Ze stolu III. Neznámá básnířka ze sborníku Narozeni v 60. letech Sborník Narozeni v 60. letech (poezie / praha / 80. léta) uspořádala v r. 1989 Beatrice „Betyna“ Landovská a lze jej považovat za úplně poslední z dlouhé řady samizdatových sborníků českého undergroundu. V r. 2013 Betyna na žádost pisatele těchto řádků vzpomněla na okolnosti, za nichž byl tento sborník připravován: „Sborník jsem dávala dohromady v roce 1989, pro nějaké francouzské poetické revue, kde chtěli výběr toho, co se tady píše – nebylo to omezeno tím, kdo publikuje a nepublikuje – bylo to spíše generační omezení. My jsme tehdy byli nejmladší píšící generace. Moje snaha se řídila představou, že počet autorů a autorek bude vyrovnán. Proto jsem do sborníku zařadila Lenku Marečkovou (samizdatovou básnířku), Sylvu (mladší sestru Violy Fischerový) a někde sehnanou (nevím už dnes kde) Annu Červenou. O spolupráci mě tehdy požádal (nevím už přes koho) Erik Tabery, který se mnou byl do revoluce v telefonickém kontaktu. Ale pak přestal komunikovat, pod vlivem událostí, jako když utne. A protože jsem sborník dodělala dopoledne 17. 11. 1989 (celou noc jsme s Jurou nespali, pomáhal mi sborník svázat a nadepsat ), aby ho mohl Zdeněk Ent odpoledne odvézt vlakem do Paříže, mohla jsem si pak celý sborník nechat jen jako vzpomínku na zašlé časy... Samozřejmě že ve francouzském revue už nevyšel. Byl ale hojně citovaný zde, v našich podmínkách. Původně tam měl být zařazený i Luděk Marks a šest básnířek... Horečně jsem hledala další básnířky, ale nenašla jsem jiné než ty, co tam jsou. A Markse jsem pak vyřadila, aby bylo 10 autorů. (Původně jsem jich tam chtěla mít 12.) To je JEDINÝ důvod, proč jsou tam zařazeni ti, co tam jsou.“ Po čtvrt století je většinu z těchto deseti autorů, které nakonec Betyna do sborníku zařadila, možno považovat za známé kulturní veličiny. Vesměs jde o pravidelně publikující autory, byť ne všichni píší ještě poesii a někteří získali věhlas, resp. prodělali úspěšnou kariéru v jiných oblastech společenského života. Petr Placák, J. H. Krchovský, Jáchym Topol a Vít Kremlička patří dnes již téměř k čítankovým autorům, k nejznámějším reprezentantům oné v 80. letech nejmladší undergroundové generace literárních autorů. Placák sice již dávno přestal psát verše, ale zato proslul jako žurnalista, historik a politický aktivista. Jáchym Topol je dnes bezesporu jedním z nejvěhlasnějších českým prozaiků, jeho knihy jsou též hojně překládány do cizích jazyků. Krchovský stále patří k nejpopulárnějším a k nejvíce ceněným českým básníkům, ale úctyhodné je dnes též dílo Víta Kremličky, jehož bibliografie k r. 2013 čítá na deset svazků. Za úspěšné autory možno však považovat i Ewalda Murrera (vl. jm. Michal Wernisch) a Lukáše Marvana: Murrer byl v letech 1990-94 členem redakčního kruhu literární revue Iniciály a v následujících letech pak mj. vedoucím redaktorem či editorem magazínů Pátek LN, Magazín Dnes, Quo či Elle a vydal již řadu svazků poesie i prózy. Marvan je dnes spíše známý jako novinář a dramaturg České televize, ba i jako buddhistický mnich na Ceylonu (viz např. jeho knihu Mnich – Deník ctihodného Mantakusaly (Eminent, 2004), ale i on nadále píše a vydává prózu o verše, stačí připomenout jeho básnické sbírky Stíny a příběhy (Torst, 1998) či Je to napsáno v čarách světa (Petrov, 2000) A ony čtyři básnířky? Nejznámější z nich je dnes nepochybně Sylva Fischerová, dcera známého filosofa a nevlastní sestra slavné básnířky. Fischerová jako jediná z autorů z sborníku Narozeni v 60. letech začala publikovat již před r. 1989 a bibliografie jejího knižně
vydaného básnického díla je v r. 2013 již dosti bohatá. Fischerová pracuje rovněž jako editorka a literární historička. Co se týče samotné pořadatelky citovaného sborníku, publikující v samizdatu pod pseudonymem Anna Wágnerová, je nutno přiznat, že si s oficiálním literárním debutem dala načas: kdysi samizdatová sbírka Geniální vystoupení. Básně Anny Wágnerové vyšla tiskem až v r. 2013. Landovská je však též autorkou divadelní hry Věra (1995), v níž se projevil dramatický talent dcery Pavla Landovského, a v posledních letech ovšem proslula především díky svému „astrologickému poradenství“, stačí se podívat na její webové stránky http://www.beatland.nebesa.cz/. Lenka Marečková byla v 80. letech kmenovou autorkou samizdatového Vokna, za což pykala ve vězení, a vedle např. Pavla Wonky, Františka Stárka-Čuňase či I. M. Jirouse byla vlastně jedním z posledních politických vězňů v totalitní ČSSR. Po r. 1989 se Marečková (krátce provdaná za undergroundového aktivistu Petra Hracha) stala jednou z předních osobností při reformování československého (českého) vězeňství. Její literární dílo kdysi vydané samizdatově však stále ještě čeká na své skutečné zveřejnění. Zbývá poslední ze čtyř básnířek, poslední z deseti autorů ze sborníku Narozeni v 60. letech. Anna Lemonová je zde zastoupena deseti básnickými texty a z úvodního medailonu bylo možno vyčíst jen to, že jde o pseudonym, že se narodila v Praze v září 1965, kde „žije dosud“. Že absolvovala střední pedagogickou školu a „nyní pracuje jako operátorka“. A konečně že „nikdy nepublikovala a její básně existují pouze ve vlastních opisech. Nejsou shrnuty do žádné sbírky“. Pamatuji se, že když jsem snad ještě někdy v listopadu 1989 citovaný sborník přečetl, zaujala mne z autorů mně do té doby ještě neznámých právě Anna L., i zeptal jsem se na ni Betyny – a dostalo se mi odpovědi kryptické, jak ovšem bývalo v časech samizdatu zvykem: „To je takový můj objev.“ Dál jsem se tedy neptal, jak rovněž bývalo zvykem, a v r. 1990 jsem pak v 8/9 č. Iniciál uveřejnil svoji recenzi tohoto sborníku, kde jsem dost velkohubě některé zde zastoupené autory pohaněl – a naopak pěl chválu právě na Annu L., jejíž text s incipitem Zhasínej květy kaštanů je zde též citován, což tedy vlastně byl, uvědomuji si až teď, velmi nenápadný, ale přece jen oficiální debut této autorky. Po čtvrt století Betyna Landovská zavzpomínala na svůj tehdejší „objev“ takto: „Aničku – opravdu nepamatuji se už, kde jsem ji potkala, kdo mě s ní seznámil... Jediné, na co si jasně vzpomínám, je ta situace, kdy mi podává zamřížovaným oknem z přízemí zadního traktu ministerstva financí do Seminářské zahrady nakopírované štosy básní do sborníku Narozeni v 60. letech. Pomohlo mi to tehdy namnožit tento samizdatový sborník a nemuselo se to opisovat na blány.“ Annu L. se mi podařilo dosti složitě vypátrat až v r. 2009, a to právě díky laskavosti úředníků ministerstva financí: potíž byla v tom, že ani Betyna Landovská, ani nikdo jiný si již tehdy nepamatoval, jaké bylo skutečné jméno Anny L., a tak jsem se musel pídit po „nějaké Anně“, která v r. 1989 tam pracovala s kopírkami. A přesto jsem se dozvěděl, že ano, že tam tehdy nějaká Anna takto pracovala, že tehdy měla příjmení Červená, ale někdy v 90. letech se provdala a že se asi teď jmenuje Klofandová. Zbytek byl už hračka: obvolal jsem asi deset Klofandů, které jsem našel v telefonním seznamu z r. 2009 – a nakonec jsem Annu našel – podivuhodným řízením osudu zrovna zaměstnanou v baru asi dvě stě metrů od mého břevnovského bydliště. Anna mi tehdy dala k dispozici veškeré své literární dílo a já čtyři roky hledal místo, kde bych mohl vydat výbor z jejích básnických textů. Zdařilo se až nyní. Pár údajů o autorce, jimiž možno doplnit medailon z citovaného sborníku: Anna Červená se narodila 12. září 1965 v Praze, kde též vystudovala SPgŠ. Po maturitě v r. 1984 pracovala nejprve v mateřské školce (1985-86) a pak v polygrafickém oddělení Ministerstva financí
ČSR (1987-1991), souběžně i jako šatnářka v Redutě (1989-1993), pak na různých dalších místech, nejdéle jako barmanka (1999-2009). Dnes je úřednicí v kamenictví břevnovského hřbitova. Psala prý od dětství, ale verše až od poloviny 80. let; také maluje – Richardovi a Samize Forstovým pomáhala s dekorací loutek. Některé své texty zhudebňovala spolu s přítelkyní Ivankou Freyovou-Šmitákovou, jejímž prostřednictvím se zřejmě také někdy v 80. letech seznámila s Beatricí Landovskou – nejspíš v košířské hospodě Na Klamovce, tehdy pověstném místě setkávání českého undergroundu. Pseudonym „Anna Lemonová“ si zvolila podle skutečného jména a příjmení své matky za svobodna. Mezi strojopisy a počítačopisy, které mi Anna v r. 2009 svěřila, jsem našel jediný soubor. který zřejmě lze považovat za samizdat. Jde o básnickou sbírku vydanou pod tehdy vlastním jménem autorčiným, tedy Anna Červená, nesoucí titul VÝTAH (z díla), datovanou „Praha 1988“. Na obálce je reprodukce kresleného vtipu Vladimíra Renčína. Počítačem přepsané texty tvoří nedatované básnické cykly Srdeční zlomeniny a Duševní kotrmelce (další dva cykly s tituly Ájiny kocoviny a Hudební texty jsou zde jen anoncovány a autorka je zřejmě nikdy nedala dohromady). Řada textů přepsaných na psacím stroji se vyskytuje i v pozdějších básnických cyklech, často v trochu odlišných variantách. Náš výbor tvoří především texty z druhé poloviny 80. let, a to jak z citovaného sborníku, tak ze zmíněné sbírečky. Několik textů je pozdějších. Texty jsou seřazeny chronologicky, jejich přibližná datace ex post je dílem autorčiným. O Annině verších jsem do Iniciál napsal už v r. 1990: „Výrazně ženská obrazotvornost, snivost a imaginace jsou v napětí s využitím hovorového jazyka a se značnou sebeironií.“ Na tom nemám co měnit. Hospody, flámy, kocoviny, zběsilé, šílené milostné vztahy, to vše jistěže patřilo ke světu českého undergroundu 70. a 80. let. Podzemí se tu často prolínalo s podsvětím, jak o tom ve svých textech podali vynikající svědectví např. Jáchym Topol, Petr Placák, Jan Pelc – a právě i Anna Lemonová, jíž bylo ono „podsvětí“ po nějaký čas možná bližší než „podzemí“. Myslím, že v Anniných textech stojí za ocenění nejen její ženská imaginace a něžnost, jíž protijedem je vesměs silná dávka sarkasmu a sebeironie, ale také její práce s rytmem a s rýmy: Ve sborníku Narozeni v 60. letech byla zřejmě v tomto ohledu zdaleka nejlepší, sekundovat ji tam mohl jen J. H. Krchovský – a možná že jeho poetika má s poetikou Anninou více společného, než by se na první pohled zdálo. Úplně na závěr ještě jedna vzpomínka Beatrice Landovské, kterou zde rád cituji hlavně proto, abych připomněl, že samizdatové vydávání a psaní není třeba brát zase tak moc vážně, respektive že jsme se vesměs tehdy nevnímali s takovou vážností, jak by se by se mohlo zdát z dnešních retrospektivních bloků. Rozhodně nešlo o žádnou účast ve „třetím odboji“. (V tomto smyslu mě velmi potěšila odpověď Víta Bruknera v anketě, která je součástí nedávno vyšedšího sborníku U nás ve sklepě. Antologie druhé generace undergroundu, Revolver Revue 2013, který se jinak autory zde zastoupenými částečně překrývá právě se sborníkem Narozeni v 60. letech. Brukner zde na s. 204 odpovídá na otázku „Co se pro vás jako básníka změnilo s rokem 1989?“: „Nepovažuji se za básníka, takže nic.“ A na otázku: „Jak s odstupem hodnotíte svou zkušenost s básnickou tvorbou a jejím zveřejňováním během osmdesátých let?“: „Jsem rád, že jsem byl v blízkém kontaktu s autory jako: Topol, Kremlička, Krchovský, Wágnerová, Socha...“ Vzácná skromnost!) V roce 2009 jsem Betynu poprosil: „Tak mi prosím tě už konečně napiš ty Jurovy parafráze pseudonymů z Narozeni v 60. letech!!!“ A dostal jsem tuto odpověď: „Anna Wagínerová, J. H. Mrchovský, Jáchym Sevastopol, Petr Spacák, Anna Lemounová, Plenka PárečkováKrachová, Transylva Příšerová, Ewald Fuhrer, Lukáš Narván. Posledního nevím kdo byl, nějakej chlap, možná Vít Ramlička? Fakt nevím, víš, že Jura parafrázoval všechno... Je to 20
let!!! Pa. Bet.“ M. M. prosinec 2013 – leden 2014
Anna L. v hostinci Na Klamovce, 80. léta
ZHASNI Zhasínej květy kaštanů protože spím. Zavolej vítr ať mi zazpívá to svoje vobehraný zatraceně ukňouraný blues. Zamykej mě před toulavým psem abych se nešla toulat s ním. Protože ještě neznám cesty toulavejch psů a víš, že já chci znát VŠECHNO. Zhasni už sakra. A nehraj ať se nevzbudím. /1985-89/ --VZDYCHÁNÍ Lásko má tajená, miláčku bez jména, zůstávám bezcenná pro tvoje sny. Lásko má skleněná, má paže znamená šál pro tvá ramena příliš těsný. Kladu ti za vinu, že neznáš tóninu mých tichých pokynů kdy mě máš chtít. Má lásko z papíru, stříhaná na míru, obrátím na víru tvůj slepý cit. Lásko má vysněná, naděje bez jména víš co to znamená? Budu tě mít. /1985-89/ ---
PO FLÁMU Noční můra ze sna tě budí. Ta láhev byla hrozně plná. A hrozně veliká. V žaludku tě led ještě studí, a nikdo nenařídil budíka. Tvý šaty ležej, kde z tebe spadly, na jazyku převaluješ ten divnej sen, co nevíš, jestli se ti vůbec zdál. Začíná novej poopiční den. To byl zase bezvadnej mejdan. Proč ses na mě tak podíval? /1985-89/ --ODCHÁZÍM Odcházím potají, můj milý lokaji. Až se mě zeptají, nebudu lhát. Přísahat na věrnost, přiznávat průměrnost, přijímat důvěrnost pořád si hrát, tajně si přát, příjemně smát se, kdy to máš rád, plánovat, nezlobit, nelitovat. Odcházím potají, můj milý lokaji. Až se mě zeptají, nemusím lhát. /1985-89/ --PŘINES MI RŮŽI Přines mi papírovou růži a posaď mi ji do vlasů vobejdu se bez štrasů. Míváš taky vobčas pocit viny, že je všechno jiný, než má bejt. Už si někdy viděl mrtvý stromy?
Už si někdy viděl padat domy? Už ses držel vostnatýho drátu? Už si viděl brečet svýho tátu? Měls už vůbec někdy pocit viny, že je všechno jiný, než má bejt? Přines mi plný hrsti štrasů a nalep mi je na kůži vobejdu se bez růží. /1985-89/ --BUDÍK Budík ti vytlouká díru do hlavy: zase je tu jedno ráno mlhavý. Ještě tak pět minut spát. A nemuset vstát. A nemuset přemejšlet o těch nejvšednějších věcech. Mít ještě chvíli svůj vlastní svět. Svět do kterého pustíš, jen koho tam chceš mít. V klidu si snít Vybarvovat si bezbarvej den. Tak udělej cvak! Ještě spát! PROČ NENÍ CELEJ TEJDEN NEDĚLE! /1985-88/ --RÁNO SAMA SE SEBOU Usychá kytka za oknem kterou už měsíc nikdo nezalejvá. Na stole mlčky stojí telefon. Nikdo tě nechce vidět ani znát. Oči se klíží, samota tíží. Ještě si chvíli na něco hrát. A starou zrezavělou mříží tiše se dívat na svět.
Oknem, co nikdo nemeje a neotvírá. Tím osleplým oknem. V rozpuku dne, když noc zvolna odumírá. /1985-89/ --NA POHŘBU LÉTA Šedej a rozbředlej je podzimní den. Šero se odráží od oprejskanejch stěn u domů Tak koukej, padá zlatý listí ze stromů. A mraky mají divnej tvar jak rozstříhanej pléd. A na chodníku slzí pár to nebe brečí na tvůj svět. Vítr šeptá sloky prokletejch básníků a na komíny hraje táhlý TÚÚÚ jak na pohřbu všech vyšumělejch, unavenejch letních dnů. A mraky mají divnej tvar, obrázek tvejch snů. A na hromadě starejch krámů se krčí hejno havranů. /1985-89/ --OBLIČEJE Ztrácím se v mraveništi jménem SVĚT, úplně bezbranná. Vždycky mě zamrazí, když vidím obrazy, co štětcem samoty maluje lidem do tváří den. Zástupy prázdných obličejů s bezbarvým pohledem. Vakuum, jež nazýváme duší. Společnost jak se sluší nestranná. Studené stisky ruky a honem pryč.
Co nejdál od těch pokusů o přiblížení, které ruší nesmyslnou posedlost být sám uprostřed davu. Mám strach, když cítím tmu. V těch lidech kolem sebe. Ve tvářích bez výrazu není vidět ani náznak soucítění. Do obrazů, co dnes namaloval den. se vpíjí přesvědčení najít TEBE! /1985-88/ --NERUŠIT Láska nemá povolení k navštívení mého bytu. Nemá právo na vizitu prováděnou ve svědomí mého zkaženého těla. Pod vidinou procitnutí hledám loďku pro přeplutí kalné vody bezvědomí, zcela otupělá. V rámci boje o přežití náhlé ztráty citu, tuším sílu v mýtu o splynutí ženy s Ďáblem v smělém koloritu zešílení. Není čas na novou absurditu. V tajném krytu mého srdce není místo pro sblížení. Všechno změní rozloučení. Končí chtění zaplacení, končí touha po odbytu. /1985-88/ --REVIZE Přichází nezvána do mého svědomí revize žebříčku hodnot a citů. Chybějí záznamy z posledních let.
Kácí se hradba mých obranných štítů, za které svět už nepouštím. Zmateně opouštím útulek ve sklence, zabloudím v závitech mozkové kůry. Ztracená, bezradná potkávám milence, barevné kreatury, vypadlé z mého štětce. Hrají si na světce, když na mne beze slov svalují vinu a z očí plných výčitek a stínů si zítra kocovinu postavím. Jenomže vyplatit manko na svých láskách nechci a nemohu a odmítám zálohu na další srdeční zlomeninu. Vlak plný naděje na dráhu čekání z nádraží bez jména pro milé vypravím. /1985-88/ --PROMĚNY V citovém zrání mi prozatím brání stud. A nemám důvod pro pokání. V oblasti snění cosi se změní. Cosi, co doposud jsem nazývala milování, bude mít jiné znění. A věříc na osud čekám na proměnění bláhových představ na cenné jmění. Prohrami zocelena, chci dostat na kolena tu směšnou pýchu, co JE zatím chrání. Pak budu docela spokojená. /1989-90/ --VYZNÁNÍ Nádechy nad vodou těžko tě uchrání od stýskání.
Lehtání v srdíčku hrůzu ti nahání, bojíš se zklamání. Hřejivá vyznání zahání obavy vyrostlé z pocitů ublížení, promění vzpomínky na slané kamínky, házené do řeky zapomnění. Přítomnost závratí zase tě uchvátí, na kouzle neztratí pohlazení. Prohry i vyhrání váhavě ocení daňové přiznání z litování. Za křehký okamžik nabízíš halířky z dětského prasátka vysypané zahnaná do kouta otvíráš poklady potajmu z bolístek nastřádané. Tísňové volání, přísliby zastání požáru nezabrání. Se srdcem na dlani vykročíš k plamenům, oklameš strach a ostýchání. Vykřičet vyznání důvěrně schované pro toho, kdo nemá slitování. /1989-92/ --ÚTĚKY Zůstáváš ve vleku mých tajných útěků k jinému pojetí fádních dnů. Zadními vrátky se vytrácím zpátky, nevlastníš vstupenku do mých snů. Tak trochu vyvádím, úspěšně provádím soustavnou destrukci tvého klidu, Stáváš se obětí stálého napětí, kdy z toho konečně vyjdu. Zmáhá mne dojetí z vlídného přijetí po každém zmizení v tmách, omluvná objetí bezpečně posvětí i ten tvůj zbytečný strach. Je to jak prokletí. Držím tě v zajetí. Bojíš se, že přijde krach. /1990-92/
--MÁM RÁDA MUŽE zvláště ty hezké a chytré. Miluji vás pánové všechny najednou a jednoho po druhém, více či méně, třeba jen na chvíli, většinou nezištně a vždycky bezvýhradně. Bez velkých nároků. Chci od vás jen věrnost na celý život, po boku jiných žen. Půjčuji si vaše objetí a vracím je i s úroky. Daň z lásky platím poctivě a včas a nejsem z toho smutná. Mám ráda muže, zvláště ty chytré a vtipné, ale působí mi to komplikace. /1990-92/ ---
T0 NENÍ RANNÍ, ALE ODPOLEDNÍ Na zdi flek od guláše a na koberci od vína. Na stole tři dvoukoruny v peněžence střepina Na okně čáry, za oknem cáry. A z radia trapný a nudný láry fáry. Co zase koukáš? Co tě zas tejrá? Kde jsi sehnal ten výraz vejra? Tak se stul pod dečku, uvařím česnečku ty můj... No tak! Dobrá, chlapečku. /1992-93/
--RÁNO SE ŠUMIVÝM ACYLPYRINEM Kdo by to byl řek, byl to dobrý flám. Flaška rumu sem, flaška rumu tam. Moře cigaret, piva oceán. My ti ukážem, kdo je tady pán. A kdo kmán. V bílém vínu síla dřímá, ze SPART je tu príma klima. Plácáme se tady spolu v té záplavě alkoholu. A je nám fajn. Budík rozříznul klid. Už nikdy nebudeš pít. Hlavu máš jako úl. A je tě človíčka půl. To není k zahození. Tak si dej. Šumivej. Acylpyrin. A bude ti fajn. /1992-93/ ---
Bez růžových brýlí zdáš se být můj milý poněkud otylý poněkud unylý obzvláště opilý jsi ošklivý samec rypouše sloního /1995-96/ --OPILÁ Omámená konzumací alkoholu a horkým dechem tvrdých SPART, zbavuji se nevítané společnosti světabolu, hlásím START mimo galaxii vědomí. Zelené korále na modrém provázku
tiše se koulejí po hradbách snů, otvírám krabici barevných obrázků, mozaika dnů se opile rozlomí. USÍNÁM. /1995-98/
