ZPRÁVA. O STAVU LIDSKÝCH PRÁV v České republice za rok Český helsinský výbor

ZPRÁVA O STAVU LIDSKÝCH PRÁV v České republice za rok 2010

Český helsinský výbor

PRAHA červen 2011

OBSAH

Úvodní slovo .................................................................................................................................................. 3 Diskriminace .................................................................................................................................................. 4 Práva dětí ........................................................................................................................................................ 8 Práva žen ....................................................................................................................................................... 12 Svoboda slova ............................................................................................................................................. 14 Vězeňství ....................................................................................................................................................... 18 Justice ............................................................................................................................................................. 23 Cizinci .............................................................................................................................................................. 25 Násilí motivované nenávistí .................................................................................................................. 29 Zdravotnictví ................................................................................................................................................ 33 Sociální zabezpečení ................................................................................................................................. 36 Práva osob se zdravotním postižením .............................................................................................. 39 Práva seniorů ............................................................................................................................................... 42 Sociální bydlení ........................................................................................................................................... 44

2

Úvodní slovo Milí čtenáři, máte před sebou pravidelnou zprávu Českého helsinského výboru o stavu lidských práv za minulý rok. Jiţ po sedmnácté vychází zpráva snaţící se zachytit v souladu s naším posláním, co významného se stalo v minulém roce v oblasti lidských práv. Ţivot je změna a neustálé hledání. Letos jsme se rozhodli, ţe nezvolíme, jako v minulých letech formu autorských statí vypracovaných odborníky z různých oborů, ale ţe se pokusíme z podkladů, na nichţ spolupracovalo mnoho autorů z nevládních organizací i z jiných prostředí, vytvořit zprávu vlastní, která bude mít jednotnější ráz. Za pomoc se shromaţďováním podkladů chci poděkovat mnoha spolupracovníkům, kteří přispěli podklady. Za mnohé zmíním Alexandru Jachanovou-Doleţalovou z Gender studies nebo Vědunu Bubleovou ze Střediska náhradní rodinné péče, která přispěla do kapitoly o právech dětí, či JUDr. Josef Franc z právní poradny Ţivota 90. Je vţdy těţké vybrat témata, na něţ upozorníme při vydání zprávy jako na témata v daném roce pozoruhodná a závisí to jistě i na úhlu pohledu. Znepokojivá je situace v českém vězeňství, které dlouhodobě vykazuje trend rostoucího počtu vězňů a sniţujícího se mnoţství finančních prostředků. Tendence ke zhoršování situace místo ke zlepšování lze zaznamenat i v otázce sociálních práv. Některá opatření vlády způsobila propad dalších skupin obyvatel do hmotné nouze, stále větší je počet dětí ohroţených absolutní chudobou. Ani po dvaadvaceti letech od Listopadu nemá Česká republika zákon, který by definoval sociální bydlení a podmínky nároku na ně. Za významnou pozitivní událost lze jistě moţné povaţovat přijetí Úmluvy o právech osob se zdravotním postiţením, je však otázkou, jak bude v současném klimatu tato Úmluva naplňována. Rok 2010 nebyl České republice dobrým rokem z hlediska ochrany lidských práv. Zhoršuje se i společenské klima v otázkách diskriminace. Vládní prohlášení, které vláda v minulém roce po svém nástupu předloţila Parlamentu, obsahovalo dosud nejkratší kapitolu v historii všech vládních prohlášení, která se lidských práv týká. Je do určité míry symbolické, stejně jako to, ţe si předseda vlády Petr Nečas si symbolicky vybral za svého poradce pro oblast lidských práv člověka, který veřejně prohlašoval, ţe antidiskriminační zákon povaţuje za útok na naše svobody. Alarmující je pak, ţe poradcem ministra školství se stal klíčový aktér hnutí D.O.S.T., které přímo proti myšlence cíleného překonávání diskriminačních stereotypů vystupuje.

3

Ostudným ústavněprávním dluhem je skutečnost, ţe prezident republiky od roku 2005 odmítá ratifikovat Dodatkový protokol k Evropské sociální chartě. Tento protokol sjednaný na půdě Rady Evropy, umoţňuje podání kolektivních stíţnosti pro případy, kdy jsou porušována sociální práva skupin obyvatel. Ústavní soud ve svém druhém nálezu k Lisabonské smlouvě přitom stanovil povinnost prezidenta v obdobných situacích parlamentem řádně schválené mezinárodní úmluvy ratifikovat1. Tato dlouhodobě zanedbaná povinnost získává nový význam v okamţiku, kdy je některými politiky přímo zpochybňováno ústavně zaručené právo na stávku a kdy prezident republiky bezostyšně vyzývá zaměstnavatele, aby stávkující za realizaci jejich práva postihli. Snad jedinou opravdu dobrou zprávou poslední doby je, ţe lze v posledních měsících zaznamenat probouzení občanské společnosti a zvýšenou aktivizaci lidí uvědomujících si, ţe naplnění práv garantovaných Listinou nemusí být v kaţdém okamţiku samozřejmostí a ţe je třeba se za svá práva brát. Anna Šabatová, předsedkyně ČHV František Valeš, místopředseda ČHV

Diskriminace 1. V roce 2009 byl po dlouho trvajících debatách a mnoha peripetiích přijat zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů, tzv. antidiskriminační zákon. Zákon kromě všeobecného zákazu diskriminace a definice diskriminace určil místo, na něţ se lidé mohou obracet, cítí-li se diskriminováni. Klíčovou institucí, která je pověřena ochranou před diskriminací, se stal veřejný ochránce práv (dále jen ochránce), který podle zákona a) poskytuje metodickou pomoc obětem diskriminace při podávání návrhů na zahájení řízení z důvodů diskriminace, b) provádí výzkum, c) zveřejňuje zprávy a vydává doporučení k otázkám souvisejícím s diskriminací, d) zajišťuje výměnu dostupných informací s příslušnými evropskými subjekty. Zákon se stal účinným ve dvou fázích. Od září 2009 platil zákon jako takový a od 1. prosince 2009 se lidé mohli začít obracet na veřejného ochránce s ţádostí o pomoc. Rok 2010

1

Vláda přijala usnesení č. 776 z 25. 11. 1998 k návrhu ratifikace. Sněmovna pak vyslovila souhlas s ratifikací dne 21. 5. 2003 a Senát dne 10. 9. 2003.

4

byl tedy prvním rokem činnosti ochránce v této oblasti. Ochránce vydal řadu stanovisek a doporučení: 2. Například stanovisko, které posuzuje přístup sluchově postiţených diváků k celoplošnému televiznímu vysílání2 . Nebo stanovisko, které se zabývá tím, zda podmínka občanství pro přijetí do domu s pečovatelskou sluţbou je diskriminační.3 Významné je téţ stanovisko k rovnému zacházení s dětmi při zařazování do evidence náhradní rodinné péče 4. 3. Z hlediska rovných příleţitostí je důleţité doporučení ochránce na rovné zacházení v přístupu k předškolnímu vzdělávání, v němţ formuloval desatero rovného zacházení v přístupu k předškolnímu vzdělávání5. Diskriminací nevidomých se zabývá doporučení týkající se přístupu

2

Pokud provozovatel celoplošného televizního vysílání s licencí plní povinnost stanovenou ustanovením § 32 odst. 2 zákona o vysílání pouze z formálních hledisek, resp. jen v určitých časových obdobích, jedná se o přímou diskriminaci osob sluchově postiţených z důvodu zdravotního postiţení. 3 Jedná se podle ochránce o nepřímou diskriminaci stěţovatele z důvodu státní příslušnost. 4 Pokud dojde k nezařazení dítěte do evidence NRP z důvodu spočívajícího v rase, barvě pleti, pohlaví, jazyce, náboţenství, politickém nebo jiném smýšlení, národnostním, etnické nebo sociálním původu, majetku, tělesné nebo duševní nezpůsobilosti, rodu a jiném postavení dítěte nebo jeho rodičů nebo zákonných zástupců, jedná se o diskriminační zacházení ve smyslu ústavního pořádku České republiky, pokud není moţno objektivně je ospravedlnit legitimním cílem. Argument spočívající v nepravděpodobnosti nalezení vhodných osvojitelů je zaloţen na předsudku, který fakticky skupině dětí vymezené na základě některého z výše uvedených kritérií zabraňuje v přístupu k realizaci jejich práva na rodinný ţivot. 5 I. Primárním úkolem mateřských škol je poskytovat vzdělání dítěti; nositelem práva na předškolní vzdělávání je dítě, nikoliv jeho zákonný zástupce, a to i přesto, ţe fakticky zabezpečuje mateřská škola sekundárně i sluţbu hlídání dětí. II. Ředitel/ředitelka rozhoduje o přijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání jako orgán státní správy, a proto se musí jeho rozhodování řídit vedle ustanovení antidiskriminačního zákona rovněţ Listinou základních práv a svobod, zejména pak zákazem diskriminace v ní obsaţené. III. Při přijímání dětí do mateřské školy je zakázáno činit rozdíly na základě státní příslušnosti dítěte. IV. Pokud je poţadavek trvalého pobytu dítěte v obci kritériem zvýhodňujícím, nikoliv bezpodmínečným, jedná se o kritérium legitimní. Není naopak legitimní přehlíţet trvalý pobyt dítěte a rozhodovat o jeho (ne)přijetí do mateřské školy podle trvalého pobytu jeho rodičů. V. Je-li trvalý pobyt v obci zvýhodňujícím kritériem pro přijetí dítěte, mělo by se toto zvýhodnění vztahovat téţ na občany EU a dlouhodobé rezidenty, kteří mají v obci hlášeno místo pobytu. VI. Věk dítěte je moţným kritériem pro stanovení pořadí přihlášených dětí. Pokud by však mělo v konkrétních případech dojít k absolutnímu vyloučení mladších dětí (zejména tříletých) z předškolního vzdělávání, bylo by vhodné uplatňovat je diferencovaně v rámci jednotlivých ročníků. VII. Vzhledem k obecnému trendu začleňování všech dětí do vzdělávacího proudu je třeba zajistit vzdělávání co nejširšího počtu dětí v běţných mateřských školách. Paušální odmítnutí přijmout do mateřské školy dítě se zdravotním postiţením představuje přímou diskriminaci v přístupu ke vzdělání z důvodu zdravotního postiţení. VIII. Předškolní vzdělávání je veřejný statek, a proto s ním ředitel/ředitelka mateřské školy nemá nakládat jako s prostředkem pro podporu nebo zvýhodnění jistých skupin, jejichţ (pracovní) činnost pokládá on sám/ona sama za prospěšnější pro společnost. IX. Kritérium zvýhodňující děti, jejichţ rodiče jsou zaměstnáni nebo výdělečně činní sice není diskriminační, na druhou stranu nesouvisí bez dalšího s dítětem, jakoţto adresátem poskytovaného vzdělávání, ani s jeho individuálními potřebami. Ochránce proto nedoporučuje vyuţívat při přijímání dětí do mateřských škol kritérium zaměstnanosti rodičů. X. Pokud je při rozhodování o přijetí do mateřské školy znevýhodněno dítě, jehoţ matka/otec je na mateřské/rodičovské dovolené s jiným dítětem, jedná se o přímou diskriminaci z důvodu pohlaví (rodičovství).

5

vodících a asistenčních psů do veřejných prostor 6. Významné je téţ doporučení v podobě desatera, jímţ ochránce reaguje na diskriminační nešvary, jichţ se dopouštějí některé obce při pronajímání obecních bytů.7 Dne 21. července 2010 vydal ochránce doporučení k naplnění práva na rovné zacházení s cizinci, které je podrobněji rozebráno v kapitole týkající se cizinců. 4. Tato stanoviska a doporučení, rovněţ tak některá doporučení v individuálních kauzách majících obecný dopad, jsou prvními vlaštovkami zvyšování citlivosti společnosti vůči diskriminačním postupům či praktikám, které nemusejí vţdy vznikat ze zlé vůle. Mnohem častěji jsou výrazem stereotypů a předsudků hluboce ve společnosti zakořeněných a velmi často bohuţel nereflektovaných jak jejich nositeli, tak nezanedbatelnou částí společnosti. 5. 6

I. Pes vycvičený pro doprovod osoby se zdravotním postiţením je chápán jako nepostradatelná součást zdravotně postiţené osoby, která jí umoţňuje plně uplatňovat právo na volný pohyb, samostatnost a nezávislost. II. Zajištění přístupu do veřejných prostor pro psy speciálně vycvičené pro doprovod osob se zdravotním postiţením, kteří slouţí jako pomůcka ke kompenzaci zdravotního postiţení, je nutné pro realizaci práva nebýt diskriminován, jakoţ i dalších práv osob se zdravotním postiţením. III.. Vyţadování zvláštní platby za psy se speciálním výcvikem by pro osoby se zdravotním postiţením znamenalo neodůvodněnou a nepřiměřenou zátěţ, znevýhodnění oproti osobám bez postiţení, a tím i jejich diskriminaci. IV. Vyloučení psa vycvičeného k doprovodu osob se zdravotním postiţením z veřejných prostor je přípustné pouze v individuálních objektivně odůvodněných případech. 7 I. Jakákoliv diskriminace v přístupu k bydlení je zakázána, pokud je bydlení nabízeno veřejnosti. Všem osobám musí být v přístupu k bydlení zaručeno právo na rovné zacházení. II. Při procesu tvorby, úpravy či budoucí změny pravidel pro ucházení se o pronájem obecního bytového fondu je třeba mít na paměti, ţe není podstatné, zdali má obec v úmyslu ţadatele protiprávně znevýhodňovat (diskriminovat), ale zda vytvořená pravidla mají diskriminační dopad - úmysl diskriminovat, či nediskriminovat nehraje roli. III. Obec nemá zcela srovnatelné postavení s běţným pronajímatelem (fyzickou či právnickou osobou). Jako veřejnoprávní korporace má právem i zákonem svěřeny zvláštní povinnosti vůči svým obyvatelům i dalším osobám. Poţadavek na rovné zacházení s ţadateli o pronájem obecního bytu je výrazně silnější neţ poţadavek na rovné zacházení u bytu pronajímaného fyzickou či právnickou osobou. IV. O diskriminaci se nejedná, pokud rozdílné zacházení sleduje objektivně legitimní cíl a prostředky k dosaţení tohoto cíle jsou přiměřené. Obec má však proti běţnému pronajímateli velmi úzký prostor pro prokázání legitimního cíle a jinými měřítky je posuzována i přiměřenost prostředků k jeho dosaţení. Moţnost takového posouzení je podmíněna důkladnou znalostí místních poměrů obce. V. Na rozdíl od běţného pronajímatele, který můţe stanovit jako kritérium výběru budoucího nájemce i výši jeho příjmu v libovolné výši, musí obec váţit i přiměřenost poţadované výše příjmu budoucího nájemce tak, aby nebylo porušeno právo na rovné zacházení ţadatelů. VI. Znevýhodnění občana-pracovníka jiného členského státu EU oproti občanu ČR v přístupu k obecnímu bytovému fondu je v přímém rozporu se zákazem diskriminace stanoveným právem EU. VII. Znevýhodnění ţadatele pobírajícího rodičovský příspěvek je přímo diskriminační z důvodu pohlaví. Za diskriminaci z důvodu pohlaví se povaţuje i diskriminace z důvodů mateřství nebo otcovství. Rodičovský příspěvek je dávkou státní sociální podpory a je relevantním zdrojem příjmu ţadatele o pronájem. VIII. Znevýhodnění ţadatelky, resp. ţadatele pobírajícího peněţitou pomoc v mateřství, je přímo diskriminační z důvodu pohlaví. Peněţitá pomoc v mateřství je dávkou nemocenského pojištění a je relevantním zdrojem příjmu ţadatelky, resp. ţadatele o pronájem. IX. Počet dětí nebo členů domácnosti jako kritérium při posuzování ţadatele o obecní byt je s vysokou pravděpodobností moţné povaţovat za nepřímo diskriminační z důvodu etnicity (vůči Romům). Kritérium počtu dětí nebo členů domácnosti je však moţno pouţívat jako zvýhodňující v rámci tzv. pozitivních opatření. X. Poţadavek prokázání příjmu zájemce o pronájem obecního bytu v nepřiměřené výši pro zařazení do evidence uchazečů o pronájem je nepřímo diskriminační z důvodu pohlaví. 6

Oblastí, kde dochází k přímé i nepřímé diskriminaci, je mnoho. Otázky diskriminace jsou i subjektivně obyvatelstvem vnímány jako palčivé. Podle nedávného výzkumu STEM8 dvě třetiny lidí vidí diskriminaci v ČR jako velký problém. Přitom loni tento názor sdílela jen necelá polovina obyvatel. Oproti loňskému roku se také zvýšil podíl těch, podle nichţ diskriminace v posledních letech přibývá. Za nejzávaţnější typ diskriminace povaţují lidé nejčastěji znevýhodňování podle věku (47 procent) a zdravotního stavu nebo postiţení (20 procent), dále podle rasy a národnosti (14 procent) a podle pohlaví (9 procent). Jen pět procent lidí si myslí, ţe je někdo znevýhodňován kvůli výši majetku či podle sociálního původu. 6. Za jednu z nejzávaţnějších diskriminací je třeba jmenovat diskriminační vzdělávání romských dětí, na niţ ve svém rozsudku D. H. z roku 20079 upozornil i Evropský soud pro lidská práva Rady Evropy (Štrasburk)- Jde o diskriminaci nepřímou. Česká republika od té doby potvrdila i svými vlastními výzkumy, ţe v bývalých zvláštních, dnes praktických školách, se vzdělává téměř třetina všech romských dětí. V roce 2010 po nástupu ministra Josefa Dobeše na Ministerstvo školství mládeţe a tělovýchovy se práce na opatřeních, která by měla tento neţádoucí stav překonávat, zastavila. Ministr dosud nevyjádřil jasnou vůli tento neţádoucí stav napravovat.

10

Pracovníci, kteří

se podíleli na vytvoření Národního akčního plánu inkluzívního vzdělávání, a to včetně odborníků z řad pedagogů, z ministerstva odešli (někteří nedobrovolně). Situace vyvrcholila v květnu 2011, kdy pracovní skupiny NAPIV opustilo více neţ 50 externích odborníků zejména z akademické sféry, a to z důvodu manaţerského selhání vedení resortu školství a neochoty ministerstva uskutečňovat plán inkluzivního vzdělávání a skutečně dosahovat proinkluzivní školské reformy11. 7. Skupinou, která se s diskriminací setkává kaţdodenně, jsou Romové – ať je to v přístupu ke vzdělání, k bydlení, na trhu práce. Jedním ze znaků této diskriminace jsou i vysoké počty dětí ve školských zařízeních ústavní péče, dětských domovech a výchovných ústavech, a konec konců i vysoký počet Romů v českých věznicích. Hypotéza existence institucionální diskriminace je málo vnímaná i odbornou veřejností. Neexistuje ani ţádný výzkum tohoto jevu (ani statistické údaje), 8

Výsledky průzkumu zveřejnila dne 29. dubna ČTK. D.H. proti České republice z 13. listopadu 2007, stíţnost č. 57325/00. 10 Symbolické je, ţe ministr Dobeš od 1. 4. 2011 zaměstnal jako svého poradce Ladislava Bátoru, člověka, který se otevřeně hlásí k antisemitismu a homofobii a odmítá současnou evropskou koncepci ochrany před diskriminací. Viz http://www.akce-dost.cz/20100423.htm . 11 Otevřený dopis členů pracovních skupin ze dne 30.5.2011 viz http://www.romea.cz/index.php?id=detail&detail=2007_9989 9

7

není tedy ani podchyceno kolik Romů je vlastně vězněno (velmi hrubý odhad je, ţe asi 30 procent vězeňské populace tvoří Romové, jichţ jsou ve společnosti cca dvě procenta). Dlouhodobé podceňování institucionální diskriminace způsobuje, ţe se neanalyzují její příčiny (primární a sekundární) a nehledají se strategie, jimiţ by bylo moţno ji překonat. 8. Ve dnech 17. – 19 listopadu 2010 navštívil Českou republiku komisař Rady Evropy pro lidská práva Thomas Hammarberg. Dne 3. března 2011 byla zveřejněna zpráva12 o této návštěvě. Komisař Hammarberg v ní zdůraznil, ţe integrace Romů by měla být v České republice politickou prioritou. Za hlavní překáţky integrace Romů označil hluboce zakořeněný anticiganismus, zločiny páchané z nenávisti a přetrvávající segregaci v bydlení a vzdělávání. Současně doporučil, aby ČR přijala ucelený program sociálního bydlení. Poukázal také na to, ţe od historického rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, týkajícího se vzdělávání romských dětí, se bohuţel dosud málo změnilo. Vyjádřil také znepokojení nad tím, ţe romské děti jsou příliš často umísťovány do ústavní výchovy.

Práva dětí 9. Vláda na svém zasedání dne 19. ledna 2009 schválila „Návrh opatření k transformaci a sjednocení systému péče o ohroţené děti – základní principy“13. Transformace má směřovat ke sníţení počtu dětí v ústavní výchově, zlepšení preventivní práce s rodinami, zlepšení spolupráce jednotlivých resortů. V současné době skončila fáze analýzy současného systému a probíhá příprava novely zákona 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí14. Novelou dojde ke změnám v činnosti orgánů sociálně-právní ochrany dětí (zavedení standardů kvality práce, institutů sociální kurately, vyhodnocování situace dítěte a rodiny, individuálního plánu ochrany dítěte, případových konferencí), k profesionalizaci pěstounské péče a úpravám v hmotném zabezpečení pěstounské péče, ke zpřesnění

12

http://human-rights-convention.org/2011/03/07/czech-republic-inclusion-of-roma-should-be-political-priority-saysthomas-hammarberg/ 13 Vláda trak reagovala na dlouholeté výhrady Výboru pro práva dítěte. Výbor kritizuje nefunkčnost systému, nekoordinovanost, respektive roztříštěnost péče do působnosti pěti resortních ministerstev (MPSV, MŠMT, MZ, MS, MV). Jedním z neblahých důsledků nepruţnosti a nepropojenosti systému je vysoký počet dětí v ústavní výchově. Tyto dlouholeté systémové neduhy byly potvrzeny i dvěma krátce po sobě jdoucími rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, jimiţ soud odsoudil Českou republiku za nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého ţivota (Wallová a Walla proti ČR z 26. října 2006, stíţnost 23848/04; Havelka a ostatní proti ČR, stíţnost č. 234499/06 z 21. června 2007). 14 V souvislosti s novelou zákona č. 359/1999 Sb. má být novelizován i zákon o rodině a občanský soudní řád.

8

činnosti zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc a osob pověřených k výkonu sociálně-právní ochrany dětí a dalším dílčím změnám. 10. Cílem reformy by mělo být stanovení závazných postupů pro činnost orgánů sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) a dalších účastníků systému a rozvoj náhradní rodinné péče, zvýšení podpory pěstounské péče, hmotné zajištění pěstounské péče na přechodnou dobu, změna způsobu příprav pěstounů, vytváření podmínek pro zřízení podpůrných a odlehčovacích sluţeb pro nové i stávající pěstounské rodiny. Měly by být zavedeny standardy kvality práce a nastaveny minimální rámce činnosti pro všechny subjekty, které se podílejí na sociálně-právní ochraně15. V další perspektivě by měl být sníţen počet dětí v ústavní výchově. Současný systém péče v České republice, jak uţ bylo mnohokrát konstatováno, se vyznačuje vysokým počtem dětí umístěných v institucionální výchově 16

, za coţ je Česká republika opakovaně kritizována mezinárodními institucemi.

11. Ústavní soud České republiky se v dubnu 2010 vyjádřil17 k povinnosti soudu zkoumat skutečné důvody nezájmu rodiče o dítě při rozhodování o osvojení18. Tímto nálezem upozornil na neblahou praxi českých soudů, která spočívá v libovolném posuzování toho, zda dítě můţe být osvojeno bez souhlasu rodičů. Český ústavní soud se tímto nálezem poprvé jednoznačně přihlásil k bohaté judikatuře Evropského soudu pro lidská práva Rady Evropy, která klade celou řadu podmínek pro tak závaţný zásah do rodinného a soukromého ţivota. 12. V dalším nálezu19 se Ústavní soud České republiky vyslovil k postupu obecných soudů, jimiţ bylo zasaţeno do základních práv stěţovatelky na spravedlivý proces tím, ţe její nezletilá dcera (v té 15

Důvodová zpráva k novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Podle důvodové zprávy k novele je v Evropské unii v tomto typu péče umístěno cca 140 000 dětí. Česká republika se na tomto počtu podílí téměř osmi procenty (cca 11 000 dětí), ačkoliv její podíl na počtu obyvatel EU tvoří cca dvě procenta. 17 II.ÚS 485/10 ze dne 13.04.2010 18 Soud konstatoval, ţe se obecné soudy dopustily libovůle, kdyţ zkoumaly splnění podmínek dle ustanovení § 68 ZOR jen ke dni podání návrhu a nevypořádaly se s argumentací stěţovatelky a nezohlednily následné chování stěţovatelky vůči nezletilé, čímţ porušily základní právo stěţovatelek na spravedlivý proces, coţ ve svém důsledku vedlo k zásahu do jejího práva na rodinný ţivot ve smyslu článku 8. odst 1. Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 19 III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 16

9

době asi patnáctiletá) nebyla jakoţto účastník řízení o umístění do ústavní výchovy v řízení vůbec slyšena, (i kdyţ o to usilovala) a ačkoliv se tak podle zákona stát mělo. Bylo tím porušeno i právo dítěte zaručené článkem 12 Úmluvy o právech dítěte20 i vnitrostátních zákonů21. 13. Významné je i sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu ČR k nařizování ústavní výchovy dětí soudy z důvodu materiálních nedostatků (chudoby) či nevyhovujících bytových podmínek, v němţ NS poukázal na to, ţe „důvodem pro nařízení ústavní výchovy dítěte nemohou být samy o sobě materiální nedostatky rodiny, zvláště pak její špatné bytové poměry“. 22 V současné době je podle vyjádření ředitele odboru rodiny a dávkových systémů ministerstva práce a sociálních věcí zhruba polovina dětí v ústavní výchově odebírána svým rodičům ze sociálních a bytových důvodů23. Ve světle judikatury ESLP (zejména Wallovi a Havelkovi proti ČR) lze chápat tuto situaci jako významný deficit v dodrţování práv těchto dětí.

14. Nelze pominout situaci dětí v kontextu chudoby. Podle výzkumu Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí ţije nemalá část dětí v České republice v podmínkách chudoby24. Ústav zpracoval v roce 2008 studii o chudobě v ČR se zaměřením na situaci dětí. Česká republika patří 25 v EU k zemím s nízkou mírou rizika příjmové chudoby (kolem 10 %)26. Naproti tomu však je míra rizika chudoby dětí do 10 let skoro dvojnásobná v porovnání s průměrem za celou populaci a je výrazně koncentrována: v neúplných domácnostech se pohybuje na úrovni 43-50 %, v nezaměstnaných/ nepracujících domácnostech na úrovni 43 aţ 68 % podle věkové kategorie a v domácnostech se třemi a více dětmi na úrovni 23 aţ 31 %. Odstup se ještě mírně prohlubuje, pokud měříme situaci po odečtení nákladů na bydlení. Efektivnost sociálních transferů při eliminaci rizika chudoby je niţší

20

Obdobně judikoval ústavní soud jiţ v nálezu II. ÚS 1945/08 ze dne 2. 4. 2009 §31, odst. 3 ZOR a § 100 odst. 4 o.s.ř. 22 http://www.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/ns_web.nsf 23 Prezentace reformy péče o ohroţené děti na katedře sociální práce FF UK dne 19. Května 2011. 24 Příjmová chudoba a materiální deprivace v České republice s důrazem na situaci dětí podle výsledků šetření SILC, Ondřej Hora, Pavel Kofroň, Tomáš Sirovátka, http://praha.vupsv.cz/Fulltext/vz_266.pdf 25 Studie pochází z roku 2008. 26 Tento údaj po provedených změnách v dávkových systémech dnes jiţ zřejmě neplatí. 21

10

právě v případě dětí a výše uvedených specifických kategorií populace v porovnání s ostatními. Vedle rizika příjmové chudoby dětí je významným problémem i jejich materiální deprivace.27 15. Je politováníhodné, ţe reakcí vlády na tyto zjištěné skutečnosti nebyla opatření směřující ke sníţení počtu chudých dětí, nýbrţ nekompetentní zásahy do dávkových systémů učiněné v roce 2010, které vedly právě k rozšíření počtu dětí (a jejich rodin) ţijících v chudobě a k prohloubení této chudoby. Typicky zrušení sociálního příplatku pro rodiny s dětmi a zrušení porodného při druhém a dalším dítěti. 16. Úmluva o právech dítěte ve svém článku 23 upravuje zvláště, ţe duševně nebo tělesně postiţené dítě má poţívat plného a řádného ţivota v podmínkách zabezpečujících důstojnost, podporujících sebedůvěru a umoţňujících aktivní účast dítěte ve společnosti. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo postiţeného dítěte na zvláštní péči a v závislosti na rozsahu existujících zdrojů podporují a zabezpečují oprávněnému dítěti a osobám, které se o ně starají, poţadovanou pomoc. V praxi to znamená, ţe rozvoj denních stacionářů a různých typů terénních sociálních sluţeb pro rodiny, které mají postiţené dítě, zejména sluţeb rané péče, je významným faktorem, který ovlivňuje i to, zda děti budou vychovávány v rodině a jaké budou podmínky pro jejich všestranný rozvoj. Sniţování státního příspěvku organizacím, poskytujícím sociální sluţby rodinám s postiţeným dítětem, jehoţ jsme svědky v poslední době, v jehoţ důsledku jsou organizace nuceny omezovat sluţby, je trendem, který jde proti duchu naplňování nejen Úmluvy o právech dítěte, ale i Úmluvy o právech osob se zdravotním postiţením, jimiţ jsou samozřejmě i děti. 17. Jednou z nejzranitelnějších skupin jsou romské děti, kde se znevýhodňující faktory a hendikepy kumulují. Jsou ve zvýšené míře oproti ostatním dětem zasaţeny jak diskriminací (ve vzdělávání, v počtu dětí v ústavní výchově, viz kapitola diskriminace), tak chudobou a sociálním vyloučením.

Podle tzv. Gabalovy zprávy28 ţilo v roce 2006 ve vyloučených lokalitách

v podmínkách extrémní chudoby cca 80 000 osob, významná část z nich jsou děti. 18.

27

28

Příjmová chudoba a materiální deprivace v České republice http://www.mpsv.cz/files/clanky/3043/Analyza_romskych_lokalit.pdf

11

Policie ve spolupráci s Fondem ohroţených dětí zveřejnila statistiky týraných a zanedbávaných dětí, z nichţ vyplývá, ţe v ČR bylo v roce 2010 fyzicky a psychicky týráno a zanedbáváno 4963 dětí. Sexuálně zneuţíváno bylo dalších 824. Rukou či vinou dospělých zemřelo loni 26 dětí.29 Statistika roku 2008 evidovala 1978 takovýchto případů, o rok později uţ to bylo 4447. Radikální nárůst počtu týraných dětí je dán změnou metodiky evidence. Policie do těchto statistik nově řadí i zanedbávání dětí, které tam dříve nepatřilo, a těchto případů přibývá . V této souvislosti je třeba upozornit, ţe v obecné rovině platí, ţe na vzniku nepřípustného rodičovského chování, které můţe nabýt podoby týrání, má obvykle podíl více faktorů – osobní, rodinné, sociální, komunitní, se podílí i chudoba. Nejsou to faktory neovlivnitelné. Systém ochrany ohroţených dětí musí být schopen tato rizika včas identifikovat a rodinám poskytnout příslušné sociální sluţby, které mohou výrazně zvýšit jejich rodičovské kompetence a usměrnit jejich rodičovské chování. Česká republika trpí výrazným nedostatkem těchto sluţeb pro rodiny, v některých regionech neexistují vůbec. Zde je třeba říci, ţe Česká republika dostatečně nenaplňuje Úmluvu o právech dítěte, neboť článek 19 Úmluvy ji zavazuje při ochraně dětí před násilím a zanedbáváním zavádět opatření zaměřená na podporu poskytovanou dítěti a těm, jimţ je svěřeno, jakoţ i jiná preventivní opatření. 19. Jiţ od přijetí Úmluvy o právech dítěte Česká republika uplatňuje výhradu k čl. 7 této úmluvy. To znamená, ţe vnitrostátní právní úprava nezajišťuje kaţdému dítěti právo znát svůj původ a své rodiče. Týká se to především nezrušitelných osvojení, kde právní úprava nechává adoptivním rodičům naprostou volnost v tom, zda a kdy dítěti sdělí, ţe je adoptované a kdo jsou jeho biologičtí rodiče. Tato výhrada stále trvá. Měla by být odvolána nejpozději s přijetím nové právní úpravy v novém občanském zákoníku.

Práva žen 20. Z právního hlediska nedošlo v oblasti rodinné politiky v roce 2010 k ţádným výrazným změnám. V ČR je moţné pobírat rodičovský příspěvek aţ do čtyř let věku dítěte. Rodičovská dovolená, a tedy z ní vyplývající ochrana na trhu práce, trvá do tří let věku dítěte. Délka rodičovské dovolené v ČR je vzhledem k ostatním evropským zemím vysoká. Důsledkem je však mimo jiné přerušení pracovní dráhy ţen na delší dobu v nejproduktivnějším věku, a tím i vyšší míru ohroţení ţen diskriminací na trhu práce, kdyţ se na něj navracejí. Problematika délky rodičovské musí být vţdy nahlíţena v souvislosti s dalšími faktory, především s mnoţstvím, kvalitou, různorodostí a 29

13.5.2011 novinky.cz

12

finanční dostupností zařízení péče o děti a s širší nabídkou flexibilních forem práce. V ČR nejsou prakticky vůbec dostupná zařízení péče o děti do tří let. Je o velký nedostatek mateřských školek pro děti starší tří let30. Přestoţe má Česká republika vysoké procento vysokoškolaček a v celkovém průměru obecně vysokou zaměstnanost ţen31 , má nejvyšší propad míry zaměstnanosti ţen s dětmi do šesti let ve věkové kategorii 20-49 let v Evropské unii. Zatímco v ČR se v důsledku rodičovství sníţí zaměstnanost ţen o více neţ 40 procentních bodů, v 13 zemích Evropské unie je to méně neţ 10%32. Česká republika je v EU také zemí, kde je nejméně rozšířená práce na půl úvazku 33. Výsledkem této situace je ve skutečnosti velmi omezené právo volby ţen. Je to volba vnucená, která přes určité minimální zabezpečení v době rodičovské dovolené části ţen nevyhovuje, a pro některé ţeny, například samoţivitelky, můţe být dokonce katastrofou, která je udrţuje v chudobě. 21. Dne 30. června 2010 byla přijata nová vyhláška č. 221/2010 Sb. o poţadavcích na věcné a technické vybavení zdravotnických zařízení. Některé ţeny ji povaţuji za nepřímo diskriminační vůči domácí péči porodních asistentek, snaţí se podle nich nepřiměřeně přísnou regulací zamezit nebo co nejvíce ztíţit situaci ţenám, které si přejí rodit jinde neţ v nemocnici. Čerstvá vyhláška stanovuje tak náročné technické podmínky pro vydávání registrace porodním asistentkám, ţe naprostá většina z nich nebude schopna je splnit. Přitom pouze registrace je opravňuje k asistenci u porodu bez dozoru lékaře. Ţeny, které si přejí rodit doma, tuto moţnost de facto nebudou mít. Některé ţeny to povaţují za zásah do svých práv34. Tento stav se stal i předmětem zájmu Výboru pro odstranění diskriminace ţen (CEDAW), který je smluvním mechanisme Úmluvy o právech dítěte, jeţ vznikla v OSN a která je pro Českou republiku z jejího rozhodnutí závazná. Výbor českou delegaci při projednávání pravidelné zprávy v říjnu 2010 upozornil na to, ţe existují ţeny, které nechtějí rodit v porodnici, a ţe pro tyto ţeny není zajištěna odpovídající zdravotnická péče. K tomuto tématu zpracovala srovnávací studii Liga lidských práv. Jsou v ní popsány právní úpravy, jimiţ se řídí domácí porody v některých zemích Evropské unie35.

30

Jeslí je v celé ČR pouze okolo třiceti. V roce 2010 bylo v ČR téměř 30.000 neúspěšně vyřízených ţádostí o umístění do mateřských škol. 31 Zaměstnanost ţen v České republice byla v třetím čtvrtletí roku 2010 ve věkové kategorii 15 – 64 let 56,4% oproti unijnímu průměru 58,5%. Zdroj: http://www.czso.cz/csu/csu.nsf/informace/czam020111.doc 32 http://www.vlada.cz/assets/media-centrum/aktualne/110228_workshop-vzdelanost.pdf 33 Podíl lidí pracujících na částečný úvazek je v České republice čtvrtý nejniţší ze všech zemí Evropské unie. V prvním čtvrtletí dosahoval 6,2 procenta, zatímco evropský průměr byl 19,3 procenta. Vyplývá to z údajů Českého statistického úřadu. Menší podíl neţ ČR má uţ pouze Bulharsko se 2,4 %, Slovensko se 3,5 % a Maďarsko s 5,6 %. Zatímco evropský průměr je pětina, v Nizozemsku téměř polovina a v Německu či Švédsku třetina všech úvazků. http://www.mpsv.cz/cs/9225. 34 http://www.unipa.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=55&Itemid=60. 35 http://www.llp.cz/_files/file/publikace/Analyza_porodni_asistentky.pdf.

13

22. Výbor také vydal doporučení české vládě ke sterilizací romských ţen-Poţaduje, aby vláda v této otázce podala zprávu jiţ za dva roky místo obvyklých pěti. Výbor zopakoval, ţe česká vláda by měla přijmout doporučení, které jiţ před léty vydal veřejný ochránce práv, aby přijala legislativní změny, které jasně definují svobodný a informovaný souhlas, pokud jde o sterilizaci v souladu s příslušnými mezinárodními normami, včetně upozornění na všechna potenciální rizika a moţnosti alternativ. Výbor také vyzval českou vládu, aby přezkoumala stávající tříletý časový limit na promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody v případech nucené nebo non-konsensuální sterilizace a zváţila zavedení ex-gratia odškodnění obětí těchto sterilizací. 23. Česká ţenská lobby36 upozorňuje, ţe účast ţen na politickém a veřejném rozhodování ţen je nízká a vláda nepřijímá ţádná opatření, aby se situace zlepšila. Dlouhodobě je velmi nízký počet ţen v parlamentě. Přímo alarmující a dá se říci symbolické je, ţe v současné vládě České republiky nezasedá ani jedna ţena. 24. Dlouhotrvajícím problémem je horizontální, ale také vertikální segregace na trhu práce, které jsou mimo jiné jednou z hlavních příčin velkých rozdílů v odměňování ţen a muţů v České republice. Rozdíl v průměrném výdělku ţen a muţů v České republice v roce 2009 byl 27 procentních bodů. V řídících funkcích pak byl tento rozdíl 48 procentních bodů. V niţších administrativních funkcích byl rozdíl 17 procentních bodů. 25.. S vícenásobnou diskriminací se potýkají ţeny pocházející z jiného neţ většinového prostředí, tedy cizinky nebo Romky. Tyto ţeny často trápí vícenásobná diskriminace, obtěţování a šikany a také například nerovný přístup ke sluţbám veřejné péče o děti a zdravotní péče. Tento v současné době zcela nedostatečný systém by měl být přístupný všem dětem bez rozdílu, jakého původu jsou jejich matky.

Svoboda slova 26.

36

Koalice nevládních organizací, které podporují práva ţen.

14

Případů porušování svobody slova je v České republice více, avšak snad jen v jediném případě je takové porušování obsaţeno přímo v zákoně. Na veřejnosti je znám jako „náhubkový zákon“. Článek 10 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv základních svobod zaručuje právo na svobodu projevu včetně práva na přijímání informací. Článek uvádí, ţe toto právo můţe podléhat jen takovým omezením, která stanoví zákon a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu (...) ochrany pověsti nebo práv jiných (...). Podmínka této nezbytnosti je obsaţena i v obdobné úpravě článku 27 Listiny základních práv a svobod (1991), který nad rámec evropské Úmluvy stanoví v odstavci 5 i povinnost státních orgánů a orgánů územní samosprávy přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnost. Omezení většiny základních práv přísnému kritériu nezbytnosti nepodléhá. Mezi práva, jejichţ zákonné omezení nemusí být v demokratické společnosti nutně podmíněno nezbytností pro ochranu práv a svobod druhých, patří i právo na ochranu před neoprávněným shromaţďováním, zveřejňováním či jiným zneuţíváním osobních údajů. Stejně „měkká“ je při této ochraně i evropská úprava v Úmluvě. Zákonodárce nemusí spatřovat v upravovaném omezení práva na ochranu osobních údajů demokratickou nezbytnost. Stačí, ţe zváţí, zda právo na ochranu osobních údajů má převáţit nad právem na svobodu slova (vyhledávání a šíření informací). Obě práva jsou ústavní; jen jedno je však při omezování práva podmíněno tím, ţe v demokratické společnosti je takové omezení nezbytné. 27. Do listopadu 2008 platilo, ţe za „únik“ či další zveřejnění osobních údajů – a vlastně jakýchkoli údajů – byl trestem aţ do pěti let vězení postiţitelný policista nebo jiný úředník, a ne novinář či osoba, jíţ zákon neukládal mlčenlivost. Jiná osoba neţ úřední byla trestná tehdy, šlo-li o osobní údaje z výkonu veřejné správy, tedy ze státní správy či samosprávy, ne však o údaje z trestního řízení. Trestná byla ovšem i neúřední osoba; která se podílela na úplatném získání úředních informací. Poslaneckou iniciativou přijala tehdy Sněmovna pozměňovací návrh k vládnímu návrhu zákona, který byl v souladu s ústavním pořádkem a který směřoval k ochraně dětí a poškozených před zveřejňováním osobních údajů z trestního řízení, aby bylo trestně postiţeno zveřejňování osobních údajů z odposlechů a údajů ze sledování osob a věcí v trestních věcech, které ještě nebyly v řízení před soudem. Zákon, tedy trestní řád a v návaznosti i trestní zákon, zakázal zveřejňování všech údajů z přípravného trestného řízení, tedy z fáze před soudním řízením. I přípravné řízení bylo dosud do značné míry veřejné. Nová úprava však novináře, a tím i veřejnost omezila. Tato úprava byla zřejmě i reakcí na kritiku novinářů, kteří psali o manipulacích v trestní věci proti tehdejšímu místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi, obviněnému v roce 2007 z korupce, a které vyvrcholily tím, ţe z iniciativy tehdejší nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké se jeho věc nedostala před soud. 15

28. Podle právní úpravy přijaté v roce 2008 mohl být ten, kdo by zveřejnil údaje z přípravného řízení potrestán aţ pěti lety odnětí svobody a pokutou do pěti miliónů korun. Rovněţ v listopadu 2008 projednávala Sněmovna návrh nového trestního zákoníku. Vláda v něm navrhla trestání osob za předání či šíření osobních údajů nejen pokud mají uloţenu mlčenlivost, ale všech osob, a navíc za zveřejňování údajů z výkonu veřejné moci, tedy nejen veřejné správy jako dosud. Před vydáním nového trestního zákoníku platilo (podle čerstvě novelizovaného § 178 odst. 1 trestního zákona o neoprávněném nakládání s osobními údaji): Kdo, byť i z nedbalosti, neoprávněně sdělí, zpřístupní, jinak zpracovává nebo si přisvojí osobní údaje o jiném shromážděné v průběhu trestního řízení nebo v souvislosti s výkonem veřejné správy a způsobí tím vážnou újmu na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní údaje týkají, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem. Nový trestní zákoník v ustanovení podle § 180 odst.1 uvádí: Kdo, byť i z nedbalosti, neoprávněně zveřejní, sdělí, zpřístupní, jinak zpracovává nebo si přisvojí osobní údaje, které byly o jiném shromážděné v souvislosti s výkonem veřejné moci, a způsobí tím vážnou újmu na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní údaje týkají, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti. Spáchá-li někdo takový čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, tedy například novinář, hrozí mu trest do pěti let. Podle nového zákoníku je trestné zveřejnění jakéhokoli údaje (způsobivšího ovšem onu újmu na zájmech) získaného v souvislosti s výkonem veřejné moci. A to je činnost orgánů výkonné, zákonodárné a soudní moci, tedy i kanceláře prezidenta republiky, úřadů, velvyslanectví, všech státních orgánů a pravděpodobně i státních organizací. Trestní řízení výkonem veřejné správy není, je ale výkonem veřejné moci. Proti pomluvě chránil dříve trestní zákon a občanskoprávní ochranu osobnosti skýtal občanský zákoník a tiskový zákon. V části novinářské veřejnosti panuje pocit, ţe nová zákonná úprava má chránit mocné lidi, (politiky, tzv. podnikatele apod.) i proti zveřejnění pravdy. 29.. Při přijímání obou nových úprav v listopadu 2008 se mlčelo o hranici mezi veřejným zájmem a zájmem osoby, o níţ se zveřejňují údaje (třeba politika), tedy mezi svobodou slova a právem na soukromí. V úpravě se jen doplnilo, ţe zveřejnění údajů musí způsobit váţnou újmu na právech dotčené osoby nebo na jejích oprávněných zájmech. Politik uţ lehce dokáţe, ţe mu zveřejněná pravda způsobila újmu třeba tím, ţe bral jen plat senátora, a ne místopředsedy vlády. Nový trestní zákoník vstoupil v platnost v lednu 2009. Účinný je od 1. ledna 2010. Není zatím známo, kolik 16

trestních věcí bylo podle něho zahájeno a případně pravomocně skončilo pro trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji. Lze však počítat s novinářskou solidaritou, která by vedla ke zveřejnění takového případu, a odhadovat, ţe ţádný novinář nebyl v roce 2010 (a ani později) stíhán proto, ţe „zveřejnil, sdělil, zpřístupnil, jinak zpracovával nebo si přisvojil osobní údaje, které byly o jiném shromážděné v souvislosti s výkonem veřejné moci“, tedy nejen v trestním řízení, ale třeba činností vlády, armády, českého zastupitelského úřadu, kanceláře prezidenta republiky. Stát (tedy vláda, samospráva, veřejnoprávní média atd.) se zatím tváří, jako kdyby nová úprava nebyla. To, ţe se nepouţívá, se nevyhlásilo, Novináři to ale poznávali v praxi, počínaje ţhářským útokem ve Vítkově ve Slezsku aţ po vraţdu devítileté Aničky z Prahy. To je nejhorší ze všech řešení, je-li zákon jen na papíře a neaplikuje se. Lidi to můţe jen povzbudit, aby i jindy zákon porušili. Zákon navíc zůstává v záloze pro eventuální postih nepohodlného novináře jako hrozba. 30. Veřejná kritika této úpravy vyvolala snahy o zmírnění „náhubkovéhozákona“. Mlčení, jako kdyby zákonná úprava neplatila, je první cesta. Druhou šel v roce 2009 Michael Kocáb, tehdejší ministr bez porte-feuille. Jeho snahu nechat zákon změnit ale odrazilo nejprve ministerstvo spravedlnosti, které omezilo snahu zákon novelizovat na posouzení veřejného zájmu. Pokud veřejný zájem převáţí nad právem na ochranu soukromí, nebude zveřejnění údajů trestné. A rozhodne o tom soud. V roce 2009 a do sněmovních voleb v červnu 2010 se tato novela trestního řádu ve Sněmovně neprosadila. Aţ v dubnu 2011 ji Sněmovna přijala, v květnu ji přijal Senát. I poté, kdy tato novela nabude účinnosti, bude moţno například novináře obvinit se sazbou do pěti let. Mohl by být třeba i ve vazbě a později, třeba i po letech, by soud rozhodl, ţe veřejný zájem zde převáţil. Reálná hrozba zde tedy zůstává. 31. Zbývá Ústavní soud (ÚS). V květnu 2009 podalo 34 senátorů návrh na zrušení "náhubkového zákona“. Určená soudkyně-zpravodajka ho za dva roky plénu ÚS nepředloţila. Poukazovala na novelu, jeţ se skoro dva roky chystala. Novela ale neodstraňuje ústavní rozpor, jehoţ odstranění se svým návrhem domáhají 34 senátoři, brojící proti protiústavnímu potlačení svobody slova. Aţ bude návrh senátorů ÚS projednávat, nastanou potíţe. Senátoři svým návrhem napadli jen tehdejší úpravu, tedy ta ustanovení trestního řádu, která činí zveřejňování neoprávněným, a tehdejší trestní zákon. Nenapadli tehdy ještě neúčinný trestní zákoník, který s účinností od 1. ledna 2010 rozšířil zákaz zveřejňování informací z „veřejné správy“ na celou „veřejnou moc“. I kdyby byl trestní řád zásahem ÚS novelizován, stejně by to zřejmě umoţňovalo trestně stíhat i zveřejnění údajů z trestního stíhání, 17

byť by ÚS z trestního řádu vypustil přímý zákaz zveřejňování údajů z přípravného řízení (kromě údajů o dětech a o obětech trestných činů). ÚS můţe jistě pomoci nesvobodnou situaci trochu napravit, aţ jeho plénum bude o návrhu senátorů rozhodovat. Řádná cesta k úpravě trestního zákoníku, pokud jde o rozsah chráněných osobních údajů a míru této ochrany, vede ale parlamentem.

Vězeňství 32. Vězeňství nadále zůstává politicky marginalizovaným tématem, postiţeným nezájmem napříč politickým spektrem. Instituce trestní politiky, zejména Vězeňská sluţba ČR a Probační a mediační sluţba ČR, jsou dlouhodobě podfinancovány, v souvislosti s ekonomickou krizí se staly objektem dalšího šetření ze státního rozpočtu. Za těchto objektivních východisek fakticky nelze účinně dosahovat účelu trestu. I v naplňování principů restorativní justice a humanizace vězeňství zůstává Česká republika na chvostu Evropské unie. 33. V průběhu roku 2010 (s dalším negativním progresem v prvním pololetí 2011) se stále zvyšuje počet vězněných osob, na konci roku 2010 činil 22.000, v dubnu 2011 jiţ přesahuje hranici 23.000 osob, dalších cca 5.500 osob čeká na nástup do výkonu trestu odnětí svobody. Index vězeňské populace (tzv. Prison Population Rate), tj. počet vězněných osob na 100.000 obyvatel, činí v době zpracování této zprávy 214. Česká republika je co do indexu, svědčícího o účinnosti trestní politiky, společně s Polskem čtvrtá nejhorší mezi státy EU (horší situace je pouze v pobaltských státech, zatíţených post-sovětským modelem trestní justice). Optimální index ve „starých“ členských státech EU činí 70-100. 34. V roce 2010 nebyla přijata účinná opatření ke sníţení počtu odsouzených, jeho neustálý negativní progres se nestal tématem širšího odborného diskursu, soustavný propad indexu od roku 2002 a jeho příčiny nejsou předmětem penologického výzkumu (teprve v době zpracování této zprávy Ministerstvo spravedlnosti hodlá výzkum zadat37). Lze pouze odhadovat, ţe příčinou propadu indexu můţe být represivní zaměření trestní justice a neúčinné vyuţívání alternativních trestních 37

Týden.cz: Ve věznicích se musejí odsouzení ukládat i do skladů, 12.5.2011, http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/veveznicich-se-museji-odsouzeni-ukladat-i-do-skladu_201424.html (přístup 15.5.2011)

18

opatření, včetně přeměn alternativních trestů na trest odnětí svobody. Pro tuto hypotézu svědčí fakt, ţe ke konci roku 2010 bylo cca 20% vykonávaných trestů uloţených v trvání niţším neţ 9 měsíců38. 35. V přímém rozporu s nárůstem počtů vězněných osob je sniţování stavu zaměstnanců Vězeňské sluţby, podle Statistické ročenky Vězeňské sluţby se v roce 2010 sníţil počet zaměstnanců o 200 osob. Nárůst počtu vězněných osob není doprovázen zřetelnými investicemi do ubytovacích kapacit (ve formě výstavby věznice na rozdíl od transformace prostor stávajících věznic, typicky na úkor kulturních místností), české věznice jsou zatíţeny neúnosnou přeplněností, podle oficiálních údajů Vězeňské sluţby činí naplněnost 120-130%, nelze vyloučit, ţe je de facto mnohem vyšší. 36. Ve spojení s přeplněností není dodrţována minimální ubytovací plocha pro vězně. Podle standardů Rady Evropy, ve smyslu doporučení Výboru ministrů Rady Evropy Rec (99)22 k přeplněnosti věznic a standardů a doporučení Evropského výboru pro předcházení mučení (CPT) činí nejniţší moţná ubytovací plocha na jednoho vězně 4 m2, nejmenší plocha loţnice určená pro ubytování jednoho vězně činí 6 m2 (přičemţ v loţnici o ploše 9 m2 nemají být ubytováni dva vězni); akceptovatelné jsou přitom uvedené ubytovací plochy za podmínky, ţe vězni tráví většinu dne mimo loţnici. V květnu 2011 uvedl náměstek ministra spravedlnosti pro Týden.cz, ţe se ubytovací plocha na jednoho vězně „velmi rychle“ blíţí třem metrům čtverečním; přitom ubytovací plochu tři m2 nesprávně uvádí jako nepřekročitelné minimum dle evropských standardů (!), CPT např. jiţ v roce 2000 konstatoval jako neakceptovatelnou plochu 3,5m2 (ve zprávě týkající se Slovenska). 37. Na konci roku 2010 bylo, za účelem úspor na spotřebě energie, vydáno nařízení k omezení sprchování vězněných osob, a to pokynem generálního ředitele Vězeňské sluţby č. PGŘ 8/2010. Na jeho základě bylo stanoveno, ţe nepracující vězni se mohou sprchovat jednou týdně, přičemţ dle hodnověrných informací ČHV je doba sprchování v některých věznicích omezena na 10 minut i méně. Omezení sprchování je v rozporu s evropskými vězeňskými pravidly, poţadujícími umoţnění sprchování minimálně dvakrát týdně, optimálně denně. ČHV nemá informace, ţe by v roce 2011 38

Statistická ročenka Vězeňské sluţby ČR 2010, http://www.vscr.cz/client_data/1/user_files/19/file/spr%C3%A1vn%C3%AD/statistiky/Statistick%C3%A9%20ro%C4% 8Denky/rocenka_2010_v7.pdf (přístup 15.5.2011)

19

byla uvedená praxe odstraněna, naopak ministerstvo spravedlnosti v červnu 2011 potvrdilo, ţe v roce 2011 neumoţňují rozpočtové moţnosti zvýšení četnosti sprchování, a to při meziresortním vypořádání připomínek k materiálu „Zpráva o plnění systémových opatření v oblasti vězeňství v roce 2010“. 38. ČHV nemá, s ohledem na skutečnost, ţe v roce 2010 neprováděl hloubkový monitoring věznic, informace o realizaci programů zacházení s vězněnými osobami a o naplňování reintegračního účelu trestu. Vzhledem k zásadnímu zhoršení a zhoršování objektivních podmínek výkonu vězeňství v posledních několika letech, ve spojení se sniţováním tabulkových počtů zaměstnanců Vězeňské sluţby, lze však předpokládat, ţe účinnost a faktické provádění programů zacházení je v současné době neodpovídající. V souvislosti s úsporami na spotřebě energií došlo, dle informací ČHV, k omezení „energeticky náročných“ volnočasových a terapeutických aktivit, např. keramické krouţky či akvaristika, ačkoli právě ty jsou shledávány jako penologicky přínosné. 39. CPT zdůrazňuje jako příklad zvláště neţádoucího stavu pro výkon vězeňství kombinaci faktorů: 1) přeplněnost věznic, 2) nízká míra aktivit zacházení s vězni, 3) nedostatečný přístup vězněných osob k zajištění hygieny (čl. 50 Standardů CPT). Nutno podotknout, ţe právě uvedené faktory jsou charakteristické pro současný stav vězeňství v České republice.

40. Specifickou otázkou jsou podmínky výkonu vazby v České republice. Jsou dlouhodobě neutěšené, z hlediska materiálního zázemí a zacházení s vězněnými osobami jsou podmínky ve vazbě výrazně horší neţ podmínky ve výkonu trestu. Takový přístup je přitom ve zřejmém rozporu s principem presumpce neviny. Podle závěrů šetření ve vazebních věznicích, provedeného v roce 2010 veřejným ochráncem práv39, se podmínky výkonu vazby příliš neliší od stavu před zahájením transformace vězeňství. Za zásadní nedostatky výkonu vazby ochránce označil nevhodné prostory pro výkon vazby a zcela nedostatečnou nabídku volno-časových aktivit pro vazebně stíhané, včetně 39

Viz Souhrnná zpráva o činnosti veřejného ochránce práv v roce 2010, Kancelář veřejného ochránce práv 2011, str. 135 an., http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/zpravy_pro_poslaneckou_snemovnu/Souhrnna_zprava_VOP_2010.pdf

20

zaměstnání, ve spojení s personální poddimezovaností Vězeňské sluţby. Jako zvláště neuspokojivé shledal podmínky výkonu vazby mladistvých obviněných. 41. Zdravotní péče poskytovaná vězněným osobám patří nadále k typickým tématům ve stíţnostech vězněných osob. Zvláště zásadním aspektem zdravotní péče však je faktické upření přístupu vězněných osob ke zdravotní péči jako takové, a to v důsledku povinnosti hradit regulační poplatky. Od této povinnosti nejsou vězněné osoby zákonem osvobozeny, a to bez ohledu na jejich nemajetnost, osvobození se nevztahuje ani na mladistvé vězně. Pokud by Vězeňská sluţba zákon důsledně implementovala, valná většina vězňů by vzhledem ke komplexu kritérií (nedostatek pracovních moţností, nízká výše odměny za práci, sociální kapesné poskytované ve výši 100,- Kč, v případě vazebně stíhaných praktická nemoţnost pracovat a tedy ţádný příjem) na zdravotní péči v důsledku poplatků vůbec nedosáhla. Takový přístup je nutno povaţovat za zcela zřejmě protiústavní, přičemţ k jeho negativním dopadům nedochází jen proto, ţe dle interní instrukce Vězeňské sluţby jsou nedoplatky na regulačních poplatcích vymáhány jako pohledávka státu aţ po propuštění z výkonu trestu nebo vazby. 42. V oblasti zaměstnávání odsouzených je nutno zdůraznit, ţe odměna za práci výrazně neodpovídá zásadě spravedlivé mzdy. Výše odměny, stanovená ve třech stupních podle kvalifikace odsouzených, nebyla od roku 2000 valorizována, přičemţ dle nařízení vlády č. 365/1999 Sb., o výši a podmínkách odměňování odsouzených osob zařazených do zaměstnání ve výkonu trestu odnětí svobody, činí základní výše odměny 4.500,- Kč (nutno podotknout, ţe ani v době schválení nedosahovala výše minimální mzdy). Z takto nastavené výše odměny vyplývá, ţe pracující odsouzení nemají de facto ţádnou majetkovou výhodu proti nepracujícím (po provedení sráţek zbývá odsouzeným průměrně 100 - 300 Kč měsíčně). Nadto nejsou osvobozeni od povinnosti hradit náklady výkonu trestu. Marginální odměna se však zároveň projevuje ve faktické neschopnosti plnit závazky, a to včetně hrazení náhrady škody poškozeným. Podle dostupných informací je valné většině odsouzených zařazených do práce, bez ohledu na kvalifikaci a druh vykonávané práce, poskytována odměna pouze v základní sazbě. 43 V září 2010 (s účinností od 30. 6. 2011) zrušil Ústavní soud nálezem č. Pl. ÚS 32/08 ustanovení § 76 odst. 6 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, jímţ byl vyloučen 21

soudní přezkum rozhodnutí o uloţení kázeňského trestu, s výjimkou trestů týkajících se majetku, tedy propadnutí věci. Ústavní soud konstatoval rozpor cit. ustanovení s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, kdyţ mj. uvedl: „Větší ochrana se tak paradoxně přiznává tam, kde došlo k zásahu do majetkových práv, zatímco sféra zásahů do osobnostní sféry člověka zůstává bez možnosti soudní kontroly. Dopad některých kázeňských trestů totiž představuje závažný zásah do základních práv a svobod odsouzeného nad meze stanovené zákonem o výkonu trestu odnětí svobody. Rozhodnutí, kterými byly takové kázeňské tresty uloženy, nemohou být vyloučena z přezkoumávání soudem za situace, kdy se týkají základních práv a svobod (čl. 36 odst. 2 Listiny). Soudní přezkum tak může vyloučit libovůli při ukládání některých nejzávažnějších kázeňských trestů, a vyloučit tak jejich nepříznivé důsledky pro eventuální rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu.“40 Ústavní soud dal odloţením účinnosti nálezu prostor zákonodárci k přijetí nové právní úpravy, ta dosud přijata nebyla. Právo na soudní přezkum musí být podle Ústavního soudu zaručeno v případech, kdy je výrazným způsobem zasahováno do osobní integrity odsouzeného (např. umístění do uzavřeného oddělení aţ na 28 dnů, celodenní umístění do uzavřeného oddělení nebo do samovazby). Vyloučení soudního přezkumu v kázeňském řízení dlouhodobě kritizoval ČHV, viz např. Zpráva ČHV o vězeňství 2003 -2005 nebo Případová agenda 2003 – 2005, str. 2241.

40 41

Text nálezu viz http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=67854&pos=1&cnt=1&typ=result Viz http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2006051103

22

Justice 44. V loňské výroční zprávě zveřejnil ČHV i stať Petra Uhla Řízení proti Jiřímu Čunkovi jako selhání právního státu42. I vzhledem ke změně formy letošní výroční zprávy ČHV o lidských právech za rok 2010 oproti loňské zprávě za rok 2009 doplňujeme nyní jen výčet nejdůleţitějších událostí v roce 2010, které se týkají státního zastupitelství. 45 Vedoucí Nejvyššího státního zastupitelství (NSZ) a zároveň soustavy státního zastupitelství (SZ) byla po celý rok 2010 Renata Vesecká. Jiří Pospíšil (ODS), ministr spravedlnosti nové vlády, jeţ vzešla ze sněmovních voleb konaných koncem května 2010, v červenci oznámil, ţe o odvolání Vesecké z vedoucí funkce rozhodne vláda po 10. srpnu, kdy má Sněmovna hlasovat o důvěře vládě. To se nestalo a Renáta Vesecká byla po mnoha průtazích odvolána aţ 27. října s účinností k 31. prosinci.43 Nový nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman učinil po svém jmenování v lednu 2011 to, co bylo v jeho pravomoci – odvolal z funkce své tři náměstky a náměstkem jmenoval Igora Stříţe, jenţ v roce 2007 sám odešel z funkce náměstka olomouckého státního zástupce ze solidarity s Ivo Ištvanem, jehoţ tehdy odvolal na návrh Vesecké ministr Pospíšil. Ištvan se v lednu 2011 do funkce vrchního státního zástupce vrátil proto, ţe vyhrál soudní spor – Pospíšil ho odvolal z funkce, aniţ zahájil správní řízení a postupoval podle správního řádu. Tím se vytvořily předpoklady pro to, aby alespoň v části SZ začaly fungovat normální poměry. V současné době je situace na mrtvém bodě, protoţe nejvyšší státní zástupce nemá zákonnou moţnost personálně obměnit další vedoucí funkce v soustavě SZ. O kaţdém jeho návrhu rozhoduje ministr Pospíšil. Ten ale stále nerozhoduje, uţ více neţ tři měsíce má Zemanův odůvodněný návrh na odvolání vrchního státního zástupce Vlastimila Rampuly, lhůta je přitom dva měsíce. Proto aţ do doby vzniku této zprávy (červen 2011) zůstávají ve funkci vrchního státního zástupce a jeho náměstka Vlastimil Rampula a Libor Grygárek. Na šesti

42

http://www.helcom.cz/download/zpravy/JiriCunek.pdf

43

Na 200 státních zástupců se také připojilo k petici, požadující, aby Vesecká po svém odvolání z funkce nebyla zařazena jako vedoucí krajská státní zástupkyně v Hradci Králové, kde jí ministři spravedlnosti obcházením zákona rezervovali vedoucí funkci po celou dobu její funkce nejvyšší státní zástupkyně - tedy více než pět let. Vesecká se koncem února 2011 vzdala i funkce státní zástupkyně.

23

krajských zastupitelstvích z osmi, která jsou v působnosti praţského vrchního státního zástupce, zůstávají ve vedoucích funkcích i lidé, kteří se v minulých letech účastnili nezákonných postupů44. 46. Kárné řízení s místopředsedou Nejvyššího soudu Pavlem Kučerou45, na něhoţ uţ v únoru 2008 podala kárnou ţalobu předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Broţová pro jeho nezákonné ovlivňování postupu v trestním

řízení

obviněného Jiřího Čunka, skončilo v září 2010 Kučerovým

nepravomocným odsouzením u kárného senátu praţského Vrchního soudu. Soud se vyslovil, ţe se Kučera kárně provinil a uloţil mu nejpřísnější moţné kárné opatření – zbavení funkce soudce. Dřív neţ mohl o odvolání proti provoinstančnímu rozsudku jednat a rozhodovat odvolací kárný senát Nejvyššího soudu, vzdal se v listopadu 2010 s účinností k 31. prosinci Kučera sám funkce soudce, takţe v řízení nemohlo být pokračováno. 47. Pravomocně skončil občanskoprávní spor, v němţ Renata Vesecká, Pavel Kučera, Pavel Němec a spolu s nimi i náměstek Vesecké Karel Černovský, náměstek Rampuly Libor Grygárek, brněnský krajský státní zástupce Petr Coufal a jihlavský okresní zástupce Arif Salichov ţalovali tehdy stínovou ministryni spravedlnosti Marii Benešovou (a ještě dříve, v letech 1999 – 2005, nejvyšší státní zástupkyni, od března 2011 místopředsedkyni ČSSD) za to, ţe je kvůli manipulacím v trestní věci proti Jiřímu Čunkovi a částečně i v trestní věci „katarského prince“ Hámida bin Abdala Sáního veřejně označila za justiční mafii. Jak uvedeno jiţ v loňské výroční zprávě, původní rozsudek vynesl v červnu 2008 středočeský krajský soud. Soudcem byl Vojtěch Cepl. Aţ na Grygárka všichni ţalující spor, který vyvolali, prohráli. Ceplův rozsudek ale zrušil v březnu 2009 praţský vrchní soud a krajskému soudu věc vrátil. Následovala peripetie s Ústavním soudem v říjnu 2009, kde Marie Benešová svůj spor s vrchním soudem vyhrála. Středočeský krajský soud (opět soudce Cepl) však opět dal v červnu 2010 za pravdu Marii Benešové a vynesl stejný rozsudek jako v červnu 2008. 44

Ve svých vedoucích funkcích v Brně (krajské SZ) a Jihlavě (okresní SZ) zůstali bez zahájení kárného řízení a bez pokusu o odvolání z vedoucích funkcí protagonisté zastavení trestního stíhání Jiřího Čunka Petr Coufal a Arif Salichov. Podvodné vydávání diplomů na Právnické fakultě Západočeské univerzity, nezákonné obohacování se v souvislosti s pražskou dopravní kartou Opencard, desítky případů korupce a finanční či jiné závažné kriminality zůstávají v roce 2011 neřešeny a pět z nich, které se týkají členů současné či minulé vlády, vyvolávají i obavy české veřejnosti o funkčnost soustavy SZ a povaze právního státu. 45 Odborná veřejnost v letech 2007 až 2010 soudila, že hlavními hybateli justiční skupiny, která ovlivňovala trestní řízení s Jiřím Čunkem, byly tři osoby: Pavel Kučera, dále bývalý ministr spravedlnosti z let 2004 – 2006 Pavel Němec a Renata Vesecká, na niž Kučera a Němec uplatňovali svůj vliv.

24

V únoru 2011 ho zrušil praţský vrchní soud, jehoţ senátu předsedala Romana Vojstrejšová, a rozhodl pravomocně sám, tak ţe ţalobě vyhověl. Coufal a Salichov mezitím od ţaloby ustoupili. Marie Benešová podala v květnu k Nejvyššímu soudu proti rozsudku praţského vrchního soudu dovolání, o němţ Njevyšší soud dosud nerozhodl. 48. Přerovský soudce Jiří Barbořík uznal v lednu 2010 Romana Vaškůje a Petra Šmiřáka vinnými z pokusu uplatit Marcelu Urbanovou (vedoucí sekretariátu starosty Vsetína před rokem 2006, kdy starostou byl Čunek), aby vzala zpět výpověď vůči Čunkovi, ţe v roce 2002 převzal půlmilionovou částku, o níţ se soudilo, ţe byla úplatkem. Barbořík přesvědčivě v odůvodnění rozsudku okresního soudu v Přerově z ledna 2010 dovodil, proč je výpověď obţalovaných a také Čunka nepravdivá a proč je naopak výpověď Marcely Urbanové pravdivá. Olomoucká pobočka ostravského krajského soudu však tento rozsudek v červenci 2010 zrušila a překvapivě vrátila věc státnímu zástupci aţ do přípravného řízení, tedy do fáze před podáním obţaloby. Soud tvrdí, ţe věc dozoroval neoprávněný státní zástupce, protoţe pověření dozorem prý od okamţiku obvinění (trestního stíhání) konkrétní osoby má být podle soudu nové. Většina odborníků to povaţuje za nezákonnou konstrukci. 49. Tyto informace jsou ukázkou toho, ţe boj se zkorumpovanými jednotlivci v justici a úsilí o právní stát slaví svá vítězství, ale i poráţky. Bez jednoznačné politické podpory se však můţe stát bojem marným, přestoţe existuje mnoho poctivých a zároveň statečných státních zástupců a soudců, kteří se nebojí rozhodovat bez ohledu na přání politiků. Ministr Pospíšil učinil některá správná rozhodnutí, ale jeho současné přešlapování na půli cesty nevzbuzuje mnoho optimismu.

Cizinci 50. I v roce 2010 byli neodůvodněně znevýhodňováni rodinní příslušníci občanů České republiky v přístupu k veřejnému zdravotnímu pojištění. Nejbliţší rodinní příslušníci občanů České republiky (jde zejména o manţele/manţelky), kteří nejsou občany státu EU, jsou na rozdíl od rodinných příslušníků jiných občanů Evropské unie, kteří v České republice pracují či podnikají, po dobu prvních dvou let pobytu v České republice vyloučení ze systému veřejného zdravotního pojištění. 25

Rovněţ tak jsou ze systému veřejného zdravotního pojištění vyloučeni nejbliţší rodinní příslušníci (manţelé/manţelky a nezletilé děti) cizinců, kteří v České republice dlouhodobě pracují a ţijí. Nezohledňuje se délka pobytu cizince na území, a stejně tak se přistupuje k cizinci, který na území pobývá první rok na základě víza k pobytu nad 90 dnů za účelem sloučení rodiny, jako k osobě, která za týmţ účelem pobývá na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu pátým rokem. Tento stav je v rozporu s Aktualizovanou koncepcí integrace cizinců v České republice, která jiţ v roce 2005 identifikovala jako jednu z hlavních překáţek v oblasti sociálně-ekonomické integrace „nemožnost podílet se na veřejném systému zdravotního pojištění u státních občanů třetích zemí nebo jejich rodinných příslušníků (zejména dětí)“. Tyto osoby tak musí vyuţívat komerčního zdravotního pojištění, které pokrývá menší rozsah zdravotní péče neţ veřejné zdravotní pojištění, není na ně právní nárok a s mnohými cizinci odmítají komerční zdravotní pojišťovny uzavřít odpovídající zdravotní pojištění. Jde zejména o děti, které se narodí s nějakým zdravotním handicapem a osoby starší 70 let.46 51. S účinností od 1. 1. 2011 se novelou zákona o pobytu cizinců navíc zpřísnily podmínky sjednání zdravotního pojištění pro cizince. Novely stanoví cizincům, vyloučeným ze systému veřejného zdravotního pojištění, povinnost uzavřít komerční zdravotní pojištění v rozsahu tzv. komplexní péče (coţ znamená ročně přibliţně šestinásobnou cenu pojištění oproti pojištění v rozsahu tzv. základní péče, jeţ dosud postačovalo) a zároveň jiţ při podání ţádosti o povolení k dlouhodobému pobytu předloţit doklad o zaplaceném pojištění na celou dobu pobytu. 52. Na konci roku 2010 poslalo ministerstvo vnitra do meziresortního připomínkového řízení návrh věcného záměru volebního zákoníku (č.j.: MV-88038-31/VS-2010), který bohuţel i nadále vylučuje cizince s trvalým pobytem z účasti na volbách do obecních a krajských zastupitelstev. U voleb do zastupitelstev obcí a krajů je aktivní i pasivní volební právo u cizinců z třetích zemí omezeno pouze na ty osoby, jimţ vyhlášená mezinárodní smlouva právo volit přiznává. Nejvýraznější je tento deficit u cizinců, jimţ bylo v České republice uděleno povolení k trvalému pobytu (tzn. ve většině případů po pěti letech předchozího dlouhodobého pobytu) a u rodinných 46

V podrobnostech viz Doporučení veřejného ochránce práv k naplňování práva na rovné zacházení s cizinci ze dne 21. července 2010 (sp. zn.: 29/2010/DIS/JŠK, dostupné na http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/diskriminace/Zachazeni_s_cizinci.pdf

26

příslušníků občanů Evropské unie/České republiky z třetích zemí, které právní úprava Evropské unie staví prakticky ve všech oblastech ţivota naroveň s občany Evropské unie. Účast na rozhodování o věcech veřejných na místní úrovni představuje důleţitý prvek integrace cizince. Výkon tohoto práva můţe posílit sounáleţitost cizince s místním prostředím, poskytuje mu pocit důvěry, uznání přínosu pro lokální společenství ze strany většinové společnosti a umoţňuje cizince vtáhnout do rozhodovacích procesů na úrovni místní samosprávy. Na podporu přiznání aktivního i pasivního volebního práva všem cizincům z třetích zemí s povoleným trvalým pobytem u voleb do zastupitelstev obcí a krajů lze připomenout aktualizovanou Koncepci integrace cizinců, která byla přijata usnesením vlády ČR č. 126 ze dne 8. února 2005. Koncepce v části věnované podpůrným opatřením konstatuje, ţe politická integrace cizinců zahrnuje mimo jiné „oblast volebního práva na místní úrovni“. A jako jedna z hlavních překáţek v oblasti politické integrace cizinců byla shledána právě „neexistence volebního práva cizinců s trvalým pobytem ve volbách do zastupitelstev obcí a krajů.“47 Obdobné závěry lze nalézt v Analýze postavení cizinců dlouhodobě ţijících v ČR a v návrhu optimalizačních kroků z října 2004.48 Zároveň lze poukázat na poslední trendy v zemích EU, které jednoznačně směřují k přiznání aktivního i pasivního volebního práva při volbách do místních či obecních orgánů cizincům, kteří pobývají na území dotyčného státu trvale či po určitý časový interval (Irsko, Švédsko, Dánsko, Nizozemsko, Maďarsko, Finsko, Estonsko, Slovensko, Slovinsko, Lucembursko, Lotyšsko a Belgie). 53.. Oproti předchozím létům, kdy informování ţadatelů o vízum prostřednictvím webových stránek konzulátů bylo mnohdy nedostatečné, nastal v posledním období pozitivní posun. Ministerstvu zahraničí se podařilo většinu zjištěných nedostatků odstranit. Zavedení elektronického registračního systému pro podání ţádosti o vízum do České republiky – Visapoint (https://www.visapoint.eu) přispělo k efektivnímu vedení vízového procesu. Informace z veřejně přístupných zdrojů nicméně naznačují, ţe registrační systém Visapoint ve vztahu k ţadatelům z vybraných zemí v návaznosti na příslušná usnesení české vlády (posledním z nich je usnesení vlády č. 1205 ze dne 16. září 2009) slouţí i jako regulační nástroj pracovní a podnikatelské migrace. Nelze povaţovat za problematickou samotnou myšlenku regulace celkového mnoţství vydávaných víz, ale 47

V této souvislosti je nutno připomenout zásadu č. 8 Koncepce integrace cizinců na území České republiky jiţ z roku 2000: „Součástí politiky vlády v oblasti integrace legálně a dlouhodobě usazených cizinců a v oblasti Koncepce je vytvořen sociálně-ekonomických, organizačních a administrativních podmínek pro aktivní podporu integrace cizinců, zejména ve vztahu k zajištění jejich osobní účastí v procesu integrace i na společenském ţivotě na místní úrovni …“ 48

Vypracovala ji společnost Ivan Gabal Analysis & Consulting pro MPSV.

27

skutečnost, ţe vedle zákonné regulace migrace obsaţené zejména v zákoně o pobytu cizinců (zákon č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů), je de facto vytvářen další regulační systém, který v zákoně oporu nemá. Je tím narušena celková koncepce regulace vydávání víz i rozdělení pravomocí mezi jednotlivými orgány státní správy (např. na úseku ochrany pracovního trhu, podnikání). Stávající systém kvót můţe rovněţ vyvolávat pochybnosti ohledně rovného přístupu k ţadatelům z jednotlivých zemí, nemluvě o zahraničněpolitických důsledcích takového opatření. Pravomoci stanovití kvóty by měl výslovně stanovit zákon. Na existenci uvedeného problému upozornil ministerstvo vnitra i zahraničí věcí veřejný ochránce práv. U některých zastupitelských úřadů (Lvov, Astana) se zároveň nelze k podání ţádosti o vybrané druhy dlouhodobých víz prostřednictvím systému Visapoint vůbec zaregistrovat. Co je moţná však ještě závaţnější, tento problém se v některých případech týká i dlouhodobého a trvalého pobytu. Pokud by Česká republika neumoţnila cizincům podat ţádost o dlouhodobý či trvalý pobyt a pokud to je pobyt, který ČR zavedla do cizineckého zákona v souvislosti s transpozicí směrnic EU, porušuje tím nejen vnitrostátní právo, ale i závazky vyplývající pro ni z práva EU se všemi moţnými následky. Nucení ţadatelů o dlouhodobý a trvalý pobyt k podání ţádosti výlučně cestou Visapointu rovněţ nemá oporu v zákoně. 54. Dlouhodobě neřešeným problémem, který se ovšem postupem času prohlubuje, je omezení přístupu krajanů přesídlených do ČR na pozvání české vlády a azylantů k dávkám důchodového pojištění z českého systému důchodového pojištění, zejména ke starobnímu důchodu. Aktuální stav, kdy musejí splnit stejné podmínky nároku na důchod jako ostatní pojištěnci, vede k tomu, ţe jim nárok na důchod nevznikne, protoţe nezískají potřebnou dobu důchodového pojištění. Tento stav plyne ze skutečnosti, ţe se zemí původu těchto osob nemá ČR obvykle sjednánu smlouvu o sociálním zabezpečení (typicky se zeměmi bývalého Sovětského svazu, s africkými zeměmi). Česká správa sociálního zabezpečení zde nepřihlíţí k době pojištění, kterou dotčená osoba získala ve státě původu. Tyto osoby obvykle přicházejí do ČR aţ ve vyšším produktivním věku, nemohou proto získat potřebnou dobu důchodového pojištění pro vznik nároku na důchod, a to i kdyţ po příchodu do České republiky začnou bez zbytečného odkladu pracovat. Vzhledem k tomu, ţe se Česká republika zavázala těmto osobám poskytovat mezinárodní ochranu, resp. nabídla osobám českého původu ţijícím původně v zemích bývalého Sovětského svazu moţnost repatriace, měla by jim zajistit důstojné podmínky pro ţivot, zvláště kdyţ v něm dojde k nepříznivé sociální situaci, která negativně ovlivňuje jejich ţivotní úroveň. Zákonodárce by tak měl stanovit zvláštní pravidla pro vznik nároku na důchodové dávky těchto osob. 28

55. Specifickým problémem zůstává zneuţívání cizinců při zaměstnávání, a to včetně případů pracovního vykořisťování. Zaměstnavatelé často zneuţívají bariér, jimiţ jsou cizinci znevýhodněni v pracovněprávních vztazích. Jejich zvláště slabého postavení (téţ ovlivněného závislostí na trvání pracovního poměru jako podmínky pro zachování povolení k pobytu), časté neznalosti českého jazyka a mizivé orientace v českém právu. Začátkem roku 2011 informovaly Lidové noviny o případu podezření na otrockou práci v případě cca 50 osob z Rumunska, Vietnamu a Slovenska, provádějících po dobu několika měsíců náročné lesní práce za poniţujících podmínek. Ty , spočívaly mimo jiné v nerespektování limitů pracovní doby, podmínek bezpečnosti práce a svévolném poskytování odměny za práci, která, pokud vůbec byla poskytována, nepokrývala ani základní potřeby pracovníků49. Vedle takto excesivních případů má však zneuţívání cizinců v pracovních vztazích i další nepřípustné formy, často se projevující kumulativně, např. neposkytnutí písemného vyhotovení pracovní smlouvy, nevyplácení mzdy, ukončení pracovního poměru bez splnění podmínek výpovědi dle zákoníku práce (typicky pouze ústním oznámením o tom, ţe pracovník jiţ nemá chodit do práce) apod.

Násilí motivované nenávistí 56. Rok 2010 charakterizovala stagnace neonacistického hnutí a utlumením jeho veřejných aktivit, a to jednak v důsledku důsledného postupu státních orgánů proti neonacistickému hnutí, jednak v důsledku vnitřních rozporů v hnutí samotném. Zásadními událostmi v roce 2010 bylo především rozpuštění Dělnické strany a vynesení odsuzujícího rozsudku nad tzv. vítkovskými ţháři. 57. Dělnickou stranu rozpustil dne 17.2.2010 Nejvyšší správní soud ČR rozsudkem č.j. Pst 1/2009 -34850. Soud rozhodoval o druhém návrhu vlády na rozpuštění Dělnické strany, kdy první návrh, ministerstvem vnitra ledabyle připravený, v roce 2009 zamítl (k tomu viz Zpráva ČHV o stavu lidských práv v roce 2009). Na základě širokého důkazního materiálu, předloţeného vládou, 49 50

Viz např. http://www.denikreferendum.cz/clanek/9229-zahranicni-delnici-podali-trestni-oznameni-na-zamestnavatele

Rozsudek viz http://www.nssoud.cz/docs/Delnicka_strana_original.pdf, čerpáno z Valeš, F.: Povaha Dělnické strany ve světle rozsudku Nejvyššího správního soudu, Český helsinský výbor, viz http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2010120201

29

soud Dělnickou stranu rozpustil. Důkazy svědčily o vzájemně provázaných skutečnostech a vedly k závěru, ţe to je strana, která představuje bezprostřední hrozbu pro demokratický systém. Soud uzavřel, na základě programu a ideologie strany, jejích aktivit a aktivit jejích členů a její provázanosti s neonacistickými hnutími, ţe to je strana rasistická, šovinistická, xenofobní, homofobní, zejména ale neonacistická a usilující o odstranění náleţitostí demokratického právního státu, a to za pouţití násilí, resp. násilnou revolucí. Soud vyšel v rozsudku z koncepce bránící se demokracie, podle níţ se stát musí chránit před nejzávaţnějšími narušeními demokratického a ústavního systému, a rozsudek pojal jako preventivní opatření. Význam rozhodnutí soud shledával v tom, ţe je nutné „jasně pojmenovat hodnoty prosazované touto stranou, jednoznačně konstatovat, ţe ideologie, navazující na totalitní konstrukci nacionálního socialismu, představuje zlo“. Dne 27. května 2010 odmítl Ústavní soud stíţnost Dělnické strany proti rozsudku jako zjevně neopodstatněnou. 58. Po rozsudku nastal v neonacistickém hnutí rozkol, neboť ztratilo (jakkoli dočasně) politickou záštitu. Vůdčí postavy Dělnické strany sice v podstatě okamţitě obnovily činnost pod hlavičkou jiţ dříve registrované Dělnické strany sociální spravedlnosti (dále DSSS). Jiţ 10. března 2010 se však od

ní

distancovali

Autonomní

nacionalisté

prohlášením

na

webových

stránkách

www.nacionaliste.com, a to zejména z důvodu sporů o finanční prostředky ze státního příspěvku, jenţ Dělnická strana obdrţela za volební zisk v evropských volbách v roce 2009. Od DSSS se zároveň distancovali i aktivisté Národního odporu. 59. V průběhu roku 2010 byla DSSS zcela marginálním politickým hnutím, bez podpory veřejnosti i neonacistických hnutí, v parlamentních volbách 2010 propadla, získala cca 1% hlasů. Od počátku roku 2011 se však DSSS opět profiluje jako politická frakce neonacistů, a to zejména při veřejných shromáţděních. 60. Dne 20. 10. 2010 vynesl Krajský soud v Ostravě odsuzující rozsudek ve věci tzv. ţhářského útoku ve Vítkově. Čtyři útočníci z řad aktivních příznivců neonacistického hnutí (Vaculík, Lukeš, Cojocaru, Müller) byli uznáni vinnými, ţe dne 19. 4. 2009 vhodili tři zápalné lahve do rodinného domu v obci Vítkov ve Slezsku, obývaného romskou rodinou. Dům vzplál a zcela vyhořel. Tři obyvatelé domu byli váţně zraněni, zejména dvouletá dívka, jeţ byla těţce popálena na 80 30

procentech těla. Soud jednání útočníků posoudil jako pokus o vraţdu motivovanou nenávistí, všem byly uloţeny výjimečné tresty, a to odnětí svobody v trvání 22 let pro Vaculíka, Lukeše a Müllera, 20 let pro Cojocaru (u něhoţ soud shledal, ţe útok neorganizoval). Útočníkům byla zároveň uloţena povinnost nahradit poškozeným škodu v celkové výši cca 17 milionů korun, z toho 9,5milionu poškozené nezletilé dívce. Dne 17. března 2011 byl rozsudek potvrzen olomouckým vrchním soudem, pouze Müllerovi byl sníţen trest odnětí svobody na dobu 20 let z toho důvodu, ţe spolupracoval při vyšetřování. 61. Rozsudek nad ţháři lze povaţovat za zásadní průlom v postihování trestných činů motivovaných nenávistí. Na rozdíl od několika desítek dokumentovaných ţhářských útoků zejména na severní Moravě, jeţ policie přehlíţela a nevyšetřila51, bylo jednání pachatelů posouzeno jako zvlášť závaţný a nebezpečný čin, a kvalifikováno jako pokus vraţdy, a to ve formě vraţdy motivované příslušností obětí k romskému etniku, a pachatelům byly uloţeny tresty odpovídající nepřijatelnosti a zvlášť zavrţeníhodné pohnutce jejich jednání. Rozsudek byl rovněţ přelomový tím, ţe soud pachatelům přímo v rozsudku uloţil povinnost k náhradě škody, přičemţ utrpení a doţivotní následky nezletilé oběti ohodnotil velmi vysokou náhradou. Učinil tak na rozdíl od obecné soudní praxe v ČR, která stále pouze jen výjimečně přiznává náhradu škody na zdraví nad „tabulkovou“ míru stanovenou vyhláškou. 62. Trestnímu řízení s útočníky věnovala veřejnost velkou pozornost. Závěrečné řeči a vyhlášení rozsudku, přenášela Česká televize v přímém přenosu, čímţ soud zdůraznil generálně preventivní funkci trestního řízení. K výsledku řízení se překvapivě vyjádřil prezident republiky, kdyţ prohlásil, ţe tresty povaţuje za „nečekaně vysoké“. Český helsinský výbor to povaţuje za neodpovědné a krátkozraké. 63..

51

Čtrnáct neziskových organizací, iniciativ a osobností zabývajících se menšinami, vyzval o představitele Nejvyššího státního zastupitelství, případně obou Vrchních státních zastupitelství, aby nechali prošetřit případy ţhářských útoků, které policie odloţila či kvalifikovala jako pouhý přestupek. Šlo o následující případy: Vrbno pod Pradědem, 1. 7. 2007, policií odloţen; Horní Benešov, 1. 12. 2007, kvalifikován jako přestupek; Moravský Beroun, 6. 9. 2008, policií odloţen; Bruntál, 21. 9. 2008, policií odloţen; Moravský Beroun, 27. 1. 2009, policií odloţen; Zdiby u Prahy, 24. 5. 2009, policií odloţen; Červený Kostelec, 17. 11. 2009, policií odloţen.

31

Postup státu proti neonacistickým hnutím se v roce 2010 dále projevil v trestním řízení vedeným proti špičkám hnutí. V průběhu roku se konalo řízení pro trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka s vůdčími postavami Národního odporu a spřátelených skupin, zejm. Resistance Women Unity, v tzv. nálepkové kauze. Stíhání se týká několika skutků, zejména pořádání shromáţdění v Jihlavě v roce 2009, jehoţ cílem byla oslava jednotek wehrmachtu a SS, administrace neonacistických webových stránek a téţ u některých obviněných vylepování nálepek Národního odporu. Mezi stíhanými jsou mj. Patrik Vondrák, podle dostupných informací jedna z nejaktivnějších postav Národního odporu a téţ bývalý leader praţské organizace Dělnické strany, dále Michaela Dupová, vůdčí postava hnutí Resistance Women Unity, za vylepování nálepek téţ předpokládaný vůdčí ideolog neonacistického hnutí Filip Vávra a další. Vondrák a Dupová sbyli jako obvionění v této věci přes rok ve vazbě. Propuštěni z ní byli v prosinci 2010 po sloţení kauce 400 tisíc korun. Trestní řízení dosud neskončilo. 64. Přestoţe je předmětem řízení několik závaţných skutků, jakkoli v různé míře závaţnosti, některé politické osobnosti opakovaně kritizují trestní řízení jako útok na svobodu projevu, přičemţ vytrhují z kontextu „vylepování samolepek“. Učinil to například zástupce vedoucího kanceláře prezidenta republiky Petr Hájek- V listopadu 2010 přirobnal toto trestní řízení k totalitním procesům52 . 65. Uvedené postupy státu proti neonacistickému hnutí vedly k výraznému oslabení jeho veřejných aktivit. Veřejná shromáţdění (jeţ byla v roce 2009 základní platformou aktivit neonacistů) se konala jen m álo kdy a za mizivé účasti, většinou v řádu desítek osob, maximálně kolem sta účastníků. Nwekonaly se koncerty hudby hate core. Základní platformou aktivit hnutí se stal internet. Od počátku roku 2011 se však neonacistické hnutí znovu aktivizuje, DSSS se znovu stává politickou záštitou hnutí, neonacisté se vracejí do sociálně vyloučených lokalit a pořádají zde zastrašovací a nenávistná shromáţdění. 66. Přelomový rozsudek ve věci ţhářského útoku ve Vítkově lze snad povaţovat za východisko, aby násilné útoky motivované nenávistí orgány činné v trestní řízení náleţitě a důsledně vyšetřovaly 52

Viz např. http://www.romea.cz/index.php?id=detail&detail=2007_8946

32

a jejich pachatele tvrdě postihly. Zůstává však otázkou, zda se taková praxe prosadí v obecném měřítku. Jako memento opačného přístupu je nutno poukázat na skutečnost, ţe ani v roce 2010 se neobjasnilaa událost v Litvínově - Janově z konce roku 2008. Neobjasněn zůstal zejména pokusu o pogrom na Janovském sídlišti 17. 11. 2008. Nikdo z organizátorů a účastníků dopouštějících se násilností nebyl potrestán, resp. ani proti nim nebylo zahájeno trestní stíhání. Jedinou výjimkou bylo zahájení trestního stíhání proti dvěma útočníkům, kteří zkopali během demonstrace Ondřeje Cakla z o.s. Tolerance a občanská společnost. Jednoho z nich zprostil l v lednu 2011 Okresní soud v Mostě zproštěn obţaloby z důvodu nedostatku důkazů, jeţ policie nebyla s to zajistit; zejména neprovedla účinnou a verifikovatelnou identifikaci pachatelů. 67. Také trestní řízení před Okresním soudem v Benešově proti několika neonacistům ve věci předem připravovaného a organizovaného útoku proti antifašistické komunitě v Benešově začátkem října 2008, při němţ bylo zbito několik osob, vzbuzuje řadu otázek. Jedna z obětí má na základě útoku doţivotní zdravotní následky (ztráta sleziny). Pachatelé byli přesto odsouzeni, nejspíš v důsledku zcela ledabylého vyšetřování, za trestné činy ublíţení na zdraví, násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci a výtrţnictví k podmíněným trestům. Přímé útočníky soud potrestal odnětím svobody od jednoho do dvou let, tedy neadekvátně vzhledem k závaţnosti jednání, jeho zavrţeníhodné pohnutce a k nezhojitelným následkům.

Zdravotnictví 68. V srpnu 2007 byl učiněn první váţný pokus prolomit ústavní princip, ţe kaţdý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon (čl. 31 LZPS). Prosazení povinnosti platit tzv. regulační poplatky za návštěvu lékaře, za poloţku na receptu a za pobyt v nemocnici i jiném zdravotnickém zařízení (ozdravovny, lázně) bylo zásahem do principu solidarity mezi zdravými a nemocnými, který byl do té doby konsenzuálně přijímán většinou české společnosti. Další zákon, jímţ se tzv. zastropovaly odvody lidí s vysokými příjmy (tak, ţe odpovídaly maximálně trojnásobku průměrné mzdy53) je průlomem do principu solidarity bohatých s chudými, tak jak ho předpokládá článek 31 Listiny základních práv a svobod. Zatímco v oblasti odvodů na důchodové pojištění lze 53

Později došlo v tzv. Janotově balíčku k časově omezenému zvýšení stropů na šestinásobek.

33

pochopit, ţe vysoké odvody na důchodové pojištění se dostatečně nepromítají do později vyměřeného důchodu konkrétního odvádějícího zaměstnance, pak zdůvodnění, ţe za vysoké odvody na zdravotní péči z vysokých příjmů nedostane odvádějící zaměstnanec adekvátní péči, naprosto neobstojí. Nikdo nemůţe s jistotou tvrdit, ţe během svého ţivota nebude potřebovat zdravotní péči za miliony korun. 69. Důsledkem jsou situace, kdy se zvýšil zejména u starších lidí jak psychologický, tak faktický práh při návštěvě lékaře. Vězněným osobám zákonný stav, kdy nejsou osvobozeny od regulačních poplatků, fakticky upřel přístup ke zdravotní péči, jenţ jim je umoţněn jen díky úlevám stanoveným interní směrnicí Vězeňské sluţby ČR (k tomu viz kapitola Vězeňství). Systém veřejného zdravotního pojištění byl ochuzen o část prostředků od lidí s nejvyššími příjmy a byl jen zdánlivě doplněn finančními částkami od všech lidí plošně (s výjimkou dětí a seniorů nad 70 let). Příjmy z poplatků přitom zůstávají lékařům a zařízením, která je vyberou, tedy fakticky nejsou součástí prostředků, jimiţ systém disponuje54.

U Ústavního soudu ve věci poplatků bohuţel převáţilo alibistické

stanovisko a soud (8 ku 7 hlasům) povinnost platit poplatky nezrušil55. Český helsinský výbor však přes rozhodnutí ústavního soudu povaţuje povinnost platit vstupní poplatky u lékaře za protiústavní. Tento nebezpečný precedent vedl mimo jiné k tomu, ţe současná vláda uvaţuje o dalších opatřeních, jeţ jsou útokem na ústavní princip bezplatného zdravotnictví na základě zdravotního pojištění a také na princip rovnosti – také jeden ze základních ústavních principů. 70. Kromě dalšího zamýšleného zvyšování poplatků (100 Kč) je to především snaha zavést dvojí standard v poskytování zdravotní péče. Standardní péče má obsahovat pozitivní výčet úkonů, na jejichţ poskytnutí bude mít pacient nárok na základě veřejného zdravotního pojištění. Na úkony, které nebudou součástí výčtu, se bude muset pacient připojistit. Současný zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu v § 11 stanoví povinnost poskytovat zdravotní péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis). Za poskytování takové péče je v současnosti odpovědný lékař. Ministr zdravotnictví argumentuje tím, ţe definováním standardů chce definovat práva, ale dopad bude ve skutečnosti jiný. Účelem standardů má být zavedení moţnosti připojištění, zároveň však jimi bude nastartován stav dvojího standardu, čímţ se otevře cesta pro pojetí zdraví 54

Některým zdravotnickým zařízením však byly v souvislosti se zavedením poplatků sníţeny platby za výkony. s argumentací, ţe pokud by ÚS poplatky zrušil, udělal by zbytečnou soutěţ politických stran. Soudce zpravodaj Stanislav Balík řekl, ţe navrhovatelé mohou usilovat o změnu v rámci politické soutěţe; rozhodnutí, které označil za nález, vynesl ÚS dne 29. 5. 2008 55

34

jako předmětu podnikání a poskytování zdravotní péče na základě taxativně definovaných standardů, bez ohledu na princip lege artis.. Takový systém ochrany zdraví je i diskriminační a je v rozporu s ideou rovnosti při uplatňování jednoho ze základních práv. 71. V řadě zemí jsou zavedeny úhradové standardy zdravotní péče s poměrně přesným popisem, resp. výčtem, co všechno je hrazeno z veřejného zdravotního pojištění. Novela zákona o veřejném zdravotním pojištění mění dosavadní nárok na hrazenou péči poměrně drasticky. Dosud je hrazena veškerá péče, která je uvedena v příloze zákona 48/1997 a nehrazena péče, která je rovněţ uvedena v jiné příloze téhoţ zákona. Podle návrhu současně projednávané novely zákona má být hrazena pouze péče, jejíţ poskytnutí je v souladu s účelným a hospodárným vynakládáním zdrojů veřejného zdravotního pojištění (tzv. “základní varianta”). Návrh zákona však neobsahuje, co je základní varianta! Přitom Listina předpokládá, ţe kaţdý občan má nárok na péči, jejíţ rozsah je definován zákonem. O postupující tendenci komercionalizovat zdravotní péči svědčí i slovník připravovaného zákona. Místo o zdravotní péči se hovoří o zdravotních službách, pojmenování pacient od nepaměti pouţívané se mění nově na označení klient. 72. Článek 31 Listiny základních práv a svobod zní: Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Tohoto práva se lze domáhat pouze v mezích prováděcího zákona (viz čl. 41 Listiny). Nicméně podle čl. 4 odst. 4 Listiny Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Existuje nález Ústavního soudu,56 který potvrdil, ţe rozsah bezplatné péče můţe stanovit zákon. Není přípustné vymezení takovéto péče ve vyhlášce. V daném případě by pak rozsah bezplatné péče musel být vymezen v příloze zákona. V navrhované právní úpravě jde však o zcela jiný problém, kdy prakticky jakákoliv lékařská péče (aţ na výjimku nejlevnější péče v základní variantě, která není nikde popsána), má být zpoplatněna. Listinou stanovený poţadavek bezplatné péče se tedy stává cárem papíru. 73. Další problémy sníţení záruk pro pacienty, lékaře i zdravotní systém jako takový, se skrývají v zákonu o zdravotních sluţbách, který ve svých přechodných ustanoveních ruší zákon č. 20/1966 56

Publikován ve sbírce pod č.. 206/1996 Sb.

35

Sb. O péči o zdraví lidu, který stále ve své definici Lege artis péče a ve svých ustanoveních poskytuje řadu záruk pro kvalitní zdravotnictví, ale především pro samotného pacienta. Péče lege artis se nově definuje takto: Pacient má právo na poskytování zdravotních sluţeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů a za stávajících zdrojů a podmínek a při respektování individuality pacienta (dále náležitá odborná úroveň). 74. Stále trvá velký dluh, který České republice vytýká Evropský výbor pro zabránění mučení CPT jiţ léta. Pro zdravotnictví, na rozdíl od sociálních sluţeb, dosud neexistuje zákonná právní úprava pouţívání prostředků omezujících pohyb pacientů. Absence této právní úpravy je protiústavní. Ministerstvo jiţ několik let slibuje, ţe pouţívání omezovacích prostředků upraví v zákoně o zdravotních sluţbách, ale nedělá to. 75. Podmínky hospitalizace v psychiatrických zdravotnických zařízeních nejsou dobré. Porušují se tam základní práva pacientů, zejména práva na soukromí, souhlas s léčbou se obvykle dává na počátku hospitalizace, kdy pacient často není poučen o tom, jakým způsobem bude léčen, není mu umoţněn přístup k alternativám léčby a není často upozorněn na její rizika. I v ostatních případech bývá souhlas s léčbou často formální, neboť pacienti nedostávají dostatečné informace k tomu, aby mohli udělit skutečně informovaný souhlas.

Sociální zabezpečení 76. V oblasti důchodového pojištění byla přijata novela, která zásadním způsobem změnila podmínky nároku na starobní důchod a koncepci invalidity (zákon č. 306/2008 Sb.). U starobního důchodu se bude postupně prodluţovat doba pojištění potřebná pro vznik nároku, a to aţ na 35 let. Lze tedy očekávat, ţe v budoucnu bude vzrůstat počet osob, které v důsledku přetrţek v zaměstnání nebudou mít nárok na starobní důchod, neboť nesplní podmínku potřebné doby pojištění. 77. Pokud jde o změnu koncepce invalidních důchodů, byla zavedena pouze jedna dávka (invalidní důchod). Ta však můţe být přiznána ve třech různých výších, a to pro invaliditu prvního, druhého a třetího stupně. V důsledku nové právní úpravy bude řadě osob, které byly uznány plně 36

invalidními, uznán pouze II. stupeň invalidity, čímţ se sníţí jejich důchody. Pro ty, jichţ se týká, zákon odloţil účinky rozhodnutí o sníţení výše důchodu o 12 měsíců, tj. první případy sníţených invalidních důchodů lze zaznamenat od počátku roku 2011. Dle dostupných poznatků nové posouzení zdravotního stavu nejčastěji negativně dopadá na osoby s postiţením páteře. 78. Zákon zavedl také nové podmínky pro nárok pojištěnce na invalidní důchod. Oproti doposud platné podmínce splnění doby pojištění 5 let z posledních 10 let před vznikem invalidity můţe pojištěnec ještě získat potřebnou dobu pojištění v délce 10 let v posledních 20 letech před vznikem invalidity. Tato moţnost platí pro pojištěnce starší 38 let. 79. Zákon posílil práva pojištěnců v procesní úpravě důchodového pojištění. Nově vznikla od 1. 1. 2010 povinnost okresní správy sociálního zabezpečení zaslat pojištěnci posudek o invaliditě do 7 dnů ode dne konání zjišťovací či kontrolní lékařské prohlídky. Zlepšila se míra informovanosti pojištěnců o výsledku posouzení zdravotního stavu posudkovým lékařem, coţ mohou vyuţít i ke konkrétnější formulaci opravného prostředku či ţaloby. V řízení o důchodu se nově zavádí opravný prostředek – námitky. O námitkách rozhoduje rovněţ ČSSZ, tedy úřad, který vydal rozhodnutí v první instanci, avšak z řízení jsou vyloučeni zaměstnanci, kteří ve věci rozhodovali v prvním stupni. Byť nejde o „plnohodnotné“ odvolací řízení, představuje tato fáze určitou moţnost, kdy můţe být poţadavkům pojištěnce vyhověno ještě před řízením o správní ţalobě, pokud ČSSZ dodatečně zjistí v námitkovém řízení své pochybení a sama je napraví. 80. Pokud jde o nemocenské pojištění, od ledna roku 2010 nabyl účinnosti zákon č. 362/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s návrhem zákona o státním rozpočtu na rok 2010 (tzv. Janotův balíček). Z původně plánovaných rozsáhlejších změn (sníţení rodičovského příspěvku, sníţení příspěvku na péči) byly při projednávání v Poslanecké sněmovně PČR přijaty tyto: -

sníţení vyměřovacího základu pro výpočet peněţité pomoci v mateřství

-

změna podpůrčí doby u poskytování ošetřovného – vypláceno aţ od čtvrtého dne ošetřování (tj. první tři dny ošetřování bez výplaty ošetřovného).

Přestoţe uvedené změny byly následně v květnu 2010 na základě schválení poslaneckého návrhu zákona krátce před volbami do Poslanecké sněmovny zrušeny, lze se domnívat, ţe nevyplácení 37

ošetřovného ze systému nemocenského pojištění po dobu prvních tří dnů ošetřování bylo zákonnou úpravou, která byla v rozporu s ústavním pořádkem. Šlo totiţ o obdobnou situaci, jako zavedení tzv. karenční doby (prvních 3 dnů neplacených) u nemocenského, zákonem č. 261/2007 Sb., jehoţ část zrušil Ústavní soud ČR nálezem Pl. ÚS 2/2008 ze dne 23. dubna 2008 pro rozpor s článkem 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 81. Jiţ od července 2009 platila zpřísňující právní úprava pro osoby, které jsou příjemci příspěvku na živobytí jako opakující se dávky pomoci v hmotné nouzi déle neţ 6 měsíců (zákon č. 382/2008 Sb.). Těmto osobám byl po uplynutí 6 měsíců příspěvek na ţivobytí sníţen na částku existenčního minima, pokud nevykonávaly veřejnou službu, dobrovolnickou sluţbu či výdělečnou činnost. Sníţení se týkalo i osob, které pobíraly zvýšený příspěvek na ţivobytí z důvodu dietního stravování. Tato právní úprava byla kritizována mj. veřejným ochráncem práv, a to zejména z důvodu nemoţnosti zohlednit individuálně důvody pro nevykonávání veřejné sluţby na straně příjemce dávky. V případě, ţe příjemce dávky namítl nemoţnost vykonávat nabízenou veřejnou sluţbu v obci z důvodu nevhodnosti z hlediska jeho zdravotního stavu, právní úprava nedovolovala správnímu orgánu, aby ke sníţení dávky nepřistoupil. Novou právní úpravou tak byly nejvíce postiţeny osoby se změněnou pracovní schopností, osoby částečně invalidní a osoby s potřebou dietního stravování. Dle názoru veřejného ochránce práv mohlo v některých situacích docházet k porušení čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to zejména nepřiznáním částky na dietní stravování, které příjemce dávky z důvodu zdravotního stavu nezbytně potřebuje. 82. Ještě problematičtější byla právní úprava účinná od 1. 1. 2010, podle níţ osobám invalidním ve III. stupni, které jsou v hmotné nouzi, přiznávala pouze příspěvek na ţivobytí ve výši existenčního minima. Tyto osoby přitom nemohou zvýšit příjem vlastním přičiněním výdělečnou činností, popřípadě tak mohou učinit jen ve velmi omezeném rozsahu. Výše uvedené úvahy o moţné protiústavnosti zde platí dvojnásob. 83. Obě negativní změny zákona o pomoci v hmotné nouzi byly předmětem kritiky nevládních organizací a zejména veřejného ochránce práv. Změna byla provedena poslaneckým návrhem a nabyla účinnosti od 1. června 2010 (zákon č. 141/2010 Sb.). Osoby I. a II. stupně byly z reţimu

38

veřejné sluţby vyňaty a zůstává jim zachována zvýšená částka na dietní stravování, pokud je potřebují. Obdobně je tomu u osob plně invalidních ve stupni III. bez nároku na invalidní důchod. 84. Plynule se zhoršuje i postavení lidí, kteří jiţ jsou závislí na dávkách hmotné nouze. Mnozí jsou dlouhodobě nezaměstnaní také kvůli tomu, ţe v naší zemi existuje vysoká míra politiky tolerovaného diskriminačního jednání. Úroveň zabezpečení lidí odkázaných na dávky pomoci v hmotné nouzi je nedostatečná a nesplňuje ústavně zaručený nárok ochrany před hmotnou nouzí. Od roku 2007 nebylo navíc ţivotní minimum (3 126 Kč) valorizováno, ačkoliv ţivotní náklady stoupají. Pokud ţije dospělých osob v domácnosti více, nedosahují ani tohoto minima, mají nárok na příspěvek na ţivobytí ve výši pouhých 2 880 Kč na osobu měsíčně, u dětí jsou částky ještě niţší. Přestoţe ustanovení § 9 zákona 110/2005 Sb., o ţivotním a existenčním minimu, upravuje, ţe vláda můţe zvýšit tyto částky, pokud vzrostou ţivotní náklady alespoň o 5%, nebyla výše dávek zvýšena, přestoţe jiţ na konci roku 2010 byla valorizační podmínka splněna. Český helsinský výbor je přesvědčen, ţe podmínky ţivota a nedostatečná státní pomoc pro mnohé lidi ţijící v chudobě znamenají de facto porušení článku 30 odst. 2 Listiny základní práv a svobod: Kaţdý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních ţivotních podmínek.

Práva osob se zdravotním postižením 85. Významným dokumentem, který se stal v roce 2010 součástí právního řádu České republiky je Úmluva o právech osob se zdravotním postiţením. Tato Úmluva a její Opční protokol byla přijata Valným shromáţděním OSN 13. prosince 2006. K podpisu byla otevřena 30. března 2007 a vstoupila v platnost 3. května 2008. Česká republika Úmluvu podepsala mezi prvními signatáři dne 30. března 2007, poté probíhal proces její ratifikace. Ratifikační listina České republiky byla uloţena u generálního tajemníka Organizace spojených národů, depozitáře Úmluvy, dne 28. září 2009. Pro Českou republiku tak vstoupila Úmluva v platnost podle svého článku 45 odst. 2 dne 28. října 2009. Na základě článku 10 Ústavy se stala Úmluva po svém vyhlášení dne 12. února 201057 součástí právního řádu ČR. 57

10/2010 Sb.m.s.

39

86. Současně s návrhem textu Úmluvy byl vypracován i Opční protokol umoţňující smluvním státům uznat pravomoc Výboru zabývat se stíţnostmi jednotlivců nebo skupin jednotlivců na porušení práv vyplývajících z jednotlivých ustanovení Úmluvy. Opční protokol také upravuje proceduru vyšetřování závaţných či systematických porušování povinností státu vyplývajících z Úmluvy. Smluvní stát však můţe v okamţiku přistoupení prohlásit, ţe neuznává pravomoc Výboru k této proceduře. K ratifikaci Opčního protokolu Česká republika zatím bohuţel nepřistoupila. Národní plán vytváření rovných příleţitostí pro osoby se zdravotním postiţením na období 2010–2014 (schválený usnesením vlády ČR ze dne 29. března 2010 č. 253) však počítá s vypracováním návrhu na jeho ratifikaci do konce roku 2012. 87. Úmluva ukládá členským státům povinnosti ve vztahu k občanským, politickým, hospodářským, sociálním a kulturním právům. I kdyţ nevytváří ţádná nová práva pro osoby se zdravotním postiţením, upravuje aplikaci existujících práv na specifickou situaci osob se zdravotním postiţením. Jedná se například o právo na rovnost před zákonem, právo na ţivot, přístupnost prostředí, informací apod., svobodu a osobní bezpečnost, vzdělávání, právo na uznání způsobilosti k právním úkonům, svobodu pohybu, respektování soukromí, zdraví, zaměstnávání atd. Úmluva sama o sobě obsahuje jen málo samovykonatelných ustanovení. Úkolem a povinností státu je promítnout všechna ustanovení, která samovykonatelná nejsou, do vnitrostátní legislativy (pokud se tak jiţ v minulosti nestalo) a poté zajistit jejich zavedení do praxe. V případě hospodářských, sociálních a kulturních práv se státy zavázaly realizovat příslušná opatření v maximálním rozsahu dostupných prostředků s cílem dosáhnout postupné realizace těchto práv. 88. Jedním z klíčových a nesporně i nejprogresívnějších ustanovení Úmluvy je článek 12, který se týká uznání právní způsobilosti osob se zdravotním postiţením (způsobilosti mít práva a povinnosti podle čl. 6 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 16 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech) a způsobilosti k právním úkonům. Ustanovení tohoto článku odráţí posun (změnu paradigmatu) v přístupu k osobám s mentálním či psychosociálním postiţením, a to od „náhradního rozhodování“, které je charakteristické tím, ţe opatrovník rozhoduje místo dotčené osoby (a v důsledku toho je dotčená osoba vyloučena z rozhodování, a proto často i ze ţivota ve společnosti jako takového) k „podporovanému rozhodování“, které vychází 40

z předpokladu, ţe kaţdá osoba je schopná se rozhodovat, můţe k tomu však potřebovat větší či menší míru podpory. Státy se tedy na základě Úmluvy zavazují neklást důraz na odepírání způsobilosti k právním úkonům, ale na poskytování nezbytné podpory osobám se zdravotním postiţením tak, aby mohly svou způsobilost k právním úkonům vyuţívat. Úmluva tak místo rozlišování osob, které mají způsobilost k právním úkonům a osob, které byly této způsobilosti zbaveny (resp. jim byla omezena) předpokládá zavedení „spektra opatření na podporu výkonu způsobilosti k právním úkonům“, s tím, ţe na jednom konci takového spektra jsou osoby, které ţádnou podporu nepotřebují, a na druhém konci jsou osoby, které potřebují výraznou podporu, jeţ ve výjimečných případech můţe být nezbytná pro celý rozsah způsobilosti. Podporované rozhodování tak má směřovat k tomu, aby bylo uplatňováno i v případech, u kterých by jinak připadalo v úvahu úplné zbavení způsobilosti k právním úkonům, a tím institut zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům zcela nahradit. 89. V této souvislosti je třeba zmínit i zásadní nález Ústavního soudu ze dne 12. července 2010 sp. zn. IV. ÚS 3102/08.: „III. Při rozhodování o zbavení či omezení způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům jsou obecné soudy povinny zvlášť posuzovat i to, zda je konkrétní osoba schopna porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb; své rozhodnutí v této věci pak musejí řádně odůvodnit. Nerespektování této povinnosti, vyplývající nejen z ustanovení čl. 21 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, nýbrţ i z čl. 89 odst. 2 Ústavy, by pak nutně muselo vést k závěru o protiústavnosti takového rozhodnutí“. V daném případě Ústavní soud odkázal i na závěry obsaţené v jednom ze svých dřívějších rozhodnutí (nález sp. zn. I. ÚS 557/09: „… nelze neuvést alarmující statistiku o počtu osob zbavených nebo omezených ve způsobilosti k právním úkonům, podle které k 30. červenci 2007 bylo evidováno 3893 osob s omezením způsobilosti k právním úkonům, a 23 283[2] osob se zbavením způsobilosti k právním úkonům. Z těchto čísel lze učinit jasný závěr o rozhodovací praxi obecných soudů. Je zjevné, ţe obecné soudy příliš často přistupují k ústavně problematickému zbavení způsobilosti k právním úkonům. Ústavní soud proto nad rámec odůvodnění tohoto rozhodnutí vyzývá obecné soudy, a zejména pak Nejvyšší soud, jehoţ jednou z hlavních funkcí je sjednocování judikatury ústavně konformním způsobem, aby v rámci řízení před ním probíhajících zvrátil neblahý, z předlistopadových dob pocházející a dále přetrvávající, trend, a tak zajistil soudní respekt k základním právům a svobodám jednotlivých osob tak, aby byly dodrţovány maximy vyjádřené v tomto, jakoţ i v dalších rozhodnutích Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 303/05 ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07 ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 412/04 ze dne 41

7. 12. 2005 a další).“ Z tohoto rozhodnutí i statistiky v něm citované (resp. zejména z nepoměru mezi počtem osob zbavených způsobilosti a osob, jímţ byla způsobilost omezena) jasně vyplývá, ţe obecné soudy po dlouhou dobu tuto svou povinnost neplnily (a neplní) a ke zbavování způsobilosti k právním úkonům nepřistupovaly (a nepřistupují) jako k moţnosti krajní, před níţ má přiměřené omezení způsobilosti k právním úkonům přednost, nýbrţ jako k „první moţnosti“.

Práva seniorů 90. Senioři jsou z různých příčin handicapováni z důvodů sociálních, zdravotních, psychických, z důvodů stáří, vlivem neinformovanosti, ale téţ společenskou atmosférou, ve které se o seniorech ve veřejném i v soukromém prostoru hovoří často jako o přítěţi pro státní rozpočet, jako o skupině občanů, na které ostatní musí pracovat a oni zneuţívají zdravotnictví a sociální péči. I neustálé zdůrazňování stárnutí populace v souvislosti s debatami o reformách důchodového systému ovlivňuje pro seniory nepříznivé vyznění diskursu. Politici často hovoří o nutnosti prodlouţit věk, po nějţ bude třeba pracovat, aby vznikl nárok na starobní důchod, vláda však nepřijímá účinná opatření ke sníţení diskriminace v zaměstnávání lidí nad 50 a 55 let. Pokud člověk přijde o zaměstnání v tomto věku, je velmi obtíţné jakékoliv zaměstnání získat. 91. Diskriminace z důvodu věku se projevuje v mnoha oblastech, zvláště signifikantní je v pracovněprávních vztazích a přístupu k zaměstnání. Např. dle ankety Lidových novin uspořádané mezi 44 manaţery velkých zaměstnavatelů v Česku, zveřejněné dne 8. 5. 2011 v příloze Peníze a Byznys Life, jsou lidé ve věku nad 60 let prakticky nezaměstnatelní. Jako příklad důvodů nezájmu firem o seniory firmy uvádějí: pomalost, neznalost jazyků, zkostnatělost návyků, odpor k novým technologiím. Přitom některé firmy dokonce uvádějí, ţe zaměstnávají jen mladé lidi (např. věkový průměr nad třicet let). Věk je také podstatným diskriminačním faktorem u kumulované diskriminace, zejména u ţen nebo ve spojení s etnicitou. Je zřejmé, ţe kromě objektivních důvodů významnou roli hrají i předsudky a často mylné představy o tom, jací senioři jsou. 92 Právní postavení seniorů je zásadně ovlivněno celospolečenskou atmosférou, z níţ se vytrácí principy mezigenerační solidarity.

Český filozof Martin Škabraha poukázal ve své eseji 58 na

58

Tahle země není pro starý. Poznámky o antigerontismu a krizi levice publikované na Britských listech. http://blisty.cz/art/47300.html

42

znepokojivě se proměňující atmosféru ve společnosti ve vztahu k starším lidem. Jde o něco, s čím jsem se v poslední době setkal v mnoha náznacích, ale co by bylo dobré vyslovit jasně a nahlas: tzv. krize levice můţe úzce souviset s potenciálně nebezpečným, byť zatím latentním fenoménem, který nazvu slovem antigerontismus – nenávist ke starým lidem. Příčiny, proč něco takového vzniká, jsou celkem nasnadě (…) část mé generace, bičovaná kapitalistickou morálkou v honbě za nedosaţitelnou ekonomickou jistotou, můţe vztahovat ke starým lidem jako k těm, kdo bez toho, ţe by na to měli legitimní občanské právo, „ujídají“ nám, produktivním, z toho, co jsme vydělali a čeho sami máme málo.“ 93. Tato znepokojivá atmosféra vůči seniorům na druhé straně vyvolala potřebu se těmto negativním společenským tendencím bránit. V roce 2010 byly zahájeny hned dvě mediální kampaně, směřující k posílení generační solidarity a respektu k seniorům, realizované Diakonií Praha a společností Elpida59. Kampaně reagovaly na zvýšenou míru mediálních útoků vůči seniorům v průběhu roku 2010, reprezentovaným zejména kontroverzním klipem „Přemluv dědka, přemluv bábu“, vyzývajícím velmi nevkusným způsobem v předvolební kampani k podpoře pravicových stran. Je nutno zdůraznit, ţe posílením postavení seniorů ve společnosti se nezabývala ţádná kampaň organizovaná přímo státem. 94. Je mnoho oblastí, kde nejsou práva seniorů mj. pro jejich zvýšenou zranitelnost dostatečně respektována. Například ze zkušeností právní poradny při organizaci hájící zájmy seniorů Ţivot 90 se zvyšuje počet seniorů, kteří jsou předmětem neseriózního a moţno říci podvodného jednání, a to například vnucením smlouvy na dodání zboţí u příleţitosti předváděcích akcí a dále přísliby přivydělání si k důchodu, coţ praktikují subjekty, zabývající se pojistnými sluţbami, nebo půjčováním peněz. Senioři se také stále častěji stávají kořistí firem, které půjčují peníze za lichvářský úrok a nutí je přistupovat na nehorázné podmínky, jako je podepisování bianco směnek, souhlas s postoupením druţstevních práv k bytu apod. 95. Fenoménem, jemuţ stále není věnována náleţitá a ţádoucí pozornost, je násilí páchané na seniorech, a to ve formě domácího násilí (páchaného rodinnými příslušníky v důsledku rozvratu 59

Viz http://www.otevrenoseniorum.cz/res/data/000176.pdf; http://zpravy.idnes.cz/kampan-bojuje-proti-diskriminacisenioru-nejsou-na-obtiz-tvrdi-celebrity-1r5-/domaci.aspx?c=A101004_1460127_domaci_ttt

43

rodinných vazeb), institucionálního násilí (páchaného pracovníky v sociálních sluţbách a zdravotnictví), jakoţ i násilí páchaného třetími osobami, typicky majetkové nebo majetkově motivované kriminality. Senioři jako oběti trestných činů jsou přitom zvláště zranitelnou skupinou, hendikepovanou zdravotními problémy a ztíţeným přístupem ke spravedlnosti, včetně soudů a právní pomoci. 96. Jak vyplývá ze zpráv veřejného ochránce práv, náleţitá ochrana práv přitom není seniorům zaručena ani v zařízeních sociální péče pro seniory. Typickými nešvary v těchto institucích je nedostatečná aţ chybějící ochrana soukromí a intimity, obdobně jako nedostatečný přístup seniorů k informacím, případy nerespektování osobnosti seniorů ze strany personálu apod. 97. V posledních letech probíhající deregulace nájemného dopadá obzvláště tíţivě na ty seniory, kteří ţijí osamoceně a všechny náklady spojené s bydlením jsou nuceni hradit pouze z jednoho důchodu. Mnoţí se ohroţení moţnou ztrátou bydlení vzhledem k pokračující deregulaci nájemného. Zařízení sociálních sluţeb nejsou schopna uspokojit jejich poptávku. Tato situace mj. popírá smysl a účel transformace zařízení sociálních sluţeb.

Sociální bydlení 98. V roce 2010 nedošlo k ţádnému významnému posunu při řešení absence institutu sociálního bydlení v České republice. Poţadavek na odstranění tohoto deficitu se neobjevil ani v programovém prohlášení vlády, jako tomu bylo dříve. I nadále zůstala jediným dokumentem k bytové politice České republiky jiţ zastaralá Koncepce bytové politiky z roku 2005. V legislativním plánu prací figuruje pouze návrh věcného záměru zákona o sluţbách spojených s bydlením a návrh zákona, kterým se mění zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů. V obou případech je předkladatelem Ministerstvo pro místní rozvoj.

44

99. Přestoţe Ministerstvo spravedlnosti komunikovalo s Ministerstvem práce a sociálních věcí i Ministerstvem pro místní rozvoj, aby byla co nejdříve přijata nápravná opatřená k rozsudkům ESLP Havelka vs. Česká republika a Wallovi vs. Česká republika. Návrh právní regulace sociálního bydlení ani jedno ministerstvo nezpracovalo. 100. Veřejný ochránce práv v roce 2010 vydal doporučení k podmínkám přístupu k obecnímu bytovému fondu, jehoţ cílem bylo definovat nepřípustné diskriminační podmínky. S doporučením se ztotoţnilo Ministerstvo pro místní rozvoj a v průběhu roku 2010 a vedle ochránce působilo k odstranění takových podmínek z pravidel pro pronájem obecních bytů. 101. Z hlediska zajištění bydlení jako jedné z nezbytných ţivotních podmínek i nadále v praxi přetrvávaly problémy se splněním podmínek pro nárok na doplatek na bydlení nebo příspěvek na bydlení. Nejčastěji se jednalo o nesplnění podmínky trvalého pobytu v bytě, ke kterému má ţadatel o dávku nájemní smlouvu. Časté byly také případy zajištění bydlení na ubytovnách a v podnájmech, kdy přiznání dávky záleţí na správním uváţení úřadu, zda pro to shledá důvody hodné zvláštního zřetele. 102. Podle dostupných informací vyuţívaly v roce 2010 obecní samosprávy častěji institut zvláštního příjemce a přímé přikázání nájemného na účet pronajímatele pro zabránění vzniku dluhů za bydlení.

45