Zoe Sugg neboli Zoella má čtyřiadvacet let a pochází z anglického Brightonu. Její videa na YouTube sleduje každý měsíc více než dvanáct milionů lidí. Zoella spustila svůj videokanál v roce 2009 – její příspěvky se zabývají tématy, jako jsou móda, kosmetika či životní styl, ale nevyhýbá se ani závažnějším otázkám spojeným s životem dnešních teenagerů. Má skoro sedm a půl milionů odběratelů na YouTube, jeden a půl milionu odběratelů na Twitteru a dva miliony na Instagramu.
5/46
JOTA / 2015
.
Text copyright © Zoe Sugg, 2014 The author has asserted her moral rights All rights reserved Back cover copyright: author picture © Zoe Sugg Cover photos © Flickr.com Translation © Vanda Senko Ohnisková, 2015 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2015 ISBN epub 978-80-7462-680-7
7/46
ISBN mobi 978-80-7462-691-3 .
Tuto knihu věnuji všem, kteří umožnili její vydání. Těm, kteří se přihlásili k odběru mého kanálu, dívají se na má videa a čtou můj blog – ať už v roce 2009 nebo třeba včera. Vaše podpora pro mne znamená všechno na světě. Neexistují slova, která by vyjádřila, jak vás mám všechny ráda – nebýt vás, nikdy by tahle kniha neexistovala.
Před rokem 22. listopadu
Ahoj, světe! Rozhodla jsem se, že začnu psát blog. Tenhle blog. Možná se ptáte, proč to dělám. Však víte, jaké to je, když zatřesete plechovkou koly, pak ji otevřete a její obsah vyprskne jako bomba? No, tak přesně tak se právě teď cítím. Vře ve mně tolik věcí, co bych chtěla říct, ale nemám dost odvahy na to, abych je vyslovila nahlas. Táta mně kdysi řekl, abych si psala deník. Prý je psaní deníků skvělý způsob, jak vyjádřit své nejniternější myšlenky. Taky povídal, že teprve za mnoho let a právě díky deníku si třeba lépe uvědomím, jak je mládí prima. Hm… jenomže táta byl mladý už tak dávno, že úplně zapomněl, jaké to ve skutečnosti je. Stejně jsem to ale zkusila – a začala jsem si psát deník. Zvládla jsem asi tak tři zápisy, a pak jsem to vzdala. Zněly vesměs nějak takhle: Dneska pršelo. Úplně jsem zničila své nové boty. Jenny říkala, že se vykašle na matiku. Nakonec to neudělala. Johnovi Barrymu začala ve fyzice téct krev z nosu, protože si do něj vrazil tužku. Rozesmálo mě to. Nebyl z toho moc nadšený. Bylo to trapné. Dobrou.
9/46
To nezní zrovna jako Bridget Jonesová, že? Je jasné, že jsem tomu deníku moc nedala. Představa, že bych si vedla deník jen pro sebe, mi přijde trochu ujetá. Chtěla bych mít pocit, že si kdekoli na světě někdo bude moct přečíst, co mám na srdci. A proto jsem se rozhodla, že to zkusím s tímhle blogem. Bude to místo, kde budu moct říct přesně to, co chci, kdy chci a jak chci – a taky – hlavně – někomu. A nebudu si muset dělat starosti s tím, jestli je to, co řeknu, dost cool, nebo jestli nepůsobím hloupě nebo jestli náhodou kvůli tomu nepřijdu o kamarády. A proto je tenhle blog anonymní. Abych to mohla být opravdu já. Můj nejlepší kámoš Wiki (a to – jen tak mimochodem – není jeho skutečné jméno, protože jeho opravdové jméno přece napsat nemůžu, protože to by pak tenhle blog nebyl anonymní, to je jasné) by nejspíš řekl, že fakt, že musím zůstat v anonymitě, abych mohla být sama sebou, je „tragický příběh“. Ale co on ví? Není puberťačka, která má problémy s úzkostí a strachem. (Je to totiž puberťák, co má problémy s rodiči, ale to je úplně jiný příběh.) Někdy si říkám, jestli těmi pocity úzkosti netrpím právě proto, že jsem v pubertě. Protože co si budeme nalhávat, existuje obrovské množství věcí, ze kterých můžete mít strach, protože jsou opravdu hodně znepokojivé. Deset hlavních věcí, kvůli kterým se může puberťačka trápit:
1. Měla by furt vypadat dokonale. 2. Jenomže mluvíme zároveň o době, kdy se její hormony rozhodly, že se zblázní. 3. Což vede k nejuhrovitějšímu období v jejím životě (a následně je tedy č.1 totálně neuskutečnitelné). 4. A taky se to děje ve stejnou dobu, kdy má poprvé v životě možnost, koupit si kdykoli se jí zachce čokoládu (č. 3 je tím pádem ještě horší!).
10/46
5. Najednou všem záleží na tom, jak je oblečená. 6. A to co nosí, musí taky vypadat dokonale. 7. A měla by vědět, jak pózovat jako supermodelka. 8. Aby si mohla pořídit selfíčko v tom, co ten den má na sobě. 9. To pak musí postnout na síť, aby ho viděli všichni její přátelé. 10. A má být totálně přitažlivá pro opačné pohlaví (zatímco se musí potýkat se všemi výše uvedenými body!). Představte si, prosím, jak v této chvíli opravdu zhluboka a dramaticky vzdychám. Přece ale není možné, abych byla jediná, kdo se cítí takhle – nebo snad ano? Mám takový sen: sním o tom, že všechny holky stejně staré jako já se tajně, ve skrytu duše, cítí úplně stejně jako já. A možná že jednoho dne – až si všechny zároveň uvědomíme, že prožíváme totéž – budeme moct přestat předstírat, že jsme něco, co nejsme. To by bylo úžasné. Ale než se to stane, budu opravdová na tomhle blogu. A neopravdová v „opravdovém“ životě. Budu si tady říkat přesně to, co zrovna chci říkat, a bylo by fakt děsně cool, kdybyste se (ať jste kdokoli) přidaly ke mně. Tohle by mohl být jenom náš kousek Internetu, kde si budeme moct povídat o tom, jak se holky v našem věku doopravdy cítí, a nebudeme muset předstírat, že jsme někým, kým vlastně vůbec nejsme. Taky strašně ráda fotím (copak vy nemilujete ten fakt, že fotky dokážou už navždycky zachytit všechny výjimečné okamžiky – nádherné západy slunce, narozeninové oslavy, mufiny se slaným karamelem…?), takže sem budu dávat i spoustu fotek. Ale žádná selfíčka – to je kvůli mé anonymitě snad jasné, že. OK, takže to je pro tuhle chvíli všechno. Díky, že jste si můj příspěvek přečetly (tedy jestli si ho někdo přečetl!). A do komentářů mi napište, co si o něm myslíte. Girl Online, co jde offline xxx
Kapitola první Současnost…
Čau, Penny, víš, že William Shakespeare je jen přesmyčka pro ,neumím hláskovat‘?
Přečtu si Elliotovu textovku a povzdechnu si. Za tu dobu, co sleduju zkoušku Romea a Julie (tři hodiny mého života, co mi nikdo nikdy nevrátí), mě Elliot bombardoval stovkami nejrůznějších poťouchlostí o Shakespearovi. Původně mě tím chtěl zabavit, abych se tak hrozně nenudila, ale copak někdo fakt potřebuje vědět, že Shakespeara pokřtili v roce 1564? Nebo že měl sedm sourozenců? „Penny, mohla bys vyfotit Julii, jak se naklání z přívěsu?“ Rychle popadnu foťák a kývnu na učitele Beaconsfielda (říkáme mu Slanináč). „Jistě, pane učiteli.“ Beaconsfield nás má na dramatickou výchovu. Patří k těm vyučujícím, co se rádi „druží se studenty“ – má nagelované vlasy a nabádá nás „říkejte mi Jeffe“. On je taky příčinou, proč je naše provedení Romea a Julie umístěné do brooklynského ghetta a Julie se právě vyklání z přívěsu a ne z balkonu. Megan, moje BFIS (Best Friend in School neboli Nejlepší kamarádka ve škole), Slanináče miluje, ale co by ne, když ji obsazuje do všech hlavních rolí. Já osobně si myslím, že je trochu slizký. Kantoři by se neměli míchat mezi študáky. Měli by známkovat sešity, stresovat se kvůli školní inspekci a dělat další podobné věci, co se tak ve sborovně dělávají. Vyjdu pár schodků u kraje jeviště a dřepnu si vedle Megan. Má na hlavě baseballovou čepku s nápisem LUP a kolem krku se jí komíhá tlustý řetěz z kočičího zlata s obřím falešným dolarem místo přívěsku. Nepřichází vůbec v úvahu, že by se v podobném ohozu ukázala kdekoli jinde… ale ona prostě
12/46
Slanináče opravdu miluje. Užuž se chystám zmáčknout spoušť, když na mě Megan zasyčí: „Bacha, abys nezabrala toho mýho beďara.“ „Cože?“ šeptám nechápavě. „Ten beďar na nose. Dej bacha, aby na té fotce nebyl.“ „Aha. Jasně.“ Změním úhel a zaostřím. Světlo z té strany není sice ideální, ale beďar vidět není. Udělám fotku a otočím se, abych zmizela z pódia. Přelétnu pohledem hlediště. Kromě profesora a jeho dvou asistentů režie jsou všechny sedačky prázdné. Instinktivně si oddechnu úlevou. Když řeknu, že mi davy zrovna dvakrát nesedí, je to, jako bych prohlásila, že Justin Bieber to s bulvárními novináři nějak zvlášť dobře neumí. Fakt nechápu, jak lidi můžou zvládnout na jevišti hrát. Já tam musím jen na pár vteřin, abych něco vyfotila, a už jsem z toho nervózní. „Díky, Pen,“ ozve se Slanináč, když spěchám po schůdkách dolů. A to je další trapárna, co se ho týká – to, jak nám všem říká přezdívkami a zdrobnělinami jmen. Fakt, vážně! Jasně, když mi tak říkají doma, to je OK, ale rozhodně nestojím o to, aby tak na mě pokřikovali učitelé! Když dorazím do bezpečí pod jevištěm, znovu mi pípne mobil.
OMG! Julii hrál za Shakespeara chlap! To musíš říct Olliemu – chtěl bych vidět, jak se zatváří! :-)
Zvedám oči k Olliemu, který zrovna zírá na Megan. „Však tiše! Co to svítá nade mnou? V tom okně východ je a Julie slunce,“ deklamuje s tím nejpříšernějším newyorským přízvukem na světě. Nedokážu se ubránit povzdechu. I když je Ollie navlečený do ještě horšího kostýmu než Megan – něco jako spojení Snoopyho Dogga a totálního zoufalce z Pošty pro tebe – i tak vypadá fakt sladce. Elliot Ollieho nesnáší. Má za to, že Ollie je namyšlený frajírek a říká mu „Pochodující selfíčko“, ale popravdě ho vlastně vůbec nezná. Elliot totiž chodí do soukromé školy v Hove, takže se s Olliem potkává tak maximálně ve městě nebo na pláži. „Neměla by Penny vyfotit v týhle scéně i mě?“ ozve se Ollie, když konečně dospěje ke konci své promluvy. Pořád ještě artikuluje s tím příšerně falešným
13/46
americkým přízvukem – ostatně tak mluví už od té doby, co tu roli dostal. Údajně to tak dělají všichni špičkoví herci, říkají tomu „herecká metoda“. „Jasně, Olle,“ souhlasí „Říkejte-Mi-Jeffe“. „Penn?“ Odkládám mobil a znovu klušu po schodech na pódium. „Hele, a vyfoť mě z mý lepší strany, jo?“ nabádá mě šeptem zpod obřího kšiltu Ollie. Jeho kšiltovka je pro změnu „ozdobená“ nápisem BIG BOSS z černého štrasu. „Hm,“ odpovídám, „ale… která že je to teda strana?“ Ollie se na mě podívá, jako bych se pomátla. „Víš, těžko se to pozná,“ zašeptám a cítím, jak rudnu. Ollie se nepřestává mračit. „Protože obě strany podle mě vypadají dost dobře,“ dodávám už zoufale. Ach bože! Co to se mnou je? V duchu slyším, jak by Elliot vyjekl hrůzou. Naštěstí se už Ollie začíná usmívat. Najednou vypadá tak nějak mnohem chlapečtěji a přístupněji. „Je to moje pravá strana,“ vysvětluje a otáčí se čelem k přívěsu. „Hm, a myslíš jakože svou pravou stranu, nebo moji?“ ptám se pro jistotu znovu. „No tak, Pen, prosím tě, nemáme na to celý den!“ volá na mě profesor Beaconsfield. „Jasněže moje pravá,“ zasyčí Ollie a znovu mě setře pohledem, jako bych nebyla normální. A Megan se už na mě taky mračí. Tváře mi hoří, fotím. Zapomínám na obvyklé věci, nezkontroluju si ani světlo ani úhel záběru, nic, jen stisknu spoušť a potácím se dolů z jeviště. Když zkouška konečně skončí – a já už v té době díky Elliotovi například vím, že Shakespearovi bylo pouhých osmnáct, když se oženil, a že celkem napsal třicet osm her, vydáváme se všichni do nedalekého bistra na mléčný koktejl a hranolky. Na nábřeží se ke mně najednou přidává Ollie. „Jak to šlape?“ ptá se s předstíraným newyorským akcentem. „No, snad oukej, díky,“ odpovídám a jazyk se mi okamžitě zauzluje. Teď, když už na sobě nemá svůj gangsterský kostým, vypadá ještě mnohem líp. Má dokonalý surfařský blond rozcuch a modré oči mu září jako moře v zimním slunci. Abych byla upřímná, nejsem si tak úplně jistá, že je vyloženě můj typ – možná je až trochu moc dokonalou kombinací kluka z chlapecké kapely se sportovcem, ale je pro mě tak nezvyklé, když se o mě, jen o mě, zajímá někdo, do koho jsou zamilované snad všechny holky na škole, že se opravdu cítím celá nesvá. „Říkal jsem si…“ obrací se ke mně s úsměvem.
14/46
Můj vnitřní hlas okamžitě dokončí jeho větu: Co asi tak děláš, když máš volno? Proč jsem si tě vlastně pořádně nevšiml už dřív? Nechtěla by sis se mnou někam zajít? „… jestli bych se nemohl mrknout na ty svý fotky, co jsi teď nafotila. Jen abych se ujistil, že na nich vypadám v pohodě, víš?“ „Hm, no, jasně. Jo, určitě. Ukážu ti je v bistru.“ A přesně v té chvíli se propadnu do díry. Oukej, není to nějaká megadíra a já v ní nezmizím, nic takového, ale zvrtne se mi noha a já zaškobrtnu – a vypadám u toho asi tak přitažlivě a elegantně jako nějaký sobotní ožrala. To je jedna z věcí, kterou na Brightonu, kde bydlím, nesnáším. Zdá se, jako by město bylo plné děr a výmolů, které existují jenom proto, abych do nic spadla! Naštěstí se mi podaří udržet rovnováhu a vypadá to, že si Ollie ničeho nevšiml. V bistru se Ollie usadí přímo vedle mě. Vidím, jak Megan zvedne udiveně obočí a okamžitě mám pocit, jako bych udělala něco špatného. Megan je v tomhle fakt dobrá. Raději se soustředím na vánoční výzdobu v podniku – na červené a zelené blyštivé girlandy a mechanického Santa Clause, který pokaždé, když kolem něj někdo projde, zahuláká „Hou, hou, hou!“ Vánoce jsou jednoznačně moje nejoblíbenější roční období. Je v nich cosi, co mě uklidňuje. Po chvilce se znovu vracím pohledem ke stolu. Megan se už naštěstí plně věnuje svému mobilu. Cítím, jak mně začínají svrbět prsty, protože mě zčistajasna napadne téma pro můj blog. Někdy má člověk pocit, že škola je jedna velká divadelní hra a my všichni musíme neustále hrát role, které jsme dostali. V naší skutečné hře na život by Ollie rozhodně neměl sedět vedle mě, ale měl by sedět vedle Megan. Nechodí spolu, nic takového, ale oba jsou na stejném stupni společenského žebříčku. A Megan do děr nepadá nikdy. Zdá se, jako by životem jen hladce proplouvala s ustavičně našpulenou pusou a oříškově hnědýma, úžasně lesklýma vlasama. Na sedačku vedle Megan se zasunou dvojčata. Jmenují se Kira a Amara. Ve hře mají role beze slov a podle toho se k nim Megan chová i v reálném životě – jako ke komparzu ve hře, kde má ona hlavní roli. „Můžu vám, bando, donést něco k pití?“ ptá se servírka, která právě s úsměvem na rtech a objednacím lístkem dorazila ke stolu. „To by bylo suprový!“ odpovídá Ollie stále s předstíraným americkým přízvukem a já se musím usmát. Všichni si objednáváme mléčné koktejly – všichni kromě Megan, která si objedná minerálku. Pak se Ollie obrátí na mě: „Tak se můžu teda kouknout?“ „Cože? A jo, jasně.“ Vytáhnu z tašky foťák a projíždím fotky. Když se dostanu k té s Olliem, podám mu ho. Zadržím dech a čekám na jeho reakci. „Hustý,“ říká, „to vypadá fakt parádně.“
15/46
„Jé, ukaž mně i tu moji,“ vykřikne Megan, vyrve Olliemu fotoaparát z ruky a divoce mačká tlačítko. Celé tělo se mi napne. Obvykle s půjčováním věcí problém nemám – klidně dám třeba bráchovi Tomovi půlku čokoládek ze svého adventního kalendáře, ale s foťákem je to něco jiného. Je to moje záchranná síť. „Ach. Můj. Bože. Penny! Cos to udělala?! Vypadá to, jako bych měla knír!“ “ vypískne Megan a pak třískne foťákem o stůl. „Dávej bacha!“ Megan se na mě zamračí, pak znovu vezme foťák a mačká nejrůznější tlačítka. „Jak se dá ta moje fotka vymazat?“ Vytrhnu jí trochu prudce foťák z ruky a jeden z jejích umělých nehtů se zachytí o popruh. „Au! Zlomilas mi nehet!“ „Mohlas mi ten foťák polámat!“ „To je to jediný, na čem ti záleží?“ Megan na mě přes stůl metá blesky. „Já za to nemůžu, žes mě tak příšerně vyfotila.“ V hlavě se mi okamžitě zformuluje odpověď: Já za to nemůžu, žes po mně chtěla, abych tě vyfotila právě takhle, protože máš beďara. Ale než ji vyslovím, zarazím se. „Mrknu se,“ říká Ollie a bere mi foťák z ruky. Když se rozesměje, Megan se na mě zadívá ještě naštvaněji a já cítím, jak se mi známým způsobem stahuje hrdlo. Pokouším se polknout, ale bezvýsledně. Cítím, jak jsem za stolem uvězněná. Prosím, prosím, tentokrát už ne! modlím se v duchu. Ale děje se to. Po celém těle se mi už rozlévá spalující horkost a já se nemůžu skoro ani nadechnout. Fotky filmových hvězd na stěnách okolo najednou vypadají, jako by všichni ti herci zírali jenom na mě. Hudba z hracího automatu zní nějak strašně nahlas. Rudé sedačky jsou náhle až moc rudé. Ať udělám cokoli, zdá se, že nedokážu ovládat své tělo. Dlaně mám ulepeně zpocené a srdce mi začíná bušit jako o závod. „Hou, hou, hou!“ zvolá ode dveří Santa. Nezní už ale vůbec vesele. Spíš zlověstně. „Musím už jít,“ špitnu. „A co s tou fotkou?“ zaúpí Megan a pohodí svou lesklou tmavou hřívou. „Já ji vymažu.“ „A co tvůj koktejl?“ ozve se Kira. Vytáhnu z peněženky pár drobných a položím je na stůl. Doufám, že si nikdo nevšiml, jak se mi třesou ruce. „Někdo si ho vezměte. Vzpomněla jsem si, že ještě musím s něčím pomoct mámě. Letím už domů.“ Ollie ke mně zvedne oči a na vteřinku vypadá rozčarovaně. „A co zítra? Budeš ve městě?“ Megan po něm šlehne pohledem.
16/46
„Myslím, že jo.“ Je mi tak hrozné horko, že vidím skoro rozmazaně. Chci okamžitě pryč. Jestli budu uvězněná za stolem ještě chvíli, určitě omdlím. Musím se maximálně ovládat, abych se na Ollieho nerozkřičela, ať se okamžitě zvedne, abych mohla projít. „Cool.“ Ollie vstane a podává mi foťák. „Tak se třeba uvidíme.“ „Ano.“ Jedno z dvojčat, nevím které, se mě ptá, jestli jsem v pořádku, ale ani se nenamáhám s odpovědí. Nějak se mi podaří najít východ a ocitám se na nábřeží. Slyším výkřik racka a po něm výbuch smíchu. Směrem ke mně klopýtá skupinka mladých žen na jehlách a jejich nohy nesou na první pohled znaky samoopalováku. I když je prosinec, mají na sobě růžová trička à la Barbie a jedné z nich visí kolem krku značka pro řidiče začátečníka. V duchu jen zaúpím. To je další věc, kterou na Brightonu nesnáším – město je každý pátek samý předsvatební rozlučkový večírek. Překlopýtám silnici a vydám se na pláž. Vane ledový, čerstvý vítr, ale to je přesně to, co potřebuju. Zastavím se až na vlhkých oblázcích, zírám na moře a čekám, až pravidelný rytmus vln vrátí tlukot mého srdce zase do normálu.
Kapitola druhá
Kdyby většina holek dorazila domů a našla tam svou matku, jak právě pózuje na schodech ve svatebních šatech, nejspíš by to pro ně byl šok. Pro mě je to ale normálka. „Ahoj, zlato,“ vítá mě máma hned, jak se objevím ve dveřích. „Co na to říkáš?“ Opře se o zábradlí a máchne rukou, až jí její dlouhé ticiánové vlny poskočí do tváře. Svatební šaty mají barvu slonové kosti, empírový střih a kolem krku je zdobí bordura z krajkových kytiček. Jsou opravdu nádherné, ale já jsem pořád ještě tak rozhozená, že se zmůžu jen na přikývnutí. „Jsou na jednu svatbu v duchu hippies,“ vysvětluje máma a schází po schodech, aby mi dala pusu. Jako obvykle voní po růžovém oleji a pačuli. „Nejsou nádherné? Báječně se k té květinové době hodí, nemyslíš?“ „Hm,“ zamumlám, „jsou pěkný.“ „Pěkný?“ Máma se na mě podívá, jako bych se zbláznila. „Pěkný? Ty šaty nejsou jenom pěkné… jsou úžasné… jsou prostě božské.“ „Jsou to jen šaty, miláčku,“ ozve se z haly tátův hlas. Táta se na mě usměje a zvedne významně obočí. Taky zvednu obočí. Možná že vypadám jako máma, ale co se týče povahy, podobám se mnohem víc tátovi. Jsem totiž na rozdíl od mámy realistka. „Měla ses prima?“ zajímá se táta a objímá mě. „Oukej,“ odpovídám a najednou si jen přeju, abych měla zase pět, mohla se mu schoulit do klína a poprosit ho, aby mi přečetl pohádku. „Oukej?“ Táta o krok poodstoupí a pozorně se na mě zadívá. „A je to dobré oukej, nebo spíš špatné oukej?“ „Dobrý oukej,“ říkám, protože nechci rozdmýchávat další drama. Táta se usměje. „Tak fajn.“ „Můžeš mi pomoct zítra v obchodě, Pen?“ obrací se na mě máma, zatímco se prohlíží ve velkém zrcadle na chodbě. „Jasně. V kolik?“
18/46
„Jen tak dvě hodinky odpoledne, když budu na té svatbě.“ Mámě a tátovi patří svatební studio ve městě. Jmenuje se V dobrém a ve zlém. Máma začala ve svatbách podnikat poté, co se vzdala herecké kariéry, aby se mohla starat o bráchu Toma a o mě. Specializuje se na tematické svatby. A její specialitou je i fakt, že si vždycky vyzkouší všechny šaty, které v obchodě nabízí. Myslím, že se jí nejspíš stýská po hereckých kostýmech. „Za jak dlouho budeme jíst?“ ptám se. „Asi tak za hodinu,“ oznamuje mi táta. „Bude zapékané hovězí v bramborové kaši.“ „Paráda,“ usměju se na něj a hned se začínám cítit zase trochu jako člověk. Tohle tátovo jídlo je fakt famózní. „Ještě si skočím k sobě nahoru.“ „Fajn,“ odpovídají máma s tátou zároveň. „Ha! Platíš pivo!“ vykřikne okamžitě máma a políbí tátu na tvář. Vyjdu po schodech, projdu kolem ložnice našich, a když procházím kolem Tomova pokoje, i přes dveře slyším rytmus hip hopu. Dřív jsem tu jeho věčně puštěnou muziku nenáviděla, ale teď, když je na výšce, tak se mi to vlastně líbí, protože hned vím, že přijel domů na prázdniny. Co už nebydlí doma, dost mi chybí. „Čau, Tomtome!“ zakřičím před dveře. „Čau, Penpen!“ Dojdu až na konec chodby a stoupám ještě po dalším schodišti nahoru. Můj pokoj leží až pod střechou. I když je o dost menší než ostatní ložnice, mám ho strašně ráda. Má zkosené stropy a dřevěné trámy, je opravdu útulný a díky tomu, že leží tak vysoko, vidím z něj dokonce temně modrou linku mořské hladiny na obzoru. Byť je venku už tma, jen to, že vím, že moře je neustále na svém starém místě, mě uklidňuje. Rozsvítím ozdobný světelný řetěz obtočený kolem zrcadla na toaletním stolku a zapálím si i dvě svíčky s vanilkovou vůní. Pak se usadím na postel a zhluboka se nadechnu. Teď když jsem doma, můžu v klidu přemýšlet o tom, co se mi přihodilo v bistru. Stalo se to už potřetí. A pokaždé mám pocit, jako by mi kdesi na dně žaludku narůstala jakási obří boule plná strachu. Když se mi to stalo poprvé, doufala jsem, že to je něco naprosto výjimečného, že se to už nikdy nebude opakovat. Podruhé jsem si říkala, že to je snad jen smůla. Ale teď se to stalo znovu. Třesu se zimou, a tak si zalezu pod peřinu. Když se mi tělo začne pomalu zahřívat, hlavou mi prolétne vzpomínka, jak mě máma, když jsem byla malá, naučila stavět si z dek stan, ve kterém jsem si mohla hrát. Vždycky jsem si do stanu zalezla se spoustou knížek a baterkou a celé hodiny si tam četla. Milovala jsem ten pocit, že mám svou vlastní skrýš před okolním světem. Užuž se chystám zachumlat ještě hlouběji pod pokrývku, když uslyším tři hlasitá ťuknutí na stěnu pokoje. Elliot. Odkopnu rychle deku a na odpověď zaklepu dvakrát.
19/46
Elliot a já jsme sousedé už celý život. A nebydlíme jenom těsně vedle sebe, ale jsme sousedé i svými pokoji, což je vážně super. Ten ťukací kód jsme si vymysleli už před hromadou let. Dvě zaklepání znamenají Můžu přijít? a tři zase Jasně, přijď hned. Vyskočím z postele, rychle si svléknu školní uniformu a natáhnu si domácí kombinézu, co vypadá jako kostým sněžného leoparda. Elliot tenhle typ oblečení vyloženě nesnáší. Podle něj by měli toho člověka, co tenhle druh overalu vymyslel, pověsit hlavou dolů za tkaničky od bot na brightonském molu. Elliot je vždycky oblečený stylově. Nejede v posledních módních výstřelcích, není to žádný otrok módy, ale má talent zkombinovat nejrůznější kusy oblečení tak, aby vypadaly vážně skvěle. Strašně ráda ho v těch jeho kreacích fotím. Když uslyším, jak se u sousedů zabouchnou domovní dveře, přejedu se pohledem v zrcadle a neubráním se povzdechu. Vlastně vzdychám skoro pokaždé, když se uvidím v zrcadle. Je to už takový reflex. Pohled do zrcadla – povzdech. Tentokrát nevzdychám nad svými pihami, co mi pokrývají tvář jako flíčky na křepelčích vejcích – ve světle svíček je totiž nevidím. Tentokrát vzdychám nad stavem svých vlasů. Jak je možné, že ve vlhkém mořském vzduchu působí Ollieho účes tak famózně, zatímco moje vlasy vypadají, jako bych strčila prsty do elektrické zásuvky? Bleskově si vlny projedu kartáčem, ale je to jenom horší – vlasy mi zkrepatí ještě víc. Jako by nebylo dost hrozné, že jsem zrzavá – tedy Elliot trvá na tom, že mám jahodovou blond (tedy rozhodně víc jahody než blond)… Kéž bych aspoň měla vlasy krásně hladké, jako má Megan! To by bylo něco! Zkusím se učesat, ale vzdám to. Elliotovi je to stejně jedno. Viděl mě, když jsem měla chřipku a nemohla jsem si vlasy umýt celý týden. Pak už slyším zvonění a hned nato mámin a Elliotův hlas. Elliot bude z těch svatebních šatů nadšený. Elliot mou mámu miluje. A máma miluje Elliota – celá moje rodina ho miluje. Abych byla upřímná, naše rodina ho prakticky adoptovala. Elliotovi rodiče jsou právníci. Oba strašně moc pracují, a i když jsou náhodou doma, řeší většinou nějaký případ nebo něco podobného. Elliot je přesvědčený, že ho u porodu vyměnili a poslali ho domů se špatnými rodiči. Vůbec mu totiž nerozumí. Když se jim svěřil se svou sexuální orientací, jeho otec mu na to řekl: „Nedělej si s tím starosti, synku. Jsem si jistý, že je to jen takové přechodné období.“ Jako by se dalo z homosexuality jednoduše vyrůst! Slyším dusot Elliotových kroků na schodech a už se dveře mého pokoje prudce rozlétnou. „Lady Penelopo!“ křičí Elliot ode dveří. Má na sobě vintage proužkovaný oblek včetně kšand a na nohou ostře červené conversky – to je celý Elliot, a to je dneska oblečený jen tak ležérně. „Lorde Elliote!“ vracím mu pozdravení. (Několik posledních víkendů jsme strávili se seriálem Panství Downtown).
20/46
Elliot se na mě upřeně zadívá zpoza svých brýlí s černými obroučkami. „Tak jo, co se teda děje?“ Zavrtím hlavou a zasměju se. Někdy bych přísahala, že mi dokáže číst myšlenky. „Co jako myslíš?“ „Jseš strašně bledá. A máš na sobě ten otřesnej overal. Nosíš ho, jenom když máš depresi. Nebo když máš úlohu do fyziky.“ „To je totéž,“ odpovím stále se smíchem a sednu si na postel. Elliot se s ustaraným výrazem uvelebí vedle mě. „No, měla jsem zase takovej ten divnej nával paniky.“ Elliot mi položí hubenou paži kolem ramen. „To snad ne! Kdy? Kde?“ „V bistru na promenádě.“ Elliot si sarkasticky odfrkne. „Ha, to mě teda nepřekvapuje. Mají tam vyloženě nechutnej interiér! Ale vážně – co se stalo?“ Začnu mu všechno vykládat a s každým dalším slovem je to trapnější a trapnější. Najednou to zní tak triviálně, vyloženě hloupě. „Nechápu, proč se vůbec s Megan a Olliem bavíš,“ ozve se, když skončím svůj monolog. „Tak hrozný zase nejsou,“ ohrazuju se chabě. „Je to moje chyba. Proč se pořád tak stresuju? Jasně, tehdy poprvé… to ještě chápu, ale dneska…“ Elliot nakloní hlavu na stranu, jak má ve zvyku pokaždé, když přemýšlí. „Možná bys o tom měla napsat na blog.“ Elliot je jediný, kdo o mém blogu ví. Řekla jsem mu o něm okamžitě, protože za a) věřím mu nade všechno a za b) on je jediný člověk, s kterým můžu být sama sebou, takže na blogu není vůbec nic, co by už nevěděl. Ušklíbnu se na něj. „Myslíš? Nebylo by to až moc vážný?“ Elliot zavrtí hlavou. „Vůbec ne. A možná se budeš cítit líp, když o tom něco napíšeš. Třeba ti to pomůže celou tu věc líp pochopit. A nikdy nevíš – třeba někteří z těch lidí, co tvůj blog čtou, zažili něco podobnýho. Pamatuješ, jak jsi tam dala ten článek o tom, jaký seš nemehlo?“ Přikývnu. Asi před půl rokem jsem napsala o tom, jak jsem vlítla po hlavě do popelnice, a za týden mi vzrostla sledovanost z dvě stě dvou lidí na téměř tisícovku. Nikdy předtím jsem neměla tolik sdílení ani komentářů. A ukázalo se, že rozhodně nejsem jediná malá ubožačka, co se narodila jako gramla. „Hm, možná…“ Elliot se na mě podívá a usměje se. „Lady Penelopo, určitě!“
15. prosince
POMOC! Moc díky za všechny ty úžasné komentáře k mým fotkám z brightonského oblíbeného bazaru Slídičův ráj – jsem ráda, že se vám to zvláštní místo líbí stejně jako mně. Tenhle týden je pro mě psaní blogu dost těžké, protože chci popsat jednu fakt děsivou věc, co se mi stala – co se mi stává. Tehdy když jsem začala psát svůj blog, jsem prohlásila, že na něm budu brutálně upřímná. Jenomže to jsem ještě neměla ani páru, jak se to s Girl Online vyvine. Nemůžu ani uvěřit, že mě teď sleduje už 5 432 lidí – moc vám všem děkuju! I když se teda vážně dost bojím se vám s tím vším svěřit, Wiki si myslí, že se pak budu třeba cítit líp. Takže jdu na to. Před nějakou dobou jsem zažila bouračku. Ne, nebojte se, nikdo neumřel, nic tak hrozného. Ale i tak to je jeden z nejhorších zážitků v mém životě. Vraceli jsme se tehdy s mámou a tátou autem domů a byla to jedna z těch nocí, kdy lije tak, že se na vás déšť valí jako mořské vlny. Táta měl sice puštěné stěrače na maximum, takže lítaly po skle snad stopadesátikilometrovou rychlostí, stejně to ale nijak nepomáhalo. Jako bychom projížděli tsunami. Zabočili jsme zrovna na rychlostní dvouproudovku, když do našeho pruhu těsně před nás vletělo šílenou rychlostí nějaké auto. Nejsem si tak úplně jistá, co se stalo pak – myslím, že táta musel prudce zabrzdit a stočit volant – ale vozovka byla tak mokrá a kluzká, že jsme narazili do svodidel. A naše auto se dokonce převrátilo na střechu!
22/46
Nevím, jak vy, ale já jsem tyhle věci do té doby znala jen z filmů. A ve filmech většinou auto hned poté, co se obrátí na střechu, vybuchne nebo do něj narazí sněžný pluh nebo se stane něco podobného, takže jsem v hlavě měla jedinou myšlenku: Teď všichni umřeme. Volala jsem pořád dokola mámu a tátu, neměla jsem ani tušení, jestli jsou v pořádku, a oni zase volali na mě, ale já k nim nemohla. Trčela jsem uvězněná vzadu, hlavou dolů, úplně sama. Naštěstí jsme neumřeli. Nějaký fajn chlapík viděl, co se nám stalo, a zastavil, aby nám pomohl. A když k nám dorazila záchranka, byli taky moc milí. Policie nás odvezla ve svém autě až domů a pak jsme všichni seděli s hrnky pořádně oslazeného čaje pod dekou na pohovce, dokud se nerozednilo. Ale teď už se zase všechno vrátilo do normálu. Moji rodiče o té nehodě už vlastně ani moc nemluví a před domem nám parkuje úplně nové auto. A všichni mi jen dokola říkají: „Tos měla ale štěstí, že se ti nic nestalo.“ To tedy ano. Měla. Já vím. Jenomže i když jsem neskončila s žádným viditelným poraněním, s žádnými otevřenými ranami ani modřinami, cítím, jako by se něco zlomilo ve mně. A ani vlastně nevím, jestli taková nehoda může něco podobného přivodit, ale od té doby mívám podivné návaly paniky. Když mě něco vystresuje, začnu mít pocit, že nemůžu utéct, a cítím se stejně uvězněná jako tehdy v tom autě. Poleje mě horko, celá se třesu a nemůžu dýchat. Už se mi to stalo třikrát – a opravdu mám strach, že se mi to bude dít furt. A nevím, co s tím mám dělat. Doufám, že se nezlobíte, že vám o tom píšu. Slibuju, že příští týden tu bude zase moje obvyklé já. Slibuju, že se tu objeví spousta parádních fotek z mé oblíbené čokoládovny! Ale jestli někdo z vás zažil něco podobného jako já a má třeba tipy, jak se to dá zastavit, moc prosííííím, aby mi je napsal do komentářů. Stačí, že jsem největší gramla ve vesmíru. Nechci mít další rekord i v panikaření!!! Díky! Girl Online, co jde offline xxx
Kapitola třetí
Druhý den ráno se probudím za obvyklého sborového křiku racků. Mezerami v závěsech pronikají do pokoje provazce bledého zimního světla. Paráda. V poslední době jsem se budila tak brzy, že venku byla ještě tma. Elliot měl pravdu – ten příspěvek na blog mi fakt pomohl. Napsala jsem ho hned, jak včera večer odešel domů. Napřed jsem se u toho cítila dost trapně a celá nesvá, ale po pár větách se všechny mé myšlenky a pocity, co jsem v sobě od té nehody tak dlouho dusila, ze mě vyhrnuly jako nic. Když jsem umístila hotový příspěvek na web, ani jsem jako obvykle nečekala, až se tam objeví nějaké komentáře. Cítila jsem se tak utahaná, že jsem jen zaklapla laptop a šla si lehnout. Zatímco si mé tělo pomalu zvyká na skutečnost, že se musí probudit a pak zvládnout další nový den, promnu si oči a rozhlédnu se po svém pokoji. Máma s tátou si dělají legraci, že ani nemuseli moji ložnici tapetovat, protože skoro každý centimetr stěn pokrývají fotky. Když mi nedávno už došlo volné místo na zdi, pověsila jsem fotky za kolíčky na šňůrku nataženou u postele. Na většině snímků je Elliot, jak blbne na pláži nebo si zkouší různé outfity ze svých úžasných vintage kousků. Taky mám kousek nad postelí pověšenou fotku z posledních Vánoc, kde máma, táta a Tom sedí s hrnky horké kávy u stromečku. Strašně ráda zachycuju na snímcích právě takovéhle speciální chvilky. A ten obrázek mi taky připomíná, jak si máma hned všimla, jak je zpoza rohu fotím, a zavolala na mě, abych si k nim přisedla, a pak jsme si všichni zazpívali fakt poťouchlou verzi jedné vánoční koledy. To je jedna z věcí, kterou na fotkách nejvíc miluju: pomůžou vám zachytit už navždycky nejrůznější šťastné okamžiky. Vezmu si z nočního stolku mobil a zapnu ho. Po několika vteřinách ticha začne mobil vyloženě šílet zprávami o příchozích mailech. Schránku mám plnou zvěstí o příspěvcích na svém blogu. Přes noc se na něm objevila spousta komentářů. Zvednu z podlahy laptop a ještě v posteli si ho s bušícím srdcem spustím. I když bloguju už déle než rok, i když jsou mé čtenářky opravdu moc
24/46
milé a píšou mi tam samé pozitivní věci, pořád ještě se bojím, že by se to jednoho dne mohlo všechno zvrtnout. Co když si třeba myslí, že můj včerejší příspěvek byl už za hranou – že byl moc vážný? Ale je to v pohodě. Vlastně je to lepší než v pohodě. Bleskově prolétnu komentáře a vidím, jak se v nich opakují slova jako „děkuju“, „statečný“, „upřímně“ a „drž se“. Zhluboka se nadechnu a začtu se už soustředěně. A to, co čtu, mi téměř vhání slzy do očí.
Díky, že ses nám svěřila… Vypadá to, jako bys trpěla pocity úzkosti. Netrap se, já je mám taky… Myslela jsem si, že jsem jediná… Už vím, že v tom nejsem sama… To je jasné, že po té havárie musíš být pořádně rozrušená… Díky, žes byla tak upřímná… Spraví se to, neboj… Zkusilas nějaké relaxační metody? Jseš fakt statečná, žes to napsala…
Všechny komentáře jsou napsané v podobném duchu a když je přečtu, připadám si, jako bych byla zachumlaná v teplé, měkké dece plné lásky. Vlastně je dost prima vědět, že ty moje „návaly paniky“ jsou opravdu reálná věc a že to není jen výplod mé choré mysli. A že se můžu naučit zvládnout je líp. V duchu si dělám poznámku, abych si všechno důležité později našla na internetu. Slyším, jak se dole otvírají dveře rodičovské ložnice, a na schodišti se ozve měkké dupání. Mimoděk se usměju, protože je mi jasné, že táta se chystá pustit do své tradiční „Sobotní snídaně“. S Elliotem si o téhle konkrétní snídani píšeme vždycky s velkými písmeny na začátku a vyslovujeme ta slova opravdu s patřičným důrazem, protože je to mimořádná událost. Myslím, že v domě neexistuje pánvička či jiný kus nádobí, který by táta nepoužil, když opéká slaninu a tři druhy klobásek, smaží bramboráčky, připravuje vajíčka na nejrůznější způsoby, griluje rajčata s bylinkami a smaží obrovskou hromadu těch nejnadýchanějších lívanců. Stačí na to všechno pomyslet a už mi začíná kručet v břiše. Zaklepu pětkrát na stěnu – to znamená Jseš vzhůru? Okamžitě se ozývají Elliotova dvě zaťukání – Můžu přijít? Zaklepu ještě třikrát, což znamená, že může.
25/46
Jako bych se celým tělem usmívala. Všechno bude OK. Návaly paniky zmizí hned, jak přestanu být z té nehody v šoku. Už brzy se budu cítit zase normálně. A do té doby? Jupí! Máme přece „Sobotní snídani“! „Pošírovaná, nebo míchaná vejce, Elliote?“ ptá se táta s pohledem plným očekávání. Na sobě má svou obvyklou uniformu sobotního šéfkuchaře – šedivou mikinu a tepláky a přes ně modrobílou pruhovanou zástěru. „A jak jste udělal ty míchaný?“ zajímá se Elliot. V jiné souvislosti by to byla hloupá otázka, ale v případě mého otce tomu tak není – je totiž známý tím, že míchaná vajíčka dokáže udělat snad na dvě stě různých způsobů. „S jéééémně náááásekanou cibulkou a pááážitkovou póóósypkou,“ odpovídá s falešným francouzským přízvukem. Když vaří, mluví rádoby francouzsky dost často – myslí si, že pak zní víc jako šéfkuchař. „Paráda!“ vypískne Elliot a pleskne vítězoslavně dlaní do tátovy zvednuté vařečky. „Tak teda míchaný, prosím pěkně.“ Elliot má na sobě pyžamo a župan. Župan je hedvábný, tmavě vínový s perským rostlinným motivem. Elliot vypadá, jako by právě vystoupil z nějakého černobílého filmu pro pamětníky. Chybí mu jenom dýmka. Zrovna když si nalévám džus, vklopýtá do kuchyně Tom. To je další důkaz toho, že tátova „Sobotní snídaně“ je něco extra – Tom se i o víkendu vyhrabe z postele ještě před devátou. Jestli je, nebo není vzhůru, to už je samozřejmě jiná věc. „Ránko,“ halasí – na Toma až trochu moc –Elliot. „Hm,“ zahuhlá Tom, sesune se na židli a hlava mu klesne na stůl. „Kávička pro pana Toma.“ Elliot mu nalije z french pressu plný hrnek silné, tmavé kávy. Tom zvedne hlavu jenom natolik, aby si mohl usrknout. „Hm,“ zamumlá znovu s očima pevně zavřenýma. Od sporáku se ke stolu rozlévá ta nejbáječnější vůně opékané slaniny. Mažu si krajíc chleba máslem, abych co nejrychleji zahnala hlad. Myslím, že nejspíš začnu slintat. „Dobré ráno! Hola hola!“ Do kuchyně vplouvá máma. Je jediná, kdo už je normálně oblečený, protože hned po snídani jde otevřít salon. Jako vždycky vypadá fantasticky. Má na sobě smaragdově zelené šaty do áčka bez rukávů, které jí báječně ladí s ticiánovými vlnitými vlasy. Kdykoli si zelenou obléknu já, mám strach, že vypadám jako chodící vánoční strom, ale moje máma tuhle kombinaci zvládá na jedničku. Projde kolem stolu a každého políbí na vršek hlavy. „Jak se všichni tohle krásné prosincové ránko máte?“ „Máme se všichni nadmíru skvostně, děkujeme,“ odpovídá Elliot a snaží se znít co možná nejvíc nóbl.
26/46
„Nu, to je tedy nanejvýš báječné!“ odpovídá máma s ještě vytříbenějším hogofogo přízvukem. Pak přejde k tátovi a políbí ho zezadu na krk. „Voní to excelentně, miláčku.“ Otec se bleskově otočí a sevře ji v náručí. My tři u stolu jen zvedneme oči v sloup. Jasně, nejspíš je fakt super, že si naši pořád tak rozumí – rozhodně nemají ve zvyku vysedávat celé hodiny v nasupeném mlčení, jak to dělají třeba Elliotovi rodiče – ale občas jsou jejich projevy vzájemných citů na veřejnosti přece jen zbytečně intenzivní. „Pořád platí, že odpoledne vypomůžeš v salonu?“ obrací se máma na mě, když si sedá na sousední židli. „Jasně,“ přikývnu a hned se nakloním k Elliotovi: „Nechceš si dopoledne zajít na nějaký nákupy do města?“ Tom okamžitě zaúpí. Nenávidí všechno, co má co dočinění s obchody a nakupováním – a nejspíš proto má teď na sobě odporné oranžové fotbalové triko a červené pyžamové kalhoty. „Jasně že jo.“ Elliot je definitivně moje duchovní dvojče. „A co hrací automaty na promenádě?“ dodávám ještě s nadějí v hlase. „Jasně že ne!“ zamračí se Elliot. Hodím po něm ubrousek. Máma se zrovna zvedla, aby ze skříňky podala javorový sirup, a tak se ke mně Elliot nakloní a zašeptá: „OMG, ten tvůj včerejší post je super! Vidělas už všechny ty komentáře?“ S úsměvem přikývnu a cítím se u toho hloupě pyšně. „A ty ses bála, že to potopí,“ dodává Elliot ještě dost blazeovaně. „Co potopí?“ zajímá se máma vracející se ke stolu. „Nic,“ odseknu. „Titanic,“ hlesne Elliot. Za dvě hodiny stojíme už s Elliotem na konci mola u hracích automatů. „Sorry,“ zaútočí na mě zvýšeným hlasem, abych ho přes rachocení automatů slyšela, „ale já fakt nechápu, jaký smysl tahle pitomá hra má. Vůbec. To. Nechápu.“ Vhodím do stroje další drobák, sevřu pěsti a dívám se, jak přihrádka s mincemi sklouzne dopředu. Mince na jejím okraji se zachvějí – ale nakonec zůstanou na svém místě. Dlouze si povzdechnu. „Teda mně to přijde jako Myspace, nemyslíš? Nebo ovesná kaše. Prostě to nemá vůbec žádnej smysl!“ Vhodím do automatu další minci a v duchu si prozpěvuju la, la, la, abych neslyšela Elliotovy protesty. Pravda je, že on se v nenávisti k hracím automatům vyžívá stejně, jako já se vyžívám v hraní na nich. Přihrádka s mincemi znovu sklouzne dopředu a už to téměř vypadá, že jsem přišla o všechno. Pak ale jedno
27/46
dvoupenny přepadne přes okraj, a tím se spustí doslova lavina. Radostně tleskám, zatímco spousta drobných padá ven. „Jo!“ křičím a objímám Elliota, abych ho ještě víc naštvala. Zamračí se, ale podle toho, jak mu oči za brýlemi s červenou obroučkou svítí, vím, že se opravdu musí hodně snažit, aby se neusmál. „Vyhrála jsem!“ hulákám a cpu si drobné z přihrádky do dlaně. „To teda jo,“ odpoví Elliot s pohledem upřeným na hromádku mincí. „Celých dvacet pencí! Co si proboha s tou částkou, co ti změní celý život, vůbec počneš?“ Nakloním hlavu na stranu. „No, napřed se postarám, aby byla moje rodina finančně zajištěná. Pak si koupím kabriolet Mini. A myslím, že taky koupím svému drahému příteli Elliotovi smysl pro humor!“ Uskočím před jeho hraným pokusem mě plácnout a řehtám se jako blázen. „Tak jo, než budu muset jít do práce, pojďme se ještě mrknout do centra do Lanes!“ Lanes, starý střed města, je moje nejoblíbenější část Brightonu, tedy když nepočítám moře, samozřejmě. V labyrintu úzkých uliček vydlážděných kočičími hlavami se spoustou malých krámků mám vždycky pocit, že jsem sice jen zahnula za jediný roh, ale okamžitě jsem se přesunula o dvě stě let zpátky do minulosti. „Vědělas, že se tahle hospoda původně jmenovala U putny a káry?“ ptá se mě Elliot, když procházíme kolem jednoho obzvlášť starého hostince. „Urputný káry?“ opakuju bezmyšlenkovitě, protože jsem si zrovna všimla holky, která se k nám blíží. Má na hlavě měkký klobouk jantarové barvy a nádherný vzorovaný overal. Vypadá báječně. Okamžitě mám chuť ji vyfotit, ale nejsem dost rychlá a ona nám mizí z dohledu za rohem. „Ale ne, ne Urputný káry! U putny a káry,“ opravuje mě Elliot. „Putna a kára, starý slova, co se běžně používaly v dobách, kdy byl Brighton ještě rybářská vesnice.“ „Jasně, ty moje Wiki,“ říkám s poťouchlým úsměvem. Elliot je opravdu chodící a mluvící Wikipedie. Nevím, jak si dokáže všechny ty nedůležité informace nacpat do hlavy. Musí mít mozek, který má stejnou kapacitu jako šestiterabitový harddrive. (Šestiterabitový harddrive je v současné době největší na světě – což je další nahodilá informace, co vím od Elliota.) Cítím, jak mně v kapse zavibruje mobil. Je to esemeska od Megan. Okamžitě si vzpomenu, co se mi stalo včera v bistru, a ve vteřině mám sucho v ústech. Ale její textovka je překvapivě přátelská.
28/46
Čau, ten večer a noc platí? XOXO
Úplně jsem na dnešní noc zapomněla. Na začátku týdne jsem jí navrhla, aby u nás přespala, jak jsme to dělávaly dřív. Částečně jsem si dělala legraci, částečně jsem se nejspíš snažila vrátit naše přátelství do starých, mnohem příjemnějších kolejí, kdy se všechno zdálo tak parádně nekomplikované. „Kdo ti píše?“ zajímá se Elliot, zatímco procházíme kolem jednoho z mnoha zdejších obchůdků se šperky. Výloha se klene před fasádou a skoro to vypadá, jako by se všechny ty podnosy se stříbrnými řetízky, náramky a prstýnky draly přes sklo na ulici. „Megan,“ zamumlám a doufám, že mě Elliot neuslyší – nebo že mu to bude jedno. „A co ti zrovna ona chce?“ Moje naděje se nesplnily. „Ále, chce jen vědět, jestli platí dnešní noc.“ Elliot na mne nechápavě zírá. „A co je s dnešní nocí?“ Podívám se na kočičí hlavy na zemi. „Pozvala jsem ji na noc k nám.“ „Na noc? Na spaní? Tý jo, to jsme hned zase zpátky na prvním stupni!“ Podívám se na něj a cítím, jak jsem v obličeji rudá. „Hm, já vím. Upřímně, vůbec mě nenapadlo, že fakt přijde.“ „Tak proč ses jí vůbec ptala?“ „Napadlo mě, že by to mohla být zábava,“ odpovídám s pokrčením ramen. „Hm,“ Elliot na to, „asi taková zábava jako večer s našima. Což je přesně to, k čemu jsem teď odsouzenej já.“ „Promiň.“ Zaháknu si paži do jeho. Elliot má na sobě vlněný kabát ze své rozsáhlé „vintage“ sbírky. Úplně cítím, jak je teplý a pohodlný. „To je jedno,“ vzdychne. „Do pondělka stejně musím dodělat jeden megaprojekt do dějepisu, takže je stejně asi dobrý, že zůstanu doma. Hele, víš, že támhleten barák byl kdysi Ústav pro nevidomý z celýho Sussexu a Brightonu?“ To je přesně jedna z těch věcí, co na Elliotovi vyloženě miluju – nikdy není naštvaný dýl než zhruba deset vteřin. Kéž by všichni přátelé byli takoví! Míjíme malé pekařství Čokokokoláda zrovna ve chvíli, kdy z ní vychází nějaká dvojice a s ní i sladká vůně čerstvě upečených sušenek. „Hele, neskočíme si ještě do TikTaku na horkou čokoládu?“ obrátím se na Elliota. V obchodě musím být až za půl hodiny. „Copak je to za otázku, drahá?“ opáčí Elliot teatrálně a už otevírá dveře sousední kavárny a popohání mě, abych vešla.
29/46
V kavárně je příjemné teplo. Není pochyb o tom, že v TikTaku mají nejlepší horkou čokoládu v celém Brightonu. A já i Elliot o tom něco víme – dokonce jsme na toto téma provedli vědeckou studii. Zatímco si Elliot prohlíží zákusky na pultě, sedám si a rychle textuju odpověď Megan.
Jasně. Kolem 8 u nás. X
„OMG!“ říká Elliot vzrušeně, když si sedá ke stolku. „Představ si, že mají cupcake s novou příchutí!“ Oči má vyvalené jak dva talíře. „Malinu s moka!“ „Tý jo.“ „Chceš taky jeden?“ Přikývnu. I když jsem ještě dost nacpaná od snídaně, na cupcake se ve mně vždycky najde ještě místo. „Cool. Tak já je objednám.“ Elliot znovu zamíří k pultu. Pohodlně se rozvalím na židli a nasávám teplo kavárny. Pak se ale otevřou dveře a dovnitř vejde nějaký kluk. Okamžitě ho poznám. Je to Sebastian, Ollieho starší brácha. A hned za ním se dovnitř nahrne i Ollie. Popadnu ze stolu jídelní lístek a předstírám, že si ho pozorně pročítám. Samozřejmě doufám, že si mě nevšimnou a sednou si do co možná nejvzdálenějšího kouta od nás. Jenomže hned slyším, jak se u vedlejšího stolu se skřípěním odsunují židle. „Penny!“ Zvednu oči a vidím, jak se na mě Ollie usmívá. Nedá se to popřít – když se usmívá, vypadá jako to nejroztomilejší štěně. A hned si sedá rovnou vedle mě. Z druhé strany na mě chladně zírá Sebastian. Je o dva roky starší než my a patří k těm nejoblíbenějším – a nejprotivnějším – klukům v maturitním ročníku. Je to taky nejlepší tenista v kraji. Povídá se, že jednou řekl Andymu Murrayovi (ano, opravdu, tomu chlápkovi, co vyhrál Wimbledon), že by měl zapracovat na backhandu. Docela tomu věřím. „Co chceš?“ ptá se Ollieho odměřeně. „Čokoládovej milkšejk, prosím, ano?“ Sebastian se na něj ušklíbne, jako by si objednal hrnek zvratků. „Jakože vážně?! A prosím tě, neříkej mně, že to chceš i s lentilkama!“ Ollie přikývne a je to vůbec poprvé, co vidím, že se stydí.
30/46
Sebastian potřese hlavou a teatrálně u toho vzdychne. „Ty seš teda vážně takový děcko!“ „No tak jo. Dám si teda kafe.“ Ollieho tváře jsou už úplně rudé. Je divné vidět, jak se cítí trapně. Je mi ho pravdu líto. Sebastian přejde k pultu a zařadí se do fronty za Elliota. Začínám panikařit, protože se bojím, co Elliot udělá, až si všimne, že náš stůj obsadilo Pochodující selfíčko i s bráchou. „To je divný, že jsme se tady tak potkali,“ říká Ollie a sundává si z krku šálu. „Asi tak před půlhodinou jsem zrovna napsal Megan, aby mi poslala tvý číslo.“ „Fakt?“ vypísknu nekontrolovaně. Odkašlu si a zkouším to znovu. „A proč?“ Teď zase můj hlas zní strašně hluboce – skoro mužsky. Zabodnu oči do ubrusu a jen si přeju, aby nějakým kouzlem ožil a celou mě obalil, aby zakryl to, jak příšerně se za sebe stydím. „No, chtěl jsem se tě zeptat, jestli by sis nechtěla dát zítra kolem oběda sraz.“ Podívám se na něj jen koutkem oka a v duchu si říkám, jestli snad pořád ještě nespím a to všechno, co se děje, se mi jenom nezdá. Štípnu se pod stolem do nohy. Jenomže to trochu přeženu. „Au!“ Ollie se na mě ustaraně podívá. „Děje se něco?“ „Nic, já… jen…“ „Vypadalas, jako by tě něco dost zabolelo.“ „Já… no,“ zoufale se snažím vymyslet nějaké přijatelné vysvětlení. „No, myslím, že mě něco štíplo.“ „Štíplo? Jako co?“ „No… blecha?“ NE! NE! NE! NE! NE! křičí na mě můj vnitřní hlas. Ollie se ode mne nenápadně odsune. „Teda… asi určitě to blecha nebyla, že jo!“ koktám. „Jasně že ne! Já přece blechy nemám, ani nic takovýho… jen jsem měla najednou takovej pocit…“ Nervózně se na židli zavrtím a kožené polstrování vydá dost hlasitý zvuk. Dost hlasitý zvuk podobný prdu. „To jsem nebyla já! To byla ta židle!“ zapištím. Proč, proboha proč, musím sedět na židli, co má takový příšerný sedák?! Znovu se pohnu, aby se ozval stejný zvuk, a já tak Olliemu názorně ukázala, že jsem si opravdu neprdnula, ale tentokrát – samozřejmě! – zůstane židle úplně němá. Ollie na mě jenom zírá. Pak pokrčí nos a začichá – a na jeho tváři je jasně vidět výraz plný dotčení. Ach bože! On si fakt myslí, že jsem se uprdla. Začínám se modlit, aby okamžitě na kavárnu dopadl nějaký obří asteroid nebo aby planetu napadli zombíci a došlo k totální apokalypse. Aby se stalo cokoli, co by způsobilo, že Ollie na tuhle situaci úplně zapomene.
31/46
„Ach ne! To už je tolik hodin!“ říkám a ani se neobtěžuju podívat na hodinky v mobilu. „Musím jít. Musím do práce.“ Klopýtám od stolu. „A co ten zítřek?“ ozve se Ollie. „Jo. Stopro. Pošli mi textovku, ok?“ Konečně ze mě vypadne něco, co nezní šíleně. Co dokonce zní docela cool. Jenomže jak v rychlosti sbírám svůj i Elliotův kabát, zamotám se nohama do šály, zakopnu a vrazím do servírky, která drží v ruce talíř plný panini. Příbory drnčivě dopadnou na podlahu a v místnosti se rozhostí zaražené děsivé ticho. Cítím, jak se do mě vpalují oči všech hostů. Naštěstí se mi aspoň podaří dojít k Elliotovi bez dalších katastrof. „Musíme vypadnout!“ zasyčím na něj. „Cože?“ zamračí se na mě nechápavě. „A co to naše jídlo?“ „Nech si to zabalit a přines to do studia, jo? Hele, tohle je fakt krizovka. Takže díky. Ahoj.“ A s těmi slovy mu hodím kabát a vyklopýtám na ulici.
Kapitola čtvrtá
Asi dvě hodiny trvalo, než se do mých tváří vrátila zase normální barva. Elliotovi celá ta věc připadala naprosto k popukání. Dokonce prohlásil, že jsem měla Olliemu po tom příšerném prdivém zvuku říct: „No, pořád lepší venku než uvnitř, no ne?“ Jenomže on to vůbec nechápe. Dnes se mi vůbec poprvé stalo, že mě skoro pozval na rande někdo, kdo se mi líbí. Vsadím se, že v celých dějinách randění nikdy žádná holka neřekla klukovi, co ji právě pozval na rande, že má blechy – a pak si ještě ke všemu prdla! Nebo přinejmenším to znělo tak, že si prdla. To musí být určitě ta naprosto nejpříšernější reakce všech dob! Ze stoličky za pultem se rozhlížím po interiéru mámina salonu. Její kolegyně Andrea stojí u stojanů na šaty a radí jedné mladé ženě, která se rozhoduje, jestli pojme svou svatbu à la Barbie nebo à la Sněhurka. Ženin snoubenec trucuje v křesle v rohu, protože se před chvílí dozvěděl, že svatby v duchu Grand Prix nepořádáme. Jsou teprve tři odpoledne, ale venku se už začíná smrákat. Nakupující, kteří spěchají kolem naší výlohy, mají zachmuřené tváře ošlehané větrem. Jsem ráda, že jsem uvnitř, byť musím pracovat. Vlastně mi práce v salonu ani příliš jako práce nepřipadá. Máma si na interiéru dala opravdu záležet, a vypadá to tu s těmi všemi světýlky, vonnými svíčkami a hudbou spíš jako v pohádce. Myslím, že jsme nejspíš jediný obchod v Brightonu – jestli ne v celé Británii, kde se pouští hudba ze starého gramofonu. Ale občasný skřípot jehly na vinylové desce opravdu dodává našemu obchůdku tu správnou atmosféru, obzvláště ve spojení s obsáhlou sbírkou romantických milostných písniček. Vlastně je téměř nemožné odcházet ze salonu, aniž byste se cítili rozněžněně a dojatě. To však neplatí pro případy, kdy jste právě řekli klukovi, co se vám posledních šest let fakt dost líbí, že možná máte blechy. Abych přestala myslet na tu Ostudu s blechami a prdem (ano, ostudu s velkým O), jdu se raději podívat na výlohu. Co čtrnáct dnů máma výlohu mění, aby ladila s naším nejnovějším svatebním stylem. Teď máme například výlohu ve stylu seriálu Panství Downtown, takže figurína má na sobě bílé nařasené šaty
33/46
s dlouhými rukávy a s límečkem zvednutým tak vysoko, že vypadají skoro jako blůza. Když si všimnu, že brož na límečku je lehce nakřivo, vlezu do výlohy a narovnám ji. Když už se otočím, že vylezu zase z výlohy, vidím, jak se na figurínu kouká venku stojící dvojice. Žena nemůže od svatebních šatů odtrhnout oči, a byť ji neslyším, podle pohybu úst je mi jasné, že říká: „Ach můj bože!“ Už jsem téměř zpátky u pultu, když se ozve zacinkání zvonku na dveřích a pár vchází do dovnitř. „To je ta největší nádhera!“ prohlašuje vzrušeně žena silným americkým přízvukem. S úsměvem se na ni podívám. „Mohu vám nějak pomoct?“ Muž i žena mi úsměv vracejí – mají dokonale rovné a zářivě bílé zuby připomínající klavírní klapky. „Ano. Zrovna jsme si říkali, jestli pořádáte i mezinárodní svatby?“ obrací se na mě muž. Už stojí u pultu a já ucítím lehkou vůni kolínské. Není to ale ta levná vůně, kterou se patlá brácha, když se chystá večer do města. Tahle vůně je mnohem jemnější, kořená. Voní opravdu draze. „Hm, víte, nejsem si tak úplně jistá,“ odpovídám popravdě. Máma už nějaké svatby v zahraničí organizovala, ale vždycky to bylo jen pro přátele. Ale nemůžu ji přece jen tak připravit o potenciálního zákazníka. „O co konkrétně byste měli zájem?“ „Měli bychom mít svatbu už teď před Vánoci,“ vysvětluje mi muž, a protože si nejspíš všiml mého šokovaného výrazu, hned dodává: „Ano, myslím tyto Vánoce. Už za týden a něco! Ale dnes ráno jsme se dozvěděli, že náš svatební organizátor má jiné povinnosti…“ „Utekl s nevěstou z předchozí svatby!“ skáče mu do řeči žena. Snažím se nerozesmát. To je přesně ten typ příběhu, z kterého by Elliot i Tom pukli smíchy. „Ach božíčku,“ vydechnu jen zdvořile. „Je to neuvěřitelný stres,“ vysvětluje žena dále. „A navíc jsme zrovna služebně tady v Británii, takže se nemůžeme ani osobně setkat s nějakým náhradníkem, který by to zorganizoval. Tedy myslím doma v New Yorku.“ „Už jsme přemýšleli o tom, že celou tu věc zrušíme,“ dodává muž. „Ale pak jsme uviděli tu vaši přenádhernou výlohu!“ pokračuje žena. „A já Panství Downtown prostě zbožňuju… všichni ve Státech ten seriál zbožňujeme!“ „A tak nás napadlo, jestli bychom si vás nemohli objednat, abyste nám zorganizovali svatbu vy,“ doplňuje ženu muž. „Bylo by to prostě přenádherné!“ prohlašuje jeho snoubenka nadšeně. Muž v křesle něco trochu pobaveně zamumlá. „Samozřejmě,“ vyhrknu raději. „Vede to tu moje máma, ale teď bohužel v salonu není. Můžu vás poprosit o kontakt? Zavolá vám hned, jak se vrátí.“
34/46
„Jistě. Jsem Jim Brady,“ podává mi muž vizitku. Je to taková ta pekelně drahá vizitka na tlustém, hedvábně hladkém papíru, s vyraženým písmem. „A já jsem Cindy Johnsová – brzy tedy Bradyová,“ představuje se s úsměvem žena a podává mi stejně drahou vizitku jako její snoubenec. „Samozřejmě že místo máme už zarezervované, takže na vás by byl jen styling a takové věci,“ informuje mě Jim. „Budeme se brát v hotelu Waldorf Astoria v New Yorku,“ doplňuje jej Cindy. Podle významného pohledu, jakým se na mě dívá, mi dojde, že to má být něco opravdu hodně speciálního. „To je tedy báječné,“ říkám také s úsměvem. „Vy všichni máte ale tak roztomilý přízvuk!“ rozplývá se Cindy a s očima vykulenýma se obrátí na Jima. „Miláčku, jestli budeme mít svatbu ve stylu Panství Downtown, tak bychom možná měli pronést své sliby britským přízvukem, nemyslíš?“ Pak se obrací znovu ke mně. „Nebylo by to rozkošné?“ Znovu se usměju a přikývnu. „Ano, to rozhodně.“ Muž v křesle se na mě trochu otráveně podívá a obrátí oči v sloup. „Víš, co dělá chobotnice bez chapadel?“ vypálí na mě táta, hned jak vejdu do obýváku. Sedí s Tomem pohodlně rozvalení na naší velké sedačce do elka, cpou se popcornem z obří mísy a dívají se na fotbal v televizi. Přesně tohle dělají pokaždé, když zůstanou doma sami. „Prosím tě, fakt se ho neptej,“ obrací se na mě Tom s prosebnýma očima. „Až do smrti toho budeš litovat, fakt!“ „Ale nebude,“ odsekne táta bleskově. „Pen má stejně sofistikovaný smysl pro humor jako já – ještěže alespoň jeden můj potomek ho má!“ Táta poklepe dlaní na místo vedle sebe, a já si k němu tedy přisednu. Má pravdu, opravdu máme stejný smysl pro humor. Jestli je sofistikovaný… no, to už je jiná věc. „Nevím. Co dělá chobotnice bez chapadel?“ ptám se a naberu si plnou hrst popcornu. „Nééééééé!“ zaúpí Tom a schová si hlavu pod polštář. „Nechápe!“ odpoví táta. Pak se na sebe podíváme a hýkáme smíchy tak, že se musíme předklonit. Zpod polštáře se ozve další Tomovo zakvílení. „Co nového v obchodě?“ obrací se na mě táta, hned jak se uklidníme. „Nic moc se nedělo,“ odpovídám a vidím, jak tátovi přes tvář přelétne ustaraný výraz. Většina lidí se totiž bere v létě, takže zima bývá vždycky nejklidnější období v roce – ale letos je ještě větší mrtvo než obvykle. „Ale zašel tam jeden americkej pár a ptal se mě, jestli bysme jim nemohli udělat svatbu v New Yorku. A vypadalo to, že to myslí dost vážně.“
35/46
Táta zvedl obočí. „Opravdu?“ „Jo, chtěli by svatbu ve stylu Panství Downtown. Ale potřebují to superrychle. Mají se brát těsně před Vánocemi, ale jejich plánovač zrovna utekl s nevěstou z poslední svatby.“ A teď pro změnu vybuchne smíchy zase Tom. „Co to bylo za vtip?“ ozve se máma ode dveří, zatímco si sundává kabát. „Víš, co dělá chobotnice –“ spustí táta. „Ne!“ zaječí Tom. „To nebyl ten vtip. Ten vtip byl tenhle: Proč jeden americký pár musel zrušit svatbu?“ Máma se na nás dívá, jako bychom se zbláznili. Takhle se na nás dívá dost často. „Protože organizátor jejich svatby zdrhl s nevěstou ze své poslední svatby.“ Tom se rozřehtá ještě jednou. Máma si sedne vedle mě a vypadá opravdu dost nechápavě. „O čem to prosím tě mluví?“ Povím jí tedy o Cindy a Jimovi. „Jo, a budou se brát v hotelu, co se jmenuje Waldorf Astoria,“ dodám ještě nakonec. Mámino i tátovo obočí se téměř současně nadzvednou. „Waldorf Astoria?“ pronese táta zasněně. „V New Yorku?“ řekne máma stejně zasněně. „Jo. Tadyhle mám na ně všechny kontakty.“ Podám mámě obě vizitky. „Prý jestli bys jim nemohla zavolat co nejdřív. Já vím, že zahraniční svatby běžně neděláme, ale stejně jsem si říkala, že bude lepší, když si s nima promluvíš sama. Doufám, že jsem to udělala správně.“ Máma s tátou se na sebe podívají a pak se na mě oba usmějí. „Ach, jistěže jsi to udělala správně, zlato,“ odpoví máma a přitiskne mě k sobě. Zatímco se naši vybavují o tom newyorském hotelu, na mobilu mi pípne esemeska. Je od Elliota.
OMG! Otec se mě zeptal, jestli už mám holku!!! Asi si budu muset objednat družstvo roztleskávaček, aby mu to vyhláskovaly. Užij si noc s tou megačúzou :P
36/46
Rychle mu odepisuju: Buď roztleskávačky, nebo mu objednej dort, kde to bude napsaný polevou. A díky :) Pxxx
Skoro okamžitě mi pípne další zpráva. Tentokrát ale z jiného čísla.
Čau Pen, nechceš se zítra potkat v restauraci Lucky Beach? Tak ve 12? Můžem si dát oběd… Ollie x
Dívám se šokovaně na mobil. I když jsem ta největší Gramla na světě a i když si Ollie myslí, že mám blechy a chronické problémy s větry, tak se se mnou chce sejít! Na oběd! V opravdické restauraci! Ach bože… Myslím, že jsem právě dostala pozvánku na rande!
Kapitola pátá
Jestli existuje něco, co zaručí, že vám z tváře rychle zmizí úsměv nad tím, že vás právě někdo pozval na rande, pak je to pohled na jednu z vašich nejlepších kamarádek, jak sedí na vaší posteli a zírá unyle do prostoru. A navíc u toho vypadá tak, že máte strach, že se každou chvíli skácí na podlahu a umře tam nudou. Od chvíle, co Megan přišla – tedy před dvaceti minutami (ale klidně by to mohlo být dvacet let, alespoň tak dlouho mi to připadá), reagovala na všechny moje návrhy buďto otráveným pokrčením ramen nebo hláškou „ne, díky“ pronesenou se sveřepě stisknutými rty. Jaký smysl tedy ta její návštěva má, když tu hodlá jen tak sedět a být totálně otrávená? A pak mi to došlo. To musí být trest za to, co se stalo večer v bistru. Očividně mi ještě neodpustila, že jsem jí zlomila nehet. V duchu zoufale zaúpím. Co jsem si asi tak myslela, když jsem ji k nám zvala? Jak mě jen mohlo napadnout, že by to mohlo být stejné, jako to bývalo kdysi? Kamarádíme se s Megan od prvního dne na druhém stupni, kdy nás učitelka posadila do stejné lavice. Když budu upřímná, musím přiznat, že ze začátku to bylo přátelství uzavřené na základě strachu. Celé letní prázdniny jsem se děsila toho, že se mnou nebude chtít nikdo kamarádit, a budu odsouzená strávit SEDM LET přecházením z jedné učebny do druhé úplně sama. Ale pak netrvalo dlouho a naše přátelství začalo opravdu upřímně fungovat a moje obavy se rozplynuly. Nejlepší společné vzpomínky mám z doby, kdy nám bylo dvanáct a umřel mi můj pes Milo. (Jasněže Milova smrt k mým oblíbeným vzpomínkám nepatří! Naopak to byla ta nejhorší věc, co se mi kdy stala!) Když se to ale Megan dozvěděla, přispěchala hned k nám domů a donesla mi pytlíček plný malých dárečků, abych nebyla tak smutná. Našla jsem v něm i báseň, kterou o Milovi napsala – jmenovala se „Roztomilé tlapky“, a zarámovanou fotku, na které jsme se s Milem honili v parku. Taková tehdy bývala – hodná a starostlivá. Pak ale začala s hraním divadla a to ji úplně změnilo. Obzvláště když dostala svou první roli v televizi. Teda tak o tom mluví Megan, ve skutečnosti šlo o televizní
38/46
reklamu na lepidlo. Měla v ní za úkol slepit dva papíry na nějakém přání, usmát se do kamery a pronést: „Tý jo, to teda lepí!“ Na obrazovce byla asi tak pět vteřin, ale dodnes o tom mluví tak, jako by dostala hlavní roli v nějakém megafilmu. A od té doby se chová, jako by si myslela, že je něco lepšího než ostatní. Včetně mě. Když jsme spolu, mám pocit, jako bych dělala konkurz na místo nejlepší kamarádky, a celou dobu se jen děsím, že řeknu – nebo udělám – něco nevhodného. Jako například teď. „Takže…“ zkusím to ještě jednou. „Co bys teda chtěla dělat?“ „Nemám páru.“ Megan se rozhlédne po pokoji a pak se zadívá na jednu z fotek na stěně. „Ach můj bože! Proč prosím tě fotíš nějakej šutr?“ Někde hluboko v žaludku se mi cosi zachvěje. Na tom snímku je sněhově bílý kámen se třemi otvory. Podle Elliota byly takové kameny vždycky považované za talismany pro štěstí. „To je kámen pro štěstí,“ vysvětluju. „A proč?“ Megan dál pohrdavě zírá na fotku. „Protože má v sobě díry. Kdysi si je rybáři brali s sebou na lodě, aby se jim nestalo nějaké neštěstí.“ Megan se upjatě usměje. „Ty seš teda fakt divná, Penny.“ Obvykle mám slovo „divný“ ráda. Když ho ale Megan pronese o mně, zní jako ta nejhorší věc na světě, a já mám sto chutí jí jednu vrazit. Obejmu rychle polštář a povzdychnu si. Tohle moc dlouho opravdu nevydržím. Musím vymyslet něco, co tento večer zachrání. „Nechtěla by sis udělat kosmetickou masku?“ zeptám se s nadějí v hlase. „Mám tady dva balíčky těch jahodových masek, co jsme si dřív dělávaly.“ Megan zavrtí hlavou. „Ne, díky.“ Zírám upřeně na stěnu a v duchu si říkám, jestli Elliot taky sedí u sebe v pokoji na posteli. Je to hrozné pomyšlení, že ho mám vlastně skoro na dosah, ale přesto jsem uvězněná tady – a nemůžu ho ani vidět, ani s ním mluvit. Tohle totiž bude fakt doslova Pekelná noc. Už už se chystám Megan znovu zeptat, co tedy chce podniknout, když si najednou shodí boty a sedne si znovu na postel. „Co to s tebou včera večer vlastně bylo?“ řekne a významně hledí na svůj chybějící umělý nehet. „Co ti to přelítlo přes nos?“ Uvažuju, že se nějak vymluvím, ale pak si vzpomenu na svůj poslední post na blogu a jak to bylo prima svěřit se s těmi návaly paniky ostatním. S Megan jsem o té věci ještě nemluvila. Možná že kdybych k ní byla teď upřímná, mohlo by to zase mezi námi fungovat líp. Zhluboka se nadechnu. „Víš, jak jsme tuhle měli s našima tu autonehodu, že?“ Megan na mne několik vteřin duchem nepřítomná zírá, ale pak odpoví: „Jo, tohle… jo vím.“
39/46
„No, a od té doby mívám někdy tyhle divný záchvaty paniky, kdy mám pocit, jako bych byla zase uvězněná v tom autě. Najednou mi začne být strašný horko, mám pocit, že nemůžu dýchat a – “ „Ach bože, o panice přede mnou raději ani nemluv!“ skočí mi do řeči Megan. „Nemůžu uvěřit, že do premiéry zbývají už jen dva dny. Šílím hrůzou, že to podělám!“ „Ty to nepoděláš. Jseš nejlepší.“ „Fakt?“ Megan se na mě podívá a ještě víc vykulí své čokoládově hnědé oči. „Je to taková zodpovědnost! Jsem pod příšerným tlakem, protože vím, že úspěch představení záleží v podstatě na mně. Jeff mi řekl, že mu připomínám mladou Angelinu Jolie, což je od něj sice fakt hodně sladký, ale tu mou nervozitu to jen zhoršuje.“ „No, jasně. Ale já vím jistě, že budeš v pohodě.“ Cítím, jak jsem čím dál víc naštvaná a ublížená. To už je klasika – zase obrátila veškerou pozornost jenom na sebe, zase se mluví jenom o ní. A to jsem se jí chtěla svěřit s něčím opravdu hodně osobním a vážným. „Jsem fakt ráda, že to mezi mnou a Olliem tak funguje! Ta chemie mezi náma, chápeš, ne?“ pokračuje Megan dál. „Jeff říká, že jsme jako Angelina Jolie a Brad Pitt v tom filmu, co dělali společně – však víš, jak se do sebe během natáčení zamilovali.“ Megan ke mně vzhlédne a věnuje mi další ze svých sveřepých úsměvů. „Abys věděla, Ollie mně říká úplně všechno.“ Najednou je mi trochu špatně. „Ach tak, takže… o tom zítřku teda určitě víš, že?“ Megan se zamračí. „Co je se zítřkem?“ Okamžitě zrudnu. „Pozval mě na oběd.“ Skoro vidím, jak to v Meganině hlavě šrotuje na plné obrátky, aby dokázala tu informaci vstřebat. Je jasné, že o tom neměla ani ponětí. Očividně jí Ollie úplně všechno neříká. „On tě pozval ven? Kam?“ Usmívá se, ale je to tak nucený úsměv, že to vypadá, že jí každou chvíli praskne čelist napětím. „Do Lucky Beach. V poledne.“ „Cože?! Jenom tebe?“ Její šokovaný výraz i způsob, jakým vyhrkla „Jenom tebe?“, mě opravdu hodně naštvaly. Jistěže vím, že v té debilní Školní lize přitažlivosti a celkové úžasnosti hraju na rozdíl od Ollieho jen okresní přebor, ale když vás kluk pozve na oběd, neměla by vaše kamarádka mít snad radost společně s vámi? Copak je normální, že na vás zírá s pusou otevřenou dokořán jako zlatá rybka v akváriu? Nebo že by… „Ty máš Ollieho ráda?“ vypadne ze mě dřív, než se stačím zcenzurovat. „Samozřejmě že ho mám ráda,“ odpoví Megan s ledovým výrazem na tváři.
40/46
„Ale tak to nemyslím. Jakože fakt ráda? Však víš…“ Megan pohodí hlavou a krátce a falešně se zasměje. „Samozřejmě že ne! On je na mě moc mladej.“ Zírám na ni a v hlavě mám jen jedinou otázku: Kdo jsi? Megan mohla být celých šest let jedna z mých nejlepších kamarádek, ale teď mám opravdu pocit, jako bych ji vůbec, ale vůbec neznala.
Kapitola šestá
Kdyby chtěla Guinessova kniha rekordů zahrnout i disciplínu Nejhorší přespání kamarádky u vás doma, ať se mi ozve. Probudila jsem se ještě za tmy, což v neděli není zrovna ideální situace, a od té doby vysílám Elliotovi přes stěnu pokoje telepatickou zprávu o stavu své mysli. Když jsme byli malí, tak jsme se pokoušeli mít stejné sny. Mysleli jsme si, že když spíme přímo vedle sebe, bude to možné – jako bychom mohli oba vplout do jedné snové bubliny vznášející se nad našimi domy. A teď jsem se mu pokoušela sdělit, že mám za sebou fakt tu nejpříšernější noc svého života. Megan ještě spí na opačné straně pokoje na gauči. Zatímco ji pozoruju, v hlavě se mi vynořil název mého nového příspěvku na blog – MŮŽETE „VYRŮST“ ZE SVÉ NEJLEPŠÍ KAMARÁDKY? A někde ve mně se zatím hromadí spousta zloby a ublíženosti, kterou vůči Megan cítím, a všechny ty emoce se neodbytně derou ven. Je to strašně frustrující, že se děje něco takového, a já přitom nemůžu napsat ani řádku. Jednou se mi stalo něco podobného uprostřed testu z matiky. Najednou mě napadlo báječné téma na blog a v té chvíli jsem si byla opravdu jistá, že to bude ten nejvtipnější a nejzajímavější příspěvek, co jsem kdy napsala, dokonce jsem vymyslela úžasný titulek a všechno, ale nakonec se mi v tom moři algebry celý nápad doslova utopil. Když jsem test dopsala, jediná písmena, co se vynořila, byla x a y. A dodneška jsem si nevzpomněla, co mě v té hodině vlastně napadlo. A tak jsem se i teď bála, aby se mi nestalo něco podobného. Vzala jsem si tedy z nočního stolku mobil a schovala jsem se s ním pod peřinu. Zvuk jsem si vypnula už večer, když jsme šly – v půl dvanácté!!! spát. Teprve teď jsem si všimla, že mi těsně po půlnoci došla esemeska od Elliota.
42/46
Tak jak to jde s Meganudou? Chybím ti? Ten můj projekt… nejraději bych si vypíchl oko tužkou! Koho zajímá nějakej zákon pro obchod s obilím? Proč vůbec obilí potřebuje nějakej zákon?
Hned mu odepisuju.
Nejhorší přespání V CELÝM VESMÍRU! Tak blbý, že jsem už spala, když psals!!! Myslím, že ten zákon je nutnej a zní – ke každýmu jídlu se musí servírovat vařená kukuřice s máslem! CHYBÍŠ MI STRAŠNE MOC!!!
Téměř ve stejné chvíli, kdy jsem zprávu odeslala, slyším lehké zaťukání na stěnu. Šest rychlých ťuknutí za sebou a pak ještě dvě: MILUJU TĚ! Už se chystám zaťukat odpověď, ale slyším, jak Megan kňourá: „Co to je za klepání?“ „Nevím,“ lžu. „Není to ten kluk odvedle?“ Megan se s Elliotem potkala už mnohokrát, takže není možné, aby nevěděla, jak se jmenuje. Hned jsem ještě naštvanější. „Nevím, proč se s ním vůbec vídáš,“ pokračuje. „Je strašně divnej.“ Musím si lehnout na ruce, abych nevyskočila z postele a netřískla ji po hlavě polštářem. „Mohla bych dostat trochu kávy?“ ozve se z gauče. „Jo.“ I když zrovna urazila mého nejlepšího kamaráda a i když mi totálně zkazila včerejší noc a i když mě zrovna napadlo, že ji zavraždím polštářem, jsem vlastně vděčná, že můžu konečně vstát a zmizet na pár minut z jejího dosahu. Vyskočím okamžitě z postele a obléknu si župan.
43/46
Dole v kuchyni už sedí táta, upíjí z hrnku čaj a čte si noviny. Je to ranní ptáče stejně jako já. Má spánkem rozčepýřené vlasy a na bradě mu raší šedivé strniště. „Ahoj,“ zdraví mě. „Tak jak si to s Megan užíváte?“ Podívám se na něj a jen mnohovýznamně zdvihnu obočí. „Tak parádně?“ Přikývnu a zapnu konvici. Když jsme před pár týdny vařili s tátou společně boloňské špagety, pověděla jsem mu, že si v poslední době s Megan moc nerozumíme. „Tati?“ „Ano?“ „Myslíš, že můžeš z kamarádky tak nějak vyrůst?“ Usměje se a přikývne. „Ach ano. Není to nic výjimečného, obzvláště ve tvém věku, když se člověk tak hodně mění.“ Ukazuje mi, abych se posadila vedle něj. „Už jsem ti někdy povídal o Timothym Taylorovi?“ Zavrtím hlavou. „Byl to můj nejlepší kamarád na celém prvním stupni. Byli jsme nerozlučná dvojka. Ale pak se najednou na druhém stupni tak změnil, že už jsem se s ním ani nechtěl vídat.“ „A proč ne? Co vlastně udělal?“ „Začal hrát ragby!“ rozřehtá se táta. Táta je totiž absolutní fanda do fotbalu a nechápe lidi, kteří dávají přednost ragby. „Ale teď vážně,“ pokračuje. „Nešlo samozřejmě jen o to. Najednou začal být strašně namyšlený. A už jsme neměli nic společného.“ „A co se teda stalo? Přestali jste se kamarádit?“ „Hm. Tak nějak jsme se rozešli každý svou cestou. A oba jsme si našli přátele, se kterými jsme si rozuměli víc. Takže si s Její Výsostí nedělej starosti,“ řekne táta a pohodí hlavou směrem nahoru. „Budeš nakonec v pohodě. Někdy prostě musíš nějaké lidi pustit…“ „Díky, tati.“ Vstanu a dám mu pusu na vršek hlavy. „Za málo,“ usměje se táta. „Kdo by si pomyslel, že dokážu být takhle moudrý už takhle brzy po ránu – a to mám v sobě tak málo kofeinu!“ Když se vrátím do pokoje, Megan už je vzhůru a kompletně oblečená. V duchu zajásám – doufejme, že to znamená, že už brzy půjde domů. „Tady máš to kafe.“ Když jí podám hrnek, vezme si ho, ale ani nepoděkuje. Místo toho jen řekne: „Takže co si na ten oběd s Olliem vezmeš na sebe?“ Nechápavě se na ni podívám. V tom stresu s Pekelným přespáním jsem na to ani nepomyslela. „Kdybych byla na tvým místě, vzala bych si něco spíš ležérního. Nechceš přece vypadat moc natěšeně. Půjčila bych ti svou mikinu, ale myslím, že by ti ta
44/46
barva neslušela.“ Usrkne si kávy a sladce se na mě usměje. „To je taková škoda, že máš zrzavý vlasy. Ta barva se v podstatě k ničemu nehodí, že?“ Dojde mi, že jestli mám v plánu si užít dnešní dopoledne a těšit se na oběd s Olliem, musí Megan co nejrychleji vypadnout. Jakože hned. Teď. „Promiň, ale táta mi zrovna řekl, že musím ještě teď dopoledne zajít do salonu a s něčím jim tam pomoct.“ Megan se zamračí. „V neděli?“ „Ano. Takže je mi to líto, ale měla bys už jít.“ Megan najednou vypadá opravdu zklamaně. „Ach, ale já jsem ti chtěla pomoct nachystat se na ten oběd.“ Přinutím se k úsměvu. „Díky, já to zvládnu sama.“ Pohlédne na mě se zdviženým obočím. „Jseš si jistá?“ „Jo, absolutně.“ Když se ale pak začnu opravdu chystat, ukáže se, že to spíš absolutně nezvládám. Od Meganina odchodu uběhla půlhodina a v mém pokoji to vypadá, jako by v něm vybuchla atomovka. Jak na sebe zoufale rvu různé kousky oblečení a pak je zase zběsile svlékám, ani jediná plocha v místnosti už není prázdná. Všude se něco povaluje. Dívám se na pruhované punčocháče visící z lustru na stropě a bezradně vzdychám. Co si vezmu na sebe? Mám skutečné dilema. Zásadní problém, se kterým se lidé obyčejně obracejí na poradny v nejrůznějších novinách nebo časopisech. V případě normální oblékací krize se v první řadě obracím na Elliota, ale když se jedná o rande s Olliem, tak si nedovedu představit, že by mi chtěl pomoct. Motám se po pokoji, hlasitě vzdychám a ani pohled na moře na obzoru mi nepomáhá, abych se cítila líp. Vždyť právě tam mám už za půl hodiny být – A POŘÁD JEŠTĚ NEJSEM OBLEČENÁ! Ale pak mne napadá základní otázka: Co bych si oblékla, kdyby to záleželo jen a jen na mně? Přejdu k hromadě oblečení, válející se na zemi u houpací křesla, a vytáhnu z ní své odpolední černé šatky s drobnými vínovými puntíky. Rychle si je obléknu a k nim si natáhnu černé neprůhledné silonky. Kouknu se do zrcadla. Ty šaty mi skvěle padnou a dělají mi fakt hodně štíhlý pas. Už mám v ruce i baleríny, ale pak se mi v hlavě objeví stejná otázka ještě jednou: Co bych si oblékla, kdyby to záleželo jen a jen na mně? Otevřu skříň a ze dna vytáhnu své staré vysoké motorkářské boty. A nakonec ještě černou koženou bundu… Nezapomeň na mě! – jako by volal můj foťák. Rychle si ho zastrčím do kapsy. Už dávno jsem se naučila mít ho stále u sebe. Zjistila jsem totiž, že když ho s sebou nemám, tak vidím kolem sebe milion věcí, které by stály za to vyfotit.
45/46
A kdo ví, jaké příležitosti se mi naskytnou, až budu s Olliem…? Když si představím, že bych se ho mohla zeptat, jestli se spolu nevyfotíme, hned zčervenám jako malina. I když selfíčka vyloženě nesnáším, tak u dvojice by mi to třeba zase tak moc nevadilo… No jo, tak to už jsem se v duchu dostala asi zbytečně moc daleko. Ale copak nemá holka právo být trochu víc rozrušená, když ji na rande pozval kluk, co se jí už tak dlouho líbí?
@Created by PDF to ePub
