ZAPOMENUTÉ BÁSNÌ JANA NOHY
Svoboda Servis 2008
Ke 100. výroèí narození Jana Nohy vydává Mìstský úøad Beneov.
Zapomenuté básnì Mìstský úøad Beneov a nakladatel dìkují Literárnímu archivu Památníku národního písemnictví za svolení vydat jimi archivované fotografie a dokumenty. Vybrala a uspoøádala PhDr. Alena Mrázová ze sbírek: Básnì, Bøehy a vlny, Buï rád, Cesta do Veselí, Okénko do nebe, O vìèné touze, Vechny oèi, Zlomeno pùlnocí. PhDr. Alena Mrázová napsala úvodní slovo.
Obálka © Even Holkoviè
Foto na str. 1 obálky © Ota Nohová Foto na str. 5. © Marie echtlová
2008 100 let od narození JAN NOHA * 26. 11. 1908 v Beneovì u Prahy JAN NOHA se narodil 26. 11. 1908 v Beneovì u Prahy, v rodinì místního evce. Proil velmi chudé dìtství, poznamenané útrapami 1. svìtové války. Jetì jako malý chlapec ztratil matku, tøi ze sedmi sourozencù a pozdìji také otce. Pøesto èerpal sílu z koøenù v rodinì plné lásky a mìl velkou podporu svých sester, kdy jako uèedník typografie, v Jindøichovì Hradci, projevil básnický talent. Tehdy byl ovlivnìn proletáøskou poezií, obdobnì jako mnoho jeho generaèních souputníkù, ovem jeho básnì vdy odráely hluboké vlastní niterné proitky a záblesky lyriky. Pro dìti Jan Noha napsal spousty krásných verù, høíèek i prùpovídek, mnohé z nich dodnes nacházíme v èítankách a sbírkách básnièek po malé ètenáøe. Ve zralém vìku se v jeho tvorbì objevují stále s vìtí naléhavostí otázky existence, smyslu bytí, lidského ivota. Bylo to jistì zpùsobeno i zápasem se zákeønou chorobou, které podlehl 19. 1. 1966. Èteme-li vak pozornì Nohovy vere, v poselství zakletém mezi øádky cítíme, e mylenkám o smyslu lidského bytí byl básník vìrný vdycky.
4
5
Smutné nauèení Kdo ije jenom pro sebe, oidí jiné o sebe, oidí sebe o jiné a zakrní a zahyne.
6
7
A budu èesat ovoce A budu èesat ovoce svých tìpù a svých cest, rozdám vem lidem jablka, ve kterých hvìzda jest. Budu sklízet i jitøní svit, jen s kvìty mými splýval, kadého pìvce pozdravím, jen na mých vìtvích zpíval. A budu èesat ovoce, na kvìty vzpomenu, na dìti, které ráno jdou se dbánem k pramenu. Budu sklízet i nìný stín, jen k nohám padne mi, a hvìzda mého jablka ji vyjde na zemi.
8
9
Mezitím Snad zastavím se u vás cestou zpìt, a kdybych nepøiel do slunce západu, bude mé dálce jistì rozumìt. Osu své oèi, zalej zahradu. Nebo se stavím u vás cestou tam. Bude to vak jen chvíle mlèenlivá a jsme ji vichni dluni samotám. Otevøi okno, srdce rádo zpívá. Lépe bude, kdy jenom pøejdu kolem. Ty ví, e jdu, a já vím, e jsi tady. Zrníèko prachu zavadí snad o lem tvé iré pleti s rùovými sady. Mezi tím pøijdou jiní na návtìvu a jinak budou dnùm tvým rozumìt. V tobì se dlouí stíny mého zpìvu, jen znìl mi cestou tam i cestou zpìt.
10
11
Z hor, z oblakù a duhy
Malíø slunce
Vechno je poezie, øekl mi básník dnes. Prí a prí, lije, e pes by nevylez. Promokla vùnì rùí, promokl les i bez. Po deti do kaluí se modrý oblak snes. Prelo, u je hezky, øekl mi básník dnes.
Slunce, slunce malovalo. Stíny tuí, svìtla zlatem a ty svìí jarní detì louemi a blátem.
Stírám si kapky z èela po svìím detíku. U uletìla vèela. Kam, pane básníku? Obzor jde mezi poli po mokrém trávníku, vítr kouzelnou holí vykouzlil antiku z hor, z oblakù a duhy. Vidíte, básníku?
12
Slunce, slunce malovalo. A kdy veèer zapadlo, kadý obraz promìnil se v èerné noèní zrcadlo.
13
Strom a jablíèko Ze stromu spadlo jablíèko. Strom stojí u skály. Ty nyní hádej, Anièko, kam se kutálí. To pøece kadého napadne, dej hádat kdekomu: ádné jablíèko nespadne daleko od stromu. Kdy se jablíèko kutálí okolo chaloupky, no, to byste se nasmáli: tìí se na zoubky!
14
15
Kam kdo chodí spát Slunce chodí spát do peøin. Nevìøím. Vìøím. Nevìøím. Mìsíc chodí spát do mrakù. Nevìøím. Vìøím zázraku. Vítr má v lesích postýlku. Vánky v nich mají pøistýlku. Vosa chodí spát bosa. Trávì ustýlá kosa. Král v pohádce spí na trùnì. Písnièka spinká na strunì. Den spává v noci a noc ve dne. Dopoledne spí odpoledne. Veèer spí ráno, ale ráno má neustále odestláno. Èas èasto usne v hodinách a je mu v nich jak v peøinách, zastaví je a netiká. Natáhneme mu budíka. Nevìøí? Vìøí? Nevìøí? Jetì mi øekni, kde ty spí? Spí na vodì? Spí málo? A co se ti dnes zdálo?
16
17
Øíèka Øíèko, já jsem chodil za tmy po tvé lávce, moøe plné hvìzd jsem v noci vodil k nám. Po staletí hvìzdy vedly moøeplavce, jen jedna z nich vede toho, kdo je sám. Øíèko, já jsem házel z bøehu na bøeh kámen, dìlala se kola, snil jsem nad nimi. Vlny tvé se chvìly nìkdy jako plamen. Ty, jediná hvìzdo, z nebe spadni mi.
18
Proto snad Dívám se na nebe. Do oèí padá mi zlatavý kosmický prach. Mé oèi poznaly zlatý prach slámy kdysi v stodolách. Proto snad nemám strach! A padá zlatavý kosmický prach.
19
Vítr a vzduch Strom nikdy nemluví do vìtru. Kámen vodì neøekne, co slyel. Vítr jen mlèky objímá, kdy pøiel. Vzduch uzdraví se vùní zahrad v mìstì, jen mlèky, jen se zachvívá. Dlouho u nosím prsten po babièce. Prst prsten zahøívá. I babièka u dávno, dávno mlèí, dávno nechodí domù. Kam odtekl proud jejích bílých vlasù? Snad do koøenù stromù. Strom sílí ve vìtru. Kámen voda skrývá. Mlèím a poslouchám. Nìkdo tam zpívá.
20
21
Leden Leden je plný køiálových váz. A jaké konì rok si osedlá? Na naem oknì namaloval mráz lilii, která krùpìj pozvedla. V lednu padají konvalinky vloèek. Jaký vítr se zvedne tento rok? Mráz mìní vody v novinový toèek, v sí rybáøovu plnou øídkých ok. Leden je plný èekání a ticha. S jakoupak písní skøivan vylétne? Voda pod ledem nikam nepospíchá, èeká jen, kdo jí krunýø rozetne. V lednu bìh vteøin nikdo nezastaví. Rok nese svoje dbánky k prameni. Èas letí prudce kolem kadé hlavy. Marnì mu èlovìk dává znamení. Leden je bílé høíbì s èernou høívou. Leden je první, ale není sám. Rok pastýø pase je a s písní ivou dvanáct svých koní ene pøímo k nám. 22
23
Silnìjí
Hledám pro tebe odpovìï
Neptej se po snìhu má milá jaro je sníh dávno roztál co jsi mi na podzim slíbila v zimì jsem od jiné dostal
Vyptává se mì, jak jsem il. Co øíci? Med ticha stáèí do sklenic. Jakýsi vítr vane z il a svíci tiskne na chladná ústa okenic.
Neptej se po ledu má milá voda jej odnesla jarní jiným jsi také slíbila teï se svým slibem stárni Chodím teï zpívat mìsíci kdy vyjde od naich vrat silný je kdo umí odøíci silnìjí kdo umí dát 24
Na chodce mává, kteøí kolem projdou, ach, známá øeko krokù pod okny, ké aspoò k sobì vichni jednou dojdou se svými dny a sny. Má odpovìï je, jakoby teï zhasly ony svíce, a øeka krokù plyne, uplývá, chce vìdìt, kde se beránci mí pásli a proè jim pastva jako luna ubývá.
25
Mùj ivot je jen dìtství prodlouené
I do hrobu mnì jednou spadne míè, mùj dech, jak vítr, pøed sebou jej ene, a potom bude pryè. Mùj ivot jsou jen ona èasná léta, kdy pouhý dotek vechno otvírá, kdy pøeje si, by nebyl konec svìta, kdy se i stínu tìko umírá. Mùj ivot v sobì obnovuje lásku, odívá ji do nové podoby, jí nelze pouze vymìòovat masku na prsa vìet lesklé ozdoby,
26
mé srdce hledá její slunovraty, kdy tuhé mrazy zamykají zem, poslední lupen jí na cestu svátý bývává èísi touhy obrazem. A touha sama? Ty se ptá, jak il jsem
Jen ve své lásce najde odpovìï. Ptá se a u ti roste pod rukama podivná, bílá, nevysoká zeï. Vecko mi bylo nìkým darováno, nic nemusil jsem draze zaplatit, jen èas mi odepøel své velké ano; navzdory jemu èlovìk mùe ít.
27
Tak nevinná je le, vdy èlovìk platí za vecko cenu nejmíò stonásobnou, to jenom ptáci mohou zazpívati a za svùj zpìv si hvìzdu s nebe zobnou. U neptej se, med ticha zhoøkl by ti, já il jsem k obrazu, jen nebyl vytvoøen, teï pøes mou tváø se ene vlnobití, pod ním ten obraz je hluboko ponoøen.
Mít rád Kdo tì má rád, nikdy nezapomíná na tvé oèi, na tvé ruce, na vecka tvá slova. Kdo tì má rád, vude vzpomíná, hledá tì a oèekává touebnì a znova. Kadý má mít nìkoho, nìkoho tak rád, aby chtìl a aby musel, musel vzpomínat.
28
29
Jeden druhému Èlovìk èlovìku svìtlem by mìl být, snem, který zdá se, rukou, která vede. Èlovìk èlovìku vìrnì by mìl ít a uèit srdce zpívat ivou píseò, mlèí-li snad èi zpívat nedovede. Èlovìk èlovìku sluncem je i stínem. Kadý má v sobì tichý teplý kout, kam pøijít mùe po daleké cestì stisknout si ruce, snít a spoèinout. Èlovìk èlovìku èasem by mìl být, v kterém se doèká veho, co si pøál. Èlovìk v èlovìku srdce by mìl mít, v nìm toho najde, koho miloval. Èlovìk èlovìku v ivotì je vím. Nejvíce láskou, kterou nechce zpìt. ijeme dny své s jejím tajemstvím, které je chvíli domov, chvíli svìt. 30
31
Hoøký Kdy dny jsou hoøké, jdi na cizí med. Buï jako medvìd, který chodí krást z cukøenky, z úlu celý plást. Kdy dny jsou èerné, hledej svìtlomet. Kdy svìtlo metá pestré kozelce a dìlá sklopky na stínech tvých eber, maková zrnka dní svých klidnì pøeber, holubùm hoï je, stav se u støelce, jen sestøelí zrníèko z tvého èela, to jediné, co zbylo po holubech, krev nestøíkne a strach se zabìlá a úzkost nezaskøípe ve tvých zubech
Jen v hoøkých dnech, kdy do cizího medu jsi vloil prst a krùpìj svého jedu.
32
33
Bdìní do minula Neèíslo. Nepamì. Nemnoho. Nesví. Rozliuj mezi rybami tam dole, kde hlína bere lidem bílé hole. I Praha pochází odnìkud ze vsí. Neèíslo volí mezi snem a skepsí. Nepamì bere hole z trezoru. Nemnoho. Váhá kolem obzoru. Vichni jsou cizí, vypùjèení, nesví. Doba si dupe na kdekoho. Hranice nezná, nezná proporce. Jen vytahuje jisté praporce, které si dneska hrají na nemnoho. Byly tam hole, a ne vecky bílé, a ivoty, el, dnes u vechny shnilé.
34
35
Proè Místo abychom byli astni tím, e jeden vzduch jsme, jeden èistý dech, e spolu jdeme vzhùru po schodech, zahráváme si trochu s netìstím. Proè nejsme prostí jako ptaèí zpìv, kdy láska vzala srdcím sloitost, proè nejsme jeden v druhém jako host, proè nejsme jeden v druhém jako krev. To vechno jsme, víme to já i ty, rosteme ze sebe jak netøesk z tvrdé skály, vracíme osud nazpìt do spirály, a tanèí v dlani její závity. Ne, jetì nevíme, co jsme, a z drsné skály slyíme dìti zpívat madrigaly.
36
37
Jarní hlína V dobì, kdy zemì byla jetì sama, zachvívala se hlína pod kopyty. Jednou zaèala zpívat pod nohama a z hlíny u byl dbánek nedopitý. V tom dbánì bylo víno a v tom vínì èas, jen se pije vdy a naposled. Dost èasu a hlt vína nechte hlínì, a vyroste z ní kadé jaro kvìt.
38
39
Nejdelí cesta
Epitaf mìsíci
Vidìl jsem slunce v kapièce. Stékalo po nádobì.
Zde leí básník Chce znát skutky jeho Tak mnoha enám v lásce líbal dlanì Zastav se tady putující nìho a tichým slovem rozpomeò se na nì
Nejdelí cesta v ivotì je cesta k sobì.
40
41
Vysvìdèení na odchodnou z r. 1924 LA PNP
42
List výuèný z r. 1933 LA PNP
43
Dopis od Vladimíra Holana z r. 1963 LA PNP
44
Dopis od Jaroslava Seiferta z r. 1960 LA PNP
45
Seznam fotografií: Fotografie a dokumenty z Literárního archivu Památníku národního písemnictví str. 6 Jan Noha na barikádì v Praze r. 1945 str. 9 Se sestrami Boenou, Marií a Antonií v Jindøichovì Hradci str. 21 Mìanská kola Praha Smíchov str. 23 Se synem Jakubem str. 31 Rukopis básnì Jeden druhému str. 35 Noha recitátor str. 42 Vysvìdèení na odchodnou z r. 1924 str. 43 List výuèný z r. 1933 str. 44 Dopis od Vladimíra Holana z r. 1963 str. 45 Dopis od Jaroslava Seiferta z r. 1960 str 46 Dopis od Karla Nového z r. 1946 4. str. obálky: Obálka k dopisu od Vladimíra Holana
Fotografie ze soukromého archivu rodiny Nohovy 1. str. obálky: Snímek tabulky s oznaèením ulice Jana Nohy v Beneovì str. 5 Fotografie Jana Nohy od M. echtlové str. 11 Jan Noha malý sirotek str. 15 S dcerou Otkou str. 17 Se synem Janem str. 33 Spisovatelé v Kremlu na pøelomu 40. a 50. let, Noha s brýlemi, uprostøed Vilém Závada, vpravo Vítìzslav Nezval str. 37 Svatba s Jitkou Nebukovou v roce 1944, vlevo otec Otakar Nebuka, hudební kritik, uprostøed Nohova sestra Vlasta str. 39 V Hamru na Jezeøe u Stráe pod Rálskem str. 48 Na chalupì ve Zdislavì s rodinou a tetou Vilemínou Podhajskou, známou výtvarnicí
Dopis od Karla Nového z r. 1946 LA PNP
46
47
Zapomenuté básnì Jana Nohy Vydalo nakladatelství Svoboda Sevis v roce 2008 jako svou 69. publikaci. Obálku vytvoøil a graficky upravil Even Holkoviè. Grafické zpracování a sazba Písmovka typografické studio.
Tisk Tercie Praha.
ISBN 978-80-86320-57-1
