ZÁKLADNÍ ŠKOLA KOVÁŘOV, OKRES PÍSEK ŠKOLNÍ ROK 2013 - 2014
AUTORSKÉ TEXTY ŽÁKŮ ZŠ KOVÁŘOV REDIGOVALI HANA KOTALÍKOVÁ A JIŘÍ SMRČINA
III. třída O ztracené Šípkové Růžence – divadelní inscenace Markéta Matušková, Natálie Háchová, Anežka Brůžková, Nikola Kubíčková Kašpárek: „Chcete slyšet pohádku? Dobře, pohádka začíná.“ Princezna: „To je ale překrásný den. Slunce na obloze svítí a květiny rozkvétají.“ Král: „Máš pravdu, moje dcero, je opravdu krásný den.“ Princezna: „Selko, přines snídani!“ Selka: „Jistě, princezno.“ Selka: „Honzo, co tu děláš?“ Honza: „Šel jsem za drahou princeznou milého krále.“ Princezna: „Jé, já jsem se ztratila. Musím najít království, nebo prince.“ Princ: „Dobrá jdu do lesa,“ Selka: „Hlavně dávej na sebe pozor.“ Princezna: „Dobře selko.“ Princezna: „Támhle je zámek, našla jsem asi náš zámek a je to náš.“ Selka: „Kde jsi byla, princezno?“ Honza: „Jdu nazpátek do zámku.“ Princezna: „Honzo!“ Král: „Dcero, kde jsi byla?“ Princezna: „V lese.“ Kašpárek: „A byla svatba. Zazvonil zvonec a pohádky je konec.“
O zlém knížeti – divadelní inscenace Rostislav Šimsa, Matyáš Machala, Martin Kuchta, Michal Zdeněk Vypravěč: „Byl jednou jeden kraj a v tom kraji vládl zlý kníže. Každého člověka v kraji trápil. Nejvíce selku, která bydlela v malé chalupě u lesa.“ Selka: „Ach, ach, ten kníže mě pořád trápí. Chce jen peníze a já nemám, jak se sama uživit.“ Kníže: (zabouchá na dveře) „Selko, máš pro mě peníze?“ Selka: „Vzácný pane, kde by se u mě vzaly?“ Kníže: (vstoupí) „Jestli nemáš peníze, zavřu tě do vězení.“ Selka: „Jestli počkáte, do zítřka, peníze určitě seženu. Mám bohatého strýčka a ten mi jistě pomůže.“ Kníže: „Dobrá, počkám, ale jen do zítřka. Pak přijdu, a jestli je nebudeš mít, skončíš ve vězení.“ Čert: „Je to ale nelida ten kníže, musím selce pomoci a pro peklo získat dušičku.“ (sedne si pod okno)
Selka: „Co tady děláš, čerte?“ Čert: „Jdu ti na pomoc!“ Selka: „Zítra přijde kníže pro peníze. Když mu žádné nedám, půjdu do vězení.“ Čert: „Jen se nestrachuj. Až kníže přijde, třikrát dupni a čekej!“ Kníže: (zabouchá a vejde) „Máš peníze, selko?“ (Selka třikrát dupne) Kníže: „Co to děláš?“ Selka: „Přivolávám svého strýčka, za chvilku ho uvidíš.“ Čert: „BLLL, tak to jsi ty, co chceš peníze?“ Kníže: „Máš je?“ Čert: „S sebou mám málo, ale když mi vyskočíš na záda, doletím s tebou domů a tam si nabereš peněz, co budeš chtít.“ Kníže: „To se mi líbí, tedy leťme.“ (čert s ním odletí) Selka: „Sláva, sláva, knížete odnesl čert do pekla a už nebude nikomu škodit.“ Vypravěč: „Zazvonil zvonec a pohádky je konec!“
IV. třída Záchrana pejska Alžběta Květová, Ema Kohoutová, Jana Kotápišová, Adéla Švehlová, Šárka Kubecová Nela šla na procházku s kamarádkou Elisou a psem Jankem. Bydleli vysoko v horách. Šli do zasněženého lesa. Pes Janek uviděl kamzíka a běžel za ním. Najednou uslyšeli hlasité štěkání. Janek uvíznul. Nela běžela pro pomoc. Těžký sníh jí podlamoval nohy, ale sebrala zbytek sil a pokračovala dál. V hlavě jí běžela jen jedna věta: „Jsem jediná, kdo může Janka zachránit!“ Cestou k chatce potkala záchranáře. Záchranář přibrzdil a zeptal se jí, kam pospíchá. „Můj pes Janek uvízl a kamarádka u něj čeká.“ Záchranář ji vzal na skútr a jeli k Jankovi. Když tam dojeli, záchranář psa vyprostil a všechno dobře dopadlo.
Vyjmenovaná slova poprvé Ondřej Trachta, Veronika Hejnová, František Benda, Josef Vošický Byl jednou jeden netopýr a ten byl pyšný. Přišli lidé, dali ho do pytle a nechali ho u vody. Objevil se ptakopysk a měl velký pysk. Ptakopysk ho
osvobodil. Šel a potkal slepýše. Ten mu řekl: „Jdi za včelami pro pyl, ale aby se třpytil.“ Pak šel k pýru, vlezl do něho a vysypal se na něj pyl. Netopýr se pýřil, až se rozčepýřil. Přiběhla kobyla klopýtavým krokem a kopytem netopýra rozšlápla. Kobyla by měla pykat a zpytovat svědomí!
Vyjmenovaná slova podruhé Jana Kotápišová, Ema Kohoutová, Alžběta Květová, Adéla Švehlová Byl jednou jeden syn a ten byl sytý. Víte proč? Protože snědl 2 kg sýra. Také měl moc rád syrové maso. Tak jedl a jedl. Venku bylo sychravo. Usychalo listí. I sýkora se sýčkem byli zalezlí. Ani syslovi se nechtělo ven. Dokonce i had s labutí na sebe syčeli. Jeho otec zjistil, co všechno snědl a za trest ho poslal na pole sypat obilí, až se z toho syn osypal.
V. třída Můj tatínek Kryštof Fiala K popisu jsem si vybral svého tatínka, který se jmenuje Petr. Je mu 45 let, ale vypadá mladší. Můj taťka je malé postavy, ale má svaly. Má celkem velkou hlavu, modré oči a krátké černé vlasy. Můj taťka často rád nosí trika s krátkým rukávem a rifle. Je hodný, rozumí si téměř se všemi. Když ho někdo o něco poprosí, rád mu pomůže. Také je někdy nabručený, to bývá, když je moc unavený. Rád hraje fotbal a dívá se na sportovní a naučné pořady. Jeho přání je, aby měl nadupanou motorku. Mám rád svého taťku, je s ním sranda, dělá s námi blbiny a vždy mi poradí. Jsem rád, že ho mám.
VI. třída Pozdrav z prázdnin Markéta Švehlová Ahoj mami, tati a Honzíku, zdravím Vás z letního tábora Štědronín. Jsem tady už týden a moc se mi tu líbí. Potkala jsem kamarádky Zuzku a Káju, které jsou u mě ve družstvu a jsou
moc fajn. Je tu hodně velké teplo, máme štěstí, že je tu i bazén, do kterého se chodíme koupat skoro každý den. Ve středu jsme měli bojovku a rozdělili jsme se do družstev po čtyřech, my jsme byli třetí z dvanácti družstev. Před večerkou chodíme na hřiště nebo máme dětskou diskotéku, jednou jsme i opékali buřty, chtěli jsme i potom, ale hasiči nám to nedovolili, protože je moc teplé počasí a mohlo by začít hořet a to nikdo nechce. Jednou večer začalo hodně foukat, nejdřív jsme si mysleli, že to nic nebude, ale potom jsme změnili názor, protože vítr odfoukl velký stan, který byl postavený na terase, stan úplně přeletěl zábradlí. Dřevěné lavičky, které byly pod stanem přivázané k sobě, jsme viděli všude, kam jsme se podívali. Zítra budeme mít olympiádu a moc se těším. S pozdravem Markéta
Pozdrav z prázdnin Miroslav Dvořák Milá babičko a dědečku, zdravím z fotbalového soustředění ve Vimperku. Každý den musíme vstávat v 17:00 hodin a večerka je ve 22:00 hodin. Včera jsme šli běhat a neuvěříš, koho jsme potkali. Potkali jsme děti našich sousedů z Hrazánek. Šli s nějakým táborem také běhat. Když jsme se vraceli, zašli jsme na zmrzlinu, dal jsem si vanilkovou a moc mi chutnala. Pak když jsme přiběhli zpátky, nemohl jsem najít plavky, abych se mohl jít koupat do řeky, která byla blízko. Nakonec jsem je našel pod postelí, a tak jsem se šel koupat. Moc dlouho jsme tam ale nebyli, protože začalo pršet a později večer byla i bouřka. Zítra asi půjdeme na trénink do města na fotbalový stadion a také sehrajeme přátelský zápas s Vimperkem. Večer budeme opékat buřty a budeme moci jít spát až ve 22:30 hodin. Je to tady skvělé, ale už se moc těším , až přijedu domů. Nezapomeňte mi odepsat. Mějte se dobře. Ahoj Míra
Pozdrav z prázdnin Petr Vencl Bürserberg 29. 7. 2013
Milí rodiče, zdravím vás z hor jménem Alpy a z chaty Alpily. Mám se tu dobře, vaří tu dobře a lidé okolo jsou také příjemní. Sešlo se nás celkem 20 dětí, 12 kluků a 8 holek, 5 vedoucích a 3 kuchařky. Chodíme túry, učíme se s buzolou a ráno vstáváme v 7:30 na rozcvičku. Jsou tu tři družstva, dvě po sedmi a jedno po šesti, a já patřím samozřejmě do toho nejméně početného.
Včera jsme šli na Moutspitze (Mountšpic), což je hora s 1967 metry nad mořem. Vyšli jsme v 9:01 a dorazili jsme ve 12:14 se třemi přestávkami. A na hoře Moutspitzu létali čmeláci ve zbarvení naší včely a bylo tam horko jako u moře. Když jsme šli dolů, vedoucí Čedoku našel rododendron alpský (docela hezký). A potom jsme šli po kamenné cestě (ta cesta nebyla, jakou si dokážete představit, prostě naházené kulaté kameny na prašné cestě) a nebylo člověka, aby neupadl. P. S. Celkem jsme jeli osm hodin a asi třicet minut vlakem a nejrychleji jsme jeli 220km/h. Tak ahoj a brzy přijedu Váš syn Petr
Můj pokoj Vojtěch Pešička Bydlím v Klučenicích v jednopatrovém domě. V přízemí bydlí babička s dědou a naše rodina bydlí v prvním patře. Můj pokoj je velmi veliký. Když vejdete do dveří, tak vpravo je knihovna s mými mysliveckými knížkami, vedle knihovny stojí velká skříň s mysliveckým oblečením. Na skříni jsou položené moje baterky, nože atd. Vedle skříně se nachází velká palanda. Pod palandou na stolku je položený notebook. Nalevo je velké okno. Vedle okna se rozkládá televizor s videopřehrávačem. Nalevo pod televizorem jsou rybářské pruty a rybářské vybavení. Uprostřed pokojíčku je nádherný zelený koberec se vzory uprostřed. Na oknech jsou záclony se zajímavými vzory. Na stropě mi visí čtyřlampičkový lustr z OBI. Můj pokoj se mi velmi líbí, udržuji si v něm pořádek a s nikým bych ho nevyměnil.
VII. třída Kdybych byla budovou Alena Šindelářová Jsem veliká starší budova. Mám světle béžovou barvu a zevnitř jsem celá bíla, až na podlahu, tu mám betonovou. Je ve mně také spousta oken. Jsem totiž sportovní stáj Josefa Váni. Každý den do mě vozí balíky sena a slámy. Nadělají tím veliký nepořádek, ale vždy mě řádně zametou a uklidí. Bydlí ve mně ti nejlepší stvoření-koně. A je jich rovnou přes sto. Nejznámější je Tiumen, který s panem Váňou několikrát vyhrál Velkou Pardubickou, byli i třetí a při poslední bohužel nedojeli, ale i tak sklidili spoustu potlesku a hlavně štěstí, že se oběma nic nestalo. Ale teď zpátky do mě. Pan Váňa ve mně a mém okolí trénuje spoustu koní, ale také jezdců. Od
rána do večera se pohybují mezi koňmi. Trénuje je, vodí do výběhu a večer zpátky do mě. Také koně čistí, uklízí mě, rozváží koním seno a vodu a také jezdí on sám. Avšak s koňmi mu pomáhá spousta lidí a nejvíce jeho syn. Mé okolí je krásné, všude veliké louky a pastviny, jízdárny, lesy, rybníky a také dům pana Váni. Moc ráda se na tréninky koní dívám, to je vždy krásná podívaná. Pokaždé, když jedou na závody, slyším nervózní řehot koní a startující auto. Celý den jim držím pace a když se umístí, slyším jejich nadšení až sem. To jsem potom dlouho šťastná jako blecha, že se jim dařilo. Jednou jsem si povídala s kamarádem Tiumenem a říkal, že ho má pan Váňa ze všech koní nejraději. Však Tiumen jeho taky. Moc se mi tu líbí, mám tu spoustu kamarádů a je tu krásné okolí. Nikdy, ale opravdu nikdy, bych jinam nechtěla.
Kdybych byla budovou Aneta Křížová Ahoj, já jsem mateřská škola. Stojím ve větší vesnici, kde je krásná příroda. Kolem mě je několik keřů a dvě břízy. Mám jedno patro. Před rokem mě nabarvili nabílo a vyměnili poničené tašky na střeše. Myslím, že jsem velmi krásná, asi tak krásná jako bílý sníh. Je ve mně asi patnáct velkých oken, ale komín nemám, protože se ve mně topí topením na elektřinu. Mám také kamarádku, která se jmenuje Základní škola. Chodí ke mně několik dětí, některé jsou zlobivé, ale některé naopak hodné a usměvavé jako sluníčka. Ráda poslouchám, když paní učitelka hraje na harmoniku a děti zpívají, ale úplně nejraději jsem, když všichni odejdou a já si od toho hluku odpočinu. V mé kamarádce škole je také živo, děti tam křičí a učitelé je musí napomínat. Jednou, když si děti přede mnou hrály s míčem, tak mi ho hodily do okna, moc to bolelo, ale druhý den už to pan opravář šel opravit. Mám ráda toto místo a za nic na světě bych ho nevyměnila.
Prométheus Kristýna Mrzenová Prométheus byl potomkem božského rodu Titánů. Chodil po světě a hledal stvoření, která by se mu podobala. Jednou se rozhodl, že stvoří člověka. Vzal hlínu a začal modelovat. Když měl hotovo, bohyně Athéna dala jeho výtvoru život. A tak Prométheus stvořil prvního člověka. Naučil pak lidi číst, psát, počítat a stavět domy. Když se to dozvěděl vládce všech bohů Zeus, nechal si zavolat Prométhea. Řekl mu, ať přivede člověka, kterého stvořil. Prométheus jeho
přání nesplnil. Zeus se rozhněval a seslal na lidstvo kletbu. Sebral jim oheň. A tak Prométheus oklamal Dia obětními dary. Zeus se rozzlobil a nechal ho přikovat ke skále. Na skále však hnízdil orel, který mu vykloval játra. Jednou šel okolo Hérakles, syn boha Dia. Uviděl ho tam a zachránil ho. Prométheus byl svobodný, ale navždy nosil železný prsten s kouskem kamene.
Daidalos a Ikaros Ondřej Smrčina Žil byl stavitel a sochař, jmenoval se Daidalos. Byl šikovný a lidé si ho cenili. Jednou za Daidalem přišla jeho sestra a ptala se, jestli by nemohl přijmout Talóse jako učedníka. Talós byl syn Daidalovy sestry. Daidalos řekl, že nepřijímá žádné učedníky, ale sestra ho nakonec přemluvila. Talós byl moc šikovný, jenomže Daidalos mu začal závidět. Vzal Talóse na procházku a shodil ho ze skály, ale někdo šel zrovna okolo a nenechal si to sám pro sebe. Když Talós padal, proměnila ho bohyně Athéna v ptáčka čejku. Daidalos se svým synem utekl na Krétu. Když se král Minós dozvěděl, že je Daidalos na ostrově, řekl mu, aby jim tam pomáhal. Daidalovi se začalo stýskat a požádal Minóse, aby se mohli vrátit domů. Minós mu to zakázal. Tak Daidalos udělal křídla z pírek a slepil je voskem a odlétl. Než odlétli, varoval Daidalos svého syna, ať neletí moc vysoko nebo nízko, ale Ikaros vyletěl moc vysoko a spadl. Daidalos pohřbil syna na blízkém ostrově a od té doby se ostrov jmenuje Ikária. Dostal se domů, ale už nikdy nebyl šťastný.
VIII. třída Čím je pro mě kniha Kateřina Švehlová Čím je pro mě kniha? Kniha je pro mě něco úžasného… Často se nechám knihou stáhnout a prožívám zápletky s hlavními hrdiny. Když čtu, nevnímám písmenka, ale před očima se mi odehrává děj knihy. Ocitám se tak na jiném místě, v jiném zemi nebo v jiné době. S hlavní hrdinkou procházím knihou, každým okamžikem, všemi událostmi… S hlavní hrdinkou se směji, ale i brečím… Proč čtu ráda? Odpověď není těžká: Prostě mě to baví. Četba je mým největším koníčkem. Čtu ráda, čtu hodně. Nejraději mám dívčí romány, hlavně od autorky Věry Řeháčkové. Čtu všude. V zimě nejraději doma v teple,
v létě zas venku na slunci, o přestávkách ve škole, v autě cestou kamkoli… Knížky jsou pro mě odreagováním, výplní volného času. Domnívám se, že by měl každý číst, alespoň malinko. Myslím si, že každý, kdyby chvíli hledal, by našel nějaký svůj oblíbený druh literatury, svou oblíbenou knihu. Pro mě jsou to dívčí romány a nejvíce se mi líbila kniha „Anetin příběh z lůžkového oddělení“ od spisovatelky Věry Řeháčkové. Myslím si, že je dobré číst, protože četbou nejenže rozšiřujeme svou slovní zásobu, ale v každé knize je ponaučení, kterým se můžeme řídit.
Čím je pro mě přátelství Michaela Kolková Přátelství je v životě hodně důležité, protože bez přátelství je život těžký, smutný a prázdný. Člověk prostě musí mít někoho, komu se může svěřit s tím, co ho trápí nebo naopak z čeho má velkou radost. Myslím si, že přátelství je pro mě velký dar, který jsem kdy dostala. Jen někteří lidé si myslí, že přátelství je jen o lidech, ale zapomínají, že i zvířata jsou naši přátelé, kteří nás dokážou ochránit, rozveselit nebo štěstím rozplakat. Protože mít dobrého přítele, kterému se dá věřit, znamená velké štěstí. Přátelství je víc než láska, vážím a stavím ho na první místo v žebříčku svých hodnot. Proč je přátelství v životě důležité? Protože už od malička si každý najde svého přítele a je s ním po celý svůj život. Zažije s ním spoustu zábavy, smutku, ale také štěstí. Protože, když člověk zůstane sám, je to jako žít bez jídla a pití. Ale pokud je člověk zdravý, šťastný a spokojený, je jeho život krásný a barevný.
Charakteristika literární postavy Nikola Volfová Vybrala jsem si knihu Harry Potter od britské spisovatelky J. K. Rowlingové. Kniha je o chlapci s kouzelnými schopnostmi. Harry Potter v každém díle potvrzuje, že něco velkého dokáže a je obětavý, nebojácný, milý a přátelský. Harry studuje společně s dvěma nejlepšími kamarády Ronem a Hermionou ve škole čar a kouzel v Bradavicích. Je tam spokojenější než doma u svých nevlastních rodičů. Harry je malý a hubený chlapec se zářivě zelenýma očima, které zdědil po své matce. Má černé vlasy a nosí kulaté brýle. Pod jeho vlasy se klene čelo, které "zdobí" jizva ve tvaru blesku, která mu zůstala jako smutná památka po události, kdy zlý čaroděj zabil jeho rodiče. Po svých rodičích získal kouzelné schopnosti. Celkové je Harry zdvořilý, srdečný, chytrý, bystrý, skromný a často se podceňuje, ale také někdy nedokáže přiznat svou chybu. Je také velice odvážný, poněvadž už několikrát dokázal zachránit celý kouzelnický svět.
Harry je i velmi dobrý kamarád, vždyť už několikrát pro své přátelé nasadil život. Harry nesnáší, když mu všichni koukají na jeho jizvu. Mezi jeho nejhorší vlastnosti patří neučení se, chození pozdě do hodin, porušování večerky a porušování školního řádu, ovšem vždy pro dobrou věc. Harryho Pottera jsem si vybrala, protože už od dětství sleduji všechny díly.
Čím je pro mě rodina Tereza Kubíčková Na tuto otázku je jednoduchá odpověď. Rodina je pro mě naprosto vším. Já a můj bratr jsme skvělí parťáci, i když se často pošťuchujeme a pereme. Rodiče to s námi nemají moc jednoduché. Občas se spolu hádáme. Jsem z toho vždy velice smutná, ale nakonec se usmíříme a vše dopadne dobře. Moje mamka je něco jako moje nejlepší kamarádka. Vím, že se ji mohu se vším svěřit a nemusím se bát, že by se mi smála. A co je nejdůležitější? Podle mě je to bohatství. Nemyslím tím mít spoustu peněz, ale mnoho lidí, na které se můžete vždy spolehnout. Pokud takové lidi máte, můžete o sobě říkat, že jste nejbohatší na světě. Já takové lidi naštěstí mám a nedokážu si představit život bez nich. Mám báječnou rodinu, kterou by si mohl každý jen přát. Podle mě je rodina to nejdůležitější na světě. Jsou mojí oporou a mým vzorem a mám je moc ráda.
Charakteristika literární postavy Zdeněk Otta Charakterizuji hlavní postavu z knihy Osudy dobrého vojáka Švejka za druhé světové války od Jaroslava Haška, kterou je Josef Švejk. A to proto, že se mi zalíbila jeho bezstarostnost i v zapeklitých situacích, například když ho chtěli zavřít za to, že tvrdil, že určitě bude světová válka, protože v Sarajevu zabili Františka Ferdinanda d’Este! Švejk je člověk menší zavalité postavy, má modré oči a na jeho obličeji je téměř vždy bezstarostný a spokojený výraz, který občas vypadá tupě a rozčiluje jeho nadřízené. Dalo by se říct, že k tomu, aby byl šťastný a spokojený, nepotřebuje Švejk nic víc než dýmku a trochu tabáku. Většina postav z knížky ho považuje za slabomyslného, tupého nebo nemotorného, ale já si myslím, že je velice chytrý. Je také nadšeným vojákem a své vojenské povinnosti se snaží plnit, co to jen jde, z toho vyplývá, že je to velmi svědomitý člověk. Švejk způsobuje zmatek v rakousko-uherské armádě a nemůže pochopit zásady vojenské služby. Je hodně vtipný. Švejk se také vyznačuje tím, že ke každé události, ke každému člověku, kterého potká nebo o něm slyší, zná nějakou příhodu nebo historku. Například: „Tenhle člověk mi připomíná toho
drogistu Nováka, co měl krám v Soběslavi…“ a tak podobně. Taky má rád psy, které chová a prodává. Podle mě je Švejk v jádru dobrý a chytrý člověk, který jen rád vtipkuje a to, že leze na nervy svým nadřízeným, si vůbec neuvědomuje.
Čím je pro mě lesnictví Zdeněk Otta Co pro mě vlastně lesnictví znamená? Lesnictví pro mě znamená asi ze všeho nejvíc. Už odmalička jsem nejvíc času trávil s mým taťkou v lese, nebo na rybách u vody, ale i když jsem zrovna nebyl v lese fyzicky, tak v mých myšlenkách jsem z lesa nikdy neodešel. V lese se pokaždé uklidním a dobiju energii. Díky lesnictví a rybaření jsem poznal už spoustu dobrých přátel. Sice ne přátel mého věku, protože dnešní mládež až na pár výjimek oblast lesnictví nebo rybářství vůbec nezajímá. Mně to v životě ale vůbec nevadí. Od mých devíti let jezdím na různé myslivecko-lesnické soutěže. Poslední dva roky jsem byl dokonce na národním finále „Zlaté srnčí trofeje“ a minulý rok jsem se umístil na osmém místě, což pro mě byl jeden z největších úspěchů v životě. Kam bych chtěl jít po ukončení základní školy? S touto volbou už jsem si delší dobu naprosto jistý a moji rodiče mi v tom nějak nebrání. Půjdu na „lesárnu“ do Písku. I když se s většinou mých vrstevníků nemůžu o lesnictví nebo rybářství bavit, protože když se v této oblasti nepohybujete, nikdy to nemůžete pochopit, tak já zůstanu stejný a od lesa ani od rybaření neodejdu a vím, že tak zůstanu spokojený.
IX. třída Kdyby věci mohly mluvit Eva Košková Už asi 5 let ležím zabalená v krabici pod stolem na Macháčkovic půdě. Voní to tu všelijakými bylinkami, v noci je slyšet, jak tu cupitají myši a najednou do prázdna „CVAK“ sklapla pastička. Vedle mě se tu válejí 2 pletací jehlice (červené) a neustále se hádají, která že je ta hezčí. Tedy podle mého názoru jsou obě dvě stejné. Občas sem zajde malá Hanička. Má krásné černé vlasy do půl zad a velikánské zelené oči. Sebere bylinky, natáhne pastičky. Ale pokaždé se tu přeci jen zdrží, otevře krabici od svatebních šatů své maminky a obléká si je. Vždy pláče! Její maminka zemřela při jejím narození. Ale dnes se stalo něco výjimečného (tedy alespoň pro mne). Na dně krabice našla malou fotografii své maminky. Na hlavě měla pleteného kulicha s bambulí. Hanička popadla fotografii a běžela dolů za babičkou, volala:
„Babičko! Já chci čepičku jako měla moje maminka.“ Babička řekla, že jí čepici ráda uplete, ale že nemá vlnu ani pletací jehlice. Hanička si vzala svoji kasičku, ale byla prázdná! „Tak zajdi na půdu,“ řekla babička a vnučka ji poslechla. A nakonec našla tu krabici, kde celé roky ležím já. Popadla mne a nakonec i ty dvě ukňourané jehlice. „Babi, našla jsem tam jen tuhle obyčejnou šedou!“ řekla to tak protivným tónem a mně to bylo líto, že se jí nelíbím. Rozmazlené to děti, říkala jsem si! „Hmm, tak nebudeš mít, Haničko, čepici žádnou.“ „Ne, to ne. Ale tak ji udělej z té šedivé. Není zas tak ošklivá.“ Vzala vlnu do ruky, pozvedla jeden koutek a na babičku se líbezně uculila. Babička se pustila do díla. Jehlice pitomé, vůbec netušíte, jak je to nepříjemné, bolí mě z vás každá nitka. A do toho se neustále hádáte. Jéé – Já jsem krásná, mám takový krásný tvar. Už nejsem jenom tlustá koule. Jsem krásná čepice s bambulí! A Hanička si mne oblíkla. Od konce podzimu až do jara jsme spolu byly stále. Už nemám nudný život. Jezdím na výlety, chodím bruslit, sáňkovat, ale hlavně – mám spoustu kamarádek, spoustu čepic. Hlavně ze školní šatny, kde mě Hanička během svého vyučování nechává.
Člověk, kterého obdivuji Eva Košková Budu psát o své babičce Evě Koškové! Je to maminka mého táty. Je to malinká, drobounká, starší paní s černými vlasy střiženými na mikádo pod uši. No, černé. Září jí tam ty šedivé vlásky. Vždy si koupí za 70,- Kč tubičku s modrou barvou na vlasy a šediny tím zakryje. Když babičku potkáte ve městě, bude si to vyšlapovat (většinou do šipky pro rohlíky, jogurt a kvasnice) v bílých teniskách, světlých riflích, černé šusťákové bundě a na rameni se ji bude pohupovat černá plátěná taška. Babička je kuřačka. Když u ní na sídlišti v paneláku spím, tak ráno se pod bílými dveřmi objeví jasně žlutá čára – babička rozsvítila. Odkašle si, skleněnou konvici napustí vodou a dá si ji vařit. Do skleničky si připraví kávu a cukr, promíchá a lžičku tam nechá. „Škrr,“ babička škrtla zápalkou a už si potahuje. Otevře ventilačku, zamračí se a poví jaké je počasí – obvykle to bývá: „No, to je hnus!“ Pak si zalije kávu, sedne ke stolu a nožku přes nožku tam sedí a vychutnává si ranní cigaretu. Jakmile vejdu do kuchyně, už nesedí! Babička neposeda se prudce zvedne ze židle a už mě obskakuje. „Dáš si čaj, co budeš jíst, mám tu jogurt, dáš si? A ten čaj, ovocnej?“ Tyto otázky mi babička svým rozespalým hlasem klade neustále. Je tak starostlivá! Má péči o to, ať jsme najedení, napití, naučení a jestli máme vypráno. To už se dostávám k tomu, že babička neposedí. Nikdy jí nevidím, že by jen tak bezvýznamně seděla a koukala na televizi, něco si četla,
dokonce nevídám babičku ani jíst. Neustále něco vaří, uklízí, myje. Když přijede k nám, v jedné ruce nese buchtu a v druhé hrnec s omáčkou a v igelitovém sáčku knedlík. Vrhne se do chalupy a už zametá, vytírá, ohřívá nám oběd. A pak se vrhne na zahradu. Miluje přírodu, ale to ne že, by šla na procházku. Ona hrabe listí, okopává záhony a sbírá švestky. Babička je moc hodná, není přísná! Nikdy jsem neslyšela, aby na někoho zvýšila hlas, není hádavý typ. I když s dědou se handrkují neustále. Babička má ráda jednoduchost, ale ne změny. Neustále si stěžuje, že ji kadeřnice špatně ostříhala, ale k jiné nikdy nezajde. Její byt je celý bílý. Na stěně není žádný obrázek – jen kalendář, teploměr, hodiny a barometr. Květiny v bytě také nemá, jen na zahrádce. Jen děda si v ložnici pěstuje mini chilli papričky. Babičku mám moc ráda. Nikdy se na mě za nic nezlobila, vždy mě vyslechla, vše mi odpustila a nad spoustou věcí mávla rukou.
Zimní vesnice Lenka Bartůňková Budu popisovat obrázek od Josefa Lady Zimní vesnice. Celá vesnice je jako by pokrytá lesklou peřinou bílého sněhu. Vločky sněhu se snášejí na už tak zasněženou a zmrzlou zem. V popředí obrázku stojí usměvavé děti, které jsou oblečené v teplém oblečení. Chlapec drží sáňky, na kterých stojí malý sněhulák, kterého postavily děti. Sněhulák jakoby se na děti usmíval. Za dětmi stojí studna se zmrzlou vodou. Vedle studny stojí velký zelený dům s hnědými dveřmi a spoustou oken. Okna připomínají oči a jako by se dům na děti díval. Na střeše domu je bílá peřina sněhu. Vlevo od dětí stojí světlý dům, před kterým stojí sněhulák a pozoruje okolí. Určitě ho postavily děti, které bydlí v tom domě, před kterým stojí. Vpravo od dětí stojí fialový dům barvy fialek. Nad jeho dveřmi je hnědá cedule a s úsměvem vítá návštěvníky. Dům má několik oken, z kterých se určitě děti rády dívají na padající sníh. Za fialovým domem je ještě několik dalších chalup různých barev jara, které tu všichni očekávají. Za vsí stojí oranžový kostelík, ke kterému vede klikatá cesta. Celý kopec jakoby byl poset holými stromy. Okolo kostela je velký hřbitov se spoustou smutných křížů. Celý obrázek působí krásným dojmem zimy. Všude panuje krutá zima a všichni lidé netrpělivě očekávají první jarní paprsky slunce.
Bobinka
Viktorie Mandovcová Jmenuji se Bobinka a jsem malá pouliční směs. Moje maminka byla křížená s jezevčíkem. Moc si ji nepamatuji, protože po pár měsících mého
života, když šla hledat mé sestřičky a bratry, kteří zmizeli s nějakými lidmi, ji srazil autobus. Byla jsem z toho nešťastná nejméně tři dny. Čas plynul a já vyrostla v silnou a statnou fenu. Začala jsem hárat a utíkat se svými nejlepšími kamarády. Mezi nimi byl Ajax, Beryn a Lumpík. Měla jsem spousty štěňat, ale všechna někam zmizela a nemohla jsem tomu nijak zabránit. Jen jedno z mých čtyřiceti štěňat vídám doteď. To štěně se jmenuje Čertík a jeho otec byl zlatý retrívr jménem Ajax. Tomuto druhu se čertík hodně podobá. Sama ani nevím, jak se do mě Čertík mohl vejít. Život mi šel takto dál. Spala jsem s mým páníčkem v posteli a měla jsem se vážně dobře, až na jednu věc. Jednou do mě narazila motorka a mně se stalo něco s nohou. K doktorovi se mnou páníček nešel a mně se to zhojilo samo, ale špatně. Doteď kulhám na levou zadní nohu, ale naučila jsem se s tím žít. Vše bylo perfektní. Ale najednou se stalo něco divného, neočekávaného a strašného. Můj páníček mi zmizel ze života. Najednou nasedl do auta a zmizel. Najíst jsem dostávala od sousedky a spala jsem tam, kde se naskytlo. Chyběla mi teplá peřina, hluboký spánek a někdo, kdo by se mnou trávil čas. Jednoho slunného dne odpoledne jsem vyhřívala své kostičky na silnici před mým bývalým domem a znenadání ke mně přišla nějaká cizí holka. Nevěděla jsem, co si mám myslet a co mám dělat. Začala jsem na ni vrčet a štěkat. Ta cizí holka se na mě dívala a pak začala couvat. Po půl hodině přišla zas, ale nebyla sama. Byla s ní i její máma. Teď už prošly kolem mě a přišly mi celkem zajímavé, tak jsem šla s nimi. Ta cizí holka si mě později zkusila pohladit. Nevěděla jsem, jestli mám couvnout, jestli nemám spíše utéci, ale nakonec jsem k ní pocítila náklonnost. Nechala jsem se od ní pohladit. Holku jménem Viky jsem začala mít ráda a ona mě taky. Trávili jsme spolu každičký den, co byl možný. Když odjížděli neznámo kam, běžela jsem za jejich autem asi jeden kilometr. Bylo mi bez ní smutno, protože jsem na vesnici neměla nikoho, kdo by se se mnou tulil. Ale věřila jsem jí a věděla jsem, že se ke mně vrátí. Čas plynul a z nás se staly nejlepší přítelkyně. Vikča za mnou přijížděla každý víkend. Ale jednoho dne to bylo jiné. Oni odjeli a za hodinu se vrátili zpět. Vikča měla ohromnou radost, která se nedá popsat ničím. Nevěděla jsem, co se děje. Nasadila mi něco kulatého na krk, vzala mě do náručí a nesla mě do auta. Když jsme dorazili k ní domů, pochopila jsem, že se něco změnilo. Že můj pravý domov není v Zadních Zborovicích, ale tady v Kovářově. Jakmile mě pustili do bytu, nechala jsem Vikinčině mamce na koberci překvápko. Protože jsem v autě ještě nikdy nejela, udělalo se mi zle a šlo to ven. Samozřejmě, že se zlobila, ale jen chvíli. S Vikčou jsem si užila bezva den. Představila mě všem svým kamarádům a zařizovala mi věci. Pelíšek, vodítko, granule a nějaké maso. Navečer mě Vikinčina mamka uložila vedle skříně asi jeden metr od Vikčiny postele. Jakmile za sebou zavřela dveře,
neváhala jsem a skočila jsem k Vikče na postel a jí to samozřejmě nevadilo. Poté, co Vikča usnula, přišla mě zkontrolovat její máma. Když viděla, že jsem u ní na posteli, okamžitě mě vyhnala do mého nového pelíšku. Potom vyšla na chodbu a čekala, jestli se zvednu a skočím zas na postel. Jenže já věděla, že tam teď skákat nemohu, tak jsem čekala, až si půjde lehnout. Po pěti minutách se zvedla a šla do postele. Já jsem ani vteřinku nezaváhala a skočila jsem zpátky do teploučké, vyhřívané a nadýchané peřiny. Přivřela jsem oči a tvrdě usnula po náročném dni. Než ke mně stačil přijít první sen, někdo mě sundal z postele. V tu ránu jsem se probudila a utekla jsem do obýváku. Ten někdo byla Vikčina mamka. Chtěla mě chytit a dát mě na moje místo. Ale protože se dá jejich bytem procházet dokola, začala jsem před ní utíkat. Myslela jsem si, že mi chce něco udělat a trochu jsem se bála. Po cestě předsíní, kterou jsem právě utíkala, se za mnou začaly dělat malé hromádky. Pak mi došlo, že za sebou nechávám malé bobíky. Vikčina mamka neváhala, popadla igelitové pytlíky a začala je po mně sbírat. Po pár kolečkách to Vikčinu mamku nebavilo. Otevřela dveře do pokojíku a nechala mě skočit k Vikče na postel. Vzdala ten náš boj a vyčerpaná padla do postele a spala. Druhý den vše vyprávěla Vikče a ta se strašně smála. Následující noc už jsem spala s Vikčou v posteli. A co myslíte, jak je to dnes? Dnes už mohu spát pod peřinou s kýmkoli z Vikčiny rodiny. Myslím si, že je to proto, že mě mají všichni rádi.
Kdyby věci mohly mluvit Vít Šípek Úvodem bych se rád představil. Jsem krásné, lesklé, červené auto, ale vždy tomu tak nebylo. Jako nové auto si mě koupila rodina se třemi dětmi a asi 4 roky jsem patřil do jejich rodiny. To si neumíte představit, jak jsem trpěl. Dospělí se o mě vůbec nestarali, neumyli mě, nevyleštili a děti neustále kopaly do sedaček, drobily a vůbec si mě nikdo nevážil. A tak jsem se rozhodl, že takhle to dál nepůjde. Najednou jsem přestal jet. Asi to bylo hodně zlé, protože mě moje rodina dala do bazaru a ani se se mnou nerozloučila. Nezůstal jsem dlouho odložený, dva starší lidé si mě si mě odvezli domů a velmi si mě oblíbili. Jezdíme na výlety, občas i do myčky. Málokdy jsem špinavý. Myslím, že u nás ve vsi jsem nejhezčí auto a doufám, že to tak zůstane. Mám rád svoji novou rodinu a ona mne. Dokonce mi dali i jméno Bohouš. Budu se snažit být u nich co nejdéle, aby mě neodložili do bazaru.
Zápisníček Václav Růzha
Jsem malý zápisníček s koženým pouzdrem. Narodil jsem se v New Yorku v továrně na školní pomůcky roku 1938. Byl jsem převezen do malého obchůdku ve Virginii. Pobýval jsem tam 3 měsíce a šest dní. Do obchodu vstoupil muž mladého věku. Modlil jsem se, aby si vybral mě a ono se tak stalo. Odvezl mě k němu domů a dal si mě do bundy do levé kapsy. Na zvonek zazvonili nějací dva pánové a pověděli mému kamarádovi, že půjde bojovat do války. Kamarád musel nasednout do auta a odjet. Vyndal si mě z kapsy a začal do mě psát, pak mě zase dal do kapsy od bundy. Byla tam tma, když jsem uviděl světlo, byl hrozný hluk a křik lidí. Bál jsem se. Slyšel jsem výstřel a bylo to, jakoby to bylo hned vedle mě a pak jsem cítil vlhko. Byl jsem od krve. Billy, tak se jmenoval můj kamarád, mě znovu vyndal z kapsy. Psal do mě dopis na rozloučenou své rodině. Kapaly na mě slzy. Billymu se zavřely oči a pustil mě na zem. Ležel jsem tu tři dny a tři noci. Další den si mě všiml pohledný voják a vzal si mě. Uběhly 4 roky, byl jsem špinavý a otrhaný. Chlapec si mě přečetl. Chlapec se dočetl, kde Billy bydlel. Druhý den válka skončila a chlapec si mě nechal. Druhý den mě odvezl k Billyho mamince. Billiho maminka mě s pláčem přečetla a položila do nočního stolku vedle postele. A tam jsem zůstal napořád. Čas od času si mě někdo přečetl.
Milí žáci, zdá se Vám, že vytváříte podobné nebo ještě mnohem lepší básně, pohádky, příběhy či povídky? Obraťte se v příštím školním roce na svou učitelku českého jazyka a ukažte jí své texty. Třeba budou za rok také otištěny!
