EVROPSKÁ KOMISE
V Bruselu dne 13.7.2011 KOM(2011) 427 v konečném znění
ZELENÁ KNIHA o on-line distribuci audiovizuálních děl v Evropské unii: příležitosti a výzvy při tvorbě jednotného digitálního trhu
OBSAH
CS
1.
Úvod............................................................................................................................. 3
1.1.
Příležitosti, které nabízí technologický rozvoj............................................................. 3
1.2.
Účel a oblast působnosti zelené knihy ......................................................................... 4
2.
Jednotný digitální trh pro audiovizuální mediální služby ............................................ 5
2.1.
Zúčtování práv na on-line přenos audiovizuálních mediálních služeb ........................ 8
2.2.
Zúčtování práv na další přenos audiovizuálních mediálních služeb............................ 8
2.3.
Zúčtování práv na transakční služby videa na vyžádání.............................................. 9
2.4.
Výroba a distribuce evropských filmů ....................................................................... 11
3.
Přístupy politiky ......................................................................................................... 12
3.1.
Otázky ........................................................................................................................ 14
4.
Odměna nositelů práv za využívání audiovizuálních děl on-line .............................. 15
4.1.
Odměna autorů za využívání on-line ......................................................................... 16
4.2.
Odměna výkonných umělců za využívání on-line ..................................................... 16
4.3.
Otázky ........................................................................................................................ 17
5.
Zvláštní použití a příjemci ......................................................................................... 18
5.1.
Instituce filmového dědictví....................................................................................... 18
5.2.
Otázky ........................................................................................................................ 18
5.3.
Přístupnost audiovizuálních děl on-line v Evropské unii........................................... 18
5.4.
Otázky ........................................................................................................................ 19
6.
Další kroky ................................................................................................................. 19
2
CS
1.
ÚVOD
1.1.
Příležitosti, které nabízí technologický rozvoj
Tato zelená kniha se vydává v souvislosti se strategií Evropa 2020, která si klade za cíl podpořit inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění, s Digitální agendou pro Evropu1 a se sdělením Komise „Jednotný trh práv duševního vlastnictví“ („strategie práv duševního vlastnictví“)2. Jak se uvádí v této strategii, internet je sice bez hranic, ale on-line trhy v EU jsou stále roztříštěné kvůli četným překážkám a jednotného trhu dosud nebylo dosaženo. Tato zelená kniha má přispět k rozvoji jednotného digitálního trhu tím, že zahájí debatu zaměřenou speciálně na příležitosti a výzvy on-line distribuce audiovizuálních děl. Kulturní průmysl v Evropě včetně audiovizuálního odvětví významně přispívá do hospodářství EU, vytváří přibližně 3 % HDP EU, což odpovídá roční tržní hodnotě 500 miliard EUR, a zaměstnává asi 6 milionů pracovníků3. Evropská unie vykazuje druhou nejvyšší sledovanost televize v celosvětovém měřítku, vyrábí více filmů než kterýkoli jiný region na světě a je domovem více než pěti set on-line služeb nabízejících video na vyžádání. Toto odvětví rovněž neocenitelným způsobem přispívá ke kulturní rozmanitosti Evropy a uvolňuje její nesmírný tvůrčí potenciál. Tradiční distribuční sítě pro audiovizuální obsah mají vnitrostátní dosah: televizní, rozhlasové a kabelové sítě jsou určeny především vnitrostátnímu publiku nebo určitým jazykovým oblastem. Má se za to, že audiovizuální obsah, zejména film, je produktem stejně tak kulturním jako ekonomickým, který je vázán na národní souvislosti a kulturní preference. Evropská audiovizuální politika to chápe a uznává zásadní význam zachování kulturní rozmanitosti na jednotném trhu. Současně s tím digitální technologie a internet rychle mění způsob, jakým se obsah vytváří, uvádí na trh a distribuuje spotřebitelům. Díky sbližování technologií lze tentýž obsah přenášet do různých sítí, ať už prostřednictvím tradičního vysílání (pozemního, kabelového a satelitního) nebo internetu, a lze jej dodávat do kteréhokoli z celé řady zařízení: do televize, počítače, herní konzole, mobilního mediálního zařízení. Konvergované sítě a zařízení jsou na trhu stále běžnější, včetně kabelové televize a internetu, a nově i televize přes internet. Tento trend pravděpodobně zrychlí také další možnosti, které se rozvinuly v souvislosti se zaváděním internetových služeb, včetně tzv. cloud computing. Spotřebitelé ve stále větší míře očekávají, že budou mít možnost sledovat cokoli, kdekoli, kdykoli a prostřednictvím jakéhokoli zařízení. Tento vývoj vytváří tlak na tradiční distribuční sítě pro audiovizuální mediální služby na jedné straně a na tradiční posloupnost vydávání filmů na straně druhé, jelikož celovečerní filmy mohou být spotřebitelům zprostředkovávány i pružnějšími způsoby,
1 2
3
CS
Digitální agenda pro Evropu: KOM (2010) 245 ze dne 19. května 2010. Jednotný trh práv duševního vlastnictví – podpora kreativity a inovací za účelem zajištění hospodářského růstu, vysoce kvalitních pracovních míst a prvotřídních výrobků a služeb v Evropě: KOM(2011) 287 v konečném znění ze dne 24. května 2011. Studie: Ekonomika kultury v Evropě < http://www.keanet.eu/en/ecoculturepage.html >. Jenom ve Spojeném království vytváří audiovizuální odvětví přímé výrobní investice v hodnotě přibližně 4 miliard GBP ročně a asi 132 000 přímých pracovních míst (Studie z roku 2011 Tvůrčí Spojené království, audiovizuální odvětví a hospodářský úspěch (2011 Study Creative UK, The Audiovisual Sector& Economic Success), s. 7).
3
CS
než tomu bylo doposud. Tradiční hodnotové řetězce se neustále mění a obchodní modely se vyvíjejí tak, aby splňovaly očekávání spotřebitelů včetně toho, že se služby poskytují přes hranice. Internet nabízí audiovizuálnímu odvětví příležitosti k dalšímu rozvoji jeho potenciálu a k oslovení širšího publika v Evropě i mimo ni. Z kulturního a tvůrčího hlediska je podpora jednotného trhu skutečně smysluplná: zatímco vnitrostátní trhy nemusí být pro produkci zaplňující mezeru na trhu dostatečně velké, seskupování by mohlo zvýšit obchodní životaschopnost trhu jako celku. Přitažlivé nabídky nových audiovizuálních mediálních služeb, včetně těch přeshraničních, by navíc měly zvýšit příjmy nositelů práv a společně s vhodnými opatřeními k řešení protiprávního jednání, včetně vymáhání a spolupráce se zprostředkovateli, by mohly přispět k omezení značně rozšířeného pirátství, k němuž v audiovizuálním odvětví dochází. Tento vývoj by měl rovněž podněcovat poptávku po vyšší rychlosti a kapacitě sítě, která vytváří obchodní motivaci pro investice do rychlejších sítí. 1.2.
Účel a oblast působnosti zelené knihy
Tato kniha se zabývá dopadem technologického rozvoje na distribuci audiovizuálních a kinematografických děl a na přístup k nim a jejím je cílem vyvolat debatu o možnostech politiky vytvořit rámec, v němž evropský průmysl i evropští spotřebitelé mohou těžit z úspor z rozsahu, které nabízí jednotný digitální trh. Vychází z názoru, že ke zjištění existence a rozsahu překážek rozvoje jednotného digitálního trhu je zapotřebí hloubkové analýzy. V případě audiovizuálního obsahu bylo uvedeno několik důvodů pro roztříštění on-line trhu, včetně technologických překážek, složitosti postupů pro poskytování licencí k autorským právům, zákonných a smluvních ustanovení týkajících se časových intervalů pro jednotlivé způsoby distribuce (release windows), malé právní jistoty pro poskytovatele služeb, způsobů placení, důvěry spotřebitelů a obecného rozšíření hluboce zakořeněných kulturních a jazykových rozdílů. Už v Aktu o jednotném trhu4 bylo zdůrazněno, že v době internetu se musí kolektivní správa vyvíjet směrem k evropským modelům, které usnadňují poskytování licencí pokrývajících několik území. Kromě toho, jak je uvedeno v Digitální agendě pro Evropu, Komise podá do roku 2012 zprávu o potřebných dodatečných opatřeních přesahujících rámec kolektivní správy práv, která by občanům EU, poskytovatelům služeb on-line obsahu a nositelům práv umožnila využívat výhod plného potenciálu jednotného digitálního trhu, včetně opatření na podporu přeshraničních a celoevropských licencí5. První část této zelené knihy (oddíly 2 a 3) se zaměřuje na zúčtování práv na on-line distribuci audiovizuálních mediálních služeb. Je zapotřebí posoudit rozsah problémů v této oblasti a jejich přesnou povahu. Dále je zapotřebí analyzovat možnosti na úrovni EU včetně toho, zda a do jaké míry se musí modernizovat právní a regulační rámec, aby evropské podniky podněcoval k rozvoji nových obchodních modelů a nabízení obsahu spotřebitelům po celé Evropě.
4 5
CS
Akt o jednotném trhu – Dvanáct nástrojů k podnícení hospodářského růstu a posílení důvěry; Společně pro nový růst, KOM/2011/0206 v konečném znění, 13. dubna 2011. Digitální agenda pro Evropu: KOM (2010) 245 ze dne 19. května 2010, s. 10.
4
CS
Druhá část (oddíl 4) pojednává o odměnách nositelů audiovizuálních práv za používání jejich děl on-line a v podstatě se ptá se, zda by měla být na úrovni EU učiněna dodatečná opatření, aby byla zajištěna náležitá odměna autorů a výkonných umělců ve vztahu k on-line využívání děl a výkonů, k nimž vlastní práva. Třetí část (oddíl 5) se zabývá určitými zvláštními použitími audiovizuálních děl a osobami, pro které platí výjimky. Na jednu stranu se ptá, zda jsou pro zvýšení právní jistoty institucí filmového dědictví nutné změny právních předpisů, a na straně druhé vznáší otázky týkající se přístupu osob se zdravotním postižením ke kulturním materiálům. Po každém oddíle následuje seznam otázek, jimiž se mohou řídit příspěvky zúčastněných stran, který však není vyčerpávající. 2.
JEDNOTNÝ DIGITÁLNÍ TRH PRO AUDIOVIZUÁLNÍ MEDIÁLNÍ SLUŽBY6
Evropský televizní trh je po americkém trhu druhým největším regionálním trhem na světě. V letech 2006 až 2010 vzrostl o 12 %, přičemž k více než polovině tohoto růstu došlo v letech 2009 až 2010 a v roce 2010 bylo dosaženo ročního obratu v hodnotě 84,4 miliardy EUR. Evropský podíl na celosvětovém trhu zůstal v roce 2010 stabilní a pohyboval se okolo 29 %7. Distribuce televizního vysílání je stále rozmanitější. V roce 2009 tvořilo družicové vysílání 31 % televizního trhu EU, kabelové 30 %, digitální pozemní 25 % a IPTV8 5 %9. Západní Evropa je největším trhem IPTV, v roce 2010 představoval 40 % předplatitelů z celého světa. Pokud jde o IPTV, zaujímá první místo na světě Francie (23 % z celkového počtu na světě), za ní následuje Čína (16 %) a USA (16 %)10. Sledování televize v EU je vyšší než celosvětový průměr, a v letech 2009–2010 rovněž vykázalo největší celosvětový nárůst11. S rostoucími příležitostmi, které nabízí technický rozvoj, se neustále mění i celý audiovizuální hodnotový řetězec. Díky rozvoji OTT video služeb12, IPTV a televizi s internetem13 budou prostor pro on-line video ve stále větší míře sdílet nejenom televizní kanály, kabelové sítě
6
7 8
9 10 11 12 13
CS
Jak je definováno ve směrnici o audiovizuálních mediálních službách (2010/13/EU): „služba ve smyslu článků 56 a 57 Smlouvy o fungování Evropské unie, za kterou nese redakční odpovědnost poskytovatel mediálních služeb a jejímž hlavním účelem je poskytování pořadů široké veřejnosti za účelem informování, zábavy nebo vzdělávání prostřednictvím sítí elektronických komunikací ve smyslu čl. 2 písm. a) směrnice 2002/21/ES. Touto audiovizuální mediální službou je buď televizní vysílání definované v písmenu e) tohoto článku, nebo audiovizuální mediální služba na vyžádání definovaná v písmenu g) tohoto článku“. Idate News 541, 12. ledna 2011. IPTV znamená poskytování video obsahu prostřednictvím vyhrazené části telefonní sítě. Je oddělená od příjmu internetu obsah směřuje do televize prostřednictvím set top boxu pro lineární televizi i pro služby na vyžádání. Tuto službu stále častěji nabízejí telekomunikační operátoři. (Evropská audiovizuální observatoř, „Video na vyžádání a opakovaní televizních pořadů na internetu v Evropě“ (Video on demand and catch-up TV in Europe), s. 22). Pokud jde o počet hlavních televizních přijímačů na domácnost, zdroj Screen Digest. http://www.telegeography.com/products/commsupdate/articles/2011/03/17/iptv-subs-reach-45-millionas-telcos-achieve-10-penetration-rate/. Tisková zpráva Eurodata, 24. března 2011. Obvykle se vztahuje k video službám dodávaným prostřednictvím zařízení mimo tradiční strukturu dodávek videa, jako jsou například set top boxy napojené na internet, tablety nebo herní konzole. Popisuje zabudování internetu do televizí (televize s internetem).
5
CS
a provozovatelé širokopásmových sítí, ale také noví poskytovatelé služeb14. Pro současnou situaci je dále typický rychlý rozvoj sociálních sítí a internetových stránek sociálních médií, které počítají s vytvářením a nahráváním on-line obsahu koncovými uživateli (obsah vytvořený uživatelem) a nástupem služeb založených na „cloudech“15. Transakční služby videa na vyžádání (VoD) zahrnují maloobchodní prodej a půjčování audiovizuálních děl on-line z „katalogu“, převážně celovečerních filmů, ale také audiovizuální fikce, dokumentárních filmů, vzdělávacích programů, kreslených filmů atd. Nově vznikající trh služeb VoD v Evropě je dynamický, rozmanitý a rychle roste, třebaže v současné době stále ještě zaostává za USA. Celkově bylo v Evropě v roce 2008 přístupných více než 500 audiovizuálních služeb na vyžádání v řadě různých obchodních modelů16 a služby VoD dosáhly obratu 544 milionů EUR. Předpovídá se, že v příštích několika letech dojde v Evropě k dramatickému zvýšení obratu v oblasti VoD, která se tak stane významnější součástí audiovizuálních trhů17. Pro přeshraniční přenos a příjem vysílání po celé EU existuje zavedený rámec. Na jedné straně směrnice o audiovizuálních mediálních službách zdůrazňuje zásadu svobody přenášet a přijímat televizní programy v EU. Tento rámec na druhé straně doplňuje směrnice o družicovém vysílání a kabelovém přenosu18, jejímž účelem je usnadnit zúčtování autorských práv a souvisejících práv na služby týkající se přeshraničního družicového vysílání a kabelového přenosu. V současnosti neexistuje žádný právní nástroj, který by se konkrétně zabýval zúčtováním autorského práva a souvisejících práv na přeshraniční on-line audiovizuální mediální služby. Je třeba mít na mysli, že veškeré dohody mezi soukromými stranami musí respektovat předpisy v oblasti hospodářské soutěže.
14
15
16 17
18
CS
Na konci roku 2008 poskytovali 33 % služeb VoD původní poskytovatelé televizních služeb, 17 % telekomunikační operátoři, 14 % agregátoři obsahu, 9 % dceřiné společnosti velkých amerických firem. Mezi další poskytovatele služeb VoD patřili provozovatelé kabelového a družicového vysílání, filmové společnosti, maloobchodníci, multimediální vydavatelé a výrobci zařízení – Evropská audiovizuální observatoř, Video na vyžádání a opakovaní televizních pořadů na internetu v Evropě (Video on demand and catch-up TV in Europe), říjen 2009, s. 116. Termínem „cloud computing“ se označuje mnohačetné využití serverových výpočetních zdrojů prostřednictvím digitální sítě. Na rozdíl od klasické informatiky uživatel služby založené na cloudech již neukládá data a aplikace do počítače uživatele, nýbrž na servery provozovatele služby, která se může nacházet v jiné zemi. Uživatel může poté získat přístup ke svým datům prostřednictvím sítě, obvykle internetu, a to odkudkoli. Evropská audiovizuální observatoř, Video na vyžádání a opakovaní televizních pořadů na internetu v Evropě (Video on demand and catch-up TV in Europe), říjen 2009, s. 113. Zdroj: Studie KEA „Udílení licencí na audiovizuální díla pro více teritorií v Evropské unii“ (Multiterritory Licensing of Audiovisual Works in the European Union), s. 108 a 109. Ve Spojeném království dosáhly v roce 2009 příjmy z VoD 139 milionů EUR neboli 3 % z výnosů filmové zábavy a 8 % na maloobchodním trhu/trhu s půjčovnami (Komise pro hospodářskou soutěž Spojeného království, „Průzkum filmového trhu v placené televizi“ (Movies on Pay TV Market Investigation), informační studie „Placená televize a filmy v placené televizi“ (Pay TV and movies on pay TV)). V USA vzrostly v roce 2010 služby VoD meziročně o 33 %, a dosáhly tak 13 % maloobchodních/výpůjčních výdajů v oblasti filmové zábavy. (Digital Entertainment Group, Year End 2010 Home Entertainment Report). Směrnice Rady 93/83/EHS ze dne 27. září 1993 o koordinaci určitých předpisů týkajících se autorského práva a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu.
6
CS
Jak bylo zdůrazněno v úvodu, většina audiovizuálních mediálních služeb se zaměřuje na vnitrostátní publikum nebo na určitou jazykovou oblast19. Vysílání pro více teritorií dosud ve větší míře neexistuje a subjekty televizního vysílání se často vyhýbají zúčtování práv v celoevropském měřítku, protože poptávka spotřebitelů v zahraničí a potenciál pro příjmy z reklamy v současné době neodůvodňují dodatečné náklady související se zřizováním služeb a poskytováním licencí na obsah20. Dosud byly schopny svou činnost v zahraničí rozšířit pouze tematické služby, které se zaměřují na filmy, dětské programy, sport, cestování atd. a mají výraznou identitu značky. Řada platforem nabízejících transakční služby na vyžádání funguje na více územích21. Mají tendenci nadále oslovovat zákazníky „v jejich vlastním jazyce“ a uzpůsobují obsah místním preferencím, jako jsou například jazyk, klasifikace filmů, požadavky na dabing nebo titulky, reklama, svátky a obecný vkus spotřebitelů. To odpovídá zkušenosti velkých i malých producentů a distributorů, kteří třebaže udělují licence na obsah pro více území, pokud je to z obchodního hlediska odůvodněné, naznačují, že je nicméně zapotřebí cílených místních investic do distribuce a marketingu, aby bylo možné propagovat a prodávat filmy v jednotlivých zemích22. Tam, kde vznikají služby určené pro více území, se tyto služby často nejprve zkoušejí na technologicky vyspělých trzích s vysokými příjmy. Následkem toho hrozí menším trhům nebo členským státům s nižšími průměrnými příjmy, že budou zaostávat z hlediska přístupu k inovativním audiovizuálním nabídkám. Kromě toho se skutečnost, že vysoce kvalitní obsah je dostupný pouze pro spotřebitele v některých členských státech, obtížně vysvětluje evropským občanům, kteří jsou přesvědčeni, že by měli mít možnost získat přístup k nabídkám obsahu bez ohledu na to, ve kterém členském státě žijí23. Otázka praxe územního udělování licencí se v nedávné době dostala do popředí zájmu v souvislosti s věcí Premier League24. Tato věc se týká praxe územního omezení přístupu prostřednictvím technologie podmíněného přístupu ke sportovnímu vysílání, které je přenášeno družicí do různých členských států25. Čeká se na rozhodnutí Soudního dvora 19
20
21 22 23
24 25
CS
Viz zpráva o používání směrnice o družicovém vysílání a kabelovém přenosu z roku 2002, KOM(2002) 430 v konečném znění, v tomto ohledu viz také Bernt Hugenholtz, Nouvelle lecture de la directive Satellite Câble: passé, présent et avenir. Zeměpisný rozsah služeb subjektů televizního vysílání ovlivňují také faktory jako zeměpisný rozsah zájmu pro inzerenty (v případě subjektů televizního vysílání, které spoléhají na financování z reklamy) a to, zda jsou náklady na práva udržitelné ve vztahu k obchodu na hlavním trhu. V EU v roce 2009 činilo televizní předplatné 38 % příjmů tohoto odvětví, reklama 32 % a veřejné financování 30 % (Screen Digest). Jednoduše řečeno, model placené televize vyžaduje obsah, za který je zákazník ochoten zaplatit. Např. Acetrax, Chello, Headweb, iTunes, Playstation Network Live, Voddler, Xbox Live. Např. nové filmy společnosti Paramount jsou v distribučním intervalu VoD dostupná ve 21 členských státech EU ať už on-line, nebo prostřednictvím digitálních kabelových, družicových nebo IPTV sítí. Zde by se měl brát ohled na článek 20 směrnice o službách (směrnice 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu), který stanoví, že členské státy zajistí, aby příjemci služeb nepodléhali diskriminačním požadavkům na základě své státní příslušnosti nebo místa bydliště. Věci C-403/08, Football Association Premier League Ltd proti QC Leisure a C-429/08, Karen Murphy proti Media Protection Services Limited. Hostinský ve Spojeném království pouštěl zápasy Premier League za použití dekódovací karty dovezené z Řecka. Řecký subjekt družicového televizního vysílání koupil práva na vysílání pouze pro Řecko a řecké dekódovací karty byly značně levnější než karty prodávané britským subjektem televizního vysílání pro Spojené království. Podle stanoviska generálního advokáta ze dne 3. února 2011 svoboda poskytování služeb zamezuje ustanovením, která zakazují používání zařízení
7
CS
Evropské unie. V předchozích rozhodnutích byl Soudní dvůr toho názoru, že volný pohyb služeb nezakazuje uložení zeměpisných omezení u licencí na vysílání26. 2.1.
Zúčtování práv na on-line přenos audiovizuálních mediálních služeb
Až donedávna sestávaly aktivity subjektů televizního vysílání hlavně z lineárního vysílání (ať už vzduchem, družicí nebo kabelem) a tyto subjekty pouze musely při použití audiovizuálních děl pouze zúčtovat práva autorů, výkonných umělců a výrobců související s pořizováním rozmnoženin a vysíláním/sdělováním veřejnosti. Subjekty televizního vysílání nicméně ve stále větší míře zpřístupňují alespoň část svého programu na vyžádání po původním vysílání (opakované vysílání televizních programů na internetu, stahování). Většina významnějších evropských televizních kanálů ve skutečnosti již poskytuje službu umožňující opakované zhlédnutí televizních programů na internetu27. Mezi takto dostupné programy patří zprávy, magazíny, seriály a filmy. Za účelem poskytování těchto internetových služeb (na vyžádání) musejí subjekty televizního vysílání zúčtovat jiné soubory práv než při původním vysílání, zejména právo k pořizování rozmnoženin a právo ke zpřístupnění28. Pokud subjekty televizního vysílání šíří své internetové služby za hranice území původního vysílání, musejí zúčtovat práva na každém dalším území. Ekonomická práva v oblasti audiovizuálních děl se zpravidla přenášejí z přispěvatelů (autorů, výkonných umělců) na výrobce výměnou za platbu předem, a to ze zákona nebo na základě smlouvy29. To výrobci umožňuje, aby individuálně uděloval licenci na většinu forem využívání audiovizuálních děl, včetně použití na vyžádání. Na druhou stranu se zdá, že v některých případech a u některých nositelů práv vyžaduje zúčtování práv na on-line využívání děl a jiného materiálu, který je součástí audiovizuálního záznamu (zejména ve vztahu k hudební kulise), na více územích značné administrativní úsilí a transakční náklady. 2.2.
Zúčtování práv na další přenos audiovizuálních mediálních služeb
Další přenos vysílaných programů, který je obecně chápán jako souběžný přenos vysílání jiným subjektem, například provozovatelem kabelové sítě, je samostatným aktem autorského práva vyžadujícím schválení nositeli práv. Směrnice o družicovém vysílání a kabelovém přenosu stanoví dvojí postup pro zúčtování autorských práv v případě souběžného kabelového dalšího přenosu programů vysílaných z jiných členských států. Na jedné straně mohou subjekty televizního vysílání udělovat licenci
26 27 28
29
CS
podmíněného přístupu u zakódovaných satelitních televizí v členském státě, pokud již byla uvedena na trh v jiném členském státě se souhlasem nositele práv. Podle generálního advokáta je dále smluvní závazek, podle něhož se po subjektu televizního vysílání požaduje, aby zabránil používání svých satelitních dekódovacích karet mimo licencované území, neslučitelný s pravidly hospodářské soutěže. Coditel proti Ciné Vog Films, ESD, 19. března 1980, věc 62/79 a Coditel proti Ciné Vog Films (Coditel II), ESD, 6. října 1982, věc 262/81. Evropská audiovizuální observatoř, Video na vyžádání a opakovaní televizních pořadů na internetu v Evropě (Video on demand and catch-up TV in Europe), říjen 2009, s. 220. Poukazuje se na to, že tato práva jsou technologicky neutrální. Potřeba zúčtovat práva na zpřístupnění vychází z poskytované služby (zpřístupnění díla „na vyžádání“) bez ohledu na platformu poskytnutí služby nebo použitý protokol (např. kabelová síť, internetový protokol nebo jiné). Tato práva stanoví mezinárodní smlouvy, jejichž stranami jsou EU a její členské státy (Smlouva WIPO o autorském právu a Smlouva WIPO o výkonech výkonných umělců a zvukových záznamech), a acquis EU (směrnice 2001/29/ES ze dne 22. května 2001, „směrnice o informační společnosti“). Více informací viz oddíl 4 níže.
8
CS
na svá vlastní práva i na práva, která na ně byla individuálně převedena podle smlouvy, provozovatelům kabelové sítě30. Na druhé straně směrnice požaduje, aby všechna další práva nezbytná pro kabelový přenos konkrétního programu byla spravována pouze kolektivním správcem. To bylo v případě simultánního kabelového dalšího přenosu považováno za nezbytné proto, že by provozovatelům kabelových sítí jinak nastaly problémy se zajištěním včasného zúčtování všech práv v programech, které jim přenášejí subjekty televizního vysílání, a má se tak bránit riziku výpadku vysílání během programu31. Ustanovení směrnice se vztahují výhradně na „současný, neměněný a nekrácený přenos kabelem nebo mikrovlnným systémem pro příjem veřejností původního přenosu z jiného členského státu“32. Nové digitální platformy umožňují, aby se programy simultánně dále přenášely přes různé sítě. Operátoři DSL33, IPTV, mobilních sítí a jiných digitálních platforem, jako je například DTT34, rovněž provozují služby v oblasti dalšího přenosu vysílání. Další přenos vysílání internetem se běžně označuje jako „souběžné vysílání“ („simulcasting“). Vzniká otázka, zda mají být přezkoumána technická ustanovení směrnice o družicovém vysílání a kabelovém přenosu, aby se vytvořil rámec pro přeshraniční přenos audiovizuálních mediálních služeb, který bude technologicky neutrální, pokud jde o platformu pro poskytování služeb. Dalo by se namítnout, že se tak v praxi již částečně děje, jelikož provozovatelé širokopásmových sítí poskytující analogovou službu – „současný, neměněný a nekrácený“ přenos – jsou zahrnuti do celosvětových příprav nového kabelového rozdělení. Služby na vyžádání a streaming přes internet (obvykle označovaný jako „webcasting“) jsou vyňaty. Objevila se tvrzení, že k zúčtování práv podle současných pravidel pro kabelový další přenos obsažených ve směrnici o družicovém vysílání a kabelovém přenosu by mohlo být zapotřebí četných transakcí s různými organizacemi, které zastupují práva, a že by nemuselo být dostatečně jasné a jisté, kdo má mandát k udělování jakých práv. V této souvislosti došlo také k debatě, zda je nutné zachovat povinné kolektivní udělování licencí na kabelový další přenos, nebo dát vlastníkům práv svobodu udělovat licence individuálně. 2.3.
Zúčtování práv na transakční služby videa na vyžádání
Audiovizuální trhy po celém světě jsou závislé na výlučných dohodách o vydávání děl, přičemž uvádění děl v kinech sehrává klíčovou úlohu při vytváření „identity značky“ filmu v každé zemi, v níž se vydává. Výrobci a distributoři maximalizují příjmy tím, že stanoví časovou posloupnost mediálních platforem, jejichž prostřednictvím se film uvádí na trh (distribuční intervaly pro jednotlivá média)35. Tyto intervaly neboli „chronologie“ se mezi
30 31
32 33 34
35
CS
Směrnice o družicovém vysílání a kabelovém přenosu, článek 10. Provozovatelé kabelových sítí proto nemusejí získat licence ode všech jednotlivých nositelů práv ve vysílaných programech, ale vyjednají si licenci u kolektivního správce (u práv, jejichž nositeli jsou třetí strany) a u příslušného subjektu televizního vysílání (u práv, jejichž přímým nositelem je subjekt televizního vysílání). Směrnice o družicovém vysílání a kabelovém přenosu, čl. 1 odst. 3. DSL (digitální účastnická linka, Digital Subscriber Line) zajišťuje přenos digitálních dat po telefonní síti. DTT (digitální pozemní televize, Digital Terrestrial Television) znamená přenos vysílání v digitální formě na rozhlasových frekvencích. DTT se stejně jako analogová pozemní televize přijímá pomocí antény. Popis distribučních intervalů pro jednotlivá média (media windows) po uvedení v kinech viz studie KEA Udílení licencí na více území na audiovizuální díla v Evropské unii (Multi-territory Licensing of Audiovisual Works in the European Union), s. 56.
9
CS
členskými státy liší, ale standardní posloupnost například u celovečerního filmu je uvedení v kinech, následuje vydání na videu/DVD/Blu Ray, VoD, placená televize a nakonec volně přístupné televizní vysílání. Ve velké většině členských států je chronologie i délka každého distribučního intervalu předmětem smlouvy mezi nositeli práv a distributory. Dva členské státy však u těchto intervalů zachovaly vnitrostátní regulační opatření36, zatímco některé jiné spojují poskytování dotací na filmy s dodržením dohodnutých intervalů pro uvádění v kinech37. Marketing za účelem využití dalších verzí (v dalších intervalech) vychází z původního uvedení v kinech, které se považuje za významný činitel při určování celkového obratu u kteréhokoli filmu. Filmoví producenti a distributoři začali s reorganizací tradičních distribučních intervalů tak, aby zahrnovaly i intervaly pro VoD, včetně toho, že například filmy dávají k dispozici v rámci transakčních služeb VoD ve stejnou dobu jako v kinech nebo na DVD38. Tento vývoj částečně vyvolala skutečnost, že pokud je doba mezi prvním vydáním díla a jeho následným využitím prostřednictvím jiných kanálů příliš dlouhá, může to oslabit marketingovou dynamiku. Zároveň je pro současný systém distribuce prostřednictvím chronologicky uspořádaných platforem a územně rozděleného vydávání děl vážnou výzvou rostoucí zájem spotřebitelů o získání přístupu k audiovizuálním a kinematografickým dílům téměř okamžitě po jejich prvním vydání bez ohledu na to, kde bydlí. Pirátské kopie filmů jsou stále častěji přístupné on-line ještě před distribucí do kin nebo televize, což vyvíjí další tlak na zkrácení distribučních intervalů39. Evropští filmoví producenti považují uvedení do kin za obzvláště důležité u evropských filmů vzhledem k jejich relativně skromným rozpočtům na propagaci40. Zdá se, že kterýkoli přístup, který by producentům a distributorům bral příležitost získat zpět investice prostřednictvím smluvní distribuce a marketingových ujednání, by pravděpodobně vedl ke značné ztrátě motivace investovat do výroby filmů. Jak bylo vysvětleno výše, ekonomická práva na audiovizuální díla (včetně práva na zpřístupnění) se obvykle převádějí z autorů a výkonných umělců na výrobce (ze zákona nebo na základě smlouvy). To umožňuje výrobci, aby udělil licenci na většinu požadovaných práv na služby VoD přímo. Pro některé provozovatele VoD nicméně může být zúčtování práv pracné a nákladné. Výrobci mohou v rámci předfinancování rozdělit práva na využívání mezi několik území, přičemž na každém území může být řízením marketingu a distribuce pověřen jiný distribuční partner. Kromě toho se někdy považují ze problém nejasnosti v tom, která
36 37 38
39 40
CS
Francie a Portugalsko. Viz studie Martina Kuhra Měnící se distribuční intervaly (Media Windows in Flux“), IRIS plus, s. 4 a 5. Např. Německo, Rakousko, tamtéž. Např. iniciativa společnosti Warner Bros Day and Date, při které bylo video na vyžádání vydáno ve stejný den jako DVD. Tituly Date and Date jsou vydávány ve většině členských států EU. S těmito alternativními distribučními modely začali experimentovat i evropští provozovatelé. Například společnost Curzon Artificial vydala film Na druhé straně Fatiha Akina. Film byl uveden do kin na začátku roku 2008 a dostal nabídku celkového vydání na omezenou dobu (14 dnů) prostřednictvím služby video na vyžádání (VOD) společnosti Sky za prémiovou cenu (víceméně stejnou jako lístek do kina). Společnost Curzon se domnívá, že tato zkouška se službou VOD zvýšila počet prodaných lístků na tento film v kinech a od té doby to vyzkoušela ještě u několika dalších filmů. Evropská audiovizuální observatoř, Video na vyžádání a opakovaní televizních pořadů na internetu v Evropě (Video on demand and catch-up TV in Europe), říjen 2009, s. 75. To je ještě důležitější u koprodukcí, jelikož koproducent(i) na jiných územích (distributoři výrobce) očekávají na oplátku za své investice, že budou požívat výlučných práv na svém území. Totéž platí i pro ostatní produkce. Distributorům v jiných členských státech udělují výlučná práva na jejich území obchodní zástupci.
10
CS
příslušná práva se musejí zúčtovat u děl a dalšího materiálu, který je součástí audiovizuálního záznamu. 2.4.
Evropská filmová produkce a distribuce
Evropská unie se stala jedním z největších výrobců filmů na světě: v roce 2009 bylo v EU vyrobeno 1 168 celovečerních filmů (v porovnání s 677 filmy vyrobenými v USA)41. Počet prodaných vstupenek na evropské filmy v EU činí odhadem 25 %, přičemž americké filmy dosahují 68% podílu na trhu42. Naopak americké filmy se těší 93% podílu na americkém trhu, zatímco filmy EU v roce 2009 dosáhly 7% podílu. Pro podíly na on-line trhu neexistují žádné veřejně dostupné údaje. Tato čísla odrážejí skutečnost, že se evropský kinematografický průmysl musí vyrovnávat s jedinečnou strukturální charakteristikou zahrnující jazyková a kulturní specifika, preference vnitrostátních trhů a omezenou dostupnost finančních zdrojů. Evropské audiovizuální odvětví je značně roztříštěné a sestává z velkého počtu malých a středních podniků43. Evropa nebyla schopna vytvořit systém studií podobných velkým hollywoodským studiím. V porovnání s ostatními zeměmi trpí nedostatkem investic44, přičemž průměrný rozpočet na film je zlomkem rozpočtu, který mají velká studia45. Evropské filmy často slaví úspěch doma, ale jak ukazují čísla výše, mají zpravidla omezenou distribuci a jsou málo přitažlivé pro místa mimo území, kde byly vyrobeny. S ohledem na strukturální výzvy evropské kinematografie nebyl rozvoj tohoto odvětví ponechán výhradně na tržních silách. Pluralismus, kulturní a jazyková rozmanitost a ochrana menšin patří k cílům veřejného zájmu, které si legislativa EU klade, zejména směrnice o audiovizuálních mediálních službách. Ve stejném duchu podporuje směrnice o audiovizuálních mediálních službách a program MEDIA46 výrobu a distribuci evropských děl prostřednictvím lineárních i nelineárních služeb. Cílem programu MEDIA je zejména zvýšit oběh a sledovanost evropských audiovizuálních děl uvnitř i mimo EU. Sdělení o státní podpoře v odvětví kinematografie47, které se v současné době přezkoumává, stanoví vhodný rámec, který členským státům umožní poskytovat finanční podporu distribuci a produkci filmů a přitom zachovat na vnitřním trhu spravedlivé podmínky hospodářské soutěže. Evropská komise uznává, že vnitrostátní systémy financování jsou absolutně nutné pro zachování investic do místních produkcí a úzkých vazeb mezi mnohačetnými platformami vzhledem k tomu, že tradiční provozovatelé televizního vysílání jsou hlavními zadavateli zakázek a distributory audiovizuální a kinematografické produkce48. V některých případech po nich také zákon požaduje, aby investovali určité procento z obratu do místní produkce.
41 42 43 44 45 46 47 48
CS
Pro srovnání: v roce 2009 Indie vyrobila 819 filmů, Japonsko 456 filmů a Čína 445 filmů. Evropská audiovizuální observatoř, Focus 2010. Včetně filmů vyrobených v Evropě za podpory investic z USA. V roce 2007 bylo ve Francii více než 600 společností vyrábějících filmy, ve Spojeném království jich bylo 400 a v Německu 200. Investice na hlavu dosahují 41 USD v USA, 20 USD v Japonsku a 13 USD v Evropě (Screen Digest, 2011). Průměrný rozpočet francouzského původního filmu v roce 2010 činil 5,48 milionů EUR, CNC La production cinématographique en 2010 s. 10. http://ec.europa.eu/culture/media/index_en.htm. Sdělení Komise „určitých právních aspektech týkajících se kinematografických a jiných audiovizuálních děl“, KOM(2001) 534 ze dne 26. září 2001. Například ve Spojeném království se v roce 2009 televizní kanály podílely na výnosech z filmové zábavy z 31 % (Komise pro hospodářskou soutěž Spojeného království, Průzkum trhu týkající se filmů v placené televizi (Movies on Pay TV Market Investigation), informační studie „Placená televize a filmy
11
CS
Program MEDIA, který byl vytvořen v reakci na roztříštěnou povahu evropských kulturních trhů, poskytuje úspěšný podpůrný mechanismus pro dostupnost evropských filmů na více územích a také pro nově vznikající platformy VoD. Z 16 projektů, které byly v roce 2010 podpořeny, mají pouze 4 čistě vnitrostátní záběr49. Ostatních 12 projektů má mezinárodní dosah, jelikož se nutně neomezují na hranice Evropské unie50. 3.
PŘÍSTUPY POLITIKY
Evropská komise vyjádřila svůj závazek přispět k odstranění rozdílů v dostupnosti on-line služeb pro spotřebitele vytvořením evropského rámce pro on-line licence k autorským právům na služby na více územích i v celé Evropě51. Jak bylo oznámeno ve strategii pro oblast práv duševního vlastnictví, Komise předloží počátkem roku 2012 legislativní návrh ke zlepšení správy autorských práv, transparentnosti a lepšímu řízení kolektivních správců ve snaze zajistit, aby se kolektivní správa vyvíjela a reagovala na potřeby poskytování licencí pro více území. Co se týče audiovizuálních děl, u kterých je často možné přímé poskytování licencí prostřednictvím jednoho správního místa (výrobce), může být tento rámec usnadňující kolektivní poskytování licencí k právům obzvláště důležitý pro určité aspekty, jako je zúčtování práv na hudbu začleněnou do audiovizuálního díla. Předloženy byly také další možnosti. Jednou z nich je rozšíření zásady „země původu“, o kterou se opírá družicové vysílání (jak je uvedeno ve směrnici o družicovém vysílání a kabelovém přenosu), o poskytování programů on-line, zejména o poskytování služeb na vyžádání, které doplňují vysílání (např. opakování televizních pořadů na internetu). Podle tohoto scénáře by rozhodným právem bylo právo země, z níž on-line přenos pochází, ačkoli strany by rovněž byly schopny zajistit, aby televizní poplatky zohledňovaly všechny aspekty přenosu včetně aktuálního a potenciálního publika i jazykové verze52. Kromě toho by uplatnění tohoto přístupu podle „země původu“ nemělo dopad na smluvní svobodu stran, tj. při stanovování podmínek poskytnutí licence by nositelé práv a komerční uživatelé měli mít možnost dohodnout se smluvně na územním rozsahu licence53.
49
50
51 52 53
CS
v placené televizi“ (Pay TV and movies on pay TV)). Ve Francii se v roce 2010 z koprodukce a předprodeje práv subjektům televizního vysílání společně s distribučními opatřeními financovalo na 55 % filmů s rozpočtem vyšším než 7 milionů EUR (CNC La production cinématographique en 2010 s. 17). Tyto platformy musejí mít „minimální evropský rozměr“ (měly by zahrnovat díla nejméně z pěti způsobilých zemí a zastupovat pět úředních jazyků EU). V rámci kritérií přidělování se uděluje zvláštní bonus platformám, které nabízejí distribuci napříč hranicemi i jazyky. Platformy VoD, jako jsou např. MUBI, UNIVERSCINE, EUROVOD, podporuje program MEDIA, např. EUROVOD a MUBI (http://mubi.com) získaly uznání své značky a díky své dohodě se Sony Playstation mají slušnou naději se etablovat. V určité části svého katalogu mají celoevropskou nabídku filmů a kromě toho nabízejí různé katalogy pro různá území. Program MEDICI (www.Medici.TV) se mezinárodně proslavil v jedné konkrétní oblasti (klasická hudba) a nabízí služby streamingu živých hudebních představení na internetu. Celoevropský dosah mají rovněž mobilní projekty, které využívají programu MEDIA, jako je např. Shortz (www.shortz-tv.com). Viz sdělení Evropské komise o jednotném trhu práv duševního vlastnictví, KOM (2011) 287, s. 11. 17. bod odůvodnění směrnice 93/83/ES. Směrnice o družicovém vysílání a kabelovém přenosu, 16. bod odůvodnění.
12
CS
Vyvstávají otázky, jak by se určila „země původu“, pokud jde o přenosy on-line54. To má význam zvláště ve vztahu k transakčním službám na vyžádání, u kterých by zavedení přístupu podle „země původu“ mohlo snadno vést k regulační arbitráži týkající se volby země usazení poskytovatele služby. Hodnota audiovizuální díla je vázána na konkrétní jazyk a většina audiovizuálních mediálních služeb se zaměřuje především na vnitrostátní publikum, případně nejvýše na společné jazykové skupiny. Přesný rozsah tohoto problému a přidanou hodnotu plynoucí z rozšíření zásady země původu je třeba vyhodnotit. Prozkoumat by se měly také další otázky týkající se úrovně ochrany nositelů práv a potřeby další harmonizace. Posoudit se rovněž musí důvody, proč více než patnáct let po uplatnění příslušné směrnice tento přístup zřejmě nevede k rozšířenému výskytu služeb celoevropského družicového vysílání55. Komise se ve „strategii práv duševního vlastnictví“ zavázala k prozkoumání rozsáhlejšího přístupu spočívajícího ve vytvoření komplexního jednotného evropského kodexu autorských práv. Tento jednotný evropský kodex autorských práv by mohl vycházet z kodifikace stávajících směrnic EU o autorských právech, přičemž se bude zjišťovat, zda je třeba jít nad rámec současné harmonizace. Mohla by to rovněž být příležitost k prozkoumání toho, zda je zapotřebí aktualizovat výjimky z autorských práv a jejich omezení povolené podle směrnice o informační společnosti56. Kromě tohoto kodexu by se mohla prozkoumat možnost vytvoření volitelné jednotné ochrany autorských práv na základě článku 118 Smlouvy o fungování EU57. Volitelná ochrana by mohla být zpřístupněna na dobrovolném základě a existovat společně s vnitrostátní ochranou. Budoucí autoři či výrobci audiovizuálních děl by měli možnost zaregistrovat svá díla a poté získat jednotnou ochranu, která by byla platná v celé EU. Důkladně se musí prozkoumat proveditelnost, aktuální poptávka a hmatatelné výhody této ochrany společně s důsledky jejího uplatňování souběžně se stávající územní ochranou. A konečně v této oblasti podobně jako i v jiných oblastech vznikají obavy spojené s přesností informací o vlastnických právech. Zdá se tedy, že by bylo přínosné prozkoumat možnosti rozvíjení systémů správy údajů o vlastnických právech v oblasti audiovizuálních děl58. S ohledem na potřebu zúčtování práv na dřívější díla a materiály začleněné do audiovizuálních děl se dále zdá výhodné prozkoumat způsoby, kterými by se daly zdroje informací o vlastnických právech sdílet napříč odvětvími.
54
55
56 57 58
CS
U družicového vysílání dochází ke sdělování výlučně v těch členských státech, kde jsou pod kontrolou a v kompetenci vysílající organizace programové signály vkládány do nepřerušovaného řetězu sdělení vedoucího na družici a z ní dolů na zem. Viz směrnice o družicovém vysílání a kabelovém přenosu, čl. 1 odst. 2 písm. b). V mnoha případech zůstává zeměpisný rozsah družicového vysílání omezený a celoevropských služeb se objevilo jen několik. Jedna studie zjistila, že méně než polovina družicových kanálů EU je mezinárodní. Jedná se především o informační kanály s obsahem pro dospělé nebo vysílání v jazyce menšin (viz studie KEA Udílení licencí na více území na audiovizuální díla v Evropské unii, s. 146). Směrnice 2001/29/ES o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, 22. května 2001. Viz sdělení Evropské komise o jednotném trhu práv duševního vlastnictví, KOM (2011) 287, s. 11. Výrobci audiovizuálních děl pracují na mezinárodním systému identifikačního číslování pro audiovizuální díla (ISAN, mezinárodní standardní číslo audiovizuálního díla). ISAN dosud neobsahuje informace o vlastnických právech a účast v tomto systému je dobrovolná. Některá velká filmová studia v USA pracují na podobném systému (EIDR, Entertainment Identifier Registry).
13
CS
3.1.
Otázky
1. Jaké jsou hlavní právní a jiné překážky – spojené s autorským právem či jiné – které brzdí rozvoj jednotného digitálního trhu pro přeshraniční distribuci audiovizuálních děl? Jaké rámcové podmínky by se měly upravit či zavést, aby se podnítil dynamický jednotný digitální trh pro audiovizuální obsah a usnadnilo poskytování licencí na více území? Jaké by měly být hlavní priority? 2. Jaké praktické problémy mají poskytovatelé audiovizuálních mediálních služeb v souvislosti se zúčtováním práv na audiovizuální díla a) na jednom území a b) na více územích? Jakých práv se to dotýká? Na jaká použití? 3. Jaké případné technologické prostředky (například individuální přístupové kódy) by spotřebitelům umožnily přístup k „jejich“ vysílání nebo jiným službám s „jejich“ obsahem bez ohledu na to, kde se nacházejí? Jaký dopad by měly takové přístupy na modely udělování licencí? 4. Může problémy se zúčtováním autorských práv vyřešit zlepšení rámce pro poskytování licencí? Je systém autorských práv založený na teritorialitě v EU vhodný pro on-line prostředí? 5. Jak by se dalo provést rozšíření zásady „země původu“ uplatňované u satelitního vysílání na on-line audiovizuální mediální služby a jaké by to mělo výhody a nevýhody? Jaký by byl nejvhodnější způsob určení země původu, pokud jde o přenosy on-line? 6. Jaké by byly náklady a přínosy rozšíření systému zúčtování autorských práv o přeshraniční kabelový další přenos audiovizuálních mediálních služeb na technologicky neutrálním základě? Mělo by se toto rozšíření omezovat na „uzavřená prostředí“, jako je IPTV, nebo by mělo zahrnovat všechny formy otevřeného přenosu (simulcasting) po internetu? 7. Jsou zapotřebí specifická opatření s ohledem na rychlý rozvoj sociálních sítí a stránek sociálních medií, založených na vytváření a nahrávání obsahu on-line koncovými uživateli (blogy, podcasty, posty, wiki, mash-upy, sdílení souborů a videí)? 8. Jakým způsobem ovlivní další technologický vývoj (např. cloud computing) distribuci audiovizuálního obsahu, včetně dodávání obsahu do více zařízení, a schopnost zákazníků získat přístup k obsahu bez ohledu na místo, v němž se nacházejí? 9. Jakým způsobem by technologie mohla usnadnit zúčtování práv? Usnadnil by rozvoj identifikačních systémů pro audiovizuální díla a databáze vlastnických práv zúčtování práv na on-line distribuci audiovizuálních děl? Jakou roli, pokud vůbec nějakou, zde hraje Evropská unie? 10. Mají současné modely financování a distribuce filmů, vycházející z chronologicky uspořádaných platforem a územně rozděleného vydávání děl, stále význam v souvislosti s audiovizuálními službami on-line? Jaký je nejlepší prostředek k usnadnění toho, aby starší filmy, na něž se již nevztahuje dohoda o výlučnosti, byly vydávány v on-line distribuci po celé EU?
CS
14
CS
11. Mělo by se členským státům zakázat zachovávání či zavádění právně závazných distribučních intervalů v souvislosti se státním financováním filmové produkce? 12. Jaká opatření by se měla učinit, aby se zajistil podíl a/nebo významné místo evropských děl v katalogu programů nabízených poskytovateli audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání? 13. Jaké jsou vaše názory na možné výhody a nevýhody harmonizace autorského práva v EU prostřednictvím komplexního kodexu autorských práv? 14. Jaké jsou vaše názory na zavedení volitelné jednotné ochrany autorských práv EU? Jak by měla vypadat jednotná ochrana včetně vztahu k vnitrostátním právům? 4.
ODMĚNA NOSITELŮ PRÁV ZA VYUŽÍVÁNÍ AUDIOVIZUÁLNÍCH DĚL ON-LINE
Evropská komise se domnívá, že by se nositelům práv měla zajistit náležitá odměna. Současně je kvůli rozvoji přeshraničních služeb na jednotném digitálním trhu nutné, aby vlastnictví a práva na přeshraniční služby byly průhledné a aby náklady na zavádění nových služeb byly předvídatelné. A konečně usnadnění úspěšných přeshraničních služeb povede k vyšším odměnám pro tvůrce. V EU došlo k rozsáhlé harmonizaci, pokud jde o výlučná ekonomická práva a dobu ochrany59, pravidla týkající se autorství a prvního vlastnictví v EU však byla harmonizována pouze částečně. Jak uvedla Komise ve své zprávě o otázce autorství kinematografických nebo audiovizuálních děl ve Společenství60: „Následkem této harmonizace považují nyní všechny členské státy hlavního režiséra filmu za jednoho z jeho autorů. Právní předpisy Společenství však nevedly k úplné harmonizaci pojmu autorství u kinematografických a audiovizuálních děl. Rozdíly v podrobnostech stále existují, a to v otázce, kdo ze skupiny osob zapojených do výroby filmu se má považovat za spoluautory vedle hlavního režiséra.“61. Vnitrostátní pravidla pro převod a postupování práv se rozcházejí podobně jako pravidla pro právní nástupnictví. Rozsah převodu práv se v členských státech také liší62. Někteří mají za to, 59
60 61
62
CS
Směrnice 93/83/EHS o koordinaci určitých pravidel týkajících se autorského práv a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu, směrnice 2001/29/ES o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, směrnice 2006/115/ES o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem a směrnice 2006/116/ES o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících. KOM(2002) 691 v konečném znění, 6. prosince 2002. Například francouzské právo považuje za autory několik přispěvatelů k audiovizuálnímu dílu: autora scénáře, autora filmové adaptace, autora dialogů, autora hudebních skladeb speciálně složených pro daný film, režiséra a skladatele nebo autora díla, které bylo kinematograficky zpracováno. V Německu může být za spoluautora považován každý, kdo se na díle nějak kreativně podílí; německé soudy v dnešní době považují za autory režiséra, kameramana a střihače. Ve Spojeném království, Irsku a Lucembursku je spoluautorem audiovizuálního díla rovněž filmový producent. Například francouzské právo v oblasti audiovizuálních produkcí je založeno na předpokladu, že všechna ekonomická práva na film byla převedena na výrobce, zatímco v Rakousku nebo Itálii je výrobce původním vlastníkem všech kinematografických práv na využívání. Ve Spojeném království se předpokládá, že hlavní režisér je původním autorem filmu a práva jsou převedena na výrobce podle
15
CS
že mozaika přístupů v EU představuje výzvu pro poskytování licencí na audiovizuální díla uvnitř Evropské unie a činí ho složitým a časově náročným. 4.1.
Odměna autorů za využívání on-line
Autoři většinou převádějí svá výlučná ekonomická práva na výrobce výměnou za jednorázovou částku neboli „výkupní“ platbu za jejich přínos k audiovizuálnímu dílu (napsání a/nebo režírování atd.). Není normou, aby autoři dostávali odměnu za přímé použití svého díla, jako je například promítání filmu nebo prodej DVD63. Většina členských států podobně nestanoví rámec pro to, aby audiovizuální autoři dostávali platbu „za použití“ při on-line využívání jejich děl64. V některých členských státech (Francie, Belgie a Bulharsko) jsou kolektivní správci zastupující audiovizuální autory smluvně oprávněni vybírat jménem svých členů platby za používání jejich děl v televizním vysílání. V některých jiných zemích (Španělsko, Itálie, Polsko) je konečný distributor, obvykle subjekt televizního vysílání, ze zákona považován za subjekt odpovědný za platby za používání určené pro autora. Výrobce má nicméně nezadatelná ekonomická práva, která se při použití musejí zúčtovat. Dalo by se namítnout, že autoři nemají z využívání svých děl on-line žádný ekonomický prospěch, pokud se jim za každé použití nedostane úměrné odměny. Aby se tato situace napravila, jednou možností by bylo zavést nezadatelné právo na odměnu za jejich právo na „zpřístupnění“ spravované povinně na kolektivním základě. Jinou možností by bylo podpořit schopnost autorů vyjednávat individuálně nebo kolektivně. To by mohlo být vnímáno jako nejlepší způsob maximalizace hodnoty výhradních práv autorů, zvláště pokud by se jejich právo na zpřístupnění mohlo ukázat jako jejich největší výhoda při jednáních v budoucnu. 4.2.
Odměna výkonných umělců za využívání on-line
Podobně jako u audiovizuálních autorů se ve většině zemí EU výhradní ekonomická práva audiovizuálních výkonných umělců, včetně práva na „zpřístupnění“ pro interaktivní používání on-line, obvykle převádějí na výrobce ze zákona nebo na základě smlouvy předem, výměnou za jednorázovou částku. Pouze několik členských států, například Španělsko, stanoví spravedlivou odměnu pro audiovizuální výkonné umělce, aby zajistily, že tito obdrží poměrný podíl z výnosu plynoucího z využívání jejich výkonů. Dalo by se namítnout, že výkonní umělci by měli mít také na harmonizovaném základě nárok na nezadatelné právo na odměnu, z níž by měli prospěch i poté, co převedli své výhradní právo na zpřístupnění. Toto právo by také mohli povinně shromažďovat kolektivní správci. A opět by se měly zvážit další prostředky pro zajištění toho, aby si výkonní umělci mohli individuálně nebo kolektivně vyjednat odměnu.
63
64
CS
zásady „děl na objednávku“, která předpokládá, že režisér je zaměstnán výrobcem. Jiné členské státy, jako např. Belgie, Dánsko, Finsko, Řecko, Portugalsko, Švédsko nebo Nizozemsko, rovněž stanovují předpoklady různého rozsahu. Směrnice o právu na pronájem a půjčování stanoví, že autoři a výkonní umělci mají nezadatelné právo na spravedlivou odměnu, která by se použila v případě pronájmu DVD. Tato odměna nepodléhá povinné kolektivní správě. Právo na „zpřístupnění“ udělované podle směrnice o informační společnosti z roku 2001 se ve většině případů převádí na výrobce předem.
16
CS
Pokud jde o odměnu autorů a výkonných umělců, mohlo by se namítnout, že vytvoření další úrovně práv na odměnu by mohlo zvýšit nejistotu, pokud jde o to, kde a od koho se licence musejí zúčtovávat (zejména za neexistence harmonizovaných pravidel pro autorství v EU), a vyžadovat od uživatelů, aby spravovali a snažili se skloubit řadu různých nároků na odměnu u každého audiovizuálního díla. Na tuto možnost by se tudíž dalo nahlížet jako na možnost škodící rozvoji on-line distribučních platforem pro audiovizuální díla, jelikož zvyšuje transakční náklady a právní i ekonomickou nejistotu. Důležité je posoudit, zda je vytvoření nových práv na odměnu, která by byla kolektivně spravována, jediným prostředkem k zajištění odpovídající odměny, nebo zda by bylo možné vytvořit alternativní mechanismy k zajištění toho, aby odměna autorů a výkonných umělců odpovídajícím způsobem odrážela úspěch díla65. 4.3.
Otázky
15. Je nutná harmonizace pojmu autorství a/nebo převodu práv na audiovizuální produkce, aby se usnadnilo přeshraničního poskytování licencí na audiovizuální díla v EU? 16. Je na evropské úrovni zapotřebí nezadatelné právo na odměnu pro autory audiovizuálních děl, aby se zaručila úměrná odměna za používání jejich děl on-line poté, co převedli své právo na zpřístupnění? Pokud ano, mělo by toto právo na odměnu být povinně spravováno kolektivními správci? 17. Jaké by byly náklady a přínosy zavedení takového práva pro všechny zúčastněné strany hodnotového řetězce včetně spotřebitelů? Jaký by konkrétně byl dopad na přeshraniční poskytování licencí na audiovizuální díla? 18. Je na evropské úrovni zapotřebí nezadatelné právo na odměnu pro audiovizuální výkonné umělce, aby se zaručila úměrná odměna za používání jejich výkonů on-line poté, co převedli své právo zpřístupnění? Pokud ano, měli by toto právo na odměnu povinně spravovat kolektivní správci? 19. Jaké by byly náklady a přínosy zavedení tohoto práva pro všechny zúčastněné strany hodnotového řetězce včetně spotřebitelů? A zejména jaký by to mělo vliv na přeshraniční poskytování licencí na audiovizuální díla? 20. Existují nějaké další prostředky k zajištění náležité odměny autorů a výkonných umělců? Pokud ano, které to jsou?
65
CS
Například jedním z přístupů k zajištění toho, aby odměna autorů a výkonných umělců náležitě odrážela úspěch díla, by mohl být zavedení právně závazného ustanovení o průhlednosti a odměňování ve smlouvách.
17
CS
5.
ZVLÁŠTNÍ POUŽITÍ A PŘÍJEMCI
5.1.
Instituce filmového dědictví
Instituce filmového dědictví66 mají ve shodě se svým posláním ve veřejném zájmu, které spočívá v zachovávání a obnovování děl v jejich sbírkách a zajišťování přístupu k nim pro kulturní a vzdělávací účely, velký zájem o digitalizaci svých archívů, aby je mohly zpřístupnit on-line a promítat je v digitálním formátu ve svých filmových archívech. Tyto instituce nevlastní práva na audiovizuální díla ve svém držení, ale pouze uchovávají tato díla v rámci své úlohy kulturních depozitářů. Tyto instituce vyjádřily obavu, že zúčtování práv na díla, která mají v držení, je časově náročné a nákladné. Mají obavu, že současný rámec EU jim neposkytuje dostatečnou právní jistotu, aby mohly vykonávat všechny nezbytné postupy vedoucí k plnění jejich povinností, které mohou zahrnovat převádění na jiná média nebo do jiného formátu a přenos děl do jednoho nebo více vzdálených míst za účelem uchování atd. Zelená kniha o autorském právu ve znalostní ekonomice67, po níž následovalo sdělení Komise o autorském právu ve znalostní ekonomice68, otevřela diskusi o nepovinných výjimkách podle čl. 5 odst. 2 písm. c) (rozmnožování za účelem zachování v knihovnách) a podle čl. 5 odst. 3 písm. n) (konzultace na místě pro výzkumné pracovníky) směrnice 2001/29/ES o autorském právu v informační společnosti. Aby evropské filmové archívy získaly právní jistotu pro provádění svých úkolů, vyjádřily názor, že tyto výjimky by měly být povinné a jejich používání by se mělo mezi členskými státy harmonizovat. 5.2.
Otázky
21. Jsou nutné legislativní změny, aby mohly instituce filmového dědictví plnit své poslání ve veřejném zájmu? Měly by se upravit výjimky podle čl. 5 odst. 2 písm. c) (rozmnožování za účelem zachování v knihovnách) a podle čl. 5 odst. 3 písm. n) (konzultace na místě pro výzkumné pracovníky) směrnice 2001/29/ES, aby se v každodenní praxi institucí evropského filmového dědictví zajistila právní jistota? 22. Jaká další opatření by se mohla vzít v úvahu? 5.3.
Dostupnost audiovizuálních děl on-line v Evropské unii
Evropská strategie v oblasti zdravotního postižení 2010–2020 se vztahuje k problémům s přístupností, které zažívají osoby se zdravotním postižením. Uvádí se v ní zejména, že mnohé subjekty televizního vysílání stále poskytují málo pořadů s titulky a programů s audiopopisem.
66
67 68
CS
Institucemi filmového dědictví nebo archívy se rozumí ty veřejné orgány, které členské státy určily, aby systematicky sbíraly, katalogizovaly, uchovávaly, restaurovaly a zpřístupňovaly kinematografická a jiná audiovizuální díla pro účely vzdělávání, kultury, výzkumu nebo jiné nekomerční účely (viz bod 2 doporučení Evropského parlamentu a Rady 2005/865/ES ze dne 16. listopadu 2005 o filmovém dědictví a konkurenceschopnosti souvisejících průmyslových činností, Úř. věst. L 323, 9.12.2005, s. 57–61). Systém povinného ukládání kinematografických děl existuje ve většině členských států, ať už prostřednictvím povinných rozmnoženin nebo prostřednictvím povinného ukládání kinematografických děl, která získala veřejné financování. KOM(2008) 466 ze dne 16.7.2008. KOM(2009) 532 ze dne 19.10.2009.
18
CS
Strategie navrhuje, aby se přístupnost optimalizovala ve shodě s Digitální agendou, a zahrnuje do seznamu činností na léta 2010–2015 záměr systematicky posuzovat přístupnost při revidování právních předpisů v rámci Digitální agendy, a to podle Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením (UNCRPD)69. 5.4.
Otázky
23. Jaké praktické problémy vznikají osobám se zdravotním postižením, které chtějí získat stejný přístup k evropským audiovizuálním mediálním službám jako ostatní? 24. Musí být upraven rámec pro autorská práva, aby se zlepšila dostupnost audiovizuálních děl pro osoby se zdravotním postižením? 25. Jaké by byly praktické výhody harmonizace požadavků na přístup k on-line audiovizuálním mediálním službám v Evropě? 26. Jaké další aktivity/kroky by měly být prozkoumány, aby se zvýšila dostupnost přístupného obsahu po celé Evropě? 6.
DALŠÍ KROKY
Všechny zainteresované strany vyzýváme k tomu, aby se vyjádřily k myšlenkám uvedeným v této zelené knize a zároveň reagovaly na výše uvedené konkrétní otázky a zaslaly své odpovědi na tuto adresu: DG Internal Market and Services, Unit D-1 „Copyright“ E-mail:
[email protected] Poštovní adresa: European Commission Internal Market Directorate General, Unit D-1 Rue de Spa 2 Office 06/014 1049 Brussels Belgium Své připomínky nám prosím zasílejte v elektronické podobě do 18. listopadu 2011. Obdržené příspěvky budou zveřejněny na internetových stránkách GŘ pro vnitřní trh a služby, nebude-li mít přispěvatel jiné přání. Přečtěte si prosím pozorně specifické prohlášení o ochraně osobních údajů připojené k této konzultaci obsahující informace o tom, jak se bude nakládat s osobními údaji a příspěvky.
69
CS
Tato úmluva v článku 30 o účasti na kulturním životě, rekreaci, volném čase a sportu stanoví, že státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, uznávají právo osob se zdravotním postižením účastnit se kulturního života společnosti na rovnoprávném základě s ostatními a přijmou veškerá odpovídající opatření, aby osoby se zdravotním postižením mimo jiné měly přístup k televizním programům, filmům, divadelním a jiným kulturním činnostem v přístupných formátech. Dále se v ní uvádí, že státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, podniknou v souladu s mezinárodním právem veškeré odpovídající kroky s cílem zajistit, aby zákony na ochranu duševního vlastnictví nevytvářely nepřiměřené nebo diskriminační překážky bránící přístupu osob se zdravotním postižením ke kulturním materiálům.
19
CS
