2 18.5.2016
Sledovat, jak se herec promění Rozhovor s fotografem a pedagogem Jindřichem Štreitem Povedete na festivalu seminář Divadelní fotografie. Čím se na něm budete zabývat? Předpokládám, že nepůjde o focení představení, vždycky jste se spíš zabýval fotografováním života v zákulisí. A takto bych chtěl, aby vypadal i můj seminář. Samozřejmě tam také budou fotografie z představení, ale to podstatné bude fotografování divadelního zákulisí a vztahů, které se v něm najdou. To mě zajímá daleko víc, protože představení na scéně už je vlastně prací někoho jiného, kterou jen zaznamenáváte. Z pohledu fotografa tam vlastně tvořivá práce existuje jen minimálně. Zákulisí jste fotil třeba ve Státní opeře v Praze. V poslední době jsem fotil třeba také brněnský divadelní festival, myslím, že to bylo v roce 2010, to jsem udělal velkou sérii fotografií a vyšla z toho také kniha. Ale divadelní fotografií se zabývám už od sedmdesátých let, kdy jsem vytvořil cyklus Pierot. A pak jsem dělal sérii fotek z olomouckého divadla, tam jsem se zabýval zákulisím baletní scény, výstava se pak jmenovala Divadlo života. Pořád vás vnímám spíš jako fotografa sociálních témat, vesnice. Je focení divadla hodně odlišná práce? Mám pocit, že to je úplně stejné. Když fotografuji obyčejný život v rodinách, vnímám to jako divadelní
nebo ne. Pokud se špatně fotí, má většinou nějaký problém. Je to tak. Ve chvíli, kdy se začnete nudit a začnete se dívat na hodinky, je evidentní že se představení nepovedlo.
představení, jako velký spektákl. Je to úžasné. Ve výsledku se mi to vlastně hodně propojuje jedno s druhým. A není rozdíl ve stylizaci? Přece jen lidé v divadle jsou zvyklí se stylizovat, hrát. Proto právě fotografuji zákulisí. Copak v zákulisí se herci nestylizují? Existují tam velmi jemné hranice. Jakmile je herec v zákulisí, na té hraně těsně před tím, než vyjde na jeviště, pořád se ještě směje a je svůj. A je zajímavé sledovat, jak se promění, když vstoupí do záře reflektorů a vstoupí do role, do herecké situace. A to mě zajímá, ta jasná proměna člověka. Když se takto dostáváte do zákulisí, neztratil jste o divadle iluze? Všichni víme, že divadlo nebo film jsou iluze. A zobrazit tu proměnu je zajímavé. Na focení divadla mi přijde zajímavé, že se při něm dá obvykle poznat, jestli je představení dobré,
Pojďme zpět k vašemu semináři. Bude z něj nějaký konkrétní výsledek? V této chvíli, kdy se ještě ani nezačalo, je to těžké předem říct. Ale moje představa je taková, že když něco dělám, chci, aby z toho byl nějaký výstup. Aby studenti věděli, že nefotografují jen tak pro sebe. Myslím, že každý fotograf potřebuje motivaci. A dostane ji tím, že musí udělat tak výborné fotky, aby se daly vystavit – třeba příští rok, tady na festivalu. Bude to samozřejmě časově náročné. Chci, aby studenti jeden den pracovali, a druhý měli vybraných třeba deset fotografií, za kterými si stojí a nad kterými uděláme rozbor. To je strašně důležité. Práce se musí zhodnotit a je ideální, když se do toho zapojí všichni studenti, aby se posunuli. Předpokládám, že tím pádem používáte už jen digitální fotoaparáty, analog není praktický. Ano, ale pokud vím, měl by tu být i jeden student, který pracuje analogově. V našem časovém rámci to může být trochu komplikace, protože se snímky dají těžko rychle vyvolat, abychom je hned viděli. David Slížek
O věcech možných i nemožných
REFLEXE
NOSTALGIA / Bábkové divadlo na Rázcestí Banská Bystrica Téma migrace a migrantů se v posledním půldruhém roce dostalo natolik do popředí evropské pozornosti, že se povrchnímu pozorovateli může zdát, že je nejen aktuální, ale také nové. Inscenace NOSTALGIA banskobystrického Bábkového divadla na Rázcestí, jež včera zahajovala oficiální program 21. ročníku festivalu Setkání-Stretnutie, však ukázala, že tomu tak není: jednak proto, že vznikla už na konci roku 2013, tedy relativně dlouho před začátkem tzv. uprchlické krize, ale hlavně proto, že téma vystěhovalectví nahlíží v časovém horizontu téměř celého 20. století. Přístup autorky Ivety Horváthové vychází z principů dokumentárního divadla, neboť text její hry vznikl na základě rozhovorů se ženami, jichž se fenomén migrace tak či onak intenzivně dotkl. Shromážděnou materii přetavila do podoby velké rodové ságy, v níž je reálný předobraz dovedně skryt. Možno říci, že ku prospěchu věci, protože se tím otevřel prostor k umělecky účinnějšímu zpracování látky, než jakou by snad poskytovalo dokudrama. Jedním z takto zdařilých momentů je nelineární tok vyprávění, v němž se z menších útržků i větších bloků, dialogů, monologů i dramaticky vyhrocených scén více postav postupně skládá obraz osudů jedné slovenské rodiny, jež je po několik generací v prudkých společensko-politických zvratech minulého i tohoto století bolestně konfrontována se skutečností migrace a emigrace.
Dramatickou nosnost hry šťastně umocňuje výtvarně působivá (mimo jiné plastickým svícením) a funkční scéna Pavola Andraška, uzavírající aktéry do bělošedavého pokoje s trojicí východů po obou bočních stranách, jejichž otevírání a zavírání nese mnohdy symbolickou funkci. Jednoduše rafinovanému prostoru je adekvátní výmluvně metaforická režie Mariána Pecka podtrhující v řešení mizanscén stav pokřivení či vyšinutí, jež hrdinky a hrdinové pod tlakem okolností prožívají. Ti, kteří jsou ještě vrostlí v tradici, hledají někdy ze zauzlených rodinných dramat cestu v modlitbě s prosbou „nech zo všetkých vecí, ktoré sú nemožné, je aspoň jedna možná.“ A ti, kteří odešli, se často potýkají s pocity vykořenění a nostalgického stesku (silná je třeba scéna, v níž si movitý, leč osamělý strýc-emigrant v Kanadě zaplatí tanečnici – ovšemže také imigrantku – aby mu předvedla číslo ve stylu „slovak folklore“). Odejít či zůstat? Neexistuje jediná správná odpověď, obraz předestřený Nostalgií je sympaticky nejednoznačný. Ale právě v tom je inscenace pravdivá: prezentuje téma migrace na živých příbězích konkrétních lidí, nikoliv na schématech a číslech, jak jsme zrovna v posledním čase zvyklí. Možná zrovna pro tuto aktuální rezonanci je dobře, že se inscenace na přehlídce objevila s jistým zpožděním od své premiéry. A za stejného důvodu je škoda, že obecenstvo, které si na ni našlo cestu, nebylo právě početné. Marcel Sladkowski
Návrat do jiné reality ZÁSEK / Dejvické divadlo Praha
Těší mne, že autorem motta inscenace ZÁSEK se stal Ivo Mludek, který jednou větou dokázal výstižně pojmenovat životní pocit mnoha z nás. „Žijeme nespokojené frustrované životy ve šťastných časech.“ Ivo Mludek. Pro většinu lidí jméno zcela neznámé. Pracoval jsem v Opavě pod jeho vedením v redakci týdeníku Region ještě jako student Slezské univerzity na začátku 90. let 20. století. Obrazně řečeno, v době, kdy se zaseklý výtah společnosti po čtyřiceti letech konečně dal do pohybu. Do pohybu prudkého, dynamického a zdálo se, že není jiná cesta než plynulé stoupání ku štěstí a bezproblémově
se rozvíjející demokratické společnosti, která se se šrámy minulosti v následující generaci bezpečně vyrovná. Ano, my žijeme v zásadě stále v době, kdy přes veškeré finanční výkyvy a otřesy na globálních trzích můžeme říct: daří se nám. Žijeme v době, kdy není stále zásadních důvodů k tomu upadat do frustrace a do neštěstí. A přesto, životní pocit mnoha z nás má ke štěstí daleko. Setkání s Ivo Mludkem mne velmi ovlivnilo. Tím, jak důsledně naplňoval novinářskou etiku, šlapal po kauzách, když viděl, že se ve společnosti děje nějaká levárna. Nebál se mít nepřátele, když byl přesvědčen o tom, že je potřeba
REFLEXE na některé nekalé věci upozornit. Když přestal být novinářem, začal se věnovat tomu, jak budovat PR neziskových organizací, jak pomáhat skrze média vytvářet pozitivní obraz těch, kteří usilují o to nepropadat atmosféře frustrace, neupadat do pocitu lidí v zastaveném výtahu. Zasvětil své aktivity takovým, kteří pomáhají těm, kteří pomoc skutečně potřebují. Ivo Mludek, mimo jiné signatář Charty 77, k níž se v osmdesátých letech přihlásil, byl a je pro mne konzistentní osobou v názorech a životních i etických postojích. Zdánlivě tato má vzpomínka na Ivo Mludka vůbec nesouvisí s inscenací Dejvického divadla. Ale mně se díky této inscenaci promítla i má osobní cesta od počátku revoluce. Lidé se musí někdy zastavit, aby si uvědomili sami sebe. A to se ZÁSEKU, i díky suverénním a sugestivním hereckým výkonům, povedlo. ZÁSEK je hra založená na absurdní modelové situaci, je to hra konkrétní i metaforická zároveň. Situace zaseknutého výtahu je totiž naprosto konkrétní, postavy mají své vlastní životopisy, zdánlivě mají své reálné životy. A přesto jsou
především jakýmsi laboratorním, experimentálním vzorkem naší společnosti. Postavy se tvůrcům jaksi z ničeho vylouply během zkoušení. Ale nebylo to určitě z ničeho, do životů postav se zapsaly konkrétní podvědomé i vědomé životní pocity herců, kteří k výslednému tvaru došli s režisérem Ivanem Trojanem a dramaturgyní Evou Sukovou po mnoha zkouškách společného hledání. Vzniklo jakési Sartrovo S vyloučením veřejnosti po česku, v němž se humor, česká malost a buranství mísí s melancholickými a lyrickými momenty. Vznikla v podstatě regulérní divadelní hra, v níž se postavám přerývaně smějeme, ale v nichž nakonec nacházíme porozumění. Pětice herců v „hrobce“ zaseknutého výtahu nakonec „ožívá“. Výtah se ve výsledku stane pro ně vzájemnou zpovědnicí, ve tmě zaseknutého výtahu pomalu vyhřeznou bolesti a traumata postav. Až se jim, nakonec, do skutečného života navrátit ani nechce. My, zaseknuti na festivalu, vrátíme se od divadla do normálních životů. Budeme se po festivalu vracet do jiné, změněné reality? Vladimír Fekar
Jaké slovo je vaší první asociací na viděné představení, ptáme se diváků. Odpovědi pak uspořádáme do slovomraku (wordcloudu) - čím větší slovo, tím vícekrát se v reakcích vyskytlo.
V představení Zásek se vyprávěly vtipy. Fyzikální. Neodolali jsme a nabízíme pár dalších, omlouváme se :) Biolog, fyzik a matematik zkoumají výtah. Do výtahu nastoupili dva lidé a odjeli nahoru. Výtah se vrátil a vystoupili tři lidé. Jak je to možné? Biolog: Rozmnožili se. Fyzik: Chyba měření. Matematik: Když teď jeden vyjede nahoru, nebude tam nikdo. Přijde Schrödingerova kočka do baru... a nepřijde.
Přijde supravodič do baru. Barman zvolá: „Supravodičům nenaléváme.“ Supravodič se otočí a odejde, aniž by kladl odpor. Hrají v nebi na schovávanou Watt, Newton a Pascal, Watt stojí u pikoly. Pascal se utíká schovat, Newton kolem sebe nakreslí čtverec metr krát metr. Watt skončí, otočí se a povídá „Deset, dvacet, Newton!“ „Já nejsem Newton, já jsem Pascal!“
Generační zpověď samoty
REFLEXE
PRÍBEH Z MACONDA / Divadlo „A“ a Divadlo Shanti, o. z. Prievidza
kými zákony (postava soudce-správce, který zavádí vládní nařízení a falšuje volby mezi konzervatisty a liberály), přes revoluční radikálnost liberálů (vyhlášky prosazované jedním ze synů Úrsuly a Josého), dále otázku vztahu z lásky kontra vztahu živočišného, ze kterého mohou vzejít děti s ještěrčími ocásky, až k rodové příslušnosti, přihlášení se k rodinným kořenům a nakonec i smířlivému odchodu na druhý břeh. Právě pro tuto mnohotematičnost dojde v některých místech k nutným zkratkám (např. přechod mezi Město Maconda založila rodina Buendíů uprostřed ničeho – jejich dům, ve kterém se během sta let střídá nemocí, která napadne Macondu a příchodem soudce). Je ovšem otázka, lze-li ještě více škrtat a některé několik generací, je zpodobněn multifunkční manz postav vypustit a zachovat přitom dějovou kontisionou, která se v průběhu času proměňuje v místa zrození, nevěr, lásky, nenávisti a úmrtí. K posunům nuálnost (případně volit výraznější epickou zkratku prostřednictvím vypravěče). v ději dochází vyprávěním, rozehráváním krátkých mizanscén a především, příznačně pro režijní rukoVšem hercům je třeba sklonit poklonu – za zvládnutí pis Jozefa Krasuly, poetickými metaforickými scéneuvěřitelného množství přestaveb scény, mnohdy nami (např. zrození města otevřením kufrů s domy, velmi nebezpečných pohybových kreacích (zejména jejichž prosvícení symbolizuje život rodin v nich, v horní části scény), schopnost vměstnat se do bedny, nebo scéna s vlakem, zastupující ve zkratce nástup kterou během hry několikrát kompletně rozloží a techniky aj.). V těchto scénách magického realismu, opět sestaví. Na konto těchto náročných přestaveb kdy se „nespěchá“ dopředu v nutnosti posunout děj, lze přičíst příležitostné přeřeky nebo nutnost využití je nejvíce patrné Krasulovo poetické vidění světa, nápovědy. Tyto drobnosti nic nemění na celkovém tolik známé i zlínskému divákovi (z nedávné doby filozofickém zamyšlení, plynoucím z toho inscenoinscenace Bio ráj). vaného podobenství a vedoucím k našim vlastním kořenům… V inscenaci, trvající krátce přes hodinu, se objeví Iva Mikulová nezměrné množství zásadních životních témat, počínaje střetem mezi zákonitostmi přírody a byrokraticPřevést Márquezův rozsáhlý „bildungsromán“ na jeviště není snadný úkol, ba je to naopak úkol značně obtížný. Touto větou začíná povídání o hře v programu k inscenaci Divadla „A“ a Divadla Shanti z Prievidzi a touto větou musí začínat i tato recenze. Neboť drobné výtky vůči struktuře dramatické adaptace anebo k přechodům jednotlivých scén budou psány právě s vědomím této obtížnosti.
Jaké slovo je vaší první asociací na viděné představení, ptáme se diváků. Odpovědi pak uspořádáme do slovomraku (wordcloudu) - čím větší slovo, tím vícekrát se v reakcích vyskytlo.
Vrchol festivalu? Hned první noc!
PIA FRAUS
Není úplně běžné, aby se vrchol divadelního festivalu dostavil hned první den. Ve Zlíně se to však stalo. Promiňme tedy tuto dramaturgickou minelu. Tančírek, který festival Setkání/Stretnutie 2016 zahájil, se stal skutečným skvostem včerejší noci. Posuďte sami... Jak se vám líbí Tančírek? Jsme na prvním Tančírku, ale od teď si žádný nenecháme ujít. Dostala nás atmosféra, všichni účinkující jsou krásně namaskovaní a naprosto vynikající. Věra (62 let) Jsem rád, že můžu navštívit jednu z mála akcí, která ve Zlíně žije. Hodně jezdím po světě a Zlín mi vždycky přišel hodně chcíplý. Proto jsem rád, že jsem objevil alespoň Tančírek, jakožto jednu z mála akcí, kde to opravdu žije. Líbí se mi, že kapela hraje naživo a lidé se baví. Petr (35 let) Tančírek byl perfektní, má výbornou tradici a nevynechala jsem zatím ani jeden. Každý Tančírek je lepší a lepší! Líbí se mi nasazení všech účinkujících, například Radek Šopík či Jan Řezníček se svého úkolu zhostili ideálně. Adina (24 let) Tančírky jsou úžasné. Atmosféra je skvělá. Jsem ráda, že divadelní kapela hraje staré a dobře známé písničky. Ludmila (55 let) A nás těší, že v álejích nezůstalo nablito, neboť ranní deštík vše řádně uklidil. Co bude uklízet deštík zítřejší? Uvidíme... facebook.com/piafrausmdz
FOTOREPORT
Slavnostní zahájení - Petr Michálek a Martin Myšička
Zpěv hymny na slavnostním zahájení
Madavane K. na diskusi s diváky
Tančírek
Tančírek
Tančírek
STŘEDA 18.5.2016
PROGRAM
10:00 / SLYŠENÍ / Komorní scéna Aréna Ostrava / Studio Z 14:30 / POHÁDKY MATIČKY RUSI / Divadlo plyšového medvídka / Studio Z 15:00 / HISTORKA O SVATÉ MAGDĚ / Divadlo Mandragora při ZSVOŠU Zlín / šapitó v parku za divadlem vstup volný 16:30 / KAFKA ´24 / Dejvické divadlo Praha / Malá scéna 18:00 / Jazzová kapela ze ZUŠ Rudolfa Firkušného Napajedla / kavárna na schodech vstup volný 19:00 / DENÍK MÉHO OTCE ANEB PŘÍBĚH OPRAVDICKÉHO ČLOVĚKA / Národní divadlo moravskoslezské Ostrava / Velký sál 22:00 / VÍŤAZSTVO / Divadlo Stoka Bratislava / Studio Z
ČTVRTEK 19.5.2016
9:00 a 10:00 / POHÁDKY TROCHU JINAK / Ateliér výchovné dramatiky pro nesylšící DIFA JAMU Brno / šapitó v parku za divadlem 15:00 / HISTORKA O SV. MAGDĚ / Divadlo Mandragora při ZSVOŠU Zlín / šapitó v parku za divadlem vstup volný 16:30 / CENA FACKY ANEB GOTTWALDOVY BOTY / Divadlo F. X. Šaldy Liberec / Studio Z 18:00 / B. P. M. / koncert kapely žáků ze ZUŠ Malenovice / kavárna na schodech vstup volný 19:00 / JE TŘEBA ZABÍT SEKALA / Národní divadlo Brno / Velký sál 22:00 / HYGIENA KRVE / Divadlo Líšeň / Studio Z
Přijďte na Kávu s...!
(vždy od 14:30 v parku za divadlem - při nepříznivém počasí v klubu Dílna) středa 18. 5. Téma: Dramatik, nebo dramaturg? Hosté: dramatikové a dramaturgové Peter Pavlac a Karel František Tománek Moderátor: Vladimír Fekar, dramaturg Městského divadla Zlín čtvrtek 19.5. Téma: Postůj, okamžiku! Hosté: fotograf Jindřich Štreit a herec, hudebník a improvizátor Petr Váša Moderuje Hana Mikolášková, umělecká šéfka Městského divadla Zlín
Festivalový zpravodaj vydává Městské divadlo Zlín, příspěvková organizace, tř. T. Bati 4091/32, Zlín 761 87, tel. 577 636 111 www.divadlozlin.cz www.setkanizlin.cz Redakce: Kateřina Menclerová, Iva Mikulová, Marcel Sladkowski, Vladimír Fekar, Veronika Jurčová, David Slížek. Teksty neprocházejý jazikovou koregturou.
