Zlatica Zudová-Lešková
Zapomenutá elita ČESKOSLOVENŠTÍ VOJENŠTÍ DIPLOMATÉ V LETECH 1938 –1945
ML ADÁ FRONTA historický ústav ak ademie věd české republiky, v. v. i.
18
Zapo m e nutá e l ita
Zápisy ze zasedání Československého národního výboru v Paříži 1939–1940 (eds. Jan Němeček, Jan Kuklík, Helena Nováčková, Ivan Šťovíček, Praha 1999), Od rozpadu Česko-Slovenska do uznání československé prozatímní vlády 1939–1940. Dokumenty československé zahraniční politiky, sv. B/1 (eds. Jan Němeček, Jan Kuklík, Helena Nováčková, Ivan Šťovíček, Praha 2002), Od uznání československé prozatímní vlády do vyhlášení válečného stavu Německu 1940–1941. Dokumenty československé zahraniční politiky, sv. B/2/1, sv. B/2/2 (eds. Jan Němeček, Jan Kuklík, Helena Nováčková, Ivan Šťovíček, Praha 2006, 2009), Československo-sovětské vztahy v diplomatických jednáních 1939–1945. Dokumenty (eds. Jan Němeček, Helena Nováčková, Ivan Šťovíček, Miroslav Tejchman, díl 1, 2, Praha 1998, 1999), a rovněž Československo-francouzské vztahy v diplomatických jednáních [1940–1945] (eds. Jan Němeček, Helena Nováčková, Ivan Šťovíček, Jan Kuklík, Praha 2005). Bohužel ani v grantovém projektu Dokumenty československé zahraniční politiky československá vojenská zahraniční služba a českoslovenští vojenští diplomaté v letech války zvláště nejsou pojímáni jako její zásadní subjekt či rovnocenný partner, a to navzdory tomu, že i zde selektivně zveřejněné dokumenty tento fakt jasně dokládají. Léta druhé světové války jsou v tomto ohledu totiž bezprecedentní a výjimečná, i když nepřekvapivá: význam vojenských diplomatů v každé válce se totiž zákonitě stává zásadním a v mnohých ohledech jedinečným, a to i v komparaci s nejbližšími spolupracovníky diplomatického sboru, a tedy nadřízenými velvyslanci a vyslanci z ministerstva zahraničních věcí. Ne jinak tomu bylo i mezi československými diplomaty. Postoje v rozhodných chvílích československé státnosti, nutnost okamžitých rozhodnutí, jež často vedly k úspěchu celé legace, nasazení i v nepřátelském prostředí, specifické zadání úkolů, samostatné vystupování a bezprostřední pohyb mezi bojovníky, to vše mělo za následek střety československých civilních a vojenských diplomatů od poloviny března 1939 až do léta 1945. A více než často se tato konfrontace děla ve prospěch civilních diplomatů, a to jen proto, že jejich hlas byl blíže hlasu politiků, i když hlas vojáků byl věcnější a s ohledem na politickou budoucnost obnoveného státu prozřetelnější. Ostatně, nechť čtenář posoudí sám…
Zlatica Zudová-Lešková
V Polici nad Metují 1. února 2011
19
II. POČÁTKY VOJENSKÉ DIPLOMACIE Úřady vojenských přidělenců Republiky československé Úřady vojenských přidělenců Republiky československé (vojenských attaché) vznikaly již krátce po zrodu Československa, přičemž jejich prvořadým posláním bylo organizování návratu československých legionářů ze západní, jižní a především východní fronty. Po splnění úkolů a následné unifikaci československé armády vojenské diplomatické mise při československých zastupitelských úřadech pracovaly nadále především ve státech nejbližších spojenců – ve Francii, kde úřad vojenského přidělence oficiálně vznikl 10. prosince 1921 reorganizací Úřadu vojenské mise Republiky československé v Paříži, a ve státech pozdější Malé dohody; konkrétně v Bělehradu úřad pracoval od 1. září 1919 a v Bukurešti od 15. listopadu 1920. Ve Varšavě úřad vojenského přidělence vznikl 21. června 1919 a v Římě 1. května 1920. Československo mělo od 20. ledna 1920 svého vojenského diplomatického zástupce též v Rakousku, od 15. března 1921 v Německu, od 6. února 1922 v Maďarsku a od 1. listopadu 1924 rovněž ve Velké Británii. Služba vojenských atašé se od počátku července 1923 řídila Služebními instrukcemi pro voj. atašé Republiky československé,1 které kladly na vojenského přidělence značné vojensko-profesionální, zpravodajské, jazykové, ale též společenské a reprezentativní nároky. Hlavním úkolem vojenského atašé bylo zastupovat československou brannou moc ve státě své akreditace, přičemž byl povinný pravidelně (měsíčně, půlročně, ročně, resp. dle akutní potřeby) předkládat nadřízenému zprávy a jiné doklady jednak o jeho branné moci a jednak o plnění svých bezprostředních úkolů, spojených zpravidla s aktuálním vojensko-politickým děním v hostujícím státě a péčí o československé občany zde pobývající z důvodů vojenských.
1 Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv (VÚA–VHA) Praha, fond (f.) MNO, inventární číslo (inv. č.) 187, karton číslo (k. č.) 140, Služební předpisy Čs. branné moci, MNO, č.j. 57.282 pres. zahr. dův. ze dne 3. 7. 1923. Součástí dokumentu byla Příloha k Instrukci pro službu vojenských attaché, která představovala zpravodajské požadavky na vojenské přidělence.
20
Zapo m e nutá e l ita
Vojenský přidělenec se stal členem československé diplomatické legace po ustanovení ministrem národní obrany, jemuž předcházela souhlasná jednání s ministerstvem zahraničních věcí, přičemž požíval plně všech diplomatických výsad. Ve věcech diplomatické a politické povahy byl podřízen velvyslanci, resp. vedoucímu čs. diplomatického úřadu. Vojenští diplomaté v meziválečném období, s výjimkou od června 1922 do konce roku 1926, kdy byli řízeni Zahraničním oddělením Presidia MNO, podléhali 2. (zpravodajskému) oddělení Hlavního štábu branné moci. Především tento zásadní fakt, ale rovněž způsob práce uplatňovaný ve druhé polovině 30. let, a též od jara 1945, i když v tomto období již zcela z jiných důvodů, přispěl k vytvoření jednostranného obrazu o vojenských atašé jen jako o prestižních zpravodajích krytých diplomatickou imunitou. K rozšíření sítě vojenských atašé při zastupitelských úřadech docházelo od poloviny třicátých let, čímž československá vláda reagovala na zhoršující se politickou situaci v Evropě, kdy armáda i politici náhle potřebovali mnohem více informací všeho druhu, ale především vojenského. Od roku 1936 se současně projevila tendence zřizovat úřady za účelem možného přenesení československého odboje do zahraničí, což bylo podpořeno i následným deponováním značných finančních prostředků do Francie, Švédska a též Švýcarska a Nizozemska.2 Švýcarsko a Nizozemsko, kam byli vysíláni zpravodajští důstojníci před oficiálním zřízením úřadu vojenského atašé, jsou příkladem toho, že vznikem úřadu československého vojenského přidělence se legalizovala práce československé zpravodajské služby. Dokládají to směrnice z roku 1937, které činnost vojenského atašé v obou státech vymezovaly následovně: „1. Vojenský attaché je zpravodajským orgánem řídícím organizaci výzvědného zpravodajství na půdě daného státu podle rozkazu ústředí. 2. Vojenský attaché je současně zpravodajským orgánem výkonným. 3. Řídí činnost exp. zpravodajského důstojníka podle rozkazu ústředí a v intencích těchto rozkazů jedná samostatně. 4. Vybuduje účelnou organizaci plánovitého vyzvídání proti Německu, zajistí a realizuje všechny předpoklady pro úspěšnou agenturní činnost v míru a hlavně za mobilisace a války… 7. V případě, že by nastaly nepředvídané potíže s odesláním šifrovaných zpráv oficiální cestou, zajistí radiotelegrafní spojení pomocí radioaparátů již v míru přidělených, mimoto podá zprávu na voj. attaché do Paříže. 8. Převezme od exp. důstojníka vkladní knížky, na které je uložen kapitál pro nepředvídané případy a pro válku.“ 3 2 Jaroslav a Stanislav KOKOŠKOVI, Spor o agenta A54. Kapitoly z dějin československé zpravodajské služby, Praha 1994, s. 60 a n. 3 VÚA–VHA Praha, f. Dr. Edvard Beneš (dále 38), inv. č. 38–11–2/138 a n. Fond byl dislokován do Archiv Ústavu T. G. Masaryka (A Ú TGM) Praha.
Počátky vojenské diplomacie
21
Zřízení vojenského diplomatického postu v Nizozemsku předcházela činnost zpravodajského „orgánu 2. oddělení MNO Rudolfa Šimana“, který pracoval v Haagu se souhlasem a podporou MZV od ledna 1936. Na československé vyslanectví, vedené JUDr. Arturem Pacákem (1885–1959), byl oficiálně přidělen jako korespondent telegrafní společnosti Radio de la Europe Centrale a v souvislosti s ochranou jeho činnosti – budováním předsunuté agenturní ústředny (PAÚ) s krycím označením „Libuše“ – podnikalo mnohé kroky rovněž MZV.4 V roce 1936 naplánovala československá vojenská zpravodajská služba vybudovat agenturní sítě zaměřené na Německo i v neutrálním Švýcarsku. Naplnit tento cíl československých vojáků přišel zpravodajský důstojník Karel Sedláček, a to do švýcarského Curychu, kde československé zájmy zastupoval konzulát pod vedením Jana Laška (1887–1964). Rovněž Sedláček „získal“ místo korespondenta telegrafní společnosti Radio de la Europe Centrale placené z prostředků československého MZV, a i on si počínal úspěšně v budování předsunuté agenturní ústředny „Kazi“. Vzhledem k tomu, že začátkem roku 1938 se ukázalo, že dané zázemí konzulátu již nemohlo krýt a nadále podporovat stanovené cíle československých zpravodajů zosobněné v mjr. Sedláčkovi, podniklo 2. odd. hlavního štábu zásadní kroky, které vedly k proměně konzulátu na generální konzulát. To umožnilo dosadit další zpravodajské důvěrníky v československých zpravodajských službách5 a rovněž vznik samostatného vojenského diplomatického úřadu v Bernu. Jeho zpravodajská činnost byla zakonspirovaná zřízením čs. tiskové a informační kanceláře.
4 VÚA–VHA, Sbírka (Sb.) Velitelství vojenské zpravodajské služby – (dále 37), inv. č. 37–153–33/1–2, 15, 37–153–1/9, 37–153–44/1–2, 37–153–19/1–2. Archiv Ministerstva zahraničních věcí (A MZV) Praha, f. 3 sekce, 143, (sv.) 11; 757, sv. 37. K činnosti „Libuše“ též: Jaroslav a Stanislav KOKOŠKOVI, Spor o agenta A54, s. 132 a n. 5 VÚA–VHA Praha, Sb. 37–153–9/7–8.
KUČERA Rudolf Eduard, plk. gšt.
* 19. 4. 1890 Přerov nad Labem, okr. Český Brod † 16. 3. 1958 Od 1. 11. 1933 do 30. 4. 1938 československý vo jenský atašé v Rakousku, do 15. 10. 1937 s akreditací i pro Švýcarsko. Jazyková způsobilost: česky, francouzsky, německy. Manželka Marie, roz. Skaličková, syn Rudolf Josef Eduard (* 1924), dcera Marie Růžena Anna (* 1926). V letech 1901–1905 navštěvoval českou nižší reál ku na Královských Vinohradech na Smetánce, poté byl přijat na kadetní školu, kterou ukončil 15. 7. 1909 s velmi dobrým prospěchem. O měsíc později byl odveden a přidělen k c. k. vozatajské divizi č. 8 v Praze, kde zastával službu evidenčního důstojní ka. Dne 1. 5. 1912 byl jako divizní pobočník přelo žen k c. k. vozatajské divizi č. 14 do Innsbrucku, kde sloužil až do konce července 1914. V době od 1. 8. do 11. 12. 1914 sloužil na ruské frontě nejdříve v po stavení velitele jezdecké štábní čety, ordonančního důstojníka a pobočníka u štábu 14. armádního sboru, potom do 10. 2. 1916 jako velitel divizních a slouče ných tělesových trénů a spojovací důstojník u štábu 47. pruské záložní divize. Od 1. 6. 1916 působil půl roku jako přednosta dopravní skupiny štábu 3. armá dy a na italském bojišti byl současně příslušníkem ma teriální skupiny štábu č. 11. V polovině prosince 1916 byl jako přednosta dopravní skupiny armádní skupiny Albánie převelen na albánské bojiště, kde od počátku srpna 1918 sloužil jako referent odboru vozatajství a koňstva a následně jako referent pro demobilizační, organizační a operativní službu odboru vozatajství u 19. sborového velitelství. Po návratu do Prahy se 6. 11. 1918 přihlásil do československé armády a o dva
dny později nastoupil službu referenta etapních a do pravních záležitostí u operačního odd. Hlavního veli telství. Koncem května 1919 na dobou dvou měsíců byl v postavení přednosty 1. odd. 6. pěší divize (a později 4. odd. 8. pěší divize) vyslán k obraně východosloven ského území proti maďarským vojskům. Po návratu se stal referentem 4. odd. kanceláře MNO – hlavního štá bu a současně se 1. 9. 1919 stal frekventantem prvního půlročního kurzu pro výchovu důstojníků generálního štábu, během něhož absolvoval stáž u štábu 11. pěší divize v Nových Zámcích a 2. lehkého dělostřeleckého pluku v Levicích. Dne 1. 3. 1920 se vrátil do hlavního štábu do Prahy, kde sloužil až do 19. 9. 1922 s výjim kou dvouměsíční služby u vojenského odd. likvidační komise ve Vídni a ročního studia na Vysoké škole vá lečné. Od 20. 9. 1922 sloužil jako přednosta 2. (později 1., 4. a opět 2.) odd. na štábu 11. pěší divize v Košicích. V září 1923 byl vyslán na roční kurz pro subalterní důstojníky – jezdecké instruktory v École Nationa le d’Éguitation ve francouzském Saumuru. Po jeho úspěšném absolvování byl ustanoven náčelníkem štábu 3. jezdecké brigády v Bratislavě, ale po roce služby byl přemístěn jako profesor taktiky jezdectva k Vysoké škole válečné do Prahy. Po pěti letech pe dagogického působení byl odvelen k jezdeckému pluku č. 8, kde byl ustanoven zatímním (a později řád ným) velitelem jeho II. polní korouhve 5. eskadrony. V polovině září 1932 na dobu jednoho roku byl opět povolán k Vysoké škole válečné, aby (v přidělení Jez deckého pluku č. 1 „Jana Jiskry z Brandýsa“) 1. 11. 1933 byl ustanoven v hodnosti mjr. gšt. vojenským atašé v Rakousku se současnou akreditací pro Švýcarsko. Ve Vídni zůstal i v době nacistického obsazení Rakouska, které opustil až na německou výzvu 30. 4. 1938. O den později byl ustanoven velitelem Dragounského pluku č. 6 a v této funkci sloužil po celé mimořádné, mobili zační období. Oficiálně rozkazem MNO v likvidaci byl k 1. 10. 1939 převeden do stavu pracovníků Ministerstva školství a národní osvěty. Dne 2. 2. 1940 byl pro proká zanou aktivní zpravodajskou činnost ve funkci VA ve Vídni zatčen gestapem, vyslýchán a vězněn až do konce dubna 1940. V květnu 1945 se okamžitě zapojil v Praze do povstání, přičemž se od 6. 5. 1945 z příkazu velitelství Bartoš ujal vojenského velení I. policejního úseku v cen tru města. Od 1. 10. 1945 zastával funkci důstojníka pro zvláštní úkoly při styčném odd. MNO – hlavního štábu. Dne 1. 1. 1947 byl přeložen do výslužby. Vyznamenání: Československý válečný kříž 1918, L’Ordre National de la Legion d’Honneur – Chevalier. Prameny: VÚA–VHA Praha, Sb. Kvalifikačních listin, Sb. Kmenových listů.
Osudný březen 1939
27
V Rakousku vybudoval vlastní agenturní síť17 a v jejím zefektivňovaní se snažil pokračovat i po nacistickém obsazení Rakouska v březnu 1938. Anschluss Rakouska byl pro československé zpravodaje signálem ke znásobení všestranné činnosti jednak z vlastního území prostřednictvím předsunuté agenturní ústředny, jednak s pomocí aktivit vojenského atašé plk. gšt. Kučery. Ten byl však od března 1938 ve své činnosti značně omezován a od počátku dubna vyzýván k odchodu. Ke 30. dubnu 1938 byl úřad československého vojenského přidělence jednoduše zrušen. Obdobně bylo postupováno i proti československému mimořádnému vyslanci a zplnomocněnému ministru Rudolfu Künzl-Jizerskému (1883–1954), který Rakousko opustil v květnu 1938 a na jehož odchod osobně dohlížel Hitlerem dosazený kancelář Arthur Seyss-Inquart. Plukovník gšt. Kučera odjel do Prahy a všechen písemný materiál vzal s sebou, přičemž jeho část odevzdal výzvědnému středisku v Bratislavě, odkud byly nadále řízeny jím založené agenturní sítě.18 To byl i důvod, proč ho gestapo 2. února 1940 zatklo a dva měsíce věznilo a podrobovalo výslechům především ohledně jeho zpravodajské činnosti právě z období jeho diplomatického působení ve Vídni.19
Německo Stejně výjimečný a dramatický byl osud vojenských diplomatů mjr. gšt. Bohumila Kleina, vojenského atašé v Maďarsku, který byl na základě rozsáhlé zpravodajské činnosti pro československý vojenský odboj umučen již 14. října 1939 v Petschkově paláci v Praze, a plk. gšt. Antonína Jana Hrona, zatčeného gestapem ze stejného důvodu v polovině prosince 1939, následně odsouzeného a vláčeného po nacistických lágrech; jeho život vyhasl na konci války při pochodu smrti. Postavení československých vojenských atašé v Maďarsku a v Německu bylo vskutku nadmíru důležité, a to i proto, že oba českoslovenští sousedé – zvláště po převzetí moci v Německu Adolfem Hitlerem na konci ledna 1933 – usilovali o revizi versailleských mírových úmluv nebo se aspoň snažili o jejich zpochybnění.20 17 VÚA–VHA Praha, Sb. 37–153–1/11; 37–153–11/1–4; 37–153–12; 37–113–12/7–8. Zprávy o činnosti plk. gšt. R. E. Kučery. 18 VÚA–VHA Praha, Sb. 3–153–19; 37–153–22; 37–153–60/3. 19 Dne 28. 4. 1940 byl propuštěn, ale nepochybně dále zůstal pod kontrolou gestapa, čehož si byl plk. gšt. Kučera vědom. VÚA–VHA Praha, Sb. Kvalifikačních listin. 20 Z posledních prací: Jindřich DEJMEK, Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 až 1992), Praha 2002. Tentýž a kol. Zrod nové Evropy, Praha 2011. Eva IRMANOVÁ, Maďarsko a versailleský mírový systém, Ústí nad Labem 2002. Ladislav DEÁK,
60
Zapo m e nutá e l ita
Jeho jmenování do diplomatické funkce bylo vlastně „diplomatickým“ řešením sporu mezi ním a funkčně nejvýše postaveným generálem československé armády Ludvíkem Krejčím, náčelníkem hlavního štábu MNO. Jejich vzájemná nevraživost měla hlubší kořeny, což gen. Klecanda nesl těžce.113 Po přijetí mnichovského diktátu jako jediný československý generál ve vojenské diplomatické službě prožíval zklamání, které jen těžko skrýval. I z toho mála dostupných diplomatických materiálů je zjevné, že nejen nesouhlasil s vojenskou kapitulací československé armády, ale snažil se odhalit a pojmenovat i obecnější příčiny tohoto rozhodnutí. Dne 28. října 1938 předložil z Říma ministrovi národní obrany rámcový návrh reorganizace branných sil a požádal ministerstvo o odvolání z diplomatické funkce, zřejmě se záměrem prosadit svůj plán v Praze.114 O šest dní později – 3. listopadu 1938 – psal Klecanda ministru zahraničních věcí Františkovi Chvalkovskému (shodou okolností až do září 1938 svému přímému nadřízenému): „Další můj pobyt zde dává Italům i jiným důvod se domnívat, že u nás v armádě vše zůstalo při starém franko-ruském vlivu. To není státu ku prospěchu. Musím odjet, třeba jen na dovolenou, abych se vyhnul dotazům, na které po pravdě odpovídat nechci. Žádal jsem MNO o odvolání. Nařiďte prosím, pane ministře, aby mi Dr. Masařík sdělil, máte-li pro mne dispozice.“115 Ty však, dle dopisu vyslance JUDr. Vlastimila Čermáka (1891–?), československého vyslance v Itálii oficiálně od 10. 1. 1939, ministru Chvalkovskému, dostal až v únoru 1939. „Klecanda právě dnes dostal vyrozumění, že od 10. února má dovolenou na čtyři neděle. Zajede do Prahy, aby si tam svoje osobní věci vyřídil. Jsem tomu rád, ježto jsem již měl nakoncipován dopis, ve kterém upozorňuji na neudržitelnost situace, protože generál s odvoláním na provizornost svého pobytu zde se neúčastnil vojenských manifestací, kde podle mého názoru nutně musil být /kladení věnce u hrobu neznámého vojína/ a ani tam, kde všichni jiní vojenští atašé byli přítomni. Jsem rád, že nemusím do věci zasahovati, protože by lehce mohl býti vzbuzen dojem o osobní neshodě, jakkoli naše vztahy jsou velmi přátelské.“116
úřad vykonával do prosince 1935. Tamtéž, Sb. Kvalifikačních listin – vojenských osob výše uvedených. 113 Jiří FIDLER, Generálové legionáři, Brno 1999, s. 145–147. 114 V závěrečném zdůvodnění svého návrhu „Branné síly nového státu“ zdůrazňoval: „V základě je to obnovený návrh na organizaci československé armády dle potřeb vlastních našemu státu, který jsem podal v roce 1924. Narazil tehdy na odpor francouzské vojenské mise, která dávala československé armádě úkol cizí a neúměrný. Proti koncepci soustředěné československé obrany a krytu tvrdila francouzská mise, že je třeba budovat velkou armádu předválečného typu po etapách. Je nebezpečí, že po nynější katastrofě, kdy je možno zavést pořádek a účelný řád, opět se vyskytnou podobné námitky o ,postupném‘, opatrnickém řešení.“ A MZV Praha, f. Kabinet ministra, k. č. 141, č.j. 71/1939, návrh gen. V. V. Klecandy z 28. 10.1938. 115 Tamtéž, dopis gen. V. V. Klecandy z 3. 11. 1938. 116 Tamtéž, k. č. 142, č.j. 452/1939, dopis V. Čermáka F. Chvalkovskému z 9. 2.1939.
KLECANDA Vojtěch Vladimír, divizní generál
* 15. 11. 1888 Praha † 22. 4. 1947 Praha Od 10. 5. 1925 do 28. 2. 1929 čs. vojenský atašé ve Francii se současnou akreditací pro Belgii a Švýcar sko; od 1. 3. do 31. 10. 1934 velitel neoficiální Česko slovenské vojenské misie v Bolívii; # od 1. 1. 1936 do 30. 4. 1939 čs. vojenský a letecký atašé v Itálii. Jazyková způsobilost: česky, anglicky, francouz sky, italsky, německy, rusky, španělsky. Manželka PhDr. Anna, roz. Kopalová (* 1893, † 1974). V roce 1904 absolvoval čtvrtý ročník reálky v Praze s vyučovací řečí češtinou a nastoupil studia na obchodní akademii, která ukončil v červnu 1908. Záhy – 7. 7. – byl odveden a 1. října 1908 prezentován u c. k. pěšího pluku 11 v Praze. V době roční služby absolvoval školu záložních důstojníků. Po návratu do civilu odešel pracovat do Ruska, kde od r. 1913 za stával v Charkově post ředitele pobočky firmy Laurin & Klement. Již v první den války vstoupil do ruské armády a spoluinicioval založení České družiny, do které byl oficiálně prezentován 27. 7. 1914. Velel její 2. půlrotě přidělené v r. 1915 k ruské 49. pěší divizi jako výzvědný oddíl. Současně organizoval přechod c. k. pěšího pluku 28 Pražské děti na ruskou stranu. Jako tlumočník, později pobočník pro věci výzvědné pra coval ve štábech generálů Ivanova, Brusilova a Deni kina. Záhy působil jako generální ubytovatel štábu armád s pravomocí náčelníka operačního oddílu. #
Dobově též užíván geografický termín Kolumbie, zahrnují cí i okolní státy, resp. státy federativního svazku Velké Kolum bie z let 1819–1930.
Po válečném tažení organizoval v pořadí XIV. trans port čs. legionářů, v jehož čele se začátkem února 1920 vrátil do vlasti v hodnosti podplukovníka. Již 7. 2. 1920 byl ustanoven zástupcem náčelní ka hlavního štábu a v listopadu 1920 byl vyslán na Vysokou válečnou školu do Paříže, kterou úspěš ně ukončil 29. 8. 1922. Od poloviny října 1922 velel v hodnosti plukovníka l. pěší brigádě v Praze, byl po výšen do hodnosti brigádního generála a v říjnu 1923 pověřen funkcí generálního sekretáře ministerského pracovního sboru pro věci národní obrany. Zároveň jako suplent (až do léta 1925) působil na Vysoké škole speciálních nauk při Českém vysokém učení technic kém a od r. 1924 i jako poradce ministra zahraničních věcí. Dne 10. 5. 1925 byl ustanoven československým vojenským atašé ve Francii se současnou akreditací pro Belgii a Švýcarsko. V Ženevě se jako šéf česko slovenské delegace zúčastnil jednání přípravné konference o odzbrojování a zároveň působil při Společnosti národů. Současně (v r. 1926) také půso bil jako pozorovatel francouzských válečných ope rací v Maroku, zajímal se o obranyschopnost malých států – zvlášť Švýcarska, absolvoval studijní cesty po státech Malé dohody, Řecka a Turecka. Po návratu z diplomatické mise – 1. 3. 1929 – velel 2. divizi v Plz ni a od 30. 9. 1931 byl ustanoven prozatímním, o tři měsíce později řádným velitelem 1. divize v Praze. V letech 1933–1934 opět přednášel na Vysoké škole speciálních nauk při Českém vysokém učení technic kém v Praze, a to v akademické hodnosti docenta. Osm měsíců – od 1. 3. do 31. 10. 1934 – stál v čele neoficiální Československé vojenské mise v Bolí vii, kde kromě obhajoby zájmů československého zbrojního průmyslu přispěl jako poradce prezidenta D. Salamanky Ureye (v souladu se zájmem čs. minis tra Dr. E. Beneše, který byl Společností národů po věřen konflikt rozhodnout) k vyřešení sporu mezi Bolívií a Paraguají o území Gran Chaco. Po návratu se stal zatímním velitelem 8. divize v Hranicích na Moravě. Ve funkci setrval do poloviny prosince 1935, kdy byl odvelen k MNO – hlavnímu štábu s určením diplomatického poslání. Dne 1. 1. 1936 nastoupil do Úřadu čs. vojenského a leteckého atašé v Itálii, kde setrval až do konce dubna 1939. V krizových dnech československé státnosti trávil dovolenou v Česko slovensku a úřad vojenského atašé – po jeho vydání Němcům vyslancem JUDr. V. Čermákem – už jen apa ticky likvidoval. Po návratu z Říma pracoval nejdřív v Angloban ce a v r. 1940 se stal ředitelem exportní a importní
