Zdravé bydlení: o principech stavební biologie

Ing. David Eyer

Zdravé bydlení: o principech stavební biologie

Studijní text pro předmět Ekologie – Doktorské studium Fakulta architektury ČVUT v Praze Praha, 2013

Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101

Projekt spolufinancuje Evropský sociální fond Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti“

Abstract Building biology is a study of the holistic interrelationships between humans and their living environment. Its basic goal is to support whole range of human needs. Current promoted goals as saving energy, building passive and law energy houses are important but secondary. Nature is the guide that gives us vitality and enables us to live in harmony.

Úvod Stavební biologie je nauka o celostních vztazích mezi člověkem a jeho obytným prostředím. Jejím hlavním cílem je podpora celého spektra lidských potřeb. Současné upřednostňované cíle (úspory energií, respektive motivace k nízkoenergetickému či pasivnímu standardu domů), jsou bezpochyby důležité a potřebné, ale stavební biologie je vnímá až jako sekundární. Příroda a vztahy uvnitř ní jsou základní inspirací a zároveň i průvodcem, který nám dává vitalitu a umožňuje nám život v harmonii.

Stavební biologie Stavební biologie je interdisciplinární nauka, vztahující se k architektuře, urbanismu, ekologii, konstrukcím, stavební fyzice a k dalším oborovým pohledům na problematiku bydlení. Při hodnocení kvality vnitřního prostředí vychází z různých druhů měření - např. radioaktivity, elektrických a magnetických polí, prachu, zastoupení chemikálií ve vzduchu a materiálech aj. Existuje několik typů norem jako je ČSN, DIN, doporučení WHO, podle kterých se můžeme při výstavbě řídit. Stavební biologie vytvořila svoje vlastní doporučení (normy) pro místa dlouhodobého pobytu. Údaje v této normě jsou nastaveny tak, aby vytvořily přirozené prostředí, kde mohou probíhat přirozené regenerační procesy. Prof. Dr. Anton Schneider Ph.D. je zakladatelem Institutu stavební biologie a ekologie v Neubeuernu, který vznikl v roce 1976. V této době vytvořil tzv. 25 principů stavební biologie, které jsou s malými změnami platné dodnes: 1. stavební pozemek bez umělých a přírodních anomálií 2. umístění obytných domů mimo zdroje emisí a hluku 3. přirozený, decentralizovaný způsob výstavby v sídlech obklopených zelení 4. výstavba domů a osídlení respektující individuální přístup, spojení s přírodou, vycházející vstříc člověku a potřebám rodiny 5. výstavba domů nezpůsobující negativní sociální následky 6. použití přírodních a neimitovaných stavebních materiálů 7. přirozená regulace vlhkosti vzduchu v místnosti (pomocí materiálů vyrovnávajících vlhkost) 8. omezená a rychle se snižující vlhkost v novostavbách 9. vyvážený poměr mezi tepelnou izolací a akumulací


Projekt spolufinancuje Evropský sociální fond Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti“ 2

10. optimální teplota vzduchu a povrchu stěn v místnosti 11. dobrá kvalita vzduchu díky jeho přirozené výměně 12. sálavé teplo pro vytápění 13. denní světlo, umělé osvětlení a barvy odpovídající přírodním podmínkám 14. zachování přirozených radiačních polí 15. omezení umělých elektromagnetických polí 16. použití stavebních materiálů s nízkou radioaktivitou 17. ochrana proti hluku a vibracím s ohledem na potřeby člověka 18. neutrální nebo příjemná vůně bez vylučování jedovatých látek 19. maximální omezení plísní, bakterií, prachu a alergenů 20. vysoká kvalita pitné vody 21. výstavba domů nezpůsobující zhoršování životního prostředí 22. minimalizace spotřeby energie při maximálním využití obnovitelných zdrojů 23. výběr stavebních materiálů přednostně z místních zdrojů, nepodporování těžby nedostatkových nebo rizikových surovin 24. využití znalostí z oblasti fyziologie a ergonomie při vytváření interiéru a jeho zařízení 25. zohlednění harmonických rozměrů, proporcí a forem Postupovat podle všech výše uvedených bodů může být obtížné. Cesta začíná uvědomováním si vlastních potřeb ve vztahu ke druhému člověku a k přírodě. Postupně by uvědomění mělo vést k poznání, že jsme součástí širšího celku, jehož zákonitosti a principy není možné přehlížet.

Mezní a doporučené hodnoty Uvedené doporučené hodnoty jsou stanoveny s použitím principu předběžné opatrnosti a týkají se především míst dlouhodobého pobytu (např. ložnice). Jsou stanoveny na základě letitých zkušeností a mnoha provedených měření. Všechny hodnoty jsou v běžném prostředí dosažitelné[2]. V zásadě platí - je nutné usilovat o každé proveditelné snížení rizika - měřítkem je příroda. Anomálie: žádná - odpovídá přirozenému prostředí nebo také často minimální dosažitelné míře v civilizovaném prostředí mírná - ve smyslu předběžné opatrnosti a s ohledem na obzvlášť citlivé jedince je nutné z dlouhodobého hlediska provést opatření (pokud jsou proveditelná) vysoká - hodnoty z baubiologického hlediska již neakceptovatelné. Sanace by měla být provedena. velmi vysoká - vyžadují bezodkladnou sanaci. Některé hodnoty dosahují nebo překračují doporučení nebo limity mezinárodních norem pro pracovní místa a obyvatelstvo. Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101






Principy stavební biologie ve vztahu k NED a PD Většina principů ve stavební biologii je jednoduše dosažitelná i v běžné produkci nízkoenergetických a pasivních domů. V následujících kapitolách se věnuji dvěma principům, které si zasluhují speciální pozornost. Dobrá kvalita vzduchu díky jeho přirozené výměně (11. princip) Abychom dosáhli nízkoenergetického nebo pasivního standardu, musíme používat řízené větrání. Podle průzkumů (Lajčíková, Jokl) je známo, že řízené větrání v pracovním prostředí výrazně ovlivňuje vnitřní klima. Absolvoval jsem s přispěním MUDr. Lajčíkové několik předběžných testů měření lehkých záporných iontů ve dvou nízkoenergetických domech s rekuperací tepla. Dům v blízkosti Prahy venku: ~350 lehkých záporných iontů/cm3 uvnitř: ~320 lehkých záporných iontů/cm3 10 min. po zpuštění rekuperace: 200-400 lehkých záporných iontů/cm3 vyústka: ~70 lehkých záporných iontů/cm3 (teplý vzduch 25 °C) Dům v blízkosti Plzně venku: ~400 lehkých záporných iontů/cm3 uvnitř: 30-50 lehkých záporných iontů/cm3 10 min. po zpuštění rekuperace: 30-50 lehkých záporných iontů/cm3 vyústka: ~200 lehkých záporných iontů/cm3 (chladný vzduch) Vliv na úroveň záporných iontů (Maes, Lajčíková): Nízká úroveň lehkých záporných iontů je ovlivněna: vnitřním/vnějším znečištěním vzduchu, elektrostatickými poli, prachem, kouřem, vzduchotechnikou. Vysoká úroveň lehkých záporných iontů je ovlivněna: čistotou vnitřního a vnějšího vzduchu, radonem/zářením gama, otevřeným ohněm, velkými fontánami, sluncem, UV zářením.

Poznámky: Důležitou roli mají použité materiály v interiéru, zejména jejich schopnost se elektrostaticky nabíjet. V prvním domě – olejovaná dřevěná podlaha, hliněné omítky a další přírodní materiály. V druhém domě – laminátová podlaha, kovové schodiště v obývacím pokoji, plechová střecha. Obvyklá úroveň lehkých záporných iontů v klimatizovaných kancelářích je kolem 60 -100 /cm3 (Lajčíková). Ve městech je obvykle 300-500 lehkých záporných iontů/cm3, v čisté přírodě ~900 lehkých záporných iontů/cm3 v závislosti na znečištění ovzduší a ročním cyklu (vyšší hodnoty v létě). Doporučení stavební biologie pro vnitřní prostředí je: optimální > 500 lehkých záporných iontů/cm3, minimální 200-500 lehkých záporných iontů/cm3. Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


Alternativy k standardní centrální rekuperační jednotce s vytápěním pro NED a PD: větrání s nuceným odvodem vzduchu / hybridní větrání (čerstvý vzduch prochází přes speciální průrazy ve stěně, objem vzduchu je kontrolován CO2 sondou, např. Lunos, Aereco) rekuperace tepla do topné vody/TUV (čerstvý vzduch prochází přes speciální průrazy ve stěně, objem vzduchu je kontrolován CO2 sondou, např. ventilační tepelná čerpadla NILAN) lokální rekuperace tepla (výhoda krátkých a lehce čistitelných kanálů, např. Inventer, Dimplex DL 50 WA apod.)

Obr. 1 Inventer rozdělené větrání a vytápění domu s možností nízkých objemů vzduchu, minimalizace rozvodů

Časté problémy standardní rekuperační jednotky: hluk velký pohyb vzduchu dlouhé přívody vzduchu nižší úroveň lehkých záporných iontů možnost vzniku znečištění v rozvodech po delší době použití příliš vysoké objemy vzduchu na min. provoz

Denní světlo, umělé osvětlení a barvy odpovídající přírodním podmínkám (13. princip) Při volbě typu zasklení pro PD a NED se téměř výlučně zabýváme prostupem tepla (U) a solárními zisky (g). Abychom získali přirozené denní osvětlení, je důležité rozlišovat také mezi LT hodnotami (prostup světla). Při návštěvách PD a NED jsem se setkal i s takovými případy, kdy nebylo možné rozlišit, zda venku svítí slunce nebo zda je zataženo.



Pro člověka je důležité být vystaven přirozenému slunečnímu záření s jeho infračervenou a ultrafilovou složkou (např. syntéza vitamínu D). Sluneční záření je nenahraditelné, a tak se doporučuje, abychom minimálně jednu hodinu denně strávili venku. Pokud pobýváme v budovách, a to je průměrně více než 90% našeho času, tak je důležité kvalitní zasklení s maximálním prostupem a minimální barevnou změnou dopadajícího světla. Pomocí speciálních nízkoemisních skel můžeme dosáhnout těchto hodnot: dvojité zasklení LT > 80%, trojité zasklení LT > 73% např. SGG Climatop Lux, uniGlas Vital až 79% s nezměněným prostupem tepla a solárními zisky. V budoucnosti, po vyřešení několika technických problémů, se rozšíří používání vakuových skel s nižším prostupem tepla a vyššími hodnotami prostupu světla. Další principy stavební biologie Existují také další principy stavební biologie, které je důležité aplikovat v NED a PD. Velký důraz je kladen na kvalitní architekturu a urbanismus, použití přírodních materiálů, difuzně otevřených konstrukcí, minimalizace elektromagnetických polí a znečištění, zohlednění harmonických rozměrů, proporcí a forem. Principy stavební biologie jsou aplikovány zčásti i některými českými architekty (např. Hozman, Brotánek, Polák).



Stavební biologie v praxi Waldorfská školka, ing. arch. Vít Polák



Rekonstrukce domu Maitrea, akad. arch. Oldřich Hozman



Literatura www.baubiologie.de www.baubiologie.de/downloads/english/richtwerte_2008_englisch.pdf www.baubiologie.cz/baubiologie.html CHRISTOPHER ALEXANDER, SARA ISHIKAWA, MURRAY SILVERSTEIN. A Pattern Language: Towns, Buildings, Construction. Oxford University Press 1977. CHRISTOPHER DAY. Duch a místo. ERA, 2004. LÉON KRIER. Architektura - volba nebo osud. Praha, Academia 2001. WOLFGANG MAES. Stress durch Strom und Str



Lucie Lankašová, KOKOZA, o. p. s.

Živoucí fenomén městských a komunitních zahrad

Studijní text pro předmět Ekologie – Doktorské studium Fakulta architektury ČVUT v Praze Praha, 2013 Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


Ve městech po celém světě se pěstovalo před více než stovkou let, podmínky se od dnešní doby samozřejmě lišily, také cíle a motivace městských zahradníků se za posledních 150 let změnily. Pojďme se krátce ohlédnout do historie a pak se zaměřit na současný trend komunitních a městských zahrad u nás i ve světě a to především z praktického hlediska. Následující text neobsahuje mnoho citací ani odkazů na odborný text a věnuje pozornost spíše vlastním zkušenostem a nezbytným krokům pro rozjezd komunitní zahrady v českých podmínkách.

Krátké ohlédnutí do historie V USA se městské zahradničení se rozvinulo v roce 1934 v době hospodářské krize, 23 000 000 osob v té době zahradničilo na městských pozemcích. Ve Velké Británii se tento trend rozšířil během druhé světové války a reagoval na nedostatek kvalitní potravin. Jako významnou inspirací pro rozvoj městského zahradničení bývá uváděna Kuba, kde po roce 1990 začínají fungovat tzv. organopónicos, městské zahrady, které podporují samozásobitelství a významně se podílejí na prevenci hladovění až do dnes (tzv. Organopónicos). Na území hlavního města Prahy v 19. století fungovaly zahrady, které se zaměřovaly především na produkci potravin, jednalo se o tzv. zásobní zahrady, např. Rajská zahrada na Vinohradech nebo dodnes fungující polnosti psychiatrické léčebny v Bohnicích. Od roku 1944 funguje také Český svaz zahrádkářů. Podle některých odborníků navazuje novodobé městské pěstitelství právě na tradici záhrádkářských kolonií, které začaly na konci 19. století vznikat na tehdejších okrajích města. Jejich cílem bylo především zajištění vlastního zdroje ovoce a zeleniny a tuto funkci si částečně drží do dnes, i přesto, že i zde vznikají svébytná společenství zahrádkářů. Městké zahradničení v měřítku posledních let se od toho tradičního liší především v povaze využívaných ploch. Městští zahradníci pěstují drobné ovoce, zeleninu a květiny na nevyužitých plochách, často v dlouhodobě zanedbaných či nevyužitých oblastech a spokojí se s malou úrodou. Své aktivity směřují do centra města. Platí zde jednoduché pravidlo, čím blíže obydleným oblastem, tím lépe. Komunitni zahrady jsou narozdíl od tradičních kolonií otevřené příchozím zvenku a často bývají místem pro setkávání. Komunitní zahrady nebývají primárně zaměřeny na produkci a pěstování zde bývá často prostředkem ke kultivaci vztahů místní komunity.



Současné pražské komunitní zahrady První dvě komunitní zahrady (Komunitní zahrada KOKOZA, o. p. s. na Jižním městě a Prazelenina v Holešovicích) vznikly v Praze v roce 2012 a inspirací jim byly především zahraniční projekty z VB, Německa, Švédska nebo Finska. Trend komunitních zahrad roste a tak v hlavním městě vznikla v roce 2013 přibližně desítka nových komunitních zahrad na Jižním Městě a Černém Mostě, v Holešovicích, na Žižkově, v Praze 8 nebo v Braníku.

Komunitní vs. městská zahrada Studie Five Borough farm, které se budeme věnovat podrobněji později rozdělujé městské zahrady do několika skupin jako jsou komunitní farmy (ty bychom v našem prostředí nazvali městskou zahradou), komerční farma (např. na střeše obchodního centra, v České republice tento typ městského pěstování zatím nebyl zahájen), institucionální farmy nebo zahrady při školách a komunitní zahrady tak, jak je známe z České republiky. Pro český kontext je pro nás v tuto chvíli důležité odlišit komunitní a městské zahrady. Pro zahrady vznikající v posledních letech v městkém prostředí se vžil název komunitní. Většina projektů realizovných na území hlavního města Prahy má skutečně především komunitní povahu. Zahrady nejsou zaměřené produkčně, ale věnují se spíše rozvoji vztahů na místní úrovni a pěstování je zde především prostředkem k naplňování dalších potřeb zapojených jednotlivců nebo skupin. Městská zahrada je dle našeho názoru jakákoli zahrada, která využívá městský prostor různého typu (volná půda, betonové plochy, střechy administrativních či jiných budov) pro vytváření míst pro městské pěstování a/nebo kompostování, není zde tedy podmínkou aktivní zapojení místních obyvatel/komunity do programu zahrady. Naopak, městké zahrady mohou plnit různé funkce v závislosti na své zaměření.

Kompostování jako nedílná součást městských zahrad Běžná domácnost se 4 členy v Praze vyprodukuje přibližně 10 kg biologicky rozložitelného komunálního odpadu (BRKO) měsíčně, převážně vytříděný bioodpad z kuchyně. Celkově tvoří hmotnostní podíl BRKO ve směsném komunálním odpadu (SKO) zhruba 40%. I přesto, že se pomalu začínají objevovat různé projekty systémů separace bioodpadů, stále chybí funkční systém pro svoz a zpracování bioodpadů z husté bytové zástavby bez zahrad, v které žije většina obyvatel Prahy. V roce 2010 uskutečnily Pražské služby pilotní projekt "Bioodpad z Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


domácností", který umožnil vybraným městským částem třídit bezplatně bioodpad. Po jeho skončení byla nabídnuta pražanům placená služba celoročního svozu BRKO, kterou nyní využívají převážně lidé z rodinných domů se zahradou situovaných v okrajových částech Prahy. Magistrát hl. m. Prahy organizuje v průběhu celého vegetačního období (od dubna do listopadu) mobilní sběr bioodpadu pomocí velkoobjemových kontejnerů v jednotlivých městských částech. Tato služba je pro občany zdarma, netýká se však městských částí, jejichž zástavba je charakteristicky městská s minimálním výskytem zahrad. Mezi další způsoby nakládání s BRKO v Praze patří komunitní kompostování iniciované městskými částmi, například městskou částí Praha 12, nebo aktivními občany, kteří se mohou s prosbou o pomoc obrátit například na občanské sdružení Ekodomov, jež nyní v Praze eviduje 8 komunitních kompostáren. Tyto aktivity podporuje i Magistrát hl. m. Prahy, který v roce 2011 zapůjčil vybraným osobám zahradní kompostér, celkem bylo zapůjčeno 805 kompostérů. Stále však chybí cílené zaměření na centrální části Prahy, kde je hustá bytová zástavba a množství vyprodukovaného bioodpadu se zde pohybuje kolem 30 kg na osobu za rok. Kompostování jako součást komunitních a a městských zahrad je inspirován zahraničními projekty městských kompostáren ve Velké Británii (Londýn, Liverpool) a vhodně doplňuje výše zmíněné aktivity jeho zacílením na bytové domy bez zahrad. Městké nebo komunitní zahrady mohou přispívat k lokálnímu řešení zpracovávání biodpadu.

Městská zahrada podle KOKOZA, o. p. s. Součástí konceptu komunitních nebo městských zahrad a kompostáren, který využívá dlouhodobě nevyužitých ploch v centru města a jeho okolí a vrací do nich zeleň a život patří podle KOKOZA, o. p.s. také výše zmíněná kompostovací technologie, jejíž zázemí je umístěno v mobilních námořních boxech. V případě, že pozemek nedisponuje volnou půdou, není to vnímáno jako překážka a zahrada je založena na pěstování v nádobách i boxech. Díky tomu je kompostárna i zahrada mobilní a v případě potřeby je možné ji rychle přemístit jinam. Některé pozemky nabízí také využití standarních a vyvýšenných záhonů. V otevíracích hodinách mají místní obyvatelé možnost zapojit se do vlastního pěstování na pozemku zahrady a ostatním návštěvníkům pak zahrada nabízí samosběr zeleniny nebo květin, prodej produktů zahrady a dalších doplňků pro pěstování a kompostování ve městě, workshopy, výstavy a sezónní kulturní program. V kompostárně a zahradě jsou, pokud to okolnosti dovolí, vytvářeny příležitosti pro osoby se znevýhodněním a aktivní seniory. Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


Součástí zahrady může být i edukační systém, který jednoduchým způsobem provede návštěvníka životním cyklem pěstování a kompostování ve městě a umožní mu zažít a vyzkoušet si pěstování a/nebo kompostování v prosředí města na vlastní kůži.

První kroky při zakládání zahrady

Zakladatelé Zahrady nejčastěji zakládá skupina občanů nebo aktivní jednotlivci, kteří se později formují do právních subjektů, nejčastějí volí neziskové organizace (občanské sdružení nebo obecně prospěšná společnost) či rozšiřují činnost stávajích subjektů. Také veřejný sektor může mít zájem o provoz vlastní zahrady, velký potenciál v České republice mají především školy s velkými pozemky nebo místní správa, která chce vytvářet přátelské protředí ve veřejném prostoru. Ani komerční firmy nezůstávají pozadu a zakládají vlastní městské zahrady často s cílem vlastní produkce (supermarket nebo restuarace), zvýšení kvality života zákazníků (developer) a v neposlední řadě pozitivního „zeleného PR“ např. v případě obchodních domů.

Výběr pozemku Výběr pozemku je pozemku je stěžejní pro budoucnost a fungování celé zahrady a společenství, které se kolem ní bude vytvářet. Prostoru pro vybudování zahrad ve městě je doopravdy dostatek, komplikované bývají vlastnické vztahy a finální souhlas majitelů. V zelenou plochu k pěstování je možné přeměnit nevyužívané brownfields, dočasně nevyužité pozemky s budoucími plány na výstavbu v úzkém centru města, pozemky u kulturních a jiných center, školní pozemky, střechy obytných domů, střechy supermarketů, vnitrobloky, pole v příměstských oblastech, předzahrádky, bývalá zahradnictví atd. Ještě před jednáním o pronájmu pozemku je nutné zjistit jeho povahu v územním plánu a informovat se, jestli není na pozemku např. stavební uzávěra. Pozemek může být ve vlastnictví soukromé osoby či v majetku obce či města, případně se může jednat o státní pozemek. Je samozřejmě možné, že pozemek bude mít více majitelů a to jak soukromých, tak veřejných. Poměrně komplikované může být jednání o pozemcích ve vnitroblocích.



Důležitá je dostupnost pozemku a otázka oplocení, které je vždy výhodou a v současné době podmínkou pr bezproblémový provoz zahrady. Mnoho lidí má obavy, pokud je pozemek umístěný v blízkosti hlavních silnic, parkovišť atd.m bude budoucí úroda ohrožena vysokým obsahem těžkých kovů nebo jinak znečištěna. Toto riziko je možné snížit vhodným výběrem plodin, navezením nové zeminy či pěstováním v nádobách. Klíčové je také proudění větru na konrétním pozemku, který může výskyt znečištění do značné míry ovlivnit.

Motivace a benefity Jak jsme si ukázali, městské a komunitní zahrady zakládají různí lidé a instituce s různými cíli a tak i přidaná hodnota zahrad je rozmanitá:    

Potravinová soběstačnost a/nebo bezepečnost, oživení/ozelenění veřejného prostoru, vytvoření místa pro setkávání lidí a podporu komunitního života, reakce na společenské problémy a jejich aktivní řešení v rozvinutých ekonomikách (integrace seniorů a/nebo osob se znevýhodněním, vysoký objem bioodpadu, který končí na skládkách) nebo v rozvojovém světě (nedostatek kvalitních potravin nedostetečný zdroj kvalitních hnojiv),  pozitivní PR pro komerční subjekty.

Jaké funkce komunitní a městské zahrady plní a jaké benefity přináší? Design trust for public space ve spolupráci s Added value připravili v roce 2012 studii Five Borough Farm, ve které identifikovali různé typy městských a komunitních zahrad v New Yorku, těch je ve městě kolem 700. Zaměřili se na metriky, typologii a různorodé benefity, které tyto zahrady vytvářejí pro samotné městské zahradníky, jejich nejbližší okolí a městské prostředí. Ačkoli počet zahrad na počet obyvatel v New Yorku značně převyšuje poměr v Praze (1 zahrada na cca 12 000 obyvatel v New Yorku versus 1 zahrada na cca 130 000 obyvatel v Praze), výsledky studie jsou přenositelné i do České republiky, v roce 2014 chce KOKOZA využít metriky inspirované právě touto publikací pro měření dopadu činnosti.



Společenské benefity Matěj Petránek, zakladatel komunitní zahrady Prazelenina s oblibou říká, že v Prazelenině se spíše, než samotná zelina pěstují sousedské vztahy, což je jeden z nejvýznamnějších benefitů, které zahrady po celém světě přinášejí. Některé zahrady se zaměřují na integraci osob se znevýhodněním (např. Berlínská Prinzesinnengarten), pro jiné zahrady především na okrajích velkých měst (např. Kompot) nebo v rozvjových zemích je hlavním cílem zajištění lokálních kvalitních potravin. Některé studie také ukazují, že v okolí zahrad klesá kriminalita.

Ekonomické benefity Jak již bylo řečeno výše, komunitní a městské zahrady produkují množství zdravých potravin a tím připsívají k rozvoji lokálních ekonomik, snižování nákladů na dopravu a zvyšují dostupnost lokálních potravin. Některé zahrady vytvářejí pracovní místa a to jak pro běžné občany nebo osoby se znevýhodněním.

Ekologické benefity Městské zahrady přispávají k ozeleňování a funkčnímu využití nevyužívaných městských ploch, podporují transpiraci – oběh vody. Lokální aspekt hraje roli při snižování emisí pro dopravu lokálních potravin. Některé ze zahrad organizují kurzy a workshopy, které inspirují a vzdělávají obyvatele měst v oblasti pěstování, kompostování, chov včel a dalších témat. Na zahradě dochází také k lokálnímu zpracování bioodpadu.

Zdravotní benefity Dle některých výzkumů působí zahradničení jako prevence proti duševním onemocněním, zároveň je práce na zahradě skvělou příležitostí pro přirozený pohyb. Nedílnou součástní působení městských a komunitních zahrad je působení na děti a možnost ovlivnit jejich vztah k pěstování a zdravému způsobu života.



Plánování a praktické fungování zahrady Od první myšlenky k realizaci samotné zahrady vede zpravidla několik možných cest, existují ale milníky, které musí absolvovat každý městský zahradník, který se rozhodl využívat k pěstování plochu přesahující velikost balkonu či terasy a sdílet městskou plochu k pěstování s dalšími obyvateli – sousedy. Sezona začíná v dubnu a končí na konci října, z celého roku je tedy možné pozemek ativně využívat v našich podnebních podmínkách pouze 6 měsíců, přibližně stejná doba je zapotřebí od prvního nápadu k realizaci a tak je ideální začít s plánováním nové zahrady na podzim předchozího roku. Toto jsou kroky, které je nutné zajistit ještě před tím, že zahrada otevře své brány pro městské zahradníky a zahradnice:       

Uzavření smlouvy o pronájmu a spolupráci s majitelem pozemku, návrh scénáře zajištění provozu zahrady včetně rozpočtu a zdrojů financování, návrh osazení a osetí, návrh programu, upřesnění prostorových potřeb pro jednotlivé aktivity, informační kampaň a anketa pro místní obyvatele před zahájením provozu i v průběhu samotná realizace.

Především v případě komunitní zahrady je ještě před spuštěním projektu důležité zaměřit se také na místní komunitu a její potřeby.  Dotazníkové šetření v bezprotředním okolí plánované zahrady zaměřené na poptávku po aktivitách, které může komunitní zahrada nabídnout místním,  zmapování potenciálních partnerů a návrh způsobu jejich zapojení do projektu (např. nadace proměny, místní mateřská centra, školy atd.),  analýza zdrojů bioopadu, v případě, že chcete na pozemku systematicky kompostovat.

Financování Ačkoli to mezi městskými zahradníky může být nepopulární téma, pro zdárné provozování komunitní či městské zahrady je důležité zajistit dlouhodobou finanční udržitelnost. Z vlastní zkušenosti víme, že kritické jsou první dva roky, kdy vydrží nadšení prvním zakladatelům a zahrada je tak schopna fungovat bez větších finančních investic a vyplácení mezd. Právě proto je vhodné již od začátku nastavit takový model, který má šanci vydržet dlouhodobě a Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


vytvářet tak přidanou hodnotu kontinuálně. Jako první varianta pro všechny projekty jsou roční členské příspěvky, které se pohybují od 200 do 800 Kč pro jednoho zahradníka nebo vymezenou plochu pro pěstování. Jednorázově mohou pomoci i granty a dotace, které vypisují obce i neziskové organizace. Tyto zdroje je většinou možné využít na investice (nákup materiálu, semen, sazenic) a edukaci, málokdy grantové schéma umožnuje hradit osobní náklady. I přesto, že většina zahrad je ne-pro-ziskových, tzn. že primárním cílem není vytvářet zisk, mohou tzv. společensky prospěšně podnikat a nabízet k prodeji vlastní produkty ze zahrady případně produkty jiných organizací nebo poskytovat služby jako jsou konzultace a poradenství a vytvářet tak alespoň částečnou nezávislost na vnějších zdrojích. Tyto příjmy umožňují hradit například mzdu koordinátorovi projektu a dalším zapojeným osobám, což by měla být přirozená součást financování, jedině tak lze zajistit dlouhodou stabilitu projektu díky lidem, kteří za přijetí zodpovědnosti a zdárného průběhu projektu jsou (alespoň symbolicky odměňováni).

Lidé v komunitních a městských zahradách a multioborová spolupráce Lidé jsou pro projekty komunitních a městských zahrad klíčoví, jak již bylo zmíněno výše, ti, kteří mají v projektu zodpovědnost by za svou práci měli být alespoň symbolicky odměneni. Při přípravě vlastního projektu se uplatní mnoho různých profesí. Architekt, kterému je koncept komunitních a městských zahrad blízký může při dobré spolupráci a porozumění s investorem začlenit návrh zahrady např. do nově vznikajících developrských projektů nebo jako součást obecního parku. Zahradní architekt se uplatní ve chvíli, kdy dojde na plánování jedntolivých zón zahrady a pomůže s osazováním a to především, má-li zahrada plnit také produkční funkci. Antropolog nebo sociolog pomůže se zjišťováním potřeb místní komunity a může podpořit proces zapojování veřejnosti do vzniku nové zahrady či udržuje dynamiku v době realizace projektu. Ekonom pomůže s nastavením financování s výhledem na více než jeden rok, dramaturg nebo koordinátor kulturních aktivit, umělec pomůže s přípravou programu. Díky městkému zahradničení a kompostování můžeme objevovat možnosti a hranice spolupráce s různými partnery, a propojovat tak zdánlivě nepropojitelné světy neziskového sektoru a businessu. Primárně zelený aktivismus je možné přetavit ve smysluplnou dlouhodobě udržitelnou činnost s velkým dopadem, kdy není potřeba bojovat s veřejnou



správou, ale naopak hledat styčné plochy a společná témata s aktivními úředníky a zastupiteli.

Sdílení informací a inspirace jako zdroj Sdílení informací a spolupráce je pro projekty typu komunitních zahrad důležité a proto je důležité sledovat aktuální dění v zahraničí i v České republice. Inspiraci ze zahraničí mohou být následující videa formátu TEDx, k shlédnutí na www.tedx.com:     

Ron Finley: A guerilla gardener in South Central LA Robert Hammond: Výstavba parku v oblacích Majora Carter: Greening the ghetto Pam Warhurst: How we can eat our landscapes Stephen Ritz: Zelený učitel v jižním Bronxu

Konkrétní projekty z celé České republiky je možné nalézt v nově spuštěné mapě komunitních zahrad na www.komunitnizahrady.cz.



PhDr. Ivan Rynda

Trvale udržitelný rozvoj – souvislosti a definice



Trvale udržitelný rozvoj náleží k pojmům již obecně známým nejen evironmentalistické obci, ale stále častěji citovaným a používaným ve školství a v souvislosti s obecným vzděláním a osvětou. Přesto je jeho výklad velmi rozmanitý i u jeho zapřisáhlých vyznavačů a zpravidla poplatný jejich hodnotové a světonázorové orientaci. Proto je zřejmě účelné pokusit se úvodem konference o jakýsi stručný obecný výklad, který by se nepokoušel o vyhrocení názorových protikladů, ale spíše jen o systematické předestření plné šíře trvalé udržitelnosti. Pomineme-li některé často katastroficky laděné sociální vize (malthusianismus) nebo nepříliš častá zamyšlení přírodovědců nebo lesníků, objevují se pochybnosti o udržitelnosti růstu v přírodě a společnosti, obecněji v uzavřených systémech vůbec, někdy po vytčení potřeby ekologie jako vědní disciplíny Ernstem Haeckelem1 v šedesátých letech minulého století, jejím plném uznání jako samostatného odvětví biologie na bruselské konferenci botaniků v roce 1910 a stále častěji po definování ekosystému Tansleym2 ve třicátých letech našeho končícího století. Je poměrně málo známé a stále ještě překvapivé, že obavu o trvalou udržitelnost růstu (v daném případě růstu společenského produktu) vyjádřili relativně velmi brzy, již v roce 1960, ekonomové a politikové, a to v zakládající listině Organizace proto hospodářskou spolupráci a rozvoj.3 I nejvýznamnější světová organizace ochrany přírody, Mezinárodní svaz ochrany přírody a přírodních zdrojů, definuje předmět své činnosti s přihlédnutím k fenoménu udržitelnosti: „Ochrana je takový způsob managementu, (obsahující inspekci, výzkum, záchranu, využívání) ovzduší, vody, půdy, minerálních zdrojů a živých systémů včetně člověka, aby byla dosažena nejvyšší udržitelná kvalita života.“4 V souvislosti s dramatickým růstem znečištění všech složek životního prostředí v šedesátých letech se začínají problémem zabývat skutečně systémově, celkovostně i významné vědeckovýzkumné organizace a docházejí tak k závěru, jenž se dnes může jevit banální, který se však do obecného povědomí prosazoval jen ztěžka a postupně, že v uzavřeném systému konečných zdrojů není kvantitativní růst trvale možný.5 I když jsme pominuli plejádu přírodovědné, ekonomické i populárněvědné literatury,6 je již z krátkého výčtu zřejmé, že problematika udržitelnosti se objevuje ve sféře sociální, ekonomické, přírodní a posléze začíná být otázka po udržitelnosti kladena i obecně, systémově. Méně zdůrazňován a pochopen je přitom fakt zásadní důležitosti, že totiž v globálním světě se právě naše planeta, její příroda a osídlení lidskou civilizací stává jediným uzavřeným systémem. Lidstvo, nebo přesněji 1

Ernst Haeckel: Die generelle Morphologie der Organismen, 1866 A. G. Tansley, 1935 3 „Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj bude podporovat opatření zaměřená na dosažení trvale udržitelného růstu.“ (Konvence OECD, 1960) 4 Valné shromáždění IUCN, 1973 5 „Nekonečný růst libovolného typu je neudržitelný v prostředí konečných zdrojů.“ (Studie kritických environmentálních problémů [SCEP], Massachusettský technologický institut 1972) 2

Namátkou „Mlčící jaro“ Rachel Carsonové (1960), „Malé je krásné“ Ernsta F. Schumachera (1974) a především „Meze růstu“ manželů Donelly a Dennise Meadowsových (1972). 6



dnes zdánlivě tak úspěšná civilizace euroamerického typu však přitom prožila celé své dějiny v systémech otevřených, v neustálém dobývání nových kolonií, přírodních zdrojů, úložišť a odbytišť; žila tedy jaksi na dluh prostoru, ale díky setrvačnosti přírodních i společenských procesů i na dluh času. Nikoli nepodstatná část naší dosavadní historické zkušenosti je proto k nepotřebě, naše dosavadní přírodovědná, společenskovědní ani politická empirie není prostě mechanicky extrapolovatelná k řešení problémů jediné globální vesnice a naše důvěra, že veškeré katastrofické vize vždy ztroskotaly na lidském důmyslu či například přirozené schopnosti ekonomiky nalézt si vždy samočinně náhradu, je neopodstatněná. Právě vědomí těchto faktů vedlo v roce 1983 Organizaci spojených národů k ustavení komise vedené norskou političkou Gro Harlem Brundtlandovou, jež se měla pokusit nalézt cestu k dalšímu, trvale udržitelnému vývoji lidstva. V zakladatelském díle trvalé udržitelnosti „Naše společná budoucnost“ pak nacházíme koncept i první definiční pokusy trvale udržitelného rozvoje (sustainable development). Nejčastěji bývá citována věta: „Trvale udržitelný rozvoj je takový způsob rozvoje, který uspokojuje potřeby přítomnosti, aniž by oslaboval možnosti budoucích generací naplňovat jejich vlastní potřeby.“ 7 Tato definice obsahuje především základní princip trvalé udržitelnosti, jakýsi etický leitmotiv, totiž princip odpovědnosti vůči budoucím generacím. Jejím určitým nedostatkem je však právě proto vysoká míra antropocentričnosti, přílišný důraz na postavení člověka jako specifického organismu ve světě přírody. Proto ji Josef Vavroušek ve své interpretaci rozšiřuje o „ideály humanismu a harmonie vztahů mezi člověkem a přírodou“ a „úctu k živé i neživé přírodě“ (1994). Tato v úplné podobě poněkud květnatá definice však nepatrně trpí jinou nevyvážeností, jež však v jiných než euroamerických kulturních kontextech může být pociťována tíživěji. Schweitzerovský ideál humanismu akcentuje opět v jiné podobě lidskou bytost a úctu k životu ve všech jeho formách přidává, aniž by bral do úvahy, že původní přirozený a pokorný vztah člověka k přírodě, do jejíhož řádu se cítil plně ponořen, je dodnes v živé podobě organicky přítomen v řadě východních filosofických směrů i v myšlení četných přírodních národů. Definice Brundtlandové také obsahuje jen v implicitní podobě nepochybně tak podstatné motivy, jako je sociální rozměr, lidskou rozpínavost omezující charakter přírody a jejích procesů a konečně institucionální rovinu řešení v globálním měřítku. Jakousi syntézou všech předchozích definičních snah a zároveň pokusem o promyšlení a nejstručnější shrnutí celé šíře i hloubky konceptu trvalé udržitelnosti je proto následující definice, jež je stále častěji citována v českém prostředí a která se především ukazuje být nesmírně produktivní nejen ve stručném výkladu, ale hlavně v podrobnějším výukovém procesu environmentální výchovy na vysokých, ale i středních školách. „Trvale udržitelný rozvoj je komplexní soubor strategií, které umožňují pomocí ekonomických prostředků a technologií uspokojovat lidské potřeby, materiální, kulturní i duchovní, při plném respektování environmentálních limitů. Aby to bylo v globálním měřítku současného světa 7

Naše společná budoucnost, Academia, Praha 1991, str. 47



možné, je nutné nově redefinovat na lokální, regionální i globální úrovni jejich socio-politické instituce a procesy.“ Domnívám se, že uvedené dvě věty skutečně v rámci možností daných definiční stručností pokrývají všechny roviny, které jsou pro pochopení i uplatnění trvale udržitelného rozvoje nezbytné, totiž rovinu hospodářskou včetně vědy a technologií, rovinu sociální, již by bylo správnější nazývat prostě lidskou, rovinu přírodní a politicko-společenskou. Odpovědnost vůči budoucím, ale i současné generaci je zde vyjádřena nejen v čase („environmentální limity“ představují právě onu „možnost budoucích generací naplňovat jejich vlastní potřeby“ Brundtlandové), ale i v prostoru celku globálního světa počínaje místní soběstačností a konče planetou a jejími současnými šesti miliardami obyvatel. Nejde také o nic menšího než o výzvu převzít individuální i skupinovou odpovědnost za globální stav světa v prostoru i v čase. Čtyřstěn, v jehož vrcholech čtyři složky trvalé udržitelnosti stojí, zahrnuje skutečně veškerý společenský i individuální život i přírodu; aby byl koncept funkční, musí být tetraedr rovnostranný. Nejde tedy o průnik těchto rovin, ale o to, aby spoluvytvářely jediný společný prostor světa, v němž budeme rozumně zařízeni. Rovina ekonomická zahrnuje jednak pobídkové nástroje pro ty ekonomické subjekty, které se nechtějí přizpůsobit imperativu udržitelnosti dobrovolně, ale také parametry, plně tržně kompatibilní mechanismy, které náhle umožňují zcela funkčnímu trhu se všemi jeho výhodami životní prostředí chránit a nikoli je ohrožovat nebo poškozovat. Tyto nástroje tedy plní nejméně tři základní funkce: jednak přispívají k ochraně životního prostředí, přírody a krajiny na straně výrobce i spotřebitele, dále vytvářejí finanční zdroje k jejich další sekundární sanaci a ochraně a konečně vyváženě podporují inovační cyklus směrem ke zlepšení nejen environmentální šetrnosti, ale i ke zlepšení užitné hodnoty výrobku. Široká paleta technologií šetrných k životnímu prostředí umožňuje lépe využít přírodních zdrojů při menší surovinové a energetické náročnosti a menší produkci odpadů a znečištění, ale plní také naprosto zásadní podmínku uspokojení sociálních potřeb skutečně všech šesti miliard obyvatel planety, tedy především chudého geopolitického Jihu. V principu jde o naplnění tří jednoduchých podmínek stanovených bývalým ekonomem Světové banky Hermanem Dalym: intenzita využívání obnovitelných přírodních zdrojů nesmí přesáhnout rychlost jejich regenerace, intenzita využívání neobnovitelných zdrojů nesmí přesáhnout rychlost nalézání jejich obnovitelných náhrad a intenzita znečišťování nesmí přesáhnout asimilační kapacitu životního prostředí.8 Současně musí být životnímu prostředí, přírodě a krajině přiznána nejen hodnota, ale i cena; negativní i pozitivní externality musí být internalizovány, aby se trh stal skutečným funkčním trhem s respektem k přírodním hodnotám.

8

Podle Meadowsová, Donella H.; Meadows, Dennis L.; Randers, Jörgen: Překročení mezí, Argo, Praha 1995, str. 228 - 229. Do „asimilační kapacity“ prostředí je samozřejmě nutno zahrnovat i jeho regenerační a recyklační možnosti.



Lidská rovina, rovina individuálních životů lidských jedinců, byla v předchozím odstavci zmíněna. Jde pochopitelně nejen o naplnění základních vitálních lidských potřeb, ale také o potřeby duchovní s plným respektem ke kulturním a civilizačním zvláštnostem a požadavkům. Jediným měřítkem je skutečně udržitelnost. Duchovní rovina však zahrnuje také nový systém hodnot vytvářejících bohatý a pestrý život a zajišťujících rozvoj autentické a autonomní lidské osobnosti, jež vědomě potlačuje všechny špatné a rozvíjí dobré vlastnosti, jež jsou jí dány. Skutečně vyšší kvalitu života, který není založen na spotřebě vedoucí k odcizení, ale na vlastním aktivním a tvořivém přístupu ke světu, umožňuje především paradigma uvědomělé skromnosti, jež si uvážlivě dovede odříci vše zbytné. Komplementární hodnotou je však výběrová náročnost, totiž právo na užívání lidského důmyslu a jeho produktů všude tam, kde skutečně umožňují a podporují naplnění lidského úkolu, totiž sebezdokonalování a naplňování dobra. Vzdělávání, výchova a osvěta k trvale udržitelným znalostem, dovednostem a postojům zde samozřejmě vystupují nejvíce na povrch a jejich kvalita je v konceptu trvale udržitelného rozvoje podmínkou naprosto klíčovou a nezastupitelnou. Limitující šetrnost k životnímu prostředí, přírodě, krajině a všemu živému je velmi rozmanitá podle místních přírodních podmínek. V zásadě však lze limitující faktory nejobecněji vyjádřit ve třech okruzích od místních až po planetární. Především jde o ochranu a zachování biotopů a funkčních ekosystémů; na další úrovni o zachování biologické rozmanitosti, biodiversity, na všech úrovních biotické komplexity. Nejvyšší úroveň je přitom nutné chápat jako diversitu kulturní, jež je pro zachování dynamické rovnováhy a stability lidských společenství neméně významná než diversita biologická pro zachování ekosystémů. Konečně třetí úrovní jsou globální životodárné biosférické systémy (globální systém klimatu a hydrosféry, stratosférická ozónová vrstva, globální cirkulační systém atmosféry, hydrologický cyklus a cirkulace oceánů, tropické deštné pralesy a tvorba a eroze půd). Nesmírně složitým problémem je redefinice sociálních a politických institucí i procesů jak na horizontální úrovni, tak na vertikále lokální – regionální – globální. Nejde zdaleka jen o prostor politiky, zejména ne v její současné metamorfované podobě, v níž jen malou část své (dodatkové) energie věnuje správě věcí veřejných a nepoměrně větší podíl zajištění svého vlastního provozu, totiž technologii a konzumaci moci. Šířeji mám na mysli prostředí a mechanismy veřejné politiky a nejobecněji vytvoření otevřené liberální občanské společnosti, založené na bohaté rozmanitosti jejích členů a aktérů, na principech subsidiarity a participace. Podmínkou i prostředkem udržitelnosti na horizontální úrovni je znovuvytváření a rozvoj místní soběstačnosti (lokální autarkie), jež pomáhá překonat novodobý pocit odcizení člověka a umožňuje mu znovu dohlédat počátek a konec věcí. Na vertikální úrovni je nezbytné nově definovat globální instituce, především Organizaci spojených národů, a to jak ve smyslu organizačním, tak ve smyslu zásadního přehodnocení role národních států, občanských principů, lidských práv a svobod a samozřejmě také „práv“ přírody a lidských povinností k ní. Současně je třeba hledat nové rozhodovací a evaluační procesy podporující nové mechanismy rozvojové pomoci s výrazným zvýšením její účinnosti, kvality a kvantity ze strany dárců a zvětšením absorpční kapacity na straně příjemců. Nejde o jakousi centralistickou světovládu, ale spíše o globální řízení (global governance). Jedna z prvních podstatných publikací o této problematice, Naše globální Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


sousedství, je stále poměrně málo známá, ač je její geneze shodná s již zmíněnou Naší společnou budoucností Brundtlandové.9 Jak uvedu dále, trvale udržitelný rozvoj je strategií i konceptem nadkulturním. Takové povahy jsou samozřejmě i jeho principy a paradigmata. Není zde místo pro jejich byť jen namátkový výčet; za skutečně zásadní a symptomatické pro podobu celé současné postmoderní společnosti, dehierarchizované a devalidizované, v níž dochází ve všech oblastech reflexe světa ke skutečně radikálnímu přehodnocování euroamerických tradic, však pokládám alespoň následující. Jde o princip předběžné opatrnosti, definovaný například v zásadě č. 15 Deklarace z Ria: „Tam, kde hrozí vážná nebo nenapravitelná škoda, nesmí být nedostatek vědecké jistoty zneužit pro odklad účinných opatření, která by mohla zabránit poškození životního prostředí.“10 Dalšími jsou principy nevratné změny, analýzy nákladů a užitků, analýzy životního cyklu výrobků, principy multikriteriálních analýz, systém indikátorů trvalé udržitelnosti, princip nejmenší účinné dávky, nejlepší dostupné technologie, abych uvedl záměrně vedle sebe co nejširší paletu z nejrůznějších oblastí. V praxi lze pro stanovení limitů používat metod kritické zátěže, únosné kapacity krajiny a prostředí, hodnocení rizik, hodnocení vlivů výrobků a činností na životní prostředí. Pro lepší pochopení bude snad užitečné vymezit trvale udržitelný rozvoj i negativně, tedy pokusit se ve stručnosti popsat, co zejména trvale udržitelný rozvoj není. Trvale udržitelný rozvoj tedy není:  pouhým přežitím. Lidské potřeby je možné při stálé velikosti populace uspokojit; cílem však není trvalý kvantitativní (ekonomický) růst, ale kvalitativní rozvoj, vyšší kvalita života;  projevem prognostické pýchy nebo dokonce socialistického plánování. Cílem není odhadnout nebo dokonce naplánovat, co budou příští generace chtít a potřebovat, ale zachovat jim pokud možno neporušenou přírodu, zdroje, potenciality, aby s nimi samy naložily, jak nejlépe dovedou;  megalomanským konceptem byrokratů. Ve věku obrazu světa, v němž žijeme jaksi „zprostředkovaně”, věci se často obracejí i ve svůj protiklad, v němž např. politika přestává být správou věcí veřejných a stává se technologií moci, je riziko skutečně veliké. I mladí romantičtí šiřitelé revoluce zdola se celosvětově organizují, čerpají milionové granty z nadnárodního kapitálu, plodí své funkcionáře a potřebují bedlivě střežit svou vlastní nezávislost - i pokoru... Jenom na místní úrovni však pokřivenou setrvačnou dráhu neudržitelných civilizačních trendů napřímit nejde. Mezinárodní spolupráce, koordinace, výměna a sdílení zkušeností a principů trvalé udržitelnosti jsou nezbytné; v dnešním počtu už lidstvo jen místní soběstačnost nespasí;  centralistickým řízením, světovládou. Již zmíněná zpráva Naše globální sousedství podrobně vysvětluje, že jde o nutnou spolupráci, nikoli vládu ani vládnutí. Ukázal jsem i to, že i v trvale udržitelném rozvoji funguje trh, tržně kompatibilní nástroje a subsidiarita: vždy jsou Carlsson, Ingvar, Ramphal, Shridath (editoři): Naše globální sousedství, Rada pro mezinárodní vztahy, Praha 1995 10 Konference OSN o životním prostředí a rozvoji, Rio de Janeiro, 3.-14. června 1992, Management Press, Praha 1993 9



účinnější než nařízení a kontrola, příkaz a zákaz. A konečně i ve společnosti, nejen v přírodě zajišťuje stabilitu pomocí negativních zpětných vazeb nejlépe rozmanitost (biodiversita). Často je zřejmě i pro společnost prospěšnější namísto bezpohlavního konsensu, jenž se nakonec nezamlouvá nikomu, naučit se respektovat druhé, jednotlivce i skupiny, žít ve vědomém, záměrném a tolerantním disensu;  kulturou jako volbou určitého konkrétně historického lidského civilizačního modelu. I tady platí jednota obecných pravidel a principů trvalé udržitelnosti v největší různosti místních a krajových aplikací podle přírodních (půdních, stanovištních, klimatických ...) i kulturních a historických podmínek, hodnot, paměti a tradic. Nejde tedy o kulturu s určitým, natož světově jednotným tvaroslovím, jazykem: jazyky, umění a kultury ať se zachovají v co největší míře pro potěšení z rozmanitosti a kulturního bohatství. Jde spíše o obecně platné principy, zásady, vzorce, paradigmata;  totožný s ekologií. Ekologie je věda, dokonce „tvrdá” přírodní věda, má svůj předmět i metodu. Trvale udržitelný rozvoj užívá jejího poznání k ochraně přírody a respektování jejích limitů; je však mnohem širší než věda a daleko přesahuje samotné techniky ochrany životního prostředí;  ideologií. Tou je, v nehanlivém smyslu, environmentalismus jako přesvědčení, že životní postoj je kromě jiného třeba založit na úctě k přírodě a k životu; trvale udržitelný rozvoj však překračuje rámec politické nebo ideologické doktríny. Ještě nesmyslnější je ideologické nařčení z „levicové úchylky”. Musí-li už být přiloženo ideově politické pravítko, je trvale udržitelný rozvoj mnohem spíše konzervativní ve smyslu návratu k tradičním, archetypálním, antickým i křesťanským hodnotám, ale i k těm tradicím východního myšlení, jež nedevalvovaly karteziánsky hodnotu subjektu a individuální zkušenosti a prožitku. Ostatně: konzervativismy jsou, jak plyne z definice, nepřenosné – a právě trvale udržitelný rozvoj si tak cení místní tradice a paměti, jež levicový glajchšaltující totalitarismus poničil! Je bytostně demokratický: dobře ví, že demokracie je tak dobrá, jak dobré jsou procesy, jež ji trvale zajišťují, a klade na ně, zejména na rozhodovací procesy ve střetu soukromého a veřejného zájmu, velký důraz. Je tedy trvale udržitelný rozvoj na politické mapě konzervativcem v důrazu na osvědčené, dokonce ty nejstarší hodnoty; liberálem ve víře ve svobodnou, uvědomělou skromnost a volbu; a liberálem i demokratem v důsledném uplatňování procesů, jež zajišťují práva přírody, živých tvorů bez rozdílu i lidských menšin. Ve vztahu k levici či pravici je spíše indiferentní: v klasické růžici politologa Adolfa Müllera zaujímají „ekologické” strany plné spektrum od krajní levice po krajní pravici, ale s výjimkou naprosté menšiny militantních ekologických hnutí jsou vždy na té polovině Müllerova grafu, která shrnuje všechny demokraticky orientované politické subjekty;11 a ve smyslu všeho, co bylo napsáno, nemůže být trvale udržitelný rozvoj rigidním algoritmem, návodem k použití, jednotným receptem, nivelizující byrokracií, neměnným předpisem, násilným dogmatem. Spíše než o trvale udržitelný rozvoj jde o samu trvalou udržitelnost (sustainability) jako zorný úhel, korektiv, limitující faktor, diktovaný přírodou a životem. Oč je však limit přísnější, o to zůstává volnější, barevnější a bohatší svět pod ním. Trvale.

11

Podle: Politologie, sborník, nakladatelství FIN, Olomouc 1995, str. 292



RNDr. Jiří Sádlo, CSc.

Suburbie jako domov



Tato esej pojednává o moderní krajině; o její současné skladbě, struktuře a dynamice. Je rovněž o lidech a celé kulturní složce krajiny, ale i o přírodě. Máme-li totiž o krajině něco podstatnějšího říci, nelze na jedné straně přírodní složku degradovat do role pasivní kulisy či rekvizity lidských aktivit, jak by občas chtěli humanitně a technicky orientovaní lidé. A na straně druhé nelze složku kulturní omezit na nějaké antropogenní, dokonce třeba druhotné ovlivnění přírody, jak bývá časté v pojetí přírodovědném. Toto pojetí možná není vzdálené architektonickým východiskům, nicméně odpovídá hlavně specializaci autora, kterou je vývoj krajiny v posledních 11 000 letech. Text vznikl na základě remixu několika již publikovaných studií, zejména delší práce o Kladensku (sborník Budeč, příroda – krajina – člověk).

Negativní krajina Krajina se v současnosti stala tématem úměrně k tomu, jak se během několika desetiletí nápadně změnila. Slezl jsem z výsypek a rumišť, stojím před hernou, ta je v teskobaráku a funguje spíš jako obyčejná hospoda. Ale vevnitř skoro nikdo není. Venku jsou orvané pultíky ve dvojstupu, a u nich po hloučcích stojí Cikáni ve zlatém a hnědavém světle zářijového odpoledne, dal jsem si, co pijí oni: každý má v půllitru něco nebesky modrého a ukáže se, že je to curacao naředěné sodovkou na voltáž limonády, tak mi to řekli a mlčíme, dívám se na hradbu výsypky, plnou aster a zlatobýlu a slunečnic jako někde na prérii. Ty kytky jsou z Ameriky, tady nepůvodní, nicméně dávno usedlé. Ale co je tady původní? Všecko sem patří a nepatří stejně, jako třeba já. A jako těžba uhlí. Tam nahoře je třicet let stará divoká planá krajina s tůněmi, mořskými oky na toxických půdách, s olšemi z rekultivací a také s vratičem a vysokou trávou, v které jsou pěšinky, to tudy chodí tudy srny sběhlé z Krušných hor. Tady dole je suburbie, jsou tu ohrady, silnice a trať, velkosklady a pár ulic domků. Za každým rohem může být něco divného, squat v secesní vile s divokou zahradou? Osada rybařících mezolitiků? Muzeum moderního umění? To všechno dohromady? Je mi tady dobře, což je vlastně divné. Mohl bych zde začít bydliti. Je mi tady docela dobře mezi těmi rozvrácenými existencemi lidí, hornin a rostlinných druhů. Ještě se budem těšit ze dne svého – já, Cikáni a ptáci, zvěř a květy. Předně není jasné, v čem jsme se to vlastně ocitli. Říkejme tomu třeba moderní krajina, ale důležité je, že vlastně nemá jméno. Dobře, kdysi tady byla všude kolem pole, louky, vesnice a lesy, tomu se říká tradiční kulturní krajina. Pak ta tradice a kultura zmizely a je tu, jak se zdá, něco nového. Co to je, jaké to má vlastnosti? Brzo se ukáže, že to vůbec není jasné. Můžeme tomu vůbec říkat krajina? Dokonce bez ironie „kulturní krajina“? Nebo naopak třeba tam není žádný problém, takže ani nemá smysl odlišovat tuto moderní krajinu od tradiční, kultura zůstává kulturou a rozdíly jsou jenom v kvantitě? Anebo se naposled rozhodneme, že pokud to není kvalitní, bude se tomu říkat suburbie, zatímco v opačném případě je ta samá škatule moderní architektura a urbanistika? Nemá to jméno, všechno jsou nadávky, třeba sídelní kaše, anebo jsou to označení, s nimiž se jako s nadávkami zachází (už sama suburbie). I politicky korektní opisy mají dávkou netajené ironie nebo Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


snad pokrytectví, jen aby se nemuselo nadávat přímo. Brownfields, to přece vzniklo od jedné mapovací barvy, docela smluvně přiřazené, to nemá nic společného s barvou pleti, nacismu a exkrementů; všecko pouhá náhoda. Nebo krajina postižená (třeba těžbou hornin nebo rekultivacemi), krajina „po horninové těžbě“ (jak ji nazvat přímo?). A dokonce často nemá ani svébytnou existenci. Nemluví se o ní totiž jako o krajině, ale jen jako o krajinném odpadu, o poruše krajiny, spočívající jen v absencích toho, co tu původně bývalo a v náhradě hodnot chaosem, hloubky povrchností, stálosti a trvanlivosti labilitou a dočasností. Je vidět, že se k této moderní krajině jaksi neznáme a pokud ano, vidíme na ní v první řadě negativa. Skutečně také je co kritizovat, zejména v případě suburbie, protože ta je historicky nejmladší a ukazuje se jako nejagresivnější, nejvíc rozpínavá (a rád bych tady připomněl zejména kvalitní, netriviálními argumenty bohatou a pregnantně formulovanou zprávu Bašeho a Cílka z roku 2005). Vůbec suburbie je mimo to i nejzřetelnější z dílčích forem moderní krajiny, a tak se budu v dalším textu vztahovat převážně k ní s tím, že ostatní typy moderní krajiny jsou v jednotlivých případech více či méně její součástí.

Zlá a hloupá Ošklivé káče naduřelé nad všechno pomyšlení se roztéká po krajině: z něj nikdy labuť nebude. Suburbie je jméno pro krajinný zlořád současnosti. Těžbu jsme zdůvodnili ekonomicky, kompaktní město kulturně, se suburbizací to nesvedeme. Co máme před sebou, není ani město ani venkov. Město je hladový organismus, který vysává okolní krajinu a tam roste. V tradiční podobě bylo pevně ohraničené, rostlo systematicky, krok za krokem, jeho tlamou byla městská brána nebo akcíz, žaludkem trh, játry byly budovy, kdežto dnes se to mění. Suburbánní krajina si vyšla za svou venkovskou potravou jako vychlípitelný žaludek ostnokožců. Dediferencovala, ztratila své jasně směrované energetické toky, ač energetická náročnost je větší. Suburbie metastázuje, difuzně prolíná, šíří se prorůstáním do různých orgánů, bere je napříč, je všude a nikde, nedá se chirurgicky lokalizovat. Je to strašně nešetrné: vůči prostoru, vůči tradici, vůči dalším možnostem, to je asi hlavní výtka. A je to úplně nové, nebývalé, a tím nepřirozené, druhá výtka. A také se tvrdí, že je to trvale neudržitelné, že to časem nutně vede ke katastrofě. Tak to vypadá, když se na moderní krajinu nadává. Zkusím však částečně oponovat. Nebudu obhajovat chyby příměstí, ale oponovat chci tomu zjednodušenému plošnému odmítnutí, které je ve výsledku kontraproduktivní. Vůči odmítnutí skoro xenofobnímu. Jakoby nám ta krajina byla cizí a ne naše, jako bychom si za ni nemohli! Xenofobie je vždycky špatná, i vůči špatné věci. Vlastně vůči věci, která je jen z části špatná, protože kompletně špatného není nic. Je to prostě fobie, psychická porucha tedy, nouzové řešení něčeho, co nedokážeme zvládnout rozumem nebo smíchem nebo nakonec i smířlivým zapomínáním na všechny křivdy. A hlavně, co ta xenofobie vůči moderní krajině



znamená? Pokud je nám tato krajina cizí, je zle, protože ona je naše a jsme za ni od počátku odpovědní. My, a ne nějaký politický režim, strany nebo firmy. Potíž tedy možná není ani tak dalece s krajinou, jako s jejím hodnocením. Dosavadní negativismus v přijímání nové krajiny je krajní neúctou k dějinám (dějiny měly být jinak) a k současnosti a k sobě. Moderní krajina jako porucha krajiny tradiční? To je ovšem stejně trapné zjednodušení, jako že jablko je špatná hruška, kočka je nedokonalý pes, voda je nechutně řídké pivo a graffiti jsou špína na památkách. Je patrno, že suburbie má své vlastní kvality, ať už jim dáme hodnotící znaménko, jaké chceme. Co pokládáte, ptali se mě jednou, za největší hrozbu pro českou krajinu. Odpovídám: To, že jsme ji přestali mít rádi takovou, jaká je. Řekni krajina, a ozve se: hrozba, vina, trest. Právě tohle pokládám za největší hrozbu. Vždyť je to přímo úchylnost! Jak to dopadne, budeme-li takto automaticky asociovat podobné hrůzy třeba s rodinou, společností, světem, bohem, prací, se vším, co se nám samo nabízí a co čeká, jak to dokážeme přijmout? Kdo v krajině přítomnosti vidí jen devastaci a hledá v ní jen její ztracené mládí, je jako zlá a hloupá stařena před zrcadlem.

Krásná? Dobře, krajinný zlořád. Ale nelze přehlédnout, že příměstí a vůbec moderní krajina je krom zlořádu také krajinným řádem současnosti, v Česku sice ne dosud všude, ale leckdes už ano. Není pouhou destrukcí stávající krajiny, ale jejím pokračováním novými prostředky. Je řádem, tj. dává krajině svou strukturu, obsah, dynamiku, sémiotiku, topologii, toponymii. Svou. Novou, totální, svébytnou, svéprávnou, a tedy nejspíše... nejspíše i krásnou. Nebo ne? Všiml jsem si, že když lidé poprvé stanou nad dolem Čs. armády, každý vydechne, jakoby se před ním objevil vodopád nebo polární záře. Nebo propast. Krása propasti, čirá romantika. Druhý zajímavý úkaz je, že těsně poté přikvačí autocenzura a začne se to racionalizovat a ideologizovat, že to ale přece nejde, to se nám líbit nesmí, je to nepatřičné, strašné, ošklivé. Na druhé straně žádné slabomyslnosti o obdivu k lidskému umu jsem nikdy nezaznamenal, ale třeba tam nechodím se správnými lidmi. Možná to všechno chce čas. Možná, že podstatným motivem odsuzování moderní krajiny je to, že co je mladé, to se nepozná. Chybí odstup. Co by řekl soudobý muzikolog, etnolog kultuře o Nového Orleansu v době zrodu jazzu? Asi, že je to naprosté překroucení všech starších a původnějších kulturních základů. Jazz se bude jevit jen co zrůdný pohrobek sodomského hříchu někdejších čistých kultur. Ale běda, právě tak i my vše nové vidíme vždy jen v zrcadle minulosti. Rozpoznat znaky budoucí autonomie u čehosi, co se zatím nestihlo diferencovat, to je jako hledat budoucí talent mezi miminy a budoucí dubisko v tašce žaludů.



Ale měnící se estetický názor postupně zachraňuje v krajině jevy, které do své doby byly mimo pozornost, ba byly hodnoceny jako ohavné. Doby převažujícího zájmu o idylu v krajině vystřídala estetika romantické divokosti, z ní pocházejí dnešní národní parky. Pak estetika starobylosti, všeho, co je de mode, třeba prostřednictvím dekadence. Pak byla v první půli 20. století objevena estetika městské periferie – a na poslední generaci spíš teprve čekáme. Možná jsme už ji našli ve folklóru sprejerů a příměstských skupin různých směrů. Skutečně podivně roste počet lidí okouzlených troskami, smetišti, novou divočinou z kopřiv, konopí a akátu, lidí nadšených duhou vznikající na fázovém rozhraní domácí přírodní špíny a syntetického europóvlu. Najednou je tu něco nového, co má svébytnou poezii, s novou krajinou přišla nová romantika.

Nová diferenciace Že se dnes evropská krajina tak rychle a radikálně mění, a že ty změny berou takové konce, to není jen tak nějakým obecným působením plynule a stále rychleji přirůstajícího pokroku, ale především zcela konkrétně zhroucením tradičního pojetí zemědělství, jaké tady existovalo kontinuálně už 7500 let. Dříve se krajina měnila také, ale nenápadně a pomalu, nikdo si nevšiml. Obecně krajina se měnila vždycky, a u nás za posledních deset tisíc let dramaticky asi pětkrát. Vždycky to dobře dopadlo, ale ne objektivně, nýbrž subjektivně – prostě zvykli jsme si. To, co dnes mizí, je tzv. tradiční zemědělská krajina a to, co ji utvářelo, zemědělská kultura, sedláctví ve smyslu hybné síly formující ekonomiku, kulturu i přírodu. Ve smyslu specifického způsobu každodenního vzájemného vztahování člověka a přírody. Tomu je potřeba rozumět tak, že pole a louky samosebou zůstávají, ale mění se kvalitativně. Mění se v polorumištní prostory pro zvláštní druh vysoce technizované chemické výroby, jejímž produktem je mouka, mléko a vejce. Zmizeli nebo mizí ženci, husopasky, koukoly a chrpy, vypalování mezí, čmeláci na mezích, meze, trakaře, vidle, vysílání pro zemědělce a agrární strana. Že je to pryč, není třeba věc vývoje politických režimů, ale vývoje civilizace a krajiny. Že změna nejde ráz na ráz a skoro nic nemizí úplně, je dobře; při rychlých procesech jsou větší ztráty na životech (třeba celých druhů rostlin a živočichů) i na kulturních hodnotách. A jako vždy: staré je dobré a osvědčené, nové je zlé a riskantní. A zároveň staré je zaostalé a neperspektivní, nové je pokrokové a úspěšné. V dialektice této dvojice hodnocení běží celý vývoj krajiny, souboj mezi názory a mezi praktickými řešeními. Není divu, že si tato změna vyžádala novou krajinu. Jak se zdá, budeme časem musit úplně přehodnotit běžné členění krajiny na město a venkov, přírodu a civilizaci, les a bezlesí nebo na krajinu a její poškozené části. Svět už je dnes jinak. Teď už jsme za přelomem, kolem nás se vyvíjí a diferencuje něco nového. Jsme v situaci, v jaké se octla italština v 9. století: pořád se tomu v nejlepší víře ještě říkalo latina, jenže gramatika, výslovnost i slovní zásoba už byly italské, ač spousta jednotlivých slov stále z latiny přetrvávala. A tento přechodný stav trval; čekalo se ještě pět set let do Alighieriho, který italštinu konečně formalizoval. Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


A tak se navíc k těmto tradičnějším opozitům začíná rýsovat jakési jiné členění, které jde napříč. Co se změnilo, není město a jeho periferie uprostřed normální zemědělské krajiny. Je to celá dnešní krajina, včetně svých konzervativních částí. Zkusím to tedy celé reformulovat, klasifikovat krajinu jinak, a charakterizovat nové krajinné typy po jejich moderní přeměně.

Zbytky tradiční kulturní krajiny I: ritualizace reliktů. Tam, kde se podařilo přežít něčemu, co nejvíc připomíná tradiční zemědělskou krajinu (ale už to není ona), stalo se tak díky ritualizaci, která je strategií přežití i cenou, kterou se za přežití platí. Tradiční zemědělská krajina funguje dnes pomocí soustavy náhrad a přeznačení: pomocí agroenvironmentálních programů, ekoturistiky, ochrany přírody v chráněných územích apod. Rozdíl je asi jako mezi trakařem v dobách pantáty a dnes (natřeli ho balakrylem a jsou v něm vysázené kytičky). Cílem už není produkce, ale zachování aspoň náznaku její původní tváře, v horším případě toho, jak jsme si tu původní tvář zpětně vybásnili, aby nám vyhovovala. Tato ritualizace ovšem není něco zásadně špatného, protože to zachraňuje hodnoty, jako je třeba koniklec nebo umění podojit kozu nebo ten trakař, pokud ho natřeli pořádně a neshnije jim, ale je to zkrátka krajní způsobem, jak něco podobného zachovat. Riziko je právě ten shnilý trakař, který prostě zalévání petunií dlouho nesnese. Do této kategorie patří všechny ochranářské a environmentalistické omyly a hříchy, vylévající s vaničkou dítě. Třeba bezzásahovost rezervací plošně aplikovaná i na lesy, fungující od pravěku pod stálým dohledem sekery nebo současná verze agroenroenvironmentálních programů, které nekvalitním loukám nepomohou a ty kvalitní mohou zcela zničit, a do třetice rekultivační devastace krajiny – zcela nesmyslné výsadby dřevin všude, kam oko úředníka, ekopodnikatele nebo lidového myslivce dohlédne. Na druhé straně se to často podaří a funguje to, příkladem může být už proslulá skoro ze země vydupaná záchrana bělokarpatských luk a vlastně celé místní zemědělské a lesní krajiny. Zvláštním případem je podobná ritualizace sídel, např. ve formě památkových rezervací, opět s dosti různými výsledky případ od případu. Když se tento krajinný typ potká se suburbií nebo s těžbou, vznikají zajímavé efekty, někdy strašné, někdy okouzlující, jak kde. Na Kralupsku byla pozorována milionářská dcerka pasoucí bílou kozu na skalním vřesovišti nad vilou. Poslední kozopaska a poslední pastva na vřesovišti, což je totiž přesně to, co vřes potřebuje k životu. Vila s chlívkem. Z důvodu romantiky a ekologie, a tak se mi zdá, že už to nebyl žádný zbohatlický výstřelek, ale prostě styl. Kus dál rekonstruovali můstek přes potok, i když by betonová lávka byla lacinější, ale dřevo je dřevo. A cestu nechali bez asfaltu, protože je pro koně, a ne pro auta, to tak, aby nám sem jezdili Pražáci. V Českém krase se zase podařilo péčí ochranářů i těžařů zachránit podivuhodný pozůstatek středověkého lesa, který čekal na okraji lomu, až ho odtěží – jenže ten les už dávno před tím chránila sama těžba, díky níž dlouho unikal nežádoucí pozornosti lesáků (pozornost moderně uvažujících lesáků ovšem nyní žádoucí je).



Zbytky tradiční kulturní krajiny II: tiché odumírání. Mnohem častější je však případ, že podpory na obnovu dosavadního stavu nestačí. Výsledkem jsou lokální kolapsy, vymření populací, krachy firem, ve větším měřítku však jen pozvolný rozpad, odliv lidí z venkova, pomalý úpadek venkovské krajiny. Trouchnivění. A také návrat divočiny. Proces má několik podob, historicky z nich nejstarší jsou části pohraničí, „Sudety“, které se vlastně od vyhnání původnějších obyvatel nepodařilo pořádně rekolonizovat. Kupodivu je vidět, že tento stav je dosti stabilní, tj. rozpad může trvat pořádně dlouho. Podívejte se třeba na Podbořansko, místy budete mít ve vsích dojem stavu ne pět let po válce, ale pět let po třicetileté válce. Statek v hnojišti za sesutou zdí, už porostlou mechem, v rohové místnosti se bydlí, ostatní je zřícenina. Místo branky kolečko plné drceného skla. „Zkoušeli tu otevřít hospodu, ale nikdo do ní nechodil. Víte, tady se lidi nemají moc rádi“. Tohle všechno by se dalo svést na režim, na některý z bývalých režimů, jenže Sudety se dnes šíří i uvnitř Čech, kapličky jsou vykradeny a rituálně zpustošeny, polní cesty zarostly, prázdné vsi straší dušemi venkovanů, kteří se odstěhovali do města, a virtuální přítomností lufťáků, kteří přijedou až v pátek, otevřou si i hospodu a všechno tu bude jako dřív, až do neděle. „No my jim pomáhali, radili jsme jim, kudy tam mají jet, vodu jsme dávali a oni byli rádi, to bylo veselý, skoro celý týden tu byli. Takových mladých lidí! Jak jim to slušelo! Tady jinak nikdo není, jenom tři rodiny jsme, to až přes víkend, když je hezky. No, byl tady loni za kopcem kravál, to byl“, vzpomínaly na technoparty dvě starší paní v jedné vsi na Tachovsku. Senzorická deprivace časem nese moudrou vděčnost za každou změnu. Je to moudrost vězňů a trosečníků. A úměrně tomu vylidnění vsí trpí extravilán, a dokonce ještě víc, protože je citlivější, méně schopný se vrátit do bývalého stavu, a navíc není problém přírodu ještě přiskřípnout nějakým jednoduchým paušálním opatřením, původně směřovaným k její záchraně. V archeologické perspektivě je to, co zažíváme, prostě opad kolonizační vlny, regrese, opouštění okrajových zón a stahování do měst a do nížin, spojený s kulturní a částečně etnickou proměnou. Ve vlnovitém střídání kolonizačních vzmachů a regresí leží celý vývoj kulturní krajiny v Česku, vcelku tedy nic mimořádného, jen dobové projevy a kontext se liší.

Postagrární krajina. Jiná tvář moderní krajiny je dnes občas označována jako postagrární, to jsou ta novodobá pole bez skřivanů a bez cest. I to jsou tak trochu zbytky tradiční kulturní krajiny v podmínkách kolonizačního ústupu, ale hlavně je to její úplná proměna. Budiž, na fádnost české zemědělské nížiny, kde je vše podřízeno obilnářství, poukazovali už cestovatelé na přelomu XVIII a XIX století, ale dnešníma očima si neměli nač stěžovat. Jeden z takových úseků jde od Prahy k Brandýsu. Ještě v sedmdesátých letech Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


tu byly běžné úvozy, aleje, široké meze, menší louky, stepní lada a vřesoviště na polních kazech, komunikace od silnic po pěšinky. Zásadní změna a spíš ztráta druhového bohatství i pestrosti krajinné mozaiky je až pozdější a už třicet let stále sílí. Prostě je tu jen kukuřice, asfalt a kopřivy. Polní cesty byly buď předělány v malé silnice, anebo zmizely, jezdí se rovnou po polích. Na jaře ve vsích, na polích i na železnici hučí potoky herbicidů na obranu proti plevelům, takže místo vlčích máků rostou ty příslušné plevele, odolné vůči herbicidům, tedy aspoň nějaká diverzita. Zmizeli ale zajíci a motýli. Z vřesových a stepních stráněk jsou hromady hnoje, obyčejné luční kytky jako je kopretina nenajdete, jen pár je jich někde na psích trávníčcích přímo ve vsi, dokud si tam nedají zámkovou dlažbu. A když trávník, tak anglický. Vtírají se nové dálnice, ve vsích se staví nové čtvrti Prahy, rostou velkosklady, začíná suburbizace. Přitom krajina už těsně za obcemi pustne, masivně ruderalizuje, zarůstá, což ovšem má i svoje kouzlo: málokde je pěší člověk tak zřetelně sám. Rostou tu nové polní plevele – bolehlav, durman a blín, dřív druhy vesnických smetišť, teď kolonizující polní kultury. To tady máme místo koukole a chrp. V řepkových polích se vznášejí stáda zdrogovaných srn, protože řepka je jedovatá, ale dobrá, kdežto v lese rostou jenom kopřivy. Nikde ani človíčka, nejvýš auta, občas na obzoru billboard.

Mrtvé hmoty, syntetická příroda a nová divočina. To je sféra civilizace ve vypjaté podobě jejích produktů: krajiny vzniklé na základě těžby hornin, průmyslové výroby, dopravy a bydlení. Rozdíly mezi třeba velkolomem a velkoměstem jsou zřejmé, ale důležitější je, co je spojuje. Jsou to struktury s intenzivním působením člověka, s velkou energetickou náročností a s určující funkcí anorganické hmoty. Tyto struktury jsou vývojově nejstarší a plynule navázaly na své předchůdce v období tradiční kulturní krajiny. První jejich podobou z hlediska stanovištních podmínek jsou plochy s převahou otevřených obtížně kolonizovatelných terénů: povrch budov, čerstvé lomové jámy a výsypky, asfalt na dálnici… Občas se to označuje jako „antropogenní poušť“. Většinou to říkají ekologisti s krajně neekologickou, buranskou pověrou, že poušť je ošklivá a nic pořádného tam nežije, což je ovšem nesmysl. Mně se ten pojem naopak líbí, protože poušť je sice anorganická, leč krásná, a má bohatství skromných svérázných organismů, adaptovaných pro tento drsný život. Podobně je tomu i na těchto pustých plochách, které skutečně některé druhy sdílejí s jižními pustinami, třeba chruplavník, mrvku, bělořita a babočku bodlákovou. Ale spíš jsou to takové analogie, v měsíčné noci na Lut al Kábir zpívá šakal pátrající v rozvalinách karavanseraje, kam by se teď nikdo jiný neodvážil, před vchodem leží obratle z velblouda. V měsíčné noci u Litvínova zpívá osamělé rádio kohosi, kdo pátrá v rozvalinách fabriky, kam by se teď nikdo jiný neodvážil, před vchodem leží hromádky vyřezaných kabelů. Druhým pólem variability je nápodoba přírody její syntézou: zahrady a parky, stromořadí, různé výsadby, městská zeleň vůbec. Odpovídající duševní hnutí je, že když je něco zelené, tak je to ekologie. I tady jsme v říši umělosti. Je to příroda, ale civilizovaná, ba důkladně denaturovaná,



ponížená do nesvéprávné role poslušného materiálu, typicky třeba křoviny v živém plotě, sestříhané do geometrického tělesa. Pro třetí extrém byl před časem shodou aktivit několika autorů zaveden pojem nová divočina. Mezi civilizací a novou divočinou je stálé napětí; pustota lomů, čistota měst a úpravnost zahrad jsou dočasné. Jakmile jen vliv lidí a energetická investice pominou, třeba i lokálně, na kousku půdy, emancipuje se nad lidský vliv příroda, často v drsné a divoké podobě. Lom ponechaný sám sobě se do třiceti let čistě spontánními procesy změní v háj nebo lesostep, z níž čnějí skalní stěny. Stane se romantickou pustinou pro trampy a tuláky. Město ponechané samo sobě by to stihlo stejně rychle, počkejte si, a uvidíte, jak přímo z dlažby vyrůstá prales akátů a pajasanů, nad nějž čnějí kostry budov korunované březovými hájky na bortících se střechách.

Suburbie Tato původem městská periferie, která však daleko přerostla svůj periferní statut, se nyní stává samostatným a velmi zásadním jevem. V dynamice krajiny suburbie vyhrává díky své schopnosti vše ostatní vstřebat, rozmělnit a amalgamovat. Všechno prostupuje a tím tomu zjednává nový rámec. Jak se začíná ukazovat, právě ona je úběžníkem všech těchto krajinných forem. Říkat jí sídelní kaše je možná málo. Pokud bychom měli zůstat u kulinárních metafor, je suburbie spíše taková hyperpomazánka, obsahující v ne zcela homogenizované podobě téměř cokoli. Kritika suburbie často zdůrazňuje její fádnost, ale to bychom pak mohli říci i o tradičním venkově s pravidelným střídáním vsí, polí, luk a lesů. Je to spíše naopak - suburbie je právě díky své nevyhraněnosti a bezbřehosti krajinou o tisíci tvářích. Celkem triviální je přítomnost suburbie v těžební a průmyslové krajině, kde její vznik a zahušťování může být spíše očistným procesem. Navíc v těžební krajině historicky poprvé cosi jako suburbie vzniklo. Nejčastější případ však je, že suburbie vzniká v prostředí krajiny postagrární. Tím, že ji kolonizuje, s ní vytváří přechodné, hybridní formy. Půda pozbyla ceny, jako vždy v kolonizační regresi, a není divu, když se na strništích do rána objeví podivné krychle. Jindy suburbie hybridizuje s odumírající tradiční kulturní krajinou, to je nejsmutnější případ, protože bývá drastický. Teď se něco začíná dít v Podještědí, do lesa lezou parkoviště, sjezdovky a hotely, z lesa dolů se vyplázlo golfové hřiště, hospodu tu prý nemají, ale vlastně si snad můžete koupit pivo dole v kempu, to víte, tam nikdo není, tam jsou Holanďani. Roubenky se zčásti daří zachovat skrze památkovou ritualizaci jejich hodnoty, zahrádky jsou dosud venkovské, ale začátkem zimy jsou plné jablek hnijících na stromech. Z obchodu jsou sladší. Nová krajina působí destruktivně i na dálku, nasává hmotu, energii a informace z okolí, je to opět analogie onkologických případů. Když se stavěla pražská sídliště, první předzvěst změny byla, že v okolních vesnicích se zavíraly hospody a obchody; vždycky k tomu byl v jednotlivých případech rozumný a obhájitelný důvod, ale dohromady bylo výsledkem absurdní pustnutí.



Stejně tak suburbie dokáže hybridizovat s oblastmi ritualizovaných izolátů. Typickým příkladem jsou rekreační suburbie v různém stupni poměstštění. Rozsáhlá a velmi komplexní je posázavská suburbie ležící zhruba tak mezi Pyšely a Davlí. Obsahuje vše od rezervací po nevěstince. Ještě tudy jezdí výletnický vláček, ale taky už pražské autobusy. Některé trampské osady mají cesty z asfaltu a veřejné osvětlení, ač se jinak snaží příliš brzo nepřerůst v zahradní město. My máme vztah k přírodě, pane, dokonce jsme si ještě nechali vedle chaty tu starou dřevěnou na nářadí a plot jsme udělali přírodně z tůjí a každý víkend grilujeme. Ale teď nám chtějí to naše údolí přemostit dálnicí, no to se tak nesmí nechat, to by byl výsměch. Ano, most by jim to vážně zkazil, ale ne funkčně a ne esteticky, leč semiologicky. Posázaví totiž už dávno funguje jako suburbie, jenže si to dost nerado přiznává, protože je živo mýtem drsné samoty uprostřed přírody. Podobně se to má s krkonošskými obcemi a jejich okolím, vlastně s celými Krkonošemi. Podle běžného chápání tohoto území jde o zachovalou přírodu s úseky horské kulturní krajiny, která ovšem postupně podléhá modernizaci (bohužel nebo bohudík, podle názoru). Na tomto chápání, tedy na víře v tradici a přírodu, je založen statut národního parku, ale ještě víc modernizační trend, který z toho přírodního a tradičního ukrajuje. Postup tohoto ukrajování a ústupu přírody příliš nezávisí na skutečných kvalitách území, ale právě na dojmu, že Krkonoše jsou pořád ještě přírodní krajina. Prostě je potřeba, aby si rekreanti mysleli, že jsou v přírodě. Dokud se to daří, dejme tomu pomocí zelené barvy hotelových koberců, je všechno v pořádku. Zlom přijde se zjištěním, že příroda zbyla v pár posledních a lidem logicky téměř nedostupných rezervacích, a okolo je něco jako Praha, jenže ošklivější a k ničemu, pořád do kopce, dálnice na Sněžce se pořád ještě staví, protože ekologisti protestují, trolejbusy to v ulicích špatně zvládají a bývá v nich zima. Myslím si, že v případě Krkonoš je načase změnit perspektivu. Od chaty k chatě je pár desítek metrů, co chata, to restaurant, okolo je něco jako lunapark. Přibývají tu expanzní a invazní druhy, ruderální i luční nížinné druhy, změnšuje se rozdíl místní přírody od té nížinné a roste podobnopst s obyčejnou suburbií dole v kraji. Zaniká historická povědomost, degradují toponyma, žije se v bezčasí. Boudy se jmenují historicky po Němcovi, anebo po městě, a místy ještě po míru a svornosti. Byl jsem „někde“. Bílá tma. Historicky to vyšlo z horské varianty rozptýlené venkovské zástavby. Každý kus sám pro sebe, mikrosvěty spojeny cestami, vyšší jednotkou jsou osady a spíše „čtvrtě“ jako Makov vs. Passeky, Lučiny vs. Zahrádky. Nové osy jsou v tom sjezdovky. A naopak jsou vzácné singularity jako Prdeček – ale spíš každá chata je singularitou, hlavně když je zákaz vycházení. Pohlcovač hmoty, informací, energie. Co všechno se nahoru vozí! Lidi, psi. Plavky, protože jsou tam bazény. Omezená fenologie: zimní sezóna, pak nic, pak léto. Atd, *** Už dávno je to suburbie se zapouzdřenými přírodní celky udržovanými krajní ritualizací jejich funkce. Proto se už nemá smysl bojovat za udržení dosavadní tradice a přírody oproti drzým vetřelcům moderního ničení krajiny. Kdyby pro nic jiného, tak proto, že toto kolo již odpískali. Na druhé straně je zjevné, že přírody už je v Krkonoších méně, než by se zdálo a než by se rádo vidělo, a úměrně k tomu se stává cenným kapitálem. Co je teď potřeba, je kultivovat místní projevy ritualizace přírody a vztahu rekreanta k přírodě. Například tím, že se důkladně rozmyslíme, zda opravdu bude mít smysl



hrát si na zimní lyžování na umělém povrchu mimo sezónu, když jediné, co by připomínalo skutečné zimní hory, by byl kiosek s grogem a případně ještě socha lyžujícího ing. prof. Narcise Klimatologa.

Struktura moderní krajiny Hlavním strukturním rysem moderní krajiny je její hybridní povaha, která zároveň zachovává ostrý kontrast jejích složek. Můžeme tu často mluvit o jakési krajinné koláži, kdy na základní matrici jsou lepeny jednotlivé a vzájemně velmi rozmanité objekty. Tento kolážový ráz je něco nového, spojování protikladů znala i tradiční kulturní krajina, ale tam bylo vše jemnější a složitější. Hrany protichůdných extrémů obrušovalo jejich vzájemné prorůstání. Prolnulo se tak staré a nové, kulturní a přírodní, záměrné a mimoděčné, a vznikla jednolitá tkáň. Dobrý příkladem tohoto prolínání je louka s přírodním základem planých druhů, ale vyžadující lidskou údržbu: obojí k sobě neoddělitelně patří a těžko už rozeznat, co z louky je vlastně lidským dílem a co náleží přírodě. V moderní krajině jsou tyto složky přítomny také, ale patří k sobě jinak. Byly svařeny jednoduchým způsobem, silou roztrženy na kusy a opět naroubovány. Výsledek je podivnost, jako zrůdné hračky remontované zlým hošíkem Sidem Phillipsem ve filmu Příběh hraček. S čím se setkáváme, je koláž a všechny kolářovské techniky užívající nůžky a lepidlo, roztínání a svařování, brikoláže a improvizace, roubování, srůstání, přežívání legitimované novým řádem. Relikty trvají a prospívají naroubovány na nový substrát, objevují se nové hybridní a synkretické persony a jevy. Přitom jsou stále znát stopy původnějších konzervativních struktur; málokdy se staví zcela de novo z výchozích složky rozložených na prvočinitele. Mnohem častěji se pracuje se s konzervativními moduly, které jsou tvrdé a křehké, přitom neomezeně lepivé i pukavé. Podobnou strukturu má led o povodni na řece, kdy se kry lámou, plavou po vodě, opět dočasně tuhnou a lámou se podle nových pravidel. Není to nic divného; jak konstatuje Václav Cílek, je takový celý moderní svět: „…a přesto drží pohromadě“.

Dynamika a udržitelnost Moderní krajina má při ve svém současném rozvoji plochy i intenzity a pestrosti lidského vlivu velkou dynamiku. Suburbánního prostoru a postagrární krajiny je všude čím dál víc, i rekreačně či ochranářsky ritualizované celky jsou čím dál větší a intenzivnější. To posiluje dojem ztráty bez náhrady. Nic by nešlo namítat, pokud by se potvrdilo, co si spousta lidí na základě extrapolace myslí: že je suburbie trvale neudržitelná. Že podmínkou suburbizace je trvalé zahušťování a rozlézání. Že příměstí není s to vládnout a udržovat se, ale pouze dobývat. Že vývojovým úběžníkem příměstí není nová krajina, ale v lepším případě velkoměsto, v horším poušť.



Dnešní krajina mutuje a nikdy nevíme, kdo nebo co z ní pocházející se stane úspěšnou zrůdou novým a laskavým krajinným řádem. To je důvod, proč jsou zajímavé kraje, kde suburbizace proběhla (budiž – důležité je, že v jiné podobě) už před stem či sto padesáti lety. Od Kladna po Kralupy, no future. Kdyby byl proces suburbizace tak zhoubný, jak nás to svádí soudit podle území, kam tato kulturní vlna právě dorazila, dávno by se tam prostírala jen poušť z odpadků, nad níž by suše štěkaly výstřely. Kladensko: Substrátem je stará sídelní oblast, zemědělský základ s lesy, stepními pastvinami, slatinami, slanisky a skalami a s tradicí selského života. A zároveň zasahuje porušení tohoto řádu, evidentně trvalé přinejmenším od počátku uhelné těžby, tedy bezmála už dvě stě let. Polaritu tvoří na jedné straně jevy tradiční, tedy venkovské a zemědělské a na druhé jevy moderní, tedy městské a průmyslové. Výsledkem jsou nápadně časté a vyhraněné kontrasty neslučitelných jevů, a to zejména jevů z různých historických vrstev. Nebezpečné známosti a nebezpečné blízkosti, které proti běžnému očekávání trvají po mnoho desetiletí, volně se přeskupují. Kladensko vydrželo uhelnou těžbu – ale vydrželo i její konec, který krajinu nevrátil do normálu, ale otevřel její vývoj jiným směrem. Frýdlantsko a Liberecko jsou jiným příkladem: kraj dávno po suburbizačním vzmachu, který proběhl už někdy počátkem minulého století a později opadl. Dnes je to oblast velkých secesní vil, malých továrniček a přírody mezi rozptýlenou zástavbou. A do třetice třeba velké přípražské vesnice, většinou velmi staré, často vzniklé srůstem více obcí, s mnoha etapami vývoje. Tyto vsi byly vždy tak trochu suburbií, a nyní okamžitě podléhají suburbizaci, a přitom jsou vůči jejímu působení dobře odolné díky své schopnosti přizpůsobit se každému tlaku. Přátele si člověk nevybírá a právě labilní konstrukce mohou být ty nejstabilnější.

Tradice Na tradiční zemědělské krajině jsme si cenili právě té tradice, která umožňovala setrvalost, odolnost vůči změně. Tradici nová krajina nemá, a naopak vykazuje o to větší pružnou přizpůsobivost momentálním vlivům. Rubem odolnosti je křehkost. Rubem pružnosti je entropie, tíhnutí k chaosu. Trade off. Dřív tu byla, jak jsem si kdesi přečetl, „tisíciletá zkušenost, díky níž se rolník dokáže orientovat ve své zemědělské krajině a dělat v ní moudrá rozhodnutí“. Teď je tu třicetiletá zkušenost, díky níž se našinec dokáže orientovat v tom maglajzu okolo a činit v něm moudrá rozhodnutí, např. aby se dostal do hospody, tak musí přelézt svodidla, pak přes dálnici, dolů po náspu, ale tam, když to znáte, je už v jednom místě pěšinka a prkno přes příkop, a po ní kousek křovím a zadem okolo hangáru, pak tam byla díra v plotě, ale oni ji občas zase zadrátují, tak se to někdy musí přelézt vedle po starém tisu, on tam byl totiž kdysi hřbitov, a za ohradou je už asfalt a začínají domky a cedule Lahůdky, ale to je právě ta hospoda a tu ceduli si tam nechali, protože pivo a rum, to jsou totiž pravé lahůdky, víte?



Příroda a její ochrana Vzhledem ke zvláštním rysům suburbánní krajiny je zřejmé, že specifická musí být i zdejší koncepce ochrany přírody. Je to podobné jako ochrana přírody uvnitř měst, a naopak od tradiční zemědělské krajiny se to liší tak mnoho, jako se liší ochrana přírody v zemědělské krajině od ochrany málo ovlivněných částí přírody vysokohorské. Věc by zasluhovala podrobnou analýzu podloženou velkým počtem pozorování, to však přesahuje zvolený rámec tohoto textu. Tedy aspoň ve zkratce. Ochrana suburbánní přírody není ohrožena jen samotnou „developerskou“ suburbizací, ale i komunálně-ekosystémovým pojetím ekologie (reprezentovaným např. inspekcí životního prostředí), které nad ochranu biodiverzity vysoko staví hygienu, úrazovost, zdraví apod. Stejně tak musí zdejší ochrana přírody překonat své tíhnutí k tradičnímu východisku konzervace minulého stavu a resuscitace starých struktur; s pojetím ochrany přírody jako konzervy na křišťálovou studánku rozhodně v příměstí nevystačíme. Historicita krajinných jevů v suburbánní zóně je z velké části mnohoúrovňová a spletitá (vzácné reliktní výskyty přežily jen na mladých haldách apod.) a tak přinejmenším zde je třeba rozloučit se s mýtem původnosti, který podobné tendence podkládá, tedy s drzým pomyšlením, že umíme šmahem odseknout to staré a tedy dobré od oné zhoubné náplavy, kterou vymýtíme, aby se staré časy rovnováhy vrátily. Naopak jsou v příměstí perspektivní různá netradiční východiska. Převaha spíše podřadných biotopů s neodhadnutelnou budoucností rozvazuje při rozhodování ruce a dává možnost ponechávat věci, jak samy běží, a netlačit na pilu (Gelassenheit u Mistra Eckharta a u Heideggera). Dokážu si představit, že třeba kladenské haldy někdy vyhlásíme za bezzásahovou zónu – ale s tím, že součástí bezzásahovosti tentokrát (a konečně!) nebude vyhnat lidi, ale nemotat se příliš ani do přírody, ani do individuálních či skupinových aktivit lidí. Velkomejdan na haldách korunovaný menším požárem? Proč ne, jednou za čas i oheň prospěje. Princip lokální ochrany diverzity (praktikovaný už dlouho např. v Británii) znamená zdánlivý paradox, že v suburbánních zónách budeme chránit i lokality nižší kvality, zatímco v oblastech přírodovědecky kvalitních není příliš divu, zůstávají-li hodnotné lokality mimo pozornost. Řešením je vhodný tj. nižší ochranářský statut zájmových lokalit v suburbiích. Nebezpečná a rozšířená je však pověra o zcela zničené krajině suburbií, kde už není co chránit a lépe je tedy zaměřit se na lokality ve skutečné přírodě. Každý katastr obce má určitý svůj relativně nejpřírodnější biotop, i kdyby jím měl být jen zarostlý hřbitov nebo akátina na uhelné haldě. Nutnost zachovat přírodní refugia a podporovat jejich fungování s tím úzce souvisí. Tady je právě příležitost pro netradiční koalice, především právě opět koalice starého a nového (např. stepních reliktů a paintballu, vymírajících druhů plevelů a motokrosu). Zatímco v zemědělské krajině převažovala stadia s dlouhodobě kulturně blokovanou sukcesí (louky stepní pastviny, stepi, pařeziny), suburbánní krajina je založena na velkoplošných disturbancích a dosti dlouhých sukcesních řadách končících novou totální disturbancí. Tento disturbanční ráz Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


dynamiky lze opět lokálně blokovat, ale obecně nezbývá než jej akceptovat. Nejméně hodnotné a ekologicky nejriskantnější jsou ovšem čerstvé disturbance a jejich přemíra v krajině škodí. Znamená to v územních plánech dirigovat souslednost v mozaikách lokálních dynamik tak, aby na sebe disturbance v prostoru nenavazovaly a nedocházelo tím k masivnímu šíření invadérů.

Lokálně a globálně En gross je potřeba moderní krajinu přijmout. Není vyhnutí. Suburbie je často zlý pán, ale často se stává, že ten může být dobrý sluha. Co nejde zničit, je třeba kultivovat. Dokonce je to zpravidla i snazší i účinnější naučit se to přijmout a žít v tom. Ochočte si svoji suburbii! To vše, co jsem tu zkusil ukázat, není argument, proč by se mělo vše nechat výlučně svému neřízenému vývoji včetně developerů, těžebních společností, kriminality nízkých vrstev, masivní infiltrace přistěhovalců apod. Vanička suburbie chová dítě spontánní stability, avšak stability založené na jiných principech, než jaké známe z tundry či z Honzíkovy cesty. To dítě ještě nemá jméno. Vůbec nejúchylnější by bylo ho napřed vylít i s vaničkou, a pak ho s křížkem po funuse křtít a volat jménem jeho ztichlou vycpaninu. To samosebou hrozí. Můj opatrný optimismus vychází ze zkušenosti, že fysis se nenechá komandovat nejen od developerů, ale ani od (mnohem a mnohem mi sympatičtějších) staromilských krasoduchů. Riskuji nařčení, že obhajuji neobhajitelné, chci-li ukázat krajinu suburbánní, a přece krásnou, stabilní, vývojově perspektivní a dokonce s některými pozitivními rysy, jaké krajina tradiční nemívá. Bez rizika by naopak bylo po sté prvé velebit krásu a stabilitu tradiční zemědělské krajiny a proklínat vše, co se konvenčním představám o tradiční krajině vymyká. Naprosto netvrdím, že by udržovaný názor o dnešní krajině jako kolbišti stabilní tradice s ničivou moderností byl od základu mylný. Spíš je triviální: v teorii jsme se s nutností chránit tradici kultury a přírody vypořádali už více než před stoletím, takže teď už povídáním praxi nepomůžeme. Nekonečné papouškování stále týchž ochranářskovlasteneckých proklamací tedy zavání ideologickým pokrytectvím, myšlenkovou leností a citovou vyprahlostí. Zároveň modernost krajiny neznamená, že by měl každý vždycky jen poslušně kývat všemožným investorům. Nemůže obstát poťouchlý argument, že architekti nemohou být nic než slouhové odsouzení plnit vůli toho, kdo si je zrovna zaplatil. Přístup, který jsem zkusil tématizovat, nechce pohled klasický vyvracet, ale doplnit jej znepokojivým zjištěním, že nejde o absolutně platné pravdy. Doplnit jej tak, aby jeho výsledkem byla neideologická, rozporuplná, dialektická a vnitřně diferencovaná ambivalence našeho vztahu k české krajině.



Doc. Mgr. Karel Stibral, Ph.D.

K historii estetického vnímání přírody




Estetické zalíbení v přírodě považujeme dnes za něco zcela samozřejmého a tzv. „přirozeného“. Člověk, kterému se hnusí kvetoucí jabloň, alpské panorama, šumavské lesy či pohled na sluncem ozářenou kvetoucí louku v nás vyvolá nejspíše dojem něčeho chorobného. Přesto minimálně jeden z vyjmenovaných, či spíše dva, takové pocity standardně vzbuzovaly ještě relativně nedávno, před dvěmi až třemi sty lety. Jistě nalézáme zalíbení v některých objektech přírody zalíbení napříč časem i kulturami, ale to, které objekty to jsou se může poměrně radikálně proměňovat. Nacházení krásy v přírodě má tedy např. v evropské kultuře dlouhou tradici, ale tak, jak toto zalíbení chápeme dnes především, tj. jako zalíbení v krajině, je poměrně nedlouhé. Nebudu se v textu o tomto rozsahu pouštět do detailního historického líčení1, ani do diskuse nad specifičností estetického zalíbení v přírodě v rámci bohatých diskusí současné estetiky2, pokusím pouze o rámcové zachycení hlavních vývojových tendencí. Pokud budeme evropskou kulturu zkoumat již od jejích počátků v antickém Řecku, jsme schopni sledovat nejen proměny v samotném zaměření estetického postoje vzhledem k estetickým objektům rozmanité komplexity, nýbrž i proměny preferencí v rámci již ustaveného spektra možných estetických objektů – k čemuž se dostanu níže. Co do výběru komplexity objektu můžeme v evropské kultuře obecně nalézt řadu: jednotlivý přírodní objekt-místo (tj. určité objekty v prostoru) – krajina – příroda - kosmos (Vesmír).3 Z perspektivy dnešní estetiky jsme pak podle některých autorů dospěli (např. Carlson aj.) do stadia nové rekonceptualizace, která převádí výše uvedenou řadu pod pojem jediný – pod pojem environment. Jednotlivý přírodní objekt byl vnímán jako předmět estetického postoje již odedávna (a pokud sem začleníme lidské tělo, pak asi jako historicky nejstarší předmět zalíbení vůbec). Již v raném Řecku pak můžeme definovat ale i topos tzv. líbezného místa (locus amoenus), jehož základními složkami byl pramen či tekoucí voda, strom či hájek a trávník.4 Taková charakteristika místa esteticky hodnotného se pak vyskytuje po celou antiku, má významné důsledky pro zahradní architekturu i architekturu a přetrvává až do novověku. Komplikovanější situace je v postoji ke krajině. Jak jsem již naznačil, sám pojem se objevuje poměrně nedávno, až v novověku. Stará řečtina tento pojem neměla, nejblíže mu byl snad meros, ve smyslu kus světa, případně si Řek pomohl termíny fýsis a Gáia. Říman pak mohl použít nejblíže dnešnímu smyslu slova krajina termínů regio, loca, popř. terra, obecně pro krajinu ve smyslu „území, kraj“ mohlo být použito regio, loca, terra, fines. Ve smyslu „krajinka, obraz“ se používalo regio, loca natura

1

Podrobněji viz. Stibral, Karel (2005). Proč je příroda krásná. Estetické vnímání přírody v novověku. Praha: Dokořán. 2 Viz např. úvodní stať k současné environmentální estetice: Dadejík, Ondřej (2010). „Environmentální estetika“, In Pavel Zahrádka, ed. Estetika na přelomu milénia. Brno: Barrister et Principal, s. 373–383. 3 Na postupné „objevování“ této řady upozorňoval v české estetice již Josef Durdík ve své Všeobecné estetice (1875). Praha: I. L. Kober, s. 409-450. 4 Lorentz, Irma, von (1935). Naturgefühl, In Paulys Real-Enzyklopädie der Classischen Altertumswissenschaft. Stuttgart, sl. 1825-1827. Pěkné vylíčení takového místa najdeme mj. v Platónově dialogu Faidros (230b-c). Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


(nebo situ) amoenissima. Ve smyslu čistě výtvarném, jako „krajinomalba“ se používalo od označení zahrady odvozený termín topia.5 V podobě, jak známe tento pojem dnes, se pojem krajiny objevuje pravděpodobně až na konci 15. století, v holandštině (landschap). Byl ovšem přisouzen obrazu krajiny a nikoli krajině reálné. Byl ekvivalentem italského termínu parerga, který se používal pro „výpomocné“ scenérie na pozadí obrazů, zobrazující povětšinou krajinu. Z holandštiny se pak tento význam rozšířil do francouzštiny i angličtiny, do posledně jmenované až na konci 16. století. V němčině měl původně význam právnický, ve smyslu určitého teritoria, geografického areálu s určitou hospodářsko-politickou vazbou na nějaké centrum, např. kus kraje s městským centrem. 6 Již z tohoto krátkého úvodu je dobře patrné, jak tento pojem patří do novověku a jeho uvažování/vnímání, i jak je pro jeho konstituci významný estetický postoj, resp. výtvarné zobrazení. Přestože má krajina i dnes nejednoznačnou definici, pro účely této práce se přeci jen pokusím jednu pracovní navrhnout (a i když výtvarný přístup výslovně není zmíněn, je přítomen stále): krajina je zrakově vnímatelná část převážně suchozemského povrchu země, který má horizont a je nahlédnutelný z distance.7 To ovšem neznamená, že by estetické zalíbení v krajině takto definované nebylo předmětem estetického zalíbení již dříve. Podle všech dokladů se tento postoj objevuje v římském období, jak o tom svědčí např. detailní popis krajiny jako amfiteátru kolem vlastní vily z pera Plinia ml.8, stejně jako doklady o tom, že Římané vystupovali na vyvýšeniny, aby si prohlédli krajinné celky a své stavby též situovali s ohledem na tento pohled.9 Je ale příznačné, že s nástupem středověku doklady o tomto postoji či zálibě mizí a tento postoj je „znovuobjeven“ v renesančním období. Z této doby pak máme také první doklady o výpravách či výletech do krajiny již nikoli z důvodů utilitárních či náboženských, ale výslovně pro estetické potěšení (jedním z prvních byl

5

Za tyto informace děkujeme Zdeňku Kratochvílovi a Luboru Kysučanovi. Andrews, Malcolm (1999). Landscape and Western Art. Oxford: Oxford University Press, s. 28-30. 7 Z této definice plyne, že moře není krajina, stejně tak jako nebe, byť jejich estetické kvality jsou nezpochybnitelné a k určitým krajinám svým způsobem patří (moře k pobřežní krajině, jasné nebe k Itálii atp.). Díky své proměnlivosti a neurčitosti ovšem nemohou být uchopeny stejně strukturovaně, jako krajina suchozemská. O pohledu do krajiny ovšem nemůžeme hovořit, ani když jsme v hustém pralese - nevidíme krajinu, pouze určité místo. U tohoto pojmu nehraje zásadní roli opozice přírodní x lidský původ scenérie, většinou je kombinací obojího. Může ale zahrnovat i obě krajnosti (krajina zcela „divoká“ x městská krajina, krajina zastavěná). To, co je krajina, vychází ze zrakové zkušenosti (proto ten význam i historický původ ve výtvarném umění), další smysly nejsou „konstitutivní“ vzhledem k naší zkušenosti s krajinou. I když pochopitelně v naší zkušenosti dotváří dojem z konkrétní krajiny (drsnost skal, vůně luk, chlad ledovců…). Nepřítomnost jiných než zrakových kvalit však nevadí našemu postoji k určitému výseku přírody jako ke krajině. Dnes je pojem krajiny používán tak často, že značně ovlivňuje naše vnímání nejenom přírodních celků a scenérií, ale i jednotlivých objektů, jako je např. kůra stromu či povrch skály – vše čteme se zkušeností strukturovat vše do „krajin“. Viz též příspěvek H. Jarošové. 8 Plinius, Secundus, Gaius (1942). Dopisy. Praha, dopis Domitiovi Apollinarovi 47.(V6), s. 117-129. 9 Lorentz, Irma, von (1935). Naturgefühl, In Paulys Real-Enzyklopädie der Classischen Altertumswissenschaft. Stuttgart, sl. 1858-1859 6



pravděpodobně Aeneas Piccolomini, později papež Pius II.10). Historik Jacob Burckhardt proto hovoří přímo o renesančních Italech jako prvních „mezi moderními“ kdo mají smysl pro krásy krajiny11 Podle Boersche12 lze připsat takový postoj dokonce až lordu ze Shaftesbury (The Moralists, a Philosophical Rhapsody, 170913) a na této estetizaci celku měly mít zásadní vliv přírodní vědy. Právě tehdejší „přírodní filosofie“ umožnila vidět krajinu jako mikrokosmos na pozadí celé přírody. To, co bylo dříve pozadí (tj. krajina), se nyní stalo objektem na myšleném pozadí (Přírody). S Boerschem sice těžko můžu souhlasit v samotném faktu estetického zalíbení v krajině či dokonce estetického postoje k ní, každopádně u Shaftesburyho bychom mohli opravdu nalézt první tematizovaný zájem o krajinu a přírodu v estetické literatuře. Estetický postoj ke krajině je zcela specifickým postojem - jak na to upozorňují současní estetikové14 který je vlastně zaujímán zevnitř a současně je provázen většinou tělesným pohybem, takže by snad mohl být přirovnán ke zkušenosti s architekturou, kdyby nebylo neustálé proměny (díky světlu, barvám, denní i roční době) a především základní vlastnosti pohledu do krajiny – pohledu k horizontu. Otázkou je, jak dalece odlišit přírodu a kosmos, již náš estetik Josef Durdík mluví o přírodě, která je podle něj esteticky vnímána ve svém celku jako jednotný, živý organismus (nemusí jím však podle Durdíka být ve skutečnosti).15 Otázkou je, kdy se vlastně vynoří tento postoj v historii. To nám totiž komplikuje fakt, že pojem přírody (fýsis, natura v antice) splývá v evropských jazycích většinou s přirozeností, ale i to, že je tento pojem někdy pouze ekvivalentem celku (myšleného) světa. Na přírodu a později i personifikovanou Přírodu se pak jako na vzor odvolávalo nicméně evropské umění (i jeho teorie) prakticky po celou dobu své existence, ale i řada dalších kapitol z jiných uměleckých druhů, ať již jde o literaturu či architekturu. Určitě tradiční je představa krásy přírody ve smyslu kosmu, v zásadě nevnímatelného vesmírného celku. Tuto představu sdílí evropská kultura po celou dobu svého trvání, slovo kosmos také původně označovalo v řečtině šperk, něco krásného a teprve pythagorejci ho přenesli „na oblohu“.16 Rozdíl mezi už tak dost nejasnými pojmy příroda17 (fýsis) a kosmos by vydal sám za celé pojednání. Při 10

Burkhardt, Jacob (1960). Die Kultur der Renaissance in Italien. Stuttgart, s. 330-333. Ibid., s. 324. 12 Boersch, A. (1971). Landscape: Exemplar of Beauty. British Journal of Aesthetics 1, s. 93. 13 Shaftesbury, Lord of, Cooper, Anthony, Ashley (2001). The moralists, a philosophical rhapsody, being a recital of certain conversations on natural and moral subjects, In Characteristics of Men, Manners, Opinions, Times. (Ed. L. E. Klein) Cambridge: Cambridge Univ. Press 2001, s. 231-338. 14 V současné estetice se důkladné promýšlení odlišnosti estetického postoje k přírodě a umění odvíjí především od přelomové stati britského filosofa, estetika a teologa Ronalda W. Hepburna: Hepburn, Ronald W. (1963). „Aesthetic appreciation of nature“. In British Journal of Aesthetics 3, č. 3, s. 195–209. 15 Durdík, Všeobecná aesthetika, s. 438. Příroda je pro něj v kantovském slova smyslu „zákonná souvislost jevů“, proto se nám líbí řád, co je chaotické, bezzákonné se nám nelíbí (to už ale trochu odporuje kantovské představě idejí vznešena). 16 Kahn, Charles H.(1992). Užití termínu KOSMOS v rané řecké filosofii, In Kosmos a živly, Praha: Oikoimenh. 17 Již např. Lovejoy identifikoval 66 různých významů pojmu „příroda“ od antiky do 18. století (Lovejoy Arthur O. (1935). „Some Meanings of 'Nature“, In Lovejoy, A. O. et al. A Documentary History of Primitivism and 11



použití v novověkém kontextu nicméně pociťujeme akcent u termínu příroda na Durdíkem zmíněné organické, živé celistvosti, často s příklady z organizmálních objektů. Oproti tomu u kosmu je míněn především celek vesmíru v astronomických rozměrech (jakkoli byl i kosmos vnímán dříve jako živý organizmus).

Důležitým proměnným faktorem je kromě komplexity objektu i vývoj estetických preferencí především v rámci (jakkoli dříve nepojmenované) kategorie krajiny, resp. krajinných prvků, která pak zpětně ovlivňovala i různou oblibu jednotlivých objektů i různých typů místa. Jedná se o změnu od preferencí krajiny užitkové (rurální, pastevecké, zemědělské), vycházející z člověkem obhospodařované úrodné roviny směrem ke krajině divoké, ke krajině lesů a hor a posléze i bažin a pouští. Na počátku nalezneme jednoznačnou preferenci prvního typu, který je v zásadě definován v bukolické a pastorální poezii alexandrijské (Theokritos) ve 3. st. př. n. l. a pak znovu vyzvednut básníky ranného římského císařství (Vergilius, Horatius, Ovidius). Teprve v průběhu 18. století však v Evropě nalezneme opravdový obdiv ke krajině volné, resp. divoké krajině lesů a hor, považovaných dříve za objekty buď nehodné zájmu nebo vysloveně nehezké. Tohoto rychlého zvratu si všimla (především na příkladu hor) již dříve řada myslitelů 19. století, mj. Alexandr von Humboldt, Friedrich Schiller či John Ruskin.18 Ve století dvacátém se tato změna stala předmětem komplexních pojednání, z nichž jedna z nejznámějších byla průkopnická monografie o vnímání hor Marjorje Hope Nicolson Mountain Gloom, Mountain Glory. The Developement of the Aesthetics of the Infinite (1959)19, později následována dalšími pracemi, např. v několika jazycích publikované Góry Niewzruszone Jacka Woźniakowkého (něm. Die Wildnis: zur Deutungsgeschichte d. Berges in der europeischen Neuzeit, 1987). V anglickém kontextu ovšem existují i práce důkladně zpracovávající určité období těchto proměn, jako např. The Search for the Picturesque Malcolma Andrewse (1989), zaměřující se na 18. století v Británii. V českém překladu nedávno vyšla též velmi známá kniha Simona Schamy Paměť a krajina (1995, čes. 2007), která se věnuje především vztahu k lesům, horám a vodám. V českém kontextu pak připomeňme práci Hany Librové Láska ke krajině? z r. 1988. U všech těchto textů dochází často k určitým nedorozuměním – autoři většinou vychází z vývoje umění (prakticky výhradně z literatury a výtvarného umění) a považují tento vývoj někdy za doklad estetického zalíbení v přírodě, krajině. Příkladem mohou být i podstatně starší práce Adolfa Bieseho.20 To je ale velmi diskutabilní. Umělecké dílo může být sice dokladem zaujetí estetického Related Ideas. Baltimore: Johns Hopkins University Press, s. 447–456). K pojmu přírody komplexněji též např. Picht, Georg (1989). Der Begriff der Natur und seine Geschichte. Stuttgart: Klett-Cotta. 18 Humboldt, Alexander, von (1993). Kosmos. Entwurf einer physischen Weltbeschreibung, II.díl. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, s. 5-6. 19 Tyto publikace viz bibliografie. 20 např. Biese, Adolf (1888). Die Entwicklung des Naturgefühls im Mittelalter und in der Neuzeit. Leipzig; Biese, Adolf (1926). Das Naturgefühl im Wandel der Zeiten. Leipzig.



postoje jejich tvůrce k danému objektu, ale nikoliv ještě vlastního zalíbení. Co je považováno za pěkné na obraze, zdaleka nemusí být považováno za pěkné ve skutečnosti! Známá helénistická plastika opilé žebračky nesvědčí přeci o estetickém zalíbení v ošklivých starých opilcích, ale o proměně chápání pojetí uměleckého díla. A obdobné se týká právě zmiňovaných lesů a hor – však ještě Denis Diderot (oproti Britům se už ovšem jednalo o „zastaralý“ názor) výslovně píše o tom, že „Lesy, hory propasti, chaos, stařecké vrásky, smrtelná sinalost, následky nemoci“ se mohou líbit v malířství, ne však ve skutečnosti.21 Právě na nemožnost dokládat oblibu hor či lesů jejich uměleckým zobrazením upozorňuje třeba např. Umberto Eco ve svých Dějinách krásy (2005).22 Dokladem estetického zájmu o přírodu sice může být i umění, musí však být doplňováno (což autoři jako Nicolsonová i Andrews nicméně činí) především přímými doklady z reflexe estetických zážitků z per cestovatelů, turistů, výletníků a v neposlední řadě právě z děl filosoficko-estetických.

Pokud píšeme o zvratech v estetickém postoji, resp. v estetických preferencí a jejich hodnotách, nalezneme zajímavé zvraty právě ve filosofické estetice. Ta od 18. století nejen reflektuje změny dobových preferencí, ale přímo je inspiruje, podněcuje a tříbí. Na počátku filosofických úvah nad krásou přírody stojí již zmiňovaný lord ze Shaftesbury, který ve svém již zmiňovaném dialogu The Moralists, a Philosophical Rhapsody opěvuje přírodu volnou, protože taková vzešla z božích rukou a lidské ruce ji pouze kazí. U Shaftesburyho najdeme i již zmiňované zalíbení nad celkem přírody i krajiny i mnoho pozdějších motivů23, proč je příroda oceňována. Hory či výslovnou divočinu ještě ovšem nezdůrazňuje, spíše jen v opozici vůči dle něj ošklivého geometrizovaného francouzského parku. Není náhodou, že Shaftesbury byl i jedním z inspirátorů anglického krajinářského parku, ale i nových pohledů na přírodní národy, na pojetí tzv. vznešeného divocha (noble savage). Obdiv k přírodnímu estetičnu, ale i nové ocenění negeometrizované přírody nalezneme i u dalších britských myslitelů jako byl Joseph Addison (The Pleasures of Imagination, 1712)24, ale především u Edmunda Burka (Philosophical Enquiry into the Origin of Our Ideas of the Sublime and Beautiful, 1757), jehož dílo bude ještě podrobněji zmíněno v kapitole Karla Stibrala. Právě v Británii se asi „masověji“ poprvé během století zájem obrací od ideálních pastorálních scenérií dle vzoru římských básníků i malířů 17. století (Lorrain, Poussin) založených na zkušenosti s italskou krajinou k výslovně asymetrickým, divokým scenériím vlastní přírody.25 Tento vývoj pak provází i zájem o estetické kategorie malebna (Gilpin, Price) a vznešena (Dennis, Baillie, Burke), používané nyní často právě při popisu estetického zážitku z přírody. 21

Diderot, Denis (1990). Filosofické úvahy o původu a povaze krásna, In Výbor z díla. Praha, s. 252. Eco, Umberto (2005). Dějiny krásy. Praha: Argo, s. 281 23 mj. u něj najdeme jako snad u prvního novověkého myslitele koncept nezainteresovanosti estetického zalíbení. 24 Zejm. Addison, J., Steele, R., and others (1967). The Spectator III (ed. G. Smith). London-New York, s. 276-309, No. 411-421. 25 Tyto změny detailně popisuje Andrews, Malcolm (1989).: The Search for the Picturesque. Landscape Aesthetics and Tourism in Britain, 1760-1800. Stanford: Stanford Univ. Press. 22



Na kontinentu najdeme první dílo věnované estetice přírody přímo v roce, kdy publikoval Baumgarten svůj spis Aesthetica (1750), považovaný za zakladatelskou práci oboru. Shodou okolností vyšlo tehdy i mnohem méně citované, přitom pro naši oblast významné dílo ze stejné wolffovskoleibnizovské myšlenkové školy Johanna Georga Sulzera, švýcarského filosofa a matematika. Ten ve svém díle Rozpravy o kráse přírody (Unterredung über die Schönheit der Natur, 1750) na rozdíl od Britů naopak poukazoval na řád a uspořádanost přírody a potřebu především přírodovědeckých znalostí pro hlubší zážitek z jejích krás. Jeho dílo ale nevyvolalo zásadní ohlas, to mnohem spíše podnítil zájem o přírodní krásy venkova, ale především hor a lesů a vůbec divokých scenérií francouzský filosof a literát Jean Jacques Rousseau, jehož práce vycházely především v průběhu padesátých a šedesátých let 18. století. Opět jsou pro něj obdiv divokých scenérií určující náboženské motivy – Bůh přece nestvořil přírodu geometricky uspořádanou jako architekti francouzských zahrad.26 Pro Rousseaua již estetické zalíbení v přírodě je přímo náboženským aktem, je modlitbou k jejímu tvůrci. Asi nejzásadnější událostí pro filosofickou estetiku přírody však měla Kritika soudnosti (Kritik der Urteilskraft) Immanuela Kanta z r. 1790. Zakladatelskou roli pro následující století nelze u tohoto vrcholu Kantova kritického projektu přecenit. Z tohoto důvodu věnujeme v naší publikaci Kantově estetice a její následné reflexi nejdelší kapitolu od Vlastimila Zátky. Platí-li obecně pro Kantovu estetickou teorii, že následující vývoj v této oblasti je do dnešních dnů více či méně otevřeným dialogem s Kantovým pojetím, platí to asi nevýrazněji v případě jeho estetiky přírody. V Kantově estetice je dnes hledán jak zdroj, jehož lze, nebo spíše bylo by dobré ho využít (protože řada současných environmentálních estetiků se k němu staví kriticky) pro rehabilitaci teoretického i skutečného zájmu o tuto dimenzi estetična, tak i viník, jenž měl k degradaci téhož zásadním způsobem přispět. Kant zachovává z důvodů hluboko uložených v „konstrukci“ své kritické filosofie preferenci přírodního krásna před uměleckou, která je ostatně typická pro celé 18. století. Sám však ve svém díle reformuluje a novým způsobem propojuje řadu tradičních pojmů (vkus, génius, umění aj.), a to způsobem, který dovolí pokantovským autorům odsunout téma krásné a vznešené přírody stranou, nebo jej podřadit kráse uměleckých děl. Na druhé straně však místy překvapivá preference neživé přírody před živou a živé přírody27, která není z lidského hlediska účelná před tou, která účelná je, exemplifikuje jeden z centrálních bodů Kantovy estetické teorie, založené na klíčovém pojmu tzv. reflektující soudnosti. Jelikož posuzování krásy je podle Kanta především v kompetenci této schopnosti mysli, mohou být za krásné (či vznešené) prohlášeny pouze ty objekty, pro které není určující žádný pojem, nebo které se každému určitému pojmu vzpírají.28 Přírodní krása je tak v jistém 26

Rousseau jednoznačně upřednostňuje přírodu divokou před přírodou ovlivněnou člověkem. Přesto při srovnání města s venkovem dává přednost venkovu, ba na řadě míst venkovskou krajinu či venkov doporučuje. 27 Zejména u vznešena jsou to velehory, bouřící oceán, bouřková mračná, sopky, mocné řeky. Srov. Kant, Immanuel (1975). Kritika soudnosti. Praha: Odeon, s. 82, 88. 28 To samozřejmě v některých případech nevylučuje možnou klasifikaci těchto objektů z hlediska určující soudnosti. V takovém případě však podle Kanta tyto objekty prostřednictvím nějakého určitého pojmu Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


smyslu přímo úměrná neurčitosti kognitivně neosvojené, nedomestikované přírody. Podle Kanta je ničení toho – jak poukazuje Rodolphe Gasché – co je v přírodě krásné (i když neživé, nebo pro nás přímo nevyužitelné) protikladné mravní povinnosti člověka vůči sobě samému, neboť to oslabuje či zcela popírá cit, který, ačkoli sám není mravní, stále zůstává tou dispozicí senzibility, která mravní dimenzi zakládá, přesněji řečeno, připravuje pro ni půdu. V tomto smyslu pak Kantovo pojetí estetiky zůstává zdrojem pro založení takového vztahu k přírodě, který ji respektuje v její jinakosti, aniž by ji však stavěl proti člověku, resp. aniž by příroda nutně přestávala být původním místem lidského života (tzn. místem, které člověk nutně využívá pro udržení a rozvíjení svého života). Estetický vztah přírody se v tomto světle stává jednou z možností, jak nahlédnout a zachovat reciproční vztah mezi člověkem a přírodou, aniž by se ta či ona strana dostávala do fatální podřízenosti vůči té druhé.

Ačkoli lze v Kantově pojetí krásné a vznešené přírody spatřovat určitý vrchol, nenásledoval překvapivě zvýšený zájem o estetiku přírody, ale naopak nastal náhlý zlom. Jak shrnuje situaci v současnosti Adorno (1970), „pro teorii je přírodní krásno, kterého se týkala nejpronikavější vymezení v Kritice soudnosti, sotva již tématem. Ne proto, že podle Hegelovy teorie by bylo ve skutečnosti překonáno něčím vyšším: bylo prostě potlačeno“.29 Adorno přičítá tento zlom jednak Schillerovu pojednání O půvabu a důstojnosti (Über Anmut und Würde, 1793), kde již je v rámci pojetí svobody příroda příkladem determinismu. Přitom je paradoxní, že 19. století jde v zájmu a obdivu o estetické stránky přírody ještě dál – namísto filosofické estetiky je zde hlavním inspirátorem opět umění, především výtvarné a literatura, ale též umělecká kritika a přírodní vědy. I z dědictví 19. století vyplývá proto velký zájem této publikace jak o přírodní vědy, tak o umění. Málokteré období přineslo pro prohloubení estetického postoje k přírodě tolik, jako romantismus. Romantici vzdorovali „odkouzlení“ světa osvícenstvím a opět se snažili vrátit do přírody duchovní hodnoty. V přírodě na rozdíl od klasicistů i novoklasicistů ovšem neviděli jen ideální harmonii, ale i její stinné, temné stránky (Nachtseiten). Na rozdíl od Rousseaua a dalších také tak jednoznačně nepoložili proti sobě (či pod sebe) přírodu a umění. Příroda sice byl vzor, ale do její tvořivosti patřila i tvořivost člověka. Novalis ve svém Modrém květu (Heinrich von Ofterdingen, 1802) píše: „Pokud se týká obrazů, je příroda nejskvělejší učitelkou. Vytváří nesčetné krásné i podivuhodné podoby…Máme zálibu ve zpěvu slavíka, v šumění větru a v nádherných světlech, barvách a podobách, protože působí příjemně na naše smysl; a poněvadž naše smysly jsou takto uzpůsobeny přírodou, která vytváří

poznáváme, nebo na nich máme –prostřednictvím nějakého pojmu – jinou formu žádosti či zájmu (intelektuálního, empirického, mravního). 29 Adorno, Theodor W. (1997). Estetická teorie. Praha: Panglos, s. 87. Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


skutečnost, líbí se nám i její umělé napodobení. I sama příroda chce vychutnati požitek ze své umělecké tvořivosti a proto se proměnila v lidi, v nichž se sama těší ze své velkoleposti…“30 Protože romantik nazírá na přírodu jako na umělecké dílo, je schopen provádět – jak upozorňuje Adorno31 i jakousi „estetickou kritiku“ krajiny, přírody, což pro člověka naší doby vůbec není běžné. Humboldt i Goethe jsou podle Adorna ještě schopni bez pocitu nepatřičnosti vytýkat krajině, že jí chybí stromy či že by bylo dobré posunout skupinu stromů více doprava, navrhují změny celých pohoří a zejména Humboldt rád tvoří i žebříčky krásy. S romantickým obdivem ke krásám divoké přírody souvisí i zakládání prvních chráněných územípralesů, která vznikala především v zemích s vlivem německého myšlení a romantismu, v Německu, Finsku a Čechách. Najdeme ovšem i individuální „ochranářské“ činy umělců, jako vykoupení vrb určených k pokácení malířem Friedrichem či vykoupení půdy, po které měla vést železnice básníkem Wordsworthem. Silný vliv postoje k umění na postoj k přírodě je vidět i ve spojení „přírodní památka“, které použil poprvé právě Alexandr von Humboldt r. 1819.32 Romantismus byl sice kolem půli století v umění vystřídán realismem, stejně jako byla romantická věda – naturfilosofie vytlačena pozitivismem, přesto romantické myšlenky žily dále a v zásadě se v následujícím období periodicky obrozovaly. Příkladem osobnosti, jejíž dílo sice spadá především do druhé půli století, ale východisky i celým myšlením je silně romantické, je John Ruskin, který bude připomenut v kapitole zpracované Bohuslavem Binkou. Na romantické ideje především pak navázali též hlasatelé obdivu k divočině33 v americkém prostředí. Američtí transcendentalisté (Emerson, Thoreau) založili specifickou tradici, poměrně nezávislou na kontinentálním myšlení a následovanou řadou dalších amerických myslitelů. Mezi ně patřili i zakladatelé prvních amerických národních parků jako John Muir či Aldo Leopold, kteří po sobě zanechali též řadu textů. V dalším sledu připomeňme alespoň rámcově některé směry, které se v druhé půli 19. století na rozvíjení estetického citu Evropana pro přírodu podílejí – zmiňovaný realismus směřuje ke krajině jako autonomní hodnotě a všímá si prostých, neokázalých scenérií, impresionismus naopak zvyšuje citlivost pro prchavou atmosféru i barevnost a světelné efekty. Symbolismus naopak pro tajemnost a symbolický význam přírodních objektů, tzv. náladová krajinomalba (Stimmungslandschaft) pak pro ztišené a klidné scenérie domácích terénů. Vůbec se v této době krajinomalba, konečně považovaná za žánr rovnocenný jiným, významně podílí na definování národní sebeidentifikace s krajinou a její krása hraje pochopitelně zásadní roli.

30

Novalis (1940). Modrý květ. Praha, s. 35-36. Adorno, Theodor W. (1997). Estetická teorie. Praha: Panglos, s. 98-100. 32 Maximovič, Rudolf (1942). Příspěvek k dějinám ochrany přírody. Zprávy památkové péče, s. 93. 33 Je třeba si ovšem připomenout, že právě Thoreau byl hlasatelem především divokosti (wildniss) jako principu, a teprve v druhé řadě divočiny ve smyslu divokých lesů, skal a bažin (wilderness). 31



Před přelomem století se pak objevuje třeba dekadence, vytvářející cit pro fantaskní až halucinogenní, ale i morbidní krajiny, současně i secese výrazně „kooperující“ se soudobou vitalistickou biologií a formující nové tvarosloví založené na pojmech proudící životní síly, s těžištěm převážně ve vegetativním tvarosloví. Přestože nelze než souhlasit s tvrzením Adorna o vymizení zájmu o přírodní krásno z filosofické estetiky, najdeme přeci jen v 19. století texty některých estetiků, pojednávajících o tomto problému. Často jsou ovšem ovlivněné přírodními vědami, zejména biologií, – např. u Theodora Vischera. Obdobně nejvýznamnější čeští estetici konce 19. století Josef Durdík a Otakar Hostinský věnují přírodnímu krásnu pozornost. Nemělo by se zapomenout ovšem ani na nevydané dílo Průklesť ku ladovědě Františka Matouše Klácela (1868-9) a především objemný, více jak čtyřsetstránkový spis jeho kolegy z augustiniánského kláštera v Brně Františka Theodora Bratránka Beiträge zu einer Aesthetik der Pflanzenwelt (1853). Na konci 19. století se ovšem objevuje už i „únava“ z obdivu ke krásám přírody, a podle kunsthistorika Petra Wittlicha34 jsou to především dekadenti, kteří píší o své únavě z krás krajiny či přímo o pohrdání přírodou a přirozeností a začínají vzývat umělou rafinovanost. Na ně pak naváží avantgardy, jakkoli se od dekadentů distancující, a začnou obdivovat pokrok lidské společnosti ztělesněný v konstrukcích nejen sociální, ale i technologické povahy. Obdiv futuristů ke karosériím rychlých aut či lokomotiv budiž příkladem. Ve dvacátém století pak projde zájem o estetiku přírody různými vlnami zájmu – a to i jak ve smyslu zájmu společnosti a evropské kultury, tak estetiky jako filosofické disciplíny. Na počátku století ještě doznívá zájem o přírodu nejen na řadě krajinářských pláten, ale především v různých společenských aktivitách, od okrašlovacích spolků přes různé svazy na zvelebování domoviny, mládežnicko-turistické spolky až po cílevědomou právní ochranu přírody. Otázkou ovšem zůstává, jak dalece bylo v širších vrstvách sdíleno estetické zalíbení z estetických scenérií divokých, jako lesů a hor. Zůstalo zjevně totiž omezeno na tehdy poměrně úzkou vrstvu středostavovských městských elit. Jak píše rozzlobeně Josef Váchal v Šumavě umírající a romantické (1931): „Bezzemci i podnikatelé do vnitra lesů se tlačící a venkovský rázu Našich z Holečka lid, jemuž jako tvoru nábožensky založenému příroda a zvláště les nikdy k srdci nepřirostly,…“.35 Divočejší scenérie se dočkaly ochrany i téměř zbožnění v širším měřítku ovšem v Německu. Obdiv k nim bohužel splynul s nacionální problematikou (např. hnutí Blut und Boden) či fatálními rasovými teoriemi německých biologů i nacistických ideologů. Propagace divoké přírody i její ochrana nacistickým Německem, spolu s rozsáhlým zpustošením Evropy válkou obdiv k divočině značně zdiskreditovala a měla za následek odklon od vzývání přírody i od jejích krás všeobecně. K tomu se přidala ještě zmiňovaná tendence levicových avantgard i intelektuálů velebit pokrok a dělnickou třídou poznamenané scenérie (kouřící továrny, přehrady atd.), takže v padesátých letech můžeme zažít přímo jakési minimum v rámci evropské kultury co do zájmu o estetiku přírody (jakkoli v té době samozřejmě nacházíme protipříklady v rámci organické abstrakce i organické 34 35

Wittlich, Petr (1987). Umění a život. Doba secese. Praha: Artia, s. 140-141 Váchal, Josef (2008). Šumava umírající a romantická. Praha-Litomyšl: Paseka, s. 37.



architektury předznamenávající další vývojový zlom). Přírodní krásy jakoby již patřily k překonanému starému věku. A nebyl to jen sovětský blok se svým socialistickým realismem a marx-leninskou estetikou, kdo se o krásy přírody nezajímal. Jak ukazuje např. v textu o J. P. Sartrovi Hana Librová36, okázalé pohrdání vším přírodním patřilo k dobrému tónu i mezi intelektuální elitou na druhé straně železné opony. Situace se začíná měnit v šedesátých letech. Vyrůstá generace nezatížená v dospívání válkou a kriticky se stavící ke konzumnímu životu svých rodičů. Současně se začínají stále jasněji projevovat temné stránky technologického pokroku, rodí se environmentální hnutí, obracející pozornost k přírodě. Též ideje této generace „květinových dětí“ míří k vzývání „přirozenosti“, a tedy k přírodě. Obrat nastává i v umění, kde se na konci šedesátých let objevuje land art, umění zasazující svá díla do krajiny a nikoli galerií (byť v počátcích k přírodě rozhodně ne příliš šetrné), s přírodou pak pracuje i řada konceptuálního umění či body artu.

Na poli teorie můžeme sledovat obdobnou trajektorii. Od úplného vytěsnění zájmu o estetickou dimenzi přírody v první polovině dvacátého století, přes postupné uvědomování si nepatřičnosti a především neodůvodněnosti tohoto stavu, ke stále většímu vyrovnávání pozice přírodní estetické dimenze s uměleckou. Nejvlivnější anglo-americké antologie estetiky z padesátých a šedesátých let minulého století neobsahují jedinou studii věnovanou přírodnímu estetičnu a situace na kontinentu nebyla radikálně odlišná. Přesto lze v těchto letech zaznamenat dvě důležité události. V rámci nastupující a posléze dominantní větve estetických zkoumání v anglosaském světě – analytické estetiky – je to zveřejnění již citované průlomové studie Ronalda W. Hepburna Současná estetika a opomíjení přírodní krásy (Contemporary Aesthetics and the Neglect of Natural Beauty, 1963).37 Přibližně ve stejnou dobu nezávisle uvažuje o postavení přírodního krásna v německé jazykové oblasti již citovaný Theodor W. Adorno, jehož myšlenky byly posmrtně publikovány v jeho nedokončené Estetické teorii (Ästhetische Theorie 1970). Obě díla měla na další vývoj estetického zkoumání přírody zásadní vliv. Hepburnovy poznámky se stávají zakládajícím textem pro pozdější vznik a rozvoj tzv. environmentální estetiky (Allen Carlson, Arnold Berleant) a obdobný vliv můžeme zaznamenat i u kontinentálních autorů (Martin Seel). Jedním z centrálních momentů současných diskusí je nikoli překvapivě vztah k tradičnímu pojmovému aparátu estetiky, a především pak k jejímu kantovskému založení. Výchozím postojem razantním způsobem se prosazující environmentální estetiky je snaha o revizi klíčových bodů nejen kantovské tradice (nezainteresovanost, estetická zkušenost, estetický postoj), v protikladu ke kontinentálním estetikům. Revizi jsou ovšem podrobovány především v environmentální estetice i klasické pojmy přírody a krajiny. Podle některých vůdčích postav tohoto proudu zkoumání jsou tyto 36

Librová, Hana (2009). Protipřírodní subkultura: plod civilizace, ideová opozice, estetická póza, In Stibral, K., Dadejík, O. (Eds.): Krása, krajina, příroda I., s. 56-63. 37 blíže k Hepburnovi viz. Dadejík, Ondřej (2007). Znovuzrození přírodní krásy: Ronald W. Hepburn. Estetika 14/, s. 2-27. Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


pojmy překážkou pro vytvoření průchodného a přírodě adekvátního modelu jejího vnímání i hodnocení. Hlavní alternativou je pro tyto autory pojem environmentu, jenž by měl zabránit konfúzím, jež jsou tradičními pojmy vyvolávány. Pojem přírody je podle těchto autorů příliš mnohoznačný a za současného stavu všudypřítomné lidské invaze do přírodního světa těžko použitelný. Pojem krajiny je zase vzhledem ke kulturní podmíněnosti a historii krajinných prostředí zavádějící, protože nepřesný. Těmito estetiky nově zaváděný pojem environment by měl proto nahradit jak pojem přírody ve smyslu nevnímatelného univerza všeho dění, tak pojem přírody jako krajiny ve smyslu vnímatelného výseku světa kolem nás. Diskuse nad těmito tématy a vůbec nad nejrůznějšími aspekty estetické dimenze přírody – estetika živé a neživé přírody, vztah přírodního estetična k uměleckému, estetiky krajiny – se staly v každém případě během posledních desetiletí jedním z předních témat filosofické estetiky jako disciplíny a staly se předmětem nejen ojedinělých článků, ale předmětem řady antologií, monografií a konferencí. Tato publikace, navazující na hojně navštívenou dvoudenní konferenci, budiž v našem českém prostředí jedním z prvních pokusů zachytit téma estetiky přírody v co největší šíři.

Tento text je přepracovanou částí publikace psaných autorem v rámci společné kapitoly Stibral, Karel, Dadejík, Ondřej (2009). Úvod: Krása, krajina, příroda, In Stibral, K., Dadejík, O.(eds.): Krása, krajina, příroda I., s. 13-33.

Literatura Addison, J., Steele, R., and others (1967). The Spectator III (ed. G. Smith). London-New York, (No. 411421), s. 276-309. Adorno, Theodor W. (1997). Estetická teorie. Praha: Panglos. Andrews, Malcolm (1989).: The Search for the Picturesque. Landscape Aesthetics and Tourism in Britain, 1760-1800. Stanford: Stanford Univ. Press. Andrews, Malcolm (1999). Landscape and Western Art. Oxford: Oxford University Press. Biese, Adolf (1888). Die Entwicklung des Naturgefühls im Mittelalter und in der Neuzeit. Leipzig Biese, Adolf (1926). Das Naturgefühl im Wandel der Zeiten. Leipzig. Boersch, A. (1971). Landscape: Exemplar of Beauty. British Journal of Aesthetics, 1, s. 81-95 Burkhardt, Jacob (1960) Die Kultur der Renaissance in Italien. Stuttgart. Carlson, Allen & Lintott, Sheila (Eds.) (2008). Nature, Aesthetics, and Environmentalism. From Beauty to Duty. New York: Columbia University Press. Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


Dadejík, Ondřej (2007). Znovuzrození přírodní krásy: Ronald W. Hepburn. Estetika, 1-4, s. 2-27. Dadejík, Ondřej (2010). „Environmentální estetika“, In Pavel Zahrádka, ed. Estetika na přelomu milénia. Brno: Barrister et Principal, s. 373–383. Diderot, Denis (1990). Filosofické úvahy o původu a povaze krásna, In Výbor z díla. Praha 1 Durdík, Josef (1875). Všeobecná estetika. Praha: I. L. Kober. Eco, Umberto (2005). Dějiny krásy. Praha: Argo. Humboldt, Alexander, von (1993). Kosmos. Entwurf einer physischen Weltbeschreibung, II.díl. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft. Kahn, Charles H.(1992). Užití termínu KOSMOS v rané řecké filosofii, In Kosmos a živly, Praha: Oikoimenh. Kant, Immanuel (1975). Kritika soudnosti. Praha: Odeon. Librová, Hana (2009). Protipřírodní subkultura: plod civilizace, ideová opozice, estetická póza, In Stibral, K., Dadejík, O. (Eds.): Krása, krajina, příroda I., s. 56-63. Lorentz, Irma, von (1935). Naturgefühl, In Paulys Real-Enzyklopädie der Classischen Altertumswissenschaft. Stuttgart, sl. 1811-1885. Lovejoy Arthur O. (1935). „Some Meanings of 'Nature“, In Lovejoy, A. O. et al. A Documentary History of Primitivism and Related Ideas. Baltimore: Johns Hopkins University Press, s. 447–456). Maximovič, Rudolf (1942). Příspěvek k dějinám ochrany přírody. Zprávy památkové péče, s. 93-104. Nicolson, Marjorie H. (1959. Mountain Gloom, Mountain Glory. The Development of the Aesthetics of the Infinite. New York: Cornell University Press. Novalis (1940). Modrý květ. Praha. Picht, Georg (1989). Der Begriff der Natur und seine Geschichte. Stuttgart: Klett-Cotta. Plinius, Secundus, Gaius (1942). Dopisy. Praha. Shaftesbury, Lord of, Cooper, Anthony, Ashley (2001). The moralists, a philosophical rhapsody, being a recital of certain conversations on natural and moral subjects, In Characteristics of Men, Manners, Opinions, Times. (Ed. L. E. Klein) Cambridge: Cambridge Univ. Press 2001, s. 231-338. Serres, Michel (1991). Skutečnosti. Scientia & Philosophia, 2, s. 89–95. Schama, Simon. (2007.) Krajina a paměť. Praha: Argo-Dokořán. Stibral, Karel (2005). Proč je příroda krásná. Estetické vnímání přírody v novověku. Praha: Dokořán. Tatarkiewicz, Władysław (1980). The Aesthetic Experience: History of the Concept. In A History of Six Ideas. An Essay in Aesthetics. The Hague: Martinu Nijhoff, s. 310–338. Váchal, Josef (2008). Šumava umírající a romantická. Praha-Litomyšl: Paseka. Wittlich, Petr (1987). Umění a život. Doba secese. Praha: Artia. Woźniakowski, Jacek. (1974). Góry niewzruszone. O różnych wyobrażeniach przyrody w dziejach nowożytnej kultury europejskiej. Warszawa: Czytelnik. Woźniakowski, Jacek. (1987). Die Wildnis: Zur Deutungsgeschichte des Berges in der europäischen Neuzeit. Frankfurt: Suhrkamp.



Ing. David Stránský, Ph.D.

Přírodně blízké hospodaření se srážkovými vodami na stavebním pozemku a jeho důsledky pro územní plánování




Úvod Urbanizovaná území jsou specifická vysokým podílem nepropustných ploch (např. komunikace, střechy budov), který v centrech městských aglomerací dosahuje 70% i více. Voda dopadající za dešťové situace na povrch povodí nemůže přirozeně infiltrovat do kolektoru podzemních vod (obr. 1). Rovněž úroveň evapotranspirace je oproti přirozeným podmínkám snížena [1]. Větší část objemu dešťové vody odtéká po zpevněném povrchu povodí do dešťových vpustí a stokovou sítí je odváděna z urbanizovaných povodí. Kromě zvýšení objemu dochází i k podstatnému urychlení povrchového odtoku a snížení schopnosti transformace kulminačního průtoku. Důsledkem zvýšeného objemu povrchového odtoku a jeho rychlosti je změna hydrologického režimu vodního toku [2], který se projevuje častějším výskytem lokálních povodní. To je významné zejména v situacích, kdy větší urbanizovaný celek leží na malém vodním toku. Náhlé zvýšení průtoku může způsobit škody na hmotném majetku v okolí toku, případně i zdraví, obdobně jako při klasické povodni.

obr. 1 - V povodích s přirozeným vegetačním krytem infiltruje až 50% objemu dešťové vody dopadající na povrch území (z toho přibližně polovina dotuje kolektory podzemních vod), pouze 10% reprezentuje povrchový odtok. V centrálních částech městských aglomerací tvoří povrchový odtok až 55% objemu dešťové srážky Dalším důsledkem může být překročení kapacity samotného stokového systému, přechod do tlakového režimu proudění s vystoupáním vody do úrovně sklepních prostorů či přímo výtoku na terén prostřednictvím revizních šachet či uličních vpustí a rozliv do okolního prostoru. Obvyklé je rovněž zahlcení uličních vpustí s následným zaplavením okolního území. Vzhledem k velmi rychlému průběhu dešťového odtoku (desítky minut) je včasná informovanost o povodňovém nebezpečí omezená. Četnost výskytu je individuální, k podobným situacím dochází většinou v době jarních přívalových dešťů a letních bouřek.



Kromě lokálních povodní má změna koloběhu vody v důsledku urbanizace negativní vliv i na dotaci podzemních vod, jejichž hladina se snižuje. Narušení přirozeného hydrologického režimu ohrožuje životní prostředí i narušením energetického režimu v prostředí velkých měst. Pokud sluneční energie dopadá na vegetaci nedostatečně zásobenou vodou, nemůže se největší podíl této energie spotřebovávat pro transpiraci jako u vegetace vodou dobře zásobené (cca 3–4 l/m2 za den). Městská zeleň tak nemůže plnit úlohu nejlevnějšího a nejprogresivnějšího klimatického zařízení s celkovým příznivým dopadem na kvalitu života v urbanizovaném území [3]. Na nepropustných plochách jsou za bezdeštného období deponovány polutanty z různých zdrojů a aktivit (např. atmosférické depozice, doprava, zvířecí trus apod.). Při dešťových událostech jsou tyto polutanty smývány do systému odvodnění, jehož prostřednictvím se dostávají do povrchových vod. Škody způsobné na ekosystému jsou individuální a mohou se plně projevit až s odstupem času.

Hospodaření se srážkovými vodami Základním principem koncepce přírodě blízkého hospodaření s dešťovými vodami (HDV) v urbanizovaném povodí je v maximální možné míře napodobit přirozené odtokové charakteristiky lokality před urbanizací. Základem HDV je tzv. decentralizovaný způsob odvodnění, jehož podstatou je zabývat se srážkovým odtokem v místě jeho vzniku a vracet ho do přirozeného koloběhu vody. V nejužším slova smyslu jsou přírodě blízká opatření a zařízení HDV taková, která podporují výpar, vsakování a pomalý odtok do lokálního koloběhu vody. V širším slova smyslu sem patří i zařízení, která alespoň určitým způsobem přispívají k zachování přirozeného koloběhu vody a k ochraně vodních toků, např. akumulací a užíváním dešťové vody nebo retencí a regulovaným (opožděným) odtokem do stokové sítě. Při HDV je nutno důsledně oddělovat mírně znečištěné a silně znečištěné srážkové vody (z důvodu ochrany povrchových a podzemních vod a půdních horizontů). Silně znečištěné srážkové vody je nutné (před)čistit. Hospodaření s dešťovou vodou zahrnuje široké spektrum technologií. V důsledku je řešení každé lokality individuální, co nejlépe přizpůsobené místně specifickým podmínkám. Principy HDV nejlépe naplňují objekty tzv. decentralizovaného systému odvodnění (DSO). Patří sem tyto základními typy objektů pro hospodaření s vodou: vegetační a štěrkové střechy, propustně zpevněné povrchy, plošné vsakování, vsakovací průlehy, vsakovací průlehy kombinované s rýhou, vsakovací nádrže, vsakovací rýhy, podzemní vsakovací bloky, vsakovací šachty, suché retenční nádrže, Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


podzemní retenční nádrže, retenční nádrže se zásobním prostorem, umělé mokřady a objekty k předčištění dešťového odtoku. Přírodě blízké HDV má pro území řadu ekologických i ekonomických přínosů: • zadržováním a vsakováním dešťových vod se snižuje objem i maxima povrchového odtoku, a tím se snižuje hydraulické a látkové zatížení toků (ať již z odlehčovacích komor jednotné kanalizace nebo z dešťové kanalizace), • vsakováním do podzemí se obnovuje zásoba podzemních vod a zásobování recipientů v době sucha, • snížené množství dešťových vod (DV) umožňuje navrhovat menší profily stok a objemy dešťových nádrží a zatěžuje méně ČOV, čímž se zvyšuje účinnost čištění odpadních vod, • zadržením DV v terénu se zvýší výpar a zlepší mikroklima v urbanizovaných oblastech, • zařízení HDV jsou často součástí ploch veřejné zeleně a estetickým přínosem pro urbanizované území, • při využívání akumulované DV v nemovitostech jako vody užitkové (WC, závlaha, praní, úklid) se snižuje potřeba pitné vody.

Legislativní rámec hospodaření se srážkovými vodami Politika územního rozvoje ČR [4], jako základní nástroj územního plánování, určuje požadavky a rámce pro konkretizaci ve stavebním zákoně obecně uváděných úkolů územního plánování s ohledem na udržitelný rozvoj území. V kapitole 2.2, odst 25 nazvané Republikové priority územního plánování pro zajištění udržitelného rozvoje území, je mj. uvedeno: Politika územního rozvoje ČR, kapitola 2.2, odst. (25) V zastavěných územích a zastavitelných plochách vytvářet podmínky pro zadržování, vsakování i využívání dešťových vod jako zdroje vody a s cílem zmírňování účinků povodní. Novelizovaný vodní zákon [5] obsahuje definici srážkových vod a stanovuje i podmínky obecného nakládání se srážkovými vodami. Vodní zákon však nepožaduje aplikaci stavebního zákona a souvisejících právních předpisů pouze pro novostavby, ale též při provádění změn staveb a změn jejich užívání. 254/2001 Sb., §5, odst. (3) Při provádění staveb nebo jejich změn nebo změn jejich užívání jsou stavebníci povinni podle charakteru a účelu užívání těchto staveb je zabezpečit zásobováním vodou a odváděním, čištěním, popřípadě jiným zneškodňováním odpadních vod z nich v souladu s tímto zákonem a zajistit



vsakování nebo zadržování a odvádění povrchových vod vzniklých dopadem atmosférických srážek na tyto stavby (dále jen „srážkové vody“) v souladu se stavebním zákonem. Stavební úřad nesmí bez splnění těchto podmínek vydat stavební povolení nebo rozhodnutí o dodatečném povolení stavby nebo rozhodnutí o povolení změn stavby před jejím dokončením, popřípadě kolaudační souhlas ani rozhodnutí o změně užívání stavby. V roce 2009 proběhla i novelizace Vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území č. 501/2006 Sb., ve znění vyhlášky č. 269/2009 Sb. [6], do které se dostaly požadavky na řešení srážkových vod. 501/2006 Sb., §20, odst. (5), písm. c) Stavební pozemek se vždy vymezuje tak, aby na něm bylo vyřešeno … c) vsakování nebo odvádění srážkových vod ze zastavěných ploch nebo zpevněných ploch, pokud se neplánuje jejich jiné využití; přitom musí být řešeno 1. přednostně jejich vsakování, v případě jejich možného smísení se závadnými látkami umístění zařízení k jejich zachycení, není-li možné vsakování, 2. jejich zadržování a regulované odvádění oddílnou kanalizací k odvádění srážkových vod do vod povrchových, v případě jejich možného smísení se závadnými látkami umístění zařízení k jejich zachycení, nebo 3. není-li možné oddělené odvádění do vod povrchových, pak jejich regulované vypouštění do jednotné kanalizace. Ze současného právního rámce ČR vyplývá konkrétní postup při volbě způsobu odvodnění stavby, které preferuje principy HDV. Toto se netýká stávající zástavby (s výjimkou změn stavby a změn využití stavby), kde tento způsob může být podpořen zavedením ekonomické motivace, tj. zpoplatněním odváděných DV.

Zásady územního plánování z pohledu HDV Územní plánování by mělo probíhat v souladu s požadavky Politiky územního rozvoje ČR [4], jejíž zásady však v současné době nejsou podrobně rozpracovány. Především by měly být vyjádřeny požadavky obecně stanovené novelizovaným vodním zákonem a vyhláškou č. 501/2006 Sb. [5, 6] pomocí limitních hodnot klíčových ukazatelů platných pro novou zástavbu. Při stanovení pravidel odvodnění nové zástavby a limitních hodnot klíčových ukazatelů musí být dodrženy zásady, že odtokové podmínky z původně přirozeného povodí musí být po urbanizaci zachovány a že nesmí být ohrožena jakost podzemních a povrchových vod.

Klíčové ukazatele odvodnění zastavěných povodí Pro zachování přirozených odtokových podmínek ze zastavěného území musí být stanoveno:



1. Maximální povolené množství odtoku srážkových vod ze zastavovaného území jako hodnota specifického odtoku z pozemku odvodňované stavby, tj. odtoku vztaženého na ha plochy pozemku. 2. Bezpečnost retenčních objektů zařízení k zasakování, resp. zadržování srážkové vody jako přípustná četnost překročení objemové kapacity každého zařízení (1x za určitý počet let). Po překročení kapacity retenčního objektu zařízení se uvede do provozu bezpečnostní přeliv, který stavbu a její okolí ochrání před záplavou a DV odvede přípojkou do přilehlého recipientu.

Okrajové podmínky pro volbu způsobu odvodnění Volba způsobu odvodnění konkrétní stavby či rozvojového území závisí na dvou základních okrajových podmínkách: 1. Dostupnosti recipientu pro srážkové vody, tj. buď podzemní voda (vsakování), nebo povrchové vody (event. prostřednictvím dešťové kanalizace), nebo stoková síť (jednotná) 2. Míře znečištění srážkového odtoku Prioritním recipientem pro odvádění srážkových vod je podzemí. Využití tohoto prostoru je však limitováno hydrogeologií území, tj. • je-li dostatečně propustné podloží, • existuje-li dostatečná nenasycená zóna, do které lze vody zasáknout, • není-li vysoká hladina podzemní vody (min. 1 m pod vsakovacím objektem), • nejsou-li v lokalitě ekologické zátěže, • neohrozí-li vsakování v dotčené lokalitě jiné lokality ve směru proudění podzemní vody. V územně plánovacích podkladech by měly být indikativně vymezeny oblasti, kde je vsakování z hydrogeologických důvodů možné, podmínečně možné, nemožné či zakázané. Tuto informaci je však před zahájením stavby nutné prokázat geologickým průzkumem. Pokud kvalita odtoku není dostačující, je potřeba aplikovat zařízení na předčištění odtoku a v určitých případech od vsakování upustit a orientovat se „pouze“ na retenci a regulaci odtoku. V územním plánu by proto mohl být předepsán přípustný typ zástavby (vč. použitých materiálů – např. zákaz střech s možným výluhem nebezpečných látek) z hlediska očekávané míry znečištění DV. V případě nemožnosti vsakování je druhou volbou recipientu povrchová voda (po zdržení srážkové vody na pozemku). Zde hraje největší roli, zda je vodní tok v dostupné vzdálenosti od realizované zástavby. V územně plánovacích podkladech by měla být stanovena vzdálenost, do jaké se vodní tok považuje za dostupný, resp. pro jednotlivé rozvojové plochy definováno, zda mají vhodný povrchový recipient.



Až v případě, že ani tato možnost není realizovatelná, lze přistoupit k zaústění srážkových vod do jednotné kanalizace (po zdržení srážkové vody na pozemku).

Pilotní projekt Jako vodítko, jakým způsobem by územní plánování mělo probíhat, může sloužit příklad pilotního projektu, zpracovaného na území Hradce Králové. Podobu města Hradec Králové (96,000 obyvatel v 2010) do značné míry určil architekt Josef Gočár před 2. světovou válkou, který ho naplánoval jako zelené město s dodnes inspirujícím radiálně okružním principem výstavby. Odvádění srážkových vod bylo vyřešeno prioritně ještě před zahájením výstavby. Gočár navrhl odvodňovací systém kombinující přirozené vodní toky a umělé svodnice. V některých oblastech byla dokonce vybudována vsakovací zařízení. V posledních desetiletích byl však tento unikátní systém narušen a masivní urbanizace vedla k přetížení přirozených i umělých recipientů i stokové sítě. Z tohoto důvodu zastupitelstvo města v r. 2008 zadalo vypracování Studie odtokových poměrů (SOP HK) zaměřenou na trvale udržitelné hospodaření se srážkovými vodami a jeho provázání s územním plánem [7]. Kritéria (limity) pro novou zástavbu byla stanovena: 1. definováním území přirozené retence vod (z důvodu vysoké hladiny podzemní vody) a záplavových území, kde výstavba není povolena, 2. stanovením maximálního specifického regulovaného odtoku 3 l/s/ha při dešťové události s dobou opakování 1x za 5 let pro individuální (roztroušenou) výstavbu, 3. individuálním stanovením hodnot dle bodů 1 a 2, a to přepočtem (simulací) vodního režimu (hydraulické kapacity stokové sítě, drobných vodních toků a svodnic a změn hladiny podzemní vody) pro velké projekty. Uvedená pravidla budou zahrnuta v připravovaném novém územním plánu a budou vyžadována stavebním úřadem při administraci nových projektů zástavby. Pro potřeby územního plánu jsou v SOP HK stanoveny i vhodné recipienty pro odvodnění nové zástavby. Oblasti s možným, podmínečně možným, nemožným či zakázaným zasakováním do podzemní vody byly stanoveny na základě tří kritérií: 1. úroveň hladiny podzemní vody (< 2 m; 2 až 5 m; > 5 m pod terénem), 2. vsakovací schopnost (koeficient filtrace < 1 x 10-6 m/s; ≥ 1 x 10-6 m/s), 3. indikace ekologické zátěže (indikována; neindikována). Povrchový vodní tok či dešťová kanalizace jsou považovány za dostupné do vzdálenosti 500 m. Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


Město chce navíc jít příkladem a má v úmyslu odpojit od stokové sítě i vybrané plochy ve stávající zástavbě, které byly vybrány terénním průzkumem podle kritérií: • území musí mít potenciál pro vsakování nebo opoždění odtoku srážkové vody (dostatek zelených ploch, vhodnou hydrogeologii), • tento potenciál musí být dostupný (zpravidla ve vlastnictví města). Během 30 let je doporučeno odpojit plochy o celkové výměře 43 ha.

Závěry Udržitelné hospodaření se srážkovou vodou ve městech a obcích je jednou z kritických podmínek jejich rozvoje. Prudký růst urbanizace v posledních letech tento fakt ještě umocňuje. Toto nebezpečí zachytil již český právní rámec a definoval základní principy udržitelného hospodaření se srážkovou vodou. Jedná se však o obecné požadavky, jejichž konkrétní plnění je v současnosti obtížné díky omezené existenci technických požadavků (norem) ve smyslu stanovených klíčových ukazatelů a jejich limitních hodnot. Zároveň chybí metodika zapracování těchto nových požadavků do územně plánovacích dokumentací. Důležitou podmínkou pro naplnění smyslu HDV v duchu současné legislativy je též důsledné dodržování pravidla, podle kterého jsou objekty HDV nedílnou součástí odvodňovaných staveb, evidovaných v katastru nemovitostí s jedním vlastníkem. Změna přístupu ke srážkové vodě se netýká jenom oboru vodního hospodářství, ale naopak ji lze označit jako změnu celospolečenskou. Z toho vyplývá i potřeba spolupráce všech odborníků spojených s výstavbou (tj. urbanistů, architektů, inženýrů dopravních, technického zařízení budov, vodohospodářů ad.).

LITERATURA: [1] [2]

PAUL, M.J., MEYER, J.L. (2001): Streams in the urban landscape. Annual Review of Ecology and Systematics. 32, s. 333-365 TETZLAFF, D., GROTTKER, M., LEIBUNDGUT, C. (2005): Hydrological criteria to assess changes of flow dynamic in urban impacted catchments. Physics and Chemistry of the Earth. 30 (6-7), s. 426-431



[3]

[4] [5] [6] [7]

PRAX, P., ČERMÁK, J. (2003): Enhancing Urban Environment by Environmental Upgrading and Restoration. ARW NATO Roma. In: Workshop Preprints, Urban Tree Root Systems and Tree Survival near Sewers, pp.45-56 Politika územního rozvoje České republiky 2008, schválená usnesením vlády České republiky ze dne 20. července 2009 č. 929. Zákon č. 254/2001 o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon). Vyhláška MMR č. 501/2006 Sb. o obecných požadavcích na využívání území. DHI and JVPROJEKTVH (2011). Studie odtokových poměrů statutárního města Hradec Králové. Závěrečná zpráva projektu.



Ing. Martin Vonka, Ph.D.

Certifikace budov dle principů trvale udržitelné výstavby Národní certifikační metodika SBToolCZ




Certifikace budov dle principů udržitelné výstavby - úvod do problematiky Již přes deset let se v některých zemích certifikují budovy z hlediska jejich souladu s principy udržitelné výstavby. Ve vyspělých zemích existuje celá řada certifikačních schémat pro vyjádření míry souladu projektované, či již stojící budovy s principy udržitelné výstavby. Často se tyto certifikáty označují zjednodušeně (a marketingově lépe uchopitelně) jako „zelené“, nebo „ekologické“. Správnější název a pravá podstata je však složitější – jde o hodnocení udržitelnosti staveb, tedy širokého spektra kritérií. V České republice se ve spojení s českým národním certifikačním schématem SBToolCZ často užívá pojem hodnocení komplexní kvality budov. Ať už nazýváme metodiky různě, mají jedno společné, a to hodnocení budovy z hlediska řady aspektů, které korespondují s filozofií udržitelné výstavby. Energetická a environmentální stránka věci je sice významnou složkou v hodnocení, ale to je navíc doplněno o sadu kritérií z oblasti sociálněkulturní, ekonomické, technické kvality aj. Udržitelný rozvoj a výstavba totiž se všemi těmito oblastmi úzce souvisí. Cílem udržitelné výstavby je zvyšovat efektivitu budov z hlediska spotřeby energie, materiálů, vody, půdy a z hlediska produkce emisí a odpadů, a to vše při současném zachování, nebo i zvýšení kvality vnitřního prostředí. A právě v těchto souvislostech certifikační metodiky budovy hodnotí. Jednotlivá certifikační schémata mají jednu společnou vlastnost. Všechny metody jsou založeny na multikriteriální analýze, kdy do hodnocení vstupují desítky kritérií, která se (často přes váhový vektor) agregují v jeden výsledný ukazatel (certifikát). Jde tedy o to, prezentovat velmi jednoduchou formou komplexní kvalitu budovy, což je dobře srozumitelné pro nezasvěcené čitatele certifikátu a velmi snadné pro marketingové použití (např. prezentace, že budova XY obdržela zlatý certifikát nebo platinovou plaketu apod.). Počet hodnocených kritérií bývá zpravidla 30 až 50 a i když je každá metodika jiná, lze v nich nalézt mnoho stejných či podobných hodnocených aspektů – nikde prakticky nechybí posuzování dopadu na globální oteplování a kvality vnitřního prostředí. Různými způsoby také metodiky zpravidla hodnotí i vizuální, akustický a tepelný komfort. Při detailnějším pohledu do metodik bychom nacházeli další a další společné znaky. Je nutné ale zmínit, že hodnocení i těch společných kritérií může mít své odlišnosti, které se odvíjejí od národních legislativních či tradičních zvyklostí země, jež metodiku vyvíjí. Proto je mimo jiné důležité, aby certifikační metodika byla tzv. lokalizovaná pro užití v té či oné zemi (v ČR je lokalizovaný dosud pouze jediný nástroj, a to SBToolCZ). Certifikace jsou v současné době prováděny na bázi dobrovolnosti, nejsou většinou ukotveny v legislativě. Ale občas se nějaká povinnost lokálně stanovuje. V USA se v některých státech musí certifikovat veřejné a federální budovy a je požadováno i dosažení nějaké minimální úrovně certifikátu. Ve Velké Británii (vyjma Skotska) je povinnost mít certifikát pro všechny novostavby residenčních budov (The Code for Sustainable Homes).



Národní certifikační metodika SBToolCZ Úvod do SBToolCZ SBToolCZ (Sustainable Building Tool) je česká metodika pro hodnocení komplexní kvality budov, kdy se posuzují vlastnosti budovy a její okolí s ohledem na naplnění požadavků udržitelné výstavby. Hodnotí se tak vliv budovy na životní prostředí, její sociálně kulturní aspekty, funkční a technická kvalita, ekonomika a management a v poslední řadě i lokalita, ve které je budova postavena. SBToolCZ je založen na obecném mezinárodním schématu SBTool, které vyvíjí organizace International Initiative for a Sustainable Built Environment (iiSBE; iisbe.org) a které nabízí národním pobočkám rozsáhlou databázi kritérií udržitelné výstavby pro lokalizaci a použití pro konkrétní podmínky zúčastněných států. SBToolCZ je výsledkem dlouhodobého výzkumu Centra integrovaného navrhování progresivních stavebních konstrukcí (CIDEAS) na Fakultě stavební ČVUT v Praze. Nástroj vznikl ve spolupráci s mezinárodní organizací iiSBE za podpory České společnosti pro udržitelnou výstavbu budov (CSBS) – iiSBE Czech. SBToolCZ je dosud jediným certifikačním schématem, které respektuje podmínky a zvyklosti ve výstavbě v České republice. To znamená, že metodika zohledňuje při certifikaci českou legislativu a normy, hodnocená kritéria jsou pro ČR relevantní, srovnávací hladiny jsou nastaveny podle českého stavebnictví, váhy v metodice jsou nastaveny českým panelem expertů a zohledňují prioritu zájmu hodnocení v naší republice. Ale zároveň je metodika i v souladu s evropskými aktivitami, jako jsou např. evropské normy CEN/TC 350 a ISO TC 59. Vývoj české metodiky prošel následujícími mezníky: • 2005 - lokalizace mezinárodní verze GBTool (předchůdce SBTool), • 2007 - pilotní verze české metodiky pro residenční budovy SBToolCZ, • 2008 - 2009 - SBToolCZ používán ve výuce na Fakultě stavební, ČVUT v Praze, hodnoceny studentské projekty, • srpen 2010 - oficiální spuštění metodiky SBToolCZ pro hodnocení bytových staveb, • listopad 2010 - první certifikovaná budova (nízkoenergetický bytový dům), • duben 2011 - druhá certifikovaná budova (pasivní rodinný dům), • červen 2011 - oficiální spuštění metodiky SBToolCZ pro hodnocení administrativních budov, • prosinec 2011 - založení Národní platformy SBToolCZ. V současné době jsou dostupná dvě certifikační schémata: • •

SBToolCZ pro hodnocení staveb pro bydlení ve fázi návrhu (bytové a rodinné domy) [3], SBToolCZ pro hodnocení administrativních budov ve fázi návrhu [4].

Ve vývoji jsou i další schémata, a to především pro veřejné budovy, otely, školské budovy, průmyslové stavby a pro rekonstrukce budov.



V období od roku 2010 do počátku roku 2012 prováděl certifikaci systémem SBToolCZ výhradně Technický a zkušební ústav stavební Praha, s.p. (TZÚS Praha, s.p.), jeden z největších zkušebních ústavů v České republice. Koncem roku 2011 ale byla založena Národní platforma SBToolCZ, která vznikla za účelem společně zajistit rozvoj, provozování, správu, řízení lidských zdrojů, výkon certifikace a propagaci národního certifikačního systému SBToolCZ. Mezi zakládající subjekty patří: • • •

České vysoké učení technické v Praze, Fakulta stavební, Technický a zkušební ústav stavební Praha, s.p. (TZÚS Praha, s.p.), Výzkumný ústav pozemních staveb - Certifikační společnost, s.r.o. (VÚPS).

Fakulta stavební v platformě zastává roli vývoje a výzkumu a společnosti TZÚS Praha, s.p. a VÚPS zajišťují společně výkon certifikace. Certifikace kvality budov metodikou SBToolCZ je prováděna vyškolenými autorizovanými osobami, které budou provádět hodnocení, ale vlastní certifikát vydá až po kontrole nezávislý certifikační orgán - TZÚS Praha, s.p., nebo VÚPS. Cíle metodiky SBToolCZ: • • • • • • • •

podpora snižování energetické náročnosti budov, a to v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2010/31/EU o energetické náročnosti budov (EPBD II), podpora Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 305/2011 ze dne 9. března 2011, kterým se stanoví harmonizované podmínky pro uvádění stavebních výrobků na trh, zmírnění dopadu staveb na životní prostředí, podpora vytvoření dobrého a zdravého vnitřního prostředí budov, zhodnocení budov v rámci dalších aspektů obsažených v oblasti udržitelné výstavby, poskytnutí důvěryhodného štítku (certifikátu) o souladu stavby s principy udržitelné výstavby, stimulace poptávky po udržitelných budovách, motivační prvek pro výrobce provádět environmentální prohlášení o produktu (EPD).

SBToolCZ nabízí developerům, architektům, projektantům, klientům a dalším zájemcům následující: • • • • • • •

marketingový nástroj - certifikaci kvality budovy, která odpovídá míře souladu s principy udržitelné výstavby, zhodnocení budovy v dopadu na životní prostředí včetně možné optimalizace tohoto dopadu, inspiraci k nalezení inovativních řešení, která minimalizují dopad na životní prostředí, zhodnocení budovy po stránce technického provedení, postihnutí sociálních dopadů stavby, nástroj, který pomůže snížit provozní náklady a zlepšovat uživatelský komfort, vyhodnocení kvality lokality, ve které bude navrhovaná budova stát.



Popis metodiky SBToolCZ Metodika SBToolCZ je založena na multikriteriálním pojetí, kdy do hodnocení vstupuje sada různých kritérií. Jejich rozsah se liší dle typu budovy a dle fáze životního cyklu, který je posuzován. V případě bytových budov ve fázi návrhu se metodikou SBToolCZ hodnotí 33 kritérií, u administrativních budov ve fázi návrhu se hodnotí kritérií celkem 39. Cílem multikriteriálního hodnocení je přiřadit budově na základě hodnocení stanoveného metodikou transparentní certifikát – bronzový, stříbrný, nebo zlatý (viz dále). Struktura hodnocených kritérií je rozdělena do třech základních skupin (Obr. 1): • • •

environmentální kritéria (skupina E), sociální kritéria (skupina S), ekonomika a management (skupina C).

Tato trojice je doplněna o čtvrtou skupinu kritérií, která se týkají lokality budovy. Ta se sice hodnotí a výsledek se prezentuje, ale nevstupuje do výsledného certifikátu kvality: •

lokalita (skupina L).

ochrana ŽP, energie, emise, materiály , půda, voda

pohoda v interiéru, vnitřní klima, uživatelský komfort, zdravotní nezávadnost

redukce nákladů životního cyklu, facility management, odpadové hospodářství

Environmentální kritéria

Sociální kritéria

Ekonomika a management

Lokalita

kvalita lokality, dostupnost služeb, doprava

Obr. 1:

t

Základní oblasti hodnocení v metodice SBToolCZ [1].



Budova a její okolí jsou definovány souborem vlastností a řady konstant, které jsou v rámci regionu neměnné a nezávislé na budově (jedná se např. o emisní faktory a faktory energetické přeměny). Tyto parametry vstupují do kriteriálních listů, které jsou těžištěm metodiky SBToolCZ, a v nich je popsán algoritmus hodnocení daných kritérií. Kriteriální listy obsahují následující položky: • • • • • • •

záměr hodnocení, indikátor, kontext, literatura a další zdroje informací, interakce s dalšími kritérii, popis (algoritmus) hodnocení, kriteriální meze (benchmarky).

Každé kritérium má svůj indikátor, který je výsledkem zpracování a určité interpretace primárních dat, tedy vlastností budovy a konstant. Jeho hodnota může být jak číselná, tak i slovní – kritéria se tak dělí na dvě základní skupiny: • •

kritéria kvantitativní – hodnoty indikátoru jsou číselné, kritéria kvalitativní – hodnoty indikátorů nelze číselně specifikovat, jejich hodnocení je popisné, resp. slovní.

Příkladem kvantitativního indikátoru je například měrná roční spotřeba primární energie vyjádřená jako podíl roční spotřeby primární energie a užitné podlahové plochy budovy. V tomto případě je užitná podlahová plocha budovy vlastnost a roční spotřeba primární enerige je obsáhlejší veličina vycházející ze souboru vlastností, který určuje tuto energickou náročnost vyjádřenou v primárních energiích (vlastnosti jsou v tomto případě např. součinitele prostupu tepla dílčími konstrukcemi, teploty v interiéru, průběh teplot v exteriéru, způsob vytápění, větrání a regulace, násobnost výměny vzduchu, účinnost zdroje energie, energonositele a řada dalších). Kvalitativní indikátory jsou vyjádřeny jako slovní definice, či výroky. Příkladem může být indikátor u kritéria využití půdy, kdy je jeho hodnota definována slovním tvrzením popisujícím nakládání s vytěženou půdou na místě stavby. Cílem vyhodnocení kritéria je stanovit pomocí algoritmu hodnocení hodnotu indikátoru a tu pak normalizovat na jednotnou stupnici. Tuto normalizaci je možné prezentovat jako porovnání hodnoty indikátoru s předem definovanými kriteriálními mezemi (tzv. benchmarky) pomocí kriteriální funkce. Výsledkem je pak normalizovaná hodnota kritéria, která je na rozdíl od hodnoty indikátoru bezrozměrná. Metodika SBToolCZ používá číselnou stupnici 0 až +10 v následujícím významu: •

•

interval 0 až 4 – hodnota indikátoru daného kritéria odpovídá stavu obvyklému v ČR nebo splnění legislativních či normativních požadavků (pokud jsou nadefinovány) – tento stav lze nazvat standardem, interval 4 až 6 - hodnota indikátoru koresponduje s nadstandardní (dobrou) kvalitou,



• •

interval 6 až 8 - hodnota indikátoru odpovídá vysoké kvalitě, interval 8 až 10 - hodnota indikátoru odpovídá nejvyšší (nejlepší) kvalitě, v některých případech také dosažení BAT (tedy nejlepších dostupných technologií), nebo cíleně nastavenému trendu v oblasti udržitelné výstavby.

Tvorba benchmarků je jeden z pilířů metodiky a vychází především ze statistických dat či parametrických studií (především u kvantitivních kritérií - např. provozní energie, svázané energie, provozní emise aj.), nebo jsou stanoveny na základě panelu vědeckých pracovníků (především u kvalitativních kritérií). Výsledné body ze všech kritérií se následně agregují, což znamená, že se dosažené normalizované body u jednotlivých kritérií přenásobí předem definovanými váhami. Tyto váhy mezi kritérii jsou nastaveny pomocí panelu expertů. Naváhované body jednotlivých kritérií se pak sečtou a dostane se celkový (agregovaný) výsledek (opět v rozsahu 0 až +10), jehož hodnota reprezentuje úroveň komplexní kvality předmětné budovy. Cílem agregace je spojení různorodých kvantitativních a kvalitativních indikátorů do jednoho konečného ukazatele. Výsledek je tak možné poměrně jednoduše a jasně prezentovat odborné i laické veřejnosti bez užití složitých popisů procesu hodnocení, různých vazeb, jejich závislostí, vlivů a okrajových podmínek. Obr. 2 podrobně popisuje algoritmus hodnocení metodikou SBToolCZ a ukazuje systém multikriteriálního vyhodnocení.

Obr. 2:

Základní princip multikriteriálního hodnocení v metodice SBToolCZ [4].

Certifikát kvality Na základě dosažených agregovaných bodů se budově přiřadí certifikát kvality, a to následovně: • budova certifikována (0 – 3,9 bodů), • bronzový certifikát kvality (4 – 5,9), Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


• •

stříbrný certifikát kvality (6 – 7,9), zlatý certifikát kvality (8 – 10) - Obr. 3.

10 9

velmi vysoká kvalita budovy

8 7

vysoká kvalita budovy

6 5

dobrá kvalita budovy

3 2 1

standardní kvalita budovy

4

0 Obr. 3:

certifikát kvality budovy certifikát bronzový stříbrný zlatý

body 0 – 3,9 4 – 5,9 6 – 7,9 8 - 10

Výsledné certifikáty kvality dle celkového skóre [1].

Význam a smysl certifikace budov Certifikace je dnes ve vyspělých zemích včetně ČR vyžadována investory, developery a budoucími nájemci či uživateli. Každá zájmová skupina ocení na hodnocení komplexní kvality budov završeném certifikátem různá pozitiva a přínosy. A na tom nic nemění fakt, že vlastní certifikace stojí řádově promile z investičních nákladů, možné vícenáklady související se změnou projektu, resp. stavby k lepšímu nepočítaje. Projektantům se dostává do rukou nástroj, který jim může pomoci zlepšit kvalitu jejich návrhu, developer pak zase ocení, že jeho budova dostane certifikát, který v případě vyššího ocenění lze výhodně použít k marketingové výhodě před konkurencí. A zájemce o koupi či nájem certifikované budovy zase díky certifikátu alespoň rámcově tuší, jak moc kvalitní je předmětná budova, že pravděpodobně bude užívání budovy na vyšší úrovni a že bude mít nižší náklady na provoz. A vyšší státní zájem zase bude rád, že stavba bude šetrnější k životnímu prostředí.



Blíže se zahleďme na konkrétní motivaci a očekávání jednotlivých zájmových skupin od procesu certifikace. Investoři a developeři musí při tvorbě svých byznys plánů zohlednit současné trendy, požadavky a výhled do budoucna. A udržitelná výstavba ke zřejmým benefitům současné výstavby patří. Certifikovaná budova jim může přinést stabilnější cenu na trhu nemovitostí a možná i větší zhodnocení v čase. A to vše za relativně malé vícenáklady (zkušenosti z USA ukazují, že nejlepší udržitelné budovy nemají vyšší vícenáklady než 10 %). Nicméně v současnosti si investoři velmi dobře zanalyzují náklady a přínosy procesu certifikace. Nikdo nechce investovat do tohoto procesu s vědomím, že se mu to nevrátí jak ekonomicky, tak formou jiného benefitu. Uživatelé certifikované budovy zase mohou mít větší jistotu, že budova během projektu prošla hodnocením se zvýšenými nároky na kvalitu vnitřního prostředí a technickou kvalitu. Obyvatelé bytů tak mají větší šanci na vyšší uživatelský komfort, kvalitní vnitřní klima a menší provozní náklady, zaměstnanci administrativních budov zase ocení kvalitní podmínky pro práci, které mohou být měřeny např. formou vizuálního, akustického a tepelného komfortu. Zájemce o koupi certifikované budovy ocení nejen výše zmíněné aspekty, ale jistě využije certifikát k propagaci svého udržitelného postoje ve společnosti. Navíc ocení menší provozní náklady oproti budově necertifikované a pravděpodobně stabilnější cenu v budoucnosti. Určitou záruku také může přinést fakt, že certifikaci provedla třetí strana, takže v procesu projektu a výstavby se vyskytl nezávislý subjekt, který zhodnotil a prověřil řadu procesů. Projekční a stavební firmy mohou využít proces certifikace k vnesení vyšší kvality a přidané hodnoty. Navíc reference spojené s veřejně známými a dobře certifikovanými budovami budou jasnou výhodou oproti konkurenci. A posledním pohledem může být vnímání společnosti. Ta může jako benefit vnímat nejen ochranu životního prostředí v globálním měřítku, ale i v úrovni okolí certifikované stavby. Taková stavba je zpravidla částečně otevřená veřejnosti, umožňuje lépe pohyb cyklistům a hendikepovaným lidem (včetně maminek s kočárky), emituje do svého okolí minimální znečištění a hluk. S tím souvisí i motivace veřejné (státní) správy. Stát má úlohu ochrany veřejných zájmů, což se projevuje nejen v ochraně životního prostředí, ale i v budování kvalitního vnitřního prostředí. Vzhledem k pozitivním přínosům certifikace pro společnost popsaným výše je logické, aby stát podporoval výstavbu udržitelných budov. Zde jsme ale bohužel na začátku, stát se teprve učí podporovat energeticky úspornou výstavbu, udržitelná výstavba mu toho zatím moc neříká. Ale trend je nezadržitelný a stejně jako v jiných zemích lze předpokládat, že se státní správa nejen rozhodne zvýhodňovat šetrné budovy, ale půjde také sama příkladem, a to např. výstavbou udržitelných budov ve veřejném sektoru, nebo těch, které jsou financovány nebo spolufinancovány či dotovány z veřejných zdrojů. Na závěr shrňme důležité poslání filozofie udržitelné výstavby a její certifikace: Jedním z cílů je vybudovat za minimální environmentální zátěže maximální kvalitu – Obr. 4. Architektura bydlení CZ.2.17/3.1.00/34101


vybudovaná kvalita

environmentální zátěž

Obr. 4:

Cesta k udržitelné výstavbě dle certifikace SBToolCZ [1].

Literatura [1] ČVUT V PRAZE, Fakulta stavební. Národní nástroj pro certifikaci kvality budov SBToolCZ [online]. 2010 [cit. 2011-12-24]. Dostupné z: www.sbtool.cz [2] VONKA, M. Komplexní hodnocení budov metodou SBToolCZ. In II. Sympozium Integrované navrhování a hodnocení budov 2011. Praha. STP. 2011. s. 22-34. [3] VONKA, M. & kolektiv. Metodika SBToolCZ - manuál hodnocení bytových staveb ve fázi návrhu. Praha, 2010. ISBN 978-80-01-04664-7. [4] VONKA, M. & kolektiv. Metodika SBToolCZ - manuál hodnocení administrativních budov ve fázi návrhu. Praha, 2011. ISBN 978-80-01-04865-8. [5] VONKA, M. & kolektiv. Český nástroj pro certifikaci kvality budov SBToolCZ a první certifikovaná budova X-LOFT. Konstrukce. roč. 10, č. 1, s. 14-18. ISSN 1213-8762.



Zdravé bydlení: o principech stavební biologie

Recommend Documents