1
E-LOGOS ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/2003 ISSN 1211-0442 -----------------------------------------------------------
ZAMYŠLENÍ NAD ANTROPICKÝM PRINCIPEM Vladimír Šild
1. Vesmír jako cíl našeho poznání Mravní hodnota je pojem, který byl již definován mnoha a mnoha různými způsoby. Přes primitivní definice typu: „Hodnotou je něco, oč je zájem“ se přes čím dál tím dokonalejší analýzy nejvýznamnějších světových myslitelů jako je Alfons Nietsche, Immanuel Kant či Fridrich von Hayek se neustále tříbilo vymezení tohoto zdánlivě jednoduchého, leč tolik diskutovaného pojmu. Od prvopočátků byli lidé přesvědčeni o tom, že mravní hodnoty vytváří náboženství (např. známé Desatero božích přikázání). Ale nakonec se podařilo poslednímu ze jmenovaných definovat primární lidské hodnoty jako čistě přirozené, spontánně, evolučně vytvořené aspekty člověka. Jedním z podnětů k tomuto závěru byla následující otázka: v případě že mravní hodnoty vytváří naše náboženství, proč tedy nejsou všichni pohané lidskými hyenami? Dále Hayek dospěl k tomu, že člověk pouze konkretizuje tyto své hodnoty, vytváří tedy instrumenty a pravidla k jejich dosažení. Nyní si položme otázku, co je tedy těmi primárními hodnotami, které byli nám všem uloženy do mozku ještě předtím, než jme poprvé spatřili tento svět a podle nichž bychom měli po celý jednat. Již Platón pravil, že těmito jsou dobro a krásno. Velice relativní pojmy, jejichž vymezením se zde nebudu zabývat, neboť tak již učinilo mnoho jiných. Každé racionálně myslící lidské bytosti je jistě zřejmá vysoká rozmanitost smyslu těchto pojmů vzhledem k tak vysokému počtu obyvatel naší planety. Jinými slovy to, co jest dobré pro jednoho, nemusí být na sto procent dobré pro druhého. Proto musel být vytvořen všeobecný systém pravidel, který by směřoval k jakémusi všeobecnému dobru. Immanuel Kant chtěl tento problém vyřešit formulací svého kategorického imperativu1. Z mých životních zkušeností mi ovšem bohužel každý dá za pravdu, že takto vymezená pravidla jednání nemají ve společnosti šanci na uplatnění. Ruku na srdce, kdo se někdy nezachoval tak, jak by nechtěl, aby se někdo jiný zachoval k němu? Z toho vyplývá, že společnost dokáže jednat „mravně“ jen a pouze v tom případě, že existuje a platí nějaký právní nebo mravní řád, který toto jednání přesně definuje a jeho porušování trestá. Tento řád ve své podstatě využívá jednu z lidských absolutně přirozených hodnot, konkrétně sebezáchovu, kterou každý z nás ve větší či menší míře disponuje. Apriorním pudem sebezáchovy budiž myšleno cokoli, co je v souladu s tím, aby současný stav jedince zůstal nezměněn (pokud je tedy žádoucí). Ať už je tím strach z fyzického násilí, z finančního odškodnění, ze ztráty své reputace nebo cokoli jiného, čeho se lidé dokáží bát, projevuje se to 1
Kategorický imperativ formuloval Kant následovně: „Jednej vždy tak, aby maximy tvého jednání mohly se stát všeobecným zákonem“. Důležitá je především obecnost tohoto imperativu a nepodmíněnost žádnou sankcí, je zkrátka nasměrován k sobě vlastnímu nitru.
2
u všech lidí poměrně identicky a to tak, že se lidé těmto strachu-plodným aktivitám (ve větší či menší míře) vyhýbají (v závislosti na míře strachu, kterou ona činnost dokáže vyvolat). Člověk je zkrátka schopen chovat se v zájmu všeobecného dobra jen a pouze pod hrozbou nějaké sankce (ať už tedy fyzického násilí, nebo psychické újmy např. ze zesměšnění atp.) Jinak se společnost jako systém stává nezvladatelný. Člověk, který není od útlého dětství veden k chování v souladu s nějakým mravním řádem2, stává se v podstatě zvířetem. Perfektním příkladem tohoto jednání je otrokářský systém v Severní Americe v 16.-18. století. Nespočet zvěrstev, které byla bílá rasa schopna napáchat na černé jen proto, že neexistovaly žádné sankce proti této činnosti a že to proto považovala za správné, je myslím průkazný. Teprve po zrušení otrokářství v druhé polovině 19.stol., kdy byly tyto sankce vytvořeny, teror náhle přestal. Druhou spontánní lidskou hodnotou, kterou se zde budu nadále zabývat, je všeobecná lidská tendence k vědění (poznání). Lidské plemeno se od ostatních živých organismů této planety odlišuje rozumem. Bylo navíc vybaveno touto tendencí, aby vědění nestagnovalo, jako je tomu např. u zvířat, u kterých se soubor poznatků, potřebných k přežití takřka nevyvíjí. S lidmi to ale bylo už od počátku lidské evoluce úplně jinak. Už homo habilis neustále zkoumal a poznával nové a nové věci, kterému mu zajišťovaly přežít, nebo mu alespoň ulehčovaly život. Naše neuvěřitelná touha poznávat nové a nové věci a rožšiřovat tím obzor všeobecného poznání nás dovedla až tam, kde se v současnosti nalézáme. Vzhledem k tomu, že jsme možná jediní, kdo mají takovéto privilegium a skutečnost, že se nalézáme na současném stupni rozvoje poznání, by se měla všechna naše současná snaha soustředit na vesmír, neboť to je náš zploditel. Immanuel Kant jednou pravil: „Jenom dvě věci mě naplňují úžasem: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“3 Už on si uvědomoval naši jedinečnost ve vesmíru, zároveň tak jako mravní zákon, který máme v různých podobách uvnitř sebe všichni. A proto se chci nadále zabývat tématem, které se vesmíru a jeho vývoje bezprostředně týká a sice Carterovým4 antropickým principem a různými oblastmi lidského poznání, které ho hodnotí.
2
Není náhodou, že i tato výchova je založena na pudu sebezáchovy. Např. dítě, které ustavičně nechce přecházet silnici po přechodu matka tak říkajíc seřeže, což má za následek, že už se toho příště vyvaruje. 3 Kant, Immanuel (1724-1804) -Kritika praktického rozumu (A288n.): "Dvě věci naplňují mysl vždy novým a vzrůstajícím obdivem a úctou, čím častěji a vytrvaleji přemýšlení se jimi obírá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. Žádnou z nich nesmím hledat jako zahalenou v temnotách nebo v nadsmyslnu mimo svůj obzor a pouze tušit; vidím je před sebou a spojuji je bezprostředně s vědomím své jsoucnosti. Prvá počíná od místa, které zaujímám ve vnějším smyslovém světě, a rozšiřuje spojení, v němž stojím, do nedozírné velikosti se světy nad světy a soustavami soustav, a nad to ještě do bezmezných dob jejich periodického pohybu, jeho počátku a trvání. Druhá začíná mým neviditelným já, mou osobností, a ukazuje mě ve světě, jenž má pravou nekonečnost, ale jen rozumem může býti postižen... První pohled na nesčetné množství světů ničí takřka mou důležitost jakožto zvířecího tvora, jenž hmotu, z níž povstal, musí oběžnici (pouhému bodu ve vesmíru) opět vrátit, byv krátkou dobu (nevíme jak) opatřen silou k životu. Druhá věc pozvedá naproti tomu mou hodnotu jakožto inteligence nekonečně mou osobností, v níž mravní zákon zjevuje mi život nezávislý na zvířeckosti i na celém smyslovém světě..." 4 Carter, Brandon (britský fyzik, narozen roku 1942 v Sydney, Austrálie) Vystudoval Univerzitu sv. Ondřeje (University of St. Andrews) a Cambridgeskou univerzitu, kde dosáhl titulu PhDr. v roce 1968. Zde působil až do roku 1973 výzkumný společník Institutu astronomie. Poté se přestěhoval do Francie a přidal se k Národnímu vědeckému výzkumu (CNRS - Centre National de la
3
2. Seznámení s antropickým principem V roce 1974 formuloval Carter to, co je známé pod jménem antropický princip. Carter klade důraz na to, že přesně vymezený stupeň umístění lidské civilizace ve vesmíru, nemůže být náhodou. Jinými slovy, jestliže se vesmír od počátku tak významně měnil ve své velikosti, stáří a charakteru, inteligentní život by ho neměl být schopen zkoumat. Např. kdyby byla velikost gravitačních sil a ostatních fyzikálních konstant ve vesmíru pouze nepatrně odchýlena od nynějšího stavu, všechny ze všech hvězdy by se staly buďto tzv. Modří obři anebo Červení trpaslíci; a bez hvězd slunečního typu, by vesmír zůstal bez pozorovatelů. Proto fyzikové předpokládají, že všechny atomové, gravitační a elektromagnetické síly neustále nepatrně klesají. Tato teze je také známa jako slabá forma antropického principu a zní tedy: „Vesmír se vyvíjel tím způsobem, aby mohl jednou zplodit své pozorovatele“. Carter ovšem toto téma dále rozpracoval do tzv. silné (též extrémní) verze antropického principu, která v originále zní: “The universe must have those properties which allow life to develop within it at some stage in its history.” Ve volném překladu se tedy musel vesmír již od samého počátku vyvíjet takovým způsobem, aby mohl jednou život vzniknout. Přičemž nejdůležitějším slovem je „musel“, což podstatně mění smysl tohoto názoru. Laicky řečeno, není tedy vůbec náhodou, že jsme tady. Někteří fyzikové vidí v antropickém principu klíč k tajemstvím přírody, jiní ho považují ho za falzifikující a kritizují, že neposkytuje žádné významné předpovědi a že se vysvětluje svým důsledkem.
3. Antropický princip a logika Po troše zamyšlení nad výše uvedenými citáty shledáme, že mají veliký potenciál k odhalení vzniku celého vesmíru, tedy i našeho světa a života vůbec. V této části budu pro zjednodušení rozboru uvažovat antropický princip ve znění: „Existujeme-li, musel se vesmír již od počátku vyvíjet tak, aby mohl vzniknout život“. Rozeberme si tedy skladbu celého citátu. Jedná se o ryze abduktiví úsudek s velice vysokou pravděpodobností. Předpokladem jest „existujeme-li“, tedy otázka naší existence našeho bytí, která z racionálního přístupu nezpochybnitelná (nebo alespoň velmi těžko). Z hlediska metodologie je tento předpoklad ovšem závěrem, vyplývající z druhé části této abdukce („musel se vesmír vyvíjet tak, aby mohl vzniknout život“), která je tedy zpětně dodaným premisem. Nyní ovšem musím vzít v úvahu fakt, že abdukce není logickým úsudkem. Její pravděpodobnost je totiž absolutní pouze ve dvou případech ze čtyř. Retrodukce (abdukce je převrácená indukce, proto se někdy označuje i takto) se skládá ze dvou částí. Předpokladem jest závěr (z empiricky zpozorované skutečnosti) pomocí něhož zavádí do soustavy premis (základních poznatků) něco nového. Závěr i premisy mohou být buď pravdivé resp. nepravdivé. Celá abdukce je pravdou pouze v případě, když mají oba tyto afekty stejnou pravděpodobnostní hodnotu (jak pro názornost naznačuje tabulka pod čarou5). Když tuto Recherche Scientifique), kde se v roce 1986 stal ředitelem výzkumu na Paříž-Meudonské observatoři (ParisMeudon Observatory). (zdroj: DB ProQuest5000) 5 Indukce Abdukce výrok A výrok B A=>B B=>A 1 1 1 = 1 0 1 1 ≠ 0 1 0 0 ≠ 1 0 0 1 = 1
4
skutečnost aplikujeme na náš případ, tak vzhledem k nezpochybnitelnosti předpokladu (paradoxně závěru) platí celá citace pouze v případě, že premis jest pravdivý. Máme tedy z hlediska logiky šanci přesně padesát na padesát, že je toto tvrzení pravdivé. Nezapomínejme ale, že i tuto logiku logiku vytvořil lidský faktor, a že nemusí být axiomatickým zákonem.
4. Antropický princip a věda Vzhledem k tomu, že jest Brandon Carter fyzik a kosmolog, bylo již formulováno mnoho argumentů pro i proti antropickému principu v oblasti vědy. Vzhledem k tomu, abych nenarušil styl tohoto textu, se pokusím nepoužívat odborné termíny a celou záležitost podat co nejpřijatelnější („laickou“) cestou. Jednou ze základních otázek kosmologů je, proč má přibližně 20 zkoumaných vesmírných parametrů (např. rychlost rozpínání vesmíru, decelerační parametr, střední hustota hmoty, kosmologická konstanta…) právě takové hodnoty, jaké má? A proč jsou tyto parametry „vyladěny“ tak, aby umožňovaly vznik života (pozemského typu)? První možnou odpovědí jest: „Vesmír je zcela dílem náhody a neexistuje žádná možnost tyto parametry vysvětlit“, druhou odpověď nám poskytuje slabý antropický princip (žijeme ve vesmíru, který musí mít správné parametry jako nezbytná podmínka pro vznik života. V opačném případě by neexistovali žádní pozorovatelé, kteří by pozorovali jeho fyzikální vlastnosti a kladli by tyto otázky) a třetí vysvětlení je jeho silná verze (vesmír má nutně takové parametry, neboť jinak bychom nemohli existovat). Vysvětlení existuje samozřejmě více (např. žádné jiné hodnoty nejsou možné, anebo hodnoty jsou výsledkem samoorganizujícího se procesu), nicméně tyto tři jsou ve vědě relevantními. Výsledkem zkoumání a pozorování těchto vědců je ovšem fakt, že vesmír nenabízí sebemenší důkaz univerzálního významu nebo kosmické hodnoty lidství, ba ani náznak toho, že naše existence není čistě náhodná nebo dokonce absurdní. Zřejmě proto se v posledních desetiletích objevily interpretace antropického principu, které se snaží najít souvislost mezi naší existencí a hodnotami fyzikálních parametrů. Nicméně to, že se zatím vesmír nejeví podle Brandona Cartera, neznamená, že naše existence je pouhou náhodou, či kosmickým omylem. Dostatečné zdůvodnění zřejmě nelze získat najednou a důležitou roli zde sehrává vývoj a pokrok vědy. Z vědeckého hlediska (konkrétně metafyziky) nám ani formulace antropického principu pozorování vesmíru nynějšími dostupnými technologiemi nemůže nám pomoci překonat představu nahodilosti nebo úmyslu.* Dalším předpokladem obou verzí zde zkoumaného názoru je, že existuje mnoho paralelních vesmírů6 (tzv. Multiversa). Náš vesmír má přesně takové parametry, aby vyhovoval člověku. Existuje-li více vesmírů současně, žijeme právě v tom, kde se mohl vyvinout život našeho typu a proto se nemůžeme divit, že parametry našeho vesmíru jsou přesně takové, aby mohl vzniknout život. Nepatrná odchylka od hodnot základních konstant či jiných parametrů by znamenala vznik úplně jiného vesmíru, kde by nemohl existovat život tak, jak ho známe. Možná právě proto se nám náš vesmír jeví takto a hodnoty jeho parametrů * Zdrojem téměř celého tohoto odstavce je článek Darwinova evoluce vesmíru od Jiřího Svrška, magazín Kosmologie 6
B.Carter toto navrhl v r.1983: při Velkém Třesku vzniklo mnoho paralelních vesmírů s různými kosmologickými konstantami, vlastnostmi a parametry. V některých jsou podmínky takové, že v nich uhlíkový život vzniknout nemůže, v jiných nemůže vzniknout inteligentní život, a jen v některých jsou podmínky takové, že v nich inteligentní život vzniknout může.
5
jsou právě takové. Neexistuje ovšem bohužel žádný „boží“ nadvesmírný nadhled, který by nám poskytl odpověď na otázku paralelních vesmírů. Je-li tomu ovšem tak, je antropický princip absolutně pravdivou tezí.
5. Antropický princip a náboženství Ve své podstatě tento Carterův výrok znamená, že pokud jsme, tedy žijeme, nebo existujeme, tak se musel celý vesmír už od svého počátku vyvíjet takovým způsobem, aby jednou mohla vzniknout forma života. Laicky řečeno, ještě před svým vznikem musel „kdosi“7 naprogramovat celý vývoj vesmíru tak, aby jednou vznikly podmínky pro a život samý (pozemského typu). Zde se nabízí otázka, kdo byl oním „programátorem“? Kosmologický argument Stvoření by nám určitě odpověď poskytl. Jeho znění jest: „Vesmír byl nějakým Rozumem (Bohem) navržen tak, aby měl přesně pozorované hodnoty.“ Totiž, bereme-li toto tvrzení za platné, musí platit i následující: ten „někdo“, který dal podobu dnešnímu vesmíru (tedy i nám), musel i přednastavit vývoj vesmíru (tj. všech jeho parametrůviz předchozí část) tak, že pozemská životní forma nejenom jednou vznikne, ale že se v přesně určeném časovém horizontu dostane do takového stupně rozvoje poznání, že bude schopna celý tento proces seznat. Je-li tomu takto, pak nezbývá než „smeknout klobouk“ před takovým „stvořitelem“. Je-li tomu ovšem jinak, pak se dá zcela určitě říci, že lidé svým poznáním lidově řečeno přerostli onomu „programátorovi“ přes hlavu. Jinými slovy se stalo něco, co „on“ neplánoval. Je jasné, že v tomto případě je naprosto vyloučena „jeho“ slučitelnost s jakýmkoli bohem. Znamenalo by to totiž, že by člověk tím, že na tento princip přišel, předčil boha, což by mělo katastrofální důsledky. Vneslo by značné pochyby do božskosti a všemohoucnosti všech možných božstev. Antropický princip je tedy v podstatě v tomto podání jakýmsi důkazem neexistence boha, čímž nabývá své relevance.
6. Co říci závěrem? Shrňme si dosavadní poznatky o antropickém principu: víme již, co znamená jeho slabá i extrémní verze, dále jaké má předpoklady a jak se k němu staví logika, věda a náboženství. Je tedy mnoho argumentů, které mluví pro i proti tomuto názoru a otázka jeho platnosti nám jistě zůstane ještě dlouho skryta. Ale kdo ví, možná je to první krůček k tomu, abychom objevili původ naší existence a smysl toho, proč jsme vlastně „tady“. Těmito otázkami by se měli zabývat všichni lidé namísto své neúnavné honby za penězi a kariérou. Dokonce i bývalý prezident ČR Václav Havel v jednom svém projevu tuto teorii zmínil. Vyzdvihl především jednoduchou věc: „…člověku moderní řečí připomíná to, co dávno tuší, co dávno promítl do svých zapomenutých mýtů a co snad od vždycky v něm dříme v podobě různých archetypů. Totiž povědomí jeho zakotvenosti v zemi i ve vesmíru, povědomí, že tu není sám a jen pro sebe, ale že je integrální součástí vyšších tajemných celků, jimž je mu neradno se rouhat. Toto zapomenuté povědomí je zašifrováno ve všech náboženstvích, v různých podobách ho tuší všechny kultury, je to jedna z věcí, které zakládají porozumění člověka sobě samému, svému místu na světě a posléze i světu jako takovému“8
7
vzhledem k abstrakci pojmenování budu nadále tuto bytost označovat v uvozovkách z projevu někdejšího prezidenta republiky Václava Havla při převzetí "Medaile svobody", Filadelfie, USA, 4. července 1994 8
6
Navíc čistě hypoteticky, vstoupí-li např. jednou antropický princip ve všeobecnou axiomatickou platnost a lidstvo záhy pochopí celý algoritmus vývoje vesmíru, potom už zbude jen krůček k tomu, aby se další jeho vývoj dal s velikou přesností předvídat a lidstvo se tím stane méně zranitelné. Toto už byla opravdu jen teoretická hypotéza, nelze ji proto brát vážně. Ale ať už je výrok, že z nesčíslných alternativ svého vývoje si zvolil vesmír tu jedinou, která umožnila, aby v něm vznikl život, platný či nikoliv, velmi hluboce se o něm dá popřemýšlet, což je důvodem toho, že jsem dopsal tuto esej. Vesmír nám nadále zůstane obklopen tajemstvím…
