Základní škola a Mateřská škola Nová Bystřice Hradecká 390, Nová Bystřice. Absolventská práce Z PRADĚJIN ČLOVĚKA

Základní škola a Mateřská škola Nová Bystřice Hradecká 390, 378 33 Nová Bystřice

Absolventská práce

Z PRADĚJIN ČLOVĚKA Petra Mičunková 9. A Vedoucí práce: Mgr. Jaroslava Sotonová

Školní rok 2010/2011

Z pradějin člověka

Prohlášení. Prohlašuji, že předložená absolventská práce je mým původním autorským dílem, které jsem vypracovala samostatně. Veškerou literaturu a další zdroje, z nichž jsem čerpala, jsou uvedeny v seznamu použité literatury. V Nové Bystřici dne 17.3.2011 Jméno autorky: Petra Mičunková


Poděkovaní. Chtěla bych poděkovat Mgr. Jaroslavě Sotonové za odborné vedení, za pomoc a rady při zpracování této práce.


Anotace Tato práce s názvem Z pradějin člověka byla zpracována jako absolventská práce při ukončení základního vzdělávání na ZŠ a MŠ Nová Bystřice. Práce je zaměřena na vývoj člověka, který začíná na rozhraní třetihor a čtvrtohor, a představení jednotlivých předchůdců člověka i dnešních lidoopů.

3


Obsah Úvod …...................................................................................................................................... 5 1 Člověk a opice ….................................................................................................................. 6 2 Pravěké opice a pravěcí lidoopi ….................…................................................................ 7 2.1 Pravé opice …................…............................................................................................ 7 2.1.1 Dryopithecus …................................................................................................... 7 2.1.2 Ramapithecus …................................................................................................. 8 2.1.3 Proconsul africanus …........................................................................................ 9 2.2 Jihoafričtí předlidé …................................................................................................. 10 3 Polidštění opic …................................................................................................................ 11 4 Rod Homo …...................................................................................................................... 13 4.1 Člověk zručný …......................................................................................................... 13 4.2 Člověk vzpřímený ….................................................................................................. 14 4.2.1 Jávský opočlověk ….......................................................................................... 15 4.2.2 Čínský opočlověk ….......................................................................................... 17 4.2.3 Německý opočlověk …...................................................................................... 18 4.3 Člověk neandrtálský ….............................................................................................. 18 4.4 Člověk kromaňonský …............................................................................................. 23 4.4.1 Umění lovců sobů a mamutů …........................................................................ 29 4.4.2 Ustupování ledovců …....................................................................................... 33 Závěr ….................................................................................................................................. 34 Seznam použité literatury a zdrojů informací …............................................................... 35 Seznam příloh ….................................................................................................................... 36 Přílohy …................................................................................................................................ 37

4


Úvod Chtěla jsem, aby má absolventská práce byla nějak biologicky zaměřená, protože mě přírodopis baví. Rozhodla jsem se, že si pro mou absolventskou práci vyberu téma zaměřené na vývoj člověka. Vybrala jsem některé nejznámější zástupce předchůdců člověka, u kterých jsem popsala jejich vzhled, způsob života, dovednosti, ale i jejich chování a prožívání. Tento vývoj začíná zhruba před dvaceti miliony lety, kdy jsme ještě s lidoopi měli stejné předchůdce. Schéma krátkého a stručného přehledu vývojových stupňů člověka by vypadalo asi takto: I. Etapa: živočišní předkové člověka 1. někteří fosilní lidoopi (Dryopithecus, Proconsul a jiní) 2.

australopithecini

či

předlidé

(Austrolopithecus,

Plesianthropus,

Paranthropus a jiní) II. Etapa: opolidé či pithekantropoidi (Pithecanthropus, Sinanthropus) III. Etapa: neandrtálci či pralidé (Homo nenderthalensis) IV. Etapa: předvěcí lidé (Homo sapiens fossilis, též Homo sapiens diluvialis), kteří jsou přímými předky už nás samých. Předvěcí lidé po sobě zanechali první umělecká díla vůbec, a to už díla taková, že před nimi v obdivu a úžasu stojíme i my, lidé 21. století. Pro svou práci jsem vybrala ty nejzajímavější a nejznámější kousky z doby, která byla u kolébky umění.

5


1 Člověk a opice

K dnešním lidoopům patří gorila a šimpanz z Afriky a orangutan žijící v Asii. Lidoopi i lidé se liší od ostatních zvířat tím, že nemají ocas a nejsou čtyřrucí, jak byli dříve označováni, ale dvourucí a dvounozí. Opolidé mají krátké, ploché a mírně vyklenuté nehty a na dlaních mají rýhy, které jsou podobné rýhám lidské dlaně. Palec mají postavený proti ostatním prstům, je ale kratší než lidský. Oproti člověku mají větší obličejovou část než mozkovou a čelisti mají tlamovitě protaženy. V obličeji mají dopředu namířené oči s víčky a řasami a značně široký a nízký nos, který není tak odlišný od člověka, porovnáme-li jej s primitivními tvary nosů například Australců. Rty u lidoopů vyvinuté nejsou, ty jsou znakem typicky lidským. Mozek lidoopů je lehčí než lidský. Mozek u orangutana váží 380 až 400 g, u šimpanze 400 g, u gorily 500 až 650 g, u člověka 1250 až 1500 g, vyjímečně i 1800 až 2000 g. Badatelé zjistili, že nejpodobnější strukturu mozkové kůry má člověk a šimpanz. Shody mezi člověkem a lidoopy je také možno pozorovat na kostře a ve stavbě vnitřních orgánů. Například podobnost stavby mimického svalstva dovedou vyjádřit svým obličejem různé pocity: radost, smích, pláč, smutek, úlek a jiné. Veliká podobnost je také u krve nebo u zubů. Lidoopi stejně jako lidé mají 32 zubů včetně řezáků, špičáků, třenáků a stoliček.

6

Z pradějin člověka V raném období zárodečného vývoje nelze rozlišit embryo lidoopa a embryo člověka. Lidoopi jsou nošeni v těle matky osm až děvět měsíců, mládě člověka devět měsíců. Mládě orangutana dospěje za 10 až 12 let, gorila ještě později. Tato doba je skoro tak dlouhá jako u člověka. Společných znaků mezi lidmi a lidoopi je mnohem více, než jsou zde uvedeny. Bylo zjištěno, že orangutan má společných znaků s člověkem asi padesát, gorila devadesát a šimpanz až sto. Všechny tyto znaky ukazují blízkou příbuznost lidoopů s člověkem. Dnešní lidoopi a lidé jsou výsledkem, který od společného předka probíhá různým směrem. Tento vývoj se odehrával miliony let v různých životních podmínkách. Za tuto dobu se lidoopi a lidé od sebe velmi vzdálili, ale na svých tělech stále můžeme pozorovat známky blízkého příbuzenstva. Předka člověka tedy nemůžeme hledat mezi dnešními lidoopi. Musíme je hledat mezi pravěkými lidoopími typy.

2 Pravěké opice a pravěcí lidoopi 2.1 Pravěké opice Známe přes dvacet různých druhů fosilních lidoopů. Žili před mnoha miliony lety, byli to společní předkové lidí i dnešních lidoopů. Další vývoj se pak musel ubírat různými cestami v různých životních prostředích. Jedna větev zůstala svými typy, tedy dnešními lidoopi, a druhá se po několika vývojových stupních vyvinula v člověka.

2.1.1 Dryopithecus Rod Dryopithecus je prvním a nejstarším zjištěným lidoopem. Jeho první zbytky byly nalezeny v roce 1820 francouzkým historikem Lartetem, ten pojmenoval tohoto lidoopa podobné gorile Dryopithecus, tj. stromová opice. Vyskytoval se ve východní Africe, sevrení Indii, v Číně a v Evopě. Žili před 20 až 8 miliony lety. Pro tyto antropoidní opice jsou charakteristické masivní a muhutné špičáky. Nejvýraznějším typem dryopitheků je to, že mají stejný základní plán

7

Z pradějin člověka stavby spodních korunek, což je velký rozdíl od všech předcházejících forem. Tvar zubů se podobá šimpanzímu a gorilímu. Nelze říci, že dryopithecus je předkem dnešních lidoopů, ale je jisté, že dryopithecus je předkem nějaké dryopithekoidní formy, z které se dnešní lioopi vyvinuli.

2.1.2 Ramapithecus Dryopithecus nebyl jediným pravěkým lidoopem. Ramapithecus, který byl nalezen ve východní Gruzii, byl též předchůdcem dnešních lidoopů. Žil asi před 14 miliony lety. Byl vysoký 100 až 110 centimerů. Oproti ostatním opicím měl ramapithecus vyvinutější čelist a zuby. Mohl se tedy živit tužší potravou. Jedl ořechy, semena, kořínky a další pevnou stravu. Ramapithecus žil současně s dryopithékem v východní Africe a jižní Asii.

8


Ramapithecus

2.1.3 Proconsul africanus Jeho lebka se liší od všech lidoopích lebek. Nemá nadočnicové valy, tlamu má silně vyvinutou a špičatou. Očnice nestojí kolmo, ale jsou prohnuté směrem nahoru. Zuby měl podobné lidoopům. V dolní čelisti nemá takzvaný opičí důlek, který je chrakteristický pro všechny lidoopy, a kterým se lidoopi odlišují od člověka. Jeho struktury končetin a pánve ukazují, že obýval mimo lesů i bezlesé stepi. Život v tomto prostředí ho nutil se přímit, ale zároveň měl schopnost lézt na stromy, ručkovat z větve na větev.

9


2.2 Jihoafričtí předlidé V Buxtonu poblíž Taungu v Jižní Africe je malý lom, ve kterém se dobývá vápenec. V roce 1920 zde byla nalezena malá lebka, domnívali se, že patří paviánovi. Tato lebka byla darována muzeu v Kapském Městě. Byla popsána jako pavián starobylý. Popisem lebky vše skončilo. Téhož roku se v lomu nalezla podobná lebka, která se dostala do rukou profesora Darta. Rysy lebky ukazovaly na mládě opičího vzhledu ve věku asi šesti let. Veliké očnice byly bez nadočnicových valů, chrup byl však lidského typu bez jakýchkoliv opičích znaků. Mozek měl lidskou stavbu. Nejednalo se tedy o paviána, ale o jednoho z předchůdců člověka, který byl nazván austrolopithecus africanus, v překladu jižní opice. O pár let později se nalezly podobné typy plesianthropus transvaalensis a paranthropus robustus. Jejich podčeleď se nazývá austhrolopithecini. Austrolopithecini žili v Africe ve stepích a lesostepích v období mezi třetihorami a čtvrtohorami, to je asi 2 až 4 miliony před naším letopočtem. Chodili vzpřímeně, ale jejich těla zatím více

připomínala

opici.

Lebka

australopithecinů měla opičí rozměry a byla hodně

podobná

šimpanzí.

Mozkovna

austrolopitéka měla objem asi 650 cm3, plesianthropus asi 560 cm3 a paranthropus dokonce až 1000 cm3. Australopithecus měřil kolem 120 cm a vážil kolem 35 kg (asi jako dnešní osmileté dítě). Měl výrazné nadočnicové oblouky, nízký a plochý nos. Zuby, pánev a kosti nohy měl podobné

Austrolopiték

dnešnímu člověku. Mezi austhrolopitheciny má zvláštní postavení zubů paranthropus, řezáky a špičáky měl vyloženě lidské, zatímco zuby třenové a stoličky jsou větší než lidské. Panovala zde pohlavní dvojtvárnost, samice

10

Z pradějin člověka byly menší než samci. Austhrolopithecini mají více zahnuté prsty, aby se mohli pohybovat na stromech. Převážně se živili masitou potravou a sběrem plodů. Lovili paviány a antilopy ve skupinách. Zabíjeli velmi jednoduchými nástroji, většinou šlo o zbytky kostí nebo rohy ulovených antilop, které upravili tak, aby byly ostré. Z této doby byly objeveny kameny, které nesou na svém povrchu stopy opracování. Byli tedy prvními výrobci nejprimitivnějších kamenných nástrojů. Někteří australopithecini byli kanibaly. Žili v tlupách. Jejich sídlem byly většinou převisy skal a přístřešky z větví, trávy a křoví. Používal jednoduché nástroje z větví, kostí, kamenů. Většina pozůstatků a vykopávek se nacházela v Africe, kde Austrolopiték žil. Další naleziště byla například v Tanzánii, Etiopii a Keni.

3 Polidštění opic Polidštění neboli hominizace je proces, při kterém se pravěké opice začaly odlišovat od ostatních živočichů. Po tvarové stránce je to především vzpřimování postavy, zvětšování mozku, zjemňování rysů v obličeji a odlišení končetin na nohy a ruce. S těmito změnami se současně měnilo pudové jednání, které bylo uvědomnělé, myšlení potom nakonec přešlo v abstraktní. Tento proces se odehrál na konci třetihor, kdy někteří lidoopi se rozdělili na dvě větve, z nichž jedna zůstala v pralesích a druhá větev si vybrala za životní místo nové prostředí. První větev, která zůstala v pralesích, se postupně vyvíjela v typy dnešních lidoopů. Druhá větev se natrvalo usadila na travnatých rovinách s křovinami a s pár stromy. V těchto bezlesích stepích se lidoopi pokoušeli o život. Byli nuceni změnit svůj šplhavý pohyb a pohyb po čtyřech k chůzi po dvou. Nové životní prostředí, ve kterém chtěli lidoopi žít, bylo odlišné proti jejich dřívějšímu lesnímu a také nepříznivější. Ale díky vlivům tohoto prostředí u nich vznikly nové vlastnosti, které vedly ke vzniku člověka. Chůze po dvou nohou byla změna velmi výhodná, protože měla velký vliv na rozvoji mozku a na používání horních končetin k jiným účelům. Například sbírat různé plody, kořeny, hlízy, larvy, bránit se proti nepřátelům nebo ubít zvíře. Dvěma rukama mohli

11

Z pradějin člověka zhotovit jednoduché nástroje. Rozbili jeden kámen druhým a získali úlomek s ostrým hrotem nebo s ostrým okrajem. Současně s vzpřimováním postavy se krátily horní končetiny a rozšiřovala se ramena. Více se rozvinul palec, který má velký význam pro práci s nástroji. nohy se prodlužovaly. Páteř se stala pružná a pevná, jelikož se změnilo těžiště postavy. Pánev se změnila v nižší a šiřší a změnilo se také chodidlo.Mozková část lebky zmohutněla a obličejová se začala zmenšovat a ztrácela zvířecí výraz. Nedostatek rostlinné potravy v bezlesích stepích byl nahrazen masitou potravou. Zvýšený příjem bílkovin pomohl dalšímu rozvoji mozku. Tato potrava byla získávána sběrem různých larev, brouků, červů a jiných členovců ale i lovem. Lidoopi lovili ve skupinách, jelikož už nebyli tak silní jako jejich druhové z pralesů. Učili se lovit pomocí různých klacků, kamenů, ostrých rohů a kostmi. O ulovenou kořist se dělili s ostatními. U procesu hominizace byla jedna z důležitých podmínek této přeměny vývoj ruky. Díky přizpůsobení ruky k tomu, aby mohla držet různé předměty nebo se pomocí ní bránit, se z poměrně slabých zvířat, která nebyla obdařena ani velkou silou, velkými kly, ostrými drápy nebo zuby, stali se zbraní v ruce nebezpeční tvorové. Ruka je nejen orgánem práce, ale i jejím produktem, protože jen prací a přizpůsobováním k novým úkonům vznikl zvláštní vývoj svalů, šlach a později i kostí. Děděním a čím dál složitějším úkonům nabyla ruka tak vysokého stupně dokonalosti, že dovedla malovat, vytvářet sochy a kreslit. Rozvoj práce vedl člověka k nadvládě nad přírodou a k užšímu spojení členů společnosti v kolektivy. Lidé si začali vzájemně pomáhat a toto zase vedlo k tomu, že naši předkové měli potřebu jeden druhému něco povědět pomocí neartikulovaných zvuků přes gestikulaci a mimiku k artikulované řeči. Práce měla vliv na vývin mozku a obráceně. Dá se říct, že práce vytvořila člověka. Někoho by mohlo napadnout, proč se dnešní lidoopi nepřeměňují v lidi. První větev pravěkých lidoopů, která zůstala v pralesích, vedla při zachování životního prostředí ke vzniku lidoopů, jaké známe dnes. Dnešní lidoopi se od svých předků už také velmi odlišují.

12


4 Rod Homo 4.1 Člověk zručný Homo habilis je jedna z linií rodu homo. Žil v době nejstaršího paleolitu, ve starší době kamenné před 2,7 – 1,5 miliony lety na území východní Afriky. Uměl vyrábět a používat nástroje, a proto dostal název Člověk zručný. Zřejmě se vyvinul z některých větví austrolopitéků. Člověk zručný byl nejméně vzhledově podobný ze všech známých druhů homo. Homo habilis byl plně přizpůsoben k chůzi po dvou nohou a pravděpodobně se pohyboval vzpřímeně. Měřil 120 až 140 centimetrů a vážil mezi 40 až 50 kilogramy. V poměru ke svému tělu měl dlouhé horní končetiny. Jeho ruce byly už vyvinuty tak, aby mohl uchopit ale i vyrábět nástroje. Dále jeho obličej značilo ploché čelo, velké nadočnicové oblouky a mohutná dolní čelist bez brady. Jeho mozek měl objem asi 650 cm³, což je asi polovina dnešního člověka rozumného a dvojnásobek mozkové kapacity austrolopitéka. Používal jednoduché nástroje – sekáčky, úštěpy, nástroje z kostí a dřeva. Nástroje potřeboval především k porcování zdechlin, kterými se živil. Lovil drobná zvířata. Také se

13

Z pradějin člověka stravoval zbytky úlovků šelem. Nejvíce sbíral semena, vejce, bobule a ovoce. Patřil mezi potravu tehdejších kočkovitých šelem. Tamější lidé už znali oheň, ale neuměli ho rozdělat. Dorozumívali se různými znaky, posuvky a zvuky. Není jisté, jestli už pohřbíval mrtvé. Žili ve tlupách, kde bylo asi 20 – 30 lidí. Délka života průměrného jedince nepřesahovala věk 30 let. První pozůstatky kostry člověka zručného byly nalezeny ve východní Africe v roce 1959 – 1963 na nalezišti Olduvai Tanzanii.

Člověk zručný

4.2 Člověk vzpřímený Žil před 2 miliony až 60 tísici lety v Asii, Africe a Evropě. Vyvinul se z pokročilých afrických zástupců druhu Homo habilis a Homo ergaster. Homo erectus měl na rozdíl od Homo habilis dokonalejší ruce a vyvinutější mozek a chodil jen po dvou zadních končetinách. Pokračovalo zvětšování tělesné výšky a váhy, zvětšování objemu mozku, redukce velikosti stoliček výraznější.

14

a pohlavní dvojtvárnost byla

Z pradějin člověka Jeho postava byla štíhlá a vysoká asi 170 až 180 centimetrů a umožňovala rychlou chůzi a běh. Vážil přibližně 60 až 70 kilogramů. Jeho mozkovna měla už asi 1100 cm³. Měl mohutné čelisti, velké lícní kosti, nadočnicové oblouky, zploštělé čelo, široký nos a méně chlupaté tělo. Člověk vzpřímený se živil lovem zvířat a sběrem rostlinné potravy. Používal pěstní klíny, které se daly

pohodlně

uchopit

do

pěsti,

oboustranně opracované příčné sekáče, škrabadla, rydla a jiné nástroje. Příslušníci

tohoto

hominidního

druhu vyráběli kamenné nástroje – pěstní klín, rydla sekáče aj. Člověk vzpřímený

začal

příbytky.

Uměl

stavět

pevnější

spolupracovat,

prosazovali si princip reciprocity, to znamená, že lidé se snaží zachovat vyrovnané vztahy čili ,,účty".

Člověk vzpřímený

Lidé Homo erectus ovládali ještě neúplný jazyk, který byl založen hlavně na mimice a gestech. Významná naleziště jeho pozůstatků se nacházela v Etiopii, Keni, Tanzánii, Eritreji, Číně a Indonésii. V České republice byla především u Brna a Přezletic.

4.2.1 Jávský opočlověk V letech 1890 až 1895 se na ostrově Jáva v Indonésii našly některé pozůstatky kostí, lebky a zubů. Zdá se, že tvor, jemuž tyto kosterní zbytky patřily, zemřel po sopečném výbuchu, právě tak, jako i ostatní zvířata, jejichž kosti ležely kolem. Vědci dali tvorovi název Pithecanthropus, tj. opočlověk a podle tvaru jeho stehenních kostí ještě jménem

15

Z pradějin člověka erectus, tj. vzpřímený. Byl to první tvor, který má být přechodný článek mezi zvířetem – opicí a člověkem. Jávský člověk žil asi před 500 000 lety. Podobal se více dnešním lioopům než člověku. Jeho postava byla vzpřímená a dosahovala výšky 160 až 170 cm. obličej hrubě modelovaný s malým a širokým nosem a s tlamovitě vystouplými čelistmi.Hlava byla předkloněná. Mozkovna měla obsah asi 800 až 1000 cm3 . Mozek vážil asi 750 gramů. Pithecantropus měl nad očnicemi mohutně vyvinuté oblouky, které vytvářely souvislý val, nebo dokonce až stříšku, podobně jako je tomu u šimpanze. Tím byly jeho oči jakoby ponořené do lebky. Vnějším tvarem se lebka podobá nejvíce lebce šimpanze nebo gibbona. Proto také někteří odborníci považovali pithecanthropa za gibbona. Dolní čelist byla velmi hrubá a bezbradá. Zuby měl podobné jako dnešní člověk. Obličej projevoval ještě mnoho opičích rysů. Byl dlouhý, hrubě modelovaný. Ústa měl tlamovitě protažena dopředu a bez lidských rtů. Jeho stehenní kost dokazuje, že pithecanthropus skutečně chodil vzpřímeně a ne polovzpřímeně jako dnešní lidoopi. Jeho kůže byla tmavší barvy a na těle měl řídký porost chlupů. Dovedl napodobovat různé zvuky a domlouvat se jimi. Také už uměl vyrábět kamenné nástroje nejjednoduššího typu. Jeho zbraní byl i dřevěný kyj nebo ostře zašpičatělé úlomky větví. Práce sbližovala členy k vzájemné podpoře i společné činnosti. To vedlo k tomu, že měli potřebu si něco říct. Jejich hrtan se přetvořoval v dokonalejší a dokázal vyslovovat ta nejjednodušší slova. Pithecanthropové žili v malých tlupách a putovali z místa na místo. Neměli žádná obydlí. Nepotřebovali je, protože žili v teplých tropech. Schouleni k sobě, přečkávali noci v hustých křovinách, do kterých se ukrývali i v bouřkách a deštích. Sbírali různé plody, vyhrabávalii dužnaté hlízy, cibulky a kořínky. Občas chytali i menší živočichy a vybírali ptačí hnízda. Neopovrhli ani mršinami. Ohrožovalo je mnoho šelem, nejhroznější z nch byl machairodus, šelma podobná dnešnímu tygrovi. Její horní špičáky byly hodně dlouhé a prohnuté, jejich zadní okraj byl ostrý jako nůž. Pithecanthropy

můžeme

rozlišovat

na

tvary

primitivnější

a

pokročilejší.

Nejprimitivnější tvar je označen jako Meganthropus palaeojavanicus, pokročilým tvarem je

16

Z pradějin člověka Pithecanthropus robustus, nejpokročilejším tvarem je pak Pithecanthropus erectus. Pithecanthropové žili asi 500 až 300 tisíc let před námi.

4.2.2 Čínský opočlověk V Číně asi 40 km jihozápadně od Pekingu v letech 1921 a 1922 našel švédský geolog Andersson opracované křemeny, které se sem nemohly dostat jinak, než že je přinesl člověk. Na samém místě se nalezly ještě dva lidské zuby. O pár let později se u Pekingu nalezly úlomky spodních čelistí, několik lebek a dlouhé kosti. Z těchto vykopávek se ustavil nový opolidský rod a druh Sinanthropus pekinsis neboli čínský opočlověk. Sinanthropus žil asi před 300 000 až 200 000 lety, tedy později než pithecanthropus. Sinanthropus je velmi podobný pithecanthropovi. Jeho mozkovna má stejný objem. Lebeční kapacita mužské lebky je poměrně velká, má obsah asi 1100 cm3. Mají nízké a úzké čelo, nad očnicemi mají silně vyvinuté nadočnicové valy. Dále mají plochý široký nos, který nebyl oddělen od čelní krajiny hlubokým zářezem, jak tomu je u dnešních lidí. Lícní kosti jsou mohutné a široké. Jeho zvířecí výraz obličeje byl umírněný. Chodil vzpřímeně s nachýlenou hlavou. Podle nálezu jeho stehenní kosti se odhaduje, že měřil asi 150 centimerů. Bydlel v jeskyni nebo ve skalních puklinách a štěrbinách u dnešního Ču-ku-tienu. Dovedl vyrábět nástroje z kamene, z pískovce a křemence. Vedle sběračství podnikal i lovy na velká zvířata, dokazují to nálezy rozbitých a ohořelých kostí divokých vepřů, medvědů, tygrů, jelenů a jiných. Drobné hlodavce, třeba křečky, sviště, pišťuchy vyhrabávali z děr a doupat. Mimo lovu se živil i sběrem, především třešňovitými plody jednoho druhu břestovce. Sbírali také cibulky, hlízy a kořínky. Také se našly některé lidské kosti se stopami po ořezání. To by znamenalo, že čínský opočlověk byl i kanibalem. Rozrážel kosti, z nichž vyjídal morek, a lebky, ze kterých vyjídal mozek. Byl to v dějinách lidstva nejstarší případ lidojedství. V této době, kdy nejprimitivnější lidský druh žil téměř ještě na zvířecím stupni, nebyl kanibalismus žádným zvláštním a neobvyklým jevem.

17

Z pradějin člověka S ohněm už dokázal pracovat i uchovávat jej, ale získával ho jen náhodně, třeba z lesních nebo stepních požárů způsobených bleskem. Oheň sinanthropy chránil před šelmami, ohříval je a opékali si na něm maso. Řeč se nijak nelišila od starších pithecanthropů, ovládali pouze jednoduchá slova a gesta.

4.2.3 Německý opočlověk V roce 1907 se u německé vesnice Maueru našla dobře zachovaná čelist. Tato čelist je známá jako mauerská nebo též heidelberská, protože se pozorovala v heidelberské univerzitě. Tvor, jemuž mauerská čelist patří, dostal jméno Homo heidelbergensis, tj. Člověk heidelberský, ale jelikož nejde o pravý lidský typ, ale o opočlověka, navrhli nové jméno Protanthropus, tj. prvočlověk. Bohužel se o něm moc neví, jaký měla jeho mozkovna objem ani jak byl vysoký. Jistě se ale podobal jávským pithecanthropům a čínským sinanthropům. Víme, že stoličky Protanthropa byly výrazně menší, což je typický lidský znak. Protanthropus žil asi před 500 000 lety v nížinách mezi dnešní Švábskou Jurou a řekou Rýnem, jimiž protékala řeka Neckar. Nástroje vyráběl z kamene, především z křemitých pískovců. Jejich délka byla různě velká, přibližně 6 až 25 centimentrů. Nejčastějším typem byl jakýsi nástroj hoblíkovitého tvaru. Používali i mohutné klacky nebo přišpičatělé silné větve jako zbraně nebo při sběru různých kořínků, cibule a hlíz jako dobrá vyrypovadla. Žil v malých tlupách, svá tábořiště měl pod širým nebem.

4.3 Člověk neandrtálský V roce 1829 se v belgické lokalitě Engis nalezly vůbec první pozůstatky pravěkého člověka a poté ve forbesově lomu v Gibraltaru v roce 1848, ale jelikož byl názor o pravěkých předcích člověka v této době zakázán, byly ostatky uloženy pouze do muzea nebyly nijak zkoumány. Mezi Dusseldorfem a Elberfeldem v západním Německu se nachází malebné údolí pojmenované Neanderovo podle evangelického theologa Joachima Neandera, německy 18

Z pradějin člověka ,,Neanderthal“. Toto místo se stalo proslulým, když v roce 1856 v tomto údolí lámali dělníci ve skalách devonský vápenec a při této práci objevovali často i kosti různých pravěkých zvířat. Nevěnovali však tomu pozornost a vyhazovali je i s hlínou na dno údolí, kosti se při tom hodně poškodily. Když potom nalezli lidskou kostru podivných tvarů, začaly všechny kosti shromažďovat. O tomto nálezu se dověděl Johann Carl Fuhlrott, profesor matematiky a přírodních věd, a začal kosti podrobně zkoumat a jako první prohlásil, že tyto kosterní pozůstatky patří pravěké formě našeho plemene. Jeho závěr byl pro tehdejší svět šokující a nepřijatelný, měl hodně odpůrců. Lidé tuto myšlenku uznali až roku 1859, když Charles Darwin dal za pravdu Fuhlrottovi. Už lebka z Neanderova údolí ukázala, že je odlišná od lebky dnešního člověka. Tato mozkovna byla nápadně nízká, dlouhá a docela široká. Lebka měla znaky anthropoidních opic, jako jsou například velké nadočnicové oblouky, tlamovitá čelist nebo široký a plochý nos. Kapacita mozku byla poměrně veliká, dokonce i někdy větší, než má dnešní člověk. Ale průměrně byl objem téměř 1500 cm3. Z jeho pátře se usoudilo, že nechodil příliš vzpřímeně, ale chodil dopředu nachýlený. Jeho výška byla asi 160 až 165 cm vysoká. Byli hodně svalnatí, měli robustní a mohutnou postavu. Vyskytovali se téměř po celé Evropě a také v západní Asii, dokazují to nálezy jejich kostí po celé Evropě. Za východněji položené naleziště neandertálců byla dosud považována jeskyně Tešik-Taš v Uzbekistánu, kde byly v roce 1938 objeveny pozůstatky neandertálského dítěte staré asi 70 000 let.

19

Z pradějin člověka Neandrtálci se živili sběrem, který zajišťovaly ženy a děti, a lovem, který byl především povinností mužů. Lovili drobnou zvěř, kterou uštvali nebo nebo zabili mířeným hodem. Velká zvířata lovili příležitostně, chystali na ně pasti. Že tomu tak bylo svědčí taubašské

naleziště

u

Výmaru

v

Německu, kde byly v ohništi nalezeny opálené kosti praslona Elephas antiquus a nosorožce Coelodonta merckii, tedy kosti ohromných zvířat, které museli taubšští lovci ulovit jedině lstí nebo úchytem do dobře maskovaných jam. Tato myšlenka o lovecké lsti musela neandrtálce napadnout, když nějaké zvíře náhodně spadlo do přirozené jámy nebo třeba do vývratu vichřicí vyvráceného stromu.

Ulovenou

velkou

kořist

porcovali neandrtálští lovci rovnou na Pěstní klín

místě, neboť by ji celou neunesli. Přenášeli pouze vybrané a nejsnáze přenosné části, které opékali v ohni.

Pochoutkou pro ně byl morek, proto dlouhé morkové kosti ulovených zvířat rozráželi, aby si mohli vybrat tuto pochoutku. Otvírali také lebky ulovených zvířat a vyjídali mozek. Jejich nejhojnějším lovným zvířetem byl jeskynní medvěd, proto o těchto pralovcích mluvíme často jako o lovcívh jeskynních medvědů. Neandrtálci neustále posunovali svá tábořiště z místa na místo, aby se podřídili sběratelským a loveckým podmínkám. Už tehdy měla každá tlupa svůj okrsek, svá loviště, která střežila a bránila proti každému vetřelci. Ohniště neandrtálských pralovců také prozradila, že neopovrhovali ani lidským masem. Při lovu i obraně používali nenandrtálci také mohutných sukovitých klacků a kyjů. Život neandrtálských pralovců nebyl lehký. V teplé době meziledové byl život snažší, tábořili pod širým nebem nebo i pod převislými skalisky. Když nastala poslední doba ledová, přesunuli se do jeskyň, které se nakonec staly jejich výhradními obydlími. Před chladem a mrazem se chránili hrubě vypracovanými kůžemi ulovených zvířat. I když byli 20

Z pradějin člověka neustálým pobytem v přírodě a těžkým životem velmi otužilí, trpěli různými chorobami, nejčastěji různými revmatickými chorobami, způsobené hlavně dlouhým pobytem ve vlhkých jeskyních. Vlivem nepříznivého podnebí, těžkého života a chorob neandrtálci žili poměrně krátce. Nalezené kostry padesátiletých mužů projevují už všechny známky typické stařeckosti. Velmi málo těchto pralovců zemřelo přirozenou smrtí, většina z nich zemřela buď nešťastnou náhodou nebo strádáním v boji či lovu. Jejich tlupy nebyly velké, většinou je tvořili členové jedné nebo jen několika málo rodin. Z toho vyplývá, že členové tlup se museli plemenit především mezi sebou. Docházelo i k loupení žen z cizích tlup, neboť tehdy byla žena vzácným a prospěšným tvorem pro sílu a vzrůst tlupy. Někteří badatelé soudí, že se některé tlupy přátelily a projevovaly to tím, že si navzájem vyměňovaly mladé ženy k založení nových rodin. Zbraně neandrtálců byly kamenné. Vyráběli je z jader a úštěpů pazourkových hlíz. Byly upravené tak, aby se pohodlně držely v ruce, jsou to takzvané pěstní klíny, které byly význačné především pro západoevropské neandrtálce. Mezi jejich nástroje patřila především různá rydla, škrabadla, drasadla, hroty. Sloužily k různým druhům práce, k rytí, vrtání, řezání, oškrabávání a podobně. Materiál, ze kterého se nástroje vyráběly, nebyl jen pazourek. Vyráběly se z vápenců, křemenů a jiných hornin, nikdy však nebyly tak dokonalé jako pazourkové. Vzácně známe i kostěnné nástroje, které se zhotovovali z kostí jeskynních medvědů. Lovci jeskynních medvědů už žili duchovně. Své bratry pochovávali. Pohřby neandrtálských lidí jsou nejstarší vůbec a svědčí o tom, že již jejich hrobník, tedy neandrtálský pralovec, se zamyslel nad některými otázkami, které zajímají i dnešní lidstvo. Podnětem k těmto myšlenkám byla především smrt některého z jeho druhů. Nevěděli, proč se tělo najednou přestalo hýbat, jestli zemřel proto, že přestal dýchat nebo proto, že z ran přestala proudit krev. Byly to těžké otázky, na které jejich rozum nestačil. Zřejmě si mysleli, že mrtvý žije jakýmsi záhadným způsobem a že způsobuje i mnohá neštěstí. Dospěl tedy k poznání, že je potřeba se před ním chránit, že je nutno ho uložit do země poblíž ohně, u něhož žil, a zasypat ho, aby se nemohl vrátit. Z několika nálezů se zjistilo, že neandrtálci pochovávali své mrtvé do mělkých hrobů na pravý bok a s pravou rukou pod hlavou a se skrčenýma nohama. Zvyk skrčování nohou zemřelých trval mnoho tisíc let. Pravděpodobně skrčení těla mělo napodobovat polohu těla při spánku, v jaké za živa po 21

Z pradějin člověka práci nebo lovu odpočívali ve spánku u ohně. V některých hrobech byly nalezeny i různé nástroje a opálené kosti, byly to jakési milodary, které dávali nebožtíkům na cestu do věčnosti. Neandrtálci si posmrtný život představovali jako trochu odlišné pokračování jejich pozemského života, proto dávali do hrobu kamenné nástroje i trochu jídla. Členové tlupy měli soucit k mrtvému a jeskyni, u které se tělo pohřbilo, většinou opustili a odešli jinam. Když ještě neandrtálský člověk ještě neuměl rozdělat oheň, získával ho náhodně, třeba při zasáhnutí stromu bleskem. Oheň byl pro ně už téměř nepostradatelný. Když jim v ohništi zhasla poslední jiskra, pralidé cítili úzkost a hrůzu. Bez plamene nemohli odhánět dravce, opkékat maso, které se žárem ohně stávalo chutnějším a stravitelnějším, a ohřát se v kruté době ledové. Toho, komu byl oheň svěřen a kdo ho pečlivě nehlídal, čekal těžký trest. Jakmile však neandrtálci zjistili, jak rozdělat oheň, byl ve vývoji lidstva učiněn velký krok dopředu.

Neandrtálské dítě

Kostra Neandrtálce a člověka dnešního typu Nenandrtálec měl už tři lidské přednosti. Vyrábět a pracovat s nástroji, zvládnout oheň a ovládat řeč. Byl tedy už pravým člověkem.

22


4.4 Člověk kromaňonský Ve Francii se při stavbě dráhy roku 1868 objevily ve skále, zvané Cro – Magnon kosterní zbytky člověka, které jsou naprosto odlišné od primitivního neandrtálce. Jsou to pozůstatky, které josu vývojově vyšší a jemně modelované. Tato nová vývojová etapa dostala název Homo sapiens fossilis, česky člověk předvěký neboli kromaňonec. Kosterní pozůstatky patřily třem mužům, jedné ženě a jednomu dítěti. Zbytky těchto lidí se pak staly představiteli rasy cromagnonské. Kostra muže ukazuje všechny znaky této rasy. Kromaňonský muž byl vysoký 185 centimetrů, měl široký trup a postavu atletického vzhledu. Lebka je velká a krásně vyklenutá mozkovna. Čelo je vysoké, široké a neubíhá do zad. Obličej už nemá zvířecí výraz, čelisti nejsou tlamovité, brada je dobře vyvinutá a vystupuje dopředu, rysy v objičeji jsou jemné. Postava je zcela vzpřímená, držení těla a rozměry dlouhých kostí končetin se shodují s dnešním člověkem. Stejná je i stavba mozku. Měl mohutně vyvinuté žvýkací svalstvo. Vedle kromaňonců byly objeveny i takové kosterní pozůstatky, které se od nich značně liší.

Kostry patřily muži a ženě, jejichž tělesné znaky jsou velmi podobné znakům

černého plemene, proto se mluví o znacích negroidních. Jsou to příslušníci rasy grimaldské, která pronikla z Afriky do Evropy. Jiný od kromaňonců odlišný typ byl malého vzrůstu, průměrná výška byla asi 150 cm a měli velmi dlouhé a vysoké hlavy. Měli podobnou kostru jako Eskymáci. Tato rasa se nazývá chanceladská. Po celé Evropě se rozšířila Aurignacká kultura. Aurignačtí lovci spadají do částí poslední doby ledové, v níž se podstatně oteplilo. V této době mohli lovci tábořit ve volné přírodě. Při dalším nárazu ledovce se uchylovali do jeskyň nebo i stavěli podzemní zemljanky, aby mohli snadněji překonat chlad krutých zim. Byli zdatnými lovci a jejich hlavním lovným zvířetem byl mamut, proto se přezdívají lovci mamutů. Lovili i srstnaté nosorožce, soby, divoké koně, pratury ale také menší zvěř, vlky, lední lišky, sněžné zajíce a jiné. Jejich nástroje a zbraně byly vyrobené především z kamene, z kostí a parohů. Aurignačtí lovci mamutů byli prvními tvůrci nejstaršího umění. Po aurignacké kultuře následovala kultura magdalénská. Nástroje se vyráběli více z kostí než z kamene. Vznikly harpuny, které byly v této době časté. Hojné byly i kostěnné hroty, které mají krevní žlábek, aby kořist rychleji vykrvácela. Jejich loveckou výzbroj

23

Z pradějin člověka tvořily ještě zvláštní hole, z nichž lovci vymršťovali kopí. V táborovém životě používali různá šidla a jehly na šití. Magdalénští lovci už měli píšťaly a primitivní flétny, používali je na signalizování a při různých magických obřadech. Při těchto obřadech používali i misky, zhotovené ze zvířecích, ale i lidských lebek. U magdalénců vyvrcholilo paleolitické umění. Jde o drobná přenosná umělecká díla nebo o nádherné barevné malby na stěnách mnohých jeskyň. U nás se nalezla nedaleko Brna umělecká památka moravských magdalénců. Je to rytina, znázorňující boj bisonů. Jelikož mamuti začali vymírat, jejich dalším hlavním zvířetem byl sob, přezdívali se tedy lovci sobů. Magdalénská kultura spadá do poslední části doby ledové, kdy bylo počasí studené a mrazivé, proto jejich tábořiště nacházíme většinou v jeskyních. Pro Aurignacké i magdilénské lovce byl lov hlavním zaměstnáním. Ovládali mnoho loveckých lstí a úskoků, byli dokonalými lovci. Aurignačtí lovci mamutů měli oproti nenadrtálcům mnohem dokonalejší zbraně. Byly to především dobrá kopí a oštěpy s kamennými nebo kostěnnými hroty, šípy a luky a v jejich výbavě nachyběla

ani

lasa,

zatěžkána na jendom konci kameny ale i koulemi nebo válci

vyřezanými

mamutoviny, profesor

jak

používali

zjistil

Absolon

Věstonicích.

K i

z ve lovu

kamenné

kotouče, které sloužily jako vrhací kameny při lovu malých zvířat. Měli i ostré dýky, které si vyráběli z kostí ulovených zvířat, a dřevěnné kyje, které se hodily k dobíjení lapeného nebo zraněného zvířete. I když už měli mnohem lepší zbraně než jejich předchůdci a lovili ve skupinách, lov velkých mamutů, strstnatých nosorožců, praturů, divokých vepřů byl riskantní a odvážný. Zranění lovců, která byla často těžká, vedla ke zmrzačení nebo i k

24

Z pradějin člověka smrti, nutila lovce vymýšlet lepší a dokonalejší lsti, jakými by snadněji a bez osobního nebezpečí mohli zvířata ulovit. Tito lovci dobře znali chování a zvyky své lovné zvěře. Na stezkách, po nichž zvěř chodila pravidelně k napajedlům, vykopávali hluboké jámy, které pokryly větvemi a posypali hlínou a drny. Takto maskované jámy sloužily k lapení především větší zvěře, mamutů a srstnatých nosorožců, které se z nich nemohla osvobodit. Zvěř, která chodila po stezkách pod korunami stromů, lovili tak, že si lovci lehli na silné větve a odtud šípy, kameny a oštěpy ubíjeli zvěř jdoucí k vodě. Jindy zaháněli zvěř do bažin a močalů, nebo do skalních úzkých soutěsek. Z jeskynních kreseb se zachovali plánky jejich pokročilejších pastí. Takovou obyčejnou pastí byly jednoduché ohrady s jedním vchodem, který rychle zatarasili, když do ohrady vešlo jedno nebo i více zvířat. Poté zvířata zabíjeli postupně podle potřeby. Z kreseb známe složitější pasti, sestavené ze střechovitě postavených klád nad stezkami zvěře a při průchodu zvířete se na něj zřítila tato nastražená stavba. Zvíře těžké klády zranily a lovci ho už jen dobili. Někdy se také zahalili do zvířecích kůží a po čtyřech se plížili ke zvířeti, někdy jim stačil i svazek větví, který drželi před sebou a kryl jejich těla. Plížili se proti větru a když byli dostatečně blízko, vyskočili a než se zvíře vzpamatovalo, mělo v sobě zapíchnuté šípy a oštěpy. Zajímavý lovecký úskok byl zjistěn u Laugerie Haute ve Francii, v místě, kde křídové vápence pozvolna sbíhají k hladině řeky Vézéry. Lovci zde ostrými kameny vydlabali ve vápenci 21 jam, 80 až 160 cm hlubokých a 60 až 230 cm širokých, ve směru řeky a v řadách za sebou tak, aby mezi dvěma jámami přední řady byla jedna jáma zadní řady. Jámy pak zamaskovali a většina zvěře, která tudy procházela se napít k vodě, se chytila a 25

Z pradějin člověka poté byla lovci dobita. Jinou lstí, kterou lovci používali, bylo pozvolné štvaní divokých koňů, mnohdy za pomoci ohně, na vrchol skály až k prudkému srázu, odkud pak poplašení koně padali dolů, kde zůstali ležet s přeráženými údy, jiní lovci je takto zmrzačené ubili. Dokazuje to nález obrovského počtu kostí pod příkrou stěnou skály, který patřil až 100 tisícům jedinců. Lovili téměř vše, jen jeskynních lvům se raději vyhýbali. Lovci nelovili jen pro maso, ale i pro kůže, kterými se odívali, pokrývali své stany a na kterých spali. Magdalénští lovci sobů zdokonalili především některé lovecké zbraně, které se jim osvědčily při lovu. Objevily se harpuny, opatřené zpravidla dvěma řadami zubů. Na Moravě byla však nalezena i harpuna, která má tři řady zubů. Pro aurignacké i magdalénské lovce nebylo maso jedinou potravou, běžnější byla potrava rostlinná. Sběr byl záležitostí žen, dětí a straců. I ve sběru už měli určité zkušenosti a přehled míst, kde sbírat. Vzácně se zachovala památka, která se vykládá jako ze sobích parohů vyřezané klasy. Tato umělecká památka u vědců vzbudila domněnku, že už tito lidé začali pěstovat obilí. Je možné, že dovedli semena kamennými drtidly rozdrtit a ze šrotovné mouky připravit nějakou tuhou kaši, kterou na žhavých kamnech opékali v jakési placky. Také není vyloučeno, že klasy travin nebo jejich semena dokázali usušením uchovat na dobu, kdy už bylo po sklizni. Z konce paleolitu se zachovala kresba, na které je lidská postava s košem ruce, která leze po lanech vzhůru ke skalní štěrbině, z níž vylétají včely. Tito lovci tedy znali i med divokých včel. Potravy v těchto tlupách nebylo nikdy nadbytek. Hlad nastával v mrazivých dnech zimy. Ani v létě nebývalo potravy nazbyt, neboť maso se teplem kazilo, proto se muselo sníst co nejrychleji. A tak se střídal hlad s obrovskými hostinami. V zimě si mohli maso ponechat i na jiné dny, neboť mrazy zabraňovaly rozkladu masa. Nouze a hlad se mohly zmírnit až když se naučili sušit a udit maso. Udění masa vynalezli náhodně. Nějaký zapomenutý kus masa u ohně očouzený dýmem krásně voněl a výborně chutnal. Udění a sušení masa se stalo zvykem a nutností. Udělali značný pokrok v uhájení živobytí, ale ještě stále bylo sušení a udění závislé na lovech, protože ochočovat a chovat zvířata ve stádech dovedli až lidé mladší doby kamenné. Tlupa paleolitických lovců byla základní, společenskou i hospodářskou jednotkou. Později to byl už dokonale organizovaný rod. Tlupa i rod žily, staraly se o potravu, 26

Z pradějin člověka bezpečnost a úkryt společně. Místa, kde tlupy a rody sídlily, nazýváme tábořiště, sídliště nebo stanice. V chladných obdobích se staly tábořišti jeskyně. V teplejších obdobích se tábořiště rozkládala pod širým nebem nebo pod převislými skalisky. Jeskyně měly pro lovce mamutů mnoho výhod. Chránily je před nepohodlnými venkovními vlivy a před dravou zvěří, zvlášť vhodné byly jskyně s úzkým a nízkým vchodem, který se zatarasil větším balvanem. Tlupy i rody sídlily jen na začátku jeskyň, kde pronikalo světlo a nebylo takové vlhko jako v zadní části jeskyně. U vchodu do jeskyň plály ohně, které šířily světlo, teplo a v noci odháněly dravce. V jeskyních, které měly velký vchod, a na tábořištích pod širým nebem si lidé stavěli primitivní stany, aby lépe snášeli nepřízeň počasí. Jestliže neměli ve svém kraji jeskyně, zhotovili si je uměle. Na ukrajinské stepi s velmi nevlídným počasím bylo objeveno několik jam, v nichž byly pozůstatky po ohništích. Tyto jámy, které byly domovem ukrajinských lovců mamutů, měly nad sebou jakousi stanovitou střechu jejíž kostru tvořily kůly, pokryté kůžemi, březovou kůrou a po bocích i vykopanou hlínou a mamutími kly. Jáma tady splynula s povrchem stepi. Příchod do jámy tvořila 1 m široká šikmá chodba. Některé jámy měly i komín k odvodu kouře z ohniště. Poblíž tohoto obydlí byly i zásobní jámy. Tyto stavby byly dostatečnou ochranou před chladem a mrazy krutých zim. Nazývají se zemljamky. Svá tábořiště zakládali především na jižních, slunných svazích, pokud možno chráněnných skalním útesem nebo svahem hor před severními větry. Byla vždy položena tak, aby je neohrožovaly povodně. K vodě chodila zvěř pít, a tak zde mohli snadně lovit. Potřebovali mít i rozhled, aby mohli sledovat přesun stád zvířat nebo nepřátelských tlup. Hlavním požadavkem na volbu tábořiště bylo bohatství kraje zvěří. Magdalénští lovci sobů obývali ve střední i západní Evropě výhradně jeskyně, neboť žili na sklonku doby ledové a na počátku doby poledové v drsném podnebí, které je zahnalo do jeskyň, kde neustále plály jejich ohně. Aurignačtí lovci už dovedli vznítit oheň. U ohně lovci odpočívali, pracovali, odbývali své zábavy a porady. Kolem ohně probíhal život celé tlupy nebo rodu. Ohně udržovali dřevem stromů ale i kostmi velkých zvířat, udržoval se totiž tukem, řinoucím se z konců pálených kostí do plamenů. Stejně jako neandrtálci i kromaňonci si rádi pochutnali na morku z kostí a mozku zvířat. Maso pojídali tito lovci už hodně opečené na rozžhavených kamenech nebo ve 27

Z pradějin člověka žhavém popelu, tak se totiž stávalo maso měkčím, chutnějším a stravitelnějším. Zbylé kosti zvířat třídili a uchovávali v odpadkových jámách. Vytvářeli první sklady surovin. U ohňů vytvářeli někteří lovci-umělci i drobná díla. Různé náhrdelníky a náramky, které mnohdy sloužily asi více jako amulety než ozdoba. Amulety měly chránit člověka před každým nebezpečím a nemocemi. Takovéto náhrdelníky vyráběli z různého materiálu. Hodně používali různých ulitek a lasturek tehdejších i dnešních mlžů a plžů, například z ulitek třetihorních plžů jehlanek. Vyráběli také ze zubů vlků, ledních medvědů a hyen, z dvojitých perel, vyřezaných z mamutoviny a nebo ze zubu třetihorního žraloka. Výroba náhrdelníků a náramků byla práce žen a dívek, ty obstarávaly také oblečení. V zimě museli chodit celí zahaleni do zvířecích kůží a kožešin. V létě jim stačil jen kus kožešiny kolem boků. Jehly, nalezené na četných jejich tábořištích, jsou důkazem, že kromaňonci uměli jednotlivé kožešiny sešívat a vytvářet z nich jakési kalhoty a kabáty. Kabáty se spínaly zvláštními sponami s otvory. Oblečení si zdobili mušlemi a lasturkami. Lovci zdobili i svá těla. Různými ptačími péry si zdobili vlasy. O účesech žen se moc neví, na ženských soškách, takzvaných venuších, je účes vždy velmi pečlivý a zpravidla hodně složitý. Na mnohých tábořištích těchto lovců se nachází často i hroudy různých barevných hlinek, červené, žluté, černé i bílé. Sloužily k malování těl, neboť toto malování je nejstarší způsob ozdoby vůbec. Našly se i tyčinky k nanášení těchto barev. Už v této době byly ženy velké parádnice, svědčil o tom nález nejstarší pudřenky, zhotovené z duté ptačí kosti, v níž bylo práškové barvivo. Tato pudřenka ale nemusela patřit pouze ženě. Barvení těla mělo význam především náboženský, pudřenka mohla patřit i některému kouzelníkovi. Léčebné zkušenosti měly především staré ženy, které je předávaly dalším generacím v dokonalejších formách. Znaly léčebné moci různých rostlin, jejich listí, kořenů i plodů. Již víme že už neandrtálci pohřbívali své mrtvé, aurignačtí lovci také. Někdy mrtvolu položili přímo do ohniště , jindy ukládali mrtvé tělo do uměle vyhloubených hrobů a hlavu i nohy obložili zvláštními kamennými skříňkami. Někdy zatěžkávali hlavu, prsa a nohy mrtvého kameny, jako by chtěli zabránit, aby se mrtvý nemohl zvednou z hrobu. Měli strach z mrtvých, proto je také někdy svazovali do kozelců, což se při vykopání hrobu projevuje silně skrčenou kostrou. Někdy zas nechali mrtvého v jeskyni a vchod zaterasili balvanem. Mrtvé posypávali červeným barvivem a nechávali jim v hrobech milodary, 28

Z pradějin člověka ozdoby, kamenné nástroje a potravu. Pohřbívali dospělé i děti, i těm byly dávány milodary. Například hrobka lovců mamutů z Předmostí, kde se v roce 1864 našlo 20 koster, pohřbených ve skrčené poloze a hlavou obrácených k severu. Byly zde pochovány většinou děti a mladé osoby. Byly zde nalezeny i kostry kojenců. Byly posypány červeným barvivem a součástí dětského hrobu byl krásný náhrdelník ze 42 provrtaných liščích zubů, křížem přes sebe. Zvláštností jsou pohřby částečné, kdy se pohřbí pouze část těla, především hlava. Takové pohřby jsou známe hlavně z doby magdalénců. Vrcholná umělecká díla paleolitických lovců nacházíme hlavně ve španělských a francouzských jeskyních. Hlavním námětem lovců mamutů i sobů pro tvorbu umění byla zvěř a žena. Všechno ostatní zůstalo v pozadí. Paleolitická umělecká díla se dělila na drobné předměty, plastiky a nástěnné malby a rytiny. Drobné předměty jsou zdobené kresbou, rytinou nebo řezbou. Plastiky zachycují podoby lidí nebo zvířat, nástěnné malby a rytiny v jeskyních nebo na skalních stěnách. Toto umění pak vykvétalo ve dvou oblastech. V Oblasti franko – kantabesrké a v oblasti východošpanělské.

4.4.1 Umění lovců sobů a mamutů K nejstarším uměleckým dílům aurignackých lovců mamutů patří sošky nahých žen, takzvané venuše. U těchto sošek jsou přehnaně zvýrazněné prsy, břicho a stehna, tedy tělesné znaky, které vyznačují ženu. Naopak obličej, vlasy, ruce a nohy jsou u těchto sošek většinou zanedbané. Většinou jsou tyto sošky vyřezány z úlomků mamutího klu nebo kostí. Ale venuše jsou vyrobeny i z jiných materiálů, například naše Věstonická Venuše je vyrobena z plastické hmoty ze spálených kostí, hlíny a tuku. Průměrná velikost těchto venuší je 5 až 10 cm, výjimku tvoří reliefy z francouzského naleziště Laussel, které jsou vysoké asi půl metru. Všechny tyto venuše jsou bez oděvu, ale našla se i venuše oblečená v jakési kožešinové kombinéze s kapucí. Vzácná je tzv. Venuše předmostská, nalezená v Předmostí u Přerova. Je to rytina vyrytá do úlomku mamutího klu. Při výrobě venuší šlo především o zdůraznění funkce ženy jako zachovatelky rodu. Venuše hrály důležitou roli i v různých magických obřadech. Byly nošeny i jako náhrdelníky a amulety.

29

Z pradějin člověka Vzácné

jsou

sošky

mužů

se

zdůrazněným

mužstvím. Taková vzácna umělecká památka se nalezla v Brně a byla vytvořena z mamutoviny. Mnohem vzácnější jsou lidské hlavy, vyrobené také z mamutoviny. Je to jediný portrét paleolitického člověka. Tato lidská tvář patří k vrcholným dílům pravěké plastiky. Kromě sošek žen a mužů známe i sošky a rytiny zvířat. Ve Věstonicích se našly sošky medvědů, divokých koní, nosorožce, mamuta, sobů a mnoho dalších. Často to byly jen některé části těl nebo hlav, protože byly často ničeny při různých obřadech, kdy lovci tyto sošky zmrzačili nebo i dokonce rozdrtili při čarování a kouzlení. Nejvíce se ryli bisoni, kozorožci,

venuše z Lespugue

kamzíci sobi, pratuři nebo jeskynní medvědi. Vzácné byly rytiny rostlin. K rytí používali pazourkové rydlo. K nejcennějším a nejobdivuhodnějším uměním patří malby zvířat, kterými kromaňonci vyzdobili některé francouzské a španělské jeskyně. Mezi významná naleziště nádherných maleb patří jeskyně Altamira na severu španělska, ve které se v roce 1868 našly nástěnné malby zvířat. Nejkrásnější jsou blízko u vchodu v postranní chodbě. Nízký strop této chodby je pokryt v délce 14 metrů samými obrazy zvířat, namalovanými červeně a černě s jemnými odstíny. Hlavním motivem jsou bisoni, divocí koně, laně a divocí vepři. Dále to je jeskyně v Dordogni ve Francii s rytinami i malbami mamutů, praturů nebo sobů. Ti byli namalováni černou a žlutou barvou ve všech odstínech. K vybarvování používali barevné hlinky, především žlutý okr a červený krevel. Tyto barvy rozdělávali tukem z ulovených zvířat a nanášeli je prstem nebo různými tyčinkami z dřeva a kostí. Při malování používali palety, zhotovených z lopatek zvířat. Není vyloučeno, že si z kůže a chlupů vytvářeli primitivní štětce, které se ale nedochovaly. Barvy přenášeli a uchovávali v dutině sobí kosti. Malby a rytiny nesloužily lovcům jen pro radost, měly pro to mnohem hlubší příčiny. Důkazem je, že tyto malby a rytiny jsou často daleko od vchodů na skrytých a těžko 30

Z pradějin člověka dosažitelných místech. Smysl těchto uměleckých památek byl zcela jiný než okrasný. Sloužily hlavně k obřadům k plodnosti žen a tím i k vzrůstu tlupy, neboť ta potřebovala stálý příliv mladých, zdravých a silných lovců, které mohly dát tlupě jen ženy. Proto prováděli tyto obřady, aby byla plodnost co největší. Jeskyně, ve kterých se obřady prováděly se nazývají pravěké svatyně, tato místa byla magickými kulty. Nacházela se na odlehlých, skrytých jeskyních položených v propadlých úvalech. Proto jsou dodnes nalézána jen náhodou. V jeskyni na severní straně Pyrenejí se nachází jeskyně, do které je velmi těžký přístup. K vchodu do jeskyně se dá pouze připlavat nebo připlout na nízké lodičce. Po několika hodinovém plazení v úzkých chodbičkách, ve kterých se nedá ani zvednout hlavu se nachází velká a krásně vyzdobená síň sochami, představující samici a samce bisona. V době objevení byly na zemi ještě vidět stopy lidí, kteří kolem sochy tancovaly. Stopy patřily mladým lidem, z toho lze usuzovat, že v této svatyni se podrobovali obřadům chlapci a dívky, kteří měli být přijati mezi muže a ženu. Jiné svatyně sloužily k loveckým magiím. Konaly se obřady, které měly zajistit lovcům úspěch při lovu medvědů. Při tomto ceremoniálu se šípy strefovali do hliněné sochy medvěda, která byla 60 cm vyoská a 110 sm dlouhá. Na krk sochy posadili skutečnou medvědí hlavu. Paleoličtí lidé neradi zobrazovali sebe. Nejčastěji se zobrazovali v karikatuře. Na nalezených obrazech jsou často přestrojení lidé se zvířecími maskami, byli to kouzelníci. Ti hráli při magických obřadech nejdůležitější roli. Kouzelníci ošetřovali zlomeniny, znali léčivost, vlastnosti i jedovatost bylin. K obřadům potřebovali různé předměty, jakou jsou chřestidla z vyschlých močových měchýřů ulovených zvířat, různé amulety, talismany i ozdoby do vlasů. Dovedli vyrábět i primitivní píšťaly, bubny a kouzelnické hole, které jsou zdobeny krásnými rytinami. Umělci, kteří svatyně zdobili, potřebovali k malování nebo rytí světlo. Používali smolné pochodně i jakési kahance, naplněné zvířecím tukem, do něhož byl vložen kousek suchého a svinutého rašelníku. Takové svítidlo bylo zhotoveno z červeného pískovce a na jedné straně je tojboké držadlo. Umělci také museli používat nějaké primitivní žebříky nebo lešení, protože některé obrazy jsou umístěny na těžko dosažitelných místech.

31


Venuše willendorfská Venuše věstonická

Malba koní z francouzské jeskyně Lascaux

32


4.4.2 Ustupování ledovců Severský ledovec, který pokrýval jako pevný krunýř velikou část Evropy, začal pomalu roztávat a posunovat se k severu. Nakonec zůstaly jen dva malé lodovcové štíty ve vysokých skandinávských horách, které zůstaly až dodnes. S ústupem ledovců se krajina měnila. Bílou ledovcovou pláň nahradila zeleň a rostliny. Nejdříve to byly tundry, pak stepi a nakonec lesy. Mamuti, srstnatí nosorožci,, sobi, lední lišky a jiní severští živočichové usupovali společně s ledovcem k severu. Kraje se plnily zvířaty, které známe dnes, vlky, bobry nebo medvědy, z nichž ale některé typy vyhynuly. Začala tedy doba poledová, takzvaná střední doba kamenná, začínající asi 10 000 let před n. l. A končící asi 4000 let před n. L. Lidé si našli nové způsoby obživy. Lidé této doby se živili lovem zajíců, bobrů, srnců nebo jelenů, ale především lovem ryb, které se rozmnožily v řekách i vzniklých jezerech po ústupu ledovců. V této době vynalezl člověk udici a člun, s kterým se mohl přemísťovat na velké vzdálenosti po vodě. Pomocí člunu dokázal překonat opravdu velké vzdálenosti, např. mořská úžina mezi njevýchodnější Asií a nejzápadnější Amerikou. Mesolitický člověk už tedy mohl osídlit americkou pevninu. Velkou změnou lidí mesolitu bylo ochočení zvířat. Jako prvním ochočeným zvířetem byl pes, který člověka věrně doprovázel.Stále se živili sběrem, lovem a nově i rybolovem. Jeho nástroje byly kamenné, nejvíce používal pazourek, rohovec a křemenec. Obýval sídliště a malá letní stanoviště, která mu přes léto sloužila k lovu.

Závěr 33

Z pradějin člověka Když jsem s prací začínala, nevěděla jsem o pravěkých lidech téměř nic. Ani na internetu jsem nenašla dostatek informací. Naprostou většinu absolvenstké práce jsem udělala s pomocí knih, které mi paní učitelka Sotonová zapůjčila. Překvapilo mne, s jakou chutí a zájmem jsem všechny knihy přečetla. Antrolopologie a dějiny umění mě zaujaly, a proto se mi absolvenstká práce dělala snadno. Dokonce jsem ani netušila, že bude mít tolik stran. Díky těmto výborným knihám jsem si uvědomila, že i tito lidé měli nějaké své příběhy a osudy, a že neměli lehký život. Zvláště v krutých časech doby ledové, kdy neměli dostatek jídla a schouleni k sobě v jeskyních přežívali. Zaujaly mě také různé magické obřady, při kterých museli hluboko lézt do stísněných jeskyň, nebo to, jaký obdiv a úctu měly tenkrát ženy, které byly pro tlupu nejdůležitější. Zkrátka kdybych mohla, docela bych se do této doby podívala, konktrétně do nějaké tlupy kromaňonců, protože jejich život mi přijde nejzajímavější. Dokonce i počasí bylo na konci této doby příznivé. Moc se mi líbí, že v této době byla příroda čistá a krásná, krajina nebyla nijak znečištěná, a běhalo po ní plno dnes už prehistorických zvířat. Měli bychom uchovávat Zemi v takovém stavu, aby se vývoj člověka, ale i jiných živočichů, čím dál více zdokonaloval.

34


Seznam použité literatury a zdrojů informací Knihy a publikace 1. Mazák, S. Jak vznikl člověk (Sága rodu Homo). Praha: Práce, 1977. 2. Augusta, J. Opolidé a předlidé. Praha: Mladá fronta, 1961. 3. Augusta, J. Z pradějin člověka. Praha: Orbis, 1954.

Elektronické zdroje 1. http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%BDvoj_%C4%8Dlov%C4%9Bka 2. http://cs.wikipedia.org/wiki/Australopithecus 3. http://cs.wikipedia.org/wiki/Homo_erectus 4. http://www.google.cz/imghp?hl=cs&tab=wi 5. http://www.fotoaparat.cz/


Seznam příloh I. Charles Darwin II. Fotografická příloha – dnešní lidoopi a opice


Příloha I

Charles Darwin

Charles Robert Darwin je známý přírodovědec, kterého proslavila tzv. evoluční biologie. Narodil se v Anglii 12. února 1809. Pochazí z bohaté rodiny, jeho otec byl lékař a děda botanik Erasmus Darwin, který měl už na konci osmnáctého století evoluční myšlenky. Charlese zajímaly přírodní vědy už ve škole. Šel tedy na Edinburghskou univerzitu studovat medicínu. Měl ale odpor k operacím, a tak Charles přestoupil na Cambridskou univerzitu, aby se stal duchovním, jelikož anglikánští duchovní byly dostatečně finančně zajištěni. Jeho zajímavost o biologii ho neopustila ani během studia, účastnil se několika přírodovědeckých akcí. Po ukončení studia dostal Darwin jedinečnou příležitost vydat se na dvouletou expedici do Jižní Ameriky na lodi Beagle. Darwin zkoumal pevniny, fosílie, geologické jevy, živé organismy a sesbíral také několik vzorků, které byly zatím většinou vědě neznámé. Během pozorování přírody v Jižní Americe Darwin potkal také několik domorodců. Usoudil, že v těch nejvzdálenějších místech Jižní Ameriky člověk existuje na nižším stupni dokonalosti, než v jiných částech světa. Právě kvůli této myšlence se začal Darwin zajímat o původu člověka. Darwin se z cest vrátil nakonec po pěti letech 2. října 1836. Vedl několik přednášek, na kterých prezentoval své

Z pradějin člověka teorie. Za svůj výzkum byl Darwin 24. ledna 1839

jmenován členem Královské

společnosti (Royal Society). Když se dozvěděl, že Alfred Russel Wallace dospěl k podobné teorii, urychlil vydání své teorie. Mezi jeho výzmané knihy patřily On the Origin of Species by Means of Natural Selection, or the Preservation of Favoured Races in the Struggle for Life (O vzniku druhů přírodním výběrem, neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život - většinou zkracovaná na: O původu druhů), The Descent of Man, and Selection in Relation to Sex, a The Expression of the Emotions in Man and Animals (Výraz emocí u člověka a zvířat). Měl několik odpůrců, kteří kritizovali jeho teorii. Se svojí manželkou měl deset dětí, z nichž tři brzy zemřely. Některé z jejich dětí trpěly nemocemi nebo slabostmi, Darwin se obával, že je to způsobeno tím, že jeho žena byla vlastně sestřenice. Ve svých spisech pak rozepsal škodlivé následky příbuzenského rozmnožování. Darwin zemřel v Downe, v hrabství Kentu, v Anglii. Na jeho počest byl pohřben ve Westminsterském opatství.

Příloha II

Fotografická příloha – dnešní lidoopi a opice

Orangutan bornejský


Gibbon

Gibbon


Orangutan

Orangutan: matka s mládětem


Šimpanzi

Šimpanz učenlivý


Gorila

Gorila

Základní škola a Mateřská škola Nová Bystřice Hradecká 390, Nová Bystřice. Absolventská práce Z PRADĚJIN ČLOVĚKA

Recommend Documents