zivot-v-mezerach.md -- Printed on , 15:02:12 -- Page 1

zivot-v-mezerach.md -- Printed on 24.10.2016, 15:02:12 -- Page 1 1   --2   title: Život v mezerách 3   author: Mikoláš Štrajt 4   date: 2016 5   language: cs 6   rights: CC-BY-SA 7   publisher: Svita.cz 8   --9    10   ## Úvodem 11    12   *TODO - napsat úvodník* 13    14   ## Hry s ohněm 15    16   Byl krásný jarní večer. Bludowský seděl a kochal se výhledem na město zalité zlatou září zapadajícího  slunce. Odkudsi z dálky stoupal dým. Něco tam hořelo. 17    18   „Aby to tak nebylo pro nás...'' řekl Bludowský. 19    20   A bylo to pro něj. To, co hořelo, byla totiž místostarostčina garáž a jak volala požární inspekce, náhoda  to nebyla. 21    22   Nazítří ráno kráčel Bludowský na radnici. Namířil si to k vrátnici. Seděl tam Kostěj Nesmrtelný, říkalo se  mu tak proto, že jako jediný vydržel na radnici skoro padesát let. Střídali se starostové, politické strany i  režimy, jenom Kostěj zůstával. „Potřeboval bych mluvit s paní místostarostkou,'' řekl Bludowský. „Třetí  patro, dveře 32. A copak paní místostarostce chcete?'' dotíral Kostěj. „To vás nemusí zajímat'' 23    24   „Dále!'' ozvalo se a Bludowský vstoupil. Za stolem seděla místostarostka - Ludmila Dobrovská. Byla to  zástupkyně opozice - Strany za lepší přechody. „Kriminální policie,'' představil se Bludowský, „potřeboval  bych se k vám podívat na tu garáž - kdy by se vám to hodilo?'' - „Klidně dnes večer, přijďte třeba v  sedm. Já mám bohužel přes den moc práce, to víte, volby se blíží. Chtěl jste ještě něco?'' - „No jenom se  zeptat, co si o tom myslíte.'' - „Těžko říct. Když začalo hořet, nebyla jsem doma. Hasiče volala moje  dcera. A žádná podezření nemám.'' 25    26   Večer Bludowský skutečně přišel. Místostarostka bydlela v jednom z těch nových domů na kraji města.  Tento dům stál stranou od ostatních novostaveb, hezky v poli s výhledem na řeku. U cesty byla zmíněná  garáž, samotný dům byl asi o deset metrů dál v pozemku. Bludowský zazvonil. 27    28   „Nejprve bych se s dovolením podíval na místo požáru a pak, kdybyste neměla nic proti, bych si s vámi  trochu promluvil.'' - „Jistě. Jak si přejete.'' řekla místostarostka a Bludowský strhl pečeť z dveří garáže a  vešel. Uvnitř byla tma. Bludowský si nejprve posvítil na řádně očouzený a ohořelý strop. Pak na podlahu,  tam leželo něco, co bylo kdysi patrně kanystrem benzínu. U stěny u trosek dřevěných poliček stála  mírně ošlehnutá sekačka. A uprostřed místnosti podivná věc - ohořelé křeslo. „To je vaše?'' - „Ne.'' 29    30   Po ohledání místa činu detektiv přistoupil k výslechu svědků. V době požáru byla doma pouze Valérie,  místostarostčina dcera. Místostarostka v té době vezla svého syna Nikolase z hodiny kytary v základní  umělecké škole a její manžel, povoláním pilot dopravního letadla, byl na služební cestě v zahraničí. 31    32   Valérie byla typická studentka umělecké školy. Podivný vzhled, nosánek trochu nahoru. Bludowský  zahájil výslech: „Kdy jste si všimla, že hoří?'' - „Když začal zvonit požární hlásič.'' - „A pak jste udělala  co?'' - „Pak jsem běžela ke garáži, chtěla jsem to uhasit, ale hořelo už moc'' - „Nevšimla jste si něčeho  zvláštního?'' - „Ne.'' - „Byla garáž odemčená nebo otevřená?'' - „Jo, byly otevřený dveře na zahradu.'' -  „A kdy jste volala hasiče?'' - „Hned potom, běžela jsem dovnitř a zavolala je.'' - „Dobrá, ještě poslední  otázku: Kdo myslíte že to udělal?'' - „Myslím, že je za tím nějaká politika.'' Její odpověď se nazítří  potvrdila. 33    34   Bludowský spěchal to ráno rovnou na radnici. Před radnicí stáli: jeden novinář, tiskový mluvčí radnice,  Kostěj Nesmrtelný a dva strážníci. Předmět jejich zájmu byl prostý - vytlučené sklo vstupních dveří a nad  tím nasprejovaný nápis: To máte za Dobrovskou! 35    36   Uvnitř ležela na podlaze skleněná láhev s ohořelým kapesníkem uvnitř, zřejmě se někdo pokusil zapálit  radnici Molotovem, ale nepovedlo se mu to. 37    38   „Pojďte za mnou pane inspektore,'' řekl Kostěj, „toho darebáka natočila kamera, já vám to pustim.''  Bludowský vešel do Kostějova kamrlíku. Bylo tam několik televizních obrazovek, jedna z nich ukazovala  potemnělý parčík u radnice, v rohu byl napsán čas 1:25. Kostěj stiskl tlačítko PLAY: Před radnici přijela  C:\mv\knihy\zivot-v-mezerach\zivot-v-mezerach.md -- File date: 24.10.2016 -- File time: 15:00:10

zivot-v-mezerach.md -- Printed on 24.10.2016, 15:02:12 -- Page 2 motorka. Maskovaný řidič se rozhlédl a odstavil motorku. Vytáhl sprej a napsal nápis. Pak rozbil  kamenem sklo a hodil dovnitř Molotov. V tu chvíli ho něco vylekalo, tak sedl na motorku a odfrčel. 39    40   „Hmmmm. Tak takhle jsem si to taky představoval. Vraťte to! ... Má zakrytou poznávací značku,'' řekl  detektiv. - „Myslel jsem, že vám to pomůže'' řekl Kostěj. - „Tak mi řekněte, co si o tom myslíte, kdo a  proč to udělal?'' - „Ale pane detektive, do toho já se nepletu, to je politika!'' odpověděl pohoršeně Kostěj. 41    42   Ačkoliv o tom skandálu očividně mluvili všichni na radnici, nikdo se o něm nechtěl s detektivem bavit.  Starosta s místostarostkou byli na otvírání jakési stavby. Jediný, kdo neodmítl vypovídat, byl tiskový  mluvčí. Bylo to částečně proto, že jeho povoláním bylo odpovídat na dotěrné otázky, částečně proto, že  měl už pokyny shora: „Nebudu vám zastírat, že tady jsou jisté politické spory. Ale jak už jsem řekl  novinářům, tohle je radnice, my domy nezapalujem, my nejsme mafie!'' Ale nemáte do ní zas tak  daleko, pomyslel si Bludowský. 43    44   Toho večera čekal Bludowský v restauraci s Waldfruchtem. Waldfrucht byl nadřízený a zároveň kolega  Bludowského. Seděl, pil a stěžoval si: „Je to hrozný, všichni dělaj problémy! Mně dělaj problémy  squateři, tobě zase politici. Dokonce se bouřej i odbory trolejbusáků. Hrůza. Jestli se v tomhle městě  něco semele, tak to bude veselo....'' 45    46   Waldfrucht vzdychl a napil se. V tu chvíli přišla ta, na kterou čekali, Waldfruchtova přítelkyně Bety. 47    48   Bety byla hezká i chytrá. Pracovala jako sekretářka vedoucího odboru městského investora, fakticky  však díky svým schopnostem řídila odbor sama. Waldfrucht se s ní seznámil při jedné ze svých četných  pracovních návštěv radnice. 49    50   „Omlouvám se, ale měli jsme nějaké problémy na stavbě,'' omluvila svůj pozdní příchod Bety a přivítala  se s Waldfruchtem. 51    52   „Potřeboval bych tvou pomoc,'' oslovil ji Bludowský, „úplně nechápu, kdo tam od vás by mohl mít něco  proti Dobrovské''. 53    54   Bety se posadila a řekla: „Tak ti zopakuju politickou situaci hezky od začátku.'' Bety jim už několikrát  pomohla, jednou už se pod ní povážlivě houpala židle, ale její šéf se za ní přimluvil. Měla však výhodu,  protože to, co říkala, byla pravda dohledatelná z listin a zápisů jednání zastupitelstva. Napila se a  nadechla, vysvětlit politickou situaci byl těžký úkol. 55    56   „No, v podstatě se dá město politicky rozdělit podle řeky Akvy. Ti, co bydlí na západ od Akvy, volí Černé,  a ti, co bydlí na východ, volí Červené. No a protože je západní část města větší, vyhrával posledních  deset let Kozák s Černými. Jenže poslední volby toho voliči měli dost, tak přišla změna. Červení i Černí  dostali stejně málo hlasů a zbytek se rozdělil právě mezi stranu Dobrovské a Zelené. Obě strany zůstaly  neutrální, takže Kozák s Taškárem se je před každým hlasováním snaží přetáhnout na svou stranu.'' -  „Takže Dobrovská je pokaždé jejich naděje na schválení?'' - „Dá se to tak říct.'' - „A o čem se právě  hlasuje?'' 57    58   „To je právě to!'' vzdychla Bety. „Už dlouho se o ničem nehlasovalo. Poslední věc, kterou politici udělali  je, že otevřeli most dálničního obchvatu.'' - „Hmmmm, myslim, že bych se s těmi lidmi měl setkat a  promluvit si s nimi'' - „Zkusím to zařídit.'' 59    60   Následující den při návratu z oběda měl Bludowský dobrou náladu. Bety se podařilo zařídit pro něj  propustku na jakousi vernisáž mladých umělců podporovanou radnicí, prý tam bude celá politická  reprezentace. 61    62   Bludowský vešel do budovy policie. U recepce se nějaký muž hádal se strážníky: „Neodejdu, dokud si  nepromluvim s nějakým detektivem!'' - „Jestli už konečně neodejdete, dám vás zatknout!'' křičel vztekle  strážník. 63    64   „Já si s ním promluvím,'' nabídl se Bludowský. „Pojďte! Jsem detektiv.'' Muž ho následoval do kanceláře.  Posadili se, Bludowský nabídl kávu, muž ji odmítl. Bludowský začal výslech: „Tak jak se jmenujete?'' -  „Viktor Wechsel, směnárník, teda byl jsem...'' - „No a co vám kdo udělal?'' - „Ukradli mi křeslo.'' -  „Křeslo?'' podivil se Bludowský. 65    66   „Křeslo, po tetičce Žofii, byla to rodinná památka. Už o tom víte týden a nikdo s tim nic nedělá!''  odpověděl Viktor. Bludowský vzdychl: „A jak to křeslo vypadalo?'' - „Takhle!'' řekl Viktor a vstal ze židle  a šel k nástěnce, „jako tohle křeslo, co tu máte vyfocený. Kdyby nebylo ohořelý, byl bych přísahal, že je  moje.'' 67    68   Bludowský zpozorněl, fotografie ohořelého křesla na spáleništi byla z garáže místostarostky. „Znáte  C:\mv\knihy\zivot-v-mezerach\zivot-v-mezerach.md -- File date: 24.10.2016 -- File time: 15:00:10

zivot-v-mezerach.md -- Printed on 24.10.2016, 15:02:12 -- Page 3 místostarostku?'' zeptal se Bludowský. „Co s tim má co společnýho místostarostka? Vždyť mě ukradli  křeslo!'' rozčiloval se Viktor. Tudy cesta nevedla. 69    70   Bludowský vzdychl, sepsal s Viktorem protokol a svatosvatě mu slíbil, že se po jeho křesle podívá. Pak  se pustil do čtení politických analýz a četl je po zbytek odpoledne. 71    72   Večer Bludowský oblékl oblek a vyrazil na vernisáž. Na vernisáži byli mladí umělci, jejich učitelé, kritici a  politická reprezentace. Byla tam Dobrovská s manželem, bavila se s nějakým učitelem. Byla tam i její  dcera, s přítelem, byl to nějaký motorkář nebo tak něco, bavili se s nějakou podobnou umělkyní. Byl  tam Waldfrucht, vedli se s Bety za ruce a prohlíželi si obrazy. Taškár, vůdce Červených, si taky se  zaujetím prohlížel obrazy, kdysi býval malířem (pokojů), než se dal na politiku. A starosta Kozák stál u  vchodu a komandoval nějakého podržtašku. 73    74   Bludowský si prohlédl výstavu. Vypadala podivně a nelogicky, inu mladí umělci. Mladá Dobrovská  fotografovala. Dělal fotografie divných lidí v divných situacích. Bludowskému se moc nezamlouvaly. 75    76   Bludowský přistoupil ke starostovi: „Dobrý večer, pane starosto.'' - „Co tady děláte?'' vyštěkl starosta.  „Ále, taky podporuju mladé umělce'' řekl ironicky detektiv. „Nechte si ten tón! Přišel jste vyšetřovat nebo  se jen dívat?'' - „No kdyby vám to nevadilo, tak bych vám pár otázek dal...'' - „Hmmm. Tak ale pojďme  někam stranou, je tu plno novinářů.'' 77    78   Vyšli ven a zašli za roh do takové tiché ulice a starosta si zapálil. „Ptejte se!'' řekl nekompromisně. - „Jak  se vám spolupracuje s Dobrovskou?'' - „Je tvrdohlavá, má vlastní názory a nenechá se moc přesvědčit.  Ale já, ani nikdo z Černých jí přece garáž zapalovat nepůjdeme.'' - „A kdy naposledy hlasovala proti  vám?'' - „Když se probíralo, zda se má zvýšit poplatek za svoz odpadu v chatové osadě Břízka'' řekl  potutelně starosta. „Ale, pane starosto, nedělejte ze mě blbce. Myslím něco podstatného, třeba kauzu  Logistický areál.'' - „Logistický areál? To bylo před měsícem a nakonec se to stejně schválilo i přes  odpor Dobrovské. Pane detektive, zastupitelstvo už skoro dva týdny nezasedalo, v čem by Dobrovská  vadila?'' zeptal se starosta. Bludowský se nadechl, ale v tu chvíli starostovi zazvonil mobil a starosta  odešel zuřivě telefonovat. 79    80   Bludowský se vrátil do sálu, Taškár mezitím odešel, tak neměl koho vyslýchat. Sedl si na bar a po chvíli  se dal do diskuze s jedním vysokým mladíkem. Za chvíli se jejich hovor stočil na dceru Dobrovské. 81    82   „Valérie má talent,'' začal dlouhán „akorát mě trochu překvapuje, že sem nedala svoje nejlepší věci,  třeba ty fotky z pískovny nebo hořící křeslo.“ - „Hořící křeslo?“ - „Ano, hořící křeslo. Zatím to byl jen  nápad, ale skvělej. Muž v obleku sedící v kanceláři na hořícím křesle. Původně to měla být fotomontáž a  měl mít Kozákovu tvář, ale to už bylo přece jenom trochu moc.“ řekl pobaveně dlouhán. Bludowský se  tomu zasmál a dál už se jejich řeči týkaly jen umění. 83    84   Večírek pokračoval. Starosta s místostarostkou vysvětlovali novinářům, proč je důležité podporovat  umělce. Mladá Dobrovská se mezitim na parketu svíjela okolo nějakého nagelovaného frajírka. Najednou  se strhla bitka. 85    86   Frajírek seděl na zemi a snažil se zastavit krev, která mu kapala z nosu na drahou košili. „Nebudeš se na  ní takhle lepit! Je to moje holka! Si nemysli, že když ti tvůj fotřík koupí k narozeninám nový bávo, tak  že můžeš dovolit balit všechny holky! A s tebou jsem taky skončil!“ zařval motorkář a naštvaně odešel.  „Lukáši, počkej!“ řekla zoufale mladá Dobrovská a utíkal za ním. 87    88   Místostarostka mezitim taktně naznačila manželovi, ať mlčí. Poslední, co před volbami potřebovala, bylo,  aby se její dcera objevila v bulváru. Pro ni večírek skončil fiaskem. 89    90   Bludowský jel domů tramvají, cestou přemýšlel a usnul. Tak se musel vracet z konečné. Nakonec ho  něco napadlo. 91    92   Zítra si Bludowský počíhal na Valérii Dobrovskou před školou: „Potřeboval bych s váma mluvit.“ - „Jestli  se se mnou chcete bavit o tom, co provedl můj přítel na vernisáži, tak vám nic neřeknu.“ - „Nezajímá  mě váš přítel, mě zajímá umění. Proč jste nevystavila tu fotografii hořícího křesla?“ - „Protože jsem ji  nestihla udělat.“ - „Ale zkoušela jste to...“ 93    94   „Jak tohle víte?“ podivila se Valérie Dobrovská. „To ohořelé křeslo ve vaší garáži...“ odpověděl detektiv. 95    96   Valérie mlčela. „Nemá smysl mlčet,“ řekl klidně detektiv. Valérie sklopila oči k zemi a pak se podívala na  detektiva. „Máte pravdu,“ začala, „zkoušela jsem to vyfotit. Abych nějak nezničila podlahu, dělal jsem to  v garáži, protože je tam beton. To křeslo nechtělo hořet, tak jsme ho trochu polili benzínem, ale asi jsme  to přehnali...“ - „A ten nápis na radnici?“ - „To napadlo Lukáše udělat z toho politiku. Říkal, že se přijde  na to, že to chytlo od benzínu, tak pak jel na radnici a udělal to“ šeptala Valérie. Oba mlčeli. Valérii  C:\mv\knihy\zivot-v-mezerach\zivot-v-mezerach.md -- File date: 24.10.2016 -- File time: 15:00:10

zivot-v-mezerach.md -- Printed on 24.10.2016, 15:02:12 -- Page 4 vytryskly slzy. 97    98   „Prosím, pane detektive, zkuste to nějak ututlat. Mámě to zničí kariéru a zničí to i mě...“ začala plakat.  Bludowský otevřel pusu, chtěl ji pokárat, ale zarazil se. Uvědomil si, že by tím způsobil víc škody než  užitku. Nadechl se, zapálil si a přemýšlel. Valérie tiše vzlykala. 99    100   „Víte co, já to ututlám, ale něco za to chci...“ 101    102   Asi za týden pomáhal Bludowský Valérii vykládat křeslo. Zazvonil na zvonek. Vyšel Viktor Weschel a  překvapeně zíral na křeslo. 103    104   „Je to jen replika. To vaše shořelo před čtrnácti dny. Ti, kdo se zasloužili o jeho likvidaci se složili na  nové,“ vysvětlil Bludowský a otočil se na Valérii. 105    106   Bylo jaro. Ptáci zpívali, Valérie s Lukášem se dali zase dohromady a volby se neúprosně blížily. 107    108   ##  Bludowský slaví Vánoce 109    110   Na Hlubočici padnul sníh. Byla tma a silný vítr hnal sníh z polí. 111    112   Ó lokomotivo jenž osvobozuješ. Již slyším kovovou píseň kolejí. 113   Ó lokomotivo mocná, tvá světla jak oči šelmy září tmou. 114   Ó lokomotivo silná, již slyším známý takt pražců a vrnění dieselova motoru. 115   Ó lokomotivo krásná, již vidím tě prorážet sněhovou závěj. 116   Ó lokomotivo čistá, tvá píšťala zní jak andělské troubení. 117   Ó lokomotivo zrádná, tvé brzdy mne již nemohou zastavit. 118   Ó lokomotivo milosrdná, ani to moc nebolelo... 119    120   A pak již jen desítky párů kol a Cháron v železniční uniformě. 121    122   Strojvedoucí zavřel regulátor, vysílačkou vyděšeně uvedl v chod mašinerii starající se o zprovoznění  tratě, a pak se předpisově zhroutil. 123    124   *Tichá noc, svatá noc.* 125    126   Na druhém konci města to vypadalo předpisově idilicky. Světelné řetězy, vánoční stromečky,vůně  skořice a cukroví a poctivý slaměný betlém. A vzduchem se nesla Tichá noc. U stánku balící služby stáli  dva muži. Byli to detektivové z kriminálky. I oni hledali v předvánočním schonu trochu klidu a míru.  Právě jim skončila služba. 127    128   ,,Nemám rád Vánoce'' vzdychl Bludowský. ,,Proč to?" podivil se Waldfrucht. ,,Osamělí jsou ještě  osamělejší, chudí chudší, podvodníci vykutálenější a reklamy stále dotěrnější..." řekl Bludowský a  podíval se na Santu Klause v protější výloze a smutně dodal: ,,Z Vánoc se staly svátky konzumu..." -  ,,Třeba si to jen moc bereš" - ,,Neberu, podívej se na statistiku sebevražd..." odpověděl Bludowský  pochmurně. 129    130   *Dej Bůh štěstí tomu domu, my zpíváme víme komu...* 131    132   Přes pult se naklonil brigádník a podával Waldfruchtovi těžký nazdobený balíček.. ,,Myslíš si, že se jí to  bude líbit?" - ,,Určitě" Vyšli ven. Waldfrucht hrdě nesl dárek. 133    134   Před obchoďákem nějaká žena lovila zmrzlými prsty drobné z peněženky aby je mohla naházet do  automatu na jízdenky. Přitočil se k ní nějaký muž, snad potřeboval rozměnit. Peněženka spadla do sněhu  a už s ní utíkal pryč. ,,Zloděj! Chyťte ho!" Detektivové neváhali ani minutu a rozběhli se po zledovatělém  chodníku. 135    136   Waldfruch zavrávoral, podjela mu noha, dárek vypadl z rukou a posléze ho vlastním ramenem rozdrtil.  Ležel tam na sněhu, sbíral střepy a barevný papír a nestačil se divit: ,,No to snad..." 137    138   ,,Nestalo se ti nic?" bál se o svého kolegu Bludowský. Pád vypadal hrozivě. ,,Mně ne, ale ten dárek.  Ještě když jsem ho kupoval, byla to salátová mísa a teď..." řekl Waldfrucht a ukázal střep. ,,Stará lahev  od piva." 139    140   O pár minut později zažila Dárková balicí služba nepříjemné překvapení v podobě dvou naštvaných  policistů. 141    142   V kanceláři bezpečnostní služby si pak vykutálený podvodník vzpomínal na to, jak do krásných balíčků  C:\mv\knihy\zivot-v-mezerach\zivot-v-mezerach.md -- File date: 24.10.2016 -- File time: 15:00:10

zivot-v-mezerach.md -- Printed on 24.10.2016, 15:02:12 -- Page 5 dával bezcenné cetky a ještě si za to nechával platit. Dárky se pak chystal prodat na tržnici. Bludowský  vstal znechuceně od stolu. ,,Proto nemám rád Vánoce." 143    144   *Rolničky, rolničky, kdopak Vám dal hlas?* 145    146   Bludowský seděl v tramvaji. Tramvaj se řítila z kopce do Podhradí. 147    148   Přestože tam byla také vánoční výzdoba, čtvrť opravdu vypadala jako doupě zločinu, za které byla  pokládána. Bludowský přemýšlel proč. 149    150   Čím to je, že zrovna tady už přes sto let zločin jen kvete? Je to těmi hospodami, továrnami, či domy? Je  to ve vzduchu, vodě, půdě či snad v omítce, nebo je to prostě v povaze lidí? Nebo se stejně krade, loupí  a vraždí i v jiných čtvrtích? Statistiku sebou v tramvaji neměl. 151    152   Díval se z okna, zatímco tramvaj míjela hospody, herny, zastavárny a pojištění cizinců. Teda pokud to  poslední v té azbuce přečetl správně. 153    154   Bludowský vystoupil. Odemkl dveře zchátralého činžáku a vystoupal po schodech. Odemkl byt, zul si  boty a vstoupil. Nikdo ho nevítal. Jen stará lednička tiše vrčela. 155    156   *Nésém vám nóviny, póslouchéjte...* 157    158   Nazítří seděl Bludowský na policejní stanici a prohlížel si oběžník s fotkou mrtvé. Nebylo to zrovna to, co  by chtěl na Štědrý den dělat. Ale co naplat, někdo to dělat musí. 159    160   ,,Co je zač?" zeptal se. ,,Zatím nevíme. Včera večer skočila pod vlak kousek za Městem. Řeší to kolegové  z venkova" vysvětlil strážník. ,,A on?" Bludowský otočil hlavu na zadrženého. ,,Načerno prodával  rachejtle na vánočních trzích, a když jsme ho tu vyslýchali, uprostřed řeči vstal, díval se na nástěnku, a  ptal se kdo je ta žena. Je to první svědek, který ji poznal." 161    162   Svědek nebyl zrovna nadšený z toho, že s nim chce na Štědrý den mluvit kriminálka. ,,O vás mi nejde"  uklidnil ho Bludowský ,,jde mi o tu ženu. Vy ji znáte?" - ,,Ne." opáčil svědek ,,jenom prodávala ve  vedlejším stánku vánoční stromečky. Trochu mě zaujala, chtěl jsem ji pozvat na kafe, ale neodvážil jsem  se." Bludowský se zamračil. Neměl rád sebevraždy. ,,Znal jste ji jménem?" - svědek odpověděl  zavrtěním hlavou a detektiv vzdychl. Svědek vykulil oči: ,,Teda doufám, že si nemyslíte, že jsem jí něco  udělal?" Bludowský si to nemyslel. Nemyslel si vůbec nic. 163    164   Výslech se ukázal jako zbytečný, svědek nic jiného nevěděl. 165    166   *My tři králové, jdeme k vám, štěstí zdraví, vinšujem vám....* 167    168   Magistrátní úřednice nebyla ráda, že ji na Štědrý den od pečení posledního cukroví vytáhnla kriminálka.  Naštvaně hledala v počítači účtenky za nájem stánku na vánočních trzích. ,,Tady to je" mračila se na  Bludowského ,,Žaneta Kmínová, Stoupavá ulice 32, Klikohrad. Nájem za stánek číslo 5. Předmět  prodeje: vánoční stromečky." Bludowský si adresu a jméno pečlivě zapsal a slušně poděkoval úřednici za  ochotu. Nebyla z toho nadšená. Bludowský věděl, že ani kolegové z Klikohradu nebudou nadšeni. 169    170   A měl pravdu. Kolegové v Klikohradu nadšeni nebyli. Nakonec se zjistilo, že dopis na rozloučenou ležel v  poštovní schránce u Klikohradského nádraží. Tamní pošta měla o svátcích zavřeno, tak ji nikdo nevybral.  V dopise si tato žena, jak se zjistilo později vdova po vojákovi, stěžovala své nejlepší přítelkyni na  samotu a deprese. Na světě nebyl nikdo, kdo by ji podržel. Jedniný, kdo by to byl mohl zvrátit, byl ten  černý prodejce rachejtlí, ale neměl odvahu. 171    172   Bludowský tohle všechno zatím nevěděl, ale stejně mu z toho bylo špatně. 173    174   *Narodil se Kristus Pán...* 175    176   Odpoledne měl Bludowský sraz na nádraží. Jeho bratr mu předával dárky: ,,To je od mámy, to je ode  mě a Irenky. Je škoda, že si nás nemohl přijet navšívit." - ,,No jo, mám službu" povzdechl si Bludowský  a pokračoval: ,,Pozdravuj mámu a Irenu. Předej dárky a nekoukej se ve vlaku na ten svůj!" - ,,Neboj,  nejsme už přece malí." Oba se tomu zasmáli, jako se smáli svým vtipům, když byli malí. Pak nádražní  rozhlas vyhlásil vlak a oba bratři se rozloučili. Bludowský potom zamíril do kanceláře, kde měl ještě  nějaké papírování související s koncem roku. 177    178   Štědrej večer nastal. Štědrej večer nastal, koledy přichystal... 179    180   Štědrej večer nastal a Bludowský seděl doma. Společnost mu dělala vrnící lednička, lahev vína a napolo  C:\mv\knihy\zivot-v-mezerach\zivot-v-mezerach.md -- File date: 24.10.2016 -- File time: 15:00:10

zivot-v-mezerach.md -- Printed on 24.10.2016, 15:02:12 -- Page 6 ztlumená televize. Koukal se z okna dalekohledem, Na plakátovací ploše na zdi vozovny vylepil kdosi  plakát s nápisem Merry crysis and happy new fear. 181    182   To docela sedí. Jenom za dva poslední dny se setkal s jednou krádeží, jedním podvodem a sebevraždou. 183    184   Jestli tohle není krize, tak co teda? 185    186   Biskup v televizi popřál lidu Veselé Vánoce a začala pohádka. Bludowský vstal, nalil si víno, a neměl si s  kým připít. Na chvilku se zarazil ale pak rozbalil dárky. Pletené ponožky, ty budou asi od mámy, a loď v  láhvi, ta je od bratra. Žádné překvapení. Jako každý rok. 187    188   Bludowský vypnul televizi. Na pohádky neměl náladu. 189    190   Všichni ti zloději, podvodníci, vrazi, mafiáni a korupčníci sedí v kruhu rodinném, akorát on je sám doma.  To má za svou celoroční pilnou službu - ani si o Vánocích nemůže vybrat dovolenou, aby navštívil  příbuzné. Byl sám. 191    192   Pomalu přemýšlel, jestli takhle večer jezdí po trati nějaký milosrdný vlak, ale zazvonil zvonek. ,,Kdo to  sakra takhle pozdě otravuje?" 193    194   Ve dveřích stál Waldfrucht s přítelkyní: ,,Promiň, dárky jsme nestačili koupit." - ,,Ale mysleli jsme, že ti  naše návštěva udělá radost" přitakala Waldfruchtova přítelkyně Bety. ,,Pojďte dál" 195    196   Seděli, pili víno, povídali si. Svět přestal být černý. Pak zazvonil telefon. Nadšený hlas ve stroji děkoval:  ,,Díky, brácho, to je ten nejlepší dárek cos mi kdy dal!" Bludowský se usmál, jeho bratr dodržel slib a  nechal si dárek na doma. 197    198   Pak si dále povídali. O Vánocích, rodině, o tom, co kdo dostal. Bety se rozplývala nad krásnou ručně  broušenou salátovou mísou. 199    200   ,,A víš že jsem docela rád, že v té dárkové balící službě byl ten podvodník" podotkl Waldfrucht ,,jinak by  teď ta mísa byla na padrť!" 201    202   ,,Všechno zlé je k něčemu dobré" dodala Bety. Bludowský se usmál a smířil se světem. Nechal všechny  zloděje a podvodníky, lichváře a politiky ať si v klidu užijí Vánoc. Však on jim to příští rok spočítá!!! 203    204   ## Sokolí hnízdo 205    206   *Věnováno těm, kteří přispěli ke vzniku této povídky, ať už přímo nebo nepřímo. Jmenovitě pak Romanu  Novosádovi za popohánění k dopsání. Ostatní (čti ti, co jsem potkával na cestě do práce) se snad v  povídce poznají sami.* 207    208   Bylo zataženo a dusno. Zahřmělo. Nad městem se spustil poslední letní liják. Takový ten teplý, co  člověku není zima, když zmokne. 209    210   Na vodě se dělaly kruhy a detektivům schovaným ve staré nádrži na vodu mokly vlasy. Za chvíli dojde k  předání. 211    212   Prsty na kohoutcích a dusno. Výstřel. Ve starém přístavišti se strhla přestřelka. Taková ta pořádná, jako  v americkém filmu. 213    214   Vodní ptáci vyděšeně utíkali a detektivům schovaným ve staré nádrži na vodu šlo o život. Předání začalo. 215    216   Ještě ten večer stál Bludowský na balkóně a kouřil. Měl kancelář až v podkroví, s překrásným výhledem  na celé město. Bludowského ten výhled obvykle uklidňoval, ale dneska měl chuť každého hříšníka dole  poplivat, i kdyby jen odhazoval obaly od sušenek na zem. 217    218   A tak tam stál, vdechoval nikotin a čerstvý vzduch a pozoroval hříšné město. Netušil, že on sám je  sledován, že kdosi o jedno patro níž a dva domy dál zapisuje, kolik cigaret vykouřil. 219    220   Típnul. Dneska už pátá. Naklonil se přes zábradlí a soustředěně pustil vajgl. Vajgl letěl dolů a minul  květináč. Bludowský se obvykle trefil, měl z toho takovou škodolibou radost. Ale dnes se mu nedařilo ani  to. Zvednul se a šel dovnitř. 221    222   Vevnitř mezitím Waldfrucht dopisoval hlášení: „ ...výsledkem celé akce je zadržení všech podezřelých a  lehké zranění jednoho policisty. “ 223    C:\mv\knihy\zivot-v-mezerach\zivot-v-mezerach.md -- File date: 24.10.2016 -- File time: 15:00:10

zivot-v-mezerach.md -- Printed on 24.10.2016, 15:02:12 -- Page 7 224   „Prej zadržení všech podezřelých, pche,“ ušklíbl se Bludowský , „to tam nemůžeš rovnou napsat, že ty  známý firmy z radnice se z toho zase vyvlíkly a odsrali to za ně jejich poskoci?“ - „Klid, na každého  jednou dojde...,“ řekl klidně Waldfrucht. - „Aby dřív nedošlo na nás!“ odsekl naštěkaně Bludowský.  Waldfrucht zdvihl oči od monitoru: „Poslyš, co s tebou je?“ - „Ale nic, to už je celkem běžný, že se mě  každej pátek snaží někdo zastřelit,“ odsekl ironicky Bludowský. - „Ty potřebuješ dovolenou.“ - „Ale né...“  - „Jo, a kdy jsi ji naposledy měl?“ 225    226   Následovalo hluboké ticho. „No vidíš, vlastně už svojí pracovitostí porušuješ předpisy... Vyber si  dovolenou a vyraž někam hodně daleko, kde tě nebude nic rušit, já už to nějak zvládnu.“ Bludowský  mlčel. „Já ti ji rovnou napíšu“ nabídl se Waldfrucht. „Ale kam mám teď vyrazit?“ - „Já už bych o jednom  místě věděl...“ 227    228   --229    230   Motorák s pisklavými zvuky stoupal do hor. Rozrážel úbočí kopců a zelené hvozdy. Bludowský seděl  uvnitř a koukal ven. Na obzoru se klenula duha. Jako by mu říkala, že si tam užije dost klidu. Bludowský  se už těšil jako dítě na prázdniny. Ve skutečnosti už toho všeho měl plný zuby. 231    232   Vlak přejel viadukt a zastavil ve stanici Mury. Bludowský vystoupil. Teď dolů pod viaduktem a nahoru  okolo sokolovny. Prošel pod viaduktem. Po mostě zrovna projížděl vlak. Odbočil do Sokolské ulice a pak  ji uviděl. 233    234   Na ostrohu nad silnicí se tyčila místní sokolovna. Vypadala jako nějaký hrad. Tuto skutečnost ještě  umocňovalo to, že před ní byl vykopán hluboký příkop, patrně budoucí kanalizace. V příkopu se jako  nevolníci krčili kopáči, podivná to směs lidu. Bludowský vzhlédl. 235    236   Sokolovna byla opravdu majestátní. Přístavby na přístavbách jí dodávaly zákoutí, která by člověk čekal  spíše na vykopávkách starověkých měst. Kromě povinné hospody v ní nechyběl sál určený k pořádání  mysliveckých plesů a sportovnímu vyžití místních obyvatel, místní loutkové divadlo, byt bratra předsedy,  půda plná krámů pamatujících ještě Tyrše, ubytovací kapacity pro bratry a sestry z jiných žup a strašně  smradlavý pánský záchod v hospodě. 237    238   Bludowský se rozhodl, že ji vyzkouší. Zaujalo ho už jméno té hospody - U Mozarta. Prošel tedy pod  vývěsním štítem s lahví piva „Zlatuška“. Vevnitř to vypadalo jako po nějakém mejdanu. Na lustru visela  čísi ponožka, barman zametal střepy a na stole spala jakási podivná existence. 239    240   „Co se tu slavilo?“ zeptal se Bludowský zvědavě. Barman vzdychl: „Moje narozeniny“. Vyhodil střepy do  koše a stoupl si za pult: „Věřil byste, že už je mi šedesát?“ Bludowský se nadechl, chtěl něco říct, ale  barman ho předběhl: „Takový roky, celej život za sebou. A to ani nemám základní školu... Hm. A včera  jsem se dozvěděl, že už jsem dědeček - tak na to se napijem - ne?“ - „Klidně,“ odpověděl Bludowský a  barman mu nalil něco naprosto příšerného. 241    242   „Ta píše, co? Dávám si ji každej den a přežil jsem i Wolfganga.“ - „Kdo je Wolfgang?“ zeptal se  Bludowský hlasem spáleným místní pálenkou. „Můj jmenovec - taky Mozart. Akorát já jsem křestním.“ -  „A kdo vám dal takové zvláštní jméno?“ - „Maminka, byla učitelka zpěvu,“ řekl smutně Mozart a exnul  další skleničku držkopalu. Bludowský si radši objednal něco na spravení chuti a pomalu pil. Barman  vzpomínal: „Jojo, když mi bylo dvacet, to byly časy. Tady nad sokolovnou začínaly louky a v celých  Murách bylo jen pár chatek z doby před válkou, žádný chalupáři jako dnes...“ Bludowského bavilo  poslouchat cizí vzpomínky. „Já tehdy bydlel na nádraží. Vždycky jsem chodil přes viadukt za holkama.  Chodili jsme tenkrát k Legerovic chatce, občas nás pustili dovnitř, akorát do sklepa ne.“ - „K Legerovic  chatce? Kde to je?“ - „Dál po cestě, ta poslední chatka. Proč se ptáte?“ - „Kamarád mi ji půjčil, budu tam  teď týden bydlet.“ - „Jé, to je náhoda! Tak na to si připijem!“ řekl barman a už vytahoval zpod pultu  držkopal. „Ne, raději ne!“ zalhal Bludowský ve snaze zachránit si krk. 243    244   Zaplatil, rozloučil se a vydal se na cestu. 245    246   Na konci asfaltu, na kraji louky, stála bílá chatka na kamenné podezdívce. Bludowský vytáhl svazek  klíčů, za které by se nemusel stydět ani kastelán. 247    248   Odemknout okenice. Zaháčkovat je na háčky. Nejdřív zkontrolovat čerpadlo, potom zapnout elektřinu.  Do sklepa v žádném případě nechodit. 249    250   Bludowský plnil tyto pokyny a připadalo mu to jako něco, co zažil nebo možná nezažil zamlada. Chata  byla obřadně odemčena, zabezpečena, mohl tedy vstoupit. 251    252   Vešel dovnitř. Celá chata se dělila jednou tenkou příčkou na dvě místnosti. První byl obyvák, s  kachlovými kamínky, ledničkou, sporákem a obstarožní televizí. Pak vešel do druhé půlky - do ložnice.  C:\mv\knihy\zivot-v-mezerach\zivot-v-mezerach.md -- File date: 24.10.2016 -- File time: 15:00:10

zivot-v-mezerach.md -- Printed on 24.10.2016, 15:02:12 -- Page 8 „Týjo! Waldfrucht měl pravdu! Tady jsou opravdu poklady!“ 253    254   Celou jednu stěnu ložnice zabírala knihovna. A byly v ní opravdové skvosty. 255    256   Všechny díly Zelenkových dobrodružství! Zobánek! A dokonce Kapitán Afrika! 257    258   Zbytek dne strávil Bludowský čtením o Obřím kamenném muži, starostech dětské hvězdy a použití  zmrzliny v boji za práva chudých. A podle toho pak vypadaly i jeho sny. 259    260    261   Následující ráno stál Bludowský na louce nad chatou a vdechoval plnými doušky čerstvý ranní vzduch.  Krabičku cigaret bohužel neměl. Dole v údolí se rozpouštěly chuchvalce mlhy. Období mlh začalo. Podzim  se hlásil ke slovu. 262    263   Když takhle stojíte na louce nad údolím a koukáte se dolů, uvědomíte si, že jste ve skutečnosti takhle  maličcí a vaše problémy malicherné. Krajina, na kterou se díváte, totiž přežila Napoleona, Hitlera i  Stalina. Byla tu před Rakouskem a bude tu i po něm. Jinými slovy: lidské starosti jsou pomíjivé, krása  přírody je však věčná. 264    265   Přesto je tu však něco, co nás po procházce nutí přečíst si noviny a pozastavovat se nad křivdami  spáchanými na místním obyvatelstvu. 266    267   Bludowský přestal s filozofováním. Bylo na čase jít nakoupit nějaké zásoby. 268    269   Bludowský ještě naposledy shlédl do údolí. Bylo v něm něco znepokojivého. 270    271   Ano, Sokolovna. Sokolovna, která z údolí vypadala jako nějaký hrad, tak přesně ta samá sokolovna  vypadala z kopce jako papírový domeček na modelovém kolejišti. A před ní stálo něco, co tam obvykle  nestává - dav, policie - a z údolí už si to šinula televizní dodávka. 272    273   Bludowský sešel níž k sokolovně. Tak tak se mu podařilo proplížit okolo davu. Na dřevěném můstku přes  výkop mu uhýbala jakási slečna s červeným baretem na hlavě a fotoaparátem v ruce. Vešel do hospody. 274    275   V hospodě oproti tomu bylo všechno na svém místě. Mozart za pultem, notorici za sklenicí, dědci hráli  karty. Akorát u baru seděl nějaký chlápek ve větrovce, ale vypadal mírně. 276    277   Bludowský si poručil „jedno“ a zeptal se: „Co se to tam venku děje?“ - „Ále, našli poklad,“ odpověděl  Mozart a načepoval pivo a dodal: „Už zase...“ - „Jaký poklad?“ - „Ále, za války ho sem zakopali Němci,  taky jsem ho zamlada hledával...“ 278    279   Bludowský se napil. Chvíli bylo ticho, které pak přerušil chlápek ve větrovce: „A stejně nic nenašli...“ -  „Proč myslíte?“ 280    281   Chlápek upil ze své sklenice. „Víte zajímám se o ten zdejší poklad už pěkně dlouho, aby mi bylo jasné,  že si někteří nepřejí, aby se našel.“ - „Proč to?“ - „Víte, ten zdejší poklad je patrně z větší části tvořen  bednami, které se na konci války ztratily z archivů. Jejich nález by některé lidi nepotěšil.“ - „Proč? Vždyť  už je padesát let po válce.“ 282    283   Chlápek se nadechl a začal. 284    285   „Víte, tohle jsou archivy - a německý, takže přesný. Jsou tam popsaný zpravodajský operace od začátku  do konce. 286    287   Ti lidi jsou už ve většině případů pod drnem, ale ten systém, ten ne. Ten systém totiž zastarává  mnohem pomaleji než lidé. Vždyť i naše společnost stojí na právním systému starého Říma.[^sh1]“ 288    289   Bludowskému se ta řeč zamlouvala. Bylo vidět, že ten chlápek ve větrovce ví, o čem mluví. 290    291   „A jak to s tim pokladem vlastně bylo?“ zeptal se zvědavě. 292    293   Chlápek ve větrovce se napil a začal: „To bylo takhle: Byl už konec války, byl už docela zmatek. Na  zdejší nádraží dorazil vlak. Byli v něm vojáci a nějaký dobře hlídaný bedny. 294    295   Von to teda nebyl žádnej transport, jen lokomotiva a dva nákladní vagóny, ale stejně... 296    297   Vojáci chtěli jet dál do vnitrozemí, ale zrovna v ten týden voda strhla předmostí viaduktu. Když pak  zjistili, že opravdu neprojedou, půjčili si pro zájmy říše tři náklaďáky z přádelny, naložili ty bedny a  C:\mv\knihy\zivot-v-mezerach\zivot-v-mezerach.md -- File date: 24.10.2016 -- File time: 15:00:10

zivot-v-mezerach.md -- Printed on 24.10.2016, 15:02:12 -- Page 9 odvezli je někam směrem k sokolovně. Když se pak večer vrátili, náklaďáky byly prázdné. Vojáci potom  odjeli vlakem zpátky, odkud přijeli. 298    299   Přišlo osvobození. Všichni měli najednou jiné starosti a na tu událost s bednami se zapomělo. 300    301   Až pak, deset let po válce, se tady objevil takovej mladej němec, syn jednoho z těch vojáků. Divně se  všech vyptával, a pak k dovršení všeho začal u sokolovny něco kopat. 302    303   Když ho pak policajti zatkli a vyslýchali, přiznal, že hledal poklad. Prý mu otec před smrtí řekl: ‚Ty bedny  jsme zakopali u sokolího hnízda‘ - a umřel. A to je celý příběh.“ 304    305   „To je pěkně uhozený,“ namítl Bludowský. - „Jo, to si ti policajti taky mysleli. Pak se však ukázalo, že  ten němec, jistej Budenmayer, je skutečně synem jednoho z těch vojáků, co se tu na konci války  pohybovali. Bohužel však německá strana neuvedla, co tu dělali. 306    307   Definitivně se to potvrdilo poté, co případ převzali tajní a uvalili na něj mlčení...“ řekl chlápek a napil se. 308    309   „Znáte to, když o něco jde, policajti začnou svorně mlčet“ dodal. 310    311   „Vy asi vůbec netušíte, s kým mluvíte,“ řekl tiše detektiv. 312    313   „Nemám ten poklad rád“ rozčiloval se o kus dál uplně jiný detektiv. Byl to kapitán Karotka, šéf místní  policie. 314    315   „Vážně, nemám ho rád. Sou s nim jen problémy. Děti lezou, kam nemaj. Protože si myslí, že tam je.  Taháme je pak kvůli tomu z různejch děr a starejch baráků. 316    317   Dospělí lezou kam nemaj. Taky všude vidí poklad. A aby toho nebylo málo, ještě se mě na to furt  vyptávají novináři jako vy....“ 318    319   Slečna s červeným baretem a foťákem se zašklebila a její kolegyně zastavila diktafon. „Děkujeme za  rozhovor.“ 320    321   Slunce mezitím vystoupalo na nejvyšší bod své dráhy. A společně s ním stoupal i Bludowský. S  Bludowským stoupal i ten chlápek ve větrovce, který se mezitím představil jako Jiří König. 322    323   Stáli tam u jakési vodárny zahrabané v zemi. Z vodárny zněl takový divný zvuk, znělo to jako vážná  hudba zahraná na několik kilometrů vodovodního potrubí. Nebo jste snad podobný zvuk ještě neslyšeli? 324    325   „Čerpaj,“ řekl König. Bludowský se rozhlídl a prohlížel si jednu z těch cedulek, které v ochranném pásmu  vodního zdroje zakazují snad uplně cokoliv. 326    327   „A proč si myslíte, že by měl být tady?“ zeptal se Bludowský. „Já si nemyslím, že tady je.“ řekl König, „já  si jenom myslím, že tu byl. Kdyby tady byl déle, všimli by si ho vodohospodáři. Nepředpokládám, že  kromě cen vody jedou ještě v nějakém spiknutí.“ 328    329   König se kamsi zadíval, otočil se zpět na Bludowského a začal opět vyprávět: „Víte. Na konci války se tu  opevnili tři německý vojáci. Není to nijak dobré místo na skrývání, oni ho přesto do úplného sebezničení  hájili. Podle hesla Mein Ehre heißt Treue[^sh2]. 330    331   Vystříleli je jako králíky. Ani se jich nestačili zeptat, proč to tak usilovně hájili. 332    333   Vždyť kdo by do roztrhání těla hájil vodojem jedné z mnoha přádelen, co jich v pohraničí je?“ Bludowský  se zadíval na vodárnu. Taková opravdu patří ke každé druhé pohraniční přádelně. 334    335   Vážná hudba z vodovodního potrubí zněla dosti tesklivě, asi na památku těch tří vojáků. 336    337   Člověk si to dnes neuvědomuje. Dokonce ani u pomníčků. 338    339   Z údolí se mezitím přiblížili dva muži. Jeden starý, bělovlasý, vypadal jako dědeček z reklamy. Druhý  menší, mladší, v kožené bundě. Oba měli takové ty baťůžky na notebook, oba naprosto stejné. 340    341   Došli až k vodárně a jeden z nich pozdravil: „Guten tag, Herr König.“ - König mu odpověděl: „Guten tag,  Herr Landsmann.“ Pak si spolu povídali něco německy, čemuž Bludowský nerozuměl. 342    343   Potom se König rozhodl, že je představí: „To jsou pánové Neubauer a Landsmann z Ligy pro rovné  zacházení s oběťmi války.“ König ještě představil Bludowského. Pak si potřásli rukou a pánové řekli něco,  C:\mv\knihy\zivot-v-mezerach\zivot-v-mezerach.md -- File date: 24.10.2016 -- File time: 15:00:10

zivot-v-mezerach.md -- Printed on 24.10.2016, 15:02:12 -- Page 10 co patrně v němčině znamená „těší mě“. 344    345   Bludowský už ty dva někde viděl... 346    347   Ano, jeden čas s ním jezdili ráno tramvají do práce. Nevěděl, co si o nich má myslet. Ty baťůžky na  notebooky, košile, kravaty - a ty lejstra, co občas četli, vypadaly tak úředně... ale ta kožená bunda by se  asi panu ministrovi moc nezamlouvala. 348    349   „A co je přivádí sem? Snad ne poklad?“ zeptal se Bludowský. - „Válka. Dostali grant na dokumentaci a  rekonstrukci pomníčků z Války.“ 350    351   „Aha,“ řekl si Bludowský. Byl rád, že je potkal. 352    353   Po určité době totiž zaroste každý pomníček plevelem, zlatá písmena vyblednou, fotografie se odlepí a  bronz ukradnou sběrači kovů. Na květinách si s chutí pochutnají brouci. 354    355   Pomníčky nejsou určeny k tomu, aby vydržely věčnost. Ba naopak. 356    357   Jsou určeny k tomu, aby svým chátráním říkaly: „Oprav mě! Oprav mě a zamysli se, proč tu stojím. Čí  památku asi uctívám?“ 358    359   Logickým důsledkem pak je, že se u každého pomníčku dříve či později objeví někdo, kdo ho jako  stařenka na vesnickém hřbitově omete, položí nové květiny a zapálí svíčku. 360    361   Starší němec obřadně vytáhl zapalovač a podal ho svému druhovi v kožené bundě. Ten obřadně zapálil  svíčku. 362    363   Tak tam stáli a mlčeli čtyři muži. Z vodárny zněla teskná hudba. Budenmayer by měl radost. 364    365   Je jedno, jaké národnosti jsou oběti. 366    367   Válka je stejnej vůl pro všechny. 368    369   Toho večera Bludowský nemohl usnout. Ležel a přemítal, zatímco se dole na stráni pod chatou řítil už asi  pátý vlak. Přemítal o válce. 370    371   Jasně, viděl už mrtvolu a potkal pár vrahů. Pracovně, samozřejmě.... ale to bylo něco jiného. 372    373   Taková válka, to je něco mnohem horšího. Něco, co kvasí napříč celou společností. Něco, co nezabíjí  konkrétní jména. 374    375   Bludowský byl rád, že prožil celý život v míru. Válku nechtěl. Přesto ho však zajímal ten pocit. Ta vůně  války ve vzduchu. 376    377   Když má někdo před spaním takové černé myšlenky, obvykle to nedopadne dobře. Ve snu se mu pak  míhají defilé šílených kudrnatých básníků, dlouhonohých dívek s červenými barety, vojenských  transportů, husarů na koních a tří nákladních automobilů. 378    379   S tím rozdílem, že ta tři nákladní auta byla skutečná. 380    381   --382    383   Po padesáti letech jely opět tři náklaďáky z Mur okolo Sokolovny do lesa. Tentokrát však chtěly poklad  vykopat. Jeden z těch náklaďáků byl totiž vrtná souprava. 384    385   A Bludowského jeho hlučný průjezd pod okny spolehlivě probudil. Chvíli se se slovy „Ježišmarjá“  vzpamatovával ze snů, ale pak už vyrazil. 386    387   Vyrazil z kopce dolů, do města. U sokolovny nebyl takový dav jako včera. Akorát ta slečna s červeným  baretem dělala nějaké fotografie. 388    389   Kopáče ve výkopu vystřídali archeologové, a to je snad ještě šílenější druh lidí. Nejhorší na tom je, že  jsou vlastně všichni spolužáci, protože ta škola, kde se člověk vyučí archeologem, je obvykle v celém  státě jen jedna. „Starej Indy Jones? Jó, toho znám, ten studoval s naším profesorem egyptologie,“  odpoví vám na vaše nejzavilejší dotazy. 390    391   V hospodě bylo ještě zavřeno, a tak detektiv pokračoval dál do údolí. Měl domluveno s Kōnigem, že ho  C:\mv\knihy\zivot-v-mezerach\zivot-v-mezerach.md -- File date: 24.10.2016 -- File time: 15:00:10

zivot-v-mezerach.md -- Printed on 24.10.2016, 15:02:12 -- Page 11 navštíví. 392    393   „Můj dům poznáš, vypadá poněkud nepatřičně,“ řekl mu včera Kōnig. A měl pravdu. 394    395   Desetimetrová plachetnice opravdu nepatří mezi věci běžně vídané před roubenkami na úbočí hor. 396    397   Bludowský zazvonil a Kōnig mu šel otevřít. „Děláte lodě?“ zeptal se detektiv. - „Lodě. A nejen je. Stoly,  židle, všechno, co je ze dřeva. Od kolébky po rakev.“ - „To máte dobrý, já jsem většinou potřeba jen u  těch rakví,“ povzdechl si detektiv. 398    399   Vešli dovnitř. Kōnig detektiva uvítal, nabídl mu čaj, omluvil se mu za nepořádek, smetaje přitom tlustou  vrstvu pilin ze židle. 400    401   „Víte, trochu jsem o tom pokladu včera přemýšlel,“ začal Bludowský. - „A na co jste přišel?“ zněla otázka  z kuchyně od vařícího čaje. - „Napadlo mě... co když je ten poklad jen další hloubková lež? 402    403   Taková myšlenka, o které víte, že to není pravda, ale říkáte ji dál, protože jí všichni rozumějí. 404    405   Něco jako ‚Lidé s brýlemi vypadají chytře‘ nebo ‚Dřív si lidé mysleli, že je země placatá‘ či ‚Kapitalismus  je tu odjakživa‘... 406    407   Chtěl jsem jenom říct: Co když je to všechno jinak? Co když je to jenom pár beden zvlhlého papíru? Co  když to není zakopáno, ale třeba to v klidu leží někde na půdě? Proč se za tím pachtit, cožpak nemáme  dost starých lejster v archivech?“ 408    409   Kōnig přišel s čajem a zamyšleným výrazem ve tváři. Chvíli převaloval myšlenku v hlavě, a pak  odpověděl: „Víte proč to ti vojáci tehdá skovávali? Jeden by skoro řekl - aby to nikdo nenašel, že? 410    411   Ale to není pravda. To je - jak byste řekl vy - hloubková lež. Oni to totiž skovávali, aby to někdo našel... 412    413   Teda ne jejich nepřátelé, spíš jejich potomci.“ Pak odešel do sousedního pokoje a vrátil se s fotografií v  ruce: „To je pohled na město za války. Půjčte si ho. Až budete mít čas, můžete se po tom pokladu  podívat.“ - Bludowský si vzal fotografii a zadíval se na ni zblízka: „Jé, tady je ta chata, co bydlim.  Koukám, že se od války moc nezměnila.“ 414    415   „Od války se nezměnilo překvapivě hodně věcí,“ povzdechl si tesař. 416    417   Potom se Bludowský rozloučil se slovy „nebudu už zdržovat“[^sh3] a vydal se na cestu. Proti němu jel s  kopce traktor Samizdat. Podle takovýchhle „u strejdy v garáži na koleně“ vyrobených traktorů se venkov  pozná spolehlivě. Stoupal dál. Po náspu železniční tratě se zřejmě plazil nějaký stroj. Hluboko vyryté  stopy naznačovaly, že se někdo, kdo nebral ohled na překážky, pokoušel dostat přes násep. Bludowský  je zkusil. Vedly přímo nahoru na násep, a pak přímo dolů. Někdo spěchal dokonce tolik, že přestříhal  drátovod! 418    419   Možná by teď bylo dobré pro neznalé vysvětlit, co to takový drátovod je. Drátovody sloužily  železničářům ke stahování závor a ovládání návěstidel. V podstatě se jednalo o dlouhé dráty natažené z  hradla, kde byl železničář, k návěstidlu, kde už díky tomu být nemusel. Tyhle dráty vedly po takových  malých sloupcích podél trati. A na některých lokálkách je můžete vidět dodnes. 420    421   Jednou z těch tratí je i ta přes Mury. Drátovod tam vede z hradla na nádraží až k návěstidlu,  umístěnému kousek od lesa. 422    423   Bludowský věděl, co to drátovod je, a proto považoval za svoji občanskou povinnost varovat nádraží,  aby zabránil případnému železničnímu neštěstí. Vydal se po trati, byla to nejkratší cesta. 424    425   Šel poměrně rychle. Slunce docela žhnulo. Cesta vedla přes viadukt, tam se zastavil a shlédl dolů do  města. A pak ji uviděl. Stála, jak bylo jejím zvykem, u nějakého davu, a jako obvykle fotila. 426    427   Na světě není moc věcí nápadnějších než červený baret. I když stojíte na mostovce šestadvacet metrů  vysokého viaduktu, vidíte onen červený baret v údolí naprosto spolehlivě. 428    429   Jenže koukat po holkách nepatří mezi činnosti, které se doporučují lidem stojícím v kolejišti, a tak se  Bludowský zas tak nedivil, když ho málem přejel vlak. 430    431   Mezitím se dole pod údolím odehrávalo drama. Byla tam tma, ze stropu všude a pořád kapala voda,  takový nesnesitelný zvuk. Občas se ozval zvuk něčeho jako netopýr, to na klidu moc nepřidávalo. A pak  se v dálce mihlo světýlko naděje. Spíš tři. Jedno to světýlko si to zamířilo tam, kde bylo potřeba, se  C:\mv\knihy\zivot-v-mezerach\zivot-v-mezerach.md -- File date: 24.10.2016 -- File time: 15:00:10

zivot-v-mezerach.md -- Printed on 24.10.2016, 15:02:12 -- Page 12 slovy: „Kluci jedni pitomí, vy jste nám ale dali...“ 432    433   A o chvíli později vyváděli policajti ze stok dva malé kluky, kteří tam šli hledat poklad. 434    435   Bludowský už tou dobou seděl v policejním autě. Seděl před nádražím v autě a ten policajt, co ho  preventivně zatknul, se někde zdržel. A jak znal Bludowský policajty, tipoval by to na automat s kafem v  čekárně. Najednou se odkudsi vynořila ta slečna v červeném baretu. Usmála se svýma hnědýma očima,  vzala foťák a vyblejskla detektiva. Pak se zjevil ten policajt s kelímkem v ruce. Vedle něj šla nějaká  mladá žena, Bludowský ji odněkud znal. 436    437   A pak mu to došlo. Vždyť je to mladá Dobrovská! (Pro ty, kdo ji neznáte: přečtěte si Hry s ohněm.)  Slečna s červeným baretem se přidala k Dobrovské a obě zmizely v nádraží. Policajt nastoupil a vyrazili. 438    439   „Á, tak vy jste můj kolega!“ smál se pak pobaveně místní policejní kapitán Karotka poté, co ho  zlegitimoval. „Jste tu služebně?“ - „Ne, na dovolený.“ - „Tak to odbydem rychle - co jste dělal v tom  kolejišti?“ - „Šel jsem na nádraží. Všiml jsem si, že někdo přestříhal drátovod, tak jsem to chtěl jít  ohlásit na nádraží, aby se nic nestalo.“ Karotka byl shodou okolností železniční modelář, takže věděl, co  to takový drátovod je: „Člověče nešťastná, vždyť ten už dávno odpojili, kdybyste došel až na konec,  všiml byste si toho!“ Bludowský pokrčil rameny. 440    441   „A proč jste se zastavil na tom mostě? (Potřebuju to do protokolu.)“ - „Něco mě tam zaujalo,“ odpověděl  Bludowský a spěšně dodal: „Ten dav tam dole“. 442    443   Vyvázl se symbolickou pokutou. Vycházel ze služebny a všiml si, že na chodníku stojí mladá Dobrovská.  Nahlas ji pozdravil: „Dobrý den, slečno Dobrovská... To je náhoda... Jak se máte?“ - „Dobře,“  odpověděla tiše Dobrovská. Bylo vidět, že ho nevidí ráda, a měla k tomu své důvody. „A co tu děláte?“  ptal se zvědavě Bludowský. - „Pracuju. Pro noviny.“ - „To je náhoda...“ řekl Bludowský a po chvíli  pokračoval: „Hm, a myslíte, že bych si mohl promluvit s tou slečnou v červeném baretu?“ Valérie  Dobrovská pocítila najednou něco jako morální vítězství: „Možná...“ řekla s úšklebkem. 444    445   O kousek dál si zlatokop otřel pot z čela. Slyšel něco jako letadlo, vzhlédl. Přímo nad hlavou mu proletěl  černý vrtulník. Zlatokop se vyděsil: „Tyvole, kluci, jdou po nás!“ Celá banda se rozprchla po lese jako  zvěř. Černý vrtulník uměl udělat dojem. 446    447   Zato Bludowský míval dny, kdy dojem moc dělat neuměl. Bylo vedro, v dáli nad lesem dělal manévry  černý vrtulník a na zábradlí na rohu ulice seděla ta slečna s červeným baretem. „Mohl bych vás o něco  poprosit...“ začal tiše Bludowský, „tu fotku, jak jsem na ní zamčenej v tom policejním autě, prosím  nezveřejňujte“ a rychle si vymyslel důvod proč ne: „Kolegové by se mi smáli.“ Osoba na zábradlí na něj  naprosto vážně vykulila oči: „Neměl byste tolik kouřit, škodí to zdraví. A ty kytky v tom květináči pod  vaší kanceláří ty vajgly taky moc neocení.“ 448    449   Detektiv zkoprněl. O jeho škodolibém házení vajglů do květináče věděl jen Waldfrucht a jeden mladý  mladý strážmistr, kterého kdysi omylem trefil. 450    451   „Jak to...“ - „Vy jste detektiv“ řekla zpěvně osoba na zábradlí. Detektiv stál, jako by ho polili pivem,  Dobrovská se šklebila jako troll internetówy a ta slečna na zábradlí zachovala vážnou tvář. 452    453   Vrtulník provedl takový vtipný manévr. Pak se detektiv odvážil promluvit: „Všimla jste si toho černého  vrtulníku?“ - „Všimla. Už jsem udělala pár fotek. Možná má co do činění s pokladem, a když ne, tak se  alespoň dobře prodá.“ - Bludowský přišel blíž k zábradlí: „A co si vy o tom pokladu myslíte?“ - Otočila se  na něj: „Nepřipadá mi to moc věrohodné. Tam před sokolovnou našli jenom něco jako zavalený lom,  vytahali akorát spoustu suti. A ti dva kluci, co je policajti vytáhli z toho kanálu, taky nic nenašli.“ - „Bavil  jsem se o tom s jedním z místních a ten se mi podobný názor snažil vyvrátit.“ 454    455   Povídali si. 456    457   „...my jsme s Valérií vlastně spolužačky, a protože umění teď moc nevynáší, tak fotíme pro Reuters...“ 458    459   Bludowský byl v pasti. Nejradši by tam u zábradlí zůstal celý den. Ty oči. 460    461   Pak Dobrovské někdo zavolal: že prý hoří někde poblíž uhelný sklad, tak ať ho jedou vyfotit. A odjely. 462    463   Bludowský se vydal k chatě. Vrtulník se vydal tím samým směrem a předletěl ho. Přistál kousek od  chaty, vystoupil z něj nějaký muž a vrtulník odletěl. Bludowský toho muže poznal, byl to Jan Leger[4],  otec Waldfruchtovy přítelkyně a majitel té chaty, kde teď detektiv bydlel. 464    465   Pan Leger byl jedním z těch opravdu důležitých lídí. Měl nějakou vysokou pozici na jakémsi ministerstvu.  C:\mv\knihy\zivot-v-mezerach\zivot-v-mezerach.md -- File date: 24.10.2016 -- File time: 15:00:10

zivot-v-mezerach.md -- Printed on 24.10.2016, 15:02:12 -- Page 13 Svou práci uměl opravdu dobře, vlády se střídaly - a on zůstával, protože ho všechny potřebovaly k  tomu, aby udržely stát v chodu. Tato pečlivost a nenahraditelnost byla, jak se zdá, u Legerů v rodině  dědičná. 466    467   Přestože si tedy Leger mohl hodně dovolit, detektiv se ho zeptal: „To jezdíte často na chatu černým  vrtulníkem?“ - „Ani moc ne. Potřeboval jsem jen trochu demonstrovat sílu státní moci. A vůbec -  nechápu co všichni mají proti černým vrtulníkům. Vždyť jsou to vlastně takové vzdušné limuzíny -  záclonky, minibar, tónovaná skla a tak.“ - „Vy tu ale nejste na dovolený...“ řekl detektiv podezřívavě. 468    469   V hlavě se mu totiž začal jevit obraz... a v jeho středu poklad. 470    471   „Ano, musím tu vyřídit pár drobností. A co vy? Jak jste si tu užil dovolenou?“ - „Je tu krásně. A ten  poklad...“ - „Á, poklad. Taky jsem ho zamlada hledával...“ - „A našel?“ - „Nenašel.“ - „Ale já myslím, že  vím, kde je...“ - „Ale jděte,“ zasmál se Leger, „..a kde si jako myslíte, že je?“ - „Přímo tady, pod chatou.“ 472    473   Legerovi na chvilku ztuhl smích na rtech: „Nesmysl!“ - „Ani bych neřek...“ řekl tiše detektiv. 474    475   Leger se po vteřině zeptal: „A jak jste k tomuhle názoru došel?“ - „Prozradil jste se sám - tím černým  vrtulníkem. 476    477   Víte, když jsem sem jel, tak mi Waldfrucht řekl, že tu najdu poklady. Když jsem dorazil, myslel jsem si,  že tím myslel ty knihy, co tu máte. A že to teda poklady jsou. 478    479   Ale pak se před sokolovnou propadl ten bagr a já se dozvěděl o tom pokladu z války. Zajímalo mě to a  štěstí mi přihrálo do cesty jednoho chlápka, který o tom pokladu věděl opravdu hodně. 480    481   Od něj jsem se dozvěděl, že ten poklad není ze zlata, ale z papíru. Tak jsem si řekl: Proč by ho někdo  zakopával do země? Vždyť by tam navlhnul a shnil. Bylo by přece mnohem lepší dát ho někam pod  střechu. 482    483   Tuhle teorii mi pak potvrdilo to, že se v té jámě před sokolovnou nic nenašlo. 484    485   A pak jste se tu objevil vy: V černém vrtulníku se vší parádou. 486    487   A pak mi to došlo: Tahle chata už vypadá šedesát let pořád stejně! (Bludowský v tu chvíli vytáhl jako  trumf fotografii z války, kterou měl půjčenou od tesaře.) Vidíte? 488    489   Do sklepa se nesmí chodit! Bydlíte tu Vy! A ty tři náklaďáky, co ten poklad přivezly, okolo chaty určitě  musely projet! 490    491   Ten černý vrtulník, to je něco tak nápadného!“ - (Leger trošičku zalitoval, že tak dal na svou oblíbenou  knihu Ovlivňování davu pomocí nízkých přeletů.) 492    493   Lehce pobledlý vysoký úředník ministerstva zahraničí jménem Leger se nadechl: „To, co jste mi právě  řekl, je od této chvíle státní tajemství. Doufám, že jako státní zaměstnanec víte, co to znamená?“ 494    495   „Jo, vím,“ přikývl detektiv. - „A teď by asi bylo lepší, kdybyste odjel už dnes“ řekl Leger striktně. - „Ano,  jistě,“ řekl detektiv trochu smutně. 496    497   Podíval se na chvíli na zem, a pak pozdvihl hlavu a podíval se na Legera, který kontroloval zámek od  sklepa: „Akorát jedna věc mi trochu vrtá hlavou - proč se to tu jmenuje ‚Sokolí hnízdo‘ ?“ Leger se chvíli  rozmýšlel, zda právě může mluvit, nebo ne: „Můžu vám to vlastně říct, když to nejdůležitější už víte  sám: Falknnest totiž není místo, ale jméno. Jméno jednoho muže, co tu za války bydlel. Všichni ho tehdá  znali jen křestním - bydlel tu pro ně ‚Jörg‘. Prosté, že?“ - „Hm. Jako všechno,“ řekl zklamaně detektiv a  odešel si balit věci. 498    499   Po chvíli se však vrátil a s nesmělostí malého dítěte se zeptal: „A mohl byste mi aspoň kousek toho  pokladu ukázat? Vždyť já ho vlastně našel!“ 500    501   „Člověče, vy mi ale děláte problémy!“ vyštěkl Leger. Pak se ale zarazil. Byl to takový ten pocit, jaký  zažívají kupci kradených uměleckých děl. 502    503   Mají sice nad krbem originál Monu Lisu, ale nemůžou ji nikomu ukázat, protože by jim ji v lepším případě  zabavila policie, v horším případě by šli rovnou sedět. 504    505   Leger správně vytušil, že další příležitost chlubit se pokladem bude mít třeba až za patnáct let. 506    C:\mv\knihy\zivot-v-mezerach\zivot-v-mezerach.md -- File date: 24.10.2016 -- File time: 15:00:10

zivot-v-mezerach.md -- Printed on 24.10.2016, 15:02:12 -- Page 14 507   „Jste opravdu tak chytrý, jak mi o vás říkali, pane Bludowský. Půjčte mi klíče,“ řekl Leger. Detektiv  vytáhl z kapsy klíče a podal je Legerovi. „Pojďte,“ řekl Leger a vyrazil směrem ke sklepu. 508    509   Na dveřích od sklepa byl obrovský zámek. „Tohle už vůbec nikomu neříkejte. Tohle už není státní  tajemství, ale moje a vaše.“ Leger odemkl jednu stranu zámku klíčem, který mu podal Bludowský. Pak  vytáhl druhý klíč, odemkl druhou část zámku a otevřel malá, ale bytelná dvířka do sklepa. 510    511   „Až po vás,“ vyzval detektiva Leger. Patrně to byla součást nějakého bezpečnostního opatření. Detektiv  vstoupil. 512    513   Do nosu ho okamžitě udeřil zápach vlhkého zdiva, mechu, starého papíru a myší, které jsou v Hlubočici  tak šikovné, že se dostanou i do trezoru Národní banky. Leger vstoupil, zavřel za sebou a rozsvítil. Z  žárovky vyletěla stará můra a začala kroužit. Patrně byla právě probuzena z hibernace. 514    515   Detektiv se rozhlédl: Místnost to byla celkem tmavá. Uprastřed stály dřevěné bedny, pokryté starou  plachtou. Okolo byla sem tam plechovka nějakého toho jedu, aby se myši a moli drželi zkrátka. A u  jediného okna byla velmi zdařilá replika nepořádku, budící dojem, že nic jiného ve sklepě není. 516    517   Leger přistoupil k nejbližší bedně. Demonstrativně odklopil víko: „Jak jste ostatně říkal sám, poklad je  tvořen převážně různými dokumenty.“ V bedně byl skutečně nějaký starý papír s německou orlicí. Na  něm ležel nějaký menší rukou vyplněný formulář. Leger ho vzal a podal Bludowskému: „Tohle si pořádně  prohlídněte. Skvělá ukázka německé pečlivosti.“ 518    519   Bludowský si formulář prohlédl. Rozuměl sice jen nápisu LIEFERSCHEIN nahoře a podpisům dole, ale  bylo mu hned jasné, co to je: „Vždyť to je dodací list k tomu pokladu?!“ divil se. 520    521   „Ano, nejvýmluvnější ukázka německé pečlivosti,“ přitakal Leger. „Teď jistě chápete, že je to všechno,  co vám můžu ukázat.“ - Detektiv přikývl. Obraz se uzavřel. 522    523   --524    525   Uplynul den. Zvony bily poledne. Detektiv stál na balkóně kanceláře a s rozkoší vdechoval nikotin. Na  stole mu ležel spis od hasičů k dalšímu případu. 526    527   Vzpomínal. Vzpomínal na svoji dovolenou, Legerovic chatu, poklad, odpojený drátovod, hospodského  Mozarta, tesaře Königa, a taky na tu slečnu s červeným baretem. 528    529   Dokouřil. Típnul, a špaček cigarety hodil dolů do květináče. Trefil. 530    531   Vešel dovnitř. Sedl si ke stolu a začal číst to hlášení. Kdy už se ti hasiči konečně naučí psát pořádná  hlášení. 532    533   A v tom ho někdo vyrušil. 534    535   Zazvonil zvonek - a za dveřmi kanceláře stál Leger: „Pane Bludowský, máte pěkný průser. Něco mi  dlužíte...“ 536    537   --538    539   A asi o padesát kilometrů východněji si tesař jménem König otvíral obálku s velmi podezřelým dodacím  listem (hákové kříže tam obvykle nebývají) a rukou načmáraným průvodním dopisem: „Poklad opravdu  existuje. Uchovejte si svou víru. Tady máte důkaz. Pravda.“ 540    541   FINIS 542    543   [^sh1] : Myšlenky převzaty ze stránek richard-1.com - autor major H. 544   [^sh2] : Mojí ctí je věrnost. Mimochodem motto SS, tak ho neříkejte v Rakousku a Německu, je tam  zakázané. 545   [^sh3] : Kōnig, ačkoliv dobře věděl, že ho zdržuje, mu na to říkal: „ale ne, vůbec nezdržujete“ 546   [^sh4] : čte se to Ležér 547    548   ## Problém tří těles 549    550   *TODO: seřadit, napsat úvod* 551    552   Některé věci se opakují. Víc než by leckdy bylo zdrávo. Například takové ty příběhy před kterými jsme  byli varováni. Víme, že špatně skončí, přesto si je sami s radostí znovu prožijem. C:\mv\knihy\zivot-v-mezerach\zivot-v-mezerach.md -- File date: 24.10.2016 -- File time: 15:00:10

zivot-v-mezerach.md -- Printed on 24.10.2016, 15:02:12 -- Page 15 553    554   Některé věci se opakují každý den. 555    556   Každý den se na Zamenhofově ulici nabourá nějaké auto. Prostě Zamenhofova. 557    558   Každý den jeden neúspěšný spisovatel vyhlíží v knihkupectví na nádraží, zda dnes nemá směnu ta hezká  knihkupčice. Prostě tradice. 559    560   Každý den někdo přemýšlí pod stromem o tom, proč je na světě utrpení. A nemusí to být zrovna Budha  nebo Marx. 561    562   Každý den jedou dělníci do Škodovky. 563    564   A právě při cestě do práce se odehrává nejvíce každodenních rituálů. 565    566   Každé ráno přijíždí na poslední nástupiště elektrická jednotka z Klikohradu, otevře dveře a vychrlí  zástupy pracujících. Tak i ten den. 567    568   Každý den pak ty stovky párů nohou jdou podchodem a vy v tom můžete cítit sílu. Tu pravou  ekonomickou sílu Markétova. Tak i ten den. 569    570   Každý den si můžete všimnout, že se z toho davu oddělí takový starší pán s taškou přes rameno a  stejnokrojem nejčtenějšího Hlubočického deníku. Tak i ten den. 571    572   Každý den pak nasedne na rychlík R735 ,,Inženýr" a v něm nabízí noviny. Tak i ten den. 573    574   Každý den mu pak někdo řekne: ,,Tak já bych si vzal ty Obzory." (Tak se ty noviny jmenují) 575    576   A tomuhle detailu je třeba dát prostor. 577    578   Ten den si totiž ty noviny koupil muž, který nás bude dále zajímat. Posadil se, rozložil noviny a pustil se  do čtení. Měl před sebou plno práce. Jel totiž zrušit zbytek ráje na zemi. Pro špatnou výnosnost  samozřejmě. 579    580   Ale to nás nemusí vůbec překvapit, z toho samého důvodu se totiž ruší spousta důležitějších věcí.... 581    582   --583    584   ...Další část vyprávění se odehrávala v Hydrologickém ústavu Viktora Schaubergera. Detektiv tam šel  vyslechnou Báru - korunní svědkyni a korunní podezřelou. Varovali ho, že se nic nedozví. V práci totiž  byla jenom proto, že doktor usoudil, že cokoliv jiného (zatčení, pobyt v nemocnici) by jí po tom šoku  mohlo ublížit na psychice. 585    586   Ústav sídlil v nikdy nedostavěném bazénu. A přímo v tom bazénu byl umístěn velký model údolí řeky  Akvy udělaný z hlíny a sádry. Na něm se pomocí důmyslného systému sprch a hadic simulovaly povodně. 587    588   A uprostřed toho modelu stála Bára a rovnala maličké stromy podél maličké cesty. Bludowského zaujaly  její šaty (a tím se slečně pochopitelně nechlubil), vypadaly jak záclona. Přesněji řečeno v nich ta drobná  postava vypadala jak víla. Vílí vzhled kazila jen drobnost - modré holínky s logem Hydrologického ústavu. 589    590   ,,Dobrý den, jsem od policie, přišel jsem se vás zeptat na pár věcí ohledně toho požáru," oslovil ji.  Zdvihla své modré oči od aleje a chvíli si detektiva měřila. Pak klidně a mechanicky odvětila: ,,Vyčkejte  do začátku experimentu." 591    592   Detektiv čekal. Víla mezitím svojí drobnou ručkou rovnala malá autíčka na malém parkovišti. 593    594   Při vyprávění této pasáže si Bludowský neodpustil trochu filozofování: ,,Později mi došlo, že to co jsem  sledoval, nebyla obyčejná práce, ale rituál. Pomalu a pečlivě rovnala to, co měla za malou chvíli  spláchnout umělá povodeň. Asi jako když buddhističtí mniši sypou z písku mandalu, aby ji nakonec  sfoukli a rozmetali. 595    596   V dnešní uspěchané době, kdy se ze slova pomalu stala nadávka, je takováhle činnost balzám na duši"  dořekl detektiv myšlenku. 597    598   Slečna pomalu stočila oči z komína na protějším domě zpět na detektiva: ,,A řekla vám vůbec něco?" -  ,,Nic a přitom hodně..." 599    C:\mv\knihy\zivot-v-mezerach\zivot-v-mezerach.md -- File date: 24.10.2016 -- File time: 15:00:10

zivot-v-mezerach.md -- Printed on 24.10.2016, 15:02:12 -- Page 16 600   Zvonek ohlásil experiment. Bára vyšplhala po žebříku z bazénu. ,,Ptejte se," řekla suše a za ní začínalo  krápat. - ,,Pamatujete si na ten požár?" - ,,Ano." Zněla ještě stále suchá odpověď. 601    602   Detektiv vložil do vyprávění malou vsuvku: ,,Víte, tahle Bára je zrovna ten typ, u které se člověk bojí i  kýchnout, aby se nerozletěla jako chmíří na pampelišce. Musel jsem opatrně, abych ji nevyděsil, ale  zárověň neústupně, protože byla jediná, kdo vůbec mohl mluvit." 603    604   Detektivovo vyprávění se vrátilo zpět k výslechu: ,,A pamatujete se, co se ten večer stalo?" zeptal se  Báry. ,,Ne," zalhala poprvé a v tom zahřměl hrom nahraný na kazetě. Na modelu údolí řeky Akvy se  strhla průtrž mračen. Vyslýchaná vypadala klidně, ale bylo to jen zdání. ,,Dobrá," pokračoval detektiv.  ,,A kdo tam s vámi ten večer byl, mi řeknete?" - ,,Nevím," zalhala jako malé dítě, zatímco řeka na  modelu zaplavovala níže položené domy. 605    606   ,,Bude lepší, pro vás i pro mě, když mi řeknete pravdu," detektiv se chystal zasadit rozhodující úder:  ,,Znáte toho muže, co tam spadnul do ohně?" - Zbledla. Odvrátila zrak od detektiva a mlčela. Nemusela  mluvit, mlčením řekla víc než dost. 607    608   Oči se jí naplnily slzami a jedna stekla přes tvář a bradu a skápla dolů na model krajiny. Byla to  takříkajíc poslední kapka toho, co vydržela malá přehradní nádrž a přelila se. Bára začala štkát a na  modelu krajiny se strhla světová potopa. Zazvonil zvonek a ohlásil konec experimentu. Odkudsi přišla  nějaká její kolegyně, zhrozila se a podívala se na detektiva: ,,To jste opravdu nemusel!" 609    610   Detektiv prohrál. Nic se nedozvěděl a byl mezi lidmi z Hydrologického ústavu pokládán za hrubiána. 611    612   Zato slečna s baretem jeho vyprávění hltala očima: ,,A co bylo dál?" zeptala se a odmotávala si z prstu  loknu, kterou si namotala během poslechu předchozí části. ,,Pak jsem si šel koupit cigára," odpověděl po  pravdě detektiv. 613    614   --615    616   Zato slečna s baretem jeho vyprávění hltala očima: ,,A co bylo dál?" zeptala se a odmotávala si z prstu  loknu, kterou si namotala během poslechu předchozí části. ,,Pak jsem si šel koupit cigára," odpověděl po  pravdě detektiv. 617    618   Co však slečně zamlčel bylo, že ho tam zaujala prodavačka. Přesněji řečeno její šaty - vypadaly jako  koberec. A na tom koberci byla cedulka: „Kristýnka, v zácviku“. 619    620   Lidé s prohozeným spánkovým rytmem mají težký život. Bludowský ten večer zkoušel usnout. Nešlo to.  Mozek mu šrotoval jako o závod. Ale nic ho nenapadalo. Jako když tomu závodníkovi vypadne řetěz z  kola - může šlapat, jak chce, ale nehne se ani o piď. Nakonec detektiv usnul vyčerpáním. 621    622   „Druhý den byl pro mě plný překvapení,“ vyprávěl potom slečně. „Znáte takový ten vesnický rozhlas?  Takové ty ampliony, co nimi na vesnicích starostové oznamují, kdy bude přistaven kontejner na svoz  nebezpečného odpadu… Tak ten mě probudil.“ 623    624   Slovy se dá jen težko popsat, jak to zní, když takovým tím typicky ampliónovým zvukem (zní to jako  rádio puštěné někde hodně hluboko v kanále) zní městem píseň „Girls Just Want To Have Fun“… 625    626   ## Osmá stopa 627    628   To si sedají cihly. Je to takový tichý zvuk, který můžete zaslechnout jen pozdě večer ve starém cihlovém  baráku. A musí být ticho, jinak ho neuslyšíte. 629    630   Vůbec je pozoruhodné, jak se spící dům podobá spícímu člověku. Někdo nahoře spláchnul. Nejprve  šumění vody potrubím a pak vysoký tón čerpadla. Jako když spáči kručí v břiše. A pak už jen ticho. Ale  když se člověk pořádně zaposlouchá, uslyší srdeční tep. Rozdíl spočívá v tom, že dům má více srdcí.  Jeho srdce jsou hodiny.  631    632   Tik, tik, tik. Budík na nočním stolku se poctivě snažil držet krok s dobou. Markéta se převalila a spící  dům začal chrápat. Někde vysoko ve stoupačkách se spustila nějaká klimatizace nebo digestoř. 633    634   Markéta ležela a nemohla usnout. Přetáhla. V hlavě jí vířily myšlenky a smysly se zostřily. Asi počáteční  stádium lykantropie. 635    636   A do toho komár. Neexistuje hlasitějšího zvuku, než je pro usínajícího komár. V tomhle se vážně nedalo  spát. Spustila tedy bosé nohy na studenou zem a vyrazila do koupelny. V koupelně si vypláchla pusu a  rozsvítila fotolaboratorní lampu. Místnost zalilo červené světlo. Nad vanou na sušáku dnes Markéta místo  C:\mv\knihy\zivot-v-mezerach\zivot-v-mezerach.md -- File date: 24.10.2016 -- File time: 15:00:10

zivot-v-mezerach.md -- Printed on 24.10.2016, 15:02:12 -- Page 17 ručníků sušila filmy. Zběžně je prohlédla očima - všechno zkažené, přepalené až běda. Buď to přehnala s  expozicí nebo jí ujela ruka při nastavování světla. Těžko říct. Sklidila je do černé igelitky. Koupelí v  ustalovači bylo už pro dnešek dost. A vyšla si zase lehnout. 637    638   Je to pozoruhodné, ale i ve dvě hodiny v noci se o pár pater výš najde někdo, kdo si jde umýt ruce.  Čerpání, čerpání, žbluňkání z trubek. Než došla zpátky do ložnice, otočila se. Připlížila se potichu do  kuchyně. Dávala pozor, aby nerozezněla korálový závěs, co tam měla ve dveřích. Nemusela však být tak  potichu, detektiva, který tam v kuchyni spal na gauči, by totiž neprobudil ani průjezd tanku. Markéta si  vzala svou kořist - digitální diktafon položený vedle detektivovy peněženky a vyplížila se stejně potichu,  jako přišla. 639    640   V ložnici rozsvítila lampičku a sedla si ke stolu. Zapojila do diktafonu svá sluchátka. Když nemůže spát,  bude poslouchat. Třeba na něco přijde. On ten diktafon byl vůbec divný předmět. Detektiv jí o tom  vyprávěl při jedné z včerejších večeří. Někdo mu ho podstrčil v policejní kantýně do kapsy od bundy na  věšáku. Nikdo se k tomu pochopitelně nepřiznal. Bylo na něm jen osm nahrávek, jinak nic. Sedm z nich  prý obyčejné zvuky města, na osmé stopě střelba. Markéta se posadila, nasadila si sluchátka a stiskla  PLAY. 641    642   První stopa: V dálce jelo auto. Po Markétině levici někdo hrál na housle stupnici. Falešně. Zaštěkal kdesi  pes a pak se ozval takový zvuk, který zněl jako střelba laserovou zbraní v nějakém béčkovém filmu.  Druhá falešná stupnice na housle. Konec stopy. 643    644   Stereo zvuk je pozoruhodný vynález. Markéta to slyšela, jako kdyby „tam“ byla, jen zatím nevěděla, kde  je to „tam“. 645    646   Oproti tomu druhá stopa byla jasná: Nejprve hluk metra jedoucího tunelem, pak nahraný hlas oznámil  stanici „Zamenhofova“ a bylo slyšet otvírání dveří. Tahle stopa se prozradila sama. 647    648   Třetí stopa byla složitější. Zvonek od kola, potichu cikády ze všech stran. Pak se pomalu blížilo letadlo a  hlasitě prolétlo nad hlavou. Markéta se zamyslela. Ano, to muselo být někde v polích na Suchém vrchu,  docela blízko letiště. Vytáhla mapu města a ano - kousek za koncem přistávací dráhy vedla cyklostezka.  To muselo být tam. V každé nahrávce je tedy klíč místa. 649    650   Vrátila se k první stopě a došlo jí to: To nebyla střelba z laserové zbraně, ale blížící se trolejbus.  Rozvibroval síť trolejí a ty udělaly tento podivný zvuk. A ty falešné housle - to musela být nějaká  základní umělecká škola někde vedle trolejbusové tratě. Jasně, Náměstí Pařížské komuny, vždyť tam  jako dítě chodila… 651    652   Povzbuzena úspěchem pustila se do stopty čtvrté: Vzdálené rádio a sekačka. To mohlo být kdekoliv. Ale  pak se ozvala charakteristická zvonkohra. Ano - Ruský kostelík - ten stojí na kraji zahrádkové kolonie. 653    654   Stopa pátá: „S hořčicí nebo s kečupem?“ zeptala se nějaká žena. Pak hovory nějakých lidí, ale ten, kdo  nesl diktafon, se jim vzdaloval. Zaječení nějaké dívky nalevo: „Á, ty blbečku!“ Pubertální smích. Děti.  Šplouchání a cákání vody. 655    656   Tohle mohlo být jen jedno místo - koupaliště Ve starých pískovnách. 657    658   Pustila šestou stopu. Znělo to jako nějaký stroj. Rytmicky pracoval. Pak okolo projel člověk na motorce a  konec. Markéta sundala sluchátka. Z toho poslouchání jí docela vyschlo v krku. 659    660   Šla tedy do koupelny se napít. Rozsvítila. Chvíli se mlčky koukala na svou tvář v zrcadle. Nad obočím  měla fialový pupínek. Opláchla si obličej a vypláchla si pusu. Voda měla tu správnou chlórovou pachuť,  jak se na Větrnou hůrku slušelo a patřilo. Zamyslela se: Už odhalila pět stop, akorát neví co s nimi.  Vrátila se tedy do ložnice, ještě jí čekaly dvě stopy. 661    662   Nasadila si sluchátka a pustila sedmou stopu. Klimatizace. Lidé. Nalevo nějaký hiphop, ale jen na skok.  Zase lidé, nějaký smích seshora. Indická hudba napravo. Dítě. Podpatky. Další lidé. Jakési pípání po  pravici, další lidé. Pustila si to ještě jednou. Místo kde je hodně lidí a na konci, zřejmě pípání pokladen.  Nějaký supermarket, nebo spíš - ten hiphop a indická hudba tomu nasvědčovaly - obchodní dům. Ano,  nositel diktafonu prošel nejprve okolo obchodu s oblečením (to ten hiphop) a potom, potom třeba kolem  indické restaurace, aby nakonec zakončil svou cestu u pokladen supermarketu. Markéta se zamyslela:  Kde mají indickou restauraci a zárověň supermarket? Nákupní centrum Hvězda, to by mohlo být ono! 663    664   A poslední, stopa osmá: Střelba. Nějaké malé dítě: „Mami.“ Znovu střelba. Markéta si to pustila znova,  ale žádná indície místa v tom nebyla. 665    666   Vrátila se k šesté stopě, té továrně, třeba je klíč k osmé stopě těch předchozích sedm. Továrna na šesté  C:\mv\knihy\zivot-v-mezerach\zivot-v-mezerach.md -- File date: 24.10.2016 -- File time: 15:00:10

zivot-v-mezerach.md -- Printed on 24.10.2016, 15:02:12 -- Page 18 stopě rytmicky pracovala a pak kolem projela motorka. Znovu si pustila ten zvuk továrny. Markéta  zavřela oči a zaposlouchala se. Stroj, motorka. Stroj, motorka. Poslouchala šestou stopu dokola. A pak jí  to došlo, kde takový stroj slyšela - exkurze v poštovní tiskárně cenin. Dost možná, že to bylo nahráno  tam. 667    668   Podívala se na mapu. Místa nahrávek byla, jak se zdálo, rozmístěna v podstatě náhodně. Markéta  doufala, že je to jen nějaký nevydařený vtip. Že ona osmá stopa není nějaké sériového vraha. Znova si  pustila osmou stopu: Střelba, dítě, střelba. Tahle stopa se od ostatních lišila. 669    670   Markéta sundala sluchátka a šla do koupelny. Pila. Někde nahoře se spustilo čerpadlo. A v tom jí to  docvaklo - ta osmá stopa nemá prostorový zvuk. 671    672   Docupitala do ložnice. Pustila osmou stopu. Ano, žádný prostový zvuk. Nebylo slyšet, kde se střílí a kde  se pláče. Podívala se na displej diktafonu, svítil tam nápis MONO. U všech ostatních stop byl zvuk  prostorový a nápis STEREO. Takže ta osmá stopa asi ani nebyla nahrána tímto diktafonem, asi je  nakonec z nějakého filmu. 673    674   Rozlouskla to. Vypnula diktafon, sundala si sluchátka a odpojila je. Na malý papírek napsala „Na něco  jsem přišla.“, položila to na diktafon a šla ho vrátit do kuchyně. Pak si šla lehnout a znavená  posloucháním usnula spánkem spravedlivých. 675    676   Při snídani se jí detektiv ptal, na co večer přišla. Nemohla si vzpomenout. 677    678   FINIS 679    680   ## Zázvor aneb Malá volební hudba 681    682   > Jednu věc si ale uvědom: Ďasa si nevymejšlí pánbu. Čert se dycky rodí z lidského hříchu, i když se ho  lidi snažej zapudit. Jeden knihou, jinej ohněm, další eště něčím jiným... No a když ho konečně zažehnaj,  a že se s tím nějak nějak natrápěj, tak skrze to svý trápení zploděj dalšího čerta – a zase to všecko běží  vod začátku pěkně dokola.... 683   > 684   > — S. Jaroslavcev: Ďábel mezi lidmi 685    686   Učitel je pro studentky alfa samec. 687    688   Až se budete někdy rozčilovat nad podobným článkem, buďte v pozoru. Je to tím, že ho napsal učitel.  Stejně tak až vás budou plakáty po celém městě přesvědčovat, že všichni volí Taškára, vězte, že byl  Taškár zamlada, předtím než se dal na politiku, malíř, a všechny ty kreativce tak proto učili jeho  spolužáci. A pak vás nemusí překvapit, že Kozák vyhrává průzkumy veřejného mínění. Studoval  sociologii a absolventi sociologie, právě ti ty průzkumy dělají. 689    690   Umělci dostávají místa v reklamě a sociologové falšují průzkumy trhu. Kam ten svět spěje? 691    692   Stejně tak není důvod, proč důvěřovat městské lince vlaku. Vede ve směru, kam by normální člověk vlak  nikdy neposlal. Proto většinou slouží train abusingu (nehodlám tu teď vysvětlovat, co to je, sám to totiž  často provozuju) a převozu podivných existencí z Jižního nádraží na Východní a zpět. 693    694   Markéta seděla a učila se na zkoušku z biologie o nějakých absurdních breberkách žijících ve slaném  nálevu v továrně na kyselé okurky. Na Jižním nádraží přistoupili dva starší pánové, asi měli trochu upito.  Ale to nebylo nezvyklé, tímhle posledním vlakem nikdo střízlivý nejezdí. 695    696   „Večer si doma dám,“ začal jeden. „Jak se tomu říká? Babička to dávala mě malýmu – takový kořínek je  to....“ – Druhý vzpomínal: „Jo nedávno jsem si z toho dělal čaj...“ – „Jak vono to jen....“ 697    698   „Zázvor“ řekla do ticha Markéta. Kyselých okurek měla už po krk. 699    700   „To je ale chytré děvče,“ pochválil ji jeden, „zázvor je to.“ – „Ano. Ona je budoucnost tohoto města, my  už jsme udělali dost,“ přizvukoval druhý. 701    702   Dvořit se uměli asi jako bojové vozidlo pěchoty náramkovým hodinkám a nejhorší na tom bylo to, že už  ji dneska s tím, že jí to sluší, zastavoval pro změnu bezdomovec (jménem Leopold, který teď seděl na  Jižním nádraží a kouřil cigarety značky Drina, které vyžebral od jednoho Jugoslávce). 703    704   „Když mi bylo dvacet, jezdila touhle tratí jedna moc pěkná průvodčí,“ mlel si svoji písničku první. 705    706   Markéta vzhlédla od nálevníků ve svých skriptech. Odkud jen ty dva dědky znala? C:\mv\knihy\zivot-v-mezerach\zivot-v-mezerach.md -- File date: 24.10.2016 -- File time: 15:00:10

zivot-v-mezerach.md -- Printed on 24.10.2016, 15:02:12 -- Page 19 707    708   Vlak projel okolo domu, kde byl plakát jednoho z nich v nadlidské velikosti. 709    710   No jistě! To jsou kandidáti na starostu! Už 14 dní tu bojujou o hlasy lidí jak dva rozzuření nosorožčí  samci a teď je vidím vedle sebe družně hovořící ve vlaku. No potěš koště! 711    712   Vlak vjel na most. 713    714   „Věřím jen těm statistikám, které jsem si sám zfalšoval, jak říkaval Churchill…“ poučoval druhý. „A nebo  to říkal Goebbels? No, to je jedno, na tom nesejde. Každopádně si myslím, že máš tohle období výhru  skoro v kapse. Z demografického hlediska jsi zacílil na generaci babyboomu…“ 715    716   Markéta vzhlédla od nálevníků. Kozák a Taškár, ale který je který? Navíc mají prohozené insignie: Ten s  odznáčkem má na klopě obličej toho druhého, toho co něco zkoumá v brožuře „Společně za město“  (neveděla, že to, co ho zaujalo, byla jedna hezká fanynka té strany, ve skutečnosti začínající irská  herečka). Oba politikové se tvářili nadmíru spokojeně. Ta noc byla jejich. Sčítání hlasů začalo. Vlak vjel  do tunelu. 717    718   Ona taková okresní politika, když na to přijde, je leckdy drsnější než politika mezinárodní. 719    720   Bezdomovec Leopold dokouřil poslední Drinu. Nechápal, proč se kolem těch posledních voleb strhl  takový povyk. Co on pamatoval, byli na radnici oba už několikrát. Nic se za tu dobu nezměnilo, akorát se  postavil silniční obchvat a jedna tramvajová trať. Ani jeden z kandidátů se ve svém programu o  bezdomovcích nezmínil. Dokonce je ani nechtěl vyhnat z centra, jak bývalo při minulých volbách zvykem. 721    722   Jak tak filozofoval, objevila se stará pomalá postava. Sekuriťák. „Musíte odejít,“ řekl klidně. – „Ale  kam?“ položil Leopold řečnickou. – „To nevím, třeba na radnici, ale musíte odejít.“ 723    724   Leopold vstal a v doprovodu sekuriťáka vyšel z nádraží. Sotva vyšli, dveře nádraží se zavřely a celá ta  budova zajela za tichého hučení kamsi pod zem. „Generální úklid,“ vysvětlil sekuriťák. 725    726   Markéta šplhala po schodech domů. Celý život bydlela na kopci nad městem, kde příšerně foukal vítr a  bylo tam vždy o deset stupňů míň než v jakékoliv jiné části města, počítaje v to i akciové mrazírny. A  uprostřed schodů, kudy chodila domů, stála na kamenném soklu obrovská prázdná bronzová mísa. Už  od dětství měla Markéta jasno v jejím účelu: Určitě slouží k obětování lidí. 727    728   Nicméně až do onoho předvolebního večera nikdy nebyla svědkem nějakého krvavého obřadu. Až dnes –  nějaká okabátovaná postava tu v míse cosi pálila a zapíjela to nějakým držkopalem. Markéta dostala  strach. To poslední, co potřebovala, bylo střetnout se s nějakým šíleným satanistou či co. Věděla totiž,  že právě ONA je typ vhodný pro zápalnou obět. 729    730   S ohněm v očích stoupala dál, ale ta postava jí byla čím dál znamější. Byl to jejich profesor praktické  filozofie! 731    732   On to byl teda divný patron. To jo. Divný dokonce i na poměry filozofické fakulty. Ale tohle? 733    734   „Dobrý den!“ pozdravila ho schválně dost nahlas. Vzhlédl od bronzové mísy: „Dobrý večer, Markéto, co  tady děláte?“ – „Na to samý jsem se chtěla zeptat já vás. Já tu totiž bydlím.“ – Nadychl se, položil  poloprázdnou láhev Zázvorovice na zem vedle mísy a podíval se na Markétu: „Dělám takový malý obřad  na ozdravení demokracie.“ – Skoro vyprskla smíchy: „Prosím!?“ – „No prostě pálim nepoužité volební  lístky za tichého zpěvu Finských metalových balad…“ Na tváři Markéty se začal rýsovat jakýsi neurčitý  škleb, tak spěšně dodal: „Je to taková moje tradice, dělám to každé volby.“ – „Tak doufám, že se vám  tu demokracii podaří ozdravit.“ Řekla s trochou ironie v hlase. „Viděla jsem před chvílí Kozáka s  Taškárem, jak se spolu družně baví.“ – „To jste nevěděla?“ zeptal se jí překvapeně. 735    736   Ne, nevěděla to. O politiku se nezajímala a to málo, co se dozvěděla, jí vždy stačilo utvrdit v jejím  nezájmu. Netušila, že se znají už z dob před svým politickým působením. Netušila, že mezi jejich  stranami se vede už témeř sto let taková místní studená válka. Nesnáší se, ale potřebují se. Jedna  strana si nemůže dovolit druhou zlikvidovat, protože by se pak neměla vůči čemu vymezit. 737    738   Rozloučila se s filozofem a pokračovala domů. Bydlet sám má své nepochybné nevýhody a pochybné  výhody. A naopak. To, že mohla ve dvě v noci v klidu šramotit (ale i rachotit a rámusit) po bytě, byla ta  pochybná výhoda. To, že všechny talíře, co ráno nechala nemyté v kuchyni, stále leží tam, kde je  položila, byla ta nepochybná nevýhoda. Byla však příliš ospalá na to, aby s nimi něco udělala. 739    740   Už stála v koupelně v županu a čistila si zuby, když si na něco vzpomněla. Volební lístky! 741    C:\mv\knihy\zivot-v-mezerach\zivot-v-mezerach.md -- File date: 24.10.2016 -- File time: 15:00:10

zivot-v-mezerach.md -- Printed on 24.10.2016, 15:02:12 -- Page 20 742   V zásuvce psacího stolu ležela ještě neotevřená sada volebních lístků. Markéta nezvolila[^2]. 743    744   Jedním z důvodů byl mizerný výběr. Z kandidátů připadala v úvahu asi jen matka její spolužačky Valérie,  samotná Valérie se však na možnost, že by se přes noc stala dcerou starostky, dívala docela kriticky.  Kromě toho Markéta neměla čas. Všechny ty výstavy, zkoušky, včerejší koncert Obwodu LRC… 745    746   Otevřela zásuvku a vzala lístky. Přemýšlela, zda to stojí za to chodit ven, a nakonec se rozhodla, že jo.  Oblékla si mikinu a tepláky, na šaty, ve kterých přišla, už byla venku moc zima. 747    748   Oheň dohoříval. Filozof seděl na okraji mísy a zamyšleně pozoroval v ohni zániku se kroutící lístky. –  „Pane profesore,“ oslovila ho, „něco jsem vám přinesla.“ A nabídla mu obálku s lístky. – „Děkuju vám.“  Přijal lístky a na znamení vděčnosti udělal lehce komickou poklonu. Roztrhl obálku a rozházel její obsah  do dohořívajícího ohně. 749    750   Dobrovská, Kozák, Taškár, Flink… Jména se kroutila a měnila v prach. Markéta koukala do ohně a  přemýšlela, zda to není škoda. Zda to není škoda papíru nebo jejího hlasu. Přeci jen se stala součástí  zápalné oběti! 751    752   Přisedla si na mísu a zadívala se do ohně. Filozof se pomalu zvedl. Zřejmě mu nepřipadalo vhodné sedět  na jedné míse společně se svou studentkou. Nehleděl na to, že ta mísa má tři metry v průměru. 753    754   „Markéto, víte proč se pořádají volby?“ – „Ne,“ odpověděla prostě. Na noční diskuzi spojenou s  citováním Nietzscheho a Platóna neměla ani čas ani chuť ani náladu. – „Z toho samého důvodu, jako se  ve starém Římě pořádaly kalendy. Lidé musí na pár dní získat pocit, že je vše dovoleno. Že si o svém  životě rozhodují sami, a považte to – dokonce, že si vládnou sami!“ Filozof domluvil. Dole v údolí projel  po železničním mostě nákladní vlak. Markéta mlčela. 755    756   „Hmmm. A po volbách…“ Pokračoval filozof a vzal jeden z volebních lístků z mísy. Lístek se mu tím  zvednutím v ruce dočista rozsypal na popel. „A po volbách se tahle iluze rozsype. Skutečné moci se opět  chopí nikým nevolené šedé eminence a další čtyři roky novodobého otroctví se rozjedou nanovo.“ Vlak v  údolí vyjel z tunelu a plazil se jako železný had mezi odstavenými vagóny na Východním nádraží. 757    758   Markéta vzala láhev Zázvorovice stojící u paty mísy a ochutnala. Otřásla se jako pes. Zázvorovice bylo  vůbec to nejšílenější, co kdy pila. Nad parkem, kde stáli, projel taxík. 759    760   „Jak můžete s takovýmhle názorem každé ráno vstát, jít do školy a tam vyučovat?“ zeptala se ho a  položila lahev Zázvorovice na okraj mísy. Filozof lovil v hlavě jakýsi Nietzscheho citát, ale než ho stačil  vyslovit, Markéta zmizela za teréním zlomem v přízemní chodbě činžáku. 761    762   `Ámen` 763    764   [^z2]: A tady je dobré připomenout, že v Hlubočici mají místní (obecní) úřady o dost silnější pravomoci  než v Čechách. Jedním z důsledků je i přímá volba starosty. 765    766   ## Život v mezerách 767    768   Při pohovoru se mě ptali na mé politické názory. Řekl jsem jim, že jsem anachronista a oni mě  považovali za následníka Proudhona, Kropotkina a dalších. Vyvedl jsem je z omylu: My anachronisté  nebojujeme proti něčemu tak pomíjivému, jako je nadvláda člověka nad člověkem, my máme nepřítele  mnohem trvalejšího druhu - nadvládu času nad člověkem. 769    770   Anachronisté jsou ti, kteří nosí napudrované paruky ve věku krátkých vlasů, ti kteří za svitu loučí sledují  video. Ti, kteří obnovili víru v gramofonové desky v době, kdy byly CD přehrávače na ústupu před iPody.  Ale v žádném případě nejsme zpátečníci. Rádi předbíháme svou dobu, i když to naši současníci  nedocení. Třeba takový Boskovič... 771    772   Přijali mě. Nyní zastávám pozici literárního teroretika v Ústředním archivu Hlubočice. Je to vážná práce,  vážená na kilogramy papíru, které popíšeme, přečteme, skartujeme, ztratíme, zatratíme, znovu  objevíme a publikujeme ve výročních zprávách. Literární teroretika je pomocná věda literární teorie  věnující se praxi vyvíjení nátlaku na spisovatele a nakladatele. Z tajných fondů financujeme výcvik  literárních kritiků v oborech sociotechniky a dialektiky. A dosahujeme skvělých výsledků, především v  oboru braku, který je díky nám mnohem čistší a brakovitější. 773    774   Cesta do práce. Již mě zdraví Ústřední archiv v celé své monumentální ošklivosti. Lidé mají velmi  zkreslené představy o výběrových řízeních, Ústřední archiv je toho krásným příkladem. Vyhrála budova  největší, nejdražší, nejošklivější a s nejdražším ročním provozem. Přesně podle zadání. Z této  architektonické soutěže vzešly ještě jiné budovy, též skvosty moderní architektury, ale Ústřední archiv je  C:\mv\knihy\zivot-v-mezerach\zivot-v-mezerach.md -- File date: 24.10.2016 -- File time: 15:00:10

zivot-v-mezerach.md -- Printed on 24.10.2016, 15:02:12 -- Page 21 z nich nejskvostnější. Má tlusté betonové zdi ale tenká jednovrstvá okna. Ta jižní pochopitelně bez  vnějších žaluzií. A tak, jako je pro jadernou elektrárnu důležité netěsnící chlazení, je pro provoz archivu  nutná klimatizace. Papír musí být totiž uchován za stálé teploty a vlhkosti. A naše klimatizace - toť  vrchol vzduchotechniky - za horkých letních dní vhání do budovy příjemně vyhřátý vzduch a za  mrazivých zimních podvečerů chladný osvěžující vánek. Jedná se o budovu skrz naskrz pokrokovou -  přestože byla postavena v době hlubokého komunismu, již obsahuje open space, v době zvyku  pochopitelně nějak jako „kolektivní zóna“ nebo tak něco. 775    776   Zasedl jsem ke svému pracovnímu stolu, čekala mě fůra práce a to doslova: Na kraji stolu byla  vysokozdvižným vozíkem složena bedna plná dopisů na roztřídění. Dodnes nevím, jak se ty dopisy do  archivu dostávaly, ale vždy v půli měsíce dorazila nová várka na roztřídění, katalogizaci a uskladnění. 777    778   Začal jsem s tou mravenčí prací. Ještěže mám takovou holoubčí povahu, jinak bych to dělat nemohl.  Ano, holoubčí povahu, jako ti holubi co pro Popelku třídili hrách a popel. Zajímalo by mě, kdo je ta naše  archivní Popelka. Komu a k čemu to slouží, když si nechává zaarchivovat i reklamy, které lidé ze svých  schránek obvykle vyhazují. Než se ale taková reklama může zaarchivovat, musí se jí vytvořit evidenční  lístek. Na všechno máme číselníky a kódové tabulky. 779    780   Tak třeba tohle - typická ukázka kategorie *723b - milostný dopis anonymní*. Kolonka adresát - jakási  Liška. Co je to za jméno? Á, to bude asi kategorie *1995/66 - přezdívky udělené na základě podobnosti  vzhledu*. Slečna bude asi zrzka. 781    782   Ne, že by milostné dopisy anonymní byly takové vzácnosti, chodí jich překvapivě hodně, ale převažuje  kategorie *829g - upomínka na nezaplacené připojení k telekomunikační síti*. 783    784   Rozezněla se siréna. Mimořádná událost je tady! Kolegové se lenivě zvedají a rozhlížejí, k odchodu se  nemají. Nic člověka tak neotupí tolik jako třetí planý poplach v tom samém týdnu. Jednou tady uhoříme  a budeme při tom v klidu sedět se sluchátky na uších. 785    786   Recepční na patře nic neví. Netuší co se děje v jiných patrech a mám-li být upřímný, ani o tom našem  moc neví. 787    788   A už se to všechno sune po schodech, celá budova. Rozespale a pomalu, jako při skutečném požáru.  Jenom takhle při požárním poplachu člověk vidí všechny kolegy, tváře o nichž jsem předtím ani netušil.  Třeba je mezi nimi i Perec. Ne, ale to ne. On je fantóm téhle budovy, zjevuje se jen v dopisech,  telefonátech a podpisech pod oběžníky. 789    790   Svůj život si prožiju v mezerách a přestávkách, jako je tato, říkám si když dav stojí ve vstupní hale a  čeká na kolaps budovy. V přestávkách, mezerách, škvírách a autobusech, neboť v práci jsem vázán  přísnou regulí a doma jsem, vlivem jisté časoprostorové anomálie nucen sdílet prostor se skladem civilní  obrany a výběhem gaviálů. To, i fakt, že nemám čas nějak životu anachronisty patří. To je chronické. 791    792   „Nic se neděje, na šestce jen někdo pálil nějaké papíry.“ A tak mě čeká zase cesta nahoru. Výtahy  nestíhají ten nápor cestujících vracejících se na svá pracoviště, tak jdu na schodiště. 793    794   Na patře krmí recepční Martina masožravou rostlinu jakýmsi blanokřídlým hmyzem. 795    796   To je můj život v mezerách. V krabici s dopisy na stole skončil *milostný dopis anonymní, psaný mou  rukou*. Vrátil se zpět od adresátky. Pohlédl jsem na něj, poznal svůj výtvor a zařadil ho do archivu pod  kategorii *829g - upomínka na nezaplacené připojení k telekomunikační síti*. 797    798   * * * 799    800   Vyšlo v příloze časopisu Rozvědčík nazvané revolver. 801    802   Viz http://rozvedcik.unas.cz/r2.html 803    804   ## Telepatická 805    806   Básník a bezdomovec k sobě nemají zas až tak daleko. Ne, nemyslím toho básníka, co se jmenoval  Bezprizorný, myslím spíše ten pocit. Jde čistě o institut trvalého bydliště, ani básník ani bezdomovec ho  nemají. Básník žije všude, bezdomovec taky i když ho počasí nutí zalézat pod mosty. 807    808   Přes tohle všechno jsem neměl chuť sdílet nádražní čekárnu s bezdomovci. Byl čas, byla zima, peníze  nebyly, tak jsem se rozhodl se trochu projet. Čistě jen proto, abych se zahřál – jako bezdomovec. Druhý  důvod byla ta vůně dálek – měl jsem tímto způsobem projetu většinu města. Znal jsem město dobře,  alespoň natolik dobře, nakolik ho z okýnka autobusu poznat šlo. C:\mv\knihy\zivot-v-mezerach\zivot-v-mezerach.md -- File date: 24.10.2016 -- File time: 15:00:10

zivot-v-mezerach.md -- Printed on 24.10.2016, 15:02:12 -- Page 22 809    810   Náměstí Pařížské komuny – typické pro náš svět – ulice a náměstí si pojmenováváme po osobnostech a  historických událostech, abychom pak nevěděli, kdo nebo co to bylo. Šlapeme po vlastní historii. Ale není  to vlastně jedno? Snad ano, pro většinu lidí jsou to jen názvy. Stejně tak pro mě bude Náměstí Pařížské  komuny to místo, kde přistoupila TA holka, nehledě na to, co to vlastně Pařížská komuna byla. 811    812   A stejné je to s autobusy. Když někoho v knize přejede tramvaj, nedozvíte se obvykle, jaká tramvaj to  byla. Autor knihy se obvykle spokojí s tím, že napíše, jakou měla barvu nebo jaké nesla číslo linky. K  tomu, aby uvedl výrobce, nebo dokonce typ, se však nemá. Je to jednoduché – spisovatelé obvykle  nebývají odborníci na veřejnou dopravu a pak, jak by řekli kritici, je to nepodstatný detail, který není  součástí příběhu. Někdy to však součástí příběhu je. Ne každý autobus má totiž sedadla uspořádaná  stejně nudně v řadách za sebou. 813    814   Ba naopak – konstruktéři moderních autobusů se totiž zřejmě předhánějí v tom, kdo vymyslí  originálnější uspořádání sedaček. Vezměte si třeba takový SOR City NB 12 – ten má uprostřed dvě  vyvýšené sedačky umístěné mezi dveřmi, otočené koleny do středu autobusu. Naproti těmto  vyvýšeným místům je prostor pro kočárky. Za prostorem dveří na vnější straně vyvýšených sedaček se  nachází plexisklo a těsně za ním dvě místa k sezení. 815    816   Tam sedávám rád. Plexisklo přede mnou mě chrání před povětrnostními vlivy, ale zároveň je přes něj  dobře vidět. Seděl jsem tam i ten podvečer. 817    818   Autobus klesal od Rajského dvora pomalu, ale jistě k řece. 819    820   Hele – ten dům pod pekárnou už dostavěli. A zdá se, že tam dokonce i někdo bydlí. No bylo načase, už  tady stál rozestavěný tři zimy. 821    822   Na Náměstí Pařížské komuny už čekali cestující na zastávce. Přistoupil jeden dědek, dva kravaťáci a  jedna mladá holka. Posadila se naproti mě, také za plexisklo, akorát proti směru jízdy. Dělila nás dvě  plexiskla, dva dveřní prostory a ony dvě vyvýšené sedačky, ale viděli jsme na sebe dobře. Autobus vyjel. 823    824   Hele, tady taky otevřeli kebab, to se ti Turci nějak rozmnožili. To je asi třetí, o kterým vim. 825    826   Oči mi sklouzly zpátky do autobusu a spočinuly na mé spolujezdkyni. Koukala na mě. 827    828   Nečum. 829    830   Byla docela hezká – podmanivé hnědé oči, slušivý červený baret a kostkovaný kabát. Měla nějaké  zvláštní kouzlo, ale jinak vypadala celkem průměrně. 831    832   Nečum. Jé, to byla Valérie! 833    834   Otočil jsem se z okýnka: V záblesku jsem nahlédl do jakési kavárny, kde seděl u výlohy mladý pár, ale  autobus rychle ujel dál. Za oknem se teď míhaly výlohy Křížové ulice. 835    836   V tu chvíli mi to došlo – vždyť já žádnou Valérii neznám! Otočil jsem se do autobusu. 837    838   Holka sedící naproti mě teď koukala z okýnka. 839    840   Jé, tyhle boty si pak musím koupit. 841    842   A za oknem projela výloha jakéhosi obchodu s dámskou obuví. 843    844   Já asi slyším její myšlenky, projelo mi hlavou a další její myšlenka mi to potvrdila. 845    846   Jé! já nechala puštěnou digestoř! Stojí mi to za to se vracet? Snad ani ne... 847    848   Další zastávka – Ústřední archiv. Přistoupil vousáč, stoupnul si do prostoru pro kočárky, opřel se o tyč a  vytáhnul čtečku. Autobus minul budovu archivu. 849    850   Taková hnusná budova, tam bych nechtěla pracovat. 851    852   V tomhle jsem s ní byl zajedno. Ústřední archiv je skutečně mimořádně hnusná budova. Architekt byl asi  Vogon. 853    854   Autobus projel po Železném mostě. Světla města se odrážela v řece a já si opět potvrdil, že byly žárovky  vynalezeny proto, aby se mohly odrážet v řece. Řeka tu totiž byla před žárovkami. C:\mv\knihy\zivot-v-mezerach\zivot-v-mezerach.md -- File date: 24.10.2016 -- File time: 15:00:10

zivot-v-mezerach.md -- Printed on 24.10.2016, 15:02:12 -- Page 23 855    856   Přejeli jsme okolo automatu svět, kde blednoucí prodavačky nabízejí chlebíčky pamětníky. Autobus vjel  na druhý břeh – do Podhradí. 857    858   Tady bych teda nechtěla bydlet, projelo hlavou mé spolujezdkyni. 859    860   Ale Podhradí nebyla zas tak špatná čtvrť. Svou pověst si držela především setrvačností, už zde nebyly  tak časté loupeže, dokonce i místní domobrana už ukončila svou činnost a její členové se stali řádnými  fotbalovými fanoušky, kteří jedí na utkání párek v rohlíku se svými syny. 861    862   Zastávka U Lípy, kde pochopitelně už dávno žádná lípa není. Vousáč přestoupil na tramvaj a jeho místo  zaujali školáci. Ke mě si sedl nějaký starý pán. 863    864   Příští vystupovat, projelo té holce hlavou. 865    866   Líbíš se mi, líbíš se mi, líbíš se mi, začalo mi hrát hlavou jako kolovrátek a mé oči opět spočinuly na mé  spolujezdkyni. Hlavou mi šrotovala otázka, zda ji mám oslovit. Holku, které můžu doslova „číst  myšlenky“, přece nepotkám každý den. 867    868   Ale na druhou stranu zde působila ta síla, která umožňuje, aby se v tak hustě osídlených metropolích  člověk cítil mnohdy osaměleji než v kdejakém Vypadákově. 869    870   A zatímco autobus míjel továrnu na výrobu klikových hřídelí, rozhodl jsem se: Oslovím ji telepaticky. 871    872   Líbíš se mi, líbíš se mi, líbíš se mi, zněl znovu kolovrátek v mé hlavě. 873    874   V tu chvílí zdvihla oči, nejprve se tvářila udivěně. 875    876   Sluší ti to. 877    878   Pak se stydlivě usmála a vstala. Její zastávka se blížila. Ačkoliv měla dveře přímo u sebe, přešla ty dva  metry k dveřím mým a podívala se na mě z boku. 879    880   Ale do očí bys mi to neřekl? Zněla její myšlenková výzva. 881    882   V tu chvíli jako kdyby se protrhla hráz myšlenek v mé hlavě a valila se vlna nápadů s třískami z antických  filozofů. Myšlenky se valily jedna přes druhou až nakonec zůstala jen jedna jediná – NE! 883    884   V tu chvíli se ta holka rozesmála, až to přišlo ostatním cestujícím poněkud divné, a vystoupila na  zastávce na Zatahovací ulici. 885    886   Nikdy jsem nebyl telepat, neviděl jsem auru ani duchy. Vždycky jsem byl spíše skeptik, tak jsem se  snažil si tuto divnou příhodu nějak vysvětlit. Vysvětlení přišlo, jak to tak v moderní vědě bývá, z úplně  jiného oboru – z radiotechniky. Určitě už jste slyšeli o těch dnech, kdy jsou dobré atmosférické  podmínky. Kdy v chalupě u Nového Boru naladíte rádio Taškent. Zřejmě to byl jeden z těch dní, akorát  se tehdy místo rádia dobře ladily myšlenky. 887    888   Nikdy jsem pak už nic podobného nezažil. Zmíněnou holku jsem pak ještě jednou potkal ve vlaku na  Východním nádraží, ale tehdy už jsem její myšlenky neslyšel. A možná, že je to tak lepší. 889    890   Myšlenky nejsou ke čtení, ke čtení jsou knihy. 891    892   `Finis` 893    894   ## Ohňová povídka 895    896   Ani ten červený baret, ani rudá rtěnka, ani havraní vlasy, ale oči. Oči barvy drahé kávy, těmi Markéta  Bludowského uhranula. Detektiv se do těch očí rád díval, četl v nich jako v kávové sedlině a někdy uviděl  takovou malou jiskřičku uplně dole na dně. To byla Markéta. 897    898   V době Čarodějnic (a taky dlouho po tom) už spolu chodili. To byl ten správný výraz, protože to  vystihovalo podstatu situace. Bývali spatřeni, jak spolu chodí po parcích, zastavují se na vyhlídkách,  obědvají v resturacích, vyšlapávají nesčetné schody, které kopcovitý terén Města nabízel, a někdy došlo  i na zmrzlinu nebo kino. Občas potkali někoho známého. Zatímco Markétu zdravili lidé z reklamek a  věční studenti umění, detektiva spíše policisté a sem tam nějaká známá firma se smyslem pro humor.  Občas si je někdo, kdo je znal blíže, dobíral poznámkami typu „Kdy se vezmete?“, ale brouka do hlavy  jim nasadila až Bety - malou, ve své podstatě pouze ekonomickou otázkou: „Nechcete se sestěhovat do  C:\mv\knihy\zivot-v-mezerach\zivot-v-mezerach.md -- File date: 24.10.2016 -- File time: 15:00:10

zivot-v-mezerach.md -- Printed on 24.10.2016, 15:02:12 -- Page 24 jednoho bytu?“ - „O tom jsme zatím nepřemýšleli,“ odpověděli téměř dvouhlasně a od té doby jim tato  otázka vrtala hlavou. 899    900   Pravdou bylo to, že skoro polovinu času trávil detektiv u Markéty a tu druhou skoro polovinu času zase  trávila Markéta u detektiva. Pravdou bylo i to, že platit dva nájmy je výrazně dražší, než platit jen jeden.  Ale ani jednomu z nich se stěhovat nechtělo, na své byty a okolní čtvrtě si oba už příliš zvykli. Detektiv  si nedovedl představit, jak by žil po tom, co tolik let trávil v bytě sám. Markéta měla pro změnu obavy,  co by na stěhování řekla Bačkora - kočka, kterou bychom mohli nazvat Markétiným majetkem, kdyby se  kočky daly označovat za majetek. Kočky totiž, stejně jako ženy, nejsou majetek, nýbrž vážený host v  naší domácnosti. V tomto ohledu se pak kočky od žen liší jen jedním podstatným detailem - na katastru  na ně odmítají napsat byt, třebaže jsou jeho skutečnými vlastníky ony. Co já už viděl bytů, kde  skutečným pánem bytu byla kočka. Ale to sem nepatří, náš příběh je totiž o ohni. 901    902   Byly Čarodějnice, pro mnoho lidí je to jen svátek velkého ohně, pro hasiče je to jedna ze sézón a pro  latentní pyromany a skautské vedoucí je to požehnání - mohou ukojit své ohnivé choutky. A pyromani se  činili na obou březích řeky. 903    904   Bludowský s Markétou kráčeli ulicí, která se „Na Vyhlídce“ nejmenovala bez důvodu. Byl z ní postupně  výhled na skoro celé město. Zastavovali se. Markéta pořizovala dálkovým objektivem snímky města s  hořícími vatrami. Pozdravil je nějaký známý, akorát nevěděli, kdo z nich ho vlastně zná. Vypadal jako  recidivista, ale stejně dobře to mohl být i prokletý básník. Ona ta hranice není někdy jasná, některé  zločiny vypadají jako umělecká díla a některá umělecká díla jsou bezpochyby zločiny. 905    906   Popošli. Markéta ostřila na jednu hranici dole pod skálou a detektiv se zasnil: „Kde jsou ty časy, kdy po  požáru lehlo popelem celé město? Dnes máme azbestové příčky, požární hlásiče, hasičský sbor a když  už něco hoří, tak se z toho nakonec vždycky vyklube vadná elektroinstalace. No i když…“ A temně se  usmál. 907    908   Detektiv totiž trpěl takovou úchylkou z povolání. Stejně jako železničáři leckdy fotografují lokomotivy,  nadšencům do bunkrů voní beton, tak měl detektiv rád promyšlené dokonalé zločiny, takové ty, co se  dějí jen v kriminálních komediích. Bohužel (nebo bohudík) se potýkal jen se zločiny, které páchali  zoufalci, diletanti a lidé, kteří se obvykle označují slovem svině, ačkoliv to více než ty lidi uráží dotyčnou  černou zvěř. 909    910   „No i když…“ pokračoval detektiv. „I když představ si, že právě tady u vás na Větrné hůrce prý řádí  pyroman. Počkej, až dorazíme domů, tak ti to přečtu.“ - Markéta odložila fotoaparát a podívala se na  detektiva: „Mě se náhodou oheň líbí. Uklidňuje mě,“ řekla a tajemně se usmála. To byla druhá věc, která  na detektiva působila přímo jako kouzlo - široká škála Markétiných šklebů a úsměvů, jeden  neodolatelnější než druhý. 911    912   Došli k hranici. Čarodějnice z Větrné hůrky už hořela mocným plamenem. Dorazili asi všichni, které  detektiv čekal: Děti, důchodci i puberťáci, pro které byly Čarodějnice jenom další záminkou k  alkoholismu. Do hranice přikládal člověk, který sám vypadal jako čert. Detektiv koukal na ten pohanský  svátek. Tohle nemělo s Kristovým učením nic společného, šlo jen o ty ohně. Jako v dobách, kdy v tomto  údolí nebylo žádné město, žádný hrad, žádný klášter ani kostely, jen údolní osada na křížovatce cest  místního významu. 913    914   Oheň hřál do tváří. Detektiv vzal Markétu za ruku a byl překvapen. Zatímco předtím na procházce měla  ruce studené, nyní u ohně skoro hořela. Jako nějaký salamandr. 915    916   Z ohně lítaly jiskry a děti v davu zlobily. Nějaký lehce opilý člověk odkudsi zlehoučka řval. Vzduch byl  docela studený, studená fronta se činila. 917    918   Chvíli pozorovali, jak se čarodějnice mění z dřevěné figury na oxidy uhlíku a kupu popela a pak  pokračovali směrem domů. Přesněji řečeno k Markétě domů. 919    920   Když vstoupili dovnitř, Markéta se odebrala k oknu pustit dovnitř Bačkoru a detektiv začal něco hledat ve  své brašně. Pak vítězoslavně vytáhl jakýsi výtisk. Byla to diplomová práce jedné studentky kriminalistiky  nazvaná „Statistické zkoumání výskytů požárů v Hlubočici“, u které detektiv dělal poradce jako člověk,  který podezřele často hraje hry s ohněm. 921    922   „Tady to je,“ zahlásil a začal citovat: „…od roku 2010 vykazuje anomální výskyt požárů také čtvrť Větrná  hůrka. Zajímavé na tomto případu jsou dvě věci: Zaprvé to, že většina těchto požárů vznikla bez cizího  zavinění. Zadruhé to, že se těžiště požárů zřejmě přesunulo od náměstí Pařížské komuny. Za typické  zástupce této série lze považovat požár trafostanice Na Vinici z 1.5.2011 či požár kůlny na dvoře č.p. 23  v ulici Na Vyhlídce…“ - Markéta se při poslechu seznamu požárů zarazila a sklopila zrak. „Ten žhář jsem  možná já,“ řekla potichu. - „Nesmysl, vždyť jsem četl bez cizího zavinění,“ odporoval detektiv. - „No  C:\mv\knihy\zivot-v-mezerach\zivot-v-mezerach.md -- File date: 24.10.2016 -- File time: 15:00:10

zivot-v-mezerach.md -- Printed on 24.10.2016, 15:02:12 -- Page 25 právě,“ začala Markéta a najednou její oči místo detektiva zajímalo více rovnání korálků. „Když se  rozčílím, nebo jsem rozrušená, občas se stane, že něco v mém okolí chytne. Je to něco jako  samovznícení. Já sama na to nemám žádný vliv, akorát jsem po tom mnohem klidnější.“ - „To máš  skutečně ohnivou povahu,“ přitakal ironicky. - „Ne, vážně - dávej si na mě pozor,“ řekla a usmála se  zlověstným, ale obzvláště neodolatelným způsobem. 923    924   Otočila se zpátky na detektiva: „Prvního května 2011 jsem byla hodně smutná, stala se taková ošklivá  věc. To by na požár trafa klidně mohlo stačit. A ta kůlna v čísle 23 je přímo támhle na dvoře,“ řekla a  vedla detektiva k oknu. „Taky zlý den,“ dodala. Mluvila vážně, tak detektiv zkoprněl: „Jak dlouho už  tohle máš?“ - „Asi odjakživa. Víš o té vyhořelé školce? Já tam u toho byla…“ 925    926   Detektiv byl v rozpacích. Nevěděl, jak se na takovéhle přiznání má reagovat, tím spíše, že přišlo od  Markéty. Dvě vteřiny přemýšlel a pak se zeptal: „Řekla si to někomu?“ - „Jednou jsem to řekla Valérii,  ale nevěřila mi. Říkala něco o zákonu velkých čísel.“ 927    928   Mezitím si detektiv všiml, že mu tašku očichává kočka. „Fuj, Bačkoro!“ Okřikl jí a sebral tašku. Markéta  si posadila kočku na rameno a začala ji hladit. 929    930   „A teď si nešťastná a nebo smutná?“ otázal se jí. Markéta položila kočku na zem: „Už dlouho ne,“ usmála  se. 931    932   Ten večer už pili jen víno, oheň nevzali do úst. V koutě místnosti vyspávala kočka Bačkora, u stolu seděl  detektiv Bludowský a naproti němu žena s ohnivou povahou, kávovýma očima, havraními vlasy a vraním  jménem - Markéta Vranská. Taková ona byla. 933    934   Ten večer na Větrné hůrce nehořelo, nebyl k tomu důvod. Akorát jeden muž nemohl usnout. Přemítal u  které pojišťovny si má nechat pojistit byt proti požáru, pro případ, že by se někdy nepohodl se svou  milou. Potom mu došlo, že samovznícení považuje většina pojišťoven za zásah vyšší moci a tudíž škody  tím způsobené neproplácí. Zaplašil ty černé myšlenky a připoměl si jedno z přísloví, které měla tolik v  oblibě jedna jeho třídní na základce. Začinalo to nějak jako: Vrána k vráně sedá… 935    936   FINIS 937    938   *Věnováno Viktoru Farkasovi.* 939    940   ## Markéta slaví Vánoce 941    942   Sedl si do tramvaje. Ta se rozjela a detektivovi jako by v tu chvíli 943   někdo strhl pásku z očí – zíral skrz okno na ujíždějící město, jako 944   kdyby ho viděl poprvé. Překvapilo ho, kolik je ve městě Vánoc. Kolik je 945   všude betlémů, světelných řetězů a Santa Klausů. Zíral na tu spoušť 946   a tramvaj ho vezla domů do Podhradí. 947    948   --949    950   O hodinu později stál detektiv 951   Jakub Bludowský v kuchyni Markéty Vranské. Kdesi v hloubi její trouby 952   někde v elektroinstalaci přeskočila jiskra, zárodek budoucí katastrofy. 953   Zatím se ale nic nedělo. Ti dva, co stáli u trouby, si povídali. 954    955   Ostatní o nich říkali, že spolu chodí, ale mnohem přesnější by bylo 956   říct, že jim spolu bylo dobře. Bylo jim spolu dobře, ať si povídali 957   o čem chtěli. Vlastně si ani povídat nemuseli, bylo jim dobře, i když 958   mlčeli. Bylo jim dobře, když jedli, když spali, když se spolu koukali na 959   film nebo se procházeli po tom nesčetném množství schodů a parků, co 960   město nabízelo. Nežili spolu v jednom bytě, vlastně ani nevěděli, jak 961   tomu vztahu říkat, bylo jim jen spolu zkrátka a dobře dobře. 962    963   A tak tam stáli u trouby a povídali si o Vánocích. O tom, jak tyto 964   svátky slavili jako děti a jak je slavili doposud, než se potkali. 965   Povídali si a v troubě mezitím začínala hořet elektroinstalace. 966    967   Detektiv ani netušil, jak moc se Markéta obětuje. Nepekla, protože 968   vždycky, když pekla, tak hořelo. Dnes ale udělala výjimku, protože tu 969   byl ON. Opravdu toužila po tom, užít si s ním krásné Vánoce, se vším, co 970   k tomu patřilo, včetně cukroví. A tak překonala svůj strach z trouby 971   a vnesla do života tu vůni cukroví. C:\mv\knihy\zivot-v-mezerach\zivot-v-mezerach.md -- File date: 24.10.2016 -- File time: 15:00:10

zivot-v-mezerach.md -- Printed on 24.10.2016, 15:02:12 -- Page 26 972    973   Povídali si a bylo jim dobře. Celá ta situace vypadala jak z příručky 974   „Jak si vytvořit harmonický vztah“, a tak Markétě blesklo hlavou, že se 975   teď musí něco zákonitě pokazit. Ani nestačila tu myšlenku dokončit 976   a něco se pokazilo – detektivovi zazvonil služební mobil, to byla vždy 977   nějaká pohroma. 978    979   --980    981   Kašpárkův most postavili v osmdesátých letech s dobrou 982   vírou, že odkloní dopravu z centra města. Ve skutečnosti ji spíše 983   přikláněl, ale jinak sloužil tak, jak měl. Jeho dobrý kilometr betonové 984   délky překlenoval území, kde v podstatě nic nebylo. Na jednom břehu 985   pískovna, pak řeka a její slepá ramena a pak zase nějaký zarostlý břeh. 986   Most byl stranou od města, a tak na něm, když po něm detektiv 987   v hlídkovém voze projel, nebylo ani živáčka, ba ani motorové vozidlo 988   byste tam nepotkali. Byla už noc a bledé měsíční světlo osvětlovalo 989   mlhu, která pomalu plynula po proudu řeky. Celá ta scenérie vypadala jak 990   z nějaké béčkové detektivky. 991    992   Zato pod mostem bylo útulno. Teda – bylo by, kdyby tam nebyla mrtvola, 993   u ní soudní lékař se svými asistenty a polovina oddělení vražd 994   Markétovské policie. Tedy – to oddělení ve skutečnosti tvoří jen dva 995   muži. Jeden z nich – Jan Waldfrucht – už byl na místě a ze své pozice 996   šéfa oddělení vražd komandoval policejního fotografa. Když pak přišla 997   druhá polovina oddělení – již zmíněný Jakub Bludowský, pozdravili se. – 998   „Kohopak to tu máme?“ – „Podívej se sám.“ 999    1000   Uprostřed hromady černých plastových pytlů ležela mrtvola muže. Byl 1001   nepochybně zastřelen a s velkou pravděpodobností byl sem pod most 1002   převezen spolu s tím harampádím v černém plastu. Bludowský znal tvář 1003   toho muže – byl to lobbista Janda, jehož jméno skloňovaly poslední týden 1004   všechny hlubočické deníky v souvislostí s korupcí při výběrových 1005   řízeních na nákup policejních vysílaček. – „No to nám Ježíšek nadělil 1006   pěknej dáreček“, odcedil Bludowský. 1007    1008   --1009    1010   Toho večera měla Markéta návštěvu. 1011   Teda přesněji řečeno – slovo „návštěva“ bylo eufemismus pro „zásah 1012   protipožárního sboru“. Hasiči si sbalili své věci, nastartovali a vyjeli 1013   k hořícímu stromečku na sídlišti Jih. Markéta osaměla se spáleným 1014   cukrovím, vyhořelou troubou a kuchyní, která teď nejvíc ze všeho 1015   připomínala středověkou černou kuchyni. Do očí se jí pomalu draly slzy – 1016   takhle si Vánoce rozhodně nepředstavovala. Vyhořela, a to doslova. 1017   Zůstala v bytě sama s oxidem uhelnatým, zatímco její Jakub někde dělal 1018   společnost mrtvole. 1019    1020   Zapípal mobil, přišla od něj SMS: „*Dnes vecer uz nedorazim. Mame toho 1021   plno. J.*“ A bylo po Vánocích. 1022    1023   Markéta ještě zkoušela zahnat chmury televizí, ale na každém kanále 1024   bežela nějaká šťastná rodinka nebo alespoň pohádka nebo reklama pro 1025   šťastnou rodinku. A nešťastný člověk nevydrží pohled na štěstí, a tak se 1026   Markéta zvedla, obula a oblékla a vyrazila ven. Kráčela ulicí Na 1027   Vyhlídce, ale ani tady nemohla uniknout rodinnému štěstí. Ze všech oken 1028   na ni koukaly šťastné dětské tváře, všude byly koledy, stromečky 1029   a dárky, nebo alespoň reklama na ně. Markétě právě došlo, že patří mezi 1030   ztracené existence. Ano, ztracené existence. 1031    1032   --1033    1034   Ulice U Vinného lisu má 1035   alkohol už zkrátka v názvu, zřejmě proto v ní sídlí několik legendárních 1036   hospod. Jednou z nich je nonstop Ztracená existence. A když říkám 1037   nonstop, myslím opravdu nonstop. Ztracená existence nebyla zavřená ani 1038   na Štědrý den. Ale má to svou logiku – i v tento den je ve městě dost C:\mv\knihy\zivot-v-mezerach\zivot-v-mezerach.md -- File date: 24.10.2016 -- File time: 15:00:10

zivot-v-mezerach.md -- Printed on 24.10.2016, 15:02:12 -- Page 27 1039   ztracených existencí, které potřebují svůj alkoholický azyl. 1040    1041   Filip Navara seděl u baru v Ztracené existenci a přemítal. Celníci 1042   kontrolují přibližně každé sté auto. No, to by bylo. Tak proč sakra 1043   třikrát po sobě kontrolovali právě auto převážející jeho zboží? Pokaždé 1044   si na převoz toho auta narvaného drogami najal jinou odtahovku, platil 1045   pokaždé jiný bílý kůň. Přece nemůže mít takovou smůlu? 1046    1047   Konstantin, jeho odběratel, už z toho byl docela nervózní a chtěl zpět 1048   svou zálohu za zboží. Filipa se zmocnila paranoia, některý z jeho lidí 1049   musí být práskač. No to byla situace! 1050    1051   Ostatní zákaznící nonstopu neměli tak chmurnou náladu jako Filip. 1052   Slavili Vánoce, což ve Ztracené existenci znamenalo každou celou hodinu 1053   jeden jabčák zdarma. Filipa zaujala jedna slečna u stolu pod hodinama. 1054   Měla oříškově hnědé oči a vlasy... no... znáte to, taková ta barva mezi 1055   blonďatou a tmavou, špatně se to popisuje. Hezky se smála a uměla pít 1056   pivo. Prostě ten typ holky, co vás zaujme, když vstoupíte do baru. Asi 1057   to byla cizinka, čemuž nasvědčovalo i to, že měla přes židli přehozenou 1058   tašku s tajuplným nápisem `PILSEN 2015`. Filip by se s ní býval dal do 1059   řeči, ale ta slečna měla pro něj jednu zásadní vadu – společnost. 1060    1061   Kouknul se po místnosti a v tu chvíli dovnitř vstoupila Markéta. Šla 1062   rovnou k baru a objednala si „něco ostřejšího“. Filip se na ni podíval – 1063   vypadala zklamaně a osaměle, ano, ta přišla právě pro něho. 1064    1065   „Můžu si přisednout?“ oslovil ji drze. Chvíli si ho měřila a pak 1066   odpověděla: „Jistě.“ 1067    1068   --1069    1070   „Pozor na hlavu!“ – Detektivové procházeli stavbou. 1071   Oba byli utahaní a vymrzlí, tak Waldfrucht navrhl, že ještě zajdou 1072   k němu domů na čaj a večeři. 1073    1074   Ta stavba, kterou právě procházeli, byl právě Waldfruchtův dům, který 1075   koupil kousek za městem ve vesnici Kouty a teď se ho snažil 1076   zrekonstruovat. Některé části domu tedy zbořil a pak v podstatě postavil 1077   znova. Všude byly prkna, lešení a cihly. Bludowský už tam jednou byl, 1078   ale nic uvnitř domu díky té stavební činnosti nepoznával. „Tak, a tady 1079   už to znáš,“ řekl Waldfrucht a otevřel dveře do kuchyně. Kuchyň, 1080   narozdíl od zbytku domu, nepodlehla za oběť přestavbě a zůstávala tak, 1081   jak si ji Bludowský pamatoval. 1082    1083   Detektivové tam spolu moc nemluvili, řešili jen takové ty organizační 1084   věci ve stylu „Dáš si kafe?“ – „Jo, díky.“ Neměli si moc o čem povídat, 1085   nechtěli totiž vytahovat případ. Waldfrucht zapnul kávovar a šel ohřívat 1086   polívku. 1087    1088   Zvuk kávovaru probudil Waldfruchtovu přítelkyni Bety, a tak sešla po 1089   schodech z půdy, kde spala, do kuchyně. 1090    1091   „Už jsi zpátky? Co jste měli?“ otázala se rozespale Waldfruchta. 1092    1093   „Klienta...,“ řekl pochmurně. Klient byl eufemismus pro mrtvolu. 1094    1095   Bety se otočila na Bludowského, pozdravila ho a otočila se na hodiny. 1096   „Nechce tu Jakub přespat, ať nemusí teď v noci domů?“ zeptala se. Oba 1097   detektivové mlčky přikývli, a tak se Bety odebrala nahoru pro nějakou tu 1098   přikrývku. 1099    1100   Když pak sešla, nandával Waldfrucht polívku. — „Jak jsi oslavil Vánoce, 1101   Jakube?“ ptala se Bety. — „S Markétou u ní doma. Pekli jsme cukroví, než 1102   nám to zkazil ten... klient...,“ odpověděl ironicky Bludowský. — „To 1103   chápu, nám taky zkazil večer,“ odpověděla smutně Bety. 1104    1105   Bety byla zřejmě nejchápavější člověk z celého města, ale mrtvola na C:\mv\knihy\zivot-v-mezerach\zivot-v-mezerach.md -- File date: 24.10.2016 -- File time: 15:00:10

zivot-v-mezerach.md -- Printed on 24.10.2016, 15:02:12 -- Page 28 1106   Štědrý večer byla moc i na ni. 1107    1108   --1109    1110   Existuje několik témat, u nichž skončí 1111   jakákoliv diskuze. Jedním z těchto věčných témat jsou drogy. Diskuze se 1112   k nim může dostat odkudkoliv a spolehlivě u nich skončí. To pak jen 1113   nevěříte, kolik je ve vašem okolí uživatelů a dealerů drog. Markéta 1114   rovněž nevěřila. 1115    1116   „Takže přes bílýho koně založíte firmu...“ vysvětloval Filip Navara svůj 1117   postup. „Koupíte na ni auto, třebas vrak, a to auto pak necháte 1118   odtahovkou převýst do Španělska.“ — „Jo, to znám.“ řekla Markéta. — „Tam 1119   to auto vyložíte na smluveném parkovišti a váš odběratel si tam pak to 1120   auto vyzvedne.“ vysvětloval Filip dál. Napil se jabčáku a pokračoval: 1121   „To auto může bejt plně narvaný drogama. Pravděpodobnost, že budou 1122   kontrolovat odtahovku, je malá a když už — tak jen přijdete o zboží, 1123   protože to auto převáží normální přepravní firma, co o ničem neví.“ — 1124   „Jop, to znám.“ řekla zase Markéta. Filip se napil jabčáku, chtěl 1125   pokračovat, ale zarazil se. 1126    1127   Počkat, jak to ta holka může znát? Pašovala snad ona něco někdy po 1128   Schengenským prostoru nebo co jako? Napil se ještě jednou (to na kuráž) 1129   a zeptal se: „Jak to můžeš znát?“ — „Můj přítel je kriminalista, vypráví 1130   mi občas, jak to u nich v práci chodí...“ odpověděla upřímně. 1131    1132   Filip Navara oněměl. Nejenom, že tady hučí do zadané holky, ale jak 1133   zadané! Zadané s kriminalistou! 1134    1135   Co když i ona bude vyprávět, jak to tady v baru chodí? Filip se ještě 1136   jednou napil jabčáku a hořce dodal: „Tak to je taky z oboru....“ 1137    1138   --1139    1140   Detektiv Bludowský ležel na gauči přikrytý dekou a četl si něco 1141   z displeje mobilu. Kolem něj prošla Bety a s výrazem vlídné hostitelky 1142   se ho ptala: „Není ti zima? Stačí ti tahle deka?“ — „Stačí, jo, díky.“ — 1143   „Tak dobrou noc,“ rozloučila se a odebrala se po schodech nahoru do 1144   svých komnat. 1145    1146   „Dobrou,“ řekl za ní Bludowský, a zůstal tak v pokoji sám. Čaj ho sice 1147   zahřál, ale taky ho probudil, a on tak nemohl usnout. Ležel a snažil se 1148   unavit čtením. Přemítal, proč je na světě tolik zločinu, proč už 1149   bůhvíkolikáté Vánoce nemohl oslavit jako normální člověk. 1150    1151   Chtěl ty chmury zahnat čtením, ale ani na internetu Vánocím neunikl. Na 1152   každém zpravodajském serveru byly Vánoce nebo zavražděný lobbista, někdy 1153   i obojí. 1154    1155   Zavřel internet a začal hledat v kontaktech. 1156    1157   --1158    1159   Když Markéta dorazila domů, 1160   zula si boty, sundala kabát a šla do koupelny. Tam načapala kočku, která 1161   spala v koši na prádlo. Už zase, potvora jedna! 1162    1163   Vyhnala kočku, umyla si ruce, vypláchla ústa a chvíli na sebe zírala do 1164   zrcadla. 1165    1166   Hlavou se jí honila spousta myšlenek. Proč je na světě tolik zločinu? 1167   Proč s NÍM nemohla v klidu oslavit Vánoce? 1168    1169   Přešla do kuchyně a tam si postavila na čaj. 1170    1171   Vytáhla mobilní telefon. Přemýšlela, že Jakubovi zavolá. Ne, nezavolá, 1172   třeba má ještě vyšetřování... C:\mv\knihy\zivot-v-mezerach\zivot-v-mezerach.md -- File date: 24.10.2016 -- File time: 15:00:10

zivot-v-mezerach.md -- Printed on 24.10.2016, 15:02:12 -- Page 29 1173    1174   Tak mu napíše. Ale co mu má napsat? Že zapíjela Vánoce s pašerákem drog 1175   ve Ztracené existenci? Ne, to ne! 1176    1177   Pomalu se jí začínaly mlžit oči slzami, když tu se ozvalo zamňoukání 1178   telefonu, přišla jí SMS. 1179    1180   „*Mam te rad, Marketko. Jsi moje svetlo v tyhle tme. Jsi moje betlemska 1181   hvezda. Vanoce oslavime jindy. Jakub.*“ 1182    1183   Ukápla jí slza, ale už nebyla smutná. 1184    1185   --1186    1187   A tak Markéta slaví Vánoce – 1188   s třídenním zpožděním. 1189    1190   конец фильма 1191    1192   ## Ediční poznámka 1193    1194   *todo - co kdy kde* 1195    1196   ## Tiráž 1197    1198   V roce 2016 vydalo jako svou 2. publikaci nakladatelství Svita.cz ve Hvozdnici. 1199    1200   Napsal a k elektronickému vydání připravil Mikoláš Štrajt. 1201   

C:\mv\knihy\zivot-v-mezerach\zivot-v-mezerach.md -- File date: 24.10.2016 -- File time: 15:00:10