ZEMŘELO SKUTEČNĚ ŠEST MILIONŮ? Richard E. Harwood

ZEMŘELO SKUTEČNĚ ŠEST MILIONŮ? Richard E. Harwood

Did six million really die? Páté revidované, aktualizované a rozšířené vydání, 2011. Poprvé vydáno Historical Review Press, 1974.

Translation © Erik Sedláček, 2012

The Historical Review Press Box 62 Uckfield East Sussex, TN22 IZY United Kingdom http://www.historicalreviewpress.com

Obsah 1. Předválečná politika Německa vůči Židům ......................................................................5 2. Politika Německa vůči Židům po vypuknutí války .........................................................11 3. Populace a emigrace ......................................................................................................16 4. Šest milionů: dokumentární důkazy ...............................................................................21 5. Norimberk a ostatní soudy s válečnými zločinci.............................................................31 6. Tábory...........................................................................................................................49 7. Osvětim-Březinka ..........................................................................................................50 8. Tábory operace Reinhardt ..............................................................................................62 9. Chelmno, plynovací náklaďáky a Walter Rauff..............................................................65 10. Belzec............................................................................................................................69 11. Sobibor..........................................................................................................................72 12. Treblinka .......................................................................................................................76 13. Majdanek.......................................................................................................................80 14. Dachau a jeho mysteriózní „plynová komora“ ...............................................................93 15. Sachsenhausen a Bergen-Belsen ....................................................................................97 16. Korherrova zpráva .......................................................................................................101 17. Vzpomínky „přeživších očitých svědků“......................................................................102 18. Podmínky a prostředí v koncentračních táborech .........................................................112 19. Věcné hodnocení Červeného kříže ...............................................................................116 20. Závěr ...........................................................................................................................120

Úvod k pátému vydání Brožurka, kterou právě držíte v rukou, je natolik argumentačně přesvědčivá, že se dočkala přeložení do více než deseti jazyků a zároveň je v téměř stejném počtu zemí zakázána nebo jinak potlačována. Zemřelo skutečně šest milionů? vydal Historical Review Press poprvé v roce 1974. Dnes, 37 let poté, máme tu čest představit vám páté vydání této průkopnické práce. Byla kompletně aktualizována, revidována a rozšířena. Především byl popsán výzkum přímo z táborů. Jsme přesvědčeni, že tato verze bude mít stejně zásadní vliv jako originál. Až přijde doba, kdy establishment bude muset definitivně přiznat, že „holocaust“ byl jen válečná propaganda, Zemřelo skutečně šest milionů? se nepochybně zařadí mezi klíčová díla demaskující celou legendu holocaustu. The Historical Review Press

-6-

1. Předválečná politika Německa vůči Židům Podle nacistické rasové teorie Židé představovali neevropský a podvratný živel. Nacisté poukazovali na to, že za Výmarské republiky získali nesmírnou moc a vliv především v právu, financích a médiích, ačkoliv tvořili jen 1 % obyvatelstva. Navíc tvrdili, že většina vůdců německé komunistické strany (Rosa Luxembourgová a Karl Liebknecht) i zakladatel komunismu Karel Marx jsou Židé a že Židé jsou disproporčně zastoupeni na předních místech revolučního hnutí v Německu i zahraničí. Tématem naší diskuse není, zda tato politika byla správná nebo ne. Je však důležitá pro pochopení, že základy nacistického antisemitismu zformoval tento světonázor a nic jiného. Nacisté tento problém chtěli vyřešit zbavením Židů jejich vlivu prostřednictvím několika zákonů a hlavně podporou jejich úplné emigrace ze země. V tom byli úspěšní. Značná část německého Židovstva do roku 1939 emigrovala, a to i s velkým množstvím majetku. Nacistické vedení vůči nim nikdy ani nepomyslelo na politiku genocidy.

Židé říkali emigraci „vyhlazení“ Nesmírně příznačný je fakt, že jistí Židé tuto politiku vnitrostátní diskriminace okamžitě označovali za ekvivalent samotného vyhlazení. Typickým příkladem je protiněmecká propagandistická kniha Žlutá skvrna: vyhlazení 500 000 německých Židů1 od Leona Feuchtwangera a spol. Ta bez jakékoliv opory v realitě od prvních stránek hovoří o vyhlazování Židů – emigrace je vykládána jako fyzické „vyhlazování“ německého Židovstva. Za potenciální nástroj genocidy považuje i koncentrační tábory pro politické vězně a speciálně zmiňuje 100 Židů, kteří jsou roku 1936 vězněni v Dachau, přičemž 60 jich tam je již od roku 1933. Dalším příkladem je senzační kniha německo-židovského komunisty Hanse Beimlera Čtyři týdny v rukách Hitlerových Kerberosů: nacistický tábor smrti Dachau,2 vydaná v New Yorku již roku 1933. Autor vězněný kvůli svému marxismu tvrdil, že Dachau byl tábor smrti, ačkoliv tam podle vlastního přiznání strávil pouhý měsíc a pak ho pustili. Poválečný východoněmecký režim uděloval „cenu Hanse Breimlera“ za zásluhy o komunismus. Skutečnost, že protinacistická propaganda hovořící o genocidě byla šířena již v takto nereálně brzké době, tedy lidmi zaujatými z rasových či politických důvodů, by měla nezávislého pozorovatele vést k mimořádné obezřetnosti při posuzování podobných historek z válečného období. Podporu židovské emigrace bychom si neměli plést s účelem koncentračních táborů v předválečném Německu. Tam byli zavíráni političtí odpůrci a rozvratníci – hlavně liberálové, sociální demokraté a komunisté všech odstínů, z nichž část tvořili Židé jako Hans Breimler. Na rozdíl od milionů otroků v Sovětském svazu byl počet vězňů v německých koncentračních táborech vždy malý. Takzvaný „odborník“ na holocaust Gerald Reitlinger připustil, že v le-

1 2

Der Gelbe Fleck: Die Ausrottung von 500,000 deutschen Juden, Paris 1936. Four Weeks in the Hands of Hitler‘s Hell-Hounds: The Nazi Murder Camp of Dachau. Hell-Hound v angličtině znamená Kerberos, což byl podle řecké mytologie trojhlavý pes střežící vchod do podsvětí; v přeneseném významu pak zloduch, zrůda, netvor; pozn. překl.

-7-

tech 1934-1938 jejich počet v celém Německu jen málokdy přesáhl 20 000 a počet uvězněných Židů nikdy nepřesáhl 3 000.3

Shoda politiky nacistů a sionistů Nacistický pohled na židovskou emigraci se neomezoval na negativní politiku obyčejného vyhánění, ale utvářel se v souladu s moderním sionismem. Zakladatel politického sionismu v 19. století Theodor Herzl ve svém díle Židovský stát jako první navrhl koncept židovské národní domoviny na Madagaskaru a nacisté se touto možností vážně zabývali. Byl to významný bod programu nacistické strany před rokem 1933 a ta ho publikovala ve stranické brožuře. Němci nebyli jediní, kdo navrhoval židovskou emigraci na Madagaskar; uvažovala o tom také polská vláda a v roce 1937 tam vyslala expedici Michaela Lepeckiho spolu se zástupci Židů, aby zjistili, jaké problémy by takový podnik obnášel. První nacistické návrhy na madagaskarské řešení byly učiněny v souvislosti se Schachtovým plánem roku 1938. Hitler na radu Göringa souhlasil s odjezdem prezidenta Říšské banky, dr. Hjalmara Schachta, do Londýna na jednání se židovskými představiteli lordem Bearstedem a panem V rozporu s propagandou nacistická vláda aktivně podpo- Rubleem z New Yorku.4 Plán byl takový, rovala židovskou emigraci. Tato fotografie je z Encyclopeadia Judaica (1971), Vol. 7, col. 494 a zachycuje Židy že majetek německých Židů bude zmražen čekající v roce 1939 před Palestinskou kanceláří v Berlíně jako záruka za mezinárodní půjčku kvůli povolení odchodu do Erez Israel. k financování židovské emigrace do Palestiny. Schacht podal zprávu o jednáních Hitlerovi 2. ledna 1939 v Berchtesgadenu. Plán, jenž se nakonec neuskutečnil kvůli Britům, kteří odmítli přijmout finanční podmínky, byl poprvé přednesen na konferenci 12. listopadu 1938 Göringem, který oznámil, že Hitler uvažuje o emigraci Židů a jejich usazení na Madagaskaru.5 Francouzský ministr zahraničí Georges Bonnet v prosinci téhož roku řekl Ribbentropovi, že vystěhování 10 000 Židů na Madagaskar zvažovala i sama francouzská vláda. Před Schachtovými palestinskými návrhy z roku 1938, jež v zásadě představovaly pokračování rozhovorů zahájených již roku 1935, proběhla řada pokusů zajistit židovskou emigraci do jiných evropských zemí a tyto snahy vyvrcholily konferencí v Évian v červenci 1938. Nicméně do roku 1939 si v Německu nejvíc příznivců získal plán židovské emigrace na Madagaskar. Je pravda, že Helmuth Wohltat z německého ministerstva zahraničí v Londýně diskutoval až v dubnu 1939 o omezeném židovském vystěhovalectví do Rhodesie a Britské Guyany; ale 24. ledna, kdy Göring nařídil ministru vnitra Frickovi vytvořit Ústřednu pro ži3

The SS: Alibi of a Nation, London, 1956, str. 253. Gerald Reitlinger, The Final Solution, New York, Beechhurst Press, 1953. 5 Tamtéž, str. 21. 4

-8-

dovské vystěhovalectví a pověřil Heydricha z Hlavního říšského bezpečnostního úřadu vyřešit židovský problém „pomocí emigrace a evakuace“, byl již Madagaskarský plán vážně studován. Trvalá snaha německé vlády zajistit odchod Židů z Říše vyústila do roku 1939 v emigraci 400 000 z celkových zhruba 600 000 Židů, a dalších 480 000 z Rakouska a Československa, což představovalo jejich téměř veškerou židovskou populaci. Bylo toho dosaženo prostřednictvím Ústředny pro židovské vystěhovalectví v Berlíně, Vídni a Praze, zřízené Adolfem Eichmannem, šéfem židovského referátu na gestapu. Němci byli s emigrací tak netrpěliví, že Eichmann v Rakousku dokonce zřídil výcvikové centrum, kde se mladí Židé mohli učit hospodařit v naději, že budou ilegálně propašováni do Palestiny.6 Kdyby měl Hitler v úmyslu vyhladit Židy, těžko by jich nechal 800 000 odejít z území Říše s podstatnou částí majetku, a tím méně by uvažoval o plánech na jejich masové vystěhovalectví do Palestiny nebo na Madagaskar. Krom toho uvidíme, že politika emigrace z Evropy přicházela v úvahu dokonce i za války, zejména pak Madagaskarský plán, o němž Eichmann v roce 1940 diskutoval s odborníky z francouzského ministerstva pro kolonie, když se po porážce Francie stalo reálným tématem odstoupení jejích kolonií. Později se stále větší pozornost ve věci potenciální domoviny Židů upínala k Palestině. Tuto možnost nadšeně přivítalo sionistické hnutí.

Spolupráce sionistů a nacistů ohledně Palestiny Navzdory pozdější rozsáhlé propagandě sionisté a nacistická německá vláda v mnoha ohledech spolupracovali. Obzvlášť nadšeně sionismus podporovaly SS. Vnitřní poziční dokument SS z června 1934 prohlašoval aktivní a všeobecnou podporu sionismu od vlády a strany za nejlepší způsob, jak podporovat vystěhovalectví německých Židů do Palestiny. Důstojník SS Leopold von Mildenstein a zástupce Německé sionistické federace Kurt Tuchler spolu šest měsíců cestovali po Palestině a hodnotili rozvoj sionismu. Von Mildenstein napsal koncem roku 1934 pro významné nacistické noviny Der Angriff, vydávané Josephem Goebbelsem, sérii dvanácti ilustrovaných článků pod titulem „Nacista jede do Palestiny“. Vyjádřil v nich velký obdiv k pionýrskému duchu a úspěchům židovských osadníků. „Židovská domovina v Palestině,“ píše von Mildenstein, „je způsob, jak ošetřit staletí trvající rány na těle světa: židovskou otázku.“ Der Angriff vydal na památku společné SS-sionistické návštěvy speciální medaili se svastikou na jedné straně a Davidovou hvězdou na druhé. Pár měsíců po publikování uvedených článků byl von Mildenstein povýšen na vedoucího odboru židovských záležitostí Bezpečnostní služby SS, aby podporoval sionistickou migraci. „Nacista jede do Palestiny.“ Medailón vyražený novinami Oficiální noviny SS Das Schwarze Korps Josepha Goebbelse Der Angriff jako symbol sionistickov květnu 1935 deklarovaly svou podporu nacistické spolupráce. 6

R. Manvell a H. Fraenkel, SS and Gestapo: Rule by Terror, New York, Ballantine Books, 1969, str. 60.

-9-

sionismu v úvodníku na titulní straně: „Nemusí být moc daleko doba, kdy bude Palestina znovu přijímat své víc než tisíc let ztracené syny. Doprovází je naše přání všeho nejlepšího a oficiální přízeň.“

Dohoda o transferu Středobodem německo-sionistické spolupráce za Hitlerovy éry byla tzv. dohoda o transferu, smlouva, díky které mohly desetitisíce německých Židů emigrovat do Palestiny i se svým bohatstvím. Tato dohoda, známá také jako Haavara (hebrejský výraz pro transfer), byla podepsána v srpnu 1933 po rozhovorech mezi německými orgány a Chaimem Arlosoroffem, politickým tajemníkem Židovské agentury. Podle této dohody každý Žid směřující do Palestiny uložil peníze na zvláštní účet v Německu. Ty se pak použily k nakoupení v Německu vyrobených zemědělských strojů, stavebních materiálů, pump, hnojiva a tak dále, které se vyvážely do Palestiny a zde byly prodávány židovskou firmou Haavara v Tel Avivu. Peníze z prodeje dostal židovský emigrant po příchodu do Palestiny ve výši odpovídající jeho vkladu v Německu. Německé zboží tak proudilo do Palestiny přes Haavaru, jež byla zanedlouho doplněna barterovou dohodou, díky které se palestinské pomeranče směňovaly za německé stavební dříví, automobily, zemědělské stroje a další zboží. Tato dohoda tak sloužila sionistickému cíli přivádět do Palestiny židovské osadníky a navyšovat v ní kapitál, a Německu sloužila k cíli zbavit zemi nežádoucí cizorodé skupiny. Hitler tuto politiku osobně vyhodnocoval v červenci a září 1937, poté opětovně v lednu 1938 a pokaždé se rozhodl dohodu Haavara zachovat. Byl přesvědčen, že cíl odstranění Židů z Německa kompenzuje nevýhody, mezi které patřilo znepřátelení arabského světa. Říšské ministerstvo hospodářství pomáhalo vytvořit další přepravní společnost, Mezinárodní obchodní a investiční agenturu neboli Intria (International Trade and Investment Agency), jejímž prostřednictvím mohli zahraniční Židé pomáhat německým Židům emigrovat do Palestiny. Přes ní k německým Židům v Palestině nakonec doputovalo skoro 900 000 dolarů. I další evropské země horlivě podporující židovské vystěhovalectví se sionisty uzavíraly dohody po vzoru Haavary. Polsko v roce 1937 uznalo přepravní společnost Halifin (hebrejský výraz pro výměnu). Do konce léta 1939 podobné dohody podepsaly i Československo, Rumunsko, Maďarsko a Itálie. Vypuknutí války v září 1939 však zabránilo jejich širšímu naplnění.

- 10 -

2. Politika Německa vůči Židům po vypuknutí války Spolupráce sionistů s nacistickou vládou byla každopádně poznamenána extrémní schizofrenií. Zatímco někteří Židé aktivně usilovali o pomoc Německa při budování Palestiny, jiní nacisty pokládali za úhlavní nepřátele. 5. září 1939 vyhlásil Chaim Weizmann jménem světového Židovstva válku Německu a prohlásil: „Židé stojí za Velkou Británií a budou bojovat na straně demokracií... Židovská agentura je připravena okamžitě se pustit do příprav na využití židovských pracovních sil, technických schopností, zdrojů, atd. ...“7 Toto prohlášení bylo opakováno v palcových titulcích mnoha tehdejších novin. Světové Židovstvo se tak prohlásilo za válečnou stranu druhé světové války a Němci tudíž měli podle mezinárodního práva široký prostor k internování židovské populace coby nepřátelské síly.

Věznění nepřátelských cizinců Všichni Židé byli prohlášeni za sílu ochotnou vést válku proti Německé říši a proto Himmler s Heydrichem posléze zahájili politiku internací. Není od věci poznamenat, že Spojené státy a Kanada zavřely do internačních táborů všechny Japonce a občany japonského původu ještě předtím, než Němci aplikovali tatáž bezpečnostní opatření vůči evropským Židům. Navíc u těchto japonských Američanů neexistoval žádný důkaz či vyhlášení neloajálnosti jako v případě Weizmanna. Také Britové během búrské války internovali všechny ženy i děti z tohoto obyvatelstva a tisíce jich v důsledku toho zemřely, přesto však Britové v žádném případě nemohou být obviňováni, že chtěli Búry vyhladit. Věznění Židů na okupovaných územích mělo z pohledu Němců dva základní cíle. Prvním bylo předejití nepokojům a podvratné činnosti; Himmler 11. října 1942 informoval Mussoliniho, že se politika Německa vůči Židům během války naprosto změnila z důvodu vojenského zajištění. Stěžoval si, že tisíce Židů na obsazených územích vedou partyzánskou válku, sabotáže a špionáž, což potvrdila i oficiální sovětská informace poskytnutá Raymondu Arthuru Davisovi, podle níž pod Titem v Jugoslávii vedlo partyzánskou válku nejméně 35 000 evropských Židů. Proto byli Židé deportováni do vyhrazených oblastí a internačních táborů v Německu a zejména od března 1942 také v Generálním gouvernementu v Polsku. Během války se židovští vězni začali využívat jako pracovní síla ve válečném programu. Otázka práce je klíčová, když si uvědomíme, že plán genocidy Židů by už jen z logiky věci znamenal naprosto nesmyslné plýtvání lidskými zdroji, časem i energií v době, kdy se vedla válka na dvou frontách. Je zcela bez diskuse, že po napadení Ruska dostala myšlenka nucené práce přednost před plány na židovskou emigraci. Zápis z rozhovoru mezi Hitlerem a maďarským regentem Horthym ze 17. dubna 1943 odhaluje, že německý vůdce po Horthym osobně žádal uvolnění 100 000 maďarských Židů pro práci na „programu stíhaček“ Luftwaffe v době, kdy nabývalo na intenzitě bombardování Německa.8 7 8

Jewish Chronicle, September 8, 1939. Gerald Reitlinger, Die Endlösung, Berlin, 1956, str. 478.

- 11 -

To se stalo v době, kdy se již Němci údajně snažili vyhladit Židy, Hitlerův požadavek však jednoznačně demonstruje prioritní záměr rozšířit pracovní síly. V souladu s tímto programem se z koncentračních táborů stala skutečná průmyslová centra. V každém táboře, kde byli vězněni Židé i další národnosti, byly velké průmyslové provozy a továrny dodávající materiál pro německý válečný program – například Buna v Bergen-Belsenu, Buna a I. G. Farben Industrie v Osvětimi a elektrotechnická firma Siemens v Ravensbrücku. V mnoha případech se vězňům za práci vydávaly táborové bankovky, za které si v táborových obchodech mohli nakoupit jídlo na přilepšenou. Němci byli odhodláni získat ze systému koncentračních táborů maximální ekonomický profit, což se naprosto vylučuje s jakýmkoliv plánem vyhladit v nich miliony lidí. Na to, aby se z koncentračních táborů stali významní průmysloví producenti, dohlížel Hlavní úřad hospodářský a správní SS, vedený Oswaldem Pohlem.

Stále se preferuje emigrace Je pozoruhodné, že Němci i ve válečném období pokračovali v uskutečňování politiky židovské emigrace. Pád Francie v roce 1940 německé vládě umožnil zahájit s Francií seriózní jednání o přesídlení evropských Židů na Madagaskar. Memorandum tajemníka Luthera z německého ministerstva zahraničí ze srpna 1942 ukazuje, že tato jednání vedl od července do prosince 1940, kdy je Francouzi ukončili. Oběžník z Lutherova oddělení s datem 15. srpna 1940 ukazuje, že detaily plánu vypracoval Eichmann, neboť ho podepsal jeho spolupracovník Dannecker. Eichmann byl v srpnu skutečně pověřen vypracováním detailního Madagaskarského plánu a Dannecker pracoval na výzkumu Madagaskaru u francouzského ministerstva pro kolonie.9 Návrh z 15. srpna zněl tak, že postupnou emigraci čtyř milionů Židů bude financovat „interEuropean bank“. Lutherovo memorandum z roku 1942 ukazuje, že Heydrich ještě do konce srpna získal Himmlerův souhlas s plánem a také ho předložil Göringovi. Určitě ho schválil i Hitler, protože podle Schmidta 17. června pronesl k Mussolinimu následující poznámku: „Na Madagaskaru by se dal založit stát Izrael.“10 Ačkoliv Francouzi jednání o Madagaskaru v prosinci 1940 ukončili, ředitel Centra pro židovskou dokumentaci v Paříži Poliakov přiznává, že se Němci tohoto plánu stejně nevzdali a Eichmann se jím zabýval po celý rok 1941. Nakonec se však stal neuskutečnitelným vzhledem k vývoji války, zejména vzhledem k situaci po invazi do Ruska, a ministerstvo zahraničí bylo 10. února 1942 informováno, že se plán dočasně pozastavuje. Toto rozhodnutí, zaslané na ministerstvo zahraničí Lutherovým spolupracovníkem Rademacherem, je nesmírně důležité, neboť přesvědčivě dokazuje, že výraz „konečné řešení“ znamenal pouze emigraci Židů, a že deportace do východních ghett a koncentračních táborů jako Osvětim nebyly nic jiného než alternativní plán evakuace. Tato direktiva zní: „Válka proti Sovětskému svazu mezitím poskytla možnost dát k dispozici ke konečnému řešení jiná teritoria. Vůdce se proto rozhodl, že Židé nebudou odsunuti na Madagaskar, ale na východ. Madagaskar tedy již nemusí být plánován pro konečné řešení.“11 9

Reitlinger, The Final Solution, str. 77. Paul Schmidt, Hitler‘s Interpreter, Heinemann, 1951, str. 178. 11 Reitlinger, tamtéž, str. 79. 10

- 12 -

Světové Židovstvo Německu vyhlásilo válku již 24. března 1933. I přes nejlepší vůli nacistů spolupracovat se sionisty, kteří také chtěli vystěhovat Židy z Německa, vláda pohlížela na židovské obyvatelstvo jako na podvratný živel a jeho vyhánění ospravedlňovala poukazováním na prohlášení, jaké je otištěné výše.

Detaily evakuace se probíraly měsíc předtím na konferenci ve Wannsee v Berlíně, které se budeme věnovat později. „Historici“ holocaustu Reitlinger i Léon Poliakov předkládají naprosto nepodloženou domněnku, podle které byl opuštěn Madagaskarský plán, takže Němci nevyhnutelně museli myslet na „vyhlazení“. Jenže pouhý měsíc poté, 7. března 1942 Goebbels napsal memorandum ve prospěch Madagaskarského plánu coby „konečného řešení“ židovské otázky. 12 Souhlasil, aby se do té doby Židé „koncentrovali na východě“. Pozdější Goebbelsova memoranda rovněž zdůrazňují deportace na východ (tj. Generální gouvernement v Polsku) a kladou důraz na tamní potřebu nucené práce; jakmile byla zahájena politika evakuace na východ, její elementární součástí se stalo využití židovské pracovní síly. Je to naprosto jasné z již uvedené skutečnosti, že se výraz „konečné řešení“ používal jak pro Madagaskar tak pro východní území, takže znamenal jen deportace Židů. Němci byli dokonce ještě v květnu 1944 připraveni umožnit emigraci milionu evropských Židů. Hovoří o tom ve své knize Die Geschichte von Joel Brand13 Alexander Weissberg, přední sovětsko-židovský vědec deportovaný během stalinských čistek. Weissberg, který přečkal válku v Krakově, přestože očekával internaci v koncentračním táboře, popisuje, jak Eichmann na základě Himmlerova osobního souhlasu poslal židovského předáka z Budapešti Joela Branda do Istanbulu nabídnout spojencům uprostřed války transfer milionu Židů. (Kdybychom měli věřit autorům tvrzení o „vyhlazování“, tak by v květnu 1944 těžko žilo ještě milion Židů.) Gestapo uznalo, že by takový transport znamenal obrovský problém pro německé válečné úsilí, ale bylo připraveno ho umožnit výměnou za 10 000 náklaďáků k využití výhradně na ruské frontě. Bohužel z plánu nic nebylo; Britové dospěli k závěru, že Brand musí být nebezpečný nacistický agent a okamžitě ho uvěznili v Káhiře, zatímco tisk celou nabídku pranýřoval jako nacistický trik. Ačkoliv se Winston Churchill vyjádřil v tom smyslu, že zacházení s maďarskými Židy je možná „největší a nejhroznější zločin spá-

12

R. Manvell & H. Fraenkel, Doctor Goebbels: His life and death, Simon and Schuster, New York, 1960, str. 165. 13 Cologne, 1956.

- 13 -

chaný v historii světa“, Chaimu Weizmannovi řekl, že přijmout Brandovu nabídku je vyloučené, protože by to byla zrada ruského spojence. Přestože z plánu nic nebylo, je jasné, že by nikdo údajně provádějící „naprosté“ vyhlazení nesouhlasil s emigrací milionu Židů, a tento plán také dokazuje, že pro Němce byl nejdůležitější věcí válečný program.

Sionisté nabízí, že budou bojovat za nacisty proti Britům Židovští osadníci v Palestině zjistili, že britská koloniální správa nespolupracuje na jejich snaze změnit tento region v čistě židovskou domovinu. Britové si pochopitelně byli dobře vědomi potenciálních důsledků pro palestinské Araby i toho, jaký dopad by to mělo na zbytek arabského světa. Sionisté tedy zahájili teroristickou válku proti Britům a Palestincům s cílem se jedněch i druhých zbavit. Došlo k mnoha masakrům Palestinců (nejznámější se odehrál v Dejr Jasín, kde ozbrojení sionističtí teroristé povraždili stovky Arabů) a pravidelně byli napadáni a vražděni také britští vojáci. Vůdčí teroristická organizace se nazývala Lehi, ačkoliv je známější jako „Sternův gang“ podle svého vůdce Avrahama Sterna. Ta zavraždila lorda Moyneho, britského ministra rezidenta na Středním východě a podílela se na řadě dalších incidentů, včetně masakru v Dejr Jasín, jenž proběhl ve spolupráci s další sionistickou frakcí, Irgunem. Lehi v prosinci 1940 kontaktovala Průvodní dopis německého velvyslanectví v turecké Ankaře ministerstvu zahraničí z roku 1941, popisující Němce s návrhem na podporu německého nabídku sionistického Sternova gangu ohledně zapojení výboje na Střední východ oplátkou za se do války po boku Německa výměnou za podporu při uznání židovského státu otevřeného neomevytvoření židovského státu v Palestině. Překlad rele14 vantní části zní: „3. Návrh Národní vojenské organizace zené imigraci. Zástupce Lehi Naftali Ljubenčik odjel v Palestině ohledně řešení židovské otázky v Evropě.“ koncem roku 1940 do Bejrútu na schůzku s německým zástupcem Wernerem Otto von Hentigem (jenž byl zapojen i do Haavary neboli dohody o transferu, která od roku 1933 přiváděla do Palestiny německé Židy i s jejich majetkem). Vycházejíc z předpokladu, že hlavním cílem Němců je zničení Británie, jim sionisté nabídli následující podmínky spolupráce: Lehi bude provádět sabotáže a špionážní operace na Středním východě a ve východní Evropě všude tam, kde má své buňky. Němci uznají nezávislý židovský stát v Palestině a všichni Židé opouštějící své evropské domovy, ať dobrovolně 14

Colin Shindler, The Land Beyond Promise: Israel, Likud and the Zionist Dream, 1995, I.B. Tauris, str. 22.

- 14 -

nebo kvůli vládním nařízením, budou moci bez jakýchkoliv početních omezení přicházet do Palestiny. Stern také navrhoval naverbovat v okupované Evropě nějakých 40 000 Židů, kteří by s podporou Německa provedli invazi do Palestiny a vyhnali Brity. Viceadmirál Ralf von der Marwitz, atašé německého námořnictva v Turecku, sepsal zprávu („Ankarský dokument“) tlumočící nabídku Lehi „aktivně se účastnit války na straně Německa“ za podporu Německa při „založení historického židovského státu na národnostním a totalitním základu, svázaného smlouvou s Německou říší“. Naléhavé požadavky války však mezitím odvedly pozornost německé vlády jinam a z nabídky nic nebylo. Každopádně je důležité poznamenat, že jedním z vůdců Lehi byl Jicchak Šamir, pozdější premiér Izraele. Lehi tedy ve smýšlení sionistů reprezentovala důležitý a vůdčí prvek, a vzhledem k představě nacisticko-sionistického spojenectví uprostřed války jsou tvrzení o „vyhlazování“ jednoduše směšná.

- 15 -

3. Populace a emigrace Statistiky ohledně židovského obyvatelstva nejsou vždy dopodrobna známy, přibližné odhady pro různé země se výrazně liší, a proto není pro žádné období let 1939-1945 přesně známo, kolik Židů bylo deportováno a internováno. Nicméně existující hodnověrné statistiky, zejména týkající se emigrace, plně postačují k dokázání, že nemohl být vyhlazen ani zlomek ze šesti milionů Židů. V první řadě toto tvrzení naprosto nepodporují statistiky ohledně počtu evropských Židů. Podle Chambers Encyclopaedia žilo v předválečné Evropě celkem 6 500 000 Židů. To by znamenalo, že byli vyhlazeni prakticky všichni. Ale neutrální švýcarská publikace Baseler Nachrichten, využívající dostupné statistické údaje, odhaduje, že v letech 1933 až 1945 emigrovalo do Británie, Švédska, Španělska, Portugalska, Austrálie, Číny, Indie, Palestiny a Spojených států 1 500 000 Židů. To potvrzuje rovněž židovský novinář Bruno Blau, jenž totéž číslo 13. srpna 1948 cituje v newyorských židovských novinách Aufbau. Z tohoto počtu tvořili asi 400 000 emigranti z Německa uprchlí do září 1939. Potvrzuje to rovněž Světový židovský kongres na str. 377 své publikace Unity in Dispersion,15 kde stojí: „Většině německých Židů se podařilo odejít ještě před vypuknutím války.“ Navíc do září 1939 emigrovalo i 220 000 z celkem 280 000 rakouských Židů, a Institut pro židovskou emigraci v Praze po březnu 1939 zajistil emigraci 260 000 Židů z bývalého Československa. Po září 1939 tedy v Německu, Rakousku a Československu zůstalo pouze 360 000 Židů. Odhaduje se, že z Polska jich před vypuknutím války emigrovalo 500 000. Tato čísla znamenají, že počet židovských emigrantů z dalších evropských zemí (Francie, Nizozemí, Itálie, zemí východní Evropy, atd.) činil zhruba 120 000. Zmíněný exodus před a během válečného stavu tedy snižuje počet Židů v Evropě přibližně na 5 000 000. K těmto emigrantům dále musíme přičíst Židy, kteří po roce 1939 uprchli do Sovětského svazu a později byli evakuováni mimo dosah německých útočníků. Později si ukážeme, že většina z nich, asi 1 250 000, byli emigranti z Polska. Ovšem Reitlinger uvádí, že kromě Polska se v letech 1939 až 1941 dostalo na sovětské území dalších 300 000 evropských Židů. To znamená celkový počet židovských emigrantů v Sovětském svazu kolem 1 550 000. Freiling Foster napsal 9. června 1945 do časopisu Colliers: „Od roku 1939 uprchly před nacisty do Sovětského svazu 2 200 000,“ ale přesnější je pravděpodobně náš nižší odhad. Často se říká, že válka s Polskem dostala do německé sféry vlivu tři miliony Židů, a že téměř celá tato populace byla „vyhlazena“. To je zásadní faktografický omyl. Podle židovského sčítání lidu z roku 1931 jich v Polsku bylo 2 732 600.16 Reitlinger uvádí, že se minimálně 1 170 000 nacházelo v ruské zóně obsazené na podzim 1939 a zhruba milion byl po německé invazi v červnu 1941 evakuován na Ural a jižní Sibiř.17 Jak je popsáno výše, před válkou z Polska emigrovalo odhadem 500 000 Židů. Jak navíc uvedl novinář Raymond Arthur Davis, který strávil válku v Sovětském svazu, z Němci okupovaného Polska jich do Ruska uprchlo zhruba 250 000 již mezi lety 1939-1940 a člověk na ně narážel v každém sovětském okrese.18 Když tato čísla odečteme od 2 732 600 15

Jednota v diaspoře. Dispersion znamená také rozptýlení, rozšíření; pozn. překl. Reitlinger, Die Endlosung, str. 36. 17 Tamtéž, str. 50. 18 Odyssey through Hell, New York, 1946. 16

- 16 -

a vezmeme v úvahu normální populační přírůstek, pod německou nadvládu se koncem roku 1939 nemohlo dostat víc než 1 100 000 polských Židů.19 K tomuto číslu můžeme přičíst 360 000 Židů z Německa, Rakouska a bývalého Československa, kteří tam zbyli po již popsané mohutné emigraci. Žalobce předkládající před Norimberským tribunálem obžalobu týkající se Francie tvrdil, že z 320 000 francouzských Židů jich bylo deportováno 120 000, ačkoliv Reitlingerův odhad je jen asi 50 000.

Evakuace ruských Židů Přesná čísla ohledně ruských Židů nejsou známa, a proto se stala předmětem obrovského zveličování. Židovský statistik Jacob Leszczynski udává, že v roce 1939 žilo v budoucím Němci okupovaném, tj. západním Rusku 2 100 000 Židů. Dalších 260 000 žilo v baltských státech Estonsko, Lotyšsko a Litva. Podle Louise Levina, prezidenta Americké židovské rady pro pomoc Rusku, jenž po válce uskutečnil cestu po Sovětském svazu a podal zprávu o stavu tamních Židů, byla po zahájení německého útoku většina evakuována na východ. Levine 30. října 1946 v Chicagu prohlásil: „Na začátku války byli Židé ze západních částí ohrožovaných hitlerovskými vetřelci evakuováni mezi prvními a posíláni do bezpečí východně od Uralu. Byly tak zachráněny dva miliony Židů.“ Toto vysoké číslo potvrzuje židovský novinář David Bergelson, který 5. prosince 1942 napsal do moskevských, v jidiš vydávaných novin Ainikeit, že „díky evakuaci byla většina (80 %) Židů na Ukrajině, Bělorusku, Litvě a Lotyšsku zachráněna ještě před příchodem Němců“. Reitlinger souhlasí se židovskou autoritou Josephem Schechtmannem, který uznává, že jich bylo evakuováno obrovské množství, ačkoliv odhaduje o něco vyšší počet ruských a baltských Židů zůstávajících pod německou okupací, mezi 650 000 a 850 000.20 Pokud jde o sovětské Židy na Němci obsazených územích, později si ukážeme, že německými operačními skupinami (Einsatzgruppen) nebylo jako partyzáni či bolševičtí komisaři zabito víc než 100 000 lidí, z nichž ne všichni byli Židé. Naopak sami partyzáni prohlašovali, že zabili pětinásobek německých vojáků.

4,5 milionů Židů pod kontrolou nacistů: oficiální německé údaje Pokud existoval někdo, kdo by měl mít zájem přesně vyčíslit, kolik Židů je pod německou kontrolou, pak to byli samotní nacisté. Oficiální německé záznamy nabízí překvapující pohled. Nacisté odhadovali, že maximální počet Židů pod jejich kontrolou v dobách největšího rozmachu Říše nečinil víc než 4,5 milionů, přičemž neměli žádný důvod lhát ani přehánět. Čísla vydaná německou vládou a předložená na proslulé konferenci ve Wannsee v lednu 1942 jsou pro Židy na územích pod kontrolou nacistů následující: Německo 131 800, Rakousko 43 700, východní území 420 000, Generální gouvernement 2 284 000, Bialystok 400 000, Protektorát Čechy a Morava 74 200, Estonsko 0, Lotyšsko 3 500, Litva 34 000, Belgie 43 000, Dánsko 5 600, Francie – okupované území 165 000 – neokupované území

19 20

Gutachten des Instituts für Zeitgeschichte, Munich, 1956, str. 80. Reitlinger, The Final Solution, str. 499.

- 17 -

700 000, Řecko 69 600, Nizozemí 160 800, Norsko 1 300. To je celkem 4 536 500 Židů pod německou kontrolou. Na konferenci ve Wannsee byl předložen seznam dalších zemí s významnou židovskou populací, jež se nenacházely pod kontrolou nacistů. Vypadal takto: Bulharsko 48 000, Anglie 330 000, Finsko 2 300, Irsko 4 000, Itálie včetně Sardinie 58 000, Albánie 200, Chorvatsko 40 000, Portugalsko 3 000, Rumunsko včetně Besarábie 342 000, Švédsko 8 000, Švýcarsko 18 000, Srbsko 10 000, Slovensko 88 000, Španělsko 6 000, Turecko (evropská část) 55 500, Maďarsko 742 800, SSSR 5 000 000 včetně přidružených zemí jako Ukrajina (2 994 684) a Bělorusko (446 484.) To znamená celkem 6 755 800 Židů v Evropě nenacházejících se pod přímou německou kontrolou. Je chybou předpokládat, že Židé na území spojenců Německa byli vydáni do rukou nacistů. Nejznámějším příkladem je Bulharsko, jehož vláda celou židovskou populaci ochránila, jak se obšírně popisuje v knize židovského historika Martina Gilberta Holocaust.21 Oficiální izraelský památník holocaustu Yad Vashem uvádí, že Dánsko přišlo pouze o 60 zemřelých Židů, Finsko o 7 a Itálie o 7 600 (z celkových 58 000 podle odhadu nacistů).

4,3 miliony žádostí o odškodné vůči poválečnému Německu Číslo 4 536 500 Židů je důležité, když uvážíme, že do konce roku 1987 bylo vůči poválečnému Německu ze strany přeživších holocaust vzneseno 4 384 138 individuálních žádostí o odškodné.22 To podle údajů samotných nacistů znamená, že z odhadovaných 4,5 milionů Židů, jež byli v roce 1942 přímo pod jejich kontrolou, podaly do roku 1987 nejméně 4,3 miliony žádost o odškodné za pronásledování. Už jen tato čísla sama o sobě jasně vypovídají o skutečném počtu židovských obětí během války.

Nereálná porodnost Nepopiratelný důkaz poskytují rovněž poválečné statistiky celosvětové židovské populace. World Almanac z roku 1938 udává celosvětový počet Židů 16 588 259. Ale New York Times 22. února 1948 uvedly celosvětový počet Židů minimálně 15 600 000 a maximálně 18 700 000. Podle těchto čísel evidentně nelze počítat židovské válečné oběti jinak než na deseti/statisíce. Šestnáct a půl milionu v roce 1938 mínus údajných šest milionů je deset a půl milionu; čísla New York Times by tedy znamenala, že se celosvětově narodilo šest milionů Židů, což znamená bezmála zdvojnásobení počtu během deseti let. To je samozřejmě absurdní. Tak se ukázalo, že velká většina z chybějících „šesti milionů“ byli ve skutečnosti emigranti do evropských zemí, Sovětského svazu a Spojených států před, během i po válce; velký počet emigroval také do Palestiny během a hlavně na konci války. Po roce 1945 přivážely lodě z Evropy Židy, kteří ilegálně přicházeli do Palestiny, čímž působili značné potíže tehdejší 21 22

Holt, Rinehart & Winston, 1985. West German Federal Indemnification Law-BEG „Wiedergutmachung“. German Finance Ministry Leistungen der öffentlichen Hand auf dem Gebiet der Wiedergutmachung Stand: 31. Dezember 2009.

- 18 -

britské vládě; bylo jich tolik, že v publikaci Úřadu pro úřední tisky Jejího veličenstva č. 190 (5. listopadu 1946) napsala, že jde „téměř o druhý exodus“. Byli to právě tito emigranti ze všech částí světa, kteří do roku 1948 navýšili světovou židovskou populaci na 15 až 18 milionů, a pravděpodobně největší část tvořili emigranti do Spojených států, kteří tak překračovali kvótové zákony.* Izraelský prezident David Ben Gurion 16. srpna 1963 prohlásil, že ačkoliv se oficiálně uvádí číslo 5 600 000 amerických Židů, celkový odhadovaný počet nemá daleko do 9 000 000.23 Důvod tak vysokého počtu vysvětluje Albert Maisal v článku Our Newest Americans (Naši nejnovější Američané),24 kde prozrazuje: „Krátce po druhé světové válce byla podle prezidentského dekretu kvóta na víza pro střední a východní Evropu z 90 % naplňována vyhlazovanými.“ Přetisk vlevo je jeden z mnoha set, které se pravidelně objevují v úmrtních oznámeních Aufbau, amerického židovského týdeníku vydávaného v New Yorku.25 Ukazuje, jak si židovští emigranti ve Spojených státech měnili jména; původní jména, která používali v Evropě, se uvádí v závorce, jako to vidíme zde: Arthur Kingsley (dříve dr. Königsberger z Frankfurtu). Je možné, že jsou někteří, nebo dokonce všichni tito lidé, jejichž jména „zemřela“, počítáni do šesti milionů chybějících v Evropě? Byla vyhlazena pouze JMÉNA?

„Seznam obětí“ Yad Vashem Yad Vashem, oficiální izraelský památník „židovským obětem holocaustu“ prohlašuje, že má databázi 3,8 milionů jmen Židů údajně zemřelých za 2. světové války. Tento seznam, který sice nedosahuje „šesti milionů“ (nebo dokonce devíti), byl vypracován čistě na základě zvěstí z doslechu. Je sestavován online na internetu a přidat jméno do něj může kdokoliv odkudkoliv prostě tak, že vyplní elektronický formulář. Toto „podání“ je následně automaticky zařazeno na „oficiální seznam mrtvých“, což je postup, díky kterému se tam skoro všechna jména objevují dvakrát, některá až pětkrát. Každé zadání je automaticky akceptováno jako „fakt“ bez jakéhokoliv dalšího zkoumání. Na další stránce je vyobrazen typický zápis do „seznamu obětí“ od někoho, kdo se prohlašuje za synovce jednoho berlínského Žida. Povšimněte si naprosté absence detailů v této „zprávě“ – „synovec“ tvrdí, že jeho strýc byl zatčen v roce 1941 v Berlíně a o okolnostech jeho smrti *

USA ve 20. letech 20. století přijaly tři restrikční, tzv. kvótové zákony, stanovující roční kvóty pro příjem přistěhovalců. Např. první zákon z roku 1921 umožňoval roční imigraci z jednotlivých států do maximálně 3 % počtu obyvatel USA k roku 1910, kteří z daného státu pocházeli. Tyto kvóty byly zrušeny v roce 1965 zákonem o imigraci (Immigration Act); pozn. překl. 23 Deutsche Wochenzeitung, November 23rd, 1963. 24 Readers Digest, January, 1957. 25 16. červen 1972. a

- 19 -

nebo jakýchkoliv jiných detailech nemá ani ponětí. Valná většina záznamů v registru Yad Vashem je právě tohoto druhu. Při sestavování seznamu tímto způsobem je tu pochopitelně prostor pro bezmezné podvádění a rozhodně nejde o seriózní zdroj. I přesto Yad Vashem a média tento „seznam obětí“ pravidelně propagují jako „důkaz“ holocaustu.

„Seznam obětí holocaustu“ Yad Vashem obsahuje naprosto nekonkrétní a neověřitelné záznamy, jako je tento. Kdokoliv odkudkoliv může provést jakýkoliv zápis a ten je automaticky přidán na seznam „obětí“.

- 20 -

4. Šest milionů: dokumentární důkazy Ze všeho, co jsme si doposud řekli, je jasné, že tvrzení o šesti milionech zavražděných Židů není nic než vágní kompromis mezi několika naprosto nepodloženými odhady; neexistuje ani jeden dokumentární důkaz, který by to spolehlivě prokazoval. Někteří autoři, kteří se toto číslo snaží jasně definovat, občas přichází se skutečně odzbrojujícím prokazováním autentičnosti. Tak například lord Russell z Liverpoolu ve své The Scourge of the Swastika26 tvrdil, že v německých koncentračních táborech zahynulo „nejméně pět milionů“ Židů, přičemž se spokojil s tím, že se pohybuje mezi těmi, kteří odhadují 6 milionů a těmi, kteří preferují 4 miliony. Zároveň však přiznal, že „skutečný počet nebude nikdy znám“. Je-li tomu tak, těžko říct, jak mohl tvrdit, že to „bylo nejméně pět milionů“. Spojený distribuční výbor se kloní k 5 012 000, ale židovský „expert“ Reitlinger navrhuje nové číslo 4 192 200 „chybějících Židů“, z nichž odhadem jedna třetina zemřela z přirozených příčin. To by snížilo počet záměrně „vyhlazených“ na 2 796 000. Nicméně dr. M. Perlzweig, newyorský delegát na tiskové konferenci Světového židovského kongresu, konané v Ženevě roku 1948, prohlásil: „Cenou za pád nacionálního socialismu a fašismu je fakt, že kvůli krutému antisemitismu přišlo o život sedm milionů Židů.“ V tisku i jinde se toto číslo často klidně zvyšuje na osm nebo i dvanáct milionů. Jak jsme si ukázali v předchozích kapitolách, žádnému z nich nelze přiznat sebemenší věrohodnost a ve skutečnosti jsou směšná.

Neuvěřitelné přehánění Jako jeden z prvních Němce obvinil z masové vraždy evropských Židů polský Žid Rafael Lemkin ve své knize Axis Rule in Occupied Europe, vydané v New Yorku roku 1944. Shodou okolností to byl právě on, kdo později navrhl Úmluvu o zabránění a trestání zločinu genocidia přijatou OSN, jež se snaží potírat „rasismus“. Ve své knize píše, že nacisté zahubili miliony Židů, možná až šest milionů. Na straně 89 cituje publikaci Institutu pro židovské záležitosti Amerického židovského kongresu Hitler‘s Ten-Year war on the Jews z roku 1943, kde se uvádí, že bylo zabito 1 702 300 Židů. Aby mohla být posledně jmenovaná kniha vydána v roce 1943, musela být napsána roku 1942, takže to je skutečně pozoruhodné číslo, neboť vyhlazování Židů mělo být údajně zahájeno teprve v létě 1942. Tímto tempem by byli do roku 1945 vyhlazeni všichni Židé celého světa.

Gersteinova zpráva Po válce propaganda roztočila číselnou spirálu do ještě neuvěřitelnějších výšin. Antinacista Kurt Gerstein, který se infiltroval do SS, řekl francouzskému vyšetřovateli Raymondu Cartierovi, že v koncentračních táborech bylo zplynováno nejméně 40 milionů vězňů. 26

London, 1954.

- 21 -

Ve svém prvním podepsaném memorandu z 26. dubna 1945 toto číslo snížil na 25 milionů, ovšem i to bylo pro francouzské vyšetřovatele příliš a ve svém druhém memorandu, podepsaném 4. května 1945 v Rottweilu, předložil číslo více odpovídající šesti milionům preferovaným u Norimberského tribunálu. Gersteinova švagrová byla od narození duševně chorá a nepřežila program euthanasie. Gersteinovo chování mohlo prozrazovat známky duševní nestability i u něho. V roce 1936 byl usvědčen z odesílání podivínských dopisů. Po svých dvou „přiznáních“ se oběsil v pařížské věznici Cherche-Midi. Prohlásil, že za války prostřednictvím jednoho německého barona předal informace o vraždění Židů švédské vládě, ale jeho zpráva byla z nějakých nevysvětlitelných důvodů „odložena a zapomenuta“. Dále uvedl, že v srpnu 1942 o celém „programu vyhlazování“ informoval papežského nuncia v Berlíně, ale ten mu pouze řekl, aby „odešel“. Gersteinovo prohlášení se jen hemží tvrzeními, jak byl svědkem těch nejgigantičtějších masových poprav (12 000 za jediný den v Belzecu), zatímco ve druhém memorandu popisuje návštěvu Hitlera v jednom polském koncentračním táboru ze 6. června 1942, o níž se ví, že se nikdy neodehrála. Evangelický biskup Wilhelm Dibelius* jeho memoranda odsoudil jako „nevěrohodná“.27 Je neuvěřitelné, že i přes tato odmítání německá vláda v roce 1955 vydala druhé Gersteinovo memorandum určené k distribuci do škol.28 V něm se psalo, že Dibelius Gersteinovi projevil mimořádnou důvěru a memoranda jsou „platná mimo jakoukoliv pochybnost“. To však byla prachobyčejná lež, naprosto typická pro velkou část materiálů, jež se od té doby vynořily k otázce „holocaustu“.

Původ čísla šest milionů Historku o šesti milionech Židů vyhlazených za války definitivně stvrdil Norimberský tribunál na základě výpovědi dr. Wilhelma Höttla. To byl jednak spolupracovník Eichmanna, ale také poměrně podivná postava pracující později jako dvojitý agent pro americké i sovětské zpravodajské služby, spolupracující se židovskými emigranty Pergerem a Verberem z Vídně, kteří působili jako pracovníci USA během předběžných vyšetřování Norimberského tribunálu. Je s podivem, že svědectví tohoto vysoce pochybného člověka má představovat jediný „důkaz“ vraždy šesti milionů Židů. V přísežném prohlášení z 26. listopadu 1945 uvedl, ne že věděl, ale že mu Eichmann v srpnu 1944 v Budapešti „řekl“, že bylo vyhlazeno šest milionů Židů, 4 miliony v táborech a 2 miliony „jinde“. Netřeba dodávat, že Eichmann u svého soudu tuto výpověď nikdy nepotvrdil a byl citován, jak nedlouho po válce prohlásil, že by Höttl za tenhle výmysl zasloužil zabít. Dalším zdrojem tohoto čísla je výpověď bývalého velitele osvětimského tábora Rudolfa Hösse, jenž v písemném prohlášení uvedl, že v samotné Osvětimi byly zabity čtyři miliony. Krátce po tomto „přiznání“ ho Sověti v Osvětimi oběsili. *

V jiných pramenech uváděn také jako Otto Dibelius; pozn. překl. H. Rothfels, „Augenzeugenbericht zu den Massenvergasungen“ in Vierteljahreshefte für Zeitgeschichte, April 1953. 28 Dokumentation zur Massenvergasung, Bonn, 1955. 27

- 22 -

Číslo udané Hössem je každopádně všeobecně přijímáno jako příliš vysoké, mimo jiné proto, že byl velení zbaven již v roce 1943, dávno před uzavřením tábora, takže vůbec nemohl říct, kolik Židů prošlo jeho branami do srpna 1944.

Židovští vědci popírají hororové historky o stínítcích lamp a mýdle Na konci války se říkalo, že v táborech Dachau a Bergen-Belsen byly plynové komory; v táborech v Polsku prý Židy zabíjeli v „parních komorách“, nebo byli stahováni z kůže, z níž se vyráběla stínítka lamp a rukavice, a z jejich tuku se vyrábělo mýdlo. Tyto hororové historky v průběhu let odmítli všichni seriózní vědci včetně předního židovského odborníka na toto téma, Raula Hilberga (v roce 1998 profesora politických věd na univerzitě ve Vermontu a autora nejzásadnější mainstreamové knihy na téma holocaust, The Destruction of the European Jews). Profesorka Deborah Lipstadtová, známá oficiální „historička holocaustu“ v dlouhém dopise Los Angeles Times ze 16. května 1981 uvedla, že „je fakt, že nacisté nikdy nevyužívali těla Židů ani nikoho jiného k výrobě mýdla. Fámy o mýdle byly během i po válce běžné. Mohly mít původ v historkách o zpracování mrtvol pocházejících z první světové války. Písmena „RJF“ zřejmě znamenala název továrny vyrábějící mýdlo.* Zvěst o mýdle byla po válce důkladně vyšetřena a ukázala se jako nepravdivá.“29

Židovský zdroj snižuje počet obětí holocaustu na 2,8 milionů Podle Hilberga, jak je citován pod heslem „holocaust“ v Microsoft Encarta Encyclopedia

Vlevo: Toto je deska instalovaná v Osvětimi do roku 1989. Všimněte si „čtyř milionů“ obětí. Vpravo je deska instalovaná v Osvětimi dnes, kde vidíme náhlé snížení počtu mrtvých na 1,5 milionů. Snížení počtu mrtvých Židů o 2,5 milionů byla věnována velká mediální pozornost, ale neexistovala žádná snaha zredukovat rovněž číslo „šest milionů“. Média a holocaustoví pohádkáři dál tvrdí, že za druhé světové války bylo zabito šest milionů nebo ještě víc Židů, navzdory tomu, že bylo z celkového čísla odečteno 2,5 milionů.

*

Na bednách s údajným „židovským mýdlem“ ve skutečnosti nebyla písmena RJF, která byla propagandou vykládána jako „Rein jüdisches Fett“ (čistý židovský tuk), ale RIF, tedy „Reichsstelle für Industrielle Fettversorgung“ (Říšské centrum pro produkci tuku); pozn. překl. 29 Deborah Lipstadt, Nazi Soap Rumor During World War II, Los Angeles Times, May 16 1981.

- 23 -

z roku 1998, napsaném jím samým, vypadaly vražedné metody a celkový počet obětí v šesti táborech takto: Chelmno plynové náklaďáky a 150 000; Belzec plynové komory s oxidem uhelnatým a 600 000 mrtvých Židů; Sobibor plynové komory s 250 000 mrtvými; Treblinka plynové komory se 700 000 až 800 000; Majdanek se zhruba 50 000 zplynovanými nebo zastřelenými; a Osvětim s více než milionem židovských obětí.30 To odpovídá pouze 2,8 milionům mrtvých. Pokud jsou Hilbergova čísla správná, pak se číslo šest milionů mrtvých podle židovských odhadů snižuje o více než polovinu. Hilberg nijak nevysvětluje, proč norimberské soudy (jak Höttlův tak Hössův) stanovily dvojnásobný počet (v případě Osvětimi pak čtyřnásobný). Co je však ještě znepokojivější, nikdy nebyl učiněn žádný pokus opravit cifru šest milionů, která je dodnes mediálně populární a opakuje se tak často, že se z ní stala věc víry. Hilberg, který strávil 36 let studiem holocaustu a Norimberského procesu, své odhady často měnil. V roce 1985 před kanadským soudem prohlásil, že bylo za války zabito pět milionů Židů, což je podstatně vyšší číslo než odhad 2,8 milionů z roku 1998.31

Snižující se počet mrtvých v Osvětimi Nejlepším příkladem toho, jak se počty zabitých Židů mění, je porovnání oficiálních knih o holocaustu. Takový přehled ukazuje, že odhady počtu zemřelých v Osvětimi během let kolísaly od 9 milionů po 73 000. - Francouzský dokumentární film Night and Fog (Noc a mlha) z roku 1955, dodnes promítaný milionům lidí po celém světě, uvádí, že v Osvětimi bylo zabito 9 000 000 Židů. - Francouzský Úřad pro výzkum válečných zločinů 31. prosince 1945 prohlásil, že v Osvětimi bylo zabito 8 000 000 Židů. - Kniha Auschwitz: A Doctor‘s Eyewitness Account (Osvětim: doktorova svědecká výpověď) od „přeživšího holocaust“ Miklose Nyiszliho prohlašovala, že v Osvětimi bylo zabito 6 000 000 Židů. Je poměrně zajímavé, že Nyiszli měl zemřít v roce 1956, pět let před vydáním své knihy. - Bývalý velitel Osvětimi Rudolf Höss „přiznal“, že tam bylo zabito mezi 5 000 000 až 5 500 000 Židy (to bude podrobně rozebráno později). - Sovětský dokument předložený 6. května 1945 norimberskému soudu s válečnými zločinci a citovaný 18. dubna 1945 New York Times* tvrdil, že v Osvětimi byly zavražděny 4 000 000 Židů. 30 31 *

Raul Hilberg, Holocaust, Microsoft „Encarta“ 98 Encyclopedia. 1993-1997 Microsoft Corporation. Scientific evidence of Holocaust missing, The Sault Star, Sault Ste. Marie, Ontario, January 18, 1985. Zřejmě tisková chyba – válka v Evropě skončila teprve 8. května 1945 a Norimberský proces byl zahájen 20. listopadu 1945. Navíc by dle uvedeného datování New York Times musely citovaný sovětský dokument otisknout ještě předtím, než byl předložen soudu. Správně má být zřejmě 18. dubna 1946; pozn. překl.

- 24 -

- New York Times a Washington Post v roce 1990 zredukovaly počet Židů zabitých v Osvětimi na 1 500 000, přičemž citovaly „nové objevy“ představitelů osvětimského muzea. - Vydání knihy Three Years in an Auschwitz Gas Chamber (Tři roky v osvětimské plynové komoře) Filipa Mullera z roku 1991 obsahuje tvrzení, že v Osvětimi bylo zabito 3 500 000 Židů. - Hlavní svědek obžaloby v jeruzalémském procesu s Adolfem Eichmannem, Rudolf Vrba, který tvrdil, že v dubnu 1944 utekl z Osvětimi, prohlásil, že tam bylo zabito 2 500 000 Židů. Přední židovský „odborník“ na holocaust a profesor studií holocaustu na Institutu Avrahama Harmana pro současné Židovstvo při Hebrejské univerzitě v Jeruzalému, Yehuda Bauer, však Vrbu odmítl jako „zahořklého, vzteklého a nevěrohodného“. - Bauerova verze A History of the Holocaust (Historie holocaustu) z roku 1991 uvádí, že počet Židů zabitých v Osvětimi byl „nižší než 1 600 000“. Bauer toto nové číslo citoval 22. září 1989 v Jerusalem Post, kde napsal: „Vyšší čísla byla odmítána celá léta, jenom se to ještě nedostalo na veřejnost.“ - V roce 1995 byl „oficiální“ počet mrtvých v Osvětimi určen na 1 500 000 a prezident Lech Walesa ho označil za stanovený historiky z osvětimského muzea. Také byl vytesán do pamětní desky v osvětimském táboru, čímž byl nahrazen dřívější počet 4 000 000, oficiálně odmítnutý (a odstraněný z památníku) již v roce 1990. - Washington Times 17. června 1990 přetiskly krátký článek z londýnských Daily Telegraph, citující „nové“ číslo 1 500 000, jak ho stanovily orgány osvětimského muzea. Toto nové číslo bylo uvedeno také ve zprávě United Press International, publikované 26. března 1992 v New York Post. - Historik Raul Hilberg ve své knize The Destruction of the European Jews (Zničení evropských Židů) z roku 1985 uvádí, že v Osvětimi bylo zavražděno 1 250 000 lidí. Zhruba 1 000 000 měli tvořit Židé. - Yisrael Gutman a Michael Berenbaum (druhý jmenovaný z amerického Holocaust Memorial Museum) v knize Anatomy of the Auschwitz Death Camp (Anatomie osvětimského tábora smrti) z roku 1984 uvedli, že v Osvětimi bylo zabito 1 500 000 Židů. Tento odhad citoval Walter Reich, někdejší ředitel amerického Holocaust Memorial Museum, ve Washington Post z 8. září 1998. - Jean-Claude Pressac ve své knize Auschwitz: Technique and Operation of the Gas Chambers (Osvětim: technika a fungování plynových komor) z roku 1989 napsal, že v Osvětimi bylo zabito 1 000 000 Židů. - Gerald Reitlinger v knize The Final Solution (Konečné řešení) z roku 1953 tvrdil, že tam bylo zabito 800 až 900 000 Židů. Toto číslo je důležité, jelikož snižuje celkový počet 4 000 000 mrtvých, jenž byl v roce 1953 všeobecně uznáván. - Jean-Claude Pressac v roce 1993 revidoval svůj dřívější názor o 1 000 000 mrtvých na „775 000 až 800 000“, a to v knize The Crematoria of Auschwitz: The Mass Murder‘s Machinery (Krematoria v Osvětimi: mašinerie masového vraždění). Podle něj zhruba 630 000 z tohoto počtu tvořili Židé. - New York Times 3. března 1991 napsaly, že celkový počet úmrtí v Osvětimi byl 73 137. Toto číslo bylo podloženo kartotékami koncentračního tábora z válečného období, jež padly do rukou Sovětům a ti je zveřejnili. Podle těchto záznamů Židé představovali 38 031 mrtvých. Podle zmíněných záznamů v celém systému německých koncentračních táborů mezi lety 1935-1945 zemřelo 403 713 osob.

- 25 -

Stojí za to si to zopakovat: v celém systému táborů bylo za 10 let oficiálně zaznamenáno úmrtí 403 713 osob všech ras a náboženství (ze všech příčin: tyfus, spalničky, stáří, popravy, atd.). Toto číslo rovněž dokonale souhlasí s počtem poválečných nároků na odškodnění vznesených vůči Německu.

Neexistence důkazů Hned na začátku je třeba říci, že neexistuje ani jediný dokument, který by prokazoval, že Němci měli v úmyslu nebo prováděli úmyslné vyhlazování Židů. V Das Dritte Reich und die Juden: Dokumente und Aufsätze32 (Třetí říše a Židé: dokumenty a pojednání) Poliakov a Wulf předkládají jako nejlepší dosažitelné materiály prohlášení vytažená po válce z lidí jako Höttl, Ohlendorf a Wisliceny, přičemž posledně jmenovaný vypovídal po mučení v sovětském vězení. Poliakov je vzhledem k neexistenci důkazů nucen napsat: „Tři nebo čtyři hlavní lidé zapojení do plánování totálního vyhlazení jsou mrtví a nedochovaly se žádné dokumenty.“ To je pohodlné vysvětlení. Je zřejmé, že jak plán tak „tři nebo čtyři“ lidé nejsou nic jiného než autorova mlhavá hypotéza a jsou naprosto neprokazatelní. Dokumenty, které se dochovaly, se samozřejmě o žádném vyhlazení nezmiňují, takže se autoři jako Poliakov a Reitlinger opět uchylují k pohodlné hypotéze, že takové rozkazy byly pouze „ústní“. Ačkoliv chybí jakékoliv dokumentární důkazy, předpokládají, že plán na vyhlazení Židů musí pocházet z roku 1941 a překrývá se s napadením Ruska. První fáze údajně měla zahrnovat zmasakrování sovětských Židů, což je tvrzení, k jehož vyvrácení se vrátíme později. Druhá část programu měla začít v březnu 1942 deportacemi a shromažďováním evropských Židů ve východních táborech Generálního gouvernementu v Polsku, jako byl obří průmyslový komplex Osvětim nedaleko Krakova. Fantaskní a naprosto nepodložená hypotéza je taková, že transporty na východ pod dohledem Eichmannova oddělení ve skutečnosti znamenaly vyhlazení v plynových komorách okamžitě po příjezdu. Podle knihy Heinrich Himmler33 od Manvella a Fraenkela byla genocida „zřejmě schválena po tajných jednáních“ mezi Hitlerem a Himmlerem, ačkoliv nejsou schopni tato jednání doložit. Reitlinger s Poliakovem se drží téže „ústní“ linie a dodávají, že se jednání nesměl nikdo jiný účastnit a nepořizovaly se z nich žádné záznamy. Jde o naprostý výmysl, neboť neexistuje sebemenší důkaz, který by byť i jen naznačoval, že se takové schůzky konaly. William Shirer ve své celkově divoce pojaté a nepodložené knize The Rise and Fall of the Third Reich34 (Vzestup a pád Třetí říše) zůstává k tématu dokumentárních důkazů stejně němý jako všichni ostatní. Přichází s chabým vysvětlením, že Hitlerův údajný rozkaz k vyhlazení Židů „zřejmě nikdy nebyl na papíře – alespoň zatím nebyl objeven. Zřejmě ho ústně dostali Göring, Himmler a Heydrich, kteří ho předávali dál...“35 Typickou ukázku „důkazů“ citovaných na podporu legendy o vyhlazování přináší Manvell a Fraenkel. Ti citují memorandum z 31. července 1941 poslané Göringem Heydrichovi, šéfovi Hlavního říšského bezpečnostního úřadu a Himmlerovu zástupci. Významný je hned úvod 32

Berlin, 1955. London, 1965. 34 Simon and Schuster, 1960. 35 Str. 1148. 33

- 26 -

celého memoranda: „Doplnění k Vašim úkolům uloženým výnosem z 24. ledna 1939, vyřešit židovskou otázku emigrací a evakuací co nejlépe v rámci současných možností...“ Doplňujícím úkolem stanoveným v memorandu je „celkové řešení (Gesamtlösung) židovské otázky v rámci německého vlivu v Evropě“, což, jak autoři připouští, znamená soustředění na východě, a to si vyžaduje přípravu na „organizační, finanční a materiální otázky“. Memorandum dále žádá budoucí plán pro „požadované konečné řešení“ (Endlösung), kterým je zcela jasně míněna myšlenka a definitivní plán emigrace a evakuace, zmíněných na začátku memoranda. O vraždění lidí tu není ani slovo, ale Manvell a Fraenkel nás ujišťují, že memorandum je právě o tom. A samozřejmě skutečnou povahu konečného řešení, lišícího se od celkového řešení, „Göring objasnil Heydrichovi ústně“. 36 Výhoda těchto „ústních“ pokynů, vydávaných sem a tam, je jasná.

Konference ve Wannsee Poslední detaily plánu na vyhlazení Židů měly být připraveny na konferenci v Grosse Wannsee v Berlíně 20. ledna 1942, jíž předsedal Heydrich.37 Byli zde přítomni zástupci všech ministerstev, jakož i Eichmann a Müller za Hlavní říšský bezpečnostní úřad. Reitlinger, Manvell i Fraenkel pokládají protokol z této konference za své eso v rukávu, dokazující existenci plánu genocidy, nicméně pravda je taková, že se tam o žádném takovém plánu vůbec nemluvilo, což dokonce sami otevřeně přiznávají. Manvell s Fraenkelem to vysvětlují dosti nepřesvědčivě: „Zápisy jsou zahalené v byrokratickém jazyku, který zastírá skutečný význam použitých slov a terminologie,“38 což ve skutečnosti znamená, že je chtějí interpretovat po svém. Heydrich řekl to, co je i ve výše citovaném memorandu, že ho Göring pověřil realizací řešení židovského problému. Shrnul historii židovské emigrace, uvedl, že kvůli válce je madagaskarský projekt neproveditelný, a pokračoval: „Místo vystěhování nastoupila jako další možnost řešení, po příslušném předběžném schválení Vůdcem, evakuace Židů na Východ.“ Dále popsal, jak budou využiti jako pracovní síla. To všechno se vykládá jako zlověstné a pregnantní skryté vyjádření, že Židé mají být vyhlazeni, ačkoliv jde pouze o plán na koncentrování Židů coby pracovní síly v obřím východním ghettu, polském Generálním gouvernementu. Manvellovi s Fraenkelem však skutečnost, že zde o vyhlazování nepadlo ani slovo, nijak nevadí. Píší: „Přímým zmínkám o zabíjení se vyhýbali, Heydrich dával přednost výrazu ,Arbeitseinsatz im Osten‘.“ (Pracovní nasazení na východě).39 Proč bychom neměli připustit, že „pracovní nasazení na východě“ znamená „pracovní nasazení na východě“, nevysvětlují. Podle Reitlingera a dalších v následujících měsících roku 1942 proběhla mezi Himmlerem, Heydrichem, Eichmannem a velitelem Hössem řada direktiv konkrétně hovořících o vyhlazení, ale samozřejmě se „žádné nedochovaly“. Konečně, detailní pohled na protokoly z konference ve Wannsee, které se dochovaly kompletní, odhaluje, že se na této schůzce nikde nediskutovala, neplánovala, nepředložila ani ne36

Tamtéž, str. 118. Poliakov, Das Dritte Reich und die Juden, str. 120 ad.; Reitlinger, The Final Solution, str. 95 ad. 38 The Incomparable Crime, London, 1967, str. 46. 39 Heinrich Himmler, str. 209. 37

- 27 -

navrhovala žádná genocida. Na konferenci se pouze diskutovalo, jak by měli být Židé deportováni přes tranzitní tábory na východ. V protokolu je dokonce podrobně rozebíráno, jak stanovovat výjimky, na které se program deportací nebude vztahovat (!), a z deportací měli být vyloučeni židovští veteráni z první světové války, všichni Židé nad 65 let a všichni Židé, kteří pracují v podnicích důležitých pro válečné úsilí.

Překrucování slov a nepodložené hypotézy Naprostá neexistence dokumentárních důkazů na podporu tvrzení o vyhlazování vede k praxi překrucování významu dokumentů, jež se dochovaly. Například se tvrdí, že dokument týkající se deportací vůbec není o deportacích, ale jde o mazaný způsob, jak hovořit o vyhlazování. Manvell a Fraenkel prohlašují, že „k maskování genocidy se používaly různé výrazy. Patřilo mezi ně ,Aussiedlung‘ (vysídlení) a ,Abbeförderung‘ (odtransportování).“40 Takže jak jsme již viděli, pokud se slova ukazují jako příliš nepohodlná, předpokládá se, že znamenají něco jiného. Toto dosahuje i nejneuvěřitelnějších extrémů, jako například výklad Heydrichovy direktivy ohledně pracovního nasazení na východě. Dalším příkladem je Himmlerův rozkaz posílat deportované na východ, „což znamená zabít je“. 41 Reitlinger bez důkazů dělá to samé, když prohlašuje, že z „opisných“ slov na konferenci ve Wannsee je jasné, že „se plánovalo pomalé vyvraždění celé rasy“. 42 Zhodnocení dokumentární situace je důležité, jelikož odhaluje celý systém dohadů a bezdůvodných domněnek, na nichž celá legenda o vyhlazování stojí. Němci měli zvýšenou tendenci zaznamenávat všechno do nejmenších detailů na papíře, ovšem mezi tisícovkami ukořistěných dokumentů SD a gestapa, v archivech Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, v písemnostech z Himmlerova velitelství ani v Hitlerových válečných direktivách není ani jediný rozkaz vyhlazovat Židy či kohokoliv jiného.

Hitlerovy výhrůžky Židům Jedním z nejběžněji předkládaných „důkazů“ holocaustu je projev Adolfa Hitlera v Reichstagu z roku 1939. Ten má zamaskovat skutečnost, že neexistují žádné písemné rozkazy, kterými by schválil nebo dal pokyn k zabíjení Židů – což je problém, se kterým si „věřící ve vyhlazování“ neví rady. Hitler řekl 30. ledna 1939 doslova toto: „Kdyby se mezinárodnímu finančnímu Židovstvu v Evropě i mimo ni opět podařilo uvrhnout národy do světové války, výsledkem nebude bolševizace země, a tím vítězství Židovstva, nýbrž zničení židovské rasy v Evropě.“ Jsou to silná slova, ale pokud vezmeme do úvahy vyhlášení války světovým Židovstvem, zjevně jde o odvetu za židovskou výhrůžku zničení Německa. Krom toho datum projevu, začátek roku 1939, časově předchází i těm nejextrémnějším obviněním z vyhlazování, podle nichž bylo vraždění Židů spuštěno až v roce 1942. Hitler se k tomuto tématu vrátil ještě v projevu v Reichstagu 30. ledna 1941, kdy řekl: „Nerad bych opomenul zdůraznit to, co jsem 40

Tamtéž, str. 265. Tamtéž, str. 251. 42 Reitlinger, str. 98. 41

- 28 -

zdůraznil 3. září [1940] v Reichstagu, že kdyby Židovstvo uvrhlo svět do války, jeho role v Evropě by skončila.“ Co přesně myslel tím, že „by role Židovstva v Evropě skončila?“ Skutečně tím myslel vyhlazení? Je ironií, že odpověď na tuto otázku poskytl sám Hitler. V knize Hitler’s Table Talk43 (Hitlerovy hovory u kulatého stolu), což byla sbírka debat u kulatého stolu mezi Hitlerem a lidmi z jeho okolí, vydaná po válce, detailně vysvětlil, co přesně měl na mysli: „Z řečniště Reichstagu jsem Židovstvu prorokoval, že se v případě války ukáže jako nevyhnutelné, že Žid zmizí z Evropy. Tato rasa zločinců má na svědomí dva miliony mrtvých z první světové války a teď už stovky a tisíce dalších. Ať mi nikdo neříká, že je ani tak nemůžeme usadit v bažinatých částech Ruska! Kdo se stará o naše vojáky? Mimochodem, není špatný nápad, že nám šeptanda mezi veřejností připisuje plán Židy vyhladit. Teror je užitečná věc.“44 Tento citát uvádí Hitlerovy projevy do kontextu: v soukromí výslovně mluvil pouze o přesídlení Židů na východ a vysmál se historkám o „vyhlazování“ Židů, čímž je jasně odmítl jako lživé.

Himmlerův projev v Poznani a význam „ausrotten“* Za „důkaz“ holocaustu se obecně označuje také projev Reichsführera-SS Heinricha Himmlera v Poznani v říjnu 1943. Tento projev nahraný na pásce zachycuje následující slova přepsaná nejprve německy a pak v českém překladu: „Ich meine jetzt die Judenevakuierung, die Ausrottung des jüdischen Volkes. Es gehört zu den Dingen, die man leicht ausspricht. - ,Das jüdische Volk wird ausgerottet,‘ sagt ein jeder Parteigenosse, ,ganz klar, steht in unserem Programm, Ausschaltung der Juden, Ausrottung, machen wir.‘“ (Mám na mysli evakuaci Židů, vyhlazení židovského národa. To patří k věcem, které se snadno vysloví. „Židovský národ bude vyhlazen,“ řekne každý člen strany, „to jasně stojí v našem programu, vyloučení Židů, jejich vyhubení.“)45 Stejně jako u Hitlerova projevu v Reichstagu závisí význam Himmlerova poznaňského projevu na překladu slova „ausrottung“. Není sporu o tom, že v moderní němčině znamená „ausrottung“ nebo „ausrotten“ vraždu. Jenže v tehdejší němčině tomu tak nebylo. Existuje spousta příkladů dalších veřejných projevů, hlavně Hitlerových, kde používal slovo „ausrottung“ ohledně lidí – a nikdy tím nebyla myšlena vražda. Například v srpnu 1936 Hitler diktoval slavné memorandum o německém čtyřletém zbrojním programu, kde použil frázi „pokud se bolševikům podaří proniknout do Německa, povede to k ausrotten německého národa“.46 Samozřejmě to neznamená, že kdyby bolševici vpadli do Německa, vedlo by to k vyvraždění všech 50 milionů Němců. Hitler tím myslel, že by příchod bolševiků znamenal konec Německa jako národního státu a konec německého národa. 43

Bormann, Martin, ed. Hitler’s Table Talk 1941-1944. trans. Cameron, Norman; Stevens, Weidenfeld & Nicolson, 1953. 44 Tamtéž, str. 87. * Německy vyhubit, vyhladit, zbavit se; pozn. překl. 45 Projev Reichsführera-SS Heinricha Himmlera v Poznani 4. října 1943, Document No. 1919-PS, Nuremberg Trial records. 46 Akten zur deutschen auswaertigen Politik 1918-1945, Documents on German Foreign Policy 1918-1945, series E, 1933-1937, Vol. V, 2. Goettingen, 1977.

- 29 -

Hitler tuto frázi použil i 15. března 1939 vůči československému prezidentovi Emilu Háchovi. Hácha právě podepsal dokument vedoucí k okupaci Sudet a Hitler mu řekl: „Je dobře, že jste to podepsal, protože jinak by to znamenalo ausrotten československého lidu.“ Nikdy se to přitom nevykládalo tak, že Hitler Háchovi řekl, že by nepodepsání znamenalo vyvraždění všech 8 milionů Čechů, jen že by Československo přestalo existovat. Když tedy holocaustoví pohádkáři automaticky berou slovo „ausrottung“ jako vyhlazení, jde z jejich strany o úmyslnou dezinterpretaci. To potvrzují i Himmlerovy ručně psané poznámky k poznaňskému projevu (viz fotokopie): ačkoliv v projevu řekl „ausrottung“, v poznámkách měl tuto část projevu uvedenou jako „Judenevakuierung“, což se překládá jako „evakuace Židů“. Veškerá dostupná dokumentace tedy ukazuje, že nacisté hodlali přesídlit velký počet Židů na východní území, a ani přes maximální snahu holocaustových pohádkářů se nikdy nenašla žádná písemnost představující „důkaz“ politiky masového vyhlazování.

Ručně psané poznámky Reichsführera Heinricha Himmlera k poznaňskému projevu 1943. Poznámka výslovně hovoří o „evakuaci Židů“ (Judenevakuierung), zatímco v mluveném projevu použil slovo „ausrotten“. Toto slovo bylo v kontextu překrouceno na „vraždu“, jenže existuje spousta dalších příkladů, kdy bylo použito a takový význam nemělo, jak dokládáme v textu.

- 30 -

5. Norimberk a ostatní soudy s válečnými zločinci Historce o šesti milionech dal soudní autoritu Norimberský proces s německými vůdci v letech 1945-1949, který se ukázal být nejhanebnější soudní fraškou v dějinách. Polní maršál Montgomery trefně poznamenal, že tento soud „udělal zločin z prohrání války“. Norimberské procesy od samého počátku pracovaly s hrubými statistickými chybami. Sidney Alderman v obžalobě 20. listopadu 1945 uvedl, že v Němci okupované Evropě žilo 9 600 000 Židů. Všechny studie ukazují, že to byla naprosto chybná cifra. Dospělo se k ní (a) naprostým ignorováním veškeré židovské emigrace v letech 1933-1945 a (b) přičtením všech Židů z Ruska včetně 2 milionů nebo ještě víc, kteří se na Němci okupovaných územích nikdy nenacházeli. Totéž číslo, jen mírně zvýšené na 9 800 000, opět vytáhl prof. Shalom Baron v Eichmannově procesu v Izraeli.

Ignorování právních zásad Pokud by se někdo nechal zmást a uvěřil, že vyhlazování Židů bylo v Norimberku „prokázáno důkazy“, měl by popřemýšlet o samotné povaze těchto soudů, jež byly postaveny na naprostém pohrdání právními zásadami všeho druhu. Žalobci působili jako prokurátoři, soudci i kati; od začátku se předpokládala vina; vítězové soudili poražené. (Mezi soudci byli samozřejmě Rusové, mezi jejichž bezpočet zločinů patřil masakr 15 000 polských důstojníků, z nichž část našli Němci v Katyňském lese u Smolenska. Sovětský žalobce se snažil svalit vinu na německé obžalované). V Norimberku se vytvořily zákony ex post facto,* podle nichž byli lidé souzeni za činy, které byly označeny za „zločiny“ až po jejich údajném spáchání. Do té doby platila elementární právní zásada, že člověk může být odsouzen pouze za porušení zákona platného v době, kdy k činu došlo – Nulla Poena Sine Lege.** Pravidla dokazování, vyvinutá britskou právní vědou během staletí tak, aby bylo možné dospět ke zjištění pravdivosti obvinění s maximální možnou jistotou, se v Norimberku naprosto ignorovala. Bylo stanoveno, že „soud není vázán formálními pravidly dokazování“, ale má připustit „každý důkaz, u něhož se má za to, že má důkazní hodnotu“, jinak řečeno každý důkaz, který napomůže odsouzení. V praxi to znamenalo uznávání svědectví z doslechu a dokumentů, které by u normálního soudu byly vždy odmítnuty jako nevěrohodné. Povolování takových důkazů má zásadní význam, protože šlo o jednu z hlavních metod, jakou byla pomocí falešných „písemných přísežných prohlášení“ vyfabrikována legenda o vyhlazování. Ačkoliv bylo během celého procesu předvoláno jen 240 svědků, soud přijal na podporu obžaloby 300 000 těchto „přísežných prohlášení“, aniž proběhly výslechy pod přísahou. Za těchto podmínek si mohl jakýkoliv židovský deportovaný nebo vězeň tábora vymyslet co chtěl, aby se pomstil. Snad nejneuvěřitelnější ze všech věcí je ta, že obhájci v Norimberku nesměli svědky obžaloby podrobovat křížovému výslechu.

* **

Doslova „to, co je vykonáno potom“; pozn. překl. Není trestu bez zákona; pozn. překl.

- 31 -

Podobná situace nastala u soudu s Adolfem Eichmannem, když bylo oznámeno, že jeho advokát může být kdykoliv odvolán, „pokud by nastala neúnosná situace“, čímž bylo zřejmě myšleno „pokud by začal prokazovat jeho nevinu“. Skutečné pozadí Norimberského procesu odhalil soudce Wenersturm, předseda jednoho ze soudů. Ten byl soudním líčením tak zhnusen, že na svou funkci rezignoval a vrátil se zpátky do Ameriky, kde poskytl rozhovor Chicago Tribune, v němž vyjmenoval své námitky vůči soudu.47 Body 3 až 8 zněly: „3. Členové skupiny žalobců se místo snahy formulovat a dosáhnout nového provádění právních zásad řídili pouze svými vlastními ambicemi a pomstychtivostí. 4. Obžaloba dělala všechno možné i nemožné, aby obhajobě zabránila se připravit a znemožnila jí podávat důkazy. 5. Obžaloba vedená generálem Taylorem udělala vše, co bylo v její moci, aby znemožnila přijetí jednomyslného závěru soudu, tj. požádat Washington o opatření a předání dalších důležitých listinných důkazů v držení americké vlády k dispozici soudu. 6. Devadesát procent Norimberského soudu tvořili předpojatí lidé, buď z politických nebo rasových důvodů, podporující věc obžaloby. 7. Obžaloba zjevně věděla, jak zaplnit všechny administrativní posty vojenského tribunálu ,Američany‘, jejichž potvrzení o udělení státního občanství byla skutečně velmi čerstvá a kteří, ať už prací v administrativě nebo svými překlady atd., vytvářeli atmosféru nepřátelskou obžalovaným. 8. Skutečným cílem Norimberského tribunálu bylo ukázat Němcům zločiny jejich Führera a tento cíl byl zároveň záminkou, na jejímž základě byl nařízen. Kdybych býval před 7 měsíci věděl, co se v Norimberku bude dít, nikdy bych tam nešel.“ Pokud jde o šestý bod, že devadesát procent Norimberského soudu tvořily osoby zaujaté z rasových nebo politických důvodů, to potvrzovali jako fakt i jiní lidé přítomní na soudu. Podle amerického právníka Earla Carrola tvořily šedesát procent zaměstnanců v úřadu veřejného žalobce němečtí Židé, kteří z Německa uprchli po vyhlášení Hitlerových rasových zákonů. Podle něj ani ne 10 % Američanů zaměstnaných u Norimberského tribunálu tvořili rodilí Američané. Šéfem prokuratury, pracujícím pod generálem Taylorem, byl Robert M. Kempner, Všichni čestní právní experti Norimberský proces odmítli německo-židovský emigrant. Jeho spolujako frašku. Lidé byli odsuzováni na základě svědectví pracovníkem byl Morris Amchan. Mark z doslechu a za „zločiny“ jako „vedení útočné války“. Lautern, který soudy sledoval, ve své knize Sověti, kteří v době spojenectví s Německem na začátku „Všichni přijeli: Solomoni, války napadli Polsko, Finsko a pobaltské státy, zde seděli napsal: mezi soudci a odsuzovali německé vůdce za napadení Schlossbergeři i Rabinovičové, zaměstnanci Polska. prokuratury...“48 Z těchto skutečností je evidentní, že byla úplně opuštěna právní zásada „nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci“.* Navíc většina svědků byli také Židé. 47 48 *

Viz Mark Lautern, Das Letzte Wort über Nürnberg, str. 56. Tamtéž, str. 68. Nemo iudex in causa sua; pozn. překl.

- 32 -

„Přiznání“ vynucená mučením Mnohem znepokojivější však byly metody používané k získání výpovědí a „přiznání“, zejména v případě příslušníků SS, kteří měli být využiti na podporu obvinění z vyhlazování. Senátor Joseph McCarthy 20. května 1949 v prohlášení pro American Press upozornil na následující případy mučení k získání přiznání. Uvedl, že ve vězení ve Schwäbisch Hall byli důstojníci SS Leibstandarte Adolf Hitler bičováni, dokud nebyli promočení krví a když leželi zhroucení na zemi, šlapali jim na genitálie. Stejně jako v případě nechvalně proslulého malmédského procesu s vojíny byli vězni vytahováni do vzduchu a biti, dokud nepodepsali přiznání, které se po nich žádalo. Na základě takových „přiznání“, vynucených z generála SS Seppa Dietricha a Joachima Peipera, byla Leibstandarte označena za „provinivší se organizaci“. McCarthy, který se těmito případy zabýval, Press řekl: „Vyslechl jsem svědectví a četl dokumentární důkazy o tom, že obžalovaní byli mláceni, týráni a fyzicky mučeni metodami, které mohly vzniknout jen v chorých mozcích. Byli vystavováni hraným soudům a předstíraným popravám, říkali jim, že jejich rodiny přijdou o přídělové lístky. To všechno se dělo se souhlasem veřejného žalobce, aby vznikla psychologická atmosféra nutná k vynucení požadovaných přiznání. Pokud Spojené státy nechávají takové činy spáchané několika lidmi bez trestu, tak nás celý svět může právem tvrdě kritizovat a navždy pochybovat o správnosti našich motivů i o naší morální integritě.“ Popsané metody zastrašování se opakovaly i během soudů ve Franfurtu nad Mohanem a v Dachau, a spousta Němců byla usvědčena z páchání zvěrstev na základě vlastních přiznání. Americký soudce Edward L. van Roden, jeden ze tří členů Simpsonovy armádní komise, jež byla později jmenována k vyšetření správnosti metod při procesech v Dachau, popsal 9. ledna 1949 ve Washington Daily News způsob, jak se přiznání získávala. Jeho výpověď se objevila rovněž 23. ledna 1949 v britských novinách Sunday Pictorial. Mezi uvedené metody patřilo: „Převlékání se za kněze, kteří vyslechnou přiznání a dají rozhřešení; mučení hořícími zápalkami vráženými vězňům pod nehty ; vytloukání zubů a přerážení čelistí; samotka a příděly potravin na hranici smrti vyhladověním.“ Van Roden vysvětlil: „Výpovědi připuštěné jako důkaz byly získány od mužů, kteří byli nejprve tři, čtyři, pět měsíců drženi na samotce... Vyšetřovatelé obviněnému přetáhli přes hlavu černou kápi a pak ho bili do obličeje boxery, kopali ho a tloukli gumovými hadicemi... Všichni kromě dvou Němců ve 139 případech, které jsme vyšetřovali, měli nevratně rozkopaná varlata. To byly standardní postupy našich amerických vyšetřovatelů.“ Zodpovědní „američtí“ vyšetřovatelé (kteří pak v soudech vystupovali jako obžaloba) byli: podplukovník Burton F. Ellis (předseda komise pro válečné zločiny) a jeho asistenti, kapitán Raphael Shumacker, nadporučík Robert E. Byrne, nadporučík William R. Perl, Morris Ellowitz, Harry Thon a pan Kirschbaum. Právním poradcem soudu byl plukovník A. H. Rosenfeld. Čtenář si už jen na základě jmen může domyslet, že slovy soudce Wenersturma byla většina těchto lidí „předpojatá z rasových důvodů“ – byli to Židé a proto by do žádného takového vyšetřování nikdy neměli být zapojeni. I přesto, že doznání týkající se vyhlazování Židů byla získána za těchto okolností, autoři jako Reitlinger a spol. stále považují norimberské rozsudky za nezvratný důkaz šesti milionů, a udržuje se iluze, že tyto soudy byly nestranné a naprosto spravedlivé. - 33 -

Když byl hlavní žalobce generál Taylor dotázán, kde vzal číslo šest milionů, odpověděl, že se zakládá na přiznání generála SS Otto Ohlendorfa. Ten byl také mučen a na jeho případ se podíváme později. Nicméně co se týče podobných „přiznání“, nelze udělat nic lepšího, než citovat Sunday Pictorial, který vyhodnotil zprávu soudce van Rodena: „Ze silných mužů se staly zlomené trosky připravené zamumlat jakékoliv přiznání, které po nich žalobci chtěli.“

Katyňský masakr a vykonstruovaný sovětský proces Němci se „přiznávali“ k těm nejodpornějším zločinům nejenom v Německu. Asi nejvýznamnějším příkladem byly sovětské vykonstruované procesy s Němci obviněnými z vraždy tisíců polských důstojníků a příslušníků inteligence v Katyňském lese. Ten spáchala v květnu 1940 sovětská tajná policie NKVD. Na pří- Katyňský masakr. Sovětská tajná policie v roce 1940 zavraždila tisíce mý rozkaz sovětského vedení příslušníků polské armády a inteligence a pohřbila je v Katyňském lese. (příkaz k popravám osobně Němci v roce 1943 masové hroby odkryli a přitáhli k nim pozornost celépodepsal Stalin) bylo zastře- ho světa. Vpravo je německý propagandistický plakát šířený v Polsku, znázorňující provedení popravy. Sověti z masakru obvinili Němce a ve leno 22 000 Poláků a jejich snaze pomstít se za odhalení katyňského zločinu přišli s první vlnou vytěla pohřbena v Katyňském myšlených „nacistických válečných zločinů“ v částech východní Evropy, lese 12 mil (20 km) od Smo- které okupovali. lenska. Němci hroby objevili v roce 1943. Poté svolali mezinárodní komisi složenou z dvanácti forenzních expertů a jejich spolupracovníků ze zemí jako Belgie, Bulharsko, Dánsko, Finsko, Francie, Chorvatsko, Itálie, Maďarsko, Nizozemí, Rumunsko, Slovensko a Švédsko. Navíc vykopávky navštívila celá řada britských, kanadských a polských válečných zajatců. Sověti obviňovali Němce a když znovu obsadili Smolensk, sestavili novou komisi, která ukázala prstem na Němce, zničili hřbitov vybudovaný v Katyňském lese Červeným křížem a zbavili se i dalších důkazů. Dva z dvanácti forenzních expertů, Bulhar Marko Markov a Čech František Hájek, byli posléze zatčeni, donuceni svá svědectví odvolat a obvinit Němce. Obžaloba byla následně přednesena i na Norimberském tribunálu, kde bylo dokonce konkrétně uvedeno, které jednotky a důstojníci byli za vraždění zodpovědní. V jednom z celé řady soudů s válečnými zločinci byl v prosinci 1945 v Leningradu formálně obviněn z účasti na katyňském masakru německý důstojník Arno Düre. Ten se v plném rozsahu doznal a podrobně popsal, jak viděl Němce střílet a pohřbívat tisíce polských důstojníků. Touto taktikou, kterou použila spousta Němců obžalovaných z válečných zločinů, se vymanil z pozice přímo spoluodpovědného vraha, a proto dostal „jen“ 20 let nucených prací. - 34 -

Ruská vláda teprve po zhroucení Sovětského svazu v roce 1990 oficiálně přiznala, že za masakr byli zodpovědní Sověti. Pro Düreho a spoustu Němců, kteří se ke zločinům na východě „přiznali“, už ale bylo pozdě. Konečné slovo k sovětským procesům s válečnými zločinci padlo ve studii na toto téma od Alexandera Viktora Prusina, jež se objevila roku 2003 v Holocaust and Genocide Studies:49 „Člen popravčí jednotky SSUnterscharführer Franz Karl Hess se v Minsku přiznal, že osobně zabil přes sto lidí. Jeho spoluobžalovaný Generalleutnant Johann Richert prohlásil, že ,u soudu byla předložena děsivá a otřesná fakta... Teď je ze mě odhodlaný odpůrce nacistického režimu, a jsem připraven podílet se na protifašistickém boji.‘ Skutečnou povahu „přiznání“ německých vězňů na konci války Hermann Koch se přiznal, že ilustruje tento článek zveřejněný 31. prosince 1945 v New York osobně zavraždil možná až pět set Times. Píše se v něm o odsouzení německých vojáků mimo jiné za lidí a zdůraznil vlastní iniciativu při katyňský masakr. Sověti ve snaze pomstít se Němcům za odhalení tohoto jejich zločinu koncem války vymysleli značnou část počáplnění zločinných rozkazů: ,Byl jsem teční propagandy o holocaustu a dostávali z Němců „přiznání“ fašista a zůstávám fašistou. Nešlo k nejrůznějším zločinům – včetně Katyně. Ruská vláda oficiálně o obyčejné plnění rozkazů, ale byl přiznala sovětskou vinu až v roce 1990. Němci, kteří se ke katyňskému masakru v roce 1945 „přiznali“, byli mučeni. To platilo pro jsem plně přesvědčený o správnosti značnou část německých zajatců v rukách Sovětů, a valnou většinu toho, co dělám. Rasová teorie ze mě „přiznání“, předkládaných dnes jako „důkaz“ holocaustu, získali udělala zločince. Na rukou mám komunisté stejným způsobem. hodně krve; žádám o trest smrti, protože nevím, jestli bych své zločiny vůbec mohl napravit.‘ Takové sebemrskačské přiznání vrhá pochybnosti na sovětské metody získávání důkazů a podporuje tvrzení, že šlo o vykonstruované procesy. To, jak byly tyto soudy vedeny, pak vyvolává klíčovou otázku: mají nějakou hodnotu jako právní a historický důkaz? Bylo by dobré podívat se na protokoly z výslechů, které ukazují, že obžalovaní byli pod permanentním fyzickým i psychickým nátlakem. Spánková deprivace byla jen jeden z nástrojů používaných vyšetřovateli k získání informací. Výslechy zpravidla trvaly celé hodiny a často probíhaly v noci. Takové metody silně ovlivňovaly zdraví i psychiku hlavně generálů a vyšších důstojníků, jejichž věk se v průměru blížil k šedesátce. Například výslech generála Richerta 15. prosince 1945 probíhal od 21 do 2 hodin. Jeckeln byl 27. prosince 1945 podroben výslechu od 11 do 17 hod. a 8. ledna 1946 od 22 do 6:30 hodin. Někteří obžalovaní byli patrně vybráni k soudu, protože souhlasili, že budou spolupracovat – možná na základě slibů shovívavosti (často nesplněných) nebo prostě proto, že se smířili s osudem. Existují například nepřímé důkazy, že generál Erdsmanndorf byl členem

49

Alexander Victor Prusin, „Fascist Criminals to the Gallows!“: The Holocaust and Soviet War Crimes Trials, December 1945-February 1946, Holocaust and Genocide Studies 17.1, (2003) 1-30, Oxford University Press.

- 35 -

Národního výboru Svobodné Německo,* který mezi německými válečnými zajatci vedl protinacistickou propagandu.“

Wyslicenyho svědectví Nyní se podívejme na některé dokumenty z Norimberku. Dokumentem, který se na podporu šestimilionové legendy cituje nejčastěji, a který omílají v Das Dritte Reich und die Juden: Dokumente und Aufsätze Poliakov a Wulf, je výpověď kapitána SS Dietera Wislicenyho, spolupracovníka v Eichmannově úřadu a pozdějšího šéfa gestapa na Slovensku. Jeho výslech proběhl v ještě extrémnějších podmínkách, než jaké jsme si popsali, protože padl do rukou českých komunistů a v listopadu 1946 byl „vyslýchán“ v Sověty kontrolované bratislavské věznici. V důsledku mučení se z něj stal uzlíček nervů a před popravou se ho zmocnil několikahodinový neovladatelný vzlykot. Ačkoliv ho podmínky, za jakých z něj bylo přiznání dostáno, připravují o veškerou věrohodnost, Poliakov je raději ignoruje a píše: „Ve vězení napsal několik vzpomínek, v nichž jsou nesmírně důležité informace.“50 V těchto vzpomínkách jsou i prokazatelně autentické skutečnosti, jako že Himmler byl nadšený zastánce židovské emigrace a že tato emigrace pokračovala i za války, ale obecně jde o typicky komunistický styl „přiznání“, jaká produkovaly vykonstruované sovětské procesy. Často se zde hovoří o vyhlazování Židů a z „přiznání“ čiší evidentní snaha zaplést do něj tolik představitelů SS, kolik jen lze.

Otázka Einsatzgruppen Wislicenyho zpráva poměrně podrobně popisuje činnost Einsatzgruppen neboli operačních skupin využívaných během ruského tažení. To, jak byly vylíčeny v Norimberském procesu, je „šest milionů“ v malém, jinak řečeno šlo o neskutečné zveličování a padělání. Einsatzgruppen byly čtyři speciální jednotky složené z příslušníků gestapa a SD,** jejichž úkolem bylo likvidovat v Rusku partyzány a komunistické komisaře v těsném závěsu za postupující německou armádou. Rudá armáda měla již v roce 1939 asi 34 000 těchto politických komisařů. Na činnost Einsatzgruppen se u Norimberského tribunálu obzvláště zaměřil sovětský žalobce Ruděnko. Obžaloba z roku 1947 všechny čtyři Einsatzgruppen vinila, že během svých operací v Rusku zabily nejméně milion Židů jen proto, že byli Židé. Tato obvinění byla později do detailu rozpracována; dnes se tvrdí, že vraždění sovětských Židů Einsatzgruppen představuje první fázi plánu na vyhlazení Židů. Druhou fází byly deportace evropských Židů do Polska. Reitlinger uznává, že původní výraz „konečné řešení“ označoval emigraci a s likvidací Židů neměl nic společného, ale se vpádem do Ruska roku 1941 *

Nationalkomitee Freies Deutschland – vedoucí orgán německých antifašistů, vytvořený v červenci 1943 v Krasnogorsku u Moskvy. Jeho členy byli většinou emigranti z Německa, ale vstoupil do něj např. i polní maršál Friedrich Paulus, který kapituloval u Staligradu; pozn překl. 50 Leon Poliakov, Harvest of Hate: The Nazi Program for the Destruction of the Jews of Europe, Jewish Publication Society of America, Philadelphia, 1954, str. 3. ** Ale také SS a pořádkové policie; pozn. překl.

- 36 -

podle něj nastala politika vyhlazování. Zaobírá se Hitlerovým rozkazem z července 1941 likvidovat komunistické komisaře a dochází k závěru, že k němu připojil ústní rozkaz Einsatzgruppen likvidovat všechny sovětské Židy. 51 Pokud je tato hypotéza vůbec na něčem založena, tak zřejmě na bezcenném Wyslicenyho svědectví, podle něhož Einsatzgruppen brzy dostaly doplňující rozkazy rozdrtit komunisty a partyzány a „celkově povraždit“ ruské Židy. Je zajímavé, že opět mělo jít o „ústní rozkaz“ k likvidaci Židů, připojený k Hitlerově skutečnému písemnému rozkazu – což je další nejasná a nedokazatelná Reitlingerova hypotéza. Hitlerův rozkaz z března 1941, podepsaný polním maršálem Keitelem, zřetelně objasňuje, jaké měly být úkoly budoucích Einsatzgruppen. Stojí v něm, že Reichsführer SS (Himmler) bude v ruském tažení pověřen „úkoly politické správy, úkoly, které vyplývají z boje, k němuž musí Fotografie zveřejněná americkým Holocaust Museum pod mezi dvěma nepřátelskými politickými titulkem „příslušníci Einsatzkommanda (mobilní vražedné systémy dojít“.52 Zjevně se zde hovoří jednotky) před zastřelením židovského mladíka. Chlapcova o eliminaci komunismu, zejména poli- zavražděná rodina leží před ním; muži vlevo jsou etničtí Němci pomáhající jednotce. Slarow, Sovětský svaz, 4. čertických komisařů, jejichž úkolem byla venec 1941“. To má být „důkaz“ masových vražd páchaných speciálními protipartyzánskými operačními skupinami. komunistická indoktrinace. „Pravdivost“ celé historky o Einsatz- Nicméně už jen letmý pohled na fotografii dokazuje, že titulek je lživý. Za prvé, všichni mrtví mají vojenské boty, gruppen odhaluje také obrovské rozpětí takže to byli nějací vojáci, rozhodně ne „židovská rodina“. počtu obětí, který je jim připisován. Za druhé, postava vlevo, zřejmě patřící mezi „Židy k zastře- V knize Jews in the Soviet Union lení“, se ve skutečnosti usmívá. Patrně se jedná o vojáky zahynuvší ve válce, obklopené zvědavci. Vzít fotografie (Židé v Sovětském svazu) od Solomona a přidat k nim ty nejnesmyslnější titulky je typická taktika M. Schwarze53 se uvádí, že Einsatzgrup- holocaustových pohádkářů, kteří si mohou být jisti, že si nikdo nedovolí zpochybňovat „pravdu“. pen zastřelily tři miliony obětí. - V knize Die Truppe des Weltanschauungskrieges. Die Einsatzgruppen der Sicherheitspolizei und des SD 1938-1942 od H. Krausnicka a H. H. Wilhelma54 se uvádí 2,2 miliony. - „Odborník na holocaust“ Raul Hilberg v knize The Destruction of European Jewry (Zničení evropských Židů)55 udává 1,3 miliony. V Encyklopedii holocaustu od amerického Holocaust Memorial Museum se píše, že Einsatzgruppen zastřelily „přes milion“ lidí. Všechny tyto zdroje prý citují „očitá svědectví“ a „oficiální záznamy“. Skutečnost, že počet obětí kolísá od 3 do 1 milionu, ukazuje evidentní trhlinu v dostupných „důkazech“.

51

Die Endlösung, str. 91. Manvell & Fraenkel, tamtéž, str. 115. 53 Syracuse Univ. Press., Syracuse 1951, str. 220. 54 Deutsche Verlags- Anstalt, Stuttgart 1981, str. 333. 55 Quadrangle Books, Chicago 1961; pb: Harper & Row, New York 1983; 2nd ed., Holmes & Meyer, New York 1985. 52

- 37 -

Soud s Ohlendorfem Nejvýmluvnější soud „ve věci Einsatzgruppen“ v Norimberku byl ten s generálem SS Otto Ohlendorfem, šéfem SD, který velel Einsatzgruppe D na Ukrajině pod jedenáctou armádou polního maršála von Mansteina. V poslední fázi války pracoval jako odborník na zahraniční obchod na ministerstvu hospodářství. 5. listopadu 1945 ho „přesvědčili“, aby se v přísežném prohlášení přiznal, že jen pod jeho velením bylo zabito 90 000 Židů. Ohlendorf se dostal k soudu až v roce 1948, dávno po hlavním procesu, a mezitím neústupně prohlašoval, že z něj přiznání dostali mučením. V hlavní řeči před soudem využil příležitost a zkritizoval židovského generálního prokurátora z bavorského zemského úřadu pro odškodnění Philipa Auerbacha, který tehdy žádal odškodné pro „jedenáct milionů Židů“ trpících v německých koncentračních táborech. Ohlendorf tento absurdní požadavek odmítl s tím, že z lidí, pro které Auerbach žádá odškodné, neviděl koncentrační tábor „ani sebemenší zlomek“. Než byl v roce 1951 popraven, dočkal se ještě Auerbachova odsouzení za zpronevěru a podvod (padělání dokumentů za účelem vyplacení obřího odškodného neexistujícím lidem). Ohlendorf u soudu objasnil, že jeho jednotka častokrát musela zabránit zmasakrování Židů antisemitskými Ukrajinci za německou frontou a popřel, že by Einsatzgruppen celkově mohly byť i jen za čtvrtinu obětí tvrzených obžalobou. Trval na tom, že si ilegální partyzánská válka v Rusku, proti níž musel bojovat, vyžádala daleko víc obětí na životech v řadách německých vojáků – což potvrdila sovětská vláda, jež se chlubila 500 000 německými vojáky zabitými partyzány. Mimochodem, partyzány byl v roce 1942 zabit i sám velitel Einsatzgruppe A v Pobaltí a Bělorusku, Franz Stahlecker. Anglický právník F. J. P. Veale, zabývající se operačními skupinami, vysvětluje, že v boji na ruské frontě nešlo jasně rozlišovat partyzány a civilní obyvatelstvo, protože každý ruský civilista, který se choval jako civilista a ne jako terorista, mohl být svými krajany popraven jako zrádce. Veale o operačních skupinách říká: „Není pochyb, že jejich rozkaz zněl bojovat proti teroru terorem“ a pokládá za zvláštní, že se na zvěrstva spáchaná partyzány pohlíželo jako na bezproblémová prostě proto, že stáli na straně vítězů.56 Ohlendorf to viděl stejně a v rozhořčeném odvolání napsaném před popravou spojence obvinil z pokrytectví, když tvrdili, že Němci měli dodržovat konvenční pravidla vedení války v boji s barbarským sovětským nepřítelem, který tato pravidla sám nerespektoval.

Překrucování faktů o popravách prováděných operačními skupinami Obžaloba Sovětů, že operační skupiny bezohledně vyhladily milion Židů, se postupně ukázala jako obří lež. Pro toto číslo ve skutečnosti nikdy neexistovaly žádné statistické podklady. Poliakov a Wulf v této souvislosti citují výpověď bývalého Eichmannova spolupracovníka Wilhelma Höttla. Připomeňme si, že Höttl prohlásil, že „mu Eichmann řekl“, že bylo vyhlazeno šest milionů Židů – z nichž dva miliony zabily Einsatzgruppen. Toto absurdní číslo překračovalo i nejdivočejší odhady sovětského žalobce Ruděnka a americký soud, který soudil a odsoudil Ohlendorfa, ho odmítl jako nevěrohodné. 56

Frederick J. Veale, Advance to Barbarism: The Development of Total Warfare from Sarajevo to Hiroshima, C.C. Nelson Publishing, 1953, str. 223.

- 38 -

Skutečný počet obětí, které měly na svědomí operační skupiny, odkrývá vědecká práce Manstein, his Campaigns and his Trial57 (Manstein, jeho tažení a soud) od nadaného anglického právníka R. T. Pageta. Ohlendorf byl formálně pod Mansteinovým velením. Pagetův závěr zní, že Norimberský tribunál, který akceptoval čísla sovětské obžaloby, zveličil počet obětí o víc než 1 000 % a ještě zásadněji překroutil okolnosti, za jakých k tomu došlo. (Toto obří překrucování je tématem šesti stránek The Rise and Fall of the Third Reich od Williama Shirera, str. 140-46.) Opět jde o legendárních šest milionů v malém; ne milion mrtvých, ale jen sto tisíc. Samozřejmě, že židovští partyzáni a komunisté mohli tvořit jen malou část. Stojí za připomenutí, že šlo o oběti barbarské partyzánské války na východní frontě a sovětští teroristé tvrdí, že zabili pětkrát víc německých vojáků. Přesto dál panuje populární mýtus, že vyhlazování Židů začíná akcemi Einsatzgruppen v Rusku. V krátkosti se můžeme podívat i na soud se samotným Mansteinem, v mnoha ohledech typický Norimberský soud. Tento dvaašedesátiletý invalidní polní maršál, považovaný většinou odborníků za vůbec nejlepšího německého generála, musel snést potupnou urážku být souzen jako „válečný zločinec“ hlavně proto, že operační skupina D spadala pod jeho velení (ačkoliv byla zodpovědná pouze Himmlerovi). Ze 17 obvinění 15 předložila komunistická sovětská vláda a 2 komunistická polská vláda. K soudu byl povolán pouze jediný svědek a jeho vystoupení se ukázalo natolik neuspokojivé, že obžaloba svědectví z důkazů vyřadila. Soud se naopak odvolal na 800 dokumentů se svědectvími z doslechu, které přijal bez jakéhokoliv ověřování autentičnosti či autorství. Obžaloba předložila písemná přísežná prohlášení Ohlendorfa a dalších představitelů SS, ale jelikož šlo o živé svědky, Mansteinův obhájce Reginald Paget požadoval jejich vyslechnutí. To americké orgány odmítly – Paget prohlásil, že kvůli strachu, aby odsouzení nepopsali, jakými metodami je přiměli podepsat přísežná prohlášení. Manstein byl nakonec v osmi bodech zproštěn, včetně obou polských, které, jak řekl Paget, „byly tak očividně lživé, že se člověk divil, proč je vůbec předložili“.

Soud s Oswaldem Pohlem Soudy s operačními skupinami poskytují vše odhalující pohled na metody Norimberského tribunálu a vymyšlení mýtu o šesti milionech. Dalším příkladem je soud s Oswaldem Pohlem v roce 1948, jehož význam je obrovský, protože se přímo týká správy systému koncentračních táborů. Pohl do roku 1934 sloužil jako výplatní důstojník u námořnictva a poté Himmler požádal o jeho přeložení k SS. Dalších 11 let byl nejvýše postaveným představitelem správy SS na pozici šéfa Hlavního úřadu hospodářského a správního, který měl od roku 1941 na starost průmyslovou produktivitu systému koncentračních táborů. Vrcholem pokrytectví bylo prohlášení obžaloby, že „kdyby Německo zůstalo jen u vyloučení Židů ze svého území, odepření německého občanství, vyloučení z veřejných úřadů, jakož i ze všech vnitrostátních předpisů a zákonů, žádný národ by ho nežaloval“. Pravda je taková, že Německo bylo bombardováno urážkami a ekonomickými sankcemi právě za tyto věci, a jeho vnitřní protižidovská opatření jednoznačně představovala významný důvod k vyhlášení války ze strany demokracií. 57

London, 1951.

- 39 -

Oswald Pohl byl nesmírně citlivý a oduševnělý člověk, z něhož se během soudu stala lidská troska. Jak zdůraznil senátor McCarthy, některá přiznání podepsal po hrozném mučení, včetně lživého přiznání, že v létě 1944 v Osvětimi viděl plynové komory. Obžaloba toto obvinění tvrdě prosazovala, ale Pohl ho úspěšně popřel. Obžaloba chtěla tohoto sklíčeného muže vykreslit jako skutečného ďábla v lidské podobě, což bylo v naprostém rozporu se svědectvím těch, kdo ho znali. Takové svědectví poskytl například Heinrich Hoepker, protinacistický přítel Pohlovy manželky, jenž s ním v letech 1942-1945 často přicházel do styku. Ten uvedl, že Pohl byl v podstatě klidný a mírný člověk. Hoepker během návštěvy u Pohla na jaře 1944 přišel do kontaktu s vězni koncentračního tábora, pracujícími na místním projektu mimo tábor. Prohlásil, že pracovali v poklidu a uvolněné atmosféře bez jakéhokoliv nátlaku ze strany dozorců. Dále uvedl, že Pohl neměl nijak emotivní postoj k Židům a nic nenamítal, když manželka u nich doma hostila svou židovskou přítelkyni Annemarie Jacquesovou. Hoepker byl až do začátku roku 1945 naprosto přesvědčený, že tento správce koncentračních táborů je humánní, svědomitý a plně oddaný své práci, a když později v roce 1945 slyšel obvinění vůči Pohlovi a jeho kolegům, zůstal v úžasu. Paní Pohlová uvedla, že její manžel navzdory problémům zůstával klidný až do března 1945, kdy během tyfové epidemie navštívil tábor Bergen-Belsen. Ten byl až do té doby vzorem čistoty a pořádku, ale chaotické podmínky před koncem války vedly k nesmírnému strádání. Pohla, který kvůli zoufalé válečné situaci nedokázal podmínky zlepšit, tento zážitek hluboce zasáhl a podle manželky už nikdy nenabyl své dřívější vyrovnanosti. Dr. Alfred Seidl, velmi uznávaný právník působící v Norimberku jako hlavní obhájce, zaníceně bojoval za Pohlovo osvobození. Byli dlouholetí přátelé a Seidl byl ohledně falešných obvinění z plánování genocidy Židů plně přesvědčen o jeho nevině. Spojenecký soud, který Pohla odsoudil, ho nepřiměl ani k sebemenší změně názoru. Řekl, že obžaloba nebyla schopna předložit jediný relevantní důkaz. Jednu z nejpádnějších obhajob Oswalda Pohla přednesl podplukovník SS Kurt SchmidtKlevenow z právního oddělení Hlavního úřadu hospodářského a správního ve svém přísežném prohlášení z 8. srpna 1947. To bylo záměrně vypuštěno z publikovaných dokumentů známých jako Trials of the War Criminals before the Nuremberg Military Tribunals 19461949 (Procesy s válečnými zločinci před norimberským vojenským tribunálem 1946-1949). Schmidt-Klevenow poukázal na to, že Pohl maximálně spolupracoval se soudcem Konradem Morgenem z říšské kriminální policie, jehož prací bylo vyšetřovat nepravosti v koncentračních táborech. Později se ještě podíváme na případ, kdy Pohl souhlasil s trestem smrti pro velitele tábora Kocha, obžalovaného soudem SS ze zneužití pravomoci. Dále SchmidtKlevenow vysvětlil, jak Pohl místním policejním šéfům napomáhal zajistit spoluúčast v jurisdikci koncentračních táborů, a z vlastní iniciativy zajišťoval přísnou disciplínu táborových zaměstnanců. Stručně řečeno, důkazy předložené na Pohlově soudu ukazují, že celý proces nebyl nic jiného než úmyslné očerňování tohoto muže v zájmu propagandistické legendy o genocidě Židů v táborech, jež spravoval.

Zfalšované důkazy a falešná přísežná prohlášení Bývalí němečtí důstojníci v Norimberku neustále podávali falešná svědectví, mezi něž patřila i absurdní tvrzení na podporu mýtu o šesti milionech. Činili tak pod nátlakem: buď kvůli - 40 -

hroznému mučení, jako v již citovaných případech, nebo na základě slibu, že pokud poskytnou požadovanou výpověď, zaručí jim shovívavost. Příkladem druhé zmíněné praktiky bylo svědectví generála SS Ericha von dem Bach-Zelewskiho. Tomu vyhrožovali popravou za potlačení odporu polských partyzánů ve Varšavě v srpnu 1944, kde velel oddílu běloruských SS. Takto si ho připravili ke „spolupráci“. Svědectví Bach-Zelewskiho představovalo základní důkazní materiál proti Reichsführerovi SS Heinrichu Himmlerovi před hlavním norimberským soudem. 58 Himmler v předvečer vpádu do Ruska v březnu 1941 pozval vyšší vůdce SS na konferenci na svém hradu Wewelsburg. Jako odborník na partyzánskou válku se jí zúčastnil i Bach-Zelewski. Ve svědecké výpovědi v Norimberku popsal, jak zde Himmler velkolepě vyprávěl o likvidaci národů východní Evropy, ale Göring mu přímo v soudní síni vmetl do tváře, že lže. Mimořádně nehorázné bylo tvrzení o údajném Himmlerově prohlášení, že jedním z cílů ruského tažení je „zdecimovat slovanské obyvatelstvo o 30 milionů“. Co Himmler skutečně řekl, objasňuje jeho šéf štábu Wolff, totiž že si válka v Rusku určitě vyžádá miliony mrtvých. 59 Další bezostyšnou lží bylo Bach-Zelewskiho tvrzení, že Himmler 31. srpna 1942 osobně přihlížel popravě stovky Židů jednotkou Einsatzgruppe v Minsku, přičemž málem omdlel. Je však známo, že Himmler ten den strávil na schůzi na svém polním velitelství v ukrajinském Žitomiru.60 Na svědectví Bach-Zelewskiho se zakládá spousta informací ve všech knihách o Himmlerovi, hlavně v Himmler: Evil Genius of the Third Reich61 (Himmler: zlý génius Třetí říše) od Williho Frischauera. Jenže Bach-Zelewski své norimberské svědectví v dubnu 1959 před západoněmeckým soudem veřejně popřel. Přiznal, že se jeho předchozí výpovědi ani v nejmenším nezakládaly na pravdě, a že je učinil z pragmatismu a kvůli vlastnímu přežití. Německý soud po pečlivém zvážení odvolání dřívějších svědectví akceptoval. Netřeba dodávat, že kolem této události zavládlo to, co Veale nazývá „železná opona diskrétního mlčení“. Na obsah knih propagujících šestimilionový mýtus neměla ani ten nejmenší vliv a Bach-Zelewskiho svědectví o Himmlerovi je i nadále bezvýhradně pokládáno za pravdivé. Je ironií, že za pravdu o Himmlerovi vděčíme antinacistovi Felixi Kerstenovi, jeho lékaři a masérovi. Jelikož byl Kersten oponentem režimu, podporuje legendu, že věznění Židů znamenalo jejich vyhlazování. Jenže vzhledem k blízké osobní znalosti Himmlera nemůže jinak než o něm mluvit pravdu, a ve svých Memoirs 1940-194562 (Paměti 1940-1945) zdůrazňuje, že Heinrich Himmler neobhajoval likvidaci Židů, ale jejich emigraci do zámoří. A neobviňuje ani Hitlera. Přesto se věrohodnost jeho antinacistického vyprávění naprosto hroutí, když ve snaze najít alternativního původce všeho zla prohlašuje, že skutečným zastáncem „vyhlazení“ byl dr. Goebbels. Toto nesmyslné tvrzení dostatečně vyvrací skutečnost, že se Goebbels zabýval Madagaskarským plánem dokonce i poté, co ho ministerstvo zahraničí dočasně opustilo, jak jsme si už ukázali. Nyní ke křivým svědectvím v Norimberku. Již jsme se zmínili o tisících falešných „písemných přísežných prohlášeních“, která norimberský soud přijal, aniž se jakkoliv snažil ověřit 58

Trial of the Major War Criminals, Vol. IV, str. 29, 36. Manvell & Fraenkel, tamtéž, str. 117. 60 Srovnej K. Vowinckel, Die Wehrmacht im Kampf, vol. 4, str. 275. 61 London, 1953, str. 148 ad. 62 London, 1956, str. 119 ad. 59

- 41 -

jejich autentičnost nebo alespoň autorství. Aby byla tato tvrzení z doslechu, často toho nejbizarnějšího obsahu, přijata jako důkaz, stačilo, že byla podepsána. Typické přísežné prohlášení předložené obžalobou, které obhajoba před soudem v roce 1947 napadla, pocházelo od zaměstnance rakouského tábora Mauthausen, Aloise Hoellriegela. Toto přísežné prohlášení, které, jak obhajoba dokázala, vzniklo po Hoellriegelově mučení, již použili v roce 1946 k odsouzení generála SS Ernsta Kaltenbrunnera. Stálo v něm, že v Mauthausenu probíhalo masové plynování a Hoellriegel byl svědkem, že se ho zúčastnil i Kaltenbrunner (po Himmlerovi druhý nejvyšší vedoucí SS v Říši). Když se tento nesmysl objevil i v roce 1948 u soudu s Oswaldem Pohlem, už byl nepoužitelný. Obhajoba prokázala nejen lživost tohoto prohlášení, ale dokázala, že všechna úmrtí v Mauthausenu systematicky prověřovaly policejní orgány. Úmrtí se rovněž zapisovala do táborové kartotéky a obžalobě způsobilo nemalé rozpaky, když byla – jako jedna z mála dochovaných – předložena jako důkaz. Obhajoba rovněž získala řadu přísežných prohlášení od bývalých vězňů z Mauthausenu (což byl vězeňský tábor hlavně pro zločince), svědčících o zdejších řádných a lidských podmínkách.

Zpochybnění spojeneckých obvinění Neexistuje výmluvnější svědectví o tragičnosti a krutosti Norimberku než naprostý úžas nebo absolutní neochota uvěřit absurdním obviněním ze strany samotných obžalovaných. To platilo například o přísežném prohlášení generálmajora SS Heinze Fanslaua, jenž v posledních letech války navštívil většinu německých koncentračních táborů. Ačkoliv to byl frontový příslušník Waffen-SS, projevoval velký zájem o podmínky v koncentračních táborech a spojenci se na něj ve věci obvinění ze spiknutí za účelem vyhladit Židy zaměřili jako na primární cíl. Tvrdili, že na základě mnoha svých kontaktů musel být do celé věci zapojený. Když se začalo mluvit o tom, že by mohl stanout před soudem a být odsouzen, vězni z táborů napsali stovky přísežných prohlášení v jeho prospěch. Když si přečetl plné znění obžaloby vůči zaměstnancům koncentračních táborů ve vedlejším norimberském soudu č. 4 ze 6. května 1947, nevěřícně řekl: „To není možné, protože bych o tom také musel něco vědět.“ Je třeba zdůraznit, že němečtí pohlaváři před Norimberským tribunálem nikdy ani na okamžik neuvěřili obviněním spojenecké obžaloby. Ani Hermann Göring, který byl vystaven norimberské propagandě v plné míře, jí nepodlehl. Hans Fritzsche, nejvyšší funkcionář Goebbelsova ministerstva, před soudem popisuje, že Göring i po vyslechnutí Ohlendorfova přísežného prohlášení o Einsatzgruppen a Hössova svědectví o Osvětimi zůstal přesvědčený, že vyhlazování Židů je jen propagandistická fikce.63 V jednu chvíli před soudem Göring dosti přesvědčivě prohlásil, že o tom poprvé slyšel „právě tady v Norimberku“.64 Židovští autoři Poliakov, Reitlinger, Manvell a Fraenkel se všichni snaží Göringa do údajného vyhlazování zaplést, ale Charles Bewley ve své práci Hermann Göring65 ukazuje, že v Norimberku nebyl nalezen ani sebemenší důkaz, který by toto tvrzení podpořil.

63

The Sword in the Scales, London, 1953, str. 145. Shirer, tamtéž, str. 1147. 65 Goettingen, 1956. 64

- 42 -

Hans Fritzsche o celé věci během soudů uvažoval a dospěl k závěru, že tato příšerná obvinění rozhodně nebyla nijak důkladně vyšetřena. Fritzsche, nakonec osvobozený, byl kolega Goebbelse a zkušený propagandista. Došlo mu, že údajná likvidace Židů je středobod obžaloby u všech obviněných. Kaltenbrunner, který po Heydrichovi nastoupil jako šéf Hlavního říšského bezpečnostního úřadu a kvůli Himmlerově smrti byl hlavní obžalovaný z řad SS, nebyl o genocidě o nic přesvědčenější než Göring. Fritzschemu řekl, že obžaloba dosahuje jasných úspěchů jen díky nátlaku na svědky a odstraňování důkazů, což přesně odpovídalo tvrzením amerických soudců Wenersturma a van Rodena.

Soud s Adolfem Eichmannem Soud z roku 1961 s podplukovníkem SS Adolfem Eichmannem, zodpovědným za deportace Židů na východ, se také uvádí jako „nezvratný důkaz“ holocaustu. Eichmann před soudem ve skutečnosti výslovně popřel vraždění kohokoliv, ačkoliv řekl, že pokud kdokoliv zemřel v důsledku jím řízených deportací, je za to nepřímo odpovědný. Židovská novinářka Hannah Arendtová ve své knize Eichmann in Jerusalem66 (Eichmann v Jeruzalému) napsala, že důkazy předložené proti tomuto SS-manovi byly svědecké výpovědi z doslechu, „zvěsti, které měly dokazovat“ (str. 208) a tudíž bez právní platnosti. Svědectví všech svědků, kteří „ho viděli na vlastní oči“, se zhroutila ve chvíli, kdy jim začali klást otázky. Arendtová popsala také silný psychický i fyzický nátlak vyvíjený na Eichmanna, aby vypovídal, a popsala, jak byl osm dní po svém únosu držen svázaný na posteli (str. 241). Izraelem placení obhájci odmítli křížový výslech svědků obžaloby a časopis Time 14. dubna 1961 napsal, že „Eichmann zjistil, že bývalé nacistické kolegy nelze předvolat jako svědky obhajoby. Důvod: izraelská vláda se odmítla zaručit, že by po vstupu na izraelské území sami nebyli zatčeni.“ Eichmann před soudem prohlásil, že „na východě viděl přípravy k vyhlazování“. Týkalo se to jeho dřívějšího tvrzení, natočeného na magnetofon v Argentině, že „ve druhé polovině roku 1941“ navštívil za provozu plynovou komoru v táboře Majdanek u Lublinu, kde se k zabíjení Židů používal výfukový plyn z motoru ruské ponorky. Toto tvrzení bylo vždy předmětem diskusí, protože dokonce i holocaustoví pohádkáři tvrdí, že v Majdanku v roce 1941 žádné plynové komory nebyly. Tábor Lublin byl v roce 1941 postaven pro tisíce ruských válečných zajatců z úvodní fáze německé ofenzivy na východě a v oficiálním průvodci rozdávaném v táborovém muzeu v roce 2010 stálo, že „výstavba plynových komor v Majdanku začala v srpnu a byla skončena v říjnu 1942“. V tom případě však Eichmann nemohl vidět plynování v roce 1941. Proč to tedy řekl? Důvod lze možná odhalit v jeho takzvaných vzpomínkách, které roku 1960 zveřejnil časopis Life a které obsahují tolik „chyb“ a rozporů, že zavdávají důvod k velkým pochybnostem o jejich autentičnosti. Například v části nazvané „Konečné řešení: likvidace“ Eichmann tvrdí, že se konference ve Wannsee uskutečnila 10. ledna 1942, zatímco ve skutečnosti to bylo 20. ledna. 67 Je nepravdě66 67

Penguin, 1978. Life, Vol. 49, No. 22, November 28, 1960, str. 24, 101-102.

- 43 -

podobné, že by se takto spletl, zvlášť když byl právě on za zorganizování celé schůzky zodpovědný. V jeho „pamětech“ jsou i další nesmysly, vyvolávající pochyby o autentičnosti, jako například tvrzení, že viděl zplynování 1 000 Židů v autobusech, jež „byly normální, ty s okny nahoře, která byla zavřená. Řekli mi, že je dovnitř za jízdy přiváděn oxid uhelnatý z výfuku. Šlo o to pasažéry okamžitě zabít.“ Když odhlédneme od toho, že by obyčejný autobus s okny plný lidí nikdy nemohl být vzduchotěsný, je nepředstavitelné, že by oběti ihned po proniknutí výfukového plynu do autobusu neotevřely nebo nerozbily okna. Tato verze rovněž popírá tvrzení holocaustových pohádkářů, že „plynové autobusy“ používané nacisty byly speciálně zkonstruované a bez oken. Každopádně existuje dost důvodů nepokládat Eichmannovy „paměti“ za pravdivé. Krom toho Eichmannovi u soudu v Jeruzalému dokázali jediné, že měl na starost deportace Židů na východ – o čemž nikdy nebylo sporu.

Soud s Johnem Demjanjukem V roce 2011 byla věnována velká mediální pozornost odsouzení Johna Demjanjuka původem z Ukrajiny za to, že byl v roce 1943 dozorcem v Sobiboru. Demjanjukův případ je jednou z nejlepších ukázek lží a překrucování typických skoro pro všechny „soudy s válečnými zločinci“ po roce 1945. Demjanjukův příběh začíná v říjnu 1975, kdy mezi americkými senátory obíhá seznam jmen údajných nacistických válečných zločinců. Seznam pocházel od sovětské KGB, údajně z materiálů ukořistěných na konci druhé světové války sovětskou armádou. Jedno z těchto jmen znělo John Ivan Demjanjuk. Ten do USA emigroval v roce 1951 a žil v Clevelandu v Ohiu. V dokumentu KGB stálo, že to byl voják Rudé armády, který padl do německého zajetí a dobrovolně se nabídl sloužit v SS. Poté měl podstoupit výcvik v táboře SS v polském městečku Trawniki. Posléze prý od března 1943 sloužil jako dozorce SS v táboře Sobibor a později v koncentračním táboře Flossenbürg. Americká vláda na základě těchto informací s Demjanjukem zahájila proces zbavení občanství z důvodu údajného zatajení nacistické minulosti před Imigračním a naturalizačním úřadem. Navíc vláda dala ministerstvu spravedlnosti pokyn k zahájení vyšetřování obvinění obsažených v sovětském dokumentu v rámci přípravy na Demjanjukovo vydání k soudu do Izraele. V únoru 1976 americká vláda požádala izraelskou vládu o spolupráci při hledání izraelských občanů, kteří Sobibor přežili a mohli by Demjanjuka identifikovat. Tímto identifikátorem byla pasová fotografie předložená v roce 1950 Demjanjukem imigračnímu úřadu spolu se žádostí o občanství, protože by si na ní měl být ve srovnání s rokem 1943 dost podobný. Izraelská policie v průběhu roku 1976 identifikovala několik Židů, kteří měli v záznamech, že byli zachráněni nebo utekli buď z tábora Treblinka nebo Sobibor. Když těmto „přeživším“ ukázali Demjanjukovy fotografie, identifikovali ho jako dozorce zvaného „Ivan Hrozný“, který údajně obsluhoval plynovou komoru v Treblince. Ačkoliv americká vláda Demjanjuka ve skutečnosti identifikovala jako dozorce v geograficky odlišném táboře Sobibor, „přeživší očití svědci“ ho přemístili do Treblinky a udělali z něj tamní obsluhu plynové komory. V roce 1977 s ním imigrační úřad zahájil proces zbave-

- 44 -

ní občanství. Po těžké právní bitvě byl roku 1986 deportován do Izraele, kde stanul před soudem. Izraelská žádost o vydání byla postavena na svědectví „očitých svědků“ a průkazu, který Demjanjuk údajně dostal po skončení výcviku v táboře Trawniki. Tato kartička, známá jako „průkaz z Trawniki“, představovala klíčový důkaz, protože na ní byla jeho fotografie. Obžaloba ji dostala přímo ze sovětských archivů. Kromě průkazu obžaloba přivedla pět „očitých svědků“, kteří všichni dosvědčili, že Demjanjuk je „Ivan Hrozný“, který v Treblince obsluhoval plynové komory. Demjanjukova obhajoba zněla, že padl do německého zajetí, kde zůstal po celou válku a v SS nikdy nesloužil. To obžaloba odmítla: přišla se svědkem, který ho osobně identifikoval, a s průkazem SS s jeho fotografií. První „přeživší“ svědek, Pinhas Epstein, vypovídal 23. února 1987 a řekl: „Jsem přesvědčen, že proti mně sedí Ivan Hrozný z Treblinky.“68 Druhý „přeživší očitý svědek“, Eliyhau Rosenberg, před soudem 25. února 1987 „Doklad z Trawniki“, průkaz SS se jménem a fotografií Johna Demjanjuka. Z této listiny dodané KGB se stal klíčový důkaz vypověděl: „Ten muž je Ivan, bez stínu v prvním Demjanjukově procesu v Izraeli roku 1987, na jehož pochybností Ivan z Treblinky, základě byl odsouzen. Jen díky zhroucení Sovětského svazu z plynových komor – ten muž, na ktevyšly na světlo materiály KGB vedené na Demjanjuka a uká69 zalo se, že to je padělek. Izraelský Nejvyšší soud pak rozsudek rého se teď dívám.“ zrušil a osvobodil ho. Ačkoliv je to neuvěřitelné, Demjanjuk Asi těžko někoho překvapí, že soud byl v roce 2009 postaven před soud v Německu a průkaz Demjanjuka 18. dubna 1988 uznal vinz Trawniki byl opět předložen jako důkaz. Německé soudnictví odmítlo uznat rozsudek izraelského Nejvyššího soudu ným a o týden později ho odsoudil i zprávu FBI, podle které je průkaz padělaný, a v roce 2011 k trestu smrti. Rozsudek byl postaven Demjanjuka odsoudilo. především na průkazu SS a výpovědích očitých svědků, kteří ho identifikovali jako obsluhu plynové komory v Treblince. Obhajoba se okamžitě odvolala, přičemž poukázala na řadu nekalých praktik v průběhu řízení, porušování pravidel důkazního řízení a další problémy. V klíčovém okamžiku odvolacího procesu – kdy visel Demjanjukův život na vlásku – zasáhl osud. Jeden ze soudců prodělal infarkt a případ byl odročen. Během odročení, v roce 1990, se náhle zhroutil Sovětský svaz. Tím pádem se otevřely archivy KGB týkající se této kauzy. Ve spise KGB o Demjanjukovi se ukázala šokující pravda: Ukrajincův průkaz z Trawniki byl padělán v rámci boje proti ukrajinským nacionalistům. Izraelskému Nejvyššímu soudu patří ke cti, že když průkaz odhalil jako padělek, uznal, že byl celý soud s Demjanjukem od začátku vykonstruovaný a v červenci 1993 ho osvobodil s tím, že neexistuje důkaz, který by ukazoval, že Demjanjuk byl skutečně „Ivan Hrozný“. John Demjanjuk byl 23. září 1993 konečně propuštěn a vrátil se domů do Clevelandu. Kvůli padělku KGB a několika falešným svědectvím „přeživších holocaust“ však strávil sedm let v izraelském vězení. 68 69

Gas Chamber Worker Tells of Horrors, Reuters, 23 February 1987. This Man is a Killer, Reuters, 25 February 1987.

- 45 -

Izraelský Nejvyšší soud Demjanjukovým osvobozením mlčky uznal, že všechny výpovědi očitých svědků o Demjanjukovi v Treblince byly lživé. Jeho případ je tedy skvělou ukázkou, jak nespolehliví jsou „očití svědci přeživší holocaust“. Pokud jim neuvěřil ani samotný izraelský Nejvyšší soud – tedy instituce, která by jim uvěřila ze všech nejpravděpodobněji –, ukazuje to, jak lživé tyto výpovědi jsou. Tím však kupodivu pronásledování Johna Demjanjuka neskončilo. V roce 2009 byl deportován do Německa, kde stanul před soudem jako dozorce v Sobiboru. Hlavním dokumentem obžaloby byl opět průkaz z Trawniki. Německý soud ignoroval rozhodnutí izraelského Nejvyššího soudu i zprávu clevelandské FBI z roku 1985, podle níž šlo „s největší pravděpodobností“ o padělek KGB. Demjanjuk byl v roce 2011 odsouzen na pět let vězení.* Tečku za Demjanjukovým soudem udělal Christiaan F. Rüter, profesor práva na Amsterodamské univerzitě, světově uznávaný odborník na německé procesy s nacisty. V německých médiích byl citován, jak řekl: „Je naprostá záhada, jak by kdokoliv, kdo zná dosavadní německou jurisdikci, mohl předpokládat, že Demjanjuk může být odsouzen na základě svědeckých výpovědí.“

Soudy ve věci jednotlivých táborů Od konce války do začátku 70. let v Západním Německu proběhlo několik soudů s dozorci a veliteli jednotlivých koncentračních táborů. O těch nejdůležitějších píšeme v kapitolách zabývajících se konkrétními tábory. Na tomto místě si však položme několik relevantních otázek: proč by se kdokoliv obžalovaný z masové vraždy v některém z táborů před těmito soudy „přiznával“? Tomuto tématu se detailně věnoval badatel Paul Grubach a stojí za to ho citovat: „Dávno před přijetím dnešních německých zákonů kriminalizujících jakékoliv ,popírání holocaustu‘ existovaly společenské i politické tlaky, které vedly německé představitele stojící před soudy za údajné válečné zločiny k ,přiznání pravdy‘ o vyhlazování Židů. Mýtus o ,nacistických vyhlazovacích táborech‘ byl norimberskými soudy prohlášen za ‚historickou pravdu‘ a to pak bylo využito jako ideologický základní kámen pro spojenci instalované vlády v poválečném Německu. Jelikož je německý státní systém postaven na ideologii ,nacistických plynových komor‘, polemizovat o nich před německým soudem je prakticky vyloučené, a skutečně, německý spolkový ministr zahraničí Joschka Fischer v dubnu 1999 řekl: ,Všechny demokracie mají základy, základní kámen. Pro Francii to je rok 1789, pro Německo Osvětim.‘ Patrick Bahners v uznávaném německém deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung vysvětluje základní víru dnešní německé vlády. Pokud někdo ,popírá vraždění Židů, popírá legitimitu Spolkové republiky‘.

*

Do vězení nenastoupil z důvodu vysokého věku (91 let), proti čemuž protestovala holocaustová lobby (viz např. „Demjanjukovo osvobození vyvolalo mezi přeživšími holokaustu odmítavé reakce. „Patří do vězení,“ prohlásil podle agentury DPA o Demjanjukovi vedoucí jeruzalémského Střediska Simona Wiesenthala Efraim Zuroff, který původně verdikt označil za „velmi důležité vítězství spravedlnosti“; http://zpravy.idnes.cz/demjanjuk-dostal-za-vrazdy-zidu-pet-let-zalare-do-vezeni-ale-nepujde-11s/zahranicni.aspx?c=A110512_124000_zahranicni_stf). Demjanjuk krátce po vynesení rozsudku († 17.3.2012) zemřel. K jeho kauze viz např. Carlo Mattogno, Jürgen Graf, Treblinka: vyhlazovací nebo tranzitní tábor?, str. 136 ad.; pozn. překl.

- 46 -

Je se čemu divit, že bývalí němečtí vojáci sloužící v Sobiboru ,přiznali‘, že tam byly ,plynové komory‘? Z právního hlediska neměli jinou možnost než tuto legendu podpořit. Soudy, před nimiž vojáci a nacističtí pohlaváři stáli, vycházely z axiomu, že existoval plán nacistů na vyhlazení Židů a ten byl prováděn v ,plynových komorách‘. Jít v této otázce se soudem do konfrontace bylo vyloučené, tak tomu prostě přizpůsobili strategii obhajoby. Stručně řečeno bylo v jejich nejlepším zájmu prostě ,přiznat pravdivost‘ ortodoxní židovské historky o vyhlazování, pak na tom postavit strategii obhajoby – a tak falšovat historii. Dr. Wilhelm Stäglich, bývalý soudce potrestaný německou vládou za ,popírání holocaustu‘, toto dilema popsal, když řekl: ,Obžalovaní za nacistické násilné trestné činy od začátku věděli, že je naprosto zbytečné zpochybňovat částečný nebo celý obrázek masového vraždění Židů, ze kterého byli obžalováni, protože ten byl veřejnosti vštěpován dávno před tím, než soudy začaly. Obžalovaným muselo připadat jako nejvýhodnější taktika nezpochybňovat, že k údajným vraždám došlo, ale jen to, že se na nich sami podíleli. Zejména pokud neměli pevné alibi, museli se spoléhat jen na shovívavost soudu. Zkrátka jim šlo jen o jedno: o vlastní osvobození. Důkazy ve prospěch tohoto tvrzení nabízí odborník na holocaust Christopher Browning. Jedním z jeho klíčových důkazů ve prospěch údajného masového vyhlazování v Belzecu je poválečné svědectví nadpraporčíka SS Josefa Oberhausera. V Browningově poznámce pod čarou se ukrývá důvod, proč být k Oberhauserově svědectví skeptický. Browning ho totiž obviňuje z falšování dat událostí, aby si tak zajistil obhajobu před belzeckým procesem v 60. letech v Německu. Konkrétně píše, že Oberhauser zfalšoval chronologii, aby vznikl dojem, že do srpna 1942 – tj. období, za které byl souzen – proběhl jen malý počet zkušebních plynování v jediné plynové komoře schopné pojmout 100 lidí. Proč Oberhauser neřekl, že do srpna 1942 nebyl svědkem ani neobsluhoval žádnou vražednou plynovou komoru? To by byla ta nejlepší obhajoba, nebo ne? Ne, protože v německém právním systému by se tak chytil do pasti; snažit se vyvrátit historku o belzecké plynové komoře by bylo beznadějné. Takže v Oberhauserově nejlepším právním zájmu bylo prostě ,přiznat‘ existenci ,plynových komor‘ a pak tvrdit, že v době, kdy byl v táboře, proběhlo jen málo ,plynování‘. Profesor Browning mimo jiné připouští, že dokonce i paměti Adolfa Eichmanna obsahují ,vykalkulované lži k obhajobě‘. A toto nebyl první případ, kdy německý voják v poválečné výpovědi lživě prohlásil, že existovala nacistická politika vyhlazování Židů, aby si připravil půdu pro obhajobu k vlastnímu soudu. Browningův kolega, historik ,konečného řešení‘ Ian Kershaw, na to upozornil ve své poslední knize. Kershaw připouští, že některá poválečná svědectví německých důstojníků o existenci Hitlerova rozkazu vyhladit Židy jsou lživá: ,Svědectví velitelů Einsatzgruppen těsně po válce o existenci Führerova rozkazu [k masovému vyhlazování Židů] se ukázala jako prokazatelně falešná, vymyšlená kvůli jednotné obhajobě velitele Einsatzgruppe D, Otto Ohlendorfa, před soudem v roce 1947.‘ Podobnou strategii obhajoby vidíme u Němců, kteří stanuli před soudem za údajné zločiny spáchané v Sobiboru. Karl Werner Dubois, odsouzený v roce 1966 ke třem letům vězení za údajnou spoluúčast na masové vraždě, vysvětlil celkovou strategii obhajoby takto: ,Mělo by se vzít v úvahu, že jsme nejednali z vlastní iniciativy, ale v kontextu říšského konečného řešení židovského problému.‘

- 47 -

V současné době je vyloučené před německým soudem zpochybnit tradiční historku o vyhlazování. Skvěle to vystihl revizionistický historik Robert Faurisson, když upozornil, že ,popírání holocaustu‘ je ,zločin trestaný až pěti lety vězení. V Německu u soudu nemůže být předložen žádný zprošťující důkaz, protože pak by samotný důkaz představoval popírání a vedl by jen k dalšímu obvinění obžalovaného i jeho advokáta.‘“ To se skutečně stalo právničce, která obhajovala proslulého revizionistu holocaustu Ernsta Zündela, Sylvii Stolzové. Ta u Zündelova soudu v Německu prohlásila, že „holocaust je největší lež ve světové historii“. V roce 2008 byla odsouzena ke třem a půl rokům vězení a zákazu výkonu advokátní praxe po dobu pěti let.70 Je se čemu divit, že v atmosféře, kdy člověk bude odsouzen do vězení jen za prohlášení, že holocaust je lež, obžalovaní z údajných válečných zločinů „přiznávali“ existenci „plynových komor“, ale hned dodávali, že s tím osobně neměli nic společného? Přesně to mnozí (ne všichni) před soudem udělali.

Mapa znázorňující umístění nejznámějších nacistických koncentračních táborů. Dnes se tvrdí, že „vyhlazovací centra“ byla jen v Polsku.

70

Deutsche Welle, German Neo-Nazi Lawyer Sentenced For Denying Holocaust, 14.01.2008.

- 48 -

6. Tábory Jednou z největších lží, horlivě podporovaných holocaustovými pohádkáři, je ta, že existovala spousta koncentračních táborů zřízených výhradně k plynování Židů i ostatních. Média toto tvrzení opakují až do omrzení, takže pro řadu lidí neznalých věci je šok, když zjistí, že mělo existovat jen šest táborů označovaných za „vyhlazovací“. Těmito tábory jsou v pořadí podle známosti: Osvětim-Březinka, Treblinka, Sobibor, Belzec, Majdanek (Lublin) a Chelmno. Všechny uvedené tábory kromě Chelmna ležely v části Polska zvané Generální gouvernement pod německou správou. (Chelmno nedaleko Lodže bylo v roce 1939 také polské, ale během druhé světové války spadalo pod Německo. Polsku se vrátilo v roce 1945.) Ostatní známé tábory jako Bergen-Belsen, Dachau, Sachsenhausen, Buchenwald a Ravensbrück se nacházely v Německu. I o těchto táborech se na konci druhé světové války tvrdilo, že v nich probíhalo plynování, ale od těchto tvrzení se kvůli naprosté neexistenci důkazů rychle upustilo. Historka o vyhlazování byla následně přenesena do Polska, kde byla ukryta za železnou oponou a sovětskou okupací a mohla se postupem doby utěšeně rozvíjet. Z toho pro lidi neobeznámené s tématem vyplývá další šok, když se dozví, že řada „plynových komor“ a zařízení nacházejících se dnes ve „vyhlazovacích táborech“ jsou ve skutečnosti „rekonstrukce“ vybudované po válce Sověty. Tato šokující skutečnost se před veřejností řadu let utajovala, ale dnes ji muzejní správa v táborech přiznává, jak se může každý návštěvník přesvědčit. Odhalení, že existovalo „jen“ šest „vyhlazovacích táborů“, vyvolává další pochybnosti o kapacitě takto omezeného počtu zařízení pojmout, zavraždit a zbavit se doslova milionů lidí. Navíc se tvrdí, že plynování probíhalo jen něco přes dva roky, od roku 1942 do konce roku 1944. Když si vezmeme, že šest milionů je číslo, kterého dnes v počtu obyvatel nedosahuje minimálně 40 států (jako např. Irsko, Norsko, Nový Zéland, Togo, Kostarika a řada dalších), historku o masovém vraždění by měla vyvracet už jen nemožnost zavraždit miliony lidí v „pouhých“ šesti táborech za necelé tři roky.

- 49 -

7. Osvětim-Březinka Mediální masáž zajistila, že se z Osvětimi stal středobod celého holocaustu i masového plynování – tento tábor se stal ztělesněním holocaustu. První tábor v Osvětimi, nazývaný Osvětim I, svou činnost zahájil jako tábor pro válečné zajatce a během tažení v roce 1939 jím prošlo zhruba 10 000 polských zajatců. V dubnu 1940 tam poslali kapitána Rudolfa Hösse a ten za měsíc udělal z pár polorozpadlých bývalých jezdeckých kasáren solidní vězeňský tábor. Právě zde byl známý nápis „Arbeit Macht Frei“ (práce osvobozuje), z něhož se stala ikona holocaustu. Osvětim byla vybrána jako významné průmyslové místo pro velké středisko IG Farben, výrobu benzínu z uhlí, a gumy. Práci Fotografie osvětimského krematoria I, jak je prezentována na oficiální zajišťovali vězni a Höss měl brzy internetové stránce osvětimského muzea. V popisku stojí: „Zanedlou- na starost tábor s více než 30 000 ho po pořízení této fotografie byl obnoven komín krematoria, odstraněny jedny dveře a otevřeno zazděné okno. Stalo se tak kvůli obnove- obyvateli. Rozšiřování tábora ní vzhledu krematoria. (Auschwitz-Birkenau State Museum Archi- s sebou přinášelo problémy včetves).“ To je podruhé, kdy osvětimské muzeum veřejně přiznalo, že ně otázky omezování chorob „plynová komora“ ukazovaná v krematoriu I je poválečná „rekonrychle se šířících mezi vězni. Po strukce“. napadení Sovětského svazu se do Osvětimi na práci v továrnách dostaly také desetitisíce zajatých ruských vojáků. Jak postupně narůstal počet vězňů zemřelých z přirozených příčin, Höss nařídil postavit v Osvětimi I krematorium. Stojí za to si připomenout, že všechny tábory v Německu a dokonce i menší pracovní tábory ve Francii, Nizozemí a Rakousku byly vybaveny krematorii. Samotná existence zařízení na hygienickou likvidaci těl tedy nepředstavuje „důkaz“ plánované masové vraždy. Spousta dnešních věznic a nemocnic má také vlastní krematoria, která jsou kdekoliv s vysokou koncentrací obyvatel naprosto běžná. Krematorium v Osvětimi I bylo postaveno ze starého muničního bunkru a začalo fungovat od srpna 1940. Dnes se uvádí, že v srpnu 1941 udělali z márnice tohoto krematoria dočasnou „plynovou komoru“, kde do července 1943 probíhala „experimentální plynování“ a poté se plynování

- 50 -

Že jde u komína osvětimského krematoria I o „rekonstrukci“, je jasné i náhodnému pozorovateli. Tyto fotografie zadní části krematoria I, jak je prezentováno dnešním turistům, ukazují, že „zrekonstruovaný“ komín ani není napojen na budovu, z jejíž pecí měl údajně odvádět kouř. Komín je ve skutečnosti samostatná dutá stavba, k ničemu nepřipojená a postavená po válce záměrně tak, aby v nic netušících turistech upevňovala legendu o „vyhlazování“.

přesunulo do druhého tábora v sousední Březince. Podle holocaustových pohádkářů se pak „plynová komora“ v Osvětimi I změnila na protiletecký kryt.

„Plynová komora“ ukazovaná turistům je oficiálně uznávána jako podvod Když dnes turistům ukazují budovu krematoria v táboře I, tvrdí jim, že márnice byla „plynová komora“. Jenže první objektivní návštěvníci tábora po pádu železné opony v roce 1990 si brzy všimli následujících skutečností, které jsou s „plynovou komorou“ v rozporu: - Velký komín dominující scenérii „plynových komor“ stojí vedle budovy a není na pece uvnitř nijak napojen; - „Plynová komora“ má dvoje nevzduchotěsné dveře, což by zapříčinilo smrt všech lidí nacházejících se během plynování u budovy; - Jedny dveře z „plynové komory“ vedou přímo do místnosti obsahující dvě „zrekonstruované“ pece. Plyn by tak prosakoval a vlivem tepla z krematoria explodoval, tudíž je celý komplex jako popraviště nepoužitelný; - „Otvory“ ve střeše k přivádění „kyanovodíku“ jsou z hrubého dřevěného bednění chaFotografie údajné plynové komory v Osvětimi I, která bé konstrukce, a také nejsou vzduchotěsné. je dnes ukazována návštěvníkům: všimněte si nevzduPoužití těchto děr k zavádění jedovatého plychotěsných dveří. Kdyby tato místnost měla být používána k plynování lidí, oběti by je okamžitě rozbily, nu do komory by znamenalo smrt stráží a lidí zvlášť kdyby jich v takových zařízeních měly být na- v okolí budovy (protože „plynová komora“ je mačkány stovky nebo tisíce najednou, jak se tvrdí. uprostřed silně zastavěné části Osvětimi I). - 51 -

Původní německé stavební plány krematoria II v táboře Osvětim-Březinka vystavované v táborovém muzeu. Na originálním plánu žádná plynová komora není. Jako plynové komory se prý využívaly podzemní objekty jasně označené jako márnice („Leichenkeller“). Dole: Detailní výřez plánu s márnicemi označenými „Leichenkeller“.

Navzdory těmto evidentním rozporům holocaustoví pohádkáři dál trvají na tom, že to byla „skutečná plynová komora“ a prosazují nekonečné omílání této lži v médiích po celém světě. Nakonec však začalo klást otázky příliš mnoho lidí a bodem zlomu se stal článek ve francouzském časopisu L’Express z ledna 1995. Novinář Eric Conan v něm šokované čtenářské obci sdělil, že „plynovou komoru“ ukazovanou turistům v roce 1948 postavili polští komunisté. „Zaměstnanci v Osvětimi to teď přiznávají,“ psal Conan. „Tout y est faux.“ – Všechno tam je podvod.71 To vedlo holocaustové pohádkáře k definitivnímu uznání, že „plynová komora“ v Osvětimi I byla skutečně postavena až po válce, ačkoliv sami používají slovo „zrekonstruována“. Osvětimské muzeum v roce 2006 ve své oficiální literatuře (i na webu) přiznalo, že „muzeum po válce provedlo částečnou rekonstrukci. Komín a dvě spalovací pece byly přestaveny za použití původních komponentů, jako je několik otvorů ve střeše plynové komory.“72

71 72

Plakát šířený mezi vězni v Osvětimi, který je německy a polsky varoval slovy „jedna veš tvoje smrt“. Fakt, že nacisté varovali vězně, že je může zabít nemoc, je v přímém rozporu s tvrzením, že se je titíž nacisté snažili pozabíjet.

Eric Conan: Auschwitz: La mémoire du mal, L‘Express, Paris, Paris, 19 janvier 1995. Gas Chamber and Crematorium I, web Auschwitz Museum, May 2006, dostupné na internetovém archivu web.archive.org.

- 52 -

V roce 2011 bylo zmíněné prohlášení na webu osvětimského muzea přeformulováno takto: „Zrekonstruovány (z původních částí) byly dvě ze tří pecí a komín, a znovu bylo proraženo několik děr ve střeše plynové komory.“ I přes evidentní problémy, které znemožňují využití této budovy jako údajné plynové komory, správa muzea dodnes prohlašuje, že v márnici krematoria probíhala „experimentální plynování“ a tisícům turistů je stále prezentová- Vězni sprchující se v osvětimských sprchách. Právě na jako skutečná „plynová komora“. zde má počátek historka o „plynových komorách ve sprchách“. Sprchy jsou v táboře k vidění dodnes. Fotografie z archivu táborového muzea.

„Plynové komory“ v Osvětimi II Holocaustoví pohádkáři dále tvrdili, že se velké plynové komory nacházely ve druhém táboře stojícím nedaleko tábora I na místě zvaném Březinka. Tento tábor, oficiálně známý jako Osvětim II, byl původně postaven pro ruské válečné zajatce, kteří pracovali v průmyslovém komplexu Osvětim-Monowitz (kde stála továrna IG Farben). Tvrdí se, že zde byly v rámci „vražedného komplexu“ postaveny nejméně čtyři velké plynové komory, které byly spuštěny v březnu 1943. Holocaustoví pohádkáři uvádí, že dvě plynové komory, nacházející se v krematoriích II a III, byly pod zemí vedle budovy s pecemi, zatímco zbylé dvě v krematoriích IV a V stály nad zemí.

Na původních architektonických plánech žádné plynové komory nejsou Původní německé stavební plány Osvětimi II se dochovaly a dodnes jsou vystaveny v táborovém muzeu. Ačkoliv se tvrdilo, že tato zařízení byla „od počátku stavěna“ jako plynové komory, plány nic takového neukazují. To je pro holocaustové pohádkáře problém. Vzduchotěsnost, plynovací zařízení a konstrukční prvky nutné k postavení komor schopných zabít tisíce lidí najednou, jak se uvádí, to všechno jsou detaily, které by architektonické plány musely obsahovat. Ve skutečnosti jsou na nich jen márnice označené slovem „Leichenkeller“. Stejně jako jinde ani v Osvětimi II neexistují žádné dokumentární důkazy podporující teorii „plynových komor“. Němci byli ohledně dokumentů takoví pedanti, že se v archivech táborového muzea dodnes nachází faktury za psí žrádlo. Není tam ale žádný plán, nákres ani jakýkoliv záznam o stavbě „plynových komor“. Jediným „důkazem“ masového vyhlazování v těchto „plynových komorách“ – které ve skutečnosti byly márnicemi – jsou svědecké výpovědi, kterými se budeme zabývat později. Historka o „plynovacích sprchách“ vychází z toho, že v táboře skutečně byla sprcha pro hromadné sprchování. Je ironií, že Němci věnovali zvláštní pozornost tomu, aby se všichni vězni pravidelně sprchovali a předcházelo se tak šíření chorob, jež by významně omezovaly přísun pracovních sil pro průmysl v okolí tábora.

- 53 -

Vlevo: Vězni pracující v táboře u autoklávů. Pára byla přiváděna světlou trubkou nad autoklávy a tmavá trubka spojovala tlakovou nádobu se zásobníky horké vody. Elektromotor zajišťoval rychlé vypuštění páry po skončení každého cyklu (u všech autoklávů vlevo). Vězeň u stolu vyplňuje provozní protokol a jsou zde hodiny k měření sterilizačního cyklu. Krátké kolejničky před každým autoklávem jsou na vozíky s věcmi připravenými k dezinsekci. Vpravo: Vězni pracující v jedné z větších komor na odhmyzování oblečení. Ty fungovaly naprosto stejně jako autoklávy se „špinavou“ a „čistou“ stranou. Špehýrky ve dveřích se daly zavřít záklopkou a zablokovat zástrčkou. Otevíraly se po skončení odhmyzovacího cyklu po zapnutí sacích ventilátorů, aby dovnitř mohl čerstvý vzduch. Fotografie pochází z archivu osvětimského muzea.

V archivech osvětimského muzea se nachází hojné množství důkazů o těchto koupacích zařízeních a některé materiály zde předkládáme. Sprchy, které nebyly ničím jiným než sprchami, evidentně představují pramen historek o „plynování ve sprchách“ a jsou také jedním z důvodů, proč tolik „přeživších“ tvrdilo, že je vzali do „plynové komory“ a přežili – protože ve skutečnosti byli ve sprše.

Odvšivovací komory na oblečení používající cyklon B ve všech táborech Ve všech táborech včetně Osvětimi byly skutečné „plynové komory“. Ty se však nestavěly ani nepoužívaly k vraždění lidí, ale jednalo se o malé, vzduchotěsné komory, obvykle ne větší než skříň, v nichž se vězeňské oblečení odvšivovalo cyklonem B (který se jako insekticid prodává dodnes). * Odhmyzovací komory se používaly ve všech nacistických táborech. Proto se také cyklon B dovážel do všech táborů včetně těch, které holocaustoví pohádkáři neoznačují za „vyhlazovací centra“. Veškeré dokumenty nacistů o „plynovacích zařízeních“, nalezené v táborových archivech, se týkají výhradně odhmyzovacích komor a jedním z nejšpinavějších triků holocaustových pohádkářů je předkládání těchto naprosto nevinných dokumentů jako „důkazu“ vraždění. Projekční plány odvšivovacích komor existují (jsou ale příliš malé na to, aby je bylo možné využít jako „masová plynovací zařízení“). Existují rovněž faktury za vzduchotěsné dveře, plynové masky, cyklon B, sací ventilátory, věšáky na oblečení a další položky nutné k procesu odvšivování. Holocaustoví pohádkáři zmíněné dokumenty i přes jasnou a evidentní souvislost mezi těmito věcmi a odvšivovacími komorami úmyslně prezentují jako „důkaz“ vražedných plynových komor. *

V kolínské Draslovce se dodnes vyrábí pod obchodním názvem URAGAN D2; pozn. překl.

- 54 -

OSVĚTIMSKÁ KANADA I A ZAŘÍZENÍ NA ODVŠIVOVÁNÍ ODĚVŮ V Osvětimi jsou plynové komory, kde se používal cyklon B, včetně vzduchotěsných dveří a špehýrek – jenže tam se prováděla dezinsekce oblečení. Odhmyzovací centrum bylo v sekci Kanada I.

Vlevo: Příjezd náklaďáků s osobními věcmi do Kanady I. Vykládají se na jednom místě vybaveném lampou pro práci v noci. Uprostřed: Vykládka a prvotní vytřídění probíhá pod bedlivým dohledem SS. Vpravo: Na dvoře za budovou 164, kde je odvšivovací plynová komora pro oblečení, se oddělují textilní materiály.

Vlevo: Prádlo se třídí na konci dvora mezi baráky 1 a 2 v Kanadě I. Uprostřed a vpravo: Provizorní sklad zavazadel. Tyto dvě fotografie byly pořízeny po sobě. První zobrazuje vchod do baráku 5 a vlevo v pozadí barák 4. Na druhé fotografii je úplně vlevo vchod do odvšivovací plynové komory s otevřenými vzduchotěsnými dveřmi. Nad žebříkem opřeným o zeď je sací ventilátor (jeden z mnoha?) k odvádění plynného kyanovodíku.

Vlevo: Vykládka prádla a oblečení k odvšivení v plynové komoře s otevřenými plynotěsnými dveřmi. Nad žebříkem je jasně viditelný ventilátor. Uprostřed: Tentýž obrázek o několik okamžiků později; fotograf stojí proti zdi budovy 164. Vpravo: V odvšivovací budově 164; skladiště, kde se povaluje pár prázdných plechovek od cyklonu B. Dnes se tvrdí, že byly k zabíjení lidí použity i tyto plechovky.

Vlevo: Rusové si prohlíží sklad cyklonu B v Kanadě I. Povšimněte si, jak zdravě vypadají vězni. Uprostřed: Rus drží detektor plynu. Za ním jsou plynotěsné dveře odvšivovací komory. Vpravo: Detail dveří odvšivovací komory. Všimněte si nápisu „Jedovaté plyny! NEBEZPEČÍ při vstupu!“ Holocaustoví pohádkáři tvrdí, že šlo o „vražedné“ plynové komory (plynotěsné dveře a vybavení, kukátko, apod.), ale fakta prostě říkají něco jiného.

- 55 -

Němci si uvědomovali, že by zamoření vešmi znamenalo propuknutí smrtící tyfové epidemie a že by tato nemoc zlikvidovala jejich drahocennou pracovní sílu. Proto se maximálně věnovali prevenci včetně pravidelné dezinsekce táborových baráků. Osvětim měla komplexní a dobře navržený systém sestávající ze sofistikované řady větších odhmyzovacích místností (nejen zařízení na fotu vlevo) zvaných „autoklávy“, používajících k zabíjení vší v oblečení páru. Autoklávy byly překvapivě účinné a zřejmě jsou zdrojem za vlasy přitažených tvrzení o „parních plynových komorách“ v některých knihách holocaustových pohádkářů, které se čas od času vynořují. Špinavé oblečení se pověsilo na věšák a pak zasunulo do autoklávu. Jakmile bylo oblečení odhmyzené, věšák se vysunul „čistou“ stranou. Toto dělení bylo nutné, aby se zamořené oblečení nedostalo do kontaktu s čistým. V osvětimském táboře bylo několik odvšivovaPředstava, že by si Němci v Osvětimi dávali tacích stanic zabíjejících vši párou a cyklonem B. kovou práci s čistotou vězeňského oblečení, je Zde je autokláv číslo 2 ze strany se „špinavým“ oblečením. Zahmyzené oblečení se pověsilo na v naprostém rozporu s tvrzením, že se zároveň věšáky a zavezlo do komory vozíkem na dvou snažili vyhladit miliony Židů. kolejničkách. Dezinsekční stanice se vyráběly Nákladní listy týkající se cyklonu B, které se s dveřmi na obou stranách, aby se nemíchalo dochovaly a jsou veřejně dostupné v Národním zamořené a odhmyzené oblečení. archivu USA, jasně ukazují, že se dodával do všech táborů, nikoliv jen do těch s údajnými plynovými komorami. V americkém Národním archivu jsou nákladové listy od 16. února do 31. května 1944 a ukazují, že bedny s krystaly kyanidu (cyklonem) jsou číslovány po sobě (č. 50 053 až 50 210), každá zásilka obsahovala 13 beden o celkové hmotnosti 195 kg; a do koncentračních táborů Osvětim a Oranienburg šly identické zásilky – šest do každého. Oranienburg je v Německu a dokonce ani nejbláznivější holocaustoví propagandisté nikdy netvrdili, že tam byla vražedná plynová komora. Důkaz o zásilkách cyklonu B do Oranienburgu k odvšivování je jednoznačným důkazem o skutečném účelu, k němuž se tato chemikálie v táborech používala.

Skutečné plynové komory v Osvětimi Odvšivovací stanice v Osvětimi I se nacházela v části tábora nazývané „Kanada“. Tyto plynové komory se používaly výhradně k dezinsekci věcí, které nezvládaly malé autoklávy a zejména k dezinsekci oblečení nově příchozích, u nichž byla pravděpodobnost zamoření vešmi největší.

- 56 -

V odvšivovací stanici Kanada byly plynové komory se vzduchotěsnými dveřmi a průzory. Podobnost odvšivovací stanice na oblečení s údajnými „plynovými komorami pro lidi“ je tak velká, že historka o vražedných komorách patrně vznikla právě zde.

Forenzní vyšetřování ani ruiny „plynové komory“ nepřináší žádné důkazy plynování Němci ustupující před Sověty krematoria v Osvětimi-Březince zničili. To holocaustovým pohádkářům umožňovalo pohodlně tvrdit, že se márnice v krematoriích II a IV využívaly jako plynové komory, zvlášť když sem nezávislí západní pozorovatelé neměli až do pádu komunistických režimů v roce 1990 přístup. Pro každého, kdo by chtěl dokázat, že se v těchto údajných „plynových komorách“ používal kyanid, by bylo logické odebrat v ruinách vzorky a podrobit je analýze. Holocaustoví pohádkáři však na něco takového odmítali byť i jen pomyslet, takže tento krok museli udělat až revizionisté. První forenzní zkoumání údajné „plynové komory“ v Osvětimi II provedl v roce 1988 Američan Fred Leuchter, jenž předtím navrhl a zkonstruoval řadu popravčích metod a zařízení (jako je smrtící injekce), které se doposud používají v USA. Leuchterova zpráva, vydaná v roce 1989, obsahovala analýzu 40 vzorků, jež byly odebrány přímo z pozůstatků údajných „plynových komor“ za účelem provedení forenzních a chemických analýz uznávanými americkými laboratořemi. Ty v nich neobjevily žádné významnější pozůstatky kyanovodíku s výjimkou stavby, u níž se všeobecně uznává, že byla využívána k dezinsekci oblečení nuceně pracujících cyklonem B. Jak se dalo předpokládat, její cihlové zdivo bylo tímto jedem stále silně nasycené. Od té doby se tvrdí, že Leuchterovy vzorky byly nepoužitelné, protože byly smíchány s cihlami a omítkou, které nebyly vystaveny cyklonu B. Takové tvrzení je neopodstatněné, protože nezávislá laboratoř, která původ vzorků neznala, zjistila, že je diferenciace ve stopách kyanidu místo po místu konstantní. Tudíž i kdyby byl s původním materiálem smíchán i ten nekontaminovaný, rozdíly mezi oblastmi, kde probíhalo odvšivování a kde údajné masové vraždění, by byly stále stejné, přestože všechny vzorky prošly týmž procesem smíchání. Jinak řečeno v Leuchterově zprávě je zásadní právě rozdíl mezi vzorky: poměr diferenciace zůstává stejný i ve vzorku z komory na odvšivování oblečení, kde nebylo používání cyklonu B nikdy zpochybňováno.

Leuchterovu zprávu potvrzuje nezávislý forenzní výzkum Ředitel osvětimského muzea a archivů Franciszek Piper, znepokojený Leuchterovou zprávou, tajně pověřil polskou forenzní laboratoř překontrolováním jeho výsledků a vypracováním zprávy. Nezávislé polské vyšetřování, jehož výsledky představitelé osvětimského muzea doposud nezveřejnili, ačkoliv nese datum 24. září 1990, ukazuje, že v deseti různých vzorcích ze zdí místností a komor, kde se používal plynný kyanovodík k dezinsekci oblečení, jsou významné koncentrace (9 až 147 mikrogramů na 100 g) reziduí kyanidu, ale žádné se nenachází v deseti vzorcích z místností označených nespočtem soudů s válečnými zločinci za vražedné plynové komory, používající rovněž cyklon B (kyanovodík), až na „mizivou“ stopu v jednom - 57 -

sloupu v Březince, která je vysvětlitelná běžnou dezinsekcí. Forenzní zkoumání vzorků lidských vlasů bylo rovněž negativní.

Neexistenci forenzních důkazů potvrzuje Rudolfova zpráva Kritika Leuchterovy zprávy vedla německého chemika a zaměstnance Institutu Maxe Plancka pro výzkum pevných látek ve Stuttgartu Germara Rudolfa k novému forenznímu prozkoumání údajných „plynových komor“ v Osvětimi II. Jeho závěry byly ještě rozhodnější než Leuchterovy: „Za skutečně možných podmínek dosvědčovaného masového plynování lidí kyselinou kyanovodíkovou by se musely v těchto prostorách nacházet zbytky kyanidů ve stejném řádu, v jakém jsou dodnes v odhmyzovacích zařízeních, včetně z nich plynoucího modrého zabarvení stěn. V údajných „plynových komorách“ jsou ovšem pouze podobně nepatrné zbytky kyanidů jako v jakékoli jiné budově. Z fyzikálně-chemických důvodů bylo nemožné masové plynování lidí kyselinou kyanovodíkovou v údajných „plynových komorách“ v Osvětimi tak, jak to líčili svědci.“ Rudolfova zpráva (pod tímto názvem se stala známou) představuje doposud nejvědečtější forenzní analýzu přímo z Osvětimi.

„Plynová komora“ v Osvětimi se přesouvá jinam Když byli holocaustoví pohádkáři konfrontováni s výše uvedenými rozpory, nevyvratitelnými fakty a forenzními výzkumy, zareagovali na to (neuvěřitelně) jednoduše: umístili osvětimské „plynové komory“ jinam. Ačkoliv světu celá desetiletí tvrdili, že se plynovalo v márnicích Osvětimi II, podle „nové“ holocaustové historky to ve skutečnosti bylo ve dvou hospodářských budovách mimo Osvětim II. Tuto ohromující změnu postoje poprvé předvedl vedoucí redaktor německého časopisu Der Spiegel, Fritjof Meyer. V politicky mainstreamovém časopise Osteuropa v květnu 2002 napsal, že „nový“ výzkum objasnil, že se skutečně neplynovalo v márnicích krematoria (jak popisovali všichni „očití svědci“ a SS-mani ve svých vynucených „přiznáních“), ale na místech známých jako „bunkr 1“ a „bunkr 2“. To byly údajně dvě malé polské usedlosti se zazděnými okny a dveřmi. Těla obětí se podle Meyera měla pohřbívat v nedalekých jámách. Jelikož byly hospodářské budovy, nyní považované za místa „plynování“, poměrně malé, Meyer byl nucen snížit počet obětí a citujíce „oficiální zdroje“ - 58 -

Pravý důvod existence osvětimského tábora odhaluje tato nepříliš zveřejňovaná fotografie průmyslového komplexu Monowitz, kde většina osvětimských vězňů pracovala v nejrůznějších odvětvích těžkého průmyslu, jako byla výroba gumy, zdravotnického materiálu, zbrojních součástek, oděvů, apod.

prohlásil, že zde bylo zplynováno asi 356 000 lidí. „Pokusy použít v březnu/dubnu 1943 k masovému vraždění márnice, když byla začátkem léta 1943 dokončena krematoria... zjevně selhaly, protože ventilace byla kontraproduktivní, a protože očekávaná masa obětí v následujících jedenácti měsících nedorazila,“ psal Meyer v Osteuropa. „Skutečná genocida zřejmě proběhla hlavně ve dvou přestavěných zemědělských staveních mimo tábor; základy prvního domu, ,bílého domu‘ neboli ,bunkru I‘, byly odhaleny teprve nedávno.“ Pro Meyera a jemu podobné je velmi výhodné, že ani jedna z těchto hospodářských budov, údajných „skutečných plynových komor“, už neexistuje, takže je nelze forenzně zkoumat. Meyerova studie vyvolala u holocaustových pohádkářů hysterickou reakci, hlavně u kurátora osvětimského muzea, jenž patřil mezi obzvlášť silné zastánce historky o „plynových komorách v márnici“. I přes vyvrácení tohoto tvrzení se stále všeobecně uvádí, že márnice představovaly „skutečné plynové komory“.

Pravý účel Osvětimi: obří pracovní tábor Neexistence plynových komor vyvolávala logickou otázku: k čemu sloužil osvětimský tábor? Odpověď je překvapivě jasná: Osvětim byla významná průmyslová oblast a nacházely se zde továrny podporující válečné úsilí Říše. Ve třetím táboru, známém jako Osvětim III, byla spousta důležitých továren, např. na výrobu buny, * továrna IG Farben a řada dalších. Vyrábělo se zde všechno možné od oblečení po zdravotnický materiál. Židé – i ostatní – byli do Osvětimi posíláni na nucené práce. Využití osvětimských vězňů na práci také vysvětluje, proč nacisté pokládali za nutné tetovat vězňům na ruce identifikační čísla. Kdyby chtěli všechny Židy poslané do Osvětimi zplynovat, takové opatření by nemělo žádný smysl. Kvůli postupu Sovětů nacisté Osvětim nakonec zavřeli a všichni tělesně zdatní vězni se evakuovali na západ s nimi. To opět odporuje teorii o masovém vraždění. Kdyby nacisté skutečně chtěli všechny osvětimské vězně zabít, neexistoval by žádný logický důvod, proč je brát s sebou zpět do Říše. Jasným důvodem evakuace všech tělesně zdatných vězňů bylo jejich další využití k práci na jiných místech, což opět podtrhuje skutečný účel osvětimského komplexu.

Fotografie vězňů z Osvětimi vyvrací tvrzení o masovém plynování Evakuace všech tělesně zdatných vězňů z Osvětimi znamenala, že když do tábora dorazila postupující sovětská armáda, našla tam jen starší osoby, děti a nemocné. V tom se skrývá další zajímavá, ale zamlčovaná skutečnost: jak je vidět na fotografiích na další straně, tito osvětimští vězni, vyfotografovaní krátce po obsazení tábora v lednu 1945, byli nejnemocnější a práce nejneschopnější ze všech – přesto všichni vypadají relativně zdravě.

*

Buna je syntetická pryž nahrazující přírodní kaučuk; pozn. překl.

- 59 -

Vězni v Osvětimi-Březince vyfotografovaní sovětskými vojáky po osvobození tábora v lednu 1945. Všimněte si, že jsou teple oblečení, adekvátně krmení a vůbec nepřipomínají vyzáblé mrtvoly, které se prakticky bez výjimky ukazují jako důkaz nacistického „vyhlazovacího programu“. Skutečnost, že v táboře zůstalo tolik žen, dětí a nemohoucích, kteří nebyli „zplynováni“, je další faktor mluvící proti věrohodnosti tvrzení o „masovém plynování“, protože kdyby to byla pravda, měli být tito příliš nemocní nebo příliš mladí na práci „zplynováni hned po příjezdu“. Že se to nestalo dokazuje přítomnost spousty dětí a nemohoucích v táboře.

Hössovy paměti Přiznání bývalého velitele tábora Rudolfa Hösse73 bylo poprvé publikováno polsky pod názvem Wspomnienia za Sověty instalované komunistické polské vlády. Jeho „paměti“ ukazují další důležitou věc, a to kolik „důkazů“ týkajících se šesti milionů pochází z komunistických zdrojů. „Odborník na holocaust“ Gerald Reitlinger ve své knize The Final Solution uznal, že Hössovo svědectví je plejáda divokého přehánění. Nachází se zde například tvrzení, že v Osvětimi likvidovali 16 000 lidí denně, což by na konci války znamenalo přes 13 milionů. Místo aby Reitlinger a spol. takové odhady pranýřovali jako Sověty inspirované podvody, raději absurdní přehánění připisují „hrdosti“ na dobře odvedenou práci. Höss se měl „přiznat“ k celkem 3 milionům lidí vyhlazených v Osvětimi, ačkoliv u jeho soudu ve Varšavě obžaloba toto číslo snížila na 1 135 000. Sověti Hösse po tomto „přiznání“ pověsili v Osvětimi, čímž mu zabránili ho někdy v budoucnu popřít.

73

Anglicky vyšlo jako Commandant of Auschwitz, London, 1960.

- 60 -

Osvětimský soud ve Frankfurtu 1963 V roce 1963 bylo ve Frankfurtu souzeno 22 mužů za to, že působili v Osvětimi jako dozorci nebo zaměstnanci. Holocaustoví pohádkáři tento soud nesmírně vyzdvihují, ale ve skutečnosti zde nebyl předložen žádný důkaz o masovém plynování a ani nikdo z obžalovaných nebyl viněn z toho, že by někoho zplynoval. Z 22 obžalovaných bylo 5 zproštěno v plném rozsahu a zbytek byl odsouzen k vězení v různé délce trvání. Jediný obžalovaný, který před soudem nestanul, byl Richard Baer, jenž se stal velitelem Osvětimi po Rudolfu Hössovi. Ačkoliv byl naprosto zdravý, před zahájením soudu náhle zemřel ve vězení, podle novin Deutsche Wochenzeitung (27. července 1973) „velmi záhadným způsobem“. Baerova náhlá smrt před podáním svědectví je velmi podivná, jelikož pařížské noviny Rivarol zaznamenaly jeho rozhodné tvrzení, že „za celou dobu, co řídil Osvětim, nikdy neviděl žádnou plynovou komoru, ani nevěří, že takové věci existovaly“, a od tohoto tvrzení se nedal nijak odradit. Jeho včasná smrt přišla holocaustovým pohádkářům nesmírně vhod.

- 61 -

8. Tábory operace Reinhardt Neskutečné lži vykládané o „plynových komorách“ v táboře Osvětim by měly objektivnímu pozorovateli stačit, aby pochopil, že holocaustoví pohádkáři stvořili podvod skutečně obřích rozměrů. Nicméně k získání celkového obrázku je nezbytné stručně popsat i ostatní tábory. Operace Reinhardt neboli v němčině Aktion Reinhardt je název táborů Belzec, Sobibor a Treblinka postavených na východě Polska po konferenci ve Wannsee, kde padlo rozhodnutí o masových deportacích Židů na východ. Aktion Reinhardt byla pojmenována po Fritzi Reinhardtovi, státnímu tajemníku na ministerstvu financí, jenž vypracoval plán řízení shromažďování osob deportovaných v rámci plánu konference ve Wannsee. Holocaustoví pohádkáři využili téměř úplnou likvidaci těchto tří táborů k tvrzení, že to byla ta „nejvražednější vyhlazovací centra“. Mezi tábory „Reinhardt“ se často řadí také Majdanek a Chelmno, ačkoliv ty byly starší než zmíněný program. Propagandě vyhlazování celá léta vládla Osvětim, jenže naprosté objasnění fungování tohoto tábora holocaustové pohádkáře přinutilo přesunout velký počet mrtvých do údajných „vyhlazovacích táborů“ operace Reinhardt a vykompenzovat tak stále klesající počet „obětí“ v Osvětimi. Je docela dobře možné, že se osvětimská legenda jednoho dne úplně zhroutí a holocaustoví pohádkáři pak budou muset tvrdit, že „vyhlazovací zařízení“ existovala jen v táborech Reinhardt.

Desítky let neznámé „detaily“ Tábory Aktion Reinhardt byly celá desetiletí zahaleny mlčením a do značné míry neznámé. Svědectví „přeživších“ se pohybovala od věrohodných až po naprosto nehorázná a mluvilo se o popravování elektřinou, utopením, plynným chlórem, neidentifikovanými „jedovatými kapalinami“, mobilními plynovými komorami, železničními vagony posypanými nehašeným vápnem, parními komorami, vakuovými komorami a konečně plynováním cyklonem B. Počty zabitých Židů také silně kolísaly: V Treblince se uváděly 3 000 000 až 870 000; v Sobiboru mezi 2 000 000 a 250 000; a v Belzecu mezi 3 000 000 a 600 000. Už jen obrovský rozdíl v udávaném počtu mrtvých (8 milionů versus 1,7 milionů) by měl být sám o sobě hlavním důvodem ke zkoumání celé věci, ale rozpory tohoto typu holocaustoví pohádkáři běžně ignorují.

Höfleho telegram Dokument zveřejněný roku 2000 státním archivem v anglickém Kew částečně pomohl objasnit skutečný počet Židů deportovaných do táborů Reinhardt. Tento dokument, známý jako Höfleho telegram, poslal v lednu 1943 SS Sturmbannführer Hermann Höfle z okupovaného Polska Adolfu Eichmannovi do Berlína, a zachytila ho britská zpravodajská služba.

- 62 -

Tento telegram obsahuje přesná čísla ke všem deportacím do hlavních táborů Reinhardt, označených prvními písmeny jejich názvů, a to až do konce roku 1942 následovně: L (Lublin/Majdanek): 24 733; B (Belzec): 434 508; S (Sobibor): 101 370; T (Treblinka): 713 555. To dává celkem 1 274 166, číslo, které se dnes nejčastěji uvádí jako počet „obětí“ těchto čtyř táborů. Holocaustoví pohádkáři prohlašují, že Höfleho telegram „dokazuje“ masovou vraždu. Samozřejmě, že nic takového nedokazuje. Pouze naznačuje počet Židů odsunutých na východ za účelem práce a programu přesídlení, jak bylo jasně vyloženo na konferenci ve Wannsee.

Problém s „plynováním dieselem“ Největší problém táborů Reinhardt představuje udávaná metoda popravování. Historka o cyklonu B je známá a mediálně propagovaná jako hlavní metoda „zabíjení Židů“ za druhé světové války, ale tvrzení, že ve všech táborech Reinhardt byl používán oxid uhelnatý, se věnuje mnohem menší pozornost. Podle holocaustových pohádkářů bylo víc Židů zabito oxidem uhelnatým než cyklonem B. Tvrdí, že v táborech Reinhardt byly zabity skoro 2 miliony Židů, téměř všichni oxidem uhelnatým z dieselových motorů, zatímco Osvětimi se „oficiálně“ připisuje přes 1,1 milion. Pokud tedy oxid uhelnatý za druhé světové války představoval primární metodu zabíjení Židů, proč to není veřejnosti známější? Proč se neustále soustředí pozornost na cyklon B? Odpověď na tuto jasnou – ale ignorovanou – otázku je prostá. Jak vám potvrdí každý chemik, plynování dieselovými zplodinami je téměř nemožné, kromě naprosto extrémních podmínek. Nespočet testů ukázal, že nepřetržité hodinové vystavení dieselovým zplodinám v omezeném prostoru u lidí vyvolává jen nevolnost a bolest hlavy. Tomuto problému se poprvé dostalo pozornosti v roce 1992, kdy prezident Rakouské spolkové komory inženýrů Walter Lüftl vydal spis nazvaný Holocaust: víra a fakta. Lüftl na základě odborných inženýrských a chemických znalostí ukázal, že masová vražda dieselovými výfukovými plyny je „naprosto nemožná“. Napsal: „Co holocaustoví spisovatelé zjevně přehlédli je fakt, že dieselové motory jsou k účinné produkci oxidu uhelnatého mimořádně nevhodné.“ Poukázal na to, že zabití lidí v dieselovými zplodinami naplněné vzduchotěsné komoře by ve skutečnosti trvalo déle než „normální“ udušení. K dieselovému výfukovému plynu napsal: „Množství oxidu uhličitého (CO2), což je také jedovatý plyn, je nižší, množství oxidu uhelnatého (CO) zanedbatelné, a množství kyslíku a dusíku prakticky stejné. Srozumitelně řečeno to tedy znamená co? Znamená to, že nikdo nemohl být zplynován dieselovými výfukovými plyny. Oběti by se v ,plynotěsných‘ komorách rychleji udusily vydýcháním kyslíku. Kdyby se do komory zaváděl dieselový výfukový plyn, lidé uvnitř by ve skutečnosti měli víc kyslíku než pouze ze vzduchu v uzavřené komoře poté, co by jejich plícemi prošel dvakrát! Oběti – které by jinak rychle zemřely – by v důsledku ,plynování‘ dieselovými výfukovými plyny vzhledem k jejich vysokému obsahu kyslíku žily déle. To znamená, že dieselový motor není vhodný k rychlému zabití, pokud by to vůbec bylo možné provést.“ Další výzkumy prokázaly správnost Lüftlovy práce. S normálním obsahem kyslíku ve vzduchu je k zabití lidí nutné jejich nepřetržité vystavení koncentraci 0,4 % oxidu uhelnatého a více za méně než hodinu. Koncentrace 0,15 % obj. až 0,20 % obj. jsou nebezpečné, což zna-

- 63 -

mená, že mohou během hodiny zabít některé lidi, zvlášť když mají například slabé srdce. Ke spáchání masové vraždy v plynové komoře by však člověk potřeboval koncentraci dostatečnou k zabití ne pouhé části dané skupiny lidí, ale všech. Podle holocaustových pohádkářů skončilo plynování oxidem uhelnatým v táborech Reinhardt vždy do půl hodiny. To znamená, že úroveň oxidu uhelnatého musí být nejméně dvojnásobná (0,8 % obj.) – což je za normálních podmínek prakticky nemožné. Dieselové motory by na to musely nesmírně dlouhou dobu běžet ve vysokých otáčkách, což by vedlo k obrovské spotřebě drahocenného paliva a neustálým poruchám. Plynování dieselovými motory je sice teoreticky možné, ale prakticky je to ta nejméně efektivní metoda zabíjení velkého množství lidí. Možnost, že by si nacisté zvolili tuto metodu například místo motorů na benzín, plyn či dřevoplyn, které měli k dispozici (všechny by byly daleko účinnější a produkovaly by mnohem víc oxidu uhelnatého), je krajně nepravděpodobná.

Účel táborů Reinhardt Umístění všech táborů Reinhardt bylo zvoleno tak, aby se nacházely blízko důležitých továren a v mnoha případech blízko velkých židovských ghett. Tato ghetta nebyla policejně hlídaná, případně obklopená zdmi či ostnatým drátem, jak tomu bylo například u varšavského ghetta, ale šlo o plnohodnotná města vytvořená výhradně za účelem přesídlení Židů. Tak například hlavní přesídlovací místo u tábora Belzec představovalo ghetto Rawa-Ruska, ležící asi 20 mil od tohoto internačního tábora. V polovině června 1941 zde byla se zvyšujícím se počtem Židů ve městě zřízena židovská rada (Judenrat). Stejné osidlovací oblasti se vytvářely i u všech ostatních táborů s cílem opětovného odsunu Židů po dobytí Sovětského svazu. Původní plán přesunout Židy na východ však padl spolu s německou armádou v Rusku. Deportace dál na východ se stala nemožnou a Židé v oblastech dočasného přesídlení a táborech navíc začali být využíváni k nuceným pracím. Přeplněnost, nemoci i brutalita jednotlivých dozorců si vybíraly svou daň a velká část Židů přesunutých na východ zemřela v hrozných podmínkách. Nicméně je zásadní rozdíl mezi smrtí za těchto okolností a úmyslnou politikou vyhlazování – jak v množství, tak v úmyslu. Realita je každopádně taková, že tyto tři hlavní tábory – Belzec, Sobibor a Treblinka – byly „přijímací centra“ na nucenou práci a přesídlení, což byla součást programu Aktion Reinhardt. Než bude řeč o táborech Aktion Reinhardt, je nutné se podívat nejprve na tábor Chelmno.

- 64 -

9. Chelmno, plynovací náklaďáky a Walter Rauff Chelmno odhalila jako „tábor smrti“ komunistická „Hlavní komise pro vyšetřování německých zločinů v Polsku“ v květnu 1945. Tato komise, zřízená sovětskou správou, vypracovala zprávu, nacházející se ve varšavských archivech, s fotografiemi „plynovacích náklaďáků“, které dodnes používají holocaustoví pohádkáři včetně izraelského Yad Vashem. Podle této komunistické zprávy bylo Chelmno zřízeno v prosinci 1941 za účelem zabití všech Židů z oblasti župy Warthegau (Povartí). Holocaustoví pohádkáři tvrdí, že tábor začal fungovat 7. prosince 1941 a svůj cíl splnil do března 1943, kdy byl zavřen, jen aby byl od dubna do července 1944 znovu otevřen kvůli zabití Židů z lodžského ghetta. Tábor Chelmno tedy fungoval celkem 18 a půl měsíce. Všechny popravy plynem v Chelmnu se prý měly uskutečnit ve třech „plynovacích náklaďácích“ značky Magirus-Werke s dieselovým motorem Deutz. Vězně prý svlékli, rozdělili do skupin po 50 a nechali je projít chodbou domu do zadní části náklaďáku, načež se zavřely dveře a naskočil motor. Po udušení, které podle holocaustových pohádkářů trvalo 10 minut, měla být těla odvezena do nedalekého lesa a pohřbena. Takto prý zabili 150 000 až 300 000 Židů.

Problém s procesem plynování „Plynovací náklaďák“ z Chelmna, jak tvrdila řada holocaustových pohádkářů. Tato fotografie pochází ze sovětské poválečné zprávy o „nacistických zločinech v Polsku“, kde se konkrétně o tomto náklaďáku zkontrolovaném důstojníky říká, že byl „podobný plynovacím náklaďákům“ údajně používaným v Chelmnu. Ve zprávě dále stálo, že byl prozkoumán a nenašly se žádné známky toho, že by byl upraven nebo používán k zabíjení lidí. Přesto je tato fotografie neustále předkládána jako „důkaz“ historky o „plynovacích náklaďácích“. Žádný skutečný „plynovací náklaďák“ se samozřejmě nikdy nenašel, stejně jako jakýkoliv jasný důkaz, že by kdy vůbec existoval.

Tato historka s sebou nese několik evidentních závažných problémů. Za prvé, jak už bylo popsáno výše, plynování dieselovými zplodinami je takřka nemožné, kromě těch nejextrémnějších podmínek. Nespočet testů ukázal, že nepřetržité hodinové vystavení dieselovým zplodinám v omezeném prostoru u lidí vyvolává jen nevolnost a bolest hlavy. Že by se dalo dieselovými zplodinami za 10 minut zabít 50 lidí je zkrátka nemožné. Za druhé je historka o Chelmnu nereálná z důvodu časového rozvržení poprav. Podle holocaustových pohádkářů se najednou nakládalo jen jedno auto. Přesunout vlak plný lidí z nádražní stanice, nechat je přes noc (jak se tvrdí), svléknout, rozdělit po 50, nahnat do náklaďáku, zplynovat, vézt půl hodiny do „lesních hrobů“, vyložit a pohřbít je by na zabití každé skupiny po 50 osobách vyžadovalo přes 2 hodiny.

- 65 -

Likvidace údajných 300 000 lidí v Chelmnu by tedy vyžadovala 12 000 hodin nepřetržitého zabíjení a zbavování se těl. Průměrný měsíc o 30 dnech má pouhých 720 hodin a jelikož Chelmno mělo údajně fungovat jen 18 a půl měsíce (13 320 hodin), plynování v náklaďácích by muselo probíhat 24 hodin denně rok a půl prakticky bez jakýchkoliv přestávek. Dokonce i kdyby bylo možné zabít lidi dieselovými zplodinami během 10 minut – což není –, takové tempo by v žádném případě nešlo udržet. Lidé by potřebovali přestávky, udržování celého systému by vyžadovalo obří logistiku a spotřebovalo by se nesmírné množství zdrojů. Tento úkol by navíc prakticky znemožňovala i potřeba pracovní síly a území k pohřbení a ukrytí 300 000 těl. Navzdory všem těmto zřejmým problémům se Chelmno „proslavilo“ jako „vůbec první vyhlazovací tábor“.

Yad Vashem a plynovací náklaďák, který nebyl Komunistická zpráva o Chelmnu, na níž je celá historka z velké části založena, je kvůli tvrzení o „plynovacích náklaďácích“ naprosto zdiskreditovaná. Podle této zprávy komisaři obdrželi informaci, že se na pozemku továrny v nedalekém městečku Ostrowski našel jeden náklaďák z Chelmna. „Svědci“ ho identifikovali, poté byl nafocen a zahrnut do zprávy. Tyto fotografie jsou dnes hojně propagovány a předkládány jako „důkaz“ nacistických „plynovacích náklaďáků“, a objevují se na propagačních materiálech a internetových stránkách izraelského Yad Vashem i spousty dalších oficiálních organizací holocaustových pohádkářů. Jedna z nich se objevila v knize Hitler and the Final Solution (Hitler a konečné řešení)74 s popiskem, podle kterého jde o „plynovací vůz“ používaný v Chelmnu. Jenže náklaďák z Ostrowski nebyl žádný „plynovací náklaďák“, jak komise prozrazuje ve své zprávě. Polští svědci, jejichž výpovědi se nachází v týchž archivech Hlavní komise (soubor „Ob“, dokument 271 a další), ho označili pouze za „podobný“. Během prohlídky na vyfotografovaném vozidle, provedené 13. listopadu 1945 soudcem J. Bronowskim, nebyl nalezen žádný důkaz, že by byl náklaďák vybaven k zabíjení lidí a tento závěr je ve zprávě uveden. I přesto fotografie vozidla z Ostrowski vstoupily do legendy holocaustu jako nacistický „plynovací náklaďák“.

Walter Rauff Jediným dalším důkazem předkládaným ve prospěch „plynovacích náklaďáků“ jsou dva dokumenty, jež měly být poslány SS-Obersturmbannführerovi Waltheru Rauffovi do Berlína a v nichž se výslovně mluví o plynování v hermeticky uzavřených nákladních autech. Tyto dopisy, které se v originále nikdy nenašly, jsou evidentní padělky. Podpisy údajných autorů se od dalších vzorků ze stejné doby výrazně liší a co je ještě horší, (mnohé různé) kopie obsahují spoustu výrazů, které by rodilý Němec nepoužil, pravopisné chyby, věcné chyby a dokonce i naprosté nesmysly. Jedním z příkladů gramatické chyby je slovo „Sauer“ (značka údajného plynovacího náklaďáku – správně německy je to „Saurer“).

74

Hitler and the Final Solution, Gerald Flemming, University of California Press, 1987.

- 66 -

Navíc typ vozidla uvedený v hlavním z obou dokumentů (datován 5. června 1942) jako „plynovací náklaďák“ Saurer se od roku 1912 nevyráběl. V roce 1941 by tak muselo být k plynování používáno 30 let staré auto. Walter Rauff autentičnost dopisu vytrvale odmítal a byl nucen prožít zbytek života v exilu v Chile. O plynovacích náklaďácích mluvil jen jednou, v prohlášení z roku 1972, kdy řekl, že „slyšel“, že se náklaďáky používaly k „popravování odsouzených a k zabíjení Židů“. Rovněž řekl, že mu ukázali dva takové náklaďáky zaparkované na dvoře, ale nikdy je neviděl v provozu a neměl žádnou představu o jejich technickém fungování. Navzdory tomu všemu se tvrdí, že Rauff byl vedoucí postava stojící za projektem plynovacích náklaďáků, což ovšem sám vždy popíral. To se však v atmosféře pronásledování, falešných svědectví, přehánění a hysterie ignorovalo, stejně jako fakt, že plynování dieselovými zplodinami je prakticky nemožné.

Forenzní vykopávky vyvrací „oficiální historii“ a dokládají „krematoria“ Polská vláda v roce 1986 povolila dr. Lucje Pawlicke-Nowakové provést za museum v Koninu první tři větší vykopávky v Chelmnu. Druhé vykopávky byly provedeny roku 1997 a třetí v roce 2003.75 Kromě spousty osobních věcí a oblastí s hroby, které se v táboře této velikosti dají očekávat, tým oznámil rovněž nález pozůstatků osmi staveb, z nichž čtyři měly být „polní pece“ a čtyři „krematoria“. Podle zprávy se našly také „zbytky betonových potrubí k přivádění vzduchu do pece a šamotové cihly“. Dále se v ní uvádí, že „se zdá, že se krematoria nacházela v uzavřených budovách a polní pece byly jámy na otevřeném prostoru“. Hlavní problém těchto nálezů samozřejmě spočívá v tom, že ve „svědeckých výpovědích“ ani „přiznáních“ ohledně Chelmna oficiální historie nikdy nezaznamenala ani slovo o krematoriu. Ve skutečnosti je to přesně naopak, vždy se jasně uvádělo, že tento tábor krematorium neměl a těla se spalovala v otevřených jámách. Holocaustoví pohádkáři tento rozpor ignorují, protože znamená, že lžou buď archeologové, nebo je lživá „oficiální historie“ tábora. Mnohem pravděpodobnější je pochopitelně to druhé, zvlášť když je tu řada dalších zásadních nesrovnalostí.

Soudy ohledně Chelmna První soudy s příslušníky SS z Chelmna se odehrály až roku 1962. V Bonnu usedlo na lavici obžalovaných 12 bývalých příslušníků SS. Důkazy proti nim spočívaly výhradně ve svědectvích „přeživších“ a všichni obžalovaní jakoukoliv účast na masovém vraždění jednoznačně popřeli. Vzhledem k neexistenci důkazů nebyl nikdo z obžalovaných shledán vinným z provozování „plynovacích náklaďáků“ a hlavní obvinění se týkala buď zařizování deportací do Chelmna nebo prostě toho, že tam působili jako zaměstnanci. Pouhá přítomnost v táboře se tedy brala jako „vina“ v „napomáhání vraždění Židů“. Vzhledem k tak vágní obžalobě nemohl ani loutkový „lynč-soud“ shledat všechny obžalované vinnými a tři byli zcela zproštěni. 75

Gilead, I, and others, Excavating Nazi Extermination Centres, Present Pasts, Vol 1, 2009.

- 67 -

Zbylých devět bylo odsouzeno k nepodmíněným trestům od 13 měsíců do 13 let – už jen délka trestů sama o sobě je jistým indikátorem, že nikdo z nich nebyl usvědčen z „masové vraždy“.

- 68 -

10. Belzec Belzec byl založen v polovině roku 1940 jako pracovní tábor dodávající lidské síly na obranné projekty podél hranice se Sovětským svazem. Nejednalo se o velký tábor a skoro dva roky, až do března 1942, byl poměrně bezvýznamný – alespoň v očích holocaustových pohádkářů –, pak se z něj ale stalo „centrum smrti“. Podle holocaustových pohádkářů tábor takto fungoval jen od března 1942 do června 1943 – celkem 15 měsíců. Za tu dobu tam mělo být zabito 430 000 až 500 000 Židů plus neznámý počet Poláků a cikánů. Skutečný účel tábora ukazuje krátká doba jeho trvání: nebyl to „vyhlazovací tábor“, ale dočasné zajišťovací středisko. Nehledě na tuto evidentní věc skutečný problém vyvstává, když dojde na jednoduchou matematiku. Pokud tábor fungoval 15 měsíců (10 800 hodin) a bylo zde zavražděno 500 000 lidí, znamenalo by to, že by po celých 15 měsíců, 24 hodin denně, každou hodinu muselo být zabito 46 Židů. To je samozřejmě neproveditelné, protože by to vyžadovalo tisíce zaměstnanců, obří logistickou podporu a hlavně nesmírně pokročilou metodu popravování. Co je neméně důležité, tábor Belzec nikdy neměl krematorium, které by ve vyhlazovacím centru bylo klíčové. Skutečnost je taková, že krematorium neměl ani jeden z táborů Reinhardt, což holocaustoví pohádkáři ignorují.

Neuvěřitelné popravčí metody: elektřina a utopení v exkrementech Údajné metody zabíjení v Belzecu – to je další neuvěřitelný příběh. V prvních zprávách o táboru se uvádělo, že Židé byli popravováni elektřinou na ocelových deskách. Další verze prohlašovala, že se vězni ponořili až po krk do vody a pak byli popraveni elektřinou. Jeden „přeživší“ v roce 1954 tvrdil, že hlavní metodou popravy bylo topení v exkrementech: „Židé byli každý den zatýkáni, nuceni vykopat hluboký, úzký příkop a pak je do něj po jednom házeli. Každý vězeň musel vykonat potřebu na hlavu oběti. Kdo odmítl, dostal 25 ran bičem. Tak to šlo celý den, až se oběť nakonec udusila fekáliemi.“76 Tvrzení o vraždění byla stále neuvěřitelnější a bizarnější, ale New York Times je v roce 1944 předkládaly jako „fakta“. Dr. Abraham Silberschein, člen polského parlamentu a zástupce Světového židovského kongresu, vydal roku 1944 v Ženevě sérii nacyklostylovaných brožur pod názvem Die Judenausrottung in Polen (Vyhlazení Židů v Polsku), kde uvedl ještě víc neuvěřitelných historek od „svědků“. V Die Hölle von Belzec (Peklo Belzec) psal: „Židům deportovaným do Belzecu bylo nařízeno se svléknout, jako kdyby se měli vykoupat. Skutečně je vzali do koupacího zařízení schopného pojmout několik set lidí. Jenže je hromadně popravili elektrickým proudem. Chlapec, jemuž se odtamtud podařilo utéct, mi pověděl, co se dělo po popravě: tuk z mrtvol byl odčerpán – aby z něj udělali mýdlo. Zbytky mrtvol pak arcizločinec major Dollf naházel do protitankových příkopů podél ruské hranice.“77

76

„Kronika life-span niezanego autora“, in Biuletyn Zydowskiego Instytutu Historicznego, Warsaw, no. 54, January-June 1954, str. 307. 77 A. Silberschein, „Die Holle von Belzec“, in Die Judenausrottung in Polen, vol. V, Geneva 1944, str. 21 ad.

- 69 -

Netřeba dodávat, že „mýdlo ze židovského tuku“ je historka naprosto odmítaná jako lež dokonce i izraelským Yad Vashem. 78 Obžaloba z „popravování elektřinou“ byla oficiální součástí Norimberského tribunálu a sovětský žalobce L. N. Smirnov ji 19. února 1946 zanesl do protokolu. 79 A konečně se tvrdilo, že ďábelští nacisté sypali do transportních vlaků chlór a vápno, takže když deportovaní nešťastníci dorazili do Belzecu, byli už mrtví. Přestože tedy byla jako metoda popravování oficiálně přijata elektřina, holocaustovým pohádkářům došlo, že popravování „elektřinou“ nebo „topením ve fekáliích“ je už příliš přitažené za vlasy i pro ty nejdůvěřivější věřící. V 60. letech se metoda změnila na dieselový motor ze sovětského tanku vhánějící výfukové plyny do několika „plynových komor“, odkud se pak těla obětí údajně vytahovala velkými bočními dveřmi. Opět je třeba připomenout, že zavraždění velkého množství lidí jen samotnými dieselovými plyny je prakticky nemožné, a už jen samo toto tvrzení by mělo být důvodem k pochybnostem ohledně Belzecu. Navíc zde podle některých údajů nebyli žádní přeživší a jen čtyři (!) dozorci SS!80 Velitel tábora Belzec Christian Wirth byl v květnu 1944 v Chorvatsku – holocaustovým pohádkářům ku prospěchu – zabit v boji (jeho velení bylo stejně krátké jako fungování samotného tábora). Další skutečností hodící se holocaustovým pohádkářům je to, že neexistují žádné německé oficiální dokumenty, plány, listiny a dokonce ani žádný přesný popis, jak tábor vypadal – přesto se tvrdí, že zdejší „systém plynových komor“ byl okopírován i v dalších táborech Reinhardt. Po válce se navíc „vypařil“ i údajný projektant plynových komor (údajně používajících silně neefektivní dieselové zplodiny) SS-Hauptscharführer Lorenz Hackenholt, a už ho nikdy nikdo nespatřil.

Belzecký soud Snaha dostat v lednu 1963 osm bývalých dozorců SS z Belzecu před soud ztroskotala, když bylo sedm obviněných téměř okamžitě osvobozeno pro nedostatek důkazů. Došlo k tomu i přes výpovědi některých z nich, v nichž připustili, že se v táboře vraždilo, ale osobně se toho neúčastnili. Jak jsme si již ukázali, taková „přiznání“ tehdy nebyla neobvyklá a ve skutečnosti šlo o naprosto rozumnou obhajobu s cílem se zachránit: nepopřít zločin, ale říct, že s ním člověk neměl nic společného. Před soudem nebyly předloženy téměř žádné důkazy (jediný „přeživší svědek“ nebyl schopen nikoho z obviněných identifikovat) a ve výsledku byl jediný obžalovaný odsouzen k mírnému trestu čtyř a půl roku vězení za jakési popravy bez soudu, jen na základě svědectví z doslechu.

78

Bill Hutman, „Nazis never made human-fat soap“, The Jerusalem Post - International Edition, week ending May 5, 1990. 79 Dokument USSR-93, IMT, vol. VII, str. 576 ad. 80 Podle výpovědi svědka W. Pfannenstiela z roku 1959.

- 70 -

Forenzní vykopávky vyvrací „oficiální“ historii a nenachází „plynové komory“ Polská Rada pro ochranu památky války a mučednictví spolu s United States Holocaust Memorial Museum ve Washingtonu v roce 1997 pověřily tým archeologů, vedený profesorem Andrzejem Kolou z univerzity Mikuláše Koperníka v Toruni, vykopávkami na území bývalého tábora Belzec s cílem zjistit toho víc o struktuře a uspořádání tábora. Kola napsal zprávu nazvanou Belzec: nacistický tábor pro Židy ve světle archeologických zdrojů: vykopávky 1997-1999. Součástí prací bylo provedení 2 227 vrtů 18 stop (asi 5 metrů) od sebe. Kola prohlásil, že ve dvou oddělených lokalitách našel 33 míst s hroby a publikoval výsledky analýzy 137 z 236 odebraných vzorků. Výsledky ukázaly, že pohřbená těla v žádném případě neodpovídala nejméně 434 000 lidí, kteří táborem prošli. Kola nedokázal stanovit přesný počet nalezených lidských pozůstatků, ale jím publikované výsledky ukazovaly pouze na několik desítek. Takové číslo je vzhledem k velikosti tábora nejspíš podhodnocené kvůli použité metodě odběru vzorků, ale i kdyby se kvůli vykompenzování nedostatečnosti metody zečtyřnásobilo, stále by bylo hluboko pod 600 000 „vraždami“ proklamovanými holocaustovými pohádkáři. Kola navíc tvrdil, že našel zbytky „druhé“ plynové komory. Ve své oficiální zprávě je popisuje takto: „Žádné stopy plynové komory z prvního období fungování tábora se nenašly. Stopy po dřevěném baráku [G] ve střední části tábora by se daly hypoteticky pokládat za zbytky plynové komory z druhého období.“ Samozřejmě, že oficiální historie je s Kolovými nálezy v rozporu, protože se uvádí, že „druhé“ nebo „nové“ plynové komory nebyly ze dřeva, ale z mohutného betonu s hlubokými základy. Naprosto výmluvné je to, že Kola žádné základy odpovídající „oficiálnímu popisu“ betonové plynové komory nenašel. Místo toho našel jen „dřevěné“ základy, přesně takové, jaké by se daly čekat v dočasném tranzitním táboru. Říká se, že nacisté tábor po jeho zavření zničili, ale je silně nepravděpodobné, že by dokázali odstranit všechny stopy po základech mohutných betonových plynových komor takové velikosti. Každopádně archeologické nálezy „oficiální“ verzi jasně vyvrací.

- 71 -

11. Sobibor Tábor Sobibor se nacházel u obce Sobibor ve vojvodství Lublin. Stejně jako Belzec byl do této oblasti umístěn v rámci lublinských pracovních táborů. Jeho stavba byla dokončena v dubnu 1942 a podle „odborníka“ na holocaust, Raula Hilberga, nainstalovali dieselový motor stejní lidé, kteří postavili „plynové komory“ v Belzecu, aby toto centrum smrti fungovalo na podobném principu.81 Hilberg své tvrzení o dieselovém motoru zakládá na „svědectví přeživších“, nicméně ostatní „experti“ na holocaust tvrdí, že to byl benzínový motor. Verze s benzínovým motorem byla nejspíše zvolena poté, co si holocaustoví pohádkáři uvědomili, jaké problémy jsou nerozlučně spjaté s plynováním dieselem. Proto ohledně této věci „oficiální“ historici holocaustu dodnes vedou polemiku a otázka motoru zůstává otevřená. Uvádí se, že k prvnímu masovému plynování v Sobiboru došlo v květnu 1942 a celý proces byl tak úspěšný, že se v září 1942 postavily „nové plynové komory“ přesně podle vzoru z Belzecu. Činnost tábora byla ukončena v říjnu 1943, což znamená, že fungoval pouze 15 měsíců. Stejně jako v případě Belzecu jeho krátká životnost silně mluví proti představě „vražedného centra“ a ve prospěch tranzitního a „rozptylovacího“ tábora do okolních továren a přesidlovacích oblastí.

Bizarní popravčí metody Ačkoliv „oficiální“ verze hovoří o popravování oxidem uhelnatým v plynových komorách, někteří „přeživší očití svědci“ tvrdili, že se k zabíjení vězňů v Sobiboru používal chlór. „Přeživší“ Hella Fellenbaum-Weissová popisovala, jak byli Židé na cestě do Sobiboru plynováni chlórem, následovně: „Stejně tak mě sklíčil příjezd dalšího transportu. Myslelo se, že přijel ze Lvova, ale s jistotou to nikdo nevěděl. Vězni vzlykali a vyprávěli nám strašlivý příběh: po cestě byli plynováni chlórem, ale někteří přežili. Těla mrtvých byla zelená s oloupanou kůží.“82 Jiná „přeživší svědkyně“ Zelda Metzová tvrdila, že „oběti“ vešly do „dřevěného baráku, kde ženám ostříhali vlasy a pak je udusili chlórem. Po 15 minutách byli udušení. Přes okénko se zkontrolovalo, jestli jsou všichni mrtví. Pak se podlaha automaticky otevřela. Mrtvoly napadaly do vagonů pod plynovou komorou a odvezli je k pecím.“83 „Přeživší“ Leon Feldhendler rovněž tvrdil, že „smrtícím plynem“ byl chlór. 84 Další „přeživší očitý svědek“ Alexander Pecherský tvrdil, že smrtící plyn byla nějaká „hustá černá substance“. 85 Jeden „svědek“ ze Sobiboru vypovídal, že Židé byli zabíjeni elektřinou a plynem.86 A konečně někteří hovořili o používání cyklonu B. Mainstreamoví historici příběhy o „plynném chlóru“ a „padacích dveřích“ v plynové komoře opustili – což je implicitní přiznání jejich lživosti. Rozporné výpovědi „očitých svědků“ 81

Raul Hilberg, The Destruction of the European Jews, Holmes & Meier, 1961, str. 229. Miriam Novitch, ed., Sobibor: Martyrdom and Revolt, Holocaust Library, 1980, str. 50. 83 Svědectví Zeldy Metzové v N. Blumental, ed.,Dokumenty i materialy, vol. I, Lódz 1946, str. 210. 84 N. Blumental, ed., op. cit., pozn. 83, str. 204. 85 A. Pechersky, The Sobibór Revolt, State Edition Der Emes, Moscow 1946, v Yuri Suhl, Edessi si ribellarono. Storia della resistenza ebraica contro il nazismo, Milan, 1969, str. 31. 86 Jules Schelvis, Sobibór: A History of a Nazi Death Camp, Berg, 2007, str. 215. 82

- 72 -

ohledně metody popravování se nikdy nevyřešily, což budí pochyby. Nejjasnějším důvodem velkých rozdílů mezi „svědeckými“ výpověďmi je to, že ve skutečnosti nikdy žádnými svědky nebyli, ale jen opakovali fámy a zvěsti, což je pro celou historku o holocaustu naprosto příznačné.

Nejcitovanější oficiální verze historie Sobiboru se sama vyvrací Nejcitovanější prací „oficiální“ historie o Sobiboru je Belzec, Sobibór, Treblinka: The Operation Reinhard Death Camps od izraelského historika Yitzhaka Arada. 87 V ní publikoval podstatnou část „dokumentu Kurta Gersteina“ (kterým se zabýváme na jiném místě knihy), kde se výslovně uvádí, že se v Sobiboru k plynování používal dieselový motor. Arad na str. 101 cituje Gersteina, jak mu vůdce SS a policie Odilo Globocnik řekl, že „má za úkol zdokonalit fungování našich plynových komor, pracujících s dieselovými výfukovými plyny“. Arad ve své knize dále cituje (rovněž pochybné) svědectví bývalého příslušníka SS Ericha Fuchse, jenž prohlásil, že ovládal motor dodaný Gersteinem – až na to, že ho identifikoval jako „těžký ruský benzínový motor (asi z tanku nebo traktoru) o nejméně 200 koních (Vmotor, 8 válců, chlazený vodou)“. Ani oficiální kniha o Sobiboru nedokáže s jistotou rozhodnout, jestli se používal benzínový nebo dieselový motor. Rovněž je v rozporu s několika dalšími tvrzeními ohledně velikosti a počtu plynových komor, protože se nikdo, ani židovští „svědci“ ani němečtí „přiznávající se“, nedokáže shodnout na přesném charakteru či fungování popravčího zařízení. Tyto totální rozpory jsou varovným znamením ohledně věrohodnosti celé historky. „Svědci“ si vzájemně protiřečí prakticky ve všech zásadních otázkách ohledně tábora. Někteří tvrdí, že se těla z „plynových komor“ dostávala padacími dveřmi, zatímco jiní říkají, že se vytahovala ručně. Někteří prohlašují, že se těla odvážela po úzkorozchodné železnici, zatímco jiní uvádí, že se odnášela ručně nebo odvážela na dvoukolácích. A konečně si „svědci“ protiřečí také ve věci spalování těl, když někteří uvádí, že se používal petrolej, zatímco jiní hovoří o uhlí a ještě víc o dřevě. Jeden z nejnevěrohodnějších svědků tvrdí, že se kosti rozbíjely kladivy. Neuvěřitelnost takového tvrzení ještě zesiluje fakt, že podle oficiální historie mělo být v Sobiboru zavražděno nejméně 200 000 lidí. Zuby a kosti úplně neshoří ani ve standardních krematoriích, tím méně pak na otevřeném ohni. Myslet si, že by se zuby a kosti 200 000 lidí daly rozdrtit ručně kladivy, přesahuje jakoukoliv víru – protože to je prostě neuvěřitelné. V roce 2009 v táboře Sobibor provedli vykopávky polští a izraelští odborníci. Po „plynových komorách“ nenašli ani stopu.

87

Indiana University Press, 1987.

- 73 -

Oficiální dokumenty ukazují skutečnou funkci Sobiboru Naštěstí se dochovalo pár tajných dokumentů, které funkci tábora objasňují. Šéf SS Heinrich Himmler poslal 5. července 1943 několika nejvyšším vůdcům SS osobní instrukci. V této instrukci pocházející z doby, kdy měl Sobibor fungovat jako vyhlazovací centrum, Himmler nařídil, že „se tranzitní tábor Sobibor v lublinském distriktu změní na koncentrační tábor. Vznikne zde středisko pro demontáž ukořistěné munice.“ Toto jasné označení za „tranzitní tábor“ a požadavek na změnění v „koncentrační tábor“ zřetelně odhaluje jeho tehdejší funkci. Potvrdil to i dopis Himmlerovi z 15. července 1943 od šéfa systému koncentračních táborů Oswalda Pohla, který psal, že by v Sobiboru mohlo vzniknout středisko na demontáž ukořistěné sovětské munice i bez toho, že by se změnil na koncentrační tábor. Podle něj mohl zůstat „tranzitním táborem se zvláštním úsekem pro demontáž munice“. Tato korespondence, zaevidovaná u Norimberského tribunálu jako dokument NO-482, jasně ukazuje, že ani Himmler ani Pohl Sobibor nepokládali za „vyhlazovací centrum“. Ve skutečnosti vůbec jediný existující dokument označující Sobibor za „vyhlazovací tábor“ představuje nechvalně proslulá „Gersteinova zpráva“. Stačí si zde uvést, že Gersteinovo poválečné prohlášení obsahuje nesmyslná tvrzení o táborech Reinhardt, jakož i to, že nacisté zplynovali 25 milionů lidí a do plynových komor o 25 metrech čtverečních nacpali 700-800 obětí (které by se v tom případě udusily a nebylo by třeba je „plynovat“). Také popisuje Hitlerovu návštěvu vyhlazovacího centra, která se i podle „oficiálních“ historiků holocaustu nikdy neuskutečnila.

Sobiborské soudy Velitel tábora nucených prací v Sobiboru, Karl Frenzel, byl zatčen a postaven před soud až v roce 1965. Stejně jako u všech obdobných soudů byla jeho jediná šance neříct, že k vraždám nedošlo, ale jen popřít osobní spoluodpovědnost. Ve skutečnosti měl na starost pracovní části tábora – což opět potvrzuje tvrzení o skutečném účelu tábora. Ačkoliv Frenzel vinu popřel a žádné jiné důkazy neexistovaly, byl odsouzen za 46 vražd a „spoluúčast na dalších 250 000“ (to byl počet obětí udávaný v 60. letech. Od té doby se v oficiálních verzích snižoval). Propustili ho v roce 1982 a zemřel 1996. Další obžalovaný, Kurt Bolender, měl v Sobiboru na starost dozorce, ale byl obžalován z „obsluhování plynových komor“. Zatkli ho v roce 1961 a když o čtyři roky později konečně stanul před soudem, přiznal, že v Sobiboru byl, ale popřel jakékoliv plynování. Během procesu spáchal sebevraždu. SS-Unterscharführer Erich Fuchs byl obžalován z postavení plynových komor v Belzecu, Sobiboru a Treblince. I přes odpornost tohoto údajného zločinu (a Fuchsovo ochotné vypovídání) dostal jen čtyři roky vězení pouze za to, co soud popsal jako „experimentální plynování“, během něhož měly být zabity asi 3 000 ruských vězňů. Franz Stangl, který byl krátce hlavním velitelem Sobiboru a později Treblinky, po válce utekl do Sýrie a pak do Brazílie. V roce 1967 byl v Brazílii zatčen a poslán k soudu do Západního Německa. Během prvního výslechu před soudem otevřeně přiznal, že byl velitel

- 74 -

v Sobiboru i Treblince, ale rozhodně popřel, že by měl cokoliv společného s masovým zabíjením Židů. Jak řekl, jeho úkol spočíval výhradně v dohledu nad shromažďováním a odesíláním cenností přinášených do tábora oběťmi – což byl vlastně původní účel Aktion Reinhardt. I přes své protesty byl odsouzen na doživotí a krátce poté za podivných okolností zemřel ve vězení jen několik hodin po údajném poskytnutí „otevřeného rozhovoru“ židovské novinářce Gittě Serenyové. Bizarní detaily tohoto rozhovoru rozebíráme dále v pasáži o Treblince. Zástupce velitele Sobiboru, Gustav Franz Wagner, byl v roce 1978 na základě západoněmecké žádosti o vydání zatčen v Brazílii. Wagner prohlásil, že historka o „vyhlazování“ je lež a Sobibor byl jen pracovní tábor. Předložil přesvědčivé důkazy a žádost o vydání byla zamítnuta. Wagner byl propuštěn a vrátil se domů – ale pár měsíců poté byl na své farmě zavražděn bodnou ranou do hrudi. Další vítaný konec SS-mana, který popíral tvrzení o vyhlazování.

Archeologické vykopávky nevedou k nálezu „plynové komory“ V roce 2001 provedl v Sobiboru vykopávky tým archeologů vedený Andrzejem Kolou, který už předtím pracoval na vykopávkách v Chelmnu. Kola našel několik míst s hroby i budovu, jíž označil „E“ a kterou pokládal za „svlékací místnost“, kde se měly ukládat oděvy a věci vězňů.88 Druhé vykopávky, které v říjnu 2007 provedli Isaac Gilead a Yoram Haim z BenGurion University of the Negev v izraelském Beer Sheva, a Wojciech Mazurek z Archaeological Division v polském Chelmu, vedly k objevení asi 1 000 artefaktů, jež podle vyjádření archeologů „nevypadaly, že by souvisely s plynovými komorami“. Zpráva neidentifikovala žádnou stavbu, která by mohla být „plynovou komorou“ a její závěr zněl: „Je zřejmé, že umístění plynových komor je složitá otázka, jež musí být vyřešena, a důležitý cíl pro budoucí archeologický výzkum v Sobiboru.“ Archeologické důkazy tedy tvrzení o „vyhlazování“ nepodporují.

88

Gilead, I and others, Excavating Nazi Extermination Centres, Present Pasts, Vol 1, 2009.

- 75 -

12. Treblinka Treblinka je poslední z polských táborů „Reinhardt“, kde bylo podle tvrzení holocaustových pohádkářů za pouhých 15 měsíců (!) – od 22. července 1942 do 19. října 1943 – zplynováno a zpopelněno nejméně 850 000 lidí. Naprostá nesmyslnost takového tvrzení je evidentní už sama o sobě. 850 000 „zplynovaných“ za 15 měsíců znamená, že by nacisté museli každý měsíc zplynovat 56 666 lidí. Navíc se uvádí, že Treblince nebylo krematorium a těla obětí se spalovala v otevřených jámách. V krematoriu trvá spálení jednoho těla při optimální teplotě (1400-1800 stupňů) 2 až 2,5 hodiny. Spalování v otevřených jámách by trvalo mnohem déle, takže tvrzení o spálení 850 000 těl za 15 měsíců v jámách je tak očividně lživé, že je až neuvěřitelné, že to vůbec někdo může myslet vážně. Nicméně ve fantaskním světě holocaustových pohádkářů Treblinka zaujala pozici hlavního „vyhlazovacího centra“.

Treblinka: pracovní a tranzitní tábor V Treblince byly dva tábory, označované I a II. Holocaustoví pohádkáři uznávají, že tábor I byl pracovní, poskytující lidské zdroje pro nedalekou štěrkovnu a závlahovou oblast. Tábor II však podle nich byl „vyhlazovací centrum“ nacházející se jen několik kilometrů od tábora I. Nejčastěji se uvádí, že „plynové komory“ v Treblince byly na „výfukové plyny“ motorů z tanků Rudé armády ukořistěných nacisty. Umístění tábora Treblinka II bylo všechno možné, jen ne ideální pro masovou vraždu. Železniční trať k nejbližšímu většímu městu Siedlce vedla jen 980 stop (300 metrů) od tábora a nejbližší vesnice Wolka Okraglik je vzdálena jen 1,2 míle (2 kilometry). V této oblasti je nemyslitelné zavraždit přes tři čtvrtě milionu lidí, aniž by si kdokoliv čehokoliv všiml a nezůstala po tom spousta důkazů: přesně tomu však má podle holocaustových pohádkářů svět věřit. Uvádí se, že vězni v roce 1943 vyvolali ozbrojenou vzpouru, tábor byl poté zavřen a všechna pohřbená těla spálena v otevřených jámách. Tvrzení o masovém vraždění v Treblince je ještě bizarnější, když si uvědomíme, že tam bylo jen 50 SS-manů. Tvrzení, že by 50 mužů pomocí motoru z tanku dokázalo za necelý rok a půl zabít 850 000 lidí a zbavit se všech stop, je naprosto neuvěřitelná a evidentní lež.

„Černá kniha“ a tvrzení o různých popravčích metodách Podle standardního pramene holocaustových pohádkářů, Encyklopedie holocaustu, se zde nacházely tři cihlové „plynové komory, každá o rozměrech 13 x 13 stop“ a „plyn“ pocházel z dieselového motoru.89 Historka o „dieselových výfukových plynech“, která je sama o sobě nereálná (viz předchozí kapitoly knihy), není původní metoda, o níž se v souvislosti s Treblinkou hovořilo. První zásadní zpráva, která se objevila na západě, označující Treblinku za „vyhlazovací centrum“, byl dokument z listopadu 1942. Pocházel z varšavského ghetta a měl název Likvidace židovské 89

Israel Gutman, ed., Encyclopedia of the Holocaust, 4 vols., Macmillan, New York 1990, vol. 4, str. 1486.

- 76 -

Varšavy. V lednu 1943 byl předán polské exilové vládě v Londýně a anglicky vyšel ve sborníku Černá kniha polského Židovstva s podtitulem „Treblinka. Oficiální zpráva předložená polské vládě.“ Holocaustoví pohádkáři z Černé knihy udělali „spolehlivý zdroj“, který je dodnes citován, přestože se v ní píše o popravování Židů párou (!). Stojí tam: „Ve zdech jsou nainstalovány trubky, jimiž má být do komor vedena pára... V kotelně je velký kotel produkující páru. Horká pára přichází do komor tam nainstalovanými trubkami, z nichž každá má předepsané množství otvorů... Díky páře se ze všech těl stala homogenní masa slepená dohromady potem obětí.“ Přestože je historka o „parní komoře“ naprosto smyšlená (jak později připustili i holocaustoví pohádkáři), Černá kniha se jako „důkaz“ vyhlazování cituje dodnes. Mimo jiné se v ní také uvádí, že již před koncem roku 1942 byly v Treblince zavražděny dva miliony Židů, což je další z jejích tvrzení, která dnes holocaustoví pohádkáři jednoduše ignorují. Komunisty řízená polská vláda o Treblince poskytla zprávu, kterou Sověti na Norimberském soudu předložili jako dokument USSR-93. Stálo v něm: „Když byl zahájen proces vyhlazování Židů, Treblinka se stala jedním z prvních táborů, do nichž byly přiváženy oběti. Zde byly usmrcovány v plynových komorách, párou a elektrickým proudem.“90 Tento dokument mimo jiné pokračuje tvrzením, že se v Treblince vyrábělo mýdlo z lidského tuku, což je jedna z věcí, které už i holocaustoví pohádkáři dávno odmítli jako fikci. U soudu s německým guvernérem okupovaného Polska, Hansem Frankem, byl vznesen žalobní bod číslo 6, podle něhož „německé úřady jednající na základě úřední moci generálního guvernéra dr. Hanse Franka založily v březnu 1942 vyhlazovací tábor v Treblince, určený k masovému zabíjení Židů udušením v párou zaplněných komorách.“ Tábor samozřejmě nebyl založen v březnu 1942 a už se netvrdí, že se k zabíjení Židů používala „pára“, nicméně Frank byl odsouzen a v říjnu 1946 pověšen. Dokonce ještě u posledního procesu týkajícího se Treblinky, kde byl roku 1961 v Düsseldorfu souzen Kurt Franz, ve svědecké výpovědi zaznělo, že Židé byli zabíjeni „párou“. Ještě neuvěřitelnější byla tvrzení „očitých svědků“, podle nichž Židy v Treblince zabíjeli ve „vakuových komorách“. Toto šokující prohlášení jako první učinil „přeživší“ Abe Kon, který rovněž tvrdil, že „parní komory“ byly z betonu a na nich „Davidova hvězda“. Budova podle něj byla maskována jako sprcha a za ní stál stroj. Ten z komor odčerpával vzduch. Lidé se udusili během 6 až 15 minut. Do „sprchy“ byli naháněni třikrát za den. Tak bylo zlikvidováno 15 000 až 18 000 lidí každý den.91 Nakonec byla fantaskní tvrzení o „parních komorách“, „vakuových komorách“ a „popravování elektřinou“ opuštěna ve prospěch „dieselových výfukových plynů“, protože tato metoda byla (mylně) pokládána za proveditelnější. Treblinka nemá krematorium (u „vyhlazovacího centra“ zásadní nedostatek) a uvádí se, že téměř všechny „zplynované“ oběti byly nejprve pohřbeny a až později exhumovány a spáleny v otevřených jámách. Všechny hroby se měly nacházet v táboře II. Plocha nutná k pohřbení 850 000 těl samozřejmě dalece přesahuje velikost celého tábora, s touto skutečností si však holocaustoví pohádkáři hlavu nikdy nelámali.

90 91

USSR-93, anglická verze, str. 44. State Archive of the Russian Federation, GARF, 7021-115-11, str. 33 ad.

- 77 -

Forenzní zkoumání Treblinky neodhaluje žádné masové hroby Detailní forenzní zkoumání Treblinky sofistikovaným elektronickým půdním radarem neodhalilo žádné důkazy o masových hrobech. Australský tým pod vedením inženýra elektroniky Richarda Kregeho v říjnu 1999 šest dní zkoumal pozemky georadarem (GPR) v ceně 80 000 dolarů, vysílajícím vertikální radarové vlny zobrazované na monitoru. GPR detekuje veškerá rozsáhlejší narušení půdní struktury s obvyklou efektivní hloubTo je vše, co dnes z Treblinky zbývá. Půdní radarová kou čtyři nebo pět metrů, někdy až deset meanalýza neobjevila žádné „masové hroby“, které se zde trů. Tato zařízení běžně používají geologové, mají nacházet. Nic zde nezůstalo a tak je jednoduché archeologové i policisté po celém světě. Krevymýšlet si nejrůznější divoké historky. geho tým zkoumal půdu v Treblince také vizuálně a odebral řadu půdních vzorků prostřednictvím vrtů. Celou plochu důkladně prozkoumali, zejména část s údajnými „masovými hroby“, a provedli kontrolní průzkum okolních ploch. Nakonec neobjevili žádné narušení půdy odpovídající pohřbení statisíců těl a dokonce ani důkaz, že by byla vůbec narušena. Stejně tak nenašli důkazy o individuálních hrobech, zbytcích kostí ani lidském či dřevěném popelu. „Na těchto snímcích z tábora lze zřetelně identifikovat převážně nenarušené horizontální stratigrafické zvrstvení, známější jako horizonty,“ uvedl Krege v pozdější zprávě. „Při průzkumu hrobů i jiných míst se známými půdními poruchami, jako jsou lomy, poznáme, když jsou tato přirozená zvrstvení masivně narušená nebo úplně chybí.“ Jak Krege poznamenal, normální geologické procesy probíhají velmi pomalu, takže by narušení půdní struktury mělo být detekovatelné i po 60 letech. „Historici říkají, že těla byla ke konci fungování tábora Treblinka v roce 1943 exhumována a zpopelněna, my jsme však nenašli žádné známky toho, že by kdy nějaké masové hroby existovaly,“ prohlásil.

Stanglův soud a „paměti“ Roku 1970 stanul před soudem bývalý velitel Treblinky (a Sobiboru) a navzdory odporujícím si výpovědím „očitých svědků“ byl shledán vinným z vraždy. Stangl před soudem jakoukoliv vědomost o masovém vyhlazování popřel. Navzdory tomu se v roce 1970* objevily jeho „paměti“, série údajných rozhovorů se židovskou novinářkou Gittou Serenyovou. Jako v mnoha podobných případech nacistických „holocaustových zločinců“ Stangl několik hodin po „dokončení rozhovorů“ zemřel, takže konečný výsledek nikdy neviděl, ani se nemohl ohradit proti překrucování nebo prezentaci něčeho, co neřekl. Serenyová rozhovory nenahrávala, takže si mohla cokoliv vymyslet a věděla, že jí nikdo nedokáže opak. *

Chybný údaj – rozhovory byly vedeny v roce 1971, kniha vyšla v roce 1974; pozn. překl.

- 78 -

Stanglovy údajné paměti jsou plné očividných výmyslů a překrucování. Například měl prohlásit, že během první návštěvy Treblinky viděl „tisíce těl“ poházených kolem kolejí. „Všude stovky, ne, tisíce těl, hnijících, rozkládajících se,“ píše se v oněch „pamětech“, a dále: „Ve stanici byl vlak plný Židů, některých mrtvých, některých stále živých... vypadalo to, jako by tam byl několik dní.“ Mezi další absurdity Stanglových pamětí patří například to, že když vystoupil z auta, „stál po kolena v penězích: nevěděl jsem, kam se pohnout, kudy jít. Brodil jsem se papírovými bankovkami, penězi, drahými kameny, šperky a oblečením. Bylo to všude, na celém prostranství.“ Serenyová tvrdila, že jí Stangl řekl, že celou bizarní scenérii dovršovaly „motající se, tančící a zpívající ožralé děvky z Varšavy na druhé straně plotu z ostnatého drátu“. Jasným důkazem o padělání Stanglových „pamětí“ je však jeho údajná odpověď na otázku, proč si myslí, že byli Židé vyhlazováni. „Chtěli židovské peníze,“ měl prý říct Serenyové. „Rasová záležitost byla až druhořadá.“ Toto naprosto absurdní tvrzení zřejmě mělo zakrýt skutečný důvod, proč nacisté neměli rádi Židy. Důstojník SS, jakým byl Stangl, by věděl naprosto přesně, jaké ideologické důvody stály za nacistickým programem odsunu Židů. Odpověď, že „chtěli židovské peníze“, je nehorázný výmysl Serenyové, která by skutečné důvody nacistického antisemitismu nikdy nepřiznala. Podivné je také to, že se Serenyová nikdy přímo nezeptala na „plynové komory“ – přitom to jsou otázky, které se logicky nabízí mezi prvními. Později řekla, že „o tom nepřemýšlela“, což je skutečně jen stěží uvěřitelné. Mnohem pravděpodobnější je, že se ho zeptala a Stangl zopakoval to, co říkal už dřív, že tam žádné plynové komory nebyly a pokud byly, tak s nimi neměl nic společného. To samozřejmě do historky o holocaustu nezapadá, takže pro Serenyovou bylo lepší toto téma vypustit. Jak jsme si již řekli, Stangl u soudu popřel, že by v Treblince probíhalo jakékoliv vyhlazování. Aspoň měl to štěstí a nedozvěděl se, s čím Serenyová přišla po jeho smrti.

- 79 -

13. Majdanek Tábor Majdanek, nacházející se na dohled od polského města Lublin, se hned po válce těšil krátké slávě, ale potom jeho důležitost upadala. „Experti“ na holocaust si totiž uvědomili, že prvotní nápor propagandy a historek o tomto táboru byl natolik přehnaný a zveličený, že by přílišné zviditelňování Majdanku celé legendě škodilo. Majdanek, původně nazývaný „zajatecký tábor Waffen-SS v Lublinu“, byl postaven v říjnu 1941 jako tábor pro ruské vojáky zajaté během vpádu do Sovětského svazu, zahájeného v červnu téhož roku. V březnu 1942 bylo nařízeno připravit tábor na 250 000 sovětských zajatců, ačkoliv oficiální záznamy ukazují, že tohoto počtu nebylo nikdy dosaženo. Vězni pracovali v nedalekých průmyslových centrech, z nichž největší byla zbrojní a muniční továrna Steyr-Daimler-Puch. Majdanek se nacházel u někdejší polsko-sovětské hranice, v důsledku čehož se stal 23. července 1944 (zhruba 9 měsíců před koncem války) prvním osvobozeným německým koncentračním táborem. Němci tábor narychlo evakuovali, takže Sovětům padl do rukou prakticky neporušený. Jedinou zničenou budovou byla dřevěná konstrukce kolem krematoria, která několik dní před tím vyhořela. Tvrdí se, že požár byl založen úmyslně, ale nic jiného v táboře poškozeno nebylo a cihlové kremační pece oheň přečkaly, takže tato teorie se zdá nepravděpodobná. Dřevěná budova krematoria byla kompletně „zrekonstruována“, což má nesmírný význam, jak si ukážeme později.

První soud ve věci Majdanku Sověti, kteří se Němcům chtěli pomstít za odhalování jejich zločinů, jako byl masakr v Katyni (kde NKVD popravila tisíce polských důstojníků a příslušníků inteligence), měli radost z toho, co v táboře našli. Během několika týdnů pustili do oběhu historky svědomitě papouškované všemi západními médii, že v táboře našli plynové komory i důkazy o masové vraždě nejméně milionu Židů a 500 000 dalších lidí. Šest německých dozorců, kteří včas neutekli, bylo v Lublinu v listopadu 1944 postaveno před soud a oficiálně obžalováno z vraždy 1,7 milionů lidí. 92 Všech šest bylo po formálním procesu odsouzeno k trestu smrti a 3. prosince 1944 je popravili. Podobné loutkové procesy byly u Sovětů v té době typické (jako např. ostudné křivé obvinění ohledně Katyně, o kterém již byla řeč). Dokumenty předložené u Norimberského procesu hovořily o 1,5 milionech lidí zavražděných v Majdanku93 a toto číslo bylo mnoho let akceptováno. Majdanek byl jako takový pro holocaustové pohádkáře skoro celá první dvě desetiletí po válce „ukázkovým táborem“.

92

Sentencja wyroku. Specjalny Sad Kamy w Lublinie, December 2, 1944, Reasons for Sentence in the Trial of Hermann Vogel et al., Archiwum Panstwowego Muzeum na Majdanku, Archive of the State Museum in Majdanek, sygn. XX-1, str. 100. 93 IMT, vol. VII, str. 590.

- 80 -

Počet „obětí“ v širokém rozpětí Sovětské tvrzení o 1,7 milionech brzy zpochybňovali i někteří přední holocaustoví pohádkáři. Také dnes počet „obětí“ Majdanku silně kolísá v závislosti na tom, po kterém zdroji čtenář sáhne: - 1 380 000 obětí podle Lucy Dawidowiczové;94 - 360 000 podle Lei Roshové a Eberharda Jäckela;95 - 250 000 podle Wolfganga Schefflera;96 - 200 000 nebo víc podle západoněmeckého soudu proběhnuvšího 97 v Düsseldorfu; - 79 000 podle Tomasze Kranze, vedoucího výzkumného oddělení státního muzea v Majdanku, jak bylo uvedeno v ročence majdanského muzea Zeszyty Majdanka v roce 2005.98 Skutečnost, že počet „obětí“ může volně kolísat mezi 1,7 miliony až 79 000, odráží to, že ohledně Majdanku neexistují žádné důkazy kromě divokých zvěstí a spekulací. Není se co divit, že současná holocaustová propaTato fotografie z roku 1944, pořízená v Majdanku sovětskou vyšetřovací komisí, se objevila v oficiální zprávě pod titulkem ganda tomuto táboru věnuje tak malou „otvory, kterými byla do plynové komory sypána látka pozornost. ,cyklon‘“. Vyšla rovněž v The Illustrated London News ze 14. října 1944 pod titulkem „otvory ve střeše plynové komory, kterými se sypaly krystaly ,cyklonu‘“. Ve skutečnosti jde o jednu ze dvou ventilačních šachet sušárny táborové prádelny, nacházející se v baráku 28, sekce I. Neprodyšné víko umožňovalo udržet v místnosti teplý vzduch (generovaný trubkovými ohřívači v jiné části tábora) a urychlit tak sušení vězeňského oblečení. Sovětská komise tvrdila, že sušárna byla také „plynová komora“, ale od toho holocaustoví pohádkáři v tichosti upustili. Zdroj foto: Gosudarstvenni Archiv Rossiiskoi Federatsii, State Archive of the Russian Federation, Moscow, 7021128-243, str. 7.

94

Lucy Dawidowicz, The War against the Jews 1933-1945, Pelican Books, 1979, str. 191. Lea Rosh and Eberhard Jäckel, Der Tod ist ein Meister aus Deutschland, Hoffmann und Campe, 1991, str. 217. 96 Wolfgang Scheffler, Judenverfolgung im Dritten Reich, Colloquium Verlag, Berlin 1964, str. 40. 97 Landgericht Düsseldorf, Urteil Hackmann u.a.. XVII1/75, Band I, str. 90. 98 Kranz, T. Records of deaths and mortality rate of prisoners of KL Lublin, Zeszyty Majdanka , Tom XXIII, 2005. 95

- 81 -

Vlevo nahoře: Krematorium v Majdanku, jak ho našli Sověti, a vpravo jak je prezentováno návštěvníkům tábora v roce 2010. Z porovnání obou snímků je patrná zásadní „rekonstrukce“. Přestože neexistuje naprosto žádný důkaz, že by se v původní budově krematoria nacházela „plynová komora“, do „rekonstruované“ budovy je zakomponována a jako taková je i prezentována současným návštěvníkům, kteří vůbec netuší, že celá stavba kolem krematoria byla vybudována až po válce. Vlevo: Na sovětské vojáky v Majdanku čekala strašlivá scéna: dřevěná budova krematoria krátce před jejich příchodem vyhořela a zbyly jen cihlové pece. Těla čekající na kremaci napůl shořela a když dřevěná stavba lehla popelem, kostry zůstaly ležet na zemi, jak lze vidět na této fotografii. Tento šokující obrázek je často předkládán jako „důkaz“ masové vraždy, ale tyto kostry byly ve skutečnosti pouhým důsledkem požáru budovy krematoria.

Stav tábora po osvobození Stav tábora po jeho ovládnutí Sověty sám o sobě nahrával protinacistické propagandě. Nemoci (hlavně tyfus způsobující extrémní úbytek hmotnosti) zabily tisíce vězňů a nedostatek paliva znemožnil zlikvidovat těla v krematoriu. Hromady mrtvol – z nichž žádná nebyla „zplynována“ – pak nabízely hrůzyplnou podívanou. Obrázky těchto napůl zetlených těl obletěly svět spolu se zavádějícími komentáři, podle nichž šlo o zplynované nebo jinak zavražděné – a nebyl nikdo, kdo by řekl něco jiného. Navíc byly pořízeny příšerné fotografie koster a napůl spálených těl ležících před krematoriem, které se dodnes šíří jako „důkaz“ masové vraždy. Nikdo nikdy pochopitelně nevysvětlí, proč by Němci nechávali kolem krematoria povalovat kostry a napůl spálená těla. Samozřejmě jde o důsledek požáru, který zničil dřevěnou budovu krematoria – o tom se však při prezentaci těchto fotografií nikdy nemluví. Některé táborové budovy byly až po střechu napěchovány botami a oblečením. To bylo (a stále je) vydáváno za majetek „zplynovaných“ lidí. Pravda je mnohem jednodušší: Majdanek byl hlavní sběrné středisko veškerých věcí zabavených lidem deportovaným do třech táborů Reinhardt, takže zde nalezené oblečení a osobní věci ve skutečnosti pocházely ze

- 82 -

Vlevo: Současný vzhled „boudy 41“ v Majdanku, kde měly být „zplynovány“ tisíce lidí, a vpravo první místnost za vchodem. Jsou v ní skutečné sprchy a lázeň (viditelná na konci místnosti) pro vězně. Ač je to k nevíře, holocaustoví pohádkáři přiznávají, že sprchy i lázeň jsou pravé. Na otázku, proč by nacisté lidem před zplynováním nejprve poskytli sprchu a lázeň, odpovídají, že proto, „aby je zahřáli a cyklon B působil účinněji“. Tato odpověď je dvojnásob směšná, protože holocaustoví pohádkáři zároveň tvrdí, že se k zabíjení lidí používal také oxid uhelnatý. V takovém případě by „zahřívání“ vězňů nemělo žádný smysl.

čtyř táborů (včetně samotného Majdanku). Navíc v sekci VI tábora, kde se našly boty, byla opravna bot, kam se posílaly boty z východní fronty. Polský historik Zdzislaw Lukaszkiewicz tuto skutečnost přiznal již v roce 1948,99 ale holocaustoví pohádkáři ji samozřejmě ignorují. V Majdanku byla dokonce továrna zaměstnávající vězně, kteří zde zpracovávali oblečení z celého okupovaného Polska, čistili ho a připravovali k distribuci po Říši. To vše se v propagandistickém shonu ignorovalo a výsledkem je to, že se dnes návštěvníkům Majdanku ukazují hromady oblečení a bot, patřící „zplynovaným Židům“.

Údajné metody plynování Sovětská „komise“ zkoumající v roce 1944 tábor přišla s tvrzením, že se jako vražedná „plynová komora“ používala majdanská dezinsekční stanice. Tato komise byla rovněž první, kdo prohlásil, že zde byli Židé plynováni cyklonem B a oxidem uhelnatým. Sověti v Majdanku našli místnost se 135 nepoužitými plechovkami cyklonu B, které mohou vidět i dnešní návštěvníci. Stejně jako v Osvětimi se však tyto plechovky používaly v „entlausung“ (odvšivovací) části. Je ironií, že to holocaustoví pohádkáři nezpochybňují, pouze tvrdí, že se onen insekticid používal „také“ k zabíjení lidí. Mnohem zásadnější bylo prohlášení, že se v Majdanku k plynování lidí používal oxid uhelnatý. Neexistuje žádný záznam a dokonce ani nikdo netvrdí, že by tam byl jakýkoliv dieselový motor. Sovětská komise místo toho přišla s několika velkými plynovými láhvemi, které měly obsahovat oxid uhelnatý. Dnes jsou dvě původní plynové láhve ukazovány v „plynových komorách“, ale jak si ukážeme, smrtící jsou jedině pro legendu o vyhlazování.

99

Zdislaw Lukaszkiewicz, „Oboz koncentracyjny i zaglady Majdanek“, in: Biuletyn Glownej Komisji Badania Zbrodni Niemieckich w Polsce, Vol. IV, Warsaw 1948.

- 83 -

Nemožnost existence „plynových komor“ v Majdanku Podle holocaustových pohádkářů a oficiálního průvodce rozdávaného v táboře v roce 2009 Majdanek sloužil jako pracovní tábor a „vyhlazovací tábor“. Druhá fáze se údajně datuje od září 1942 do října 1943, kdy byly postaveny nejméně čtyři „plynové komory“. Stejně jako v Osvětimi dochovaný německý plánek tábora žádnou „plynovou komoru“ nezobrazuje. A stejně jako v Osvětimi zobrazuje odvšivovací (německy: „entlausung“) sekci. Právě o těchto budovách, postavených k odvšivování oblečení, se tvrdí, že byly „změněny na plynové komory“. „Plynová komora“ prý měla být i v dřevěné budově krematoria, jež lehla popelem ještě před obsazením tábora Sověty. Že by Němci umístili „plynovou komoru“ do dřevěného baráku, který nejde neprodyšně utěsnit, je silně nepravděpodobné. Samozřejmě neexistuje naprosto žádná dokumentace, která by tvrzení o „plynové komoře“ v budově krematoria dokazovala, ale to nezabránilo „rekonstrukci“ budovy včetně „plynové komory“, která se dnes všem návštěvníkům ukazuje. Přední „odborník na holocaust“ Jean-Claude Pressac musel ohledně „zrekonstruované“ plynové komory přiznat: „Zástupce ředitele musea autorovi napsal, že se tato plynová komora používala ,málo, ale skutečně velmi, velmi málo‘, což znamená, že se nepoužívala vůbec. Tato smyšlenka je udržována při životě, aby neutrpěla populární pověra, že každé krematorium muselo mít plynovou komoru... Kdyby byli vězni vražděni cyklonem B v této místnosti, její umístění mezi pitevnou, chodbou a márnicí by zcela nezbytně vyžadovalo umělou ventilaci. Neexistuje však sebemenší stopa, dokazující, že by kdy nějaká existovala. V případě přirozeného větrání průvanem by bylo nutné celé krematorium vyklidit na těžko odhadnutelnou dobu.“100 Další „plynové komory“, ukazované dnes návštěvníkům Majdanku, se nachází v objektu nazývaném „bouda 41“ nebo „barák 41“. Jednalo se o odvšivovací úsek, který Němci na svých plánech tábora jasně vyznačili. K odvšivování oblečení se ve skutečnosti používaly dvě boudy, 41 a 42, které jsou hned vedle sebe a dodnes si je můžete v táboře prohlédnout. „Plynové komory“ však měly být jen v boudě 41. Kdyby měl existovat jen jediný důvod, proč „bouda 41“ nemohla být využívána jako „plynová komora“, bylo by to její umístění. Stojí na dohled (doslova co by kamenem dohodil) od hlavní silnice vedoucí kolem tábora a navíc je i mimo oplocení hlavního tábora. Jinak řečeno byla přímo před zraky kolemjdoucích i civilistů a navíc odtud byl přímý výhled na město Lublin, o čemž se může každý návštěvník snadno přesvědčit. Tyto „plynové komory“ jsou také poměrně daleko od budovy krematoria. To znamená nejen že by veškeré „plynování“ probíhalo před zraky veřejnosti, ale že by také zplynované oběti musely být veřejně převáženy do krematoria, nejspíš na vozících nebo náklaďácích. Tvrzení o takto otevřeně prováděném masovém „vyhlazování“ je absurdní. Že se tato evidentní skutečnost bohorovně ignoruje, ukazuje na zaujatost médií i akademické obce. A kdyby to snad nestačilo, jedna z odvšivovacích místností prezentovaných návštěvníkům má velké skleněné okno s přímým výhledem ven. Tvrzení, že by plynované oběti jen tak stály a nerozbily obyčejné skleněné okno, je stejně směšně nesmyslné jako samo umístění „plynové komory“. Holocaustoví pohádkáři se snaží vysvětlit přítomnost skleněného okna až jeho po-

100

Pressac, Jean-Claude, Les carences et incohérences du rapport Leuchter, Journal J, December 1988.

- 84 -

válečnou instalací. Jenže na dřevěných okenních rámech jsou skvrny „pruské modři“ po cyklonu B (viz dále), což znamená, že tam byly již při rozmisťování zmíněné chemikálie.

Pravé sprchy na „plynování obětí“ Nápis u vstupu do boudy 41 hlásá Bad und Desinfektion („sprcha a dezinfekce“).* Právě tam prý měly být „oběti“ ukolébány, aby neměly strach ohledně svého dalšího osudu. První místností po vstupu při turistické prohlídce je místnost s pravými sprchovými hlavicemi a dokonce dvěma vanami (!). Holocaustoví pohádkáři tvrdí, že se oběti skutečně osprchovaly teplou vodou a měly možnost se vykoupat. Když jsou konfrontováni s pochopitelnou otázkou, proč by někdo napřed sprchoval lidi jdoucí do plynu, odpovídají, že to bylo kvůli „zahřátí“, aby cyklon B působil účinněji. Kdyby tato nehorázná tvrzení nebyla brána vážně, byla by směšná. V boudě 41 je několik místností, které jsou dnešním turistům předváděny jako „plynové komory“. První se nachází hned vedle sprchy a má 184 ft2 (17,1 m2). Na stěnách se nenachází žádné skvrny pruské modři po cyklonu B, takže holocaustoví pohádkáři tvrdí, že zde byli lidé vražděni oxidem uhelnatým.

Vystavované plynové láhve jsou na oxid uhličitý, ne uhelnatý Dvě plynové láhve objevené Sověty dnes stojí v místnosti sousedící s první „plynovou komorou“. Jsou napojeny na trubky údajně vedoucí do „plynové komory“ a ve zdi je „průzor“, kterým prý SS-man „ovládající“ plynové láhve mohl sledovat oběti. Tento „proces plynování“ však představuje definitivní důkaz, že se jedná o podvod. Nápis u lahví říká, že se používal „carbon oxide“, což může být polsko-anglická překladová chyba, protože žádný „carbon oxide“ neexistuje.** Nicméně i kdyby měli na mysli „oxid uhelnatý“, na láhvích je vyrytý jejich skutečný obsah: oxid uhličitý. Jak ví každý s alespoň elementární znalostí chemie, mezi oxidem uhličitým a uhelnatým je zásadní rozdíl. Druhý jmenovaný je jedovatý, zatímco oxid uhličitý se používá při výrobě sladkých perlivých nápojů a v potravinářství. Oxid uhličitý má rovněž různorodé upotřebení například při výrobě vína, v zemědělství, při chlazení a tak dále – kdy se jedná o produkty konzumované lidmi. Lidé ho také vydechují a následně je pohlcován rostlinami během fotosyntézy. Zplynování velkého množství lidí oxidem uhličitým je prakticky nemožné – ještě víc než u dieselových výfukových plynů. Oficiální testy ukazují, že je smrtelný až při koncentraci vyšší než 5 % (50 000 částí na milion neboli ppm). Tvrzení, že velké skupiny lidí byly plynovány v místnosti, do které se vypouštěl CO2 z lahví, je tak absurdní, že hraničí s bláznovstvím. A aby to bylo ještě směšnější, „průzor“, kterým měl SS-man pozorovat oběti, je jen malá otevřená díra s mřížemi. * **

Německé Bad i anglické bath znamená „koupelna, koupel, lázeň“, ale standardně zachovávám zažitý a s „holocaustem“ spjatý pojem „sprcha“; pozn. překl. Oxid uhelnatý je anglicky „carbon monoxide“, „carbon oxide“ je nesmysl, znamenající „oxid uhlík“; pozn. překl.

- 85 -

Vlevo: plynové láhve ukazované v táboře Majdanek: holocaustoví pohádkáři tvrdí, že se k zabíjení Židů používal oxid uhelnatý (CO). Na láhvích je ve skutečnosti vyryto toto: „Dr. Pater Victoria Kohlensäurefabrik Nußdorf Nr 6196 Full. 10 Kg [...]und Fluid Warszawa Kohlensäure [...] Fluid Warszawa Lukowski. Pleschen 10,1 kg CO2 Gepr.“ (Nápisy jsou čitelné jen částečně). Ve skutečnosti jde o láhve s oxidem uhličitým (CO2), což je naprosto jiná chemikálie, běžně používaná v potravinářství (způsobuje například „šumivost“ sladkých nápojů jako coca-cola). Je tragédie, že takový evidentní podvod někdo vůbec může brát vážně. Všimněte si také oficiálního nápisu na tabuli, podle kterého jde o „carbon oxide“ (který ani neexistuje). Vpravo nahoře: průzor údajně používaný SS-many k pozorování umírajících vězňů v „plynové komoře“ za místností s plynovými láhvemi. Jak je vidět, v „díře“ není ani sklo a je kompletně otevřená. Jakýkoliv jedovatý plyn by se tak z „komory“ vracel zpátky k „obsluze“. Chyby tohoto typu holocaustoví pohádkáři ignorují.

„Plynová komora na oxid uhličitý“ dokonce není ani vzduchotěsná, takže je tvrzení o plynování jakoukoliv chemikálií fyzikálně nemožné.

Neexistence otvorů pro vhazování cyklonu B do „plynových komor“ Druhá „plynová komora“ ukazovaná návštěvníkům je stejně velká jako první a zdi jsou viditelně zabarvené od cyklonu B. Na střeše je navíc otvor, kterým měli SS-mani do komory sypat cyklon ve formě granulátu. Třetí „plynová komora“ měří 378 ft2 (35,2 m2). Zdi jsou rovněž nasáklé „pruskou modří“ indikující cyklon B. V této místnosti však není žádný otvor pro vhazování cyklonu B. Holocaustoví pohádkáři tento problém obchází tvrzením, že SS dovnitř vhodili granulát nad hlavami obětí a pak zabouchli dveře. To je samozřejmě absurdní a i „odborník na holocaust“ Jean-Claude Pressac musel přiznat, že „je skutečně nereálné představit si SS-mana s plynovou maskou a plechovkou cyklonu B v ruce házejícího granulát do prostoru o šíři 30 centimetrů mezi hlavami obětí a stropem – granulát by zřejmě spadl na zem před komorou – a následně zabouchávajícího dveře, aniž by vězni podnikli zoufalý pokus o útěk.“101

101

Pressac, Jean-Claude, Les carences et incohérences du rapport Leuchter, Journal J, December 1988.

- 86 -

Obyčejné skleněné okno v „plynové komoře“ Čtvrtá a poslední plynová komora, nacházející se vedle sprchy, kde se oběti před „zplynováním“ (!) mohly umýt, měří 1153 ft2 (107,7 m2). I zde jsou na zdech skvrny „pruské modři“ a na stropě dva kruhové otvory, kterými se měl vhazovat cyklon B. Právě v této „plynové komoře“ se nachází skleněné okno. Představa, že by zde byli plynováni lidé a nerozbili ho, aby se dostali ven, je vyloučená. Přesto se turistům v táboře říká, že to byla největší „plynová komora“, kde byly zabity tisíce Židů. V této komoře jsou navíc dvoje dveře otevírající se dovnitř. To je logicky vyloučené, protože by na ně byla namačkaná těla „zplynovaných obětí“ – jak popisovali „očití svědci“ – a nešly by otevřít. Jürgen Graf a Carlo Mattogno k tématu „vhazovacích děr“ na cyklon B v Majdanku napsali: „Otvory v komorách I a II jsou tak malé (26 x 26 a 29 x 33 cm) ... byly do stropů vyřezány vyloženě hrubým způsobem, hlavně v komoře I, kde kolem díry není ani dřevěný rám. Všechno nasvědčuje tomu, že byly narychlo dodělány pro polsko-sovětskou komisi.“ Velmi zajímavý je popis komory I od Konstantina Simonova, korespondenta sovětských armádních novin Rudá hvězda, který Majdanek navštívil hned po jeho osvobození: „Ale otevřeme další dveře a pojďme do druhé odhmyzovací komory, která byla postavena podle úplně jiných kritérií. Je to čtvercová místnost ne o moc vyšší než dva metry o rozloze přibližně 6 x 6 metrů. Zdi, strop, podlaha – všechno je ze šedivého, monotónního železobetonu. Nejsou tu žádné police na oblečení, jak jsme viděli v předchozí místnosti: tady je všechno holé a prázdné. Vchod do místnosti hermeticky uzavírají jediné velké ocelové dveře; zavírají se zvenčí silnými ocelovými zástrčkami. Zdi v této železobetonové kryptě mají tři otvory: dva jsou trubky vedoucí zvenčí, třetí je okénko, malé čtvercové okénko zamřížované velkou silnou ocelovou mříží, pevně zakotvenou v železobetonu. Silné sklo je zvenčí, aby se na něj přes mříž nedalo dosáhnout.“ Simonov těsně před tím opustil barák 42, který popsal následovně: „Pak jsme přišli do komor, kde se odhmyzovalo oblečení vzaté vězňům. Trubky jsou ve stropě. Jimi se přiváděl odhmyzovací prostředek. Pak se zavřely, dveře byly vzduchotěsně uzamčeny a odhmyzování pokračovalo. Zdi baráku z dřevěných latí a dveře, které nebyly pobité kovem, nebyly ani zdaleka dost pevné na to, aby mohly sloužit k jakémukoliv jinému účelu než odhmyzování oblečení.“ Pokud tedy Simonov mluví o otvorech ve stropě odhmyzovacích komor v baráku 42, ale ne v komoře I, kam vešel hned poté, může to znamenat jedině to, že tam tehdy žádné otvory nebyly. Shrňme si to: odvšivovací komory v baráku 42, u nichž se uznává, že sloužily výhradně k odvšivování oblečení, měly ve stropě otvory na vsypávání cyklonu B, přestože nebyly nezbytně nutné (granulát mohl být stejně dobře rozsypán po podlaze). Oproti tomu komory I a III v baráku 41, údajně sloužící výhradně k zabíjení lidí, žádné stropní otvory na vsypávání cyklonu B neměly, ačkoliv by v tomto případě byly naprosto nezbytné! Je jasné, že „bouda 41“ byla odhmyzovací středisko a nic jiného. Vězni se svlékli a zatímco se jejich oblečení dezinsikovalo insekticidem cyklon B, koupali se nebo sprchovali – to vše ve snaze potlačit v táboře vši a tyfus. Proto je bizarní, když se dnes snaha Němců udržet vězně naživu potlačováním nemocí prezentuje jako „důkaz“ masové vraždy.

- 87 -

Podvod s akcí „Dožínky“ Nesmyslné lži o „plynových komorách“ v Majdanku holocaustovým pohádkářům nestačily, takže si o tomto táboru vymysleli ještě neuvěřitelnější historku nazvanou „akce Dožínky“. Mělo jít o popravu ze dne 3. listopadu 1943, během níž bylo 17 000 Židů postříleno kulometem. Jelikož se dnes uvádí, že v tomto táboře bylo zabito „jen“ 79 000 Židů, zmíněný masakr by stál zhruba za čtvrtinou všech obětí, takže je to z hlediska historky o holocaustu významná událost. Jedna z „plynových komor“, ukazovaných dnes náÚdajný popel těchto 17 000 zastřelených je vštěvníkům Majdanku, má obyčejné skleněné okno. součástí majdanského mauzolea pod širým Samozřejmě je nepředstavitelné, že by ho oběti okamžitě nerozbily, ale holocaustoví pohádkáři tento nebem (!), které v rámci historky o holocaustu očividný nedostatek ignorují a přehlédne ho i velké získalo téměř náboženský význam. Nechat množství turistů, kteří tábor každoročně navštíví. popel takto vystavený napospas živlům je neuvěřitelné, ale v tomto případě se to stalo nejspíš proto, že se o popel vůbec nejedná, jak si vysvětlíme níže. První problém akce „Dožínky“ spočívá v jejím názvu. Holocaustoví pohádkáři tvrdí, že to bylo „krycí jméno“ operace s cílem vyvraždit všechny Židy v oblasti po vzpouře začátkem roku 1943 – jenže slovo „dožínky“ se v žádných německých dokumentech nevyskytuje, ani neexistuje žádný rozkaz zabít v roce 1943 všechny Židy v Lublinu. Tento název byl vymyšlen prostě jen tak.

Mußfeldtovo „přiznání“ Druhý problém s historkou o „masovém střílení“ je ten, že celá stojí na „přiznání“ SSOberscharführera Ericha Mußfeldta z roku 1947. Všechny ostatní výpovědi se zakládají výhradně na jeho verzi událostí a falešnost tohoto „přiznání“ je tak očividná, že ho z něj evidentně museli dostat pod nátlakem (stejně jako se jiní Němci „přiznali“ například k masakru v Katyni). Mezi nesmyslné části tohoto „přiznání“ patří tvrzení, že: - „Oběti“ si před zastřelením musely ve skupinách po deseti vlézt a lehnout do speciálně připravených jam. Tak by se ale jámy brzo naplnily a „oběti“ by si musely lehat na hromady mrtvol. Že by to takto šlo 11 hodin bez přerušení je extrémně nepravděpodobné. Někteří vězni by se nutně museli postavit na odpor, zvlášť když proti 17 000 vězňů údajně mělo stát jen 100 SS-manů. - K zastřelení tolika lidí by byla potřeba obří zásoba munice, zvlášť když uvážíme, že SSmani měli být vybaveni standardními německými automatickými zbraněmi s kadencí 600 ran za minutu. Kdyby čtyři SS-mani na každou skupinu 10 Židů stříleli jen 2 sekundy, vystříleli by až 80 nábojů. 11 hodin prakticky nepřetržité střelby by znamenalo 36 000 nábojů za hodinu a 396 000 za celý den. Za předpokladu, že po zastřelení každé skupiny následovala krátká

- 88 -

pauza, lze rozumně předpokládat, že by se na celou operaci spotřebovalo 300 000 nábojů – skutečná hora střeliva, která by rozhodně varovala 17 000 údajně nahých a mlčky sešikovaných vězňů na otevřeném poli. - Jak už bylo řečeno, z tábora byl otevřený výhled na město Lublin. Představa, že by si obyvatelé nevšimli takovéto jedenáctihodinové popravy, je nemyslitelná. Do Mußfeldtova „přiznání“ o tomto vraždění ale nikdo neslyšel, ani ho nehlásil. - Nikdy nebyly nalezeny žádné důkazy o masových, 328 stop (100 metrů) dlouhých „cik cak jámách“, jež byly podle Mußfeldta vykopány. Mußfeldt „přiznal“, že krátce poté dostal rozkaz zorganizovat exhumaci a spálení oněch 17 000 těl. Tento úkol byl údajně dokončen v prosinci 1943 díky kombinaci krematorií a otevřeného spalování na „dřevěných deskách“. Popel měl být opětovně spálen v (nikdy nenalezených) jámách, ale pak se nějak záhadně dostal pod kupoli majdanského mausolea. Tady se hroutí důležitá část celého příběhu: pokud bylo rozhodnuto o spálení obětí, proč je nejprve pohřbili? Mußfeldt se také „přiznal“, že s kremacemi začal 5. listopadu a skončilo se 24. prosince, tedy za nějakých 50 dní. To znamená, že by obyvatelé Lublinu byli po dobu 50 dní svědky obřích exhumací, do výšky šlehajících ohňů, gigantických mračen kouře a zápachu ze 17 000 spalovaných těl. To je nemožné. Polská exilová vláda „Delegatura“ vydala 15. listopadu zprávu o masakru v Majdanku, údajně na základě jejích zdrojů uvnitř tábora. Šlo však o tentýž propagandistický nástroj jako v případě tvrzení, že v Majdanku byly „plynové komory“ již 15. prosince 1942 – což nebyla pravda, jak jsme si ukázali výše. Tak proč o tom Delegatura vydávala zprávu? Nejpravděpodobnější je, že v táboře na začátku listopadu vypukly nějaké nepokoje, které možná vyústily i ve střelbu. Mohlo se jednat o nepovedený pokus o útěk (koncem října například uprchli vězni z tábora Sobibor), nebo se incident mohl týkat přesunu velkého množství vězňů do Krakova, o němž se psalo v novinách polského odporu (tištěných v angličtině) Dziennik Polski. Ty v listopadu 1943 uvedly, že „z Majdanku převezli do Krakova 25 000 Židů, kteří byli po stovkách ubytováni v nedávno postavených barácích. Tito Židé zřejmě budou muset pracovat v německých továrnách, přesunutých v poslední době do okresu Krakov.“102 Stěhování tak velkého počtu vězňů v kombinaci s potenciálně nesouvisejícím menším incidentem za použití zbraní mohlo snadno vyvolat zvěsti o masakru tisíců lidí. Sovětská armáda živená propagandou Delegatury našla nešťastného Němce Mußfeldta, jehož přinutila „přiznat se“ k šokujícímu zločinu – a základ mýtu o akci „Dožínky“ byl na světě. Stejně jako její název byla vykouzlena z ničeho. Co se týče popela v majdanském mausoleu: opakované žádosti o nezávislé provedení testů DNA, aby se ukázalo, zda se skutečně jedná o lidské pozůstatky, vedení táborového muzea zamítlo. Kdo zná skutečnou historii Majdanku, ten se nediví.

Druhý soud ve věci Majdanku Roku 1975 v Düsseldorfu proběhl proces se 16 bývalými příslušníky SS za jejich údajnou spoluzodpovědnost za události v tomto táboře. Výsledkem bylo de facto popření teorie o „vy102

Gajowniczek, Jolanta, „Obóz koncentracyjny na Majdanku wietle ,Dzennika Polskiego‘ i ,Dziennika Polskiego‘ i ,Dziennika onierza’z latach 1940-1944,“ in: ZM, VII, 1973, pozn. 446, str. 256.

- 89 -

hlazovacím táboru“. Ze 16 obžalovaných byli dva zproštěni „kvůli špatnému zdravotnímu stavu“, jeden během procesu zemřel a pět bylo osvobozeno. Osm odsouzených dostalo tresty v různé výši. Dva obžalovaní s nejtěžšími tresty – doživotí – byli viněni z „vybírání obětí do plynových komor“. Oba cokoliv takového popřeli – což sice byla pravda daná samotnou neexistencí plynových komor, jak jsme si ukázali výše –, ale v lynčovací náladě, která na německých soudech vládla, bylo jejich popření ignorováno. Absurdnost celého procesu se odrazila v rozsudku, podle kterého se k zabíjení Židů používal oxid uhelnatý: „Plynování probíhalo vždy stejně. Vězni určení na smrt byli vzati do baráku, svlečeni a pak nahnáni do jedné z plynových komor. Jakmile se za nimi zavřely vzduchotěsné dveře, do komory byl zaveden oxid uhelnatý nebo cyklon B. Jakmile SS-man řídící plynování zjistil, že všechny oběti zemřely, ocelové dveře se otevřely, aby mohl uniknout plyn. Speciální jednotka vězňů pak vytahala těla, naložila je na ruční vozíky nebo na auta a odvezla ke spálení buď do starého nebo nového krematoria, nebo k jámám či hranicím připravovaným v lese mimo tábor.“103 Jak jsme si již ukázali, v Majdanku nebyly žádné dieselové motory a jediné nalezené plynové láhve obsahovaly oxid uhličitý, ne uhelnatý. Navíc tvrzení, že jedovatý plyn mohl „uniknout“ díky prostému otevření dveří, je naprosto absurdní. Jednak by zůstal mezi těly a jak jsme si již ukázali výše, některé „plynové komory“ měly dveře otevírající se pouze dovnitř. Jak soud řekl, rozsudek byl založen téměř výhradně na „svědectvích očitých svědků“. Šlo především o svědectví člověka prohlašujícího se za bývalého příslušníka SS, jakéhosi Heinze Müllera. Soud ho popsal jako „jednoho z mála příslušníků SS, který se nesnažil skrývat své znalosti za údajnou nevědomost, neschopnost si vzpomenout, nezájem o dění v táboře v inkriminované době a jiné výmluvy“. Müller „přiznal“, že se v Majdanku účastnil plynování oxidem uhelnatým – a byl jediný, všichni ostatní to popřeli. A přestože byl jediný, kdo tvrdil, že se těchto neuskutečnitelných plynování účastnil, byl kupodivu také jediný, kdo nebyl z ničeho obžalován! 16 lidí tedy bylo postaveno před soud na základě svědectví jediného svědka, popisujícího fyzicky neuskutečnitelnou událost – zatímco výpovědi 16 obžalovaných byly na základě tohoto jediného svědectví odmítnuty. Šlo o jasné a zřejmé pokřivení práva i spravedlnosti. Dalším „důkazem“, který soud bez námitek přijal, bylo písemné prohlášení 5 polských a sovětských svědků, kteří se k soudu odmítli dostavit, a také – což je neuvěřitelné – 13 svědků, kteří už byli dávno mrtví (včetně Mußfeldta). Soud rovněž bez námitek akceptoval historku o akci „Dožínky“ a svědectví dalšího muže, který prohlašoval, že byl v SS, jakéhosi George Werka. V jeho neuvěřitelném svědectví mimo jiné zaznělo, že byl v jednotce účastnící se masového střílení – ale „naštěstí se mu zasekla zbraň“, takže sám osobně samozřejmě nikoho nezastřelil! Tento „svědek“ tedy pochopitelně nebyl obžalován, ale naopak mohl poskytnout „svědectví“. Soud v rozsudku uvedl: „Svědek Werk byl podle své výpovědi v té době převelen do služby v Lublinu a zařazen do popravčí čety, ale střílení se nezúčastnil, jen ,se díval‘, protože (podle jeho vlastních slov) mu ,naštěstí‘ selhal samopal. Toto tvrzení je nevěrohodné; soud však naprosto nemá pochybnosti o tom, že zbytek jeho svědectví je pravdivý, zvlášť ohledně toho, jak si oběti musely lehat hlavami na sebe, aby byly zastřeleny ranou do zátylku nebo krku.“

103

District Court Düsseldorf, Urteil Hackmann u.a., XVII 1/75, v. I, str. 65 ad.

- 90 -

Revizionističtí badatelé Jürgen Graf a Carlo Mattogno k tomu uvedli: „Nedá velkou práci si představit, jak asi soud usvědčující výpověď tohoto svědka získal: Georg Werk nebyl na oplátku za požadovaný popis masové vraždy z ničeho obviněn, přestože soud jeho tvrzení o selhání samopalu prohlásil za nevěrohodné, takže by logicky měl být obžalován a odsouzen za spoluúčast na vraždě. Naopak SS-man Erich Laurich, který jakoukoliv účast na popravách kategoricky odmítl, byl ,odhalen‘ výpovědí svědka Zacheusze Pawlaka a odsouzen k osmi letům vězení.“104

Varšavské ghetto Jádrem údajného vyhlazování polských Židů je dramatické povstání ve varšavském ghettu v dubnu 1943. To je často líčeno jako vzpoura proti deportacím do „plynových pecí“; ve Varšavě se patrně rozšířilo a získalo si pozornost údajné téma „tajných jednání“ mezi Hitlerem a Himmlerem o vyhlazení všech. Případ varšavského ghetta nám poskytuje poučný náhled na vznik samotné legendy o vyhlazování. Jejich odsun prováděný Němci v roce 1943 je často skutečně označován za „vyhlazování polských Židů“, ačkoliv to nic takového neznamenalo, a další nánosy mýtů se na celou legendu nabalily po vydání napínavých románů jako Zeď od Johna Herseye a Exodus Leona Urise. Když Němci obsadili Polsko, nezavřeli Židy do internačních táborů, ale do ghett, a to z bezpečnostních důvodů. Vnitřní správa ghett byla v rukou židovských rad volených samotnými Židy a střežil je nezávislý židovský policejní sbor. Aby se předešlo spekulaci, byly v ghettech zavedeny speciální peníze. Ať už tento systém byl správný nebo ne, v době války byl pochopitelný, a ačkoliv je ghetto možná nepříjemné sociální zřízení, rozhodně není barbarské. A určitě to není uspořádání s cílem zničení rasy. Podle sčítání židovské populace jich v Polsku v roce 1931 byly 2 732 600 a po emigrování a útěku do Sovětského svazu jich pod německou kontrolou nezůstalo víc než 1 100 000. Tato nezvratná fakta však Manvellovi a Fraenkelovi nebrání tvrdit, že „když Německo zahájilo invazi, byly v Polsku tři miliony Židů“ a v roce 1942 „čekaly na smrt ještě nějaké dva miliony“.105 Ve skutečnosti byla nakonec skoro polovina ze zhruba milionu polských Židů, přibližně 400 000, koncentrována ve varšavském ghettu na ploše asi 2,5 čtverečních mil kolem starého středověkého ghetta. Zbytek byl do září 1940 přesunut do Generálního gouvernementu. Himmler v létě 1942 nařídil přesun všech polských Židů do internačních táborů, aby tak byla zajištěna jejich pracovní síla. Tak byly mezi červencem a říjnem 1942 pod dohledem samotné židovské policie pokojně evakuovány tři čtvrtiny obyvatel varšavského ghetta. Transporty do táborů údajně končily „vyhlazením“, ale jak jsme viděli, z dostupných důkazů je naprosto jasné, že šlo pouze o efektivní zajištění pracovních sil a prevenci před nepokoji. Himmler během návštěvy ve Varšavě v lednu 1943 ke svému překvapení zjistil, že 24 000 Židů registrovaných jako dělníci ve zbrojním průmyslu ve skutečnosti nezákonně pracuje jako 104

Concentration Camp Majdanek: A Historical and Technical Study, Jürgen Graf, Carlo Mattogno, Translated by Victor Diodon Chicago (Illinois): Theses & Dissertations Press, Imprint of Castle Hill Publishers, June 2003. 105 Heinrich Himmler, str. 140.

- 91 -

krejčí a kožešníci;106 ghetto bylo rovněž využíváno jako základna k podvratným výpadům do hlavních částí města. Po šesti měsících poklidné evakuace, kdy v obytné oblasti ghetta zbývalo jen asi 60 000 Židů, Němci 18. ledna 1943 narazili na ozbrojené povstání. Manvell a Fraenkel přiznávají, že „Židé plánující odpor dlouho pašovali zbraně z venkovního světa a ozbrojené skupiny střílely a zabíjely SS-many a milicionáře střežící konvoje deportovaných“. Bojovníkům ve varšavském ghettu pomáhala také polská zemská armáda a PPR – Polska Partia Robotnicza, komunistická Polská dělnická strana. Právě to, že povstání podporovali partyzáni a komunisté, přimělo okupační jednotky k jeho potlačení – jako by to za stejné situace udělala každá armáda – v případě nutnosti i za cenu zničení obytných čtvrtí. Nemělo by se zapomínat, že by celý proces evakuace normálně a v klidu dál pokračoval, nebýt radikálů, kteří naplánovali a vyzbrojili povstání, jež nakonec stejně muselo zkrachovat. Generálporučík SS Stroop vjel 19. dubna s obrněnými vozy do ghetta, okamžitě se dostal pod palbu a ztratil 12 mužů; německé i polské oběti čtyřtýdenních bojů dosáhly počtu 101 mrtvých a raněných. Houževnatý odpor Židovské bojové organizace navzdory nulové šanci na úspěch vedl odhadem k 12 000 židovských obětí, z nichž většina zůstala v hořících domech a krytech. Nicméně celkem 56 065 obyvatel bylo zajato a pokojně přesunuto do Generálního gouvernementu. Mnozí Židé v ghettu teror způsobený bojovou organizací neschvalovali a snažili se o jejích ústředích informovat německé orgány.

Náhle objevení přeživší Okolnosti kolem povstání ve varšavském ghettu i deportace do východních pracovních táborů jako Osvětim dávaly vzniknout těm nejbarvitějším historkám o osudu polských Židů, nejsilnější základny Židovstva v Evropě. Židovský spojený distribuční výbor ve statistikách připravených pro Norimberský tribunál uvedl, že v roce 1945 v Polsku zůstalo jen 80 000 Židů. Také uvedl, že v Německu a Rakousku nezbyli žádní polsko-židovští vysídlenci, což bylo tvrzení, které se jaksi neslučovalo s množstvím polských Židů zatčených Brity a Američany za obchodování na černém trhu. Nový komunistický režim 4. července 1946 nedokázal zabránit pogromu v Kielcích a tisíce polských Židů utekly do západního Německa. Byla to poněkud trapná situace a tito Židé v rekordní době emigrovali do Palestiny a USA. Počet polsko-židovských přeživších postupně doznával značných změn; v Americké židovské ročence 1948-1949 byl stanoven na 390 000, což je oproti původním 80 000 dost podstatný posun. Do budoucna můžeme čekat další opravy směrem vzhůru.

106

Manvell & Fraenkel, tamtéž, str. 140.

- 92 -

14. Dachau a jeho mysteriózní „plynová komora“ Když americké jednotky v roce 1945 obsadily koncentrační tábor Dachau ležící severně od Mnichova, všeobecně se tvrdilo, že tam našly „plynovou komoru“. Toto obvinění se udrželo a dodnes je omíláno v médiích po celém světě. Zmíněná „plynová komora“ byla u Norimberského tribunálu zaprotokolována jako dokument L-159. Mimo jiné se v něm píše: „Plynová komora se nacházela uprostřed velké místnosti v budově krematoria. Byla z betonu. Měřila asi 20 x 20 stop (6 x 6 m) a strop byl ve výšVnitřek „plynové komory“ v Dachau tak, jak byl turisce zhruba 10 stop (3 metry).“ tům prezentován v roce 2010. V podlaze jsou čtyři kanáDnes se však na cedulích v Dachau jasně ly přímo propojené s ostatními místnostmi v budově. Už píše, že zde nebyl nikdo nikdy zplynován jen proto je zde „plynování“ vyloučené; jedovatý plyn a „plynová komora“ nebyla nikdy použita, by prošel celou budovou a zabil i další lidi, včetně dozorců z SS. Plyn se podle dnešní verze měl vhazovat což je v přímém rozporu s „důkazy“ předlo- otvorem ve zdi, ale podle Norimberského tribunálu se ženými americkému kongresu, měl „vpouštět děrovanými mosaznými armaturami ve s Norimberským tribunálem i „vzpomínkami stropě“. Vlevo je vchod do „plynové komory“. očitých svědků“. Obzvlášť zajímavé je tvrzení norimberského dokumentu L-159, že se plyn „vpouštěl děrovanými mosaznými armaturami“ ve stropě, protože dnes se uvádí, že k tomu měly sloužit skosené otvory ve zdi. Skutečnost, že místnost prohlašovaná za dachauskou „plynovou komoru“ k tomuto účelu nebyla navržena, ani tak nemohla být využívána, je snadno odhalitelná pouhým zběžným pohledem. Není vzduchotěsná a na podlaze jsou čtyři kanály napojené na kanalizační systém celé budovy, procházející každou místností. To se týká i místnosti s pecemi a údajné „šatny“. Toto uspořádání by samozřejmě bylo fatální pro všechny v budově, ať už by šlo o dozorce z SS nebo vězně. Jedovatý plyn by okamžitě prošel celou budovou a u krematorií by zapříčinil explozi, která by ji zničila. „Plynová komora v Dachau“ je očividný podvod. Zjevně byla navržena jako márnice k uchovávání těl určených do vedlejšího krematoria. Protichůdné nápisy v táboře Dachau, jak byly turistům prezentovány v roce 2010. Vlevo: Tento nápis je zvenčí u krematoria a hlásá, že „plynová komora však nikdy nebyla použita k masovému zabíjení“. Vpravo je nápis zevnitř budovy u dveří místnosti údajné „plynové komory“. Je stylizován tak, aby budil zdání, že zde skutečně byli plynováni lidé.

- 93 -

Skutečnými „plynovými komorami“ v Dachau byly dezinsekční komory nacházející se na západním konci budovy krematoria. Používaly se k zabíjení vší a předcházení chorobám; v porovnání s ostatními tábory jsou tyto komory nejzachovalejší. Vlevo nahoře: dezinsekční [odhmyzovací] komory, jasný nápis, který je tu k vidění dodnes. Vpravo nahoře: Slavná a široce propagovaná fotografie amerického vojáka stojícího před „plynovou komorou“ v Dachau. Samozřejmě jde o jednu z odhmyzovacích komor, ale to už holocaustoví pohádkáři neříkají.

Vlevo nahoře: Venkovní část dezinsekčních komor zezadu. Dvoje dveře byly nutné k oddělení čistého a zamořeného oblečení. Vpravo nahoře: Mechanismus k zavádění cyklonu B do odvšivovací komory. Porovnejte s ním „díru ve zdi“ údajné vražedné „plynové komory“ v téže budově a je jasné, že „komora pro lidi“ je podvod. Vpravo: Američtí vojáci u větraného odhmyzeného oblečení před dezinsekčními komorami, 1945. Je ironií, že se dezinsekční komory a cyklon B dál používaly i po obsazení tábora spojenci.

- 94 -

Vlevo: Vězeňkyně v Dachau mávají americkým osvoboditelům. Vpravo: Polští vězni v Dachau slaví příjezd amerických jednotek šampaňským a doutníky. Všichni vězni se zdají být dobře živeni a zdrávi. Fotografie, jako jsou tyto, však holocaustoví pohádkáři ukazují jen velmi zřídka; za typické vězně koncentračních táborů raději vydávají oběti tyfové epidemie.

V chabé snaze podpořit historku o „plynových komorách“ byl strop té, která se dnes předvádí návštěvníkům, osazen velmi nepovedenou imitací „sprchových hlavic“. Tyto „sprchové hlavice“, které v době osvobození tábora neexistovaly, sem byly dodány až po válce. A konečně se „plynová komora“ honosí ventilační šachtou umístěnou na střeše, díky čemuž je tvrzení o plynování ještě směšnější. Všech těchto skutečností si už všimlo víc nezávislých pozorovatelů. Stephen F. Pinter, sloužící šest poválečných let jako právník amerického ministerstva války v okupačních jednotkách v Německu a Rakousku, v populárním katolickém časopise Our Sunday Visitor ze 14. června 1959 prohlásil: „Jako právník amerického ministerstva války jsem po válce strávil 17 měsíců v Dachau a můžu říct, že tam žádná plynová komora nebyla. To, co se návštěvníkům a turistům ukazovalo a chybně popisovalo jako plynová komora, bylo krematorium. Plynová komora nebyla ani v žádném jiném koncentračním táboru v Německu. Říkali nám, že byla v Osvětimi, ale ta se nacházela v ruské okupační zóně a nemohli jsme ji prozkoumat, protože to Rusové nedovolili. Podle toho, co se mi během šesti poválečných let v Německu a Rakousku podařilo zjistit, bylo zabito hodně Židů, ale milionu to číslo rozhodně nikdy nedosáhlo. Mluvil jsem s tisíci Židy, bývalými vězni koncentračních táborů v Německu a Rakousku, a pokládám se v této věci za stejně kvalifikovaného jako kdokoliv jiný.“ To je úplně jiný příběh, než jaké nám servíruje propaganda. Pinter byl velmi pozorný ohledně zaměňování krematoria a plynové komory. To je častý trik – jelikož v těchto táborech nikdy žádná plynová komora nebyla, schválně se používá matoucí výraz „plynová pec“, aby tak vznikaly zmatky a lidé si pletli plynovou komoru s krematoriem. Krematorium, obvykle s jednou pecí a podobné těm dnešním, se používalo ke spalování lidí, kteří v táboře zemřeli z různých přirozených příčin, hlavně na infekční nemoci. Tuto skutečnost přesvědčivě dokázal německý arcibiskup kardinál Faulhaber z Mnichova. Ten Američany informoval, že bylo v září 1944 během spojeneckých náletů na Mnichov zabito 30 000 lidí. Arcibiskup tehdy požádal úřady, aby nechaly těla obětí spálit v krematoriu v Dachau. Bylo mu však řečeno, že to je bohužel neproveditelné: krematorium s jedinou pecí nebylo schopné takový nápor zvládnout. Logicky tedy nemohlo zvládnout ani 238 000 židovských těl, která tam údajně měla být spálena. Muselo by totiž fungovat nonstop 326 let a vyprodukovalo by 530 tun popela.

- 95 -

Skutečné plynové komory v Dachau Budova s krematoriem a údajnou „plynovou komorou“ skutečně obsahuje pravé plynové komory. Ty jsou však jasně označeny jako „fumigační komory“.* Jsou to jedny z nejlépe dochovaných místností, kde se skutečně používal cyklon B (doposud tam jsou mechanismy k jeho zavádění) a z nichž vzešla historka o „plynových komorách na cyklon B“. Stejně jako ve všech ostatních táborech byly i v Dachau jediné skutečné plynové komory na dezinsekci oblečení a k tomuto účelu je využívala i americká armáda.

Snižování počtu obětí V případě počtu obětí Dachau jde o typické přehánění, které muselo být drasticky zredukováno. V roce 1946 zde byla odhalena pamětní deska Philipa Auerbacha, židovského státního tajemníka bavorské vlády (později odsouzeného za zpronevěru peněz, kterých se domáhal jako reparací za neexistující Židy). Stálo na ní: „Budiž tato plocha uchována jako svatyně 238 000 lidí, kteří zde byli zpopelněni.“ Od té doby se oficiální počet obětí stále snižoval a dnes je stanoven na „pouhých“ 20 600, z nichž většina zemřela až koncem války na tyfus či podvýživu. Toto snižování – až na 10 % původního čísla – bude nepochybně pokračovat a jednoho dne se dotkne i legendárních šesti milionů.

*

Fumigace – ničení škůdců vykuřováním nebo párou; pozn. překl.

- 96 -

15. Sachsenhausen a Bergen-Belsen I když jsou tvrzení o „vyhlazovacích táborech“ v Polsku naprosto zdiskreditovaná a vyvrácená jako naprosté lži, je třeba se krátce podívat i na dva nejslavnější německé tábory, Sachsenhausen a Bergen-Belsen. Je to nutné ze dvou důvodů: za prvé většina hrůzostrašných fotografií hromad vyzáblých těl pochází z Bergen-Belsenu a za druhé jsou tvrzení o „plynové komoře“ v Sachsenhausenu nesmírně poučná ohledně toho, jak se vyráběly „důkazy“ o „plynových komorách“. Není od věci v této souvislosti připomenout, že všichni hlavní „historici holocaustu“ uznávají, že v samotném Německu žádné „tábory smrti“ nebyly, a že se všechny „plynové komory“ nacházely na území Polska.

Sachsenhausen: plynová komora postavená v listopadu 1945, zbouraná v roce 1952 Koncentrační tábor Sachsenhausen stojící nedaleko Berlína se dnes ve „vyhlazovací“ legendě holocaustových pohádkářů prakticky neobjevuje, ale bezprostředně po válce kolem něj bylo velké haló. Tábor se nacházel v sovětské okupační zóně a tajná policie NKVD ho zpočátku využívala k zadržování a vyslýchání německých vězňů. V roce 1947 stanul před sovětským vojenským tribunálem v berlínské části Pankow velitel tábora Anton Kaindl. Ten se „přiznal“, že v roce 1943 dostal rozkaz postavit plynovou komoru používající „tekutý cyklon B“. Bezprostředně po tomto „přiznání“ byl odvezen do sibiřského gulagu Vorkuta, kde během pár měsíců z neznámých příčin zemřel. První náznaky, že s „plynovou komorou“ v Sachsenhausenu něco nebylo v pořádku, se objevily v roce 1952, kdy Sověti oznámili, že budovu s plynovou komorou srovnali se zemí. Nikdo nechápal, proč byl údajný jasný „důkaz“ nacistických zločinů takto zlikvidován. Pravda však vyšla najevo v roce 1992, kdy byla zveřejněna dlouho utajovaná výpověď německého válečného zajatce Gerharta Schirmera. Ten popsal, jak ho zajali a posléze ho NKVD s dalšími Němci v říjnu 1945 odvezlo do Sachsenhausenu. Zde jim politický komisař podplukovník Kolowantienkow nařídil v budově v „přední zóně“ tábora předělat sprchu na falešnou plynovou komoru a popravčí místnost. „Když jsme přijeli, materiál potřebný ke stavebním pracím tam už byl. Pod vedením Kleina jsme napojili trubky zvenku budovy na vodovodní potrubí. Postavili jsme další betonovou komoru sousedící s koupelnou o rozměrech asi 4 x 2 metry s otvorem vedoucím do předsíně sprchy. Nový otvor z předsíně do nově postavené takzvané ,popravčí místnosti‘ [Erschießungsraum]* měl na šířku asi 20 cm. Byl udělán tak, aby to vypadalo, že provinilec stojící u vstupu čelem k betonové zdi mohl být zastřelen ranou do týla. Jelikož jsme této stavbě nemohli zabránit, připadalo nám rozumné pokračovat v práci a tak zjistit, co se tu chystá. Po dokončení, což bylo zhruba koncem října 1945, byl před politického důstojníka předveden Dipl.-Ing. Dörbeck a dostal jasné instrukce, co má říkat skupinám sovětských návštěvníků. Musel jim říkat: Toto zařízení postavené nacisty sloužilo k zabíjení

*

Doslova „místnost ke střílení“; pozn. překl.

- 97 -

[Vernichtung]* Židů a sovětských důstojníků. Každý den bylo zplynováno nějakých 200 lidí a asi 25 zastřeleno. To se dělo od roku 1943 do (dubna) 1945. Dörbeck zde od prosince 1945 do konce roku 1947 provázel průměrně dvě skupiny týdně. Každá se skládala asi ze 30 až 40 Sovětů, většinou vojáků a lidí z GPU, i žen. Často mezi nimi byli důstojníci, kteří naprosto otevřeně vyslovovali pochyby o stáří tohoto zařízení, protože viděli, že beton je nový, ve zdech nebyly žádné díry po kulkách a skvrny po krvi (červená barva) byly velmi skrovné a nepřesvědčivé.“ – Podepsán Gerhart Schirmer, Rastatt, 16.12.86.107 Absurdně provedená „plynová komora“ i „popravčí místnost“ byly tak očividně falešné, že je jen několik let po vybudování zase zbourali a zničili tak všechny usvědčující důkazy. Nicméně návštěvníkům Sachsenhausenu se dodnes ukazují základy budovy a je jim vykládáno, že zdejší „plynová komora“ zabila tisíce lidí. Holocaustoví pohádkáři mohou s podvodem „plynových komor“ Tyto základy jsou dnes návštěvníkům tábora Sachsenhausen předváděny jako zbytky „plynové komory“. v Sachsenhausenu a Dachau klidně pokraTato „plynová komora“ byla zlikvidována roku 1952 čovat, protože i pouhé zpochybnění jejich poté, co se začínaly objevovat problémy s tím, že jde o zjevný padělek. Jeden německý válečný zajatec v 80. pravosti je v Německu trestný čin. Někdejší letech prozradil, že byl v listopadu 1945 se sedmi dalšími válečný zajatec Schirmer byl soudně stíhán kolegy přinucen ji postavit jako „důkaz“ sovětského jen za to, že umožnil zveřejnění svého přítvrzení o masovém plynování v táborech na území Německa. Ačkoliv dnes žádný „historik holocaustu“ netvr- sežného prohlášení. Ve svých 90 letech dí, že v Německu probíhalo plynování (tvrdí, že probíha- dostal na výběr mezi pokutou a vězením; lo pouze v Polsku), návštěvníkům Sachsenhausenu se vybral si pokutu, protože, jak řekl, si už stále vykládá, že to byla „plynová komora“, kde byly odseděl 11 let v sovětském vězení a nechce zabity tisíce lidí. umřít v německém.

Bergen-Belsen: žádné plynové komory Tábor Bergen-Belsen v severozápadním Německu byl původně tábor pro válečné zajatce, vedený jako Stalag XI-C. Na koncentrační tábor se změnil v roce 1943 z rozkazu Reichsführera-SS Heinricha Himmlera v rámci programu výměny Židů za německé válečné zajatce.108 Tábor 15. dubna 1945 osvobodila britská armáda. Britské vojáky doprovázel celý kontingent západních novinářů, kteří tak měli okamžitý přístup do celého tábora a to byl hlavní důvod, proč se nikdy netvrdilo, že v Bergen-Belsenu byla plynová komora. Nicméně právě fotografie hromad vyzáblých mrtvol a masových hrobů z Bergen-Belsenu se staly ztělesněním

*

(Z)ničení, záhuba; pozn. překl. Gerhart Schirmer, Sachsenhausen-Workuta. Zehn Jahre in den Fängen der Sowjets, Grabert, Tübingen 1992. 108 Ben Shephard, After Daybreak – The Liberation of Belsen, 1945, London, Random House, 2006. 107

- 98 -

celého holocaustu; jsou prezentovány jako „oběti nacistické genocidy“ a nepřímo tedy i „plynových komor“.

Hrůzné fotografie zachycují oběti tyfové epidemie

Vlevo: Britský voják stojí na stráži před táborem Belsen. Výstražná tabule spojenecké vojáky varuje, aby nejezdili příliš rychle, protože prach šíří tyfus. Aby skoncovali s epidemií, Britové nakonec tábor vypálili plamenomety. Vpravo: Spojenečtí vojáci si prohlíží masový hrob v Bergen-Belsenu. Na osvoboditele tábora čekaly hororové scény jako tato a podobné fotografie se staly ztělesněním holocaustu. Jakkoliv jsou hrozné a tragické, pravda je, že tito nešťastníci zemřeli na tyfovou epidemii, která se v posledních měsících války prohnala řadou táborů, ne v důsledku masové vraždy či genocidy. Cyklon B, používaný jako odvšivovací činitel, byl kvůli spojeneckému bombardování německé infrastruktury nedostatkový. Je dvojnásob ironické, že k tyfové epidemii zodpovědné za tyto hrůzné obrázky přispěla neschopnost Němců zásobovat Bergen-Belsen chemikálií cyklon B.

Jakkoliv jsou tyto fotografie šokující, nejde o žádný důkaz politiky masového vyhlazování. Důvodem velkého počtu obětí byla epidemie tyfu, která vypukla v posledních měsících války, kdy spojenecké bombardování německé infrastruktury znemožnilo dostatečné zásobování – včetně cyklonu B používaného k dezinsekci oblečení a zabíjení vší přenášejících tyfus. Chyběly tak prostředky k boji proti chorobám i adekvátní příděly potravin. Když se k Bergen-Belsenu přiblížila britská armáda, Němci s ní vyjednali příměří a bezvstupovou zónu kolem tábora, aby se zabránilo šíření tyfu. Britové kvůli tomu byli nuceni nastolit v táboře přísný režim včetně ozbrojených stráží před vraty s cedulí varující před tyfem. Podle táborových záznamů na tuto nemoc od ledna do dubna 1945 zemřelo asi 35 000 vězňů a když do tábora přišli Britové, bylo ještě asi 13 000 těl nepohřbených. Právě odtud pochází fotografie buldozerů hrnoucích mrtvoly do masových hrobů, které se veřejnosti vryly do mysli jako „holocaust“. Dalších 55 000 vězňů však bylo zachráněno a po odvšivení propuštěno. Epidemie tyfu byla tak hrozná, že jakmile vězně (němečtí doktoři pod dohledem spojenců) vykoupali a odvšivili, celý tábor byl vypálen plamenomety namontovanými na obrněných transportérech britské armády Bren Carrier. Tak chtěli zabít všechny vši. Osud Bergen-Belsenu je ukázkou vrcholné a děsivé ironie. Zamoření vešmi se vymklo kontrole, protože Němci kvůli spojeneckému bombardování nebyli schopni dodávat do tábora

- 99 -

dostatek cyklonu B. Velký počet obětí Bergen-Belsenu je tedy důsledek nedostatku cyklonu B – což staví celou legendu o „vyhlazování“ na hlavu. Totéž lze říct ohledně toho, že děsivé scenérie smrti nalezené v Bergen-Belsenu nebyly výsledkem žádných „plynových komor“, ale holocaustoví pohádkáři je přesto používají jako „důkaz“ proběhnuvší genocidy.

- 100 -

16. Korherrova zpráva Dalším oblíbeným pomocníkem holocaustových pohádkářů je slavná „Korherrova zpráva“, což prý byla zpráva hlavního inspektora statistického úřadu SS, dr. Richarda Korherra, „o vývoji holocaustu“ do prosince 1942. Dodatečná zpráva pak zahrnuje první čtvrtinu roku 1943. V Korherrově zprávě však není ani zmínka o plynových komorách nebo vyhlazování. Zato se v ní uvádí, kolik Židů bylo vězněno ve všech koncentračních táborech za více než 10 let od roku 1933 do 1943 – 73 417; přičemž v prosinci 1942 bylo v táborech jen 9 127 Židů. Dále je v ní vypočteno, že od roku 1937 do prosince 1942 klesl počet Židů v Evropě na 4 miliony. Korherr tento úbytek připsal „emigraci, částečně nadúmrtnosti Židů ve střední a západní Evropě, částečně evakuacím zejména na silněji obydlených východních územích, které se zde berou za stále probíhající.“ Korherr po válce popřel, že by cokoliv věděl o holocaustu a řekl, že „slyšel o vyhlazováních až po zhroucení v roce 1945“.109 V dopise poslaném v červenci 1977 novinám Der Spiegel také protestoval proti dezinterpretaci slov „zvláštní zacházení“, když napsal: „Musím protestovat proti slovu ,zemřeli‘ v tomto kontextu. Bylo to právě slovo ,Sonderbehandlung‘ [zvláštní zacházení], kvůli kterému jsem volal na RSHA a ptal se, co to znamená. Odpověděli, že to jsou Židé, kteří byli přemístěni do lublinského distriktu.“110 V Korherrově zprávě tedy není nic, co by potvrzovalo legendu holocaustu. Naopak, to že ve všech koncentračních táborech (včetně polských) bylo v prosinci 1942 jen 9 127 Židů, představuje drtivé svědectví proti mýtu holocaustu.

109 110

Ernst Klee, Personenlexikon zum Dritten Reich, Aktualisierte Ausgabe Frankfurt/M 2005, str. 331. Der Spiegel, Nr. 31, 25. Juli 1977, str. 12.

- 101 -

17. Vzpomínky „přeživších očitých svědků“ Jak jsme si ukázali, fyzické důkazy masového vyhlazování neexistují, takže holocaustoví pohádkáři jsou závislí na „přeživších holocaust“ a „výpovědích očitých svědků“. Dále jsme si ukázali, že i izraelský Nejvyšší soud v jeruzalémském procesu s Demjanjukem odmítl všechny židovské „očité svědky“ jako lháře. Lhaní, přehánění a vymýšlení si je klíčová charakteristika prakticky veškeré literatury „očitých svědků“.

Zfalšované „vzpomínky na holocaust“ Simona Wiesenthala Vpravo: titulní strana pamětí „lovce nacistů“ a „přeživšího holocaust“ Simona Wiesenthala, KZ Mauthausen: Bild und Wort (Koncentrační tábor Mauthausen: obraz a slovo) s Wiesenthalovou kresbou a podpisem vlevo dole. Ačkoliv v knize uvedl, že jde o tři Židy zastřelené v Mauthausenu, ve skutečnosti jde o plagiát několika fotografií, které 11. června 1945 vyšly v časopise Life. Byli na nich němečtí vojáci zajatí během bitvy v Ardenách v amerických uniformách a podle ženevských konvencí zastřelení popravčí četou. Wiesenthal tedy ze tří zastřelených Němců udělal „tři zastřelené Židy“.

Nahoře: Fotopříběh časopisu Life zachycující popravu tří Němců. Dole: Poslední tři fotografie sestavené za sebou vedle Wiesenthalovy kresby „popravy v Mauthausenu“. Je zcela zřejmé, odkud tento „světoznámý lovec nacistů“ ukradl obrázek do své knihy.

- 102 -

Jedním z nejslavnějších „přeživších holocaust“ byl rakouský Žid Simon Wiesenthal. Prohlašoval, že byl internován v táboře Mauthausen a po válce zasvětil život lovu bývalých nacistů. Je po něm pojmenována organizace pracující ve prospěch židovských zájmů a propagující legendu o masovém vyhlazování. Méně se už ví, že jeho paměti vydané roku 1946 pod názvem KZ Mauthausen, Bild und Wort (Koncentrační tábor Mauthausen, obraz a slovo) obsahují jeden z nejnehoráznějších podvodů v této literatuře. Wiesenthal svou knihu doplnil kresbami, které údajně nakreslil v Mauthausenu nebo potom zpaměti. Jedním z jeho nejznámějších obrázků jsou tři Židé v pruhovaných mundůrech, zastřelení u kůlu nacisty. Ačkoliv v knize výslovně píše, že jde o Židy zastřelené v Mauthausenu, pravda je taková, že obkreslil tři fotografie vyšlé v červnu 1945 v časopise Life. Jednalo se o německé vojáky zajaté během bitvy v Ardenách v amerických uniformách a podle ženevských konvencí zastřelené popravčí četou.

Padělaný deník Anne Frankové Jednou z nejoslavovanějších „holocaustových“ knih je Deník Anne Frankové, poprvé vydaný v roce 1947 jako údajné dílo mladé Židovky, ukrývající se se svou rodinou a čtyřmi dalšími Židy ve firemní budově během nacistické okupace Holandska. Osm jich nakonec bylo zatčeno a umístěno do různých koncentračních táborů. Anne Franková zemřela v 15 letech v Bergen-Belsenu na tyfus. Když Rusové osvobodili Osvětim, její otec se v táborové nemocnici také léčil z tyfu a zemřel v roce 1980. Časopis Life přinesl 18. srpna 1958 na titulní stránce fotografii Anne Frankové a v pozadí písmo, které je evidentně a nezpochybnitelně psáno dětskou rukou. Nicméně v dalších publikovaných ukázkách rukou psaného deníku – včetně velkého poutače před „školou Anne Frankové“ v Amsterodamu – je jasně vidět písmo dospělého. Už jen tato skutečnost ukazuje, že deník nenapsala Anne, nebo že přinejmenším velkou část napsal někdo jiný, nejspíš její otec. Zpráva německého Bundeskriminalamt (spolkového kriminálního úřadu neboli BKA) z roku 1980 odhalila, že části deníku byly pozměněny nebo přidány až po roce 1951. Rukopis byl zkoumán na základě požadavku západoněmeckého soudu, když Otto Frank podal žalobu pro urážku na cti na německého vydavatele, který knihu prohlásil za podvod. Rukopis ve formě tří vázaných sešitů a 324 volných stránek svázaných ve čtvrtém sešitu byl zkoumán speciálním zařízením. Testy provedené v laboratořích BKA prokázaly, že části této práce, zejména čtvrtého svazku, byly napsány kuličkovým perem. A jelikož bylo kuličkové pero komerčně dostupné až po válce, BKA došel k závěru, že tyto části byly doplněny až po smrti Anne Frankové. Když opomineme tyto očividné nedostatky, tak i obsah deníků odpovídá práci dospělého. Na začátku knihy je esej o tom, proč 13letá dívka začíná psát deník, pak následuje stručná historie rodiny Frankových a popis protižidovských opatření od německé okupace Holandska v roce 1940. Představa, že by třináctiletá dívka do svého deníku zahrnula faktografický historický přehled, je skutečně nepravděpodobná. Že si Anne Franková vedla deník, o tom není sporu. Byl to však naprosto normální výtvor třináctileté dívky. Oproti tomu deník, který se světu prodává jako „svědectví o holocaustu“, byl očividně pozměněn dospělým člověkem.

- 103 -

Vlevo: Písmo Anne Frankové zveřejněné na titulní stránce časopisu Life 18. srpna 1958 spolu s její fotografií. Dětské škrábání je ve značném kontrastu s dospělým rukopisem v obsáhlých částech deníku, jak lze vidět vpravo. Tato fotografie je ze školy Anne Frankové v Amsterodamu, kde celé průčelí budovy zdobí jedna stránka z deníku údajně napsaná Anne a končící podpisem „Anne M. Frank“. Je zjevné, že všechny své deníky nepsala Anne a že jde o poválečný podvod.

Rovněž by nemělo zůstat bez povšimnutí, že Anne zemřela na tyfus a nebyla „zplynována“. Je jednou z hrozných ironií války, že Anne Franková zemřela kvůli nedostatku cyklonu B v Bergen-Belsenu – a tento nedostatek přímo zavinilo spojenecké bombardování. Skutečný příběh Anne Frankové je tragický, ale hrubé zneužívání, zveličování a padělání jejího deníku holocaustovými pohádkáři je skandál obřích rozměrů.

Rudolf Vrba: Nemohu odpustit* Jedním z nejslavnějších „očitých svědků“ je Rudolf Vrba, v roce 1985 odborný asistent na Canadian University of British Columbia. Vrbovo svědectví tvořilo základ většiny, ne-li celého popisu plynových komor v Osvětimi. Ovšem v roce 1985 u torontského soudu s revizionistou holocaustu vypověděl, že jeho kniha Nemohu odpustit, obsahující všechny jeho svědecké výpovědi, je jen „umělecké znázornění“ a že ve skutečnosti osobně žádné zplynování nikdy neviděl.111

*

I cannot forgive. Kniha byla v roce 2002 znovu vydána pod mnohem známějším názvem „Utekl jsem z Osvětimi“; pozn. překl. 111 „Book ,An Artistic Picture‘: Survivor never saw actual gassing deaths“, Toronto Star, January 24, 1985.

- 104 -

Připustil, že nikdy nebyl svědkem toho, jak je někdo zplynován a jeho kniha o OsvětimiBřezince je jen „umělecké zobrazení... ne dokument pro soud“.112 Vrba soudu řekl, že jeho písemný i obrázkový popis osvětimských krematorií a plynových komor je založen na tom „jak jsem slyšel, že asi vypadaly“. A dále řekl, že jeho nákresy (z roku 1944) „uspořádání osvětimského tábora byly nepřesné“. Vrba, který z tohoto polského tábora utekl už v roce 1943, však trval na tom, že jeho odhad 1 765 000 obětí byl přesný („v rozmezí 10 %“).

Olga Lengyelová: Pět komínů Na přebalu knihy Pět komínů: pravdivý příběh přeživší Osvětim od Olgy Lengyelové113 je hodnocení New York Herald-Tribune: „Vášnivé, mučivé.“ Je citován Albert Einstein: „Udělala jste opravdovou službu, když jste nechala mluvit ty, kteří jsou dnes mlčící a nejzapomenutější (sic!).“ Co tedy Lengyelová říká? „Od června 1943 byla plynová komora vyhrazena výhradně Židům a cikánům. 360 mrtvol každou půlhodinu, což byla doba, kterou trvala přeměna lidského masa na popel, znamenalo 720 za hodinu neboli 17 280 mrtvol za 24 hodin. A pece s vražednou výkonností fungovaly ve dne v noci. Člověk však musí započítat také jámy smrti, které mohly zničit dalších 8 000 mrtvol denně. Zaokrouhleně se každý den vypořádali s asi 24 000 těl. Obdivuhodná produkce, která mluví ve prospěch německého průmyslu.“114 Z toho vyplývá skoro 100 000 mrtvol za 4 pracovní dny, nebo milion za 40 dní, nebo šest milionů za 240 dní (osm měsíců). To je samozřejmě vyloučené.

Kitty Hartová: Návrat do Osvětimi Kitty Hartová ve své knize Návrat do Osvětimi115 napsala: „Čtyři nepřetržitě pracující jednotky se mohly dohromady zbavit asi 18 000 těl každých 24 hodin, přičemž otevřené jámy za stejnou dobu zvládly dalších 8 000.“116 To znamená 26 000 těl každých 24 hodin neboli 182 000 každý týden, tedy magických šest milionů za neuvěřitelných 33 týdnů neboli osm měsíců. S „plynováním“ se její kniha vypořádala v jediném odstavci na str. 112 a ve filmové verzi tvrdí, že když se opalovala (!) naproti krematoriu č. 4 v Osvětimi-Březince, viděla, jak po žebříku vystoupal SS-man, vyklopil dovnitř cyklon B a „za 10 minut“ vyšel lidský popel. Chyby této verze jsou jasné: jak by se Židovka mohla „opalovat“ ve „vyhlazovacím táboře“? A i kdyby byla historka o „plynování“ pravdivá, nebylo by možné lidi zabít a zpopelnit během 10 minut. Přesto je Návrat do Osvětimi dodnes předkládán jako „důkaz holocaustu“.

112

Tamtéž. Five Chimneys: a woman survivor’s true story of Auschwitz, Granada / Ziff-Davis, 1947, 1972. 114 Tamtéž, str. 80-81. 115 Return to Auschwitz, Granada, London, 1983. 116 Tamtéž, str. 118. 113

- 105 -

Martin Gray: Těm, které jsem miloval* Kromě nehorázného zveličování v pamětech „přeživších očitých svědků“ tento žánr obohacují i otevřené lži, které jsou úspěšně šířeny a věří se jim, přestože je jako falešné odhalují i oficiální „historici holocaustu“. V knize Těm, které jsem miloval 117 od Martina Graye je údajný popis tábora Treblinka. Než se Gray začal věnovat pamětem z koncentračního tábora, prodával v Americe falešné starožitnosti a s vydáním své „svědecké výpovědi“ čekal 28 let. Ačkoliv je jeho kniha dodnes „bestseller“ a byl podle ní natočen film, „historici holocaustu“ ji tvrdě zavrhli jako výmysl. Gitta Serenyová (která vydala „paměti“ Franze Stangla) napsala v recenzi pro časopis The New Statesman ze 2. listopadu 1979 toto: „Grayovo Těm, které jsem miloval, je ve skutečnosti práce Maxe Galla, který také vydal Papillon. Během zkoumání Grayovy práce pro Sunday Times mě M. Gallo chladně informoval, že ,potřeboval‘ dlouhou kapitolu o Treblince, protože kniha vyžadovala něco silného k přitažení čtenářů. Když jsem ,autorovi“ Grayovi osobně řekla, že z Treblinky evidentně neutekl a ani v ní nikdy nebyl, nakonec se zoufale zeptal: ,Ale není to jedno? Nejde jen o to, že Treblinka byla, že by se o tom mělo psát a že by se nějací Židé měli ukazovat jako hrdinové?‘“118

Jean Francis Steiner: Treblinka V témže článku Serenyová odsoudila také knihu Treblinka od Jeana Françoise Steinera: „Horší jsou částečné nebo úplné podvody jako Treblinka Jeana Françoise Steinera nebo Těm, které jsem miloval Martina Graye. Steinerova kniha dokonce na první pohled vypadá pravdivě: je to člověk s talentem a přesvědčením, a těžko říct, jak mohl tak selhat. Ale to, co nakonec stvořil, byla směsice pravdy a lži, urážka mrtvých i živých. Originální francouzské vydání muselo být staženo a znovu vydáno se změněnými jmény. Ovšem zachovává si formu vymyšlených rozhovorů a reakcí – tj. čisté fikce – a i přesto, ač je to k neuvěření, zůstává zařazeno do seriózní bibliografie.“119

Miklos Nyiszli: Doktorova svědecká výpověď** Kniha Osvětim: doktorova svědecká výpověď Miklose Nyiszliho vycházela od 16. února 1947 do 5. dubna 1947 na pokračování v maďarském časopisu Vilag (Svět). Původní název zněl Byl jsem Mengeleho patolog v Osvětimi: deník maďarského doktora z pekla.

*

Česky vyšlo pod názvem „Jménem mých blízkých“, který odpovídá francouzskému originálu „Au nom de tous les miens“; pozn. překl. 117 Bodley Head, 1973. 118 Gitta Sereny, „The Men Who Whitewash Hitler“, The New Statesman, Vol. 98, No. 2537, November 2, 1979, str. 670-73). 119 Tamtéž. ** Auschwitz: A Doctor’s Eyewitness Account. Česky vyšlo pod názvem „Byl jsem Mengeleho asistentem“; pozn. překl.

- 106 -

V knize se píše, že v osvětimských plynových komorách fungujících v letech 1940-1944 denně plynovali 20 000 lidí (!). To by za čtyři roky dělalo ohromujících 29 milionů mrtvých. A samozřejmě ani holocaustoví pohádkáři netvrdí, že plynové komory byly postaveny v roce 1940. V této „výpovědi očitého svědka“ je celá řada evidentních chyb včetně tvrzení, že „svlékací místnost“, kde si oběti měly svlékat oblečení, „byla 200 yardů (180 m) dlouhá“ (v komplexu krematoria ve skutečnosti žádná budova těchto rozměrů není); že těla z „plynové komory“ do krematoria vozily „čtyři výtahy“; a že v táboře bylo neuvěřitelných 500 000 vězňů. Na nesmyslnost posledního zmíněného tvrzení se rychle přišlo a když se kniha překládala do angličtiny, číslo 500 000 „zredigovali“ na 100 000. Nicméně v anglické verzi dodnes zůstala spousta chyb i nehorázných tvrzení, které odhalují, že jde o evidentní podvod: - Tvrdí (str. 23), že Osvětim je v Německu (je v Polsku); - Tvrdí (str. 23), že z komínů krematoria „šlehaly obří plameny“ (ve skutečnosti z komínů krematoria nevychází oheň, ale jen kouř). Lež o „ohni šlehajícím z komínů“ je u holocaustových pohádkářů populární. - Tvrdí, že ke střežení Židů v táboře byli využíváni cikáni (!) (kapitola 4). - Tvrdí (kapitola 7), že na sebe byla těla zplynovaných v „plynové komoře“ nakupena až po strop, kolem hromady těl se postavilo „Sonderkommando v holínkách a zaplavilo je silnými proudy vody. To bylo nutné, protože umírající utopením nebo zplynováním se nakonec samovolně vyprázdní. Všechna těla byla znečištěná a musela se umýt.“ Na původních architektonických plánech, v žádné budově krematoria ani v dnešních ruinách samozřejmě není žádný kanalizační systém, který by mohl zvládnout současné vyprázdnění střev 3 000 lidí. Budova márnice (údajná „plynová komora“) by se po jednom nebo dvou „masových plynováních“ rychle zaplnila až po okraj exkrementy. Takové tvrzení je naprosto nesmyslné. A konečně v kapitole 6 Nyiszli tvrdí, že Sonderkommando, tedy Židé údajně přidělení na vytahování mrtvol z „plynových komor“, „nikdy nesměli opustit prostor krematoria a každé čtyři měsíce, když už toho věděli příliš, byli zlikvidováni. Takový byl osud všech Sonderkommand od založení tábora; to vysvětluje, proč nikdo neutekl a neřekl světu, co se posledních pár let děje za těmito příšernými zdmi.“ Poslední citované tvrzení je důležité ve vztahu k výpovědi dalšího „očitého svědka“, Filipa Müllera.

Filip Müller: Očitý svědek Osvětimi: tři roky v plynových komorách Dalším komerčním holocaustovým dílem je Očitý svědek Osvětimi: tři roky v plynových komorách od „přeživšího“ Filipa Müllera. 120 Americké Holocaust Museum tuto knihu cituje jako jeden z hlavních zdrojů svého popisu „plynových komor“ v Osvětimi. Müller tvrdil, že byl členem Sonderkommanda. Ačkoliv všichni oficiální holocaustoví pohádkáři tvrdí, že nacisté všechny členy Sonderkommanda vždy po několika měsících zabili, aby „skryli své zločiny“ (viz Nyiszliho popis výše), Müller se prý popravě vyhnul a byl během neuvěřitelných tří let práce v Sonderkommandu svědkem „zplynování milionu Židů“. První problém Müllerovy knihy spočívá v tom, že nijak nevysvětlil, proč své jedinečné a dech beroucí „zážitky“ sepsal až po 30 letech. 120

Eyewitness Auschwitz: Three Years in the Gas Chambers, Stein & Day, 1979.

- 107 -

A druhý problém je, že jde o prachobyčejný plagiát Nyiszliho knihy! To je zřejmé i z letmého porovnání některých pasáží obou knih, kde se celé odstavce doslovně opakují. Pro ilustraci postačí pár příkladů: Nyiszli: „Osud nám uložil krutou povinnost, spolupracovat na vyhlazování našich lidí, než se sami změníme na popel.“ Müller: „Krutý a strašný osud nás přinutil spolupracovat na vyhlazování našich lidí, než se sami změníme na popel.“ Nyiszli: „Naše oči zalité slzami marně hledaly vyhlazené příbuzné.“ Müller: „Marně jsme hledali vyhlazené příbuzné.“ Nyiszli: „Nebesa se neotevřela, žádný déšť dost silný k uhašení pohřebních hranic postavených lidskýma rukama nepřišel.“ Müller: „Nestal se zázrak. Nebesa neseslala žádné blesky pomsty, ani nenechala přijít déšť dost silný k uhašení pohřebních hranic postavených lidskýma rukama.“ Nyiszli: „Je to zkouška, kterou na nás seslal Pán. Hledat důvody není věc nás lidí, kteří jsou v porovnání se všemohoucím Bohem ničím.“ Müller: „Teď musíme se židovskou odevzdaností přijmout nezměnitelné. Je to poslední zkouška, kterou na nás nebesa seslala. Ptát se na důvody není naše věc, protože my jsme v porovnání se všemohoucím Bohem nic.“ A tak dále. Je jasné, že Müller prostě okopíroval Nyiszliho knihu, něco k ní přidal a prohlásil se za zázračného „očitého svědka“ Osvětimi. Části doplněné Müllerem jsou nevěrohodné a je s podivem, že je někdo bere vážně. Mimo jiné například tvrdí, že doktoři z SS ze zplynovaných odřezávali kousky masa, které pak „poskakovaly kolem ve kbelících“ (str. 47); že v plynové komoře probíhal striptýz (str. 87); že „hlavního plynovače“ jménem Moll i jeho psa plynování sexuálně vzrušovalo (str. 141); a že se malé děti házely do jámy s vařícím lidským tukem (str. 142). Je neuvěřitelné, že se tato kniha bere vážně jako popis „plynových komor“ a Osvětimi. I když vlastně to zas až tak neuvěřitelné není.

Pravdivým knihám přeživších se nevěnuje pozornost Průmysl holocaustu neustále chrlí „nové“ historky přeživších holocaust, ačkoliv jde o jasné smyšlenky založené na prvních knihách „přeživších“, jejichž příklady jsou uvedeny výše. Naopak knihy přeživších nepodporující oficiální linii mají místo maximálně na smetišti.

- 108 -

Například kniha Pod dvěma diktátory121 od Margarete Buberové vypráví příběh ženy, která se dostala jak do ruského vězeňského tábora, tak v srpnu 1940 také do německého tábora pro ženy v Ravensbrücku. Popisuje, že byla jediný člověk v celém transportu vyhnanců z Ruska, kterého gestapo okamžitě nepropustilo. Zobrazuje pozoruhodný kontrast mezi tábory v sovětském Rusku a Německu: v porovnání se špínou, chaosem a hladem v ruském táboře jí Ravensbrück připadal čistý, civilizovaný a dobře vedený. Pravidelné koupele a čisté ložní prádlo jí po předchozích zkušenostech připadaly jako luxus a když jako první jídlo dostala bílý chléb, klobásu, sladkou ovesnou kaši a sušené ovoce, musela se jedné spoluvězeňkyně zeptat, jestli je 3. srpen 1940 nějaký svátek nebo zvláštní událost. Také jí neuniklo, že jsou baráky v Ravensbrücku oproti přeplněným špinavým barákům v Rusku pozoruhodně prostorné. Poslední měsíce války v táboře zažívala postupné zhoršování podmínek, které podrobně popsala a které se týkalo celého systému táborů, jak už bylo řečeno dříve. Další výpovědí naprosto se rozcházející s oficiální propagandou je Die Gestapo Lässt Bitten (Gestapo nechává prosit)* od Charlotte Bormannové, komunistické politické vězeňkyně internované rovněž v Ravensbrücku. Nepochybně nejdůležitějším autorčiným odhalením je fakt, že komunisté mezi vězni záměrně a zlomyslně šířili historky o popravování plynem. Další šokující informací týkající se poválečných soudů je to, že jí nebylo umožněno svědčit v rastadtském soudu s táborovým personálem z Ravensbrücku, což byl běžný osud těch, kteří popírali legendu o vyhlazování.

Paul Rassinier: oběť holocaustu popírající „plynové komory“

Francouzský antinacista a bojovník odporu Paul Rassinier, zatčený gestapem a vězněný v koncentračním táboře Buchenwald. Po válce byl zvolen do Národního shromáždění a vyznamenán medailí za hrdinství. Byl šokován tvrzením ostatních, že v Buchenwaldu byly plynové komory, o čemž věděl, že to je lež, protože tam byl sám internován. Zbytek života strávil odhalováním lží o „holocaustu“, a proto holocaustoví pohádkáři jeho paměti z Buchenwaldu ignorují.

Jedny z nejpozoruhodnějších pamětí, které holocaustoví pohádkáři záměrně ignorují, sepsal francouzský historik, socialistický intelektuál a antinacista, profesor Paul Rassinier. V letech 1933 až 1943 byl profesorem historie na Collège d’enseignement général v Belfortu, Académie de Besançon. Za války byl aktivní v hnutí odporu, a to až do svého zatčení gestapem 30. října 1943. Pak byl až do roku 1945 vězněn v německých koncentračních táborech Buchenwald a Dora. V Buchenwaldu se koncem války nakazil tyfem, který mu natolik poškodil zdraví, že se už nemohl vrátit k vyučování. Po válce byl oceněn Médaille de la Résistance et de la Reconnaisance Française a zvolen do Národního shromáždění. Rassinier vydal paměti pod názvem Překročení hranice,122 kde popsal zážitky z Buchenwaldu. Ve své době to byl bestseller a kniha byla významná svým odha-

121

Crossing the Line, London, 1949. Anglicky „The Gestapo Invites You“; pozn. překl. 122 Paris: Editions Bressanes, 1949 a 1950. *

- 109 -

lením, že mnohé krutosti v táboře páchali nikoliv SS-mani, ale hlavně komunističtí vězni, kteří ovládli vnitřní záležitosti tábora ve svůj prospěch. Rassinier se brzy zaměřil na výpovědi ostatních „přeživších“ Buchenwald, kteří všichni tvrdili, že tam byla plynová komora. Jako bývalý vězeň věděl, že to je lež a v roce 1949 vydal druhou knihu, Le Mensonge d’Ulysse123 (Odysseova lež), v níž udělal krátký proces s fantaskními tvrzeními o plynových komorách v Buchenwaldu, obsaženými v knize Druhé království124 Davida Rousseta. Dále konfrontoval přeživšího „očitého svědka“ Abbé Jean-Paul Renarda a zeptal se ho, jak mohl ve své knize Chaînes et Lumières dosvědčit, že v Buchenwaldu fungovaly plynové komory. Renard odpověděl, že mu o jejich existenci řekli druzí, a proto byl ochotný vystupovat jako svědek věcí, které nikdy neviděl. 125 Rassinier dále prozkoumal knihu Ravensbrück: ženský tábor smrti126 Denise Dufoumierové a opět zjistil, že autorka nemá žádný jiný důkaz „plynových komor“ než zvěsti, které mezi vězni podle Charlotte Bormannové záměrně šířili komunisté. Obdobně dopadlo i zkoumání knih To byla Osvětim: příběh vražedného tábora127 od Philipa Friedmana a Teorie a praxe pekla128 od Eugena Kogona. Rassinier zjistil, že nikdo z těchto autorů není schopen předložit autentické očité svědectví plynových komor v Osvětimi, a že je ani sami neviděli. Rassinier také zmínil Kogonovo tvrzení, podle něhož mu bývalá vězeňkyně Janda Weissová řekla, že viděla plynové komory v Osvětimi, ale jelikož už byla po smrti, nemohl to nijak ověřit. Dále hovořil s Benediktem Kautskym, autorem Teufel und Verdammte, jenž tvrdil, že byly v Osvětimi vyhlazeny miliony Židů. Ten mu však pouze potvrdil to, co přiznal už v knize, že totiž nikdy žádnou plynovou komoru neviděl a jeho informace se zakládaly jen na tom, „co mu řekli druzí“. Pak následovaly tři další Rassinierovy knihy: Ulysse trahi par les Siens (1960), kde ještě podrobněji vyvrátil propagandistická tvrzení o německých koncentračních táborech; Le Véritable Procès Eichmann (1962), kde odhalil překrucování skutečností kolem Eichmannova soudu; a Le Drame des Juifs européens (1964), kde pečlivou statistickou analýzou odhalil podvodné a bezohledné manipulování s osudem Židů. V poslední jmenované práci se rovněž zabýval politickým a finančním významem legendy o vyhlazování, i jejím zneužíváním ze strany Izraele a komunistů. Nepřekvapí, že Rassinierovo očité svědectví průmysl holocaustu nikdy necituje, i když byl skutečnou obětí, kterou nikdo nemohl obviňovat ze „sympatií k nacismu“.

Martin Gilbert: Osvětim a spojenci Ačkoliv nejde o přeživšího, Martin Gilbert je známý židovský autor a životopisec Winstona Churchilla, těšící se respektu v akademických kruzích, který však ve své knize Osvětim a spojenci129 zveřejnil naprosto neskutečná čísla týkající se tohoto tábora. Píše v ní: „O úmyslné snaze systematicky vyhladit všechny evropské Židy se na jaře a začátkem léta 1942 ještě nic 123

Paris, 1949. New York, 1947. 125 Tamtéž, str. 209 ad. 126 London, 1948. 127 New York, 1946. 128 New York, 1950. 129 Gilbert, Martin, Auschwitz and the Allies, New York: Henry Holt, 1981. 124

- 110 -

nevědělo: přitom to byla doba, během níž vyhlazování probíhalo nejintenzivněji, a během níž byly v Belzecu, Chelmnu, Sobiboru a Treblince denně plynovány statisíce Židů.“130 Pokud vyjdeme z Gilbertova tvrzení a budeme předpokládat, že bylo denně plynováno minimálně 200 000 Židů (píše „statisíce“), znamená to 1 000 000 každých 5 dní a 6 000 000 za 30 dní. To je samozřejmě naprosto vyloučené.

130

Tamtéž, str. 26.

- 111 -

18. Podmínky a prostředí v koncentračních táborech Colin Cross ve své knize Adolf Hitler131 podotýká: „Přesouvání milionů Židů po Evropě a jejich vraždění v době zoufalého válečného stavu bylo ze všech racionálních úhlů pohledu zbytečné“ (str. 307). To je správný argument a my se můžeme ptát na pravděpodobnost takové iracionality, i zda byla vůbec možná. Je pravděpodobné, že by Němci bojující zoufale o přežití na dvou frontách transportovali Židy na míle daleko na komplikovaná a drahá jatka? Už jen přesun tří nebo čtyř milionů Židů do Osvětimi by znamenal nepřekonatelné zatížení německých dopravních zařízení, maximálně vytížených zásobováním vzdálené ruské fronty. Muset transportovat mýtických šest milionů Židů a nespočet příslušníků ostatních národností do internačních táborů a tam je ubytovat, oblékat a krmit by paralyzovalo vojenské operace. Není důvod si myslet, že by schopní Němci vystavili svůj válečný úspěch takovému riziku. Na druhou stranu transportování 363 000 vězňů do Osvětimi (počet, o němž víme, že tam byl registrován) alespoň dává smysl z hlediska nucených prací. Ve skutečnosti je jisté, že nikdy nebyly internovány víc než dva miliony lidí a skutečné číslo je pravděpodobně mnohem blíž 1 500 000. Později si na základě zprávy Mezinárodního výboru Červeného kříže ukážeme, že se zavírání do táborů vyhnulo celým židovským populacím, jako například Židům ze Slovenska, zatímco jiní byli umisťováni do ghett jako Terezín. Deportací ze západní Evropy navíc bylo daleko méně. Například Reitlinger uvádí, že z 320 000 francouzských Židů jich bylo deportováno a internováno jen asi 50 000. Dále je třeba položit otázku, zda by vůbec bylo fyzicky možné zlikvidovat miliony Židů. Měli na to Němci dost času? Je pravděpodobné, že by zpopelnili miliony lidí, když trpěli nedostatkem pracovních sil a všechny zajatce nasazovali na válečnou výrobu? Bylo by možné zničit a zahladit všechny stopy po milionech lidí za šest měsíců? Dalo by se tak obří shromaždování a popravování Židů udržet v tajnosti? To je typ otázek, které by si kritický a přemýšlivý člověk měl klást. A brzy zjistí, že legendu o šesti milionech neznevěrohodňují jen statistické a dokumentární důkazy, ale i samotná logistika. Ačkoliv bylo zavraždění milionů lidí v německých koncentračních táborech nemožné, aby tato tvrzení získala na věrohodnosti, nesmírně se kritizovaly podmínky a prostředí v táborech. William Shirer, autor mezinárodně uznávané knihy Vzestup a pád Třetí říše: historie nacistického Německa132 uvedl, že „všech víc než 30 hlavních nacistických koncentračních táborů byly tábory smrti“. 133 To je naprostá lež, kterou neakceptují ani hlavní propagátoři legendy o vyhlazování. Shirer také cituje Teorii a praxi pekla134 Eugena Kogona, který udává absurdních 7 125 000 mrtvých ve všech táborech, ačkoliv Shirer v poznámce pod čarou připouští, že to je „nepochybně příliš vysoké číslo“.

131

London, 1973. The Rise and Fall of the Third Reich: A History of Nazi Germany, Simon and Schuster, 1960. 133 Tamtéž, str. 1150. 134 The Theory and Practice of Hell, New York, 1950, str. 227.

132

- 112 -

Lidské podmínky To, že několik tisíc vězňů zemřelo v chaotických posledních měsících války, přináší otázku, jaké byly v táborech podmínky. O tom se v řadě knih záměrně píší ty nejdivočejší lži. Zpráva Červeného kříže, kterou se budeme zabývat později, přesvědčivě dokazuje, že tábory byly po celou válku spravovány dobře. Pracující vězni měli i v letech 1943 a 1944 denní příjem nejméně 2 750 kalorií, tedy víc než dvojnásobek průměrného příjmu civilistů v okupovaném Německu po roce 1945. Vězni měli pravidelnou lékařskou péči a pokud vážně onemocněli, šli do nemocnice. Všichni vězni – na rozdíl od sovětských táborů – mohli dostávat balíčky s jídlem, oblečením a léky od Červeného kříže. Státní zastupitelství důkladně vyšetřovalo každý případ vazby z kriminálních důvodů a pokud byl člověk shledán nevinným, byl propuštěn; viníci i deportovaní usvědčení ze závažných zločinů v rámci tábora byli souzeni vojenskými soudy a popravováni. Ve spolkovém archivu v Koblenzi je Himmlerova směrnice z ledna 1943 ohledně těchto poprav, v níž se zdůrazňuje, že „není dovolena žádná krutost“.135 Občas se nějaká brutalita vyskytla, ale takové případy okamžitě prošetřoval SS soudce dr. Konrad Morgen z říšského úřadu kriminální policie, který měl na starost vyšetřování nezákonností v různých táborech. V roce 1943 stíhal velitele Buchenwaldu Kocha za excesy v tomto táboře a německá veřejnost soud bedlivě sledovala. Není bez zajímavosti, že šéf systému koncentračních táborů Oswald Pohl, se kterým se tak tvrdě vypořádali v Norimberku, byl zastáncem toho, aby Koch dostal trest smrti. K tomu byl soudem SS skutečně odsouzen, ale mohl si zvolit jít sloužit na ruskou frontu. Než to však mohl udělat, krajský velitel SS Josias Erbprinz zu Waldeck und Pyrmont popravu vykonal. Tento případ výmluvně dokazuje, jak se SS stavěli ke zbytečné brutalitě. V táborech proběhlo několik opatření soudů SS tohoto druhu, aby se předešlo excesům, a do roku 1945 bylo vyšetřováno přes 800 případů. Morgen v Norimberku vypověděl, že o podmínkách v táborech důvěrně hovořil se stovkami vězňů. Viděl jen málo podvyživených s výjimkou nemocnic a poznamenal, že rychlost a výkonnost nuceně pracujících vězňů byla mnohem nižší než u běžných německých dělníků. Za typický příklad si lze vzít tábor Dachau. Nucená práce v továrnách a závodech byla na denním pořádku, ale komunistický vůdce Ernst Ruff v Norimberku 18. dubna 1947 přísežně vypověděl, že se s vězni na pracovištích i v táboře zacházelo lidsky. Vůdce polského podzemního hnutí Jan Piechowiak, vězněný v Dachau od 22. května 1940 do 29. dubna 1945, ve své výpovědi 21. března 1946 řekl, že se tam s vězni zacházelo dobře a táborová posádka SS byla „disciplinovaná“. Berta Schirotschinová, pracující za války v Dachau v zásobování, dosvědčila, že pracující vězni až do začátku roku 1945 dostávali každý den v 10 hodin druhou snídani, a to i přes stále větší nouzi, která v Německu panovala. V Norimberku byly předloženy stovky přísežných prohlášení dokládajících lidské podmínky v koncentračních táborech, ale důraz se vždy kladl na ty, které odrážely chyby německé správy a daly se využít k propagandistickým účelům. Dokumenty také odhalují, že židovští svědci, kteří kvůli deportacím a věznění cítili zlost a křivdu, měli tendenci tvrdost podmínek v táborech ohromně zveličovat, zatímco příslušníci jiných národů internovaní z politických důvodů zpravidla prezentovali vyváženější popis.

135

Marvell & Frankl, SS and Gestapo: Rule by Terror, Macdonald, 1970, str. 312.

- 113 -

Vězňům jako Charlotte Bormannová, jejichž zkušenosti se neshodovaly s obrázkem prezentovaným v Norimberku, v mnoha případech nebylo umožněno svědčit.

Neodvratný chaos Pořádek vládnoucí v německých koncentračních táborech v posledních hrozných měsících války pomalu upadal. Zpráva Červeného kříže z roku 1948 vysvětluje, že spojenecké kobercové nálety ochromily dopravní i komunikační systémy Říše, takže se do táborů nedostalo žádné jídlo a hlad si vybíral stále větší daň jak mezi vězni, tak mezi civilním obyvatelstvem. Již tak špatnou situaci v táborech ještě zhoršovala přeplněnost a tyfové epidemie. Přeplněnost byla způsobena evakuací vězňů z východních táborů jako Osvětim před postupujícími Rusy; davy těchto lidí proudily do německých táborů jako Belsen a Buchenwald, které se samy nacházely v těžké situaci. Velký chaos v těchto měsících panoval v táboře Belsen. Himmlerův lékař a antinacista Felix Kersten vysvětluje, že za jeho neblahou pověstí „tábora smrti“ stála výhradně zuřící epidemie tyfu, jež tam vypukla v březnu 1945.136 Překvapivě seriózní hodnocení situace v Belsenu v roce 1945 obsahovala Historie druhé světové války137 od dr. Russella Bartona, primáře psychiatrie na severu státu New York, který po válce strávil měsíc v táboře jako medik. Ve svém vyprávění živě popisuje skutečné příčiny úmrtnosti, která v táborech koncem války nastala, i jak a proč tam ke vzniku extrémních podmínek došlo. Jak dr. Barton popisuje, brigádní generál a vojenský lékař Glyn Hughes, který v roce 1945 v Belsenu velel, „si nemyslel, že zde byly páchány nějaké krutosti“, přestože tu vládla disciplína a tvrdá práce. „Většina lidí,“ píše dr. Barton, „připisovala podmínky úmyslnému záměru ze strany Němců... Vězni byli celí žhaví vypočítávat příklady brutality a zanedbání a novináři z různých zemí pak doma interpretovali situaci podle potřeb propagandy.“ Dr. Barton však vysvětluje, že se hladu a nemocem za daných okolností nedalo vyhnout, a že nastaly až v roce 1945: „Z rozhovorů s vězni se zdálo, že podmínky v táboře nebyly až do konce roku 1944 tak špatné. Baráky byly obklopené borovicemi a ve všech byly záchody, umyvadla, sprchy a kamna.“ Vysvětluje i důvod nedostatku potravin: „Němečtí vojenští lékaři mi řekli, že bylo několik měsíců stále těžší dopravovat do tábora jídlo. Bylo pravděpodobné, že cokoliv se objeví na dálnicích, bude bombardováno... Byl jsem překvapený, když jsem narazil na záznamy dva nebo tři roky nazpět, kolik jídla se denně vařilo. Tou dobou jsem v rozporu se všeobecným názorem začal být přesvědčený, že politika záměrného vyhladovění nikdy neexistovala. To potvrzovala spousta dobře živených vězňů. Proč tedy potom tolik lidí trpělo podvýživou?... Hlavním důvodem tohoto stavu Belsenu byly nemoci, obrovské přeplnění, nedostatečný řád a pořádek v barácích a nedostatečné zásobování potravinami, vodou a léky.“ Nekázeň a z ní vyplývající výtržnosti při rozdělování potravin Britové potlačili střelbou z kulometů a ukázkou síly, když táborem projížděly jejich tanky a obrněné vozy. Glyn Hughes odhadoval, že jich kromě úmrtí z těchto příčin, asi „1 000 zabila dobrota anglických vojáků, dávajících jim vlastní příděly a čokoládu“. 136 137

Memoirs 1940-1945, London, 1956. History of the Second World War, Vol. 7, No. 15, Purnell.

- 114 -

Vpravo: Jedna z mnoha padělaných fotografií na podporu „holocaustu“, která se v roce 1999 objevila na webu Centra Simona Wiesenthala s titulkem: „Zatímco tyto vězně připravovali na otrockou práci, mnozí jejich přátelé a rodiny byli plynováni a spalováni v kremačních pecích. V pozadí je vidět kouř. Červen 1944.“ Jenže „kouř“ z krematoria byl dokreslen ručně a ve skutečnosti vychází ze sloupu oplocení v pozadí. Originální fotografie vlevo pochází z „Osvětimského alba“ (Beate Klarsfeld Foundation, New York, 1978, photo No. 165). Když se podvod provalil, Centrum Simona Wiesenthala fotografii rychle odstranilo, ale popřelo, že by ji padělalo a prohlásilo, že šlo jen o „chybně interpretovanou šmouhu“.

Dr. Barton si jako člověk, který byl v Belsenu, samozřejmě moc dobře uvědomoval lživost mýtů o koncentračních táborech a konstatoval: „Při snaze určit příčiny podmínek v Belsenu musí být člověk ostražitý a připravený na strašlivé obrázky, ideální pro účely propagandy, které hromady vyhladovělých mrtvol představovaly.“ Mluvit o těchto podmínkách „naivně v rámci ,dobra‘ a ,zla‘ znamená ignorovat základní faktory...“

Padělané fotografie Nejen že byly situace podobné té v Belsenu bezohledně využívány k propagandistickým účelům, ale propaganda využívala i úplně padělané fotografie a filmy. Extrémní podmínky Belsenu ve skutečnosti panovaly jen v minimu táborů; naprosté většině se nejhorší problémy vyhnuly a všichni vězni přežili v dobrém zdraví. Ke zveličování hrůzných podmínek se tedy využívalo bezostyšné padělání. Překvapivý případ takového falšování odhalil 29. října 1948 British Catholic Herald. V Kasselu, kde byli všichni dospělí Němci nuceni shlédnout film ukazující „hrůzy“ Buchenwaldu, jeden doktor z Göttingenu spatřil na plátně sám sebe, jak prohlíží oběti. Jenže v Buchenwaldu nikdy nebyl. Po chvilkovém zmatení si uvědomil, že jde o část filmu pořízeného 13. února 1945 po hrůzném spojeneckém náletu na Drážďany, kde pracoval. Dotyčný film byl v Kasselu promítán 19. října 1948. Po náletu na Drážďany, který si vyžádal rekordních 135 000 obětí, většinou žen a dětí z řad uprchlíků, se těla několik týdnů spalovala na hromadách po 400 až 500. To byly záběry, údajně pocházející z Buchenwaldu, které doktor poznal.

- 115 -

19. Věcné hodnocení Červeného kříže Existuje jeden přehled týkající se židovské otázky v Evropě za druhé světové války a podmínek v německých koncentračních táborech, který je prakticky ojedinělý svou poctivostí a objektivitou, třísvazková zpráva Mezinárodního výboru Červeného kříže o jeho činnosti za druhé světové války. 138 Tento vyčerpávající materiál z naprosto neutrálního zdroje obsahoval a dále rozšiřoval zjištění dvou předešlých prací: Documents sur l‘activité du CICR en faveur des civils détenus dans les camps de concentration en Allemagne 1939-1945139 a Inter Arma Caritas: the Work of the ICRC during the Second World War.140 Tým autorů pod vedením Frédérica Siordeta na úvodních stránkách vysvětlil, že jejich cílem – v duchu tradic Červeného kříže – je přísná politická neutralita, a v tom spočívá její velká hodnota. MVČK v rámci Ženevské úmluvy z roku 1929 úspěšně žádal o přístup k civilistům internovaným německými úřady ve střední a západní Evropě. Naopak naprosto neměl přístup do Sovětského svazu, který úmluvu odmítl ratifikovat. Miliony civilistů i vojáků vězněných v SSSR, známém tím, že tam jsou úplně nejhorší podmínky ze všech, byly naprosto odříznuty od jakéhokoli mezinárodního kontaktu či dohledu. Zpráva MVČK nejprve objasňuje právní okolnosti, za jakých byli Židé vězněni v koncentračních táborech, tj. jako příslušníci nepřátelského národa. Zpráva rozlišuje dvě kategorie internovaných civilistů, přičemž tou druhou jsou „civilisté deportovaní na administrativních základech (v němčině Schutzhäftlinge),* kteří byli zatčeni z politických nebo rasových důvodů, protože jejich přítomnost byla pokládána za nebezpečnou pro stát nebo okupační síly“.141 Tyto osoby „byly na stejné úrovni jako osoby zatčené či uvězněné z bezpečnostních důvodů podle zvykového práva“. 142 Zpráva uznává, že Němci zpočátku nechtěli povolit dohled Červeného kříže nad lidmi zadržovanými z důvodu bezpečnosti, ale ve druhé polovině roku 1942 se MVČK na Německu domohl zásadních ústupků. Od srpna 1942 mohli do hlavních koncentračních táborů v Německu posílat potravinové balíčky a „od února 1943 se toto povolení rozšířilo i na všechny ostatní tábory a vězně“. 143 MVČK brzy navázal kontakt s veliteli táborů a zahájil program potravinové pomoci, fungující až do posledních měsíců války v roce 1945. Od židovských vězňů dostával spoustu děkovných dopisů.

Příjemci pomoci od Červeného kříže byli Židé Zpráva uvádí: „Denně se balilo až 9 000 balíků. Od podzimu 1943 do května 1945 bylo do koncentračních táborů odesláno asi 1 112 000 balíků o celkové hmotnosti 4 500 tun.“144 Kro138

Geneva, 1948. Geneva, 1945. 140 Geneva, 1947. * Schutz = ochrana, Häftlinge = vězni; tj. vězni věznění z důvodů ochrany veřejnosti, většinou v rámci tzv. ochranné vazby (Schutzhaft); pozn. překl. 141 Vol. III, str. 73. 142 Str. 74. 143 Vol. III, str. 78. 144 Vol. III, str. 80. 139

- 116 -

mě jídla se posílalo i oblečení a léky. „Balíky se posílaly do Dachau, Buchenwaldu, Sangerhausenu, Sachsenhausenu, Oranienburgu, Flossenburgu, Landsbergu-am-Lech, Flohy, Ravensbrücku, Hamburgu-Neuengamme, Mauthausenu, Terezína, Osvětimi, Bergen-Belsenu, do táborů u Vídně a ve středním a jižním Německu. Hlavními příjemci byli belgičtí, holandští, francouzští, řečtí, italští, norští a polští Židé, i Židé bez státní příslušnosti.“145 Za války „byl Výbor sto převést a rozdělit ve formě pomoci přes 20 milionů švýcarských franků shromážděných židovskými sociálními organizacemi po celém světě, zejména americkým Spojeným distribučním výborem v New Yorku“.146 Německá vláda posledně jmenované organizaci dovolila mít v Berlíně kancelář, a to až do vstupu USA do války. MVČK si stěžoval, že překážky při pomáhání židovským vězňům nevzešly od Němců, ale z těsné spojenecké blokády Evropy. Většinu potravin nakupoval v Rumunsku, Maďarsku a na Slovensku. MVČK si obzvláště pochvaloval liberální podmínky panující v Terezíně, a to až do jeho poslední návštěvy v dubnu 1945. Tento tábor, „kde bylo asi 40 000 Židů deportovaných z různých zemí, byl poměrně privilegovaným ghettem“.147 Podle zprávy „delegáti Výboru mohli navštěvovat tábor v Theresienstadtu (Terezíně), využívaný výhradně pro Židy a podléhající zvláštním podmínkám... Podle informací shromážděných Výborem byl tento tábor spuštěn jako experiment určitých vůdců Říše... Tito muži Židům chtěli dát prostředky k uspořádání života ve městě pod vlastní správou a s téměř úplnou autonomií... dva delegáti mohli navštívit tábor 6. dubna 1945. Potvrdili příznivý dojem získaný po první návštěvě.“148 MVČK pochválil také fašistický režim Iona Antonesca v Rumunsku, protože tam mohl až do sovětské okupace poskytovat zvláštní pomoc 183 000 Židům. Pak pomoc ustala a MVČK si hořce stěžoval, že nikdy nemohl „vůbec nic poslat do Ruska“. 149 Totéž platilo pro mnohé německé tábory po jejich „osvobození“ Rusy. MVČK dostával spoustu dopisů z Osvětimi, a to až do příchodu Rusů, kdy bylo mnoho vězňů evakuováno na západ. Nicméně snaha Červeného kříže posílat pomoc zbylým osvětimským vězňům pod kontrolou Rusů byla marná. Bývalým vězňům Osvětimi, přemístěným na západ do táborů jako Buchenwald nebo Oranienburg, se však potravinové balíčky posílaly i nadále.

Ani slovo o plynových komorách Jedním z nejdůležitějších aspektů zprávy MVČK je, že objasňuje skutečnou příčinu úmrtí, k nimž v táborech koncem války nesporně docházelo. Píše se v ní: „V chaosu nastalém v Německu po invazi v posledních měsících války se do táborů nedostávaly vůbec žádné dodávky potravin a hladovění si vyžádalo rostoucí počet obětí. Německá vláda, sama znepokojená touto situací, nakonec 1. února 1945 informovala MVČK... V březnu 1945 vyústily rozhovory mezi prezidentem MVČK a generálem SS Kaltenbrunnerem v ještě přesvědčivější výsledky. Pomoc od nynějška mohl distribuovat MVČK a v každém táboře mohl zůstat jeden delegát...“150 145

Vol. III, str. 83. Vol. I, str. 644. 147 Vol. III, str. 75. 148 Vol. I, str. 642. 149 Vol. II, str. 62. 150 Vol. III, str. 83. 146

- 117 -

Vlevo: Tato fotografie vyšla v mnoha publikacích jako ukázka židovských transportů do „táborů smrti“ (například H. Eschwege, Kennzeichen J, Berlin: Deutscher Verlag der Wissenschaften, 1981, kde byla doplněna titulkem „transporty do ghett a vyhlazovacích táborů“). Ve skutečnosti jde o výřez vyretušované fotografie z archivu spolkové správy železnic v Hamburku, jejíž originál můžete vidět vpravo. Jedná se o nákladní vlak s utečenci do Porúří, stojící v roce 1946 na hamburském vlakovém nádraží. Vlevo je vidět poschoďový osobní vlak do Lübecku a vpravo část hlavní nádražní budovy. Aby nebylo možné identifikovat původ fotografie, byly na podvrhu všechny tyto prvky vyříznuty a vyretušovány.

Německé úřady se tedy evidentně snažily řešit hroznou situaci, jak jen mohly. Červený kříž naprosto jasně konstatuje, že zásobování potravinami v té době ustalo kvůli spojeneckému bombardování německých dopravních cest a 15. března 1944 v zájmu vězněných Židů protestoval proti „barbarské vzdušné válce spojenců“. 151 2. října 1944 MVČK varoval německé ministerstvo zahraničí před hrozícím zhroucením dopravního systému s tím, že by to nevyhnutelně vedlo k hladovění lidí v celém Německu. K této vyčerpávající třísvazkové zprávě je třeba dodat, že zástupci Mezinárodního červeného kříže nenašli absolutně žádné důkazy o „plynových komorách“. V původním vydání z roku 1946 se dokonce nemluví ani o „vyhlazovacích táborech“ nebo „táborech smrti“, nicméně po emocionálním ovlivnění Norimberským tribunálem se Červený kříž cítil nucen doplnit do zprávy z roku 1948 několik velmi povrchních zmínek o „táborech smrti“152 i „vyhlazovacích táborech“. 153 Jenže „vyhlazování“ nic nenasvědčuje. Na celých 1600 stranách třísvazkové zprávy se dokonce ani nemluví o věcech, jako jsou „plynové komory“. Červený kříž uznává, že Židé, stejně jako mnoho dalších národů, trpěli strádáním a nedostatkem, ale jeho naprosté mlčení ohledně „plynování“ legendu „holocaustu“ přesvědčivě vyvrací.

151

Inter Arma Caritas, str. 78. Vol. I, str. 641. 153 Vol. I, str. 645. 152

- 118 -

Ne všichni Židé byli internováni Svazek III zprávy MVČK, kapitola 3 (I. židovské civilní obyvatelstvo) se zabývá „pomocí poskytovanou židovské části svobodného obyvatelstva“ a je z ní naprosto jasné, že zdaleka ne všichni evropští Židé skončili v internačních táborech, ale s určitými omezeními dál zůstali součástí svobodného civilního obyvatelstva. To je v přímém rozporu s údajnou „úplností vyhlazovacího programu“ i s tvrzením v Hössových pamětech, že Eichmann byl posedlý dopadením „každého jednotlivého Žida, který se mu mohl dostat do rukou“. Například ke Slovensku, které měl na starost Eichmannův podřízený Dieter Wisliceny, zpráva uvádí: „Značná část židovské menšiny směla v zemi zůstat a Slovensko bylo v určitých obdobích považováno za útočiště pro Židy, zejména pro přicházející z Polska. Ti, kteří na Slovensku zůstali, byli zřejmě v relativním bezpečí až do konce srpna 1944, kdy vypuklo povstání proti německým silám. Ačkoliv je pravda, že zákon z 15. března 1942 zapříčinil internaci několika tisíc Židů, tito lidé byli drženi v táborech, kde byly strava i ubytování snesitelné, a kde mohli internovaní vykonávat placenou práci téměř za stejných podmínek jako na volném trhu práce.“154 Nejen že se spoustě Židů internace úplně vyhnula, ale po celou válku dál pokračovala židovská emigrace, většinou přes Maďarsko, Rumunsko a Turecko. Je ironií, že Říše napomohla i poválečné židovské emigraci z Němci obsazených území, jako v případě polských Židů, kteří před jeho obsazením uprchli do Francie. „Židé z Polska, kteří během svého pobytu ve Francii získali povolení ke vstupu do USA, byli německými okupačními úřady bráni za americké občany, a tyto úřady také uznaly platnost asi 3 000 pasů vydaných Židům konzuláty jihoamerických zemí.“155 Jako budoucí američtí občané byli tito Židé drženi v táboře Vittel pro Američany v jižní Francii. Emigrace evropských Židů hlavně z Maďarska za války ze strany německých úřadů nenarážela na žádné překážky. Podle zprávy Červeného kříže „Židé, kteří měli privilegium vlastnictví víz do Palestiny, mohli z Maďarska svobodně odcházet až do března 1944“.156 Židovská emigrace pokračovala i po nahrazení Horthyho vlády (po neúspěšné snaze vyjednat příměří se Sovětským svazem) v roce 1944 vládou závislejší na německých orgánech. Výbor získal slib vlád Británie i USA „podporovat všemi prostředky emigraci Židů z Maďarska“ a americká vláda MVČK sdělila: „Vláda Spojených států... výslovně opakuje svůj příslib, že přijme opatření k péči o všechny Židy, kteří za současné situace mohou odejít.“157

154

Vol. I, str. 646. Vol. I, str. 645. 156 Vol. I, str. 648. 157 Vol. I, str. 649. 155

- 119 -

20. Závěr Jak autoři věří, tato knížka přesvědčivě ukazuje, že tvrzení o holocaustu je fikce. Je založeno na chatrných domněnkách, které se při trochu pečlivějším pohledu hroutí jak domeček z karet. Co se tedy skutečně stalo? Fakta mluví sama za sebe. Nacisté Židy pokládali za rasově cizí rozvratný element zodpovědný za komunismus i kapitalismus. Proto byl hlavní cíl nacistické politiky dostat je z Německa a nakonec i z částí Evropy pod německou kontrolou. Tato politika nejprve probíhala formou spolupráce se sionistickým hnutím a podporou emigrace z Německa do jiných částí světa. Vypuknutí války tento proces z větší části zastavilo a po invazi do Sovětského svazu padlo rozhodnutí deportovat evropské Židy daleko na východ. Hitler nikdy neplánoval okupovat Rusko dál než po Ural a konečným místem pro Židy se měla stát právě rozlehlá území za tímto pohořím. S postupem německé armády na východě Polska vznikaly tranzitní tábory, z nichž některé zároveň sloužily jako tábory nucených prací pro německý válečný program. Největší z táborů nucených prací byla Osvětim a tři menší – Belzec, Treblinka a Sobibor – sloužily jako tranzitní. Porážka německých armád v Rusku znamenala konec plánů na odsun Židů na východ a nastal chaos. Německou infrastrukturu zničilo spojenecké bombardování a tábory nebylo možné zásobovat, což mělo za následek tyfus i další epidemie. Z těchto nemocí vznikly hrůzné obrázky, dnes vydávané za „důkaz genocidy“. Sovětský svaz, zoufale potřebující propagandu zastírající (pravdivá) odhalení komunistických masakrů v Katyni i jinde, spustil promyšlenou kampaň fabrikování historek o „plynových komorách“ v táborech, jež se dostaly pod jeho kontrolu. Proto se z lidí mučením a nátlakem dostávala „přiznání“ a „rekonstruovaly“ se stavby, nebo se jako v případě Sachsenhausenu dokonce upravovaly tak, aby zapadaly do propagandy. Historky, které původně vznikly jako antinacistická propaganda, postupně začaly žít svým vlastním životem. Klepy, zvěsti a atmosféra hysterie, to vše dalo vzniknout vyprávění „přeživších“, kteří se navzájem snažili trumfnout v hrůznosti a otřesnosti svých tvrzení. Jelikož je v Německu (a několika dalších zemích) pouhá pochybnost o holocaustu trestným činem, přičemž se jiný názor na toto téma trestá vězením a pokutami, objektivní diskuse je vyloučená. Nakonec to došlo do stadia, kdy se o „nacistických táborech smrti“ může říkat cokoliv a všemu se věří bez ohledu na to, jak jsou taková tvrzení nehorázná, nesmyslná a nemožná. Pokud jde o skutečný počet Židů, kteří za války zahynuli: jak jsme si ukázali, sami nacisté na konferenci ve Wannsee odhadli, že je pod jejich přímou kontrolou 4 536 500 Židů. Lhát sami sobě o tomto pro ně tak důležitém tématu neměli důvod a toto číslo odpovídá i všem ostatním odhadům. Proti německé vládě bylo ze strany „obětí“ doposud vzneseno 4 384 148 individuálních žádostí o reparace. Jednoduchá matematika pak říká, že rozdíl mezi celkovým počtem Židů a počtem žádostí představuje ty, kdo za války zahynuli (a na rozdíl od přeživších tak nemohli vznášet žádné požadavky). Tento rozdíl je 152 362. I kdyby toto číslo bylo podhodnocené a realita byla dvojnásobná nebo dokonce trojnásobná, stále by odpovídalo procentuálnímu poměru ztrát v největším světovém konfliktu. Abychom si toto číslo uvedli v kontextu, například v rámci vyhánění z Polska a východní Evropy během

- 120 -

tří let po válce zahynulo přes milion Němců – daleko víc, než kolik za války při obdobném vyhánění zahynulo Židů. Zbývá však nejdůležitější otázka: proč? Proč nepřátelé nacistického Německa vyvíjeli všechno to úsilí k vytvoření lži známé jako holocaust? Zásadní důvody jsou čtyři. Za prvé, jak už bylo řečeno, celá historka vzešla z touhy Sovětského svazu vést válečnou propagandu proti svému úhlavnímu nepříteli, nacistickému Německu, v odvetě za jeho odhalování komunistických zvěrstev. Za druhé si spousta Židů z historek o pronásledování udělala výnosný byznys, to, co čestný židovský profesor Norman Finklstein označil za „průmysl holocaustu“. 158 Za třetí „holocaust“ sloužil (a stále slouží) k ospravedlňování sionistické okupace Palestiny. Jakákoliv kritika otevřeného porušování lidských práv a brutality páchané státem Izrael vůči Palestincům je odmítána jako „antisemitismus“. Toto obvinění, tak těsně propojené s legendou „holocaustu“, zaručeně umlčí každý nesouhlas, zvlášť když tomu napomáhá silná sionistická lobby zastoupená v médiích a mnoha západních vládách. A konečně za čtvrté „holocaust“ slouží jako argument pro ty, kdo se snaží potlačit jakoukoliv diskusi o rase, přistěhovalectví nebo etnických problémech. Jakákoliv skupina, která například obhajuje zachování své národní identity nebo homogenity, je díky tomu odmítána jako „nacistická“ a tedy „jen krok od plynových komor“.

*****

158

The Holocaust Industry: Reflections on the Exploitation of Jewish Suffering, Verso Books, 2003.

- 121 -