Zelená kniha o službách obecného zájmu: dobrá apoštolská bible?

Zelená kniha o službách obecného zájmu: dobrá apoštolská bible? Jacques Rogissart, doktor politických věd, absolvent Vysoké školy dopravní, Paříž „Nikdy jsem nepoznal, že by lidé mající vliv na obchod v oblasti veřejně prospěšných věcí udělali něco dobrého.“ (Adam Smith: „An Inquiry into the Nature and Cause of the Wealth of Nations“ - Analýza povahy a příčin bohatství národů) Úvod do problematiky Ať již ze své vlastní iniciativy nebo pod tlakem několika členských států, potvrdila Evropská komise ve svém Sdělení Radě a Evropskému parlamentu o „službách obecného zájmu v Evropě“1 význam takových služeb. Přesto je pro ni velkým problémem připustit, že celá tato otázka je záležitostí národní suverenity, a nadále tvrdošíjně zahrnuje tuto problematiku do své filozofie hospodářské soutěže, které přikládá téměř nadpřirozenou moc. Kromě toho je třeba říci, že i když musí přiznat, že přirozené působení tržních sil se přesně neshoduje s obecným zájmem (například se jedná o externí náklady, kde na konzistentní návrhy člověk navzdory nekonečným teoriím narazí jen zřídka), vynakládá veškeré úsilí na podchycení „rebelujících“ oblastí a zajištění toho, aby na pozadí politických zásahů a opatření stála právě Evropská komise a nikoliv národní orgány. Je velmi zajímavé sledovat tyto opakující se projevy jejího působení v rámci celé Zelené knihy z 21. května 2003 o službách obecného zájmu. V první řadě je důležité si uvědomit, že tato nová terminologie není nevinně používána náhradou za to, co bývalo známo pod označením veřejná služba (tedy „jako méně přesný termín“ podle odstavce 19 Zelené knihy) v původních členských státech. Připusťme, že snad bylo třeba hledat jiný termín (i když tato potřeba má daleko od nesporné nutnosti: přestože se bude daný jev nazývat různými názvy, již se stejně stal velmi univerzální), aby se umožnilo pracovat s právními systémy, které neprovádějí žádné rozlišení mezi veřejným a soukromým sektorem v tomto ohledu. Nicméně koncepce obecného zájmu umožňuje orgánům Společenství minimalizovat: •

specificky národní aspekty prostřednictvím zásady subsidiarity;

•

stupeň suverenity prostřednictvím práva „spotřebitelů“ vykonávat kontrolu nad podmínkami a aplikací přes konzultace a dotazy, které budou nutně otevřené pro velký počet interpretací ze strany bruselských úředníků.

Kromě toho je v příslušných evropských textech rovněž možno rozlišit opakující se pokus o asimilaci služeb obecného zájmu s univerzální službou2 předpokládanou v co největší možné míře pro zabránění zneužití privatizace. Příslušné manévrování se točí kolem zaručení „dostupné ceny“ pro všechny uživatele. Jsem si dobře vědom toho, že tato koncepce má ještě být definována v pozdějších dokumentech, ale domnívám se, že mohu objektivně konstatovat, že Komise má rutinní tendenci postupovat nepřesně vždy, když chce prosazovat liberalizaci v oblastech, kde vždy vládl veřejný pořádek. V předchozích číslech tohoto časopisu jsem uvedl řadu příkladů, jež se týkaly „železničních balíčků“, a nevidím jediný důvod, proč bych měl vzít zpět byť i jedinou řádku. 1 2

Nejnovější verze v Úř. věst. ES č. C/17 ze dne 19. ledna 2001 KOM(2003) 270 v konečném znění

Je přirozené, že Smlouva o ES zakročuje proti řadě potenciálně znepokojujících interpretací. Ve svém článku 16 uvádí, že Unie, Společenství3 a členské státy by měly „v rámci svých příslušných pravomocí a v rámci předmětu aplikace této Smlouvy“ zajistit, „aby takové služby fungovaly na základě zásad a podmínek, které jim umožní naplnit jejich poslání“. Čl. 86 odst. 2 uvádí, že „podniky pověřené provozováním služeb obecného hospodářského zájmu nebo mající charakter tržby vytvářejícího monopolu by měly podléhat pravidlům obsaženým v této Smlouvě, zejména pravidlům o hospodářské soutěži, pokud nebude aplikace takových pravidel bránit z právního či faktického hlediska jejich plnění konkrétních úkolů, které jim jsou zadány. Rozvoj obchodu nesmí být ovlivněn do takové míry, jaká by byla v rozporu se zájmy Společenství“. Za zmínku stojí rovněž: •

článek 6: požadavky na ochranu životního prostředí musejí být zakomponovány do definice a realizace politik a činností Společenství, jež jsou uvedeny v článku 3 (poznámka autora: mezi ně patří společná dopravní politika), zejména s ohledem na podporu udržitelného rozvoje;

•

článek 73, který je jedinou ponechanou stopou odkazu na veřejnou službu, která i přes veškerou úctu vůči Komisi, jež tento termín prohlásila za zastaralý ve světle deregulace železničního sektoru, je stále ještě používaným pojmem v současném právním systému: „pomoc bude slučitelná s touto smlouvou, pokud splňuje potřeby koordinace dopravy nebo pokud vyjadřuje náhradu za plnění určitých povinností vyvstávajících v koncepci veřejné služby“.

Kromě toho nedávná rozhodnutí učiněná Evropským soudním dvorem uštědřila Komisi alespoň dvě hořké kapky. Ve svém rozhodnutí z 13. května 1993 v případu „Corbeau versus Belgická královská prokuratura“ uznal právo Belgických pošt kombinovat ziskové a neziskové činnosti v rámci své role v obecném zájmu za účelem dosažení celkové finanční rovnováhy – přičemž povaha a obsah se během času mění. Bylo by zajímavé zkoumat rozsah, v jakém se toto rozhodnutí vztahuje na tvorbu průměrných cen, což je jedna z nejméně oblíbených oblastí Komise ve vztahu k veřejnému sektoru. Rozhodnutí z 27. dubna 1994 v případu obce Almelo signalizovalo další porážku pro ultraliberalismus. Podle tohoto rozhodnutí platí, že vzhledem k problémům, s nimiž se nizozemský dodavatel elektřiny musel vypořádat (zajištění kontinuální dodávky, předem stanovené výrobní objemy, společné sazby pro všechny zákazníky v rámci celé oblasti příslušné koncese), je oprávněn – vzhledem k tomu, že byl Soudním dvorem uznán za poskytovatele služby ve veřejném zájmu – těšit se „omezení konkurence ze strany jiných ekonomických subjektů“, aby mohl plnit své úkoly, za předpokladu, že národní orgány vykonávají náležitou kontrolu, zvláště v oblasti „nákladů, které musí nést, a předpisů – zejména v souvislosti s ochrannou životního prostředí, jež musí plnit“. Komise stanoví ukazatele Jistě se skřípáním zubů autoři Zelené knihy připouštějí, že: „některé služby obecného zájmu nejsou plně uspokojovány samotnými trhy, neboť jejich tržní cena je příliš vysoká pro spotřebitele s nízkou kupní silou nebo z toho důvodu, že náklady na poskytování těchto služeb nemohou být pokryty tržní cenou“ (odstavec 22). Z tohoto důvodu je „stěžejní odpovědností“ 3

Poznamenejme, že termín „Společenství“ se používá v oblastech, jako např. doprava, které již tvořily součást Společenství v době před Maastrichtskou smlouvou 1992. 1

veřejných orgánů, aby vykompenzovaly příslušný rozdíl, přičemž se jedná o odpovědnost, která má „kritický význam“. Podaří se snad národním orgánům objevit v této souvislosti zdroj nezávislosti? Takové štěstí mít nebudou! Odstavec 31 dodává Společenství příslušné zbraně, když uvádí, že mezi prostředky, jež má k dispozici, patří zásahy v tomto ohledu, zejména jeho kompetence v oblasti vnitřního trhu, hospodářské soutěže a státní pomoci, volného pohybu, sociální politice, dopravě, ochraně životního prostředí, zdraví, ochraně spotřebitele, transevropských sítí, průmyslu, hospodářské a sociální soudržnosti, v oblasti výzkumu, obchodu a rozvojové spolupráce, jakož i v oblasti zdanění. Pokud by nyní žil Victor Hugo, nepochybně by vykřikl: „Dost! Pohár přetéká!“ A přesto při bližším pohledu je zřejmé, že je obtížné rozlišovat vazbu mezi touto změtí myšlenek a službami obecného zájmu, s výjimkou příležitostných výňatků, které si zaslouží větší pozornost než celé zaříkadlo. Mezi příslušnými službami zdůrazňuje odstavec 32 služby poskytované pro velká síťová odvětví, jiné služby obecného hospodářského zájmu a služby, jež nejsou službami hospodářského zájmu, či služby bez vlivu na obchod. V tomto příspěvku se budeme zabývat pouze prvními z nich, přičemž učiníme zmínku s přechodem do poněkud výhružného tónu o varováních obsažených v odstavcích 34 a 35, jež odhalují to, co autoři skutečně považují za velmi důležité: •

Ponechává se na rozhodnutí členských států, aby vytvořily institucionální struktury a vypracovaly regulační systémy, jež budou řídit „síťová odvětví“, ale může dojít k problémům v souvislosti s nezávislostí národních regulačních orgánů, pokud nebudou regulační úkoly svěřeny nezávislému „národnímu orgánu“ s potřebným odborným zázemím pro řešení vyvíjející se povahy těchto úkolů.

•

Je nutné zajistit určitý stupeň důslednosti v „národních regulačních přístupech, aby se zabránilo narušením vycházejícím z různých přístupů, které by mohly mít vliv na dobré fungování vnitřního trhu“.

Nebezpečí vycházející pouze z přístupu Společenství Tyto úryvky vysoce odhalují axiómy, jež Komise považuje za natolik samozřejmé, že nepožadují žádná další vysvětlení. Proč musí být „národní orgán“ nezávislý? Proč by orgány, které tradičně naplňovaly tyto funkce, neměly být schopny řídit danou změnu? Jakým způsobem může koordinace na úrovni Společenství zlepšit řízení (když dosud daný případ prokazoval spíše opak)? Jsou to naivní otázky. Komise si je dobře vědoma právních a technických překážek pro další rozšiřování deregulace, pokud by měla postupovat sektor po sektoru. Usiluje o vytvoření „společného evropského rámce“, aby byla zajištěna koherentní realizace zásad, jež jsou základem článku 16 Smlouvy“ (odstavec 37). Krásná slova! Když však přijde řeč na skutky, raději se uchyluje k širokému prostoru pro praktické operativní detaily. Zásady? Spíše dogma. Odstavec 40 vlastně obsahuje následující hrozivé přiznání: „článek 16 neposkytuje právní základ pro přijetí nějakého specifického nástroje“. Jaké jsou tedy zásady, na nichž je založen tento článek uvedený ve třech předcházejících odstavcích? Odstavec 49 vyjasňuje svým způsobem tyto nejasnosti: „Pravděpodobně není ani žádoucí ani možné vytvořit jednotnou souhrnnou evropskou definici obsahu služeb obecného zájmu.“ Existují však určité „společné prvky“ (tamtéž): „Kvalita služby (viz též odstavec 13 přílohy), cenová dostupnost (více k této otázce bude uvedeno níže), jakož i ochrana uživatele a spotřebitele (viz též odstavce 21 a 22 přílohy)“. To jsou tedy druhy zásad, s nimiž máme co

2

do činění! Tak postupovali teoretikové z 19. století. Snad bychom měli poblahopřát archivářům Komise k tomu, že se jim podařilo jejich přístup tak pěkně oprášit. Přidali však k tomu něco navíc: univerzální službu, jinými slovy záruku „že každý obyvatel Evropské unie má přístup k dané službě za přijatelnou cenu a že daná kvalita služby bude zachována a v místech, kde to bude třeba, bude zlepšena“ (odstavec 50). Takové jsou tedy pokušení navozující sliby, které Komise používá jako nástroje pro převedení systému pro monitorování služeb obecného zájmu pod svoji kontrolu. Zatímco musíme stále ještě čekat na její první návrhy k univerzální službě, jiné, než to, co bylo uvedeno v jejích několika málo větách velmi obecného charakteru o dostupných cenách (odstavec 60) a kontinuitě, aby bylo možno posoudit příslušné výsledky, je již nyní možno pozorovat, kam její požadavky z hlediska kvality služby a ochrany uživatelů a spotřebitelů budou směřovat. Může se zdát, že staré dobré charty o zabezpečování jakosti, jež se snaží uložit na sektory poskytující veřejné služby, budou v progresivní společnosti neškodné nebo dokonce legitimní, ale řada jejich ustanovení zůstává příliš vágní na to, aby umožnila prosazování rozvoje a neomezenou kontrolu ve všech řídicích, vytvářecích a provozních sektorech. To ukazuje na velmi reálné riziko, že orgány Společenství přijdou s jedním z „oněch měkkých“ právních předpisů, jež rády používají jako určitý předvoj pro postranní vydláždění uličky normálním institucionálním kanálům a nezávislosti provozovatelů. Určitý ideový základ tohoto přístupu je zřejmý z odstavce 63, který uvádí „řadu zásad“ (opět) stanovených Sdělením ze září 2000 k činnostem podnikaným v zájmu spotřebitelů a uživatelů: „dobrá kvalita služeb (abychom na ni zase nezapomněli!), zdraví, fyzická bezpečnost služeb, transparentnost tarifů, smluv, výběru a financování poskytovatelů, existence regulačních orgánů (pro co?), dostupnost opravných mechanismů, zastoupení a aktivní účast spotřebitelů a uživatelů v definici a hodnocení služeb a výběr forem platby“. Tento seznam samozřejmě není vyčerpávající. Hovořme však jasně. Je jen přirozené, že zákazníci nějaké konkrétní služby by měli mít možnost říci, co chtějí a zda to, co dostávají, splňuje jejich potřeby. To, co je méně přirozené, je, že na základě argumentů, jež jsou zcela cizí příslušné filozofii, by Komise měla sama sobě poskytnout právo organizovat podmínky pro takový dialog a navrhovat závěry vedoucí ke zmatkům, jež mohou vzniknout příslušnými konzultacemi. Veřejné podniky by měly poznat riziko, že budou svázány povinnostmi, jež nebudou uloženy jasnou explicitní legislativou. Totéž platí pro bezpečnost a zabezpečení, kde Komise přiznává svůj zájem o dopravu a energetiku (odstavec 66). V mých analýzách o „železničních balíčcích“4 jsem již řekl dost ve vztahu k železniční dopravě a není třeba zde k této tématice cokoliv dodávat. Nemohu však odolat potěšení zvednout ukazováček nad odstavcem 70, který tvrdí, aniž by nabízel jakýkoliv důkaz tohoto tvrzení, že „v případech, kdy existuje efektivní hospodářská soutěž, mohou tržní mechanismy zajistit poskytování cenově dostupných služeb odpovídající kvality, a tím omezit potřebu regulačních zásahů“. Přesto seznam regulačních opatření Společenství se stále více rozrůstá s tím, jak pokračuje deregulace, což je logickým důsledkem skutečnosti, že vymizela známá osvědčená a ověřená pravidla, jež byla nahrazena opatřeními, která jsou více bombastická než účinná.

4

Viz mé články „Serendipity in the common transport policy“ (Vrozené štěstí ve společné dopravní politice) v Rail International – Schienen der Welt, leden 1999 a „The second railway package: market dogma and Parkinson’s law“ (Druhý železniční balíček: tržní dogma a Parkinsonův zákon), v témže časopise, květen 2002. 3

Rovněž bychom se měli zmínit o následujícím varování, které budou považovat za břitké zejména ti čtenáři, kteří působí v právní oblasti: rozhodnutí udělit speciální nebo exkluzivní práva domácím poskytovatelům služeb nebo je zvýhodnit jinými způsoby, může představovat porušení Smlouvy bez ohledu na částečnou ochranu nabízenou článkem 86. Precedenční právo ukazuje, že je to pravda, zejména v těch oblastech, kdy požadavky veřejné služby, jež mají být naplněny poskytovatelem služeb, nebudou řádně specifikovány, v případech, kdy poskytovatel služeb bude zjevně neschopen splnit příslušné požadavky nebo v případech, kdy bude existovat alternativní způsob splnění požadavků, který by měl méně škodlivé účinky na hospodářskou soutěž“. Zatímco první dva body mohou být naprosto logické, je třetí bod očividně odvozen z rozhodnutí citovaného na podporu daného závěru, kde se o dopravu jedná až v poslední řadě. O peníze jde až v první řadě Bylo by velkým překvapením, pokud by naši nezdolní deregulátoři nezmínili problém financování. Ve skutečnosti se tomuto tématu dostává zvláštní pozornosti v odstavci 85 (který vědomě opakuje velmi základní a triviální skutečnost, že „mnoho služeb obecného zájmu není možno reálně poskytovat na základě samotných tržních mechanismů“) až 93. Odstavec 88 připouští, že „členské státy si mohou zvolit, jaký systém budou aplikovat pro financování svých služeb obecného zájmu“, což je dalším případem konstatování zjevné pravdy. Tento článek nám však rovněž připomíná, že Komise má v úmyslu vytvořit určitý rámec Společenství pro státní pomoc poskytovanou (zejména) pro služby obecného zájmu. To je něco, čemu bychom měli věnovat pečlivou pozornost. Orgány Společenství mají protivný zvyk brát pomoc a kompenzace na lehkou váhu a bez jakéhokoliv opodstatnění v zákonných normách, jako kdyby se jednalo o jedno a totéž, navzdory rozdílům mezi těmito opatřeními. Jasnozřivost v tomto bodě je zřejmě na pořadu dne! Hodnocení SGI Stojí za to zopakovat, že plány Komise rovněž zahrnují hodnocení služeb obecného zájmu za účelem kontroly jejich relevance a případně jejich zastavení. To je samozřejmě naprosto normální a legitimní procedurou, ale v zájmu dané věci by bylo lepší, kdyby národní veřejné orgány mohly být i nadále odpovědné za taková hodnocení, aby bylo zajištěno, že bude brán náležitý zřetel na potřeby a úroveň uspokojení místního obyvatelstva. Není žádným překvapením, že tato varianta však není možností, kterou by preferovala zmíněná Zelená kniha. Odstavec 96 správně zdůrazňuje, že příslušné hodnocení „musí být multidisciplinární a multidimenzionální a musí zahrnovat politické, ekonomické, sociální a ekologické aspekty, včetně externalit. Rovněž by měl být brán zřetel na zájmy a názory všech zainteresovaných stran“. Tato poslední věta je cítit „chartami deklarujícími jakost“ a konzultačními mechanismy vytvářenými agenturami Společenství. Běda těm, kteří nezískají právo podrobně tyto mechanismy prozkoumat. Ve stejném odstavci je rovněž učiněn odkaz na Sdělení KOM(2002) 331 v konečném znění ze dne 18. června 2002 o „horizontálním hodnocení služeb obecného hospodářského zájmu“, jehož text popisuje, jak je nutno se přizpůsobit vyvíjející se povaze služeb obecného zájmu, ve vší obšírnosti, na základě plné aplikace zásady subsidiarity, s transparentností a pluralismem (odstavec 3.1). To je ale porce! Je smutné, že zbývající část tvoří pouhý stručný seznam otázek a deklarací záměru, což v dané chvíli představuje vyhýbání se řádné diskusi, a přesto navozuje určité zavádějící závěry ohledně myšlenky vnesení maximální možné

4

konkurence do oblasti, kde je jí třeba jen málo. Příloha obsahuje určitý seznam indikátorů, které se mohou z teoretického hlediska zdát skvělé, pokud by ovšem nebylo toho, že Komise ve své Zelené knize připouští, že nemá potřebné zdroje na sestavování svých zpráv (odstavce 96 a 97). Jelikož známe Komisi, je nepravděpodobné, že by to bylo jakýmsi znamením rezignace na tuto část. Je mnohem pravděpodobnější, že toto vše nakonec povede k prohloubení již tak rozbujelého zkoumání a k nákladnému obtěžování veřejných orgánů a stejně tak podniků. Vysvětlení (?) pro dvě koncepce Odstavce 17 až 25 přílohy Zelené knihy uvádějí určité informace o tom, jakým způsobem autoři chápou termín přijatelné ceny a ochrana uživatele a spotřebitele. Pokud jde o první z těchto dvou aspektů, bylo dosaženo jen malého pokroku. Tato koncepce přirozeně vyžaduje, aby „služba obecného hospodářského zájmu byla nabízena za přijatelnou cenu, aby byla dostupná pro všechny osoby“ (odstavec 17) a že „cenová dostupnost by neměla být zaměňována za nákladovou orientaci a nemusí být nutně ekvivalentní příslušným nákladům“ (odstavec 18). Až dosud je to vše dobře! Odstavec 19 připomíná, že „sektorově specifická legislativa, která nyní platí, neuvádí kritéria pro stanovení přijatelných cen a ponechává na členských státech, aby ověřily, zda ceny jsou či nejsou přijatelné“. V tomto případě se ptáme, zda by nezachovávání současného stavu bylo poctivou aplikací zásady subsidiarity. Odstavec 20 dokonce naznačuje, že mohou existovat určité pochybnosti: „(…) mohlo by se zvážit, zda by tato koncepce měla být dále rozvedena na úrovni Společenství“. Taková pokora skutečně úřadům sluší. Kdyby to jen mohlo vydržet! Pokud jde o ochranu uživatelů a spotřebitelů, poukazuje odstavec 21 na problémy, s nimiž se setkává Komise při provádění jasného rozlišení mezi pravidly trhu a pravidly sektoru veřejných služeb. Pro připomenutí: „Spotřebitelská politika EU je nedílnou součástí politického přístupu zdůrazňujícího evropský model společnosti. Jejím hlavním cílem je zajistit, aby vnitřní trh přinášel stále lepší výsledky pro spotřebitele a aby došlo k nápravě ve prospěch spotřebitelů tam, kde trh selhává. To zahrnuje zajištění tržní transparentnosti a poctivosti obchodních praktik (zdůrazněno autorem). Ve službách obecného zájmu budou horizontální pravidla na ochranu uživatelů a spotřebitelů platit stejnou měrou jako v jiných sektorech ekonomiky.“ Právě zde začínají vyvěrat pochybnosti, i když se zdá, že předchozí tvrzení sama o sobě vzbuzují respekt. Prozatím je pravdou, že – jak tvrdí Zelená kniha – mají veřejné orgány volnost v rozhodování o tom, co utváří službu obecného zájmu, logicky pak z toho vyplývá, že je tedy na samotném orgánu, aby rozhodoval o cenách, výrobních faktorech a jakostních kritériích, jež budou spojena s takovými službami. Je přirozené, že styčný bod s čistě obchodními službami bude tam, kde bude dosaženo nejlepšího ukazatele hodnoty za danou cenu (to je základní tezí pro starou dobrou analýzu na bázi několika kritérií). Opět je přirozené, že bude jen ku prospěchu věci, aby ti, kdo budou mít prospěch z dané služby, měli možnost vyjádřit své požadavky a vyslovit svou kritiku. V tomto případě však nehovoříme o skutečném trhu. Je skutečně třeba trvat tak tvrdošíjně na transparentnosti (odstavec 24)? Ta je logickým prodloužením samotné úlohy. Ochrana zdraví a bezpečnost? Tyto aspekty jsou předmětem precedenčního práva a v případě potřeby též pravidel samotných společností. Proč je nutné mít „nezávislé orgány“ na ochranu uživatelů? Soudy a soudní instituce jsou pro tyto účely dostatečné, pokud – jak je uvedeno v odstavci 24 – by systémy náhrad nebyly „přijatelné“ pro navrhovatele. Konečně je třeba říci, že s vědomím toho, co víme o neoliberálním myšlení Komise, bychom měli být velmi podezřívaví v souvislosti se „systematickými konzultacemi s představiteli spotřebitelů, aby se spotřebitelům dostalo účasti na rozhodovacím procesu“: Jako v případě břichomluvců by eurokraté mohli snadno vkládat slova do jejich úst.

5

Odnárodnění nástrojů Odstavce 38 až 59 se zabývají „organizací regulačních zásahů“. Velký počet samozřejmých aspektů těchto článků zahrnuje myšlenku, podle které by měl být sektorově specifický regulační orgán nezávislý na provozovatelích v příslušném sektoru. Ve své zjevné vazbě na tuto myšlenku tyto články opomíjejí uvést, že daný orgán by měl být řízen odborníky z řad provozovatelů a že na konci bychom měli dospět k něčemu, co je alespoň o trochu více než klasický příklad Parkinsonova zákona. Pokud si to železnice dosud ještě neuvědomily, učiní tak brzy. S naivitou, která se zdá být až dětinská kvůli tomu, jak je upřímná, odstavec 42 uvádí k tomuto bodu, že „od členů daného orgánu by se mohlo specificky vyžadovat, aby měli dobré znalosti pravidel, jež se vztahují na daný sektor“. Příslušné schopnosti byly odloženy na druhé místo v zapálení pro ideologii. Z taktického hlediska by již nebylo možno vyjádřit větší ohleduplnost! Odstavec 43 nabízí další perličku: „Nezávislost neznamená nedostatek odpovědnosti za výsledky“. Uveďme přinejmenším to, že opak by byl neskutečný! Odstavec 59 si delikátním způsobem pohrává s myšlenkou vytvoření evropského regulačního orgánu v souladu se strukturou Železniční agentury, i když – jak autoři přispěchají s doplněním – bez žádné přímé regulační funkce. To nebude příliš nadějné pro služby obecného zájmu, pokud by měly jít svým vlastním způsobem. Je skutečně nutné, abych v tomto bodě připomínal, že druhý železniční balíček o tomto aspektu nic striktně neříká? Rovněž by bylo možno vyslovit určité výhrady ohledně závěrů uvedených v odstavcích 60 až 63 o financování, ale to, co již bylo řečeno, zcela jistě vede k tomu, že již není nutné, abych dále nudil své čtenáře. Rád bych jim však s respektem uvedl, že tento banální fakt převzatý z odstavce 62, který pro své vlastní potěšení dále zdůrazňuji: „tvorba průměrných tarifů je slučitelná s právní úpravou Společenství za předpokladu, že je prosazována nějakým členským státem z důvodu jeho územní a sociální soudržnosti a splňuje podmínky uvedené v článku 86 odst. 2 Smlouvy“, by měl být odlit z bronzu jako památka pro naše potomky. Doporučoval bych členským státům a železničním podnikům, aby si tuto formulaci dobře zapamatovaly, pokud chtějí zabránit případným obviněním z křížových dotací. Je příliš brzy na to, abychom se vyjádřili k výsledkům jednání vedených ve Světové obchodní organizaci ve vztahu k Všeobecné dohodě o obchodu a službách. Přestože odstavce 75 až 90 uvádějí řadu důvodů, proč by zde neměly existovat příčiny k obavám, je si každý dobře vědom vln, které tato dohoda vytvořila ve všech sektorech, jež přistupovaly vlažně k otevření těch služeb, na které by se neměla vztahovat, vůči působení tržních sil. Odstavec 75 nám však moudře připomíná, že termín „služby obecného zájmu“ nelze ve Všeobecné dohodě o obchodu a službách nikde nalézt. A to je fakt, který nevěští nic dobrého. Zpět ke skutečným hodnotám! Pro známého francouzského politologa Juliena Freunda je rozlišení mezi veřejným a soukromým jedno ze tří základních kamenů jeho „Essence du Politique“ (Podstata politiky)5. Má-li mít veřejná služba i nadále určitý význam bez ohledu na to, jaký název se pro ni bude 5

Dalšími základními kameny jsou rozdíl mezi přítelem a nepřítelem a celá dialektika pořádku a poslušnosti (Sirey, Paříž, 1965). 6

používat, pak je v první řadě důležité pochopit, že nemůže podléhat obchodním tržním pravidlům. Sdělení z 26. září 1996 a Zelená kniha ze dne 21. května 2003 přiznávají, v jaké míře tomu tak je. Existuje zde však tento neustálý pocit, že oba tyto materiály se snaží minimalizovat rozdíly mezi soukromým a veřejným a zejména nakládají s obecným zájmem, jako kdyby se nejednalo o nic jiného než ochranu uživatele a spotřebitele, aniž by se zde explicitním způsobem myslelo na sociální, územní, ekologické a pochopitelně ekonomické (jaké zdroje mají k dispozici ti, kteří provádějí specifikaci služby?) aspekty. Kromě toho existuje pevné odhodlání dostat pod pravomoci Společenství ty věci, které zásada subsidiarity zcela jasně přiřazuje národním nebo regionálním orgánům, jež mají nepochybně lepší postavení pro posouzení toho, co veřejnost považuje za obecný zájem a jakou veřejnou službu chce. Z tohoto důvodu zakončíme toto pojednání kombinovanou směsí skutečných obav, jako je například transparentnost a síťové propojení, a aspektů, které jsou zcela irelevantní pro danou problematiku, jako je například soudržnost vnitřního trhu. Vzhledem k tomu, že ideologie Společenství je taková, jaká je, není žádným překvapením, když ve výše uvedených dokumentech spatříme implicitní závěr, že „tržní síly“ (jeden z oblíbených výrazů Komise) generované hospodářskou soutěží mezi provozovateli (pokud možno soukromými, ale článek 195 Smlouvy zabraňuje tomu, aby to bylo řečeno tolika slovy) budou vést ke snižování nákladů a zvyšování efektivity příslušných služeb. V praxi tomu tak není, alespoň ne bez zásahu ze strany technického pokroku, a to se vztahuje na veřejné „monopoly“ zrovna tak jako na soukromý sektor: Kdo stál na pozadí TGV? Nemilosrdná konkurence na všech frontách a fragmentace integrovaných podniků znamenají, že Společenství skončí tak, že se bude muset postarat o některá zařízení a méně rentabilní části podniku. Co jiného byste očekávali? Jaký soukromý podnikatel by na sebe bral dobrovolně taková břemena? A proč by kromě zřídka ukládaných smluvních podmínek měl pracně usilovat o snižování nákladů, pokud bude mít jistotu, že stejně obdrží odpovídající kompenzace? A pokud má čelit konkurenci, bude tíhnout k tomu, aby se šetřilo v oblastech, které jsou většinou spojeny s bezpečností nebo vedou k odložení nezbytné údržby a obnovy na pozdější dobu. Nedávné výpadky elektřiny v Americe a Itálii nepochybně představují varovné signály, které není možno umlčet jednoduchým mávnutím čarovného proutku. Naštěstí mezi službami obecného zájmu existuje jedna či dvě rentabilní oblasti. Jedná se o ty oblasti, které jsou trnem v oku u nových provozovatelů. Nejlepší politikou by bylo nevyčleňovat tyto oblasti samostatně od zbývajících sfér. Institucionální převrat posledních několika desetiletí, který, můžeme-li se nyní k tomu dodatečně vyjádřit, vytvořil obrovské množství administrativních vymezení, se zdá být nyní jako bezúčelný, neboť je velmi nákladný pro evropské země. A stále ještě nebyly dokončeny příslušné kalkulace, zejména pokud jde o ztrátu pracovních míst a omezení služeb. Existuje jedno anglické pořekadlo, podle něhož jsou fakta silnější než primátor. V dlouhodobějším či v krátkodobějším pohledu si fakta stejně prosadí svou cestu, pokud by s nimi bylo manipulováno nebo by byla skrývána. Toto tvrzení bylo znovu potvrzeno paktem o hospodářské stabilitě a růstu, který vedl k mírnému přistřižení křidélek prostřednictvím samotných pravomocí, které jej tak bezmyšlenkovitě zavedly. Improvizace ve vztahu k současné hospodářské situaci a prosazování konfliktních cílů nejsou nikdy zdravým základem pro dlouhodobou stavbu. Orgány Společenství by měly ve větší míře spojovat zkoumání nových cest se získanými zkušenostmi. Název originálu: The Green Paper on services of general interest: the good apostle’s bible? Zdroj: Rail International, květen 2004, s. 23 - 31 Překlad: Petr Zavadil Korektura: ODIS

7