ZÁKLADNÍ ŠKOLA KOVÁŘOV, OKRES PÍSEK ŠKOLNÍ ROK 2014 - 2015
AUTORSKÉ TEXTY ŽÁKŮ ZŠ KOVÁŘOV REDIGOVALI HANA KOTALÍKOVÁ A LIBOR MANDOVEC
III. třída Básničky na vyjmenovaná slova
Alžběta Fialová
Kdybych byla bylina, snědla by mě kobyla. Kdybych byla myš, prokousla bych plyš.
Jiří Smrčina
Myš vylezla z díry, viděla dva sýry. Hned jeden popadla, kočka jí ho ukradla.
Vojtěch Kříž
Kapr plave v rybníce, vydra loví v potoce, vydra říká: „Neplav sem!“ Sýček houká: „Tady jsem.“
Pepa Grůbr
Vojta cvičí rozcvičku, volá na mě Pepíčku. Rádio nám vyhrává, budem cvičit oba dva. Máma dělá povyk, že je to náš zlozvyk, táta se nám směje, co se to tu děje.
Matylda Mandovcová
Myslím na kobylku, co běhá v lese, myslím na sýkorku, co brouka nese. Myslím na dva sysly, kteří syslí, myslím na slepýše, který je vyschlý. Myslím na Vydrýska, co se rád koupá, až to vše domyslím, nebudu hloupá. IV. třída
Záchranná stanice živočichů Makov Na pomoc zraněných, nemocných, vyčerpaných nebo jinak handicapovaných volně žijících živočichů byla vybudována v roce 1993 Záchranná stanice živočichů Makov. Zvířatům poskytuje odborné ošetření, léčení, některým umožňuje návrat do přírody. 24. září jsme stanici navštívili. Nejzajímavější bylo, když nám průvodkyně povídala, jak se sem zraněná zvířátka dostala. Většina ptáčků měla spálená křídla od elektrických drátů. Krkavec velký je už ve stanici 12 let a je zvyklý na lidi. Líbila se nám zvířátka: srnec, koloušek, zajíc, králík divoký, veverky, labuť, čápi, sojka, vrána, sova pálená, výr veliký… Čikinka a Mates jsou dvě vydry, plavaly v jezírku a hrály si s námi. „Jsme dvě Adélky a držely jsme na rukavici Adélku – sovici sněžnou.“ O svačině jsme si opékali buřty a chléb nad ohněm. Pan ornitolog nám poté ukázal, jak se chytají ptáci do sítí, vyprávěl o velikosti sítí, kroužků a zápisu okroužkování. Vyprávěl, co se těm ptáčkům stalo, kde létají. V září mu
odletěli čtyři čápi vybavení GPS, měl přesné informace o jejich cestách do Afriky. Společně jsme chytili do sítě dvě sýkory babky, zaznamenali, okroužkovali a vypustili. Největší pták, kterého chytil, byl orel říční. Kroužkoval jej u rybníka Sobík nedaleko Kostelce nad Vltavou. Na památku jsme si zakoupili magnetky s obrázky zvířátek ošetřovaných na Makově. Záchranná stanice se nám moc líbila. Můžeme jí navštívit i s rodiči nebo s babičkou a dědou. V. třída Prázdniny začínají Prázdniny pomalu začínají. Všichni se radostně objímají. Poslední den ve škole je zábava. Všichni se moc těší na pobyt doma. Děti se těší na koupání. Začíná letní radování. Holky si zpívají lalalalalá. Kluky přitahuje letní kopaná.
Prázdniny si krásně užijeme. Úžasná dobrodružství přitom prožijeme. Pan školník školu zamyká. Čas už rychle utíká. Za dva měsíce zase začne škola a rozjedeme to všechno znova.
Jana Kotápišová, Alžběta Květová
Náš labrador Když šla Elie ráno do školy, jako obvykle se zastavila u Sáry. Sára byla malý černý labrador. Každé ráno ji hladila přes plot. Ale najednou slyší, jak na zahradě u Sáry běhá otec Rebeky, její spolužačky. Volá: ,,Ten prašivej čokl nám roztrhal pohovku!". Sára mě olízla a utíkala před Rebečiným tatínkem. ,,Dobrý den", pozdravila jsem ho a on říkal: ,,K tomu čoklovi se nepřibližuj." Bylo mi Sáry líto, myslela jsem na ni. A tak to pokračovalo, každý den jsem chodila okolo a viděla jsem, jak Rebečin otec mlátí Sáru. Plakala jsem a vše jsem pověděla mamce. Ta zavolala na policii. Sáru mu sebrali a odvezli. Otec Rebeky platil pokutu. Rebečina rodina byla bohatá, tak to všechno zaplatili. Druhý den jsme jeli do útulku za Sárou. Když matka Elie uviděla, jak se se Sárou přivítali, došlo jí, že Sáru musí koupit. Vezli si jí domů a Elie děkovala své matce celou cestu. Domů přijeli odpoledne a Elie měla čas do večera, aby Sáře udělala ve staré kůlně na zahradě pohodlí. Ráno, když šla Elie za Sárou, nakrmila ji a dala jí vodu. Byla sobota a Elie byla celý den se Sárou někde
venku. V neděli bylo zle. Sára špatně dýchala a nemohla chodit. Elie nevěděla, co se děje. Běžela pro mamku a ta Sáru naložila do auta a jeli za zvěrolékařkou. Elie byla v čekárně a plakala. „Mám Sáru druhý den a už tohle“. Matka vyšla a říká: ,,Má prý nějaké vnitřní zranění. Operace by stála hodně peněz, Elie, ale já to zaplatím a teď pojedeme domů". Když Elie přišla do školy, všichni to věděli a složili se na operaci a přispěli jí. Elie přišla domů a jela za Sárou. Když se dooperovalo, Sára ještě spala. Po čtrnácti dnech vezli Sáru domů. Sára od té doby kulhala, ale pořád je pro Elie nejmilejší pes na světě.
Ema Kohoutová
VI. třída Dopis z prázdnin Ahoj Hanko, jak asi víš, jsem na Šumavě a je tady krásně. Máme se tu dobře. Jako vždycky bydlíme v Kvildě v krásném domě u moc hodné paní. Vydala jsem se sem s babičkou, tetou, Ondrou a Janou, která měla pejska Nelinku. Jsem tady už počtvrté. Když jsme šli do Antýglu, Jana našla v řece Vydře kamínek, který byl pozlacený. Pozlacený byl proto, protože se v té řece Vydře těžilo zlato. Už podruhé jsme byli u nějakých vodopádů, ale nevím, jak se jmenují. Každý den jsme ušli přes 5 kilometrů. Moc nás bolely nohy a do postele jsme padli všichni. Když jsme si vybírali postele, Ondra chtěl spát naproti televizi, aby se mohl koukat na pořady. Měli jsme moc hezký pokoj a vždy, když jsme se večer nudili, tak jsme vešli na chodbu, já s Ondrou a půjčovali jsme si časopisy a letáky. Máme tady i kuchyň a je moc hezká a dobře se v ní vaří. Teď už musím končit, protože jdu spát, tak ahoj. Klára Klára Smrčinová Náš pejsek Vybrala jsem si našeho pejska, protože je to nejlepší „bratr“ na světě. Jmenuje se Buddy a je strašně hodný, hravý, šikovný a nejlepší. Má krémovou dlouhou srst a strašně velké nožky, ocas je dlouhý. Oči jsou tmavě hnědé a roztomilé. Nos je velký, pokaždé se mu zbarvuje budˇ dočerna nebo dohněda. Rty má černé a vždy se usmívá. Pohled má smutný nebo veselý. Hlas má silný a mužný. Chůze je lenivá a vždy vrtí zadečkem. Oblíká se do krémové vestičky, které si hledí. Mám ho moc ráda a doufám, že s námi zůstane dlouho.
Eliška Strachallová
Dopis ze soustředění Ahoj mamko, taťko, Tome a Honzo.
V Jaroměři 5. 11. 2014
Píšu vám ze soustředění v Jaroměři. Máme se tu dobře a jsem ráda, že tu mám Anetu a trenéra Michala. Když jsme přijeli na místo, přivítal nás první trenér a odvedl na pokoj. Na pokoji jsme všechny holky. S holkami hrajeme hodně her. Ráno vstaneme a jdeme běhat, po běhání zas na snídani, potom trénink, oběd, odpočinek a další trénink a na konec večeře. Tréninky jsou náročné, ale já doufám, že nám to pomůže a až přijedeme domů, tak nás nepoznáte, jak jsme ,,namakaný.'' Moc se na Vás těším, Natálka Natálie Slivková Můj koutek Můj koutek se nachází v obývacím pokoji. Po mé pravici je můj stůl a má židle. Na mém stole se nachází globus a tužky, rád si na něm dělám úkoly, protože tam mám svůj klid. Když se podíváte o kousek dál, uvidíte skříňku, kde mám hry. Nahoře na skříňce je model letadla, plastový dinosaurus a autíčka, se kterými si rád hraji. Vedle skříňky mám svoji knihovnu, mám v ní učení, kufr s autem a také tam mám knihy. Pod knihovnou je koberec ve tvaru města. Dále tam jsou postele, které jsou velmi pohodlné. Nad mým stolem je také nástěnka, kde mám fotografie. Kousek od nástěnky jsou okna s roletami. Nad knihovnou jsou obrázky a na provázku krásní železní delfíni. Pod okny jsou květiny a vedle květin krásné ozdoby, třeba kovové koťátko a krásná váza s nádhernými květinami. Jsem se svým koutkem velmi spokojen.
Vojtěch Tatýrek
VII. třída Můj děda Mému dědovi je 72 let. Má problémy s klouby, které ho při práci omezují, ale vždy si s tím nějak poradí. Když se mu něco nepovede, tak nadává. Při práci si většinou povídá, třeba jaké je to nemehlo, že to trvá a podobně. Má smysl pro humor, čehož si vážím, ale někdy do své řeči zamíchá i nějaké to nespisovné slovíčko, ale mně to nevadí. Děda je podle mě přátelský a má hodně známých, kteří si ho váží, protože je šikovný řemeslník. Dělal kamna, pokládá dlaždice, stavěl zdi, dělá věci ze dřeva a nevím, co ještě. Ale teď se spíš šetří. Kamna dělal, ale teď je většinou jen opravuje. Má hodně zkušeností, vercajku a zlepšováků a ví, co jak nejlépe udělat. Než něco dodělá, chvíli mu to trvá, ale má na to věk, když ale něco dodělá, tak je to kvalitní. Jeho další zálibou je chov ovcí. Má malé stádo a to čtyři ovce, jednoho berana a každou zimu jehňata. Letos jich má šest a to o tři přišel. Jezdí je každé ráno krmit a kouká, jestli je všechno v pořádku. V zimě je má zavřené ve chlívku a v létě puštěné na pastvě. A každou chvíli mu ,,ty bestie‘‘ (jak říká) utečou. Jednou je našel až 2 kilometry od pastviny. A díky tomu je neustále
v pohybu, no prostě je na svůj věk hodně aktivní. Dědy si vážím, protože když potřebuji, pomůže. Petr Vencl Eiffelova věž Ahoj, jsem budova, která je velice vysoká, štíhlá a jsem ze železa. Chodí do mě opravdu hodně lidí. Jsou ve mně restaurace, výtah a krásné vyhlídky. Jsem totiž Eiffelova věž. Stojím v Paříži a měřím i s anténou 324 metrů. V této výšce je opravdu velká zima, ale v létě jsem rozpálená jako plotna. Stavěli mě od roku 1887 do roku 1889. Stojím na čtyřech nohách, kterými jezdí výtahy. Vede pode mnou silnice a projde kolem mě 6,5 milionů lidí ročně z celého světa. V současné době mě opravují, teď mám ve druhém patře kousek skleněné podlahy a lidé se kochají pohledem na Paříž. Jsem velice stará budova, ale myslím, že jsem stále obdivuhodná a že do Paříže hezky zapadnu. Nejradši mám, když mě navštíví malé dítě, protože ráda koukám, jak se mu líbím a jak se mu líbí Paříž. Také mám ráda jaro, protože vidím, jak parky v Paříži rozkvétají a všichni jsou venku a dobře naladěni. Nesnáším zimu, protože jsem celá zmrzlá. Doufám, že tady budu stát ještě aspoň 100 let.
Miroslav Dvořák
VIII. třída Co pro mě znamená jezdectví? Už jako malá holka jsem snila o tom, že budu jezdit na koni, skákat překážky, jezdit okolo písmenek a vyhrávat. Když jsem v deseti letech začínala jezdit hobby závody, měla jsem poníka, který to skoro celé odskákal za mě. Ale po čase byl na mě malý a bylo třeba sehnat většího. V září 2013 jsme si přivezli strakatého poníka, který nic neuměl. Pár dní jsem se ho i dost bála, ale nakonec se trochu uklidnil a na jaře jsme začali jezdit hobby závody a jeli jsme i pár oficiálních. Jeho to bohužel nebavilo. Občas byl mezi nejlepšími a někdy neskočil ani jednu překážku. Po sezóně jsme si ho vzali domů a začali jsme místo skákání pracovat ze země. Místo sedla, udidla, martingelu a biče jsme začali používat pouhý provaz okolo krku a rozum. Lidé, kteří jezdectví ani trochu nerozumí, si myslí, jak sportovní dvojice jede krásně. Ale kdo si všimne toho, že v drezurách má kůň v hubě dvě železa, z toho jedno dost ostré, že do něj kopou šporny a ostruhy, sbili mu hlavu až na plece do bolesti a dělají takzvaný rollkur? Kdo si všimne toho, že před překážkou nebo na cílové rovince dostane kůň ránu bičem? Nebo že když vyhne překážku, vyškubou mu hubu? Tohle lidé přehlížejí, ale hlavně, že vyhrávají. Vědí takoví parkuroví, drezurní nebo dostihoví jezdci, že se nechá s
koněm dělat i něco jiného, než mu ohýbat hlavu do bolesti, mlátit ho, kopat ho nebo mu škubat za hubu? Vědí, že s koněm můžete chodit ze země na procházky a on za vámi běhá, protože vás má rád? Většina jezdců o tom nemá ani páru. Na tuto sezónu bych chtěla zkusit nějaké westernové hobby. Tam můžete jet třeba jen na ohlávce nebo nákrčáku, každý s každým vychází, navzájem si radí a fandí si. A to je přesně to, co se mi líbí. Určitě se ještě k parkuru vrátím, i když třeba jen na malé hobby, ale rozhodně se budu držet dál od ostruh, ostrých udidel, vyvazovacích otěžích a dalších "kazi pomůcek". Alena Šindelářová Co pro mě znamená rodina Rodina je základ státu a myslím si, že skoro každý rodinu potřebuje, tedy já ano. Rodina je pro mne velmi důležitá a je mi oporou. Když se řekne slovo rodina, představím si maminku, tatínka, sourozence a domov. Každá rodina by měla mít nějaké zázemí nebo úkryt. Rodině se můžu se vším svěřit a říci jí skoro všechno. V každé rodině musí mít někdo hlavní slovo. Někdo, kdo je chytrý a moudrý, aby mohl o hodně věcech rozhodovat a radit se s ostatními členy rodiny. Znám dva druhy rodiny: základní a rozšířenou. Základní rodina je matka, otec a děti. Rozšířená je matka, otec, děti a prarodiče. Mám pocit, že když někdo rodinu nemá nebo jí ztratil, musí být hrozně smutný a osamělý. Kdybych rodinu ztratila, nedokázala bych už sama dál žít. Když jsem smutná nebo se mi něco nedaří, tak mamka mě vždy uklidní a podpoří mě. Ráda s rodinou jezdím na výlety. Ať je to například do aquaparku, na zámek nebo někam do přírody. Vždy budu mít svoji rodinu nejraději. Téma rodina jsem si vybrala, protože je pro mě vším. Aneta Křížová Moje oblíbená kniha Hazel je hrdinka a hlavní postava knihy „Hvězdy nám nepřály.“ Hazel byla donedávna obyčejná dívka. Chodila do školy, hrála si s dětmi a sportovala, ale pak se to stalo. Během pár dní se jí změnil celý život. Našli jí nádor. Její nemoc byla nezvyklá a nevyléčitelná, a tak Hazel nemohla už dělat věci, které mohla doteď. Musela nosit trubičky v nose, které byly napojeny na přístroj, který jí umožňoval dýchat. Hodně se změnila. Díky té nemoci se stala úplně jiným člověkem. Po střední škole chodila na přednášky na vysokou školu. I se svojí nemocí to zvládla. I přes záchvaty, když jí do plic tekla voda a ona nemohla dýchat, zvládla to. Hodně ráda četla romány. Jednu knihu četla klidně dva měsíce. Pořád toužila setkat se s autorem té knihy, aby jí řekl, jak to dopadlo.
Její přání se splnilo. Jela do Amsterdamu. Jela se svým přítelem Gussem. Guss byl kluk, se kterým se seznámila na terapii. Guss ji měl moc rád, protože Hazel byla moc hodná a milá dívka. Vážila si svého života, protože věděla, že už tu dlouho nebude. Když Guss zemřel (měl také rakovinu), ona to zvládla. Po čase byla zase veselá a milá holka, ale na Gusse nikdy nezapomněla. Vždy, když si na něj vzpomněla, rozbrečela se. Hazel tu mezi námi byla ještě dlouho... Hazel je pro mě hrdinkou. Zvládla a překonala svou nemoc. Tuto knihu určitě doporučuji každému. je dojemná a krásná. Kristýna Mrzenová IX. třída Můj děda Nevím, proč jsem si vybrala zrovna dědu. Je spoustu lidí, které obdivuji. Ale děda zvítězil. Děda je pro mě vzor. Má zvláštní povahu. Dřív se mi zdálo, že je tajemný a uzavřený. Pak přišly zdravotní problémy. Po třetí mrtvici se ale všechno úplně změnilo. Naštěstí k lepšímu. Děda se stal úplně jiným člověkem. Přestal kouřit, což se docela dost podepsalo na jeho bříšku. Také už si nenechá nic líbit. Vždycky měla hlavní slovo babička. To teď už ale neplatí. Děda si teď umí pořádně rýpnout. Jak do babičky, tak třeba i do mě. Děda byl řidič autobusu, ale láska k řízení mu zůstala do teď. Má rád, když může na chvíli odjet a sám se projet po okolí. Často k nám jezdí na kávu. Děda je pracovitý, ale všichni moc dobře víme, že by to s tou prací neměl moc přehánět. Každé léto tráví s babičkou na chalupě v poklidné části Milevska. Seče tam zahradu, pečuje o květiny a o celý baráček. Často s babičkou hlídají mého malého bratrance Marečka. Mě také hlídali, když jsem byla malá. Děda má moc rád bonbony. Nejvíc miluje hašlerky. Není den, kdy by alespoň jeden bonbon neměl v kapse. Vždycky, když děda přijede, tak přijde a dá mi pusu. Jsem ráda, když přijde a obejme mě. Děda má nádherně modré oči, které moje maminka zdědila po něm. To samé platí i pro jejich kouzelný úsměv. O dědu se moc bojím. Dělá toho hodně pro ostatní, ale pro sebe ne. Kdykoliv, když něco potřebujeme, tak děda je první, kdo se nabízí. Proto se také bojím o jeho zdraví. Svou lásku k němu se mu snažím dát trochu najevo. Mám ho moc ráda a strašně ráda s ním trávím svůj volný čas. Už se těším, až zase přijede.
Adéla Šafránková
Moje babička Píšu o své babičce Růže. Bydlí v Hořicích na Šumavě, kde žije odmala. Je moc hodná, má krátké hnědé vlasy s blonďatým melírem. Moje babička má ráda přírodu. Její oblíbenou zálibou je vaření, vaří úplně všechno a všem vždy
chutná. Taky ráda chodí sbírat jelení a srnčí shozy. Babička nezkazí žádnou srandu. Je velmi energická Nedávno jsem byl na návštěvě u svého bratrance na Šumavě. Chodili jsme do lesa, ale také jsme dělali spoustu jiných věcí, o kterých rodiče nevěděli. Babička se o to dozvěděla, ale nikomu to neřekla, umí dobře držet tajemství. Je taky dost umělecky nadaná. Pěkně píše a krásně maluje. Babička si prostě nepřipouští svůj věk, a proto je s ní nejspíš taková sranda. Ráda se učí novým věcem. Babičku Růžu mám moc rád a jsem rád, že jí mám. Zdeněk Otta Člověk, kterého nejvíce obdivuji Člověk, kterého nejvíce obdivuji, je Jane Austenová – anglická spisovatelka. Narodila se 16. prosince 1775 v anglickém Winchesteru. Pocházela z osmi sourozenců. Byla druhou nejmladší a nejbližší jí byla starší sestra Cassandra. Získala kvalitnější vzdělání než většina dívek v její době. V lásce však neměla štěstí a nikdy se nevdala. Jane Austenová má můj obdiv kvůli její víře a píli. Společnost, která Jane obklopovala, totiž neuznávala ženy jako spisovatelky. Možná i kvůli tomu vycházela její díla anonymně a až po její smrti přiznal její autorství bratr Henry. I přes nepochopení a nulovou podporu z řad jejích blízkých, patří Jane Austenová k nejlepším spisovatelům anglické literatury. Její díla zachycují život venkovských „vyšších vrstev“ a často do detailů popisuje zábavy a plesy její společenské vrstvy, kterých se také účastnila. Hlavními hrdinkami jejích příběhů bývají inteligentní a morálně silné dívky, stejné, jako byla ona sama. Zemřela 18. července 1817 v nedožitých 42 letech. Podle odborníků zemřela na Addisonovu chorobu. Jane Austenovou obdivuji, protože si šla za svým snem a dokázala velké věci. Kateřina Švehlová Moje budoucnost Nejsem moc zastánce toho psát o podobných tématech, už jen z důvodu, že žiju teď. Žiju teď a nechci si dělat nějaké plány, abych byl pak zklamaný z něčeho, co se mi třeba v životě nepovede. Přijde mi, že toto téma není tak úplně o plánech jako o snech. Každý má své sny a je krásné v nich žít. Nejkrásnější je však to, když se Vám ty sny vyplní. Jako všichni ostatní, mám je i já. Rád bych úspěšně dokončil střední vzdělání v oboru kuchař číšník a následně si udělal nástavbu na gastronomii. Chci být ten nejlepší a také budu. Dále bych chtěl několik let pracovat na úrovni české gastronomie, abych tzv. získal praxi. Nadále bych chtěl pracovat v cizině a to jako plnohodnotný šéfkuchař nebo vrchní číšník. V cizině bych chtěl několik let pracovat a naspořit dostatek peněž a zkušeností na to, abych se mohl vrátit zpět, sem, do
České republiky. Postavit si krásný rodinný domeček. Založit rodinu a jakožto na praxi bohatý kuchař/číšník pracovat na těch lepších místech, které nám krásná země nabízí. Žít spořádaný život a být s ním šťastný. Hlavně žít. Ne přežívat. Je to opravdu snílkovské, ale proč bychom nemohli mít každý svůj sen a jít si za ním ať to stojí, co to stojí? Jsou tu lidé, kteří se Vás budou snažit srazit na zem. Nedejte se. Ukažte, co ve Vás je a dokažte, co si přejete. Každý, každý může dosáhnout toho, co si kdy přál. Vojtěch Vošický Kdyby věci mohly mluvit Jsem obyčejný hnědý kufr. Bydlím pod postelí jedenáctileté židovské dívky Hany Denbyové. Přestože se na světlo moc často nedostanu, vím o všem, co se v domě šustne. Hanka má totiž moc upovídané bačkorky. Vždy, když je před spaním uloží do postele, vykládají mi, co řekl pan Denby u snídaně, na co si Hanka se svým bratrem Jirkou hrála a jakou barvu má svetr, který plete paní Denbyová Hance k narozeninám. Jednou večer vešla do pokoje paní Denbyová. Přišla se rozloučit. Druhý den odjela do koncentračního tábora. Hanka byla bez maminky jako bez duše. Bačkorky často vyprávěly, jak tajně brečí na stromě za domem. Nedlouho po paní Denbyové odvedlo gestapo i pana Denbyho. Jiří se s Hankou odstěhoval do vedlejší ulice k příbuzným. Konečně jsem viděl i něco jiného, než rošt Haniny postele a její upovídané bačkory. U tetičky si mě Hanka nestihla skoro ani vybalit a už balila znovu. Předvolání k nástupu v Terezíně si je našlo i tady. Přibalila si do mě trochu jídla a teplou deku. Hned druhý den jsme se vlakem vypravili do Terezínské pevnosti. Po cestě mě několikrát hrubě vysypali a zbytek tenčících se zásob naházeli zpět. Nakonec jsme skončili v místnosti, kde se na čtyřech palandách krčilo hned dvanáct děvčat. Pod jednou z těch paland jsem skončil i já. Už to ale nebylo jako dřív. Už tu nebyla Hanina postel a upovídané bačkorky, ale štěnice a zamlklé pracovní boty, z kterých se postupem času staly roztrhané škrpály. Nakonec ztichly úplně. Už jsem nebyl kufr jako každý jiný. Teď mě ošklivě zdobil nápis „Hanna Denby“ a několik čísel. Hana pracovala na polích a svůj volný čas trávila s Jiřím. Jirka ale jednoho dne odjel transportem do Osvětimi. I náš dívčí pokoj se v době našeho pobytu Terezíně dost obměnil. Z původní sestavy zbyla jen Hana s Marií. Hančino jméno se ale brzy objevilo na listině transportu. Na nádraží vládl chaos a smutek. Jen Hana zářila jako sluníčko. Těšila se na Jiřího. Cesta byla dlouhá a nepříjemná. V našem vagónu několik lidí cestou umřelo. Čas od času se zastavilo, mrtvé vynosili ven a jelo se dál. S lidmi tu zacházeli jako se zvířaty. Dokonce jsme jeli dobytčím vagónem.
Na nádraží v Osvětimi se s nikým moc nepárali. Lidé byli rozděleni do dvou skupin. Hanu přidělili do té větší skupiny. Mě musela nechat na nádraží. Hanu Denbyovou jsem už nikdy neviděl. Cestoval jsem ještě hodně. Teď jsem ve vitríně japonského muzea věnovanému obětem holocaustu. Jednou se na mě přijel podívat i Jiří. Skoro jsem ho nepoznal. Byl to už dospělý muž. Bavil se s jednou paní a v očích měl slzy. Z koncentračního tábora se nevrátila ani paní Denbyová, ani pan Denby a ani Hana. Ten den, co mě nechala na nádraží v Osvětimi, ji poslali do plynové komory. Kateřina Švehlová Kdyby věci mohly mluvit Jsem čistokrevná fena německého ovčáka Bára. Je mi už třináct let, a proto už toho za sebou mám hodně. Ráda bych vám vyprávěla o svém životě. Jsem velká a dlouhosrstá. Když jsem byla malá, měla jsem jen černé zbarvení, ale postupem času se mi objevily rezavé a bílé fleky. Narodila jsem se pouhé tři kilometry od mého nynějšího bydliště. Svoji maminku si nepamatuji, ale svého tatínka ano. Naposledy jsem ho viděla, když mi bylo asi pět let. Maminka zemřela brzy, protože onemocněla rakovinou. Asi měsíc po mém narození mě můj páníček vzal a odnesl mě nějakým lidem, kteří o mně vůbec nevěděli. Všechny mé sourozence si už odvedli nějací lidé a zůstala jsem jenom já, a tak pro mě páníček hledal nový domov. A vybral správně. I přes to, že o mně ti lidé vůbec nevěděli, vzali si mě a začali se o mě moc hezky starat. Koupili mi pelíšek a nové hračky. Nejdříve se mi stýskalo po mých rodičích, ale pochopila jsem, že tohle je můj nový domov. Čas plynul, já rostla a byla jsem stále šťastná. Každý den jsem si hrála s mojí nejlepší kamarádkou Tery. Můj páníček se mnou chodil každý den na procházky a cvičil mě. Jednou v noci, když jsem se procházela po zahradě, uviděla jsem za plotem kočku. Samozřejmě jsem se za ní musela rozběhnout. Hop. A byla jsem za plotem. Kočka byla ale moc rychlá a utekla mi. Mně se nechtělo skákat zpátky, a tak jsem se šla projít. Procházela jsem trasu, kterou chodím se svým páníčkem, a z ničeho nic jsem narazila na nějakého psa. Byl to jezevčík a jmenoval se Boris. Stali jsme se moc dobrými přáteli. Začali jsme se scházet každou noc a stále jsme přibírali nové členy smečky. Já jsem se stala vůdkyní, takže jsem o všem rozhodovala. Jednou jsme se vypravili na pole s kukuřicí. Hráli jsme si a honili se. Nějak jsme se ale zdrželi a moji páníčci o mě měli strach, tak se mě vydali hledat. My jsme se ale ztratili a narazili jsme na jinou smečku. Byla to zlá smečka a začala se s námi prát. Žádnou takovou rvačku jsem ještě nikdy nezažila. Byla jsem pokousaná na obou předních nohách. Chvíli jsem ležela, když mě našli páníčci. Museli mě odvést k veterináři. Brzy jsem se uzdravila a ze své chyby jsem se poučila. Přestala jsem utíkat a poslušně jsem hlídala svůj dům. O pět let později k nám přinesli nového psa. Bylo to malé štěňátko
Rhodéského ridgebacka. Okamžitě se ve mně vyvolaly mateřské pudy a začala jsem se o něj starat. Zjistila jsem, že se jmenuje Artík, a že je to náš další hlídací pes. Prý můj nový parťák. Když Artík vyrostl, skamarádili jsme se a teď hlídáme dům našich páníčků společně. Jsem moc ráda, že můžeme žít s takovou rodinou.
Tereza Kubíčková
Člověk, kterého nejvíce obdivuji Člověk, kterého obdivuju je moje babička Helena. Má mnoho energie a vždy, když za ní zajedu, pracuje na zahradě, nebo je v lesíku. Je hodně pracovitá a je velmi veselá. Babička se umí i naštvat, ale to se nestává. Je pořád upřímná a je celkem silný kuřák. Je velmi starostlivá a miluje křížovky, občas kouká na televizi. Je stále pozitivní. Nesnáší pavouky a hmyz, ale rozhodně se jich nebojí. Má strašně ráda svůj lesík a stará se o něj skoro každý den. Babička má ráda přírodu a zvířata, má kočku a psa a ráda chodí na procházky, ale nejradši si vyjede do lesíku na houby a je tam klidně 5 hodin. Je strašně milá, se vším pomůže a chce pro nás to nejlepší. Nejenom že ji obdivuji, ale mám ji i hrozně rád. Tomáš Lhota
Moje přítelkyně Lůca Lůca je hrozně hodná a milá. Všem by ráda pomáhala. Je to vtipná, veselá, ale zároveň moc citlivá osůbka s obrovským srdcem na tom správném místě. Je to osůbka, které můžu věřit, svěřit se se svými problémy a nebo s ní mluvit o čemkoliv a ona mě vždy vyslechne. Moc si jí a toho, co pro mě dělá, vážím. Už od malička je bez táty. Její mamka si s ním nerozuměla, a tak se rozvedli. Takže Lůcu vychovávala babička s maminkou. Od malička žije v Praze, a to i teď. Ale díky tomu, že si její maminka našla přítele v Lašovkách, přestoupila sem na základní školu a díky tomu jsme se poznali. Teď studuje v Praze v druhém ročníku obchodní školy Belgická. A za mnou jezdí pouze o víkendu. Je pracovitá a každý den po škole chodí ještě pracovat, takže nemá čas na jiné věci. Má moc ráda svojí maminku, je na ní hrozně závislá, je to přece její jediný člověk, ve kterém má opravdu jistotu. To ve mne samozřejmě taky, ale s maminkou se hold srovnávat nemůžu. Má hrozně krásný vztah k malým dětem, stále by je chovala a starala se o ně. Proto si myslím, že až jednou bude maminkou, bude tou nejlepší maminkou na světě a bude svým dětem dávat obrovskou lásku. Mám jí strašně moc rád, dal bych za ní svůj život. Nevím, co bych si bez ní počal. Vojtěch Vošický Milí žáci, zdá se Vám, že vytváříte podobné nebo ještě mnohem lepší básně, pohádky, příběhy či povídky? Obraťte se v příštím školním roce na svou učitelku českého jazyka a ukažte jí své texty. Třeba budou za rok také otištěny!
