ZDENĚK KALISTA. Karel IV. Jeho. duchovní tvář VYŠEHRAD

K A R E L I V.

VYDÁNO VE SPOLUPRÁCI S O B Č A N S K Ý M S D R U Ž E N Í M » K A R E L I V. « , POD ZÁŠTITOU ČESKÉHO VELKOPŘEVORSTVÍ S U V E R É N N Í H O Ř Á D U M A LT É Z S K Ý C H RY T Í Ř Ů , ZA PŘISPĚNÍ NADACE ČEZ, I N G . V Á C L AVA D A J B Y C H A A D A L Š Í C H

ZDENĚK KALISTA

Karel Jeho IV. duchovní tvář

VYŠEHRAD

Copyright © Zdeněk Kalista, dědicové, 2007 ISBN 978-80-7021-873-0

OBSAH

Úvodem ke knize Kořeny knihy. Problém: postavení Karla IV. v duchovém vývoji evropského západu. Proč je důležité poznat duchovou náplň historické osobnosti. Nesnáze v zpracování daného tématu. Nedostatek studií, k němu se obracejících. Líčení vnějších kulturních projevů vlády Karlovy. Práce o duchovním životě Karlově. Přímé i nepřímé prameny dalšího líčení a jejich nebezpečí. Potřeba rezervy v postupu historikově. Dvě cesty k zpracování daného tématu. Syntesa obojího postupu jako metoda knihy. Připsání práce. Str. 13–20 (161–165)

(I) Perspektivy rodu a mládí Rod Karla IV., jeho složité základy a zvýšená citlivost, daná mnohotvárnými kořeny. – Doba Karlova. XIV. století na přechodu mezi „středověkem“ a „novověkem“. – Děd Karlův Jindřich VII. jako typická osobnost z rozhraní věků. Dantovy styky s Jindřichem VII. a jeho oslava prvního císaře z rodu lucemburského. Karlův děd ze strany matčiny: Václav II., německý minnesang a Dante. Konzervativní a pokrokové rysy v duchové tvářnosti vlády Václavovy. – Bezprostřední rodinné prostředí Karla IV. Karlův otec a jeho duchový vztah k Jindřichovi VII. Eliška Přemyslovna a její vnitřní život. Otázka rodového dědictví Karlova ve smyslu duchovém. Staré kořeny dětských let Karlových v Čechách. Jeho odchod do Francie a pobyt na pařížském dvoře. Rytířská kultura francouzského dvora a její dekadentní rysy. Bauduin de Sebourg, fabliaux a dvorské skandály pařížské. Odraz této atmosféry u Karla IV. Pařížská univerzita, její význam a ráz. Byl Karel posluchačem vysokého učení pařížského? Duchový boj na půdě univerzitní v době Karlova pobytu ve Francii. Vítězství kuriálních směrů nad Marsiliem z Padovy

7

a Jeanem z Jandunu. Reflex jeho u Karla. Karlův duchový rádce Pierre Roger de Rosiers, jeho setkání s mladým Lucemburkem a význam pro vývoj princův. Souvislost Pierra Rogera s pařížskou univerzitou. Jeho kult sv. Augustina a sv. Tomáše Akvinského. Názory Pierra Rogera na církev. Augustinský ideál panovníka u Pierra Rogera a jeho připomínka Karlovi IV. Karel povolán otcem do Itálie. Povaha italského prostředí, jeho individualismus a antitranscendentálnost. Země Petrarcova a Giottova. Její duchové styky se současnou Francií. Vstup Karlův na italskou půdu. Atentát v Pavii jako podnět k novému zesílení augustinovského kultu u Karla. Italská katarze Karlova v duchu Augustinově. Nepříznivá odezva rozervaných poměrů italských u Karla IV. Sblížení s činiteli kuriální politiky na poloostrově a jeho působení na duchový život mladého Lucemburka. Bertrand de Pouget a Dante. Karlův odvrat od dědova ghibellinismu, jeho sblížení s kurií. Arnošt z Pardubic v Itálii. Základ duchového spříznění jeho s Karlem v italské půdě. Karel dosahuje duchovní dospělosti. Jeho návrat do Čech.

Str. 21–50 (165–179)

(II) Augustinské základy Augustinský základ u Karla IV. Sv. Augustin jako typický duchový zjev z rozhraní věků. Autobiografie Karlova a Augustinovy Confessiones. Augustinova představa panovníka ve vlastním životopisu Karlově. Zásadní význam této představy pro společenskou filosofii Augustinovu. Pokračování a rozvádění její v „Moralitates“ Karlových. Další prvky augustinovského sociálního myšlení v tomto dílku Karlově. Karlova legenda o sv. Václavu jako výraz augustinovské představy panovníka. Transformace legendických motivů v tomto duchu. Augustinovské ohlasy v korunovačním řádu králů českých z doby Karlovy. Počátky českých dějin u Pulkavy pod vlivem augustinovského obrazu primitivní společnosti a jeho výkladů o vzniku státu. Odchylka kroniky od pojetí Augustinova v otázce původu autority panovnické. Historické perspektivy v proemiu Majestatis Carolinae. Majestas Carolina a Constitutiones regni Siciliae Fridricha II. Augustinovská představa panovníka co služebníka Božího v Majestas. Další augustinovské motivy v tomto zákoníku. Péče o jednotu státu v Majestas a problém jednoty společnosti lidské u sv. Augustina. Karlovo pojetí jednoty společnosti lidské v Zlaté bule. Jeho augustinovský rys. Myšlenkové ohlasy sv. Augustina v arengách listin Karlových. Komplikace augustinského myšlenkového základu u Karla. Str. 49–66 (179–189)

8

Pod vlivem sv. Tomáše Akvinského Sv. Tomáš Akvinský a pařížská univerzita. Nositelé tomismu v pozdějším životě Karlově. Jan z Dombachu. Souvislost sociálních teorií tomismu se sv. Augustinem. Jejich protivy proti výkladům Augustinovým. Stát Tomášův jako instituce odpovídající přirozenosti lidské, nutná a užitečná. Tomášovo pojetí panovníka co ochránce „bonum commune“. Rozpaky Karlovy. Motiv panovníka jako nezbytného činitele v společnosti lidské a jeho blízkost k naukám tomistickým. Tomistické prvky v „Moralitates“ Karlových. Tomášův panovník zaměřený především k „obecnému dobru“ a Karlovo odepírání svodům osobní slávychtivosti. Další ohlasy odosobněného panovníka Tomášova v písemných památkách Karlových. Souvislost této ideje se zákonodárným úsilím Karlovým. Výklady Tomášovy vzorem pro některá místa Majestatis Carolinae. Zásadní vliv sv. Tomáše na utváření tohoto zákoníku. Konkrétnost tomistického pojetí panovníka a jeho úkolů. Její přijetí u Karla IV. Sv. Tomáš a Karlovo úsilí o hmotné zabezpečení moci královské, o opatření administrativy říšské a o hospodářskou prosperitu jeho zemí. Sociální péče Karlova jako ohlas napomenutí Tomášových. Tomášův výklad o poměru církve a státu a o rozdílu mezi panovníkovou oblastí záležitostí světských a církevní oblastí záležitostí duchovních. Odraz jeho u Karla. Otázka dalšího myšlenkového postupu Karlova v této věci.

Str. 67–86 (189–199)

Setkání s Dantem Dante a sv. Tomáš Akvinský. – Další vývoj sociálního myšlení v díle básníkově. Styky rodu lucemburského s Dantem a jeho setkání s Karlem IV. Mlčení o Dantovi v okruhu Karlově. Jeho vnější příčina v Karlově odklonu od italského ghibellinismu. Příčiny vnitřní: Dantův nesouhlas s augustinovským pojetím státu. Jeho popírání nadřazenosti církve nad státem a teorie o přímém božském původu moci panovnické. Dantův Řím v protikladu proti Římu Augustinovu. Projevy Karlova souhlasu s Dantem, pokud se shoduje s představami augustinskými. Další sblížení obou mužů prostřednictvím Constitutiones regni Siciliae. Karel a Dantova idea jednoty. Dante jako svědek Karlova rozhodování o poměru moci císařské k moci církevní. Odezvy Dantova pojetí impéria u Karla. Teorie o nezávislosti meče světského a klíče duchovního a symbolika dvou světel v díle básníkově a v písemných památkách císařových. Reflexy dantovského Str. 87–98 (199–204) příbuzenství v politickém postupu Karlově.

9

Vzdálený současník Karlův Marsilius z Padovy Marsilius z Padovy jako další etapa ve vývoji k sociálnímu a politickému myšlení novodobému. Jeho styky s Paříží z poč. XIV. stol. Jeho význam pro vznik novodobého státu a reformace. Marsilius jako bojovník za věc děda Karlova Jindřicha VII. Střetnutí jeho se zájmy lucemburskými pro Ludvíka Bavora. Nepřítel Karlův. A přece styčné body! Otázka mírotvorného poslání státu, otázka jednoty státní, otázka suverenity státní. Karlovy nároky vzhledem k duchovenstvu. Rozdíl v Karlově a Marsiliově pojetí „míru“. Marsiliův sociální dynamismus a Karlův statický stát. Diference v otázce jednoty státní. Karlův panovník zodpověden pouze Bohu. Popření stavovské autority v Majestas Carolina. Marsiliovo rozdělení moci legislativní a moci výkonné. Lid jako vlastní zdroj autority ve státě. Panovníkova zodpovědnost lidu. Sociálně vývojové pozadí rozdílu mezi Karlem a Marsiliem. Marsiliův pokus o demokratizaci církevního zřízení a jeho význam pro myšlenku svrchovanosti státu i ve věcech náboženských. Karlova rezerva: pro suverenitu nad duchovními, „quoad temporalia“. Zakročování panovníkovo v záležitostech církevních u Karla hříchem pýchy.

Str. 99–112 (204–211)

Karel IV. a současní humanisté Poměr Karla IV. k prvním humanistům v dosavadní literatuře. První setkání. Cola di Rienzo jako tribun římského lidu a jako uprchlík na dvoře pražském. Karel přichraňuje Colu. Francesco Petrarca Karlovi. Vývoj vnějších vztahů mezi císařem a básníkem. Jeho peripetie a vyznění. Petrarcismus na dvoře Karlově. Myšlenkové rozdíly mezi Karlem a prvními humanisty. Císař jako protivník Colova demokratismu. Karlův odpor k tribunovu stanovisku antikuriálnímu. Neshoda v pojetí impéria u obou mužů. Duchový postoj Karlův k Petrarcovi. Dvojí chápání „slávy“ a „ctnosti“ – „Caritas“ Karlova jako antiteze k Petrarcově „virtus“ a „gloria“. Císař jako odpůrce války. Petrarcovo rozčarování z první římské jízdy Karlovy. Marné pozdější pokusy básníkovy získat císaře a jeho okolí pro politické a sociální ideje humanistické. Petrarcův individualismus a Karel IV. Individualita ve středověku a v době nové. Petrarcovo odmítnutí vlastenectví Karlova. Karlův odpor proti Petrarcovu „životu o samotě“. Císařovo setkání Str. 113–130 (211–223) s básníkem v Mantově a jeho historický význam.

10

(III) Politika Karlova a její ideové pozadí Myšlenkový základ politiky Karla IV. Vlivy okamžité situace na zásadní stanovisko Karlovo. Karlova politika vzhledem k Církvi. Jeho dobrý vztah k církevním činitelům českých zemí v době jeho náměstné vlády v Čechách. Chvála Karlova z úst Klimenta VI. r. 1346. Klimentovo rozčarování z pozdějšího politického postupu Karlova. Karlovy politické styky s Innocencem VI. Napětí mezi kurií a císařem po vydání Zlaté buly. Plán sesadit císaře. Karel IV. a Urban V. Nová císařova cesta do Itálie, jeho politická hra a nové nepřátelství papežovo. Řehoř XI. a volba Karlova syna Václava v Říši. Obratná a neústupná diplomacie Karlova v této věci. Nikoli rex clericorum. Otázka mecenášství Karlova k Církvi. Rozvoj církevních ústavů na půdě našich zemí v jeho době. Štědrost k Církvi a zájmy komorní. Omezení nabyvatelských práv „mrtvé ruky“. Karel ve sporech duchovenstva s měšťanstvem. Zájem státu Karlovi vodítkem. Karlova politika v Říši. Uklidnění v zápasu mezi císařstvím a papežstvím. Poměr Říše k Francii za Karla IV. Zdůraznění práv říšských proti dynastii francouzské. Říšská politika Karlova a italské obavy z ní. Karel IV. v Německu. Jeho rovnovážné postavení mezi knížaty a říš. městy. Otázka získání Branibor. Souvislost Karlovy říšské politiky s jeho pojetím impéria. Císařské důstojenství jako autorita mravní. Jeho omezení dané tímto charakterem. Tradiční struktura impéria za Karla. Karlův pokus o vytvoření jeho gravitačního ohniska. Vlastenecké projevy Karlovy. Mezi Čechy. Karlovo cítění národní. Jeho svědectví. Češi jako vlastní „regnicolae“ království českého. Karlovy snahy o větší slávu českého jména. Slovanský motiv Karlovy vlády. Propagace slovanského „jazyka“. „Slovan“ od „sláva“. Otázka Karlových vztahů ke kultuře německé a italské. Karel jako syn své doby. Láska k vlasti u sv. Tomáše a Danta. Univerzální impérium protiváhou procítajícího nacionalismu. Kulturní význam tohoto impéria. Slovanské jádro imperiálního útvaru. Jeho historické základy v říši Velkomoravské a budování Karlem až do r. 1378. Politický odkaz Karlův.

Str. 131–160 (223–233)

Poznámky

Str. 161–233

Na závěr Nová literatura vztahující se k našemu tématu

11

Str. 234–239

ÚVODEM KE KNIZE

K

AŽDÁ HISTORICKÁ PRÁCE, která má splnit své vlastní poslání, předpokládá jistou lásku historikovu k tomu, co učinil předmětem svého obrazu. Ne nadarmo opravil kdysi v proudu svých seminárních cvičení Josef Pekař svůj výrok, že základem historikovy práce je skepse – hlubším postřehem, že základem historikovy práce je láska. Neboť eros jako tvárná síla lidské duše napomáhá nejen bystrosti postřehu, ale i síle obrazivosti, činí nás vnímavějšími k věcem, jež by pohledu tímto citem nezesílenému unikly, dovoluje nám vžívat se hlouběji v osobnost, kterou pozorujeme, a dává nám chápat mnohé, co bychom snad přešli soudem příliš lehkým. Také mne – přiznám se – vedlo k napsání této knihy jisté citové zaujetí, které od mladých let mě poutalo k osobnosti Karla IV., vytrhujíc mě z obsahu vlastního mého studia, upjatého především k dějinám českého baroka. Kořen jeho snad kotví kdesi hluboko v letech mého mládí a v půdě mého domova. V zámeckém kostele novobenátském, kdysi klášterním kostele cyriaků, založeném pány z Dražic za vlády Karlovy, byl jsem křtěn, v zříceninách hradu dražického, jež byly první kulisáží romantických výletů blouznivého chlapce za nepostižitelnými stíny minulosti, dívala se na mě z umně vykroužených okenních kružeb, z klenebného žebroví staré hradní kaple i z jiných stavebních článků, upoutávajících moje zraky, doba Karlova, a sotva jsem se zabral vážnějším krokem v dějiny místa, kde jsem prožil své mládí, setkal jsem se opět s vážnou postavou Otce vlasti, od něhož moje rodné město obdrželo první své městské výsady. Bylo zcela přirozené, vyšel-li jsem i na své první pouti za obrazem panování Karlova – v knížce „Doba Karla IV.“, kterou jsem napsal kdysi, abych

13

vyrval drahou mi postavu argumentaci nacistických pseudovědců a agitátorů, zneužívajících ji ke svým účelům – ze svého rodného kraje. Začarovaný okruh vlastního pracovního pole strhuje však k sobě historika zpět, i kdyby vykročení z něj bylo podloženo sebevětší dychtivostí a citovým roznícením. A tak i mně bylo se znovu a znovu vraceti pohledem z půdy XIV. věku, na níž jsem dočasně stanul, k věku českého baroka, kterým jsem se po tak dlouhá léta zabýval. Chtě nechtě pak působilo to i na formulaci otázek, s nimiž jsem přistupoval k studiu osobnosti Karlovy, jeho díla a jeho doby. Vždy jasněji jsem cítil, že mezi Karlem IV. a údobím našeho baroka se otvírá – přestože se Karel těšil u nás v XVII. a XVIII. století kultu velmi živému – hluboký předěl duchový. A vábilo mne vždy více tento rozdíl postihnout v samém kořeni: zachytit ducha Karlova v jeho základním utváření, v základních představách, kterými se řídilo jeho přemýšlení a jeho jednání, zejména jako panovníka. Rozhodl jsem se posléze vymezit světelný proud, který bych rád vrhl na postavu Karlovu, především stanoviskem dějin duchových, zřeknuv se nejen úkolu sledovat, jak zvolna a za okolností namnoze dosti svízelných vytvářel Karel IV. nové politické skutečnosti v prostoru středo- a západoevropském, ale i lákavé – po posledních pracích Reinekeových, Mendlovýeh aj. – ctižádosti podat vylíčení jeho hospodářských snah a tvořivých výsledků. Moje úvahy zvážila tu nejen povšechná orientace mé práce historické vůbec, mířící především k proměnám lidského ducha, ale i moje přesvědčeni, že z ducha jest vycházeti především, chceme-li pochopit výsledky tvůrčí činnosti jednotlivcovy, a že poznání ducha je prvním předpokladem plného a spravedlivého zhodnocení toho, co se tomuto jednotlivci podařilo vytěžit z konkrétní situace hospodářské či politické, příp. rozpoznání, co se mu dostalo z nevidomé štědrosti náhody. Právě u Karla IV., jemuž nacistická historická pseudověda vytkla – nejvýrazněji v knize Pfitznerově – nedostatek tvořivosti, nutno položit důraz na jeho duchové základy, které jsou nezfalšovatelným kritériem v dilematu, pokud tento panovník byl naplňovatelem a dovršitelem starších vývojových předpokladů a pokud představoval ducha naplněného novým myšlenkovým obsahem. Duchová stránka je pro vlastní ocenění jeho osobnosti důležitější snad ještě než u panovníků jiných.

14

Postihnout takovýmto způsobem zjev Karla IV. není však úkolem jednoduchým. Ve své práci měl jsem ovšem předchůdce. Profil panovníka, který tolik pozornosti věnoval záležitostem duchovým jako Karel IV., musil chtě nechtě lákat k výkladu i po stránce, po níž se chci jím obírat já v přítomné práci. Už nejstarší náš v plném slova smyslu historický spis o Karlu IV. „Historia o císaři Karlovi toho jména čtvrtém, králi českém, sepsaná a nově vydaná od M. Prokopa Lupáče z Hlavačova“ z r. 1584 zastavil se zvláštní závěrečnou kapitolou u duchového díla Karlova, všímaje si nejen výsledků, ale i jeho kořene, silného kulturního cítění tohoto císaře. A po Prokopu Lupáčovi každé takřka vypsání, které si vzalo za úkol postihnout jeho panovnický profil v poněkud širším měřítku, vracelo se znovu a znovu k jeho zásluhám na poli české, příp. šíře středo- a západoevropské vzdělanosti. Nemělo by smyslu vypočítávat na tomto místě všechny práce, doličující rozkvět věd a umění v zemích, jimž vládla moudrá ruka Karlova, a přízeň, kterou Karel těmto vědám a uměním v štědré míře prokazoval. Většina těchto prací podávala ale po výtce obraz vnější, líčíce spíše to, co pod vládou Karlovou nebo přímo z jeho iniciativy vzniklo, a ponechávají stranou to, z čeho toto dílo panovnické vznikalo, tj. právě ducha Karlova. Víme dosti už dnes o založení a prvním vývoji pražské univerzity, víme o podnětech, jež Karel dával svým historikům Přibíku Pulkavovi z Radenína, Beneši Krabici z Weitmile a Giovannimu Marignollimu, i jiným duchovním tvůrcům, jako byl Jan ze Středy či lékař Bartoloměj Klaret, víme o jeho mecenášské přízni, prokazované velikému Mistru Theodorikovi z Prahy a jiným výtvarným umělcům současným, kteří spolu s ním vytvářeli tehdy slávu českého umění gotického, víme o jeho podnicích stavebních a stavitelích i sochařích, víme o jeho nadání, jež napomáhalo vytvářet vysokou kulturu hudební v Čechách XIV. věku, víme o ochraně, již poskytoval náboženským duchům reformního charakteru Konrádu Waldhauserovi a Miličovi z Kroměříže, víme o jeho stycích s prvními představiteli západoevropského humanismu Colou di Rienzo a Franciscem Petrarcou a víme ještě o mnoha dalších věcech, jež nebudu tuto vypočítávat, abych neplýtval místem. Ale poměrně málo toho víme o tom, co se skrývalo v Karlovi samém a čím tento panovník žil ve chvílích meditativní samoty, které tak miloval. Několikrát byl vydán vlastní životopis Karlův1, byly vydány souborně i jiné jeho spisy2, o vnitřní rozbor

15

autobiografie pokusil se však hlubším záběrem pouze Jakub Pavel ve svém – stručném ovšem – poznámkovém doprovodu k poslednímu vydání jejího novočeského překladu a úkol, postihnout na základě všech jeho děl celkový duchový profil Karlův, nezlákal dosud, bohužel, vůbec nikoho, ač není pochyby, že je to úkol velmi vděčný a poučlivý. Podobně pak nedostalo se soustředěnější pozornosti duchu Karlovu ani ze strany oněch badatelů, kteří v posledních letech věnovali soustavnou práci ediční a badatelskou prvním zábřeskům humanismu na půdě severní a střední Evropy, vydávajíce ve velikém, Konradem Burdachem řízeném souboru „Vom Mittelalter zur Reformation“, texty i úvahy, odnášející se k stykům Coly di Rienzo a Francesca Petrarcy s jejich zaalpskými přáteli (v tom i s Karlem IV.), k známé skladbě Jana ze Žatce „Der Ackermann aus Böhmen“, spisům Jana ze Středy a jeho okruhu a vzniku spisovné novodobé němčiny.3 Tu byl obraz osobnosti Karlovy povětšině pohlcen zřetelem k literárním protagonistům v jeho okolí, kteří byli vlastním předmětem učeného bádání. Jediné, co lze nazvati vskutku po právu vážným pokusem o proniknutí ducha Karlova, je studie J. B. Nováka o jeho patriotismu4. Ale to je – pochopitelně – úvaha příliš jednostranná, než aby mohla postihnout celý ráz a zaměření ducha Karlova, byť i jen v tom úže vymezeném rámci, který jsme si vytkli shora. Pokus Steinherzův, osvětlit tvář Karlovu „Zrcadlem knížecím“, které tento badatel vydal5, zůstává pak zatím – jak ještě uslyšíme – postaven na základech pochybných. Není ovšem pochyby, že postihnout obrysy ducha Karlova – byť i, jak znovu zdůrazňuji, v dosti vymezeném rámci – není snadno. Vlastní základna, z níž badatel chtě nechtě musí v tomto případě vyjíti, jsou zmíněné již jeho spisy. Ale už tu naráží historikova práce na jisté obtíže. Při několikrát zmíněné již autobiografii Karlově zůstává vlastně dosud nerozhodnuta otázka, pokud je Karel IV. jejím autorem sám a pokud byla sepsána autorem cizím, snad podle nějakých zápisků či výpovědí panovníkových.6 Podobná nejistota o rozsahu autorství Karlova trvá i při jeho tzv. „Moralitates“ čili podle staročeského překladu – „Skládánie veliké múdrosti a strachu božieho skrze téhož ciesaře šlechetného a krále českého, jímžto učí krále i kniežata i všecky obecně“.7 V Karlově legendě o sv. Václavu8 opět třeba přihlédnout k tomu, do jaké míry byl její text vázán tradiční úctou k hagiografickému podání staršímu9, a mluvíme-li o účasti Karlově při sepsání

16

korunovačního řádu králů českých, nutno zdůraznit, že to byla účast velmi úzká, protože jinak text tohoto korunovačního řádu je z největší části vzat ze starého korunovačního řádu králů římských10. Ještě spletitější nesnáze však poutají krok historikův tam, kde tento opouští vlastní literární dílo Karlovo a vkračuje v okruh prací cizích, na nichž se Karel IV. podílel pouze svou inspirací či úchvalou a jež přece k pochopení jeho duchovního stanoviska jsou namnoze neméně nutny než jeho sepsání přímá. Jsou to jednak historická díla, jež vznikla z popudu císařova a pod jeho ochranou, resp. literární produkce jím inspirovaná a chráněná vůbec – jednak rozličné akty vyplývající přímo z jeho panovnické činnosti, ať už to byly pouhé listiny či rozsáhlejší vynesení zákonodárné povahy, jako byl neuskutečněný svod českého práva veřejného i soukromého, známý pode jménem „Majestas Carolina“, základní ústavní zákon říše římské národa německého, označovaný obvykle co „Zlatá bula“ Karlova, a jiné kusy toho druhu. Pokud jde o skupinu prvou, je známo, že Karel IV. zasahoval ne bezvýznamně např. do kroniky pražského kanovníka Beneše Krabice z Weitmile,11 jemuž nejenom poskytl některé materiály pro jeho vyprávění, ale dal patrně i k dispozici svou prve zmíněnou autobiografii. Ještě větší podíl pak, jak se zdá, měl císař na díle vlastního svého dvorního historiografa Přibíka Pulkavy z Radenína,12 takže někteří badatelé novější mluví o této kronice přímo jako o práci jeho a Přibíka Pulkavu označují jako spolupracovníka Karlova13. O účasti na kronice Giovanniho Marignolliho14 hovoří list Karlův, který je předeslán tomuto sepsání.15 Pokud jde o listiny a rozsáhlé zákonodárné akty, jimiž se Karel IV. projevoval jako panovník, je opření o ně v našem případě poněkud technicky ztíženo tím, že listiny ty byly publikovány namnoze pod docela jiným zorným úhlem, než v jakém se na ně díváme my. Nám zajisté nejde o ty konkrétní údaje, které měli především na zřeteli jejich vydavatelé, resp. vydavatelé regest, určujících jejich obsah (např. o vesnice či důchody, které Karel IV. daruje určitému klášteru, nebo o povýšení nějakého bohatého měšťana do stavu šlechtického, výši a způsob pokuty na ten či onen zločin stanovené apod.), nýbrž spíše o všeobecné úvahy o původu moci panovnické, o poslání skutečného vladaře, o pověření králů Prozřetelností atd., se kterými se setkáváme hlavně v listinných arengách a jež namnoze – právě pro svou

17

všeobecnost – zveřejňovatele těchto listin nezajímaly.16 Další obtíž spočívá v tom, že badatel je tu namnoze odkázán nikoliv na listinné originály, nýbrž na kusy, které se dochovaly pouze ve formulářových sbírkách, vzešlých z kanceláře císařské a není nikterak jisto, že ten či onen kus skutečně z kanceláře císařské vyšel jako listina císařem aprobovaná a že se tu nejedná jen o prostý stylistický koncept, který třeba císaři ani na oči nepřišel a představuje výhradně myšlenkový majetek a stanovisko některého ze stylistů v jeho službách17. A konečně klade se tu – podobně jako na prve zmíněných historických pracích z Karlova okruhu – neodbytně otázka, jaká vzdálenost dělila vlastní autory těchto písemných památek od myšlení Karlova: zda stanovisko jejich se přece jen nějakým odstínem, jehož odstranění císař sám při všeobecnosti těchto projevů nepovažoval za nutné, nelišilo od stanoviska osobnosti, o kterou nám především v naší úvaze jde. Ale mám za to, že všechny tyto potíže – jakkoli si je přiznávám, nejsou tak závažny, aby mohly vytčený úkol – zachytit myšlenkový svět Karlův v jeho hlavních rysech, určujících jeho postavení v světě jemu současném i v dalším vývoji evropského myšlení – ohrozit v jeho základech. Každý historik musí počítat s tím, že některá linie jeho obrazu stane se poněkud neurčitou či méně určitou rezervami, kterými musil její platnost ztlumit. (Dvojnásob se to jeví, jde-li o pokus postihnout podobu nikoliv vnější, nýbrž vnitřní, duchovou.) To však neznamená, že by obraz ten pozbýval na své autentičnosti. Historie bitvy na Bílé hoře neztratí přitažlivost pro diváka, ani když vyprávějící nebude mu moci zodpovědět otázku, vstoupil-li Buquoy v zápas vědomě a úmyslně či byl-li do něho stržen spíše náhodou, bez rezervy. Historik musí prostě využít všech svědectví a možností, jež s osvětlením jeho tématu se nabízejí, i když hodnota jejich je nestejná – za předpokladu ovšem, že kvalita dokladů bude náležitým způsobem vytčena a uplatněna. Ve vlastním zpracování materiálu z pramenů získaného otvíralo se mi několik cest: Bylo možno především sledovat růst ducha Karlova geneticky, to jest řadit za sebou svědectví jeho duchového života, jak je nesl za sebou proud času – podle dat, jimiž jsou provázena, nebo k nimž je lze přiřadit. To by byl postup pro historika snad nejpřirozenější, jehož výhoda by spočívala hlavně v tom, že by nepředstavoval Karla jako zjev statický, nýbrž jako zjev vlastního pole historikova:

18

prostoru časového, podléhající proměnám doby uvnitř i navenek. Bylo možno však také se pokusit o portrét ducha Karlova jaksi v konečném jeho utváření: dovršený a ustálený alespoň v hlavních jeho obrysech a postihující Karla jako určitý myšlenkový typ. Výhodou tohoto postupu je, že překonává snáze nedostatek pevných zpráv, se kterými jinak zápasí historik, usilující o postižení vnitřního růstu hrdinova, a že brání zvrátiti se v líčení psychologické, jímž se tak často nahrazuje líčení světa myšlenkového. Ale bylo možno volit jakousi syntézu obojího postupu nebo, chcete-li, kompromis mezi jedním i druhým způsobem zpracování, spočívající v tom, že práce hledí zachytit, alespoň v jakémsi souhrnu, hlavní předpoklady, jež pro konečné utváření duchové osobnosti byly dány jejími životními osudy. Tu uchovává se celistvost duchového obrazu, nezbytná pro zřetelnější zařazení zjevu Karlova v perspektivy myšlenkových dějin XIV., příp. XV. věku, ale zároveň se postihuje obraz ten v plném slova smyslu historicky, tj. jako cosi ne od počátku daného, nýbrž vznikajícího a postupem času se rozvíjejícího. Rozhodl jsem se v podstatě pro tento posléze dotčený postup. Arci doplnil jsem jej ještě tím, že, abych zvýraznil jednotlivé rysy duchového zjevu Karlova, použil jsem dalších osobností, které svým vyhraněným duchovním charakterem obrážejí zřetelněji myšlenkovou základnu tohoto panovníka, její příbuzenství a její odpory. Uvedl jsem Karla v jakýsi posmrtný rozhovor se svatým Augustinem, s Tomášem Akvinským, s Dantem, Marsiliem z Padovy a s jeho humanistickými současníky, sleduje postupně v jednotlivých kapitolách, jak se vyvíjel jeho poměr k nim, pokud se s nimi myšlenkově sbližoval a pokud se opět jeho názory s nimi rozcházely. Práce moje byla po této stránce připravena některými drobnějšími studiemi, které jsem zpracoval, než jsem přistoupil k napsání této knihy – v tom jmenovitě mou statí „Karel IV. a humanismus“, napsanou pro sborník „Karel IV. a jeho doba“, který původně za redakce Josefa Šusty, po jeho smrti za redakce K. Stloukala a V. Chaloupeckého, ohlásilo nakladatelství Sfinx, článkem „Svatý Augustin u Karla IV.“, uchystaným kdysi pro 1. číslo „Časopisu pro dějiny duchové“, a přednáškou „Karel IV. a Dante“, připravenou pro přednáškový cyklus pražského Istituto di cultura italiana 1948. Avšak v mojí knize se dostává článkům těm, zpracovaným jinak odděleně a bez zřetelnější vnitřní souvislosti, pevného scelení:

19

stávají se články práce, jejímž cílem je postihnout ne pouze jednu stránku osobnosti Karlovy, jediný kořen jeho myšlenkového zjevu či jediný proud jeho sympatií resp. odporu, nýbrž osobnost celou, aspoň v těch hrubých rysech, v nichž je dnes pro historika postižitelna. Pokusil jsem se v závěru také ukázat, jaké ohnisko představoval Karel IV. sám pro naše dějiny duchové: jak z jeho myšlenkové základny vyrůstalo i jeho konkrétní dílo politické i jeho odkaz pokolením dnešním. A toto vyvrcholení knihy, tuším, nejzřetelněji ukazuje, že vlastně jen neveliká část jejího půdorysu byla dotčena vzpomenutými právě pracemi přípravnými. Závěrem budiž mi dovoleno ještě jednou se vrátit v duchu na půdu svého domova, z jejíchž kořenů můj „Karel IV.“ vyrůstal. Jako jiné své knihy historické a beletristické, i tuto práci připisuji jednomu z lidí, kteří podstatným způsobem vytvářeli vlastní můj život. Byl to můj učitel náboženství v třetí až páté třídě obecné školy P. Fr. Pánek, později katecheta ve Velvarech, zhubený v lednu r. 1941 v Dachau krvežíznivou nacistickou smečkou. P. Pánek, který byl nejen mým učitelem náboženství a později i latiny, ale i vzácným uvaděčem v poezii kořene Zeyerova a v kulturní minulost, tvořící nezbytné pozadí tohoto básnictví a základnu pro jeho chápání, přispěl opravdu podstatnou měrou k tomu, že před mými duševními zraky jako chlapce vyrůstal k poutavější barvitosti stín velikého panovníka, který se mi zdál ulpívat na starém kamení dražických zřícenin či upadajícího zámeckého kostela benátského. Přispěl však také – alespoň nepřímo – k tomu, že po dlouhých letech jsem se vzepjal na obranu tohoto stínu, tak úzce srostlého s mojí představou domova, ve shora již zmíněné knížce „Doba Karla IV.“, – neboť právě příklad neohroženého kněze mě posiloval tam, kde jiní radili k opatrnosti. Dedikace moje je skromnou odezvou toho, čím jsem povinen P. Františku Pánkovi.

20

(I)

PERSPEKTIVY RODU A MLÁDÍ

P

OUTNÍK, KTERÝ SE VYDÁ do minulosti za duchovým zjevem Karla IV., stanuv na počátku své pouti, obrací se mimoděk pohledem nazpět k rodovým kořenům tohoto panovníka, aby v nich hledal původ ne-li přímo myšlenek, naplňujících tento duchový zjev, tedy aspoň intelektuálních dispozic a sklonů, které do jisté míry spoluurčovaly později směr i ráz jeho myšlení, cítění i projevů. Široký prostor se tu otevírá před očima poutníkovýma, ať už se zadívá na stranu Karlova otce, nebo ať spočine na bohatě větvitém rodu jeho matky. Až ke Karlovi Velikému – alespoň po přeslici – vedl svou genealogii hraběcí dům, který se v 13. století přiženil z Limburska do Lucemburska – a ještě v hlubším šeru dávnověku, za prahem doby historické, ztrácely se počátky královské dynastie přemyslovské. Co postav nejrůznějšího životního poslání – panovníků, biskupů, světců, rytířů, křížových bojovníků atd. slévalo se v hustých řadách předků Karlových a co historie evropského lidstva bylo zachyceno v tomto proudu lidí, táhnoucím se přes řadu století nazpět! Jak mocné pouto tradice musila představovat pro Karla tato rodová minulost a jak závažně musila působit na sklony, rytmus a vůbec utváření jeho vnitřního života! To nebyly ostatně jen dva proudy rodové, které se tu setkávaly v rodových kořenech pozdějšího našeho Otce vlasti. V krvi Karlově se mísily proudy ras, namnoze dosti vzdálených.1 Byl-li už rod jeho otce, svými kořeny utkvělý po století právě v oblasti na rozhraní mezi državou francouzskou a národní državou německou, zřejmě rodem

21

spojujícím v sobě nejenom dvojí, dost odlišný typ tělesný, nýbrž i dvojí temperament a charakter: francouzskou chevaleresknost a pohyblivost s více méně snovou romantikou německou – byl tím složitější vnitřně bohatý kmen přemyslovský: K slovanskému základu, jehož síla byla v minulosti posilována hojnými sňatky s nevěstami z knížecích rodin okolních slovanských kmenů i velmožských rodin domácích, přistupovaly tu příměsky netoliko krve německé, kterou uplatnila v této dynastii řada německých princezen až po Karlovu bábu Gutu čili Jitku Habsburskou, ale i krev rodin románských, ba i krev původu mongolského, pronikající sem jmenovitě ze strany dynastie arpádovské – naposled Karlovou prabábou Kunhutou, po matce z uherských králů. Už u posledních Přemyslovců – jmenovitě u Václava II. – vyzařovala tato složitost rodové krve jakousi zvláštní, zesílenou citlivostí, zvláště k rozličným podnětům kulturním. Jako by složitost prvků, mísících se v rodové krvi, stupňovala schopnost porozumět životním útvarům nejrozličnějším, ba přímo si vyžadovala takové útvary, dychtila po nich, probouzela touhu stále po novém. V podivném paradoxu střetly se tedy v rodových základech, daných Karlovi IV., dvě vlastnosti, resp. dva sklony, jež se zdají jinak navzájem se vylučovat: vědomí jisté vázanosti rodové, a v něm zakotvené silné cítění tradiční na jedné straně – a jakási živá kulturní zvídavost upínající se k myšlence pokroku a sledující se zvýšeným zájmem nové cesty tvoření a vůbec života lidského. Avšak to nebyl jen rys, utkvívající v rodových základech Karlových: I doba jeho – XIV. století – nese podobný paradoxní ráz. Na jejím obzoru se znovu objevují myšlenky a útvary životní, které připomínají naléhavě minulost, ba mohli bychom říci: dávnou minulost – a které přece zároveň jsou už předznačením nové epochy vývojové. Jako by v odpověď na známou, konečnou formulaci, kterou dal duchovým tendencím staršího středověku Bonifác VIII. heslem „quod potestas temporalis subditur spirituali“ („že moc světská jest poddána moci duchovní“) vynořuje se myšlenka obnovy starého římského impéria a duchového prostředí starověkého, v jejímž romantismu se rýsují východiska věku nového. Za Bonifácem VIII. přichází, jak ještě uslyšíme, Dante, za Dantem Marsilius z Padovy a za Marsiliem z Padovy Cola di Rienzo a vlastní otec novodobé Evropy Francesco Petrarca s družinou prvních humanistů. Jejich tváře jako by současně byly ozářeny světlem zapadajícího slunce

22

starého antického Říma i světlem pozvolna na druhé straně se rozednívajících nových století, jejichž duchová sféra měla se pak rozprostřít až do našich dnů. Jsou opravdu na vrcholu kulturního údobí, označovaného běžně jako středověk2 – kam doléhá ještě zář světa kdysi středověkem zatlačeného a kam nesou se už také první paprsky života, který později pohltil ve svém prostředí pestřivý ruch středověkého lidstva. V poutajícím dvojsvětle, které ozářilo duchy, jako byl Dante, Cola di Rienzo, Petrarca a jiní členové skupiny, o níž jsme se právě zmínili, objevuje se do značné míry i první Lucemburk, který opravdu pronikavě zasáhl do současných dějin evropských – děd našeho Karla IV., Jindřich VII.3 Tento nepříliš mocný porýnský hrabě, který jako penzionář a lenník francouzské koruny neváhal kdysi zaslíbit se Filipovi IV. Sličnému uprostřed jeho osudového boje s Bonifácem VIII. pomocí a věrností, nenastupoval r. 1308 na trůn králů německých resp. římských s úzkými ambicemi osobními, jež provázely při vstupu na tento stolec jeho předchůdce: Rudolfa Habsburského, Adolfa Nassavského a Albrechta I. Snad pod vlivem duchového prostředí pařížského, které znamenalo proň nejen po stránce politické, ale i po stránce kulturní vlastní životní ohnisko jeho a v němž na počátku 14. století literární obránci a pomocníci Filipa IV. Sličného v čele s Pierrem Dubois obracejí svůj zřetel k pobledlé koruně římské, sníce po vítězství svého krále nad pyšným Bonifácem VIII. o tom, že by tento diadém měl stanouti na hlavě panovníka z rodu Kapetova jakožto nejmocnější dynastie souvěkého křesťanstva – staví svou vládu plně pod ochranu myšlenky imperiální – myšlenky silné, k novému lesku přivedené autority císařské, „sacri imperii romani“ – „svaté říše římské“. Třebaže i jemu šťastný osud položil takřka k nohám několik šťastných příležitostí, kterými mohl vskutku podstatně rozšířit nevelikou oblast vlastní své moci rodové, jako to učinil Rudolf Habsburský, Adolf Nassavský i Rudolfův syn Albrecht – nedal se odvrátit od této myšlenky, která znamenala nepochybně zároveň jakýsi krok nazpět, k velikým pokusům středověkých císařů z německé krve o obnovu staré říše římské, i krok kupředu, do myšlenkového ovzduší, jehož představitelem se měl stát především Cola di Rienzo a Petrarca, ale i Marsilius z Padovy, William Occam aj. Ani rozhodnutí vyhovět nabídce českého panstva a vyššího duchovenstva a vyslat do Čech svého jediného synka, aby tu

23

položil základy novému rozvoji rodové moci lucemburské, nedovedlo ho svést z veliké cesty, kterou hned v počátcích svého panování důrazně a hlasitě si vytkl jako cíl a která vedla do Říma, za leskem nejvzácnější koruny soudobého křesťanstva. Není ovšem pochyby, že tento mocný a patosu nepostrádající nástup Jindřicha VII. za diadémem císařským nebyl jen rozletem více méně snového rázu, odpoutávajícím se od konkrétní půdy a nesoucím se za přeludem nedosažitelným. Je dosti svědectví, která nasvědčují, že prvý Lucemburk na trůně římských králů spojoval se svou jízdou a korunovací římskou naději velmi reálného vzezření: že opíraje se nikoliv nevtipně o pomoc Klimenta V., znedůvěřilého přílišnými nároky francouzských králů a hledajícího protiváhu jejich vzrostlé moci, i o touhu po míru a po nadstranické autoritě v prostředí italském, rozvráceném ustavičnými boji většinou illegitimních uchvatitelů moci, doufal dosíci s hodností císařskou i plnější a významnější váhy pro řešení spletitých záležitostí tehdejšího Německa, pro boj o vlastní svou rodovou budoucnost. – Přesto však nelze plánu upřít romantických rysů, ba nutno připustit, že rysy ty jsou jeho rysy základními a vytvářejí jeho charakter. V tomto smyslu je také chápe a vítá zejména ona skupina protagonistů souvěké Itálie, které jsme se dotkli výše a která připravovala první cesty mocnému proudu, ovládnuvšímu později duchové dějiny západoevropské pode jménem renesance, resp. humanismu. Je dosti známo, jak úzce se přimkl k Jindřichovi VII. veliký básník „Božské komedie“ Dante Alighieri.4 Nebyly to jen naděje, spínající politického vyhnance strany „bílých“ guelfů ve Florencii s novým císařem jako ochráncem jeho politického tábora, jež založily tento těsný vztah. Dante, který pravděpodobně v téže době, kdy Jindřich VII. ještě jako hrabě lucemburský dlíval v Paříži, pobýval v hlavním městě francouzském a sál do sebe myšlenkové proudy v něm se ozývající, byl blízek císaři i vnitřně svým myšlenkovým základem. Přicházel-li Jindřich VII. do Itálie, aby tu rozvinul síly onoho posvátného „Romanum imperium, quod umbra alarum suarum omnes alios seculares principes protegit et excedit“ („říše římské, která stínem svých křídel chrání a předčí všechna ostatní světská knížata“),5 přesvědčen o tom, že božský zákon káže, aby každý tvor byl poddán římskému císaři6 a že „všichni králové a knížata mají (ho) býti poslušni a napomáhati mu k udržení práv Říše“7 – byly to všechno myšlenky, které živě odpoví-

24

daly velikému snu Dantovu o obnovení římského impéria a se kterými se setkáváme v rozvinutých formách v jeho traktátu „De monarchia“, psaném ostatně podle některých přímo pro Jindřicha VII.8 Není proto divu, vyhradil mu i v onom empyriu blažených, jehož obrazem se uzavírá slavná „Božská komedie“, místo co nejčestnější. Když v XXX. zpěvu velepísně básník, doprovázen Beatricí, vstoupil do této říše blažených, aby vlastníma očima nazřel tu do nejvyšších tajemství celého života, upozorňuje jej jeho průvodkyně: „In quel gran seggio a che tu gli occhi tieni per la corona che gia`v’e` su posta, prima che tu a queste nozze ceni, sedera` l’alma che sia piu` agosta dell’alto Arrigo, ch’a drizzarre Italia verra` in prima ch’ella sia disposta…“ 9

A právě toto přátelství Dantovo, jež, vyzdvihujíc Jindřicha VII. na nejvyšší místo v nebesích, proklíná zároveň prudce jeho nepřátele – ukazuje nejjasněji dvojí světlo, ve kterém se nám zjev Jindřicha VII. jeví. Neboť Dantův veliký sen o světské, moci duchovní nepoddané a přímo z Boha vycházející monarchii římské, který je pevným základem tohoto vztahu, znamená – při všem svém romantismu obráceném do minulosti v té době už skoro nepostižitelné – přece jen jakýsi světelný proud na cestu do budoucna: z něho budou vycházet duchové, jako byl Cola di Rienzo, Francesco Petrarca a jiní, se kterými se ještě setkáme v dalším našem vyprávění, a k němu se bude v duchu na nejednom místě vracet vývoj, který na místo hesla o podřízenosti moci světské moci duchovní postaví heslo suverenity světského státu a jeho moci. A byl-li Jindřich VII. tak blízek tomuto snu, lze jistě právem říci, že také on stanul na onom duchovním rozmezí, na němž stanul v dějinách západoevropského lidstva básník „Božské komedie“ se svou úvahou o univerzální, světsky založené říši římské. V poněkud jiném osvětlení snad než děd Karla IV. ze strany otcovy objeví se nám jeho děd ze strany matčiny – český Václav II.10 Už to je jistě charakteristické, že chvála tohoto krále se ozývá nikoli ze strany duchů, jejichž dílo vyzařovalo do daleké budoucnosti, nýbrž spíše ze strany básníků, představující po výtce přítomnost, ba dokonce konzervativní půdu přítomného světa, spjatou pevněji s časy minulými

25

než s dalším vývojem. Vystupuje-li ve věnování básně Ulricha z Eschenbachu „Wilhelm von Wenden“ Václav II. v nejvyšších superlativech jako „Wenzelab, des hoesten küneges kint, der under krône u wart bekant von Bêheim, Otacher, genant, daz beste glit der kristenheit“

resp. jako künec Wenzelabe vom saelegen hûs oder vom saelegen lande‘11

– a velebí-li jej neznámý skladatel básně o křížové výpravě lantkrabí Ludvíka Pobožného jako „kunic sô demûtigen bî gewalde sô gar gûtigen allen lûten,… der nie ûf erden sî geboren hie“12

– jsou to hlasy tradičního dvorského minnesangru, který v této době už vyžíval poslední své květy – stejně tak jako hlas Jindřicha z Míšně zvaného Frauenlob, jenž velmi želel předčasného odchodu Václavova z tohoto světa.13 Naproti tomu Dante, jehož posmrtný paian na Jindřicha VII. jsme právě slyšeli, přijímá Václava II. se značnou nevlídností. Vzpomínaje v VII. zpěvu „Očistce“ Václavova otce Přemysla Otakara II. vytýká, že „nelle fasce Fu meglio assai che Vincislao, suo figlio, Barbuto, cui lussuria ed ozio pasce…“14

a ještě jednou obrací touž výtku proti Václavovi v XIX. zpěvu „Ráje“, bera jej sice v ochranu proti jeho protivníkovi Albrechtu I. Habsburskému,15 ale zároveň vyčítaje, že v budoucnosti s pohrdáním Vedrassi la lussuria e il viver molle Di quel di Spagna e di guel di Buemme“ Che mai valor non conobbe, ne` volle“16

26

Ale i vlastní duchové dílo Václavovo – v tom zejména známé jeho tři lyrické skladby „Uz hoher aventiure ein süeze werdeheit“, „Sît daz der winter hât die bluomen in getân“ a „Es taget numâzen schône“17 – ukazují historikovi, pozorujícímu jeho zjev a jeho dobu, spíše nazpět, do času sladkého minnesangu, takže mohla dokonce vzniknout učená diskuse, jsou-li dílem Václava II. či Václava I. A přece není pochyby, že i u tohoto panovníka, který jistě spíše než Florencii Dantově byl blízek Florencii hrdě vzdorující císařské autoritě pod Jindřichem VII.18 – setkáváme se s duchovými rysy, připomínající naléhavě duchové podoby namnoze dosti vzdálené budoucnosti. Václav II. arci nebyl tak blízko Paříži jako mladý hrabě lucemburský, který r. 1308 byl povznesen na trůn králů římských, a nepronikl proto také tak hluboko v duchové ovzduší, které toto město v evropském životě intelektuálním na rozlomu 13. a 14. století představovalo. Není však neznámo, že i Václav II. se cítil tímto ohniskem tehdejší evropské vzdělanosti živě přitahován a že s ním navazoval živé jak duchovní, tak politické styky. Kronika zbraslavská vypravuje, že když se r. 1292 čeští opatové cisterciáčtí ubírali do Francie ke generální kapitule řádové, dostalo se jim od krále peněz, aby za ně nakoupili knih pro nově založený klášter zbraslavský.19 Jiný soudobý literární kus, veršované skládání německého básníka Heinricha von Frieberg (Vrieberck),20 líčí – s výmluvným spočinutím na okruhu a nomenklatuře rytířské pověsti francouzské21 – jak mocný člen Václavova dvora, pan Jan z Michalovic, podnikl v téže době asi jako opatové cisterciáčtí zájezd do Paříže, aby tu na rytířských turnajích dopomohl ke cti českému jménu. A zejména v době velikého, osudového zápasu mezi Václavem II. z jedné a papežem Bonifácem VIII. a římským králem Albrechtem I. z druhé strany, v posledních letech panování Václavova došlo k živému sblížení mezi papežským dvorem a dvorem pařížským, když král Filip IV. Sličný octl se v podobném rozhodném konfliktu se stolicí papežskou jako král český.22 Známá německá rýmovaná kronika Otakara Štýrského, vyprávějíc o králových úvahách před nastoupením boje s římskou kurií a habsburským švagrem,23 vkládá Václavovi do úst slova, která se dokonce zdají nasvědčovati, že Václav a jeho okolí osvojili si alespoň do jisté míry i onu argumentaci, kterou proti pyšnému Bonifáci VIII. příp. proti jeho málo impozantnímu německému vazalovi uplatňovali francouzští legisté, obklopující Filipa IV., a která

27

se stala, jak jsme již slyšeli, základem resp. myšlenkovým východiskem netoliko Jana z Jandunu a Marsilia z Padovy, ale i prve citovaného Dantova traktátu „De monarchia“. Že pak zpráva Otakara Štýrského není zcela vymyšlena (i když konkrétní zařazení její je nepochybně nesprávné),24 ukazují Václavova jednání a jeho postup, který živě kontrastuje se zbožností, dávanou jinak tímto vzdělaným panovníkem na odiv. Ostatně styk Václava II. s budoucím vývojem evropského lidstva nedál se toliko přes Francii a Paříž: i s vlašským prostředím sblížil se děd Karla IV., jak známo, dosti úzce a vedle zmíněné již pomoci v podnikání hospodářském byla to i pomoc soudobého právnictví vlašského, připravujícího svým důrazem na právo římské pozvolna cestu nejen široké recepci tohoto právnického základu, ale vůbec antické kultury římské v evropské renesanci a humanismu, jíž užil vydatně při budování vnitřního života své rozsáhlé říše. Duchové dědictví děda ze strany otcovy i děda ze strany matčiny bylo ovšem u Karla IV. od vlastní jeho duchovní základny odděleno dost značným přeryvem časovým. Karel IV. nepoznal ani jednoho, ani druhého z těchto svých předků. Když se narodil, byl Jindřich VII. již tři léta a Václav II. dokonce 11 let za hranicemi světa živých. U rodičů pak stěží mohl Karel IV. poznat něco, co bychom mohli nazvat pokračováním odkazu pokolení předcházejícího. – Jan Lucemburský příliš záhy se musel vzdát naděje, že nastoupí po svém otci na trůn králů římských, a myšlenka imperiální, která dodala tak mocného vznosu osobnosti Jindřicha VII., u něho nemohla zaznít. I jeho dobrodružný pokus o zřízení velkého panství v severní a střední Itálii, o kterém ještě bude řeč v dalším, třeba snad měl v pozadí plány nikoli nepodobné plánům otce Janova, nevázal se nikterak k ideám, které spojily kdysi Danta s Jindřichem VII. – naopak: neváhal v snaze o úspěch spojit se úzce s kurií papežskou a vystoupit s praporem guelfským. Je jistě příznačné, že tento Lucemburk, jehož kdysi Dante – ve chvíli, kdy měl přitrhnout za svým otcem do Itálie se zbrojnými houfy z Čech a z Říše – nadšeně vítal jako Ascania, syna Aeneova,25 jevil se pokračovateli Dantova snu o obnově římského impéria a vlastnímu otci evropského humanismu Francescovi Petrarcovi ve svém boji o zakotvení v severní a střední Itálii jen jako vlk, který prý shlédl s výše Alp bohatství italské země a sestoupil, aby se pod záminkou a tvářností spravedlivého mírotvorce bohatství toho zmocnil.26

28

A matka Karlova Eliška Přemyslovna – jejíž styk se starším synem byl neblahým vývojem okolností stlačen na časový prostor ještě značně menší, než styk Janův s jeho prvním dědicem – mohla z duchového odkazu svého otce přenésti na další generaci rodovou ještě méně. Je ovšem pravda, že jejím prostřednictvím – alespoň v počátcích vlády Janovy – uplatňovaly se i pod vládou nové dynastie ve vnitřní i vnější politice bývalého přemyslovského státu zásady a zřetele, kterými se kdysi řídilo panování Václava II. Zejména snahy o vyvýšení moci královské a o opětovné zatlačení šlechty, mocně rozbujelé za neklidných časů po vymření mužských Přemyslovců, hleděla hrdá Přemyslovna prosadit, sotvaže se její choť poněkud upevnil na svém trůně, nedbajíc ve svém vášnivém zaujetí příliš na to, že bojem o ně rozechvívá nebezpečně sotva položené základy nového panovnického rodu.27 Ale právě toto uplatňování hledisek, jež zatím vývoj politických poměrů u nás učinil – aspoň na čas – bezvýhlednými, uvedlo Elišku Přemyslovnu do těžkých konfliktů (nakonec nepřímo i s vlastním jejím chotěm) a způsobilo, že poslední Přemyslovna se musela vzdát výraznější účasti na vládě v českých zemích a nemohla myšlenkový odkaz otcův přenést v živou skutečnost, která by vázala pevněji další pokolení rodové. V ústraní klášterním, mimo ruch pulzujícího života, končila ubohá paní, oloupená o své dědictví otcovské i o své děti, svou životní pouť. A jen nezřetelný myšlenkový odkaz v legendě o její tetě, blahoslavené Anežce Přemyslovně, vzniklé, jak se zdá, pod její záštitou,28 zdá se nasvědčovati, že ji nebylo cizí ono ovzduší františkánského spiritualismu, které stanulo zejména v třetím desítiletí 14. věku živě proti papežskému stolci, souznívajíc namnoze s myšlenkami minoritských pokračovatelů Pierra Duboise, shromážděných okolo Ludvíka Bavora, resp. františkánských spirituálů, kteří byli učiteli Dantovými a později Coly di Rienzo.29 Ale duchový zjev jak Jindřicha VII., tak Václava II. byl přece jen příliš silný, než aby se jejich dědictví nepřeneslo přes vzdálenost, oddělivší jejich dobu od života Karla IV., třebas tu rodová generace mezi dědy a vnukem neposkytla žádoucího mostu v takové míře, jak bylo lze očekávati. Ještě roku 1346 – v době, kdy pod záštitou Klimenta VI. shromáždění německých kurfirstů v Rhense uvedlo třicetiletého Karla na trůn římský proti Ludvíku Bavorovi – žilo jistě velmi mnoho

29

těch, kteří pamatovali slavný nástup Jindřicha VII. za korunou císařskou i Václavovo poslední, nepřímé vítězství nad Albrechtem I. a nad Bonifácem VIII., a ještě více bylo těch, kteří si oživovali tyto zašlé děje aspoň v duchu. U všech těchto pamětníků a pozorovatelů musila se chtě nechtě ozvat v duchu otázka, jak se projeví duchové dědictví těchto předků u mladého panovníka, vstupujícího v popředí politických dějů evropských: bude-li pokračovatelem tohoto odkazu do budoucnosti nebo zvolí-li jako svou životní dráhu cesty jiné. Důležitým činitelem při rozhodování této otázky mělo se státi prostředí, kterým nejstarší syn Jana Lucemburského prošel, když jeho dětská mysl počala se chápavěji zabírati do rozličných podnětů, příkladů a myšlenkových perspektiv ji obklopujících. Sotva se lze domnívat, že v mladém Václavovi, nejstarším synu Jana Lucemburského, utkvěla nějaká hlubší myšlenková reminiscence z jeho dětství prožitého v Čechách. Životopis mladého prince výslovně vypráví, že vrátiv se r. 1333 do rodné země, nenalezl tu „ani otce, ani matky, ani bratra, ani sester, aniž koho známého“ a že „také řeč českou úplně zapomněl“.30 Tím spíše se musely smazat všechny myšlenkové stopy, jež se snad v duši dítěte – vězněného ostatně většinu doby na Křivoklátě – byly vtiskly. Ale v dubnu 1323 povolal Jan Lucemburský necele sedmiletého synka do Francie, kde tehdy dlel sám při dvoře svého švagra krále Karla IV. Sňatková politika Janova, která byla by ráda rozšířila oporu, získanou kdysi sňatkem krále Karla IV. s Janovou sestrou Marií, chtějíc získati v okruh svých přátel i mocného strýce králova Karla z Valois, rozhodla se provést tento svůj úmysl sňatkem dětského ještě svého syna a rovněž dětské ještě Blanche čili Blanky, dcery zmíněného právě Karla z Valois z jeho třetího manželství s Mahaut de Châtillon. Sňatek byl také skutečně církevně proveden a mladý český následník zůstal již při francouzském dvoře, aby se tu v ochraně své tety, královny Marie, prosytil kulturou, jež právem mohla tehdy platit za jednu z nejvyspělejších v celé oblasti západo- a středoevropské. Kultura, v jejímž středu se mladý Lucemburk octl, byla ovšem především kultura rytířská, chevalereskní.31 Francie už od staletí nesla snad nejbohatší tradici této kultury – ve smyslu vnitřním i ve smyslu vnějším. Hrdinové, kteří oživovali svým příkladem romantickou

30

fantazii západo- příp. středoevropského rytíře, byli, jak jsme už zahlédli,32 vesměs francouzského původu, ať už jména jejich byla zkomolena v prostředích, do nichž nově dolehla, jakkoli. Ve Francii se vyvinuly zvykové řády, provázející zrození a vývoj evropského rytířstva, v podobách nejskvělejších a nejvýraznějších – jak pokud šlo o vnější honosné formy turnajové, tak pokud se jednalo o hlubší symboliku rozličných obřadů, znamení atd. A ke království kapetovskému se také obracela pozornost oněch rytířů, kteří vycházeli ze svých zemí, aby si po vzoru starých reků rytířských získali slavnou pověst hrdinskou. I u nás byla Francie mladým rytířským ctižádostivcům zemí zaslíbenou, a Heinrich von Frieberg, vyprávěje v eposu již zmíněném o výpravě Jana z Michalovic na západ, výmluvně otevírá vlastní děj své básně oslavou hlavního města francouzského: „In Frankriche ein stat Pâris in richem wirden ist erkannt“33

Ale pozorujeme-li rytířskou kulturu, jejíž panorama se nám rozvíjí před očima při pohledu na pobyt mladistvého Václava-Karla ve Francii, neubráníme se dojmu, že je to již kultura v dekadenci. Stačí začísti se jen do některého z obsáhlých rytířských „románů“, které v tomto prostředí vznikly – třeba do skládání o Bauduinovi de Sebourg, vzniklého někdy z počátku 14. století a zachycujícího nepochybně (alespoň v hlavních rysech) i dobu z třetího desítiletí tohoto věku – abychom postřehli, jak pomalu se krystalické formy starého rytířství rozkládají. Už poloironický tón, který se v básni ozývá, je místy dosti nápadným znamením. Ale ještě výmluvnější je vlastní obsah básně: líčení dobrodružství, kterými hrdina básníkův procházel od chvíle, kdy unikl před zrádným svým otčímem Gaufroiem de Frise do ochrany pána de Sebouran, až do chvíle jeho odplaty nad tímto ničemou. Situace, ve kterých tu zastihujeme Bauduina – když ještě jako bezvousý mladík stává se idolem žen, když se má přihlásit k nemanželskému dítěti dcery svého ochránce, když unáší flanderskou dámu, madame Blanche „riche d’avoir et d’amis“ a prchá s ní v přestrojení do Němec, když se pak vrací, přestrojen za mnicha, zpovídá matku svého levobočka o jejich milencích atd. – to všechno daleko více než svědectvím kultu křesťanských ctností, který představovalo rytířství na svém vrcholu, je dokladem sexuálně překrvené atmosféry, jaká charakterizuje často

31

kultury úpadkové.34 A že obraz francouzského rytířského prostředí, který zachycuje román o Bauduinovi de Sebourg, nebyl jen náhodným, individuálními sklony zabarveným záběrem ze života této společnosti, ukazují nejen další kusy francouzské krásné literatury z této doby – v tom zejména „starofrancouzské zpěvy milostné i rozmarné“, známé pod jménem „fabliaux“35, příp. ukázky ze soudobého francouzského umění výtvarného36 – ale i sám život, který vidíme se rozvíjet před sebou v skutečných pramenech historických té doby. Ještě když mladičký syn Jana Lucemburského byl přiveden na francouzský dvůr a pak v dalších letech jeho pobytu na tomto dvoře vytryskla nejednou jistě v paměť a hovory současníků veliká skandální aféra, která hluboce rozvlnila francouzský dvůr r. 1314, aféra tří snach krále Filipa Sličného, z nichž dvě, Marketa, choť nejstaršího syna Filipova Ludvíka X. Hašteřivého, a Blanche, manželka třetího jeho syna, pozdějšího krále Karla IV.,– byly usvědčeny z cizoložství s bratry Filipem a Gautierem d’Aunai.37 Ještě prudší a dramatičtější obraz sexu a krve poskytovaly nepochybně – a to už v době, kdy Karel IV. dlel na francouzském dvoře – zprávy o ženě, která kdysi odkryla nevěru svých švagrových Markety a Blanche, dceři Filipa Sličného Isabelle a jejich cizoložných stycích se sirem Rogerem Mortimerem, vyvrcholivších posléze zavražděním jejího manžela, anglického krále Eduarda II. I to byla ilustrace francouzského života této doby – konkrétněji: života francouzské dvorské a rytířské společnosti – třebaže se děje ty odehrávaly povětšině za Kanálem. Nikoli neprávem byla tato kultura zahrnuta už v představu „podzimu středověku“, máme-li pod slovem „podzim“ na mysli údobí prudších barev, dozrání a přezrávání.38 Že i Karel IV. byl zasažen odrazy této kulturní atmosféry, je pochopitelno. Ještě v pozdějších letech setkáváme se u něho se svědectvími, ukazujícími, jak pronikla doba jeho francouzského pobytu v utváření jeho duše. „V té době, když jsme byli v Lucce“ – vypráví několikráte již citovaný vlastní životopis Karlův39 – „ďábel, který stále hledá, koho by pohltil, a nabízí lidem slasti, v nichž se ukrývá, když již dávno před tím jsme jim byli pokoušeni, ale s pomocí boží milosti přece jsme zůstali nepřemoženi, sám nemoha, ponukl lidi špatné a zkažené, kteří se ustavičně drželi při našem otci, aby nás svedli s cesty pravé do osidel špatnosti a smilství, a tak svedeni byvše od lidí zkažených, byli jsme zkaženi spolu se zkaženými.“ Bylo třeba silného vnitřního otřesu,

32

jakým byl pro Karla sen o andělu, který uťal jeho příbuznému, dauphinovi Guigovi de Vienne pohlavní úd, a dotvrzení tohoto snu náhlou smrtí Guigovou, aby Karel svodům excesivní sexuality se vytrhl.40 Ale už sama skutečnost, že Karel přece jen svodům – pro šestnáctiletého mladíka jistě tím účinnějším, že nemohl nevidět, jak i jeho otec jim podlehl – odolal, nasvědčuje dosti zřetelně, že dekadentní rytířská kultura, vyznívající na francouzském dvoře, si mladého Lucemburka nepodmanila plně. Bylo to usnadněno nepochybně také tím, že dvůr nebyl jediným kulturním ohniskem tehdejší Paříže. Zvedala se už od 13. věku vedle pestřivých slavností dvorských a bohatých turnajů, jež znovu a znovu k sobě lákaly rytířské příchozí z celé západní a střední Evropy, v blízkosti štíhlých gotických věží Notre Dame nová sláva Paříže a vůbec Francie: pařížská univerzita,41 poutající k sobě neméně hojné přílivy příchozích než královský palác na ostrově seinském nebo nově stavěný Louvre. Jak pověst – a s tím i přitažlivá síla – vysokého učení pařížského právě v době mládí Karlova se povznesla, ukazuje velmi pěkně bula papeže Jana XXII. z 21. června 1325, beroucí univerzitu tu v ochranu proti přehmatům některých úředníků v radě uchovatele jejich privilegií. „Parisiense studium“ je tu označeno „quasi flumen Dei, repletum acquis scientiarum, ubertate fecundum et velut ad illuminationem gentium institutum divinitus“.42 Univerzita pařížská představovala nepochybně vlastní středisko onoho „studia“, které jako zvláštní privilegium národní přiřkl kdysi ve svém traktátu „De prerogativa Romani imperii“ Francouzům Jordanus z Osnabrücku v náhradu za to, že Němcům dostalo se císařství a Italům důstojenství papežského.43 Takřka všechny středověké církevní řády vypravovaly sem své členy a vydržovaly je tu rozličným způsobem, aby mohli čerpat z tohoto nesmírného pramene vědění a prospívat pak vlastnímu životu řádovému.44 Nejen králové francouzští ve svém známém sporu s Bonifácem VIII., i papež Jan XXII. výrazně se opřel o její vědeckou pomoc v boji s protivníky vypjatých nároků kuriálních. Rozhodnouti ovšem, zda sláva vysokého učení pařížského připoutala i mladistvého syna krále Jana Lucemburského v době jeho pobytu na francouzském dvoře, aby se vmísil do pestřivého a nejrozličnější věk a stav zahrnujícího davu jejích scholárů, je dosti těžko.45 Vyloučeno to u čtrnáctiletého, zřejmě však duševně nad tento věk zralého

33

jinocha, jakým byl Karel v posledním roce svého pařížského pobytu, jistě není.46 Z několikrát zmíněného vlastního životopisu Karlova víme, že si nesl už z dětství významnou lásku ke studiím – „amorem studii“47 - a že s nadšením dovedl naslouchat scholasticky zaměřeným a formovaným kázáním.48 A kronika Beneše Krabice z Weitmile, jejíž autor byl jistě dobře informován o životě Karlově v minulosti,49 vyprávějíc k r. 1348 o založení vysokého učení pražského, výslovně doznává, že Karel založil novou univerzitu „volens, ut studium Pragense ad modum et consetudinem studii Parisiensis, in quo olim ipse in puerilibus constitutus annis studuerat, in omnibus et per omnia dirigeretur et regeretur“, „chtěje, aby vysoké učení pražské se ve všem a po všech stránkách řídilo a spravovalo podle způsobu a zvyklosti vysokého učení pařížského, na němž v letech svého chlapectví kdysi sám byl studoval“.50 Ostatně zvlášť čestné přijetí, jehož se dostalo později Karlovi IV., když r. 1377–1378 navštívil Francii, ze strany univerzity pařížské,51 mohlo by, tuším, nasvědčovati, že mezi vysokým učením tím a mezi zestárlým panovníkem bývaly kdysi – v dobách, na něž Karel i jinak si za své poslední cesty do Francie dojatě vzpomínal – styky velmi osobního rázu a přízvuku.52 Ale i kdybychom podlehli v tomto případě krajní skepsi a prohlásili otázku za nevyjasněnou, je nutno předpokládat, že aspoň do nepřímého styku Karel s vysokým učením pařížským přišel. Nebylať tehdejší univerzita pařížská nikterak nějakým mimosvětským ohniskem vědního úsilí, jež stálo vzdáleno všem aktuálním otázkám dne, nýbrž naopak účastnila se živě nejrozličnějších diskusí a sporů, které rozviřovaly tehdejší politický svět, zasahujíc do nich namnoze hlasem, který si činil nároky na decisivnost. A jako autorita – mohli bychom říci obměnou známého výroku Bonifáce VIII. – „non solum in spiritualibus sed etiam in temporalibus“ těšilo se vysoké učení pařížské ovšem zájmu i politických činitelů francouzských, zejména když králové francouzští už po několik generací se opírali ve své vládě a vůbec ve své administrativě vždy více o „noblesse de la robe“, školenou z valné části právě v přednáškových síních pařížské univerzity. Zvláště právě léta pobytu Karla IV. v Paříži upjala znovu velmi živou pozornost k tamnímu vysokému učení. Už veliký spor Filipa Sličného s Bonifácem VIII., o kterém byla svrchu řeč,53 posílil nesmírně zvuk jeho jména ve veřejném životě evropském. V letech dvacátých

34

14. století se však tento spor, který právě zásluhou teoretiků, seskupujících se okolo francouzského panovníka, ze sporu mezi dvěma politickými činiteli se stal sporem mezi dvěma zásadami, resp. formacemi životními, církví a státem, obnovil v přiostřenější formě v známém zápase papeže Jana XXII. s Ludvíkem Bavorem.54 I tu se seskupila na straně císařově netoliko jistá moc politická, ale i jistá moc duchovní. Vedle církevní a náboženské opozice protipapežské, kterou představoval vůdce františkánských heretických spirituálů Ubertino z Casale a později sesazený generál řádu minoritů Michele z Ceseny se svými druhy Buonagraziou a slavným Williamem Occamem, uplatnili se po boku Bavorově zejména známí autoři traktátu „Defensor pacis“, Marsilius z Padovy a Jean z Jandunu, o kterých uslyšíme ještě v dalším našem vyprávění. A právě posledními dvěma jmény – a zčásti ovšem i jménem učeného Angličana Occama – byla do obnoveného konfliktu mezi císařstvím a papežstvím, resp. mezi světskou mocí a mocí duchovní, znovu zatažena i pařížská univerzita. Marsilius z Padovy a Jean z Jandunu byli jejími členy a učiteli (Marsilius z Padovy dokonce r. 1312 jejím rektorem) a i vnitřně nejdůležitějšími kořeny svého myšlení z jejího myšlenkového světa – zejména z ovzduší prve zmíněného velikého sporu mezi Bonifácem VIII. a Filipem Sličným a jeho ohlasů v životě tohoto vysokého učení. Bylo proto pochopitelno, že ve chvílích, kdy spor mezi Janem XXII. a Ludvíkem Bavorem dospěl své kulminace – po klatbě, kterou vyhlásil Jan XXII. na Ludvíka 23. března 1324, a zejména po pokusu Ludvíkově podvrátit postavení Janovo volbou vzdoropapeže Mikuláše V. v Římě 12. května 1328 – upjaly se zraky celé politické veřejnosti evropské a s ní také nejbližšího okolí francouzského krále k pařížské „universitas studiorum“, očekávajíce napjatě, na kterou stranu se její autorita – zatížená na jedné straně minulostí ve službách světské moci státní, na druhé straně však politickou ctižádostí francouzskou, připuzovaná k papežům avignonským – přikloní. Nejlépe je vidět na korespondenci papežově s představiteli univerzitními, jak i pyšnému Janovi XXII. záleželo podstatně na tom, aby se vysoké učení pařížské postavilo svou autoritou na jeho stranu.55 Vskutku se také kurii papežské podařilo získat dřívější hnízdo odporu proti svrchovanosti papežské „non solum in spiritualibus, sed etiam in temporalibus“, z něhož vzešli nebo o něž se opírali neznámí autoři traktátu „Questio in utramque partem“ a „Questio de potestate

35

papae“, dominikán Jan Pařížský se svým spisem „De potestate regia et papali“ a do jisté míry i hlavní představitel legistické protipapežské opozice francouzské Pierre de Dubois56 – že stanulo plnou svou vahou na straně Avignonu. Marsilius z Padovy a Jean z Jandunu byli nuceni někdy z jara 132657 utéci z Paříže a uchýlit se na dvůr svého německého protektora, a i ve sporu Jana XXII. s františkánskými spirituály a minority zaujalo vysoké učení pařížské zcela nepochybné stanovisko ve prospěch zákonité nejvyšší hlavy církevní.58 Jak úzce se spjala univerzita pařížská s věcí Jana XXII., naznačuje dosti zřetelně papežův list představitelům tohoto vysokého učení z 19. září 1330, v němž papež oznamuje radostně triumf společné věci, který znamenala kapitulace a podvolení se minority Pietra de Corbara – Ludvíkem Bavorem dosazeného vzdoropapeže Mikuláše V.59 Toto vítězství církve – resp. konkrétněji: moci papežské – nad posledním pokusem o obnovu moci imperiální a zároveň jedním z prvních pokusů o postavení laické suverenity státní proti duchové suverenitě církevní, jež se obrazilo i v prostředí pařížské univerzity, musilo mít nepochybně značnou odezvu v duševním a duchovním životě mladého českého kralevice, žijícího ne-li přímo ve škamnách přednáškových síní univerzitních, tedy jistě alespoň pod vlivem tohoto vysokého učení, v zájmu o ně a v pozornosti k němu – jako ke všemu, co mělo větší význam v duchovém životě současném. Nejučenější mužové tehdejšího západoevropského světa se sklonili nakonec před autoritou stolce Petrova – jak neměla myšlenka o duchové síle této moci a její legitimitě vkloubit se pevněji do duše Karlovy? Důležité bylo, že v tomto směru dostalo se duševnímu životu pozdějšího našeho „Otce vlasti“ myšlenkového dotvrzení i ze strany muže, který si získal v jistém smyslu vládu nad jeho myslí. Byl to tehdejší opat starého benediktinského kláštera ve Fécamp Pierre Roger de Rosiers.60 Syn nikoli nevýznamného francouzského velmože Guillauma Rogera, pána na Manmontu, který i později se vyznačoval výrazně rysem jakéhosi chevalereskního grandseigneurství, zaimponoval, jak se zdá, mladému Lucemburkovi už zevnějškem svého zjevu.61 Ale ještě více postihl prince duchový odkaz jeho osobnosti. Mladý poměrně tehdy ještě opat (narodil se r. 1291) byl výtečným řečníkem, typickým představitelem oratorského umění francouzského,62 a nadto vyzbrojen značnou teologickou učeností, pro kterou měl syn Jana

36

Lucemburského jakýsi vrozený obdiv. Kázání, které měl na Popeleční středu roku 1329 pro členy francouzského královského dvora, v plném slova smyslu Karla uchvátilo: „Zalíbila se mi“ – vypráví zase ve své autobiografii – „dovednost a výmluvnost onoho opata v tom kázání tak, že poslouchaje ho a dívaje se na něho, měl jsem ve zbožnosti takové vytržení, že jsem u sebe počal uvažovati, říkaje si: Co je to, že taková milost se ve mne vlévá z tohoto člověka?“ Dojem, který zanechal Pierre Roger v třináctiletém vnímavém chlapci, vedl dokonce k navázání dalších a trvalejších styků mezi princem a opatem, který byl tehdy už členem francouzského dvora. „Potom“ – dodává autobiografie Karlova k citátu právě uvedenému – „jsem se s ním seznámil a on mne zahrnoval velikou láskou a přízní a poučoval mne častokrát ze svatého Písma“.63 Zprávy kronikářských pramenů, že Pierre Roger de Rosiers se stal přímo vychovatelem mladého Karla Lucemburského,64 netřeba ovšem patrně brát doslova, třebaže jejich svědectví je dosti určité.65 Spíše než o postavení vychovatele u mladého švagra krále francouzského lze tu patrně mluvit o výchovném poslání, resp. výchovném vlivu, kterým osobnost opatova zasáhla a delší čas zastiňovala vnímavého chlapce – jak o tom doslova hovoří právě citované místo jeho vlastního životopisu. Ale i tak bylo tu jistě dosti příležitosti, aby pozdější papež Kliment pronikl ve svých rozhovorech s pozdějším Karlem IV. významně do jeho vnitřního vývoje, zejména také proto, že tento se mu dostal do rukou v letech, kdy se usazují v lidské duši dojmy nejhlubší, určující namnoze celý další duchový život člověka. Pierre de Rosiers stál v úzkém kontaktu s tehdejší pařížskou univerzitou. Ještě jako převor u sv. Pantaleona dosáhl v květnu 1323 zakročením samotného papeže Jana XXII. hodnosti mistrovské a povolení přednášet – teologii: magisterium et licentiam in theologia – na vysokém učení pařížském.66 V pozdějších letech vidíme jej kázat nejen při francouzském dvoře královském, ale i při slavnostech univerzitních.67 Jeho kázání obecně jeví rysy učených rétorských vystoupení, jaká bývala běžná v životě pařížské vysoké školy: metoda scholastická, která se zříká jakékoli přímé inspirace citové a podrobuje plán proslovu chladné, rozumově vytříbené geometrii, oficiální učená latina, vyhýbající se vulgární „lingua romana“, citace autorit, tehdy v učených kruzích pařížských běžných atd., to vše ukazuje, že

37

bývalý Pierre Roger, i když už stál dávno na stolci Petrově, uchovával si vnitřní spojitost s ovzduším univerzitních síní pařížských. Zvláště dva mužové – z těch, jejichž jména se nejčastěji objevovala v učených disputacích a proslovech pařížských mistrů – zaujali zřejmě hluboko myšlení pozdějšího Klimenta VI.: svatý Augustin a svatý Tomáš Akvinský. Mezi 80 kázáními a proslovy Pierra de Rosiers, které se nám dochovaly, jsou dvě věnovaná svatému Augustinovi68 a tři svatému Tomáši z Akvina.69 Žádnému světci nedostalo se v této homiletické tvorbě tak obsáhlé a tak slavnostní pozornosti. „Výroky převýtečného Augustina“ – rozhovořuje se pozdější Kliment VI. ve svém kázání, začínajícím „Nephtalim cervus amissus“ a prosloveném 28. srpna 1348 v klášteře augustiniánů v Avignoně – „byly a jsou, pokud jde o pravdu, nejpevnější, pokud jde o duchovost, nejvyšší, pokud jde o výrazovou zběhlost, nejúčinnější, pokud jde o jasnost, nejzřetelnější.70 A se stejným nadšením vykládá o svatém Tomášovi: „Náš učenec vynikal, pokud se jedná o svaté činy a svatost mravů, dával příklad krásou čistých proslovů a slov, byl přesný, resp. pravověrný v množství slov a spisů, a byl jedinečný, pokud šlo o výši ducha… Zdá se mi, že učení tohoto doktora se ukazuje býti pravdivým nade všechny nauky novodobých doktorů… Neboť toto učení má krásu zřetelnosti a jasnosti, poněvadž je jasné, bez poskvrny temnosti; do písmene mezi všemi naukami tato jest nad jiné jasnější…“71 Podiv a úcta takto výrazně vyjádřené zřejmě pronikaly pozdějšího papeže až do hlubin jeho duše, a je pochopitelno, že nemohly neproniknout i do jeho rozhovorů s mladým Lucemburkem. Zdá se, že i v jiných věcech měl bývalý opat fécampský a arcibiskup sensský nemalý vliv na tohoto prince: Jeho postoj vůči Církvi, který na jedné straně neváhá v prudkém útoku se vrhnout proti zlořádům, mezi představiteli jejími zavládajícím, a přísně se obrací zejména proti simoničnosti a mnohoobročnictví v jejich řadách,72 na druhé straně však rozhodně brání tváří v tvář celému královskému dvoru jurisdikční práva Církve a varuje před zasahováním do nich,73 jako by se později měl nejednou ozvat v úctyplném a přece nikoli nekritickém postoji Karlově k duchovenstvu a jeho nárokům, o kterém budeme ještě hovořit v dalším a který v samotném Klimentovi VI. způsobil jisté rozčarování a jistou hořkost k bývalému odchovanci. A snad i jeho útoky proti lakotě, se kterými se setkáváme v jeho kázáních,74 nezůstaly bez ohlasu v duši

38

pozdějšího císaře římského, který se ve svých úvahách nejednou vypořádal s touto ošklivou vlastností lidskou se silnějším důrazem, než s nectnostmi jinými.75 Ale tím víc se ovšem musilo dotknout mladého Lucemburka nadšení, se kterým se Pierre Roger de Rosiers obracel za velikými zjevy sv. Augustina a sv. Tomáše. Tu nešlo jen o náhodné otázky, odpovídající dané situaci, nebo povšechné sklony myšlenkové a povahové, nýbrž o skutečné myšlenkové systémy – a působení jeho vychovatele musilo být tím intenzivnější, že, jak několikráte zdůrazněno, splývalo do značné míry s ovzduším tehdejší intelektuální Paříže, zejména pokud se soustřeďovalo na tamním vysokém učení. Ještě několikráte se měl setkat Karel IV. se svým někdejším učitelem v pozdějších letech. Nevíme, bohužel, o jejich hovorech nic bezpečnějšího než o hovorech pařížských. Ale slavnostní proslov, který měl Kliment VI. v shromáždění kardinálů 6. listopadu 1346, když se před něho dostavilo poselství Karlovo, aby si vyžádalo potvrzení volby Karlovy za krále římského a kterým zdůrazňoval své rozhodnutí potvrzení toho uděliti,76 mluví, tuším, řečí dosti zřetelnou. V tomto proslovu, představujícím jaksi Klimentův pohled i do budoucnosti Karlovy a vysvětlení, jak papež vidí opravdu dobrého a křesťanského panovníka a jaké vlastnosti po něm žádá, vrací se opět v základech sv. Augustin.77 Jako by bývalý vychovatel chtěl svému odchovanci ještě jednou připomenout – v počátcích dráhy, na kterou jej sám byl uvedl – co mu kdysi vykládával o názorech velikého učitele církevního na dobrého vladaře. Nebylo možno, aby se tato naučení nevryla hluboko v mysl našeho „Otce vlasti“. Ba nepochybíme patrně příliš, označíme-li v této souvislosti styk Karlův s Pierrem Rogerem de Rosiers za nejsilnější dojem a myšlenkový přínos, který Karlovi jeho pařížský pobyt v mládí dal. 78 Z jara 1330 ovšem pobyt mladého Lucemburka při dvoře jeho francouzského švagra vzal konec. Jan Lucemburský – z důvodů, které stále ještě nejsou dosti zřetelny – rozhodl se odvolat svého čtrnáctiletého tehdy synka odtud. Karel se odebral z Paříže nejprve do otcovského Lucemburku a poté z jara 1331 za králem do Itálie, kde Jan byl zatím zabrán nesnadnou výstavbou nové državy lucemburské, rozkládající se v severní Itálii a přelévající se přes hřbety apeninské i do Itálie střední. Karlovi se tu mělo dostat – poprvé v životě a jistě (aspoň podle

39

našich dnešních názorů) předčasně – důležitých úkolů vojenských a politických.79 Zároveň však měl se tu octnout v prostředí, které nemohlo se nedotknout podstatnou měrou i jeho zvolna se docelujícího života duchovního. Itálie na počátku let třicátých 14. věku představovala ovzduší do značné míry jiné, než v jakém žil mladý Lucemburk předtím. Byla-li kapetovská Francie snad nejpevněji sjednoceným státem v tehdejší Evropě, který i přes všechnu pýchu a svémocnost svých feudálů uchovával vlastní moc monarchickou na poměrně vysokém stupni, byla Itálie této doby charakterizována především svou roztříštěností. Lze dokonce říci, že právě v době příchodu Jana Lucemburského roztříštěnost veřejné moci na poloostrově v jistém smyslu vyvrcholila, znemožňujíc téměř úplně neustálými boji mezi jednotlivými teritoriálněstátními útvary jakýkoli poklidný vývoj a rozmach země. I uvnitř těchto útvarů vzedmula se záští a nepřátelství rodů a stran politických, případně hospodářských skupin, měrou opravdu úděsnou, zvedajíce se v obraz plný zášlehů krve a vůbec tragických barev a stínů. Prudké proměny vystřídávají pány jednotlivých měst a území k nim přináležejících. Kde se upevní výrazněji a na delší čas nějaká moc – ať už jednotlivce nebo rodiny – je to opravdu tyranie ve starověkém slova smyslu, tj. moc postrádající legitimní kontinuity, legitimního základu v dosavadním zřízení státním či obecním. Ocitáme se na prahu nového saecula, jehož souvislost s předchozím životem je v mnoha směrech přervána. Znakem tohoto nového věku je zesílený individualismus. Individualita nebyla ovšem v předchozích dobách něčím neznámým. I svatý František z Assisi – abychom uvedli alespoň jediný příklad ze světa středověkých legend a životopisů světeckých – byl nepochybně individualitou, ba vzdor, se kterým dovedl vzdorovat tlaku svého okolí, snažícího se přizpůsobit jej svým životním formám: stanouti nahý na kazatelně, promlouvat s němými tvářemi, rozdávat svůj majetek chuďasům atd., povznáší jej nad jeho okolí snad výrazněji, než tomu bylo později u individualit renesančních. A stejně třeba středověký italský malíř ve své neohlednosti k vnějšímu světu a vnější podobě zobrazovaného předmětu byl daleko volnější ve svém výrazu výtvarném než malíř, který tahem své tužky, své křídy nebo svého štětce sledoval především obrysy konkrétních tvarů, postihovaných zrakem. Ale indivi-

40

duálnost tato byla v jistém smyslu pohlcována transcendentnem. Svatému Františkovi, když nahý vstupoval na kazatelnu v rodném Assisi, nešlo o to, aby ukázal se odlišným od jiných lidí, aby zdůraznil svou zvláštní – řekl bych – barvu uprostřed svých současníků a spoluobčanů. Byl v této chvíli jen výrazem určité ideje evangelické: chtěl ukázat, jak praví legenda, „quanto a da dispregiare il mondo“, „v jaké míře jest pohrdati světem“. Ne on sám, Bůh promlouval v jeho gestu, boží příkaz byl jím demonstrován. Podobně pak malíř ve své expresi nesměřoval k tomu, aby vyjádřil nějakou svou subjektivní náladu či sklon a vůbec sebe, nýbrž nadosobní hodnotu duchovou: třebas hněv, nespravedlnost, vznešenost apod. I u něho šlo o viditelné vyjádření neviditelného, smysly nepostižitelného, transcendentálního. V prostředí kupeckých republik, které vtiskly svůj ráz italskému životu 13. a 14. věku, rodila se individualita, orientovaná docela jinak než individualita tzv. středověku. Vnitřní utváření tohoto prostředí naučilo jeho příslušníky myslit především konkrétně. Co také mohlo kupci ze Sieny, z Pisy, z Florencie či z jiného italského města této doby prospět, kdyby se obíral vznešenými příkazy evangelia nebo myslil v odtažitých pojmech; na konkrétní dané situaci záleželo, podaří-li se mu uskutečnit se zdarem ten či onen hospodářský podnik a získat větší či menší majetek! A v perspektivách tohoto konkrétního myšlení se také formovala nová individualita. Její gesto nevyjadřovalo už skutečnosti transcendentální, jeho inspirace kotvila hluboko v konkrétních zájmech, sklonech, touhách atd. jednotlivce jako takového. Jako nevytvářela společenského postavení jednotlivcova idea „urozenosti“, nýbrž osobní schopnosti a vlastnosti jeho, jeho konkrétní já – tak také básni nebyla podnětem a předmětem „láska“ jako pojem a jako kategorie světa transcendentálního, nýbrž láska konkrétní: cit lidský ve svém jedinečném, konkrétním utváření, a v obraze nevyjadřovala se obecná „vznešenost“, nýbrž konkrétní podoba třeba nějakého panovníka, jak ji ten či onen malíř viděl. Itálie, na jejíž půdu Karel IV. roku 1331 vstupoval, byla Itálie mládí a raného mužství Petrarcova. Básník – tehdy sedmadvacetiletý – sice právě v této době dlel mimo hranice poloostrova, usídliv se dočasně při papežském dvoře v Avignoně, ale ovzduší bolognských studií, za kterých se poprvé důkladněji seznámil s antickými autory, a ovzduší jeho mladých přátelství zůstávalo tu uchováno. „Otec novodobé Evropy“

41

cítil v Itálii neustále svůj duchový domov. A zatím co tento autor slavných sonetů na Lauru připravoval pronikání nového životního stylu po výtce na cestách literárních, získával tomuto novému evropanství v oblasti výtvarného umění slávu malíř velkolepých fresek v kapli rodu Serovegni při padovské Santa Maria dell‘ Arena, Giotto di Bondone. Dni jeho života se chýlily pomalu k sklonku, ale umění jeho zářilo stále intenzivněji do budoucnosti. Petrarca a Giotto – v nestejné míře sice, ale ve stejném smyslu – byli velikými předchůdci důrazněji a důrazněji se hlásící Itálie renesanční. A přece není možno postavit Francii, ve které Karel IV. strávil nejtvárnější léta svého mládí, a Itálii let 1331–1333 do prudkého kontrastu. Už to, že velcí duchové, které poloostrov v druhé polovině 13. a na začátku 14. věku vydal: Dante, Marsilius z Padovy, a jak jsme právě slyšeli, i mladý Petrarca, nacházeli živnou půdu v duchových ohniscích francouzských, jako byla univerzita pařížská, univerzita v Montpellieru, papežský dvůr avignonský atd., naznačuje samo o sobě dosti zřetelně, že mezi oběma zeměmi se uchovávaly živé a pevné duchové spoje, které vytvořily mezi nimi doby předchozí. Duchová příbuznost byla udržována hlavně institucemi církevními, řády, kláštery, organizací světského kléru, soustřeďující se okolo papežského dvora atd. Snad by bylo možno dokonce říci, že v této době se duchová pouta, vížící obě země, ještě přitužila, protože i avignonští papežové si uvědomovali, že vlastním tradičním sídlem jejich zůstává opuštěný Řím, a sídlíce nad Rhônou, hleděli posilovat svazky s poloostrovem Apeninským intenzivněji než posilovali kdysi papežové, usazení v Římě, svazky mezi Itálií a královstvím kapetovským, na němž neměli vlastně jiného nenáboženského zájmu než jako na státě a na protiváze proti hrozící autoritě císařů římských z řad národa německého. Tak duševní život Karla IV. po jeho příchodu do Itálie mohl přece jen bez přetržení navazovat na to, co mu dal předchozí pobyt ve Francii. Ba mohli bychom říci, že podnětům načerpaným v letech pod ochranou francouzského strýce a švagra dostalo se u Karla IV. na italské půdě ještě dalšího prohloubení. Pomohla tu snad poněkud náhoda. Po svém příchodu do Itálie usadil se Karel IV. nejprve v Pavii, která byla v držení jeho otce. Vyhledal tu pobyt v klášteře San Pietro in Ciel d’Oro, kde bylo pochováno tělo sv. Augustina.80 A v tomto klášteře bylo mu prožíti jednu z nejotřesnějších epizod jeho mládí, pokus

42

o jeho život. „O velikonoční neděli, to jest třetí den po mém příjezdu“ – vypráví o tom sám ve své již citované autobiografii81 – „byla otrávena má družina a já, ochráněn boží milostí, unikl jsem otrávení, protože veliká mše byla sloužena dlouho a já při ní přijímal; proto jsem nechtěl jísti přede mší. Když pak jsem přišel k obědu, bylo mi řečeno, že má čeleď náhle upadla do nemoci a zvláště ti, kdož před obědem něco pojedli. Já pak, sedě za stolem, nechtěl jsem jísti a všichni jsme byli zastrašeni. A jak jsem se rozhlížel, viděl jsem člověka krásného a hbitého, jehož jsem neznal, který chodil kolem stolu a tvářil se němým. Pojav proti němu podezření, dal jsem ho zajmouti. Ten po mnohém mučení třetího dne promluvil a přiznal se, že on v kuchyni namíchal do jídel jed z rozkazu a návodu Azza Viscontiho z Milána…“ Karel byl vzrušením, jak se zdá, opravdu sražen na kolena. Náhoda, která jej zachránila, jevila se mu více méně jako zázrak. A zprostředkovatelem této podivuhodné milosti boží musil mu patrně chtě nechtě připadat veliký světec, u jehož hrobu se právě nacházel – svatý Augustin. Připoutala-li jej otřesná událost z velikonoční neděle r. 1331 zvláštním poutem ke klášteru San Pietro in Ciel d’Oro, jemuž se později ukazoval vzácným příznivcem a z něhož získal také tělo sv. Víta pro katedrální kostel pražský, připoutala jej tím úžeji k světci, jemuž se klášter stal posmrtným domovem. Se svatým Augustinem a jeho kultem setkáváme se od té doby v životě Karlově velmi často, a to – příznačně – zejména v těch momentech, kdy Karlovi šlo o to, aby vyjádřil Prozřetelnosti vděčnost za ochranu, kterou mu poskytla. Klášter augustiniánů zřizuje Karel v Tarenzu, o jehož významu v jeho životě bude ještě řeč,82 augustiniánky uvádí do kláštera sv. Kateřiny v Praze, zřízeného na poděkování za vítězství v bitvě u San Felice,83 pro augustiniány zakládá známý klášter na Karlově a z něho pak klášterec v porýnském Ingelsheimě, kde – v obou případech – svatý Augustin vystupuje s jeho patronem Karlem, atd.84 Že pak tento vnější kult sv. Augustina souvisel rozličně s vnitřním přilnutím k tomuto učiteli církevnímu, netřeba jistě zvlášť dokládat. Augustinianismus, k němuž základy položilo prostředí francouzského intelektualismu a zejména Pierre Roger de Rosiers, se prudkým prožitkem Karlovým z prvých dní jeho mladistvého pobytu na italské půdě znamenitě posílil. Jak pronikly myšlenkové odezvy svatého Augustina mladého Lucemburka, může snad dosvědčit i svrchu už dotčená událost v apeninské

43

vsi Tarenzu v kraji parmském, kdy Karel prudkým zážitkem snovým byl vytržen z osidel bezuzdného erotismu, který užuž jej strhoval. Uslyšíme ještě,85 že tato mladistvá katarze pozdějšího našeho Otce vlasti velmi naléhavě připomíná podobnou vlastní katarzi, kterou líčí ve svých „Vyznáních“ svatý Augustin. I vtírá se bezděky myšlenka, že snad – třebas i neuvědomělým – podnětem tohoto obratu byl u Karla kult světce, ke kterému po osudné velikonoční neděli r. 1331 tak živě byl přilnul a jehož řádu v Tarenzu také, jak jsme již pověděli, založil klášter. Jinak o duchovém životě Karlově v době jeho prvního pobytu na půdě poloostrova Apeninského dovedeme, bohužel, říci jen velmi málo. Po zkušenosti, kterou Karel učinil v Pavii, nelze pochybovat, že jeho důvěra k italskému prostředí se nemálo uzavřela. Ostatně útok Azza Viscontiho nebyl jediným úkladem, kterým bylo Karlovi v zemi, prosycené divokými zápasy o moc, projíti. I v řadách dosavadních stoupenců lucemburských – mezi mocnými rody parmskými, reggijskými a modenskými – rozvinulo se spiknutí proti mladistvému zástupci Jana Lucemburského, a zase jen jakási podivná náhoda86 zabránila, že zrada nedošla cíle a byla dokonce odkryta. Karel, i když jeho kulturní zvídavost byla nepochybně novým a zajímavým duchovým prostředím jistě nemálo vystupňována, styků s ním patrně nepěstoval. Zůstala-li v něm kromě dobrých znalostí jazykových, které tu získal a které mu umožňovaly seznámit se s dílem italského současného písemnictví, nějaká hlubší stopa z tohoto italského pobytu, pak byl to nepochybně myšlenkový odvrat od státních a sociálních forem, které se mu v neklidné zemi představily. Rozvrat, který postihl na poloostrově, bezohledný a pustošivý zápas stran, naprosto neskrupulózní a nemravné usilování o moc, neštítící se na cestě za tímto cílem žádných prostředků, morální a zčásti i hmotný úpadek z toho vyvěrající – to vše musilo se mu jevit chtě nechtě jako vyústění a výsledek uvolněnosti v režimech demokratických či polodemokratických, ovládnuvších valnou část drobných politických útvarů v severní a střední Itálii. Myšlenkové systémy politické, které se zakládaly na zkušenostech a předpokladech městských republik italských, měly pro budoucno do značné míry zatarasenou cestu v myšlení Karlově. V tomto odporu, proti politickému utváření života na poloostrově Apeninském a duchovým výsledkům z něho vyplývajícím byl Karel,

44

tuším, utvrzován i společenstvím, ve kterém se nakonec sešel s papežským legátem Bertrandem du Pouget (Pojet), od r. 1320 hlavním exponentem papežské politiky v severní Itálii a současně vlastním vojenským uskutečňovatelem dalekosáhlých plánů papeže Jana XXII. Karlův otec Jan, jak známo, nepodjal se původně svého italského podniku ve shodě s kurií; naopak Jan XXII. se cítil vystoupením Jana Lucemburského v severní a střední části poloostrova, které nemělo žádných předchozích jednání v Avignoně, velmi dotčen, protože se obával, že kolem krále českého se seskupí ghibellinské síly, které se kdysi tak mocně pozvedly kolem jeho otce Jindřicha VII. a jejichž vyhlazení bylo hlavním cílem papežovy politiky i předpokladem návratu kurie do její tradiční italské rezidence. Jan Lucemburský sám pak nikterak nepospíchal, aby tyto obavy papežovy rozptýlil, snaže se v urputném boji mezi ghibelliny a guelfy na půdě poloostrova Apeninského vystupovat spíše nestranně a získávat půdu v úloze nezaujatého mírotvorce, která jej činila zejména v širších vrstvách, vyčerpaných dlouholetou válkou, sympatickým a vítaným. Ale během času Jan XXII. pochopil, že na vytvoření přímého papežského panství v severní Itálii není pomyšlení a že snazším a výhodnějším řešením nesnadné situace bylo by zřídit v severní Itálii dědičné království, které by odpovídalo asi postavení anjouovského království neapolského na jihu poloostrova, a jsouc lénem stolice papežské, potlačilo by tak jako říše anjouovská také veškeré ghibellinské síly ve své oblasti. A též Jan Lucemburský poznal, že provedení jeho smělého plánu vyžaduje sil větších, než jakými mohl sám disponovat, a že nelze cíle dosáhnout nejenom bez dohody s Avignonem, ale ani bez podpory této hospodářsky tehdy nepochybně nejznamenitější evropské moci. Došlo k obsáhlému jednání a k řadě dohod za Janovy návštěvy v Avignoně v listopadu 1332. Odezva, kterou vyvolala už předchozí sjednání Janova s kardinálem Bertrandem du Pouget, uzavřená 17. dubna 1331 v Castel Franco, a která se ovšem stupňovala po uzavření tohoto definitivního akordu mezi kurií a českým králem, svádějíc tak do jednoho tábora proti oběma kompaciscentům rod Este, rod Scaligerů, Azza Viscontiho, Luigiho Gonzagu, krále Roberta Neapolského, městské republiky Perugiu, Sienu, Florencii, Orvieto aj., přinutila pak kurii, resp. jejího zástupce v Itálii, a Jana Lucemburského i jeho syna, aby se spojili přímo k vojenské spolupráci. Už před bitvou u San Felice

45

(25. listopadu 1332), v níž se dostalo Karlovi prvního křtu ohněm válečným, nabídl a poslal Bertrand du Pouget ozbrojenou pomoc mladému lucemburskému princi. A spolupráce tato se postupem času ještě prohloubila.87 Společný postup s exponentem papežské politiky na poloostrově Apeninském přinesl však pro Karla Lucemburského důsledky nejen po stránce vnější, ale i po stránce vnitřní, na cestách myšlenkových. Spojenectví s Janem XXII., které uzavřel jeho otec a které určilo i postoj mladého kralevice, znamenalo především rezignaci na ghibellinský odkaz zakladatele dynastie Jindřicha VII. Byl to právě papežský legát Bertrand du Pouget, spojivší své prapory s prapory českého krále, který dal na index slavný traktát básníka Božské komedie „De monarchia“, jehož vznik byl spojován – jak jsme slyšeli83 – s obdivným postojem Dantovým k dědovi Karlovu. Ghibellinismus Dantův byl proklet. A odraz tohoto prokletí nemohl nechat nedotčeno myšlení mladistvého Karla. Nevíme arci, co se odehrávalo v jeho duši, když, těkaje se svým dvorem rozličně po severní a střední Itálii, setkával se znovu a znovu se stopami svého děda. Jistě že příklad dědův zlákal nejednou jeho myšlenky, zvláště když celý podnik Lucemburků přece jen do značné míry ukazoval touž perspektivu, jako odvážný rozlet Jindřicha VII. Ale kryly se představy, které se vynořovaly a upevňovaly v této souvislosti v duši mladého prince s představami císaře, velebeného a vítaného kdysi Dantem? Zdá se, že v Karlovi klíčila spíše nedůvěra aneb alespoň kritická rezerva k onomu ghibellinismu, na kterém založil svůj politický postup první Lucemburk na císařském trůně římském. Nemohl nepostihnout, že idea impéria je na poloostrově Apeninském především programem strany resp. stran, které bojují mocenský boj, ve vlastním svém prostoru a pro vlastní své zájmy. A neušlo mu jistě také, že, pokud snad se myšlenka imperiální povznesla nad tyto boje, stává se okřídleným heslem sobeckého italského nacionalismu, který v ní nachází cestu, aby dědictví starého „národa“ římského mohlo vznést nároky na panství nad celým světem. Styk s okolím papežského legáta tyto námitky, ozýve vlastním svém prostoru a pro vlastní své zájmy. A neušlo mu jistě také, že, pokud snad se myšlenka imperiální povznesla nad tyto boje, stává se okřídleným heslem sobeckého italského nacionalismu, který v ní nachází cestu, aby mu dědictví starého „národa“ římského pomohlo vznést nároky na panství

46

nad celým světem. Styk s okolím papežského legáta tyto námitky, ozývající se v Karlovi, nepochybně značně upevnil. Karel, stoje v jediném šiku s Bertrandem du Pouget, uvědomil si intenzivněji, že síly, které se staví proti autoritě papežské na půdě poloostrova, pozvedajíce na svůj štít heslo impéria, bojují v podstatě vlastně proti autoritě vůbec a usilují především o to, aby co nejdůrazněji uplatnily v životě poloostrova ideál italské svobody. Aniž si to jistě uvědomoval, formovala se v něm nepozorovaně odpověď, kterou měl po letech – jak ještě uslyšíme – dáti Colovi di Rienzo a Petrarcovi na jejich výzvy, aby se ujal opuštěného impéria a pozvedl je k jeho dřívější slávě.89 Naopak: politický program papeže Jana XXII., kterému se Jan Lucemburský musil přizpůsobit a který chtěl zřídit v severní Itálii podobný lenní stát Církve, jako bylo Neapolsko, sbližoval Karla bezděky vždy více s myšlenkou, že panovník křesťanský – a tedy i císař – musí si hledět míru a spíše spolupráce s Církví. A vyřešení tohoto nesnadného problému podával mu opět svatý Augustin, ke kterému se vždy více přikláněl. Uvidíme podrobněji v dalším, jak myšlenkové stanovisko augustinské, které neuvádělo sice Karla IV. v přímou závislost na autoritách církevních, ale přece jen zjednávalo cestu jakémusi smíru a harmoničtějšímu souladu mezi nimi a králem resp. císařem, stávalo se brzdou, která určovala, kam až mohl Karel dospět, sleduje teoretické vývody Dantovy, Marsilia z Padovy a italských humanistů o státu, příp. impériu, a jeho poměru k Církvi či vůbec jeho suverenitě. Pod povrchem pestrých událostí, kterými bylo Karlovi IV. za jeho pobytu v Itálii v letech 1331–1333 projíti, vytvářely se tedy nikoli nedůležité předpoklady pro jeho další myšlenkové vyzrání a pro jeho konečné utváření jako muže. V touže dobu snad, kdy Karel projížděl se svým zbrojným průvodem severoitalskými rovinami a po svazích Alp a Apenin, dlel v téže oblasti jako student, obírající se především studiem právním, pozdější vlivný jeho rádce, arcibiskup Arnošt z Pardubic.90 Nevíme, došlo-li při této příležitosti snad k setkání obou mladých mužů. Nemáme ani stopy po tom, že by se byl Karel tehdy přiblížil intelektuálním střediskům severoitalským, jaké představovala univerzita boloňská, místo studií Arnoštových, v tom smyslu, jako se byl přiblížil někdy na konci svého francouzského pobytu vysokému učení pařížskému. Ale přízeň a přátelství, které později spojily prvního pražského arcibiskupa a prvního českého panovníka na trůně

47

císařském, měly patrně své kořeny – vedle jiných momentů – také v společných prožitcích duchových, kterými na ně zapůsobilo italské prostředí v letech jejich mládí.91 Možná, že i ono pochopení pro římské právo a vůbec pro právní vědy, pěstované na univerzitách severoitalských, jmenovitě v Bologni, které proniká jak v díle Karla IV.,92 tak v díle Arnošta z Pardubic,93 mohli bychom zařadit mezi tyto společné prožitky obou mužů. Rozhodně to nebyly jen vzpomínky na dobrodružství válečná, na podivné úklady ďábla i lidí a na vnější podívání, jako byly třeba turnajové slavnosti, konané za jeho pobytu v Parmě, apod., jež utkvěly mladému princi v mysli z jeho neklidného italského pobytu. Odcházeje koncem srpna r. 1333 z bortící se italské državy otcovy, byl Karel – ač teprve sedmnáctiletý – už opravdu mužem. Bez obav mohl Jan Lucemburský synovi, který se tak osvědčil v neklidném ovzduší poloostrova Apeninského, odevzdat jako svému zástupci vládu nad zeměmi českými. I když ještě další vnitřní vývoj nepochybně v nejednom směru docelil a doplnil myšlenkovou základnu Karlovu pro jeho vladařské poslání, není pochyby, že vlastní opěrné pilíře její byly v této době už pevně stanoveny. Budoucnost měla je dotvořit pouze významnými podrobnostmi. A tak zjistivše psychologické kořeny, které pro utváření ducha Karlova dalo jeho mládí, i předpoklady vytvořené lety pro formování lidské osobnosti nejdůležitějšími, můžeme přistoupit k tomu, abychom zachytili vlastní duchovou podobu jeho – zejména v představách, pojmech a myšlenkách, jež souvisely s vlastní dějinnou úlohou jeho jako panovníka. Jak již řečeno, zvolili jsme, míříce k tomuto cíli, cestu konfrontace jeho po stránce duchové s duchy, kteří znamenají v jistém smyslu polarity resp. orientační body v bohaté myšlenkové spleti tzv. středověku i úže v duchovém životě vlastní epochy Karlovy.

48

ZDENĚK KALISTA

Karel IV. Jeho duchovní tvář EDICE HISTORICA

Obálka a grafická úprava Anna Kožuriková Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., ve spolupráci s občanským sdružením „Karel IV.“, v ediční komisi vedené PhDr. Bohumilem Svobodou, v Praze roku 2007 jako svou 763. publikaci Doslov PhDr. Renata Ferklová Odpovědná redaktorka Blanka Koutská Vydání druhé. Stran 248 Vytiskla tiskárna S-tisk, Vimperk Doporučená cena 248 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978-80-7021-873-0