Změny ve fungování Evropské unie po přijetí Lisabonské smlouvy

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra finančnictví a ekonomických disciplín

Změny ve fungování Evropské unie po přijetí Lisabonské smlouvy Diplomová práce

Autor:

Bc. Miroslav Císař Finance

Vedoucí práce:

Praha

Ing. Stanislav Heczko, Ph.D.

Duben, 2013

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

podpis autora V Příbrami, dne

19. 4. 2013

Miroslav Císař

Poděkování Chtěl bych poděkovat vedoucímu diplomové práce Ing. Stanislavu Heczkovi, Ph.D. za cenné rady, připomínky a metodické vedení práce.

Anotace Tato diplomová práce se zabývá změnami ve fungování Evropské unie po přijetí Lisabonské smlouvy. Mezi nejzásadnější změny, které přinesla Lisabonská smlouva lze povaţovat především změny v oblasti institucionální. Neméně závaţnou změnou je zakotvení hlasování kvalifikovanou většinou do řádného legislativního postupu. Závaţné jsou i změny v jednotlivých vnitřních politikách včetně nového rozdělení kompetencí mezi EU a členské státy. Práce se zabývá téţ Lisabonskou smlouvou v souvislosti s právě probíhající ekonomickou krizí a strukturovaně předkládá pozitiva a negativa změn fungování EU po přijetí Lisabonské smlouvy a to i s ohledem na Českou republiku.

Klíčové pojmy: Lisabonská smlouva, Evropská unie, integrace, instituce evropské unie, vnitřní politiky, finanční krize, dluhová krize, krize eura.

Annotation This thesis deals with changes in the functioning of the European Union after the acceptance of the Lisbon Treaty. Among the most significant changes introduced by the Lisbon are changes in the institutional area. An equally significant change is the anchoring of qualified majority voting to the ordinary legislative procedure. Major changes were also made in the various internal policies, including the new division of competences between the EU and the Member States. The thesis also deals with the Lisbon Treaty in the context of the current financial crisis and structured assumes positives and negatives of the changes in the functioning of the EU after the acceptance of Lisbon Treaty, even with regard to the Czech Republic.

Key words The Lisbon Treaty, the European Union, integrations, European Union institutions, internal policies, financial crisis, debt crisis, crisis of euro.

OBSAH

ÚVOD ......................................................................................................................... 7 1. HISTORIE EVROPSKÉ INTEGRACE ........................................................ 9 1.1. Vývoj evropské integrace ................................................................................... 9 1.2. Počátky evropské integrace .............................................................................. 11 1.2.1. Stupně vývoje evropské integrace.................................................................. 12 1.2.2. Společný trh s uhlím a ocelí ........................................................................... 15 1.2.3. Římské smlouvy ............................................................................................. 16 1.2.4. Slučovací smlouva ......................................................................................... 17 1.3. Od Evropského společenství k Evropské unii .................................................. 17 1.3.1. Smlouva o Evropské unii a Smlouva o Zaloţení Evropského společenství .. 18 1.3.2. Amsterodamská smlouva ............................................................................... 20 1.3.3. Smlouva z Nice .............................................................................................. 21 1.3.4. Smlouva o Ústavě pro Evropu ....................................................................... 21 1.3.5. Lisabonská smlouva ....................................................................................... 22 1.3.6. Proces rozšiřování členských zemí od roku 1957 do současnosti ................. 24 1.4. Instituce Evropské unie ..................................................................................... 26 1.4.1. Evropský parlament ....................................................................................... 27 1.4.2. Evropská rada ................................................................................................. 27 1.4.3. Rada EU ......................................................................................................... 28 1.4.4. Evropská komise ............................................................................................ 30 1.4.5. Evropský soudní dvůr .................................................................................... 31 1.4.6. Evropský účetní dvůr ..................................................................................... 31 1.4.7. Hospodářský a sociální výbor a výbor regionů.............................................. 32 1.4.8. Evropská centrální banka ............................................................................... 32 1.4.9. Evropská investiční banka ............................................................................. 32 1.4.10.Jiné specializované subjekty .......................................................................... 33 2. ANALÝZA LISABONSKÉ SMLOUVY ............................................................. 34 2.1. Ratifikace Lisabonské smlouvy ........................................................................ 34 2.2. Hodnoty a cíle Unie .......................................................................................... 35 2.3. Listina základních práv ..................................................................................... 36 2.4. Demokratické zásady ........................................................................................ 37 2.4.1. Zákaz diskriminace a občanství EU ............................................................... 37 2.4.2. Posílení role národních parlamentů................................................................ 37 2.4.3. Posílení Evropského parlamentu .................................................................... 38 2.4.4. Lidová iniciativa a transparentnost Rady ....................................................... 38 2.5. Změny v oblasti institucionální......................................................................... 39 2.5.1. Zásada subsidiarity a proporcionality ............................................................ 40 2.5.2. Koncepce oboustranné flexibility .................................................................. 40 2.5.3. Přechodová klauzule ...................................................................................... 40 2.5.4. Evropský parlament ....................................................................................... 41 2.5.5. Evropská rada ................................................................................................. 42 2.5.6. Rada EU ......................................................................................................... 43 2.5.7. Evropská komise ............................................................................................ 44 2.5.8. Soudní dvůr Evropské unie ............................................................................ 45

5

2.5.9. Evropská centrální banka ............................................................................... 45 2.5.10.Účetní dvůr ..................................................................................................... 46 2.5.11.Poradní instituce ............................................................................................. 46 2.5.12.Vystoupení z EU ............................................................................................ 46 2.5.13.Postup při změnách smluv EU ....................................................................... 47 2.6. Změny v oblasti vybraných vnitřních politik.................................................... 47 2.6.1. Zemědělství a rybolov .................................................................................... 48 2.6.2. Volný pohyb osob, sluţeb a kapitálu ............................................................. 50 2.6.3. Doprava .......................................................................................................... 51 2.6.4. Hospodářská a měnová politika ..................................................................... 52 2.6.5. Sociální politika ............................................................................................. 56 2.6.6. Ţivotní prostředí ............................................................................................. 57 2.6.7. Energetika ...................................................................................................... 58 2.6.8. Společná obchodní politika ............................................................................ 59 3. VÝVOJ EU PO PŘIJETÍ LISABONSKÉ SMLOUVY .............................. 62 3.1. Finanční krize konce 20. století a počátku 21. století ....................................... 64 3.2. Světová finanční krize ...................................................................................... 65 3.3. Dluhová krize a krize eurozóny ........................................................................ 67 3.4. Moţné perspektivy dalšího vývoje ................................................................... 71 3.5. Řešení krize....................................................................................................... 72 4. ZHODNOCENÍ LISABONSKÉ SMLOUVY ............................................. 76 4.1. Lisabonská smlouva v praxi ............................................................................. 76 4.2. Hlavní pozitivní změny ..................................................................................... 77 4.3. Hlavní negativní změny .................................................................................... 81 4.4. Co se změnilo pro Českou republiku ................................................................ 83 ZÁVĚR...................................................................................................................... 86 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ...................................................................... 89 SEZNAM PŘÍLOH ................................................................................................... 94

6

ÚVOD Lisabonská smlouva je v pořadí další mezinárodní smlouvou, která velmi výrazně přispívá k hlubší integraci členských států Evropské unie. Je zaloţena na metodě novelizace stávajících smluv, do kterých vnesla po obsahové stránce řadu změn inspirovaných neschválenou Smlouvou o ústavě pro Evropu. Podle Lisabonské smlouvy je právním základem EU pozměněná Smlouva o Evropské unii, která si ponechává svůj název, a Smlouva o ES, přejmenovaná na Smlouvu o fungování Evropské unie. Lisabonská smlouva byla ratifikovaná všemi členskými státy EU a nabyla účinnosti 1. prosince 2009. Sleduje dosavadní kontinuitu vývoje primárního práva, ale její dopad ve srovnání s dřívějšími modifikacemi smluv je širší. Ruší dosavadní strukturu tří pilířů, zavedenou Maastrichtskou smlouvou, Evropská unie se stává nástupkyní Společenství 27 států a jako takové je jí přiznána právní subjektivita. Nově upravuje moţnost členského státu z Unie vystoupit. Rozšíření právní subjektivity je však kritiky Lisabonské smlouvy spojováno s posilováním pravomocí orgánů EU na úkor členských států. Práce si klade za cíl zkoumat účel (smysl, podstatu) zásadních institucionálních změn a změn v oblasti vnitřních politik zavedených Lisabonskou smlouvou, jeho primární východisko, praktické uplatnění u orgánů Evropské unie při jejich činnosti, výsledné efekty a dopady. Dalším cílem je zkoumání vývoje EU po přijetí Lisabonské smlouvy po vypuknutí finanční krize v roce 2008. Práce hledá odpovědi na následující otázky:  Jaké významné změny přinesla Lisabonská smlouva v institucionální rovině EU?  Jaké významné změny přinesla Lisabonská smlouva v oblasti vnitřních politik EU?  Došlo po přijetí Lisabonské smlouvy k situaci, která prověřila správnost pokračujícího integračního procesu?  K jakým změnám došlo a co ponechala LS ze smlouvy o Ústavě?  Jaké pozitivní a negativní změny přinesla Lisabonská smlouva do praxe? Práce je vedle úvodu a závěru rozdělena do čtyř základních částí. První kapitola dokumentuje integrační proces členských států a postupný vývoj základních evropských

7

smluv primárního práva od Paříţské smlouvy (ESUO) po Lisabonskou smlouvu a podává stručný přehled o nejvýznamnějších institucích EU. Druhá kapitola obsahově analyzuje podstatu, smysl a účel demokratických změn, institucionálních změn a změn v oblasti vybraných základních vnitřních politik. Analyzuje změny v orgánech EU, pojednává o posílení vlivu občanů, o dělbě pravomocí mezi EU a členskými státy, vysvětluje důleţité zásady subsidiarity a proporcionality, koncepci oboustranné flexibility, doloţku flexibility a institut přechodové klauzule a rozebírá podstatné změny fungování v oblasti vnitřních politik EU s ohledem na přijetí Lisabonské smlouvy. Přináší pohled na změny ve struktuře, pravomocích a způsobu rozhodování orgánů EU, soustředí se přitom výhradně na změny zavedené Lisabonskou smlouvou, aniţ by podávala detailní přehled o těchto orgánech EU. Podrobněji mapuje Evropský parlament, Evropskou radu, Radu a Evropskou komisi, rámcově pak Soudní dvůr Evropské unie, Evropskou centrální banku, Účetní dvůr, Evropskou investiční banku, Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů. Akcentuje význam vnitrostátních parlamentů v rozhodovacích procesech EU. Po přijetí Lisabonské smlouvy byla Evropská Unie konfrontována s krizí, která zasáhla země Evropské unie v letech 2008 a 2009 a pokračuje i v současné době. Zkoumáním této problematiky se věnuje třetí kapitola. Analyzuje vývoj finanční krize v EU a nastiňuje moţné výhledy a perspektivy dalšího vývoje Evropské unie a eurozóny. Čtvrtá kapitola sumarizuje veškeré zkoumané poznatky obsahové analýzy změn po přijetí Lisabonské smlouvy v předešlých kapitolách, které vyúsťují ve stručný výčet pozitivních a negativních změn, po přijetí Lisabonské smlouvy na fungování celé EU včetně ČR. V diplomové práci jsou pouţity metody obsahové analýzy dostupné literatury, studiem kniţních, časopiseckých, legislativních a internetových zdrojů, komparace dosaţených poznatků a jejich přehledné zpracování, hodnocení dosaţených poznatků a finální syntéza, shrnující pozitiva a negativa změn. Pilířovými zdroji práce jsou: Konsolidované znění Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie, knihy Evropská unie a Historie a organizace Evropské unie, dále je to bibliografie popisující změny fungování Unie – Když se řekne Lisabonská smlouva a řada dalších. Ostatní informace jsou čerpány z relevantních internetových zdrojů.

8

1. HISTORIE EVROPSKÉ INTEGRACE Evropská unie je politicky ekonomický útvar, který je sloţen z různých struktur, procesů, funkcí a aktérů, kteří mají často protikladné zájmy. Evropská unie je výsledkem prohlubování a rozšiřování integrace evropského kontinentu a významně utváří podobu současné Evropy. Má vliv i na země, které nejsou součástí tohoto uskupení.1 Evropská unie je smluvním společenstvím států, které začalo vznikat po druhé světové válce, jako pokus o vytvoření silnější a bezpečnější Evropy, která by byla odolnější vůči bezpečnostním a hospodářským rizikům, které se objevily ve 20. letech minulého století jako reakce na první světovou válku. Určitá část významných politiků viděla jediné řešení v úzkém ekonomickém a později politickém svazku evropských států, který by znemoţnil růst nového agresora na evropském kontinentu.2 Na počátku evropské integrace v roce 1952 stál vznik Evropského společenství uhlí a oceli, jehoţ hlavní myšlenkou bylo znemoţnit rozvinutým státům disponování se zdroji, které byly nezbytné pro vedení válek. Zakládajícími členy bylo Německo, Francie, Belgie, Itálie, Nizozemsko a Belgie. Po úspěších, které tyto země dosáhly, rozhodly se pro integraci dalších odvětví hospodářství, jako např. zemědělství a odstranění obchodních překáţek s cílem vytvořit jednotný trh. V roce 1958 vytvořily Evropské hospodářské společenství a Evropské společenství pro atomovou energii (Euroatom). V roce 1967 se sloučily všechny orgány těchto tří společenství. Běhen dalších let postupně docházelo k rozšiřování členů Evropského společenství či Evropské unie (od Maastrichtské smlouvy v roce 1993).

1.1. Vývoj evropské integrace Evropská integrace je proces, který v této formě v jiné části světa nenajdeme. Dochází k situaci, kdy se státy dobrovolně vzdávají části své suverenity, a předávají část svých kompetencí nadnárodním institucím.3

1

FIALA, P., PÍTROVÁ, M. Evropská unie. Druhé doplněné a aktualizované vydání, Brno, 2010, s. 8. EU. ODS.cz ., Co je vlastně Evropská unie, proč vznikla, kam směřuje, [online]. 2012 [cit. 2012-07-18]. Dostupný z WWW: . 3 DUŠEK, J. Historie a organizace Evropské unie. Druhé přepracované a doplněné vydání, České Budějovice, 2011, s. 7. 2

9

Evropská integrace probíhá jiţ několik desítek let a od roku 2004 je Česká republika nedílnou součástí evropské rodiny, která dnes čítá 27 států. I kdyţ mnoho občanů Evropskou unii příliš nevnímá, je nutno zdůraznit, ţe je například česká legislativa z 85% ovlivněna evropskou a české firmy do zemí EU vyváţejí plných 80% své produkce.4 Myšlenky na sjednocení Evropy se objevovaly jiţ v dobách antického Řecka či v sjednotitelském úsilí středověké římské říše zaloţeném na ideálu křesťanství. Jako nejvýznamnější moderní předchůdce současného integračního procesu se jeví Panevropské hnutí, v jehoţ čele stál rakouský aristokrat, hrabě Richard CoudenhoveKalergi, který ve svém díle s názvem Panevropa popsal zásadní myšlenky hnutí.5 Šlo vlastně o snahu zformovat evropské státy a čelit tak rostoucí expanzi Ruska a stát se tak rovnoprávným partnerem nejen pro Rusko, ale i pro USA, země Commonwealhu a Číny. Tento model Panevropské unie tak představoval první politický projekt sjednocení Evropy. V období hospodářské krize však nezískal dostatečnou podporu v kontextu politického a ekonomického vývoje a zvolna zanikl.6 Rozpoutání II. světové války a neschopnost evropských států efektivně čelit nacistickému Německu vedla k tomu, ţe myšlenky evropské integrace byly přijímány mnoha organizacemi. Cílem integrace po druhé světové válce bylo zajistit mírové souţití a hospodářskou prosperitu zemí Evropy. Tomu měl vzhledem k platební neschopnosti řady evropských států přispět tzv. Marshallův plán – Program obnovy Evropy, který vyhlásil státní tajemník USA G. Marshall 5. 6. 1947 jako finanční a materiální pomoc Evropě z důvodu její stabilizace.7 V zájmu koordinace pomoci byla vytvořena Organizace pro evropskou ekonomickou spolupráci (OEEC), která se stala významným pomocníkem Marshallova plánu. Mezi lety 1948 aţ 1951 bylo mezi státy rozděleno přibliţně 13 mld. USD, coţ by dnes čítalo více neţ 100 mld. USD. Bohuţel tuto pomoc odmítl SSSR a donutil k odmítnutí i své satelity, mezi které patřila i ČSR. Protiváhou Marshallova plánu se v zemích východního bloku stala RVHP.

4

DUŠEK, J. Historie a organizace Evropské unie. Druhé přepracované a doplněné vydání, České Budějovice, 2011, s. 7. 5 FIALA, P., PITROVÁ, M. Evropská unie. Druhé doplněné a aktualizované vydání, Brno, 2010, s. 36. 6 DUŠEK, J. Historie a organizace Evropské unie. Druhé přepracované a doplněné vydání, České Budějovice, 2011, s. 16. 7 DUŠEK, J. Historie a organizace Evropské unie. Druhé přepracované a doplněné vydání, České Budějovice, 2011, s. 21.

10

1.2. Počátky evropské integrace Obavy z moţného znovuzrození německého militarismu a politicky - ekonomický vývoj států východní Evropy byly důvodem ke vzniku tzv. Bruselské smlouvy, kterou podepsaly 17. 3. 1948 Francie, Velká Británie a země Beneluxu. Státy si přislíbily vzájemnou pomoc v případě vojenského napadení a vytvořily tzv. Západoevropskou unii.8 Západoevropským zemím se podařilo vybudovat bezpečnostní vazby a vytvořit předpoklad budoucího bezpečného vývoje. Tento předpoklad byl stvrzen dne 4. 4. 1949 zaloţením Severoatlantické aliance (NATO), jejímiţ prvními členy se staly kromě USA a Kanady téţ Velká Británie, Francie, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Norsko, Dánsko, Portugalsko, Itálie a Island.9 Evropská integrace byl proces, který byl zdokumentován řadou zakládacích a novelizačních smluv primárního práva. Na obrázku č. 1 je zobrazena struktura a historie Evropských smluv. Obrázek č. 1: Evropská unie – historie, smlouvy a struktura

Zdroj: http://europa.eu/index_cs.htm [cit. 2012-09-17].

8

DUŠEK, J. Historie a organizace Evropské unie. Druhé přepracované a doplněné vydání, České Budějovice, 2011, s. 22. 9 FIALA, P., PITROVÁ, M. Evropská unie. Druhé doplněné a aktualizované vydání, Brno, 2010, s. 48.

11

1.2.1. Stupně vývoje evropské integrace Integrace je proces splývání, nebo slučování původně samostatných hospodářských struktur, který vzniká v národním, ale i v mezinárodním měřítku. Stupně mezinárodní koordinace ekonomických aktivit lze rozdělit takto: Regionalizace, coţ je nejniţší forma regionalismu, představující různé typy regionálního sdruţování a ekonomické spolupráce v rámci konkrétní oblasti. Není výsledkem cílené politiky státu, nýbrţ vzniká spontánně, jedná se zde zejména o tzv. přeshraniční růstové zóny nebo trojúhelníky růstu, které představují vytvoření nadnárodních ekonomických oblastí, které jsou si geograficky příbuzné. Regionální fórum, představuje mezivládní uskupení, které působí na bázi nezávazných doporučení, otevřeného dialogu a rozhodování konsensem, většinou není zaloţeno na formální dohodě, proto se nejedná o mezinárodní organizaci v pravém slova smyslu. Státem podporovaná integrace, jde o mezinárodní uskupení, jehoţ základem jsou vládní politická rozhodnutí, vedoucí k postupnému sniţování překáţek v oblasti obchodu a investic, poskytnuté preference nedosahují zde takového stupně, aby šlo hovořit o zóně volného obchodu či celní unii. Poslední celní bariéry mezi státy Evropského společenství padly k 1. 8. 1968 a od tohoto dne začaly uplatňovat členské státy jednotná cla na dovozy z nečlenských států – byla zavedena celní unie. Po zrušení cel se obchod mezi zeměmi EHS zvýšil šestkrát, celní unie byla i velkým přínosem pro občany členských států. Stupně integrace:  1. 1. 1958 – 1. stupeň – zóna volného obchodu – znamenala zrušení vnitřních cel, a zrušení dovozních kvót mezi členskými zeměmi ve vzájemném obchodě.  1. 7. 1968 – 2. stupeň – celní unie - je zóna volného obchodu včetně jednotné obchodní politiky vůči zemím, které nejsou členy ES, jedná se hlavně o celní sazebník.

12

 1. 1. 1993 – 3. stupeň – jednotný evropský trh – rozšíření celní unie o volný pohyb osob, zboţí, sluţeb a kapitálu a o koordinaci ekonomických politik např. daňových systémů. Dle Duška10 je 4. stupeň rozdělen do tří fází:  1. 1. 1994 – 4. stupeň – hospodářská a měnová unie (1. fáze) – kde se jedná o koordinaci hospodářských a měnových politik.  1. 1. 1994 – 4. stupeň – hospodářská a měnová unie (2. fáze) – kde se jedná o koordinaci hospodářských a rozpočtových politik.  1. 1. 1999 – 4. stupeň – hospodářská a měnová unie (3. fáze) – zavedení společné měny euro pro finanční a obchodní transakce. Od 1. 1. 2002 téţ jako bankovky a mince. Ústí v úplné sjednocení fiskální a monetární politiky členských zemí, převedení ekonomických pravomocí na nové nadnárodní autority, jehoţ důsledkem je vznik nové jednotné ekonomiky – mezinárodní ekonomická integrace. V současné době nelze hovořit o plné existenci hospodářské unie.  5. stupeň – politická unie – zatím ve fázi diskusí, jedná se o vznik jednotného politického útvaru (evropský federální stát).11, který zahrnuje kromě úplné hospodářské unie i společné politicky – sociální struktury se společnými centrálními a politickými institucemi. Jiné členění v této fázi nabízí Cihelková12:  4. stupeň - měnová unie, tj. společný trh plus dohoda řešící otázku kurzů měn členských zemí, můţe jít buď o zavedení neodvolatelně fixních měnových kurzů členských zemí, nebo o zavedení společné měny.  5. stupeň - hospodářská unie, která se skládá ze společného trhu a měnová unie, ústící v úplné sjednocení monetární a fiskální politiky členských zemí, dochází zde k převedení ekonomických pravomocí na nové nadnárodní autority, 10

DUŠEK, J. Historie a organizace Evropské unie. Druhé přepracované a doplněné vydání, České Budějovice, 2011, s. 30. 11 HECZKO, S. Pracovní texty k předmětu Mezinárodní ekonomické vztahy, Ústí nad Labem, 2007, s. 123. 12

CIHELKOVÁ, E. Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. Praha: C. H. Beck, 2003. s. 48.

13

důsledkem je vznik nové jednotné ekonomiky (označováno jako mezinárodní ekonomická integrace), ačkoliv EU vykazuje dnes určité prvky hospodářské unie, nelze ani v jejím případě hovořit o existující hospodářské unii.  6. stupeň – politická unie. Další moţné členění forem integrace13: Sektorová integrace, která propojuje určité sektory či odvětví jednotlivých ekonomik, např. Montánní unie čili Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). Můţe dojít i k propojení celých ekonomik, např. v rámci určitého regionu, coţ je jiţ případ regionální integrace. V případě nadstátní integrace vzniká společný orgán, který přebírá některé pravomoci, dříve patřící národním orgánům (v EU tuto roli hraje Evropská komise). V případě mezistátní integrace pravomoci společného orgánu nepřesahují rámec národních institucí, společný orgán tak plní spíše úlohu koordinační a konzultativní. Mělká (shallow) integrace (mělký regionalismus) podle koncepce E. Baldwina (1997) znamená přijímání společných hraničních opatření (sem patří účelové smlouvy či účelové dohody, zóny volného obchodu a celní unie, např. NAFTA, CEFTA, Andská skupina, ASEAN čili Sdruţení národů jihovýchodní Asie nebo APEC čili Asijsko Tichomořská hospodářská spolupráce). Hluboká (deep) integrace (hluboký regionalismus) pak podle této koncepce jde mnohem dál a přijatá opatření jiţ ovlivňují politiky, jeţ jsou v mnoha zemích čistě národních zájmem (sem patří vyšší formy mezinárodní koordinace ekonomických aktivit, např. Asociační dohody s EU, samotná EU či EHP čili Evropský hospodářský prostor, představující vnitřní trh EU a EFTA). Liberalistická (funkcionalistická) teorie integrace zdůrazňuje volné působení trţních sil, kdy státní a nadstátní orgány se pouze omezují na odstraňování překáţek, které stojí v cestě trţnímu mechanismu.

13

HECZKO, S. Pracovní texty k předmětu Mezinárodní ekonomické vztahy, Ústí nad Labem, 2007, s. 123.

14

Institucionalistická (dirigistická) teorie integrace sice uznává velký význam svobodného působení trţního mechanismu, který však podle tohoto přístupu nemůţe sám o sobě vyvolat ekonomickou rovnováhu v národním i mezinárodním měřítku, proto je nezbytné zřízení nadstátního, autoritativního orgánu, který by zabezpečoval koordinaci hospodářských politik v rámci integrace. V roce 1970 byla představena Wernerova zpráva, která předpokládala vybudování hospodářské a měnové unie v několika etapách. Tento proces byl však narušen nestabilitou na mezinárodním měnovém trhu a hospodářskými šoky, mezi které patřila první ropná krize. I kdyţ tento plán nakonec přijat nebyl, z důvodu odolávání nestability a volatilitě směnných kurzů mezi jednotlivými měnami členských států vytvořilo v březnu 1979 devět tehdejších členů Evropský měnový systém (EMS). Došlo tak k zavedení pevných směnných kurzů označovaných jako ERM mezi měnami zemí EHS. Páteří systému se stala Evropská měnová jednotka ECU, která se pouţívala při platebním styku v rámci institucí Evropských společenství.14 1.2.2. Společný trh s uhlím a ocelí Tato smlouva je příkladem sektorové integrace. Velmi důleţitou otázkou v poválečném období bylo řešení vzájemných vztahů na nových základech mezi Francií a Německem. K tomu výraznou měrou přispěl francouzský politik a ekonom Jean Monnet, který předloţil plán francouzskému ministru zahraničí Robertu Schumanovi a německému kancléři Konradu Adenauerovi, jehoţ podstatou bylo vybudovat společný trh uhlí a oceli. Propojení těchto dvou klíčových odvětví, která jsou podstatná pro zbrojní výrobu, by znamenalo, ţe případná budoucí válka mezi Francií a Německem by byla prakticky nemoţná. Návrh známý jako Schumanův plán, vyhlášený Francií 9. května1950 byl jednomyslně přijat Německem, Itálií, Belgií, Lucemburskem a Nizozemím. Na základě tohoto plánu vznikla a byla dne 18. 4. 1951 podepsána v Paříţi smlouva o zaloţení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) a stala se základem pro integraci Evropy.15 Po uzavření smlouvy se výše jmenované státy dohodly na vzájemné spolupráci v průmyslu ocelářství, těţby a zpracování uhlí. Poprvé v historii tak tyto suverénní státy přistoupily k tomu, ţe odevzdají část svých pravomocí 14

ECB PROCES EVROPSKÉ INTEGRACE., Evropská integrace, [online]. 2012 [cit. 2012-09-17]. Dostupný z WWW: . 15 DUŠEK, J. Historie a organizace Evropské unie. Druhé přepracované a doplněné vydání, České Budějovice, 2011, s. 22, 23.

15

pod společné evropské orgány, kterými byla Rada ministrů (dnešní Rada), Soudnímu dvoru a Společnému shromáţdění delegátů parlamentů členských zemí. Hodnotíme-li význam ESUO v rámci vývoje evropského integračního procesu, největší přínos spatřujeme v akceptaci a respektování Soudního dvora všemi členskými státy. Samozřejmě, ţe uvnitř společenství došlo i výraznému hospodářskému oţivení v oblasti produkce uhlí a oceli a vzájemnému obchodu. 1.2.3. Římské smlouvy Během 50. let minulého století začal postupně klesat význam uhlí a oceli a tak se západoevropské země začaly soustřeďovat na moţnosti integrace i v jiných hospodářských oblastech. Zaměřily se především ne zemědělství, dopravu a také výzkum a rozvoj jaderné technologie. Na rozdíl od ESUO lze římské smlouvy zařadit jako příklad regionální integrace. Pod vedením belgického ministra zahraničí Paul-Henri Spaaka byl připraven materiál, na jehoţ základě byly podepsány 25. 3. 1957 dvě smlouvy: Smlouva o zaloţení Evropského hospodářského společenství (EHS). Smlouva

o

zaloţení

Evropského

společenství

pro

atomovou

energii

(EUROATOM). Klíčovým cílem EHS bylo vytvořit společný trh čtyř svobod: svobody volného pohybu osob, zboţí, sluţeb a kapitálu a to v horizontu dvanácti aţ patnácti let. Prvním úkolem smlouvy bylo vybudovat celní unii, která umoţní rychlejší a jednodušší pohyb zboţí. Tato smlouva byla základem pro vznik institucí a rozhodovacích procedur evropské integrace. Byly zřízeny instituce Komise, Rada, Shromáţdění, Soudní dvůr a Hospodářský a sociální výbor.16 Smlouva o zaloţení Evropského společenství pro atomovou energii měla zajistit společný trh s nukleárními materiály a výzkum v oblasti mírového vyuţití jaderné energie. Nakonec se však nepodařilo naplnit původní záměr společného trhu, jelikoţ se

16

DUŠEK, J. Historie a organizace Evropské unie. Druhé přepracované a doplněné vydání, České Budějovice, 2011, s. 25.

16

Francie ve svých názorech rozcházela s Komisí a proto štěpné materiály zůstaly pod kontrolou států. Římské smlouvy vstoupily v platnost 1. 1. 1958.17 1.2.4. Slučovací smlouva Slučovací smlouva vstoupila v platnost 1. 7. 1967. Evropské hospodářské společenství, Euratom a o šest let dříve zaloţené Evropské hospodářské společenství uhlí a oceli, vytváří dohromady Evropská společenství.

Nejdůleţitějšími právními dokumenty

Evropských společenství, jsou mezinárodní smlouvy a další jejich změny a doporučení. Tyto dokumenty tvoří primární zdroj práva ES. Cíle slučovací smlouvy spočívaly ve vytvoření jedné Komise a jedné Rady pro všechna tři společenství za účelem zajištění kontinuity přijímaných rozhodnutí, zpřehlednění procesu integrace a zefektivnění chodu evropských institucí.

1.3. Od Evropského společenství k Evropské unii Komise pod vedením Jacqua Delorse výrazně posunula integrační proces ES, který završil projekt volného pohybu čtyř svobod – pohybu osob, zboţí, sluţeb a kapitálu a deklaroval zájem o dosaţení dalšího integračního stupně a to hospodářskou a měnovou unii. Komise vypracovala smluvní dokument pod názvem Jednotný evropský akt, který byl první větší, významnou revizí Římských smluv. V platnost vstoupil v červenci 1987 a jeho cílem bylo: Odstranění zbývajících překáţek obchodu, aby od roku 1992 mohl vzniknout společný trh ES (čtyři svobody). Posílení role Evropského parlamentu a principu kvalifikované většiny. Lepší usnášeníschopnost Rady. Změna společného celního sazebníku.18

17

DUŠEK, J. Historie a organizace Evropské unie. Druhé přepracované a doplněné vydání, České Budějovice, 2011, s. 26. 18 DUŠEK, J. Historie a organizace Evropské unie. Druhé přepracované a doplněné vydání, České Budějovice, 2011, s. 40.

17

Komise pokračovala v prohlubování ekonomické integrace Společenství, jejímţ výsledkem byla tzv. Delorsova zpráva, která předloţila plán na zavedení společné měny a to ve třech etapách. V první se jednalo o nutnost dosaţení ekonomické konvergence hospodářství členských států, v druhé provedení legislativních změn ve Smlouvě o zaloţení Evropského společenství a ve třetí zafixování směnných kurzů a zavedení jednotné měny pro všechny členské státy. 1.3.1. Smlouva o Evropské unii a Smlouva o Zaloţení Evropského společenství Tyto dokumenty se zkráceně nazývají Maastrichtská smlouva. Vstoupila v platnost po ratifikaci ve všech členských státech 1. 11. 1993 a lze ji povaţovat za přelomovou, protoţe přinesla konkrétní plán na vytvoření Evropské měnové unie, zakotvení společné zahraniční a bezpečnostní politiky v nové tři pilířové struktuře, sjednocenou politiku v oblasti vnitřních věcí a justice.19 EU se stává subjektem mezinárodních vztahů ovšem bez právní subjektivity. Tu mají pouze Evropská společenství, která vznikla jako mezinárodní organizace a tuto subjektivitu jim svěřují zřizovací smlouvy. Smlouva nově zavádí občanství Evropské unie a její struktura bývá přirovnávána ke struktuře antického chrámu, který stojí na třech pilířích, z nichţ první tvoří Evropské společenství, druhý Společná zahraniční a bezpečnostní politika a třetí Justice a vnitro.20 Tyto pilíře se od sebe lišily náplní činností i principem svého fungování. V prvním se jednalo o nadnárodní spolupráci, kdy orgány EU mohly rozhodovat bez nutnosti souhlasu členských států (státy nedisponovaly právem veta). V druhý a třetí pilíř byl postaven převáţně na mezivládní spolupráci, kdy EU mohla rozhodovat aţ na výjimky pouze na základě jednomyslného souhlasu členských států (státy disponovaly právem veta), EU nemohla zásadně rozhodovat proti jejich vůli. Tato pilířová struktura zobrazená na obrázku č. 2 (Maastrichtský chrám) byla zrušena v roce 2009 Lisabonskou smlouvou.

19

DUŠEK, J. Historie a organizace Evropské unie. Druhé přepracované a doplněné vydání, České Budějovice, 2011, s. 43. 20 FIALA, P., PITROVÁ, M. Evropská unie. Druhé doplněné a aktualizované vydání, Brno, 2010, s. 131.

18

Obrázek č. 2 : Evropská unie – Maastrichtský chrám

Zdroj:http://www.google.cz/imgres?q=smlouvy+eu&num=10&hl=cs&tbm=isch&tbnid=sKi4in9D0HSm FM:&imgrefurl=http://eur-lex.europa.eu/cs. [cit. 2012-11-27].

Nejmarkantnější změnou pro občany, vyplývající z této smlouvy byl plán vzniku hospodářské a měnové unie a zavedení eura. Od 1. 1. 1999 se k měnové unii můţe připojit členská země jen za předpokladu plnění konvergenčních kritérií nezbytných pro stabilitu eura. Kaţdý stát, který usiluje o zavedení eura, musí splnit soubor pěti ekonomických ukazatelů neboli takzvaná Maastrichtská konvergenční kritéria. Těmito kritérii jsou:  Schodek veřejných financí nesmí přesáhnout 3% HDP.  Celkový veřejný dluh nesmí překročit 60% HDP.  Udrţení cenové stability a průměrné inflace, která po dobu jednoho roku nesmí přesáhnout více neţ 1,5% míru tří členských zemí s nejniţší inflací.  Dlouhodobé úrokové sazby nesmí přesáhnout o více neţ 2% sazby tří zemí s nejniţší úrokovou mírou.

19

 Poslední dva roky musí přistupující stát dodrţovat stanovené rozpětí pohybu své měny v mechanismu směnných kurzů ( ERM ).21 V Maastrichtské smlouvě byl nově zakotven princip subsidiarity, ze kterého vyplývá, ţe pokud stačí k dosaţení výsledku přijetí opatření na úrovni členských zemí, nebudou orgány EU zasahovat. Nově byl téţ zaloţen společný policejní úřad Europol. Smlouva deklaruje nutnost vytvořit jednotný evropský volební systém a posiluje vliv politických stran na evropské úrovni.22 1.3.2. Amsterodamská smlouva Byla podepsána 2. 10. 1997 a vstoupila v platnost 1. 5. 1999. Zpřehlednila primární právo a podrobněji upravila některé oblasti obsaţené v Maastrichtské smlouvě. Přestoţe Amsterodamská smlouva přinesla řadu přínosů, nepodařilo se jí vyřešit hlavní problém, který spočíval v reformě institucí. K hlavním cílům smlouvy patřila snaha zaměřit se na problém zaměstnanosti („koordinovaná strategie zaměstnanosti“) a práva občanů („Charta základních sociálních práv pracovníků společenství“). Dohoda členských států vedla k odstranění posledních bariér volného pohybu čtyř svobod a k posílení bezpečnosti uvnitř EU.23 Nově byl zakotven princip flexibility, který umoţňuje koexistenci více a méně integrovaných částí EU (vícerychlostní Evropa). Nově byl téţ zřízen post vysokého představitele EU pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Tento úřad formuluje strategii zahraniční a bezpečnostní politiky a vyjednává za EU s třetími zeměmi. Další změny, které přinesla Amsterodamská smlouva:  Změna systému obsazování Komise v neprospěch velkých států.  Počet poslanců v Evropském parlamentu nepřesáhne číslo 700. 21

EVROPSKÁ KOMISE., Maastrichtská kritéria pro přijetí eura, [online]. 2012 [cit. 2012-09-17]. Dostupný z WWW: . 22 DUŠEK, J. Historie a organizace Evropské unie. Druhé přepracované a doplněné vydání, České Budějovice, 2011, s. 45. 23 DUŠEK, J. Historie a organizace Evropské unie. Druhé přepracované a doplněné vydání, České Budějovice, 2011, s. 50

20

 Evropská rada mohla označit členský stát, který porušoval zásady EU a pozastavit mu některá práva, zejména právo hlasování v Radě EU.  V některých oblastech (vnitro, justice) získala Rada oprávnění rozhodovat kvalifikovanou většinou na rozdíl od jednomyslnosti.  Byly podstatně posíleny pravomoci EU v boji proti finanční kriminalitě.24 1.3.3. Smlouva z Nice Amsterodamská smlouva zanechala většinu problémů týkajících se institucionální reformy nevyřešených, proto hlavním cílem smlouvy z Nice bylo zahájit institucionální reformu, která byla nutná pro rozšíření EU o další země.25 Smlouva z Nice má pouze technický a revizní charakter s rozsahem pouze třinácti článků. Vstoupila v platnost 1. 2. 2003. Oblast zásadních změn spočívá:  Kaţdý členský stát bude mít v Komisi jednoho člena – po dosaţení počtu 27 bude zaveden princip rotace.  Počty poslanců Evropského parlamentu byly sníţeny o cca 20% kromě Německa a Lucemburska.  Rozšiřují se oblasti spolurozhodování Evropského parlamentu.  Rozšíření moţností hlasování kvalifikovanou většinou. 1.3.4. Smlouva o Ústavě pro Evropu Návrh smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu se měl stát dokumentem, který sjednotí hlavní dokumenty primárního práva.26 Kromě aktivit zaměřených na rozšiřování EU, pokračují integrační kroky uvnitř společenství. Od 1. 1. 1999 byla spuštěna třetí fáze Hospodářské a měnové unie, bylo zavedeno euro jako společná měna pro 11 členských zemí, svoji činnost zahájila Evropská centrální banka. V průběhu přechodného období trvající 3 roky navrhla Komise, aby se 12. zemí eurozóny stalo Řecko. Třináctým členem eurozóny se stalo Slovinsko (2007), následně Malta a Kypr (2008), Slovensko

24

DUŠEK, J. Historie a organizace Evropské unie. Druhé přepracované a doplněné vydání, České Budějovice, 2011, s. 49. 25 FIALA, P., PITROVÁ, M. Evropská unie. Druhé doplněné a aktualizované vydání, Brno, 2010, s. 165. 26 FIALA, P., PITROVÁ, M. Evropská unie. Druhé doplněné a aktualizované vydání, Brno, 2010, s. 191.

21

(2009), celkem tedy 16 zemí a zatím poslední se připojilo k eurozóně 1. 1. 2011 Estonsko.27 Eurozóna se tak ustálila do dnešní podoby na celkovém počtu 17. zemí. Smlouva byla podepsána představiteli členských států dne 29. 10. 2004 v Římě. Následně probíhal dvouletý proces ratifikace, na jejímţ konci ústavní smlouvu v referendech odmítly v roce 2005 Francie a posléze i Nizozemí. Po tomto odmítnutí následovalo rok a půl dlouhé vyčkávání, přerušené Německem, které přišlo s návrhem reformní (později Lisabonské) smlouvy. Tato smlouva převzala podstatnou část textu neratifikované Ústavní smlouvy a zapracovala ji do stávajících základních smluv EU. Návrh Ústavní smlouvy měl řadu kritických ohlasů, které jí vytýkaly např.: Délku a sloţitost (smlouva má 320 stránek a 50000 slov). Ohroţuje suverenitu jednotlivých zemí (ruší princip jednomyslnosti, v 26 oblastech zavádí rozhodování kvalifikovanou většinou). Přednost před právem jednotlivých členských zemí mají evropské předpisy Přeměna na evropský superstát (vlajka). Demokratický deficit – jen Evropský parlament je přímo volený občany EU a má menší pravomoci neţ Komise a Rada, které přímo volenými institucemi nejsou. Pozice exekutivy a moci je příliš silná oproti moci zákonodárné. Obranná politika si klade za cíl omezení vlivu NATO. Ekonomiku ponechává na konkrétních vládách, vzniklých v pravidelných volbách členských států.28 1.3.5. Lisabonská smlouva Lisabonská smlouva je dalším, tentokrát velmi výrazným krokem k hlubší integraci členských států Evropské unie. Po nepřijetí Smlouvy o ústavě má podle názorů příznivců prohlubování evropské integrace pro Evropu zajistit do budoucna efektivní

27

DUŠEK, J. Historie a organizace Evropské unie. Druhé přepracované a doplněné vydání, České Budějovice, 2011, s. 57. 28 DUŠEK, J. Historie a organizace Evropské unie. Druhé přepracované a doplněné vydání, České Budějovice, 2011, s. 64.

22

fungování Evropské unie. Byla ratifikována všemi 27 členskými státy EU a nabyla platnost 1. prosince 2009. Na rozdíl od Smlouvy o ústavě pro Evropu, která měla nahradit dosavadní smlouvy, Lisabonská smlouva mění stávající smlouvy (Smlouva o Evropské unii a Smlouva o zaloţení Evropského společenství), a ty zůstávají dále v platnosti. Přejímá však také mnoho změn, které jsou popsány v neúspěšné Smlouvě o Ústavě pro Evropu.29 Podle Lisabonské smlouvy je právním základem EU pozměněná Smlouva o EU, která si ponechává svůj název a Smlouva o Evropském společenství se přejmenovává na Smlouvu o fungování Evropské unie.30 Lisabonská smlouva je tedy zaloţena na metodě novelizace stávajících smluv. Oficiálně ji tvoří sedm článků, které obsahují 350 novelizačních ustanovení primárního práva na 152 stranách textu, ke kterým je ještě připojeno 13 protokolů a 65 deklarací.31 Evropská unie je nástupkyní Společenství32 a je jí přiznána právní subjektivita33- poprvé v historii integrace EU. Jiţ před ratifikací bylo jasné, ţe o smlouvě budou ve většině zemí rozhodovat poslanci, nikoli lidé v referendech, díky kterým v Nizozemí a Francii neprošla „euroústava“. Referendum proběhlo nakonec jen v Irsku a to s kladným výsledkem, i kdyţ na druhý pokus. Dá se tedy říci, ţe ve většině zemí prošla Lisabonská smlouva hladce. Jako první ji ratifikoval maďarský parlament. Posledním státníkem, který po její kritice smlouvu podepsal, byl český prezident Václav Klaus. Před podpisem si vymohl speciální výjimku, která se týkala nemoţnosti navracení majetku sudetským Němcům, kteří byli za druhé světové války odsunuti z ČR. Tato výjimka však do dnešního dne (10. dubna 2013) nebyla schválena Evropským parlamentem a tudíţ nemohla proběhnout ratifikačním procesem členských států EU.

29

DUŠEK, J. Historie a organizace Evropské unie. Druhé přepracované a doplněné vydání, České Budějovice, 2011, s. 67. 30 FRANCOVÁ, J. Lisabonská smlouva. Konsolidované znění smlouvy o Evropské unii a smlouvy o fungování Evropské unie. II přepracované a doplněné vydání. Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky. Praha 2009, s. 7. 31 PÍTROVÁ, L a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva...Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky. Praha 2008, s. 11. 32 SEU, hlava I – Společná ustanovení, článek 1, s. 18. 33 SEU, hlava I – Společná ustanovení, článek 47, s. 51.

23

Na obrázku 3 je graficky znázorněn ratifikační proces členských zemí EU. Obrázek č. 3: Lisabonská smlouva

Zdroj:www.tyden.cz/rubriky/domaci/politika/snemovna-schvalila-lisabon-proti-bylo-37-poslancuods_106006.html. [cit. 2012-12-07].

1.3.6. Proces rozšiřování členských zemí od roku 1957 do současnosti Proces přistupování zemí se datuje od roku 1957, kdy k šesti zakládajícím členům (postupně po přístupových rozhovorech počínaje rokem 1973) se EU začíná rozšiřovat aţ po současných 27 členů. Jsem přesvědčen, ţe proces integrace není ukončen a bude pokračovat i v následujících letech. Jiţ dnes víme, ţe dalším členem EU se stane 1.července 2013 Chorvatsko, se kterým byly ukončeny přístupové rozhovory. Mezi další kandidátské země můţeme zařadit Srbsko, Makedonii, Island a Turecko. Jako velký problém však vidím v dalším, takto širokém procesu prohlubování integrace, nekompatibilitu současného stavu některých ekonomik s ekonomikami zakládajících zemí a zemí eurozóny a také hlavně v případě Turecka jeho velikost a náboţenskou orientaci.

24

Členské státy EU a rok jejich přistoupení: 1957

- Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko – zakládající

členské země. 1973 - Dánsko, Irsko, Spojené království – celkem 9 zemí. 1981 - Řecko se stává jubilejním desátým členem. 1986 - Portugalsko, Španělsko – celkem 12 zemí. 1995 - Finsko, Rakousko, Švédsko – tyto tři státy rozšiřují Unii na 15. 2004 - Česká republika, Estonsko, Kypr, Maďarsko, Malta, Litva, Lotyšsko, Polsko, Slovensko, Slovinsko – po tomto významném rozšíření (co do počtu) Unie čítá 25členů. 2007 - Bulharsko, Rumunsko – poslední rozšíření aţ na současných 27 členských států. Na následujícím obrázku č. 4 je graficky zobrazena současná podoba Evropské unie i s rokem vstupu jednotlivých zemí. Červenou barvou s rokem vstupu do EU jsou znázorněny členské země. Kandidující země mají barvu šedou a v barvě oranţové jsou země, které se zatím neúčastní přístupových rozhovorů či nemají zájem v blízké budoucnosti stát se členy EU. Obrázek č. 4: Evropská unie – členské státy

Zdroj: http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/chorvatsky-parlament-schvalilvstup-zeme-do-eu_227656.html. [cit. 2012-12-14].

25

1.4. Instituce Evropské unie V institucích Evropské unie je obsaţena snaha zakladatelů Evropských společenství vytvářet stále pevnější spojení pro obyvatele Evropy, jejímţ cílem je sdílení politické a ekonomické odpovědnosti. Proto hraje hlavní roli v institucionální struktuře Evropské unie trojúhelník tvořený Evropskou komisí, Radou EU a Evropským parlamentem doplněný neméně významnou institucí, Evropským soudním dvorem. V rozdělení zodpovědností ve věci unijního práva platí, ţe Komise navrhuje, Evropský parlament doporučuje, Rada Evropské unie rozhoduje a Evropský soudní dvůr řeší spory. Důleţitou institucí je i Evropská rada, která byla ustavena v roce 1974 a dnes je vrcholným politickým orgánem určujícím strategii

dalšího

vývoje

Unie a

jakýmsi

neformálním arbitrem případných

institucionálních sporů.34 Všechny instituce se musejí řídit pravidly a postupy, které jsou definovány v zakládajících smlouvách Unie (ESUO, EHS a Euroatom) modifikovaných LS. Na obrázku 5 je znázorněna Institucionální struktura EU. Obrázek č. 5: Institucionální struktura EU

Zdroj: http://europa.eu/about-eu/institutions-bodies/index_cs.htm. [cit. 2012-12-16].

34

EUROSKOP., Instituce EU, [online]. 2012 [cit. .

26

2012-12-03].

Dostupný

z

WWW:

V následujících řádcích jsou popsány nejdůleţitější instituce Evropské unie. 1.4.1. Evropský parlament Existuje jiţ od samého začátku evropského integračního procesu. Za počátkem vývoje Evropského parlamentu bylo Společné shromáţdění delegátů parlamentů členských zemí (nazývané jako Shromáţdění ESUO). Toto Shromáţdění bylo zaloţeno v roce 1952 Smlouvou o ESUO a v roce 1962 se přejmenovalo na Evropský parlament. Do primárního práva byl tento název začleněn aţ v Jednotném evropském aktu v roce 1986. Význam Evropského parlamentu začal narůstat po prvních přímých volbách v roce 1979. Zastupuje občany Evropské unie. Společně s Radou EU je základní legislativní institucí - schvalují zákony, které se dále realizují v členských státech EU. Zasedají v něm přímo volení zástupci ze všech zemí Unie, schvaluje nové komisaře, má právo interpelovat Evropskou komisi a dohlíţí na činnost Rady. Evropský parlament má tři základní pravomoci - legislativní, rozpočtovou a kontrolní. Zasedá v Bruselu a ve Štrasburku. Jeho důleţitá role je i při schvalování nových smluv o přistoupení nových zemí. V čele Evropského parlamentu stojí Předsednictvo (tvoří ho předseda a 14 místopředsedů). Mandát předsedy trvá třicet měsíců. Důleţitým orgánem v Evropském parlamentu je Konference předsedů. Tvoří ji předsedové jednotlivých politických frakcí a předseda parlamentu. Konference organizuje práci Parlamentu a připravuje program jednání. Poslanci Evropského parlamentu jsou rozděleni do stálých parlamentních výborů, které se podílejí na legislativním procesu. Počet výborů není pevně daný, pro roky 2009-14 existuje celkem 23 výborů. Vedle výborů poslanci zasedají také v politických skupinách (frakcích), kde jsou sdruţeni podle politické, nikoli státní příslušnosti.35 1.4.2. Evropská rada Evropská rada je také někdy nepřesně nazývaná „summitem“. Je hlavním politickým orgánem EU, který stojí na vrcholu institucionálního systému Evropské unie. Vyvinula se na počátku 70. let z pravidelných schůzek nejvyšších představitelů členských zemí (hlav států a předsedů vlád). Jedná se tedy o setkání na nejvyšší úrovni.

35

EUROSKOP., Evropský parlament, [online]. 2012 [cit. 2012-12-05]. Dostupný z WWW: < https://www.euroskop.cz/92/sekce/evropsky-parlament>.

27

Evropská rada byla ustavena společným prohlášením zástupců členských států při jejich setkání v Paříţi roku 1974. Funguje jako strategický orgán, který je odpovědný za základní politická rozhodnutí, řešení závaţných politických problémů a určování směru vývoje evropské integrace. Slouţí jako fórum pro vrcholnou politickou diskuzi v krizových situacích a často napomáhá vyřešit případné spory a neshody mezi členskými státy. Dává podněty k úpravě zakládajících smluv, vyjadřuje se k vnějším vztahům Evropské unie a Společné zahraniční a bezpečnostní politice. Evropská rada nemůţe schvalovat právní předpisy. Neschvaluje právní normy, ale zpravidla konsensem přijímá politická rozhodnutí o prioritách budoucího vývoje. Po kaţdém zasedání Evropská rada povinně předkládá Evropskému parlamentu zprávu o jednání.36 1.4.3. Rada EU Je orgán, který zastupuje členské státy a funguje na mezivládním, principu. Jednotliví ministři vlád členských zemí se společně usnášejí na konkrétních politických krocích v oblastech svých resortů. Například Radu pro finance tvoří 27 ministrů financí z členských států a podobně existují Rady i pro ostatní resorty (ţivotní prostředí, zahraniční politika, atd.). Mimo pravidelné schůzky ministrů a jejich náměstků je Rada tvořena Výborem stálých zástupců, kteří zajišťují kaţdodenní a kontinuální chod této instituce. Hlavními úkoly Rady jsou: Vykonávání legislativní funkce. Vykonávání rozpočtové funkce. Koordinace hospodářských politik členských států. Podepisování dohod mezi EU a dalšími státy. Rozvíjení Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU. Rada má legislativní pravomoc ve všech oblastech, které nemá ve své kompetenci Komise. Na návrh Komise přijímá právní předpisy (nařízení, směrnice, rozhodnutí). Ve většině

případů

přijímá

rozhodnutí

společně

36

EUROSKOP., Evropská rada, [online]. 2012 < https://www.euroskop.cz/90/sekce/evropska-rada>.

28

[cit.

s

Evropským

2012-12-05].

parlamentem.

Dostupný

z

WWW:

V oblasti společné bezpečnostní a zahraniční politiky má rozhodující pravomoci. Přijímá rozhodnutí, posiluje spolupráci mezi členskými státy a provádí úkoly stanovené Evropskou radou. Pověřuje Komisi uzavíráním dohod se třetími státy. Orgány Rady jsou: Předsednictví Rady - členské země se střídaly po 6 měsících podle předem daného pořadí. Po Lisabonské smlouvě došlo k úpravě viz. bod 2.5.5.. COREPER – nejvýznamnějším spojovacím článkem mezi členskými státy a EU je Výbor stálých zástupců. Tvoří ho stálí zástupci členských států v Bruselu (velvyslanci a jejich zástupci), kteří jsou v úzkém kontaktu s Evropskou komisí i mezi sebou navzájem. Na půdě COREPERu se připravují a projednávají návrhy, o nichţ pak rozhoduje Rada. Dle projednávané agendy se výbor dělí na dvě formace - COREPER II, který se skládá z velvyslanců a zabývá se např. finanční agendou a COREPER I, sloţen z niţších diplomatických zástupců a zabývající se např. agendu zemědělství nebo výzkumu. Generální sekretariát -

Stará se o přípravu zasedání, vedení protokolu

o tlumočnické a překladatelské sluţby a zveřejňování dokumentů. Spravuje rozpočet Rady a archívy. Člení se na 7 generálních ředitelství, pět ředitelství a odbor právních sluţeb. V čele sekretariátu stojí generální tajemník, kterého jmenuje Rada na základě hlasování kvalifikovanou většinou. Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Funkce zahrnuje tři úkoly – je zmocněn Radou pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, předsedá Radě pro zahraniční věci a je místopředsedou Evropské komise. Způsoby rozhodování v Radě jsou: Prostou většinou - pro přijetí návrhu se Rada musí usnést většinou hlasů svých členů. Kaţdý stát má jeden hlas. Jednomyslností - Kaţdá země má při hlasování jeden hlas, uplatňuje se zde systém veta. Z hlediska tvorby funkční politiky EU méně efektivní (hrozba uplatnění veta). Uplatňuje se hlavně v otázkách zahraniční politiky, daní,

29

sociálního zabezpečení, společné obrany, jazykových pravidel, policejní spolupráce a oblasti sídel institucí. Kvalifikovanou většinou - Je nejvíce vyuţívaným způsobem hlasování. Postupně vytlačila význam jednomyslného hlasování.37 Rada představuje hlavní rozhodovací orgán a společně s EP schvaluje rozpočet EU.38 1.4.4. Evropská komise Představuje nadnárodní exekutivní sloţku Evropské unie. Dá se přirovnat k vládám jednotlivých členských států. Je sloţena z komisařů, kteří zodpovídají za svěřený resort. Má výkonnou, legislativní a kontrolní pravomoc. Evropská komise zastupuje nadnárodní princip Unie, tzn., ţe prosazuje zájmy EU jako celku a tvoří protiváhu zájmům jednotlivých členských států. Je stráţkyní smluv, iniciátorkou legislativy a výkonným orgánem Evropské unie. Sídlí v Bruselu, má 27 komisařů (z kaţdé země jeden), je volena Evropskou radou a schvalován Evropským parlamentem, na 5 let. Mezi její hlavní úkoly patří: Předkládat návrhy právních předpisů Parlamentu a Radě. Řídit a provádět politiky EU a plnit rozpočet. Vymáhat akty EU (společně se Soudním dvorem). Zastupovat EU na mezinárodní scéně, např. při sjednávání dohod mezi EU a jinými zeměmi. Předsedu Komise schvaluje Rada EU a Evropský parlament. V současném sloţení Komise pomáhá předsedovi také 8 místopředsedů. Komisaře nominují jednotlivé členské státy. Platí pravidlo jedna země, jeden komisař. Obvykle se jedná o významné politiky, kteří zastávali posty v národních vládách, parlamentech či v Evropském parlamentu. Komisaři nesmí reprezentovat stát, který je delegoval. Kaţdému z komisařů

37

EUROSKOP., Rada Evropské unie, [online]. 2012 [cit. 2012-12-05]. Dostupný z WWW: < https://www.euroskop.cz/98/sekce/rada-evropske-unie>. 38 EVROPSKÁ KOMISE., Evropská unie v kostce, [online]. 2012 [cit. 2012-12-05]. Dostupný z WWW: .

30

je předsedou Komise přidělen jeden resort (určitá oblast nebo několik oblastí, tzv. portfolio), za které zodpovídá. K výkonu funkce mu asistuje štáb spolupracovníků (kabinet). Evropskou komisi nakonec schvaluje Evropský parlament, kterému je Komise zodpovědná, a který jí můţe vyjádřit nedůvěru. Jednotliví kandidáti procházejí veřejným slyšením v příslušných parlamentních výborech.39 1.4.5. Evropský soudní dvůr Zabývá se evropským právem a jeho aplikací v členských státech EU. Jeho hlavní funkcí je dohled na jednotnost výkladu a aplikace práva ES, kontrola legitimity rozhodování Rady a Evropské komise a moţnost aktivně vynutit splnění svého rozhodnutí proti státům EU. Od roku 1989 je k Evropskému soudnímu dvoru připojen Soud prvního stupně, jehoţ primárním cílem je zmírnit přetíţení ESD převzetím části jeho agendy. V roce 2005 pak trojlístek doplnil Soud pro veřejnou sluţbu EU, který se zaměřuje na řešení sporů mezi institucemi EU a jejich zaměstnanci. Díky rozloţení agendy mezi tyto tři instituce došlo k velkému zefektivnění práce. Sídlí v Lucemburku, má 27 soudců (1 soudce z kaţdého členského státu EU) a 8 generálních advokátů. Jeho funkční období je šestileté a předseda je volen na 3 roky. Na Evropský soudní dvůr se mohou obracet členské státy, Evropská komise, Evropský parlament, Rada EU, jednotlivci jen výjimečně.40 1.4.6. Evropský účetní dvůr Zahájil svoji činnost v říjnu 1977. Mezi orgány EU byl oficiálně zařazen aţ nabytím účinnosti Maastrichtské smlouvy v roce 1993. Tím došlo k posílení jeho nezávislosti a pravomocí ve vztahu k ostatním orgánům EU. Sídlí v Lucemburku, má 27 členů auditorů (jeden z kaţdého členského státu) a dalších zhruba 800 zaměstnanců. Jeho

39

EUROSKOP., Evropská komise, [online]. 2012 [cit. 2012-12-05]. Dostupný z WWW: < https://www.euroskop.cz/109/sekce/evropska-komise>. 40 EUROSKOP., Evropský soudní dvůr, [online]. 2012 [cit. 2012-12-05]. Dostupný z WWW: < https://www.euroskop.cz/101/sekce/zakladni-informace>.

31

funkční období je šestileté a předseda je volen na 3 roky.41 Kontroluje a spravuje rozpočet EU. 1.4.7. Hospodářský a sociální výbor a výbor regionů Patří mezi poradní orgány EU. Hospodářský a sociální výbor vyjadřuje názory organizované občanské společnosti na hospodářské a sociální aspekty. Výbor regionů vyjadřuje stanoviska regionálních a místních orgánů. 1.4.8. Evropská centrální banka ECB byla zaloţena společně s Evropským systémem centrálních bank (ESCB) k 1. červenci 1998. Oficiálně zahájila svoji činnost k 1. lednu 1999, jako součást praktické realizace hospodářské a měnové unie. ESCB tvoří ECB a národní centrální banky. Sídlí ve Frankfurtu nad Mohanem a jejím prvořadým úkolem je řídit měnovou politiku Unie a zabezpečovat stabilitu cen v zemích, které pouţívají euro. Rovněţ podporuje obecné hospodářské politiky Unie. Výhradně povoluje vydávání eura. ECB pracuje naprosto nezávisle, není tedy podřízena ţádnému jinému orgánu EU ani členských států.42 S tímto tvrzením o naprosté nezávislosti bych však polemizoval – podrobněji v kapitole 2.5.9.. Je sloţena z Rady guvernérů (Výkonná rada ECB a guvernéři národních CB států eurozóny), Výkonné rady (prezident ECB, více prezident ECB a čtyři členové) a z Generální rady (prezident ECB, více prezident ECB a guvernéři národních centrálních bank 27 členských států EU). Členové Výkonné rady jsou voleni na 8 let bez moţnosti opakování. 1.4.9. Evropská investiční banka Evropská investiční banka poskytuje půjčky pro kapitálové investice, které podporují vyrovnaný ekonomický rozvoj a integraci Evropy, ale také hospodářský rozvoj v kandidátských zemích a v rozvojovém světě. Je většinovým akcionářem Evropského

41

EUROSKOP., Evropský účetní dvůr, [online]. 2012 [cit. 2012-12-05]. Dostupný z WWW: < https://www.euroskop.cz/832/sekce/evropsky-ucetni-dvur>. 42 EUROSKOP., Evropská centrální banka, [online]. 2012 [cit. 2012-12-05]. Dostupný z WWW: < https://www.euroskop.cz/82/sekce/evropska-centralni-banka>.

32

investičního fondu, s nímţ tvoří Skupinu EIB zaměřující se především na podporu malých a středních podniků. Sídlí v Lucemburku.43 1.4.10. Jiné specializované subjekty Mezi tyto subjekty patří Evropský ombudsman, který řeší stíţností občanů na instituce či orgány EU. Dalším je Evropský inspektor ochrany údajů, který se snaţí zajistit respektování práva občanů na soukromí při zpracovávání jejich osobních údajů. Do institucionální struktury lze zařadit i tzv. interinstitucionální orgány, které jsou patrné z obrázku č. 5 na straně 26.

43

EUROSKOP., Evropská investiční banka, [online]. 2012 [cit. 2012-12-05]. Dostupný z WWW: < https://www.euroskop.cz/83/sekce/evropska-investicni-banka>.

33

2. ANALÝZA LISABONSKÉ SMLOUVY Lisabonská smlouva zjednodušuje řadu unijních procesů, zpřehledňuje systém výlučných, sdílených, koordinačních, podpůrných či doplňkových pravomocí v pramenech primárního unijního práva. Ve vztahu pravomocí EU a členských států jsou přehledně vymezeny pravomoci v oblasti prostoru svobody, bezpečnosti a práva, někdejšího třetího pilíře EU. Tato oblast se stává novou sdílenou pravomocí EU.44

2.1. Ratifikace Lisabonské smlouvy Myslím si, ţe proces ratifikace proběhl na rozdíl od předcházejících smluv poměrně hladce a to i díky tomu, ţe se vlády zemí poučily z nebezpečí, které se můţe skrývat v referendu, kdyţ poloţená otázka je před vlastním referendem špatně bilaterálně vydiskutovaná mezi vládou a občany. Příkladem je zamítavé stanovisko na Smlouvu o „euroústavě“ které bylo učiněno občany Francie a Nizozemska v roce 2005. První země, která ratifikovala Lisabonskou smlouvu, bylo Maďarsko a to ještě dříve, neţ byl její obsah přeloţen do maďarštiny. Proti jejímu přijetí bylo jen pět poslanců. Italský parlament smlouvu přijal jednomyslně, Rumuni v poměru 387 pro 1 proti, Lotyši 70 : 3, Španělé 322 : 6 a drtivě i v německém Bundestagu 515 : 58. Taktéţ ve Francii proběhla ratifikace bez komplikací. Na druhé straně méně jednoznačně dopadlo hlasování v Dánsku 90 : 25, Velké Británii 346 : 206, či Kypru 31 : 17. Nečekaným překvapením byla i hrozba nepřijetí na Slovensku a to Ficovou proevropskou vládou, která přišla s kontroversním návrhem tiskového zákona, proti kterému se postavila opozice. Vláda nakonec návrh zákona stáhla a slovenský parlament smlouvu schválil, i kdyţ většina opozičních poslanců opustila jednací sál. Sloţitá situace při schvalování byla ve Finsku a Belgii. K váţnějším komplikacím došlo v Polsku a v ČR, jelikoţ polský prezident Lech Kaczynski a především bývalý český prezident Václav Klaus patřili a patří k velkým a hlasitým kritikům evropské integrace. Polský prezident řekl, ţe schválí podpisem Lisabonskou smlouvu aţ poté, co projde druhým referendem v Irsku. Irsko byla jediná země, ve které se nad tématem Lisabonské smlouvy konalo referendum. První skončilo zamítnutím 53,4% občanů

44

TOMÁŠEK, M. Úvod. In: SYLLOVÁ, J., PÍTROVÁ, L., PALDUSOVÁ, H. Lisabonská smlouva: komentář. C. H. Beck, Praha 2010, s. XIV.

34

Irska. V druhém bylo pro 67,1% pro a proti 32,9%. Takţe Irové Lisabonskou smlouvu přijali na podruhé.45 I zde je jasně vidět jak důleţité je umění správně informovat obyvatelstvo o výhodách a nevýhodách jednotlivých návrhů pro lidové hlasování. V případě nepřijetí Lisabonské smlouvy Iry by byl zmařen ratifikační proces ve všech zemí Evropské unie, které svým ano vznik Lisabonské smlouvy podpořili. Posledním státníkem, který smlouvu po velkém otálení podepsal, byl Václav Klaus, který smlouvu kritizoval mimo jiných i z těchto důvodů:  Smlouva ubírá pravomoci členských států a deleguje rozhodování do Bruselu.  Sniţuje váhu malých zemí. Nakonec i náš bývalý prezident smlouvu podepsal, ale vymohl si alespoň výjimku z Listiny základních práv a svobod EU, která se týká nemoţnosti navrácení majetku sudetským Němcům. Všechny české parlamentní politické strany kromě KSČM v roce 2009 podporovaly její ratifikaci a po dvou zamítnutých ústavních stíţnostech senátorů ODS dne 3. 11. 2009, podepsal Václav Klaus Lisabonskou smlouvu.46 Tato výjimka prošla Ústavním výborem Evropského parlamentu 18. 9. 2012. Celý zákonodárný sbor tak o „výjimce“ mohl kladně rozhodnout v říjnu 2012. To se však nestalo. V opakovaném hlasování ji odmítl Ústavní výbor Evropského parlamentu. Její osud je tak v současné době značně nejistý. Zákonodárci mají sice jen konzultační roli, avšak bez jejich vyjádření není moţné, aby dokument schválily členské země47.

2.2. Hodnoty a cíle Unie Lisabonská smlouva začlenila nově do Smlouvy o Evropské unii ustanovení o hodnotách Evropské unie, které převzala ze Smlouvy o ústavě a podstatně tak přeformulovala cíle EU. Kromě hodnot uvedených v čl. 6 SEU, je v něm výčet základních hodnot rozšířen o úctu k lidské důstojnosti, rovnost a ochranu menšin 45

DUŠEK, J. Historie a organizace Evropské unie. Druhé přepracované a doplněné vydání, České Budějovice, 2011, s. 70. 46 DUŠEK, J. Historie a organizace Evropské unie. Druhé přepracované a doplněné vydání, České Budějovice, 2011, s. 71. 47 EUROSKOP.CZ., Ústavním výborem EP prošla česká výjimka k Lisabonské smlouvě, [online]. 2013 [cit. 2013-01-26]. Dostupný z WWW: .

35

a katalog základních hodnot společnosti jakými jsou pluralismus, tolerance, spravedlnost, solidarita a rovnost muţů a ţen, nepřípustnost diskriminace. Na rozdíl od SÚ definuje cíle EU. Při hlubším zkoumání změn se ukazuje jako zcela podstatný posun v základních cílech evropské integrace v oblastech svobody, bezpečnosti a práva. Mezi hospodářskými cíli převaţují cíle sociálně solidární nad cíli ekonomickými. Vyváţený hospodářský růst je korigován cílem cenové stability, kdy vysoce konkurenceschopné hospodářství má být zároveň i sociálně trţním.48

2.3. Listina základních práv Listina základních práv kromě klasických občanských, politických a základních práv přináší i jiné zásady, kterými jsou především práva sociální a ekonomická. Spojuje poprvé v jednom dokumentu občanská, politická, hospodářská a sociální práva občanů ţijících na území EU.49 Tento dokument se projednával na jednání Evropského parlamentu 3. 10. 2000, který doporučil jeho začlenění do evropského smluvního rámce a to jiţ v prosinci 2000, kdy byla připojena ke Smlouvě z Nice, pouze však jako nezávazná politická deklarace. Listina základních práv Evropské unie na rozdíl od návrhu SÚ není začleněna v Lisabonské smlouvě, ale ta na ni odkazuje, jako na právně závaznou tzn., ţe má stejnou právní sílu jako smlouvy.50 Podle české europoslankyně „Listina základních práv je plná vágních formulací, které budou teprve v budoucnu zpřesňovány a interpretovány Evropským soudním dvorem. Nikdo nedokáže odhadnout, jak bude ESD rozhodovat,“ podotkla Češková51 .

48

PÍTROVÁ, L a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva...Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky. Praha 2008. s. 13. 49 PÍTROVÁ, L a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva...Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky. Praha 2008. s. 17. 50 PÍTROVÁ, L a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva...Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky. Praha 2008. s. 16. 51 EUROSKOP.CZ., Ústavním výborem EP prošla česká výjimka k Lisabonské smlouvě, [online]. 2013 [cit. 2013-01-26]. Dostupný z WWW: .

36

2.4. Demokratické zásady 2.4.1. Zákaz diskriminace a občanství EU Jedním ze základních cílů EU je boj proti diskriminaci. Lisabonská smlouva přebírá zákaz diskriminace ze stávajících smluv SES v čl. 12 do čl. 18 SFEU a zároveň posiluje pravomoc Evropského parlamentu, který ve spolupráci s Radou můţe řádným legislativním procesem přijímat předpisy, které diskriminaci zakazují. Občanství unie nenahrazuje státní občanství jednotlivých států, pouze ho doplňuje, tedy občan ČR je i občanem EU. Bylo zavedeno Maastrichtskou smlouvou a Lisabonská smlouva nově popisuje práva a povinnosti občanů EU, které mohou být vykonávány pouze v souladu s podmínkami stanovenými ve Smlouvách. Výrazná změna v oblasti práva občanů se týká práva na svobodný pohyb a pobývání na území jakéhokoliv členského státu, opatření týkající se sociálního zabezpečení a sociální ochrany.52 2.4.2. Posílení role národních parlamentů Myslím si, ţe krok správným směrem k tomu, aby EU dobře fungovala, je posílení role národních parlamentů, které je spojené s uplatňováním zásady subsidiarity.  Národní parlamenty jsou informováni orgány Unie o návrzích legislativních aktů.  Zajišťují, ţe zásada subsidiarity je dodrţována.  Podílejí se na hodnocení prováděných politik EU, jsou zapojeny do politické kontroly Europolu a do hodnocení činnosti Eurojustu.  Podílejí se na přijímání změn Smluv EU.  Dostávají informace o nových ţádostech k přistoupení do EU.  Podílejí

se

na

meziparlamentní

spolupráci

vnitrostátních

parlamentů

a Evropského parlamentu.53

52

PÍTROVÁ, L a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva...Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky. Praha 2008. s. 22.

37

Ve srovnání s návrhem, který byl obsaţen v SÚ, se prodluţuje lhůta národním parlamentům pro prozkoumání návrhu legislativního aktu z hlediska subsidiarity ze šesti na osm týdnů.54 Prodlouţení lhůty o dva týdny vnímám jako jednoznačně pozitivní a to z důvodů pečlivějšího

prostudování

patřičného

návrhu,

jeho

vyhodnocení

a

následné

připomínkování ještě před vlastním přijetím aktu Evropským parlamentem. 2.4.3. Posílení Evropského parlamentu Nejvýznamnější posílení role Evropského parlamentu je v oblastech justice, vnitra a společné zemědělské politiky, které jsou zařazeny do spolurozhodovacího postupu, kdy právní předpisy ve výše jmenovaných oblastech nově přijímá Evropský parlament a Rada a to řádným legislativním postupem po předchozí konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem. Téţ schvalování rozpočtu EU je pod kontrolou Evropského parlamentu. Evropský parlament téţ volí vysokého představitele Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku a ten pak odpovídá nejen Radě, ale i EP.55 2.4.4. Lidová iniciativa a transparentnost Rady Nově odkazuje Lisabonská smlouva na zásadu participativní demokracie občanů, kdy dává moţnost občanům EU zapojit se do legislativního procesu tím, ţe občané mohou vyzvat Evropskou komisi, aby předloţila občanský návrh k otázkám, ke kterým dle mínění občanů je zapotřebí přijmout zákon. K tomu je zapotřebí jeden milion občanů z podstatného počtu členských států EU.56

53

FRANCOVÁ, J. Lisabonská smlouva. Konsolidované znění smlouvy o Evropské unii a smlouvy o fungování Evropské unie. II přepracované a doplněné vydání. Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky. Praha 2009. s. 24. 54 PÍTROVÁ, L a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva...Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky. Praha 2008. s. 24. 55 PÍTROVÁ, L a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva...Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky. Praha 2008. s. 27. 56 FRANCOVÁ, J. Lisabonská smlouva. Konsolidované znění smlouvy o Evropské unii a smlouvy o fungování Evropské unie. II přepracované a doplněné vydání. Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky. Praha 2009. s. 24.

38

Lisabonská smlouva téţ nově zavádí veřejné zasedání Rady v případě projednávání návrhu legislativního aktu a hlasování o něm.57

2.5. Změny v oblasti institucionální Obě smlouvy (SEU a SFEU), které jsou reformované Lisabonskou smlouvou, obsahují řadu ustanovení upravující vztahy a dělbu pravomocí mezi EU a jejími členy. Tato ustanovení směřující k důkladnějšímu vymezení dělby kompetencí mezi členskými zeměmi Unie byla jednou z priorit české vlády. Definice kompetencí Unie, se kterými přichází Lisabonská smlouva, mají za úkol objasnit vztah mezi EU a členskými státy. EU bude mít k dispozici jen pravomoci, které na ni budou výslovně delegované členskými státy. Lisabonská smlouva rozděluje kompetence následovně:  Výlučná kompetence: V oblastech s výlučnou kompetencí je EU jedinou stranou s pravomocí jednat a rozhodovat jménem všech členských států. Do této kategorie patří celní unie, měnová politika a eurozóna, společná obchodní politika, nutná pravidla konkurence pro fungování vnitřního trhu a zachování biologických zdrojů.  Sdílená kompetence: Zde EU zasahuje jen pro podporu kroků členských států. Jedná se o vnitřní trh, zemědělství, sociální politiku, ţivotní prostředí, ochranu spotřebitele, přepravu, oblast svobody, bezpečnosti a spravedlnosti a energetiku.  Kompetence pro podpůrné, koordinační a doplňující kroky: Jedná se například o zdravotnictví, sport, průmysl, cestovní ruch, školství, kultura, ochranu občanů. V těchto oblastech členské státy jednají samostatně a mají za své kroky primární odpovědnost. EU funguje jen jako koordinátor kroků, které činí jednotlivé členské státy.58 Dá se říci, ţe oproti Smlouvě z Nice jsou po Lisabonské smlouvě kompetence podstatně změněny. Přesunují se některé aktivity z kategorie společných (dle Lisabonské smlouvy výlučných pravomocí) politik do kategorie sdílených pravomocí. 57

PÍTROVÁ, L a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva...Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky. Praha 2008. s. 27. 58 DUŠEK, J. Historie a organizace Evropské unie. Druhé přepracované a doplněné vydání, České Budějovice, 2011, s. 76.

39

Jen v případě energetiky jde o „posun vzhůru“ mezi sdílené kompetence. Mezi hlavní důvody této změny patří beze sporu závislost zemí EU na dovozu primárních energií (plyn, ropa). 2.5.1. Zásada subsidiarity a proporcionality Podle zásady subsidiarity Evropská unie jedná pouze v oblastech, které nespadají do jejích výlučných pravomocí jen tehdy, kdyţ zamýšlených cílů není moţno dosáhnout na ústřední či regionální úrovni členských států. Jedná se vlastně o optimální dělbu pravomocí mezi EU a členskými státy. Podle zásady proporcionality nepřekročí obsah ani forma činnosti EU rámec toho, co je nezbytné pro dosaţení cílů smluv. Jde tedy o to, aby právní regulace nebyly zbytečně zatěţující pro občany, podniky a jiné subjekty.59 2.5.2. Koncepce oboustranné flexibility Je úzce spojena se zásadami, které vymezují pravomoci a jejich dělbu mezi Unii a členské státy. Cílem je vytvářet prostor pro vzájemné přenášení pravomocí z Unie na členské státy a obráceně. Unie by se do budoucna měla stát subsidiární, flexibilní a méně centralistická. S otázkou rozsahu pravomocí Unie souvisí i tzv. doloţka flexibility, která umoţňuje na unijní úrovni přijmout nezbytná opatření i tehdy, pokud k tomu Smlouva neposkytuje explicitní zmocnění.60 Do přijetí Lisabonské smlouvy bylo moţno tento postup pouţít k dosaţení cílů a fungování vnitřního trhu, nyní je však rozšířen i do oblasti vnitřních politik. 2.5.3. Přechodová klauzule Lisabonská smlouva také nově zavádí tzv. institut přechodové klauzule (obecná passarela), dle které můţe Evropská rada tzv. zjednodušeným postupem a se souhlasem EP jednomyslně rozhodnout o změně Smluv a to i bez ratifikace v členských státech. 59

PÍTROVÁ, L a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva...Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky. Praha 2008. s. 32. 60 PÍTROVÁ, L a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva...Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky. Praha 2008. s. 33.

40

Jedná se o případy přechodu od jednomyslného rozhodování v Radě k rozhodování kvalifikovanou většinou nebo přechodu od zvláštního k řádnému61 legislativnímu postupu. „Unie má institucionální rámec, jehož cílem je podporovat její hodnoty, sledovat její cíle, sloužit jejím zájmům, zájmům jejich občanů a zájmům členských států, jakož i zajišťovat soudržnost, účinnost a kontinuitu jejích politik a činností.“62 Orgány unie podle Lisabonské smlouvy jsou: 2.5.4. Evropský parlament Výrazná změna vytvořená Lisabonskou smlouvou spočívá ve sníţení počtu poslanců Evropského parlamentu. Počínaje volebním obdobím 2009 – 2014 se sniţuje počet členů ze 754 na 751. Maximální počet poslanců pro jednu zemi je 96, minimální 6. Zastoupení

občanů

členských

států

je

stanoveno

podle

zásady

degresivní

proporcionality, která zajišťuje, aby rozloţení křesel v Evropském parlamentu co nejméně odlišovalo od rozloţení obyvatel EU.63 Toto sníţení o 34 poslanců pro Českou republiku znamená sníţení z 24 členů na současných 22. Další podstatnou změnou je posílení role Evropského parlamentu v legislativním procesu, včetně schvalování rozpočtu. Evropský parlament jiţ není primárně kontrolním a konzultativním orgánem, ale plně se podílí na legislativní a rozpočtové funkci na stejné úrovni jako Rada. Rozšiřuje se i počet oblastí kdy musí EP vyslovit souhlas. Například se jedná o sestavování a schvalování víceletého finančního rámce a rozpočtu Unie a při přijímání finančního rámce a přijímání finančních pravidel týkajících se sestavování a plnění rozpočtu a pravidel pro kontrolu finančních operací. Převaţující procedurou (cca 95% veškeré evropské legislativy) pro přijímání právních aktů a ostatních aktů se stává spolurozhodování EP a Rady, jeţ se přejmenovává na řádný legislativní postup. Na druhé straně zůstává řada oblastí, do kterých není zapojen vůbec 61

EURACTIV. Vliv Evropského parlamentu na rozhodování v EU. [online]. 2012 [cit. 2013-01-10]. Dostupný z: http://www.euractiv.cz/evropske-instituce/link-dossier/vliv-evropskeho-parlamentu-narozhodovani-v-eu-000064. 62 FRANCOVÁ, J. Lisabonská smlouva. Konsolidované znění smlouvy o Evropské unii a smlouvy o fungování Evropské unie. II přepracované a doplněné vydání. Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky. Praha 2009. s. 25. 63 PÍTROVÁ, L a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva...Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky. Praha 2008. s. 37.

41

nebo má jen konzultativní hlas.64 Procedura spolurozhodování je graficky znázorněna v Příloze č. 1. Nejvýznamnější oblastí, kde bude EP oproti dosavadní úpravě spolurozhodovat s Radou, je oblast justiční spolupráce v trestních věcech a policejní spolupráce. Dále bude EP nově spolurozhodovat při provádění společné zemědělské a společné rybářské politiky, v některých otázkách týkajících se volného pohybu osob, v oblasti vízové politiky a přistěhovalecké politiky, při přijímání některých opatření hospodářské a měnové politiky, opatření v oblasti dopravy, strukturálních fondů aj.65 Evropský parlament téţ musí vydat souhlas se všemi mezinárodními dohodami, které EU uzavře. 2.5.5. Evropská rada Evropská rada se stává samostatnou institucí a je poprvé začleněna do unijního institucionálního rámce EU. Nová úprava zakotvuje základní poslání Evropské rady, která svými postoji určuje rozvoj Unie a vymezuje priority a obecné politické směry. Je sloţena z hlav států a předsedů vlád členských států, předsedy Komise a účasten je i vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Lisabonskou smlouvou je nově vytvořena funkce stálého předsedy Evropské rady, který předsedá zasedáním Evropské rady, vede její jednání a zodpovídá za přípravu jednotlivých sektorových Rad. Nesmí vykonávat ţádnou vnitrostátní funkci. Cílem je zajištění větší konzistentnosti a kontinuity činností EU a zvýšení váhy EU na mezinárodním poli. Předseda je volen Evropskou radou a to na základě kvalifikované většiny, tj. kdy 255 váţených hlasů ve prospěch přijetí bude muset pocházet od dvou třetin členských států EU.66 Je volen na období 2,5 roku. Mandát na stejnou dobu 2,5 roku si můţe jednou zopakovat. Co se týče institutu půlročního rotujícího předsednictví, zůstává zachováno,

64

PÍTROVÁ, L a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva...Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky. Praha 2008. s. 50. 65 Odbor koncepční a institucionální Útvaru ministra pro evropské záleţitosti Úřadu vlády ČR. Analýza dopadů Lisabonské smlouvy, Praha, 2010, s. 19. 66 Odbor koncepční a institucionální Útvaru ministra pro evropské záleţitosti Úřadu vlády ČR. Analýza dopadů Lisabonské smlouvy, Praha, 2010, s. 5.

42

jen jsou členské státy rozděleny do skupin po třech, tak aby byla zachována kontinuita předsednictví po dobu 18. měsíců. 2.5.6. Rada EU Rada Evropské Unie hájí zájmy jednotlivých vlád členských států. Lisabonská smlouva její kompetence příliš nemění, mezi nejzásadnější změny patří způsob hlasování kvalifikovanou většinou, podle kterého Evropská Rada a Rada bude od 1. 11. 2014 rozhodovat kvalifikovanou většinou v případech kdy nebude rozhodovat jednomyslně. Druhá změna spočívá ve stanovení přechodného období od 1. 11. 2014 do 31. 10. 2017, ve kterém členský stát můţe poţádat, aby se v Radě hlasovalo podle stávajícího vymezení kvalifikované většiny. Třetí úpravou je stanovení počtu obyvatel nebo členských států, které členové Rady musí zastupovat, aby mohli Radě oznámit svůj nesouhlas s hlasováním o návrhu kvalifikovanou

většinou. Stávající

systém

rozhodování kvalifikovanou většinou dle smlouvy z Nice má 27 členských států celkem 345 hlasů, které jsou váţeny podle počtu obyvatel kaţdého členského státu (3 – 29 hlasů). Lisabonská smlouva nově definuje kvalifikovanou většinu a to „jako nejméně 55% členů Rady, tvořených nejméně patnácti z nich a zastupujících členské státy, které představují nejméně 65% obyvatelstva Unie.“67 Nově jsou stanoveny téţ parametry blokační menšiny, kterou od 1. 11. 2014 musí tvořit alespoň čtyři členové Rady. Toto opatření vede k tomu, ţe tři nejlidnatější státy Unie, které čítají dohromady 35% obyvatel, nemohou zablokovat rozhodovací procesy v Radě. Zvýšení kritéria počtu států je moţno chápat jako plus pro malé a střední státy Unie a naopak zvýšení kritéria počtu obyvatel jako záruku, ţe malé státy nebudou blokovat státy velké. Významnou institucionální změnou je rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou na celkem 68 oblastí, z nichţ u 19 se jedná o nahrazení stávajícího jednomyslného rozhodování a 49 oblastí je zcela nových.68

67

PÍTROVÁ, L a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva...Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky. Praha 2008. s. 46. 68 PÍTROVÁ, L a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva...Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky. Praha 2008. s. 47.

43

Nově je vytvořena téţ funkce Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, která nahrazuje dosavadní funkce vysokého představitele pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, komisaře pro vnější vztahy a předsedy Rady pro všeobecné záleţitosti a vnější vztahy. Hlavní činnost Vysokého představitele spočívá v jednání jménem Rady s třetími zeměmi na ministerské úrovni. Nahrazuje tedy ministra zahraničí předsednické země, který vykonával tuto funkci před přijetím Lisabonské smlouvy. Vysoký představitel zároveň působí jako místopředseda Komise.69 2.5.7. Evropská komise Lisabonská smlouva vytváří novou dělbu práce mezi Komisí a novými funkcemi předsedy ER a vysokého představitele EU, a tím připravila rotující předsednictví o celou oblast vnějších záleţitostí. Komise je samostatně pověřena vnějším zastupováním ve všech oblastech, do kterých zasahuje pravomoc EU. Komise reprezentuje EU prostřednictvím vysokého představitele EU nebo příslušného komisaře.70 Od 1. 11. 2014 se významně změní sloţení komise, jelikoţ Unii tvořenou 27 státy bude zastupovat jen 18 komisařů, kteří reprezentují dvě třetiny členských států. Členové Komise budou vybráni „na základě systému naprosto rovné rotace mezi členskými státy umožňujícího odrážet demografickou a zeměpisnou různorodost všech členských států.“71 I kdyţ se počet členů Komise sníţí o jednu třetinu, můţe Evropská rada jednomyslně určit, ţe po roce 2014 bude počet členů Komise jiný, neţ stanoví SEU.72 Komisi nadále zůstává monopol v iniciační pravomoci ve vztahu k legislativním aktům, Lisabonská smlouva jej však částečně „oslabuje“ institutem občanské iniciativy a upřesněním omezené legislativní iniciativy členských států, EP, Rady, ECB, SD nebo EIB.73 Lisabonská smlouva potvrzuje výsadní postavení a posiluje pravomoci předsedy Komise. Předseda je nově oprávněn vymezovat směry, podle kterých má Komise 69

Odbor koncepční a institucionální Útvaru ministra pro evropské záleţitosti Úřadu vlády ČR. Analýza dopadů Lisabonské smlouvy, Praha, 2010, s. 6. 70 SYLLOVÁ, J., PÍTROVÁ, L., PALDUSOVÁ, H. Lisabonská smlouva: komentář. C. H. Beck, Praha 2010, s. 103. 71 SEU, Článek 17 odst. 5, druhý pododstavec, s. 30. 72 SEU, Článek 17 odst. 5, s. 29. 73 SYLLOVÁ, J., PÍTROVÁ, L., PALDUSOVÁ, H. Lisabonská smlouva: komentář. C. H. Beck, Praha 2010, s. 103-104.

44

pracovat. Jmenuje místopředsedy (s výjimkou vysokého představitele EU, který je automaticky prvním místopředsedou), v jeho kompetenci je i výzva k odstoupení člena Komise.74 Předsedou Komise pro období 2010 – 2014 je jiţ podruhé Portugalec José Manuel Barroso. 2.5.8. Soudní dvůr Evropské unie Soudní dvůr Evropské unie je tvořen Soudním dvorem, specializovanými soudy a Soudem prvního stupně, který Lisabonská smlouva přejmenovává na Tribunál. Po přijetí Lisabonské smlouvy význam této instituce výrazně vzrostl a to z důvodů rozšíření jurisdikce v oblastech spolupráce ve věcech justice a vnitra, právní závazností Listiny základních práv EU a rozhodování ţalob, které se týkají dodrţování principu subsidiarity, kde se stává Soudní dvůr soudem, který rozhodne o rozsahu pravomocí mezi Unií a členskými státy.75 2.5.9. Evropská centrální banka Evropská centrální banka se po přijetí Lisabonské smlouvy nově zařazuje mezi orgány EU. Dá se říci, ţe mizí zřetelné dělítko mezi ECB a ostatními orgány EU, které vede k tomu, ţe se ECB stává více závislou na ostatních orgánech unie, coţ si myslím, ţe není správné s ohledem na primární funkci ECB, kterou je zajištění měnové stability eura. EP, Rada a Komise při podpoře hospodářského růstu mohou více působit na nezávislost centrální banky. Nově je specifikovaná Rada guvernérů (nejvyšší rozhodovací orgán), sloţená ze členů Výkonné rady Evropské centrální banky a z guvernérů národních centrálních bank států eurozóny.76 Před Lisabonskou smlouvou se jednalo o všechny země, tedy i ty, které v té době nepřijaly Euro za své. Současným prezidentem ECB je od 1.listopadu 2011 Mario Draghi, který nastoupil po Jean Claude Trichetovi.

74

SYLLOVÁ, J., PÍTROVÁ, L., PALDUSOVÁ, H. Lisabonská smlouva: komentář. C. H. Beck, Praha 2010, s. 105. 75 PÍTROVÁ, L a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva...Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky. Praha 2008. s. 43. 76 PÍTROVÁ, L a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva...Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky. Praha 2008. s. 43.

45

2.5.10. Účetní dvůr Články 285 a 287 SFEU, které stanovují mandát Účetního dvora, který provádí externí audit finančních prostředků EU, nebyly Lisabonskou smlouvou, co se obsahu týká změněny.77 2.5.11. Poradní instituce Lisabonská smlouva jiţ neobsahuje početní zastoupení členů a členských států v Hospodářském a sociálním výboru, které bylo ve Smlouvě o ES78 stanoveno minimálním počtem 350 členů. Nově zmocňuje Radu, aby jednomyslně, (na návrh Komise) přijala rozhodnutí o sloţení výboru. Další novinkou je prodlouţení funkčního období členů výboru a to ze čtyř na pět let a předsedy a předsednictva ze dvou na dva a půl roku. U druhé poradní instituce, kterou je Výbor regionů potvrzuje Lisabonská smlouva jeho úlohu a maximální počet ve výši 350 členů a prodluţuje funkční období představitelů výboru stejně jako u Hospodářského a sociálního výboru. Nově dává Lisabonská smlouva Výboru regionů pravomoc k podávání ţalob v případě porušení principu subsidiarity, za předpokladu porušení legislativního aktu, při kterém byla SFEU stanovena konzultace s tímto výborem.79 2.5.12. Vystoupení z EU „Každý členský stát se v souladu se svými ústavními předpisy může rozhodnout z Unie vystoupit.“80 Lisabonská smlouva výslovně upravuje postup pro dobrovolné vystoupení členského státu z EU. Toto vystoupení není zatíţeno ţádnými podmínkami, jen povinností informovat Evropskou radu, která musí toto oznámení přijmout a pak má dva moţné scénáře: Scénář 1. Stát, který chce z EU vystoupit, uzavře smlouvu s EU, ve které se dohodne o budoucích vztazích s EU a vystoupí k datu stanovenému ve smlouvě. 77

PÍTROVÁ, L a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva...Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky. Praha 2008. s. 44. 78 SES, Článek 258 s. 30. 79 PÍTROVÁ, L a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva...Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky. Praha 2008. s. 45. 80 PÍTROVÁ, L a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva...Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky. Praha 2008. s. 61.

46

Scénář 2. Jestliţe se smlouva o podmínkách vystoupení mezi oběma stranami nepodaří uzavřít, vystoupí stát po uplynutí dvou let od oznámení svého úmyslu o vystoupení z EU. 2.5.13. Postup při změnách smluv EU Nové ustanovení SEU upravuje tři moţné postupy pro změny Smluv:  Řádný postup pro přijímání změn zahrnující Konvent – ten by měl zapojit do procesu národní vlády, EP, Komisi a národní parlament. Tento postup vyţaduje konečnou ratifikaci ze strany členských států.  Řádný postup pro přijímání změn bez svolání Konventu - tento postup by měl být pouţit, pokud se tak rozhodne prostou většinou Evropská rada a EP, a to hlavně tehdy, kdy není nezbytné svolání konventu. I tento postup vyţaduje konečnou ratifikaci ze strany členských států.  Zjednodušený postup pro přijímání změn – tento způsob upravují dvě zjednodušené procedury pro změnu Smluv. První procedura popsaná v článku 48 odst. 6 umoţňuje Evropské radě změnit část III SFEU v rámci politik a vnitřních činností Unie tak, ţe nerozšiřuje kompetence EU. Rada jedná jednomyslně a změna musí být schválena členskými státy v souladu s jejich ústními poţadavky. V druhé proceduře uvedené v článku 48 odst. 7 můţe Evropská rada změnit způsob hlasování pro přijímání určitých rozhodnutí z jednomyslného na hlasování kvalifikovanou většinou nebo změnit zvláštní legislativní postup na řádný. Evropská rada musí o této změně rozhodnout jednomyslně a národní parlamenty mají šest měsíců na případné zablokování této změny.81 Jak se organizačně změnilo fungování EU po vstupu LS v platnost je vidět v Příloze č.2.

2.6. Změny v oblasti vybraných vnitřních politik Od podpisu Maastrichtské smlouvy v roce 1992 se politické činnosti EU (politiky EU) dělily do tzv. Tří pilířů, „na nichţ stojí Evropská unie“. Lisabonská smlouva toto dělení 81

PÍTROVÁ, L a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva...Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky. Praha 2008. s. 63.

47

formálně zrušila. Fakticky však částečně přetrvává v přechodných obdobích a specifických procedurách.82 Lisabonská smlouva zahrnula do SFEU jedenáct nových ustanovení (čl. 7 – 17 SFEU) – tzv. principy integrace, upravující zásady, které by měly být dodrţovány při všech činnostech Unie a zajišťovat soudrţnost mezi jednotlivými politikami vzhledem ke svým cílům při respektování svěřených pravomocí Unii a členským státům.83 Evropská unie nemůţe přijmout rozhodnutí jen na základě svého uváţení, působí pouze v oblastech, které jsou vymezeny ve Smlouvě. Těmto vymezeným oblastem se říká politiky vnitřní politiky EU. Původně se soustřeďovaly na podporu jednotného trhu, ale postupně přecházely do jiných oblastí kaţdodenního ţivota a řešily problémy evropské společnosti, které překračují národní hranice. V nosné literatuře pouţívané k této diplomové práci je popisováno celkem 26 vnitřních politik zabývajících se činnostmi EU. Vzhledem k celkovému rozsahu práce a vzhledem k důleţitosti změn aplikovaných do jednotlivých vnitřních politik po přijetí Lisabonské smlouvy jsem provedl výběr těch nejpodstatnějších. 2.6.1.

Zemědělství a rybolov

„Unie vymezuje a provádí společnou zemědělskou politiku a společnou rybářskou politiku.“84 Společná zemědělská politika byla po dlouhou dobu terčem kritiky pro svoji nadměrnou centralizace a byrokracii. Prvním krokem v tomto směru je omezení výlučnosti unijních rozhodnutí a přenesení větší zodpovědnosti na členské státy při formulaci a provádění zemědělské politiky.85

82

DUŠEK, J. Historie a organizace Evropské unie. Druhé přepracované a doplněné vydání, České Budějovice, 2011, s. 174. 83 PÍTROVÁ, L a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva...Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky. Praha 2008. s. 66. 84 PÍTROVÁ, L a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva...Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky. Praha 2008. s. 71. 85 ŠREIN, Z. Mechanismy hospodářské politiky evropské unie (přepracované vydání). Ústí nad Labem, 2008. s. 73.

48

Lisabonská smlouva zavádí významné změny ve společné rybářské politice a to v oblasti zachování biologických mořských zdrojů, kterou přesouvá ze sdílených do výlučných pravomocí EU. Tím získává hlavní postavení v oblasti ochrany ryb a zachování fauny a flóry moří a to jak uvnitř Unie, tak i při uzavírání mezinárodních smluv. Ostatní oblasti politiky zemědělství a rybolovu jsou zařazeny ve sdílených pravomocech Unie a členských států. Lisabonská smlouva výrazně upravila pravidla rozhodování o zemědělských otázkách. Zatímco do jejího vstupu v platnost byla ve většině oblastí uplatňována procedura konzultace, nyní v zemědělské politice platí tzv. řádný legislativní postup. O návrzích Komise tedy spolurozhoduje Rada a Evropský parlament. Rada rozhoduje kvalifikovanou většinou. Z řádného legislativního postupu jsou vyjmuty poplatky, stanovení cen, dávky podpor a mnoţstevních omezení. Dále pak stanovení a přidělování rybolovných práv. Po ratifikaci Lisabonské smlouvy se změnila i pravidla pro schvalování evropského rozpočtu v oblasti zemědělské politiky. Evropský parlament nyní spolurozhoduje o všech typech výdajů (povinných i nepovinných). Dříve rozhodoval pouze o nepovinných výdajích (např. podpora venkova), zatímco do rozhodování o povinných výdajích (přímých platbách) nemohl vstupovat.86 Dne 12. 10. 2011 představila Komise balík reformních návrhů, které se týkají společné zemědělské politiky EU. Klíčové návrhy, připravené pro období 2014-2020, zahrnují: Návrh nařízení stanovující pravidla pro přímé platby. Návrh nařízení o jednotné společné organizaci trhů. Návrh nařízení o podpoře rozvoje venkova z fondu EAFRD. Návrh nařízení o financování, řízení a sledování SZP. Návrh nařízení, kterým se určují opatření na stanovení některých podpor a náhrad v souvislosti se společnou organizací trhů se zemědělskými produkty. Celý balík návrhů má za sebou několik etap projednávání v Radě, (v dubnu, květnu, červnu a červenci 2012). Téma je projednáváno také v EP, kde v červnu 2012 o reformě 86

Odbor koncepční a institucionální Útvaru ministra pro evropské záleţitosti Úřadu vlády ČR. Analýza dopadů Lisabonské smlouvy, Praha, 2010, s. 29.

49

SZP jednal výbor AGRI. Ten v lednu 2013 hlasoval o zprávách a pozměňovacích návrzích týkajících se reformy SZP. Hlasování přineslo některé modifikace či zpřesnění původního návrhu EK (otázka definice tzv. aktivního zemědělce, rychlejší konvergence přímých plateb; větší flexibilita v oblasti ozeleňování SZP či posílení producentských organizací). AGRI přijal některá opatření týkající se sniţování administrativního břemene dopadajícího na zemědělce, na druhou stranu ale schválil z hlediska ČR nepopulární zastropování výše přímých plateb (omezení výše ročních přímých plateb na zemědělský podnik na 300 tis. € a dílčí redukce pro zemědělce pobírající roční platby ve výši 250–300 tis. €, 200–250 tis. € a 150–200 tis). Oblasti zemědělství se dotkly také výsledky summitu, který v únoru 2013 jednal o finanční perspektivě na období 2014– 2020.

87

Tento summit se týkal víceletého finančního rámce v reakci na probíhající

hospodářskou a finanční krizi. Z hlediska budoucí perspektivy musí budoucí víceletý finanční rámec nasměrovat Evropský rozpočet tak, aby Evropu vyvedl z krize. Primární bude růst zaměstnanosti v celé Evropě zejména posilováním investic do výrobního a lidského kapitálu. 2.6.2. Volný pohyb osob, sluţeb a kapitálu Volný pohyb osob patří v evropském právu k základním svobodám jednotného vnitřního trhu spolu s volným pohybem zboţí, sluţeb a kapitálu. Volný pohyb osob spočívá v odstranění jakýchkoliv překáţek, které brání v přesunu do jiného členského státu bez ohledu na to, je-li důvodem zaměstnání, podnikání, studium či turistika. V obecné rovině, znamená volný pohyb pracovníků to, ţe občané EU a jejich rodiny mají stejný přístup na trh práce jiného členského státu jako občané vlastního státu. Právo na volný pohyb je omezeno pouze veřejnou bezpečností, pořádkem a zdravím.88 Lisabonská smlouva sjednocuje právní základ pro přijímání opatření, které se týkají započtení dob jak zaměstnanců, tak OSVČ pro účely posouzení nároku na dávky sociálního zabezpečení a jejich výplatu. Tato opatření jsou přijímána řádným

87

EUROSKOP., Zemědělství a rybolov v únoru 2013, [online]. 2013 [cit. 2013-04-15]. Dostupný z WWW: . 88 PÍTROVÁ, L a kol. Kdyţ se řekne Lisabonská smlouva...Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky. Praha 2008. s. 74.

50

legislativním postupem v EP a nově téţ kvalifikovanou většinou v Radě89 (pozn. autora - dříve v Radě jednomyslně). Další novinkou je ustanovení v článku 48 SFEU, které se týká oblasti sociálního zabezpečení a představuje určitý druh pojistky, na jehoţ základě se člen Rady můţe dovolat toho, aby se záleţitostí zabývala Evropská rada a nesla odpovědnost za finální rozhodnutí. Volný pohyb sluţeb ponechala Lisabonská smlouva bez zásadních změn. Ke změně došlo ve způsobu při přijímání sekundárních předpisů, které rozšiřují zákaz omezení volného pohybu sluţeb i na státní příslušníky třetích zemí usazené uvnitř Unie. Do přijetí LS je mohla přijímat Rada kvalifikovanou většinou na návrh Komise, dle nové úpravy čl. 56 SFEU se procesu přijímání účastní i Evropský parlament v rámci řádného legislativního postupu.90 Volný pohyb kapitálu patří mezi základní svobody vnitřního trhu. V podstatě znamená jednostranný převod věcného či peněţního kapitálu z jedné země do druhé, přičemţ alespoň jedna země musí být členem EU. Lisabonskou smlouvou se mění jen procedura přijímání opatření v oblasti volného pohybu kapitálu, o které hlasuje EP a Rada řádným legislativním postupem. Rada nebo Komise mohou na ţádost členského státu přijmout restriktivní opatření vůči třetím zemím. Opatření musí být v souladu s fungováním vnitřního trhu a ustanovením Smluv. Rada rozhoduje jednomyslně.91 2.6.3. Doprava V dopravní politice, která patří do sdílených oblastí EU a členských států, dochází vstupem Lisabonské smlouvy v platnost ke změně procedury přijímání předpisů upravujících zásady dopravního reţimu. Zásady dopravního reţimu, jejichţ uplatňování se váţně dotýkají ţivotní úrovně a zaměstnanosti v některých oblastech, byly doposud přijímány jednomyslným rozhodnutím Rady. V nové úpravě SFEU jsou přijímány předpisy řádným legislativním postupem, tzn. spolurozhodováním EP a Rady, kdy Rada 89

Odbor koncepční a institucionální Útvaru ministra pro evropské záleţitosti Úřadu vlády ČR. Analýza dopadů Lisabonské smlouvy, Praha, 2010, s. 29. 90 FRANCOVÁ, J. Lisabonská smlouva. Konsolidované znění smlouvy o Evropské unii a smlouvy o fungování Evropské unie. II přepracované a doplněné vydání. Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky. Praha 2009. s. 91. 91 PITROVÁ, L a kol. Kdyţ se řekne Lisabonská smlouva...Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky. Praha 2008. s. 81.

51

rozhoduje kvalifikovanou většinou.92 Lze tedy konstatovat, ţe všechny právní předpisy v oblasti dopravy budou přijímány řádným legislativním postupem. Ve srovnání se stávajícím stavem Lisabonská smlouva rozšiřuje povinnost přihlíţet při přijímání všech právních předpisů v oblasti dopravy k případům, kdy by se jejich uplatňování mohlo váţně dotknout ţivotní úrovně a zaměstnanosti v některých regionech.93 2.6.4. Hospodářská a měnová politika Vyvrcholením integrace měnových politik i celého evropského integračního procesu je vytvoření hospodářské a měnové unie. Hospodářská a měnová unie představuje nejvyšší stupeň ekonomické integrace zaloţený na vnitřním trhu. V jejím rámci státy koordinují své hospodářské a fiskální politiky (země splňující podmínky pro přijetí jednotné měny mají jednotnou měnovou politiku). Tento proces je často označován jako evropská měnová unie, popřípadě měnová unie, jelikoţ hospodářská část unifikace nebyla na rozdíl od měnové dosud zcela naplněna.94 Měnová unie, na rozdíl od hospodářské unie reálně existuje a je vymezena jednotnou měnou euro, jednotnou měnovou a devizovou politikou prováděnou Evropskou centrální bankou. Změny, které Lisabonská smlouva přináší v oblasti měnové politiky, jsou spíše technického rázu. Měnová politika pro členské státy eurozóny je ve Smlouvě o fungování EU (SFEU) zařazena mezi politiky, které spadají do výlučné pravomoci Unie. Lisabonskou smlouvou dochází k rozšíření hlasování v Radě kvalifikovanou většinou na téměř všechny oblasti HMU, jednomyslnost je ponechána pouze pro výjimečné situace (např. změna převodního (nezvratitelného) kursu mezi domácí měnou a eurem při vstupu státu do eurozóny). I kdyţ Lisabonská smlouva principiálně nemění pravidla Hospodářské a měnové unie, zavádí zde řadu nových postupů, které přináší především větší samostatnost rozhodování členů eurozóny. Jedná se především o hlasování v Radě o doporučeních a nápravných opatřeních učiněných v procesu koordinace hospodářské politiky 92

SFEU, Článek 91 odst. 1, s. 111. Odbor koncepční a institucionální Útvaru ministra pro evropské záleţitosti Úřadu vlády ČR. Analýza dopadů Lisabonské smlouvy, Praha, 2010, s. 41. 94 EUROSKOP., Měnová politika, [online]. 2012 [cit. 2013-01-09]. Dostupný z WWW: < https://www.euroskop.cz/674/sekce/menova-politika/>. 93

52

a v procedurách mnohostranného dohledu, který probíhá s vyloučením členských států, na které se vztahuje výjimka z přijetí eura.95 Jen v případě, ţe se tato doporučení budou týkat i států, které nejsou členy eurozóny, budou hlasovat v Radě všechny členské státy EU. Státy, které nejsou členy eurozóny, také nemohou hlasovat o dalších záleţitostech eurozóny (např. rozhodovat o společných pozicích eurozóny v rámci mezinárodních finančních institucí, o opatřeních k zajištění jednotného zastoupení eurozóny v mezinárodních finančních institucích96, či uzavírání měnových dohod97). Nově dochází k doplnění procedury schvalování přistoupení nového členského státu do eurozóny o nutné doporučení přijaté kvalifikovanou většinou členů eurozóny.98 Do LS pouze neformální struktury eurozóny budou formalizovány tak, aby mohly plnit nové úkoly. Smlouva o fungování EU a zvláštní Protokol č. 14 formálně ustavují skupinu ministrů financí a hospodářství zemí, které zavedly euro – Euroskupinu (Eurogroup). Jejího jednání se účastní Evropská komise a je přizvána i Evropská centrální banka (ECB). Euroskupina si volí svého předsedu na dva a půl roku.99 Lisabonská smlouva posiluje pravomoc Komise v oblasti koordinace hospodářských politik a rozpočtového dohledu. Ta bude nově, na rozdíl od dřívějšího jen doporučování Radě, vydávat členským státům přímo svá varování a případná doporučení pro jejich hospodářské politiky, pokud se od jejich hlavních směrů odchýlí. Při hlasování v Radě se v oblasti koordinace hospodářských politik nově nebude přihlíţet k hlasu dotčeného státu.100 V postupu při nadměrném schodku dochází ke změnám, které znamenají posílení postavení Komise. Pokud stát realizuje či plánuje nadměrný deficit, nebo tato situace hrozí, zahájí Komise proceduru při nadměrném deficitu.101 Dříve adresovala své stanovisko Radě, nyní je předá přímo dotčenému státu a Radu informuje.102 Rada na návrh Komise (dříve doporučení) rozhodne o tom, zda v daném státě existuje nadměrný

95

SFEU, Článek 136, s. 138. SFEU, Článek 138, s. 139. 97 SFEU, Článek 139, s. 140. 98 SFEU, Článek 200, s. 181. 99 Odbor koncepční a institucionální Útvaru ministra pro evropské záleţitosti Úřadu vlády ČR. Analýza dopadů Lisabonské smlouvy, Praha, 2010, s. 43. 100 SFEU, Článek 127 odst. 4, s. 134. 101 Komise připraví podle čl. 126 odst. 3 SFEU zprávu a podle 136 odst. 5 SFEU přímo stanovisko dotčenému státu a informuje Radu. 102 SFEU, Článek 126 odst. 5 a 6, s. 130. 96

53

deficit a na doporučení Komise přijme doporučení pro onen stát. Nově se dotčený stát neúčastní hlasování Rady o rozhodnutí o existenci nadměrného deficitu. Evropské centrální bance mohou být Radou svěřeny zvláštní úkoly, které se týkají politik, vztahujících se k obezřetnostnímu dohledu.103 Toto ustanovení bylo i dosavadní součástí Smlouvy o ES, avšak aţ do vypuknutí finanční a hospodářské krize nebylo pouţito. Nově se na základě tohoto ustanovení vytváří Evropská rada pro systémová rizika. Lisabonská smlouva rovněţ částečně upravuje pro tento případ legislativní proceduru. Rada rozhoduje jednomyslně, po konzultaci s Evropskou centrální bankou, přičemţ nově není třeba návrhu Komise a namísto souhlasu Evropského parlamentu postačí jen jeho konzultace. Konečná úprava institucionálního postavení měnových institucí – Evropského systému centrálních bank (ESCB) a Evropské centrální banky v Lisabonské smlouvě se liší jak od dosavadní úpravy v obou smlouvách, ve Smlouvě o ES a také od odmítnutého návrhu Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Zatímco v původních smluvních dokumentech, včetně návrhu ústavní smlouvy, byly obě instituce řešeny společně, novelizovaná Smlouva o EU uvádí v novém výčtu orgánů Unie pouze Evropskou centrální banku, a to jako jeden z orgánů EU. Evropský systém centrálních bank je uveden aţ v navazující SFEU. Proti tomuto postupu vyjádřila protest ECB s názorem, ţe její zahrnutí do výčtu všech institucí EU oslabuje její specifické postavení a nezávislost. Národní centrální banky včetně České národní banky poukazovaly také na sniţování významu ESCB jeho úpravou nikoli v SEU, nýbrţ v SFEU. K těmto připomínkám nebylo přihlédnuto s poukazem na to, ţe obě smlouvy jsou rovnocenné a základní formulace o ESCB a ECB v nové Smlouvě o fungování EU byly převzaty beze změny. V SFEU byly nově všechny institucionální záleţitosti v oblasti měnové politiky (tedy úprava postavení ECB a ESCB) převedeny z původní kapitoly Hospodářská a měnová politika do kapitoly Institucionální a rozpočtová ustanovení.104 Vedle Evropské centrální banky a Evropského systému centrálních bank se nově zavádí pojem Eurosystém: „Evropská centrální banka a národní banky členských států, jejichž měnou je euro, tvoří Eurosystém a řídí měnovou politiku Unie.“105

103

SFEU, Čl. 127 odst. 6, s. 134. SFEU, Článek 282, s. 221. 105 Odbor koncepční a institucionální Útvaru ministra pro evropské záleţitosti Úřadu vlády ČR. Analýza dopadů Lisabonské smlouvy, Praha, 2010, s. 45. 104

54

Podle Lisabonské smlouvy bude nově Výkonnou radu ECB jmenovat Evropská rada kvalifikovanou většinou namísto dosavadní vzájemné dohody vlád členských států na úrovni hlav států nebo předsedů vlád. Myslím si, ţe tato změna můţe být jak negativní, tak i pozitivní, a to především s ohledem na to, zda nadále bude dodrţován vyváţený poměr malých a velkých zemí. České republiky se zatím tato problematika netýká, neboť do Výkonné rady mohou být jmenováni pouze občané ze zemí eurozóny. Oproti dosavadnímu smluvnímu základu nedošlo v Lisabonské smlouvě ke změně kritérií pro rozhodování o zavedení eura. Nadále se poţaduje dosaţení slučitelnosti právních předpisů a dosaţení vysokého stupně udrţitelné konvergence podle těchto kritérií:106 - vysoký stupeň cenové stability, - dlouhodobě udrţitelný stav veřejných financí bez nadměrného schodku, - dodrţování fluktuačního rozpětí v mechanismu směnných kurzů (ERM II), - stálost úrovně dlouhodobých úrokových sazeb. V LS bohuţel neproběhla úprava textu konvergenčních kritérií, kde je zastaralost formulací evidentní (odkazy na neexistující Evropský měnový systém; při hodnocení plnění kritéria cenové stability pro vstup do eurozóny se bude nadále vycházet ze všech zemí Evropské unie). Taktéţ nová úprava v LS, která říká, ţe poskytuje členským státům pouţívajícím euro aţ 6 měsíců na rozhodnutí o doporučení na zrušení výjimky pro zavedení eura – by při přesném dodrţování této lhůty vedla k tomu, ţe by bylo ohroţeno cílové datum zavedení eura v členském státě v daném roce. Rada podle dosavadních zvyklostí rozhoduje v období květen-červen roku předcházejícího. Při dodrţení šestiměsíční lhůty by se mohlo jednat o posun rozhodnutí aţ na listopad-prosinec předcházejícího roku. Tento posun by zejména vedl k odkladu vyhlášení neodvolatelného přepočítacího koeficientu, znemoţnil by provádět duální označování cen půlroku před zavedením eura a obecně by znemoţnil řádnou přípravu všech subjektů na zavedení eura.107

106

SFEU, Článek 140, s. 141. Odbor koncepční a institucionální Útvaru ministra pro evropské záleţitosti Úřadu vlády ČR. Analýza dopadů Lisabonské smlouvy, Praha, 2010, s. 46. 107

55

Bude tedy záleţet, zda zůstane v praxi i nadále zachována zásada rozhodování o zrušení výjimky bez zbytečného odkladu, nebo budou členské státy pouţívající euro skutečně vyuţívat nově poskytnuté šestiměsíční lhůty. V takovém případě by bylo v budoucnu přímo ohroţeno cílové datum zavedení eura v kterémkoli příštím členském státě, to znamená i v ČR. 2.6.5. Sociální politika Evropská sociální politika patří do oblasti sdílených pravomocí Unie a to hlavně z důvodů odlišných historických tradic jednotlivých členských států. Nově je v čl. 9 SFEU zakotvena tzv. horizontální sociální klauzule zavazující Unii přihlíţet ve všech svých politikách k cílům sociální politiky: „Při vymezování a provádění svých politik a činností přihlíží Unie k požadavkům spojeným s podporou vysoké úrovně zaměstnanosti, zárukou přiměřené sociální ochrany, bojem proti sociálnímu vyloučení a vysokou úrovní všeobecného a odborného vzdělávání a ochrany lidského zdraví.“108 I kdyţ v posledních letech dochází ke stále většímu sbliţování ekonomických, společenských, politických a právních norem a snaha o sjednocování jednotlivých sociálních modelů členských států, vidím tento proces a to například z citovaných rozdílných kulturně historických tradic jako velmi problematický, či vyţadující čas v horizontu desetiletí. Snahy o sladění hospodářského a sociálního pokroku jsou vidět v Lisabonské strategii pro růst a zaměstnanost, která je součástí hospodářské politiky EU. Postavení sociální politiky je posíleno schválenou Listinou základních práv Evropské unie, která dává sociální práva na úroveň práv občanských a politických a má stejnou právní sílu jako Smlouvy.109 Hlavním právním základem úpravy sociální politiky Unie je hlava X SFEU nazvaná Sociální politika (vyčleněna z původní hlavy XI Smlouvy o zaloţení ES). Unie má podporovat činnosti členských států při zlepšování pracovních podmínek, v oblasti sociálního zabezpečení, sociální ochrany pracovníků a v boji proti sociálnímu 108

FRANCOVÁ, J. Lisabonská smlouva. Konsolidované znění smlouvy o Evropské unii a smlouvy o fungování Evropské unie. II přepracované a doplněné vydání. Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky. Praha 2009. s. 68. 109 PÍTROVÁ, L a kol. Kdyţ se řekne Lisabonská smlouva...Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky. Praha 2008. s. 116.

56

vyloučení. Do úpravy sociální politiky je nově uveden článek o úloze sociálních partnerů s posilujícím charakterem. Z této úpravy je patrná snaha o posílení jejich role v nadnárodním kontextu.110 2.6.6. Ţivotní prostředí Lisabonská smlouva zařadila politiku ţivotního prostředí mezi oblasti, v nichţ se uplatňuje sdílená pravomoc Unie a členských států. Vzhledem k tomu, ţe hlasování kvalifikovanou většinou v Radě namísto jednomyslnosti zavedla v oblasti politiky ţivotního prostředí jiţ Smlouva o EU a mechanismus spolurozhodování zde zavedla Amsterodamská smlouva, nedošlo v případě hlasování k výraznějším změnám. Pouze mírně posílil Evropský parlament, který nyní můţe i ve zmiňovaných oblastech, v nichţ se uplatňuje zvláštní legislativní postup, spolurozhodovat, pokud o tom Rada na návrh Komise a po konzultaci s ním a s příslušnými poradními orgány jednomyslně rozhodne.111 Lisabonská smlouva rozšiřuje hlavní cíle EU v oblasti ţivotního prostředí tím, ţe výslovně zmiňuje nutnost provádět na mezinárodní úrovni opatření, která povedou k řešení celosvětových a regionálních problémů ţivotního prostředí a to s důrazem v oblasti boje proti změně klimatu. V Dauhá se na sklonku roku 2012 jednalo o prodlouţení platnosti Kjótského protokolu (do 31. prosince 2012). Došlo k dohodě, ţe jeho platnost bude prodlouţena do roku 2020. Kromě 27 členských států se k novému Kjótskému protokolu připojilo deset dalších zemí jako Austrálie a Norsko. Bohuţel mezi nimi i nadále chybí největší znečišťovatelé ovzduší jako například USA či Čína. V případě neplnění norem či jejich nedostatečného naplňování můţe Komise přistoupit k napomenutí či zahájení řízení proti danému členskému státu, čemuţ právě v oblasti ţivotního prostředí několikrát čelila i ČR. V krajním případě toto řízení končí i ţalobou u Evropského soudního dvora.

110

PÍTROVÁ, L a kol. Kdyţ se řekne Lisabonská smlouva...Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky. Praha 2008. s. 117, 118. 111 EUROSKOP., Životní prostředí, [online]. 2012 [cit. 2013-01-09]. Dostupný z WWW: < https://www.euroskop.cz/8926/sekce/zivotni-prostredi/>.

57

2.6.7. Energetika Energetika se nově řadí mezi oblasti se sdílenou pravomocí Evropské unie a členských států. S přijetím Lisabonské smlouvy získává energetická politika poprvé zakotvení ve smlouvě. Konkrétně článek 194 SFEU udává za cíl členských států zajistit fungování trhu s energií, zajistit bezpečnost dodávek energie v Unii, podporovat energetickou účinnost a úspory energie jakoţ i rozvoj nových a obnovitelných zdrojů a podporovat propojení energetických sítí. S Lisabonskou smlouvou pod Evropskou unii přechází také oblast jaderné energetiky, kterou pokrývala Smlouva Euratom.112 LS opět připomíná nezávislost členských států a nedotknutelnost jejich rozhodnutí ve skladbě energetických zdrojů a volby zásobování energií s odkazem na „duch solidarity“. Lisabonská smlouva navrhuje nově vloţenou hlavu XXI konstituovat a definovat evropskou energetickou politiku jako součást primárního práva, které tvoří nový právní základ sekundárního práva pro oblast energetiky.113 Myslím si, ţe energetika je jednou z nejvíce se rozvíjejících politik Evropské unie a klade velké nároky na dokonale zpracovanou legislativu a sladění postupů energetických koncepcí jednotlivých zemí EU. Je před námi mnoho otazníků v této oblasti, které do budoucna budou klást obrovské nároky na schopnosti politiků, ekonomů a průmyslníků vzájemně vydiskutovat jak dál v oblasti stavby nových zdrojů energie (ať uţ se jedná o jaderné či obnovitelné), hledání úspor a budování nové transevropské přenosové sítě, bez které se Evropa do budoucna nemůţe obejít. V listopadu 2010 vydala Evropská komise sdělení Strategie pro konkurenceschopnou, udrţitelnou a bezpečnou energetiku COM (2010) 639, které vymezuje priority energetické politiky EU v horizontu 2011-2020 a nabízí přehled o současném stavu energetické politiky EU. Jedná se o dosaţení účinného vyuţívání energie v Evropě, vybudování funkčního celoevropského integrovaného trhu s energií, posílení postavení spotřebitelů a dosaţení co nejvyšší úrovně bezpečnosti a zabezpečení dodávek energie, posílení vedoucího postavení Evropy v oblasti energetických technologií a inovací,

112

EUROSKOP., Energetika, [online]. 2012 [cit. 2013-01-09]. Dostupný z WWW: < https://www.euroskop.cz/8950/sekce/energetika/>. 113 PÍTROVÁ, L a kol. Kdyţ se řekne Lisabonská smlouva...Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky. Praha 2008. s. 137.

58

upevnění vnějšího rozměru energetického trhu EU. Na toto sdělení navazuje zpráva o Prioritách energetických infrastruktur do roku 2020 a na další období. Další aktivitou Komise je Návrh na integrovanou evropskou energetickou síť COM 677 z listopadu 2010, který popisuje priority v oblasti zvýšení bezpečnosti dodávek energií a integrace obnovitelných zdrojů energie do energetické soustavy. Komise v ní navrhuje nový přístup k urychlení výstavby a modernizaci evropské energetické infrastruktury. Mezi střednědobé priority řadí elektrické sítě a skladování elektřiny, plynovody a skladování zemního plynu, centrální systém vytápění a chlazení, ropu a ropovody. Mezi dlouhodobé priority zařadila tzv. elektrické highways a přepravní infrastrukturu pro oxid uhličitý. Zpráva pojednává také o financování těchto projektů a v návaznosti na rozpočet EU pro období 2014 - 2020 připraví nový finanční nástroj. Dalším strategickým dokumentem je Energetika ve Strategii Evropa 2020, v rámci které členské státy plní závazně cíl v dosaţení podílu obnovitelných zdrojů energie na svém energetickém mixu a nezávazně v oblasti zvyšování energetické účinnosti. Energetické cíle jsou úzce provázány s klimatickou politikou a závazkem Unie sniţovat emise. V rámci strategie Evropa 2020 je daný indikativní cíl pro zvýšení energetické účinnosti na unijní úrovni o 20%. Komise vydala Akční plán pro energetickou účinnost, jehoţ naplňování v roce 2013 vyhodnotí a zváţí, zda pro členské státy nezavede závazný cíl. Jediným závazným cílem v oblasti energetiky je podle směrnice 2009/28/ES pro Českou republiku závazný cíl podílu energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie ve výši 13% v roce 2020. Jeho součástí je závazný cíl podílu energie z obnovitelných zdrojů ve všech druzích dopravy na hrubé konečné spotřebě energie v dopravě ve výši 10% v roce 2020.114 2.6.8. Společná obchodní politika Se vznikem celní unie (1. července 1968) začalo Evropské hospodářské společenství vůči třetím zemím vystupovat jako jeden celek a obchodní politika se stala výlučnou pravomocí Společenství. Ţádná členská země proto nemůţe provádět vlastní, nezávislou zahraničně obchodní politiku a utvářet své vnější hospodářské vztahy vůči vnějšímu světu zcela samostatně.

114

EUROSKOP., Energetika, [online]. 2012 < https://www.euroskop.cz/8950/sekce/energetika/>.

59

[cit.

2013-01-09].

Dostupný

z

WWW:

Lisabonská smlouva přesouvá ustanovení týkající společné obchodní politiky do nově vytvořené páté části obsahující úpravu veškerých vnějších činností Unie, ujasňuje pravomoci EU a posiluje postavení Evropského parlamentu. Společná obchodní politika, která je rozšířená o přímé zahraniční investice, je nově součástí vnější činnosti Unie, která je dle LS vytvářena Radou pro zahraniční věci (FAC), jíţ předsedá vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. ČR prosazovala, aby společná obchodní politika spadala pod Radu pro všeobecné záleţitosti (GAC), nicméně dle výsledného znění jednacího řádu Rady 232 je společná obchodní politika zařazena pod Radu pro zahraniční věci avšak s tím, ţe v otázkách společné obchodní politiky předsedá FAC zástupce rotujícího předsednictví. Lisabonská smlouva výslovně upravuje pravomoci vysokého představitele zejména v oblasti společné zahraniční a bezpečnosti politiky, avšak v oblasti společné obchodní politiky nikoliv. Z uvedeného je moţné dovodit, ţe vysoký představitel bude v oblasti společné obchodní politiky jakoţto součásti vnější činnosti Unie sehrávat spíše roli koordinační a podpůrnou. V oblasti společné obchodní politiky byly provedeny změny týkající se vymezení cílů Unie spojených s vytvořením celní unie, a do výlučné pravomoci Unie je tak nově zahrnuta oblast přímých zahraničních investic. Doposud byla oblast investic rozdělena tak, ţe v působnosti Společenství bylo přijímání opatření týkajících se pohybu kapitálu do a ze třetích zemí zahrnujícího přímé investice, včetně investic do nemovitostí, usazování, poskytování finančních sluţeb či přijetí cenných papírů na kapitálové trhy, tzv. pre-establishment phase (market access).115 Do kompetence členských států pak náleţela ochrana investic, tzv. post-establishment phase. Lisabonskou smlouvou dochází k přesunu pravomoci v oblasti přímých zahraničních investic z členských států na Unii.116 Podle LS jsou přímé zahraniční investice ve výlučné působnosti Unie, coţ se dle neoficiálních názorů Komise týká i ochrany těchto investic a řešení případných sporů, s čímţ bude v kaţdém případě spojena řada dosud nevyřešených právních problémů. Problematika nepřímých, tzv. portfoliových investic však do této působnosti nespadá.117 115

SEU, Článek 64, s. 93. SFEU, Článek 207 odst. 1, s. 184. 117 Odbor koncepční a institucionální Útvaru ministra pro evropské záleţitosti Úřadu vlády ČR. Analýza dopadů Lisabonské smlouvy, Praha, 2010, s. 52. 116

60

Ruší se tzv. smíšené smlouvy, které vyţadují ratifikaci členskými státy. Pravomoc Unie bude výlučná pro všechny oblasti společné obchodní politiky. Zvláštní postavení dohod v oblastech kulturních, audiovizuálních, sociálních, vzdělávacích a zdravotnických sluţeb je zajištěno nutností jednomyslného rozhodnutí Rady (čl. 207 odst. 4 písm. a) a b) SFEU). Lisabonská smlouva posiluje postavení a pravomoci Evropského parlamentu i v oblasti společné obchodní politiky. Nově přijímají EP a Rada opatření vymezující rámec pro provádění společné obchodní politiky.118 Tato opatření jsou přijímána ve formě nařízení a schvalují se v rámci řádného legislativního postupu. To např. znamená, ţe EP s Radou sdílí pravomoci přijímat nařízení v takových oblastech, jako je např. antidumping či regulace trţních bariér, dále EP sdílí pravomoci s Radou, pokud jde např. o implementaci autonomních obchodních opatření, jako je Všeobecný systém preferencí. Novelizaci sekundární legislativy se však zřejmě nebude moţné vyhnout v oblastech, o které je nově působnost společné obchodní politiky rozšířena. Lze předpokládat, ţe zvýšené zapojení EP do legislativního procesu v oblasti obchodní politiky a jeho výraznější zapojení do uzavírání mezinárodních smluv celý proces zpomalí a prodlouţí, neboť bude třeba absolvovat více kroků k přijetí nařízení či uzavření mezinárodních smluv.119 Pravomoci EP byly posíleny i pro oblast uzavírání mezinárodních smluv kdy je zapotřebí jeho souhlas.

118

SFEU, Článek 207 odst. 2, s. 184. Odbor koncepční a institucionální Útvaru ministra pro evropské záleţitosti Úřadu vlády ČR. Analýza dopadů Lisabonské smlouvy, Praha, 2010, s. 54. 119

61

3. VÝVOJ EU PO PŘIJETÍ LISABONSKÉ SMLOUVY Po přijetí Lisabonské smlouvy byla Evropská Unie konfrontována s finanční krizí, která zasáhla země Evropské unie v letech 2008 a 2009. S výjimkou Polska způsobila ve všech zemích hospodářský propad. Ekonomická krize vznikla z krize finanční, která byla důsledkem hypoteční krize v USA. Na ekonomickou krizi v Evropě navázala krize veřejných financí, která se nejvíce projevila v Řecku. Po krachu několika amerických bank v důsledku hypoteční krize se přesunula finanční krize v září 2008 do Evropy. Několika evropským bankám v Británii, Beneluxu, Německu a na Islandu musela být poskytnuta pomoc ze strany státu (jednalo se vlastně o částečné nebo úplné zestátnění). Nedůvěru věřitelů v banky se evropské státy pokoušely uklidnit zvyšováním státních garancí za vklady. Problém byl v tom, ţe postup byl ze strany evropských států nekoordinovaný, jelikoţ kaţdý stát EU přistupoval k zavádění garancí sám za sebe. Finanční krize si nevyţádala výrazný aktivní zásah na úrovni EU, neboť se v jejím celkovém kontextu projevila nestejnoměrně. Na rozdíl od zemí západní Evropy, kde bylo nutné banky zachraňovat a následně je očišťovat od rizikových investic, ve střední Evropě zůstal finanční sektor poměrně stabilní. Evropská komise však musela otevřeně ustoupit od principů volné hospodářské soutěţe, kdyţ povolila státní pomoc krachujícím bankám.120 Finanční krize s sebou přinesla obavu světového hospodářství před dalším vývojem a zpomalení hospodářského růstu. Banky přestávaly půjčovat peníze ze strachu před návratností svých investic, a kdyţ půjčovaly tak za podstatně horších úrokových podmínek. Tím vlastně přispívaly ke zpomalení tempa nových investic, oslabení poptávky a zastavení hospodářského růstu. Jednotlivé státy se snaţily podporovat hospodářství různými investičními pobídkami (stavba nových dálnic) či alespoň podporou určitých segmentů ekonomiky (šrotovné) nebo podporou zaměstnanosti (odklad plateb sociálního pojištění, rekvalifikačními programy). Snaha EU dosáhnout určité koordinace vyvrcholila v době českého předsednictví na jaře roku 2009. Na neformálním summitu Evropské rady v Bruselu 1. března byl společným 120

ENCYKLOPEDIE., Ekonomická krize, [online]. 2012 [cit. 2013-01-13]. Dostupný z WWW: < http://www.evropa2045.cz/hra/napoveda.php?kategorie=8&tema=172>.

62

prohlášením odmítnut protekcionismus – tedy uzavírání ekonomik členských států. V prvních měsících roku 2009 se totiţ u některých představitelů starých členských zemí objevily tendence k ochraně svých ekonomik před konkurenčními důsledky volného trhu. Tím by však byl popřen jeden z principů Společenství. Na zasedání Evropské rady na konci března 2009 pak byl dohodnut balíček fiskálních stimulů ve výši 200 miliard euro. Jednalo se o příslib členských zemí pomoci ekonomikám z národních rozpočtů. Podíl rozpočtu EU na tomto balíčku byl pouze 30 miliard euro.121 Bohuţel tato reakce na finanční krizi byla pomalá a ve většině států Evropské unie došlo ke zvýšení nezaměstnanosti a rapidnímu poklesu příjmů státních rozpočtů, které se propadly do hlubokých deficitů a některé země si nebyly schopné půjčit na finančních trzích prostředky k financování svého deficitu, proto musely poţádat Mezinárodní měnový fond o půjčku. (Maďarsko nebo Lotyšsko). Jelikoţ oţivování ekonomik probíhalo velmi pomalu nebo vůbec, do problémů se dostaly další státy, především Řecko, které však na rozdíl od Maďarska a Lotyšska je zemí eurozóny. Zatímco v případě Maďarska a Lotyšska oslabení národních měn nemělo zásadní vliv ne evropskou ekonomiku, řecká krize přinesla nedůvěru v euro. Země eurozóny tak musely zasáhnout na pomoc Řecka velkorysým finančním stimulem, aby nedocházelo k dalšímu oslabování společné měny. Je však třeba připomenout, ţe problém Řecka není důsledkem jen hospodářské krize, jelikoţ v Řecku byl dlouhodobě porušován Pakt stability a růstu, přičemţ některé ekonomické statistiky byly falšovány. Řecký sociální systém byl neúnosně náročný a nesl velké finanční nároky na státní rozpočet, coţ se projevilo při výpadku příjmů v důsledku hospodářských otřesů a Řecko muselo začít šetřit i na straně výdajů. Z toho pak vyplynula řada sociálních nepokojů, kdy lidé zvyklí na slušné příjmy za relativně krátkou pracovní dobu vyšli do ulic a protestovali proti vládě a EU. Evropská zkušenost s ekonomickou krizí přinesla diskuze o těsnějším ekonomickém vládnutí (minimálně v rámci zemí eurozóny), o účinnější regulaci bank nebo o zdanění finančních transakcí.

121

ENCYKLOPEDIE., Ekonomická krize, [online]. 2012 [cit. 2013-01-13]. Dostupný z WWW: < http://www.evropa2045.cz/hra/napoveda.php?kategorie=8&tema=172>.

63

3.1. Finanční krize konce 20. století a počátku 21. století Finanční krize mají různé podoby. V rozvinutých zemích mají většinou podobu bankovních krizí (kdy banky přestávají poskytovat úvěry) nebo měnových krizí (měnových turbulencí, velké volatility měnového kurzu domácí měny). V rozvojových zemích převaţuje kombinace obou krizí s doprovodnými obtíţemi při splácení zahraničních dluhů (dluhové krize). Finanční krize často vedou k hospodářským recesím či depresím. K obecným znakům finančních krizí patří:122 1. Finančním krizím předchází finanční deregulace a liberalizace kapitálových transakcí. 2. Měnovým krizím předchází zvýšení přílivu zahraničního kapitálu, způsobené vysokým úrokovým diferenciálem při fixním měnovém kurzu. 3. Příliv zahraničního kapitálu tlačí na zhodnocení domácí měny, zhoršuje vnější rovnováhu běţného účtu platební bilance a oslabuje finanční sektor. 4. Bankovní krize jsou spojeny s nadměrnými půjčkami na aktiva (na nemovitosti nebo na akcie) se spekulačně vysokými cenami. 5. Finanční krizi doprovází panika, kdy zahraniční investoři odcházejí ze zemí, které pak zvyšují úrokové sazby, aby bránily odlivu zahraničního kapitálu. Tato snaha se většinou ukazuje jako neúspěšná. 6. Odliv zahraničního kapitálu a problémy se splácením úvěrů bývají spojené se zvyšováním zahraničních úrokových sazeb, země pak devalvují domácí měnu, coţ vede ke ztrátě kapitálu u subjektů nepojištěných proti kurzovému riziku, to pak ústí v značné znehodnocení měny. Země jsou pak nuceny přejít na systém volně plovoucích (flexibilních) měnových kurzů. 7. Mezinárodní měnový fond (MMF) nabízí stabilizační programy, ty jsou však vázány na uskutečnění další ekonomických reforem (přizpůsobení ekonomiky). Jedním z významných faktorů finančních krizí je nekompatibilita mezi finanční deregulací a liberalizací kapitálových toků na jedné straně a systémem fixních měnových kurzů na straně druhé. V devadesátých letech 20. století a počátkem 21. 122

HECZKO, S.., Finanční krize - realita a perspektivy, RODON [online]. 2011 [cit. 2012-10-13]. Dostupný z WWW: http://www.rodon.cz/clanky/Studie-a-komentare/Financni-krize-realita-aperspektivy--6>.

64

století proto došlo v řadě zemí či oblastí k rozsáhlým měnovým krizím, spojených s prudkými

poklesy

cen

aktiv,

kolapsem

finančních

institucí

a

depreciací

(znehodnocováním) měn. Doprovodným faktorem lokálních měnových krizí byly mnohdy hospodářské deprese. Mezi významné krize 20. století a začátku 21. století lze řadit: Mexickou měnovou krizi v letech 1994 – 1995. Asijskou měnovou krizi spadající do období roku 1997 – 1998. Ruská finanční krize, která se odehrála v letech 1998 a 1999. Vlivem asijské a ruské finanční krize začal odliv zahraničního kapitálu z rizikových oblastí. Z toho důvodu propukla měnová krize v roce 1999 v Brazílii. V letech 2000 -2001 postihla finanční krize Turecko. Argentinská finanční krize zasáhla tuto zemi v letech 2001 – 2002.123

3.2. Světová finanční krize Světová finanční krize propukla 9. srpna 2007 na americkém hypotečním trhu. Následně se přenesla na úvěrové trhy a jejím přímým důsledkem bylo sníţení důvěry mezi bankami. Problémy na realitním trhu postihly i takové giganty jakými byly: americká společnost Citigroup, britská společnost Northern Rock, německá Deutsche Bank a švýcarské společnosti UBS a Credit Suisse. Americký Fed raegoval na vzniklou situaci několikrát sníţením své diskontní sazby. Toto sníţení ceny peněz však mělo na finanční a akciové trhy USA jen krátkodobě pozitivní vliv a po roce americká hypoteční a úvěrová krize přerostla do globální finanční krize, která zasáhla i Evropu (mimo jiné Německo, Belgii, Holandsko, Lucembursko, Francii či Velkou Británií). 3. října 2008 americký Kongres schválil plán prezidenta G. W. Bushe uvolnit na pomoc bankrotujícím bankám 700 miliard USD. Americká vláda měla např. investovat do akcií ohroţených bank a ručit za jejich ztráty. Vlády Německa, Irska, Norska, Portugalska, Rakouska a Slovenska se zase rozhodly poskytnout neomezené záruky na ochranu soukromých úspor. 123

HECZKO, S. Pracovní texty k předmětu Mezinárodní ekonomické vztahy, Ústí nad Labem, 2007, s. 91-95.

65

8. října 2008 centrální banky USA, eurozóny, Velké Británie, Švýcarska, Kanady a Švédska sníţily své základní úrokové sazby o 0,5 procentního bodu. Ke sníţení přistoupila téţ Čína (0,27 procentního bodu), Hongkong (1 procentní bod) a Austrálie (sníţení o 1 procentní bod jiţ o den dříve). I v ČR ČNB dne 6. listopadu 2008 sníţila úrokové sazby o 0,75 procentního bodu, a to s platností od 7. listopadu 2008 (diskontní úroková sazba se sníţila na 1,75 %, dvoutýdenní repo sazba na 2,75 % a lombardní sazba na 3,75 %). Dne 5. února 2009 ČNB opět sníţila své úrokové sazby o další jeden procentní bod – diskontní sazbu na 0,75 %, dvoutýdenní repo sazbu na 1,75 % a lombardní sazbu na 2,75 %. Dne 7. května 2009 pak ČNB sníţila své úrokové sazby o 0,25 procentního bodu – diskontní sazba se tedy sníţila na 0,50 %, dvoutýdenní repo sazba na 1,50 % a lombardní sazba na 2,50 % (s platností od 11. 5. 2009).124 Tyto ekonomické problémy vedly Evropskou unii k přípravě záchranného plánu (v polovině října 2008), který počítal s uvolněním finančních prostředků na částečné odstranění škod způsobených finanční krizí. Součástí tohoto plánu bylo uvolnění 200 mld. eur na podporu zaměstnanosti, pomoc malým a středním podnikům, rozvoj infrastruktury a investice do ekologicky šetrných technologií. V pomoci ekonomice se jiţ angaţovalo na více neţ třicet zemí světa (včetně Německa, Japonska, Francie, Polska, Maďarska, Slovenska či České republiky). 15. listopadu 2008 se ve Washingtonu konal summit dvaceti klíčových zemí světa (skupina G 20), který schválil myšlenku regulace finančních trhů a reformy mezinárodních finanční institucí. Reformu regulace finančního sektoru v USA podepsal prezident Barack Obama 21. června 2010. Podobně v říjnu 2010 schválil Evropský parlament nová pravidla bankovního dohledu. Speciální výbor má posuzovat tzv. systémová rizika, která by mohla vést ke zhroucení celého finančního sektoru. Dále má vzniknout Evropský systém orgánů finančního dohledu, který zahrnuje Evropský orgán pro bankovnictví se sídlem v Londýně, Evropský orgán pro cenné papíry se sídlem v Paříţi a Evropský orgán pro pojišťovnictví a zaměstnanecké pojištění ve Frankfurtu.

124

HECZKO, S.., Finanční krize - realita a perspektivy, RODON [online]. 2011 [cit. 2012-10-13]. Dostupný z WWW: http://www.rodon.cz/clanky/Studie-a-komentare/Financni-krize-realita-aperspektivy--6>.

66

Na novém systému regulace bank se navíc shodli guvernéři světových centrálních bank. Dohodu musí ovšem schválit jednotlivé státy G 20 a platit by měla od roku 2013.125

3.3. Dluhová krize a krize eurozóny Od roku 2009 se postupně šíří dluhová krize a krize eurozóny. Její příčinou jsou vysoké veřejné dluhy států a zadluţení, které je způsobené nezodpovědnou fiskální politikou, jako příklad uvádím Řecko. To však není jedinou zemí, která se dostala do velkých finančních problémů, které jak si myslím jsou zapříčiněny velkými rozdíly v konkurenceschopnosti a výkonnosti svých vlastních ekonomik. Například o pomoc MMF muselo poţádat kromě Řecka Irsko (v listopadu 2010), Portugalsko (duben 2011). Problémy těchto zemí se projevily převáţně na dluhopisových trzích a jejich dluhopisy se propadly do kategorie spekulativní. Portugalské výnosy z desetiletých dluhopisů vystoupaly na začátku července 2011 aţ nad hranici 13%.126 To je brutální úroková sazba, kterou by snad nebyla schopná splatit ţádná fungující ekonomika světa na vrcholu svého hospodářského cyklu. Na finančních trzích panuje v současné době velká nedůvěra v zadluţené země a do problémů půjčit si za rozumnou úrokovou sazbu se dostaly například i Španělsko, Belgie a Itálie. Další zemí EU, která se dostala do finančních problémů, a to hlavně díky svému bankovnímu sektoru je Kypr. Celkové finanční potřeby Kypru v období od 2. čtvrtletí roku 2013 do 1. čtvrtletí 2016 budou činit 23 miliard eur. Eurozóna se na této částce bude podílet devíti miliardami eur. Mezinárodní měnový fond přidá jednu miliardu a Kypr sám si musí obstarat 13 miliard eur. Zároveň musí Kypr kvůli záchrannému úvěru rovněţ omezit svůj bankovní sektor. Dluhová krize ohroţuje stabilitu jednotné evropské měny. Přichází tedy tzv. krize eura (krize eurozóny). V květnu 2010 se státy eurozóny, Evropská komise a Mezinárodní měnový fond dohodly na vytvoření Evropského nástroje finanční stability (European Financial Stability Facility, EFSF), jehoţ hlavním cílem je ochrana finanční stability Evropské měnové unie formou poskytování dočasné finanční pomoci těm členům eurozóny, kteří se dostanou do finančních potíţí. EFSF sídlí v Lucemburku a má podobu akciové společnosti. Získává prostředky emisemi obligací a jiných dluhových 125

HECZKO, S.., Finanční krize - realita a perspektivy, RODON [online]. 2011 [cit. 2012-10-13]. Dostupný z WWW: http://www.rodon.cz/clanky/Studie-a-komentare/Financni-krize-realita-aperspektivy--6>. 126 BRYCHTA, J. Dluhová krize v eurozóně dál straší trhy. NOVINKY. CZ [online]. 2012 [cit. 2013-0114]. Dostupný z WWW: http://www.novinky.cz/finance/238459-dluhova-krize-v-eurozone-dal-strasitrhy.html>.

67

instrumentů na kapitálovém trhu. Tyto emise jsou aţ do výše 440 mld. eur garantovány členskými zeměmi eurozóny, a to proporcionálně podle kritéria podílu na splaceném kapitálu Evropské centrální banky. Díky uvedeným státním garancím má EFSF nejlepší moţné kreditní hodnocení od všech hlavních ratingových agentur. Z takto získaných prostředků jsou poskytovány půjčky zemím s finančními problémy.127 V březnu 2011 bylo na Summitu EU schváleno vytvoření nové instituce: Jde o Evropský stabilizační mechanismus, jeţ má v letech 2013-2017 nahradit EFSF. ESM začal oficiálně fungovat 8. 10. 2012. Dále byl 23 členskými státy EU (s výjimkou Velké Británie, Švédska, České republiky a Maďarska) schválen Pakt pro euro plus, který definuje mantinely fiskální politiky členských zemí (nařizuje zakotvit v ústavě vyrovnané hospodaření veřejných financí, nařizuje zvedat důchodový věk, umoţňuje ovlivňovat mzdy, stanovuje jednotný základ firemní daně). Na začátku srpna 2011 v rámci intervence na záchranu eurozóny ECB nakupovala dluhopisy zadluţených zemí − nejprve portugalské a irské a 8. srpna i italské a španělské, aby sníţila jejich výnosy, které se kvůli obavám o tamní veřejné finance dostaly na nové rekordy, coţ přispělo ke zhoršení dluhové krize v eurozóně.128 Je třeba podotknout, ţe vzhledem ke skutečnosti, ţe EFSF má dočasné trvání (do 30. června 2013), byla schválena nová instituce Evropského stabilizačního mechanismu a za tímto účelem byly zahájeny práce na novele Lisabonské smlouvy. „Existují návrhy jít ještě dále a využít krizi eura (krizi eurozóny) k hlubším institucionálním změnám v rámci EU. Tyto úvahy se týkají společného evropského dluhopisu, zavedení nějaké evropské daně, většího centrálního rozpočtu, vzniku evropského ministerstva financí či nějaké formy evropské ekonomické vlády, budování druhé komory evropského parlamentu atp. EU by zkrátka programově nastoupila cestu

127

HECZKO, S.., Finanční krize - realita a perspektivy, RODON [online]. 2011 [cit. 2012-10-13]. Dostupný z WWW: http://www.rodon.cz/clanky/Studie-a-komentare/Financni-krize-realita-aperspektivy--6>. 128 TÝDEN.CZ., ECB v roli spasitele, kupuje italské i španělské dluhopisy. [online]. 2012 [cit. 2013-0114]. Dostupný z WWW: http://www.tyden.cz/rubriky/byznys/svet/ecb-v-roli-spasitele-kupuje-italske-ispanelske-dluhopisy_208941.html>.

68

k federalizaci. Dnešní mezi stav, kdy EU není unitárním státem, federací nebo konfederací, se totiž považuje za nestabilní, a tudíž dlouhodobě neudržitelný“.129 Lídři zemí G8 se tím snaţí zabránit zhoršení krize eurozóny a destabilizaci světové ekonomiky. Předseda italské vlády Mario Monti a francouzský prezident Francois Hollande prosazovali větší důraz na ekonomický růst. Naproti tomu německá kancléřka Angela Merkelová zastává spíše fiskální střídmost jako primární prostředek ke sníţení obrovského zadluţení států EU, které představuje obrovskou zátěţ pro evropské ekonomiky. Řešily i problémy Řecka, kde byly po předčasných volbách vypsány nové předčasné volby, protoţe šéfové nejsilnějších politických stran nebyli schopni sestavit vládu a po volbách panují obavy, ţe by Řecko mohlo opustit eurozónu, coţ by mohlo vést i k rozpadu eurozóny, kdyby se po Řecku rozhodli eurozónu opustit i jiné, hlavně Španělsko a Itálie, značné ztráty by zaznamenaly také evropské banky. Mezi politiky byla a je shoda v tom, ţe by Řecko v Eurozóně mělo zůstat, aby nebyla ohroţena stabilita EU.130 Německá kancléřka Angela Merkelová podporuje hlubší integraci Evropy směrem k politické, bankovní a fiskální unii a to i za cenu, ţe kvůli odporu některých států dojde k vytvoření „dvourychlostní EU“. Na druhé straně k rázným kritikům dalšího prohlubování evropské integrace patří například bývalý český prezident Václav Klaus.131 Sdělila tak, ţe špičky Evropské unie - prezident Herman Van Rompuy předseda Evropské komise José Manuel Barroso, šéf ministrů financí eurozóny JeanClaude Juncer a prezident ECB Maria Draghiho - v tichosti pracují na plánu „nové stabilní Evropy“, který má kontinent nasměrovat blíţ k bankovní, fiskální a politické unii. Myslím si ale, ţe tento návrh by bylo moţné uskutečnit jen za předpokladu rozštěpení stávající 17 ti členné eurozóny a zbytku států EU, které nemají euro a čítají po přijetí Chorvatska do EU v letošním roce 11 států.

129

HECZKO, S.., Finanční krize - realita a perspektivy, RODON [online]. 2011 [cit. 2012-10-13]. Dostupný z WWW: http://www.rodon.cz/clanky/Studie-a-komentare/Financni-krize-realita-aperspektivy--6>. 130 EUROZPRÁVY CZ., Summit G8: Boj o setrvání Řecka v Eurozóně pokračuje. [online]. 2012 [cit. 2013-01-14]. Dostupný z WWW http://ekonomika.eurozpravy.cz/svet/49706-summit-g8-boj-o-setrvanirecka-v-eurozone-pokracuje/>. 131 TÝDEN. CZ., Dvourychlostní Evropa Merkelová vyžaduje prohloubení integrace EU za každou cenu. [online]. 2012 [cit. 2013-01-15]. Dostupný z WWW http://www.tyden.cz/rubriky/byznys/svet/merkelovavyzaduje-prohloubeni-integrace-eu-za-kazdou-cenu.>.

69

Podle Barrosa by se měla Evropská unie více vyvíjet směrem k federaci národních států a měla by se změnit základní smlouva EU. To vidí jako politický horizont EU. Návrh na znění nové smlouvy připraví Komise ještě před volbami do EP v roce 2014. Dále vidí jako nutnost v reakci na současnou hospodářskou krizi zřídit dozor ECB nad ostatními bankami v eurozóně. Dle jeho názoru můţe fungovat hluboká a opravdová hospodářská a měnová unie i se současnými smlouvami, ale završena musí být smlouvou novou.132 Podle šéfa ECB Maria Draghiho by státy měnové unie měly odevzdávat velkou část své rozpočtové suverenity do Bruselu a eurozóna by měla mít dokonce i svůj vlastní parlament – to napsal německý deník Handelsblatt. Jádrem reformy má být změna rozpočtové politiky, kdy vlády členských zemí mají nejprve odevzdávat své rozpočty ke schválení do Bruselu. V případě velkého navrhovaného deficitu by mohla Komise uplatnit právo veto.133 Tento návrh dle mého názoru je z hlediska respektování zásad sniţování deficitů veřejných financí velmi správný, jelikoţ současná hospodářská krize ukázala v plné síle neschopnost některých členských států EU dodrţovat rozpočtovou kázeň a Maastrichtská kritéria, přesto se však domnívám, ţe svěření těchto pravomocí do Bruselu je prakticky nereálné a vyţádá si mnoho diskusí v následujících letech. Dluhovou krizi spolu s krizí eura (eurozóny) lze povaţovat za pokračování světové finanční krize. Jde vlastně o její třetí etapu – první představovala bankovní krize a druhou hospodářská krize. Nejedná se však o etapu poslední s ohledem na negativní dopady řešení bankovní a hospodářské krize na veřejné finance. Ty byly váţně infikovány dluhy, které bude nutno řešit. Navíc se potýkají se zadluţeností nejen vlády, ale také domácnosti a podniky. To však není vše – snaha oţivit ekonomiku nejen fiskální, ale zejména monetární expanzí vedla k nadměrné úvěrové expanzi a příliš nízké úrokové míře, proto ne všechny investiční projekty budou objektivně dostatečně efektivní (ziskové) a investoři budou mít pak problémy se splácením dluhů. Monetární

132

NOVINKY. CZ., Barroso chce unii změnit ve federaci. [online]. 2012 [cit. 2013-01-15]. Dostupný z WWW http://novinky.cz/zahranici/evropa/278512-barroso-chce-eu-zmenit-ve-federaci...>. 133 NOVINKY. CZ., Eurozóna má mít vlastní parlament. Čekají se ostré spory. [online]. 2012 [cit. 201301-15]. Dostupný z WWW http://novinky.cz/ekonomika/278007-eurozona-ma-mit-vlastni-parlamentcekaji-se-ostre-spory-html>.

70

expanze vedla rovněţ ke vzniku bubliny na akciových trzích a trzích aktiv, která dříve nebo později praskne. Výhledy do budoucna nejsou tedy opět nikterak růţové.134 Poslední zajímavý názor, který bych chtěl na toto téma ve své diplomové práci uvést, a který mě vůbec nenaplňuje optimismem je názor hlavního ekonoma MMF Oliviera Blancharda pro maďarský finanční server Portfolio.hu. „Světové ekonomice bude trvat nejméně deset let, než se vymaní z krize, která začala v roce 2008 a nyní pokračuje dluhovou krizí eurozóny.“135

3.4. Moţné perspektivy dalšího vývoje Finanční a hospodářská krize vedly k návratu státního intervencionalismu, ovšem na rozdíl od minulosti se záchrana soukromého sektoru ukazuje být nad moţnosti státu. Státnímu intervencionalismu keynesiánského typu se dařilo v uzavřených ekonomikách, dnes v důsledku globalizace je většina ekonomik otevřených a jejich otevřenost narůstá. Navíc systémy veřejných rozpočtů „produkují“ dluhy i v dobách hospodářské konjunktury. Ve střednědobém horizontu nelze ve většině zemí reálně očekávat konsolidaci veřejných rozpočtů.136 Absolutní růst dluhů v příštích pěti letech není moţné prakticky zastavit. I kdyţ deficity budou klesat, dluh nadále poroste. Primární rozpočtové přebytky nejsou totiţ v tomto horizontu reálné. Dluhová krize tak bude pokračovat. Nárůst veřejných dluhů má ovšem své objektivní a psychologické hranice. Napomoci mohou soutěţivé devalvace a inflace, ty však mívají negativní ekonomické a sociální dopady. Rozhodující je proto obnovení a udrţení dostatečně vysokého hospodářského růstu. Výraznější hospodářské oţivení přitom musí přijít dříve neţ inflace, jinak se krize prohloubí.137 Zatím se však ukazuje, ţe potřebný hospodářský růst je hudbou budoucnosti. Spousta zemí se spíše dále propadá se svým HDP do záporných čísel, roste 134

HECZKO, S.., Finanční krize - realita a perspektivy, RODON [online]. 2011 [cit. 2013-04-03]. Dostupný z WWW: http://www.rodon.cz/clanky/Studie-a-komentare/Financni-krize-realita-aperspektivy--6>. 135 NOVINKY. CZ., Svět se bude topit v krizi ještě deset let, tvrdí hlavní ekonom MMF. [online]. 2012 [cit. 2013-02-15]. Dostupný z WWW: http://novinky.cz/ekonomika/280464/-svet-se-bude-topit-v-krizijeste-deset-let-tvrdi-hlavni-ekonom-mmf.html>. 136 HECZKO, S.., Finanční krize - realita a perspektivy, RODON [online]. 2011 [cit. 2013-01-13]. Dostupný z WWW: http://www.rodon.cz/clanky/Studie-a-komentare/Financni-krize-realita-aperspektivy--6>. 137 HECZKO, S.., Finanční krize - realita a perspektivy, RODON [online]. 2011 [cit. 2013-01-13]. Dostupný z WWW: http://www.rodon.cz/clanky/Studie-a-komentare/Financni-krize-realita-aperspektivy--6>.

71

nezaměstnanost, některé firmy se potýkají s nedostatkem zakázek a tím nevytváří zdroje pro příjmovou stránku státních rozpočtů.

3.5. Řešení krize Dá se říci, ţe současný vývoj předešel Lisabonskou smlouvu, která zavedla spoustu nových věcí a čím dál tím víc se ukazuje potřeba dalšího prohlubování a rozvoje evropské integrace a to buď revizí stávajících smluv, mezi které téţ patří Lisabonská smlouva či vyhotovením zcela nových – jak o tom hovořil předseda EP Barosso. Moţná řešení stávající krize eura jsou v zásadě tři: 1. Jít stále dopředu a prohlubovat evropskou integraci, dobudovat hospodářskou unii a upevňovat fiskální pravomoci EU s perspektivou politické unie. 2. Přešlapovat na místě a zalepovat z unijních peněz rozpočtové schodky nezodpovědných členů Unie – tato cesta ale nemá budoucnost a dříve či později by skončila rozpadem eurozóny. 3. Cesta zpět – rozpad eurozóny (tak jak by si asi přáli neoliberální ekonomové v čele s Václavem Klausem, který zastává názor, ţe společný trh působí jako nadnárodní orgán, ale společná fiskální a monetární politika ne.) se zachováním jednotného evropského trhu. Nebezpečí spočívá v tom, kam aţ by vlastně tato cesta vedla. Z našeho pohledu by byla akceptovatelná po vnitřní trh, obávám se však, ţe tím by nemusel tento proces skončit a mohli bychom se vrátit opět na začátek integrace EU či jejímu úplnému rozpadu. Jako perspektivní a z mého pohledu i nejlepší řešení vidím cestu 1. K tomu je ale zapotřebí spousta tvrdé práce jak v oblasti ekonomické, právní, tak hlavně politické. Je zapotřebí upevňovat fiskální politiku EU s jasným dohledem nad zeměmi, které nejsou schopny plnit své závazky alespoň do doby, kdy jejich politické reprezentace začnou klást větší důraz na striktní dodrţování a plnění pravidel eurozóny. Hlavy států a předsedové vlád všech členských států EU s výjimkou Spojeného království a České republiky podepsali dne 2. března 2012 Smlouvu o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii. Cílem této smlouvy je zajistit stabilitu eurozóny jako celku.

72

Podstata předmětu smlouvy spočívá v těchto třech základních bodech:138  Rozpočtový (fiskální) pakt Smlouva vyţaduje, aby vnitrostátní rozpočty byly vyrovnané nebo v přebytku. Uvedené pravidlo je nutno začlenit do jednoho roku od vstupu této smlouvy v platnost do vnitrostátního práva. Pravidlo se bude povaţovat za dodrţené, pokud bude splněn střednědobý cíl pro danou zemi ve smyslu revidovaného Paktu o stabilitě a růstu, s tím, ţe spodní limit strukturálního schodku činí 0,5 % hrubého domácího produktu. Budou-li zjištěna závaţná odchýlení od tohoto cíle nebo od cesty k jeho postupnému dosaţení, bude automaticky aktivován mechanismus nápravy. Tento mechanismus zahrnuje povinnost provést během určitého období odpovídající opatření. Skutečnost, zda pravidlo vyrovnaného rozpočtu bylo zavedeno do vnitrostátního práva, můţe ověřit Soudní dvůr Evropské unie. Rozsudek Soudního dvora je závazný a v případě, ţe dotčený členský stát rozsudku nevyhoví, mohou být následně uloţeny finanční sankce.  Koordinace hospodářských politik a konvergence Smluvní strany jsou povinny ohlašovat své plány emisí veřejných dluhopisů a zajistit, aby zásadní reformy hospodářské politiky byly předem projednány a případně vzájemně koordinovány.  Správa eurozóny V souladu s touto smlouvou se budou konat neformální vrcholné schůzky eurozóny, tzv. euro summity, na nichţ se budou scházet hlavy států a předsedové vlád zemí eurozóny. Hlavy států a předsedové vlád smluvních stran, jejichţ měnou není euro, se budou účastnit jednání euro summitu týkajících se např. konkurenceschopnosti či základních pravidel, která se budou na eurozónu vztahovat. Dalším důleţitým milníkem v řešení krize byl Evropský summit 28 - 29.6 2012, kde se mimo jiné jednalo o bankovním dohledu nad celou EU, eurobondech a o fiskálním paktu. Dohodla se podpora růstu a zaměstnanosti, přispění částkou 120 miliard eur. Eurozóna se dohodla na vytvoření společného dohledového orgánu, který bude 138

EVROPSKÁ RADA., Podpis Smlouvy o stabilitě, koordinaci a správě, [online]. 2012 [cit. 2013-0216]. Dostupný z WWW: http://www.european-council.europa.eu/home-page/highlights/treaty-onstability,-coordination-and-governance-signed?lang=cs>.

73

kontrolovat aktivity velkých i menších bank. Instituce bude fungovat pod ECB. Banky budou moci být nově rekapitalizovány přímo z ESM, to aţ doposud nebylo moţné. Dosud si jednotlivé státy od předchůdce ESM, EFSF, půjčovaly peníze a ty pak poskytovaly bankám, čímţ si ale zvyšovaly vlastní zadluţení. Nadále se také připravuje rozpočtová a politická unie, ta mimo jiné předpokládá, ţe Brusel bude moci zasahovat do rozpočtů zemí, které neplní pravidla fiskálního paktu. Hovoří se také o tom, ţe EU bude harmonizovat daňovou politiku.139 6. září 2012 Evropská centrální banka spustila program neomezených nákupů vládních dluhopisů periferních zemí eurozóny. Nákup dluhopisů ale podmínila přijetím plnohodnotného programu makroekonomických změn, jakému se dosud zavazovaly všechny země, které čerpaly unijní půjčky. 12. září 2012 Evropská komise navrhla, aby Evropská centrální banka převzala dohled nad všemi bankami v eurozóně, a udělala tak první významný krok směrem k bankovní unii. Společný dohled by měl začít fungovat v lednu 2013. Bohuţel však na prosincovém summitu, na kterém mělo padnout zásadní rozhodnutí ohledně bankovního dohledu, se lídři EU dokázali shodnout jen na tom, ţe do června 2013 představí konkrétní plán koordinace hospodářské politiky a formálně potvrdili shodu na jednotném bankovním dohledu, který má být základem rodící se bankovní unie a bude zatím povinně platit jen pro země eurozóny. EU se také shodla na tom, ţe pomoc bankám můţe plynout téţ z fondů ESM, ale aţ poté, co začne fungovat, v březnu 2014 dozorový orgán ECB pod který bude spadat cca 150 největších finančních institucí v EU s celkovým podílem mezi 75 – 80% evropských bankovních aktiv. Jednotný bankovní dohled by měl začít fungovat dle vyjádření eurokomisaře Michela Barniera od března 2014 na rozdíl od původního plánu z říjnového summitu, který předpokládal funkčnost jiţ v roce 2013. Má posílit odolnost systému proti případným budoucím krizím a zároveň umoţní přímou finanční pomoc bankám ze záchranného fondu eurozóny (tzv. firewall). Dalšími prvky bankovní unie mají být společný garanční systém vkladů a právě fond na řešení problémů bank. 19. března 2013 evropští zákonodárci a zástupci jednotlivých zemí dosáhli prozatímní dohody na legislativním rámci dohledu ECB nad komerčními bankami v eurozóně. 139

AKTUALNĚ.CZ., EU vyhlásila na summitu boj dluhové krizi, [online]. 2012 [cit. 2013-02-16]. Dostupný z WWW: http://aktualne.centrum.cz/grafika/2012/06/29/eu-vyhlasila-na-summitu-boj-dluhovekrizi/>.

74

Dalším opatřením, které by mělo napomoci ke zlepšení finanční situace zemí EU, je zdanění finančních transakcí. Na Summitu EU, který se konal 22. ledna 2013, rozhodli ministři financí zemí eurozóny o zavedení daně z finančních transakcí, které se nakonec nebude vztahovat na všechny státy EU, ale jen na státy, které se pro tuto daň rozhodly. Jedná se o Německo, Francii, Belgii, Řecko, Portugalsko, Itálie, Španělsko, Rakousko, Slovensko, Estonsko a Slovinsko.140 Moţnost připojit se k těmto jedenácti zemím mají i ostatní členové EU. Proti, se postavila Velká Británie a Česká republika. Česká republika chápe tuto daň jako proti růstovou, brzdící ekonomiku a v konečném důsledku dopadající na spotřebitele a investory, coţ je i můj názor. Evropské ekonomice škodí i příliš výrazné výkyvy kurzu eura, které tolerují státy eurozóny. Měly by proto uvaţovat o zavedení společné politiky směnných kurzů, aby ochránily své hospodářství před těmito dopady. Myslím si, ţe momentálně je euro velmi silné (1,35 USD) a sníţení kurzu by určitě napomohlo evropské konkurenceschopnosti na světových trzích a zvýšení domácí poptávky. Důleţitým milníkem v politicko-ekonomické oblasti jak pro EU, tak pro ČR byla návštěva předsedy EK Barrosa, která se uskutečnila 3. dubna 2013 v Praze. Jejím cílem bylo setkání nového, daleko více proevropského, českého prezidenta Miloše Zemana s předsedou EK, na kterém byly prodiskutovány aktuální evropská témata a poprvé během historie ČR vztyčena na Praţském hradě vlajka EU. Hlavním bodem jednání byl podpis tzv. Eurovalu, dodatku Lisabonské smlouvy, který umoţní vznik záchranného fondu eurozóny. I kdyţ ESM je jiţ akceschopný od podzimu 2012 a podpis českého prezidenta na jeho fungování nemá zásadní vliv, přesto ukončení procesu ratifikace v ČR, jako poslední zemí, která tak ještě neučinila, je jasným signálem změny postojů k fungování Evropské unie. Myslím si, ţe jedním z mála pozitiv současné krize je odhalení problému a započetí diskuze o tzv. „daňových rájích“. Daňové úniky připravují EU o cca bilion euro ročně. Začátkem dubna 2013 se jiţ dohodlo pět největších ekonomik EU na prohloubení spolupráce v boji proti daňovým únikům. Byly to země: Německo, Francie, Británie, Itálie a Španělsko. Očekává se, ţe po květnovém summitu se přidají další země EU. 140

PATRIA ONLINE., Summit EU: Jedenáctka zemí dostala zelenou ke zdanění finančních transakcí. Ve hře je prodloužení splatnosti půjček Portugalsku a Irsku, [online]. 2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupný z WWW: http://www.patria.cz/zpravodajstvi/2248443/summit-eu-jedenactka-zemi-dostala-zelenou-kezdaneni-financnich-transakci-ve-hre-je-prodlouzeni-splatnosti-pujcek-portugalsku-a-irsku.html.

75

4. ZHODNOCENÍ LISABONSKÉ SMLOUVY V následující části jsou syntetizovány nejdůleţitější změny, které vnesla do fungování Evropské unie nová integrační Lisabonská smlouva, a ke kterým jsem dospěl v první části, komparací obsahu smluv o Ústavě a Lisabonské smlouvy. V druhé části jsou po provedené obsahové analýze všech dostupných relevantních zdrojů vyspecifikována pozitiva a negativa, která přinesla do praxe nová reformní Lisabonská smlouva a to i s ohledem na ČR. Názory na zásadní pozitiva a negativa, která přinesla do praxe nová reformní Lisabonská smlouva, jsou mezi současnými evropskými ekonomy a politiky rozdílné a liší se podle jejich postoje k vlastní integraci EU. Proto bych chtěl na začátku této kapitoly zdůraznit to, ţe uvedená pozitiva a negativa jsou mým názorem, který mám a který jsem i do jisté míry získal studiem řady dokumentů souvisejících s touto problematikou, a který se shoduje s názory podporujícími prohlubování a rozšiřování integračních procesů EU. Dále je zapotřebí upozornit i na to, ţe některé změny, které přináší do fungování EU Lisabonská smlouva, budou implementovány do praxe v budoucích letech a není proto moţné v této práci vyhodnotit jejich přínosy.

4.1. Lisabonská smlouva v praxi Nová Lisabonská smlouva přináší následující shody a změny s euroústavou: Body shodné s původní euroústavou:  EU má a bude mít předsedu Evropské rady voleného na dva a půl roku místo současného půlročního rotujícího předsednictví.  EU má a bude mít jakéhosi ministra zahraničí, ač formálně se tak jmenovat nebude.  Sníţí se počet eurokomisařů z 27 na dvě třetiny počtu členských států (po roce 2014).  Počet poslanců Evropského parlamentu, se po volbách v roce 2014 sníţí, ze současných 754 na 751 a to jiţ i s europoslanci z Chorvatska.  Při hlasování v Radě ministrů budou rozhodnutí přijímána kvalifikovanou většinou, kdyţ s ním bude souhlasit 55 procent členských států, které budou představovat 65 procent obyvatel EU. To začne platit aţ v období 2014 aţ 2017. 76

 Rozšířil se počet oblastí, v nichţ ke schválení stačí kvalifikovaná většina.  Je zakotven princip oboustranné flexibility – moţnost přenášení pravomocí do Bruselu i zpět na členské země.  Ve smlouvě je zmíněna i moţnost vystoupit z EU.  Rozšiřují se pravomoci Evropského soudního dvora a europarlamentu v rámci spolurozhodování o přijímání nové unijní legislativy.  Zvyšují se práva národních parlamentů, které se mohou doţadovat u Evropské komise, aby přehodnotila své návrhy. Body odlišné od původní euroústavy:  Lisabonská smlouva nenahrazuje stávající základní unijní smlouvy, jen je doplňuje.  LS má méně stránek (ve francouzském překladu včetně všech dokumentů 256) neţ odmítnutá euroústava (přes 400).  Smlouva nemá „ústavní“ charakter, nejsou v ní pasáţe o vlajce či hymně.  Označení „zákon“ EU a „rámcový zákon“ EU jsou vypuštěna, zůstává dosavadní označení „nařízení“, „ směrnice“ a „rozhodnutí“.  Listina základních práv a svobod se posunula do dodatku smlouvy.  Francouzům se podařilo vymazat jednu ze zmínek o volném a „nepokrouceném“ trhu.

4.2. Hlavní pozitivní změny  Demokratičtější a transparentnější Evropa: Lisabonská smlouva posiluje úlohu Evropského parlamentu i národních parlamentů, dává občanům více moţností, jak vyjádřit svůj názor, a lépe vymezuje rozdělení pravomocí mezi EU a členské státy. Evropský parlament, který je přímo volený občany EU, získává významné nové pravomoci ve vztahu k evropským právním předpisům, rozpočtu a mezinárodním smlouvám. Zejména rozšíření postupu spolurozhodování do nových oblastí zajišťuje rovnocenné postavení Evropského parlamentu vůči Radě, která zastupuje členské státy, při schvalování většiny právních předpisů EU.

77

Národní parlamenty se mohou více a lépe zapojit do činnosti EU, a to zejména díky novému mechanismu sledování toho, zda unie přijímá opatření pouze tam, kde je činnost na evropské úrovni efektivnější z hlediska poţadovaných výsledků (zásada subsidiarity). Spolu s rozšířením pravomocí Evropského parlamentu znamená tato změna posílení demokracie a legitimity v rozhodovacích postupech EU. Díky tzv. „občanské iniciativě“ můţe jeden milion občanů z většího počtu členských států vyzvat Komisi k předloţení určitých návrhů. Díky přehlednému rozdělení pravomocí bude jasnější, co dělají členské státy a co EU. Smlouva poprvé výslovně uznává moţnost vystoupení z unie.  Efektivnější Evropa: Lisabonská smlouva zjednodušuje rozhodovací postupy a pravidla hlasování, racionalizuje a modernizuje instituce, aby byly přizpůsobené 27 členům, a zvyšuje akceschopnost EU v prioritních oblastech. Hlasování kvalifikovanou většinou v Radě rozšiřuje do nových oblastí, čímţ se rozhodování zrychlí a zefektivní. Od roku 2014 se bude kvalifikovaná většina počítat na základě dvojí většiny členských států a obyvatel, která je odrazem dvojí legitimity EU. Dvojí většiny bude dosaţeno, pokud souhlas s návrhem vysloví 55 % členských států, které představují nejméně 65 % obyvatel unie. Stabilnější a efektivnější institucionální rámec - smlouva vytváří funkci předsedy Evropské rady, který je volen na dva a půl roku, zavádí přímou vazbu mezi volbou předsedy Komise a výsledky voleb do Evropského parlamentu, obsahuje nová ustanovení o sloţení Evropského parlamentu a o sníţení počtu členů Komise a stanoví jasnější pravidla pro posílenou spolupráci a jasnější finanční ustanovení. Lisabonská smlouva zvyšuje akceschopnost EU v několika oblastech, kterým občané v současnosti přikládají velký význam. Jedná se zejména o boj proti terorismu a trestné činnosti a další otázky z oblasti svobody, bezpečnosti a spravedlnosti. Do určité míry se to týká i dalších oblastí, a to především energetické politiky (nově zařazené do sdílených pravomocí EU a členských zemí), veřejného zdraví, civilní ochrany, změny klimatu, sluţeb obecného zájmu, výzkumu, vesmíru, územní soudrţnosti, obchodní politiky, humanitární pomoci, sportu, cestovního ruchu a spolupráce správních orgánů.

78

 Evropa práv a hodnot, zajišťující svobodu, solidaritu a bezpečnost: Lisabonská smlouva umoţňuje účinnější prosazování hodnot EU, zakotvuje Listinu základních práv jako součást primárního evropského práva a poskytuje nové mechanismy pro zajištění solidarity a lepší ochrany občanů. Smlouva rozvádí a posiluje hodnoty a cíle, na nichţ je EU zaloţena. Tyto hodnoty by měly slouţit jako reference pro občany a ukazovat partnerům ve světě, co Evropa nabízí. Zachovává stávající práva a zavádí nová. Zejména zaručuje svobody a zásady zakotvené v Listině základních práv a činí Listinu právně závaznou. To se týká občanských, politických, hospodářských a sociálních práv. Smlouva zachovává a posiluje tzv. „čtyři svobody“ a politické, hospodářské a sociální svobody občanů. LS stanoví, ţe EU a její členské státy budou jednat společně v duchu solidarity, pokud by některý členský stát byl cílem teroristického útoku nebo obětí přírodní nebo člověkem způsobené pohromy. Zdůrazněna je téţ solidarita v oblasti energetiky. EU získává vyšší akceschopnost v oblasti svobody, bezpečnosti a spravedlnosti, a bude tedy lépe vybavena pro boj proti trestné činnosti a terorismu. Cílem nových ustanovení týkajících se civilní ochrany, humanitární pomoci a veřejného zdraví je téţ posílení schopnosti EU reagovat na ohroţení bezpečnosti občanů.  Evropa jako globální světový aktér: Lisabonská smlouva zajišťuje soudrţnost jednotlivých sloţek evropské politiky vnějších vztahů při tvorbě a přijímání nových politik. EU tak získává ve vztazích se svými partnery ve světě silnější hlas a bude moci vyuţít svůj hospodářský, humanitární, politický a diplomatický potenciál k prosazování evropských zájmů a hodnot ve světě, při současném respektování zahraničněpolitických zájmů jednotlivých členských států. Zřizuje novou funkci vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, který je zároveň místopředsedou Komise, zajišťuje větší soudrţnost, viditelnost a účinek vnější činnosti EU. Nový Evropský útvar pro vnější činnost bude poskytovat podporu vysokému představiteli. Právní subjektivita EU posílí vyjednávací pozici unie a zvýší efektivitu její činnosti na mezinárodní scéně a její viditelnost pro partnerské země a mezinárodní organizace.

79

Změny v evropské bezpečnostní a obranné politice se netýkají zvláštních pravidel rozhodování, avšak umoţňují posílenou spolupráci menší skupiny členských států.  Hlasování kvalifikovanou většinou Lisabonská smlouva výrazně rozšiřuje počet oblastí, v rámci kterých se v Radě uplatní hlasování kvalifikovanou většinou. V dosavadním vývoji evropské integrace jde o vůbec největší posun v tomto směru. Toto hlasování se nově pouţije v dalších 70 oblastech; z toho u 19 oblastí se jedná o nahrazení stávajícího jednomyslného rozhodování a 51 oblastí je zcela nových. Podle původní Smlouvy o zaloţení Evropského hospodářského společenství (1957) Rada rozhodovala kvalifikovanou většinou ve 38 oblastech, tento typ hlasování byl poté rozšířen Jednotným evropským aktem o 12, Maastrichtskou smlouvou o 30, Amsterodamskou smlouvou o 24 a Smlouvou z Nice o 46 oblastí. Odpadnou tedy průtahy spojené s jednomyslností.  Široké moţnosti pro posilování EU mimo revize zakládacích smluv Lisabonská smlouva zavádí velmi široké spektrum moţností pro posilování EU mimo klasický postup revize smluv předpokládající přijetí textu na konferenci zástupců vlád členských států a ratifikaci všemi členskými státy. Předně má být do budoucna moţné měnit smlouvy tzv. zjednodušeným postupem pro přijímání změn. Iniciativa na takový přechod se oznámí národním parlamentům. Pokud ţádný z nich ve lhůtě šesti měsíců od tohoto oznámení nevyjádří nesouhlas, změna můţe být přijata, a to na základě jednomyslného rozhodnutí Evropské rady a se souhlasem Evropského parlamentu.  Cesta k centralizované zahraniční politice EU Smlouva výrazně posiluje EU v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Hlavním posunem v tomto směru je nová koncepce funkce tzv. Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, který je jmenován Evropskou radou kvalifikovanou většinou se souhlasem předsedy Komise. EU tak bude hovořit jednotným hlasem při mezinárodních jednáních se světovými velmocemi. Nebude se tedy při řešení zahraničně politických otázkách objevovat názorová odlišnost jednotlivých předsedajících z té či oné země.

80

4.3. Hlavní negativní změny Kritici smlouvy namítají, ţe smlouva údajně představuje pouze kosmetickou úpravu neschválené Ústavy EU. Za pravdu jim dává vyjádření jednoho z hlavních aktérů vzniku smlouvy Valéryho Giscarda d'Estainga, který tuto skutečnost otevřeně přiznává. Podle Lisabonské smlouvy bude při hlasování v Radě platit tzv. systém dvojí většiny. Pro přijetí rozhodnutí se tak musí vyslovit 55 % členských států, kteří tvoří současně 65 % obyvatel EU. Podle kritiků tak budou moci čtyři velké země (Německo, Francie, Itálie a Velká Británie) zablokovat rozhodnutí Rady. Naopak jim bude stačit podpora jedenácti libovolně malých států, aby bylo přijato rozhodnutí. V dějinách západní Evropy je bezprecedentní i fakt, ţe Lisabonská smlouva definuje několik mechanismů, které dávají EU moţnost získávat nové pravomoci a rušit právo veta v dalších oblastech bez další ratifikace. Příkladem je zjednodušený postup pro přijímání změn primárního práva podle čl. 48 Smlouvy o Evropské unii, tzv. obecná přechodová klauzule (passerelle), svým sedmým odstavcem umoţňuje Evropské radě, aby dále zvětšovala počet oblastí, kde se v Radě rozhoduje kvalifikovanou většinou. Tomuto rozšíření však můţe zabránit parlament kteréhokoliv členského státu, pokud do šesti měsíců od obdrţení plánované modifikace vysloví svůj nesouhlas (viz třetí pododstavec odstavce 7 článku 48 Smlouvy o Evropské Unii). LS dále rozšiřuje tzv. „doloţku flexibility“ (dříve čl. 308 SES), která umoţňuje Radě přijmout jednomyslně vhodná opatření k dosaţení cílů Společenství i v případě, ţe Smlouva k tomu nedává Unii nezbytnou pravomoc. Podle Smlouvy z Nice tato moţnost platí pouze pro dosaţení cíle v rámci společného trhu, nově má platit i pro ostatní cíle Unie. Nárůst pravomocí EU, větší byrokratizace a provozní náklady institucí Lisabonská smlouva svěřuje Evropské unii nové pravomoci. Jednak zavádí zcela nové právní základy (kompetenční ustanovení), jednak v různé míře rozšiřuje právní základy stávající. Určit rozsah nárůstu pravomocí, který z nových či rozšířených právních základů vyplývá, není snadný úkol. Nestačí pouhé srovnání dosavadního znění zakládacích smluv a znění po Lisabonu. Nárůst pravomocí jde ruku v ruce se zvyšující se byrokracií a zdlouhavějšími rozhodovacími procesy, coţ s sebou bezesporu nese i zvyšování nákladů na vyřizování agend. Jako negativní rovněţ vnímám posilování

81

postavení bruselských úředníků, kteří nejsou nikým voleni a prakticky nemají k nikomu odpovědnost. Vytváření nových kvazi státních orgánů Lisabonská smlouva umoţňuje vytvoření četných nových kvazi státních orgánů. Nejvýznamnějším krokem v tomto je vytvoření funkce předsedy Evropské rady, kterého bude volit Evropská rada kvalifikovanou většinou na dobu dva a půl roku s moţností jednoho znovuzvolení, a který je všeobecně označován jako „evropský prezident“. Dalším orgánem s obdobným symbolickým významem a potenciálem k nabalování dalších pravomocí je vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Moţná, ale budoucnost ukáţe, ţe tyto orgány budou pro EU přínosné a to za předpokladu, ţe k nim nebude přibývat řada nových, dobře placených úřednických míst. Snaha ovlivňovat nezávislé instituce. Lisabonská smlouva nově zahrnuje mezi oficiální orgány Unie i Evropskou centrální banku (ECB), která tak ve své podstatě přestává být zcela nezávislá na ostatních orgánech Evropské unie. Případné ovlivňování ECB se jeví jako významná hrozba z toho důvodu, ţe převáţná většina politiků preferuje politické zájmy nad ekonomickými zákony, coţ jiţ v současné době vytváří řadu problémů a do budoucna by pro celou EU mohlo být likvidační. Přílišná otevřenost při rozšiřování EU Stále více se hovoří v integračním procesu o rozšiřování EU o další země. Významný problém spatřuji hlavně v Turecku. Tato relativně velká země leţící v jihovýchodní Evropě a Malé Asii s počtem obyvatel okolo osmdesáti miliónů by se mohla stát významným a bohuţel i negativním hráčem v rámci celého společenství Unie a to hlavně z důvodu náboţenství. Obyvatelé Turecka jsou z 99% muslimové a na rozdíl od křesťanské Evropy jsou na svou víru náleţitě hrdi a pravděpodobně by tuto svou kulturu šířili i v evropském prostoru, coţ dle mého názoru by mohlo způsobovat řadu sociálních nepokojů či rasistických aktivit. Na druhou stranu z ekonomického hlediska chápu Turecko jako významný nový trh pro spotřební a investiční produkty vyráběné v EU, ale myslím si, ţe v tomto případě by případné rozšíření EU o Turecko nebylo správným krokem ke stabilitě a prosperitě. Jen pro zajímavost uvádím, ţe momentem přijetí Turecka do EU by jeho hlas byl pět krát silnější, neţ hlas ČR.

82

Dvourychlostní Evropa Domnívám se, ţe naprosto selhaly orgány EU při počátku řešení finanční krize. Místo toho, aby Evropská komise konzultovala tento problém se všemi členskými zeměmi EU, sešly se státy Francie, Německa, Itálie a Velké Británie a začaly domlouvat strategii, jak čelit krizi a ochránit euro. Naskýtá se otázka: Kde byla jednota EU? To neprospívá budování důvěry mezi všemi členskými státy a můţe se pak projevovat různými „truc“ opatřeními.

4.4. Co se změnilo pro Českou republiku o Oslabení hlasu České republiky. Váhu členského státu při hlasování v Radě kvalifikovanou většinou lze posuzovat ze dvou směrů: 1. Pozitivní hlasovací potenciál – jakou má váhu k prosazení návrhu. Podle smlouvy z Nice musely být splněny 3 podmínky: Váţené hlasování – ČR má přiděleno 12 hlasů, minimální počet hlasů pro přijetí je 255. ČR tedy disponuje 4,71% kvalifikované většiny. Kritérium počtu států – k přijetí je potřeba ano 14 členských států, ČR disponuje 1/14, to je 7,14% kvalifikované většiny. Kritérium počtu obyvatel – kvalifikovaná většina je 62% obyvatel evropské unie, počet obyvatel ČR činí 2,08% z celkového počtu obyvatel Unie. ČR tak disponuje 3,35% kvalifikované většiny. Podle Lisabonské smlouvy musí být splněny podmínky dvě: Kritérium počtu států – pro přijetí je zapotřebí ano alespoň 55% členských států, nejméně však 15, to je 6,67% kvalifikované většiny. Kritérium počtu obyvatel – kvalifikovaná většina je 65% obyvatel evropské unie. ČR tak disponuje 3,2% kvalifikované většiny. Nové nastavení parametrů kvalifikované většiny v LS tak sniţuje váhu hlasů ČR.

83

2. Negativní hlasovací potenciál – jakou má váhu k zablokování návrhu. Podle smlouvy z Nice musely být splněny 3 podmínky: Váţené hlasování – ČR má přiděleno 12 hlasů, minimální počet hlasů pro nepřijetí je 91. ČR tedy disponuje 13,19% blokační menšiny. Kritérium počtu států – k nepřijetí je potřeba ne 14 členských států, ČR disponuje 1/14, to je 7,14% blokační menšiny. Kritérium počtu obyvatel – blokační menšina je 38% obyvatel Evropské unie, počet obyvatel ČR činí 2,08% z celkového počtu obyvatel Unie. ČR tak disponuje 5,47% blokační menšiny. Podle Lisabonské smlouvy musí být k nepřijetí splněna alespoň jedna z těchto podmínek: Kritérium počtu států – pro nepřijetí je zapotřebí ne 13 členských států. ČR tak disponuje 1/13 to je 7,69% blokační menšiny. Kritérium počtu obyvatel – blokační menšina je 35% obyvatel evropské unie. ČR tak disponuje 5,94% blokační menšiny. Lisabonská smlouva tedy sniţuje podíl ČR na blokační menšině z původních 13,19% na 7,69%. Nový systém hlasování kvalifikovanou většinou definovaný Lisabonskou smlouvou znamená oslabení hlasu ČR v Radě a to jak absolutně, tak i ve vztahu k velkým členským státům. Dá se tedy říci, ţe velké země získávají více hlasů při rozhodování Evropské unie na úkor malých. o Česká republika ztrácí moţnost samostatně blokovat některé návrhy. Právo veta se zruší celkem v 70 okruzích. Nejpodstatnější okruhy jsou v oblasti ekologie, energetiky a otázky spojené s přistěhovalectvím. Výhodou je rychlejší rozhodování. Záporem toho je, ţe nám bude Unie moci předepsat například pravidla pro přistěhovalce či různé ekologické limity proti naší vůli. Pozitivní změna spočívá v tom, ţe jeden stát uţ nebude mít právo zrušit dohodu, se kterou všichni ostatní souhlasí. V nejpodstatnějších věcech (daně, obrana, zahraniční politika) právo veta zůstává.

84

o Ztráta suverenity. Dá se říci, ţe ČR ztratí částečně suverenitu v oblastech, jakými jsou například ekologie či energetika. o Noví vrcholní představitelé. Členské státy volí na dva a půl roku svého prezidenta, systém „šéfující“ země EU nemá jiţ takový význam. Zavedla se funkce „evropského ministra zahraničí“, který reprezentuje společnou zahraniční politiku. Lisabon také zavádí „evropského státního zástupce“, který má na starosti nejzávaţnější kriminalitu napříč všemi členskými zeměmi. o Méně eurokomisařů a europoslanců Od roku 2014 se má sníţit počet eurokomisařů o třetinu. Kaţdá země bude mít vţdy komisaře ve dvou pětiletých obdobích a ve třetím bude bez něj. Pokud se však při obsazování nové Komise shodnou všechny země, ţe chtějí komisařů 27, je to podle smlouvy také moţné. Zároveň od tohoto roku v důsledku sníţení celkového počtu europoslanců na 751 a vstupu Chorvatska do EU bude mít Česká republika 21 europoslanců, místo současných 22.

85

ZÁVĚR Fungování Evropské unie se od 1. prosince 2009 řídí podle schválené a právoplatné Lisabonské smlouvy, která nahrazuje všechny smlouvy, které byly do přijetí Lisabonské smlouvy platné. Představuje nový milník v evropské integraci členských států na začátku 21. století. Dlouho očekávaný projekt, kterého existence byla ohroţena strastiplným ratifikačním procesem, nastoluje novou úroveň fungování Evropské unie cílem zefektivnit rozhodovací procesy a poskytnout Unii vhodnou výchozí pozici pro to, aby se mohla stát světovým lídrem ve většině oblastí lidského ţivota. Lisabonská smlouva si téţ klade za cíl připravit EU na další integrační proces, který se bude týkat rozšiřování o další země. LS přináší mnoho změn do ţivota členských států, ale v první řadě se snaţí stmelit Evropskou unii v ještě více homogenní celek tak, aby mohla jednotně a úspěšně čelit globálním hrozbám dnešního světa. Evropská unie sloţená z 27 států a čítající skoro 500 miliónů obyvatel se přirozeně chce stát významným hráčem ve světě. Různé stupně integrace v různých oblastech politického, ekonomického, kulturního, environmentálního a společenského ţivota však neumoţňují přiměřeně reagovat na všechny výzvy a hlavně pak problémy (současná finanční krize) ve světovém nebo alespoň evropském měřítku. Schopnost vyuţít potenciál EU je v konečném důsledku vţdy limitován zájmy členských států a to právě na úkor EU jako celku. Provedenou

obsahovou

analýzou

dostupné

literatury,

studiem

publikačních,

časopiseckých, legislativních a internetových zdrojů, komparací dosaţených poznatků a finální syntézou, jsem dospěl k odpovědím na otázky poloţené v úvodu této práce: Jaké významné změny přinesla LS v institucionální rovině? Jednou z nejvýznamnějších změn je rozhodování v řadě legislativních postupů a otázek kvalifikovanou většinou namísto rozhodování jednomyslného, které před Lisabonem bránilo i díky hojnému počtu členských států cokoli schválit. Další změnou je sníţení počtu evropských komisařů od roku 2014 na dvě třetiny počtu členských států, čímţ se zvyšuje průhlednost vystupování v zájmu Unie. Po volbách v roce 2014 se sníţí počet křesel v Evropském parlamentu ze 754 na 750 plus předseda s maximálním počtem 96 a minimálním 6 křesel pro jednu zemi. Myslím si, ţe Evropský parlament zastupuje občany, a má přesně odráţet počet obyvatel jednotlivých členských států – coţ je spravedlivé. Ještě větší spravedlnosti by se dalo dosáhnout, při pouţití přesného vzorce

86

pro výpočet jednotlivých křesel, který byl navrţen předními matematiky. To by se ale negativně odrazilo v počtu křesel pro Českou republiku, z 22 by nám náleţelo jen 18 europoslanců. Mezi další změny patří posílení role národních parlamentů, zásada subsidiarity, proporcionality a oboustranné flexibility. LS jsou nově vytvořeny funkce stálého předsedy Evropské rady a vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. ECB je nově zařazena mezi instituce EU. Je nově zřízen institut „Vystoupení z EU“ a institut „Občanské iniciativy“. Jaké významné změny přinesla LS v oblasti vnitřních politik? Cíle a hodnoty EU se odráţejí ve vnitřních politikách. Jedna z nejvýznamnějších změn spočívá v novém členění výlučných, sdílených a programových kompetencí, které spočívá v rozdělení pravomocí mezi členské státy a Evropskou unii. O posun vzhůru jde jen u energetiky. Došlo po přijetí LS k situaci, která prověřila správnost pokračujícího integračního procesu? Na tuto otázku je vcelku jednoznačná odpověď: Ano. Finanční krize. Současná krize je podle mnohých indikátorů nejhorší takovou událostí od 30. let minulého století. Myslím si, hlavní důvod spočívá v tom, ţe ekonomika nikdy předtím nebyla tak globálně propojena jako v současné době. Při budování Evropské unie se střetávají dvě základní protichůdné vize. Jedna je charakteristická snahou o co moţná nejtěsnější sblíţení národů Evropy, snahou o vytvoření občanské společnosti jako společenství formujícího se evropského lidu završenou federativním uspořádáním tzv. politickou unií. Druhá vize se nebrání ekonomické integraci postavené na volném pohybu osob, zboţí, sluţeb a kapitálu a na internacionalizaci ekonomických procesů, preferuje však zachování atributů národního státu a politický integrační proces nepodporuje či proti němu vystupuje. Lze vůbec najít kompromis a dospět ke společnému řešení přijatelnému pro oba rozdílně smýšlející tábory? Stabilnější půdu dle mého názoru zřejmě nabízí první vize občanské společnosti, jelikoţ stavět pouze na ekonomických hodnotách bez pevné politické integrace se mi zdá být nedostatečné. V posledních dnech se EU věnuje především řešení krize státních dluhů či problematice chybějící koordinace eurozóny, která v některých případech vede k nárůstu státního zadluţení v takové míře, ţe se státy dostávají do neschopnosti splácet své dluhy (Řecko, Španělsko, Portugalsko, Kypr…). Politici a ekonomové se zabývají záchrannými fondy a fiskálními pakty, přičemţ někteří začínají volat po novelizaci primárního práva Unie, coţ dokladuje i následující informace evropského tisku: „Osud fiskálního paktu,

87

hýčkaného dítěte Angely Merkelové, není docela jistý.“ Čím dál více se ukazuje jako nutnost revize Lisabonské smlouvy, která by obsahovala všechny nejdůleţitější paragrafy fiskálního paktu. Myslím si nejbliţší budoucnost ukáţe další vývoj evropské integrace, která je dnes tvrdě zkoušená dluhovou krizí nejen států eurozóny, které však čím dál častěji chtějí řešit své problémy odděleně od zbytku členských států EU. Pro Českou republiku a další země s malou otevřenou ekonomikou je pokračování evropského integračního procesu ţivotní nutností, jelikoţ malé a otevřené ekonomiky nemohou v globalizované ekonomice uspět se svojí ekonomickou nezávislostí. Nicméně jsem mírný optimista a myslím si to samé co Angela Merkelová, ţe současné dluhové problémy jiţních států eurozóny budou nakonec vyřešeny, ale s velkým úsilím a finančními ztrátami a to nejen Německa, ale všech členských států EU. Situace ve světové ekonomice se postupně uklidňuje, coţ ukazuje vývoj na finančních trzích. Poté co se stabilizuje situace v EU, můţe v případě přetrvávajících problémů dojít u některých zemí (Řecko) k tzv. asistovanému opuštění eurozóny a naopak mohou být přijati noví členové. Zbývající dvě otázky týkající se pozitiv a negativ přínosů LS jsou přehledně strukturovány ve čtvrtém oddílu této práce. Fungování Evropské unie po přijetí Lisabonské smlouvy doznalo řady změn a její ratifikace přispěla k dalšímu prohloubení evropské integrace. V současné době se však ukazuje jako nezbytné a to hlavně s ohledem na gradující ekonomickou krizi pracovat na revizi Lisabonské smlouvy či tvorbě nové smlouvy, jejíţ součástí kromě jiného by byl i fiskální pakt. To však vyţaduje široký konsensus všech členských států diskutovaný na summitech Evropy v příštích měsících a letech. Na závěr bych chtěl podotknout, ţe se domnívám, ţe obsahová analýza, komparace a finální syntéza, kterou jsem prováděl z dostupné literatury a jiných zdrojů, splnila hlavní cíl této práce, který se týká změn ve fungování Evropské unie po přijetí Lisabonské smlouvy.

88

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY Literární zdroje: 1. CIHELKOVÁ, E. Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. Praha: C. H. Beck, 2003. 244 s. ISBN 80-7179-804-5. 2. DUŠEK, J. Historie a organizace evropské unie. Druhé přepracované a doplněné vydání. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2011. 284 s. ISBN 978-80-86708-95. 3. DUŠEK, J., Pána, L., a kol. Udržitelný rozvoj v evropských regionech. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2010. 284 s. ISBN 978-8086708-90-4. 4. DVOŘÁK, P., Finanční krize a její fiskální důsledky. Socioekonomické a humanitní studie. BIVŠ Praha: 2012. č. 1, s. 63 - 71. ISSN 1804-6797. 5. FIALA, P., PITROVÁ, M. Evropská unie. Druhé vydání. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009. 805 s. ISBN 978-80-7325-180-2. 6. FIALA, P., PITROVÁ, M. Evropská unie. Druhé, doplněné a aktualizované vydání. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2010. 802 s. ISBN 978-80-7325-2236. 7. FRANCOVÁ, J. Lisabonská smlouva. Konsolidované znění smlouvy o Evropské unii a smlouvy o fungování Evropské unie. II přepracované a doplněné vydání. Praha: Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky, 2009. 539 s. ISBN 978-80-7440-017-9. 8. HECZKO, S. Pracovní texty k předmětu Mezinárodní ekonomické vztahy. Ústí nad Labem: FSE UJEP, 2007. 195 s. ISBN 978-80-7044-922-6. 9. KUNEŠOVÁ, H., CIHELKOVÁ, E., a kolektiv. Světová ekonomika – nové jevy a perspektivy. 2. doplněné a přepracované vydání, Beckovy ekonomické učebnice, Praha: C. H. Beck, 2006. 319 s. ISBN 80-7179-455-4. 10. Odbor koncepční a institucionální Útvaru ministra pro evropské záleţitosti Úřadu vlády ČR. Analýza dopadů Lisabonské smlouvy, Praha, 2010, 45 s. 11. PELTRÁM, A., ŠREIN, Z., a kolektiv. Evropská integrace a Česká republika. Praha: Grada, 2009. 144 s. ISBN 978-80-247-2849-0.

89

12. PÍTROVÁ, L a kol. Když se řekne Lisabonská smlouva...Perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Praha: Odbor informování o evropských záleţitostech Úřad vlády české republiky, 2008. 156 s. ISBN 978-80-87041-48-2. 13. PÍTROVÁ, L., et al. Lisabonská smlouva, co nového by měla přinést. Praha: Kancelář Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, 2008. 111 s. 14. SYLLOVÁ, J., PÍTROVÁ, L., PALDUSOVÁ, H. Lisabonská smlouva: komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. 103 s. ISBN. 15. ŠREIN, Z. Mechanismy hospodářské politiky evropské unie (přepracované vydání). Ústí nad Labem: 2008. 297 s. ISBN: 978-80-7414-077-8. 16. TÝČ, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 4. vyd. Praha: Linde Praha, 2004. 306 s. ISBN 80-7201-478-1.

Elektronické zdroje: 1. AKTUALNĚ.CZ., EU vyhlásila na summitu boj dluhové krizi, [online]. 2012 [cit. 201302-16]. Dostupný z WWW: http://aktualne.centrum.cz/grafika/2012/06/29/eu-vyhlasila-nasummitu-boj-dluhove-krizi/> . 2. BRYCHTA, J. Dluhová krize v eurozóně dál straší trhy. Novinky.cz [online]. 2012 [cit. 2013-01-14]. Dostupný z WWW: http://www.novinky.cz/finance/238459-dluhova-krize-veurozone-dal-strasi-trhy.html>. 3. ECB PROCES EVROPSKÉ INTEGRACE., Evropská integrace, [online]. 2012 [cit. 2012-09-17]. Dostupný z WWW: http://www.ecb.int/ecb/educational/facts/euint/html/ei_003.cs.html . 4. ENCYKLOPEDIE., Ekonomická krize, [online]. 2012 [cit. 2013-01-13]. Dostupný z WWW: < http://www.evropa2045.cz/hra/napoveda.php?kategorie=8&tema=172> . 5. EU. ODS.cz., Co je vlastně Evropská unie, proč vznikla, kam směřuje, [online]. 2012 [cit. 2012-07-18]. Dostupný z WWW: http://euods.pspace.cz/?p_id=64 . 6. EURACTIV. Vliv Evropského parlamentu na rozhodování v EU. [online]. 2012 [cit. 2013-01-10]. Dostupný z: http://www.euractiv.cz/evropske-instituce/link-dossier/vlivevropskeho-parlamentu-na-rozhodovani-v-eu-000064> . 7. EUROSKOP., Instituce EU, [online]. 2012 [cit. 2012-10-03]. Dostupný z WWW: http://europa.eu/about-euinstitutions-bodies/index_cs.html . 8. EUROSKOP., Evropský parlament, [online]. 2012 [cit. 2012-12-05]. Dostupný z WWW: < https://www.euroskop.cz/92/sekce/evropsky-parlament>.

90

9. EUROSKOP., Evropská rada, [online]. 2012 [cit. 2012-12-05]. Dostupný z WWW: < https://www.euroskop.cz/90/sekce/evropska-rada> 10. EUROSKOP., Rada Evropské unie, [online]. 2012 [cit. 2012-12-05]. Dostupný z WWW: < https://www.euroskop.cz/98/sekce/rada-evropske-unie>. 11. EUROSKOP., Evropská komise, [online]. 2012 [cit. 2012-12-05]. Dostupný z WWW: < https://www.euroskop.cz/109/sekce/evropska-komise>. 12. EUROSKOP., Evropský soudní dvůr, [online]. 2012 [cit. 2012-12-05]. Dostupný z WWW: < https://www.euroskop.cz/101/sekce/zakladni-informace>. 13. EUROSKOP., Evropský účetní dvůr, [online]. 2012 [cit. 2012-12-05]. Dostupný z WWW: < https://www.euroskop.cz/832/sekce/evropsky-ucetni-dvur>. 14. EUROSKOP., Evropská centrální banka, [online]. 2012 [cit. 2012-12-05]. Dostupný z WWW: < https://www.euroskop.cz/82/sekce/evropska-centralni-banka>. 15. EUROSKOP.CZ., Ústavním výborem EP prošla česká výjimka k Lisabonské smlouvě, [online]. 2012 [cit. 2013-01-26]. Dostupný z WWW: .

16. EUROSKOP., Zemědělství a rybolov v únoru 2013, [online]. 2013 [cit. 2013-04-15]. Dostupný z WWW: https://www.euroskop.cz/8451/22115/clanek/zemedelstvi-a-rybolov-v-unoru2013 >. 17. EUROSKOP., Měnová politika, [online]. 2012 [cit. 2013-01-09]. Dostupný z WWW: < https://www.euroskop.cz/674/sekce/menova-politika/>. 18. EUROSKOP., Životní prostředí, [online]. 2012 [cit. 2013-01-09]. Dostupný z WWW: < https://www.euroskop.cz/8926/sekce/zivotni-prostredi/> . 19. EUROSKOP., Energetika, [online]. 2012 [cit. 2013-01-09]. Dostupný z WWW: < https://www.euroskop.cz/8950/sekce/energetika/> . 20. EUROZPRÁVY CZ., Summit G8: Boj o setrvání Řecka v Eurozóně pokračuje. [online]. 2012 [cit. 2013-01-14]. Dostupný z WWW https://ekonomika.eurozpravy.cz/svet/49706-summitg8-boj-o-setrvani-recka-v-eurozone-pokracuje/> . 21. EVROPSKÁ KOMISE., Evropská unie v kostce, [online]. 2012 [cit. 2012-12-05]. Dostupný z WWW: http://www.falbr.cz/eu/publikace/105x148_Brozura_kostka_-_final.pdf . 22. EVROPSKÁ KOMISE., Maastrichtská kritéria pro přijetí eura, [online]. 2012 [cit. 2012-09-17]. Dostupný z WWW: http://ec.europa.eu/ceskarepublika/abc/euro/maastrichtska_cs.html . 23. EVROPSKÁ RADA., Podpis Smlouvy o stabilitě, koordinaci a správě, [online]. 2012 [cit. 2012-10-16]. Dostupný z WWW: http://www.european-council.europa.eu/homepage/highlights/treaty-on-stability,-coordination-and-governance-signed?lang=cs> .

91

24. HECZKO, S.., Finanční krize - realita a perspektivy, RODON [online]. 2011 [cit. 201210-13]. Dostupný z WWW: http://www.rodon.cz/clanky/Studie-a-komentare/Financni-krize-realitaa-perspektivy--6>.

25. NOVINKY. CZ., Barroso chce unii změnit ve federaci. [online]. 2012 [cit. 2013-01-15]. Dostupný z WWW http://novinky.cz/zahranici/evropa/278512-barroso-chce-eu-zmenit-vefederaci...> . 26. NOVINKY. CZ., Eurozóna má mít vlastní parlament. Čekají se ostré spory. [online]. 2012 [cit. 2013-01-15]. Dostupný z WWW http://novinky.cz/ekonomika/278007-eurozona-mamit-vlastni-parlament-cekaji-se-ostre-spory-html> . 27. NOVINKY. CZ., Svět se bude topit v krizi ještě deset let, tvrdí hlavní ekonom MMF. [online]. 2012 [cit. 2013-01-15]. Dostupný z WWW: http://novinky.cz/ekonomika/280464/svet-se-bude-topit-v-krizi-jeste-deset-let-tvrdi-hlavni-ekonom-mmf.html>. 28. TÝDEN. CZ., ECB v roli spasitele, kupuje italské i španělské dluhopisy. [online]. 2012 [cit. 2013-01-14]. Dostupný z WWW: http://www.tyden.cz/rubriky/byznys/svet/ecb-v-rolispasitele-kupuje-italske-i-spanelske-dluhopisy_208941.html> . 29. TÝDEN. CZ., Dvourychlostní Evropa Merkelová vyžaduje prohloubení integrace EU za každou cenu. [online]. 2012 [cit. 2013-01-15]. Dostupný z WWW http://www.tyden.cz/rubriky/byznys/svet/merkelova-vyzaduje-prohloubeni-integrace-eu-za-kazdoucenu.> .

30. PATRIA ONLINE., Summit EU: Jedenáctka zemí dostala zelenou ke zdanění finančních transakcí. Ve hře je prodloužení splatnosti půjček Portugalsku a Irsku. [online]. 2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupný z WWW: http://www.patria.cz/zpravodajstvi/2248443/summit-eu-jedenactka-zemi-dostala zelenou-ke-zdanenifinancnich-transakci-ve-hre-je-prodlouzeni-splatnosti-pujcek-portugalsku-a-irsku.html.

Legislativa: 1. Lisabonská smlouva. [citováno z http://europa.eu/lisbon_treaty/full_text/index_cs.htm.

10.

října2012].

Dostupný

2. Konsolidované znění Smlouvy o Evropské unii. [citováno 5. října 2012]. Dostupný z: www.consilium.europa.eu/showPage.aspx?id=1296&lang=cs. 3. Konsolidované znění Smlouvy o fungování Evropské unie. [citováno 21. října 2012].Dostupný z:www.consilium.europa.eu/showPage.aspx?id=1296&lang=cs.

92

Pouţité zkratky: LS – Lisabonská smlouva EU – Evropská unie ESUO – Evropské společenství uhlí a oceli SES – Smlouva o zaloţení Evropského společenství SEU – Smlouva o Evropské unii SFEU – Smlouva o fungování Evropské unie SÚ – Smlouva o ústavě EP – Evropský parlament ER – Evropská rada EK/Komise – Evropská komise SD – Soudní dvůr Evropské unie ECB – Evropská centrální banka ESCB – Evropský systém centrálních bank EIB – Evropská investiční banka SZP – Společná zemědělská politika AEFRD – Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova HMU – Hospodářská a měnová unie MMF – Mezinárodní měnový fond ESM – Evropský mechanismus stability EFSM – Evropský nástroj finanční stability HDP – Hrubý domácí produkt OSVČ – Osoba samostatně výdělečně činná

93

SEZNAM OBRÁZKŮ, TABULEK A GRAFŮ OBRÁZEK 1: EVROPSKÁ UNIE – HISTORIE, SMLOUVY A STRUKTURA OBRÁZEK 2: EVROPSKÁ UNIE – MAASTRICHTSKÝ CHRÁM OBRÁZEK 3: LISABONSKÁ SMLOUVA OBRÁZEK 4: EVROPSKÁ UNIE - ČLENSKÉ STÁTY OBRÁZEK 5: INSTITUCIONÁLNÍ STRUKTURA EU

SEZNAM PŘÍLOH PŘÍLOHA č. 1 – PROCEDURA SPOLUROZHODOVÁNÍ PŘÍLOHA č. 2 – JAK SE ZMĚNILO FUNGOVÁNÍ EU PO VSTUPU LS V PLATNOST

94

PŘÍLOHY Příloha č. 1 List č. 1 Procedura spolurozhodování v EU.

PŘÍLOHY Příloha č. 2 List č. 1 Jak se změnilo fungování EU po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost.

Zdroj :http://aktualne.centrum.cz/zahranici/grafika/2009/12/01/zacal-platit-lisabon-co-se-v-eu-zmenilo/

ZDE BUDE VLOŢENO ZADÁNÍ BC./DP PRÁCE