Zapomenutý svět violy d amore

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra smyčcových nástrojů Interpretace a teorie interpretace (hra na violu)

Zapomenutý svět violy d´amore Disertační práce

Autor práce: MgA. David Šlechta Vedoucí práce: prof. Adolf Sýkora Oponenti práce: PhDr. Jiří Beneš, doc.Mgr. Pavel Vítek

Brno 2017

Bibliografický záznam ŠLECHTA, David. Zapomenutý svět violy d´amore (Forgotten World of the Viola d´amore). Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra smyčcových nástrojů, 2016. 84 s. Vedoucí diplomové práce prof. Adolf Sýkora

Anotace Disertační práce s názvem „Zapomenutý svět violy d´amore“ pojednává o hudebním nástroji, který byl velmi populární v období baroka a renesance. Po té se na několik desetiletí vytratil z podvědomí hudební veřejnosti, aby jej následně Leoš Janáček a Paul Hindemith opět přivedli k životu.

Annotation The thesis „Forgotten World of Viola d´amore“ describes the history of musical instrument which was very popular during Baroque and Renaissance periods. Then the instrument disappeared for decades to be again revived by Leos Janacek and Paul Hindemith.

Klíčová slova Viola d´amore, staré violy, staré smyčcové nástroje, houslaři, viola d´amour, Leoš Janáček, Paul Hindemith

Keywords Viola d´amore, historic violas, period string instruments, violin makers, viola d´amour, Leos Janacek, Paul Hindemith

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěna v Knihovně JAMU a používána ke studijním účelům. V Brně, dne 27.1.2017

Podpis:

MgA.David Šlechta

Obsah Úvod

5

1. Vznik a historický vývoj rodiny starých viol

6 1.1. Viola d´amore 8 1.2. Popis violy d´amore 10 1.3. Smyčec 14 1.4. Houslaři - stavitelé viol d´amore 16 1.5. Stavba nového nástroje - viola d´amore (fotodokumentace) 22 1.6. Ladění, struny a notace 1.7. Technika hry na violu d´amore 1.8. Školy hry na violu d´amore

29 32 34

2. Viola d´amore na přelomu 17. a 18. století 3. Viola d´amore v období klasicismu

38 46

4. Vzkříšení violy d´amore ve druhé polovině 19. století

50 54 59

4.1. Leoš Janáček a viola d´amore 4.2. Paul Hindemith

5. Viola d´amore současnosti 5.1. Hráči na violu d´amore ve světě (jmenný seznam)

61 62

5.2. Hráči na violu d´amore na území Čech a Moravy 5.3. Jan Matys

65 68

Závěr a poděkování

72

Seznam použitých informačních zdrojů

73

Historie violy d´amore v datech

75

Notové přílohy

78

Úvod Cesta ke tvaru a zvuku současných smyčcových nástrojů byla dlouhá. Vznikala ze stezek individuálních pokusů tvarovat dřevo, aby zpívalo a postupně se na ní z pokusů a omylů rodily zkušenosti, které nahrazovaly tvůrčí magií výrobní dovedností. Sjednotit krásu a sílu tónu se houslařům podařilo až na přelomu 16. a 17. století. Snaha o obohacování zvuku zavedla někdy tvůrce k unikátům, jež splňovaly ve značné míře ideál krásy zvuku, ale v praktickém využití se uplatnily jen za výjimečných akustických podmínek. Svou prací chci připomenout hudební nástroj, který svým magickým zvukem přilákal v minulosti řadu interpretů a inspiroval řadu významných skladatelů, ale v současnosti se takřka vytratil z povědomí hudební veřejnosti. Co bylo příčinou poklesu zájmu o nástroj, jehož podmanivé zvukové kouzlo bylo pokládáno za poselství lásky a vtělilo se i do jeho názvu „viola d´amore“ – v českém překladu „viola lásky“ nebo „milostná viola“? Moje práce seznámí čtenáře nejen s historií vývoje tohoto nástroje, s jeho konstrukcí a ovládáním, ale rovněž naznačí odpověď na otázku o příčině historické proměnlivosti využití violy d´amore v koncertní praxi. I povrchní seznámení s tímto nástrojem napoví, že ho cesta za krásou zvuku přivedla k tvaru, jehož ovládání a malá znělost mu brání zařadit se po bok současných nástrojů vhodných pro uplatnění ve velkých koncertních sálech. Není však odsouzen jen k roli exponátu v hudebních muzeích. Krása jeho tónů nás stále okouzluje, i když se jí můžeme plně těšit jen při poslechu sólové hry nebo v souzvuku se starobylými nástroji.

5

1. Vznik a historický vývoj rodiny starých viol Na konci prvního tisíciletí se v Evropě rod strunných nástrojů rozrostl o nástroj rozeznívaný tahem smyčce. Jeho vznik byl pravděpodobně inspirován primitivním arabským nástrojem rebabem a jeho vstup byl revolučním krokem v historii strunných nástrojů. Smyčec dokázal nejen prodloužit trvání tónu, ale také regulovat jeho zvučnost v průběhu znění. Následná výroba smyčcových nástrojů měla individuální a experimentální charakter a její rozvoj není možno podrobně dokumentovat, protože dochovaných exemplářů nebo jejich zobrazení je velice málo, ale je zřejmé, že obliba těchto nástrojů rostla. Rozvoj produkce měl dva proudy. První, pravděpodobně starší z nich, měl ozvučnou skříň hruškovitého tvaru, která se zužovala do podoby štíhlého krku zakončeného kolíčkovou skříňkou, v níž byly z boku umístěny kolíčky pro navíjení strun. V některých zemích, například v Bulharsku – „bulharské gusle“, či v Řecku – „novořecká lira“, je tradiční výroba tohoto typu nástroje stále živá a nachází uplatnění zejména v oblasti folklorní hudby.

Lira da braccio, Bartolomeo Montagna, cca. 15001

1Lira

da braccio [online]. [cit. 2016-10-30]. Dostupné z:

http://www.wikiwand.com/hu/Fidula

6

Smyčcové nástroje, jež jsou dnes ve smyčcové sekci symfonického orchestru užívány, odvozují svůj původ od složitějšího výrobního vzoru s plošším tvarem ozvučné skříně. Ta byla zpočátku dlabána z jednoho kusu dřeva, později však přešla do náročnější třídílné konstrukce sestávající ze dvou desek spojených luby, ke kterým byl přisazen krk s kolíčníkem. V různých oblastech byly nazývány – viella, visela, fidula, fiedl. Dnes je nazýváme souhrnným názvem „staré violy“. Jejich tvar byl různorodý, ale společnými znaky byly: trojdílná ozvučná skříň s plochým dnem (někdy u větších nástrojů zkoseným, aby se usnadnilo jejich držení), jež bylo zpevněno třemi příčnými (u velkých nástrojů navíc i jedním podélným) žebry. Klenutá horní deska byla opatřena po stranách výřezy ve tvaru písmena C. Korpus nástroje měl různě tvarovaná postranní prohloubení usnadňující hru smyčcem. Luby byly poměrně vysoké, takže vyžadovaly svislou pozici nástroje při hře. Doba renesance přála rozvoji smyčcových nástrojů. V 16. století vykrystalizovala provozní praxe starých viol natolik, že došlo k rozštěpení skupiny smyčcových nástrojů na dva proudy podle držení nástroje při hře na violy da braccio, jež se při hře držely opřené o rameno (braccio – it. rámě) a na violy da gamba, jež se držely mezi koleny (gamba – it. noha). Toto rozdělení vyplývalo z velikosti nástroje a vyvolalo specializaci odbornosti hráčů a změny hráčské techniky. Dalším dělítkem byl tónový rozsah viol (sopraninové, sopránové – předzvěst houslí, altové – předzvěst klasické violy, tenorové – předzvěst violoncella, basové – předzvěst kontrabasu, subbasové). Počet strun měl velkou variabilitu od 3 - 8 (výjimečně i více), nejběžnější byly pětistrunné (kvintony) a šestistrunné. Proměny starých viol směřovaly k dosažení tónové krásy a většího dynamického rozsahu. Byly urychlovány společenskou situací v době renesance, rozvojem řemesel a postupnou specializací práce. Vznikaly dílny výrobců nástrojů, nastávala zlatá doba houslařství, dominance těch smyčcových nástrojů, které obstály v sousedství zvučných dechových nástrojů. Na obzoru se objevily housle, klasická viola, violoncello a kontrabas jako nejúspěšnější potomci starých viol.

7

1.1. Viola d´amore Touha po ozvláštnění zvuku smyčcových nástrojů přivedla výrobce v době renesance mimo mnohé jiné i ke vzniku nástroje, jehož konstrukce vyžadovala mistrovskou výrobní zkušenost. V muzeích při prohlídce sbírky hudebních nástrojů upoutá viola d´amore pozornost každého návštěvníka nejen svým tvarem a zajímavou konstrukcí, ale téměř vždy i svou zdobností. Na první pohled je zřejmé, že tento nástroj je nevšední ukázkou dovednosti svého tvůrce a chce být i slavnostní schránkou svého mimořádného zvuku.

Viola d´amore z roku cca. 1720 – museum nástrojů university v Edinburghu2

Má všechny typické znaky renesančních viol, ale jeho tvůrce se v touze po dosažení mimořádného zvuku inspiroval nástrojařskou praxí Maurů. Ti obohacovali zvuk svých nástrojů tím, že ke strunám, na něž se hrálo, přidávali sadu tzv. bordunových strun, které s hranými strunami jen souzněly. Výsledný souzvuk byl mimořádně barevný a poetický. Jeho tónová krása, která přidává ke konkrétní hře vlastně i její ozvěnu, vyvolávala představu ideálního poselství lásky. Viola d´amore se proměnila v povědomí hudebníků v milostný nástroj – violu lásky.

2Viola

d´amore z roku cca. 1700 [online]. [cit. 2016-10-21]. Dostupné z:

http://collections.ed.ac.uk/mimed/record/17605

8

Pojmenování se ujalo. Její název se dostal i do partitur, ale tam musela často ustoupit hlasitější klasické viole. Byla nestálá jako láska sama. Existuje však jedna hypotéza o významu onoho označení d´amore. Již jsem dříve uvedl, že bordunové struny byly inspirovány maurskými nástroji. Hypotéza o maurském vlivu na vznik violy d´amore je podepřena i tvarem zvukových průřezů v horní desce, jež připomínají islámský symbol plamenného meče. Nabízí se tedy podezření, že legendární přídomek „d´amore“, překládaný jako „viola lásky“, je jen fonetickou kopií konkrétního názvu „da more“, tedy označení původu nástroje – „maurská viola“. Obě hypotézy mají právo na svoji existenci, ale překlad viola lásky zobecněl, protože je poetičtější a od svého vzniku až do současnosti spolehlivě plnil svoje poslání spojení krásy zvuku s půvaby lásky. Zatím, co všechny druhy renesančních viol začaly po vzniku houslí upadat do zapomnění, protože nebyly schopné konkurovat silou tónu, viola d´amore, díky svým specifickým zvukovým kvalitám přežívá a v období baroka a klasicismu se stává partnerkou houslí a zažívá období své největší slávy a rozkvětu. Řada půvabných skladeb z tohoto období je toho dokladem. Souznějící struny zaručily tomuto nástroji nesmrtelnost. Jejich použitím získal nenapodobitelnou tónovou barvu, kterou nemá žádný jiný smyčcový nástroj. Zatím, co všechny druhy renesančních viol začaly po vzniku houslí upadat do zapomnění, protože nebyly schopné konkurovat silou tónu, viola d´amore, díky svým specifickým zvukovým kvalitám přežívá. V období baroka a klasicismu se stává partnerkou houslí a dosahuje největší slávy a rozkvětu. Řada překrásných skladeb z tohoto období je toho dokladem.

9

1.2. Popis nástroje violy d´amore Vše nasvědčuje tomu, že v době kdy se zrodily první nástroje houslového typu, byla viola d´amore již nástrojem s hotovou a v hrubých rysech neměnnou stabilní podobou. A v této podobě přežívá tento nástroj vlastně až dodnes. Záměrně je zde použito výrazu „v hrubých rysech“, protože viola d´amore jako nástroj nikdy nedosáhla přísné neměnnosti tvaru a rozměrů. Byla do jisté míry šlechtou mezi smyčcovými nástroji nejen pro svůj nádherný zvuk, ale i proto, že složitost její konstrukce a zdobivost vyžadovaly při výrobě delší čas a velkou řemeslnou dovednost, což se jistě projevilo v ceně nástroje. Nikdy se nestala běžným nástrojem také proto, že její ovládání a údržba byly náročnější než u jiných starých viol. Pro výrobce byla nevšední příležitostí demonstrovat svoje řemeslné mistrovství i smysl pro krásu. Popisem nástroje se pokusím zobecnit pohled na nástroj, který existoval v nespočtu variant. Každá viola chtěla být jiná.

Viola d´amore z roku 17603

3Viola

d´amore z roku 1760 [online]. [cit. 2016-10-22]. Dostupné z:

https://en.wikipedia.org/wiki/Viola_d%27amore

10

Korpus nástroje představuje ozvučnou skříň nástroje. Skládá se ze dvou desek spojených na bocích luby. Horní deska je klenutá a obvykle se zhotovuje z měkkého, smrkového dřeva. Aby odolala tlaku strun, je na vnitřní straně vyztužena basovým trámcem. Po stranách na úrovni kobylky má ozvučné průřezy ve tvaru islámského symbolu planoucího meče. Někdy bývá v prostoru, kde končí hmatník, ještě rozeta se zdobně prořezávanou mřížkou. Spodní deska je plochá, (u pozdějších modelů může být rovněž klenutá) z javorového dřeva a je vyztužena třemi příčnými žebry. Kolík, který spojuje obě desky a zprostředkuje přenos vibrací se nazývá „duše“ a bývá umístěn v prostoru mezi deskami za pravou nožkou kobylky. Luby se zhotovují z javorového nebo topolového dřeva a jejich věnec je zpevněn po celé délce lištami z vrbového, smrkového nebo topolového dřeva, jež se nazývá „olubení“. Špalíky, které zpevňují lubový věnec v růžcích a v místech vsazení krku a žaludu pro úchyt struníku, jsou vzhledem k rozměrům nástroje a k tahu 14-ti strun podstatně robustnější než u houslí. Spodní špalík pak také z toho důvodu, že do něj mnohdy bývají situovány úchyty souznějících strun, které musí být od sebe dostatečně vzdáleny, aby se vzájemně nedotýkaly. Vzhledem k velkému počtu strun jsou krk a hmatník podstatně širší než u houslí. Krk je zhotoven z javorového nebo hruškového dřeva a je vyhloubený do tvaru žlabu, protože jím procházejí všechny souznějící struny. Žlab je překryt hmatníkem z ebenového dřeva, ale vzhledem k velké váze tohoto dřeva bývá zhotovován ze smrkového a jen přetahován ebenovými dýhami. Hmatník neměl stanovenou délku a přes korpus přesahoval jen malou částí. Malé pražce4 jsou u violy d´amore vlastně dva nad sebou, pro hrané a souznějící struny. Bývají zhotovovány z ebenu, nebo dříve ze slonové kosti. Znějící délky obou ostrunění jsou proto dány vzdáleností malých pražců a kobylky. Kobylka u violy d´amore si zaslouží zvláštní pozornost. Je vrcholem řezbářského umění houslaře, protože její tvar ovlivňuje zvuk a ovladatelnost nástroje. U hraných strun jsou nesmírně důležité rozestupy mezi strunami a též tvar (seříznutí) kobylky. Špatně vytvarovaná kobylka může při hře vyvolat nežádoucí souznění vedlejších strun. Tělem kobylky procházejí struny bordunové a jejich rozmístění do otvorů těla kobylky je 4

Pražec (horní) – je ebenový dílec přiklížený na začátku hmatníku u kolíčkové skříně.

Jsou přes něj v rovnoměrných odstupech vedeny struny ke kolíčkům.

11

opět ukázkou dovedností každého houslaře. Tyto struny totiž musejí procházet kobylkou tak, aby se při hře nedotýkaly krku a hmatníku, ale ani struníku, pokud do něj nejsou uchyceny.

Kobylka a souznějící (rezonanční) struny na nástroji ze začátku 18. století.5

Pozoruhodnou částí každé violy d´amore bývá hlavice a kolíčková skříň (kolíčník). Hlavice je opět ukázkou řezbářského umění každého tvůrce nástroje. Nejčastěji mívají tvar nebo podobu hlav lidských (např. ženská hlava s páskou přes oči mela znázorňovat zaslepenost lásky) anebo zvířecích. Kolíčková skříň je u violy d´amore dvojitá a to z toho důvodu, že musí obsáhnout kolíčky pro sedm strun hraných a také pro sedm strun souznějících, přičemž struny souznějící jsou navíjeny na kolíčky v opačném směru (proti směru hodinových ručiček). Tyto souznějící struny jsou ke kolíčkům přiváděny spodem a proto na spodní straně „kolíčníku“ jsou ještě dva malé pražce pro jejich vedení. Jeden pražec je ve výřezu v patce kolíčkové skříně a druhý zhruba v její polovině. Kolíčky na ladění strun bývají ebenové a velikostí se odlišují, pro struny hrané bývají větší. Pro usnadnění ladění nástroje je též možnost osazení struníku dolaďovači6 což značně ulehčí hráči manipulaci se strunami hranými a nemusí tedy s kolíčky hýbat. Umístění dolaďovačů na struníku ale narušuje celkový estetický dojem z nástroje jako cizí prvek (kov x dřevo). 5

Kobylka a souznějící struny na viole d´amore [online]. [cit. 2016-10-22]. Dostupné z:

https://en.wikipedia.org/wiki/Viola_d%27amore#/media/File:Viola_d%27amore_1.jpg. 6

Dolaďovač – je malý kovový strojek, který šroubováním umožňuje snadnější manipulaci

s laděním strun.

12

Kolíčková skříň nástroje z roku 1720 zdobená modelem ženské hlavy s páskou přes oči, znázorňující, že láska je slepá.7

Struníky se vyráběly z ebenového, případně hruškového dřeva a bývají zdobeny vykládáním z perleti anebo slonové kosti. Funkčně je můžeme rozdělit na dva typy. První typ je jednodušší, protože má v sobě pouze otvory pro uchycení strun vrchních „hraných“. Druhý typ má v sobě uchyceny i struny souznějící a tím tlak všech 14-ti strun je soustředěn přes poutko pouze na jeden bod, kterým je dřevěný úchyt též nazývaný „žalud“. Podbradek 8 je praktická pomůcka, jež je moderním návykem a všeobecně se uplatňuje při hře na housle, protože usnadňuje držení nástroje i pohyb levé ruky a též chrání lak vrchní desky před poničením. Jeho aplikace na violu d´amore je velmi individuální. Velká výška jejích lubů brání mnohým hráčům usadit nástroj mezi bradu a klíční kost. Na závěr popisu violy d´amore je nutno dodat, že neexistují jednotné rozměry nástrojů (šablona) a tudíž ani jednotná menzura. Každý hráč musí volbu velikosti nástroje přizpůsobit svým fyzickým dispozicím.

7

Kolíčková skříň nástroje z roku 1720 [online]. [cit. 2016-10-22]. Dostupné z:

http://collections.ed.ac.uk/mimed/record/17605. 8

Podbradek – je dřěvěná pomůcka, podložka, která usnadňuje hráči držení nástroje pod

bradou a zároveň chrání lak vrchní desky pře poničením potem.

13

1.3. Smyčec Smyčec je dřevěný prut opatřený koňskými žíněmi, který svým třením o struny způsobuje jejich vibraci – tvoření tónu. Tvar smyčce prošel složitým vývojem. Po celé období baroka a klasicismu se používaly smyčce s víceméně lukovitým prohnutím. Teprve koncem 18. století Francois Xavier Tourte 9 nahradil tento model konkávním tvarem, prohnutím směrem k žíním. Byla to revoluční změna, jež se v praxi osvědčila a stala se zakrátko dominantním tvarem používaným dodnes. Pro použití violy d´amore v rámci tzv. historicky poučené interpretace je volba staršího modelu smyčce nutná. Z mnoha typů historických smyčců bude asi nejvýhodnější volbou smyčec typu „Tartiniho“ 10 . Tento druh smyčce již nemá extrémně lukovitý tvar – tj. žíně nejsou příliš vzdáleny od prutu. Lze jej tedy použít i při hře celým smykem aniž by se smyčec nechtěně v těžišti rozechvíval. S Tartiniho smyčcem lze úspěšně hrát také všechny druhy smyků skákavých. Smyčec je lehký, přičemž tuto vlastnost doceníme až při tvorbě tónu či hudebních frází. Smyčec má již moderní, pohyblivou žabku, která usnadňuje regulaci napětí žíní. Pro interpretaci skladeb, jež využívají prvků vrcholné techniky, je vhodnější volbou moderní smyčec. Současné smyčce jsou delší, mají více žíní a větší hmotnost, což umožňuje větší tlak na strunu a zabraňuje nechtěnému rozeznění sousedních strun.

9

F.X.Tourte (1747 – 1835), vystudovaný hodinář, který se brzy začal specializovat na

výrobu hlavně houslových smyčců a byl též nazýván “Stradivarius smyčce“. 10

Giuseppe Tartini (1692 – 1770), byl benátský houslový virtuos a skladatel.

14

Historický vývoj smyčce11

11

Historický vývoj smyčce [online]. [cit. 2016-10-24]. Dostupné z:

http://hudebninastroje00.blog.cz/0811/popis-smycec

15

1.4. Houslaři – zhotovitelé violy d´amore Stavbou viol d´amore se zabývali a nadále také zabývají mnozí významní světoví i čeští houslaři. Například v Čechách bylo v 18. století celkem asi 14 houslařů, kteří po sobě zanechali překrásné a zvukově vynikající violy d´amore. Nyní jsou tyto skvosty umístěny převážně ve sbírkách muzeí a jiných institucí po celém světě (Deutsches Museum Mnichov, University Los Angeles, Národní museum Praha, Universita Lipsko, Museé du Concervatoire Paris, Museo degli Strumenti Music. Milano, Royal College of Music London atd.).

Nejznámější mistři houslaři (Evropa, převážně 18. století)12:

ALLETSEE, Paul – Mnichov, 1738 AMAN, Georg – Augšpurk, 1671 – 1717 BARTL, Andreas Nikolaus – Vídeň, 1682 – 1762 BARTL, Michael Andreas – Vídeň, 1704 – 1788 BISTACH, Leandro – Milán, nar. 1904 BRAUN, Adam – Mark-Neukirchen, 18. století CARCASSI, Lorenzo – Florencie, 18. století CASTELLO, Paolo – Janov, 18. století CASTRO – Benátky, 18. století DEGANI, Eugenio – Benátky, 1840 – 1912 DELEPLNQUE, Gérard – Lille, 18. století DÖRFEL, Johann Andreas – Klingenthal, 18. století DUCLOS, Nicolaus – Barcelona, konec 18. století EBERLE, Tomaso – Neapol, konec 18. století ENTZENSBERGER, Christoph – Füssen, zemřel roku 1747 FICHTL, Martin Matthias – Vídeň, 1682 – 1768 GAGLIANO, Ferdinando – Neapol, 1724 – 1781 GEISENHOF, Franz – Vídeň, 1754 – 1821

12

BERCK, Heinz. Viola d´amore Bibliographie. Neue erweiterte Ausgabe. Softcover.

Leipzig: Hofmeister, 1994. ISBN 3-8735-0012-4.

16

GRANCINI, Paola – 1655 – 1693 HAVELKA, Simon Johann – Linec, konec 18. Století HJORTH, Andreas Hansen – Kodaň, 1759 – 1834 JAUCK, Johannes – Štýrský Hradec, 18. století KLOTZ, Georg I. – Mittenwald, 1687 – 1737 KLOTZ, Johann Karl – Mittenwald, 1709 – 1790 KLOTZ, Mathias I. – Mittenwald, 1656 – 1743 LANGER, Nikolaus – Mannheim, 1745 – 1827 LEEB, Johann Georg II. – Bratislava, 1779 – 1817 LOUVET, Pierre – Paříž, 18. století MANTEGAZZA, Pietro Giovanni, Milán, 18. století MAYR, Andreas Ferdinand – Salcburk, začátek 18. století MÖCKEL, Otto – Berlín, Drážďany, 1869 – 1937 RAUCH, Jacob – Mannheim, 18. století RESLE, Andreas – Füssen, 1720 – 1756 SALOMON, Jean-Baptist – Paříž, zemřel 1772 SCHELLE, Sebastian – Norimberk, začátek 18. století SCHORN, Johann Paul – Innsbruck, Salcburk, 18. století STADLER, Caspar – Mnichov, 18. století STADLMANN, Johann Joseph – Vídeň, 1756 – 1813 STADLMANN, Michael Ignaz – Vídeň, 1720 – 1781 STEINER, Jakob – Absam, 1621 – 1683 STORCK, Johann Friedrich – Štrasburk, 18. století TECHLER, David – Salcburk, Řím, 1666 – 1743 TESTORE, Paulo Antonio – Miláno, 1690 – 1760 THIER, Mathias – Vídeň, konec 18. století THUMHARDT, Johannes Stephen – Straubling, 1749 – 1817 TIELKE, Joachim – Hamburk, 1641 – 1719 WAGNER, Benedict – Dürrwangen, Ellwangen, 18. století WEIGERT, Johann Blasius – Linec, 18. století WEISS, Jakob – Salcburk, 18. století WENGER, Gregori Ferdinand – Augšpurk, začátek 18. století WOLTERS, Jean – Mathias – Paříž, 18. století

17

Starší generace českých houslařů, jejichž nástroje jsou dochovány ve veřejných sbírkách:

BAUDIŠ, Václav – Praha, Olomouc DROZEN, František Xaver – Turnov, 1898 -1972 DVOŘÁK, Karel – Praha, konec 18. století EBERLE, Johannes Udalricus (Jan Oldřich) – Praha, 1699 – 176813

13

Fotografie č.1: Zleva, ukázka řezbářské práce hlavičky 7/7 violy d´amore z roku 1750 a

taktéž 7/7 nástroj J.U.Eberleho z roku 1758 (Národní muzeum, Praha), 7/7 viola d´amore S.J.Havelky z roku 1763 (Městské hudební institut, Berlín) DANKS, Harry. The Viola d´Amore. Limitovaná první edice, 500 kopií. West Midlands, England: Bois de Boulogne, 1976. ISBN 0 900998 15 6.

18

HELLMER, Jan Jiří – Praha, 1687 – 177014

HELLMER, Karel Josef – Praha, 1739 – 1811

14

Fotografie č.2: Zleva, 7/7 violy d´amore z roku 1738 a 1740 z dílny J.G.Hellmera

uloženy v Národním muzeu v Praze DANKS, Harry. The Viola d´Amore. Limitovaná první edice, 500 kopií. West Midlands, England: Bois de Boulogne, 1976. ISBN 0 900998 15 6.(s.86, 93)

19

HULÍNSKÝ, Tomáš Ondřej – Praha, 1731 – 178815

KULÍK, Jan – Praha, 1800 – 1872 LASKE, Josef Antonín – Praha, 1738 – 1805 PAULI, Jan Karel – Tachov, 18. století PLACHT, Jan František – Luby u Chebu, konec 18. století RAUCH, Kryštof – Chomutov, 1728 – 1792 RAUCH, Šebastián – Chomutov, Litoměřice, 1711 – 1801 RAUCH, Tomáš – Praha, Břeclav, 1702 – 1796 ŠPIDLEN, Otakar František – Praha, 1896 – 1958 WILLER, Johannes Michael – Praha, 1753 – 1826 ZACHAR, Maxmilián – Břeclav, 18. století

15

Zleva: nástroje (7/7 violy d´amore) v pražského houslaře T.Hulínského z roku 1769 a

1782 (Národní muzeum, Praha) DANKS, Harry. The Viola d´Amore. Limitovaná první edice, 500 kopií. West Midlands, England: Bois de Boulogne, 1976. ISBN 0 900998 15 6.(s.87, 93)

20

Mladší generace českých houslařů: BURSÍK, Jan – Brno, nar. 1949 BURSÍK, Bronislav – Brno, nar. 1979 HERCLÍK, František – 1866 – 1948 HRUBÝ, Vratislaw - Litovel KOMÁR, Miroslav – Praha, nar. 1953 SVOBODA, Václav – Praha, nar. SKALSKÝ, Josef – nar. 1952 VACEK, Václav – Praha, nar. 1941

21

1.5. Stavba nového nástroje – viola d´amore „Giulietta“ Nástroj, jehož zrod na následujících stránkách blíže představím, byl zhotoven v dílně brněnského mistra houslaře Bronislava Bursíka v roce 2013 dle tradičních metod starých italských houslařů v kombinaci využití moderních technologií a poznatků. Na stavbu violy d´amore o menzuře 218 mm bylo použito dřeva schwarzwaldského smrku (stáří cca 60 let), bosenského javoru (stáří cca 50 let), indického ebenu a palisandru.

Bronislav Bursík16 se narodil 10.10.1979 v Brně a patří do nejmladší generace houslařů tvořících v České Republice. Již od útlého mládí byl svými rodiči veden k hudebnímu vzdělání, v pěti letech se začal učit hře na housle u známého pedagoga B.Kotmela. V této době také začíná poznávat práci se dřevem, získává zkušenosti a znalosti o stavbě nástrojů v ateliéru u svého otce J.H.Bursíka. Kouzlu tohoto nádherného řemesla propadá a již v patnácti letech dokončuje svůj první mistrovský nástroj dle modelu Stradivari. Od této chvíle pokračuje ve stavbě houslí, viol a violoncell dle modelů Stradivari a Guarneri. V roce 2000 absolvuje závěrečné zkoušky na houslařském učilišti v Lubech u Chebu. Své umělecké dovednosti následně rozvíjí během stáže 16Bronislav

Bursík [online]. [cit. 2016-11-06]. Dostupné z:

http://www.atelierbursik.cz/o-nas/bronislav-bursik/

22

u hradeckých houslařů Vladimíra a Tomáše Pilaře. Postupně přicházejí i první úspěchy na houslařských soutěží nejen u nás, ale i v zahraničí (Mittenwald, Poznaň…). V roce 2005 nastupuje ke studiu na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, které zakončuje získáním bakalářského titulu (2009). Po složení mistrovské zkoušky v houslařském ateliéru Jana Baptisty Špidlena v Praze se stal členem Kruhu umělců houslařů (2012).

Ukázka postupu vzniku nového nástroje (fotodokumentace)17:

Obrázek č.1: Tvarování klenby spodní javorové desky pomocí houslařských dlát.

17

Soukromý fotoarchiv B.Bursíka (na stranách 23 – 28)

23

Obrázek č.2: Závěrečná úprava klenby spodní desky ocelovými škrabkami.

Obrázek č.3: Hrubé vyříznutí hlavice nástroje z javorového přířezu.

24

Obrázek č.4: Tvarování hlavičky nástroje za pomocí houslařských dlát.

Obrázek č.5: Přeměna javorového přířezu do přibližných obrysů dívčí podobizny dle autorových představ.

25

Obrázek č.6: Jemná silueta dívčího obličeje, která svým uvolněným účesem plynule navazuje na kolíčkovou skříň a tím napomáhá celkovému odlehčení nástroje.

Obrázek č.7: Spodní javorová deska osazená luby, smrkovými špalíky a růžky.

26

Obrázek č.8: Výsledný vzhled horní desky (korpusu) nástroje s výrazně krojenými otvory znázorňujícími plamenný meč.

Obrázek č.9: Přisazení krku s dutým ebenovým hmatníkem, v němž jsou vedeny souznějící struny, do korpusu nástroje.

27

Obrázek č.10: Zadní (celkový) pohled na violu d´amore.

Obrázek č.11: Řezbářské zpracování hlavice, která dominuje celému nástroji a je osazena čtrnácti kolíčky.

28

1.6. Ladění, struny a notace V období baroka se víceméně u violy d´amore ustálil počet strun (7 základních a 7 souznějících) a tím i základní koncepce ladění nástroje. Samotné ladění prošlo velmi složitým vývojem. Z literatury je známo, že v notových partech violy d´amore je možné najít až 14 druhů ladění. Nyní máme na mysli pouze struny horní, tedy hrané. Ladění strun souznějících bude zmíněno později. Původní ladění vrchních strun violy d´amore bylo přísně terc – kvartové (A, d, g, c‘, e‘, a‘, d‘‘). Později se však ladění ustálilo na akordu D dur nebo d moll, tedy ladění kvart – kvint – terciové, které se používá dodnes (A, d, a, d‘, fis‘ (f‘), a‘, d‘‘). Toto ladění se používá buďto ve výše uvedeném širokém tvaru, anebo ve tvaru úzkém (D, fis, a, d‘, fis‘, a‘, d‘‘). Užívanější a také tónově kvalitnější je bezesporu ladění široké. Nelze jej však používat u nástrojů menších rozměrů, protože malý korpus nástroje neumožní dostatečnou rezonanci při hře na nejspodnější strunu A, která patří svými parametry již do oblasti nástrojů tenorových (např. violoncello) a zvuk této hluboké struny by byl při malém korpusu nástroje nekvalitní. Ladění souznějících strun není v žádné skladbě specifikováno nebo předepsáno. Je tedy nutno vycházet z podstaty nástroje a z předpokladu, že struny souznějící musí být naladěny tak, aby rezonovaly s alikvóty strun vrchních. Tím je jednoznačně dáno, že musí obsahovat tóny kvintakordu D dur anebo d moll. Je však možné, aby spodní struny obsahovaly tón fis i tón f naráz (d, a, d‘, f‘, fis‘, a‘, d‘‘). Výhodou této varianty je pohodlí při změně tónin. Tedy není nutno přelaďovat spodní struny.

(tónový rozsah violy d´amore)

29

V souvislosti s laděním je také nutno zmínit ostrunění violy d´amore. V době zlatého věky violy d´amore, tedy v 17. a 18. století, byly při hře na tento nástroj požívány vrchní struny střevové a struny souznějící byly kovové. Z historických pramenů víme, že ladění violy d´amore bylo pokládáno za velmi problematické. Již Leopold Mozart ve své knize „Škola hry na housle“ doslovně uvádí: „na violu d´amore nelze hráti intonačně čistě“18. Nabízí se tedy otázka, jak spojit krásu tónu nástroje při jeho ostrunění střevovými strunami se současným požadavkem dokonalé intonace? Hráč na violu d´amore stojí před problémem velice těžko řešitelným. Velký počet strun tohoto nástroje znesnadňuje proces ladění a stabilitu výsledného ladění. Violu d´amore lze opatřit struníkem s dolaďovači (viz. fotografi19) a kvalitním potahem kovových strun (vyrábí firma Thomastik), které tolik nepodléhají vlivům teplotních změn, ale tím je narušena vzhledová identita nástroje a i jeho zvuk ztrácí mnoho ze svého tónového kouzla. V případě, že použijeme k ozvučení nástroje střevové struny (vyrábí firma Pirastro), naruší se stabilita ladění, protože střevové struny reagují na sebemenší změnu teploty. Pravděpodobně nejlepším řešením ostrunění violy d´amore je použití kombinace strun nylonových jako strun hraných a kovových jako ozvučných.

18 19

ŠIMÁČEK, Jiří. Viola d´amore.(s.14) Soukromý fotoarchiv D.Šlechty

30

V následujících řádcích se budeme zabývat notací, ve které jsou skladby pro violu d´amore psány. Díky tomu, že nástroj pochází z přelomu 16. a 17. století, jsou veškeré pro něj určené skladby psány notací 5 – ti linkové osnovy, což usnadňuje četbu textu. Vzhledem ke značnému tónovému rozsahu nástroje však bylo používáno několik druhů klíčů. Snad nejvíce skladeb bylo zapsáno v klíči violovém, tedy v nejběžnějším z C klíčů, který violisté dodnes používají. Tóny převyšující použitelný rozsah byly psány v G – klíči (houslový klíč) a tóny pod rozsah C – klíče se zapisovaly v klíči F (basový klíč). Hráč na violu d´amore musí při interpretaci děl starých mistrů brát na zřetel, že notový zápis je, jak bylo tehdy zvykem, jen základním návodem k interpretaci a konečné dotvoření koncertního vyznění díla bylo svěřeno zkušenostem a fantazii hráče. Tehdejší výkonný umělec měl tedy větší prostor pro uplatnění osobitosti projevu, nebyl jen interpretem cizích hudebních představ, ale měl možnost výraznějšího tvůrčího přístupu k reprodukci skladatelova záměru. Ve starých notopisech proto najdeme jen velmi málo dynamických a frázovacích znamének a zejména v pomalých větách nechává autor interpretovi prostor pro osobité zdobení hudebního textu i pro eventuální naznačení harmonické struktury. Viola d´amore, jako nástroj schopný akordické hry, neměl v notovém textu nikdy vypisovány různé druhy arpeggiové techniky a jiných specifických způsobů vytváření harmonické představy. Záleželo na technické způsobilosti a hudební fantazii hráče, aby neúplný zápis interpretoval s využitím všech výrazových prostředků nástroje ve prospěch vyznění a působivosti skladby.

31

1.7. Technika hry na violu d´amore Způsob hry na violu d´amore je velmi osobitý, ale vychází ze základů houslové a violové techniky a proto se hře na tento nástroj věnovali takřka výhradně houslisté nebo violisté okouzlení jeho zvukem a výrazovými možnostmi. Stačí vzpomenout jména A.Vivaldi, K.Stamic, J.Král, R.Reissig, P.Hindemith, ti všichni podlehli kouzlu této violy a příležitostně se věnovali hře na tento nástroj. Ani dnešní praxe profesionálního hráče na smyčcový nástroj nedovolí věnovat se výhradně hře na violu d´amore a tato činnost se proto víceméně prezentuje jen jako činnost zájmová v rámci ansámblů staré hudby. I když technika hry na violu d´amore vychází z houslové či violové hry, pocitově je hodně jiná. Viola dˇamore má při srovnání s klasickou violou už na první pohled patrný robustnější vzhled, hmotnější ozvučnou skříň, což naznačuje už větší výška lubů, silnější krk s širším hmatníkem a nápadně delší a mohutnější kolíčkovou skříň (oproti čtyřem houslovým kolíčkům jich obsahuje čtrnáct). Tím se těžiště její váhy posouvá směrem ke kolíčkové skříni, což vyžaduje intenzivnější vztlak levé ruky pro jeho udržení ve vodorovné poloze. Nutnost této vyšší investice síly levé paže vnímá nejen houslista, ale i hráč na klasickou violu jako nepříjemný pocit od prvního kontaktu s tímto nástroje. Další neméně nápadnou pocitovou odlišností pro levou ruku hráče je orientace na hmatníku (viz. fotografie s.33)20, kde je bezmála dvojnásobný počet strun. Sedm strun se tísní na hmatníku, jenž je sice širší, ale má mělčí zaoblení než hmatník klasické violy. Zraková korekce akce na hmatníku je jen iluzorní, takže zdomácnění v tomto prostoru je i pro zdatného hráče na klasickou violu velmi svízelné. Pravá ruka hráče na violu d´amore je nucena pro hru smyčcem najít sedm rovin pohybu pravé ruky pro akci na jednotlivých strunách, což vyžaduje větší rozsah pohybu paže zejména při hře celou délkou smyčce nebo při hře u špičky. Úhly, které rovinu pohybu svírají, jsou podstatně menší než u houslí nebo violy a nedovolují tedy velký tlak smyčce na struny z obavy před nežádoucím souzněním se sousedními strunami. Udržet dlouhé tóny hrané celým smyčcem v rovině vymezené pro jednu strunu, kdy se mění vlivem hmotnosti smyčce tlak na strunu, je obtížnější než u houslí. Blízké sousedství strun vyžaduje velkou smykovou kázeň a znesnadňuje nebo i znemožňuje uplatnění některých fines smyčcové 20

Soukromý fotoarchiv D.Šlechty

32

techniky i výraznější dynamickou modulaci tónu. Kouzlo kantability tohoto nástroje tedy nevychází z bohatosti dynamické práce s tónem, ale z mimořádné působivosti samotného zvuku. Malá dynamická škála hry zařazuje violu d´amore mezi nástroje méně vhodné pro produkce ve velkých sálech nebo spolupráci se současnými zvukově progresivnějšími smyčcovými nástroji. Mimořádné kouzlo jejího zvuku tedy posluchač plně vychutná jen za určitých podmínek.

Zmíněnými nedostatky je vykoupen jedinečný zvuk nástroje, jenž má svoje láskyplné poselství už v názvu. Zjevuje se v oparu alikvotních tónů souznějících strun a vytváří atmosféru intimních sdělení. Je to jakási viola na druhou, protože i klasická viola je obdařena podobným kouzlem nápadněji než housle.

33

1.8. Školy hry na violy d´amore Škol pro violu d´amore nebylo vytvořeno mnoho a jsou dnes velice těžko dostupné a vzácné. Je paradoxní, že většina z nich vznikla koncem 19. století, tedy v době, kdy viola d´amore takřka upadla do zapomnění. Jsou pro potřeby současného hráče málo upotřebitelné stejně jako většina starých škol hry na housle, protože jsou často poplatné zásadám, jež byly dalším vývojem popřeny. Skoro každá z nich však něčím přispěla k posunu vědomí správným směrem, k metodám, které v současné době přispívají k nevídanému nárůstu skvělých profesionálů ve hře na smyčcové nástroje.

„Méthode facile pour la Viole d´amour“, Louis Milandre Louis Toussaint Milandre ve svém díle op.5, vydané tiskem v Paříži roku 1782 u vydavatelství Boyer, zmiňuje repertoár dostupný pro tento nástroj a také popisuje na ukázkách, jak řešit určité technické problémy. Jedná se o první ucelené dílo týkající se pouze violy d´amore. Zajímavý až úsměvný je autorův názor v úvodu této publikace: „Viola d´amore může především sloužit k pobavení dam.“21

Škola Jana Krále Jan Král (1823 – 1912) byl absolventem Pražské konzervatoře ve třídě B.V.Pixise a po absolutoriu se stal členem orchestru Stavovského divadla. V roce 1851 přijal místo u dvorní kapely ve Vídni. Sólo na violu d´amore v opeře „Les Huguenots“ od G.Meyerbeera jej však přivedlo k hlubšímu zájmu o tento nástroj a následnému studiu hry na violu d’amore. Následná koncertní činnost proslavila jak J.Krále, tak i violu d´amore po celé Evropě. Praktické zkušenosti ze hry na violu d´amore shrnul do školy s názvem „Anleitung zum Spiele der Viole d´amour – Liebesgeige“, která vyšla tiskem roku 1870 u A.Cranze v Hamburku. Tato škola ve svém úvodu začíná stručným popisem samotného nástroje, možného ladění a s tím souvisejících prstokladů. Ihned po té 21

SLAVÍK, František. Kompendium violy d´amore. Praha/Brno, 1994.

34

následuje výcvik stupnic, nejprve v 1. poloze a dále v polohách zbylých, ale bez nácviku výměn poloh. Další kapitoly se věnují technickým cvičením, kterých je šest, třem etudám, nácviku dvojhmatů, akordické hry, arpeggií a nesmíme opomenout na hru flaggioletů. Jan Král svojí činností položil základy k znovuoživení hry na violu d´amore a také přivedl tento nástroj opět na koncertní pódia. Kompletní sbírka notového materiálu pro violu d´amore J.Krále je uložena v hudebním oddělení Národního muzea v Praze.

„A new method for the Viola d´amour, its origin and history and Art of playing it“, Karl Zoeller (Lafleur, London, 1885) Karl (Carli) Zoeller (1840 - 1889), berlínský rodák, se ve svém díle zevrubně zabývá historií nástroje, popisuje a předvádí na příkladech zvláštnosti violy d´amore. Jsou tu i úpravy a vlastní skladby autora.

Škola M. L. Goldise Další škola hry na violu d´amore vyšla v roce 1916 v Lipsku v edici Weinberger. Jejím autorem je Markus Leo Goldis a její originální název je „Schule für Viole d’amour op.6“. Tato škola je již pojata zevrubněji a celkově budí dojem, že nepotřebuje průpravu hry houslové. Výuka podle této školy začíná seznámením se s violou d´amore z hlediska historického a konstrukčního. Následuje zmínka o obtížnostech ladění a s tím související problematika orientace na hmatníku a prstokladech. Cvičení začíná na prázdných strunách, dále pokračuje pasážemi na každé struně zvlášť a směřuje k nácviku stupnic a rozložených akordů. Mimo nácviku techniky levé ruky se také Goldis v několika případech zaměřuje na tvorbu melodie (č. 38, 39, 45). Zbylá cvičení jsou určena nácviku dvojhmatů a akordické hry formou arpeggií. Na úplný závěr jsou umístěny úryvky slavných děl určených pro violu d´amore.

35

Škola Karla Stumpfa Karl Stumpf (1907 - 1988) byl dlouholetým členem Vídeňské filharmonie, profesorem na hudební akademii ve Vídni a také jedním z nejuznávanějších hráčů na violu d´amore 20.století. Také patřil mezi zakladatele společnosti „International Viola d´amore Gesellschaft“ a také díky jeho přičiněním spatřilo světlo světa množství skladeb zapomenutých v hudebních archivech (příkladem nám může být třetí koncert K.Stamice pro violu d´amore s doprovodem orchestru). Škola K.Stumpfa, která v roce 1956 vyšla tiskem pod názvem „Neue Schule für Viola d´amore“, patří mezi nejdostupnější výukové materiály pro violu d´amore. Je určena zejména pro pokročilé hráče a obsahuje stručný historický popis violy d‘amore v datech, konstrukční zajímavosti nástroje, způsoby ladění a samozřejmě také technická cvičení (stupnice, rozložené akordy, dvojhmaty, arpeggia atd.).

„The study of viola d´amore“, Paul Shirley Paul Shirley (1886 - 1984) jako zkušený sólista na violu d´amore začíná své teoretické dílo, vydané v New Yorku roku 1920 Carlem Fischerem, systematickým popisem nácviku různých prstových cvičení, jejichž účelem je navyknout prsty na nezvyklou polohu strun. Následující cvičení se zabývají přechody přes struny a výměnami poloh. V závěru práce autor uvádí krátký přehled literatury pro violu d´amore. Toto dílo je možno považovat za první moderní školu pro violu d´amore.

„La métode dela Viola d´amour“, A.Corras Po úvodu, který se zabývá obecnými úvahami o vývoji a vlastnostech nástroje, obsahuje škola A.Corrase z roku 1924 (Sénart, Paris) vyčerpávající přehled stupnic, akordů a smyků s metodickými návody. Na konci jsou vlastní úpravy a sólo z Meyerbeerovy opery „Les Hugenots“.

36

„Technique de la Viola d´amour suivie de 24 Préludes“, Henri Casadesus 24 preludií pro viola d´amore H.Casadesuse jsou považovány za jakousi obdobu 24 Capriccií N.Paganiniho pro sólové housle. Tyto etudy slouží nejen k nácviku určitých technických problémů, ale zároveň, díky své srozumitelnosti a melodické líbivosti, jsou použitelné i na koncertních pódiích. Autor tohoto jedinečného díla pro violu d´amore Henri Casadesus (1879 – 1947) patří do velice rozvětvené francouzské rodiny s velkou hudební tradicí, která má částečně své kořeny ve Španělsku. Byl houslistou v Bostonské filharmonii a často vystupoval jako virtuos na violu d´amore. Hrou na tento nástroj se zabýval velice intenzivně a ve zmíněných 24 preludiích po sobě zanechal dílo, které svědčí, jak o jeho hráčských, tak i kompozičních schopnostech a dovednostech. Každé preludium je zkomponováno v jiné tónině, má svůj vlastní charakter a řeší specifický technický problém. Zajímavý je však hudební obsah každého z nich, který je inspirován charakterem příslušné tóniny a jejím vyzněním právě na viole d´amore. Sám H.Casadesus ke každému preludiu napsal doprovod, který je dle autorova doporučení možno hrát na klavír, cembalo nebo harfu. Toto dílo, vydané tiskem v Paříži roku 1931 u nakladatelství Salabert, je dokladem snahy o oživení krásy a technické způsobilosti violy d´amore i pro virtuosní hru a ve svých skladbách uplatňuje technické finesy a tónové možnosti, jež jsou moderním nástrojům nedostupné.

37

2. Viola d´amore na přelomu 17. a 18. století Největší oblibu si získala viola d´amore v období baroka. Toto období by se dalo nazvat „zlatým věkem violy d´amore“. Řada slavných skladatelů, jakými byli Heinrich Biber, Atillio Ariosti, Antonio Vivaldi, Georg Philipp Telemann, Johann Sebastian Bach se nechali inspirovat jemností a barvou jejího zvuku. Viola d‘amore nedisponovala velkým pronikavým zvukem jako housle, a proto jí byla přisuzována funkce zejména doprovodu zpěvu. Plochá kobylka nástroje, umožňující hru akordickou, tento fakt jen podporuje. Následně díky dílům A.Ariostiho a A.Vivaldiho (napsal během svého života kolem 500 instrumentálních koncertů, z toho pro violu d´amore šest), se z violy d´amore stává i nástroj sólový. Možnosti nástroje přitom využívají jen částečně. Viola d´amore má v jejich koncertech a sonátách 4 až 6 strun a někdy laděné v kvintách, což nasvědčuje tomu, že si zejména A.Vivaldi, patřící k největším houslistům své doby, takto hru na violu d´amore usnadňovali. Sóla v kantátových skladbách (G.P.Telemann) a v doprovodech árií viola d´amore příjemně podbarvovala lidský hlas, převážně položený do altové polohy.

38

Chronologický přehled skladatelů komponujících pro violu d´amore v období baroka22:

Louis Couperin (1630 – 1665) – byl jedním z nejstarších hudebních skladatelů, pocházející z rozvětvené francouzské rodiny varhaníků a cembalistů, v jehož díle nacházíme skladby se zapojením violy d´amore. -2 sinfonie -Trio fantazie Giovanni Battista Vitali (1644 – 1692) – italský houslista a skladatel, který se především proslavil svojí „Chiacconou“ pro sólové housle. Od roku 1674 působil jako „ředitel hudby“ na vévodském dvoře v Modeně. -Suita pro 2 violy d´amore, violu da gamba a harfu

Heinrich Ignac Franz Biber (1644 – 1704) – tento německý houslový virtuos evropského formátu, který se narodil v severočeské Stráži pod Ralskem, zkomponoval interpretačně velmi obtížnou Partitu No.VII pro 2 violy d´amore a basso continuo (Harmonia artificiosa – ariosa, 1696).

Georg Böhm (1661 – 1733) – byl jedním z významných německých barokních skladatelů, předchůdce J.S.Bacha, který tvořil jak hudbu chrámovou, tak i světskou. Repertoir violy d´amore obohatil pouze o jednu skladbu, a tím byl koncert pro violu d´amore, oboe d´amore a fagot. Jedná se o velmi zajímavou třívětou kompozici, což naznačuje i netradiční nástrojové obsazení.

22

JAPPE, Michael & Dorothea. Viola d'amore Bibliographie. Hardback. Winterthur:

Amadeus, 1997. ISBN 3-905049-74-0.

39

Attilio Ariosti (1666 – 1729) – na rozdíl od již zmíněných skladatelů, se tento rodák z italské Bologne hře na violu d´amore intenzivně věnoval a dodnes patří mezi nejslavnější a nejvýznamnější hráče na tento nástroj vůbec. Kromě 25 oper, které v době svého uvedení v Londýně úspěšně soupeřily s díly G.F.Händela, napsal 6 Sonát „Sei Lezioni“ a Stockholmer Sonáty (1-6) pro violu d´amore a basso continuo. Dále stojí za zmínku kantáta pro soprán, violu d´amore a varhany s názvem „Pur al fin gentil viola“. Jedná se o oslavnou kantátu právě na violu d´amore.

Attilio Ariosti23

Christian Petzold (1667 – 1733) – působil jako kurfiřtsko-saský a královský polský varhaník a skladatel, který se též intenzivně věnoval hře na violu d´amore. (Suita A-dur pro violu d´amore sólo, Suita F-dur pro violu d´amore a basso continuo)

23Attilio

Ariosti [online]. [cit. 2016-11-14]. Dostupné z:

http://violadamore-blog.blogspot.cz/2016/01/attilio-ariosti-bologna-1666-london-1729.htm l

40

Antonio Vivaldi (1678 – 1741) – vynikající houslista, dirigent, učitel hudby, ale hlavně hudební skladatel, který se svým obsáhlým repertoirem řadí k hlavním pilířům tvorby a propagace violy d´amore v dějinách hudby vůbec. Napsal 8 koncertů pro violu d´amore s doprovodem smyčcového orchestru a cembala. -Koncert F-dur (RV 97) -Koncert D-dur (RV 392) -Koncert d-moll (RV 393) -Koncert d-moll (RV 394) -Koncert d-moll (RV 395) -Koncert A-dur (RV 396) -Koncert a-moll (RV 397) -Koncert d-moll (RV 540) – sólovým partnerem violy d´amore je zde loutna Všechny koncerty

jsou

napsány

s velkým

citem

a

porozuměním

problematiky violy d´amore, což naznačuje, že sám A.Vivaldi musel hru na tento nástroj mistrně ovládat.

Georg Philipp Telemann (1681 – 1767) – byl německý hudební skladatel, varhaník, představitel pozdně barokní hudby. Vystudoval práva na univerzitě v Lipsku a jako hudební samouk se stal jedním z nejhranějších skladatelů minulosti (alespoň ve své době). Byl současníkem Johanna Sebastiana Bacha a celoživotním přítelem Georga Friedricha Händela. Zatímco dnes je J.S.Bach obecně považován za významnějšího skladatele, byl G.P.Telemann během celého svého života mnohem proslulejší. Velmi často cestoval a na svých cestách byl ovlivňován řadou jiných hudebních stylů, kterých pak využíval ve vlastních skladbách. Je znám jako skladatel koncertů pro neobvyklé nástrojové kombinace, například violová nebo žesťová tělesa. V jeho obrovském díle nalezneme pro violu d´amore celkem čtyři kompozice. -Sonáta pro violu d´amore sólo -Kantáta a-moll pro soprán, alt, tenor, bas, violu d´amore, smyčce a basso continuo 41

-Trio – Sonáta D-dur pro violu d´amore, flétnu a bas -Koncert D-dur pro violu d´amore a komorní orchestr -Koncert E-dur pro violu d´amore, flétnu, oboe d´amore, smyčcový orchestr a cembalo

Jean – Philippe Rameau (1683 – 1764) – tento francouzský varhaník, clavicenista, ale hlavně hudební teoretik věnoval viole d´amore dvě skladby. -Koncert pro violu d´amore, violu da gamba a cembalo -Koncert pro violu d´amore, housle a cembalo

Johann Sebastian Bach (1685 – 1750) – byť všestranný instrumentalista, na violu d´amore zřejmě nehrál. Přesto ji nezapomněl alespoň částečně ve svém díle zmínit. -Janovy Pašije - árie č. 19 a 20, Kantáty č.36 c, 152 a 205

Georg Fridrich Händel (1685 – 1759) – bohatýr barokní hudby, zanechal lidstvu jedinečné umělecké dědictví. Známe od něho celkem 612 skladeb. Mnohé ze 42 oper a 26 oratorií náležejí k tomu nejcennějšímu, co bylo v evropské hudbě vytvořeno. Ve svých dílech se Händel snažil o působivou syntézu různých národních stylů. Vedle svrchovaného kompozičního mistrovství a nevšedního dramatického náboje se jeho hudba vyznačuje niterným patosem a strhujícím životním optimismem. Dle zásad osvícenské etiky Georg Friedrich Händel posluchače nejen bavil, nýbrž i vychovával. -Árie Es-dur z opery Orlando (1732) pro soprán, 2 violetty marine (barokní verze nástroje violy d´amore vytvořena italem Pietrem Castruccim) a violoncello (pizzicato)

42

Christoph Graupner (1683 – 1760) – věnoval viole d´amore značnou část svého odkazu. Mimo koncertů a Ouvertur, též napsal řadu triových sonát, kde po boku violy d´amore obsazuje flétnu nebo chalumeau24. Ve třinácti kantátách viola d´amore rovnocenně doprovází sopránový hlas za doprovodu pizzicato ve smyčcích. -Koncert D-dur pro violu d´amore, smyčce (GWV 314) -Koncert F-dur pro flétnu, violu d´amore, chalumeau, smyčce (GWV 327) -Koncert D-dur pro flétnu d´amore, hoboj d´amore, violu d´amore, smyčce (GWV 333) -Koncert g-moll pro violu d´amore, smyčce (GWV 336) -Koncert A-dur pro violu, violu d´amore, smyčce (GWV 339) -Koncert B-dur pro chalumeau, violu d´amore, hoboj, smyčce (GWV 343) -Ouverture D-dur pro hoboj d´amore, violu d´amore, smyčce (GWV 419) -Ouverture d-moll pro fagot, viola d´amore, smyčce (GWV 426) -Ouverture D-dur pro violu d´amore a smyčce (GWV 427) -Ouverture E-dur pro violu d´amore a smyčce (GWV 438) -Ouverture F-dur pro flétnu, violu d´amore, chalumeau a smyčce (GWV 450) -Ouverture F-dur pro flétnu, violu d´amore, 2 chalumeau a smyčce (GWV 451) -Ouverture G-dur pro violu d´amore a smyčce (GWV 459) -Ouverture G-dur pro violu d´amore a smyčce (GWV 460) -Ouverture G-dur pro violu d´amore, fagot a smyčce (GWV 465) -Ouverture A-dur pro violu d´amore a smyčce (GWV 476) -Ouverture A-dur pro flétnu, violy d´amore, hoboj, gafot a smyčce (GWV 477) -Sinfonia F-dur pro 2 violy d´amore, violoncello, fagot, 3 violy a basso continuo

24

Chalumeau – jedno plátkový nástroj, jenž byl přímým předchůdcem moderního

klarinetu.

43

Pietro Locatelli (1695 – 1746) – byl opět důkazem, že řada vynikajících houslistů se věnovala hře na violu d´amore a také pro ni zkomponovala řadu skladeb. -Trio F-dur a B-dur pro violu d´amore, flétnu a bas

Johann Joachim Quantz (1697 – 1773) – byl na svou dobu zjevem obdivuhodně univerzálním – proslul především jako flétnista, ale i jako skladatel, hudební teoretik a spisovatel a dokonce jako výrobce fléten. Jeho mládí a hudební počátky se podobají osudům tolika jiných hudebníků jeho doby: vzdělával se nejprve u svého strýce, střídal různá místa pobytu a působení a učil se na různé hudební nástroje. Roku 1716 pobyl ve Vídni, kde

navštěvoval

hodiny kontrapunktu u Jana

Dismase

Zelenky.

Quantzovo dílo je právě díky jeho působení a povinnostem neobyčejně rozsáhlé, i když drtivou většinou žánrově úzké. Psal převážně skladby pro flétnu (sonáty, triové sonáty a koncerty). Trio-sonáta F-dur pro flétnu, violu d´amore a basso continuo Trio-sonáta c-moll pro flétnu, violu d´amore a basso continuo

Frnaz Simon Schuchbauer (1699 – 1726) – jeho dílo bylo objeveno teprve v 70. letech 20. století K.Stumpfem. Prozatím obsahuje 2 skladby vydané tiskem. -Trio G-dur pro flétnu, violu d´amore a basso continuo -Sonáta A-dur pro pro 2 violy d´amore a basso continuo

44

Vyobrazení hráče na 6-ti strunnou violu d´amore (Weigel, Německo, 1700 – 1725) umístěno v Musikalisches Theatrum Nürnberg.25

25

DANKS, Harry. The Viola d´Amore. Limitovaná první edice, 500 kopií. West Midlands,

England: Bois de Boulogne, 1976. ISBN 0 900998 15 6. (s.8)

45

3. Viola d´amore v období klasicismu Bez dvou hlavních propagátorů violy d´amore Jana Václava Stamice26 a Karla Stamice, otce a syna, byl by asi tento nástroj zapomenut již koncem 18. století. Oba dva jakožto výkonní umělci a skladatelé udrželi tento nástroj při životě, zejména K.Stamic (1745-1801) dovedl hru používáním dvojzvuků, trojzvuků, pizzicat levou rukou, arpeggií a flažoletů takřka k dokonalosti. K tomu ovšem bylo zapotřebí sedmi strun, a tak se vlastně částečně podílel na ustálení finální podoby nástroje. Mimo koncertů a sonát se též Viola d´amore začíná více uplatňovat v komorní hudbě, kde se stává partnerem houslí, flétny, hoboje, cella a violonu. Dalšími autory, kteří neopomněli violu d´amore byli: Joseph Haydn, G.Toeschi, F. Benda, F.W.Rust, F.A.Hoffmeister (4 kvartety) a také J.L.Eybler (2 kvinetyt v D dur pro violu d´amore, housle, violu, cello a violone).

Chronologický přehled skladatelů komponujících pro violu d´amore v období klasicismu27:

František Benda (1709 – 1786) – byl český skladatel a houslový virtuos v období raného klasicismu, který téměř celý svůj život strávil ve službách krále Fridricha II. v Berlíně. Jako houslista se vyznačoval brilantní technikou hry a neobyčejně zpěvným tónem. Při komponování uplatňoval živé prvky české světské melodiky a rytmiky, čímž se odpoutal od svých hlavních vzorů Vivaldiho a Tartiniho. Patřil však spíše ke 26

Jan Václav Antonín Stamic (1717-1757) – český skladatel, houslista a jeden

z nejlepších dirigentů své doby. Též patřil k zakladatelům tzv. „Mannheimské školy“, která kompozičně ovlivnila řadu dalších autorů klasicismu. 27

JAPPE, Michael & Dorothea. Viola d'amore Bibliographie. Hardback. Winterthur:

Amadeus, 1997. ISBN 3-905049-74-0.

46

konzervativnímu skladatelskému proudu, který se nikdy plně neodpoutal od barokního stylu. -Sonáta A-dur pro violu d´amor a basso continuo

Louis – Toussaint Milandre (18. Století) -Kusy pro violu d´amore a basso continuo -Kusy pro violu d´amore, housle a basso continuo -Trio in g pro violu d´amore, housle a basso continuo

Páter Ireneus Hraczek (1724 – 1777) – byla velmi pozoruhodná osobnost skladatele i hráče na violu d´amore. Byl řádovým knězem a též sekretářem české provincie. Z titulu svého postavení často cestoval a při té příležitosti i koncertoval na violu d´amore. Zkomponoval množství nádherných skladeb, které svojí melodičností i jemnou introvertní výpovědí jsou jako šity na míru právě viole d´amore. -Sonáta pro violu d´amore a basso continuo -Kleine Vortragstücke pro violu d´amore sólo -24 duí pro violu d´amore a violon

Giovanni Battista Toeschi (1724 – 1788) – pocházel z významné italské hudebnické rodiny. Byl výborným houslistou, a proto přesídlil do Mannheimu, kde se stal členem tamního světově proslulého orchestru. -Sonáta D-dur pro violu d´amore a bas -Koncert pro violu d´amore a komorní orchestr -Kvartet D-dur pro flétnu, violu d´amore, housle a bas

Carlo Martinides (ca1731 – 1794) -Kvartet Es-dur pro violu d´amore, housle, violu a bas -Divertimento D-dur pro violu d´amore, housle, violu a violoncello

47

Joseph Haydn (1732 – 1809) - byl rakouský hudební skladatel, přední představitel klasického období v hudbě, často označován jako „otec symfonie“, nebo „otec smyčcového kvartetu“. -Trio Es dur pro housle, violu d´amore a violoncello -Divertimento pro violu d´amore, housle a bas -Adagio D-dur pro violu d´amore a violoncello

Johann Georg Albrechtsberger (1736 – 1809) – tento významný rakouský skladatel, teoretik a pedagog je dnes slavný hlavně tím, že byl učitelem kontrapunktu samotného L. van Beethovena. V jeho skladbách se prolínají prvky barokního i klasicistního slohu. -Trio D-dur pro flétnu, violu d´amore a bas -Trio D-dur pro housle, violu d´amore a bas

Giovanni Battista Borghi (1738 – 1796) – patří mezi méně známé italské skladatele předklasického období. Je autorem četných instrumentálních sonát převážně s použitím kontrabasu. Také jeho skladby pro violu d´amore jsou vždy komponovány s průvodem kontrabasu. -Sonáta No.1 -Divertissement -Tambourin

Karel Stamic (1746 – 1801) – pokud se jedná o violu d´amore, byl stěžejní postavou v období klasicismu, podobně jako Antonio Vivaldi v období baroka. K.Stamic působil ve Štrasburku, Mannheimu, Londýně, Paříži, Kasselu a od roku 1794 se natrvalo usadil v Jeně. Byl typickým představitelem virtuosa na housle, violu a violu d´amore – virtuosa své doby, jehož životním údělem bylo cestování a koncertování na tyto nástroje. -Sonáta Es-dur pro violu d´amore, housle a orchestr -Tři koncerty pro violu d´amore a orchestr 48

-Duo Es-dur pro violu d´amore a housle nebo violu „Malborough“ -Sonáta D-dur pro violu d´amore a bas -Adagio G-dur pro violu d´amore a bas -10 kusů D-dur pro violu d´amore -Divertimento pro violu d´amore a cembalo -Kvartet D-dur pro violu d´amore, housle, violu a bas

Franz Anton Hoffmeister (1754 – 1812) – je dnes považován za významného německého skladatele v oblasti komorní instrumentální hudby zejména v kompozici smyčcových kvartetů, kterých údajně vytvořil 42. Ve čtyřech z nich použil na místě vedoucího hlasu violu d´amore. Vznikly tak kompozice nenapodobitelných tónových kvalit. -Dva kvartety Es-dur pro violu d´amore, dvoje housle a bas -Kvartet D-dur pro flétnu, violu d´amore, housle (con sordino) a bas -Kvartet D-dur pro violu d´amore, dvoje housle a violoncello

Joseph Leopold Eybler (1765 – 1846) – byl rakouský skladatel, současník W.A.Mozarta a určitě patřil do nejvyšších vídeňských hudebních kruhů. Svým učitelem Albrechtsbergem byl považován za největšího hudebního génia své doby samozřejmě po Mozartovi. -Quintet No.1 D-dur pro violu d´amore, housle, violu, violoncello a violon -Quintet No.2 D-dur pro violu d´amore, housle, violu, violoncello a violon -Offertorium „In festo Sancta Theresia“ pro tenor, sólové violy d´amore, violoncello za doprovodu smyčců a sboru

49

4. Vzkříšení violy na přelomu 19. a 20. století Se stále většími nároky kladenými na zvukovou dokonalost moderních nástrojů se viola d´amore přibližně na několik desetiletí vytrácí z hudebního povědomí. Je jasné, že viola d´amore není nástroj vhodný do orchestru, i když jisté pokusy hlavně v operní tvorbě tu byly (Massenet, Meyerbeer, Charpentier, Janáček…). Svou specifickou zvukovou podstatou a nižší průraznost tónu, hlavně ve vyšších polohách, byl tento nástroj určen především pro hru sólovou, doprovod lidského hlasu a pro hru komorní v nejrozmanitějších obsazeních. Tím byla viola d´amore vlastně předem odsouzena zůstat v menších sálech, podobně jako tomu bylo u cembala. Dalším limitem bylo omezení používání moderních modulací. Z historie víme, že většina skladeb pro violu d´amore byla psána v D dur nebo d moll. Výjimečně skladatelé užili skordatury o půl tónu výše či níže. Jedním z nejgeniálnějších užití violy d´amore na divadelní scéně je sbor „Coro a bocca chiusa“ na konci druhého aktu opery Madama Butterfly 28 G. Pucciniho (1858 – 1924). Dojemnou atmosféru čekající Butterfly s dcerou Dolore na návrat milovaného námořního důstojníka Pinkertona, vykresluje sbor (soprán a tenor) za scénou zpívající v „brumendu“ tklivou melodii, v unisonu doprovázenou právě violou d´amore29. Vše má dle originálu umocnit hráč, samostatně stojící na pódiu, s nástrojem, jehož hlavička by měla být vyřezána do podobizny dívky s páskou přes oči, což má symbolizovat, že láska je slepá (obrázek viz. strana 14)30.

28

Madama Butterfly [online]. [cit. 2016-11-12]. Dostupné z:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Madam_Butterfly 29

Vzhledem k obtížnosti hry na violu d´amore je part hráván na housle či violu.

30

Pro umocnění dojmu je třeba znát děj opery a vnímat ji v kontextu.

50

Ukázka partitury z opery G.Pucciniho Madama Butterfly se sólem violy d´amore31

Chronologický přehled skladatelů komponujících pro violu d´amore na přelomu 19. a 20. století32:

Louis van Waefelghem (1840 – 1908) -Romance D-dur pro violu d´amore a klavír (1891) -Soir d’automne, Melodie pro violu d´amore nebo violu a klavír nebo harfu (1903)

31

Ukázka

z

partitury [online].

[cit.

2016-11-22].

Dostupné

z:

http://musicalassumptions.blogspot.cz/2011/12/viola-damore-sul-palco-in-humming.html 32

SLAVÍK, František. Kompendium violy d´amore. Praha/Brno, 1994.

51

Leoš Janáček (1854 – 1928) – viz. Leoš Janáček a viola d´amore (s. 54) Charles Martin Loeffler (1861 – 1935) -La mort de Tintagiles, Symfonickéá báseň pro violu d´amore a orchestr op.6 (1897 – 1900) -The Lone Prairie pro tenor saxofon, violu d´amore a klavír

Ermanno Wolf – Ferrari (1876 – 1948) – syn německého malíře a italské matky, je dnes považován za skladatele italského. Po hudebních studiích v Mnichově působil jako sbormistr v Miláně a po té se stal ředitelem konzervatoře v Benátkách. -Duo Serenáda g-moll pro violu d´amore a violu da gamba Ottorino Respighi (1879 – 1936) -Kvartet pro kvinton, violu d´amore, violu da gamba a basovou violu

Henri Casadesus (1879 – 1947) – (více na s.38)

Heitor Villa – Lobos (1887 – 1959) -Amazonas Frank Martin (1890 – 1974) – patří mezi přední švýcarské skladatele minulého století. Studoval v Ženevě a po té působil jako pedagog v Curychu, Římě, Paříži a v Kolíně nad Rýnem. Jeho kompoziční styl byl velmi ovlivněn impresionismem a později dílem A. Schönberga. -Sonáta da chiesa pro violu d´amore, varhany a smyčcový orchestr (1952)

Paul Hindemith (1895 – 1963) – viz. str.59

52

Jaroslav Maštalíř (1906 – 1988) – byl uznávaným klavíristou a jako korepetitor doprovázel řadu známých sólistů své doby. -Čtyři skladby pro violu d´amore a kontrabas (věnováno J.Horákovi a F.Poštovi) Bruno Maderna (1920 – 1973) -Viola pro violu nebo violu d´amore sólo (1971) Paul Rosenbloom (1952) -Koncert pro dvě violy d´amore a komorní orchestr (1994) Hans Vermeersch (1957) -Gadbad – Confusion pro dvě violy d´amore, violu da gamba a cembalo (2012) -Bhalobasha – Love pro violu d´amore a nahrávku (2012) -Markabaraa – Tombeau pro dvě violy d´amore, violoncello a cembalo (2014) -Stootch – Reflection pro violu d´amore a nahrávku (2014) Michal Edwards (1968) -24/7:freedom fried pro violu d´amore a elektronické nástroje (2006) Dario Palermo (1970) -Ritual pro violu d´amore a elektronické nástroje (2007) Emily Doolittle (1972) -Virelais pro violu d´amore a hlas (2001)

53

4.1. Leoš Janáček a viola d´amore

K prvnímu setkání L.Janáčka s violou d´amore došlo pravděpodobně za dob jeho studií v Lipsku (1879 – 1880). Z jeho poznámek z výuky instrumentace (H.Berlioz – Grand Traité d´instrumentation) je zřejmé, že se více soustředil na ladění nástroje než na jeho poetický zvuk. O deset let později, už jako ředitel varhanické školy v Brně, měl možnost navštívit představení Meyerbeerových Hugenotů (19.listopadu 1890), podle Berlioze nejslavnějšího díla 19. Století, v němž je využita viola d´amore. O tři dny později (Janáček ve své recenzi tohoto díla v Moravských listech píše: „Viola d´amore je v Hugenotech exponována do té míry, že ji nelze opomenout.“33 Přesto je málo pravděpodobné, že by si mohlo malé brněnské divadlo dovolit takový přepych a řešilo zřejmě situaci obvyklou cestou, to jest nahrazením violy d´amore normální violou. Přitom v Brně tenkrát působil R.Reissig jako učitel houslí na Janáčkově varhanické škole (1903-1909), který byl dokonce virtuozem na violu d´amore. Od něj později pravděpodobně získal Janáček praktické informace o nástroji. Další zkušenost s užitím violy d´amore v operní tvorbě získal roku 1903 při poslechu Charpentierovy Louisy. Scéna ze čtvrtého jednání této opery, kde otec uklidňuje Louisu písní doprovázenou violou d´amore, Janáčka okouzlilo natolik, že ve své opeře Osud, inspirované jeho blízkým vztahem ke zpěvačce Kamile Urválkové, chtěl původně nechat v některých situacích promluvit violu d´amore. V autorizovaném opisu partitury sice hlas violy d´amore zaznamenán není, je zde však několik pasáží pro dvě violy solo. Při podrobnějším zkoumání bylo ujištěno, že Janáček vlastní rukou původní opisovačovo označení „dvě violy d´amore“ změnil na „dvě violy solo“. Vzrůstající pochybnosti o vhodnosti využití violy d´amore v orchestru nabyly vrcholu při první revizi opery, kdy Janáček zcela nástroj vypustil. Další, možná nepřímo související, obsazení violy d´amore je ve třetí části Sinfonietty (původně nazvané Králové klášter), kde úvod měla původně odehrát jediná viola d´amore na místo dnešní verze, která

33

ŠTEDROŇ, Bohumír. Leoš Janáček kritikem brněnské opery v letech 1890 – 1892.

Brno: ed.A.Závodský, 1970, , 232-3.

54

zahrnuje celou violovou skupinu. Dle britského „janáčkologa“ profesora dr. Johna Tyrrella34 tím snad chtěl Janáček zmínit možný milostný vztah zakladatelky kláštera, královny vdovy Elišky Rejčky k českému pánu Jindřichovi z Lipé. Několik dalších let Janáček violu d´amore úplně opomíjí. Až do doby, kdy měl v Praze možnost shlédnout Pucciniho operu Madame Butterfly (r.1908), v níž užití violy d´amore znovu probudilo jeho náklonnost k tomuto nástroji. Jeho návrat k užití violy d´amore však doznal jistých změn. Do té doby byla linka partu psaná pro dva nástroje vždy v houslovém klíči, někdy i nad notovou osnovou houslí, ale od Káti Kabanové je tomu podobně jako u Mayerbeera nebo Pucciniho, tedy pouze jedna viola d´amore v altovém klíči nad notovou osnovou viol. Zajímavé je to, že tento part je pak stejně dobře hratelný i na klasickou violu. Z předchozích řádků je zřejmé, že Janáček nepoužíval violu d´amore, aby využil technických možností nástroje, ale jak píše prof. B.Štědroň v knize o Janáčkovi vydané roku 1976, proto, že se mu tento nástroj stal symbolem lásky. Janáčkovo citové vzplanutí podnícené okouzlením Kamilou Stösslovou se stalo zdrojem tvůrčí síly, z níž se zrodila opera Káťa Kabanová a jeho poslední dílo – druhý smyčcový kvartet nazvaný Listy milostné, později autorem přejmenovaný na Listy důvěrné „aby nedával svoje city napospas hlupákům“. Opera byla nejčastěji formou jeho hudební reflexe silných osudových impulzů. Pro vyjádření lásky ke Kamile Stösslové si však zvolil smyčcové kvarteto. Komorní hudba a zejména smyčcové kvarteto bývá často pověřováno poselstvím důvěrných sdělení. Janáček cítil po úspěšné zkušenosti se svým prvním kvartetním dílem velkou důvěru k výrazovým možnostem tohoto souboru nástrojů. A znovu se mu vynořila představa violy d´amore, která by nahradila v kvartetu klasickou violu a hrála dokonce hlavní roli. V dopise své múze Kamile píše: „Celek bude obzvláště držet zvláštní nástroj. Jmenuje se viola d´amour – viola lásky.“ Jenže jeho utkvělá představa užití violy d´amore znovu troskotá na zvučnosti tohoto nástroje. Členům Moravského kvarteta (František Kudláček, Josef Jedlička, Josef Trkan, Josef Křenek), kterým Janáček svěřil první provedení svých Listů důvěrných, se podařilo autora přesvědčit, že pro interpretaci tak emotivně vypjatého díla je tento nástroj nevhodný. Janáček žádal alespoň o zachování některých partií, kde bude moci viola d´amore přesvědčit publikum svým zvláštně líbezným tónem, 34

Dr. John Tyrell (1942) – čestný doktor Masarykovy univerzity a JAMU v Brně.

55

ale nakonec se druhý den, s notnou dávkou sebezapření, rozhodl part violy d´amore úplně zrušit. Co si máme tedy o Janáčkově vztahu k viole d´amore myslet? Čím bylo živeno to, co se nám jeví jako posedlost violou d´amore trvající 25 let, přesto, že se ten záměr nikdy plně nerealizoval. Možná nám k pochopení napoví následující sdělení. Jiří Šimáček 35 ve svých skriptech o viole d´amore též uvádí jednu velmi zajímavou informaci. Dle jeho studie existují očití svědkové, kteří tvrdí, že Leoš Janáček měl přítele violistu, který vlastnil nikoli violu d´amore, ale kvinton (stará viola bez rezonančních strun laděná v kvintách). Janáčkovi se tón tohoto nástroje natolik zalíbil, že ho nazval violou d´amore a v některých místech požadoval hrát violová sóla právě na tento nástroj. Tomuto tvrzení odpovídá i ta skutečnost, že party těchto sól pro violu d´amore jsou obtížně hratelné, jako kdyby byly spíše komponovány pro ladění kvintové. Luděk Cap, jako primárius Kubínova kvarteta, ve své habilitační přednášce s názvem „Poznámky k interpretaci autografní skici Listů důvěrných Leoše Janáčka v původní verzi s violou d´amore“ zmiňuje své zkušenosti a postřehy z nastudování tohoto díla právě s violou d´amore. Upozorňuje na to, že Kubínovo kvarteto je s největší pravděpodobností jediné, které koncertně provedlo a nahrálo Janáčkovu autografní skicu Listů důvěrných. Na jaře roku 1997 dostalo Kubínovo kvarteto mimořádnou příležitost podílet se na projektu Supraphonu „Leoš Janáček neznámý“. Bylo osloveno Dr. Ivanem Měrkou, tehdy členem výboru Janáčkovy společnosti, aby nastudovali a nahráli původní verzi Listů důvěrných s violou d´amore a to s americkým violistou Johnem Anthonym Calabresem, excelentním virtuosem na tento nástroj. Dále ve své přednášce cituje: „Když za námi Dr. Měrka s nabídkou

přišel, měli jsme představu, že jen znovu natočíme Janáčkovy Listy důvěrné a nám všem dobře známý part violy místo našeho kolegy zahraje pan Calabrese na violu d´amore. Předpokládali jsme, že hlavním úkolem bude intenzivní práce na dokonalé souhře s novým partnerem a také ve zvukovém vyvážení s pro nás neobvyklým hudebním nástrojem. Nabídku 35

Jiří Šimáček (nar. 30.6.1952), bývalý člen ND Praha, pedagog, hráč na violu dˇamore.

56

k takto zajímavé práci jsme tedy zvídavě přijali. Po čase nám Dr. Měrka přivezl z Brna rozepsaný notový materiál a s ním nám předal také vzkaz od přípravného týmu projektu, abychom se pokusili zahrát vše tak, jak je to zapsáno. Vysvětlil nám, že se jedná o první podobu Listů důvěrných, o přepis tzv. autografní skici, kterou Janáček 19.2. 1928 dopsal a předal k nastudování Moravskému kvartetu. Ve srovnání s kvartetem, který jsme hráli, se ve skice vyskytovalo takové množství odlišností a změn, že si nakonec vyžádalo z naší strany nové nastudování partitury. Znepokojivá byla pro nás také informace, že pro nazkoušení skici kvartetu s violistou budeme mít k dispozici jen tři dny a pak je naplánováno natáčení CD.“36 Problematika Janáčkovy představy o uplatnění violy d´amore zůstane akademickou otázkou, protože díla, kde byl tento nástroj v konečné verzi nahrazen současným typem violy, žijí a patří k jeho nejkrásnějším. Jeho Listy důvěrné v podobě, kterou jim dalo ve spolupráci s autorem Moravské kvarteto, zněly ve světě sedmdesát let a staly se repertoárovým číslem světově proslulých souborů. V roce 2008 se toto geniální dílo dočkalo svého kritického vydání u vydavatelství Bärenreiter v Praze a to zásluhou prof. Miloše Štědroně, Dr. Jiřího Zahrádky a prof. Leoše Faltuse. Tato edice zpochybňuje autentičnost prvního vydání a nabízí novou podobu díla, která nyní ovládla ediční produkci, ale u interpretů zatím nenachází porozumění. V závěru pojednání o osudu díla, v němž vystupuje rozpor tónové krásy a malé zvukové průbojnosti violy d´amore velice zřetelně do popředí, uvádím úryvek z Janáčkova dopisu Kamile Stösslové, ve kterém není žádná známka stesku po onom nástroji, ale ze kterého zřetelně vyznívá důvěra v interpretaci Moravského kvarteta.

„ Milá moje Kamilo! Dnes u mne hráli náš kvartet Listy důvěrné. Hrají to

s žárem, jak by oni sami psali takové „důvěrné listy“, (…) Poslouchám. Tys to psal? Ty výkřiky radosti, ale divná věc, i výkřiky hrůzy po ukolébavce. Jásot, horké vyznání lásky, úpěnlivé; nezkrotná touha. Odhodlání, neúprosně bít se se světem o Tebe. Lkát, důvěřovat, bát se. Drtit pod sebou vše, když by bránilo. V udivení stát před Tebou při prvním setkání. Žasnout nad Tvým zjevem; jak by padl na dno studny a já z toho okamžiku pil její vodu. Zmatek a vysoký zpěv: „ Našels ženu, jež Ti byla 36

Luděk Cap (12.8.1955) – houslista, primárius Kubínova kvarteta, pedagog ostravské

konzervatoře.

57

souzena.“ Jen moje řeč a Tvé udivené mlčení. Ach, je to dílo, jak bys živého masa vykrojil. Myslím, že nenapíši hlubšího a pravdivějšího. (…)“37

Co tedy závěrem říci? Viola d´amore, jejíž název byl Janáčkem poctivě do všech partitur zapisován, byla vždy nucena ustoupit klasické viole, protože nebyla schopna být interpretem síly jeho milostného citu a zůstala jen zaznamenána v partiturách jako symbol snahy o doslovné vyjádření opravdovosti jeho milostného zanícení.

37

Ort, Jiří. 2005. Pozdní divoch, Láska a život Leoše Janáčka v operách a dopisech (z

německého originálu přeložil Ivan Binar), Mladá fronta, (1081-297-2005), 248 stran

58

4.2. Paul Hindemith Při srovnání s L.Janáčkem je vztah P.Hindemitha k viole d´amore daleko zasvěcenější. Jeho interpretační praxe ve hře na tento nástroj prozrazuje důvěrnou znalost technických možností violy d´amore a otevírá cestu vlastní tvorbě skladeb. Zatímco skladatelé a hráči z dob největšího rozkvětu violy d´amore nikdy neopouštěli půdu tonality a jen zřídkakdy se odvážili opustit první polohu na hmatníku, Hindemith všechna tato omezení překračuje. Jeho tvorba je novou kapitolou literatury tohoto nástroje, představuje oblast nových kompozičních možností. Jeho skladby byly výzvou nejen hráčům, kterým přivodila vyšší technickou náročnost interpretace, ale i houslařům, protože bylo třeba vyjít vstříc novým požadavkům řešením redukce váhy nástroje a úpravami jeho ústrojenství. Do osudu vývoje violy d´amore vstoupil Hindemith v roce 1922, kdy napsal pro tento nástroj dvouvěté dílko nazvané „ Kleine Sonate“, malou sonátu pro violu a klavír, jednu z prvních skladeb, jež představují novou epochu tvorby pro violu d´amore. Dalším důkazem jeho obliby staré hudby a hry na staré nástroje je řada skladeb z let 1924 – 27 nazvaných „ Kammermusiken“ No. 2 - 7, jež jsou evokací Braniborských koncertů J.S.Bacha. Jejich No.6 je koncert pro violu d´amore zajímavý svojí koncepcí a neobvyklou instrumentací. Jako doprovodné hlasy tu autor používá flétnu, hoboj, klarinet, basklarinet, fagot, lesní roh, trubku, pozoun, 3 violoncella a 2 kontrabasy. Menším nástrojovým souborem a eliminací houslí a viol se evidentně snaží o zvýraznění sólového hlasu nástroje, který neoplývá zvukovou silou. Nejvýznamnějším obdobím života P.Hindemitha pro rozvoj výroby starých nástrojů a řešení problematiky jejich ovládání byl jeho pobyt v Americe. Po několika méně významných pedagogických činnostech je mu nabídnuto místo pedagoga na Yalské univerzitě. Tam se zakládá jeho pověst nejuznávanějšího učitele kompozice ve Spojených státech amerických. V dubnu 1943 vzniká Yale Collegium Musicum, v němž působí jako umělecký vedoucí a dirigent. Tento soubor, složený z jeho vlastních žáků, důsledně usiloval o dosažení autentického způsobu tvoření tónu při provádění děl středověkých a ranně barokních mistrů. Stal se průkopníkem nových forem nácviku a stylové věrnosti při provádění historických děl. Je nutno poznamenat, že sám Hindemith se 59

aktivně podílel na produkcích jako hráč na fiddle, viol, violu da gamba, violu d´amore a fagot. Od svého vzniku do roku 1953 toto uskupení provedlo na 12 různě programově koncipovaných koncertů, přičemž několik z nich muselo být pro veliký úspěch reprízováno i v New Yorku.

Paul Hindemith a jeho sedmistrunná viola d´amore38

Yale Collegium Musicum založené Hindemithem v roce 1943 v USA39

38Paul

Hindemith [online]. [cit. 2016-11-29]. Dostupné z:

http://www.hindemith.info/fileadmin/_processed_/csm_III-27-PH-Viola-d_amore-Koerbitz _5021994119.jpg 39Paul

Hindemith [online]. [cit. 2016-11-29]. Dostupné z:

http://www.hindemith.info/en/life-work/biography/1939-1945/work/collegium-musicum/.

60

5. Viola d´amore současnosti

V současnosti ve světě existuje několik společností, které se zabývají udržováním historického odkazu a poselstvím violy d´amore nejen svojí koncertní činností, ale také hudební analýzou interpretovaných skladeb a pátráním po zapomenutých dílech v archivech. Pravděpodobně největší a svojí činností nejvýraznější z nich sídlí a působí (i s českou účastí) ve Spojených Státech Amerických a jmenuje se „Viola d´amore Society of America“ – od října 2013 přejmenována na „International Viola d´amore Society e.V.“. Byla založena roku 1977 dr. Myronem Rosenblumem a jejím posláním je shromažďování informací a materiálů a evidence hráčů, skladatelů komponujících pro violu d´amore a výrobců tohoto nástroje. Každé dva roka pořádá kongres, na kterém odborníci prezentují nové poznatky týkající se violy d´amore a hráči interpretují nově objevené skladby nebo soudobými skladateli zkomponované novinky. Informace o každém kongresu poskytuje brožura Newsletter“, kde jsou v anglickém a německém jazyce popsány nové události ze světa violy d´amore. Za zmínku určitě stojí Newsletter z roku 2008, který zaznamenal program 14. kongresu, jenž se konal v německém Ochsenhausenu. Zajímavou byla přednáška Guntera Teuffela ze dne 20.6.2008 s názvem „Viola d´amore v pozdním díle Leoše Janáčka“. Autor přednášky zde rozebíral kořeny vztahu L.Janáčka k „viole lásky“ a vytvořil seznam děl, kde jí bylo nebo mělo být skladatelem užito (od roku 1903 - opera Osud až po rok 1928 - 2. Smyčcový kvartet „Listy důvěrné).

61

5.1. Hráči na violu d´amore ve světě (jmenný seznam)40 Attilio Ariosti (1666–1729) Louis-Toussaint Milandre (18.st.) Farinelli (1705–1782) Alexandro Marie Antoin Fridzeri (1741-1819) Antonio Vivaldi (1678-1741) Chrétien Urhan (1790–1845) Louis van Waefelghem (1840–1908) George Saint-George (1841–1924) Hugo Walter Voigtlander (1859-1933) Carl Valentin Wunderle (1866-1944) Henri Casadesus (1879–1947) Montagu Cleeve (1894–1993) Paul Hindemith (1895-1963) Karl Haas (1900–1970) Vadim Borisovsky (1900–1972) Tosca Kramer (1903–1976) Guido Santórsola (1904–1994) Walter Trampler (1915–1997) Gordon B. Childs ( 1927) Alice Harnoncourt (1930) Marcus Thompson (1946) Michael Kugel (1947) Stephen Nachmanovitch (1950) Roy Goodman (1951) Gunter Teuffel (1955) Garth Knox (1956) Richard Fleischman (1963) Sviatoslav Belonogov (1965) Rachel Barton Pine ( 1974) Julia Rebekka Adler (1978) 40

SLAVÍK, František. Kompendium violy d´amore. Praha/Brno, 1994.

62

James Wannan Hans Vermeersch (1957) Jasser Haj Youssef (1980) Leonid Pateyuk (1990) Lucinda Moon Daniel Thomason (1934) Myron Rosenblum (1933) Hans Lauerer Rüdiger Müller-Nübling Harry Danks (1912-2001) Michel Pons Marianne Kubitschek-Rônez Margit Urbanetz-Vig Emil Seiler (1906-1998) Viera Bilikova Joseph Pietropaolo (1934-2014) Frank Bellino (1927-2013) Joseph Ceo Wolfram Just (1936) Thomas Georgi Igor Boguslavsky Karl Stumpf (1907-1988) Aurelio Arcidiacono (1915-2001) Howard Boatwright (1912-1999) Virginia Majewski Lorenzo Nassimbeni František Slavík (1911-1999) Jacob Glick (1926-1999) Vazgen Muradian Medardo Mascagni (1922-2001) Artur Paciorkiewicz John Calabrese (1941-2006) Jaroslav Horák (1914-2005) Katherine McGillivray (1970-2006) 63

Guenter Ojstersek (1930) Hans-Karl Piltz Paul Shirley (1886-1984) Mary Elliott James (1927) Jose Blankleder (? - 1998) Max Tonson-Ward (1918-2015) Elizabeth Watson Roland Kato Claire Kroyt Charles Martin Loeffler (1861-1935) Richard Stoelzer Arnt Martin (1939) Leon King Karlina Ivane (1979) Carlos Solare Haruko Tanabe Ines Wein Adriana Zoppo Ludwig Hampe Sibylle Hoedt-Schmidt Christoph Angerer Gheorghe & Simona Balan Christiane Guhl Simon Steinkühler Anne Schumann Rachel Stott Helmut Tzschöckell (1933-1999)

64

5.2. Hráči a skladatelé na violu d´amore na území Čech a Moravy

Rudolf Reissig (1874 – 1939) - byl význačným českým pedagogem a hudebníkem. Kromě své pedagogické činnosti se věnoval také dirigování a koncertoval jako sólista nebo komorní hráč. Vedle houslí hrál také na violu a violu d´amore, což byl tehdy málo známý či téměř zapomenutý nástroj, jehož subtilní zvuk se nemohl uplatnit ve velkých orchestrálních kompozicích tehdejší doby. Rudolf Reissig vystudoval pražskou konzervatoř a působil jako učitel na hudební škole nejdříve v Kroměříži, později v Brně. Tam učil v letech 1903 – 9 učil na varhanické škole, kde byl ředitelem Leoš Janáček, a také vedl po dva roky Filharmonický sbor „Beseda“. Je velmi pravděpodobné, že to byl právě zvuk Ressigovy violy d´amore, který inspiroval Janáčka k řadě sólových partů v jeho operách i v původní verzi smyčcového kvartetu „Listy důvěrné“. Po vzniku Československé republiky, v letech 1919 – 20 působil Rudolf Reissig jako profesor na Brněnské konzervatoři, později přešel na Pražskou konzervatoř. Mezi jeho žáky se hře na violu d´amore intenzívně věnoval patrně jediný – Ing. František Slavík.

Ing. František Slavík (1910 – 1999) byl následovníkem svého učitele v koncertování na violu d´amore. Představoval typ virtuosního hráče. Vystudoval hru na housle na konzervatoři v Praze ve třídě profesora R.Reissiga. Žil v Brně a na Technické univerzitě získal titul inženýra – později se stal soudním znalcem pro termiku a technologii silikátů. Viola d´amour se stala prostředkem jeho uměleckého vyžití, koncertoval až do pozdního věku a většina jeho veřejných vystoupení se uskutečnila v zahraničí. Jeho Kompendium (rukověť) pro violu d´amore je souborem celoživotních zkušeností a obsahuje historii nástroje, techniku hry a soupis skladeb určených pro tuto violu i jména jejich interpretů. Dílo je psáno německy a v roce 1994 v Praze, po konzultacích a se svolením rodiny mistra, je přeložil do češtiny a angličtiny amatérský hudebník a velký hudební nadšenec Ing. Jan Matys.

65

Desatero hráče na violu d´amore Františka Slavíka41: 1. Raději si odpočiň, než bys bezmyšlenkovitě cvičil. 2. Musíš – li myslet na technickou stránku hry, znamená to, že jsi skladbu dosud nezvládl. 3. Stále věnuj pozornost intonaci. 4. Napětí v kterékoli části těla je při hře velice škodlivé. 5. Pružnost prstů levé ruky je důležitější než jejich tlak. 6. S přibývajícími

léty

prodlužujeme

čas

věnovaný

smyčcové

technice. 7. Dodržováním optimálního místa dotyku smyčce a struny potlačíme pazvuky. 8. Hraj zpaměti všechen studovaný materiál, nikoli jen přednesové skladby. 9. Čím budeš hrát zvučněji ff a jemnější pp, tím větší dojem uděláš na posluchače. 10. Nejlepším prostředkem proti trémě je autosugesce.

Prof. Jaroslav Horák (1914 – 2004) byl žákem v houslové třídě prof. Bedřicha Voldana na pražské konzervatoři a později se stal členem orchestru České filharmonie. Celý svůj život však zasvětil hře a propagaci violy d´amore. Také díky němu nezanikla u nás hra na tento nástroj, ale jeho zásluhou se dochovalo mnoho notového materiálu a teoretických publikací. Za jeho působení na konzervatoři v Praze se dokonce hře na viole d´amore vyučovalo. Toto byl zřejmě první a zároveň poslední pokus, jak u nás hru na tento nástroj trvale zasadit do hudebního povědomí. J. Horák byl velmi činný i koncertně, nejdříve

v souboru „Pro Arte

Antiqua“ a později v koncertním duu s kontrabasistou prof. Františkem Poštou. Díky tomuto jedinečnému spojení dvou výrazných interpretačních osobností máme možnost si v našich hudebních archivech poslechnout řadu nahrávek na gramodeskách pro violu d´amore a kontrabas.

41

SLAVÍK, František. Kompendium violy d´amore. Praha/Brno, 1994.

66

Zleva: Jaroslav Horák, Zdeněk Pitter, František Pošta42

42

Použito z: propagační materiál souboru (mtz o 21 – T-12´70087)

67

5.3. Jan Matys Již dříve zmíněný Ing. Jan Matys se soustavně věnuje propagaci violy d´amore v České republice. Uvedu hrst jeho hudebních vzpomínek, jež mimo jiné osvětlí již zmíněnou historii Kompendia Ing. Slavíka:43

„Můj otec, který pracoval na legislativním oddělení Ministerstva financí, nám často doma vyprávěl o svém kolegovi, který obšťastňoval spolupracovníky při různých příležitostech hrou na violu d´amore. V praxi jsem tento tajemný nástroj nikdy neslyšel. V rámci Společnosti pro starou hudbu se pěstovala hra na dobové a netypické nástroje – loutnu, gambu, cink a podobně. Když jsem ve Zpravodaji této společnosti objevil článek Ing. Františka Slavíka o viole d´amore, rozjel jsem se za ním do Brna. Lákala mě hlavně možnost akordické hry, tzn. „sám se doprovázet“. Základním problémem bylo získat nástroj, na stavbu nového jsem neměl. Nakonec mi Ing. Slavík levně prodal svoji druhou violu. Ing. Slavíka jsem často v Brně navštěvoval a udržoval s ním pravidelnou korespondenci. Nikdy mě však přímo neučil, odkázal mě na Jiřího Šimáčka z orchestru Národního divadla, který na tento nástroj v Praze koncertoval. Spolupráce s mistrem Šimáčkem se z různých důvodů příliš nerozvinula; vznikl tu však zajímavý impuls. Přeložil jsem část jeho pojednání o viole d´amore do angličtiny pro členy ACMP. Byl o to dost veliký zájem, ač šlo podle Ing. Slavíka o „začátečnickou práci“ (ejhle rivalita mezi umělci!). Pan Slavík pak projevil zájem, zda bych nepřeložil také jeho dílo – Kompendium violy d´amore, sepsané německy. Chtěl to v Německu vydat, ale nenašel se vydavatel pro tak specifické dílo, které by se muselo nadto jazykově upravit. Je to asi 60 stran textu, notové příklady, obrázky a tabulky, součástí Kompendia byla také „Denní cvičení“ a Slavíkova 3 koncertní preludia. Na překladu jsem pracoval asi 2 roky (vedle práce učitele), nejprve jsem napsal český koncept, pak postupně asi 4 anglické verze. Pro poslední verzi jsem si musel pořídit počítač; korigovali ji manželé

43

J.Matys [online]. [cit. 2016-09-01]. Dostupné z:

http://www.technologie-kvalita.cz/honza/Vzpom%C3%ADnkyCZ20100428.pdf

68

Thomassonovi z USA. Pan Slavík se choval velmi korektně, do překladu mi vůbec nezasahoval. Italský virtuos John Calabrese, který uspořádal spolu se svou manželkou- houslistkou dvě koncertní turné po Moravě (v Čechách nebyl zájem) a provedl spolu se členy Kubínova kvarteta původní verzi kvartetu „Listy důvěrné“ Leoše Janáčka, označil Slavíkovo Kompendium za „bibli“ violy d´amore. Viola d´amore má tvar starých viol, drží se jako housle a jejím charakteristickým znakem jsou rezonanční struny, na které se přímo nehraje. Jsou vedeny otvory v dolní části kobylky a dutinou v krku. Podíl rezonančních strun na výsledném zvuku není veliký – činí asi 10%; dodávají tónu stříbřitý lesk a budí dojem, že hraje víc nástrojů. Standardní nástroje mají 6 nebo 7 strun „hracích“ a stejný počet strun rezonančních. Nejběžnější ladění je „široké Dur“: A-d-a-d1-fis1-a1-d2. Tónový rozsah je asi 4 oktávy a lze ho rozdělit na 3 rejstříky: houslový, violový a cellový. Spodní 3 struny odpovídají zhruba třem strunám violoncella (kromě spodního C). Technika hry na violu d´amore má svoje zvláštnosti, které mnohé zájemce odradí. Vyžaduje dlouhodobou píli a není vhodné kombinovat hru na violu d´amore a na standardní smyčcové nástroje (což si ovšem málokdo může dovolit). Největší rozkvět hry na tento nástroj byl v 18. století, vrcholné skladby napsal A.Vivaldi a Karel Stamic. Z moderních skladatelů psal pro violu d´amore např. Paul Hindemith (který na ni taky koncertoval). Zvláštní přízeň jí věnoval Leoš Janáček, který jí přidělil několik sól ve svých operách a v původní verzi jeho smyčcového kvartetu „Listy důvěrné“ nahrazuje violu. Tuto verzi však tehdejší členové Moravského kvarteta odmítli hrát a Janáček ji musel přepracovat pro standardní obsazení kvarteta. Teprve v dnešní době byla provedena rekonstruovaná původní verze (John Calabrese 1997 a prof. Teufel 2008). Hráči na violu d´amore jsou dnes sdruženi v The Viola d’amore Society of America, která pořádá pravidelné kongresy. Zúčastnil jsem se dosud dvou kongresů této společnosti (1996 Michaelstein, 2008 Ochsenhausen, BRD), na obou jsem proslovil přednášku. V Michalsteinu jsem poprvé potkal prof.Jaroslava Horáka, člena České filharmonie a virtuosa na violu d‘amore. Začal jsem k němu pak pravidelně docházet; byly to spíše besedy než lekce. Pan profesor krátce předtím ovdověl, scházeli jsme se u něho spolu s jeho bývalou 69

žákyní na konzervatoři paní Maršálkovou. Pan profesor vyprávěl často, jak byl v roce 1939 přijat do České filharmonie, o Talichovi, o tom, jak po zájezdu ČF do Švýcarska nevrátil jako jediný medaili od Rafaela Kubelka. Byl přesvědčený roajalista, říkal že „demokracie je špatná“ (a asi měl pravdu). Byl členem souboru Pro Ante Antiqua, ale unikátní je zejména jeho spolupráce s kontrabasistou Františkem Poštou. Nevydržel bez práce – na konci života začal ještě komponovat. Při svém učitelském povolání v letech 1991-2004 jsem stěží mohl pomyslet na účinkování v nějakém souboru. Práce mi sebrala veškerou energii. Jako hráč na violu d´amore jsem vystoupil několikrát na „Československém Silvestru“ ve Strání, kde jsem si zahrál s Minksovou hudeckou muzikou z Velké nad Veličkou a doprovázel známou zpěvačku lidových písní Vlastu Grycovou. Bylo to symbolické spojení nástroje, který miloval Janáček, s místem, kde se inspiroval pro svou nejznámější operu. Na d´amurku jsem také několikrát hrál na „Vítání léta ve Vojanových

sadech“, které pořádá každoročně Turistický akademický klub (TAK). Zdá se, že viola d´amore přitahuje lidi s dramatickým osudem. Violista a učitel hudby Miroslav Velíšek (nar. 1932 v Prachaticích) jezdil koncertovat s komorním orchestrem po Německu a jednou dostal od pořadatelů darem violu d´amore. Nástroj byl v dosti zanedbaném stavu. Miroslav Velíšek si jej nechal opravit a začal dojíždět do Prahy k prof. Jaroslavu Horákovi. Ten jej ale za nějaký čas „vyhodil“ – pro nedostatečné pokroky. Pan Velíšek se ale nevzdal; pustil se do studia sám a vytvořil řadu úprav i originálních skladeb. Založil originální trio – varhany, viola d´amore a zpěv (nebo recitace) a začal úspěšně koncertovat na zámcích a v lázních na severu Čech. Během svého působení v Litoměřicích jsem zahlédl plakáty jeho souboru a později jsme se seznámili. Navštívil jsem jeho koncert v Duchcově; kostel, v němž se koncert konal, byl nabitý a lidé pozorně naslouchali nezvyklému nástroji. Lidé pana Velíška znali a jeho koncerty hojně navštěvovali. Jednou vystupovalo Velíškovo trio také v Praze. Na koncertě byl přítomen prof. Horák, který uznal, že jeho bývalý žák udělal veliký pokrok.

70

Pana Velíška však dvakrát postihla smůla. V roce 1995, 14 dnů před koncertem, se mu někdo vloupal do bytu a odnesl jeho violu. Prodal jsem mu svůj nástroj a pan Velíšek musel tvrdě cvičit, aby si na něj do koncertu zvykl. Druhý případ byl horší. Někdy kolem roku 2005 byl přepaden před svým domem v Teplicích. Ztratil vědomí a utrpěl vážný úraz. Ani v této situaci se nevzdal. Po propuštění z nemocnice se rychle připravil na svůj poslední koncert, který odehrál ze svých posledních sil.“44

Zleva: J.Horák, J.Calabrese (při návštěvě Prahy roku 1998), J.Matys45

44

J.Matys [online]. [cit. 2016-09-01]. Dostupné z:

http://www.technologie-kvalita.cz/honza/Vzpom%C3%ADnkyCZ20100428.pdf 45 Soukromý fotoarchiv Ing. Jana Matyse

71

Závěr a poděkování

Cílem této práce nebylo detailní soustředění na jednotlivé výseče problematiky violy d´amore, ale snaha o objevení a vysvětlení okolností, které brání širšímu uplatnění mimořádné krásy jejího tónu v hudební praxi. Hledal jsem je v historii nástrojařství, změnách prostorových podmínek interpretace i v proměnách hudby jako kulturního poselství. Nechtěl jsem, aby se tento nástroj jevil jako slepá ulička ve vývoji hudebních nástrojů a stranil jsem všem, kteří přelud krásy violy d´amore udržují při životě Zvláštní a veliké poděkování patří brněnským profesorům Ladislavu Kyselákovi, Adolfu Sýkorovi a také Ing. Janu Matysovi z Davle u Prahy, bez kterých by tato práce nemohla vzniknout. Svým zápalem pro violu d´amore, praktickou zkušeností ve hře na dobové nástroje, poskytnutím studijních materiálů a erudovanými vědomostmi a znalostmi mi dodali odhodlání se na tenký led historie vydat a tuto práci uskutečnit.

Se vzpomínkou na mého milého pana profesora Ladislava Kyseláka46 (1956 – 2012)

46

Soukromý fotoarchiv D.Šlechty

72

Seznam použitých informačních zdrojů: BERCK, Heinz.

2008. Die Viola d'amore (privátní edice)

BERCK, Heinz. Viola d´amore Bibliographie. Neue erweiterte Ausgabe. Softcover. Leipzig: Hofmeister, 1994. ISBN 3-8735-0012-4. DANKS, Harry. The Viola d´Amore. Limitovaná první edice, 500 kopií. West Midlands, England: Bois de Boulogne, 1976. ISBN 0 900998 15 6. JAPPE, Michael & Dorothea. Viola d'amore Bibliographie. Hardback. Winterthur: Amadeus, 1997. ISBN 3-905049-74-0. KYSELÁK, Ladislav. Viola, viola d´amour v tvorbě Leoše Janáčka. Brno, 2011. HF JAMU.(přednáška) MATYS, Jan. Vzpomínky z let 1959

– 2004. Iris, 2014. ISBN

978-80-904317-1-3.

J.Matys [online].

[cit.

2016-09-01].

Dostupné

z:

http://www.technologie-kvalita.cz/honza/Vzpom%C3%ADnkyCZ20100428. pdf ORT, Jiří. Pozdní divoch, Láska a život Leoše Janáčka v operách a dopisech (z německého originálu přeložil Ivan Binar). Mladá fronta, 2005. ISBN 1081-297-2005.248 stran SLAVÍK, František. Kompendium violy d´amore. Praha/Brno, 1994. ŠIMÁČEK, Jiří. Viola d´amore: skripta. Praha. ŠTEDROŇ, Bohumír. Leoš Janáček kritikem brněnské opery v letech 1890

– 1892. Brno: ed.A.Závodský, 1970, , 232-3. The New Grove Dictionary of Music and Musicians. 2001. ISBN 9780195170672. TYRRELL, John. Leoš Janáček ac tempora nostra. Sborník Colloquium. Brno, 1978, , 303-308.

Lira

da

braccio [online].

[cit.

2016-10-30].

Dostupné

z:

http://www.wikiwand.com/hu/Fidula

Viola d´amore z roku cca.1700 [online]. [cit. 2016-10-21]. Dostupné z: http://collections.ed.ac.uk/mimed/record/17605 73

Viola d´amore z roku 1760 [online]. [cit. 2016-10-22]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Viola_d%27amore

Kobylka a souznějící struny na viole d´amore [online]. [cit. 2016-10-22]. Dostupné

z:

https://en.wikipedia.org/wiki/Viola_d%27amore#/media/File:Viola_d%27a more_1.jpg.

Kolíčková skříň nástroje z roku 1720 [online]. [cit. 2016-10-22]. Dostupné z: http://collections.ed.ac.uk/mimed/record/17605.

Historický

vývoj

smyčce [online].

[cit.

2016-10-24].

Dostupné

z:

http://hudebninastroje00.blog.cz/0811/popis-smycec

Bronislav

Bursík [online].

[cit.

2016-11-06].

Dostupné

z:

http://www.atelierbursik.cz/o-nas/bronislav-bursik/ Soukromý fotoarchiv B.Bursíka Soukromý fotoarchiv D.Šlechty Soukromý fotoarchiv ing. J.Matyse

Attilio

Ariosti [online].

[cit.

2016-11-14].

Dostupné

z:

http://violadamore-blog.blogspot.cz/2016/01/attilio-ariosti-bologna-1666-lo ndon-1729.html

Madama

Butterfly [online].

[cit.

2016-11-12].

Dostupné

z:

Dostupné

z:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Madam_Butterfly

Paul

Hindemith [online].

[cit.

2016-11-29].

http://www.hindemith.info/fileadmin/_processed_/csm_III-27-PH-Viola-d_ amore-Koerbitz_5021994119.jpg Paul Hindemith [online]. [cit. 2016-11-29]. Dostupné z: http://www.hindemith.info/en/life-work/biography/1939-1945/work/collegi um-musicum/. Použito z: propagační materiál souboru (mtz o 21 – T-12´70087) H.Casadesus [online]. [cit. 2016-11-19]. Dostupné z: Https://en.wikipedia.org/wiki

74

Historie violy d´amore v datech47:

1615 – 1620 Michael Praetorius (1571 – 1621), první zmínka o rezonančních strunách (Syntagma musicum, 2.díl) 1627 Francis Bacon (1561 – 1621), více podrobností o rezonančních strunách (Natural History) 1644 Marin Marsenne, popisuje setkání hráčů na rezonanční nástroje (Cogitata physico-mathematica) 1661 John Playford, přesnější údaje o viole d´amore (Music’s recreation on the Viola) 1679 John Evelin, „…but above all the viol d´amore for its sweetness and novelty…“ 1687 Jean Rosseau, popisuje vývoj viol (Traité de la Viole) Daniel Speer, první zmínka německého spisovatele o viole d´amore (Grund-richtiger Unterricht, Ulm) 1697 Johann Hugo Wilderer, použití dvou viol d´amore v opeře „Il Giorno di Saluto“ v orchestru (Düsseldorf) cca 1700 Johann Christoph Weigel, vyobrazení violy d´amore s rezonančními strunami, zmínka orůzných ladění (Musikalisches Theatrum, Norimberk) 1712 Heinrich Ignaz Franz Biber (1644 – 1704), Poprvé je vydána Partita c moll pro dvě šestistrunné violy d´amore a continuo 1713 Johann Mattheson (1681 – 1764), přesně popisuje pětistrunný nástroj a jeho zvuk a také udává kvart-terciové ladění C dur a c moll (Das neueröffnete Orchester, Hamburg) 47

SLAVÍK, František. Kompendium violy d´amore. Praha/Brno, 1994.

75

1728 Attilio Ariosti (1666 – 1740), první výtisk „Sei lezioni“ pro různá ladění čtyřstrunné violy d´amore 1738 Johann Philipp Eisel, první praktický popis způsobu hry pedagogicky zajímavým způsobem s notovými ukázkami a prstoklady (Musicus autodidacticus, Erfurt) 1741 Joseph F.B.C. Majer, přesný rozbor možností (Neueröffnete Theoretisch und Praktische Musik-Saal)

skordatury

Antonio Vivaldi (1678 – 1741), jeho šest koncertů znamená vrchol této epochy (ladění se řídí tóninou skladby) 1782 Louis-Touissant Milandre, první francouzská škola pro violu d´amore (Métod Facile pour la Viole d´amore) 1789 Franz Anton Weber, cenný odborný popis způsobu hry na violu d´amore (Musikalische Realzeitung, č.31) Friedrich Wilhelm Rust (1739 – 1796), komponuje sonáty a koncerty pro violu d´amore Carl Stamitz (1745 – 1801), jeho koncerty a sonátami pro violu d´amore vrcholí virtuosita 18. století 1790 Johann Georg Albrechtsberger (1736 – 1809), ve své práci „Gründliche Anweisung zur Komposition“ (Lipsko) popisuje violu d´amore Christian Urhan (1790 – 1845), pařížský virtuos na violu d´amore, pro něhož G.Mayerbeer napsal sólo v opeře Hugenoti 1815 Bohumír Dlabač (1758 – 1820), uveřejňuje cenné informace o hráčích na violu d´amore (Allgemeines historisches Künstlerlexikon für Böhmen, Mähren und Schlesien)

76

Zakladatelé moderního stylu hry na violu d´amore:

Paul Shirley (1886 – 1984), autor knihy „The study of the viola d´amore“, koncertu a dalších skladeb Henry Casadesus (1879 – 1947), autor „Technique de la viola d´amour suivie de 24 Preludes“ (Paříž 1931) a mnoha sólových a komorních skladeb

Fotografie H.Casadesus (cca 1900)48

Paul Hindemith (1895 – 1963), největší osobnost moderní epochy ve vývoji violy d´amore

48

H.Casadesus [online]. [cit. 2016-11-19]. Dostupné z: Https://en.wikipedia.org/wiki

77

Notové přílohy: č.1.: Ukázka partu violy d´amore z Kantáty BWV36c z Janových pašií J.S.Bacha.

78

č.2.:

Martini – Plaisir dˇamour.

79

č.3.: 2.věta ze sonáty D-dur K.Stamice

.

80

č.4.: Ukázka 1.věty Sonáty „Malborough“ K.Stamice.

81

č.5.: Ukázka sóla violy d´amore z Meyerbeerovy opery Hugenoti.

Č.6.: Ukázka denních cvičení pro violu d´amore Fr.Slavíka

. 82

Č.7.: František Slavík – koncertní etuda č.5.

83

Č.8.: 1.část „Kleine Sonate“ P.Hindemitha – part violy d´amore

84