„Učení“ nepsané
LvH, 2009
(„nauka“ nepsaná)
Každý filosof (skutečný, opravdový) má vedle toho, co kdy napsal - a dokonce i co kdy řekl (oproti Platónovu mínění) - svou „nauku“ či své „učení“, které nejen že (ještě) nenapsal, ale dokonce ještě ani nevyslovil, ba plně nepomyslel, nemyslel, myšlenkově neuchopil, neřku-li „promyslel“ (a pravděpodobně nikdy nevysloví a nenapíše, a nejspíš ani nedomyslí). Je to vlastně něco jako „podzemí“ jeho myšlení. A co je nejdůležitější: toto „podzemí“ je v pohybu, není nehybné, jednou provždy nějak „dané“ (zejména to není žádný relikt něčeho, co se už stalo a co po sobě zanechalo stopy), ale co se formuje a pak dále proměňuje mnohem pomaleji než samo (filosofovo) aktivní, živé myšlení, a co – jak se mi zdá – je ve velmi úzkém vztahu k „nápadům“, možná přesněji k myšlenkám (ideám), které přicházejí jako nepředmětné výzvy k tomu, aby filosofem byly aktivně myšleny, pomyšleny, myšlenkově uchopeny a ztvárněny. – Co z toho pro nás vyplývá jako hermeneutické pravidlo či zásada? Chceme-li vskutku dobře porozumět nějakému filosofovi, musíme se vždy znovu pokoušet proniknout za všechno to, co kdy řekl a napsal k tomu, co představovalo – a vlastně stále představuje – ono „podzemí“ jeho myšlení. Zajisté jsou tzv. „filosofové“, kteří takové „podzemí“ buď nemají vůbec nebo v něm mají jakýsi chaos, zmatek, nedostatek integrity. Tam pochopitelně zůstává takový požadavek či nárok bezpředmětným, marným a proto neplatným, zbytečným postulátem. Vynikajícím příkladem a přímo vzorem takového
přístupu k druhému mysliteli jsou Platónovy dialogy, v nichž je interpretován sám Sókratés, a to navzdory tomu, že ten sám vůbec nic nenapsal. V autoreflexi se ovšem Platón zastavil příliš brzo, když odkazoval ve svém dopise na tzv. „nepsanou nauku“. Je třeba jít mnohem dál a vědět či přinejmenším něco tušit o onom „podzemí“ jako o „před-nauce“ (pochopitelně to není a nemůže být žádná uskutečněná „nauka“), která teprve měla být a snad i trochu začala být „myšlena“, domýšlena a formulována. (Písek, 100801-1.)
10-08
Nikolaj A. Berďajev 1874-1948
Objektivace
Prohloubení mého filosofického poznávání mě přivedlo k ideji objektivace, kterou sám pro sebe považuji za základní a kterou ostatní obvykle špatně chápou. Nevěřím v pevnost trvalost takzvaného „objektivního“ světa, světa přírody a historie. Objektivní realita neexistuje, to je pouze iluze vědomí, existuje jen objektivace reality, vzniklá určitým zaměřením ducha. Objektivizovaný svět není skutečný reálný svět, je to pouze stav skutečného reálného světa, který může být změněn. Objekt je vyvoláním subjektu. Pouze subjekt je existenciální, pouze skrze subjekt se poznává realita. Toto vůbec není subjektivní idealismus, jak budou mít někteří sklony tvrdit /305/ podle šablonových klasifikací. Podle klasifikace Diltheyho, která vyděluje naturalismus, idealismus objektivní a idealis 0 mus 0 1 F svobody, moje myšlení náleží k typu idealismu svobody. Svět doopravdy existuje v ne objektivizovaném subjektu. Již kategorie bytí, která hraje takovou roli v historii filosofie, po 0 čínaje 01F Řeckem, je produktem objektivace mysli. Když použi 0 jeme 01F Kantovu terminologii, můžeme říci, že bytí je transcen 0 dentní 01F iluze. Prvotní život je jiný než toto bytí („ousia"). Prvotní život je tvůrčí akt, svoboda, nositelem prvotního života je osoba, subjekt, duch, a ne „přirozenost", objekt. Objektivnost je zotročováním ducha, je vyvoláním rozervanosti, izolova 0 nosti 01F a nepřátelství subjektů, osobností, duchovních bytostí. Proto poznávání závisí na stupních duchovní jednoty, [e to velmi důležitá myšlenka v sociologii poznávání, které se věnovalo málo pozornosti. Věda poznává objektivizovaný svět a
dává člověku možnost ovládnout „přírodu". Zlo objektivace, tj. nezbytnost, odcizenost, neosobnost, neleží ve vědě a není vědou vyvoláno. „Objektivní" věda je nejen nutná pro člověka, ale odráží i logos v padlém světě. „Objektivnost", vyvolání ob 0 jektivace, 01F je výrazem (biblického) pádu. Člověk poznává jako vnějškově mu danou realitu to, co je vyvoláno jím samým, porobeností subjektu. „Objekt" pro mě vůbec neoznačuje to, co poznávám, předmět poznávání, ale vzájemný vztah určitého druhu v existenciální sféře. Během let konečného vypracování mého filosofického nazírání na svět u mě velmi vzrostlo ocenění vědy a kritického filosofického myšlení a vzrostla antipatie k lživým mystickým náladám ve sférách, ke kterým je mystika neaplikovatelná. Nyní si mnohem více vážím významu pozi 0 tivní 01F vědy než v letech svého marxistického mládí. Zvláště si cením historické vědy. Avšak sám nejsem standardní typ vědce, /366/ ale jsem existenciální filosof, filosof historie, moralista. S historií filosofie je spojen profétismus, který k sobě vzbuzuje ironický postoj. Souhlasím s označením sebe jako metafyzika, ale vyhýbám se označování sebe sama jako ontologa, protože pojem bytí považuji za problematický. … (Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 364-66.)
Objektivace
10-08
Nikolaj A. Berďajev, 1874-1948
Prohloubení mého filosofického poznávání mě přivedlo k ideji objektivace, kterou sám pro sebe považuji za základní a kterou ostatní obvykle špatně chápou. Nevěřím v pevnost trvalost takzvaného „objektivního“ světa, světa přírody a historie. Objektivní realita neexistuje, to je pouze iluze vědomí, existuje jen objektivace reality, vzniklá určitým zaměřením ducha. Objektivizovaný svět není skutečný reálný svět, je to pouze stav skutečného reálného světa, který může být změněn. Objekt je vyvoláním subjektu. Pouze subjekt je existenciální, pouze skrze subjekt se poznává realita. Toto vůbec není subjektivní idealismus, jak budou mít někteří sklony tvrdit /305/ podle šablonových klasifikací. Podle klasifikace Diltheyho, která vyděluje naturalismus, idealismus objektivní a idealis 0 mus 0 1 F svobody, moje myšlení náleží k typu idealismu svobody. Svět doopravdy existuje v ne objektivizovaném subjektu. Již kategorie bytí, která hraje takovou roli v historii filosofie, po 0 čínaje 01F Řeckem, je produktem objektivace mysli. Když použi 0 jeme 01F Kantovu terminologii, můžeme říci, že bytí je transcen 0 dentní 01F iluze. Prvotní život je jiný než toto bytí („ousia"). Prvotní život je tvůrčí akt, svoboda, nositelem prvotního života je osoba, subjekt, duch, a ne „přirozenost", objekt. Objektivnost je zotročováním ducha, je vyvoláním rozervanosti, izolova 0 nosti 01F a nepřátelství subjektů, osobností, duchovních bytostí. Proto poznávání závisí na stupních duchovní jednoty, [e to velmi důležitá myšlenka v sociologii poznávání, které se věnovalo málo pozornosti. Věda poznává objektivizovaný svět a dává člověku možnost ovládnout „přírodu". Zlo objektivace, tj. nezbytnost, odcizenost, neosobnost, neleží ve vědě a není vědou vyvoláno. „Objektivní" věda je
nejen nutná pro člověka, ale odráží i logos v padlém světě. „Objektivnost", vyvolání ob 0 jektivace, 01F je výrazem (biblického) pádu. Člověk poznává jako vnějškově mu danou realitu to, co je vyvoláno jím samým, porobeností subjektu. „Objekt" pro mě vůbec neoznačuje to, co poznávám, předmět poznávání, ale vzájemný vztah určitého druhu v existenciální sféře. Během let konečného vypracování mého filosofického nazírání na svět u mě velmi vzrostlo ocenění vědy a kritického filosofického myšlení a vzrostla antipatie k lživým mystickým náladám ve sférách, ke kterým je mystika neaplikovatelná. Nyní si mnohem více vážím významu pozi 0 tivní 01F vědy než v letech svého marxistického mládí. Zvláště si cením historické vědy. Avšak sám nejsem standardní typ vědce, /366/ ale jsem existenciální filosof, filosof historie, moralista. S historií filosofie je spojen profétismus, který k sobě vzbuzuje ironický postoj. Souhlasím s označením sebe jako metafyzika, ale vyhýbám se označování sebe sama jako ontologa, protože pojem bytí považuji za problematický. … (Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 364-66.)
Svoboda a demokratičnost
10-08
LvH, 2010
Nikolaj A. Berďajev napsal (Vlastní životopis, 2005, s. 281): „Zkušenost ruské revoluce potvrdila mou dávnou myšlenku o tom, že svoboda není demokratická, ale aristokratická.“ (Něco podobného říkal ostatně také náš Rádl.) Rozumím tomu tak, že
demokratičnost se především orientuje na mírnění, překonávání a perspektivně až odstraňování rozdílů mezi lidmi (pochopitelně zejména tam, kde zdrojem rozdílů je sama současná společnost, ale nikdy bez zřetele na rozdíly dané historicky a dokonce ani dané „přírodou“). Konkrétně to znamená (má znamenat) překonávání rozdílů pozvedáním těch slabších a „nižších“ na úroveň aspoň průměru, perspektivně však i těch silnějších a „vyšších“. Důraz na svobodu se však soustřeďuje především na svobodu jednotlivce dosahovat stále vyšších a vyšších úrovní a met, tedy na svobodu stávat se lepším až nejlepším – hlavně ve srovnání s průměrem. Svoboda dovoluje každému jednotlivci aspoň v něčem vynikat nad průměr; uskutečněná, „realizovaná“ svoboda znamená proto jakési unikání většině, vynikání nad ostatní, nechávání ostatních za sebou. To vůbec neznamená, že se svoboda dostává do rozporu s demokratičností, ale obojí není ani v nějaké samozřejmé shodě, zvláště když si dost přesně neuvědomíme a nevymezíme, co vlastně takovou „svobodou“ a co takovým „demokratismem“ a „demokracií“ myslíme ( máme myslet). Každý jedinec se osvobozuje (dosahuje vyšší svobody) vždycky jen v závislosti na stavu společnosti, především na tom, zda takové osvobozování je společností nejen umožňováno, ale dokonce doporučováno, podporováno a snad přímo vyžadováno. Na to právě musí myslet (a nezapomínat) každý, kdo se chce osvobozovat, tj. kdo chce dosahovat větší, vyšší svobody. Vždyť právě proto každý, kdo chce dosahovat vyšší svobody a díky tomu se domáhat dosahování vyšší úrovně toho, co může podnikat a skutečně podniká, musí zároveň také pečovat o to, aby mu to ostatní umožňovali, aby pro to
měli porozumění, aby to nechápali jako namířené proti ostatním, proti většině, dokonce snad na úkor většiny. Právě proto mluvíme o tom, že nejde o jakoukoli svobodu, ale o svobodu odpovědnou. Avšak takovou odpovědnost nemůžeme a nesmíme chápat jako odpovědnost většině, nýbrž pouze jako odpovědnost za většinu a pro většinu. Aristokratičnost svobody tedy nespočívá ve vydělenosti a oddělenosti od většiny, nýbrž jako dosahování vyšších met a úrovní také pro většinu a v zájmu většiny, nicméně nikoli v tom smyslu, že tento zájem většiny je ponechán vůli a možná zvůli této většiny. Snad také v tomto smyslu Berďajev zmiňuje nejen to, zda je svoboda „zajímavá a potřebná“ pro většinu (resp. pro „vzbouřené masy, které sám na daném místě uvádí), ale také to, zda ona většiny (ony masy) mohou a dovedou „unést břemeno svobody“. Vlastně bychom mohli plným právem mluvit o závazku všech, kdo usilují o vyšší svobodu pro sebe, aby zároveň s naplňováním tohoto svého úsilí vždycky také spojovali povinnost osvobozovat nebo alespoň spolupracovat na osvobozování těch méně svobodných a nesvobodných k vyšší svobodě – a tedy nikoli jen ke svobodě vnější, „negativní“. 10-08 (Písek, 100814-1.)
Demokracie a svoboda
LvH, 2010
Nikolaj A. Berďajev napsal (Vlastní životopis, 2005, s. 281): „Zkušenost ruské revoluce potvrdila mou dávnou myšlenku o tom, že svoboda není demokratická, ale aristokratická.“ (Něco podobného říkal ostatně také náš Rádl.) Rozumím tomu tak, že
demokratičnost se především orientuje na mírnění, překonávání a perspektivně až odstraňování rozdílů mezi lidmi (pochopitelně zejména tam, kde zdrojem rozdílů je sama současná společnost, ale nikdy bez zřetele na rozdíly dané historicky a dokonce ani dané „přírodou“). Konkrétně to znamená (má znamenat) překonávání rozdílů pozvedáním těch slabších a „nižších“ na úroveň aspoň průměru, perspektivně však i těch silnějších a „vyšších“. Důraz na svobodu se však soustřeďuje především na svobodu jednotlivce dosahovat stále vyšších a vyšších úrovní a met, tedy na svobodu stávat se lepším až nejlepším – hlavně ve srovnání s průměrem. Svoboda dovoluje každému jednotlivci aspoň v něčem vynikat nad průměr; uskutečněná, „realizovaná“ svoboda znamená proto jakési unikání většině, vynikání nad ostatní, nechávání ostatních za sebou. To vůbec neznamená, že se svoboda dostává do rozporu s demokratičností, ale obojí není ani v nějaké samozřejmé shodě, zvláště když si dost přesně neuvědomíme a nevymezíme, co vlastně takovou „svobodou“ a co takovým „demokratismem“ a „demokracií“ myslíme (máme myslet). Každý jedinec se osvobozuje (dosahuje vyšší svobody) vždycky jen v závislosti na stavu společnosti, především na tom, zda takové osvobozování je společností nejen umožňováno, ale dokonce doporučováno, podporováno a snad přímo vyžadováno. Na to právě musí myslet (a nezapomínat) každý, kdo se chce osvobozovat, tj. kdo chce dosahovat větší, vyšší svobody. Vždyť právě proto každý, kdo chce dosahovat vyšší svobody a díky tomu se domáhat dosahování vyšší úrovně toho, co může podnikat a skutečně podniká, musí zároveň také pečovat o to, aby mu to ostatní umožňovali, aby pro to měli
porozumění, aby to nechápali jako namířené proti ostatním, proti většině, dokonce snad na úkor většiny. Právě proto mluvíme o tom, že nejde o jakoukoli svobodu, ale o svobodu odpovědnou. Avšak takovou odpovědnost nemůžeme a nesmíme chápat jako odpovědnost většině, nýbrž pouze jako odpovědnost za většinu a pro většinu. Aristokratičnost svobody tedy nespočívá ve vydělenosti a oddělenosti od většiny, nýbrž jako dosahování vyšších met a úrovní také pro většinu a v zájmu většiny, nicméně nikoli v tom smyslu, že tento zájem většiny je ponechán vůli a možná zvůli této většiny. Snad také v tomto smyslu Berďajev zmiňuje nejen to, zda je svoboda „zajímavá a potřebná“ pro většinu (resp. pro „vzbouřené masy, které sám na daném místě uvádí), ale také to, zda ona většiny (ony masy) mohou a dovedou „unést břemeno svobody“. Vlastně bychom mohli plným právem mluvit o závazku všech, kdo usilují o vyšší svobodu pro sebe, aby zároveň s naplňováním tohoto svého úsilí vždycky také spojovali povinnost osvobozovat nebo alespoň spolupracovat na osvobozování těch méně svobodných a nesvobodných k vyšší svobodě – a tedy nikoli jen ke svobodě vnější, „negativní“. 10-08 (Písek, 100814-1.)
Nikolaj A. Berďajev 1874-1948
Osobní
a nadosobní … V konfliktu osoby se vším neosobním a nárokujícím si být nadosobním, v konfliktu se „světem“ a se společností /368/ jsem se rozhodně postavil na stranu
osoby. Je to spojeno se starým, tradičním problémem univerzálií, se sporem realistů a nominalistů. U Maxe Stirnera a jeho díla Jedinec a jeho vlastnictví je část pravdy. Avšak je nutné tomu dát mysticko-metafyzický smysl. Jsem rozhodně - nejen filosoficky, ale i morálně, životně - proti realismu pojmů, a v tomto smyslu jsem antiplatonik, ačkoliv v druhých ohledech si Platóna velmi cením. Avšak nejsem ani nominalista; pro logický nominalismus neexistuje nerozložitelná jednota osobnosti, její věčný obraz. Spíše jsem již konceptualista, když použijeme tradiční terminologii; nepopírám univerzální, ale myslím si, že univerzální se nachází v individuálním, a ne nad ním. Tím hlavním však je, že považuji za mylné samotné pojetí problému realismu a nominalismu. Avšak realismus pojmů, který uznává primát obecného nad individuálním a podrobuje osobu obecným kvazireálnostem, považuji za zdroj zotročení člověka. Povstání proti moci „obecného“, které vyvolává objektivaci, se mi jeví jako spravedlivým, svatým, hluboce křesťanským povstáním. Křesťanství je personalismus. S tímto je spojen hlavní duchovní boj mého života. Jsem představitelem osobnosti, která povstala proti moci objektivizovaného „obecného“. V tomto tkví patos mého života. Je nezbytné radikálně rozlišovat obecné a univerzální. Moje snaha vybudovat filosofii vně logické, ontologické a etické moci „obecného“ nad osob 0 ním 0 1 F se těžko chápe a vzbuzuje pochyby. Možná je příčina v mé malé schopnosti rozvíjet svoje myšlenky a diskurzivně je dokazovat. Avšak jsem přesvědčen, že všechny základy filosofie vyžadují přezkoumání v tomto směru, který jsem vyjádřil. Má to důležité sociální důsledky, ale ještě více důsledky náboženské a
morální. (Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 367-68.)
10-08
Nikolaj A. Berďajev 1874-1948
Objektivace
a personalismus Takový typ filosofie by bylo zcela chybné smíchávat s filo 0 sofií 01F pragmatismu nebo s filosofií života. Personalistická revoluce, která doopravdy ještě nebyla na světě, znamená svržení moci objektivace, přírodní nezbytnosti, osvobození subjektůosob, průlom do jiného světa, do duchovního svě 0 ta. 0 1 F Ve srovnání s touto revolucí jsou všechny revoluce, které ve světě proběhly, nicotné. Moje definitivní filosofie je filo 0 sofie 01F osobní, spojená s mou osobní zkušeností. Zde je sub 0 jekt 0 1 F filosofického poznávání existenciální. V tomto smyslu je moje filosofie více existenciální než filosofie Heideggera nebo Jasperse. Mohu říci, že jsem zažil zkušenost prvotní svo 0 body 01F a - v souvislosti s ní - i to tvořivě nové, ale také zlo; také ostrou zkušenost osoby a jejího konfliktu se světem obecné 0 ho, 0 1 F světem objektivace, zkušenost vyjití z moci obecného, zkušenost lidskosti a soucitu, zkušenost o člověku, který je jediným předmětem filosofie. Pokoušel jsem se vytvořit mýtus o člověku. Ve zkušenosti o člověku měl nesmírný význam Nietzsche. Ten prožil pateticky, vášnivě, trýznivě téma, které vyjádřil s neobyčejným talentem - téma, jak je možný vrchol, hrdinství, extáze, jestliže není Bůh, jestliže Boha zabili. Avšak zabitým se ukázal nejen Bůh, zabitým se stal i člověk a vznikl děsivý obraz nadčlověka. Fenomén Nietzscheho je existen 0 ciální 01F dialektikou o osudu člověka. Pro mě to mělo veliký význam. V Nietzscheovi jsem cítil eschatologické téma.
(Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 369.)
10-08
Objektivace
Nikolaj A. Berďajev, 1874-1948
a personalismus Takový typ filosofie by bylo zcela chybné smíchávat s filo 0 sofií 01F pragmatismu nebo s filosofií života. Personalistická revoluce, která doopravdy ještě nebyla na světě, znamená svržení moci objektivace, přírodní nezbytnosti, osvobození subjektůosob, průlom do jiného světa, do duchovního svě 0 ta. 0 1 F Ve srovnání s touto revolucí jsou všechny revoluce, které ve světě proběhly, nicotné. Moje definitivní filosofie je filo 0 sofie 01F osobní, spojená s mou osobní zkušeností. Zde je sub 0 jekt 0 1 F filosofického poznávání existenciální. V tomto smyslu je moje filosofie více existenciální než filosofie Heideggera nebo Jasperse. Mohu říci, že jsem zažil zkušenost prvotní svo 0 body 01F a - v souvislosti s ní - i to tvořivě nové, ale také zlo; také ostrou zkušenost osoby a jejího konfliktu se světem obecné 0 ho, 0 1 F světem objektivace, zkušenost vyjití z moci obecného, zkušenost lidskosti a soucitu, zkušenost o člověku, který je jediným předmětem filosofie. Pokoušel jsem se vytvořit mýtus o člověku. Ve zkušenosti o člověku měl nesmírný význam Nietzsche. Ten prožil pateticky, vášnivě, trýznivě téma, které vyjádřil s neobyčejným talentem - téma, jak je možný vrchol, hrdinství, extáze,
jestliže není Bůh, jestliže Boha zabili. Avšak zabitým se ukázal nejen Bůh, zabitým se stal i člověk a vznikl děsivý obraz nadčlověka. Fenomén Nietzscheho je existen 0 ciální 01F dialektikou o osudu člověka. Pro mě to mělo veliký význam. V Nietzscheovi jsem cítil eschatologické téma. (Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 369.)
10-08
Nikolaj A. Berďajev 1874-1948
Bytí
… Souhlasím s označením sebe jako metafyzika, ale vyhýbám se označování sebe sama jako ontologa, protože pojem bytí považuji za problematický. Bytí je pojem či před 0 stava, 01F a ne existence. Reálnost bytí je reálností predikátu a znamená, že něco existuje, a ne, že prostě existuje. Moje filosofie nepatří k ontologickému typu, k typu filosofie Parmenida, Platóna, Aristotela, Plótína, Akvinského, Spinozy, Leibnize, Hegela, Schellinga, V. Solovjova, ačkoliv to mi ne 0 překáží 01F v tom, abych si všech těchto filosofů vysoce vážil. Nejvíce nepřátelský vztah mám k veškeré naturalistické meta-fyzice, která objektivizuje a hypostatizuje procesy myšlení, vynáší je do vnějšku a přijímá je jako „objektivní reálnosti", které aplikuje na ducha, jako kategorie substance, tedy natu-ralizuje ducha. Moje filosofie je filosofií ducha. Duch je však pro mne svoboda, tvůrčí akt, osobnost, společenství lásky. Potvrzuji primát svobody nad bytím. Bytí je odvozené, je již determinací, nezbytností, je již objektem. Možná, že některé myšlenky Dunse Scota, nejvíce ze všech J. Böhma a Kanta, částečně Maine de
Birana, a samozřejmě Dostojevského jako metafyzika, považuji za ty, které předcházejí mému myšlení, mé filosofii svobody. Pravoslavní, katolíci, protestanti, cítící sebe sama jako ortodoxní, velmi kritizovali mou ideu nestvo 0 řené 01F svobody, viděli v ní nekřesťanský dualismus, gnosticis 0 mus, 01F omezení všemohoucnosti Božství. Ale já jsem měl vždy dojem, že mě nechápou. Objasňuje se to pravděpodobně nejen nedostatkem pozornosti, ale i mým sklonem myslet antinomisticky, paradoxně a iracionálně, či přesněji, vést myšlení k iracionálnímu. Všechna teologickometafyzická učení, která se staví do protikladu s mým „dualismem", jsou v podstatě jádrem formy racionalismu, ničícího tajemství, a nepravdivě popisují duchovní zkušenost; nechtějí znát tragismus, rozporuplnost, iracionálnost. Tradiční teologickometafyzická učení musí neodvratně vést k ideji předurčení, která je mi nejvíce antipatická. Nevyznávám dvoubožství a vůbec nejsem manicheistou. Vždyť manicheismus nechápe svobodu, mně tolik drahou. Za hranicemi postavení se mezi protiklady, Bohem a nestvořenou svobodou, popisujícího naši duchovní zkušenost na této straně, leží transcendentní božské tajemství, ve kterém se všechny protiklady stírají, ve kterém je nevysvětlitelný a nevýslovný božský svět. Je to sféra apofatického poznávání Boha. (Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 366-67.)
10-08
Nikolaj A. Berďajev 1874-1948
Ontologie
… Souhlasím s označením sebe jako metafyzika, ale vyhýbám se označování sebe sama jako ontologa, protože pojem bytí považuji za problematický. Bytí je pojem či před 0 stava, 01F a ne existence. Reálnost bytí je reálností predikátu a znamená, že něco existuje, a ne, že prostě existuje. Moje filosofie nepatří k ontologickému typu, k typu filosofie Parmenida, Platóna, Aristotela, Plótína, Akvinského, Spinozy, Leibnize, Hegela, Schellinga, V. Solovjova, ačkoliv to mi ne 0 překáží 01F v tom, abych si všech těchto filosofů vysoce vážil. Nejvíce nepřátelský vztah mám k veškeré naturalistické meta-fyzice, která objektivizuje a hypostatizuje procesy myšlení, vynáší je do vnějšku a přijímá je jako „objektivní reálnosti", které aplikuje na ducha, jako kategorie substance, tedy natu-ralizuje ducha. Moje filosofie je filosofií ducha. Duch je však pro mne svoboda, tvůrčí akt, osobnost, společenství lásky. Potvrzuji primát svobody nad bytím. Bytí je odvozené, je již determinací, nezbytností, je již objektem. Možná, že některé myšlenky Dunse Scota, nejvíce ze všech J. Böhma a Kanta, částečně Maine de Birana, a samozřejmě Dostojevského jako metafyzika, považuji za ty, které předcházejí mému myšlení, mé filosofii svobody. Pravoslavní, katolíci, protestanti,
cítící sebe sama jako ortodoxní, velmi kritizovali mou ideu nestvo 0 řené 01F svobody, viděli v ní nekřesťanský dualismus, gnosticis 0 mus, 01F omezení všemohoucnosti Božství. Ale já jsem měl vždy dojem, že mě nechápou. Objasňuje se to pravděpodobně nejen nedostatkem pozornosti, ale i mým sklonem myslet antinomisticky, paradoxně a iracionálně, či přesněji, vést myšlení k iracionálnímu. Všechna teologickometafyzická učení, která se staví do protikladu s mým „dualismem", jsou v podstatě jádrem formy racionalismu, ničícího tajemství, a nepravdivě popisují duchovní zkušenost; nechtějí znát tragismus, rozporuplnost, iracionálnost. Tradiční teologickometafyzická učení musí neodvratně vést k ideji předurčení, která je mi nejvíce antipatická. Nevyznávám dvoubožství a vůbec nejsem manicheistou. Vždyť manicheismus nechápe svobodu, mně tolik drahou. Za hranicemi postavení se mezi protiklady, Bohem a nestvořenou svobodou, popisujícího naši duchovní zkušenost na této straně, leží transcendentní božské tajemství, ve kterém se všechny protiklady stírají, ve kterém je nevysvětlitelný a nevýslovný božský svět. Je to sféra apofatického poznávání Boha. (Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 366-67.)
10-08
Nikolaj A. Berďajev 1874-1948
Svoboda
nestvořená Když jsem došel ke své definitivní filosofii, získaly pro mne zvláštní význam ideje nestvořené svobody a objektivace. Nestvořená svoboda objasňuje nejen vznik zla, nesrozumitel 0 ného 01F pro tradiční filosofická učení, ale i vznik tvořivě nového, dříve neexistujícího. Nestvořená svoboda je omezený či mezní pojem; výstižněji - není to pojem, nýbrž symbol, pro 0 tože 01F o nestvořené svobodě, kvůli její absolutní iracionálnosti, nelze vytvořit racionální pojem. Objektivace je gnozeologickou interpretací padlosti světa, stavu zotročení, nezbytnosti a izo 0 lovanosti, 01F ve kterých se svět nachází. Objektivizovaný svět podléhá racionálnímu poznávání v pojmech, avšak samotná objektivace má iracionální zdroj. Já - zdá se - jsem se jako první pokusil o gnozeologické objasnění pádu do hříchu. Spolu s ideou nestvořené svobody a objektivace jsem prohlou 0 bil 0 1 F svůj personalismus, ideu ústředního a nejvyššího významu osoby. V konfliktu osoby se vším neosobním a nárokujícím si být nadosobním, v konfliktu se „světem" a se společností /368/ jsem se rozhodně postavil na stranu osoby. Je to spojeno s tradičním problémem univerzálií, se sporem realistů a nominalistů. …
(Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 367-68.)
Svoboda nestvořená
10-08
Nikolaj A. Berďajev, 1874-1948
Když jsem došel ke své definitivní filosofii, získaly pro mne zvláštní význam ideje nestvořené svobody a objektivace. Nestvořená svoboda objasňuje nejen vznik zla, nesrozumitel 0 ného 01F pro tradiční filosofická učení, ale i vznik tvořivě nového, dříve neexistujícího. Nestvořená svoboda je omezený či mezní pojem; výstižněji - není to pojem, nýbrž symbol, pro 0 tože 01F o nestvořené svobodě, kvůli její absolutní iracionálnosti, nelze vytvořit racionální pojem. Objektivace je gnozeologickou interpretací padlosti světa, stavu zotročení, nezbytnosti a izo 0 lovanosti, 01F ve kterých se svět nachází. Objektivizovaný svět podléhá racionálnímu poznávání v pojmech, avšak samotná objektivace má iracionální zdroj. Já - zdá se - jsem se jako první pokusil o gnozeologické objasnění pádu do hříchu. Spolu s ideou nestvořené svobody a objektivace jsem prohlou 0 bil 0 1 F svůj personalismus, ideu ústředního a nejvyššího významu osoby. V konfliktu osoby se vším neosobním a nárokujícím si být nadosobním, v konfliktu se „světem" a se společností /368/ jsem se rozhodně postavil na stranu osoby. Je to spojeno s tradičním problémem univerzálií, se sporem realistů a nominalistů. … (Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 367-68.)
10-08
Personalismus - revoluce Nikolaj A. Berďajev, 1874-1948 Takový typ filosofie by bylo zcela chybné smíchávat s filo 0 sofií 01F pragmatismu nebo s filosofií života. Personalistická revoluce, která doopravdy ještě nebyla na světě, znamená svržení moci objektivace, přírodní nezbytnosti, osvobození subjektůosob, průlom do jiného světa, do duchovního svě 0 ta. 0 1 F Ve srovnání s touto revolucí jsou všechny revoluce, které ve světě proběhly, nicotné. Moje definitivní filosofie je filo 0 sofie 01F osobní, spojená s mou osobní zkušeností. Zde je sub 0 jekt 0 1 F filosofického poznávání existenciální. V tomto smyslu je moje filosofie více existenciální než filosofie Heideggera nebo Jasperse. Mohu říci, že jsem zažil zkušenost prvotní svo 0 body 01F a - v souvislosti s ní - i to tvořivě nové, ale také zlo; také ostrou zkušenost osoby a jejího konfliktu se světem obecné 0 ho, 0 1 F světem objektivace, zkušenost vyjití z moci obecného, zkušenost lidskosti a soucitu, zkušenost o člověku, který je jediným předmětem filosofie. Pokoušel jsem se vytvořit mýtus o člověku. Ve zkušenosti o člověku měl nesmírný význam Nietzsche. Ten prožil pateticky, vášnivě, trýznivě téma, které vyjádřil s neobyčejným talentem - téma, jak je možný vrchol, hrdinství, extáze, jestliže není Bůh, jestliže Boha zabili. Avšak zabitým se ukázal nejen Bůh, zabitým se stal i člověk a vznikl děsivý obraz nadčlověka. Fenomén Nietzscheho je existen 0 ciální 01F dialektikou o osudu člověka. Pro mě to mělo veliký význam. V Nietzscheovi jsem cítil eschatologické téma.
(Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 369.)
10-08
Nikolaj A. Berďajev 1874-1948
Objektivace
Když jsem došel ke své definitivní filosofii, získaly pro mne zvláštní význam ideje nestvořené svobody a objektivace. Nestvořená svoboda objasňuje nejen vznik zla, nesrozumitel 0 ného 01F pro tradiční filosofická učení, ale i vznik tvořivě nového, dříve neexistujícího. Nestvořená svoboda je omezený či mezní pojem; výstižněji - není to pojem, nýbrž symbol, pro 0 tože 01F o nestvořené svobodě, kvůli její absolutní iracionálnosti, nelze vytvořit racionální pojem. Objektivace je gnozeologickou interpretací padlosti světa, stavu zotročení, nezbytnosti a izo 0 lovanosti, 01F ve kterých se svět nachází. Objektivizovaný svět podléhá racionálnímu poznávání v pojmech, avšak samotná objektivace má iracionální zdroj. Já - zdá se - jsem se jako první pokusil o gnozeologické objasnění pádu do hříchu. Spolu s ideou nestvořené svobody a objektivace jsem prohlou 0 bil 0 1 F svůj personalismus, ideu ústředního a nejvyššího významu osoby. V konfliktu osoby se vším neosobním a nárokujícím si být nadosobním, v konfliktu se „světem" a se společností /368/ jsem se rozhodně postavil na stranu osoby. Je to spojeno s tradičním problémem univerzálií, se sporem realistů a nominalistů. … (Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 367-68.)
Objektivace
10-08
Nikolaj A. Berďajev, 1874-1948
Když jsem došel ke své definitivní filosofii, získaly pro mne zvláštní význam ideje nestvořené svobody a objektivace. Nestvořená svoboda objasňuje nejen vznik zla, nesrozumitel 0 ného 01F pro tradiční filosofická učení, ale i vznik tvořivě nového, dříve neexistujícího. Nestvořená svoboda je omezený či mezní pojem; výstižněji - není to pojem, nýbrž symbol, pro 0 tože 01F o nestvořené svobodě, kvůli její absolutní iracionálnosti, nelze vytvořit racionální pojem. Objektivace je gnozeologickou interpretací padlosti světa, stavu zotročení, nezbytnosti a izo 0 lovanosti, 01F ve kterých se svět nachází. Objektivizovaný svět podléhá racionálnímu poznávání v pojmech, avšak samotná objektivace má iracionální zdroj. Já - zdá se - jsem se jako první pokusil o gnozeologické objasnění pádu do hříchu. Spolu s ideou nestvořené svobody a objektivace jsem prohlou 0 bil 0 1 F svůj personalismus, ideu ústředního a nejvyššího významu osoby. V konfliktu osoby se vším neosobním a nárokujícím si být nadosobním, v konfliktu se „světem" a se společností /368/ jsem se rozhodně postavil na stranu osoby. Je to spojeno s tradičním problémem univerzálií, se sporem realistů a nominalistů. … (Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 367-68.) 10-08
Theologie
- metoda
J.L.Hromádka, 1945
Problém adekvátní metody v theologii je nad pomyšlení těžký. … Souvisí to se složitou a velmi jemnou povahou theologické metody, že tak snadno podléhá nedorozumění a falešným výkladům. Co se děje přesně v onom bodě, kde osobní, shora přicházející nárok živého Boha protíná nejvlastnější existenci našeho osobního života? Co to znamená, že Bůh, a nikoli naše idea první příčiny, ani naše idea svatosti, ani naše lepší já, žádný duch přírody, ani harmonie vesmíru, nýbrž Bůh sám se s námi setkává a požaduje od nás osobní a naléhavé rozhodnutí na život a na smrt? Rozhodnutí hic et nunc, v tomto okamžiku, rozhodnutí, jemuž se nelze vyhnout, které nelze ani odsunout nebo odložit? Toto jsou ústřední otázky theologie. A dále: co to znamená kázat? …
(Theologie na rozhraní [1945, orig. Doom and Resurrection], přel. F.M.Dobiáš, in: Pole je tento svět, Praha 1964, str. 45.) 10-08
Theologie
- co je „primární“
J.L.Hromádka, 1945
To vše jest služba, kterou opravdová theologie přináší církvi. … Je to služba primární, hlavní. Ale dnes se o této službě zmiňuji jen takto úvodem, abych více řekl o službě druhotné sice, a přece neméně důležité. (Jest vůbec otázka, zda smíme mluvit o primárnosti a druhotnosti služby, kterou koná theologie. V pravé theologii zasahují okrajové otázky přímo do centra a naopak tak zvané centrální otázky se ukazují ve své závažnosti často teprve, když zasáhnou na okraj.) Církev stojí uprostřed světa a koná svůj úkol v určité době. Tato konkrétnost a časová určenost patří k podstatě církve. Jako neznáme Krista, neznáme-li ho jako přišlého v těle v Ježíši Nazaretském, tak neznáme ani církev, neznáme-li ji v jejím bytí a svědectví uprostřed tohoto porušeného světa a určité doby. Také theologie jest pod náporem pozemského vlnobití a zcela určité dobové problematiky. … (Theologie na rozhraní [1945, orig. Doom and Resurrection], přel. F.M.Dobiáš, in: Pole je tento svět, Praha 1964, str. 49.) 10-08
Pochybnosti
LvH, 2010
Každý člověk v některých chvílích a situacích prochází pochybnostmi, a někdy velmi těžkými pochybnostmi. A za určitých okolností a podmínek je to zcela legitimní. Problémem je ovšem, jaké to jsou okolnosti a jaké podmínky. Pod dlouhotrvajícím vlivem zpředmětňujícího myšlení nám vždycky především napadá, že se naše pochybnosti mají a musí vztahovat k něčemu „předmětnému“, co lze poměrně určitě vymezit, tedy o čem toho poměrně dost „víme“ (tj. domníváme se, že toho dost víme). Tak např. v určitých dobách lidé pochybovali o tom, že by planety nebo dokonce hvězdy mohly být nějakými velkými hmotnými tělesy (ačkoliv někteří myslitelé třeba ve starém Řecku takovou myšlenku vyslovili). Jindy zase některý myslitel vyslovil pochybnosti o tom, že některá mytická vyprávění (např. o tom, co nejvyšší olympský bůh Zeus udělal svému otci) by mohla být pravdivá. Mnohem později zase někteří vědci vynesli autoritativní výrok o tom, že žádný stroj těžší vzduchu nemůže dlouhodobě létat. Ve všech takových a podobných případech se takové pochybnosti týkaly předmětných skutečností (nebo tak aspoň byly chápány). To všechno mohou být (a někdy i jsou) oprávněné pochybnosti, ale jsou to pochybnosti „nepravé“; pravá pochybnost neznamená váhání, zda se to s něčím, nějakou údajnou „skutečností“ má tak nebo onak, nýbrž je to pochybnost, která svůj „předmět“ (přesněji „cíl“) teprve vyhledává, tedy pochybnost šťouravá, zavrtávající se do zatím ještě zamotaného klubka mnoha souvislostí, které zatím ještě čekají na rozmotání. A něco takového je
možné pouze v reflexi, když se aktivní subjekt, nadaný vědomím a schopností myslet, vrací k tomu, co už udělal, co vykonal a provedl, a to proto, že výsledek není dost uspokojivý, neřku-li zcela neuspokojivý. A pak se ty vrtavé pochybnosti netýkají toho „výsledku“, ale chtějí vyzkoumat, kde došlo k chybě ještě před tím výsledkem, tj. kde jsem „já“ udělal chybu (nebo v jiném případě: kde jsme „my“ udělali chybu). (Písek, 100823-1.)
10-08
Intence (-ionalita)
LvH, 1983
Richardson (4110) upozorňuje na formulace A. de Waelhense (1956), že (pojem) starosti či zájmu (concern, souci) resumuje či transponuje (resumes, reprend) na ontologické rovině husserlovský pojem intencionality (str.626), a považuje tuto poznámku za pozoruhodnou a leccos osvětlující („this is certainly an illuminating insight“) – pro staršího Heideggera. Naproti tomu když M. Müller říká, že intencionalita sebevyslání (des 'Sich-zuschicken', angl. 'self-emitting' či historicity bytí je dřívější než veškerá intencionalita vědomí, je to dokonale pochopitelné v pojmech pozdějšího Heideggera. Richardson sám je přesvědčen o koherenci, ba o komplementaritě obojího stanoviska, neboť to je přece „intencionalita bytí“ (Heidegger II), která byla celou dobu tím nevysloveným v Heideggerovi I, jež umožňuje celou strukturu starosti (ev. zájmu – concern). Zdá se, že při vší zatemněnosti resp. záměrném přistínění některých významných kontur lze jak u Heideggera, tak dokonce u Husserla najít jisté momenty, na něž můžeme navázat se svým pojetím intencionality jako podstatné charakteristiky bytí samotného. Zároveň je ovšem třeba připomenout, že v pojmu bytí nějakého jsoucna máme na mysli (míníme) sjednocenost jeho dění (jeho událostného dění), tj. integritu jeho minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Bytí každého jsoucna spočívá v onom událostném dění, jež garantuje specifickou kontinuitu jeho nesčetných okamžitých aspektů. Jsoucnost každého jsoucna má nutně fenomenální charakter, zatímco jeho
bytí ve své dějovosti, to jest ve svém směřování k tomu, co (ještě) není, má charakter intencionality, která je předpokladem a základem každého vyjevování, jevení, ukazování, tj. každého fenoménu. (kroužk. blok 83-008; Písek, 7.2.830207-1.)
10-08
Služba – dva významy
LvH, 2009
Ve středověku se rozšířilo a udržovalo pojetí filosofie jako služky (ancilla, také pomocnice atd.) theologie. To se už tenkrát dalo vykládat (zejména koncem středověku) dvojím způsobem: buď jako vysoké postavení filosofie, anebo naopak jako její otročení. Dnes je situace v jistém smyslu podobná, i když nejde o službu pro theologii, ale pro odborné vědy vůbec, zejména pak přírodní. Nám však musí (má) jít o jiný rozdíl v chápání významu slova „služba“. Když třeba Hromádka (2240, s. 49) mluví o službě „kterou opravdová theologie přináší církvi“, říká, že to je „služba primární, hlavní“; proti tomu pak jako službu druhotnou, stručně řečeno jako o „službě světu“ v dané (určité) době (a H. zároveň poněkud problematizuje toto rozdělení, když v závorce připomíná, že „v pravé theologii zasahují okrajové otázky přímo do centra a naopak tak zvané centrální otázky se ukazují ve své závažnosti často teprve, když zasáhnou na okraj“ – dtto). V obou případech se však zdá být zřejmé, že tu jde o službu nikoli otrockou, nevolnickou, nýbrž v jistém smyslu svrchovanou, protože stojí pod jinou, rozhodující normou. Touto normou je pro theologii (řečeno jejím jazykem) „Slovo boží“ (což opět nelze zaměňovat s biblickými texty, neboť - alespoň podle Daňkova výroku – skutečné, živé „Slovo boží“ se „stává“ (verbum fit), neboť zůstává jinak teprve za oněmi texty); pro filosofii je asi vhodnější mluvit o pravdě (nebo ještě lépe o „Pravdě, aby bylo zřejm=é, že nejde jen o nějaké pravé, pravdivé výroky,
myšlenky, poznatky apod.) A právě zde je jasné a nepochybné, že služba „Pravdě“ je službou té nejvyšší „instanci“, a teprve vykonáváním služby Pravdě (a pouze Pravdě) v tomto smyslu lze vykonávat veškeré další povinnosti a „služby“, jako např. theologie pro církev (a pro svět a dobu), a filosofie ovšem pro celý svět i pro svou dobu, přesněji pro všechny (a dokonce snad i pro nejbližší a dokonce i vzdálenější budoucnost). (Písek, 100827-1.)
09-01
Církev a svět
J.L.Hromádka, 1951
… Církev stojí uprostřed světa a koná svůj úkol v určité době. Tato konkrétnost a časová určenost patří k podstatě církve. Jako neznáme Krista, neznáme-li ho jako přišlého v těle v Ježíši Nazaretském, tak neznáme ani církev, neznáme-li ji v jejím bytí a svědectví uprostřed tohoto porušeného světa a určité doby. Také theologie jest pod náporem pozemského vlnobití a zcela určité dobové problematiky. Proto theolog neodtrhuje od sebe tak zvané neměnné, věčné pravdy Slova Božího od jejich konkrétního obalu, od jejich místního a dobového výrazu. Slovo Boží žije a působí nikoli abstraktně a obecně, nýbrž vždycky jen na ploše plynulého, měnlivého života. Neslyší Slova Božího, kdo nestojí na místě a ve chvíli, kdy a kde bylo vysloveno. Theolog ví, že neporozumí Slovu Hospodinovu, když je bude vykládat naddobově a mimoprostorově, když je odtrhne od chvíle a místa, ve kterých bylo vysloveno, ale také, když je bude podávat bez zřetele ke chvíli a místu, ve kterých právě žije on sám. … (Pomocná služba theologie, proslov 24.10.1951, in: Pole je tento svět, Praha 1964, str. 49.)
09-01
Odpovědnost za svět
LvH, 2009
a ve světě Místo povídání o „sloužení“ a o „službě“ je možná srozumitelnější, když budeme mluvit o odpovědnosti. Tam lze zřetelněji rozlišit, kdy jsme odpovědni za něco nebo za někoho, a kdy jsme odpovědni před něčím nebo někým. A zároveň je mnohem názornější a přehlednější, že jde vždy o odpovědnost v určité situaci, v nějaké věci, záležitosti, že nejde a nemůže jít o odpovědnost všestrannou, za všechny a za všechno (to ostatně vlastně nemohlo nikdy platit ani v případě služebničení, nevolničení a otročení). Proto formulace „odpovědnost za svět“ je rozhodně přehnaná, vyhnaná do extrému; přesto však má někdy legitimní smysl, když dochází k tomu, že důraz na situačnost je záminkou k omezování a zužování rozsahu odpovědnosti, tj. k nějakému stanovení mezí, za nimiž už naše (má) odpovědnost jakoby končí. (Klasickým příkladem je jakási subordinace odpovědností ve smyslu „dělal jsem jen to, co bylo mou profesní povinností, co mi bylo nařízeno někým, jehož odpovědnost byla vyšší“.) (Písek, 100827-2.)
09-01
Jasnost a nejasnost
C.D.Broad, 1924
". . . I have an extreme dislike for vague, confused, and oracular writing; and I have very little patience with authors who express themselves in this style. I believe that what can be said at all can be said simply and clearly in any civilized language or in a suitable system of symbols, and that verbal obscurity is almost always a sign of mental confusion."
C. D. Broad, "Critical and Speculative Philosophy," in Contemporary British Philosophy: Personal Statements (First Series), ed. J. H. Muirhead (London: G. Allen and Unwin, 1924). (ex: www)
10-08
Filosofie a „jasnost“
LvH, 2009
C. D. Broadův odpor a odmítání „nejasnosti“ ve filosofii na jedné straně legitimně i problematicky navazuje na starořecké filosofy, kteří odmítali zejména narativitu mýtů a mytologií, ale na druhé straně rovněž zčásti legitimně a zčásti problematicky (trochu wittgensteinovsky) zdůrazňuje vlastně „karteziánskou“ devizu „clare et distincte“, ačkoliv si musí být vědom toho, že žádná nová myšlenka se „nerodí“ (nepřichází) jako hotová a hned od počátku jasná a zřetelná, nýbrž že musí být postupně pročišťována, vyjasňována a stále precizněji formulována – což právě není ani dost dobré bez budování a vyjasňování kontextů, bez nichž by to prostě nikdy nebylo uskutečnitelné. To je ostatně možné dokumentovat třeba tím, že se podílel na promýšlení a upřesňování myšlenky (resp. teorie) emergentismu. Nedokáže-li se někdo naprosto přesně, jasně a zřetelně vyjádřit, nedokáže-li precizně formulovat nějakou myšlenku, nemusí to být nutně dokladem jeho myšlenkové konfuze, ale buď toho, že chtěl výsledky svého uvažování publikovat předčasně (k čemuž je řada dnešních administrátorů nutí), anebo také toho, že v dané chvíli, v daném dobovém kontextu to jaksi ani není možné, protože to víc nebo méně dalekosáhle přesahuje zaběhané zvyklosti (a konvence). Někdy je ovšem třeba něco výslovně a dokonce s důrazem povědět, i když to je nepřekonatelně spojeno s nesnází, jak to vyslovit. To pak vůbec
nejde o nějakou myšlenkovou konfuzi, nýbrž o dosti zřetelný, někdy takřka „hmatatelný“ doklad toho, že musíme něco udělat se svým vlastním myšlením, se svým myšlenkovým přístupem, s některými svými nezkontrolovanými předpoklady nebo jen nevyslovenými či dokonce neuvědoměnými myšlenkovými návyky (jimiž nejsou zatíženi jen ti druzí, ale také ten, kdo si už do jisté míry nějak uvědomuje, že je třeba takové změny, i když neví ještě přesně, v čem nebo jaké). (Písek, 100828-1.)
09-01
Pojmovost – význam a
LvH, 2010
dosah
Hegel připsal (v té věci v naprostém souhlasu s celou převažující filosofickou tradicí) se vším důrazem rozhodující význam tomu, co lze uchopit „pojmově“, čímž rozuměl: tomu společnému, obecnému, tedy tomu, co se opakuje, co je analogické v jinak různých, odlišných případech. Naproti tomu zcela marginalizoval a dokonce pomíjel jednotlivé a zvláštní; Adorno píše (v Negativní dialektice) o tom, že Hegel vyhlásil svůj naprostý nezájem, „dezinteres“, pokud jde právě o ně, právě protože toto zvláštní a jednotlivé nepodléhá žádnému zobecnění a tedy pojmu; a sám proti tomu uvádí, že v současné (dnešní) době směřuje pravý zájem filosofie (ihr wahres Interesse) právě tam, kde dříve šlo o nezájem, totiž k tomu, co už od Platóna bylo odbyto jako pomíjivé a bezvýznamné a co Hegel označil nálepkou „faule Existenz“ (líná nebo falešná existence) (8282, s. 20.) – Na tom je docela dobře vidět, jak je Adorno myšlenkově stále ještě příliš závislý na Hegelovi a vůbec na tradici (v této věci), neboť jakoby samozřejmě spojuje pojmovost s obecností a obecnost s neměnností (opakováním, podobností atd.). (Písek, 100828-2.)
10-08
„Substance“ celku
LvH, 2010
Jaspers ve své Duchovní situaci doby opakuje slova „substance celku“ (např. čes. překl. 2008, s. 104). V jednom případě může být „neproblematicky přítomná“, v druhém uváděném případě se však substance celku může stát „problematickou a nacházet se v rozkladu“. Už z toho (a zejména z kontextu) je zřejmé, že nemá na mysli „substanci“ v tradičně metafyzickém významu, ale že tohoto slova používá jen metaforicky a možná již s náznakem nových konotací. Oproti tradiční myšlence, že dějící se celek je jako celek ustavován a udržován právě tím, co se uprostřed jeho dění (stávání) nemění – přičemž se ovšem tato neměnnost chápe jako cosi od onoho dění odděleného, na něm nezávislého, dokonce tomuto dění předcházejícího, předem daného a uloženého), je třeba myšlenkově uchopit onu nově chápanou „substanci“ jako něco aktivního a zároveň spolehlivého, co opravdu dokáže účinně (byť relativně účinně, neboť to má své meze) integritu a zlostnost událostného dění celku zakládat, udržovat a alespoň nějakou dobu nést a upevňovat. „Substance“ v tomto novém smyslu tedy není a nemůže být od průběhu události a jejích proměn oddělena, je třeba ji interpretovat v její pevnosti a jakési „organizační síle“, ale rozhodně nesm,kovat tuto pevnost s jakoukoli neměnností. Substance sama je tedy také proměnlivá, a je
třeba povahu této proměnlivost zkoumat, studovat a pečlivě odlišovat od tzv.vnějších změn. 10-08 (Písek, 100828-3.)
Pravda a člověk
Karel Kosík, 1963
… Takzvaná „filozofia človeka“ nepostihuje človeka, pretože nezachycuje súvislosť jeho problematiky (okrem iného) s otázkou pravdy. Naproti tomu teórie pravdy dochádzajú k absurdným záverom, ak si neuvedomujú súvislosť pravdy s problematikou človeka. ... /49/ Husserl si nepoložil základnú otázku, či schopnosť človeka poznávať objektívnu pravdu, t. j. pravdu, ktorej obsah je nezávislý od poznávajúceho jedinca a ľudstva, nevrhá svetlo na človeka ako na bytosť, ktorej bytie má podstatný vzťah k pravde. Ak človek poznáva objektívnu pravdu (o čom Husserl nepochybuje), charakterizuje práve táto skutočnosť človeka ako bytosť, ktorá má prístup k pravde, a nie je tedy uväznená múrmi subjektivity, rasy, rodu, historickej doby, pomerov a jedinečnosti. Kto je oná bytosť, v ktorej bytí sa zvláštnym spôsobom zauzľuje dianie spoločonsklo-ľudskej i mimoľudskej skutočnosti? ... (Človek a filozofia, in: Človek, kto si? ed. Ján Bodnár, Bratislava 1965, s. 48 a 49.)
10-08
Karel Kosík1963
Pravda a človek
… Takzvaná „filozofia človeka“ nepostihuje človeka, pretože nezachycuje súvislosť jeho problematiky (okrem iného) s otázkou pravdy. Naproti tomu teórie pravdy dochádzajú k absurdným záverom, ak si neuvedomujú súvislosť pravdy s problematikou človeka. ... /49/ Husserl si nepoložil základnú otázku, či schopnosť človeka poznávať objektívnu pravdu, t. j. pravdu, ktorej obsah je nezávislý od poznávajúceho jedinca a ľudstva, nevrhá svetlo na človeka ako na bytosť, ktorej bytie má podstatný vzťah k pravde. Ak človek poznáva objektívnu pravdu (o čom Husserl nepochybuje), charakterizuje práve táto skutočnosť človeka ako bytosť, ktorá má prístup k pravde, a nie je teda uväznená múrmi subjektivity, rasy, rodu, historickej doby, pomerov a jedinečnosti. Kto je oná bytosť, v ktorej bytí sa zvláštnym spôsobom zauzľuje dianie spoločensko-ľudskej i mimoľudskej skutočnosti? ... 49.)
(Človek a filozofia, in: Človek, kto si? ed. Ján Bodnár, Bratislava 1965, s. 48 a
10-08
Nikolaj A. Berďajev 1874-1948
Pravda a
dějiny
Od lidí, kteří se považovali za zcela ortodoxní, mě oddělovalo to, že historické otevření se bylo pro mě ve srovnání s otevřením duchovním druhotným. Duchovní otevření se, vnitřní otevření se ducha je reálné. Historické otevření se je symbolické, je symbolikou ducha. Všechny události světového /224/ či historického života podstaty jsou pouze symbolikou událostí duchovních. Ale v historii jsou průlomy metahistorie a to, co je v historii metahistorické, získává historický charakter. Slovo, řečené v evangeliu nedokonalým lidským jazykem, pro mě získává význam určující můj osud, pro mě má plný smysl ne proto, že si osvojuji evangelium zevnitř, jako zevnitř dané otevření, ale proto, že se otevírám,, dešifruji v něm centrální události ducha, mystérium ducha. Proto u mě nabývá velikého významu filosofická kritika. Překonání osvícenství musí znamenat ne jeho úplné popření, ani návrat ke stavu před osvícenstvím, ale dosažení stavu vyššího, než je osvícenství, ve které vejdou jeho kladná vítězství. Mám na mysli především osvícenství v hlubším, kantovském smyslu plnoletosti a svobodné samostatné činnosti ducha. Nezřídka mě nazývali „modernistou“ na pravoslavné půdě. Nemám příliš rád toto slovo; staví pravdu do
příliš velké závislosti na čase. Jsem ovšem modernista, ale v tom smyslu, že uznávám možnost tvůrčího procesu v křesťanství, možnost novosti. Nevěřím v nehybnost vědomí; vědomí se může očišťovat, rozšiřovat a prohlubovat, a proto mnoho nového a nově se mu otevírá. Pravda je věčná a věčné je pouze to, co je z pravdy. Potvrzovat relativismus pravdy je oportunistická lež. Vůbec nejsem relativista a pragmatik. Ale existují stupně v odhalování pravdy, jsou možná odstupňování pravdy. Pravda na nás nepadá svrchu, jako nějaký zářivý předmět, ona je také cestou života, získává se v duchovním boji, v pohybu. Nejvíce nepřijatelný je naivní realismus v chápání odkrývání. S mnohými představiteli ruského náboženského myšlení na začátku 20. století mě spojovala veliká naděje, že je možné odhalování v křesťanství, nové vylití Ducha svatého. Tuto naději měl i mně cizí a nepřátelský /225/ Pavel Florenskij. Otázky o vztahu křesťanství k tvorbě, ke kultuře, ke společenskému životu vyžadovaly nová pojetí a nová řešení. Existuje věčná pravda křesťanství a ta nezávisí na čase, ale křesťanství ve své historické, tj. relativní formě se chýlilo ke konci. Nová epocha v křesťanství se vyjadřovala hlavně v kritice a předtuchách. Vždycky se mi zdálo nemístným a nejapným, když mě obviňovali z herezí. … (Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 223-24.)
10-08
Nikolaj A. Berďajev 1874-1948
Křesťanství a
dějiny
Od lidí, kteří se považovali za zcela ortodoxní, mě oddělovalo to, že historické otevření se bylo pro mě ve srovnání s otevřením duchovním druhotným. Duchovní otevření se, vnitřní otevření se ducha je reálné. Historické otevření se je symbolické, je symbolikou ducha. Všechny události světového /224/ či historického života podstaty jsou pouze symbolikou událostí duchovních. Ale v historii jsou průlomy metahistorie a to, co je v historii metahistorické, získává historický charakter. Slovo, řečené v evangeliu nedokonalým lidským jazykem, pro mě získává význam určující můj osud, pro mě má plný smysl ne proto, že si osvojuji evangelium zevnitř, jako zevnitř dané otevření, ale proto, že se otevírám, dešifruji v něm centrální události ducha, mystérium ducha. Proto u mě nabývá velikého významu filosofická kritika. Překonání osvícenství musí znamenat ne jeho úplné popření, ani návrat ke stavu před osvícenstvím, ale dosažení stavu vyššího, než je osvícenství, ve které vejdou jeho kladná vítězství. Mám na mysli především osvícenství v hlubším, kantovském smyslu plnoletosti a svobodné samostatné činnosti ducha. Nezřídka mě nazývali „modernistou“ na pravoslavné půdě. Nemám příliš rád toto slovo; staví pravdu do
příliš velké závislosti na čase. Jsem ovšem modernista, ale v tom smyslu, že uznávám možnost tvůrčího procesu v křesťanství, možnost novosti. Nevěřím v nehybnost vědomí; vědomí se může očišťovat, rozšiřovat a prohlubovat, a proto mnoho nového a nově se mu otevírá. Pravda je věčná a věčné je pouze to, co je z pravdy. Potvrzovat relativismus pravdy je oportunistická lež. Vůbec nejsem relativista a pragmatik. Ale existují stupně v odhalování pravdy, jsou možná odstupňování pravdy. Pravda na nás nepadá svrchu, jako nějaký zářivý předmět, ona je také cestou života, získává se v duchovním boji, v pohybu. Nejvíce nepřijatelný je naivní realismus v chápání odkrývání. S mnohými představiteli ruského náboženského myšlení na začátku 20. století mě spojovala veliká naděje, že je možné odhalování v křesťanství, nové vylití Ducha svatého. Tuto naději měl i mně cizí a nepřátelský /225/ Pavel Florenskij. Otázky o vztahu křesťanství k tvorbě, ke kultuře, ke společenskému životu vyžadovaly nová pojetí a nová řešení. Existuje věčná pravda křesťanství a ta nezávisí na čase, ale křesťanství ve své historické, tj. relativní formě se chýlilo ke konci. Nová epocha v křesťanství se vyjadřovala hlavně v kritice a předtuchách. Vždycky se mi zdálo nemístným a nejapným, když mě obviňovali z herezí. … (Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 223-24.)
10-08
Nikolaj A. Berďajev 1874-1948
Metahistorie a
dějiny
Od lidí, kteří se považovali za zcela ortodoxní, mě oddělovalo to, že historické otevření se bylo pro mě ve srovnání s otevřením duchovním druhotným. Duchovní otevření se, vnitřní otevření se ducha je reálné. Historické otevření se je symbolické, je symbolikou ducha. Všechny události světového /224/ či historického života podstaty jsou pouze symbolikou událostí duchovních. Ale v historii jsou průlomy metahistorie a to, co je v historii metahistorické, získává historický charakter. Slovo, řečené v evangeliu nedokonalým lidským jazykem, pro mě získává význam určující můj osud, pro mě má plný smysl ne proto, že si osvojuji evangelium zevnitř, jako zevnitř dané otevření, ale proto, že se otevírám, dešifruji v něm centrální události ducha, mystérium ducha. Proto u mě nabývá velikého významu filosofická kritika. Překonání osvícenství musí znamenat ne jeho úplné popření, ani návrat ke stavu před osvícenstvím, ale dosažení stavu vyššího, než je osvícenství, ve které vejdou jeho kladná vítězství. Mám na mysli především osvícenství v hlubším, kantovském smyslu plnoletosti a svobodné samostatné činnosti ducha. Nezřídka mě nazývali „modernistou“ na pravoslavné půdě. Nemám příliš rád toto slovo; staví pravdu do
příliš velké závislosti na čase. Jsem ovšem modernista, ale v tom smyslu, že uznávám možnost tvůrčího procesu v křesťanství, možnost novosti. Nevěřím v nehybnost vědomí; vědomí se může očišťovat, rozšiřovat a prohlubovat, a proto mnoho nového a nově se mu otevírá. Pravda je věčná a věčné je pouze to, co je z pravdy. Potvrzovat relativismus pravdy je oportunistická lež. Vůbec nejsem relativista a pragmatik. Ale existují stupně v odhalování pravdy, jsou možná odstupňování pravdy. Pravda na nás nepadá svrchu, jako nějaký zářivý předmět, ona je také cestou života, získává se v duchovním boji, v pohybu. Nejvíce nepřijatelný je naivní realismus v chápání odkrývání. S mnohými představiteli ruského náboženského myšlení na začátku 20. století mě spojovala veliká naděje, že je možné odhalování v křesťanství, nové vylití Ducha svatého. Tuto naději měl i mně cizí a nepřátelský /225/ Pavel Florenskij. Otázky o vztahu křesťanství k tvorbě, ke kultuře, ke společenskému životu vyžadovaly nová pojetí a nová řešení. Existuj věčná pravda křesťanství a ta nezávisí na čase, ale křesťanství ve své historické, tj. relativní formě se chýlilo ke konci. Nová epocha v křesťanství se vyjadřovala hlavně v kritice a předtuchách. Vždycky se mi zdálo nemístným a nejapným, když mě obviňovali z herezí. … (Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 223-24.)
10-08
Nikolaj A. Berďajev 1874-1948
Modernismus a
tvořivost
Od lidí, kteří se považovali za zcela ortodoxní, mě oddělovalo to, že historické otevření se bylo pro mě ve srovnání s otevřením duchovním druhotným. Duchovní otevření se, vnitřní otevření se ducha je reálné. Historické otevření se je symbolické, je symbolikou ducha. Všechny události světového /224/ či historického života podstaty jsou pouze symbolikou událostí duchovních. Ale v historii jsou průlomy metahistorie a to, co je v historii metahistorické, získává historický charakter. Slovo, řečené v evangeliu nedokonalým lidským jazykem, pro mě získává význam určující můj osud, pro mě má plný smysl ne proto, že si osvojuji evangelium zevnitř, jako zevnitř dané otevření, ale proto, že se otevírám,, dešifruji v něm centrální události ducha, mystérium ducha. Proto u mě nabývá velikého významu filosofická kritika. Překonání osvícenství musí znamenat ne jeho úplné popření, ani návrat ke stavu před osvícenstvím, ale dosažení stavu vyššího, než je osvícenství, ve které vejdou jeho kladná vítězství. Mám na mysli především osvícenství v hlubším, kantovském smyslu plnoletosti a svobodné samostatné činnosti ducha. Nezřídka mě nazývali
„modernistou“ na pravoslavné půdě. Nemám příliš rád toto slovo; staví pravdu do příliš velké závislosti na čase. Jsem ovšem modernista, ale v tom smyslu, že uznávám možnost tvůrčího procesu v křesťanství, možnost novosti. Nevěřím v nehybnost vědomí.; vědomí se může očišťovat, rozšiřovat a prohlubovat, a proto mnoho nového a nově se mu otevírá. Pravda je věčná a věčné je pouze to, co je z pravdy. Potvrzovat relativismus pravdy je oportunistická lež. Vůbec nejsem relativista a pragmatik. Ale existují stupně v odhalování pravdy, jsou možná odstupňování pravdy. Pravda na nás nepadá svrchu, jako nějaký zářivý předmět, ona je také cestou života, získává se v duchovním boji, v pohybu. Nejvíce nepřijatelný je naivní realismus v chápání odkrývání. S mnohými představiteli ruského náboženského myšlení na začátku 20. století mě spojovala veliká naděje, že je možné odhalování v křesťanství, nové vylití Ducha svatého. Tuto naději měl i mně cizí a nepřátelský /225/ Pavel Florenskij. Otázky o vztahu křesťanství k tvorbě, ke kultuře, ke společenskému životu vyžadovaly nová pojetí a nová řešení. Existuje věčná pravda křesťanství a ta nezávisí na čase, ale křesťanství ve své historické, tj. relativní formě se chýlilo ke konci. Nová epocha v křesťanství se vyjadřovala hlavně v kritice a předtuchách. Vždycky se mi zdálo nemístným a nejapným, když mě obviňovali z herezí. … (Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 223-24.)
10-08
Nikolaj A. Berďajev 1874-1948
Heretik (a hereze)
… Existuje věčná pravda křesťanství a ta nezávisí na čase, ale křesťanství ve své historické, tj. relativní formě se chýlilo ke konci. Nová epocha v křesťanství se vyjadřovala hlavně v kritice a předtuchách. Vždycky se mi zdálo nemístným a nejapným, když mě obviňovali z herezí. Heretik je svým způsobem velmi církevní člověk a potvrzuje svou myšlenku jako ortodoxní, jako církevní. To je absolutně neaplikovatelné na mě. Nikdy jsem si nedělal nároky na církevní charakter svého náboženského myšlení. Hledal jsem pravdu a prožíval jsem jako pravdu to, co se mi odkrývalo. Historická ortodoxie ser mi jevila jako nedostatečně vesmírná, jako uzavřená, téměř sektářská. Nejsem heretik a nejméně ze všeho sektář, jsem věřící volnomyšlenkář. … (Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 225.)
10-08
Předpoklady problematické
LvH, 2010
(byť jakoby „samozřejmé“)
a) budoucnost je x není „prázdná“ b) atomy (a jiné částice) téhož typu jsou x nejsou „totožné“ (individuální rozdíly) c) „nic“ je x není neměnné d) individua jsou x nejsou jedinečná; na čem je založena „podobnost“? e) existuje x neexistuje emergence nového (nebývalého) f) je čas aspektem nebo produktem změny? (otázka jen terminologická?) g) je možná změna už tam, kde se ještě nic neděje (neuskutečňuje)? (tj. kde „je“ nic?) h) chápeme-li „událost“ jako „celek“, co z toho vyplývá pro její „počátek“ a „konec“? j) k) l) m) (Písek, 100829-1.)
10-08
Jednání politické
Karl Jaspers, 1931
… Politické jednání se děje vždy z konkrétní historické situace v nepřehlédnutelném celku; každý člověk a každá skupina a každý stát stojí jen na jednom jediném místě, ne všude; všechno má jen svou možnost, ne možnost lidstva vůbec. Politické jednání je skutečnost, která chce celek a rozhoduje, když zároveň vidí, že je vztažena na něco, co ji obepíná. Stojí v poslední závislosti, která jí zůstává nepochopitelná, ať už jako totální skutečnost či transcendence. Že však jsou bitevní fronty ve státě a v poměru států dnes tak nejasné, je přesazení z neurčité vůle do vlastní vůle politického jednání tak neslýchaně těžké. (Duchovní situace doby, př. Milan Váňa, Praha 2008, str. 109.)
10-08
Celek jako „pnutí“
Karl Jaspers, 1931
Celek je jisté pnutí neslučitelného. Není to pro nás žádný předmět, nýbrž v neurčitém horizontu místo lidí jako svébytných existencí, jejich výtvorů jako viditelných útvarů, oslavy všeho nadsmyslového ve smyslovém – a všechno se opět nořící do propasti nebytí.
(Duchovní situace doby, př. Milan Váňa, Praha 2008, str. 111.)
10-08
Příklad (vzor)
LvH, 2010
a jeho „moc“ Význam „správných“ anebo „nesprávných“ příkladů či vzorů si obvykle málo uvědomujeme zejména ve společnosti, která není ve svých zvycích a tradicích příliš otřesena. V takové společnosti je totiž dobrých příkladů mnoho, zatímco špatných je poměrně málo a jsou nejen nápadné, ale jsou také veřejně odsuzovány. Naproti tomu tam, kde společnost takto otřesena - a hlavně silně otřesena – vskutku je, jsou dobré příklady vysmívány, pohrdány a přinejmenším považovány za cosi zastaralého, opožděného, době již nepřiměřeného. A tak dochází k tomu, že i ty nejlepší příklady (vzory) ztrácejí svou moc, svou přesvědčivost: nejen že nejsou napodobovány, ale jsou zbavovány jakékoli přitažlivosti – není v nich viděna možná alternativní cesta, tím méně nějaké pozitivní řešení. Z toho je docela dobře vidět, že síla či moc příkladů (vzorů) nespočívá v tom, že nás zvou k napodobování, nýbrž v čemsi jiném, totiž v poukazu k čemusi dalšímu, co je až „za“ vzorem“, či možná lépe: co je „před“ vzorem, dříve než vzor, který je vlastně jen pokusem dostát nějakému původnějšímu, základnějšímu závazku, kritériu, normě. (Písek, 100830-1.)
10-08
Mlčení filosofa
LvH, 1990
… Toto slovo může vyvolat rozpaky a také protest; vím to. Proto je mi nesnadné o věci vůbec hovořit. Ale kdy vlastně smí filosof o něčem mlčet? Snad jen ve dvou případech: když jde o něco zcela nedůležitého, zanedbatelného, triviálního, nebo když jde o něco, co jej právě oslovuje, takže musí umlknout a mlčky naslouchat. …
(Symbol a skutečnost, in: Ve jménu života vašeho, ed. B. Mazáčková etc., Karolinum, Praha 1990, str. 64.)
10-08