Zápis z konkrétní práce se žáky

Zápis z konkrétní práce se žáky Aktivita 01 Na správné cestě CZ.1.07/1.2.27/01.0022

Základní škola, na které se akce konala: ZŠ a MŠ Hanušovice Datum a místo: 27. 5. 2013, multimediální učebna Zaměření a průběh a poznatky a doporučení: Aktivita 01 – konkrétní práce se žáky se speciálními vzdělávacími potřebami zapojenými do projektu školy: „Na správné cestě“ byla uskutečněna na základě podpory vedení školy a souhlasu rodičů v pondělí 27. 5. 2013 na naší Základní škole a Mateřské škole v Hanušovicích. Po zahájení výchovná poradkyně PaedDr. Vladimíra Žídková seznámila přítomné žáky s tématem setkání: „Asertivita – způsob chování a jednání“ aneb „Jak se přiměřeně prosazovat.“ Ve své činnosti se soustředili na tři důležité oblasti: A) Znalosti, vědomosti  seznámit se s pojmy asertivní, pasivní a agresivní jednání  seznámit se s asertivními právy a povinnostmi  seznámit se s přehledem asertivních zručností a technikami B) Dovednosti  rozpoznat nevýhody agresivního a pasivního jednání  zvážit výhody asertivního chování pro lepší a snadnější jednání s lidmi  vyjadřovat vlastní názor a postoj  asertivně vyjadřovat pochvalu a kritiku  umět přijímat kritiku a pochvalu  používat vhodné formulace při efektivní komunikaci  vyzkoušet si v praxi asertivní techniky a asertivní zručnost – hraní rolí, scénky C) Postoje  získané poznatky a dovednosti asertivního jednání využívat v osobním životě

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a Státním rozpočtem ČR.

Pomocí slovníku, vyhledáním na internetu i kresbou žáci vyjádřili, co znamená pojem asertivita. Asertivita je způsob komunikace a jednání, kterým člověk vyjadřuje a prosazuje upřímně, otevřeně a přiměřeně svoje pozitivní i negativní názory, myšlenky, postoje. Postupně tak, aby neporušoval asertivní práva jiných, aby je nezraňoval, ale aby si zároveň prosadil svoje práva. Tedy ani pasivně, ani agresivně. Všichni bychom chtěli svůj život prožít v pohodě a radosti. K tomu ale potřebujeme umět poradit si v nejrůznějších situacích. Někdy nás totiž i sebemenší maličkost může docela vyvést z míry. V další části výchovná poradkyně obeznámila žáky s asertivními povinnostmi a s asertivními právy. O každém právu a každé povinnosti si spolu se zúčastněnými žáky stručně pohovořila. Zdůraznili si zejména povinnost respektovat a tolerovat osobní práva druhých, vážit si názorů druhých, učit se nacházet kompromis. Následovalo seznámení žáků se základními asertivními právy podle Andrewa Saltera, který byl behaviorálním terapeutem. Na konci 40. let vydal knihu o terapii na principu učení a nácvik asertivních sociálních dovedností. Vytvořil 11 asertivních práv. Máš právo: 1. Sám/sama posuzovat své vlastní chování, myšlenky a pocity a být si za ně a za jejich důsledky sám zodpovědný(á). Na cestě k sebeprosazení je třeba si uvědomit, že nikdo nemůže manipulovat tvými pocity nebo chováním, pokud to sám/sama nedovolíš. 2. Nenabízet žádné výmluvy nebo omluvy ospravedlňující tvé chování. Neznamená to však, že neřekneme „ promiňte“, když někomu nechtíc šlápneme na nohu. Jde o to nepoužívat sebezničující výmluvy a omluvy pro své chování. 3. Posoudit, zda a nakolik jsem zodpovědný(á) za řešení problémů ostatních lidí. Sami posoudíte, zda pomůžete problém řešit, nebo zdvořile odmítnete. Jde o to zbavit se nutkavých neovladatelných tendencí řešit vše za druhé a zbytečných pocitů viny. 4. Změnit svůj názor. Jde o to umět veřejně přiznat svůj omyl a opravit je jiným výrokem. 5. Dělat chyby a být si za ně zodpovědný(á). Jde o to, naučit se zvládnout svoje vlastní chyby bez emocí, zbytečně se neomlouvat a pouze oznámit fakta o dané situaci, např. Máš pravdu, přišel jsem pozdě. Svůj čin nemusím zdůvodňovat, ale nesu za něj zodpovědnost – např. za pozdní příchod do práce dostanu menší odměny. Toto chování je projevem tzv. prosté asertivity. Ve vztahu k blízkým lidem, např. v rodině uplatňujeme tzv. empatickou asertivitu – zde by se i pozdní příchod zdůvodnit měl. 6. Říci: „Já nevím!“ Lidé se často domnívají, že by se takovou odpovědí shodili. Opak bývá pravdou, i když v oblastech, kde jsme odborníky, není dobré příliš často tohoto práva využívat.


7. Být nezávislý(á) na dobré vůli jiných lidí. Není pravda, že všichni lidé, se kterými přicházíš do styku, k tobě musejí mít kladný vztah a musí tě mít rádi. Naše chování nemusí být schvalováno nebo oblíbeno všemi. Potom nemusíme mít potíže s odpovědí „NE“ a není nutné si vymýšlet různé výmluvy. 8. Činit nelogická rozhodnutí. Není nutné, aby vše, co děláme, mělo logiku či vysvětlení podle všeobecně platných pravidel. Naše jednání může mít „vlastní“ logiku, kterou ten druhý není schopen nebo ochoten přijmout. Být logický znamená dělat pouze věci, kterým rozumíme, zatímco řešení řady problémů leží mimo tyto hranice. 9. Říci: „ Já ti nerozumím.“ Je běžné, že se lidé nesprávně domnívají, že pochopíš, co chtějí, aniž by to vysloveně řekli (jinak tě považují za necitlivého ignoranta). Navíc tito lidé mají potřebu rozhodovat za nás, zda máme, či nemáme pravdu. Chtějí, abychom vždy pochopili jejich problém, i když nám o něm téměř nic nesdělili, abychom změnili své chování. Tuto manipulaci si nemusíme nechat líbit, není naší povinností být takto rozumějící a chápavý. 10. Říci: „ Je mi to jedno.“ Je nesmyslem pověra, že se musíš snažit být lepší, stále lepší, dokud nebudeš ve všech oblastech perfektní! Člověk má asertivní právo nedbat na to, aby byl perfektní podle definice kohokoliv (protože co je perfektní pro jednoho, může být pro ostatní nepřijatelné nebo nepodstatné). 11. Sám/a se rozhodnout, zda budeš jednat asertivně nebo ne! Asertivní jednání je dovedností, kterou člověk může nebo nemusí použít podle vlastního rozhodnutí – někdy se z citových nebo taktických důvodů můžeme projevit i pasivně, bohužel občas je nutné se ve vyhraněných situacích projevit i agresivně. Pak výchovná poradkyně přiblížila účastníkům setkání asertivní povinnosti. Asertivní povinnosti: 1) Vědět, co chci, vyjasnit si své životní cíle. 2) Nést zodpovědnost za důsledky svého chování. 3) Být upřímný vůči sobě. 4) Spravedlivě hodnotit druhé – pozor na chyby při sociálním vnímání. 5) Pozorně naslouchat druhým. 6) Jasně říct, co chci či nechci, jak se cítím – bez pocitů viny 7) Nepoužívat manipulaci s druhými tj.: Nečiň druhému to, co nechceš, aby on činil tobě! (tzv. zlaté základní asertivní pravidlo) Žáci pomocí Slovníku cizích slov a vyhledáním na internetu objasnili význam slov:  pasivita – netečnost, nečinnost, plachost  agresivita – útočnost, dobyvačnost, snaha napadat jiné  asertivita – sebeprosazování, sebevědomí, troufalost


Asertivní techniky a pravidla, jak kritizovat a požádat druhého o laskavost (např. aby pomohl roztlačit auto, se zavazadlem, s kočárkem do autobusu atd.), prosadit svůj oprávněný požadavek (např. v restauraci přinesli studené jídlo, v obchodě prodali vadný výrobek, pokladní se spletla při vracení peněz v zákazníkův neprospěch či naopak), odmítnout něco, co se jim nelíbí (např. pan učitel, který tě požádal, abys odnesl úkol nemocnému spolužákovi, ale ty si s tímto spolužákem nerozumíš a jeden druhému se vyhýbáte atd.), si děti vyzkoušely při hraní scének – asertivní NE, technika přeskakující gramofonové desky, technika „odražení kritiky tzv. „otevřené dveře,“ přijatelný kompromis atd. Děti předváděly agresivní, pasivní a asertivní jednání. Uvědomily si, že asertivní jednání je oboustranně nejvýhodnější. Žáci se asertivnímu chování a vystupování učili na předem připravených konfliktních situacích – např. konflikty s rodiči, ve škole, s kamarády, v dopravních prostředcích atd. V diskusi s žáky zazněly otázky:  Jak obyčejně reaguješ v konfliktních situacích? Snažíš se uniknout anebo jsi hned rozzlobený/á, vztekáš se a reaguješ agresivně? Kdy zkoušíš hledat dohodu a řešit problém kompromisem?  Která asertivní práva se ti daří uplatňovat a která ne? A v kterých situacích – spíše doma v rodině nebo spíše ve škole?  Které asertivní povinnosti uplatňuješ lehce a které velmi těžce? A v kterých situacích, resp. U kterých osob?  Které asertivní techniky bys rád/a vyzkoušel/a v konkrétním životě? Myslíš si, že se dají jen těžko použít? A které zejména?  Dokážeš říci, že se ti něco (např. film) nelíbí, i když ostatní na to mají opačný názor?  Dělá ti problémy říci NE?  Dokážeš bez výčitek svědomí odmítnout někomu pomoc?  Když tě někdo pochválí, nevíš, jak reagovat, a stydíš se?  Když ti někdo něco vytkne, znejistíš a cítíš lítost nebo vztek?  Dokážeš říci i nepříjemné sdělení tak, abys neurazil/a kamaráda/kamarádku?

Práce ve skupinách směřovala děti k zamyšlení, co se jim líbí či nelíbí, co mají rády či nerady. Učily se tímto způsobem vyjadřovat pocity libosti či nelibosti s čímkoli. Ve dvojici s kamarádem/kamarádkou říkali třikrát po sobě 4 věty, které začínají slovy: Líbí se mi… Mám rád… Nelíbí se mi… Nemám rád… Nechválily něco jenom proto, že se to líbí např. jejich kamarádovi, ačkoliv jim se to nelíbí vůbec. Také se učili, jak své výtky druhému vhodně sdělit. Kritiku zaměřili nikoli na danou osobu, ale na její chování v určité chvíli a za určitých okolností. Nevznikl tak pocit odmítnutí člověka jako takového. Cílem této aktivity bylo, aby dítě mělo pocit, že ho máme stále rádi, pouze se nám nelíbí to, co udělalo. Vyslovenou kritiku spojovali s vyjádřením uznání, což směřovalo k jejímu lepšímu přijetí. Tato metoda může být jedinci prospěšná více než falešné pochlebování, pokud se z ní poučí pro příště a tím zkvalitní své chování, zdokonalí svou osobnost. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a Státním rozpočtem ČR.

Při asertivním jednání bychom ale neměli prosazovat své požadavky na úkor druhého. Proto je rovněž důležité vcítit se do situace druhého a umění naslouchat, což je základem dobrých mezilidských vztahů. Žáci si vyzkoušeli s kamarádem „dialog“, kdy jeden druhému vůbec nenaslouchal a oba se drželi svého tématu. Přestože tento rozhovor neměl žádný smysl, nebývá v komunikaci úplně neobvyklý. Proto je nutné se umění naslouchat stále učit. Děti ve skupinách se rozhodly vytvořit správná pravidla naslouchání, které obhájili mluvčí jednotlivých skupin. Patří k nim: 1. Naslouchej pozorně. Je třeba vynaložit maximální úsilí, abychom dokázali skutečně naslouchat. Pokud nejsme ochotni naslouchat, dáváme tím svému protějšku najevo, že si nezasluhuje naši pozornost, a zároveň narušujeme proces komunikace. 2. Snaž se vžít do situace toho, kdo s tebou mluví. Chceme-li se soustředit na to, co nám druhý říká a co nejlépe mu porozumět, je nutné si představit, že se nacházíme v jeho situaci. 3. Ujišťuj se o tom, že správně rozumíš tomu, co bylo řečeno. Používáme krátké, přitom však konkrétní otázky, pomocí kterých získáme co nejpřesnější informace. Tím ujišťujeme druhého člověka, že mu stále pozorně nasloucháme. 4. Někdy je vhodné provádět tzv. „parafrázování“, tj. vlastními slovy vyjádřit názor partnera v komunikaci: „Pokud s tím budeš souhlasit, tak já se teď pokusím říci to, jak jsem pochopil, co si vlastně myslíš ty.“ Je dobré při tomto sdělení používat jiných slov, než jakých bylo použito druhým člověkem. Ale to je někdy hodně těžké. 5. Zdrž se toho, abys vyjadřoval(a) svůj osobní názor. Dokud druhý člověk svou řeč neukončí, nedáváme najevo svůj souhlas nebo nesouhlas (přitakáním, námitkou, kladením otázek). Sledujeme také neverbální projevy – barvu hlasu, tón řeči, postoj, mimiku atd. Možná některé věci z různých důvodů neřekne, ale můžeme je vyčíst z výrazu tváře nebo jeho pohybů. Tyto průvodní jevy většinou podávají úplnější a přesnější informace než slova. Navázali jsme na mezipředmětové vztahy s českým jazykem při doplňování přísloví – např. Líná huba – holé neštěstí; Mluviti stříbro – mlčeti zlato; Sedávej, panenko, v koutě, budeš-li hodná, najdou tě atd. a s občanskou výchovou v hraní rolí a scének spjatých s touto tématikou komunikace. Žáci aktivně pracovali v 5 skupinách, které zahrnovaly žáky od 5. do 9. tříd. Druhého setkání se zúčastnilo 24 žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Ačkoli k asertivnímu jednání patří právo nezdůvodňovat své jednání, ve vztazích k blízkým lidem bychom měli zvážit, zda není vhodnější své činy a postoje vysvětlit.


Závěrem: Většina lidí má asertivní dovednosti málo rozvinuté, a proto jsou dvě možnosti: Jedni porušují práva druhých, jsou agresivní nebo manipulují s druhými (což je skrytá forma agrese), druzí porušují svá vlastní práva, jsou pasivní, neumí se zdravě prosadit. U druhé skupiny je třeba asertivitu rozvíjet. V závěrečné diskusi jsme si ověřili, zda děti správně pochopily základy asertivního chování. Získané dovednosti mohou žáci se speciálními vzdělávacími potřebami využít v konkrétní životní situaci při řešení vzniklých problémů a konfliktů. Naši společnou aktivitu – konkrétní práci se žáky - jsme zakončili slovy: „Chovat se asertivně neznamená za každou cenu vyhrávat. Asertivní jednání nikoho neomezuje a neponižuje, a tak tím získávají obě strany.“

Příloha: Prezenční listiny účastníků akce Jméno a podpis: PaedDr. Vladimíra Žídková

................................................


Zápis z konkrétní práce se žáky

Recommend Documents