Zásady zpracování závěrečných prací v rámci vysokoškolského studia

Zásady zpracování závěrečných prací v rámci vysokoškolského studia

Karviná, 2013

Obsah 1. Výběr tématu práce studentem .......................................................................................................... 3 1.1. Motivace, smysl, cíl ...................................................................................................................... 3 1.2.Záběr tématu ................................................................................................................................. 5 2. Sběr informací ..................................................................................................................................... 6 2.1.Shromažďování literatury .............................................................................................................. 6 2.2. Stanovení hypotéz ........................................................................................................................ 7 3. Metoda, metodika, metodologie ........................................................................................................ 8 4. Části závěrečné práce a formální stránka věci .................................................................................. 12 4.1.Přední strana desek bakalářské/diplomové práce ...................................................................... 13 4.2.Titulní strana................................................................................................................................ 14 4.3.Zadání práce ................................................................................................................................ 14 4.4.Abstrakt v českém nebo slovenském jazyce ............................................................................... 14 4.5.Abstrakt v anglickém jazyce ........................................................................................................ 14 4.6.Obsah........................................................................................................................................... 15 4.7.Úvod ............................................................................................................................................ 16 4.8.Text práce .................................................................................................................................... 17 4.9.Závěr ............................................................................................................................................ 19 4.10.Seznam použitých pramenů a literatury ................................................................................... 20 4.11.Seznam tabulek, seznam grafů a seznam příloh ....................................................................... 20 4.12.Přílohy........................................................................................................................................ 21 5.Obhajoba a hodnocení závěrečné práce ............................................................................................ 21 5.1. Obhajoba .................................................................................................................................... 21 5.2.Hodnocení závěrečné práce ........................................................................................................ 22 5.3.Nejčastější omyly a chyby ........................................................................................................... 22 6.Technické poznámky k používání šablony .......................................................................................... 23 6.1.Číslování nadpisů nových kapitol ................................................................................................ 23 6.2.Číslování stránek na níž se nachází závěr a seznamy .................................................................. 24 6.3.Osamocená písmena na koncích řádků ....................................................................................... 25 Seznam použitých pramenů a literatury ............................................................................................... 25

1 Výběr tématu práce studentem Výběr tématu je prvním a zároveň klíčovým krokem, který do značné míry předurčuje vše následující. Proto je zapotřebí pečlivě zvážit, jaké téma zvolit. Volba tématu je přitom ovlivněna: - oborem, kterému se student věnuje - specifickým zaměřením studenta - praxí v podniku či instituci a z toho vyplývajícími požadavky ze strany těchto subjektů - vědecko-výzkumným zaměřením fakulty, katedry či vedoucího práce.

1.1 Motivace, smysl, cíl Při volbě tématu je vhodné, aby student nalezl správnou motivaci k psaní práce. Motivace je vyvolána na základě vnitřních podnětů, proto je zde důležitější, aby student nalezl svou motivaci sám, namísto toho, aby přicházely vnější stimuly ze strany třetích osob. Výběr tématu třetími osobami pro každého studenta je poněkud problematický, koneckonců je to student, který by měl prokázat, že je schopen využít teoretické poznatky a aplikovat je v oblasti, kterou po několik let studoval. Volbou tématu se student zavazuje k tomu, že jej bude poctivě studovat. Není přitom ani tak důležité téma práce, mnohem důležitější je zkušenost, které student při jejím zpracování získá. Případně smyslem celého úsilí může být i to, že časem může závěrečná práce posloužit i jinému odborníkovi jako východisko či návod řešení. (To, co se v práci může jevit jako vedlejší, může někdy posloužit jako výchozí bod pro zpracování zcela nové práce.) Je dobré mít na paměti, že smyslem závěrečných prací není oslovit širokou veřejnost a přijít s nějakým ponaučením, abychom změnili svět k lepšímu (nejedná se o psaní metodické příručky či nějaké učebnice). Samozřejmě, že pokud práce přinese něco navíc, je to jistě pozitivní, ale vždy je třeba uvažovat zejména o naplnění hlavních cílů práce – řešení výzkumného problému, ať už teoretického či empirického. V žádném případě ale není dobré, pokud si student dané téma zvolí jen proto, že v rámci naplnění svých studijních povinností prostě nějakou práci zpracovat musí a téma práce, kterou bude zpracovávat, si pasivně vybere z nějakého seznamu nabízených témat. Dříve nebo později se tato skutečnost projeví při zpracování práce, a to s vysokou pravděpodobností zejména na její kvalitě. Na kvalitě práce se projevuje i aktivní a zodpovědný přístup, který by si měl student zachovat v celém průběhu zpracovávání závěrečné práce. Poměrně častý je přístup, kdy si student zvolí nějaké téma, kterým se hodlá zabývat a následně vyhledá již hotové práce obdobného charakteru a nechá se jimi do značné míry inspirovat. Někdy bývá tato míra dokonce více než značná... Je zřejmé, že v takovém případě práce ztrácí na originalitě, kvalitě a působí všedním, někdy až příliš obyčejným dojmem. Mnohem zajímavější práce bývají ty, které vycházejí z nějaké nosné originální myšlenky, kdy autor nejen že používá široké spektrum literatury. ale současně s tím se nebojí využít vlastní nápaditost a kreativitu. Ve skutečnosti, v okamžiku, kdy si student volí téma, má široké možnosti. Jediné čím je omezen, je skutečnost, že práce musí souviset s oborem, který studuje. Ovšem i toto je v podstatě výhoda, protože díky tomu můžeme předpokládat, že autor budoucí práce disponuje alespoň elementárními znalostmi a v dané problematice se bude umět orientovat.

Následně, pokud si takto student vytvoří představu o tom, jakou problematikou se hodlá zabývat, měl by mít na paměti, zda bude schopen v potřebném rozsahu a kvalitě dané téma zpracovat. V případě, že takovou představu nemá, měl by se co nejdříve seznámit s kvalitními odbornými texty nebo zvážit téma jiné. Dalším krokem je návštěva podniku či jiné instituce, kde by měla proběhnout seriózní debata s kompetentními osobami. Je možné, že tato diskuse nakonec povede k jistému pozměnění původního záměru studenta, ale v konečném důsledku by to mělo vést k prospěchu obou zúčastněných stran. I když zkušenosti ukazují, že ne zřídka bývá pro studenta vyjednávání se zmíněnými subjekty obtížné, podniky a instituce by měly vždy zvážit, zda je pro ně opravdu natolik nevýhodně na moment vybočit ze stereotypu a věnovat pár chvil studentům. Nestojí je to víc, než trochu času, kreativity a odvahy (studentské praxe bývají zpravidla bezplatné) a na oplátku získají člověka, který jim může pomoci vyřešit problém, kterým se budou společně zabývat. Není přece vyloučeno, že dobré podněty a nápady nemohou přijít i ze strany studenta a nikoli pouze ze strany uznávaných odborníků či známých autorit. Pokud se studentovi podaří s představiteli podniků a jiných institucí najít společnou řeč, může si tím ušetřit spoustu práce, neboť namísto časově náročného samostudia může získat mnohé informace formou osobní konzultace. Navíc, mnozí odborníci disponují tacitními znalostmi, které se v literatuře či na internetu vůbec nemusí vyskytovat (a často také nevyskytují – dnes poměrně rozšířená představa, že „na internetu je všechno“ je naprosto mylná. Kdo se spoléhá pouze na internet, je odsouzen k tomu, aby napsal práci, jejíž kvalita bude maximálně průměrná.). Konzultace studenta s takovým odborníkem může navíc pomoci dosáhnout tolik požadované originality závěrečné práce. Přístup vedoucího práce při stanovení tématu může být v zásadě dvojí. Buďto preferuje témata, která ovládá, což je zárukou toho, že mohou studenta dovést k vytyčenému cíli anebo preferuje témata, o kterých sice moc neví, ale rád by se o nich také něco dozvěděl. Vyvstává zde otázka, jakou má vlastně vedoucí práce roli při psaní závěrečné práce. Je nutné si uvědomit, že role vedoucího nespočívá v tom, že převážnou část práce vymyslí a zpracuje namísto studenta nebo že jej bude znovu doučovat to, co student před léty již dávno studoval. Aniž by to bylo kdekoli explicitně vyjádřeno, předpokládá se, že role vedoucího je dovést studenta k tomu, aby naplnil daný cíl. Jedná se tedy o nasměrování, kdy vedoucí prostřednictvím námětů a rad koriguje studenta správným směrem. Znamená to, že student by sice měl pracovat samostatně, ale čas od času by měl svůj progres konzultovat. Nezbytnost a frekvence konzultací se pak odvíjí od toho, do jaké míry je student schopen pracovat samostatně a jaké kvality dosahují jeho výsledky za těchto podmínek. Není nutné konzultovat každý druhý den, ale na druhou stranu není v pořádku, pokud vedoucí vidí poprvé práci až v konečné podobě v okamžiku, kdy má na ni psát posudek. Předložení práce v konečné podobě by se mělo uskutečnit podstatně dříve, než je krajní termín, neboť vedoucí má diplomantů zpravidla více a přečtení všech prací je časově velmi náročné. Jestliže napsání závěrečné práce studentovi zabere cca 6 až 12 měsíců, je vhodné pokud se frekvence konzultací pohybuje v rozmezí cca jednou za týden až co 3 týdny. Celkově lze shrnout, že bakalářská či diplomová práce je výsledkem spolupráce studenta, vedoucího a odborníků z praxe. Především se však jedná o dílo studenta. Nestačí však pouze mít nějaký problém a být si vědom jeho existence. Nejde jen o to, aby student uměl určitou problematiku jasně vyložit. Problémů všichni všude vidíme jistě víc než dost. Je však nutné problém studovat a vědět, že jsme sto jej řešit a pokud možno nakonec i

úspěšně zcela vyřešit. K tomu je nutné sledovat naplnění cílů práce, které mohou být následující: 1)Deskriptivní – cílem je popis a orientace v problému. K tomu slouží klasifikace (rozdělení celku na jednotlivé části a pojmenování těchto částí) a kategorizace (třídění a objevování nadřazených/podřízených kategorií). 2)Explanační – vysvětlení přítomnosti nějakého jevu na základě prokázání kauzálních vazeb. 3)Prediktivní – předvídání budoucích jevů na základě odhalených souvislostí mezi proměnnými. S ohledem na stanovené cíle by ale vždy mělo platit, že volba tématu by měla být podřízena také tomu, aby práce sdělovala věci, které doposud nejsou známé, nebo naopak, aby na již známé věci přinášela pohled nový. Výsledky přitom mohou být i skromnější, avšak vždy je důležité, aby byly zpracované poctivě. S cíli práce totiž souvisí i odpověď na otázku, komu je vlastně práce určena. Závěrem ještě uveďme, že existují pravidla, která platí pro stanovení názvu tématu závěrečné práce. Mezi ně patří, že již ze samotného názvu závěrečné práce by měla být patrná souvislost s oborem studenta a také i konkrétní problém, který bude řešen. Dále se zde objevuje požadavek, aby v sobě téma naopak neobsahovalo názvy metod, které budou při řešení daného problému využity (analýza, komparace apod.).

1.2 Záběr tématu Téma práce je možné vymezit široce nebo velmi úzce. V případě, kdy zvolíme široce zaměřené téma, existuje pak větší manévrovací prostor, což se může jevit jako výhoda. Na druhou stranu téma práce, které je zaměřeno velmi úzce znamená, že student danou problematiku ovládá a působí jako expert v dané oblasti, přičemž pro většinu hodnotitelů může být tato oblast méně známá. Tento přístup ovšem vyžaduje větší úsilí ze strany studenta. Jinak řečeno, stojíme před rozhodnutím, zda si zvolit širokou oblast působení (pak se v ní ale často mnozí pohybují poněkud chaoticky), nebo zda zúžit předmět svého zájmu (a tím snadněji dospět k cíli). Lze doporučit, aby si student zvolil téma, které: - je v souladu se studovaným oborem - je doposud nezpracované - je aktuální, pokud možno zajímavé a zřetelně vymezené - nebude nutné v budoucnu měnit - bude vyžadovat takové informační zdroje, které budou dostupné. Jelikož autor závěrečnou prací dokazuje, že se ve svém oboru orientuje a osvojil si odborné myšlení, je proto vhodné během této etapy učinit následující kroky: 1) Vymezit oblast výzkumu – student by měl volit takovou oblast, která je pro něj blízká, a zvláště lze doporučit oblast, ve které se hodlá v budoucnu profesně uplatnit. 2) Zformulovat problém – výběr jednoho z problémů, který se vyskytuje v dané oblasti výzkumu.

3) Provést elementární analýzu dosavadního výzkumu – znamená prověřit dostupnost odborných textů a seznámit se s jejich obsahem a prověřit i dostupnost potřebných dat. 4) Vytvořit si myšlenkový plán budoucího výzkumu – zhodnotit reálné znalosti o využitelných metodách a vytvořit si časový plán realizace. Po důkladném zvážení, pokud si student téma ujasnil, následuje etapa sběru informací.

2 Sběr informací Představuje první krok, kdy student začíná pracovat na své závěrečné práci. Jedná se o analytickou fázi, ve které dochází ke shromažďování literatury a dalších pramenů, seznámení se s firmou či jinou institucí, stanovení pracovních hypotéz.

2.1 Shromažďování literatury Za základní a dosud nejvíce používaný zdroj informací jsou považovány odborné knihy a odborné časopisy (periodika). Tyto zdroje informací jsou k dispozici buď po zakoupení či objednání, nebo jsou nabízeny k zapůjčení v knihovnách. Alternativně, některé se mohou vyskytovat na internetu a to buď zcela zdarma, nebo za „členský poplatek“ apod. Využívání zejména odborných časopisů jako zdroje informací je spojeno s jednou velkou výhodou – aktuálností. Samozřejmě připadá v úvahu i využití mnoha jiných pramenů – novinové články, sborníky z vědeckých konferencí, tacitní znalosti expertů, specialistů a odborníků a různých textů na internetu. Při práci s těmito zdroji bývá spatřována jako nevýhoda poněkud nestálá kvalita. Kvalitu jakékoliv (tedy i závěrečné) práce je přitom možné posuzovat např. na základě úrovně kognitivní náročnosti daného úkolu, kterým se autor zabýval. Ta má dvě dimenze: 1) dimenze poznatků - poznatky faktické – konkrétní fakta - poznatky konceptuální – klasifikace, zákonitosti, modely, generalizace, teorie - poznatky procedurální – specifické postupy v daném oboru, algoritmy, metody - poznatky metakognitivní – obecné strategie a řešení problémů, znalost kontextu 2) dimenze kognitivních procesů - zapamatování – vybavení z paměti - porozumění – schopnost usuzování, interpretace a vysvětlení - aplikace – tj. implementace řešení problémů - analýza – tj. rozbor prvků či struktur - evaluace – posuzování na základě stanovených kritérií - syntéza – nalezení vztahů a souvislostí. Základem mnohých prací se přitom stává spíše studentova intuice, než jeho znalostní báze. V takovém případě bývá vnitřní kvalita výsledku bohužel velmi malá.

Význam informací je dnes znatelný, kvalitní informační systém může znamenat významnou konkurenční výhodu. Z toho plyne skutečnost, že asymetrie informací (se všemi důsledky) existuje i v současné době, nicméně virtuální realita, která zasáhla společnost v posledních desetiletích, znamená, že s nárůstem informačních technologií jsou informace o něco více dostupné. Někdy pak může být informací dokonce až příliš mnoho. V takovém případě je nevyhnutelná etapa výběru relevantních a validních informací. Níže je uvedeno několik ilustrativních a užitečných odkazů na zdroje dat: www.czso.cz http://www.oecd.org/ http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/eurostat/home/ http://data.worldbank.org/ http://www.imf.org/external/data.htm http://hdrstats.undp.org/en/tables/ http://scholar.google.cz/schhp?hl=cs https://katalog.uk.slu.cz/Carmen/main/application.faces?library=karvina http://www.slu.cz/slu/cz/univerzitni-knihovna/Elektronicke-informacni-zdroje

2.2 Stanovení hypotéz Již při volbě tématu si zpravidla student utváří jistou představu o daném problému a možnostech jeho řešení. Kromě toho vytváří i určité domněnky, které mají podobu pracovních hypotéz. Ty je nutné zformulovat a následně logickým způsobem uspořádat, a to vzhledem k tomu, že byť může být hypotéz více, jen některé z nich se skutečně mohou týkat podstaty věci. Hypotézy by tedy měly být: - logické a smysluplné, - snadno popsatelné, - ověřitelné pomocí různých metod (nejčastěji matematicko-statistických), - v souladu s dosud platnou teorií (měly by vycházet z teoretické části práce), - stanoveny tak, aby obsahovaly také subjektivní přístup studenta. V případě formulace hypotéz je důležitá operacionalizace, tzn. převedení odborných termínů z teoretické do empirické roviny. Teprve v empirické rovině je totiž hypotézy možné měřit v podobě konkrétních a skutečných jevů. Operacionalizace je vlastně posloupnost několika úkonů, které je nutné provést, aby se ověřila přítomnost, nepřítomnost (nebo stupeň přítomnosti) nějakého jevu či proměnné. Hypotézy lze klasifikovat podle jejich typu na hypotézy o souvislosti a hypotézy o rozdílu. Hypotézy o souvislosti – jedná se o zkoumání souvislostí mezi proměnnými, která se ověřuje např. pomocí korelačního koeficientu. Někdy není výzkumníkovi znám směr korelace a v takovém případě je vhodné stanovit tzv. oboustrannou hypotézu. Jednostrannou hypotézu

výzkumník zvolí v případě, kdy dokáže určit, zda by se mělo jednat o přímou nebo nepřímou úměrnost mezi proměnnými. - Jednostranná hypotéza: mezi kvalitou závěrečné práce a počtem hodin, které student strávil v knihovně, existuje statisticky významná pozitivní korelace (čím více hodin student strávil v knihovně, tím více bude zřejmě jeho práce kvalitnější). - Oboustranná hypotéza: mezi kvalitou závěrečné práce a počtem hodin, které student strávil v knihovně, existuje statisticky významná souvislost. (Netušíme, zda pozitivní nebo negativní. Můžeme předpokládat, že čím více hodin student strávil v knihovně, tím více bude zřejmě jeho práce kvalitnější, ale stejně tak můžeme předpokládat, že čím méně student strávil v knihovně času, tím více mu jej zbylo k tomu, aby mohl získat potřebné informace jinde, např. prostřednictvím konzultací s experty). Hypotézy o rozdílu – jedná se o komparaci a použití např. dvouvýběrového t-testu. - Jednostranná hypotéza: kvalita závěrečných prací je statisticky významně vyšší u studentů, kteří strávili více času v knihovně než u studentů, kteří trávili více času konzultacemi s experty. - Oboustranná hypotéza: Existuje statisticky významný rozdíl ve kvalitě závěrečných prací, které psali studenti, jež strávili mnoho času v knihovně (a málo konzultacemi s experty) a studenty, kteří trávili mnoho času konzultacemi s experty (a málo času v knihovně). V případě že výzkum je zaměřen spíše kvalitativně, mají hypotézy podobu výzkumných otázek, které výzkum konkretizují a také ukazují, jakým způsobem výzkum provést. Jedná se o vhodně formulované tázací věty. Pokud stanovíme nějaké hypotézy v rámci kvantitativního výzkumu (nikde není řečeno, že každá práce musí nutně a bezpodmínečně hypotézy obsahovat, nicméně jejich přítomnost je v rámci prováděného výzkumu více než vhodná), je nutné nějakým způsobem realizovat jejich ověření. V tom případě se zpravidla používají matematicko-statistické metody.

3 Metoda, metodika, metodologie Metoda je objektivně správný postup umožňující nalezení či objasnění poznatků a zákonitostí Metodika je konkrétně stanovený způsob řešení nějakého problému, který se opakuje. Metodologie je vědní disciplína zabývající se metodami, které je možné využívat v jednotlivých vědách. Je tedy zřejmé, že v každé závěrečné práci je nutné uplatnit řadu metod. Tyto postupy by pak pochopitelně měly být popsány – mělo by být vysvětleno, jak fungují a z jakého důvodu jsme je v práci použili. Tato část práce by měla být napsána precizně, nejlépe krok za krokem, aby uvedený postup mohl kdokoli znovu zopakovat. Můžeme uvést např. i využití specifického softwaru a jeho ovládání. Tento popis použitých metod může být součástí počátečních kapitol práce, tj. součást teoretické pasáže, zatímco jindy si popis použitých metod zaslouží vyčlenit zcela samostatnou kapitolu. To je vhodné zejména v případě, kdy je použitých metod více anebo pokud je cílem práce analýza či úprava stávajících metod či dokonce tvorba či zcela nových vývoj metod.

Často se stává, že o metodách v práci nenalezneme ani zmínku a přitom jsou v práci běžně používány. Jedná se přitom nejen o metody získávání, ale i zpracování dat. Mezi základní metody ve společensko-vědním výzkumu jmenujme proto alespoň následující: Pozorování – tj. cílevědomé sledování určitých jevů, které je plánované a systematické. Může vést nejen k deskripci sledovaného jevu, ale i k jeho explanaci. Specifickým druhem pozorování je měření, tzn. kvantitativní determinace daného jevu. Pozorování může být považováno i za určitou formu experimentu, a to v případě, kdy probíhá za kontrolovaných podmínek s cílem ověřit platnost nějaké hypotézy či teorie. Pozorování je základní vědeckou metodou a často vede ke generování dat. Pozorování je přitom selektivní záležitostí, protože při něm dochází k vyloučení faktorů, které nejsou účelné (např. v případě pozorování cenové elasticity poptávky se zaměříme pouze na vliv změny ceny daného produktu na jeho poptávané množství a od vlivu jakýchkoliv ostatních faktorů, např. změny důchodu spotřebitele, abstrahujeme). Při uplatňování této metody se doporučuje: stanovit cíl pozorování, připravit se (předběžná znalost problému), nepozorovat náhodně, ale systematicky, při pozorování vnímat i souvislosti a pozorovaným údajům, které vykazují odchylky věnovat zvláštní pozornost. Komparace – znamená zjišťování rozdílů nebo podobností u dvou nebo více sledovaných objektů (jevů). 1) Komparace názorů a hypotéz – slouží k utváření či zdůvodnění vlastních stanovisek. Tato komparace je často využívána při zpracování teoretické části práce, kdy se porovnávají názory různých autorů. 2) Komparace ukazatelů a jejich hodnot – slouží k objektivizaci, tzn. ke správnému určení a hodnocení daného stavu (například můžeme tvrdit, že podnik si vede „skvěle“, protože jeho tržní podíl dosahuje 80 %, zatímco jeho blízký konkurent pouze 20 %. Nebo můžeme tvrdit, že v daném roce a v dané zemi byla míra nezaměstnanosti „vysoká“, protože dosahovala 20 %, zatímco v sousední zemi pouze 5 %). Je možné porovnávat ukazatele, které se liší věcně (segmentace zákazníků podle věkových skupin), prostorově (zisk poboček v jednotlivých krajích), nebo časově (tržní podíl sledovaného podniku v jednotlivých letech). Termínem komparativní metoda bývá označována řada rozmanitých postupů - při komparování je totiž používáno více různých metod sběru dat a následné práce s těmito daty. Pojem komparativní metoda proto má z tohoto hlediska velmi obecný charakter, nicméně je značně frekventován a někdy má i velmi konkrétní obsah. Cílem komparace je pak buď deskripce či evaluace, prostřednictvím kterých jsou zkoumané jevy popisovány či také klasifikovány, anebo explanace podobností či odlišností, kdy je nezbytné hledat a odhalovat vnější faktory ovlivňující daný jev. Mezi cíle komparativního výzkumu lze také zařadit: a) makrokauzální analýzu – odhalování vazeb a vztahů mezi proměnnými b) souběžný výklad teorie – příklady z různých zemí mohou být využity pro podporu teorií c) kontrast kontextů – identifikace specifických rysů sledovaných případů na základě empirických pozorování.

Analogie – je metoda, jejímž základem je v podstatě také komparace, neboť zde dochází k tomu, že na základě zjištění, že se některé znaky u dvou nebo více objektů (či jevů) shodují, je možné usuzovat na shodu i dalších znaků těchto objektů (či jevů). Např. jestliže jsou si nějaké ekonomiky podobné v tom, že jsou otevřené a proexportně zaměřené, můžeme zkoumat, zda mají i podobnou celní politiku a další nástroje vnější obchodní politiky. Jinak řečeno, z analogie stejné celní politiky zkoumaných zemí lze usoudit, že tyto země si budou blízké i v řadě dalších aspektů své činnosti, např. v uplatňování různých proexportních opatření. Problémem je, že zde může působit řada dalších faktorů a izolovat a odděleně zkoumat pouze vybrané faktory je často prakticky nemožné. Metoda analogie tak bývá spíše základní či doplňující metodou. Analýza – Analýza představuje detailní, podrobný popis dané situace či problému. Znamená rozklad zkoumaného jevu na menší celky, které jsou následně předmětem dalšího výzkumu. Předpokladem je, že v každém celku existují jisté zákonitosti a systém. Cílem analýzy je poznat a pochopit tento systém, a to na základě identifikace vazeb mezi jednotlivými (rozloženými) částmi. Potřebujeme-li např. zjistit důvod poklesu ekonomické síly dané země (měřenou pomocí HDP), měli bychom nejprve identifikovat jednotlivé složky HDP, tedy úroveň spotřeby, investic, vládních výdajů a čistého exportu. Analýza může mít několik podob: - vztahová analýza - pomocí jednoduché či vícenásobné regresní analýzy se zjišťují vztahy (lineární či nelineární) závislosti nebo nezávislosti mezi jevy) - systémová analýza – zabýváme se systémy, které máme v záměru pochopit, vysvětlit, vylepšit. Jednotlivé jevy jsou zkoumány s ohledem na jejich roli v systému. Příkladem jsou nástroje operační analýzy. Syntéza – je metoda, při které dochází ke spojení jednotlivých částí v celek. Důležité je, aby přitom nedošlo k opomenutí (vynechání) podstatných faktů. Dedukce – je postup, při kterém dochází k vytváření nových úsudků na základě předchozího hodnocení. Východiskem jsou tvrzení, na jejichž základě docházíme k závěrům. Výchozím bodem dedukce jsou tvrzení, jejichž platnost je všeobecně přijímána (resp. jedná se o naprosto pravdivá tvrzení). Z těchto tvrzení jsou následně odvozovány další tvrzení. Tak např. pokud tvrzení B vyplývá z tvrzení A a současně pokud z C vyplývá B, pak musí platit, že C vyplývá z A (např. růst úrokové míry (A) vyvolal pokles investičních aktivit firem (B), a současně pokles investičních aktivit firem (B) vyvolal růst míry nezaměstnanosti (C), pak je zřejmé, že růst míry nezaměstnanosti (C) byl vyvolán růstem úrokové míry (A)). Pomocí dedukce dochází k ověřování teoretických závěrů v praxi. Indukce – je způsob vytváření úsudku, kdy dochází k přechodu od jednotlivých dat či faktů (tzn. od konkrétního) k obecnému tvrzení. Tak dochází k vytvoření několika výroků, které tvoří představu o daném předmětu. Východiskem je poznání reality a na základě toho pak docházíme k závěrům. Ty jsou odvozeny pozorováním daného objektu. Jedná se vlastně o zobecnění vlastností částí prvků na celek. Indukce je využívána v případě statistického zpracování rozsáhlých datových souborů, které umožňuje zformulovat obecnější závěry. Na základě jevů, které jsou v praxi tak docházíme k teoretickým zobecněním. Heuristika – je metoda s konvergentním způsobem myšlení a slouží k nalézání řešení, objevování nových souvislostí a faktorů nededuktivním způsobem. Jedná se o generování nových myšlenek, které je pak nutné podrobit dalšímu výzkumu a ověřování. Pravdivost

závěru není zaručena, ale je pravděpodobná. Nejjednodušší formou heuristiky je metoda pokus-omyl, při které dochází v její počáteční fázi ke stanovení domněnek a předpokladů a následně k jejich potvrzení či zamítnutí v maximální možné míře. Uplatnění této metody spočívá v provedení následujícího postupu: 1) Definice problému – např. problém vysoké nezaměstnanosti jakožto aktuální a zásadní problém mnoha zemí EU. 2) Rozdělení problému na hlavní a vedlejší – teoretických možností, jak snížit míru nezaměstnanosti zcela jistě existuje, ale také je zřejmé, že podnikání (coby jeden z mála možných zdrojů obživy) je schopno snížit míru nezaměstnanosti. Pak je možno tuto problematiku považovat za hlavní. Hlavním problémem tedy je především to, jak snížit v prostředí tržní ekonomiky nezaměstnanost když víme, že jednou z cest je oblast podnikání a příznivého podnikatelského prostředí. Za vedlejší problém pak lze považovat problematiku dalších možných zdrojů obživy a možnost řešit otázku nezaměstnanosti jejich prostřednictvím. 3) Určení cíle, tj. toho, čeho chceme dosáhnout – při řešení problému nezaměstnanosti prostřednictvím důkladné analýzy podnikatelského prostředí je zřejmé, že cílem je podat takový návrh hospodářské politice, který bude v konečném důsledku znamenat zlepšení a zkvalitnění podmínek pro podnikání a tím v konečném důsledku i situace na trhu práce. 4) Určení ideálního řešení – v uvedeném příkladu ideální řešení znamená, že bychom po praktické aplikaci návrhu řešení problému dosáhli stavu plné zaměstnanosti v ekonomice, podnikatelské prostředí by bylo dostatečně atraktivní a hlavně by bylo schopno absorbovat, udržet a uživit pracovní síly, které nejsou v současném stavu plně využity. 5) Sběr, třídění a analýza (podstatných a dostupných) informací – zpravidla se využívá poznatků z odborné literatury, informací tisku a periodiky, čerpá se z internetových zdrojů a také se případně využívá poznatků z praxe (např. vlastní zkušenosti) a výsledků vlastního výzkumu (např. dotazníkové šetření, pozorování, experiment a další…). 6) Možnosti řešení, ke kterým je možno dospět – v uvedeném příkladu bychom mohli dospět např. k následujícím situacím: a) kvalita podnikatelského prostředí je vysoká a tudíž není možné tímto způsobem dosáhnout poklesu míry nezaměstnanosti b) kvalita podnikatelského prostředí je nízká a tudíž by mělo být možné tímto způsobem dosáhnout poklesu míry nezaměstnanosti. Významné je to, že nyní vidíme základní varianty řešení, které je možno dále rozvíjet, hledat pro ně argumenty či protiargumenty, data, fakta, ověřovat tyto skutečnosti či různé předpoklady, hypotézy atd. 7) Stanovíme hodnotící kritéria a zhodnotíme návrhy řešení – obecně, kritérií může být celá řada, ale v uvedeném příkladu bude zřejmě hlavním kritériem to, aby dané řešení znamenalo co možná nejlepší dopad na podnikatelské prostředí a otázku snižování nezaměstnanosti. 8) Vybereme řešení, které zrealizujeme – po důkladném zhodnocení variant je výběr poměrně snadnou záležitostí, problematika realizace a implementace řešení a poznatků do praktického života však bývá složitější, neboť zde hrají roli i faktory, které mohou znamenat nemožnost realizace řešení. Například v případě hospodářské politiky to znamená, že tuto realizují představitelé státu, tedy politici. Ti se však mohou rozhodnout dle svého uvážení,

přičemž zde opět mohou působit různé faktory. Samotný akt rozhodování také probíhá různou formou – např. hlasováním, což znamená, že výsledek takového hlasování není zaručen. Metoda expertního posouzení – spočívá v nalézání shody názorů expertů. Této metodě však bývá všeobecně vytýkáno, že nemá exaktní charakter. Existují různé formy, mezi ty nejznámější uveďme např. brainstorming, Delphi, anketární dotazování apod. Matematicko-statistické metody – jsou v současné době velmi oblíbené a hojně využívané, což souvisí i s rozvojem informační a výpočetní techniky. Jako významná přednost bývá uváděna právě exaktnost a možnost pracovat s univerzálním aparátem (řešení rovnic, maticový počet, vyšetřování průběhu funkce apod. ). Metoda modelování – Model (ať už matematický, fyzický nebo jiný) je zjednodušeným obrazem skutečnosti (abstrahuje se od těch vlastností sledovaného jevu, které nejsou podstatné vzhledem k cíli modelování) a prostředkem pro porozumění složitých jevů v reálném světě. Někdy se uvádí, že modely de facto umožňují simulaci, tzn. napodobení skutečné situace modelovou situací. Významné však je, že modely mohou umožnit analýzu problému v kratším čase, než by tomu bylo ve skutečnosti. V modelu je pak možné měnit parametry a vstupní proměnné, což umožňuje získat různé informace. Nevýhodou je, že model může zjednodušovat realitu více, než je žádoucí a také to, že vytvoření modelu může být značně náročné. Historická metoda – je založena na myšlence, že minulé události mohou posloužit k obohacení našeho současného myšlení, že minulé události jsou vlastně experimenty, které realizovaly předchozí generace. Cílem historické metody je rekonstrukce a objasnění v minulosti uplynulých událostí. Objevuje se zde nutnost chápat fakta v jejich komplexnosti. Jednou z problémových oblastí této metody je ovšem skutečnost, že objasnění (tedy interpretace) dějin je vždy spojena se subjektem, který se dopouští interpretace. Může tedy být zatížena subjektivním pohledem. Na druhou stranu tato metoda často přináší reálnější pohled, než mohou přinést formálně logické disciplíny na oblast lidského jednání.

4 Části závěrečné práce a formální stránka věci Poté, co si student vytvoří jasnější představu o tom, jakým tématem se hodlá zabývat, jaké budou cíle jeho závěrečné práce a jakými způsoby (metodami) k nim dospěje, následuje etapa vlastního zpracování práce. Přitom je nezbytné pamatovat na několik zásad zpracování odborného textu a dbát instrukcí uvedených v aktuálně platném metodickém pokynu pro úpravy závěrečných prací, který stanoví základní formální náležitosti a úpravu. Aktuálnost metodického pokynu je záležitost hodná zvláštního zřetele. Pokud student pracuje se zastaralým metodickým pokynem, formální úprava práce se nakonec může dosti významně lišit od požadované podoby. Frekvence změn metodických pokynů naštěstí nebývá příliš velká, avšak čas od času změny skutečně přicházejí, tak jak přicházejí nové nápady a podněty nebo nové okolnosti. Dozvíme se zde např. to, že rozsah bakalářské práce je 35 až 45 stran a rozsah diplomové práce je 45 až 65 stran. Je proto logické, že pokud student předloží práci o 15 stranách, není tuto možno vyhodnotit jako vyhovující. V celé práci se používá písmo typu Times New Roman. Pro vlastní text práce je typická jeho velikost 12 bodů a normální styl (tzn. ani tučné, ani kurzíva). Písmo nadpisů kapitol je tučné o velikosti 16, písmo nadpisů

podkapitol je také tučně tentokrát o velikosti 14. Řádkování je nastaveno vždy na 1,5 řádku. Text se zarovnává do bloku. Prvního řádek každého odstavce je odsazen o 1,25 cm, mezery mezi odstavci se nedělají (tzn. používání klávesy enter). Výjimku tvoří nadpisy kapitol a podkapitol, kde nepoužíváme odsazení od levého okraje a děláme jednu mezeru (jedno zařádkování). Proložení znaků v celé práci má být normální (tzn. neděláme mezery mezi jednotlivými písmenky slov). Stránky se číslují, a to v pravé horní části stránek (pravé záhlaví). Číslování začíná teprve na straně, kde se nachází první kapitola, ale nejedná se o první stranu, neboť číslování začíná už od úvodu. (zn. že strana, kde se nachází úvod, je považována za první, avšak na této straně jedničku nepíšeme. Teprve v místě, kde se nachází první kapitola má být číslování stránek viditelné). Na stránce, kde se nachází závěr, číslování stránek také nezobrazujeme. Metodický pokyn dále stanovuje mj. také jednotlivé části (náležitosti) závěrečných prací a jejich umístění (pořadí) v rámci celé práce. V současnosti (ak. rok 2013/2014) platí následující struktura:            

Přední strana desek bakalářské/diplomové práce Titulní strana Zadání práce Abstrakt v českém nebo slovenském jazyce Abstrakt v anglickém jazyce Obsah Úvod Text práce Závěr Seznam použitých pramenů a literatury Seznam tabulek, seznam obrázků, seznam zkratek, seznam příloh Přílohy

4.1 Přední strana desek bakalářské/diplomové práce Přední strana desek BP nebo DP obsahuje název univerzity (velikost písma 18, velkými písmeny), fakulty (velikost 16, velké pouze první písmeno), název BP nebo DP (velikost 16, velké pouze první písmeno), druh závěrečné práce, tzn. zda se jedná o bakalářskou nebo diplomovou práci (velikost 16). Vše uvedené je centrováno uprostřed strany. Okraje vlevo 4 cm, vpravo 2 cm, nahoře 3,5 cm, dole 2 cm. V levém dolním rohu je na titulní straně uvedeno místo a rok vyhotovení BP nebo DP (velikost 16), na stejném řádku v pravém rohu jméno a příjmení studenta (velikost 16). Více o formální stránce přední strany desek metodický pokyn nehovoří. Proto se můžeme setkat např. s tím, že některá práce má desky v černé barvě, jindy modré a někdy třeba i červené, doporučujeme však barvy tlumené.

4.2 Titulní strana Titulní strana BP nebo DP obsahuje název univerzity (velikost písma 16, tučně, velkými písmeny), fakulty (velikost 14, tučně, velké pouze první písmeno), obor studia (velikost 12, normální písmo, ne tučné), jméno a příjmení studenta (velikost 12, normálně), název BP nebo DP v českém nebo slovenském jazyce, (velikost 14, tučně), název BP nebo DP v jazyce anglickém (velikost 14, tučně), druh závěrečné práce – bakalářská nebo diplomová práce (velikost 12, normálně) – vše centrováno uprostřed strany. Okraje vlevo 4 cm, vpravo 2 cm, nahoře 3,5 cm, dole 2 cm. V levém dolním rohu místo a rok vyhotovení BP nebo DP (velikost 12, normálně), na stejném řádku v pravém rohu jméno a příjmení vedoucího BP nebo DP včetně titulů (velikost 12, normálně). Druhá strana titulního listu zůstává čistá.

4.3 Zadání práce Zadání práce je generováno v informačním systému studijní agendy (Stag). Před svázáním práce musí mít student na paměti, že zadání je nedílnou součástí práce (pozn.: dříve se zadání práce pouze vkládalo do již hotové a svázané práce, v roce 2012 došlo ke změně a proto se od té doby zadání stává nedílnou součástí svázané práce). Zadání práce musí pochopitelně obsahovat všechny podpisy (blíže viz „důležité upozornění na samotný závěr“, které je konci tohoto textu).

4.4 Abstrakt v českém nebo slovenském jazyce Abstrakt je redukovaný text (jeho rozsah je metodickým pokynem stanoven na 50 až 100 slov), který stručně charakterizuje celkový obsah práce. Abstrakt by měl být stručný, přehledný, objektivní a pro čtenáře zajímavý (měl by čtenáři naznačit, že se v práci skutečně něco dozví). Právě poslední vlastnost bývá často zdůrazňována nejvíce, protože abstrakt je něco, co vytváří na čtenáře „první dojem“. Abstrakt by se měl zaměřit na cíle práce (proč má vůbec danou problematikou smysl se zabývat), použité metody (jaký byl zvolen postup při řešení dané problematiky) a základní zjištění či výsledky (k čemu jsme nakonec dospěli, tj. nikoliv pochválit sám sebe za to že jsem splnil vytyčený cíl). V abstraktu nepoužíváme citace jiných zdrojů. Z abstraktu by mělo vyplynout, proč je dobré přečíst si celou práci, tzn. co tím vlastně čtenář získá, co se dozví a k čemu mu to bude prospěšné. Text abstraktu je zarovnán do bloku, písmem Times New Roman velikosti 12 a píše se v jednom odstavci.

4.5 Abstrakt v anglickém jazyce Je identický s abstraktem v českém či slovenském jazyce, platí pro něj stejné zásady i rozsah (50 až 100 slov), jen je psán v jiném – anglickém jazyce. Používá se britská (nikoliv americká) angličtina psaná formálním stylem (nikoliv hovorová angličtina používaná např. když píšeme dopis svému kamarádovi). Pokud si nejsme jisti svým překladem, raději si necháme tento krátký text zkontrolovat odborníkem, než abychom celou práci znehodnotili hned v této části (abstrakty jsou na samostatné stránce, která bezprostředně následuje po titulní straně).

4.6 Obsah Obsah je tvořen jednotlivými názvy kapitol a jich číslováním, jakož i číslem stránky, na které se daná kapitola či jiná část práce nachází. Obsah tvoříme teprve tehdy, až máme práci zcela hotovou, protože teprve tehdy víme, jaké v ní jsou kapitoly a na jakých stránkách je nalezneme. Nelze než doporučit, aby byl obsah vytvořen automaticky. Jedná se o elementární funkci pokročilejších kancelářských programů, která může ušetřit trochu, dnes tolik potřebného, času. Např. v programu MS Word je ale proto zapotřebí ovládat práci se styly. To znamená, že každý nadpis každé kapitoly i podkapitoly napíšeme jako bychom psali normální text, avšak následně jej naformátujeme potřebným stylem. (protože hlavní kapitola má stanoveno písmo Times new roman tučné o velikosti 16 a podkapitola Times new roman tučné o velikosti 14, je zapotřebí si takový styl pro každý nadpis nejprve vytvořit:

Potom vše nastavíme dle požadavků, které stanoví metodický pokyn ve věci nadpisů kapitol a podkapitol. Následující obrázek ukazuje nastavení pro hlavní kapitolu:

Postup pro vytvoření stylu pro nadpis podkapitol by byl identický s tím, že bychom potřebovali změnit nadpis 2. úrovně a velikost písma by byla 14 bodů. Pokud je název každé kapitoly i podkapitoly naformátován příslušným stylem, můžeme na místě, kde má být obsah umístit kurzor a obsah vygenerovat:

Pak už stačí jen vygenerovanou oblast vybrat a upravit písmo textu obsahu na požadovaný formát (písmo Times new roman, velikost 12). Pokud bychom dodatečně prováděli určité změny, pak je nutné obsah aktualizovat (neaktualizuje se totiž sám od sebe). K tomu stačí kdekoliv ve vygenerovaném obsahu zmáčknout pravé tlačítko myši a zvolit nabídku týkající se aktualizace obsahu a číslování, na kterých stránkách se nachází jednotlivé kapitoly.

4.7 Úvod Úvod je část práce, která by měla mít délku v rozsahu přibližně 500 slov (to při dané velikosti písma, řádkování a poměrně velkých okrajích odpovídá zhruba jedné a půl stránce). V úvodu bychom měli popsat, co je podstatou řešeného problému (obecnější charakter s cílem objasnit širší kontext), v čem spočívá zajímavost a aktuálnost tématu, proč je důležité se tímto problémem zabývat a co bychom měli docílit. Stejně jako v abstraktu, i v úvodu bychom v žádném případě neměli zapomenout na cíle práce, tentokrát ale na rozdíl od abstraktu zde máme větší prostor a měli bychom tedy cíle mnohem více rozvést a konkrétněji nadefinovat. Nikdy nepíšeme, že cílem práce je použití nějaké metody (např. cílem je analýza...), nebo že cílem práce je seznámit čtenáře s nějakou problematikou. Taktéž je není správné omezit se na pouhou deskripci (popis) dané problematiky. Stejně jako v abstraktu, i v této části bychom se měli zdržet přímých citací. Někdy, pokud to má opodstatněný význam, můžeme přidat i zmínku o základních zdrojích, o které se práce opírá. Do úvodu je vhodné také uvést, z jakých kapitol se práce skládá a stručně popsat obsah každé hlavní kapitoly. Z toho lze vyvodit, že v zásadě budou existovat dva přístupy, dva tábory mající odlišný názor na to, kdy, v jaké části je vhodné úvod psát. Jedni budou zastávat názor, že úvod je nejlepší psát až nakonec, až je celá práce hotová, protože pak už víme, z jakých kapitol se skutečně skládá a co v nich je. Druzí však mohou tvrdit, že se jedná o úvod a v této fázi by již autor měl mít rámcovou představu o tom, co bude obsahem jeho práce. Pokud tomu tak je, existuje pravděpodobnost, že se psaním dalšího textu nebude mít autor

problémy. Pravda bude pravděpodobně někde uprostřed. Zajisté je dobře, pokud má autor předem jasnou představu a je schopen tuto popsat již v úvodu. Na druhou stranu je zřejmé, že při další realizaci jistě dojde k tomu, že se bude muset řešit některé otázky operativně (např. pokud se nepodaří sehnat potřebná data, pokud se autor rozhodne, že by bylo lepší zvolit jinou metodu, než jakou původně zamýšlel apod.). Je tedy na zvážení každého, zda úvod bude postupem času revidovat anebo zda jej napíše, až bude celý zbytek práce hotov. Úvod závěrečné práce by tedy měl obsahovat: - odůvodnění tématu (tj. opodstatněnost řešení dané problematiky) - detailní formulaci cílů práce (případně možnost měření dosažených výsledků) - nástin postupů řešení (metodologie) - strukturu práce (popis obsahu jednotlivých kapitol) - základní použité zdroje (uvádíme, jen je-li to z nějakého důvodu významné a opodstatněné).

4.8 Text práce Text práce je sestaven z hlavních kapitol a podkapitol (mezi nimi musí být uveden alespoň krátký text, jednotlivé kapitoly a podkapitoly tedy na sebe nenavazují číslováním). Doporučuje se, aby se počet hlavních kapitol, vzhledem k rozsahu práce, pohyboval mezi 3 a 5. Počet podkapitol není stanoven, ale platí zásada, že by jejich počet měl být vyrovnaný (v rámci hlavních kapitol). Není vhodné, aby např. v hlavní kapitole 1 nebyla vůbec žádná podkapitola, zatímco v hlavní kapitole 2 bychom měli 10 podkapitol. Proto je zapotřebí mít předem bližší představu o tom, jak si celý text rozčlenit. V oblasti hlavních kapitol je zažitá následující struktura závěrečných prací: 1.Teoretická východiska 2.Metodika 3.Praktická část 4.Shrnutí, Závěr 1. Teoretická východiska – tato kapitola by měla být zaměřena na popis současného stavu poznání. To znamená, že je zde zapotřebí popsat různé přístupy více autorů (nebo škol) k danému tématu či problému. Mohou se zde vyskytovat nejen názory, ale i různé definice, historický přehled či různé modely. Je patrné, že není dobré omezit se pouze na česky psanou literaturu, protože mnohé kvalitní práce pocházejí i z jiných částí světa. Nejedná se přitom jen o prostý opis již existujících textů, ve skutečnosti spíše jde o jejich interpretaci ve světle vytyčeného problému. Navíc je zde vhodné provést třeba i komparaci těchto přístupů a zejména pokud se od sebe přístupy výrazně liší, je vhodné porovnat také důsledky, které tyto odlišnosti znamenají (blíže o informačních zdrojích v kap. 1.). A protože nic není ideální, často můžeme dojít k poznání, že by mnohé mohlo být vylepšeno. Jinými slovy, tato část by vlastně měla být kritickou analýzou literatury, z níž vyplyne záměr autora obohatit svým

dílem současný stav poznání. Není nutné připomínat, že tato část práce je důkazem o tom, že autor danou problematiku řádně studoval a je v této věci znalý. 2. Metodika – není bezpodmínečně nutné, aby se jednalo o samostatnou kapitolu, podle potřeby můžeme tento obsah zahrnout i do kapitoly č. 1. Část práce zabývající se metodologií zahrnuje popis metod, které budou použity v praktické (empirické) části práce plus vysvětlení proč je použití těchto metod při řešení daného problému vhodné či nezbytné. V úvahu připadá i poukázat na případné nedostatky a nevýhody použití jednotlivých metod. Obecně je vhodné použít k řešení daného problému i více metod a výsledky pak porovnat. Může se jednat např. o marketingový výzkum provedený pomocí dotazníkového šetření a pomocí telefonického dotazování. Nebo se může jednat o problém predikce vývoje nějakého ukazatele za pomocí analýzy časových řad a současně i prostřednictvím expertních odhadů. Blíže o vybraných metodách viz kap. 2 této příručky. 3. Praktická (empirická) část - představuje aplikaci teoretických poznatků na konkrétní problematiku vyskytující se v reálu. Za použití vybraných metod je řešen konkrétní problém. Může se jednat o marketingový výzkum prováděný pro nějakou konkrétní firmu, finanční analýzu a plánování v rámci konkrétní společnosti, vypracování účetních směrnic pro konkrétní firmu, vytvoření firemního e-shopu nebo webových stránek, vytvoření vlastního podnikatelského záměru, makroekonomickou analýzu vybraných ukazatelů ekonomické úrovně vybraných zemí apod. Je zřejmé, že zde student prokazuje svou schopnost řešit konkrétní problém. Jedná se o skvělou příležitost dokázat, že si umí v dané situaci s problémem poradit. Znalost teoretických východisek, metod a často i vlastní kreativita jsou nezbytným předpokladem zvládnutí této kapitoly. 4. Shrnutí výsledků, závěry, návrhy, doporučení, diskuse – představuje jednu z posledních, leč ne méně významných, částí práce. Blíže viz podkapitola 4.9 níže. Vzhledem k tomu, že vlastní text práce obsahuje několik různorodých (avšak logicky propojených) kapitol, je zřejmé, že vlastní text práce představuje její nejdelší část. Další logickou skutečností je, že se v této části bude pravděpodobně vždy vyskytovat celá řada nejrůznějších objektů – tabulky, grafy, obrázky, citace apod. Je proto potřeba věnovat zvláštní pozornost požadavkům na formální úpravy těchto objektů, které stanoví metodický pokyn. Problematikou citací se zabývají jiné práce (viz např. Pokyn děkana č. 8/2013 pro úpravy, zveřejňování a ukládání vysokoškolských kvalifikačních prací), my zde poukážeme jen na skutečnost, že pravidla citací se řídí normou ČSN ISO 690 resp. ČSN ISO 690-2. Pokud citujeme přímo v textu, můžeme použít doslovné a původní znění, avšak bychom neměli kopírovat nadměrně dlouhé texty jako celek. Je nepřípustné mít v uvozovkách celé strany cizího textu. Spíše se citují jen některá významná tvrzení (rozuměj věty), maximálně odstavce. Někdy se namísto citací používají tzv. parafráze, kdy na rozdíl od citací původní myšlenku autora neuvádíme v přesném znění originálu, ale tuto myšlenku přeformulujeme a vyjádříme jinými slovy, jiným způsobem. Pro tabulky a grafy platí, že se uvádějí buď přímo v textu nebo v příloze bakalářské nebo diplomové práce a musí obsahovat výstižný název, své pořadí a zdroj informací, tj. pramen (pokud se jedná o vlastní tvorbu, je třeba uvést i tuto skutečnost). Pokud se v práci takové objekty nacházejí, je vždy nezbytné, aby se na ně v textu vyskytoval nějaký odkaz. Není možné do textu vložit nějakou tabulku a nechat na čtenáři, aby si domyslel, proč tam vlastně je. Každý takový objekt proto v textu řádně popíšeme a představíme. Návaznost by měla být

patrná nejen z textu před objektem, ale i za ním (pokud je objekt přímo v textu a ne v příloze). Vzhledem k tomu, že se na konci práce vyskytuje seznam těchto objektů (s číslem stránky, na níž se daný objekt nachází), je výhodné opět ušetřit čas tím, že číslování provedeme automaticky. Většina pokročilejších textových editorů současné doby tuto funkci umožňuje. V případě MS Word je pro to nutné udělat následující: Kurzor umístíme na daný objekt (tabulku, obrázek, graf), a poté zvolíme nabídku „vložit titulek“:

Zvolíme z nabídky typ objektu, a pokud nám žádná možnost nevyhovuje, vytvoříme si vlastní (např. místo Tabulka napíšeme Tab. ) a zvolíme, zda má být titulek nad nebo pod tímto objektem. Pak už stačí jen za tento titulek dopsat výstižný název objektu (např. Vývoj HDP v ČR v letech 2000-2013) a naformátovat jej dle metodického pokynu (Times new roman, 12, tučně). Stejným způsobem postupujeme i u dalších objektů.

4.9 Závěr Závěr není jen prostým shrnutím, rekapitulací nebo zopakováním předchozího obsahu práce. Měl by obsahovat především informace, které ještě v předchozích částech práce nebyly uvedeny. Je velmi nevhodné používat naprosto identické věty z předcházejících kapitol. Pokud tak činíme, děláme to zcela výjimečně a v minimálním rozsahu. Při psaní závěru je důležité pamatovat na cíle, které byly stanoveny v úvodu, nicméně autor by sám neměl explicitně hodnotit „zda se mu cíle nakonec podařilo či nepodařilo naplnit“, protože se předpokládá, že cíle byly stanoveny tak, aby je skutečně bylo možné splnit. Koneckonců, posouzení této záležitosti by mělo být ponecháno na čtenáři samotném. Závěr je vyvrcholením celé práce. V závěru by měly být popsány výsledky, kterých bylo dosaženo a jaký to představuje přínos pro teorii a možné uplatnění v praxi. Pokud jsou součástí práce doporučení, jedná se o akce, o kterých jsme přesvědčeni, že jejich provedení je zcela určitě správné. Pokud hovoříme o návrzích, pak nad účelností provádění takových akcí můžeme předpokládat diskusi. V závěru je tedy možné zmínit i případné nedokonalosti (možnost zkreslení výsledků), nejednotnost (nesoulad s dosavadními poznatky nebo s výsledky očekávanými) apod. Někdy může být účelné dosažené výsledky závěrečné práce konfrontovat se závěry jiných autorů. Tato část bývá někdy umístěna samostatně a pak je nazývána diskusí. Platí, že závěr by měl směřovat i do obecné roviny, kde může být naznačena potřeba budoucího, na daný problém navazujícího výzkumu. Závěr je jednou z nejdůležitějších částí práce, protože čtenář, který z různých důvodů hodlá práci prostudovat pouze informativně, věnuje zvýšenou pozornost abstraktu, obsahu, úvodu, závěru a případně seznamu použitých zdrojů.

4.10 Seznam použitých pramenů a literatury V této části je nutné naprosto přesně dodržet formální požadavky, které jsou zpravidla dány citační normou ČSN ISO 690, případně ČSN ISO 609-2. Také platí, že v seznamu použitých pramenů by měly figurovat i cizojazyčné zdroje. Čím víc jich bude, tím lépe. Často je dokonce stanoven jejich minimální počet, který je odlišný pro bakalářskou a diplomovou práci. V případě bakalářské práce je to minimálně 1 cizojazyčný zdroj, v diplomové práci minimálně 2. Nic se nestane, když bude cizojazyčných zdrojů více, než české literatury. Seznam by měl být řazen abecedně, podle příjmení autorů. Uvádíme pouze zdroje, které byly skutečně použity. Vše, co je citováno v textu, musí být uvedeno v seznamu literatury a současně vše, co je uvedeno v seznamu literatury, musí být průběžně citováno v textu. Zásadní chybou je citování nepoužitého pramenu, ale i necitování pramenu použitého. To je pak považováno za plagiátorství, tedy publikování myšlenek či výsledků někoho jiného a jejich vydávání za své. Takové jednání je pak vnímáno jako neetické a může vést i k porušení autorských práv. Plagiátorství navíc poukazuje buď na nedostatečné schopnosti interpretace autora nebo na nedostatečnou schopnost či ochotu autora pracovat s odbornými texty. Ještě závažnější je situace, kdy si někdo nechá vypracovat text bakalářské či diplomové práce na zakázku. Takové jednání je možné dokonce kvalifikovat jako trestný čin nebo přestupek – poškození cizích práv v důsledku spáchání podvodu. Ten spočívá v tom, že student za účelem získání výhody uvedl vysokoškolskou instituci v omyl ve věci skutečného původu práce. Toto jednání může být eliminováno požadavkem na častější konzultace s vedoucím práce a student tak dokazuje, že práci opravdu postupně zpracovává on sám. Požadavek na častější konzultace je ovšem spojen s počtem studentů, který připadá na jednoho vedoucího.

4.11 Seznam tabulek, seznam grafů a seznam příloh Každý seznam (seznam tabulek, seznam grafů a seznam příloh) by se měl vyskytovat zvlášť na samostatné stránce. Na konci práce, tam, kde se má nacházet příslušný seznam umístíme kurzor a zvolíme možnost „vložit seznam obrázků“. Pak už jen stačí vybrat příslušný typ objektu (předpokladem je, že každý objekt byl řádně opatřen titulkem, viz kap. 4.8.)

Vzniklý seznam vykazuje stejné vlastnosti, jaké jsou i u vygenerovaného obsahu, tzn. neaktualizuje se automaticky a pokud budeme v dokumentu ještě provádět další změny, např. přidávat další objekty či posouvat stávající objekty na jiné místo v rámci práce, pak je potřeba myslet i na dodatečnou aktualizaci tohoto seznamu objektů, kterou lze provést kliknutím pravého tlačítka myši na místě, kde se nachází daný seznam a zvolit možnost „aktualizovat pole“. V případě potřeby můžeme přidat ještě i seznam zkratek, který se uvádí, tehdy, pokud je v práci zkratek větší množství a pokud tyto nejsou běžně známé.

4.12 Přílohy Přílohy tvoří specifickou část práce. Není řečeno, že každá práce musí obsahovat přílohy, ale často potřebujeme práci doplnit dodatečnými, poněkud specifickými informacemi. Můžeme sem přidat rozsáhlejší tabulky obsahující vstupní data nebo i vlastní výpočty, vzory smluv či jiných právních dokumentů, ukázku realizovaného dotazníku, různé formuláře apod.

5 Obhajoba a hodnocení závěrečné práce Obhajoba práce je akt, při kterém by měl student v poměrně krátkém čase vyjádřit hlavní myšlenky celého svého úsilí. Projev by ovšem měl být nejen stručný, ale především jasný a zřetelný. Nikdy není dobré hovořit potichu - protože se jedná o závěrečnou fázi, student by měl dokázat, že se za léta studií něco naučil a že jako odborník ve svém studovaném oboru si v dané oblasti důvěřuje. Význam má i to, zda bude z projevu patrné zaujetí přednášejícího pro danou věc. Z toho vyplývá požadavek na přednášejícího, který by měl být plný energie, odpočinutý, optimisticky naladěný a přesvědčivý.

5.1 Obhajoba Ve svém vystoupení by měl student seznámit zkušební komisi s cíli práce (nedoporučuje se však uvádět, že cíle práce byly splněny), způsobem, jakým byl problém řešen (metodika), závěry či zjištění, co je možné považovat za přínos, případnými problémy nebo naopak možnostmi uplatnění v praxi, návaznost na potenciální budoucí výzkum. V případech, kdy se dá předpokládat, že by presentace obsahující všechny tyto skutečnosti přesáhla vymezený časový limit určený pro obhajobu, je vhodné zaměřit pozornost zejména na cíle, závěry a přínosy práce a ostatní části (použité metody, problémové oblasti apod.) buď omezit na minimum, nebo od nich zcela abstrahovat a ponechat si tyto okruhy do následné rozpravy. Student si může předem připravit tištěnou verzi toho, co hodlá uvést, ale platí, že by tento text neměl předčítat. Někdy je tendence ze strany studenta na samotném začátku obhajoby informovat komisi o tom, co student hodlá vzápětí obhajovat (jaká bude struktura obhajoby). Taková informace je de facto naprosto zbytečná, zejména pokud se student na obhajobu řádně připravil a ví na co se zaměřit – tedy na motivaci, cíle, metodologii, závěry a přínosy. Dobře připravený student by měl být schopen práci obhájit nejen za použití doprovodné vizualizační techniky, ale i zcela bez ní (v případě, že by se vyskytla např. náhlá technická závada, výpadek proudu apod.)

5.2 Hodnocení závěrečné práce Struktura při hodnocení závěrečných prací není přesně stanovena, přesto lze identifikovat několik kritérií, podle kterých se závěrečné práce běžně hodnotí. Mnohé lze vyčíst z formulářů pro oponentské posudky, posudky vedoucích apod. Hodnotí se:  náročnost tématu na teoretické znalosti, data a použité prameny a práce s nimi (viz kap. 2.1 - kognitivní náročnost úkolu)  srozumitelnost, přehlednost a aktuálnost - zda student řešil reálný problém (praktický nebo teoretický), nebo zda si problém vymyslel jen a pouze pro potřeby závěrečné práce  volba cílů a jejich splnění - vhodnost hypotéz, logika a přiměřenost při stanovení cílů  vyhodnocení výsledků práce a jejich přiměřenost - úroveň interpretace, analytické schopnosti, schopnost konstruktivně-kritického myšlení, zda výsledky skutečně vyplývají ze získaných dat a provedených analýz, nebo zda se jedná jen o všeobecně platná tvrzení, která jsou již dávno známá  autorův vlastní přínos k řešenému tématu - zda student přebral metodiku jiné práce nebo zda se pokusil o netradiční řešení na základě vlastního, originálního nápadu  hloubka provedených analýz a volba a adekvátnost použitých metod  formální úprava práce  stylistická úroveň práce (logická stavba práce)  zodpovědnost a snaha studenta - zda pracoval samostatně, jak přistupoval ke konzultacím. K obhajobě není možné doporučit práci, jestliže nesplňuje požadovaný rozsah, vykazuje známky plagiátorství nebo je z hlediska svého obsahu invalidní (obsahuje nepravdivé výroky, obsah je zřetelně velmi nekvalitní a problematický – např. chybná práce se základními pojmy a termíny, které jsou pro daný obor typické, nelogická stavba textu při které nejsou zobecněny a setříděny dílčí poznatky, práce neobsahuje žádné cíle, nepracuje se žádnými sofistikovanými metodami, obsah práce neodpovídá názvu a zaměření tématu apod.)

5.3 Nejčastější omyly a chyby Mezi chyby, kterých je dobré se vyvarovat, patří např. tyto: - teoretická a praktická část spolu nejsou vzájemně propojeny - nevyvážená proporce mezi teoretickou a praktickou částí, jakož i mezi jednotlivými hlavními kapitolami nebo podkapitolami (pokud co do počtu stran převažuje teoretická část nad praktickou částí nebo opačně) - uvádění tezí a argumentů, které nejsou ničím podložené - absence či nedostatečné zdůvodnění a rozpracování základních náležitostí vědecké práce (cíle, metody, vlastní přínos...) - pouhý popis skutečností (nebo dat) namísto hloubkové analýzy - chabá úroveň práce s literaturou a dalšími prameny (práce s pochybnými či nekvalitními zdroji informací, nedostatečný přehled literatury kdy práce dostatečně nemapuje dosavadní poznání v oblasti řešení daného problému, nedodržování citační normy)

-nevhodné vyjadřování (hovorová slova, gramatické a pravopisné chyby, překlepy, extrémně dlouhá souvětí) - nelogická struktura některých pasáží textu nebo celé práce (uvádění myšlenek, které se opakují, nebo přeskakování z jednoho tématu na jiný bez jakéhokoliv logického zdůvodnění) - neopodstatněné uvádění tabulek, grafů, schémat, příloh a dalších objektů (které je navíc doprovázeno absencí názvů, chybným číslováním, necitováním a bez jakýchkoliv návazností a odkazů v textu) - psaní celého textu (nebo jen některých částí) v 1. osobě jednotného čísla – „já“ nebo v 1. osobě čísla množného -„my“ (totiž ono „my“ sice může být vnímáno tak, že autor se snaží čtenáře vtáhnout do děje, ale někteří jsou zastáncem názoru, že „my“ by měli používat jen vladaři a těhotné ženy) - absence textu pod hlavní kapitolou - nekvalitně zpracovaný závěr z hlediska obsahu i potřebné délky (často je takový psaný v časovém tlaku). Mnohé z těchto chyb bývají natolik závažné, že v případě jejich výskytu není možné práci úspěšně obhájit! Požadavek vysoké kvality závěrečných prací vyplývá mj. i z faktu, že závěrečné práce jsou dlouhodobě archivovány (několik desetiletí) a během této doby do nich nahlížejí nejrůznější osoby, mj. i členové akreditační komise. Pokud by se v závěrečných pracích vyskytovaly hrubé chyby, mohlo by to mít závažné následky pro studenta, ale i instituci, která závadnou závěrečnou práci akceptovala.

6 Technické poznámky k používání šablony Některé postupy v rámci saní textu závěrečné práce byly již zmíněny v předchozích kapitolách, nicméně je dobré vzít v úvahu ještě několik dalších skutečností. Jedná se o postup při vytváření nových kapitol, číslování závěrečných stránek a seznamů a kontrolu osamocených písmen na konci řádků.

6.1Číslování nadpisů nových kapitol Práce s obsahem a nadpisy byla vysvětlena již v kapitole 4.6. V rámci universální šablony pro psaní závěrečných prací na OPF je předem nachystán víceúrovňový seznam hlavních kapitol a podkapitol. V případě, že vytváříme nový nadpis, napíšeme text normálním stylem (tzn. jako prostý text) a poté na něj aplikujeme formát nadpisu požadované úrovně.

6.2 Číslování stránek na níž se nachází závěr a seznamy Další úskalí, které je spojeno s použitím šablony, je číslování závěru a na něj navazujících dalších stran. Vycházíme z toho, že v obsahu musí být uvedeno, na které straně práce se nachází závěr, seznam pramenů a literatury, seznam tabulek, seznam grafů a seznam příloh. Abychom měli zajištěné automatické číslování, jsou tyto strany číslovány v návaznosti na předchozí stránky (resp. oddíly). To ale znamená, že na předchozích stranách (v předchozích oddílech) jsou čísla stránek viditelné a tím pádem musí být viditelné i na stránce, kde se nachází závěr. Metodický pokyn ale stanoví, že na stránce, kde se závěr nachází, číslo stránky nemá být zobrazeno. Pokud bychom za současné situace číslo stránky, na níž se závěr nachází, zrušili, zrušili bychom i číslování v rámci celého textu práce, protože oddíly jsou propojené (a propojené nutně být musejí, abychom mohli generovat automatický obsah mající v sobě i číslo stránky, na níž se nachází závěr). Uvedený problém však lze vyřešit jednoduchým způsobem: jakmile bude práce zcela kompletní (a bude obsahovat mj. i aktuální obsah), stačí se přesunout na stranu, na které je závěr, umístit kursor před nadpis „Závěr“, vložit zde nový oddíl:

a následně zrušit propojení tohoto oddílu s předchozími oddíly (do záhlaví se lze dostat dvojklikem myši na místě, kde se nachází číslo stránky):

Poté číslo stránky buď zcela vymažeme, nebo nabarvíme bílou barvou (aby nebylo viditelné, jak požaduje metodický pokyn). Po uvedené operaci však již nebude možné aktualizovat obsah tak, aby řádně čísloval závěr, tzn. pokud bychom měli provádět v práci ještě nějaké dodatečné změny mající vliv na číslo stránky, na které je umístěn závěr, museli bychom buď realizovat celý postup obráceně, nebo zkrátka v již existujícím obsahu zaktualizovat číslo stránky, na níž se závěr a všechny seznamy nacházejí, ručně.

6.3 Osamocená písmena na koncích řádků Existuje pravidlo, že osamocené písmena typu „a“, „i“, „o“, „u“, „k“, „ke“, „s“, „se“, „si“, „je“, „do“, „od“, „na“, „v“, „ve“, „z“, „za“, „po“, „že“ by se neměla vyskytovat na koncích řádků. Tato záležitost se dá vyřešit tím, že kdekoli kde identifikujeme takovýto výskyt, nahradíme mezeru před těmito znaky pevnou mezerou. Měli bychom tedy projít celý dokument a uvedené výskyty opravit. To provádíme samozřejmě až poté, co máme práci celkově napsanou a víme, že nebudeme dopisovat žádný další text. Ruční nahrazení obyčejných mezer mezerami pevnými (shift + enter) je sice pracnější, ale výsledek je zaručen, protože toto nahrazení provedeme opravdu jen tam, kde si to situace žádá.

Důležité upozornění na samotný závěr Doporučuje se po převodu práce do formátu PDF zkontrolovat, zdali nedošlo k přeformátování práce. Poté, co má student práci napsanou a vytištěnou, je nutné do ní ještě před tím, než ji odevzdá firmě ke svázání, vložit „zadání práce“, a to konkrétně na místo mezi titulní stranu a stranu, na níž je abstrakt. Toto zadání není pochopitelně součástí žádné šablony, protože je pro každého studenta jiné! Jedná se o tiskopis, který je studentům dostupný nejdříve ke dni 1. prosince příslušného akademického roku a podepsaný (vedoucím práce a vedoucím katedry). Tento tiskopis je povinen student vyzvednout osobně na sekretariátu příslušné katedry.

Seznam použitých pramenů a literatury [1] BENDOVÁ, K. a kol., 2011. Manuál pro psaní diplomových prací na katedře psychologie FF UP v Olomouci [online] [vid. 27. července 2013]. Dostupné z: http://www.ff.upol.cz/fileadmin/user_upload/FFkatedry/psychologie/DP/26112011_manual_BC_DP_final.pdf [2] BORŮVKOVÁ, J., 2010. Jak napsat bakalářskou práci [online] [vid. 27. července 2013]. Dostupné z: http://www.mendelu.cz/dok_server/slozka.pl?id=53294;download=57450 [3] BŘEZINOVÁ, O. a F. VARADZIN, 2003. Hledání ve světě ekonomie (věda, metodologie, ekonomie) Praha: Professional Publishing. ISBN 80-86419-56-8. [4] Centrum pro výskyt toxických látek v prostředí. Trochu rad k psaní odborného textu vůbec [online] [vid. 27. července 2013]. Dostupné z: http://www.recetoxeducation.cz/res/file/Jak_psat_odborny_text.doc [5] ECO, U. 1997. Jak napsat diplomovou práci. Olomouc: Votobia. ISBN 80-7198-1737. [6] JAROŠ, M., 2009. Jak psát bakalářské a diplomové práce [online] [vid. 27. července 2013]. Dostupné z: http.fme.vutbr.cz/vyuka/BPDP/JakPsatBakalarskeDiplomovePrace.pdf [7] Katedra aplikované ekonomie, Filosofická fakulta Olomouc, Metodologie odborné praxe [online] [vid. 27. července 2013]. Dostupné z: http://www.upol.cz/fileadmin/user_upload/FFkatedry/kae/Metodologie_odborne_prace_-_opory.pdf [8] Katedra politologie a mezinárodních vztahů FF ZČU v Plzni. Jak psát bakalářskou a magisterskou práci [online] [vid. 27. července 2013]. Dostupné z: www.kap.zcu.cz/index.php?soubor_id=436 [9] POKORNÝ, R. Jak psát diplomovou práci [online] [vid. 27. července 2013]. Dostupné z: fzp.ujep.cz/~Pokornyr/01_Materialy/BP_Jak_psat.doc [10] RADVAN, E., 2007. Poznámky k vypracování odborného textu [online] [vid. 27. července 2013]. Dostupné z: http://www.sociologie2005.wz.cz/dokuments/BP/STUD_5s_poznamky_odborneho_te xtu.doc [11] RICHTER, A. Co bych si měl uvědomit, než začnu psát diplomovou práci? Jak se orientovat při psaní diplomové práce? [online] [vid. 27. července 2013]. Dostupné z: www.fm.tul.cz/dokgrant/cs/data/diplomky_TULvB.pdf [12] SYNEK, M., H. SEDLÁČKOVÁ a H. VÁVROVÁ, 2002. Jak psát diplomové a jiné písemné práce [online] [vid. 27. července 2013]. Dostupné z: http://fph.vse.cz/att/dp.pdf

[13] TICHÁ, L. a kol., 2011. Jak psát vysokoškolské závěrečné práce. [online] [vid. 27. července 2013]. Dostupné z:knihovna.cvut.cz/redir.php?id_file=1297 [14] TŮMA, O. a J. BROŽ, 2011. Diplomky na zakázku: školy versus podnikavci – kdo s koho? [online] [vid. 27. července 2013]. Dostupné z: http://www.penize.cz/nakupy/212749-diplomky-na-zakazku-skoly-versus-podnikavcikdo-s-koho [15] VALENTOVÁ, R., 2010. Čeho se vyvarovat při psaní diplomové práce [online] [vid. 27. července 2013]. Dostupné z: http://antypa.cz/wpcontent/uploads/2010/04/%C4%8Ceho-se-vyvarovat-p%C5%99i-psan%C3%ADdiplomov%C3%A9-pr%C3%A1ce.doc [16] VEBER, T. a P. BAUMAN, 2010. Metodická pomůcka ke zpracování závěrečných prací [online] [vid. 27. července 2013]. Dostupné z: http://www.tf.jcu.cz/getfile/08e7dfe316146697