Zdeněk Svěrák - herec

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Ateliér muzikálového herectví Studijní obor Muzikálové herectví

Zdeněk Svěrák - herec Diplomová práce

Autor práce: Pavel Reţný Vedoucí práce: MgA. Michal Zetel, Ph.D. Oponent práce: MgA. Lukáš Rieger, Ph.D.

Bibliografický záznam REŢNÝ, Pavel. Zdeněk Svěrák - herec. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Fakulta, Ateliér Muzikálového herectví, rok. 2014 s.79, Vedoucí diplomové práce MgA. Michal Zetel, Ph.D.

Anotace Diplomová práce „Zdeněk Svěrák - herec“ pojednává o specifičnosti a zásadních změnách hereckého projevu Zdeňka Svěráka během jeho mnohaleté kariéry. Neoddělitelnou součástí Svěrákova hereckého projevu je Divadlo Járy Cimrmana, filmová zkušenost a spolupráce se skladatelem Jaroslavem Uhlířem. Cílem diplomové práce je pojmenovat vliv jeho jednotlivých rolí (herec, scénárista, pedagog, textař, spisovatel, dramaturg) v tvůrčím uměleckém procesu a změnu přístupu k herecké práci.

Annotation The diploma thesis "Zdeněk Svěrák - The Actor" deals with the uniqueness of Zdeněk Svěrák´s dramatic expression and major changes in his acting performances in the course of his longtime career. An integral part of Svěrák´s dramatic expression is the Jara Cimrman Theatre, film experience and close cooperation with the composer Jaroslav Uhlíř. The thesis focuses on the influence of identification of his specific roles (actor, screenwriter, pedagogue, writer, author, playwright) in the creative art process and the flexible approach to his dramatic art.

Klíčová slova Zdeněk Svěrák, herectví, Divadlo Járy Cimrmana, autorské herectví, autorské divadlo

Keywords Zdeněk Svěrák, acting, Jára Cimrman theater, author acting, author theatre

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a pouţil jen uvedené prameny a literaturu. V Brně, dne 2. června 2014

Poděkování Za vědomé i nevědomé konzultace bych na tomto místě rád poděkoval MgA. Michalu Zetelovi, Ph. D., MgA. Janu Šotkovskému, Ph. D., MgA. et MgA. Stanislavu Slovákovi, Mgr. Miroslavu Ondrovi, doc. PaedDr. Pavlu Reţnému, Ph. D. a Mgr. Zdeňku Svěrákovi.

Obsah I.

ZDENĚK SVĚRÁK ................................................................................... 6 1.

Ţivotopis ................................................................................................. 6

2.

Spoluzakladatel Divadla Járy Cimrmana ............................................ 11

3.

2.1.

NEALKOHOLICKÁ VINÁRNA U PAVOUKA......................................... 11

2.2.

ZALOŢENÍ DIVADLA ........................................................................ 12

2.3.

JÁRA CIMRMAN .............................................................................. 14

2.4.

DIVADLO JÁRY CIMRMANA ............................................................ 16

Scénáristika .......................................................................................... 21 3.1.

SCÉNÁRISTICKÁ DVOJICE ZDENĚK SVĚRÁK A LADISLAV SMOLJAK 21

3.2.

SCÉNÁRISTA ZDENĚK SVĚRÁK ....................................................... 26

II. HEREC ZDENĚK SVĚRÁK ................................................................... 36 1.

Herec divadelní .................................................................................... 36

2.

Herec filmový ....................................................................................... 42

III. ROZHOVOR ............................................................................................ 48 IV. ZÁVĚR ..................................................................................................... 63 V.

POUŢITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE ...................................................... 65

VI. SEZNAM PŘÍLOH .................................................................................. 68 VII.

PŘÍLOHY ............................................................................................. 69

VIII. OBHAJOBA ABSOLVENTSKÉHO VÝKONU .................................. 71

I.

ZDENĚK SVĚRÁK

„Znám se ze všech stran, i z té odvrácené. Nemám například silnou vůli. Často se vyhýbám konfliktům, i kdyţ by bylo správné je řešit. Jsem nedovzdělaný. Anglicky bych potřeboval umět lépe. Jsem nesečtělý, nikdy jsem se nenaučil rychle číst. A kdybych se měl popsat několika slovy, řekl bych: není tak chytrej, jak vypadá.“

Zdeněk Svěrák

První část této práce bude věnována Zdeňku Svěrákovi a oblastem, do kterých svým uměleckým působením zasáhl, a které ovlivnily jeho.

1.

Ţivotopis

Zdeněk Svěrák se narodil 28. března roku 1936 v Praze. V letech 1943 - 1945 ţila rodina dočasně v Kopidlně, kam se musela přestěhovat pod nátlakem okupačních úřadů. Na roky strávené v Kopidlně nemůţe dodnes zapomenout. Ze začátku ho tu nechtěli místní kluci přijmout mezi sebe, protoţe si mysleli, ţe má směšné jméno ˗ Zdeněk. Navíc musel tehdy po cestě ze školy vţdycky chodit přes hřbitov, protoţe bydleli hned za zdí hřbitova.1 Kdyţ ho rodiče poslali poprvé samotného na šest týdnů na sokolský tábor, psal domů, aby si pro něj přijeli. Tuto informaci však musel kvůli cenzuře, která na táboře fungovala, schovávat pod známku. Jinak ale bylo dětství Zdeňka Svěráka2 šťastné. Svěrákovi rodiče se potom do Kopidlna vrátili na penzi. Nikdo aţ do roku 2004, kdy jeho syn Jan Svěrák natočil ţivotopisný dokument Tatínek, netušil, ţe měl bratra. „Mou nevýhodou bylo, ţe jsem byl ten druhej Zdeněk po tom, co umřel,“3 řekl ZS v tomto dokumentu. Svěrákův starší bratr zemřel na otravu krve, kdyţ v pěti letech šlápl na rezavý hřebík. 1

Proto nechal pana Pávka ve filmu Vesničko má středisková bydlet tak, jako kdysi bydleli oni. Dále také ZS. 3 Tatínek, r. Jan Svěrák, 2004, 01:30 2

6

Po válce se rodina vrátila zpátky do Prahy, a tak ţil ZS od svých devíti let na praţském Bohdalci. První kniha, kterou přečetl, byla Zvířátka a Petrovští, ale posléze si zamiloval a přečetl celé Jiráskovy Staré pověsti české a F. L. Věka. S Bořivojem Pencem (jedním z členů Divadla Járy Cimrmana) se zná od 1. třídy. „My jsme nejstarší kamarádi ve střední Evropě, protoţe my se známe od 1. září 1942 od osmi hodin od rána, kdy jsme přišli poprvé do školy,“4 říká Bořivoj Penc. Ve škole spolu vyváděli stejné lumpárny, jako vyvádí Eda Souček se svým kamarádem Tondou v Obecné škole5, která je inspirována Svěrákovým dětstvím a předobrazem Tondy je právě Bořivoj Penc. Do jedoucího vlaku ale ve skutečnosti nikdy neskočili.6 Ve škole, oproti tomu jak by si mohli mnozí myslet, mezi premianty nepatřil. Bavil ho český jazyk a literatura, dějepis a mezi oblíbené předměty patřila také hudební výchova. Matematiku, fyziku a chemii však přímo nesnášel. Například chemii podle svých slov „nikdy nepřišel na kloub“. Bavilo ho, kdyţ se ve škole psaly slohové práce a poté předčítaly nahlas. Líbilo se mu, kdyţ bylo v té jeho něco legračního a třída se smála. Proto začal na gymnáziu psát humorné povídky. Jeho tatínek si ale chtěl splnit svůj sen, a protoţe byl jen vyučený elektrikář, chtěl, aby jeho syn byl inţenýr. Zdeněk Svěrák ale chtěl být jako jeho vzor Alois Jirásek spisovatelem, a tak se přihlásil na Vysokou školu pedagogickou v Praze na obor Český jazyk a literatura. Na vysoké škole se seznámil se svojí budoucí ţenou Boţenou a po absolutoriu v roce 1958 (název Svěrákovy diplomové práce byl „Šrámkova tvorba povídková ve srovnání s tvorbou básnickou“), kdyţ si měli vybrat, kam půjdou, oba svorně napsali „kamkoliv, jen spolu“7. Svou profesionální učitelskou kariéru zahájili nejdříve v Měcholupech na Ţatecku. Později začal Zdeněk Svěrák učit na základní škole a gymnáziu v Ţatci. 4

Tatínek, r. Jan Svěrák, 2004, 05:25 Obecná škola, r. Jan Svěrák, 1991 6 Ve filmu Obecná škola skočí postavy Edy Součka a jeho kamaráda Tondy z mostu do jedoucího vlaku. 7 Tatínek, r. Jan Svěrák, 2004, 30:20 5

7

Během svého učitelského období dostal přezdívku přítel, protoţe ţáky oslovoval „přátelé“, coţ tehdy nebylo běţné. Jako učitel však nebyl spokojený. „Měl jsem pocit, jako bych nenašel to, co jsem hledal“. Uţ tehdy ale spolupracoval s místním rozhlasem. Na to, aby se stal spisovatelem, neměl čas, protoţe musel neustále opravovat diktáty a slohové práce. Kdyţ se roku 1961 přes svého kamaráda Miloně Čepelku dozvěděl, ţe Československý rozhlas vypisuje konkurz, přihlásil se do něj a vyhrál ho. Ze Ţatce poté odešel do Prahy a stal se redaktorem. V Československém rozhlase také vznikla legendární Vinárna u pavouka, kterou vymyslel spolu s Jiřím Šebánkem a Karlem Velebným. Jejímu obsahu a hlavně postavě, která v ní vznikla, se budeme věnovat později. V roce 1961 vstoupil do KSČ. Dnes k tomu říká: „Já jsem vstoupil, protoţe jsem slyšel 'Hele, kdyţ tam bude co nejvíc poctivejch lidí, tak se ta strana musí změnit.' Jsem si to promejšlel a uvěřil jsem tomu. Bláhově jsme si mysleli, ţe ten socialismus lze spojit s demokracií a s pocitem svobody nebo se svobodou. A to prudký vyléčení jsem dostal aţ v tom srpnu, kdy přijeli ty Rusové a jiný, a já mezi nima jako redaktůrek chodil s mikrofonem a ptal se 'počemu vy prijechali' a věděl jsem, ţe to je marnost, marnost, marnost.“8 Po úspěchu Nealkoholické vinárny U Pavouka9 přišel Jiří Šebánek s myšlenkou na zaloţení divadla. Dne 29. října 1966 se v budově Československého rozhlasu konala zakládající schůze Divadla Járy Cimrmana, na které byli přítomni Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak, Jiří Šebánek a Miloň Čepelka. Vzniku a jeho dopadům, fungování divadla a dalším souvislostem se budeme věnovat ve druhé podkapitole „Spoluzakladatel Divadla Járy Cimrmana“. Spolu s Ladislavem Smoljakem napsal ZS osm filmových scénářů a třináct divadelních her (první hry Divadla Járy Cimrmana Akt10a Vyšetřování ztráty třídní

8

Tatínek, r. Jan Svěrák, 2004, 33:05 Nealkoholická vinárna U Pavouka, 1965-1969 10 Akt, r. Ladislav Smoljak, premiéra 4. října 1967 9

8

knihy11napsali kaţdý zvlášť). A tak vznikla nerozlučná dvojice, která se rozpadla aţ smrtí Ladislava Smoljaka12 6. června 2010. Mezi jejich nezapomenutelné filmy patří například Jáchyme, hoď ho do stroje!13, Marečku, podejte mi pero!14, Na samotě u lesa15nebo Jára Cimrman leţící, spící16. ZS však nepsal a nedělal filmy pouze s LS. K filmu Vrchní, prchni!17napsal sám scénář a poté začal samostatně spolupracovat s Oldřichem Lipským, Vítem Olmerem, Jiřím Menzelem a nakonec se svým synem Janem Svěrákem. U filmu Rozpuštěný a vypuštěný18 se s LS rozkmotřil. Ten mu totiţ nevěřil, ţe to „zvládne“, neobsadil ho do role inspektora Trachty a místo něj obsadil Jiřího Zahajského. To bylo ZS dlouhou dobu líto a moţná se i trošku urazil. Shodou okolností se mu v té době ozval Vít Olmer s nabídkou natočit film. Aby dokázal LS, ţe umí hrát, nabídku přijal. Vznikly jeho nezapomenutelné role ve filmech Co je vám, doktore?19 a Jako jed20. Po těchto filmech nastala éra tvůrčí dvojice Jana a Zdeňka Svěrákových. Ta má na svém kontě aktuálně šest natočených filmů21. Této spolupráci se budeme samostatně věnovat v druhé části této práce. Film Obecná škola byl nominován na cenu americké filmové akademie - Oscara a film Kolja22tuto cenu získal. Zdeněk Svěrák byl v letech 1969 - 1977 a od roku 1991 do současnosti je ve svobodném povolání. Mezi léty 1977 - 1991 byl zaměstnán jako scénárista na Barrandově. V roce 1977 podepsal Antichartu, za coţ se po revoluci omluvil. Paralelně s jeho scénáristickou a hereckou tvorbou jde však i tvorba textařská. V 70. letech psal pod pseudonymem Emil Synek texty pro Jiřího Schelingera

11

Vyšetřování ztráty třídní knihy, r. Ladislav Smoljak, premiéra 8. listopadu 1967 Dále také LS. 13 Jáchyme,hoď ho do stroje!, r. Oldřich Lipský, 1974 14 Marečku, podejte mi pero!, r.Oldřich Lipský, 1976 15 Na samotě u lesa, r. Jiří Menzel, 1976 16 Jára Cimrman leţící, spící, r. Ladislav Smoljak, 1983 17 Vrchní, prchni!, r. Ladislav Smoljak, 1980 18 Rozpuštěný a vypuštěný, r. Ladislav Smoljak, 1984 19 Co je vám, doktore?, r. Vít Olmer, 1984 20 Jako jed, r. Vít Olmer, 1985 21 Zatím poslední film Tři bratři má plánovanou premiéru v srpnu 2014. 22 Kolja, r. Jan Svěrák, 1996 12

9

k takovým hitům, jako je Holubí dům23, Šípková Růţenka24a Jabloňový list25. Spolu s Jaroslavem Uhlířem pak napsal řadu písní do českých filmů, pohádek, ale hlavně pro děti. Písně pro děti jsou od roku 1988 pravidelně prezentovány v pořadu České televize Hodina zpěvu26. V roce 1994 spoluzaloţil centrum Paraple, které pomáhá lidem s poškozením míchy, a kaţdý rok vysílá v přímém přenosu České televize pořad Dobročinná akademie27, ve kterém vystupují osobnosti české kulturní scény. Výtěţek pořadu a paralelní dobročinné sbírky je věnován ve prospěch centra Paraple. Se svojí manţelkou Boţenou jsou spolu od roku 1958 a mají dvě děti, syna Jana a dceru Hanu. Zdeněk Svěrák by si přál, aby si o něm jeho ţena myslela, ţe je "veselej člověk, s kterým je radost pobejt". Jiří Menzel v dokumentu Tatínek o Svěrákovi říká: „Ve všem, co on dělá, cejtíte tu didaktičnost. To, ţe on nedělá umění. On jako ten Jirásek chce dělat něco, co má uţitek. A tohle já na něm strašně cením. Ţe to nedělá pro sebe a pro svoji slávu, ale ţe to je řemeslník, kterej dělá, jako švec chce udělat dobrý boty, tak on chce udělat dobrej příběh.“28

23

Holubí dům, hudba Jaroslav Uhlíř, 1973 Šípková Růţenka, v originále hudba Deep Purple - Soldier of fortune, 1976 25 Jabloňový list, hudba Jaroslav Uhlíř, 1974 26 Hodina zpěvu, současná reţie V. Polesný, 1988 - současnost 27 Dobročinná akademie, současná reţie P. Burian, 1994 - současnost 28 Tatínek, r. Jan Svěrák, 2004, 1:18:35 24

10

2.

Spoluzakladatel Divadla Járy Cimrmana 2.1.

Nealkoholická Vinárna U Pavouka

Kdyţ Zdeněk Svěrák v roce 1961 nastupoval do Československého rozhlasu, nemohl nikdo tušit, ţe zde vznikne mystifikace tak velkého rozsahu, který nemá ve světě obdoby. Svěrákovy spisovatelské ambice se zde mohly konečně pořádně projevit, spolu s Jiřím Šebánkem začali vysílat rozhlasový pořad Nealkoholická vinárna U Pavouka. Šlo o fiktivní rozhlasový přímý přenos z neexistující vinárny, která hostila různá hudební uskupení z celého světa, ale i celebrity a další. Autorům se podařilo ve studiu vytvořit dojem, ţe ve vinárně skutečně vystupuje např. Louis Armstrong a různí světově známí swingaři. Více jak tři čtvrtiny pořadu vyplňuje právě hudba. Zbytek pořadu obsahuje různé rádoby vědecké rozbory a debaty. Velice důleţitým častým účastníkem pořadu se stal muzikolog Evţen Hedvábný29, který říkal neuvěřitelné věci tak váţně, ţe mu zaoponoval i článek v jednom praţském deníku. Tato osobnost je potom velice důleţitá při vzniku divadla a objevení Cimrmanovy pozůstalosti. Třešničkou na dortu jsou komentované výstupy kouzelníka Joţky Merano Blaţejovského, kterého popisují jako známého iluzionistu, jehoţ vrcholným číslem se stane drastická demonstrace hesla „Hlavou zeď neprorazíš“. Právě zde můţeme najít počátky pseudovědeckosti a velkého mnoţství chytře pouţité mystifikace, později tak typických pro Divadlo Járy Cimrmana. Díky těmto faktorům se stávalo, ţe si lidé mysleli, ţe vinárna U Pavouka skutečně existuje, ptali se, kde se nachází a jestli by se mohli zúčastnit jejího programu. Poprvé bylo tedy jméno největšího českého vynálezce, spisovatele, světoběţníka, objevitele, filozofa, stavitele, kriminalisty, reformátora a hlavně génia pouţito právě v tomto pořadu. Jára Cimrman byl však úplně na počátku prezentován jako naivní sochař samouk, který se ţiví jako řidič parního válce. V nafukovacím pavilonu B ve vinárně vystavoval své naivní sochy, které byly inspirovány 29

Pseudonym jazzmana Karla Velebného.

11

povoláním tohoto lidového umělce. Výstavu však nakonec návštěvníci vinárny U Pavouka neviděli, protoţe nafukovacímu pavilonu ucházel vzduch, a ani Cimrmanova snaha jej zpátky nafouknout pumpičkou na kolo výstavu nezachránila. Jediné, co z toho posluchači měli, byl Svěrákův popis zplihlého pavilonu a Cimrmana, jak se jej snaţí nafouknout. Tehdy ještě nikdo netušil, ţe se z postavy Cimrmana stane taková osobnost, jakou je, minimálně pro české diváky, dnes.

2.2.

Zaloţení divadla

S nápadem na zaloţení divadla přišel spoluautor vinárny U Pavouka, Jiří Šebánek. Zaloţení divadla v polovině šedesátých let, kdy uţ plně fungoval Semafor, Divadlo Na zábradlí a Činoherní klub, chtělo určitě hodně odvahy a hlavně nápad. Vzniku divadla nejspíš pomohlo i politické „tání ledu“, které vyvrcholilo Praţským jarem a bylo rychle ukončeno vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Bylo potřeba, aby se divadlo odlišovalo od tehdejší produkce a aby v sobě mělo svoji určitou poetiku, kterou uţ nastavila vinárna U Pavouka. Přípravná schůze nového divadla se konala 29. října 1966. Byli přítomni Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak, Jiří Šebánek a Miloň Čepelka. Ladislav Smoljak nevěřil, ţe by se nové divadlo mohlo uchytit, tuto schůzku nebral příliš váţně a odešel z ní do kina, coţ je později v různých rozhovorech připomínáno. 23. prosince 1966 tedy oznamuje muzikolog Evţen Hedvábný ve vinárně U Pavouka, ţe nalezl během budování krbu na své chalupě pozůstalost po českém velikánovi Járovi Cimrmanovi. Bohuţel v okamţiku objevu byla zároveň veškerá rukopisná pozůstalost zničena, protoţe si na otevření kované truhly pozval svého přítele, pyrotechnika Šťáhlavského. Zbytek historie divadla nese v duchu objevování střípků o tomto českém géniovi. Důleţitou osobností, která stála za zrodem nového divadla, avšak na schůzi ještě přítomna nebyla, byla reţisérka Helena Philippová. Ta reţírovala uţ vinárnu 12

U Pavouka a zaslouţila se i o zaloţení Semaforu a Divadla Na zábradlí. ZS s LS na ni v jednom rozhlasovém rozhovoru vzpomínají. „Tenkrát jsme nevěděli, ţe nás to bude ţivit. To věděla jen ona, která vţdycky, kdyţ jsme zlobili, říkala: ‚Pánové, vy to zlehčujete. Nezapomeňte, ţe se tím budete jednou ţivit‘, a my jsme to brali jako legraci. Dokonce říkala: ‚Vy budete jednou slavní!‘, ona věděla, ţe to něco skrývá. Především do toho dala i peníze. Aby byl ten sálek útulnej, tak tam koupila petrolejové lampy. Ona byla organizátorka. Ona byla ten, kdo lítal po úřadech. Sháněla razítka. Vyjednala to s tím studiem. No a hlavně nás reţírovala. Brzo přišla na to, ţe bude nejlepší nás nechat se na tom jevišti projevit, a pak to nějak uzákonit. Taky nás seznámila s důleţitými lidmi, například s Josefem Škvoreckým30 a často tam vodila Zdeňka Podskalskýho, tak jsme se s ním vlastně seznámili.“31 V počátcích divadla, které je proslulé čistě pánským souborem, tak stála ţena. Jiří Šebánek na zakládající schůzi donesl i manifest, ve kterém vycházel z předpokladu, ţe druh humoru, který nastavili ve vinárně U Pavouka, by mohl najít své publikum i na divadle. Dohodli se, ţe kaţdý napíše jednoaktovou hru. Pokusil se o to i Miloň Čepelka, který však s výsledkem nebyl spokojen a rozhodl se, ţe raději přenechá autorství ostatním. Zdeněk Svěrák napsal Akt, který má divadlo na repertoáru dodnes, Ladislav Smoljak Vyšetřování ztráty třídní knihy, které divadlo také dodnes hraje a Jiří Šebánek Domácí zabijačku. Tato hra se stylu, který si s divadlem dnes spojujeme, vymykala. Na repertoáru vydrţela pouhé dvě sezóny, po druhé sezóně společně s Jiřím Šebánkem a Helenou Philippovou opustila divadlo. Během prvních dvou sezón se názory Jiřího Šebánka a Heleny Philippové na postavu Cimrmana a celkový styl divadla začaly čím dál tím víc lišit od názoru ZS a LS aţ to vyvrcholilo odchodem prvních dvou z divadla.32Po odchodu Heleny

30

Který se stal prezidentem Společnosti pro rehabilitaci osobnosti a díla Járy Cimrmana. pozn. aut. CD, stopa 1. 32 Později Jiří Šebánek zaloţil Salon Cimrman, s o dost černějším humorem zaměřeným na intelektuály, ale do Divadla Járy Cimrmana se uţ nikdy nevrátil. 31

13

Philippové kompletně převzal reţisérskou pozici Ladislav Smoljak a reţíroval všechny hry, které v divadle vznikly Oběma autorům kritika zpočátku vytýkala, ţe jsou na zaloţení divadla staří. Psala, ţe to jsou pánové v letech, protoţe uţ měli kaţdý svoji rodinu a bylo jim přes třicet.33 V porovnání například s Osvobozeným divadlem měla určitě pravdu, protoţe Voskovec a Werich zaloţili divadlo uţ během svých studií na gymnáziu. Svěrák se Smoljakem začínají aţ po vysokých školách a po vystřídání několika zaměstnání. Na druhou stranu to určitě nebylo na škodu.

2.3.

Jára Cimrman

Jméno Jára Cimrman bylo tedy pouţito uţ ve vinárně U Pavouka. Kdyţ zakládali divadlo, vzpomněli si na něj a rozhodli se ho pouţít pro svého právě objeveného génia. Kdyţ potom Jiří Šebánek přišel s ţivotopisem Čechorakušana, jméno zafungovalo ještě lépe. Jára, jako milá zdrobnělina od jména Jaroslav34 a Cimrman, psáno však česky, v čemţ můţeme cítit Cimrmanovo vlastenectví. Řekněme si pár základních věci, které o Cimrmanovi víme. Nedá se přesně určit datum géniova narození. Kvůli opileckému vídeňskému matrikáři Huschekovi nelze přesně říci, jestli se Cimrman narodil v únoru roku 1856, 1864, 1868, nebo 1882. Samotný Cimrman datum svého narození tajil, takţe ani od něj se tato informace nedala zjistit. Co je ovšem nejdůleţitější, je to, ţe on sám se povaţuje za českého rodáka vídeňského původu. Svou vlast však navštívil aţ někdy po roce 1901. Do jeho patnácti let před ním rodiče tajili, ţe je muţ35 a proto chodil do dívčí školy. Jeho sebepoznání pomohla aţ nehoda, která se stala během tradičního pouštění věnečků. Cimrmanova učitelka spadla do vody a Cimrman, který jí pomáhal 33

Zdeňku Svěrákovi 31 a Ladislavu Smoljakovi 36. Jméno Jára evokuje dobu, kdy si umělci dávali (a bývali tak uvedení i na plakátech) "líbivá" jména. Jako Jára Kohout, Jára Pospíšil, Jindra Plachta, atd. 35 Aby donosil šaty po své starší sestře Luise. 34

14

se převléct, si tak všimnul jistého rozdílu mezi ním a učitelkou. Dále se Cimrmanova ţivotní dráha odvíjí jako čistě muţská. S jistotou nedokáţeme ani říct, kdy Cimrman z Vídně odešel, aby putoval po světě. Znalci tvrdí, ţe se na cestu vydal jako sedmi aţ dvaačtyřicetiletý. Po odchodu z Vídně dokázal navštívit snad všech šest kontinentů a všude zanechal nějakou stopu. Víme, ţe v Africe zakoupil cirkusový stan, který po návratu postavil na Letné a udělal z něj slavné Cimrmanovo informační šapitó, kde emeritní profesoři odpovídali na různé dotazy. Vytvořil tak o téměř sto let dříve jakéhosi předchůdce internetu. V Americe plánoval výstavbu Panamského průplavu a k tomu sloţil i sedmihodinovou zahajovací operu s názvem Panama. O pouhých sedm metrů minul Severní pól. Po cestě do Indie napsal další operu Úspěch českého inţenýra v Indii. Cimrmanova podoba zůstává dodnes zahalena tajemstvím. Nikdy se nenechal fotografovat, a pokud se najde nějaká fotka, na které je Cimrman, tak je buď focena z velké dálky, výšky, nebo je to davová scéna, kde se Cimrman ztrácí, popřípadě je z něj vidět pouze část. Existuje jediná výjimka, kdy se nechal vyfotit, a to s paní nadlesní Schmoranzovou. Bohuţel fotografii našel její manţel a ve zlosti Cimrmana odstřihl. Jediná Cimrmanova busta se taktéţ nedochovala celá. Poněvadţ kloboučník Lešner, který na ní napařoval takzvané pojizerské hučky, jí strhal všechny rysy. Podle busty můţeme hádat, ţe byl Cimrman tlustší postavy, protoţe busta má dvě brady. A tak jediné, co víme o Cimrmanově postavě je, ţe měl na pravé tváři jizvu ve tvaru písmene T, pahrbek geniality a ţe jeho krok měl délku přesně devadesát centimetrů, coţ mu pomáhalo, kdyţ pracoval pro stavební firmu Zakoupil a Zbořil, kterým krokoval parcely. Cimrman zvládl za svůj ţivot také reformovat haličské školství, stát se kočovným dentistou, kriminalistou, filozofem, dramaturgem, básníkem, libretistou, kapelníkem, skladatelem, gynekologem-samoukem, psychologem, konstruktérem vzducholodí, fyzikem, chemikem a hlavně autorem divadelních her. Se svojí kočovnou společností Lipany jezdil po českém venkově a snaţil se vštípit

15

obyvatelům vesnic alespoň trošku kultury. Ne vţdy však měl se svými hrami úspěch, mnohdy musel z vesnic těsně po představení uprchnout. Významnou kapitolu v Cimrmanově ţivotě tvoří jeho působení na zámku Konopiště, kde učil děti následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda d´Este. Napadlo ho totiţ, ţe nejjednodušší a nejjistější způsob, jak destabilizovat monarchii, bude zevnitř. Dětem následníka trůnu proto vštěpoval české vlastenectví a učil je, ţe monarchie představuje špatné zřízení36 a ţe nejlepším státním uskupením je republika. Jak uţ ale víme z historie, František Ferdinand d´Este byl zavraţděn během své cesty v Sarajevu a vypukla I. světová válka. Původně jsme se domnívali, ţe s příchodem I. světové války ztrácíme o Cimrmanovi informace. Uchýlil se údajně do pojizerské vesničky Liptákov, kterou ale po určité době také opustil. Nález Cimrmanovy 15. hry České nebe však dokládá, ţe i během světové války ţil a tvořil.

2.4.

Divadlo Járy Cimrmana

„Nebejt vás dvou, tak tenhle národ nezná Cimrmana“ Miroslav Horníček „No jo. Ale nebejt Cimrmana, tak tenhle národ nezná nás dva“ Ladislav Smoljak

Divadlo, zaloţené v roce 1966, nemělo své působení na české divadelní scéně lehké. S příchodem vojsk Varšavské smlouvy začala československá veřejnost vidět v jejich hrách skryté významy a parafráze na dobu, politiku a problémy socialismu, a tak se muselo divadlo několikrát stěhovat. Zdeněk Svěrák k tomu říká: „Samozřejmě v hledišti byl přítomen i pocit spiklenectví a radost, ţe jsme to viděli, neţ to zakáţou. Divák vychovaný číst mezi řádky a slyšet i nevyslovené si určitě 36

prohnilá, pozn. aut.

16

politizoval i to, co tak myšleno nebylo. Ale skutečnost, ţe se komedie z té doby dají hrát beze změny i dnes a publikum je ţivě přijímá, je důkazem, ţe měly a mají především hodnotu estetickou“37 Z původní Malostranské besedy, kde divadlo působilo od roku 1967, se muselo přestěhovat do Reduty (1972), od října 1974 muselo divadlo hrát po různých alternativních scénách (Divadlo v Řeznické, Klub chemiků ...). Od března 1975 v Branické ulici č. 41, od roku 1983 v Divadle Solidarita (dnešní Strašnické divadlo) a od roku 1992 můţeme o divadle konečně mluvit jako o Ţiţkovském divadle Járy Cimrmana, které sídlí dodnes na adrese Štítného 520/5, Praha 3 - Ţiţkov. Kvůli tomu, ţe Jiří Šebánek nestihl svoji hru Domácí zabíjačka dopsat včas a uţ se blíţilo datum premiéry, rozhodli se autoři, ţe první půlku vyplní seminářem o ţivotě a díle Járy Cimrmana. Tak se z nouze stala ctnost a vznikla tím ustálená forma představení, jak ji známe dodnes. V první části představení nám "vysokoškolští pedagogové nebo vědci" představí část ze ţivota Járy Cimrmana, která je spjata s následující hrou. Tudíţ se před Ztrátou třídní knihy rozebírá Cimrmanova školská reforma a jeho vyučovací metody, před Vraţdou v salonním coupé se dovídáme, ţe Cimrman zaloţil ve Vídni kriminalistickou školu a zjišťujeme, jaké vyšetřovací metody pouţíval atd. Ve druhé části představení můţeme vidět tyto cimrmanovské vědce jako herce v některé z jeho her. Ale vzhledem k tomu, ţe jde o restaurátory, výzkumníky, pedagogy, neherce, je toto představení silně amatérského charakteru. Jejich dikce je stejná jako v seminářové části, po jevišti se pohybují prkenně, jejich vyjadřování je buďto přehnané, nebo naopak velmi malé, aţ podehrané. Kostýmy jsou sice realistické, ale protoţe jde o čistě pánský soubor, jsou postavy ţen vyřešeny zkratkovitě. Tím, ţe si například Miloň Čepelka na sebe vezme sukni a halenku, vycpe si prsa a dá si přes hlavu šátek, končí veškerá ţenská stylizace. Má tak sice

37

ČERMÁKOVÁ, Dana, Fenomén Zdeněk Svěrák, 2. vyd. Praha : Imagination of people, 2012, str. 63

17

ţenský kostým, ale mluví stále jako muţ a navíc mu jsou vidět vousy. „Proto si například ve sféře legrácek na erotické téma můţe dovolit více a nepůsobí lascivně. Ţena by to buď odmítla říkat, anebo by text v jejím podání zněl vulgárně.“38 V divadlo se stále hraje patnáct původních her. Kaţdá se vztahuje k jinému tématu a kaţdá se zabývá jiným problémem. Od prvních her (Akt a Vyšetřování ztráty třídní knihy) si můţeme odvodit, co do divadla přinesl Zdeněk Svěrák a co Ladislav Smoljak. Zatímco Akt je lechtivá fraška o manţelském páru, který našel své ztracené syny, ve Ztrátě třídní knihy vidíme velké mnoţství velebnovštiny a touhy (vlastně obou autorů) o didaktičnost39. Od představení Hospoda na mýtince uţ ale pracují pouze společně jako autorská dvojice. Jak uţ bylo zmíněno, kaţdá hra se vztahuje k něčemu jinému. Hospoda na mýtince se jeví jako jakási parodie na operetu, Vraţda v salonním coupé naplňuje kompoziční principy detektivky, hra Němý Bobeš aneb Český Tarzan40 je zaloţena na retrospektivě, Cimrman v říši hudby se řadí k ţánru opery, Dlouhý, Široký a Krátkozraký je pohádka, která "u dětí propadla", Posel z Liptákova jsou dvě hry, z nichţ jedna se zabývá vědeckotechnickým pokrokem a druhá otázkou smrti, Lijavec řadíme mezi tzv. psychodramata41, Dobytí severního pólu je hrou cestovatelskou, Blaník demytizuje starou pověst, Záskok42 je divadlem na divadle, Švestka je hra o stáří, Afrika opět patří mezi hry cestovatelské, a poslední České nebe (Cimrmanův dramatický kšaft) zobrazuje české světce, významné osobnosti českých dějin a literární postavy, které v nebi jednají o tom, co bude s českým národem po I. světové válce. Zajímavé na Divadle Járy Cimrmana je to, ţe soubor tvoří pouze kamarádi, spolupracovníci a technici, kteří v divadle pracují. V jednom rozhovoru řekl Ladislav Smoljak, ţe se do divadla berou lidi podle toho, jestli spolu vydrţí. Divadlo je tak plné starých kamarádství. Uţ jsme zmínili Bořivoje Pence, se kterým se zná ZS 38

ČERMÁKOVÁ, Dana, Fenomén Zdeněk Svěrák, 2. vyd. Praha : Imagination of people, 2012, str. 26 39 Ladislav Smoljak byl také učitelem. 40 Tato hra není, jako jediná, členěna na část seminářovou a samotnou hru, ale seminář je protkán částmi hry. 41 V průběhu hry se dozvíme, ţe se jedná o hru, kterou hrají obyvatelé starobince, aby se vyrovnali se svými problémy. 42 V roce 1994 získal cenu Alfréda Radoka za hru roku.

18

od první třídy. S Miloněm Čepelkou chodili na Vysokou školu pedagogickou. LS na téţe škole vedl dramatický krouţek atd. Styl humoru, který je dnes pro divadlo uţ typický, je vlastně druh humoru, který byl vlastní Karlu Velebnému, který ve vinárně U Pavouka vystupoval jako muzikolog Evţen Hedvábný. Cimrmani tak tomuto druhu humoru říkají velebnovština. Příkladem můţe být fráze „Vzhůru dolů“, nebo nedoříkávání vět „Ale teď uţ se opravdu ţerty stranou tohle to! Uţ mě to namouduši ţádná legrace!“43. Na tomto principu je tak vlastně postavena celá Ztráta třídní knihy a tyto „vtípky“ se objevují i v dalších hrách. Další zajímavostí jsou "kulisácké" role. Kvůli tomu, ţe se cimrmani „báli“ lidí odjinud, obsazovali, jak jsme výše uvedli, do inscenací techniky a kulisáky. Původně měli jen např. přinést pomůcky na jeviště v průběhu semináře. A najednou se z toho stal jakýsi mikropříběh. Například v představení Dobytí severního pólu se zasekne opona a jeden z techniků ji musí přijít opravit. Představení je tak zastaveno a nedůvtipný divák nepochopí, ţe to je stále součástí, coţ je v podstatě princip seminářů. Diváci v postavách techniků viděli odraz tehdejší pracující třídy, která byla špatně placená a tak to bylo znát na jejich přístupu k práci. Technikem, který se "vyšplhal" aţ na domnělý vrchol, je Petr Brukner. Ten v divadle začal jako oponář a nyní hraje plnohodnotné role. Např. v představení Vraţda v salonním coupé hraje policejního praktikanta Hlaváčka. Dalšími techniky, kteří dnes hrají velké role, jsou Petr Reidinger, Jan Hraběta nebo dnes jiţ zesnulý Jan Kašpar. Divadlo se snaţí si zachovat amatérský styl i dnes. Herci tak mají „zakázáno hrát divadlo“. Jejich hlavním úkolem je vzorně vyslovovat text, mluvit do lidí a neskákat si do řeči. Díky tomu, ţe poetika divadla přelomu 19. a 20. století (do jehoţ doby je většina her situovaná) umoţňuje stát hercům čelem k lidem a přehnaně vyslovovat, můţe i dnešní divák na toto schéma přistoupit. Ze začátku byly tyto věci kritikou vyčítány. Povaţovali to za chybu a reţijní nedostatek. Dnes však, po téměř padesáti letech fungování divadla, tomu tak uţ není. 43

Ztráta třídní knihy - pan ředitel (Ladislav Smoljak).

19

V posledních letech bohuţel divadlo přichází, vzhledem k pokročilému věku jeho protagonistů, o své členy. V roce 1988 zemřel Jaroslav Vozáb. Bohuţel v den jeho pohřbu měl Jan Kašpar úraz, po kterém zůstal aţ do smrti v roce 2013 na invalidním vozíku. V roce 2010 divadlo opustil jeden z autorů Ladislav Smoljak a v roce 2011 Pavel Vondruška, který během vedení prohlídky ve Stavovském divadle spadl nešťastnou náhodou do orchestřiště a dva měsíce na to zemřel. Cirmani si zatím ţádné následovníky nevychovávají. Domníváme se, ţe po případném odchodu Zdeňka Svěráka bude mít divadlo velký problém dále fungovat a bude hrozit ukončení jeho činnosti.

20

3. 3.1.

Scénáristika

Scénáristická dvojice Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak

Po jednom z představení Vraţdy v salonním coupé přišel za Zdeňkem Svěrákem a Ladislavem Smoljakem dramaturg z Barrandova Sergej Machonin a zeptal se jich, jestli by nechtěli napsat film. Protoţe LS chtěl vţdycky dělat filmy a uţ byli spolu se ZS zaběhlou autorskou dvojicí, rozhodli se, ţe se společně pustí do filmového scénáře. Tak vznikl film Jáchyme, hoď ho do stroje!44. Cimrmanovská adaptace příběhu O hloupém Honzovi je známa české veřejnosti uţ 40 let. Do Chvojkovic dorazí počítač, kondiciogram, který umí určit šťastné a kritické dny osoby, jejíţ datum narození se do něj zadá. Tím, kdo také dá deset korun a "dozví se budoucnost", je i František Koudelka. František Koudelka je obyčejný člověk. V den, který má podle kondiciogramu označen hvězdičkou, podává neuvěřitelné výkony. Dokáţe vyhrát turnaj v judu, automobilový závod, ve kterém ani nebyl zapsán, zvládá nafukovat pneumatiky jen svým dechem a ještě se vyhýbat psychiatrovi Chocholouškovi, který se ho snaţí dostat do svého ústavu. Spousta slovních spojení z této cimrmanovské prvotiny zlidověla. Např. „Kde je ten prďola, co tady čepuje to pivo?" nebo "Neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš!“. V tomto filmu se poprvé projevil cimrmanovský humor na plátně a můţeme říct, ţe rozhodně uspěl. S odstupem času lze dnes konstatovat, ţe je tento film aţ "přegagován". Zdeněk Svěrák se dokonce domnívá, ţe by ta záplava humoru vystačila na dva filmy. Díky tomuto filmu se dostal do širšího diváckého povědomí Luděk Sobota. Před Jáchymem nebyl moc známý, ale po tom, co se Jáchym dostal do kin, se v českém filmu prosadil.

44

Jáchyme, hoď ho do stroje!, reţie Oldřich Lipský, 1974

21

Na úspěch Jáchyma navázal film Na samotě u lesa45. Reţisér Jiří Menzel vsadil na autorské duo Svěrák - Smoljak. Vznikl příběh o manţelech Lavičkových, kteří zatouţí po chalupě. Přes kamaráda, inţenýra Zvona (Ladislav Smoljak) se dozví, ţe pan Komárek (Josef Kemr) má v plánu na jaře uţ nezasít a prodat svoji chalupu. Manţelé se nastěhují do jedné z místností chalupy a rozhodnou se zde strávit dovolenou. Touto českou komedií Svěrák se Smoljakem potvrdili, ţe tento ţánr jsou schopni profesionálně zvládnout na patřičné úrovni. Oba dva si v tomto filmu opět zahráli, Zdeněk Svěrák dokonce jednu z hlavních rolí. Jeho výkonem v tomto i dalších filmech se budeme zabývat v kapitole Zdeněk Svěrák - herec. V tomto filmu si můţeme poprvé všimnout toho, ţe Svěráka se Smoljakem baví zachytit i trošku váţnější nebo sentimentálnější stránky ţivota. Důkazem můţe být např. závěrečná scéna tohoto filmu, kdy pan Komárek seje a děti k němu běţí přes pole v zářících slunečních paprscích. Opět zde můţeme najít spoustu replik a situací, které zná většina z nás dodnes. Např. Komárkovo slavné „A chčije a chčije“, postava pana Lorence, jenţ řídí stavbu domu ze svého křesílka, ve kterém spokojeně popíjí pivo. Patří sem i scéna, v níţ Ladislav Smoljak, jako inţenýr Zvon, vypráví manţelům Lavičkovým a jejich dětem pověst o vodníkovi a při tom spouští různé mlýnské mechanismy, které tak hlučí, ţe mu není vůbec nic rozumět.

Dalším filmem, kterým se Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak nesmazatelně zapsali do historie české kinematografie, je film Marečku, podejte mi pero!46. Film je o mistrovi v továrně na zemědělské stroje, Jiřím Kroupovi starším, kterého kolegové přemluví, aby začal chodit do večerní průmyslovky. Důvodem je splnění kvalifikačních předpokladů pro výkon této funkce v modernizované výrobě. Do stejné školy však chodí i jeho syn, který dokonce sedá ve stejné lavici, do jaké

45 46

Na samotě u lesa, reţie Jiří Menzel Marečku, podejte mi pero! - reţie Oldřich Lipský, 1976

22

zasedá večer jeho otec. Po čase navíc vyjde najevo, ţe má otec daleko horší známky, zvláště v matematice, neţ jeho syn. Proč tvůrci zasadili svůj další film zrovna do školského prostředí? Odpověď je jednoduchá. Oba dva se nějakou dobu ţivili jako učitelé a LS dokonce rok učil ve večerní škole pro pracující - přesně takové, v jaké se film odehrává. Navíc postavy, které v příběhu vystupují, jsou variací na osoby, se kterými se autoři skutečně setkali. S ţákem Svátkem chodil ZS do třídy47. Postavy, které ztvárnili samotní autoři, Šlajs a Tuček, mají svůj předobraz ve dvou pracovnících Brandýských strojíren, které LS učil. Nějakého Hujera jsme měli ve třídě všichni, a tak jediná postava, kterou nikdo nikdy neviděl, je Hliník. Větu „Hliník se odstěhoval do Humpolce“ zná kaţdý a z Hliníka se stal fenomén, přestoţe nikdo toho jména v Humpolci, dokonce ani Praze, nikdy nebydlel. V roce 2002 byla v Humpolci odhalena pamětní deska, na které stojí „Svému nejslavnějšímu přistěhovalci Hliníkovi vděční spoluobčané“. Hliník má dokonce i své muzeum tzv. „Hliníkárium“, které bylo otevřeno v roce 2006. Hlavní roli Jiřího Kroupy staršího ztvárnil Jiří Sovák. Jeho syna hrál Jiří Schmitzer, který je i ve skutečnosti jeho synem. Jiří Sovák to netušil, ale pánové Svěrák se Smoljakem si vysnili, ţe by tuto roli měl hrát právě on. S tímto návrhem potom přišli za reţisérem Oldřichem Lipským, který s tím souhlasil a Jiřího Sováka do role Jiřího Kroupy staršího obsadil. V roce 2000 zavzpomínal Jiří Sovák na "Marečka" a řekl: „Je to perfektně napsaná sranda. Kdyţ mi dali do ruky scénář, moc se mi líbil. Byl naprosto mimořádný. Všechny scénáře jsem si musel dotvářet, ale tohle bylo dílo takřka dokonalé, nemusel jsem měnit ani ťuk.“48 Poslední věta přesně vystihuje styl práce Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka, s nímţ začali uţ v Divadle Járy Cimrmana. V první řadě jde o text. A tento text musí být tak dokonale vytvořen, aby jej bylo škoda měnit a aby pokud moţno nedával mnoho moţností

47

To je ten, který musí při výkladu ve fyzice chodit po třídě. pozn. aut. ČERMÁKOVÁ, Dana, Fenomén Zdeněk Svěrák, 2. vyd. Praha : Imagination of people, 2012, str. 74 48

23

k improvizaci. Autoři si řekli, ţe kdyţ uţ si dali s nějakým slovem dlouhou práci, tak přece někdo nemůţe vymyslet narychlo něco lepšího.

Dalším společným počinem, poprvé v reţii Ladislava Smoljaka, kterou úředně a profesně „zastřešil“ Zdeněk Podskalský starší, byla komedie Kulový blesk49. Kulový blesk je o dvanáctinásobné výměně bytů v průběhu jednoho dne. V tomto filmu ztvárnil hlavní roli doktora Radosty Rudolf Hrušínský. Impulsem pro napsání filmu na toto téma bylo vyprávění jejich známého o tom, jak se zúčastnil čtyřnásobné výměny bytů. V roce 1980 byly natočeny hned 2 filmy z dílny ZS a LS. Byla to komedie Vrchní, prchni!50 o knihkupci Daliboru Vránovi (Josef Abrhám), který zjistí, ţe si jej lidi v restauracích pletou s číšníkem a dostane nápad, jak si přivydělat. Druhým realizovaným počinem je dodnes příliš nedoceněný film Trhák51 o natáčení filmové hudební show. Málokdo ví, ţe původně měl hrát hlavní roli Dalibora Vrány ve filmu Vrchní, prchni! Petr Nároţný. Podobně jako v případě Jiřího Sováka a „Marečka“ si jej vysnil ZS. Zde však došlo k prvnímu ostrému střetu Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka, který s obsazením Petra Nároţného nesouhlasil s tím, ţe jej lidi znají jako "vzteklého blbce". V té době se totiţ Petr Nároţný zapsal do povědomí českého publika jako cholerická postava ve scénkách Miroslava Šimka a Luďka Soboty. ZS byl donucen ustoupit. Dnes si s postavou Dalibora Vrány nikoho jiného neţ Josefa Abrháma nespojujeme. S odstupem času se jeví jako neskutečné, ţe by měl elegantního sukničkáře a podvodníčka hrát někdo jiný. Filmu Trhák se bohuţel dodnes nedostalo dostatečného ocenění. Přitom se jedná o jedinečný parodický klenot, který přesně vystihuje dobu socialismu 80. let. Popisuje, jak můţe být sloţitá realizace jednoduchého scénáře, který měl původně být sondou do ţivota lidí na vesnici, ale nedůvtipný reţisér z něj nevědomky vytváří 49

Kulový blesk - reţie Ladislav Smoljak a Zdeněk Podskalský starší, 1978 Vrchní, prchni! - reţie Ladislav Smoljak, 1980 51 Trhák - reţie Zdeněk Podskalský starší, 1980 50

24

jakousi pokřivenou muzikálovou parodii. Tento film je zajímavý i svým hereckým obsazením. Hrají tu jak známí herci (Josef Abrhám, Rudolf Hrušínský, Stella Zázvorková, Petr Čepek atd.), tak zpěváci (Waldemar Matuška, Hana Zagorová, Petr Spálený, Jiří Korn, Milan Drobný, Michal Tučný atd.) a samozřejmě nesmí chybět i samotní autoři. Zdeněk Svěrák jako scénárista Jíša a Ladislav Smoljak jako reţisér Sváťa Kohoutek. Film je plný písní, které napsali tehdejší hvězdní autoři - Jaroslav Uhlíř, Karel Vágner, Petr Skoumal a Vítězslav Hádl. Po těchto filmech následovaly filmy s cimrmanovskou tématikou. Byly to filmy Jára Cimrman leţící, spící52, Rozpuštěný a vypuštěný53 a Nejistá sezóna54. První zmíněný Jára Cimrman leţící, spící je ţivotopisem největšího českého génia, jímţ se v té době uţ skoro dvacet let ZS a LS zabývali. Hlavní roli Járy Cimrmana ztvárnil Zdeněk Svěrák, který netušil, ţe ho LS do této role obsadí a dozvěděl se to aţ z rozhlasu. Mnoho lidí si s Cimrmanem spojuje spíše Ladislava Smoljaka (ZS by mohl být podle některých příliš velkého vzrůstu), ale vysvětlení, proč hraje Cimrmana Zdeněk Svěrák je prosté. „Láďa reţíroval, proto jsem Cimrmana hrál já“, říká k tomu ZS. Ve filmu je scéna, kdy Cimrmana napadne, ţe dá Čechům moře a tak namaluje obrovský obraz, který visí mezi dvěma domy v jedné praţské ulici. Shodou okolností měl v den, kdy se tato scéna točila, pohřeb Leonid Breţněv. Autoři se báli, ţe jim tuto scénu nepovolí natočit, protoţe bylo potřeba, aby šla Starým městem sokolská kutálka. Nakonec to úřady povolily. Zdeněk Svěrák vzpomíná: „Já vím, ţe nějaký dva dědkové stáli na ulici a nevěděli, ţe se točí, a kdyţ přišla ta sokolská kapela, tak jeden druhýmu říká ‚Vidíš, člověče, sotva Breţněv natáhne brka, tak uţ se sokolové rojej‘“55. Film Rozpuštěný a vypuštěný je zfilmovanou a šířeji rozvedenou cimrmanovskou hrou Vraţda v salonním coupé. Hlavní roli detektiva Trachty ztvárnil Jiří Zahajský. Obsazení této role se stalo jablkem sváru mezi Zdeňkem Svěrákem

52

Jára Cimrman leţící, spící - reţie Ladislav Smoljak, 1983 Rozpuštěný a vypuštěný - reţie Ladislav Smoljak, 1984 54 Nejistá sezóna - reţie Ladislav Smoljak, 1987 55 Tatínek - reţie Jan Svěrák, 2004, 1:01:49 53

25

a Ladislavem Smoljakem. Svěrák si totiţ přál hrát inspektora Trachtu, ale Smoljak trval na tom, ţe hlavní role filmu musí být obsazeny hlavně profesionálními herci. Svěrák se, jak sám říká, trošku urazil a v témţe roce to mělo za důsledek jeho účinkování ve filmu Co je vám, doktore?56. Třetím a posledním z "velkých" filmů, které spolu ZS a LS natočili, byla Nejistá sezóna. Jde o příběh hereckého souboru, který sice má úspěch u publika, ale provází ho neustálé potíţe s nadřízenými orgány. Ani jednou nepadne zmínka o Cimrmanovi, ale všechny herce tohoto divadla hrají právě cimrmani. Navíc se skoro všechny situace, jimţ musí divadlo čelit, členům Divadla Járy Cimrmana skutečně staly. Před a po tomto filmu uţ Svěrák se Smoljakem natočili pouze pár televizních filmů a věnovali se hlavně svému divadlu. Posledním filmem, který Ladislav Smoljak natočil, je televizní film Dvě z policejní brašny57, ke kterému napsal scénář Zdeněk Svěrák. Ţádné další společné filmy aţ do Smoljakovy smrti nevznikly.

3.2.

Scénárista Zdeněk Svěrák

"Jedině psaním se něco napíše." Zdeněk Svěrák

Zdeněk Svěrák spolupracoval dlouhé roky na scénářích vţdy s nějakým jiným autorem. Byly to jak filmy s jiţ zmíněným Ladislavem Smoljakem, tak filmy s různými dalšími reţiséry a scénáristy. Za zmínku určitě stojí filmy Ať ţijí duchové!58 (k nimţ napsal scénář spolu s reţisérem Oldřichem Lipským a otextoval všechny písně, které sloţil Jaroslav Uhlíř) a Tři veteráni59 (původně pohádka Jana Wericha, kterou upravil opět s reţisérem Oldřichem Lipským). Po konfliktu s LS 56

Co je vám, doktore? - reţie Vít Olmer, 1984 Dvě z policejní brašny - reţie Ladislav Smoljak, 1996 58 Ať ţijí duchové! - reţie Oldřich Lipský, 1977 59 Tři veteráni - reţie Oldřich Lipský, 1983 57

26

souvisejícím s natáčením filmu Rozpuštěný a vypuštěný uţ pracoval Zdeněk Svěrák většinou, s několika málo výjimkami, sám. Prvním samostatným scénářem ZS je scénář k filmu Co je vám, doktore?, který reţíroval Vít Olmer. Shodou okolností zrovna v době, kdy byli Svěrák se Smoljakem rozkmotřeni, se ZS ozval Vít Olmer s nabídkou na natočení filmu, s tím, ţe by si v něm zahrál i hlavní roli. Svěrák se tohoto úkolu chopil, protoţe v něm viděl příleţitost, jak ukázat kamarádovi "Láďovi", ţe umí hrát. Do té doby dával vţdy to, co napsal, Smoljakovi přečíst, ale u tohoto scénáře tomu tak nebylo. Teprve aţ scénář k filmu Vratné lahve60 s Ladislavem Smoljakem opět konzultoval. Co je vám, doktore? je příběhem o stárnoucím zubaři Bohuslavu Burdovi, který chce opustit stereotypní styl ţivota a zamiluje se do spolupracovnice svojí ţeny. Jeho manţelka však myslí pouze na kariéru a názory jejího manţela ji nezajímají. Podobný příběh má i další film Jako jed61, jenţ Svěrák spolu s reţisérem Vítem Olmerem natočil. V tomto filmu však uţ pouze hrál. Scénář napsal Vít Olmer spolu s Jiřím Joskem. Dalším filmem, ke kterému napsal scénář ZS, je film Vesničko má středisková62. Tento film vznikl zvláštní náhodou a shodou okolností. Jednoho dne zavolal Zdeňku Svěrákovi vedoucí tvůrčí skupiny na Barrandově Karel Cop, ţe v archívu čekají revizi a ţe omylem vyplatili dvakrát dva tisíce korun za námět k nějakému filmu. Jestli by mohl napsat cokoliv v rozsahu dvou stran, co by se mohlo vydávat za nějaký jiný námět. Navíc to bylo potřeba stihnout do druhého dne. Naštěstí měl v této práci ZS naprosto volnou ruku, protoţe mu Karel Cop řekl, ţe to nikdy nikdo nebude číst. Tuto synopsi si náhodou přečetl Jiří Menzel, kterému se námět zalíbil a bylo mu líto jej nevyuţít. A tak poprosil Zdeňka Svěráka, aby téma rozvedl a napsal plnohodnotný scénář. Trvalo to osm let a na světě byl scénář k filmu Vesničko má středisková.

60

Vratné lahve - reţie Jan Svěrák, 2006 Jako jed - reţie Vít Olmer, 1985 62 Vesničko má středisková - reţie Jiří Menzel, 1985 61

27

Ve filmu je sice ústředním motivem vztah řidiče Pávka (Marián Labuda) a jeho závozníka Otíka (János Bán), ale kolem nich se točí celá řada různých postav a jejich vztahů. Dramaturg Václav Šašek tvůrcům filmu poradil, aby z Otíka udělali jakýsi lakmusový papírek. Jak se obyvatelé vesnice chovají k němu, takoví jsou i ve skutečnosti. Máme zde ţárlivého Turka (Petr Čepek) s jeho krásnou ţenou Janou (Libuše Šafránková), svérázného a dobráckého doktora Skruţného, který má neustále problémy se svým autem (Rudolf Hrušínský). Dále například akademického malíře Rybu, kterého si zahrál samotný Svěrák. Film byl dokonce nominován v roce 1987 na Oscara. Z filmu je sice cítit jistá idyličnost a selankovitost, ale Jiří Menzel dokázal natočit film, který i po více jak 25 letech patří mezi nejúspěšnější a nejoblíbenější české filmy. S koncem komunistické éry přichází začátek spolupráce Zdeňka Svěráka s jeho synem Janem Svěrákem, která trvá dodnes. Ještě, kdyţ pracoval ZS s Vítem Olmerem, bavili se o moţnosti zfilmování svých vzpomínek na dětství. Vít Olmer poté ale dostal nabídku točit Tankový prapor63, proto z této spolupráce sešlo. K otcově látce se však dostal syn. A tak do českých kin v roce 1991 přišla Obecná škola64, která tvoří spolu s dalšími dvěma filmy Kolja65a Vratné lahve66jakousi volnou trilogii. Ve filmu Obecná škola si ZS zavzpomínal na své dětství a přenesl tak své vzpomínky na filmové plátno. Děj filmu se točí kolem malého Edy Součka a jeho ţivota na přelomu let 1945 a 1946. Poněvadţ čistě chlapecká třída dovedla svou učitelku do blázince, přichází do třídy nový učitel, který pouţívá poněkud neortodoxní metody. Chodí ve vojenské uniformě, za pasem pistoli, zná řadu vojenských historek a na kluky má stále připravenou rákosku. Získá si respekt celé třídy, ale kvůli svým milostným aférkám musí nakonec školu opustit. Eda pak časem

63

Tankový prapor - reţie Vít Olmer, 1991 Obecná škola - reţie Jan Svěrák, 1991 65 Kolja - reţie Jan Svěrák, 1996 66 Vratné lahve - reţie Jan Svěrák, 2006 64

28

poznává, ţe historky třídního učitele asi nebudou úplně pravdivé a ţe mu můţe být dostatečným hrdinou i jeho vlastní otec. „Jmenuji se Igor Hnízdo!“. Tato památná věta jakoby popsala celou postavu třídního učitele, kterého skvěle ztvárnil z emigrace se navrátivší Jan Tříska. Pro postavu učitele potřebovali tvůrci někoho s prvky světáctví, coţ Jan Tříska díky emigraci měl. Dnes si uţ nedokáţeme představit v této roli někoho jiného. Mezi další postavičky patří ředitel školy v podání Rudolfa Hrušínského a jeho památné hlášení „Haló, haló! Školní hlášení. Naše škola získala několik vstupenek na divadelní představení Idiot. Rodiče, kteří chtějí vidět Idiota, nechť se dostaví do ředitelny“. Zdeněk Svěrák si zahrál tatínka Edy Součka67. Ke klasickým scénám tohoto filmu patří jeho příchod domů, celého špinavého a zabláceného (kluci upravovali jeho kolo, kterým jezdí do práce, na závodní), se slovy "Kde jsou moje blatníky?!". ZS pracoval ve všech svých scénářích s vlastními zkušenostmi, popřípadě vyprávěním jiných. Absolutní fabulaci v jeho dílech nenajdeme. ZS potřebuje napřed prvotní impuls, od kterého dále větví situace, aţ z toho vznikne nějaký ucelený tvar. Obecnou školou se například snaţil přiblíţit svému oblíbenému filmu Amarcord68, jehoţ scénář povaţuje za takřka dokonalý a jemu velmi blízký. Film Obecná škola byl stejně jako Vesničko má středisková nominován na Oscara za nejlepší zahraniční film. Přesně deset let po premiéře vyšla v Hospodářských novinách recenze, z níţ vyjímáme: „Evergreen Obecná škola, kterým před deseti lety vstoupil do české kinematografie reţisér Jan Svěrák, naznačil zásadní rysy celé jeho tvorby. V tomto úsměvném leporelu z poválečné praţské periferie figurují postavy dvou protichůdných muţů zosobňujících kontrastní póly naší mentality. Prvním z nich je otec jednoho z dětských hrdinů, rozšafný pan Souček ztělesňující zápecnickou váhavost, ale také demokratickou solidnost. Druhým je učitel Hnízdo, který ţákům vštěpuje národní hrdost a reprezentuje přímočaré hrdinství a prášilovské

67 68

Vlastně hrál svého otce. pozn. aut. Amarcord - reţie Federico Fellini, 1973

29

fanfarónství. Reţisér Jan Svěrák se uţ v Obecné škole předvedl jako vynalézavý aranţér okouzlený nejrůznějšími mechanismy i moţnostmi zobrazovat svět jako unikátní skládanku přírodnin, organismů, lidských výtvorů a nejednoznačných povah. Jeho obdiv vůči americkým spektáklům prozrazuje magický záběr, v němţ se postupně rozzáří pouliční osvětlení. Fascinaci dopravními prostředky, kterou pak naplno rozehrál v Tmavomodrém světě, vyjadřuje slavná vlaková scéna podmalovaná Largem z Dvořákovy Novosvětské. Obecné škole jako jednomu ze skvostů naší polistopadové kinematografie, ozdobené Oscarovou nominací, nechybí sarkastický politický podtext. Film nabízí roztomilé ohlédnutí do časů, kdy ještě neexistoval třídní boj, Vítězný únor ani další komunistické ‚výdobytky‘. V přeţívající prvorepublikové harmonii se však uţ tehdy začínaly ozývat zlověstné tóny.

Hořce-groteskní

paradox

Svěrákova

vyprávění

spočívá

v

tom,

ţe ani sebeprozíravější dospělí je v době poválečných iluzí nemohli slyšet.“69 Po Obecné škole přišel aktuálně nejvíce ceněný film tandemu Jana a Zdeňka Svěrákových Kolja, jeden z nejúspěšnějších českých filmů vůbec. Kolja znamenal po třiceti letech pomyslný návrat českého filmu na vrchol - získal amerického Oscara. Kolja měl úspěch na všech moţných frontách. Na svém kontě má hlavní cenu Grand Prix na 9. Mezinárodním filmovém festivalu v Tokiu, cenu za nejlepší scénář a cenu starosty města Tokia na témţe festivalu, na Benátském filmovém festivalu získal cenu Mezinárodní katolické organizace pro film a audiovizuální tvorbu, vyhrál cenu za nejlepší zahraniční film od Australských kritiků, Zlatý globus (jako vůbec první český film), sedm Českých lvů70, kameraman Vladimír Smutný byl oceněn na MFF v Madridu a Zdeněk Svěrák na tomtéţ festivalu obdrţel cenu za „nejfotogeničtější objekt“. Kolja byl nominován na Evropskou filmovou cenu Felix, získal cenu za nejlepší herecký výkon v zahraničním filmu a nejlepší zahraniční rodinný film

69

ČERMÁKOVÁ, Dana, Fenomén Zdeněk Svěrák, 2. vyd. Praha : Imagination of people, 2012, str. 86 70 Český lev za rok 1996 v kategorii nejlepší film, nejlepší reţie - Jan Svěrák, nejlepší ţenský herecký výkon v hlavní roli - Libuše Šafránková, nejlepší muţský herecký výkon ve vedlejší roli - Andrej Chalimon, nejlepší scénář - Zdeněk Svěrák, nejlepší střih - Alois Fišárek, cena filmových kritiků a cena časopisu Cinema.

30

udělovanou mladým filmařům. Velvyslanci při OSN v New Yorku udělili Koljovi cenu "Čas pro mír" a americká Akademie filmového umění a věd mu udělila jiţ zmíněného Oscara. Námět na Kolju získal ZS od Pavla Taussiga. „Kaţdý si myslí, ţe jsem to někde odkoukal, ale není to pravda. Je to vyfabulované," říká na toto téma Pavel Taussig. "Věděl jsem samozřejmě o podobných fingovaných rusko-českých svatbách, několik případů jsem znal z okruhu známých. Zajímavá byla například jedna estonská Ţidovka, krásná a atraktivní ţena. Také měla malé dítě, chlapce. Přes fingovaný sňatek s Čechem a zájezd na Západ se i ona snaţila dostat do Izraele. Začal jsem si představovat, co by se stalo, kdyby odjela, nestačila se předtím s tím muţem rozvést, anebo se jí dokonce z nějakých důvodů nepodařilo vzít s sebou synka. Byla by to pěkná polízanice, říkal jsem si, ale i pěkný námět na film. Je to ovšem modelová situace, nic nového. Známe ji uţ z Chaplinova Kida. Dospělý hrdina a malý opuštěný chlapec, také tulák, outsider.“71 Zdeňka Svěráka příběh zpočátku nebavil, ale scéna, ve které sedí hlavní hrdina s malým Rusem jako jediní diváci v kině a sledují staré ruské grotesky „Jen počkej, zajíci!“72, ho zaujala natolik, ţe se rozhodl námět převzít a udělat z něj celovečerní film, ve kterém si zahrál hlavní roli. Výsledný tvar se však původním představám Pavla Taussiga velmi vzdaloval. Hlavní hrdina František Louka se měl jmenovat pan Jaromír a měl mít nějaké nezajímavé povolání, nejlépe v knihovně nebo archivu. Neměl bydlet v malostranské věţi, ale v panelákové garsonce v nějakém větším městě. Jeho koníčkem měla být zahrádka, kvůli které právě potřeboval peníze na auto - Trabant. Františka Louku v podobě jak ho známe dnes, tedy violoncellistu, který kvůli politickým problémům můţe hrát pouze na pohřbech, na které chodí pozdě, a proto by se mu mohl hodit Trabant, vytvořil tedy aţ Zdeněk Svěrák.

71

ČERMÁKOVÁ, Dana, Fenomén Zdeněk Svěrák, 2. vyd. Praha : Imagination of people, 2012, str. 90 72 Jen počkej, zajíci! (v originále Nu, pogodi!) - reţie Vjačeslav Kotěnočkin, 1969

31

Kolja vypráví příběh postaršího violoncellisty Františka Louky, který se musí postarat o malého ruského chlapce, kterého „zapomněla“ jeho ruská maminka, se kterou se Louka naoko oţenil. Dva různé světy, jazyková bariéra a cesta dvou „muţů“ ke vzájemnému porozumění. To je ve zkratce příběh filmu. Koljovi a hlavně Zdeňku Svěrákovi v hlavní roli Františka Louky se budeme věnovat později. Dalším filmem Jana a Zdeňka Svěrákových, který je aktuálně i nejdraţším a technologicky nejnáročnějším filmem české kinematografie, je Tmavomodrý svět73. ZS se v tomto filmu rozhodl se svým synem "postavit pomníček" československým letcům, kteří za Druhé světové války létali v Royal Air Force. Proč se rozhodli zrovna pro toto téma, které je Zdeňku Svěrákovi a jeho komediím velmi vzdálené, nám pomohou pochopit následující slova ZS. „Dívám se na staré fotografie mladých hustovlasých muţů v uniformách československých stíhačů RAF a přemýšlím, jaký film bych měl o nich napsat, abych postihl jejich obdivuhodný a s takovou samozřejmostí provedený čin. Mám jednu jistotu: psát o druhé světové válce není samoúčelná výprava za akčností a dobrodruţstvím, neboť ta válka byla zápasem dobra se zlem, byl to osudový boj o záchranu lidství, který mohl být také prohrán a který koneckonců není dobojován. A také vím, ţe ti dvacetiletí mladíci na fotografiích se od ostatních vojáků té války odlišovali: šli do ní dobrovolně. Byli v nejlepším smyslu slova elitní. Mohli zůstat doma v Protektorátu Böhmen und Mähren, oţenit se a v klidu pracovat pro Hitlerovu říši jako většina jejich spoluobčanů. Ale něco, čemu se říká smysl pro povinnost, svědomí, vlastenectví či neochota k hanbě, jim to nedovolilo.“74 Ţe to nebude jednoduchý úkol, bylo všem jasné. Po úspěchu Kolji to sice vypadalo, ţe bude mít Jan Svěrák dveře všude otevřené, ale nebylo tomu tak. Svěrákům nešlo o to, aby natočili akční velkofilm. Chtěli ukázat, jaký byl ţivot československých letců v Anglii a jaký byl jejich úděl po návratu do vlasti, kdy je po komunistickém převratu v roce 1948 pozavírali jako "imperialistické rozvraceče 73

Tmavomodrý svět - reţie Jan Svěrák, 2001 ČERMÁKOVÁ, Dana, Fenomén Zdeněk Svěrák, 2. vyd. Praha : Imagination of people, 2012, str. 103 74

32

státu". ZS k tomuto tématu, jak je u něj ostatně zvykem, nasbíral co nejvíce materiálů. Hovořil s bývalými letci, jako byl generál František Fajtl, generál Antonín Liška, nebo generál František Peřina. Na základě získaných informací napsal příběh o letci Františku Slámovi, který v roce 1950 sedí zavřený na Mírově a vzpomíná na obsazení Československa německými vojsky a na odjezd do Anglie, kde mohl bojovat za svou vlast. Hlavní dějovou linku tvoří přátelství Františka Slámy s jeho podřízeným, teprve osmnáctiletým Karlem Vojtíškem, jejich počáteční nevyuţití anglickým letectvem a jejich láska k jedné ţeně. Poprvé ve filmu Zdeňka Svěráka vidíme smrt. Je to logické, neboť by se jinak nepodařilo natočit autentický snímek o československých letcích. Je to však nezvyklé. I celkové vyznění filmu je smutné, ale jiným způsobem, neţ např. Na samotě u lesa. V tomto filmu přijde František Sláma o všechno. O své kamarády z letectva, o Karla Vojtíška, svoji milou Aničku, která se během války vdala, o svého psa, kterého mu Anička hlídala a ten ho uţ ani nepoznává, a hlavně o svoji svobodu. Ve spojitosti s filmem Tmavomodrý svět nás napadá ještě jiný film, který má velmi podobnou hlavní dějovou linku. Tím filmem je Pearl Harbor75. Tyto dva filmy mají společné téma obrovského přátelství dvou pilotů, které je však narušeno láskou ke stejné ţeně. Rovněţ zde nalezneme vzájemný vztah mentora a ţáka. Také jeden z nich zahyne, při záchraně druhého. Asi nejočividnější je, ţe jeden z pilotů koktá. Určitě by se našly i další spojitosti. Po úspěchu filmu Kolja podepsal Jan Svěrák se studiem Miramax smlouvu, ţe studio uvidí jako první scénář jeho dalšího filmu. Tak se i stalo, ale Američany příběh moc nezaujal. Navíc rozpočet „pouhých“ šest milionů dolarů je na americké poměry velmi malý.76Mohlo se ale klidně stát, ţe někoho nápad zaujal, ukradl jej a napasoval na americkou linku.77 Tmavomodrý svět byl vyslán na 74. ročník udělování Oscarů, kde se ale bohuţel nedostal do finálové pětky a tak vyšel z tohoto boje poraţen. Můţeme

75

Pearl Harbor - reţie Michael Bay, 2001 Tmavomodrý svět stál pouhá čtyři procenta z rozpočtu Pearl Harboru, který byl neuvěřitelných 145 milionů dolarů. 77 Studio Miramax produkovalo i Pearl Harbor. 76

33

se pouze domnívat proč. Ve stejném ročníku bojoval i Pearl Harbor. Mohlo se stát, ţe byl Tmavomodrý svět povaţován za nebezpečného konkurenta. Ani na domácím poli neměl Tmavomodrý svět takový úspěch, jak se předpokládalo. Z dvanácti nominací na Českého lva proměnil jen čtyři a chyběl mezi nimi lev za nejlepší film roku. Film se stal divácky nejúspěšnějším filmem, coţ můţeme povaţovat za alespoň částečnou satisfakci pro Zdeňka Svěráka, který Lva za scénář nevyhrál.78 Zatím posledním filmem otce a syna Svěrákových jsou Vratné lahve79. Vznik tohoto filmu byl velmi sloţitý. Jan Svěrák chtěl natočit další film, ke kterému by napsal scénář jeho otec, ale zpočátku mu příběh nepřipadal dost dobrý. Nechtěl, aby tam byly scény se směšnými zákazníky v samoobsluze a vlastně ani nevěděl, o čem by chtěl, aby film byl. Později jej začal zajímat vztah mezi hlavním hrdinou a jeho ţenou a celkově téma stáří. Proto nasměroval Zdeňka Svěráka tímto směrem. ZS začal psát scénář uţ v roce 2003, ale trvalo dlouhé tři roky, neţ padla první klapka. Vratné lahve tak mají nakonec šest verzí scénáře a jednu dobu to dokonce vypadalo, ţe se tvůrčí tandem Svěrákových rozpadne. Naštěstí k tomu nedošlo. V roce 2006 spatřil světlo světa film o postarším učiteli Tkalounovi, který zjistí, ţe uţ nezvládá učit dnešní děti a rozhodne se odejít do penze. Nedokáţe však sedět doma. Napřed dělá kurýra na kole, poté ve výkupu lahví. Důleţitou linkou je vztah s jeho ţenou, jejich kaţdodenní setkávání v kuchyni nebo v posteli a Tkalounovy erotické sny a představy. I v tomto filmu můţeme nalézt pro ZS typickou tragikomičnost a sentimentalitu. Jan Svěrák navíc sentimentálnost otcova rukopisu ještě podtrhuje hudebním doprovodem a líbivými záběry z balónu. To však patří ke všem filmům od Svěráků a, jak svědčí návštěvnost v kinech, tak si tento druh filmu umí najít svého diváka. A rozhodně jich není málo. Rovněţ v tomto případě našel ZS inspiraci pro film ve svém okolí. Předobrazem hlavní postavy mu byl muţ, který vykupoval lahve v Praze

78 79

Tmavomodrý svět měl celkem deset různých verzí scénáře. Vratné lahve - reţie Jan Svěrák, 2006

34

na Petřinách. Kdyţ přemýšlel, jaká by mohla být jeho původní profese, tak si představil, jaké by to asi bylo, kdyby zůstal u kantořiny a najednou by zjistil, ţe uţ děti nezvládá. Na otázku, zdali pro něho bylo psaní scénáře do jisté míry katarzí, Zdeněk Svěrák odpověděl: „Je to očistné. Jo, zaţívám katarzi, a kdyţ se na to umíte podívat trošku z výšky, nemyslím teď z balonu, je to lepší. Kdyţ píšete povídku, nikdo vám do toho mluvit nemůţe. Ale scénář musí projít vývojem. To, čím se začíná, je kolikrát tak jiné, neţ čím se skončí. Je to maraton, který potřebuje výdrţ. A musíte si projít tím zklamáním, ţe stránky, s nimiţ jste se tak mazlil a radoval se z nich, půjdou do koše. Nevím, jestli úmyslně, ale uvědomil jsem si, co jsem chtěl asi předat: ţe starý člověk není tak starý, jak vypadá. Kluci a holky, kteří se na nás dívají, nevědí, ţe máme pořád stejné touhy, ţe někdy i zapomínáme na to, kolik je nám let, ţe jsme udiveni, kdyţ nás někdo pustí v tramvaji sednout. Jako v té písničce v našem filmu: 'Mám pořád duši dítěte a říkají mi starý pane'.“80 Aktuálně dalším filmem, který se v současné době dokončuje, bude pohádka Tři bratři81. Napsal ji ZS pro svého syna a do českých kin by měla přijít někdy v srpnu 2014. Pohádka bude i lehce hudební, neboť v hlavních rolích vystupují známé osobnosti české hudební scény - Tomáš Klus a Vojtěch Dyk.

80

ČERMÁKOVÁ, Dana, Fenomén Zdeněk Svěrák, 2. vyd. Praha : Imagination of people, 2012, str. 133 81 Tři bratři - reţie Jan Svěrák, 2014

35

II.

Herec Zdeněk Svěrák 1. Herec divadelní Díky Divadlu Járy Cimrmana můţeme o Zdeňku Svěrákovi přemýšlet, jako

o divadelním herci. Divadlo Járy Cimrmana uţ po jeho více neţ čtyřicetiletém působení na české divadelní scéně nemůţeme dále povaţovat za amatérské. Mantinely, které si divadlo od začátku nastavilo a které se snaţí dodnes dodrţovat, samozřejmě zůstaly, ale díky obrovskému počtu repríz se z jeho herců stali v určitém směru profesionálové. Základním kamenem cimrmanovského herectví je text. V divadle šlo vţdy hlavně o to, aby se k divákovi dostaly informace a vtipy obsaţené v textu. Nějaké "velké herectví" by tomuto druhu divadla naopak škodilo.82 Správná deklamace, dodrţení pauz, výslovnost, důrazy, správné vypointování atd., to jsou základní herecké prostředky protagonistů Divadla Járy Cimrmana. Reţisér Ladislav Smoljak hercům „zakazoval hrát“. Jejich jediným úkolem vţdy bylo postavit se čelem k divákům a říct správně a srozumitelně text. Přestoţe ZS i LS měli ve svých alternovaných rolích stejné situace a úkoly, jak je vyřešit, můţeme v jejich hereckém projevu najít mnoho rozdílů. Zdeněk Svěrák svojí intonací, přízvuky a dikcí83 umí tvořit pointy, jako nikdo jiný z jejich divadla. ZS má silné slabikotvorné „r“ a „l“, kterými se mu daří, díky precizní výslovnosti, přesně pointovat. Na druhou stranu, nikdo z divadla nedokázal zahrát typově „blbce“ tak, jako LS a například v představení Švestka je Ladislav Smoljak mnohem jistější a „blbější“, neţ ZS. To je všeobecný problém ZS. „Blbce“ mu zkrátka nikdo nevěří. Ať uţ je to kvůli jeho pedagogické minulosti, vysoké inteligenci, či obrazu Zdeňka Svěráka, jak ho lidé vnímají.

82

Termín, kterým bychom označili cimrmanovské herectví, by se dal nazvat cílené podehrávání civilu. 83 Zdeněk Svěrák se snaţí doslovovat absolutně kaţdou hlásku.

36

Zajímavostí Divadla Járy Cimrmana je skutečnost, ţe se původně jeho styl humoru šířil na gramofonových deskách. Tedy ne audiovizuálně, jak by kaţdého divadelního konzumenta napadlo, ale pouze zvukově. Vydávání her na audio nosičích zůstalo divadlu aţ do současnosti. Tímto faktem můţeme potvrdit skutečnost, ţe hlavním prostředkem divadla je slovo. Jeho obsah a myšlenka. Proto je herectví cimrmanů prkenně civilní a podehrané. Proto na nás stále působí jako amatéři. Tento princip si dali za úkol hned na začátku a všechny herecké prostředky potom ustupují potřebě sdělit divákovi obsah verbálně. I tak ale můţeme mezi herci divadla rozeznat různé herecké „ligy“. Tímto se dostáváme k další důleţité části a tou je způsob sdělení informace divákovi. Cimrmanovský humor pracuje na principu „elektrod“84. Autoři předají divákovi nějakou informaci, která však není úplná. Nebo úplná je, ale k tomu, aby byla humorná, je zapotřebí ještě další informace. Ta však nesmí být moc blízko té první, protoţe by si potom divák řekl „aha, no jo“, ale také ani moc daleko, protoţe by to pak divák neobjevil. Vzdálenost mezi těmito dvěma informacemi proto musí být přesně taková, aby divákovi došla pointa a ještě byla např. díky timingu humorná. Přesným příkladem těchto „elektrod“ je následující text. „Při průjezdu Starou Boleslaví dostal můj spolujezdec kolega Brukner právě v místech, kde byl na prahu románského kostelíka zavraţděn svým bratrem Boleslavem roku 929 nebo 935 - o tom jsou dosud spory - kníţe Václav, ţízeň“ Kdyby věta zněla pouze „Při průjezdu Starou Boleslaví dostal můj spolujezdec kolega Brukner ţízeň“, tak by to nikomu nepřišlo vtipné. Naopak, kdyby byla vloţená věta příliš dlouhá, tak by divák dávno zapomněl, co se před tou větou říkalo. Takto je vzdálenost mezi informace akorát na to, aby pomocí správné intonace tento slovní vtip vyšel. Zdeněk Svěrák má velkou schopnost správného timingu a pointování. Např. věta ze hry Vyšetřování ztráty třídní knihy "Naštěstí spal hned ve vedlejší místnosti liptákovský předseda MNV Kučerová". Tato věta získá, díky pauze před slovem „Kučerová“, kdy ZS jakoby hledá v textu, správnou strukturu. Divák celou dobu 84

Cimrmani - reţie Jiří Vanýsek, 1997

37

čeká muţské jméno, kdyţ se v textu mluví v muţském rodě a nakonec ZS skvěle vypointuje „Kučerová“. ZS tento svůj „omyl“ ještě dohraje tím, ţe se maličko uchechtne a zakroutí hlavou nad svou blbostí. To je velice častý způsob, kterým Zdeněk Svěrák vypointovává vtipy. Divadlo Járy Cimrmana, přestoţe je čistě komediálního charakteru, si udrţuje určitou úroveň a jeho humor nepadá do trapna, ani extrémního pouţívání vulgarismů. Přesto však v jeho hrách můţeme nějaké vulgarismy najít. Je jich poskrovnu a jsou vţdy chytře pouţity. Vulgarismu se zde neuţívá k obyčejnému pobavení diváka primitivní formou humoru, ale například k nečekaným pointám. Například v semináři ke hře Dobytí severního pólu předstupuje před diváky Pavel Vondruška, který mluví o Cimrmanově záhadné hře „Přetrţené dítě“. Revizí této hry byl pověřen Petr Brukner. Ke konci svého textu Vondruška dochází k tomu, ţe revize byla špatně provedena a celá hra se ve skutečnosti jmenuje „Přetrţené nitě“. Po skončení Vondruškovy přednášky říká ZS „Děkuji, za přednesenou zprávu. Má k tomu doktor Brukner nějakou připomínku? Nemá. Vyvodil jste z toho pro svou další práci nějaký závěr?“ A Petr Brukner odpovídá „Ano, já jsem to celé pozorně vyslechl a vyvodil jsem z toho ten závěr, ţe bude-li ještě někdy příleţitost a budu-li poţádán o nějakou další rekonstrukci, ţe se vám na to vyseru.“ Tím, ţe celou dobu všichni herci vystupují jako profesoři nebo docenti a celou dobu mluví velmi erudovaně, divák nečeká, ţe by mohl zaznít vulgarismus. ZS poté ještě přidá malý vtípek tím, ţe na Petra Bruknera zareaguje větou „Nevím, jestli je to nejvhodnější reakce na dobře míněnou kritiku, ale i tak děkuji doktoru Bruknerovi za jeho závazek.“85 Jiným pouţitím vulgarismu je vlastně jeho nepouţití. Autoři tak chytře sestaví větu, ţe si sám divák ono slovo domyslí, ale herec ho neřekne. Např. scéna návštěvy Děda Vševěda ve hře Dlouhý, Široký a Krátkozraký. "Před tvou moudrostí se vše v prach řítí. Princ chce vědět, zda se neocitnem v ... síti zlého obra, to je, myslím, otázka dobrá, a zda tedy lépe není místo ve dne jít aţ po setmění." ZS v roli 85

SMOLJAK, Ladislav, SVĚRÁK, Zdeněk, Hry a semináře úplné vydání, 1. vyd. Praha : Ladislav Horáček - Paseka, str. 336

38

Bystrozrakého svou intonací navede diváka tak, ţe ten si myslí, ţe to Bystrozraký uţ řekne, ale nakonec si vymyslí něco jiného a unikne tak výrazu "v řiti". Celý tento dialog se Bystrozraký snaţí, aby vše co řekne, bylo rýmované a zároveň, aby se vyhnul vulgarismům a tak na diváka, jako blesk z čistého nebe spadne věta „A jsme zase tam, kde jsme byli. Smrt, no! Říkám vám, nepouštějte se samostatně do ţádných projevů. Člověk se chce vyhnout určitým slovům, to je na hovno, takováhle práce.“86 Zde ZS opět svou intonací a pauzou a patřičným důrazem dodá větě potřebný impuls, aby divákovi svou specifickou formou sdělil obsah. A tak není vulgarismus pouze nějakým hloupým slovem, ale stojí na něm celá pointa. Zdeněk Svěrák, díky své mnohaleté divadelní zkušenosti, nechává divákovi prostor, aby se zasmál. Díky "ohranosti" představení uţ ví, kde se lidé smějí, a proto na správných místech udělá prostor pro reakci publika, který potom třeba i pouţije jako další vtip. Po této pauze ještě třeba něco dodá, co se vztahuje k informacím, o kterých mluvil předtím, i kdyţ divák čeká, ţe bude pokračovat dál, a tak se ještě "sveze" na předchozím vtipu. Např. část semináře ze hry Vraţda v salonním coupé, kdy ZS říká: „Záhy však autor poznal, ţe Kašperský je výjimkou z pravidla ´ve zdravém těle zdravý duch´. Příroda jako by u něho všechno spotřebovala na tělo. Vţdyť po deseti letech úspěšné činnosti v Sokole nepamatoval si tento borec ani číslo své skříňky v šatně a neustále se převlékal do cvičebních úborů jiných bratrů.“ Zde ZS na chvíli přeruší čtení textu a posléze ještě jakoby mimoděk doplní „a sester.“87 Nejlepší rolí, alespoň dle našeho názoru, kterou v Divadle Járy Cimrmana Zdeněk Svěrák ztvárnil, je postava Karla Infelda Prácheňského alias Vavrocha ve hře Záskok. ZS dokonce i říká, ţe je to jeho nejoblíbenější postava a hra ze všech, které mají na repertoáru. Podívejme se tedy na Vavrocha/Karla Infelda Prácheňského blíţe. Hra Záskok je hra ve hře. Herci jednoho nejmenovaného divadla chtějí uvést pro starostu v nejmenované české obci hru Vlasta. Chybí jim však představitel titulní 86

SMOLJAK, Ladislav, SVĚRÁK, Zdeněk, Hry a semináře úplné vydání, 1. vyd. Praha : Ladislav Horáček - Paseka, str. 235 87 SMOLJAK, Ladislav, SVĚRÁK, Zdeněk, Hry a semináře úplné vydání, 1. vyd. Praha : Ladislav Horáček - Paseka, str. 132

39

role. Proto si pozvou slavného herce Karla Infelda Prácheňského z Plzně. Ten má ztvárnit postavu Vavrocha. Prácheňský se vychloubá, jak svoji roli zvládne a jak je zvyklý hrát a podobně. Nakonec je kvůli jeho výpadkům textu hra téměř zrušena, nebýt zvědavého invalidy Karáska, který při problémech vţdy přijede na scénu a „vrátí hru do kolejí“. V první části hry je před ZS úkol odehrát postavu vychloubačného herce. Mistra, který je zvyklý, ţe kdykoliv vstoupí na jeviště, ozve se potlesk. ZS si libuje v parodování klasických hereckých manýr, jako je např. přehnané rozmlouvání a také, díky textu, si můţeme poprvé všimnout určité povýšenosti postavy. Kdyţ mluví o tom, kam si kdo sedá, říká: „Tak tady vprostředku v první řadě místní honorace, to je jasný. Ale tady vlevo, to je zajímavý, tady seděj vţdycky blbci.“88Nebo kdyţ zjišťuje, jestli má jeden z herců talent. „Pojďte, chlapče, zkusíme si něco. Talent já poznám po dvou třech slovech. Řekněte třeba: (zvolá vlevo) Tak kampak, Kuzmo Kuzmiči?“ Na to mu herec odpoví „Tak kampak, Kuzmo Kuzmiči? (zvolá úplně stejně, jenţe opačným směrem).“ Prácheňský reaguje: „Hm. Nemá talent. Kuzma je tamhle. (ukáţe vlevo).“ Tímto nám ZS ukazuje postavu Prácheňského jako zabedněného ignoranta, který má jen svůj způsob, jak hrát a chce hrát jen to, co umí a do ničeho si nenechá mluvit. Ve druhé části musí ZS zvládnout dvě postavy. Jak postavu Prácheňského, se kterým se divák setkal v první části, tak postavu Vavrocha, kterou Prácheňský hraje. Pro ZS jsou postavy Vavrocha a Prácheňského totoţné. Jejich rozdílu si můţeme všimnout jen díky tomu, ţe víme, ţe jedna hraje druhou a ţe postava Prácheňského zapomíná repliky Vavrocha a plete do nich své vlastní, nebo repliky z jiných her. Hned jeho první výstup jako Vavrocha je vlastně stále výstupem Prácheňského, který plete text a ještě ho říká špatným postavám. „Vidím před vraty doktorský sáně a říkám si, ţe on je u nás doktor. A taky jo. Kam se hrabe Bittner, to se nedá srovnat. (Otočí se směrem k Bártovi.) Tak co, doktore, jak se daří neboţce? (Vypich významně pokašlává, aby na sebe upozornil.)

88

SMOLJAK, Ladislav, SVĚRÁK, Zdeněk, Hry a semináře úplné vydání, 1. vyd. Praha : Ladislav Horáček - Paseka, str. 416

40

Ty mi tu nechrchlej, Bárto. A co tu vůbec děláš? Víš, ţe nesnáším čeládku ve světnici. Zuj mi boty, kdyţ uţ jsi tady.“ Zdeněk Svěrák zvládá tuto roli daleko lépe, neţ Ladislav Smoljak. ZS je mnohem přirozenější (i kdyţ se jedná o jeho neherectví), přesnější v pointách, má lepší intonaci, pauzy a svou energií dodává své dvojroli potřebný „drive“. Smoljak příliš podehrává, intonačně působí nejistě a vzhledem k jeho zvláštně poloţenému a zastřenému hlasu se nedostává dostatečně nad ostatní postavy. Ty tak jsou na stejné úrovni s ním, a proto mu nevychází Prácheňského a Vavrochova nadřazenost a vychloubačství tak, jako Zdeňku Svěrákovi. Co naopak Zdeňku Svěrákovi herecky přesvědčivě nevychází, jsou některé typy „hlupáků“. Jedná se však o určitý druh hlupáka. Postava učitele, který svým studentům spílá ve hře Ztráta třídní knihy je jiný druh „blbce“, neţ postava vechtra ve výsluţbě Přemysla Hájka ze hry Švestka. U učitele víme a cítíme, ţe je inteligentní a jeho hloupost je hlavně v naivitě a podbízivosti nadřízeným. Jiným druhem hlupáka je vechtr, který má silnou sklerózu, zapomíná, opakuje se a ještě má zlozvyk potřásat si rukou s ostatními a nepustit je. V této postavě je ZS nepřesvědčivý, neautentický, zkrátka mu to divák nevěří. Moţná je to typologickým dojmem a hereckou netechničností, kterými Svěrák na lidi působí, ţe takovýto druh „blbce“ se mu příliš nedaří zahrát. Uţ v seminární části, kde vystupuje v podstatě jakoby za sebe a přednáší o stařeckých neduzích a skáče od jedné myšlenky k druhé, mu to nevychází tak, jako Ladislavu Smoljakovi. U toho má divák pocit, ţe nemusí hrát vůbec nic a v roli sklerotika vypadá naprosto přesvědčivě a přirozeně. Jeho zastřený vysoko poloţený hlas, kdy nedává ţádné tvrdé důrazy, ani nic podobného, mu vykreslí postavu za něj. Nic víc dělat nemusí. ZS v této roli působí poněkud strojeně. Příliš na postavu tlačí. Moc vyráţí pointy, dává velké důrazy a dokonce si někdy musí vypomáhat přídavnými replikami, protoţe by mu bez nich vtip tak, jako Ladislavu Smoljakovi asi nevyšel. Jako podklad pro toto tvrzení uvádíme v příloze ukázky této části semináře v podání obou herců.

41

V Divadle Járy Cimrmana tedy Svěrák silně vyuţívá svého smyslu pro humor, podehrávání, pauz, intonací, důrazů a v neposlední řadě také svého charismatu. Díky statičnosti představení v divadle tak vynikne Svěrákovo slovo, které tvoří 90 procent jeho hereckých prostředků na divadle.

2. Herec filmový Zdeněk Svěrák ztvárnil během svého dosavadního ţivota velké mnoţství postav na divadelních prknech i ve filmu. Do roku 2013 stihl "propůjčit své tělo", nebo alespoň svůj hlas 42 filmům a v roce 2014 by měl do kin přijít 43. film, na kterém bude herecky participovat. ZS začal ve filmu malými rolemi. Mohli jsme ho vidět v epizodních rolích ve filmech jako Zločin v šantánu89, Skřivánci na niti90, Pane, vy jste vdova!91 nebo třeba Třicet panen a Pythagoras92. Zlom přišel s reţisérem Oldřichem Lipským, který se rozhodl udělat ze Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka dvojici nejen autorskou, ale i hereckou. Svůj nápad uskutečnil ve filmech Jáchyme hoď ho do stroje! a Marečku podejte mi pero!, k nimţ Svěrák se Smoljakem napsali i scénáře. Dvojice nadřízených z autoservisu, kteří posílají své zaměstnance do psychiatrické léčebny, nebo dvojice studentů večerní školy, kteří si chtějí zazpívat a mají přesně určené, kdo podává pero a kdo tabulky, patří k nezapomenutelným rolím ZS a LS. V těchto filmech a rolích je však silně cítit vliv Divadla Járy Cimrmana a jeho druh humoru. První hlavní rolí Zdeňka Svěráka je role Oldřicha Lavičky ve filmu Na samotě u lesa. K tomuto filmu opět napsal scénář spolu s Ladislavem Smoljakem. Jak víme, čerpali z vlastních zkušeností s koupí chalupy a problémy, které s tím byly spojeny. Díky tomu si napsali role tzv. "na tělo". Lavička je typický Praţák, který se spolu se svou ţenou rozhodne, ţe si koupí chalupu. Jednu si vyhlédnou,

89

Zločin v šantánu - reţie Jiří Menzel, 1968 Skřivánci na niti - reţie Jiří Menzel, 1969 91 Pane, vy jste vdova! - reţie Václav Vorlíček, 1970 92 Třicet panen a Pythagoras - reţie Pavel Hobl, 1973 90

42

ale současný majitel jim v ní pronajme jen jednu místnost. Lavička je na chalupě moc spokojený, rád pomůţe s prací okolo a snaţí se dětem vysvětlit, jak to na venkově chodí, přestoţe sám někdy neví, co a jak. Lavička ve Svěrákově podání je typický měšťák, který chce na vesnici před svými dětmi vypadat chytře a znalý světa. Děti tak na něj sice pohlíţí, ale divák v něm vidí naivu. Charakter postavy je dán scénářem a ZS ho ještě doplní svým tehdy ještě silně deklamačním neherectvím (a oholenou tváří, která mu přidá jistý "přitroublý" výraz)93. Svěrákovi v dokreslení postavy hodně pomohl Josef Kemr, jenţ byl v té době na vrcholu své herecké dráhy a měl spoustu zkušeností. Navíc měl na venkově své kořeny, takţe vedle něj ZS vypadal o to víc „jalově“. Reţisér Jiří Menzel u tohoto filmu vsadil právě na Svěrákovo „neherectví“94 a tím pádem jistou autentičnost a neokoukanost, která potom ve filmu jako celku dotvořila jeho postavu. S Jiřím Menzelem pak ZS ještě spolupracoval na filmech Slavnosti sněţenek95, podle knihy Bohumila Hrabala, kde hrál řidiče trabantu a Vesničko má středisková. K té napsal scénář a ztvárnil postavu malíře Evţena Ryby. S Ladislavem Smoljakem spolupracoval v autorské dvojici nejen na divadle, ale i ve filmu. Působili společně nejen jako scénáristická i herecká dvojice, ale také ve vztahu reţisér - herec. LS po odchodu Heleny Phillipové převzal reţii všech představení divadla. Věděl, co můţe a co nemůţe po svých hercích chtít, kdyţ je obsadí do některého ze svých filmů. Zdeněk Svěrák spolupracoval s Ladislavem Smoljakem v pěti jeho filmech. Kulový blesk, ke kterému napsali společně scénář, Vrchní prchni!, ve kterém hrál ZS souseda hlavního protagonisty, který ho nakonec usvědčí jako hledaného zloděje, Trhák, k němuţ napsali scénář opět společně a ZS si zde scénáristu také zahrál, Jára Cimrman leţící, spící, kde ztvárnil titulní postavu Járy Cimrmana a posledním společným filmem byl Rozpuštěný a vypuštěný, který je převedením hry Vraţda v salonním coupé na filmové plátno.

93

viz část III. Rozhovor Přestoţe se bavíme o "neherectví", Zdeněk Svěrák ctí situace, motivace atd. 95 Slavnosti sněţenek - reţie Jiří Menzel, 1983 94

43

Během spolupráce s Ladislavem Smoljakem získal Zdeněk Svěrák největší roli ve filmu Jára Cimrman leţící, spící. V době vzniku filmu mystifikovali tito dva autoři československou veřejnost uţ 14. rokem, tudíţ byla očekávání veliká. Ve ztvárnění a zkonkretizování postavy Cimrmana, kolem čehoţ se v divadle mlţí (ukazuje se např. busta se strhanými rysy nebo údajné Cimrmanovy fotografie, které jsou však focené z velké dálky) byl velký problém. Tato problematika přetrvává dodnes. Bez konkretizování si můţe kaţdý představit Cimrmana, jak chce. Někdo ho vidí jako malého zavalitého člověka s kulatými brýlemi, někdo jako vysokého, štíhlého aţ rachitického muţe s knírem atd. Tím, ţe byl ZS předhozen divákům jako „ten Cimrman“, ho mnoho lidí nepřijalo a navíc musel on sám s rolí zjevně bojovat. LS věděl, co můţe a co nemůţe po ZS chtít. Měl přesně promyšlené co, kde a jak má říct, stejně jako na divadle, a tak byl ZS spíše "pouhou nádobou", kterou reţisér naplnil svými poţadavky a představami. ZS sice patřil v té době mezi dva lidi, kteří toho věděli o Cimrmanovi nejvíce, ale ani to mu nezajišťovalo absolutní jistotu v uchopení postavy. ZS působí v tomto snímku podobně jako na divadle. Poněkud bojuje se svými replikami a místy lze hodnotit jeho výkon jako hodně prkenný. Samotnému Svěrákovi se jeho výkon ve filmu pranic nelíbil. Nechceme však Svěrákův výkon pouze hanit. Do Cimrmanova univerza tento styl sedí, ale v konfrontaci s jinými profesionálními herci, kteří ve filmu hráli, si můţeme všimnout určitého stupně Svěrákovy netechničnosti a banality, s jakou říká své repliky. Veškeré tyto nedostatky ale divák ve výsledku Svěrákovi odpustí. Tím, ţe Zdeňka Svěráka můţeme povaţovat za jistou obdobu Jana Amose Komenského (narodili se ve stejný den, jen s rozdílem 344 let), je to náš český fenomén. Bereme ho, jako toho, kdo nás vzdělává, tím má k postavě Járy Cimrmana vlastně blízko. Díky tomuto spojení je Svěrákův Cimrman sice neherecky, ale lidsky dobře zvládnutý. Kvůli rozkolu s Ladislavem Smoljakem během natáčení filmu Rozpuštěný a vypuštěný, se ZS rozhodl, ţe všem ukáţe, ţe hrát umí. V tu dobu se mu ozval reţisér Vít Olmer s nabídkou hlavní role ve filmu Co je vám doktore? a o rok později 44

Jako jed, které patří mezi Svěrákovy nejzdařilejší filmové role. K obsahu prvního jmenovaného filmu a základního nastínění role můţeme ocitovat oficiální text distributora: „Nehrdinský hrdina příběhu, čtyřicetiletý Bohouš Burda, je věčný idealista, který je nespokojen s tím, jak ţije. Manţelství nestojí za nic, jeho ţena ţije zcela v zajetí počítačů a nemá pochopení ani pro jeho recesní vtípky. Ţivot ve velkoměstě ho oslabuje doslova i v přeneseném smyslu, touţí po rodné hájence v čisté přírodě. Radost ze ţivota chce hledat jinde neţ v technickém pokroku a vyjádření tohoto názoru mu vynese dokonce i několik dobře mířených ran pěstí. A tak přichází vzpoura - proti všemu a proti všem. Do cesty se mu navíc připlete i mladá půvabná dívka Terezka, která má podobné názory jako on. A tak Burda končí v horách s pojízdnou zubní ordinací a s dívkou, která chce ţít jen s ním. Zdá se, ţe idylka můţe začít. Jenţe...“96 ZS se během natáčení těchto filmů setkal s metodou, s níţ se u ţádného jiného reţiséra nesetkal. Vít Olmer se svým kameramanem Otakarem Kopřivou mu dali naprostou volnost. Nemusel „jít jedním směrem a dívat se falešně jinam“, ale měl naprostou svobodu. Kamera si ho vţdycky našla. Mohl se s postavami zubaře Burdy a inţenýra Pavla Hnyka ztotoţnit co nejvíce. Dalším pozitivním faktorem pro jeho hereckou práci byl fakt, ţe si scénář Co je vám doktore? sám napsal a na scénáři k Jako jed se podílel. Proto jsou mu postavy nějakým způsobem blízké, a tudíţ dobře zahrané. Pryč je Svěrákovo divadelní podehrávání, deklamace a jakákoliv nejistota. Svěrák je v těchto rolích zcela uvěřitelný, pravdivý a přirozený. Bulvárními periodiky tehdejší doby dokonce proletěla informace, ţe se do své kolegyně slovenské herečky Ivony Krajčovičové během natáčení dokonce opravdu zamiloval. Tak moc se Zdeněk Svěrák do svých postav ponořil, aţ to (pouze teoreticky, na základě bulvárních zpráv) ovlivnilo i jeho osobní ţivot. Profesionálnímu, technickému herci by se něco takového nestalo. A kdyby, tak stávat nemělo, protoţe dokáţe oddělit své pocity od pocitů postavy. Protoţe Zdeněk Svěrák nemá ţádnou hereckou školu, musel si na všechno postupně přijít sám. 96

http://www.csfd.cz/film/7038-co-je-vam-doktore/

45

Co dělá právě tyto dva filmy v herecké kariéře Zdeňka Svěráka tak výjimečné? Těţko říct. Nejspíš to bude ona realističnost a pravdivost, s jakou hraje. Na základě jeho výkonů v těchto dvou filmech bychom se nebáli mluvit o ZS jako o herci. Po těchto výkonech se určitě můţe a měl by povaţovat za herce. Ať uţ jsou jeho předchozí, nebo další filmy jakékoliv, těmito postavami dokázal, ţe umí herecky jednat, dokáţe oţivit postavu a zahrát ji s velkou uvěřitelností a hereckou profesionalitou. Po spolupráci s Vítem Olmerem ZS spojil síly se svým synem, kterému napsal scénáře ke třem filmům, v nichţ si také zahrál hlavní role97. Nejúspěšnějším z těchto filmů byl bezesporu Kolja, ve kterém ztvárnil ZS violoncellistu Františka Louku, který, aby si mohl koupit Trabanta, kývne na fingovaný sňatek. Jeho ţena však emigruje do Německa a on zůstává sám s jejím dítětem, malým Rusem Koljou. Zdeněk Svěrák v tomto filmu, oceněném Oscarem, vykreslil Františka Louku jako starého mládence se značnou náklonností k ţenám, který sice nenávidí komunisty, ale jeho protesty se omezují na poslouchání Svobodné Evropy a rádoby silácké řeči. Například v situaci, kdy zapomene vyvěsit rudou vlajku na oslavu výročí a vehementně dává najevo, ţe ji nevyvěsí, ji nakonec stejně alespoň vylepí v okně ze strachu z StB. Ve mnoha filmech, v nichţ ZS hraje, představuje postavu, která má silné erotické představy a buď má, nebo touţí mít milenky. Proti filmům „Jako jed“ a „Co je vám, doktore?“ nemá Svěrákova postava Františka Louky pocit, ţe by jí něco unikalo a ţe by byly ţeny únikem z jednotvárného, monotónního ţivota. Má sice k ţenám silnou náklonnost, ale jsou pro něho pouze povyraţením, zpestřením jeho ţivota, nikoliv únikem. Svěrákův herecký výkon se určitě na úspěchu Kolji podepsal také, ale hlavní doménou Kolji je jeho scénář. Díky tomu, ţe ZS je autorem scénáře, napsal si Františka Louku tak, aby mu to šlo „do pusy“. Je jiný, neţ ve svých ostatních filmech, ale to je způsobeno hlavně motivacemi jeho postavy. V první řadě 97

Snad s výjimkou Obecné školy, ve které je hlavní postavou Eda Souček a Zdeněk Svěrák hraje jeho otce.

46

si ztotoţňujeme ZS s Františkem Loukou a díky Svěrákovu herectví si dovedeme představit, ţe bychom s ním rádi zašli třeba na pivo. Zdeněk Svěrák jako filmový herec spoléhá hodně na reţiséra a jeho rady, snad jen s výjimkou Olmerových filmů, kde měl absolutní volnost. Svěrákovo úsporné herectví se do filmu hodí, protoţe díky filmové „intimnosti“ můţe mluvit tak, jak je mu to přirozené, nemusí mluvit příliš nahlas a stačí mu hrát třeba jen očima. Jeho filmové herectví je silně podehrané, ale inscenovanou situaci zvládá, umí zahrát vztahy atd. I přesto se mu ale do jeho rolí trochu prodírá jeho „cimrmanovské“ deklamační herectví. To však v jeho případě nevadí, protoţe jeho postavy jsou vţdy svým způsobem těm cimrmanovským podobné.

47

III. Rozhovor P. R.: Učil jste se někdy herectví? Z. S.: „Ţádné herecké školení, ani kurzy nemám. Ani jsem se o ně nepokoušel. Já jsem měl to štěstí hrát s takovými mistry, jako byl Josef Kemr nebo Rudolf Hrušínský. Ale oni mně nikdy neporadili. Jakoby si připadali, ţe to je nepatřičné, aby dělali ze sebe učitele. Spoléhal jsem na to, ţe reţisér filmu vidí, jak hraju a ţe by mi to řekl. No a já, kdyţ jsem hrál s Danou Kolářovou nebo s Libuškou Šafránkovou, tak jsem je vysloveně poţádal: 'Hele, kdyby se ti zdálo, ţe to říkám blbě, tak se mi to neboj říct, nebo mi poraď jak na to, jo?' Ty holky byly sdílnější, ale já si myslím, ţe někdy by to bylo na škodu. Protoţe dejme tomu ve filmu Na samotě u lesa reţisér Jiří Menzel vysloveně chtěl, aby vedle toho Kemra, který tam má na tom venkově kořeny, ten Praţák vypadal jalově. Takţe to moje neumění bylo ku prospěchu věci. Jakoţe tam nepatřil.“ P. R.: Četl jste nějaké knihy o herectví? Z. S.: „Ne. Musíme rozdělit to divadelní herectví od toho filmového, protoţe v tom divadle, jak víte, tam musíte mluvit nahlas. To je předpoklad. A my jsme vţdycky s Láďou Smoljakem razili zásadu, ţe v našem divadle je nejdůleţitější text. A s tím jsme si dali takovou práci a je tak vtipný, ţe ho stačí říct nahlas a je vymalováno. Čili z počátku jsem nemyslel na nic jiného, neţ aby mě bylo slyšet. Protoţe já nemám dobrý hlas, jak taky asi víte. Není to znělý hlas. Je zastřený, ţe jo. Čili, mluvíte do lidí, aby vás bylo slyšet, ţe jo, to je nepřirozený. Tak tohle jsme se napřed učili, aţ jsme se na tom jevišti otrkali natolik, ţe se nám do toho dostávali řekněme nějaké tóny realistického herectví. Nebo záblesky. A ono to bylo i pěkné, protoţe my jsme se v tom semináři představili jako vědci, takţe od nás nemůţete očekávat nějaké výkony. My jsme rádi, ţe to zahrajeme. No, ale kdyţ to děláte 30, 40 let, tak marná sláva, to porušujete. Neděláte uměle neobratného. Najednou to říkám, jak nejlíp umím a čili myslím, ţe kdyţ porovnáte ty naše první snímky, nahrávky, tak je to znát. Ţe jsme všichni zkušenější. A dostává to jakousi barvitost 48

v intonacích. Ale stále se drţíme toho, aby nám bylo rozumět. Kdeţto ve filmu ta kamera a ty mikrofony chtějí něco jiného. A ty uţ jsou tak dokonalý, ţe můţete šeptat a bere vás to a já v podstatě, kdyţ jsem se viděl na plátně, tak jsem se sobě nelíbil. A myslím si, ţe jsem se naučil hrát pro film aţ s Vítkem Olmerem ve filmu Co je vám doktore? a Jako jed. Tam jsem si řekl ‚Tak pozor. Je to postava, která je ti blízká. Jsi to skoro ty. Nic nedělej a spoléhej na to, ţe kamera není obelhatelná.‘ Prostě ona pozná, kdyţ něco děláte, ţe to je jako. Kdyţ si to nemyslíte. Tak z těch očí to vyčte. Tak jsem pochopil, ţe kdyţ budu naprosto svůj a upřímný a nikdo mě nenutí, abych mluvil hlasitě, tak ţe to bude přirozený. Taky si myslím, ţe to jsou uţ ty postavy ke koukání, bych řekl. Já, protoţe nemám ty školy, tak jsem objevoval uţ dávno objevený věci. Ţe jsem si říkal: 'Ty blbče, vţdyť na tom divadle mluvíš a nejednáš. Kdeţto v tom filmu zavazuj si tkaničku a mluv.' Jako jak je to jiný, kdyţ konáte a mluvíte zároveň. Tam se dostane ten ţivot. Tohle jsem si musel já objevovat a vţdycky na kaţdý záběr jsem si říkal, co bych já tak mohl při tom dělat, jo?“ P. R.: Jak moc si myslíte, ţe váš herecký projev ovlivňuje čeština, její správná výslovnost, důrazy atd.? Z. S.: „Já si myslím, ţe to je v divadle pravda, ţe se snaţím ty koncovky a hlásky vyslovit. Protoţe to přispívá ke srozumitelnosti toho mého hlasu. Ale ve filmu to myslím asi tak není. Tam je to šizený a asi to tak má být. U filmu, tam je obecná čeština doma. Nemůţu mluvit v rodině spisovnou češtinou. Na jevišti u Cimrmanů jo. Ono to bude asi tím, ţe jsem vystudoval tu češtinu. A lidi mi kolikrát říkají: ‚Vy mluvíte spisovně.‘ Ale ten dojem není způsobený tím, ţe bych mluvil spisovně. Já mluvím obecnou češtinou, ale všechno vyslovuju. A to je asi tím kantorstvím.“ P. R.: Jak obvykle probíhá vaše práce na roli? Z. S.: „V divadle jde o to, se to naučit zpaměti a náš reţisér Láďa Smoljak nikdy nechtěl, abychom to nějak barvili. Takţe ty první zkoušky byly, jako kdyţ to čtete. Jenom, ţe jste to uměl zpaměti. A teprve později to trošku začalo dostávat 49

plastičnost nebo co. A myslím si, ţe to byla dobrá metoda. Říkat 'Ještě nehraj. Jenom to říkej.' Kdyţ jsme si odbyli čtené, tak dělal aranţování. Jakoţe 'Tohle si řekni odsud a na tohle si vstaň.' My v tom divadle moc pohybu nemáme, takţe tam šlo o to, abychom se nekryli. Abychom vyvaţovali jeviště. A proto se v profesionálních divadlech ujalo, ţe kdyţ je něco statický, tak se říkalo 'Počkej, počkej, to je jak u Cimrmanů.' Záskok jsme uţ psali s tím 'Tady já budu skoro furt. Sem mi nikdo nelezte.' Čili ten kout byl pro mě pro tu postavu závazný.“ P. R.: Jsou nějaká témata, která jsou pro vás tabu? O kterých byste nechtěl hrát? Z. S.: „Já si myslím, ţe v tom divadle můţu hrát všechno. Protoţe je to všechno stylizované a jsou tam kluci, kterým je 75 a hrají dvacetileté. Já především nechci moc hrát. Já si myslím, ţe mi hrozí nebezpečí okoukání, protoţe dělám všechno stejně. Akorát mám jiný kostým. A čím je postava bliţší mému opravdovému naturelu, tak tím si myslím, ţe ji hraju nebo dělám líp. Vlastně se chovám jako v civilu. To je moje meta. Olmer a jeho kameraman mi řekli: 'Zdeňku vůbec se o nás nestarej. My si tě najdeme, a jednej a mluv.' Takţe jsem měl svobodu. Ţádné jdi odsud a falešně se dívej támhle. Čili já byl naprosto svobodný. Jakoby tam ta kamera nebyla. To byla metoda, která mi velice vyhovovala. Zápornou postavu jsem hrál myslím jen jednu. Třeba v Marečku podejte mi pero jsme byli trošku záporný, ale komicky. My jsme měli takovou zásadu, kdyţ jsme psali, ţe v kaţdý hře bude jeden tzv. šrapnel. Tzn. vulgarismus. Třeba v Africe ‚Cyrile mlč, nebo se opravdu naserou!‘ To se ode mě nečeká, a proto je to komický. Ale říkali jsme si, ţe kdyţ tam bude těch vulgarit moc, tak to začne smrdět. A to nemáme rádi. Dostal jsem třeba nabídku z Ameriky, jestli bych nehrál esesáka, který se skrývá někde v Brazílii. ‚Ale pozor Mr. Svěrák, budete tam hrát nahý a bez zubů.‘ Jakoţe mi načerní zuby. A já, kdyţ jsem si představil, ţe bych jel do Ameriky hrát esesáka nahej, tak jsem to zmuchlal.“

50

P. R.: Co pro vás znamená hraní s partnerem? Hraje se vám lépe samotnému, nebo raději přihráváte ostatním? Z. S.: „No v kolektivu. A kdyţ je ping pong mezi postavami, tak je to nádherný. Kdyţ uţ to umíte a je to hlavně ohraný a víte, kde se smějí a kde se nesmějí, tak je to koncert, na který se vţdycky těším. A taky se poplácáváme po rameni, kdyţ skončíme.“ P. R.: Co si myslíte, ţe dělá z herce herce? Z. S.: „Já si myslím, ţe jak říkáme ve hře Záskok: ‚Kaţdý v sobě má trochu hereckého talentu.‘ A myslím si, ţe kdyby bylo ochotníkům dopřáno hrát tolik repríz, jako my, kdyby to šlo do stovek, moţná i do tisíců, tak by z nich byli herci. Ale protoţe jim je dopřáno 3-5 repríz, tak to nejde. Ţe zase potom studují něco jiného. Ale my jsme ochotníci, kterým byla dopřána spousta repríz a tím se z nich stali neškolení, ale herci. Ztratit trému, získat sebedůvěru, ţe tohle, kdyţ jsi řekl minule, tak to mělo úspěch, tak to řekni stejně. Zkus to zopakovat. Miloš Kopecký jednou přišel do divadla a my jsme říkali: ‚Jak vy se na to díváte jako herec?‘ a on říkal: ‚Vy jste herci.‘ To jsme byli začátečníci. A já jsem říkal: ‚Jak herci?‘ a on říkal: ‚Herec je podle mně ten, kdo na veřejnosti vystoupí tak, aby nebyl trapnej.‘ A to ta úroveň herectví je různá. Ale kdyţ nejste trapnej, tak uţ vás Kopecký řadil mezi herce. Kdyţ se diváci nestydí za váš výkon.“ P. R.: Máte nějaké herecké vzory? České nebo zahraniční? Z. S.: „Já bych řekl, ţe to je ta stará garda, kterou já znám z předválečných filmů a i z pozdějších. Jako je Rudolf Hrušínský, ten zejména. Ten mě fascinoval tím, ţe jsem si říkal, ten chlap vůbec nic nedělá a přesto je to magnet, který mě k sobě přitahuje. Mně připadal na starý kolena jako děda, který celý ţivot kosí a vám připadá, ţe i kdyţ uţ nemá sílu, tak ţe má takový grif, ţe to dělá prostě jako levou zadní. Ţe ta tráva před ním lehá, aniţ by vynaloţil úsilí. Z těch cizích Gene Hackman, Paul Newman. Ale oni uţ víc hrajou. Ten Hackman byl opravdu civilista podle mně. A z těch předválečných to třeba byl Jindřich Plachta. Tam jsem 51

si uvědomil, ţe ať je film sebešpatnější, tak kdyţ ho tam obsadili, tak najednou tam přišel a začalo vás to zajímat. On byl taky takovej dobrák od kosti, z kterého to prýštilo.“ P. R.: Myslíte si, ţe je důleţitý nějaký trénink? Rozmlouváte se? Z. S.: „Ano. Říkáme: ‚Kunda byva navařila by se kule napily.‘ To divadlo, kdyţ ho hrajeme teď 47. rok a máte tam věci, který jste dělal, kdyţ vám bylo 30 a který musíte dělat furt, tak vás to udrţuje v tělesné pohotovosti. Takţe kdyţ vyskočím na pařez ve 30, tak tam v 77 taky vyskočím a udělám nějaký pukrle. Myslím, ţe to divadlo nás udrţuje ve svěţesti. Jakkoliv je únavný, ţe teď jsem například trošku unavený z představení, protoţe jsme měli i zkoušku předtím, takţe jsme to vlastně hráli dvakrát. No, ale kdybych to divadlo nehrál, tak si myslím, ţe jsem starší. Třeba, kdyţ začnu hrát po prázdninách a 2 měsíce jsem byl mimo provoz, tak cítíte, ţe ten hlas je neproraţený. Teprve po takovým třetím, čtvrtým představení se vám poloţí.“ P. R.: Míváte trému? Z. S.: „Teď je to namíchaný. Vţdycky tam trochu trémy je. A trochu strachu, ţe zapomenete text. Ale je to namíchaný v poměru, ţe toho těšení je tam mnohem víc, neţ té obavy. A to si myslím, ţe je dobrá směs. Protoţe kdyby tam člověk šel úplně klidný, tak to není ono. Vţdycky kdyţ zjistíte, ţe máte dobrý publikum, tak vás to strašně uklidní. Kdyţ jdou naproti.“ P. R.: Kde jste přišel na „cimrmanovský“ styl hraní? Z. S.: „Od začátku nás reţírovala rozhlasová reţisérka Helena Phillipová. A ta nás chytře nechala nejdřív bez jakýchkoliv pokynů a jenom se na nás dívala. Takţe my jsme ty texty říkali a teprve potom, kdyţ uţ řekla: ‚Ty si při tomhle vstaň a ty při tomhle seď‘, teprve potom zjistila, co v kom je a to podporovala. Já myslím, ţe Láďa Smoljak to po ní převzal. Kdyţ začínal reţírovat, to byla Třídní kniha, tak to je taková trošku havlovská hra. Ta se trošku vymyká. Tak tam nás nutil do předem udělaných věcí. On měl ty intonace, takhle je chtěl a prostě nás do toho dotlačil. 52

Kdeţto pak převzal, myslím dobře, tu metodu Heleny Phillipové, ţe nás pozoroval a zjistil, co kdo má za silnou stránku a co je třeba podpořit a co je třeba utlumit. Tohle dělej, tohle nedělej, tohle se ti povedlo.“ P. R.: Jak moc jste si postavy během repríz upravoval? Platí pro vás, ţe je divadlo organická záleţitost? Z. S.: „Snaţíme se, aby nápověda nadšeně volala: 'doslova!'. Jakoţe řekl jsi to tak, jak je to napsaný. Protoţe to Láďa vţdycky říkal: 'Proboha, kdyţ jsme si s tím dali takový práce, kaţdou větu jsme vypiplali, vysoustruhovali na nejstručnější podobu, tak je hřích to nějak košatit nebo měnit'. Takţe my to v podstatě hrajeme tak, jak je to napsaný. Ale protoţe jsme ţiví tvorové a někdy je člověk tím publikem vyprovokovaný, kdyţ se vezete na tom smíchu, tak vás napadne tam třeba něco jiného říct. A kdyţ to vyjde, tak prostě řekneme, ţe to tam necháme. Nebo kdyţ se někdo splete. Třeba to s tím ptáčkem: ‚Já se podívám panu Daňkovi na ptáčka‘ Tak to tam bylo řečeno omylem a Láďa řekl, ţe to tam necháme, ţe to je dobrý.“ P. R.: Měl jste někdy ambice hrát v klasickém kamenném divadle? Z. S.: „Vţdyť já jsem neměl ambice hrát vůbec. Já jsem zkoušel hrát jako ochotník a nevím, proč jsem to zkoušel. Protoţe tam nebyla ţádná radost. To byl čirej děs. Bavilo mě to, ale byl jsem tak ztrémovaný, ţe jsem si prostě oddychl, ţe uţ je konec. Ţe uţ je po té hrůze. No a teprve ta moţnost tolika repríz vás tohohle zbaví a zjistíte, ţe to je radost. Ţe bych touţil po kamenným divadle, to nikdy. To jsou moje děsivý sny. Kdyţ mám úzkostný sny, tak ţe mě vezmou do kamenného divadla na nějakého Shakespeara. Já bych tam nějakou čurdu zahrál, ale já tam chodím a říkám: ‚Ale já tu postavu vůbec neznám!‘, ‚No ale znáš, Zdeňku, prosím tě!‘ To jsou ty nejhorší sny. Ţe jsem se octnul mezi profesionály a oni po mně chtějí, abych tam mezi nimi hrál.“

53

P. R.: Jak se s přibývajícím věkem a zkušenostmi mění vaše názory na ţivot a divadlo a všechno kolem? Co je podle vás důleţité? Cítil jste někdy potřebu změnit svůj styl herectví? Rozvinout ho? Z. S.: „Já to mám trošku zkreslený, protoţe my hrajeme pouze komedie. A naším hlavním cílem je bavit. Čili já nemám zkušenost z ţádné tragédie. Z jímavého divadla, coţ jsou taky jistě krásný chvíle pro herce. Nikdy jsem si to vyzkoušet ale nechtěl. Neříkám, ţe třeba ve filmu jsem hrál dojemný věci. Tam je to všechno komornější. To naše divadlo je divadlo humoru a čili já umím a mám radost jen z takovéhoto typu divadla. Jiné jsem si nevyzkoušel, tak k tomu nic nemůţu říct.“ P. R.: Cítíte se spíš jako umělec, nebo řemeslník? Z. S.: „Já neusiluju o velký emotivní záţitek na jevišti. Do toho našeho divadla se to nehodí. Třeba závěr Vizionáře, tam mě trošku mrazí, kdyţ říkám: ‚nashledanou‘ do publika. Zejména v posledních letech, kdyţ nám ti kluci odcházejí jeden po druhým a já uţ jsem taky na řadě, tak se mi to neříká snadno a trošku mě mrazí. Takţe konec legrace tady trošku je. To jsou opravdu výjimečné momenty.“ P. R.: Jaký druh divadla upřednostňujete jako divadelní konzument? Z. S.: „To je můj nedostatek. Ţe málo chodím do divadel. A málo čtu, přestoţe bych to měl jako autor i jako hrající člověk dělat. Já jsem rád chodil do Činoherního klubu. Ten mě fascinoval. Miloval jsem Semafor. Naším vzorem bylo Osvobozené divadlo, který jsem já uţ zaţil jen s Horníčkem a Werichem. Viděl jsem je naţivo. Dejvický divadlo. Nikdy jsem tam nebyl, ale kdykoliv vidím nahrávku, tak to prostě dělají naplno. Nebo jak bych řek, jak to jde nejlíp.“ P. R.: V čem je pro vás rozdíl mezi hraním ve filmu a v divadle? Je něco z toho „jednodušší“? Z. S.: „Vím, ţe ta kamera nemilosrdně odhaluje nepravdu. Ţe ona vám z těch očí vyčte, jestli je za nimi opravdu to, co říkáte. Čili já mám některý scény, který řeknu třeba Honzovi, synovi, kdyţ to reţíruje, ţe je můţu udělat jednou, maximálně dvakrát. Protoţe já se do toho musím poloţit. Řeknu vám příklad. Vratné lahve. Tam 54

mám vyţdímat houbu na ţáka, který mě sere. A já jsem říkal: ‚Honzo, já se musím opravdu rozčílit, aby to byla pravda, a to srdíčko to sedmkrát za sebou neudělá, jo?‘ No a tak to on respektuje. To jsme udělali jen dvakrát a já toho měl dost. Nebo scénu v balónu, kdy mám své ţeně vyznávat lásku a říkat, ţe to s ní bylo i přes to všechno pěkný. A to bylo tak z nitra, ţe jsme to opravdu dělali jenom jednou. Čili já se do toho musím vţít.“ P. R.: Jaké bylo natáčení s Ladislavem Smoljakem? V čem bylo jiné oproti jeho divadelnímu reţírování? Z. S.: „Láďa věděl, co po mně můţe a co nemůţe chtít. Čili to hraní bylo tak podobný jako na divadle, bych řekl. A to mi na tom právě vadilo. Třeba Jára Cimrman leţící spící. Tam jsem se sobě pranic nelíbil a ani myslím Láďovi jsem se nelíbil. Říkal, ţe hraju pomalu a nebylo to prostě ono. Já jsem to tenkrát nějak ještě nezvládal. Bylo to stejné jako na divadle.“ P. R.: Jaké bylo natáčení s ostatními reţiséry? Jaké na vás měli poţadavky? Z. S.: „Lipský z nás chtěl udělat dvojici. My jsme mu jen napsali scénář a on řekl, abychom si v tom taky zahráli, a myslel si, ţe z nás bude dvojice. Takţe to začalo Jáchyme, hoď ho do stroje. Tam jsme byli v jednom autoservisu. Ale my jsme vlastně dvojice nikdy nebyli. My jsme byli tvůrčí autorská dvojice, ale na divadle ne. Tam jsme se naopak alternovali. No a Lipský se mi líbil, protoţe on miloval legraci a herce. A herci mu proto rádi ve filmech hráli. On ať oslovil kohokoliv, tak ho dostal. Protoţe oni věděli, jak je miluje a ţe tu komedii dovede dělat. On byl ten první divák. To byl divák, který se tak smál, ţe se vţdycky hryzal do kloubů, aby nekazil záběr. To taky člověka povzbudí, ţe se to panu reţisérovi tak líbí. S Menzelem jsme si taky rozuměli. Menzel mě pouţil prvně ve Zločinu v šantánu a tam jsem odvedl teda bídný výkon. Ale on to moţná takhle chtěl. Jeho zajímal projev neherce, ţe je autentický a neokoukaný. Do Na samotě u lesa mě obsadil schválně, abych tam proti tomu Kemrovi byl takový ten... On si mě taky oholil, 55

abych dostal ten pitomý výraz. Takový upřímnější. Abych neměl co skrývat a byl jsem takhle od něj pouţitý. Ale pak třeba Vesnička. Tam jsem hrál toho malíře. To uţ na to nesázel. Tam uţ sázel asi na to, ţe uţ hrát umím nebo, ţe tu postavu zvládnu. Vţdyť byla taky malá.“ P. R.: Jaké je natáčení s vaším synem Janem Svěrákem? Z. S.: „No, s Honzou si rozumím nejvíc. Protoţe jsem ho vychoval a on má stejný cíl jako já. V těch filmech se nebrání tomu, čemu se ostatní brání. On je rád, kdyţ je ve filmu legrace a zároveň někde dojetí. On tyhle dva city bere jako rovnocenný. A i kdyţ to někdy označují jako kýč - to, ţe dojímáme diváka, tak my to oba chceme. Myslíme si, ţe to tam patří, ţe to tam má být. A kdyţ se nám povede udělat film, který má obě tyto sloţky, tak jsme šťastný. Druhá výhoda je, ţe on mě zná a ví, jak se chovám, a ví, kdy to nejde ze mne. Takţe on mi třeba řekne: 'Táto, cítils to taky? To bylo neupřímný. Vţdyť ty, kdyţ se nasereš, tak mluvíš úplně jinak. Tohle bylo hraný.' On ví, jak se rozčiluju, kdyţ zlobí. Zná mě. Taky na mě dá, kdyţ on nemá tu divadelní zkušenost jako já. Čili on na mě dá, ţe vím, kde bude smích. Říkám: ‚Pozor Honzo, neukvapuj se tady, tady je nech vysmát. Tam bude smích.‘“ P. R.: Vaše nejcharakternější role jsou Co je vám doktore? a Jako jed. Vnímáte to tak taky? Co si o nich myslíte? Z. S.: „Pro mě to byla taková…Já jsem byl tenkrát rozkmotřený s Láďou. Já jsem si přál hrát v tom filmu Rozpuštěný a vypuštěný. A on tomu zřejmě nevěřil, ţe bych dobře zahrál toho detektiva Trachtu a tak to dal Zahajskému a já jsem se trošku urazil. No a v tu chvíli mi zavolal Olmer, jestli bych nechtěl hlavní roli ve filmu a já jsem si řekl: ‚Tak. Teď ukáţeme Smoljakovi, jestli umíme hrát, nebo ne!‘ Čili já jsem to bral, jakoţe mi na tom teď záleţí. No a pak mě taky potěšil Láďa. Jednou jsme byli na hrádečku u Havla a on, to bylo po tom Jako jed, a on říká: ‚Na tobě ten film stojí.‘ Takţe si myslím, ţe jsem mu to ukázal.“ P. R.: Jaké je hrát podle vlastního scénáře? Je to snadnější? V čem? Z. S.: „Kdyţ píšu postavu a vím, ţe ji budu hrát, no tak to je dobrý. Protoţe 56

si tam nenapíšu nic, co bych nezahrál. Je to radost. Mluvím ve filmech tak, jako mluvím ve skutečnosti v ţivotě. A čím je mi to podobnější, tak tím je to si myslím lepší. Ať je to Louka v Koljovi, nebo Tkaloun, to jsou podobný figury. To jsem já.“ P. R.: Jaké je hrát podle scénáře někoho jiného? Přizpůsobujete se snadno? Z. S.: „Já málokdy hraju něco podle jiného scénáře. U Jako jed mě Olmer poţádal, ať tam některé ty dialogy napíšu. Takţe se mi to pak taky dobře hraje, kdyţ si to napíšu. Ale já uţ neberu role. Netouţím po tom, aby za mnou někdo došel a dal mi roli.“ P. R.: Jaký druh filmu máte rád? Z. S.: „Všechny Menzelovy filmy mě něčím okouzlují. Od Ostře sledovaných vlaků, který jsou si myslím dokonalý, přes to, jak udělal Vančuru. To jsem si neuměl představit, ţe by Rozmarné léto, tato literatura, záleţitost slovní, řečová, ţe by z toho šel udělat film, který bude lidi bavit. Bylo to dobře obsazené, ale on vţdycky těm filmům dá atmosféru. Ţe je poznáte, i kdybyste si nepřečetl, ţe to natočil Menzel, tak tam něco je. I v hudbě to je. Dá tomu atmosféru nějaké nezapomenutelnosti. A ze zahraničních třeba Amarcord. Ten jsem se pokusil Obecnou školou trošku pajcnout. Takţe tomu říkám, ţe to je můj Amarcordík. A takové filmy jako Svědek, jestli pamatujete, to se mi hrozně líbilo. Maratonec. Tenkrát na západě. Já jsem měl taky rád ty italské. Moji přátelé. To byly asi 2 díly. Fellini, ale některý mi připadají dneska uţ zdlouhavý. Dříve jsem to vnímal jako objev a teď mi připadá, ţe se to vleče.“ P. R.: Jak rozvíjíte náměty? Máte záměr vyprávět příběh, nebo vás zaujme nějaký fragment a kolem něj stavíte kostru? Z. S.: „To druhý. Vţdycky musí přijít nějaký impuls, který mě okouzlí. Třeba ten film ani nepíšu od začátku, ale napíšu si tu situaci, která mě vzala a pak to větvím. Prostě napíšu to, co si uţ dovedu představit a ono se to pak začne samo rozvíjet. No samo ne.“ 57

P. R.: Jaké jsou vaše scénáristické vzory? Z. S.: „Ten Amarcord. To je zrovna scénář, který povaţuju za dokonalý a mně blízký.“ P. R.: Jak byste zařadil svůj styl? Z. S.: „To člověk nedovede. Ono se o tom mluví, jakoţe to je laskavý humor. Tak já to nedělám schválně. Já takový humor, jaký píšu, mám rád. Ale jestli je laskavý, nebo ne... Asi se to dá pod tohle to schovat. Laskavý. Jsem rád, kdyţ film dobře končí. K tomu mě vedl i můj kamarád Vladimír Svitáček. Reţisér snad jednoho nebo dvou filmů. Přišel jsem za ním s Vesničkou a říkal jsem mu: Jaký mám udělat konec? Ten Otík, který jde do města do těch paneláků, jestli by tam měl zkejsnout a udělat takový šťastný konec. A on mi řekl: ‚Hele, ty lidi, co na ten film půjdou, mají svých starostí dost. Oni tam jdou do toho kina, abys jim podal nějakou pilulku. Budou vycházet z toho kina, jak praštěný palicí. Celý jsme to viděli proto, abys nám prostě dal tuhle závěrečnou ránu. Představ si, jak jinak se jim z toho kina půjde, kdyţ se ten Pávek pro něj vrátí.‘ Takţe jsem tomu udělal šťastný konec. Pohádkový. A nelituju toho. Protoţe ţivot má blbý scénář, tak si myslím, ţe i kvůli tomu byla literatura vymyšlená. I ta nepsaná, ty pohádky a všechno. Proč to končí dobře? Protoţe lidi to v ţivotě nemaj. Vědí, ţe je smrt. Ale kdyţ napíšete: 'A jestli nezemřeli, ţijí dodnes', tak je to lepší, ne? Kvůli tomu to bylo vymyšlené. Aby nám to pomáhalo ţít. Ale nemyslím, ţe by měli všichni takhle pracovat. Ať jsou taky drasťáky.“ P. R.: Jak jste se k psaní scénářů vůbec dostal? Z. S.: „Já jsem pracoval v rozhlase. A v té době bylo mojí nejvyšší metou napsat rozhlasovou hru. Respektive rozhlasovou pohádku. Hry se vysílaly v neděli, a ono to dosud trvá, ta tradice. Nedělní rozhlasová pohádka. Asi hodinová. Tak jsem jich pár napsal. A tím jsem se trošku pocvičil v dialozích. No, a kdyţ jsme pak zaloţili divadlo, tak za námi, kdyţ jsme hráli Vraţdu v salonním coupé, přišel z Barandova dramaturg Sergej Machonin a ţe jestli bychom nechtěli napsat film. Tak 58

vznikl Jáchym. Láďa vţdycky chtěl dělat filmy. To on miloval. I psal o filmech jako kritik. Takţe pro nás to byla výzva a naučili jsme se to praxí.“ P. R.: Spolupracujete s někým při psaní scénářů? Kdo vám dělá korektury? Z. S.: „Mým dramaturgem byl vţdycky Václav Šašek. Dramaturg všech našich filmů, kromě snad jednoho. To je člověk chválič. To já potřebuju. Honza to nemá rád. On říká: ‚Na co toho Šaška mají? My potřebujeme, aby nám řekl, co ne.‘ A Vašek mi říkal: 'Kdyby měl Gogol takového Šaška, tak nespálil druhý díl Mrtvých duší.' On tomu Vašek rozumí. A to jsem to trošku jako zjednodušil, ţe chválí. On jako i dovede říct, co tam vadí. No a teďka hlavně Honza.“ P. R.: Máte oblíbená témata, která pouţíváte a témata, kterým se vyhýbáte? Z. S.: „To nevím. Vrchní prchni vznikl tak, ţe jsem šel do hospody oblečený na seminář a měl jsem motýlka. Oni mě na Malé straně povaţovali za vrchního a chtěli platit. A já jsem si řekl: ‚Hele, to by bylo dobrý.‘ Takový podvodníček, kdyby inkasoval. Tenkrát totiţ byl ten personál tak neochotný, za totáče, tak líný, ţe to byla úplná hračka zinkasovat stůl a odejít. No a ke Koljovi mě inspiroval... Ten námět mi vlastně přivezl Pavel Taussig. O Rusce, která tady zanechá dítě a řekl mi: ‚Představ si, ţe on kterému zůstane na krku to dítě, jde do kina na ruské grotesky, kam by sám nešel, ještě, kdyţ jsou tady Rusové a oni jsou v kině sami dva.‘ A tohle mě přimělo k tomu, ţe jsem na to dostal chuť. To, ţe tam sedím s ním a díváme se na Jen počkej zajíci. Na samotě u lesa je ze ţivota. To je vlastně popsané naše hledání chalupy a souţití s tím panem Komárkem, který se jmenoval Lukšíček. Vesničko má středisková, to je zase o šoférovi, který skutečně v Čechticích je a já se s tím řidičem kamarádím. Jáchym bylo vycucaný z prstu. To bylo vršení komických situací. Mareček, ten uţ je ze ţivota. Oba jsme byli kantoři a oba jsme učili starší ţáky, neţ jsme byli sami. Zase tolik toho nepíšu, takţe nejde o vyhýbání. Ale kdyţ je téma, které mi nic neříká, tak do toho nejdu. Jsou tam i smutný věci. Víte, to začalo 59

Samotou u lesa. Jáchym a Mareček to jsou samý veselosti. Kdeţto tam jsme si uvědomili, teprve při psaní, ţe toho starého Komárka chápeme. On mě v ţivotě štval. Furt slibuješ, ţe uţ nezaseješ a zase zaseješ atd. A teprve, kdyţ jsme to psali, tak jsme si uvědomili: ‚Hergot, on má vlastně pravdu. Vţdyť my jsme tam vetřelci.‘ Jo, teprve při psaní dojdete k nějaký moudrosti a objektivnějšímu pohledu na ty lidi. Myslím, ţe neopominutelná je pro mě kníţka, ta mi teda dost pomohla, a to je Walter Kerr, Jak nepsat hru. To je velice čtivě napsané. To si přečtěte, protoţe to mě teda dost ovlivnilo, jak opravdu nepsat. To je návod, jak nepsat. Já myslím, ţe od Samoty se to tam míchá. To dojetí se smíchem. U té Samoty zase zasívá, ale je to hezký. Praţáci jsou zklamaný...“ P. R.: Jsou nějaké scénáře, které nejsou realizovány a které byste chtěl realizovat? Z. S.: „V šuplíku teď nic nemám.“ P. R.: Jakou hudbu máte rád? Z. S.: „Já mám dost široký záběr. Mně se líbí chvíli rádio country a po chvíli si říkám, jak to můţou lidi celý den poslouchat. Ale hodinu se mi to třeba líbí a říkám si, ţe to má svoji zvláštní poezii. Anebo si naladím rádio Klasik a jsem naštvaný, protoţe mi na konci neřeknou, co jsem to vlastně poslouchal, kdyţ se mi to líbilo. Kdyţ jdu na koncert, tak to je symfoňák. Ten mě prostě bere. Teď jsem byl např. na zahajovacím koncertu Dvořákova Praha a tam pod taktovkou Libora Peška hrála nějaká Američanka Dvořákův violoncellový koncert, který jsem slyšel uţ mockrát, ale vţdycky mě to sebere. Já si tam jdu prostě poplakat. Ne doslova, ţe bych tam to, ale je to hrozně emocionální. A teď si představte, ţe kdyţ jsme odcházeli, tak proti mně sestupuje pán, který měl spoustu lupů takhle na černým obleku a byl to Antonín Dvořák. Já jsem říkal, ţe tady převlíkli nějakého chlapa za Dvořáka a on říká: 'Pane Svěrák, já jsem se s vámi chtěl seznámit. Já jsem Antonín Dvořák, vnuk. Vnuk Dvořákův.' Na mou duši! Tak mi dal navštívenku, ţe můţu kdykoliv přijít do Vysoké. Ţe mi ukáţe ten dům, kde choval holuby a ne ten, který ukazují turistům. Dvořák je 60

vůbec nejmilejší.“ P. R.: Proč zrovna hlavně písničky pro děti? Z. S.: „To začalo, kdyţ jsme byli v rozhlase. To jsem se s Jardou seznámil. Tam byl pro děti pořad Pionýrská jitřenka. No a oni nás vyzvali, abychom jim udělali třeba kaţdý měsíc písničku o těch měsících. Leden, únor, březen.., takhle jsme začali. Tím jsem začal. Ţe jsem si nevěřil, ţe bych dospělému čtenáři mohl ve svých letech něco říct. Co ještě neví. Ale dítě, tomu můţu něco říct, co ještě neví. Takţe proto jsem začal psát pro děti a u těch písniček je to podobně. A umoţňují vám být naivní i poučovat, coţ mám jako učitel dané. Můţete jim radit, ţe není nutno, aby bylo přímo veselo, hlavně nebuď smutný. Dělání všechny smutky zahání. Pro dospělý by to bylo takový jako 'Co nám radíš.' Ale dítě tu radu potřebuje. Děti to přijímají a je tam i něco pro dospělé. Takţe jsme s Jardou došli k závěru, ţe ty naše písničky mají rádi i děti i dospělí. Protoţe nám často říkají: ‚Děkujeme vám, my kdyţ jedeme k moři, tak to pustíme. Děti jsou spokojený a my to vydrţíme. My si v tom najdeme zase něco jinýho.‘ Ony nejsou ţvatlavé, tam je vţdycky něco, co dítě nepochopí.“ P. R.: Psal jste někdy text s tím, ţe z něj bude hit? Z. S.: „To nejde. To neodhadnete, co bude a co nebude hit. Jsou písničky, třeba Jarda udělá napřed melodii - to je případ Holubího domu. A ta se mi tak moc líbila, ţe ten text jsem dělal teda dlouho, ale s velikou chutí. Abych to nezkazil. Čili tam uţ jsem si říkal: 'Hergot to musí být pěkná věc.' Ale ţe se to stane 3. nejoblíbenější písní... - dobře odvedená práce. Kdyţ děláte do filmu, tak tam to má naději, protoţe jak Není nutno, to je náš další hit, to bylo pro Tři veterány. A lidi to slyšeli v tom filmu a má to daleko větší naději, aby to zlidovělo. Zrovna tak Severní vítr. To je zase do Vrchního. No a pak jsem stál před úkolem udělat písničku do Vratných lahví. A to mi dalo. To byla makačka. To bylo asi 6 pokusů a nic tam nepasovalo. Aţ mě jednou v noci napadlo to ‚ani k stáru nemám o ţivotě páru‘ a bylo to ono. A taky díky tomu filmu je ta písnička známější, neţ kdyby byla jenom 61

puštěná.“ P. R.: Na jaké nástroje umíte hrát? Chodil jste do lidušky? Chodil jste někdy do zpěvu? Z. S.: „Já jsem chodil do houslí z povinnosti. Jako dítě. A nenáviděl jsem to. A neţ je houslová hra krásná, tak toho musíte vydrţet hodně. Pak na harmoniku. Tam uţ ten akord člověka okouzluje. Kdyţ ho stisknete správně, tak ladí, kdeţto u těch houslí ne. A na kytaru hraju jako takový tatínek. Na několik akordů. To je taky ubohý. Neumím nic vybrnkat. Ale říkám si, ţe sluch teda mám. Ale ţe ty dětské písničky, co zpívám, ţe to neuráţí. Ale, ţe bych se řadil mezi zpěváky, to ne. Druhý hlas mi jde. I třetí.“

62

IV. Závěr Zdeněk Svěrák je znám českému, popřípadě československému, publiku uţ více jak 45 let a za tuto dobu prošel zřetelným hereckým vývojem. Na začátku máme Zdeňka Svěráka jako amatéra, neherce, ochotníka, který deklamuje své texty sice s entuziasmem, ale přesto amatérsky, někdy nelogicky a, i kdyţ to není nejvýstiţnější výraz, nepravdivě. Tento "styl" mu do jisté míry zůstal, co se týče Divadla Járy Cimrmana, ale to jen z toho důvodu, ţe si poetika Divadla Járy Cimrmana takové vyjadřování vyţaduje. Ve filmovém herectví (pouze filmovém, protoţe Zdeněk Svěrák nikdy v ţádném jiném, neţ v Divadle Járy Cimrmana nehrál) je posun jeho herectví větší. V počátcích své kariéry to byl Zdeněk Svěrák, který svůj způsob herectví z Divadla Járy Cimrmana přenesl na filmové plátno. Co se týče filmů, které napsali spolu s Ladislavem Smoljakem, tak je to opět v pořádku. Jejich filmy jsou určitým odrazem stylu humoru a tudíţ i potřebných prostředků jejich divadla. Díky tomu, ţe se ZS při práci setkával s významnými osobnostmi českého herectví, jako byli např. Jan Hrušínský, nebo Josef Kemr, mohl se od nich mnoho naučit a herecky vyrůst. Velkou výhodou Zdeňka Svěráka je to, ţe sám sobě nikdy svými scénáři nedává protiúkoly, které by byly v rozporu s jeho hereckým typem. Vyuţívá svého somatotypu a svého civilně podehrávaného herectví, coţ ve spojení s jeho mnohdy lyrickými texty vyvolává u diváka úsměv a pocit "obyčejného člověka", jako je divák sám. ZS není technický herec. Ten, kdyţ se má rozčílit, tak se rozčílí, odehraje co má a je zase v pohodě. Zdeněk Svěrák, kdyţ se má rozčílit, tak se musí opravdu rozčílit, zrudne, vyletí mu puls, a tím pádem to můţe zahrát jen jednou nebo dvakrát. Kdyby měl scénu opakovat víckrát, tak mu hrozí, ţe sám sobě ublíţí. Zdeněk Svěrák je zvláštní paradox naší kultury. Je zároveň herec i neherec. V jeho rolích sice můţeme cítit jisté odchylky, ale pořád je to Zdeněk Svěrák. 63

Nemění se. Pouze vytváří variace. Svým podehrávaným, civilním herectvím si však našel místo mezi předními českými herci. Přestoţe ho nemůţeme povaţovat za herce v tom smyslu, jak se díváme např. na Jana Hrušínského, Jana Třísku nebo Karla Rodena, herec to je. Zdeněk Svěrák je ale hlavně milý a přátelský člověk. Člověk, se kterým jsem se mohl setkat a měl moţnost na sebe nechat dýchnout jeho osobnost. Zdeněk Svěrák si je sice vědom svých úspěchů, ale přesto stále zůstává skromným "obyčejným" člověkem. Přestoţe se na obzoru rýsují jeho osmdesátiny, je stále plný elánu a chuti do ţivota, třebaţe ho uţ někdy tělo neposlouchá. V jeho očích jsem viděl pořád toho malého kluka, který čural na německé vlaky z mostu a běhal s kamarády po venku. Přesto si ZS zachovává důstojnost, je z něj cítit obrovské charisma, nadhled, má skvělý smysl pro humor a rád se zasměje. Zdeněk Svěrák je dle mého názoru jedna z nejvýznamnějších osobností české kultury za posledních 50 let. Svými filmy, písňovými texty, divadelními hrami, charitativní činností a v neposlední řadě svým typickým herectvím určitě inspiroval, nebo minimálně potěšil, velkou spoustu dospělých a taky dětí. Jsem velice rád, ţe jsem se s ním mohl setkat a ţe jsem se mohl v rámci diplomové práce zabývat jeho aţ neuvěřitelně inspirativní osobností a rozsáhlým dílem.

„Protoţe ţivot má blbý scénář, tak si myslím, ţe i kvůli tomu byla literatura vymyšlená, jo? I ta nepsaná, ty pohádky a všechno. Proč to končí dobře. Protoţe lidi to v ţivotě nemaj. Vědí, ţe je smrt. Ale kdyţ napíšete ‚A jestli nezemřeli, ţijí dodnes‘, tak je to lepší, ne? Kvůli tomu to bylo vymyšlené. Aby nám to pomáhalo ţít."“ - Zdeněk Svěrák 64

V.

Pouţité informační zdroje

Literatura ČERMÁKOVÁ, Dana, Fenomén Zdeněk Svěrák, 2. vyd. Praha : Imagination of people, 2012, 192 s. ISBN 978-80-87685-04-4 STANISLAVSKIJ, Konstantin Sergejevič, Moje výchova k herectví, 1. vyd. Praha : Athos, 1946, 463 s. VOSTRÝ, Jaroslav, Předpoklady hereckého projevu, 1. vyd. Praha : DAMU, 1991, 144 s. HOŘÍNEK, Zdeněk, Drama, divadlo, divák, 3. vyd. Brno : JAMU, 2012, 204 s. ISBN 978-80-7460-026-5 RAKOVÁ, Ivana, Specifika komiky Divadla Járy Cimrmana : bakalářská práce, Brno : Masarykova univerzita, Fakulta filozofická, 2011, 72 l, 6 l. příl. Vedoucí bakalářské práce Martina Musilová SMOLJAK, Ladislav, SVĚRÁK, Zdeněk, Divadlo Járy Cimrmana, 1. vyd. Praha : Melantrich, 1987, 312 s. SMOLJAK, Ladislav, SVĚRÁK, Zdeněk, Hry a semináře úplné vydání, 1. vyd. Praha : Ladislav Horáček - Paseka, 568 s. ISBN 978-80-7185-973-4 SVĚRÁK, Zdeněk, Nové povídky, 1. vyd. Praha : Fragment, 2011, 118 s. ISBN 97880-253-1233-9 UHLÍŘ, Jaroslav, SVĚRÁK, Zdeněk, Největší hity, 1. vyd. Praha : Fragment, 2008, 122 s. ISBN 80-253-0666-6 ZICH, Otakar, Estetika dramatického umění, 2. vyd. Praha : Panorama, 1987, 416 s. Záznamy inscenací České nebe (Ladislav Smoljak, ČR. 2010) 40 let Divadla Járy Cimrmana aneb Ze hry do hry (Ladislav Smoljak, ČR. 2007) Afrika (Ladislav Smoljak, ČR, 2004) Švestka (Ladislav Smoljak, ČR, 2001) Záskok (Ladislav Smoljak, ČR, 1997) Blaník (Ladislav Smoljak, ČR, 1997) Dobytí severního pólu (Ladislav Smoljak, ČR, 1997) Lijavec (Ladislav Smoljak, ČR, 1997) 65

Posel z Liptákova (Ladislav Smoljak, ČR, 1997) Cimrman v říši hudby (Ladislav Smoljak, ČR, 1997) Dlouhý, Široký a Krátkozraký (Ladislav Smoljak, ČR, 1997) Němý Bobeš aneb Český Tarzan (Ladislav Smoljak, ČR, 1997) Vraţda v salónním coupé (Ladislav Smoljak, ČR, 1997) Hospoda Na mýtince (Ladislav Smoljak, ČR, 1997) Vyšetřování ztráty třídní knihy (Ladislav Smoljak, ČR, 1997) Akt (Ladislav Smoljak, ČR, 1997) Filmografie Tři Bratři (Jan Svěrák, ČR, DE, 2014) Kuky se vrací (Jan Svěrák, ČR, 2010) Vratné lahve (Jan Svěrák, ČR, 2006) Talár a ptačí zob (Milan Lasica, ČR, 2003) Tmavomodrý svět (Jan Svěrák, ČR, VB, D, DE, 2001) Cimrmani (Jiří Vanýsek, ČR, 1997) Kolja (Jan Svěrák, ČR, VB, FR, 1996) Lotrando a Zubejda (Karel Smyczek, ČR, BG, FR, 1996) Dvě z policejní brašny (Ladislav Smoljak, ČR, 1996) Akumulátor 1 (Jan Svěrák, ČR, 1994) Ţivot a neobyčejná dobrodruţství vojáka Ivana Čonkina (Jiří Menzel, ČR, VB, FR, IT, 1993) Osvětová přednáška v Suché Vrbici (Ladislav Smoljak, ČSR, 1992) Cimrman sobě (Antonín Kopřiva, ČSR, 1991) Obecná škola (Jan Svěrák, ČSR, 1991) Tvrdý chleba (Ladislav Smoljak, ČSR, 1990) Hovory H ještě po dvaceti letech (Vladimír Svitáček, Ivo Paukert, ČSR, 1990) Utopím si ho sám (František Filip, ČSR, 1989) Chirurgie (Jiří Vanýsek, ČSR, 1988) Narostl mu hřebínek (Jan Mimra, ČSR, 1988) Nejistá sezóna (Ladislav Smoljak, ČSR, 1987) Rohy (Lubomír Beneš, ČSR, 1986) Jako jed (Vít Olmer, ČSR, 1985) Vesničko má středisková (Jiří Menzel, ČSR,1985) 66

Případ Platfus (František Filip, ČSR, 1985) Co je vám doktore? (Vít Olmer, ČSR, 1984) Jak básníci přicházejí o iluze ( Dušan Klein, ČSR, 1984) Rozpuštěný a vypuštěný (Ladislav Smoljak, ČSR, 1984) Inzerát (Ladislav Smoljak, ČSR, 1983) Jára Cimrman leţící, spící (Ladislav Smoljak, ČSR, 1983) Slavnosti sněţenek (Jiří Menzel, ČSR, 1983) Svatební cesta do Jiljí (Hynek Bočan, ČSR, 1983) Tři veteráni (Oldřich Lipský, ČSR, 1983) Srdečný pozdrav ze zeměkoule (Oldřich Lipský, ČSR, 1982) Jako zajíci (Karel Smyczek, ČSR, 1981) Kalamita (Věra Chytilová, ČSR, 1981) Řetěz (Jiří Svoboda, ČSR, 1981) V podstatě jsme normální (Otakar Fuka, ČSR, 1981) Trhák (Zdeněk Podskalský st., ČSR, 1980) Vrchní, prchni! (Ladislav Smoljak, ČSR, 1980) Brontosaurus (Věra Plívová-Šimková, ČSR, 1979) Kulový blesk (Ladislav Smoljak, Zdeněk Podskalský st., ČSR, 1978) Ať ţijí duchové! (Oldřich Lipský, ČSR, 1977) Dveře (Ladislav Smoljak, ČSR, 1976) Marečku, podejte mi pero! (Oldřich Lipský, ČSR, 1976) Na samotě u lesa (Jiří Menzel, ČSR, 1976) Hledám paní na hlídání (Jaroslav Dudek, ČSR, 1975) Jáchyme, hoď ho do stroje! (Oldřich Lipský, ČSR, 1974) Kdo hledá zlaté dno (Jiří Menzel, ČSR, 1974) Muţ, který se spustil (Vít Hrubín, ČSR, 1974) Třicet panen a Pythagoras (Pavel Hobl, ČSR, 1973) Spoluţáci (Jan Fuksa, ČSR, 1973) Moderní byt (Jan Moravec, ČSR, 1971) Lucie a zázraky (Ota Koval, ČSR, 1970) Pane, vy jste vdova! (Václav Vorlíček, ČSR, 1970) Skřivánci na niti (Jiří Menzel, ČSR, 1969) Zločin v šantánu (Jiří Menzel, ČSR, 1968)

67

VI. Seznam příloh Příloha č. 1: Statistika odehraných představení DJC - sezóna 2012/2013 Příloha č. 2: Statistika odehraných představení DJC 1967-2013 Příloha č. 3: Měsíční průměr odehraných repríz DJC Příloha č. 4: Zvuková ukázka ze hry Švestka - Ladislav Smoljak (CD) Příloha č. 5: Zvuková ukázka ze hry Švestka - Zdeněk Svěrák (CD) Příloha č. 6: Zvukový záznam rozhovoru se Zdeňkem Svěrákem a Ladislavem Smoljakem (CD)

68

VII. Přílohy Příloha č. 1: Statistika odehraných představení DJC - sezóna 2012/2013

Bylo odehráno repríz jednotlivých titulů: titul 1. České nebe 2. Blaník 3. Záskok 4. Vraţda 5. Dlouhý, Široký… 6. - 7. Švestka Hospoda 8. Cimrman v říši… 9. - 11. Severní pól Posel z Liptákova Bobeš 12. Lijavec 13. Afrika 14. Třídnice 15. Akt celkem

sezóna 2012/2013 40 35 23 20 17 15 15 12 9 9 9 7 4 3 2 220

69

Příloha č. 2: Statistika odehraných představení DJC 1967-2013

titul 1. Hospoda 2. Třídnice 3. Vraţda 4. Opera 5. Pohádka 6. Liptákov 7. Záskok 8. Bobeš 9. Sev.pól 10. Akt 11. Švestka 12. Blaník 13. Lijavec 14. Afrika 15. České nebe 16. Zabíjačka 17. Semináře celkem 1967-2008

Celkem odehráno 1967 - 2013: Sezóny 2011-2012 2012-2013 5 15 4 3 28 20 12 12 21 17 7 9 21 23 22 9 12 9 4 2 22 15 15 35 5 7 9 4 44 40 0 0 0 0 231 220

1967 - 2013 1097 1066 954 944 906 895 885 853 834 792 783 726 595 539 495 34 43 12441

Příloha č. 3: Měsíční průměr odehraných repríz DJC Měsíční průměr odehraných repríz: 76/77 ……….. 20,9 86/87 ……… 30,5 77/78 ……….. 29 87/88 ……….30,1 78/79 ……….. 29,3 88/89 ……….30 79/80 ……….. 30,3 89/90 ……….31 80/81 ……….. 32,5 90/91 ……….29 81/82 ……….. 35,8 91/92 ……… 30,4 82/83 ……….. 33,2 92/93 ……… 29,9 83/84 ………...29 93/94 ……… 30,5 84/85 ……….. 28,8 94/95 ……… 34,4 85/86 ……….. 30,1 95/96 ……… 34,1

96/97 ………. 34,2 97/98 ………. 33,9 98/99 ………. 33,5 99/00 ………. 33,6 00/01 ………. 33,4 01/02 ………. 33,5 02/03 ………. 33,9 03/04 ………. 33,0 04/05 ………. 31,2 05/06 ………. 30,8

06/07 …………29,7 07/08 …………25,9 08/09 …………26,9 09/10 ………… 27,4 10/11 ……...…. 21,2 11/12 …………. 23,1 12/13 ……….. 22,0

70

VIII. Obhajoba absolventského výkonu role Dwighta a Boha v inscenaci Jerry Springer: Opera Divadlo na Orlí 2013

Úvod Kdyţ jsem se na konci června 2013 dozvěděl od našeho vedoucího ateliéru MgA. et MgA. Stanislava Slováka, ţe v naší druhé absolventské inscenaci Jerry Springer: Opera budu hrát Dwighta a Boha, věděl jsem, ţe mě čeká nelehký úkol. Jerry Springer: Opera je jedno z nejtěţších děl hudebního divadla na světě. Minimálně za posledních 20 let. S Jerry Springerem nás pan Slovák společně s Karlem Albrechtem seznamovali uţ asi od prvního ročníku, kdy nám Karel Albrecht na hodině intonace pustil záznam představení z Londýnského West Endu. Nemohl jsem uvěřit vlastním uším a očím. Nebýt alespoň anglických titulků, nerozuměl bych zhola ničemu. Záznam mě, ale i přesto naprosto uchvátil jistotou, s jakou všichni herci hráli, tančili, zpívali a vůbec jim nevadilo o čem. Ze zvědavosti s námi Karel Albrecht zkusil postavit první číslo - Overturu. Zjistili jsme, ţe je to opravdu hodně těţké, ale Albrecht se Slovákem neustále vtipkovali o tom, ţe Jerryho jednou budeme dělat. Práva se jim nakonec sehnat podařilo a inscenaci Jerry Springer: Opera jsme uvedli jako naši druhou absolventskou inscenaci v Divadle na Orlí.

Inscenační tým Reţie: Stano Slovák Dramaturgie: Jitka Šotkovská Překlad, jazykový lektor: Mikuláš Bryan Hudební nastudování: Karel Albrecht, Dada Klementová Kapelník: Karel Albrecht Choreografie: Michal Matěj Scéna: Jaroslav Milfajt 71

Kostýmy: Andrea Kučerová, Eliška Ondráčková Videoprojekce: Petr Hloušek, Dalibor Černák Grafika tiskovin: Lucie Halgašová Zvuk: Petra Konvicová Produkce: Ludmila Havelková

Jerry: Zdeněk Junák Jonathan Weiruss/Satan: Jan Broţek Steve Wilkos: Martin Tlapák Dwight/Bůh: Pavel Reţný Peaches/Baby Jane: Kateřina Falcová Tremont/Montel/Jesus: Marek Ouda Irene, Marie, Valkýra: Monika Havlíčková Zandra/Archanděl Michael: Barbora Chrenková Andrea: Barbora Chrenková/Nikol Kotrnetzová Chucky/Adam: Jiří Ressler Shawntel/Eva: Natálie Tichánková Chór: Daniel Rymeš, Michal Kuča, Ludmila Havelková, Barbora Chrenková, Nikol Kotrnetzová, Eliška Skálová, Tadeáš Horehleď, Markéta Pešková, Katarína Mikulová, Soňa Motlová, Šárka Doleţalová, Kamila Veverková, Jaromír Durna

Příběh Muzikál Jerry Springer: Opera98 se dělí na dvě části. V první části jsme svědky Show Jerryho Springera, setkáváme se s jeho hosty a napjatě očekáváme, kdo další k němu přijde. Ve druhé části se dostáváme v důsledku Jerryho halucinací do pomyslného Očistce a Pekla, kde Jerry Springer uvádí svou show. JSO začíná velkou overturou, ve které se k divákovým uším poprvé dostanou vulgarismy a "problémy" hostů Show Jerryho Springera. Po této overtuře jsou jak 98

Dále JSO.

72

diváci v sále, tak diváci na jevišti (po obou stranách je připravena elevace, na které sedí chór, který neustále komentuje dění v show) přivítáni tzv. rozehřívačem Jonathanem Weirussem (Jan Broţek). Doţadují se Jerryho Springera a Jonathan Weiruss je usměrňuje, vysvětluje jim pravidla chování v show apod. Publikum je však neklidné a tak po nějaké době konečně vstupuje Jerry Springer (Zdeněk Junák) v doprovodu svého bodyguarda Stevea (Martin Tlapák). Přivítá lidi ve studiu a pozve svého prvního hosta. Dwighta. Dwight se chce svěřit své snoubence, ţe jí byl nevěrný. Jerry tedy přivítá jeho snoubenku Peaches (Kateřina Falcová), která nemá nejmenší tušení, proč byla do Jerryho show pozvána. Dwight se jí svěřuje, ţe jí byl nevěrný s její nejlepší kamarádkou Zandrou (Barbora Chrenková), načeţ Jerry přivítá ve studiu i ji. Následuje takřka barokní duet, ve kterém se nezpívá nic jiného, neţ „píčo“ a který musí „korigovat“ bodyguard Steve. Peaches Dwightovi nakonec odpouští a poprvé se setkáváme s Valkýrou. Ta ztělesňuje Jerryho svědomí, účastníci show ji nevidí - jen Jerry. Jerry ji odpálkuje a pokračuje dál ve své show. Dwight má ještě jedno tajemství - Peaches byl opět nevěrný. V show se objevuje transexuál Tremont (Marek Ouda) a dochází ke střetu mezi všemi zúčastněnými. Tremont se Dwightovi ve studiu přiznává, ţe ho miluje. Ten však chce zpátky Peaches, která toho uţ má ale dost, Dwighta odmítá a první hosté odcházejí. Dalším hostem v Jerryho show je Montel (Marek Ouda), který se chce své přítelkyni Andree (Barbora Chrenková/Nikol Kotrnetzová) přiznat k tomu, ţe chce být mimino a ţe si rád kadí do kalhot. Andrea tomu nemůţe uvěřit a vyplouvá na povrch Montelův vztah s Baby Jane (Kateřina Falcová), která se následně objevuje v Jerryho studiu. Montel chce po Andree, aby se o něj a Baby Jane starala jako o mimina a Baby Jane chce, aby jí Andrea naplácala na zadek. Tento výstup opět končí velkou hádkou všech zúčastněných. Poté, co všichni opustí studio, zůstává ve studiu osamocená Andrea, kterou Jerry popohání, aby uţ konečně odešla. Ta však chce ve studiu konečně říct, co si opravdu myslí a jak to opravdu cítí. Před posledními hosty se podíváme do Jerryho pracovny, kde jsme svědky toho, jak dá Jerry padáka svému „rozehřívači“ Jonathanu Weirussovi. Tato část je 73

zakončena Jerryho monologem o jeho ţivotě a o tom, jak je za některé věci lepší platit hotově. Po krátkém intermezzu v Jerryho pracovně se opět vracíme do studia, kam je pozvaná Shawntel (Natálie Tichánková), která přestoţe tomu její tělesné proporce úplně neodpovídají, chce být tanečnicí u tyče. Jerry zve do studia jejího manţela Chuckyho (Jiří Ressler), který si o Shawntel myslí své a s její kariérou tanečnice u tyče nesouhlasí. Dalším, kdo z jejího rozhodnutí stát se tanečnicí u tyče není kdoví jak nadšený, je její matka Irene (Monika Havlíčková). Irene přichází do studia a my zjišťujeme, ţe je silně věřící křesťankou, která svou dcerou opovrhuje a přála by si, aby se byla nikdy nenarodila. Shawntel s Irene se pohádají, ale Steve všechny uklidní. V tomto okamţiku vyplouvá na povrch další pikantnost - Chucky je členem Ku klux klanu. Ten následně přichází do studia a po velkém tanečním čísle vidíme Jonathana Weirusse, který vloţí pistoli do ruky Montelovi, který chce zastřelit jednoho ze členů Ku klux klanu. Jonathan však nasměruje zbraň na Jerryho, ta vystřelí a Jerry padá k zemi. Toto je konec první poloviny představení. Druhá polovina začíná v pomyslném Očistci, s postřeleným Jerrym v kolečkovém

křesle

a

nepostradatelným

Stevem

po

jeho

boku.

Jerry

si neuvědomuje, kde je a komunikuje se sestřičkami, které jsou jakousi obdobou chóru z první poloviny. V Očistci se zjevují někteří Jerryho hosté, kteří Jerrymu vysvětlují, ţe jeho sice postřelili, ale oni měli po účasti v jeho show strašné ţivoty, většinou násilně ukončené. Shawntel se přizná, ţe nechala svého manţela Chuckyho "ojet" podpraporčíkem. Od Chuckyho se dovídáme, ţe ho Shawntel polila benzínem a zapálila. Zjišťujeme, ţe Montel sice chtěl, aby se k němu Andrea chovala jako k miminu, ale také, ţe ji bil. Tremont se pokusil o sebevraţdu, po které zůstal na přístrojích a Dwight udusil muţe během sexu. Přiznání hostů uzavírá Irene, která řekne, ţe lékem na zpackaný ţivot je „zmrzka“ a vytí na měsíc. Jerry to nechápe a přichází Baby Jane, kterou „maminka“ zabila ranou hasákem. Vysvětluje Jerrymu, jak všichni trpěli a viní Jerryho. Ten však všechno odmítá s tím, ţe si dobrovolně zvolili účast v jeho show, podepsali smlouvu a tak by mu měli dát pokoj. 74

V tu chvíli přichází na scénu Satan (Jan Broţek), který Jerrymu vyhroţuje, ţe se bude smaţit v Pekle a nechá mu „ojet řiť pájkama“, pokud neuspořádá v pekle svoji show, aby konečně vyřešil věčný boj mezi Nebem a Peklem. Jerry nakonec souhlasí, ale celou show má napsanou na kartičkách, které dostane od Satana. Jerry v průběhu své „pekelné show“ s kartičkami různě nesouhlasí, ale sbor pekelníků a Satan mu vţdy připomenou, co ho čeká, pokud nebude číst to, co má. V „pekelné show Jerryho Springera“ přichází Satan se svou stíţností, ţe byl svrţen z Nebes a ţe by chtěl konečně omluvu. Jerry přivítá dalšího hosta, kterým je Jeţíš (Marek Ouda) a zpívají spolu krásnou barokní fugu, ze které nakonec od Satana vzejde spojení „naser si“ a od Jeţíše „polib mi stigmata“. Dalšími hosty jsou Adam (Jiří Ressler) a Eva (Natálie Tichánková), kteří by také chtěli Jeţíšovu omluvu a to za vyhnání z Ráje. Jeţíš se odmítá omluvit, protoţe jemu se nikdo za jeho ukřiţování neomluvil a všichni se pohádají. Vyvrcholí to Jeţíšovým odstrčením Evy, která padá na zem a sbor Jeţíšovi vyčítá, ţe „strčil do ţenský“. Do studia přichází Marie (Monika Havlíčková), která Jeţíšovi vyčítá, kde byl, kdyţ ho musela pohřbívat a kdyţ nad ním plakala. Jerry to neumí vyřešit a uţ ani nemá kartičky. Jediné, co by situaci v danou chvíli vyřešilo by byl zázrak. A tak se na scéně zjevuje Bůh (Pavel Reţný), který zpívá o tom, jak je těţké být Bohem a ţe všichni za své křivdy obviňují jeho. Bůh se se Satanem přetahuje o Jerryho a vyústí to do velké vřavy, ve které je Jerry zavřen do klece a postupně spouštěn do vařícího kotle. Jerry prosí o poslední moţnost všechno nějak vyřešit, ale jeho myšlenky jsou špatné. Nakonec se Jerry smíří se svým údělem a řekne všem, aby „šli do hajzlu“. Tím se Jerry vykoupí a vrací se zpět do studia, kde ve Steveově náručí poté, co televizním divákům řekne, aby se měli rádi a dávali na sebe pozor, umírá.

Dwight Dwight přichází do Jerryho show, protoţe chce zaţít svých pět minut slávy v televizi. Dwight je samolibý buran, který je pyšný na to, kolik lidí „sestřelil“ a je mu jedno, jestli to byla ţena, nebo muţ. Je pro něj hlavní se sebeprezentovat jako 75

macho, kanec - cítí se díky tomu být lepším člověkem. Oproti Dwightovi z West Endu jsem si musel postavu vystavět jinak. Nemám 150 kilo, jako on a tudíţ jsem musel zvolit jiné vnější prostředky. Ve vytvoření postavy Dwighta mi hodně pomohla představa jeho, jako postavy Toma Cruise ve filmu Magnolia. Nešlo mi však o nějaké okopírování Toma Cruise. Bral jsem to jen jako inspiraci a prezentaci čistého machismu a opovrhování ţenami. Dwight sice nakonec chce zpátky svou snoubenku Peaches, ale myslím si, ţe by ji stejně zase podvedl. Dwight potřebuje mít pocit nadřazenosti a moci. Stejně jako postava Toma Cruise v Magnolii. A tak jsem se snaţil hrát Dwighta jako samolibce, který kdyţ přijde do studia, je omámen jeho kouzlem a konečně si připadá důleţitý. Cítí, ţe můţe celému národu dát najevo svůj názor a ukázat všem jaký je „chlapák“. Při kaţdém dalším přiznání nevěry se cítí být víc chlap. Líbí se mu, kdyţ se Peaches hádá se Zandrou, protoţe ví, ţe se hádají o něj a připadá si tak důleţitě. Ve vytváření Dwighta mi hodně pomohl i kostým. Velké, špičaté, kovbojské boty, rifle, opasek s velkou přezkou a široce rozepnutá károvaná košile. Celé podtrţené velkým zlatým řetízkem. Typickým Dwightovým gestem, díky kterému si připadá nejjistější je jakoby kovbojský postoj s oběma rukama drţícíma velkou přezku na opasku. Zlomovým je pro něj Tremontovo přiznání, ţe Dwighta miluje. Dwight Tremonta bral jen jako další zářez a nečekal, ţe Tremont něco takového řekne a uţ vůbec ne v televizi. Rozzuří se, protoţe cítí, ţe se mu jeho pyramida začíná bortit a tak chce, aby všechno co nejrychleji skončilo. Aby nepřišel o svůj pocit nadřazenosti. Pomyslné ţelízko do ohně ještě přihodí rozehřívač Jonathan Weiruss, který začne motivovat publikum proti němu. Dwight na Jonathana zaútočí, ale je uklidněn Stevem. Peaches ho odmítá a Dwightovi se jeho pečlivě vystavený obraz sebe sama jako macha rozpadá.

Bůh V postavě Boha jsem měl podobný problém jako u Dwighta. Oproti londýnské verzi a vlastně kaţdé, která byla uvedena, postrádám těch 150 kilo. 76

Oblouk postavy a její alterego (Bůh by měl být alteregem Dwighta, stejně jako Shawntel - Eva, Chucky - Adam, Jonathan Weiruss - Satan atd.) jsem proto musel vystavět na jiných základech, neţ je obří, obézní postava. Hodně mi pomohl kostým a téma Bohovy písně „It ain´t easy being me“. Bílý oblek, sklenice bourbonu a zpěv o tom, jak to Bůh nemá lehké a jak by přál ostatním, aby si to taky zkusili, mi postavu vykreslil skoro sám. Bůh má uţ dost neustálých stíţností a výčitek na jeho adresu a tak s noblesou aristokrata mluví o svých problémech. Bůh má v JSO poměrně malý prostor na ukázání své osobnosti a tak jsem zvolil co nejzkratkovitější způsob. Přihnutí ze sklenice, zhodnocení chuti s následným povzdechem, jak je ten ţivot těţký a ţe i Bůh má své dny začínám árii „It ain´t easy being me“. Zhruba v polovině, kde se k Bohovi přidává sbor, předávám sklenici bourbonu někomu z publika, aby taky ochutnal trošku toho Boţského ţivota, rozepnu si sako a měním se v kazatele a dejme tomu operního pěvce. Vtip z West Endu v dlouhém drţení nejvyššího tónu jsem se pokusil zachovat. Je to jakýsi pomyslný vrchol postavy Boha. Další důleţitou chvílí je přetahování se o Jerryho spolu se Satanem a následný souboj. Bůh v tomto boji vítězí, i kdyţ utrţí ránu od Satana. Dále uţ Bůh nemá příliš prostoru. Zůstává na Jerryho straně, ale uţ jen jako pomyslný divák. V závěru Jerryho monologu Bůh souhlasí s Jerrym v jeho názoru na Satanovu omluvu a Jeţíšovu dětinskost. Jerry však „trefí hřebíček na hlavičku“ v tom, ţe se hold Bůh nikomu na rameno nevypláče a musí to zvládnout sám. Po této větě Bůh „rezignuje“ na stěţování si a po písni o tom, ţe všechno na světě je svaté, odchází.

Zpěv JSO byl pro mě po pěvecké stránce nejtěţším dílem, jaké jsme v rámci našich absolventských představení dělali. Představení Bohéma 1914 - zima, jaro je sice svým způsobem taky opera, ale co se týče rozsahů, byl pro mě těţší JSO. Nároky na dech, rozsah, vedení tónu a výraz jsou v tomto představení téměř nadlidské. 77

V sólových částech Dwighta jsou někdy sloţité nástupy, kdy jsem vázán na dirigenta a kdybych se na něj nedíval, tak nedokáţu nastoupit. Během Dwightova představování a vysvětlování Jerrymu, proč přišel k němu do studia, musím dávat velký pozor na intonaci, protoţe mi z kapely zazní vţdy jen akord, který je drţen po dobu několika taktů, během nichţ zpívám melodii. Náhlé harmonické změny jsou pro JSO typické, takţe je potřeba na intonaci dávat velký pozor. U Dwighta je taky důleţité vědět, ve které části se nachází kapela, během Jerryho promluv. Jsem závislý na Jerrym, jak rychle, nebo pomalu řeknu svoji repliku, abych se potom stihl zorientovat v hudbě a nastoupil na první. Během Dwightova úvodu totiţ běţí v kapele často wamp. Rozsahově se Dwight pohybuje od C1 po B2. Je to tedy klasický tenorový rozsah. Nejtěţší pro mě bylo nazpívání Dwightova hudebního tématu, které se opakuje vţdy, kdyţ se přiznává, s kým byl nevěrný, s kým chce zůstat atd. Jde o přímo nasazované tóny G2 aţ B2. V některých případech i na písmeno "i", které není pro zpěváka v takových výškách zrovna jednoduché. Dwight má ještě poměrně sloţitý hlas v rámci kvartetu „Říkal, ţe myslel, ţe myslí“. V tomto kvartetu se musím v hlavě přepnout z harmonie H dur do A dur a ještě se chytit z původního akordu Gis moll a tónu Gis, který zpívá Tremont, na svůj tón Cis v akordu Fis moll. Posledním těţkým momentem jsou pro mě závěrečné tóny Dwightovy části, kdy Peaches zpívá As a v kapele zní Bé, Es, As (dvě kvarty nad sebou) a mám začít zpívat tón D v akordu B dur. U Boha je to jednodušší a zároveň těţší. Bůh má jen jednu sólovou árii a duet se Satanem. Poté se řadím normálně zpátky do sboru. Árie Boha je velice těţká svým rozsahem. Nejniţším tónem je D1 a nejvyšším C3. Navíc tóny před závěrečným vrcholným H2 jsou dlouze drţené a kdyţ má ještě vyjít vtip s dlouho drţeným H2, je to opravdu velmi náročné na dech. Během prvních repríz jsem se bál zazpívat H2 naplno a proto jsem raději volil zesílený falset. V zesíleném falsetu ale uniká hodně vzduchu a tak jsem nebyl spokojený s délkou drţení tohoto tónu. Zhruba v polovině reprízování jsem se rozhodl zazpívat závěrečný tón naplno a v průběhu dalších repríz jsem uţ jen upravoval techniku, s jakou ho zazpívat. V tomto mi byl velmi 78

nápomocen pan Karel Hegner, ke kterému jsem zašel na pár konzultací a který mi velice pomohl s výškami a následně, aniţ by o tom věděl, právě s árií Boha. C3, které v árii následuje po dlouze drţeném H2, jsem raději nezpíval, ale domluvil jsem se s Karlem Albrechtem, ţe v této části přejdu o oktávu níţ. Zdálo se nám to zbytečné. Navíc jsem v tuto chvíli před orchestrem, nevidím na dirigenta a tak jsem odkázán na jeho zvukový signál nástupu. Na absolventském představení jsem se však rozhodl, ţe pomyslný tenorový vrchol C3 zdolám. Naštěstí je tento tón pouze ťuknutý a díky kvalitnímu rozezpívání a přípravám se mi podařilo zazpívat celou árii tak, jak je psaná. JSO ve velice těţký, co se týče sborů. Sbory jdou často proti harmonii, mají nástupy rovnou do jiné harmonie a podobně. Autoři rozepsali sbory podle klasických rozsahů z opery. V JSO zpívám tenorový part a v případě, ţe se tenor dělí na více hlasů, zpívám první tenor. Rozsahově jde opět o poměrně hodně těţkou záleţitost, ale ve sborech si člověk můţe odpočinout a „utéct si“ do falsetu. Díky kvalitnímu nastudování s paní Dadou Klementovou jsme neměli příliš velké problémy s napojením se na orchestr a sebe sama. Na konci JSO uţ ale opravdu docházejí síly a tak předposlední číslo „Opatrujte se“ zpívám z větší části falsetem.

Tanec JSO obsahuje pouze 2 taneční čísla. Prvním je výstup Ku klux klanu na konci první části a druhým je přídavek na konci celého představení. Ku klux klan je čistě stepové číslo. Choreograf Michal Matěj si zavolal na pomoc Jakuba Zedníčku z Městského divadla Brno a postavili choreografii, ve které se Ku klux klan prezentuje jako velká stepující parta, se kterou vlastně můţe být i sranda. Step naštěstí nebyl příliš těţký a tak jsme tuto choreografii měli docela rychle postavenou. V této choreografii je velice důleţité přesné rozmístění herců a „drţení svých pozic“. Závěrečná choreografie je v podstatě rozdělena na dvě části. V první dělá jen několik z nás přesné pohyby, které by měli končit ve stejných pozicích. Kaţdá pozice 79

se nějak vztahuje k Jerrymu (vztyčený prostředníček, tanec s kloboukem, „vějíř peněz“ atd.). Ke konci této „části“ se k nám přidají i ostatní a společně zpíváme a tancem ilustrujeme průřez ústředními melodiemi JSO. Zde jsme rozděleni na skupiny a kaţdá má své pohyby (holky dělají „vějíř“, při kterém se pohybují po celé šířce jeviště, kluci stojí na místě a tančí „páč to hlava mrdá“). Uprostřed choreografie je jakoby samostatné stepové číslo, které začíná Jan Broţek a všichni se na sebe musíme napojit a udrţet stejný rytmus a tempo. Někdy to bývá těţší, protoţe se rozjíţdíme, ale většinou se sjednotíme. Choreografie končí soustředěním veškeré pozornosti na Jerryho.

Závěr Absolvování v JSO jsem si zvolil proto, ţe mi za dobu uvádění přirostlo toto představení a jeho postavy k srdci. Uţíval jsem si jak postavu nevěrného Dwighta, tak postavu Boha. Celý JSO byl velkou výzvou a cítil jsem potřebu si dokázat, ţe na to mám. Chtěl jsem zvládnout těţké pěvecké party, step a dokázat zpívat o věcech, kterých bych já sám nebyl v ţivotě schopen. JSO je podle mého názoru velkou sondou do ţivota lidí v 21. století, jako do ţivota lidí ţivených televizí a sledováním jiných lidí a třeba i jejich úchylek. Myslím si, ţe je důleţité, aby bylo toto dílo uváděno, a jsem velmi rád, ţe jsme měli tuto moţnost právě my. Všechny nás to velmi posunulo kupředu. Díky JSO jsem překonal nejen své etické hranice, ale i jsem ohromně pokročil ve svých pěveckých dovednostech. Ale hlavně! Kdo jiný můţe říct, ţe absolvoval jako Bůh?

80