Zloděj Aleš Trávníček tu noc špatně spal. Neustále ho budilo nepříjemné pálení žáhy. Zkoušel se napít studené vody, lehnout si na levý bok, (o chvíli později zase na pravý) a neustále analyzoval a hledal příčinu
svých
nesnází.
O půl jedné ráno se rozdrnčely okenní tabulky, když se kolem jeho bytu prořítil poslední vagon nočního
rozjezdu.
Jako zuby drkotající se strachy a zimou, pomyslel si, pohladil si chlupaté břicho a pak ho napadlo, že je vlastně básník, zívl, protáhl se a šel do lednice pro pivo. To nenašel, tak popadl alespoň lahev s měsíc prošlým mlékem. Ve svém malinkém bytečku rozsvítil nad stolem žárovku. Visela na tlustém šedém drátě a jeden z jeho nemluvných společníků- drobný pavouček se štíhlýma nožkama tenoučké jak žiletky o které pořežeme si dlaně ji
pomalu
zaplétal
do
přehozu
z
pavoučích
vláken
a
zrnek
prachu.
Cvrnkl do žárovky prstem, až se pavouček strachy stáhl do klubíčka. Několika neohrabanými pohyby odsunul z kraje stolu zbytky jídla a špinavé nádobí, rozečtenou knihu a reklamní letáky. Ve třetí vrstvě našel konečně ulepený sešit a tužku s okousanou špičkou. Zabubnoval prsty do stolu. V odrazu okna viděl svoji strhanou tvář. Tak je mi osmatřicet a abych zas na šestou vstával do práce, dneska už se asi nevyspím, tak aspoň zkusím něco napsat. Pročítal věci, co do umlousaného sešitku napsal už předtím, tím se většinou naladil na tvůrčí notu, něco upravil, něco přepsal a něco nového přidal. Nastavil budík na půl pátou, to kdyby opět usnul, jak už se mnohokrát vstalo, s hlavou mezi papíry, s pootevřenými ústy nad svým veledílem. Ráno se pak cítil pomačkaně, na rtech pachuť inkoustu
a
mnohé
jeho
verše
si
zničil
sám
svými
slinami.
Lidský tělo je jedna velká nebezpečná fabrika, zapálil si cigaretu a jal se listovat popsanými papíry. Po chvíli se přistihl, jak tupě civí do popelníku před sebou. Hryzl se do rtu v návalu kreativní vlny pak tužkou pomalu napsal: Jsou ohně všechny marny, jsou. Vždy zhasnou. Usmál se potěšeně a zapálil si další cigaretu. Přehazoval dál papír za papírem, když v tom musel
zamrkat. Zarazil se a zavrtěl hlavou. Našel list papíru, který byl úplně totožný s tím, co napsal před chvílí. Deža ví? Nakrčil čelo, co když pálení žáhy přímo souvisí s halucinogenními stavy? Třeba je vážně nemocný? Třeba má nějaký nález na mozku? Třeba umře, teď, tak mlád! Relativně mladý i když ne zachovalý. A všechny ty hloupý ženský, co se na něj vykašlaly půjdou za rakví a budou brečet a budou se hádat, který z těch mnoha sonetů byl skutečně pro ně a který ne. Vydrápou si oči a vytrhají si navzájem vlasy. Hlavně Monika, ta by to zasluhovala, uchechtl se při té představě. A jestli neumře, tak bude ještě líp; dostane papíry na hlavu a do smrti bude brát invalidní důchod, takže nebude muset na šestou vstávat do té smradlavé trafiky. Nebude se už muset cítit trapně, až bude svým známým lhát, že píše na volné noze, že dělá v knihkupectví, nebude se už potit strachem, jestli se provalí, že tam jen před Vánocemi chodí dělat příručího a takovou tu děvku pro všechno, jen z milosti pana majitel, který má krám naproti jeho trafice, ve které se každé ráno stavuje pro kusovku. Aleš ho už dávno podezíral, že mu tu předvánoční fachu dohazuje čistě z milosti a poslední dobou snad jen z povinnosti, protože jeho trafika zůstala tou poslední, kde se dá ještě
koupit
jedno
cigárko
za
pětikorunu.
Ze snění ho ovšem po chvíli vytrhl jeden konkrétní detail; na listu papíru, jež třímal v ruce, byl v pravé části velký hnědý otisk, zjevně od hrnku s kávou, kterou obvykle snídal a často i večeřel. Navíc bylo podle stop zřejmé, že papír byl pobryndán mnohem později, než byla napsána báseň. Kdyby ji potřísnil vzápětí po dopsání, inkoust by se roztekl a tak by ze slova marny zbyla jen velká modrá skvrna. Takhle měly jednotlivá písmenka sice rozostřené okraje, což svědčilo o tom, že báseň nejspíš napsal někdy po příchodu z práce a ráno na ni postavil hrnek s kávou. Musel ji tedy napsat už
někdy
dřív...
Asi to ve mně dřímalo už dýl, třeba mi tyhle verše evokuje světlo zapalovače. A vůbec, pokud si na ně vzpomínám, svědčí to jen o jejich kvalitě a potřebě. Jsem přeci básník, opakoval si, když rukou prohraboval
plnovous.
Vyprášil
z
něj
drobky.
Máminy tvarohový buchty, hmmm, náhle mu došlo, kde se asi vzalo to příšerné pálení žáhy, přece jen jich na lačný žaludek spořádal hned osm. A byly ještě horký. Máma. Proč já tam vlastně chodím? Žádný div, že pak nemůžu spát. Máma, co si pořád jen na všechno stěžuje. Snad už od malička poslouchá ty litanie o zlodějích. Dokud byl ještě malý, byly to věčné nářky o zestátněném gruntu. Několikrát ho tam matka ještě za bolševika, vzala na demonstrativní obhlídku. Jeli rozhrkaným autobusem kamsi za město. Moc si to nepamatoval, nikdo si jich nevšímal, matka plakala a lomila rukama a on se cítil trapně a taky si pamatoval, že se mu chtělo na záchod, že uprostřed dvora byla veliká hromada hnoje a spousta zvířat. Zrovna minulý měsíc, při pravidelné návštěvě matky o té vzpomínce napsal:
Vlaštovky ze stájí odlétly před rokem slepice kdákají, perou se s buldokem Byl tehdy prvňáček a už brzy se to všechno mělo změnit. Ovšem punc dítěte z režimem utlačované rodiny se mu hodil. Schovával se do něj, jako do ulity. Svoji neschopnost viděl jako následek rodinného stigmatu. Co na tom, že už je to dávno všechno jinak. Jeho máma si stěžuje dál, jediná ženská v mým životě, a nikdy se od ní nedozví víc, než že všichni kradou a že jsou banda zlodějů. Jedna banda zlodějů jim vzala barák, druhá banda zlodějů zdražila tvaroh, třetí ji okradla o ideály, čtvrtá zase ukradla část důchodu a k tomu všemu je zloděj i doktor, co po ní chtěl v ordinaci padesát korun. Máma. Často si vyčítal, že mámě lže, o tom jak žije, jak bydlí, jak pracuje, jak spí, jak je na tom zdravotně, jak
se
stravuje.
Kdo lže, ten krade, do pekla se hrabe. Lhát je hrozná věc. Ale krást je mnohem horší. Jsem přeci básník. Ještě že mě se tohle shánění mamonu netýká...ani jednu krabičku cigaret jsem za ty roky nevotočil, no...možná, možná že tehdy ty vanilkový doutníky. Ale to je fakt všechno. Zapálil si další cigaretu a pozoroval v okně svůj odraz. Obzvlášť to žluté světýlko, které držel mezi prostředníčkem a ukazováčkem mu připadalo kouzelné. Jsou ohně všechny marny jsou. Vždy zhasnou. Ty že nekradeš, kamaráde? Zamračil se na něj ten z okna. Měl úplně stejný plnovous i světlušku cigarety Snad
v že
A
dlani.
Ani
vykrádám to
ho
sám
nenechal
sebe?
je
zalapat
Reagoval
odporné.
po
Aleš
dechu
trochu
Zasyčel
údivem.
bezradně.
ten
druhý.
Odporné? Spíš bys mě měl politovat. Piju sám, zkslý mlíko o půl druhé v noci. Jsi přeci básník, odfrkl si posměšně, tím nejubožejším způsobem, kradeš sám sobě to, co jsi před tím ukradl zcela bezbranným, gestikuloval ten v okně prudce, světluška nedopalku poblikávala v jeho ruce, jsou ohně všechny marny? Ty seš marnej! Kdyby sis jednou pořádně poklidil a stole, tak zjistíš,
že
tuhle
Aleš
zaraženě
věc
najdeš
těkal
očima
v
těch střídavě
svých k
čáranicích oknu
celkem a
zpět
sedmkrát! na
stůl.
No jen hledej, hledej, a když budeš pátrat ještě chvilku, tu rýmovačku o spaní bys tam taky našel asi v A
pěti když
to
najdu,
verzích. tak
co?
Co
mi
tím
chceš
dokázat?
Tak bys mohl pokračovat s tím úklidem, třeba se přesunout k těm papírovým bednám, kterým tak
vznosně
říkáš
knihovna.
Aleš se postavil a zadíval směrem k bednám s knihami. No tak se opakuju, no! To se stává i větším umělcům
než
jsem
já.
Ten v okně jeho protesty zcela ignoroval, houby SE! Každá ta knížka, co ti tak nedůstojně hnije v těch krabicích u umyvadla by mohla žalovat. Vždyť ty tvoje marný ohně- to je jen sprostá vykrádačka Hlaváčka. Chybí ti tam jen to „uplovou“. Nebo „Zavři oči“ ? A „Spi, já nemohu“? Chudák Hrabě, ještě že už je v pánu a nikdo z nich tě nemůže hnát před soud. Jó, máš jediný štěstí, brachu, že jsi příliš malá nicka, takže se o Tebe žádnej svaz autorů a podobný instituce zajímat nebudou. Ty mrtvý mají autorský práva dávno promlčený a ti živí...no, kdyby se o té říkance s vlašovkama
doslechl
Nohavica,
mohl
Co
bys
z
toho
mít
docela
popotahování.
to
povídáš?
Zprasils mu písničku, no, zprasil, on tam má „slepice ve sněhu hlubokém“ a ty tam nacpeš buldoka. Blbost, Aleš uraženě odsunul židli a přikrčil se ke krabicím s knihami, je to všechno blbost! Vždyť jsem to ani nečet, mračil se do sbírky básní Jana Zahradníčka, takovádle rádoby křesťanské poezie, to
mě
Jo?
A
nikdy co
ta
nebavilo. tvoje
To užovka,
je he?
samá Co
spí,
svatá mrtvá?
tíseňNo?
Jdi se s tím vycpat! Kdyby se měl každý hádat o svoje verše, nedělali by soudy nic jinýho, než řešily, kdo komu co ukradl! A vůbec, některý rýmy máš tak zažitý, že je z hlavy prostě nevytlučeš. Když tě tím krmí už od mimina, myslíš, že OSA nebo Dilia podepisuje s každou učitelkou v mateřský školce zvlášť smlouvu o šíření autorského díla? Těžko! Kdyby to bylo, jak říkáš ty, měl by soud v každým okrese denně sedm stání ve při autorská práva k verši láska- páska! Aleš Trávníček v obličeji brunátný, v podřepu pod prokapávajicím umyvadlem, vztekle listoval jednou knihou za druhou snažíc se přeargumentovat své druhé já, velice kritické a nemilosrdné, z odrazu v okně. Všichni z nás se přeci učíme psát tak, že napodobujeme naše vzory! Není se čemu divit, pokud ti někdy svojí zadumaností připomínám Hlaváčka nebo mám obdobnou tématiku jako Hrabě, vždyť by to koneckonců mohl být můj vrstevník, nebo třeba otec a na Nohavicovi, na tom jsem vyrostl, a ten zase na Vysockém a učil se od Kryla a ti si to celý svoje slavný umění taky nevycucali z prstu! Nevymysleli ho jen tak, ze dne na den! Měli to zase od někoho, koho to naučil jiný vzor a takhle bych to tady mohl vyjmenovávat do nekonečna. Vždyť jak se ve středověku učili malovat věci, na který dnes koukáme s otevřenou pusou? Tím že jen kopírovali to dobré a to krásné. Hádat se s člověkem, co čte a píše a který je navíc denně od rána do večera obklopen slovy ze všech stran, ať už v novinách, v rádiu, na internetu, v knihách nebo v televizi i na těch hnusných bilbordech, jestli s nějakým souslovím, slovním spojením, obratem, veršem, rýmem, přišel dřív on nebo ty, to je jako by se děti hádaly nad stavebnicí, kdo má autorská práva na věž z kostek! Aleš se odmlčel, avšak jen
proto, aby nabral druhý dech, a víš ty co, možná že se opakuju, možná že opakuju někoho jinýho, ale copak já za to můžu, že už sem to někde viděl nebo slyšel? A pokud jo, tak jak si to mám všechno pamatovat? To aby si člověk uřízl uši a vypíchl oči. Nebo se odstěhoval někam do jeskyně, úplně mimo civilizaci, aby se nenakazil kulturou. Aby byl svůj, jen sobě vlastní. Ničím neinfikovanej. Pak bych možná dokázal psát něco, co by bylo jen a jen moje. Otázkou ale je, zda bych vůbec psát uměl a
jestli
Básničky,
bych
zašklebil
se
měl ten
nějakou v
okně,
to
takovou je
dobrý
potřebu. tak
pro
buzny.
Cos to řekl? Vykřikl výhružně Aleš a s vervou a prudkostí, nad kterou se sám překvapeně zarazil, vyskočil vztekle a útočně, natáhnout tomu rejpalovi v okně jednu pořádnou do toho jeho křivýho frňáku. Jen si v tom rozohnění neuvědomil, že klečí přikrčen pod velkým špinavým umyvadlem a tak
to
při
výskoku
napálil
Tupý
náraz
ho
knockoutoval
na
čelem
studené
do
linoleum,
popraskaného mezi
pozotvírané
porcelánu. knihy.
Ve stejné poloze vydržel ležet bez jediného hnutí ještě další tři hodiny, pak ho probudil drnčivý rachot budíku. Zvedl se, pod hlavou verše Kainara a Ortena, na čele obří, bolestivě pulsující bouli. Jedna bolest vystřídala druhou, pálení žáhy někam ustoupilo. Protáhl se a praštil budík sevřenou pěstí. Z jedné strany si do pusy strčil kartáček s mentolovou pastou, do druhého koutku vrazil ranní cigáro. Zapálil si a postavil na stůl hrnek studené kávy. Trochu černé tekutiny z ní vyšplouchlo na tužkou
popsané
papíry.
Ale no to snad ne, to by byla věčná škoda, snažil se rukávem flanelové košile osušit papíry s jeho rukopisy, jsem přeci básník, pomyslel si, když se skláněl nad zažloutlým sešitem a jemně na něj foukal. Mrkl při tom k oknu, zda se v jeho odraze neobjeví zase někdo, kdo by mu v tom odporoval. Ale okno bylo prázdné černou tmou. Nikdo jiný tu nebyl.