Text copyright © Zoe Sugg, 2014 The author has asserted her moral rights All rights reserved Back cover copyright: author picture © Zoe Sugg Cover photos © Flickr.com Translation © Vanda Senko Ohnisková, 2015 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2015 ISBN 978-80-7462-821-4
Zoe Sugg neboli Zoella má čtyřiadvacet let a pochází z anglického Brightonu. Její videa na YouTube sleduje každý měsíc více než dvanáct milionů lidí. Zoella spustila svůj videokanál v roce 2009 – její příspěvky se zabývají tématy, jako jsou móda, kosmetika či životní styl, ale nevyhýbá se ani závažnějším otázkám spojeným s životem dnešních teenagerů. Má skoro sedm a půl milionů odběratelů na YouTube, jeden a půl milionu odběratelů na Twitteru a dva miliony na Instagramu.
Kapitola desátá
Představení běží jako na drátkách. Nikdo nezapomene text, pronese ho na správném místě, a dokonce ani Ollieho přízvuk nezní nakonec tak hrozně. Ve chvíli, kdy děj dospěje až ke scéně, v níž Julie umře, slyším dokonce z hlediště, jak někteří diváci pláčou. Než se Slanináč přesune do zákulisí, aby dohlédl na stažení opony, ještě se na mě obrátí: „No, nebyli skvělí? Nebyli úžasní?“ „Byli super,“ zakřením se na něj. „A nefoť, dokud úplně všichni herci nenastoupí do řady na poslední poklonu – včetně mě,“ šeptá ještě. Přikývnu a nachystám si fotoaparát. Když z opačné strany jeviště začnou herci nastupovat na děkovačku, potlesk sílí a v okamžiku, kdy se na jevišti objeví Megan a Ollie, diváci doslova bouří nadšením. A i když se ke mně Megan v poslední době chovala tak, že jsem měla sto chutí ji praštit, dokonce i udusit polštářem a kopnout po ní pár oblázků, stejně mě ta všeobecná euforie pohltí taky. Jsem na Megan opravdu hrdá. Potlesk je už tak hlasitý, že téměř cítím, jak mi chvějivě proniká tělem. Když jsou všichni nastoupeni, Megan elegantním gestem ruky přivolává profesora , aby se 82
k nim přidal – což je náležitě nacvičená scénka, byť teď Slanináč překvapeně rozhazuje rukama a předstírá, že je zaskočený. Čekám, dokud nedorazí doprostřed řady, a pak se vydám na jeviště také. A přestože jsem se té chvíle opravdu děsila, není to nakonec vůbec tak hrozné. Diváci jsou tak zaujatí burácejícími ovacemi, že si připadám vlastně úplně neviditelná. Tedy připadám si tak až do chvíle, než udělám poslední krok ke středu jeviště a najednou to vypadá, že se celý svět jaksi zvláštně naklopil. Jenomže to není svět – jsem to já. Jsem to já, kdo zakopl o rozvázanou tkaničku conversky a hrne se vpřed. Okamžitě je mi jasné, že nepůjde o jeden z těch pádů, které se mi daří na poslední chvíli ustát. Padám příliš rychle a v příliš ostrém úhlu a nedokážu myslet na nic jiného než na foťák, který svírám v ruce. Nesmím ho rozbít. Nemůžu ho upustit na zem, aby se úplně zničil. A tak končím na podlaze totálně nemotorně – na loktech a s tváří napřed. A se zadkem vystrčeným do publika. V hale se ozve šokované zalapání po dechu, které se třistakrát zopakuje. A následné otřesné ticho naplňuje jen můj vnitřní hlas: Proč mám najednou pocit, že mám ten zadek úplně studený? Ohlédnu se přes rameno a s hrůzou vidím, že mi sukně vyletěla až do pasu. Hlavu mám najednou plnou nejrůznějších proč. Proč jsem si oblékla tu rádoby baletní sukni? Proč jsem si v zákulisí před představením sundala ty černé neprůhledné punčocháče, když mi bylo horko? Proč, ach bože, proč, jsem si ze všeho prádla, co mám, vzala právě dneska ty nejvybledlejší, nejzuboženější kalhotky, co jsou navíc potištěné dětskými obrázky jednorožců? Dřepím pořád na všech čtyřech a jsem tak šokovaná, tak vyděšená, že nejsem s to se ani pohnout. A pak diváci začnou znovu bouřit – ale tentokrát úplně jinak než 83
předtím. Tentokrát jejich křik zní výsměšně a je doplněn o pískot a výbuchy smíchu. Zvednu oči a vidím, jak se na mě shora Megan rozzuřeně dívá. A taky vidím ruku, kterou mi kdosi nápomocně nabízí. Je to Ollieho ruka. A já se najednou stydím ještě mnohem víc. Musím zmizet z pódia. Jenomže místo abych vstala a rozběhla se pryč, udělám zase něco příšerného – snažím se zmizet na všech čtyřech. A lezu opravdu pomalu. Tedy přinejmenším se mi to tak zdá. Než se dostanu z jeviště zpátky na své místo v rohu, hala hřmí smíchem. Teprve pak se vyhrabu nemotorně na nohy, popadnu tašku a pádím ven.
Nezastavím se, dokud nejsem doma. Vklopýtám do předsíně a sotva popadám dech. Vystřelím po schodech do svého pokoje, abych se i v domě vyhnula setkání s jakoukoli živou bytostí, a pak se zhroutím na postel. Cítím se tak trapně – TAK NEUVĚŘITELNĚ TRAPNĚ, že se nedokážu svěřit ani Elliotovi. A tak zůstanu jen nehybně ležet a doufám, že mě nakonec ta horkost pohltí natolik, že se celá rozteču a už nikdy nikoho znovu neuvidím. Jenomže to nejde. Dřív nebo později se budu muset s lidmi zase potkat. Jak to ale přežiju? Jak se jim dokážu podívat do tváře? Co mám dělat? Vytáhnu z tašky mobil. Pokradmu si prohlédnu displej – co když mi už došla spousta výsměšných zpráv? Ale naštěstí se nic takového nekoná. Žádné nové zprávy. Otevřu si internet. Když se nemůžu zeptat Elliota, co mám dělat, udělám druhou nejlepší věc – zeptám se Googlu. Jak zvládnout obrovské ponížení? naťukám do vyhledávače. Internet mi nabízí čtyřicet čtyři miliónů výsledků. Oukej, fajn – mezi nimi určitě nějaké řešení najdu! Kliknu na první odkaz a ocitám se na webových stránkách jménem Pozitivní za každé situace. 84
„Hledejte ve svém ponížení nějaké ponaučení,“ radí článek. „Věci se vždycky zdají lepší, když v nich najdeme nějaký smysl.“ Hm… Takže ponaučení z toho, co se stalo dnes večer: Ponaučení č.1: Když jdete na jeviště a vidí vás tři stovky lidí, vždycky se ujistěte, že máte zavázané tkaničky u bot. Ponaučení č. 2: Rozvázané tkaničky představují smrtelné nebezpečí – když si na ně šlápnete, můžete spadnout na zem tak prudce, že se vám sukně vyhrne přes zadek až na záda. Ponaučení č. 3: Máte-li na sobě sukni, která je natolik krátká, že se vám vyhrne přes zadek až na záda, a vy si šlápnete na tkaničku na jevišti před třemi sty lidmi, dbejte na to, abyste na sobě měli co nejméně trapné spodní prádlo. Ponaučení č. 4: Nikdy, naprosto za žádných okolností, nenoste pestrobarevné kalhotky s obrázky jednorožců. Ponaučení č. 5: Nikdy, naprosto za žádných okolností, nenoste pestrobarevné kalhotky s obrázky jednorožců, které jsou tak staré, že jsou příšerně VYBLEDLÉ a NA KRAJÍCH VYTAHANÉ – a je úplně jedno, že jsou báječně pohodlné. Ponaučení č. 6: Jestli jste opravdu tak pitomí, že nosíte pestrobarevné kalhotky s obrázky jednorožců, které jsou tak staré, že jsou příšerně 85
vybledlé a na krajích vytahané, a vy je v letu předvedete třem stovkám lidí, nesnažte se odplížit po čtyřech pryč. Opakuji: NELEZTE PO ČTYŘECH PRYČ z jeviště, aby všech těch tři sta lidí mělo vaše spodní prádlo stále na očích.
Můj život skončil! A web Pozitivní za každé situace lhal. Pokus najít nějaký smysl či ponaučení v mém megaponížení naopak způsobil, že se cítím ještě miliónkrát hůř. Znovu se mi v hlavě promítne celá ta příšerná situace a já mám chuť se schoulit do klubka a někam zalézt. Můj život je jedna obří katastrofa. Fakt bych si měla nechat vytetovat na čelo jedno z těch vládních zdravotních varování. A je nadmíru smutné, že jediné místo, kde se cítím šťastná a sebejistá, je můj blog. Úplně mimoděk už taky otvírám v mobilu svou blogovou stránku. Pod příspěvkem o odcizení se nejlepší kamarádce mám dvanáct nových komentářů. Projdu si je a hned se cítím o něco klidněji. Všechny zprávy jsou opět moc milé a přátelské. Úplně ti rozumím… Mně už se to taky stalo, taky jsem z pár kamarádek „vyrostla“… Já se s tebou kamarádit budu… Připadáš mi jako moc prima člověk… Je to její ztráta – ne tvoje… Vím, že to zní divně, ale myslím na tebe jako na jednu ze svých nejbližších kamarádek… 86
Oči se mi zalijí slzami a přitisknu si kolena k hrudníku. Je to tak – na blogu jsem stoprocentně upřímná, jsem to opravdu já – a vypadá to, že mě moje čtenářky mají opravdu rády. Takže zase tak příšerná být nemůžu, ne? A přinejmenším nikdo z nich neviděl moje spodní prádlo.
Podle Elliota žije na planetě v současné době přes sedm miliard lidí. A z těch sedmi miliard jen zhruba tři sta vidělo moje kalhotky s jednorožci. To se dá přirovnat tak k jednomu jedinému oblázku na celé brightonské pláži. OK, hodně z těch lidí jsou moji spolužáci, ale stejně – určitě na tu scénku brzy zapomenou. Zachumlám se pod peřinu a zavírám oči. Tvoje kalhotky neviděly miliardy lidí, šeptá něžně můj vnitřní hlas, jako by mi vyprávěl pohádku na dobrou noc. Tvoje kalhotky neviděly miliardy lidí.
V noci se mi zdá fakt super sen o jakémsi gigantickém adventním kalendáři se stovkami dveří. Pak mi najednou v mobilu pípne oznámení o mailu. Šmátrám po telefonu, abych ho vypnula, ale v tom slyším další a další pípnutí. Zamžourám na budík. Je jedna v noci. Proč mi v tuhle dobu chodí tolik mailů? Telefon mi oznamuje další maily a mě hned napadne, že mi na blog nejspíš došly nové komentáře. Když se ale podívám do schránky, vidím jen facebookové notifikace. Megan Barkerová vás označila v příspěvku zní první oznámení. A další mi sdělují, že nejrůznější lidé ten příspěvek okomentovali – na první pohled to vypadá, že jde přinejmenším o polovinu herců ze školního představení. Kliknu na link, čekám, až se stránka načte, a cítím se opravdu hrozně. Je mi zle. Na videu je zachycená 87
herecká děkovačka. Cítím, jak se mi celé tělo oblévá ledovým potem, zatímco sleduju sama sebe, jak vycházím na pódium, škobrtám a letím k zemi. Kamera se přibližuje – a ano, míří přímo na mé kalhotky. A natáčí je tak zblízka, že na záznamu je vidět i kousek vytahané nitě, která mi visí na vnitřní straně stehna. Mrsknu mobilem na podlahu. Ach můj bože! Úplně jsem zapomněla, že celé představení je nahrané na video. To je hrozné. To je horší než hrozné. Celé tělo mi mravenčí čirou hrůzou – cítím se tak neskonale trapně! Co budu dělat? Zhluboka se nadechni a buď v klidu – nabádám se. Můžu ten příspěvek přece vymazat – nebo ne? Položím si na klín laptop a rozsvítím noční lampičku. Donutím se kouknout na komentáře pod videem. Jemankote!, napsala Megan do původního komentáře. Další komentáře tvoří hlavě LOLy a rudolící emotikonky. Ale například Bethany, co hrála v představení ošetřovatelku, napsala: Fuj, to je tedy hnus! A pod její příspěvek napsal Ollie: Podle mýho je to docela roztomilý. Myslím, že takhle špatně mi ještě v životě nikdy nebylo. Kurzorem najedu na příspěvek a vymažu ho. Video mizí ihned z mé stránky, jenomže to stejně nic neznamená, protože ho sdílela už spousta lidí a ještě víc lidí ho porůznu komentovalo. Jak mi to mohla Megan udělat? Já bych jí nikdy, nikdy! nic takového neudělala. Rychle jí napíšu zprávu: Prosím tě, můžeš to video odstranit? A pak už jen sedím, zírám na obrazovku a čekám na odpověď. Ta ale nepřichází. No tak, dělej! mumlám stále dokola. Jenomže od Megan nepřichází ani pípnutí. Po zhruba půl hodině se Facebook uklidňuje. Moji spolužáci už šli nejspíš spát. A já bych se měla pokusit 88
taky usnout. Ale jak? Jak bych mohla usnout? Ráno to video uvidí všichni ostatní. Mám pocit, jako bych seděla na tikající bombě a čekala, až vybuchne. Ležím v posteli už celé hodiny a znovu a znovu kontroluju mobil. Znovu a znovu se dívám na Facebook, protože stále doufám, že snad Megan už moji zprávu našla – a to video odstranila. V půl šesté ráno, kdy už začínám únavou dost blbnout, jí posílám další zprávu, ve které ji úpěnlivě prosím, aby ten post odstranila. A pak si lehnu a zavřu oči. Bude to v pohodě, říkám si v duchu. Hned jak se vzbudí a mou zprávu najde, určitě tu nahrávku vymaže. Zatímco venku pomalu svítá, konečně upadám do neklidného spánku. A pak slyším Elliotovo zaťukání na stěnu. Ťuká a ťuká – což je náš tajný kód pro tísňové volání. Ztuhle se posadím a začínám se strašně bát. Zaklepáním mu vzkazuju, aby přišel k nám. Pak mi dorazí zpráva na mobil. Ať je to od Megan, modlím se a vrhám se po telefonu. Je to ale zpráva od Elliota.
OMG, ZLATO! NEPŘIPOJUJ SE NA NET, DOKUD NEBUDU U TEBE. JDU HNED!
Slyším zabouchnutí domovních dveří odvedle a pak dusot Elliotových kroků na chodníku. Letím po schodech dolů, abych mu otevřela. „Ty ses zrovna probudila?“ ptá se mě Elliot hned ve dveřích. Přikyvuju. „Oukej. Nechci, abys panikařila, ale stalo se něco hroznýho,“ pokračuje zasmušile. „Hele, to je v pohodě, já už to vím.“ 89
„Ty to víš?“ Nemůžu si pomoct, ale zdá se mi, že Elliot vypadá trošinku rozčarovaně. On totiž v podstatě miluje, když může fungovat jako posel špatných zpráv. „To video?“ říkám, když míříme po schodech ke mně do pokoje. Ve chvíli, kdy procházíme po chodbě v patře, otvírají se dveře rodičovské ložnice a vychází z nich táta. Když uvidí Elliota, zavrtí jen hlavou a zašklebí se. „Je sedm ráno.“ „Vlastně je teprve za minutu sedm, ale díky, pane Pé,“ opravuje tátu Elliot s pohledem upřeným na hodinky. Táta zvedne obočí a povzdychne si. „Já jsem tím přece nechtěl říct, kolik je hodin. Pokoušel jsem se ti naznačit, že na návštěvu je přece jen trochu moc brzy, nebo se snad mýlím?“ „Nikdy není moc brzy na to, aby člověk morálně podpořil své přátele,“ odtuší Elliot vážně. Táta se na mě okamžitě ustaraně podívá. „Je všechno v pořádku, srdíčko? Včera večer jsi vyletěla k sobě do pokoje, jako by tam hořelo a tys chtěla hasit.“ „Jo, jsem v pohodě. Jenom…“ „Krizová situace s domácími úkoly,“ dopoví Elliot za mě. „Ty hnusný francouzský slovesa…“ „Vždyť Penny francouzštinu nedělá.“ Táta na mě upřeně zírá, jako by se pokoušel vidět mi až do mozku, aby zjistil, co se děje. „Ne, ale já ano,“ vypadne z Elliota rychlostí blesku. „Proto potřebuju Penninu pomocnou ruku.“ „Aha.“ Táta se zachmuří a podrbe se na hlavě. Vůbec nevypadá, že by ho Elliotovo vysvětlení uspokojilo. „Nu, až tedy vyřešíte tu francouzskou krizi, přijďte se dolů nasnídat. Udělám volská oka a taky si potřebujeme promluvit o New Yorku,“ řekne ještě a snaží se mluvit s americkým přízvukem. 90
„Jasně,“ zavolám na něj přes rameno, zatímco s Elliotem spěcháme po schodišti do dalšího patra. V pokoji za sebou pečlivě zavřu dveře. „Proč jsi mi to neřekla?“ „Cítila jsem se příšerně trapně.“ Hroutím se na postel. „A stejně – bude to v pohodě. Poslala jsem Megan dvě zprávy, aby to video vymazala, takže snad to zmizí z Facebooku, hned jak vstane.“ Elliot na mě jen valí oči. „A kdys byla naposledy na Facebooku?“ „Asi v pět ráno.“ Najednou je mi zase zle od žaludku. Proč mám náhle pocit, že Elliot ví něco, co já nevím? A jak je možné, že to video vůbec viděl? Já ho přece ze své stránky odstranila, takže on by o něm neměl mít ani tušení – vždyť se s nikým od nás ze školy nepřátelí! Otevírám bleskově notebook a připojuju se. „Ach ne!“ Někdo z devítky mě otagoval na linku s videem – s videem, které je teď už i na YouTube. A taky jsem označená na linku ke školní „neoficiální“ facebookové skupině. Tam je to video také. „Je mi to moc líto, brouku,“ pronese Elliot zachmuřeně. „Ale vypadá to, že se z toho tvýho videa stane opravdovej virál.“
91
