Gymnázium Jana Nerudy
Závěrečná práce studentského projektu Osidlování a vysidlování krkonošského pohraničí
Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti
Anna Šilhanová Tereza Pospíšilová
2015
Tereza Zvolánková
1
Prohlášení o samostatném vypracování studentského projektu Prohlašujeme, ţe jsme naší závěrečnou práci studentského projektu OPPA vypracovaly samostatně a pouze s vyuţitím uvedených pramenů. …………………………………………………. …………………………………………………. ………………………………………………….
2
Anotace Tento projekt popisuje způsob osidlování a vysidlování oblasti krkonošského pohraničí, způsob ţivota tamních obyvatel a představuje zajímavosti spojené s jednotlivými významnými krkonošskými obcemi.
Obsah 1.
Horní Maršov................................................................................................................................. 5 1.1 Historie obce, osidlování a těţba dřeva ......................................................................................... 5 1.2 Významné budovy ......................................................................................................................... 5 1.3 Vysidlování ................................................................................................................................... 6
2.
Malá Úpa ........................................................................................................................................ 7 2.1 Osidlování ..................................................................................................................................... 7 2.2 Poloha obce a s ní spojené zajímavosti ......................................................................................... 7 2.3 Vzdělání a kultura ......................................................................................................................... 8 2.3.1 Maloúpská kniha rodokmenů ................................................................................................. 8 2.4 Vysidlování ................................................................................................................................... 9
3.
Svoboda nad Úpou....................................................................................................................... 10 3.1 Osidlování a vzhled chalup ......................................................................................................... 10 3.2 Rozvoj města ............................................................................................................................... 10 3.3 Vysidlování ................................................................................................................................. 10
4.
Velká Úpa ..................................................................................................................................... 11 4.1 Historie města .............................................................................................................................. 11 4.2 Horské řemeslo nosičství ............................................................................................................. 11 4.3 Významné horské boudy ............................................................................................................. 11 4.3.1 Kolínská bouda ..................................................................................................................... 12 4.3.2 Richterovy boudy ................................................................................................................. 12
5.
Pec pod Sněžkou .......................................................................................................................... 13 5.1 Historie obce a osidlování ........................................................................................................... 13 5.2 Zimní sporty ................................................................................................................................ 13 5.3 Vysidlování ................................................................................................................................. 14
6.
Janské Lázně ................................................................................................................................ 14 6.1 Historie obce a osidlování ........................................................................................................... 14 6.2 Zimní sporty ................................................................................................................................ 14 6.3 Janské Lázně v době války a vysidlování.................................................................................... 15
Zdroje .................................................................................................................................................... 15
3
Úvod Pro výběr tohoto tématu přírodovědného projektu jsme se rozhodly z několika důvodů. Jednak proto, ţe Krkonoše – ačkoliv jsou oblíbeným horským střediskem – nejsou tak známé z hlediska své historie a kultury. Všichni máme nějakou představu o typických krkonošských roubených chalupách a horských boudách, ale zjistit jakým způsobem vznikaly a jaký byl jejich účel je také zajímavé a poučné. Navíc téma osidlování a vysidlování krkonošského pohraničí velmi úzce souvisí s takovými historickými událostmi jako s Mnichovskou dohodou a posléze i druhou světovou válkou, takţe poskytuje dobrou moţnost, jak si tyto záleţitosti lépe propojit a udělat si o nich ucelenější představu – např. velmi často se mluví o nacistických hrůzách, ale mnozí němečtí civilisté si po válce jistě také nezaslouţili to, co je potkalo. Určitě tedy nám zpracovávání našeho projektu poskytlo i spoustu informací dobře vyuţitelných v dějepise. A konečně, název tématu byl sám o sobě velmi zajímavý. Zpočátku jsme ani nevěděly, co přesně si pod ním představit – o vysidlování se přece jen mluví v souvislosti s koncem druhé světové války více, ale samotné osidlování? Rozhodně bylo uţitečné se dozvědět, jak se vlastně němečtí a rakouští lidé do Krkonoš dostali. Při vypracovávání tohoto projektu jsme čerpaly především z internetového časopisu Veselý výlet, z webových stránek zmiňovaných krkonošských obcí a z několika bakalářských a diplomových prací s podobnou tematikou.
4
1. Horní Maršov 1.1 Historie obce, osidlování a těžba dřeva O východokrkonošské obci Horní Maršov máme první písemnou zmínku z roku 1466, kdy trutnovský královský hejtman Hanuš z Varnsdorfu udělil „hamr v Kalné Vodě a rudu železnou v Maršově“ panu Matesovi Behmerovi. Avšak s nejvyšší pravděpodobností se tu lidé začali natrvalo zabydlovat jiţ okolo roku 1262; tehdy oblast Trutnovska obdrţel od šlechtického rodu Švabeniců český král Přemysl Otakar II a nechal ji kolonizovat německými osadníky. Největší vlna osídlení proběhla v 16. století, kdy se – jako ve většině Krkonoš – začalo v oblasti Horního Maršova těţit dřevo. Dřevorubci, povětšinou původem z Tyrolska, káceli krkonošské pralesy a vytěţené dřevo pak bylo splavováno po řekách Úpě a Labi aţ do Kutné hory, pro potřeby tamních stříbrných dolů. Pro lepší splavnost byly na těchto řekách stavěny přehrady, tzv. klauzy. Mimo dřeva se v Horním Maršově dobýval po mnoho staletí i vápenec; ještě na začátku 20. století tu stávala vápenka, později se však přestala vyuţívat. Kousek od ní, na místě zvaném Rýchory pak leţí Vodovodní údolí, kde byla důmyslným systémem trubek sváděna voda do tzv. vodních zámků, neboli vodáren. Tento způsob získávání pitné vody se začal pouţívat kolem roku 1915. V těchto dobách mimo jiné vznikla v Horním Maršově i lesní správa, jeţ přetrvala na stejném místě přes 400 let. Tato instituce měla pravděbodobně na počátku působení úlohu celnice k evidenci splavovaného dřeva a samozřejmě téţ vyplácení dřevorubců. Správní dům se podle zprávy kutnohorských úředníků z roku 1609 nazýval Collhaus a byl v přímém vlastnictví císaře Rudolfa II., coţ bylo zajisté i důvodem pozdějšího povýšení maršovské lesní správy na hlavní lesní úřad.
1.2 Významné budovy V dobách, kdy byla krkonošská vesnice Horní Maršov osidlována, rozhodli se luteránští obyvatelé, ţe zde vystaví kostel. Povedlo se jim tak učinit v roce 1568. Na dřevěný kostelík se ale po bitvě na Bílé hoře vrhli jezuité, kteří protestantské luterány vyhnali. Tehdy však krušná historie dnešního hřbitovního kostela Nanebevzetí Panny Marie neskončila. Do střechy uhodil prý dvakrát blesk a 5
důsledkem toho kostel shořel. V roce 1899 navrhl architekt Josef Schulz, aby byl kostel přestaven do modernější podoby. To však způsobilo, ţe si kostel nestal tolik atraktivním místem pro křesťany, ale spíše obyčejnějším svatostánkem. Toto bylo znát hlavně v roce 1948, kdy doba křesťanství nepřála. Později kostel postupem času chátral a byl mnohokrát vykraden. Událostí, která měla významný dopad na východokrkonošské obyvatele bylo zajisté postavení maršovské okresní nemocnice v roce 1908 – její jedinečnost tkvěla právě v tom, ţe byla jediným zdravotnickým zařízením v této oblasti hor, navíc velmi rychle modernizovaným. Prvním okresním lékařem tu byl Dr. Wenzel Lahmer, který měl na starost přes 5 000 obyvatel z Pece pod Sněţkou, Velké a Malé Úpy, Albeřic a dalších obcí.
1.3 Vysidlování Velmi se na vzhledu a rázu obce podepsal v roce 1945 odsun Němců, kteří těsně před nuceným odchodem Čechů v roce 1938 tvořili 90% obyvatel. I přesto zde však zůstavali např. lidé, kteří byli označeni jako „státně spolehliví“, pocházeli z uznaného smíšeného manţelství či se jednalo o odborníky na určitém nepostradatelném poli. Ti, kteří to štěstí neměli, byli koncentrováni do sběrných táborů a buď vystěhováni do Německa, nebo odesláni do vnitrozemí Česka pro nucené práce. Po odchodu Němců začíná být pohraničí opět osidlováno Čechy a Slováky, a to nejvíce v letech 1945 – 1947.
6
2. Malá Úpa 2.1 Osidlování Horská obec Malá Úpa se stejně jako Horní Maršov dočkala prvního osídlení v druhé polovině 16. století rakouskými dřevaři; díky tomu bylo postaveno mnoho chalup, v nichţ potomci původních obyvatel ţili aţ do skončení druhé světové války, kdy byli nuceni Malou Úpu opustit. Obydlených zůstalo jen pouhých 14 ze 246 domů a v důsledku drsných horských podmínek osadníků příliš nepřibylo; to se ale mělo uţ brzo změnit. Poválečné období s sebou přineslo módu tradičního chalupaření a chataření, coţ zajisté souviselo i s právě uţ zmíněným vylidněním Sudet, tedy pohraničních oblastí. V Malé Úpě se první chalupáři v malém mnoţtví začali objevovat uţ od roku 1907, v letech 1946 – 1948 pak přišla právě v souvislosti s nimi druhá vlna osídlení. Bez rozpaků se dá říci, ţe jejich příběh de facto zachránil Malou Úpu před naprostým zchátráním – noví majitelé se o domky vzorně postarali a ze všech maloúpských domů zaniklo pouhých 35 chalup.
2.2 Poloha obce a s ní spojené zajímavosti Velký problém představovalo pro maloúpské obyvatele postavení sjízdné cesty do jejich obce; úzké údolí a dravá horská řeka tomu rozhodně nepomáhali, a tak byly vyuţívány trasy častostejně špatně schůdné, jen, aby nemusela být stavěna cesta údolím. V roce 1860 se sice mlynář Johann Mohorn pokusil vybudovat na vlasní náklady solidní cestu (pro přilákání hostů do svého mlýna), ale ta byla před rokem 1900 nenávratně zničena a mlýn prodán. Další pokusy rakouských úřadů končily v boji s přírodními ţivly neúspěšně, a aţ ve 20. století byla vytvořena konečně pohodlná cesta z Malé Úpy aţ k hraničnímu přechodu na Pomezních Boudách. Malá Úpa měla odjakţiva mezi krkonošskými obcemi strategickou polohu; stávala se častým odpočinkovým místem výletníků, mířících na Sněţku nebo do Velké Úpy, ale i výchozím bodem pašeráků. Právě pašeráctví, byť nelegální, zajišťovalo zdejším obyvatelům v 18. století slibné moţnosti – tedy příjem často nedostupného či vzácného zboţí, navíc za levné ceny. Někteří horalé provozovali tuto nekalou praktiku pro své osobní potřeby, ale byli i tací, kterým pašeráctví poslouţilo jako velmi výnosné řemeslo – ţivobytí si na tom zaloţil i např. jistý Vinzenc Trömer ze Staré Hory nad Temným 7
Dolem. Maloúpští pašeráci putovali obvykle přes hory do Slezska, kde vyměnili máslo a sýry za petrolej, tabák, alkohol či umělá sladidla. Nicméně paš, byť provozovaný zdatnými a diskrétními muţi putujícími pod závojem noci, neunikl pozornosti ochránců hranic, později vystřídaných celní stráţí. Nezřídka tak došlo i k přestřelce mezi pašeráky a těmito muţi zákona, nazývanými grencáci.
2.3 Vzdělání a kultura Maloúpští se po celou dobu existence obce zasazovali také o moţnost získat vlastní kostel; spolu s touto výsadou totiţ souvisel i finanční příspěvek na vybudování a provoz školy. Císař Josef II., který měl moţnost poznat nelehký ţivot tamních horalů, tedy na konci 18. století vydal toto povolení a uvolnil příšlušnou peněţní částku. Škola, v čele s prvním učitelem Antonem Rhuß byla otevřena roku 1791. Učitelé se zde ovšem střídali velice rychle, drsné horské podmínky nebyly pro kaţdého, nicméně i přesto se kvalita výuky zlepšovala a do maloúpské školy začaly docházet i děti z nedalekých samot. Spolu s vysidlováním německých starousedlíků po 2. světové válce ovšem skončila jak výuka v německém jazyce, tak se značně sníţil počet obyvatel – poslední německý učitel Josef Patzelt byl v květnu roku 1945 dokonce zastřelen.
2.3.1 Maloúpská kniha rodokmenů S maloúpským kostelem a potaţmo i farou je spojen vznik velmi vzácného a ojedinělého uměleckého díla zhotoveného farářem Aloisem Krskem, který na maloúpské faře působil v letech 1891-1904; vypracoval a nakreslil rodokmeny všech usedlých rodin, a to velmi precizně a podrobně. Kniha rodokmenů měla poměrně významný účel kontroly pokrevního příbuzenství u osob, které se chtěli vzít – v té době totiţ byli v Malé Úpě a okolí snad všichni obyvatelé v nějakém stupni příbuzenství. Pan Krsek do knihy zaznamenával tisíce lidí, kteří se od konce 17. století do roku 1901 v Malé Úpě narodili nebo uzavřeli sňatek, přičemţ zdrojem mu byli matriční knihy, kde ovšem informace byli zaznamenány velice útrţkovitě. Estetická hodnota díla spočívá ve vyuţití aţ 112 barev a odstínů, pro odlišení jednotlivých rodin. Úryvek z úvodu Maloúpské knihy rodokmenů autora Aloise Krska: „Tato kniha nemá pouze sloužit ke znázorněni pozvolného vývoje a růstu obce Malá Úpa, nýbrž by měla být hlavně informaci duchovním správcům o příbuzenských poutech a možnosti jejich snadného vysledování. Protože pro Malou Úpu platí dispens ohlášek, je většina jednotlivých rodin tak rozvětvena, že zřídka přicházejí snoubenci, kteří nejsou více či méně pokrevně příbuzní. Obvykle o tom nevědí a duchovní správce musí starostlivě prohlédnout všechny matriky a prozkoumat původ snoubenců. O tom se však v matrikách mnoho nenajde, protože jsou vedeny teprve od roku 1784, kdy byla Malá Úpa odfařena od Horního Maršova. Je proto nutné sestavit souvislost jednotlivých rodin podle nejstarších matrik až k roku1718. Jednotlivé rodiny jsou označeny odlišnou barvou a vyznačeny stránky, kde je možné jednotlivé rodiny najít. Římské číslice a písmena nám říkají, kde se nachází hlavní rodina. Arabské číslice označují list, na kterém jsou jakoby graficky naroubovány. Pokud byla rodina pro jednu stránku velká, je rozdělena, což naznačují ulomené větve. Odřezané větve znamenají buď bezdětnost nebo odstěhování. Děti posledních potomků jsou většinou zakresleny jednou větvičkou, aby mohl můj nástupce popřípadě dále namalovat čtvereček nebo kroužek. Nákresy jsou vedeny až do roku 1901.“ Z Krskových záznámů si můţeme udělat velmi dobrý přehled o jménech (nejčastěji tyrolských a korutanských přistěhovalců, kteří do oblasti přišli v době prvního osídlení Malé Úpy, tedy v 16. století), která se v té době v Malé Úpě vyskytovala. Třeba Brunecker, Kirschlager, Sagasser či Rhuß byly jedny z vůbec nejčastějších jmen; známe téţ jména rodin, která v době kolem roku 1900 uţ byla 8
vymřelá či se ještě zřídka vyskytovala v okolí, jako např. příjmení Evinger, Marksteiner, Kramer, Demuth, Gleissner, Kneifel nebo Trübenecker. Kirschlagerové byli vůbec nejpočetnějším rodem v Malé Úpě; na nejstarším známém seznamu boudařů z Malé a Velké Úpy ze srpna 1644 je jich sedm, nejvíce ze všech rodů. Do Krkonoš Kirchschlagerové nejspíš přišli ze Solné komory. V České republice dnes ţije uţ jen šest muţů s tímto příjmením, v Malé Úpě ţádný. Ovšem nějakého Kirchschlagera nebo Kirchschlagerovou mají v rodokmenu snad všichni starousedlíci z Malé Úpy. Rozhodně můţeme dílo faráře Krska označit za jedinečný záznam rodin z celé obce, který v České Republice nemá obdoby. Kniha je uloţena v okresním archivu v Trutnově.
2.4 Vysidlování Maloúpští němečtí obyvatelé byli odsunuti skoro 400 let poté, co byli jejich předci – dřevaři do pohraničí pozváni. V roce 1946 byli soustředěni ve sběrném táboře Kalné a přesunuto jich do oblasti západního Německa bylo skoro tisíc. Smělo tu zůstat jen 14 dřevařských rodin, mezi nimi třeba i rodina Sagasserů, která jako poslední ještě v 80. letech 20. století provozovala tradiční horské hospodářství. V důsledku vysídlení německého obyvatelstva se počet obyvatel sníţil na jednu desetinu, coţ poznamenalo i hospodářství Malé Úpy. Počínaje 90. léty 20. století vyhnaní Němci a jejich potomci opětovně do obce pravidelně přijíţdějí.
Ukázka z maloúpské knihy obrázku je zakreslen strom
9
Fotografie Malé Úpy ze 40. let 20. století
3. Svoboda nad Úpou 3.1 Osidlování a vzhled chalup První písemný záznam o existenci města pochází z roku 1546, kdy byla Svoboda nad Úpou – vůbec nejmladší sídlo východních Krkonoš - povýšena na městys (tedy typ obce, stojící mezí městem a vsí) císařem Ferdinandem I. a při této příleţitosti získala i vlastní erb. Název Svoboda se pak odvíjí od svobody dolování na tomto území. Psal se rok 1591 a vlna osídlení rakouskými dřevařskými rodinami zastihla i Svobodu nad Úpou; dodnes zde lze nalézt na náhrobcích tradiční jména těchto příchozích, jako je Wimmer, Zinnecker či Pradler. Svoboda nad Úpou byla v době osídlení dřevaři v 16. století uţ po jednom rozsáhlém poţáru a město tak bylo opětovně zastavováno typickými krkonošskými řadovými městskými domy. Fakt, ţe zde nebyla ţádná návaznost na zemědělskou půdu naznačuje, jak obvyklý zde byl obchod. Z písemných záznamů si můţeme udělat i jednoduchou představu, jak takový dům asi vypadal – v kamenném přízemí se směrem do ulice nacházel chlév, dílna, popřípadě krám a směrem do dvora obytné místnosti. Domky měly také díky dovnitř posunutému spodnímu podlaţí krásné, praktické podloubí.
3.2 Rozvoj města Velký zásah do budoucího rozvoje města přinesla stavba ţeleznice v roce 1871 – to zapříčinilo, ţe se z klidné krkonošské obce stalo místo velkého rozvoje turistiky na počátku 20. století, kdy se Svoboda nad Úpou stala výchozím bodem turistů, kteří dále navštěvovali třeba Pec pod Sněţkou, Malou Úpu nebo Janské Lázně.
3.3 Vysidlování I vysídlení obyvatel ze Svobody nad Úpou mělo bohuţel velmi drsný průběh; němečtí obyvatelé byli naloţeni do vlaků a odvezeni do Trutnova, kde byl jejich majetek zničen. Někteří putovali do sběrných 10
táborů, někteří přišli i o zbytky svých věcí, včetně oblečení a byly vysazeni bez jakýchkoliv prostředků na volné pláni kousek za saským městem Ţitava. Mnohé podobné popisy poválečných krutých zákroků se nám dochovaly díky uveřejněným svědectvím jejich přímých účastníků či pozorujících svědků, kteří zachytili tehdejší události.
4. Velká Úpa 4.1 Historie města První zmínky o osídlení vesnice pocházejí z roku 1534, kdy chtěli horníci zaloţit horní město Úpa. Samostatná vesnice se však v kronikách objevuje aţ roku 1644, kdy zde zřejmě probíhal soudní den. Roku 1645 zde jiţ existovala škola a roku 1649 se kronika zmiňuje o rychtáři Jiřím Sagasserovi. Vzhledem k tomu, ţe Velká Úpa přímo navazuje na Pec pod Sněţkou a od roku 1980 je její součástí, způsob jejího osidlení i vysídlení je shodný s tímto oblíbeným horským centrem.
4.2 Horské řemeslo nosičství Budování horských bud na strmých vrcholech spolu přinášelo i rozvoj nosičského řemesla; nejvýznamněji do něj zasáhla právě rodina Hoferů z Velké Úpy, jejíţ členové vynášeli těţký náklad na vrchol Sněţky téměř sto let. Zakladatelem rodinné tradice se stal Ignaz Hofer, který uţ v roce 1868 vynášel materiál na stavbu České boudy na Sněţce. Náklad byl nošen v dřevěných krosnách a jednalo se nejčastěji o sudy s pivem, víno, mouku, maso sýry a další zásoby do horského hotelu. Nejtěţším nákladem byla 140 kg těţká pokladna, ale hodnoty od 80 kg do 100 kg byly pro nosiče denním chlebem. Ani sestup jim ovšem nedopřál odpočinku – do Velké Úpy se sestupovalo po velmi strmém svahu a ihned po návratu do obce museli nosiči nabrat další náklad. Přesto Hoferové, i přes poválečnou hrozbu vystěhování mohli právě díky své profesi zůstat; to uţ náklad pomáhal vynášet i nejmladší potomek rodu Helmut Hofer – první výstup s krosnou na Sněţku přitom absolvoval uţ v šesti letech. Aţ vybudování lanovky definitivně utlo potřebu nosičství a Helmut Hofer poprvé porušil rodinnou tradici, kdyţ nastoupil pracovat do textilní továrny v Horním Maršově.
4.3 Významné horské boudy
11
4.3.1 Kolínská bouda Kolínská bouda na Lučinách vznikla v roce 1927. Hospodář Stefan Kneifel měl chalupu na Předním Výsluní ve Velké Úpě, díky letní boudě se dvěma hektary louky choval dvě krávy navíc a jeho rodina se proto měla lépe. V polovině dvacátých let převzal celé hospodářsví i s letní boudou jeho nejstarší syn Emil, který ovšem naneštěstí brzy propadl alkoholu, načeţ se dostal do dluhů a vyhlásil bankrot. V dubnu 1927 chalupu s pozemky koupil Klub československých turistů a na jejím místě postavili dnes velmi známou Kolínskou boudu. O boudu však také párkrát přišli, a to poprvé za nacistů v roce 1938 a podruhé za komunistů v roce 1950. Dostali ji zpět aţ v roce 1990 v dost zuboţeném stavu a uţ se jim nepovedlo boudu vrátit na stejnou úroveň, jakou měla v předválečném období. Zachránili ji aţ lidé spojení s dnešním provozem.
4.3.2 Richterovy boudy Richterovy boudy byly vyuţívány hospodáři z Velké Úpy pouze v létě, kdy sem vyháněli svá stáda a zároveň zde sušili seno na zimu. Byly to jen prosté chalupy s jednou obytnou místností, kuchyní a komorou. Vlastní Richterovu boudu zaloţil roku 1830 Stephan Bönsch jako poslední. V té době jichzde uţ stálo osm. Úřed potokem přitékajíím do Výrovky Bönschové dvě chalupy a o půl století později k nim jejich potomci kvůli stále vyššímu počtu turistů přistavěli verandu s hostincem. Brzy malou nahradili velkou boudou a tím na dlouho vyčerpali turistický potenciál Richterových bud. Po roce 1920 se ale v Krkonoších rozmohl nový trend - milovníci hor z města kupovali letní boudy na hřebenech a přeměňovali je pro svou rekreaci. První chalupáři v Peci byli v Modrém dole, na Liščí louce a na Richterovkách. Dnešní Červenou boudu nechal postavit Fritz Brassard z Německa v roce 1934 a ani hlavní Richterova bouda není původní. 2. října 1938 vyhořela Bönschům Luční bouda, v té době největší rodinný podnik, a Vinzenz Bönsch junior o tři dny později nejspíš sám zapálil Richterovu boudu, aby se domohl náhrady za škody způsobené vojskem a mohl postavit nový hotel. Jenţe v tu dobu jiţ byli všichni českoslovenští vojáci pryč a on tedy nic nevysoudil. Zcela novou Richterovu boudu dokončil aţ současný vlastník Ministerstvo školství v roce 1952. Z pěti dnešních stavení stála na Richterových boudách uţ v 18. století jen jedna obyčejná chalupa čp. 88 s prastarým roubením. Jednu z posledních letních bud v Peci zachránili horolezci z Broumovska po roce 1945.
12
Richterova bouda u Velké Úpy
5. Pec pod Sněžkou 5.1 Historie obce a osidlování První osídlenou částí Pece pod Sněţkou se stala hornická osada Obří důl; první písemná zmínka potvrzující hornické práce v této obci pochází uţ z roku 1511, kdy se zde těţily především měděné a ţelezné rudy. Aţ ke konci 16. století však vznikla samotná Pec, a to jako část Velké Úpy; její vznik je vázán s přílivem dřevařů ze Štýrska, Korutan a Tyrol, kteří těţili dřevo pro potřeby kutnohorských dolů. Ti si zde – i v oblasti Velké Úpy - začali stavět obydlí, tzv. boudy a začali na loukách pro své potřeby chovat skot a kozy. Mimojiné i vznik názvu tohoto oblíbeného horského střediska pravděpodobně souvisí s těţbou rud – má se odvozovat od Vysoké pece na Zeleném potoku, která se tehdy vyuţívala. Nicméně místní kronikář Stefan Dix předkládá ve svém díle z roku 1923 i další verze vzniku – odvození výrazu Pec od německého výrazu pro medvěda, tedy Petz, nebo jako zkomoleninu od nadávky místním lidem, která zněla Peetzer (označuje udavače, donašeče). Nicméně hornické listiny z roku 1731 se poprvé o obci zmiňují jako o Petzergrundu (Peckém dolu), takţe kronikářovy teorie nejspíš ani nejsou pravdivé.
5.2 Zimní sporty Počátky tradičního zimního sportu v Peci – tedy lyţování, se datují uţ do 19. století, kdy první lyţe obdrţeli členové lesní správy pro efektivnější pohyb ve sněhu. Vůbec prvním výrobcem lyţí se pak stal truhlář Franz Mitlöhner, který se na svých cestách naučil ohýbat dřevo a v roce 1903 se pustil do výroby prvních jasanových lyţí, které se staly velmi oblíbenými pro svou tehdy nevšední kvalitu; pro svůj německý původ byl ovšem po válce roku 1946 vysídlen a o čtyři roky později byla zrušena i celá výroba. Spolu se vznikem spolku zimních sportů Aupatal (Úpské údolí) krátce poté se z popudu tohoto spolku konaly v Peci první lyţařské závody. Prvním opravdu úspěšným peckým lyţařem se stal mistr Československa Josef Adolf, který získal sedmé místo na první zimní olympiádě v Chamonix roku 13
1924. Následoval ho v roce 1939 Gustl Berauer, první vítěz mistrovství světa ve skocíchna lyţích, který nebyl Norem. Na konci světové války vznikl oficiální lyţařský spolek Pec, který postupně organizoval lekce sjezdování pro krkonošské děti, z niţ mnozí se později stali lyţařskou elitou Československa (např. Miroslav Sochor).
5.3 Vysidlování Pec pod Sněţkou byla svědkem bouřlivých událostí naší historie; druhá světová válka s sebou bohuţel přinesla i zničení mnoha tamních horských bud, které tak nenávratně zmizely. Poválečná situace zase ukázala nepříznivou tvář německým obyvatelům, kteří začali být hromadně vysidlování – všech 802 Němců bylo z Malé Úpy vysídleno, jejich majetek zkonfiskován. V kronikách máme zaznamenáno, ţe si sebou kaţdá vysídlená osoba směla vzít 50 kg osobního majetku. Ovšem ne všichni obyvatelé německé národnosti byli vystěhování – mnozí za nevyjasněných okolností zemřeli ještě před odsunem; za zmínku stojí i osud Ferdinanda Rösslera, posledního německého starosty Pece pod Sněţkou. Ten byl po zatčení roku 1945 obviněn ze zastřelení tří ruských zajatců, kteří v té době pomáhali s těţbou dřeva. Starosta Rössner se po válce obhajoval tím, ţe všechny zajatce pustil a ţe jsou rakve pohřbené v zemi prázdné. K prošetření se však nikdo dlouho neodhodlal. Aţ v roce 1948 byly rakve vyjmuty ze země a následně otevřeny. Skutečně se v nich nenalézala ţádná těla. I přes to byly uloţeny na hřbitově ve Velké Úpě. Ferdinand Rössner odjel za svou rodinou do Německa. U hrobů byla v pozdějších letech drţena čestná stráţ pionýrů a pokládány květiny.
6. Janské Lázně 6.1 Historie obce a osidlování Počátky této obce jsou spojeny s termálním pramenem, který oblastí dnešních Janských Lázní protéká. Od soukromých šlechtických lázní se postupně přešlo k lázeňskému domu, který mohli vyuţívat všichni návštěvníci města. První historický zápis o tomto městečku s dnes pouhými 800 obyvateli pochází z roku 1300 ze zemských desek rodu Silbersteinů. Ve Vesnické kronice, jejímţ autorem je kartograf a malíř Simon Hüttel se můţeme dozvědět o pověsti, která nám vypovídá o objevení tamního teplého pramene, který byl údajně objeven roku 1006 zbrojnošem Janem z Chockova. Vzhledem k tomu, ţe je kronika soupisem spíše lidových bájí a pověstí, je více pravděpodobné, ţe byl pramen objeven v 11. století hledači vzácných kovů. Hlavní vlny kolonizace, tedy osidlování území, probíhaly v 13. a 14. století, které způsobilo lenní zřízení, tedy rozšíření pozemků feudálů. Krkonoše byly shledány jako bohatý zdroj nerostů. K těţbě však bylo potřeba odborných znalců, proto panovník zval horníky především z území dnešního Rakouska a Německa. Tito přistěhovalí obyvatelé osídlili především severní a jiţní stranu Krkonoš. Osidlování pohraničních oblastí mělo také nespornou výhodu pro zabezpečení ochrany království, protoţe přítomnost stálého obyvatelstva znamenala stabilizaci hranice.
6.2 Zimní sporty Nějakou dobu trvalo, neţ se i v Janských Lázních ujmul např. pro Pec tak tradiční zimní sport, jako lyţování. Do doby před rokem 1891, kdy dostal černodolský čtenářský klub první lyţe darem od učitele Kajetána Bayera, byly při přepravě po sněhu vyuţívány klasické saně. Právě Bayer byl průkopníkem 14
lyţování v Janských Lázních, přičemţ zároveň k této aktivitě přitáhl mnoho dalších tamních obyvatel. V roce 1903 byl zaloţen spolek zimních sportů, jenţ mimo Janských Lázní a Pece pod Sněţkou sdruţoval i Velkou a Malou Úpu či Horní Maršov. Zároveň s rozvojem lyţařského sportu se vylepšení dočkaly i sáně, tzv. rohačky, které se uplatnily při sáňkařských závodech. Po první světové válce ovšem na oblibě získávaly stále dostupnější lyţe a u toho také zůstalo aţ do dnešních dob.
6.3 Janské Lázně v době války a vysidlování V roce 1938 začala okupace pohraničí, následně proběhlo připojení k Německu a poté začala druhá světová válka. To vše vedlo k zapojení lázeňského a rekreačního komplexu do německé válečné a hospodářské mašinerie, dále k celkovému úpadku a nakonec k zániku akciové společnosti a zabavení jejího majetku. Po vypuknutí války se horská střediska postupně proměňovala na zotavovny a rekreační centra německé armády. 10. 5. 1945 přišli do města první vojáci osvobozeneckých armád. Po osvobození propadl majetek Němců konfiskaci, byl znárodněn. Německé obyvatelstvo se postupně vysidlovalo a několik dní po ukončení bojů sem přicházeli osídlenci z vnitrozemí.
Zdroje http://www.veselyvylet.cz/cz/vv3.html http://kronika.malaupa.cz/ http://www.lmkkolin.cz/wp-content/uploads/2012/07/letiste-v-albericich.pdf www.malaupa.cz www.hornimarsov.cz www.pecpodsnezkou.cz www.janske-lazne.cz www.musvoboda.cz http://is.muni.cz/th/110265/ff_b/Bakalarska_prace.txt http://cs.wikipedia.org/wiki/Jansk%C3%A9_L%C3%A1zn%C4%9B¨ http://www.cs-magazin.com/index.php?a=a2008071006 http://rodopisna-revue-online.tode.cz/regiony/reil.pdf http://kronika.malaupa.cz/wwwstr/omu.htm
15
16
