Zdravím lidičky všeho druhu

Dobrý den,vítáme Vás při čtení podzimního Klubáka. Začneme trochu netradičně - podzimním zamyšlením šéfredaktora.

Zdravím lidičky všeho druhu… Na podzim, kdy poslední hnědý lísteček opouští stoletou vrbu, jenž se naklání nad modravou hlubinou rybníčku, kde odpradávna pochrupuje ve své postýlce vodník Hrčák, se traduje, že je zde slyšet jeho kašel, který se roznáší mlhou, která každé ráno bloudí vysokou zelenou trávou. Dnes však všechno kouzlo zmizelo za nevysokými vrchy, které spí na západě, kam se ukládá i unavené slunce. Dnes už by marně potápěči hledali v hlubinách starou rozvrzanou postel, na které pochrupoval Hrčák, když pod hvězdami u vrby vysedával a bafal z dýmky, tak vehementně, že v nedaleké vsi vždy pršelo z šedavých mráčků. Dnes zde postávají velké nevkusné krabice karavanů a mnoho zaoblených stanů, kde se ve spacácích choulí návštěvníci velké techno party. Dnes je zde slyšet hlasitá hudba, tak vehementně, že v nedaleké vesnici padá omítka. Děti jsou na návštěvě u svých babiček a dědečků a místo deště sem každoročně prší mnoho aut, která hrčí a drnčí stokrát hlasitěji než samotný Hrčák. Dnes se mnoho starousedlíku ptá, kam asi vodník odešel, kde právě teď vysedává se svou fajfkou, u kterého rybníčku je teď slyšet jeho chrchlavý kašel. Dnes mnoho z nich vzpomíná na klidné a tiché roky, kdy se každý těšil na podzim, kdy se právě tradovalo, že vodník vylézá z rybníku, aby sledoval, jak staré léto odchází z kraje. Každým dnem, který na kalendáři přibývá, pomalu z naší krásné přírody mizí veškeré kouzlo a do krajiny se zakusuje hladové poznaní, které sem láká zvědavé turisty, a proto si připomínejte každý okamžik, že vše, co vám vaše srdce zahřívá, tam kde trávíte svůj volný čas, kde vaše duše nalézá klidu a míru. Že vše může být posledním okamžikem, kdy se setkáte s kouzlem krásné, nezkrotné a divoké matky přírody. A uchovejte si tento okamžik na svojí poslední chvilku. Až přijdou lidé, veškeré kouzlo se vytratí jako mávnutím vrbového proutku a věřte mi, že až se vrátíte do svého milovaného koutečku, už na vás bude ze všech stran nejspíš dýchat pouhá nostalgie… Váš John Pertmone

2

Na následujících řádcích Klubáku si můžete přečíst povídky uživatelky Klubu v 9, ve kterých dominuje oheň.

Věci ěci na podpal „Tak a pojedeš na tabor,“ řekla s velkou radostí matka malému Dominiku. Devítiletý samotářský chlapec zvyklí vysedávat u počítače, z této noviny nebyl nijak nadšený a matce odpověděl, že nikam nechce. Matka se ale nedala a řekla rázně: „A pojedeš, bude se ti tam líbit, já jsem taky byla na táboře a jak se mi tam líbilo a hlavně si potřebuji od tebe odpočinout.“ Jednoho prázdninového dopoledne sbalila matka Dominikovi věci, posadila ho do auta a odvezla na smluvené místo, kde už čekal autobus, který ho s ostatními dětmi odvezl na tábor. Na táboře se chlapci moc nelíbilo, byl z domova zvyklý sedět za počítačem a hrát hry a najednou byl nucen běhat po lese a soutěžit s ostatními dětmi v táborových hrách, ve kterých býval většinou poslední. On si z toho většinou nic nedělal, ale jedna dovednost ho pořádně zamrzela, byla to soutěž v rozdělávání ohně. Dominik, který snad nikdy v životě nedržel zápalky, škrtl sirkou, ale jakmile zažehla, tak se lekl a sirku upustil. Takhle to udělal několikrát po sobě. Vedoucí, který byl u této disciplíny, se tomu smál a měl z chlapce legraci, že větší nemehlo ještě neviděl. Ten večer byl společný táborák. Dominika mrzel posměch vedoucího i jeho spolutáborníků a na společnou akci neměl náladu. U ohně se střídaly jednotlivé oddíly se svým programem a pak se zpívaly táborové písně. Chlapec zklamán svým neúspěchem si dal hlavu do dlaní a postupně usnul. Oheň tiše praskal a jeho žár ho hřál a postupně se mu zdají sny s těmito ohnivými příběhy.

Příběh první: Obecní chlouba Jedna větší obec měla chátrající školní budovu, ve třídách byla zima a venku odpadávala omítka. Zastupitelstvo obce tedy rozhodlo, že se postaví nová škola. Sehnaly se potřebné finance a 3

na kopci nad obcí vyrostla během tří let monstrózní budova nové školy, která se ihned stala její chloubou. Místní byli na školu pyšní, byla dominantou na pohlednicích obce. Sjížděly se sem děti z okolních obcí, ale ne každý sem chodil rád. Z jedné vesnice sem dojížděla dívka, kterou její spolužáci šikanovali, ona se neuměla bránit, na jejich posměch reagovala rozpačitým úsměvem. Postupně šikana byla drsnější, spolužáci dívku bili a kopali. Ona se trochu tomu bránila, ale děti jí hned přemohly. Učitelé o tom sice věděli, ale nic s tím nedělali. Když už dívka z toho byla zoufalá, svěřila se s tím svým rodičům, ale záhy toho litovala. Její pedantský otec jí vyčetl, že se neumí bránit. To on, když byl na učilišti, tak prý všechny šikanující spolužáky zfackoval. Ani reakce dívčiny matky nebyla přívětivá. Matka sice slíbila, že si s rodiči trýznitelů promluví, protože s nimi chodila do stejné práce, ale záhy to odřekla, že nechce v zaměstnání dělat ostudu. A tak dívka zůstala na šikanu sama. Každý den trýznění v ní narůstal vztek na spolužáky a okolí, které s tím nechtělo nic dělat. Jednoho dne se rozhodla pro pomstu. Ráno nasedla na školní autobus, měla s sebou velkou igelitku, v ní byl schován pětilitrový kanistr s benzínem, který sebrala svému otci z dílny. Když byla přestávka, tak se schovala na záchod a vyčkávala zvonění. Když už zazvonilo konec přestávky, vkradla se dívka na prázdnou chodbu a začala podpalovat místa s hořlavým materiálem. A tak chlouba obce lehla popelem.

Příběh druhý: Ohýnku hřej Byly vánoční svátky a muž se svou družkou se chystali vyjet na běžky, jenomže odpoledne, v čas plánovaného výjezdu, se oba kvůli maličkosti pohádali. Ječeli na sebe, došlo i na rozbíjení talířů. Žena se urazila a na běžky vyrazila sama. Ze začátku jízdy měla vztek, litovala, že ještě muže neseřvala víc. Z prošláplé stopy se dostala lesem až na běžkařskou stopu dělanou strojově. Stopa byla udělána dost kvalitně a tak si žena užívala. Jela na lyžích čím dál od vesnice, byla tak zabraná do jízdy na běžkách, že si ani nevšimla, že už se pomalu stmívá a měla by jet domů. Taky si 4

myslela, že i po tmě lehko trefí domů, a tak postupnému stmívání nevěnovala pozornost. Mezitím muži doma vyprchala všechna zlost na svou družku, všiml si, jak se venku stmívá a začal mít o ženu strach. K večeru se taky zvedal vítr a začalo drobně sněžit. Stopu za ženou postupně zavál vítr. Až když byla skoro tma, uvědomila si žena svou chybu a chtěla se vrátit domů. Stopa za ní ale byla skoro zafoukaná drobným sněhem. Znepokojený druh volal ženě, ta zcela zkřehlá mu zvedla telefon a zoufale prosila o pomoc. Muž jí poradil, ať sjede k nejbližší silnici, že pro ni přijede autem, jenomže nejbližší silnice byla tři kilometry. Žena se tedy doplahočila hlubokým sněhem k silnici. Byla značně promrzlá, měla chuť si lehnout. Její přítel dorazil autem a zmrzlou družku naložil. Dojeli domů, kde už byl roztopený krb s příjemným žárem, žena si dala teplou sprchu a usedla ke krbu. Na klín jí vyskočil kocour a ona ho hladila po jemném kožíšku. Bylo jí velmi příjemně. Ohýnek krásně hřál a vydával božské teplo.

Příběh třetí: Pálení větví Osmiletá dívka byla na prázdninách u babičky a dědy. Babička si už dlouho stěžovala, že na zahradě jsou nespálené větve, zarůstá tráva, a tak děda vzal dvoukolák a s vnučkou vyrazil na zahrádkářskou kolonii pálit větve. Předtím než došli na pozemek, prohledal děda důkladně popelnice a kontejnery, které byly pod činžákem, kde oba manželé bydleli. V popelnicích našel zajímavé věci, které se hodily na podpal. Byly v nich vyhozené staré knihy, plyšový medvěd, ze kterého padaly piliny, dále to byly různé kartony, noviny, sem tam nějaké hadry a obaly. Když už měl děda plný dvoukolák odpadu, zamířil si to se svou vnučkou na zahrádkářkou kolonii, kde měli s babičkou pozemek. Tam už je čekala hromada větví a na nich vyhrabaná suchá tráva s tlejícím listím. Děda vzal noviny, dal je pod větve a celou hromadu podpálil, pak na hořící oheň přidával dovezený odpad. Z hořících odpadků vanul nepříjemně páchnoucí kouř. Vnučce u ohně bylo nepříjemně, tak se vzdálila na nedaleké hřiště, které bylo u kolonie, byl tam už rezavějící kolotoč. Dívka si na něj sedla, odrážela se nohama a pomalu se na něm točila. Bylo jí příjemně, 5

nikdo cizí nebyl na blízku, samotu milovala. Vymýšlela si při tom různé pohádky. Z příjemného snění ji vyrušily dvě cizí děti, které si mezitím přišly hrát z nedalekého paneláku. Dívka ihned slezla z kolotoče a vrátila se na zahradu k dědovi. Než se začalo stmívat, měli všechny věci spálené. Okolí mezitím prostoupil smradlavý kouř z odpadků.

Příběh čtvrtý: Pálení čarodějnic Na tento okamžik se malá Lucka těšila celý týden, až na kopci nad vesnicí zažehne vatra a budou se pálit čarodějnice. Matka měla o dcerku starost, tak s ní vyslala na pálení čarodějnic strýce. Oba dorazili na místo pálení, kde už byla hromada lidí, kteří nedočkavě čekali, až vzplane hranice. Začalo se stmívat a na okolních kopcích postupně zažehnuly další vatry z vedlejších vesnic. Strýce čekání na vzplanutí hranice trochu nudilo a tak dostal nápad, že se půjdou s malou neteří podívat na vedlejší hranici sousední vsi, která už hodně zářila. Dívka byla tímto trhlým nápadem nadšená, ještě nikdy nešla potmě lesem, a tak se strýcem vydala přes brázdy brambor, louku a dále lesem k vedlejší hranici, která byla u druhé vesnice. Prodírali se houštinami, pasekou, přímou cestou k žhnoucímu ohni u vedlejší vesnice. Klopýtali přes větve a kořeny stromů a najednou strýc zjistil, že se ztratili v lese. Kolem dokola byly tmavé stromy, akorát na nebi zářily hvězdy. Strýc se chtěl vrátit, i malá neteř toho bloudění měla dost, ale cestu z lesa nemohli najít. Po dvou hodinách trmácení toho měli oba dost. Strýc byl unavený a neteř se rozbrečela. Strýc ji uklidňoval, ale sám toho měl dost. Byla už tma. Opodál houkala sova a doléhal k nim skřek lesních zvířat. Malá Lucka měla strach a přes slzy už ani neviděla. Nakonec si oba zmoženi únavou sedli na zem, chvilku odpočívali. Strýc půjčil své neteři bundu, aby jí nebyla zima. Mobil nechal doma, takže si nemohl přivolat pomoc. Přemýšlel také o tom, že počká v lese s neteří do rána, až bude světlo a snad najdou pak cestu zpět. Neteř byla tak zkřehlá zimou, že přestala plakat. Najednou oba uslyšeli hučení jakoby někde jelo auto. Oba dva najednou zjistili, že se poblíž nachází silnice. Vydali se po zvuku, ale silnici pořád nemohli najít. Naštěstí asi po 6

čtvrt hodině uslyšeli projíždějící motorku, ta měla hlasitější zvuk a tak dorazili konečně k silnici. Tu Lucka už trochu znala, zjistila, že je to silnice, po které chodila s maminkou do vedlejší vsi. A tak se vydali domů. Když konečně dorazili k domovu, všichni už měli strach. Oba byli rádi, že jsou už doma a malou Lucku už čarodějnice přestaly zajímat.

Klubáci podnikli během podzimu také dva větší výlety. Navštívili Kutnou Horu a Pardubice. Reportáž z nich vám napsala uživatelka, která ráda cestuje a s Klubáky jezdí na všechny výlety.

Příběh pátý: „Debil nepatří mezi nás“

Kutná Hora

Hanka měla idilické dětství, hodně kamarádů, ale během patnáctého roku se všechno změnilo, onemocněla duševní nemocí a přestala komunikovat se svým okolím. Uzavřela se do sebe a tím začala ztrácet své kamarády a přátele. Navíc se jí její nemocí zhoršila paměť a její myšlení, šlo jí všechno mnohem pomaleji než dříve. Díky tomu jí okolí začalo považovat za hloupou a méněcennou. Lidé jsou zpravidla rádi, když to někomu myslí míň než jim, a tak si o ní vyprávěli vtipy a smáli se jí. Hanka to těžce nešla, díky její nemoci se nemohla bránit posměškům jako dřív a tak smutně sledovala, jak se od ní odvracejí její nejlepší kamarádi, sousedé a známí. Nebyla schopná se bavit s lidmi a ze zoufalství na ně začala křičet. Lidé z vesnice dříve společenskou a kamarádskou dívku zavrhli a začali jí říkat debil. Hanka si uvědomovala, že se jí všichni straní, bylo jí to velice líto a mrzely jí reakce okolí, ač se třeba snažila, ale lidé ji už nebrali a byla u nich jen debil, který mezi ně nepatří a tak se rozhodla pro pomstu. O jedné noci si nachystala kanystr s benzínem a s balíkem slámy. Když všichni spali, podpálila vesnici, kde už jí nikdo nebral a zmizela neznámo kam. Spícího Dominika vzbudí zatřesením ramen vedoucí a sdělí mu, aby šel spát do chatky. Odebere se ihned na kutě, ale už nemůže usnout, zbývající noc probdí. Kromě posměchu z proher si ale něco z tábora přece jenom odnese, skamarádí se s jednou dívkou, které je Dominika líto a den před odjezdem mu na loučce za táborem ukáže, jak se správně rozdělává oheň. Chlapec se už od té doby nebojí hořících sirek a je rád, že má novou kamarádku. 7

4. září roku 2013 jsme jeli na celodenní výlet do Kutné Hory. Sraz byl ráno ve čtvrt na osm ve Žďáře na nádraží. Jela nás početná skupina. 9 klientů a 3 vedoucí. Počasí nám přálo. Bylo hezky a teplo. Po příjezdu vlaku jsme všichni nastoupili a už se jelo. Kolem nás se střídaly vesnice, města, pole, louky a lesy. Cesta vlakem trvala hodinu a půl. V cílové zastávce jsme vystoupili a šli jsme se podívat do Katedrály svaté Barbory. Cestou jsme minuli dům, kde žil J. K. Tyl. Chrám byl velice pěkný. Šli jsme se také podívat na kůr. Schodů bylo osmdesát, ale všichni jsme to zvládli. Do Kutné Hory byli povolání vlašští mincíři, aby tu razili pražské groše. Nové české mince byly bělostně třpytivé, proto se jím říkalo zmrzlíci. Ve Vlašském dvoře byla i Kaple svatého Václava a pod ní rozsáhlé sklepení pro zásoby stříbra, chráněné mnoha zámky a výstražným nápisem - Nedotýkej se mě! Kvůli stříbru byl celý vlašský dvůr obehnán mohutnou hradbou s cimbuřím. Kutná Hora se díky stříbrnému bohatství stala nejbohatším městem království, takže si mohla dovolit honosnou stavbu Katedrály sv. Barbory patronky havířů. V roce 1961 Byla Kutná Hora pro svůj historický význam a vynikající stavitelské památky prohlášena za městskou památkovou rezervaci. Byli jsme se podívat také v Kostnici. Dali jsme si dobrý oběd, zmrzlinu a byl čas rozloučit se s krásnými památkami a jít na vlak. Nechtělo se nám. Výlet se vydařil a my tak budeme mít na co vzpomínat. LENKA 8

Oblíbenou formou vyjádření jsou pro uživatelé také básně. Proto se, prosím, usaďte a vychutnejte si chvilku poezie:

Pardubice Vanutí Ducha přichází znova Dne 23.10. jsme jeli na celodenní výlet do Pardubic. Jela nás početná skupina. Osm klientů a dva vedoucí. Sraz byl v osm hodin na nádraží. Cesta do Pardubic trvala hodinu a půl. Po příjezdu do Pardubic jsme vystoupili na nádraží a vydali jsme se do zámku. V každém sále byl člověk, který nám moc hezky vyprávěl. V každém sále se bylo na co dívat, byly tam zbraně a meče. V jiném sále byly staré mince. Dále jsme zahlédli např. loutkové hračky. V dalším sále byla vycpaná zvířata, jako divoký vepř, srnec, srna a mnoho druhů ptáků. U nich bylo tlačítko, které když jste zmáčkli, tak se ozval hlas ptáka a vy jste si tak mohli vyzkoušet, jestli ho poznáte podle hlasu. Byly tam i ryby. V jiném sále bylo bílé i barevné sklo a různé tvary ze skla. V dalších sálech byly i původní malby na zdech, např. strom života, kde had svádí Evu ke hříchu. V zámku jsme si mohli zakoupit suvenýry či pohledy. Po prohlídce zámku jsme vyšli na nádvoří, kde bylo mnoho pávů: Největší raritou byl Páv bílý (albín). Potom jsme si zašli na dobrý oběd a čekala nás cesta domů. Počasí bylo krásné a výlet se mi moc líbil. LENKA

9

Vanutí Ducha přichází znova, v něčem jsou nová nám známá slova. Seslání Ducha bude prý zase, dá li Bůh, zas v plné kráse. Pro všechny dobré ty lidí, dobro Bůh v nich rád vidí. Zpracujme v duši slova Boží, věřme, že Bůh dobro z nich stvoří. David K. K.

Láska v dešti Z mého srdce jest slyšet hluboký žal... je tu však milý... a ten mi ho vzal... vzal ho a zahodil... teď on tu mého srdce král, hodný král mého srdce, oh, jde se mi nyní tak lehce! I ťapkám v loužích, mé botky jsou suché,vodu nepropouští. A mé oblečení... Suché! I v dešti! Našla jsem lásku věčnou, snad přeci! Blanka D.

10

Lída a vlk MĚSTO

Unavená Unavená smrt kosu brousí, zabíjet se jí nechce, ale musí. Unavené jitro, až padá rosa, každé ráno stávat, holka musí bosa. Unavený měsíc, bledne nad obzorem, každý čtvrtý týden říká sbohem. Unavený stařík, bolesti zavřené má oči, přeje si, ať brzo… ta muka skončí! Unavená báseň plahočí se světem, aby recitovala nám poslední vzkaz, že největší zlo se někdy skrývá právě v nás! Unavená smůla na paty se lepí, když člověk smůla má, to vidí i slepý! Unavené slunce, zachumlané v modrých peřinách, o temnotě sní ve svých snách… Unavené písně zní do noci, ne, už mi není pomoci. Únava mě v rukách drtí, ne já se nemusím bát té smrti.

Blízkost Tvá Blízkost Tvá můj klid projasní, odcházím se srdcem Tvým, ten sen naší lásky v sobě ukrývám. Blízkost Tvá hned mi umožní, pohladit nejen Tvou tvář, střípek hvězd na dlani mít pro nás dva. Naše noc je nejen temná, jak ta černá káva bez dna, černá káva je však léčivá, všechny neřesti a úskalí, roztaví a rázem pochová. Zanech žal, zapal svící pár. Nejen nám, nejen nám, každý den ránem štěstí začíná.

Petr Alexander

John Pertmone

11

Lída byla mladá dívka. Ztracená zcela v ruchu velkoměsta. Bloudící ulicemi, od jednoho konce ke druhému. Aniž by tušila, co vlastně hledá ve všech koutech. Ať už stála na zastávce čekajíc na autobus, kdy hleděla s nadějí, že právě za zatáčkou se objeví řešení její nejzásadnější otázky. Ať přespávala schoulená v těch nejzapadlejších koutech, kde toužila najít kousek té skládačky, která by měla vést k odpovědi. Když měla to štěstí a našel se dobrodinec, spávala v hotelu v čistě povlečené posteli. Přikrytá peřinou a ležíc na tvrdém polštáři. To vše ji bylo cizí, ale tento okamžik si vždy užívala s tím, že nevěděla, kdy se opět setká s pohodlím, které se té noci naskýtalo. Snad by takový život plynul jako řeka, která protínala město, kde už prošla každou část, že zde mohla bloudit se zavřenýma očima. Snad by takový život byl jednotvárný a ubíjející pro každého, kdo se v životě ztratil, kdo utekl od všeho zlého, ale Lídě už pomalu v krvi koloval jed. Jakoby už ztrácela chuť hledat všechny odpovědi, jakoby už neslyšela všechny otázky. A z trápení se pomalu ponořovala do netečné samoty, kde bloudila v depresích nikdy nekončícího stereotypu. Toho dne, kdy ležela v posteli v malém hotýlku, kde za okny svítilo světlo z lampy, se probudila zimou. Vždycky ráda usínala u otevřeného okna. Ale tentokrát jí chlad, který se vkradl do místnosti, probudil. Venku se po silnici valil mlhavý opar a ve svitu lampy Lída viděla, jak venku mrholí. Protáhla se v posteli a pomalu vstala a zamyšleně pohledla z okna na svět, který zítra opět bude její součástí. V myšlenka se zaobírala otázkou, která jí pronásledovala více než stíny, které se zjevovaly ve svitu lamp, když v noci hledala přístřeší a klidný kout. 12

Avšak dnes se vše zásadně změnilo. Tam, kde stála oprýskaná stará lavička, seděl šedě chundelatý pes. Jakoby Lídě hleděl přímo do očí. Svým pohledem jí zval k sobě. Lída stála u okna a i ona mu hleděla zcela zhypnotizovaná do očí. V tu chvíli si však uvědomila, že to není pes. Ne, pod světlem seděl divoký a nezkrotný vlk. Tento okamžik by mohl trvat tisíce minut. Ale vlk se zvedl a otočil se směrem, kde se silnice loučila s městem a zakusovala se do lesů. Vše jakoby bylo připravováno na dnešek. Právě dnes dostala příležitost přespat v malém hotelu na kraji města. Vlk odcházel směrem k lesům, ale vyzývavě se ohledl k Lídě, která vykukovala z okna až do chvíle, kdy zmizel ve tmě. Měla ho Lída následovat? Opustit zdánlivě bezpečné město a jít v naději do temného zdánlivě nepřátelského lesa, aniž by tušila, kde vlka bude hledat? Aniž by tušila, čím ji tak přitahuje k sobě? Ne neměla strach vkročit do neznáma. Už příliš dlouho bloudila sama tím největším bludištěm, kde se i to nejobyčejnější zákoutí mohlo stát smrtelnou pastí. Rozhodnutí, které ji svádělo na cestu za jejím osudem. Neváhala ani jedinou minutu. Oblékla svůj kabát, který byl jedinou vzpomínkou na její mladí, na teplý domov a na její mámu, která jí opustila, když odešla na druhou stranu. Svého otce neznala, neboť o něm máma nikdy nemluvila. Zamknula pokoj a klíče dala rozespalému majiteli, na kterého pět minut zvonila. Otevřela vchodové dveře a vstoupila do neznáméno světa. Ale tuto noc tento svět opustí a tajně doufá, že už se nevrátí…

koncová světla, jakoby se s ní loučily. Lída si uvědomila, že opouští známé místo a vydává se, nejspíš ze zoufalství, hledat vlka, i když netušila, kde začít. Rozsvítila svou baterku, aby v té panující tmě neztratila svůj cíl. Daleký les, který se trčil pár metrů od města. Lída tuto část nikdy nenavštívila, aniž by tušila, proč jí nenapadla tato věc mnohem dříve. Možná jí scházel právě smysl každého kroku, který by udělala. Asi půl kilometru šla pořád po silnici, skoro každých pět minut jí minulo nějaké to auto, ať už mířilo do města či jelo stejným směrem, kam neochvějně kráčela. Mrholení na okamžik ustalo, když si Lída uvědomila, že už jí vítají první smrky, které lemovaly kraje a Lídě se zdálo, že zde stojí jako strážci a hlídají les před cizinci. Zvlášť v noci si člověk uvědomoval nejvíce rozdíl mezi civilizací a neznámým lesem, který snad neměl konce. Pravou nohou vstoupila do lesa a už v tu chvíli cítila, že právě překročila neviditelnou linii mezi životem ve městě a životem v neúprosné přírodě, kde přežije pouze nejsilnější. Otázkou zůstává jestli by takový krok směrem do neznáma udělala, kdyby tušila, jaký čas tu stráví hledáním. Ale nejspíše by ani teď neváhala a ten krok by udělala, neboť právě zde našla sama sebe…

LES

Lída v lese strávila dlouhé tři roky. Ač je to neuvěřitelné, z mladé dívky přežívající ve městě, se stala mladá a divoká amazonka, která se dokázala sžít s přírodou, až byla její součástí. Mezitím zcela opustila hranice, odkud to bylo už kousek k civilizaci a vrhla se do hlouby lesa, kde člověka potkala jednou za tři měsíce. V té době už si sama vyrobila luk i šípy s ostrým hrotem. Už se naučila, že krásní srnci, kteří se pásli na volných pastvinách, 14

Šedá silnice, která se táhla jako dlouhý nekončící had, jí dovedla no konec města, kde stále poblikávala poslední lampa. Poslední místo, kde se ještě dalo mluvit o civilizaci. Místo, kde se ještě mohla rozhodnout pro návrat. Z lesa v tu chvíli vyskočila dvě ostrá světýlka a kolem Lídy projel velký nákladní vůz. Jeho 13

VLK

nezasytí pouze jen její srdce, ale i žaludek. Právě se přiblížila k louce, kde se každý týden páslo velké stádo. Schovala se v zavětří a již čekala na okamžik, kdy se mladý srnec dostane na dostřel. V tu chvíli napnula tětivu jak nejvíce to šlo a hned na poprvé se trefila přesně a mladý srnec se zhroutil do trávy, kterou okusoval. Lída chtěla již vystoupit z úkrytu, když se stádo rozprchlo do všech stran a na malé louce se objevil šedý vlk. Když mu Lída pohledla do očí, okamžitě ho poznala. Viděla, že se blíží k mrtvému srnci, ze kterého trčel její šíp. Hleděla do jeho hnědých očích, které jakoby s něhou hleděly do míst, kde se schovávala. Ty očí jí přitahovaly jako dva magnety, aniž by si uvědomila nebezpečí, vyšla z úkrytu… Chvíli si hleděli do očí, když se to stalo a šedý vlk se z ničeho nic postavil na zadní a v tu chvíli se proměnil v krásného muže, který jí hleděl s úsměvem do očí. Okamžitě věděla, že patří k sobě a tak se rozběhla do jeho náručí… V tu chvíli se i on rozběhl směrem k ní a zbýval pouhý okamžik k tomu aby se drželi v náručí, ale v ten okamžik se opět probrala do reality…bylo pozdě…šedý vlk jí povalil a zakousl se jí do hrdla…v posledním okamžiku věděla, že navždy bude bloudit se svým šedým vlkem a provázet ho až do jeho konce…

Drby – co jsme všechno stihli 10.7. Turistický výlet - Blažkov, Sirákov 25. – 26.7. 24h v akci 14.8. Nové město n M. – Muzeum 4.9. Kutná Hora 21.10. Turistický výlet Býšovec 23.10. Zámek Pardubice 16.9. – 20.9. Prodejní výstava výrobků uživatelů Kv9 v Knihovně M.J. Sychry s názvem Listování 14.10. – 30.11. Prodejní výstava Miloslavy Ondráškové v Městském divadle 28.11. – Maškarní ples uživatelů Kv9 11.12. – Výlet v Brně (Moravské Zemské muzeum, kavárna Práh a Vánoční trhy) 9.12. – 13.12. 2013 – Prodejní výstava výrobků uživatelů Kv9 v Knihovně M. J. Sychry s názvem Ryba rybě… 18.12. Vánoční posezení uživatelů Kv9 v Bystřici n.P. 19.12. Vánoční oběd uživatelů Kv9 v ZR Od srpna 2013 u nás pracuje nová pracovnice Mgr. Monika Strnadová. Od září 2013 probíhá pravidelná výuka Německého jazyka v Kv9 pod vedením dobrovolnice.

Šéfredaktor: John Pertmone Editor: Eliška Spolupracovali: Stáňa, Blanka D.,Petr M.,David,Lenka,

Břeťa

KONEC

Všem patří velký dík!

Kontakt: Oblastní charita Žďár nad Sázavou Klub v 9 – Centrum služeb pro podporu duševního zdraví Okružní 1, 591 01 ZR www.zdar.charita.cz [email protected] 15

16