Známý neznámý Karel Höger

Známý neznámý Karel Höger

Herec Karel Höger patřil k vrcholným zjevům české divadelní a filmové kultury. Přesto dosud zůstávají některé jeho kreakce pozapomenuty, ne-li zapomenuty zcela.

Děti, které vyrůstaly ještě v časech, kdy se na gramofonu ještě otáčela černá vinylová deska, jistě znají tyto věty: „Nejsu lhář, nejsu lišák ulhané. Mluvím, co v srdci nosím od včílka. Ne tělo, dušu tvoju miluju. Nevrc hlavou. Pojď sem, neutiké! Sedni si vedlivá mne. A neplač. Aji já bych radovou zaplakal. Chceš mi? Chceš mi? - Chcu! Chcu!" Promlouval k nim hlasem herec, jehož jméno často neznaly, přesto jim byl svým zvláštním přízvukem a kouzelnou intonací blízký. I já jsem patřil k těm dětem, kterým se na gramofonu otáčela deska s touto nahrávkou.

Bylo to čtení z knihy Rudolfa Těsnohlídka o Lišce Bystroušce, kterou četl pro mne tehdy neznámý, ale přesto jakýmsi zvláštním způsobem známý člověk, herec Karel Höger. Dnes ovšem tuto nahrávku v žádné prodejně nekoupíte. Pouze to Povídání o pejskovi a kočičce, slavné knize Josefa Čapka. Poslední ze třinácti dětí Uplynulý týden tomu bylo již 100 let, co přišel na svět. Vlastně, nebylo. Sám Karel Höger připomínal, že se nenarodil 17. června, jak měl napsáno na rodném listu, ale o tři dny dříve. „Na rodil jsem se na královopolském Mojmírově náměstí v domě číslo 13. Moje křestní listy mluví o 17. červnu 1909. Maminka říkávala, že 14. června, a toho 17. června že jsem byl pokřtěn, ačkoliv na křestním listě je datum 23. června. Prý to na faře popletli," vzpomínal herec ve svém knižním bestselleru Z hercova zápisníku (Melantrich, Praha 1979). „Jedině jisté je, že mi k tomu Karlovi, kterého jsem dostal po tatínkově kriegskolegovi a mém kmotru, cukrářském mistru Karlu Dvořáčkovi, přidali ještě jméno Maria po jeho manželce," doplňuje herec, jinak poslední ze třinácti dětí. Jeho rodiče, kteří pocházeli z chudých poměrů, přesto podle vzpomínek, své děti vychovávali „bez mazlení i bez tvrdosti".

1/8


Jeho otci Františku, který se narodil ještě za vlády Ferdinanda Dobrotivého v roce 1843, původně soukenickému mistru, bylo ve chvíli narození nejmladšího syna 66 let. Zemřel, když bylo jeho synu 14 let. Ještě dlouho Karlu Högerovi zůstala z dětství podoba otce jako stařičkého mocnáře Františka Josefa. „Tatínek se podobal hodně Františku Josefu. Nosil vousy a pamatoval ještě pruskou válku u Hradce Králového," připomněl v rozhovoru pro Lidovou demokracii v roce 1969. Tatínek prožil jako c. k. podděložník - německy unterfahrkanonier - na vojně „věrně a spravedlivě" 12 let, 9 měsíců a 14 dní, a když se vrátil, jeho žena Marie ho ani nemohla poznat. Z vojny si otec František přinesl medaili za udatnost, k níž mu v roce 1898 přibyla ještě medaile jubilejní. Maminka, o 25 let mladší od otce, profesí služebná Marie Josefa Fialová, byla od čtyř let sirotkem. „Rodiče na nás nikdy nevztáhli ruku, neužili hrubého slova. Nežili bezstarostně, ale nikdy neprojednávali před námi dětmi své trampoty," vyjmenovává jubilant kvality svých rodičů. Život třinácti dětí byl v Högerových vzpomínkách zaplněn idylickými obrazy, mezi nimiž se po nějakém čase objeví i záliba v nejprve loutkové, a později i ochotnické divadlo. „Roční doby byly, jak mají být: horké léto, sněhová zima. Od 21. března do konce října jsme chodili bosi. Neradi jsme nosili boty, jen když se šlo něco nóbl nakupovat do Brna," píše. Už tehdy se u něho objevil silný cit pro jazykovou atmosféru města, silně pod německým vlivem, který v tehdejším Brně tvořil početnou většinu. „Naše mluva v dětství nebyla dobrá. Rozhodně ne tak čistá, až poetická jako na Slovácku. Kolem sebe jsme slyšeli německá, tedy zčeštěná a zdeformovaná slova. Služka na ganku pucovala tébich a né nejakou fecnu. Já utíkal na šalinu a volal na mne vochmon, že mi vypadla šrajtofla a pajzák," líčí lingvistický guláš svého dětství, v němž převažovaly hry. „Já jsem si jenom do 14 let hrál. Hlavně jsem rád vyšíval do kredence vložky s křížky a monogramy, maminka na ně došívala hrnečky. V kočárku jsem vozil svou nejmilejší neteř... Také na indiány jsem si hrál, se všemi, co k tomu patří, věčně jsem měl kapsy a palce rozedrané," vzpomínal v novinách.

Početná rodina Högerů se brzo rozhodla pro vlastní divadelní produkce, na které si vydělávaly tím, že v kuželně zahradního hostince, kde bydleli, pořádali výstavy obrazů. Šlo ale spíše o výstřižky z dobových časopisů, které si kupovaly od papírníka, zvláště populární Bild im Welt: na nich se mladičký Karel Maria poprvé seznámil s reprodukcemi Mony Lisy, Večeří páně, antickými vykopávkami a francouzskými impresionisty. „K výstavě byla připojena tombola, do které děti získávaly ceny sbírkou v domě - foukací harmoniku, čepici, rukavice... Ze vstupného a z výtěžku a prodeje losů se kupovaly loutky - ty se sádrovou hlavičkou a jedním drátem v ní, dekorace a nábytkové vybavení ," píše v první monografii o Karlu Högerovi (Orbis, Praha 1962) novinářka Alena Adamcová.

2/8


Zejména se starším bratrem Rudolfem, který také později předurčí jeho budoucí hereckou kariéru, založili laternu magiku z krabice od cukru a petrolejkou očoudili celý byt. Od laterny už jenom krok k živému divadlu. „Každý dělal, co uměl, Ruda maloval kulisy, Mařa šila šaty, já tiskl plakáty a za pomoci druhých jsme hráli tak, že kuželna byla nabitá malými diváky i leckdy dospělými ochotníky z divadla Bratrství, kteří nám dávali teoretická i praktická poučení a leckoho z nás přetáhli do divadla...," líčil své začátky, které v roce 1961 sepsal pro Kroniku města Králova Pole.

Učitel hercem Herec Karel Höger, který patří k tomu zvláštnímu typu herce, při jehož projevu se člověku doslova zastaví dech, původně vůbec hercem být nechtěl. Po čtyřech letech měšťanky se přihlásil na tři ústavy: obchodní akademii, průmyslovou školu a učitelský ústav. Zvítězil ten poslední, neboť do něho splnil zkoušky jako první a podobně a o další se nestaral. Mamince se jeho zájem o učitelství líbil, protože nelibě nesla jeho flirt s herectvím. Jaké ale bylo její překvapení, když se po čase, když učitelskou profesi už vykonával v Lomnici u Tišnova, horské vesničce Strhače několik týdnů také v obci Devlín, se náhle rozhodl pro divadlo. Ale nebylo to jen tak...

Nejprve musel v roce 1930 na vojnu, a to ke 43. pěšímu pluku v Židenicích, která byla mimochodem, jak připomíná ve svém zápisníku, dějištěm nezdařeného fašistického převratu inspirovaného Rudolfem Gajdou. „Protože jsme byli s bratrem Rudolfem kumštýřští rivalové, zatoužil jsem už dříve po možnosti dalšího hereckého školení. Ne snad že bych měl v úmyslu stát s hercem - ani non ne, měl spolehlivé povolání úředníka pojišťovny -, ale chtěl jsem jako on dá profesionální základ svému amatérskému herectví, jemuž jsme s vášnivě oddávali v divadle Bratrství," vysvětluje svoji motivaci. Byla za ní vlastně žárlivost, rivalita vůči bratrovi, ale především nakonec „mimořádný talent", což konstatovala komise, která tehdejšího desátníka přijala s nadšením. „Nechali mne recitovat kousek Václavova monologu z Našich furiantů a studentovo kázání z Jánošíka - a přikývli kladně," vzpomíná. Konzervatoř mu svědčila, hned z 1. ročníků mohl vzápětí přestoupit do 3. ročníku, což vyvolalo u vojáků pozdvižení. Velitel roty kapitán Andrejs z Králova Pole si ho nechal zavolat a pravil: „ Poslouchejte, Höger, buď z vás bude oficín, nebo komediant!" Budoucí národní umělec se rozhodl pro komediantství. Pro jistotu propadl v důstojnické škole ze všech předmětů.

Když se to ale dozvěděla jeho milovaná matka, vyděsila se velice, a spráskla ruce: „Víš, jací jsou herci? Ožralové a alkoholici. Budeš hrát karty a chodit s holkama..."

3/8


Při této vzpomínce pro deník Práce z roku 1969 se herci rozjasnily oči, když dodal: „A vidíte. Karty nehraji, nepiji a nemám žádné holky. Snad proto, že mám svou výbornou ženu a to je velké štěstí." Ještě po letech ale chodily herci Högerovi, jako bývalému učiteli, různé připomínky jeho někdejší profese: psali mu bývalí žáci, ale chodily i opožděné zamítavé žádosti na umístění. Höger rád opakoval, že se vlastně pro divadlo rozhodl proto, že nedostal do 35 let žádnou kladnou reakci na volné místo. Kromě jednoho z Podkarpatské Ukrajiny... Herecký rukopis Říkával, že vlastně chtěl jenom hereckému řemeslu přijít na kloub. Spolužák z konzervatoře, spisovatel František Kožík, tvrdil, že Höger „nikdy nechtěl slyšet pochvalu". „Karel měl odvahu jít pro sobě a pracovat proti svým slabostem. Myslím, že v tom je zakleto tajemství jeho úspěšného vytrvalého a naprosto zákonitého uměleckého vzestupu, " připomněl Kožík v deníku Svobodné slovo při 60. narozeninách hereckého jubilanta. „Herecký rukopis vychází z dokonalé znalosti řemesla - jako důsledek výrazné osobnosti lidské, bez níž není opravdového hereckého výkonu," svěřil se Höger čtyři roky předtím v Lidové demokracii novináři Janu Wenigovi. Úspěch, který počal sklízet Höger nejprve v Zemském divadle Brně, aby se od roku 1940 ocitl na prknech Národního divadlo v Praze, vycházel s důsledné přípravy. Vysoká úroveň jevištní řeči, melodický hlas, proměnlivá mimika tváře, gesto a celkové naladění herce, ale především schopnost vtisknout postavě charakter, aniž by ustoupil od své vlastní tvůrčí individuality, takové byly průvodní znaky Högerova herectví. Pěstoval je zvolna, důkladně - doslova krok po kroku. Nebyl to hned ten Höger, představitel intelektuálního herectví par excellence, jak zůstává dosud v paměti, ale prostě myslící herec, který na sobě velmi tvrdě pracoval, než nalezl vlastní herecký rukopis. Ještě uprostřed 30. let, když se v psaní kritiky objevují názory, že z Högera vyrůstá „pravá herecká individualita", napsal obávaný kritik Jindřich Vodák nad jeho výkonem Orlanda v Shakespearově Jak se vám líbí (České slovo, 1. 9. 1937): „Jeho nadějný umělecký vývoj nedospěl ještě dost daleko... Jeho Orlando, nepevný v sykavkách, je toliko romantičtější a jinoštější, mladší než Rosalinda... podléhá znatelněji rozechvívajícímu tknutí lásky, jež s emu zaráží řeč na rtech.. přistupuje s chlapečtější okouzleností na lesní hru lásky. Arci vášnivost by asi u něho dlouho nepotrvala... rychle by se vytratila v pouhém úpravném upřímně sdílném vnějšku."

Ale mladý Karel Höger byl také snaživý, velmi snaživý muž. Svědčí o tom veřejnosti jenom málo známé ukázky z Národního filmového archivu (NFA), promítané minulý týden v pražském kinu Ponrepo v unikátním sestřihu pod názvem: Karel Höger neznámý. Konec 30. let například namluvil silně propagandistickou řeč k dokumentu

4/8


Haná, kolébka družstevního zemědělství (1938), ale i reklamní text k Baťově podlahové krytině Zlinolit. Zajímavou ukázkou byly i nesestříhané němé záběry z připravovaného filmu Kníže Václav , kterou si už v roce 1942 objednala nacistická propaganda v režii Františka Čápa. Karel Höger v ní měl hrát hlavní roli. Film, v němž kromě něho měli hrát i Miloš Nedbal, Zdeněk Štěpánek, Jiřina Štěpničková, Vítězslav Vejražka) nakonec nebyl dokončen. Byl to rok atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, v kterém se nacisté pokoušeli srazit český národ na kolena. I tím nechvalně proslulým Slibem říši, který se v archivech uchoval: na fotografii vidíme umělce, kterak hajlují. Je mezi nimi vedle Lídy Baarové také Karel Höger.

První skutečnou první hlavní rolí se stal pro Högera již o rok dříve film Giny Hašlera s názvem Z a tichých nocí (1941), v němž mu byla partnerkou již tehdy velká hvězda Lída Baarová. Tentýž rok byl ovšem premiérou hned další tří nových filmů s Karlem Högerem: Paličova dcera , Modrý závoj a Turbína .

Filmové herectví, tak odlišné od divadelního, se stalo jeho velmi silnou doménou. Na celuloidovém pásku byl z něho náhle nadějný milovník, zatímco na divadle se zvolna formoval prototyp váhavého a bolestiplného intelektuála. „Ve filmu mě pasovali na milovníka, což jsem nikdy nebyl, v Národním zase na rozkolísaného, rozbolestněného intelektuálního rozervance. A já bych si naopak velmi rád zahrál veselohru, hojivý, duchaplný humor, který myslím je ve mně někde zasut," postěžoval si v rozhovoru po letech. Kdo ale kdy měl možnost vidět vzájemné jiskření mezi Högerem a Vlastou Matulovou, později Vlastou Fabiánovou, a nejpozději Danou Medřickou, musí brát jeho kreace milovníka velmi vážně. O těch intelektuálních není sporu vůbec.

Filmové role nám po letech zůstávají jako dokument času, ale i hereckého stylu. Role divadelní jakoby odvál čas, a pomyslný prach, který zapadává archivy, z nichž dnes můžeme vidět kouzelné fotografie, se zdají být často zapomenuty. Poměrně často se jeho magická tvář a okouzlující hlas objevují v televizi. Například v detektivkách, které si místy nezadají s kultovním majorem Zemanem. Seriál Nemocnice na kraji města s Högerem už se nezdařil... Filmové Högerovy kreace jsou nyní široce dostupné na DVD: mezi mnohými například: Turbína (1941),

5/8


Krakatit (1948), Škola otců (1957), ale i dosti poplatný Kohout plaší smrt (1961)...

Kdeže loňské sněhy... Kniha Z Hercova zápisníku, která nyní ke 100. výročí umělcova narození opět vychází v nakladatelství XYZ, je připomínkou, že herci rádi vzpomínají: a to především na ty časy, kdy ještě nebyli vystaveni velkým morálním zkouškám. Oddíl pod názvem Kdeže loňské sněhy jsou končí osmou vzpomínkou v roce 1940, kdy herec přechází z Brna do Prahy. Nedočteme se tam nic o roce 1942, nedočteme se tam nic ani o přerodu divadla po 2. světové válce, natož o podpisu anticharty v roce 1977, pár měsíců před smrtí.

Po válce hrál role, počínaje Tylovým Janem Husem (1945), konče gestapáckým komisařem Böhmem z Burjakovského hry Lidé bděte (1951). Období ideologických brýlí, tu tradicionalistických, tu schematizujích, dokázal Höger narušovat zevnitř, v psychologizaci postav a snaze najít hlubší tón a navenek pracovat i s polotóny. Hrál národní postavy: Alše, Husa, Smetanu. Až teprve sklonek 50. let s nástupem „doby tání", kdy do čela činohry nastoupil tým režiséra Otomara Krejči a dramaturga Karla Krause, přinesl první vrcholné herecké okamžiky, zaznamenané v novém životním pocitu. V období těchto her, návratu lyrismu na české jeviště, tedy mezi Hrubínovou Srpnovou nedělí (1958) a Křišťálovou nocí (1961), to byla zejména nepřekonatelná postava Willy Lomana v Millerově Smrti obchodního cestujícího (1959). Škoda, že dnes neseženete zejména tuto nahrávku, namísto různých zvířátek nebo loupežníků.

Divák čeká v divadle ducha!

6/8


Projev Karla Högera z léta 1956 vzbudil velký rozruch nejen v kuloárech Národního divadla. Nový tým režiséra a šéfa činohry Otomara Krejči si tím připravoval nástup ke své velké éře.

... Zítra večer přijde do divadla dnešní pětadvacetiletý návštěvník a bude chtít být mocně osloven živým slovem tohoto souboru, lačný tohoto živého slova, přijde z pražské periférie, přijde z vesnice v Podkrkonoší, z moravského nížiny - a co čeká? Ducha! Nezná a nechce znát, ba kašle na historickou slávu divadla, nechce znát nic než to, co svými smysly dnes večer ohmatá na jevišti, co se buď přenese nebo nepřenese přes rampu do jeho nitra a naučí ho cítit a myslet. (o v harmonické rovnováze!) - Chce být uchvácen, stržen, zaujat, chce se smát, plakat, chce mít silný zážitek. Možná že nám ho trochu zaráží muzeální zjev našich budov - a to je nepříjemné: nemáme dosud, v roce 1956, budovu dvacátého století - je zvyklý na jednoduché tvary moderních svítidel a uniká nám možná chvílemi jeho pozornost přemýšlením, „proč je tu tolik cingrlátek, na nichž se drží prach?

Z projevu Karla Högera pro aktiv činohry Národního divadla ze dne 13. července 1956. Převzato z knihy Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha 1994, s. 127-132.

FILMOVÝ TIP

Karel Höger poprvé: ZA TICHÝCH NOCÍ

Milostný příběh nenaplněné lásky talentovaného hudebníka Záviše a krásné dívky Jany přivedl na filmové plátno dvojici Karel Höger a Lída Baarová. Psal se rok 1941, a návštěvníci protektorátního kina mohli obdivovat další z filmů produkce Lucernafilmu, čtvrtý snímek režiséra Giny Hašlera. Typický melodram té doby, kdy se v kině zapomínalo na krutosti reality, je pozoruhodným svědectvím nejen o kvalitách tehdejších hvězd, ale i o schopnostech autorů, kteří tyto filmy produkovali. Výkvět herecký: vedle Högera a Baarové, která si v té době již diktovala, se objevuje celá plejáda jmen. Z dam tu jsou například Světla Svozilová, Marie Blažková, Antonie Nedošínská, Růžena Šlemrová, z pánů Rudolf Deyl, Raoul Schránil, František Kreuzmann. Výkvět tehdejší populární kultury tu v hudebních sekvencích filmů reprezentují R. A. Dvorský, Karel Hašler, Lilli Hodáčová, nebo sestry Allanovy a Setleři. Na

7/8


námět Miloše Havla napsal scénář básník Vítězslav Nezval, zamilovaný tehdy do herečky a zpěvačky (i na plátně v roli Marianny) Lilli Hodáčové. Inspirací k filmu byly Závišovy písně básníka a humoristy Jana Červenky, které zhudebnil Rudolf Friml. Ke 100. narozeninám Karla Högera uvádí pražské kino Ponrepo 29. června od 17.30 hodin.

8/8

Známý neznámý Karel Höger

Recommend Documents