Zdravá výživa a zdravý životní styl v současné společnosti

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra ekonomiky a managementu zdravotních a sociálních služeb

Zdravá výživa a zdravý životní styl v současné společnosti Bakalářská práce

Autor:

Ingrid Metyšová

Obor:

Ekonomika a management zdravotních a sociálních sluţeb

Vedoucí práce:

Praha

doc. RNDr. Jaroslava Pavelková, CSc.

Duben 2011

Prohlášení:

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze dne 25. dubna 2011

Ingrid Metyšová

2

Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí mé bakalářské práce doc. RNDr. Jaroslavě Pavelkové CSc. za její rady a hodnotné připomínky, které mi věnovala. Mé poděkování patří téţ rodině za materiální a duchovní zázemí, které mi poskytovala po celou dobu mého studia.

3

Anotace

Bakalářská práce je věnována otázkám zdravé výţivy a zdravého ţivotnímu stylu v současné společnosti. Obsah předloţené práce je rozdělen do šesti kapitol. Po úvodu následuje první kapitola, která se zabývá významem zdraví a výţivy pro člověka, s podrobným uvedením charakteristik základních ţivin. Druhá kapitola představuje současné trendy ve výţivě, druhy výţivy a různé úpravy stravy. Ve třetí kapitole je uveden přehled civilizačních chorob s moţnými způsoby jejich prevence. Čtvrtá kapitola seznamuje s vlivem globalizace na ţivot a zdraví v současné společnosti; připomenut je i zdravotní stav populace v České republice. V páté kapitole jsou nastíněna moţná opatření, která by mohla napomoci naučit se pečovat o své zdraví a dodrţování zdravého ţivotního stylu.

Annotation

The thesis is devoted to issues of healthy nutrition and healthy lifestyles in contemporary society. The content of this thesis is divided into six chapters. After the introduction the first chapter, this deals with the importance of health and nutrition for humans, detailing the characteristics of essential nutrients. The second chapter presents current trends in nutrition, food and various kinds of dietary manipulation. The third chapter gives an overview of lifestyle diseases, with the possible ways of prevention. The fourth chapter explains the impact of globalization on the lives and health in modern society is reminded of the health of the population in the Czech Republic. The fifth chapter outlines possible measures that could help to learn how to take care of your health and respect for a healthy lifestyle.

4

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 6 1 Definice zdraví a výživy ........................................................................................................ 8 1.1 Výţiva ............................................................................................................................... 8 1.2 Základní ţiviny ................................................................................................................. 9 1.3 Zdraví .............................................................................................................................. 11 2 Moderní směry ve výživě ................................................................................................... 13 2.1 Racionální výţiva ........................................................................................................... 14 2.2 Veganská a vegetariánská strava .................................................................................... 15 2.3 Úprava stravy .................................................................................................................. 17 2.4 Potravinové doplňky ....................................................................................................... 19 3 Civilizační choroby ............................................................................................................. 23 3.1 Přehled civilizačních chorob ........................................................................................... 23 3.2 Prevence civilizačních chorob ........................................................................................ 26 4 Zdravotní stav české populace .......................................................................................... 29 4.1 Vliv globalizace na ţivotní styl....................................................................................... 29 4.2 Zdravotní stav české populace ........................................................................................ 30 5 Možnosti nápravy ............................................................................................................... 37 5.1 Diskuse............................................................................................................................ 45 Závěr ........................................................................................................................................ 48 Seznam použité literatury a dalších pramenů ..................................................................... 50

5

Úvod Dnešní svět je charakterizován rychlým civilizačním, technickým a informačním pokrokem. Uspěchaný ţivot, ve kterém uplatňujeme nejrůznější nesprávné stravovací návyky, negativně ovlivňuje naše zdraví a vede tak ke vzniku mnoha chorob. Z tohoto důvodu je nutné zdůrazňovat význam péče o zdraví a jeho posilování, zvláště v podmínkách dnešního zhoršeného ţivotního prostředí. Zdraví je reálnou hodnotou, od které se odvíjí celý náš ţivot a jeho kvalita. Pokud bychom se zeptali kteréhokoliv nemocného člověka, co by si v tuto danou chvíli nejvíce přál, jistě by nám neodpověděl, ţe nový dům či auto, ale právě zdraví. Bohuţel si toto většina lidí uvědomí aţ tehdy, kdyţ onemocní. Teprve v tento okamţik zjistí, ţe zdraví je v našem ţivotě nenahraditelné. Z tohoto důvodu by se jiţ děti měly učit postojům, které jsou zaloţeny na úctě ke zdraví a praktických dovednostech jeho ochrany. Rodina, ale i škola by měla být tedy prostředníkem při výchově ke zdravému ţivotnímu stylu. Vzhledem k současnému uspěchanému ţivotnímu stylu je důleţité začít s výchovou k ochraně lidského zdraví jiţ od raného věku. Je nutné vést děti ke zdravému ţivotnímu stylu směřovat jejich myšlení k uvědomování si hodnoty zdraví a snaze si jej udrţovat. Ţivot současného člověka je uspěchaný. V dnešní době vyuţíváme mnoho technických zařízení, která nám zjednodušují ţivot, ale mají i své negativní stránky jako je nedostatek pohybu resp. fyzické námahy nebo téţ nekvalitní sloţení stravy. Důsledkem můţe být zhoršení zdravotního stavu a výskyt mnoha civilizačních chorob. Faktory ovlivňující naše zdraví mají zcela zásadní význam pro naši budoucnost. Výţiva je nedílnou součástí celého lidského ţivota. Většina z nás si nedovede představit, ţe by z důvodu, aby bylo naše stravování zdravé, mělo okamţitě a radikálně změnit svůj ţivotní styl. Z nejrůznějších pohledů na problém jako jsou rodina, práce, škola, nám chybí síla k provedení potřebných změn. Znovu a znovu si říkáme, ţe se sebou musíme něco udělat a začít ţít zdravěji. Tuto změnu je třeba realizovat po malých krůčcích nenásilným způsobem. Vhodné by se jevilo i postupné přidávání pravidelného pohybu. Míra závisí jen na nás; záleţí na kaţdém, jak moc se chce změnit a začít důsledně pečovat o své zdraví. Měli bychom čas od času něco změnit v prospěch vlastního zdraví, ale pouze ve vlastním tempu. Nemá smysl začít najednou s deseti novými věcmi, protoţe není moţné se jich drţet důsledně. Pro začátek je proto lepší změnit jeden či dva návyky a plnit je. I změnám se člověk musí naučit! Existuje mnoho tipů, jak změnit špatné návyky v dobré. Samozřejmě i my sami můţeme objevit několik způsobů jak zlepšit zdraví. Je dobré si vést statistiku, jak jsou nová,

6

pozitivní posílení dodrţování zdravého ţivotního stylu denně plněny. Odměna za dosaţený pokrok se dostaví v tom, ţe se budeme cítit lépe. Je třeba ale jisté trpělivosti. Tím uděláme dobrou věc pro sebe. Bakalářská práce má charakter teoretické práce. Cílem bakalářské práce je vyhledat a předloţit dostupné informace o problematice zdravé výţivy a zdravého ţivotního stylu v současné společnosti. Dalším cílem je popis civilizačních chorob, jejich prevence a moţné nápravy. Představena je i analýza zdravotního stavu české populace, jeţ názorně doplňuje zastoupení civilizačních chorob, či dodrţování zdravého ţivotního stylu v současné době. Člověk by se měl denně zajímat o zdraví, a tím učinit první krok na cestě k úspěšné změně svého ţivotního stylu a zachování zdraví po celý ţivot.

7

1 Definice zdraví a výţivy Podle Světové zdravotnické organizace (1998), chápeme zdraví jako vyváţený stav tělesné, duševní a sociální pohody. Mezi činitele, které utvářejí a ovlivňují zdraví, patří především způsob ţivota, zdravotně preventivní chování, kvalita mezilidských vztahů a kvalita ţivotního prostředí. Zdraví povaţujeme za předpoklad aktivního a spokojeného ţivota. Zdůrazňujeme geneticko-zdravý přístup ke zdraví i nemoci a konfrontujeme tento přístup s běţně uţívaným patogenetickým modelem.

1.1 Výživa Podle S. Hrubého (1995) je výživa jedním z nejdůleţitějších činitelů vnějšího prostředí, ovlivňujících vývoj a zdraví člověka. Uplatňuje se proto v procesu předcházení nemocem (tzv. primární prevence), ovlivňuje zdravotní stav člověka, délku ţivota, zdatnost a odolnost, výkonnost, psychickou stabilitu i pocit subjektivní pohody. Lidé dostatečně nedoceňují význam správné výţivy. Někteří povaţují skutečnost, ţe část peněz musí vydat za potraviny, za nezbytnou nutnost a skladbu konzumovaných potravin příliš neřeší. Někdo jí nadměrně moc a někdo je zase labuţník, který jí vybraně. Pokud jíme zdravě, potom můţeme příznivě ovlivnit náš duševní i fyzický stav. Důleţité je nepřejídat se a nepřetěţovat organismus. Existuje samozřejmě mnoho subjektivních i objektivních faktorů, které v současnosti ovlivňují naši potravinovou volbu. K pochopení důvodů obliby či odmítání jednotlivých potravin je důleţité znát mechanismy jejich vzniku a orientovat se v druhových i získaných preferencích. Dobré výţivové doporučení, které je srozumitelné a akceptovatelné cílovou skupinou populace, můţe navodit ţádoucí změnu výţivového chování. Ta spočívá v tom, ţe člověku začne chutnat to, co je zdravé (Kozlovská 2007). Po celý ţivot získáváme informace o správném stravování. Základy je ale nutné nenásilně podsouvat do podvědomí jiţ u dětí. Smyslem výchovy ke zdravé výţivě je tedy prodlouţit lidský ţivot, uchovat co nejdéle pracovní způsobilost a ţivotní vitalitu. Střídmost a kázeň ve výţivě se příznivě promítá do duševního, fyzického i sociálního blaha jedince (Jungbauerová, Vodáková 1996).

8

1.2 Základní živiny Člověk přijímá potravu, která vţdy v různém vzájemném poměru obsahuje tři základní ţiviny: bílkoviny, tuky a sacharidy (Hrubý 1995). Bílkoviny jsou organické látky, které tvoří základní hmotu všech ţivých organismů, rostlin a zvířat (Mašek 1961). Jsou to látky makromolekulární, obsahující uhlík, kyslík, vodík a dusík. Sloţené bílkoviny však mohou obsahovat i další prvky jako síru a fosfor. Základem bílkovinné molekuly jsou aminokyseliny, které se spojují peptidickými vazbami do různě dlouhých řetězců. Aminokyseliny jsou také konečnými produkty štěpení bílkovin při trávení. Jejich vstřebávání do krve probíhá v tenkém střevě (Beneš 1994). V organismu plní bílkoviny různou funkci: stavební a podpůrnou, transportní, regulační, katalytickou a obrannou (Jungbauerová, Vodáková 1996). Nedostatek bílkovin způsobuje závaţné poruchy metabolismu a s tím spojené poruchy růstu, obranyschopnosti organismu a jiné závaţné problémy. Nadměrný příjem bílkovin zatěţuje trávicí ústrojí. Dlouhodobé přijímání vysokých dávek bílkovin můţe mimo jiné vést i ke vzniku rakoviny (Hrubý1995). Tuky jsou obsaţeny jak v ţivočišných tkáních, tak v rostlinných semenech, ze kterých se lisují oleje (Mašek 1961). Pro ţivočišné tuky platí, ţe ve svém řetězci mastných kyselin mají tzv. nasycené mastné kyseliny (jejich řetězec obsahuje pouze jednoduché vazby), zatímco rostlinné oleje jsou charakterizovány vysokým podílem tzv. nenasycených mastných kyselin (v jejich řetězci jsou i dvojné vazby). Při ztuţování olejů se dvojné vazby nasycují, a to většinou atomy vodíku – tzv. hydrogenace (Kozlovská 2007). Lidský organismus si dokáţe v procesu metabolismu vytvářet pouze nasycené mastné kyseliny. Nenasycené mastné kyseliny musí být součásti potravy. Také pro to se nazývají esenciální (Jungbauerová, Vodáková 1996). V ţivočišných tucích je obsaţen jeden z nejznámějších ţivočišných sterolů – cholesterol (Nejedlý 1997). Pozitivní význam tuků: je, ţe tuky obsahují tzv. vitagen F neboli esenciální mastné kyseliny, které jsou mimo jiné důleţité pro dobrý stav tepen. Působí také na zdraví kůţe, která je při jejich nedostatku šupinatá, špatně se hojí a můţe mít neobvyklou pigmentaci. Nedostatek esenciálních mastných kyselin vede také k únavě a sníţení duševních funkcí. Tuky působí jako nosiče vitamínů rozpustných v tucích (A, D, E, K) a vůní, které jsou nezbytně důleţité pro příjemné pocity při jídle a vylučování slin. Jsou bohatým zdrojem energie (z jednoho g tuku se uvolní téměř 38 kJ). Mají vysokou sytivost, protoţe prodluţují čas, který je zapotřebí k vyprázdnění ţaludku. Dávají potravě vhodnou strukturu (Kozlovská 2007).

9

Negativní působení nadměrného mnoţství tuků v potravě: otylost a její důsledky (např. vysoký krevní tlak, křečové ţíly, zatíţení kloubů aj.). Velká pravděpodobnost vzniku arterosklerózy, obzvláště při převaze tuků s nenasycenými mastnými kyselinami, ztuţených tuků a všech tuků s cholesterolem. Degenerace ţlučníku a střev (Kozlovská 2007). Je moţná také určitá souvislost s některými druhy nádorového onemocnění (Mašek 1961). Sacharidy bývají označovány, především ve starší literatuře, jako glycidy, uhlohydráty, uhlovodany a někdy i cukry. V podstatě se jedná o heterocyklické sloučeniny, které jsou tvořeny uhlíkem, kyslíkem a vodíkem (Nejedlý 1997). Sacharidy jako určitá sloţka výţivy jsou vysoce ceněny, a to nejen z důvodů zdravotních, ale také ekologických a ekonomických (Mašek 1961). Význam a funkce sacharidů je v tom, ţe jsou nejdůleţitějším a nejvýhodnějším zdrojem energie. Jednoduché cukry dávají potravě příznivou chuť. Hlavním zdrojem energie je glukóza. Z jednoho gramu glukózy se získá téměř 17 kJ. Některé sacharidy příznivě ovlivňují sloţení střevní mikroflóry. Nestravitelné sacharidy působí preventivně proti degenerativním chorobám. Negativně působí zejména vysoká spotřeba sacharózy. Na jejím metabolismu se podílejí jak vitamíny (hlavně B1), tak i biologicky účinné minerální látky (hlavně hořčík a vápník). Na základě toho je o ně organismus ochuzován. Škodlivost také závisí na míře konzumace. Méně nebezpečné jsou sacharidy v pevné stravě, více v nápojích. Vitamíny patří do skupiny biologicky významných látek v naší výţivě. Nejsou zdrojem energie ani stavebních látek, ale jejich účast v regulaci ţivotních pochodů je nezastupitelná. Označujeme je téţ jako biokatalyzátory, protoţe usměrňují nejrůznější děje v organizmu (Hrubý 1995). Vitamíny si naše tělo nedovede vytvořit, a proto je nezbytně nutné přijímat je s potravou. Jsou případy, kdy tělo nemusí dostat hotový vitamín, pokud příjme látku chemicky podobnou (tzn. provitamín). Z té si pak zhotoví příslušný vitamín. Význam a funkce jednotlivých vitamínů jsou specifické a navzájem odlišné. Pro zdraví není dobré sníţené mnoţství vitamínů – hypovitaminóza, či úplná absence – avitaminóza. Méně častý je nadbytek vitamínů – hypervitaminóza. Vitamíny dělíme do dvou hlavních skupin podle jejich rozpustnosti. Mezi vitamíny rozpustné v tucích patří vitamíny A, D, E, K; vitamíny rozpustné ve vodě jsou B1, B2, B3, B6, B8, B12, B13, B15, C, S, U, P, kyselina listová a pantotenová. Minerální látky mají velký význam pro růst a metabolismus, podílejí se na stavbě tělesných tkání, regulují metabolické pochody a účastní se vedení nervových vzruchů (Petrásek 2004). Jsou nezbytnou sloţkou stravy; jejich potřeba se u různých prvků liší. Podle mnoţství potřebného pro člověka je dělíme na makroelementy (potřeba více neţ 100 mg/den), mikroelementy (potřeba méně neţ 100 mg/den) a stopové prvky. Dostačující přívod 10

minerálů si zajistíme smíšenou stravou; výjimkou se můţe stát (a také se u nás stal) jod a fluor, ale téţ u některých skupin lidí i ţelezo a vápník. Mezi makroelementy patří vápník, fosfor, hořčík, sodík, draslík, chlor, síra; mezi mikroelementy a stopové prvky počítáme ţelezo, jod, zinek, měď, mangan, chrom, kobalt, selen, molybden, fluor. Tekutiny jsou významnou a nepostradatelnou součástí organizmu. Bez nich by nemohlo docházet k chemickým přeměnám látek, které jsou předpokladem ţivota. Kromě toho voda usnadňuje udrţování stálé tělesné teploty. Vypařováním vody se tělo ochlazuje, a tím se zbavuje nadbytečného tepla. Voda tvoří přibliţně 60 % lidského organizmu. Člověk ji denně přijímá asi 1000 ml v potravě, 1500 ml v nápojích a dalších 300 ml vzniká v těle pochody látkové přeměny. Celkem to jsou tedy necelé 3 litry. Lidské tělo opět vydává přibliţně 550 ml dýcháním, 600 ml kůţí, 1500 ml močí a 150 ml stolicí. Dohromady tedy opět necelé 3 litry. Tyto jednoduché počty můţeme shrnout do tvrzení, ţe člověk potřebuje denně asi 3 litry vody a z toho nejméně 1 litr v nápojích (Blumenthal, Stransky 1993). Dopad nesprávného pitného reţimu se projevuje rychle. Sníţený pitný reţim tělo oslabuje a sniţuje výkonnost. Dříve neţ na svalovém výkonu se ale vše projeví na psychických funkcích (podráţděnost, apatie, změny v chování aj.).

1.3 Zdraví V současné době je vytvořena mimořádně příznivá situace pro rozvoj výchovy ke zdraví v základním vzdělávání. Zkušenost, která na školách podporujících zdraví vznikla v nedávném období, dává naději, ţe bude splněn cíl formulovaný ve vládním programu Zdraví 21 a během deseti let se 95% českých škol stane školami, které skutečně podporují zdraví, a to nejen svých ţáků, ale také učitelů a rodin (Kubrichtová, Tomek 2004). Problematika zdraví je v Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání (RVPZV 2004) a do individuálních školních vzdělávacích programů začleněna v podobě tematických okruhů učiva. V jádru okruhů učiva nacházíme: Zdravý způsob života a péči o zdraví, který je rozdělen do čtyř skupin. Výţiva a zdraví řeší zásady zdravého stravování, vliv ţivotních podmínek a způsobu stravování na zdraví, poruchy příjmu potravy. Tělesná a duševní hygiena se věnuje zásadám osobní, intimní a duševní hygieny, otuţování, významu pohybu pro zdraví. Následuje reţim dne. Poslední podkapitola je zaměřená na ochranu před přenosnými i nepřenosnými chorobami, chronickým onemocněním a úrazy. Patří sem bezpečné způsoby chování (nemoci přenosné pohlavním stykem, HIV/AIDS, hepatitidy), zdravotní preventivní a

11

lékařská péče, odpovědné chování v situacích úrazu a ţivot ohroţujících stavů (úrazy v domácnosti, při sportu, na pracovišti, v dopravě). Světová zdravotnická organizace (World Health Organization, dále jen WHO) byla zaloţena v roce 1946. Od roku 1946 se stalo jejím členem i Československo, které vystupuje po rozdělení státu v roce 1993 jako samostatný členský stát. WHO má nyní jiţ 192 členských států, které jsou rozděleny do geografických regionů, které tak zcela neodpovídají rozdělení dle jednotlivých světadílů, ale pokrývají africký (afro), americký (PAHO) a evropský region (EURO), jihovýchodní Asii (SEARO), východní Středomoří (EMRO) a západní Pacifik (WPRO). V kaţdém tomto regionu se nachází Regionální kancelář WHO pro daný region, pro Evropu je toto sídlo v Kodani. Ve většině zemí má WHO svoji kancelář se svým zástupcem, tzv. Styčným úředníkem, který je zaměstnancem WHO pocházejícím ve většině případů z příslušné země. Kancelář pro Českou republiku se nachází v Praze. Koncepčními metodickými programy WHO pro vyuţití v rámci národních zdravotních politik jsou dokumenty Zdraví pro všechny do roku 2000 (Health for All) a dokument pro 21. Století Zdraví 21 (Health 21), v jehoţ preambuli je uvedeno, ţe Zdraví 21 by mělo být zakomponováno do rozvoje zdravotní politiky kaţdého členského státu a jeho principy by měly být přijaty hlavními evropskými organizacemi. Oba výše uvedené programy se staly metodickými podklady pro vytvoření českých variant programů WHO: Střednědobé strategie národního programu zdraví (přijata vládním usnesením č. 273/1992) a Dlouhodobé strategie národního programu zdrví, předloţené vládě v roce 1995. Program WHO Health 21 se stal výchozím dokumentem pro vytvoření Dlouhodobého programu zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva České republiky – Zdraví pro všechny v 21. Století, který byl schválen 30.10.2002 usnesením vlády č. 1046/2002. Tento program vypracovaný Ministerstvem zdravotnictví za pomoci odborných skupin a v úzké spolupráci s ostatními resorty a dalšími partnery definuje nezbytné úkoly včetně zodpovědných aktérů, termínů jejich naplnění a indikátorů pro jejich hodnocení. Úlohou Kanceláře WHO v České republice je zajišťování vzájemné informovanosti na základě objektivních skutečností a dat o České republice. Dalším úkolem je distribuovat informace a materiály WHO významným partnerům a zájemcům v České republice. Zástupce WHO má zároveň ovlivňovat tvorbu zdravotní politiky na národní i regionální úrovni. Nástrojem k tomuto úkolu je také zajištění plnění bienální smlouvy o spolupráci mezi WHO/ EURO a MZ ČR (Biennial Collaborative Agreement – BCA). Kancelář rovněţ spolupracuje s Národními koordinátory pro priority WHO a jeho jednotlivými programy. Existuje přibliţně 40 těchto programů, pro něţ je pověřeno 80 odborníků z Ministerstva zdravotnictví České 12

republiky a odborných pracovišť. V České republice je ustanoveno 5 spolupracujících center pověřených WHO. Jedním z nich je Referenční centrum pro výzkum streptokokových nákaz Státního zdravotního ústavu, ve kterém je rovněţ WHO jmenovaným spolupracujícím pracovištěm Centrum pracovního lékařství. Pro oblast duševního zdraví je jmenováno pracoviště ve Výzkumném psychiatrickém ústavu v Praze 8 – Bohnicích. Nejnověji potvrzeným pracovištěm je také Centrum pro perinatální medicínu a reprodukční zdraví v Institutu péče o matku a dítě v Praze – Podolí. V Baťově nemocnici ve Zlíně je ustanoveno Centrum pro rozvoj řízení a vyhodnocování Národního diabetologického programu v souladu se Sant Vincentskou deklarací (http://katalog.knih-havirov.cz/katalog/ger/l.dll?h~S=SaintVincentsk%E1+deklarace). Kancelář rovněţ spolupracuje s dalšími agenturami OSN – UNICEF, Informačním centrem OSN, Agenturou OSN pro rozvojové programy – UNDP a Úřadem vysokého komisaře pro uprchlíky. S těmito kancelářemi sídlí Kancelář WHO ve společném objektu U.N. HOUSE v Praze 5 (in Šteflová 2004).

13

2 Moderní směry ve výţivě 2.1 Racionální výživa Způsob výţivy v dlouhodobém časovém horizontu výrazně ovlivňuje zdravotní stav člověka. Nevhodným mnoţstvím a sloţením stravy u něj můţe vzniknout a rozvíjet se řada nemocí. Podle Petráska (2004) organizmus potřebuje pro své zdravé fungování 45 různých ţivin. Ţádné z nich se nemůţe vzdát, protoţe kaţdá látka má svou specifickou úlohu a teprve všechny dohromady mohou vyvinout ţádoucí účinek. Stačí si jen uvědomit, jaké mnoţství potravy musí naše tělo zpracovat. I kdyby se jednalo průměrně jen o kilogram denně, za 80 let projde naším trávicím traktem přes 29 tisíc kilogramů, tedy 29 tun. Toto mnoţství musíme zpracovat, strávit, vyloučit, prostřednictvím těchto látek se několikrát obnoví celé naše tělo. Je pochopitelné, ţe kdyţ v těchto potravinách něco chybí a něco naopak výrazně přebývá, potom taková nevyváţenost ovlivní naše zdraví. Velkým problémem dnešní doby v našem regionu se stalo konzumování daleko většího mnoţství potravin, neţ organismus ve skutečnosti potřebuje. Náš organismus je tím zatěţován, urychluje se jeho metabolismus, zrychlují se vnitřní biologické hodiny, organismus se rychleji opotřebovává, a tím také rychleji stárne. Nikdy v minulosti lidstva bychom se nesetkali s tak vysokým procentem obézní populace jako dnes. Obezita výrazně zkracuje ţivot a tvoří rizikový faktor mnoha nemocí. Jde nejen o zdraví, ale přímo o ţivot. Konzumace nadbytečných kalorií ovšem krátí věk i těm, kteří jsou k obezitě imunní. Nadbytečné kalorie nařídí v organismu „biologické hodiny“ na rychlejší chod, takţe tělo pak stárne rychleji. Proto nejdůleţitější a nejjednodušší pravidlo pro dosaţení co nejvyššího věku zní: Vyvarujme se zbytečného přísunu potravin. Odolejme chuťovým lákadlům, nepřejídejme se. Vůbec se nedoporučuje zákusek po dobrém obědě či sáček se smaţenými brambůrky k televizi po večeři. Tím si zkracujeme léta aktivního ţivota, o chorobách a zdravotních komplikacích nemluvě. Pravdivé je zde staré české přísloví - jez do polosyta, pij do polopita, vyjdou ti naplno léta (Budinský 2009). Naše výţiva nesmí být energeticky nadměrná, příjem musí odpovídat výdeji energie. Více jíst mohou ti, kteří mají velký energetický výdej, tj. skutečně těţce pracující a aktivní výkonní sportovci. My ostatní, kterých je určitě naprostá většina, musíme jíst méně, neţ na kolik bychom měli chuť. Ukazatelem nám můţe být tělesná hmotnost – pokud se udrţuje v určitých mezích (vzhledem k poměru výšky a hmotnosti i ke věku), tuto podmínku plníme. Z tohoto 14

důvodu sledujeme ukazatel index tělesné hmotnosti BMI (Body Mass Index). Z rovnováhy by nás ale mělo vyvést nejen jeho zvýšení, ale téţ i sníţení, které znamená, ţe jsme podvyţivení. Druhou zásadou zdravé výţivy je odpovídající sloţení toho, co jíme, tak aby strava obsahovala dostatek všech ţivin, vitamínů i minerálních látek. Pochopitelně nesmíme téţ zapomínat na správný pitný reţim (voda). Pokud ale přijímáme smíšenou a dobře komponovanou stravu, tak nám nehrozí nedostatek ţádné ze sloţek výţivy. To, co přivádíme v nadbytku, se ani nestačí vstřebat a vyuţít a odchází z těla bez uţitku. Naopak narušíme rovnováhu různých sloţek mezi sebou navzájem a můţe se nám podařit i zvýšené odbourávání tělesných rezerv této látky. Důleţitý je zde dostatečný přívod bílkovin. Zejména u dětí, těhotných či kojících ţen musí být přísun bílkovin dostatečný. Totéţ se týká lidí fyzicky pracujících či sportujících na vrcholové úrovni. Pokud jde o lipidy, je třeba omezit přívod nasycených mastných kyselin a zvýšit přívod nenasycených, které naše tělo nedokáţe vyrobit. U sacharidů bychom měli sníţit přívod těch „rychlých“ a naopak poněkud zvýšit přísun škrobu. Velkou úlohu téţ hraje to, v jakých časových intervalech potravu přijímáme – v ţádném případě není rozumné omezit přívod potravy do jednoho či dvou jídel (buďto nejíme nic ráno či naopak večer). Omezení počtu denních jídel, které je u nás bohuţel běţné, vede k opaku toho, čeho lidé chtějí dosáhnout – i při celkově sníţeném přívodu se totiţ vytváří v našem těle více zásobních tuků (Petrásek, Marečková 2004).

2.2 Veganská a vegetariánská strava Je mnoho důvodů, proč lidé volí alternativní způsob výţivy oproti konvenčnímu. Někdo se snaţí najít zdravější ţivotní styl ve spojení k vlastní výţivě. Můţe jít o důvody čistě náboţenské nebo u jiných lidí jde o soucítění se zvířaty resp. o snahu nezabíjet zvířata a nekonzumovat potraviny zamořené škodlivinami z prostředí jak uvádí Mgr. Kateřina Ondrušková (www.9mesicu.cz). Často můţe jít o pouhý módní výstřelek, zejména u mladých lidí. Poţadavek alternativního stravování se však objevuje i ve společném stravování školními jídelnami počínaje. Pojem „alternativní výţiva“ zahrnuje celou řadu různých diet od těch volnějších aţ po přísné. Je třeba si uvědomit, ţe kaţdý způsob stravování má většinou své negativní, ale i pozitivní aspekty. Nejběţnější alternativní způsoby výţivy, s nimiţ se v současné době setkáváme, je škála vegetariánských diet. K dalším patří makrobiotické diety. Měli bychom znát podstatu těchto diet i některé potraviny, které se při daném způsobu stravování nejvíce pouţívají.

15

Vegetariánství. Slovo vegetarián pochází z latinského „vegetus“, coţ znamená „plný ţivota“. Vegetariánstvím rozumíme komplexní ţivotní styl, zaměření na péči o zdraví, bezmasou stravu, abstinování, nekouření, sport a duševní hygienu (Dostálová 2003). Vegetariánství členíme na: -

Veganská dieta je dieta, která úplně vylučuje ţivočišné potraviny (maso, vejce, mléčné výrobky, mléko, někteří odmítají i med a kvasnice). Vyznačuje se především nedostatkem jodu, vápníku, vitamínu B12 a ţeleza. Situace u dětí je mnohem závaţnější. Kojenci a děti ţivené veganskou stravou se vyznačují opoţděným růstem a je u nich zvýšené riziko chudokrevnosti a křivice. Jediným kladem je snad nízký celkový obsah tuku, nicméně nedostává se nám nenasycených mastných kyselin, které čerpáme především z ryb.

-

Lakto-ovo – vegetariánská dieta, která vedle rostlinných produktů toleruje vejce, mléko a mléčné výrobky.

-

Semivegetariánská dieta. Potrava se skládá hlavně z obilovin, brambor, luštěnin, zeleniny a ovoce, vajec mléka a sýrů. Dvakrát aţ třikrát týdně se zařazuje masitý pokrm z ryb a drůbeţe.

-

Vitariánství – jde o vegany, kteří vše konzumují v syrovém stavu, tedy bez vaření, pečení a smaţení.

-

Fruitariánství – stravovací reţim spočívající v konzumaci syrového ovoce.

Je známo, ţe vyuţitelnost většiny ţivin je u potravin ţivočišného původu podstatně vyšší neţ z rostlinných zdrojů. Udává se 8 – 10 násobný rozdíl (např. denní potřeba ţeleza je 14 – 20 mg, u těhotných a kojících ţen aţ 30 mg). Z ţivočišných zdrojů je ţelezo vyuţíváno aţ ze 30 % podané dávky, z rostlinných zdrojů pouze z 1 – 5 %. Maso a ostatní poţivatiny ţivočišného původu jsou naprosto nezastupitelnými dodavateli vitamínu B12, který příznivě ovlivňuje zrání červených krvinek; působí jako růstový faktor u dětí a celkově zasahuje pozitivně do metabolismu lidského organismu. Zdrojem vitamínu B12 jsou výhradně potraviny ţivočišného původu a denní potřeba vitamínu B12 se mění v závislosti na věku. Maso není dodavatelem jen vitamínu B12, ale je také hlavním dodavatelem ţeleza a jiných ţivin, především bílkovin. Na rozdíl od vitamínu B12 můţeme tyto ţiviny nahradit z jiných zdrojů. Propagátoři alternativních způsobů výţivy často doporučují náhradu kravského mléka mlékem sójovým a masa sójovým masem. Z hlediska výţivového, maso ani mléko

16

odpovídajícími sójovými výrobky zcela nahradit nelze, zvláště ne ve výţivě dětí (Medřická 2008).

2.3 Úprava stravy Vedle nadměrného mnoţství se často stává kamenem úrazu skladba stravy. Lze snadno pochopit, ţe pokud nějaký jedinec konzumuje převáţně jen tučné maso a přesolené uzeniny, bude mít s největší pravděpodobností dříve či později zdravotní problémy. Druhým extrémem, který můţe škodit, je nadměrná spotřeba doporučovaných potravin. Je znám případ dívky, která se začala ţivit pouze ovesnými vločkami, protoţe se dozvěděla, jak náramně jsou zdravé. Brzy onemocněla, protoţe jejímu tělu chyběla řada důleţitých látek. Kdo není nebo nechce být odborníkem na zdravou stravu, kdo se nechce podrobně zabývat skladbou jednotlivých potravin a potřebami lidského těla, ten by měl jíst dostatečně pestrou stravu s potřebným zastoupením ryb, zeleniny, ovoce a produktů z celozrnné mouky. Odborníci doporučují nekonzumovat nadměrné mnoţství červeného a příliš tučného masa, plnotučného mléka a sýrů s vysokým obsahem tuků. A také cukru, soli a bílé mouky, tří „bílých nepřátel lidstva“ (Budinský 2009). Tepelná úprava potravin způsobuje štěpení bílkovin a škrobů na menší, a proto stravitelnější molekuly. Potravina se stává lépe poţivatelnou, je chutnější, a pokud byla tepelná úprava dostatečná, zničí se choroboplodné zárodky, které mohou být v mase či ve vejcích. Tatarské bifteky ze syrového masa nebo polosyrové klasické bifteky se z tohoto důvodu nemají ve veřejném stravování podávat a neměly by patřit ani do domácí kuchyně. Dle informací autora Nejedlého (1997) je nejšetrnější úpravou masa vaření a dušení, protoţe voda chrání potraviny před poškozením nadměrným teplem. Vývar z kuřecího nebo libového hovězího masa se zeleninou je stále výtečnou výţivou pro rekonvalescenty. Vrstvu tuku z povrchu vývaru vţdy raději lţící odstraníme. Zeleninové nákypy s přídavkem malého mnoţství libového masa jsou dalším příkladem vhodně upravené potraviny. Tenké plátky masa lze opéci ve fritovacím oleji, ale pouze při teplotě do 180 stupňů C. Důleţité je maso brzo obrátit a pak sníţit teplotu a pomalu dopékat po obou stranách. Výhodou opékání ve fritéze je kontrola teploty. Nevýhodou je naopak ztráta kvality znovu pouţitého oleje. V obou případech necháme pečené maso důkladně okapat a pak pokrm podle chuti omastíme čerstvým olejem. Moderním způsobem přípravy pokrmů je pečení v proudícím, předem vyhřátém vzduchu nebo dostatečné prohřátí v mikrovlnné troubě. Klasické pečení v troubě je stále nejběţnější. Pokud se volí šetrnější teploty a maso se dostatečně polévá, nejsou námitky. 17

Stravitelnost pečeného masa lze zlepšit, kdyţ se naloţí na 24 hodin do kyselého nálevu se zeleninou. V kyselém prostředí probíhá štěpení bílkovin masa během pečení lépe. Při opékání a zejména grilování masa dochází často k značnému překročení teploty 180 ºC. Tím se začínají ničit rostlinné oleje; nakonec se pálí i ţivočišné tuky a bílkoviny. Přitom vzniká řada rakovinotvorných látek. Daleko nejhorší je opékání uzenin na ohni nebo na grilu se zdrojem tepla ze spodní části zdroje. Připálený tuk padá na rozpálené ohniště a v něm se mění na další rakovinotvorné látky, které stoupají a vsakují se do opékané uzeniny. Uzené výrobky mají i bez grilování rakovinotvorných látek nadbytek. Pomalé grilování se zdrojem tepla zboku nebo shora je zdravotně bezpečnější. Maso při grilování pokládáme i v tomto případě na rošt nebo stojánek. Vypečený tuk odstraníme. Odvyknout nadbytku masa není vţdy snadné. Proto je velice výhodné současně s masem připravovat sójové plátky nebo sójové tofu. Přitom stačí, kdyţ maso uhradí jen třetinu bílkovinného podílu a sója zbývající dvě třetiny. V mase je kolem 20g bílkovin ve 100g. Sójové plátky v suchém stavu obsahují téměř 50g bílkoviny ve 100g. Pro hlavní polední jídlo potřebuje dospělý člověk kolem 20g bílkovin. Místo 100 gramové porce masa lze pouţít pouze 33g masa a zbytek bílkovin nahradit pouze 25g suchých sójových plátků. Ty ovšem během přípravy jídla náleţitě nabobtnají, takţe jsou i objemově vydatné a syté. Kdyţ pak jídlo doplníme střídmou přílohou a obloţíme zeleninou nebo přidáme zeleninový salát, bude předkládané jídlo krásné, dobré a ještě vydatné a zdravé. Záhy zjistíme, ţe sójové výrobky mohou nahradit v mnoha případech maso zcela. Masa se úplně zříkat nebudeme. Obsahuje velmi kvalitní bílkoviny, minerály, zejména ţelezo a zinek, a také vitamíny. Budeme však dávat přednost drůbeţímu masu bez kůţe a rybám, zejména mořským. Ţádná vejce se nesmějí pouţívat bez tepelné úpravy. Třené ţloutky, ţloutkové krémy i sníh ušlehaný z bílků mohou přenést salmonelózovou infekci z vejce na člověka. Důsledkem je závaţné infekční průjmové onemocnění. Syrový bílek navíc obsahuje avidin, coţ je látka, která působí proti vitamínu B1. Tepelně upravená vejce nezatracujeme. Pro vysoký obsah cholesterolu je vhodné omezovat ţloutky (Nejedlý 1997). Zdravá školní strava pomohla dětem zhubnout. Bohuţel ne u nás, ale ve Velké Británii. Revoluční projekt zdravého školního stravování Food For Life pomohl sníţit dětskou obezitu o třetinu! Rada skotského okresu East Ayrshire nechala ve všech svých základních školách vyměnit nekvalitní stravu připravovanou z polotovarů za pokrmy z čerstvých potravin od místních ekologických zemědělců. Výměnou hranolek za kuskus a párků za lososa se tato oblast posunula z prvního místa v počtu dětí s extrémní obezitou na druhé místo mezi nejštíhlejšími. Suroviny na přípravu obědů jsou z 90 procent čerstvé, nezpracované; třetinu 18

tvoří bioprodukty a většina pochází od místních producentů. „Je nádherné vidět, ţe naše práce má tak pozitivní vliv,“ nechal se slyšet Robin Gourlay, manaţer pro školní stravování, který zavedení programu inicioval. „Máme dokonce zprávy o tom, ţe ţáci se nyní ve vyučování lépe soustředí, mají lepší výsledky a sníţil se počet zameškaných hodin“ (časopis Děti a my, 2011).

2.4 Potravinové doplňky V současné době ve vyspělých zemích uţívá potravinové doplňky přibliţně třetina dospělých lidí. Obrovský zájem o tuto kategorii výrobků nastal v 90. letech minulého století a počet konzumentů neustále roste. Faktem je, ţe potravinové doplňky nejsou nic nového – vitamíny v tabletách jsou známy jiţ před 50 let a počet různých druhů látek obsaţených v suplementech je stále větší (Kučera 2005). Potřeba příjmu biologicky aktivních látek se u kaţdého člověka liší. Podle internetového serveru www.fitlife.cz obecně platí, ţe převáţná část obyvatelstva nemá dostatek nutričně významných látek. Příčiny nedostatku nutričně významných látek: -

nevhodné stravovací návyky dané různými okolnostmi

-

sedavý způsob ţivota a tomu přizpůsobená strava

-

nekvalitní zdroj potravin

-

časté redukční diety

-

stres

-

kouření

-

znečištěné ţivotní prostředí

-

konzumace alkoholu

-

pravidelné uţívání léků aj.

Je proto prakticky nesmyslné tvrdit, ţe rozmanitou stravou jsme schopni přijmout dostatek biologicky aktivních látek. Proto by měly přijít na řadu právě doplňky výţivy. Doplňky výţivy jsou výrobky, které obsahují různé biologicky aktivní látky. Jsou navrţeny tak, aby pokrývaly průměrnou potřebu těchto látek u průměrného člověka. Jsou vyrobeny tak, aby látky v nich obsaţené byly maximálně vyuţitelné (např. některé ţiviny obsaţené v neupravené stravě jsou pro naše tělo obtíţně dosaţitelné). Pravidelné uţívání doplňků 19

výţivy umoţní vytvořit v těle zásobu aktivních látek a tím zvýšit odolnost našeho organismu proti některým nepříznivým situacím (stres, špatné ţivotní prostředí, různé nemoci apod.). Je nutné si uvědomit, ţe doplňky výţivy nejsou léky. Faktem je, ţe dostatek aktivních látek v těle pomáhá překonávat některé nepříznivé vlivy, podporuje imunitní, detoxikační systém těla, ale v případě rozvoje jakékoliv nemoci by suplementům neměly být přiřazovány léčebné účinky (Kučera 2005). Existuje mnoho různých forem doplňků stravy, které si můţeme běţně koupit a uţívat – nejčastěji jsou pouţívané tablety a tobolky. Ty se velmi snadno uţívají, uchovávají a mají také delší ţivotnost neţ jiné formy. Kromě obsahu aktivních ţivin v nich najdeme i jiné látky (aditiva) – mají různé funkce, nejčastěji doplňují tabletám a tobolkám jejich objem, prodluţují jejich trvanlivost, zabraňují jejich oxidaci popřípadě usnadňují jejich rozpadání v ţaludku (Miková 2005). Velmi často se pouţívá forma tzv. softgelu – jedná se o většinou ţelatinové tobolky, které bývají naplněny buď nějakým olejem s obsahem vitamínů rozpustných v tucích (A, D, E, beta-karoten), lecitinem nebo esenciálními aminokyselinami. Takové tobolky obsahují méně přídavných látek neţ tablety a rychleji se v trávicím traktu rozpouštějí. Není ale pravda, ţe látky obsaţené v tobolkách jsou pro naše tělo lépe vyuţitelné! Lidé, kteří z různých důvodů neradi polykají tablety a tobolky, si mohou pořídit suplementy ve formě prášku, který jednoduše rozpustí ve vodě nebo jej přimíchají do jídla. Dobře dostupnou kategorií jsou suplementy v tekuté podobě – dobře se polykají a mohou se ochutit, coţ je výhodné zejména pro malé děti. Specifickou skupinou tekutých přípravků jsou tinktury (jsou to koncentrované roztoky, které se vyrábí louhováním rostlin vodou, glycerinem nebo alkoholem). Velmi moderní a hojně propagovanou skupinou se staly přípravky, které v našem trávicím traktu postupně uvolňují jednotlivé látky. Jsou sloţeny z velmi malých tobolek, které jsou obsaţené v normální kapsli. Tyto mikrotobolky se při průchodu naším ústrojím postupně rozpadávají a uvolňují příslušnou látku (většinou vitamín) do krve po dobu aţ několika hodin. Nejčastěji takto pořídíme vitamín C, protoţe se v těle neukládá do zásoby a postupné uvolňování umoţní jeho stejnoměrnější vstřebávání. Uţ vzácněji se setkáváme s doplňky, které se uţívají sublinguálně – většinou se jedná o tekutinu s obsahem účinných látek, kterou nakapeme pod jazyk, čímţ urychlíme celkové vstřebávání všech ţivin (Dostálová, Hrubý, Turek 2004). Při výběru potravinových doplňků si musíme v prvé řadě všímat informací uvedených na jejich etiketách popř. příbalových letácích. Mezi výrobci doplňků stravy zuří konkurenční boj. Proto označují své výrobky různými lákavými pojmy jako farmaceutická kvalita, stoprocentně vstřebatelný, klinicky testovaný, čistý, vědecky standardizovaný apod. Je dobré si při 20

rozhodování uvědomit, ţe ţádný z uvedených výrazů není standardně definován způsobem schváleným směrnicemi příslušných úřadů a jedná se pouze o podbízení a podprahovou reklamu. Jak výše uvedení autoři uvádějí, běţný postup při výrobě doplňků vypadá většinou následovně: jedna firma vyprodukuje rostlinný materiál, který koupí jiná firma a podle potřeb jej zpracuje do podoby čisté vlákniny, prášku, extraktu nebo koncentrátu. Na jiném místě jiná společnost vyrobí různé formy vitamínů, minerálů a jiných aktivních látek běţně pouţívaných v potravinářském průmyslu. Tyto materiály jsou dodávány do velkoobchodů, které je prodávají firmám vyrábějící vlastní značku potravních doplňků. Pokud přijdeme do obchodu nebo lékárny pro nějaký přípravek, existuje velké pravděpodobnost, ţe mnohé z vystavovaných výrobků obsahují ingredience od stejných výrobců. Z toho důvodu je vhodnější zkontrolovat mnoţství jednotlivých účinných látek, srovnat je s mnoţstvím obsaţených v jiných výrobcích a orientačně přepočítat na cenu. V mnoha případech zjistíte, ţe mezi produkty různých výrobců při stejném mnoţství obsaţených látek existuje velký cenový rozdíl. Klasické lékařství předpokládá, ţe zdraví lidé, jejichţ strava je natolik rozmanitá a vyváţená, ţe nedostatek aktivních látek nepřipadá v úvahu, nepotřebují svoji stravu doplňovat. Jediné, o co by se měli starat, je přísun kvalitní stravy. Mnozí z nás uţ v praxi bezpochyby něco podobného slyšeli na vlastní uši z úst samotných lékařů. Avšak důkazy o tom, jak málo lidí se svým jídelníčkem alespoň blíţí k příjmu základních doporučených dávek jednotlivých ţivin, jsou alarmující. Většina z nás nejí dostatečné mnoţství zeleniny a ovoce (obecně se doporučuje 5-7 porcí denně, tj. přibliţně půl kilogramu, coţ je na základě tvrzení mnoha studií mnoţství doporučené k získání základní dávky nutričních látek potřebných k normálnímu fungování organismu). Taktéţ si vybíráme potraviny, které z důvodů průmyslového zpracování popř. neekologického zemědělství obsahují velmi malé mnoţství nezbytných ţivin. Naše strava prokazatelně obsahuje nedostatečné mnoţství hořčíku, chrómu, selenu a kyseliny listové. Taktéţ příjem vitamínu C, ţeleza a zinku nedosahuje správných hodnot. I při nejpečlivějším plánování našeho kaţdodenního jídelníčku je neskutečně obtíţné dodrţet stravování, které obsahuje základní dávky jednotlivých látek ( upraveno podle Hrubý (1995). Existuje nespočet dalších důvodů, proč nám chybí základní látky nezbytné pro správné fungování těla. A právě proto většina z nás sáhne po nějakém doplňku. Obyčejný člověk není schopen sám zjistit, která konkrétní látka mu chybí. Je vcelku nereálné, abychom od kaţdé látky, o níţ jsme z různých důvodů přesvědčeni, ţe nám chybí, uţívali jeden konkrétní 21

doplněk. Proto existuje nesmírně důleţitá skupina doplňků stravy, které se říká multifunkční (multivitamínové a multiminerální). Najdeme v nich spektrum důleţitých vitamínů a minerálů v mnoha případech právě v základních doporučených dávkách. Nejčastěji bývají zastoupeny vitamíny C, B komplex, D, E, A popř. beta-karoten. Z minerálních látek vápník, hořčík, zinek, ţelezo, fosfor, jod a často i jiné stopové prvky. Pro lepší vyuţitelnost těchto základních látek přidávají mnozí výrobci suplementů do multivitaminových přípravků rostlinné materiály – prášky, extrakty nebo koncentráty. Od obsahu těchto ingrediencí se pak odvíjí kvalita a cena jednotlivých výrobků. Proto při výběru potravinového doplňku nesmíme zapomínat vţdy řádně číst příbalový leták nebo informace na obalu výrobku.

22

3 Civilizační choroby Jako civilizační nemoci označujeme choroby, které vznikají a) nedostatkem pohybu, tj. nedostatečný energetický výdej, b) přejídáním, coţ vede k obezitě, c) nesprávnou ţivotosprávou, d) pobytem ve zdraví škodlivém prostředí, e) kouřením, f) poţíváním alkoholu, g) nerespektováním zásad duševní hygieny ve spojení se stresovými situacemi. Často jde o vzájemnou kombinaci výše uvedených faktorů (Machová a kol. 2009). Níţe představené civilizační choroby a jejich prevence jsou zpracovány podle Vondráčka a kolektivu (1992).

3.1 Přehled civilizačních chorob Vysoký krevní tlak. Tato nemoc postihuje 10 -20 % obyvatelstva. Jde o zvýšení krevního tlaku nad hranici 160/90 torrů. Toto zvýšení tlaku můţe být průvodním jevem jiného onemocnění. Potom hovoříme o sekundární hypertenzi. Hypertenze souvisí s obezitou, často s arterosklerózou, cukrovkou a dnou. Dochází ke změnám na cévách, především srdečních a ledvinových, ale téţ mozkových a všech ostatních. Vyšší krevní tlak znamená větší námahu pro srdce, více namáhá tepny a usnadňuje jejich kornatění. Neléčená hypertenze vyvolává vznik hypertenzní krize se všemi následky, pokud ovšem dříve nedojde k jiným komplikacím, např. k cévní mozkové příhodě s následným ochrnutím. Z toho jednoznačně vyplývá nebezpečnost této záludné nemoci a nutnost její včasné prevence a léčby. Obezita. Je způsobená nadměrnou tvorbou tuku a jeho nedostatečným uvolňováním z tkáně. Touto nemocí bývají postiţeny hlavně ţeny středního věku, ale vyskytuje se i u muţů a dětí. Je zde důleţitý názor, ţe k obezitě často vedou jiţ nesprávné návyky v raném věku, kdy přejídání způsobuje tvorbu nadměrného počtu tukových buněk. Zde hraje rozhodující roli ten, kdo výţivu zajišťuje, dítě samo je nevinné. Dítě se vlastně stává obětí původně dobrého záměru. Přejídání tedy není zdravé ani v nejútlejším věku. V pokročilém věku není obezita jiţ tak častá. Důvody, které vedou k přejídání jsou např.:“dobrá“ nebrzděná chuť k jídlu, jindy jde o úmyslné překrmování (děti, rekonvalescenti, těhotné i kojící ţeny) anebo to můţe být kompenzace psychického napětí. Zrádný můţe být snadný přístup k potravinám, který vede k přejídání (profesionální obezita). Výdej energie sniţuje sedavý způsob ţivota se současným opomíjením systematické tělovýchovy a sportu. Toto se týká hlavně lidí středního věku. Jídlo je pro vznik obezity podmiňujícím faktorem – není obezity bez jídla. Kromě nadměrného příjmu jídla a pití a nedostatku pohybu přispívají k obezitě téţ hormonální poruchy. Obezita 23

je závaţné onemocnění, které způsobuje resp. zhoršuje řadu dalších chorob. U obézních lidí se proto častěji vyskytuje např. cukrovka, arterioskleróza, hypertenze, trombózy a dna. Obezita téţ zhoršuje většinu srdečně-plícních onemocnění, podílí se na tvorbě ţlučových kamenů, přispívá ke vzniku zánětu slinivky břišní, urychluje vznik artrózy a má také nepříznivý vliv na menstruační cyklus. Nemoci krevního oběhu. Jsou častou příčinou úmrtí člověka. Počet těchto onemocnění stále stoupá. Krevní oběh zajišťuje svými mechanismy celou řadu funkcí. Je na něm závislá ţivotaschopnost kaţdého orgánu resp. kaţdé buňky. Neporušený oběh krve vychází ze srdečního svalu, který jej zajišťuje svou nepřetrţitou činností. Funkce oběhu můţe být porušena na všech jeho úrovních, ať uţ se jedná o činnost srdce, tepen či ţilního systému. Ischemická nemoc srdeční. Ischémie (nedostatečné prokrvení) srdečního svalu je způsobena zúţením zásobovacích věnčitých srdečních tepen, coţ má za důsledek nedostatečný příjem kyslíku. Příčinou je nejčastěji skleróza věnčitých tepen. Při pomalu postupující skleróze je přívod krve postupně omezován, ale není zcela uzavřen. Zúţení věnčitých tepen se většinou projevuje při zvýšeném fyzickém zatíţení palčivou bolestí na hrudní kosti, která se můţe v pokročilejším stádiu nemoci objevovat i v klidu či v noci. V takovém případě hovoříme o angíně pectoris. Bolest má svíravý charakter, můţe dále postupovat do oblasti krku, do horní končetiny, do stran hrudníku. Kornatění tepen – arterioskleróza. Vznik tohoto závaţného onemocnění spočívá v poruše metabolismu cholesterolu a jeho derivátů tukové povahy ve stěnách tepen. Cholesterol spolu s vápníkem vytvářejí v postiţených místech tepen pláty, které jednak svým objemem způsobují zúţení průsvitu příslušné cévy, jednak tvoří místa, která umoţňují sráţení krve s dalším následným zúţením. Za přispění cévní křeče můţe dojít i k úplnému uzavření tepny. U arteriosklerózy jsou nejprve postiţeny nejmenší cévy a nemoc se postupně šíří. U arterosklerózy jsou větší cévy postiţeny jiţ v počátcích. Při ztvrdnutí a konečném zvápenatění tepen hrozí při náhlém zvýšení krevního tlaku nebezpečí prasknutí nemocné cévy resp. dojde k jejímu uzávěru. Následky jsou v kaţdém případě závaţné. Infarkt myokardu – infarkt srdeční. Úplný uzávěr věnčité tepny způsobuje úmrtí vyţivovaného okrsku na srdci. Pro tuto nemoc je charakteristická krutá bolest uprostřed hrudi, která trvá i několik hodin a neustupuje ani po podání Nitroglycerinu. Bolest se můţe stupňovat. V závaţných případech můţe dojít i k otoku plic, k záchvatu bušení srdce nebo k dušnosti. Onemocnění žil. Vznik krevní sraţeniny způsobí zánět ţil. Touto nemocí jsou postiţeny nejčastěji dolní končetiny. Na tomto onemocnění se různou měrou podílejí tři faktory: 24

poškození ţilní stěny, zpomalení krevního proudu a zvýšená krevní sráţlivost. Cévní stěna můţe být poškozena mechanickým zhmoţděním a to i při zlomeninách končetin, nitroţilními injekcemi, přechodem infekce z okolí na ţilní stěnu a také přímým působením bakterií a jejich toxinů. Zpomalení krevního proudu přichází v úvahu nejčastěji u dlouho leţících pacientů. Se zvýšenou krevní sráţlivostí jako příčinou trombóz se setkáváme po porodech, operacích, ale také u zhoubných nádorů. Trombóza se zánětem nebo i bez zánětu je tedy většinou důsledkem jiného onemocnění, které je nutno odhalit a léčit jeho příčiny. Ţilní systém je rozdělen na povrchní (cévy viditelně prosvítají kůţí), hluboký a na spojky mezi těmito systémy. Zánět povrchního systému poznáme podle zarudnutí v průběhu ţíly, které je na pohmat tuhé a bolestivé. Žilní městky - varikózní syndrom. Dochází k němu při vleklém onemocnění ţil dolních končetin, kdy v ţilách dochází k zadrţování krve, k vzestupu ţilního tlaku a následným změnám cévní stěny i tkání přilehlých. Nejváţnějším důsledkem je zde vznik bércového vředu. Postiţení ţilního systému dolních končetin je v naší zemi pětkrát častější u ţen neţ u muţů. Varixy se mohou objevovat i dědičně. Jindy se získají během ţivota při chabosti pojivových tkání – současně se mohou vyskytovat kýly, hemoroidy (ţilní městky v okolí konečníku), ale také ploché nohy a vady páteře. Kromě toho musí současně působit i další faktor, např. hormonální v souvislosti s menstruačním cyklem, ale také obezita, nedostatek pohybu, nevhodné škrtící oblečení, profese spojená s dlouhým stáním a velkou zátěţí dolních končetin nebo s nutností dlouhodobého setrvání v nevhodné poloze. Nádorové onemocnění - rakovina. Nádor je důsledkem místně neregulovaného a neorganizovaného růstu buněk, jehoţ příčiny nejsou dosud dostatečně známy. Vznik nádorů je dán vícero faktory. Podstatou je biologický zvrat buňky a biochemických dějů, které v ní probíhají. Jednou z moţných příčin počátku nádorového bujení se jeví chemické látky zvané karcinogeny nebo také karcinogenní látky. Karcinogeny různého typu jsou velmi rozšířeny jak ve vzduchu, tak i ve vodě a v potravinách. Velká řada látek působí na vznik rakoviny zcela prokazatelně pouze svým působením. Karcinogenům je tedy nutné se vyhýbat. Mají nepochybně na svědomí například čelné umístění našeho státu v počtu rakovin tlustého střeva ve světovém měřítku, Zde nacházíme další důvod pro zkvalitnění našich stravovacích zvyklostí. Kuřáci mnohem častěji neţ nekuřáci onemocní rakovinou plic. Nádory mohou být nezhoubné. Ty potom rostou a svého nositele začnou obtěţovat aţ ve chvíli, kdy jsou natolik velké, ţe mu působí obtíţe. Mnohem nebezpečnější jsou ale nádory zhoubné, které vyčerpávají celý organismus, vytvářejí tzv. metastázy, coţ jsou loţiska bujení někdy i značně vzdálená od mateřského nádoru, a po dokonalém vyčerpání svého nositele způsobují smrt. 25

Úplavice cukrová - Cukrovka - Diabetes mellitus. Toto onemocnění je způsobeno poruchou regulace hospodaření s energií především uvolňované z cukrů, ve svých důsledcích potom i z ostatních sloţek potravy. Zde jde o to, ţe organismus není schopen udrţovat hladinu krevního cukru v potřebném rozmezí. Cukrovka patří mezi nemoci s určitými dědičnými rasy. Díky existenci inzulínu bývá toto onemocnění laiky podceňováno. Příznaky nemoci jsou různé a závisí na váţnosti poruchy. Nápadným příznakem bývá ţízeň a nadměrné pití, zároveň také nadměrné močení. K dalším příznakům patří úbytek tělesné výkonnosti a hubnutí. Jindy je naopak chuť k jídlu zvýšená. Diabetici si často stěţují na svědění kůţe. Diabetici jsou náchylní k infekcím různého druhu. Někteří nemocní mají poruchy zraku. V pokročilejších stadiích nemoci dochází k postiţení drobných cév i závaţného stupně se všemi svými důsledky. Cukrovka můţe způsobit výchylku koncentrace krevního cukru, a to jak zvýšením nad normální rozmezí (tzv. hyperglykémie), tak i jeho sníţením (hypoglykémie). Hyperglykémie vzniká postupně a podle závaţnosti onemocnění se projevuje jednak laboratorními výsledky, jednak stavem pacienta. Při malém postiţení vzniká obezita, časté močení velkého mnoţství moči, ţízeň. Je-li nemoc závaţnější, nalézáme v moči jiţ cukr, postiţený netloustne, ale naopak začíná hubnout, ubývá mu tělesných sil, ve vydechovaném vzduchu můţe být cítit vůně acetonu. Pokud ani v této fázi onemocnění nedojde k odhalení nemoci, zdravotní stav postiţeného se dále zhoršuje – nemocný můţe upadnout do bezvědomí. Pacient zrychleně dýchá, má suchou rudou kůţi na tváři a z dechu je cítit aceton. Těsně před vznikem stavu bezvědomí nám toto nebezpečí můţe signalizovat ztráta chuti k jídlu, nevolnost aţ zvracení, psychický útlum, neobvyklá lhostejnost aţ ospalost. Hypoglykémie je nejčastější u léčených diabetiků (tj. nemocných cukrovkou), kdy po poţití léku nedojde k přísunu potravy, a tak glukóza schází. Příznaky jsou bolest hlavy, zapomnětlivost, vlčí hlad, dezorientace. Při větším poklesu krevního cukru můţe dojít k bezvědomí se záškuby (křečemi svalstva), nemocný je bledý, studeně se potí. Je nutná neodkladná pomoc lékaře.

3.2 Prevence civilizačních chorob Vysoký krevní tlak. Tato nemoc je záludná a je nutná její včasná prevence a léčba. Hypertenzi je nejlépe předcházet úpravou ţivotosprávy. Jde zejména o psychické zklidnění úpravou

prostředí,

o vyhýbání

se krizovým situacím včetně

zatíţení

plynoucích

z odpovědných funkcí (tzv. manaţerský syndrom, souhrn příznaků a stresových situací provázející vedoucí pracovníky), vyuţívání denního a víkendového odpočinku, jakoţ i

26

dovolené k pohybu ve zdravém prostředí, ale také o zvýšení tělesné námahy zároveň se zavedením pravidelného rekreačního sportu, o redukci nadměrné hmotnosti, o sníţení příjmu kuchyňské soli, ale také o abstinenci alkoholu a kouření. Obezita. Při léčení se nejlépe uplatňuje redukční dieta s omezením energeticky vydatných potravin, ale s dostatečným příjmem biologicky významných látek. Tekutiny, kromě alkoholu a dţusů, lze konzumovat bez omezení. Je také nezbytné omezit přívod kuchyňské soli a koření podporujících chuť k jídlu. Medikamentózní léčba (pomocí leků) patří do rukou lékaře. K nejrůznějším novým preparátům, hlavně zahraniční provenience, které „zaručeně a bez omezení stravovacích zvyklostí“ umoţní zhubnutí, je třeba stavět se s rezervou, neboť jde zpravidla o komerční záleţitost. Do úpravy ţivotosprávy patří téţ zavedení určitého sportovního reţimu, který se musí vyznačovat dostatkem pohybu a pravidelností. Ischemická nemoc srdeční. U nemoci angina pectoris a projevů svíravé bolesti je v případě bolesti tohoto typu nutné zklidnění postiţeného, okamţité ukončení fyzické námahy a podání léku, např. tabletky Nitroglycerinu pod jazyk. Po několika málo minutách potom bolest ustupuje. Avšak ne kaţdá bolest u srdce znamená ischemickou nemoc. Jako bolest u srdce jsou pociťovány také nejrůznější pocity na hrudi, zasahující do srdeční krajiny. Jen malá část těchto pocitů skutečně vychází ze srdce. V prevenci se uplatňují tytéţ principy jako u arteriální hypertenze, se zvláštním důrazem na zásady zdravé výţivy. Je vhodné vyloučit tuky ţivočišného původu a pouţívat tuky rostlinné. Zdraví prospěšný je také rybí tuk. Velmi důleţité je omezení (lépe vynechání) kouření. Je nutné se vyvarovat potravin s vysokým obsahem cholesterolu (např. vaječné ţloutky). Kornatění tepen – arterioskleróza. Velké riziko znamená hlavně postiţení cév srdečních a mozkových, ale i postiţení cév orgánových, útrobních nebo končetinových. Léčení patří do odborné lékařské péče. Infarkt myokardu – infarkt srdeční. Léčení patří do odborné lékařské péče, a to co nejdříve po vzniku obtíţí, neboť čím kratší je tento interval, tím větší je naděje na úspěšné léčení. Prevence tohoto onemocnění je stejná jako u ischemické nemoci srdeční. Onemocnění žil. Léčba zánětu povrchního systému je nutná zejména vzhledem k nebezpečí rozšíření trombózy na hluboký ţilní systém. Přikládá se kompresivní bandáţ (tlakový obvaz), končetina se šetří, klid na lůţku se však nedoporučuje. Zánět hlubokého ţilního systému je onemocnění velice závaţné, neboť vzniklé krevní sraţeniny mohou při odtrţení z místa doplavat (jsou neseny krevním proudem) do plicního řečiště a způsobit zde plicní embolii (ucpání), coţ patří mj. mezi obávané komplikace pooperačních stavů. Zánět a trombóza hlubokého řečiště se projevují otokem postiţené oblasti, tlakem aţ bolestí, někdy i zvýšenou 27

teplotou. Léčba je nutná a neodkladná. Předcházení tomuto onemocnění slouţí preventivní léčba varixů (ţilních městků) dolních končetin, dieta s omezením tuků a kalorií, při vyvinutých varixech bandáţování končetin, včasné vstávání po operacích, cvičení na lůţku, rehabilitační cviky u nechodících a prohřívání dolních končetin. Lékař ordinuje léky proti sráţlivosti krve. Žilní městky - varikózní syndrom. Protoţe varixy často vznikají na podkladě zánětu ţil, je především nutno předcházet těmto zánětům. Pokud jiţ varixy vznikly, pouţívá se elastická bandáţ, které zabrání jejich dalšímu rozšiřování. Léčení je také moţné chirurgicky, a to buď operací, anebo pomocí roztoků vpravovaných do postiţené ţíly, které způsobí odumírání vzniklých varixů. Nádorové onemocnění - rakovina. Čím dříve se začne s léčbou, tím úspěšnější je léčení a vyšší pravděpodobnost vyléčení. Mnohdy dochází k situaci, kdy postiţený jiţ tuší svoji nemoc, ale ve strachu před potvrzením této nemoci nenavštíví lékaře včas, tedy v době, kdy by bylo léčení ještě úspěšné. Úplavice cukrová - Cukrovka - Diabetes mellitus. Prevence je obtíţná. Zejména v rodinách s genetickou zátěţí je nutné sledovat příznaky uvedené výše. Je zapotřebí vhodně upravit ţivotosprávu, mít se na pozoru před obezitou a při případném prokázání nemoci přísně dodrţovat léčebný reţim. Jen tak lze zastavit probíhající změny na cévách a orgánech, které ve svých důsledcích zkracují ţivot diabetika. V případě správné léčby, při dodrţování zásad ţivotosprávy se diabetik můţe plně uplatnit ve svém zaměstnání a dosáhnout ţivotního uspokojení (Miková 2005).

28

4 Zdravotní stav české populace 4.1 Vliv globalizace na životní styl Současný svět, který se vyvíjí rapidní rychlostí, nedá člověku chvíli oddechu. Neustále se zvyšující pracovní nároky, všudypřítomný stres a nervozita a zhoršovaní ţivotního prostředí to jsou faktory, které zásadním způsobem ovlivňují ţivotní styl jedince (jde o způsob ţivota jedince). Člověk zkrátka nemá čas na to, aby se staral o své vlastní zdraví - vede nezdravý způsob ţivota a tím pádem se zvyšuje počet psychosomatických chorob, jako je například infarkt či rakovina. Všemoţné okolnosti působí velice negativně na jeho psychiku (např. pouhé zprávy v televizi, jiţ zmíněný shon a stres). Ze ţivota se poté stává stereotypní sled neustále se opakujících akcí, coţ vede k frustracím, depresím a v krajních případech i k mentálním poruchám (Moldan 1997). Jev globalizace někdo povaţuje za negativní a někdo za nevyhnutelný vývoj civilizace. Nebyl nijak zvláště definován. Český ekvivalent k tomuto slovu je "propojování". Dochází k vytváření nadnárodních společností (tzv. monopolů - např. Telecom, Microsoft, McDonald´s). Ty vyuţívají výhod lokalizace jednotlivých částí firmy v různých částech světa a produkce zboţí a sluţeb je organizována na nadnárodní úrovni. Hlavním cílem nadnárodních společností je maximalizace zisku a akumulace kapitálu. V případě, ţe je dosavadní trh nasycen a nenabízí mnoho moţností pro další růst, dochází k expanzi na nové trhy. Vedle nadnárodní organizace produkce došlo v posledních desetiletích k vytvoření nového mezinárodního finančního systému, zaloţeného na 24 hodinovém obchodování s měnami, akciemi a dalšími finančními produkce, prostřednictvím tří největších finančních center v New Yorku, Londýně i Tokiu. Od konce 80. let se postupně odděluje reálná ekonomika výroby a obchodu se zboţím a sluţbami od symbolické ekonomiky finančních transakcí. Vytváří se tzv. kasinová politika, tj. virtuální ekonomiky, kde spekulanti se směnnými kurzy, akciemi a jinými finančními produkty přemisťují v rámci globální ekonomiky obrovské sumy peněz (Sirůček 2007). Globalizace (mondializace) byla mimo jiné umoţněna technologickou informační revolucí, která poskytla základní technickou infrastrukturu pro chod globální ekonomiky. Informační technologie se stávají klíčovým faktorem produktivity a konkurenceschopnosti firem. Na významu nabývají zejména informační technologie, mezi nimiţ hrají klíčovou roli telekomunikace a celosvětová počítačová síť - internet (coţ byla první věc, která mě napadla, kdyţ jsem uslyšel jiţ zmíněné "propojování"). Tyto slouţí k expresní komunikaci mezi 29

jednotlivými obchodními stranami a umoţňují rychlé projednání obchodních kontraktů mezi společnostmi z různých zemí světa. Mnoho klíčových obchodů dnes není závislých na nákladní dopravě a často není nezbytný akci osobní kontakt. Nové informační technologie tak umoţňují flexibilní řízení jednotlivých částí společností rozmístěných v různých částech světa. Klíčovým způsobem adaptace na nové podmínky bylo rozšiřování produkce firem do zahraničí, které mělo dva hlavní cíle: rozšíření trhů pro nabízené zboţí a sluţby a sluţby s cílem zvýšit příjmy anebo sníţení produkčních nákladů. V rámci vyspělých zemí jak uvádí výše uvedený autor, narůstá ekonomická provázanost. Nově uplatňovanou strategií se stalo přemístění části výrobních procesu do oblastí s dostatkem levné a disciplinované pracovní síly s cílem sníţení výrobních nákladů. Průmyslová výroba se začala přesunovat do zemí jiţní Ameriky a jiţní a jihovýchodní Asie. Řídící funkce, výzkum a vývoj však zůstaly v původních územích rozvinutého světa. Globalizace je ovšem něco více, neţ příliv peněz a zboţí. Je to vzrůstající vzájemná závislost lidí světa. Podle zprávy OSN (viz Halaxa 1996) jí nelze uniknout, a proto je nezbytné ji zlidštit a obestavět závaznými mezinárodními humanitárními zákony a předpisy, která by chránila osoby z niţších společenských vrstev a obyvatele třetího světa. Ovšem vybudovat takovou globalizaci s mravním, politickým a ekonomickým charakterem nebude jistě úkol snadný. Zajímavou myšlenkou je návrh na zavedení tzv. počítačové daně povinné pro všechny státy, vztahující se na všechny informace, předávané elektronickou poštou. Touto cestou získané prostředky by byly věnovány na urychlení rozvoje nejchudších, civilizačně zaostalých zemí.

4.2 Zdravotní stav české populace Obyvatelstvo. Termín obyvatelstvo označuje soubor lidí, kteří ţijí na určitém území (státu, města, apod.). Obyvatelstvo se můţe skládat z různých populací, etnik a také národů. Podle předběţné statistické bilance měla Česká republika k 30.09.2009 10 501 197 obyvatel. Počet osob v nejmladších věkových kategoriích 0-19 let by měl nepatrně klesnout do roku 2050 (pokles o 12 – 30 %). Vývoj počtu produktivní skupiny obyvatel mezi 20–64 lety ve všech prognózách udává nepatrný růst v následujících 2–3 letech a poté pokles (odhad mezi 16-36 %). U osob v post-produktivním věku dojde k opačnému jevu, neboť počet osob ve věku 65 a více let se bude zvyšovat (odhad o 70-120 %) (Čeledová, Čevela 2010).

30

Nejvyšší odhad nárůstu seniorů předpokládá, ţe v roce 2050 bude osob starších 65 let celkem 3,5 mil (136 % nárůst). Česká populace bude stárnout velice rychlým tempem. Pokud v letošním roce připadá na 100 osob do dvaceti let 71 seniorů, tak v roce 2050 se tento počet odhaduje mezi 150-190 osobami (Čeledová, Čevela 2010). Demografický vývoj v nejbliţším období je tedy jistý. Podle demografických projekcí především v období mezi rokem 2000-2030 nastane výrazná změna věkové struktury populace, tj. nárůst počtu současně ţijících generací. Demografický vývoj v nejbliţším období je determinován nejen „prodlouţením délky ţivota“, ale především přesunem silných populačních vln do vyšších věkových kategorií. K zásadním změnám ve stavu zdraví populace v tomto časovém horizontu zcela určitě nedojde, ale nelze opominout zvyšující se nároky na péči především u seniorské populace. U populace starší neţ 75 let, která vykazuje sníţenou míru soběstačnosti a je častým spotřebitelem zdravotní i sociální péče, naopak dojde v letech 2015-2030 k velmi výraznému nárůstu. Demografické změny podtrhují potřebu nastolení celospolečenské shody na řešení očekávaných důsledků tohoto vývoje, tzn. výdaje na důchody, zdravotní, sociální a zdravotně sociální sluţby, v co nejkratším moţném čase. Zdravotní stav obyvatelstva. Zdravotní stav obyvatel ovlivňuje nejen úroveň zdravotnických sluţeb, ale i sociální, ekonomické a přírodní podmínky. Zdravotní stav se hodnotí pomocí celé řady demograficko statistických ukazatelů. Mezi ně patří např. nemocnost, pracovní neschopnost, střední délka ţivota, úmrtnost, hospitalizace (Čeledová, Čevela 2010). Nemocnost (morbidita) sleduje jednotlivé diagnózy a udává poměr počtu jedinců s určitou nemocí k počtu jedinců zdravých či trpících jiným onemocněním. V rámci nemocnosti se zjišťuje rovněţ tzv. prevalence a incidence. Prevalence udává počet existujících nemocí. Prevalence můţe být okamţiková (např. k dnešnímu dni) nebo intervalová (v tomto roce). Incidence vyjadřuje počet nových (nově hlášených) onemocnění. Opět se vztahuje k určitému času. Denní incidence se počítá např. při náhle vzniklých epidemiích, v týdenních datech se počítá incidence respiračních onemocnění, měsíční nebo roční můţe být údaj o incidenci infarktu či zhoubných nádorů (Čeledová, Čevela 2010). Ke sledování zdravotního stavu populace lze využít: -

Zdravotnické statistiky – např. povinná hlášení (infekční nemoci, tuberkulóza, vrozené vývojové vady, pohlavní choroby, nemoci z povolání aj.)

-

Šetření epidemiologická – východiskem šetření jsou převáţně údaje ze zdravotnických statistik. Tyto šetření se dělí na longitudinální (sledují výskyt nemoci v delším období) a průřezová (informují o hladině nemocnosti v určitém okamţiku) 31

-

Šetření sociologická – rozhovory a dotazníky

Dočasná pracovní neschopnost udává přehled o nemocech či úrazech, které zapříčinily absenci v zaměstnání do zhruba 1 roku, tzv. krátkodobá pracovní neschopnost, nebo déle neţ 1 rok, tzv. dlouhodobá pracovní neschopnost neboli invalidita. Nejčastější příčinou pracovní neschopnosti krátkodobé jsou onemocnění dýchacího systému, pohybového systému a úrazy. Nejčastější příčinou invalidity jsou postiţení oběhového systému, onkologická onemocnění, duševní poruchy a poruchy chování, postiţení pohybového systému a neurologická. Střední délka života je střední hodnota počtu let, které zbývají jedinci do smrti při narození i v jednotlivých letech ţivota. Jedná se nejčastěji o počet let, kterých se doţije narozené dítě, pokud se nezmění specifická úmrtnost. V roce 2008 došlo k nárůstu střední délky ţivota na současných 74,0 let u muţů a 80,1 roku u ţen. Ţeny ţijí o 6,2 roku déle neţ muţi, i kdyţ rozdíl mezi oběma pohlavími se s postupem času velmi pomalu sniţuje. Nejdelší střední délku ţivota při narození mají dlouhodobě muţi na Islandu a ve Švýcarsku (79,7 let a 79,6 let v roce 2007). Ţeny překročily v roce 2006 hranici 84 let ve třech zemích – ve Francii, Švýcarsku a v Itálii. Z nových členských států Evropské unie mají nejdelší naději doţití při narození muţi i ţeny na Kypru (78,2 a 82,5 let v roce 2007) jak uvádí Čeledová a Čevela (2010) ve své práci. Pozice České republiky v rámci evropských zemí, přes mimořádné tempo růstu střední délky ţivota v devadesátých letech, zůstává beze změny. Za zeměmi s nejvyšší nadějí doţití při narození zaostáváme u muţů o 6 let a u ţen o 4 roky. Mezi postkomunistickými zeměmi střední a východní Evropy zaujímá Česká republika druhé místo za Slovinskem. Velmi nepříznivá situace přetrvává v některých zemích bývalého Sovětského svazu. Nejkratšího věku se doţívají muţi v Rusku (60,5 roku v roce 2006). Nejkratšího věku se doţívají ţeny rovněţ v Rusku a v Moldávii (73,3 roku v roce 2006). Muţi v Rusku tak ţijí zhruba o 19 let a ţeny v Rusku a v Moldávii o 11 let méně neţ v zemích s nejdelší střední délkou ţivota. Úmrtnost (mortalita celková) udává počet zemřelých během kalendářního roku na tisíc obyvatel. Nebere v úvahu věk ani pohlaví. Kojenecká úmrtnost je počet zemřelých do jednoho roku na tisíc ţivě narozených a novorozenecká úmrtnost udává počet zemřelých do 28 dnů věku na tisíc ţivě narozených. V roce 2008 zemřelo celkem 104 948 osob, coţ je o 312 osob (muţů) více neţ v roce 2007. K tomuto vzestupu došlo především v důsledku nárůstu zastoupení starších osob s vyšší úmrtností, neboť intenzita úmrtnosti se ve všech věkových skupinách, vyjma skupiny 95+, sníţila. V roce 2008 došlo k úmrtí nejčastěji (v 60 % případů) v nemocnici, pětina úmrtí nastala v domácím prostředí. K ostatním úmrtím došlo v léčebném ústavu (9,3 %), v sociálním zařízení (5,4 %), na ulici, při převozu či jinde (5,4 %). 32

Při sledování příčin smrti zaznamenáváme stále rostoucí zastoupení zhoubných novotvarů a klesající podíl úmrtí v důsledku nemocí oběhové soustavy. Přesto však kardiovaskulární onemocnění zapříčiňují 45 % standardizované úmrtnosti muţů a více neţ polovinu standardizované úmrtnosti ţen. K poklesu úrovně standardizované úmrtnosti v roce 2008 došlo u všech hlavních skupin příčin smrti, mírně se zvýšila pouze úmrtnost u dokonaných sebevraţd ţen. Výrazné rozdíly mezi zeměmi západní Evropy a zeměmi bývalého východního bloku přes klesající trend nadále přetrvávají i u kojenecké úmrtnosti. Česká republika se hodnotami 3,1 a 2,8 promile v letech 2007 a 2008 řadí na jedno z předních míst v Evropě i ve světě. Výrazně nejvyšší úmrtnost kojenců je v Moldavsku a Rumunsku (12,1 a 11,0 promile v roce 2008). Společným rysem většiny evropských zemí je sníţení úrovně porodnosti a zlepšování úmrtnostních poměrů provázané prodluţováním délky ţivota. To má za následek demografické stárnutí populace. Evropa se stala věkově nejstarším kontinentem (Čeledová, Čevela 2010). Hospitalizace se sleduje podle hlavní nemoci, která nejvíce ohroţuje nemocného a základní nemoci, pro kterou byl jedinec hospitalizován. V České republice došlo v průběhu roku 2006 ve všech lůţkových zdravotnických zařízeních, tj. v nemocnicích včetně fakultních nemocnic a nemocnic následné péče k 2,4 milionu hospitalizací, přičemţ na jednoho obyvatele vychází 2,3 dne strávených na lůţku. Po předchozím nárůstu počtu hospitalizací mezi roky 2000 2005 v přepočtu na obyvatelstvo o 10 %, došlo v roce 2006 k poklesu tohoto ukazatele o 3 %. V roce 2006 se také sníţil celkový počet dnů strávených v nemocnici připadající na obyvatele o 5 %, Pacienti jsou nejčastěji hospitalizováni na interních odděleních (20 % všech prostonaných dnů v nemocnici). Nejčastější příčinou hospitalizace v České republice byly v roce 2006 nemoci oběhové soustavy, jejichţ podíl činil 15 %. Z hlediska počtu ošetřovacích dnů představují druhou nejzávaţnější skupinu onemocněných novotvary, které jsou příčinou 10 % dní strávených v nemocnici. Pro úrazy a jiné vnější příčiny jsou hospitalizace nejčastější u osob starších 75 let (upraveno podle Čeledová, Čevela 2010). Posuzování zdravotního stavu obyvatel podle zmíněných kritérií je však stále obtíţné, neboť vývoj zdravotního stavu obyvatel odráţí nejen úroveň medicínských poznatků, ale i působení všech determinant ovlivňujících zdraví jedince i celé společnosti. Zdravé stárnutí. Růst počtu a podílu starších lidí je dán zvyšující se ekonomickou úrovní, vyšší kvalitou zdravotních i sociálních sluţeb, ale současně vyţaduje přizpůsobení sluţeb a produktů jejich potřebám. Průměrný věk populace ČR se za posledních 10 let zvýšil o 2 roky. V roce 2008 činil průměrný věk muţů 38,9 let, ţen 42,0 let a celkem 40,5 let. Podle demografické prognózy zpracované Českým statistickým úřadem bude v roce 2050 ţít 33

v České republice přibliţně půl milionu občanů ve věku 85 a více let (ve srovnání s 101 718 v roce 2006) a téměř 3 miliony osob starších 65 let (31,3 %). Střední délka ţivota byla v roce 2008 74 let u muţů a 80 let u ţen. Předpokládá se růst střední délky ţivota na hodnotu 79,5 let u muţů a 85,1 let u ţen v roce 2030 a na 86,5 let u muţů a 91 let u ţen v roce 2065. Prodlouţení střední délky ţivota znamená, ţe v průměru máme moţnost proţít delší ţivot, na který je ale třeba se připravovat jiţ v tzv. produktivním věku. Mezi staršími lidmi však v důsledku vyšší naděje doţití při narození převaţují ţeny a jejich podíl se ve vyšších věkových skupinách zvyšuje. Ve věku 100 let dosahuje poměru 4 : 1. V důsledku toho starší ţeny ţijí bez partnera častěji neţ starší muţi a jsou častěji vdovy neţ vdovci. Podíl vdov v kaţdé věkové skupině nad 50 let postupně narůstá a ve srovnání s muţi je několikanásobně vyšší. Ve věkové skupině 70-74 let přesahují počty vdov počty vdaných ţen. Muţi a ţeny čelí odlišným rizikům na trhu práce a mají odlišná zdravotní rizika i odlišné zdravotní a sociální potřeby. Zvýšení zaměstnanosti a ekonomické aktivity starších osob přispívá nepochybně ke zvýšení ţivotní úrovně ve stáří, ale i k sociálnímu začlenění starších osob. Potenciál zdravého stáří lze vyuţít pro funkční společnost. Potenciál stáří bychom mohli odvozeně od definice potenciálu zdraví C. Drbala formulovat jako souhrn všech zachovalých fyzických, psychických, sociálních a duchovních schopností a zkušeností. Kvalita ţivota ve stáří je dána subjektivním i objektivním naplněním očekávání uspokojování potřeb v oblasti fyzické, psychické, sociální a duchovní, tzv. pozitivního čtyřlístku. Lidské potřeby můţeme shrnout do čtyř základních okruhů, které vystihují i kvalitu ţivota ve stáří. První představují fyzické a finanční potřeby, tzn. zdravotní a materiální, na druhém místě jsou společenské a emocionální potřeby, tedy potřebné sociální vztahy a vazby, společenské uznání. Třetí okruh obsahuje mentální – psychické potřeby tj. moţnosti vzdělávání a osobního růstu. A poslední, ale neméně důleţitý čtvrtý okruh zahrnuje duchovní – spirituální potřeby, které chápeme jako vyšší postavení, odpovědnost, vliv, volnost a trvalý (obr. č.1).

34

Obr. 1: Pozitivní čtyřlístek kvality života

Zdroj: Čevelová, Čevela 2010

Teprve poté, co jsou všechna očekávání (okruhy potřeb) naplněna, eventuálně absence jednoho z nich je vyváţena v oblasti jiné, lze hovořit o kvalitním stáří. Poţadavky na kvalitu ţivota představují poţadavky na ekonomické zajištění, dostatečné společenské vztahy, psychický rozvoj a naplnění duchovních potřeb. Česká společnost stejně jako společnost v celé Evropě se musí přizpůsobit demografickému vývoji. Zdravotní a sociální potřeby jsou spojenými nádobami tak jako zdravotní a sociální péče (viz Čeledová, Čevela 2010). Stále větší část dospělého ţivota budeme proţívat ve stáří a lidé starší 65 let budou tvořit třetinu populace. Demografické stárnutí se označuje jako tzv. tichá revoluce. Jak má vypadat zdravé stárnutí, tak aby byl kaţdý z nás soběstačný a aktivní po co nejdelší dobu svého ţivota? Zdraví a kvalita ţivota ve vyšším věku jsou podmíněny ţivotními podmínkami, událostmi a rozhodnutími v dětství a v dospělosti, naším ţivotním stylem, prostředím, které nás obklopuje. Důstojné a aktivní postavení starších lidí vyplývá z aktivního přístupu k ţivotu a odpovědnosti za vlastní zdraví. Společnost by pak měla poskytovat podmínky a rovné šance lidem v kaţdém věku, měly by být dodrţeny principy sociální ekvity. K úspěchům posledních desítek let patří vznik nové ţivotní fáze, tzv. mladého stáří. Mladým stářím chápeme to období ţivota, kdy jsme jiţ dostáli svých povinností, stále ještě plni ţivota, osvobozeni od povinností k dětem, zabezpečeni především svým úsilím, ale i sociálním státem (Čeledová, Čevela 2010). Hovoříme o etapě ţivota mezi 60-80 lety, snad dekáda 65-75 let. Se stárnutím se okruh očekávání zuţuje. Přestanou nás potřebovat děti, zůstane naděje, „ţe nám půjčí

35

vnoučata“. S odchodem do důchodu se odpoutáváme od zaměstnání a nakonec i od svých sociálních aktivit. Za optimistickou povaţujeme teorii aktivního stárnutí. Podmínkou je, aby se senior na období stárnutí připravoval jiţ v předešlém věku. Jen tak má šanci stát se „manaţerem“ svého ţivota alespoň v etapě mladého stáří. To však předpokládá reorganizaci stávajícího rozdělení ţivotních etap: mládí, dospělost a stáří a nahrazení modelem neustálého prolínání vzdělávání, práce a volnočasových aktivit. Většina seniorské generace je však unavena jak svým způsobem ţivota, tak devastujícím okolním prostředím. Jediné, co jsme za poslední desetiletí nabídli, jsou peníze v desítkách miliard na dávky sociálního zabezpečení. Taktéţ druhé části seniorů, kteří unaveni a udřeni nejsou, ale chtějí si uţívat, jako stát příliš nenabízíme. Pouze aktivní senioři většinou se celý ţivot ţivící vlastním intelektem, kteří se prací neopotřebovali, se stávají vyznavači teorie aktivního stárnutí. Naším úkolem zůstává zapojit co moţná nejvyšší počet dnešní populace do různorodých aktivit. Zatím se nám zvýšení samostatnosti seniorů, jejich zapojení do činnosti dobrovolných organizací mnoho nedaří. Podle studie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity se potvrdilo, ţe teorie odpoutávání zůstává více věrohodná neţ teorie aktivního stárnutí (Čeledová, Čevela 2010).

36

5 Moţnosti nápravy V současné době se jednoznačně doporučuje rozdělení denního příjmu potravy do pěti dávek, přičemţ přestávky mezi jídly by neměly být delší neţ 3 – 3,5 hodiny. Na snídani by mělo připadnout přibliţně 20 %, na svačinu 10 %, na oběd 30 – 35 %, na odpolední přesnídávku 10 % a na večeři 25 - 30 % denního potřebného přídělu energie (Hrubý 1995). Důleţitá je zásada, ţe jídlo bychom měli konzumovat vţdy v klidu, v pohodě a pokud je to moţné, vţdy ve stejnou hodinu. Optimální energetický příjem je u kaţdého člověka jiný. Závisí to nejen na jeho hmotnosti, pohlaví, ale i na metabolismu, tělesné aktivitě při práci a ve volném čase. Rozmezí denního energetického příjmu se pohybuje mezi 8500 – 12000 kJ (Jungbauerová, Vodáková 1996). Biopotraviny. Na trhu se v současné době objevuje stále více výrobků s označením Bio. Jde o produkty ekologického zemědělství, potraviny vypěstované bez pouţití chemie, geneticky manipulovaných organismů (GMO) a jiných nepřirozených prvků. Pro biopotraviny je charakteristické jejich kvalita, lepší chuť a vůně. V ekologickém zemědělství má ochrana zdraví člověka – spotřebitele a kvalita potravin přednost před kvantitou (obr. č. 2).

Obr. 2: Označení biopotravin

Zdroj: www.bio-potraviny.cz

Biopotraviny mají pozitivní vliv na člověka v tom, ţe nezatěţují jeho organismus cizorodými látkami (pesticidy). Cizorodé látky mají negativní vliv na naše zdraví. Mnoţí se také názory, které dávají do souvislosti nárůst alergií v lidské populaci s konzumací běţných potravin (ne

37

v BIO kvalitě). Jeden příklad za všechny: řadu let ekologičtí aktivisté varovali před pouţíváním masokostní moučky pro krmení býloţravců. Odborníci veřejnost uklidňovali, ţe ţádné nebezpečí nehrozí. Pak propukla BSE (tzv. nemoc šílených krav) a lidé začali umírat na Creutzfeldt – Jakobovu nemoc (lidská obdoba BSE) jak uvádějí ve své práci Jungbauerová a Vodáková (1996). Cena biopotravin. Cena bioproduktů je asi o 25 – 30 % vyšší neţ cena běţných potravin, přesto nás vycházejí daleko levněji, neţli běţné potraviny. Od poloviny minulého století byli zemědělci podporování ve „výrobě“ obrovského mnoţství jídla s co nejmenšími náklady. To si vyţádalo zásahy do zemědělství v podobě umělých hnojiv, růstových hormonů a jiných chemických přípravků. Následovala řada problémů a ekologických katastrof (např. náklady na odstranění BSE stály v Británii 4 miliardy liber, u nás jde hlavně o čištění vod). Jejich odstraňování je placeno z našich daní, ale nepromítá se do ceny běţných potravin. Biopotraviny vyjdou levněji nejen státní pokladnu, ale i nás. V podstatě nejde vyčíslit naše zdraví nebo předčasně ukončený ţivot! Pamatujme na to při nákupu a rozhodování se mezi běţnou a BIO potravinou. Volba biopotravin je volba niţších nákladů a hlavně zdraví (www.krmivarstvi.cz). Biopotraviny vděčí za svou popularitu i velké pozornosti médií. Často však chybí srovnání v rozhodujícím bodě mezi ekozemědělstvím a zemědělstvím běţným. „Eko“ neznamená jen náhradu pesticidů přírodní ochranou. Ekozemědělství je zaloţeno na zcela jiném systému hospodaření, které se soustředí na zdravou půdu, přírodní ochranu a na rovnováţnou a přiměřenou výţivu rostlin. Úroda z běţného zemědělství je závislá na chemické ochraně před nákazou. Ekozemědělci tvrdě pracují na tom, aby jejich produkce byla nejen přirozeně silná ale i odolná vůči chorobám. Stejně jako mnoho dalších programů na podporu zdraví i metody ekozemědělství jsou finančně náročné. Ale protoţe podporují zdravé ţivotní prostředí a eliminují zdravotní závadnost potravin, věříme, ţe náklady vynaloţené nyní se tak rozloţí do budoucna. Ekozemědělec pouţívá na ochranu plodin přípravky šetrné vůči přírodě nebo přírodní alternativy k chemickému hubení plevelů, syntetickým hnojivům a vysoce toxickým insekticidům vyuţívaných v běţném zemědělství. Snaţí se porozumět koloběhům v přírodě namísto spoléhání na chemii. Někteří lidé si myslí, ţe ekozemědělci pouze vloţí semínko do země a „přírodo starej se“. Ve skutečnosti není nic vzdálenějšího této myšlence. Opak je pravdou podle výše uvedeného internetového odkazu. Ekofarmáři spoléhají na komplex znalostí o ekologii a pedologii. Moderní technologie ekologického zemědělství se vyuţívají společně s propojením na tradiční metody. Tradiční metody jsou např. osevní postupy, znalosti o plevelech, chorobách a přirozené plodnosti 38

rostlin. Jednotlivé ekosystémy jsou sloţité a navzájem provázané. Základní pojetí systému ekologického zemědělství vychází ze zásady trvale udrţitelné rozvoje zemědělství, daného rozmanitostí zemědělských ekosystémů a různorodostí pěstitelských i chovatelských systémů. Podle současných mezinárodních pravidel je definováno jako systém řízení zemědělských hospodářství, který předpokládá radikální omezeni aplikace hnojiv, pesticidů a zavádí pěstitelské a chovatelské metody a výrobní technologie příznivé ţivotnímu prostředí. Ačkoliv metody ekohospodaření znamenají krátkodobě vyšší vstupy a náklady, ale pomocí nich se v budoucnu vyhneme velice nákladným a dlouhodobým problémům. Znečištěná podzemní voda, eroze půdy, chudá rozmanitost druhů a zdravotní problémy lidstva. Pocházejí z rezidují pesticidů – to vše za sebou zanechává běţné zemědělství. Základní rozdíly mezi běžným a ekologickým zemědělstvím: Běţné zemědělství

Ekologické zemědělství

1. upřednostňování kvantity

1. upřednostňování kvality

2. ekonomická rentabilita se klade před

2. ekologická a biologická

poţadavek biologické a ekologické

rovnováha se klade před

rovnováhy

ekonomické poţadavky

3. silně specializovaný provoz

3. mnohostranný provoz

4. jednostranný osevní postup

4. pestrý osevní postup

5. pouţívání anorganických, lehce

5. pouţívání převáţně organických

rozpustných hnojiv

statkových hnojiv

6. pouţívání pesticidů

6. pěstitelský postup jako takový působí preventivně proti výskytu chorob, škůdců a plevelů (viz www.magazinzddravi.cz)

Úrodná půda – přirozená cesta. V ekologickém zemědělství stojí půda ve středu zájmu. Všechny pěstitelské prostředky musí být zaměřeny na dosaţení a udrţení půdní úrodnosti. Úrodnost Země se projevuje v organismech, které z ní ţijí. Ony pak dávají moţnost ţít rostlinám a plodnost rostlin je základem bytí všech ţivých tvorů – zvířat a lidí, kteří jiţ nejsou s půdou přímo spojeni. Plodnost je nejvyšší aktivitou ţivých tvorů, je současně projevem jejich zdraví. Tam, kde je půda utuţená, struktura půdy není v pořádku, nejsou rostliny zdravé 39

a jsou silněji napadeny chorobami a škůdci. Biofarmaření lépe zhodnocuje – v obtíţnějších podmínkách podhůří jednu z mála rentabilních činností – pastevní chov skotu. Ekologické zemědělství lze mnohem lépe sloučit nejen s ochranou přírody, ale také s dnes v Evropě stále populárnější šetrnou agroturistikou (www.spotrebitel.cz). 10 důvodů proč kupovat BIO: a/ Bioprodukce chutná. Špičkoví kuchaři vaří z těchto plodin, protoţe mají zkrátka lepší chuť a je zde vysoká záruka jedinečné kvality. b/ Bylo dokázáno studiemi, ţe biozelenina a bioovoce obsahují více vitamínů a ţivin neţli konvenční produkce. c/ Ekofarmáři neznečišťují vzduch, půdu a vodu chemickými pesticidy a umělými hnojivy. d/ Při koupi bioprodukce si můţeme být naprosto jisti, ţe byla vypěstována bez pouţití geneticky modifikovaného materiálu (GMO = GM organismus). e/ Bioprodukce sniţuje naši závislost na neobnovitelných zdrojích. f/ Biozemědělství je mnohem přátelštější k ţivotnímu prostředí a přírodě. Na místech, kde se hospodaří tímto způsobem je větší biodiverzita ptáků, motýlů a rostlin. g/ Bioprodukce redukuje riziko výskytu reziduí pesticidů v potravinách a má niţší obsah dusitanů oproti běţné produkci. Mnoho lidí kupuje tyto potraviny z důvodů ochrany svého zdraví i zdraví celé rodiny před těmito riziky. h/ V běţném zemědělství se mnohdy stává, ţe škodlivý hmyz a škůdci rostlin se stávají odolnými vůči chemickým postřikům, a proto je nezřídka nutné nahradit chemickou ochranu novou – více agresivní. ch/ Biofarmy poskytují bezpečné místo pro farmáře a jejich hosty bez vystavování se toxickým chemikáliím. i/ Systém ekologického hospodaření stále doplňuje organické ţiviny do půdy, šetrně zachází s vodními zdroji a zabraňuje půdní erozi. Ekologické zemědělství v České republice se dočkalo po několika letech uzákonění předpisů upravujících pěstování, zpracování a skladování potravin bez uţití chemických látek. Přísně kontrolovaná pravidla zajišťují nejen vysokou kvalitu biopotravin, ale také šetrnou péči o krajinu i chovná zvířata. Pravidla vylučují mimo jiné trvalé ustájení skotu, vyuţívání klecových chovů či růstových hormonů. (viz obr. č. 3 a 4).

40

Obrázek č. 3: Na ekofarmě na Šumavě

Zdroj: http://www.ekofarmasvinna.cz

Obrázek č. 4: Na ekofarmě na Šumavě

Zdroj: http://www.ekofarmasvinna.cz

Oficiální označení zaručuje zákazníkovi, ţe kvalitnější ekologické produkty bezpečně pozná. Přesto donedávna zůstávalo ekologické zemědělství stranou veřejného zájmu a biopotraviny 41

k dostání jen v několika malých specializovaných prodejnách. Ty si jiţ však našly také cestu na pulty některých hypermarketů. Zásadně se tak rozšířila jejich dostupnost a současně také sortiment. Je zajímavé, ţe v roce 1990 začínalo ekozemědělství na pouhých 480 hektarech, coţ představuje zhruba desetinu procenta ze zemědělského půdního fondu. Dnes se můţeme pyšnit téměř 5% z celkových zemědělských ploch. Nemalou zásluhu na tom má i příznivá dotační politika našeho státu, která ekozemědělce podporuje (upraveno podle www. magazinzdravi.cz). Právní normy. Podle současných právních norem se ekologické zemědělství a podmínky zpracování biopotravin a bioproduktů řídí podle zákona č. 242/2000 Sb. A podle malé vyhlášky ministerstva zemědělství č. 53/2001 (regulovaná oblast). Správcem ochranné značky je KEZ o.p.s. Kontrola ekologického zemědělství. Kritéria udělení značky pro biopotraviny jsou: Splnění poţadavků stanovených zákonem č. 2242/2000 Sb. o ekologickém zemědělství a prováděcí vyhláškou ministerstva zemědělství č. 53/2001 Sb. a kritérií stanovených interní dokumentací KEZ o.p.s. Doba platnosti vydané značky je zpravidla 1 rok. Po uplynutí této doby můţe být platnost značky opět prodlouţena, ale značka můţe být i odejmuta, pokud uţ výrobek daným kritériím nevyhovuje (podle www. spotrebitel.cz). Další důleţité označení potravin se kterým se můţeme při nákupu potravin setkat je označení značkou KlasA (viz. obr. č. 5). Obr. 5: KlasA – značka kvality domácích potravin

Zdroj: www.eklasa.cz Od roku 2003 uděluje ministr zemědělství kvalitním domácím potravinářským a zemědělským výrobkům národní značku kvality KlasA. Tuto prestiţní značku spravuje od počátku roku 2004 odbor pro marketing Státního zemědělského intervenčního fondu (SZIF). Pro udrţení kvality a prestiţe značky byly stanoveny přísnější podmínky pro její udělování a bylo umoţněno také elektronické podávání ţádostí. Národní značka kvality KlasA slouţí spotřebitelům a odběratelům k lepší orientaci při identifikaci typických domácích produktů a 42

prezentaci jejich kvality v porovnání s konkurenčními potravinami. Značka je propůjčována na tři roky a její vlastnictví můţe být po této lhůtě prodlouţeno, ale také můţe být při zhoršení kvality či porušení podmínek pro její získání odebráno. Poţadovanou kvalitu a sloţení výrobku mj. posuzuje a po jejím udělení kontroluje Státní zemědělská a potravinářská inspekce. Program udělování značek kvality je otevřen všem výrobcům potravin, splňujícím následující podmínky: -

Výrobcem je fyzická nebo právnická osoba se sídlem na území České republiky.

-

S přihláškou předloţí technickou dokumentaci k danému výrobku, která bude obsahovat mj. parametry jakosti a zdravotní nezávadnosti, poţadavky na základní surovinu ze které je vyráběn

-

Přihlášený výrobek musí splňovat poţadavky zákona č. 110/1997 o potravinách a tabákových výrobcích.

-

Ţadatel musí předloţit certifikát ISO nebo certifikát systému kritických bodů.

-

Spotřeba tuzemských surovin pro výrobu musí splňovat následující podíly: u mléčných, masných, drůbeţích, rybích, mlýnských a pekárenských 90% a u ostatních výrobků 70 %, u výrobků, u kterých je nezbytné pouţít suroviny z dovozu (kakao, ořechy, ovoce, mořské ryby apod.) musí tvořit podíl domácích surovin nejméně 40 %.

-

Podíl národní práce je 100 %.

-

Výrobce musí dodrţovat pravidla správné výrobní a hygienické, případně zemědělské praxe.

V neposlední řadě jsme postaveni při volbě potravin ještě před jedno velice zásadní rozhodnutí, a to zda si koupíme bílé nebo tmavé pečivo. Měli bychom tedy vědět jak si správně vybrat a kterému z nich je dobré dát přednost (čerpáno z www.spotrebitel.cz). Proč právě celozrnné výrobky? Výroba mouky je neodmyslitelně spjatá s pěstováním obilí. Ze začátku, kdyţ ještě neexistovaly vyspělé technologie, nebyla ani bílá mouka. Ta se začala vyrábět asi před 200 lety. Bílý chléb nesměl chybět na ţádné šlechtické oslavě. Tento pokrm byl jednou z výsad privilegovaných vrstev a vyhlášenou „delikatesou“. S rozvojem průmyslu se rozšiřovala i hromadná výroba bílé mouky. V roce 1870 byla poprvé pouţita ocelová mlecí tělesa a stará technologie vyuţívající klasické kameny ustoupila. Dnes klasickou „zastaralou“, ale přesto přirozenou technologii pouţívají pouze některé národy v nejchudších zemích. Na čem je zaloţena výroba bílé mouky? Obilí je zbavované především vnější vrstvy zrna, obsahující velmi důleţitou vlákninu, vitamíny, bílkoviny a minerály. Mouka tím získala na chuti a stala se lépe stravitelnější. Ale při takovémto vymletí je odstraňováno přibliţně 100% 43

vlákniny, asi 50 % vápníku, 50 % draslíku, 100 % vitamínu E, vitamín B6, ţelezo, hořčík, niacin. Dnes jiţ víme, ţe nízký příjem vlákniny, především ten z celozrnných výrobků, vitamínů, minerálů, stopových prvků, přispívá ke vzniku takových nemocí, jako je arterioskleróza, obezita, cukrovka, zácpa, rakovina konečníku a tlustého střeva, impotence, zubní kaz a vypadávání vlasů. Někteří odborníci tvrdí, ţe obilné výrobky obsahují kadmium. Je to pravda, ale obsahují i zinek, který neutralizuje toxické účinky kadmia. Zinek se nachází především ve vnější vrstvě zrna, která je při výrobě bílé mouky odstraněna. Kadmium se nachází uvnitř zrna. Odstranění vnějšího obalu zrna tedy poměr zinku a kadmia obrátí ve prospěch kadmia, takţe můţe dojít k projevu toxických účinků. Bílá mouka také obsahuje jen polovinu kyseliny pantotenové a třetinu kyseliny foliové neţ celozrnná. V poslední době se stále více dostávají na náš trh výrobky z celozrnné mouky. V mnohých z nich jsou však vláknina, minerály a některé vitamíny přidány uměle. Jsou méně hodnotné neţ výrobky vyrobené přírodní cestou. Poznáte je tak, ţe jsou bělejší a jakoby jemnější. Nejsou tak hutné jako klasické celozrnné výrobky – chléb a pečivo. Celozrnná mouka, kterou si můţete koupit v obchodech s racionální výţivou, je také vyráběna v ocelových mlýnech. Klasická technologie je však pořád nepřekonaná. Nedochází při ní k negativnímu působení kovu na jednotlivé látky v obilí. To se projevuje především ztrátou některých nestálých vitamínů a minerálů. Jejich obsah při výrobě mouky značně klesá. Problémem je však také otázka čerstvosti uţ vyrobené celozrnné mouky. Málokdo z kupujících si pozorně přečte, co je napsané na výrobku, který kupuje. V případě mouky by zde měl být uveden i datum mletí. Celozrnná mouka je kvůli obsahu bílkovin a tuků v obalu zrna choulostivější na přetrvávání kvality. Časem dochází k tzv. „ţluknutí“, oxidaci a celkovému znehodnocení. V neposlední řadě také ke ztrátě nebo zhoršení chuti z takovéto mouky vyrobených potravin. Trvanlivost se prodluţuje uchováváním v chladničce při nízkých teplotách. Takto skladovaná mletá mouka můţe vydrţet 7 – 14 dní. Ale uţ do týdne bychom ji měli zpracovat (www.magazinzdravi.cz). Volný čas chápeme jako souhrn všech činností, které můţe člověk provozovat s plnou libovůlí; buď aby si odpočinul a pobavil se, nebo rozvinul své znalosti. Jak píše Buriánek (1996): „volný čas pojímáme jako prostor, o jehoţ vyuţití a náplni rozhoduje svobodně sám jedinec“. Sport hraje důleţitou roli v ţivotě dnešního člověka. Je protipólem k mnoha současným civilizačním nemocem. Pomocí sportu můţeme vybalancovat náš dnešní často sedavý způsob ţivota.

44

5.1 Diskuse Předloţená bakalářská práce se zabývá v současné době diskutovaným tématem zdravé výživy a zdravého životního stylu. Pro získání ucelené a jasné představy o této problematice je důleţité seznámit se nejen se samotnými pojmy „zdravá výživa“ a „zdravý životní styl“, ale také se specifiky, která se tohoto tématu bezprostředně týkají. Otázky zdravé výţivy a zdravého ţivotního stylu se jiţ delší dobu objevují v odborných i populárně naučných publikacích mnoha autorů. Je nutné uvědomit si její důleţitost právě nyní, v době, která je charakterizována explozí techniky, masmédií a informací. Různí autoři však na danou problematiku nahlíţí mnohdy odlišně. O významu zdravé výţivy v ţivotě člověka dnes jiţ nikdo nepochybuje, téměř všichni lidé v civilizované společnosti jsou si vědomi toho, ţe jejich zdraví závisí především na kvalitě přijímané potravy (http://www.studiosportazdravi.cz/www/index.php?articleread=257). Problém je však jinde – málokdo ví, co si má pod pojmem kvalitní – racionální - zdravá výţiva představit. Díky informační explozi mají lidé stále více nejasností v tom, co je zdravé a co ne. Bohuţel nejen laická veřejnost, ale i odborníci tápou, provádějí stále nové výzkumy, aby zjistili jaká strava je pro zdraví lidí nejlepší. Obrovským neštěstím pro lidstvo jsou potravinářský průmysl a velké podniky veřejného stravování, které nám „diktují co jíst“. Přitom jediným jejich zájmem je zisk – zdraví lidí nehraje ţádnou roli (viz www.vegetariánství.cz). Ve své obchodní taktice vyuţívají bezostyšně klamavou reklamu, kterou účinně působí na psychiku lidí a „učí nás jíst“ podle svých marketinkových potřeb. Naštěstí jsou na světě jedinci, kteří se opravdově a nezištně zajímají o zdraví nás všech a hledají východisko ze začarovaného kruhu zdravé-nezdravé výţivy. Tak neustále vznikají nové alternativní směry výţivy. Mašek (1961) upozorňuje na skutečnost, ţe význam správné výţivy a ţivotního stylu není dostatečně doceňován. Dokonce cituje I.P.Pavlova, který kdysi na otázku, co je podle jeho mínění úkolem fyziologie, odpověděl takto: „Naučit lidi správně jíst, správně pracovat a správně odpočívat“. Tím vystihl nejenom problém výţivy jako takové, ale i zásady zdravého, a proto i radostného ţivota. Podle učení I.P.Pavlova je nejzávaţnějším svazkem mezi ţivým organismem a okolní přírodou ten, který se uskutečňuje pomocí chemických látek neustále vstupujících do organismu, tj. pomocí stravy, a umoţňuje tak látkovou přeměnu (in Mašek 1961). Podle Kajaby a Šmrhy (1986) patří výţiva mezi základní potřeby člověka a rozhodující sloţky ţivotní úrovně. Jako bezprostřední součást našeho ţivota si v sociálním a ekonomickém rozvoji společnosti přivlastňuje stále větší péči a pozornost. Při hodnocení postavení výţivy a 45

její úlohy v současné společnosti vycházíme z podmínek a moţností formování všestranně rozvinutého člověka a ze způsobů jak postupně prosazovat prvky moderního ţivota do jeho kaţdodenních činností. Ve světě se však výţiva realizuje na rozdílné úrovni. Závisí na výţivových potřebách člověka a postojích k jejich uspokojování. Pohybuje se mezi extrémními hodnotami. První je minimální úroveň uspokojování výţivových potřeb, pod kterou je hladovění a umírání hladem. Podle statistických údajů západoevropských a amerických statistiků je nyní asi 60 % obyvatelstva na světě v pásmu zřejmého nedostatku potravin, z toho přibliţně polovina vysloveně hladoví. Druhou – maximální hranicí je nadspotřeba projevující se růstem tzv. civilizačních chorob a předčasným umíráním. Podle S. Hrubého (1995) je výţiva povaţována za jeden z nejdůleţitějších činitelů zevního prostředí, které ovlivňují vývoj a zdraví člověka. Určuje nejen zdravotní stav a s ním související délku ţivota, zdatnost, odolnost a výkonnost, ale především psychickou stabilitu a pocit subjektivní pohody. Z předchozího textu je patrno, ţe téma zdravé výţivy a zdravého ţivotního stylu je obsáhlé a značně subjektivní. Vzhledem k současnému uspěchanému ţivotnímu stylu a nekonečnému sortimentu potravin, které si dnes můţeme koupit, jsme se snaţili tématiku co nejvíce přizpůsobit modernímu kaţdodennímu ţivotu a přidat i praktické rady. Zpracovány do přehledu jsou i charakteristiky nejčastějších civilizačních chorob. Důraz je kladen na jejich nebezpečí pro lidský organismus a na rady jak těmto onemocněním předcházet. Existuje totiţ mnoho faktorů (subjektivních i objektivních), které ovlivňují naši potravinovou volbu. Jako záměr předloţené bakalářské práce byla proto z větší části vybrána pouze problematika moderních směrů ve výţivě, která přímo souvisí s moderními trendy dnešního světa. Pokud totiţ zkusíme naladit náhodně vybranou televizní stanici nebo otevřít libovolný časopis, najdeme s velkou pravděpodobností alespoň jednu reklamu či recept na lákavě vyhlíţející jídlo a zároveň uvidíme spoustu reklam na potravinové doplňky. Pro ty z nás, kteří chtějí vědět něco více o tom jaké aspekty výţiva má a co se v našem organismu děje poté, co jsme stravu přijali, si musí vyhledat příslušné články v knihách či na internetu. Jejich dostatečné mnoţství nás můţe inspirovat jak je moţné o své zdraví řádně pečovat. Bakalářská práce ve své šíři zabývala dále otázkami, týkajících se fyziologie výţivy, a to z několika aspektů: -

výţiva jako zdroj energie, 46

-

výţiva jako zdroj ţivin a dalších biologicky důleţitých látek (např. minerály či vitamíny),

-

vliv časového rozdělení příjmu potravy.

Důleţitou součástí moderního ţivota je pohyb ve formě všech svých moţných aktivit (sporty) a volnočasové zájmy. Nedílnou součástí zdravého ţivota a jeho stylu je dostatek spánku, neţít ve stresu, nespěchat a umět odpočívat. I všechny návykové látky mohou svými účinky zdraví jedince poškozovat. Tématika zdravé výţivy a zdravého ţivotního stylu je natolik rozsáhlá, ţe nebylo moţné v rámci této bakalářské práce představit všechny souvislosti a podněty. Jsou nám však inspirací do budoucna pro vytvoření zdravého ţivotního stylu a jeho dodrţování v kaţdodenním reálném ţivotě.

47

Závěr Zdraví hraje nezastupitelnou roli v ţivotě kaţdého člověka. Je nutné si uvědomit, ţe zdraví je obrovský dar, který nám byl svěřen jiţ při narození, a o který je třeba nepřetrţitě pečovat po celý ţivot. Zastavme se proto na chvíli a zamysleme se nad tím, co můţeme pro své zdraví udělat. Uvědomme si, ţe kaţdá snaha o zlepšení našeho vlastního zdraví se kaţdému z nás mnohonásobně vrátí zpět. Je jen na nás jak s tímto darem jako je zdraví naloţíme. Zdraví patří k nejvýznamnějším hodnotám ţivota kaţdého člověka. Je tomu tak proto, ţe jsme-li zdrávi, můţeme pracovat, můţeme uskutečňovat svá přání a realizovat své ţivotní plány. Zdraví tedy není samo o sobě cílem ţivota, ale představuje jednu z podmínek smysluplného ţivota. Jeden z bývalých generálních ředitelů Světové zdravotnické organizace, Halfdan Mahler (Kulbrichtová a kol. 2004), o hodnotě zdraví řekl: „Zdraví není všechno, ale všechno ostatní bez zdraví není ničím“. Zdraví však není jen významnou hodnotou individuální. Má i hodnotu společenskou, neboť je zdrojem pro hospodářský a sociální rozvoj společnosti. Je jisté, ţe první, kdo o zdraví člověka rozhoduje, je on sám. V tomto smyslu je jeho individuální role prvořadá. Ale zdraví je také výsledkem mnoha vztahů, které člověka činí součástí širšího lidského společenství. Proto péče o zdraví a starost o ně připadá také společnosti (Machová a kol. 2009). Ţivotní styl zahrnuje formy dobrovolného chování v daných ţivotních situacích, které jsou zaloţené na individuálním výběru z různých moţností. Můţeme se rozhodnout pro zdravé alternativy z moţností, které se nabízejí, a odmítnout ty, jeţ zdraví poškozují. Ţivotní styl je tedy souhrou dobrovolného chování (výběrem) a ţivotní situace (moţností). Rozhodování člověka o jeho chování však není zcela svobodné. Je v souladu s rodinnými zvyklostmi a tradicemi společnosti. Dále je limitováno ekonomickou situací společnosti i vlastní. V neposlední řadě také s jeho sociální pozicí. Záleţí tedy na věku, temperamentu, vzdělání, zaměstnání, příjmu, příslušnosti k rase, pohlaví a hodnotové orientaci a postojích kaţdého člověka (Machová a kol. 2009). Správná (racionální výţiva) musí být vyváţená po stránce kvantitativní i kvalitativní. Z kvantitativního hlediska musí výţiva zajišťovat příjem energie odpovídající jejímu výdeji. Proto lidé, kteří vykonávají lehkou svalovou činnost (sedavé zaměstnání), mají menší energetické nároky na výţivu neţ ti, kdo těţce fyzicky pracují. Velké energetické nároky jsou rovněţ v dětství, v období dospívání, v těhotenství a při kojení. Při přijímání energeticky

48

bohatší potravy, neţ odpovídá energetickému výdeji organizmu, se v těle ukládá zásobní tuk a vzniká nadváha aţ obezita. Z kvalitativního hlediska má být strava vyváţená a rozmanitá, aby byl zajištěn dostatečný a vyváţený přísun ţivin, vitamínů a minerálů. Nesmí se ani zapomínat na příjem vody. Nevyváţená nebo jednostranná výţiva při nesprávných stravovacích zvyklostech můţe být příčinou nedostatku některých ţivin, oslabení imunitního systému a zvýšeného rizika kardiovaskulárních či nádorových onemocnění. Mezi výţivou a zdravotním stavem jedince tedy existuje úzká souvislost. Zapomínat nesmíme ani na pohyb, sportovní aktivity a zájmové činnosti, vše, co nám udělá radost. Výsledek opravdu závisí na kaţdém z nás jak si svůj ţivot uspořádá a úspěšně jej proţije.

49

Seznam pouţité literatury a dalších pramenů Literatura: AUTORSKÝ KOLEKTIV. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělání. Praha : VÚPP, 2004. 114 s. ISBN sine. BLUMENTHAL A. ; STRANSKY, M. Ernährung und Lebensmittel von A bis Z. Zürich : Edition M, 1993. ISBN sine. BURIÁNEK, J. Sociologie. 1. vyd. Praha : Fortuna, 1996. 128 s. ISBN 80-7168-749-9. ČELEDOVÁ, L.; ČEVELA, R. Výchova ke zdraví. Praha : Grada, 2010. ISBN 978-80-2473213-8. DRBAL, C. Česká zdravotní politika a její východiska. 1. vydání. Praha : Galeon, 2005. ISBN 80-7262-340-0. HALAXA, P. Význam zahraniční pomoci při řešení globálních problémů zaostalosti. Diplomová práce. Praha : PřF UK, 1996. HORÁK, P.; BUDINSKÝ, V. Než (až) půjdete k lékaři. Praha : Agentura Lucie, 2009. ISBN 978-80-87138-13-7. HRUBÝ, S. Výživa v kostce. Praha : Ratio, 1995. 113 s. ISBN sine. JUNGBAUEROVÁ, L.; VODÁKOVÁ, J. Úvod ke zdravé výživě: pro studenty pedagogických fakult. Praha : PedF UK, 1996. 70 s. KAJABA, I.; ŠMRHA, O. Tabulky složení a výživových hodnot poživatin. Praha : Merkur, 1986. 129 s. KOZLOVSKÁ, L. Zdravá výživa a zdravý životní styl a jeho vliv na tělesný a psychický vývoj dětí a mládeže. Diplomová práce. Praha : PřF UK, 2007. 200 s. KUBRICHTOVÁ, L.; TOMEK, K.; TUPÝ, J.; ŠTEFLOVÁ, A. a kol. Fórum výchovy ke zdraví. Praha : MŠMT ČR, 2004. 102 s. ISBN 80-903439-3-7. MACHOVÁ, J..; KUBÁTOVÁ D. a kol. Výchova ke zdraví. Praha: Grada, 2009. 296 s. ISBN 978-80-247-2715-8. MAŠEK, J. Zdravá výživa. Praha: SPN, 1961. 120 s. MEDŘICKÁ, J. Psychologické a sociální aspekty vegetariánství. Diplomová práce. Praha: FFUK, 2008. MIKOVÁ, K. Zdravá výživa a zdravý životní styl. Diplomová práce. Praha : PřF UK, 2005. 143 s. 50

MOLDAN, B. Příroda a civilizace. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1997. 154 s. ISBN 80-04-26434-4. NEJEDLÝ, B. Proč zdravě jíst? Aneb jak déle žít. Benešov : Nakladatelství Start, 1997. ISBN 80-902005-6-7. PETRÁSEK, R.; MAREČKOVÁ O. Co dělat, abychom žili zdravě. Praha : Nakladatelství Vyšehrad, 2004. ISBN 80-7021-711-1. MZ ČR. Zdraví 21 – zdraví pro všechny. Praha : CINDI, 1998. 27 s. ISBN 80-85047-15-2. SIRUČEK, P. a kol. Hospodářské dějiny a ekonomické teorie (vývoj – současnost – výhledy). Slaný : Melandrium, 2007. ISBN 978-80-86175-53-9. VONDRÁČEK, M. a kol. Kapitoly ze zdravotní výchovy. Praha : Fortuna, 1992. ISBN 8085298-85-6. Periodika: DOSTÁLOVÁ, J. ; HRUBÝ, S. ; TUREK, M. Výţivová doporučení pro obyvatelstvo České republiky. Lékařské listy, 2004, roč. 53, č. 22, s. 20-21. ISSN 1214-7664. LABUSOVÁ. E. Zdravá školní strava pomohla dětem zhubnout. Děti a my, měsíčník pro rodiče, pedagogy a pracovníky pomáhajících profesí, 2011. roč. 41, č. 4, s. 5. ISSN 03231879. Internetové adresy: www.bio-potraviny.cz[cit. 2011-04-20] www.ekofarmasvinna.cz[cit. 2011-04-20] www.fitlife.cz[cit. 2011-04-20] www.krmivarstvi.cz[cit. 2011-02-08] www.magazinzdravi.cz[cit. 2011-04-20] www.spotrebitel.cz[cit. 2011-04-20] www.9mesicu.cz[cit. 2010-07-22] www.celostnimedicina.cz [cit. 2010-05-16] www.vegetariánství.cz [cit. 2010-05-16] www.studiosportazdravi.cz/www/index.php?articleread=257[cit. 2010-05-16] www.katalog.knih-havirov.cz/katalog/ger/l.dll?h~S=Saint-Vincentsk%E1+deklarace[cit. 2010-08-16]

51

52