ZÁPAS SE SELHÁNÍM SVÝM I DRUHÝCH První čtení: Počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát, a mohou se pyšnit leda trápením a ničemnostmi; kvapem uplynou a v letu odcházíme. Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce. (Žalm 90:10 a 12) Bratři a sestry, pokoj Vám, na začátek dnešního shromáždění jsem záměrně vybral dva verše z Žalmu 90. Důvod je jednoduchý: vrací nás nohama na zem, protože nám připomíná naši realitu života. Zdá se být dlouhý, ale naše dny běží kvapem, doslova „v letu odcházíme“. Sám jsem přes léto ztratil dva vzácné a moudré lidi. Nejčerstvěji paní docentku Věru Pokornou, jejíž přiblížení metody Revuela Feuersteina pro mě bylo převratným životním objevem. Chci se učit „počítat své dny, abych získal moudrost srdce“ – být vděčný za každý nový den, který mohu prožít v blízkosti lidí, kterých si mohu vážit. V časech, kde na náš číhá stále víc nejistot, to není něco úplně samozřejmého. Možná se nám zdá, že se vlastně nic moc neděje, ale mnohé se za kulisami mění a náš svět příštího dne či roku bude hodně odlišný od toho dnešního. Pojďme ve chválách a modlitbách našemu nebeskému Tatínkovi poděkovat za to, že nám takovou příležitost dává. * Dnešní shromáždění bude zvláštní tím, že chceme požehnat nejprve našim žáčkům, pak studentům a nakonec učitelům a všem, kdo se dětem věnují, vzdělávají je a vychovávají. Poprosím tedy každou skupinu, aby se postupně přihlásila, a my, kdo jsme okolo nich, jim, prosím, požehnejme!
Slovo, které je dnes před námi, souvisí s výchovou. Než se k němu dostaneme, dokážeme si vybavit: …nějakou nepříjemnou skutečnost, kterou se nás naši rodiče při výchově dotkli, nebo okamžik jejich výchovného selhání? …nějakou chybu, kterou jsme v roli rodičů sami udělali? (Proč je první i druhá věc pro nás tak citlivá?) Možná jste, stejně jako já, narazili ve své Bibli na řadu příběhů, které vypráví o rodičovském selhání… Ten dnešní, o němž budu mluvit, je pro mě jako tátu a kazatele obzvlášť drsný. Podívejme se na verše z první knihy Samuelovi (1. Sam 2:12-17 a 22-25): Synové Élího byli ničemníci, neznali se k Hospodinu. Uplatňovali vůči lidu tento kněžský řád: Kdykoli někdo připravil obětní hod, přicházel kněžský mládenec s trojzubou vidlicí, právě když se maso vařilo. Vrazil ji do kotle nebo do hrnce, do kotlíku nebo do kotlíku nebo pekáče, a co vidlice zachytila, to si bral kněz pro sebe. Tak to dělávali všem z Izraele, kteří tam do Šíla přicházeli. Dokonce dříve než obrátili tuk v obětní dým, přicházel kněžský mládenec a říkal obětujícímu muži: „Dej knězi maso na pečeni. Nepřijme od tebe maso vařené, ale syrové.“ Když mu ten člověk řekl: „Napřed se musí obrátit tuk v obětní dým, pak si vezmi, po čem toužíš“, odpovídal: „Nikoli. Dej to hned. Nedáš-li, vezmu si to násilím.“ Hřích těch mládenců byl před Hospodinem nesmírně veliký, protože lidé znevažovali Hospodinovy obětní dary. Élí byl již velmi starý. Slyšel o všem, čeho se dopouštěli jeho synové na celém Izraeli, i o tom, že obcovali se ženami konajícími službu u vchodu do stanu setkávání. Říkal jim: „Proč děláte takové věci? Ode všeho lidu slyším o vás samé zlé věci. To nejde, moji synové! Není to dobrá zpráva, kterou slyším; svádíte Hospodinův lid k přestoupením. Jestliže hřeší člověk proti člověku, je rozhodčím nad ním Bůh. Zhřeší-li však člověk proti Hospodinu, kdo nad ním bude rozhodčím?“ Ale oni svého otce neposlouchali. Hospodin tedy rozhodl, že propadnou smrti. Élí byl kněz, který soudil Izrael v nelehké době. Slovo poznání postupně upadalo do zapomnění, na Izraelce v zaslíbené zemi neustále útočily okolní národy… A Élí tuto službu vykonával po dlouhých čtyřicet let. Víte, ani si nedovedu představit, jakým tlakům musel Elí za ty roky čelit? Nejen v případě Élího se ptám, jak to tak dlouho ti Boží služebníci mohli vydržet? Nijak se nelišili od jiných lidí, než posláním, které obdrželi a snažili se ho naplňovat.
Élí zřejmě dělal, co mohl a možná tak trochu doufal, že jeho synové po něm časem převezmou nelehkou úlohu vedení. Četli jsme však, že jeho synové …byli ničemníci, neznali se k Hospodinu… Kdo myslíte, že odpovídal za výchovu těch mužů? Za jejich výchovu odpovídal především Élí. Neznáme sice podrobnosti ze života jeho rodiny, za to však známe výsledek. Není nijak radostný, jak jsme slyšeli. Jaké to asi pro rodiče je, když o svém dítěti slyší, že je ničema? Vzpomínám si, že jsem to v dětství občas mezi sousedy zaslechl – „…ten a ten kluk je ničema, zraje pro kriminál, představte si, že ukradl tátovi auto a doslova s ním vyšplhal na strom…!“ Za mého dětství byli ničemové výrostci, kteří ničili věci a projevovali hrubou neúctu k druhým lidem, nebo slečny, které se každou chvíli tahali s nějakým jiným mužem. Dnes už moc takové hodnocení neslyším. Nevím, jestli jsou děti dnes lépe vychované, nebo jestli víc vážíme slova, abychom se nikoho nedotkli, nebo jsme spíš tolerantní až lhostejní k tomu, jak kdo děti vychovává…? Co myslíte vy? Byl to Boží muž, který knězi celkem srozumitelně odhalil důvod selhání: …ctil jsi své syny více než mne… (verše 27-36) Jinak řečeno – tvoje láska a výchova k synům nebyla příliš moudrá. Byli pro tebe víc, než moje cesta, cesta bezúhonnosti, práva, spravedlnosti… Z příběhu Élího synů se dá vyčíst pět klíčových varování, která i nám mohou napomoci: Pozor na to, abys neztratil vztah s Bohem! (neznali se k Hospodinu) Děláš to, k čemu jsi byl povolán a děláš to správným způsobem? (uplatňovali vůči lidu tento kněžský řád) Jsi dobrým příkladem ostatním, nebo se chováš jako hrubián? (dej to hned; nedáš-li, vezmu si to násilím) Nežiješ pouze pro radosti svého těla? (obcovali se ženami konajícími službu u vchodu do stanu setkávání) Jsi ochoten naslouchat napomínání svých blízkých? (oni svého otce neposlouchali)
Naší největší zodpovědností jako rodičů, je ukázat svým dětem poctivou cestu životem, naučit je vypořádat se s nezdary, učit je pravdě, spravedlnosti ale i velkorysosti a soucitu. Pomoci jim najít cestu víry. Pomoci jim odhalit jejich obdarování a povolání. Pomoci jim vyrůst především charakterově, aby byli čestní a poctiví před Bohem, druhými lidmi a sami před sebou. Podepřít je v dobách nezdaru, napomínat a povzbuzovat v dobách selhání. Učit je zápasit s pokušeními, učit je skromnosti a vytrvalosti. Na svém vlastním životě je učit pokoře i odhodlání. Podařilo se to našim rodičům? Podařilo se to nám? Co myslíte? Mnohým zkušeným rodičům, kteří v mnoha věcech, stejně jako já, tolikrát už selhali, to může znít jako nesplnitelný ideál. A přesto si myslím, že nemůžeme přestat o tento ideál usilovat. Pokud to uděláme, začne se svět vztahů vracet do chaosu a postupně přestanou platit všechna pravidla vzájemného soužití. Dospívajícím či mladým dospělým, kteří selhání svých rodičů mnohokrát na sobě zažili, to může znít jako „kecy“, když si to dovolím vyjádřit jejich jazykem. (Pokud Vás, dospívající nebo mladé dospělé, někdo z nás starších napomíná, dělá to pro vaše dobro. Můžete mi věřit, že ani pro nás samotné to není lehké. I proto, že sami dobře víme, jak často jsme selhali.) Vracím se ke své otázce. Myslím si, že se to alespoň v něčem našim rodičům a mohu doufat, že snad i nám, podařilo. Jsme tady, nějak smysluplně pokračujeme v životě, ve vztazích s druhými i v zápase víry. A to není rozhodně málo! Pravda, není to sice perfektní, ale můžeme přeci usilovat o to, aby to bylo stále lepší. Zejména pro rodiče malých dětí a pro naše mladé dospělé bych rád zdůraznil, že stojí o to zápasit o výchovu svých dětí. Pokud jim určitá pravidla pro život neposkytnete vy, udělají to za vás rádi jiní: pouliční party, drogoví dealeři, sekty… Jsem si jist, že nikdo z nás si nepřeje, aby naše děti pro svůj hřích propadly smrti, jako tomu bylo u synů Élího.
V Božím království, v tom, které mezi nás přinesl Ježíš, jsme ke kněžství povoláni všichni. Nikdo tedy nemáme výmluvu, že nejsme povoláni, že nejsme připraveni, nemáme vzdělání či znalosti. Povoláni jsme především k životu a ke službě smíření – bez výjimky. A s dětmi můžeme sdílet o Bohu všechno to, co sami víme, co jsme sami poznali. Co si počít se selháním rodičů a selháním vlastním? Věci si přiznat, vyznat, opustit a poprosit za uzdravení, omluvit se druhým a pokračovat dál. Budu se nejprve modlit za ty, kdo si nosíme ve svém srdci nějaké zranění od svých rodičů. Pokud je někdo takový mezi námi, zvedněte, prosím, ruku. Chci Vás povzbudit, abyste odmítli postoj oběti. Nejste obětí chybných rozhodnutí Vašich rodičů. Vy sami rozhodujete o tom, jak se budete k druhým chovat bez ohledu na to, jak se druzí chovají k vám nebo jak se chovají mezi sebou. Chci Vás povzbudit ještě k jedné věci: odmítněte sebelítost. Sebelítost totiž na nás působí jako droga. Abychom si ji mohli znovu a znovu dopřávat, musíme deformovat své vidění reality. Cena za sebelítost je však příliš vysoká: začnete žít ve světě lží, které jste si o sobě a druhých vytvořili. Rozhodnutí vzepřít se postoji oběti a sebelítosti Vám pomůže udělat krok ke zralosti lidství, tedy k tomu, co jako křesťané někdy nazýváme celistvostí v Kristu. Pojďme se modlit… Druhá modlitba bude patřit rodičům, kteří si myslí, že udělali nějakou podstatnou chybu ve výchově svých dětí. Prosím, abyste se opět přihlásili, kdo s tím zápasíte. Přiznejme si tuto chybu a vezměme za ni odpovědnost. To je to nejlepší, co můžeme nyní udělat. A pak se spolehněme na to, co říká Boží slovo, že Bůh je tak věrný a spravedlivý, že nám odpouští naše hříchy, když je doznáváme a očišťuje nás Kristovou krví. Pokud své selhání vyznáváme, pak i ve víře přijměme odpuštění. A můžeme-li, omluvme se druhým. Pojďme se modlit… Ámen. Petr Plaňanský (KS Nymburk 4. 9. 2016)
