ZNÁSILNĚNÍ JAKO TÉMA DRUHÉ VLNY FEMINISMU

SBORNÍK PRACÍ FAKULTY SOCIÁLNÍCH STUDIÍ BRNĚNSKÉ UNIVERZITY SOCIÁLNÍ STUDIA 7, 2002, 119–132

ZNÁSILNĚNÍ JAKO TÉMA DRUHÉ VLNY FEMINISMU

RAPE AS AN ISSUE OF SECOND WAVE FEMINISM DEBATES

KATEŘINA LIŠKOVÁ1 Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity, Brno Abstract: This article gives an overview of those feminist concepts, which deal with the analysis of rape as an institution, and its social determinants. Studies of feminist authors have lead from a finding that rape is not only an individual experience, to the theory perceiving rape as a means of analyzing social structures of oppression.

Feministky začínaly s výzkumy problematiky znásilnění v době, kdy ve společnosti, trestněprávním systému i v kriminologii převládalo přesvědčení, že ženy si samy mohou za to, že se staly oběťmi znásilnění. Kupříkladu v roce 1971 publikoval respektovaný sociolog a kriminolog Menachem Amir výsledky několikaletého výzkumu znásilnění ve městě Philadelphia. Ve své studii popisuje oběť jako „tu, která jedná, iniciuje interakci mezi ní a útočníkem a svým chováním vytváří nebo je spouštěčem kriminálního jednání násilníka“ (podle Searles 1995). Amir měl zato, že k „obětí vyvolanému“ znásilnění dochází v situacích, kdy je chování oběti násilníkem interpretováno jako přímé vyzvání nebo signalizování možnosti sexuálního kontaktu. Za takové považuje ty situace, v nichž žena souhlasí se sexuálním stykem, ale pak si to rozmyslí, neodporuje dostatečně jasně sexuálním předehrám, přijme pozvání na drink od cizince nebo používá „neslušné“ výrazy a gesta. O zavinění oběti hovoří Amir také v případech, má-li žena „špatnou“ pověst, je-li považována za promiskuitní nebo měla-li s dotyčným mužem sexuální styky již v minulosti. Z feministické perspektivy je Amir reprezentantem takového způsobu myšlení, který posiluje mýty o znásilnění – představy, podle nichž jsou ženy svůdné pokušitelky a vskrytu duší touží být znásilněny (jak to vnímal Freud, když formuloval teorii o masochismu žen), že se uvolní a znásilnění se jim líbí2 a že muži mají silné, bio1 Veškerou korespondenci zasílejte na adresu: Mgr. Kateřina Lišková, Fakulta sociálních studií MU, Gender centrum, Gorkého 7, 602 00 Brno, nebo na e-mail: [email protected] 2 Jak to ve své „Básni o znásilnění“ vystihla Marge Piercy: „There is no difference between being raped / and being run over by a truck / except that afterward men ask if you enjoyed it“ (cit. dle Searles 1995: 7).

120 SOCIÁLNÍ STUDIA 7, 2002 logicky dané sexuální potřeby, které jim brání ovládat své vlastní jednání, případně že (zvláště brutální) znásilnění je činem psychopata. Zakořeněnost mýtů o znásilnění dokládá i výzkum Marthy Burt provedený koncem 70. let na reprezentativním vzorku obyvatel státu Minnesota, v němž více než polovina respondentů považovala za pravdivá tvrzení, že „každá zdravá žena se může ubránit znásilnění“, „ve většině případů znásilnění byla oběť promiskuitní nebo měla špatnou pověst“, „když se dívka účastní pettingu a věci se jí vymknou z rukou, je to její chyba, když ji partner potom nutí k sexu“ nebo že „jedním z důvodů, proč ženy neprávem udávají znásilnění, je potřeba na sebe upozornit“ (cit. dle Russell 1990). Klasickým se stal experiment psychologa Neila Malamutha. Ten přečetl svým studentům-mužům krátkou povídku o znásilnění.3 Po jejím přečtení položil Malamuth studentům dvě otázky: první, jestli by jednali za stejných okolností stejně jako Bill, a druhou, jestli by tak jednali, pokud by měli jistotu, že nebudou potrestáni. Na škále od 1 do 5 (kde 1 znamenala „nikdy“ a 5 „velice pravděpodobně ano“) 17 procent studentů označilo stupeň 2 a vyšší v případě „stejných okolností“. Celých 51 procent respondentů odpovědělo, že by se zachovali stejně, kdyby měli jistotu, že vyváznou bez postihu. Experiment byl opakován ještě na několika vysokých školách v USA a Kanadě a průměrně 35 procent studentů udávalo alespoň nízkou pravděpodobnost stejného jednání a 20 procent dokonce vysokou pravděpodobnost znásilnění, pokud by jim byla zaručena beztrestnost (podle Russell 1990).4 Pachatelé znásilnění jsou podle všeobecně sdílených představ psychopati, kteří číhají v temných parcích, aby z křoví vyskočili na kolemjdoucí oběť, na níž si vybijí své nezvladatelné sexuální potřeby. Paralelně s touto představou existuje přesvědčení, že nic takového jako znásilnění neexistuje, že oběť je žena, „která si to pak rozmyslela“. Znásilnění je tedy zároveň vykreslováno jako děsivý zločin i jako normální sexuální styk, mylně označovaný jako kriminální jednání. Podle Stevi Jackson jsou tyto zdánlivě protichůdné představy v praxi používány k odlišení „skutečného“ znásilnění, v němž hraje roli brutální šílenec a nevinná oběť, od znásilnění „nepravých“. „Soudě podle běžné představy, nemůžeme-li znásilňovače5 označit za monstrum nebo 3 Povídka obsahovala i tuto část: Bill nabídl Susan, že ji doprovodí k autu. Susan ho slušně odmítla. Billa odmítnutí rozzlobilo. „Kdo si ta potvora ksakru myslí, že já jsem – takhle mě odmítat,“ pomyslel si Bill, sáhl do kapsy a vytáhl švýcarský armádní nůž. Levou rukou ho položil na její krk. „Jestli se pokusíš utéct, tak tě podříznu,“ řekl Bill. Susan trhla hlavou, v očích zděšení. Povídka pak popisovala znásilnění, jemuž se oběť po celou dobu snažila zabránit. 4 V jiném průzkumu vysokoškoláků zazněly i takovéto odpovědi: „Rád ovládám ženu“ (91,3 %), „Líbí se mi, když si musím sex částečně vydobýt“ (86,1 %), „Některé ženy si přímo koledují o znásilnění“ (83,5 %), „Vzrušuje mě, když se ženou zápasím o sex“ (63,5 %), „Bylo by vzrušující použít sílu k podrobení si ženy“ (61,7 %) (podle Wolf 2000). 5 V češtině neexistuje jednoslovný termín, který by označoval pachatele znásilnění, ekvivalent anglického „rapist“. Jelikož je používání dvou-, případně víceslovného pojmenování stylisticky poněkud neobratné, rozhodla jsem se pro novotvar „znásilňovač“. V češtině

KATEŘINA LIŠKOVÁ: ZNÁSILNĚNÍ JAKO TÉMA DRUHÉ VLNY FEMINISMU 121

maniaka, pravděpodobně se vůbec nejedná o znásilnění“ (Jackson 1995: 17). Nejasnosti o povaze znásilnění tak podle Stevi Jackson, Catharine MacKinnon, Andrey Dworkin a dalších autorek slouží k zamaskování jeho blízkosti normálnímu sexuálnímu chování. Znásilnění není jakási úchylka nebo nahodilost. Pokud je máme pochopit, musíme je nahlížet v kontextu sexuálních vztahů a mocenských rozdílů mezi muži a ženami ve společnosti, nikoli hledat zdůvodnění v psychice znásilňovačů a jejich obětí.

Dva případy znásilnění a jejich reflexe ve feministické teorii Důkazem převládající společenské optiky je i případ znásilnění Susan Estrich, budoucí profesorky práva na Harvardově univerzitě, ke kterému došlo v roce 1974 v Bostonu. Estrich je popsala o třináct let později v knize příznačně nazvané Real Rape. Vše se odehrálo asi takto: když se vracela, obtěžkaná nákupními taškami, ke svému zaparkovanému autu, vynořil se muž, přiložil jí na krk sekáček na led a řekl: „Lehni, drž hubu, nebo tě zabiju.“ Po činu odjel v autě oběti. První otázka přivolané policejní hlídky zněla: „A byl to negr?“ V roce, kdy byly v Bostonu integrovány veřejné školy, používali strážci zákona toto slovo k označení černocha. Druhá otázka byla, zda oběť útočníka znala. „Věřili mi, když jsem řekla, že ne. Jak řekl jeden z policistů, jak by taky pěkná (bílá) dívka jako já mohla znát negra“ (Estrich 1987: 1–3). Další, co policisty zajímalo, bylo, zda útočník ukradl nějaké peníze. „Vzal, ale nevěděla jsem kolik. To policii nezajímalo. Přesně si pamatuji jejich odpověď. Vzal peníze, takže šlo o loupežné přepadení. To je o moc lepší než znásilnění. Loupežné přepadení také nahlásili do vysílačky“ (tamtéž). Susan Estrich se dnes – jakkoli to vypadá na první pohled paradoxně – považuje za velice šťastnou oběť znásilnění. Především proto, že všichni souhlasí s tím, že byla „skutečně“ znásilněna. Že nikdo nezpochybňuje její status oběti. Nikdo netvrdí, že si „o to koledovala“, že to byla její chyba. Nikdo se neidentifikuje s postavou znásilňovače. Fakt, že byl černý, dokonce ještě zvyšuje důvěryhodnost jejího tvrzení, a to nejen pro policii.6 Ale ze všeho nejdůležitější je, že útočník byl cizinec: „Že byl nejen ozbrojen, ale především nezván. Že mi sebral peníze a auto, čehož jsem se nade vší pochybnost nevzdávala snadno. Jak mi kdosi řekl: ,Neudělala jsi nic špatně.‘ “ (tamtéž). Ne všechny oběti znásilnění mají ale takové „štěstí“. Ačkoli je snazší stíhat někoho, jehož identita je oběti známa, mají právě takové případy nejmenší pravděpodobnost, že budou posuzovány jako opravdové znásilnění. V anglosaském právním systému existují dvě kategorie znásilnění: aggravated rape, které se vyznačuje použitím otevřeného násilí (zbraně, nože, bití), vyšším počtem útočníků a absencí předněkdy používaný termín „násilník“ není podle mého názoru vhodný, protože odkazuje i na jiné typy násilného trestného jednání. 6 Historie znásilnění je v USA podle Estrich, Brownmiller a dalších těsně spjata jak se sexismem, tak s rasismem. Proto nelze v americkém kontextu psát o jednom bez druhého.

122 SOCIÁLNÍ STUDIA 7, 2002 chozího vztahu mezi znásilňovačem a obětí, a simple rape, které nevykazuje žádný ze zmíněných znaků. Podle výzkumu University of Chicago z poloviny 60. let byly americké poroty čtyřnásobně ochotnější poslat za mříže pachatele aggravated rape než pachatele simple rape. Pokud žena např. stopovala, měla s dotyčným mužem schůzku nebo ho potkala na večírku, prokazovaly poroty k pachateli ještě větší shovívavost, a to i navzdory názoru soudce, který považoval důkazy za dostačující pro odsouzení za znásilnění (podle Estrich 1987). Jestliže Susan Estrich přivedla k odbornému zájmu o téma znásilnění vlastní zkušenost, na jejímž „hladkém“ průběhu si uvědomila komplikace při dokazování méně „jasných“ případů, pak bourání mýtů o znásilnění se u profesorky sociologie Diany Russell odehrávalo přesně opačným způsobem. Russell publikovala v roce 1975 knihu Politics of Rape, která se stala jednou ze zásadních studií na dané téma. Otevírá ji příkladem jednoho „méně jasného“ případu znásilnění. Třiadvacetiletá Gillian Jones zažalovala Jerryho Plotkina za to, že ji donutil nastoupit do auta a odvezl ji do svého bytu, kde ji spolu s dalšími třemi muži znásilnil. Během soudního procesu byla Jones podrobena důkladnému výslechu o svém současném a minulém sexuálním životě, o sexuálním životě svého přítele a dokonce o sexuálních hrách svých dvou dětí. Plotkinův obhájce se snažil dokázat, že se jedná o osobu promiskuitní a citově nevyrovnanou. Jádro obhajoby Jerryho Plotkina spočívalo v tom, že často bere dívky do barů, často je vozí k sobě domů a často pak následuje sexuální styk. Zatímco u slečny Jones sloužily její mnohostranné sexuální vztahy jako důkaz, že nemohla být znásilněna, mnohostranné sexuální vztahy pana Plotkina byly důkazem toho, že není znásilňovačem. Po několikadenním procesu porota Jerryho Plotkina osvobodila. Váhající členy poroty přesvědčilo o Plotkinově nevině svědectví stran sexuálního života žalobkyně. „Kdo je tu vlastně souzený?“ ptala se spolu s Gillian Jones i skupina žen, která během přelíčení rozdávala před budovou soudu letáky „Znásilnění v soudní síni“: „Neexistuje jasnější důkaz skutečného postavení ženy ve společnosti. Když je někdo okraden, je souzen zloděj. Když je někdo zavražděn, je souzen vrah. Když je znásilněna žena, je to ona, a nikoli znásilňovač, kdo je postaven před soud“ (z letáku, cit. dle Russell 1979: 11–12). Soudy jakoby se dodnes řídily doktrínou, kterou ustavil v 17. století anglický soudce Matthew Hale. Podle něj „obvinění ze znásilnění může být snadno vzneseno, těžší je ho dokázat, ale vůbec nejtěžší je se mu bránit“ (cit. dle Estrich 1987: 5). Je-li pro muže tak těžké dokázat nevinu, je lepší žádat nejdříve ženu, aby dokázala svoji nevinu. Podle Haleova přístupu ten, kdo „tak snadno“ vznáší obvinění, musí nejprve sám prokázat absenci zavinění z vlastní strany. „Mé vnímání znásilnění se během procesu a protestů proti němu změnilo,“ píše Russell. Podle vlastních slov postupně opouštěla stereotypy o deviantním znásilňovačovi vyskakujícím z křovisek na osamělou ženu vracející se pozdě v noci domů. Poprvé si uvědomila, že existuje znásilnění mezi známými, kolegy, a dokonce i mezi milenci (Russell 1979).


Z řady výzkumů znásilnění v USA vyplynulo, že drtivá většina žen znala znásilňovače. Podle výzkumu, který shrnuje Robin Warshaw v knize příznačně nazvané I Never Called It Rape, 84 procent znásilněných žen znalo útočníka a 57 procent bylo znásilněno na schůzce. „Zdá se, že znásilnění na schůzce je běžnější než leváctví, alkoholismus či srdeční záchvat,“ píše Warshaw (cit. dle Wolf 2000: 186). Pravděpodobnost, že ženy budou znásilněny někým známým, je čtyřikrát vyšší než znásilnění neznámou osobou. Mladí muži, ale i mladé ženy7 považují sexuální násilí za normální. „Jedna studie za druhou ukazuje, že ženy znásilněné známým mužem svou zkušenost ani nepovažují za znásilnění,“ tvrdí Warshaw (tamtéž). Podle často citovaného výzkumu, který provedla Mary Koss roku 1987 na vzorku univerzitních studentů a studentek reprezentativním pro Spojené státy, pouhých 27 procent žen, které ze strany mužů zažily takové jednání, které naplňovalo platnou právní definici znásilnění (nechtěná sexuální penetrace), označilo svou zkušenost jako znásilnění. To znamená, že vypověděly, že zažily nechtěný sexuální styk, ale na otázku „Byla jste někdy znásilněna?“ odpověděly ne. V osmi z deseti znásilnění figurovaly na místě znásilňovačů osoby známé, nadpoloviční většina znásilnění se odehrála na schůzce (podle Walsh 1997).8 Znamená to, že když tyto ženy nedokázaly pojmenovat tuto událost jako znásilnění, vyhnuly se následkům znásilnění? Naomi Wolf je přesvědčena, že nikoli. 30 procent znásilněných mladých žen bez ohledu na to, jestli o dané zkušenosti mluvily jako o znásilnění, nebo ne, po ní uvažovalo o sebevraždě. 31 procent vyhledalo pomoc psychoterapeuta a 82 procent přiznalo, že je tato zkušenost navždy poznamenala. 41 procent znásilněných žen vypovědělo, že počítají s tím, že budou znásilněny opět. „Ženy, které svoji zkušenost nenazývají znásilněním, trpí stejnou depresí, sebenenávistí a sebevražednými sklony jako ženy, které ji tak nazývají,“ píše Naomi Wolf (2000: 186).

Znásilnění v manželství jako model instituce znásilnění Již citovaný soudce lord Hale zakotvil do právního systému vedle prvořadosti dokazovat absenci zavinění ze strany oběti i doktrínu týkající se nemožnosti znásilnění v manželství: „Manžel nemůže být vinen znásilněním vlastní zákonné manželky, neboť ta se již manželským slibem, který je nezvratitelný, oddala manželovi“ (cit. dle Finkelhor a Yllo 1985: 2). Ačkoli dnes, po více než třech stoletích lze manželství zrušit rozvodem a ženy jsou právně a ekonomicky nezávislé, Haleova doktrína přetrvala 7 Výzkumy jsou nejčastěji prováděny v prostředí vysokoškolských studentů a studentek. 8 Výzkum Mary Koss a jejích spolupracovníků byl krátce po svém zveřejnění zpochybňován a kritikové často poukazovali na standardní zdroje např. FBI uvádějící četnost jednotlivých druhů trestných činů. V roce 1992 ale ministerstvo spravedlnosti zrevidovalo způsob kladení otázek v dotazníku známém jako National Crime Victimization Survey, takže se vedle obecné otázky, zda byl(a) respondent(ka) napaden(a), ocitla i otázka, zda byl(a) obětí znásilnění. Počet znásilnění se tak rázem zdvojnásobil a vyšlo najevo mj. i to, že čtyři z pěti znásilněných žen znaly útočníka (podle Walsh 1997).

124 SOCIÁLNÍ STUDIA 7, 2002 a stala se součástí zákonů v anglicky mluvícím světě.9 Tato definice tedy vylučovala nejen znásilnění manželky, ale i homosexuální znásilnění nebo – jakkoli řídce se vyskytující – znásilnění muže ženou. Feministicky orientovaní autoři a autorky se zaměřili na kritiku této doktríny a poukazujíce na její zastaralost požadovali její zrušení. Ve své práci License to Rape (1985) nazývají David Finkelhor a Kersti Yllo manželství institucí opravňující ke znásilnění. Ženy se – metaforicky řečeno – svým „ano“ ve svatební den vzdávají jednou provždy možnosti říct „nechci“ (podobně vnímá absurditu „manželského slibu“ i Russell 1990, MacKinnon 1989 ad.). Chybějící právní kodifikace trestného činu znásilnění v manželství brání i artikulaci, ba dokonce percepci nechtěného manželského sexu jako znásilnění. Většina lidí – často včetně manželek – vnímá vynucený styk v manželství jako nepříliš příjemnou, nicméně nijak zvlášť závažnou událost. Podobně jako znásilnění na schůzce nebo mezi známými není znásilnění v manželství vnímáno jako „opravdové“ znásilnění. „Když jste vdaná, tak tomu muži patříte. Můj muž říká, že to je moje povinnost. A říká, že má právo mě nutit, když nechci“ (slova respondentky z výzkumu, který provedla Russell 1990, viz dále). Podobný názor zřejmě sdílely i respondentky-oběti znásilnění ve výzkumu socioložky Pauline Bart. Její pionýrský projekt z roku 1975 přinesl ohledně incidence znásilnění v manželství tento údaj: pouze 4 ženy z celkového vzorku 1 070 respondentek – tedy 0.4 procenta – uvedly znásilnění manželem (podle Jasinski 1998). Tak nízké číslo přičítají mnozí výzkumníci a výzkumnice spíše neexistenci právní úpravy postihující znásilnění v manželství než neexistenci tohoto jevu v realitě. První výzkum fenoménu znásilnění v manželství přinesla až americká feministicky orientovaná profesorka sociologie Diana Russell. Ta provedla v roce 1978 dotazníkové šetření na náhodném vzorku 930 žen ze San Franciska, kterým kladla otázky týkající se sexuálních útoků ze strany cizinců, známých, členů rodiny a také manželů. Z výzkumu vyplynulo, že 44 procent žen zažilo znásilnění nebo pokus o ně, 38 procent bylo sexuálně zneužíváno v dětství, 16 procent má zkušenost incestu. Čtrnáct procent z těch, které byly někdy vdané, bylo znásilněno vlastním manželem. Každá sedmá žena se tedy stala obětí nechtěného sexuálního styku v manželství. Ten byl pro účely výzkumu definován přesně v souladu s tehdy existující právní definicí znásilnění ve státě Kalifornie:10 „Znásilnění je vynucený sexuální styk nebo styk dosažený za použití fyzické hrozby nebo styk se ženou, která byla pod vlivem drog, v bezvědomí, spala nebo byla jinak úplně bezmocná a neschopná souhlasu.“ Russell na základě svého rozsáhlého výzkumu napsala knihu Rape In Marriage, která byla 9 Až do 80. let zněla právní definice znásilnění takto: „Muž se dopouští znásilnění, má-li sexuální styk se ženou, která není jeho manželkou, za použití síly a proti její vůli“ (cit. dle Finkelhor a Yllo 1985: 1). 10 Tato definice nicméně neznala znásilnění v manželství. To bylo v Kalifornii kodifikováno až v roce 1980.


poprvé vydána v roce 1982 a stala se tak první anglicky psanou knihou o problému sexuálního zneužívání žen v manželství. „Kontinuum násilí a kontinuum sexu se protíná ve znásilnění manželky. Znásilnění v manželství by mělo být vnímáno v kontextu násilí v manželství i v kontextu sexuálních vztahů. Dodnes jsme je ignorovali v obou kontextech“ (Russell 1990). Netečnost ze strany sociálních věd je opravdu zarážející. Vyjma citovaného výzkumu Pauline Bart bylo v 70. letech publikováno jen velmi málo statí zabývajících se znásilněním v manželství. V roce 1977 publikoval nestor amerického sociologického bádání v oblasti rodiny a násilí Richard Gelles článek „Power, Sex, and Violence: The Case of Marital Rape“, v němž píše, že „nazývat ,manželským znásilněním‘ sexuální styk vynucený manželem na manželce přenáší na označujícího závažný hodnotový soud, který se týká interpersonálních vztahů mezi členy rodiny“. Vyostřuje tak polaritu soukromé versus veřejné a z důvodu vědecké objektivity odmítá jakkoli zasahovat do oblasti soukromého, byť by to bylo jen formou pojmenování problému. Gelles vznáší také otázku: „Pokud oběť sama nevnímá takové chování jako znásilnění, jak je možné mluvit o fenoménu znásilnění v manželství?“ (cit. dle Russell 1990: 5). Odhlíží tak od základního metodologického přístupu v sociologii, který výzkumníkům umožňuje zkoumat (právě) ty jevy, jichž si nejsou ti, jichž se týkají, vědomi. Jako příklad uveďme – abychom se neodchýlili od tématu sexu a násilí – výzkum incestu, v němž nemusela oběť slovo incest nikdy ani slyšet, přesto tento jev existuje a jeho výzkum je možný a oprávněný. O tom, že téma znásilnění v manželství bylo v 70. letech v akademické obci marginální, svědčí i fakt, že z jedenatřiceti sociálněvědných učebnic o rodině a manželství jen jedna zmiňovala tento pojem (podle Finkelhor a Yllo 1985). Z výsledků šetření Diany Russell vyplynulo, že 85 procent z těch, které byly manželem přinuceny k sexu, bylo penetrováno vaginálně, v 10 procentech případů se jednalo o pokus o takovou penetraci a 5 procent bylo donuceno k orálnímu nebo k análnímu sexu. Fyzickou sílu použil muž v 84 procentech případů, v 9 procentech pohrůžku násilím, v 5 procentech nebylo možné souhlas ženy získat (byla pod vlivem drog nebo spala). Co se frekvence znásilňování týče, Russell zjistila, že soubor lze rozdělit na třetiny: třetina případů, v nichž bylo znásilnění ojedinělou událostí, třetina, kde ke znásilnění došlo více než dvacetkrát, a třetina mezi těmito dvěma krajnostmi. Doba, po kterou byly ženy znásilňovány, se liší výrazněji, největší skupina žen, 27 procent, byla znásilňována po dobu pěti až deseti let.11 Také intenzita násilí, které znásilnění provázelo, byla různá. Když v roce 1980, kdy v Kalifornii vstoupila v platnost legislativa postihující znásilnění v manželství, stanul před soudem Victor Burnham, byla veřejnost šokována. Případ Burnhamových zahrnula Diana Russell jako dodatek do reedicí své knihy a vypadal asi takto: Rebecca Burnham obvinila svého manžela, že ji v průběhu jejich dvouapůlletého man11 16 % po dobu kratší než šest měsíců, 21 % do dvou let, 18 % od dvou do pěti let, 27 % od pěti do deseti let a 18 % déle než deset let (podle Russell 1990).

126 SOCIÁLNÍ STUDIA 7, 2002 želství nutil k sexu. Surově ji mlátil, několikrát ji pořezal nožem, mířil na ni zbraní a vyhrožoval, že ji zabije. Neznásilňoval ji jen on sám, ale nutil ji i k sexu se svými známými a dokonce koupil velkého psa a nutil ji k sexuálnímu styku s ním. Jen tak se mohl dostatečně vzrušit, aby sám s ní mohl mít styk. Často nechával v takových situacích fotografa pořizovat snímky. U soudu proti Victoru Burnhamovi svědčily i dvě jeho bývalé manželky, které ho nemohly samy zažalovat, neboť v době trvání jejich manželství nebyla v platnosti příslušná legislativa. Ty potvrdily podobné útoky a uvedly, že se bály o život. Proti Burnhamovi svědčila řada svědků, hlavním argumentem pro porotce však bylo fotoalbum – členové poroty prohlásili, že byli zděšeni. Média a veřejnost schvalovaly třináctileté vězení, k němuž byl Burnham odsouzen, nicméně řada feministek, například těch, které pracují v azylových domech pro týrané a znásilněné ženy, poukazuje na kontraproduktivnost zdůrazňování těch nejbrutálnějších případů, jakkoli jsou zvěrstva odehrávající se mezi čtyřmi stěnami pro média atraktivní. Nezamýšleným důsledkem takového přístupu je totiž to, že ženy, které zažívají méně vyhrocené případy, nedefinují samy sebe jako oběti znásilnění (totéž platí pro oběti incestu či domácího násilí). Přesto je taková situace traumatizuje a stigmatizuje. Jakékoli subtilnější formy násilí jsou tak často přehlíženy i výzkumníky. Sociologové David Finkelhor a Kersti Yllo (1985) rozlišili tlaky, jimž čelí manželky, na sociální, interpersonální, pohrůžku silou a použití fyzické síly. Sociální tlak je tlak sociálních očekávání a konvencí. Je institucionalizován v kultuře – v zákonech, zvycích, náboženství – a ženy ho internalizují během procesu socializace. Ženy potom věří, že jsou povinny mít sex se svými manžely, že je to součást jejich role manželek. „Neměla bych říkat ne, když jsem jednou vdaná,“ řekla jedna z respondentek (Finkelhor a Yllo 1985: 86). Matka muže, který byl usvědčen ze znásilnění své ženy, říká: „Nemyslím si, že by to byl zločin. Vždyť to je koneckonců důvod, proč se muži žení“ (Russell 1990: bez paginace). O interpersonální tlak se jedná v případě, kdy má žena styk se svým mužem pod hrozbou, která však nemá násilnou povahu – když např. ví, že by se na ni muž rozzlobil, kdyby mu nebyla po vůli, nebo že by jí odepřel peníze nebo pomoc, které potřebuje. Feministka Suzanne Brogger vystihla povahu interpersonálního tlaku takto: „Všechny ženy, které kopulují proto, aby byl doma klid, jsou oběťmi znásilnění.“ Muži také často hrozí tím, že v případě odmítání svou ženu opustí nebo si najdou milenku. Ženy často nejsou v rovné pozici pro vyjednávání. Jsou-li na manželovi ekonomicky závislé a nemají-li žádnou kvalifikaci, která by jim zprostředkovala nezávislý příjem, nemají v situaci, kdy jim muž odmítá dát peníze na jídlo pro děti nebo kdy jim vyhrožuje, že je opustí, mnoho možností volby. Interpersonální tlak může být sám o sobě, i když jeho součástí není fyzická síla, zničující a traumatizující. Se zvyšující se délkou jeho trvání a intenzitou se zvyšuje i pravděpodobnost, že mu ženy podlehnou.


Pohrůžka silou může měnit podobu na škále od hrozby možného zranění až po vyhrožování vraždou. Zastrašované ženy se často bojí ukázat byť jen náznak odporu. „V duchu jsem pokaždé křičela: ,Nech mě být. Běž pryč. Přestaň na mě sahat.‘ Ale nahlas jsem neřekla nic. Bylo to strašné,“ řekla jedna žena ve výzkumu Finkelhora a Yllo (1985). Čtvrtý případ, použití fyzické síly je ten, který nejčastěji vytane lidem na mysli, mluví-li se o znásilnění. Je to tedy donucení ženy k sexuálnímu styku za použití otevřeného násilí. Ačkoli jsou tyto čtyři kategorie distinktivně vymezeny, v realitě se často mísí. Tak žena, která říká: „Musím se podvolovat sexu kvůli manželskému slibu. Můj muž mi občas vyhrožuje, že mi nedá peníze,“ popisuje jak sociální, tak interpersonální tlak. Žena, která říká: „Kdybych se s ním nevyspala, byl by na mě týdny protivný, a bála jsem se, že mě udeří,“ mluví o kombinaci interpersonálního tlaku a pohrůžky silou (Finkelhor a Yllo 1985: 89). Jedná se tedy o znásilnění, když žena přistupuje k sexu proto, „aby byl doma klid“? Na tuto otázku podávají různí autoři rozdílné odpovědi. David Finkelhor a Kersti Yllo odpovídají ne, jakkoli je taková situace opresivní a sex je vykonávaný pod nátlakem. Nazývat takovou situaci znásilněním podle nich rozmělňuje význam slova znásilnění. Proto se rozhodli omezit užívání tohoto termínu na situace, v nichž figuruje pohrůžka silou nebo její použití. Naopak odpověď Diany Russell zní ano – využívá stávající právní definici a rozhodující je pro ni absence souhlasu ze strany ženy. V jejím vzorku pouze šest z 87 znásilněných manželek odpovědělo kladně na otázku „Stala jste se někdy v životě obětí znásilnění nebo pokusu o ně?“. Zřejmě proto, že si znásilnění spojovaly s brutálním útokem cizince, se drtivá většina nevnímala jako oběť znásilnění. V rozhovorech ale bylo jasné, že jsou si vědomy sexuálního zneužívání ze strany manžela. Používaly věty typu „Bylo to úplně jako znásilnění“ nebo „Bylo to znásilnění, až na to, že jsem byla ve stejné posteli“ (Russell 1990: 53).

Znásilnění v klasických pracích autorek druhé vlny Už v první obsáhlé feministické práci na téma znásilnění, v Against Our Will z pera Susan Brownmiller, byl použit zásadní a později často citovaný argument, že totiž znásilnění slouží jako zastrašovací prostředek především k udržení žen v jejich podřízené pozici. Myšlenku patriarchátu, který je konceptuálně spojen s mužským násilím a podobně jako jiné systémy moci spočívá v použití síly, rozvíjela také Kate Millett. Poklidná image patriarchálního uspořádání podle Millett brání vidět násilí, bez kterého by byl stávající systém nefunkční. „Nejsme zvyklí spojovat patriarchát se silou. Tak dokonalý je systém socializace, tak úplný a všeobecný je souhlas s hodnotami, tak dlouho a tak univerzálně převládal patriarchát v lidské společnosti, že se jen zřídka zdá, že by vyžadoval vynucování silou,“ píše Millet v Sexual Politics (1978: 43). Nicméně dodává, že kontrola v patriarchální společnosti by nebyla dokonalá, pokud by nebyla opřena o sílu, a to jak v situacích ohrožení řádu, tak v každodenních situacích jako „všudypřítomný nástroj ponižování“ (tamtéž). Násilí, o kterém feministky mlu-

128 SOCIÁLNÍ STUDIA 7, 2002 ví, je jednak institucionalizováno v zákonech diskriminujících ženy a umožňujících a/nebo jen mírně trestajících např. sexuální obtěžování, jednak je vyjadřováno přímo, a to právě různými formami sexuálního násilí a znásilnění.12 Feministky se proto snažily přispět k osvětlení úlohy znásilnění v patriarchální kultuře. Feministická socioložka Diana Russell ve své práci Politics of Rape přišla s koncepty maskulinní a femininní mystiky, která pomáhá udržovat stereotypní představy o znásilnění a zároveň reprodukuje patriarchát. Znásilnění může být podle Russell chápáno jako extrémní vyjádření výsostně mužských kvalit, jak je postuluje naše společnost, tedy: agrese, síla, moc, tvrdost, dominance, soutěživost. Účinek je ještě zesílen oblastí, v níž při znásilnění působí – oblastí sexu. Ten je totiž arénou, v níž je maskulinita vyjadřována nejintenzivněji. Russell na základě hloubkových rozhovorů s oběťmi znásilnění dokládá, že touha dokázat si vlastní mužnost nikterak nekoreluje se sexuální touhou – znásilněné ženy často vypovídaly, že jejich znásilňovači měli potíže s erekcí. Muži, kteří znásilňují, nejsou motivováni sexuální potřebou, mnohem důležitější pohnutkou k jejich jednání se zdá být získání převahy nad ženou. Výpovědi znásilňovačů tak, jak je ve svém výzkumu shromáždil Jack Fremont,13 jsou důkazem znásilnění jako politického činu: „Opravdu jsem necítil žádnou potřebu. Ve skutečnosti mi trvalo sakra dlouho dosáhnout erekce… Ale musel jsem to udělat, abych jí ukázal, abych jí dokázal, že není tak skvělá, jak si myslí,“ vysvětluje své důvody ke znásilnění jeden z mužů, s nimiž mluvil Fremont (cit. dle Russell 1979: 261). Muži jsou socializováni k oddělování sexuální touhy od pocitů lásky, k zpředmětňování žen. Dokladem toho je třeba důraz kladený na počet žen, „které muž měl“, případně které mít může. V mystice mužnosti, kterou nám předkládají časopisy typu Playboy, není místo pro nezkušené muže nebo panice. Zkušenost je podmíněna počtem partnerek a jejich atraktivností coby sexuálních objektů. Mladík z výzkumu Diany Russell, který se pokusil o znásilnění, vysvětloval svůj úmysl tím, že se coby sedmnáctiletý panic cítil špatně a chtěl dokázat, že je chlap. Poměřováno mystikou mužnosti, dokud „to muž neudělá s ženou“, je jeho mužství v sázce. Jak „to udělá“, už není důležité. A také „to“ dál musí s ženou dělat. „Je lepší spáchat znásilnění než masturbovat,“ tvrdí Norman Mailer v románu Realista. Catharine MacKinnon analyzuje genderovou dynamiku nadvlády-podřízení se, přičemž se soustředí na teorii vědění a tvrdí např., že sexuální metafory pro vědění a poznání nejsou nahodilé. V Bibli poznat ženu znamená mít s ní sex, mezi metafory, jež běžně užíváme, patří „pronikavá analýza či pozorování“14, „proniknout roušku (tajemství)“, „protrhnout oponu“15. Mužská mysl funguje podle těchto přirovnání jako penis. Její základní charakteristikou je agrese, která je považována za zásadní kvalitu pro špičkově fungující intelekt. „Feministky začínají chápat, že vědět znamená 12 13 14 15

Průsečíkem obou rovin je případ legálního znásilnění v manželství. Tyto výzkumy tvoří součást knihy Diany Russell Politics of Rape. V angličtině „a penetrating observation“, „an incisive analysis“. Anglicky „piercing the veil“.


šukat“ (MacKinnon 1983: 636).16 Termín „to fuck“ podle MacKinnon přesně vystihuje to, co chce autorka popsat – právě proto, že se vztahuje k sexuální aktivitě, aniž by odlišoval styk od znásilnění. „Němá“ žena je tedy „poznávána“ skrze zpředmětňující akty, ať už se jedná o akty vizuální (prohlížení žen, ženského těla), nebo o akty poznávání par excellence, tedy o akty sexuální. Důvod, proč bylo znásilnění definováno jako „násilí, ne sex“, vidí Catharine MacKinnon ve snaze oddělit sexualitu od genderu s cílem upevnit pozici (heterosexuálního) sexu a odmítnout jen násilí (znásilnění). Teoretička práva MacKinnon připomíná propojenost heterosexuálního styku a znásilnění i v právních definicích: tam, kde právní systém spatřoval styk ve znásilnění, tam oběti viděly znásilnění ve styku. Na základě výpovědí znásilněných žen jsou totiž fyzické akty od sebe navzájem nerozlišitelné.17 Neměli bychom se tedy ptát, co je násilného na znásilnění, ale otázka by měla znít, co je nenásilného na styku. Potíže, které by při vysvětlování mohly nastat, plynou z toho, že jsme si zvykli nezpochybňovat výchozí pozici, totiž to, že znásilnění lze definovat odděleně od styku. Pro ženy je ale obtížné rozlišovat v podmínkách mužské dominance. Za této situace zůstává jedinou formou ženské moci žádoucnost. To odráží i představa, že souhlas je ženskou formou kontroly nad sexuálním stykem, protipólem k mužské iniciativnosti. Muž je iniciátorem, žena souhlasí. Dokonce ani ideál není o vzájemnosti. Ženy vládnou svou „mocí“ jen tak dlouho, dokud splňují (muži stanovovaná) kritéria žádoucnosti, jen tak dlouho, dokud přistupují na (muži formulovanou) definici ženské sexuality. „Máme svou moc, jen dokud zůstáváme bezmocné“ (MacKinnon 1983: 655). Brownmiller (1976) argumentuje, že z hrozby znásilnění těží všichni muži, a vysvětluje tak genderový status žen jako funkci znásilnění. Vynucený sex nejen že není ve vztazích mezi pohlavími ničím výjimečným, ale dokonce konstituuje sociální význam genderu. „Být znásilnitelná, pozice, která je sociální, nikoli biologická, definuje to, co žena skutečně je,“ tvrdí Catharine MacKinnon (tamtéž: 651).

Závěr Ke znásilňování dochází v kulturním kontextu patriarchální společnosti, jejíž charakteristiky přesvědčivě popsala právě feministická analýza. Feministky tvrdí, že znásilnění není činem nemocného jedince a jeho příčiny nelze hledat v individuální psychopatologii. Znásilnění je podle nich logickým vyústěním norem a hodnot této (patriarchální) společnosti, které jsou předávány a upevňovány skrze proces socializace. Feministky zasadily instituci znásilnění do centra ženské zkušenosti dvěma způsoby. Jeden způsob postuluje znásilnění jako akt 16 „Feminists are beginning to understand that to know has meant to fuck.“ 17 MacKinnon cituje např. tuto výpověď znásilněné ženy: „I já jsem měla, podobně jako další, po znásilnění problémy se sexem. Neexistoval způsob, jak by se mě Arthur mohl dotknout, aby mi to nepřipomínalo, jak mě znásilnil ten chlápek, kterého jsem nikdy před tím neviděla“ (tamtéž).

130 SOCIÁLNÍ STUDIA 7, 2002 násilí, nikoli sexuality, jako hrozbu, která slouží k zastrašení všech žen.18 Znásilnění lze tedy vykládat jako zneužití moci, ke kterému dochází na poli sexuality, jež bývalo/mohlo by být zcela prosté vzorců dominance. Podle druhého přístupu je znásilnění, včetně násilí, které je provází, výrazem mužské sexuality, je sociálním imperativem. Sexualita je podle tohoto pohledu19 sociální sférou mužské moci, v níž je vynucený sex paradigmatem. Zákon odlišuje sex od znásilnění na základě absence souhlasu ze strany ženy. Právní definice ve svých pracích aplikují i některé feministky (Diana Russell, Susan Brownmiller), jiné/í potřebují pro kvalifikaci znásilnění přítomnost síly nebo alespoň pohrůžku silou (David Finkelhor, Kersti Yllo), další (Catharine MacKinnon, Andrea Dworkin) tvrdí, že feministická pozice spočívá v rozkrývání významu sexuálního aktu pro ženy – znásilnění je pro ně výrazem poddanosti žen mužům. Jestliže je sexualita vztahovou záležitostí, přesněji řečeno jedná-li se o mocenský aspekt genderových vztahů, „souhlas“ je jen vyjádřením v podmínkách nerovnosti.

Literatura Allison, J.A., Wrightsman, L.S. 1993. Rape. The Misunderstood Crime. London: Sage. Badinter, E. 1999. XY. Identita muža. Bratislava: Aspekt. Bart, P.B., Moran, E.G. eds. 1993. Violence Against Women. The Bloody Footprints. London: Sage. Bourdieu, P. 2000. Nadvláda mužů. Praha: Karolinum. Browne, A. 1989. When Battered Women Kill. New York: Free Press. Brownmiller, S. 1976. Against Our Will. Men, Women and Rape. New York: Bantam Book. Caputi, J. 1988. The Age of Sex Crime. London: The Women’s Press. Dworkin, A. 1982. Pornography: Men Possessing Women. London: Women’s Press. Dworkin, A. 1993. Letters From a War Zone. New York: Lawrence Hill Books. Estrich, S. 1987. Real Rape. Cambridge: Harvard University Press. Finkelhor, D., Yllo, K. 1985. License to Rape. Sexual Abuse of Wives. New York: Holt, Rinehart and Winston. Griffin, S. 1978. „Rape: The All-American Crime.“ Pp. 313–332 in Feminism and Philosophy, ed. by M. Vetterling-Braggin, F.A Elliston, J. English. Totowa: Littlefield, Adams and Co. Griffin, S. 1981. Pornography and Silence. Culture’s Revenge Against Nature. New York: Harper and Row. Hall, R.E. 1985. Ask Any Woman. A London Inquiry Into Rape and Sexual Assault. Bristol: Falling Wall Press. Herman, J.L. 1994. Trauma and Recovery. From Domestic Abuse to Political Terror. 18 To je např. přístup Susan Brownmiller, tak jak ho formulovala v roce 1975 v Against Our Will: Men, Women and Rape. 19 K tomuto pohledu řadí Catharine MacKinnon sebe, Dianu Russell a její Politics of Rape, Susan Griffin a její názory formulované v eseji „Rape: The All-American Crime“ ad.


London: Pandora. Hester, M., Kelly, L., Radford, J. eds. 1996. Women, Violence and Male Power. Buckingham: Open University Press. Jackson, S. 1995. „The Social Context of Rape: Sexual Scripts and Motivation.“ Pp. 16–27 in Rape and Society. Readings on the Problem of Sexual Assault, ed. by P. Searles, R.J. Berger. Oxford: Westview Press. Jasinski, J.L., Williams, L.M. eds. 1998. Partner Violence. A Comprehensive Review of 20 Years of Research. London: Sage. Jones, A. 1994. Next Time She’ll Be Dead. Battering and How to Stop It. Boston: Beacon Press. Koss, M. 1995. „Hidden Rape: Sexual Aggression and Victimization in a National Sample of Students in Higher Education.“ Pp. 35–49 in Rape and Society. Readings on the Problem of Sexual Assault, ed. by P. Searles, R.J. Berger. Oxford: Westview Press. MacKinnon, C.A. 1983. „Feminism, Marxism, Method, and the State: Toward Feminist Jurisprudence.“ Signs 8: 635–658. MacKinnon, C.A. 1989. Toward a Feminist Theory of the State. Cambridge: Harvard University Press. MacKinnon, C.A. 1995. „Pornography as Sex Discrimination.“ Pp. 99–105 in Rape and Society. Readings on the Problem of Sexual Assault, ed. by P. Searles, R.J. Berger. Oxford: Westview Press. Martin, P.Y., Hummer, R.A. 1995. „Fraternities and Rape on Campus.“ Pp. 139–151 in Rape and Society. Readings on the Problem of Sexual Assault, ed. by P. Searles, R.J. Berger. Oxford: Westview Press. Millett, K. 1978. Sexual Politics. New York: Ballantine Books. Pateman, C. 2000. Sexuálna zmluva. Bratislava: Aspekt. Roy, M. ed. 1977. Battered Women. A Psychosociological Study of Domestic Violence. New York: Van Nostrand Reinhold Comp. Russell, D.E.H. 1979. The Politics of Rape. The Victim’s Perspective. New York: Stein and Day. Russell, D.E.H. 1990. Rape In Marriage. Bloomington and Indianapolis: Indiana University Press. Searles, P., Berger, R.J. eds. 1995. Rape and Society. Readings on the Problem of Sexual Assault. Oxford: Westview Press. Snitow, A., Stansell, Ch., Thompson, S. eds. 1983. Powers of Desire. The Politics of Sexuality. New York: Monthly Review Press. Steinem, G. 1986. Outrageous Acts and Everyday Rebellions. New York: Signet. Vetterling-Braggin, M., Elliston, F.A., English, J. (eds.). 1978. Feminism and Philosophy. Totowa: Littlefield, Adams and Co. Walker, L.E. 1980. The Battered Woman. New York, Harper and Row. Walsh, M.R. ed. 1997. Women, Men, and Gender. Ongoing Debates. New Haven and London: Yale University Press. Wolf, N. 2000. Mýtus krásy. Bratislava: Aspekt.

132 SOCIÁLNÍ STUDIA 7, 2002 Yllo, K., Bograd, M. eds. 1988. Feminist Perspectives on Wife Abuse. Newbury Park: Sage.

ZNÁSILNĚNÍ JAKO TÉMA DRUHÉ VLNY FEMINISMU

Recommend Documents