Zpravodaj Východočeského volného sdružení pro amatérský film a video

4 / 2011 Zpravodaj Východočeského volného sdružení pro amatérský film a video

donasec zima.indd 1

25.1.2012 9:41:56

obsah 2216 - 2275 = 4/2011 strana 1 - 60 podzim - zima 3 4 6 7 8 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 19 20 21 22 23 24 25 27 28 30

ÚVODEM Plný stůl... - M. Lajdar UNICA 2011 UNICA aneb naši mladí se ve světě neztratí -redZážitky na UNICA 2011 v Lucemburku - I. Dašek Ženy, víno, film... To je YOUTH IN ACTION - F. Hepnar Úspěch na filmovém „mistroství světa“ - J. Šlaisová POD HLAVIČKOU VčVSAFV…. Zápis ze zasedání Rady VčVSAFV Filmový workshop, Filmová/audiovizuální tvorba a výchova, Seznam členů VčVSAFV ke 31. 12. 2011 Pozvánka na 19. Valnou hromadu VčVSAFV Vladimír Rula - na rozloučenou - A. Macek Pan Rula - R. Adler Poslední „filmová písnička“ Vladimíra Ruly - J. Bouše Diplom pro pana Rulu SOUTĚŽE / bude… Český videosalon - Krajská postupová kola 2012, Zlaté slunce - Zemská kola, Juniorfilm, Střekovská kamera, Mladá kamera Matematicko-fyzikální fakulta UK - 1. ročník soutěžního filmového festivalu Stručný sprievodca slovenským amatérským filmom SOUTĚŽE / bylo… Úvodem... R8 - J. Šlaisová Litomyšlská lilie - J. Nosek Báječný večer - Z. Sršeň Vysokovský kohout - J. Stach VK ve „starém“ i v tomto roce 2011 - A. Macek VK - Postřehy Tomáše Magnuska Kohout - M. Janek FISKULET 2011 - V. Zwiener Brněnská16 - Š. Tryhuková OMFG! Brno16 - P. Tomek

Vydává: Středisko amatérské kultury IMPULS Hradec Králové ve spolupráci s Východočeským volným sdružením pro amatérský film a video za finanční podpory MK ČR

32 33 34 36 37

BFA - Jubilejní oskaři - J. Valušiak Týká se to také tebe... - J. Schejbal Kde hledat rodinné video? - J. Minařík Svitavská klapka - R. Adler Oči dokořán - M. Brázdová

38 40

OSOBNOSTI REGIONU Setkání v Náchodě... - J. Otrubová Blahopřání...

41

ZAJÍMAVOSTI V REGIONU Nejmenší i nejstarší - P. Rygr

44 45 47 48 49 50

NAPSALI NÁM Mládí nejen za kamerou - A. Mautnerová Jak jsme točili „KLAPKU“ - V. Beran, Exemplář - H. Pavlíčková Zkušenosti k nezaplacení - P. Vaněk 20 10 a co? - A. S. Cukrovský Letošní bilancování - L. Havrda, Přání do nového roku - O. Siebert Nejen filmaři by měli být hodnoceni - V. Císař

52

VZDĚLÁVÁNÍ Co je to vlastně ta dramaturgie XI. Nebezpečná slova - R. Adler

54 55 56 57 59

INFORMACE Z IMPULSU… Zasedání odborné rady pro amatérský film, Rychnovská osmička, Porota soutěže Multimediální tvorby žáků ZUŠ Diskuzní fórum, Žádosti o granty, Filmová/audiovizuální výchova, Kulatý stůl - J. Šlaisová Očí dokořán - M. Brázdová, Dobrá zpráva - R. Adler Cinema open 2011 - O. Krejcar Možná... - J. a V. Kratochvílovi

Fotografie poskytli: J. Bouše, V. Beran, J. Fidler, F. Hepnar, K. Gallová, O. Krajcar, A. Macek, J. Otrubová, Z. Sršeň, J. Stach, M. Šolc, K. Taubingerová, P. Vaněk, B. Černík, ZŠ Deštné v O.h. a Folmdat. Děkujeme Texty posílejte ve formátu word a fotografie samostatně v příloze. Textové příspěvky zaslané ve formátu „jpg“ nelze použít pro zpracování ve zpravodaji!

donasec zima.indd 2

Redakce: IMPULS Pospíšilova 365/9 500 03 Hradec Králové e-mail: [email protected] 495 545 434 Grafická úprava a kresby: Mario Alfieri Neprošlo jazykovou úpravou! Neprodejné Náklad: 200 ks Vyšlo: PROSINEC 2011 Tisk: Alkapress Hradec Králové

25.1.2012 9:41:56

Úvodem... Milan Lajdar, šéfredaktor

Ž

PLNÝ STŮL...

írná očekávání se naplnila. Kamery točí téměř samy, střih je záležitostí několika tlačítek a přehrávání na velkoformátové domácí televizi v plném rozlišení je naprosto dokonalé. Zmizela cenzura, většina profesionálních filmů je dostupná a směřuje k nám, ubohým divákům, rozmanitými směry. Takříkajíc horem dolem. Po nesčetných televizních kanálech, přes všemožné nosiče a paměťová media až po internet, databanky a videoarchivy. Mám už doma nasysleno tolik filmů a dokumentů, že je ani při nejlepší vůli nemám šanci do konce života zhlédnout. A to se ještě umřít nechystám! Chci pak navíc vidět ještě něco dalšího? No, po pravdě řečeno: děkuji, snad ani ne…

Nastal čas posbírat poslední zbytky sil i tvůrčího elánu a znovu naskočit do sedel a do třmenů. A nandat to nejen profikům, ale i mlaďochům, porotám a všem kolem nás. Osobně se na to chystám už pár let. Nebo nám záhy ze slavného východočeského filmového hnutí zůstane jen pár zažloutlých Donašečů a staré amatérské filmy (v tom dobrém smyslu, samozřejmě), které už nepůjdou přehrát vůbec na ničem. Přátelé, krajská soutěž je za pár… Milan Lajdar

N

a amatérské filmy se už moc nechodí. Mladou generaci příliš netáhnou. A starší generace jaksi řídne. Naopak řada aktivních filmových partiček se velice ráda stále dokola dívá pouze na svá vlastní dílka. Nějak se vytratil prvek společného sdílení. Společného napětí, společné radosti. Přitom samoobdivovatelé točí stejně dlouhé a většinou blbé filmy (jako jejich konkurenti), takže se na jejich výtvory nikdo další už dívat nechce. Ani vzájemně. Něco se podstatně změnilo – a to i v amatérském filmu. Nejsou diváci. Chybí, nemají zájem, viděli už mnoho dobrých filmů, tak proč ztrácet čas sledováním těch méně dokonalých.

K

dybych znal recept, jak vše změnit, udělal bych to. Jenže já ho neznám. Naopak jsem se účastnil několika akcí, které díky nedostatku diváků vlastně ani nemusely být. Ušetřil by se čas, energie i peníze. Proč hrát pro prázdný sál? Chápu, že stále stojíme na nějakém rozcestí a příliš netušíme, jak dál. K pesimistickým a katastrofickým závěrům však určitě není důvod.

K

amery točí téměř samy, střih je záležitostí několika tlačítek a přehrávání na velkoformátové domácí televizi v plném rozlišení je naprosto dokonalé. Nikdy nám technika nenabízela víc možností a „muziky“ za relativně málo peněz.

3

donasec zima.indd 3

25.1.2012 9:41:58

UNICA 20. - 28. srpna 2011

LUCEMBURSKO UNICA 2011

ANEB NAŠI MLADÍ SE VE SVĚTĚ NEZTRATÍ ! Již tradičně patřil konec léta nejvýznamnější akci v amatérském, chcete-li neprofesionálním filmu, mezinárodnímu setkání filmařů na světovém kongresu UNICA. Letos se konala již po třiasedmdesáté. A jaké jsme měli letos zastoupení? V hlavní soutěži to byly snímky Nepřítelem osudu, Deadline, Šedá pohádka a Navostro. V soutěži snímků Minuta film Českou republiku reprezentoval snímek „Hřebík a kladivo“ autora Bohumíra Nováka. Snímek „Deadline“ Filipa Javory byl zařazen i do kategorie Jeunesse pro autory do 25 let. Pro mladé autory poskytla pořadatelská lucemburská federace filmových autorů za podpory organizace UNICA výborné podmínky. Všichni účastníci měli uhrazený pobyt na soutěži a polovinu ceny kongresové karty. Na UNICA 2011 se účastnili workshopu připraveného pro mladé filmaře pod heslem „Youth in Action“ - mládež v akci. Za Českou republiku zde byli Vít Šaroun, Filip Hepnar, Tomáš Pořízek a Matěj Brothánek. Všichni patří mezi autory, jejichž snímky získaly na posledních celostátních soutěžích ocenění buď na Českém videosalonu mezi dospělými, nebo v soutěži pro mládež Zlaté slunce. Koordinační a lektorskou pomoc české skupině zajišťoval Ctirad Štipl z Mohelnice, který se již v červenci účastnil přípravného pracovního setkání organizátorů workshopu v Luxembourgu. Workshopu se účastnily čtyřčlenné skupiny mladých autorů z dalších sedmi evropských zemí (Německa, Belgie, Holandska, Švédska, Estonska, Slovenska, Švýcarska). Jako pozorovatelé byli přihlášeni účastníci z Arménie a africké Rwandy. Workshop probíhal ve středisku mládeže „Centre de Jeunesse“ v malé vesnici Eisenborn asi 15 km od hlavního města Luxembourgu. Díky podpoře EU byly náklady pro mladé autory na pracovním soustředění minimální. Měli zajištěný bezplatný pobyt, stravu a zdarma přístup na všechny akce světové soutěže UNICA. Cestovní náklady většině uhradila vysílající

Účastníci workshopu pro mládež země a tři čtvrtiny nákladů na cestu domů organizátoři soustředění. Program workshopu byl pečlivě připravený a velmi nabitý. Od počátečního seznamování v sobotu 20. srpna (den zahájení), přes účast na projekcích filmových bloků přihlášených zemí na soutěž UNICA až k závěrečné soutěži minutových filmů. V programu měli účastníci také exkurze po okolí, projížďku lodí po řece Mosele a další zajímavé a atraktivní programy. Hlavní náplní jejich pobytu ale bylo natáčení filmů pod odborným vedením lektorů. Snímky, které při workshopu vznikly, byly promítnuty na závěrečném banketu účastníkům světové soutěže UNICA. Snímek našich mladých filmařů sklidil velký potlesk. -red-

ZÁŽITKY

NA UNICA 2011 V LUCEMBURKU

Vrcholná mezinárodní soutěž UNICA 2011 byla uspořádána od 20. do 28. srpna v Lucemburku. Promítalo se ve středu města v divadle kapucínů; protože sál nebyl vybaven klimatizací a první tři dny byla venkovní teplota kolem 30 stupňů, obecenstvo se značně potilo. Do soutěže bylo přihlášeno 125 filmů z 26 členských států. Pro překročení předepsaného časové-

4

donasec zima.indd 4

25.1.2012 9:41:58

ho limitu byl ze Slovinské kolekce vyřazen 55 minut dlouhý film. Šest členských států soutěž neobeslalo. Mezinárodní sedmičlenná porota sestávala z Lucemburčana O. Roose (předseda), Slovenky Z. Školudové, Chorvatky H. Jušic, Francouzsky D. Vioux, Rakušana P. Stepaneka, Fina L Hirvonena a Španěla J. Rota. Po 3 až 4 soutěžních blocích porota usedla na jeviště a krátce hodnotila předvedené filmy. Při závěrečné diskuzi a hlasování o udělování cen obecenstvo nabylo dojem, že porotci preferovali hrané filmy; tři výborně animované a obsahově zdařilé filmy získaly pouze bronzové medaile. Celkem byly uděleny 4 zlaté, 17 stříbrných, 27 bronzových medailí a 41 diplomů. Česká kolekce se představila čtyřmi filmy. Dokument Nepřítelem osudu od O. Krejcara byl odměněn stříbrnou medailí. Při jeho hodnocení bylo vyzdviženo účelné použití archivních i rekonstruovaných scén a přitažlivé zpracování historických událostí; jen závěrečné informativní sekvence byly příliš dlouhé a snižovaly předchozí dojem. Animovaný snímek Deadline mladého autora F. Javory (kategorie Jeunesse) obdržel bronzovou medaili; porota zejména ocenila kontrapunktní využití dramatické hudby. Kreslený film J. Nykla Šedá pohádka je novým pokračováním autorova seriálu příhod mravenečků; protože jsou určeny především pro děti, mají poněkud pomalejší průběh. Dílo má i přesto profesionální úroveň. Přestože pohádka je expresivně vyprávěna v češtině a německé titulky jsou adekvátně přeloženy, diváci z cizích zemích děj zcela pochopili jak z obrazu, tak i z melodie českého vyprávění. Účástníci jen kroutili hlavou, že film byl odměněn pouze bronzovou medailí. Hudební klip Tell me Ma od L. Nováka (kategorie Jeneusse), výstup kapely Navostro, nebyl oceněn. Slovensko se soutěže zúčastnilo s pěti filmy. Snímek Život ve stínu od Ing. L. Patsche získal stříbrnou medaili. Dokument líčí bez patosu život dvou hendikepovaných, kteří se rozhodli, že dojdou pěšky 8 km z L. Mikuláše do L. Hrádku a svůj záměr úspěšně uskuteční. Autor nevyvolává soucit s postiženými, citlivě vystihuje tvrdý a optimiscký trénink invalidů. Ostatní čtyři filmy - Kruh, Bača versus směrnice EU, V pokoji, Čekání na Boha – získaly diplom. Hraný film Nocturn (Nokturno) známého španělského autora J. Bacy získal nejen zlatou medaili, ale i cenu nejlepšího filmu soutěže. Děj líčí milostný příběh starší osamělé sekretářky ve veřejné knihovně s bývalým koncertním mistrem, pianistou, který se nastěhoval do sousedního domu; romance bohužel zakrátko smutně skončí. Film je dramaturgicky znamenitě vystavěn, obsahuje řadu vedlejších charakterizujících epizod, má výbornou kameru a je citlivě, avšak výrazně ozvučen.

Druhou zlatou medaili získal argentinský animovaný film Teclópolis od J. Mrada. Děj se odehrává ve futuristickém městě, které je sestaveno ze součástí personálních počítačů – klávesnic, věží, disket, myší atd. Pohyb objektů pozoruje a zachycuje stará osmičková kamera, která projíždí virtuálním městem. Film je znamenitě animován a ozvučen. V kategorii školních filmů byly uděleny dvě zlaté medaile. Hraný španělský film Camas Calientes (Sdílené postele) líčí epizody chudé dvojice, která sdílí stejnou postel, v níž se ráno vystřídají – ona vstane, on ulehne. Zápletka se zpronevěřenými penězi je nakonec příznivě vyřešena. Výborná kamera a účelné ozvučení znamenitě vystihují atmosféru primitivního útulku chudých ve slumu. Druhou zlatou medaili získal hraný německý film Busy (Plně zaměstnaná). Penzionovaná manažerka, dříve zcela vytížená mnoha termíny, se nemůže s novou životní situací vyrovnat, svému okolí okázale předstírá, že je nadále plně zaměstnaná; až ji její vnučka přivede k novému stylu života. Za nejlepší kolekci členského státu byly navrženy Česká republika a Argentina. Při hlasování porotců byly uděleny nejprve tři hlasy a po zaváhání se k nim přidala chorvatská porotkyně. Tím zvítězila Argentina. Škoda, neboť většina přítomných účastníků preferovala českou kolekci. Do soutěže Minuta film bylo přihlášeno 36 příspěvků. Protože soutěž je koncipována jen pro 16 filmů, výběrová porota musela 20 vyřadit. Soutěž probíhá vyřazovacím způsobem a hlasováním diváků. Zvítězil anglický film Benefit (Podpora), skeč se svobodnou matkou, která si přijde požádat o příspěvek pro svých 10 dětí. Druhou cenu získal rakouský film Die Murmeln des Zeus (Kuličky Dia), který naznačuje erotické emoce sedícího mužského modelu ve školním malířském ateliéru. Dvě třetí místa obsadily filmy: německý Modern Times (Moderní časy) – překvapení v nemocnici a bulharský Game (Hra) – chlapec živě komentuje průběh fotbalového zápasu. Slabinou soutěže byla promítací technika. Promítači v jednoduše vybavené kabině zápasili s nastavováním různorodých formátů obrazů, a tak se stávalo, že začátky filmů byly rušeny přepínáním formátů. Příčinou bylo, že se promítalo přímo z dodaných, často ne zcela označených snímků, což způsobilo různé komplikace; též došlo i k několika zaseknutím obrazu z DVD. Na českých soutěžích se tomu předchází tím, že se filmy předem zkontrolují a uloží na pevný disk, z něhož se pak promítá. Součástí UNICA 2011 byl též workshop mladých, který byl plně financován (strava, ubytování, cestovně) z dotací Evropské unie. Účastníkům z různých zemí byly propůjčeny kamery, počítače a střihové programy, odborní lektoři doprovázeli natáčení, střih

5

donasec zima.indd 5

25.1.2012 9:41:58

UNICA UNICA 2012 bude uspořádána od 25. 8 do 2. 9. 2012 v bulharském městě Ruse. Město leží poblíže hranic Rumunska cca 70 km od letišťě v Bukurešti; hlavní město Sofie je vzdáleno 300 km. Pořadatelé proto doporučují cestovat letadlem do Bukurešti, odkud má být pro účastníky organizována doprava do Ruse. Bližší podrobnosti o programu, možnostech ubytování, dopravě, kongresové kartě a přihlašování budou uvedeny na internetu. Ing. Ivo Dašek, CH

ŽENY, VÍNO, FILM

Jan Vačlena a Ivo Dašek na UNICA a ozvučení filmů. Pět týmů natočilo pět vtipných klipů, které byly předvedeny na závěrečném rozdílení cen. O průběhu workshopu bude samostatně referovat jeden z jeho českých účastníků. Celodenní výlet začal procházkou ve čtvrti na okraji města kolem moderních budov ekonomické správy Evropské unie po dopravě do města Esch sur Alzette do bývalého areálu kdysi mohutných železáren, které se po zastavení jejich provozu demontují a přestavují. Byly zhlédnuty plány a budované nové objekty moderního komplexu správních a bytových budov. Zajímavá byla následující návštěva národního audiovizuálního centra v městečku Dudelange, kde je centrální archiv nejen profesionálních, ale i amatérských filmů. Amatéři tam mohou uložit své filmy, ale i rodinné, které jsou prohlédnuty, případně technicky ošetřeny, poté skenovány a nakonec přepsány na archivní kazetu a na DVD, kterou autoři obdrží. Tato služba, která je vyhrazena pouze lucemburským občanům, je zcela zdarma. Přepisují se všechny formáty od 8mm, Super 8mm, 16mm a také 9,5mm. Autoři však poskytují archívu právo některé filmy nebo jejich sekvence využít pro pozdější dokumentární účely. Odpoledne bylo stráveno plavbou na lodi po řece Mosele a večer přátelským posezením s tancem ve vinném sklepě. Mnozí si mezinárodní soutěž UNICA představují jako vrcholnou a dokonalou akci ve světě amatérského filmového hnutí. Protože je UNICA pokaždé uspořádána v jiném členském státě, tak se její průběh i organizace od sebe liší. Ve srovnání s perfektně uspořádanou UNICA 2010 ve švýcarském Einsiedeln byla UNICA 2011 slabší. Přesto se však účast v Lucemburku vyplatila. Účastníci zhlédli 125 filmů ze současné filmové tvorby různých zemí a setkali se s mnoha přáteli ze zahraniční.

TO JE YOUTH IN ACTION Výlet do Lucemburska? Proč ne. O letních prázdninách mně UNICA umožnila se zúčastnit workshopu Youth in Action a podívat se tak do země plné luxusu a kvalitní filmařiny. Strávili jsme velmi příjemný týdenní pobyt s mnoha zajímavými lidmi z různých států. Jedna část workshopu byla koncipována stylem rozdělení do několika skupin, ve kterých jsme pak natáčeli libovolný krátký film na téma dobrovolnictví. Byli jsme také seznámeni s tvorbou scénářů, osvětlováním, střihem a kamerou. Natáčet a organizovat film v angličtině jsem ještě zatím možnost neměl, ale tady mně to bylo umožněno. Moc dobrá zkušenost, která se vždy hodí. Nejen při natáčení, ale i při běžné komunikaci mezi sebou byla stanovena angličtina, což člověka donutí mluvit a v případě že ne, tak celý workshop byl neustále zásobován kvalitním vínem, které vám jazyk rozmotá. Kousek od místa, kde byl náš workshop, probíhal také festival Unica, na kterém jsme měli možnost zhlédnout plno zajímavých filmů z různých zemí, Účastníci workshopu pro mládež

6

donasec zima.indd 6

25.1.2012 9:41:58

včetně slavnostního vyhlášení celého festivalu. Jednu z cen si dokonce odvezl kamarád Filip Javora za animovaný krátký film. Zúčastnili jsme se také několika výletů, jako například plavby na luxusní lodi, která nás přímo dovezla až na místo vinobraní, kde na nás čekala velká hostina. Lepší grilované prase jsem snad nejedl. Na závěrečném slavnostním setkání celé akce, která se konala v městské radnici, jsem si vyzkoušel roli pingla a mohl tak nalévat vodu celému UNICA festivalu, který byl velmi žíznivý. Youth in Action workshop vám dá užitečné zkušenosti okolo filmu, ale hlavně vám dopřeje strávit čas s mnoha úžasnými lidmi, na které rozhodně nezapomenete, a užít si tak plno punkové zábavy. Letos v zimě se za námi pár účastníků zájezdu přijede podívat do Prahy, tak budeme moci zavzpomínat na krásné léto, které jsme spolu strávili. Také bych moc chtěl poděkovat všem, kteří nám umožnili se tohoto workshopu zúčastnit, bez jejich vstřícnosti a dobrosrdečnosti by to určitě nešlo. Díky. Filip Hepnar, Náchod

ÚSPĚCH NA FILMOVÉM

„MISTROVSTVÍ SVĚTA“ Stříbrná a bronzová medaile z UNICA do Hradce Králové Mistrovství světa, jak by se mezinárodní klání amatérských filmařů dalo pojmenovat, se koná každý rok na konci srpna v některé z členských zemí UNICA. Letos se pořádání již 73. ročníku celosvětové soutěže amatérských filmů UNICA ujalo Lucembursko. Konala se ve dnech 20. – 28. srpna 2011 v hlavním městě Lucemburku. Účastníci workshopu pro mládež

Každá z 35 členských zemí UNICA vysílá každoročně na soutěž svoji hodinovou národní kolekci. Česká republika byla letos zastoupena v soutěži čtyřmi filmy. Tři z nich byly vybrány z krajské soutěže amatérských filmů v Hradci Králové a doplněny snímkem autora z Prahy. Ze čtyř snímků tři získaly ocenění. Stříbrnou medailí byl v silné světové konkurenci oceněn snímek Ondřeje Krejcara z Hradce Králové. Jeho film NEPŘÍTELEM OSUDU získal letos 1. cenu v kategorii dokumentárních snímků na krajské postupové soutěži amatérských filmů pořádané vždy v květnu v CC Lucie v Hradci Králové. Odborná porota mu přiřkla také Cenu hejtmana Královéhradeckého kraje, udělovanou za významný a společensky aktuální audiovizuální projekt. Její udělování za se stalo již tradicí této soutěže. Stejnou kategorii vyhrál film i na celostátní soutěži Český videosalon v červnu v Ústí nad Orlicí. Film Nepřítelem osudu zachycuje pohnutý osud českého válečného pilota, rodáka z Nové Paky, ve službách britského Královského letectva a jeho pohnutý příběh po návratu do vlasti. Dalším dvěma snímkům přiřkla mezinárodní porota bronzové medaile. Jednu získal za snímek DEADLINE Filip Javora, absolvent Střední školy aplikované kybernetiky v Hradci Králové. Tento snímek byl rovněž oceněn na prvním místě v kategorii animovaných filmů na krajské i celostátní soutěži. Další bronzovou medaili vybojoval pro Českou republiku film ŠEDÁ POHÁDKA pražského autora Jaroslava Nykla. Čtvrtý snímek NAVOSTRO, Lukáše Nováka, studenta hradecké pedagogické fakulty získal doma čestné uznání. Mezi diváky na soutěži UNICA měl tento hudební klip snad i své příznivce mezi diváky, ale od poroty ocenění nezískal. Volba snímků do reprezentační české kolekce pro UNICA by se měla přece jen více zvažovat. Možná, že výběr snímku Navostro, klipu hudební skupiny oblečené ve skotských sukních, zpívající anglické texty, do reprezentační české kolekce přece jen tou nejšťastnější volbou nebyl. Dovolila jsem si proti jeho zařazení při sestavování kolekce „lehce“ zaprotestovat, ale nebylo mi to nic platné. Škoda. Možná volbou jiného filmu mohla česká kolekce v silné mezinárodní konkurenci získat ten jeden chybějící hlas poroty, který o naší „nevýhře“ rozhodl. Po řadě let jsme opět mohli být v amatérském filmu ve světě první. Chybělo opravdu jen tak málo. No, ale nakonec i to druhé místo je velký úspěch.

Jarmila Šlaisová, Impuls HK

7

donasec zima.indd 7

25.1.2012 9:41:58

Pod hlavičkou ZÁPIS

ze zasedání Rady Východočeského volného sdružení pro amatérský film a video, které se konalo v pondělí 12. prosince 2011 od 16.00 hodin v Klubu IMPULS, Pospíšilova 365, Hradec Králové Přítomni: T. Brázdová, R. Brun., R. Hochman, O. Krejcar, J. Otrubová, J. Schejbal, M. Škrobák, S. Verner Omluveni: O. Hejna, A. Mauerová Hosté: J. Šlaisová, J. Vačlena 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.

KSAF 2012 – termín, propozice Valná hromada 2012 – termín, místo, doplňkový program VčVSAFV a ČVU Průběžná zpráva o hospodaření a stav členů k 30. 11. 2011 Informace o podaných grantech na rok 2012 Informace o Cinema Open 2011, termín a koncepce festivalu 2012 Donašeč – hodnocení posledních čísel a příspěvky do č. 4/2011 Různé - informace z terénu, UNICA, festivaly, vzdělávání

Program: K bodu 1 - KSAF 2012 - termín, propozice Krajská soutěž amatérských filmů se bude konat 12. – 13. května 2012 v Country clubu Lucie na Novém Hradci Králové. V CC Lucie nedošlo zatím k avizované změně nájemce, do roku 2013 pokračují manželé Šonkovi, krajská soutěž by tedy měla proběhnout v duchu zavedených tradic. Propozice budou vycházet z propozic Českého videosalonu, které jsou již zveřejněny na webu ARTAMA. Nejsou v nich žádné podstatné změny. Rada VčVSAFV odsouhlasila propozice KS rovněž ve stejném znění jako v roce 2011. Zveřejněny budou v Donašeči... 1/2012. Poslední možný termín pořádání krajských kol byl nakonec pořadatelem CS stanoven na 13. 5. 2012. Rozsah krajské soutěže bude dán počtem přihlášených filmů a výškou finančních příspěvků získaných z grantů a od dalších přispěvatelů. 2. Valná hromada 2012 – termín, místo, doplňkový program Valná hromada v roce 2012 bude nevolební, a je tak možné rozhodnout, zda uspořádáme „skromnější“ variantu a pozveme členy sdružení do prostor v novém Impulsu, nebo „velkou“ variantu “ v CC Lucie. Rozhodnutí souvisí s odpoledním doplňkovým vzdělávacím programem. Pokud se podaří zajistit účast cestovatele

a rybáře Jakuba Wagnera, využijeme prostory Lucie, aby se mohla zúčastnit i veřejnost. Pokud se s ním na vhodném termínu nedohodneme, jsou další návrhy hostů - Jiří Středa z Úpice, Jaroslav Doleček z Dlouhé Vsi nebo Vladimír Kunc z Havlíčkova Brodu. Termín valné hromady je předběžně naplánován na druhou polovinu března, ale přizpůsobíme se časovým možnostem hostů. Při zajištění programu přislíbili pomoc J. Otrubová a J. Schejbal. 3. VčVSAFV a ČVU Ing. Jan Vačlena, prezident ČVU, seznámil členy Rady VčVSAFV s činností ČVU. Jedná se hlavně o komunikaci s výborem UNICA a zajištění výběru filmů, sestavení kolekcí, zprostředkování informací o dění v UNICA i dalších zahraničních festivalech a možnostech účasti našich autorů, vysílání delegátů ČR na festivaly do zahraničí. V listopadu se konala členská schůze ČVU v Praze, kde se o těchto otázkách hovořilo. Vedle toho se projednávala záležitost hodnocení celostátní soutěže a stanovení podmínek pro další ročník. Informoval také o průběhu letošní UNICA ve Švýcarsku, kde se česká kolekce umístila v silné světové konkurenci 33 zemí na druhém místě, autoři přivezli stříbrnou a dvě bronzové medaile. Vedle pěti členů ČVU z jednotlivých sdružení, kteří se akce zúčastnili na své vlastní náklady, zajistil výbor ČVU osobní účast 5 mladých autorů. Ti se zúčastnili workshopu, který připravili pořadatelé pod záštitou EU, kde natočili v několika pracovních skupinách krátký film na téma „pomoc bližnímu...“. Přiblížil také atmosféru předávání cen a diplomů. 4. Průběžná zpráva o hospodaření a stav členů k 30. 11. 2011 Ing. Verner seznámil členy rady se stavem účtu sdružení a s pokladní hotovostí. Kompletní účetnictví za rok 2011 bude zpracováno do závěrečné zprávy o hospodaření, která bude předložena valné hromadě. 5. Informace o podaných grantech na rok 2012 Vzhledem k nově nastaveným a stále se zpřísňujícím podmínkám možnosti čerpání grantů z MK podává pro obory foto film společnou žádost na odbornou metodickou činnost od roku 2010 středisko Impuls, které má

8

donasec zima.indd 8

25.1.2012 9:41:58

možnost doložit finanční částku do 100% hodnoty grantu z vlastního rozpočtu. Na tuto oblast činnosti není zatím šance získat grant od jiných přispěvatelů. Žádost na rok 2011 byla podána ve stanoveném termínu v září 2011. VčVSAFV požádalo o grant na uspořádání KSAF 2012 na MK (září 2011) a Magistrát města HK (říjen 2011). Na krajskou soutěž dále získává každoročně příspěvek z dotačních programů Královéhradeckého kraje, uzávěrka příjmu žádostí je v únoru 2012. 6. Informace o Cinema Open 2011, termín a koncepce festivalu 2012 2. ročník festivalu se uskutečnil v kině Centrál v HK, byl připraven pestrý program včetně dvoudenního animačního workshopu, který zajišťovali studenti SŠAKHK. Oproti prvnímu ročníku festivalu byla výrazně menší účast. Termín festivalu byl posunut o týden dopředu a akce se sešla ve stejném termínu s řadou dalších akcí konaných ve městě – Martinským trhům a martinskému vínu jsme nedokázali příliš konkurovat. Festival byl také ve stejném termínu jako soutěž ve Vysokově. Pro rok 2012 bude festival probíhat v původním termínu 16. – 17. listopadu 2012. Pro roky 2012 - 2013 je zařazen do cyklu akcí Regina podporovaných městem Hradec Králové, takže je pro festival zaručený základní finanční příspěvek. O další grant bude žádat středisko Impuls na KHK. Festival se uskuteční jako přehlídka nekomerční, nezávislé, krátkometrážní filmové tvorby. Programové schéma festivalu bude upřesněno na počátku roku 2012. Bude nutné zvážit, co z prvních dvou ročníků festivalu převzít a čím novým doplnit.

7. Donašeč – hodnocení posledních čísel a příspěvky do č. 4/2011 V roce 2011 vyšla zatím 3 čísla filmového zpravodaje, poslední letošní číslo má uzávěrku v prosinci, budeme se v lednu snažit dát do tisku texty co nejdříve, aby Donašeč 2/211 byl rozeslán do konce ledna. K dnešnímu dni se sešla již řada příspěvků, ale jako vždy značné množství těch slíbených ještě chybí. Impuls má nové webové stránky, které sdílí i VčVSAFV, budeme na nich s určitým časovým odstupem zveřejňovat i Donašeč, aby si ho mohlo přečíst více zájemců. 8. Různé - informace z terénu, UNICA, festivaly, vzdělávání J. Šlaisová informovala o navštívených soutěžích (R8) proběhla dle tradičního modelu, Impuls poskytl do soutěže cenu. Nová informace je, že kino v RK se zavírá. Otázka je, kde se bude konat soutěž v roce 2012. Podle informací z R8 odchází ke konci roku 2011 z funkce dr. Tydlitát, nastupuje nový pracovník Martin Šeda, umělecký šéf hudební skupiny Sarabanda. Vysokovský kohout byl velmi dobře obeslaný filmy i navštívený, sál kina byl zcela zaplněný i v neděli dopoledne, a to nejen autory, ale i diváky z Vysokova a okolí. Na podzimní termín byl připraven workshop pro mladé autory zaměřený na dramaturgii. Vzhledem k tomu, že se přihlásil menší počet zájemců, bylo by pořádání neekonomické. Jeho konání přesuneme na jaro 2012 a znovu budeme akci propagovat. 12. 12. 2011

9

donasec zima.indd 9

25.1.2012 9:41:59

Pod hlavičkou FILMOVÝ WORKSHOP 17. - 19. února 2012 Je určený pro mladé autory nebo začínající filmaře. Při worskhopu budeme promítat i natáčet. Vezměte si s sebou vaše snímky. Promítneme je a budete mít možnost s lektorem společně diskutovat o námětu, dramaturgii, režii filmů již hotových nebo si můžete přinést materiál filmu ve fázi rozpracovanosti nebo jen náměty a scénáře, podle kterých se nový film chystáte natočit. Workshop povede prof. Rudolf Adler, režisér, scénárista, FAMU Praha. Technické zajištění Ondřej Krejcar, Videostudio Impuls Hradec Králové.

FILMOVÁ / AUDIOVIZUÁLNÍ

TVORBA A VÝCHOVA 2. – 4. března 2012

„Pilotní seminář“ - ukázková lekce výuky připravovaného kurzu pro učitele, pedagogy volného času, studenty pedagogických fakult a další zájemce Lektorské vedení: prof. Rudolf ADLER, režisér, scénárista, FAMU Praha, doc Jiří Myslík, katedra kamery FAMU Praha. Technické zajištění Ondřej Krejcar, Videostudio Impuls

Místo konání: Klub Impuls, Pospíšilova 365/9, Hradec Králové Další informace a přihlášky na www.impulshk.cz Seznam členů VčVSAFV ke 31. 12. 2011 Berger Petr Brázdová Tereza Brun Richard Buchtele Oldřich Červinka Jaroslav Dvořák Ladislav Efler František Hanousek Bohumil Hejna Ondřej Kaláb Vladimír

Kratochvíl Jiří Machát Milan Macek Adolf Majer Zdeněk Michálek Milan Michalik Pavel Müller Klaus Otrubová Jarmila Pidima Vladimír Pivec Vladimír

Rousek Petr Rula Vladimír Schejbal Jaromír Sršeň Zdeněk Stach Jiří Staštík Radomil Strouhal Zdeněk Šimek Václav Škrobák Martin Šolc Miroslav

Švenka Karel Teimer Viktor Trudič Miroslav Urban Petr Vrzáň Petr Zábraha Rudolf Zajfrt Zdeněk

Čestní členové Adler Rudolf Cita Jaroslav Hanuš Josef Doleček Jaroslav Poledne Václav Petrovický Zdeněk

UPOZORŇUJEME ČLENY VčVSAFV, ŽE PO ZAPLACENÍ ČLENSKÉHO PŘÍSPĚVKU VE VÝŠI 200,- Kč OBDRŽÍ PRŮKAZ PLATNÝ PRO ROK 2012. PŘI PŘEDLOŽENÍ PLATNÉHO ČLENSKÉHO PRŮKAZU VÁM POSKYTNE FIRMA SONY CENTER HRADEC KRÁLOVÉ OBCHODNÍ CENTRUM ATRIUM, DUKELSKÁ TŘÍDA 1713/7, HRADEC KRÁLOVÉ SLEVY 5 % NA VEŠKERÝ SORTIMENT VÝROBKŮ (NEVZTAHUJE SE POUZE NA AKČNÍ SLEVY). *** Členský poplatek 200,- Kč můžete uhradit složenkou nebo převodním příkazem. Číslo účtu VčVSAFV 182 908 940 / 0300 ČSOB Hradec Králové

10

donasec zima.indd 10

25.1.2012 9:41:59

Východočeské volné sdružení pro amatérský film a video

POZVÁNKA

19. VALNÁ HROMADA

SOBOTA 17. BŘEZNA 2012 * zahájení ve 12.30 hodin VIDEOKLUB IMPULS Pospíšilova 365/9, Hradec Králové Program:

1. Zahájení 2. Volba mandátové komise 3. Zpráva o činnosti za rok 2011 4. Zpráva o hospodaření 5. Zpráva revizní komise 6. Plán činnosti na rok 2012 7. Zpráva mandátové komise 8. Usnesení valné hromady 9. Diskuze a různé

Odpolední program od 14.30 Host valné hromady: JIŘÍ STŘEDA, KAMERAMAN, Úpice Mnozí filmaři východočeského regionu pamatují Jiřího Středu ještě ze soutěží amatérských filmů. A jak se dostal k filmování: „Amatérskou kameru jsem začal dělat v roce 1963 díky tátovi, který byl členem filmového kroužku v Úpici. Dlouhá léta jsem pracoval jako amatér a dálkově jsem vystudoval filmovou konzervatoř, obor film a kamera u pana profesora Šmoka. Po revoluci jsem se hned dal na vlastní dráhu, dodnes pracuji jako kameraman pro všechny české televize a další média“. Dnes je Jiří Středa světově uznávaný kameraman, procestoval téměř celý svět a o jeho kameramanské umění projevili zájem nejprestižnější světové agentury, které se zabývají dokumentární tvorbou. Společně s rybářem Jakubem Vágnerem natočili dvanáct půlhodinových projektů, z toho devět pro National Geografic, světově proslulou a prestižní agenturu, která se zaměřuje na dokumenty o přírodě, a tři pro Českou televizi. Nabídku na spolupráci zřejmě získali na základě záběrů, které s Jakubem Vágnerem v minulých letech natočili a do Geographicu poslali.

11


25.1.2012 9:42:00

Pod hlavičkou Dne 12. listopadu 2011 nás náhle navždy opustil velký filmový fanda

Vladimír Rula NA ROZLOUČENOU Netušil jsem, že místo středeční schůzky nad filmem budu Ti psát toto rozloučení. Odešel jsi nečekaně. Byl jsi filmař, fanda, jakých tato země nenosí mnoho. Vzpomínám si, jak mě rozhořčilo, když jsi vyhrál celostátní soutěž amatérského filmu. Jak jsem nevěřícně kroutil hlavou nad hodnocením pana Adlera, když Tě označil za naivního filmaře a zařadil Tě tak po bok naivních malířů. Ale jak jsem Tě poznával, dospěl jsem k názoru, že je to hodnocení naprosto přesné. Vzpomínám na tvé vyprávění, jak jsi začínal promítat v kině, na to, jak sis za první vydělané peníze koupil kameru, jak ses učil v Kladně hutníkem. Jak jsi navštěvoval kladenský filmový kroužek a co všechno jste společně natáčeli. Jak jsi v roce 1968 vzal kladenskou AK16 kameru a jel do Prahy, kde jsi byl vzat do party třiceti kameramanů, kteří v bojových podmínkách natáčeli okupaci Československa. Bude mi chybět vyprávění o tom jak jsi se stal záchranářem a co všechno jsi tam prožil. Jak jsi po úrazu musel Kladno opustit a na chvíli jsi vystupoval v cirkuse se svými zvířátky jako klaun, protože tvým druhým koníčkem byl humor. Když ses přestěhoval do České Třebové, tak jsi začal pracovat v Orlíku a třetím koníčkem se staly vláčky. Ale kameru jsi nikdy neodložil. Naopak, měl jsi to štěstí, že když skončil celuloidový film, tak osud chtěl tomu, že jsi získal prostředky na koupi VHS kamery a rekordéru. Tak jsi začal točit filmy na video. A nebylo to poslední štěstí, které tě potkalo. Oženil ses a jezdili jste s manželkou natáčet vláčky a přírodu v širokém okolí České Třebové. Několikrát jsme se potkali na filmových soutěžích regio-

nu, které jste společně se ženou navštěvovali. Když onemocněla a byla v nemocnici, obdivoval jsem se tvé věrnosti, kdy jsi týden co týden jezdil za ní na návštěvy do Žamberka. Nebylo pro Tebe jednoduché, když jsi osaměl. A tak jsem uvítal, když ses rozhodl darovat svůj dům svým známým, výměnou za to, že se postarají o dům i o Tebe. A bylo Ti dobře. Vánoce v minulém roce byly pro Tebe něčím, na co jsi nemohl zapomenout. Najednou jsi měl novou rodinu. Těšil ses už na letošní Vánoce a měl jsi už připravené dárky, hlavně pro svou novou vnučku Andrejku. Nebylo Ti už ale dopřáno, abys je předal. Natáčel jsi filmy, které jsi “kořenil“ svým naivním pohledem na svět tak, že ses stal ve světě amatérského filmu pojmem. Neúnavně jsi posílal své filmky na soutěže v celém Česku a získal jsi za poslední dvě léta několik čestných uznání a dokonce i třetí cenu. Budeš mi, Láďo, chybět. Čest tvé památce. Tvůj kamarád Áda Macek

12


25.1.2012 9:42:00

PAN RULA

NASEDL DO VLAKU A ODJEL DO STANICE, ODKUD SE ZPÁTEČNÍ JÍZDENKY NEVYDÁVAJÍ Je mi to moc líto a bude se mi po něm stýskat. Měl jsem ho rád a mrzí mě, že si už spolu na nějaké soutěži chvíli nesplkneme. Odchází osobnost, jakých náš amatérský film měl pomálu. Solitér. Všude, kde se objevil, vyzařoval silnou a magickou energii, jíž dokázal vtělit do svých filmů. Ty s námi naštěstí zůstávají a budou zářit dál. Ať již tak či onak, lhostejný nebyl nikomu. O síle a originalitě jeho osobnosti i díla svědčí nejen šik jeho obdivovatelů, ale i posměšky těch, kteří ho nechápali nebo mu v omezené povýšenosti a hlouposti ani rozumět nechtěli. Jejich škoda. Neb jak se praví: Komu je vše jasné, má o starost méně. Naštěstí však v poslední době těch příznivců a obdivovatelů přibývalo. Stále častěji ho navštěvovali například studenti filmových škol, které vždy rád přijímal s neokázalou lidskou vřelostí, prostotou

a neopakovatelným humorem, jímž sobě i svému okolí kořenil celý život. Opět si připomínám vynikajícího anglického historika umění a pedagoga Herberta Reada, k němuž se tak často vracím. Napsal totiž ve svém základním díle Výchova uměním, že každý člověk se vlastně rodí umělcem, jenomže do dospělosti tyto vrozené vlastnosti a schopnosti vydrží nemnohým. Vladimír Rula je zářným zástupcem oné menšiny. Dokázal si zachovat dětsky obdivný pohled na svět. Radost, hravost a fantazii při jeho objevování. O co méně měl možnost získat odbornou průpravu, o to více měl citu a schopnosti empatie. Tohle vše vtělil do svých filmů a užíval k tomu techniku, jíž měl k dispozici, bez různých tabu a omezení. Vrátil se instinktivně k prazákladům kinematografie a uchopil je inspirativně po svém. Spontánně a bez skrupulí se tak objevitelsky vydával po cestách, jimiž jinde a jinak kráčeli a kráčejí známí experimentátoři, jakými byli Andy Warhool, Meredith Moonk, Maya Deren nebo náš Alexander Hackeschmied, Woody Washulka, Radek Pilař a další. Vladimír Rula navíc svými filmy podpořil argumenty těch, kteří poukazují na to, že kinematografie dospěla ve vývoji k oné komplexnosti a autonomii, jež ji umožňuje být rovnoprávnou ostatním oborům umění, neboť disponuje i linií tvorby nazývanou naivistickou či insitní, podobně jako umění výtvarné, literatura, hudba a další. Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského sedla. Pro Vladimíra Rulu jím však byl pohled z okna jedoucího vlaku. Pan Rula je teď v nebi. Tím jsem si jist. Protože svatozář měl už na zemi. Někdo tomu říká aura. Jistě už pročítají s paní Rulovou tamní jízdní řády a plánují, kam vyjedou. Doufám, že tam vlaky mají. A když ne, pan Rula je jistě brzy přesvědčí, že pořádné nebe přece bez železnice nemůže vůbec existovat. Rudolf Adler P.S: Jako čestný člen Volného sdružení východočeských amatérských filmařů si dovoluji navrhnout, aby cena za experiment, udělovaná na krajské soutěži, byla pojmenována po Vladimíru Rulovi. Že by se něco takového mohlo zdařit na celostátní úrovni, na to je asi ještě brzy. To by se musel stát zázrak.

13


25.1.2012 9:42:00

Pod hlavičkou POSLEDNÍ

„FILMOVÁ PÍSNIČKA“ VLADIMÍRA RULY Mám rád písničky. Pěkné písničky. A mám rád film. Pokud možno také pěkný. Spojením obojího je fakt, že mám rád filmové písničky. Nutno ještě dodat, že i videoklipy. A tak je i celkem pochopitelné, proč stále rád už několik let jezdím na Mohelnickou filmovou písničku. Napsat o historii této soutěže, která mimochodem byla velmi známá a uznávaná a v její porotě sedával sám Jiří Suchý, by musel Radek Štipl, protože ten písničku dělá již 30 let. Já zmíním jen povrchně posledních pár let, kdy jsem byl osobně účasten. Když jsem kdysi přijel do Mohelnice poprvé, to může být tak nějakých osm let, byl kinosál místního kulturního domu zaplněn téměř do posledního místa. Během dalších let účast diváků opadala. Nutno ale říct, že opadal i zájem autorů, nebo lépe řečeno, na českou filmovou písničku přišla hubená léta. Ale protože Pepa Kapl, což byl jeden ze zakladatelů Mohelnické filmové písničky, řekl tenkrát památnou větu: „Přece když se tomu věnujeme celej život, tak se na to teď nevysereme…,“ začaly se filmečky a především videoklipy hledat i v zahraniční tvorbě. To nebylo díky kontaktům Radka Štipla a díky dlouholetému přátelství s Erichem Riessem z Rakouska nikterak složité. A tak po roce, kdy se v kině doslova bálo 6 lidí, přišlo oživení. Do soutěže se začali hlásit i zahraniční autoři, kteří byli osloveni především na festivalu UNICA a na festivalu v Ebensee. I český autor se probral ze zimního spánku a začal opět zásobovat archiv soutěže. „Písnička“ ovšem byla

zkoušená osudem dál. Promítání soutěže v kině mohelnického kulturáku se stalo finančně neúnosné, a tak se hledalo náhradní řešení. Jeden rok se promítalo v sále místního muzea. I to ovšem už letos nebylo možné. „...přece se na to teď nevysereme…“ zněla Štiplovi stále v hlavě Kaplova slova. A tak šel tam, kde písnička snad i začínala, ale hlavně, kde se v minulém století pravidelně konaly projekce amatérských filmů, a to nejen písniček – do hospody U mrtvoly. A tak se letošní ročník konal na tomto, pro Mohelnickou filmovou písničku historickém místě. Počítalo se s účastí maximálně dvaceti nadšenců. No, přišlo jich o něco víc a už se musely shánět židle a přerovnávat řady. A udělali dobře, že přišli. Kromě toho, že mohli vidět historický film o Mohelnické filmové písničce, byla promítnuta i filmová písnička Jaroslava Dolečka „Sekáči jdou“. Nutno dodat, že kdyby pravidla povolovala její zařazení do soutěže, s přehledem by letošní ročník vyhrála. Holt klasika je klasika… O výsledcích tady psát nebudu, ty si každý najde na Filmdatu. Jen musím zmínit ještě jednu událost, která letošní písničku provázela, aniž o tom pořadatel či porota měli tušení. Porota se při svém hodnocení a po dlouhé rozmluvě (popsat tuto diskuzi by vydalo na samostatný článek), rozhodla udělit Diplom Vladimíru Rulovi za jeho snímek „Chaloupky pod horama“. Bohužel jsem se až druhý den dozvěděl, že jsme tento Diplom udělili vlastně již in memoriam, protože Vladimír Rula v den vyhlášení výsledků 36. Mohelnické filmové písničky zemřel. Jaroslav Bouše, Praha

...Rulův film nám přišel jako poslední a po termínu. Přesto jsme jej zařadili. O jeho ocenění se postarala předsedkyně poroty Mgr. Jana Konečná, je šéfkou odboru kultury krajského úřadu. Nikdy Rulu neviděla a o jeho filmech neměla ponětí... O jeho smrti jsem se dozvěděl poté, co jsem zalaminoval všechny diplomy a byl jsem smutnej... Radek Štipl, Mohelnice

14


25.1.2012 9:42:00

MOHELNICKÁ FILMOVÁ PÍSNIČKA memoriál Josefa Kapla

Jaroslav Bouše, Mgr. Jana Konečná, Milan Dubový

DIPLOM ZA POETICKY REALISTICKÉ ZTVÁRNĚNÍ

36. ročníku MFP 2011 v kategorii českých filmů získal

VLADIMÍR RULA Z ČESKÉ TŘEBOVÉ autor snímku

CHALOUPKY POD HORAMA 12. listopadu 2011

15


25.1.2012 9:42:01

SOUTĚŽE /

bude...

ČESKÝ VIDEOSALON - KRAJSKÁ POSTUPOVÁ KOLA 17. března 2012 Tachov, Kino Mže PLZEŇSKÝ A KARLOVARSKÝ KRAJ

21. dubna 2012 Praha, Kino MAT HLAVNÍ MĚSTO PRAHA

13. - 14. dubna 2012 Kroměříž, Dům kultury ZLÍNSKÝ A JIHOMORAVSKÝ KRAJ

27. - 28. dubna 2012 Zruč nad Sázavou, Zámek STŘEDOČESKÝ A JIHOČESKÝ KRAJ A KRAJ VYSOČINA

14. dubna 2012 Svitavy, Fabrika PARDUBICKÝ KRAJ 21. dubna 2012 Mohelnice, MKS OLOMOUCKÝ A MORAVSKOSLEZSKÝ KRAJ

5. května 2012 Ústí nad Labem, Národní dům ÚSTECKÝ A LIBERECKÝ KRAJ 12. - 13. května 2012 Hradec Králové, Country club Lucie KRÁLOVÉHRADECKÝ KRAJ

15. - 16. června 2012 Ústí nad Orlicí, Malá scéna, Kulturní dům ČESKÝ VIDEOSALON 59. celostátní soutěž neprofesionální filmové tvorby

ZLATÉ SLUNCE - ZEMSKÁ KOLA 9. března 2012 Dvůr Králové nad Labem

24. - 26. dubna 2012 Blansko

14. - 16. června 2012 Ústí nad Orlicí, Malá scéna, Kulturní dům ZLATÉ SLUNCE 9. celostátní soutěž - školní kategorie

9. - 10. března 2012 JUNIORFILM Dvůr Králové nad Labem

17. - 18 února 2012 STŘEKOVSKÁ KAMERA Ústí nad Labem

22. - 24. března 2012 MLADÁ KAMERA Uničov

16


25.1.2012 9:42:01

NÁCHODSKÁ PRIMA SEZONA SOUTĚŽ STUDENTSKÝCH FILMŮ 6. ROČNÍK

2. - 3. KVĚTNA 2012 NÁCHOD Soutěž je určena převážně pro studenty středních škol ve věku od 15 do 21 let; starší jen pokud jsou studenti SŠ a VOŠ. Do soutěže mohou zaslat snímky i žáci vyšších ročníků základních škol, pokud snímek dosahuje dobré kvality. Filmy, kompletně vyplněné Průvodní listy ke každému snímku a přihlášku na ubytování zašlete do 31. 3. 2012 na adresu: O.s. Náchodská Prima sezóna Masarykovo náměstí 1 547 01 Náchod Soutěž bude jednodenní nebo dvoudenní (2. – 3. 5.2012), záleží na počtu doručených přihlášek, počtu

vybraných filmů do soutěže a počtu přihlášených účastníků na seminář. Zařazení filmů do soutěže sdělíme autorům a na adresu školy do 15. 4. 2012. KATEGORIE: 1) Hraný film 2) Dokument 3) Animovaný film 4) Experimentální film a videoklipy Doporučená délka filmu je do 20 minut. Ke každému soutěžnímu filmu přiložte kompletně vyplněný PRŮVODNÍ LIST. Studentskou filmovou část ve spolupráci s organizátory Náchodské prima sezóny organizačně zajišťují: Středisko amatérské kultury IMPULS Hradec Králové a Východočeské volné sdružení pro amatérský film a video. Informace o festivalu, průvodní list a přihlášku k ubytování najdete na stránkách: www.primasezona.cz www.impulshk.cz www.filmdat.cz

Matematicko-fyzikální fakulta UK v rámci oslav 60. výročí vzniku pořádá

1. ROČNÍK SOUTĚŽNÍHO FILMOVÉHO FESTIVALU Festival má motivovat a vzbudit zájem studentů a studentek základních a středních škol o oblast matematiky, fyziky, informatiky, počítačové animace a grafiky, ale hlavně ukázat, že věda dokáže být i zajímavá a zábavná. Do soutěže můžete zasílat například záznamy netradičního experimentu či jevu, hraného filmu nebo animova-

ného dokumentu. Fantazii se meze nekladou. Kritériem je především originalita, nápaditost a správnost. Filmy se přihlašují pouze přes oficiální stránky festivalu. Do poloviny května 2012 vybere programový výbor 30 snímků do soutěžní projekce festivalu, který se bude konat ve dnech 15. a 16. června 2012.

Snímky budou soutěžit o ceny: Cena za nejlepší snímek, Cena za autorský přínos, Instituční cena, Cena pro mladé vědátory a Divácká cena. Více informací: http://filmfest.mff.cuni.cz/ nebo na FB profilu www.facebook. com/mffukfilmfest.

17


25.1.2012 9:42:01

SOUTĚŽE /

bude...

STRUČNÝ SPRIEVODCA SLOVENSKÝM AMATÉRSKYM FILMOM V ROKU 2012 Pozerám sa do svojich poznámok a vidím pred sebou rok, ktorý prinesie viacero skvelých akcií pre amatérskych filmárov na Slovensku. Už teraz prebieha na internete súťažný festival krátkych filmov „TellItQuick“ (http://www.tell-it-quick.php5. sk/). Tento finančne nenáročný festival (ak vlastníte pripojenie k internetu) je určený pre každého, či už profesionálneho alebo amatérskeho filmára. Filmy do kategórií 5sekundový a 60sekundový film, hraná tvorba, animovaná tvorba, dokumentárna tvorba, videoklip a experiment je možné prihlásiť do konca marca. V Pezinku, mestečku s bohatou vinárskou tradíciou, sa v marci uskutoční ďalší ročník Pezinského amatérskeho filmového festivalu (PAFF). Konkrétny termín ešte nie je známy. Informácie o možnosti zaslať na festival vlastné dielo môžete získať od usporiadateľom prostredníctvom emailu [email protected]. Festival má v Pezinku už sedemročnú tradíciu a výborné publikum. Filmári spoza hraníc Slovenska sú srdečne vítaní. Festival je nesúťažný, na konci premietania sa hlasuje o divácky najúspešnejší film. V auguste 2012 sa opäť uskutoční v Banskej Štiavnici filmový seminár 4 živly (www.4zivly.sk). Súčasťou tohto podujatia sú nielen filmové projekcie doplnené o komentáre slovenských filmových kritikov a publicistov ale aj umelecký workshop mphilms. Mal by sa konat 30.07.-12.08.2012. Workshop má viacero dielní, jednou z nich je filmová dielňa a prihlásiť sa sem môže každý vo veku 15-25 rokov. Práce z minulých ročníkov ako aj kontakt na organizátorov nájdete na stránke www.mphilms. sk. Kto má rád tatranský región, môže si výlet na Slovensko naplánovať hneď dvakrát. V máji sa v Liptovskom Hrádku uskutoční festival Rodinné video (26.05.2012 - 27.05.2012) a na jeseň by sa na tom istom mieste mal uskutočniť Tatranský kamzík. Obe podujatia pravidelne organizuje Liptovské kultúrne stredisko (www.lks.

sk) v spolupráci s ďalšími organizáciami. CINEAMA, celoslovenská súťaž a prehliadka amatérskych filmov prebieha postupne po celom Slovensku. Najlepšie filmy budú medzi sebou súťažiť v celoslovenskom kole v Bratislave 8. - 10. 6. 2012. Tradične býva do programu CINEAMA zaradená ako nesúťažná časť sekcia českých amatérskych filmov (www.nocka.sk). V Bratislave sa v minulom roku začali stretávať filmoví amatéri na akcii s názvom KINEČKOlab. Zámerom podujatia je verejne prezentovať súčasný amatérsky film a konfrontovať ho v diskusii so širším publikom ale aj pozvanými hosťami z radov profesionálnych filmárov. KINEČKOlab bude prebiehať raz za dva mesiace v kultúrnom centre Dunaj. Video z predchádzajúcich stretnutí nájdete na stránke (http:// kinecko.com/index.php?/project/kinecko-lab/). Ak by ste chceli dostávať informácie o najbližšom termíne a programe, napíšte na kineckolab@ gmail.com. Určite môj zoznam podujatí nie je vyčerpávajúci. Aj tak by som chcela amatérskym filmárom zaželať v tomto roku veľa času pre svoj koníček a stretávanie sa na spoločných akciách.

Katarína Gallová, Bratislava PF Luba Škrinárová, Banská Bystrica

18


25.1.2012 9:42:02

SOUTĚŽE /

ÚVODEM bylo... V této rubrice se pravidelně snažíme zaznamenat, jaké soutěže se v daném období uskutečnily, jaký měly průběh, jaké byly reakce porotců i účastníků a v neposlední řadě také odborný názor porotců na úroveň snímků promítaných v daném roce. Přinášíme zprávy o dění hlavně v našem regionu, to máme v popisu práce, ale potěší nás, když dostaneme informace i z jiných lokalit, z jiných soutěží a festivalů. Většinou se nám informace podaří bez problémů získat, někdy je to složitější. O to víc nás mrzí, že jsme z porotců poslední Rychnovské osmičky, ač slíbili, „nevyloudili“ ani řádek. Víme, že většina z nás zápasí s časem, také víme, že psát stále dokola o podobných problémech, opakujících se stejných chybách ve filmech či naopak o skvělých výsledcích často stejné řady autorů není asi ten pravý adrenalin. Ale zase víme, že stránka textu snad tolik času nezabere. Pro účastníky soutěží a také i ty, kteří tentokrát přijet nemohli jsou názory účastníků a hlavně porotců zajímavé a vyhledávané. Ale z opačné strany víme, že se mnozí rádi vracíme o roky zpět, listujeme v různých oborových časopisech, vzpomínáme, porovnáváme, jak to tehdy v tom roce na soutěžích probíhalo, jaké filmy se promítaly, kdo a jaké získal ceny. Je to vlastně jakási „zpráva do budoucnosti“ a pokud se to nyní nesepíše, těžko se za pár roků informace budou získávat. Informace na různých portálech sice jsou aktuálně k dispozici, ale najděte si dnes výsledky ze soutěží, které proběhly před osmi, deseti roky... Je to někdy radost, usadit se do křesla se starými časopisy, podívat se, jak ti naši přátelé zestárli a jaké teď točí filmy...

bylo...

Celkem bylo přihlášeno 78 snímků z 5 států, do soutěžní kolekce v předvýběru vybráno 54 snímků. V letošním ročníku R8 hodnotila porota 18 dokumentárních filmů, 16 hraných filmů, 8 reportáží a 12 filmů zařazených do kategorie ostatní, to je animované, experimentální a další. Podle vyjádření poroty byla kvalita filmů na standardní úrovni minulých ročníků. Příjemným překvapením byl nárůst hraných filmů. vysokou úroveň měla kolekce polských filmů. Vzhledem k nárůstu počtu školních absolventských filmů, porota doporučuje zvážit obnovení kategorie školních filmů. Porota: RNDr. Petr Novotný pedagog FMK UTB ve Zlíně MgA. Eugen Sokolovský režisér ČT Brno Cyril Podolský režisér animovaného filmu Frýdlant v Čechách

VÝSLEDKY R8 2011

Hlavní cena: Vyznání, Petr Baran Cena diváka: Vyznání, Petr Baran Cena mladého diváka: Maturita, Martin Dufek Cena nejmladšího diváka: Nejsme tak malí, Šárka Bendlová a Iveta Kostelníčková

Dokumenty a vědeckopopulární tvorba: 1. cena: Kde dřevo voní láskou, Eduard Mocek 2. cena: Hard Art, Jan Votýpka 3. cena: Življenje z barvo, Franc Kopič Čestné uznání: Memento mori, Ivo de la Renotiére Taková jsem já, Miroslav Šolc Jubilatki, Wojciech Wikarek Reportáže 1. cena: Bača Milan verzus smernice Európskej únie, Ján Kuska 2. cena: Ohňostroj, Václav Šimek 3. cena: Cena neudělena Čestné uznání: Jízda králů, Miroslav Trudič Hrané filmy 1. cena: Dziad i baba, Krzysztof Bartuzin 2. cena: Na fonus, Rosana Zvelebilová 2. cena: Automatic for the people, Jan Vejnar 3. cena: Świnka, Mateusz Trusewicz Čestné uznání: Beboki, mopliky, klamory, Wojciech Szwiec Standardní situace, Martin Bohadlo

19


25.1.2012 9:42:02

SOUTĚŽE /

bylo...

Ostatní žánry: 1. cena: Nejsme tak malí, Šárka Bendlová, Iveta Kostelníčková 2. cena: Plechovky, Bohumír Novák 3. cena: Exemplář, Hana Pavlíčková, ZŠ Deštné v Orl. horách Čestné uznání: Zgrzyt, Michał Mróz Vertikála - mysterium ticha, Petr Baran Mamon, Martin Lyčka Ostatní ocenění: Cena města Rychnov nad Kněžnou Už se hádat nebudu, Šimon Štefanides Cena KOOPERATIVY Bludička lásky, Alena Krejčová Cena Střediska amatérské kultury IMPULS Hradec Králové Otec NEZVĚSTNÝ, Kolektiv NAŠA TV - ZUŠ Police nad Metují Cena poroty Maturita, Martin Dufek

LITOMYŠLSKÁ LILIE 32. ročník soutěže amatérských filmů

Díky sponzorům, kteří přispěli jak finančně, tak i věcnými dary, se mohla uskutečnit přehlídka medailonů vlastivědných a historických filmů Litomyšlská lilie. Letošní 32. ročník soutěže se konal pod záštitou starosty města Litomyšle pana Michala Kortyše. Do soutěže bylo přihlášeno v kategorii medaiony 15 snímků a v kategorii historické a vlastivědné 4 snímky. Projekce se uskutečnila v městském kině Sokol. Samotné promítání soutěžních filmů bylo jak po obrazové, tak i po zvukové stránce bezchybné. Na letošní přehlídce jsem mohl vidět filmy dobré a lepší. Páteční odpolední projekce 12 filmů přinesla dobré filmy a myslel jsem si, že bude celkem jednoduché je hodnotit a rozdat ceny. Sobotní dopolední projekce filmů vyvrátila můj páteční optimismus, že to bude hodnocení jen tak jednoduché. Bylo odpromítáno dalších 7 filmů a každý z nich aspiroval na cenu nejvyšší. A teď nastal

pro porotu těžký oříšek, jak zodpovědně a spravedlivě rozdělit ceny. Na páteční projekci to vypadalo tak jednoduše. Organizátoři si s porotci trochu pohráli. Bylo zde několik filmů na vysoké umělecké dokumentární a hodnotové i technické úrovni. Stačilo by tyto filmy (DVD) zasunout do přehrávače a promítnout ve veřejnoprávní televizi. Škoda, že se zatím tak neděje, že filmoví amatéři jsou přehlíženi a o jejich díla není zájem - věřím, že se jednou tato neradostná situace změní. Autoři některých významných snímků by si to zasloužili, protože natáčejí filmy, které mají co říci dnešnímu divákovi. Jak se také ukázalo, námětů na filmy je okolo nás spousta. Mě na letošní přehlídce nejvíce zaujal film Lubora Patche z Liptovského Hrádku Život v tieni. Nesmírně hluboký a lidský příběh o člověku, který se narodil se zdravotním handicapem, který má pevnou vůli se zapojit do běžného života. Další z filmů, který mě zaujal, byl film Eduarda Mocka z Frýdku Místku – Kde dřevo voní láskou, dramaturgicky dobře uspořádaný a velmi dobře natočený. Také mě zaujal film Petra Barana z Brna Návraty Zdenka Barnáta. Film Petra Chmely z Přerova Povídání o Moravském krasu bylo cílevědomé a dlouhodobé mapování krajiny a přírody kolem nás. Hluboce lidský film byl od Jaromíra Schejbala Samotář. Velmi zajímavý byl i film autorky Aleny Krejčové Bludička lásky. Organizátoři se velmi snažili,abychom se všichni cítili dobře, a za to jim patří velký dík. Jedině co mě moc nepotěšilo, byla slabá účast mladých autorů v soutěži. Výjimkou byl mladý 11letý autor Martin Šrámek, který má zjevný talent, jen by byla škoda ho promarnit. Technická úroveň filmů je už na skutečně vysoké úrovni a už není mezi autory žádný větší rozdíl. O to mě víc překvapuje, jak málo mladých tvůrců má zájem o tvorbu. Přitom kamery i střihové programy jsou již finančně dostupné. Filmování a postprodukční zpracování je velmi jednoduché, jako ještě dosud nikdy nebylo. Na soutěžích vídám stále stejné ostřílené ,,matadory“, kteří do každé Litomyšlské lilie přivezou zajímavé filmy, a to mě velmi těší. Přeji amatérským filmařům, aby i nadále nacházeli zajímavá témata, která pro nás všechny budou obohacující a povznášející. Jsem rád, že jsem mohl být letos svědkem projekce zajímavých filmů a že jsem se mohl setkat se zajímavými lidmi. Jakub Nosek, Brno

20


25.1.2012 9:42:02

PROTOKOL XXXIII. LITOMYŠLSKÉ LILIE 23. - 24. září 2011 Porota: Ing. Ján Kuska, Mgr. Jakub Nosek, MgA. Marián Polák V soutěži bylo promítnuto 19 snímků od 19autorů, z toho 14 medailonů a 5 vlastivědných a historických snímků. Výsledky soutěže: Hlavní cena soutěže: Ľubor Patsch, Liptovský Hrádok za snímek ŽIVOT V TIENI 1. kategorie: historické a vlastivědné snímky 1. místo: Petr Chmela, Přerov za snímek POVÍDÁNÍ O MORAVSKÉM KRASU 2. místo: Jan Vačlena, Hradec Králové za snímek CUBA LIBRE 3. místo: nebylo uděleno Čestné uznání: Alena Krejčová, Ústí nad Labem za snímek BLUDIČKA LÁSKY 2. kategorie: medailony 1. místo: Eduard Mocek, Frýdek - Místek za snímek KDE DŘEVO VONÍ LÁSKOU 2. místo: Petr Baran, Brno za snímek NÁVRATY ZDEŇKA BERNÁTA 3. místo: Ladislav Dvořák, Desná u Litomyšle za snímek PAVLÍNA Jaromír Schejbal, Rychnov nad Kněžnou za snímek SAMOTÁŘ Čestné uznání: Mária Renotiérová, Ústí nad Labem za snímek PAN ADÁMEK Miroslav Šolc, Police nad Metují za snímek TAKOVÁ JSEM JÁ Libor Ludvíček, Benátky u Litomyšle za snímek BABIČKA Cena starosty MÚ Litomyšl: Jan Šmíd, Alois Majda, Zábřeh za snímek LUBOMÍR BARTOŠ, MALÍŘ NAŠEHO KRAJE Cena ředitelky MMG Svitavy: Jan Stráník, Kroměříž za snímek SOCHAŘ NEBO KAMENÍK Cena poroty: Bohuslav Cihla, Frýdek - Místek za snímek ZPOVĚĎ FILMAŘE

BÁJEČNÝ VEČER Každý rok je jiný. Letošní promítání přihlášených filmů přineslo báječný večer pro všechny zúčastněné diváky i autory. Úroveň filmů byla dosti rozdílná. O vítězi opět rozhodovali pouze diváci.Odbornou porotu nahradilo závěrečné slovo filmového znalce. Jaroslav Doleček, osobnost mezi světovými filmovými amatéry, pozdravil naše setkání již potřetí v řadě a zdá se, že byl spokojen. Vždy je příjemné, když na veřejné promítání přijedou i přihlášení filmaři. Potěšila nás účast autorů z Prahy. Michal Čeliš s sebou přivezl ještě kolegu a natočili krátkou reportáž pro nově vzniklou modelářskou televizi RC TV, kterou můžete od letošního roku sledovat na internetu. Možná, že se do budoucna dočkáme i televizního vysílání jejich pořadů. Téměř profesionální reportáže pražských autorů nestačily na domácího Milana Michálka, který zvítězil již počtvrté v řadě s filmem Zavírání sezóny 2011. Jeho dvouletá dcera se ukázala jako vynikající herečka a pomohla k získání 56 % hlasů diváků. Druhý v pořadí byl poslední díl RC-TV Michala Čeliše z Prahy. Na třetím místě skončil rychnovský filmař Jaromír Schejbal se svými Postřehy. Samostatnou kapitolou se stala anketa Modelář roku. Bzuk team se rozhodl ocenit práci modelářů, kteří se významnou měrou podílejí na rozvoji tohoto koníčku v našem regionu. Každý rok hodláme morálně podpořit a věcně ocenit jednoho modeláře. První polovinu nominací za uplynulé desetiletí provedl Bzuk team a během večera dostali ocenění Modelář desetiletí 2001 – 2010 tito modeláři: Jaroslav Mach, Doudleby nad Orlicí - výrobce světových modelů F3A a konstruktér ultralightu Ladislav Macháň, Náchod - úspěšný výrobce modelů lodí, propagátor rychlostních člunů ECO

21


25.1.2012 9:42:02

SOUTĚŽE / bylo... Miroslav Miletín, Vysoká nad Labem - lodní modely skupiny M, mistr ČR, úspěšný reprezentant ČR Jan Sršeň, Vamberk - lodní modely skupiny M, mistr ČR, úspěšný reprezentant ČR Jiří Špinar, Borohrádek - lodní modely skupiny NS a C, mistr ČR, úspěšný reprezentant ČR Dalších 5 modelářů bude oceněno na jaře roku 2012 na nějaké z modelářských akcí v regionu. Nominace je možno zaslat do 31. 12. 2011. Výstava modeláři sobě přinesla ukázky letadel, lodí, aut a dokonce i raketu. Na závěr byla slosována zákaznická soutěž prodejny RC Modely BZUK a vylosovaná tombola. Poděkování za příjemný večer patří všem partnerům a sponzorům, kteří letos akci podpořili: Město Vamberk a Rychnov n/K., Kooperativ pojišťovna Pardubice, ČSOB Hradec Králové, KB Rychnov n/K., modelářské velkoobchody RCM Pelikán, Pardubice a ASTRA Uherský Brod, Tiskárna Horáček, Vamberk, výrobce Standboxu Amulet, Náchod a modelářské časopisy z Prahy RC Revue, RC Modely. Plátno zapůjčila společnost AV Media Praha. Bzukfi lm, Zdeněk Sršeň, Vamberk

VYSOKOVSKÝ KOHOUT 44. povídání o vysokovské hospodě Ano holenkové, je to už stará vesta, že vysokovskou hospodu rok co rok opouští hostinský a pak se do ní horko těžko shání nový. Ale že by ji opustil i veškerý nábytek s dalším vybavením, aby se pak do ní ve stresu a s nesmírným úsilím všechno stěhovalo zpátky, no to tu ještě nebylo! V letošním roce měla obec Vysokov hospodu kou-

pit na základě smlouvy s jejími předchozími majiteli. Vysokov by tak získal do svého držení kulturní dům se sálem pro pořádání různých akcí. Jenže peněz je málo, a tak zastupitelstvo rozhodlo, že plánovaná koupě se neuskuteční, dosavadní nájem se ukončí a objekt bude předán zpět jeho vlastníkům. Obec tedy předala majiteli hospodu zpět, ale před předáním z ní odvezla všechno, co se odvézt dalo. Z funkční hospody zbyly jen holé zdi. Osvětová beseda Vysokov jako pořadatel Vysokovského kohouta tak byla postavena před těžké rozhodnutí, zda za těchto okolností soutěž uspořádat, a pokud ano, tak kde. Předsedkyně Jana Majerová byla toho mínění, že by se soutěž konat měla a že by to mělo být zase ve vysokovské hospodě. Celkem váhavě to ostatní odsouhlasili, všem bylo jasné, jaké problémy je čekají. A tak se doslova pár týdnů před festivalem podařilo uzavřít nájemní smlouvu s majiteli hospody, požádat obec o vydání odvezeného inventáře a vše nastěhovat opět zpátky. Pak bylo potřeba nechat znovu osadit elektroměr, zajistit kuchaře, obsluhu kuchyně a výčepu, dovoz hotových jídel z náchodského Vatikánu, zajistit z pivovaru zařízení k čepování piva. Na vše ostatní zbylo už jen velmi málo času, ale i v těch několika dnech (ke konci spíše hodinách) se podařilo nainstalovat projekční techniku včetně elektricky ovládaného plátna a zvukařinu, vymyslet a naaranžovat scénu, vyzdobit sál a tak dále. Protože se dost dlouho nevědělo, jestli se Vysokovský kohout uskuteční, bylo málo času i na to, co se jindy zajišťovalo v předstihu. Na poslední chvíli byli oslovováni porotci, na poslední chvíli se nasmlouvaly noclehy pro účastníky festivalu, na poslední chvíli bylo nutné oběhnout i různé firmy s prosbou o finanční podporu. Zejména na ředitelku festivalu Janu Majerovou to kladlo mimořádně tvrdé nároky, ale i ostatní pořadatelé se pořádně zapotili. Čtyřicátý čtvrtý Vysokovský kohout se nakonec konal a myslím, že nezasvěcený ani nemohl poznat nějaký podstatný rozdíl oproti minulým ročníkům. Pravda, na počátku se projekce trochu zadrhla. Ale pak už šlo vše bez větších problémů. Projekce byla brilantní, zvuk čistý, porota fundovaná. Fungovala i kuchyně a tradiční večírek snad také nezklamal. V porotě 44. ročníku VK zasedli Miloslav Kučera, Libor Hlavatý, Tomáš Magnusek, Miroslav Janek a Milan Chára. Promítnuto bylo 48 snímků a 18 z nich si odvezlo nějaké ocenění. V kategorii filmů dokumentárních získal první cenu film Vyznání Petra Barana z Brna, druhou cenu film Soukromý vesmír Martina Láníka z Brna a třetí cenu film Bača Milan verzus smernice EU Ing. Jána Kusky z Liptovského Mikuláše. Čestná uznání dostaly filmy Vitální Rudolf, Jaromír Schejbal, Rychnov

22


25.1.2012 9:42:02

n.Kn.), Život v tieni (Ing. Ľubor Patsch, L. Hrádok), Jízda králů (Miroslav Trudič, Náchod) a Expedice Slorak (Václav Wetu Šimek, Č. Kostelec). V kategorii animovaných filmů byla 1. cena udělena snímku Larghetto Jaroslava Nykla z Prahy, 2. cena filmu Plechovky Bohumíra Nováka z Nového Města na Moravě a 3. cena filmu Zánik domu uvaděčova Bohumila Kheila z Prahy. Čestné uznání dostala Sklizeň Mr.Q Martina Bohadla z Vysokova. Mezi filmy hranými zvítězil snímek 20 10 filmové společnosti Foxymon z Brna, 2. cenu získala Bludička lásky Mgr. Aleny Krejčové z Ústí nad Labem a 3. cenu dostal film Na fonus Rosany Zvelebilové z Kladna. Čestné uznání bylo uděleno snímku Slépka Milana Macháta z Moravských Budějovic. Zvláštní ocenění: Cenu Járy Kohouta získal film Anna Ivo Procházky a Jaroslav Horáka z Brna. Cena poroty byla udělena filmu Kafíčko Vladimíra Císaře z Kutné Hory. Hlavní cenu si odvezl do Prahy Bohumil Kheil za film Jednadvacet. Doufejme, že se problémy letošního ročníku Vysokovského kohouta nebudou opakovat v příštím roce. Určitou zárukou toho snad je i to, že Osvětová beseda Vysokov má vysokovskou hospodu pronajatou až do konce roku 2012, takže místo pro konání 45. ročníku je zajištěno. Jiří Stach, Starkoč

VYSOKOVSKÝ KOHOUT VE „STARÉM“ I V TOMTO ROCE 2011? Jako každý rok jsem se rozjel do mého bývalého domovského kraje Boženy Němcové a Aloise Jiráska, do náchodského kraje. Mým cílem byla hospoda ve Vysokově. Letošnímu Vysokovskému kohoutu předcházely fámy, že se nebude konat, protože nelze sehnat už žádného nového hospodského. Ale opět jsem našel „starou“ vysokovskou hospodu, ale v „novém“. Hospodu si pronajali Vysokováci sami a zhostili se hospodských služeb na výbornou. Měli by toho využít. Taková svatba s krátkou ukázkou zábavy a soutěžemi jako večer v sobotu o Vysokovském kohoutu by mohla udělat hospodě i obci jméno. Ale k samotné soutěži. Filmy měly různorodou úroveň jako na každé soutěži. Není dobře, když filmy mají vyrovnanou úroveň. To by se ti začínající na žádnou soutěž nedostali. A samozřejmě by na žádnou

Organizační štáb VK soutěž nepřijeli. A s kým mají svou tvorbu porovnávat, když by neviděli filmy těch zkušenějších? Takže chvála pořadatelům, že úroveň filmů je nevyrovnaná. Jenom Rula svými naivními filmy přivedl do našich řad několik, dnes už význačných amatérů. A tak se zmíním o několika zajímavých filmech, těch zpravidla nehodnocených porotou. Na takových filmech se lépe ukazují základní nedostatky a pojmenování chyb může autorům příště pomoci. Takže moje hodnocení bude jednoduché, podle mého názoru zaměřené na jednu zásadní chybu daného filmu. Začnu hned prvním filmem „Vesnické museum v Hodži“ od Františka Soukupa z Tachova. Dobrý nápad, ale popisná kamera i provedení. Hlavně začínající kameramani zapomínají, že film není fotoaparát, ale fenomén na vyprávění příběhů. Aspoň nějaký malý „příběžíček“ by měl filmem procházet. Takto to byl jenom záznam, který nemohl příliš zaujmout a ani místní příliš neuspokojí, protože to, co uvidí, „odvypráví“ i fotoaparát. Film „Ohňostroj“ od Vaška Šimka z Červeného Kostelce posunul autora někam jinam, než jsme u něj zvyklí. Tentokrát musím chválit. Tomuto filmu není co vytknout. Nemá žádný příběh. Přesto je vynikající. Vašek je vynikající reportér, ale v tomto případě se stal vynikajícím výtvarníkem, který umí pracovat s barvami v pohybu. Nic podobného jsem ještě neviděl. Film „Kosení“ Ing. Arnošta Lukeše z Otrokovic je trochu zvláštní film. Zvláštní tím, že první třetina filmu má výbornou kameru, takže jsem se těšil na nevšední zážitek. Ale ve druhé a třetí třetině až do konce probíhala vlastní soutěž v kosení trávy. Tato část byla dlouhá, až nudná. Způsobeno to bylo tím, že zde byla spousta shodných záběrů, i když kosu držel každou chvíli někdo jiný. Tuto část je vhodné zkrátit. Třeba tak, že by za sebou byly zařazeny tři záběry mávnutí kosou pokaždé od jiného soutěžící-

23


25.1.2012 9:42:06

SOUTĚŽE /

bylo... chl takový přirozený a milý duch. Nejvíce mne zaujal animovaný film. Animovaný film byl prakticky nejšikovněji zastoupen. Z pohledu porotce bych tedy nejlépe hodnotil právě některé z tvůrců krátkých animovaných snímků. Byl jsem také rád, že jsem osobně poznal některé autory z našeho regionu, kteří rovněž prokázali, že kraj, který já jako filmař neustále propaguji a především v něm točím, má výborné filmy.

Předávání cen na VK ho a v jiném úhlu a pak následoval záběr na soutěžícího, který přijímá třetí místo v kosení. Pak opakovat a druhé místo a následně první místo. Film by dostal větší spád a byl by kratší možná až o čtyři minuty. „Národní Holštýnský šampionát“ od Jana Nováka z Domažlic je poznamenám problémem jako první kritizovaný film. Je to záznam pro pořadatele. Slušné na tomto filmu je to, že kameraman nemával s kamerou jako s „kropicí konví“. Z toho bylo vidět, že zase úplný začátečník není. Ale i v takových reportážích musí autor hledat příběh. Film o ničem jiném není, stačí malý příběžíček a k tomu přizpůsobená délka filmu, aspoň tolik pro začátek filmové kariéry amatérského filmaře. Nějak se začít musí. Animovaný film „Sklizeň Mr.Q“ od Martina Bohadla z Vysokova je obdařen příběhem, který kritizuje fakt, že jíme díky levnému nákupu supermarketů nekvalitní česnek, zatímco náš český a kvalitní se prakticky přestal pěstovat. Vlastně se dá říci, že je to kritika všeobecného problému, kdy supermarkety dovážejí levné nekvalitní potraviny a omlouvají tuto skutečnost tím, že „je to u nás zvykem“. Tak co se týká česneku, je to pouhá výmluva a v ostatních případech to nebude zpravidla o nic jinačí. A aby byl film údernější, měl jsem pocit, že by mu ubrání několika záběrů pomohlo. Na závěr konstatuji, že Vysokovského kohouta Vysokováci opět zvládli. Řekl bych, že na výbornou. Tak zase za rok. Adolf Macek, Česká Třebová

VYSOKOVSKÝ KOHOUT postřehy Tomáše Magnuska Dlužno říci, že jsem v porotě na festivalu amatérských filmů seděl poprvé v životě. Bylo to rozhodně zajímavé a poučné. Festivalů amatérského filmu se účastním velmi rád.Už se mi podařilo získat díky tomu i některé velmi šikovné spolupracovníky v rámci Magnusfilmu, s.r.o. Z Vysokovského kohouta na mne především dý-

S pozdravem Tomáš

GLOSA K CENÁM NA VYSOKOVSKÉM KOHOUTOVI Nebudu se zde věnovat ani filmům, ani skvělé atmosféře, ani proslulé taneční zábavě. To všechno bude jistě zhodnoceno a popsáno jinde. Chtěl bych poukázat na problém snad trochu okrajový. Zajímá mne otázka, jakou váhu mají na Kohoutovi festivalové ceny? Nemyslím tedy samozřejmě ,,váhu“ jako ,,hmotnost“, ale má otázka směřuje k oceněním mimo jednotlivé kategorie, tedy k těm, které nejsou opatřeny číslovkou ,,1. – 3. cena“. V našem případě se jedná o Hlavní cenu – cenu Ministerstva zemědělství, Cenu poroty a Cenu Járy Kohouta. Otázka by se mohla jevit zbytečná, nebýt toho, že jsem pochyby o jejich významu slyšel zaznít už bezprostředně po skončení Kohouta. Podíval jsem se tedy na oficiální výsledkovou listinu umístěnou na stránkách Vysokovského kohouta a tam jsem si ke svému překvapení ( možná i trochu zděšení) přečetl, že výše uvedené ceny byly zahrnuty do kolonky ,,Zvláštní ocenění“ . Tedy nikoliv pod ,,Hlavní ceny“, kam bych předpokládal, že by patřily. Ostatně všichni členové poroty pro ně hlasovali s vědomím, že se jedná o ocenění nejvyšší. Nezbývá mi tedy než se pokusit vysvětlit, jak to vidím já: cena Ministerstva zemědělství nám (porotě) byla prezentována jako nejvyšší cena Vysokovského kohouta. A oceněný film je tedy pro mne (a pro porotu) logicky nejvýše hodnoceným filmem soutěže. Cena Járy Kohouta zde bývá tradičně určena pro nejhumornější festivalový film. Cena poroty bývá definována jako ocenění dílu, které je porotě něčím blízké, či touto cenou chce poukázat na určitý trend či styl, který považuje za pozitivní. Obě tyto ceny považuji opět za rovny prvním cenám v jednotlivých kategoriích. Chtěl bych tedy uchlácholit autory, kteří přijímali tyto ceny možná trochu s rozpaky. Ano, jejich ocenění jsou ta nejvyšší! Organizátoři soutěže by asi měli věnovat tomuto aspektu trochu více pozornosti. Přinejmenším takovou, jakou věnují přípravě proslu-

24


25.1.2012 9:42:07

lého večírku. Měl bych proto pro sympatické organizátory Kohouta jeden provokativní návrh: Co takhle zrušit soutěž a udělat z Kohouta například přehlídku filmů oceněných během roku na jiných amatérských soutěžích? Já vím, ztratilo by se napětí, které každé soutěžení provází, ale na druhou stranu, právě Kohout patří k těm nemnoha amatérským akcím, kam lidé nejezdí jen kvůli filmové soutěži, ale možná hlavně pro zábavu a setkání s přáteli a známými. Miloslav Kučera, Praha

KOHOUT 44 Občas se mi stane, že se nemůžu celý den probudit. Tělo sice vykonává různé činnosti, pohybuje se z místa na místo apod., leč duch jako by zůstával v dřímotě. Takovým dnem pro mě byla i neděle 13.11., a tak jsem na vyzvání pořadatelů 44. ročníku Vysokovského kohouta zhodnotil předvedené filmy takto: Jsem rád, že se všechny ty filmy natočily a že jsme měli možnost se na ně v průběhu posledních dvou dnů společně dívat. O den později, při ranní vycházce se psem, mi konečně došlo, co jsem to chtěl vlastně říct. Takže znova. Klapka druhá. Jsem rád, že se všechny ty filmy natočily a že jsme měli možnost se na ně v průběhu posledních dvou dnů společně dívat. Vysokovský kohout pro mě totiž není pouze přehlídka toho, co se v amatérském filmu poslední dobou udělalo, a už vůbec to nevnímám jako závodění v tom, kdo je dobrý, lepší a nejlepší. Pro mě je to především místo setkávání u jedněch kamen, slavnost toho, že jsme a filmové posvícení, které má své jedinečné kouzlo a své neměnné rituály. Proto ani tolik nevadí, že pan František Soukup ve filmu Vesnické muzeum v Holži vůbec nešetří komentářem zbytečně a nezajímavě popisujícím to, co ostatně vidíme na plátně, a že v jediném dramatickém výjevu (chlapík se snaží umístit těžký kříž na kostelní věž) tzv. podmalovává obraz poměrně nesmyslnou hudbou, přestože jinak je film velice slušně natočen a sestříhán. Nevadí ani to, že pan Jan Stráník takříkajíc ucpe tok svého filmu Sochař nebo kameník? hudbou od začátku do konce a komentářem, který nese veškeré známky turistického průvodce, tudíž divák vlastně všechno, co bylo řečeno, brzy zapomene (snad až na skutečnost, že barokní sochař či kameník Mandík byl často vyhozen z práce pro svoji neschopnost dodržovat proporce tesaných postav). Nevadí, že paní Mária de la Renotiérová mluví ve svém krkolomně vystavěném filmu Mladá scéna o nadšení jistých divadelníků, přesto divák žádné nadšení z plátna nezaznamená. Nevadí, že brněnský Foxymon se ani trochu nesnaží pomoci divákovi k alespoň částečnému rozklíčování smyslu svého filmu 20 10, a tím se film stává poněkud apartní

hříčkou na surrealismus, přestože brilantně provedenou, zejména výtvarně a kameramansky. Nevadí, že obrazově popisné celky a polocelky v reportáži Kosení pana ing. Arnošta Lukeše mi nedovolí pohledět zblízka do zajímavých tváří účastníků soutěže a že nás autor zahlcuje tzv. ukecaným komentářem místo toho, aby děj popisoval obrazově. Nevadí, že pan Eduard Mocek ve filmu Kde dřevo voní láskou a pan Václav Fořt ve filmu Přítel cvok se oba uchýlili k jednostranně adorativnímu, a tudíž ničím nepřekvapujícímu způsobu portrétování zajímavých jednotlivců. Nevadí ani to, že nás pan Jan Novák z Domažlic mučí třicetiminutovým filmem Národní Holštýnský šampionát, který byl vyroben na zakázku, tudíž obsahuje velké množství informací, které jsou naprosto nezajímavé pro běžného, tedy neodborného diváka, a navíc obsahuje nepřiměřené množství záběrů na kravská vemena, jak trefně podotkl kolega z poroty. A já bych za sebe dodal, že rovněž obsahuje nepřiměřené množství záběrů na funkcionáře a politiky (tedy shrnuto – příliš mnoho minut, vemen a politiků). Nevadí, že pan Eduard Pech si z celé škály záběrů, které máme k dispozici, zvolil jako jedinou velikost něco mezi polocelkem a polodetailem, a tím odvypráví celý svůj film o železničních modelech nazvaný Miniaturní svět, tudíž nás připravuje o jinak vizuálně vděčné a dramatické záběry mašinek. Nevadí, že jsme se nedočkali hlasu zvonu ve filmu Hlas zvonu Jana Křivého a že film má převrácené proporce, tedy že samotné odlévání zvonu, které by mohlo být fascinující, je ve filmu krátké a stručné, zatímco poměrně nezáživný rituál svěcení je téměř nekonečný. Nevadí, že Jízda králů není až tak zajímavé téma, i když samotné provedení filmu pana Miroslava Trudiče je téměř brilantní a je dobrým příkladem, jak lze šetřit komentářem a vyprávět především obrazem. Nevadí ani to, že jinak velmi zdatný filmař Jaromír Schejbal se tentokrát dopracoval poněkud skladebně roztříštěného (rozkodrcaného) tvaru ve filmu Vitální Rudolf o zajímavém sudetském horalovi. Nevadí, že pan Vladimír Císař nepřekročil hranici kameramanského (byť velmi zdařilého) cvičení ve filmu Trhovci, že tedy nesleduje nějakou konkrétnější dějovou linku a spoléhá pouze na obecnou atmosféru místa. Nevadí, že letošní kolekce filmů nebyla zas až tak inspirativní a vzrušující jako některé jiné ročníky. Já jsem si přesto filmy i atmosféru Vysokovské hospody náramně vychutnal a jsem vděčný pořadatelům za to, že se jim podařilo přes nepříznivé podmínky letošní ročník uspořádat. To je asi tak všechno, co jsem chtěl říct toho rána, kdy můj duch ještě klimbal. Dneska duch kupodivu neklimbá, a proto jsem si rozdělil dokumentární filmy z letošní přehlídky do následujících kategorií: Z historie (Sochař nebo kameník) je kategorie, o které se nebudu nijak dlouze rozepisovat, protože se

25


25.1.2012 9:42:07

SOUTĚŽE /

bylo...

s ní asi nedá nic lepšího dělat než to, co obvykle vidíme, to jest vcelku nezáživný film, který spoléhá na historizující komentář, na dobovou hudbu a na nehybné obrazy soch, architektury, atd. Jedinou možností, jak to udělat lépe, je najít si nějaký jiný námět. Někde se něco záslužného či zajímavého dělá (Vesnické muzeum v Holži, Mladá scéna, Ohňostroj, Suchodolská kaplička, Hlas zvonu, Strom Slovácka), to znamená, že autor popisuje nějakou bohulibou aktivitu v regionech, což je bezesporu záslužné a pro diváka to může být i nějakým způsobem obohacující, pokud není ona aktivita příliš obecným a ničím nepřekvapujícím jevem. Tento typ filmu může být i do jisté míry sérem optimismu a naděje, neboť často hovoří o lidech dobré vůle, kteří bez nároku na honorář cosi prospěšného konají. Obvyklou slabinou takových filmů bývá přemíra popisného a hodnotícího komentáře, autoři často nedopřejí divákovi možnost dotvořit si svůj vlastní názor na zfilmovanou skutečnost a nenechávají dostatečný prostor pro vyprávění obrazem. Někde něco je (Miniaturní svět, Trhovci). Ošemetná kategorie. Pokud se totiž omezíme na pouhé konstatování bez jakéhokoliv myšlenkového přesahu, pak by tedy zobrazovaná skutečnost měla být opravdu unikátní a překvapivá, nebo by měla být přinejmenším filmařsky natolik zajímavě a originálně provedená, že jako diváci zapomeneme, že ona skutečnost není nijak zvlášť jedinečná. V obou zmíněných filmech této kategorie se jedná o zcela všední záležitosti, všichni jsme už někdy byli na trhu či na výstavě mašinek. Takže tady zbyla jediná možnost: natočit to zcela neobvykle a originálně. To se ovšem nestalo a velmi často se to nestává. Jediným nakročením k zajímavějšímu zpracování látky bylo rozhodnutí pana Císaře hovořit obrazem bez použití jakéhokoliv komentáře. Reportáž z jednorázové akce (Hry bez hranic, Kosení, Národní holštýnský šampionát, Expedice Slorak, Jízda králů). Nevděčná kategorie. Autor se většinou utápí v množství dějů, množství zúčastněných i diváků a výsledkem bývá nezáživná zpráva o tom, že se někde něco konalo, zpráva, která by v televizních novinách zabrala zhruba jednu minutu, a divácký dojem by byl stejný. Jedna z možností, jak se tomuto nezáživnému stereotypu vyhnout, je soustředit se na vybraného jednotlivce či na vybrané soutěžící družstvo a prožít celou událost skrze něho, sledovat individuální mikropříběh na pozadí nějakého širšího dění. Zkrátka vyprávět subjektivně, nikoliv objektivně. Expedice Slorak zmiňovanou nemocí netrpí především díky bravurnímu řemeslnému zpracování a taky díky tomu, že se odehrává ve vizuálně interesantním prostředí, zatímco ty všelijaké soutěže jsou už jako samotná skutečnost obrazově přeplácané a těžko se tam hledají čisté a působivé záběry. Jízda králů je rovněž skvěle filmařsky vyvedená, možná by neškodilo se ješ-

tě více soustředit na chlapce – krále. Portrét (Kde dřevo voní láskou, Můj přítel cvok, Vitální Rudolf, Historie vyrytá do kovu) je tradiční a záslužná kategorie. Poznáváme často pozoruhodné jednotlivce, které bychom jinak nikdy nepotkali. Jistým úskalím tu však může být jednoznačně adorativní přístup autora k portrétovanému, jak tomu bylo ve filmech Kde dřevo voní láskou a Můj přítel cvok. Přemíra obdivu může být totiž kontraproduktivní a vede k plochosti a povrchnosti hraničící s reklamou na portrétovaného či budováním jeho pomníku. Je třeba hledat více rozměrů, hledat téma přesahující pouhé konstatování, že ten či onen je báječný člověk, je třeba hledat jeho chyby a slabiny, zpochybňovat. Neboť, jak známo – nikdo není dokonalý. Divák se totiž daleko lépe ztotožní s někým, kdo není superhrdina. Autorský dokument (Vyznání, Bača versus směrnice EU, Pan Adámek) je pro mě film, který vezme skutečnost a svým originálním způsobem ji přetaví do zobecňujícího poznání. Jsou to filmy, které mají nějaký myšlenkový přesah, tzv. přidanou hodnotu. Přitom ta myšlenka (či poznání) může být jednoduše sdělitelná: miluji svoje rodiče, mají směrnice EU nějaký smysl? Stáří může být příjemné. Pan Adámek tedy není portrétem, ale autorským dokumentem na téma „stáří může být příjemné“. Škoda jen, že je dokumentem poměrně nepovedeným, protože autorka se rozhodla, že nám myšlenku filmu musí sdělit komentářem, přitom by stačilo, kdybychom si to načetli tzv. mezi řádky při sledování pana Adámka. Na druhou stranu Bača klade daleko složitější otázky a daří se mu to bez jediného slůvka komentáře. Vyznání (lásky k rodičům) je prostřednictvím autora pana Barana čistá radost přímo do duše. Další čistou radostí přímo do duše (omlouvám se, že jsem se dosud zabýval jen filmy dokumentárními), byl spontánní humor ve filmu Slépka Milana Macháta, který zachycuje boj o nožičku libového párku mezi přiopilým chasníkem a slepicí, a bujarý humor ve filmu Jednadvacet Bohumila Kheila, který mi tak trochu připomněl vůni amatérských filmů sedmdesátých let, ze kterých bylo cítit ohromnou radost nějaké party z toho, že jsou pohromadě a že točí film. Humor byl také podstatnou ingrediencí brilantně provedeného animovaného filmu Larghetto Jaroslava Nykla o koncertní spolupráci blešky a klavírního virtuosa, a animovaného filmu Bohumíra Nováka Plechovky, ve kterém, jak napovídá sám název, ožívají zrezavělé plechovky od sterilované zeleniny značky Bonduelle. Tolik humor. A teď vážně. Zaznamenal jsem jisté nejasnosti kolem ceny poroty týkající se její hodnoty. Já jsem osobně nikdy žádnou oficiální definici ceny poroty nečetl ani neslyšel, ale ze zkušenosti porotce na amatérských i profesionálních festivalech soudím, že cena poroty je velice prestižní cena, pohybující se někde

26


25.1.2012 9:42:07

mezi Hlavní cenou festivalu a první cenou v dané kategorii. Letos se naše porota rozhodla udělit tuto cenu filmu Kafíčko pana Vladimíra Císaře. Přestože film nevyniká žádnými ohromujícími řemeslnými postupy, je ostatně sestaven jen z hrstky sestřihaných výstřižků z časopisu, jeho hodnota spočívá v tom, že jako jediný film na soutěži (snad kromě animovaného filmu Sklizeň Mr.Q Martina Bohadla), se zabývá společenskou satirou, tedy vtipně reflektuje jakousi vyprázdněnost určitého typu lidí, jejich povrchnost a snobismus. Škoda, že filmů komentujících společenské či politické děje v našem Kocourkově je pohříchu málo. Přeji hezké svátky, dobré filmy a příštímu Kohoutovi držím palce. Miroslav Janek, Praha

SVÁTEK TVOŘIVÉHO AMATÉRISMU, TO BYL DEVÁTÝ ROČNÍK

FISKULET 2011

V minulém čísle byla zveřejněna pozvánka na Malý Skororodinný Všemotevřený Amatérský Festival Fiskulet 2011. Organizátory festivalu mi byla nabídnuta možnost být jedním z členů poroty festivalu. Dosud jsem byl zatím vždy na opačné straně, tedy jako tvůrce filmu nebo divák, a proto jsem byl touto nabídkou poctěn a přijal ji. Jaký tedy byl Fiskulet 2011? Festival proběhl od 16. do 19. září 2011 v prostorech tvrze Holešice u obce Chrást a skutečně jej lze nazvat svátkem tvořivého amatérismu, neboť oproti ostatním festivalům není zaměřen pouze na filmovou produkci, ale nabízí něco víc. Celý festival je členěn do několika sekcí, takže si každý umění chtivý účastník najde svoje. Osobně se vždy těším na sekci divných filmů, kdy organizátoři vyberou několik filmů, které nelze zhlédnout v kině a některé snad ani v klubu náročného diváka. Jeden z těchto filmů otevřel v pátečním podvečeru celý festival. Následovala sekce přednášky, která byla do programu festivalu zařazena poprvé v roce 2009. I letos se autorům podařilo nalézt souvislosti mezi zdánlivě nesouvisejícími tématy. Diváci slyšeli přednášky „Ekologická poselství japonského hororu“, „Marek, z cyklu přehlížení průkopníci amatérského filmu“ a „Americká krása, Matrix a Aristotelův koncept blaženosti“. Páteční večer potom vyplnila živá hudební produkce několika skupin s hvězdou festivalu – německou skupinou yPh. Slovy organizátorů „hudba této nezařaditelné post-punkové/rockové/hardcorové skupiny s nádechem King Crimson

odráží svéráz truhlářského prostředí, ze kterého vzešla“. V tomto ročníku byl patrný enormní nárůst dětských diváků. Až jsem měl někdy pocit, že je na festivalu více dětí než lidí. Naštěstí i s tím organizátoři počítají, a aby děti mohly dospávat páteční večer, je na sobotní ráno vždy zařazena sekce „kinderfilm“. Neposedné děti potom mohou vytvořit svůj leckdy první animovaný film ve školičce animovaného filmu, která probíhá v průběhu celé soboty. Po obědě nastal první vrchol festivalu nazvaný „uměníčko“, na kterém přihlášení účastníci prezentují svojí tvorbu na volné téma. Každé dílo bylo otevřeno vernisáží s bohatým pohoštěním a slavnostním přípitkem. Letos proběhlo 11 vernisáží v rekordním čase cca 40 minut. Všechna díla byla samozřejmě k vidění do konce festivalu. Následoval druhý vrchol festivalu, což byla projekce 19 přihlášených filmů o maximální délce 15 minut. Promítací sál byl narvaný k prasknutí. Ve vzduchu bylo cítit napětí a popcorn. Děti ani nedutaly. Byly promítnuty snímky vážné i veselé, barevné i černobílé, povedené i ty méně zdařilé. Po projekci jsem se s dalšími dvěma členy poroty odebral do odlehlé části zahrady rozhodnout o vítězích a poražených. Teprve v tomto okamžiku jsem si uvědomil, o jak těžký úděl se jedná. Být alespoň jednou v životě porotcem bych přál každému autorovi amatérského filmu. Získá tím úplně jiný pohled na tvorbu ostatních a především tu svoji. Rozhodování bylo opravdu těžké. Vyhlášení oceněných filmů proběhlo na slavnostním galavečeJana Buzková, vítězka nejlepšího filmu, přebírá cenu od tajemného hosta na slavnostním galavečeru

27


25.1.2012 9:42:08

SOUTĚŽE /

bylo...

ru, který se nesl v duchu estrády „Možná přijde i kouzelník“. Program byl nabytý, moderátor, mimo jiné i ředitel festivalu, Petr Halík byl skvělý a všichni se dobře bavili. Oceněny byly tyto filmy: Nejlepší film - “PF 2011” autorky Jany Buzkové Nejlepší herecký výkon - Veronika Kůtová ve filmu “Zaváhání” od Rosany Zvelebilové Cena diváků - “Aplaus” Dalibora Knappa Zvláštní ocenění poroty 1 - “Domácí násilíčko” Dimitrie Kruglova a Markéty Bendové Zvláštní ocenění poroty 2 - “Wind & Chairs” Vladimíra Šroma Malou kaňkou na celém večeru však byla velká neúčast autorů soutěžních snímků. Proto museli organizátoři vybrat dobrovolníka z řad diváků, který ceny přebíral. A poměrně se zapotil, protože musel na pódium hned čtyřikrát. Na neděli ráno od 7.00 hod byla naplánovaná nová sekce „seniorfilm“, tedy film pro jedince narozené v 60. a 70. letech 20. stol. Dodnes nevím, zda byl jediný naplánovaný film skutečně promítnut a kolik měl diváků. Před polednem se začal promítací sál opět naplňovat, protože byl na programu poslední vrchol festivalu, kterým byl první ročník soutěže dětských filmů do 5 minut. A věru byly k vidění zdařilé kousky. Kdo ví, zdali mezi dětmi nedorůstá budoucí slavný režisér. O vítězném snímku „Jóžin den“ autorky Aninky Schubertové rozhodly v hlasování samy děti. Za celý víkend se festivalu zúčastnilo více jak 100 diváků. Malujete, natáčíte, socháte či jinak tvoříte nebo máte pouze rádi amatérskou tvorbu? Přijďte i vy v roce 2012 rozšířit řady účastníků jubilejního 10. ročníku festivalu Fiskulet. Více informací na www.fiskulet.cz. Viktor Zwiener, Jeseník

B16 cena diváka

BRNĚNSKÁ ŠETNÁCTKA MALÝ FILMOVÝ FESTIVAL MLADÉ TVORBY PŘI BRNĚNSKÉ ŠESTNÁCTCE Škola krátkého (hraného) filmu pro děti a mládež. Festival organizovalo Sdružení pro Brněnskou šestnáctku a Turistické informační centrum města Brna za finanční spolupráce statutárního města Brna. Probíhal ve dnech 13. – 15. 10. 2011 v prostorách TIC na Staré radnici na Radnické 10 a v kině Scala. V letošním roce organizace Brněnské šestnáctky a spolupráce organizátorů Brněnské šestnáctky nebyla taková, jakou bychom si ze strany Sdružení pro Brněnskou šestnáctku ideálně představovali dle dosavadních zvyklostí. Sdružení se o to více zkoncentrovalo na své hlavní části festivalu, zejména na uskutečnění Školy krátkého (hraného) filmu, kterou jsme vyprofilovali do dalších let jako Malý filmový festival mladé tvorby (v příštích letech by takto mohl fungovat i nezávisle na B16). Malý filmový festival mladé tvorby 13. a 14. října v kině Scala měl 3 části.

ŠKOLNÍ PROJEKCE První den byl věnován předškolákům a mladším žákům. Představena byla animovaná tvorba amatérských tvůrců, mezi jinými i Jaroslava Nykla, jehož kreslená tvorba byla oceněna na letošním Mezinárodním festivalu filmů pro děti a mládež ve Zlíně. Program druhého dne určený žákům II. stupně ZŠ a studentům byl složen z krátkých hraných filmů zaslaných do mezinárodního festivalu krátkých hraných filmů Brněnská šestnáctka. Po této projekci mohli diváci pokračovat ve Freskovém sále Staré radnice neformálním výkladem a diskuzí na téma, jak se připravit na natáčení filmu – od výběru tématu, záběru, po doporučení, jak zpracovat natočený materiál. Projekcí se zúčastnilo na 140 školáků.

28


25.1.2012 9:42:08

WORKSHOP 13. a 14. listopadu 2011 od 10.00 hodin se scházeli žáci a studenti v prostorách Staré radnice (Radnická 10), kde si mohli vyzkoušet natáčení krátkého filmu - pod odborným vedením, na vlastní nebo zapůjčené kameře, a umožněno jim bylo i sestříhání natočeného materiálu v počítači. Pracovalo tu 5 skupin Střední průmyslové školy elektrotechnické, 2 skupiny Gymnázia T. G. M. ze Zastávky, žáci ze Speciální ZŠ na Palackého ul., kolektiv studentů ze zájmového kroužku Lávka, studentky Střední školy umělecko-manažerské. S ohledem na počet zájemců i jejich různý stupeň pokročilosti byli zajištěni 4 lektoři, kteří se věnovali jak odborným výkladům, tak vlastní práci s kolektivy i jednotlivci. Byli jimi dr. Milan Šebesta, dr. Josef Strubl, Marta Žůrková a Ivo Procházka. Podporu akci poskytly firmy Canon (zapůjčení kamer), Exac (zapůjčení softwaru) a Comfor (zapůjčení notebooků, jejich zprovoznění a zajištění technické podpory). Předvedení hotových prací z workshopu se uskutečnilo v sobotu 15.10. 2011 cca ve 14.00 hodin v kině Scala, po hlavním programu, jímž byla soutěž krátkých hraných filmů sekce děti a mládež.

Zvláštní uznání za propojení vizuální a zvukové stránky filmů kolekci výtvarného kroužku ZUŠ V. Kaprálové Čestné uznání za kolekci filmů Filmovému kroužku Lávka Brno Soutěžní kategorie: B - do 16 let 1.cena: Pověst o Macoše, Kamila Chlupová 2.cena : Ozvěny minulosti, Pavlína Taubingerová Soutěžní kategorie: C - 16 - 20 let 1. cena : Za sklem, Vít Šaroun 2. cena : Eugene, dívka a nic, Jakub Zvoníček 3. cena: kolekce filmů, Jakub Kadera Čestné uznání za atmosféru: Osudový sen, Lukáš Jirků, J. A. Václav Čestné uznání za práci se světlem: Bratrovrah, Zdeněk Pejchal Soutěžní kategorie: Videoklipy 1. cena: Slavný den, aneb Oslava elektrifikace držkovské koliby, Lubomír Marušák ml. 2. cena: Jefrey – Nakoukni, Kateřina Taubingerová 3.cena: Na tři blesky, Ladislav Novotný Ostatní ocenění Cena diváka: Ozvěny minulosti, Pavlína Taubingerová

SOUTĚŽ MLADÉ TVORBY Soutěžilo se v žánru krátký hraný film. Horní věková hranice byla omezena 20 lety, doporučený časový limit do 10 minut. Filmy byl zařazeny do 3 základních kategorií: A) dospělí s dětmi, B) mládež do 16 let, C) mládež 17 – 20 let. Promítalo se v sobotu 15.10.2011 od 9.00 hodin v brněnském kině Scala. Před vyhlášením výsledků soutěže proběhla diskuze nad soutěžními filmy s členy poroty i lektory workshopu. V přestávce, kdy se porota radila, byly odpromítány a lektory hodnoceny filmy z workshopu. Porota pracovala ve složení: Milan Šebesta, pedagog, Filmová škola, Zlín PhDr. Šárka Tryhuková, dlouholetá ředitelka festivalu B16 Bronislav Kusý, filmový amatér, Brno Soutěže se zúčastnilo 23 filmů, z toho dva byly promítnuty mimo soutěž. Nejmladšímu autorovi bylo 11 let. Porota konstatovala vzrůstající filmařskou zkušenost a zběhlost autorů i vynalézavost a stoupající myšlenkovou vyspělost zaslaných soutěžních snímků. Soutěžní kategorie: A - dospělí s dětmi

UDĚLENÍ CENY PETRA HVIŽDĚ PO JEDENÁCTÉ Dalším významným cílem Sdružení pro Brněnskou šestnácku bylo udělení Ceny Petra Hviždě. Díky zapojení dvou členů OS také ve výběrové komisi festivalu Brno 16 mohl být vytipován z přijatých 55 okruh 10 filmů vhodných k udělení Ceny Petra Hviždě. Do závěrečné nominace postoupily 4 filmy (omezeno zdlouhavě prováděným výběrem pro hlavní soutěž). K ocenění, tentokrát jen jedinému, byl vybrán film švédského autora Erika Roselunda Sud/ Out of Erasers – černobílý snímek, stylizovaný do cca 30. - 40. let 20. století, alternativně spojující hraný a kreslený film, vykreslující temný obraz katastroficky mizejícího světa, kde záchrana světa může být realizována jen na základě sebeobětování jedince. I tentokrát se podařilo naplnit poslání ceny - ohodnotit nejlepší snímek z alternativněji laděných filmů usilující o zásadní myšlenkovou výpověď novátorským výběrem formálních filmových prostředků. Šárka Tryhuková, Brno

29


25.1.2012 9:42:08

SOUTĚŽE / bylo...

OMFG! BRNO16 Jsem si jist, že se krátce po skončení Brno 16, dříve Brněnské šestnáctky, vyrojilo dost tragických oznámení o konci jednoho významného festivalu. Chtěl bych říci, že to není úplně pravda. I když si nový tým pořadatelů tvrdou kritiku jinak plně zasloužil, udělal také mnoho pro to, aby festival skutečně proběhl a mnohé se mu skutečně podařilo. Hodnotit festival je vcelku těžká věc a s jednoduchým odsouzením nebo pochvalou v některých případech prostě nevystačíte. Taková akce má vždy více vrstev, více úrovní problémů, svou strategii i rituály. Návštěvník vlastně nemá šanci si vůbec tuhle skrytou složitost uvědomit, dokud se někde nevyskytne fatální chyba. I já se v tomto komentáři vlastně zaměřím hlavně na to špatné, ale byl bych rád, kdybyste si tuhle volbu při čtení uvědomovali. Snažím se vysvětlit, proč byli někteří návštěvníci festivalem naprosto zděšeni a jiní se o něm mohli vyslovovat pouze pochvalně. Novým organizátorům bych vytkl vlastně jen dvě chyby: špatně se dívali a příliš si věřili. Za hlavní kámen úrazu považuji ředitele festivalu Marka Loskota. Každá organizovaná akce stojí na člověku, který dává dohromady tým a tvoří ideu. Pokud něco nefunguje, je problém vždy v hlavě. V tomto případě v ní bylo málo sebekritiky. Víte, pocit nového organizátora “Teď to všechno uděláme jinak!” je úplně normální. Člověk se mu ale nemá poddávat. Naopak by si nastudovat, co na původním projektu fungovalo (a je třeba to zachovat) a co naopak nefungovalo (a je třeba to změnit). Snažit se změnit úplně všechno bohužel znamená o ty dobré věci přijít. Proberu teď to, z čeho se noví organizátoři nepoučili: ● Neuvědomili si, že historie festivalu má cenu a že je důležité a výhodné se k ní hlásit. ● Nepochopili, že rituály jako předávání cen nebo zahájení festivalu mohou být skromné, ale nesmějí vypadat trapně nebo lacině. ● Nepochopili, že festival by měl udržovat dobré dlouhodobé vztahy s autory. ● Neuvědomili si, že by měli zachovat dobré vztahy s předchozími organizátory, protože jejich zkušenosti budou potřebovat.

● Zapomněli na to, že festival má nějaké tradiční fanoušky, kteří k atmosféře festivalu patří. ● Nevšimli si, že dobrovolníci nejsou totéž co členové týmu - neorientují se stejně dobře a nelze je nechávat jednat samostatně. ● Nevěděli, že vztahy s veřejností nejsou jen reklama. ● Nedokázali pochopit, že festival nějakým způsobem působí jako celek. Vrátím se teď k jednotlivým výtkám podrobně. První, co noví organizátoři udělali, bylo, že se zbavili starého loga. To osobně považuji za jeden z vůbec nejhloupějších nápadů i přesto, že nové logo je graficky zdařilé. Kousek filmu typického pro 16mm formát opravdu kdysi nebyl nijak zvláštním uměleckým dílem, ani nepřekypoval invencí, jenže Brněnská šestnáctka vědomě i nevědomě budovala pověst svého loga přes padesát let. Mezitím naprostá většina festivalů s podobnými logy zanikla. Logo Brněnské šestnáctky ale zůstalo jako odkaz na dobu vzniku festivalu. Tak dokonale spojilo festival, jeho pověst a jeho historii. Podobně pitomě se zachovali i v případě názvu, který zkrátili z Brněnská šestnáctka na Brno 16. Naštěstí jsem přesvědčen, že tato druhá změna nebyla tak drastická, jako ta první.

RITUÁLY Jestli něco vůbec spojovalo obřady slavnostního zahájení a slavnostního předávání cen, tak to byl pocit nesmírné trapnosti. Slavnostní zahájení tvořila vlastně jen jedna neskutečně nudná a zdlouhavá scénka přerušovaná videy staženými z YouTube. Šlo o zábavné, ale staré sestřihy Lord of The Rings v pěti sekundách. Podobně zoufalé bylo také předávání cen, kdy se na jevišti objevovaly modelky ve “filmových modelech”. Všechno proběhlo tak rychle a zmateně, že se zdálo, že kdyby na jeviště přišla uklízečka, dostala by také nějakou cenu. Tady bych rád podotkl, že podobné trapné scénky při předávání se několikrát objevily i v minulosti, jenže k nim docházelo vždy, když si někdo z úřadu usmyslel, že Brněnskou šestnáctku vylepší. Tentokrát byli bohužel pachateli sami organizátoři, což členové dřívějších organizačních týmů nesli zvláště těžce. VZTAHY S AUTORY Bývalo dobrým zvykem rozesílat autorům, kteří se v minulých letech festivalu zúčastnili, pozvánky a přihlášky na další ročníky. K tomu tentokrát nedošlo, zato přibyl naprosto neprůstřelný a nepoužitelný online formulář. Ubyla péče o autory v čase mezi projekcemi.

30


25.1.2012 9:42:09

Dokonce ani kavárna v předsálí Bakalovy síně nebyla rezervována pro festival, ale pro úplně jinou akci! KONFLIKT S MINULÝM TÝMEM Tohle je zvlášť smutné, protože za hořkým rozchodem stojí mnohem víc lajdáctví než nějaké vyhraněné názory. Pravda, občasné výkřiky nových organizátorů o tom, že je stará Brněnská šestnáctka cítit komunismem, asi ke vzájemnému respektu moc nepřidaly. Přesto nějaký pokus o zachování kontinuity nový tým podnikl, aby ho vzápětí svým ignorantstvím zase pohřbil. Marek Loskot totiž veřejně oznámil, že pokud se bude někdo ze “starších” chtít podílet na novém ročníku, tak může. Ke snaze o kontakt ale zůstala jeho skupina hluchá. Pouze jednomu členovi z původní skupiny se podařilo dostat po opakovaných urgencích přes hráz mlčení a skutečně na 52. ročníku spolupracoval. Je tedy zřejmé, že výzva byla míněna vážně... Není se opravdu čemu divit, když se stále mnozí dřívější organizátoři stavějí k novému týmu odmítavě. Na Markovu námitku, že přece nemůže dělat všechno, odpovídám:”Ne, ale zodpovědnost ti nikdo neodpáře.” Korunu všemu nasadila souhrnná tisková zpráva ze 17. 10. 2011, ve které se píše: “Festival navštívilo celkem 1500 lidí, což je oproti předchozím ročníkům zhruba pětinásobek.” Mohu naprosto s klidem prohlásit, že tento rozdíl vznikl jen jiným způsobem přepočtu návštěvníků, ale i kdyby to byla pravda (což není), bylo by takové prohlášení definitivní tečkou za možnou spoluprací. Důsledkem tohoto rozkolu byl také smutný pohled na bloudící skalní fanoušky festivalu navštěvující Brněnskou šestnáctku i několik desetiletí, kteří se najednou ocitli v naprosto neznámém světě, kde si přirozeně připadali zcela cizí. KRAŤASY Obrovské úsilí napřel nový tým k reklamě postavené na zkratce OMFG, což doslova znamená “Oh my fucking God!” (Ó, můj zasraný bože!). Rozporuplné přijetí organizátory zaskočilo, přestože se dalo čekat. Ostatně ani vzor této akce - Český sen - nebyl přijat veřejností nijak jednotně (ani kladně ani záporně). Fiktivní výprodej kraťasů měl skutečně chvíli v médiích úspěch, jenže na této akci byla postavená celá propagace i grafika Brno16. Víte, když přicházíte do kina a nemáte v podstatě o této reklamní akci ani ponětí (protože zase tak slavná nebyla), bude to na vás působit dost divně. Plakáty totiž zvou vlastně na výprodej - Kraťasy za 2,50! Přiznávám, že jako občasný autor bych se vlastně cítil

divně, kdyby můj film (jakkoli špatný) byl označen jako “kraťas za 2,50”. Navíc celá reklama v duchu výprodeje vzbuzovala pocit něčeho laciného, špatného, nepoužitelného. Ještě horší než to, co se v reklamě udělalo, bylo to,co se neudělalo, respektive kombinace obou okolností. Abych to trochu vysvětlil. Ještě asi 14 dní před akcí nebyla na stránkách dostupná tisková zpráva, natož aby ji pořadatelé rozesílali. Pokud máte trochu ponětí o tom, jak fungují časopisy, znamená to, že měsíčníky a týdeníky prostě o akci ani informovat nemohly. Pro týdeník je totiž minimální doba, kdy musí být dostupná TZ, jeden měsíc a pro měsíčník dokonce dva měsíce. Jediné zprávy o festivalu se tedy týkaly jen výprodeje kraťasů, které bohužel vytvářely spolu s odflinknutými ceremoniály tvář festivalu, která skutečně působila jako výprodej v tržnici. DOBRÉ NAKONEC Teď, když jsem vykreslil festival jako absolutní pohromu, bych měl přiznat, že zdaleka ne všechno bylo tak katastrofální, naopak mnohé věci zasluhovaly obdiv i pochvalu. Třeba koordinování současně probíhajícího programu ve čtyřech sálech - ve Velkém sále Břetislava Bakaly, v Malém sále Břetislava Bakaly, Moravské galerii a v kině Art. Vysokou úroveň si udržel výběr filmů a také práce poroty, takže pro běžného návštěvníka, který se vyhnul trapnostem ceremoniálů a prominul nebo přehlédl reklamní kampaň, mohla být akce skutečně dobrým zážitkem, protože v ní zůstalo to nejdůležitější - dobré filmy. Nechává ale po sobě otázku: Může takto Brno 16 pokračovat? Oceněné filmy: Hlavní cena velké poroty Velká hlava plná filmů Paranmanjang (Night Fishing), režie: Park Chang-wook, Park Chang-kyong, Jižní Korea Zvláštní ocenění 25 km2, režie: Jana Mináriková, Slovensko Welk (Wilt), režie: Daniel Vogelmann, Německo Aglaée, režie: Rudi Rosenberg, Francie Hlavní cena studentské poroty Malá hlava plná filmů Welk (Wilt), režie: Daniel Vogelmann, Německo Zvláštní ocenění 25 km2, režie: Jana Mináriková, Slovensko Cena ředitelky TIC Brno Petry Kačírkové Fatum!, režie: Pablo Millan, Španělsko Cena Petra Hviždě mladému nadějnému autorovi Out of Erasers (Sudd), režie: Erik Rosenlund, Švédsko Petr Tomek, Praha

31


25.1.2012 9:42:09

SOUTĚŽE /

bylo...

JUBILEJNÍ OSKAŘI Soutěžní přehlídka dokumentárních filmů BENÁTKY FILMOVÝCH AMATÉRU 2011 byla poznamenána dvěma fakty. Především se vzpomínalo na režiséra Milana Růžičku. V porotě BFA se objevil v roce 1977 a od té doby přijížděl ve funkci předsedy poroty pravidelně každý rok (!) jako skvělý odborník, kamarád, bavič – a především jako laskavý a moudrý člověk. Vynechal až letos. Zemřel 4. března 2011 ve věku 73 let. Naopak druhá informace je slavnostní. Benátečtí pořadatelé a s nimi i filmoví amatéři a fandové oslavili jubilejní 50. ročník! Laskavé přijetí, pohostinná péče o účastníky, doprovodný program – vše samozřejmě bylo skvělé jako každý i nejubilejní rok. Ale velká číslice 50 na pódiu připomínala obrovské množství úsilí mnoha současných i pozapomenutých pořadatelů a pracovníků. A také stovky autorů a odpromítaných filmů. Jistě jsem nebyl sám, kdo – byť s ubohými 4 ročníky na kontě – přivítal skvělou publikaci se základními informacemi o statistikách programů a vítězů jednotlivých ročníků, uvedenou zasvěceným historickým ohlédnutím ing. Emila Pražana. Mimo jiné jsem se dočetl, že v posledních letech kolísá počet zaslaných filmů přibližně mezi 50 – 70, přijato jich bývá okolo 30 (letos 29 z 52). Pravidelně mezi nimi bývá i několik snímků ze Slovenska a jejich kvalita toto rozhodnutí ospravedlňuje. Mě osobně navíc těší, že pořadatelé, byť snad už jediní, používají termín „celostátní“ oprávněně ve smyslu vzniku Československa v r. 1918. Všichni ostatní už bez rozpaků a bez komentářů oslavují 28. října jen stát poloviční. Štědří hostitelé navíc neváhají a celou polovinu autorů také ocení. Přesto mne však kupodivu netrápí myšlenka na inflaci, ale naopak si vážím toho, že někdo ocení všeobecné úsilí a um obětavých tvůrců - pracovníků na zaplevelené a skomírající zahrádce naší kultury. I hlavní ceny rozdávají pořadatelé tři, podle jejich přání rovnocenné. A Benátecký Oskar je i tak v našem společenství amatérských dokumentaristů stále více ceněn. Jako ve většině posledních ročníků se mezi oskarové filmy probojoval i slovenský film Život v tieni (Ĺubor Patsch z Liptovského Hrádku), o neuvěřitelné síle ducha a vůle. Básník Ivan Šobáň, po těžké nemoci ochromený, je inspirován maratonským závodem a

Předávání ocenění začíná trénovat. Přidá se k němu i obrnou postižený řezbář a rozhodnou se uspořádat „Barlaton“ z Liptovského Mikuláše do Hrádku (12 km). Sportovně se navzájem povzbuzují, škádlí, soutěží ve vylepšování berlí, do úmoru trénují a zázrak se uskuteční, celou trať projdou! V 17 minutách sledujeme neuvěřitelné, dobře rytmizované a gradující drama o propojení poezie a statečnosti, o vítězství lidské vůle a víry. Další dva Oskary získaly filmy Jak se točí bludičky reportáž Edvina Svobody o natáčení úspěšného filmu A. Krejčové „Bludička lásky“ - a Vyznání, působivá miniatura Petra Barana o síle prostoty a lásky. Oba filmy byly oceněny již na Českém videosalonu a psali jsme o nich v minulém čísle. Ale také Slováci mají svého Barana. Jmenuje se Vladimír a je z Košic. Jeho film Báseň je dar byl jedním z těch, který nepředstavuje konkrétního člověka, ale je krásným uvažováním o básni. Naléhavě upozorňuje, že „poezie je esence myšlenky“, že báseň přináší dary mládí i krásy, lásky lidské i Boží, útěchy i moudrosti... Poetický text bohužel není ekvivalentně doprovázen vizuálně. Ve spojení s klavírem a asociativními obrazy, převážně s přírodními motivy, se ne vždy daří přesné audiovizuální propojení, občas působí trochu jen jako sbírka krásných rozmanitostí. Nicméně skvělé a na zfilmování velice náročné téma si poprávu zasloužilo udělení Ceny města Benátek. Naše ctěné praotce, bez nichž by neexistovaly ani BFA, nám připomněl pan Bohumil Kheil. Ve filmu Začalo to v Grand Café nám pěkně od „Příjezdu vlaku“ bratří Lumierů servíruje počátky kinematografie jako vždy svižně, vtipně, s typickou „kheilovskou“ ironií a nadhledem. Třeba animace starověkých reliéfů je opravdu jedinečná, stejně jako vysvětlení převratného vynálezu - použití čočky. Za svůj svérázný rukopis a neutuchající humor si odvezl Cenu firmy EFEB. Poněkud jiný humor nás potěšil ve filmu dalšího slovenského autora, často oceňovaného účastníka

32


25.1.2012 9:42:10

Benátek, ing. Jána Kusku z Liptovského Mikuláše. Film Bača Milan verzus smernice Európskej unie se mi zdál podobně dlouhý jak jeho název, jeho obsah je plně vyčerpán už v titulu: porovnává tradiční výrobu ovčích sýrů na salaši a „zmechanizování“ ovcí a jejich využití v procesu velkovýroby. Ovšem střídavé srovnávání obou „pracovních postupů“, provázené cimbálovkou či symfonickým rapem, střihové gagy, které vznikají na přechodech obou linií, přesné odstíněné obrazové zachycení obou procesů, to vše nakonec inspirovalo porotu k udělení Ceny poroty. Mezi dalšími osmi filmy, které byly obdarovány drobnými věcnými cenami, byla rovněž díla známá již z Ústí n.O., ale také dva skvělé portréty svérázných „samorostů“ - Taková jsem já (Miroslav Šolc) a Vitální Rudolf (Jaromír Schejbal). V tom prvním ohromuje temperament, s jakým je zachycena živelnost a upovídanost vesnické babky z česko-polského pohraničí, která si dokonce koresponduje s mnoha vrcholnými představiteli států. Poněkud zde však chybí pestřejší využití kamery. Zkušený rychnovský dokumentarista již pracuje s obrazem výrazněji a jeho pan Rudolf se také obejde bez zbytečných řečí. Zachycení jeho hospodářských prací v rámci plynutí času a proměn přírody, doplněné převážně jen reálnými ruchy, je citlivé a přesvědčivé. Ale jak už to bývá, občas nepříjemně vyruší až příliš upovídaný komentář. Velice živý je dokument o kameramanovi Jiřím Středovi Přítel cvok (Václav Fořt). Jeho režisér sestavil své i Středovy záběry do skoro půlhodinové směsi příběhů, epizod a událostí, ne zcela kompaktní, ale přesto vytvářející živý a dynamický portrét protagonisty. Do první desítky oceněných filmů patří i film Eva autorky Aleny Krejčové. Se svou pověstnou citlivostí a vnímavostí vykresluje režisérka nejen vnější, ale především vnitřní obraz své přítelkyně – výtvarnice. Stále se zlepšující schopnost využití filmového jazyka umožňuje autorce bližší a hlubší přístup k postavám jejích filmů. Oceňuji některé nápady ve střihové skladbě, zvukový doprovod návrhů textilií přírodními ruchy, půvabné spojení tance modelek s hudbou a podobně. K úplnosti zajímavého portrétu Eviny osobnosti mi však chyběla byť sebemenší zmínka o jejím soukromí, o rodině. A ještě jeden oceněný film musím zmínit, jeden z těch nemnoha, jejichž základním tématem nebyla konkrétní osobnost nebo aktualita, ale „reportáž“ z návštěvy proslulé kostnice v Sedlci u Kutné Hory. Během necelých 4 minut projekce jsem si poctivě psal poznámky: že úvodní fotky jsou krátké, že se mi nelíbí detaily informačních nápisů na tabulkách, že mne ruší přemíra C a VC s davy lidí atd. Ale v kratičké přestávce po filmu jsem si náhle uvědomil, že Ivo de la Renotière, kdysi proslulý autor krátkých anekdot a grotesek, mi právě skutečně připomněl myšlenku memento mori…

Ale to už se zase na plátně rozběhl veselý film o radovánkách školáků při sjíždění slovinských řek. Jilemnice, Advent 2011 prof. Josef Valušiak

TÝKÁ SE TO TAKÉ TEBE.... Posílám několik postřehů z festivalu Týká se to také tebe v Uherském Hradišti. V amatérské soutěži byly uděleny pouze dvě oficiální ceny pro autory České republiky.Velkou cenu za film Poseidon-Podzemní labyrint „amatéra“ získal Roman Mlejnek z Pardubic. Já jsem s potěšením získal tu druhou cenu, Cenu Odborového svazu pracovníků kulturních zařízení za film Vitální Rudolf. To mě utvrdilo, že se mi film aspoň trochu povedl. I když to „bomba“není! Zřejmě to je film obyčejný a lidský, ze kterého čouhá ta pravá člověčina. Této ceny si obzvlášť vážím, protože je vyrobena speciálně pro tento festival. Zvláštní cenu poroty dostal Lubor Patsch ze Slovenska za nejlepší zahraniční amatérský film. Porota byla sedmičlenná pod vedením PhDr. Mgr. Jiřího Stejskala.V kategorii amatérů bylo přihlášeno 41 filmů, do kategorie profi 36 filmů. Z profíků vyhrál Velkou cenu Josefa Velka film Lovci červů autorů z Austrálie. Na soutěži byla výborná atmosféra v moravském stylu. Hojnost jídla, vína a dobré nálady. Diváků poměrně dost, ale plno také nebylo. Amatérů bylo přítomných jen málo, tak mezi deseti až patnácti. Připojuji i několik fotek z přebírání ceny na festivalu pro Donašeč dobrých filmových zpráv. Posílá je Jaromír Schejbal, Rychnov n. K.

33


25.1.2012 9:42:10

SOUTĚŽE /

bylo...

KDE HLEDAT RODINNÉ VIDEO? Optické oko zvídavých kamer videoamatérů hledá objekty v nejrůznějších prostředích. Tvůrci se svým filmovým sdělením snaží oslovit a získat diváky. Daří se jim to s různou úspěšností. Hledají, jakým námětem překvapit, aby se dostavil žádaný úspěch. Člověku je dána do vínku soutěživost. Dobře, že jí i filmoví nadšenci oplývají. Poměřují vzájemně své schopnosti v tvůrčím klání. A soutěžní nabídka je nejen početná, ale i rozmanitá. Každý má možnost vybrat si dle svého tvořivého zaměření. Fantazie tvůrců nezná hranic, a tak mnozí mezi tou bohatou žánrovou pestrostí hledají náměty s co nejsložitější konfliktností. Škoda, že v té různorodosti se setkává se značným přehlížením, nezájmem i podceňováním rodinné video, žánr amatérům nejdostupnější. Pro někdy tak těžce hledaný námět se tvůrci nemusí rozhlížet daleko. Nabídkou je prostředí vlastní rodiny, které důvěrně znají. Je to bohatá výzva k filmovému zpracování a které stojí za zveřejnění. Už v prvních záznamech bratří Lumiérů v předminulém století se jejich snídající rodina stala zájmem jejich kinematografického objektivu. Skromný zájem o rodinná témata je letitý. Náměty z tohoto prostředí se mnohým nezdají dostatečně atraktivní, na soutěžích prý nevystačí a nemají takovou diváckou odezvu. Opak je pravdou, jde jen o nápaditost a filmovou hodnotu zpracování. Například Petr Baran dokázal, že i z pouhého archivního záznamu života rodičů se může zrodit přesvědčivé dílko, které upoutá zájem nejen diváků, ale i porotců na nejrůznějších soutěží. V rodinném prostředí je stále co hledat a za pomoci videooka nalézat. Je to oblast neobjeveného a filmově nesděleného. Probudil jsem do říjnového sobotního rána a v kalendáři na mě hleděla dvaadvacítka. Poznámka 9.00 ČKK mě upomenula slib předsedovi videoklubu, panu Pavlu Vrbatovi, účastnit se jako porotce na celostátní soutěži rodinného videa. Těšil jsem se, uvidím známé tváře a poznám jejich dílka. V promítací síni ve Stanici techniků v Praze 6, Pod Juliskou 2a, jsem byl už v půl deváté a dlouholetého člena klubu inženýra Zdeňka Kopku jsem zastihl ve shonu organizačních příprav. Využil jsem volné chvíle do zahájení a s vedoucím soutěže, MUDr. Františkem Dedkem zavzpomínal. „Už je tomu čtrnáct let, co tehdejší šéfredaktor časo-

pisu Videohobby Jan Jelínek navrhl Pavlu Vrbatovi, předsedovi klubu, pořádat celostátní soutěž s rodinnou tematikou. Nápadu se ujal inženýr Kopka a první ročník byl na světě. Tehdy v roce 1998 se sešlo třiatřicet snímků od osmnácti autorů. Letos už po čtrnácté je účast podstatně slabší, šestnáct přihlášených snímků od čtrnácti autorů.“ V promítacím sálku vládla příjemná pohoda, kterou nezkalila ani poměrně malá účast. Škoda, že ani soutěžící se nedostavili v plném počtu. A tak patřila chvála a přání pohodového pokoukání těm, kteří nelenili a v sobotním dopoledni se dostavili. Zvláště pak těm přespolním z Jaroměře, Zábřehu, Nové Paky i Ústí nad Labem. Snímek paní Evy Benešové “Malý Vojta“ byl odměněn Hlavní cenou. Do čela soutěžních snímků se dostal dle společného hodnocení poroty. Nejvíce se přiblížil v souhrnu využití filmových výrazových prostředků k naplnění obsahu sdělení rodinného videa. Výběrem, zpracováním námětu, využitím archivního materiálu, a v neposlední řadě i přiměřenou délkou zvoleného obsahu. Režisérka využila časosběrných záběrů ze života malého vnoučka od narození, až do jeho vstupu do gymnázia. Záznamy nepostrádají vtipné scénky, neunavují a na diváka působí pohodově. Kamera, režie i zvuková složka vytváří sourodé celkově vyvážené dílko. Získalo i ocenění a přízeň sobotních diváků. Ocenění a věcné ceny získalo dalších pět tvůrců. “Příhoda na chatě“ Zdeňka Kopky přesvědčuje o vyspělosti ostříleného filmaře. Snímek dýchne na diváka poezií. Zaujme citlivé, výtvarně řešené obrazové ztvárnění přírody. Příběh rodiny se odehrává v temném období protektorátní okupace za druhé světové války. Autor vyjádřil dramatický protiklad života matky s dvěma dcerami v idylické přírodě a smutku po manželovi a otci. Byl pilotem a bojoval ve druhé světové válce proti německým okupantům v anglické letce. Působivá je scénka přeletu letounů, kdy dívky uvažují, zda v některém neletí tatínek. Mile překvapil gymnazista Radoslav Horák, ač mlád a nezkušený, předvedl, že se mu už ve filmové tvorbě daří. Ve snímku “Holubí dům“ zaměřil objektiv na svého dědečka, který je vyhlášený holubář. O něm i jeho koníčku jsme byli ve dvacetiminutovém dokumentu informováni opravdu beze zbytku. Zajímavé nevšední téma o zaníceném holubáři a jeho opeřených kamarádech si zasloužilo naše zatleskání. Doktor Dedek se vydal se svými vnoučaty do zoologické zahrady a neopomenul vzít s sebou kameru. Získal tak možná za nějakou tu sladkou úplatu dva dětské herce. Ti předvedli velké nadšení ze setkání s obdivovanými zvířaty. A dědeček je v jejich radosti v co nejzajímavějších záběrech nasnímal. “Návštěva ZOO s…“ končí pointou, které vnouče je kluk a kte-

34


25.1.2012 9:42:10

ré děvče. Děcko s ostříhanou hlavou vypadající jako kluk je děvče a vnouče s dlouhými vlasy chlapec. “Václav Kyprý a jeho život“ Ivany Kypré a Jana Veselého vypráví životní příběh člověka, který je postižen hluchotou. Tu zvládá tak, že to mnozí ani nepoznávají. Otec, přátelé, spolupracovníci se vyznávají ze vztahu k němu. Pan Václav Jágr je muž v letech, ale v plné síle a stále plný veselí a optimismu. Je to člověk, který nezarmoutí. Jen pár let se věnuje filmování. Srší nápady, hýří vtipem a tyto člověčí hodnoty jsou vloženy i v jeho svérázném pohledu na svou rodinu s názvem “Jak se rodí rodina“. Porotu si získal svým nadhledem a veselým vyprávěním. Za všimnutí stojí i další soutěžící. Tomáš Hordějčuk se s dětičkami vypravil do ZOO. Z Nové Paky přivezl pan Pokorný video “Oslavenec“, pochlubil se tak svým maličkým roztomilým vnoučkem. Marie Renotiérová, v zastoupení svého manžela, obohatila promítání pohodovým videem “Pan Adámek“. Hlavním představitelem se stal veselý důchodce. Pohybuje se o dvou holích, ale v bujarém tanci a veselé zábavě s přítelkyněmi mu to nevadí. I Vladimíra Janíčka zlákal výlet s dětmi tentokrát na hrad. Jeho jméno nám prozrazuje už název záznamu. “Zvíkov“. Antonín Ečer zaměřil objektiv do rodiny s dalekosáhlým rodokmenem přesahujícím několik století. „Rodina Oukropkova“ zaujme rozvětvením a bohatou historií. Pan Vrbata zachytil zklamání sportovní dívky, která mohla v běžeckém závodu zvítězit, ale vinou pořadatelů obsadila až čtvrté místo. A tak „Gábina závodí“ zaujala neotřelým námětem. Paní Eva Benešová nezapře své bývalé učitelské povolání, když už neučí děti , učí sama sebe, a to ve filmařině. Je pilná, pracovitá, zvídavá a soutěživá. Je příkladem filmového fandovství. Do soutěže přihlásila další dvě videa.“Jak žije osmdesátník“ je pohledem na denní stereotyp důchodce. „Vojtova cesta“nás pozve na návštěvu do autorčiny rodiny. Sledujeme přípravy vnuka na studia v Americe a jeho návrat s mnoha zahraničními dojmy. Pointou je foto a dopis přítelkyně, s kterou se za velkou louží seznámil. Igor Gorunov se v krátké době svou tvorbou zviditelnil. Objevuje se často na nejrůznějších soutěžích a sbírá ocenění. Je vtipný a nápaditý. Na soutěži se bez jeho přítomnosti promítala „Pohádka na noc“ a „Banány“. Mezi rodinné náměty nejdou řadit, ale stojí za podívání. Oplývají nápady a vtipem a jsou ocukrovány četnými trikovým záběry. Objevil se názor, i v řadách porotců, že soutěžní rodinné video by mělo být tvořeno jak pro snímanou rodinu, tak i pro soutěž. Nesouhlasím. Jde o odlišné vnímání díla. Rodinu baví vidět známé tváře. Nevadí jí dlouhé a opakované záběry, nenudí ji. U porotců a ostatních diváků, neznajících zobrazované, je tomu

naopak. Unavují je a nudí. Vyhovět všem lze jen jednou verzí pro pobavení rodiny a druhou pro soutěž. Hledání zajímavých tvůrčích nápadů ve vlastní rodině, v sousední nebo jiné je tvůrčím dobrodružstvím. Zaměřte objektivy svých videokamer, hledejte a objevujte! Jistě vás ovane tvůrčí plodnost a urodí se zajímavá dílka. Zúčastněte se s nimi v příštím roce už patnáctého jubilejního ročníku rodinného videa. Vaši diváci i porotci je očekávají. Závěrem lze jen říci, že vzrušující na filmování je neustále hledání a nalézání. PhDr. Jiří Minařík, porotce

35


25.1.2012 9:42:10

SOUTĚŽE /

bylo...

V pátek 9. prosince 2011 se v 19 hodin v nově upraveném prostoru bývalé kinokavárny kina Vesmír ve Svitavách sešli filmoví tvůrci, aby předvedli svoje snímky a podělili se s ostatními o poznatky a zkušenosti. Svá díla představili studio M Movies, Daniel Zezula, Michal Jansa, Mario Kučera, Václav Mokrý, Stanislav Šustr a další. S autory rozebíral jejich snímky prof. Rudolf Adler, režisér a pedagog katedry dokumentární tvorby na FAMU. Filmovým večerem provázela hudební skupina Dozing Brothers, která potěšila do posledního místa zaplněný sál jazzovou a dixielandovou hudbou z počátku 20. století. Po skončení programu následovala diskuze autorů s lektorem a rozbor filmů.

VE SVITAVÁCH KLAPLA KLAPKA Ozvali se studenti z Gymnázia ve Svitavách, že se pokouší uspořádat takový festiválek, na němž chtějí promítat vlastní filmy, filmy kamarádů a dalších svitavských amatérů a zda bych prý nepřijel a o těch filmech jim pak něco pověděl. Tedy, ne že bych toho neměl před koncem roku až až, ale takové pozvání se neodmítá a mladým lidem už vůbec ne. A tak jsme devátého prosince spolu s Jarmilou Š. vyjeli za deštivého podvečera ku Svitavám. Promítání mělo proběhnout v kinokavárně městského kina. A taky že ano. Pro pamětníky připomínám, že je to právě ono místo, kde jsme sedávali a rozprávěli na celostátních soutěžích amatérských filmů, když se ještě ve Svitavách konaly. Jenomže od té doby bylo kino zrekonstruováno a z kavárny se stal víceúčelový společenský sál s barem vhodný nejenom k promítání, ale i k pořádání různých kulturních podniků. Obsluha milá a dva hlavní pořadatelé, studenti Krušina a Juřík, oba Pavlové, společensky oblečeni, jeden dokonce s elegantním motýlkem. Přijeli jsme o něco dříve a byli jsme tu téměř sami. Už jsem začínal mít obavy, ovšem deset minut před začátkem sál praskal ve švech, ke stolu s námi usedl ředitel gymnázia, starosta a další místní celebrity. Na pódiu se objevily hudební nástroje, na projekčním plátně firemní značky sponzorů a mediálních partnerů a když na úvod zahrála hudební studentská skupina

s krásnou a talentovanou zpěvačkou několik retrokousků, včetně těch pochodujících svatých, skoro mě to dojalo. Podobali se Dannymu Smiřickému a dalším jazzovým hrdinům Josefa Škvoreckého až příliš. Pak přišly na řadu filmy, zase pár hudebních kousků, opět filmy, přítomní autoři byli představeni divákům a většinou vtipně svá dílka uvedli. Nakonec následovalo krátké shrnutí viděného pro publikum a po hudební tečce jsme si sedli s autory ke stolu a bez skrupulí a zábran na obou stranách jsme si o výsledcích jejich práce popovídali. Žánrově byl program poměrně pestrý. Viděli jsme dva pokusy o reportáže. Motivační dokument pro zájemce o studium na olomoucké univerzitě, vytvořený jejím současným studentem, šikovným Markem Partyšem. Ten přidal ještě jednu reklamu. Dále parodii na motivační video pro sportovní mužstvo před klíčovým zápasem a jediný film animovaný, jehož zajímavá výtvarná podoba, formálně sevřená kruhovou maskou, ilustrovala starou skotskou baladu. Natočil ho Stanislav Šustr, stejně jako film následující. Ostatní tituly již patřily k různým žánrům hraného filmu. Vizuálně podmanivý poetický STARLESS s detektivní zápletkou jsem viděl již před dvěma lety v Brně a znovu jsem se ujistil, že divákům je nutno i v komplikovanějších strukturách poskytnout zásadní informace jasně a přehledně, což se v tomto případě zcela nezdařilo. Neunikli jsme ani dvěma pokusům inspirovaným thrillery s mocnou střelbou z rychlopalných zbraní pánů Juříka a Krušiny. Nezbývá, než citlivě a soustavně upozorňovat mladé nadšence pro tyto žánry, že nejen ten virtuální, ale i náš skutečný svět a to, co se v něm děje, stojí za pozornost. Výčet viděného uzavírá meditace ve stylu scifi o možnosti naprogramovat vlastnosti dítěte (Ona s tím nemůže nic udělat ), od sympatického Dominika Zezuly užíva-

36


25.1.2012 9:42:11

jícího pseudonym Dany Ellis. Tentýž pak natočil i krátký kriminální bonmot, jehož anglický titul jsem si celý nepoznamenal, ale dal by se přeložit asi jako Chtěl by ji zabíjet pořád dokola. Z obou filmů lze usuzovat, že jejich autor je již zkušenější a má smysl pro vizuální vyprávění. Byl to velice příjemně strávený večer. Pořadatelé se nám svěřili, že by tímto startem rádi založili tradici pod názvem Svitavská klapka. Nezbývá, než jim přát

úspěch. Opět, jako v poslední době již po několikáté, se mi potvrdilo, že věci fungují daleko lépe, jsouli podloženy iniciativou zdola, a že mladí si dovedou dobře poradit. Chtějí-li něco zorganizovat, dokážou si pro to vytvořit prostor, zajistit podmínky a není je při tom nutno opečovávat a vodit za ručičku. A pokud mají potřebu poradit se s někým starším, dokážou si ho najít sami. To je velice povzbudivé. Rudolf Adler

*** „JEDNA PERLIČKA NAVÍC...“ Vrátím se k Donašeči č. 3/2011. Tam mi sice Václav Šimek trochu sebral vítr z plachet svými Střípky z filmařského života, zároveň mi však svou osobní výpovědí ulehčil práci s tématem filmařské osobnosti našeho kraje. Přesto mám ještě jednu perličku navíc (a jedno tajemství k tomu - jak je to s přezdívkou Wetu - ale to jsem slíbila neprozradit, tak tedy ne). Vrátím se tedy do hluboké minulosti, kdy ještě pojem filmový amatér neznamenal totéž co dnes evokuje u mnohých - tedy něco jako diletant, neumětel..., nýbrž milovník něčeho a kdy parta těchto nadšenců byla jedna velká rodina, schopná neuvěřitelných kousků. Bylo to v létě někdy v r. 1976 - 77, nevím už přesně.Byla jsem celé prázdniny s mými malými dětmi na chatě na Špince. Počasí nevlídné, voda studená, houby nerostly, prostě léto jak má být. Pak přišel nápad: co takhle sezvat trutnovské filmaře, tedy náš kroužek, na víkend k nám, pokecat, pobavit se, popít pivka…? Jenže - chatička 6x4 m, tam se nevejdeme, a už z toho byla lavina! Vypůjčit od zdravotníků velký stan „hangár“, v pivovaru koupit sud Krakonoše, v okolních rekreačních chatách povypůjčovat lavice, stoly, židle...a když už, tak přivezeme velké promítací plátno, projektor, nějaký reproduktor, všemožné kabely, a také buřty, chleby, nějaké dříví, kotlík...atd. Děti psaly a malovaly plakáty, že u nás bude filmařská pouť. Jak řečeno, tak uděláno. Když bylo vše připraveno, začalo pršet. Stan se zaplnil kamarády z kroužku a zvědav-

ci z okolních chat. Ještě jsme stihli dětem promítnout vypůjčeného Ferdu Mravence a déšť se změnil v liják. Když jsme poněkolikáté vyhlíželi ven, jak to s tím deštěm bude, od rybníka se k nám nahoru ze tmy vynořovala podivná postava: zahalená do pršipláště, tlačila kolo, k němuž byla připoutána kovová drátěná kárka, v té době dobře známý Rapid. Na něm cosi : bedna?krabice? pečlivě zabalená do deky a překrytá igelitem. Příchozí se zastavil před stanem. „Dobrý večer. Jmenuji se Šimek a jedu na filmařskou pouť, je to tady?“ Nevěřili jsme svým očím. Ještě větší bylo naše překvapení, když prozradil obsah nákladu na kárce. My jsme promítali němého Ferdu a i naše vlastní filmy byly jen s hudebním doprovodem, a ten záhadný človíček si přivezl svůj projektor, magnetofon, reproduktor, různé propojovací kabely a jiná udělátka a zakrátko ve stanu za svitu jedné žárovky nainstaloval kompletní dvoupásovou promítací sestavu, schopnou doprovodit filmový záznam téměř kontaktním zvukem. Neskutečné! Co bylo pak dál, vzal čas, už nevím, ale ta zaujatost, nápaditost, trocha recese Vaška Šimka, prostě to byl zážitek! A tak teď, po přečtení Jeho „Střípků...“ si uvědomuji, že se život skutečně odvíjí ve spirálách. Po několika desítkách let se téměř přesně opakuje jeho nadvodní promítání na sousedním rybníku Broďáku a já jen přeji spolu s naším špineckým hastrmanem jeho vodníkovi Brodíkovi a všem spřízněným duším, aby jim ta filmařská radost z vodnického dovádění co nejdéle vydržela a už se těším na příští prázdniny. Budeme-li živi a zdrávi, sejdeme se na Broďáku! Jarmila Otrubová, Trutnov

37


25.1.2012 9:42:11

OSOBNOSTI REGIONU

Setkání v Náchodě... Ještě mám plnou hlavu toho setkání. Setkání s výjimečným člověkem, osobností, a nejen s osobností amatérského filmu. Podrobnosti setkání jsme dojednávali telefonem. „Který den? Ano, to by šlo. Vlastně počkejte, to mi asi budou volat z vydavatelství ohledně mé nové knížky, ale to nevadí, to se nějak srovnáme.“ A tak jsem vyrazila do Náchoda. Ve dveřích mne s přátelským úsměvem vítá malíř, grafik, muzikant, spisovatel, básník, ale především filmař animátor, pan Jaroslav Cita. A už mne zve do svého království, malého, jednoduše zařízeného pokojíku. U okna pracovní stůl, dvě židle, po ruce police s mnoha zásuvkami ukrývající nespočet pokladů a na stěnách obrazy z vlastní tvorby. Teď sedím u svého stolu a poněkud bezradně probírám hustě popsané listy papíru s množstvím poznámek, bylo zbytečné listy číslovat, vyprávění pana City se také nevešlo do nějakých předem připravených otázek. Jak by také mohlo, takové množství zájmů, činností, zážitků, kreseb, cestování, malování, psaní, muzicírování – to by vystačilo na několik životů! A tak tedy, jak jsme se zpočátku dohodli, necháme řeč plynout. Kdybychom se chtěli dobrat hodně dávné minulosti, do začátků vaší mnohostranné tvorby, kam bychom se až dostali? Pravděpodobně do Vysokova. Sice jsem pracoval v Náchodě, v propagačním oddělení závodu Rubena, ale ve Vysokově jsem měl řadu kamarádů. Pamatuji, že jsme se bavili také tím, že jsme sestavili partu muzikantů, hrávali jsme ve Vysokově i v okolních vesnicích, a že nás tam bylo několik Jaroslavů, pořádali jsme Jaroslavské estrády, zábavné večery, ke kterým jsem psal scénáře. To nám vydrželo víc jak dvanáct let.

Odezva u návštěvníků byla veliká, v sále se někdy sešlo až 350 lidí. Tam jsme se také začali bavit filmováním. Ve vesnici nás bylo několik, kdo jsme měli filmovou kameru na 8mm film, a to byl základ filmařiny ve Vysokově. Nelze vyjmenovávat všechny, kdo se postupně v našem kroužku vystřídali, jen zmíním Zdeňka Majera, ten se později dal i do vyvolávání našich barevných filmů. Jenomže mě zajímal víc než záznam nějakého dění postup rozpohybování figurky, či ať to byla jen linka, čára. Tak vzniknul můj první animovaný film Černoch. Na šedém podkladu černá a bílá svislá čára – černoch a jeho bílá dívka – nevěsta. Chodí, tančí spolu, rodiče dívky tomu nepřejí, černého

hocha zabijí, zůstane po něm kříž a bílá dívka proměněná v holubici odlétá. Celý příběh vystavěný pouze dvěma linkami, plynule se měnící v jiné tvary. Při projekci v Ústředním domě lidové umělecké tvořivosti mi ten filmek „tvořivě“ zničili – říkalo se tomu harmonika, když drapák v projektoru nezachytil správně perforaci filmu a filmový pás se nalámal jako měch harmoniky. Vymýšlel jsem dál – třeba kloubové loutky, plošné papírové figurky ve velikosti pod objektiv kamery. V té době, někdy v roce 1966, jsem se seznámil s panem Janem Pošem, tehdy šéfdramaturgem ve studiu kreslených filmů na Barrandově. Ten mi umožnil spolupracovat s Barrandovem, kde mi dalších 13 let moje kreslené příběhy přepisovali na filmový pás, takže mám filmy od 8mm přes 16 až na 35 mm. Kameramanky ve studiu jste ale pěkně potrápil! Toť se ví, potrápil. Kreslený film vznikal tak, že se pro danou část děje namalovalo pozadí – scéna, která se postupně překrývala ultrafánovou fólií s kresba-

38


25.1.2012 9:42:11

mi postaviček a s jejich rozfázovanými pohyby. Přitom se i rozpočítávalo, na kolik kreseb pohybů např. ruky se musí fólie překreslit, aby byl pohyb plynulý. Jenomže ultrafán v té době byl dovozový ze západu, tudíž nebyl pro obyčejného amatéra. Musel jsem proto vymyslet obrácený postup. Postavičky kreslit (a rozfázovat) na podkladové listy a před ně předkládat scénu s vystříhaným prostorem pro pohyb figurek. Neskutečně pracné, ale nakonec se ten postup i některým kameramankám zalíbil a podaly perfektní práci. Stejně vás ale nejvíc máme spojeného s postavičkami Maťa a Klinčeka. To mi bylo nějakých dvacet let, když jsem začal vymýšlet první dětské knížky. Zaměstnán jsem byl v Rubeně, ale vydal jsem se s první knížkou do Prahy do nakladatelství SNDK za Ondřejem Sekorou. On tam zrovna nebyl a jakýsi jeho zástupce, před nějž jsem knížku, tedy listy s kresbami a texty položil na stůl, je se zjevným odporem tužkou odstrčil se slovy „…mladej, dej si to doma do kredence a nedělej to!“ No samozřejmě, že jsem ho neposlechl. Pak mi přišla objednávka na zakázku z Bratislavy, slovenská televize dala požadavek na dvanáct dílů Večerníčků, nakonec jich chtěla 24, dnes je jich rovná stovka. A tak se Maťo a Klinček zabydleli ve slovenské televizi a vysílají se dodnes. Pro zajímavost – na jednu besedu s dětmi jsem spočítal, jak dlouhý pás by byl ze všech kreseb (listů vel. A4) položených za sebou - 40 km! Všechny ty večerníčky vyšly i knižně? Všechny, ale kromě nich mám i desítky knížek pro děti s kresbičkami a říkadly. Texty si také píšu sám, baví mne to. Říkáte, že každá z těch knížek má svůj osud? Téměř každá. Například Jak pomohlo kotě Papírové Lhotě – to jsem 13 let bojoval o to, aby vydavatel k mým textům přiřadil také moje obrázky

a nenechal ilustraci mé knihy nějaké téměř nikam nemůžu, a tak tady sedím, cizí osobě. Ta přece nemohla nic vědět píšu a maluju. o jejich vzniku, nemohla vědět, jak se u babičky zavírala vrátka na kámen. A kde berete náměty pro další? Nebo knížka Hledám, hledám nit - to mi Náměty chodí samy za mnou. Tak přinesli složku dětských veršů, a prý že třeba tenhle: moje manželka, také chceme k nim vaše obrázky! Já na zaměstnaná v Rubeně, chodila na prato – ale to už přece ilustroval Adolf coviště kolem vodárenské věže, na Zábranský! No nakreslil jsem ty obrázkteré hnízdili rorýsi. ky, ale než knížka vyšla, vydavatelství A jak víte, do gumy pneumatik se přidázkrachovalo. vají saze, takže těch tam všude na dvoře A tak jsem k nim napsal kratičké verše bylo…Jednou z nich vytáhla něco, co a vznikla Veleříkadla: se v těch sazích zoufale třepalo – byl to „Veleobři s velkou tlapou do velehor mladý rorýs, vypadlý z hnízda. Přinesla cestu šlapou. ho domů, ale co s ním? Sháněl jsem Veleboty na míru šijí ševci z Pamíru.“ informace u ornitologů a s jejich pomoA nebo: cí jsme mladého rorýse 8 týdnů piplali, „Dědeček Crhů pospíchal z trhu. až byl schopen samostatného pohybu, Jak skákal přes ploty, roztrhl kalhoty.“ i létat jsme ho učili. A to byl základ Jiná: nové knížky o tom, jak se rorýs vydal „Malý kapitán: Nosím triko, stavím na cestu k Maťovi a Klinčekovi. lodě, táhne mne to k slané vodě. Jenomže my se tady bavíme Až přestanu vonět mlíkem, o knížkách, ale vy máte na svědomí budu velkým námořníkem.“ i řadu filmů. Tak prozraďte něco i o nich! Je vidět, že vás kromě filmu No je to docela pěkná řádka, udělal i ty knížky velmi těší! jsem za život 200 kreslených filmů, Knížky, to je dnes můj život. Dnes už zprvu na 8mm, pak na 16 a i na 35mm formát. A moje nejmilejší? Už zmíněný Černoch, který se nedochoval, a pak jsem dělal filmy s náměty většinou o mezilidských vztazích, pomoci, o čestnosti, pravdomluvnosti, jak dodržet daný slib, proč si vážit jeden druhého, o kulturním chování a kultuře vůbec atd. Tyhle principy jsou ve všech mých filmech.

39


25.1.2012 9:42:11

OSOBNOSTI REGIONU

Je to na dvě stovky titulů, jejich názvy si už nepamatuji, ale mám je všecky zapsané v tomhle (a ze zásuvky vyndává starý ohmataný sešit s podrobným zápisem o každém z natočených filmů. Nahlížím a pan Cita listuje v sešitě a vzpomíná): je tam i rok vzniku, na kterých přehlídkách a soutěžích byl promítán, byl-li oceněn a jak, jsou tam tituly např. Dárci krve, Neblbněte, kvadráti, Repete, Sen, Maniak, Švejkoviny, Cesta za džbánem vody a další a další. (1970, 71, 72,… co rok, to plná stránka titulů filmů, co rok, to plná stránka cen ze soutěží.) S těmi filmy jste se dostal i do světa? Začínal jsem samozřejmě u nás od okresních přehlídek, pak to byly Benátky filmových amatérů, Amatrik Kladno,

Chebská Minuta film, Rychnovská osmička, tam jsem po třikrát dostal první cenu, zlatou krajku. Stalo se i to, že ze čtyř pohárů z jedné soutěže putovaly tři do Vysokova. Moje filmy se promítaly např. na festivalu v Litvě, v Portugalsku, v Austrálii, ve Vídni, ve francouzském Cannes – odtud mám tuhle stříbrnou medaili. Já jsem ale do toho světa nějak nemohl. Z toho nastaly i mnohé kuriózní situace. Např. film dostal Hlavní cenu ve skotském Glasgow, tu místo mne přebíral tehdejší nějaký český diplomat, pamětní list mi přivezl, ale zlatý pohár ne. Škoda ho. To už stojíme před vitrínou plnou nejrůznějších plaket, pohárů, medailí … A pan Cita bere do ruky tu, kterou si přivezl z celosvětového festivalu UNICA. Z téhle mám největší radost. Ještě se vrátím k vaší torbě malířské, protože tady na stěnách vidím množství vašich obrazů. To byla také jedna z mých vášní, ještě když jsem mohl jít ven. Mám na svědomí přes 4000 obrazů krajin, akvarelů a temper, z toho některé byly i na zahra-

ničních výstavách. Nejvýznamnější byla prodejní výstava v Anglii, tam jsem byl pozván i s manželkou. Měl jsem tam 220 zarámovaných obrazů, všechny se prodaly, ale převod z libry na české koruny trval našim úřadům tak dlouho, že se zatím změnil kurs velmi nevýhodně, takže finanční úspěch byl mizivý. Tady výstavy nedělám, už na to není sil. A tak stojí támhle srovnané podle zdi a některé mám tady po stěnách. Když už chcete vědět všechno, tak ještě přidám sbírku otisků a výstřižků z novin, to jsou humoristické kresby, těch je také několik tisíc, a pohlednice s námětem Vysokovského kohouta, a …a to by stačilo. No, přátelé, řekněte sami, to by opravdu stačilo na několik životů. Pane Jaroslave Cito, přejeme jen to nejlepší! (Příjemné odpoledne s tužkou v ruce u Citů strávila Jarmila Otrubová)

Kresby převzaty ze Zpravodaje UNICA - 27. 8. 1994

24. prosince 2011 oslavil

PhDr. JAN TYDLITÁT životní jubileum. Připojujeme se k dlouhé řadě gratulantů a přejeme do dalších roků ode všeho jen to NEJ...

40


25.1.2012 9:42:11

ZAJÍMAVOSTI V REGIONU

NEJMENŠÍ I NEJSTARŠÍ Jestliže česká Wikipedie uvádí, že nejmenší kino-

sály u nás jsou hned dva, oba se nacházejí v multikině Village Cinema Anděl a mají kapacitu 24 míst, napadne i matematicky méně nadaného čtenáře, že právo na označení „nejmenší kino v České republice“ má spíše se svými sedmi thonetovými sklápěcími sedadly kinosál v Přibyslavi u Nového Města nad Metují. Další omyl se týká datace nejstaršího dosud funkčního kina v Česku. Ve stejném zdroji uváděné kino Lucerna v Praze bylo otevřeno v roce 1909, přibyslavské již v roce 1897. Nechme promluvit archivní materiály i vzpomínky pamětníků. Když roku 1895 odjížděli Anna a Matěj Malinovi, drobní zemědělci a majitelé výčepní koncese v obci Přibyslav, strávit jako obvykle konec roku do Paříže, netušili, jak celý výlet zasáhne do jejich života. Krátce před silvestrem pochůzkami městem znavená Anna projevila přání si někde vypít velký šálek kávy a pozorný Matěj ji tehdy vzal do Grand Café (1). Náhodou zde zrovna bratří Lumièrové prvně předváděli svůj nový vynález - kinematograf (2). Promítané záběry přijíždějícího vlaku byly tak sugestivní, že Matěj začal hledat jízdenky a Anna se ulekla, že už výlet končí. Při opusu Odchod z továrny oba litovali, že jejich hostinská živnost je tak daleko (3). Mocný dojem v nich zůstal i po příjezdu domů. Bylo nabíledni, že film může mít na českém venkově ohromný osvětový potenciál. Technicky nadaný

Matěj začal ihned během zimní vegetační přestávky v hospodářství konstruovat vlastní přístroj pro zamýšlené kinematografické produkce, který dokončil ještě před jarním osevem. Kamera, která následně sloužila i jako aparát promítací, v lecčem předčila konstrukci Lumièrových. Malina učinil první objevy vedoucí k odstranění roztřepaného dojmu z obrazu na plátně, způsobovaného osvětlením filmového pásu během posuvu. Ještě před vynálezem maltézského kříže Oskarem Messterem a Maxem Gliewem (4) jehož úkolem je mj. přerušování světelného toku jdoucího do okeničky s filmem ve strhovacím zařízení projektoru, přišel s tzv. biomechanickým řešením. Na setrvačníkové kolo pohonu promítačky umístil řehtačku, která pravidelným hlasitým klapnutím nutila diváka k mrknutí právě v okamžiku výměny mezi dvěmi políčky filmu (5). Technickou nedokonalost přístroje dokázal nahradit dokonalostí lidské reakce (6). Vlastně se tak stal i průkopníkem zvukového filmu. Po skončení žní a provedení podmítky v zemědělské sezoně 1896 zahájil Matěj Malina stavbu dřevěné budovy kina (7), která však ještě nebyla vybavena litinovými kamny Ideal jako dnes. A tak se první, ještě neveřejné promítání, uskutečnilo až v létě 6. července 1897 (8) s vlastním snímkem Na Methuji, natočeném v nedalekém údolí krátce předtím. Malina, aniž by mu na tom jakkoliv záleželo, předstihl o devět let Alberta Schillera v Brně a o deset let Viktora Ponrepa v Praze.

41


25.1.2012 9:42:11

ZAJÍMAVOSTI V REGIONU

Vážený pan Matěj Malina rolník a hostinský V Přibyslavi čís. 36

Číslo 96i961 z roku 1898

Ve věci Žádost o provozování kinematografu Vážený pane Malino, na náš úřad došla Vaše kolkovaná žádost o povolení provozování kinematografických představení. Musím Vás upozornit, na něco takového současný říšský zákoník nepamatuje a takové povolení tudíž není možno vydat. Ve vlastním zájmu upřesněte, v čem taková představení spočívají, zda by pro ně bylo možno vydat rozhodnutí jako pro zábavy taneční či představení divadelní. Jde-li o shromáždění náboženské, je nutné vyjádření příslušného děkanátu církve Římsko-katolické, příp. jedná-li se o spolčení spiritistická, upozorňuji, že tato jsou co nejpřísněji zakázána. Vše ostatní řídí se platnými nařízeními pro provozování živností zábavních a dávky ze vstupného musí být prostřednictvím úřadu obecního v Přibyslavi odeslány Zemskému úřadu pro dávky v Praze. V Novém Městě nad Metují 15. dubna 1898 V úctě F. Přibyl (?) starosta

Provokativně zvolené datum (9) první projekce mělo za následek nelibost byrokratického aparátu Rakouska – Uherska při schvalování žádosti o povolení k veřejným produkcím, o kterou Malina bezvýsledně žádal poprvé 15. dubna 1898. Více než čtrnáct let se potýkal s úřady, než byl 18. září roku 1912 schválen zákon 191 ř. z. o kinematografech. Malinovo prvenství spočívá nejen v tom, že vystavěl první stálé kino v českých zemích, sestrojil aparáty vlastní konstrukce a natočil první hraný film, ale jako první v českém království obdržel kinematografickou licenci (10), a to již druhý den po schválení příslušného zákona! Toho roku ovšem Malinovo podnikání postihla velká rána, předčasně na odpočinek odešla jejich Běla, jediná kráva, která byla schopna dosáhnout v otáčení žentouru, pohánějícím dynamo světelného zdroje promítačky, potřebné frekvence 50 otáček za minutu. Po letech marného hledání náhrady dosáhl Malina v roce 1927 elektrifikace obce, nepodařilo se mu však prosadit změnu napětí sítě na 67 voltů potřebných pro jeho přístroj. Potíže s návštěvností kina během hospodářské krize třicátých let řešil částečnou přestavbou budovy na včelín a vynalezl elektrický medomet. Odborné veřejnosti zůstal v paměti spíše jako průkopník moderního včelaření (11). Novodobá historie Výčepního kinematografu začíná v roce 1985, kdy v dědickém řízení budovy a pozemky po svém prapředkovi získávají manželé Eva a Petr Rýgrovi. Ti zprvu ve včelíně včelaří, ale jejich zájem čím dál více upoutává starý nápis KINO na střeše stavby. Postupně nalézají další předměty související s dávným smyslem budovy, předky ukryté již v roce 1945, těsně před znárodněním československé kinematografie (12). Také objevují interiér výčepu (včetně výčepního pultu) v prostorách důmyslně přeměněných na chlév krátce před socializací drobných venkovských živností (13). Po celé čtyři roky, do listopadu 1989, ilegálně pijí ze starých pivních sklenic a tajně sedají ve včelíně na původní, nikdy neznárodněná sedadla. Tam je také zastihuje zpráva o změně společenského zřízení. (14). Během rekordně krátké doby deseti let se daří obnovit interiér výčepu, za dalších osm let je zrestaurována budova kina. K sto desátému výročí prvního promítání je znovu natočen film Na Methuji. V něm je pietně použito několik filmových okének, která se zachovala z filmu Malinových, k nim byl připojen diváky tělem matoucí (16) příběh. Od té doby opět kino slouží veřejnosti. Disponuje projektorem s dostatečným světelným tokem a zvukovým aparátem Dolby mono. Je oblíbeným předpremiérovým kinem hlavně českých dokumentaristů. Biograf lze totiž zvenčí uzamknout a kukátkem pak sledovat dění uvnitř sálu. Matějem Malinou odhadovaná kapacita sedmi míst se ukázala dostatečnou i

42


25.1.2012 9:42:11

NEJMENŠÍ I NEJSTARŠÍ

Jan Špáta a Petr Rýgr, Přibyslav v dnešní době. Dlouhodobý průměr návštěvnosti kvalitních filmů např. v okresním kině v Náchodě nepřesahuje číslo šest diváků (15). I přes rostoucí náklady na energie (za představení se v kamnech Ideal spálí až tři kilogramy dřeva – asi 55,86 MJ), se daří držet vstupné na původní výši 1 Kč (včetně odvodu do Státního fondu pro rozvoj české kinematografie), u venkovního kukátka je pro nemajetné zdarma. V malé expozici ve vitríně kina lze vidět dva zásadní dokumenty české kinematografie. První (inventární číslo 1/1897), ilustruje obtíže, se kterými se Malinovi potýkali v počátcích svého podnikání, druhý (inventární číslo 9/1912), je dokladem, že boj s byrokracií je sice zdlouhavý, ale v monarchii je takové vítězství možné. Původní lavice z továrny Thonet (inventární čísla 2/1907, 3/1907, 4/1907, 5/1907, 6/1907, 7/1907, 8/1907), dokumentují nejen řemeslnou zdatnost našich předků, ale i restaurátorské schopnosti dnešních majitelů kina. Autentické je též torzo dřevěné kamery - promítacího stroje. Ve vitríně můžete obdivovat i několik málo předmětů, jež se z obrovského množství původního inventáře kina podařilo nalézt. Odhadujeme, že značná část vybavení kina i výčepu je dosud rozptýlena mezi obyvatelstvem i institucemi v České republice. I tímto způsobem vás chceme vyzvat - máte-li tyto předměty doma, či se s nimi někde setkáte, nebojte se je přinést zpět.

Poznámky: (1) Rodinná kronika rodu Malinů 1861 – 1936, str. 63. (2) Chardère, B.: Les images des Lumière, Paris: Gallimard, 1995. (3) Osobní zápisky Matěje Maliny, svazek 5, nestránkováno. (4) Messter, O.: Mein Weg mit dem Film, Berlin, 1936. Who‘s Who of Victorian Cinema: A Worldwide Survey (5) Žádost o udělení patentu z 2. února 1896 č.j. 2-96-1, ve sbírkách TM Praha. (6) Physiology or Medicine, Elsevier Publishing Company, Amsterdam, 1896. (7) Stavební povolení 25/1896, Obecní úřad Přibyslav. SOKA Náchod, fond OÚ Přibyslav. (8) Filmový plakát “Na Methuji”, The Mowie Poster Art Gallery London, art.29/189. (9) Larangè, D. S.: La Parole de Dieu en Bohême et en Moravie: la tradition de la prédication dans l‘Unité des Frères de Jan Hus. Paris: Harmattan, 2008. (10) Katastr licencí C. K. místodržitelství pro království České, A/225/195. Österreichisches Staatsarchiv Wien. (11) Adamec, F.: Otec včel z Přibyslavi. Časopis Včela česká, ročník 1935, č.6. (12) Dekret presidenta republiky č. 50 Sb., o opatřeních v oblasti filmu, který nabyl účinnosti dnem 28.srpna 1945 (znárodnění kinematografie). (13) Zákon 58/1951 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o znárodnění. (14) Gilbert, F., Large, D. C.: Konec evropské éry - Dějiny Evropy 1890-1990, 1. vyd., Praha: Mladá Fronta, 2003. (15) Statistický lexikon českých kin, Praha, 2011. (16) Prof. Adler R., Rozborový seminář - Vysokovský kohout, Náchod 2007.

Petr Rýgr, Přibyslav

43


25.1.2012 9:42:11

NAPSALI NÁM... MLÁDÍ NEJEN ZA KAMEROU S Janem Václavem a jeho filmovým studiem GAWAfilm jsem se poprvé setkala na krajské soutěži Český videosalon v Tachově v roce 2008. Tehdy soutěžil s poměrně dlouhým filmem (25 min.) VESNIČAN (vesnická komedie o životě na venkově). Šlo o hraný film, který byl v soutěži jediný a získal 3. místo. A byl vlastně prvním mladým autorem do 18 let (ročník 1994), který se v krajské soutěži objevil od roku 2002, kdy jsme tyto postupové soutěže začali pořádat. Hned následující rok poslal do soutěže 2 filmy. Jeden hraný - POUTO a jeden experiment MORBIT – opravdu po každém jídle. Tentokrát filmy oceněny nebyly, i když za hraný snímek POUTO (poeticky laděná tragikomedie s prvky jemné politické provokace), posbíral ocenění v jiných soutěžích a patří k jeho neúspěšnějším filmům. Neúspěch na krajské soutěži Honzu neodradil od další tvorby. Pravidelná účast na soutěžích v Tachově by pokračovala, kdyby nebyla kategorie pro mládež přesunuta do samostatné soutěže Zlaté slunce, z které se také postupovalo do celostátní soutěže, a účast na obou soutěžích nebyla možná. Honza se rozhodl, že bude srovnávat vytvořená filmová dílka se svými vrstevníky, a tak na krajské soutěži byly jeho filmy promítány od roku 2010 mimosoutěžně. Nebudu se rozepisovat o jeho filmech, kterých má na svém kontě do současné doby asi 8, a některé velice úspěšné – již zmíněné POUTO nebo DĚTI Z ODDÍLU A (kritika současné i dřívější společnosti), ale o jeho další činnosti. Nezůstal jenom u natáčení, ale začal s filmem pracovat víc. Když jsem od něho dostala pozvánku na filmové odpoledne KAFE 2 (Krátkometrážní Amatérská Filmová Exhibice), konané ve stříbrském gymnáziu na konci března minulého roku, byla jsem Filmová noc v lázních

zvědavá, co s tím tak mladí pořadatelé dokáží udělat. A byla jsem mile překvapená. V aule, kde se celá akce odehrávala, bylo poměrně dost spolužáků. Nejen jako diváků, ale i spolupracovníků a podávalo se i kafe. Jako hosty si pozvali Moving pictures studio z Hradce Králové s filmem Andělé na kolejích (hraný film o tom, co všechno se změní s příchodem války). Tento hodinový film jsem viděla poprvé, po jeho skončení probíhala beseda s tvůrci. Protože se kulturou už nějaký ten pátek živím, dokáži ocenit, co námahy dalo Honzovi s kolektivem připravit takovou akci. A že si vůbec na to troufli. Asi bez podpory školy a některých učitelů by to přece jen nešlo, protože akce se konala v půl druhé a to ještě vyučování na gymnáziu určitě nekončí. Další pozvánka od Gawafilmu přišla na konec srpna na dvoudenní FILMOVOU NOC V LÁZNÍCH a workshop „Lázeňský Pardál“. Jak pořadatelé uvádějí, je to festival založený na nezávislé produkci různých umělců. V rámci festivalu proběhnou projekce, semináře, divadelní vystoupení nezávislých souborů, vernisáže a tematické projekce. Program byl dost nabitý. Vzhledem k dovolené, na kterou jsem odjížděla, jsem se této akce mohla zúčastnila pouze jeden den, v pátek. Workshop se nekonal, protože skupina zájemců na poslední chvíli odřekla účast. Večer začal hudebním vystoupením, pak následovalo promítání filmu, shodou okolností to opět byl Andělé na kolejích (a vůbec mi to nevadilo) a beseda s hosty - tvůrci. Po této besedě následovalo další promítání, které končilo až po půlnoci, moje účast na Filmové noci skončila o něco dříve. I z této krátké doby mi bylo jasné, že je v tom spousta práce a času, která se, vzhledem k návštěvnosti, minula účinkem. A malá divácká účast byla také to, co nejen mě, ale i pořadatele mrzelo, protože ani ten následující den prý nebyl o moc lepší než v pátek. Chybičky, které se do organizace vloudily, znají nejlépe sami pořadatelé, ale recept, jak dostat lidi z křesel u televize a ty mladé od počítačů do kulturního domu, asi nikdo nedá. I přes neúspěch se kluci a holky z Gawafilmu nevzdávají a v činnosti budou pokračovat. V současné době Jan Václav a Lukáš Sajvera spolu s GAWAfilmem připravují nové projekty jak filmové, tak kulturní. Kluci začali spolupracovat s divadelní společností DIVOCH ve Stříbře a s Bezdružickou lokálkou, pro kterou dělají dokumentaci a dobrovolnické práce. Více informací o činnosti GAWAfilmu a jeho aktivitách naleznete na www.gawafilm.tym.cz

Alena Mautnerová, Městské kulturní středisko Tachov

44


25.1.2012 9:42:11

JAK JSME TOČILI „KLAPKU“ Na Videosalonu v červnu loňského roku jsme byli osloveni s nabídkou účasti v pořadu „Klapka“, který o amatérských filmařích vytváří TV Noe. Původní účinkování se nakonec proměnilo na vytvoření celého pořadu o NAŠA TV, což nám docela vyhovovalo. Zadání bylo jednoduché – připravit hodinový pořad a nechat jenom pár minut pro úvodní a závěrečné titulky. Jednalo se totiž o prázdninový díl, který by z důvodu dovolených neměl kdo udělat, takže jsme si mohli užít výsady vytvořit si hodinovou prezentaci sami. Začátek nebyl úplně jednoduchý. Spočítali jsme si stopáž filmových ukázek a tím nám vyšel čas, který musíme vymyslet a natočit – a na tom jsme chvíli „ztvrdli“. Hledali jsme jednotící téma. Inspiraci v jiných „Klapkách“ jsme získat nemohli, protože nikdo z nás TV Noe „nechytá“ a k našemu překvapení jsme zjistili, že se pořady na internetu nedají „pustit“. Těsně před prázdninami přišla myšlenka inspirovaná panem Tuščákem. Říkal nám, že jednu z „Klapek“ točili nad městem tak, aby tam byly i pěkné exteriéry a představení místa účinkujícího filmaře. Jak bychom my mohli představit Polici nad Metují, abycho nemuseli na několikrát převážet žáky i techniku? Řešení se našlo přímo na náměstí: „Vylezeme na radniční věž!“ A už jsme měli i to pracně hledané jednotící téma. Než se nám podařilo se „vyškrábat“ na vršek, tak jsme se pořádně zapotili, stálo nás to dost námahy a místy to bylo i lehce nebezpečné. Vlastně to bylo úplně stejné, jako celá filmařina. Když chce člověk něco pořádného natočit, tak mu to také samo „z hrušky nespadne“. Zabere to dost času i námahy a pro dobrý záběr musí člověk občas snést i nějaké riziko. Takže náš výstup na věž byl docela trefným podobenstvím. A když už jsme byli nahoře, tak jsme si užili „pokoukáníčko“, jaké asi mnoho poličáků nevidělo. Zase to bylo podobné, jako s filmem. Když točíme zajímavé téma, tak se setkáme s lidmi, které bychom jinak nikdy nepotkali a podíváme se do míst, která bychom znali jen z televize. Po vrcholech ale přicházejí i údolí, kdy se musí natočený materiál „vypiplat“ ve střižně. Pokud to člověka baví, tak se i tato zdánlivě nudná činnost promění v dobrodružství. Při něm se sice netají dech, jako při pohledu z radniční věže, ale jsme účastníky toho, jak pod našima rukama ze zdánlivě chaotického materiálu povstává Film. Tím, že jsme školní studio, tak máme možnost do dobrodružného světa filmu přitahovat další mladé lidi. Proto zakončíme výrokem jedné nové členky našeho

... z výstupu na věž štábu: „Určitě to pro mě byla skvělá možnost, zkusit si něco nového a trochu víc se na tom podílet. Těžko můžu říct, jak moc se mi to líbilo, protože to byl vlastně první „větší“ projekt, na kterém jsem se podílela, tudíž nemůžu srovnávat. Každopádně nelituju času, který jsem pro to musela obětovat. Jsem velmi ráda, že jsem na tom taky mohla něco udělat, i když toho nebylo mnoho. Tak jenom doufám, že mě to bude bavit i nadále, tak jako do teď a zapojím se víc“. Vladimír Beran, Základní umělecká škola v Polici nad Metují

EXEMPLÁŘ Základní škola a Mateřská škola Deštné v Orlických horách se v loňském školním roce pustila do natáčení animovaného filmu. Podnětem k události byla návštěva Cyrila Podolského ve škole, kdy žákům představil nově vznikající animovaný seriál podle své knížky Kouzelný herbář. Žáci byli nadšeni. I ti, kteří se ze začátku tvářili zcela skepticky, byli nakonec plni zájmu. Toho jsme se tedy rozhodli využít. Proto jsme se obrátili na pana režiséra s nabídkou, zdali by s naší školou nechtěl spolupracovat na nějakém projektu. Souhlasil. A to byl začátek celého dobrodružství. Do první fáze projektu se zapojili všichni žáci školy. Každý z nich měl za úkol vymyslet si vlastní postavu, vytvořit její nákres a vymyslet její charakteristiku. Tomu se věnovali v hodinách slohu a výtvarné výchovy. Bylo až neuvěřitelné, jak různorodé postavy se zrodily. Pokud pomineme největší skupinu, kterou tvořili sportovci, velký podíl zaznamenala zvířata. Největší porce fantazie se však projevila, když děti vymýšlely postavy bez reálného základu. Poté byli žáci rozděleni do devíti skupin. Aby byly dostatečně pestré, v každé z nich se objevilo ale-

45


25.1.2012 9:42:12

NAPSALI NÁM...

spoň jedno dítě z každého ročníku. Tito žáci si pak vzájemně představili své návrhy. Snažili se o co nejlepší prezentaci, neboť jen jedna loutka měla možnost vystupovat ve filmu. Žáci prvního stupně se překvapivě ukázali být velmi dobrými obhájci. Pět z devíti vítězných návrhů vzešlo právě od nich. Tak vznikla velmi různorodá skupina postav, mezi nimiž byla hlasováním vybrána postava hlavní. A čekal nás snad ještě těžší úkol. Spojit všechny postavy jedním příběhem. Od tohoto okamžiku už to nebyla pouze akce spojená s vyučováním, ale ukrajovala i z volného času dětí. Příběhů, které se sešly, bylo okolo deseti. Vítězný text však musel být ještě zkrácen a doplněn o dobrou zápletku. Nakonec byly vymýšleny dialogy. Následovala stavba kulis. Potřebovali jsme cukrárnu, chatrč čarodějnice a les s řekou. Děti se úkolu zhostily s důsledností a smyslem pro detail. Výsledkem byla kvalitní a nádherná práce. Přípravná fáze tímto skončila. Po ní začaly děti pracovat s panem Podolským. Nejprve každou ze skupin čekala výroba loutky. Žákům bylo vysvětleno, jaká musí být její kostra, jak postupovat při její výrobě, na co si dávat pozor a čemu se vyhnout, jaké části jsou nejvíce namáhané, a musí být tedy velmi kvalitní. Práce začala. Ušity byly oblečky, boty, vrtala

se tělíčka, vyráběly se korále, lepily se vlasy, malovaly obličeje. A tak se zrodily první loutky. Děti byly nadšeny. Než mohlo začít natáčení, předcházela mu samozřejmě průprava. Žákům bylo vysvětleno, co všechno natáčení obnáší, na co všechno se musejí soustředit, co všechno si musejí pohlídat. Zpočátku pro ně bylo obtížné seznámit se postupem a principem animace, ale na pokrok se nemuselo dlouho čekat. Během vzniku ukázky si vše vyzkoušeli a při tvorbě filmu už pracovali téměř samostatně. Postupně se vykrystalizovala osmičlenná skupina žáků druhého stupně. Ti utvořili pevné jádro a zároveň amatérskou filmovou skupinu s názvem: „Kdo? My!“ Žáci zjistili, že vznik loutkového filmu není pro netrpělivé. Přestože natáčení vlastního filmu trvalo čtyři dny, film je dlouhý dvě a půl minuty. Zdá se vám to málo? Nám už ne. Tu se během záběru pohnou nedopatřením kulisy, tu udělá loutka pohyb, který není nejvhodnější. Může se objevit spousta zádrhelů. Hotový film se musel sestříhat, ozvučit a nadabovat. Žáci namluvili své vlastní loutky. Přestože byla jejich práce v tomto ohledu velmi amatérská, práce v profesionálním nahrávacím studiu jim dala opět obrovskou životní zkušenost a pocit vítězství se dostavil, když poprvé svůj film uviděli. V důsledku této euforie jsme se rozhodli takto vzniklý školní snímek přihlásit do soutěže amatérských filmů Rychnovská osmička. Nepočítali jsme s nějakým umístěním, byli jsme spíše zvědaví, jak bude snímek vypadat na velkém plátně kina. Pozvali jsme spoustu příbuzných, a když film dospěl ke konci, ozval se sálem velký potlesk. V tu chvíli jsem byla velmi hrdá na to, že dětem naše škola umožnila zažít takový pocit vítězství a hrdosti. Umístění na třetím místě v této prestižní soutěži přineslo opravdu velké překvapení. Ve škole jsou k vidění nejen fotky z natáčení, ale také „režná krajka“, která je symbolem onoho úspěchu. V současné době už pracujeme na novém snímku. Zatím ve škole probíhá soutěž o to, kdo vymyslí nejpozoruhodnější příběh. Poté začne natáčecí maraton znovu. A přestože žáci vědí, že je to práce navíc, že jí budou muset věnovat svůj volný čas, je spousta zájemců, kteří se těší na to, až vše znovu vypukne. A kdo ví, možná se někdo z nich jednou stane animátorem, spisovatelem nebo kameramanem. Těšíme se na novou práci, která je před námi. Je nádherné vidět, že děti pracují s nadšením a elánem na něčem, co jim může přinést spoustu nevšedních zkušeností. Hana Pavlíčková, ředitelka školy

46


25.1.2012 9:42:12

ZKUŠENOSTI K NEZAPLACENÍ Krátká reportáž z natáčení filmu Kamarádi Doba, kdy jsme chrlili jeden film za druhým, je pryč. Nové technologie a touha po dokonalosti zbrzdila původní nadšení. Kromě trvalého přepisování scénáře Sametového letu č. 89 spojeného se zázračným zjevením skutečného dramaturga jsem se oddával diskuzím na fórech „ kanonisté versus nikonisté“. Jedno bylo jisté. Před započetím prací (únor 2012) musíme udělat test. Konečně po roce přemítání držím v ruce Canon 60D místo kamery Sony a koukám na svět přes široké sklo 12 mm, f 2,8. (A tak ani ve tmě na Národní nemusíme svítit.) Ostření kontroluji na výklopném displeji magneticky upevněným kukrem, odborně přezdívaným wiew finder, a kanón sám se pohupuje na stadicamu ukotveném v neprůstřelné vestě, která se dá lišácky ukrýt pod kabát. Když jsem konečně posháněl všechny ty serepetičky včetně softwaru, jenž se dokáže poprat s formátem MOV, vyrážíme kousek za Prahu zkoušet nový cajk v praxi. Kromě krámů, kterými jsem se ověsil já, přibyl do štábu Blues filmu opravdový zvukař s tágem a Zeppelínem. Věru luxus, neboť zvuk ze samotného kanónu je nad očekávání dobrý. Vymysleli jsme k tomu účelu krátký poučný příběh na téma první pomoci. (Inspirací byla jedna nehoda, naštěstí s dobrým koncem, jíž jsem byl účasten.) Začínáme sekvencemi v jedoucím vozidle. Řidič – herec mluví své repliky, já a kanón sedíme na sedadle spolujezdce a zvukař vzadu. Vše jde hladce, dokud dopředu neusedá Rosťa (mimo jiné hrál ve filmu s Jamesem Bondem) a Tonda (hrál v Obsluhoval jsem anglického krále a Libuše). Problém je v tom, že Rosťa patří mezi herce s profesionální zkušeností, avšak nepatří mezi profesionální řidiče. Nový sametový povrch silnice klikatící se v bučinách jeví

se často příliš úzký a z úlohy současně řídit a mluvit stává se dilema. Však přežili jsme. Natočení jedoucího a mluvícího cyklisty ze zadních dveří pak bylo už jen zaslouženou lahůdkou. Jelikož mě celé to výše popsané nádobíčko osvobodilo od všech peněz, neměl jsem s sebou k této první točbě dostatečný počet náhradních dílů. Nicméně jsem zodpovědný a zkušený, tudíž spoléhal jsem na producenta Procházku, který přinesl také svého kanóna, pro změnu 7D. Ovšem není kanón jako kanón… První došlo místo na kartě (16G). Natočili jsme dle mého slabou půlhodinu a bylo full. Pak věřte prodavačům v krámě! Prý dvě hodiny se tam vejdou, říkali mi několikrát, i když jsem oponoval, že to věru není ani snad možné. Starou belu. Samozřejmě moje blbost, kdybych četl návody, dozvěděl bych se, že v plné palbě naláduji pouze 44 minut. Další poučení následovalo. Kartu z kanónu 60 D nelze zaměnit za kartu ze 7 D. Ufff!! Ještě že jsem vzal počítač! Po slibně rozjetém začátku sedíme hodinu ( slangově: jak trubky) v autech a čekáme, až se data přesypou. Když se pak zase obléknu do té příšerné opičárny (neprůstřelná vesta), přižene se auťák s dvěma regulovčíky. Snažíme se tu chátru ve žlutých vestách zahnat, ale jejich argumentace, že za chvíli zde projede Hubertova jízda v počtu třiceti koní, má neoddiskutovatelnou sílu. Světla nemilosrdně ubývá a herky s Huberty se vlečou, jak na porážku do salámu. Zavane zima. Mrtvola cyklisty má tak povoleno stát, neboť ani karimatka ukrytá pod listím není zárukou proti nachlazení. Jak zjišťuji později, tato moje benevolence přinese následky, které odhaluji až ve střižně. Mrtvola se zjevuje v záběrech, kde nemá co dělat! Kdyby alespoň ležela, ale ona stojí a svačí! Inu 12 mm je 12 mm. Příště budou všichni stát dvacet metrů za kamerou! Nakonec dochází baterka. Bohužel ani ta není kompatibilní s baterkou D7. Odjíždím tudíž do restaurace v Jevanech. Dobíjím baterku a sebe rovněž, polévkou s j.k. (5 ks). To ovšem není vše. Místní personál projevuje určitou netrpělivost. Máme prý zamluvený stůl od druhé hodiny na natočení závěrečné scény, ale již jsou čtyři. Omluva. Ušlý zisk nahradíme zvýšenou konzumací. Po dvaceti minutách se vracím zpět. Cestou míjím zmrzlou mrtvolu cyklisty opouštějící bojiště. Chápu, ale stejně jsem naštvaný. Snad ony chybějící frejmy nějak vymyslím ve fotoshopu. Pokračujeme s o poznání menším nadšením. Zima, čekání a hlad konají své. Nakonec se na kanónu odlepuje magnetický rámeček z displeje, takže ostřím, jak se dá, takže nijak. Konečná scéna v hospodě vychází trochu mázlá.

47


25.1.2012 9:42:12

NAPSALI NÁM... Renoir by měl radost. (To svedu na umělecký záměr.) Zvýšenou konzumací pěti čajů a tří polívek děkujeme personálu. „Doufám, že už vás tady neuvidíme, vy filmaři,“ loučí se s námi vedoucí v zárubních a na dveře lepí štítek s přeškrtnutým fotoaparátem. V úterý jsou dušičky. Cestou zpátky zastavuji na hřbitově v Újezdě. Pokládám věnce, svíčky a rekvizity, které z natáčení zbyly, na hrob dědy a babičky. „Jestli mě vidí, určitě mají radost,“ pomyslím si. Večer edituji pořízený materiál. Rozdíl obrázků z kamery a foťáku zdá se nebetyčný. Když budu trpělivý, dokážu se za pár let naučit pravé divy… Petr Vaněk, Praha

20 10 - a co? Připadla mně velmi nevděčná role přiblížit čtenářům nový film brněnské společnosti FOXYMON „20 10“. Nevděčná v tom, že pánové jsou tradičně velmi skoupí na jakékoliv informace, a navíc se jim film zřejmě moc nepovedl, protože mi přes několikeré urgence odmítli poskytnout DVD. Z různých zdrojů se mi podařilo zjistit, že na vzniku filmu se podílelo tradiční obsazení, ke kterému se nově přidali jako herci Dáša Nezvalová, Michal Tůma a Jiří Pejchal, který také složil hudbu. Protože již trošku dědkovatím a ze zdravotních důvodů nejezdím na soutěže, neměl jsem možnost jejich dílo vidět. Naštěstí mi nakonec pomohla náhoda, která mi pod ruku přihrála scénář zapomenutý jejich spolehlivým režisérem v hospodě. Přestože jsem film neviděl, přináším v následujících řádcích jeho fundovaný seniorský popis a rozbor podle již zmíněného, mírně zapatlaného scénáře: V poloprázdné místnosti stojí dívka u umyvadla a plive do něho krev. Jde pozpátku do postele a zhasne lampičku. Po úvodním titulku vidíme tutéž místnost, v jejímž středu stojí velká kartónová krabice. Vyhrabe se z ní dívka a zatímco se oprašuje, krabice se zmenší a vyjede dveřmi z místnosti (to bych chtěl vidět - pozn. A.S.C.). Dívka ji chce zachytit, ale dřív než to stihne, dveře se prudce zavřou a dívka zůstane uvězněná v místnosti. Všimne si obálky ležící na zemi a když si přečte dopis, běží ke dveřím. Po jejich otevření zjistí, že jsou zakryté kartónem stejně jako okna. Lehá si na zem, a když si přikryje rukama oči, objeví se v zahradě (nechápu – pozn. A.S.C.). Zde si ze stojánku přivázanému ke stromu vezme zkumavku a jde k protějšímu stromu, kleká k němu a líže kůru. Do zkumavky plive krev. Vrátí se k prvnímu stromu a šplhá po něm vzhůru, až se opět objeví

v místnosti (nechápu – pozn. A.S.C.). Zde dá zkumavku s krví do stojánku a vidíme ji u umyvadla ve stejné scéně jako na začátku filmu. Dívka si pozpátku čistí před zrcadlem zuby. Nohy má zasypané hlínou. Z hlíny se dívka vyhrabe uprostřed lomu (nechápu – pozn. A.S.C.). Dojde ke dvěma postavám sedícím u stolu. Opráší z nich hlínu a sedne si opodál na židli. Když se postavy probudí, vedou mezi sebou podivný dialog, který si dívka zapisuje do deníčku. Po skončení dialogu dívka vytrhne popsaný list, se kterým odchází. V místnosti si vysype z bot hlínu a na skobu vedle stojánku připíchne list se zapsaným dialogem. Pozpátku si nalévá z hrnku čaj do zahradní konvičky a v ní objeví zmáčený dopis. Při jeho četbě se objeví po pás ve vodě (nechápu – pozn. A.S.C.). Rozhlíží se kolem sebe a objeví postavu s hlavou omotanou obinadly a sedící na židli ve vodě. Dojde k postavě, které z úst vyjede ryba. Dívka ji vezme a hodí do akvária stojícího na vodě. Následně začne odmotávat obinadla z hlavy a objeví bílou masku a sejme ji. Pod ní má postava hlavu omotanou dalšími obinadly. Dívka odchází, a když postavě vyjede z pusy další ryba, dívka vypadne ze skříně v místnosti (nechápu – pozn. A.S.C.). Vyplivne na podlahu vodu a jde pověsit masku na stěnu ke stojánku a listu papíru. Podívá se do dopisu, odhodí ho na zem a jde ke dveřím, jenže zjišťuje, že jsou stále zakryté kartonem. Zklamaně se vrátí k dopisu a pozorně si ho čte. Pak pozpátku couvá ke dveřím, a když v nich rukou nenahmatá karton, pokračuje v couvání a vyjde před dveře, kde se otočí a utíká pryč. Mimo záběr zazní výkřik a balení krabice. Film končí záběrem velkého skladu, kde manipulační dělník veze na rudlu velkou kartonovou krabici, kterou zasune mezi ostatní krabice a odchází pryč. Tolik tedy k obsahu filmu, názor ať si laskavý čtenář udělá sám. Za sebe mohu říct, že jsem nakonec rád, že mi tvůrci DVD nedodali! A. S. Cukrovský, Brno

48


25.1.2012 9:42:12

LETOŠNÍ BILANCOVÁNÍ Do konce roku 2011 chybí jenom pár dnů, a tak začínáme všichni tak trochu bilancovat. Samozřejmě jako první přicházejí na mysl rodinné události a zdraví našich nejbližších, ale odkudsi zezadu se vynořují i události, které nás naplňují pocitem sebeuspokojení a radosti nad dobře odvedenou prací. Prací, za kterou nám, amatérským filmařům, nikdo nezaplatí penězi, ale třeba tím, že nám pochválil náš nový film. Musím sebekriticky poznamenat, že letos jsem žádný film v tom pravém slova smyslu nenatočil. Svoji pozornost jsem upřel především k dokumentování současnosti na Chlumecku a sběru starých 8mm amatérských filmů natočených na Chlumecku v druhé polovině minulého století. Kromě natočení (vždy minimálně na dvě kamery) tří divadelních představení chlumeckých divadelních ochotníků a pořádání již III. ročníku setkání s amatérským filmem jsem dokončil projekt „Hovory na chlumeckém zámku“. Příští rok oslaví Chlumec n/C. 777 let města, což si jistě zaslouží nějaký filmový dokument. Ze tří sedmiček jsem si tedy vybral jenom jednu a do zámeckých komnat chlumeckého zámku „Karlova koruna“ pozval sedm osobností, které významným způsobem přispívají k dobrému jménu Chlumce n/C. a celého Chlumecka. S velkým pochopením jsem se setkal nejen u přestavitelů města, ale především u pana dr. Pia Kinského dal Borgo, majitele chlumeckého zámku, s tím, že je mi zámek po celou sezónu zdarma k dispozici a mohu si i přesunout nábytek podle vlastní potřeby. Místo k natáčení tedy bylo a to nejnáročnější mne teprve čekalo. Najít moderátora, napsat scénáře rozhovorů a konzultovat je s hosty, najít pomocné ruce k natáčení a podobně. Bylo to dost náročné, ale dílo je dokončeno a z ohlasů mám dobrý pocit. Přiznávám, že se mi o tom nechtělo moc psát, ale paní Mgr. Šlajsová mne přesvědčila, že smysl toho, co dělám v oblasti amatérského filmu pro Chlumec a Chlumecko, je velice důležitý nejen pro současnost, ale především pro budoucnost. Následující generace tak budou mít možnost nahlédnout do historie a poznat město a osobnosti, které žily ve městě v časech minulých. Z mého pohledu je to však taková malá výzva všem filmovým amatérům, aby se pokusili ve svém městě nebo vesnici zdokumentovat současnost pro budoucí generace. Holou pravdou je, že pokud to neuděláme my amatérští filmaři, tak to nebude. Koho z profesionálů zajímá třeba to moje Chlumecko? Nikoho, protože za to nedostanou zaplaceno. Možná mám štěstí, ale radnice v Chlumci je mi nakloněna a občas přispěje i nějakou korunou, ale počátky takové rozhodně nebyly. Musel jsem je přesvědčit tím, co dělám a jak to dělám. Prosím, zkuste to a ocenění se vám jistě dostane. Lubomír Havrda, Pardubice

PŘÁNÍ DO NOVÉHO ROKU Dovolte mi, abych vám všem, filmařům, porotcům, kamarádům, přátelům, ale i nepřátelům, popřál do nového roku nejen mnoho filmařských, ale i osobních úspěchů a mnoho zdraví. Tak jako každý člověk, tak i my filmaři kráčíme do (každého) nového roku s určitým přáním, a též cílem, který bychom chtěli dosáhnout, neboť nám to ten minulý rok tak nějak nevyšlo. V úvodu mého novoročního přání jsem úmyslně oslovil „přátele i nepřátele“, i když to nebylo ve zlém úmyslu. Náš společný koníček, neprofesionální film, nás nejen spojuje, ale budí v nás někdy i pocity nepřátelství. K tomuto názoru mne dovedl článeček ve FILMDATU, který pojednává o nepřátelských vztazích mezi filmovými autory (některými) a porotci. Právě teď, kdy jsem skončil svou aktivní činnost jako filmař a na základě mých skoro 30letých zkušeností jako filmař, ale někdy i jako porotce, dívám se na celou tuto situaci poněkud střízlivěji než ten, který se cítí tímto „nepřátelstvím“ přímo postižen. Co si budeme namlouvat, ono to tak už v životě je a nemyslím si, že se to dá změnit. Ještě jsem nikdy nezažil například ve sportu, že poražený vychvaloval rozhodčího, který mu nedal tu známku a nebo ty body, které si ten sportovec buď zasloužil a nebo podle svého pocitu i přál. Tam, kde se nedají výsledky měřit na vteřiny a nebo metry, hraje v mnoha případech i subjektivita rozhodčího a nebo porotce nemalou roli. Pochopitelně, že rozhodování je často ovlivněno lety získanou sympatií nebo přátelstvím, stejně jako antipatií nebo i nepřátelstvím. Já si dovoluji říci, že někdy tyto subjektivní pocity porotce hrají tu rozhodující roli. Pokud by mi to chtěl někdo vyvrátit, musí mi ale nejdříve zdůvodnit, proč například určitý filmeček jednoho autora na rozličných festivalech a u rozličných porotců získává někdy i podstatně rozličné hodnocení. Já osobně jsem zažil toto často protichůdné hodnocení u rozličných porot. Je značný rozdíl v posuzování například u poroty složené z amatérských filmařů, což je praxe u nás v Německu, další rozdílné posuzování například od filmových metodiků a nakonec poroty složené z profesionálních filmařů. Ale i zde v těchto skupinách jsou někdy rozdíly, a to z toho důvodu, že se neprofesionální filmy často posuzují tak, jako králíci na výstavě drobných zvířat. Ten je hezký, ten je hezčí a tento je nejhezčí. Vím, že u posuzování filmů se řídí porotci určitými pravidly a kritérii, ale tak dlouho, jak se budou posuzovat filmy různých žánrů dohromady, nebude naděje na opravdu objektivní výsledek. Každý film je pro mne umělecké dílo. Každý film má silné i slabé stránky. U některého filmu je to fantastický námět, scénář, vedení kamery, střih, zvuk,

49


25.1.2012 9:42:12

NAPSALI NÁM... herecký výkon a nebo režijní práce. U profesionálů pracuje na každém filmu řada pracovních skupin složená z desítek lidí, kteří se to nejenom učili, ale kteří jsou na každou tu profesi specialisté. V neprofesionálním filmu to vše má zvládnout jedna osoba? Neznám žádného desetibojaře, který dosáhl u všech disciplín ty nejvyšší výkony. Pokud budou páni porotci stále posuzovat naše filmy jako celek, budou jak spokojení, tak i nespokojení filmoví autoři. I když jsem skončil svou aktivní filmařskou kariéru, přesto jsem se cítil tím článkem na Filmdatu tak nějak i sám napaden. Jsou neprofesionální filmaři nevzdělaní blbečkové? Udivilo mě tvrzení, že všichni porotci „mají“ vysokoškolské vzdělání, a tak nejsou žádní… Já, stejně jako desítky nebo stovky neprofesionálních filmařů, máme též vysokoškolské nebo univerzitní vzdělání, a přece proto, že točíme amatérské filmy, nejsme žádní podřadní lidé. Žádná škola nedělá člověka jak inteligentním, tak i v určitém oboru absolutně profesionálním. Neznám lepšího a brilantnějšího režiséra – bez jakéhokoliv vysokoškolského vzdělání – jako Pana režiséra Stevena Spielberga, ktery byl celý můj filmařský život mým vzorem. Znám řadu umělců, kteří jsou opravdoví umělci bez vysokoškolského vzdělání. Znám též absolventy vysoké školy, kteří se honosí tituly a stále pokulhávají za opravdovými a nadanými umělci. Jak už jsem napsal na začátku, film, i když neprofesionální, je kus umění, a to veliký kus, to mi můžete věřit. I porotcování není lehké a vyžaduje nejen nějaký ten titul nebo vysokou školu, ale i praktické a nejen teoretické znalosti, ale i objektivitu. Tak jako filmař vkládá do každého filmečku svůj subjektivní náhled na zfilmované téma, tak i porotce se nechá často ovlivnit svými subjektivními pocity. Vždyť jsme pouze lidé a nikdo z nás není bez chyby. Vážím si každého neprofesionálního filmaře, ať je to kamarád či nekamarád. Vždy je v nás kousek závisti na úspěch toho druhého a každý z nás, pokud jeho film není mezi těmi oceněnými, se cítí tak nějak poškozen. Ale oproti uražené ješitnosti některých pánů porotců se vrací filmaři zpět ke svému koníčku a pracují na nových filmech, aby dokázali nejen pánům porotcům, ale i sami sobě, že umí natočit opravdu fantastické filmy. Ten příští film bude vždy ten nejlepší. A tak přátelé a nepřátelé, zahrabme ty válečné sekery a nenávistné napadání, podejme si vzájemně ruce a zkusme to tento rok trochu jinak, opravdu kamarádsky.

NEJEN FILMAŘI BY MĚLI BÝT HODNOCENI Tak jsme v uplynulém roce opět absolvovali šňůru soutěží. V tom konstatování není obsažen pocit únavy nebo marnosti, naopak vědomí smysluplně stráveného času. Nezastírám, že na soutěže filmových amatérů jezdím jako jejich účastník rád. A jak se ze mne postupem času stává už trochu zkušenější harcovník (při vší úctě k těm, kteří na tyto soutěže jezdí mnohem déle), přemýšlím, v čem pro mne spočívá skutečný význam těchto klání. Kladu si otázku, proč na některé soutěže jezdím vyloženě rád, celý rok se na ně těším, zatímco na jiné jezdím tak trochu z vlastního donucení (abych nevynechal) nebo dokonce vůbec ne. A zjišťuji, že se ten žebříček mých „soutěžních hodnot“ časem trochu mění. Myslím, že podobně to mají i jiní filmaři, ale nechci psát za ně. Samozřejmě je pro mě velmi důležité, jak schopní, odpovědní a také vynalézaví jsou organizátoři, kteří za tou či onou soutěží stojí. Jak je o nás účastníky postaráno, jakou technickou úroveň má projekce filmů, jaký další program je připraven atd. Dobře si uvědomuji, že zajistit takovou soutěž po stránce organizační i finanční vůbec není jednoduché a že se vnější podmínky spíš zhoršují (mám zejména na mysli dopady krize). O to víc si dobrých organizátorů soutěží vážím, velmi je obdivuji a jsem jim za sebe vděčen. Avšak dobrou soutěž nedělá jenom to, co jsem jmenoval výše. Stále více si uvědomuji, že pro kvalitu soutěže má zásadní význam kvalitní porota. O tom se příliš nepíše, ba ani příliš nemluví, předmětem analýz a kritik jsou přeci autoři filmů resp. jejich filmy.

Mnoho úspěchů vám všem přeje Oskar Siebert z Regensburgu

50


25.1.2012 9:42:13

A my filmaři většinou zachováváme jakési korektní mlčení. Jednak je potřebné respektovat autoritu a nedotknutelnost „soudu“. I tyto soutěže stojí na právu poroty na ortel, a jestliže by její verdikty měly být každou chvíli zpochybňovány, odmítány, soutěž by ztratila smysl. A za druhé v tom hraje roli i sebekontrola amatérských filmařů : většinou pokorně přijímají i rozhodnutí, se kterým vnitřně nesouhlasí. Nechtějí být malicherní, protože si uvědomují, jak ubohé je svádět případné vlastní filmařské selhání na porotu. Ale na druhou stranu je mezi filmaři veřejným tajemstvím, že někteří porotci, některé poroty rozhodují nekompetentně, podivně, hloupě. Vím, že je trochu žinantní, když o tom píše účastník soutěží. Ale je-li člověk soudný, časem se zbavuje nafouklého sebevědomí a je schopen přijímat i kritické soudy poroty. Má to však podmínku – tato porota musí mít autoritu. Filmař musí být přesvědčen, že lidé v porotě jsou skutečnými odborníky, že rozumějí filmu jako takovému, ale i filmu amatérskému s jeho specifiky. Že v porotě nepolitikaří, neupřednostňují neprávem „své koně“. Že si umějí udělat na film svůj vlastní názor a ten pak dokáží obhájit i před autory filmů. Že si při působení v porotě neřeší své vlastní problémy, nepředvádějí se, nebojí se přiznat i nejistotu či chybu. Že jim jde skutečně o to, aby pomohli autorům i amatérskému filmu jako celku. Cítí-li autor, že s ním komunikuje v roli porotce skutečná osobnost, tedy člověk kvalitní odborně i morálně, pak je většinou schopen přijmout i nelichotivý soud. Uvědomí si, že to má pro jeho další práci velký smysl a že mu to dává víc než neoprávněné ovace. V opačném případě, setká-li se s nekompetentností a podivnými porotními šachy, je velmi frustrován. To prostě bere chuť do filmařského soutěžení. Pravidelně se účastním jedné soutěže. Jezdíme tam rádi, o filmaře je dobře postaráno. Ale podivné je tam působení poroty. Soutěž je zaměřena ekologicky, ale často tam slaví úspěch filmy, které nemají s ekologií vůbec, ale vůbec nic společného (pokud nepřijmeme dialektiku, že „všechno souvisí se vším“). Porota se vůbec nenamáhá před autory předstoupit a svoje rozhodnutí obhájit. Je jakoby skryta v anonymitě, a tak my autoři ani nevíme, kdo a především proč takto rozhodl. Před lety tam uspěl můj film „Obchvat“. Když jsem se tu zprávu na soutěži dověděl, měl jsem pochopitelnou radost. Ta však trvala jen do chvíle, než moderátor přečetl zdůvodnění od poroty: „Cena je udělena za příspěvek k řešení dopravních situací“. Proboha! Ten film se sice jmenuje Obchvat a „dopravní situace“ v něm je, ale pouze jako prostředek k vyjádření něčeho jiného. Podle svého vyjádření tak porota film vůbec nepochopila, ačkoliv jinde to bylo porotcům i filmařům kolegům bez problému jasné.

Jindy se z důvěryhodného zdroje (od člověka, který byl „u toho“) dovídám, že můj další film „Kafíčko“ byl na jedné soutěži smeten ze stolu nikoliv proto, že má formální nebo obsahové nedostatky (a jistěže má), ale proto, že – podle soudu některých porotců – mi nedal moc práce, a tak si nezasluhuje nějaké ocenění. Vskutku zajímavé kritérium! Na jiné letošní soutěži, která je zaměřena na humor a která je jinak obětavě organizována, byl předseda poroty (údajně zasloužilý hoteliér) při závěrečném ceremoniálu moderátorem dotázán, proč byla první cena udělena právě tomuto filmu. Ten předseda to bez ironie a zcela vážně zdůvodnil: „Protože se v tom filmu mluví sprostě a my nechceme, aby se mluvilo sprostě, a proto jsme mu udělili první cenu“ (sic!). Střetávání nás filmařů s takovými porotci a porotami má pro nás filmaře mírně tragické následky. Ztrácíme chuť se o něco pokoušet, ztrácíme chuť se takových soutěží účastnit. Je to hrubé poškozování amatérského filmu. Nemohu se nezeptat, proč v porotách dřepí právě takoví lidé (a většinou dlouhá léta, možná ještě z dob totality). Nevím přesně, jak se takové poroty sestavují, kdo do nich členy deleguje, ale pokud to mají v moci pořadatelé, musím se stále ptát, proč je už dávno nevymetli, proč je pořád zvou, proč na ně mrhají organizátorskou péčí i finančními prostředky. Vždyť mizerná porota kazí i jejich práci. A především špatní porotci kazí amatérský film. Moc si vážím pořadatelů, kteří složku „porota“ neodbývají a kterým hodně záleží na tom, aby porota na jejich soutěži byla kvalitní. Účast na takové soutěži dostává smysl a dialog s takovou porotou obohacuje. K hodnocení takové poroty se pak dlouho, prakticky stále vracím a uvědomuji si, že mi pomáhá. Chtěl bych se tedy obrátit na ty, kteří složení porot pro soutěže filmových amatérů ovlivňují, aby právě tuto část soutěží nezanedbávali. Aby to nepovažovali za něco, co už léta a jakoby bez problému funguje. Za něco, co je samozřejmé. Prosím, přemýšlejte, popř. se poraďte, snad se i zeptejte samotných filmových amatérů. A pokud bude nutné kvůli získání dobrého porotce vyvinout větší úsilí, investovat o trochu víc peněz, prosím, učiňte tak. I v tom totiž spočívá budoucnost – dobrá nebo špatná – amatérského filmu.

Vladimír Císař, Kutná Hora

51


25.1.2012 9:42:13

VZDĚLÁVÁNÍ CO JE TO VLASTNĚ TA DRAMATURGIE? XI.

Nebezpečná slova V našem současném audiovizuálním a multimediálním světě existuje řada pojmů, s nimiž mnozí zacházejí příliš lehkovážně jen proto, že nedoceňují jejich pravý smysl a obsah, z čehož následně vzniká řada omylů a nedorozumění. K nejfrekventovanějším slovům této kategorie patří: videoart, parodie, videoklip a v neposlední řadě také experiment. Nejprve se zaměříme právě na tento pojem poslední. Ačkoli v celostátní soutěži neprofesionálního filmu existuje řadu let kategorie s tímto názvem, řada amatérských filmových nadšenců se domnívá, že experimentální film je takový, v němž se užívá dostupných výrazových prostředků kinematografického jazyka (obrazu, zvuku, střihové skladby) expresivně k jinému způsobu výrazu než ke klasickému kontinuálnímu „vyprávění“. Podstata experimentu je však jiná. Na jednu stranu složitější, na druhou prostší. Českým ekvivalentem cizího slova experiment je pokus. Každý pokus jistě nemusí skončit nesporným výsledkem. Avšak na začátku musí stát záměr takového výsledku dosáhnout, a to takovým způsobem užití výrazových prostředků, jichž k onomu účelu dosud užito nebylo. Na začátku každého experimentu stojí tedy jasný záměr, koncept. Příklad prvý: v roce 1930 natočil mladý francouzský filmař Jean Vigo se svým přítelem, kamerama-

nem Borisem Kaufmanem, mimochodem bratrem sovětského dokumentaristy Dzigy Vertova, kouzelný a užitím formálních postupů převratný dokument Na slovíčko, Nizzo (A propos de Nice). Oba mladí filmový nadšenci se chopili kamery s dětskou hravostí a dravostí a současně chtěli zprostředkovat divákům co nejintenzivněji vlastní pocity a prožitky, jež při natáčení pohledem do hledáčku kamery sami zakoušeli. Chtěli divákům doslova propůjčit vlastní oči a způsob pohledu na svět. A tak udělali dosud nevídanou věc. Sundali kameru ze stativu, vzali ji do ruky, neboť tehdejší stav techniky to již umožňoval, a s okem u hledáčku začali točit v chůzi. Jak jednoduché, řeknete si, ale tehdy to byl revoluční čin. Otevřeli tak dveře dalším a jejich objev se postupně stával majetkem celého oboru. Dnes samozřejmá záležitost, o níž mluvíme jako o subjektivním pohledu kamery, který má celou řadu způsobů užití. Příklad druhý: zatím co v předchozím případu šlo o objevení nových možností výrazu, pro další oblast cílevědomého experimentování si zajděme k výtvarníkům. Česká keramička Jindra Viková se v jedné fázi tvůrčího vývoje intenzivně zajímala o vlastnosti porcelánu a jeho glazování. Zaujala ji především jemná struktura a povrch vypáleného materiálu. Pojala záměr vypálit v keramické peci porcelánové desky, jakési placky ve tvaru lidské hlavy v životní velikosti a na ně chtěla specifickými barvami a glazurami namalovat obličeje. Jejich fixace pak vyžadovala další vypálení v peci. No, a v čem je problém? Malba na porcelán je přece docela běžná věc. Jenomže umělkyně chtěla docílit toho, aby ten keramický podklad byl co nejtenčí. Po nesčetných pokusech s technologií se to začalo dařit. Ale jen částečně. Z pece začaly vycházet desky porcelánu tloušťky silnější lepenky. Nad jejich křehkostí se tajil dech a odborníci kroutili nevěřícně hlavou. Potíž ovšem byla v tom, že většina vsádky do pece stejně nikdy nevydržela potřebný žár a popraskala. Keramička pracovala se známým materiálem na hranici jeho možností. Stejnou zkušenost učinily generace brusičů uměleckého skla, pokud brusným kotoučem zasáhly opracovávaný kus a jeho stěnu tak hluboko, že váza najednou z ničeho nic praskla třeba až nějakou dobu po dokončení. Říká se, že staří mistři stavěli v noci rozpracovaný kus na okno ložnice a čekali, kdy se ozve ono zlověstné puknutí. A to je další podstatný rys skutečného experimentu. Zkoušet na jakou mez je možno s parametry známého materiálu skutečně zajít. Co vydrží, kde je jeho užití ještě účelné a efektivní. Příklad třetí: tento pozoruhodný příběh mám od scénografa, profesora Josefa Svobody, geniálního kumštýře a velkého experimentátora, zakladatele

52


25.1.2012 9:42:13

Laterny magiky, autora scénických výprav na nejslavnějších světových scénách své doby. Když jsem natáčel jeho dokumentární portrét do televizního cyklu Evropané, podivoval jsem se nad vlastnostmi materiálu, který právě použil pro horizont nově vznikající inscenace Goethova Fausta v režii Otomara Krejči v pražském Národním divadle. Povídal mi, že před několika lety jel autem na jihu Francie, kde je mnoho vinic, a všiml si, že některé jsou celé „zabalené“ do jakéhosi tmavého materiálu. Zastavil, přišel blíž a zjistil, že materiál je porézní. Procházelo jím tedy sluneční světlo. Uřízl kus, zmáčkl ho v ruce a materiál se vrátil do původní podoby. Měl tedy onu vlastnost, jíž se říká „mechanická paměť“.V nejbližší vesnici pak zjistil nejen to, že se tento materiál běžně používá jako ochrana před nálety hejn špačků ničících úrodu hroznů, ale také to, kde je možno ho objednat. Nechal si poslat roli svého objevu a začal ve scénografické laboratoři zkoumat hlouběji jeho vlastnosti a možnosti, až dospěl k podivuhodnému výsledku. Když se materiál nařezal na dlouhé pruhy, které se zavěsily těsně vedle sebe na scéně na půdorysu horizontu, bylo dosaženo stejného efektu, jako když tam visel horizont textilní. Ovšem za těmito pruhy mohli stát herci, a protože materiál byl porézní, viděli pohodlně ven. Herce ovšem z hlediště vidět nebylo, pokud se na horizont vhodně posvítilo zepředu. Ten zásadní efekt však spočíval v tom, že mohli zpoza této zástěny nastupovat na scénu z kteréhokoli místa a pruhy materiálu se díky mechanické paměti vracely plynule zpět do původní polohy, kdykoli herec prošel. Vypadalo to jako zázrak. A lidi mudrovali, jak to ten člověk udělal. Jsme u dalšího podstatného

rysu skutečného experimentu. V tomto případě užil umělec jiný, netradiční materiál, v oboru dosud neužívaný, a dosáhl jím nového výrazu a účinku. Ono objevování nových možností výrazu, otevírání dveří dalším možnostem, koncepční vytěžování známého materiálu na hranici jeho možností a efektivní užití materiálů v oboru dosud neužívaných patří k hlavním rysům experimentu a vlastnostem experimentátora. A právě v jeho osobě se všechny tyto rysy propojují. Experimentátor je hledač a objevitel. Člověk posedlý oborem, v němž se angažuje, obdařený talentem, specifickou senzibilitou a empatií, jehož neuspokojují ověřené a vyšlapané cesty. Z tohoto posledního úhlu pohledu je možno rozeznat dva typy experimentátorů. Lidi v oboru vzdělané, připravené a odborně školené. Ti díky předchozí průpravě suverénně ovládají výrazový aparát příslušného oboru a právě díky profesní průpravě, osobním zkušenostem a individuálním vlastnostem se pouštějí dále za horizont dosud známého. Druhým typem pak jsou lidé sice neškolení, ale jejich přirozený cit jim umožňuje tentýž objevitelský pohled a výsledky. Zajímavé je, že právě tito umělci, jimž uměnověda přiřazuje adjektivum naivní nebo inzitní, se zpravidla ve vlastní tvorbě vracejí k prazákladům oboru a základním předpokladům jeho existence a znovu ho po svém objevují. V našem prostředí takovým byl například fotograf Miroslav Tichý z Kyjova, fascinovaný efektem vzniku fotografického obrazu a jeho fixací. Na své fotografie si sestavoval vlastní jednoduché černé komory z různých krabiček, brýlových čoček a zvětšovacích skel. Měl ovšem vlastní velké a věčné téma. Fotografoval především ženy. Na kyjovské plovárně a v ulicích. Tento nedávno zemřelý umělec se dočkal nejen poučených odborných analýz tvorby, mnoha výstav, reprezentativní monografie, ale i světové proslulosti. Filmař Vladimír Rula byl zase fascinován efektem vzniku pohyblivého kinematografického obrazu a onu posedlost mimořádným přirozeným citem vyjadřoval pohledem kamery z okna jedoucího vlaku. Tedy také závažné osobní téma. Je příznačné, že tito umělci a jejich tvorba je často nejbližším okolím zlehčována a vnímána jako něco dětinského a nedokonalého, avšak pro profesionální sféru oboru se stávají inspirativními a cennými. Experimentování tedy není planá a bezúčelná hra, ale vždy objevování, koncepční uvědomělá tvorba, vedoucí k obohacení výrazových, sdělovacích a zobrazovacích možností toho kterého oboru. Rudolf Adfler

53


25.1.2012 9:42:13

INFORMACE Z IMPULSU ZASEDÁNÍ ODBORNÉ RADY PRO AMATÉRSKÝ FILM Konalo se 30. srpna 2011 na ARTAMA. Jela jsem do Prahy s nadějí, že se konečně dostane na program hodnocení celostátní soutěže a dojde k vyhlášení konkurzu na pořadatele celostátní soutěže amatérských filmů ve smyslu předešlých doporučení a diskuzí, naposledy i na jednání OR na podzim 2010. Nic takového se však nestalo. Na radě jsme od Mgr. Tuščáka dostali informaci, že žádný konkurz nebude, naopak že po dohodě s vedením města soutěž zůstává v Ústí nad Orlicí ještě nejméně dva roky. Pozitivní bylo to, že soutěž bude na Malé scéně, jejíž prostředí i zázemí je daleko příjemnější, než bylo v Roškotově divadle. Dalším sdělením bylo, že posledním možným termínem konání krajských kol je 6. 5. 2012. Vzhledem k tomu, že v prvních dnech května se koná festival Náchodská prima sezona a 2. května 2012 je plánovaná celostátní soutěž studentských filmů, kterou Impuls ve spolupráci s VčVSAFV celou organizačně zajišťuje, byla to pro nás zpráva typu „jobovka“. Se žádostí o posunutí uzávěrky o týden později jsem na radě neuspěla. Dohodli jsme se aspoň, že do konce října 2011 vše prověřím a dám Mgr. Tuščákovi vědět, jak budeme schopni celou situaci vyřešit. Svolali jsme do Impulsu jednání, přijeli i zástupci pořadatelů NPS, několikrát jsme probírali možnosti a způsob zajištění obou soutěží v jednom týdnu ze všech možných úhlů. Nakonec vznikl harmonogram příprav jak vše zařídit, abychom dokázali v jednom týdnu zvládnout dvě poměrně velké soutěže. Stanovili jsme kdo, kde, co bude muset zařídit i v souvislostmi s dalšími postupovými koly v jiných oborech, kterých Impuls v jarních měsících zajišťuje více než desítku. Ale řekli jsme si, že když není změna termínu možná, že to prostě v Hradci zařídit dokážeme. Po všech těchto jednáních a přípravách jsem 29. října podle slibu volala na ARTAMA Mgr. Tuščákovi, že jsme vše zařídili tak, abychom stanovený termín konání krajského kola nejpozději do 6. 5. 2011 dodrželi. K mému značnému překvapení jsem se dozvěděla, že to jsme ani nemuseli, protože termín uzávěrky krajských kol byl přesunut o týden později. Jeden telefonát z Prahy do Hradce by nám byl býval ušetřil hodně vynaložené práce. Ale aspoň tak. Krajská soutěž se tedy bude v Hradci Králové konat v tradičním termínu v polovině května, tedy přesně 12. a 13. 5. 2012, pokud se sejde tradičně velké množství filmů, bude dvoudenní.

***

V září se Impuls konečně dočkal po květnovém přestěhování do nových prostor oficiální přeregistrace své nové adresy. I když jsme o změnu žádali již v červnu, tak asi léto a prázdniny vykonaly svoje. Na úřadech šlo vše trochu pomaleji. Ale nic se nestalo, zaplatili jsme si na poště do konce roku 2011 PO BOX, takže všechna pošta, kterou jste posílali k nám doputovala, i když někdy se zpožděním. Ale vezměte, prosím, na vědomí, že Impuls má novou adresu: Pospíšilova 365/9, Hradec Králové, takže všechny zásilky posílejte již na ni.

***

RYCHNOVSKÁ OSMIČKA První víkend v září se uskutečnil 53. ročník Rychnovské osmičky. Impuls jako každoročně věnoval do soutěže cenu. Letos to bylo opět DVD s přepisem vybraných dokumentárních snímků Jana Špáty. Věříme, že oceněnému autorovi, který DVD získal, jsme udělali radost. Naopak malou radost jsme měli ze sdělení, že R8 byla v rychnovském kině naposledy. Vedení města kino zavírá. Další „jobovkou“ bylo sdělení dr. Tydlitáta, který byl po mnoho let hlavním organizátorem R8, že končí a odchází na zasloužený odpočinek. To jsme mu asi nikdo neuvěřili, uvidíme... Od příštího ročníku by měl přípravu a organizaci soutěže R8 převzít Martin Šeda, umělecký vedoucí hudební skupiny Sarabanda, který po dr. Tydlitátovi nastupuje na post organizátora kulturního dění v Rychnově n.K.

***

POROTA SOUTĚŽE MULTIMEDIÁLNÍ TVORBY ŽÁKŮ ZUŠ

V pátek 16. září se sešla v hradeckém středisku Impuls porota ve složení MgA. Maria Procházková, režisérka a animátorka, prof. Rudolf Adler, pedagog FAMU a za pořádající Ústřední uměleckou radu ZUŠ Mgr. Miroslava Brázdová, která měla za úkol vybrat z cca 80 příspěvků ty nejlepší pro celostátní setkání učitelů výtvarných oborů. Projekce vybraných snímků se uskutečnila v sobotu 1. října 2011 v kině OKO a byla součástí programu 11. národní přehlídky výtvarného oboru ZUŠ. Výtvarné práce, jejichž námětem byla pro tentokrát „krabička“, můžete zhlédnout až do konce září 2012 v prostorách bývalého augustiniánského kláštera ve Šternberku. Viděla jsem, doporučuji. Byl

54


25.1.2012 9:42:13

to úžasný a hlavně povzbuzující zážitek. Rovněž i promítané filmy těch nemladších autorů. A tak velká pochvala a poděkování všem učitelkám a učitelům výtvarných oborů ZUŠ, kteří se na přípravě a natáčení filmů i realizaci výtvarných prací se svými žáky podíleli. A když najdete čas, zajeďte se podívat na výstavu. Budete jistě i vy mile překvapeni několika stovkami výtvarných prací zpracovaných nejrůznějšími technikami a uvidíte, jak na „zuškách“ mladí výtvarníci „umějí“.

v oblasti zájmové činnosti měli zájem se filmu se žáky věnovat. O předání informace školám jsme požádali odbory školství krajských úřadů. Termín zahájení kurzu byl posunutý, aby probíhal ne v kalendářním, ale ve školním roce. Přihlášky přijímáme do konce května a výuku zahájíme v září 2012.

***

V zrcadlovém sále MŠMT v Praze se 14. prosince 2011 uskutečnil „kulatý stůl“ k tématu filmová/ audiovizuální výchova. Setkání inicioval a připravil Národní institut pro další vzdělávání (NIDV). Kulatý stůl byl určen ředitelům a pedagogům ZŠ a gymnázií, studentům a zástupcům pedagogických fakult, odborných a profesních asociací ve vzdělávání, organizátorům letních filmových škol a další odborné veřejnosti. Program byl zaměřený na východiska a koncepce vzdělávacího obsahu předmětu Filmová/ audiovizuální výchova a metodiku přípravy učitele na výuku – přednáška prof. Adlera a na téma filmová/ audiovizuální výchova jako nový obor ve všeobecném vzdělávání, který představila PaedDr. Markéta Pastorová z Národního ústavu pro vzdělávání (divize Výzkumný ústav pedagogický). Přítomno bylo na padesát zájemců o tuto oblast a věříme, že po delším období příprav se filmová/audiovizuální výchova dostane do zorného úhlu zájmu aspoň některých škol. Na setkání u kulatého stolu jsme představili připravené programy z oblasti filmového vzdělávání dětí a mládeže i dospělých, které středisko Impuls Hradec Králové pro rok 2012 nabízí. -šla-

DISKUZNÍ FÓRUM Ve dnech 22. – 23. září 2011 se v prostorách MŠMT v Praze uskutečnilo v odborné a organizační gesci MKČR a MŠMT diskuzní fórum na téma Umělecké vzdělávání a role kulturních institucí. Diskuzní fórum bylo otevřením celospolečenské diskuze o roli a podpoře uměleckého vzdělávání v České republice. Cílem bylo prezentovat různé podoby formálního a neformálního uměleckého vzdělávání a nabídnout některé možnosti jejich propojení. Jako jedna z možností školního i zájmového vzdělávání byla představena filmová/audiovizuální výchova. V programovém bloku věnovanému dobrým příkladům zájmového vzdělávání jsme seznámili přítomné s možnostmi zájmového vzdělávání pro děti mládež i dospělé v oblasti divadla, fotografie a filmu, které nabízíme ve středisku Impuls v Hradci Králové. Další informace o diskuzním fóru najdete na www.umeleckevzdelavani.cz

***

***

KULATÝ STŮL...

ŽÁDOSTI O GRANTY V září bylo také třeba vyplnit předepsané formuláře pro podání žádostí finanční příspěvky na činnost v oboru foto-film. Do konce září bylo možné zaslat žádosti MK, do konce října na Magistrát města HK. Uzávěrka příjmu žádostí na Královéhradecký kraj je stanovena na únor 2012.

***

FILMOVÁ/AUDIOVIZUÁLNÍ VÝCHOVA Připravili jsme program a osnovy odborného kurzu, pro který jsme obdrželi akreditaci MŠMT. Je určený pro učitele a další pedagogické pracovníky, kteří by při výuce nebo v rámci doplňkových předmětů či

55


25.1.2012 9:42:13

INFORMACE Z IMPULSU ***

OČI DOKOŘÁN 2011 11. NÁRODNÍ PŘEHLÍDKA VÝTVARNÉHO OBORU ZÁKLADNÍCH UMĚLECKÝCH ŠKOL Každé tři roky vyhlašuje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy soutěžní přehlídku výtvarných oborů. Její novou součástí je i přehlídka multumediální tvorby. Královéhradecký IMPULS má na kontě zase další, a to nemalou zásluhu: v pátek 16. září 2011 se tu totiž sešla tříčlenná porota, aby zhlédla téměř 70 krátkých filmečků dětských autorů z výtvarných oborů základních uměleckých škol (ZUŠ) ze všech 14 krajů České republiky. Porota, v níž zasedli prof. Rudolf Adler z FAMU Praha a animátorka, scénáristka a režisérka Maria Procházková a za pořadatele Mgr. Miroslava Brázdová z nich vybrala celkem 24 snímků do navazující Národní přehlídky výtvarných oborů ZUŠ ČR ve Šternberku u Olomouce, kde byly v místním kině promítnuty v rámci disciplíny „multimediální tvorba žáků“. Nejvíce se tu objevilo příspěvků z kategorie „animace“, další byly videoklipy, videoart a experiment a „jiné formy a postupy“, v nichž jejich autoři využili nejrůznějších technických médií a způsobů k vyjádření svých výtvarných sdělení. Finální projekce přinesla všem přítomných výtvarným pedagogům nejen řadu neobvyklých zážitků, ale díky odbornému komentáři prof. Adlera jim v mnohém otevřela zcela nové možnosti v oblasti výtvarné tvorby na ZUŠ. Za všechny kolegy ze „zušek“ i za Ústřední uměleckou radu VO ZUŠ je třeba tedy poděkovat nejen jemu, ale také ředitelce Impulsu, pí Mgr. Jarmile Šlaisové, která výběr prací do přehlídky vstřícně a obětavě podpořila. Mgr. Miroslava Brázdová, Brno

***

DOBRÁ ZPRÁVA Slyším-li dnes někoho vyslovit termín filmová/ audiovizuální výchova, zaujímám okamžitě velice ostražitý postoj. Veliký Mao sice jednou pronesl ve slabé chvilce krásný výrok týkající se poezie: „Ať kvetou všechny květy“. Ovšem čeho je moc, toho je příliš, jak zase říkáme my u nás na Podřipsku. Efektivní, metodicky účelně uchopená filmová výchova, je stále třináctou komnatou našeho oboru, jejíž dveře se nedaří otevřít dokořán. Máme sice zpracovaný, ministerstvem schválený a posvěcený vzdělávací

obsah doplňkového předmětu pro základní školy a gymnázia, jehož text může být jistě solidní oporou pro všechny, kteří by se jím hodlali ve školách různého typu zabývat. Ačkoli již vytvořením tohoto dokumentu jsme se ocitli v oněch snahách na špičce, v kontextu přinejmenším evropském, je to nicméně pouze institucionální základ, který je nutno uvést efektivně do života. A zde začínají problémy. Tím hlavním je, že nemáme dobře odborně připravené učitele, kteří by skutečný efekt předmětu mohli garantovat. Pedagogické fakulty tento neobsazený prostor zatím nepostřehly, nebo ignorují, a proto ho často obsazují různě motivovaní nadšenci, jejichž činnost je často kontraproduktivní. Na jedné straně jsou to nemúzičtí aktivisté, kteří v různých dětských televizích přímo nadhánějí děti do náruče těch nejotřelejších konvencí stereotypů a klišé odkoukaných z televizních obrazovek. Výsledkem pak není spontánní tvořivost, ale trapné pitvoření. Jindy jde o samozvané diletanty vtloukající blahosklonně ubohé mládeži do hlavy jistě platné poučky „klasiků“ oboru o tom, jak psát a jak filmovat, ovšem bez uvedení historického kontextu, aniž si uvědomují, že sami uvízli vlastním myšlením hluboko v minulém století. Neuvědomují si totiž, že „filmová řeč“ je živý systém, jehož komunikační možnosti se rychle vyvíjejí. Ve všech těchto i dalších případech jde o potlačování přirozené kreativity a fantazie, místo o jejich podchycení a rozvíjení individuální tvůrčí zkušenosti s výrazovými prostředky filmového jazyka. Ukazuje se však, že je zde spřízněná oblast lidí, z jejichž zkušeností je možno čerpat, s nimiž lze budovat odborné zázemí a nalézt kompetentní pedagogy. Jsou to Základní umělecké školy a především jejich výtvarné obory. Disponují totiž umělecky nadanými, zanícenými učiteli, odborně připravenými výtvarníky, z nichž mnozí mají aktivní zájem o rozšíření oboru právě v oblasti audiovize. Reagují tím samozřejmě i na stále rostoucí zájem mládeže. Jsou to lidé, kteří umí uchopit výuku oboru aktivně a ne pouze jako pasivní seznamování s již existujícími artefakty a uměleckými díly. ( Stejně jako výtvarná výchova ve škole nespočívá pouze v listování lexikony výtvarných děl a v návštěvách výstav, či hudební výchova v poslechu hudby. I filmová/audiovizuální výchova by měla umožnit žákům především osobní tvůrčí zkušenost a vytvořit prostor pro metodicky záměrně podněcované, avšak svobodné experimentování s výrazovými prostředky audiovize. V Impulsu v Hradci Králové jsme v tomto směru udělali velmi dobrou zkušenost, v níž se opět zúročila trpělivá a nenápadná práce střediska. Několika workshopů pořádaných v minulých letech se zúčastnilo pár učitelů ze základních uměleckých škol. Byli zaujati způsoby a metodikou, z nichž při podobných

56


25.1.2012 9:42:13

akcích vycházíme. Upozornili na naše aktivity Ústřední uměleckou radu ZUŠ. Odtud byl již jen krůček ke společnému zasedání a semináři pro zmíněnou radu a další zájemce z řad učitelů ZUŠ v Impulsu. Kromě organizačních záležitostí jsme měli možnost posoudit výsledky audiovizuální tvorby z terénu a uvažovat o dalších možnostech a perspektivě. Dělná spolupráce tak byla navázána a pro obě strany zajímavě pokračuje. Každé tři roky totiž pořádá Ústřední umělecká rada ZUŠ celostátní přehlídku výtvarných oborů. Tentokrát se konala ve Šternberku u Olomouce. V té souvislosti jsme se sešli opět v Impulsu, abychom vybrali z úctyhodného počtu sedmdesáti snímků asi třetinu pro uvedení na přehlídce. K účasti v této předvýběrové porotě se podařilo získat Máriu Procházkovou, vynikající tvůrčí osobnost našeho animovaného filmu s bohatými pedagogickými zkušenostmi. Její vliv na konečnou podobu oné kolekce byl zásadní a je jen škoda, že se nemohla účastnit jejího předvedení a komentování přímo ve Šternberku na začátku října 2011.

Zde jsem zažil jedno z nejpříjemnějších překvapení, jež mě v poslední době potkalo. Dvě poschodí zámku ve Šternberku sice ještě čekají na rekonstrukci, ale byla naplněna stovkami prací žáků výtvarných oborů „zušek“ z celé republiky. Tolik fantazie, kreativity a radosti z tvoření na jediném místě! Mé nadšení střídala i ta trocha závisti. Až něco takového budeme moci ukázat i ve výsledcích filmové výchovy, bude dokonáno. Nicméně promítání kolekce, již jsme vybrali, mě vrátila do reality a současně dodala optimismu do budoucna. Škoda jen, že na komentování předvedených prací v naplněném sále jsem byl sám. Vzhledem k tomu, že šlo většinou o animované filmy vytvořené různými technikami, byla by jistě Mária Procházková k jejich reflexi povolanější. Nicméně musím konstatovat, že jsem dlouho nezažil pozornější a vnímavější publikum než právě zde. Rudolf Adler

CinemaOpen 2011 Projekt byl realizován za podpory Královéhradeckého kraje a Statutárního města Hradec Králové ZPRÁVA Z FILMOVÉHO FESTIVALU V KINĚ CENTRÁL Hradeckému publiku se ve dnech 11. - 12. listo-

padu představil druhý ročník festivalu Cinema Open, který poukázal na málo známý nekomerční proud kinematografie, krátké filmy natáčené nezávislými tvůrci, filmovými amatéry či studenty filmových škol. Diváci mohli na plátně kina Centrál vidět filmy hrané, dokumentární a animované, českých i zahraničních autorů. Hostem letošního ročníku festivalu byl režisér a profesor FAMU Rudolf Adler, jehož tvorbě byl věnován sobotní večerní programový blok. Mimo hlavní projekci pro veřejnost nabídl letošní festival projekci doprovodného programu pro žáky a studenty hradeckých škol. Odpoledne pokračovaly bloky filmů spoluorganizátora festivalu, Střední školy aplikované kybernetiky. Studenti prezentovali své maturitní práce a bavili se nejen na plátně a v sále, ale také v předsálí, neboť jejich škola zajistila doprovodný program. Jednalo se pracovní dílny - workshopy se zaměřením na animaci. Po prostoru

hradeckého kina bylo rozmístěno sedm stanovišť, kde si měli možnost návštěvníci vyzkoušet dotykové kreslící tablety, animaci, klasické ruční kreslení a dotykovou tabuli. Velkým lákadlem byla možnost vyzkoušet si práci s opravdovou 3D kamerou s živým náhledem na velké 3D TV skrze speciální brýle. Projekce v sále pokračovaly večerními bloky studentů filmových škol, nejen těch zvučných jmen jako jsou FAMU, FAMO, slovenská VŠMU, ale také hradecké

57


25.1.2012 9:42:14

INFORMACE Z IMPULSU

Host přehlídky prof. Rudolf Adler a redaktorka ČRo Hradec Králové Dana Voňková

pracovní dílny - workshopy se zaměřením na animaci

Školy audiovizuální tvorby. V tomto bloku se sjeli do sálu hradeckého kina mimo jiné i absolventi z celé ČR a zavzpomínali na své absolventské filmy, či si rozšířili obzor sledováním filmů svých kolegů z jiných ročníků školy. Tento blok zakončil páteční den festivalu. Sobotní dopoledne patřilo filmům pro mladé diváky a pro rodiče s dětmi. V rámci této kolekce se nejmenším divákům představily nejen animované skvosty oceňovaného animátora Jaroslava Nykla. Odpoledne pokračovaly hlavní bloky festivalu, kterými přehledně prováděla moderátorka Dana Voňková z Českého rozhlasu Hradec Králové. Po skončení třech bloků složených z filmů oceněných na festivalech u nás i v zahraničí byl jeden blok věnován výhradně osobnostem východočeského regionu. Promítaly se dokumenty vzbuzující zájem diváka napříč celou věkovou generací. Jednalo se o díla o houslařském rodu Pilařů z Hradce Králové, Štěpánu Málkovi z punkové kapely NVÚ, sochaři Janu Wagnerovi z Hořic, válečném letci RAF Františku Truhlářovi z Lomnice nad Popelkou a nebo o zakladateli paroplavební společnosti na řece Labi v Hradci Králové Zdeňku Balském. Poté již došlo k očekávané projekci za účasti režiséra Rudolfa Adlera, který představil své dva hrané snímky s plejádou známých českých herců. Prvním byl celovečerní snímek z prostředí skláren Střepy pro Evu a druhým byla středometrážní veselohra s Ondřejem Havelkou s názvem Hrom do kapelníka. Po skončení filmů následovala zajímavá diskuze s diváky. Festival se představil v hlavním programu celkem 44 filmy. Celkově byl složen ze dvou částí. V hlavní části bylo uvedeno 5 bloků v průměrné délce 90 minut. Druhá část festivalu byla věnována filmům školním a pro cílové divácké skupiny z řad školáků a rodičů s dětmi, a to celkem 5bloky. Podle žánrů plátno kina nabídlo k vidění 11 animovaných filmů, 19 dokumentárních filmů, 12 hraných filmů a 2 repor-

táže. V kategorii neprofesionální bylo v souhrnu 25 filmů a v kategorii školní jich bylo 19. Celkový čas, kdy kino promítalo byl úctyhodných 9,5 hodin. Do statistik navíc ještě není započítán dvojblok Školy aplikované kybernetiky Hradec Králové v součtu 120 minut, který produkce školy vyplnila 33 krátkými filmovými útvary. Kino po oba dva dny navštívilo okolo 200 diváků, což je o 50 procent méně počet než v prvním ročníku v roce 2010. Smutný důkaz globálního poklesu diváků v kinech a otazníků v existenci kina Centrál. Přesto byl průměr na představení vyšší než u komerčních představení. Kdo tedy kino navštívil v rámci druhého ročníku, rozhodně nelitoval. Za prvé zhlédl kvalitní filmy, které nejsou běžně jinde k vidění a za druhé, pokud si zakoupil festivalový voucher, obdržel zdarma nápoj, který si mohl vychutnat v příjemné kinokavárně. Listovat si při tom mohl ve festivalovém katalogu, kde byly uvedeny všechny důležité informace, zajímavosti a fotografie z filmů. To vše a mnoho dalšího včetně pestré fotogalerie a ukázek z filmů, bylo taktéž k vidění na webu festivalu na adrese www.cinemaopen.cz . Výhled na rok 2012 Obtížná situace kina Centrál v roce 2011 poznamenala také festival Cinema Open, což se odrazilo nejvíce v návštěvnosti. Změnilo se vedení kina a došlo k prohloubení problému s nedostatečnými finančními prostředky na provoz. Kino se však rozhodnutím Zastupitelstva města Hradec Králové měsíc po festivalu stabilizovalo, a tudíž vyhlídky na příští ročník jsou příznivější. Zejména také proto, že byl Cinema Open zařazen do grantového schématu Calendarium Regina 2012 a 2013, kde město výrazně pomáhá v propagací festivalu a finanční podporou. Ondřej Krejcar, Hradec Králové

58


25.1.2012 9:42:14

MOŽNÁ…

Hradec Králové, Kino Centrál, 12. 11. 2011 V sobotu jsem vytáhl svého čtrnáctiletého syna na druhý ročník festivalu nezávislých filmů Cinema Open. Spěcháme zamračeným odpolednem. Jdeme pozdě. Prostor před kinem a vestibul ovládá ticho, jen v předsálí probíhá poklidný animační workshop. Temný promítací sál protíná první dokument a tento blok jen potvrzuje fakt, že jde o oceněné snímky. Rozzářená tvář mého pubertálního syna ztrácí nadšení ve chvíli, kdy vycházíme ze ztichlého poloprázdného sálu. Předsálí je okupováno temnými stíny a trochu více optimismu na nás padá v kavárně u šálku horké čokolády. Hodnocení viděného prolínají tázavé pohledy mého syna. Naše nadšení znovu nastartuje druhý blok hraných zahraničních filmů. Skvělé nápady a fantastické herecké výkony. Musíme odejít a je to škoda. Další část programu slibuje výborné filmy. Budova prázdného kina zůstává za námi. Tázavé pohledy mého syna se mění v prudkou diskuzi o smyslu takového filmového setkání. Vysvětluji, že jakákoliv kvalita se většinou neprodá sama. Tak jak se prodá? Kdo takovou filmovou tvorbu zná? To všechno musí dát hodně práce! První ročník festivalu měl větší ohlas… Jsem naštvaný, protože něco smysluplného natočit je vždy těžké. Nahlas začínáme přemýšlet, jestli mají amatéři co říci divákovi, který je doslova zahlcen profesionální filmovou tvorbou. Zastavíme se uprostřed křižovatky a oba si zuřivě potvrdíme, že člověk nemůže jenom konzumovat. Ale je těžké pendlovat mezi tvorbou a zaměstnáním, které člověka živí. Na druhé straně je snaha předat nějaké svědectví o tvůrčím úsilí úplně přirozená. Tati, přestaň filozofovat! To chce něco konkrétního! Ztichlými ulicemi začalo opakovaně znít slovo MOŽNÁ … možná by stálo za to uskutečnit setkání členů našeho filmového sdružení – mladí filmaři a zkušení bar-


di, to je dobrá kombinace na „bouři mozků“. Vyřešit otázku, pro jakou cílovou skupinu festival uskutečnit, využít zkušenosti z prvního ročníku, možná vymyslet průzkum v samotném Hradci, jestli to vůbec lidi zajímá, možná vytvořit určitý systém, jak postupně diváky připravit na festival: propagace na faceboku – vyprovokovat nějakou soutěž nebo zkusit nějakou hru, která by přiblížila tvorbu lidem, využít you tube – reportáže ve městě pro festival, zkusit udělat v přímém přenosu klip nebo krátký film s pomocí občanů a PREMIÉRA BUDE NA FESTIVALU, … no jasně… aby tam byla premiéra filmu, který vznikl ve městě, s reportáží oslovit odbor kultury na magistrátu, možná vytipovat významnou osobnost z Hradce, využít při tom filmových schopností členů sdružení, změnit spolupráci s kinem Centrál, možná změnit dramaturgii festivalu. Běžný divák není zvyklý sledovat tolik snímků najednou, oslovit ve městě muzikanty, divadelníky, fotografy, zkusit vybudit lidskou zvědavost … pokračujeme v diskuzi, překřikujeme se, máváme rukama a najednou se nám zdá všechno strašně jednoduché. Sídliště pohlcuje nervózní blikání panelákových televizních obrazovek. Možná, že se letos na podzim podaří nějakou tu plazmovku zhasnout! Jiří a Vít Kratochvílovi, Hradec Králové

25.1.2012 9:42:15


25.1.2012 9:42:16

Zpravodaj Východočeského volného sdružení pro amatérský film a video

Recommend Documents