ZPRÁVA. O STAVU LIDSKÝCH PRÁV v České republice za rok Český helsinský výbor

ZPRÁVA O STAVU LIDSKÝCH PRÁV v České republice za rok 2010

Český helsinský výbor

PRAHA červen 2011

OBSAH

Úvodní slovo .................................................................................................................................................. 3 Diskriminace .................................................................................................................................................. 5 Práva dětí ........................................................................................................................................................ 9 Práva žen ....................................................................................................................................................... 13 Svoboda slova ............................................................................................................................................. 15 Vězeňství ....................................................................................................................................................... 18 Justice ............................................................................................................................................................. 23 Cizinci .............................................................................................................................................................. 25 Násilí motivované nenávistí .................................................................................................................. 30 Zdravotnictví ................................................................................................................................................ 35 Sociální zabezpečení ................................................................................................................................. 38 Práva osob se zdravotním postižením .............................................................................................. 41 Práva seniorů ............................................................................................................................................... 44 Sociální bydlení ........................................................................................................................................... 46

2

Úvodní slovo Milí čtenáři, máte před sebou pravidelnou zprávu Českého helsinského výboru o stavu lidských práv za minulý rok. Již po sedmnácté vychází zpráva snažící se zachytit v souladu s naším posláním, co významného se stalo v minulém roce v oblasti lidských práv. Život je změna a neustálé hledání. Letos jsme se rozhodli, že nezvolíme, jako v minulých letech formu autorských statí vypracovaných odborníky z různých oborů, ale že se pokusíme z podkladů, na nichž spolupracovalo mnoho autorů z nevládních organizací i z jiných prostředí, vytvořit zprávu vlastní, která bude mít jednotnější ráz. Za pomoc se shromažďováním podkladů chci poděkovat mnoha spolupracovníkům, kteří přispěli podklady. Za mnohé zmíním Alexandru Jachanovou-Doležalovou z Gender studies nebo Vědunu Bubleovou ze Střediska náhradní rodinné péče, která přispěla do kapitoly o právech dětí, či JUDr. Josef Franc z právní poradny Života 90. Je vždy těžké vybrat témata, na něž upozorníme při vydání zprávy jako na témata v daném roce pozoruhodná a závisí to jistě i na úhlu pohledu. Znepokojivá je situace v českém vězeňství, které dlouhodobě vykazuje trend rostoucího počtu vězňů a snižujícího se množství finančních prostředků. Tendence ke zhoršování situace místo ke zlepšování lze zaznamenat i v otázce sociálních práv. Některá opatření vlády způsobila propad dalších skupin obyvatel do hmotné nouze, stále větší je počet dětí ohrožených absolutní chudobou. Ani po dvaadvaceti letech od Listopadu nemá Česká republika zákon, který by definoval sociální bydlení a podmínky nároku na ně. Za významnou pozitivní událost lze jistě možné považovat přijetí Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, je však otázkou, jak bude v současném klimatu tato Úmluva naplňována. Rok 2010 nebyl České republice dobrým rokem z hlediska ochrany lidských práv. Zhoršuje se i společenské klima v otázkách diskriminace. Vládní prohlášení, které vláda v minulém roce po svém nástupu předložila Parlamentu, obsahovalo dosud nejkratší kapitolu v historii všech vládních prohlášení, která se lidských práv týká. Je do určité míry symbolické, stejně jako to, že si předseda vlády Petr Nečas si symbolicky vybral za svého poradce pro oblast lidských práv člověka, který veřejně prohlašoval, že antidiskriminační zákon považuje za útok na naše svobody. Alarmující je pak, že poradcem ministra školství se stal klíčový aktér hnutí D.O.S.T., které přímo proti myšlence cíleného překonávání diskriminačních stereotypů vystupuje.

3

Ostudným ústavněprávním dluhem je skutečnost, že prezident republiky od roku 2005 odmítá ratifikovat Dodatkový protokol k Evropské sociální chartě. Tento protokol sjednaný na půdě Rady Evropy, umožňuje podání kolektivních stížnosti pro případy, kdy jsou porušována sociální práva skupin obyvatel. Ústavní soud ve svém druhém nálezu k Lisabonské smlouvě přitom stanovil povinnost prezidenta v obdobných situacích parlamentem řádně schválené mezinárodní úmluvy ratifikovat1. Tato dlouhodobě zanedbaná povinnost získává nový význam v okamžiku, kdy je některými politiky přímo zpochybňováno ústavně zaručené právo na stávku a kdy prezident republiky bezostyšně vyzývá zaměstnavatele, aby stávkující za realizaci jejich práva postihli. Snad jedinou opravdu dobrou zprávou poslední doby je, že lze v posledních měsících zaznamenat probouzení občanské společnosti a zvýšenou aktivizaci lidí uvědomujících si, že naplnění práv garantovaných Listinou nemusí být v každém okamžiku samozřejmostí a že je třeba se za svá práva brát. Anna Šabatová, předsedkyně ČHV František Valeš, místopředseda ČHV

1

Vláda přijala usnesení č. 776 z 25. 11. 1998 k návrhu ratifikace. Sněmovna pak vyslovila souhlas s ratifikací dne 21. 5. 2003 a Senát dne 10. 9. 2003.

4

Diskriminace 1. V roce 2009 byl po dlouho trvajících debatách a mnoha peripetiích přijat zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů, tzv. antidiskriminační zákon. Zákon kromě všeobecného zákazu diskriminace a definice diskriminace určil místo, na něž se lidé mohou obracet, cítí-li se diskriminováni. Klíčovou institucí, která je pověřena ochranou před diskriminací, se stal veřejný ochránce práv (dále jen ochránce), který podle zákona a) poskytuje metodickou pomoc obětem diskriminace při podávání návrhů na zahájení řízení z důvodů diskriminace, b) provádí výzkum, c) zveřejňuje zprávy a vydává doporučení k otázkám souvisejícím s diskriminací, d) zajišťuje výměnu dostupných informací s příslušnými evropskými subjekty. Zákon se stal účinným ve dvou fázích. Od září 2009 platil zákon jako takový a od 1. prosince 2009 se lidé mohli začít obracet na veřejného ochránce s žádostí o pomoc. Rok 2010 byl tedy prvním rokem činnosti ochránce v této oblasti. Ochránce vydal řadu stanovisek a doporučení: 2. Například stanovisko, které posuzuje přístup sluchově postižených diváků k celoplošnému televiznímu vysílání2 . Nebo stanovisko, které se zabývá tím, zda podmínka občanství pro přijetí do domu s pečovatelskou službou je diskriminační.3 Významné je též stanovisko k rovnému zacházení s dětmi při zařazování do evidence náhradní rodinné péče 4. 3. Z hlediska rovných příležitostí je důležité doporučení ochránce na rovné zacházení v přístupu k předškolnímu vzdělávání, v němž formuloval desatero rovného zacházení v přístupu k předškolnímu vzdělávání5. Diskriminací nevidomých se zabývá doporučení týkající se přístupu

2

Pokud provozovatel celoplošného televizního vysílání s licencí plní povinnost stanovenou ustanovením § 32 odst. 2 zákona o vysílání pouze z formálních hledisek, resp. jen v určitých časových obdobích, jedná se o přímou diskriminaci osob sluchově postižených z důvodu zdravotního postižení. 3 Jedná se podle ochránce o nepřímou diskriminaci stěžovatele z důvodu státní příslušnost. 4 Pokud dojde k nezařazení dítěte do evidence NRP z důvodu spočívajícího v rase, barvě pleti, pohlaví, jazyce, náboženství, politickém nebo jiném smýšlení, národnostním, etnické nebo sociálním původu, majetku, tělesné nebo duševní nezpůsobilosti, rodu a jiném postavení dítěte nebo jeho rodičů nebo zákonných zástupců, jedná se o diskriminační zacházení ve smyslu ústavního pořádku České republiky, pokud není možno objektivně je ospravedlnit legitimním cílem. Argument spočívající v nepravděpodobnosti nalezení vhodných osvojitelů je založen na předsudku, který fakticky skupině dětí vymezené na základě některého z výše uvedených kritérií zabraňuje v přístupu k realizaci jejich práva na rodinný život. 5 I. Primárním úkolem mateřských škol je poskytovat vzdělání dítěti; nositelem práva na předškolní vzdělávání je dítě, nikoliv jeho zákonný zástupce, a to i přesto, že fakticky zabezpečuje mateřská škola sekundárně i službu hlídání dětí.

5

vodících a asistenčních psů do veřejných prostor 6. Významné je též doporučení v podobě desatera, jímž ochránce reaguje na diskriminační nešvary, jichž se dopouštějí některé obce při pronajímání obecních bytů.7 Dne 21. července 2010 vydal ochránce doporučení k naplnění práva na rovné zacházení s cizinci, které je podrobněji rozebráno v kapitole týkající se cizinců.

II. Ředitel/ředitelka rozhoduje o přijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání jako orgán státní správy, a proto se musí jeho rozhodování řídit vedle ustanovení antidiskriminačního zákona rovněž Listinou základních práv a svobod, zejména pak zákazem diskriminace v ní obsažené. III. Při přijímání dětí do mateřské školy je zakázáno činit rozdíly na základě státní příslušnosti dítěte. IV. Pokud je požadavek trvalého pobytu dítěte v obci kritériem zvýhodňujícím, nikoliv bezpodmínečným, jedná se o kritérium legitimní. Není naopak legitimní přehlížet trvalý pobyt dítěte a rozhodovat o jeho (ne)přijetí do mateřské školy podle trvalého pobytu jeho rodičů. V. Je-li trvalý pobyt v obci zvýhodňujícím kritériem pro přijetí dítěte, mělo by se toto zvýhodnění vztahovat též na občany EU a dlouhodobé rezidenty, kteří mají v obci hlášeno místo pobytu. VI. Věk dítěte je možným kritériem pro stanovení pořadí přihlášených dětí. Pokud by však mělo v konkrétních případech dojít k absolutnímu vyloučení mladších dětí (zejména tříletých) z předškolního vzdělávání, bylo by vhodné uplatňovat je diferencovaně v rámci jednotlivých ročníků. VII. Vzhledem k obecnému trendu začleňování všech dětí do vzdělávacího proudu je třeba zajistit vzdělávání co nejširšího počtu dětí v běžných mateřských školách. Paušální odmítnutí přijmout do mateřské školy dítě se zdravotním postižením představuje přímou diskriminaci v přístupu ke vzdělání z důvodu zdravotního postižení. VIII. Předškolní vzdělávání je veřejný statek, a proto s ním ředitel/ředitelka mateřské školy nemá nakládat jako s prostředkem pro podporu nebo zvýhodnění jistých skupin, jejichž (pracovní) činnost pokládá on sám/ona sama za prospěšnější pro společnost. IX. Kritérium zvýhodňující děti, jejichž rodiče jsou zaměstnáni nebo výdělečně činní sice není diskriminační, na druhou stranu nesouvisí bez dalšího s dítětem, jakožto adresátem poskytovaného vzdělávání, ani s jeho individuálními potřebami. Ochránce proto nedoporučuje využívat při přijímání dětí do mateřských škol kritérium zaměstnanosti rodičů. X. Pokud je při rozhodování o přijetí do mateřské školy znevýhodněno dítě, jehož matka/otec je na mateřské/rodičovské dovolené s jiným dítětem, jedná se o přímou diskriminaci z důvodu pohlaví (rodičovství). 6 I. Pes vycvičený pro doprovod osoby se zdravotním postižením je chápán jako nepostradatelná součást zdravotně postižené osoby, která jí umožňuje plně uplatňovat právo na volný pohyb, samostatnost a nezávislost. II. Zajištění přístupu do veřejných prostor pro psy speciálně vycvičené pro doprovod osob se zdravotním postižením, kteří slouží jako pomůcka ke kompenzaci zdravotního postižení, je nutné pro realizaci práva nebýt diskriminován, jakož i dalších práv osob se zdravotním postižením. III.. Vyžadování zvláštní platby za psy se speciálním výcvikem by pro osoby se zdravotním postižením znamenalo neodůvodněnou a nepřiměřenou zátěž, znevýhodnění oproti osobám bez postižení, a tím i jejich diskriminaci. IV. Vyloučení psa vycvičeného k doprovodu osob se zdravotním postižením z veřejných prostor je přípustné pouze v individuálních objektivně odůvodněných případech. 7 I. Jakákoliv diskriminace v přístupu k bydlení je zakázána, pokud je bydlení nabízeno veřejnosti. Všem osobám musí být v přístupu k bydlení zaručeno právo na rovné zacházení. II. Při procesu tvorby, úpravy či budoucí změny pravidel pro ucházení se o pronájem obecního bytového fondu je třeba mít na paměti, že není podstatné, zdali má obec v úmyslu žadatele protiprávně znevýhodňovat (diskriminovat), ale zda vytvořená pravidla mají diskriminační dopad - úmysl diskriminovat, či nediskriminovat nehraje roli. III. Obec nemá zcela srovnatelné postavení s běžným pronajímatelem (fyzickou či právnickou osobou). Jako veřejnoprávní korporace má právem i zákonem svěřeny zvláštní povinnosti vůči svým obyvatelům i dalším osobám. Požadavek na rovné zacházení s žadateli o pronájem obecního bytu je výrazně silnější než požadavek na rovné zacházení u bytu pronajímaného fyzickou či právnickou osobou. IV. O diskriminaci se nejedná, pokud rozdílné zacházení sleduje objektivně legitimní cíl a prostředky k dosažení tohoto cíle jsou přiměřené. Obec má však proti běžnému pronajímateli velmi úzký prostor pro prokázání legitimního cíle a jinými měřítky je posuzována i přiměřenost prostředků k jeho dosažení. Možnost takového posouzení je podmíněna důkladnou znalostí místních poměrů obce. V. Na rozdíl od běžného pronajímatele, který může stanovit jako kritérium výběru budoucího nájemce i výši jeho příjmu v libovolné výši, musí obec vážit i přiměřenost požadované výše příjmu budoucího nájemce tak, aby nebylo porušeno právo na rovné zacházení žadatelů. VI. Znevýhodnění občana-pracovníka jiného členského státu EU oproti občanu ČR v přístupu k obecnímu bytovému fondu je v přímém rozporu se zákazem diskriminace stanoveným právem EU.

6

4. Tato stanoviska a doporučení, rovněž tak některá doporučení v individuálních kauzách majících obecný dopad, jsou prvními vlaštovkami zvyšování citlivosti společnosti vůči diskriminačním postupům či praktikám, které nemusejí vždy vznikat ze zlé vůle. Mnohem častěji jsou výrazem stereotypů a předsudků hluboce ve společnosti zakořeněných a velmi často bohužel nereflektovaných jak jejich nositeli, tak nezanedbatelnou částí společnosti. 5. Oblastí, kde dochází k přímé i nepřímé diskriminaci, je mnoho. Otázky diskriminace jsou i subjektivně obyvatelstvem vnímány jako palčivé. Podle nedávného výzkumu STEM8 dvě třetiny lidí vidí diskriminaci v ČR jako velký problém. Přitom loni tento názor sdílela jen necelá polovina obyvatel. Oproti loňskému roku se také zvýšil podíl těch, podle nichž diskriminace v posledních letech přibývá. Za nejzávažnější typ diskriminace považují lidé nejčastěji znevýhodňování podle věku (47 procent) a zdravotního stavu nebo postižení (20 procent), dále podle rasy a národnosti (14 procent) a podle pohlaví (9 procent). Jen pět procent lidí si myslí, že je někdo znevýhodňován kvůli výši majetku či podle sociálního původu. 6. Za jednu z nejzávažnějších diskriminací je třeba jmenovat diskriminační vzdělávání romských dětí, na niž ve svém rozsudku D. H. z roku 20079 upozornil i Evropský soud pro lidská práva Rady Evropy (Štrasburk)- Jde o diskriminaci nepřímou. Česká republika od té doby potvrdila i svými vlastními výzkumy, že v bývalých zvláštních, dnes praktických školách, se vzdělává téměř třetina všech romských dětí. V roce 2010 po nástupu ministra Josefa Dobeše na Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy se práce na opatřeních, která by měla tento nežádoucí stav překonávat,

VII. Znevýhodnění žadatele pobírajícího rodičovský příspěvek je přímo diskriminační z důvodu pohlaví. Za diskriminaci z důvodu pohlaví se považuje i diskriminace z důvodů mateřství nebo otcovství. Rodičovský příspěvek je dávkou státní sociální podpory a je relevantním zdrojem příjmu žadatele o pronájem. VIII. Znevýhodnění žadatelky, resp. žadatele pobírajícího peněžitou pomoc v mateřství, je přímo diskriminační z důvodu pohlaví. Peněžitá pomoc v mateřství je dávkou nemocenského pojištění a je relevantním zdrojem příjmu žadatelky, resp. žadatele o pronájem. IX. Počet dětí nebo členů domácnosti jako kritérium při posuzování žadatele o obecní byt je s vysokou pravděpodobností možné považovat za nepřímo diskriminační z důvodu etnicity (vůči Romům). Kritérium počtu dětí nebo členů domácnosti je však možno používat jako zvýhodňující v rámci tzv. pozitivních opatření. X. Požadavek prokázání příjmu zájemce o pronájem obecního bytu v nepřiměřené výši pro zařazení do evidence uchazečů o pronájem je nepřímo diskriminační z důvodu pohlaví. 8 Výsledky průzkumu zveřejnila dne 29. dubna ČTK. 9 D.H. proti České republice z 13. listopadu 2007, stížnost č. 57325/00.

7

zastavila. Ministr dosud nevyjádřil jasnou vůli tento nežádoucí stav napravovat.

10

Pracovníci, kteří

se podíleli na vytvoření Národního akčního plánu inkluzívního vzdělávání, a to včetně odborníků z řad pedagogů, z ministerstva odešli (někteří nedobrovolně). Situace vyvrcholila v květnu 2011, kdy pracovní skupiny NAPIV opustilo více než 50 externích odborníků zejména z akademické sféry, a to z důvodu manažerského selhání vedení resortu školství a neochoty ministerstva uskutečňovat plán inkluzivního vzdělávání a skutečně dosahovat proinkluzivní školské reformy11. 7. Skupinou, která se s diskriminací setkává každodenně, jsou Romové – ať je to v přístupu ke vzdělání, k bydlení, na trhu práce. Jedním ze znaků této diskriminace jsou i vysoké počty dětí ve školských zařízeních ústavní péče, dětských domovech a výchovných ústavech, a konec konců i vysoký počet Romů v českých věznicích. Hypotéza existence institucionální diskriminace je málo vnímaná i odbornou veřejností. Neexistuje ani žádný výzkum tohoto jevu (ani statistické údaje), není tedy ani podchyceno kolik Romů je vlastně vězněno (velmi hrubý odhad je, že asi 30 procent vězeňské populace tvoří Romové, jichž jsou ve společnosti cca dvě procenta). Dlouhodobé podceňování institucionální diskriminace způsobuje, že se neanalyzují její příčiny (primární a sekundární) a nehledají se strategie, jimiž by bylo možno ji překonat. 8. Ve dnech 17. – 19 listopadu 2010 navštívil Českou republiku komisař Rady Evropy pro lidská práva Thomas Hammarberg. Dne 3. března 2011 byla zveřejněna zpráva12 o této návštěvě. Komisař Hammarberg v ní zdůraznil, že integrace Romů by měla být v České republice politickou prioritou. Za hlavní překážky integrace Romů označil hluboce zakořeněný anticiganismus, zločiny páchané z nenávisti a přetrvávající segregaci v bydlení a vzdělávání. Současně doporučil, aby ČR přijala ucelený program sociálního bydlení. Poukázal také na to, že od historického rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, týkajícího se vzdělávání romských dětí, se bohužel dosud málo změnilo. Vyjádřil také znepokojení nad tím, že romské děti jsou příliš často umísťovány do ústavní výchovy.

10

Symbolické je, že ministr Dobeš od 1. 4. 2011 zaměstnal jako svého poradce Ladislava Bátoru, člověka, který se otevřeně hlásí k antisemitismu a homofobii a odmítá současnou evropskou koncepci ochrany před diskriminací. Viz http://www.akce-dost.cz/20100423.htm . 11 Otevřený dopis členů pracovních skupin ze dne 30.5.2011 viz http://www.romea.cz/index.php?id=detail&detail=2007_9989 12

http://human-rights-convention.org/2011/03/07/czech-republic-inclusion-of-roma-should-be-political-priority-saysthomas-hammarberg/

8

Práva dětí 9. Vláda na svém zasedání dne 19. ledna 2009 schválila „Návrh opatření k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti – základní principy“13. Transformace má směřovat ke snížení počtu dětí v ústavní výchově, zlepšení preventivní práce s rodinami, zlepšení spolupráce jednotlivých resortů. V současné době skončila fáze analýzy současného systému a probíhá příprava novely zákona 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí14. Novelou dojde ke změnám v činnosti orgánů sociálně-právní ochrany dětí (zavedení standardů kvality práce, institutů sociální kurately, vyhodnocování situace dítěte a rodiny, individuálního plánu ochrany dítěte, případových konferencí), k profesionalizaci pěstounské péče a úpravám v hmotném zabezpečení pěstounské péče, ke zpřesnění činnosti zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a osob pověřených k výkonu sociálně-právní ochrany dětí a dalším dílčím změnám. 10. Cílem reformy by mělo být stanovení závazných postupů pro činnost orgánů sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) a dalších účastníků systému a rozvoj náhradní rodinné péče, zvýšení podpory pěstounské péče, hmotné zajištění pěstounské péče na přechodnou dobu, změna způsobu příprav pěstounů, vytváření podmínek pro zřízení podpůrných a odlehčovacích služeb pro nové i stávající pěstounské rodiny. Měly by být zavedeny standardy kvality práce a nastaveny minimální rámce činnosti pro všechny subjekty, které se podílejí na sociálně-právní ochraně15. V další perspektivě by měl být snížen počet dětí v ústavní výchově. Současný systém péče v České republice, jak už bylo mnohokrát konstatováno, se vyznačuje vysokým počtem dětí umístěných v institucionální výchově 16

, za což je Česká republika opakovaně kritizována mezinárodními institucemi.

13

Vláda trak reagovala na dlouholeté výhrady Výboru pro práva dítěte. Výbor kritizuje nefunkčnost systému, nekoordinovanost, respektive roztříštěnost péče do působnosti pěti resortních ministerstev (MPSV, MŠMT, MZ, MS, MV). Jedním z neblahých důsledků nepružnosti a nepropojenosti systému je vysoký počet dětí v ústavní výchově. Tyto dlouholeté systémové neduhy byly potvrzeny i dvěma krátce po sobě jdoucími rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, jimiž soud odsoudil Českou republiku za nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života (Wallová a Walla proti ČR z 26. října 2006, stížnost 23848/04; Havelka a ostatní proti ČR, stížnost č. 234499/06 z 21. června 2007). 14 V souvislosti s novelou zákona č. 359/1999 Sb. má být novelizován i zákon o rodině a občanský soudní řád. 15 Důvodová zpráva k novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí. 16 Podle důvodové zprávy k novele je v Evropské unii v tomto typu péče umístěno cca 140 000 dětí. Česká republika se na tomto počtu podílí téměř osmi procenty (cca 11 000 dětí), ačkoliv její podíl na počtu obyvatel EU tvoří cca dvě procenta.

9

11. Ústavní soud České republiky se v dubnu 2010 vyjádřil17 k povinnosti soudu zkoumat skutečné důvody nezájmu rodiče o dítě při rozhodování o osvojení18. Tímto nálezem upozornil na neblahou praxi českých soudů, která spočívá v libovolném posuzování toho, zda dítě může být osvojeno bez souhlasu rodičů. Český ústavní soud se tímto nálezem poprvé jednoznačně přihlásil k bohaté judikatuře Evropského soudu pro lidská práva Rady Evropy, která klade celou řadu podmínek pro tak závažný zásah do rodinného a soukromého života. 12. V dalším nálezu19 se Ústavní soud České republiky vyslovil k postupu obecných soudů, jimiž bylo zasaženo do základních práv stěžovatelky na spravedlivý proces tím, že její nezletilá dcera (v té době asi patnáctiletá) nebyla jakožto účastník řízení o umístění do ústavní výchovy v řízení vůbec slyšena, (i když o to usilovala) a ačkoliv se tak podle zákona stát mělo. Bylo tím porušeno i právo dítěte zaručené článkem 12 Úmluvy o právech dítěte20 i vnitrostátních zákonů21. 13. Významné je i sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu ČR k nařizování ústavní výchovy dětí soudy z důvodu materiálních nedostatků (chudoby) či nevyhovujících bytových podmínek, v němž NS poukázal na to, že „důvodem pro nařízení ústavní výchovy dítěte nemohou být samy o sobě materiální nedostatky rodiny, zvláště pak její špatné bytové poměry“.22 V současné době je podle vyjádření ředitele odboru rodiny a dávkových systémů ministerstva práce a sociálních věcí zhruba polovina dětí v ústavní výchově odebírána svým rodičům ze sociálních a bytových důvodů23. Ve světle judikatury ESLP (zejména Wallovi a Havelkovi proti ČR) lze chápat tuto situaci jako významný deficit v dodržování práv těchto dětí.

17

II.ÚS 485/10 ze dne 13.04.2010 Soud konstatoval, že se obecné soudy dopustily libovůle, když zkoumaly splnění podmínek dle ustanovení § 68 ZOR jen ke dni podání návrhu a nevypořádaly se s argumentací stěžovatelky a nezohlednily následné chování stěžovatelky vůči nezletilé, čímž porušily základní právo stěžovatelek na spravedlivý proces, což ve svém důsledku vedlo k zásahu do jejího práva na rodinný život ve smyslu článku 8. odst 1. Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 19 III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 20 Obdobně judikoval ústavní soud již v nálezu II. ÚS 1945/08 ze dne 2. 4. 2009 21 §31, odst. 3 ZOR a § 100 odst. 4 o.s.ř. 22 http://www.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/ns_web.nsf 23 Prezentace reformy péče o ohrožené děti na katedře sociální práce FF UK dne 19. Května 2011. 18

10

14. Nelze pominout situaci dětí v kontextu chudoby. Podle výzkumu Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí žije nemalá část dětí v České republice v podmínkách chudoby24. Ústav zpracoval v roce 2008 studii o chudobě v ČR se zaměřením na situaci dětí. Česká republika patří25 v EU k zemím s nízkou mírou rizika příjmové chudoby (kolem 10 %)26. Naproti tomu však je míra rizika chudoby dětí do 10 let skoro dvojnásobná v porovnání s průměrem za celou populaci a je výrazně koncentrována: v neúplných domácnostech se pohybuje na úrovni 43-50 %, v nezaměstnaných/ nepracujících domácnostech na úrovni 43 až 68 % podle věkové kategorie a v domácnostech se třemi a více dětmi na úrovni 23 až 31 %. Odstup se ještě mírně prohlubuje, pokud měříme situaci po odečtení nákladů na bydlení. Efektivnost sociálních transferů při eliminaci rizika chudoby je nižší právě v případě dětí a výše uvedených specifických kategorií populace v porovnání s ostatními. Vedle rizika příjmové chudoby dětí je významným problémem i jejich materiální deprivace.27 15. Je politováníhodné, že reakcí vlády na tyto zjištěné skutečnosti nebyla opatření směřující ke snížení počtu chudých dětí, nýbrž nekompetentní zásahy do dávkových systémů učiněné v roce 2010, které vedly právě k rozšíření počtu dětí (a jejich rodin) žijících v chudobě a k prohloubení této chudoby. Typicky zrušení sociálního příplatku pro rodiny s dětmi a zrušení porodného při druhém a dalším dítěti. 16. Úmluva o právech dítěte ve svém článku 23 upravuje zvláště, že duševně nebo tělesně postižené dítě má požívat plného a řádného života v podmínkách zabezpečujících důstojnost, podporujících sebedůvěru a umožňujících aktivní účast dítěte ve společnosti. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo postiženého dítěte na zvláštní péči a v závislosti na rozsahu existujících zdrojů podporují a zabezpečují oprávněnému dítěti a osobám, které se o ně starají, požadovanou pomoc. V praxi to znamená, že rozvoj denních stacionářů a různých typů terénních sociálních služeb pro rodiny, které mají postižené dítě, zejména služeb rané péče, je významným faktorem, který ovlivňuje i to, zda děti budou vychovávány v rodině a jaké budou podmínky pro jejich všestranný rozvoj. Snižování státního příspěvku organizacím, poskytujícím sociální služby rodinám s postiženým dítětem, jehož jsme svědky v poslední době, v jehož důsledku jsou organizace 24

Příjmová chudoba a materiální deprivace v České republice s důrazem na situaci dětí podle výsledků šetření SILC, Ondřej Hora, Pavel Kofroň, Tomáš Sirovátka, http://praha.vupsv.cz/Fulltext/vz_266.pdf 25 Studie pochází z roku 2008. 26 Tento údaj po provedených změnách v dávkových systémech dnes již zřejmě neplatí. 27 Příjmová chudoba a materiální deprivace v České republice

11

nuceny omezovat služby, je trendem, který jde proti duchu naplňování nejen Úmluvy o právech dítěte, ale i Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, jimiž jsou samozřejmě i děti. 17. Jednou z nejzranitelnějších skupin jsou romské děti, kde se znevýhodňující faktory a hendikepy kumulují. Jsou ve zvýšené míře oproti ostatním dětem zasaženy jak diskriminací (ve vzdělávání, v počtu dětí v ústavní výchově, viz kapitola diskriminace), tak chudobou a sociálním vyloučením.

Podle tzv. Gabalovy zprávy28 žilo v roce 2006 ve vyloučených lokalitách

v podmínkách extrémní chudoby cca 80 000 osob, významná část z nich jsou děti. 18. Policie ve spolupráci s Fondem ohrožených dětí zveřejnila statistiky týraných a zanedbávaných dětí, z nichž vyplývá, že v ČR bylo v roce 2010 fyzicky a psychicky týráno a zanedbáváno 4963 dětí. Sexuálně zneužíváno bylo dalších 824. Rukou či vinou dospělých zemřelo loni 26 dětí.29 Statistika roku 2008 evidovala 1978 takovýchto případů, o rok později už to bylo 4447. Radikální nárůst počtu týraných dětí je dán změnou metodiky evidence. Policie do těchto statistik nově řadí i zanedbávání dětí, které tam dříve nepatřilo, a těchto případů přibývá . V této souvislosti je třeba upozornit, že v obecné rovině platí, že na vzniku nepřípustného rodičovského chování, které může nabýt podoby týrání, má obvykle podíl více faktorů – osobní, rodinné, sociální, komunitní, se podílí i chudoba. Nejsou to faktory neovlivnitelné. Systém ochrany ohrožených dětí musí být schopen tato rizika včas identifikovat a rodinám poskytnout příslušné sociální služby, které mohou výrazně zvýšit jejich rodičovské kompetence a usměrnit jejich rodičovské chování. Česká republika trpí výrazným nedostatkem těchto služeb pro rodiny, v některých regionech neexistují vůbec. Zde je třeba říci, že Česká republika dostatečně nenaplňuje Úmluvu o právech dítěte, neboť článek 19 Úmluvy ji zavazuje při ochraně dětí před násilím a zanedbáváním zavádět opatření zaměřená na podporu poskytovanou dítěti a těm, jimž je svěřeno, jakož i jiná preventivní opatření. 19. Již od přijetí Úmluvy o právech dítěte Česká republika uplatňuje výhradu k čl. 7 této úmluvy. To znamená, že vnitrostátní právní úprava nezajišťuje každému dítěti právo znát svůj původ a své rodiče. Týká se to především nezrušitelných osvojení, kde právní úprava nechává adoptivním rodičům naprostou volnost v tom, zda a kdy dítěti sdělí, že je adoptované a kdo jsou jeho biologičtí

28 29

http://www.mpsv.cz/files/clanky/3043/Analyza_romskych_lokalit.pdf 13.5.2011 novinky.cz

12

rodiče. Tato výhrada stále trvá. Měla by být odvolána nejpozději s přijetím nové právní úpravy v novém občanském zákoníku.

Práva žen 20. Z právního hlediska nedošlo v oblasti rodinné politiky v roce 2010 k žádným výrazným změnám. V ČR je možné pobírat rodičovský příspěvek až do čtyř let věku dítěte. Rodičovská dovolená, a tedy z ní vyplývající ochrana na trhu práce, trvá do tří let věku dítěte. Délka rodičovské dovolené v ČR je vzhledem k ostatním evropským zemím vysoká. Důsledkem je však mimo jiné přerušení pracovní dráhy žen na delší dobu v nejproduktivnějším věku, a tím i vyšší míru ohrožení žen diskriminací na trhu práce, když se na něj navracejí. Problematika délky rodičovské musí být vždy nahlížena v souvislosti s dalšími faktory, především s množstvím, kvalitou, různorodostí a finanční dostupností zařízení péče o děti a s širší nabídkou flexibilních forem práce. V ČR nejsou prakticky vůbec dostupná zařízení péče o děti do tří let. Je o velký nedostatek mateřských školek pro děti starší tří let30. Přestože má Česká republika vysoké procento vysokoškolaček a v celkovém průměru obecně vysokou zaměstnanost žen31 , má nejvyšší propad míry zaměstnanosti žen s dětmi do šesti let ve věkové kategorii 20-49 let v Evropské unii. Zatímco v ČR se v důsledku rodičovství sníží zaměstnanost žen o více než 40 procentních bodů, v 13 zemích Evropské unie je to méně než 10%32. Česká republika je v EU také zemí, kde je nejméně rozšířená práce na půl úvazku33. Výsledkem této situace je ve skutečnosti velmi omezené právo volby žen. Je to volba vnucená, která přes určité minimální zabezpečení v době rodičovské dovolené části žen nevyhovuje, a pro některé ženy, například samoživitelky, může být dokonce katastrofou, která je udržuje v chudobě. 21. Dne 30. června 2010 byla přijata nová vyhláška č. 221/2010 Sb. o požadavcích na věcné a technické vybavení zdravotnických zařízení. Některé ženy ji považuji za nepřímo diskriminační vůči domácí péči porodních asistentek, snaží se podle nich nepřiměřeně přísnou regulací zamezit nebo co nejvíce ztížit situaci ženám, které si přejí rodit jinde než v nemocnici. Čerstvá vyhláška stanovuje tak 30

Jeslí je v celé ČR pouze okolo třiceti. V roce 2010 bylo v ČR téměř 30.000 neúspěšně vyřízených žádostí o umístění do mateřských škol. 31 Zaměstnanost žen v České republice byla v třetím čtvrtletí roku 2010 ve věkové kategorii 15 – 64 let 56,4% oproti unijnímu průměru 58,5%. Zdroj: http://www.czso.cz/csu/csu.nsf/informace/czam020111.doc 32 http://www.vlada.cz/assets/media-centrum/aktualne/110228_workshop-vzdelanost.pdf 33 Podíl lidí pracujících na částečný úvazek je v České republice čtvrtý nejnižší ze všech zemí Evropské unie. V prvním čtvrtletí dosahoval 6,2 procenta, zatímco evropský průměr byl 19,3 procenta. Vyplývá to z údajů Českého statistického úřadu. Menší podíl než ČR má už pouze Bulharsko se 2,4 %, Slovensko se 3,5 % a Maďarsko s 5,6 %. Zatímco evropský průměr je pětina, v Nizozemsku téměř polovina a v Německu či Švédsku třetina všech úvazků. http://www.mpsv.cz/cs/9225.

13

náročné technické podmínky pro vydávání registrace porodním asistentkám, že naprostá většina z nich nebude schopna je splnit. Přitom pouze registrace je opravňuje k asistenci u porodu bez dozoru lékaře. Ženy, které si přejí rodit doma, tuto možnost de facto nebudou mít. Některé ženy to považují za zásah do svých práv34. Tento stav se stal i předmětem zájmu Výboru pro odstranění diskriminace žen (CEDAW), který je smluvním mechanisme Úmluvy o právech dítěte, jež vznikla v OSN a která je pro Českou republiku z jejího rozhodnutí závazná. Výbor českou delegaci při projednávání pravidelné zprávy v říjnu 2010 upozornil na to, že existují ženy, které nechtějí rodit v porodnici, a že pro tyto ženy není zajištěna odpovídající zdravotnická péče. K tomuto tématu zpracovala srovnávací studii Liga lidských práv. Jsou v ní popsány právní úpravy, jimiž se řídí domácí porody v některých zemích Evropské unie35. 22. Výbor také vydal doporučení české vládě ke sterilizací romských žen-Požaduje, aby vláda v této otázce podala zprávu již za dva roky místo obvyklých pěti. Výbor zopakoval, že česká vláda by měla přijmout doporučení, které již před léty vydal veřejný ochránce práv, aby přijala legislativní změny, které jasně definují svobodný a informovaný souhlas, pokud jde o sterilizaci v souladu s příslušnými mezinárodními normami, včetně upozornění na všechna potenciální rizika a možnosti alternativ. Výbor také vyzval českou vládu, aby přezkoumala stávající tříletý časový limit na promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody v případech nucené nebo non-konsensuální sterilizace a zvážila zavedení ex-gratia odškodnění obětí těchto sterilizací. 23. Česká ženská lobby36 upozorňuje, že účast žen na politickém a veřejném rozhodování žen je nízká a vláda nepřijímá žádná opatření, aby se situace zlepšila. Dlouhodobě je velmi nízký počet žen v parlamentě. Přímo alarmující a dá se říci symbolické je, že v současné vládě České republiky nezasedá ani jedna žena. 24. Dlouhotrvajícím problémem je horizontální, ale také vertikální segregace na trhu práce, které jsou mimo jiné jednou z hlavních příčin velkých rozdílů v odměňování žen a mužů v České republice. Rozdíl v průměrném výdělku žen a mužů v České republice v roce 2009 byl 27

34

http://www.unipa.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=55&Itemid=60. http://www.llp.cz/_files/file/publikace/Analyza_porodni_asistentky.pdf. 36 Koalice nevládních organizací, které podporují práva žen. 35

14

procentních bodů. V řídících funkcích pak byl tento rozdíl 48 procentních bodů. V nižších administrativních funkcích byl rozdíl 17 procentních bodů. 25.. S vícenásobnou diskriminací se potýkají ženy pocházející z jiného než většinového prostředí, tedy cizinky nebo Romky. Tyto ženy často trápí vícenásobná diskriminace, obtěžování a šikany a také například nerovný přístup ke službám veřejné péče o děti a zdravotní péče. Tento v současné době zcela nedostatečný systém by měl být přístupný všem dětem bez rozdílu, jakého původu jsou jejich matky.

Svoboda slova 26. Případů porušování svobody slova je v České republice více, avšak snad jen v jediném případě je takové porušování obsaženo přímo v zákoně. Na veřejnosti je znám jako „náhubkový zákon“. Článek 10 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv základních svobod zaručuje právo na svobodu projevu včetně práva na přijímání informací. Článek uvádí, že toto právo může podléhat jen takovým omezením, která stanoví zákon a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu (...) ochrany pověsti nebo práv jiných (...). Podmínka této nezbytnosti je obsažena i v obdobné úpravě článku 27 Listiny základních práv a svobod (1991), který nad rámec evropské Úmluvy stanoví v odstavci 5 i povinnost státních orgánů a orgánů územní samosprávy přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnost. Omezení většiny základních práv přísnému kritériu nezbytnosti nepodléhá. Mezi práva, jejichž zákonné omezení nemusí být v demokratické společnosti nutně podmíněno nezbytností pro ochranu práv a svobod druhých, patří i právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním či jiným zneužíváním osobních údajů. Stejně „měkká“ je při této ochraně i evropská úprava v Úmluvě. Zákonodárce nemusí spatřovat v upravovaném omezení práva na ochranu osobních údajů demokratickou nezbytnost. Stačí, že zváží, zda právo na ochranu osobních údajů má převážit nad právem na svobodu slova (vyhledávání a šíření informací). Obě práva jsou ústavní; jen jedno je však při omezování práva podmíněno tím, že v demokratické společnosti je takové omezení nezbytné. 27. Do listopadu 2008 platilo, že za „únik“ či další zveřejnění osobních údajů – a vlastně jakýchkoli údajů – byl trestem až do pěti let vězení postižitelný policista nebo jiný úředník, a ne 15

novinář či osoba, jíž zákon neukládal mlčenlivost. Jiná osoba než úřední byla trestná tehdy, šlo-li o osobní údaje z výkonu veřejné správy, tedy ze státní správy či samosprávy, ne však o údaje z trestního řízení. Trestná byla ovšem i neúřední osoba; která se podílela na úplatném získání úředních informací. Poslaneckou iniciativou přijala tehdy Sněmovna pozměňovací návrh k vládnímu návrhu zákona, který byl v souladu s ústavním pořádkem a který směřoval k ochraně dětí a poškozených před zveřejňováním osobních údajů z trestního řízení, aby bylo trestně postiženo zveřejňování osobních údajů z odposlechů a údajů ze sledování osob a věcí v trestních věcech, které ještě nebyly v řízení před soudem. Zákon, tedy trestní řád a v návaznosti i trestní zákon, zakázal zveřejňování všech údajů z přípravného trestného řízení, tedy z fáze před soudním řízením. I přípravné řízení bylo dosud do značné míry veřejné. Nová úprava však novináře, a tím i veřejnost omezila. Tato úprava byla zřejmě i reakcí na kritiku novinářů, kteří psali o manipulacích v trestní věci proti tehdejšímu místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi, obviněnému v roce 2007 z korupce, a které vyvrcholily tím, že z iniciativy tehdejší nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké se jeho věc nedostala před soud. 28. Podle právní úpravy přijaté v roce 2008 mohl být ten, kdo by zveřejnil údaje z přípravného řízení potrestán až pěti lety odnětí svobody a pokutou do pěti miliónů korun. Rovněž v listopadu 2008 projednávala Sněmovna návrh nového trestního zákoníku. Vláda v něm navrhla trestání osob za předání či šíření osobních údajů nejen pokud mají uloženu mlčenlivost, ale všech osob, a navíc za zveřejňování údajů z výkonu veřejné moci, tedy nejen veřejné správy jako dosud. Před vydáním nového trestního zákoníku platilo (podle čerstvě novelizovaného § 178 odst. 1 trestního zákona o neoprávněném nakládání s osobními údaji): Kdo, byť i z nedbalosti, neoprávněně sdělí, zpřístupní, jinak zpracovává nebo si přisvojí osobní údaje o jiném shromážděné v průběhu trestního řízení nebo v souvislosti s výkonem veřejné správy a způsobí tím vážnou újmu na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní údaje týkají, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem. Nový trestní zákoník v ustanovení podle § 180 odst.1 uvádí: Kdo, byť i z nedbalosti, neoprávněně zveřejní, sdělí, zpřístupní, jinak zpracovává nebo si přisvojí osobní údaje, které byly o jiném shromážděné v souvislosti s výkonem veřejné moci, a způsobí tím vážnou újmu na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní údaje týkají, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti. Spáchá-li někdo takový čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, tedy například novinář, hrozí mu trest do pěti let. Podle nového zákoníku je trestné zveřejnění jakéhokoli údaje (způsobivšího ovšem onu újmu na zájmech) získaného v souvislosti s výkonem veřejné moci. A to je činnost orgánů výkonné, zákonodárné a soudní moci, tedy i kanceláře 16

prezidenta republiky, úřadů, velvyslanectví, všech státních orgánů a pravděpodobně i státních organizací. Trestní řízení výkonem veřejné správy není, je ale výkonem veřejné moci. Proti pomluvě chránil dříve trestní zákon a občanskoprávní ochranu osobnosti skýtal občanský zákoník a tiskový zákon. V části novinářské veřejnosti panuje pocit, že nová zákonná úprava má chránit mocné lidi, (politiky, tzv. podnikatele apod.) i proti zveřejnění pravdy. 29.. Při přijímání obou nových úprav v listopadu 2008 se mlčelo o hranici mezi veřejným zájmem a zájmem osoby, o níž se zveřejňují údaje (třeba politika), tedy mezi svobodou slova a právem na soukromí. V úpravě se jen doplnilo, že zveřejnění údajů musí způsobit vážnou újmu na právech dotčené osoby nebo na jejích oprávněných zájmech. Politik už lehce dokáže, že mu zveřejněná pravda způsobila újmu třeba tím, že bral jen plat senátora, a ne místopředsedy vlády. Nový trestní zákoník vstoupil v platnost v lednu 2009. Účinný je od 1. ledna 2010. Není zatím známo, kolik trestních věcí bylo podle něho zahájeno a případně pravomocně skončilo pro trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji. Lze však počítat s novinářskou solidaritou, která by vedla ke zveřejnění takového případu, a odhadovat, že žádný novinář nebyl v roce 2010 (a ani později) stíhán proto, že „zveřejnil, sdělil, zpřístupnil, jinak zpracovával nebo si přisvojil osobní údaje, které byly o jiném shromážděné v souvislosti s výkonem veřejné moci“, tedy nejen v trestním řízení, ale třeba činností vlády, armády, českého zastupitelského úřadu, kanceláře prezidenta republiky. Stát (tedy vláda, samospráva, veřejnoprávní média atd.) se zatím tváří, jako kdyby nová úprava nebyla. To, že se nepoužívá, se nevyhlásilo, Novináři to ale poznávali v praxi, počínaje žhářským útokem ve Vítkově ve Slezsku až po vraždu devítileté Aničky z Prahy. To je nejhorší ze všech řešení, je-li zákon jen na papíře a neaplikuje se. Lidi to může jen povzbudit, aby i jindy zákon porušili. Zákon navíc zůstává v záloze pro eventuální postih nepohodlného novináře jako hrozba. 30. Veřejná kritika této úpravy vyvolala snahy o zmírnění „náhubkovéhozákona“. Mlčení, jako kdyby zákonná úprava neplatila, je první cesta. Druhou šel v roce 2009 Michael Kocáb, tehdejší ministr bez porte-feuille. Jeho snahu nechat zákon změnit ale odrazilo nejprve ministerstvo spravedlnosti, které omezilo snahu zákon novelizovat na posouzení veřejného zájmu. Pokud veřejný zájem převáží nad právem na ochranu soukromí, nebude zveřejnění údajů trestné. A rozhodne o tom soud. V roce 2009 a do sněmovních voleb v červnu 2010 se tato novela trestního řádu ve Sněmovně neprosadila. Až v dubnu 2011 ji Sněmovna přijala, v květnu ji přijal Senát. I poté, kdy tato novela nabude účinnosti, bude možno například novináře obvinit se sazbou do pěti let. Mohl by být třeba i 17

ve vazbě a později, třeba i po letech, by soud rozhodl, že veřejný zájem zde převážil. Reálná hrozba zde tedy zůstává. 31. Zbývá Ústavní soud (ÚS). V květnu 2009 podalo 34 senátorů návrh na zrušení "náhubkového zákona“. Určená soudkyně-zpravodajka ho za dva roky plénu ÚS nepředložila. Poukazovala na novelu, jež se skoro dva roky chystala. Novela ale neodstraňuje ústavní rozpor, jehož odstranění se svým návrhem domáhají 34 senátoři, brojící proti protiústavnímu potlačení svobody slova. Až bude návrh senátorů ÚS projednávat, nastanou potíže. Senátoři svým návrhem napadli jen tehdejší úpravu, tedy ta ustanovení trestního řádu, která činí zveřejňování neoprávněným, a tehdejší trestní zákon. Nenapadli tehdy ještě neúčinný trestní zákoník, který s účinností od 1. ledna 2010 rozšířil zákaz zveřejňování informací z „veřejné správy“ na celou „veřejnou moc“. I kdyby byl trestní řád zásahem ÚS novelizován, stejně by to zřejmě umožňovalo trestně stíhat i zveřejnění údajů z trestního stíhání, byť by ÚS z trestního řádu vypustil přímý zákaz zveřejňování údajů z přípravného řízení (kromě údajů o dětech a o obětech trestných činů). ÚS může jistě pomoci nesvobodnou situaci trochu napravit, až jeho plénum bude o návrhu senátorů rozhodovat. Řádná cesta k úpravě trestního zákoníku, pokud jde o rozsah chráněných osobních údajů a míru této ochrany, vede ale parlamentem.

Vězeňství 32. Vězeňství nadále zůstává politicky marginalizovaným tématem, postiženým nezájmem napříč politickým spektrem. Instituce trestní politiky, zejména Vězeňská služba ČR a Probační a mediační služba ČR, jsou dlouhodobě podfinancovány, v souvislosti s ekonomickou krizí se staly objektem dalšího šetření ze státního rozpočtu. Za těchto objektivních východisek fakticky nelze účinně dosahovat účelu trestu. I v naplňování principů restorativní justice a humanizace vězeňství zůstává Česká republika na chvostu Evropské unie. 33. V průběhu roku 2010 (s dalším negativním progresem v prvním pololetí 2011) se stále zvyšuje počet vězněných osob, na konci roku 2010 činil 22.000, v dubnu 2011 již přesahuje hranici 23.000 osob, dalších cca 5.500 osob čeká na nástup do výkonu trestu odnětí svobody. Index vězeňské populace (tzv. Prison Population Rate), tj. počet vězněných osob na 100.000 obyvatel, činí 18

v době zpracování této zprávy 214. Česká republika je co do indexu, svědčícího o účinnosti trestní politiky, společně s Polskem čtvrtá nejhorší mezi státy EU (horší situace je pouze v pobaltských státech, zatížených post-sovětským modelem trestní justice). Optimální index ve „starých“ členských státech EU činí 70-100. 34. V roce 2010 nebyla přijata účinná opatření ke snížení počtu odsouzených, jeho neustálý negativní progres se nestal tématem širšího odborného diskursu, soustavný propad indexu od roku 2002 a jeho příčiny nejsou předmětem penologického výzkumu (teprve v době zpracování této zprávy Ministerstvo spravedlnosti hodlá výzkum zadat37). Lze pouze odhadovat, že příčinou propadu indexu může být represivní zaměření trestní justice a neúčinné využívání alternativních trestních opatření, včetně přeměn alternativních trestů na trest odnětí svobody. Pro tuto hypotézu svědčí fakt, že ke konci roku 2010 bylo cca 20% vykonávaných trestů uložených v trvání nižším než 9 měsíců38. 35. V přímém rozporu s nárůstem počtů vězněných osob je snižování stavu zaměstnanců Vězeňské služby, podle Statistické ročenky Vězeňské služby se v roce 2010 snížil počet zaměstnanců o 200 osob. Nárůst počtu vězněných osob není doprovázen zřetelnými investicemi do ubytovacích kapacit (ve formě výstavby věznice na rozdíl od transformace prostor stávajících věznic, typicky na úkor kulturních místností), české věznice jsou zatíženy neúnosnou přeplněností, podle oficiálních údajů Vězeňské služby činí naplněnost 120-130%, nelze vyloučit, že je de facto mnohem vyšší. 36. Ve spojení s přeplněností není dodržována minimální ubytovací plocha pro vězně. Podle standardů Rady Evropy, ve smyslu doporučení Výboru ministrů Rady Evropy Rec (99)22 k přeplněnosti věznic a standardů a doporučení Evropského výboru pro předcházení mučení (CPT) činí nejnižší možná ubytovací plocha na jednoho vězně 4 m2, nejmenší plocha ložnice určená pro ubytování jednoho vězně činí 6 m2 (přičemž v ložnici o ploše 9 m2 nemají být ubytováni dva vězni); 37

Týden.cz: Ve věznicích se musejí odsouzení ukládat i do skladů, 12.5.2011, http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/veveznicich-se-museji-odsouzeni-ukladat-i-do-skladu_201424.html (přístup 15.5.2011) 38

Statistická ročenka Vězeňské služby ČR 2010, http://www.vscr.cz/client_data/1/user_files/19/file/spr%C3%A1vn%C3%AD/statistiky/Statistick%C3%A9%20ro%C4% 8Denky/rocenka_2010_v7.pdf (přístup 15.5.2011)

19

akceptovatelné jsou přitom uvedené ubytovací plochy za podmínky, že vězni tráví většinu dne mimo ložnici. V květnu 2011 uvedl náměstek ministra spravedlnosti pro Týden.cz, že se ubytovací plocha na jednoho vězně „velmi rychle“ blíží třem metrům čtverečním; přitom ubytovací plochu tři m2 nesprávně uvádí jako nepřekročitelné minimum dle evropských standardů (!), CPT např. již v roce 2000 konstatoval jako neakceptovatelnou plochu 3,5m2 (ve zprávě týkající se Slovenska). 37. Na konci roku 2010 bylo, za účelem úspor na spotřebě energie, vydáno nařízení k omezení sprchování vězněných osob, a to pokynem generálního ředitele Vězeňské služby č. PGŘ 8/2010. Na jeho základě bylo stanoveno, že nepracující vězni se mohou sprchovat jednou týdně, přičemž dle hodnověrných informací ČHV je doba sprchování v některých věznicích omezena na 10 minut i méně. Omezení sprchování je v rozporu s evropskými vězeňskými pravidly, požadujícími umožnění sprchování minimálně dvakrát týdně, optimálně denně. ČHV nemá informace, že by v roce 2011 byla uvedená praxe odstraněna, naopak ministerstvo spravedlnosti v červnu 2011 potvrdilo, že v roce 2011 neumožňují rozpočtové možnosti zvýšení četnosti sprchování, a to při meziresortním vypořádání připomínek k materiálu „Zpráva o plnění systémových opatření v oblasti vězeňství v roce 2010“. 38. ČHV nemá, s ohledem na skutečnost, že v roce 2010 neprováděl hloubkový monitoring věznic, informace o realizaci programů zacházení s vězněnými osobami a o naplňování reintegračního účelu trestu. Vzhledem k zásadnímu zhoršení a zhoršování objektivních podmínek výkonu vězeňství v posledních několika letech, ve spojení se snižováním tabulkových počtů zaměstnanců Vězeňské služby, lze však předpokládat, že účinnost a faktické provádění programů zacházení je v současné době neodpovídající. V souvislosti s úsporami na spotřebě energií došlo, dle informací ČHV, k omezení „energeticky náročných“ volnočasových a terapeutických aktivit, např. keramické kroužky či akvaristika, ačkoli právě ty jsou shledávány jako penologicky přínosné. 39. CPT zdůrazňuje jako příklad zvláště nežádoucího stavu pro výkon vězeňství kombinaci faktorů: 1) přeplněnost věznic, 2) nízká míra aktivit zacházení s vězni, 3) nedostatečný přístup vězněných osob k zajištění hygieny (čl. 50 Standardů CPT). Nutno podotknout, že právě uvedené faktory jsou charakteristické pro současný stav vězeňství v České republice.

20

40. Specifickou otázkou jsou podmínky výkonu vazby v České republice. Jsou dlouhodobě neutěšené, z hlediska materiálního zázemí a zacházení s vězněnými osobami jsou podmínky ve vazbě výrazně horší než podmínky ve výkonu trestu. Takový přístup je přitom ve zřejmém rozporu s principem presumpce neviny. Podle závěrů šetření ve vazebních věznicích, provedeného v roce 2010 veřejným ochráncem práv39, se podmínky výkonu vazby příliš neliší od stavu před zahájením transformace vězeňství. Za zásadní nedostatky výkonu vazby ochránce označil nevhodné prostory pro výkon vazby a zcela nedostatečnou nabídku volno-časových aktivit pro vazebně stíhané, včetně zaměstnání, ve spojení s personální poddimezovaností Vězeňské služby. Jako zvláště neuspokojivé shledal podmínky výkonu vazby mladistvých obviněných. 41. Zdravotní péče poskytovaná vězněným osobám patří nadále k typickým tématům ve stížnostech vězněných osob. Zvláště zásadním aspektem zdravotní péče však je faktické upření přístupu vězněných osob ke zdravotní péči jako takové, a to v důsledku povinnosti hradit regulační poplatky. Od této povinnosti nejsou vězněné osoby zákonem osvobozeny, a to bez ohledu na jejich nemajetnost, osvobození se nevztahuje ani na mladistvé vězně. Pokud by Vězeňská služba zákon důsledně implementovala, valná většina vězňů by vzhledem ke komplexu kritérií (nedostatek pracovních možností, nízká výše odměny za práci, sociální kapesné poskytované ve výši 100,- Kč, v případě vazebně stíhaných praktická nemožnost pracovat a tedy žádný příjem) na zdravotní péči v důsledku poplatků vůbec nedosáhla. Takový přístup je nutno považovat za zcela zřejmě protiústavní, přičemž k jeho negativním dopadům nedochází jen proto, že dle interní instrukce Vězeňské služby jsou nedoplatky na regulačních poplatcích vymáhány jako pohledávka státu až po propuštění z výkonu trestu nebo vazby. 42. V oblasti zaměstnávání odsouzených je nutno zdůraznit, že odměna za práci výrazně neodpovídá zásadě spravedlivé mzdy. Výše odměny, stanovená ve třech stupních podle kvalifikace odsouzených, nebyla od roku 2000 valorizována, přičemž dle nařízení vlády č. 365/1999 Sb., o výši 39

Viz Souhrnná zpráva o činnosti veřejného ochránce práv v roce 2010, Kancelář veřejného ochránce práv 2011, str. 135 an., http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/zpravy_pro_poslaneckou_snemovnu/Souhrnna_zprava_VOP_2010.pdf

21

a podmínkách odměňování odsouzených osob zařazených do zaměstnání ve výkonu trestu odnětí svobody, činí základní výše odměny 4.500,- Kč (nutno podotknout, že ani v době schválení nedosahovala výše minimální mzdy). Z takto nastavené výše odměny vyplývá, že pracující odsouzení nemají de facto žádnou majetkovou výhodu proti nepracujícím (po provedení srážek zbývá odsouzeným průměrně 100 - 300 Kč měsíčně). Nadto nejsou osvobozeni od povinnosti hradit náklady výkonu trestu. Marginální odměna se však zároveň projevuje ve faktické neschopnosti plnit závazky, a to včetně hrazení náhrady škody poškozeným. Podle dostupných informací je valné většině odsouzených zařazených do práce, bez ohledu na kvalifikaci a druh vykonávané práce, poskytována odměna pouze v základní sazbě. 43 V září 2010 (s účinností od 30. 6. 2011) zrušil Ústavní soud nálezem č. Pl. ÚS 32/08 ustanovení § 76 odst. 6 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, jímž byl vyloučen soudní přezkum rozhodnutí o uložení kázeňského trestu, s výjimkou trestů týkajících se majetku, tedy propadnutí věci. Ústavní soud konstatoval rozpor cit. ustanovení s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když mj. uvedl: „Větší ochrana se tak paradoxně přiznává tam, kde došlo k zásahu do majetkových práv, zatímco sféra zásahů do osobnostní sféry člověka zůstává bez možnosti soudní kontroly. Dopad některých kázeňských trestů totiž představuje závažný zásah do základních práv a svobod odsouzeného nad meze stanovené zákonem o výkonu trestu odnětí svobody. Rozhodnutí, kterými byly takové kázeňské tresty uloženy, nemohou být vyloučena z přezkoumávání soudem za situace, kdy se týkají základních práv a svobod (čl. 36 odst. 2 Listiny). Soudní přezkum tak může vyloučit libovůli při ukládání některých nejzávažnějších kázeňských trestů, a vyloučit tak jejich nepříznivé důsledky pro eventuální rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu.“40 Ústavní soud dal odložením účinnosti nálezu prostor zákonodárci k přijetí nové právní úpravy, ta dosud přijata nebyla. Právo na soudní přezkum musí být podle Ústavního soudu zaručeno v případech, kdy je výrazným způsobem zasahováno do osobní integrity odsouzeného (např. umístění do uzavřeného oddělení až na 28 dnů, celodenní umístění do uzavřeného oddělení nebo do samovazby). Vyloučení soudního přezkumu v kázeňském řízení dlouhodobě kritizoval ČHV, viz např. Zpráva ČHV o vězeňství 2003 -2005 nebo Případová agenda 2003 – 2005, str. 2241.

40 41

Text nálezu viz http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=67854&pos=1&cnt=1&typ=result Viz http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2006051103

22

Justice 44. V loňské výroční zprávě zveřejnil ČHV i stať Petra Uhla Řízení proti Jiřímu Čunkovi jako selhání právního státu42. I vzhledem ke změně formy letošní výroční zprávy ČHV o lidských právech za rok 2010 oproti loňské zprávě za rok 2009 doplňujeme nyní jen výčet nejdůležitějších událostí v roce 2010, které se týkají státního zastupitelství. 45 Vedoucí Nejvyššího státního zastupitelství (NSZ) a zároveň soustavy státního zastupitelství (SZ) byla po celý rok 2010 Renata Vesecká. Jiří Pospíšil (ODS), ministr spravedlnosti nové vlády, jež vzešla ze sněmovních voleb konaných koncem května 2010, v červenci oznámil, že o odvolání Vesecké z vedoucí funkce rozhodne vláda po 10. srpnu, kdy má Sněmovna hlasovat o důvěře vládě. To se nestalo a Renáta Vesecká byla po mnoha průtazích odvolána až 27. října s účinností k 31. prosinci.43 Nový nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman učinil po svém jmenování v lednu 2011 to, co bylo v jeho pravomoci – odvolal z funkce své tři náměstky a náměstkem jmenoval Igora Stříže, jenž v roce 2007 sám odešel z funkce náměstka olomouckého státního zástupce ze solidarity s Ivo Ištvanem, jehož tehdy odvolal na návrh Vesecké ministr Pospíšil. Ištvan se v lednu 2011 do funkce vrchního státního zástupce vrátil proto, že vyhrál soudní spor – Pospíšil ho odvolal z funkce, aniž zahájil správní řízení a postupoval podle správního řádu. Tím se vytvořily předpoklady pro to, aby alespoň v části SZ začaly fungovat normální poměry. V současné době je situace na mrtvém bodě, protože nejvyšší státní zástupce nemá zákonnou možnost personálně obměnit další vedoucí funkce v soustavě SZ. O každém jeho návrhu rozhoduje ministr Pospíšil. Ten ale stále nerozhoduje, už více než tři měsíce má Zemanův odůvodněný návrh na odvolání vrchního státního zástupce Vlastimila Rampuly, lhůta je přitom dva měsíce. Proto až do doby vzniku této zprávy (červen 2011) zůstávají ve funkci vrchního státního zástupce a jeho náměstka Vlastimil Rampula a Libor Grygárek. Na šesti

42

http://www.helcom.cz/download/zpravy/JiriCunek.pdf

43

Na 200 státních zástupců se také připojilo k petici, požadující, aby Vesecká po svém odvolání z funkce nebyla zařazena jako vedoucí krajská státní zástupkyně v Hradci Králové, kde jí ministři spravedlnosti obcházením zákona rezervovali vedoucí funkci po celou dobu její funkce nejvyšší státní zástupkyně - tedy více než pět let. Vesecká se koncem února 2011 vzdala i funkce státní zástupkyně.

23

krajských zastupitelstvích z osmi, která jsou v působnosti pražského vrchního státního zástupce, zůstávají ve vedoucích funkcích i lidé, kteří se v minulých letech účastnili nezákonných postupů44. 46. Kárné řízení s místopředsedou Nejvyššího soudu Pavlem Kučerou45, na něhož už v únoru 2008 podala kárnou žalobu předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová pro jeho nezákonné ovlivňování postupu v trestním řízení obviněného Jiřího Čunka, skončilo v září 2010 Kučerovým nepravomocným odsouzením u kárného senátu pražského Vrchního soudu. Soud se vyslovil, že se Kučera kárně provinil a uložil mu nejpřísnější možné kárné opatření – zbavení funkce soudce. Dřív než mohl o odvolání proti provoinstančnímu rozsudku jednat a rozhodovat odvolací kárný senát Nejvyššího soudu, vzdal se v listopadu 2010 s účinností k 31. prosinci Kučera sám funkce soudce, takže v řízení nemohlo být pokračováno. 47. Pravomocně skončil občanskoprávní spor, v němž Renata Vesecká, Pavel Kučera, Pavel Němec a spolu s nimi i náměstek Vesecké Karel Černovský, náměstek Rampuly Libor Grygárek, brněnský krajský státní zástupce Petr Coufal a jihlavský okresní zástupce Arif Salichov žalovali tehdy stínovou ministryni spravedlnosti Marii Benešovou (a ještě dříve, v letech 1999 – 2005, nejvyšší státní zástupkyni, od března 2011 místopředsedkyni ČSSD) za to, že je kvůli manipulacím v trestní věci proti Jiřímu Čunkovi a částečně i v trestní věci „katarského prince“ Hámida bin Abdala Sáního veřejně označila za justiční mafii. Jak uvedeno již v loňské výroční zprávě, původní rozsudek vynesl v červnu 2008 středočeský krajský soud. Soudcem byl Vojtěch Cepl. Až na Grygárka všichni žalující spor, který vyvolali, prohráli. Ceplův rozsudek ale zrušil v březnu 2009 pražský vrchní soud a krajskému soudu věc vrátil. Následovala peripetie s Ústavním soudem v říjnu 2009, kde Marie Benešová svůj spor s vrchním soudem vyhrála. Středočeský krajský soud (opět soudce Cepl) však opět dal v červnu 2010 za pravdu Marii Benešové a vynesl stejný rozsudek jako v červnu 2008. 44

Ve svých vedoucích funkcích v Brně (krajské SZ) a Jihlavě (okresní SZ) zůstali bez zahájení kárného řízení a bez pokusu o odvolání z vedoucích funkcí protagonisté zastavení trestního stíhání Jiřího Čunka Petr Coufal a Arif Salichov. Podvodné vydávání diplomů na Právnické fakultě Západočeské univerzity, nezákonné obohacování se v souvislosti s pražskou dopravní kartou Opencard, desítky případů korupce a finanční či jiné závažné kriminality zůstávají v roce 2011 neřešeny a pět z nich, které se týkají členů současné či minulé vlády, vyvolávají i obavy české veřejnosti o funkčnost soustavy SZ a povaze právního státu. 45 Odborná veřejnost v letech 2007 až 2010 soudila, že hlavními hybateli justiční skupiny, která ovlivňovala trestní řízení s Jiřím Čunkem, byly tři osoby: Pavel Kučera, dále bývalý ministr spravedlnosti z let 2004 – 2006 Pavel Němec a Renata Vesecká, na niž Kučera a Němec uplatňovali svůj vliv.

24

V únoru 2011 ho zrušil pražský vrchní soud, jehož senátu předsedala Romana Vojstrejšová, a rozhodl pravomocně sám, tak že žalobě vyhověl. Coufal a Salichov mezitím od žaloby ustoupili. Marie Benešová podala v květnu k Nejvyššímu soudu proti rozsudku pražského vrchního soudu dovolání, o němž Njevyšší soud dosud nerozhodl. 48. Přerovský soudce Jiří Barbořík uznal v lednu 2010 Romana Vaškůje a Petra Šmiřáka vinnými z pokusu uplatit Marcelu Urbanovou (vedoucí sekretariátu starosty Vsetína před rokem 2006, kdy starostou byl Čunek), aby vzala zpět výpověď vůči Čunkovi, že v roce 2002 převzal půlmilionovou částku, o níž se soudilo, že byla úplatkem. Barbořík přesvědčivě v odůvodnění rozsudku okresního soudu v Přerově z ledna 2010 dovodil, proč je výpověď obžalovaných a také Čunka nepravdivá a proč je naopak výpověď Marcely Urbanové pravdivá. Olomoucká pobočka ostravského krajského soudu však tento rozsudek v červenci 2010 zrušila a překvapivě vrátila věc státnímu zástupci až do přípravného řízení, tedy do fáze před podáním obžaloby. Soud tvrdí, že věc dozoroval neoprávněný státní zástupce, protože pověření dozorem prý od okamžiku obvinění (trestního stíhání) konkrétní osoby má být podle soudu nové. Většina odborníků to považuje za nezákonnou konstrukci. 49. Tyto informace jsou ukázkou toho, že boj se zkorumpovanými jednotlivci v justici a úsilí o právní stát slaví svá vítězství, ale i porážky. Bez jednoznačné politické podpory se však může stát bojem marným, přestože existuje mnoho poctivých a zároveň statečných státních zástupců a soudců, kteří se nebojí rozhodovat bez ohledu na přání politiků. Ministr Pospíšil učinil některá správná rozhodnutí, ale jeho současné přešlapování na půli cesty nevzbuzuje mnoho optimismu.

Cizinci 50. I v roce 2010 byli neodůvodněně znevýhodňováni rodinní příslušníci občanů České republiky v přístupu k veřejnému zdravotnímu pojištění. Nejbližší rodinní příslušníci občanů České republiky (jde zejména o manžele/manželky), kteří nejsou občany státu EU, jsou na rozdíl od rodinných příslušníků jiných občanů Evropské unie, kteří v České republice pracují či podnikají, po dobu prvních dvou let pobytu v České republice vyloučení ze systému veřejného zdravotního pojištění. 25

Rovněž tak jsou ze systému veřejného zdravotního pojištění vyloučeni nejbližší rodinní příslušníci (manželé/manželky a nezletilé děti) cizinců, kteří v České republice dlouhodobě pracují a žijí. Nezohledňuje se délka pobytu cizince na území, a stejně tak se přistupuje k cizinci, který na území pobývá první rok na základě víza k pobytu nad 90 dnů za účelem sloučení rodiny, jako k osobě, která za týmž účelem pobývá na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu pátým rokem. Tento stav je v rozporu s Aktualizovanou koncepcí integrace cizinců v České republice, která již v roce 2005 identifikovala jako jednu z hlavních překážek v oblasti sociálně-ekonomické integrace „nemožnost podílet se na veřejném systému zdravotního pojištění u státních občanů třetích zemí nebo jejich rodinných příslušníků (zejména dětí)“. Tyto osoby tak musí využívat komerčního zdravotního pojištění, které pokrývá menší rozsah zdravotní péče než veřejné zdravotní pojištění, není na ně právní nárok a s mnohými cizinci odmítají komerční zdravotní pojišťovny uzavřít odpovídající zdravotní pojištění. Jde zejména o děti, které se narodí s nějakým zdravotním handicapem a osoby starší 70 let.46 51. S účinností od 1. 1. 2011 se novelou zákona o pobytu cizinců navíc zpřísnily podmínky sjednání zdravotního pojištění pro cizince. Novely stanoví cizincům, vyloučeným ze systému veřejného zdravotního pojištění, povinnost uzavřít komerční zdravotní pojištění v rozsahu tzv. komplexní péče (což znamená ročně přibližně šestinásobnou cenu pojištění oproti pojištění v rozsahu tzv. základní péče, jež dosud postačovalo) a zároveň již při podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu předložit doklad o zaplaceném pojištění na celou dobu pobytu. 52. Na konci roku 2010 poslalo ministerstvo vnitra do meziresortního připomínkového řízení návrh věcného záměru volebního zákoníku (č.j.: MV-88038-31/VS-2010), který bohužel i nadále vylučuje cizince s trvalým pobytem z účasti na volbách do obecních a krajských zastupitelstev. U voleb do zastupitelstev obcí a krajů je aktivní i pasivní volební právo u cizinců z třetích zemí omezeno pouze na ty osoby, jimž vyhlášená mezinárodní smlouva právo volit přiznává. Nejvýraznější je tento deficit u cizinců, jimž bylo v České republice uděleno povolení k trvalému pobytu (tzn. ve většině případů po pěti letech předchozího dlouhodobého pobytu) a u rodinných 46

V podrobnostech viz Doporučení veřejného ochránce práv k naplňování práva na rovné zacházení s cizinci ze dne 21. července 2010 (sp. zn.: 29/2010/DIS/JŠK, dostupné na http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/diskriminace/Zachazeni_s_cizinci.pdf

26

příslušníků občanů Evropské unie/České republiky z třetích zemí, které právní úprava Evropské unie staví prakticky ve všech oblastech života naroveň s občany Evropské unie. Účast na rozhodování o věcech veřejných na místní úrovni představuje důležitý prvek integrace cizince. Výkon tohoto práva může posílit sounáležitost cizince s místním prostředím, poskytuje mu pocit důvěry, uznání přínosu pro lokální společenství ze strany většinové společnosti a umožňuje cizince vtáhnout do rozhodovacích procesů na úrovni místní samosprávy. Na podporu přiznání aktivního i pasivního volebního práva všem cizincům z třetích zemí s povoleným trvalým pobytem u voleb do zastupitelstev obcí a krajů lze připomenout aktualizovanou Koncepci integrace cizinců, která byla přijata usnesením vlády ČR č. 126 ze dne 8. února 2005. Koncepce v části věnované podpůrným opatřením konstatuje, že politická integrace cizinců zahrnuje mimo jiné „oblast volebního práva na místní úrovni“. A jako jedna z hlavních překážek v oblasti politické integrace cizinců byla shledána právě „neexistence volebního práva cizinců s trvalým pobytem ve volbách do zastupitelstev obcí a krajů.“47 Obdobné závěry lze nalézt v Analýze postavení cizinců dlouhodobě žijících v ČR a v návrhu optimalizačních kroků z října 2004.48 Zároveň lze poukázat na poslední trendy v zemích EU, které jednoznačně směřují k přiznání aktivního i pasivního volebního práva při volbách do místních či obecních orgánů cizincům, kteří pobývají na území dotyčného státu trvale či po určitý časový interval (Irsko, Švédsko, Dánsko, Nizozemsko, Maďarsko, Finsko, Estonsko, Slovensko, Slovinsko, Lucembursko, Lotyšsko a Belgie). 53.. Oproti předchozím létům, kdy informování žadatelů o vízum prostřednictvím webových stránek konzulátů bylo mnohdy nedostatečné, nastal v posledním období pozitivní posun. Ministerstvu zahraničí se podařilo většinu zjištěných nedostatků odstranit. Zavedení elektronického registračního systému pro podání žádosti o vízum do České republiky – Visapoint (https://www.visapoint.eu) přispělo k efektivnímu vedení vízového procesu. Informace z veřejně přístupných zdrojů nicméně naznačují, že registrační systém Visapoint ve vztahu k žadatelům z vybraných zemí v návaznosti na příslušná usnesení české vlády (posledním z nich je usnesení vlády č. 1205 ze dne 16. září 2009) slouží i jako regulační nástroj pracovní a podnikatelské migrace. Nelze považovat za problematickou samotnou myšlenku regulace celkového množství vydávaných víz, ale 47

V této souvislosti je nutno připomenout zásadu č. 8 Koncepce integrace cizinců na území České republiky již z roku 2000: „Součástí politiky vlády v oblasti integrace legálně a dlouhodobě usazených cizinců a v oblasti Koncepce je vytvořen sociálně-ekonomických, organizačních a administrativních podmínek pro aktivní podporu integrace cizinců, zejména ve vztahu k zajištění jejich osobní účastí v procesu integrace i na společenském životě na místní úrovni …“

48

Vypracovala ji společnost Ivan Gabal Analysis & Consulting pro MPSV.

27

skutečnost, že vedle zákonné regulace migrace obsažené zejména v zákoně o pobytu cizinců (zákon č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů), je de facto vytvářen další regulační systém, který v zákoně oporu nemá. Je tím narušena celková koncepce regulace vydávání víz i rozdělení pravomocí mezi jednotlivými orgány státní správy (např. na úseku ochrany pracovního trhu, podnikání). Stávající systém kvót může rovněž vyvolávat pochybnosti ohledně rovného přístupu k žadatelům z jednotlivých zemí, nemluvě o zahraničněpolitických důsledcích takového opatření. Pravomoci stanovití kvóty by měl výslovně stanovit zákon. Na existenci uvedeného problému upozornil ministerstvo vnitra i zahraničí věcí veřejný ochránce práv. U některých zastupitelských úřadů (Lvov, Astana) se zároveň nelze k podání žádosti o vybrané druhy dlouhodobých víz prostřednictvím systému Visapoint vůbec zaregistrovat. Co je možná však ještě závažnější, tento problém se v některých případech týká i dlouhodobého a trvalého pobytu. Pokud by Česká republika neumožnila cizincům podat žádost o dlouhodobý či trvalý pobyt a pokud to je pobyt, který ČR zavedla do cizineckého zákona v souvislosti s transpozicí směrnic EU, porušuje tím nejen vnitrostátní právo, ale i závazky vyplývající pro ni z práva EU se všemi možnými následky. Nucení žadatelů o dlouhodobý a trvalý pobyt k podání žádosti výlučně cestou Visapointu rovněž nemá oporu v zákoně. 54. Dlouhodobě neřešeným problémem, který se ovšem postupem času prohlubuje, je omezení přístupu krajanů přesídlených do ČR na pozvání české vlády a azylantů k dávkám důchodového pojištění z českého systému důchodového pojištění, zejména ke starobnímu důchodu. Aktuální stav, kdy musejí splnit stejné podmínky nároku na důchod jako ostatní pojištěnci, vede k tomu, že jim nárok na důchod nevznikne, protože nezískají potřebnou dobu důchodového pojištění. Tento stav plyne ze skutečnosti, že se zemí původu těchto osob nemá ČR obvykle sjednánu smlouvu o sociálním zabezpečení (typicky se zeměmi bývalého Sovětského svazu, s africkými zeměmi). Česká správa sociálního zabezpečení zde nepřihlíží k době pojištění, kterou dotčená osoba získala ve státě původu. Tyto osoby obvykle přicházejí do ČR až ve vyšším produktivním věku, nemohou proto získat potřebnou dobu důchodového pojištění pro vznik nároku na důchod, a to i když po příchodu do České republiky začnou bez zbytečného odkladu pracovat. Vzhledem k tomu, že se Česká republika zavázala těmto osobám poskytovat mezinárodní ochranu, resp. nabídla osobám českého původu žijícím původně v zemích bývalého Sovětského svazu možnost repatriace, měla by jim zajistit důstojné podmínky pro život, zvláště když v něm dojde k nepříznivé sociální situaci, která negativně ovlivňuje jejich životní úroveň. Zákonodárce by tak měl stanovit zvláštní pravidla pro vznik nároku na důchodové dávky těchto osob. 28

55. Specifickým problémem zůstává zneužívání cizinců při zaměstnávání, a to včetně případů pracovního vykořisťování. Zaměstnavatelé často zneužívají bariér, jimiž jsou cizinci znevýhodněni v pracovněprávních vztazích. Jejich zvláště slabého postavení (též ovlivněného závislostí na trvání pracovního poměru jako podmínky pro zachování povolení k pobytu), časté neznalosti českého jazyka a mizivé orientace v českém právu. Začátkem roku 2011 informovaly Lidové noviny o případu podezření na otrockou práci v případě cca 50 osob z Rumunska, Vietnamu a Slovenska, provádějících po dobu několika měsíců náročné lesní práce za ponižujících podmínek. Ty , spočívaly mimo jiné v nerespektování limitů pracovní doby, podmínek bezpečnosti práce a svévolném poskytování odměny za práci, která, pokud vůbec byla poskytována, nepokrývala ani základní potřeby pracovníků49. Vedle takto excesivních případů má však zneužívání cizinců v pracovních vztazích i další nepřípustné formy, často se projevující kumulativně, např. neposkytnutí písemného vyhotovení pracovní smlouvy, nevyplácení mzdy, ukončení pracovního poměru bez splnění podmínek výpovědi dle zákoníku práce (typicky pouze ústním oznámením o tom, že pracovník již nemá chodit do práce) apod.

49

Viz např. http://www.denikreferendum.cz/clanek/9229-zahranicni-delnici-podali-trestni-oznameni-na-zamestnavatele 29

Násilí motivované nenávistí 56. Rok 2010 charakterizovala stagnace neonacistického hnutí a utlumením jeho veřejných aktivit, a to jednak v důsledku důsledného postupu státních orgánů proti neonacistickému hnutí, jednak v důsledku vnitřních rozporů v hnutí samotném. Zásadními událostmi v roce 2010 bylo především rozpuštění Dělnické strany a vynesení odsuzujícího rozsudku nad tzv. vítkovskými žháři. 57. Dělnickou stranu rozpustil dne 17.2.2010 Nejvyšší správní soud ČR rozsudkem č.j. Pst 1/2009 -34850. Soud rozhodoval o druhém návrhu vlády na rozpuštění Dělnické strany, kdy první návrh, ministerstvem vnitra ledabyle připravený, v roce 2009 zamítl (k tomu viz Zpráva ČHV o stavu lidských práv v roce 2009). Na základě širokého důkazního materiálu, předloženého vládou, soud Dělnickou stranu rozpustil. Důkazy svědčily o vzájemně provázaných skutečnostech a vedly k závěru, že to je strana, která představuje bezprostřední hrozbu pro demokratický systém. Soud uzavřel, na základě programu a ideologie strany, jejích aktivit a aktivit jejích členů a její provázanosti s neonacistickými hnutími, že to je strana rasistická, šovinistická, xenofobní, homofobní, zejména ale neonacistická a usilující o odstranění náležitostí demokratického právního státu, a to za použití násilí, resp. násilnou revolucí. Soud vyšel v rozsudku z koncepce bránící se demokracie, podle níž se stát musí chránit před nejzávažnějšími narušeními demokratického a ústavního systému, a rozsudek pojal jako preventivní opatření. Význam rozhodnutí soud shledával v tom, že je nutné „jasně pojmenovat hodnoty prosazované touto stranou, jednoznačně konstatovat, že ideologie, navazující na totalitní konstrukci nacionálního socialismu, představuje zlo“. Dne 27. května 2010 odmítl Ústavní soud stížnost Dělnické strany proti rozsudku jako zjevně neopodstatněnou. 58. Po rozsudku nastal v neonacistickém hnutí rozkol, neboť ztratilo (jakkoli dočasně) politickou záštitu. Vůdčí postavy Dělnické strany sice v podstatě okamžitě obnovily činnost pod hlavičkou již dříve registrované Dělnické strany sociální spravedlnosti (dále DSSS). Již 10. března 2010 se však

50

Rozsudek viz http://www.nssoud.cz/docs/Delnicka_strana_original.pdf, čerpáno z Valeš, F.: Povaha Dělnické strany ve světle rozsudku Nejvyššího správního soudu, Český helsinský výbor, viz http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2010120201

30

od

ní

distancovali

Autonomní

nacionalisté

prohlášením

na

webových

stránkách

www.nacionaliste.com, a to zejména z důvodu sporů o finanční prostředky ze státního příspěvku, jenž Dělnická strana obdržela za volební zisk v evropských volbách v roce 2009. Od DSSS se zároveň distancovali i aktivisté Národního odporu. 59. V průběhu roku 2010 byla DSSS zcela marginálním politickým hnutím, bez podpory veřejnosti i neonacistických hnutí, v parlamentních volbách 2010 propadla, získala cca 1% hlasů. Od počátku roku 2011 se však DSSS opět profiluje jako politická frakce neonacistů, a to zejména při veřejných shromážděních. 60. Dne 20. 10. 2010 vynesl Krajský soud v Ostravě odsuzující rozsudek ve věci tzv. žhářského útoku ve Vítkově. Čtyři útočníci z řad aktivních příznivců neonacistického hnutí (Vaculík, Lukeš, Cojocaru, Müller) byli uznáni vinnými, že dne 19. 4. 2009 vhodili tři zápalné lahve do rodinného domu v obci Vítkov ve Slezsku, obývaného romskou rodinou. Dům vzplál a zcela vyhořel. Tři obyvatelé domu byli vážně zraněni, zejména dvouletá dívka, jež byla těžce popálena na 80 procentech těla. Soud jednání útočníků posoudil jako pokus o vraždu motivovanou nenávistí, všem byly uloženy výjimečné tresty, a to odnětí svobody v trvání 22 let pro Vaculíka, Lukeše a Müllera, 20 let pro Cojocaru (u něhož soud shledal, že útok neorganizoval). Útočníkům byla zároveň uložena povinnost nahradit poškozeným škodu v celkové výši cca 17 milionů korun, z toho 9,5milionu poškozené nezletilé dívce. Dne 17. března 2011 byl rozsudek potvrzen olomouckým vrchním soudem, pouze Müllerovi byl snížen trest odnětí svobody na dobu 20 let z toho důvodu, že spolupracoval při vyšetřování. 61. Rozsudek nad žháři lze považovat za zásadní průlom v postihování trestných činů motivovaných nenávistí. Na rozdíl od několika desítek dokumentovaných žhářských útoků zejména na severní Moravě, jež policie přehlížela a nevyšetřila51, bylo jednání pachatelů posouzeno jako 51

Čtrnáct neziskových organizací, iniciativ a osobností zabývajících se menšinami, vyzval o představitele Nejvyššího státního zastupitelství, případně obou Vrchních státních zastupitelství, aby nechali prošetřit případy žhářských útoků, které policie odložila či kvalifikovala jako pouhý přestupek. Šlo o následující případy: Vrbno pod Pradědem, 1. 7. 2007, policií odložen; Horní Benešov, 1. 12. 2007, kvalifikován jako přestupek; Moravský Beroun, 6. 9. 2008, policií odložen; Bruntál, 21. 9. 2008, policií odložen; Moravský Beroun, 27. 1. 2009, policií odložen; Zdiby u Prahy, 24. 5. 2009, policií odložen; Červený Kostelec, 17. 11. 2009, policií odložen.

31

zvlášť závažný a nebezpečný čin, a kvalifikováno jako pokus vraždy, a to ve formě vraždy motivované příslušností obětí k romskému etniku, a pachatelům byly uloženy tresty odpovídající nepřijatelnosti a zvlášť zavrženíhodné pohnutce jejich jednání. Rozsudek byl rovněž přelomový tím, že soud pachatelům přímo v rozsudku uložil povinnost k náhradě škody, přičemž utrpení a doživotní následky nezletilé oběti ohodnotil velmi vysokou náhradou. Učinil tak na rozdíl od obecné soudní praxe v ČR, která stále pouze jen výjimečně přiznává náhradu škody na zdraví nad „tabulkovou“ míru stanovenou vyhláškou. 62. Trestnímu řízení s útočníky věnovala veřejnost velkou pozornost. Závěrečné řeči a vyhlášení rozsudku, přenášela Česká televize v přímém přenosu, čímž soud zdůraznil generálně preventivní funkci trestního řízení. K výsledku řízení se překvapivě vyjádřil prezident republiky, když prohlásil, že tresty považuje za „nečekaně vysoké“. Český helsinský výbor to považuje za neodpovědné a krátkozraké. 63.. Postup státu proti neonacistickým hnutím se v roce 2010 dále projevil v trestním řízení vedeným proti špičkám hnutí. V průběhu roku se konalo řízení pro trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka s vůdčími postavami Národního odporu a spřátelených skupin, zejm. Resistance Women Unity, v tzv. nálepkové kauze. Stíhání se týká několika skutků, zejména pořádání shromáždění v Jihlavě v roce 2009, jehož cílem byla oslava jednotek wehrmachtu a SS, administrace neonacistických webových stránek a též u některých obviněných vylepování nálepek Národního odporu. Mezi stíhanými jsou mj. Patrik Vondrák, podle dostupných informací jedna z nejaktivnějších postav Národního odporu a též bývalý leader pražské organizace Dělnické strany, dále Michaela Dupová, vůdčí postava hnutí Resistance Women Unity, za vylepování nálepek též předpokládaný vůdčí ideolog neonacistického hnutí Filip Vávra a další. Vondrák a Dupová sbyli jako obvionění v této věci přes rok ve vazbě. Propuštěni z ní byli v prosinci 2010 po složení kauce 400 tisíc korun. Trestní řízení dosud neskončilo. 64. Přestože je předmětem řízení několik závažných skutků, jakkoli v různé míře závažnosti, některé politické osobnosti opakovaně kritizují trestní řízení jako útok na svobodu projevu, přičemž vytrhují z kontextu „vylepování samolepek“. Učinil to například zástupce vedoucího kanceláře

32

prezidenta republiky Petr Hájek- V listopadu 2010 přirobnal toto trestní řízení k totalitním procesům52 . 65. Uvedené postupy státu proti neonacistickému hnutí vedly k výraznému oslabení jeho veřejných aktivit. Veřejná shromáždění (jež byla v roce 2009 základní platformou aktivit neonacistů) se konala jen m álo kdy a za mizivé účasti, většinou v řádu desítek osob, maximálně kolem sta účastníků. Nwekonaly se koncerty hudby hate core. Základní platformou aktivit hnutí se stal internet. Od počátku roku 2011 se však neonacistické hnutí znovu aktivizuje, DSSS se znovu stává politickou záštitou hnutí, neonacisté se vracejí do sociálně vyloučených lokalit a pořádají zde zastrašovací a nenávistná shromáždění. 66. Přelomový rozsudek ve věci žhářského útoku ve Vítkově lze snad považovat za východisko, aby násilné útoky motivované nenávistí orgány činné v trestní řízení náležitě a důsledně vyšetřovaly a jejich pachatele tvrdě postihly. Zůstává však otázkou, zda se taková praxe prosadí v obecném měřítku. Jako memento opačného přístupu je nutno poukázat na skutečnost, že ani v roce 2010 se neobjasnilaa událost v Litvínově - Janově z konce roku 2008. Neobjasněn zůstal zejména pokusu o pogrom na Janovském sídlišti 17. 11. 2008. Nikdo z organizátorů a účastníků dopouštějících se násilností nebyl potrestán, resp. ani proti nim nebylo zahájeno trestní stíhání. Jedinou výjimkou bylo zahájení trestního stíhání proti dvěma útočníkům, kteří zkopali během demonstrace Ondřeje Cakla z o.s. Tolerance a občanská společnost. Jednoho z nich zprostil l v lednu 2011 Okresní soud v Mostě zproštěn obžaloby z důvodu nedostatku důkazů, jež policie nebyla s to zajistit; zejména neprovedla účinnou a verifikovatelnou identifikaci pachatelů. 67. Také trestní řízení před Okresním soudem v Benešově proti několika neonacistům ve věci předem připravovaného a organizovaného útoku proti antifašistické komunitě v Benešově začátkem října 2008, při němž bylo zbito několik osob, vzbuzuje řadu otázek. Jedna z obětí má na základě útoku doživotní zdravotní následky (ztráta sleziny). Pachatelé byli přesto odsouzeni, nejspíš v důsledku zcela ledabylého vyšetřování, za trestné činy ublížení na zdraví, násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci a výtržnictví k podmíněným trestům. Přímé útočníky soud potrestal odnětím 52

Viz např. http://www.romea.cz/index.php?id=detail&detail=2007_8946

33

svobody od jednoho do dvou let, tedy neadekvátně vzhledem k závažnosti jednání, jeho zavrženíhodné pohnutce a k nezhojitelným následkům.

34

Zdravotnictví 68. V srpnu 2007 byl učiněn první vážný pokus prolomit ústavní princip, že každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon (čl. 31 LZPS). Prosazení povinnosti platit tzv. regulační poplatky za návštěvu lékaře, za položku na receptu a za pobyt v nemocnici i jiném zdravotnickém zařízení (ozdravovny, lázně) bylo zásahem do principu solidarity mezi zdravými a nemocnými, který byl do té doby konsenzuálně přijímán většinou české společnosti. Další zákon, jímž se tzv. zastropovaly odvody lidí s vysokými příjmy (tak, že odpovídaly maximálně trojnásobku průměrné mzdy53) je průlomem do principu solidarity bohatých s chudými, tak jak ho předpokládá článek 31 Listiny základních práv a svobod. Zatímco v oblasti odvodů na důchodové pojištění lze pochopit, že vysoké odvody na důchodové pojištění se dostatečně nepromítají do později vyměřeného důchodu konkrétního odvádějícího zaměstnance, pak zdůvodnění, že za vysoké odvody na zdravotní péči z vysokých příjmů nedostane odvádějící zaměstnanec adekvátní péči, naprosto neobstojí. Nikdo nemůže s jistotou tvrdit, že během svého života nebude potřebovat zdravotní péči za miliony korun. 69. Důsledkem jsou situace, kdy se zvýšil zejména u starších lidí jak psychologický, tak faktický práh při návštěvě lékaře. Vězněným osobám zákonný stav, kdy nejsou osvobozeny od regulačních poplatků, fakticky upřel přístup ke zdravotní péči, jenž jim je umožněn jen díky úlevám stanoveným interní směrnicí Vězeňské služby ČR (k tomu viz kapitola Vězeňství). Systém veřejného zdravotního pojištění byl ochuzen o část prostředků od lidí s nejvyššími příjmy a byl jen zdánlivě doplněn finančními částkami od všech lidí plošně (s výjimkou dětí a seniorů nad 70 let). Příjmy z poplatků přitom zůstávají lékařům a zařízením, která je vyberou, tedy fakticky nejsou součástí prostředků, jimiž systém disponuje54.

U Ústavního soudu ve věci poplatků bohužel převážilo alibistické

stanovisko a soud (8 ku 7 hlasům) povinnost platit poplatky nezrušil55. Český helsinský výbor však přes rozhodnutí ústavního soudu považuje povinnost platit vstupní poplatky u lékaře za protiústavní. Tento nebezpečný precedent vedl mimo jiné k tomu, že současná vláda uvažuje o dalších opatřeních,

53

Později došlo v tzv. Janotově balíčku k časově omezenému zvýšení stropů na šestinásobek. Některým zdravotnickým zařízením však byly v souvislosti se zavedením poplatků sníženy platby za výkony. 55 s argumentací, že pokud by ÚS poplatky zrušil, udělal by zbytečnou soutěž politických stran. Soudce zpravodaj Stanislav Balík řekl, že navrhovatelé mohou usilovat o změnu v rámci politické soutěže; rozhodnutí, které označil za nález, vynesl ÚS dne 29. 5. 2008 54

35

jež jsou útokem na ústavní princip bezplatného zdravotnictví na základě zdravotního pojištění a také na princip rovnosti – také jeden ze základních ústavních principů. 70. Kromě dalšího zamýšleného zvyšování poplatků (100 Kč) je to především snaha zavést dvojí standard v poskytování zdravotní péče. Standardní péče má obsahovat pozitivní výčet úkonů, na jejichž poskytnutí bude mít pacient nárok na základě veřejného zdravotního pojištění. Na úkony, které nebudou součástí výčtu, se bude muset pacient připojistit. Současný zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu v § 11 stanoví povinnost poskytovat zdravotní péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis). Za poskytování takové péče je v současnosti odpovědný lékař. Ministr zdravotnictví argumentuje tím, že definováním standardů chce definovat práva, ale dopad bude ve skutečnosti jiný. Účelem standardů má být zavedení možnosti připojištění, zároveň však jimi bude nastartován stav dvojího standardu, čímž se otevře cesta pro pojetí zdraví jako předmětu podnikání a poskytování zdravotní péče na základě taxativně definovaných standardů, bez ohledu na princip lege artis.. Takový systém ochrany zdraví je i diskriminační a je v rozporu s ideou rovnosti při uplatňování jednoho ze základních práv. 71. V řadě zemí jsou zavedeny úhradové standardy zdravotní péče s poměrně přesným popisem, resp. výčtem, co všechno je hrazeno z veřejného zdravotního pojištění. Novela zákona o veřejném zdravotním pojištění mění dosavadní nárok na hrazenou péči poměrně drasticky. Dosud je hrazena veškerá péče, která je uvedena v příloze zákona 48/1997 a nehrazena péče, která je rovněž uvedena v jiné příloze téhož zákona. Podle návrhu současně projednávané novely zákona má být hrazena pouze péče, jejíž poskytnutí je v souladu s účelným a hospodárným vynakládáním zdrojů veřejného zdravotního pojištění (tzv. “základní varianta”). Návrh zákona však neobsahuje, co je základní varianta! Přitom Listina předpokládá, že každý občan má nárok na péči, jejíž rozsah je definován zákonem. O postupující tendenci komercionalizovat zdravotní péči svědčí i slovník připravovaného zákona. Místo o zdravotní péči se hovoří o zdravotních službách, pojmenování pacient od nepaměti používané se mění nově na označení klient. 72. Článek 31 Listiny základních práv a svobod zní: Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Tohoto práva se lze domáhat pouze v mezích prováděcího zákona (viz čl. 41 Listiny). Nicméně podle čl. 4 odst. 4 Listiny Při používání ustanovení o mezích 36

základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Existuje nález Ústavního soudu,56 který potvrdil, že rozsah bezplatné péče může stanovit zákon. Není přípustné vymezení takovéto péče ve vyhlášce. V daném případě by pak rozsah bezplatné péče musel být vymezen v příloze zákona. V navrhované právní úpravě jde však o zcela jiný problém, kdy prakticky jakákoliv lékařská péče (až na výjimku nejlevnější péče v základní variantě, která není nikde popsána), má být zpoplatněna. Listinou stanovený požadavek bezplatné péče se tedy stává cárem papíru. 73. Další problémy snížení záruk pro pacienty, lékaře i zdravotní systém jako takový, se skrývají v zákonu o zdravotních službách, který ve svých přechodných ustanoveních ruší zákon č. 20/1966 Sb. O péči o zdraví lidu, který stále ve své definici Lege artis péče a ve svých ustanoveních poskytuje řadu záruk pro kvalitní zdravotnictví, ale především pro samotného pacienta. Péče lege artis se nově definuje takto: Pacient má právo na poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů a za stávajících zdrojů a podmínek a při respektování individuality pacienta (dále náležitá odborná úroveň). 74. Stále trvá velký dluh, který České republice vytýká Evropský výbor pro zabránění mučení CPT již léta. Pro zdravotnictví, na rozdíl od sociálních služeb, dosud neexistuje zákonná právní úprava používání prostředků omezujících pohyb pacientů. Absence této právní úpravy je protiústavní. Ministerstvo již několik let slibuje, že používání omezovacích prostředků upraví v zákoně o zdravotních službách, ale nedělá to. 75. Podmínky hospitalizace v psychiatrických zdravotnických zařízeních nejsou dobré. Porušují se tam základní práva pacientů, zejména práva na soukromí, souhlas s léčbou se obvykle dává na počátku hospitalizace, kdy pacient často není poučen o tom, jakým způsobem bude léčen, není mu umožněn přístup k alternativám léčby a není často upozorněn na její rizika. I v ostatních případech bývá souhlas s léčbou často formální, neboť pacienti nedostávají dostatečné informace k tomu, aby mohli udělit skutečně informovaný souhlas.

56

Publikován ve sbírce pod č.. 206/1996 Sb.

37

Sociální zabezpečení 76. V oblasti důchodového pojištění byla přijata novela, která zásadním způsobem změnila podmínky nároku na starobní důchod a koncepci invalidity (zákon č. 306/2008 Sb.). U starobního důchodu se bude postupně prodlužovat doba pojištění potřebná pro vznik nároku, a to až na 35 let. Lze tedy očekávat, že v budoucnu bude vzrůstat počet osob, které v důsledku přetržek v zaměstnání nebudou mít nárok na starobní důchod, neboť nesplní podmínku potřebné doby pojištění. 77. Pokud jde o změnu koncepce invalidních důchodů, byla zavedena pouze jedna dávka (invalidní důchod). Ta však může být přiznána ve třech různých výších, a to pro invaliditu prvního, druhého a třetího stupně. V důsledku nové právní úpravy bude řadě osob, které byly uznány plně invalidními, uznán pouze II. stupeň invalidity, čímž se sníží jejich důchody. Pro ty, jichž se týká, zákon odložil účinky rozhodnutí o snížení výše důchodu o 12 měsíců, tj. první případy snížených invalidních důchodů lze zaznamenat od počátku roku 2011. Dle dostupných poznatků nové posouzení zdravotního stavu nejčastěji negativně dopadá na osoby s postižením páteře. 78. Zákon zavedl také nové podmínky pro nárok pojištěnce na invalidní důchod. Oproti doposud platné podmínce splnění doby pojištění 5 let z posledních 10 let před vznikem invalidity může pojištěnec ještě získat potřebnou dobu pojištění v délce 10 let v posledních 20 letech před vznikem invalidity. Tato možnost platí pro pojištěnce starší 38 let. 79. Zákon posílil práva pojištěnců v procesní úpravě důchodového pojištění. Nově vznikla od 1. 1. 2010 povinnost okresní správy sociálního zabezpečení zaslat pojištěnci posudek o invaliditě do 7 dnů ode dne konání zjišťovací či kontrolní lékařské prohlídky. Zlepšila se míra informovanosti pojištěnců o výsledku posouzení zdravotního stavu posudkovým lékařem, což mohou využít i ke konkrétnější formulaci opravného prostředku či žaloby. V řízení o důchodu se nově zavádí opravný prostředek – námitky. O námitkách rozhoduje rovněž ČSSZ, tedy úřad, který vydal rozhodnutí v první instanci, avšak z řízení jsou vyloučeni zaměstnanci, kteří ve věci rozhodovali v prvním stupni. Byť nejde o „plnohodnotné“ odvolací řízení, představuje tato fáze určitou možnost, kdy může

38

být požadavkům pojištěnce vyhověno ještě před řízením o správní žalobě, pokud ČSSZ dodatečně zjistí v námitkovém řízení své pochybení a sama je napraví. 80. Pokud jde o nemocenské pojištění, od ledna roku 2010 nabyl účinnosti zákon č. 362/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s návrhem zákona o státním rozpočtu na rok 2010 (tzv. Janotův balíček). Z původně plánovaných rozsáhlejších změn (snížení rodičovského příspěvku, snížení příspěvku na péči) byly při projednávání v Poslanecké sněmovně PČR přijaty tyto: -

snížení vyměřovacího základu pro výpočet peněžité pomoci v mateřství

-

změna podpůrčí doby u poskytování ošetřovného – vypláceno až od čtvrtého dne ošetřování (tj. první tři dny ošetřování bez výplaty ošetřovného).

Přestože uvedené změny byly následně v květnu 2010 na základě schválení poslaneckého návrhu zákona krátce před volbami do Poslanecké sněmovny zrušeny, lze se domnívat, že nevyplácení ošetřovného ze systému nemocenského pojištění po dobu prvních tří dnů ošetřování bylo zákonnou úpravou, která byla v rozporu s ústavním pořádkem. Šlo totiž o obdobnou situaci, jako zavedení tzv. karenční doby (prvních 3 dnů neplacených) u nemocenského, zákonem č. 261/2007 Sb., jehož část zrušil Ústavní soud ČR nálezem Pl. ÚS 2/2008 ze dne 23. dubna 2008 pro rozpor s článkem 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 81. Již od července 2009 platila zpřísňující právní úprava pro osoby, které jsou příjemci příspěvku na živobytí jako opakující se dávky pomoci v hmotné nouzi déle než 6 měsíců (zákon č. 382/2008 Sb.). Těmto osobám byl po uplynutí 6 měsíců příspěvek na živobytí snížen na částku existenčního minima, pokud nevykonávaly veřejnou službu, dobrovolnickou službu či výdělečnou činnost. Snížení se týkalo i osob, které pobíraly zvýšený příspěvek na živobytí z důvodu dietního stravování. Tato právní úprava byla kritizována mj. veřejným ochráncem práv, a to zejména z důvodu nemožnosti zohlednit individuálně důvody pro nevykonávání veřejné služby na straně příjemce dávky. V případě, že příjemce dávky namítl nemožnost vykonávat nabízenou veřejnou službu v obci z důvodu nevhodnosti z hlediska jeho zdravotního stavu, právní úprava nedovolovala správnímu orgánu, aby ke snížení dávky nepřistoupil. Novou právní úpravou tak byly nejvíce postiženy osoby se změněnou pracovní schopností, osoby částečně invalidní a osoby s potřebou dietního stravování. Dle názoru veřejného ochránce práv mohlo v některých situacích docházet k

39

porušení čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to zejména nepřiznáním částky na dietní stravování, které příjemce dávky z důvodu zdravotního stavu nezbytně potřebuje. 82. Ještě problematičtější byla právní úprava účinná od 1. 1. 2010, podle níž osobám invalidním ve III. stupni, které jsou v hmotné nouzi, přiznávala pouze příspěvek na živobytí ve výši existenčního minima. Tyto osoby přitom nemohou zvýšit příjem vlastním přičiněním výdělečnou činností, popřípadě tak mohou učinit jen ve velmi omezeném rozsahu. Výše uvedené úvahy o možné protiústavnosti zde platí dvojnásob. 83. Obě negativní změny zákona o pomoci v hmotné nouzi byly předmětem kritiky nevládních organizací a zejména veřejného ochránce práv. Změna byla provedena poslaneckým návrhem a nabyla účinnosti od 1. června 2010 (zákon č. 141/2010 Sb.). Osoby I. a II. stupně byly z režimu veřejné služby vyňaty a zůstává jim zachována zvýšená částka na dietní stravování, pokud je potřebují. Obdobně je tomu u osob plně invalidních ve stupni III. bez nároku na invalidní důchod. 84. Plynule se zhoršuje i postavení lidí, kteří již jsou závislí na dávkách hmotné nouze. Mnozí jsou dlouhodobě nezaměstnaní také kvůli tomu, že v naší zemi existuje vysoká míra politiky tolerovaného diskriminačního jednání. Úroveň zabezpečení lidí odkázaných na dávky pomoci v hmotné nouzi je nedostatečná a nesplňuje ústavně zaručený nárok ochrany před hmotnou nouzí. Od roku 2007 nebylo navíc životní minimum (3 126 Kč) valorizováno, ačkoliv životní náklady stoupají. Pokud žije dospělých osob v domácnosti více, nedosahují ani tohoto minima, mají nárok na příspěvek na živobytí ve výši pouhých 2 880 Kč na osobu měsíčně, u dětí jsou částky ještě nižší. Přestože ustanovení § 9 zákona 110/2005 Sb., o životním a existenčním minimu, upravuje, že vláda může zvýšit tyto částky, pokud vzrostou životní náklady alespoň o 5%, nebyla výše dávek zvýšena, přestože již na konci roku 2010 byla valorizační podmínka splněna. Český helsinský výbor je přesvědčen, že podmínky života a nedostatečná státní pomoc pro mnohé lidi žijící v chudobě znamenají de facto porušení článku 30 odst. 2 Listiny základní práv a svobod: Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.

40

Práva osob se zdravotním postižením 85. Významným dokumentem, který se stal v roce 2010 součástí právního řádu České republiky je Úmluva o právech osob se zdravotním postižením. Tato Úmluva a její Opční protokol byla přijata Valným shromážděním OSN 13. prosince 2006. K podpisu byla otevřena 30. března 2007 a vstoupila v platnost 3. května 2008. Česká republika Úmluvu podepsala mezi prvními signatáři dne 30. března 2007, poté probíhal proces její ratifikace. Ratifikační listina České republiky byla uložena u generálního tajemníka Organizace spojených národů, depozitáře Úmluvy, dne 28. září 2009. Pro Českou republiku tak vstoupila Úmluva v platnost podle svého článku 45 odst. 2 dne 28. října 2009. Na základě článku 10 Ústavy se stala Úmluva po svém vyhlášení dne 12. února 201057 součástí právního řádu ČR. 86. Současně s návrhem textu Úmluvy byl vypracován i Opční protokol umožňující smluvním státům uznat pravomoc Výboru zabývat se stížnostmi jednotlivců nebo skupin jednotlivců na porušení práv vyplývajících z jednotlivých ustanovení Úmluvy. Opční protokol také upravuje proceduru vyšetřování závažných či systematických porušování povinností státu vyplývajících z Úmluvy. Smluvní stát však může v okamžiku přistoupení prohlásit, že neuznává pravomoc Výboru k této proceduře. K ratifikaci Opčního protokolu Česká republika zatím bohužel nepřistoupila. Národní plán vytváření rovných příležitostí pro osoby se zdravotním postižením na období 2010–2014 (schválený usnesením vlády ČR ze dne 29. března 2010 č. 253) však počítá s vypracováním návrhu na jeho ratifikaci do konce roku 2012. 87. Úmluva ukládá členským státům povinnosti ve vztahu k občanským, politickým, hospodářským, sociálním a kulturním právům. I když nevytváří žádná nová práva pro osoby se zdravotním postižením, upravuje aplikaci existujících práv na specifickou situaci osob se zdravotním postižením. Jedná se například o právo na rovnost před zákonem, právo na život, přístupnost

57

10/2010 Sb.m.s.

41

prostředí, informací apod., svobodu a osobní bezpečnost, vzdělávání, právo na uznání způsobilosti k právním úkonům, svobodu pohybu, respektování soukromí, zdraví, zaměstnávání atd. Úmluva sama o sobě obsahuje jen málo samovykonatelných ustanovení. Úkolem a povinností státu je promítnout všechna ustanovení, která samovykonatelná nejsou, do vnitrostátní legislativy (pokud se tak již v minulosti nestalo) a poté zajistit jejich zavedení do praxe. V případě hospodářských, sociálních a kulturních práv se státy zavázaly realizovat příslušná opatření v maximálním rozsahu dostupných prostředků s cílem dosáhnout postupné realizace těchto práv. 88. Jedním z klíčových a nesporně i nejprogresívnějších ustanovení Úmluvy je článek 12, který se týká uznání právní způsobilosti osob se zdravotním postižením (způsobilosti mít práva a povinnosti podle čl. 6 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 16 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech) a způsobilosti k právním úkonům. Ustanovení tohoto článku odráží posun (změnu paradigmatu) v přístupu k osobám s mentálním či psychosociálním postižením, a to od „náhradního rozhodování“, které je charakteristické tím, že opatrovník rozhoduje místo dotčené osoby (a v důsledku toho je dotčená osoba vyloučena z rozhodování, a proto často i ze života ve společnosti jako takového) k „podporovanému rozhodování“, které vychází z předpokladu, že každá osoba je schopná se rozhodovat, může k tomu však potřebovat větší či menší míru podpory. Státy se tedy na základě Úmluvy zavazují neklást důraz na odepírání způsobilosti k právním úkonům, ale na poskytování nezbytné podpory osobám se zdravotním postižením tak, aby mohly svou způsobilost k právním úkonům využívat. Úmluva tak místo rozlišování osob, které mají způsobilost k právním úkonům a osob, které byly této způsobilosti zbaveny (resp. jim byla omezena) předpokládá zavedení „spektra opatření na podporu výkonu způsobilosti k právním úkonům“, s tím, že na jednom konci takového spektra jsou osoby, které žádnou podporu nepotřebují, a na druhém konci jsou osoby, které potřebují výraznou podporu, jež ve výjimečných případech může být nezbytná pro celý rozsah způsobilosti. Podporované rozhodování tak má směřovat k tomu, aby bylo uplatňováno i v případech, u kterých by jinak připadalo v úvahu úplné zbavení způsobilosti k právním úkonům, a tím institut zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům zcela nahradit. 89. V této souvislosti je třeba zmínit i zásadní nález Ústavního soudu ze dne 12. července 2010 sp. zn. IV. ÚS 3102/08.: „III. Při rozhodování o zbavení či omezení způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům jsou obecné soudy povinny zvlášť posuzovat i to, zda je konkrétní osoba schopna 42

porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb; své rozhodnutí v této věci pak musejí řádně odůvodnit. Nerespektování této povinnosti, vyplývající nejen z ustanovení čl. 21 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, nýbrž i z čl. 89 odst. 2 Ústavy, by pak nutně muselo vést k závěru o protiústavnosti takového rozhodnutí“. V daném případě Ústavní soud odkázal i na závěry obsažené v jednom ze svých dřívějších rozhodnutí (nález sp. zn. I. ÚS 557/09: „… nelze neuvést alarmující statistiku o počtu osob zbavených nebo omezených ve způsobilosti k právním úkonům, podle které k 30. červenci 2007 bylo evidováno 3893 osob s omezením způsobilosti k právním úkonům, a 23 283[2] osob se zbavením způsobilosti k právním úkonům. Z těchto čísel lze učinit jasný závěr o rozhodovací praxi obecných soudů. Je zjevné, že obecné soudy příliš často přistupují k ústavně problematickému zbavení způsobilosti k právním úkonům. Ústavní soud proto nad rámec odůvodnění tohoto rozhodnutí vyzývá obecné soudy, a zejména pak Nejvyšší soud, jehož jednou z hlavních funkcí je sjednocování judikatury ústavně konformním způsobem, aby v rámci řízení před ním probíhajících zvrátil neblahý, z předlistopadových dob pocházející a dále přetrvávající, trend, a tak zajistil soudní respekt k základním právům a svobodám jednotlivých osob tak, aby byly dodržovány maximy vyjádřené v tomto, jakož i v dalších rozhodnutích Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 303/05 ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07 ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 412/04 ze dne 7. 12. 2005 a další).“ Z tohoto rozhodnutí i statistiky v něm citované (resp. zejména z nepoměru mezi počtem osob zbavených způsobilosti a osob, jímž byla způsobilost omezena) jasně vyplývá, že obecné soudy po dlouhou dobu tuto svou povinnost neplnily (a neplní) a ke zbavování způsobilosti k právním úkonům nepřistupovaly (a nepřistupují) jako k možnosti krajní, před níž má přiměřené omezení způsobilosti k právním úkonům přednost, nýbrž jako k „první možnosti“.

43

Práva seniorů 90. Senioři jsou z různých příčin handicapováni z důvodů sociálních, zdravotních, psychických, z důvodů stáří, vlivem neinformovanosti, ale též společenskou atmosférou, ve které se o seniorech ve veřejném i v soukromém prostoru hovoří často jako o přítěži pro státní rozpočet, jako o skupině občanů, na které ostatní musí pracovat a oni zneužívají zdravotnictví a sociální péči. I neustálé zdůrazňování stárnutí populace v souvislosti s debatami o reformách důchodového systému ovlivňuje pro seniory nepříznivé vyznění diskursu. Politici často hovoří o nutnosti prodloužit věk, po nějž bude třeba pracovat, aby vznikl nárok na starobní důchod, vláda však nepřijímá účinná opatření ke snížení diskriminace v zaměstnávání lidí nad 50 a 55 let. Pokud člověk přijde o zaměstnání v tomto věku, je velmi obtížné jakékoliv zaměstnání získat. 91. Diskriminace z důvodu věku se projevuje v mnoha oblastech, zvláště signifikantní je v pracovněprávních vztazích a přístupu k zaměstnání. Např. dle ankety Lidových novin uspořádané mezi 44 manažery velkých zaměstnavatelů v Česku, zveřejněné dne 8. 5. 2011 v příloze Peníze a Byznys Life, jsou lidé ve věku nad 60 let prakticky nezaměstnatelní. Jako příklad důvodů nezájmu firem o seniory firmy uvádějí: pomalost, neznalost jazyků, zkostnatělost návyků, odpor k novým technologiím. Přitom některé firmy dokonce uvádějí, že zaměstnávají jen mladé lidi (např. věkový průměr nad třicet let). Věk je také podstatným diskriminačním faktorem u kumulované diskriminace, zejména u žen nebo ve spojení s etnicitou. Je zřejmé, že kromě objektivních důvodů významnou roli hrají i předsudky a často mylné představy o tom, jací senioři jsou. 92. Právní postavení seniorů je zásadně ovlivněno celospolečenskou atmosférou, z níž se vytrácí principy mezigenerační solidarity.

Český filozof Martin Škabraha poukázal ve své eseji58 na

znepokojivě se proměňující atmosféru ve společnosti ve vztahu k starším lidem. Jde o něco, s čím jsem se v poslední době setkal v mnoha náznacích, ale co by bylo dobré vyslovit jasně a nahlas: tzv. krize levice může úzce souviset s potenciálně nebezpečným, byť zatím latentním fenoménem, který nazvu slovem antigerontismus – nenávist ke starým lidem. Příčiny, proč něco takového vzniká, jsou celkem nasnadě (…) část mé generace, bičovaná kapitalistickou morálkou v honbě za nedosažitelnou 58

Tahle země není pro starý. Poznámky o antigerontismu a krizi levice publikované na Britských listech. http://blisty.cz/art/47300.html

44

ekonomickou jistotou, může vztahovat ke starým lidem jako k těm, kdo bez toho, že by na to měli legitimní občanské právo, „ujídají“ nám, produktivním, z toho, co jsme vydělali a čeho sami máme málo.“ 93. Tato znepokojivá atmosféra vůči seniorům na druhé straně vyvolala potřebu se těmto negativním společenským tendencím bránit. V roce 2010 byly zahájeny hned dvě mediální kampaně, směřující k posílení generační solidarity a respektu k seniorům, realizované Diakonií Praha a společností Elpida59. Kampaně reagovaly na zvýšenou míru mediálních útoků vůči seniorům v průběhu roku 2010, reprezentovaným zejména kontroverzním klipem „Přemluv dědka, přemluv bábu“, vyzývajícím velmi nevkusným způsobem v předvolební kampani k podpoře pravicových stran. Je nutno zdůraznit, že posílením postavení seniorů ve společnosti se nezabývala žádná kampaň organizovaná přímo státem. 94. Je mnoho oblastí, kde nejsou práva seniorů mj. pro jejich zvýšenou zranitelnost dostatečně respektována. Například ze zkušeností právní poradny při organizaci hájící zájmy seniorů Život 90 se zvyšuje počet seniorů, kteří jsou předmětem neseriózního a možno říci podvodného jednání, a to například vnucením smlouvy na dodání zboží u příležitosti předváděcích akcí a dále přísliby přivydělání si k důchodu, což praktikují subjekty, zabývající se pojistnými službami, nebo půjčováním peněz. Senioři se také stále častěji stávají kořistí firem, které půjčují peníze za lichvářský úrok a nutí je přistupovat na nehorázné podmínky, jako je podepisování bianco směnek, souhlas s postoupením družstevních práv k bytu apod. 95. Fenoménem, jemuž stále není věnována náležitá a žádoucí pozornost, je násilí páchané na seniorech, a to ve formě domácího násilí (páchaného rodinnými příslušníky v důsledku rozvratu rodinných vazeb), institucionálního násilí (páchaného pracovníky v sociálních službách a zdravotnictví), jakož i násilí páchaného třetími osobami, typicky majetkové nebo majetkově motivované kriminality. Senioři jako oběti trestných činů jsou přitom zvláště zranitelnou skupinou,

59

Viz http://www.otevrenoseniorum.cz/res/data/000176.pdf; http://zpravy.idnes.cz/kampan-bojuje-proti-diskriminacisenioru-nejsou-na-obtiz-tvrdi-celebrity-1r5-/domaci.aspx?c=A101004_1460127_domaci_ttt

45

hendikepovanou zdravotními problémy a ztíženým přístupem ke spravedlnosti, včetně soudů a právní pomoci. 96. Jak vyplývá ze zpráv veřejného ochránce práv, náležitá ochrana práv přitom není seniorům zaručena ani v zařízeních sociální péče pro seniory. Typickými nešvary v těchto institucích je nedostatečná až chybějící ochrana soukromí a intimity, obdobně jako nedostatečný přístup seniorů k informacím, případy nerespektování osobnosti seniorů ze strany personálu apod. 97. V posledních letech probíhající deregulace nájemného dopadá obzvláště tíživě na ty seniory, kteří žijí osamoceně a všechny náklady spojené s bydlením jsou nuceni hradit pouze z jednoho důchodu. Množí se ohrožení možnou ztrátou bydlení vzhledem k pokračující deregulaci nájemného. Zařízení sociálních služeb nejsou schopna uspokojit jejich poptávku. Tato situace mj. popírá smysl a účel transformace zařízení sociálních služeb.

Sociální bydlení 98. V roce 2010 nedošlo k žádnému významnému posunu při řešení absence institutu sociálního bydlení v České republice. Požadavek na odstranění tohoto deficitu se neobjevil ani v programovém prohlášení vlády, jako tomu bylo dříve. I nadále zůstala jediným dokumentem k bytové politice České republiky již zastaralá Koncepce bytové politiky z roku 2005. V legislativním plánu prací figuruje pouze návrh věcného záměru zákona o službách spojených s bydlením a návrh zákona, kterým se mění zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů. V obou případech je předkladatelem Ministerstvo pro místní rozvoj.

46

99. Přestože Ministerstvo spravedlnosti komunikovalo s Ministerstvem práce a sociálních věcí i Ministerstvem pro místní rozvoj, aby byla co nejdříve přijata nápravná opatřená k rozsudkům ESLP Havelka vs. Česká republika a Wallovi vs. Česká republika. Návrh právní regulace sociálního bydlení ani jedno ministerstvo nezpracovalo. 100. Veřejný ochránce práv v roce 2010 vydal doporučení k podmínkám přístupu k obecnímu bytovému fondu, jehož cílem bylo definovat nepřípustné diskriminační podmínky. S doporučením se ztotožnilo Ministerstvo pro místní rozvoj a v průběhu roku 2010 a vedle ochránce působilo k odstranění takových podmínek z pravidel pro pronájem obecních bytů. 101. Z hlediska zajištění bydlení jako jedné z nezbytných životních podmínek i nadále v praxi přetrvávaly problémy se splněním podmínek pro nárok na doplatek na bydlení nebo příspěvek na bydlení. Nejčastěji se jednalo o nesplnění podmínky trvalého pobytu v bytě, ke kterému má žadatel o dávku nájemní smlouvu. Časté byly také případy zajištění bydlení na ubytovnách a v podnájmech, kdy přiznání dávky záleží na správním uvážení úřadu, zda pro to shledá důvody hodné zvláštního zřetele. 102. Podle dostupných informací využívaly v roce 2010 obecní samosprávy častěji institut zvláštního příjemce a přímé přikázání nájemného na účet pronajímatele pro zabránění vzniku dluhů za bydlení.

47