentovi a novém Kongresu, kteří budou čelit velkým problémům s celkovým rozpočtem. Pro fiskální rok 2009 se například již dnes počítá s deficitem blížícím se až 1 bilionu. Všechny domácí a bezpečnostní priority budou tím pádem podrobeny ještě většímu a podrobnějšímu zkoumání, samozřejmě i protiraketová obrana, vůči které existují vážné výhrady. Pevně doufám, že mé odpovědi na Vaše přemýšlivé otázky byly dostatečné a alespoň trochu pomohou obohatit debatu o protiraketové obraně, kterou v České republice vedete.

14

Ing. Milan Hlobil vystudoval obor radiolokace v Dělostřeleckém technickém učilišti v Martině a na Vojenské akademii v Brně. V oboru radiolokace pracoval v systému inženýrsko-technické služby protivzdušné obrany a v oblasti výuky a výcviku v armádě, naposledy v roce 2005 jako učitel na katedře radiolokace Vojenské akademie (Univerzity obrany) v Brně. Spolupracoval na modernizaci radiolokační techniky a při vojskových zkouškách radiolokátorů. Během více než čtyřicetileté práce v oboru měl možnost poznat oblast radiolokace po teoretické i praktické stránce, publikoval především v oblasti modernizace radiolokační techniky a učebních textů pro výuku systémů třídimenzionálních radiolokátorů a radiolokační techniky.

15


Technické a provozní aspekty radaru XBR v Brdech - závěry. Ing. Milan Hlobil V červnu 2006 požádaly Spojené státy Českou republiku, aby rozhodla, zda souhlasí s výstavbou radarové základny amerického systému protiraketové obrany na našem území. Tato skutečnost vyvolala v českých médiích doslova „informační smršť“. Bohužel ale namísto toho, aby občanovi byla srozumitelně vysvětlena fakta (včetně rizik vyplývajících z případného provozu radaru v Brdech), jsou dodnes servírovány nepřesné a zavádějící informace, které mu příliš nepomohou ve vytváření názoru na tuto problematiku. Přes nesouhlas většiny české veřejnosti a mimo rámec NATO byla nakonec uzavřena dvoustranná smlouva o umístění radarové základny v Brdech. Velice podstatnou a nezanedbatelnou skutečností je velmi nepřesná informovanost a zavádějící kampaň vedená vládou a ministerstvem obrany z hlediska fyzikálně-technických parametrů plánovaného radaru XBR (pro Evropu nazývaného EBR, poměrně často je uváděn také název EMR, což znamená European Midcourse Radar). O co tedy vlastně jde? Hrozí v souvislosti s provozem XBR radaru našim občanům nějaké nebezpečí, nebo by byl provoz naprosto bezpečný? V níže uvedeném textu jsou uvedena rizika, která by mohla případným provozem radaru v Brdech vzniknout: • Dle „Nařízení vlády č. 1/2008“ je maximální přípustná hodnota výkonové hustoty elektromagnetického záření dopadajícího na lidské tělo rovna 10 W/m2 při době expozice delší než 6minut. Při expozici kratší než 6 minut je hodnota výkonové hustoty nepřímo úměrná době expozice a roste až do hodnoty 10 000 W/m2, která je mezní hodnotou a nesmí být překročena při jakkoliv krátké expozici – tedy výkonovou hustotou 10 000 W/m2 nesmí být osoby ozářeny vůbec (např. ani po dobu jedné mikrosekundy). Výše uvedené mezní hodnoty je nutno z hlediska zdravotních rizik bezpodmínečně respektovat. Podle závěrečné zprávy Státního zdravotního ústavu (SZÚ) [1], zpracované na základě měření provedených v okolí radaru GBR-P na atolu Kwajalein, nehrozí v souvislosti s provozem radaru žádná zdravotní rizika. Měření ale byla prováděna při nereálně nízkém špičkovém výkonu radaru – pouze 170 kW !!! Ve skutečnosti, pokud by měl radar na území ČR plnit úkoly tak, jak jsou definovány ve smlouvě ČR-USA a prezentovány ministerstvem obrany (detekce cílů s odraznou plochou baseballového míčku na vzdálenosti cca 2100 – 2500 km), by musel být špičkový výkon radaru řádově v jednotkách až desítkách megawattů [2]. V zahraničním tisku [3] se dokonce uvádí v případě prototypového radaru GBR-P na atolu Kwajalein dosažitelnost špičkového výkonu až 80MW. Zásadního pochybení se dopustilo ministerstvo obrany (MO) na samém počátku (ještě před měřením na atolu Kwajalein), kdy měl být proveden důkladný rozbor parametrů radaru nutných k zabezpečení úkolů protiraketové obrany. MO sice zpočátku prezentovalo relativně reálné hodnoty - špičkový výkon radaru 4,5 MW a střední výkon 170 kW [4], ale v průběhu roku 2007 tyto hodnoty změnilo na svém serveru bez udání důvodů na hodnotu špičkového výkonu pouze 170kW (zřejmě na základě názorů odborníků, poukazujících na zdravotní rizika). Měření na atolu Kwajalein byla prováděna za těchto nereálných podmínek - zřejmě za účelem „uklidnění“ veřejnosti. Toto značně snížilo věrohodnost údajů prezentovaných

16


MO a vzbudilo to navíc pochybnosti o profesionalitě nebo pravdomluvnosti jeho „odborníků“. Vlastní měření byla prováděna pouze ve směru bočních smyček směrové charakteristiky radaru, měření ve směru hlavního paprsku radaru nebyla provedena. Dodatečné úvahy pracovníků SZÚ, že dosažení výše deklarovaného dosahu radaru je možné docílit i při velice nízkém výkonu 170 kW - pouhým zlepšením systému zpracování přijatého signálu - jsou nereálné a účelové. Závěrečná zpráva SZÚ, na základě které se vláda rozhodovala mimo jiné pro instalaci radaru, nebyla oponována nezávislými odborníky v oboru radiolokace a pracovního lékařství. • Radar EBR (EMR) plánovaný pro Brdy se nenachází na seznamu výrobků USA, jeho parametry nejsou známé a je v současné době teprve vyvíjen firmou Raytheon [5]. Modernizace čipů umožňuje již v současné době náhradu stávajících gallium-arsenidových polovodičů v anténních modulech T/R, gallium-nitridovými (do nichž armáda USA nemálo investovala), které jsou podstatně výkonnější, menší a levnější. Pokud se firmě Raytheon podaří splnit cílovou hodnotu 550 W na modul [6], bude možno špičkový výkon radaru teoreticky navýšit (při celkovém počtu modulů až 291 000 [7]) až na hodnoty nad 150 MW. Současně s navýšením výkonu lze očekávat i zlepšení způsobu zpracování přijatého signálu. Další možností, jak zvýšit detekční schopnosti radaru, je popř. i použití rozměrnější antény s aktivním průměrem 25 m, kterou má armáda USA k dispozici [8]. Výsledkem vývoje by mohl být radar, který by se posunul do kategorie impulsních elektromagnetických zbraní. Díky regulovatelnosti výkonu a modernímu programovému vybavení by bylo navýšení výkonu radaru těžko zjistitelné. Jaké ale budou parametry plánovaného radaru v Brdech zůstává pod záminkou utajování nezodpovězeno, ačkoliv se jedná o údaje, které je nutné z hlediska posouzení zdravotních rizik znát. Základní technické parametry radaru (celkový střední a špičkový výkon, výkony na modul a jejich počet, rozložení vysokofrekvenčního pole v blízké, střední a vzdálené zóně, rozměry a zisk antény) a provozní režimy činnosti by měly být písemně definovány jako otevřený, neutajovaný dokument vlády našemu parlamentu (tedy i občanům) k projednání. Je otázkou, jaký smysl mělo měření radaru na atolu Kwajalein, jestliže parametry vyvíjeného radaru EBR (EMR) nejsou známé. • V případě použití špičkových výkonů radaru řádově – v jednotkách až desítkách MW je již nutné uvažovat fyzikální jevy, které za určitých meteorologických a provozních podmínek mohou způsobit přenos výkonného signálu i na velké vzdálenosti. Např.: Mezní výkonová hustota 10 000 W/m2 by mohla být překročena při výskytu tzv. „atmosférického vlnovodného kanálu“, kdy dochází k přenosu vysokých hodnot elektromagnetické energie v tenké vrstvě nad povrchem Země na velké vzdálenosti (až desítek kilometrů) a na zemském povrchu mohou vznikat nebezpečně ozařovaná místa. Osoby v terénu (především na vrcholech terénních vyvýšenin) mohou být ozářeny odraženou elektromagnetickou energií hlavního paprsku radaru následkem dopředných odrazů od nízko letících letounů [9]. Následkem dopředných odrazů od letounů mohou být nebezpečně ozařovány i jiné letouny. Tyto situace by mohly nastávat přibližně do 50 km. Oficiálně uváděná hranice bezletové zóny 8,6 km pro civilní letadla neposkytuje dostatečnou ochranu osob na zemi a na palubě letounu. Problém neřeší ani bezletová zóna určená pro Vojenský újezd Brdy. Spolupráce operátorů radaru XBR a pracovníků řízení letového provozu (ŘLP) uváděná americkou agenturou BMDO tak, aby letouny do 50 km nebyly ozařovány [10] je při hustotě letového

17


provozu nad územím ČR pouze nezodpovědnou improvizací – hrozí selhání lidského faktoru a je otázkou, do jaké míry by to ovlivnilo hodnotu letiště Praha – Ruzyně. Případné použití 50 km bezletové zóny by bylo nereálné. Problematikou odrazů energie hlavního paprsku radaru se tým autorů „závěrečné zprávy národní referenční laboratoře“ bohužel nezabýval, vliv atmosférických vlnovodných kanálů není ve zprávě považován (zřejmě vzhledem k uvažovanému nízkému výkonu 170 kW) za nebezpečný. • Vypovídací hodnota měření provedených na atolu z hlediska zdravotní neškodnosti radaru je téměř nulová – v Brdech má stát radar EBR (EMR), jehož parametry nejsou známy. Měření tedy neposkytuje žádné garance ochrany zdraví osob a úvahy, že další měření radaru (tentokrát již radaru EBR) se bude provádět až v Brdech, jsou nesmyslné a nebezpečné (obzvláště za situace, kdy parametry nejsou známy). • Rozhodnutí o umístění výkonného radaru kategorie XBR na hustě osídleném území ČR s hustým letovým provozem je mimořádné a vymyká se zásadám výběru stanoviště pro výkonný radar této kategorie. Navíc radar by se stal cílem prvního úderu protivníka. XBR radar je velice zranitelný, je umístěn na povrchu a jeho poloha je přesně známa. Radar se navíc prozrazuje vlastním vyzařováním „viditelným“ na vzdálenosti tisíců kilometrů. Zničení radaru je považováno odborníky za velmi pravděpodobné s použitím střel s plochou dráhou letu či taktických raket krátkého a středního dosahu s konvenční či jadernou hlavicí. Obrana radaru v Brdech se řeší jen okrajově (na rozdíl od polské strany, která se protivzdušnou obranou vážně zabývá). Závěr: Váha odpovědnosti poslanců a senátorů bude při hlasování o instalaci radaru vysoká, proto si zaslouží mít co nejpřesnější a komplexní informace. Případná instalace radaru by s sebou evidentně přinášela rizika (týkající se všech občanů bez ohledu na stranickou příslušnost či sympatie), která jsou ale bohužel zlehčována nebo zatajována. Nutnou podmínkou pro umístění radaru je jeho zdravotní nezávadnost, tato podmínka nebyla splněna, závěrečný dokument SZÚ neposkytuje žádné zdravotní garance. Objektivní informovanost poslanců a senátorů se neobejde bez širší diskuse, do které by měli být zapojeni i nezávislí odborníci v oboru radiolokace a pracovního lékařství. Použitá literatura: [1] Jelínek, L. a kol.: Zhodnocení možných zdravotních rizik vyvolaných elektromagnetickým zářením radiolokátoru EBR v případě, že bude umístěn ve vojenském újezdu Brdy na kótě 718 u obce Míšov, Státní zdravotní ústav (Národní referenční laboratoř pro neionizující elmgn. pole a záření), Praha, únor 2008. [2] Pokorný, P.: Pokračování odborné studie, „O jaký radar se vlastně jedná ?“, Britské listy, 27.8.2008, Praha. [3] http://www.lenta.ru/articles/2008/07/09/radar/ [4] Ministerstvo obrany ČR: Systém protiraketové obrany (prezentace), Praha, duben 2007. [5] http://www.defenseindustrydaily.com/400M-Contract-for-US-ABM-Radar-in-Europe-04848/ [6] Brookner, E.: Now: Phased-array Radars: Past, Astouting Breakthroughs and Future, Trends (January 2008), Microwave Journal, 1/2008. [7] Postol, T, A.: The Proposed US Missile Defense in Europe: Technological Issues Relevant to Policy, Massachusetts Institute of Technology, August 28, 2007. [8] Nerad, L.: Radar XBR Brdy, Technická analýza a odhad výkonových parametrů, ATM č.9/2007.

18


[9] Pokorný, P., Hlobil, M., Kaucký, S.: Dokument-analýza, Technické a provozní aspekty XBR radaru v Brdech, Britské listy, 28.7.2008, Praha, 2008. [10] Kaucký, S.: Protiraketová obrana USA: radary XBR a SBX, ATM č.9/2006, Praha, 2006.

19

Mgr. David Fischer vystudoval systematickou zoologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Kromě faunistiky a monitoringu vybraných skupin živočichů se zabývá zejména ekologií a etologií raků a nižších obratlovců (mihule, ryby, obojživelníci a plazi) a následnou aplikací zjištěných poznatků v praktické ochraně těchto skupin živočichů. V posledních osmi letech je v popředí jeho zájmu i problematika nepůvodních invazních druhů. Intenzivně se také věnuje ochraně vodních ekosystémů. Od roku 2008 působí především ve středních, jižních a západních Čechách.

Mgr. Petr Karlík vystudoval katedru botaniky Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V současné době dokončuje doktorát na téže fakultě a na univerzitě v bavorském Řezně. Jeho hlavním badatelským zájmem je vliv historických faktorů na vývoj vegetace. Věnuje se také otázkám praktické ochrany přírody ve středních a jihozápadních Čechách, zejména pak problematice evropské soustavy Natura 2000.

20

Petr Karlík, David Fisher : Radarová základna v Brdech - stručné shrnutí argumentů z hlediska ochrany přírody a krajiny

Radarová základna v Brdech stručné shrnutí argumentů z hlediska ochrany přírody a krajiny Mgr. Petr Karlík, Mgr. David Fischer Brdy tvoří přes šedesát kilometrů dlouhý pás takřka nepřetržitého lesa, který začíná na jižním okraji Prahy, končí zhruba na středozápadojihočeském pomezí a posléze přes Plánický hřeben pokračuje dál až na Šumavu. Proto je toto území přirozenou kostrou ekologické stability krajiny a pro její zachování zde byl vymezen nadregionální biokoridor. Plánovaná základna je umístěna přímo do jeho osy, čímž dojde k jeho významnému narušení. Dosavadní existence vojenského újezdu v Brdech dosud značnou část tohoto území chránila před negativními lidskými vlivy, jako je např. zástavba nebo masivní automobilová doprava. Samotná výcviková činnost armády pak stojí za vznikem a udržováním řady zcela unikátních a biologicky nesmírně hodnotných ploch. Výstavba radarové stanice může mít paradoxně za následek útlum dosavadních vojenských aktivit (vojenský prostor se využívá především jako dělostřelecká a letecká střelnice) doprovázený zánikem některých těchto ploch, popř. i případnou redukcí výcvikového prostoru, což by mělo pro zdejší přírodu a krajinu velmi negativní důsledky. Plánovaná radarová stanice má být umístěna do přírodovědně mimořádně hodnotného území celorepublikového významu v jižní části brdského vojenského výcvikového prostoru. Dojde tak, mimo jiné, ke kolizi se soustavou evropsky významných lokalit (Natura 2000), kterou rozhodně nelze ve většině případů řešit prostým zmenšováním navržených ploch. V okolí Padrťských rybníků se vyskytují zachovalé mokřady a louky, v pásu západně od nich se, až po samotnou kótu 718, prostírá pás zachovalých druhově bohatých listnatých lesů. Pramení zde několik potoků celorepublikového významu z pohledu ochrany populací raka kamenáče. Mimo jiné se jedná o Bradavu, do které mají být s největší pravděpodobností zaústěny odpadní vody ze základny, a která je z pohledu tohoto druhu jednoznačně nejvýznamnějším tokem u nás (žije zde zřejmě výrazně přes 50 % celkové populace raka kamenáče na našem území!). Výstavbou základny by, kromě již zmíněného přerušení nadregionálního biokoridoru, došlo k přímé likvidaci části cenných biotopů, na nichž se vyskytuje řada zákonem chráněných druhů, přičemž značné množství dalších chráněných organizmů se vyskytuje v bezprostředním okolí a mohly by být ohroženy nepřímo. Celkem se zde podařilo potvrdit 57 druhů chráněných živočichů a nejméně 12 chráněných druhů rostlin! Kolize s vysílaným paprskem radaru navíc může, dle některých odborníků, bezprostředně ohrozit vzácné ptáky, mj. čápa černého nebo orla mořského a četné druhy netopýrů, kteří se pohybují se zvýšenou frekvencí právě nad Padrťskými rybníky ležícími ve východním sousedství navrhované základny. Vyloučit nelze ani jiné negativní vlivy způsobené provozem stanice, např. úniky znečišťujících či toxických látek do spodních a zejména povrchových vod. Ve zdejších tocích žijí citlivé a vzácné

21

Petr Karlík, David Fisher : Radarová základna v Brdech - stručné shrnutí argumentů z hlediska ochrany přírody a krajiny

organismy - jako již zmíněný rak kamenáč a celá oblast je nadto důležitou oblastí akumulace vod, která zásobuje pitnou vodou řadu okolních vesnic i měst. Závěr: Na základě výše uvedeného velmi stručného přehledu některých důležitých aspektů možné výstavby plánované radarové základny v okolí kóty 718 v Brdech lze konstatovat, že z pohledu ochrany přírody byla vybrána velmi nevhodná lokalita celorepublikového a evropského významu, pro kterou představuje záměr bezprostřední ohrožení a devastaci.

Bližší údaje k výše uvedeným bodům najdete zejména na následujících internetových stránkách a v následujících publikacích: http://www.blisty.cz/art/36659.html http://www.blisty.cz/art/36873.html http://www.enviweb.cz/?env=priroda_archiv_gjhdc/Kota_718_je_ http://www.blisty.cz/art/40569.html http://www.ekolist.cz/zprava.shtml?x=2097015 http://www.geocities.com/cz_army/Jince.htm sborníky z konferencí: Němec J. [ed. ]: Příroda Brd a perspektivy její ochrany, sborníky z let 1993, 1994, 1995 a 1998, Příbram. knižní monografie: Cílek V. [ed. ](2005): Střední Brdy, Příbram.

22

Mgr. Karel Dolejší vystudoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, obor filosofie-sociologie.V roce 1997 spolupůsobil při vzniku kampaně za kontrolu obchodu se zbraněmi pod hlavičkou Nezávislého sociálně ekologického hnutí (Nesehnutí), poté se věnoval monitoringu mezinárodního obchodu se zbraněmi. Od roku 2003 do roku 2006 působil jako koordinátor a výzkumník kampaně Control Arms české pobočky Amnesty International. V letech 2006-2007 se jako zaměstnanec Greenpeace Česká republika věnoval problematice plánovaného umístění americké protiraketové základny v Brdech. Pravidelně přispívá do odborného měsíčníku Armáda, technika, militaria (ATM). Příležitostně publikuje i v dalších odborných periodicích (Euroatlantic Quarterly 3/2008.

23

Karel Dolejší : Plánovaná základna americké protiraketové obrany v kontextu zajištění národní bezpečnosti ČR

Plánovaná základna americké protiraketové obrany v kontextu zajištění národní bezpečnosti České republiky Karel Dolejší Úvodem Poslední verzí vládních důvodů k tomu, proč by prý Česká republika měla na svém území umístit komponentu Národního protiraketového systému USA alias Pozemní obrany proti raketám ve střední fázi letu (NMD/GMD), je tvrzení, že základnu potřebujeme na obranu před Ruskem a Německem. Jakkoliv toto tvrzení na první pohled působí absurdně, autor je zde bere za slovo a zkoumá, jaké by byly možnosti USA poskytnout účinnou pomoc České republice v případě, že by skutečně čelila nepřátelství regionálních mocností. Stručné prozkoumání ekonomických a vojenských možností USA a jejich geostrategických priorit v době závislosti na dovozu ropy, a to na základě aktuálních amerických materiálů, ukazuje, že USA již nyní - a tím spíše ve střednědobém i dlouhodobém výhledu - budou mít velmi mnoho potíží se stávajícími vojenskými závazky, a to v regionech, které na pomyslném žebříčku jejich priorit stojí daleko výše než Střední Evropa. Návrh na „strategické partnerství“ České republiky se Spojenými státy je tedy třeba vnímat právě v tomto světle. K naší bezpečnosti by přispěl pouze umístěním potenciálního terče ruských raket na naše území a zavedl by nás tak do mezinárodněpolitické i bezpečnostní slepé uličky. ••• Argumentace Topolánkovy vlády ve prospěch plánovaného umístění americké protiraketové radarové stanice (European Based Radar, EBR) na českém území prošla od ledna 2007 dvěma zvraty. Proto už jen samotný výčet udávaných důvodů „pro“ vyvolává pochybnosti o tom, zda jsou předkládaná tvrzení obhajitelná. Na počátku se zdůvodňování v zásadě odvíjelo od argumentů americké strany určených pro vlastní veřejnost. Hovořilo se o údajně vzrůstajícím riziku plynoucím z raketových a jaderných programů Íránu a Severní Korey. Věrohodný důvod, proč by tyto země měly útočit právě na ČR, ovšem předložen nebyl. Nebylo ani vysvětleno, jak by mohl být vůbec technicky proveden útok raketou z Korejského poloostrova. Co se týče postoje k Ruské federaci, byli jsme v první fázi ujišťováni, že záležitost je s Moskvou konzultována a bude jí vysvětlena. V další fázi – poté, co Rusko dalo opakovaně najevo silný nesouhlas s případným zapojením České republiky do projektu – vláda používala argument, že Moskva „nesmí vetovat“ naši spolupráci se spojencem.

24


Zcela nakonec, v několika posledních měsících, se argumentace velmi přiblížila argumentaci používané od počátku polskou vládou. Tedy: O samotnou protiraketovou obranu našeho území vlastně tolik nejde, zásadní je prý nebezpečí ruskoněmeckého obklíčení osamělé České republiky, nespolehlivost EU a NATO. Jedinou možnou odpověď údajně představuje americká vojenská přítomnost na našem území a strategické partnerství s USA. Na rozdíl od situace u nás však polské úřady svou argumentaci neměnily, s občany komunikovaly otevřeně a například od počátku přiznávaly, že samotná základna antiraket na polském území bezpečnost země nezvýší, spíše naopak. Zatímco Topolánkův kabinet na počátku hovořil o hrozbě omezeného raketového útoku na ČR z velké vzdálenosti, dnes je tentýž projekt prezentován jako prostředek, jímž lze čelit údajným geopolitickým rizikům vycházejícím od zemí v našem regionu, případně jejich ozbrojenému útoku. Tento text věnuji analýze předpokladů strategické volby, kterou by Česká republika v případě schválení výstavby radaru v Brdech provedla. Technickou analýzu samotného projektu protiraketové obrany provádí vyčerpávajícím způsobem jiné příspěvky v tomto sborníku, k nimž bych sotva mohl ještě něco podstatného doplnit. Strategická vize české vlády, nyní již prakticky totožná s vizí vlády polské, vypadá následovně: Dochází k renacionalizaci zahraničních politik jednotlivých zemí Evropské unie, v jejímž rámci je pro nás podstatné zejména sbližování Německa s Ruskem. Tato spolupráce pro země ve středoevropském prostoru, mezi něž patří i Česká republika, představuje významné bezpečnostní riziko. Bezpečnostní garance poskytnuté Severoatlantickou aliancí za těchto podmínek již nepostačují a je třeba získat nové. Tohoto cíle bude dosaženo zapojením ČR do amerického projektu protiraketové obrany, což s sebou přinese změnu mezinárodního statusu České republiky. Staneme se strategickým spojencem vojensky nejsilnější země světa, USA, a kromě stálé vojenské přítomnosti amerických jednotek (i jiných než protiraketových) na našem území to přinese také zapojení Washingtonu do investičních aktivit, spolupráci ve vědě a výzkumu, zajištění energetické bezpečnosti státu atd. Tato vize ovšem do budoucna zužuje manévrovací prostor pro českou zahraniční politiku na jedinou exkluzivní variantu postavenou na celé řadě problematických předpokladů. Pokud by už hypotetické ohrožení České republiky ze strany Ruska a Německa skutečně nastalo, účinná aktivace exkluzivních spojeneckých svazků s USA by se stala podobně problematickou jako v případě rusko-gruzínského konfliktu, ba technicky by byla dokonce ještě mnohem hůře proveditelná (ČR je vnitrozemským státem bez vlastního přístupu k moři). Vzhledem k aktuálnímu nedostatku likvidity na světových finančních trzích lze mít v dané chvíli vážné pochybnosti i o tom, jak realistická je možnost přitáhnout americké strategické investice právě do země, která ústy svých nejvyšších představitelů prohlašuje, že se vážně obává ohrožení ze strany sousedů. Výše zmíněná vize exkluzivního strategického partnerství zaprvé vychází z toho, že USA ve střednědobém a dlouhodobém horizontu zůstanou vojensky nejsilnější zemí světa se schopností a politickou vůlí ke globální projekci jednotek. To však není ani zdaleka jisté – ani co do celkové vojenské kapacity vnímané jako schopnost vojensky ovládnout určitý prostor, ani z hlediska ochoty angažovat se právě v té části Eurasie, v níž leží Česká republika. Prvnímu protiřečí americké

25


strukturální odzbrojování, které již ve střednědobé perspektivě navíc významně podpoří fiskální krize vyplývající z vývoje federálního dluhu a nepříznivého demografického vývoje (krize nezávislá na aktuální krizi finanční), kdežto druhému protiřečí změna relativní váhy jednotlivých eurasijských regionů v americkém geostrategickém rozvrhu. (Ta vyplývá primárně z faktu, že USA již nejsou soběstačné v oblasti strategických surovin jako v období studené války.) Strukturální odzbrojování se objevuje proto, že trh reprezentovaný národním obranným rozpočtem a exportem je příliš malý, než aby prostřednictvím úspor z rozsahu dokázal snížit náklady na vývoj a výrobu výzbroje. Problém limitů západního zbrojení na konci studené války ještě spočíval zejména v rostoucí konkurenci zbrojních rozpočtů s mandatorními výdaji. Aktuálně však již vystupuje do popředí skutečnost, že ceny výzbroje rostou významně rychleji než ekonomika jako celek. Výsledkem je, že počty výzbroje, které si stát může dovolit nakupovat při konstantním podílu obranných výdajů na HDP, nepřetržitě klesají; aby tomu bylo jinak, musel by se neustále zvyšovat podíl obranných výdajů – ten však v žádném případě nemůže růst trvale. Geografický prostor, který Spojené státy jako mocnost s globálními ambicemi chtějí ovládat, se pochopitelně fyzicky nikterak nezmenšuje. Při relativně stabilním podílu HDP věnovaném na obranu ovšem postupně klesá počet stále dražších jednotek, který mají pro tento účel k dispozici, aniž by současně významněji vzrůstala jejich manévrovatelnost. Kvůli strukturálnímu odzbrojování tedy klesá i schopnost USA soustředit významné množství jednotek ve více regionech současně. Nadcházející americká fiskální krize (nezávislá na krizi finančního sektoru), která významně omezí schopnost USA navyšovat obranný rozpočet, byla zatím nejkomplexněji nastíněna v analýze zveřejněné Center for Strategic and Budgetary Assessments (CSBA) v srpnu letošního roku. Analýza zohledňuje nepříznivý dopad demografického vývoje způsobeného odchodem generace poválečného baby boomu do penze na rostoucí rozpočtový deficit. Podle nedávno publikovaných údajů ministerstva financí ve fiskálním roce 2008 dosáhl již federální deficit hodnoty 455 miliard dolarů, byl tedy takřka třikrát vyšší než v předchozích letech. Bilance navíc ještě nezahrnuje balíček v hodnotě 700 miliard dolarů, jenž měl stabilizovat finanční sektor. K uvedenému je však nutno připočíst ještě významné náklady na rekapitalizaci armády vyčerpané boji v Afghánistánu a Iráku, jejíž intenzívně využívané vybavení je třeba nahradit; a současně s tím je třeba armádu také transformovat, aby byla s to čelit novým hrozbám. Konečně: Nedávná gruzínská krize poukázala na fakt, že USA v současnosti fakticky nedisponují významnějšími počty záložních pozemních jednotek. Oba prezidentští kandidáti proto počítají s rozšiřováním pozemní armády (plány se pohybují v intervalu cca 90 – 120 tisíc mužů). Již nyní se však nedaří ani získávat dostatek zájemců o službu ve stávající menší armádě - a pro nové jednotky není k dispozici vybavení. Plánované rozšíření kapacity ozbrojených sil by tedy při předpokládaném nárůstu personálních nákladů a při stoupajících cenách materiálu bylo samo o sobě gigantickým úkolem a velkou hospodářskou zátěží i v mnohem příznivějších dobách. (Aktivní jednotky U.S. Army, v posledních letech se specializující především na protipovstalecké operace, měly k 1. srpnu 2008 ve stavu 541 000 mužů – plánované rozšíření tedy znamená zvětšení o takřka 20%, při již nyní citelném nedostatku kvalitních poddůstojníků. Předpokládat, že se nové jednotky plus reorganizované stávající jednotky podaří uvést do plně bojeschopného stavu dříve než na konci volebního období příštího prezidenta by tedy vyžadovalo značnou dávku optimismu.) Nedávno aktualizované prognózy CSBA hovoří o tom, že americký obranný rozpočet čeká po roce 2010 přinejmenším stagnace. Nejlogičtější odpověď v takovém případě představuje přehodnocení globálních ambicí a zpřesnění stávajících priorit, včetně případné racionalizace výzbrojních

26


programů. Zastaralý statický protiraketový systém NMD/GMD, který přes obrovské vynaložené náklady ani po mnoha letech neprokázal připravenost k nasazení v realistických operačních podmínkách, je v takovém případě vážným kandidátem na redukci či dokonce zrušení. Pokud jde o změnu v oblasti geostrategie, velmi stručně lze říci, že s vyčerpáváním světových zásob fosilních surovin relativně klesá význam průmyslových regionů a naopak přiměřeně roste váha regionů disponujících surovinovými zásobami. Konkrétně řečeno, zatímco na konci studené války ležela v ohnisku zájmu amerických stratégů stále Západní Evropa definovaná jako hlavní bojiště možného budoucího konfliktu, od 70. let 20. století se postupně americký zájem přesouvá na Střední Východ a později i do Střední Asie. Faktické zničení regionální vojenské rovnováhy v důsledku invaze do Iráku navíc znamená další faktor posilující požadavek na trvalou americkou přítomnost v Perském zálivu; tam nyní Američané musejí vyvažovat vojenskou kapacitu íránského režimu. Americké jednotky umístěné v Západní Evropě se již postupně stěhují na Střední Východ. Jinak řečeno: Ani případné ukončení amerického angažmá v Iráku by neznamenalo, že zde vázané jednotky znovu získají operační volnost. Jejich významná část bude neprodleně přesunuta do Afghánistánu, kde je konec konfliktu v nedohlednu, a další budou dlouhodobě zajišťovat bezpečnost spojeneckých režimů v Saúdské Arábii, Spojených arabských emirátech atd. Nelze předpokládat, že by Spojené státy mohly a chtěly v nejbližších letech umístit na území ČR nějaké větší jednotky, jež by výrazně zvýšily bezpečnost tohoto státu. USA stojí těsně před prahem krize financování svých globálních vojenských ambicí, trpí akutním nedostatkem jednotek a jejich geostrategické priority leží jinde než ve Střední Evropě. Pokud by Spojené státy přesto umístily na české území ještě další jednotky než tu, které má obsluhovat samotný radar, šlo by nepochybně o kontingent v zásadě pouze symbolický, který by ke zvýšení české bezpečnosti nijak významně nepřispěl. V tomto světle je třeba vidět plánovaný radar především coby vhodnou záminku pro vměšování nově asertivního Ruska do českých vnitřních záležitostí. Radar by naši bezpečnost nezvýšil, ale naopak snížil. Konečně, zbývá ještě vyslovit otázku kardinální: Jsou Spojené státy v případě hypotetické, beznadějně se vyvíjející ozbrojené konfrontace dejme tomu mezi ruskými a českými ozbrojenými silami ochotny sáhnout po jaderném kufříku? Jsou ochotny nikoliv snad již kvůli NATO, ale kvůli „strategickému spojenci“ ležícímu mimo centrální oblast strategických zájmů, kterému by nebyly s to významněji přispět na pomoc konvenčními silami – kvůli České republice - zahájit jadernou válku? Na tuto otázku ovšem již není nutno odpovídat. Zde je třeba otázku obrany ČR začít zcela nově a především vážně řešit, aniž bychom se spoléhali na imaginární Aladinovu lampu v podobě protiraketového radaru.

Zdroje a literatura: Bezpieczeństwo Narodowe. Dokąd zmierza Ameryka? Warszawa, 5-6/2007 Bilmes, L.: The Costs of the Iraqi Conflict: 2008 update. http://www.cdi.org/pdfs/BilmesBriefing.ppt

27


Deklaracja ws. współpracy strategicznej między Polską i USA. Gazeta.pl, http://wiadomosci.gazeta.pl/Wiadomosci/1,80708,5608822,Deklaracja_ws__wspolpracy_strategicznej_miedzy_Polska. html Dolejší, K.: Afgánistán: Čekání na strategii. ATM 6/2008 Dolejší, K.: Maginotova linie nad oblaky aneb Pro pocit jistoty. Britské listy, http://www.blisty.cz/ art/32564.html Dolejší, K.: Mnichov 1938: Výsledek slepé víry ve spojence a techniku. ATM 9/2008 Dolejší, K.: Operace Iraqi Freedom: Vojenské vítězství, politická prohra. ATM 3/2008 Friedman, G.: The German Question. Stratfor, http://www.stratfor.com/weekly/20081006_german_ question Gaffney, F.J.: Our Commitment to Freedom. Washington Times, http://washingtontimes.com/ news/2008/sep/09/our-commitment-to-freedom/ Gouré, D.: Dealing With the Russian Threat. What Georgia Reveals About Missile Defenses for Europe. Defense News, http://www.defensenews.com/story.php?i=3711813&c=FEA&s=COM Holdak, K.: Polska v amerikańskim systemie obrony przeciwrakietowej. Biblioteka “Bezpieczeństwa Narodowego“, Warszawa 2007 Israel, U.S.: The Implications of X-Band Radar. Stratfor, http://www.stratfor.com/analysis/israel_u_s_implications_x_band_radar Kosiak, Steven M.: US Defense Budget. Options and Choices for the Long Haul. Center for Strategic and Budgetary Assessments, Washington 2008 Lieven, D.: Empire. The Russian Empire and Its Rivals. Yale University Press, New Haven/London 2000 Lind, W. S.: Defending the Baltics. http://www.lewrockwell.com/lind/lind147.html Protiraketová obrana - informační bulletin MO ČR. http://www.blisty.cz/files/2007/01/19/ mocr_20061101.pdf Россия может создать орбитальные баллистические ракеты в ответ на ПРО. http://www. rian.ru/society/20080724/114834801.html Russia plans to raise defense expenditure by 50% in 3 years. RIA Novosti, http://en.rian.ru/russia/20080930/117331145.html Samson, V.: Missile shields in Poland an idea dumb beyond words. Cizen Times, October 6, 2008 Smlouva a Předkládací zpráva vlády pro Parlament České republiky k návrhu na vyslovení souhla-

28


su s ratifikací Dohody mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o zřízení radarové stanice protiraketové obrany Spojených států v České republice. http://www.blisty.cz/2008/10/17/ art43260.html Терехов, A.: Бушу ответит „Искандер“. Hезависимое военное обозрение, http://www.ng.ru/ world/2008-07-10/1_iskander.html U.S. Military Index — Questions and Data, All Respondents Including Retired and Active Duty. http://www.cnas.org/en/cms/?1679 Visingr, L. - Kotrba, Š.: Šaháb: Rakety tisíce a jedné noci. ATM 12/2007 Waterman, Sh.: Analysis: U.S. defense spending problem. Middle East Times, http://www.metimes.com/Security/2008/10/16/analysis_us_defense_spending_problem/62d5/ Wheeler, W.: It‘s Not Just the Bases—or the Nukes. Mother Jones, http://www.motherjones.com/ mojoblog/archives/2008/09/9731_mission-creep-winslow-wheeler.html Wheeler, W.: Our shrinking, more costly force. Armed Forces Journal 10/2008 Zinni, A.C. - Smith, J.W., Jr.: A smarter weapon. USA Today 3/2008

29

Vzkaz expertů českým poslancům

Recommend Documents