ZDOLÁNÍ A PŘEKONÁNÍ „MRZÁCTVÍ" PEDAGOG HANS WURTZ, JEHO SBÍRKA A „KRUPPELPÄDAGOGIK" 20. LET V NĚMECKU1 Oliver Musenberg Anotace: Nezáměrně, ale přesto přesně k 100. výročí Deutsche Vereinigungfur Rehabilitation, které bylo založeno roku 1909 v Berlíně jako „Deutsche Vereinigung fiir Kruppelfursorge" („Německý spolek péče o mrzáky" - srov. Osten 2004, s. 78-87, Hendrich 2009), narazil filozof Peter Sloterdijk2 v „Katakombách" historie (srov. Sloterdijk 2009, s. 81) na Hanse Wiirtze a jeho knihu Zerbrecht die Kriicken (Zlomte berle), vydanou v roce 1932. Knihu, kterou lze číst jako seznam inventáře Wiirtzovy sbírky „Kruppelbilder- und Plastikensammlung". Tematizování Wiirtzovy pedagogiky a psychologie „mrzáků" ve Sloterdijkově bestselleru znamená z hlediska veřejného povědomí vrchol vnímání Hanse Wiirtze, který zajímal doposud především historiograf y pedagogiky tělesně postižených. Následující příspěvek využije nečekaný ohlas tohoto berlínského pedagoga, aby se zaprvé aktuálně podíval na jeho biografii. Zadruhé si chce položit otázku po záměru a recepci sbírky obrázků a plastik mrzáků, jejíž dochované fragmenty lze nalézt v pražských archivech. Zatřetí - na základě sbírky rekonstruovat zdolání a překonání „mrzáctví" jako leitmotivy Wiirtzovy pedagogiky. Klíčová slova: dějiny speciální pedagogiky, pedagogika tělesně postižených, tělesně postižený.
tělesné
postižení,
Pravděpodobně motivován
brzkou
Hans Wurtz (1875-1958)biografická skica
s m r t í svých r o d i č ů a n a p j a t ý m v z t a h e m
Ž i v o t n í p ř í b ě h H a n s e W i i r t z e se o d e h r á l
k e s v é m u strýci, u k t e r é h o v y r o s t l , r o z h o d l
v proměnlivém společenském a politic-
se W ů r t z p o m ě r n ě brzy, že se s t a n e u č i -
k é m kontextu: císařství, p r v n í světová
telem v sirotčinci. Proti vůli svého strýce
válka, Výmarská republika, nacionálni
začal studovat učitelství pro
socialismus a emigrace, druhá
školu. S t u d i u m n e p r o b ě h l o bez problé-
světová
válka a poté návrat d o zničeného Berlína.
1 2
mů. Názory tohoto
obecnou
nepřizpůsobivého
Překlad do češtiny a překlady citátů: Karolina Musenbergová. Spisy Petera Sloterdijka se stávají v N ě m e c k u vždycky znovu výchozím b o d e m kritických debat. Naposledy tyto byly vyvolány příspěvkem f r a n k f u r t s k é h o sociálního filozofa Axela H o n n e t h a : Fataler Tiefsinn aus Karlsruhe. Zum neuesten Schrifttum des Peter Sloterdijk. In Die Zeit. (24. 09. 2009), s. 60-61.
o r i g i n á l n í h o myslitele dosti kolidovaly s německou vilémovskou formou studia, která byla velmi autoritativní a kladla d ů r a z na p ř i z p ů s o b e n í se s e m i n á ř ů m . Wúrtz byl nakonec vyhozen ze semináře v severoněmeckém Tondernu. Díky svým kontaktům získal d r u h o u šanci v učitelském semináři v Eckernforde. Po prvním učitelském místě v malé vesnici Uk, šel Wůrtz do Hamburgu, kde se pohyboval v životně reformních a pedagogicky reformních kruzích (srov. Musenberg 2002, s. 62-75). Byl m i m o jiné členem skupiny „Volkserzieher", k t e r o u vedl W i l h e l m Schwaner (1863-1944); členové skupiny v časopise „Der Volkserzieher" vytvořili prostor pro zvláštní tematický konglomerát, který ovšem nebyl cizí duchu doby: r e f o r m a života, r e f o r m n í p e d a g o g i k a , esoterika, germánská ideologie, národní pohled na svět. Již před první světovou válkou se nacházel hákový kříž na titulní straně časopisu. Význam tohoto symbolu v té dobé nelze k o m p l e t n é ztotožnit s nacionálně socialistickou symbolikou, ale o d p o č á t k u 20. století byl u ž í v á n osobami a společenstvími, kterým bylo vlastní esotericky zabarvené a částečně národnostní smýšlení. Jako lze např. vidět na obálce j e d n o h o textu Willy Schlůtera (srov. S c h l ů t e r 1907). H a n s e W ú r t z e a Willy Schlůtera (1873-1935) spojova-
5
lo úzké přátelství poté, co se seznámili v Hamburgu a oba později šli do Berlína. Willy Schlůter pracoval několik let jako amanuensis, což znamená sekretář nebo písař sociologa Ferdinanda Tónniese (1855-1936). Jím inspirován vnesl Schlůter kategorie „společenství" a „společnosti" do spisů Wúrtze (srov. Knúppel 1998 a 1999). Schlůter ovšem nediferencoval a nereflektoval tyto pojmy syrově analyticky. Byl zcela pohlcen životně reformním zápalem přelomu století a usiloval o novou formu kultury. „Organické společenství" mělo nahradit „společnost" (Knůppel 1998, s. 69). Životní cesta Willyho Schlůtera ukazuje „panorama životně reformních, nových religiózních a národnostních sekt" (tamtéž). Jeho tehdy - stejně jako dnes - těžko pochopitelné myšlenky a částečně nečitelná zveřejnění, která nabízejí podivné, p r o g r a m u Volkserzieher p o d o b n é melanže z filozofie, ezoteriky, stejně jako národnostní a částečně rasisticky-antisemitskou názorovou výbavu, ovlivnily před první světovou válkou a během ní Hanse Wúrtze. Něco dokonce Wúrtz kompletně převzal, aniž by uvedl autorství (srov. tamtéž) 3 . Schlůter (stejně jako Wúrtz) byl před první světovou válkou aktivní v kruzích různých životně reformních spolků. „K přelomu století měli příznivci životně
Willy Schlůter upozornil také Rudolfa Steinera, zakladatele antroposofie a waldorfské pedagogiky, v j e d n é dopisové v ý m ě n ě na „pedagogiku mrzáků", a tím p á d e m na speciální pedagogiku (srov. G r i m m 2010). Nejrozsáhlejší a nejdetailnější znázornění Willyho Schlůtera obsahuje článek Christopha Knúppela „Vom Anarchisten z u m deutschen Tatdenker".
reformních spolků protichůdné politické pozice. Přibližné od roku 1900 bylo možné pozorovat jejich politické vydiferencování. V tu dobu existují s určitým prolínáním, ale přesto vedle sebe národnostní, občansky-konzervativní a socialistické životně reformní spolky a projekty, které se ve své praxi často jen malo odlišují. Schlúter se bezpochyby přiklání od roku 1903 (...) k n á r o d n o s t n í m u hnutí. Po první světové válce ovšem reprezentuje ,mírné', protestantsky-idealistické podhnutí" (Knůppel 1999, s. 69-70). Osoba a publikace Willyho Schlútera jsou dnes skoro zapomenuty. U Wiirtze nehrály národnostní ideály takovou roli jako u Schlútera, a k tomu se silně oslabily po první světové válce. Wurtz měl na rozdíl od Schlútera v p e d a g o g i c e tělesně postižených konkrétní myšlenkové pole a také pracovní angažmá, což ho naprosto vytížilo. Schlúter sice také publikoval v „Zeitschrift fiir Krůppelfursorge" a jistou dobu byl jeho redaktorem, ale neměl pravidelnou placenou práci, žil jako spisovatel na volné noze a pokoušel se koncentrovat na vypracování jeho „filozofie činu" (Tatphilosophie) (srov. tamtéž). Roku 1910 Wúrtz díky zprostředkování A n n o u Plothow (1853-1924), která byla aktivní v občanském ženském hnutí, získal místo jako obecný učitel v Berlíně Tegelu. O rok později dostal, aniž by kdy předtím přišel d o kontaktu s tématem a realitou tělesného postižení, m í s t o na „Berlin-Brandenburische Krúppel-Heil- und Erziehungsanstalt", které se později p o d
j m é n e m „Oskar-Helene-Heim" vyvinulo k „modelovému zařízení" a propagandistickému centru německé péče o „mrzáky" (srov. Osten 2004). Společně s ortopedem a ředitelem zařízení K o n r á d e m Biesalským (1868-1930) se Wúrtz podílel jako výchovný a později jako správní ředitel na výstavbě a rozšíření O s k a r - H e l e n e -Heimu v Berlíně Dahlemu. Jeho anganžovaná pedagogická činnost vtiskla zařízení atmosféru radosti ze života, kterou četní návštěvníci oceňovali (srov. Musenberg 2002 a Osten 2004, s. 147-172). V Oskar-Helene-Heimu se nacházela také kancelář Německého spolku péče o mrzáky (Deutsche Vereinigung f u r Krůppelfursorge). Z d e byl také editován „Zeitschrift f ů r Krůppelfúrsorge" a zřízeno „Museum f ů r Krůppelfursorge". Tady inscenoval Wúrtz svou pedagogiku. Na jednu stranu charakterizovala Wúrtzovu pedagogickou představu zdánlivá n u t n o s t , která byla odvozena ze sociobiologického pohledu na člověka a „mrzácko-psychologického" přesvědčení (jako např. konstrukce „duše mrzáka"). Odtud pochází voluntaristická, skoro až patetická p ř e m r š t ě n o s t výchovy k vůli, jelikož vůle u lidí s tělesným postižením stále upadá do „váznutí a vrávorání" (Wúrtz 1921b) ; stejně jako znázornění tělesně postiženého člověka jako „společensky nemocného" nebo jako ohroženého sociopatií, z čehož byla odvozená segregovaná výchova v rámci jednoho společenství postižených, uzavřená výchova v domově, v „totální instituci" (srov. G o f f m a n 1973).
Na d r u h o u stranu přenesl Wiirtz již brzy reformně pedagogické elementy na vyučování a výchovu tělesně postižených dětí a mladistvých. Například učitel Alfred Ehrentreich referuje ve své pedagogické biografii, že hospitoval v tehdejším Berlíně v zařízeních se speciálním reformně pedagogickým charakterem: na „Hauslehrerschule" Bertholda Otta a na škole v domově Oskar-Helene-Heim, který řídil Hans Wiirtz, který se pokoušel myšlenky výchovy ve společenství ú r o d n ě zužitkovat v „Heilpädagogik" 4 (srov. Ehrentreich 1967, s. 59). Ehrentreich také píše o tom, že poznal Fritze Karsena u Wúrtze (srov. tamtéž s. 121 a 124). Karsen a Paul Oestreich založili společně „Spolek odhodlaných školních reformátorů" (Bund entschiedener Schulreformer), který se m i m o jiné orientoval podle ruského vzoru na jedn o t n o u školu a polytechnické vzdělávání. Tím je např. koncept výchovy ve společenství a také speciální h o d n o t a práce ve Wurtzově pedagogice jsou motivované též progresivními r e f o r m n ě pedagogickými proudy té doby: „ Arbeitsschul- u n d Kunsterziehungsbewegung" měla značný vliv na Wúrtze (srov. M u s e n b e r g 2002, s. 217-220). Oskar-Helene-Heim byl rozvržen d o řady pedagogických nabídek, které jsou i d n e s o b d i v u h o d n é : školka, předškola, v které měl být šesti- až osmiletým dětem v malých skupinách usnadněn
4
přechod od hravého ke školnímu učení, n o r m á l n í škola, zvláštní škola, ortopedická třída zaměřená na cvičení rukou, třída pro bezruké děti, škola v lese, dílny, vyučování pro děti upoutané na lůžko. Vyučovací principy, které se Wúrtz pokoušel v rámci těchto nabídek realizovat, působí rovněž moderně, když zohledníme, že se dnes objevují v jiných vysvětlujících kontextech, jako je např. samostatnost, činné vyučování, n á z o r n o s t , individualizace, diferencování, zájmové a povinné skupiny (srov. tamtéž). Vedle ortopeda Biesalského byl pedagog Hans Wúrtz jedním z nejznámějších zástupců (pedagogického křídla) německy mluvící „péče o mrzáky" výmarské doby. Wúrtz byl členem a funkcionářem četných spolků a svazů, napsal několik knih, byl vydavatelem dětské literatury a literatury pro mládež a zveřejnil vletech 1909-1933 přes sto článků v r ů z n ý c h o d b o r n ý c h časopisech. Většinu z nich v „Zeitschrift fúr Krúppelfúrsorge" (Časopis pro péči o „ m r z á k y " ) , j e h o ž byl o d roku 1915 spoluvydavatelem (srov. Musenberg 2002, s. 82). Touto cestou mohl Wúrtz své představy o výchově a duševním životě „mrzáků" představit velkému č t e n á ř s k é m u kruhu. Musel čelit kritice a neporozumění, jak u svých tamních kolegů z oboru, ale především u svépomocného hnutí „Bund zur Forderung der Selbsthilfe der kórper-
Různé pojmy jako Heilpädagogik, Sonderpädagogik, Behindertenpädagogik und Rehabilitationspädagogik jsou dnes i přes obsahově odlišné akcentování užívány v německy mluvících zemích ve v ý z n a m u speciální pedagogika.
295
lieh Behinderten" (srov. Fuchs 2001, s. 69). Toto sdružení, známé také pod jménem „Otto-Perl-Bund", bylo založeno v roce 1919 v Berlíně. Ve Výmarské republice bylo prvním sloučením a emancipačním hnutím mužů a žen, kteří byli od narození n e b o dětství tělesné postižení (tamtéž). Otto Perl (1882-1951) onemocněl ve věku třinácti let na zánět kloubů, který vedl až k jejich kompletnímu ztuhnutí. O d svých šestnácti let žil Perl nejprve v chorobinci, pak v různých domovech pro „mrzáky" a starobincích, m i m o jiné také v „Oberl i n h a u s u " v N o w a w e s (dnes P o t s d a m -Babelsberg), z a l o ž e n é m evangelickou církví. Byl spoluzakladatelem svépomocn é h o spolku a v roce 1926 zveřejnil knihu „Krůppeltum u n d Gesellschaft im Wandel der Zeit". V roce 1933 nastalo „Gleichschaltung" od roku 1931 pojmenovaného svépomocného spolku „Reichsbund der Kórperbehinderten" (srov. Fuchs 2001). Ve sdružení „Otto Perl-Bund" se organizovali lidé s tělesným postižením, kteří vystupovali za svá práva, vměšovali se d o profesionálního diskurzu a v letech 1919-1931 editovali časopis „Nachrichtendienst des Bundes zur Fórderung der Selbsthilfe der kórperlich Behinderten". Členové tohoto spolku kritizovali např. označení „mrzák", které považovali za stigmatizujicí a diskriminující a také kritizovali vyučování tělesné postižených dětí a mladistvých ve školách d o m o v ů pro „mrzáky" místo v obecné lidové škole nebo aspoň v ambulantní škole pro „mrzáky" (srov. tamtéž). Obzvláště Wůrtzova opakovaná a s pato-
sem prezentovaná spekulativně teoretická k o n s t r u k c e „duše mrzáka", která - bez ohledu na empirická data - konstruovala zvláštní dispozici tělesně postižených pro negativní emoce a osobnostní znaky (závist, nepřejícnost, slabost vůle atd.), a z toho vyvozené separátní umístění a výchovu ve speciální instituci jako pedagogickou nutnost, byla již ve dvacátých a třicátých letech - alespoň některými ostře kritizována (srov. např. Gruhl 1921, Malikowski 1922, Wetzel 1925, Perl 1926, Briefs 1928, von Baeyer 1928). W ú r t z píše: „Mrzák je ve vnitřním napětí vůči zdravým. Má jiné pohybové návyky, jiné nutnosti, jistoty a polohy v klidu. Nerad vychází sám ze sebe. Nenucený a bezděčný způsob člověka ve společenství je mu často trapný (...) Krátce: je nemocný ve společenství, zatímco psychopat je společensky nemocný. Možnosti nenuceného povědomí společenství jsou pro mrzáka ohroženy nebo úplně zamezeny" (Wúrtz 1921b, s. 3). Především tato paušální tvrzení a jejich spojení s negativními příklady údajných osobnostních znaků tělesně postižených lidí byla pro řadu současníků předmětem vehementní kritiky. Na d r u h o u s t r a n u nebyly W ú r t z o v y úvahy a spekulace o charakterových vlastnostech osob s postižením v žádném případě okrajové, jak se dnes dnešnímu čtenáři zdají, nýbrž jsou zcela zakotveny v psychologickém a pedagogickém mainstreamu první poloviny 20. století. Přímé propojení fyzických, tělesných vlastností s psychickými oblastmi, jako je inteligence
a osobnost, hrálo nejen ve starší fyziognomii a frenologii F. J. Galia centrální roli, nýbrž se stalo také ve dvacátých letech např. Kretsch měrovou naukou o typech tělesných staveb (srov. Kretschmer 1961) v ě d e c k y u z n á v a n ý m m í n ě n í m . Kretschmer rozlišoval leptosomický, atletický a pyknický typ, který koreloval (s pomocí měření a statistiky) s osobnostními znaky a dispozicemi pro psychické onemocnění (schizofrenie, deprese apod.). Typologie měly vysokou k o n j u n k t u r u (srov. Lůck 1998, s. 137-139). Zatímco Kretschmerovy výzkumy odpovídaly t a m n í m kriteriím kvality „ e m p i r i c k é vědy" (srov. O s t e n 2004, s. 169-170), přestože už v dnešní osobnostní psychologii nehrají ž á d n o u roli, charakterizují Wiirtzovy práce spíše intuitivní přístup, který byl na d r u h o u stranu typický pro společenskovědní typologie meziválečného období. Wúrtz rozvinul svůj pedagogický a psychologický pohled na tělesně p o s t i ž e n é h o člověka sice na základě vlastních zkušeností, ale ne na z á k l a d ě v l a s t n í h o e m p i r i c k é h o výzkumu, a jen zřídka použil d o b o v o u o d b o r n o u literaturu. Podobným způsobem např. uvažuje psycholog Alfred Adler, jehož inventář p o j m ů - orgánová méněcennost (Organminderwertigkeit), pocit méněcennosti (Minderwertigkeitsgefuhl), ctižádost (Geltungsstreben), kompenzace (Kompensation), překompenzace (Uberkompensation) - vykazuje velké prolínání s Wůrtzovými myšlenkami, ale jen jednou je v celkovém díle berlínského pedagoga mimochodem zmíněn (srov. Wúrtz 1921a,
s. 141-142). W ú r t z se orientoval spíše intuitivně na historická, biografická znázornění tělesně postižených lidí v umění a literatuře. K tomu byl Wúrtz uchvácen misí „zasadit první strom v nové pedagogické zemi" (srov. Wúrtz 1927a). Peter Sloterdijk diagnostikuje lapidárně v této souvislosti u Wúrtze „syndrom mluvčího", který vyvozuje ze způsobu, jakým Wúrtz vzplane pro svou vlastní misi (srov. Sloterdijk 2009, s. 91). Ačkoliv propast mezi Wúrtzovou psychologií „mrzáků", pedagogikou „mrzáků" a ideologizovan o u nacionálně socialistickou speciální p e d a g o g i k o u nebyla příliš hluboká, znamenal rok 1933, kdy převzali nacisté moc „Machtergreifung", náhlý konec jeho kariéry. P o d p ů r n ý spolek Oskar-Helene- H e i m byl tedy ideologicky a formálně u s m ě r n ě n a „politicky nespolehliví" museli ze svých míst. Wúrtz byl sociální d e m o k r a t a člen SPD (Sozialdemokratische Partei Deutschlands), k t o m u byl svobodný zednář a podle názoru nových vládců „filosemita" a „sluha židů". Spolupracovníci Oskar-Helen-Heimu, kteří byli k o n f o r m n í vůči nacistům, inscenovali korupční skandál, který proběhl také berlínským d e n n í m tiskem a měl pro Wúrtze za následek pobyt ve vězení a n á s l e d n ě W ů r t z o v u e m i g r a c i (srov. Musenberg 2002, s. 100-119). Také kniha „Zlomte berle" se nesetkala po zveřejnění s kladným přijetím, jelikož zde hned dvakrát na seznamu známých mrzáků uvádí Josepha Goebbelse: „Goebels, Dr. Joseph, s t r a n i c k ý politik, v ů d c e n a c i o n á l n í c h
socialistu, vybočená noha, současnost" (Wúrtz 1932a, s. 88 a 101). Tak se stal Wúrtz z politických důvodů obětí nacionálních socialistů. Nové vedení Oskar-Helene-Heimu se distancovalo po Wúrtzové politicky motivovaném vyhazovu - přinejmenším formálně - od jeho p r o f e s i o n á l n í č i n n o s t i , jelikož „ d n e s , po přemožení marxismu", píše Hellmuth Eckhardt 1933 v Zeitschrift fůr Krůppelfursorge, „pedagogové a teologové zařízení pro mrzáky se definitivně distancují od Wúrtzovy psychologie a pedagogiky pro mrzáky" (Eckhardt 1933, s. 8). Po ročním pobytu ve vězení emigroval Wúrtz se svojí ženou d o Československa, kde ho podporoval spřátelený kolega Augustin Bartoš (1888-1969), jenž pracoval v zařízení pro tělesné postižené na Vyšehradě. To založil v roce 1913 chirurg R u d o l f Jedlička ( 1 8 6 9 - 1 9 2 6 ) . O s k a r -Helene-Heim a Jedličkův ústav byly už od dvacátých let v o d b o r n é m kontaktu, jak d o k a z u j e např. p r o g r a m „ M e z i n á r o d n í h o týdne pedagogiky pro mrzáky" (Internationale Krůppelpádagogische Woche) v roce 1927 v Berlíně, ve kterém jsou uvedeny dvě Bartošovy přednášky (Wúrtz 1927b, s. 52). Navíc Bartoš přispěl se svým článkem „ Péče o mrzáky v Československu" d o Wúrtzem vydaného sborníku k šedesátým narozeninám Konrada Biesalského (srov. Bartoš 1928). Dopisy ze s o u k r o m é W ú r t z o v y p o z ů s t a l o s t i dokládají také, že manželé Wúrtzovi byli p o d p o r o v á n i Bartošem (a také M. Jedličkou a J. V. Klímou) během emigrace,
např.v záležitosti dosáhnutí prodloužení povolení k pobytu. Po četných změnách bydliště se pedagog a jeho žena rozhodli p o podepsání mnichovské d o h o d y (1938) - kdy bylo vynuceno odděleni sudetských oblastí od Československa - opustit Československo a jít do Vídně, rodného města Rosy Wúrtzové - ačkoliv tzv. „Ostmark" byla již předtím přinesena do „Heim ins Reich". Teprve roku 1946 se Wúrtz vrátil do zničeného Berlína. Podílel se na nové výstavbě Oskar-Helene-Heimu a na jeho návratu d o původních spolkových struktur. Zasadil se o vlastní rehabilitaci řadou místopřísežných prohlášení jeho bývalých kolegů. Nedosáhl ale již napojení na bývalou pozici a činnost, v které doufal (srov. Musenberg 2002, s. 128-135). Wúrtz zastával s Konrádem Biesalskim sociálně-biologickou a „produktivní" péči o mrzáky: „Moderní ortopedie odděluje léčitelného mrzáka od neléčitelného churavce, m o d e r n í pedagogika pro mrzáky o d d ě l u j e a u t o n o m n í h o eticky zdravého mrzáka od mravně nesvéprávného slabomyslného mrzáka (Wúrtz 1932a, s. 64). Ti, kteří nemohli být výhledově „odzmrzačeni", tzn. být dovedeni k práceschopnosti, j a k o např. děti a mladiství s t ě ž k ý m i , vícenásobnými postiženími n e b o m e n tálním postižením, byli vyřazeni a nebyli také přijati do Oskar-Helene-Heimu. O b zvláště toto štěpení okruhu osob se setkalo s ostrou, četně zveřejňovanou kritikou především u katolického preláta Petera Josefa Briefse již koncem 20. a začátkem 30. let, kterou shrnul roku 1955 v knize
„Péče o tělesně postižené v duchu Caritas" ( K o r p e r b e h i n d e r t e n f ú r s o r g e im Geiste der Caritas - srov. Briefs 1955). Wúrtzovi a sociálné-biologické péči o m r z á k y je vyčítána p o c h y b n o s t o h o d n o t ě života lidí s postiženími. V žádném případě nezamýšleli eutanázní vraždy v nacionálně socialistickém státě, ale v podstatě k nim přispěli. Wúrtz se prokazatelně vícekrát postavil proti eugenické diskusi své doby, která směřovala k likvidaci „ n e h o d n o t n é h o života" (srov. M u s e n b e r g 2002, s. 301-307). Jeho angažovaná pedagogická činnost bezpochyby sledovala humanitní a reformně pedagogický záměr (srov. Poore 2007, s. 49), přesto zvláštní postavení tělesně postižených spíše petrifikoval než o d b o u r a l . Jeho spisy k „duši m r z á k a " („Krúppelseele") jsou koneckonců součástí eugenického diskurzu 20. let. V roce 1958 Hans Wúrtz ve věku 83 let u m í r á a získává čestný h r o b na lesním hřbitově v Berlíně-Dahlemu (srov. Musenberg 2002, s. 55-135).
Sbírka K Wúrtzovým historiografický významným pozůstalostem patří jím sestavená „Sbírka H a n s e W ú r t z e zobrazení z n á mých m r z á k ů všech d o b a n á r o d n o s t í a znázornění mrzáků v u m ě n í a krásné literatuře"(„Sammlung Hans Wúrtz von Bildnissen berúhmter Krůppel aller Zeiten u n d Vôlker u n d von Darstellungen des Krúppels in der Kunst u n d in der schónen Literatur"). Tak zněl její podrobný název při příležitosti p r v n í výstavy v Oskar-
- H e l e n e - H e i m u v roce 1932. V š e c h n y předměty této sbírky získal Wúrtz na berlínském trhu s u m ě n í m na aukcích, v antikvariátech a vetešnických obchodech. Poté, co vešla Wúrtzova zájmová oblast ve známost, byly mu umělecké předměty nabízeny přímo. Stejně tak využíval Wúrtz své články v „Zeitschrift fúr Krúppelfúrsorge" k získávání informací o materiálu, který potřeboval (srov. Wúrtz 1925, s. 9). Byl přesvědčen o t o m , že j e h o sbírka, kterou s velkým úsilím sestavil a částečně mohl vzít do emigrace, může přinést pro něj a budoucí vědce řadu poznatků ohledně „mrzáckých problémů lidstva". Z toho důvodu bylo pro něj velmi trpké, že v Praze skladovanou sbírku, kterou během emigrace prodal „Zemskému spolku pro léčbu a výchovu mrzáků v Praze", po skončení války nezískal zpět, ačkoliv uzavřel smlouvu o právu na zpětný odkup. Po řadě neúspěšných pokusů píše Wúrtz roku 1947 své ženě: „Obávám se, že nás v pochopitelné německé nenávisti házejí d o j e d n o h o pytle se v š e m i o s t a t n í m i " (Wúrtz, cit. z Musenberg 2002, s. 275). C o Wúrtz sbíral? Zajímal se jak o znázornění tělesně postižených v umění a literatuře, tak o biografie známých a slavných lidí s tělesným postižením, resp. lidí, které do toho jím velmi široce pojatého p o j m u zahrnoval. Wúrtzova typologie odlišuje č t y ř i z á k l a d n í typy: v z r ů s t o v í m r z á c i („Wuchskrůppel": anomálie ve velikosti), d e f o r m o v a n í mrzáci („Misswuchskrúppel": deformace), naznačení mrzáci („ Andeutungskrúppel": nesprávné držení
těla) a mrzáci ošklivosti („Hässligkeitskruppel": znetvoření). Voltaire a Marx byli mrzáci ošklivosti, Kant byl naznačený mrzák, S c h o p e n h a u e r a Nietzsche byli vzrůstoví mrzáci, Sokrates deformovaný a mrzák ošklivosti - alespoň takto jsou tito filozofové zařazeni v jeho knize, kterou lze číst jako „kdo je kdo" evropské duchovní historie. Jako doplnění ke knize „Zerbrecht die Krúcken" zveřejnil Wúrtz brožuru s názvem „Goethova bytost a jeho okolí v zrcadle psychologie mrzáků" (srov. Wúrtz 1932b): Goethova bytostná křehkost byla p o d m í n ě n a tím, že básníkovy nohy se nehodily k horni části těla - on byl sedící obr. Ze si této souvislosti ještě nikdo nevšiml, je zapříčiněno tím, že „instrument výzkumu psychologie mrzáků" ještě nebyl k dispozici (srov. Wúrtz 1932b, s. 4). Paralelně s publikováním „Zerbrecht die Krúcken" byla zorganizována velká výstava této privátní sbírky v Oskar-Helene-Heimu, doprovozená lidovou zábavou. Berlínský denní tisk informoval vícekrát o „skryté", „jedinečné" a „neobvykle zajímavé" sbírce (srov. Musenberg 2002, s. 354-360). O skutečném rozsahu sbírky existují různé údaje. Přibližně do ní patřilo 5000 obrazů, 400 plastik a 900 knih. Mezi obrazy byla řada originálních olejomaleb, litografií, rytin a kreseb. Většina obrazových děl sestávala ale z obrazů (resp. jejich reprodukcí), které W ú r t z vystřihl z časopisů a zapaspartoval. Ačkoliv se dochovalo více než sto plastik, jedná se o sbírku, která je zajímavá ne svou u m ě leckou hodnotou, ale kulturněhistoricky
a z pohledu historie této disciplíny. Dnes jsou její zbytky uskladněny ve sbírce Zdravotnického muzea v Praze a v historickém archivu Jedličkova ústavu, v jehož sklepě byla sbírka také v době okupace. V archivu Zdravotnického muzea je sbírka umístěna teprve od 70. let. Část zůstala v Jedličkově ústavu (srov. Musenberg 2002, s. 271-276 a Kolář 2008). Vedle f r a g m e n t ů této sbírky, které se n a c h á z e j í v Praze, je d r u h ý m d ů l e ž i tým m í s t e m s ř a d o u archiválií Archiv Hanse Wúrtze při Německém svazu pro rehabilitaci (Deutsche Vereinigung f ů r Rehabilitation) v Heidelbergu. Archiv byl zřízen z iniciativy Rosy Wúrtzové, vdovy p o t o m t o pedagogovi, která si položila za cíl co největší možné znovuobnovení této sbírky. Její plán byl realizovatelný také díky skutečnosti, že v p r ů b ě h u 50. let, ještě za Wůrtzova života, bylo nalezeno v jedné zasypané postranní části sklepa v O s k a r - H e l e n e - H e i m u několik krabic, které obsahovaly negativy fotografických snímků všech 2500 předmětů odtransportované sbírky. Wúrtz sám začal s j e d n í m fotografem vytvářet fotografie z negativů na skleněných deskách, aby je pak mohl t e m a t i c k y roztřídit a zařadit d o p o ř a dačů. Kvůli svému věku mohl ale tímto způsobem zpracovat jen zlomek celého materiálu. Fotograf pak pokračoval v této práci sám. Zatímco zmíněné dva pražské archivy pojímají originální součásti sbírky, Archiv Hanse Wúrtze při Německém svazu pro rehabilitaci má pak velkou část sbírky ve fotografické f o r m ě , jako jsou
negativy a diapozitivy (srov. Musenberg 2002, s. 276-281).
Zdolání a překonání Spojoval Wiirtz se svou vášnivě sestavenou sbírkou konkrétní cíle? Stejně jako je symptomatické pro celé jeho dílo, tak i k této otázce nalezneme v „Zerbrecht die Krucken" velmi rozlišné, až rozporuplné výpovědi. Na jednu stranu chce Wúrtz tento materiál (obrazy, fotografie, biografie) jen sestavit a ne předejít názor odborníků, kteří jej používají (srov. W ú r t z 1932a, s. 8). Na d r u h o u stranu spojuje Wúrtz se svou sbírkou e n o r m n í poslání, když chce zprostředkovat „celkový pohled na etickou charakterologii" a vidí jeho typologii jako nutné doplnění definice mrzáka v „Zákonu o péči o mrzáka" z roku 1920 („Krůppefúrsorgegesetz") (srov. W ú r t z 1932a, s. 74). Na j e d n u s t r a n u v a r u j e W ú r t z před u k v a p e n ý m z o b e c ň o v á n í m , na d r u h o u stranu dodává sám tato zobecňování jako na běžícím pásu. Vnímá biografie tělesně postižených lidí v ý h r a d n ě „skrz" jejich postižení, které pro něj vždy představuje jakýsi „stín" nebo přinejmenším negativně konotovanou výzvu, jež předpokládá odpovídající pedagogické školení, vede k zdolání a p ř e k o n á n í m r z á c t v í a „vítězném životním boji", n e b o může vést k typické symptomatice „duše mrzáka". Dále p a k označil W ú r t z t u t o sbírku jako prostředek k získání nových spolupracovníků, tedy jako reklamu. Doufal, že odborníci z různých disciplín budou
touto sbírkou motivováni ke spolupráci: historici, literární vědci, teologové, filologové, filozofové, psychologové, pedagogové, básníci, dramatici a romanopisci (srov. tamtéž, s. 73). Wúrtz byl tedy toho názoru, že medicínsky, pedagogicky nebo psychologicky orientovaná definice mrzáka musí být doplněna kulturněvědecky, resp. kulturněhistoricky. Tímto nasazením překračujícím meze vlastního o b o r u by šel dnes Wúrtz naprosto s dobou, protože kulturně vědecké, transdisciplinární perspektivy jsou dnes praktikovány v Disability Studies, ovšem se zásadním rozdílem: zatímco si Wúrtz touto interdisciplinární spoluprací sliboval „vyřešení problematiky m r z á k ů " a svým z p ů s o b e m chtěl přijít na „pravdu o mrzákovi", odvolávají se oproti tomu nyní kulturněvědecky orientovaní autoři např. na Michela Foucaulta a pracují na pluralizaci pravd a historizaci a d e k o n s t r u k c i p o j m ů postižení (srov. Waldschmidt 2007, Musenberg 2007). Wúrtz také viděl ve své sbírce dobrou materiální bázi pro vydání biografií „vítězných životních bojovníků" v historické knize „Mrzáci a vychovatelé mrzáků", nebo také na sestavení „Čítanky mrzáka" (Wúrtz 1930, s. 131). Autobiografická znázornění a také charakteristiky lidí s tělesným postižením v klasické nebo krásné literatuře měly pro W ú r t z e n u t n o u heuristickou h o d n o t u . Z toho důvodu považoval za oprávněné h o d n o t i t umělecké a románové popisy. Vedle postavy Franze Moora v Schillerové „Loupežnících" patří Shakespea-
rův Richard III. k nejčastěji uváděným p ř í k l a d ů m . Popisy v n i t ř n í h o boje lidí, k t e ř í se o d c h y l u j í o d f y z i c k é n o r m y , Wúrtze fascinují, ačkoliv konstatuje: „Kde předsudek mlží pohled, není sice viděn m r z á k , ale m o n s t r u m , j a k o Thersites, Richard III. a Karl Moor, které už naštěstí nepřesvědčuje" (Wúrtz 1930g, s. 131). C o nelze opomenout, je význam této sbírky pro vyučovací účely. Wúrtz vždy znovu zdůrazňoval pedagogický význam, který viděl v možnosti ukázat ž á k ů m na příkladech „vítězné bojovníky života". Ti, „s kterými osud macešsky zacházel", byli schopni v různých oblastech podat vysoké výkony. Tedy „mrzáctví" nemuselo mít nutně špatný vliv na postiženou osobu. C h o d b y O s k a r - H e l e n e - H e i m u zdobila řada portrétů těchto příkladů. Pedagogové by měli získat znalosti o těchto „mrzácích" duchovní historie a jako příklady je h o d notit ve vyučování. Biografie „vítězných životních bojovníků", jako třeba bezrukého houslového virtuóza Carla H e r m a n n a Unthana nebo také bezrukého Františka Filipa, který byl znám jako „Bezruký Frantík" v české lidové mluvě (srov. Sobotka 2003), přesně odpovídaly Wúrtzové vkusu. Jak již bylo z m í n ě n o na začátku, tematizování Hanse Wúrtze a jeho knihy „Zerbrecht die Krúcken" ve Sloterdijkově bestselleru se stalo vrcholem dosavadního veřejného povědomí o Wúrtzové „pedagogice mrzáků" a „psychologii mrzáků". Sloterdijk, který se svou nespoutanou touhou formulovat označuje Wúrtze jako „říšského trenéra postižených" a „Trappatoniho
mrzáků", vidí pedagoga a jeho voluntaristickou pedagogiku postižených z pohledu historie ideí jako parádní příklad „obecné cvičící teorie", která tematizuje člověka jako cvičícího a trénujícího (srov. Sloterdijk 2008). Sloterdijkovy částečně ironicky p o l e m i c k é k o m e n t á ř e v y s t i h n o u často jádro Wúrtzovy pedagogiky a psychologie a p o d t r h n o u dnešní spornost jeho specifické, na postižení z a m ě ř e n é představy o vzdělávání a vychovávání tělesné postižených lidí, jako např. popis „Wúrtzova imperiálního vkusu, přivlastňovat si stále větší části lidského světa" (Sloterdijk 2009, s. 91). Stejně tak je hodný kritiky primární cíl p r á c e s c h o p n o s t i , p o v i n n é výchovy v domově a teorie duše mrzáka (srov. Musenberg 2002, s. 283-300) a také přílišné z d ů r a z ň o v á n í vůle, výchovy vůle, resp. tréninku vůle: „Kromě toho bylo berlínské zařízení pro svého inspektora současně kazatelnou, ze které spíše znechucenému publiku oznamoval své návrhy k řešení záhady lidstva. Ty obsahovaly především modálni přeměny: Ty můžeš, co chceš; měl bys chtít, co musíš - měl bys umět chtít, a toho jsi schopen za předpokladu, že je někdo po tvém boku, kdo chce, abys ty chtěl. Ten p o s l e d n í o b r a t m u s í být zachycen: definuje nejen figuru trenéra vůle p r o postižené, nabízí také definici trenérské funkce vůbec. Můj trenér je ten, který chce, že já chci - on ztělesňuje hlas, který mi smí říct: Musíš změnit tvůj život" (Sloterdijk 2009, s. 91-92). Jednání pedagogiky mrzáků je Wúrtzem v první řadě o d ů v o d n ě n o tak, že předpo-
kládaná slabost vůle tělesně postižených dětí a mladistvých musí být řešena školením vůle. Lidská vůle a z ní plynoucí „síla k jednání" tvoří centrální bod Wůrtzovy filosofie výchovy, jejíž cílovou perspektivou je vždy „zdravý" člověk. Mrzáctví neexistuje, pokud je tu silná vůle je překonat. Ačkoliv Wúrtz argumentuje spíše sociologicky než biologicky, myšlenka překonání postižení silou vůle je založena na individuálním modelu postižení. Zatímco sociální model postižení je zaměřen na společenské bariéry a jejich odstranění je možnost k úplnému nebo částečnému odstranění postižení, vychází Wúrtz z toho, že vůle individua má schopnost překonat mrzáctví. M o t t o Biesalského a W ú r t z e znělo: O d příjemce almužen k plátci daní! Aby bylo tohoto cíle práceschopnosti dosaženo, pracoval ortoped s tělem chovanců Oskar-Helene-Heimu a Hans Wúrtz převzal trénink vůle. Medicínský historik Osten (2004) vychází v této souvislosti z konstatování, že „subtilní školení těla, kterých chtěl Wúrtz dosáhnout svou pedagogikou, se zdála být častěji větším zásahem než Biesalského chirurgické operace" (Osten 2004, s. 161). V instituci domova pro mrzáky byly role - podle Sloterdijkovy dikce - trenéra a trénovaného jasně rozděleny. V souvislosti s Oskar-Helene-Heimem lze hovořit o znacích totální instituce; např. všechny záležitosti života se odehrávaly na j e d n o m stejném místě a p o d jednou stejnou autoritou (srov. G o f f m a n n 1973, s. 17-18).
V dnešní spíše neoliberální společnosti jsou na jednu stranu rušena velká zařízení a nastává rozšíření individuální svobody a autonomie, na d r u h o u stranu to ale také z n a m e n á multiplikaci trenérů. Ve smyslu Foucaultova p o j m u „gouvernementalita" je d n e s každý svým vlastním a „sebeurčujícím" t r e n é r e m , který má s v o b o d u k t o m u , aby využil svou autonomii určitým způsobem (srov. Waldschmidt 2007). W ú r t z ů v voluntarismus a zvláštní důraz na sílu vůle jednotlivce a překonání jeho postižení zapadá d o r á m c e e k o n o m i c kých a neoliberálních tendencí současné v z d ě l á v a c í politiky. T r é n i n k , z d o l á n í a překonání se stávají povinností d a n é h o j e d i n c e , za k t e r o u je každý j e d n o t l i v ě zodpovědný. Odhlédneme-li od nutnosti obecné kritiky individualizace životních rizik, riskuje aktuální vzdělávací politika (New Public Management, standardizace vzdělávání a inkluze jako metafory ráje), že vytváří pro některé lidi namísto inkluze právě exkluzi (viz Fornefeld 2008) obzvláště pro ty, kteří n e m o h o u být sobě vlastním trenérem. Tento paradox inkluze se ukazuje také v aktuální berlínské vzdělávací politice. Poté, co také Německo podepsalo „Convention on the Rights of Persons with Disabilities" S p o j e n ý c h n á r o d ů ( U N ) , získala d i s k u z e o i n k l u z i v N ě m e c k u novou dynamiku a doposud nepoznanou intenzitu. Debata o inkluzi není vedena jen „interně", v rámci speciálněpedagogické o d b o r n é literatury, nýbrž se dostala d o praxe a je diskutována v německých
sborovnách a má velkou prioritu v agendě vzdělávací politiky. Německo se zavázalo inkluzivně předělat svůj vysoce selektivní vzdělávací systém. Na začátku roku 2011 představil berlínský Senát svůj inkluzivní koncept pro spolkovou zemi Berlín. Tento koncept zamýšlí zrušit speciální školy pro „žáky s poruchami školních dovedností", pro „žáky s p o r u c h a m i chování" a p r o „žáky s poruchou řeči". Jiných speciálních škol, např. pro tělesně a mentálně postižené, se zatím tato reforma netýká. Pro žáky s těžkým a k o m b i n o v a n ý m postižením byly dokonce opět navrženy školy na ně zaměřené. Zde se ukazuje nezamýšlené štěpení na „inkluzovatelné" a ( z pohledu momentální ekonomiky vzdělávání) „neinkluzovatelné" skupiny. Pojem inkluze je v současné době napojován na vše, co má něco společného s postižením. Aniž by zde bylo možné více tematizovat napětí mezi inkluzí jako politickým programem a systémově teoretickým popisem inkluze/exkluze, lze rozpoznat tendenci nebo přinejmenším náznaky: reaktualizaci ekonomicky odůvodněné, „produktivní" rehabilitace a vzdělávání. Literatura: BAEYER, W. Von. Zur Psychologie verkrůppelter Kinder u n d Jugendlicher. Ein Beitrag zur Kenntnis ihrer geistigen u n d seelischen Entwicklungsweisen. Zeitschrift fiir Kinderforschung. 1928, 34, sešit 3, s. 229-292. BARTOŠ, A. K r ů p p e l f u r s o r g e in d e r T s c h e c h o s l o w a k e i . Zeitschrift fiir
Krůppelfursorge. 1928, 21, sešit 11-12, s. 500-505. BRIEFS, P.J. Z u r w i s s e n s c h a f t l i c h e n E r f o r s c h u n g der Krůppelseele. Der Kruppelfuhrer. 1928,1, sešit 3,129-138. BRIEFS, P.J. Korperbehindertenfůrsorge im Geiste der Caritas. Bigge (Ruhr): Josefs Druckerei, 1955. E C K H A R D T , H. Aus d e r D e u t s c h e n Vereinigung. Zeitschrift fůr Krůppelfursorge. 1933, 26, sešit 7-8, s. 8. EHRENTREICH, A. Pädagogische Odyssee. Im Wandel der Erziehungsformen. Weinheim : Beltz, 1967. F E L K E N D O R F F , K. A u s w e i t u n g d e r B e h i n d e r u n g s z o n e : N e u e Behinder u n g s b e g r i f f e u n d i h r e Folgen. In CLOERKES, G. (ed.). Wie man behindert wird. Texte zur Konstruktion einer sozialen Rolle und zur Lebenssituation betroffener Menschen. H e i d e l b e r g : Universitätsverlag Winter, 2003. FORNEFELD, B. Pädagogische Leitged a n k e n als A u s s c h l u s s - P r i n z i p i e n ? In Menschen mit Komplexer Behinderung. Selbstverständnis und Aufgaben der Behindertenpädagogik. Munchen u n d Basel : Ernst Reinhardt, 2008, s. 108-147. FUCHS, P. „Korperbehinderte" zwischen Selbstaufgabe und Emanzipation. Selbsthilfe-Integration-Aussonderung. Neuwied; Berlin : Luchterhand, 2001. G O F F M A N , E. Asyle. Ober die soziale Situation psychiatrischer Patienten und anderer Insassen. Frankfurt am M a i n : Suhrkamp, 1973.
GRIMM, R die dem physischen Korper z u g r u n d e liegende Geistgestalt". Rudolf Steiner uber „Kruppelfiirsorge" - Der Briefwechsel mit d e m Biosop h e n u n d Tatdenker Willy Schlůter. Seelenpflege. 2010, 2, s. 26-42. GRUHL, M. Gleichheit und Unterschiede in Erziehung und Unterricht gesunder und kriippelhafter Kinder. V. Deutsche Krůppelhilfe (Ergänzungshefte zurZeitschriftfur Kruppelfiirsorge). 1921, sešit 7. H E N D R I C H , Y. Die Rolle der DVfR in der Entwicklung der Rehabilitation. In BLUMENTHAL, W.; SCHLIEHE, F. (Hrsg.) Teilhabe als Ziel der Rehabilitation. 100 Jahre Zusamnienwirken in derDeutschen Vereinigungfiir Rehabilitation, e. V. Heidelberg, 2009. KOLÁŘ, R Materiály, týkající se Hanse Wúrtze (1875-1958) a jeho sbírky. Praha, 2008. [nezveřejněný manuskript]. KNUPPEL, Ch. Vom Anarchisten zum deutschen Tatdenker. Der Lebensweg Willy Schluters und seine Freundschaft mit Ferdinand Tônnies. In Tonnies-Forum 7 (Ferdinand-Tônnies-Gesellschaft e. V.). 1998, sešit 2, s. 3-103. KNÚPPEL, Ch. Vom Anarchisten zum deutschen Tatdenker. Der Lebensweg Willy Schluters u n d seine Freu n d s c h a f t mit F e r d i n a n d T ó n n i e s ( F o r t s e t z u n g ) . In Tonnies-Forum 8 (Ferdinand-Tônnies-Gesellschaft e. V.). 1999, s e š i t i , s. 36-75. KRETSCHMER, E. Korperbau und Charakter. 24. vyd. Berlin; G ó t t i n g e n ; Heidelberg : Springer-Verlag, 1961.
MALIKOWSKI, F. Kruppelpädagogische Bemerkungen. Zeitschrift fúr Krúppelfúrsorge. 1922, 15, s. 3-5. MUSENBERG, O. Der Kórperbehindertenpádagoge Hans Wúrtz. Hamburg : Kováč, 2002. MUSENBERG, O. Kultur u n d Diskurs - neue Leitbegriffe einer Historiog r a p h i e d e r S o n d e r p ä d a g o g i k ? In STRASSER, U., et al. (ed.). Ästhetisierung der Sonderpädagogik. Bad Heilbrunn : Klinkhardt, 2007. OSTEN, P. Die Modellanstalt. Uber den Aufbau der „modernen Krúppelfúrsorge" 1905-1933. Frankfurt am Main: Mabuse, 2004. PERL, O. Krúppeltum und Gesellschaft im Wandel der Zeit. Gotha, 1926. POORE, C. Disability in Twentieth Century German Culture. Ann Arbor : The University of Michigan Press, 2009. SCHLŮTER, W. Also sprach Lodfafner. Junggermanische Heilslehre. Lorch : Verlag Karl Rohm, 1907. SLOTERDIJK, P. Du mufit Dein Leben ändern. F r a n k f u r t am Main : Suhrkamp, 2009. SOBOTKA, R. Bezruký Frantík. Životní Přiběh Františka Filipa. Šenov u Ostravy : Tilia, 2003. W A L D S C H M I D T , A. Verkórperte Differenzen - Normierende Blicke. Foucault in d e n Disability Studies. In K A M M L E R , C.; PARR, R. (Hrsg.). Foucault in den Kulturwissenschaften. Heidelberg : Synchron, 2007, s. 177198.
W E T Z E L , R. Z u r w i s s e n s c h a f t l i c h e n Erforschung der Kriippelseele. Zeitschrift f iir Krůppelfursorge. 1925, 18, s. 65-70. W U R T Z , H . 1921a. S e e l e n k u n d l i c h e B e d i n g u n g e n f u r die erzieherische Arbeit in d e n v e r s c h i e d e n e n Arten der Kriippelschulen, insbesondere im Kindergarten. Ergänzende KriÁppelhefte. 1921, 7, s. 140-144.
schrift fiir Krůppelfursorge. 1927, 20, s. 122-136. W U R T Z , H. 1927b. Die erste Heilpädagogische u n d zweite Krůppelp ä d a g o g i s c h e W o c h e in B e r l i n . Zeitschrift fůr Krůppelfursorge. 1927, 20, s. 49-51.
WURTZ, H. 1921b. Das Seelenleben des Krúppels. Krůppelseelenkundliche Erziehung und das Gesetz betr. offentliche Krůppelfůrsorge. Leipzig : Verlag Leopold VoG, 1921.
WURTZ, H. Zehn Jahre Kruppelpädagogik. Ergänzungsheft der Zeitschrift fůr Krůppelfůrsorge. 1930,23, s. 126-133. W U R T Z , H. 1932a. Zerbrecht die Krůcken. Krůppelprobleme der Menschheit. Schicksalsstiefkinder aller Zeiten und Vólker in Wort und Bild. Leipzig : Leopold Voss, 1932.
WURTZ, H. Die Aufgaben der Kruppelfiirsorge. Zeitschrift fur Krůppelfůrsorge. 1925, 18, s. 7-10. W U R T Z , H. 1927a. Kriippelerziehung als heilpädagogisches Neuland. Zeit-
W U R T Z , H. 1932b. Goethes Wesen u n d U m w e l t im Spiegel d e r K r ů p p e l psychologie. Sonderabdruck aus der Zeitschrift fůr Krůppelfůrsorge. 1932, 25, sešit 5-6.
MLČOCHOVA, M. Šimonovy pracovní listy 1. Celkový Praha : Portál, 2011. ISBN 978-80-262-0014-7.
rozvoj.
Pracovní sešit je určen pro děti od tří let až po žáky prvních tříd. Pracovní listy mají zpestřit práci dětí a pomoci jim při osvojování základních vědomostí a dovedností. Dítě je motivováno, současně mu však zůstává prostor pro vlastní nápady. Stává se „spoluautorem", uplatňuje své dovednosti. Každý list je m o ž n o využít několikrát: Dítě ho vybarví, povídá o něm, vystřihuje z něj, skládá obrázky. Každý pracovní list je doplněn stručnými pokyny pro učitele a rodiče. V těchto pokynech je uveden přehled cílů, k jejichž dosažení pracovní list přispívá, seznam pomůcek a metodické poznámky. Pracovní listy přispívají k celkovému rozvoji dítěte, prohlubují prostorovou orientaci, znalosti základních barev, paměť, myšlení a tvořivost, smysl pro detail; nabízejí uvolňovací cviky.
