Zorka Kohoutová. Královna èeské dechovky

N d è í listy Nadaèní

Zorka Kohoutová Královna èeské dechovky

è. 11/duben 2009

Slovo úvodem

Obsah

A máme tu první roèní vydání. Velmi si vážíme všech našich ètenáøù, kteøí nám po celý rok zachovávali pøízeò a postupnì se s našimi nadaèními listy seznamovali – vìøíme, že se stejným zaujetím, jako my se napøíklad èíslo od èísla seznamujeme se stále zajímavìjšími osobnostmi... Osobnostmi, které sice neplní pøední strany bulvárù, zato si o nich mùžete pøeèíst u nás. Osobnostmi, které se chovají neuvìøitelnì mile, bezprostøednì a pøátelsky, neboś jsou opravdovými umìlci... Aś už jsou to Zita Kabátová, Jaroslav Èejka, Jarmila Šuláková, Karel Fiala, Antonie Hegerlíková, Jiøí Suchý, Eva Hrušková, František Peterka, Václav Pokorný, nedávno zesnulý Karel Moudrý, èi osobnost tohoto vydání Zorka Kohoutová. Ano, s tìmi všemi jsme si povídali, ty všechny jsme vám pøipomenuli a vìøíme, že øadu dalších, neménì zajímavých umìlcù, budeme pøipomínat i nadále.

NADACE ŽIVOT UMÌLCE Ceny Thálie 2008

2

NADACE ŽIVOT UMÌLCE Hovoøí Valérie Zawadská

6

Nezapomínáme ani na ty, kteøí už mezi námi nejsou..., ale já bych málem zapomnìla pøedstavit témata aktuálního vydání. Takže co vás v nìm èeká? Zpìtnì se ohlédneme za bøeznovým udílením Cen Thálie 2008, vzpomeneme na zpìvaèku a šansoniérku Juditu Èeøovskou, povídat si budeme s královnou dabingu Valérií Zawadskou a také s královnou dechovky Zorkou Kohoutovou. Do umìleckého ateliéru nás zavede talentovaná hereèka Šárka Urbanovská, v návaznosti na její rozhovor se také dostaneme k tématu zajímavé historie Švandova divadla. Ze zcela jiného soudku, a to pøímo soudku pivního, je ètení o historii pivovarnického muzea, úžasná je také historie fotografie s unikátními dobovými materiály. A aby té historie nebylo pøespøíliš, zvolili jsme i téma souèasnosti, a to prostøednictvím návštìvy mìsta Mostu, známého svou kulturní a spoleèenskou modernizací. Pøejeme hezké poètení a tìšíme se na pøíští májové setkání. Alexandra Stušková, DiS. šéfredaktorka Nadaèních listù

FENOMÉN Švandovo divadlo

10

TALENT Šárka Urbanovská

12

OSOBNOST Zorka Kohoutová

16

CO MOŽNÁ NEVÍTE 22 Historie pivovarského muzea KRÁSY NAŠÍ ZEMÌ Mìsto Most

24

HISTORIE Historie fotografie 1. èást

28

VZPOMÍNKA Judita Èeøovská

32

KAM ZA KULTUROU

38

Šéfredaktorka: Alexandra Stušková, DiS. [email protected], tel: 739 077 131 www.nadace-zivot-umelce.cz Grafická úprava: Blanka Roubíčková Redakce: Ing. Tomáš Salač, Radek Brož, Lýdie Soldánová, Jaroslava Řezníčková Nakladatelství STUŠKOVÁ, IČ: 742 66 756, DIČ: CZ6757020127, R. č.: MK ČR E 18180 měsíčník 11/09, vychází 24. 4. 2009, příští číslo vyjde 26. 5. 2009 Tiskárna v Ráji s.r.o., V Ráji 906, 530 02 Pardubice

1

N A DAC E Ž I V OT U M Ě LC E

Č L E N O V É S P R ÁV N Í R A DY:

NADACE

Vladimír Prošek – předseda, dramaturg, hudebník, zástupce Uměleckého sdružení Artes

Jaromír Èerník – člen České filharmonie, zástupce UNIE Odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR

RNDr. Jan Komín – hudebník, zástupce Svazu autorů a interpretů

Miroslav Svoboda – člen sboru Statní opery Praha, zástupce UNIE Odb. svaz profesionálních zpěváků ČR

Prof. Jiøí Tomášek – profesor HAMU, zástupce Asociace hudebních umělců a vědců Valérie Zawadská – herečka, zástupkyně Herecké asociace Č L E N O V É D O ZO R Č Í R A DY: Prof. Jiøí Hlaváè – předseda, prof. HAMU, zástupce Asociace hudebních umělců a vědců

Ing. Michal Krùšek – člen Pražského filharmonického sboru, zástupce UNIE – Odb. svaz profes. zpěváků ČR Ivan Pazour – člen orchestru České filharmonie, zástupce UNIE – Odb. svaz orch. hudebníků ČR A PA R ÁT:

Ing. Dagmar Hrnèíøová – výkonná ředitelka nadace

Lýdie Soldánová – tajemnice REDAKČNÍ RADA:

Ing. Dagmar Hrnèíøová – výkonná ředitelka nadace

Mgr. Daniel Rùžièka – šéfproducent, Centrum vzdělávacích pořadů ČT

Ing. Martin Maøan – ředitel společnosti INTERGRAM

2

Dne 28. bøezna 2009 probíhal v slavnostnì vyzdobené historické budovì pražského Národního divadla již šestnáctý roèník udílení Cen Thálie 2008. (Thálie – pojmenování po jedné z bohyò umìní, po Múze komedie). Jde o prestižní ocenìní udìlované Hereckou asociací, nezávislou profesní a odborovou organizací výkonných umìlcù – hercù s pùsobností na území Èeské republiky. Této významné umìlecké události se samozøejmì úèastnila i NADACE ŽIVOT UMÌLCE, která každoroènì pøispívá finanèním obnosem, urèeným pøímo ocenìnému umìlci. Letos pøispìla nadace hned dvìma dámám ocenìným za celoživotní umìní. A to, za operní mistrovství sopranistce Alenì Míkové a za celoživotní taneèní mistrovství baletce Rùženì Mazalové.

ŽIVOT UMÌLCE Ceny Thálie 2008

muzikál byla první oceněnou operní pěvkyně Drahomíra Drobková, Thálii za celoživotní mistrovství obdržel významný český operní pěvec-basbarytonista Karel Berman. Za celoživotní mistrovství v oboru opereta byla oceněna vynikající operetní zpěvačka a také příležitostná herečka Nelly Gajerová. (více informací www.ceny-thalie.cz)

Ceny Thálie se udělují od roku 1993, v průběhu této doby bylo uděleno téměř na dvě stě cen. Ty se udělují za mimořádné umělecké výkony v uplynulém kalendářním roce interpretovi a interpretce ve čtyřech oborech: v činohře, v opeře, muzikálu či jiném hudebně dramatickém žánru a v baletu, pantomimě či jiném tanečně dramatickém žánru. Od počátku udělování cen doznaly některé kategorie během let změn, například původní opera, opereta, muzikál se v roce 1996 rozčlenila na samostatnou kategorii opera a nově ustavenou kategorii opereta, muzikál a ostatní hudebnědramatické žánry. Od roku 1996 se uděluje také Cena pro mladého činoherce. Pro zajímavost – úplně prvním oceněným umělcem v roce 1993 v oboru činohra byl herec Pavel Landovský, Thálii za celoživotní dílo v oblasti činohry obdržel tehdy herec Josef Kemr (vzpomínka v nadačních listech ŽIVOT UMĚLCE č. 3/08). V oboru opera, opereta,

To byla vzpomínka na rok 1993, nyní se vraťme v čase o něco blíže, k atmosféře slavnostního udílení Cen Thálie 2008. Celým večerem provázel, stejně jako vloni, herec, dramatik a režisér Antonín Procházka. „Ceny Thálie se udělují u příležitosti Mezinárodního dne divadla“, připomněl moderátor. „Měli bychom se vlastně zdravit nazdar, protože Národní divadlo bylo postaveno Na zdar českému národu“, dodal ještě úvodem. Poté byla představena notářka Jaroslava Voclová, která dohlížela na regulérnost předávání a předseda senátu ČR Přemysl Sobotka, který měl nad předáváním Cen Thálie záštitu. Udílení cen Thálie 2008 proběhlo v kategoriích: činohra, opera, balet, opereta a muzikál, a to zvlášť za mužský a ženský umělecký výkon. Vedle výročních cen byly uděleny ještě tři oborové ceny: za celoživotní mistrovství, cena pro mladého činoherce do 33 let a zvláštní cena Kolegia pro udělení Cen Thálie. Prezident Herecké asociace Václav Postránecký potvrdil, že výběr nominací nebyl vů-

3

NADACE ŽIVOT

bec jednoduchý: „Zaujaly mě nejméně tři výkony, které nebyly ani v širší nominaci, z toho je vidět, jak malý vliv mám jako prezident, a také jak široké je pole pro výběr na tyto prestižní ceny“, uvedl ještě před zahájením večera.

Jako první ze 12 kategorií byla vyhlášena kategorie opereta, muzikál a ostatní hudebnědramatické žánry. V ženské i mužské kategorii byly nominováni vždy dva adepti. V ženské kategorii obdržela Cenu Thálie Zuzana Kolářová za roli Velmy Kellyové v muzikálu Chicago v plzeňském Divadle J. K. Tyla. Mezi muži uspěl Vlastimil Zavřel, díky parodické nadsázce v roli komisaře Ledviny, v muzikálu Adéla ještě nevečeřela, který uvádí Divadlo Broadway. „Tolik let jsem hrál činohru, abych nakonec zjistil, že jsem opereťák“, zavtipkoval při přebírání ceny.

sólo v představení Small Hour. „Lidé, choďte do divadla, v televizi se nedozvíte všechno“, vzkázala divákům přímého přenosu. Mezi tanečníky uspěl Vladimír Gončarov, představitel Čobana v představení Cikánské kořeny/í Severočeského divadla opery a baletu Ústí nad Labem.

Vladimír Gonèarov

Poté byla udělena první Cena Thálie za celoživotní dílo, baletce a choreografce Růženě Mazalové, která ve „zlaté kapličce“ účinkovala poprvé už v roce 1948. Po studiu choreografie v Moskvě se vrátila a poté od roku 1969 působila, kromě jiného, v Porýnské německé opeře.

Vlastim Zavøel Vlastimil Zuzana Koláøová

Rùžena Mazalová

Po operetě přišel na řadu balet. Cenu Thálie získala tanečnice Nataša Novotná z Taneční jednotky 420PEOPLE z Divadla Archa Praha, za

Cenu Thálie za operu obdržela členka Národního divadla v Brně Dana Burešová, která podle poroty předvedla plně profesionální výkon s hereckou přesvědčivostí v roli Alžběty ve Wagnerově opeře Tannhäuser. Thálii za operu v mužské kategorii si odnesl zpěvák čínského původu WeiLong Tao ze Severočeského divadla opery a baletu Ústí nad Labem, za ztvárnění postavy naivního básníka Hoffmanna v opeře Hoffmannovy povídky. Také v této kategorii byla udělena Thálie za celoživotní dílo, a to sopranistce Aleně Míkové, která začínala v amatérském souboru

Nataša Novotná

Pražská zpěvohra. Od roku 1954 zpívala v Ústí, odkud po třech letech přešla do Národního divadla a tam působila plných třicet let. Alena Míková

Ocenění Thálie za celoživotní dílo v oblasti Činohry převzala z rukou předsedy Senátu ČR Přemysla Sobotky jedna ze zakladatelek Divadla Za branou, herečka Marie Tomášová, která byla do Národního divadla angažována v polovině 50. let, ale od roku 1972 měla bývalým režimem na osmnáct let zakázané divadelní jeviště a mohla se věnovat pouze umělecké recitaci v Lyře Pragensis.

V kategorii Činohra získala Thálii za mimořádný činoherní výkon Petra Hřebíčková, představitelka titulní role v dramatu Maryša Městského divadla Zlín. V mužské kategorii zaujal porotu nejvíce Norbert Lichý za roli Mendela Singera ve hře Job. „Děkuji Ostravě, která hodně dává a hodně bere“, uvedl člen ostravského Divadla Petra Bezruče.

Marie Tomášová

Norbert Lichý Petra Høebíèková

Kolegium pro udělování cen Thálie udělilo svou zvláštní cenu dramatiku Josefu Topolovi. Ten nesměl za totality publikovat a mohl se živit pouze manuálně. Ze zdravotních důvodů se slavnostního předání nezúčastnil, a tak cenu z rukou Jiřího Hlaváče, předsedy kolegia Cen Thálie 2008, profesora na HAMU a předsedy dozorčí rady NADACE ŽIVOT UMĚLCE, převzal jeho syn Filip, který přečetl děkovný dopis svého otce. I letos byla udělena Cena pro mladého činoherce do 33 let. Skleněnou plastiku se stylizovanou divadelní maskou z tvůrčí dílny Bořka Šípka převzal absolvent hereckého studia při Národním divadle moravskoslezském v Ostravě Zbigniew Kalina. Ač polské národnosti, odbyl si učednická léta na české scéně Těšínského divadla. Pak působil v Karlovarském divadle, nyní rozvíjí své nadání v divadle v Příbrami. redakènì zpracováno

I králové začínali „korunou“ číslo účtu pro případné příspěvky 25334111/0100 adresa: NADACE ŽIVOT UMĚLCE Senovážné nám. 23 110 00 Praha 1 tel.: 224 142 295 www.nadace-zivot-umelce.cz

5

N A DAC E Ž I V OT U M Ě LC E

Hovoøí Valérie Zawadská Dnešní nadaèní rozhovor bude jistì pro mnohé z vás milým pøekvapením. Budeme si totiž povídat se známou hereèkou, skvìlou dabérkou, pøíležitostnou moderátorkou, ale také èlenkou správní rady NADACE ŽIVOT UMÌLCE – Valérií Zawadskou. Ještě než načneme otázky z oblasti herectví a dabingu, dovolte mi pár dotazů týkajících se Vaší působnosti ve správní radě NŽU. Byla jste návrhem Herecké asociace, která Vám tuto funkci nabídla, překvapena? Svým způsobem ani ne, poněvadž o této variantě se mluvilo už před dvěma lety. Tehdy jsem ale ještě nedosáhla té druhé pětadvacítky (úsměv), a proto jsem se do žádných funkcí nehrnula. Měla jsem navíc i spoustu jiné práce a k tomu dvě malé děti. Ale pak najednou přijde u člověka ten okamžik, kdy si řekne, že by se rád, v tom nejlepším slova smyslu „obětoval“ a i tu práci dělá rád. Tak ji dělám ráda i já. Funkci jste převzala po panu Petru Nárožném, kterému skončilo volební období? Ano i ne. Po něm byla napřed navržena paní Jiřinka Bohdalová, ale vzhledem ke své opravdu velké pracovní vytíženosti, se nakonec této funkce vzdala, což je pochopitelné. A mě pak tajemnice Herecké asociace, paní Martina Albertová, velmi hezky oslovila a něžně naznačila, že to sice bude z časového hlediska i pro mě šílené, ale že by bylo dobré, kdybych tu funkci přijala. Kdyby se Vás někdo jako členky správní rady NŽU zeptal, co ta Vaše funkce vlastně obnáší, co byste odpověděla? Přečíst, prostudovat a ohodnotit stovky žádostí o příspěvky na různé formy uměleckých projektů, důkladně zvážit a obezřetně sledovat také finanční stránku, zodpovědně rozhodovat zejména u žádostí na sociální příspěvky, u kterých si najednou uvědomíte, co všechno se

6

může člověku přihodit, když zůstane sám, nemocný a bezbranný, je toho opravdu hodně. Je dobře, že NADACE ŽIVOT UMĚLCE existuje, a že, především díky Intergramu, ty peníze má. I když nemůže všechny uspokojit dostatečnou finanční částkou, může pomoci alespoň málo. Alespoň nějak... Nadace podporuje starší výkonné umělce, pomáhá prosadit zajímavé umělecké projekty a také myslí na mladé talenty. Kdo první objevil talent u Valérie Zawadské? To je ale hodně podpásová otázka (úsměv). Pravděpodobně už učitelé na základní škole, když mě vybírali pro recitace na tehdejších akcích, jako byly MDŽ, VŘSR a podobně, jak to dříve bývalo. Pocházíte ze Šternberku na Moravě? Ne, to je omyl. Já se tam pouze narodila. Bydleli jsme nedaleko Olomouce, ve vesničce Pohořany. Moje o rok starší sestra Anička se narodila v Olomouci, ale když jsem se za rok a něco měla narodit já, v olomoucké porodnici právě malovali, a tak maminku odvezli do porodnice do Šternberka. Jinak jsem vyrůstala na severní Moravě, ale často jsme se stěhovali. Moji rodiče pracovali po celý život v zemědělství, a kde byly lepší podmínky na bydlení, tak tam se vždycky šlo. Zřejmě Vás unavují donekonečna pokládané otázky týkající se dabingu. Ale přesto se zeptám i já, po kom jste ten „úděl“ krásného hlasu podědila? Ne, ty otázky mě neunavují (úsměv), a po kom

jsem podědila hlas? Tak na to je jednoduchá odpověď – to opravdu nevím... Vloni v září proběhl v Přelouči již XIV. ročník udílení cen Františka Filipovského, jedná se o udílení cen za nejlepší tvůrčí a herecké výkony v dabingu. Vy jste tuto akci moderovala. To bylo poprvé? Ano, tuto akci v Přelouči jsem moderovala poprvé, ale moje první moderátorská zkušenost to nebyla. Pravidelně například moderuji ples jisté pojišťovny v Pardubicích, také často moderuji různé akce u nás v Řepích, kde bydlím..., je toho více, na všechny si teď nevzpomenu, ale rozhodně nějaké ty moderátorské zkušenosti mám a řekla bych, že to začalo právě už na té základní škole, kde jsem kromě zmíněných recitací uváděla v Loučné nad Desnou také programy tanečního a pěveckého souboru, ve kterém tančila i moje sestra a někteří mí spolužáci. Pojďte naše čtenáře s udílením cen Františka Filipovského ještě trochu blíže seznámit. Ráda, poněvadž celá ta historie udílení cen je opravdu zajímavá. Letos se bude konat 15. ročník, i když je to vlastně už ročník 16. Existoval totiž tzv. nultý ročník, který spolu s dalšími báječnými lidmi vymyslela Pavlínka Filipovská. Společně se usnesli, že by bylo dobré něco takového založit, protože jsou oceňováni zpěváci, herci, režiséři, a tato herecká disciplína oceňována není. Je na ní dost málo „vidět“, ale přiznejme si, určitě by spoustě diváků nebylo zrovna příjemné, den co den sledovat v televizi pořady s titulky. V tom nultém ročníku ještě existovala Cena diváků, kdy diváci posílali hlas svému nejoblíbenějšímu herci a herečce. Tehdy zvítězila se svým přenádherným, sametovým hlasem paní Věra Galatíková. Pak teprve proběhl první ročník, druhý a třetí, kdy jsem měla čest převzít tuto cenu já a pan Miroslav Mo-

ravec. No a pak nám tuto diváckou cenu „ukradl“ Týdeník televize do udělování cen TýTý, na kterých se před x lety objevila i cena o nejoblíbenějšího dabéra a dabérku. A to už jste dostala ocenění Vy. Šestkrát po sobě jsem dostala cenu „malé zrcadlo“ a v roce 2000 „velké zrcadlo“ – cenu TýTý, kdy jsem vyhrála v kategorii dabérka i absolutní vítěz s nejvyšším počtem hlasů. Moc jsem si všech těch ocenění vážila (a dodnes vážím) a měla jsem opravdu radost, že se udílení cen za dabing zavedlo. Jenže pak se jistý pan ředitel, v jisté televizi a v jistém pořadu vyjádřil nějak v tom smyslu, že dabéři nejsou vidět, takže to nemůže být soutěž o nejpopulárnější tvář, což má vlastně TýTý ve své hlavní náplni, a že by bylo snad lepší místo toho zavést kategorii o nejlepšího ředitele. To si děláte legraci? Ne, nedělám, přísahám. Dva roky na to se v anketě TýTý kategorie dabingu opravdu zrušila. Jsem velice šťastná, že oceňování pokračuje v Přelouči a já mám dokonce tu čest sedět už šestým rokem v hodnotící komisi. Snad se opět dočkáme i udělování cen diváckých. Co je u hodnocení dabingu nejpodstatnější? Všechno. Tam se totiž nehodnotí jenom herecké mužské nebo ženské výkony, ale také zvuk, režie, přidaly jsme i kategorii za seriál a já už několik let bojuji i o to, aby byla další kategorie, a to kategorie – dětští herci. Bylo by skvělé mít dabingovou cenu pro dětského herce a herečku. Je to však bohužel otázka financí, jako všechno v dnešní době. Dabingová cena pro dětského herce a herečku, třeba i nástupce krále a královny. Jistě víte na co narážím, ale netušila jsem, že tyto tituly máte s panem Moravcem dokonce i na glejtu, já myslela, že jsou pouze symbolické. To Vám hned vysvětlím. 11. dubna loňského roku vymyslel pan Josef Odstrčil, šéf regionální televize www.tvmikroregiony.eu, takovou napůl recesistickou a napůl opravdovou akci, že korunují pana Mirka Moravce a jistou Zawadskou za krále a královnu českého dabingu. Celá ta akce se udála v Sedlnicích a bylo to něco naprosto neuvěřitelného. Dostali jsme dokonce

7

N A DAC E Ž I V OT U M Ě LC E

i glejt od císaře Josefa II, řetěz se svými portréty s korunkou na hlavě, no prostě všechno, co ke korunovaci patří. Večer po tom předávání jsme měli v Sedlnicích takové milé posezení, kde jsme dostali nápad, že by bylo dobré vymyslet právě tu cenu dětského diváka, cenu pro „prince a princeznu“ českého dabingu. No a letos mi to připomněli a já jim slíbila, že se o to, bohužel už bez Mirka Moravce, pokusím, že to nějak prosadím... ale opět, všechno je to otázka financí. Přesto doufám, že na to nebudu sama a najde se více lidí, kteří by tuto akci rádi podpořili. Už i z jakési úcty a piety, neboť ta cena by se jmenovala, jak jinak – Cena Miroslava Moravce. Myslíte, že může pana Miroslava Moravce některý z mužských kolegů nahradit? Máte zřejmě na mysli v dabingu. To je těžká otázka. Podle mého názoru není potřeba nahrazovat, ale vnímat, protože je tady spousta vynikajících dabérů. Můžu jmenovat: Jiří Klem, Jan Schánilec, Mirek Meduna, Michal Pavlata a takto bych mohla pokračovat dál a dál. Nezdá se Vám, že dnes lidé mluví tak nějak hrubě? Kolikrát snad ani mluvit neumí. Ne, nezdá, to je pravda. Všichni strašně spěcháme, ve všem, i v tom mluvení. Mimochodem já mám slovenskou národnost a maďarsko polsko ukrajinské předky, ale čeština je pro mě nádherný jazyk. Paní Zawadská, která ze zahraničních hereček se Vám dabuje nejlépe? Vždycky se mi dobře dabuje kterákoliv herečka, která dobře hraje a od které můžu i něco pochytit.

Proto ani nemám ráda, když se odděluje herec a dabér. Pro mě je dabing součástí herectví. Jste známá také z televizních obrazovek i z plátna kin. Chtěla jste být vždycky herečkou? Už jsem to říkala v mnoha rozhovorech, já jsem jako malá chtěla být ředitelkou dětského domova, protože jsme na vesnici měli dětský domov, tak jsem to prostředí znala. V tom dětském domově jsem si chtěla zřídit divadelní soubor, ve kterém bych byla režisérkou. Když mě pak v 15ti letech nepřijali na pedagogickou školu do Krnova, tak jsem se hrozně naštvala. Měla jsem naštěstí podanou ještě přihlášku na gymnázium do Šumperka a tam jsem se dostala. Bylo mi asi 16 let, když přijel do Šumperka režírovat Jiří Císler Charlieho tetu. Jeho asistentka, paní Jiřina Jelenská, tehdy přišla vybírat do třídy vhodné adeptky a mě nevybrali, protože jsem byla tlustá. Ve mně se Vám to zabejčilo: „No, počkejte, já vám ještě ukážu!“ Připravila jsem se na zkoušky do Brna, na JAMU, ale vhledem k tomu, že jsem pořád měla těch 76 kilo živé váhy, tak mě ani tam nevzali. Nicméně v roce 1977 mě přijali jako elévku do Severomoravského divadla v Šumperku a rok později jsem udělala zkoušky v Praze na DAMU... A svět filmu a divadla se otevřel... Škoda, že se nám toho už více na stránky nevejde, ale já věřím, že se nevidíme naposled a někdy příště zase můžeme pokračovat tam, kde jsme dnes skončily. Děkuji Vám za příjemný rozhovor. Rádo se stalo. text: Alexandra Stušková, DiS. foto: Eva Javùrková a www.tvarchiv.cz

A JEŠTĚ TROCHA SOUKROMÍ. Paní Valérie Zawadská se narodila 19. 9. 1958 ve Šternberku na Moravě. Jedná se bezesporu o jednu z našich nejlepších profesionálních dabérek, která svým hlasem okouzluje nejenom diváky a posluchače, ale také svého, již 15 let životního partnera, muzikanta Romana „Krokuse“ Kříže, mimo jiné zakladatele české metalové kapely Wolfram, se kterým má dva syny, dnes 14ti letého Honzu a 11ti letého Romana.

8

Přelouč – město(nejen) dabingu Město, ležící na řece Labi, je součástí Pardubického kraje. Jeho výhodou je, mimo jiné, i poloha na hlavním železničním koridoru Praha - Česká Třebová. Nejvýznamnějším městským symbolem je znak města Přelouče, který znázorňuje na zlatém poli ležící černý rošt, obrácený držadlem dolů. Tímto způsobem je ztvárněn na nejstarších pečetích již ze 16. století.

Dominantní stavbou města je Občanská záložna na Masarykově náměstí, vystavená v novorenesančním slohu, další významnou architektonickou památkou je pak také Základní škola v pseudorenesančním stylu, zdobená zlacenými nápisy s hodinovou věží, či kostel sv Jakuba, nacházející se na severním okraji náměstí. Město Přelouč se pyšní mnoha historickými památkami, ale také mnoha významnými kulturními a společenskými akcemi.

7.–13. června 2009 5. ročník hudebního festivalu Polanského Přelouč. Významná společenská událost, kterou pořádá ZUŠ Přelouč.

18.–21. června 2009 53. ročník Celostátního žákovského turnaje v kopané. Jedná se o nejvýznamnější přeloučskou sportovní akci.

22. září 2009 Slavnostní udílení cen Františka Filipovského za nejlepší tvůrčí a herecké výkony v dabingu. Významná kulturní akce, jejíž cílem je nejen vzpomínka na přeloučského rodáka Františka Filipovského, ale také snaha o přispění udržení vysoké úrovně českého dabingu.

24. října 2009 27. ročník taneční soutěže O přeloučskou věž. Jedná se o významnou podzimní společenskou událost.

Město Přelouč se těší na Vaši návštěvu. 9

fenomén

Švandovo divadlo Už dlouho jsme nenavštívili žádné divadlo, abychom vás seznámili nejen se složením umìleckého souboru, aktuálním programem èi cenou vstupenek, ale také s historií a vznikem samotného objektu. Zajímavou historii a ještì zajímavìjší pøítomnost má Švandovo divadlo na Smíchovì. Zažilo slávu i pád, nìkolikeré pojmenování, uzavøení, rozsáhlou rekonstrukci a také slavnostní znovuotevøení. Doufejme, že symbolické pády už budou jen na jevišti a sláva fenoménu dnešního vydání zùstane co nejdéle.

10

Švandovo divadlo nechal vybudovat na zahradě smíchovského domu U Libuše (dnešní čp. 6, 7, 8) úspěšný divadelní podnikatel a režisér Pavel Švanda ze Semčic, ředitel jedné z nejvýznamnějších kočovných společností 19. století. Divadlo bylo otevřeno 1. října 1881 Smetanovou Hubičkou za přítomnosti skladatele Bedřicha Smetany. Velkou konkurencí mu v té době bylo, na druhém břehu Vltavy, Národní divadlo. To se otvíralo v červnu téhož roku, avšak vzápětí vyhořelo. První a druhá sezóna Švandova divadla patřila na dlouhou dobu k nejúspěšnějším, k prudkému odlivu diváků došlo až při znovuotevření ND, 17. listopadu 1883.

železobetonovou konstrukci balkonů. Hlavní novinkou bylo také zřízení foyeru po pravé straně hlediště, se vchody přímo do sálu. Poválečné společenské a politické změny se nevyhnuly ani Švandovu divadlu. Výnosem Zdeňka Nejedlého, tehdejšího ministra kultury, bylo zrušeno divadelní podnikání a od září 1945 tu začal působit nový soubor pod názvem Realistické divadlo. Jeho první sezóna však prokázala, že trvalejší zájem smíchovského obyvatelstva se podchytit nepodařilo. Soubor proklamoval, že nechce stavět na hvězdách, ale na kolektivní práci všech svých členů a že v probuzeném ensemblu vidí hlavní poslání herecky výchovné a umělecky tvůrčí práce. Dne 18. února 1953 bylo divadlo věnováno Z. Nejedlému, k příležitosti jeho pětasedmde-

Název i podoba kamenného divadla na Kinského třídě (dnešní Štefánikova ulice) se během jeho téměř stotřicetileté existence neustále měnily. Zásadní přestavbu divadla nechal provést Švandův syn Karel, když v roce 1900 zaměnil hlediště s kapacitou 600 míst za jeviště. Původně seděli diváci na místě dnešního jeviště. Vznikla tak dispozice prostoru, která se dochovala dodnes. V roce 1908 (do roku 1928) bylo divadlo přejmenováno na Intimní divadlo. Zhruba v roce 1922 následovaly velké úpravy. Tehdejší ředitelka a herečka Ema Jelínková-Švandová nechala rozšířit hlediště o 200 míst a vybudovat

sátých narozenin. Muselo tak začít používat název Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého. I přes všechny rozpory a politické okolnos-

ti se však v souboru v průběhu let objevila celá řada vynikajících herců: Ivanka Devátá, Zdeněk Dítě, Miloš Hlavica, Eva Klepáčová, také Jiřina Štěpničková, Jiří Adamíra, Jaroslava Pokorná, Valtr Taub, Jiří Novotný, Jiří Vala, Josef Vinklář, v sedmdesátých a osmdesátých letech pak: Jiří Klem, Marta Vančurová, Jan Hartl, Ota Sklenčka, Jan Hrušínský, Leoš Suchařípa, Jan Vlasák, Zdeněk Žák, Pavel Pavlovský ad. Od roku 1976 vedl divadlo herec Zdeněk Buchvaldek, než ho v roce 1987 vystřídal režisér Jiří Fréhar. V průběhu osmdesátých let jeviště Realistického divadla Zdeňka Nejedlého realismus pomalu opouštěl. Vznikala netradiční tvorba založená na experimentování s prostorem (v době rekonstrukce se uváděli představení v náhradních budovách, jako byl Palác kultury či Junior klub Na Chmelnici). V listopadu 1989 se právě v tomto divadle rozhodlo o stávce a dalších akcích divadelníků proti komunistickému režimu. Budova byla dlouhá léta v havarijním stavu a k rozsáhlé rekonstrukci došlo až na začátku devadesátých let, kdy se stal ředitelem divadla Karel Kříž. Divadlo bylo znovu slavnostně otevřeno 9. ledna 1992 pod novým názvem divadlo Labyrint. Objekt se výrazně zvětšil, propojil se s okolními budovami a byla zpřístupněna druhá, menší scéna. V roce 1997 nastoupil do funkce ředitele Richard Kraus, který však Labyrint dovedl až k úplnému zastavení činnosti, rozpuštění souboru a uzavření budovy. Současným názvem – Švandovo divadlo na Smíchově – se divadlo vrací k původnímu názvu a obnovuje tak tradici třetí nejstarší divadelní budovy v Praze. Zřizovatel a majitel budovy divadla, hlavní město Praha, vypsal konkurs na obsazení divadla, ve kterém zvítězil v roce 1999 současný ředitel Daniel Hrbek. Divadlo bylo po rozsáhlé rekonstrukci (architekt David Vávra) slavnostně otevřeno v prosinci 2002, jako kulturní centrum, nejen divadelních aktivit, s repertoárovou scénou stálého činoherního souboru. Švandovo divadlo je moderním evropským kulturním centrem živých umění, jehož repertoár tvoří především inscenace stálého činoherního souboru, ale také další produkce, které se dělí do pravidelných programových cyklů, věnujících se různým žánrům a disciplínám živého umění.

Ke vnímání Švandova divadla jako kulturního centra přispívá zejména i to, že poskytuje prostor alternativním skupinám a rozmanitým projektům. Divadlo nabízí svým příznivcům možnost setkávání se s výjimečnými osobnostmi českého, evropského i světového umění v rámci cyklu talk-show Scénické rozhovory. V prostorech divadla probíhají také pravidelné produkce koncertů nadžánrové, klasické hudby i world-music. K dalším zajímavým projektům patří tzv. Výtvarná zeď, jejíž hlavní myšlenkou je „pomíjivost divadla“. Mezi významné aktivity divadla patří také programy pro děti a mládež, literární matiné a křty knížek v rámci cyklu Literární kavárna. Důležitou součástí v rozvoji Švandova divadla, coby kulturního centra živých umění, je také podpora mladých nezávislých tvůrců a výjimečných uměleckých souborů „bez střechy nad hlavou“. Ve Švandově divadle díky tomu úspěšně působí soubory Buchty a loutky, Farma v jeskyni, Dětské divadelní studio nebo Divadlo Letí.

Je toho opravdu hodně, co se v současnosti ve Švandově divadle vytváří a veřejnosti nabízí. Kdyby zakladatel Pavel Švanda ze Semčic obživl, jistě by spolu s námi obdivně zatleskal. redakènì zpracováno zdroj a foto: www.svandovodivadlo.cz

11

talent

Šárka Urbanovská herečka a . . . . .

Tìch pár teèek znaèí mnohé, ponìvadž ze setkání s mladou a talentovanou hereèkou se v prùbìhu rozhovoru vyklubalo nakonec i setkání s šikovnou scénografkou, dobrou organizátorkou a šéfovou Ateliéru Švandova divadla. To vše v jedné osobì. A to ještì sportuje a umí skvìle tancovat. Prostì všestranný talent...

Takže... kdy se projevil ten první tvůrčí talent? (smích) Já jsem odmalička taková dost všestranná. Moje maminka mi vždycky říkala, že toho dělám hodně a nic pořádně, a že bych si už konečně měla vybrat něco, co chci dělat doopravdy. Bydlela jsem v Roztokách u Prahy, tam jsem ještě dochodila pátou třídu a pak už jsem přešla na osmileté gymnázium do Prahy. Myslím, že právě tam se u mě nějaký ten první tvůrčí duch začal projevovat více. Původně jsem chtěla dělat výtvarné umění a desing, ale pořád jsem ještě nějak koketovala s divadlem. Jednoho dne jsem se pak přimotala k divadelníkům, začala se s nima více scházet a už mě divadelnictví chytlo a nepustilo.

Dusa, Fish, Stas a Vi – Smutní a Vlasatí

12

Šla jste tedy studovat herectví? Ano, podala jsem si přihlášku na Vyšší odbornou školu hereckou a vystudovala jsem činohru pod vedením Honzy Vlasáka a Jitky Smutné. I po ukončení studia se pořád scházíme, jako absolventský ročník jsme totiž založili divadelní soubor s příznačným názvem Smutní a Vlasatí, takže spolu vlastně tvoříme a hrajeme stále. Je to takový můj srdeční soubor. Kde Vás můžeme vidět při hraní? Tak s již zmíněným souborem hrajeme např. v Rubínu a na Klamovce, potom také občas hraju v Balbínce (Balbínova poetická hospůdka), hostuji ve Švandově divadle v Žebrácké opeře, a tak různě, jak se naskytne příležitost. Dostala jsem i nabídku stálého angažmá v jednom oblastním divadle, ale odmítla jsem ji, neboť to bylo dost daleko a také jsem se už nechtěla vzdát svých rozvíjejících se nových projektů tady v Praze. A tak jsme se pozvolna dostali k Vaší zajímavé, hlavní pracovní náplni, a to vedení Ateliéru Švandova divadla, jemuž už druhým rokem šéfujete. Přibližte těm, co nevědí a rádi by se třeba dozvěděli, co znamená samotný pojem Ateliér Švandova divadla? Ateliér Švandova divadla vznikl v září roku 2005. Je přidružen k Švandovu divadlu a prostřednictvím dílen se snaží dát veřejnosti

„ochutnat“ práci divadelníků. Je nutno říci, že se tento ojedinělý projekt odehrává na půdě profesionálního divadla, nedá se proto ani srovnávat s dramatickými kroužky či jinými zájmovými aktivitami. Jeho kouzlo a síla se nachází právě v přímém propojení s divadlem. Dílny jsou tedy běžně přístupné veřejnosti? Ano, pro veřejnost pořádáme dílny herecké, scénografické, pohybové, prostě všechna zaměření, co se týkají práce v divadle. Většinou jsou dílny rozděleny na tři setkání, během kterých mají lidé z ulice, (my jim říkáme uličníci, ale ne podle toho, že by zlobili, ale že k nám přijdou z ulice (smích), možnost nahlédnout třeba do práce herce nebo režiséra, scénografa, choreografa, muzikanta apod. Prostě si mohou všechno zkusit a poznat na vlastní kůži. Všechny dílny vedou lektoři, kteří mají několikaletou praxi a jsou profesionály ve svých oborech. Jsou mezi nimi také herci Švandova divadla i jiných pražských divadel. Kdo jsou převážně ti „uličníci“? Jsou to většinou studenti středních a vysokých škol, ale také jednotlivci, často také školní třídy 2. stupně. Pro ty máme speciální tvůrčí dílnu, která bývá jen na jedno odpoledne a je zaměřena přímo na nějakou inscenaci tady v divadle. Tato dílna slouží zejména k tomu, abychom tu chystanou inscenaci co nejvíce celým jejím tvůrčím procesem přiblížily. Při představení pak samotný prožitek z inscenace bývá silnější. Jelikož se dílen účastní také herci z divadla, perličkou na závěr bývá i společná debata po představení. Jak se dá do dílen přihlásit? Vy máte nějaké hodiny přístupné veřejnosti? Podmínky přihlášení najdete na webových stránkách www.svandovodivadlo.cz, sekce Ateliér Švandova divadla. Jsou tam vypsané i termíny, ale jelikož je sezóna rozdělena na dvě části, jsou to pevné termíny stanovené už půl roku dopředu. Pokud se objeví nějaká samostatná skupinka, která by chtěla dílnu na nějaké konkrétní téma, tak se to dá také zařídit. Je možné náplň dílen nebo termínů konání upravit podle zájmu skupiny, samozřejmě s ohledem na provoz divadla a s časovým předstihem.

Scénografická dílna mùže být zamìøena jak na samotnou scénu, tak na tvorbu kostýmu

Jak jste se k této práci dostala? Od známých jsem se dozvěděla, že Petra Bartošová, která měla dříve Ateliér Švandova divadla na starosti, odchází na mateřskou dovolenou. Chtěla tu práci předat někomu, koho to bude bavit stejně jako ji a bude k tomu mít ten správný přístup. Já už jsem se předtím zabývala různými projekty i vedením dětí, tak jsem se s ní zkontaktovala, padly jsme si do oka a na to místo mě doporučila. Tak jsem tu už druhým rokem doma. A co film? Ten Vás neláká? Možná by mě i lákal, i když si nejsem jista, zda bych byla vhodným filmovým adeptem. Já už jsem nějaké ty malé roličky měla, ale myslím, že se cítím lépe v divadelním prostředí. Je pravdou, že film a televize dokáže člověka více medializovat, ale já mám přece jen raději živý kontakt s publikem. Mám ráda i ten proces zkoušení, na jevišti se cítím lépe než před kamerou. I když kdoví, nikdy neříkej nikdy. (smích) Pocházíte z herecké nebo divadelní rodiny? Ne, to ne. Maminka byla dlouhá léta ředitelkou mateřské školy, takže asi po ní mám vrozené to spojení hry a pedagogiky, a tatínek je ekonomem. Snad jen pradědeček vedl trochu více bohémský život, byl architektem a skvělým vypravěčem. Že by ty vlohy přeskočily až někde od něho? (smích) Jaké jsou Vaše zájmy kromě herectví a práce, která je Vám určitě koníčkem. Ano, to máte pravdu. Je fajn, když má člověk svou práci propojenou s tím, co ho baví. U mě jde vlastně o herectví a pak vedení toho Ateliéru. Díky této činnosti se vlastně dostanu i tam, kam bych se jen jako herečka možná vůbec

13

talent

nedostala. Také se pokouším uplatnit své výtvarné počiny, a tak si občas zkusím roli scénografa v našem souboru. A co se týká těch zájmů – sportuji, lyžuji a moc ráda tancuji. Hned jak slyším hudbu, tak se začnu vrtět a manžel mi pak vyčítá, že se nakrucuju před chlapama! (smích) Jste tedy už i vdaná? Ano jsem půl roku vdaná, manžel je muzikant, hraje v několika kapelách a především také skládá divadelní muziku. A co děti? O dětech přemýšlíme, ale ještě máme nějakou tu vidinu do budoucna, takže tomu spíše necháváme volný průběh. Až to přijde, tak to přijde, může to být klidně zítra, může to být i za pět let. Pojďme tedy od dětí ještě do práce. Působíte v prostředí Švandova divadla, ve kterém máte možnost se setkávat s řadou známých tváří. Je Vám některá z nich nejbližší? Tak samozřejmě každý člověk má někoho, kdo je mu více či méně sympatický. Mně je ze stálého souboru Švandova divadla hodně blízká a sympatická např. herečka Apolena Veldová nebo Eva Leimbergerová, také herec Viktor Limr, to jsou takoví fajn pohodoví lidi a ráda je potkávám, ale určitě by se jich našlo více. Švandovo divadlo je známé nejenom svou modernizací a aktivitami ve více směrech, ale také složením převažujícího mladého hereckého souboru. Hostuje a hostovala zde však i spousta starších, nechci říci zkušenějších, ale snad zralejších herců a hereček. Kdybyste z těch měla jmenovat, kdo by to byl? Tak určitě herečka Ivana Chýlková. Měla jsem možnost ji vidět na jevišti i poznat osobně. Je to opravdu profesionál. n i sv a to já Sen noc

14

id iv a d sk é – P

A z těch ještě starších? Koho jste třeba měla ráda ještě jako malá holčička? Tou otázkou jste mě trochu zaskočila, protože skvělých herců té doby bylo opravdu hodně. Ale já jsem se například jako malá moc ráda dívala na večerníček Krkonošské pohádky. Byl jako jediný hraný a já hrané pohádky miluju. Už tam se mi moc líbili, a vlastně i od té doby mám moc ráda všechny Se svým mužem Zdeòkem herce, kteří v tom hráli. Paní Maciuchovou, pana Prachaře, pana Řehoře a pana Satoranského a samozřejmě i Krakonoše Peterku. Většina Vámi jmenovaných herců jsou také z řad oceněných NADACÍ ŽIVOT UMĚLCE. Znáte tuto nadaci? Ano, znám. I když se musím přiznat, že ne moc dlouho. Až jsem někde od kamarádky dostala vaše nadační listy, na titulní straně byla tehdy Popelka, to si pamatuji, a tak jsem se o této nadaci dozvěděla více. Vůbec jsem netušila, co všechno má ve svém programu, myslím, že je to jedna z nejprospěšnějších nadací, co tady u nás v uměleckém oboru je. Jen by se o ní mělo vědět více. No vidíte, a přitom jedním ze zakladatelů a prvním výkonným ředitelem NADACE ŽIVOT UMĚLCE byl právě herec ještě Realistického divadla pan Jiří Novotný. Já říkám, že svět je malý a ten umělecký svět je vždycky nějakýma cestičkama propojen. Já jsem ráda, že jsme se tímto milým setkáním propojily i my a děkuji Vám za rozhovor. Já děkuji Vám a zdravím všechny umělce☺ ! text: Alexandra Stušková, DiS. foto: poskytla Šárka Urbanovská

lo

á c ti li e v T ø in R o le Jù

v ù n íc h

15

osobnost

Byl zaèátek mìsíce dubna a na obloze po pøedchozích chladných dnech koneènì vysvitlo a zazáøilo slunce, které však bylo zcela zastínìno mým setkáním s neskuteènì bezprostøední, veselou, usmìvavou a záøící Královnou èeských dechovek, která slaví v mìsíci dubnu narozeniny a která mì ten den nabila energií více než to samotné sluníèko...

paní Zorka Kohoutová Hned po uvítání mi nabídla útulné místečko u velkého nazdobeného stolu, kde prý kdysi dávno přede mnou sedával i „Ladinek Menšík“. Mohlo mě také napadnout, že tito dva „lidoví“ umělci se určitě museli znát. Paní Zorka se od srdce zasměje: „No bodejť, že jsme se znali! Ještě dodnes mi dluží peníze“... a symbolicky pozdraví Ladinka směrem „nahoru“, „o které jsem ho obehrála v kartách. My tady u toho stolu totiž hrávali ještě s několika přáteli karban.“ (smích) Původně jsem chtěla zavést řeč hned na dechovku, ale toto téma mě zaujalo. „To jste nevěděla?“ zeptá se paní Zorka zvesela a pokračuje: „Já jsem přebornice v karbanu (smích), ale ne v nějakém obyčejném – Licitovaný mariáš, Poker, Black Jack ..., dokonce jsem kdysi vyhrála i pokerovou soutěž, která se pořádala v jednom pražském interhotelu a jejíž výhrou byla desetidenní plavba na lodi. Také můj manžel Karel Valdauf, místo toho aby se mnou, jako s mladou holkou, chodil na procházky, tak jsme chodili na karty. Já je ale uměla už předtím, hrávaly jsme je po večerech s mojí nevlastní babičkou, u které jsem bydlela v Praze na Žižkově.“ Na Žižkově se však paní Zorka nenarodila, narodila se 16. dubna 1931 na jednom z nejkrásnějších míst v Praze, v ulicí nacházející se v místech tzv. Královské cesty, v Celetné č. 22.

16

„Hned vedle domu, kde jsem bydlela, byla prodejna tištěných písniček z filmů, prodával je tam budoucí herec a zpěvák Vladimír Salač, tehdy byl ještě studentem. Ty písničky já milovala, hlavně s Oldřichem Novým! Já milovala všechny jeho filmy, nejvíce Dívku v modrém. Nový byl také moje první, velká, platonická láska, kde by mě napadlo, že jednou od něj budu dokonce kupovat i chatu v Radešovicích. Bohužel po rozvodu jsem o ni přišla“, vzpomíná paní Kohoutová. V Celetné ulici bydlela spolu s neprovdanou maminkou a tetou. Životní podmínky v té době nebyly nikterak růžové, maminka byla velmi mladá, peněz nebylo a tak se malá Zorka častokrát stěhovala, někdy bydlela v penzionu, někdy dokonce i v klášteře, až si maminka našla přítele, vdala se a po válce se všichni společně přestěhovali do České Kamenice. Zorce bylo v té době 14 let, ještě tam dochodila školu, při které už různě amatérsky

S maminkou a za ruku s tetou

zpívala, neboť zpěv a tanec ji bavil odmalička. Ale Praha je Praha, příležitosti jsou zde větší a tak se Zorka vrátila zpátky. „Můj nevlastní otec bydlel na Žižkově a měl fantastickou maminku, tedy moji nevlastní babičku, která pak už po odchodu jejích dospělých dětí zůstala v bytě sama. Tak jsem se k ní nastěhovala. Různě jsem ji pomáhala a po večerech jsme spolu hrávaly karty, to bylo fajn.“ Avšak pouze u sezení s babičkou nezůstalo. Zorčin temperament musel do světa. „Já jsem dělala všechno možné, ale hlavně mě bavilo chodit na filmy a také zpívat různé taneční písničky. Už v prvních začátcích jsem zpívala s Richardem Adamem nebo Rudolfem Cortézem, kteří nemohli sehnat partnerku, která by spolu s nimi zpívala ty jejich humorné písničky, až sehnali mě. Moc mě to bavilo, jezdívali jsme různě po vystoupeních, až mě jednou zavolali z Pražského kulturního střediska (PKS), to bylo takové hlavní kulturní centrum té doby, oslovil mě tehdy Ladislav Jacura, který mimo jiné psal texty k lidovkám, jestli nemám na tři dny volno, že by potřeboval na velikonoční program konferenciérku k Valdaufovi. Já si tehdy s ničím nelámala hlavu, řekla jsem si proč ne, a tak jsem to vzala. Valdauf si všiml, že slušně zpívám, i když to tehdy byly vesměs písničky z repertoáru orchestru Karla Vlacha, např. známá Kristýnka. Valdauf mě pak ale postupně začal psát písničky tzv. na tělo, v roce 1954 jsem dostala v jeho orchestru angažmá a najednou jsem vyletěla nahoru jako střela.“ (smích) S Valdaufem Paní Zorka Kohoutová je neskutečně bezprostřední člověk, na nic se nehraje, co si myslí, to řekne. Svým neutuchajícím elánem, a jistě i touto vrozenou bezprostředností a otevřeností si záhy získala nejenom srdce publika, ale také srdce o téměř dvacet let staršího Karla Valdaufa, v té době již známého a uznávaného hudebníka a skladatele. „Zamiloval se do mě asi po dvou měsících, ale skoro rok jsme spolu jen chodili, než si něco dovolil, což bylo

dost zvláštní, neboť on byl svou vřelou náklonností k ženám dost známý. No, i když se naše manželství nakonec nevydařilo, za jedno jsem mu vděčná, a to za svoje dva milované syny Jana a Dana, já vím, že bych je s nikým jiným neměla.“ Hezky ladí jejich jména, podotýkám: „To je taky kuriózní historka s těmi jmény, u prvního Svatební foto a zejména pak u toho druhého“, rozpovídá se paní Zorka: „Já jsem pořád chtěla holčičku a pak se narodil první chlapec. Nevěděla jsem rychle, jaké mu dát jméno a sestřičky U Apolináře, kde jsem rodila, mi řekly, že on už jméno přece má, že mu ho vybral pan Valdauf. Mě úplně polilo horko, neboť jak jsem ho znala, tak jsem se bála, že mu vybral něco nenormálního. Ale ony na to, ať se uklidním, že vybral pěkné jméno – Jan. Ulevilo se mi a byla jsem ráda, neboť i můj dědeček se jmenoval Jan. U druhého těhotenství už jsem věděla, že to asi bude zase chlapec, a tak jsem jméno vybrala dopředu – Dan, aby spolu kluci hezky ladili, ale v té době nám na úřadech řekli, že takové jméno dát nejde, že jedině Daniel. No umíte si to představit? Daniel Valdauf. Vždyť by si chudák zlomil jazyk. Šli jsme na matriku do Vodičkovy ulice, Karel Vladauf byl v té době známá osobnost, ztropil tam povyk a jméno Dan mi nakonec vydobyl.“ (smích) Paní Kohoutová mluví o svých synech dlouho a s láskou, nadevše je miluje a vždy je stavěla

Se syny

17

osobnost

na první místo. I přesto, že osobní život neměla nikterak jednoduchý, své děti vychovala slušně, nikdy je nezanedbávala a ještě při nich stačila i udělat kariéru a vydobýt si titul Královna české dechovky. Se svou kapelou Kutilkou (pro zajímavost, název vymyslel malý syn Honzík jako zkomoleninu slova kutálka) jezdili každoročně do tehdejší NDR, kde natočili přes sto hudebních titulů v němčině. Zorka se svou kapelou byli v Německu velmi oblíbení a žádaní, poněvadž zpívali v češtině i v němčině. Také v tehdejším Československu slavila úspěchy. Byly doby, kdy měla i pětadvacet až třicet vystoupení do měsíce. Byla známá z desek, z rozhlasového i živého vystoupení, ale

zle, avšak během i po vystoupení u ní postrádáte takové to přátelské, srdečné a bezprostřední chování. Vypadají moc uměle. To o Zorce Kohoutové říct rozhodně nemůžeme, ta by dokázala roztleskat i mrtvého. A co teprve, když se dá dohromady s „králem české dechovky“ Pepíkem Zímou. „S Pepíčkem jsme točili hodně v televizi, to bylo ještě za Valdaufa. Co my jsme se toho spolu nazpívali, co všechno jsme spolu zažili. Také na karty k nám chodíval. Ale to by bylo vyprávění na sto let. On to byl zamlada, a ještě pořád je, moc hezký mužský, ženské na něj vždycky letěly. I o nás si lidé mysleli, že když spolu zpíváme, tak spolu i něco máme, ale v životě ne. „On je jen král a já královna“, jak si nás lidé pojmenovali.“ (smích) S Pepíkem Zímou

také z televizních obrazovek. Například z tehdejšího populárního pořadu Sejdeme se na Vlachovce. Ptám se, zda ji není líto, že tento pořad už skončil. A proč vlastně skončil? „To opravdu nevím, proč skončil, zřejmě proto, že se začal dělat s jiným režisérem, změnila se celá ta struktura pořadu a tím to pomalu začalo ztrácet sledovanost. Lidem se to už v nové podobě tak nelíbilo. Zpočátku mi to bylo moc líto, ale už jsem si tak nějak na všechno zvykla. Nejsem sama, ke komu se „televizní svět“ nezachoval právě nejlépe. Vemte si například Jana Rosáka. Vynikající konferenciér, moderátor, báječný člověk s úžasným hlasem i vystupováním, a také už ho na obrazovkách málo uvidíte, a to bychom mohli jmenovat dlouho. Změna režimu i vedení vždy přináší změny dobré, ale některé také neuvážené.“ Dávám paní Zorce v mnohém za pravdu, a to nejen v otázkách výběru skladeb a pořadů v našich médiích, ale také problému převahy obrovské komerčnosti, která už i v tomto žánru převálcovala kvalitu a zejména pak přátelské a srdečné chování v kontaktu s publikem. Jistá dvojice, která je v tomto oboru sice veleúspěšná (zejména díky dobrým manažerům) nezpívá

18

Paní Kohoutová měla vůbec štěstí na přátele, a to ne na ledajaké. Dlouhá léta ji pojilo přátelství s Juditou Čeřovskou, na kterou v tomto vydání také vzpomínáme: „My byly velké kamarádky, vždyť jsme bydlely obě na Letné, kousek od sebe. Dodnes, když jdu kolem jejího bytu a podívám se do zatažených oken, kde bydlela, tak je mi z toho smutno. Znala jsem také jejího přítele i její krásnou dceru. Ostatně ta byla celá po mamince, Judita byla strašně krásná holka. Často jsme spolu jezdívaly vystupovat. Při jejich písničkách obecenstvo tiše

S Karlem Vackem

poslouchalo, ani nedutalo a pak jsem přišla já a při mých se zase smálo a tleskalo. Jak ona byla taková svérázná a pro slovo si daleko nešla, tak mi vždycky z legrace říkala: „Já se na to můžu vy...., při mých písničkách nic a při Tvých tleskají jako blázni.“ A já ji vždycky objala, dala jí pusu a obě jsme se rozesmály, neboť jsme věděly, jak to je.“ Rivalita, pomluvy a závist asi tehdy tolik nepanovaly jako dnes. „Ale byly také“, odpoví paní Zorka: „Sice ne tak hodně, ale také se pomlouvalo. Jenže já byla vždy obklopena takovými lidmi, se kterými jsme tyto věci nějak neřešily.“ K dalším významným přátelům patřil také již zmiňovaný Vladimír Menšík. „Menšík bydlel tady kousek ode mě, chodil hodně na karty a jednou, když jsme ho s Pepíkem Zímou obrali, tak ty karty vzteky vyhodil z okna. (smích) S Menšíkem jsem prožívala skoro každé Vánoce, protože v té době s námi točila televize silvestrovské pořady. Je škoda, že je dnes tak málo vysílají, to byla taková sranda. Menšík byl úžasný, nenahraditelný. To co dnes dávají na Silvestra v televizi, na to se kolikrát ani nedá dívat. My jsme nejvíce pracovali s Alexejem Noskem, to byl vynikající režisér, úžasný člověk a také dobrý karbaník. (smích) I když už nepracuje, dodnes se navštěvujeme. To přece nejde, na ty lidi, které jste měla ráda, jen tak zapomenout.“ Paní Zorka nezapomíná ani na svou dávnou přítelkyni, kterou navštěvuje v nemocnici v Motole a která byla přesně před rokem titulní tváří a osobností našeho prvního vydání, na paní Zitu Kabátovou. „Zlatá Zita. Byla pro mě vždy rádkyní, pomocnicí i přítelkyní. Když nemohla po válce vystupovat, bylo to nejenom vůči ní,

ale také vůči některým ostatním slavným filmovým hvězdám, nespravedlivé. Paní Zita je velmi chytrá a vzdělaná. Nezasloužila si, co ji potkalo. Ale vždy se uměla poprat se životem. Nikdy si nestěžovala. My jsme jí s Valdaufem tehdy v té blbé době nabídli, aby jezdila s námi, chtěli jsme ji alespoň trochu dostat zpátky do podvědomí lidí, kteří na ni nezapomněli, a myslím, že se to podařilo. Tehdy při společných představeních jsme se hodně spřátelily. Když jsem přišla prvně do jiného stavu, Zita už měla ročního Jirku, její vymodlené dítě, které se jí narodilo až ve dvaačtyřiceti letech. Mně bylo tehdy 27, ale Valdauf nebyl stále rozvedený. Váhala jsem, nevěděla co dělat, a tehdy mi Zita řekla: „Rozvedený, nerozvedený, vůbec o ničem neuvažuj, dítě je to nejkrásnější, co Tě může v životě potkat.“ Dodnes jsem ji za ta slova vděčná, měla pravdu. Moc si jí vážím.“ S Pepíkem Zímou s Josefem Bekem

Se Zitou Kabátovou

Paní Zorka Kohoutová se velmi dobře znala i s další prvorepublikovou hvězdou Natašou Gollovou, kterou zastupovala v zájezdním představení s tehdejším populárním komikem Joem Jarským. Gollová točila přes rok s Janem Werichem Císařův pekař a Pekařův císař a Zorka ji ve skeči zdatně zastupovala. Psal se rok 1952 a bylo to její první veřejné vystoupení. „To bylo ještě před Valdaufem. Bylo to tehdy pro mne velmi zábavné a také poučné, hodně jsem se otrkala před publikem. Nataša mi také

19

osobnost

říkala, že jsem ji v té době dost podobná.“ Když se podíváme na fotografii dole, musíme dát paní Gollové za pravdu.

Vzhledem ke své veselé povaze měla a má paní Kohoutová spoustu přátel, vraťme se však nyní ještě zpět k její velké lásce, a teď nemyslím té partnerské, ale té duševní – k dechovce. V době kdy začínala, žádná jiná taková mladá dívka tento žánr nezpívala. „Mě odjakživa bavilo všechno, co se točilo kolem zpěvu a tance“, rozpovídá se zvesela paní Kohoutová. Zazpívá mi pár tónů a já už jen čekám, kdy ještě zatancuje. „Když jsem byla mladá, tak jsem i závodně tancovala, myslím, že jsem to zdědila po své matce, protože ta, i když to byla obyčejná dělnická holka, tak také úžasně tancovala. Ale nijak v tom nepokračovala, narodila jsme se ji velmi brzy, bylo ji teprve 18 let. Lásku k lidovce ve mně probudil Valdauf, i když ona už tam určitě byla, jen ještě spala a čekala na to probuzení. (smích) Není mi moc jasný rozdíl mezi dechovkou a lidovkou, tak se ptám odbornice. „Tam není nějaký velký rozdíl“, vysvětluje mi paní Zorka: „Snad jen, že lidovky, to jsou spíše národní písničky.“ A nejoblíbenější písnička Královny české dechovky? „Já mám ráda ty, které mi napsal Valdauf za moje dva kluky. Za Honzu mi napsal: Tvé vlasy kvetou, maminko, a za Dana mi dal:

20

Nevybouřené mládí.“ Jsou to texty, ze kterých paní Zorka udělala nesmrtelné hity. Vdechla jim život stejně jako svým dětem. Karel Valdauf pro ni napsal spoustu písniček. Paní Zorka Kohoutová byla celkem třikrát vdaná. První manželství s konferenciérem Otou Kinským netrvalo ani rok, poté byla přes deset let provdaná za Karla Valdaufa a potřetí si vzala o pár let mladšího zpěváka Jaroslava Vaňátka, se kterým nazpívala spoustu písniček a nahrála spoustu gramofonových desek. Není naším zvykem zasahovat do soukromí vybraných osobností, na rozdíl od ostatních médií se je snažíme ctít a respektovat. Nejinak tomu bude i u paní Kohoutové, a tak snad jen krátce můžeme zmínit, že ne vlastní vinou se jí ani jedno manželství nevydařilo. Paní Zorka Kohoutová však dnes již bere vše s nadhledem a říká: „Všem manželům jsem už všechno zlé odpustila a vzpomínám jen na to dobré. Mám tady své milované syny, kteří jsou smyslem mého života, mám svého Damíška a nikomu nic nezazlívám.“ Mimochodem Damíšek je překrásný kocour, který se kolem mě elegantně mihnul ve dveřích. Na titulní straně časopisu je paní Zorka také s Damíškem, ale s pejskem, kterého už nemá. Kocourovi dala stejné jméno, aby se jí to nepletlo. Je vtipná a originální i v takovýchto, pro někoho možná malicherných, záležitostech. Mimo lásky k dětem, k veselým lidem, ke kocourkovi i k dechovce, má ještě i jiné záliby. Kromě zmíněného hraní karet, ráda vaří, ale zejména dodnes velmi ráda jezdí automobilem. „Já řídím snad už odjakživa, strašně mě to baví. To vždycky Pepíček Bek, první co ho zajímalo, když se jelo někam na představení, jestli tam bude i Kohoutice, aby ho odvezla domů. Toho jsem se něco navozila!“ Ke své obdivuhodné kondici paní Kohoutová poznamenává: „Nekouřím a nepiju, i bez toho se ráda bavím a vyhledávám společnost. A také, přes varování lékařů, mám ráda sluníčko. Ráda cestuji, se synem jsme byli například v Thajsku, které mě tak okouzlilo, že bych se tam ráda podívala znovu.“ Mimo Thajska navštívila paní Kohoutová také nesčetněkrát Ameriku, kde zpívala českým

krajanům, ale i Američanům. Liší se tamní publikum od našeho? „Ani ne“, odpoví mi paní Zorka. „Všichni zpívají a tleskají stejně. Vždyť oni jsou na dechovku zvyklí, jen v trochu jiné podobě. Americká dechovka, to je vlastně jejich country, v tom není moc velký rozdíl. Já jsem jezdívala do Ameriky již za minulého režimu, ale vždy jsem tu musela nechat obě děti, oni moc dobře věděli, jak je mám ráda, že se tedy určitě vrátím, tak mě pouštěli. A také se jim muselo vždy něco podstrčit, vždyť víte, jak to tehdy bylo.“

Se syny

Na závěr našeho povídání jsem paní Zorce položila otázku, čím by chtěla být, kdyby nebyla zpěvačkou. Odpověděla bez váhání. „Maminkou. To je ta nejkrásnější role v životě...“ Text: Alexandra Stušková, DiS. Foto: poskytla paní Z. Kohoutová

A jaké je to dnes? Jaký je život dechovky a samotné zpěvačky? „Spousta lidí tvrdí, že dechovka je bolševická záležitost, tudíž nemá třeba na obrazovce co dělat. Já myslím, že je to naprostý nesmysl. Dobře vím, že o tento žánr je zájem pořád, vždyť ti lidé, co ji dříve poslouchali a měli rádi, ti přece nevymřeli, ti tady jsou. Bylo by fajn, zase potěšit ty, kteří si na dechovku potrpí, ale sama s tím nehnu, to by musel chtít někdo jiný. Snažím se tedy alespoň vystupovat na různých zájezdních představeních. Se společným programem „Od Valdaufa po Vlacha“ jsme nějaký čas jezdily spolu s Yvetou Simonovou, to už ale skončilo. Potom jsem po tři roky dělala Zahradu Čech, kde dělal konferenciéra můj kamarád Zdeněk Vrba, který mě tam zval, stále mám také svojí desetičlennou kapelu, se kterou tu a tam vystupujeme. Mám doma nahraných i spoustu nových písniček, jen bohužel není, kdo by je vydal. Ale nezoufám si, snad se svého času dočkají. Doufejme, že ano, poněvadž zapomenout na paní Zorku Kohoutovou nelze, kdo ji měl možnost poznat, ten mi dá jistě za pravdu, a tak se snad nezapomene ani na její písničky, zpívané od srdce a s láskou.

V roce 2002 obdržela paní Zorka Kohoutová cenu SENIOR PRIX. Tuto cenu uděluje každoročně NADACE ŽIVOT UMĚLCE jako poděkování za celoživotní uměleckou činnost.

21

co možná nevíte

Město Plzeň jsme už v našich nadačních listech sice představovali, přesto se tam ale pořád rádi vracíme, ať už osobně či ve vzpomínkách... Ve vzpomínkách na různých místech, když třeba právě sedíme na zahrádce (teď máme na mysli tu restaurační) a zaháníme žízeň zlatavým mokem zvaným pivo. No a osobně se tam určitě chystáme na proslulé májové oslavy spojené například i s návštěvou Pivovarského muzea. Letos budou v rámci oslav 50. výročí založení muzea prohlídky 8. a 9. května okořeněny také ukázkami práce řemeslníků, soutěžemi a kvízy, ukázkou historického šermu a ochutnávkou pivních speciálů. Velkým lákadlem je i otevření Plzeňského historického podzemí přímo z budovy Pivovarského muzea. Tak co říkáte? Nepojedete s námi? A než si plzeňské pivovarské muzeum prohlédnete, či než se v těchto horkých dnech napijete, tak byste napřed měli vědět, co možná nevíte.

50 let od založení Pivovarského muzea v Plzni Kde jinde by mělo sídlit jediné odborné muzeum pivovarnictví, než v Plzni, ve městě kde se pivo začalo vařit už krátce po jeho založení, v roce 1295. Právo sladovat, vařit a čepovat pivo bylo dědičné a vždy se vztahovalo k měšťanskému domu. Od krále Václava II. obdrželo toto právo na 250 plzeňských měšťanů. Přes sedmset let ale měšťané vařili pivo nadkvasné, nepříliš valné chuti. Do Plzně se v té době dovážela kvalitnější piva z Bavor nebo ze Saska a také lacinější piva z blízkého okolí.

22

Až v roce 1839 se podařilo prosadit, aby se právováreční měšťané raději spojili a stali se podílníky moderního pivovaru, který bude vyrábět dostatek kvalitního piva. Stalo se. Roku 1842 otevřel poprvé Měšťanský pivovar svou bránu, aby zde přijal uznávaného odborníka z Bavor, sládka Josefa Grolla. Tomuto, ani ne třicetiletému muži, se zde podařilo uvařit první

várku zlatavého, řízného a mimořádně lahodného podkvasného piva – plzeňského ležáku. Věhlas nového piva se rychle rozšířil a tak dovoz piva do Plzně ustal. Naopak, brzy se začalo vyvážet plzeňské. Zásluhu na tom měli tehdy zejména formani, jejichž těžké vozy křižovaly svět od města k městu. Zájem o plzeňský ležák byl mimořádný. Pronikl i do západočeských lázní, kde ho objevili bohatí pacienti lá z německých zemí a Francie. Postupně ho h začal obdivovat celý svět, v sedmdesátých letech 19. století i Amerika. d Přibývalo ale také pokusů, jak ho napodobit, proto si dal Měšťanský pivovar v roce 1859 zaregistrovat ochrannou známku Plzeňské pivo – Pilsner Bier a v roce 1898 byla zaregistrována dnes proslulá ochranná známka Pilsner Urquell – česky Plzeňský Prazdroj. Všechny tyto okolnosti daly vzniknout fenoménu, který popisuje expozice Pivovarského muzea v Plzni. Muzeum je umístěno v původním právovárečném domě, v historickém jádru města. Četná zobrazení a plány půdorysu středověkého města ukazují, že budova se nacházela v těsné blízkosti městského opevnění. První písemná zmínka o existenci domu pochází z roku 1492, ale zbytky pozdně gotické architektury zdejší sladovny dokládají, že základy budovy byly položeny podstatně dříve. Zprávy o využití domu v souvislosti s vařením piva se objevují v roce 1520 s příchodem majitele Matúše Sladovníka. Celkem se v budově do počátku 19. století vystřídalo čtrnáct majitelů, z nichž polovina vykonávala sladovnické řemeslo. Významnou přestavbu domu zahájil počátkem 19. století Martin Kestřánek, za jehož působení se v domě do roku 1867 stále sladovalo. Posléze sloužil objekt k různým účelům, například jako sušárna surových kůží. V první polovině 20. století byla v budově provozována hostinská živnost.

Myšlenka na založení Pivovarského muzea pochází z roku 1929, o pět let později byl ustaven přípravný muzejní výbor, jemuž se podařilo, mimo jiné prostřednictvím výzvy v tisku, shromáždit rozličné předměty vztahující se k pivovarnictví. Základ dnešní muzejní sbírky tak tvoří dokumenty pocházející od právovárečných měšťanů, uchovávané v měšťanských domech i v pivovaru, pozdějším Plzeňském Prazdroji. Budova pro provoz muzea byla vybrána po druhé světové válce, tehdy byl objekt značně zchátralý, ale po vyklizení a vybavení exponáty bylo Pivovarské muzeum 8. května 1959 u příležitosti 100. výročí ochranné známky „Plzeňské pivo“ slavnostně otevřeno. Pivovarské muzeum vypráví příběh piva od starověku až po současnost. Původní právovárečný dům, ve kterém se muzeum nachází, dýchá atmosférou středověku a odhaluje tajemství výroby i způsobu podávání a pití piva od věků dávno minulých. Součástí muzea je také pozdně gotická sladovna, hvozd, původní valečka, ležácké sklepy, replika hospody z přelomu 19. a 20. století, laboratoř z 2. poloviny 19. století a část městských hradeb s ukázkou pěstování ječmene a chmele. Těšíme se na Vaši návštěvu

Pivovarské muzeum Veleslavínova 6, 301 14 Plzeň Tel., fax: +420 377 235 574, +420 377 224 955 E-mail: [email protected] www.prazdroj.cz

23

krásy naší země

Když se øekne most, vybaví se vìtšinì z nás obraz rovné nebo obloukové, døevìné èi železné spojnice pøes øeky a železnice. Most však znaèí také název mìsta, významného zejména ve spojitosti s tìžbou hnìdého uhlí. A to je vše, co o nìm víme? Kdepak. Judita Èeøovská dokázala o tomto mìstì vyprávìt celé hodiny, a tak nám to nedalo a vypravili jsme se tam také.

Mìsto MOST most od historie k souèasnosti … A to doslova, neboť dnešní Most je dynamickým, moderním, průmyslovým, obchodním a kulturním centrem regionu. Ale i když „starý Most“ byl zbořen, historie vzniku města nezanikla, pojďme si ji stručně připomenout. První zmínku o existenci Mostu nacházíme již v roce 1040 v Kosmově Kronice české. Most byl nejprve tržní osadou na křižovatce starých dálkových cest a přechodem přes Komořanské jezero. Osada byla patrně kolem roku 1210 přenesena na pravý břeh řeky Bíliny, kde se dalo více prostorově rozvinout tržiště. To se pak spolu s rostoucím významem hradu, postaveného na místě původní tvrze na vrchu Hněvín, změnilo ve významné hospodářské centrum. Koncem 13. století měl Most charakteristickou podobu gotického města a plnil funkci nového hospodářského a sociálně – právního útvaru. Dobře prosperujícím bylo město zejména v dobách vlády Jana Lucemburského, Karla IV. a Václava IV.. Další rozvoj zmařil až rozsáhlý požár v roce 1515 (nebyl jediný), avšak co oheň zničil, bylo brzy obnoveno a nové sociální a hmotné vybavení města dobu minulou předčilo. V roce 1595 koupilo město od císaře Rudolfa II. hrad Hněvín se všemi jeho dvanácti vesnicemi a statky. V té době byl Most již mocným feudálem, jehož území sahalo od zemské hranice v Krušných horách až do jižní části dnešního Mostecka. V průběhu třicetileté války se v držení města i hradu postupně vystří-

24

Cestovní kanceláře nabízejí lákavé dovolené i poznávací zájezdy téměř po celém světě. Kdo má dostatek financí, může si bez problémů zaletět skoro do všech koutů planety. Zná však člověk zajímavé kouty a zákoutí své vlastní země? Česká (a také Slovenská) republika má tolik přírodních krás, historických památek, měst a vesnic, že určitě stojí za to je navštívit. A nebudete k tomu potřebovat ani drahou letenku… ani vízum.

dala císařská, saská i švédská vojska a po válce, jako většina válkou zpustošených měst, i Most upadl a ztratil svůj hospodářský a politický význam. Hospodářské poměry se začaly výrazně měnit až počátkem 18. a 19. století. Počátkem 19. století byla na městských pozemcích zahájena těžba uhlí na dole Zlatá trojka, až do 60. let 19. století se však jednalo pouze o primitivní formu dolování. Rozvoj průmyslového podnikání na území města začal prudce stoupat od 70. let 19. století. Zásadní obrat přineslo zejména prodloužení železnice z Ústí nad Labem do Chomutova, vedoucí přes Most. To znamenalo spojení mosteckých dolů s širším odbytištěm. Poslední čtvrtina 19. století město zcela pozměnila. Prudce stoupl počet obyvatel a byla zahájena mohutná výstavba bytů. Rozsáhlá stavební činnost pokračovala i počátkem 20. století. Ve 30. letech pak končí stavební dějiny starého Mostu a po 2. světové válce začíná probíhat rozsáhlá výstavba nových čtvrtí. V roce 1964 vydala vláda rozhodnutí o likvidaci starého Mostu, byla realizována roku 1967 a ukončena v roce 1982.

Starý Most

Mìstské divadlo Hnìvín

Každé město má svoji charakteristickou tvář. Pro Most je typická především moderní architektura, do níž je včleněno několik málo historických prvků, pocházejících z původního města. Je to například přesunutý děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie, památka, která byla v současnosti zachovaná opravdu jedinečným způsobem. Po vypracování způsobu přemísťování objektů o velké hmotnosti byl děkanský kostel v Mostě prvním objektem, na němž byl tento transfer odzkoušen. Výběr místa byl určen vztahem k dalším dochovaným historickým památkám, jimiž jsou starý městský špitál s kostelíkem sv. Ducha. Společně tak tvoří historický areál doplněný dalšími přemístěnými exterierovými památkami ze starého města. Moderní architekturou je řešeno mostecké náměstí, jehož základní kámen byl položen 12. června 1997. Dne 3. srpna 2006 bylo slavnostně otevřeno i druhé náměstí, jehož plocha je rozdělena zvlášť pro pěší a jízdní část. Pěší zóna je vydlážděna žulovou a betonovou mozaikou. Život celému městu vdechuje také

bohaté, kulturně – společenské dění. Stojí za to navštívit i mostecké Planetárium a nebo Hvězdárnu Dr. A. Bečváře, nacházející se na hradě Hněvíně. Ten je vidět již z dálky, ční na stejnojmenném vrchu a je z něj krásný výhled na celé město. Nesmíme vynechat ani další moderní dominantu města, kterou je Městské divadlo v Mostě. Jinak samotná kultura města byla doslova plodná už odjakživa. Vynecháme-li významné, dávné historické osobnosti, zmiňme se alespoň o těch „novodobějších“. V Mostě se narodila např. významná básnířka a spisovatelka Eva Oubramová, známá zpěvačka a šansoniérka Judita Čeřovská, významný filmový herec Raoul Schránil, známý kostýmní výtvarník a architekt Antonín Heythum, také spousta známých malířů a výtvarníků, např. August Wenzel Hablik či Josef Konstantin Beer. Život celého města a regionu donedávna ovlivňoval především těžký průmysl – hornictví a chemie. S těžbou hnědého uhlí se nepřestalo ani dnes, i když s ekonomickými změnami přišla spíše orientace na lehký průmysl a služBrána hradu Hnìvín

Planetárium

25

krásy naší země

by. Současnými hlavními dodavateli v těžbě hnědého uhlí jsou akciové společnosti Czech Coal a.s. ,Vršanská uhelná a.s. a Litvínovská uhelná a.s. Mostecko, to však neznamená jenom hornictví. V okolí Mostu dnes zraje víno i roste ovoce, ve vodních nádržích se koupou rekreanti a také rybáři čekají na svůj úlovek. K nejoblíbenějším odpočinkovým a rekreačním areálům patří vodní nádrž Matylda, která se nachází na severním okraji města Mostu. Leží pod dvěma mosteckými vrchy, Hněvínem a Širokým vrchem. Tato nádrž vznikla zatopením bývalého povrchového lomu a její rozloha dosahuje téměř 40 ha vodní plochy. K městu Most patří také dusot závodních koní a řev motorů. Autodrom Most a.s. provozuje jeden ze dvou specializovaných závodních okruhů v České Republice, který je, díky své poloze nedaleko Prahy a zároveň při hranicích s Německem, v centru zájmu sportovní veřejnosti komerčně zajímavého regionu. Kromě velkých závodů se na Autodromu Most konají také různé motoristické akce, jako jsou firemní a prezentační dny, testovací jízdy, klubové tréninky atd. K dalším významným objektům patří dostihový areál zvaný Rekultivační park Velebudice. Mostecká uhelná společnost, a.s., v souvislosti s úvahami o využití Velebudické výsypky, zpracovala záměr vybudování rekultivačního parku jako areálu odpočinku a zdraví, jehož dominantou se stala dostihová dráha. Bylo nesporné, že Velebudická výsypka patří mezi největší výsypky

26

v bývalém Severočeském hnědouhelném revíru, byla vytvářena z nadložních zemin závodu Jan Šverma na celkové výměře cca 790 ha. Dráha světových parametrů má jako jediné závodiště v České republice dráhu přímo pro rovinové dostihy o délce 1 200 m, šířka vnějšího oblouku je 30 m a vnitřních řad 20 m. Jinak využití samotného areálu je velmi široké. Město Most má v současnosti něco přes 67 000 obyvatel. Většinu návštěvníků mostecka tvoří Češi z jiných regionů, zejména z Prahy, ze zahraničních jsou to především Němci a Holanďané. Během hlavní sezóny se město těší hlavně zájmu Švédů, Francouzů a Irů. Tak jako každé jiné město má i Most zájem na svém rozvoji. Proto byly také vytipovány rozvojové plochy, které jsou nabízeny investorům. Ty plochy, které už byly využity, poznáte ihned, jakmile do města přijedete. Každé město naší republiky je v něčem specifické. Některé je starobylé, jiné je významné třeba hudebními slavnostmi, další pořádá pravidelné festivaly, spousta si jich zachovává historický řád. Město Most je v mnohém odlišné. Vsadilo na dynamiku a modernizaci samotného obrazu města a také života v něm. Až přijedete, nudit se určitě nebudete. A pokud vám zůstane čas, můžete se ještě vypravit i do nedalekého Litvínova. Ale o tom zase někdy příště... redakènì upraveno zdroj a foto: www.mesto-most.cz

Sobota 20. června 2009 Hrad Hněvín Most

DEN MAGISTRA EDWARDA KELLEYHO Divadelní scéna od 11.00 hodin Zahájení programu

Magistr Edward Kelley a hradní trubači • DLOUHÝ, ŠIROKÝ A BYSTROZRAKÝ představení Divadla rozmanitostí Most

od 13.00 hodin

• SAXANA DĚTEM Legendární „Dívka na koštěti“ Petra Černocká se vrací v dětském pořadu plném her, soutěží a písniček.

od 15.00 hodin

• TŘI ČUNÍCI NEZBEDNÍCI představení Divadla rozmanitostí Most

od 17.00 hodin

• KOUZELNICKÁ DISCOSHOW Z. Turka od 21.00 hodin

• PANÍ MINISTROVÁ Satirická komedie o tom, co dokáže moc udělat s ambiciozními hlupáky Představení činohry Městského divadla v Mostě

Nádvoří hradu Hněvín – 11.00–18.00 hodin Doprovodný kulturní program s historickou tématikou Historický šerm * Vystoupení klauna * Medvědář – medvědi Tom a Jerry * Sokolník * Projíždka na koních * Dobové soutěže pro děti a dospělé * Ukázky dobových řemesel * historické tržiště s řemeslnými výrobky a upomínkovými předměty. Kyvadlová autobusová doprava zajištěna z autobusové zastávky Zahražany od 10.30 do 23.00 hodin. Zástávka bude samostatně označena. Pořadatel: statutární město Most, www.mesto-most.cz ve spolupráci s Městským divadlem v Mostě www.divadlo-most.cz. Bližší informace: Centrum rozvoje turismu Mostecka, příspěvková organizace Radniční 1, 434 69 Most. tel.: +420 476 105 314, +420 774 105 314 e-mail: [email protected], web: www.imostecko.cz ICQ: 376364459

27

historie

Historie fotografie 1. část

Fotografie – jedna z nejcennìjších vìcí našeho života. Fotografie svých blízkých si brali vojáci, když šli do války, fotografie na památku si berou všichni, kdo se chystají na dalekou cestu, fotografii si tiskneme k srdci z lásky i pøi vzpomínkách, díky ní zachycujeme radostné události èi se vracíme do míst, která jsme poznali. Fotografie si vystavujeme na nejoblíbenìjší místa v místnostech... nejednou také pomohla fotografie pøežít èlovìku v jeho nejtìžších chvílích. Je to vynález ze všech vynálezù nejvíce propojen s lidskými city... a má také zajímavou historii. Slovo fotografie pochází z řeckých slov φως fós („světlo“) a γραφις grafis („štětec“, „psací hrot“) nebo γραφη grafê, což dohromady dává „kreslení světlem“ nebo „zprostředkování pomocí obrysů“ nebo zkrátka „kreslení“.

Obecně můžeme říci, že počátky fotografie sahají až do roku 1342, kdy bylo poprvé popsáno zařízení známé jako camera obscura, či do roku 1519, kdy je známý italský „všeznal” Leonardo da Vinci poprvé nakreslil. Jednalo se o jakousi tmavou komoru s jediným malým otvorem, jímž procházelo světlo, které na protější straně vytvořilo převrácený obraz všeho, co bylo před otvorem. Toto zařízení používali také někteří malíři, aby si usnadnili práci. Později byla do otvoru ještě zasazována čočka, která

28

zvětšila světelnost zařízení. I přes další vylepšení však princip zůstával stejný a další krok na cestě k fotografii museli učinit až chemici. Ti v průběhu16. a 17. století zjistili, že některé látky, ponechané v otevřeném prostranství mění svoji barvu. Tuto změnu však přičítali působení vzduchu nebo tepla, nikoliv světla, teprve

roku 1725 Johann Heinrich Schulze objevil, že soli stříbra jsou citlivé na světlo. Avšak až o mnoho let později vznikl kombinací těchto dvou samostatných objevů první chemický obraz na papíru. Postaral se o to v roce 1813 Francouz Joseph Nicéphore Niepce.

starší dochovaná fotografie podle přírody. Je na cínové desce, exponoval ji 8 hodin. Tento objev kreslení sluncem nazval heliografie. Litografický kámen postupně nahradil jinými podložkami, až skončil u skla, mědi, zinku a stříbra. Později vytvořil snímek Prostřeného stolu na skleněné desce, který je dlouho považován za nejstarší dochovanou fotografii. Tímto okamžikem byl odstartován sled dalších vynálezů, které výraznou měrou přispěly k vyvinutí fotografie, jakou známe dnes.

Joseph Nicéphore Niepce J. P. Niepce ( 1765 – 1833) byl vojákem, ale po onemocnění tyfem musel z armády odejít. Začal se věnovat vědě a technice (zajímavostí je například také to, že se mu jako jednomu z prvních podařilo sestrojit velocipéd). Niepce byl zaujat zejména Senefelderovou litografií otevírající nové možnosti reprodukční techniky. Potřebný solnhofenský vápenec, z něhož se tisklo, se snažil nahradit jiným dostupným materiálem. Nejprve zkoušel kámen, na který nanášel různé látky a přitom si pomáhal camerou obscurou. Své první poznatky publikoval už roku 1802. V roce 1822 se mu podařilo získat první otisky. Na skleněnou desku, zcitlivělou vrstvou asfaltu, zkopíroval rytinu obrazu papeže Pia VII. a na osvětlených místech asfalt vymyl směsí levandulového oleje a petroleje. Deska se bohužel rozbila ještě za Niepceova života. Roku 1826 vytvořil Pohled oknem na dvůr, který vešel do dějin jako nej-

Pohled oknem na dvùr

Prostøený stùl

Daguerrotypie V Niepcových pokusech pokračoval jiný Francouz, Louis Jacques Daguerre. Zcela náhodou roku 1835 objevil, že rtuťovými parami je možno vyvolat obraz neviditelně zachycený na stříbrné desce, na kterou působily účinky jodových par. Tak byla vynalezena tzv. daguerrotypie – základ techniky fotografování. Na osvit tu stačilo několik minut, avšak i daguerrotypie měla své problémy. Každý obrázek byl originálem a nebylo možno z něho zhotovit kopie. Povrch byl velmi citlivý na dotek a tak obrázky musely být uchovávány za sklem jako umělecké dílo. Kromě toho byl obraz zrcadlově převrácen. I když se tento poslední nedostatek později podařilo odstranit zrcadlem, ostatní problémy zůstávaly. Navíc tu Fotografie vzniklá daguerrotypií

29

historie

byla vysoká toxicita použitých chemických látek. Fotografií, které vznikly daguerrotypií, se do dnešních dnů dochovalo velmi málo, a proto o nich lze hovořit jako o opravdových unikátech.

Calotypie To anglický fyzik Wiliam Henry Fox Talbot se pustil jinou cestou. Kus papíru natřel slabým roztokem soli a usušil. Pak ho natřel ještě slabým roztokem dusičnanu stříbrného a opět usušil. Tím na papíru vznikla vrstvička chloridu stříbrného. Takto připravený papír Talbot asi půl hodiny exponoval. Následovalo ustálení v jodidu draselném. Později objevil, že když přidá kyselinu duběnkovou, papír se stane na světlo mnohem citlivější a expozice se tak znatelně zkrátí. Pozitiv se pak zhotoví tak, že se negativ položil na další, stejným způsobem připravený papír a osvětlí na slunci. Pak se stejným způsobem vyvolá a ustálí. Tak vznikla roku 1839 calotypie, která měla oproti daguerrotypii řadu výhod. Především to byla možnost zhotovení neomezeného množství kopií, retuš se mohla dělat jak na negativu tak na otisku, lépe se prohlížela, měla teplejší tóny a nebyla tak citlivá na poškrábání. Přesto byla daguerrotypie úspěšnější, neboť většímu rozšíření calotypie bránilo mnoho jiných Talbotových patentů. Nicméně brzy byly obě tyto techniky nahrazeny novějšími technikami.

Mokrý a suchý proces Tzv. „mokrý” kolódiový proces, vynalezl v roce 1851 Frederick Scott Archer (samotné kolodium objevil roku 1846 německý profesor chemie v Basileji Christian Friedrich Schönbein). V tomto procesu byla čistá skleněná deska potažena kolodiem obsahujícím jodid draselný a bromid draselný. Pak následovalo zcitlivění ponořením do roztoku dusičnanu stříbrného. Expozice se prováděla ve speciálním držáku. Dalším krokem bylo vyvolání v roztoku síranu železnatého a ustálení v kyanidu draselném. Proces se ukončil vypráním a usušením. Výsledkem byl extrémně kontrastní, jemnozrnný

30

negativ, ze kterého se mohly zhotovit pozitivní otisky jako u calotypie. Nový proces měl řadu výhod. Zejména to byla vysoká citlivost, takže osvit trval několik vteřin, což dávalo větší možnost fotografovat osoby. Cena byla jednou desetinou ceny daguerrotypie. Fotografie vytvořené mokrým procesem byly oproti fotografiím vytvořených daguerrotypií také mnohem ostřejší, nebyly sice barevné, ale nabízely široké spektrum odstínů. Zůstávala však jedna nevýhoda. Byl to „mokrý” proces a desky musely být připravovány na místě.

Vynález se posunul dopředu v roce 1864, kdy Sayce a Bolton začali používat želatinové a kolódiové emulse spolu s bromidem stříbrným. To ještě ale stále ke vzniku nové techniky nestačilo. Takovým největším průkopníkem v této oblasti byl anglický lékař Richard Leach Maddox, který v roce 1871 vytvořil bromostříbrné desky s želatinovou emulzí. I když tyto desky byly v počátku méně citlivé než jejich předchůdkyně, měly rozhodující výhodu v tom, že byly „suché”. Začátky byly ale komplikované a trvalo celkem dlouho, než si na ně lidé zvykli a než nahradily kolódiový proces. Jejich nezpochybnitelnou výhodou bylo, že fotografie zhotovené touto technikou se jako první daly průmyslově vyrábět a uschovat k pozdějšímu využití. To si uvědomil i George Eastman a po určitém zlepšení těchto desek zavádí roku 1880

jejich výrobu. I když desky měly řadu výhod a ve fotografických ateliérech se udržely až do 2. poloviny 20. století, při fotografování mimo atelier měly jednu nevýhodu, a to, že při každém snímku bylo nutno desku vyměnit. Tento poslední nedostatek pomohl odstranit Američan Hannibal Goodwin, který roku 1887 vynalézá film, nový podkladový materiál pro fotografickou emulzi. Jeho vynález roku 1889 uplatnil George Eastman při výrobě svitkových filmů do svých přístrojů zn. Kodak, které začal ihned vyrábět. Masovému rozvoji černobílé fotografie už nic nestálo v cestě.

George Eastman

… Roky běžely a černobílá fotografie i první okouzlení z momentů zachycených jinak než štětcem na plátně, z lidí vyprchalo a samozřejmě chtěli víc. Nastal čas příchodu nové etapy – etapy barevných fotografií. A o těch zase příště... redakènì zpracováno zdroj: www.historiefotografie.cz foto: www.archiv.cz

31

vzpomínka

Vzpomínka „Dominiku, -niku, -niku, ty jsi sám jak poustevník, já høíšnou duši mám, mùžeš zázrak udìlat, když mì budeš míti rád, peklo, ïábla pøekonám...“ Vìøím, že každý z vás, kdo ète tyto øádky, si teï v duchu zanotoval i melodii. Vìøím, že øada z vás si také vzpomene, kdo této úžasné písnièce vdechl život, kdo ji nazpíval. Za jediný úsmìv úspìšné a obdivované zpìvaèky šedesátých a sedmdesátých let minulého století, by nejeden fanoušek peklo i ïábla pøekonal...

Judita Èeøovská . Narodila se jako Judita Štěrbová, 21. dubna 1929 v Mostě. Pocházela z národnostně smíšené rodiny. Otec Emanuel Štěrba byl Čech a pracoval na dráze, matka Maria Hausmannová byla Němka z dobře situované měšťanské rodiny. Když v roce 1938 Němci zabrali Sudety, otec, coby Čech, se musel vystěhovat. Zakoupil domek v Řevnicích u Prahy, kam za ním později přijela i manželka. Judita zůstala s babičkou v Mostě a své rodiče navštěvovala o víkendech. Chodila do německé školy, na kterou bylo nutno udělat postupové zkoušky, měla ale štěstí na třídní učitelku Bőhmovou, která zároveň učila zpěv a nad Juditou držela ochrannou ruku, neboť si ji díky jejímu krásnému hlasu a zpěvu oblíbila. Od dvanácti let se učila Judita také hrát na klavír a chodila na hodiny klasické-

32

ho zpěvu. Myšlenka, stát se zpěvačkou, ji však tehdy vůbec nenapadla. S babičkou zůstaly v Mostě až do roku 1944, kdy začaly spojenecké nálety na chemické závody v Záluží, tehdy spolu odjely k Juditiným rodičům do Řevnic. Ve zdejší české, měšťanské škole musela Judita opět skládat rozdílové zkoušky. Jako dítě z národnostně smíšené rodiny to neměla vůbec jednoduché. Pro jedny byla Němka, pro druhé zase Češka, jak se to komu zrovna hodilo, často bývala terčem nadávek a urážek. Juditini rodiče byli v roce 1942 zatčeni, protože je někdo udal, že poslouchají zahraniční rozhlas (rádio Londýn). Než je propustili, strávili v nacistickém vězení několik měsíců. Maminka Judity, snad kvůli tomu, že byla Němka, byla po válce zatčena ještě jednou, tentokrát pro změnu zase Čechy. Celé to válečné a poválečné období ji zcela psychicky zničilo. Dožila v psychiatrické léčebně v Dobřanech, kde v roce 1954, ve svých padesáti osmi letech zemřela. Judita osud své matky nesla těžce. Babička Pauline Hausmannová vyvinula veškerou snahu, aby se mohla vystěhovat do Německa, což se jí také podařilo. Judita zůstala v Řevnicích pouze s otcem. Na jeho přání dokončila obchodní akademii v Berouně, v té době už zpívala se studentskými kapelami při různých školních oslavách. Krátce po maturitě, v roce 1949, se zúčastnila soutěže amatérských zpěváků v pražském hotelu Belvedere, ve které zvítězila. Žádné zásadní důsledky pro její život to však tehdy nemělo. Toužila odejít z domova a tak po maturitě nastoupila do pražského Centrotextu jako cizojazyčná korespondentka, později se stala sekretářkou. V té době se seznámila s právníkem Vladimírem Čeřovským, kterého si zanedlouho vzala. Jako choť advokáta nemusela chodit do zaměstnání, věnovala se domácnosti a svým dvěma dětem, dceři Brigitě a synovi Ivanovi. Zpívala už jen při oslavách v rodinném kruhu.

V roce 1957 se náhodou dozvěděla z plakátu o soutěži Hledáme nové zpěváky (vzdálená obdoba dnešní Superstar), nedalo ji to a přihlásila se. Pořad, který uváděl dr. Jan Pixa, se vysílal v televizi, zpěváky doprovázel orchestr Karla Krautgartnera, jenž byl výkonem Čeřovské tak nadšený, že ji přizval k další spolupráci. Čeřovská postoupila do finále soutěže, kde obsadila druhé místo. Po tomto úspěchu jí bylo nabídnuto angažmá v pražském tanečním paláci Alhambra. Nabídku přijala a poprvé zde vystoupila 13. července 1957. Bylo jí v té době už 28 let, byla vdaná, měla dvě děti, ale i přesto všechno velkou kariéru před sebou. Čeřovská měla také neobvyklý talent pro výslovnost v cizích jazycích, zpívala německy, anglicky, francouzsky a rusky. V těchto jazycích pak i uváděla celý pořad s názvem Dva modré balonky. Začínala s převzatými skladbami zahraničních zpěváků. Skloubit účinkování v nočních programech Alhambry s péčí o rodinu se jí dařilo zejména díky tchánovi, kterého myšlenka, že se Judita bude věnovat zpívání profesionálně, nadchla natolik, že se nabídl i s hlídáním svých vnoučat. Byl Juditě velkou oporou a jejímu zpívání velice fandil.

33

vzpomínka

cerně a domů si odvezli nahrávku s jejím hlasem. Zakrátko přišlo pozvání od hamburského rozhlasu, kde Čeřovská v květnu 1964 natočila první snímky s orchestrem Wernera Müllera.) Rothemund pro ni zajistil hudebního aranžéra Willyho Hoffmanna, jenž nastartoval jedno z nejdůležitějších období zpěvaččina života. Téměř šest let se staral o výběr jejího repertoáru a aranžmá písní. Siegfried Rothemund byl však manažerem a producentem pouze pro Německo. V Čechách neměla Čeřovská nikoho, zpívala tu jen příležitostně. Byla neustále v cizině. Během dvou let o ní byly natočeny také tři filmy: Portrét jedné zpěvačky (1965), v němž zpívala německy, anglicky a francouzsky, Judita a čtyři cikánské legendy a Vánoce v Rothenburgu (oba 1966) s německými vánočními koledami.

Nucenou přestávku v každodenním kolotoči mezi kariérou a domácností byla vážná autohavárie, ke které došlo 20. října 1959 u Dobříše. Několik umělců se tehdy vracelo domů z rozhlasového vystoupení ve Strakonicích. Čeřovská, která původně v autě ani jet neměla, při nehodě utrpěla mnoho vážných těžkých zranění, hrozila jí dokonce amputace pravé nohy. Tři čtvrtě roku se léčila v nemocnici a s následky úrazů se pak už potýkala po celý život. Ke zpívání se vrátila teprve po roce a půl. Jedno z prvních vystoupení po této těžké nehodě proběhlo v lednu 1961 v televizním pořadu Mladá kavárna. Vrátila se také do Alhambry, ale už jenom jako host. I po téměř dvouleté odmlce se Judita Čeřovská dokázala se svým zajímavě zabarveným hlasem prosadit na koncertech a na gramofonových nahrávkách. Začala druhá etapa její kariéry, která se velice slibně rozvíjela. Nejúspěšnějším pro ni byl rok 1964, kdy nahrála své největší hity: Řekni, kdy ty kytky jsou, Dominiku, Malý vůz. V roce 1965 zaujala svým zpěvem producenta Siegfrieda Rothemunda ze Západního Berlína, který právě hledal v Evropě hvězdy pro německou televizi ZDF. Rozhodl se s Čeřovskou spolupracovat. (V Německu ji ovšem poznali už v roce 1963, kdy pracovníci německé televize zhlédli zpěvaččino vystoupení v Lu-

Ačkoli Čeřovská nerada vystupovala na písňových festivalech, byl pro ni velmi úspěšný festival v Rennes, ve Francii, v roce 1965. Zpívala zde píseň Petera Seegera s textem Jiřiny Fikejzové Řekni, kde ty kytky jsou a klasický francouzský šanson Josefa Kosmy Spadané listí. Ke svému velkému překvapení získala s druhou cenou festivalu i Velkou cenu za interpretaci. Byla první československou zpěvačkou, která na francouzském festivalu vystupova-

la. Okamžitě dostala nabídky k nahrávání desek, turné po Francii i vystupování v pařížské Olympii, avšak nabídku odmítla. Judita Čeřovská úspěšně vystupovala po celé Evropě i v bývalém Sovětském svazu. Spolu s Karlem Gottem, Hanou Hegerovou a Josefem Lauferem zpívala také na světové výstavě EXPO ’67 v kanadském Montrealu v pořadu Pop stars of Prague. Zde ji viděli někteří američtí hudební manažeři, kteří jí nabízeli zajímavé angažmá v zámoří. Ona však opět všechny nabídky odejít do zámoří, a to zejména z rodinných důvodů, odmítla. Po roce 1968 se cesty do zahraničí staly problémem. Žádný producent nemohl dlouho čekat, zda zpěvačka dostane povolení vyjet za hranice. Tehdy skončila také spolupráce Čeřov-

V roce 1974 nazpívala na singl písničku Akropolis, adieu a s ní získala velkou popularitu. V roce 1976 dostala na písňovém festivalu Zlatou bratislavskou lyru za přínos populární hudbě. Zhruba od roku 1980 účinkovala se dvěma kapelami, s Alfa klubem Ivo Moravuse v zájezdovém pořadu Branky, body, synkopy zpívala evergreeny, šansony i nové věci, a s kapelou I. S. Jazz Ensemble Ivana Smetáčka pořádali zájezdy s písničkami swingového charakteru. Občas hráli také v jazzovém klubu Reduta. Od února 1989 dvakrát týdně vystupovali v sále zrekonstruovaného hotelu Belvedere. V roce 1983 vyšlo v Supraphonu, po dlouhých patnácti letech od její poslední doma vydané desky, „elpíčko“ Akropolis, adieu. V roce 1995 byla vydána i jeho upravená verze. s Ivanem Smetáèkem

ské s jejím německým manažerem. Po úspěšných 60. letech mohla možná dojít až na samý vrchol popularity, hlavně v cizině, ale nestalo se tak. Musela by být kdykoliv k dispozici, bez ohledu na byrokratické vyřizování výjezdní doložky nebo na ideologické zádrhele. Čeřovská přišla o celoroční vízum a trvalou výjezdní doložku. Na manažerovo telefonické zavolání nemohla kdykoliv přijet, vystoupit a zpívat. Rozešli se a dlouholeté společné úsilí přišlo vniveč. Čeřovská začala jezdit po vlastech českých, zpívala na estrádách, mnoho vystoupení měla také s klavíristou Mirkem Chytilem. Repertoár Judity Čeřovské tvořily převážně převzaté skladby šansonového typu s texty Jiřiny Fikejzové. Ve výběru se řídila instinktem, chtěla náročnější melodie i texty, které však nebyly určeny širokému okruhu posluchačů.

Judita Čeřovská se objevila také v malé filmové roli zpěvačky v povídkovém filmu Docela všední neděle (1959), zahrála si i v seriálu Náhrdelník (1992). Jinak ve filmech ale častěji zazníval spíše její hlas. Např. v povídkovém filmu Dýmky (1966), v hudební komedii Sedm žen Alfonse Karáska (1967), Hříšní lidé města pražského (1968) nebo ve filmu Rebelové (2001). Její osobní život i kariéru shrnuje dokument

35

vzpomínka

z cyklu Příběhů slavných – Velká holka (2005) v režii Tomáše Kábeleho. Po roce 1989 Judita Čeřovská již moc nevystupovala. Stále častěji se ozývala stará zranění, vystupování pro ni bylo fyzicky i psychicky vyčerpávající. Sem tam se ještě objevovala v České televizi, kromě toho ji vyšlo na CD několik

ministr kultury Pavel Dostál. Judita Čeřovská tento pořad uváděla spolu se zpěvákem Richardem Adamem. Podobný koncert si zopakovali ještě v roce 2000 v nabitém sále Městské knihovny v Praze, kde ji obecenstvo ocenilo nadšeným potleskem.

V roce 1994 obdržela Judita Čeřovská cenu SENIOR PRIX. Tuto cenu uděluje NADACE ŽIVOT UMĚLCE jako poděkování za celoživotní uměleckou činnost.

hitových výběrů (Dominiku, Malý vůz, Dlouhá bílá noc, Je po dešti, Řekni kde ty kytky jsou aj.). Na výsluní se dostala ještě v listopadu roku 1999, díky galakoncertu Zlatá platina, který se uskutečnil ve velkém sále pražské Lucerny a byl dárkem předním osobnostem naší populární hudby let minulých, kteří ve své době vydali statisíce kusů hudebních nosičů. Hold interpretům vzdalo Umělecké sdružení Artes, hudební vydavatelství Supraphon a tehdejší

Judita Čeřovská byla vždy považována za neobyčejně atraktivní a půvabnou ženu s velice podmanivým hlasem. Nicméně tento hlas se stal populárnější více v zahraničí, než doma v Čechách. Možná i proto je jedna z největších pěveckých legend československé populární hudby 20. století v povědomí domácího publika jaksi zapomenuta.

Judita Èeøovská zemøela 9. øíjna roku 2001 v Praze, ve vìku 72 let. Je pochována na pražských Olšanských høbitovech. Až budete mít cestu kolem, zajdìte vzpomenout a položit kytièku a tøeba také zanotovat písnièku Dominiku, -niku, -niku...

text: Alexandra Stušková, DiS. Podìkování panu Ing. Stanislavu Vaníkovi, velkému obdivovateli JÈ za poskytnutí fotografických materiálù.

36

REDUTA KVĚTEN/MAY 2009 Live jazz every day from 9.30 p.m. Advanced booking possible 3 p.m. (phone 224 933 487, fax 224 933 486)

JAZZ CLUB 1. 2. 3.

Fri Sat Sun

VÍT ŠVEC TRIO SENIOR DIXIELAND ELENA SONENSHINE & FRIENDS

4. 5. 6. 7. 8. 9. 10.

Mon Tue Wed Thu Fri Sat Sun

TREVOR WATTS & VERYAN WESTON DUO R. KRAMPL WIBE FANTASY JAZZ EFTERRÄTT JOSEF VEJVODA Q IVAN AUDES TRIO DIXIELAND MESSENGERS MILAN SVOBODA BIG BAND

11. 12. 13. 14. 15. 16. 17.

Mon Tue Wed Thu Fri Sat Sun

CABERNET JAZZ SAVIGNON OLD TIMERS JAZZ BAND REVIVAL SWING LATIN WAVE PETR KOŘÍNEK Q IMPULS BLUESMEN

18. 19. 20. 21. 22. 23. 24.

Mon Tue Wed Thu Fri Sat Sun

EVA SVOBODOVÁ Q STEVE WHITE (USA). MAREK ŠMAUS Q MILAN SVOBODA Q FRANTIŠEK UHLÍŘ TEAM JANATHAN CROSSLEY el. band BARTAS BAND

25. 26. 27. 28. 29. 30. 31.

Mon Tue Wed Thu Fri Sat Sun

FABRIK Q EMIL VIKLICKÝ TRIO GYPSY JAZZ FESTIVAL VOLF JAZZTET OLGA ŠKRANCOVÁ Q KRATOCHVÍL – ACKERMAN ŠAVLE MEČE

ZMĚNA PROGRAMU VYHRAZENA

Reduta Jazz Club Národní 20, 110 00 Praha 1 Telefon: 224 933 487, www.redutajazzclub.cz

37

k am za kulturou

Kam za kulturou Praha 16. dubna–25. května / Václav Česák – Sochy. Autor využívá širokého spektra materiálů eriálů eriá iálů (bronz, (bro (bron kámen, nerez ocel a různé speciální hmoty). Prezentují Český a Pánský klub Obecního domu Praha. Otevřeno denně od 10.00 hod.–19.00 hod., vstup do 18.00 hod. www.obecni-dum.com 10. května / Stephen King, Simon Moore – Misery. Napínavý komorní příběh o úspěšném bulvárním spisovateli. Hrají: Helena Karochová a Zbigniew Kalina, držitel ceny Thálie 2008. V Žižkovském divadle hostuje Divadlo A. Dvořáka Příbram. Začátek v 19.00 hod, pražská premiéra. www.zdjc.cz 16. května / Arnošt Goldflam – Doma u Hitlerů (scénické čtení). V šesti krátkých aktovkách nazvaných „Z Hitlerovy kuchyně“ můžeme v režii A. Goldfama nahlédnout do Hitlerova soukromého života. Uvádí divadlo Kolowrat, začátek ve 20.00 hod. (repríza) www.divadlo-kolowrat.vstupenky-online.cz

Brno 23. května / Veletržní běh Brnem. 17. roč. běhu městem pro všechny věkové kategorie. Veletržní běh Brnem bude probíhat v ulicích města – start a cíl na nám. Svobody. Více informací na stránkách www.skspilberk.cz 29. května / Slavné muzikálové a filmové melodie z děl slavných muzikálů Andrew Lloyd Webbera, Leonarda Bernsteina, Cole Portera, George Gershwina aj. Uvádí brněnské Janáčkovo divadlo. Začátek v 19.00 hod. www.ndbrno.cz

Olomouc 29. května / Robin Hawdon – Úžasná svatba. PREMIÉRA „úžasné“ situační komedie, která rozesmává hlediště po celém světě. Uvádí Moravské divadlo Olomouc, začátek v 19.00 hod. www.moravskedivadlo.cz

Pardubice

30. a 31. května / K. Hamwai – Čas katů. PREMIÉRA. Hra o tom, jak se čestný muž dostane do nebe. Děj se odehrává v revoluční Francii roku 1794. Uvádí Východočeské divadlo Pardubice. www.vcd.cz

Cheb 3. května / Stabat, Zjasněná noc, Divocí koně, začátek v 19.00 hod. a 4. května / Staré pověsti české, úspěšná taneční inscenace určena především dětem. Začátek v 8.30 hod. a v 9.00 hod. Představení Pražského komorního baletu Pavla Šmoka uvádí Západočeské divadlo Cheb. www.balet-praha.cz

Vlčnov

29.–31. května / Jízda králů. Svojí výjimečností a pestrostí patří k nejvíce navštěvovaným folklorním slavnostem v České republice. Nezapomenutelný zážitek pro návštěvníky i účinkující. www.jizdakralu.cz

V pøíštím vydání: vzpomeneme na „nesmrtelného Menšíka“, zajedeme si do Uherského Hradištì, dopovíme historii vzniku fotografie, vybereme zajímavou osobnost a také další zajímavá témata. Podìkování: Švandovo divadlo, Mìsto Pøelouè, Plzeòský Prazdroj, a.s., Statutární mìsto Most, Jazz Club Reduta, Smetanova Litomyšl, o.p.s., Westernové mìsteèko Boskovice s.r.o. Všem jmenovaným dìkujeme za poskytnutí inzerce.

38

kalendárium

Kalendárium Pan Ladislav Simon (Správní rada NADACE ŽIVOT UMĚLCE) narozen 3. 4. 1929, cena SENIOR PRIX udělena v roce 2001

Duben

NADACE ŽIVOT UMÌLCE dodateènì blahopøeje všem uvedeným jubilantùm k jejich narozeninám.

Pan Miloslav Janda (Unie – Odborový svaz profesionálních zpěváků ČR) narozen 11. 4. 1924, cena SENIOR PRIX udělena v roce 1995

Pan Josef Somr (Správní rada NADACE ŽIVOT UMĚLCE) narozen 15. 4. 1934, cena SENIOR PRIX udělena v roce 2004

Pan Jan Klusák (Svaz autorů a interpretů) narozen 18. 4. 1934, cena SENIOR PRIX udělena v roce 1997

Pan Josef Brabec (Unie – Odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR)

SENIOR PRIX – cena, kterou udìluje NADACE ŽIVOT UMÌLCE jako podìkování za celoživotní umìleckou èinnost.

narozen 20. 4. 1924, cena SENIOR PRIX udělena v roce 2000

Pan Josef Kubíèek (Herecká asociace) narozen 24. 4. 1929, cena SENIOR PRIX udělena v roce 2000

Pan Jaroslav Dufek (Správní rada NADACE ŽIVOT UMĚLCE) narozen 26. 4. 1934, cena SENIOR PRIX udělena v roce 2005

Paní Zita Kabátová (Herecká asociace) narozena 27. 4. 1913, cena SENIOR PRIX udělena v roce 1993

Paní Marie Kmošśáková (Unie – Odborový svaz profesionálních zpěváků ČR) narozena 30. 4. 1924, cena SENIOR PRIX udělena v roce 1998

 - -- -- - - - - - - - - - - - --------------------- ----------------------PØEDPLATNÍ LÍSTEK NA NADAÈNÍ LISTY ŽIVOT UMÌLCE Nadaèn í listy Nadaèní listy ty

Nad aèní listy

Nad aèní listy

JAR OS LAV ÈEJKA básník pohybu

ZITA VÁ u... KABÁesTO ou ve vínk s nobl

KAREEL FFIALA è.4/08 èervenec –

28.5.2008 9:33:41 U -slo 4 TISK.indd U -slo 2 final.indd

KARE MOU L

zpív pív ívall llilide idem m .

N d è í ze Nadaèní listy støecch.. h...

srpen rpenn

1

1

8 8:41:18

102 D R Ý – to jeletjen mžik...

15.4.200

U -slo 5 final

TISK.ind d 1

dd 1 U FINAL.in

è.5/08 záøí 23.9.200

8 10:38:01

Nadaèní listy Nadaèní listy

Nadaèní listy sty

Zorka Kohoutová

Antonie Hegerlíková

Dáma (nejen) s kaméliemi ... è.7/08 listopad lili

Královna èeské dechovky

František Peterka herec s duší sportovce

Václav Václ la v Pokorný

è. 11/duben 2009

Eva Hrušková

– šśastná Popelka è.8/prosinec 08–leden 09

øíkk j mii to øíkej t prosím p potichouèku ... è.9/únor 2009

è. 10 10/bøezen 0/bøezen 2009

TAJENKA: Oceněný dramatik ...

Tajenka: Josef Topol

 - -- -- - - - - - - - - - - - --------------------- -----------------------

PØEDPLATNÍ LÍSTEK

NA NADAÈNÍ LISTY ŽIVOT UMÌLCE

............................................................................................................................................................................... Jméno a příjmení objednávajícího ............................................................................................................................................................................... Adresa a PSČ ............................................................................................................................................................................... Telefon / e-mail půlroční předplatné 100 Kč

roční předplatné 200 Kč

V ceně je zahrnuto balné a poštovné Kupon zašlete na adresu: A. Stušková, Mánesova 983/36, 120 00 Praha 2, Vinohrady. Předplatné zašlete na uvedenou adresu nebo na číslo účtu 1830237001/5500, variabilní symbol: 20042008

Datum ......................................................

40

Podpis ..................................................................

51. ročník Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl 12. června–6. července 2009 Vstupenky lze ještě zakoupit na tyto pořady

13. 6. • Litomyšl, Smetanův dům • 15.00 hod. a 20.00 hod. Aleš Březina / Jiří Nekvasil: ZÍTRA SE BUDE... Soudobá opera se Soňou Červenou v roli Milady Horákové 23. 6. • Litomyšl, II. zámecké nádvoří • 20.00 hod. Zuzana Lapčíková: ORBIS PICTUS – světová premiéra Vokálně-instrumentální projekt na texty Jana Amose Komenského 26. 6. • Litomyšl, II. zámecké nádvoří • 21.00 hod. BALET 21. STOLETÍ – VEČER TŘÍ EVROPSKÝCH CHOREOGRAFU Petr Zuska, Jacek Przybylowicz, Mario Schröder, Balet Národního divadla Brno 28. 6. • Litomyšl, II. zámecké nádvoří • 20.00 hod. EUROPA MUSICALIS Slavnostní koncert k ukončení Českého předsednictví Evropské unie 3. a 4. 7. • Litomyšl, II. zámecké nádvoří • 21.00 hod. Bedřich Smetana: DALIBOR – premiéra inscenace Opera Národního divadla moravskoslezského v Ostravě 6. 7. • Litomyšl, II. zámecké nádvoří • 19.00 hod. HVĚZDY OPERNÍHO NEBE – ANNETTE DASCH Galakoncert renomované německé sopranistky více o programu na www.smetanovalitomysl.cz prodej vstupenek: www.ticketportal.cz, +420 224 091 439

41

µ á Ö ×Þ ’£ áäá  § _  ’¤ àb ¢¢ «

ÈÛàà×æá璻 ’Ÿ’ÜÓݒÚá’ìàVæה

#Õç

¿Õ’ØãØÙââl”äæãÛæÕá

¤­®§¤

ÃèÙêÙâl ”ÇÜãë”âՔÁÕÝâ”ÇèæÙÙè

¥¤®¤¤

ÇÕàããâ”çÜãë

¥¤®§¤

ÄãßàÕؔµäÕaŽ”¡”çÜãë”âՔßãâl×Ü

¥¦®§¤

ÇÜãë”âՔÁÕÝâ”ÇèæÙÙè

¥§®¤¤

ÇÕàããâ”çÜãë

¥§®¥©

ÇÜãë”âՔÁÕÝâ”ÇèæÙÙè

¥¨®¤¤

¶ÕâØÝè›ç”×ãàèç”çÜãë

¥©®¤¤

ÊÝââÙèã锽¢”¡”ÞÕߔÜã”îâXèÙ

¥©®¥©

ÇÕàããâ”çÜãë

¥©®¨©

ÇÜãë”âՔÁÕÝâ”ÇèæÙÙè

¥ª®¥©

ÇÕàããâ”çÜãë

¥«®¤¤

ÊÝââÙèã锽½¢”¡”ÞÕߔÜã”âÙîâXèÙ

¥¬®¤¤

ÇÕàããâ”çÜãë

ÂáÝÞÓ֒³âÓ_Œ’Ā’åÚáé’àӒÝáàjÕÚ

”

”

ālÖdܔÝâçäÝæãêÕ⏔ßâÝÜÕáݔ¿ÕæàՔÁÕíÙ ”ßèÙ揔Þٔäà⏔ âÕädèl ”äÙçèÙàÙß ”âÙaÙßÕâ×ܔîêæÕ莔ՔØÝêãߏ×ܔÞlîؔ âՔßãâÝ¢”µßaâl”ëÙçèÙæâãêX”äãØlêÕâX ”ÞÕߔÊÝââÙèãé”Õ” ÞÙÜã”ßÕáÕæXؔÖlà”ÖæÕèæ”ÃàؔºÝæÙÜÕâؔ×ÜæXâl”äãßàÕؔ µäÕaŽ”äÙؔÇÕâèÙæãêãé”ÖÕâØãé”îàãèÝà׎¢”ÂÕälâÕꏔ älÖdܔãؔîÕaXèßé”Øã”ßãâ×Ù¢”ÎXÖÕêՔՔäÙßêÕäÙâl” âÙ×ÜíÖl¢ ¸ÝêÕØàã”ê”Õæcâd ”§©”áÝ⢠”ÆْÝÙ®”ÊàÕçèÝáÝà”ÄلßÕ È’ÚÞÓèàj’äáÞے¿ÓäÛᒽçÔ×Õ

ÈÛàà×æá璻» ’Ÿ’ÜÓݒÚá’à×ìàVæ× ·æÕîí”ßãáÙØÝٔՔäÕæãØÝٔâՔîâXác”älÖdÜí”ݡ êãßcÜã”îXäÕØé”äàâX”ÛÕێ”Õ”äÙßêÕäÙâl ”äÝ”ßèÙæ×ܔ çٔØã”çíèãçèݔäãÖÕêlèٔՔäãXØâd”îÕçádÞÙèÙ¢”ÊÝââÙèãé” çٔã×Ýèâٔê”âÙaÙßÕâ×ܔæãàl×ܔՔêí”ÞÙâ”ç”âÕädèlᔠ᎒ÙèٔãaÙßXêÕ蠔×ã”êíáíçàl ”ÕÖí”çٔî”äæÙßcæâl” çÝèéÕ×ٔØãçèÕࢠ¸ÝêÕØàã”ê”Õæcâd ”§©”áÝ⢠”ÆْÝÙ®”ÊàÕçèÝáÝà”ÄلßÕ È’ÚÞÓèàj’äáÞے¿ÓäÛᒽçÔ×Õ

¾ÙØÝâÙaâc”äÙØçèÕêÙâl”çٔãØÙÜæXêX”ê”âXØÜÙæâc” ç×ÙâcæÝݔçèÕæcÜã”älçßãê×ãêcÜã”àãá頔ßØٔîՔîêéßé” êãØãäXØé”âՔêXç”؏×Üâٔèã”äæÕêc”ßãéîà㔸ÝêãßcÜ㔠îXäÕØ颔#ÙßX”êXç”è頔áÝàl”âXê„èdêâl×Ý ”ÞÕߔØÝêãßX” ÞlîØՔâՔßãâl×Ü ”èÕߔÞÙÞÝ×ܔÝâØÝXâçßX”ØæÙîéæՔêٔ êãàâãçèÝ ”ÜãâX×ݔØãÖíèßÕ ”ÝâØÝXâÝ ”ßãêÖãÞãêc”Õ”ÞÙÞÝ×ܔ âÙçäãéèÕâc”êßãâí ”âÙîßæãèâc”ßãéçßí”Õ”âÙãÖíaÙÞâc” ØãêÙØâãçèÝ¢”¼ãØÝâãêc”äÙØçèÕêÙâl”äàâc”æãáÕâ¡ èÝßí ”ßæXçâ×ܔßãâl ”äXèÙàçèêl”Õ”ÜæÕêX”çäãàéäæX×ٔ áÙîݔaàãêdßÙ᠔äçÙá”Õ”ßãváÝ¢”ÂÙâÙ×ÜèٔçݔéÞlè” ÞÙØÝâÙaâãé”äãØlêÕâã頔ßèÙæãé”ÞÝâØٔê”#ƔâÙéêÝØlèÙ¢ ÊÙàߏ”ÕáĀ”èÙXè栔ª¤”áÝ⢠ȒÚÞÓèàj’äáÞے¿ÓäÛᒽçÔ×Õ

ëëë¢ëÙçèÙæâãêÙ¡áÙçèÙ×ßã¢×î ÞÙØÝâÙaâX”ØÝêÕØÙàâl”äÙØçèÕêÙâl”Ă”Ā”æÙáâl”Õß×Ù ÝâÚãàÝâٔ«§«¤¤¤¤¤¤ „ßãàâl”êàÙèí”Ă”×ÕÖÕæÙè”ê”ÇÕàããâé”Ă”Ødèçßc”èXÖãæí ×ÙàãØÙââl”äæãÛæÕá”Ă”çäÙ×ÝXàâl”êlßÙâØãêc”Õß×Ù