Z HLUPÁKA LUMP SE STANE, JE-LI MU ČASTO ODPOUŠTĚNO (Publilius Syrus) ČÍSLO 38* ROČNÍK IV* 30. 11. 2011* (ČAS 1 – ročník XV* Kurýr ročník VI)
Ve druhém století našeho letopočtu žil v Alexandrii slavný astronom a zeměpisec Klaudios Ptolemaios. Podle vyprávění obchodníků a vojáků kreslil mapy vzdálených zemí. Velké pohoří na severu země, v níž podle něj žil velký národ Boiochaimů, označil jako Askiburgion. Přiložíte-li Ptolemaiovu mapu na mapu dnešní, pod Askiburgionem naleznete Nízký a Hrubý Jeseník, část Slezska i střední Moravy. I mezi tvůrci tohoto listu naleznete nejednoho učeného Boiochaima. Na sklonku 19. století si příznivci strany realistické, sdruženi kolem T. G. Masaryka uvědomili, že potřebné změny společenské vyžadují více informačních zdrojů. A tak vznikl v roce 1866 list ČAS, od počátku redigovaný Janem Herbenem. V roce 1990 si vydavatelé tohoto listu vypůjčili název i původní grafickou podobu hlavičky a vydávali až do roku 2005 list ČAS v tištěné podobě. A pochopitelně v duchu názorů původní České strany lidové (realistické). Ten pak na několik let, od 3. 2. 2005 do 21. 8. 2008 nahradil internetový deník Bruntálský Kurýr. Tento internetový, dle potřeby i tištěný list ČAS je tedy pokračováním obou zmíněných periodik a měl by v této podobě vydržet co nejdéle. Což bude i dílem vás, čtenářů. Vydává: občanské sdruţení Vlastenecký poutník, Čeladná 711, 739 12 Čeladná, v nakladatelství Moravská expedice®. Redakce: petr.anderle @ tiscali.cz ;
[email protected] +420 724 100 646. Odpovědný redaktor:Petr Andrle. Kaţdé vydání najdete také na www.hbl.cz ; www.marianka.eu. Objednávky: e-mail s předmětem ČAS* Registrace MK ČR ze dne 22. 3. 2001 evidenční číslo MK ČR E 11 345
ZDALEKA JEŠTĚ NENÍ NUTNÉ KLEPAT NA BLANÍK Petr Andrle
Tok času je neúprosný. Vstupujeme do prvních dnů posledního měsíce roku 2011. Neuplyne mnoho dní a budeme si posílat různá přání, později se pak budeme potkávat na různých místech a přát si třeba osobně. Copak asi bude obsahem našich přání těm druhým? Mám obavu, ţe budou v duchu jistého znepokojení, které se šíří touto zemí jako neviditelná morová nákaza. A tak slýcháme a čteme. Listopad 89 byl zbytečný, v této zemi nám již nic nepatří, v posledních dvaceti letech jsme se stali obětí celosvětové mafie (místo mafie lze dosadit Brusel, Spojené státy, zlý kapitalismus, kmotry ze všech politických stran, Němce, obzvláště sudetské, Sarkozyho, Merkelovou, všechny Řeky aj.) Jedinou šancí budoucnosti je státní převrat v polovině roku 2012, když se ujme vlády nová či obrozená pravicová strana. Vše umocňují i mnohé listy, které přinášejí různé zprávy (včetně neuvěřitelně sloţitých tabulek) o tom, jak se nám všem v onom příštím roce povede hůře. Můţeme tedy téměř s jistou pravděpodobností předpokládat, co bude u mnoha lidí obsahem jejich osobních přání mezi sebou. Ať to přežijeme. Co se dá dělat, bude hůře. Třeba někdy přijdou lepší časy. To jsme se dožili věcí, atd. Moţná také, ţe někdo z těch neuvěřitelných jednoho milionu čtyři sta osmdesáti tří tisíc televizních diváků, kteří se v neděli dívali film o Kájínkovi, mu pošle vánoční pohled. Před několika dny se v naší trafice doţadoval pán středních let časopisu, který prý otiskl jména předních českých miliardářů. Kdyţ měl zaplatit čtyřicet korun, ošíval se. Rozkradli tuhle zemi a ještě chtějí za to svinstvo čtyřicet korun, povídal ten pán při placení. A dodal: měli jsme tam nechat komunisty, za nich by se to nestalo.
Jenomţe ono to takhle není. Pravdou je, ţe nás před dvaceti lety nenapadlo, abychom se veřejně zeptali, kdo dostal onu velice lukrativní zakázku ze státního rozpočtu na dodání kuličkových per do kuponových kníţek. Nenapadlo nás to a neuměli jsme to. Tím to moţná začalo. Přesto je všechno úplně jinak. Měl jsem i letos tu čest pracovat v komisi Nadace VIA pro soutěţ ERA Starosta roku. Jiţ třetím rokem měli moţnost občané obcí do 2 000 obyvatel nominovat na tento titul svého starostu. Musí onu přihlášku podloţit pádnými argumenty a doloţit i podpisy občanů. Letos jsme dostali 222 přihlášek. Objektivně je posoudit nebylo lehké. Ještě těţší bylo vybrat pět finalistů a nejtěţší vůbec vyhodnotit toho prvního. Ale tohle teď není podstatné. Kdyţ jiţ tři roky pročítáte stovky přihlášek a vidíte, co vše se v našich obcích děje, musíte získat zcela jiný náhled na to, co se děje v této zemi. Součástí práce devítičlenné komise zmíněné soutěţe je i to, ţe její zástupci osobně navštíví obce oněch pěti finalistů. Aby byl výběr pokud moţno co nejobjektivnější. Takţe ţádné Potěmkinovy vesnice. Mohu vám říci, ţe jsme všichni měli velice dobrý pocit. Kaţdým rokem. Občané této země jsou ve své většině aktivní, obětaví a nesobečtí. A mezi námi – nedomnívají se, ţe pro tuto zemi je důleţité, jak dopadnou v jakýchsi imaginárních tanečcích Bátora, či Babák, nebo Babiš. Mimo jiné také pomáhám v jedné moravské vísce s vydáváním místních novin a při uzávěrce prosincového čísla se mi dostalo do ruky asi deset velice dobře udělaných fotografií z vítání občánků. V listopadu jich zde vítali pět, takţe v kolekci fotografií bylo i pět maminek a tatínků vyfotografovaných s novorozenětem v „úřední kolíbce―. Tatínkové a maminky vzali na tento slavnostní akt i své starší děti. U ţádné kolíbky nejsou rodiče sami. Přes ohrádku kolíbky nakukují jejich starší sourozenci. Jeden, nebo dva. Jenţe tyhle fotografie se bohuţel neobjeví na konci roku na předních stránkách našich novin a časopisů. Jsou příliš optimistické, takţe bude lepší uvádět prognózy o tom, jak se zhorší postavení našich důchodců. A nechoďte prosím do těchto slov se statistikami. Ano - nejde u nás o ţádnou populační explozi, ale o nic přece vůbec nejde. V této zemi ţije velice mnoho mladých ţen a muţů, kteří nemají strach mít dvě, tři děti. Nemají ani strach o jejich budoucnost. V jejich genech jsou totiţ zakotveny jistoty, na jejichţ základě se i oni a jejich prapředci narodili a ţili. A dokázali se postarat o své děti. Tento národ, jakkoli tolikrát zkoušen a zatracován, to dokáţe také. I kdyţ, jak kdysi trefně uvedl jeden náš politik, bude moţná velvyslancem Česka u OSN v roce 2030 náš občan, jehoţ pradědeček slouţil ve Vietkongu. Takţe, co si tedy říkat při onom předsvátečním podávání ruky? Jistě, obligátní zdraví, to určitě. A v kaţdém případě vyjádření radosti nad tím, ţe jsme se doţili této doby vznikajících a rozšiřujících se občanských svobod. Navzdory tomu, ţe jsme - na chvíli oslněni, přehlédli onu dodávku kuličkových per do kuponových kníţek. Potvrdil by to i Jan Ámos i Marta Kubišová jeho slovy. A blanické rytíře ještě netřeba volat. Tento stát a tento národ není ani v ohroţení, ani na sestupu. Jsou pravda lidé, kteří hodlají na tomto tvrzení vydělávat. Neměli bychom jim to umoţňovat.
MÁME TAM TAKÉ JEDNU, ALE AŢ OD POŘADÍ 300 A VÍCE
Na níže uvedené adrese se dozvíte všechno o světových i evropských univerzitách. Jsme na tom špatně, Univerzita Karlova je na 301 -350 místě v Evropě. Ve světě je zřejmě na tom ještě hůře. Zajímavé je, že do hodnocení nejsou zařazeny vysoké školy (nejen plzeňská práva), ale i ty, na nichž se dají tituly koupit, nebo získat opsanými diplomkami. Proč? Zřejmě se nedá koupit to umístění. V tom je ten rozdíl mezi námi a světem. http://www.timeshighereducation.co.uk/world-university-rankings/
Konvent minoritů v Krnově, Hudební sdruţení Krnov, Občanské sdruţení Flemmichova vila Krnov
vás srdečně zvou
ADVENTNÍ SETKÁNÍ s písněmi a zvykoslovím v pátek 2. prosince 2011 v 19.00 hodin v chrámu kláštera minoritů Narození Panny Marie. Diriguje Václav Mička
SVATÝ VÁCLAV A RUDOLF II
SPOLU NA MINCÍCH
Společnou raţbu s motivem Svatováclavské korun představily v Praze jablonecká Česká mincovna a rakouská Münze Österreich. Pro sběratele a investory připravily společně sadu, kterou tvoří zlatá rakouská mince s podobiznou Rudolfa II. a česká stříbrná medaile s motivem kníţete Václava. Společná emise je limitovaná počtem 500 kusů, v Česku se sada bude prodávat za 25.000 korun, řekl dnes ČTK Zdeněk Vojtěch z České mincovny. Nápad vytvořit společnou sadu iniciovala Česká mincovna. Navazuje na záměr Münze Österreich razit v letošním roce zlatou minci v nominální hodnotě 100 eur, která bude tematicky věnována právě Svatováclavské koruně coby koruně jedné z historických zemí dědičně drţených Habsburky. "Spolupráci s naším rakouským partnerem vnímáme jako výjimečnou příleţitost
především pro sběratele a investory. Kombinace zlaté mince z produkce Münze Österreich a stříbrné medaile z České mincovny představuje unikátní spojení," řekl ředitel České mincovny Radek Šulta. Minci i medaili spojuje motiv Svatováclavské koruny na líci. Na rubové straně rakouské zlaté mince je Rudolf II. s dominantou Hradčan v pozadí. Autorem návrhu je Herbert Wähner, mince obsahuje 16 gramů čistého zlata a má průměr 30 milimetrů. Koruna je i na líci české stříbrné medaile, z rubu vystupuje svatý Václav s chrámem svatého Víta v pozadí. Pro Českou mincovnu ji vytvořil Zbyněk Fojtů. Stříbrná medaile o hmotnosti 16 gramů má průměr 34 milimetrů. Česká mincovna byla zaloţena po rozpadu České a Slovenské federativní republiky na dva samostatné státy v roce 1993. Ještě loni byla součástí velkého sklářského a biţuterního uskupení Jablonex Group, od loňského dubna má ale nového vlastníka, kterým je firma Monetica. Je výhradním dodavatelem oběţných a pamětních mincí pro Českou národní banku. Kromě toho rozvíjí vlastní výrobu medailí, replik historických mincí, ţetonů a medailonků. Münze Österreich neboli Rakouská mincovna je oficiální a jedinou mincovnou v Rakousku. Její tradice se datuje do doby před 800 lety, kdy vznikla původní Wiener Münze. Razily se zde různé druhy mincí - krejcary, dukáty, groše, zlaté guldeny nebo šilinky. Od roku 2002 razí i rakouské euro. Její investiční mince patří mezi nejvyhledávanější na světě. Věhlas si získala také tím, ţe vyrobila svého času největší minci světa Wiener Philharmoniker o hmotnosti 1000 uncí (31,1 kg), průměru 37 centimetrů a tloušťce dva centimetry. (ČTK)
Nic za to nedáte, když si to přečtete
JAK VZNIKL ŢIVOT? Nejjednodušší forma nám známého ţivota, představovaná např. velmi primitivními druhy bakterií, obsahuje v buňce alespoň 2000 genů (cystronů), z nichţ kaţdý reguluje činnost některého z enzymů. Toto číslo představuje, jak se zdá, a jak odpovídá našim dnešním poznatkům, dolní moţnou mez; menší počet elementů, řídících enzymatickou činnost buňky, by nebyl slučitelný se ţivotem. Kaţdý z těchto genů je zakódován asi 1000 ―slovy‖ — aminokyselinami., z nichţ opět kaţdá aminokyselina obsahuje 4 báze. Celkem tedy musíme i v nejjednodušší formě buněčného ţivota předpokládat minimálně 6,000 000 článků aminokyselin, jejichţ čtyři báze poskytují čtyři na šestou krát deset na pátou moţností. Pravděpodobnost, ţe vznikne taková kombinace, jejíţ bezchybnost a dokonalost je podmínkou smysluplné informace, a tím i ţivota, lze tedy vyjádřit poměrem 1:4 — za níţ následuje milion nul. Takřka nekonečně malá pravděpodobnost samovolného vzniku prostou náhodnou kombinací a rekombinací vynikne, uvědomíme-li si, ţe od vzniku ţivota na Zemi uběhl počet vteřin, vyjádřitelný číslem s pouhými 13 nulami.
ZKUSTE KABALU
http://www.kabala-cesky.com/kb_psychologie.html
Zkuste si přečíst něco o historii také jinak *SLOVÁCI SE MĚLI VE SVÉM SAMOSTATNÉM FAŠISTICKÉM STÁTĚ O MNOHO LÉPE NEŢ V ČESKOSLOVENSKU *I TAK HITLER POČÍTAL S POVÁLEČNÝM VYSTĚHOVÁNÍM CELÉHO NÁRODA Lukáš Beer Právě v těchto dnech, kdy si politické vedení současného českého státu opětovně pečlivě připomíná 93. výročí zaloţení státního útvaru iniciované z milosti a z důvodu mocensko-strategických potřeb tehdejších západoevropských mocností - tj. Československa - je namístě si upřímně uvědomit, ţe paradoxně právě jeho zánik (ať uţ máme na mysli první či druhou republiku) v letech 1938/39 vyvolal u většiny „bývalých Čechoslováků― (tedy zpravidla bývalých československých státních příslušníků jiné neţ české národnosti) pozitivní emoce a naplnění vlastních vytouţených národních tuţeb a ambicí. Konkrétně pro převáţnou většinu slovenského národa pak bezesporu platí, ţe období následující bezprostředně po březnových událostech roku 1939 přinášelo nejen subjektivně a objektivně pociťovaný pocit větší národní svobody a uplatňované seberealizace, neţ tomu bylo za první československé republiky, ne-li přímo pocit osvobození od „československého― útlaku. A v neposlední řadě pak období existence Slovenského státu fakticky přineslo svým občanům nepopíratelný vzestup ţivotní úrovně a sociálních poměrů, nebývalých za první československé republiky. Poměrně zdařile a názorně se před třemi lety pokusil zmapovat kaţdodenní ţivot v novém slovanském státním útvaru (často dobovými německými ideology prezentovaném jako „vzorový stát―, slouţící jako údajně reálně fungující vzorový příklad moţné plodné koexistence slovanského státu v rámci pořádku v „Nové Evropě―) autor Ivan Kamenec ve své publikaci Slovenský štát v obrazech (1939-1945) Rozsahem ve srovnání se svým pendantem (Protektorát Čechy a Morava v obrazech, autor J. B. Uhlíř, Ottovo nakladatelství Praha 2008) chudší, nicméně mnoţstvím doposud neprezentovaného dobového fotografického materiálu taktéţ atraktivní dílo, které zajisté oslovilo širokou laickou veřejnost, podalo svým textovým doprovodem překvapivě rámcově ucelený náhled na tématiku, který českého čtenáře inspiruje ke hlubšímu studiu dílcových témat. Pro českého čtenáře se bude zajisté zajímavým sdělením, ţe publikace je na kniţním trhu aktuálně nabízena v atraktivní slevě. Ivan Kamenec ve své práci na několika místech klade důraz na skutečnost, ţe nazírání na historii Slovenského státu zvláště v dnešní době podléhá mnohdy politicky motivovaným pokusům o nestřízlivé vykreslování minulosti, které v krajních případech dané období buďto démonizují či naopak glorifikují. Přehledným způsobem načrtává Kamenec otázku vnitropolitického mocenského boje uvnitř vládnoucích struktur Slovenského státu, popisuje politické a mocenské ambice „slovenských nacionálních socialistů― a věnuje se také politickým aktivitám představitelů reprezentujících občany německé národnosti ţijící na území
Slovenska (počtem 130.000), coţ vhodně doplňuje velké mnoţství fotografií dokumentujících kupříkladu aktivity německé mládeţnické organizace Slovenska (Deutsche Jugend). „Slovenský stát byl realitou, kterou většina obyvatel přijímala pozitivně, s uspokojením“, konstatuje Ivan Kamenec. „Navzdory jeho satelitnímu postavení a protidemokratickému režimu byla myšlenka státní samostatnosti nesporným symbolem národně-emancipačního procesu… Vznik a existence státu znamenaly také zlepšení materiálního postavení některých vrstev slovenského obyvatelstva, i když byly tyto kroky vykoupeny protidemokratickými a antihumánními opatřeními.“ Pozitivně vnímány byly i změny hospodářského a sociálního charakteru: „V ekonomickém životě státu bylo dosaženo pozitivních výsledků, jež se bezprostředně promítly do sociální oblasti“, míní k tomu autor, a jako jeden z příkladů uvádí např. skutečnost, ţe otázku nezaměstnanosti, tíţivého a vleklého problému předchozího „československého období―, se novému státu podařilo vyřešit během jediného roku. Za pýchu hospodářské prosperity Slovenské republiky byla povaţována zejména úspěšná výstavba ţelezničních komunikací stejně jako výstavba komunikací silničních. Zlepšení ţivotního standardu a jistot zaznamenali i slovenští rolníci, u kterých v důsledku pokračování války prakticky přestala existovat konkurence - zahraniční trhy, zejména na územích Třetí říše, byly schopny přijímat ze Slovenska jakékoli mnoţství potravin a potravinářských výrobků. Určité vrstvy slovenského obyvatelstva zaznamenaly v novém státě nebývalé moţnosti profesionálního a společenského uplatnění. Ale ani otázka zásobování netíţila slovenské občany ani zdaleka tak jako příslušníky jiných národů válčící Evropy. Při několikahodinové návštěvě Bratislavy v říjnu 1944 byl říšský vůdce SS Heinrich Himmler dokonce pobouřen, ţe se na bratislavských trţištích ještě stále volně prodává ovoce, zelenina, mléčné a masné výrobky, tj. zboţí, které bylo pro řadové německé obyvatele velkou vzácností. Ivan Kamenec si ve své práci pochopitelně všímá i negativně vnímaných stránek kaţdodenního ţivota na Slovensku, jakým se jevil kupříkladu i šlendrián ve spravování arizovaného majetku, kterého si nemohl nepovšimnout ani oficiální tisk. Určitým nedostatkem publikace je bohuţel nepřítomnost doplňujících poznámek k textu, na které byl čtenář zvyklý u „sourozenecké― knihy Jana B. Uhlíře, věnující se Protektorátu Čechy a Morava. Zejména pokud se Ivan Kamenec např. na straně 85 odvaţuje k následujícímu tvrzení, bylo by namístě uvést také zároveň zdroje, na které se odvolává, totiţ: „Podle důvěrných nacistických dokumentů, jež slovenská vláda pochopitelně neznala, hitlerovské Německo po vítězné válce nejenže nepočítalo s další existencí Slovenského státu, ale i s existencí slovenského národa. Ten měl být buď poněmčen, nebo vystěhován „na východní území“ – což v nacistické terminologii znamenalo fyzickou likvidaci.“ Je to škoda, protoţe právě na tuto nepochybně palčivou otázku budoucí formy existence „vzorového slovanského státu― v případě definitivního vítězství Třetí říše nebylo proto seriózně zodpovězeno. Tím spíše, ţe „vystěhování na východní území― v „nacistické terminologii― nikterak neznamenalo fyzickou likvidaci, jak autor nepřesně uvádí. Pozitivní vnímání existence samostatného slovenského státu drtivou většinou příslušníků slovenského národa však jiţ přibliţně od roku 1943 pomalu začíná vystřídávat trpké poznání, ţe osudové spojenectví s Německem bude v případě nepříznivého vývoje na válečných frontách zákonitě pro emancipovaný slovenský národní stát znamenat úděl poraţené země. (Převzato z časopisu NÁŠ SMĚR)
JAK JE TO VLASTNĚ S TÍM HAZARDEM? Všechny parlamentní strany krom TOP 09 podpořily návrh, který připraví obce o tři miliardy korun a ponechá privilegia hazardní lobby. Koaličně dojednaný návrh Ministerstva financí, jenţ navyšoval obecní rozpočty o 4 miliardy korun, rozhodnutím ODS, ČSSD, VV a KSČM neprošel. Porovnání dopadů pozměňovacích návrhů Ministerstva financí a Michala Babáka:
Co by se dělo s penězi z hazardu podle návrhu, který za Ministerstvo financí předloţila Helena Langšádlová: Cílem vládního návrhu bylo zvýšit celkové odvodové zatíţení hazardu zhruba o polovinu. Tedy z 21 % na 30 %. Veškeré vybrané prostředky by spravovaly veřejné instituce. O téměř čtyři miliardy by se tak navýšily obecní rozpočty.
Obecní zastupitelstva a starostové, kteří podrobně znají místní prostředí, by tak sami rozhodovali o tom, kde a proč peníze pouţijí. Zodpovědnost za nakládání s veřejnými penězi by podle návrhu nesly demokraticky volené orgány, nikoli soukromé společnosti, které se veřejnosti nijak nezodpovídají. Návrh rušil výjimku pro loterijní společnosti, které jako jediná skupina daňových poplatníků mohly rozhodovat o tom, kam budou jejich povinné odvody putovat. Byly by zavedeny poplatky za kaţdé zařízení videoloteroijních terminálů, nikoli pouze poplatky za celek. (Jeden videoloterijní terminál obsluhuje více koncových zařízení.)
Návrh odstraňoval nesmyslné rozdělování prostředků na veřejně prospěšné účely, kdy loterijní společnosti dotovaly téměř šedesáti procenty celkových prostředků sport a pouze jedním procentem školství.
Jak by se rozdělovaly peníze vybrané z hazardu podle vládního návrhu: 1) Výherní hrací přístroje, videoterminály a jiná technická zařízení („bedny―): Z jednoho zařízení by byla pevná sazba v hodnotě zhruba 20 000 korun/rok pro obec, kde se zařízení nachází. Vedle toho by byla odváděna poměrná část (20 %), která by se rozdělila mezi stát a obec, a to v poměru 2 : 8 ve prospěch obcí. 2) U ostatních typů loterií se výnos rozděluje v také poměru 7 : 3 ve prospěch státu, obcím se rozděluje standardně dle RUD. Jak budou přerozděleny peníze z hazardu: Původní (vládní) návrh: Obce 5,9 mld. Kč Stát 2,3 mld. Kč Návrh schválený poslaneckou sněmovnou: Obce 2,9 mld. Kč Stát 2,6 mld. Kč Sázkové společnosti 2,7 mld.
Proč TOP 09 nesouhlasí s pozměňovacím návrhem Michala Babáka, který Sněmovna schválila: Obce a města byly okradeny ve prospěch hazardu o tři miliardy korun. Loterijní společnosti budou i nadále rozhodovat o veřejných prostředcích, a to ve výši téměř tří miliard korun. Jde o vítězství hazardní lobby. Loterijním společnostem byla jako jedinému výseku soukromého sektoru ponechána nestandardní výjimka. Mohou totiţ rozhodovat o tom, jak s částí svých povinných odvodů naloţí. Loterijní společnosti budou odvádět poplatky pouze za celkové jednotky videoloterijních terminálů, nikoli za kaţdý koncový přístroj. Nadále bude v rámci veřejně prospěšných aktivit preferován sport před školstvím, sociální problematikou či kulturou. Vytváří se pro něj totiţ speciální oddělený fond. (Zatímco na sociální oblast půjdou pouze 4 %.) V tomto fondu se nebude o penězích rozhodovat v obvyklém procesu, ale zjednodušeně. Hlavní vliv na jejich pouţití bude mít Ministerstvo školství na místo samospráv, které jistě lépe vědí, kde jsou peníze potřeba. „Dobré“ příklady toho, jak loterijní společnosti nakládají s veřejnými penězi V letech 2009-2010, Zdroj: Hospodářské noviny Junior Racing Klub – automobilový klub podnikatele Antonína Charouze – téměř 90 milionů. Pod hlavičkou klubu zároveň jezdí rallye Charouzův syn Petr. Celkem kasina, herny a loterie poslaly nejrůznějším motoristickým stájím podle propočtů HN nejméně 190 milionů, tedy téměř desetinu peněz, které putovaly od hazardních firem na sportovní účely. Sdruţení Brána Kapura – dostalo loni 52 milionů, které se údajně věnuje práci s imigranty. Týdeník Euro upozornil, ţe odborníci Bránu Kapuru neznají a o její činnosti nelze téměř nic najít. Komerčním muzikály Michala Davida - firma Cleopatra Musical Michala Davida získala loni 6,5 milionu. Muzikál Děti ráje, v němţ zní známé normalizační songy (právě od Michala Davida) si zase polepšil o 10 milionů. Nadační fond Salutaris – dostal loni od čtyř hazardních společností celkem 8,95 milionu. Podle obchodního rejstříku fond vznikl 20. května 2009, zaloţila ho praţská společnost Ryčrd, o níţ není moţné nic zjistit, vyjma toho, ţe majitel společnosti Richard Sova a jeho bratr jsou taxikáři. Paintball Alligator – severočeský poloprofesionální paintball klub – 3 miliony
Alţběta Plívová tisková mluvčí TOP 09
JAK CÍTÍME EVROPSKÉ KULTURNÍ DĚDICTVÍ? Mladí lidé si uvědomili, ţe cosi v našem přístupu k přírodě není v pořádku. Uvědomili si, ţe hmota není pouze materiálem, který můţeme libovolně formovat, ale ţe země má svou vlastní důstojnost a ţe musíme následovat její pokyny. Je snad jasné, ţe zde nedělám propagandu ţádné konkrétní politické straně – nic by mi nebylo vzdálenější. Pokud v našem přístupu ke skutečnosti není něco v pořádku, potom musíme všichni váţně uvaţovat nad celkem a jsme všichni pobízeni klást otázky, týkající se samotných základů naší kultury. Dovolte mi, aby se u tohoto bodu na okamţik zastavil. Význam ekologie se stal v průběhu času nesporným. Musíme naslouchat řeči přírody a vhodným způsobem odpovídat. Rád bych ale důrazně připomenul ještě jeden bod, jenţ je stále výrazně opomíjen – dnes stejně jako v minulosti: je zde také ekologie člověka. Také člověk má svou přirozenost, kterou musí respektovat a s níţ nemůţe libovolně manipulovat. Člověk není pouhou svobodou, která se sama utváří. Člověk sám sebe nevytváří. Je duchem a vůlí, jeho součástí je ale také přirozenost, a jeho vůle je správná tehdy, pokud dbá své přirozenosti, naslouchá jí a sebe sama přijímá takového, jaký je a jenţ sebe sama nestvořil. Právě tak a pouze tak se realizuje skutečná lidská svoboda… Na tomto místě by nám mělo přispěchat na pomoc kulturní dědictví Evropy. Na základě přesvědčení, ţe existuje Stvořitel, byly rozvíjeny myšlenky lidských práv, rovnosti všech lidí před zákonem, poznání o nedotknutelnosti lidské důstojnosti v kaţdém jednotlivém člověku i vědomí odpovědnosti člověka za jeho konání. Tyto poznatky rozumu utvářejí naši kulturní paměť. Ignorovat tento fakt, či jej pokládat za pouhou záleţitost minulosti by vedlo k rozkladu naší kultury a zbavilo by jí to její celistvosti. Kultura Evropy vzešla ze setkání Jeruzaléma, Athén a Říma – ze setkání víry v Boha Izraele, filozofického rozumu Řeků a právního myšlení Římanů. Toto trojí setkání tvoří vnitřní identitu Evropy. Ve vědomí odpovědnosti člověka před Bohem a v uznání nedotknutelné důstojnosti kaţdého jednotlivého člověka poloţilo měřítka práva, jejichţ obrana je v tomto historickém okamţiku naším úkolem. Mladému králi Šalamounovi byl v hodině, kdy přebíral svůj úřad, dán prostor k tomu, aby vyslovil prosbu. Co by se dělo, kdyby byl tento prostor poskytnut nám, zákonodárcům dneška? Oč bychom ţádali? Myslím, ţe ani dnes bychom vposledku nemohli prosit za nic jiného neţ za vnímavé srdce – za schopnost rozlišovat dobré a zlé a stanovovat tak skutečné právo, slouţit spravedlnosti a míru. (Úryvky z projevu Papeţe Benedikta XVI. v německém Spolkovém sněmu dne 22. 9. 2011. Titulek redakce Času)
FOTO PRO DNEŠNÍ DEN
O titul Era Starosta roku se letos ucházel (na snímku zleva doprava) Vladimír Stříbrný z obce Heřmanice (kraj Liberecký, okres Liberec), Tomáš Kocourek z obce Zděchov (kraj Zlínský, okres Vsetín), Pavel Kašpárek z obce Úsilné (kraj Jihočeský, okres České Budějovice), Hana Šíblová z obce Krásensko (kraj Jihomoravský, okres Vyškov) a Karel Sklenička z obce Lány (kraj Středočeský, okres Kladno). Když jsme 23. listopadu 2011 předávali v pražské Malostranské besedě titul „Starosta roku“ Ing. Pavlu Kašpárkovi, starostovi obce Úsilné, která těsně sousedí s Českými Budějovicemi, měli jsme dobrý pocit. Úsilenský starosta za 21 let ve funkci i nyní stále nadšeně (a s úspěchem) vyvolává v místních neuvěřitelnou chuť k organizování věcí veřejných.(le) PETROUŠKOVY PŘÍHODY (750) Před pár dny jsem si na jednom serveru přečetl, ţe cesta z praţských Ţlutých lázní k hotelu v Praze 5 vyšla letos v srpnu jednatřicetiletého Australana na neuvěřitelné tři tisíce korun. Správně měl přitom cizinec za zhruba pětikilometrovou trasu zaplatit jen dvě stovky. Dokonce se stalo, ţe taxikář se spolujezdcem zamkli Australana ve voze a vyhroţovali, ţe částku musí zaplatit. Nakonec ho odvezli k bankomatu, kde si turista příslušnou částku vybral. Není to zřejmě nic neobvyklého. Svého času jsem byl v Ruzyni při čekání na odlet svědkem toho, jak taxikář přivezl ze středu Prahy dvě Američanky, matku s dcerou. Nechal je vystoupit, ale k vydání jejich zavazadel se neměl. Poţadoval napřed částku pět tisíc korun, nad kterou se i Američanky, zřejmě málo známé poměrů přece jen zarazily. Oponovaly onomu taxikáři, ţe je to naprosto jiná cena, neţ jim udal recepční v hotelu. Taxikář její výši velice rafinovaně zdůvodňoval tím, ţe si ho objednali pozdě, a on ţe musel po celou dobu dopravy
překračovat rychlost a i jinak porušovat dopravní předpisy. A ţe ty pokuty bude muset zaplatit na zpáteční cestě, takţe je vlastně uţ teď na mizině. Američanky volily ze dvou zel to menší a zaplatily. Co taxikář při předávání zavazadel utrousil na jejich adresu česky, to nebudu radši uvádět. Ale proto tuhle příhodu nevyprávím, opakovat je můţeme do nekonečna. Venku před vchodem do letištní haly nás stálo více. Jeden z cestujících povídal tomu taxikářovi. Dobře jste jim to řekl. Amíci se všude roztahují, myslej si, že si za dolary koupěj všechno. Houby dělaj a vykořisťujou celej svět. A pak teprve nastala debata. Polichocený a povzbuzený taxikář dal k dobru několik historek, mezi námi dost odporných, a další se přidali. V té skupince nebyl ani jeden člověk, který by se Američanů zastal. Tak jsem se o to pokusil. Ovšem, se zlou jsem se potázal. S těmi „ rozhněvanými― muţi nebyla řeč. My Češi jsme skvělý národ, který byl a je neustále zrazován. A za takovéto uspořádání světa nejvíce mohou Američané. A dál jsme se nedostali, protoţe by mi uletělo letadlo. Vzpomněl jsem si na tuto moji letištní epizodu nedávno, kdyţ mi v e-mailové poště přistály nějaké texty. Mrkněte na ně, třeba budou k něčemu. Státní tajemník Dean Rusk byl ve Francii začátkem šedesátých let, když De Gaulle se rozhodl, že Francie vystoupí z NATO. De Gaulle řekl, že chce vojáky USA z Francie pryč co nejdříve. Rusk zareagoval: „ Vztahuje se to i na ty, kteří jsou zde pohřbeni?“ De Gaulle neodpověděl. V Anglii, na velké konferenci, se otázal arcibiskup z Canterbury Collina Powella, jestli plány US pro Irák jsou příkladem "budování impéria", tedy zabírání zemí Spojenými státy. Colin Powell na to pronesl: "Během let Spojené Státy posílaly mnoho svých skvělých mladých muţů a ţen do velkých nebezpečí bojovat za svobodu daleko od našich hranic. Jediné mnoţství země, které jsme si kdy vyţádali náhradou, bylo jen na pohřbení těch, kteří se nevrátili." Ve Francii se konala konference, na které byli přítomni inženýři mnohých zemí, včetně Francouzů a Američanů. Během přestávky se vrátil jeden z francouzských inženýrů do místnosti a prohlásil:“ Slyšeli jste o posledním idiotském tahu Spojených států? Poslali do Indonésie letadlovou loď na pomoc obětem tsunami. To mají v úmyslu je bombardovat?“ Inženýr od Boeingu vstal a tiše odpověděl: "Naše letadlové lodě mají tři nemocnice na palubě, které se mohou, ujmou několika stovek lidí. Jsou napájeny nukleární elektrárnou, která může v případě nouze zásobovat elektřinou pobřežní zařízení. Mají tři kafeterie schopné nakrmit 3 000 lidí třikrát denně, mohou vyprodukovat několik tisíc galonů pitné vody s mořské vody denně a nese půl tuctu helikoptér pro dopravu obětí a raněných na startovací palubu a z ní. Máme jedenáct takových lodí - kolik jich má Francie?“ Robert Whiting, starší pán ve věku 83 let, přiletěl letadlem do Paříţe. U francouzské pasové kontroly mu to vzalo pár minut, neţ našel svůj pas v příruční tašce. "Uţ jste byl někdy ve Francii, monsieur?― ptal se ho pasový úředník sarkasticky. Pan Whiting přiznal, ţe uţ byl dříve ve Francii. "Tak to byste měl vědět, ţe máte mít váš pas připraven." Starý Američan odpověděl, "Kdyţ jsem tady byl minule, nemusel jsem pas předkládat." "Nemoţné… Američané musí vţdycky předloţit pas po příjezdu do
Francie." Americký senior věnoval Francouzi dlouhý a tvrdý pohled, načeţ mu tiše vysvětlil: „Nuţe, kdyţ jsem se vylodil na pláţi Omaha v den "D" v roce 1944, nepotkal jsem jediného Francouze, kterému bych pas ukázal." Tak co? Není třeba se občas zamyslet?
Dnes má svátek ONDŘEJ. Zítra IVA. Nezapomeňte jim blahopřát.
