Ukázky | Próza | Duo Duo: Sněžná pláň /ukázka/
Duo Duo: Sněžná pláň /ukázka/ Přinášíme Vám exkluzivně přeloženou ukázku z prozaického díla čínského básníka Duo Duo, který bude významným hostem Festivalu spisovatelů Praha (14. - 18. dubna na Nové scéně Národního divadla).
Duo Duo: Snow Plain
Zephyr Press 2010 200 stran
Jen dva lidé v okruhu pěti set kilometrů.
A strašná zima.
Vyšel jsem ze srubu, a když jsem pověsil na dveře mosazný zámek, pronikl mi ledový vzduch nohavicemi až pod kožený kabát. Po třech hodinách na cestě jsem měl ruce a nohy jako dřevěné špalky, které přestaly patřit k mému tělu. Nefoukal vítr, nikde nebylo ani živáčka. Ze sněžné pláně tu a tam trčely sporé rostlinky jako trsy zápalek. Šel jsem v kolejích vyjetých ve sněhu, který Boží kočár uhladil do zářivě lesklé, téměř abstraktní průsvitnosti. Do brašny přehozené přes rameno jsem nepřibalil žádné jídlo ani knihy. Ještě předtím ve srubu jsem si oholil vousy. Jinak jsem s sebou nenesl nic, co by mohlo růst. A samozřejmě žádné peníze. Těch jsem se zřekl už dávno a teď, když jsem věšel na dveře zámek, jsem si byl jist, že se už nikdy nevrátím.
Zoufale jsem toužil na nic nevzpomínat. Viděl jsem jenom ten zámek, který se mi vznášel před očima – dokonce i srub zmizel.
A pak, o pětačtyřicet kilometrů dál, se objevilo obydlí s pootevřenými dveřmi. Z komína vystupoval kouř z kuchyňských kamen. Tam jsem chtěl zůstat. Možná jen jednu noc, možná déle, možná bych tam s jeho majitelem mohl žít navždy. Nebyl jsem si jist. Přesto jsem s touhle myšlenkou vytáhl z kapsy klíč od
mosazného zámku, zavřel oči a hodil ho na sněžnou pláň. Nastala ta správná chvíle? Musel jsem se někdy rozhodnout, tak proč ne zrovna teď, v tomhle okamžiku, kdy mě to napadlo.
Také slunce bylo na cestě, putovalo po obloze a přitom jako by si protřepávalo jasně červené rukávy. Najednou jsem si vzpomněl na svého koně, na kterém jsem kdysi dávno jezdil, poháněl ho před sebou a vodil za ohlávku, jako když jsem tahal za rukáv svého otce. Před očima se mi mihly vzpomínky: rybník zářící mládím, šíje a hříva plaveného koně…
Co ještě kdysi bývalo moje?
Poté, co jsem se zbavil všech starostí, zbylo jen prázdno. Vůbec jsem nevěděl, jestli jsem toho dne snídal nebo ne. Přitáhl jsem si kožený kabát blíž k tělu. Kožešina se z něj už úplně odřela a kabát byl v mrazu tuhý a hladký. Odmítal se přizpůsobit mé postavě a zlomyslně ztvrdl ve svém původním tvaru koňské kůže.
Konečně jsem zahlédl obydlí: byl to srub, obklopený oslnivě bílým sněžným valem. Marně jsem v něm hledal otvor. Znovu a znovu jsem bušil pěstí do sněhu – hmota tlumila údery. „Je tam někdo?“ zvolal jsem. Už jen to, že jsem musel ta slova křičet nahlas, mě rozzuřilo.
Potvrdilo se pouze to, co jsem už věděl: že uvnitř nikdo není.
Abych se dostal dovnitř, musel jsem přelézt sněžný val. Začal jsem šplhat nahoru.
Posadil jsem se obkročmo na vrchol a spatřil na dveřích velký zámek. Seděl jsem na valu – jednu nohu uvnitř a druhou venku – a myslel na to, jak jsem právě ten druhý klíč zahodil do sněhu. Pravděpodobně by se k tomuto zámku nehodil. Byl však, koneckonců, vyroben k odemykání. Seskočil jsem dolů, naklonil se k oknu a otřel sklo. Pak jsem je rozbil. Srub byl plný sněhu. Abych líp viděl dovnitř, roztříštil jsem všechna čtyři okna: vnitřek byl plný sněhu. Kopnutím jsem vyrazil dveře. Ano, byl to opravdu sněžný srub.
Ten, kdo ho opustil, byl očividně ještě důkladnější než já. Jenže vracet se tmou pětačtyřicet kilometrů zpátky domů nepřicházelo v úvahu. Jestliže jsem zde chtěl přenocovat, musel jsem se okamžitě pustit do práce. Tou dobou už jsem byl tak promrzlý, že jsem měl pocit, jako by se moje tělo v koženém kabátě vznášelo. Napřed jsem musel vynosit sníh. Pak jsem chtěl vysadit dveře, rozštípat je na třísky a těmi zatopit.
Při vyklízení jsem si všiml, že srub je mnohem víc než jen prázdné skladiště sněhu. Jedna po druhé se objevovaly stopy po jeho majiteli – věci, které budu potřebovat, abych přežil. Jako první souprava zvonků.
A bylo toho víc, mnohem víc. Někdo, koho jsem nikdy neviděl, na kom mi nezáleželo, na koho jsem nezapomněl a koho jsem si nikdy nepamatoval – obyvatel srubu – žena. Mrtvá žena.
Ležela na posteli. Srub byla hrobka, kterou jí zanechal, v níž ležela přikrytá sněhem a obklopená sněžným valem jako náhrobkem. Byla tvrdší než promrzlá země. Smetl jsem jí sníh z obličeje jako ze stolu. Nedovedl jsem posoudit, jestli je hezká. Potřeboval jsem ji vytáhnout ven, abych si mohl lehnout do její postele.
Když ukázaly ručičky nástěnných hodin 11:58, měl jsem nový domov u ženy, která byla mrtvá, ani nevím jak dlouho.
Nakonec jsem nemusel štípat dveře, abych měl čím zatopit. Ve srubu bylo všechno, co jsem potřeboval: dříví v úhledné hranici, sirky, svíčky, pálenka, tabák, králičí maso i zvěřina, začerstva zmražené, jako ta žena. Seděl jsem na dřevěné židli vyložené kožešinou před plápolajícím ohněm v krbu, kde se hřála voda na čaj. Čtyři rozbitá okna jsem ucpal dekami z psí kůže a ženu jsem nechal venku, ztuhlou a vzpřímenou pod mrazivým nočním nebem.
Říhal jsem hovězí, nakládanou zeleninu a silnou pálenku (dokázal bych si možná vzpomenout i na značku). Tabák byl docela dobrý a trochu mě štípal v nose. Na stěně visela lovecká puška, dlouhý zálesácký nůž a rybářský prut. Ve sklípku byly zásoby potravin na celá léta. Spokojeně jsem si prohlížel vše, co jsem šťastnou náhodou získal: byl to dar. Pak jsem začal snít o budoucnosti. Vykopu mrtvé ženě hrob a zasadím na něm strom; zbořím sněžný val a místo něj postavím dřevěný plot; opravím střechu, vybílím stěny, vyperu povlečení a upravím si řemen lovecké pušky, aby mi dobře držela na rameni. Všechno jsem si to naplánoval. Takový dar jsem přijal rád.
To všechno ale přestalo být důležité ve srovnání se snem, který se mi vzápětí zdál:
Mrtvá žena ožila. Začali jsme spolu spokojeně hospodařit. Já jsem oral pole a ona pracovala u tkalcovského stavu. Dokonce jsem nás viděl, jak jedeme na saních do vzkvétajícího města, abychom se ujali černého štěněte s bílou skvrnou na čele… jak dojemné a vzdálené…
Když mě pak v noci probudilo klepání na dveře, zvolal jsem jen: „Už jdu.“ A najednou mě napadlo: tam venku za dveřmi je moje budoucnost.
„Kdo je to? Kdo jsi?“
Žádná odpověď.
„Kdo je tam?!“ Ptal jsem se znovu a znovu, nejspíš jen sám sebe.
Ve skomírajícím svitu z kamen jsem popadl pušku. Já neustoupím. I kdyby se vrátil sám majitel, tenhle srub teď patří mně a já se nevzdám svých práv. Nikdo mě nedonutí, abych se znovu trmácel po mrazivé, pusté sněžné pláni.
A jestli je to opravdu majitel?
„Řekni mi, kdo jsi, jinak neotevřu. A jestli nepřestaneš klepat, vystřelím!“
Klepání neustalo. Nevystřelil jsem.
Stál jsem tam jen ve spodkách a uvědomil si, že sám sebe popírám. Jestli je tam venku nějaký druhý vetřelec, budiž, já jsem tu byl první. Nebylo zbytí: dílo je dokonáno, že? Vystřelil jsem.
Kulka se zaryla do stropu.
Klepání pokračovalo, klidně a vytrvale.
Vší silou jsem do dveří kopl.
Se zaduněním se rozlétly…
V mrazivém vzduchu jasně zářil měsíc. Ze dveří unikl dým střelného prachu. S puškou po boku jsem se upřeně zadíval do nehybného ticha. Na stříbrném sněhu stálo osamělé vzpřímené ženské tělo. Jednou mrtvá, mrtvá navždy. Stál jsem mezi dveřmi jen na špičkách, pušku ve vodorovné poloze. A pak se za mnou z hloubi srubu ozval hlas: „To je moje puška. Polož ji.“
… tiché, vzdálené cinkání zvonků na saních tažených koňmi. Místnost zalilo denní světlo. Vyskočil jsem z postele a začal si rychle oblékat současně košili i kalhoty, levou paži jsem strkal do rukávu a pravou nohu do nohavice. Svižně se pohupující mosazné zvonky na koňské šíji; viděl jsem to v duchu zcela zřetelně a bylo mi jasné, že zanedlouho dorazí až sem.
Nevěsta jako by z oka vypadla mrtvé ženě.
Kočí musel být ten neviditelný muž.
A potom jsem si vzpomněl: dnes se mám ženit.
Snad proto, když jsem vyrazil ze srubu, jednou rukou si přidržoval kalhoty a druhou si stínil oči a hleděl do
dálky, jakási přetrvávající obava mě donutila ohlédnout se na petlici na dveřích. A pak jsem zvedl zrak a spatřil svou nevěstu, jak celá v bílém a s věnečkem květů ve vlasech sedí na saních a mává na mě. Kývala tak naléhavě… jako ten tvůj velký mosazný zámek.
z angličtiny přeložila Zuzana Mayerová
verše autora v překladu Lucie Olivové na www.pwf.cz
