Zdeněk Demel (ed.) Bohoslužby pro nejrůznější příležitosti. Jejich příprava a příklady



Zdeněk Demel (ed.) Bohoslužby pro nejrůznější příležitosti. Jejich příprava a příklady

Teologická fakulta Jihočeské univerzity České Budějovice 2006

Publikace vychází s finanční podporou firmy Zentiva, a.s. (Praha).

Na obálce: Vitraj v kostele sv. Mořice, St. Moritz (Švýcarsko) Autor návrhu: Enrico Leone Donati (1973) Modrý kříž představuje pozemský život křesťana, který prorůstá do božího království, symbolizovaného žlutým křížem. Ryby jsou znamením života, plodnosti a eucharistie. Foto: Zdeněk Demel

© Zdeněk Demel © Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích ISBN: 80-7040-909-6

— Obsah —

Úvod  / 7 Kazuální bohoslužby  / 8 Komentář ke struktuře bohoslužby  / 10 Příklady bohoslužeb Bohoslužba využívající symboliku Velikonoční svíce   (použitelná též jako nedělní bohoslužba slova bez kněze)  / 20 Bohoslužba pro děti s podobenstvím o svatebních družičkách  / 22 „Svatba v Káně“. Bohoslužba se symbolickým užitím vody  / 24 „Všichni jsme zváni k nebeské hostině“.   Bohoslužba se symbolickým užitím chleba a vína  / 27 Bohoslužba inspirovaná podobenstvím o hřivnách  / 30 „Správně vidíme jen srdcem“. Bohoslužba o boží lásce   a lidském přátelství  / 34 „Ježíš – cesta víry, naděje a lásky“. Bohoslužba o božím milosrdenství   inspirovaná příběhem o Zacheovi  / 40 „Poušť je krásná tím, že někde skrývá studnu“. Dvě bohoslužby   se znakovým jednáním pro (víkendovou) duchovní obnovu  / 44 Bohoslužba pro děti ve věku od 10 do 14 let   na zahájení letního tábora  / 49 Bohoslužba při otevírání denního stacionáře pro nemocné,   o které se rodina nemůže celodenně starat  / 52 „Pomazal jsi ho na proroka, kněze a krále“. Modlitba nešpor   spojená s obřadem pomazání  / 56 Příklady prekatechumenálních slavností „Noční vánoční chvály“ podle slavnosti v erfurtské katedrále   o Štědrém večeru  / 61 „Slavnost na rozhraní života“. Přechodový rituál na cestě   z dětství do dospělosti  / 63 Slavnost pro zamilované v den sv. Valentina  / 66 „Každý si nese v životě nějakou těžkost“. Prekatechumenální   slavnost s využitím symboliky kamene a písně skupiny U2  / 67 

„Mám zraněné srdce, kdo mi ho vyléčí?“. Prekatechumenální   slavnost se symbolickým jednáním  / 70 Prekatechumenální slavnost pro matky, jejichž děti   již opustily domov  / 74 Seznam literatury  /76 Příloha „Boží slovo v liturgii. Všeobecné směrnice pro bohoslužbu slova“   (výňatek z církevního dokumentu)  / 77



— Úvod —

Podnětem ke vzniku této útlé knihy byla potřeba připravit příručku pro předmět Liturgická cvičení na Teologické fakultě Jihočeské univerzity. V něm mají studentky a studenti oborů Teolog a Pastorační asistent za úkol připravit a spolu s ostatními uskutečnit bohoslužbu slova spojenou se znakovým jednáním. Nakonec byla příručka pojata jako kniha zaměřená na přípravu a realizaci bohoslužeb pro nejrůznější příležitosti a je určena i širší veřejnosti. Liturgické slavení určené pro nějakou konkrétní příležitost se obvykle označuje jako kazuální bohoslužba. Zde předkládané kazuální bohoslužby jsou charakteristické tím, že je do nich zahrnuto symbolické jednání. Jím se rozumí znakové jednání, tedy použití gest či předmětných symbolů, které umožňují prohloubit poselství celé bohoslužby. Symbolická rovina patří k podstatě liturgie. V liturgii se spása zpřítomňuje nejen slovy, ale i činy, tedy symbolickými gesty nebo předmětnými symboly. Bohoslužby, o kterých je zde řeč, mohou vést laici. Nejsou sice prvotně určeny pro slavení neděle bez kněze, ale nic by nebránilo tomu, aby i nedělní bohoslužby slova, slavené tam, kde se pro nedostatek kněží nemůže konat eucharistická slavnost, měly po promluvě obřad s užitím symbolického jednání. U nás je samozřejmým zvykem připojovat k nedělní bohoslužbě slova bez kněze obřad svatého přijímání, což však není bez problémů. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že věřící ne zcela vnímají rozdíl mezi slavností eucharistie a takovou nedělní bohoslužbou. Mluví někdy o „jáhenské mši“, a protože při ní také „dostanou svaté přijímání“, ani jim moc nevadí, že je nedostatek kněží. Domnívám se, že z toho důvodu by bylo vhodné alespoň občas upustit od svatého přijímání a zařadit do nedělní bohoslužby bez kněze nějaké symbolické jednání, které ještě podtrhne poselství zvěstovaného božího slova. Vzor takové bohoslužby je uveden jako první mezi příklady. V této knížce se věnuje pozornost také prekatechumenálním slavnostem, které představují křesťanský obřad se znakovým jednáním konaný s lidmi vzdálenými životu církve, jejichž víra je asi tak na úrovni „prekatechumenů“, tedy těch, co přemýšlejí o křesťanství, ale nejsou ještě rozhodnuti požádat o přijetí mezi katechumeny. U těchto slavností jde o přizpůsobení se konkrétní situaci, kdy se však přesto nevzdáváme možnosti prostřednictvím rituálního jednání sdílet křesťanské hodnoty. Pokud jde o strukturu předkládané publikace, je nejprve řeč o povaze kazuálních bohoslužeb a jejich uspořádání. Dále následuje komentář k některým strukturálním prvkům včetně toho, jak vést bohoslužbu, jak číst z bible při liturgii, jak si připravit biblickou promluvu a jak ji přednést a jak realizovat symbolické jednání. Nakonec jsou jako příklad uvedeny již realizované bohoslužby. 

— Kazuální bohoslužby —

V církvi se kazuální bohoslužbou nejčastěji rozumí křestní, sňatková či pohřební liturgie. V životě křesťanů se však vyskytuje celá řada příležitostí, které ale ne­jsme dosud zvyklí spojovat s nějakou bohoslužbou. Je sice obvyklé spojit např. oslavu narozenin s nějakým rituálem, ale již nejsme zvyklí, že by se taková oslava dala spojit s bohoslužbou. Ale když je možné spojit s bohoslužbou např. žehnání nového praporu obce, proč by nebylo možné zařadit do oslavy narozenin v úzkém kruhu přátel bohoslužbu se symbolickým jednáním? Či podobně zahájit vernisáž, prázdninový tábor, opětovné scházení se společenství po prázdninách nebo zařadit takovou bohoslužbu do duchovní obnovy? A v neposlední řadě si lze též představit koncert v kostele, který se zahájí přednesem úryvku z Písma svatého, krátkým komentářem a symbolickým jednáním, které návštěvníky vhodně uvedou do poslechu hudby. Příkladů bychom mohli jmenovat celou řadu. Přínosem takových bohoslužeb je, že umožňují, aby si člověk uvědomil, že celý svůj život, všechny své příležitosti může prožívat jako věřící, a tak si uvědomovat jejich smysl před Bohem. Pro mnohé takové bohoslužby ostatně můžeme najít inspiraci v Benedikcionálu, liturgické knize určené pro slavení žehnání. Bohoslužby slova spojené se znakovým jednáním však mají oproti žehnáním tu výhodu, že mohou motiv slavené příležitosti více rozvést a pomocí symbolického jednání prohloubit její smysl. Struktura kazuálních bohoslužeb slova spojených se symbolickým jednáním

Charakteristické prvky bohoslužeb spojených se symbolickým jednáním: • Uvedení účastníků do bohoslužby • Úvodní píseň • Zahájení • Přivítání účastníků • Modlitba předsedajícího • Čtení • Žalm • Píseň před evangeliem • Evangelium • Promluva • Píseň k meditaci • Znakové jednání 

• Přímluvy • Modlitba „Otče náš“ • Závěrečná modlitba předsedajícího • Prosba o boží požehnání • Píseň na závěr



— Komentář ke struktuře bohoslužby —

Role předsedajícího při bohoslužbě

Od toho, kdo bohoslužbu vede, se očekává komunikativní jednání spojené s dobrou kulturou projevu. Měl by s účastníky udržovat oční kontakt, měl by mluvit přiměřeně nahlas, pomalu a srozumitelně. Nemusí se držet úplně přesně uvedené struktury bohoslužby, ale podle vlastního uvážení může některé méně významné prvky vypustit, příp. může též změnit i pořadí stavebních prvků. Pokud jde o biblická čtení, bude jejich počet záležet též na charakteru účastníků. Biblická čtení vybírá předsedající tak, aby odpovídala motivu kazuální bohoslužby. Velkou péči věnuje též výběru písní. Je si vědom, že hudba a zpěv hrají v liturgii velmi významnou roli. Dodávají celé bohoslužbě slavnostnější ráz a přispívají ke sjednocení účastníků. Pro meditaci může použít i reprodukovanou hudbu. Před zahájením bohoslužby si připraví vše potřebné a  požádá některé účastníky, aby mu pomohli s přednesem biblických čtení, se zpěvem žalmu a příp. s hudebním doprovodem vybraných písní. Potom uvede účastníky do bohoslužby. Sdělí jim její motiv a přiblíží znakové jednání. Zahájí vhodným způsobem bohoslužbu a přivítá účastníky. Snaží se to dělat osobním způsobem. K tomu mu ostatně napomáhá to, že si bohoslužbu včetně modliteb a promluvy v podstatě připravil sám. Pokud jde o oslovení účastníků, postoje a gesta, řídí se předsedající směrnicí Kongregace pro bohoslužbu pro Slavení neděle bez kněze z r. 1988. Při bohoslužbě „vystupuje jako jeden mezi sobě rovnými, jako je tomu např. při tzv. liturgii hodin bez posvěcené osoby a při požehnání (říká např. Bůh nás požehnej…). Nesmí užívat slova vyhrazená knězi či jáhnovi a vynechává obřady, které přímým způsobem připomínají mši svatou, např. pozdravy, hlavně ‚Pán s vámi‘ a závěrečnou formuli, při jejímž pronášení by se laik jevil věřícím jako posvěcená osoba“ (čl. 39). Pokud se bohoslužba koná v kostele, „má být oblečen tak, aby to nebylo v rozporu s jeho službou a nebo případně jak určí biskup. Nemá užívat tzv. předsednické křeslo, nýbrž nějaké jiné sedadlo mimo kněžiště…“ (čl. 40). Přednes biblických čtení

Spolu s promluvou představuje čtení z Písma sv. při bohoslužbě službu božímu slovu, které tím, že se stává hlasitým, ztišuje před Bohem a je tedy službou 10

naslouchání, které je pro člověka podstatné a vede ke sjednocení lidí. A tím, že je pro předčítání určena osoba odlišná od toho, kdo vede liturgické shromáždění, vstupuje do liturgie dramatický prvek: slovo pocházející od Boha má být pronášeno někým jiným než slovo církve adresované Bohu. Ten, kdo čte při bohoslužbě, stojí tedy jako lektor ve službě božího slova a božímu slovu. Z toho plyne vědomí jeho zodpovědnosti a nároky na jeho přednes. Jak správně číst při liturgii, k tomu nám dává dobré informace např. příručka Ladislava Simajchla, Patnáct pravidel pro lektory. Zde se zmíním o lektorských zásadách jen všeobecně a velmi stručně. Text je třeba si připravit předem. Pro správné čtení je nejprve důležité pochopit smysl textu. To napomáhá k správnému rozčlenění textu do odstavců během čtení. Pak je nutné nacvičit si čtení nahlas. Při přednesu je třeba dbát na oční kontakt s posluchači. Před zahájením čtení a po ukončení je pohled na posluchače delší, po přečtení odstavce kratší. Je třeba číst přiměřeně nahlas, pomalu a zřetelně. Lektor si má dávat pozor, aby se při přednesu (snad pod vlivem trémy) nekymácel, ale aby stál zpříma. Přednes žalmu

Zde je třeba pamatovat na to, že žalmy jsou svým původem určeny k zpívanému přednesu. Pokud by nikdo nebyl schopen žalm při bohoslužbě zazpívat, bude lépe místo něj zazpívat vhodnou píseň, než ho jen číst. Přednes evangelního úryvku

Evangelní perikopu by měl zpravidla přečíst předsedající. Pamatuje přitom na pokyny výše zmíněné směrnice pro Slavení neděle bez kněze. Promluva

Přípravě a přednesu promluvy je třeba věnovat velkou péči. Dříve než k tomu člověk přistoupí, měl by vzít do úvahy, koho a s jakými očekáváními bude mít při promluvě před sebou. Jinak kazateli hrozí, že jeho práce na promluvě bude mařením času. Jak shrnul van der Geest ve své knize Du hast mich angesprochen – Die Wirkung von Gottesdienst und Predigt, účastníci bohoslužby, tedy i posluchači promluvy, především očekávají, že budou povzbuzeni v důvěře v život a v důvěře v Boha, a že tak bude posílen jejich pocit životního bezpečí. Dále jdou lidé na bohoslužbu s očekáváním, že uslyší radostnou zvěst, která je osvobodí od tlaku všedního dne. A nakonec lidé očekávají, že se jim v promluvě dostane poznání ve věcech, vůči kterým jsou skeptičtí, o kterých pochybují, kde kladou odpor. Van der Geest mluví o třech rozměrech, ve kterých by se měli účastníci bohoslužby cítit osloveni. Jde o rozměr bezpečí, rozměr osvobození a konečně rozměr poznání. Jen respektujeme-li tuto trojici, můžeme očekávat účinek naší promluvy. 11

Rozměr bezpečí: Účastníci bohoslužby chtějí být osloveni v nejhlubší vrstvě své existence, kterou tvoří pocit životního bezpečí. Tento pocit vyrůstá z přitakání životu, z životní důvěry, která má být promluvou posílena, potvrzena a obnovena. Má-li být promluva účinná, je třeba naplnit toto očekávání. V tomto ohledu vyvstává pro kazatele úkol, kázat osobně. Co to znamená? Jestliže lidé od bohoslužby očekávají posílení svého pocitu bezpečí, pak vlastně hledají lásku, jasná znamení lásky. V bohoslužbě hledají lásku boží. A právě osobní mluva a vystupování kazatele působí na posluchače jako znamení osobně chápané boží lásky. Být osobním, to zahrnuje jak osobní, tak společenskou stránku. Od kazatele to tedy vyžaduje, aby byl pravdivý a měl zájem o druhé. Čím osobněji se kazatel chová, tím silněji jeho posluchači zakoušejí pocit bezpečí. Rozměr osvobození: Účastníci očekávají od bohoslužby, že jim přinese úlevu. Neboť všední dny prožívají ve stresu povinností a úkolů a potýkají se s nejrůznějšími těžkostmi a bolestmi. Promluva by měla být skutečně evangeliem, radostnou a nikoli hrozivou zvěstí (Němci pro to mají pěknou slovní hříčku: Frohbotschaft, ne Drohbotschaft!). Promluva má přinést světlo do temnoty jejich všedního života, naději, která ve všedním životě často chybí. Posluchači očekávají, že jim kázání pomůže osvobodit se od zla, útlaku a bídy, které patří ke každodennímu životu. Jde o to, aby se slovo boží stalo povzbuzením pro naději. Řeč promluvy má být „řečí osvobození“. Rozměr poznání: Posluchači se cítí osloveni teprve tehdy, když promluva vedle rozměrů bezpečí a osvobození zahrnuje také dimenzi poznání. Neboť účastníci bohoslužby přicházejí se  svými otázkami, pochybnostmi ve  víře a se svým odporem vůči některým prvkům církevního hlásání. Zde platí, že je to jako při hře: na jedné straně účastník bohoslužby očekává, že uslyší radostnou zvěst; on ví, tak řečeno, co mu církev přikazuje. Na druhé straně se jejímu zvěstování vzpírá, ale ne proto, aby dostal za pravdu, nýbrž proto, aby byl ve svém odporu přemožen. Zpochybňuje s úmyslem, aby byl kazatelem přesvědčen. Tato hra povstává z bolestí, které zná jen věřící, z bolestí působených pochybnostmi ve víře. Účinek promluvy

S tím, co bylo řečeno, úzce souvisí otázka účinku promluvy. Kdy je promluva účinná, působivá? Van der Geest říká, že jen za předpokladu, že se posluchači cítí být osloveni ve všech třech zmíněných rozměrech současně. Aby byla promluva účinná, nestačí jen oslovit posluchače v jejich potřebě bezpečí. Ani nestačí, aby byli zasaženi jen v rozměru osvobození. A ani nestačí dát posluchačům jen poučení. Při promluvě je třeba pohybovat se v trojrozměrném prostoru očekávání posluchačů. Pocit bezpečí bez osvobození je infantilní a uspokojí jen nesamostatné jedince. Bez poznání je pocit bezpečí zase naivní. Osvobození bez pocitu bezpečí je nejisté a bez poznání není spolehlivé. Poznání bez bezpečí je neosobní a bez osvobození je neúčinné. Tři uvedené rozměry úzce navzá12

jem souvisí a tvoří jednotu podobně jako víra, naděje a láska. Kromě toho, jak už bylo řečeno dříve, k účinku promluvy velmi přispívá, když kazatel promlouvá a vystupuje osobně. Příprava promluvy

Promluva vyžaduje písemnou přípravu. Začátečník musí počítat s tím, že si ji celou napíše doslova. Pak si musí osvojit její mluvený přednes. Pro bohoslužby, o jakých je zde řeč, stačí promluva s trváním sedmi minut. Pro postup přípravy promluvy zde využívám návodu pro přípravu biblického kázání (Die Vorbereitung einer Schriftpredigt), jehož autorem je D. Nimmervoll. Tento návod je sice určen v první řadě těm, kdo mají povinnost kázat každou neděli, ale v přiměřené míře platí pro každého, kdo si má připravit promluvu vycházející z biblických textů. D. Nimmervoll: Příprava biblického kázání

„Cílem veškeré homiletické práce je umožnit slovu božímu zapsanému v bibli, aby se prostřednictvím kázání stalo událostí (aby něco způsobilo) a zvěstovat boží evangelium tak, aby se lidé stali radostnějšími, více plní naděje a lásky; aby jim pomáhalo žít, otvíralo jim cesty důvěry a povzbuzovalo je uskutečňovat poznané možnosti. Aby se kázání nestalo ‚bezvýznamným ustanovením‘, vyžaduje důkladnou přípravu, přestože je tolik jiné práce a termínů. Jen tak se lze uchránit toho, abychom při nedělním kázání nezávazně neprodukovali slova namísto toho, abychom dobře a jasně zvěstovali evangelium. Zásadně řečeno je každá příprava kázání duchovní dění, které musí být neseno modlitbou: ‚Taková modlitba patří k věcnému řádu kazatelské práce, nikoli k její útěšné stránce‘ (Dietrich Bonhoeffer). ‚Pondělní práce‘ Jako kazatel musím biblické texty, případně evangelium příští neděle, znát už v pondělí, aby už ve mně mohly (především nevědomky) působit. Velmi užitečné je přečíst si nahlas texty v podobě, v jaké se budou číst při liturgii a přitom se ptát: Co mi texty či alespoň jedna věta či jedno slovo říkají? Jak se přitom cítím? (Co mě těší, co mě vzdělává? Co mě netěší, co mě zlobí, čemu nemohu porozumět? Co mě napadlo nového?) Co bych chtěl říci svým posluchačům? Pak chodit ‚obtěžkán‘ tímto textem. V té době ‚to‘ ve mně pracuje. Zažívám různé stavy: radost (‚To mi něco dává, to musím mým lidem bezpodmínečně říci!‘ Cítím se přitom dobře). Ale může vzniknout také frustrace a pocity méněcennosti: ‚Nemohu nalézt žádnou myšlenku ke kázání, nic mě nenapadá, to bude katastrofa!‘ Člověk to ale musí vydržet. 13

‚Abych vám připravil tento pokrm, moje srdce jej po celou noc vařilo v mém nitru. Nejde mi tolik o to, objasnit slova, jako spíše dotknout se srdcí, a toho rozum dosáhne jen v té míře, v jaké se ho dotkla zkušenost‘ (Bernard z  Clairvaux ke svým mnichům). Když to, co se během této doby v mém životě přihodí (setkání, četba, ‚náhody‘, světové a místní události), vidím v souvislosti s biblickými texty, přivádí mne to do blízkosti života a spojuje se skutečným životem. To všechno se stává materiálem pro kázání. Již zde se může dostavit ‚aha – zážitek‘, mohu získat nápad pro podobu kázání. Protože mě toho napadá hodně, něco mi z toho zůstane. V této době je též dobré sám sobě stále znovu říkat slova Písma a zcela konkrétně myslet na posluchače: ‚Co je pro ně důležité? Co by jim mohlo pomoci? Co je těší? Co je zatěžuje? Co by mohlo toto evangelium říci jejich konkrétnímu životu?‘ V každém případě si musím ve svém kalendáři na přípravu kázání rezervovat dostatek času a rozdělit si jej tak, aby kázání bylo hotovo nejpozději v pátek. Konkrétní příprava kázání Exegetické objasnění textu Čtu jeden nebo více biblických komentářů a kladu si otázky: Co musím o textu vědět, abych mu rozuměl? Z jakých částí se skládá? Kdo ho složil? Proč? Vykazuje text různé historické vrstvy? V jaké životní situaci se nacházejí jeho adresáti (‚Sitz im Leben‘)? Co tím chtěl biblický autor říci svým posluchačům? Jaká je jeho teologická výpověď nebo teologické výpovědi? Jak je mohu stručně formulovat? Jaký je obraz Boha podle toho textu? ‚Co to člověku přináší?‘ ‚Jaký vztah má poselství biblického textu ke skutečnému životu člověka?‘ V jakém vztahu je výsledek exegetického objasnění textu k poznatkům a pocitům z ‚inkubační doby‘ (tedy z doby kdy ve mně boží slovo pracovalo)? Jsou potvrzeny? Musím něco revidovat? Formulování cíle kázání ‚Jako střelec, který sleduje terč, aby se trefil do černého, tak podobně si musí kazatel vytknout cíl, který by chtěl zasáhnout‘ (John Henry Newman). Nelze dost zdůraznit důležitost, stanovit si cíl kázání. Když si to člověk nevezme k srdci, dopadne to tak, že pak krouží bez cíle, pojednává současně hned několik témat (většinou asociativně, protože hned to, hned zas ono kazatele napadne). Kázání pak nemá žádnou ‚červenou niť‘ a posluchač neví, co vlastně kazatel chce sdělit. Kazatel si tedy musí dát tu námahu jednou větou formulovat cíl kázání a stanovit si, co vlastně chce kázáním dosáhnout: ‚Co chci, aby se posluchači dozvěděli, co zakusili, čím chci, aby byli pohnuti?‘ 14

Vypracování kázání Hlavní část: Nejdříve je třeba rozvinout hlavní část kázání tak, aby odpovídala stanovenému cíli kázání. Předmět pojednání je třeba představit, upřesnit, rozšířit pomocí ilustrování nebo kontrastů, nebo vymezit. Posluchači je třeba umožnit, aby problému porozuměl; různé zkušenosti je třeba převést na jednu základní zkušenost. Pak platí, že je třeba posluchače získat a to tím, že jim odkryji (ukáži) hodnoty (‚Co mi to přináší?‘). Je třeba se snažit získat posluchače argumentováním (uvádět důvody ‚proč tomu tak je?‘), brát vážně protiargumenty a připustit je a snažit se je buď argumentací vyvrátit nebo je nechat jako výzvu. V žádném případě však nestačí se jen autoritativně odvolávat na bibli nebo církevní učení, poukázat na modely jednání a chování (‚Co znamená předkládaný případ konkrétně pro můj či náš život?‘). Důležité je, aby hlavní část souhlasila logicky a psychologicky, aby byla přehledná (multum, non multa) a aby pokud možno měla stupňující se charakter. Pro kázání stačí jedna myšlenka, k tomu závěr a úvod. Závěr: Kázání by mělo být ukončeno výrazně! Žádné nové myšlenky, nýbrž prohloubení a shrnutí. Závěr by neměl být nekonečně oddalován tím, že kazatel několikrát ohlásí konec, ale pak se však ještě snaží uvést všechno, na co si ještě vzpomněl a ne a ne se dobrat konce. U posluchače tak často vzniká dojem: ‚On už je vlastně hotov, ale nedokáže skončit‘. Nejlepším závěrem je stručná a výstižná formulace, která je názorná a dobře zapamatovatelná. Zkrátka ‚slovo, které si člověk může odnést s sebou‘. Úvod: Podle Cicera je úkolem úvodu toto: ‚Reddere auditores attentos, benevolos, dociles‘. Úvod má pokud možno cíleně spojit dohromady kazatele, posluchače a ‚poselství‘. Kazatel má úvodem získat pozornost a náklonnost posluchačů. Jaká pozorování (zjištění), jaký způsob mluvy, jakou událost použít pro takový úvod? Člověk může vůbec vyjít z jednoho slova či obrazu obsaženého v právě přednesené perikopě. Je však třeba, aby dotyčné místo textu bylo lektorem dobře přečteno. Samozřejmě, že úvod musí krátce a přesvědčivě (pádně) směřovat k cíli kázání a k jeho hlavní části. Na závěr si kladu otázky: ‚Je způsob myšlenkového pochodu jasný? Kde musí být upřesněn? Souhlasí přechody? Kde se vyskytují myšlenkové skoky, mezery, nejasnosti? Co sděluji rozumově, co emotivně, co operativně? Navazují úvod a závěr na sebe navzájem a na hlavní část kázání? Jsou navozené otázky přiměřeně zodpovězeny? Jde skutečně o jedno kázání nebo se z toho stala dvě?‘ Osnova (heslovitý koncept) Po zodpovězení uvedených otázek a odpovídajících korekturách, by bylo dobré, pokud je to nezbytné, sestavit obšírnou osnovu: graficky přehlednou, do té míry 15

obšírnou, nakolik je to potřeba a tak stručnou, nakolik je to možné. Citáty, důležité formulace a přechody stejně jako úvod a závěr nejlépe doslovně. Osvojení si kázání Při přípravě kázání se často napíše ‚slohový úkol‘, kterému se pak člověk učí nazpaměť. Kázání ale není žádné ‚psaní‘, které se pak jednoduše přečte, není to žádný teologický traktát určený k předčítání. Kázání je řeč! Kázání není také přednesem slohového úkolu naučeného nazpaměť. Kázání je řeč! Proto si člověk osvojí kázání mluvením, tím, že se učí formulovat myšlenky v okamžiku mluvení. Jestliže mám myšlenkový postup jasně v hlavě, pokouším se ho vyjádřit slovy. To zkouším tak dlouho, až jsem s vyjádřenou formulací spokojen. Zajímavé přitom je, že se při mluveném vyjádření často podaří formulovat myšlenky mnohem lépe než u psacího stolu. Čím déle to člověk cvičí, tím více radosti z toho má. Člověk má sám radost z formulací, které ‚mu byly darovány‘. Když jsem takto prošel celé kázání, stalo se mým vlastnictvím. Pak už se s ním nepotřebuji dlouho zabývat; bude ve mně samo dále pracovat. Nemusím mít ani strach, že dobré formulace zapomenu; jestliže se to stane, napadnou mne při kázání stejně dobré nebo ještě lepší. Díky tomuto mluvenému pokusu budu stále méně závislý na předloze; při kázání pak nepotřebuji sledovat koncept, nýbrž mohu sledovat posluchače, neboť vím, co jim chci sdělit. Takovýto způsob osvojení dodává odvahu, jistotu a sebedůvěru“. (Tolik D. Nimmervoll). Přednes promluvy

Na způsobu přednesu promluvy velmi záleží. Protože jde o mluvený projev, je zde třeba respektovat zásady rétoriky. Během promluvy je nutno udržovat oční kontakt s posluchači, dávat pozor na to, abychom nepoužívali příliš dlouhé a složité věty, abychom správně užívali kazatelskou dikci, řečové tóny, dbali na přiměřeně pomalé tempo řeči, přiměřenou sílu hlasu a abychom pro vyjádření důrazu využívali přiměřeně dlouhé pauzy. Pro oživení a ozřejmění je dobré používat příklady a příběhy. Musíme však dbát na to, aby co do obsahu, délky a uspořádání nezastínily biblické čtení. A jak již bylo řečeno, je třeba mluvit a vystupovat osobně. A to tím spíše, že při biblické promluvě jde vždy zároveň o svědectví. To je jedna z homiletických zásad. Je tomu tak už od doby apoštolů. Vždyť obsahem Nového zákona jsou v první řadě svědectví apoštolů, jakožto vyvolených svědků Zmrtvýchvstání. Od kazatele se tedy vyžaduje, aby to, o čem mluví, dosvědčoval pokud možno vlastní zkušeností. Přitom kazatel nejprve obrací pozornost k sobě samému a na to, co zvěstuje. Zcela zasažen tím, co dosvědčuje, ustupuje on sám do pozadí, aby do popředí vystoupilo to, o čem svědčí. Ztotožnění svědka s tím, co dosvědčuje, je nevyhnutelné. Přesto však může kazatel vzhledem k tomu, o čem svědčí, zachovat klid. „Neboť to není teprve on a jenom on, skrze něhož se pravda svědectví prosadí“. 16

Symbolické jednání

Podobně jako je tomu v liturgii vůbec, tak i ve zde uvažovaných bohoslužbách tvoří symbolické jednání podstatnou část. Jeho posláním je ještě více zdůraznit poselství bohoslužby. Tak jako např. gesta rukou pomáhají zvýraznit poselství řeči, tak symbolické jednání dodává na významu tomu, co je zvěstováno v biblických čteních, v promluvě a v jiných slovních projevech v průběhu bohoslužby. Vždyť z lidské komunikace máme zkušenost, že někdy lze něco vyjádřit lépe gesty a symbolickým jednáním, než samotnými slovy. Takové bohoslužby na jedné straně brání tomu, aby bohoslužby nebyly „umluvené“, na druhé straně se dosahuje většího účinku jejich poselství. Samotné symbolické jednání by mělo co nejlépe odpovídat poselství celé bohoslužby a příležitosti, se kterou je spojena. Poselství by nemělo být komplikované, aby nebylo obtížně vysvětlitelné a realizovatelné. Pokud bohoslužby využijí symboliky vyskytující se v liturgii svátostí, nelze při nich samozřejmě používat slov a požehnaných olejů, které jsou vyhrazeny svátostné liturgii. Tak např. chceme-li slavit bohoslužbu na připomínku křtu, můžeme sice použít symbolicky vodu, ale ne s křestní formulí a olejem katechumenů a křižmem. Podobně při připomínce biřmování nepoužijeme v bohoslužbě modlitby z liturgie biřmování a křižmo, ale nic nebrání tomu, abychom použili biblické texty a modlitby mající vztah k darům Ducha svatého a biblické pomazání Duchem svatým symbolizovali např. pomazáním růžovým olejem na čele. Ale symbolika bohoslužeb se nemusí vázat na symboliku svátostné liturgie. Naskýtá se zde téměř nepřeberné pole možností. Jen je třeba dbát na soulad tématu bohoslužby a symbolického jednání. Pokud jde o symbolickou rovinu, lze ji do bohoslužby vnést také pomocí obrazových médií. Zde přicházejí v úvahu též diapozitivy nebo obrazy promítané pomocí datového projektoru. Při jejich použití je si třeba uvědomit, že často stačí jen jeden obraz, jeden motiv. Bohoslužba nesmí sklouznout do podoby přednášky z dějin umění.

17

— Příklady bohoslužeb —

Zde uvedené příklady nejsou určeny ani tak k napodobování, jako spíše k inspiraci. Podle nich si lze učinit představu, jak má bohoslužba se znakovým jednáním vypadat.

Bohoslužba využívající symboliku Velikonoční svíce (Jana Ryjáčková)

Tato bohoslužba je zvlášť vhodná pro všední dny velikonočního období. Ale podle jejího vzoru by se dala uspořádat i nedělní bohoslužba slova bez kněze, kdyby se použila příslušná nedělní čtení. V takovém případě by se nekonal obřad svatého přijímání.

Píseň: „Díky za tvůj kříž…“ (Písně k modlitbě, č. 15) Zahájení: Předsedající (= P): Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Přivítání: P: Jestliže od hořící svíce zapálím jiné svíce, ohně neubude, ale naopak, světlo bude jasnější. Jestliže svědčím druhému o své víře, moje víra nezeslábne, ale zesílí. Čtení: 1Jan 1,5–2,2 Žalm 27 Zpívaný: verše 27, 1.2.3.13–14; odpověď Hospodin je mé světlo a má spása. Čtený: verše 27, 1.7–8a.8b-9abc.13–14; odpověď Hospodin je mé světlo a má spása. Evangelium: Mt 5,13–16 Promluva (osnova): P: Jak jsme slyšeli již na začátku: Jestliže od hořící svíce zapálím jiné svíce, ohně neubude, ale naopak světlo bude jasnější. Jestliže svědčím druhému o své víře, moje víra nezeslábne, ale zesílí. Chtěla bych vás pozvat, abyste se posílili a vzpřímili světlem velikonoční svíce, velikonoční září Zmrtvýchvstání. Toto světlo nás nezaslepí, ani nám nepředstírá žádnou falešnou radost. Toto světlo nám otvírá nebesa, z nich na nás vyzařuje boží láska. V Ježíši Kristu se toto světlo stalo viditelné a uchopitelné. Pokloňme se  před tímto světlem a  nechme proniknout velikonoční světlo do našich srdcí (duší). Všichni jsou pozváni k setkání před Velikonoční svící, pozorování svíce, k poklonění se před ní a k zapálení své svíce od ní.

20

Píseň: „Nyní pokloňme se před králem“ (Písně k modlitbě, č. 73) Přímluvy:

Použijí se buď přímluvy pro velikonoční dobu z knihy přímluv nebo mohou být i volně formulované. Předsedající je uvede a ukončí vhodnou modlitbou.

Otče náš: P: V naslouchání božímu slovu a ve velikonočním světle jsme se nově spojili s Ježíšem Kristem. Společně s ním se pomodleme k našemu Otci: Všichni (= V): Otče náš… Závěrečná modlitba: P: Bože, ty jsi náš Otec, děkujeme ti za setkání, při kterém jsi nás svým slovem a velikonočním světlem posílil. Očisti naše srdce, aby tvé radostné poselství skrze nás vyzařovalo do světa. V: Amen. Prosba o požehnání: P: Ať nás požehná a ve velikonoční naději nás posílí dobrotivý Bůh Otec, Syn a Duch svatý. V: Amen. Píseň: „Láska tvá, Bože, stále září“ (Písně k modlitbě, č. 61)

21

Bohoslužba pro děti s podobenstvím o svatebních družičkách (Magdaléna Tichá)

Formou dramatu si děti osvojí poselství obsažené v podobenství.

Vstupní píseň: „Dnes jdu k tobě, Pane můj“ (HOSANA I, č. 49) Úvod: P: Vítám vás všechny na dnešní bohoslužbě a především vás, menší i větší děti, protože tato bohoslužba je určena hlavně pro vás. Zahájení: P: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. V: Amen. P: Dříve než uslyšíme Boží slovo, litujme svých hříchů. Chvíle ticha Úkon pokání: V: Vyznávám se… Vstupní modlitba: P: Všemohoucí a milosrdný Bože, dej nám sílu překonávat všechno, co se nám staví do cesty, ať ti můžeme bez vnitřních i vnějších překážek svobodně sloužit. Prosíme o to skrze tvého Syna, Ježíše Krista, který s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje na věky věků. V: Amen. 1. čtení: Mdr 6,12–16 Žalm 23/22, odp.: Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám. 2. čtení: 1 Sol 4,13–18 Píseň: „Otevřme Písmo a poslouchejme“ (HOSANA I, č. 176) Evangelium: Mt 25,1–13 Promluva:

P: Nejprve zavede rozhovor s dětmi, zda už někdy byly na svatbě, zda se jim tam líbilo, jak to tam vypadá, jak vypadá nevěsta a ženich, co se tam dělá, kdo je všechno pozván….

22

Ano, přesně tak. Je to tak, jak říkáte. Svatba je veliká slavnost, všichni jsou svátečně oblečeni a každý je veselý. A právě takovou svatbu přirovnává v tom dnešním podobenství Pán Ježíš k věčnému životu. Tím ženichem je sám Pán Ježíš a my ostatní potom představujeme družičky. Tak jako družičky nevěděly, kdy ženich přijde a vezme je s sebou na svatební hostinu, tak také my nevíme, kdy přijde Pán Ježíš a zavolá nás do svého nebeského království. Rozumné družičky, které byly připravené, tzn. ty, které měly olej v lampách, mohly jít s ženichem na svatební hostinu. Pošetilé měly smůlu. My se také můžeme připravit na věčný život, který nás čeká po smrti. Ví někdo jak? Ano, všechny dobré skutky, pomáhání, to, že se rozdělíme, uklidíme po sobě hračky – to všechno je jako bychom přidávali olej do našich lampiček života. Nyní se děti rozdělí do rolí vypravěčů, rozumných a pošetilých družiček, hlasu a ženicha, a formou dramatu si podobenství přiblíží ještě jednou.

Přímluvy: P: Svátostí křtu jsme se stali Božími dětmi a byli jsme přijati do rodiny Kristovy církve. Bůh si přeje, aby prostřednictvím všech věřících pronikal život církve do celé lidské společnosti. Proto chceme nyní společně prosit: • Pane Ježíši, pomoz všem dětem, které trpí hladem, nouzí a nedostatkem lásky. • Pane Ježíši, prosíme tě za rodiče, aby vlastním příkladem učili své děti modlit se. • Pane Ježíši, prosíme tě za naše rodiny, aby v nich vždycky vládl pokoj a porozumění. • Pane Ježíši, prosíme tě za nás všechny, abychom svým životem dávali dobrý příklad i nevěřícím kamarádům. • Pane Ježíši, prosíme tě za naši farnost, abychom záležitosti svého života svěřovali Panně Marii. • Pane Ježíši, prosíme tě za náš národ, aby si vážil zděděné víry a předal ji dalším pokolením. Otče náš:

Při této modlitbě si všechny děti stoupnou kolem rozsvíceného paškálu a  chytnou se za ruce.

Modlitba: P: Bože, dej, ať stále nacházíme zálibu v rozjímání o tvém slově, abychom se tak připravili na to, že tě jednou uvidíme tváří v tvář. Prosíme o to skrze tvého Syna, Ježíše Krista.

V: Amen.

Závěrečná píseň: „Madona“ (HOSANA I, č. 122) 23

„Svatba v Káně“. Bohoslužba se symbolickým užitím vody. ( K at e ř i n a B r i c h c í n o v á )

Úvodní píseň: „Effatha“ (HOSANA I, č. 58) Pozdrav: P: Milí bratři a sestry, vítám vás srdečně na naší společné bohoslužbě. Chtěla bych, aby byla opravdovou oslavou Pána, protože on je hoden toho, abychom ho oslavovali. Má rád, když vzýváme jeho jméno, dokonce přebývá ve chválách svého lidu. Úvodní modlitba: P: Pane, stojíme zde před tebou, uprostřed našeho dne, uprostřed našich radostí i starostí, které ty znáš a vidíš. Prosíme tě, dej nám teď vnímavost pro tvé slovo, aby se mohlo účinně projevit v našem životě ke tvé slávě. 1. čtení: Ef 3,14–21 Žalm 42 (je čten) Píseň: „Apoštolská“ (HOSANA I, č. 7) Evangelium: Jan 2,1–11 Promluva (výtah): P: Ježíš se podle svědectví Písma nikterak nestranil společnosti, rád se účastnil různých hostin a býval s lidmi. Bůh si tedy určitě nepřeje, aby život křesťana byl smutný, prostý všech radostí. Naopak, chce, aby náš život byl plný radosti, tak jako svatba! Podle božího plánu má být lidský život oslavou, oslavou Boha. I my si jistě přejeme, aby náš život byl radostný, aby „fungoval podle plánu“. Ale u každého z nás se někdy objeví těžkosti. Stane se něco, s čím jsme nepočítali, co s našimi pěknými plány pořádně otřese, co je může dokonce změnit v neštěstí. Tak jako na té svatbě, kdy došlo víno… Ale na svatbě byl přítomen Ježíš. Stejně tak je Ježíš přítomen v našem životě, pokud ho pozveme. Přijímá naše pozvání, protože chce být s námi, chce, aby náš život byl zdařilou oslavou. V kritický okamžik zasahuje Ježíšova Matka, Maria. I ona byla mezi svatebními hosty, neseděla doma, nestranila se oslav. Říká: „Ježíši, udělej s tím něco, udělej něco, ať ta oslava může pokračovat!“ Těžkosti mají dvě tváře. Mohou způsobit to, že si budeme zoufat, mohou zmařit všechny dobré plány a přivést nás v beznaděj… Ale právě Ježíšův zázrak v Káně Galilejské nám ukazuje, že se mohou stát také zdrojem božího oslavení! Bůh dopouští naše nesnáze, protože se na nich chce oslavit. V textu Janova evangelia je to ilustrováno na uzdravení slepého od narození (9. kap.) a na vzkříšení Lazara (11. kap.). 24

A co je nutné k tomu, aby se nesnáze staly nikoliv zdrojem beznaděje, nýbrž pramenem boží slávy? …Maria říká služebníkům: „Udělejte, cokoliv vám nařídí.“ Pokud se tedy objeví těžkosti, nemáme zůstat nečinní. Nemáme se vzdávat, rezignovat na situaci… Právě naopak, máme-li nesnáze, musíme dělat o to více! A co máme dělat? „Cokoliv nám Ježíš nařídí“, tedy to, co od nás žádá boží Slovo. … když Ježíš zasahuje, aby proměnil zoufalou situaci, tak vychází z toho, co je. Přeje si, abychom mu dali k dispozici to, co máme, abychom udělali to, co můžeme. „Došlo vám víno? Dobře, tak vezměte vodu.“ … ale museli věřit, že Ježíš vodu promění. Víra tady vlastně znamená věrné zachovávání božího slova. Je třeba vytrvale dělat to, čeho jsme schopni a zároveň věřit, že Ježíš vykoná zázrak. Dejme Pánu vodu a on se postará, aby se stala vínem. Ježíš si přeje, abychom měli účast na jeho slávě, chce vykonat zázrak právě v našem životě. Co je to zázrak? Zázrak je něco nemožného. A největší zázrak, který se kdy stal, byl ten, když Duch svatý vzkřísil Ježíše z mrtvých. Duch svatý je boží moc a boží moc je velká, proto působí zázraky. Lidské těžkosti se mohou stát příležitostí, aby se projevila boží moc. Ta největší lidská těžkost – smrt – se zásahem Ducha svatého stala v Ježíšově zmrtvýchvstání největším a nejkrásnějším zázrakem, nejtriumfálnějším vítězstvím a tajemstvím naší spásy! Takovýto pohled na těžkosti nás od nich osvobodí. Nebudou již nad námi panovat, ale my budeme panovat nad nimi. Jsou tady proto, abychom nad nimi zvítězili. … Tak tedy začněme nabírat vodu a buďme vytrvalí. Možná to chvíli potrvá, než se stane vínem, bude nás to stát hodně námahy a stále uvidíme pouze vodu, ale pak přijde okamžik, kdy zasáhne Duch svatý a naše voda, naše těžkosti, se promění v dobré víno, k boží slávě a k naší radosti. Amen. Znakové jednání: P: Každý symbolicky nabere vodu z nádoby a postaví ji na oltář. Tímto gestem se Pánu dáme k dispozici. Předložíme mu naši vodu ve víře, že on ji promění ve víno. Nad vodou se pak pomodlíme přímluvy. Přímluvy: P: Pane, ty vidíš, kde každému z nás právě teď schází víno, kde nám schází radost, věříme, že nám pomůžeš, že zasáhneš. • Prosíme tě, aby nás naše starosti nesvazovaly, neochromovaly a nenutily zoufat si, ale aby se nám staly výzvou k většímu úsilí. • Prosíme tě, abychom dobře naslouchali, co nám říkáš, a jednali podle toho. • Prosíme tě dej nám pevnou víru, abychom neztráceli vytrvalost v zachovávání tvého slova. • Prosíme tě, proměň svou mocí naše starosti v radost a oslav své jméno. Otče náš:

Předsedající vlastními slovy uvede společnou modlitbu Páně. 25

Závěrečná modlitba: P: Pane, děkujeme ti, že jsi k nám promlouval. Děkujeme ti, že s tebou můžeme zvítězit nad všemi těžkostmi. Prosíme, dej nám své požehnání. Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Jděme ve jménu Páně. Závěrečná píseň: „Na cestu s námi“ (HOSANA I, č. 149)

26

„Všichni jsme zváni k nebeské hostině“.

Bohoslužba se symbolickým užitím chleba a vína. ( J a r o s la v F o g l )

Píseň: „Effatha“ (HOSANA I, č. 58) Úvod:

Předsedající zahájí bohoslužbu znamením kříže a pak vyzve účastníky k úkonu pokání. Po něm následuje na místě vstupní modlitby zpěv žalmu. Podle východní liturgie žalm vždy připravuje na to, co v liturgii následuje, zde tedy na bohoslužbu slova.

P: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. V: Amen. Úkon kajícnosti: P: Pán nás v dnešním evangeliu zve na hostinu. Chce být člověku stále na blízku. Zamysleme se proto nad tím, jak často jej hledáme, kolik času trávíme s Pánem a co je v našem životě přednější než on. Chvíle ticha P: Smiluj se nad námi, Pane. V: Hřešili jsme proti tobě. P: Ukaž nám, Pane, své milosrdenství. V: A dej nám svou spásu. P: Smiluj se nad námi, všemohoucí Bože, odpusť nám hříchy a doveď nás do života věčného. V: Amen. Žalm 63, 2–5 (zpívaný) Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám. Má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo, jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země. Tak toužím tě spatřit ve svatyni, abych viděl tvou moc a slávu. Vždyť tvá milost je lepší než život, mé rty tě budou chválit. Tak tě budu velebit ve svém životě, v tvém jménu povznesu své dlaně k modlitbě. 27

Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků. Amen Čtení: Flp 2, 5–11 Píseň: „Kdo je zván“ (HOSANA II, č. 100) Evangelium: Lk 14,15–24 Promluva: P: V lidském životě je několik velmi vážných situací, které by v zájmu vztahu neměl žádný člověk opomenout. Jednou z těchto událostí je hostina. Sami velmi dobře známe situaci, kdy pozveme někoho, na kom nám hodně záleží, ať už je to na hostinu, setkání, posezení apod., a tento člověk z nějakého důvodu nemůže. Často pochopíme, je-li to něco vážného, ale velmi nás zraní a rozzlobí, když poznáme, že vše jiné, v našich očích pošetilé, je přednější než my samy. Do této situace se dostává i člověk z našeho podobenství. Zve všechny, na kterých mu velmi záleží a jejichž přítomnosti by si velmi cenil, ale oni zahleděni pouze do svých každodenních starostí odmítají. Vzdávají se výsady, kterou jim onen člověk nabízí. Avšak vypravěčem podobenství je sám Ježíš, jehož Otec je v roli hostitele. On touží po společenství, proto když zjišťuje, že je ještě dostatek míst, nechá pozvat každého, koho jeho služebník-vyslanec potká, pozve a přesvědčí. Vždyť každý, kdo má druhé rád, nemůže a nechce slavit a zůstávat sám (srov. L 14,15–24). Tento služebník – vyslanec – Ježíš, přichází ke každému z nás a zve nás na hostinu. I když je sám Bohem, snižuje se, přichází k člověku a je ochoten podstoupit potupnou smrt na kříži. Člověku tak ukazuje, že Bůh z lásky k člověku nemůže už více udělat. Vždyť on dal vše. Nyní pouze touží po přízni člověka, po jeho účasti na hostině, kterou sám připravil. Kdo nechce přijít, toho Pán nebude nutit. On dal vše! Kolik chci dát já? Chvíle ticha Potom předsedající za doprovodu tiché reprodukované hudby předá každému pozvánku na hostinu. Pozvánkou je část rozstříhané kopie ikony Krista.

Znakové jednání: P: Nyní postupně každý z vás přilepí svůj ústřižek ikony Krista na odpovídající místo na připravené desce. Tím vyjádří, že přijímá pozvání účastnit se Pánovy hostiny a že chce, aby Pán v jeho životě zaujímal nejpřednější místo. Znakové jednání je doprovázeno tichou reprodukovanou hudbou. Po přilepení ústřižku přistupuje každý jednotlivě před předsedajícího, od kterého převezme do rukou kousek chleba a pohárek vína. Předsedající přitom říká:

28

P: Ať ti chléb a víno, které přijímáš do svých rukou, připomíná, že i ty jsi pozván(a) na hostinu a že Pán touží po setkání s tebou. Píseň: „Dávám ti, Pane“ (HOSANA II, č. 38) Prosby a díky:

Recitace prosebného žalmu zde podle zvyku východní liturgie připravuje účastníky na pronášení proseb a díků. Přednáší jej předsedající nebo někdo jiný.

Žalm 143, 1–2; 7–10: Hospodine, slyš mou modlitbu, přej sluchu mým prosbám, odpověz mi pro svou pravdu, pro svou spravedlnost. Nevcházej v soud se svým služebníkem, vždyť před tebou nikdo z živých není spravedlivý. Pospěš, odpověz mi, Hospodine, můj duch dokonává, neukrývej přede mnou svou tvář, nebo se budu podobat těm, kdo sestupují v jámu. Ohlas mi zrána své milosrdenství, neboť doufám v tebe. Dej mi poznat cestu, po níž mám jít, neboť k tobě pozvedám svou duši. Vysvoboď mě od nepřátel, Hospodine, u tebe si hledám úkryt. Nauč mě plnit tvou vůli, vždyť jsi můj Bůh. Kéž mě tvůj dobrotivý duch vede po rovné zemi! Nyní je dán prostor pro vlastní prosby a díky účastníků.

Modlitba páně:

Předsedající vyzve přítomné ke společné modlitbě „Otče náš“.

Závěr: P: Bože dej nám své požehnání, chraň nás všeho zlého a doveď nás do života věčného. V: Amen

29

Bohoslužba inspirovaná podobenstvím o hřivnách. ( M a rt i n a P a v e l k o v á )

Pro univerzalitu platnosti čteného božího slova (pro kohokoli, kdykoli a kdekoli) může být tato bohoslužba použita prakticky pro každou příležitost. Bohoslužba využívá symbolického jednání s lístky, na něž se píší „hřivny“ účastníků.

Píseň: „Nečekej na svůj den“ (HOSANA I, č. 233) Vstupní modlitba:

Jako vstupní modlitba je zde použit starý irský hymnus připisovaný svatému Patrikovi. Zdroj: E. de Waal, Svět byl stvořen celý. Znovuobjevení keltské tradice. Brno : CDK, 2000, s. 12–14.

Vstávám dnes mocnou silou, vzýváním Trojice, vírou v Trojnost, vyznáním Jedinosti Stvořitele stvoření. Vstávám dnes mocí Kristova narození a Jeho křtu, mocí Jeho ukřižování a Jeho pohřbu, mocí Jeho vzkříšení a nanebevstoupení, mocí Jeho sestoupení k Soudu. Vstávám dnes mocí lásky cherubínů, poslušen andělů, ve službě archandělům, s modlitbou praotců, podle předpovědí proroků, naslouchaje kázání apoštolů, s vírou vyznavačů, čině skutky spravedlivých. Vstávám dnes mocí nebes – světlem Slunce,

30

jasem Měsíce, nádherou ohně, rychlostí blesku, čilostí větru, hloubkou moře, stálostí země, pevností skal. Vstávám dnes a boží síla ať mě řídí, Bůh ať mi pomáhá, boží ruka ať mě brání, boží štít ať mě chrání, boží vojsko ať zachrání od ďábelských léček, od neřestných svodů, ode všech, kdo mi připravují zlo: v dáli i blízko, samotného i uprostřed lidí. Svolávám dnes všechny tyto moci mezi mě a tato zla, proti každé kruté a nemilosrdné síle, která chce zničit mé tělo i mou duši, proti zaklínání falešných proroků, proti temným zákonům pohanství, proti kouzlení čarodějnic, proti každé znalosti kazící lidské tělo i duši. Kriste, ochraňuj mě tento den, ať jsem nadmíru odměněn. Kristus se mnou, Kristus přede mnou, Kristus za mnou, Kristus ve mně, Kristus u mne, Kristus nade mnou, Kristus když lehám, Kristus když sedám, Kristus když vstávám, Kristus v srdci každého, kdo na mne myslí, Kristus v ústech každého, kdo o mně mluví, Kristus v očích každého, kdo na mne hledí, Kristus v uších každého, který mě slyší. Čtení: 1 Sol 5,1–6 Žalm 42: jako píseň (HOSANA II, č. 330) Evangelium: Mt 25,14–30 31

Promluva: P: Přečtené podobenství O hřivnách zapadá do tzv. „Matoušovy eschatologické řeči“ a navazuje na podobenství O zloději, O deseti družičkách a předchází podobenství O posledním soudu. Všem je jim společná výzva k bdělosti. Můžeme totiž upadnout do dvou extrémů: soud je daleko – necháme se uspat; soud bude brzy – už ani nemá cenu něco dělat. Podívejme se na naše podobenství. Tím člověkem, který odcestuje, je Bůh. Služebníci jsme my. Každý ze služebníků dostane určitý počet hřiven – pět, dvě a jednu. To je velmi důležité – Pán totiž ví, na co komu stačí síly. Poté Pán odcestuje – důraz je kladen na dlouhou nepřítomnost Pána, protože se tím vyzdvihne zodpovědnost služebníků (nemají Pána, jak se říká „za zády“). První a druhý služebník hospodaří, obchodují, rozmnožují, riskují, jsou vynalézaví a podnikaví, pokud jde o Pánův majetek. Třetí služebník hřivnu zakope, zakonzervuje, sází na jistotu – má strach, že jinak by o hřivnu mohl přijít. Dlouhou dobu se zdá, že o nic nejde, že jsou na tom všichni stejně, jakoby rozdílné jednání služebníků nemělo žádné následky. Ale! – přijde den, kdy je třeba skládat účty: první a druhý služebník říkají Pánu, co udělali s hřivnami (a Pán jim ještě přidá); třetí služebník ukázal, že mu víc než o Pánův majetek jde o záchranu své vlastní kůže, nechtěl totiž riskovat pro svého Pána – přestože ví, že Pán je přísný a sklízí, co nezasel (a Pán ho odkáže do místa, kde je pláč a skřípění zubů). Struktura podobenství je tedy následující: Pán nám každému svěřil nějaké nadání, schopnosti a bude žádat účty. Náš postoj může být dvojí: 1) To, co nám bylo svěřeno, uschováme, zakopeme, zmrazíme – což v podstatě znamená, že nedůvěřujeme božím darům, potažmo jejich Dárci; 2) Se svěřeným budeme podnikat, riskovat – ostatně, Pánovy hřivny se množí takřka samy, stačí je pustit do světa, nezaclánět příliš Bohu v jeho činnosti. Důležité je si uvědomit, že každý má nějaké hřivny a vůbec nezáleží na tom kolik (dárcem je přece Bůh, který ví, proč komu co dává – nepoměřovat se s druhými – může vést k dvěma extrémům: pýše nebo malomyslnosti), ale co s tím udělá (ve světě prověřená zásada „peníze dělají peníze“ platí analogicky také o duchovních darech). A riskovat pro Boha se rozhodně vyplatí. Křesťanství není něco provždy nabytého, je to výzva; není jistotou, je rizikem; není utěšováním, je dobrodružstvím; opravdově žité křesťanství nás nenechá odpočinout, spíše nás nutí, abychom ze sebe v každou chvíli vydávali to nejlepší. Na závěr bych ráda vyzdvihla ještě jednu myšlenku z dnešního čtení: Viděli jsme, že třetí služebník také pracoval (vykopal jámu a střežil hřivnu) a přesto byl označen za líného. Tedy i velmi činorodý člověk může být líný. Lenost neznamená pouze nečinnou zahálku, ale také utíkání před zodpovědností – třeba skrze jinou práci. Zkrátka člověk může být iniciativní špatným směrem. Dvě hlavní myšlenky k zapamatování: 1. Nezáleží na tom, kolik kdo dostal, ale jak s tím bude hospodařit (a každý něco dostal) 2. Lenost nemusí být pouze hříšná nečinnost, ale také zanedbání žádoucí činnosti (viz třetí služebník – rozhodně nezahálel a přesto ho Pán nazval líným). 32

Přímluvy:

Předsedající uvede a uzavře spontánně pronášené přímluvy modlitbou.

Píseň: „Až zazní hlas zvonů“ (HOSANA I, č. 17) Znakové jednání: P: Znakové jednání vychází z toho, že každý člověk má nějaké obdarování, talent, schopnost. Možná o nějaké ze svých hřiven ani neví. Úkolem ostatních bude mu pomoci tuto hřivnu „vykopat“. Pro každého účastníka bohoslužby je připraven čistý lístek. Na každý z nich se napíše jméno jednoho účastníka. Lístky se dají kolovat a každý si nejprve přečte jméno na lístku a podle svého uvážení tam k němu napíše nějakou schopnost, dar, o kterém si myslí, že jím uvedený člověk disponuje. Na závěr si každý vezme lístek se svým jménem.

Závěrečná modlitba: P: Pane, prosíme tě, ať dokážeme každý vnímat tvá obdarování, kterých se nám dostalo, abychom tak mohli lépe tobě sloužit a také abychom pomáhali odkrýt talenty druhých a tak účinně přispívali k budování božího království. Prosba o požehnání: P: Pán nám žehnej, ode všeho zlého nás ochraňuj a uveď nás do života věčného. V: Amen.

33

„Správně vidíme jen srdcem“. Bohoslužba o boží lásce a lidském přátelství. (Štěpánka Dragounová)

Před zahájením bohoslužby každý obdrží text modlitby přátelství a tužku.

Přivítání:

Předsedající vhodnými slovy přivítá účastníky bohoslužby.

Píseň: „Připravujte cestu“ (HOSANA I, č. 214) P: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. V: Amen. P: Dnešní bohoslužba k nám bude hovořit o lásce. Bůh je láska. O čem jiném než o lásce by k nám mělo promlouvat jeho slovo a co jiného bychom mohli najít v jeho působení? Jsme-li pozornými posluchači, můžeme zjistit, že tento jediný motiv k nám nejen dnes, ale i každý den promlouvá novým způsobem. Zkusme tedy boží lásku sledovat v dnešních čteních, abychom si ji osvojili a mohli ji opěvovat celým svým životem. Úvodní modlitba: P: Ježíši, milovaný Synu Boha Otce, ty jsi přišel na tento svět, abys nás naučil nepopsatelné řeči lásky. Chceš, abychom se podobně jako malé děti učili ne slovy, ale skutky a svými každodenními činy. Náš božský a lidský učiteli, chceš, abychom poznali lásku Otce, který pro nás a pro naši spásu neváhal obětovat tebe – své vlastní srdce. Dej, ať na to nikdy nezapomeneme a ať se učíme uvádět tvou lásku do svého života. Dej nám sílu, abychom se učili lásce pokorné, vytrvalé a otevřené všem lidem, protože každý člověk je naším bratrem, naší sestrou. Ty jsi jako první zachoval přikázání svého Otce a stal ses pro nás příkladem lásky přivedené k dokonalosti. V: Amen. Čtení: 1 Jan 4,7–10 Žalm 98, 1.2–3ab.3cd-4. Odp.: Hospodin zjevil svou spásu před zraky pohanů. Evangelium: Jan 15, 9–17 Promluva (Shrnutí): P: Často slyšíme, že náš život se naplňuje v lásce. V čem ale spočívá takové ta­ jemství lásky? Veškerá láska začíná určitým kladným vztahem ke všemu ži­vé­mu. 34

Tato příchylnost obsahuje pozornost a milující zájem. Otevírá nám naše smysly pro všechno krásné kolem nás. Příchylnost se brzy může změnit v náklonnost. Náklonnost je síla, která ochočuje milého člověka. Když o tom liška v pohádce Malý princ začala mluvit, zbystřil malý princ pozornost a chtěl vědět, co to znamená ochočit. Toto slovo je pro A. de Saint-Exupéryho klíčovým slovem k pochopení pravého a hlubokého přátelství: „Chceš-li přítele, ochoč si mě,“ říká liška Malému princi. Slovo ochočit na nás nyní působí ale velmi zvláštně. Jsme zvyklí ochočit zvířata. Může ale mít pro nás i jiné významy. Může znamenat nejprve se s někým zdůvěrnit. Pokud se s někým zdůvěrníme, začíná vztah a vazba. Život tímto vztahem můžeme milovanému prozářit, přinést sluníčko. Jak? Důvěrným rozhovorem. Pouze v hloubi ochočeného srdce poznáváme blízkost druhého, poznáváme jeho duši. Proto Písmo mluví o moudrosti srdce. A proto liška říká Malému princi: „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ Všichni víme, že takové milující poznávání je časově náročné. A proto je tak málo pravých přátelství. Proto liška říká: „Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové, ale protože nejsou obchody, kde by byli k dostání přátelé, nemají přátel.“ Kdo chce mít skutečného přítele, musí si udělat čas, aby se s ním zdůvěrnil a aby přinesl sluníčko do jeho srdce. Náklonnost přechází v odpovědnost. Láska je odpovědnost, protože se podílí na snadno zranitelném tajemství toho druhého. „Jsi navždy odpovědný za to, co jsi k sobě připoutal,“ říká liška malému princi při loučení. Láska je tedy příchylnost, náklonnost a odpovědnost. Takovou lásku nám ukazuje Písmo v osobě Ježíše Krista. U Jana jde tedy zřejmě o lásku jako o schopnost překročit sebe sama, své sobectví, opustit pole jen svých zájmů, cílů a prospěchu, otevřít se druhému. Někoho považovat za cennějšího než jsem já sám. Jan stále zdůrazňuje, že my jsme Bohem milováni. A dá se říci, že pro naši lidskou zralost je důležitější zkušenost, že jsme milováni, než ta, že milujeme. Jak jinak bychom se naučili lásku dávat, kdybychom ji předtím nepřijali? Proto je důležité, aby do života člověka byla už v nejútlejším věku vložena zkušenost nepodmíněné lásky, která je obrazem lásky boží. Když člověk ví, že je takto milován, úplně jinak prožívá svou vlastní cenu. Má určitý bezpečný prostor. V mnoha ostatních vztazích platí princip něco za něco. Můžeme mluvit o existenci podmíněné lásky, která se objevuje i v určitých rodičovských postojích: „Budu tě mít rád, jestliže si budeš čistit zuby a říkat děkuji“. Ale boží láska není taková, není tu něco za něco. Otevírá nám bezpečný prostor, kde se můžeme stát sami sebou. Bůh nás miluje předem, takové, jací jsme. To nám vrací vědomí naší ceny a zdvihá naši hlavu. A tím nás činí lepšími. Chvilka ticha 35

Přímluvy: P: „Bůh je láska“, říká se v Prvním listu sv. Jana. Náš život má být odpovědí na tuto lásku. Prosme o boží pomoc: Bože, věčná Lásko! Vybraní účastníci postupně předčítají prosby:

• • • • • • •

Pomáhej nám budovat přátelské vztahy ke všem lidem, počínaje těmi nejbližšími. Pomáhej vytvářet ve světě mír činorodou láskou. Zdokonaluj společnost lidmi, kteří se navzájem ctí a mají se rádi. Nauč lidi s láskou pracovat i trpět. Dej, ať usilujeme o to, aby nikdo v našem okolí netrpěl nedostatkem lásky. Pomáhej nám, ať dovedeme milovat všechny lidi tak, jako ty je miluješ. Dopřej nám, abychom jednou mohli prožívat plnost tvé lásky na věčnosti.

Přítomní jsou vyzváni, aby připojili svoje vlastní prosby.

P: Bože, tvou vůlí je, aby se člověk podobal tobě. Dej nám žít z tvých darů, abychom se co nejvíce láskou proměnili. Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána. V: Amen. Znakové jednání – 1. část: P: Milí přítomní! Darovaná a přijatá láska vtahuje do své dynamiky každého z nás a vede nás k ochotě darovat se druhým. Chtěla bych, abychom se nyní společně zamysleli nad přátelstvím. Každý z nás si pod tímto slovem něco představuje. Zde na barevných květinách naleznete myšlenky a citáty o přátelství, které vám jistě pomohou ve vašem rozjímání. Vyberte si prosím jednu z květin, která je vám nejbližší. V prostoru, kde se bohoslužba koná, jsou rozmístěné barevné papírové květiny, na kterých jsou myšlenky a citáty o přátelství. Každý si vybere tu, která se mu líbí a vrátí se s ní na své místo.

P: Každý z vás má nyní u sebe svou květinu, která svou barevností a spoustou myšlenek připomíná každého z vás. Nyní máte možnost se na tuto květinu podepsat a dopsat něco z vás; něco, co vás ještě napadá k přátelství a na vaší květině není… P: Je čas se s květinou rozloučit. Naše květiny se nyní spojí v jednu. Na vybraném místě leží jedna velká papírová květina, na kterou přítomní položí své květiny.

Modlitba Páně: P: Pomodleme se nyní v kruhu přátelství modlitbu, kterou nás naučil Pán Ježíš. Po modlitbě v našem kruhu bude procházet stisk, který prosím předejte mlčky svému sousedovi. Při předání se mu můžete podívat do očí. 36

Kruh přátelství: levá ruka každého účastníka je překřížena přes pravou a takto překřížené ruce jsou podány oběma sousedům v kruhu. První stisk ruky vyšle předsedající bohoslužby.

Otče náš… Neboť tvé je království i moc i sláva na věky. Amen. Pozdravení pokoje: P: Podejme si navzájem ruce na znamení odpuštění, bratrství a sesterství, a jednoty Kristova lidu a pozdravme jeden druhého slovy: „Pokoj tobě“. Znakové jednání – 2. část: Po pozdravení pokoje se všichni shromáždí u velké květiny.

P: Naše květiny nejsou osamocené. Jsme součástí jedné velké květiny, ale zároveň k nám patří podle barvy naší květiny jeden z přítomných. Nyní tedy dotyčného se stejnou barvou květiny nalezněte. Společně s vašimi květinami se odeberte do ústraní, kde máte možnost se navzájem poznat. Můžete si navzájem přečíst myšlenky na vašich květinách nebo jen si tak povídat o vás samotných… Pokud je lichý počet účastníků, může se vytvořit jedna trojice. Květiny účastníkům zůstávají.

Závěrečná modlitba: P: Pomodleme se společně modlitbu za přátelství, jejíž text jste obdrželi před bohoslužbou: V: Děkuji ti, Pane, že jsi mi dal přítele, se kterým si rozumím a že nás spojuje tvá láska a společné zájmy. Děkuji ti za člověka, kterého jsi pro mě stvořil. Chceš, abychom si navzájem sloužili, abychom jeden druhého obohacovali. Posvěť, Pane, naše přátelství a nauč nás mlčenlivosti. Dej, ať si navzájem ukazujeme správnou cestu a ať nám všechno prospívá k dobrému. Naplň naše přátelství ušlechtilostí, věrností, láskou a ochotou k oběti. Nedej, abychom se uzavřeli a žili jen pro sebe. Ať se neomrzíme, ať si máme vždy co říci! Dej, Pane, ať nás naše přátelství přivádí blíž k tobě, příteli nejlepšímu. Amen. A když upadnu, Pane, dej mi sílu vstát a vrátit se na cestu k dokonalosti, velikosti a kráse. A kdybych ochaboval, prosím tě, Pane, ať jdu k tobě vždy s důvěrou, neboť ti chci zůstat věrný a chci se stát člověkem, o kterého se druzí mohou opřít. Amen. P: Ve jménu Otce i syna i Ducha svatého. V: Amen. Píseň: „Úžasná láska“ (HOSANA I, č. 261) 37

Příloha: Příklady k zamyšlení o přátelství

Vybrané citáty slavných lidí a myšlenky křesťanských autorů. Jména autorů nejsou uvedena záměrně.

Jak nádherný je takový telegram, který vámi zatřese, přinutí vás vstát uprostřed noci a žene vás na nádraží: „Přijeď, potřebuji tě!“ Rázem objevujeme, že máme přátele, kteří nám pomohou. Ponenáhlu si zasluhujeme ty, kteří nás žádají, abychom my pomohli jim … A proto, můj příteli, tolik potřebuji tvé přátelství. Žízním po  druhu, který, povznesen nad všechny rozumové rozepře, ve mně respektuje poutníka, směřujícího k tomu světlu. Potřebuji někdy předem zakusit slíbenou vřelost, vyjít ze sebe a trochu si odpočinout na té schůzce, která bude patřit nám. Příteli, potřebuji tě jako vrcholek hory, kde je možné dýchat! Potřebuji se ještě jednou vedle tebe opřít lokty o stůl v hospůdce s terasou z rozeschlých prken na březích Saôny a přizvat tam dva lodníky, s nimiž si budeme připíjet, klidní a usměvaví jako šťastný den. Budu-li ještě bojovat, budu trochu bojovat i za tebe. Potřebuji ti pomáhat žít… Není třetí možnost: láska je buď podmínečná, nebo bezpodmínečná. Buď si člověk klade podmínky, nebo ne. A v jaké míře je klade, v takové míře toho druhého ve skutečnosti nemiluje. Nabízí mu pouze výměnu, ne dar. A pravá láska je a ­vždy musí být darem ve svobodě. Ano, ještě žijí mezi námi andělé. Nemají křídla, ale jejich srdce je bezpečný přístav pro všechny, kteří upadli do bídy v bouřích života. Je jenom jedna cesta k bližnímu: cesta srdce. Všechny ostatní cesty jsou jen zbytečné okliky. Jen srdce dovede pochopit, odhalit tajemství člověka. Pane, je to ten druhý, s kterým si nerozumím. Patří ti, tys ho stvořil; 38

jestliže jsi ho snad tak nechtěl, přece jsi ho tak nechal, jaký právě je. Když ho snášíš ty, můj Bože, chci ho snášet a unést také já, jako ty neseš a snášíš mne. Pravé přátelství je rostlinka, která roste pomalu, musí podstoupit a vydržet mnohé rány a nepřízně osudu, než si zaslouží své jméno. Přátel si važ, a kdo se osvědčili, ty hákem z oceli si připni k srdci. Nekráčej přede mnou, možná za tebou nepůjdu. Nekráčej za mnou, možná tě nedokážu vést. Kráčej vedle mě a buď můj přítel. Upřímný přítel je ten, kdo tě napomene, kdo ti řekne pravdu do očí; toho si važ! Kdo byl nepřítelem svých bližních, je nepřítelem všech. Dlouho uvažuj, než někoho učiníš přítelem. Pak-li se pro někoho rozhodneš, přijmi jej celým srdcem. Mluv s ním otevřeně jako sám se sebou. Kdo je přítel, miluje, ale kdo miluje, nemusí být přítelem. Přátelství je vždycky prospěšné, zatímco láska často zraňuje. Nedůvěřovat přátelům zahanbuje víc, než být jimi klamán. Zůstaň! To je kouzelné slovo v přítelově slovníku. Přátelství, jež nesvázala moudrost, může pošetilost snadno rozvázat. Sobě dobře činí, kdo činí dobře svým přátelům. Kdo je Tvůj přítel, to můžeš jen v nouzi a chudobě poznat. Být sám a bez přátel znamená vést život plný nebezpečí a strachu. Před navázáním přátelství rozvažuj, po navázání věř! Totéž chtít a totéž nechtít, to je teprve pevné přátelství. 39

„Ježíš – cesta víry, naděje a lásky“. Bohoslužba o božím milosrdenství inspirovaná příběhem o Zacheovi. ( M i r o s la v a D v o ř á k o v á )

Bohoslužba využívá symbolického jednání s papírovými srdci. Před začátkem bohoslužby obdrží každý z účastníků malé papírové srdce červené barvy. Kromě toho je připravené větší červené srdce, které je rozstříháno na čtyři díly a na každém z nich je napsán text jedné přímluvy. Ty se přednesou po promluvě a z ústřižků se složí dohromady srdce.

Píseň: „Dnes jdu k tobě, Pane můj“ (HOSANA I, č. 49) Zahájení: Znamení kříže. P: Milé setry a bratři, všechny Vás srdečně vítám na dnešní bohoslužbě slova. Sešli jsme se zde, abychom společně vzdali poctu našemu Bohu Otci, a především si pak připomněli, jak velkého daru se nám dostává prostřednictvím jeho obrovské lásky k nám a jeho milosrdenství. P: Víme, že Bůh nikdy žádného člověka nezamítá, přijímá hříšníky a smilovává se nad těmi, kdo činí pokání. Proto se dříve než vyslechneme boží slovo, zamysleme nad svými hříchy, litujme jich a prosme Pána o odpuštění. P: Pane, smiluj se nad námi. P: Kriste, smiluj se nad námi. P: Pane, smiluj se nad námi.

V: Pane, smiluj se nad námi. V: Kriste, smiluj se nad námi. V: Pane, smiluj se nad námi.

Vstupní modlitba: P: Dnes se společně chceme radovat ze spásy, kterou nám Bůh dal skrze Ježíše Krista, svého Syna, jenž přišel na tento svět, vzal na sebe náš hřích a tím nás vysvobodil z jeho područí. Zjevil nám tak svou moc a slávu, ukázal nám své velké milosrdenství a zachránil to, co by bez něho zahynulo. Skrze život a smrt Ježíše nám Bůh potvrdil, že jeho slitování je víc než hřích a moc jeho lásky je víc než moc smrti. Bože, děkujeme ti, že jsi nám ukázal, kde je opravdová naděje pro člověka. V: Amen. Čtení: Mdr 11,21–12,2 40

Žalm 144: Budu velebit tvé jméno, můj Bože, králi (odp.) Budu tě oslavovat, můj Bože, králi, budu velebit tvé jméno po všechny věky. Každý den tě budu velebit a chválit tvé jméno po všechny věky. Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je Hospodin ke všem a soucit má se všemi svými tvory. Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla a tvoji zbožní ať tě velebí! Ať vypravují o slávě tvého království, ať mluví o tvé síle. Věrný je Hospodin ve všech svých slibech a svatý ve všech svých činech. Hospodin podpírá všechny, kdo klesají a pozvedá všechny sklíčené. Evangelium: Lk 19,1–10 Promluva (shrnutí): P: To, že Ježíš požádal o pohostinství celníka, bylo pro všechny velkým překvapením, ba přímo pohoršením. Celníci si totiž od Římanů za určitý poplatek pronajímali celnice a bohatli pak ze zvýšených sazeb a cel na úkor svých krajanů. Patřilo proto k dobrému chování, že slušný člověk celníky ani nezdravil, nemluvil s nimi a bránil jim vstupu do společnosti, protože byli považováni za veřejné hříšníky. Když Ježíš žádá o pohostinství veřejného hříšníka, dává najevo nekonečnou boží lásku a milosrdenství. Ježíš přišel uzdravovat nemocné, nikoli zdravé. Ačkoli Bohu záleží na úplně každém člověku, vyhledává právě ty ztracené, protože oni nejvíc potřebují jeho pomoc; a proto dokud člověk žije, není nikdy vyloučen z boží lásky. Jen je třeba s boží milostí spolupracovat, je třeba boží nabídku přijmout. Na Zacheovi je to dobře vidět: nedbal na posměch, vylezl na strom, vychází vstříc Ježíšovu přání, projevuje obrovskou radost, že Ježíše může přijmout jako hosta, váží si velice jeho zájmu a mění svůj život. Milost setkání s Kristem u něj vede k obrácení, k upřímné změně života. Příběh o Zacheovi nám tedy podává obraz milosrdného Boha. Boha, který nezavrhne žádného žijícího člověka nezávisle na tom, kdo je nebo co udělal. Naopak, chce navázat kontakt právě s těmi, které my považujeme za ztracené a odepsané. 41

Snaží se k nim přiblížit a přivést je ke společenství svého lidu. A tímto svým příkladem pobízí i nás, abychom jednali jako on, tzn. abychom nesoudili, ale naučili se odpouštět, abychom se nevyvyšovali, ale uměli pomáhat. Zkrátka, máme se naučit v každém člověku vidět svého bližního, svého bratra, svou sestru, protože Bůh nás také všechny zahrnuje do své lásky, a protože před ním jsme si všichni rovni. Amen. píseň: „Právě teď je chválit Pána čas“ (HOSANA II, č. 205) přímluvy:

Po úvodní modlitbě předsedajícího přednášejí čtyři určení účastníci přímluvy napsané na částech rozstříhaného srdce. Po přečtení skládají na oltáři z ústřižků celé srdce. Poté začnou tvořit kruh okolo oltáře.

P: Bůh dnes vyhledává každého z nás svým milosrdným a láskyplným pohledem, ať jsme kdekoliv skryti či skrčeni ve svém strachu. Každého z nás volá naším vlastním jménem a chce nás očistit od našich hříchů a proměnit ve světle své lásky. Proto se neschovávejme před jeho pohledem, ale vyjděme mu vstříc a společně prosme! Bože nejvýš shovívavý: • Dej, aby se tvůj Syn stal také naším přítelem, jako se stal přítelem hříšného Zachea. V: Prosíme tě, vyslyš nás. • Pomáhej nám, ať roste naše láska k tobě i k lidem, abychom následovali Krista a dokázali jednat tak, jak jednal i on. • Smiluj se nade všemi, kteří dosud tápají ve tmách, ukaž jim cestu a přiveď je do společenství božího lidu. • Sesílej církvi Ducha svatého, aby účinně přispívala ke smíření lidí s tebou i mezi sebou navzájem. P: Nyní i my ostatní přistupme a položme Bohu na oltář své srdce společně se svou prosbou, ať už vyřčenou nebo pouze tichou. Účastníci přistupují postupně k oltáři a kladou na něj malá srdce, která obdrželi na začátku a přitom přednášejí nahlas či v duchu své vlastní prosby. Zůstávají okolo oltáře tak, aby nakonec vytvořili kruh.

P: Milosrdný Bože, ty znáš naše srdce i myšlenky, víš, jaké požehnání přináší našemu životu tvá přítomnost. Dej, prosíme, ať žijeme ve smíření s tebou a v pokoji se všemi lidmi; vyslyš prosby našich srdcí, které ti zde předkládáme, a naplň je svou spasitelskou láskou. Skrze Krista, našeho Pána. V: Amen. 42

Modlitba Páně: P: Ježíš řekl: „Kdekoli jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem i já.“ Spojme tedy své ruce a společně se pomodleme slovy, která nás naučil sám Pán Ježíš: V: Otče náš … P: V Modlitbě Páně jsme prosili „odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“. Proto si teď na znamení tohoto odpuštění, bratrství a jednoty Kristova lidu navzájem potřesme rukou a pozdravme jeden druhého slovy: „Pokoj tobě“. Po pozdravení pokoje se přítomní posadí zpátky na svá místa.

Závěrečné slovo: P: Ježíše, Boha-Spasitele, můžeme zvát do každé naší životní situace, zvát ho do všeho, čím jsme a čím žijeme. Tato příležitost se naskýtá v každé chvíli našeho života, neboť Bůh nám ústy Písma říká: „Nyní je čas příhodný, nyní je čas spásy“ (2 K 6,2). Proto bych ráda nám všem přála, dříve než zazní závěrečná píseň, abychom se dokázali zbavit ostychu, a pozvali Ježíše i do svého srdce a naplnili ho láskou nejen k Bohu, ale také k lidem, se kterými se ve svém životě potkáváme, protože dokud milujeme, Bůh nás nikdy neopustí. Píseň: „Bůh je záštita má“ (HOSANA I, č. 416 ). Bohoslužba je ukončena znamením kříže.

43

„Poušť je krásná tím, že někde skrývá studnu“. Dvě bohoslužby se znakovým jednáním pro (víkendovou) duchovní obnovu. ( M i c h a e la M i k u l í k o v á / V l č k o v á )

Bohoslužby využívají symbolů pouště a studny.

Bohoslužba na zahájení duchovní obnovy

Koná se na začátku obnovy (v pátek večer) jako úvod do tématu, které má být celý víkend rozjímáno účastníky obnovy. Má spíše meditativní charakter. Následuje po zábavném seznamovacím programu. Jejím cílem je umožnit účastníkům se ztišit, a má vyústit do ticha a osobní meditace zúčastněných. Bohoslužba se odehrává v kapli, kde jsou lavice uspořádány do kruhu. Uvnitř kruhu je plocha posypána vrstvou písku, do níž jsou umístěné kameny, suché větvičky, suchá stébla trávy, apod. Celý prostor je osvícen pouze svíčkami.

Zahájení bohoslužby:

Bohoslužba se zahájí písní a následujícím znamením kříže.

Píseň: „Před námi kráčí“ (HOSANA II, č. 208) P: Ve jménu Otce i syna i Ducha svatého. V: Amen. Úvod: P: Vítám vás na naší improvizované poušti. Tady, na poušti, začíná naše společné rozjímání. „Poušť je krásná tím, že někde skrývá studnu“. To je název naší obnovy a poušť je hlavním tématem dnešního večera. Čtení: Ex 17,1–3 Žalm 42: jako píseň (HOSANA II, č. 331) Evangelium: Lk 4,1–2 Promluva: P: V obou čteních, která jsme slyšeli, se objevuje motiv pouště jako místa, kde se člověk ocitá v ohrožení. Místa, kde není voda, ani tam není co jíst. V biblickém chápání je poušť nebezpečná také proto, že je sídlem démonů, místem pokušení. Proč se tedy na poušť vydávat? Proč Izraelité nezůstali raději v Egyptě a proč Ježíš začíná své působení (po křtu v Jordáně) zrovna tím, že tráví čtyřicet dní na poušti? Poušť v bibli nepředstavuje jen nebezpečné místo, kde je člověk ohrožen na životě. Poušť 44

je také místem, kde se člověk může setkat s Bohem, jak nám ukazují četné biblické příběhy. Hospodin vodil Izrael pouští. A Ježíše na poušť vedl Duch svatý. Pobyt na poušti v sobě spojuje dvě skutečnosti: ohrožení, nouzi, ale také blízkost Bohu. O poušti nemusíme mluvit jen jako o určitém území, určitém typu krajiny. V přeneseném významu můžeme mluvit také o poušti ve vnitřním životě člověka. Každý z nás jistě zažil nějaké období ve svém životě, které by mohl přirovnat k cestě pouští. Jsou skutečnosti i v našem každodenním životě, které nám vrací pocity vyprahlosti, nenaplnění, opuštěnosti druhými i samotným Bohem. Zkusme přemýšlet o tom, co ve svém životě prožíváme jako poušť. Není nic jednoduchého vracet se k těžkým otázkám našeho života. A cílem není točit se kolem svých problémů, se kterými jsme sem přijeli, ale, jak už bylo naznačeno, vyjít na poušť. Na poušť svého srdce. Na místo, kde se můžeme setkat s Bohem. Zítra budeme přemýšlet o tom, kde v této poušti hledat studnu. Předpokladem je, na tuto poušť vyjít. Znakové jednání:

Nejprve se přečte český překlad textu písně „Desert Rose“ a potom se pustí originální nahrávka od kapely „White Heart“. Přítomní jsou vyzváni, aby si, pokud se odhodlali „vyjít na poušť“ nebo „si sáhnout na tuto svoji poušť“, vzali nějakou věc z písku v kapli (kámen, stéblo…). Předem je řečeno, že tímto bohoslužba končí. Účastníci jsou vyzváni, aby, pokud chtějí, setrvali v tichu a přemýšleli sami o tématu „poušť v mém životě“.

Text písně „Desert Rose“: Ztracená ve větrem bičované zemi V zemi přetékajícího písku Roste křehká květina A tady, v té vyprahlé zemi Si připadáš, jako bys byl jediný Kdo se snaží sloužit mu celým srdcem. Máš strach Ty mraky nad tebou – přikryjí tě? Ref: Pouštní růže, pouštní růže Neboj se, nejsi sama Nebesa o tobě vědí, nebesa vědí V opuštěné, vyprahlé zemi roste květina. Někdy svatost vypadá jako prázdnota Když cítíš ty posměšné pohledy To je dnes Ale víš, jsi na Otcově cestě 45

On tě uslyší, když zavoláš On tě vyzvedne, ponese tě Tvůj Otec tě ponese, bude tě milovat Pro to, co děláš… Závěr:

Bohoslužba nemá oficiální závěr. Účastníci se postupně vytrácejí nebo setrvávají mlčky v kapli…

46

Bohoslužba na ukončení duchovní obnovy ( M i c h a e la M i k u l í k o v á / V l č k o v á )

Je situována na sobotní večer. Tématem dne je text 4. kapitoly Janova evangelia – Ježíš a samařská žena. Bohoslužbě předchází výlet, ze kterého si účastníci obnovy přinesli vodu (z pramene). Všichni o tom vědí, každý ji chvíli nesl… Bohoslužba se opět koná v kapli, uprostřed písku tentokrát stojí džbán s přinesenou vodou a prázdná sklenice.

Zahájení:

Bohoslužba se opět zahájí písní a následujícím znamením kříže.

Píseň: „Poutník a dívka“ (Spirituál kvintet) P: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. V: Amen. Úvod: P: Včera jsme meditovali o poušti našeho života, o poušti našeho srdce. Dnes hledáme studnu. Občerstvující zdroj živé vody. Na samařskou ženu u studny čeká Kristus. Zkusme se zaposlouchat do božího slova a zaslechnout Ježíšovu výzvu: „Dej mi napít“. Čtení: Iz 43,18–21 a Ef 4,32–5,2 Žalm 84: jako píseň „Až půjdou vyschlým údolím“ Evangelium: J 4,5–14 Promluva: P: Přemýšleli jsme dnes, spolu se samařskou ženou, kým pro nás Kristus je. Při rozhovoru u studny tato žena postupně zjišťuje, s kým mluví. Nejprve jej nazývá Židem, proto mu říká Pane, zjišťuje, že je to prorok a nakonec Mesiáš. Ježíš jí zjevuje svojí identitu. Ten znavený, žíznivý poutník, který ji prosil o vodu, se najednou ukáže jako ten, kdo jí jako jediný může dát živou vodu, která uhasí žízeň. Přemýšleli jsme o naší poušti, o naší žízni. Kristus je tím, kdo má živou vodu a může naši žízeň uhasit. Zároveň však zůstává žíznícím poutníkem, který nás prosí, abychom mu dali napít. V podobenství o posledním soudu říká: „žíznil jsem a dali jste mi napít … cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“. A jinde říká, že ten, kdo by napojil číší vody jednoho z nepatrných, protože je to jeho učedník, nepřijde o svou odměnu. 47

Voda, kterou Ježíš nabízí samařské ženě, má zvláštní vlastnosti. Ježíš říká: „Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vyvěrajícím k životu věčnému“. Evangelista Jan nám o pár kapitol dál vysvětluje, že touto životodárnou vodou myslí Ducha svatého, kterého Ježíš přislíbil těm, kdo v něho věří. Kdo se napije vody, kterou Ježíš dává, stává se sám pramenem. Nestačí jen pít, jen brát. Jsme vyzváni, abychom rozdávali. Když se rozhlédneme kolem sebe, všude budeme potkávat lidi, kteří bloudí po své poušti a mají žízeň. Kteří čekají na skutek lásky. Kteří třeba ani v Boha nevěří a nechtějí o něm slyšet. Kteří postrádají naději, lásku, přátele, i hmotné zabezpečení života. K nim jsme posláni. V nich nás Kristus prosí: „Dej mi napít!“. Snažme se být jako prameny v poušti, napojeni na zdroj Kristovy lásky. Znakové jednání: P: Voda zde ve džbánu se pro nás může stát znamením našeho odhodlání, dělit se s druhými o to, co jsme dostali, být pozornými k těm, kdo nás potřebují. Přítomní jsou vyzváni, aby toto odhodlání vyjádřili tím, že někomu z ostatních podají vodu, kterou nalijí ze džbánu do sklenice. Kdo chce, může přidat několik slov povzbuzení, poděkování apod.

Závěr:

Závěr bohoslužby tvoří společná modlitba „Otče náš“, znamení kříže a píseň.

Píseň: „Rozdávejme lásku“ (HOSANA I, č. 223)

48

Bohoslužba pro děti ve věku od 10 do 14 let na zahájení letního tábora. (Lenka Kořínková)

Znakové jednání: děti si s někým vymění svou nejmilejší věc, aby se učily dávat.

Přivítání: P: Milí táborníci, všechny vás vítám na našem letním táboře. Tváře některých z vás už jsou nám známé – jste tu poněkolikáté, jiní jste noví – jste tu poprvé. Pevně věřím, že se během pobytu všichni skamarádíme a budeme táhnout všichni bez rozdílu za „jeden provaz“. Doufám, že čas, který zde strávíme pro nás bude přínosem a že zde zažijeme i mnoho radosti a legrace při hrách a soutěžích, které jsme pro vás připravili. Začátek tábora zahájíme bohoslužbou slova. – Nyní se pomodlíme, a proto se prosím postavte. Úvodní modlitba: P: Pane, děkujeme ti za to, že jsme se zde mohli sejít a prosíme tě, ať jsou tyto naše společně strávené dny pro nás posilou. Dej nám sílu věřit v tvou lásku a ochranu, kterou nám poskytuješ, i ve chvílích naší největší úzkosti. Dej nám sílu vzdávat se i toho, co máme rádi ke tvé větší slávě a naší radosti. Pane dej, ať nezapomínáme na to, že jsi náš Otec, na kterého se můžeme spolehnout po všechny věky věků. V: Amen. Píseň: „Je stále přítomná“ (HOSANA I, č. 79) Čtení: 1Král 17,8 – 16 Žalm 21 Evangelium: Mt 6,25–34 (O zabezpečení života) Promluva (formou dialogu s dětmi): P: Ještě než začnu svou promluvu, ráda bych od vás slyšela, co měla obě čtení i žalm společného? Společné pro obě čtení i žalm bylo dávání – důvěra v Boha, schopnost rozdělit se, třeba i když sami máme málo. V evangeliích můžeme nalézt více míst, kde jsme nabádáni k ochotě rozdělit se. Například v evangeliu podle sv. Jana (6,1–15) je příběh, ve kterém Ježíš nasytí zástupy tím, že rozmnoží dva chleby a pět ryb, které mu poskytl chlapec, který měl jako jediný v tu dobu u sebe nějaké jídlo. Představte si, že místo, aby si ho snědl, svěřil jej Ježíšovi, o němž si vůbec nemusel být jistý, že si jej nesní sám se svými učedníky. Prostě na požádání vydal Ježíšovi vše, co měl u sebe a pak přihlížel zázraku, při němž byly nasyceny zástupy. O mnoho staletí dříve se podobně nezištně rozdělila i vdova ze Sarepty, 49

o níž jsme slyšeli ve čtení ze SZ. Přestože vlivem sucha byl v zemi hlad, se rozdělila s Elijášem a Bůh ji i jejího syna za to uchránil dalšího strádání. V evangeliu jsme slyšeli o důvěře v Boha, kterou v něj máme mít. Ale důvěru musíme mít také k sobě navzájem. Umět si navzájem pomoci. Ze zkušenosti víme, že nám nedělá problém rozdělit se o něco, na čem nám až tak moc nezáleží nebo čeho máme hodně, zvláště pak pokud se ještě dělíme s někým, o kom víme, že nám to vrátí nebo před někým, kdo nás za to patřičně pochválí. Jakmile se však máme rozdělit o něco, čeho máme sami málo nebo ještě s někým, kdo nám za to nic nedá, je to hned horší. Najednou bychom si třeba tu sladkost nejraději někam schovali a snědli si ji sami, jen aby nám jich neubylo, vždyť kdoví, kdy zase takovou dobrotu budeme mít. A Bůh nás učí, že právě když se dokážeme rozdělit o něco co nám bude chybět, je to ten pravý skutek lásky. A že on se o nás v takovém případě postará, že nebudeme cítit nedostatek. Proto, aby se člověk dokázal nezištně o něco cenného rozdělit, něco obětovat, je třeba té pravé lásky, která pramení z důvěry v Boží milosrdenství. Pokud děláme dobré skutky, protože chceme být chváleni nebo tím získat nějaké výhody, jedná se pouze o obchod a ne o lásku k bližnímu. My si musíme uvědomit, že Ježíš za nás zemřel na kříži, aniž by si kladl nějaké podmínky, aniž by z toho něco měl. Ano, on nás tím spasil – a to je jeho obrovský a nezištný dar pro nás. Nikdo po nás nechce, abychom se zbytečně za někoho obětovali a zbytečně trpěli, ale máme milovat své bližní a pomáhat jim ze všech sil, aniž bychom přemýšleli, jaké to pro nás bude mít výhody. Znakové jednání: P: Právě jsme si povídali o tom, jak se máme učit vzdávat věcí, které máme rádi, ve prospěch druhého a nyní si to vyzkoušíme v praxi. Každý z vás si teď s někým vymění svou nejoblíbenější věc, kterou jste si přivezli, aby vám třeba nebylo smutno. Takže, prosím, přineste si ze stanů vaše „mazlíčky“, plyšáky, polštářky, hrnečky, nožíky, přívěšky apod. Věci si zpět zase vrátíme až na konci tábora. Píseň: „Vzývám a slavím“ – (HOSANA II, č. 301) Přímluvy: P: Nyní budeme Pána prosit za vše, co nás trápí, a proto se všichni postavíme: • Pane, prosíme tě za čas, který zde budeme trávit, abychom jej prožili ve vzájemné lásce a porozumění. – V: Prosíme tě, vyslyš nás. • Pane, prosíme tě také za naše rodiče, sourozence, kamarády a za všechny lidi, kteří cítí nějaký nedostatek, abys jim požehnal. • Také tě, Pane, prosíme za ty, kteří zde měli nebo chtěli být s námi a z nějakého důvodu zde nejsou. Prosíme tě, abys jim požehnal a pokud mají nějaké trápení nebo jsou nemocní, abys je potěšil. P: Nyní můžete nahlas nebo i v duchu připojit každý své vlastní prosby. Píseň: „Ježíš, nejkrásnější“ (HOSANA I, č. 86) 50

Závěrečná modlitba: P: Na závěr naší bohoslužby se postavíme a pomodlíme se: Pane, děkujeme ti, že zde můžeme společně strávit táborový týden a zakusit tvou dobrotu ve společenství a pomocí her si vyzkoušet, jak se dokážeme dělit s ostatními a být si navzájem oporou. Také tě prosíme, abys tento náš pobyt požehnal. V: Amen. Závěrečná píseň: „Bůh je záštita má“ (HOSANA I, č. 416)

51

Bohoslužba při otevírání denního stacionáře pro nemocné, o které se rodina nemůže celodenně starat. (Ivana Ludínová)

Bohoslužba využívá symbolické jednání se svící.

Úvodní píseň: „Jezu Kriste, štědrý kněže“, 1. a 2. sloka (Kancionál, č. 706) Znamení kříže Přivítání: P: Drazí přítomní. Jsem velmi ráda, že vás mohu srdečně přivítat při dnešní důležité události, která se dotýká života mnoha našich spoluobčanů. Dnes naše město otevírá denní stacionář pro spoluobčany, kteří potřebují celodenní péči. Jsou to především lidé trpící hlubokou demencí a alzheimerovou chorobou. V budoucnu se počítá s rozšířením služby s možností celotýdenní péče. O celou výzdobu tohoto zařízení se postaraly děti z výtvarného a keramického kroužku Základní umělecké školy. Chtěly tak svým starým spoluobčanům připravit radost z pěkného prostředí. Vždyť několik dětí zde bude mít i své prarodiče. A nyní se ztišme a zamysleme se nad důležitostí tohoto okamžiku. Vstupní modlitba: P: Bože, ty, který nás obdarováváš zdravím a životem, otevři naše srdce pro uzdravující moc lásky tvého Syna. Dej, ať ho přivítáme trpícího v našich nemocných a sloužícího v těch, kdo o ně pečují, a ať ho stále více milujeme. V: Amen. 1. čtení: Sir 38,1–15 Žalm 102 2. čtení: Jak 5,13–16 Píseň: „Jezu Kriste, štědrý kněže“, 3. a 4. sloka Evangelium: Lk 10,25–37 Promluva: P: V úvaze nad dnešní událostí připomeneme několik myšlenek těm, kteří se jako samaritán z dnešního evangelia stali bližními nemocných. Ráda bych při této příležitosti připomněla několik velkých postav těch, kteří svůj život zasvětili péči o nemocné a trpící. Sv. Basil, biskup v Cesareji, se sám účastnil péče o strádající křesťany, židy i pohany a nechal pro ně vybudovat celou soustavu pavilonů určených pro zdra52

votní péči. V blízkosti Cesareje vzniklo celé město milosrdenství nazvané podle svého zakladatele Basileida. Rovněž otec západního mnišství, sv. Benedikt, kterého uctíváme jako patrona Evropy, uložil svému řádu péči o nemocné, a to jako službu, která má přednost před vším ostatním. Také nelze nepřipomenout českou ženu, královskou dceru Anežku Přemyslovnu. Dnes již sv. Anežku Českou, která vstoupila do světa chudoby a bezmoci a vzdala se poct, moci a světa bohatství. Anežka odmítla korunu císařovny a zvolila si řeholní život, zasvěcený modlitbě a službě nemocným a chudým. Stala se zakladatelkou špitálu, ale také řádu křížovníků s červenou hvězdou. Vlastníma rukama se dotýkala bídy a utrpení a vydala svědectví, že sloužící láska převyšuje všechny hodnoty, které nabízí svět, a překračuje bariéry mezi lidmi. Nemoc jakoby představovala jiný svět člověka. Nemocnému jinak běží čas a jinak prožívá své vlastní tělo ve střídajících se chvílích bolesti a úlevy. Nemocný vypadl z každodenního rytmu, nemůže plnit řadu svých povinností a věnovat se mnohým svým běžným zálibám a zvykům. Často při tom zjistí, že mnoho věcí, bez nichž si dosud vůbec nedovedl představit svůj život, může nakonec postrádat. O mnoha záležitostech se domníval, že se bez něho vůbec neobejdou. Nyní se však dozvídá, že i bez něho běží život klidně dál. Na druhé straně je mnoho věcí, které dosud opomíjel, podceňoval nebo bral jako samozřejmost. Nyní chápe, že jsou vlastně velkým darem. Drobné projevy skutečné účasti a zájmu druhých, krátká návštěva nebo malý dárek – to jsou nyní všechno hodnoty, ze kterých nemocný může čerpat sílu. Vstup do světa nemocného s sebou přináší velké přehodnocení hodnot. Víme však, že utrpení člověka může vést také k zahořklosti, ke ztrátě vyšších cílů. Též statečné přemáhání bolesti může člověka bytostně narušit a vést k duchovní pýše. Již sv. Albert Veliký řekl: „Když člověk onemocní, snadno podlehne představě, že jeho život nemá smysl“. V tomto zmatku, do kterého nemoc člověka uvádí, je potřeba pomoci. V tomto stacionáři budou pomáhat sestry a ošetřovatelky, ale bude také docházet lékař a kněz a ti všichni společně se budou snažit pomoci a přinést světlo do života trpících. Někdy laskavý zájem o trpícího nemocného člověka a vlídné slovo má podivuhodný uzdravující účinek, protože směřuje k nejhlubšímu kořenu onemocnění. Je třeba se naučit naslouchat nemocnému. Člověk se vyjadřuje nejen slovy, ale celým svým chováním. Zpravidla je velmi důležité to, o čem nemocný úzkostlivě mlčí, co otevře jen tehdy, pokud dojde ke vzájemné důvěře. Proto nemocný nemá být jen objektem léčení, ale právě hluboký prožitek toho, že člověk nemá svůj život plně v moci a je odkázán na druhé, má nemocného vést k tomu, aby se odvážil rizika důvěry a spolehnutí se na druhé. Laskavý a citlivý vztah mezi nemocným a těmi, kteří o něho pečují, utváří prostor pro uzdravení v rovině tělesné, duševní i duchovní, neboť v každém člověku je skryt obrovský potenciál sil k uzdravení. Již Starý zákon zdůrazňuje, že „lékař má svou moudrost od Boha“. V knize Sirachovcově čteme: „Cti lékaře, neboť jej Pán stvořil, nevyhýbej se mu, vždyť ho potře53

buješ. Jsou případy, kdy zdraví je v jeho rukou. Vždyť on se odporoučí Pánu, aby měl zdar, když nese úlevy, když léčí, aby ti zachránil život“ (Sir 38,12–14). Modleme se za to, aby nemocní a ti, kteří o ně pečují, směli zakusit pravdivost Kristova příslibu: „Dána je mi veškerá moc na nebi i na zemi“ (Mt 28,18) a „Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku“ (Mt 28,20b). Na závěr bych si přála, abychom se všichni zamysleli nad tím, že toto zařízení je jakýmsi chrámem, ve kterém by lidé měli přijímat účast na Kristově velikonočním tajemství a aby zde nechyběla kvalifikovaná a významná přítomnost věřících. Aby se všichni, kteří se zde budou starat o zkvalitnění života nemocných, snažili být pro své bratry a sestry opravdovými milosrdnými samaritány a aby dokázali vnímavě odpovídat na potřeby nemocných. Trpící a nemocný člověk nesmí být osamocen, ale má i v nemoci hodnotně žít. Je třeba mu dát najevo, že je pro nás důležitý a že ho máme rádi. A k tomu není třeba mnoho slov. K tomu ať nám dopomáhá Bůh. Chvíle ticha Přímluvy: P: Prosme za všechny, kteří slouží nemocným a trpícím, a s důvěrou se obraťme ke Kristu, lékaři duše i těla: • Prosme za církev, aby věrně naplňovala své poslání a vnášela uzdravení a pokoj do celého světa. – V: Pane, smiluj se. • Prosme za kněze, aby s Kristem věrně bděli u lůžek nemocných a umírajících a přinášeli jim opravdovou posilu. • Prosme za lékaře a všechny zdravotníky, aby jim Pán dával sílu obětavé lásky v jejich odpovědném povolání. • Prosme za všechny, kteří slouží nemocným, starým, opuštěným a postiženým, aby si uvědomovali, že v trpících slouží samotnému Kristu. • Prosme za nemocné a trpící, aby se ve svých bolestech sjednocovali s trpícím Kristem, a tak měli účast na jeho díle vykoupení světa. • Prosme za všechny věřící, aby si byli vědomi léčivé moci modlitby a svátostí. • Prosme za nás za všechny, abychom byli vnímaví ke všem potřebám trpících a stali se jejich opravdovými bližními. P: Neboť ty, Pane, vládneš nad zdravím i nemocí, životem i smrtí a žiješ v jednotě s Bohem Otcem a Duchem svatým na věky. V: Amen. Chvíle ticha Píseň: „Jezu Kriste, štědrý kněže“, 5. a 6. sloka 54

Otče náš: P: A nyní se společně pomodleme modlitbu, kterou nás naučil Pán Ježíš: V: Otče náš…. Symbolické jednání:

Vedoucí bohoslužby nechá rozdat všem účastníkům svíce a řekne:

P: Jako symbol toho, že v tomto domě bude zářit světlo, které nám dává Kristus, si teď všichni zapálíme svíci. Potom vedoucí bohoslužby od své svíce rozžehne svíce nejblíže stojícím účastníkům a ti zapalují svíce ostatním. Když již všem svítí svíce, řekne vedoucí bohoslužby:

P: Rozdávejme světlo Kristovo všude kolem nás! Závěrečná modlitba: P: Bože, ty jsi světlo a nejsou v tobě žádné temnoty, ty‚s nás přijal za vlastní a tím jsi nás učinil syny a dcerami světla. Dej, ať v nás nenajde místo temnota, ale ať v nás září světlo tvé pravdy. Prosba o požehnání: P: Bože, Otče milosrdenství, vyslyš naše prosby, skloň se ke všem nemocným a trpícím a žehnej těm, kteří jim slouží, skrze Krista, našeho Pána. V: Amen. Závěrečná píseň: „Jezu Kriste, štědrý kněže“, 7. a 8. sloka

55

„Pomazal jsi ho na proroka, kněze a krále“ Modlitba nešpor spojená s obřadem pomazání (Zdeněk Demel)

Tato bohoslužba sleduje strukturu modlitby večerních chval z liturgie hodin, do níž je zařazen obřad pomazání, kterým si účastníci symbolicky připomínají, že mají účast na pomazání Ježíše Krista na proroka, kněze a krále. K mazání se použije růžový nebo jiný vonný olej. Hymnus nešpor je nahrazen písní. Čtení jsou delší než obvykle a zvolená tak, aby byla v souladu s tématem bohoslužby. Písně po čteních mají funkci meditace přečteného textu.

Píseň: „Království a král“ (HOSANA I, č. 107) nebo „On je králů král“ (HOSANA I, č. 173) Psalmodie: z nešpor pondělí 2. týdne (např. in Denní modlitba církve. Ranní chvály, modlitba uprostřed dne, nešpory, modlitba před spaním. Praha : Česká liturgická komise, 1987 – dotisk 1. vydání 1988, s. 945–947): Žalm 45/44 I (2–10) s antifonou „Krásou vynikáš nad lidské syny, půvab se rozlévá po tvých rtech“. Žalm 45/44 II (11–18) s ant. „Ženich je tady! Jděte mu naproti!“ Kantikum: Ef 1,3–10 s ant. „Bůh sám u sebe ustanovil, že všechno sjednotí v Kristu, až se naplní čas pro dílo spásy“. 1. čtení: 1Sam 9,15–10,1 Píseň: „Králi, milost nám dej“ (z CD „střípky“; Schola studentů olomouckých fakult) 2. čtení: Jl 3,1–5 (nebo 2,28–32) Píseň: „Chvalozpěv“ (HOSANA I, č. 71) Evangelium: Lk 4,14–19

56

Promluva: P: Patříme mezi chudé, kterým Kristus přinesl radostnou zvěst, jsme vězni, jimž bylo oznámeno propuštění, jsme slepci, jimž byl vrácen zrak, jsme zdeptaní, jež byli propuštěni na svobodu, patříme mezi ty, co vědí, že žijí v létě Hospodinovy milosti. To, co jsme sami zažili a zažíváme, si nenechme pro sebe. Nýbrž buďme Kristovými proroky, kněžími a králi a pomáhejme mu budovat a šířit boží království. Píseň: „Pane, smiluj se“ (z CD „střípky“) Pomazání:

Modlitba doprovázející mazání na rukou:

P: Nikdy nezapomeň, že ti Bůh dal účast na pomazání svého Syna, Ježíše Krista, na proroka, kněze a krále. Hlásej jeho slovo, slav jeho tajemství a pomáhej lidem ke královské důstojnosti. V: Amen. Píseň: „Tobě patří sláva“ (z CD „střípky“) Přímluvy:

Předsedající uvede přímluvy krátkou modlitbou a potom dá prostor k jejich spontánnímu přednesu.

Modlitba Páně:

Když skončí přímluvy, uvede předsedající modlitbu „Otče náš“ těmito nebo jinými slovy:

P: Své přímluvy nyní završíme modlitbou, kterou nám odkázal Pán Ježíš: V: Otče náš… Závěrečná modlitba: P: Dobrý Bože, děkujeme ti, že smíme dýchat líbeznou vůni tvého Syna a že jsi také nás pomazal na proroky, kněze a krále. Kéž nám tvůj Svatý duch pomáhá, abychom Krista důsledně a vytrvale následovali a tak kolem sebe šířili jeho líbeznou vůni. V: Amen. Požehnání: P: Bůh, pramen všeho dobra, kéž nás zahrne veškerým svým požehnáním a milostí. V: Amen. Píseň: „Hosana“ (z CD „střípky“) 57

— Příklady prekatechumenálních slavností —

60

„Noční vánoční chvály“ podle slavnosti v erfurtské katedrále o Štědrém večeru

Biskup Joachim Wanke slaví od roku 1988 v Erfurtu zvláštní slavnost s těmi, kdo přijdou do kostela jen jednou za rok, a to na vánoční „půlnoční“. Věřící zde slaví na Štědrý večer narození Spasitele eucharistickou slavností ve 22 hodin. S ostatními pak biskup slaví ve 23,30 hod. v katedrále „Noční vánoční chvály“ (něm. „Nächtliches Weihnachtslob“). Návštěvníci mohou do katedrály přicházet už 20 minut před začátkem. Při vstupu obdrží lístek s texty písní a otčenáše a do zahájení slavnosti si za zvuku varhan mohou prohlížet bohatou výzdobu katedrály. Pokud jde o hudbu během slavnosti, osvědčilo se zpívat všeobecně známé koledy. Pokud jde o varhanní hudbu, osvědčila se jen improvizace na melodie všeobecně známých koled. Pokud jde o charakter oslovení, promluvy, modliteb a přímluv, je třeba pamatovat na „civilní“ jazyk, je třeba se vyvarovat „církevního nářečí“. A promluva by neměla být delší než sedm minut. K charakteristice erfurtské slavnosti patří půlnoční vyzvánění, jež je reprodukováno i do interiéru katedrály. Protože se vyzvání největším zavěšeným zvonem na světě, dosahuje se tím obzvlášť velkého účinku. Podle erfurtského vzoru by mohla vlastní slavnost vypadat následovně: • Vstupní průvod za zpěvu písně „Splnilo se Písmo svaté“ (Kancionál, č. 209), nebo „V půlnoční hodinu“ (Kancionál, č. 210). • Pozdravení shromáždění • Přednes vánočního evangelia:

Kvůli lepšímu vnímání je text rozdělen do tří úryvků. Mezi nimi je vhodná varhanní nebo jiná improvizace na melodii písně „Narodil se Kristus, Pán“ nebo jiné známé koledy. Pro vánoční zvěstování je vhodné vzít text evangelia sv. Lukáše a rozdělit jej takto:

Lk 2,1–7: narození Krista; (Meditativní hudba) Lk 2,8–14: zvěstování narození pastýřům; (Meditativní hudba) Lk 2,15–20: klanění pastýřů. • Promluva (7 min.) • Píseň: „Tichá noc“ (Kancionál, č. 224) 61

• • • • •

Půlnoční vyzvánění zvonů přenášené do interiéru kostela (5 min.) Meditativní ticho (cca. 30 sec.) Přímluvy Otče náš (společně) Vánoční orace a požehnání Podle erfurtského vzoru by mohla modlitba požehnání vypadat následovně:

P: Dobrý a silný Bože, tys nám poslal svého Syna, Ježíše Krista. Jeho příchodem jsi nám projevil svou lásku a starost o nás. Děkujeme ti dnes za to a prosíme tě: Dej, ať svým chtěním a konáním přispíváme k spáse a požehnání lidí, aby tak všichni mohli vytušit, že svět skrze tebe spěje k dobrému konci. Prosíme tě o to skrze Krista, našeho bratra a Pána. Ať na vás všechny sestoupí požehnání všemohoucího Boha Otce, i Syna, i Ducha svatého. V: Amen. • Píseň: „Narodil se Kristus, Pán“ (Kancionál, č. 201) • Odchod za varhanního doprovodu. Pro dobrou atmosféru celé této prekatechumenální slavnosti je dobré, když se jí účastní také křesťané živé víry, kteří zde plní roli jakýchsi „tahounů“.

62

„Slavnost na rozhraní života“. Přechodový rituál na cestě z dětství do dospělosti.

Jak vznikla „Slavnost na rozhraní života“, německy zvaná Feier der Lebenswende? V roce 1997 byl dómský farář Reinhard Hauke dotázán několika nepokřtěnými žáky 8. ročníku katolického gymnázia, zda by se mohli rozloučit s věkem základní školy nějakou slavností v kostele, přestože nejsou pokřtění a ani o tom zatím neuvažují. Nechtěli se totiž účastnit obřadu „Jugendweihe“, který dříve komunistický režim NDR zneužíval pro své politické cíle a který je dodnes, i když se změněným obsahem, nabízen jako rituál přechodu z dětství do období dospívání. A tak nakonec vznikla „Slavnost na rozhraní života“, představující přechodový rituál mezi dětstvím a dospíváním. Slavnost se konala poprvé v roce 1998 po dlouhé společné přípravě žáků, jejich rodičů a faráře. Slavnost se rozhodli pojmout jako vzpomínkovou cestu dětstvím, jako výhled na cestu do budoucnosti a zamyšlení nad zodpovědností ve společnosti. Cestu při slavnosti symbolizuje dlouhá šála v oblíbené barvě každého účastníka. Vlastní příprava na slavnost probíhala od ledna do května. Během ní žáci spolu s rodiči uvažovali o svém dosavadním životě a jeho významných okamžicích a podníceni vhodným literárním textem přemýšleli také o svých očekáváních ohledně budoucího zaměstnání a osobního života. Výsledky těchto úvah pak našly své symbolické vyjádření v chystané slavnosti: důležité životní okamžiky představovaly různé předměty kladené na šálu a naděje spojené s budoucností představovala zapálená svíce, umístěná na konci šály. V rámci přípravy také uvažovali o své angažovanosti ve společnosti a zvolili si téma „přátelství – vzájemná odpovědnost“. Zabývání se tímto tématem je nakonec přivedlo na myšlenku, navštívit nějaké zařízení, které nabízí konkrétní pomoc při řešení nějakého společenského problému a kde by mladí mohli i sami pomoci. Nakonec vznikl nápad, udělat něco pro bezdomovce. Od roku 1998 tak pravidelně mladí vždy několikrát uvaří ve farnosti oběd a sami ho podávají bezdomovcům. Přitom mají možnost učinit zkušenost, že společenským problémům nemusí jen přihlížet, ale že mohou přispívat i k jejich řešení. Po této dlouhé a široce pojaté přípravě následuje v erfurtské katedrále vlastní „Slavnost na rozhraní života“. V ní má důležitou roli hudba, kterou kromě varhanního preludia a postludia vybírají sami účastníci a hrají ji mladí lidé, neprofesionálové. „Slavnost na rozhraní života“ by mohla mít podle erfurtského vzoru z roku 1998 tento průběh: 63

Příchod mladých spolu s předsedajícím před oltářní prostor za doprovodu varhanní hudby Příbuzní jsou již shromážděni v lavicích. Mladí po příchodu obsadí první řadu lavic. Zahájení slavnosti a přivítání účastníků předsedajícím knězem Na úvod předsedající zmíní též to, že konáním slavnosti ve (starodávném) kostelním prostoru dávají mladí najevo, že si uvědomují svou sounáležitost s lidskými dějinami. Představení se mladých jako současníků lidí dneška Mladí jednotlivě přistoupí k mikrofonu, řeknou své jméno, věk a z jaké pocházejí rodiny. Rodiče přitom prostřou na zem šálu a kladou na ni předměty, které popisují dosavadní životní cestu jejich dítěte. To potom ukazuje dotyčné předměty a krátce se zmíní o významných událostech svého života. Poděkování rodičům Když se všichni mladí představí, jdou poděkovat svým rodičům: podají jim ruku nebo je obejmou. Hudba (hrají např. mladí z farnosti) Přednes přání ohledně budoucího zaměstnání, partnerství a smyslu života: „Kým chci být jako člověk v budoucnosti“? Tato přání pronášejí mladí opět jednotlivě před mikrofonem. Ostatní stojí vedle sebe v řadě. Přitom drží v ruce rozžatou svíci, kterou si přinesli z lavice. Až přednesou všichni svá přání, začnou hrát varhany a mladí postaví svíci ke konci šály. Komentář předsedajícího a uvedení následujícího čtení. Přednes úryvku z literatury. Např.: Antoine de Saint-Exupéry, Malý princ (čte někdo z mladých). Promluva: Čemu nás učí život? – Bible jako svědectví lidí o lidském přátelství s jeho rozmachy a krizemi. Všemi společně zpívaná píseň: např. „Přemýšlej, děkuj a služ“ (HOSANA I, č. 208); nebo „Čeká mě den“ (HOSANA I, č. 471). Přání a prosby ohledně světa, do kterého jdeme a ke kterému patříme. Mladí přednášejí svá přání a prosby jednotlivě od mikrofonu. Nakonec lístky s přáními a prosbami mladí položí ke svíčce. 64

Požehnání lidem tohoto světa. Požehnání dává předsedající slavnostním způsobem. Mladí si přitom vezmou přes ramena svou šálu a v ruce drží rozžatou svíci. Podle erfurtského vzoru by mohla žehnací modlitba vypadat např. takto: P: Dobrý Bože, mladí lidé dnes vyprávěli o svém dosavadním životě a sdělovali nám své plány pro sebe i pro svět. Ukázali, že mají o svět zájem a že se svými silami chtějí zasazovat o jeho dobrý vývoj. Příklady touhy mnoha mladých a dospělých po něčem „více“ prostřednictvím křesťanů nás povzbudily k víře ve skutečnost toho, v co doufáme a v co věříme. Prosím tě dnes za tyto mladé lidi a za všechny, kteří je na jejich životní cestě provázeli a též nadále budou provázet: Posiluj je v dobrém, dej jim mnoho povzbudivých zkušeností při hledání toho „více“ v životě, napřimuj je, když ztratí odvahu, a dej, ať mohou vidět plody svého úsilí a své píle. K tomu vás všechny požehnej dobrý Bůh, Otec, i Syn i Duch svatý. Amen. Odchod za doprovodu varhanní hudby. Tato slavnost by např. mohla přicházet v úvahu pro zájemce z řad nepokřtěných žáků církevních škol před ukončením 9. ročníku základní školní docházky, anebo vůbec pro zájemce tohoto věku, kteří by se přihlásili na základě inzerce v místním tisku apod. Pro její přípravu a uskutečnění je vhodné, aby se konala v rámci některé farnosti s tím, že by se pak konala ve vhodném kostele.

65

Slavnost zamilovaných na svátek sv. Valentina

Od roku 2000 se 14. února koná v Erfurtu v den sv. Valentina ekumenická bohoslužba, určená podle slov biskupa Joachima Wankeho „pro všechny, kdo jsou na cestě v partnerství“. Podnět k jejímu vzniku vzešel nejprve z prosby některých nepokřtěných, kteří stojí o to, aby jejich manželskému vztahu bylo požehnáno v kostele. Druhým podnětem byla snaha nabídnout něco ze strany církví jako protiváhu proti komerčnímu zneužití svátku sv. Valentina jako „dne zamilovaných“. Tato bohoslužba je pojata především jako meditace o partnerství. Podle erfurtského vzoru by mohla mít tato slavnost následující průběh: • Vstup: předsedající vstoupí do oltářního prostoru (účastníci sedí), následuje poklidná varhanní hudba • Zahájení slavnosti a oslovení účastníků • Úvodní modlitba • Meditace K meditaci se promítá nějaký vhodný obraz zamilovaných. K tomu mohou tiše hrát varhany. • Společný zpěv vhodné písně • Svědectví manželských párů: Je vhodné vybrat tři křesťanské manželské páry s různě dlouhou dobou vztahu, aby mohli být pokud možno osloveni všichni přítomní (např. staří manželé, manželé s dětmi v pubertě a ještě třeba manželé s malými dětmi). Tyto páry vyprávějí o svém partnerském vztahu a proč je pro ně důležitý. • Výklad Velepísně lásky z 13. kapitoly 1. listu Korinťanům: v každém konkrétním partnerském vztahu lze zakusit boží lásku • Společný zpěv: např. „Lásky však kdybych neměl“ (HOSANA I, č. 117) nebo „Láska nikdy nepřestává“ (HOSANA II, č. 119) • Společné požehnání všem přítomným • Pozvání jednotlivých párů k požehnání Všude tam, kde se v bibli mluví o požehnání, jde o projev boží lásky. Páry, které chtějí, přicházejí dopředu. Zde po krátkém rozhovoru přijmou požehnání buď od předsedajícího nebo od některého z manželských párů, které mluvily o svém partnerském vztahu. Přitom tiše hrají varhany.

66

„Každý si v životě nese nějakou těžkost“. Prekatechumenální slavnost s využitím symboliky kamene a písně skupiny U2. ( L i b o r Vš e t u l a a   a n i m á t o ř i S a l e s i á n s k é h o k l u b u m l á d e ž e [ SK M ] Z l í n )

Tato prekatechumenální slavnost byla uskutečněna místo májové pobožnosti v sále Salesián­ ského střediska mládeže ve Zlíně – Jižních Svazích. Byli na ni pozváni jak mladí lidé, kteří chodí do střediska, ale nechodí na bohoslužby, tak i pravidelní návštěvníci májových v kostele, kteří však věděli, že „májová“ bude netradiční.

Vedoucí motiv: Každý člověk si nese v životě nějakou těžkost nebo smutek. V dětství jsou to malé těžkosti, ale v mládí a dospělosti to mohou být i velké problémy. Existuje ale někdo, kdo nám se snášením našich těžkostí může pomoci. Bůh – prostřednictvím druhých lidí. Popis průběhu slavnosti: Začne se vhodnou písní ze zpěvníku HOSANA. Pak se účastníkům rozdá český překlad písně „Stuck in the Moment“ z alba „All That You Can Leave Behind“ a jsou stručně seznámeni se skupinou U2. Pustí se píseň, lidé sledují text v češtině a „meditují“ nad ním. Po doznění písně se nechá chvíle ticha. Na závěr této části se zdůrazní ta pasáž písně, kde se mluví o kamenitých cestách. Každý účastník dostane kamínek (oblázek). Má za úkol si pod ním představit nějakou svou těžkost, problém, bolest nebo smutek (může přitom znít vhodná instrumentální skladba). Této bolesti pak dá konkrétní podobu (je to přece jeho bolest) tím, že prsty nebo štětcem nanese na kamínek nějakou barvu (vodou smývatelné barvy jsou přichystány na stolech). Tak se obarvený kamínek stává symbolem jeho konkrétního problému, jeho konkrétní těžkosti. Uprostřed místnosti stojí váza s vodou. Do ní každý vhodí svou těžkost ve formě obarveného kamene. Následuje modlitba, ve které se Bohu svěří všechny „kameny“ (těžkosti). Může se použít úryvek z bible, např. Iz 1,18. Potom nejmladší z účastníků s těmi kameny zamíchá a vyloví je. Každý si pak jeden vezme, ale mnohdy už ne ten svůj (zní opět vhodná hudba). Každý pak svůj vylovený kamínek nalepí na cestu, která je namalována na obraze. Po této cestě jdou dva mladí lidé směrem ke slunci. Tím účastníci vytvoří kamenitou cestu, o níž se zpívá v písni. 67

Celá bohoslužba se ukončí vhodnou krátkou modlitbou, kdy prosíme Boha, aby nám pomáhal být pro druhé oporou. Může se opět použít úryvek z bible, např. Gal 6,2. Poznámka: Vždy před každým dalším krokem se vysvětlí, co se bude dělat a co to znamená.

Symbolika obsažená ve slavnosti:

Následující popis představuje jen příklad možného symbolického výkladu. Nad symboly je třeba znovu přemýšlet a najít i nové významy, které budou vhodnější pro konkrétní účastníky. A samozřejmě je možné vymyslet i jiné symboly.

Kámen • symbolizuje těžkost, splín, smutek, problém – prostě něco, co ve svém životě vnímám jako negativní. Barva • umožňuje vystihnout citové „zabarvení“ toho negativního v mém životě. Voda • symbolizuje boží náruč, milosrdenství. Tak, jako svůj kamínek hodím do vody, stejně tak mohu svoji těžkost svěřit Bohu, který pak jedná. Vylovení kamenů • někdy ale vnímám těžkost dále, i když jsem ji svěřil Bohu. Je snad lehčí, vidím ji v jiném světle, ale zůstává. Stejně jako vylovené kameny úplně barvu neztratily, ale barva na nich zůstala, i když je bledší. Rozdávání kamenů • pomáhá vnímat, že mi Bůh posílá do života lidi, kterým se mohu svěřit a kteří mi mohou pomoci. Lepení kamenů na obraz cesty za sluncem • symbolizuje prožívání těžkostí, ale i radostí společně – v církvi, ve farnosti, ve středisku. A to může usnadňovat život. Právě společné prožívání života může být tou cestou, která nás dovede až ke Slunci – k Bohu.

68

Příloha: Píseň skupiny U2 „Když se nemůžeš hnout“ Ničeho na světě se nebojím Všechno, co mi říkáš, už jsem někde slyšel Jen se snažím najít tu správnou melodii Písničku, kterou si sám můžu zazpívat Nikdy jsem si o tobě nemyslel, že bys byl blázen Ale, milej zlatej, podívej se na sebe jak vypadáš Musíš stát zpříma a nést svůj kříž Slzy jsou k ničemu Musíš sebrat síly Když ses zaseknul a nemůžeš se pohnout z místa Neříkej, že později bude líp když teď ses zaseknul a nemůžeš se hnout Já nezradím naše barvy ale noci, které jsi naplnil požáry, Ty tě nechaly prázdného Jsem pořád okouzlený tím světlem, které jsi mi přinesl Pořád poslouchám tvýma ušima a dívám se tvýma očima Byl jsem jako v bezvědomí, napůl spící dokud jsi mi neukázal, jak hluboká je ta voda Neskočil jsem do ní – pro mě by to byl pád Je strašně dlouhá cesta tam dolů, kde není vůbec nic Musíš sebrat síly když ses zaseknul a nemůžeš se pohnout z místa Neříkej, že později bude líp když teď ses zaseknul a nemůžeš se hnout A i když se rozprostře noc a i když den netrvá věčně a my klopýtáme po kamenitých cestách Je to jen chvíle, jen okamžik, který zas pomine. 69

„Mám zraněné srdce, kdo mi ho vyléčí?“ Prekatechumenální slavnost se symbolickým jednáním. ( L i b o r Vš e t u l a a   a n i m á t o ř i SK M Z l í n )

Tato prekatechumenální slavnost se  uskutečnila v  kostele Panny Marie Pomocnice v  salesiánské farnosti Zlín  – Jižní Svahy. Začíná scénkou, při níž se  Jakub prochází na  volném prostranství a  na  krku má připevněno velké červené papírové srdce. Celý průběh slavnosti řídí „moderátor“.

Zahájení: vhodná píseň ze zpěvníku HOSANA Scénka:

Jakub vyjde na volné prostranství v kostele a začne se procházet.

Vypravěč: Jakub byl úplně obyčejný kluk. Ráno vstával do školy, nešla mu matematika, někdy se nepohodl s rodiči a hrál rád fotbal. Dnes je čtvrtek. Den jako každý jiný… myslel si Jakub. Ale dnes nebyl den jako každý jiný. Dnes byl totiž pro Jakuba smutný den. Stalo se to takto…. Jakub přichází k lavici a sedne si. Pak přichází učitelka a začne na Jakuba křičet.

Učitelka: To nemyslíš vážně. Ty si myslíš, že jsem úplně hloupá? Vždyť jsi napsal na papír jen hotové výsledky. Kde máš, pomocné výpočty? Jakub: Psal jsem je na zvláštní papír, který jsem Vám neodevzdal… Učitelka: To by mohl říct každý. Zas až tak hloupá nejsem. Jakub: Ale paní učitelko… Učitelka: Nehraj na city! Výsledky máš sice správně, ale beztak jsi je někde opsal. Máš pět za opisování. A utrhne Jakubovi kus jeho papírového srdce.

Vypravěč: To ale nebylo všechno. Hned po škole se měl sejít s kamarády, aby domluvili poslední podrobnosti na víkend, který měli strávit na chatě Jakubových rodičů. 70

Jakub přichází za hloučkem kamarádů.

Jakub: Nazdar pánové! Tak co, kdo vezme ten CD-přehrávač? Kamil: Počkej, Jakube, potřebujeme Ti něco říct… Jakub: Neříkej, že nikdo nemáte doma CD-přehrávač! Pepa: Ne, ale já nemůžu jet na ten víkend. Jakub: A proč, prosím Tě? Pepa: Víš, matka mi slíbila, že mi koupí nové boty, ty „najky“ z katalogu. Ale má čas jen tuto sobotu, takže musím jít nakupovat. Kamil: No a já musím jít se psem v sobotu ke kadeřníkovi. Víš, jak už ho máme zacuckovaného?! Jakub: No počkejte, ale všechno už je domluveno, jídlo jsem už taky koupil… Kamil: Promiň, snad příště… Kamarádi odcházejí, každý přitom utrhne Jakubovi kus srdce a nechají ho tam stát samotného.

Vypravěč: Jakub byl chvíli úplně mimo. Nejlepší kamarádi ho takto zradili. Vydal se domů, ale nepospíchal. Bloumal ulicemi sem a tam, až se octl u svého domu. Musel to někomu říct… Otevřel dveře a… Táta sedí u televize a sleduje fotbal. Velmi nahlas to komentuje. Táta: No, to nemyslíš vážně, taková přihrávka! Vždyť hrajete jako ponocní. No… seber mu ten míč! Ale ne tak, ty troubo! Jakub (přistoupí k tátovi): Tati, já jsem měl dnes úplně hrozný den. Táta: Cože? A pokračuje v dívání se na televizi a ve svém komentování fotbalu.

Jakub (nahlas): No, že jsem měl úplně hrozný den… 71

Táta: No, já mám taky hrozný den. Podívej se, jak hrají, nekňubové! Víš co? Teď nemám čas, řekneš mi to později! Jakub si stoupne před televizi, podívá se na tátu a smutně si utrhne kus svého srdce… Nyní se moderátor vrátí s účastníky k tomu, co právě viděli. Poukáže na to, že do podobné situace se může dostat každý z nás, že v životě každého z nás mohou nastat události, které nám trhají srdce. Pak každý účastník dostane bílé papírové srdce jako symbol vlastního srdce. Krátce se uvede následující monolog „zloducha“ s tím, že pokud v něm uslyší cokoliv, co se jim přihodilo nebo jim připomnělo něco z jejich života, mají utrhnout kus „svého“ papírového srdce.

Hlas zloducha: Pustí se nahrávka s hlasem zloducha, který je podmalován přiměřenou hudbou. Jakub přitom stojí sám na volném prostranství.

Tak Tě zase zdravím. Známe se, ne? Jsem tvůj blízký společník. Objevím se vždycky, když se Ti přihodí něco velmi, velmi nepříjemného. Trhám tvoje srdce a dělám to moc rád. Na místě označeném „…“ je v nahrávce vždy slyšet něco jako zvuk trhaného papíru.

Nevěříš mi? Dobře. A co třeba, když Tě opustila holka neozvalo se? „…“ Anebo, když se na Tebe vykašlali v rodině, nebo kamarádi. Někdy Tě trochu ignorují, ne? Pak vždycky můžeš slyšet „…“. Anebo Tě zradili blízcí „…“. A někdy Tě někdo pořádně seřve, ne? Třeba ve škole učitel, ale i doma „…“. A co když si některý učitel na Tebe zasedl a nemá Tě rád a vždycky, když Ti to dá najevo, tak se ozve „…“, ne? Někdy si Tě ve škole spolužáci všímají až příliš a ubližují Ti, ne? Říká se tomu šikana „…“. Čas od času zažiješ trochu nespravedlnosti: ve škole, od bráchy nebo ségry, v partě „…“. A párkrát v životě se ozve „…“, když Ti zemře někdo moc blízký… Odešel od vás otec? Pak jsi to mohl slyšet dost jasně „…“. Ztratil‚s práci anebo Tě vyhodili ze školy? „…“ A největší radost mám, když si o sobě myslíš, že jsi k ničemu a nic neumíš. Tak to pak trhám Tvoje srdce s velkým potěšením „…“. A někdy Tě napadne, že jsi ošklivý, že nemáš hezkou tvář a oči, a tlustou postavu a… „…“. 72

Často se cítíš o samotě a nikdo Tě nenavštíví. Tak potom v té samotě můžeš slyšet „…“. Myslíš si, že nemáš v životě štěstí? Výborně! „…“. Nikdo neocení Tvoji práci, když se namáháš a nikdo Tě nepochválí? „…“. Napadá Tě ještě něco…? Určitě ano! Zatím se loučím… hahahaha. Opět přistoupí moderátor, který všechny přítomné vyzve, aby ukázali „svoje srdce“ (zpravidla je velmi potrhané nebo zmačkané). Spolu s účastníky se pokouší najít řešení, jak srdce „opravit“. Po ukončení diskuse se pustí nahrávka „Božího hlasu“ podmalovaná příjemnou hudbou.

Hlas boží: Neboj se…. vždyť já jsem všechno zlo přemohl. A i kdyby Ti někdo někdy utrhl kus Tvého srdce, já ho zase dám dohromady. A bude zase celé… Vždyť Ti přece posílám události a lidi, kteří Tě léčí… Už si nevzpomínáš? Třeba, když jsi objevil skvělého kamaráda… anebo ty vzácné chvilky se svými blízkými doma, kdy zjistíš, že Tě skutečně mají moc rádi… A Tvého věrného životního partnera jsem Ti poslal také já… Dobří kamarádi, kteří Ti dají najevo, že jim na Tobě záleží… Všechny sporty, které umíš a hudební nadání a umění kreslit… Dobří učitelé, kterých si vážíš a dobří spolužáci… Stálé zaměstnání a Tvoje tělo a tvář – vždyť přesně tak jsem Tě chtěl mít… Všechny chvilky, ve kterých zjistíš, že nejsi v životě sám, pochvaly a uznání, všechny góly, které jsi dal… a dobré diskotéky, slunce a příroda a dobrá hudba a radost a smích… To všechno je ode mne pro Tebe… jenom pro Tebe! Ještě máš potrhané srdce?…. Jen zkus chvíli přemýšlet sám a přijdeš na spoustu světlých okamžiků ve Tvém životě, které Ti Tvoje srdce zase slepují dohromady. Ty všechny jsou ode mne – jenom pro Tebe! Po doznění této nahrávky nabídne moderátor účastníkům přímo alternativu, že ten, kdo může opravit každé srdce, je Bůh. Následuje modlitba, ve které můžeme Bohu předložit svoje „nemoci srdce“ a také poděkovat za ty události, které nám srdce léčí. Může se využít text z bible, např. Ez 36, 24–28. Na oltáři je od začátku připravena ošatka s červenými papírovými srdci, na nichž je napsán citát s povzbuzením do života. Po modlitbě se účastníci vyzvou, aby ti, co věří tomu, že Bůh dokáže srdce léčit a že působí v jejich životě blahodárně, vstali a šli si vzít „nové srdce“ z oltáře. Celá slavnost se zakončí vhodnou písní.

73

Prekatechumenální slavnost pro matky, jejichž děti již opustily domov (Eliška Niederová)

Symbolické jednání využívá výtvarný motiv matky na cestě s dítětem.

Úvod:

Z nahrávky necháme zaznít dětský hlas.

Pozdravení:

Předsedající vhodným způsobem přivítá účastnice.

Uvedení: P: Ženě se narodil syn. Starala se o něj jako dobrá matka. Udělala vše, co bylo třeba, aby dobře prospíval. Věřila mu a věděla, že od něj může žádat mnoho, i když se mu to nebude líbit. Nastala však doba, kdy ji dospělý syn opustil. Když ho přišla navštívit jako matka, odmítl jí se slovy: „Kdo je má matka a kdo jsou mí bratři?“ Ukázal na své přátele a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři“. Musela však prožít ještě horší okamžik. Smrt svého syna jako zločince. A ten, když umíral, dal jí za syna svého nejlepšího přítele: „Ženo, hle tvůj syn“, a příteli řekl: „Hle, tvá matka“. Vyslechněte si teď dva úryvky z bible, které budou mluvit o dětech a o matce. Čtení: např. Iz 8,18

Po chvíli ticha se pustí nahrávka vhodné básničky přednášené dítětem.

Evangelium: Jan 19,25 – 27a Osnova promluvy:

Při promluvě je vhodné použít obrazové nebo pantomimické zpracování života dítěte až do okamžiku, kdy odchází z domova. Důraz by se měl položit na tuto fázi života. Je možné použít fotografii či plakát se znázorněním cesty, na níž jde matka se svým dítětem až k rozcestí. Nebo si to mohou ženy zahrát samy – lépe se možná vcítí do situace, kterou chtějí charakterizovat. V promluvě by měla být přítomná snaha oslovit ženy, jejichž děti odcházejí z domova a ony samy se cítí nevyužívané a prázdné. Společenství a sdílení se s ostatními by jim mohlo pomoci v zákonitě nastávající životní situaci.

Přímluvy:

Pokud se na začátku promluvy použil nakreslený plakát, je ho možno využít i teď. Bude tak možné dosáhnout kontinuity mezi tím, co bylo řečeno a tím, co ženy trápí, o co by chtě74

ly poprosit, za co by chtěly poděkovat. Přímluvy se pronášejí v kruhu kolem velkého archu papíru, na který může každá žena schématicky nakreslit svoji prosbu či přání. Vedoucí bohoslužby může tuto část ukončit Modlitbou Páně.

Závěr:

Slavnost lze ukončit krátkou meditací v tichu a zpěvem písně.

Píseň: „Přítomnost“ (HOSANA I, č. 215)

75

n Použitá literatura k tématu přípravy promluvy: GEEST, H. van der. Du hast mich angesprochen. Die Wirkung von Gottesdienst und Predigt. Zürich : Theologischer Verlag, 1983 (2. vyd.). KAŠPARŮ, M. Homiletické trivium. Olomouc : Matice cyrilometodějská, 2001. NIMMERVOLL, D. Die Vorbereitung einer Schriftpredigt. In Theologisch-praktische Quar­ talschrift 4/1992, 140. Jg., s. 383–5. Veritas Verlags- und Handelsgesellschaft m.b.H. & Co. KG, Linz. Praxis gottesdienst 9/04. Materialbrief der Liturgischen Institute Deutschlands, Österreichs und der Schweiz. SCHWARZ, A. Praxis der Predigterarbeitung. Neue Homiletik. Graz-Wien-Köln : Verlag Styria, 1986. n Literatura k dalšímu studiu homiletiky: KŘIŠŤAN, A. Počátky pastorální teologie v českých zemích. Praha : TRITON, 2004. MÜLLER, K. Homiletik. Ein Handbuch für kritische Zeiten. Regensburg : Verlag Friedrich Pustet, 1994. FILIPI, P. Pozvání k naději: kapitoly o homiletické hermeneutice a exegesi. Praha : Kalich, 2006. n Doporučená literatura s příklady bohoslužeb: BAUERNFEIND, H./SCHLEMMER, K. Feiern in Zeichen und Symbolen. Neue Modelle für priesterlose Gottesdienste. Freiburg i.Br. : Herder, 1998. BAUERNFEIND, H./GEIER, R. (Hg.), Leben braucht Segen. Segensfeiern. Freiburg i.Br. : Herder, 2002. BAUERNFEIND, H./MAIER, G. Liturgie für junge Leute. Freiburg i.Br. : Herder, 2001. BUNDSCHUH-SCHRAMM, CH. (Hrsg.). Du bist gesegnet unter den Frauen. Mariengottesdienste. Ostfildern : Schwabenverlag, 2002. BUNDSCHUH-SCHRAMM, CH./GAAB, J./SCHÄFER-KREBS, M. (Hrsg.). Eine Zeit zum Suchen. Neue Gottesdienstformen. Ostfildern : Schwabenverlag, 2003. LÄTZEL, M. (Hrsg.). Räume öffnen. Gottesdienste feiern mit kirchlich distanzierten. Ein Werkstattbuch. Regensburg : Verlag Friedrich Pustet, 2005. PIERRO, A. Unser Leben sei ein Fest. Familiengottesdienste vorbereiten und feiern. Ostfildern : Schwabenverlag, 2002. STROPPEL, C. (Hrsg.). Sieh, dein Licht will kommen. Adventsgottesdienste. Ostfildern : Schwabenverlag, 2002. ROTZETTER, A. An der Grenze zum Unsagbaren. Für eine zeitgemäße Gebetssprache in der Liturgie. Ostfildern : Schwabenverlag, 2002. n Literatura k prekatechumenálním slavnostem: DEMEL, Z. „Prekatechumenální slavnosti“ – brát vážně pastorační realitu. In Teologické texty 5/1998, s. 172–173. HAUKE, R. Die Feier der Lebenswende – eine christliche Hilfe zur Sinnfindung für Ungetaufte. In SCHLEMMER, K. (Hrsg.), Auf der Suche nach dem Menschen von heute. Vorüberlegungen für alternative Seelsorge und Feierformen. St. Ottilien : EOS-Verlag, 1999, s. 138–155. HAUKE, R. Das „Nächtliche Weihnachtslob“ im Erfurter Dom. In SCHLEMMER, K. (Hrsg.), Auf der Suche nach dem Menschen von heute. Vorüberlegungen für alternative Seelsorge und Feierformen. St. Ottilien : EOS-Verlag, 1999, s. 156–160. HAUKE, R. Slavit s křesťany a nekřesťany. In RENÖCKL, H., MACHULA, T. (eds.), Region budoucnosti jižní Čechy – střední Evropa. Dimenze lidsky důstojného regionálního rozvoje. Sborník z mezinárodního kongresu na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. České Budějovice : Teologická fakulta JU, 2004, s. 257–265. 76

příloha

Boží slovo v liturgii Všeobecné směrnice pro bohoslužbu slova

(Výňatek ze Všeobecných pokynů k mešnímu lekcionáři podle ORDO LECTIONUM MISSAE, editio typica altera 1981. In LEKCIONÁŘ VI/2, s. 684–694). Několik slov úvodem

Důležitost božího slova v liturgii 1. O důležitosti božího slova a o znovuzavedení čtení Písma svatého při všech bohoslužebných úkonech bylo již řečeno mnoho významného jak na Druhém vatikánském sněmu, tak učitelským úřadem papežů a v různých dokumentech uveřejněných Apoštolským stolcem po skončení tohoto koncilu. Kromě toho byly vhodně stanovené a stručně vysvětlené některé závažnější směrnice v Úvodu k mešnímu lekcionáři, vydanému v roce 1969. Protože byly z mnoha stran vzneseny požadavky o přesnější výklad těchto směrnic, bylo při novém vydání tohoto mešního lekcionáře pořízeno toto obšírnější a soustavnější uspořádání Všeobecného úvodu. V něm bude napřed poukázáno na úzký vztah mezi božím slovem a liturgickým úkonem všeobecně, pak bude pojednáno zvlášť o božím slově ve mši svaté a nakonec bude vysvětleno konečné uspořádání lekcionáře. Výrazy použité k označení božího slova 2. I když se kvůli jasnějšímu a zřetelnějšímu vyjádření nelze vyhnout užívání různých opisných slov, budeme v tomto Všeobecném úvodu používat stejných označení, jaká jsou v dokumentech vydaných na koncilu anebo po jeho skončení. Knihy sepsané pod vlivem Ducha svatého budeme podle potřeby nazývat Písmem svatým anebo slovem božím. Liturgický význam božího slova 3. Bohatých pokladů božího slova se podivuhodně využije při různých liturgických příležitostech a při rozdílném složení shromáždění věřících, kteří se těchto bohoslužeb zúčastňují, když se po celý rok připomíná tajemství Kristovo v celém jeho rozsahu, když se udělují svátosti a svátostiny církve, nebo když jednotliví věřící odpovídají vnitřnímu působení Ducha svatého. A tak slavení bohoslužby, které je živeno a podpíráno božím slovem, obohacuje toto slovo novým výkladem a činí ho působivějším. Církev v liturgii věrně následuje způsob čtení a výkladu Písma svatého, jehož použil sám Kristus; on nás vybízí, abychom zkoumali texty Písma svatého podle toho, jak se „dnes“ naplňují. 77

Bohoslužba slova v liturgii

Vlastní úkol božího slova v liturgii 4. Boží slovo není v liturgii hlásáno jenom jedním způsobem, ani nemá vždy stejný účinek na srdce posluchačů. Vždycky však je přítomen ve svém slově Kristus, který uskutečňuje tajemství spásy, posvěcuje lidi a vzdává otci dokonalou poctu. Zprostředkování spásy, kterou boží slovo má stále na zřeteli a nabízí ji, dosahuje v liturgickém dění plného významu, takže slavení liturgie se stává souvislým, plným a účinným hlásáním božího slova. Proto boží slovo předkládané v liturgii je působením Ducha svatého stále plné života a síly a zvěstuje Otcovu lásku, kterou on stále mocně prokazuje lidem. Boží slovo ve zprostředkování spásy 5. Církev zvěstuje jedno a totéž tajemství Kristovo, když při slavení liturgie hlásá Starý a Nový zákon. Ve Starém zákoně se totiž tají Nový zákon a v Novém zákoně je zjevný Starý zákon. Středem a naplněním celého Písma jako i celé liturgie je Kristus. Proto ti, kdo hledají spásu a život, mají čerpat z jejich pramenů. Čím hlouběji je však chápáno slavení liturgie, tím výše je také kladen význam božího slova. Co se totiž říká o jednom, může se tvrdit i o druhém, protože v obojím případě se slaví tajemství Kristovo a v každém z nich se vlastním způsobem nepřetržitě uchovává. Účast lidu v liturgii božího slova 6. Církev vyslovuje v liturgii totéž „Amen“, kterým jednou provždy Kristus, Prostředník mezi Bohem a lidmi, když prolil svou krev, uzavřel v Duchu svatém novou dokonalou smlouvu. Kdykoli Bůh sděluje své slovo, vždy čeká odpověď. Ta záleží ve slyšení a klanění se „v duchu a pravdě“ (Jan 4, 23). Duch svatý totiž dává této odpovědi účinnou sílu, aby slovo slyšené v liturgii došlo také v životě svého naplnění – podle slov svatého Jakuba: „To slovo musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho pouze poslouchali“ (Jak 1, 22). Držení těla, pohyby a slova, jimiž se vyjadřuje liturgické dění a jimiž lid projevuje svou účast, nemají svůj význam jenom jako projevy lidské činnosti, odkud jsou odvozeny, ale z božího slova a z ekonomie spásy, na niž se vztahují. Proto mají věřící tím větší účast na liturgii, když naslouchají božímu slovu, které se při ní hlásá, čím niterněji se sami snaží přilnout k božímu Slovu vtělenému v Kristu, aby svým způsobem života uchovávali, co slaví v liturgii, a zase naopak, aby usilovali vnést do slavení liturgie, co konají ve svém životě. 78

Boží slovo v životě božího lidu (lidu „smlouvy“)

Boží slovo v životě církve 7. Církev je budována a roste slyšením božího slova. Podivuhodné skutky, které kdysi vykonal Bůh mnoha způsoby v dějinách spásy, se zpřítomňují tajemným způsobem ve znameních při slavení liturgie. Bůh se vždy znovu ujímá shromáždění věřících, kteří slaví liturgii, aby se jeho slovo dále šířilo a bylo přijímáno s úctou, a jeho jméno aby bylo velebeno mezi národy. Kdykoli tedy církev shromážděná Duchem svatým při slavení liturgie, zvěstuje a hlásá boží slovo, plně poznává, že je novým lidem, v němž se konečně dokonale naplňuje smlouva uzavřená před věky. Všichni věřící křesťané se stali křtem a biřmováním v Duchu svatém hlasateli božího slova, dostali schopnost naslouchat, a proto mají povinnost zvěstovat boží slovo v církvi a ve světě aspoň svým životem. Slovo boží, které je hlásáno při slavení božských tajemství, se týká nejen přítomnosti, ale dívá se i zpět na minulost a vpřed do budoucnosti; učí nás s nadějí toužit po tom, nač čekáme, aby uprostřed proměn tohoto světa naše srdce pevně přilnulo k tomu, v čem je pravá radost. Boží slovo ve výkladu církve 8. Podle Kristovy vůle mají jednotlivé údy nového božího lidu různé poslání. Proto také přísluší každému ve vztahu k božímu slovu různé povinnosti a úkoly. Tak věřící mají božímu slovu naslouchat a o něm uvažovat a ti, kteří vykonávají učitelský úřad na základě svátostného kněžství nebo kterým byla tato služba svěřena, a pouze oni, mají boží slovo vykládat. Tak církev svým učením, životem a bohoslužbou trvale uchovává a všem pokolením předává všechno, co ona sama je, a všechno, co věří, takže během staletí spěje stále k plnosti boží pravdy, dokud se na ní nenaplní boží slovo. Vztah mezi hlásaným božím slovem a činností Ducha svatého 9. K tomu, aby boží slovo opravdu působilo v srdcích to, čemu nasloucháme ušima, je třeba působení Ducha svatého. Jeho vnuknutím a s jeho pomocí se stává boží slovo v liturgii základem a normou celého života i jeho oporou. Činnost Ducha svatého tedy celé liturgické dění nejen předchází, provází a následuje, ale vkládá každému do srdce všechno to, co se přednáší při předčítání božího slova pro celé shromáždění věřících; stmeluje tak všechno v jednotu a zároveň oživuje rozmanitost charizmat a vzbuzuje mnohotvárnou činnost. Vnitřní souvislost božího slova s tajemstvím eucharistie 10. Církev prokazovala a vždy a všude chtěla prokazovat božímu slovu a eucharistickému tajemství stejnou úctu, i když ne stejný způsob kultu. Tak to i slavnostně potvrdila, když z podnětu a podle příkladu svého Zakladatele nikdy neustala ve slavení jeho velikonočního tajemství a shromažďovala se, aby četla, „co 79

se ve všech částech Písma na něj vztahuje“ (Lk 24, 27), aby slavením jeho památky a svátostmi uskutečňovala dílo spásy. Neboť „kázání božího slova je nutné pro přisluhování svátostí, které jsou přece svátostmi víry, a ta ze slova roste a slovem se živí“. Obojí stůl poskytuje duchovní pokrm; u jednoho se církev více vzdělává, u druhého se jí dostává plnějšího posvěcení. Ve slově božím je zvěstována úmluva s Bohem, v eucharistii pak je tato smlouva nová a věčná obnovována. Tam se slovy líčí dějiny spásy, zde se tato historie uskutečňuje ve svátostných znameních liturgie. Proto je třeba mít stále na zřeteli, že boží slovo v liturgii církví předčítané a hlásané, má směřovat k oběti smlouvy a hostině milosti, totiž k eucharistii, jako ke svému cíli. Slavení mše svaté, v níž se naslouchá božímu slovu a obětuje se a přijímá eucharistie, tvoří jeden bohoslužebný úkon, v němž se Bohu vzdává oběť chvály a člověku se nabízí plnost vykoupení.

80

Boží slovo ve mši svaté Bohoslužba slova ve mši svaté

Základní prvky bohoslužby slova a jejich ritus

11. Hlavní část bohoslužby slova tvoří čtení z Písma svatého, proložená mezizpěvy. Homilie, vyznání víry a přímluvy neboli modlitba věřících ji rozvíjejí a uzavírají. Biblická čtení 12. Biblická čtení ve mši spolu se zpěvy převzatými z Písma svatého není dovoleno vynechávat ani zkracovat, ani je nelze – a to je velmi závažné – zaměňovat za jiná čtení nebiblická. Z božího slova, zapsaného a nám předaného, dosud totiž „mluví Bůh ke svému lidu“ a boží lid je trvalým používáním Písma svatého poučován Duchem svatým ve víře, aby mohl svým životem i jednáním vydávat svědectví Kristu před světem. 13. Bohoslužba slova vrcholí čtením evangelia, na něž připravují shromážděný lid jiná čtení v tradičním pořadí, a to přechodem ze Starého zákona k Novému. 14. Lektoři předčítají hlasitě, zřetelně a pozorně. Takovýto způsob přednesu napomáhá k správnému sdělení božího slova. Čtení, převzatá ze schválených vydání, se mohou podle svérázu různých jazyků i zpívat, ovšem tak, aby zpěv nezatlačil do pozadí slova, ale aby je spíše vyzvedl. Pokud se přednášejí latinsky, ať se zachová způsob uvedený v Uspořádání mešního zpěvu. 15. V bohoslužbě slova se mohou před čteními zařadit krátké a výstižné úvody, zvláště před prvním. Je však nutno pozorně zvážit způsob jejich vyjádření. Musí totiž být jednoduché, přiléhavé, stručné, pečlivě připravené a vhodně uzpůsobené k uvedení příslušného textu. 16. Ve mši s účastí lidu se čtení přednášejí vždy z ambonu. 17. Při bohoslužbě slova je třeba pamatovat na náležitou úctu, kterou máme prokazovat čtení evangelia. Kde se používá evangeliáře, který byl při příchodu k oltáři v průvodu přinesen jáhnem nebo lektorem, je velmi vhodné, aby jáhen nebo v jeho nepřítomnosti kněz vzal evangeliář z oltáře a nesl ho k ambonu; před ním jdou přisluhující se svícemi a kadidelnicí, popřípadě jinými znameními úcty, je-li to zvykem. Věřící stojí a voláním k Pánu vzdávají úctu knize evangelia. Jáhen, který bude předčítat evangelium, se skloní před knězem, prosí o požehnání a přijímá ho. Není-li jáhen přítomen, skloní se kněz před oltářem a modlí se potichu: „Očisť mi srdce i ústa, Bože…“ Když ten, kdo čte evangelium, přijde k ambonu, pozdraví stojící lid, oznámí název knihy, z níž je čtení vybráno, znamená křížem knihu i sebe na čele, ústech a prsou, potom, používá-li kadidla, knihu okouří a čte evangelium. Když skončí, políbí knihu a řekne potichu předepsaná slova. 81

Pozdrav, oznámení „Slova svatého evangelia“ a zakončení „Slyšeli jsme slovo boží“ je vhodné zpívat, aby shromážděný lid mohl stejně na pozdrav odpovědět – i když se evangelium jenom čte. Tak se vyzvedne důležitost čtení evangelia a u posluchačů se oživí víra. 18. Zakončení jednotlivých čtení „Slyšeli jsme slovo boží“ může zpívat také někdo jiný než lektor, který pronášel čtení, a všichni odpovídají. Shromážděný lid tak prokazuje úctu božímu slovu, které přijal s vírou a s vděčností. Responsoriální žalm 19. Responsoriální žalm, nazývaný též graduále, protože je „nedílnou součástí bohoslužby slova“, má velký význam liturgický i pastorační. Proto mají být věřící soustavně poučováni o způsobu chápání božího slova promlouvajícího v žalmech, a jak se mohou tyto části využít jako modlitba církve. Toho se jistě „snadněji dosáhne, jestliže kněží pečlivěji prohloubí své znalosti žalmů v tom smyslu, v jaké se zpívají v liturgii, a vhodnou katechezí je pak vyloží všem věřícím“. Určitou pomoc mohou poskytnout krátká povzbuzení, v nichž se poukáže na volbu a souvislost žalmů a odpovědí vzhledem k příslušnému čtení. 20. Responsoriální žalm se má zpravidla zpívat. Je dvojí způsob zpěvu žalmů po prvním čtení: s odpovědí a bez odpovědi. Při zpěvu s odpovědí, a tomu se má dát, pokud je to možné, přednost, žalmista nebo zpěvák žalmu, přednáší žalmové verše a celé shromáždění se účastní zpěvem odpovědi. Při zpěvu bez odpovědi žalmista nebo zpěvák žalmu zpívá žalm sám a shromáždění věřící jen naslouchají anebo zpívají všichni společně. 21. Zpěv žalmu anebo i jen odpovědi velmi napomáhají k pochopení duchovního smyslu žalmu a poskytují látku k rozjímání. Má se využít všeho, co může podpořit zpěv celého shromáždění, a především využít možností daných v úvodu k mešnímu lekcionáři, které se týkají odpovědí pro různé liturgické doby. 22. Jestliže se žalm, který následuje po čtení, nezpívá, má se přečíst způsobem vhodným pro přemýšlení o božím slově. Responsoriální žalm zpívá nebo čte žalmista nebo zpěvák z ambonu. Aklamace před evangeliem 23. Také „Aleluja“ nebo podle liturgické doby verš před evangeliem „tvoří samostatný obřad či úkon“. Shromáždění věřících takto vítá Pána, který k němu má promlouvat, pozdravuje ho a zpěvem vyznává svou víru. „Aleluja“ a verš před evangeliem se mají zpívat; všichni přitom stojí. Nezpívá jenom sám zpěvák, který začíná, nebo sbor, ale zpívat má společně všechen lid. Homilie 24. Homilie je součástí bohoslužby slova; navazuje na posvátný text a během liturgického roku z něho vysvětluje pravdy víry a pravidla křesťanského života. Má se konat častěji a liturgická konstituce Druhého vatikánského sněmu ji velmi doporučuje; v některých případech je dokonce předepsaná. Má ji mít obvyk82

le ten, kdo bohoslužbě předsedá. Homilie ve mši svaté směřuje k tomu, aby hlásané boží slovo spolu se slavením eucharistie bylo „zvěstováním podivuhodných božích činů v dějinách spásy neboli v Kristově tajemství“. Vždyť velikonoční tajemství Kristovo, které je zvěstováno ve čteních a homilii, se uskutečňuje v oběti mše svaté. Kristus pak je vždy přítomen a působí v hlásání své církve. Homilie má vysvětlovat buď některý z přečtených úryvků Písma svatého nebo některý jiný liturgický text, má vést společenství věřících k aktivnímu slavení eucharistie, aby „se v životě drželi toho, co vírou přijali“. Takovýmto živým výkladem může přečtené boží slovo i bohoslužba církve získat větší účinek, je-li ovšem homilie výsledkem rozjímání, dobře připravená, ne příliš dlouhá ani příliš krátká, a má-li na zřeteli všechny přítomné, i děti a prosté lidi. Při koncelebraci má homilii obvykle hlavní celebrant anebo jeden z koncelebrantů. 25. V předepsané dny je homilie závazná při všech mších s účastí lidu a nelze ji vynechat, leda z vážného důvodu; vztahuje se to na neděle a zasvěcené svátky a také na mše slavené v předvečer těchto dnů. Homilie se má konat také ve mších pro děti a pro jednotlivé skupiny věřících. V době adventní, postní a  velikonoční se  homilie velmi doporučuje také ve všední dny, kvůli věřícím, kteří se zúčastňují mše svaté pravidelně; rovněž o různých svátcích a příležitostech, kdy se lid schází do kostela v hojnějším počtu. 26. Předsedající kněz koná homilii u sedadla, vstoje nebo vsedě, anebo z ambonu. 27. S homilií se nemají spojovat krátká sdělení, která je někdy třeba lidem oznámit; ta mají své místo po modlitbě po přijímání. Posvátné ticho 28. Bohoslužba slova se má konat tak, aby vedla k rozjímání; je proto nutné vyvarovat se jakékoli uspěchanosti, která je na překážku usebranosti. Rozhovor mezi Bohem a lidmi za přispění Ducha svatého vyžaduje krátké chvilky mlčení (ticha), přizpůsobené shromážděnému společenství; tehdy se má boží slovo v srdci ujímat a v modlitbě se má na ně připravit odpověď. Tyto chvilky ticha v bohoslužbě slova se mohou zachovávat např. na začátku bohoslužby slova, po prvém i druhém čtení a po homilii. Vyznání víry 29. Vyznání víry se říká tehdy, je-li předepsáno. Má vést shromážděný lid, aby s božím slovem vyslechnutým ve čteních a homilii projevil souhlas, odpověděl na ně a připamatoval si pravdy předkládané církví k věření, dříve než začne slavit eucharistickou oběť. Přímluvy neboli modlitba věřících 30. Ve  světle slova božího, na  něž shromáždění věřící odpovídají, modlí se všichni společně obvykle v přímluvách za potřeby celé církve a místního společenství, za spásu světa, za ty, které tíží různé nesnáze a za určité skupiny lidí. 83

Pod vedením předsedajícího kněze přednáší jáhen nebo někdo z přisluhujících nebo někteří věřící krátké a vhodně volené prosby. V přímluvách „věřící lid prosí za všechny lidi, a tím plní poslání svého kněžství“. Tak má v sobě naplnit užitek bohoslužby slova, aby byl připraven přistoupit k slavení eucharistie. 31. Přímluvy řídí kněz od sedadla a prosby jsou přednášeny z ambonu. Shromážděný lid stojí a svou účast na modlitbě vyjadřuje po přednesení jednotlivých proseb tím, že zpívá nebo říká společnou invokaci anebo se potichu modlí. Předpoklady pro řádné slavení bohoslužby slova

Místo k hlásání božího slova 32. V kostele má být vyvýšené místo, trvalé, vhodně upravené a přiměřeně vznešené, aby odpovídalo důstojnosti božího slova a věřícím jasně připomínalo, že ve mši svaté je přichystán stůl jak slova božího, tak těla Kristova. Má také napomáhat k tomu, aby věřící při bohoslužbě slova dobře slyšeli a mohli soustředit pozornost. Proto je třeba v každém kostele podle jeho struktury vhodně vyřešit vztah ambonu a oltáře. 33. Ambon má být trvale anebo příležitostně alespoň o slavnostech střídmě ozdobený, přiměřeně svému ztvárnění. Ambon je místo, z něhož přisluhující hlásají slovo boží, proto je určen a má být vyhrazen čtením, responsoriálnímu žalmu a velikonočnímu chvalozpěvu. Mohou se však z něho konat homilie a přednášet přímluvy, a to pro těsné spojení těchto částí s celou bohoslužbou slova. Je nevhodné, aby na ambonu vystupovali jiní, např. komentátor, zpěvák nebo ředitel sboru. 34. Aby ambon mohl vhodně sloužit bohoslužbě, má být prostranný, protože tam někdy má stát více přisluhujících. Je také třeba, aby lektoři měli na ambonu dost světla ke čtení a podle potřeby mohli použít současné techniky, aby je věřící mohli dobře slyšet. Knihy k hlásání božího slova při bohoslužbách 35. Knihy, z nichž se čte boží slovo, podobně jako přisluhující, úkony, místa a jiné věci připomínají posluchačům přítomnost Boha mluvícího ke svému lidu. Je proto potřeba pečovat o to, aby tyto knihy byly i svým vzhledem opravdu důstojné, vkusné a krásné, protože jsou v liturgii znamením a symbolem nebeských věcí. 36. Vrcholem bohoslužby slova zůstává vždy poselství evangelia; proto obojí liturgická tradice, východní i západní, činila vždy rozdíl mezi knihami, z nichž se četlo. Evangeliář byl totiž zhotovován s co největší péčí, byl vyzdobován a chován v úctě před každou jinou knihou či lekcionářem. Je tedy nanejvýš vhodné, aby i v naší době aspoň v katedrálách, ve větších farnostech a více navštěvovaných kostelech byl pěkně vybavený evangeliář, odlišný od jiných lekcionářů. Tato kniha je právem předávána při svěcení jáhnovi, a při biskupském svěcení je vkládána a držena nad hlavou svěceného. 84

37. Z úcty k božímu slovu nemají být lekcionáře používané při bohoslužbách zaměňovány s jinými pastoračními pomůckami, např. s knížkami vydanými pro věřící k přípravě na čtení nebo k osobnímu rozjímání. Úkoly a služby při bohoslužbě slova ve mši

Úloha předsedajícího v bohoslužbě slova 38. Ten, kdo předsedá bohoslužbě slova, která je duchovním pokrmem věřících, stýká se s nimi především v homilii, a třebaže i on naslouchá božímu slovu, zatímco jiní čtou, zůstává přesto vždy prvním, jemuž je svěřen úkol zvěstovat boží slovo. Sám nebo prostřednictvím jiných pečuje o to, aby boží slovo bylo vhodně přednášeno; ponechává si však obvykle pronášení úvodních povzbuzení, aby upoutal věřící k větší pozornosti, a především koná homilii, aby je vychovával k užitečnému vnímání slova božího. 39. Je nutné, aby ten, kdo má řídit bohoslužbu slova, sám velmi dobře znal uspořádání lekcionáře, aby byl schopen připravit v srdcích věřících úrodnou půdu, aby modlitbou a studiem plně vystihl vzájemnou souvislost mezi různými texty bohoslužby slova, a tak pomáhal z uspořádání biblických čtení správně pochopit tajemství Kristovo a jeho spásonosné dílo. 40. Předsedající má rád využívat různých možností, udaných v lekcionáři, pokud jde o čtení, odpovědi, responsoriální žalmy a zpěvy před evangeliem; má to však dělat ve shodě se všemi, jichž se to týká, a má slyšet také hlas věřících v tom, co se týká jich. 41. Když předsedající pronáší homilii, koná svůj vlastní úkol a službu božího slova. Jí totiž vede své bratry, aby s chutí chápali Písmo svaté, otevírá mysl věřících vděčnosti za podivuhodné boží skutky, živí víru přítomných slovem, které se stává v bohoslužbě působením Ducha svatého svátostí, a také je připravuje na svaté přijímání, aby v nich přineslo užitek, a vybízí je, aby na sebe vzali požadavky křesťanského života. 42. Předsedajícímu náleží uvádět někdy věřící před začátkem čtení do bohoslužby slova. Takové povzbuzení jistě pomůže shromážděnému lidu, aby lépe naslouchal božímu slovu, protože se tak oživí víra a dobrá vůle. Tento úkol mohou místo něho konat i jiní, např. jáhen nebo komentátor. 43. Předsedající řídí přímluvy; po čteních a homilii podle možnosti pronáší úvodní vybídnutí k modlitbě a závěrečnou modlitbu. Tak uvádí věřící k slavení eucharistie.

Úkoly věřících v bohoslužbě slova

44. Boží lid se Kristovým slovem spojuje vjedno, roste a živí se. To platí hlavně pro bohoslužbu slova ve mši svaté, ve které „jsou nerozlučně spojeny jak zvěstování smrti a vzkříšení, tak i odpověď naslouchajícího lidu a sama oběť, jíž Kristus potvrdil novou úmluvu ve své krvi; na této oběti mají věřící podíl jak svou účastí, tak i přijímáním svátosti.“ Tedy „nejen když se čte, ‚co bylo napsáno k našemu 85

poučení‘ (Řím 15, 4), ale také když se církev modlí nebo zpívá nebo něco v liturgii koná, pozdvihují se mysli věřících k Bohu, aby se mu zcela odevzdali a přijali od něho hojnost milosti“. 45. V bohoslužbě slova přijímají shromáždění křesťané od Boha také dnes, kdy mu s vírou naslouchají, slovo smlouvy a na to slovo mají odpovědět toutéž vírou, aby se každým dnem víc stávali lidem nové smlouvy. Boží lid má právo v hojnosti dostávat z duchovního pokladu božího slova: to se také uskutečňuje užíváním mešního lekcionáře, homiliemi a pastýřskou činností. Věřící má slyšet boží slovo ve mši svaté s takovou vnitřní a vnější uctivostí, která by je denně vedla k růstu duchovního života a hlouběji je ponořila do slavného tajemství. 46. Aby věřící mohli slavit Památku Páně s vnitřní radostí, musejí poznat, že Kristus je stejně přítomen jak v božím slovu – „je to on sám, kdo mluví, když se v církvi předčítá Písmo svaté“, – tak „zejména pod eucharistickými způsobami“. 47. Aby bylo boží slovo přijímáno a  uváděno do  života křesťanů, k tomu se vyžaduje živá víra. Tato víra se neustále rozohňuje slyšením hlásaného božího slova. Písmo svaté, zvláště když se přednáší v liturgii, je pramenem života a ctností; Apoštol praví, že evangelium přináší záchranu každému, kdo věří. Proto láska k Písmu svatému je silou a obnovou všeho božího lidu. Je proto třeba, aby všichni věřící byli stále připraveni k radostnému slyšení božího slova. Boží slovo hlásané církví a uváděné do života, osvěcuje věřící působením Ducha svatého a přivádí je k plnému uskutečnění Pánova tajemství. Boží slovo, přijaté s vírou, povzbuzuje srdce a jeho schopnosti k obrácení a k životu prozářenému vírou – u jednotlivců i ve společenství – protože je pokrmem života křesťanů a pramenem modlitby celé církve. 48. Těsné spojení bohoslužby slova se slavením eucharistie ve mši svaté nabádá věřící k tomu, aby byli přítomni na bohoslužbě hned od začátku, aby jejich účast byla pozorná a, nakolik je to možné, aby se předem připravili k naslouchání hlubší znalosti Písma svatého. To u nich vzbudí větší touhu porozumět tomu, co se při liturgii předčítá, a odpovídat na to zpěvem. Když křesťané vyslechli boží slovo a uvažovali o něm v rozjímání, budou také moci dát činnou odpověď naplněnou vírou, nadějí a láskou, modlitbou a obětováním sebe, a to nejen ve slavení liturgie, ale v celé svém křesťanském životě. Přisluhující v bohoslužbě slova 49. Liturgická tradice svěřila četbu biblických čtení ve mši svaté přisluhujícím: lektorům a jáhnovi. Není-li však přítomen jáhen nebo jiný kněz, čte evangelium předsedající kněz. A není-li přítomen ani lektor, čte předsedající všechna čtení sám. 50. Jáhnovi přísluší při bohoslužbě slova ve mši svaté zvěstovat evangelium, někdy podle potřeby může mít homilii a v přímluvách pronáší jednotlivé úmysly. 86

51. „Lektor má při slavení eucharistie vlastní úkol, má ho proto také sám vykonávat, i když jsou přítomni přisluhující vyššího stupně.“ Služba lektora svěřená liturgickým obřadem má být ve vážnosti. Jsou-li přítomni ustanovení lektoři, mají svůj úkol zastávat aspoň o nedělích a svátcích, zvláště při hlavních bohoslužbách. Může jim být svěřena také výpomoc při uspořádání bohoslužby slova a, pokud je potřeba, i starost o přípravu jiných věřících, kteří mají ve mši předčítat lekce z dočasného pověření. 52. Liturgické shromáždění potřebuje lektory, i když nejsou k této službě ustanoveni. Je tedy nutné pečovat, aby byli po ruce někteří laici, způsobilí a ochotní plnit tento úkol. Je-li více lektorů a má se číst více lekcí, je vhodné, aby se o ně rozdělili. 53. Ve mších bez jáhna má být svěřeno přednášení úmyslů v přímluvách zpěvákovi, zvláště když se zpívají, nebo lektorovi nebo někomu jinému. 54. Když vystupuje k ambonu kněz, jáhen a lektor ustanovený k této službě, aby četli boží slovo při mši za účasti lidu, mají použít posvátného roucha, které přísluší jejich službě. Ostatní však, zastupují-li lektora v jednotlivém případě nebo i pravidelně, mohou přistoupit k ambonu v šatech, v nichž chodí; je ovšem třeba dbát na zvyky různých krajin. 55. Aby věřící z poslechu posvátných čtení pojali k Písmu svatému ve svém srdci něžnou a živou náklonnost, je nutné, aby lektoři, kteří tento úkol vykonávají, i když nebyli k této službě ustanoveni, byli k němu způsobilí a pečlivě se připravovali. Tato příprava má být především duchovní, ale je nutná i příprava technická. Duchovní příprava předpokládá aspoň dvojí poučení: biblické a liturgické. Biblické poučení má za cíl, aby lektoři byli schopni chápat čtení v jejich vlastním kontextu a ve světle víry porozuměli hlavnímu obsahu zjevené zvěsti. Poučení liturgické má lektorům poskytnout alespoň částečně možnost si osvojit smysl a složení bohoslužby slova a důvody spojení mezi bohoslužbou slova a slavením eucharistie. Technická příprava má lektorům umožnit, aby stále zdokonalovali svůj přednes před shromážděním a dovedli zvládnout prostor buď přirozeným hlasem nebo prostřednictvím mikrofonu a zesilovače. 56. Úkolem žalmisty neboli zpěváka žalmů je zpívat žalm (s odpovědí i bez odpovědi lidu) nebo jiné biblické kantikum, graduále a „Aleluja“ nebo jiný zpěv mezi čteními. „Aleluja“ a verš před evangeliem může podle potřeby začínat. Aby se lépe mohl plnit tento úkol žalmisty, je velmi prospěšné mít v každém společenství kostela laiky, kteří umějí zpívat žalmy i správně vyslovovat slova a předčítat. Co bylo řečeno o přípravě lektorů, platí také o zpěvácích žalmů. 57. Také komentátor koná skutečnou liturgickou službu, když z příhodného místa věřícím vysvětluje obřady a podle potřeby jim dává pokyny; tyto mají být jasné, snadno srozumitelné, důkladně připravené, obvykle napsané a od předsedajícího kněze předem schválené.

87

Zdeněk Demel (ed.) Bohoslužby pro nejrůznější příležitosti. Jejich příprava a příklady Vydala Teologická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, Kněžská 8, 370 01 České Budějovice, roku 2006, jako 1. svazek edice Opuscula, v nákladu 200 výtisků. Odpovědný redaktor Zdeněk Demel Fotografie z bohoslužby „Všichni jsme zváni k nebeské hostině“ Libor Všetula Obálka, grafická úprava a sazba Studio Lacerta (www.sazba.cz) Tisk PBtisk, Prokopská 8, Příbram