Sylvia 45 / 2009
Úvod do historické ornitologie An introduction to historical ornitology Jiří Mlíkovský Zoologické oddělení, Národní muzeum, Václavské náměstí 68, CZ–115 79 Praha 1, e-mail:
[email protected] Mlíkovský J. 2009: Úvod do historické ornitologie. Sylvia 45: 39–50. Historická ornitologie je perspektivní, zatím však málo využívaný obor, přinášející užitečné ornitologické poznatky. Předmětem historické ornitologie je vyhledávání, shromažďování a interpretace ornitologických údajů z historických nebo ne-ornitologických zdrojů (starých knih, obrazů, soch atd.). V Česku sahají počátky historicko-ornitologických výzkumů do roku 1872. V článku jsou kromě zdrojů informací využitelných historickou ornitologií shrnuty i metody a rizika interpretace relevantních údajů. Na závěr jsou uvedeny příklady výstupů historickoornitologického bádání. Historical ornithology is a perspective, though so far little used field of ornithological research. Historical ornithology focuses on searching for, assembling and interpreting ornithologically useful data from historical or non-ornithological sources (early books, paintings, statues etc.). In Czechia, the first study in historical ornithology dates back to 1872. Sources of data suitable for historical ornithology and methods and pitfalls of their interpretation are summarized in this paper. Examples of results of historical-ornithological research are also given. Keywords: Czechia, methods, historical ornithology, principles, results
Úvod Ornitologie je věda zabývající se studiem ptáků. Přímým zdrojem ornitologických informací jsou ptáci sami, resp. jejich pozůstatky (kosti, peří atp.) nebo jejich výtvory (hnízda, stopy atd.), zdrojem nepřímým pak vědecká literatura, která obsahuje ornitologické informace. Četné, pro ornitologii rovněž významné informace jsou však obsaženy i v jiných lidských dílech, zejména předvědecké nebo mimovědecké literatuře, obrazech či sochách. Předmětem historické ornitologie je studium ornitologických informací obsažených v posledně jmenovaných dílech (Kinzelbach 1999, 2000). Hranice mezi „typickou“ a historickou
ornitologií je neostrá zejména v případě starých ornitologických spisů. Obecně vzato patří do sféry historické ornitologie studium takových ornitologický spisů, pro jejichž interpretaci již čtenáři nestačí moderní ornitologické znalosti. V Česku se v zásadě jedná o spisy sepsané před rokem 1870. Přes určitou podobnost v názvu má historická ornitologie jen málo společného s historií ornitologie, která popisuje historický vývoj ornitologie jako oboru. Níže uvádím jen výběr ze široké palety zdrojů využívaných historickou ornitologií, poukazuji na některé z běžných omylů, jichž se dopouštějí někteří badatelé při snaze o historicko-ornitologická vyhodnocení starých literárních i jiných 39
Mlíkovský J. / Historická ornitologie
pramenů, a zmiňuji se o některých možných výstupech historické ornitologie. Tento obor má však tak široký záběr, že postihnout ho v plné šíři v krátkém článku není dobře možné. Tento článek je tedy pouze stručným úvodem do problematiky historické ornitologie, nikoliv jejím plným shrnutím. Výběrová je rovněž citovaná literatura. Přehlédnout nelze ani skutečnost, že historická ornitologie není oborem izolovaným, nýbrž v mnoha ohledech vědou mezioborovou. Úžeji či méně úzce tak navazuje kromě „typické“ ornitologie i na historii, dějiny umění, etnografii, jazykovědu, archeologii či archeozoologii. V podrobně zpracovaných historicko-ornitologických studiích se tak bezesporu projeví i poznatky z některých z těchto blízkých oborů. Historická ornitologie v Česku Prvním, kdo se v Česku věnoval historické ornitologii, byl zřejmě Antonín Frič (1832–1913), který v druhé polovině 19. století z latiny přeložil a ornitologicky interpretoval soupis ptáků Čech zveřejněný Bohuslavem Balbínem (1621–1688) v jeho Miscellanea historica Regni Bohemiae (Balbín 1679, Frič 1872). Kolem přelomu 19. a 20. století vyhledával Jan Evangelista Chadt-Ševětínský (1860–1925) historické údaje o výskytu a populační velikosti lovných druhů ptáků (např. Chadt-Ševětínský 1909). Další historicko-ornitologické práce se objevily až po 2. světové válce, kdy se především faunistickým otázkám okrajově věnovali zejména Josef Jirsík (1898– 1956), Otakar Kokeš (1910–1995) a Jiří Andreska (1931–1999); viz např. Jirsík (1956, 1958), Kokeš (1966, 1974, 1980a, b) a Andreska (1976a, b). K obnovení zájmu o historickou ornitologii došlo v Česku až na přelomu 40
20. a 21. století, kdy se jí především z hlediska faunistiky začali pravidelně zabývat František Hanák (1945–2004) a Jiří Hudeček (Hanák & Hudeček 2000, 2002a, b, Hudeček & Hanák 2002a, b, 2004a, b, Hudeček et al. 2003, Vavřík & Hudeček 2003, Hudeček 2005), Jiří Šuhaj (Šuhaj 2001a, b, c, Šuhaj & Kuzník 2001) a Jiří Mlíkovský (Mlíkovský 2004a, 2005a, b, c, d, e, 2006a, 2007a, b, 2008, Mlíkovský & Benda 2005). Okrajovými texty přispěli i Martin Vavřík (Vavřík & Hudeček 2003) a Stanislav Komárek (Komárek 2007). Zdroje informací Zdrojem (v mluvě humanitních oborů: pramenem) informací pro historickou ornitologii jsou lidská díla všeho druhu mimo moderní ornitologickou literaturu. Níže uvádím přehled významnějších z nich. Texty Základním zdrojem informací pro historickou ornitologii jsou publikované i nepublikované texty (mimo ornitologickou literaturu). Různé typy textů obsahují různé typy informací, které lze použít různým způsobem (obecně viz např. Kopecký 1978). Přestože ornitologicky použitelné údaje lze najít v jakémkoliv typu textu, významnějšími zdroji ornitologických informací jsou tyto typy textů: Vokabuláře a slovníky jsou sbírkami slov, včetně názvů ptáků, názvů zařízení sloužících k jejich odchytu nebo chovu, názvů částí ptačího těla atp. Neposkytují přímé ornitologické údaje, sama přítomnost slov v určitém jazyce je však zpravidla dokladem, že druhy ptáků nebo příslušné lidské činnosti byly v etniku daným jazykem hovořícím dostatečně známé na to, aby v onom jazyce příslušné slovo vzniklo. V souvislosti se slovy je třeba se zmínit o etymologii.
Sylvia 45 / 2009
I když tento obor není součástí historické ornitologie, má k ní blízko a přináší zajímavé ornitologické poznatky (např. Suolahti 1909, Ferianc 1958, Mäger 1967, Strutyński 1972) Právní texty: Světské právní texty, zejména nařízení panovníků nebo správních úřadů, obsahují informace týkající se především práva konkrétních osob nebo společenských skupin lovit nebo chovat určité druhy ptáků, práva obchodovat s ptáky, jejich částmi nebo výrobky z nich, povinností odvádět za uvedené činnosti poplatky, povinností hubit určité druhy ptáků, postihy za překročení předepsaných zákonných opatření atd. Církevní výnosy či přikázání obsahují spíše informace o tom, které druhy ptáků bylo či nebylo povolené zabíjet či jíst. Za zmínku zde stojí ornitologický obsah bible (Abbott 1833, Harris 1833, Wood 1887, Stratton‑Porter 1909, Parmelee 1959) a talmudu (Lewysohn 1858). Hospodářské zprávy a záznamy vedené na jednotlivých hospodářstvích, ať již světských nebo církevních, často poskytují informace o množství ulovených nebo chovaných ptáků. Pravidelně vedené záznamy mohou obsahovat i údaje k dlouhodobým trendům v populačním vývoji určitých druhů ptáků. Letopisy, kroniky a cestopisy obsahují útržkovité informace o ornitologických jevech či o druzích ptáků, které autorům těchto děl přišly natolik zajímavé či výjimečné, že jim stály za zaznamenání. Encyklopedie jsou tematicky uspořádaným souhrnem dobových znalostí. Jejich autory byli zpravidla nespecializovaní kompilátoři. Přes toto odborné omezení bývají kapitoly o ptácích v těchto encyklopediích poměrně věrným odrazem ornitologických znalostí širší veřejnosti dané oblasti a v dané době. Jako příklad budiž uvedeny encyklopedie Alberta Magna ze 13. století (Kitchell
& Resnick 1999) a Pavla Žídka z 15. století (Hadravová 2008). Předvědecké či raně vědecké ornitologické spisy. Na rozdíl od ornitologických kapitol v souhrnných encyklopediích byli autory těchto pojednání zpravidla vážní zájemci o ptáky. Typem zpracování se rané ornitologické monografie podobají ornitologickým kapitolám v souborných encyklopediích, jejich odborná úroveň však bývá vyšší. Dílčí ornitologické texty se zabývaly ornitologickými jevy nebo druhy ptáků, které autorům těchto textů přišly dostatečně zajímavé. Tím se podobaly ornitologickým záznamům z kronik a podobných spisů, bývaly však psány vážnými zájemci o danou problematiku. Zpočátku bývaly vydávány formou pamfletů, od 17. století začaly postupně vycházet ve sbírkách (sbornících), z nichž se posléze vyvinuly odborné časopisy. Ze starých spisů tohoto ražení je známá např. Fysica od Hildegardy von Bingen z 12. století (Riethe 1994), De arte venandi cum avibus od císaře Bedřicha II. (1194–1250; Haskins 1921, Wood & Fyfe 1943, Willemsen 1970, Kinzelbach 2008a) nebo Vogelbuch Conrada Gessnera (1516–1565; Springer & Kinzelbach 2009). U nás pozornost přitahuje zejména Ortulus phisologie od Bartoloměje z Chumce, řečeného Klaret, ze 14. století (např. Šmilauer 1940, Baum 1946, Kokeš 1966, Nechutová 1991). Beletrie. Beletristická díla všeho druhu mohou obsahovat použitelné ornitologické údaje. Příkladem budiž nejrůznější díla antických autorů (viz Thompson 1895, Arnott 2007), poema Parlament of Foules Geoffreyho Chaucera (1343– 1400; např. Ruskin 1873, Lounsbury 1883, Whitman 1898) nebo dramata a poezie Williama Shakespeara (1564–1616; např. Geikie 1916). Pro ptáky v mladší anglosaské literatuře viz např. Churchill (1911) a Massingham (1922). 41
Mlíkovský J. / Historická ornitologie
Mapy, soupisy toponym. Toponyma mohou odkazovat na určité ptáky nebo na lidskou činnost s ptáky související. Například česká toponyma <Čihadlo> nebo
pravděpodobně odkazují na místo, kde kdysi stávalo čihadlo, zatímco pravděpodobně odkazuje na místo, kde kdysi bývala bažantnice. Vyobrazení Vyobrazení ptáků často umožňuje určit, o který druh ptáka se jednalo, lépe než dobové popisy. Více či méně kvalitní vyobrazení ptáků lze najít zejména v těchto typech děl: Ozdobné knižní ilustrace. Ve středověkých iluminovaných rukopisech lze kromě grafických ozdob někdy na bordurách či v iniciálách najít i vyobrazení ptáků. Celá plejáda druhů byla tímto způsobem doložena v britských středověkých iluminovaných rukopisech (Yapp 1981). U nás jsem nejstarší taková vyobrazení nalezl v žaltáři královny Rejčky vytvořeném snad roku 1323 (Mlíkovský nepubl.). Odborné ilustrace. Encyklopedie a ornitologické monografie bývaly doprovázeny více či méně zdařilými vyobrazeními ptáků, které mohou usnadnit interpretaci příslušného textu. Sem lze například zařadit rozsáhlý obrazový soubor Marcuse zum Lamma (1544–1606; Kinzelbach & Hölzinger 2000). Obrazy. Význačné nálezy či zástřely ptáků nebo zajímavé ptáky chované v zajetí nechávali někdy jejich majitelé namalovat. Jsou-li obrazy datovány, představují užitečný zdroj ornitologických informací. Známý je například obraz sovice sněžní od Karla Purkyněho (1834–1868), dnes v Národní galerii v Praze, který může sloužit jako faunistický doklad, neboť malíř na něj zapsal: „Létha pánie 1862 na začátku měsíce dubna byla tato sova střelena na stráni proti Niemeřicům 42
v Kraji Boleslawském.“ Jirsík (1949) ani Novotný (1959), kteří sestavili přehled nálezů sovice sněžní v České republice, Purkyněho obraz neznali a tudíž neznali ani přesné místo a datum úlovku. Sochy, reliéfy (rukověti). Viz např. Druce (1914). Znaky, zejména erby a domovní znamení často obsahují ptačí motiv. Viz např. Meraviglia-Crinelli (1886). Ozdoby. Různé předměty denního užití, například přezky, gombíky, medaile, nádobí nebo mince mohou být ozdobeny ptačími motivy. Nejsou-li motivy příliš stylizované, lze vyobrazené ptáky určit. Příkladem může být vyobrazení papouška rodu Psittacula na přezce z počátku 9. století n.l. nalezené ve velkomoravském hrobu u Starého Města na Moravě (Mlíkovský 2005a) nebo vyobrazení ptáků na ozdobné misce z pokladu krále Karla IV. z první poloviny 14. století (Mlíkovský 2004b). Za zmínku stojí i vyobrazení dronte mauricijského (Raphus cucullatus) a dalších ptáků na miniatuře vytvořené počátkem 17. století v indickém Suratu a uchované v petrohradské Ermitáži (Ivanov 1958, Stresemann 1958). Interpretace Písemné záznamy o ptácích ani vyobrazení ptáků nelze přejímat ad hoc bez obezřetného zhodnocení. V této kapitole upozorním na základní obtíže při interpretaci starých záznamů a vyobrazení, se zvláštním zřetelem na chyby, které se vyskytly v české historicko-ornitologické literatuře. Nutno zdůraznit, že znalost ptáků, ať je jakkoliv dobrá, není pro správnou interpretaci starých písemných nebo obrazových dokladů dostačující. Zájemce o historickou ornitologii se kromě znalosti samotných ptáků neobejde bez znalosti vývoje ornitologie a souvisejících vědních obo-
Sylvia 45 / 2009
rů, bez znalosti odpovídajících historických a etnografických souvislostí, jakož i bez znalosti příslušných jazyků (srov. Hlaváček et al. 2002). Názvy vs. objekty Názvy (jména) jsou symboly přiřazené určitým objektům, např. je název přiřazený určitému druhu ptáka. Toto přiřazení se však může během doby měnit, případně může být název nesprávně přiřazen jinému objektu, než jaký je úzus. Z nálezu nějakého názvu v literatuře nelze tedy automaticky usuzovat, že jím byl míněn právě ten objekt, ke kterému je běžně přiřazen dnes. Příklad 1: Holandský výraz <dodo> je dnes běžně považován za název používaný výhradně pro dronte mauricijského, druh ptáka kdysi žijícího na ostrově Mauritius. Hume et al. (2004) zjistili, že Isaak Joannes Lamotius (1646– 1718) zaznamenal v letech 1685–1688 na Mauritiu zprávy o ptákovi, jemuž místní otroci říkali <dodo>. Hume et al. (2004) z toho usoudili, že dronte mauricijský v té době ještě vyhynulý nebyl. Ve skutečnosti byl výraz <dodo> zřejmě používaný pro různé druhy větších, letu neschopných a zdánlivě bezocasých ptáků. Poslední doklady o existenci dronte mauricijského pocházejí z doby před rokem 1630 a zmínění otroci výrazem <dodo> zřejmě označovali jiný druh ptáka (Mlíkovský 2004a). Příklad 2: Český výraz <strakapoud> se původně používal jako název pro rod ptáka, kterého dnes známe pod jménem <ťuhýk>, přičemž význam tohoto názvu byl „ten, který pudí (tj. zaplašuje, pronásleduje) straky (tj. strakaté ptáky)“ (srov. Šmilauer 1940). Výraz <strakapoud> je v tomto významu dodnes používán v různých slovanských jazycích, např. ruštině (sorokoput), ukrajinštině (sorokopud), a zkráceně ve slovenštině (strakoš) či polštině (srokosz). V češtině se
ovšem tento název postupně přesunul na rod Dendrocopos, tedy na strakapoudy v dnešním významu. Kdy k tomu posunu došlo, není jasné, ale v druhé polovině 17. století Balbín (1679) v popisu <strakapouda> směšoval strakapouda ve smyslu „ťuhýk“ se strakapoudem v našem dnešním slova smyslu. Příklad 3: K významovým posunům docházelo i ve vědecké nomenklatuře. Například rod Saxicola (dnes: bramborníček) byl až do začátku 20. století používán pro bělořity (Hartert 1903–1922), druhová jména Pyrrhocorax graculus (dnes kavče žlutozobé) a Pyrrhocorax pyrrhocorax (dnes kavče červenozobé) byla v 19. století často používána opačně, než jak je tomu dnes (Hartert l.c.). Pojem druhu byl dlouho volně chápán jako skupina navzájem si podobných organizmů, zatímco pojem biologického druhu vznikl až v 19. století (srov. Mlíkovský & Zemek 1983). Někdejší autoři tedy nepsali o druhu v našem dnešním slova smyslu. Jako příklad lze uvést klasifikaci velkých kachen rodu Mergus, které dnes v češtině známe pod jménem <morčák> a rozlišujeme dva jejich druhy, zvané <morčák velký> (Mergus merganser) a <morčák prostřední> (Mergus serrator). Ještě v 17. století však autoři rozlišovali tři „druhy“ velkých morčáků, které nazývali (v různých obměnách) <merganser>, <serrator> a (srov. Willughby 1676, Schmidt 1795). Z popisů těchto „druhů“ vyplývá, že výraz <merganser> používali pro samce morčáka velkého ve svatebním šatě, výraz <serrator> pro samce morčáka prostředního ve svatebním šatě a výraz pro samce obou těchto druhů v prostém šatě plus pro samice obou těchto druhů. Výraz (tj. hnědák, hnědé zvíře) byl navíc kdysi používán i pro bobra evropského (Castor fiber). 43
Mlíkovský J. / Historická ornitologie
Vývoj taxonomie K významovým posunům docházelo díky vývoji ornitologické systematiky i ve vědecké nomenklatuře. Příklad 1: Všichni evropští šoupálci byli až do první poloviny 19. století řazeni do jednoho druhu, který nesl latinský název Certhia familiaris. Počínaje rokem 1820 pak bylo z Evropy popsáno několik dalších „druhů“ šoupálků, a sice Certhia brachydactyla Brehm, 1820, Certhia macrodactyla Brehm, 1831, Certhia megarhynchos Brehm, 1831, Certhia septentrionalis Brehm, 1831, Certhia costae Bailly, 1847, Certhia nattereri Bonaparte, 1850, Certhia longicauda Reichenbach, 1853, Certhia paradoxa Brehm, 1855, Certhia rufidorsalis Brehm, 1856, Certhia brittanica Ridgway, 1882 a Certhia rhenana Kleinschmidt, 1900. Teprve počátkem 20. století se klasifikace těchto šoupálků ustálila s tím, že byly rozlišeny dva druhy, které dnes známe jako šoupálka dlouhoprstého a šoupálka krátkoprstého (Hartert 1903–1922). Prvnímu z nich zůstalo jméno Certhia familiaris, zatímco druhému připadlo jméno Certhia brachydactyla. Výraz tedy původně znamenal jakéhokoliv (evropského) šoupálka a teprve v průběhu 19. století se jeho význam zúžil na dnešního šoupálka dlouhoprstého, přičemž v přechodném období mohli různí autoři toto jméno používat v různém významu. Hudeček & Hanák (2004) i Komárek (2007) chybně interpretovali výraz použitý Schmidtem (1795) a Amerlingem (1852) jako <šoupálek dlouhoprstý>. Schmidt (1795) ani Amerling (1852) zjevně nerozlišovali různé druhy šoupálků, takže v obou případech je správná interpretace „Certhia sp.“, tedy šoupálek neznámého druhu (tj. dlouhoprstý a/ nebo krátkoprstý). Příklad 2: Latinský výraz (ortografie mohla kolísat), později zoo44
logický rod Pelecanus, byl od středověku až do počátku 19. století používán v širším významu než dnes. Jako , resp. Pelecanus, byli totiž kromě pelikánů označování i kormoráni, terejové a fregatky (např. Latham 1790, Cuvier 1817). Vývoj jazyka Jazyky se vyvíjejí, takže texty je nutno vždy interpretovat (překládat) s ohledem na stav daného jazyka v dané době (pro latinu viz např. Nechutová 2002). Příklad 1: Jirsík (1956) přeložil latinské sloveso <jaculor> použité Balbínem (1679) jako „házet oštěpem“. Tento význam měl ovšem onen výraz v antické latině, zatímco v Balbínově době se už přeneseně používal ve významu „střílet“. Příklad 2: Ještě v první polovině 20. století byl německý výraz (ortografie mohla kolísat) lidově používán pro většinu větších krahujcovitých dravců (supi, orli, káně apod.), zatímco dnes je tento výraz používán výhradně ve významu <sup>. Například výrazem <Schneegeyer> (tj. sup sněžní) byla nejméně od poloviny 18. století (Kramer 1756) do počátku 20. století (Kněžourek 1910) označována káně rousná. Bylo-li tedy v dobovém tisku napsáno , nelze tento výraz přeložit jako „sup“, nýbrž je nutné ho interpretovat (pakliže nejsou k dispozici bližší údaje) jen jako „větší krahujcovitý dravec“. Autorství V dřívějších dobách nebývalo považováno plagiátorství za něco špatného a citování zdrojů informací, které je běžnou povinností v současné vědecké literatuře, bývalo výjimkou. Proto je při interpretaci údajů ze starých tisků vždy zapotřebí snažit se zjistit, kdo je skutečným původcem dané informace. Teprve tento údaj může napomoci správné interpretaci oné informace.
Sylvia 45 / 2009
Příklad 1: Amerling (1852) zaznamenal pozorování pelikána na Vltavě v Praze roku 1793. Údaj ovšem pochází ze Schmidta (1795), kterého Amerling (l.c.) – jak bylo tehdy zvykem – ne citoval. Příklad 2: Birkhead & van Balen (2008) zjistili srovnáváním textů, že anonymně publikovaná knížka o slavíkovi (Anonymous 1707) není originálem, ale verzí části knihy L’agriculture et maison rustique (Estienne & Liebault 1566). Údaje zdánlivě pocházející z počátku 18. století tedy ve skutečnosti pocházely z poloviny 16. století (pokud je Estienne & Liebault nepřevzali z nějakého ještě staršího, dosud neodhaleného zdroje). Mýty Nepřesný překlad, nesprávně pochopený text či nedbalá historická práce mohou vést ke vzniku mýtů, které jsou připsány autorovi, který nic podobného neřekl, nenapsal či nevykonal. Příklad: Balbín (1679) zaznamenal, že se – řečeno dnešní terminologií – v období podzimního tahu na Labi u Litoměřic objevovali kormoráni velcí (Phalacrocorax carbo). Jirsík (1956) mylně tuto zmínku interpretoval jako doklad hnízdění a jeho chyba byla převzata i do standardní české faunistické literatury (Hudec & Černý 1972, Hudec 1994). Mlíkovský (2005b) opravil Jirsíka (l.c.) a jím vytvořený mýtus o hnízdění kormoránů sprovodil ze světa. Šťastný et al. (2006) však obratem vytvořili mýtus nový, když napsali, že Mlíkovský (2005b) odmítl údaje Balbína (1679), zatímco opak je pravdou. Výstupy Historická ornitologie přispívá k poznání ptáků i lidských aktivit spojených s ptáky nejrůznějším způsobem. Níže uvádím příklady výstupů.
Historické avifaunistické údaje Nejčastějším výstupem historicko-ornitologického bádání jsou objevy jednotlivých starých faunistických pozorování. Ve střední Evropě byl na základě historických údajů zaznamenán např. průlet pelikánů (Pelecanus onocrotalus) ze Slezska k Vídni v prosinci 1644 (Kinzelbach 2001), výskyt pěnice vlašské (Sylvia nisoria) kolem roku 1550 u Štrasburku (Kinzelbach & Springer 1999), výskyt kormoránů velkých nedlouho před rokem 1679 na podzimním tahu na Labi u Litoměřic (Mlíkovský 2005b). Změny areálů Podaří-li se nashromáždit větší množství historických údajů, je možné zrekonstruovat někdejší areály daných druhů, resp. jejich změny. Počátky šíření se zvonohlíka zahradního (Serinus serinus) z mediteránu na sever zmapoval Kinzelbach (2004). Jeho údaje výrazně zpřesnily předchozí představy Mayra (1926). Jirsík (1958) doložil, že chocholouš obecný (Galerida cristata) byl v Čechách známý již v polovině 14. století (viz též Kokeš 1980a, Hudec in Nechutová 1991), tedy dříve, než se tehdy myslelo. Na základě historických údajů bylo též možné zrekonstruovat původní evropský areál ibisa skalního (Geronticus eremita) (Schenker 1977, Mey 1997, Mlíkovský 2007a). Rozšiřování evropské areálu moudivláčka lužního v Evropě popsal Kinzelbach (2002), pro statut tohoto druhu v severním Íránu v druhé polovině 18. století viz Mlíkovský (2008). Vývoj avifauny Kinzelbach (1995a, 1999, 2000, 2008b) na základě historických údajů popsal, jak tzv. malá doba ledová (Glaser 2001, Fagan 2007) ovlivnila v 16. až 19. století složení jihoněmecké avifauny severně od Alp. Zcela podle očekávání vymizely s nastu45
Mlíkovský J. / Historická ornitologie
pující malou dobou ledovou koncem 16. a začátkem 17. století jihoevropské druhy ptáků (např. kvakoš noční Nycticorax nycticorax, orebice rudá Alectoris rufa) a objevily se druhy severské (např. bělokur horský Lagopus mutus). V druhé polovině 19. století naopak s ustupující malou dobou ledovou zmizely druhy severské a do jižního Německa se vrátily druhy jihoevropské. Invaze Občasné invaze nápadného brkoslava severního (Bombycilla garrulus) do střední Evropy byly známé odpradávna, přičemž výskyt tohoto druhu byl spojován s různými katastrofickými představami. Historický přehled těchto invazí podal Kinzelbach (1995). Pro invaze čečetek (Carduelis flammea) v 16. století viz Kinzelbach (1998), pro invazi vlhy pestré (Merops apiaster) v roce 1644 do jižního Německa a Švýcarska viz Kinzelbach et al. (1997). Populační dynamika Pro rekonstrukci populační dynamiky vybraných druhů lovných ptáků na základě evidovaných úlovků viz např. Chadt-Ševětínský (1909). Geografický původ druhu Buller (1887) popsal špačka Aplonis mavornata na základě jedince neznámého původu. Teprve Olson (1986) dokázal s použitím historických údajů zjistit, že tento vyhynulý špaček ještě před polovinou 19. století žil na ostrově Mauke v Cookově souostroví. Chov exotických ptáků Papoušek Psittacus sp. vyobrazený na plaketě z počátku 9. století nalezené na slovanském pohřebišti u Starého Města se stal dokladem o výskytu tohoto exotického druhu na Moravě v raném středověku (Mlíkovský 2005a). Historii 46
chovu krocana divokého (Meleagris gallopavo) v Česku zmapovali Kokeš (1974) a Mlíkovský (2006b). Domestikace Historické údaje umožnily zjistit, že žlutá forma kanára se v chovech objevila již v 15. století, a to v Itálii (Birkhead et al. 2004), nikoliv až v 16. století v Německu, jak se do té doby předpokládalo. V Čechách však byla zřejmě neznámá ještě po polovině 18. století (Mlíkovský 2007b). K domestikaci různých ptačích druhů podle starých literárních pramenů viz např. Hehn (1874). Sokolnictví Údaje z historické literatury umožnily v kombinaci s archeologickými nálezy doložit, že sokolnictví bylo v Čechách a na Moravě známé nejméně od 9. století, byť bylo zřejmě praktikováno jen zřídka (Mlíkovský 2005c). Nejčastějšími sokolnickými ptáky byli v českém a moravském raném středověku jestřáb lesní (Accipiter gentilis) a káně lesní (Buteo buteo) (Mlíkovský 2005c). Odhalování falz Historické údaje jsou cenným zdrojem informací při odhalování zfalšovaných údajů, jimiž někteří badatelé nebo sběratelé „obohatili“ ornitologickou literaturu. Známé jsou v tomto směru případy Richarda Meinertzhagena (1878–1967; Knox 1993, Garfield 2007, Rasmussen & Collar 2008), Andriese Hoogerwerfa (1906–1977; Becking 2009), Josepha B. Battyho (†1906; Olson 2008) a Josefa Prokopa Pražáka (1870–1904; Mlíkovský nepubl.). Poděkování Tato práce byla vytvořena s přispěním grantů Ministerstva kultury ČR č. MK 00002327201 a MK 06P04OMG008.
Sylvia 45 / 2009
Literatura Abbott G. D. 1833: Scripture natural history; containing a descriptive account of the quadrupeds, birds, reptiles, serpents, plants, trees, minerals, gems, and precious stones, mentioned in the Bible. Lincoln, Edmands & Co., Boston. Amerling K. S. 1852: Fauna čili zvířena česká. Vol. 1. K. Amerling, Praha. Andreska J. 1976a: Sokolnictví v díle Petra Krescenia. Myslivost 1976: 114–115. Andreska J., 1976b: Kačeník na Velkém Tisém. Sb. Jihočes. mus., Přír. Vědy, 14 (Suppl. 2): 83–84. Anonymous 1707: Traité du rossignol. Claude Prudhomme, Paris. Arnott W. G. 2007: Birds in the Ancient world from A to Z. Routledge, London. Balbín [Balbinus] B. 1679: Miscellanea historica Regni Bohemiae. Liber I. qui historiam naturalem Bohemiae complectitur. Typis Georgii Czernoch, Pragae. Baum J. 1946: Náš nejstarší ornithologický spis. Čas. Nár. Muzea 140: 53–60. Becking J.-H. 2009: The Bartels and other egg collections from the island of Java, Indonesia, with corrections to earlier publications of A. Hoogerwerf. Bull. Brit. orn. Club 129: 18–48. Birkhead T. R. & van Balen S. 2008: Bird‑kee ping and the development of ornithological science. Arch. nat. Hist. 35: 281–305. Birkhead T. R., Schulze-Hagen K. & Kinzelbach R. 2004: Domestication of the canary, Serinus canaria – the change from green to yellow. Arch. nat. Hist. 31: 50–56. Buller W. L., 1887: A history of birds of New Zealand. 2nd ed. Vol. 1. W. L. Buller, Westminster, S.W. Cuvier G. 1817: Le règne animal distribué d’après son organisation. Deterville, Paris. Druce G. C. 1914: Animals in English wood carvings. Third Annual Volume of the Walpole Society, 1913–1914: 1–25. Estienne C. & Liebault J. 1586: L’agriculture et maison rustique. Paris. Fagan B. 2007: Malá doba ledová: jak klima formovalo dějiny v letech 1300–1850. Academia, Praha. Ferianc O. 1958: Slovenské názvoslovie vtá-
kov. Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava. Frič A. 1872: Obratlovci země české. Archiv Přírodovědecký k Proskoumání Čech (4) 2: 1–148. Garfield B. 2007: The Meinertzhagen Mystery. Potomac Books, Washington, DC. Geikie A. 1916: The birds of Shakespeare. James Maclehose and Sons, Glasgow. Glaser R. 2001: Klimageschichte Mitteleuropas. 1000 Jahre Wetter, Klima, Katastrophen. Primus Verlag, Darmstadt. Hadravová A. 2008: Kniha dvacatera umění Mistra Pavla Žídka. Část přírodovědná. Academia, Praha. Hanák F. & Hudeček J. J. 2000: Eduard Richter a jeho soupis obratlovců Osoblažska. Sb. Bruntál. muz. 2000: 94–101. Hanák F. & Hudeček J. J. 2002a: Lokální prameny v ornitologii (a zoologii vůbec) a otázka jejich kritické interpretace v moderní faunistické literatuře na příkladu práce Eduarda Richtera. Ptáci kolem nás 2002: 10–11. Hanák F. & Hudeček J. J. 2002b: Kavče červenozobé (Pyrrhocorax pyrrhocorax) v Čechách. Zprávy MOS 62: 91–96. Harris T. M. 1833: A dictionary of the natural history of the Bible. 2nd ed. T. T. and J. Tegg, London. Hartert E. 1903–1922: Die Vögel der paläarktischen Fauna. Vol. 1–3. R. Friedländer & Sohn, Berlin. Haskins C. H. 1921: The „De Arte Venandi cum Avibus“ of the Emperor Frederick II. English Historical Review 36: 334–355. Hehn V. 1874: Kulturpflanzenund Hausthiere in ihrem Übergang aus Asien nach Griechenland und Italien sowie in das übrige Europa. Gebrüder Borntraeger, Berlin. Hlaváček I., Kašpar J. & Nový L. 2002: Vademecum pomocných věd historických. 3. rev. vyd. H & H, Jinočany. Hudec K. (ed) 1994: Fauna ČR a SR. Vol. 27: Ptáci 1. 2. rev. vyd. Academia, Praha. Hudec K. & Černý W. (eds) 1972: Fauna ČSSR. Vol. 19: Ptáci. I. Academia, Praha. Hudeček J. J. 2005: Osoblažský sup? Zprávy MOS 63: 123–128. Hudeček J. J. & Hanák V. 2002a: Supi bradatí v Chřibech? Ptáci kolem nás 2002: 10–12. Hudeček J. J. & Hanák V. 2002b: Ptáci
47
Mlíkovský J. / Historická ornitologie
v Chowanetzově soupisu obratlovců Osoblažska. Vlastivěd. Listy 28: 33–34. Hudeček J. J. & Hanák V. 2004a: Schmidtův seznam ptáků a dalších obratlovců Čech. Zprávy MOS 62: 35–62. Hudeček J. J. & Hanák V. 2004b: Ibis hřívnatý (Geronticus eremita) – vyhynulý člen české fauny. Zprávy MOS 62: 51–60. Hudeček J. J., Hanák F. & Klímová J. 2003: Ptáci (Aves) v díle Karla Slavoje Amerlinga. Zprávy MOS 61: 11–28. Hume J. P., Martill D. M. & Dewney C. 2004: Dutch diaries and the demise of the dodo. Nature 429: doi:10.1038/nature02688. Chadt-Ševětínský J. E. 1909: Dějiny lovu a lovectví (myslivosti) v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Chadt, Louny. Churchill A. P. 1911: Birds in literature. The Davis Press, Worcester, Mass. Ivanov A. D. 1958: An Indian picture of the Dodo. J. Ornithol. 99: 438–440. Jirsík J. 1949: Naše sovy. 2. rev. vyd. Mladá fronta, Praha. Jirsík J. 1956: Hnízdění vzácných ptačích druhů v ČSR. In: 1. československá ornitologická konference, Sborník přednášek: 83–87. Jirsík J. 1958: Nejstarší literární zpráva o chocholouši (Galerida cristata) ve střední Evropě. Sylvia 15: 229–230. Kinzelbach R. 1995a: Vogelwelt und Klima veränderung im 16. Jahrhundert. Neue Quellen und Ergebnisse der Historischen Ornithologie. Naturwissenschaften 82: 499–508. Kinzelbach R. 1995b: Der Seidenschwanz, Bombycilla garrulus (Linnaeus 1758), in Mittel- und Südeuropa vor dem Jahr 1758. Kaupia 5: 1–62. Kinzelbach R. 1998: Winterliche Invasionen des Birkenzeisigs Carduelis flammea in der zweiten Hälfte des 16. Jh. in Mitteleuropa. Vogelwelt 119: 31–34. Kinzelbach R. 1999: Historische Ornithologie – eine keineswegs verstaubte Wissenschaft: Vogelwelt und Klima im 16. und 17. Jahrhundert. Sitzungsber. Ges. naturforsch. Freunde Berlin (N. F.) 38: 37–54. Kinzelbach R. K. 2000: Historische Ökologie und Ornithologie. In: Kinzelbach R. K. & Hölzinger J. (eds): Marcus zum Lamm (1544–1606): Die Vogelbücher aus dem
48
Thesaurus Picturarum. Verlag Eugen Ulmer, Stuttgart: 44–49. Kinzelbach R. 2001: Zug von Rosapelikanen Pelecanus onocrotalus von Oberschlesien zum Wiener Becken im Dezember 1644. Vogelwelt 122: 104–106. Kinzelbach R. 2002: Areal und Ausbreitung der Beutelmeise Remiz pendulinus (L., 1758) vor dem 19. Jahrhundert. Ökol. Vögel 24: 65–95. Kinzelbach R. 2004: The distribution of the Serin Serinus serinus (L., 1766) in the 16th century. J. Ornithol.. 145: 177–187. Kinzelbach R. 2008a: Kaiser Friedrich II. De arte venandi cum avibus. Die Vogelarten. In: Mamoun F. M. & Ermete K. (eds): Kaiser Friedrich II. (1194–1250). Welt und Kultur des Mittelmeerraumes. Philip von Zabern, Mainz: 268–299. Kinzelbach R. 2008b: Veränderungen in der europäischen Vogelwelt vor 1758 nach historischen Quellen. In: Herrmann B. (ed): Beiträge zum Göttinger umwelthistorischen Kolloquium 2007–2008. Universitätsvelag, Göttingen: 147–171. Kinzelbach R. K. & Hölzinger J. 2000: Die Vögel des Thesaurus picturarum. In: Kinzelbach R. K. & Hölzinger J. (eds): Marcus zum Lamm (1544–1606): Die Vogelbücher aus dem Thesaurus Picturarum. Verlag Eugen Ulmer, Stuttgart: 50–335. Kinzelbach R. & Springer K. 1999: Die Sperbergrasmücke (Sylvia nisoria) um 1550 bei Straßburg im Elsaß. Vogelwelt 120: 1–5. Kinzelbach R., Nicolai B. & Schlenker R. 1997: Der Bienenfresser Merops apiaster als Klimazeiger: Einflug in Bayern, der Schweiz und Baden im Jahr 1644. J. Ornithol. 138: 297–308. Kitchell K. F. & Resnick I. M. 1999: Albertus Magnus: On animals. A Medieval Summa Zoologica. The John Hopkins University Press, Baltimore. Kněžourek K. 1910: Velký přírodopis ptáků. Vol. 1. I. L. Kober, Praha. Knox A. G. 1993: Richard Meinertzhagen – a case of fraud examined. Ibis 135: 320– 325. Kokeš O. 1966: Ornithologické prameny v literatuře v Čechách od nejstarších dob
Sylvia 45 / 2009
do roku 1848. Čas. Nár. mus., Odd. přírodověd. 135: 219–221. Kokeš O., 1974: Historie pokusů o introdukci a aklimatizaci divokého krocana (Meleagris gallopavo L., 1758). Poľov. Zb. 4: 167–184. Kokeš O., 1980a: Chocholouš obecný – Galerida cristata (Linnaeus 1758) u nás dnes a dříve. Zprávy MOS 38: 99–106. Kokeš O., 1980b: Krkavec velký a jeho osudy v Čechách. Živa 28: 148–152. Komárek S. 2007: Ptáci v Čechách v letech 1360–1890 aneb tajemství rytíře von Sacher-Masocha. Academia, Praha. Kopecký M., 1978: Úvod do studia staročeských rukopisů a tisků. SPN, Praha. Kramer W. [G.] H. 1756: Elenchus vegetabilium et animalium per Austriam inferiorem observatorum. Ioan Thoma Trattner, Wien. Latham J., 1790: Index ornithologicus. J. Latham, London. Lewysohn L. 1858: Die Zoologie des Talmud. L. Lewysohn, Worms. Lounsbury T. R., 1883: Geoffrey Chaucer: The parlament of foules. Ginn, Heath, & Co., Boston. Mäger M. 1967: Eesti linnunimetused. Eesti NSV Teaduste akadeemia, Tallinn. Massingham H. J. 1922: Poems about birds from the Middle Ages to the present day. T. Fisher Unwin, London. Mayr E. 1926: Die Ausbreitung des Girlitz (Serinus canaria serinus L.). J. Ornithol. 74: 571–671. Meraviglia-Crinelli R. J. 1886: Der böhmische Adel. Bauer & Raspe, Nürnberg. [Přetisk: Garn, Brno, 2000.] Mey E. 1997: Neuere kultur- und naturgeschichtliche Zeugnisse vom Waldrapp Geronticus eremita. Rudolstädter naturhist. Schr. 8: 3–17. Mlíkovský J. 2004a: Extinction of the Dodo Raphus cucullatus (Aves: Raphidae): dating reconsidered. Čas. Nár. Muz., Ř. přír. 173: 111–112. Mlíkovský J. 2004b: Ptáci na středověké misce z karlštejnského pokladu. Umělecko průmyslové museum, Praha (nepublikovaná zpráva). Mlíkovský J. 2005a: Papoušek na raně středověké plaketě ze Starého Města. Acta Mus. Moraviae, Sci. Soc. 90: 185–196. Mlíkovský J. 2005b: On the alleged breeding
of Great Cormorants (Phalacrocorax carbo) in Bohemia in the 17th century. Sylvia 41: 137–139. Mlíkovský J. 2005c: Evidence for hawking in early Medieval Czechia. Buteo 14: 53–56. Mlíkovský J. 2005d: Did Griffon Vulture (Gyps fulvus) breed north of the Alps in the past 200 years? Buteo 14: 57–59. Mlíkovský J. 2005e: O údajném nálezu kukačky dešťové (Coccyzus americanus) v České republice. Crex 25: 127–128. Mlíkovský J. 2006a: Nomenclatural and taxonomic status of birds described by Johan Peter Falck in 1786. Čas. Nár. Muz., Ř. přír. 175: 17–25. Mlíkovský J. 2006b: Meleagris gallopavo Linnaeus, 1758 – krocan divoký. In: Mlíkovský J. & Stýblo P. (eds.): Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky. ČSOP, Praha: 415–416. Mlíkovský J., 2007a: Northern Bald Ibis (Geronticus eremita) in the Czech Republic, Poland and Slovakia: a review of historical records. Sylvia 43: 137–143. Mlíkovský J. 2007b: Ptactvo Zbirožska v díle Jana Jiráska z roku 1786. Sluka 4: 81–90. Mlíkovský J. 2008: Review of ornithological records made by S. G. Gmelin and C. Hablizl in Iran in 1770–1774. Podoces 3: 97–100. Mlíkovský J. & Benda P. 2005: Taxonomic and nomenclatural status of vertebrate species described by Franz Wilibald Schmidt in 1795. Čas. Nár. Muz., Ř. přír. 174: 77–88. Mlíkovský J. & Zemek K., 1983: On the history and present state of the species concept. In: Novák V. J. A. & Zemek K. (eds): General questions of evolution. ČSAV, Praha: 281–304. Nechutová J. 1991: Claretus: Ptačí zahrádka. Petrov, Brno. Nechutová J. 2002: Středověká latina. KLP, Praha. Novotný I. 1959: Sovice sněžní (Nyctea scandiaca) v Československu. Sylvia 16: 276– 279. Olson S. L. 1986: An early account of some birds from Mauke, Cook Islands, and the origin of the “Mysterious Starling” Aplonis mavornata Buller. Notornis 33: 197–208. Olson S. L. 2008: Falsified data associated with specimens of birds, mammals, and insects
49
Mlíkovský J. / Historická ornitologie
from the Veragua Archipelago, Panama, collected by J. H. Batty. Amer. Mus. Novit. 3620: 1–37. Parmelee A., 1959: All the birds of the Bible. Harper & Brothers, New York. Rasmussen P. C. & Collar N. J. 2008: Major specimen fraud in the Forest Owlet Heteroglaux (Athene auct.) blewitti. Ibis 141: 11–21. Riethe P. 1994: Hildegard von Bingen: Das Buch von den Vögeln. Otto Müller Verlag, Salzburg. Ruskin J. 1873: Love’s Meinie. John Wiley & Son, New York. Schenker A. 1977: Das ehemalige Verbrei tungsgebiet des Waldrapps Geronticus eremita in Europa. Ornithol. Beob. 74: 13–30. Schmidt F. W., 1795: Versuch eines Ver zeichnisses aller in Böhmen bisher bemerkten Thiere. – In: Schmidt F. W. (ed): Sammlung physicalisch-ökonomischer Aufsätze. Vol. 1. Joh. Gottf. Calve, Prag: 1–103. Springer K. B. & Kinzelbach R. K. 2009: Das Vogelbuch von Conrad Gessner (1516– 1565). Springer-Verlag, Berlin. Stratton-Porter G. 1909: Birds of the Bible. Jennings and Graham, Cincinnati & Eaton and Mains, New York. Suolahti H. 1909: Die deutschen Vogelnamen. Eine wortgeschichtliche Untersuchung. Verlag Karl J. Trübner, Straßburg. Stresemann E. 1958: Wie hat die Dronte (Raphus cucullatus L.) ausgesehen? J. Ornithol. 99: 441–459. Strutyński J. 1972: Polskie nazwy ptaków krajowych. Zakład narodowy iminia Osolińskich & Wydawnictwo Polskiej akademi nauk, Wrocław. Šmilauer V. 1940: Česká jména ptáků v Kla retově Fysiologiáři. Listy filologické 67: 383–394. Šťastný K., Bejček V. & Hudec K. 2006: Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2001–2003. Aventinum, Praha.
50
Šuhaj J. 2001a: Detailnější hodnocení historických zpráv o výskytu orlosupa bradatého (Gypaetus barbatus) v České republice. Buteo 12: 153–160. Šuhaj J. 2001b: Historický záznam o hnízdění supa bělohlavého (Gyps fulvus) v roce 1821 v jižním Polsku. Buteo 12: 161–162. Šuhaj J. 2001c: Ptáci severozápadní části Nízkého Jeseníku v letech 1805–1820 v díle Kajetana Koschatzkého. Čas. Slezsk. zem. Muz. (A) 53: 87–95. Šuhaj J. & Kuzník H. 2001: Ptáci Osoblažska (okr. Bruntál) v letech 1860–1890 v rukopise E. Richtera. Čas. Slezsk. zem. Muz. (A) 50: 227–233. Thompson, D’A. W. 1895: A glossary of Greek birds. Clarendon Press, Oxford. Vavřík M. & Hudeček J. J. 2003: Historická literatura a dokladový materiál k ní – zdroj poznání i omylů v ornitologii. Zprávy MOS 61: 73–74. Yapp B. 1981: Birds in Medieval manuscripts. British Library, London. Whitman C. H. 1898: The Birds of Old English Literature. J. Germanic Philology 2: 149– 198. Willemsen C. A. 1970: Kaiser Friedrich der Zweite: Über die Kunst mit Vögeln zu jagen. Insel-Verlag, Frankfurt am Main. Willughby F. 1676: Ornithologiae libri tres. Joannus Martyn, London. Wood C. A. & Fyfe F. M. 1943: Falconry by Frederick II of Hohenstaufen. Stanford University Press, Stanford. Wood J. G. 1887: Birds of the Bible. Longmans, Green & Co, London.
Došlo 20. září 2009, přijato 15. října 2009. Received 20 September 2009; accepted 15 October 2009. Editor: P. Adamík
