ZÁRUKA V ČESKÉM PRÁVU DE LEGE LATA, DE LEGE FERENDA A V DCFR

MASARYKOVA UNIVERZITA Právnická fakulta Katedra občanského práva

DIPLOMOVÁ PRÁCE

ZÁRUKA V ČESKÉM PRÁVU DE LEGE LATA, DE LEGE FERENDA A V DCFR JANA ZATLOUKALOVÁ

2011/2012

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: „Záruka v českém právu de lege lata, de lege ferenda a v DCFR“ zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

…………………………… Jana Zatloukalová

Poděkování Ráda bych

touto cestou poděkovala

vedoucí mé diplomové práce

JUDr. Markétě Selucké, Ph.D. za poskytnutí cenných rad a odborných připomínek. Děkuji i svým nejbližším, a to zejména mým rodičům za jejich podporu, trpělivost a za to, že mi byli velkou oporou nejen po čas psaní této diplomové práce, ale v průběhu celého mého studia.

OBSAH Seznam použitých zkratek ................................................................................ 6 ÚVOD .............................................................................................................. 7 1. ODPOVĚDNOST ZA VADY A JEJÍ DRUHY....................................................... 9 2. ZÁRUČNÍ ODPOVĚDNOST ZA VADY DE LEGE LATA ..................................... 11 2. 1

ZÁRUČNÍ ODPOVĚDNOST ZA VADY V REŽIMU OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU .......................... 11

2. 1. 1 Obecná úprava záruční odpovědnosti za vady .................................................. 11 2. 1. 2 Prodej zboží v obchodě...................................................................................... 14 2.1.2.a

Pojem „zboží“ a „obchod“....................................................................................... 15

2.1.2.b

Vymezení subjektů .................................................................................................. 15

2.1.2.c

Rozsah záruční odpovědnosti za vady..................................................................... 17

2.1.2.d

Záruční doba ........................................................................................................... 18

2.1.2.e

Záruční list ............................................................................................................... 21

2.1.2.f

Práva kupujícího ...................................................................................................... 22

2.1.2.g

Uplatnění práv ........................................................................................................ 25

2. 1. 3 Zhotovení věci na zakázku ................................................................................. 27 2. 1. 4 Smlouva o opravě a úpravě věci ........................................................................ 30 2. 2

ZÁRUČNÍ ODPOVĚDNOST ZA VADY V REŽIMU OBCHODNÍHO ZÁKONÍKU.......................... 31

2. 2. 1 Záruka za jakost zboží a díla .............................................................................. 32 2. 3

ZHODNOCENÍ PRÁVNÍ ÚPRAVY DE LEGE LATA ........................................................... 34

3. ZÁRUČNÍ ODPOVĚDNOST ZA VADY DE LEGE FERENDA .............................. 38 3. 1

CÍLE A VÝCHODISKA NOVÉHO OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU .............................................. 38

3. 2

PRÁVNÍ ÚPRAVA ZÁRUKY ZA JAKOST V NOVÉM OBČANSKÉM ZÁKONÍKU ......................... 39

3. 2. 1 Obecná úprava záruky za jakost ........................................................................ 40 3. 2. 2 Koupě movité věci ............................................................................................. 42 3. 2. 3 Prodej zboží v obchodě...................................................................................... 44 3.2.3.a

Vymezení subjektů .................................................................................................. 44

3.2.3.b

(Ne)odstranění zákonné záruční odpovědnosti za vady ......................................... 47

3.2.3.c

Potvrzení o rozsahu a době trvání odpovědnosti prodávajícího............................. 51

4

3.2.3.d

Práva kupujícího ...................................................................................................... 52

3.2.3.e

Uplatnění práv ........................................................................................................ 54

3. 2. 4 Dílo..................................................................................................................... 54 3. 3

SHRNUTÍ KOMPARACE ÚPRAVY DE LEGE LATA S ÚPRAVOU DE LEGE FERENDA .................. 55

4. ZÁRUČNÍ ODPOVĚDNOST ZA VADY V DCFR ............................................... 58 4. 1

OBECNĚ O DRAFT COMMON FRAME OF REFERENCE ................................................. 59

4. 2

PRÁVNÍ ÚPRAVA ZÁRUKY V DCFR......................................................................... 61

4. 2. 1 Spotřebitelská záruka při prodeji zboží ............................................................. 61

4. 3

4.2.1.a

Vymezení subjektů a pojmu „zboží“ ....................................................................... 61

4.2.1.b

Definice a rozsah záruky ......................................................................................... 62

4.2.1.c

Závazná podstata záruky ......................................................................................... 64

4.2.1.d

Záruční list ............................................................................................................... 65

SHRNUTÍ KOMPARACE ÚPRAVY V DCFR S ÚPRAVOU DE LEGE LATA A FERENDA ............... 66

5. ZÁVĚR ...................................................................................................... 68 6. RESUMÉ ................................................................................................... 71 7. POUŽITÉ ZDROJE ...................................................................................... 73 8. PŘÍLOHY.....................................................................................................78

5

Seznam použitých zkratek - Acquis Group - European Research Group on Existing EC Private Law neboli Výzkumná skupina k existujícímu soukromému právu ES - CFR - Common Frame of Reference neboli Společný referenční rámec - CoPECL - Joint Network on European Private Law – Network of Excellence - DCFR - Draft Common Frame of Reference neboli Návrh společného referenčního rámce - Nový občanský zákoník, Nový OZ či NOZ - zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník - Občanský zákoník či OZ - zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů - Obchodní zákoník či ObchZ - zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů - PECL - Principles of European Contract Law - PEL - Principles of European Law - Směrnice 1999/44/ES - Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES, o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží - Study Group - Study Group on a European Civil Code neboli Studijní skupina k evropskému občanskému zákoníku - Zákon o ochraně spotřebitele - zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů - Zák. č. 136/2002 Sb. - zákon č. 136/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce ve znění pozdějších předpisů - Zák. č. 155/2010 Sb. - zákon č. 155/2010 Sb., kterým se mění některé zákony ke zkvalitnění jejich aplikace a ke snížení administrativní zátěže podnikatelů - Zák. č. 28/2011 Sb. - zákon č. 28/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony

6

Úvod Záruka, přesněji řečeno záruční odpovědnost za vady, je institutem soukromého

práva

sloužícím

v posledních

letech

především

k ochraně

spotřebitele. Její podstata spočívá v tom, že zcizitel (nejčastěji prodávající či zhotovitel) odpovídá za vady zcizené (prodané či zhotovené) věci, které se vyskytnou v záruční době. Prostřednictvím záruční odpovědnosti za vady tak odpovědný subjekt druhé smluvní straně garantuje, že si věc uchová dohodnuté nebo obvyklé vlastnosti, a to po určitou (zákonem danou či dohodnutou) dobu.1 Českou právní úpravu záruční odpovědnosti za vady nalezneme převážně v občanském zákoníku. Její dnešní podoba byla z velké části ovlivněna právními předpisy Evropské unie, a to zejména Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES, o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží, jejíž implementace do zvláštních ustanovení o prodeji zboží v obchodě byla v mnoha ohledech poněkud rozporuplná. Stávající kodex by však měl být relativně brzy nahrazen občanským zákoníkem zcela novým, jehož návrh byl na začátku roku podepsán prezidentem republiky2, což učinilo definitivní tečku za dlouhými lety rekodifikačních prací. S chystanými změnami v celém soukromém právu dozná výrazných změn i institut záruční odpovědnosti za vady. Je otázkou, zdali tyto změny budou vyhovovat evropským požadavkům a celková úprava pak nárokům moderní společnosti. Vydáváním směrnic ovšem snaha EU po sblížení právní úpravy jednotlivých členských států v oblasti soukromého práva nekončí. Odráží se rovněž v různých plánech, projektech a pracích vědeckých skupin. Všechny mají podobný cíl - najít v národních úpravách základní hodnotová východiska a pravidla, která by mohla sloužit jako odrazový můstek pro budoucí počiny v oblasti právní regulace.

1 2

Viz HENDRYCH, D. et al. Právnický slovník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1365. Viz KORBEL, F. Dnes vyšel nový občanský zákoník. Jiné právo [online]. Vydáno 22. 03. 2012 [cit. 23.03.2012]. Dostupné z: .

7

Mezi takové projekty patří i akční plán Evropské komise s názvem Soudržnější evropské smluvní právo, ve kterém bylo navrženo vypracování Společného referenčního rámce3 v oblasti smluvního práva. Na základě tohoto plánu se významné skupiny sdružující evropské odborníky pro soukromé právo pustily do mnohaletého výzkumu. Nakonec bylo vytvořeno rozsáhlé dílo s názvem Draft Common Frame of Reference (DCFR) neboli Návrh společného referenčního rámce, které se snaží pojmout všechny oblasti a instituty smluvního práva známé národním právním řádům členských států, přesněji řečeno poznat, specifikovat a utřídit jejich základní východiska a principy. Pozornosti se samozřejmě nevyhnul ani institut záruční odpovědnosti za vady. Jelikož jedním z cílů DCFR je poskytnout i určitý návod či vzor pro zákonodárce členských států, mohl v něm svou inspiraci pro novou úpravu záruky najít i návrh nového občanského zákoníku. Cílem této diplomové práce je podrobná analýza jednotlivých úprav záruční odpovědnosti za vady tak, jak byly nastíněny výše, tedy právní úpravy ve stávajícím občanském zákoníku (de lege lata), právní úpravy v novém občanském zákoníku (de lege ferenda4) a úpravy v Návrhu společného referenčního rámce (v DCFR). V návaznosti na to pak provést jejich srovnání a zhodnocení dosažených poznatků, porovnat klady i zápory právní úpravy de lege lata, jakož i přijatých změn de lege ferenda, popřípadě navrhnout právní úpravu odlišnou. A to vše nejen s ohledem na současnou českou právní praxi, ale i s přihlédnutím k současnému stavu evropeizace smluvního práva.

3

4

Viz Communication from the Commission to the European Parliament and the Council: A more coherent European contract law: An action plan. COM (2003) 68 [online]. Brussels, vydáno 12. 02. 2003 [cit. 23.03.2012]. Dostupné z: . Označení de lege ferenda není zcela správné, neboť nový OZ již byl jako zákon přijat, je platný, pouze neúčinný. Z důvodu výstižného odlišení od stávající právní úpravy je však tento pojem v práci přesto používán.

8

1. Odpovědnost za vady a její druhy Pod pojmem občanskoprávní odpovědnost chápeme „následný (sekundární) nepříznivý právní následek, který vznikl porušením původní (primární) právní povinnosti, neboli protiprávním úkonem, a který je předvídán v sankční složce příslušné normy občanského práva“.5 Jde o pojem dosti složitý a z teoretického pohledu sporný. Uvedené pojetí odpovídá (u nás převažující) sekundární neboli retrospektivní odpovědnostní koncepci.6 Občanské právo rozeznává tři základní druhy odpovědnosti. Jedná se o odpovědnost za škodu, odpovědnost za prodlení, a konečně i odpovědnost za vady.7 Pro vznik odpovědnosti za vady musí být splněny tří základní předpoklady: 1. prvním předpokladem je porušení původní smluvní právní povinnosti zcizitele. Tato povinnost spočívá v řádném přenechání věci zcizitelem za úplatu nabyvateli, tj. v přenechání věci bez vad; 2. druhým předpokladem je skutečnost, že se vada vyskytne, resp. projeví v době plnění nebo do stanovené či sjednané doby po plnění, tzn. v záruční době; 3. konečně posledním předpokladem je existence příčinné souvislosti mezi uvedeným porušením povinnosti zcizitele a vznikem, resp. projevením vady. 8 Je třeba zmínit, že odpovědnost za vady je přísnou odpovědností objektivní, tudíž se u zcizitele nevyžaduje zavinění.9 Rozlišujeme dva druhy odpovědnosti za vady, a to odpovědnost zákonnou (mimozáruční) a záruční. Rozdíl mezi nimi spočívá v časovém okamžiku vzniku vady, za kterou se odpovídá. U zákonné (mimozáruční) odpovědnosti za vady musí vada existovat v době plnění, ačkoliv se může navenek projevit až později. Kdežto u záruční 5 6 7 8

9

KNAPP, V. et al. Občanské právo hmotné. 2. vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 53. Viz FIALA, J. et al. Občanské právo. Praha: ASPI, 2006, s. 248. Viz tamtéž, s. 249. Viz ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. et al. Občanské právo hmotné 2. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 94. Viz Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 1989, sp. zn. Cpj 39/1988.

9

odpovědnosti (u záruky) odpovídá zcizitel i za vady, které se vyskytnou až do určité (stanovené či sjednané) doby po plnění. Tato doba se nazývá dobou záruční. V závislosti na tom, jakým způsobem je založena, můžeme dále rozlišovat záruční odpovědnost za vady: - zákonnou (je založena přímo zákonem), - smluvní (je založena smlouvou), - jednostranně založenou (jednostranným prohlášením zcizitele).10

10

Viz ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. et al. Občanské právo hmotné 2. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 97-98.

10

2. Záruční odpovědnost za vady de lege lata Základním pramenem platné právní úpravy záruční odpovědnosti za vady je zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“ či „OZ“). Ten obsahuje jednak úpravu obecnou, která je společná pro všechny typy úplatných smluv, jednak úpravu zvláštní u kupní smlouvy a smlouvy o dílo. Odlišně upravuje záruční odpovědnost za vady zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“ či „ObchZ“), a to v souvislosti s kupní smlouvou. Jde o projev dvoukolejnosti právní úpravy závazkového práva v našem právním řádu. Rozlišujícím kritériem pro použití občanského či obchodního zákoníku je v zásadě účel a povaha účastníků závazkového vztahu (viz § 261 obchodního zákoníku). Z dalších pramenů je třeba uvést zejména v úvodu již zmíněnou Směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES, o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží (dále jen „Směrnice 1999/44/ES“) a zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“).

2. 1 Záruční odpovědnost za vady v režimu občanského zákoníku Záruční odpovědnost za vady není v občanském zákoníku komplexně upravena na jednom místě. Obecnou úpravu najdeme v části osmé Závazkové právo, v hlavě první Obecná ustanovení, v rámci právní úpravy Odpovědnosti za vady (§ 499 a násl.). Speciální úpravu najdeme u kupní smlouvy ve Zvláštních ustanoveních o prodeji zboží v obchodě (§ 612 a násl.), u smlouvy o dílo ve Zvláštních ustanoveních o zhotovení věci na zakázku (§ 644 a násl.) a ve Zvláštních ustanoveních o smlouvě o opravě a úpravě věci (§ 652 a násl.). 2. 1. 1 Obecná úprava záruční odpovědnosti za vady Občanský zákoník v § 499 stanoví, že ten, kdo přenechá jinému věc za úplatu, odpovídá za to, že věc má v době plnění vlastnosti výslovně vymíněné nebo

11

obvyklé, že je ji možno použít podle povahy a účelu smlouvy nebo podle toho, co účastníci ujednali, a že věc nemá právní vady. Z pohledu záruční odpovědnosti za vady má toto ustanovení význam až v souvislosti s § 502, který počítá s rozšířením odpovědnosti i na případy výskytu vady do stanovené nebo sjednané doby po splnění, čili na vady vzniklé v záruční době (třebaže zákon tento pojem v citovaném ustanovení výslovně neuvádí). Takové rozšíření může být stanoveno buď zákonem, jeho prováděcím předpisem, dohodou mezi účastníky smlouvy, anebo může vyplývat z jednostranného prohlášení zcizitele. Jedná se o odpovědnost zásadně koncipovanou na objektivním principu a oproti zákonné (mimozáruční) odpovědnosti za vady (§ 499) výrazně jednodušší z hlediska uplatnění nabyvatelem a zároveň přísnější vůči zciziteli.11 Může nastat situace, že se ocitne ve střetu záruční odpovědnost za vady stanovená právním předpisem a záruční odpovědnost za vady stanovená dohodou účastníků. Řešení je následující: přednost má dohoda účastníků, ale pouze tehdy, když stanovuje záruční odpovědnost za vady přísněji než právní předpis (v praxi se nejčastěji jedná o stanovení delší záruční doby, zmírnění podmínek, za nichž lze uplatnit práva z odpovědnosti za vady apod.12). Stejně tak se bude řešit i střet jednostranného prohlášení zcizitele s právním předpisem. „Smluvní odpovědnost za vady [bez ohledu na to, zda je poskytována na základě jednostranného prohlášení (…) nebo na základě dohody účastníků smlouvy (…)] musí jít vždy nad rámec zákonné odpovědnosti za vady.“13 V ust. § 502 odst. 2 se také poprvé setkáváme s pojmem záruční list. Lze jej stručně charakterizovat jako zcizitelem povinně vydané písemné potvrzení o dohodě (či o jednostranném prohlášení zcizitele), která stanovuje odpovědnost za vady podle přísnějších pravidel než zákon. Záruční list slouží jako důkaz, neboť zákon nestanovuje písemnou formu ani dohody stran, ani jednostranného 11

12 13

Viz ELIÁŠ, K. et al. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, s. 1435. Viz Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 1982, sp. zn. Cpj 40/1982. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 1988, sp. zn. Cpj 39/1988.

12

prohlášení.14 Žádné další požadavky na jeho podobu či obsah v obecné rovině stanoveny nejsou. Podrobně je upraven až v rámci zvláštních ustanovení o prodeji zboží v obchodě (viz kap. 2.1.2). Záruční doba má význam nejen pro výskyt vady, ale i pro její vytknutí u zcizitele. To musí být učiněno nejpozději do jejího uplynutí (§ 505). Na tomto místě zákonodárce tuto dobu poprvé označuje jako dobu záruční. „(Ta) je svojí povahou lhůtou hmotněprávní a propadnou. Znamená to, že projev, jímž nabyvatel uplatňuje právo u odpovědnosti za vady (reklamace), musí poslední den lhůty dojít zciziteli (nestačí například podat k poštovní přepravě), jinak právo zaniká.“15 Proto po uplynutí záruční doby nezůstává kupujícímu ani naturální právo a v případě, že by prodávající přesto po této lhůtě nějakým způsobem plnil, šlo by na straně kupujícího o bezdůvodné obohacení. Pokud jde o nároky, které nabyvateli ze záruční odpovědnosti za vady v případě oprávněného vytknutí vady vyplývají, shodují se s nároky plynoucími ze zákonné (mimozáruční) odpovědnosti za vady. To platí pouze, pokud nejsou jednostranným prohlášením nebo smlouvou stanoveny odlišně. V obecné rovině stanovuje občanský zákoník práva nabyvatele v § 507. Pokud vadu nelze odstranit a pro tuto vadu ani nelze věc užívat dohodnutým způsobem nebo řádně, je nabyvatel oprávněn domáhat se zrušení smlouvy. Jinak (pokud je vada odstranitelná nebo neodstranitelná, ale věc je možno užívat řádně či dohodnutým způsobem) se může nabyvatel domáhat buď přiměřené slevy z ceny, nebo opravy věci.16

14

15

16

Viz ELIÁŠ, K. et al. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, s. 1436. FIALA, J., KINDL, M. et al. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 885. Záměrně v celé práci neuvádím právo na doplnění toho, co chybí, a právo na odstranění právních vad. Mám totiž za to, že jim odpovídající vady existují z logiky věci již v době plnění a tyto nároky jsou tedy typické pro mimozáruční odpovědnost za vady. Z titulu záruční odpovědnosti za vady je jejich využití málo pravděpodobné.

13

2. 1. 2 Prodej zboží v obchodě Zvláštní právní úpravu záruční odpovědnosti za vady pro vztahy vznikající při prodeji zboží v obchodě najdeme v části osmé Závazkové právo, hlavě druhé Kupní a směnná smlouva, oddíle čtvrtém Zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě, v rámci ustanovení vztahujících se k Odpovědnosti za vady prodané věci (§ 619 a násl.). Jedná se o nejpodrobnější a z pohledu povinného o nejpřísnější právní úpravu záruční odpovědnosti za vady v občanském zákoníku. Tvoří jeden ze základních kamenů soukromoprávní ochrany spotřebitele u nás. Jejím hlavním účelem je zajistit kupujícímu, který je povětšinou spotřebitelem, rovné postavení v závazkovém vztahu. Právě při prodeji zboží v obchodě se faktická nerovnost smluvních stran projevuje velmi výrazně. A přísnější úprava záruční odpovědnosti za vady je jedním z nástrojů napomáhajícím toto nerovné postavení kompenzovat. „Východiskem spotřebitelské ochrany je postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně (…). Společným znakem (…) kogentní právní úpravy je tedy snaha cestou práva vyrovnat tuto faktickou nerovnost, a to formou omezení autonomie vůle.“17 Za celkovým vzestupem spotřebitelské ochrany u nás stojí Evropská unie. Její snaha zvýšit v členských státech její úroveň se odráží zejména v řadě přijatých směrnic. Z pohledu záruční odpovědnosti za vady je tou nejvýznamnější právě Směrnice 1999/44/ES odrážející se v zák. č. 136/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 136/2002 Sb.“), jímž byl s účinností od 1. 1. 2003 novelizován občanský zákoník.

17

Nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/2009.

14

Do právní úpravy prodeje zboží v obchodě byl tímto zákonem zaveden mimo jiné dosti kritizovaný pojem shoda s kupní smlouvou, dále byly zavedeny požadavky na podobu záručního listu, ale především došlo k prodloužení dosavadní délky zákonné záruční doby z šesti měsíců na 24.18 2.1.2.a Pojem „zboží“ a „obchod“ Občanský zákoník v ustanoveních o prodeji zboží v obchodě v podstatě nerozeznává mezi pojmy „zboží“ a „věc“. Věc je ale z jazykového hlediska pojmem širším. Zbožím můžeme označit jen věci určené k prodeji, tj. „vše, co prodávající při provozu své podnikatelské činnosti má ve své provozovně (eventuálně co je schopen dodat na objednávku) a co nabízí kupujícímu ke koupi.“19 Ovšem nemyslí se tím pouze věci movité. I nemovitosti se mohou stát předmětem prodeje zboží v obchodě.20 Pod slovem „obchod“ je pak třeba chápat nikoliv místo, kde ke koupi zboží pravidelně dochází (definice by byla příliš omezující), ale samotnou činnost prodávajícího, jenž obchoduje zbožím.21 2.1.2.b Vymezení subjektů Kritériem pro aplikaci právního režimu prodeje zboží v obchodě je charakteristika prodávajícího. Ten v konkrétním právním vztahu musí vystupovat jako podnikatel, tj. fyzická či právnická osoba prodávající zboží v rámci své podnikatelské činnosti (§ 612 odst. 1). Sám občanský zákoník podnikatele ani podnikatelskou činnost nikterak blíže nespecifikuje. Musíme proto vycházet z definic, které nám nabízí obchodní zákoník v ust. § 2.

18

19

20 21

Blíže k tomu FIALA, J. Důsledky zákona č. 136/2002 Sb. pro určení odpovědnosti za vady věci při prodeji v obchodě. Právní zpravodaj, 2003, č. 1, s. 1. ELIÁŠ, K. et al. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, s. 1802. Viz Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 1314/2005. Viz ELIÁŠ, K. et al. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, s. 1803.

15

Za podnikatele je tedy považována osoba zapsaná v obchodním rejstříku, jakož i osoba podnikající na základě živnostenského oprávnění nebo na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů, a konečně i osoba provozující zemědělskou výrobu, je-li zapsána do evidence podle zvláštního předpisu. Podnikáním (tj. podnikatelskou činností) se pak rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Dalo by se očekávat, že občanský zákoník vedle kritéria prodávajícího podnikatele stanoví rovněž kritérium kupujícího - spotřebitele. Nic takového však zákon nečiní. Jisté je, že na vztah podnikatel - podnikatel se právní úprava prodeje zboží v obchodě nepoužije, neboť tento vztah se řídí výhradně obchodním zákoníkem (jak vyplývá z ust. § 261 ObchZ). Kupujícím při prodeji zboží v obchodě tak může být jedině nepodnikatel, a to nejspíš jak fyzická, tak právnická osoba. Tento okruh osob by se shodoval s původní definicí spotřebitele v občanském zákoníku, která za spotřebitele označovala osobu (tj. jak fyzickou, tak právnickou), která při uzavírání a plnění smlouvy nejednala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (§ 52 odst. 3 ve znění platném do 31. 7. 2010). S účinností od 1. 8. 2010 byl však zákonem č. 155/2010 Sb., kterým se mění některé zákony ke zkvalitnění jejich aplikace a ke snížení administrativní zátěže podnikatelů (dále jen „zák. č. 155/2010 Sb.“) pojem spotřebitel omezen pouze na fyzické osoby nejednající při uzavírání a plnění smlouvy v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Touto novelizací byla sledována harmonizace české právní úpravy s právem EU (blíže viz kap. 3.2.3a). Otázkou je, zdali uvedená změna skutečně neovlivnila i okruh osob vystupujících v právních vztazích při prodeji zboží v obchodě, tj. zdali v těchto vztazích může i nadále vystupovat právnická osoba - nepodnikatel jakožto

16

kupující. Domnívám se, že může. Odpověď je možno vyvodit právě z faktu, že zákon kritérium kupujícího - spotřebitele v ustanoveních o prodeji zboží v obchodě neuvádí. „Je možné dovozovat, že prodává-li právnická nebo fyzická osoba zboží jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, uplatní se § 616 a násl. ObčZ bez ohledu na to, zda je druhou smluvní stranou subjekt splňující atributy spotřebitele či nikoli. Dostačujícím a vymezujícím znakem pro aplikaci ustanovení při prodeji zboží v obchodě je sám fakt, že jde o prodej zboží v obchodě, a není rozhodujícím aspektem, zda jde o spotřebitelský právní vztah.“22 2.1.2.c Rozsah záruční odpovědnosti za vady Rozsah záruční odpovědnosti za vady prodané věci je stanoven v § 619. Prodávající tak odpovídá za vady, které se projeví jako rozpor s kupní smlouvou po převzetí věci v záruční době. Tato odpovědnost je v uvedeném paragrafu poprvé v občanském zákoníku označena v závorce jako záruka. Sloveso „projeví se“ není vhodným vyjádřením skutečnosti, že vada nemusela existovat již v době plnění, ale mohla vzniknout až později. Původ této formulace můžeme nalézt v čl. 5 odst. 1 Směrnice 1999/44/ES („… lack of conformity becomes apparent…“), kde má ale odlišný význam. Vyjadřuje totiž právě tu skutečnost, že rozpor se smlouvou (vada) zde byl (existovala) již v době plnění. Zákonem je záruční odpovědnost za vady vyloučena u věcí rychle se kazících a věcí použitých. Možnost stran založit u těchto věcí záruku smluvně tu nicméně stále existuje, třebaže je její využití málo pravděpodobné. Záruční odpovědnost se rovněž nevztahuje na opotřebení věci způsobené jejím obvyklým užíváním, a to ani na celkové opotřebení plynoucí z délky životnosti věci (kratší nežli záruční doba). „Nejde o vadu, pokud z povahy prodané věci

22

SELUCKÁ, M. Ochrana spotřebitele: nenápadná změna se zásadními dopady. Právní rozhledy, 2010, č. 14, s. 513.

17

vyplývá, že životnost věci je kratší než záruční doba, a proto při obvyklém užívání dojde k celkovému opotřebení prodané věci ještě před uplynutím záruční doby.“23 Poslední výjimka platí pro věci prodávané za nižší cenu. U nich se záruční odpovědnost nevztahuje na vady, pro které byla nižší cena sjednána. Jde-li tedy o slevovou akci nikoliv v důsledku vadnosti věci, odpovídá prodávající za vady v plném rozsahu.24 2.1.2.d Záruční doba Zákonná délka záruční doby je pro spotřební zboží stanovena v § 620 odst. 1 na 24 měsíců. K jejímu prodloužení z původních šesti měsíců došlo shora zmíněnou implementací Směrnice 1999/44/ES. Paradoxem ovšem je, že předmětná směrnice zákonnou záruční odpovědnost za vady v podstatě vůbec neřeší. Podle důvodové zprávy měl implementační zák. č. 136/2002 Sb. výrazně harmonizační povahu a jeho hlavním cílem bylo dosažení plné slučitelnosti právního řádu České republiky s právními akty Evropských Společenství, tedy především jeho přizpůsobení požadavkům Směrnice 1999/44/ES25. Zavedením zákonné záruční doby jde však naše právní úprava výrazně nad rámec těchto požadavků. Směrnice 1999/44/ES sice ve svém čl. 5 hovoří o tom, že prodávající odpovídá podle ustanovení čl. 3 v případě, že se rozpor se smlouvou projeví ve lhůtě dvou let po dodání zboží. Nicméně uvedením dvouleté lhůty je sledováno pouze omezení doby, v níž prodávající odpovídá spotřebiteli za rozpor se smlouvou, který tu však musel být již při převzetí zboží spotřebitelem. „Směrnice č. 1999/44/ES stanoví odpovědnost prodávajícího pouze na existenci rozporu zboží (…) se smlouvou v době převzetí zboží spotřebitelem, což odpovídá právní úpravě zákonné odpovědnosti za shodu s kupní smlouvou podle § 616 odst. 1 obč. zák. Článek 5 bod. 1 Směrnice upravuje pouze lhůtu, v níž 23 24 25

Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 1982, sp. zn. Cpj 40/1982. Viz tamtéž. Viz komentář bodu 2 důvodové zprávy ze dne 21. 8. 2001 k zákonu č. 136/2002 Sb.

18

prodávající odpovídá za shodu se smlouvou; záruční odpovědnost prodávajícího za vady nezakládá.“26 Dle Směrnice 1999/44/ES tedy maximálně dva roky po plnění může spotřebitel uplatňovat rozpor s kupní smlouvou existující již v době plnění, což pro úspěšné uplatnění svých práv musí zároveň dokázat (neuplatní-li se vyvratitelná domněnka dle čl. 5 odst. 3, na základě níž se předpokládá, že rozpor se smlouvou, který se projeví v průběhu šesti měsíců po dodání zboží, nastal již v okamžiku dodání). Čl. 5 odst. 1 tedy rozhodně nezakládá žádný druh záruční ani jiné odpovědnosti prodávajícího, jde pouze o pevně stanovené časové omezení odpovědnosti založené čl. 3 z důvodu právní jistoty jak spotřebitele, tak prodávajícího.27 „24měsíční záruka se dostala do úpravy prodeje zboží v obchodě nepochopením rozlišování vad existujících při předání a převzetí předmětu plnění (tj. nesplnění závazku řádně) a vad vyskytnuvších se v záruční době.“28 Nepochopení cílů směrnice dokládá i důvodová zpráva k předmětnému zákonu, ve které se mylně uvádí, že „podle čl. 5 odst. 1 (…) ručí prodávající dva roky od dodání za veškeré vady spotřebního zboží, které se v této době projeví jako rozpor s kupní smlouvou; směrnici proto neodpovídá platná úprava šestiměsíční záruční doby.“29 Dalších změn doznalo ustanovení § 620 odst. 1 po novele provedené zákonem č. 28/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zák. č. 28/2011 Sb.“) s účinností od 23. 2. 2011. Jeho obsah byl značně zredukován. Byla zrušena zvláštní záruční doba pro potravinářské zboží (osm dní), krmiva (tři týdny) a zvířata (šest týdnů), stejně tak byla vypuštěna možnost fakticky prodloužit záruční dobu vyznačením lhůty k použití věci na jejím obalu nebo v návodu k ní připojeném. Jaké záruční doby tedy dnes pro dané druhy zboží platí? 26 27

28

29

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2281/2008. Blíže k tomu VOZÁB, J., SLAVÍČEK, J. Vyžaduje právo ES při prodeji spotřebního zboží skutečně dvouletou obecnou záruční dobu? Právní rozhledy, 2003, č. 1, s. 22. SELUCKÁ, M. Ochrana spotřebitele v navrhovaném občanském zákoníku. Právní rozhledy, 2009, č. 10, s. 364. Komentář bodu 3 důvodové zprávy ze dne 21. 8. 2001 k zákonu č. 136/2002 Sb.

19

Z potravinářského zboží můžeme vyloučit věci rychle se kazící, na které se zákonná záruka z dikce ust. § 619 odst. 1 nevztahuje (viz kap. 2.1.2.c). U nich je nutné vyznačit datum použitelnosti30 (§ 616 odst. 2), uplatní se zde pouze mimozáruční odpovědnost za vady a práva z ní plynoucí musí být uplatněna nejpozději následující den po koupi, jinak zaniknou (§ 626 odst. 2). Jiná je situace u potravinářského zboží, které se rychle nekazí. Na něm musí být vyznačeno datum minimální trvanlivosti31 (§ 616 odst. 2), kterým může být zákonná záruční doba pouze zkrácena, nikoliv však prodloužena. Zkrácení je možné dovodit výkladem ust. § 619 odst. 2, neboť záruka se nevztahuje na opotřebení věci způsobené jejím obvyklým užíváním, „což může spočívat i v jejím neužívání, má-li být věc užívána, (...) a proto vyskytne-li se vada po době trvanlivosti potravinářského zboží, záruka se na ni nebude vztahovat.“32 Prodloužení, jak jej bylo možné vyvozovat z poslední věty předmětného ustanovení před novelizací33, dnes nemá v zákoně oporu. Dvouletou záruční dobu lze dle § 620 odst. 2 prodloužit jen zvláštním právním předpisem. Situace, kdy vyznačená délka minimální trvanlivosti je delší nežli 24 měsíců od zakoupení věci, tedy může být pro spotřebitele matoucí. Souhlasím s autorkou výše citovaného článku, že vhodnější by bylo danou větu v ust. § 620 odst. 1 ponechat, maximálně změnit výraz „lhůta k použití“ na „lhůta trvanlivosti“.34 Pokud jde o krmiva, dá se usuzovat, že pro ně platí obdobně to, co bylo uvedeno u potravinářského zboží, které se rychle nekazí. Pro zvířata platí běžná dvouletá záruční doba, neboť po novele žádnou jinou ze zákona odvodit nelze.35 S tím by však v praxi mohly vznikat potíže, neboť zvíře je bezesporu věcí sui generis a vzniklá situace, kdy prodávající bude odpovídat např. i za to, že zvíře po 30 31 32

33

34

35

Definici viz § 2 písm. p) zák. č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích. Definici viz § 2 písm. q) tamtéž. SELUCKÁ, M. Dopady zákona č. 28/2011 Sb. na odpovědnost za vady věci prodané (vztahy B2C). Právní fórum, 2011, č. 5, str. 193-197. „Je-li na prodávané věci, jejím obalu nebo návodu k ní připojeném vyznačena lhůta k použití věci, neskončí záruční doba před uplynutím této lhůty.“ Viz SELUCKÁ, M. Dopady zákona č. 28/2011 Sb. na odpovědnost za vady věci prodané (vztahy B2C). Právní fórum, 2011, č. 5, str. 193-197. Viz tamtéž.

20

roce od zakoupení onemocní nebo že se u něj projeví nikoliv obvyklé chování či vlastnosti, je značně nepřiměřená. A tak alespoň pro koupi zvířat by bylo vhodné a účelné kratší záruční dobu do zákona vrátit. V praxi se můžeme setkat i s pojmem „doživotní záruka“. Tento termín však postrádá zákonnou úpravu, náš právní řád jej nezná. „Pojem „doživotní záruka“ je možno vyložit dvěma způsoby. Podle prvního se doživotní záruka váže k osobě majitele věci nebo k osobě, jíž je poskytována určitá služba. Druhým způsobem výkladu je možno doživotní záruku vztáhnout k věci samotné.“36 Jedná se o ryze smluvní záruku a její podmínky tak mohou být v konkrétních případech stanoveny značně odlišně. Stále však platí, že její rozsah může jít jedině nad rozsah zákonné záruky kogentně stanovený zákonem. Je potom na prodávajícím, aby spotřebitele o podmínkách doživotní záruky náležitě informoval, a to v povinně vydaném záručním listě dle § 620 odst. 5. Záruční doba, ať už jakkoliv dlouhá, začíná běžet až od převzetí věci kupujícím, nikoliv tedy od data prodeje, třebaže se tyto časové okamžiky většinou překrývají. Jedinou výjimkou je situace, kdy zakoupená věc má být uvedena do provozu jiným podnikatelem než prodávajícím. V tom případě začne záruční doba běžet až ode dne uvedení věci do provozu. Kupující však musí objednat uvedení do provozu nejpozději do tří týdnů od převzetí věci a řádně a včas k tomu poskytnout potřebnou součinnost (§ 621). 2.1.2.e Záruční list Na žádost kupujícího je prodávající povinen poskytnout záruku písemnou formou, tzn. vydat o ní kupujícímu záruční list. Ten má pouze deklaratorní povahu. Požadavky na jeho obsah jsou dány § 620 odst. 3 a 4. Musí v něm být uvedeno jméno a příjmení, název nebo obchodní firma prodávajícího, jeho identifikační číslo, sídlo, jde-li o právnickou osobu, nebo bydliště, jde-li o fyzickou osobu. Umožňuje-li to povaha věci, postačuje, když bude kupujícímu

36

NOVÁČEK, R. Poskytování doživotní záruky. Právní rozhledy, 2000, č. 6, s. 259.

21

namísto záručního listu vydán doklad o zakoupení věci obsahující zmiňované údaje. Prodávající je taktéž ze zákona povinen, pokud je to s ohledem na poskytovanou záruku potřebné, srozumitelným způsobem vysvětlit obsah poskytované záruky, uvést její rozsah, podmínky, dobu platnosti a způsob, jakým je možno uplatnit nároky z ní plynoucí. Dále je povinen kupujícího informovat o tom, že poskytnutím záruky nejsou dotčena jeho práva, která se ke koupi věci váží. Podstatné pro uplatnění nároků ze záruční odpovědnosti za vady je, že nesplněním povinností týkajících se vydání záručního listu není platnost záruky dotčena. Jak vyplývá z § 620 odst. 5, může prodávající jednostranným prohlášením poskytnout záruku přesahující rozsah záruky stanovené v občanském zákoníku. Takto poskytnutá záruka musí však být v souladu se záručními podmínkami danými výrobcem a s jakoukoli související reklamou. Aby byl její rozsah jasný, prodávající musí (i bez žádosti kupujícího) vydat záruční list, a to se všemi výše uvedenými náležitostmi. Povaha takového záruční listu již bude konstitutivní, neboť „prodloužená či rozšířená záruka platí právě proto, že je uvedena v záručním listě a nevyplývá přitom z žádného předpisu.“37 2.1.2.f Práva kupujícího Práva plynoucí ze záruční odpovědnosti za vady při prodeji zboží v obchodě lze rozdělit podle toho, zda je vzniklá vada odstranitelná či nikoliv, a dále podle toho, zda lze věc i s neodstranitelnou vadou nadále řádně užívat či ne (§ 622). V případě vady odstranitelné má kupující právo, aby byla vada bezplatně, včas a řádně odstraněna. Kupující též může požadovat výměnu věci, příp. jen součásti věci, týká-li se vada jen jí. Tento požadavek však nesmí být vzhledem k povaze vady neúměrný. Jestliže tyto nároky není možné splnit, může kupující žádat přiměřenou slevu z ceny věci nebo od smlouvy odstoupit. 37

ELIÁŠ, K. et al. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, s. 1842.

22

Pokud pro opětovné vyskytnutí vady po opravě nebo pro větší počet vad nemůže věc kupující řádně užívat, může po prodávajícím požadovat výměnu věci nebo od smlouvy odstoupit. Za větší počet vad se považují alespoň tři vady věci38. Opětovným výskytem je pak třeba rozumět výskyt téže vady poté, co již byla alespoň dvakrát opravována39. Nemusí se však jednat o opravu zcela identické vady věci. Rozhodující je, jak se vadnost zboží projevuje navenek. „Opakovaností vady je třeba rozumět stejný projev vadnosti výrobku pro spotřebitele, ačkoliv jednou tento projev může být způsoben jednou součástkou, zatímco v dalších případech jinými součástkami výrobku.“40 Odlišná jsou práva prodávajícího v případě vady neodstranitelné. „Vada je přitom neodstranitelná nejen tehdy, jestliže věc nelze opravit (objektivně není možné odstranit projevy vady věci), ale i v případě, že jinak opravitelná vada nebyla odstraněna "bez zbytečného odkladu" (…) [jde o tzv. subjektivní neodstranitelnost vady].“41 Pokud věc nemůže být užívána řádně jako věc bez vady, má kupující právo na výměnu věci nebo právo od smlouvy odstoupit. Jestliže věc i přes neodstranitelnou vadu může být řádně užívána, kupující má právo požadovat výměnu věci, přiměřenou slevu z ceny věci nebo může od smlouvy odstoupit. „Závěr o tom, zda zjištěné projevy vady brání nebo nebrání řádnému užívání prodané věci, (...) je právním posouzením zjištěných skutečností, (...) přičemž toto posouzení vychází především z účelu, jemuž prodaná věc slouží.“42 Občanský zákoník obsahuje ještě další výčet práv kupujícího, a to pro případ neshody věci s kupní smlouvou při jejím převzetí (§ 616 odst. 3), která se může

38 39 40

41 42

Viz Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 1982, sp. zn. Cpj 40/1982. Viz tamtéž. FIALA, J., KINDL, M. et al. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 1186. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 171/2008. Tamtéž.

23

projevit i během následujících šesti měsíců (§ 616 odst. 4)43. Jde tedy o práva plynoucí z mimozáruční odpovědnosti za vady. Jedná se o právo na výměnu věci nebo na její opravu. Pokud takový postup není možný, může kupující požadovat přiměřenou slevu z ceny věci nebo od smlouvy odstoupit. Oproti § 622 odst. 1 (vada odstranitelná) se nám tu neobjevuje kritérium neúměrnosti při volbě práva na výměnu věci. Uplatňování práv dle ust. § 616 odst. 3 je tedy na první pohled pro spotřebitele výhodnější. Mám však za to, že pokud by byl požadavek kupujícího na výměnu věci vzhledem k povaze vady skutečně neúměrný, dá se výkladově přes ust. § 3 odst. 1 OZ (rozpor výkonu práva s dobrými mravy) dobrat stejného závěru, že právo na odstranění vady by mělo mít i v ust. § 616 odst. 3 přednost. Ostatní ustanovení v § 622 pak pouze navíc upřesňují práva v konkrétnějších situacích (vada neodstranitelná, větší počet vad atd.), čímž přispívají k lepšímu postavení kupujícího. Ačkoliv by práva plynoucí z mimozáruční odpovědnosti za vady měla být pro kupujícího nastavena výhodněji (což by také mělo být hlavním důvodem dvojí úpravy), mám za to, že tomu tak není. Výraznější rozdíly se zásadním dopadem pro praxi tu nejsou, a proto dvojí úpravu nároků považuji za nadbytečnou (pro srovnání nároků viz též tabulku v příloze č. 1). Celkově se dá též říci, že úprava práv plynoucích z odpovědnosti za vady ne zcela odpovídá textu Směrnice 1999/44/ES, nelze však tvrdit, že by se jednalo o implementaci nedostatečnou. Naopak. Naše úprava je pro spotřebitele příznivější, zejména pokud jde o nároky v případě vad neodstranitelných nebo o nehodnocení významnosti rozporu se smlouvou, který dle Směrnice 1999/44/ES ovlivňuje (ne)vznik práva na odstoupení od smlouvy (čl. 3 odst. 6).44

43

44

Zákon tu zakládá vyvratitelnou právní domněnku, že vada věci existovala již v době jejího převzetí, pokud to neodporuje povaze věci. Blíže k porovnání práv plynoucích z odpovědnosti za vady s požadavky Směrnice 1999/44/ES viz SELUCKÁ, M. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 9395 a 131-132.

24

2.1.2.g Uplatnění práv Pokud kupujícímu vznikne z titulu odpovědnosti za vady některé ze shora uvedených práv, musí jej uplatnit u prodávajícího, u kterého byla věc zakoupena. Platí tu jediná výjimka, a tou je právo na opravu věci. To je třeba uplatnit u podnikatele určeného k opravě, pokud je uveden v záručním listě a pokud se nachází v místě prodávajícího nebo v místě pro kupujícího bližším (§ 625). Uplatnění práv z odpovědnosti za vady (jak zákonné, tak záruční) se běžně označuje jako reklamace. Pojem v občanském zákoníku nenajdeme, ale uvádí ho § 13 zákona o ochraně spotřebitele. Stanovuje se zde povinnost prodávajícího informovat spotřebitele o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění odpovědnosti za vady, o tom, kde lze reklamaci uplatnit, jakož i o provádění záručních oprav. Samotný reklamační proces je upřesněn v § 19. Prodávající je povinen přijmout reklamaci v kterékoli provozovně, v níž je to možné, případně i v sídle nebo místě podnikání. Dále je povinen spotřebiteli vydat písemné potvrzení o uplatnění reklamace a o jejím vyřízení (o provedení opravy, době jejího trvání, případně i písemné odůvodnění jejího zamítnutí). O reklamaci musí být rozhodnuto ihned, ve složitých případech do tří pracovních dnů (doba pro odborné posouzení vady se sem však nezapočítává). Vyřízena, včetně odstranění vady, musí být bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne uplatnění reklamace. Pro kupujícího je významné, že pokud tato lhůta uplyne a prodávající nestihne reklamaci vyřídit (a ani se s kupujícím nedomluví na delší lhůtě), náleží mu stejná práva, jako by se jednalo o vadu neodstranitelnou. Má tedy možnost vybrat si mezi výměnou věci, slevou z ceny či odstoupením od smlouvy. Oprávněným k uplatnění vzniknuvších práv u prodávajícího je pouze (první) kupující. Jen kupujícímu a prodávajícímu totiž vznikají na základě závazkového vztahu založeného kupní smlouvou vzájemná práva a povinnosti. Proto pouze oni mohou být subjekty odpovědnostního vztahu, který je od původního závazkového vztahu odvozen. „Odpovědnost za vady je totiž typickou odpovědností závazkovou (kontraktní), což znamená, že předpokladem jejího vzniku je smluvní vztah mezi

25

odpovědným a osobou z odpovědnosti oprávněnou. Odpovědnost vzniká jako důsledek porušení smluvní povinnosti plnit řádně (bez vad).“45 Dojde-li k převodu vlastnictví zakoupené věci z prvního kupujícího na jiného (např. dalším prodejem věci), není dotyčný oprávněn domáhat se práv z odpovědnosti za vady u prodávajícího, třebaže k převodu mohlo dojít ještě před uplynutím záruční doby.46 Výjimkou není ani manžel kupujícího, ačkoliv věc byla koupena za trvání manželství, navíc z prostředků náležejících do společného jmění manželů.47 Toto pravidlo ale není absolutní. V případě smrti kupujícího, na základě univerzální sukcese, dochází k přechodu vlastnického práva k zakoupené věci a dědic vstupuje do práv a povinností zůstavitele, a to včetně práv z odpovědnosti za vady.48 Existuje názor, že práva z titulu odpovědnosti za vady lpí na věci a měla by sdílet její osud, pokud dojde k převodu věci na jiného. Nový nabyvatel by tak měl být oprávněn domáhat se těchto práv u prodávajícího za předpokladu, že záruka stále trvá.49 Přijetím tohoto názoru by mohl být setřen rozdíl mezi převodem a přechodem vlastnického práva k prodané věci z pohledu odpovědnosti za vady. V judikatuře je však tato koncepce odmítána a práva jsou důsledně (nebereme-li v úvahu dědickou sukcesi) přiznávána pouze a výhradně původnímu kupujícímu. Práva plynoucí ze záruční odpovědnosti za vady musí být dle občanského zákoníku uplatněna v záruční době, jinak zaniknou (§ 626). Jde tedy o lhůtu prekluzivní, o čemž bylo pojednáno ve výkladu k obecné úpravě záruční

45

46 47 48 49

PELIKÁNOVÁ, I. Poznámka ke komunitárnímu aspektu odpovědnosti za vady. Právní zpravodaj, 2008, č. 8, s. 5. Viz Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 1977, sp. zn. 10 Co 70/1977. Viz Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 1982, sp. zn. Cpj 40/1982. Viz Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 1989, sp. zn. Cpj 39/1988. Viz KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. et al. Občanské právo hmotné 2. 4. vydání. Praha: ASPI, 2006, s. 109.

26

odpovědnosti za vady (viz kap. 2.1.1). Kupující musí vady jednak vytknout, jednak musí specifikovat, jaké právo vůči prodávajícímu uplatňuje.50 Do záruční doby se nezapočítává časový úsek od uplatnění práva z odpovědnosti za vady do okamžiku, kdy je kupující po skončení opravy povinen věc převzít (§ 627 odst. 1)51. Byla-li věc vyměněna, případně byla-li vyměněna součástka věci, začne záruční doba běžet znovu od převzetí nové věci, eventuálně věci s vyměněnou součástkou (§ 627 odst. 2). Významné je, že kupující se nemůže dopředu svých práv plynoucích mu ze záruční odpovědnosti prodávajícího za vady vzdát. Neboť, jak stanoví § 627 odst. 3, jsou jakákoliv ujednání mezi prodávajícím a kupujícím uzavřená před uplatněním práva z odpovědnosti za vady prodané věci neplatná, jestliže by v jejich důsledku uvedené právo zaniklo nebo bylo omezeno.52 2. 1. 3 Zhotovení věci na zakázku Jakožto zvláštní typ smlouvy o dílo je zhotovení věci na zakázku upraveno v části osmé Závazkové právo, hlavě čtvrté Smlouva o dílo, oddíle druhém Zvláštní ustanovení o zhotovení na zakázku (§ 644 a násl). Uzavřením smlouvy o zhotovení věci na zakázku vzniká objednateli právo, aby mu zhotovitel podle jeho objednávky věc zhotovil, a zároveň povinnost zaplatit zhotoviteli cenu za zhotovení věci. Jedná se o úplatnou smlouvu a institut záruční odpovědnosti za vady najde své uplatnění i zde. V úvahu však přichází aplikace dvou právních režimů. Za prvé se záruční odpovědnost za vady věci zhotovené na zakázku může řídit zvláštními ustanoveními o prodeji zboží v obchodě, a to na základě § 612 odst. 2. Podmínkou je, že smlouva o zhotovení věci na zakázku bude smlouvou spotřebitelskou.

50 51 52

Viz Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1975, sp. zn. Cpj 57/1975. Viz Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 1982, sp. zn. Cpj 40/1982. Viz tamtéž.

27

Definici spotřebitelské smlouvy nalezneme v ust. § 52. Jde prakticky o každou smlouvu, ve které smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Na první pohled by se mohlo zdát, že povaha subjektů právních vztahů, na něž se právní úprava prodeje zboží v obchodě vztahuje, bude stejná jak v případě uzavření smlouvy o zhotovení věci na zakázku, tak u samotného prodeje. Není tomu tak. U prodeje zboží v obchodě je podmínkou aplikace právní úpravy jen existence podnikatele na straně prodávajícího (viz kap. 2.1.2.b). U smlouvy o zhotovení věci na zakázku je podmínkou nejen to, že zhotovitel musí být dodavatelem (který se dá v této souvislosti obsahově ztotožnit s podnikatelem), ale i to, že objednatel bude spotřebitelem. Pokud by pojem spotřebitel nebyl obsahově zúžen novelou občanského zákoníku, zák. č. 155/2010 Sb., rozdíl by zde nebyl. Opak je však pravdou, a tak se ustanovení o prodeji zboží v obchodě nepoužijí na závazkový vztah vzniklý na základě smlouvy o zhotovení věci na zakázku, bude-li na straně objednatele vystupovat právnická osoba - nepodnikatel (třebaže zhotovitelem bude dodavatel). Ust. § 612 odst. 2 se do občanského zákoníku dostalo s novelou provedenou zák. č. 28/2011 Sb., který byl již zmiňován v souvislosti se změnami § 620. ČR tak konečně dostála dosud nesplněného požadavku Směrnice 1999/44/ES, aby se jí stanovený minimální standard ochrany spotřebitele uplatňoval i u smluv o dodání spotřebního zboží, které je nutno sestavit nebo vytvořit, neboť i tyto smlouvy jsou chápány jako smlouvy kupní (jak vyplývá z čl. 1 odst. 4 Směrnice 1999/44/ES53). Je nutno dodat ještě jednu poznámku k aplikaci režimu stanoveného primárně pro prodej zboží v obchodě, a to ve vztahu k režimu danému § 644 a násl. „Není možné dovozovat, že nově se aplikující § 612 a násl. ObčZ bez dalšího derogují jakákoli ustanovení o odpovědnosti za vady, která nalézáme v právní úpravě regulující zhotovení věci na zakázku. Bude-li možné vykládat ustanovení vzájemně 53

„Kupními smlouvami se ve smyslu této směrnice rozumí rovněž smlouvy o dodání spotřebního zboží, které je nutno sestavit nebo vytvořit.“

28

protichůdným způsobem, resp. možných výkladů bude vícero, je třeba se přiklonit k výkladu pro spotřebitele nejpříznivějšímu (srov. § 55 odst. 3 ObčZ).“54 Za druhé se tedy záruční odpovědnost zhotovitele může řídit § 644 a násl., a to tehdy, pokud smlouva o zhotovení věci na zakázku nebude smlouvou spotřebitelskou. Při porovnání této úpravy záruky s úpravou při prodeji zboží v obchodě stojí za zmínku zejména odlišná délka zákonné záruční doby. Ta je v § 646 odst. 1 stanovena na šest měsíců s tím, že může být zvláštním předpisem (třeba i jen u některé součástky) prodloužena. V této souvislosti je zhotovitel povinen vydat objednateli záruční list s vyznačenou délkou záruční doby (§ 646 odst. 2). Nadto platí zvláštní zákonná záruční doba při zhotovení stavby, která dle ust. § 646 odst. 3 činí tři roky. Pro některé části stavby ale může být prováděcím předpisem nezvykle tato tříletá doba zkrácena. Hranice, pod kterou však prováděcí předpis nesmí jít, činí 18 měsíců. Dále je zde v podstatě shodně upraven počátek běhu záruční doby (§ 647), podmínka uplatnění práv ze záruční odpovědnosti za vady u zhotovitele v záruční době pokud nemají zaniknout, skutečnost, že doba od uplatnění práva do provedení opravy se nezapočítává do záruční doby, a povinnost zhotovitele vydat potvrzení o provedení opravy (vše § 649). Co se týče případně vzniklých nároků (§ 648), můžeme je taktéž rozdělit podle toho, zda je vzniklá vada odstranitelná či nikoliv. Pokud ano, je objednatel oprávněn požadovat odstranění vady a zhotovitel ji musí bez zbytečného odkladu bezplatně odstranit. Pokud vadu odstranit nelze a zároveň brání tomu, aby věc mohla být řádně užívána podle objednávky, má objednatel právo na zrušení smlouvy. Rovněž mu toto právo přísluší v případech, kdy vada je sice odstranitelná, ale věc přesto pro opětovné vyskytnutí vady po opravě nebo pro větší počet vad nemůže být řádně užívána. V poslední řadě, pokud je vada

54

SELUCKÁ, M. Odpovědnost za vady věci zhotovené po novele občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2011, č. 8, s. 274.

29

neodstranitelná, avšak nebrání řádnému užívání zhotovené věci, má objednatel právo na přiměřenou slevu55 (viz též tabulku v příloze č. 1). 2. 1. 4 Smlouva o opravě a úpravě věci Při uzavření tohoto typu smlouvy o dílo vzniká objednateli právo na opravu nebo úpravu věci podle jeho objednávky vůči zhotoviteli. Tomu naopak vzniká právo, aby mu objednatel za tuto opravu či úpravu věci zaplatil. Právní úpravu najdeme v občanském zákoníku v části osmé Závazkové právo, hlavě čtvrté Smlouva o dílo, oddíle třetím Zvláštní ustanovení o smlouvě o opravě a úpravě věci (§ 652 a násl.). I po provedení opravy či úpravy věci odpovídá zhotovitel za vady této opravy či úpravy, pokud se vyskytnou v záruční době (§ 653). Její délka je v tomto případě stanovena na tři měsíce s výjimkou stavebních prácí, u kterých musí délka záruční doby trvat minimálně 18 měsíců (§ 654 odst. 1). Výslovně je tu opět zmíněna možnost prodloužení záruční doby zvláštním právním předpisem, jakož i povinnost zhotovitele vydat objednateli záruční list, kde bude délka záruční doby vyznačena (§ 654 odst. 2). Zákon rovněž počítá s možností rozšíření záruky jednostranným prohlášením zhotovitele v záručním listě (§ 654 odst. 3). Z textu citovaných ustanovení vyplývá, že stanovené záruční doby mohou být mezi stranami sjednány odlišně. V podobných ustanoveních o délce záruční doby při zhotovení věci na zakázku to takto výslovně uvedeno není. Mohlo by se tedy zdát, že zákonodárce učinil výjimku a shora uvedené lhůty lze dohodou stran měnit libovolně. Není tomu tak. I zde platí pravidlo, že dohodou lze zákonné záruční doby pouze prodloužit, nikoliv zkrátit.56 Pokud jde o práva, která objednateli v případě vadné opravy či úpravy věci vůči zhotoviteli z titulu záruční odpovědnosti za vady dle § 655 vzniknou, tak je to v prvé řadě právo na bezplatné odstranění vady. Pokud tak zhotovitel 55 56

Blíže k porovnání s právy z odpovědnosti za vady při prodeji zboží v obchodě tamtéž. Viz ELIÁŠ, K. et al. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, s. 1947.

30

v dohodnuté lhůtě neučiní nebo vadu odstranit nelze, příp. se vada objeví znovu, má objednatel právo na zrušení smlouvy nebo na přiměřenou slevu z ceny opravy či úpravy. A opět je zde stanovena podmínka uplatnění uvedených práv u zhotovitele v záruční době, pokud nemá dojít k jejich prekluzi. Taktéž skutečnost, že doba od uplatnění práva do provedení opravy či úpravy se nezapočítává do záruční doby, a povinnost zhotovitele vydat objednateli potvrzení o provedení opravy či úpravy (vše § 655 odst. 2).

2. 2 Záruční odpovědnost za vady v režimu obchodního zákoníku Obchodní zákoník, jakožto kodex nesrovnatelně mladší, vznikl ve zcela jiných společenských podmínkách než nynější zákoník občanský. Nejen z toho důvodu občas řeší podobné otázky dosti rozdílně. I právní úprava odpovědnosti za vady v obchodním zákoníku je do značné míry odlišná. Tak v prvé řadě zde zcela chybí její obecná úprava. V případě potřeby by tudíž bylo nutné použít obecnou úpravu v OZ. Takových případů však bude minimum. Důvodem je existence poměrně podrobných zvláštních úprav u konkrétních typů obchodních smluv, a to u kupní smlouvy a u smlouvy o dílo. Dalším rozdílem je povaha reklamační lhůty, tj. lhůty stanovené pro uplatnění vzniknuvších nároků. Výše bylo mnohokrát zmíněno, že v občanském zákoníku je tato lhůta prekluzivní. V obchodním zákoníku tomu tak není. Zde je naopak tato lhůta lhůtou promlčecí. Prodávající tak má možnost vznést námitku nikoliv včasné reklamace, a právo se tak může stát nevymahatelným. 57 Nabyvateli ovšem, i při neuplatnění nároku vůči zciziteli, zůstává naturální právo, a to se všemi svými možnými důsledky. Z pohledu naší problematiky je nejvýznamnější skutečnost, že obchodní zákoník nezná zákonnou záruční odpovědnost za vady (zákonnou záruku), nýbrž upravuje pouze záruku smluvní. „Obchodní zákoník nepřiznává kupujícímu 57

Viz ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. et al. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1089.

31

(automaticky) nárok na záruku, neboť ji považuje za otázku dispozitivní povahy, což znamená, že strany smlouvy se mohou ve svých ujednáních od ustanovení, upravujících podmínky záruky, odchýlit.“58 2. 2. 1 Záruka za jakost zboží a díla Záruka za jakost zboží je v obchodním zákoníku upravena v části třetí Obchodní závazkové vztahy, hlavě druhé Zvláštní ustanovení o některých obchodních závazkových vztazích, díle prvním Kupní smlouva, oddíle druhém Povinnosti prodávajícího, v § 429 a násl. (Záruka za jakost). Zárukou za jakost se rozumí písemně převzatý závazek prodávajícího, že dodané zboží bude po určitou dobu způsobilé pro použití ke smluvenému, jinak k obvyklému účelu nebo že si zachová smluvené, jinak obvyklé vlastnosti (§ 429 odst. 1). Prodávající může takovýto závazek převzít ve formě prohlášení, zejména v záručním listě, nebo může vyplynout ze smlouvy. Dále může být vyznačena délka záruční doby nebo doby trvanlivosti nebo použitelnosti dodaného zboží na jeho obalu. Pokud by však takto vyznačená doba byla v rozporu s dobou uvedenou ve smlouvě nebo v záručním prohlášení, nebude platná (§ 429 odst. 2). Pro převzetí záruky je uvedení záruční doby, a to zcela určitým údajem, podstatnou a nezbytnou náležitostí. Bez jejího uvedení se o záruku jednat nebude.59 Pokud se strany nedohodnou odlišně nebo pokud záruční prohlášení nestanoví jinak, počne záruční doba běžet ode dne dodání zboží. V případě, že je prodávající povinen odeslat zboží kupujícímu, počne tato doba běžet ode dne dojití zboží do místa určení (§ 430). Doba přepravy se tedy do záruční doby nezapočítává. OZ naproti tomu používá pro určení počátku běhu záruční doby pouze okamžik převzetí věci kupujícím.

58 59

Usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2456/2010. Viz ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. et al. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1090.

32

Do běhu záruční doby se rovněž (stejně jako v OZ) nezapočítává doba, po kterou nemůže být zboží pro jeho vady kupujícím užíváno, pokud za tyto vady odpovídá prodávající (též § 430). „Pokud ovšem jde o záruku za trvanlivost nebo použitelnost do určité doby, plyne tato doba zcela objektivně od data výroby, případně data uvedení do provozu nebo jinak určeného dne v záručním prohlášení.“60 Záruční odpovědnost za vady je stejně jako v OZ odpovědností objektivní. Její vznik tudíž není podmíněn zaviněním prodávajícího. „Přesto ale nejde o odpovědnost absolutní, když ustanovení § 431 obchodního zákoníku upravuje liberační důvody, při jejichž splnění odpovědnost prodávajícího za vady, na něž se vztahuje záruka za jakost, nevzniká.“61 Tímto liberačním důvodem je vznik vad v důsledku působení vnějších událostí po přechodu nebezpečí škody na zboží. Nesmí je ale způsobit prodávající nebo osoby, s jejichž pomocí prodávající plnil. Tehdy se prodávající liberovat nemůže. Nároky kupujícího z vad zboží jsou stanoveny v § 436 a § 437. Přičemž je nutné rozlišovat, zdali je vadností zboží smlouva porušena podstatným způsobem či nikoliv. Jedná se tedy o zcela odlišné kritérium, než které používá OZ. Podstatný způsob porušení smlouvy je definován v § 345 odst. 2. Jde o takové porušení smlouvy, při kterém strana porušující smlouvu věděla v době uzavření smlouvy, nebo v této době bylo s přihlédnutím k účelu smlouvy rozumné předvídat, že druhá strana nebude mít zájem na plnění povinností při takovém porušení smlouvy. V pochybnostech se má za to, že porušení smlouvy není podstatné. Při podstatném porušení smlouvy má kupující z titulu záruční odpovědnosti za vady v zásadě následující práva: právo požadovat odstranění vad dodáním náhradního zboží nebo opravou zboží (pokud je zboží opravitelné), požadovat přiměřenou slevu z kupní ceny nebo právo odstoupit od smlouvy. Uvedené nároky stojí vedle sebe, omezení výběru požadavkem úměrnosti zde nenajdeme. 60 61

Tamtéž, s. 1091. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 29 Odo 1146/2003.

33

Volba mezi těmito nároky náleží kupujícímu. Musí ji však provést ve včas zaslaném oznámení vad prodávajícímu nebo bez zbytečného odkladu po tomto oznámení. Uplatněný nárok již nemůže kupující měnit, leda by s tím prodávající vyslovil souhlas.62 Včasnost zaslaného oznámení (reklamace) se posuzuje na základě § 428; v zásadě je nutno podat prodávajícímu zprávy o vadách bez zbytečného odkladu poté, kdy kupující vady zjistil.63 Pokud kupující volbu svého nároku prodávajícímu včas neoznámí, zůstanou mu nároky z vad zboží jako při nepodstatném porušení smlouvy (§ 437). Mezi tyto nároky v zásadě patří právo požadovat buď odstranění vad zboží (dodáním náhradního zboží či opravou zboží), nebo právo na slevu z kupní ceny. Neodstraní-li však prodávající vady v přiměřené lhůtě (§ 437 odst. 3 nebo 4), může kupující uplatnit slevu z kupní ceny nebo od smlouvy odstoupit. Pokud jde o záruku za jakost díla, není jí tak jako u kupní smlouvy věnována samostatná úprava, nicméně zmínku o ní najdeme mezi paragrafy pojednávajícími o vadách díla, tj. v části třetí Obchodní závazkové vztahy, hlavě druhé Zvláštní ustanovení o některých obchodních závazkových vztazích, díle devátém Smlouva o dílo, oddíle osmém Vady díla, konkrétně v § 560 a v § 563. V podstatě je zde pouze stanoven počátek běhu záruční doby, která (není-li dohodnuto jinak) počíná běžet okamžikem předání díla. Jinak pro záruku za jakost platí přiměřeně to, co pro záruku za jakost zboží, tj. § 429 a násl.

2. 3 Zhodnocení právní úpravy de lege lata Stávající úprava záruční odpovědnosti za vady by se dala charakterizovat jako roztříštěná, neprovázaná a pro běžného občana nepřehledná. Hlavní podíl na její nynější podobě má zejména stáří občanského zákoníku a s tím související potřeba neustálých změn a novelizací, jakož i dichotomie úpravy závazkového práva. Ve výsledku dnešní úprava neužívá důsledně stejnou terminologii a správné jazykové 62

63

Toto však neplatí absolutně. Blíže k tomu ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. et al. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1094. Blíže k tomu tamtéž, s. 1088.

34

formulace, je nepropojená, mnohdy zbytečně obsáhlá a opakující se, občas i nejasná a ne zcela splňující evropské požadavky. Přesto všechno je pro spotřebitele oproti minimálním evropským standardům v mnoha ohledech značně příznivější. Obecná úprava záruky postrádá vůbec definici záruční odpovědnosti za vady, patřičné uvedení tohoto institutu do českého právního řádu. Je nutné si jeho existenci dovodit propojením § 499 a § 502. V praxi to nečiní výraznější potíže, ale její umístění v této části OZ bych přesto pokládala za vhodné. Co se týče zvláštních úprav záruční odpovědnosti za vady, zastavím se nejprve u prodeje zboží v obchodě. V této souvislosti musím opět zmínit Směrnici 1999/44/ES a její nedůsledné provedení do našeho právního řádu. Za hlavní nedostatky považuji nepřesné jazykové vyjádření v ustanovení zakládajícím záruční odpovědnost za vady (§ 619), které by mělo pojednávat o vzniku vady, nikoliv pouze o jejím projevení se. Na témže místě se také poprvé setkáváme se slovem „záruka“, aniž by bylo patřičně užito již v obecných ustanoveních o záruční odpovědnosti za vady. Za nadbytečnou pak považuji dvojí úpravu práv kupujícího vyplývajících mu z odpovědnosti za vady prodávajícího daných jednak § 616 odst. 3, a jednak § 622. Dalo by se zmínit i nevhodné převzetí terminologie „shoda s kupní smlouvou“, která neodpovídá české právní teorii důsledně rozlišující mezi titulem a závazkem (hlubší rozbor této problematiky však nespadá do předmětu této práce64). Je nepopiratelnou pravdou, jež byla potvrzena i v tomto případě, že pokud má být jakákoliv směrnice do našeho právního řádu skutečně správně a celistvě implementována, je kvalitní jazykový překlad a přijetí komplexních novelizačních změn naprostou nezbytností. Hlavní změnu, kterou nám implementace Směrnice 1999/44/ES přinesla a kterou spotřebitelská veřejnost zajisté přijala s nadšením, tj. prodloužení zákonné záruční doby na 24 měsíců, však hodnotím kladně, třebaže byla do našeho 64

Blíže k tomu FIALA, J. Důsledky zákona č. 136/2002 Sb. pro určení odpovědnosti za vady věci při prodeji v obchodě. Právní zpravodaj, 2003, č. 1, s. 1.

35

právního řádu zavedena omylem. Problém však vznikl s nenaplněním požadavků směrnice, pokud jde o skutečný záměr, jenž byl sledován uvedením dvouleté lhůty. Ta měla časově omezit odpovědnost prodávajícího za vady věci existující v době plnění. Tudíž pro vady, na něž se nevztahuje dvouletá zákonná záruční doba, toto omezení zavedeno nebylo. U prodeje zboží v obchodě je rovněž postrádána jednak možnost prodloužení zákonné záruční doby uvedením delší doby trvanlivosti na obalu věci, jednak kratší zákonná záruční doba u koupě zvířat. Úpravě záruční odpovědnosti za vady u smluv o dílo bych vytkla následující. Po zavedení § 612 odst. 2 do občanského zákoníku, podle nějž se zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě použijí též na spotřebitelské smlouvy o zhotovení věci na zakázku, bylo konečně docíleno požadavků práva EU, aby se příslušná ochrana spotřebitele uplatnila i u tohoto typu smlouvy, nicméně stranou zůstala ochrana právnických osob – nepodnikatelů. Pro ně sice platí záruka daná ustanoveními o prodeji zboží v obchodě, avšak pouze při uzavření smlouvy kupní, nikoliv smlouvy o dílo. Pokud zákonodárce tyto osoby chrání při prodeji zboží v obchodě, nevidím důvod, proč by tak nemohl činit i při zhotovení věci na zakázku. Rozšíření ochrany i na tyto subjekty by zajisté v rozporu s právem EU nebylo. Dále se u zhotovení věci na zakázku a u opravy a úpravy věci zvláštní ustanovení o záruce z velké části opakují (např. nutnost uplatnění práv u zhotovitele v záruční době pokud nemá dojít k jejich prekluzi, nezapočítání doby od uplatnění práva do provedení opravy do záruční doby, povinnost zhotovitele vydat objednateli potvrzení o provedení opravy atd.). Nebylo by na škodu sjednotit je a uvést již v obecných ustanoveních smlouvy o dílo, popř. odkázat na úpravu u kupní smlouvy, a tím odstranit zbytečnou duplicitu jednotlivých ustanovení. Za špatnou pak považuji i úpravu reklamační lhůty, přesněji následky jejího marného uplynutí. V občanském zákoníku je chápána jako lhůta prekluzivní či propadná, naopak v obchodním zákoníku jako lhůta promlčecí. Nebudu znovu

36

rozebírat zásadní rozdíly mezi nimi. Jen malé pozastavení nad tím, že občanský zákoník, třebaže neustále rozšiřující ochranu spotřebitele (tj. toho nejčastěji oprávněného ze záruky), zná právě lhůtu prekluzivní, čili lhůtu přísnější. Kdežto obchodní zákoník, který v závazkových vztazích není ani zdaleka tak ochranářský a spoléhá spíše na profesionalitu subjektů, zná právě lhůtu promlčecí s mírnějšími následky po jejím marném uplynutí. Bylo by bezesporu vhodné povahu reklamační lhůty sjednotit, nejlépe na lhůtu promlčecí. Na závěr ještě zmíním různá kritéria rozlišování vad a od toho se odvíjející nároky nabyvatele. Zatímco občanský zákoník staví na (ne)odstranitelnosti vady a na (ne)možnosti řádného užívání věci, obchodní zákoník používá kritérium (ne)podstatného porušení smlouvy. Nadto jsou práva plynoucí z odpovědnosti za vady dle občanského zákoníku občas i různě pojmenovaná (např. právo na odstoupení smlouvy bývá na několika místech z pohledu dnešní právní terminologie nepřesně označováno jako právo na zrušení smlouvy). To vše činí právní úpravu záruční odpovědnosti za vady de lege lata zbytečně nepřehlednou.

37

3. Záruční odpovědnost za vady de lege ferenda Jak již bylo naznačeno v úvodu, občanský zákoník, resp. celé soukromé právo se brzy dočká změn. A to změn zcela zásadních. Jedenáct let trvaly práce rekodifikační komise ministerstva spravedlnosti, než spatřila světlo světa konečná verze návrhu nového občanského zákoníku. V listopadu roku 2011 byl návrh schválen Poslaneckou sněmovnou65, v lednu tohoto roku prošel horní komorou Parlamentu66 a v únoru jej podepsal i prezident republiky67. Nic tedy nebrání tomu, aby nový občanský zákoník jako zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „nový občanský zákoník“, „nový OZ“ či „NOZ“), nabyl účinnosti, a to (prozatím) od 1. 1. 2014. Změny, které se chystají napříč celým soukromým právem, zasáhnou i právní úpravu záruční odpovědnosti za vady. Otázkou je, jakého charakteru tyto změny budou a přinesou-li nápravu výše popsaných nedostatků.

3. 1 Cíle a východiska nového občanského zákoníku Hlavním cílem autorů nového OZ bylo vytvořit jednotný a ucelený civilní kodex, „celkový rámec a normativní bázi pro celé soukromé právo“.68 Kodex, který respektuje středoevropské právní myšlení, je srovnatelný s evropskou právní a kulturní konvencí, ale hlavně už nemá nic společného s myšlenkovým světem socialistického práva.69

65

66

67

68

69

Viz PALEČKOVÁ, T. Poslanci schválili návrh nového občanského zákoníku [online]. [cit. 14.03.2012]. Dostupné z:. Viz PALEČKOVÁ, T. Nový občanský zákoník prošel Senátem [online]. [cit. 14.03.2012]. Dostupné z: . Viz Tiskový odbor Ministerstva spravedlnosti. Prezident republiky podepsal nový občanský zákoník [online]. [cit. 14.03.2012]. Dostupné z: . Věcný záměr občanského zákoníku [online]. [cit. 14.03.2012]. s. 9. Dostupné z: . Moderní úprava tradičního a vyzkoušeného. Nový občanský zákoník [online]. [cit. 14.03.2012]. Dostupné z: .

38

Jako podklad při tvorbě návrhu nového OZ posloužil tvůrcům vládní návrh občanského zákoníku ČSR z roku 1937, který vycházel zejména z rakouského Všeobecného zákoníku občanského (ABGB), ale z důvodu pomnichovských událostí nebyl nikdy jako zákon přijat.70 Zejména v návaznosti na tento přístup k tvorbě nového kodexu mající za následek radikální diskontinuitu s dnešní právní úpravou zaznamenal předložený návrh velké množství negativních reakcí.71 Nicméně pravdou zůstává, že české soukromé právo čekalo na svou rekodifikaci,

která

by

vyhovovala

potřebám

moderní

společnosti

a

středoevropského demokratického státu, již řadu let. Na vytvoření nového občanského zákoníku byl již nejvyšší čas. Dalo se očekávat, že při tvorbě nového zákona (a o kodexu tak zásadního významu, jakým občanský zákoník bezesporu je, to platí dvojnásob), se vedle pochvalných hlasů zvedne i vlna kritiky a nesouhlasu. Je to zcela logické a běžné. I přesto však velká část nejen odborné veřejnosti zůstala o koncepci a způsobu právní úpravy mnoha institutů v novém OZ nepřesvědčena a přistupuje k němu dosti rozpačitě.

3. 2 Právní úprava záruky za jakost v novém občanském zákoníku Nový občanský zákoník bude systematicky rozdělen na pět částí. Na první obecnou část bude navazovat rodinné právo, dále absolutní majetková práva, relativní majetková práva, a nakonec ustanovení společná, přechodná a závěrečná. Co se umístění právní úpravy záruční odpovědnosti za vady týče, tu obecnou najdeme ve všeobecných ustanoveních relativních majetkových práv týkajících se řádného plnění. Poté je záruční odpovědnost za vady upravena podrobněji u koupě 70

71

Viz Moderní úprava tradičního a vyzkoušeného. Nový občanský zákoník [online]. [cit. 14.03.2012]. Dostupné z: . Blíže k tomu např.: LAVICKÝ, P. Kritické poznámky ke koncepci návrhu občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2007, č. 23, s. 848; MAREK, K., FIALA, J., STAVINOHOVÁ, J. et al. Připomínky k návrhu občanského zákoníku. Právní zpravodaj, 2008, č. 12, s. 20; RABAN, P. Kodifikace občanského zákoníku - realita nebo nostalgie. Bulletin advokacie, 2010, č. 7, s. 31.

39

movité věci a ve zvláštních ustanoveních o prodeji zboží v obchodě. Záruční odpovědnost za vady je zmíněna i u díla. 3. 2. 1 Obecná úprava záruky za jakost Nový občanský zákoník upravuje záruční odpovědnost za vady v obecné rovině o něco podrobněji než ten stávající, a to v části čtvrté Relativní majetková práva, hlavě první Všeobecná ustanovení o závazcích, díle sedmém Zánik závazků, oddíle prvním Splnění, v rámci ustanovení týkajících se Řádného plnění. Nový kodex opouští dosavadní koncepci odpovědnosti za vady, neboť vychází z toho, „že osoba, která má podle práva povinnost, odpovídá především za řádné splnění této povinnosti, nikoli za její porušení. Proto s výrazy „odpovědnost“ nebo „odpovídá“ vůbec šetří. (…) Dlužník odpovídá hlavně za to, že plní bez vad. Plní-li dlužník vadně, vznikají mu z vadného plnění povinnosti a věřiteli tomu odpovídající oprávnění.“72 Proto již pojem odpovědnost za vady v novém zákoníku prakticky nenajdeme. Pro záruční odpovědnost za vady je jednotně používán termín záruka za jakost. Pokud tedy dle § 1919 odst. 1 převezme zcizitel záruku za jakost, zaručuje se, že předmět plnění bude po určitou dobu po splnění způsobilý pro použití k ujednanému účelu a že si podrží ujednané vlastnosti. Pokud účel použití ani vlastnosti ujednány nebyly, vztahuje se záruka na účel a vlastnosti obvyklé. Záruka může být převzata ujednáním ve smlouvě, prohlášením v záručním listu nebo i vyznačením záruční doby nebo doby použitelnosti či trvanlivosti věci na obalu, a to i více způsoby zároveň. V takovém případě, pokud je záruční doba sjednaná ve smlouvě odlišná od doby uvedené na obalu, má přednost doba smluvní. Pokud je vystaven záruční list a doba v něm uvedená je delší než doba uvedená na obalu, má přednost záruční list (§ 1919 odst. 2). Smlouva má tedy před dobou uvedenou na obalu přednost vždy, záruční list jen tehdy, pokud uvádí záruční dobu delší. 72

Důvodová zpráva [online]. [cit. 16.03.2012]. s. 460. Dostupné z: .

40

Způsoby založení záruční odpovědnosti za vady doznaly změn. Možnost založení záruky vyznačením záruční doby nebo doby použitelnosti či trvanlivosti věci na obalu je oproti stávajícímu OZ nová. Naopak se obecná úprava nezmiňuje o zákonné možnosti založení. Důvodem je bezesporu myšlenka opuštění institutu zákonné záruční odpovědnosti za vady (viz dále). Jak vyplývá z ustanovení § 1921, musí nabyvatel vzniklou vadu krytou zárukou řádně u zcizitele vytknout, tj. musí vadu označit nebo oznámit, jak se projevuje. Vytknutí musí být provedeno bez zbytečného odkladu poté, kdy měl nabyvatel možnost předmět plnění prohlédnout a vadu zjistit. Nejpozději tak musí učinit do skončení reklamační lhůty, která je dána délkou záruční doby. Reklamační lhůta bude do budoucna lhůtou promlčecí, nikoliv prekluzivní. Bude tedy platit totéž co dnes v režimu obchodního zákoníku, tj. jestliže nabyvatel vadu krytou zárukou nevytkne včas, neznamená to pro něj okamžitý zánik práva z vadného plnění. Vzniká tím pouze právo zcizitele namítnout opožděné vytknutí vady u soudu. Je-li taková námitka vznesena, soud uplatňované právo nabyvateli nepřizná.73 Práva nabyvatele z vadného plnění stanovuje nový OZ bez rozlišení toho, zdali vada předmětu plnění existovala již v době plnění nebo je kryta zárukou a vyskytla se až později v záruční době (samozřejmě opomeneme-li možnost stran upravit je v rámci záruky odchylně). Takové rozlišení ovšem nečiní ani stávající zákoník. Rovněž nutné rozlišení vad na vady odstranitelné a neodstranitelné, od čehož se odvíjí výběr uplatnitelného nároku, zůstalo zachováno. V případě vady odstranitelné se může nabyvatel domáhat opravy, anebo přiměřené slevy z ceny. Pokud se jedná o vadu neodstranitelnou a nelze kvůli ní předmět plnění řádně užívat, může nabyvatel odstoupit od smlouvy, anebo požadovat přiměřenou slevu z ceny (§ 1923). Škála možných práv se prakticky shoduje s tou stávající v OZ. Snad jedině v případě vady neodstranitelné, která znemožňuje řádné užívání věci, má

73

Viz tamtéž, s. 461.

41

nabyvatel navíc možnost požadovat po zciziteli přiměřenou slevu z ceny. Přesto se mi formulace stávajících ustanovení zdá vhodnější, neboť z úpravy de lege ferenda jasně nevyplývá, jaká práva má nabyvatel v případě, že vada věci je neodstranitelná, ale přesto lze věc řádně užívat (srov. s ust. § 507 OZ; viz též tabulky nároků v přílohách č. 1 a 2). Poslední věc, kterou nový občanský zákoník v obecné rovině v souvislosti se zárukou upravuje, je stavění běhu záruční doby (§ 1922 odst. 2). Dojde-li k oprávněnému vytknutí vady u zcizitele, záruční doba neběží, a to po dobu, po kterou nemůže vadný předmět nabyvatel užívat. 3. 2. 2 Koupě movité věci Zvláštní ustanovení o záruce za jakost obsahuje zejména úprava koupě movité věci. Ta se nachází rovněž v části čtvrté Relativní majetková práva, kde se však od způsobů zániku závazků musíme přesunout do hlavy druhé Závazky z právních jednání, dílu prvního Převedení věci do vlastnictví jiného, oddílu druhého Koupě. Nový OZ tak přenesl část právní úpravy záruky ze zvláštních ustanovení o prodeji zboží v obchodě do obecných ustanovení o koupi (dnešní obecná ustanovení kupní smlouvy totiž úpravu záruky neobsahují). Záruku za jakost nalezneme upravenu v § 2113 a násl. Strana zcizující, tj. v tomto případě prodávající se na základě ní zavazuje, že věc, tedy předmět plnění, bude po určitou dobu způsobilý k použití pro obvyklý účel nebo že si zachová obvyklé vlastnosti (§ 2113). Oproti obecné úpravě (srov. s § 1919) tu není zmíněna možnost účel použití či vlastnosti ujednat, nýbrž se počítá pouze s měřítkem obvyklosti. Pravděpodobně si však strany i v tomto případě mohou míru jakosti, která by u věci měla být po dobu záruční doby zachována, sobě vhodným způsobem modifikovat. Kromě u obecné úpravy zmíněných způsobů převzetí záruky je zde nově i vázanost prodávajícího zárukou v případě, že záruční dobu uvede „pouze“ ve své reklamě.

42

Ani na tomto místě však nový OZ nepočítá se založením záruky ze zákona. Vypuštění je záměrné, neboť nový OZ „opouští institut zákonné záruky za jakost a vrací se k řešení, které odděluje od sebe práva, která kupujícímu vznikají z vad plnění ze zákona a která vznikají kupujícímu ze záruky za jakost.“ 74 Faktické dopady navrhovaného opuštění zákonné záruky za jakost budou podrobněji rozebrány v kap. 3.2.3b. Pokud jde o přednost jednotlivých způsobů převzetí záruky (co se týče délky záruční doby), je dána § 2114. Oproti obecné úpravě je zde navíc řešen i střet smlouvy s prohlášením o záruce, kdy platí ta záruční doba, která je delší. Co však v obecné úpravě zcela chybí, je stanovení počátku běhu záruční doby, jako je tomu v ust. § 2115. Ta zásadně začíná běžet od okamžiku odevzdání věci kupujícímu. Pojem „odevzdání věci“ užívá NOZ v této souvislosti nově. V OZ je použit pojem „převzetí věci“ (viz § 621 OZ), v ObchZ zase „dodání zboží“ (viz § 430 ObchZ). Byla-li však věc podle smlouvy odeslána, běží záruční doba až od dojití věci do místa určení. Toto ustanovení již bylo převzato ze stávající úpravy, a to z ust. § 430 ObchZ. Rovněž pokud má koupenou věc uvést do provozu někdo jiný než prodávající, běží záruční doba až ode dne uvedení věci do provozu, jestliže ovšem kupující takové uvedení objedná nejpozději do tří týdnů od převzetí věci a poskytne k tomu potřebnou součinnost. Neučiní-li tak, výhodu „prodloužené“ záruční doby ztrácí. Takto stanovený počátek běhu záruční doby se naopak shoduje se stávající úpravou při prodeji zboží v obchodě (srov. § 621 OZ). Práva kupujícího ze záruky se stejně jako dnes v obchodním zákoníku (viz kap. 2.2.1) odvíjí od toho, zdali je vadné plnění (přesněji skutečnost, že je věc nezpůsobilá k použití pro obvyklý účel nebo že si nezachovala obvyklé vlastnosti) podstatným či nepodstatným porušením smlouvy. I jednotlivá práva jsou s těmi, která nabízí ObchZ, v podstatě shodná.75 Při podstatném porušení (§ 2106) 74 75

Tamtéž, s. 483. Vše platí opět s poznámkou, že prodávající v rámci smluvní záruky (která jediná zde přichází v úvahu, neboť se zákonnou zárukou zde zákon nepočítá) může stanovit práva odlišně.

43

přichází z hlediska záruky za jakost v úvahu právo na dodání nové věci, na opravu věci, na přiměřenou slevu z kupní ceny nebo právo na odstoupení od smlouvy. Při nepodstatném porušení (§ 2107) pak právo na opravu věci, na dodání nové věci, anebo na přiměřenou slevu z kupní ceny. Neodstraní-li však prodávající vadu věci včas, má kupující právo na slevu nebo může od smlouvy odstoupit. V ust. § 2116 je naopak stanoveno, ve kterých situacích kupující práva ze záruky nemá. Jinak řečeno, ve kterých situacích prodávající za vady věci neodpovídá. Jak ale bylo zmíněno v úvodu kap. 3.2.1, nový kodex se používání termínu odpovědnost za vady důsledně vyhýbá. Kupujícímu tedy práva ze záruky nenáleží v případě, že byla vada způsobena vnější událostí až poté, co došlo k přechodu nebezpečí škody na věci na kupujícího. Uvedené neplatí, jestliže vada byla způsobena prodávajícím. Úprava je rovněž shodná s úpravou v obchodním zákoníku (srov. § 431). Pro oznámení vady, na kterou se vztahuje záruka, a pro uplatnění práva z vadného plnění platí na základě § 2117 obdobně to, co u prodeje zboží v obchodě podle §§ 2172 a 2173 (podrobněji o tom bude pojednáno v kap. 3.2.3). 3. 2. 3 Prodej zboží v obchodě Ustanovení vztahující se k záruce za jakost najdeme tradičně i ve zvláštních ustanoveních o prodeji zboží v obchodě. Doznala však výrazných změn. Prodej zboží v obchodě je v novém OZ upraven v části čtvrté Relativní majetková práva, hlavě druhé Závazky z právních jednání, dílu jedna Převedení věci do vlastnictví jiného, oddílu dvě Koupě, tentokrát však v pododdílu pět Zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě. Ustanovení vztahující se k záruce za jakost jsou umístěna v rámci úpravy Práv z vadného plnění (§ 2165 a násl.). 3.2.3.a Vymezení subjektů Opět je důležité nejprve si vymezit právní vztahy, na které lze tuto zvláštní právní úpravu aplikovat. Budou to vztahy, ve kterých jako prodávající vystupuje

44

v rámci své podnikatelské činnosti podnikatel. Avšak nikoli ty vztahy, ve kterých bude podnikatel vystupovat rovněž na straně kupující a při uzavření smlouvy bude z okolností zřejmé, že se koupě týká také jeho podnikatelské činnosti (§ 2158). Tedy smlouvu řídící se ustanoveními o prodeji zboží v obchodě nemohou uzavřít dva podnikatelé jednající v rámci své podnikatelské činnosti. Kupní smlouva mezi nimi se však přesto bude řídit občanským zákoníkem, a to ostatními ustanoveními o koupi. Obchodní zákoník, který takové vztahy upravuje dnes (viz kap. 2.1.2b), již nebude možno použít, neboť s příchodem nového OZ bude nahrazen zákonem č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), který však závazkové vztahy již upravovat nebude76. Po mnoha letech tak dojde k odstranění kritizované dvoukolejnosti právní úpravy závazkových vztahů. Nový občanský zákoník napříště bude obsahovat vlastní definici pojmu podnikatel. Ta je od té stávající v obchodním zákoníku do jisté míry odlišná. Nový OZ za podnikatele považuje toho, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku (§ 420 odst. 1). Základním kritériem již nebude to, zdali je osoba nadána podnikatelským oprávněním (srov. § 2 odst. 2 ObchZ), nýbrž skutečnost, že provozuje v definici charakterizovanou podnikatelskou činnost.77 Nadto je obsah pojmu podnikatel oproti obchodnímu zákoníku rozšířen. „Spotřebitel musí být chráněn i v případech, kdy se ocitne v právním styku s osobou, pro kterou není kritérion zisku významné.“78 Pro účely ochrany spotřebitele se tak za podnikatele bude považovat i každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při 76

77

78

Blíže k tomu Obecná východiska zákona o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) a důvody pro jeho tvorbu. Nový občanský zákoník [online]. [cit. 17.03.2012]. Dostupné z: . Viz Důvodová zpráva [online]. [cit. 16.03.2012]. s. 107. Dostupné z: . Blíže k tomu tamtéž.

45

samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele (§ 420 odst. 2). Takto budou za podnikatele považovány např. i osoby náležející do veřejného sektoru, které jinak status podnikatele nemají. Konečně je v § 421 na jisto postaveno, že za podnikatele se považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku, jakož i osoba, která má k podnikání živnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona. Nutno podotknout, že ačkoliv bude do budoucna definice podnikatele odlišná a částečně rozšířená, ve výsledku to na aplikaci ustanovení o prodeji zboží v obchodě nebude mít v porovnání s dnešním stavem velký vliv. Toho, kdo může v daném právním vztahu vystupovat jako kupující (opomineme-li vyloučení výše zmíněného podnikatele vystupujícího v rámci své podnikatelské činnosti), zákon stejně jako dnes výslovně nedefinuje. V prvé řadě to bude spotřebitel, jenž je novým občanský zákoník taktéž definován s určitými odlišnostmi. Bude jím totiž chápán každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná (§ 419). Tato definice je v souladu s judikaturou Evropského soudního dvora, který dovozuje, že spotřebitelem může být pouze osoba přirozená. „The term consumer (…) must be interpreted as referring solely to natural persons.“79 Proto byl zákonodárcem zvolen pojem „člověk“. De facto však bylo souladu dosaženo již dnes, a to přijetím novelizačního zák. č. 155/2010 Sb., který pojem spotřebitel zúžil pouze na fyzické osoby (což bylo zmíněno v kap. 2.1.2b). Spotřebitel je dnes charakterizován jen v souvislosti s jednáním při uzavírání a plnění smlouvy, což je chápáno jako příliš zužující a nepřesné. 80 Proto v novém OZ najdeme formulaci širší, kdy spotřebitelem je (samozřejmě za splnění dalších podmínek) ten, kdo uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

79 80

Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 22. 11. 2001, sp. zn. C 541 a 542/1999. Viz Důvodová zpráva [online]. [cit. 16.03.2012]. s. 106. Dostupné z: .

46

Na straně kupujícího při prodeji zboží v obchodě však budou moci i nadále vystupovat subjekty od spotřebitelů odlišné. Tedy právnické osoby, které při uzavírání smlouvy nebudou vystupovat v rámci podnikatelské činnosti, tzn. různé spolky (nynější sdružení), nadace, fondy, veřejnoprávní korporace, čili právnické osoby – nepodnikatelé. 3.2.3.b (Ne)odstranění zákonné záruční odpovědnosti za vady Bylo naznačeno, že nový občanský zákoník zamýšlí opustit institut zákonné záruky. Nicméně podle mého názoru mohou spotřebitelé zůstat klidní. Ve výsledku se totiž jedná o opuštění, dá se říci, spíše terminologické, nikoliv faktické. Jádrem ochrany spotřebitele se v této oblasti stane § 2165, kde je zakotveno oprávnění kupujícího uplatnit právo z vady, která se vyskytne u spotřebního zboží v době 24 měsíců od převzetí. V průběhu tvorby návrhu nového občanského zákoníku ale nebylo zcela zřejmé, zda bude dvouletá „záruční“ lhůta kupujícímu opravdu zachována. V návrhu zákona z r. 2007 bylo toto ustanovení (tehdy § 1882) formulováno značně odlišně. Vyplývalo z něj oprávnění kupujícího uplatnit právo z vady, která se projeví u potraviny v době osmi dnů, u krmiva v době tří týdnů, u zvířete v době šesti týdnů a u spotřebního zboží v době 24 měsíců od převzetí.81 To mělo se zákonnou zárukou tak, jak ji známe dnes, pramálo společného. Vada, kterou mohl kupující takto vytknout, by musela existovat v době plnění, třebaže by se mohla projevit až později (typicky vada skrytá). Na vady vzniklé až po okamžiku plnění se toto ustanovení vůbec nevztahovalo. Skutečnost, že by si zboží mělo po uvedenou dobu zachovat určitou jakost, natož že by za to byl prodávající

81

Viz Návrh zákona a důvodové zprávy z roku 2007 [online]. [cit. 18.03.2012]. s. 677-678. Dostupné z: .

47

zodpovědný, nevyplývala ani z posledně uvedeného, ani z jiného ustanovení v návrhu. A tak se oprávněně z řad zastánců spotřebitelů zvedla vlna kritiky82. K nápravě došlo až v další verzi návrhu z dubna r. 2009 (tehdy § 2008) odeslané do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Změna byla drobná, avšak velkého významu. Slovo „projeví“ bylo zaměněno za slovo „vyskytne“, čímž bylo oprávnění kupujícího rozšířeno o možnost uplatnit právo i z takové vady, která se u předmětu plnění v okamžiku plnění nevyskytovala, nýbrž vznikla až později.83 K další změně došlo ještě v návrhu z dubna r. 2011 (tehdy § 2121).84 Odlišné lhůty pro potraviny, krmivo a zvířata byly zrušeny, zůstala pouze jediná lhůta pro veškeré spotřební zboží (ostatně tak je tomu i dnes, viz § 620 OZ). Díky této změně bohužel nedoje v NOZ ke kýženému zkrácení nepřiměřeně dlouhé zákonné (resp. kvazi zákonné) záruční doby u zvířat, o níž bylo pojednáno v kap. 2.1.2d. Vzniklo tak něco (pro účely této práce to nazývejme „kvazi zákonnou zárukou“), co skutečně odpovídá dnešní zákonné záruční odpovědnosti za vady, ačkoliv se (jak bylo uvedeno výše) návrh od zákonné záruky distancoval, vydal se cestou po právně-teoretické stránce přesnější a s institutem záruky již tuto lhůtu spojovat nechce. To dokazuje i text druhého odstavce § 2165, který sice odkazuje na ustanovení o záruce za jakost, ale pouze v těch případech, kdy je na prodávané věci, na jejím obalu, v návodu připojeném k věci nebo v reklamě uvedena doba, po kterou lze věc použít, tedy v těch případech, kdy je prodávajícím převzata smluvní záruka za jakost (mimochodem je tak opět rozšířena škála způsobů převzetí záruky, a to o „uvedení doby v návodu připojeném k věci“). Podobnost s dnešní dvouletou zákonnou záruční dobou je však patrná. Stejně jako ona totiž nemůže být ujednáním mezi stranami (natož snad jednostranným

82

83

84

Blíže k tomu SELUCKÁ, M. Ochrana spotřebitele v navrhovaném občanském zákoníku. Právní rozhledy, 2009, č. 10, s. 364. Viz Návrh zákona odeslaný do PSP ČR (duben 2009, sněmovní tisk č. 835) [online]. [cit. 18.03.2012]. s. 351. Dostupné z: . Viz Návrh zákona odeslaný do Legislativní rady vlády (duben 2011) [online]. [cit. 18.03.2012]. s. 390. Dostupné z: .

48

prohlášením) zkrácena, což stanovuje § 2168. Pokud si prodávající a kupující přesto takové zkrácení ujednají, nepřihlíží se k němu. Z tohoto zákazu platí jediná výjimka, a to pro již použité spotřební zboží. Při jeho koupi lze ujednáním zkrátit dvouletou zákonnou dobu na polovinu. Pro případ, že si strany sjednají zkrácení větší, vytváří zákon fikci ujednání poloviční zákonné doby. Tímto ustanovením je rozsah kvazi zákonné záruky vlastně ještě širší, než je tomu dnes, neboť záruka se v dnešní době na věci použité nevztahuje vůbec (srov. § 619 odst. 1 OZ). Použití zákonné doby dané § 2165 má své omezení v § 2167. Předně se nepoužije u koupě věci prodávané za nižší cenu na vadu, pro kterou byla nižší cena ujednána (srov. § 619 odst. 2 OZ), dále u koupě použité věci na vadu odpovídající míře používání nebo opotřebení v době převzetí (což je logické, pokud má kvazi zákonná záruka dopadat do budoucna i na věci použité), stejně tak v případě opotřebení věci způsobeného jejím obvyklým užíváním (srov. rovněž § 619 odst. 1 OZ), jakož i tehdy, vyplývá-li to z povahy věci. Konečná úprava zákonné 24měsíční doby pro uplatnění práv z vady ale bude vyžadovat určité dopracování. Tak například, jestliže jsou nároky spotřebitele jak v případě vady existující již při převzetí, tak v případě vady vzniklé až po převzetí stejné, ztrácí svůj význam ustanovení § 2161 odst. 2. Ustanovení zakládající právní domněnku, že věc byla vadná již při převzetí, projeví-li se vada v průběhu šesti měsíců od převzetí. „I v prvním půlroce po převzetí lze přece uplatnit nároky z tzv. zákonné záruky (myšleno kvazi zákonné záruky).“85 S tím lze souhlasit, neboť i v případech, na něž se kvazi zákonná záruka nevztahuje (viz výše) je užití této právní domněnky nepravděpodobné. V citovaném článku však autor dále uvádí názor, že, „uvedená koncepce, kdy se sjednocují v obou těchto případech nároky kupujícího, výrazně rozšiřuje práva spotřebitele oproti dosavadnímu stavu. To je (...) pro hospodářskou sféru příliš zatěžující, a proto by mělo dojít k omezení nároků kupujícího po uplynutí šestiměsíční lhůty, v níž trvá zákonná domněnka, alespoň na úroveň dnešního 85

MELZER, F. K diskuzi o úpravě ochrany spotřebitele ve vládním návrhu občanského zákoníku. Právních rozhledy, 2009, č. 21, s. 771-776.

49

platného právního stavu.“86. Již ale nespecifikuje, v čem přesně „výrazné rozšíření práva“ spočívá. Já, s odvoláním na shora provedenou komparaci ust. § 616 odst. 3 s § 622 (viz kap. 2.1.2f), naopak zastávám názor, že ani dnes se v postavení spotřebitele výrazné rozdíly neobjevují, jeho práva výrazně rozšířena nejsou a sjednocení možných uplatnitelných práv (o nichž bude pojednáno v kap. 3.2.3d) vítám. Problém lze spatřovat i v tom, že u kvazi zákonné záruky není jasně stanovena reklamační lhůta. V obecných ustanoveních o závazcích je reklamační lhůta stanovena v § 1921. U záruky bývá tato lhůta shodná s délkou záruční doby (§ 1921 odst. 2), což na náš případ nejspíš aplikovat nelze, když zákoník § 2165 za záruční dobu nepovažuje. A ust. § 1921 odst. 1, podle něhož je nutno vadu vytknout bez zbytečného odkladu poté, kdy má kupující možnost věc prohlédnout a vadu zjistit, maximálně však do šesti měsíců od převzetí předmětu plnění, použít taktéž nelze, protože stanovuje reklamační lhůtu kratší než 24 měsíců a § 2165 by tím ztratil svůj smysl. V ustanoveních upravujících práva z vadného plnění u koupě movité věci pak sice je stanovena dvouletá reklamační lhůta87 (§ 2112), ta se však z dikce daného ustanovení vztahuje pouze na vady skryté. Její použití v souvislosti s ust. § 2165 tedy opět není možné, pakliže ten používá slovo „vyskytne“. Bylo by tedy dobré, s ohledem na právní jistotu smluvních stran, upravit reklamační lhůtu pro prodej zboží v obchodě speciálně, nejlépe přímo v ustanovení § 2165 odst. 1. Jeho druhá věta by tak mohla znít: „Měl by tak učinit bez zbytečného odkladu poté, co vadu zjistí, nejpozději však do uplynutí doby stanovené v předchozí větě.“ Je otázkou, zda finální změna provedená v návrhu v roce 2009 byla jen nápravou nechtěného odchýlení se od stávající právní úpravy, nebo tvůrci 86 87

Tamtéž. Mimochodem tím NOZ napravuje dosavadní neimplementaci zamýšleného účelu dvouleté lhůty uvedené v čl. 5 odst. 1 Směrnice 1999/44/ES.

50

skutečně dnešní dvouletou zákonnou záruční dobu nezamýšleli do návrhu žádným způsobem zakomponovat. Pravděpodobnější je druhá možnost. Jak vyplývá z textu předchozích kapitol, návrh se zákonnou zárukou skutečně nepočítal a tento institut hodlal zcela opustit jak v obecné úpravě, tak i ve zvláštních ustanoveních o prodeji zboží v obchodě. Zarážející je, že důvodová zpráva se k tak výrazné změně u prodeje zboží v obchodě vůbec nevyjádřila a neposkytla patřičné vysvětlení. Ba naopak uvedla pouze to, že zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě zůstávají s určitými stylistickými a systematickými úpravami zachována, což u dřívějších verzí návrhu neodpovídalo skutečnosti.88 Proč vůbec vznikla myšlenka opustit institut zákonné záruky, který v dnešní době představuje bezesporu jeden z nejvýznamnějších nástrojů

ochrany

spotřebitele u nás a není ani v rozporu s právem EU, ba naopak evropské standardy přesahuje? Za vším by mohla stát podnikatelská lobby, neboť taková „zákonná změna primárně nahrává výrobcům, kteří chtějí především rychle zbohatnout a na kvalitě výrobku jim příliš nezáleží.“89 Důvodem ale mohla být pouhá touha po teoreticky správné a čisté koncepci, která by přísně rozlišovala práva zákonná a práva vzniklá ze záruky. V souvislosti s tím pak nejspíš i snaha o nápravu nepřesné implementace Směrnice 1999/44/ES. 3.2.3.c Potvrzení o rozsahu a době trvání odpovědnosti prodávajícího Obsahové náležitosti tohoto potvrzení a povinnosti prodávajícího spojené s jeho vydáním jsou upraveny v § 2166. Tak předně o jeho vystavení musí kupující požádat. Pokud tak učiní, prodávající mu písemně potvrdí, v jakém rozsahu a po jakou dobu trvají jeho povinnosti v případě vadného plnění. Povinnosti prodávajícího jsou nejméně takového rozsahu, v jakém trvají povinnosti z vadného plnění výrobce.

88

89

Viz Návrh zákona a důvodové zprávy z roku 2007 [online]. [cit. 18.03.2012]. s. 679. Dostupné z: . SELUCKÁ, M. Ochrana spotřebitele v navrhovaném občanském zákoníku. Právní rozhledy, 2009, č. 10, s. 364.

51

V potvrzení musí prodávající uvést údaje potřebné ke zjištění jeho totožnosti, zejména jméno, sídlo a identifikující údaj. Dále v potvrzení prodávající srozumitelným způsobem vysvětlí obsah, rozsah, podmínky a dobu trvání své odpovědnosti, jakož i způsob, jakým lze uplatnit práva z této odpovědnosti plynoucí. Rovněž musí uvést i skutečnost, že další práva kupujícího, která se ke koupi věci vážou, nejsou dotčena. Nesplní-li prodávající tyto povinnosti, nemá to vliv na platnost potvrzení90. Navíc, nebrání-li tomu povaha věci, lze toto potvrzení nahradit i dokladem o zakoupení věci obsahujícím požadované údaje. Toto potvrzení není ve své podstatě ničím jiným, než dnešním deklaratorním záručním listem (srov. § 620 odst. 3 a 4 OZ; kap. 2.1.2e). Takové označení bychom pro něj ale v této části nového občanského zákoníku hledali marně. 3.2.3.d Práva kupujícího Nyní se podrobněji podívejme na práva, která mohou být při vzniku vady v zákonné dvouleté lhůtě kupujícím dle § 2169 a násl. uplatněna. Toto ustanovení sice odkazuje na vlastnosti uvedené v § 2161, jenž upravuje pouze zákonnou (mimozáruční) odpovědnost za vady, ale mám za to, že se stejná práva budou uplatňovat i v případě odpovědnosti vyplývající z § 2165, kterou považuji za odpovědnost záruční. V prvé řadě může kupující dle § 2169 odst. 1 požadovat dodání nové věci bez vad. Podmínkou je, aby to nebylo vzhledem k povaze vady nepřiměřené. Eventuálně, pokud se vada týká pouze součásti věci, může kupující požadovat jen výměnu této součásti. Není-li dodání nové věci či výměna možná, může kupující od smlouvy odstoupit. Přednost před těmito nároky má bezplatné odstranění vady (čímž se pravděpodobně myslí oprava věci), jestliže by uplatnění předchozích nároků bylo vzhledem k povaze vady neúměrné, zejména tehdy, lzeli vadu odstranit bez zbytečného odkladu.

90

Neodpustím si v této souvislosti poznámku o tom, že platnost či neplatnost takového potvrzení nemá na práva kupujícího žádný vliv, neboť jeho povaha je pouze deklaratorní, a tudíž uvedení této skutečnosti v zákoně je zbytečné. To samé platí pro dnešní deklaratorní záruční list.

52

Tato přednost bezplatného odstranění vady neplatí (§ 2169 odst. 2), pokud kupující nemůže věc řádně užívat pro opakovaný výskyt vady po opravě nebo pro větší počet vad, ačkoliv se jedná o vady odstranitelné. V tomto případě má i nárok na odstoupení od smlouvy, aniž by se zvažovala (ne)možnost ostatních nároků. Neuplatní-li kupující žádný z uvedených nároků, může po prodávajícím požadovat dle ust. § 2169 odst. 3 přiměřenou slevu. Tento nárok má i v případě, že mu prodávající nemůže dodat novou věc bez vad, vyměnit její součást nebo věc opravit, jakož i v případě, že prodávající nezjedná nápravu v přiměřené době, nebo že by zjednání nápravy kupujícímu91 působilo značné obtíže. Srovnáme-li tyto nároky s těmi, které nabízí OZ v případě vady odstranitelné, zjistíme, že ačkoliv se formulace jednotlivých ustanovení značně liší (NOZ již nebude rozlišovat odstranitelnost vad, ani jejich vliv na možnost řádného užívání věci), vzájemné rozdíly až tak výrazné nejsou. Kritérium úměrnosti u práva na výměnu věci se zrcadlí v kritériu přiměřenosti u práva na dodání věci nové. V NOZ je snad pouze zdůrazněna priorita uplatňování práva na odstranění vady. Rovněž u opakovaných vad a většího počtu vad rozdíly nejsou. Vezmeme-li stávající nároky v případě vad neodstranitelných a úpravu v NOZ (ačkoliv ta již toto kritérium nepoužívá), zjistíme, že de lege ferenda nebude právo na odstoupení od smlouvy na stejné úrovni s ostatními nároky. Odstoupit od smlouvy bude moci kupující až tehdy, jestliže výměna věci či její součásti nebude možná. Oproti tomu právo na přiměřenou slevu přiznává NOZ v podstatě v každé situaci (blíže ke srovnání nároků viz tabulky v příloze č. 1 a 2). Je třeba říci, že v tomto ohledu nový OZ svou formulací lépe odpovídá požadavkům Směrnice 1999/44/ES (srov. zejména čl. 3 odst. 3 a 5). Třebaže se, stejně jako dnes, ani do budoucna nepočítá se zavedením hlediska nevýznamného rozporu se smlouvou, při kterém nemá kupující nárok na odstoupení. Český spotřebitel tak nadále oproti evropským standardům zůstává zvýhodněn.

91

V NOZ je použito slovo „spotřebiteli“, které však není přesné, protože při prodeji zboží v obchodě nebývá kupujícím pouze spotřebitel.

53

3.2.3.e Uplatnění práv Nakonec je třeba ještě uvést několik ustanovení vztahujících se k samotnému uplatňování nároků. Při porovnání se stávající úpravou zjistíme, že tato právní regulace zůstala prakticky beze změn. Kupující musí svá práva z vady dle § 2172 tak jako dnes uplatnit u prodávajícího, u kterého věc byla zakoupena. Jestliže byla v potvrzení o rozsahu a době trvání odpovědnosti prodávajícího uvedena jiná osoba určená k opravě a tato osoba je v místě prodávajícího nebo v místě pro kupujícího bližším, uplatní kupující vadu u této jiné osoby (srov. § 625 OZ). Povinností prodávajícího (event. osoby určené k opravě) zůstává i nadále vydání písemného potvrzení kupujícímu (§ 2173). V něm musí být uvedeno, kdy kupující právo uplatnil, dále musí stvrzovat provedení opravy a dobu jejího trvání. Jak již jednou bylo zmíněno, výše uvedené, tj. §§ 2172 a 2173, platí obdobně i pro uplatňování práv při koupi movité věci (§ 2117). A na závěr ještě zmíním § 2174, který svým obsahem odpovídá dnešnímu ust. § 627 OZ. Z pohledu ochrany spotřebitele se jedná o významné ustanovení zaručující kupujícímu zachování práv z vad věci. K ujednáním, která proběhla předtím, než měl kupující možnost uplatnit své právo, a ze kterých vyplývá omezení či zánik těchto práv, se totiž i do budoucna nebude přihlížet. 3. 2. 4 Dílo Krátce se ještě zmíním o záruce za jakost díla. Oproti dnešnímu stavu je její úprava výrazně zestručněna, prakticky se nám zúžila jen na dva paragrafy, které se nachází rovněž v části čtvrté Relativní majetková práva a v hlavě druhé Závazky z právních jednání, avšak v díle osmém Dílo, oddíle prvním Obecná ustanovení, v rámci ustanoveních upravujících Vady díla. Dle § 2619 odst. 1 se na záruku za jakost díla danou zhotovitelem použijí obdobně ustanovení o kupní smlouvě (tj. zejména § 2113 a násl.). Druhé ustanovení (§ 2619 odst. 2) stanovuje pouze počátek běhu záruční doby, kterým je okamžik předání díla.

54

Z právní úpravy nám tak vypadnou zákonné záruční doby u zhotovení věci na zakázku (§ 646) a u smlouvy o opravě a úpravě věci (§ 654). Nadále bude možno poskytnout pouze záruku smluvní. K tomu je však třeba poznamenat, že dnešní zhotovení věci na zakázku již nebude novým OZ v drtivé většině případů považováno za smlouvu o dílo (s výjimkou zhotovení stavby), nýbrž za koupi movité věci (§§ 2085 a 2086). Díky tomu se zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě (a s nimi i kvazi zákonná záruka) budou na tento typ závazkových vztahů, kde objednatelem/kupujícím bude spotřebitel, aplikovat i nadále (srov. § 612 odst. 2 OZ). Navíc se často budou aplikovat i v případě, že objednatelem/kupujícím bude právnická osoba – nepodnikatel (těm doposud při uzavření tohoto typu smluv nebyla poskytována stejná ochrana jako spotřebitelům, což bylo probíráno v kap. 2.1.3).

3. 3 Shrnutí komparace úpravy de lege lata s úpravou de lege ferenda Právní úprava záruční odpovědnosti za vady dozná s novým občanským zákoníkem značných změn. Především opouští koncepci odpovědnosti za vady s tvrzením, že „osoba, která má podle práva povinnost, odpovídá především za řádné splnění této povinnosti, nikoli za její porušení“92. A tak se s tímto zažitým pojmem již v zákoníku setkávat nebudeme. Přitom jde o pojem jasný, účelný a vyhovující, teorií běžně užívaný a v každodenní praxi vžitý. Opuštění této koncepce nepokládám za nezbytné a nevidím v něm zjevný přínos. Výraznou změnu měla přinést i myšlenka opuštění institutu zákonné záruční odpovědnosti za vady (zákonné záruky). Do budoucna chtěl nový OZ počítat pouze se zárukou smluvní. Takové radikální snížení ochrany spotřebitele v době, kdy její úroveň celoevropsky stoupá, bych nepokládala za rozumné, i když samozřejmě musíme brát v potaz, že úroveň ochrany spotřebitele v ČR je na evropské poměry nadstandardní. Nakonec však příslušná ustanovení v průběhu tvorby návrhu nového zákona doznala patřičných změn. Institut, který v této práci 92

Důvodová zpráva [online]. [cit. 16.03.2012]. s. 460. Dostupné z: .

55

nazývám kvazi zákonnou zárukou, tak podle mého názoru bude chránit (nejen) spotřebitele i do budoucna. Přikloníme-li se ovšem k názoru, že kvazi zákonná záruka je ve své podstatě zákonnou záruku, pak tu máme nesoulad s obecnějšími ustanoveními, neboť jak obecná úprava záruky, tak úprava záruky u koupě movité věci nepočítá se zákonem, jakožto se způsobem založení záruky za jakost. V duchu zásady lex specialis derogat legi generali to naštěstí na aplikaci zvláštních ustanovení o prodeji zboží v obchodě (kde se tzv. kvazi zákonná záruka vyskytuje) nic nemění. Celkově jsem toho názoru, že by zákonná záruka měla být v našem právním řádu oficiálně ponechána a v obecnějších ustanoveních o záruce by se měl zákonný způsob založení záruky za jakost znovu objevit. Označením kvazi zákonné záruky za opravdovou zákonnou záruku by mohl být vyřešen i problém s nestanovením reklamační lhůty pro § 2165, neboť by bylo aplikovatelné ust. § 1921 odst. 2). Na nové právní úpravě lze ovšem vidět i pozitiva. Předně obecná úprava záruky bude o něco podrobnější než ve stávajícím OZ. Hned v úvodu obsahuje definici záruky za jakost (§ 1919 NOZ), navíc oproti dnešku upravuje i stavení záruční doby po dobu odstraňování vady. Pracuje taktéž s pojmem reklamační doba, který se nyní objevuje pouze v zákoně o ochraně spotřebitele, a její upravuje ji do budoucna pouze jako lhůtu promlčecí. Navíc je v NOZ opět zavedena možnost stanovit záruční dobu uvedením její délky na obalu věci. Pro dílo prakticky zvláštní úprava záruky zmizela s odkazem na použití ustanovení platných pro kupní smlouvu, čímž z celkového pohledu došlo k zestručnění právní úpravy záruky v celém zákoníku a k odbourání nadbytečných ustanovení, která by se obsahově opakovala. Je třeba si ale uvědomit, že tím hlavním důvodem je rozšířené pojetí kupní smlouvy v NOZ, pod níž se bude do budoucna řadit i velká část smluv o dílo, zejména dnešní smlouvy o zhotovení věci na zakázku. Neodpustím si ještě malou výtku k používání různých hledisek posouzení vadnosti věci, od kterého se odvíjí konkrétní práva nabyvatele. Stejnou výtku,

56

kterou jsem učinila i ke stávající právní úpravě. Obecná úprava NOZ používá klasické hledisko odstranitelných a neodstranitelných vad, u koupě movité věci je použito hledisko podstatného porušení smlouvy převzaté z obchodního zákoníku a zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě v podstatě rozlišovací hledisko nepoužívají.

57

4. Záruční odpovědnost za vady v DCFR V následujících kapitolách se poněkud oprostíme od českého právního řádu a nahlédneme na institut záruky v širším kontextu evropského smluvního práva. Není sporu o tom, že Evropská Unie má dnes značný vliv na legislativu jednotlivých členských států, ať už na tu stávající, nebo nově zaváděnou. Ostatně za účelem unifikace a odstraňování překážek plynoucích z diverzity evropských států jí byla do rukou svěřena značná část pravomocí a řada odpovídajících právních nástrojů. Pomyslné prsty Evropské unie však sahají stále dál a dál. V rámci Evropy (často právě z popudu Evropské unie) působí již pěknou řádku let různé skupiny významných odborníků, profesorů, teoretiků i praktiků, jejichž snahou je vytvořit více či méně komplexní civilní kodex platný nejlépe pro celou Evropu. Není tím myšlen kodex v pravém slova smyslu. Spíše soubor hlavních principů a zásad, „vzorový modelový systém, jenž je vahou autority, jež jej vytvořila, a vahou své kvality dobrovolně přijímán jeho adresáty, chápajícími jej jako pouhou formulaci vlastních, již akceptovaných pravidel.“93 Z těchto skupin je nutno zmínit zejména Commision on European Contract Law a její Principles of European Contract Law (PECL)94. Dále Study Group on a European Civil Code (dále jen Study Group), která zmíněné PECL převzala a rozšířila do podoby zvané Principles of European Law (PEL)95. A v neposlední řadě i European Research Group on Existing EC Private Law (dále jen Acquis Group) a její Principles of the Existing EC Contract Law vycházející z dosavadního komunitárního práva96. Výsledkem spolupráce dvou posledně jmenovaných skupin je i soubor s názvem Draft Common Frame of Reference. Právě toto dílo a jeho pohled na námi sledovaný institut záruky bude předmětem zkoumání v následujících kapitolách. 93 94

95

96

RABAN, P. Unifikace soukromého práva v EU a u nás. Právní rozhledy, 2008, č. 11, s. 397. Viz Commission on European Contract Law [online]. [cit. 28.03.2012]. Dostupné z: . Viz Study Group on a European Civil Code [online]. [cit. 28.03.2012]. Dostupné z: . Viz Acquis Group, European Research Group on Existing EC Private Law [online]. [cit. 28.03.2012]. Dostupné z: .

58

4. 1 Obecně o Draft Common Frame of Reference Myšlenka vytvoření Draft Common Frame of Reference (Návrh společného referenčního rámce, zkráceně DCFR) má svůj prazáklad v akčním plánu Evropské komise s názvem Soudržnější evropské smluvní právo vydaném v roce 2003. Tento plán představoval návrhy řešení problémů vyplývajících z rozdílnosti jednotlivých

národních

úprav

smluvního

práva

v rámci

EU.

Jedním

z navrhovaných řešení bylo i vytvoření Common frame of reference (Společný referenční rámec, zkráceně CFR), který by obsahoval jednotnou terminologii, základní principy a společná pravidla schopná aplikace napříč celou Unií. 97 Podpořena kladnou reakcí Evropského parlamentu, vydala Komise v r. 2004 sdělení s názvem Evropské smluvní právo a přezkum acquis: cesta vpřed, ve kterém shrnula požadavky na obsah Společného referenčního rámce a rozhodla o financování výzkumu v této oblasti v rámci Šestého rámcového programu pro výzkum a technologický rozvoj. 98 To vyvolalo reakci učenců z mnoha zemí a vznikla nejrozsáhlejší výzkumná síť vědeckých pracovníků, s názvem Joint Network on European Private Law – Network of Excellence (CoPECL), nemající v Evropě obdoby. Z velkého počtu významných vědeckých skupin spolupracujících prostřednictvím CoPECL to byla právě Study Group, která spolu s Acquis Group převzala odpovědnost za konečnou podobu a obsah DCFR. 99 Na tomto místě je nutné zdůraznit potřebu rozlišování mezi „politickým“ CFR a ryze akademickým DCFR. Návrh společného referenčního rámce je výsledkem mnohaleté spolupráce nezávislých evropských právních vědců, nebyl schválen 97

98

99

Viz Communication from the Commission to the European Parliament and the Council: A more coherent European contract law: An action plan. COM (2003) 68 [online]. Brussels, vydáno 12. 02. 2003 [cit. 30.03.2012]. Dostupné z: . Viz Communication from the Commission to the European Parliament and the Council: European Contract Law and the revision of the acquis: the way forvard. COM (2004) 651 [online]. Brussels, vydáno 11. 10. 2004 [cit. 30.03.2012]. Dostupné z: . Viz ANTONIOLLI, L., FIORENTINI, F. A Factual Assessment of the Draft Common Frame of Reference [online]. Munich: Sellier. European Law Publishers, 2011 [cit. 1.4.2012]. s. 8. Dostupné z: .

59

žádnou politickou mocí a nemá ani ambici být nějakým druhem unijního kodexu.100 To však nevylučuje možnost, že se (i třeba jen částečně) stane podkladem či obsahem možná někdy v budoucnu přijímaného CFR. Přestože je DCFR nezávislý na politickém vývoji a jeho hlavním účelem je podnítit akademickou diskusi, očekávají tvůrci jeho rozsáhlejší využití. Měl by být jakýmsi „kufříkem s nářadím“ pro evropského (nikoliv pouze unijního) zákonodárce při tvorbě budoucí legislativy a mohl by pomoci i při odstraňování roztříštěnosti a časté rozporuplnosti v dosavadním acquis communautaire.101 DCFR vychází z původních PECL, ale jeho rozsah je nesrovnatelně širší. Jde o soubor tvořený 10 knihami. Nejprve vyšel v prozatímní podobě v r. 2008, poté v pozměněné a konečné verzi začátkem r. 2009. Obě tato vydání byla jen přehledem všech principů a modelových pravidel. Až ke konci r. 2009 vyšla tzv. „full version“ doplněná komentářem a poznámkami.102 První kniha General provisions je návodem k užití celého textu, k jeho interpretaci, specifikuje jeho zamýšlený rozsah použití a uvádí definice klíčových pojmů. Spolu s druhou knihou Contracts and other juridical acts a třetí knihou Obligations and corresponding rights, ve kterých se nejvíce zrcadlí převzaté PECL, tvoří jakousi obecnou část DCFR. Zbylých sedm knih se naopak zaměřuje na specifické oblasti smluvního práva, jak vyplývá z jejich názvů: -

Specific contracts and the rights and obligations arising from them Benevolent intervention in another’s affairs Non-contractual liability arising out of damage cause to another Unjustified enrichment Acquisition and loss of ownership of goods Proprietary security in movable assets Trusts.

100

Viz BAR, CH., CLIVE, E., et al. Principles, Definitions and Model Rules of European Private Law: Draft Common Frame of Reference (DCFR). Munich: Sellier. European Law Publishers, 2009, s. 2 a 3. 101 Viz tamtéž, s. 19. 102 Viz tamtéž, s. 2.

60

4. 2 Právní úprava záruky v DCFR Záruku v DCFR najdeme jen v knize čtvrté Specific contracts and the rights and obligations arising from them, v části A. Sales, v šesté kapitole Consumer goods guarantees. Úprava se tu omezuje pouze na spotřebitelskou záruku za zboží. 4. 2. 1 Spotřebitelská záruka při prodeji zboží 4.2.1.a Vymezení subjektů a pojmu „zboží“ Za spotřebitelskou smlouvu o prodeji je v DCFR považována smlouva, ve které jako prodávající vystupuje podnikatel a jako kupující spotřebitel (IV.A. – 1:204), přičemž za spotřebitele je podle ust. I. – 1:105 odst. 1 považována fyzická osoba, která jedná nikoliv za účelem souvisejícím s její obchodní činností nebo profesí. V porovnání jak s dnešním, tak s novým OZ je tedy dle DCFR poskytována záruka pouze spotřebiteli, nikoliv i právnickým osobám – nepodnikatelům (srov. kap. 2.1.2b a 3.2.3a). Podnikatelem se pak dle ust. I. – 1:105 odst. 2 rozumí fyzická i právnická osoba, ať už veřejnoprávní či soukromoprávní, která jedná v souvislosti s vlastní samostatně výdělečnou obchodní činností nebo v rámci své profese, třebaže bez úmyslu dosažení zisku. Toto vymezení se de facto shoduje s pozměněnou definicí v novém OZ, který v souvislosti s ochranou spotřebitele rovněž (oproti dnešnímu § 2 ObchZ) nepovažuje kritérium dosažení zisku za rozhodující (viz kap. 3.2.3a). Nicméně podnikatel vstupuje do závazkových vztahů při prodeji zboží v obchodě především s vidinou zisku. Tudíž popsané odchylky ve vymezení tohoto pojmu nejsou z pohledu této práce až tak významné. Rozdíl oproti dnešní úpravě spočívá taktéž v chápání pojmu „zboží“. Třebaže legální definici OZ ani NOZ neobsahují, v kapitole 2.1.2a jsem zmínila, že na základě judikatury je za zboží možno považovat i věc nemovitou (v konkrétním případě bytovou jednotku103). DCFR naopak nemovitosti do pojmu zboží 103

Viz Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 1314/2005.

61

nezahrnuje (viz IV.A – 1:101 odst. 3). Lépe řečeno celá jeho část A. Sales se na smlouvy týkající se prodeje či směny nemovitého majetku, anebo práv k nemovitému majetku vůbec nevztahuje. Další negativní vymezení zboží DCFR neobsahuje. 4.2.1.b Definice a rozsah záruky Zárukou se v DCFR podle ust. IV.A. – 6:101 rozumí závazek vůči spotřebiteli převzatý výrobcem, osobou v pozdějším článku obchodního řetězce nebo prodávajícím (dále též pouze „zavázaní“) v souvislosti se smlouvou o prodeji zboží. Takový závazek může spočívat v tom, že: - s výjimkou nesprávného použití, špatného zacházení nebo nehody zůstane zboží po určitou dobu vhodné k použití pro obvyklý účel, - zboží bude odpovídat specifickým vlastnostem uvedeným v záručním dokumentu nebo v související reklamě, - na základě podmínek stanovených v záruce bude zboží opraveno nebo vyměněno, cena zaplacená za zboží bude zcela nebo částečně vrácena, popřípadě bude poskytnuta jiná náhrada. Pod pojmem „převzatý“ je třeba rozumět jednak smluvní ujednání, jednak jednostranné prohlášení. Za nejdůležitější faktor záruky totiž DCFR považuje vůli budoucího zavázaného spotřebitelskou záruku poskytnout.104 Tudíž s možností, že by povinnost poskytnout záruku vyplývala kogentně ze zákona105, nepočítá a upravuje tedy pouze záruku smluvní. Proto v uvedeném ustanovení uvádí jen demonstrativní výčet toho, co může být (a nejčastěji bývá) jejím obsahem. Postavení prodávajícího a výrobce (jakož i osoby tvořící pozdější článek obchodního řetězce) je při poskytnutí záruky odlišné. Zatímco prodávající už je ze smlouvy vůči spotřebiteli zavázán (zejména odpovídá za shodu zboží s 104

Viz BAR, CH., CLIVE, E., et al. Principles, Definitions and Model Rules of European Private Law: Draft Common Frame of Reference (DCFR). Munich: Sellier. European Law Publishers, 2009, s. 1391. 105 DCFR za zákon (s odvoláním na výklad v úvodu této části práce) považovat nelze. Nicméně pro jednoduchost, stručnost a lepší porovnatelnost s ostatními úpravami tento výraz patřičně odlišený kurzívou používám.

62

ujednáními ve smlouvě, ust. IV.A. – 2:301 a násl.) a záruka je pro něj pouze dalším závazkem přistupujícím k těm stávajícím, záruka poskytnutá výrobcem je závazkem samostatným.106 V tomto ohledu se úprava v DCFR s českou právní úpravou rovněž rozchází. Náš právní řád počítá se založením závazkového vztahu pouze mezi subjekty, které mezi sebou uzavřou konkrétní kupní smlouvu, tj. mezi kupujícím a prodávajícím. A pouze mezi těmito subjekty může vzniknout odpovědnostní vztah (viz kap. 2.1.2.g). Aby zakoupením zboží v obchodě vznikl závazkový vztah i mezi kupujícím a výrobcem (příp. osobou v pozdějším článku obchodního řetězce), natož vztah odpovědnostní, je z pohledu české právní teorie nepřijatelné. Protože DCFR počítá jen se smluvní zárukou, její rozsah, tj. délka záruční doby, případné nároky oprávněného, podmínky pro vznik odpovědnosti ze záruky apod., upravuje pouze dispozitivně. To znamená, že přednost má to, co je uvedeno v záručním listě. Až tehdy, pokud rozsah záruky v určitém aspektu ujednán není, použije se ustanovení IV.A. – 6:104. Oproti naší stávající úpravě tudíž v DCFR nenajdeme zákonnou dvouletou záruční dobu. Ani v něm nenajdeme tzv. kvazi zákonnou záruku jako v ust. § 2165 nového občanského zákoníku. Stanovení délky záruční doby, jak již bylo řečeno, je zcela na uvážení osoby zavázané. Takže až pro případ, že v záručním listě záruční doba uvedena není, stanovuje DCFR v ust. IV.A. – 6:104 písm. a) její délku na pět let, nebo na dobu životnosti zboží (v případě, že je kratší než pět let). Dále se má za to, že oprávněný může požadovat splnění závazků ze záruky tehdy, když se zboží v záruční době přestane hodit pro svůj obvyklý účel, nebo přestane mít takové vlastnosti a funkční schopnosti, které oprávněný rozumně od zboží očekává. Nesmí se však jednat o následek nesprávného použití, špatného zacházení nebo nehody. 106

Viz BAR, CH., CLIVE, E., et al. Principles, Definitions and Model Rules of European Private Law: Draft Common Frame of Reference (DCFR). Munich: Sellier. European Law Publishers, 2009, s. 1392.

63

Rovněž platí, že pokud nejsou nároky oprávněného v záručním listě specifikovány, je zavázaný při naplnění stanovených podmínek povinen vadné zboží opravit nebo vyměnit. DCFR tedy zmiňuje pouze tyto dva nároky, přičemž volba mezi nimi je dána spotřebiteli. Ale stejně jako v případě § 616 odst. 3 OZ ve spojení s § 3 odst. 1 OZ i zde lze výkladem dovodit, že nárok na opravu vadného zboží bude mít přednost, pokud požadavek na jeho výměnu bude nepřiměřený. Tento názor opírám o ust. III. – 3:302 odst. 3 písm. b), podle kterého nemůže být vynuceno plnění, které je nerozumně tíživé nebo drahé. Záruční list sice může ve všech těchto případech nastavit podmínky odlišně, na druhou stranu ale nemohou být vyloučeny nebo pozměněny účinky ust. IV.A. 6:108. Z něj vyplývá automatické prodloužení záruční doby, pokud dojde na základě záruky k opravě zboží, a to o dobu, po kterou nemohl oprávněný zboží kvůli vadě užívat. Čili naše klasické stavení běhu záruční doby (srov. § 627 odst. 1 OZ a § 1922 odst. 2 NOZ). 4.2.1.c Závazná podstata záruky Podle ust. IV.A. – 6:102 odst. 1 je záruka, ať už ve formě smluvního ujednání nebo ve formě jednostranného prohlášení, závazná ve prospěch prvního kupujícího. V tom se DCFR od české úpravy nijak neliší. Novinkou je ale závaznost záruky i ve prospěch každého dalšího vlastníka zboží po dobu trvání záruky, není-li v záručním dokumentu stanoveno jinak (ust. IV.A. – 6:102 odst. 2). Takové pojetí záruky odpovídá názoru, že práva vyplývající z odpovědnosti za vady lpí na věci a při jejím převodu přechází spolu s ní na nového nabyvatele. Tato koncepce je však v české judikatuře odmítána (k závaznosti záruky jen vůči prvnímu kupujícímu viz kap. 2.1.2g). Nicméně v praxi i u nás může záruku uplatnit de facto kdokoliv, kdo předloží doklad o zakoupení zboží, příp. záruční list, pokud kupní smlouva nemá písemnou formu a kupující není jinak ve vztahu identifikován. Prodávající totiž prakticky

64

nemá možnost zjistit, že osoba uplatňující nárok ze záruky není tatáž, která u něj zboží skutečně zakoupila. 4.2.1.d Záruční list Požadavky na vystavení záručního listu najdeme v ustanovení IV.A. – 6:103. Předně je zakotvena povinnost osoby poskytující záruku na spotřební zboží záruční list kupujícímu vždy vystavit a následně jsou uvedeny požadavky na jeho obsah. Záruční list tak musí: - konstatovat, že záruka nemá vliv na práva kupujícího vyplývající ze zákona, - zdůraznit výhody záruky pro kupujícího v porovnání se zákonnými nároky, - obsahovat všechny nezbytné informace umožňující uplatnění nároků, zejména jméno a adresu osoby ze záruky zavázané, jméno a adresu osoby, které má být uplatnění nároků ze záruky oznámeno a jakým způsobem, jakož i jakékoliv územní omezení záruky, - být sepsán jednoduše a srozumitelně, a to ve stejném jazyce, ve kterém je zboží nabízeno. Záruční list musí být vyhotoven v písemné formě na trvalém nosiči dat, který musí být kupujícímu k dispozici a k němuž musí mít přístup. Stávající OZ při poskytnutí smluvní záruky formou jednostranného prohlášení stanovuje v § 620 odst. 5 taktéž povinnost prodávajícího záruční list s danými náležitostmi vydat. Naopak v NOZ tato povinnost již není, ani zde nejsou zavedeny žádné požadavky na jeho obsah. Určité obsahové náležitosti jsou stanoveny pouze pro potvrzení vydávané na základě § 2166 NOZ, které je prodávající povinen vydat jen na žádost kupujícího. Toto potvrzení se na smluvní záruku nevztahuje, podle mě má pouze deklaratorní povahu ohledně již několikrát zmiňované kvazi zákonné záruky. Směrnice 1999/44/ES sice zavedení této povinnosti rovněž obecně nepožaduje, dle čl. 6 je vydání záručního listu v písemné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat povinné jen v případě žádosti spotřebitele, nicméně ve svém čl. 6 odst. 2 přesto určité požadavky na záruku (potažmo na obsah záručního listu) zavádí. Bylo by tedy vhodné alespoň

65

náležitosti záručního listu v NOZ ve zvláštních ustanoveních o prodeji zboží v obchodě znovu upravit. Stejně jako v OZ je v DCFR zakotvena platnost záruky bez ohledu na dodržení shora uvedených požadavků. Toto ustanovení dává spotřebiteli (v případě DCFR však i následujícím vlastníkům zboží) jistotu, že se může na záruku spolehnout a dovolávat se na základě ní svých nároků (srov. § 620 odst. 5 a 4 OZ). Oproti OZ je zde navíc zavedeno právo držitele záruky požadovat po zavázaném poskytnutí záručního listu, který bude uvedené požadavky splňovat. Ustanovení upravující požadavky na podobu a obsah záručního listu nemohou strany vyloučit, ani nemohou zmírnit či pozměnit jeho účinky (viz ust. IV.A. – 6:103 odst. 5).

4. 3 Shrnutí komparace úpravy v DCFR s úpravou de lege lata a ferenda Z porovnání právní úpravy záruky ve stávajícím i novém občanském zákoníku s úpravou v DCFR vyplývá hned několik zásadních rozdílů. Za prvé se v DCFR nesetkáme se zákonnou zárukou, jak je ostatně v evropském právu zvykem (viz též Směrnice 1999/44/ES). Nový OZ se v tomto ohledu snažil evropské úpravě přiblížit a se zákonnou zárukou v počátcích svého vzniku rovněž nepočítal, nicméně se opět odvolávám na názor, že prostřednictvím § 2165 NOZ zůstala zákonná záruka v českém právu zachována. Dále je podle DCFR možné, aby ze záruky byl zavázaný přímo výrobce zboží či jakákoliv další osoba v pozdějším článku obchodního řetězce, tedy nikoliv jen konečný prodávající. Takový přístup je ovšem z pohledu české právní teorie těžko uchopitelný. V českém právu by šla odpovědnost výrobce za vady s odpovědností prodávajícího vůči spotřebiteli propojit jedině prostřednictvím smluvních vztahů mezi prodávajícím a jeho dodavatelem.107

107

Blíže k tomu PELIKÁNOVÁ, I. Poznámka ke komunitárnímu aspektu odpovědnosti za vady. Právní zpravodaj, 2008, č. 8, s. 5.

66

Rovněž rozšířené pojetí osob oprávněných ze záruky o každého dalšího vlastníka věci po dobu trvání záruky není v českém právním prostředí doposud akceptováno. Jeho případným uzákoněním v občanském zákoníku by však mohl být setřen kritizovaný rozdíl mezi převodem a přechodem vlastnického práva k věci stran možnosti uplatnění práv vyplývajících z odpovědnosti za vady. Změnu této koncepce ale nový OZ prozatím nepřináší. Co se týče požadavků na obsah a podobu záručního listu, jakož i povinnosti vydat jej, jsou srovnatelně stanoveny jak v DCFR, tak v OZ. Naopak NOZ nic z toho neupravuje. A třebaže Směrnice 1999/44/ES nestanovuje, že záruční list musí být vždy vydán v písemné formě, přesto určité požadavky na podobu záruky zavádí. Bylo by tedy vhodné alespoň obsahové náležitosti (z dnešního pohledu konstitutivního) záručního listu v NOZ ve zvláštních ustanoveních o prodeji zboží v obchodě znovu upravit. Dá se konstatovat, že pokud jde o právní úpravu záruční odpovědnosti za vady, nový OZ v DCFR inspiraci nenašel. Pokládám to však za správné, neboť úprava v DCFR je pro každodenní aplikaci nedostatečná a strohá. Nadto česká právní úprava v této oblasti přesahuje evropské standardy a přiblížením se k pojetí záruky v DCFR by úroveň ochrany (nejen) spotřebitele výrazně poklesla (zejména pokud jde o rozsah subjektů, které jsou oprávněny k jejímu uplatnění, a o institut zákonné záruky). Navíc v nepřizpůsobení se principům uvedeným v DCFR nelze spatřovat zásadní nedostatek ani z pohledu evropského práva. DCFR není pro členské státy závazný a jeho dnešní podoba ani pravděpodobně nebude bez dalšího převzata do budoucího CFR. Je kritizováno, že se jedná o nehomogenní, normativně a systematicky neprovázaný soubor textu.108 Nelze však popřít, že jeho vydání je pro vývoj evropského smluvního práva velkým přínosem, neboť tím byl vytvořen nezbytný základ pro další diskusi a následující počiny v této oblasti. 108

Viz JANSEN, N. The Authority of the Academic „Draft Common Frame of Reference“ [online]. Münster, 2008 [cit. 14.4.2012]. s. 18-19. Dostupné z: .

67

5. Závěr Hlavním cílem této diplomové práce byla analýza a vzájemné srovnání institutu záruky v právní úpravě de lege lata, v novém občanském zákoníku a v DCFR. V návaznosti na to pak bylo provedeno zhodnocení dosažených poznatků, zejména stávající právní úpravy a jejích očekávaných změn. Bylo zkonstatováno, že právní úprava de lege lata je roztříštěná a neprovázaná, neužívá důsledně stejnou terminologii a správné jazykové formulace, což ji občas činí nepřesnou a nejasnou, na některých místech je zbytečně obsáhlá a opakující se. Navíc dnešní stav ne zcela odpovídá požadavkům práva EU. V souvislosti s tím je však nutno hned v zápětí poznamenat, že minimální evropské standardy jsou v této oblasti značně překročeny, což je zejména z pohledu českého spotřebitele nutno hodnotit kladně. Za hlavní nedostatky současné úpravy lze považovat následující skutečnosti. V prvé řadě je to nevhodná jazyková formulace ustanovení zakládajícího záruční odpovědnost za vady při prodeji zboží v obchodě, které hovoří pouze o projevení vady, nikoliv o jejím vzniku. Přitom právě okamžik výskytu vady je podstatou rozlišování mezi záruční a zákonnou odpovědností za vady. Dále byla v právní úpravě prodeje zboží v obchodě shledána za nadbytečnou dvojí úprava práv kupujícího vyplývajících z odpovědnosti za vady. Naopak je postrádána možnost prodloužení zákonné záruční doby uvedením delší doby trvanlivosti na obalu věci a kratší zákonná záruční doba u koupě zvířat. Rovněž je kritizováno nezavedení aplikace tohoto režimu na závazkové vztahy vyplývající ze smluv o zhotovení věci na zakázku, ve kterých jako objednatelé vystupují právnické osoby – nepodnikatelé. Za velkou výhodu stávající právní úpravy prodeje zboží v obchodě je považována dvouletá délka zákonné záruční doby (třebaže se do našeho právního řádu dostala mylnou implementací Směrnice 1999/44/ES), jakož i rozšíření aplikace této úpravy na spotřebitelské smlouvy o zhotovení věci na zakázku.

68

Co se týče zvláštních ustanovení upravujících záruční odpovědnost za vady u smluv o dílo, dá se shrnout, že jsou zbytečně duplicitní a vhodnější by bylo jejich přesunutí do obecnější části. Dichotomie závazkového práva na přehlednosti a jasnosti záruční odpovědnosti za vady taktéž nepřidává. Obchodní zákoník při stanovení nároků kupujícího vychází z rozdílných kritérií než zákoník občanský, reklamační lhůta je v obou kodexech chápána odlišně (v OZ jako prekluzivní, v ObchZ jako promlčecí) a celkově se vůbec jazyková formulace příslušných ustanovení značně liší. Je zřejmé, že nový občanský zákoník přinese do úpravy záruční odpovědnosti za vady řadu změn. Především opouští koncepci odpovědnosti za vady, a tak se s tímto pojmem již setkávat nebudeme. Její opuštění je hodnoceno jako nikoliv nezbytné a bez zjevného přínosu pro praxi. Tou nejradikálnější změnou ovšem mělo být opuštění institutu zákonné záruční odpovědnosti za vady. Nicméně v této práci je zastáván názor, že díky postupným změnám návrhu nového OZ bude ve výsledku zákonná záruka v novém kodexu prakticky zachována. Z úpravy bezdůvodně zmizelo i stanovení požadavků na obsah a podobu konstitutivního záručního listu vydávaného v případě poskytnutí smluvní záruky. Z tohoto pohledu je NOZ méně konformní k úpravě ve Směrnici 1999/44/ES. Bylo by správnější příslušná ustanovení do jeho textu znovu zařadit. Pozitivními změnami jsou přesnější a obsáhlejší obecná úprava záruky za jakost, dodržování stejných pojmů a jazykových formulací (např. námi sledovaný institut je důsledně v celém kodexu označován jako záruka za jakost), de facto znovu zavedená možnost převzetí smluvní záruky uvedením doby trvanlivosti na obalu věci, jakož i výrazné zestručnění úpravy (dané jednak odstraněním dvoukolejnosti závazkového práva, jednak rozšířením pojetí koupě, pod jejíž úpravu bude napříště spadat prakticky každé zhotovení věci na zakázku). Pokud jde o podobnost právní úpravy v NOZ a v DCFR, bylo shledáno, že nový kodex inspiraci v Návrhu společného referenčního rámce nehledal. Uplatnění v něm obsažené úpravy určitých otázek by totiž bylo v české právní

69

úpravě značně problematické. Zejména východisko, že ze záruky může být zavázaný přímo výrobce či jakákoliv další osoba v pozdějším článku obchodního řetězce (nikoliv tedy jen konečný prodávající), nebo možnost uplatnění práva z odpovědnosti za vady daná každému dalšímu vlastníku věci po dobu trvání záruky. Ačkoliv přijetí posledně zmíněné koncepce do našeho právního řádu není zcela nemožné a bezesporu by mělo své výhody. Na skutečnost, že úprava v DCFR je od té české značně odlišná, však není třeba nahlížet nijak dramaticky. Zejména za situace, kdy DCFR nezná institut zákonné záruky a například ani nechrání právnické osoby - nepodnikatele, by její důsledné převzetí znamenalo značné snížení úrovně ochrany (nejen) spotřebitele u nás. Navíc již dnes se objevují pochybnosti o tom, že by se DCFR ve stávající podobě stal bez dalšího skutečnou předlohou plánovaného Společného referenčního rámce. Jeho vydání je však nepopiratelně krokem vpřed a podněcuje další nezbytnou diskusi na poli tvorby evropského smluvního práva.

70

6. Resumé The guarantee, an institute of a private law, represents an alienor’s (a manufacturer’s or a seller‘s) liability for defects of the object of the performance came into being within a guarantee period. Thus the second party can rely on that the object will keep an agreed or usual quality for a period of certain time. In Czech law, the guarantee appearing the most frequently in contracts for sale of goods constitutes an important part of a consumer protection. This area of law regulated mainly by the Czech Civil Code has been influenced greatly by European legislation. A Directive 1999/44/EC of the European Parliament and of the Council of 25 May 1999 on certain aspects of the sale of consumer goods and associated guarantees has played the largest part in that process. However, the implementation of the directive has been full of contradiction. After many years of work a new Civil Code has been finally adopted. It should come into force in January 2014. Considerable and fundamental reforms are expected in the Czech private law, in the guarantee regulation too. It is a question whether European requirements will be fulfilled and demands of modern society will be satisfied. The effort of European Union to approximate the private law of the Member States is reflected not only in publishing the directives. There are also several plans and works of academic groups whose main aim is to identify basic principles of national legislations and though to help to make progress in the development of European contract law. One of these projects is an action plan A more coherent European contract law. There is an idea of creation of Common frame of reference (CFR) outlined. On the basis of the plan, couple of academic groups has assembled and drawn up the voluminous Draft Common Frame of Reference (DCFR). Draft also contains some rules of guarantee liability and the new Czech Civil Code could have inspired by them.

71

This diploma thesis provides an analysis of current Czech legislation of guarantee, of changes brought by a new Czech Civil Code, as well as of principles of guarantee in DCFR (Draft Common Frame of reference). Following this, the thesis presents a comparison and evaluation of achieved knowledge. It concentrates on the pros and cons of present Czech legislation and future changes of it, all of this with regard to the formation of European contract law. First of all, a current Czech legislation is described. It is evaluated as fragmented, imprecisely formulated, and sometimes too extensive and repetitive. On the other hand, it exceeds European standards in favour of consumer protection which is positively estimated. Secondly, the new Czech Civil Code is introduced. Thereafter the forthcoming changes are defined. The Code leaves a term “liability for defects” and wanted to leave a statutory guarantee too by missing statutory guarantee period. But finally a draft of the new Civil Code has changed and a quasi statutory guarantee has been created. The thesis presents an opinion that via this institute a statutory guarantee will not be removed from Czech contract law and the protection of weaker contracting party will continue to be provided. Finally, a similarity with the DCFR is compared. It was observed that the authors of the draft of the new Czech Civil Code did not seek inspiration for guarantee regulation in DCFR. The reason probably consists in a different access to certain legal questions which adoption to Czech law would be theoretically problematic. In conclusion, it must be said that the Czech law relating to the guarantee (whether present or prospective) is much more advantageous for consumers and thus the approach to the DCFR would not be desirable.

72

7. Použité zdroje Literatura (monografie, publikace, sborníky): • BAR, CH., CLIVE, E., et al. Principles, Definitions and Model Rules of European Private Law: Draft Common Frame of Reference (DCFR). Munich: Sellier. European Law Publishers, 2009. • ELIÁŠ, K. et al. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Praha: Linde Praha, a.s., 2008. • FIALA, J. et al. Občanské právo. Praha: ASPI, 2006. • FIALA, J., KINDL, M. et al. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009. • HENDRYCH, D. et al. Právnický slovník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. • KNAPP, V. et al. Občanské právo hmotné. 2. vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998. • KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. et al. Občanské právo hmotné 2. 4. vydání. Praha: ASPI, 2006. • SELUCKÁ, M. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. Praha: C. H. Beck, 2008. • ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. et al. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010. • ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. et al. Občanské právo hmotné 2. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009. Odborné články: • FIALA, J. Důsledky zákona č. 136/2002 Sb. pro určení odpovědnosti za vady věci při prodeji v obchodě. Právní zpravodaj, 2003, č. 1, s. 1. • LAVICKÝ, P. Kritické poznámky ke koncepci návrhu občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2007, č. 23, s. 848. • MAREK, K., FIALA, J., STAVINOHOVÁ, J. et al. Připomínky k návrhu občanského zákoníku. Právní zpravodaj, 2008, č. 12, s. 20. • MELZER, F. K diskuzi o úpravě ochrany spotřebitele ve vládním návrhu občanského zákoníku. Právních rozhledy, 2009, č. 21, s. 771-776.

73

• NOVÁČEK, R. Poskytování doživotní záruky. Právní rozhledy, 2000, č. 6, s. 259. • PELIKÁNOVÁ, I. Poznámka ke komunitárnímu aspektu odpovědnosti za vady. Právní zpravodaj, 2008, č. 8, s. 5. • RABAN, P. Kodifikace občanského zákoníku - realita nebo nostalgie. Bulletin advokacie, 2010, č. 7, s. 31. • RABAN, P. Unifikace soukromého práva v EU a u nás. Právní rozhledy, 2008, č. 11, s. 397. • SELUCKÁ, M. Dopady zákona č. 28/2011 Sb. na odpovědnost za vady věci prodané (vztahy B2C). Právní fórum, 2011, č. 5, str. 193-197. • SELUCKÁ, M. Odpovědnost za vady věci zhotovené po novele občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2011, č. 8, s. 274. • SELUCKÁ, M. Ochrana spotřebitele: nenápadná změna se zásadními dopady. Právní rozhledy, 2010, č. 14, s. 513. • SELUCKÁ, M. Ochrana spotřebitele v navrhovaném občanském zákoníku. Právní rozhledy, 2009, č. 10, s. 364. • VOZÁB, J., SLAVÍČEK, J. Vyžaduje právo ES při prodeji spotřebního zboží skutečně dvouletou obecnou záruční dobu? Právní rozhledy, 2003, č. 1, s. 22. Právní předpisy: • Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. • Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. • Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. • Zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, ve znění pozdějších předpisů. • Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES, o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží – v českém i anglickém znění. • Zákon č. 136/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. • Důvodová zpráva ze dne 21. 8. 2001 k zákonu č. 136/2002 Sb.

74

• Zákon č. 155/2010 Sb., kterým se mění některé zákony ke zkvalitnění jejich aplikace a ke snížení administrativní zátěže podnikatelů. • Zákon č. 28/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. • Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. • Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích). Soudní rozhodnutí: • Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1975, sp. zn. Cpj 57/1975. • Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 1977, sp. zn. 10 Co 70/1977. • Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 1982, sp. zn. Cpj 40/1982. • Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 1989, sp. zn. Cpj 39/1988. • Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 22. 11. 2001, sp. zn. C 541 a 542/1999. • Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 29 Odo 1146/2003. • Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 1314/2005. • Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 171/2008. • Nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/2009. • Usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2456/2010. • Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2281/2008. Elektronické zdroje: • Acquis Group, European Research Group on Existing EC Private Law [online]. [cit. 28.03.2012]. Dostupné z: . • ANTONIOLLI, L., FIORENTINI, F. A Factual Assessment of the Draft Common Frame of Reference [online]. Munich: Sellier. European Law Publishers, 2011 [cit. 1.4.2012]. Dostupné z: .

75

• Commission on European Contract Law [online]. [cit. 28.03.2012]. Dostupné z: . • Communication from the Commission to the European Parliament and the Council: A more coherent European contract law: An action plan. COM (2003) 68 [online]. Brussels, vydáno 12. 02. 2003 [cit. 30.03.2012]. Dostupné z: . • Communication from the Commission to the European Parliament and the Council: European Contract Law and the revision of the acquis: the way forvard. COM (2004) 651 [online]. Brussels, vydáno 11. 10. 2004 [cit.30.03.2012]. Dostupné z: . • Důvodová zpráva [online]. [cit. 16.03.2012]. Dostupné z: . • JANSEN, N. The Authority of the Academic „Draft Common Frame of Reference“ [online]. Münster, 2008 [cit. 14.4.2012]. Dostupné z: . • KORBEL, F. Dnes vyšel nový občanský zákoník. Jiné právo [online]. Vydáno 22. 03. 2012 [cit. 25.03.2012]. Dostupné z: . • Moderní úprava tradičního a vyzkoušeného. Nový občanský zákoník [online]. [cit. 14.03.2012]. Dostupné z: . • Návrh zákona a důvodové zprávy z roku 2007 [online]. [cit. 18.03.2012]. Dostupné z: . • Návrh zákona odeslaný do PSP ČR (duben 2009, sněm. tisk č. 835) [online]. [cit. 18.03.2012]. Dostupné z: . • Návrh zákona odeslaný do Legislativní rady vlády (duben 2011) [online]. [cit. 18.03.2012]. Dostupné z: .

76

• Obecná východiska zákona o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) a důvody pro jeho tvorbu. Nový občanský zákoník [online]. [cit. 17.03.2012]. Dostupné z: . • PALEČKOVÁ, T. Poslanci schválili návrh nového občanského zákoníku [online]. [cit. 14.03.2012]. Dostupné z:. • PALEČKOVÁ, T. Nový občanský zákoník prošel Senátem [online]. [cit. 14.03.2012]. Dostupné z: . • Study Group on a European Civil Code [online]. [cit. 28.03.2012]. Dostupné z: . • Tiskový odbor ministerstva spravedlnosti. Prezident republiky podepsal nový občanský zákoník [online]. [cit. 14.03.2012]. Dostupné z: . • Věcný záměr občanského zákoníku [online]. [cit. 14.03.2012]. Dostupné z: .

77

Příloha č. 1: Tabulka práv vyplývajících ze (záruční) odpovědnosti za vady dle OZ a ObchZ Záruka de lege lata v režimu OZ

Vady odstranitelné Sleva Oprava

Prodej zboží v obchodě Oprava Výměna (není-li to neúměrné)

Zhotovení věci na zakázku* Odstranění

nemožnost –> Sleva Odstoupení Opakované vady Větší počet vad

Vady neodstranitelné, ale věc lze řádně užívat Vady neodstranitelné, věc nelze ani řádně užívat

-----------

Sleva

Zrušení smlouvy

Výměna Odstoupení

Oprava a úprava věci

Odstranění neučiní-li –> Zrušení Sleva

Zrušení smlouvy

Výměna Sleva Odstoupení

Sleva

Výměna Odstoupení

Zrušení smlouvy

Záruka za jakost zboží a díla

Zrušení smlouvy Sleva

Zrušení smlouvy Sleva

Podstatné porušení smlouvy

Dodání náhr. zboží Oprava zboží Sleva Odstoupení

Výměna Oprava nemožnost –> Sleva Odstoupení Nepodstatné porušení smlouvy

Zrušení smlouvy Sleva

*Pozn.: U spotřebitelské smlouvy o zhotovení věci na zakázku jsou nároky shodné s nároky při prodeji zboží v obchodě

Dodání náhr. zboží Oprava zboží Sleva neodstraní-li–> Sleva Odstoupení

78

Obecná úprava

Záruka de lege lata v režimu ObchZ

Odpovědnost za shodu s kupní smlouvou dle § 616 OZ

Příloha č.2 Tabulka práv vyplývajících ze (záruční) odpovědnosti za vady dle NOZ a DCFR Záruka de lege ferenda

Vady odstranitelné

Vady neodstranitelné, věc nelze ani řádně užívat

Oprava Sleva

Odstoupení Sleva

Koupě movité věci

Podstatné porušení smlouvy

Nepodstatné porušení smlouvy

Dodání nové věci Oprava věci Sleva Odstoupení

Dodání nové věci Oprava věci Sleva neodstraní-li–> Sleva Odstoupení

Prodej zboží v obchodě

Spotřebitelská záruka při prodeji zboží

Odstranění vady (zejména pokud je to možné bez zbytečného odkladu) Dodání nové věci (není-li to nepřiměřené) či výměna součásti nemožnost –> Odstoupení Sleva

Opakované vady Větší počet vad

79

Obecná úprava

DCFR

Dodání nové věci či výměna součásti Odstoupení

Sleva též: - neuplatní-li kupující žádný z ostatních nároků - pokud náprava není sjednána v přiměřené době - sjednání nápravy by spotřeb. způsobilo značné obtíže

Oprava Výměna