OBSAH: Základní informace o zemi a mapky .................................................................................................... 2 Pátek 1.10.2010 odlet .......................................................................................................................... 4 Sobota 2.10. Teherán .......................................................................................................................... 5 Neděle 3.10. Teherán – přejezd do Qazvínu....................................................................................... 9 Pondělí 4.10. Qazvín – hrad Alamut.................................................................................................. 15 Úterý 5.10. Qazvín, Šalamounův trůn a vězení, Takáb..................................................................... 19 Středa 6.10. Soltánije, jeskyně Alí Sadr, Hamadán........................................................................... 22 Čtvrtek 7.10. Hamadán, hrobka Ester, Xerxův palác, hora Alvand ................................................... 27 Pátek 8.10. Bisotún, Kermánšáh ....................................................................................................... 33 Sobota 9.10. Chorramabád, Andimešk.............................................................................................. 36 Neděle 10.10. Choqá Zambíl – elamitský zikkurat, Súsy, Behbedán................................................ 40 Pondělí 11.10. Bišápur, rozvaliny města krále Šápura, Šíráz ........................................................... 44 Úterý 12.10. Šíráz - mešity, medresa, zahrady, bazar ..................................................................... 47 Středa 13.10. Persepolis, Naqše Rostam, Pasargady, Jazd............................................................. 50 Čtvrtek 14.10. Jazd, věže mlčení....................................................................................................... 54 Pátek 15.10. Čak Čak, Esfahán......................................................................................................... 57 Sobota 16.10. Esfahán, holubí dům, Arménská enkláva, Šáhova mešita......................................... 60 Neděle 17.10 – pondělí 18.10. Esfahán, pavilóny, přelet do Teheránu, Chomejního hrobka, odlet . 63 Krátký doslov ..................................................................................................................................... 68
Jitka Press Jičín Copyright © Jitka 2010 1
ÍRÁN 2010 - od mešity k mešitě, od hrobky k hrobce ☺ Základní informace o zemi a mapky Oficiální název: Íránská islámská republika (Džomhúrí-je islámí-je Írán). Rozloha: 1 648 000 km2 (cca 21 x větší než ČR) Obyvatelstvo: 65,4 milionů (odhad červenec 2007), 70 mil. (odhad 2002) Hlavní město: Teherán, Tehran (asi 12 milionů obyvatel) Státní zřízení: teokratická republika Územní členění: 30 provincií Jazyk: perština (ovládá zhruba 58 %), dále se mluví turkicky (28 %), kurdsky (9 %), lúrijsky, balúčsky, arabsky a turecky (celkem 7 %) Měna: 1 íránský rijál (IRR) Průměrný příjem rodiny ve městě cca 66 tis. Kč/rok, na venkově 44 tis. Kč/rok Průměrný plat cca 5.600 Kč /měs. (cca 300 USD), lékař 14 tis., úředník, učitel 5 tis. Kč Pod hranicí chudoby 25 – 60% obyvatelstva (neznámý je příjem zemědělského obyvatelstva) Nezaměstnanost až 50% Roční inflace 20% - embarga se promítají do život. úrovně obyvatelstva Náboženství: 98 % muslimové (šíité 89 %, sunnité 9 %), zbytek zoroastriáni, židé, křesťané, baháí. Časové pásmo: GMT/UTC + 3,5 hodin.; oproti ČR tedy +2,5 hodin v době zimního času a 1,5 hodin v době letního času. V zemi je povinný islámský oděv pro ženy (zahalení vlasů, krku, rukou po zápěstí a nohou po kotníky), pro muže dlouhé kalhoty. Není povolen zpěv a tanec na veřejnosti ani divadlo (pouze loutkové). Jsou zakázány hlučné domácí oslavy. Nekompromisní zákaz alkoholu včetně piva. Tresty podle islámského práva šaría. 2
Naše trasa: červeně autobus, modře vnitrostátní let
3
Pátek 1.10.2010 odlet V pátek před 9. hodinou nenabírá Pavel R. s Líbou a veze nás obě na letiště, kde se po delším bloudění setkáváme s naší budoucí skupinou. Vítáme se s průvodkyní Janou
Tomíškovou
z Liberce, s kterou jsem si v posledních
týdnech
hodně psala na mailu. Představuji Bakešovou,
Líbě
i
Ivu moji
průvodkyni z letošní cesty do Číny. Po obvyklých procedurách odlétáme do Istanbulu, kde máme do odletu dalšího letadla asi 6 hodin. Protože na rozdíl od slovenských účastníků nepotřebujeme turecká víza, odjíždíme městskou dopravou do centra města, kde si společně s průvodkyní Janou prohlížíme krásnou Modrou mešitu. Stavba je osvětlena zapadajícím sluncem, obrovitá, nádherná, poměrně málo
4
lidí
na
nádvoří
i
uvnitř.
Zouváme boty a vkládáme je do plastových sáčků, nosíme si je sebou. Na měkkém koberci působí chůze bosých nohou blahodárně. Výzdoba kupolí
mešity
výklenků
je
a
všech unikátní.
Vracíme se stejnou cestou na letiště, víc se nestihlo. Ale i
zhruba
hodinová
jízda
městem je zážitek, obzvlášť nazpět, kdy jsou ulice i všechny osvětleny.
stavby Letadlo
krásně má
zpoždění, do Teheránu přilétáme asi v půl 3 ráno. Sobota 2.10. Teherán Po odbavení a výměně peněz najímáme 2 malé autobusy, kterým naše průvodkyně říká „vany“ a jednoho taxíka. Cesta z letiště do hotelu trvá další hodinu, protože město je vzdáleno asi 60 km. Ubytování v pěkném hotelu, ještě vybalení a sprcha a už je 5:10 ráno. Uléháme, abychom v 7:30 vstaly, šly na snídani a v 9 hodin byly připravené na prohlídku města. Vydáváme se metrem do centra
města,
kde
nejprve
navštěvujeme Národní muzeum, kde kromě artefaktů z dob perské říše je aktuálně vystaven tzv. Kýrův váleček, starý asi dva a půl tisíce let a považovaný za vůbec první chartu lidských práv v historii. Klínopisným záznamem na hliněném válečku zaručoval zakladatel Perské říše Kýros Veliký svobodu bez ohledu na vyznání. Tato událost má i politický význam, protože k němu se v moderních 5
dějinách odkazoval i bývalý šáh Rezá Pahlaví, kterého smetla islámská revoluce, které byly snahy o oživení předislámské historie cizí. Kupodivu po dlouhých jednáních současná vláda dovolila váleček z Britského muzea na 4 měsíce zapůjčit a za velmi přísných bezpečnostních opatření
vystavit
(jsou až přehnaná, musíme depozitu
dát
do kromě
peněz vše, co máme sebou). Je to určitý signál o nastávajícím uvolnění náboženské politiky. Ve vitrínce obdivujeme
i
limitovanou edici luxusních per (999 ks) s uzávěrem, který je miniaturní kopií Kýrova válečku. Sbírky muzea jsou hodnotné, i když nejvzácnější exponáty jsou součástí sbírek cizích muzeí – převážně Louvre a Britského národního muzea. Nádherný je kamenný reliéf znázorňující panovníka (patrně Dareios nebo Xerxes) sedícího na trůně a přijímajícího vyslance cizí země. Reliéf fascinuje zachovalostí a precizností opracování
kamene.
Potom
přecházíme
rušnými
ulicemi
do
Golestánského paláce,
kde
prohlížíme
si sbírky
etnografického muzea, majolikové
nádherné obklady,
které jsou součástí vnitřních zdí soukromých zahrad (podle perské 6
tradice má být bohatství skryto), posedíme v čajovně, kde si dáváme místní specialitu – keramický hrnek se zapečenou polévkou, ve které je skopové maso, celé brambory ve slupce a cizrna – vše v rajčatovém základu. K tomu placky, které jsme okamžitě nazvali psími dečkami, a čaj. Pokračujeme v prohlídce sbírek šáhovy rodiny – nádherné obrazy, pak galerie dobových portrétů a fotografií, ze kterých vyplývá, že šáhova
rodina
pobývala
i
v Mariánských
Lázních (na Netu jsem vyhledala, že dostal Řád Bílého lva v roce 1935, 1943, 1967, 1977). Prohlížíme dary – mezi nimi zaujímá významné místo i české sklo. Přijímací (audienční) sál je rozměry obrovský, obrovské jsou i darované předměty. Obzvláště obrazy a vázy. Prohlížíme místnosti, které přiléhají šáhovu trůnnímu sálu, stěny a stropy jsou vykládány střípky zrcadel. 7
Taxíky přejíždíme do muzea klenotů vedle státní banky, kde máme velmi sympatického průvodce, většině jeho výkladu v angličtině rozumíme, pouze některé obtížnější souvislosti tlumočí a vysvětluje Jana. Exponáty jsou nepopsatelné slovy, je tu největší růžový diamant světa, korunovační klenoty šáha a jeho rodiny atd., zaujala nás pochva na kord ozdobená nesčetnými drahokamy jako dar premiéra šáhovi. Samozřejmě klenoty šáhových žen, matky, dětí… neuvěřitelná sbírka. Odpočíváme v nedalekém bistru, dáváme si s Líbou kuřecí kebab, dost dobré jídlo včetně pití (já nealkoholické citrónové pivo ☺) za necelou naši stovku. Jdeme na metro, ale v našem směru stále vlak nejede, stojíme na peróně v místě, kde zastavuje poslední „ženský“ vagón. Po dlouhé době vlak přijede nacpaný k prasknutí, nastává správná mela, do vagónu nestihneme nastoupit, čekáme na další vlak, perón už je přeplněný. Chvíli se bavíme se zvědavými Íránkami, já fotím černé hlavy v čádorech, ale v momentě je tu policie, musím před nimi snímky vymazat. Tlačenice narůstá a stává se nebezpečnou. Rozhodujeme se místo raději opustit a celkem s velkým štěstím odchytáváme na ulici nedaleko metra další „van“, kterým se přemísťujeme do dosti vzdálené hrobky imámů. Jízda je vražedná a těžko vylíčitelná. Mumraj na silnici nepředstavitelný, jen pro silné nervy. Procházíme bazarem přiléhajícím ke
komplexu
hrobek, nabízejí tu
ke
koupi
různé
typy
muslimských My
čádorů. ženy nádvoří
si
na
mešity čádory
půjčujeme a za dozoru
členky 8
náboženské policie
si
prohlížíme obrovské stavby vyzdobené nám již
známou technikou zrcadlových sklíček.
Atmosféra velmi exotická,
vše
bombastické. Navštívili jsme 3 hrobky – my ženy a naši muži zvlášť. Stejnou cestou domů – internet nejde, SMSky nechodí, Líba se kupodivu dovolává Pavlovi. 23:35 jdeme spát. Neděle 3.10. Teherán – přejezd do Qazvínu Vstáváme v 7:15, balíme a jdeme
na
nakládáme přistaveného
snídani.
zavazadla mikrobusu
odjíždíme teheránské
V 8:30 do a
k nejvyšší stavbě
–
4.
nejvyšší telekomunikační věži na světě, v jejíž otočné kouli je restaurace, kde za 1 hodinu lze shlédnout
360°panoráma
Teheránu. My máme prohlídku zjednodušenou – dnes až do odpoledne
je
zavřeno.
Dokonce ochranka nedovoluje ani fotit, byť je to z dálky. 9
Přejíždíme asi 1 hodinu směrem k severním horám vypínajícím se nad městem do luxusní čtvrti, jejíž poloha byla vybrána ke stavbě šáhova paláce
kvůli
příjemnému podhůří.
klimatu
Vstupujeme
do rozsáhlého pěkně upraveného parku a prohlížíme dvě budovy souboru
paláců
Sa´adábád. vskutku
Nádhera orientální,
zvenčí strohé budovy ukrývají vybrané
poklady
–
koberce,
nábytek, sbírky hodin, nádobí,
obrazů
a
vůbec celou šáhovu domácnost. Nahlížíme do přijímacích salónů, jídelen, ceremoniálních
ložnic, sálů,
hudebních salónků i koupelen. Bratříme se s Íránkami, které touží po informacích
o
nás.
Samé
úsměvy.
Turistická atrakce - lze se
nechat
vyfotit
v dobových kostýmech v kočáru,
kočáru
taženém
dřevěnými
koni v životní velikosti, svézt se Rols - Roycem 10
z r. 1919. Při návratu do
autobusu
kupujeme za 4 Kč velikou tenkou placku místního
chleba
právě
vytaženou
z pece. Skvělá chuť pečiva
čerstvého posypaného sezamovými semínky.
Cestou
pouze
z autobusu
fotíme
„Šáhův
památník“ postavený r.
1971
Rezou
Pahlavím památku trvání
na 2.500
let
perského
impéria. Právě zde se
scházely
davy
protestujících v době islámské revoluce v letech 1978 – 79. Přejíždíme po dálnici do asi 3 hodiny vzdáleného Qazvínu. Řidič na okraji Teheránu musí zastavit u policejní stanice, nechat zkontrolovat tachograf a předložit seznam cestujících. Totéž při vjezdu do Qazvínu. Krajina po obou stranách silnice spálená sluncem, místy stáda ovcí nebo koz (na dálku nepoznáme), průmyslové podniky všeho druhu – zpracování stavebních hmot. Občas zelená oáza se shlukem domků. Okrová krajina, na severu stále pohoří Elborz. Průvodkyně do mikrofonu pečlivě rozebírá historii od Safijovské říše po vládu šáha Mohammeda Rezy Pahlaví. Spousta údajů, píši si za jízdy poznámky, ale vše nestíhám. Zapamatovat si lze 11
pouhý zlomek, ale vše je nemírně zajímavé a kupodivu logické, ačkoliv výsledek běhu dějin Íránu je skoro nepochopitelný. Ubytováváme se v pěkném hotelu v centru Qazvínu, móda místních žen je ještě upjatější než v Teheránu – skoro všechny bez výjimky v černých čádorech. Na nás je na první pohled vidět že jsme cizinci tak nic moc neřešíme, už jsme si troufli i na odvážnější oblečení, tj. i na světlé barvy. Konečně odesílám bleskový mail Ivanovi, na víc není čas, protože se v daných dvaceti minutách ještě musím osprchovat a napít. Odcházíme z hotelu na
prohlídku
starého paláce ze 17. století, kde je zajímavě upravený strop
–
na
cihlovém zdivu
je
vrstvou štuku napodobenina sklípkové
klenby
téměř
nerozeznatelná od kamene. Stěny jsou
vymalovány
krásnými
květinovými vzory, ve vitrínách i 300 let staré kaligrafie. Ostrahu zabezpečují vojáci v uniformách a snaží se ze všech sil o konverzaci. Dlouho mezi sebou diskutují o tom, kde že je to Československo. Všichni jsou velmi milí a vstřícní. Odcházíme na „nakouknutí“ do veřejných lázní, kam nás díky 12
Janě
mluvící
persky kupodivu jako ženy
vpustí
do převlékárny, kde si muži odkládají věci do starodávných
dřevěných skříněk a pak nás jakýsi topič zve na prohlídku vedlejší místnosti, kde je uprostřed rozpálený kotel, z kterého stoupá teplo otvorem do horní části budovy, kde je lázeň. Naše návštěva je asi dost netradiční. Vycházíme ven dlouhou téměř strašidelnou chodbou ještě
do
v podzemí. nedaleké
Středověk. mešity,
Jdeme kde
se
dozvídáme, co je íván – některé mešity nejsou zastřešeny a tvoří je vstupní objekt – jakýsi koridor okolo nádvoří, na kterém se muslimové modlí. Z vnitřní strany této stavby jsou vysoké výklenky, obvykle vyzdobené kachli nebo mozaikami, které se nazývají ívány. Dnes se pod nimi modlí několik mužů, nás si nevšímají, jsou naprosto pohrouženi do modlitby a předepsaných prostocviků během ní. Aby se mohli dotknout čelem prosté země, na koberec před sebe pokládají hliněný modlitební kámen velikosti většího žetonu.Tyto kameny jsou jim k dispozici v stojanech pod plátěným stanem, který zastřešuje část nádvoří. Někteří muslimové si nosí modlitební kámen vlastní. Totéž jsme viděli včera v modlitebnách hrobky imámů. Pak už notně vyhládlí zasedáme ke stolům 13
v dosti luxusní restauraci – téměř okamžitě nám nabízejí
jogurt
s okurkami (něco jako řecké zaziky), pak míchaný salát, na který si dáváme francouzský dresink ze sáčku. Objednávám si mletý kebab s rýží, Líba stehno pečeného
kuřete,
také s rýží. Vše je výborné a je toho spousta.
Dáváme
ananasové pivo a pivo
s příchutí
granátového jablka – samozřejmě s 0% alkoholu.
Je
to
taková limonádička, ale lepší než nic. Platíme každá asi stovku. Naše průvodkyně musí vybrat peníze od všech, protože personál řekl, že to neumí rozpočítat. Je z toho náročná operace umocněná tradičním nedostatkem malých bankovek. V bance nám dali většinou hodně velké bankovky (cca tisícikoruny), s kterými je všude potíž. Aspoň si z vybraných peněz někteří z nás mohou vyměnit naše velké, abychom s nimi
předešli
v budoucnu.
problémům
Pomáhám
Líbě
s odesláním mailu Pavlovi, pak jdu s Andreou koupit nějaké ovoce a vody. Líba jde s Janou do čajovny k známému
majiteli,
který
jim
nedovoluje čaj zaplatit. Já ještě peru a Líba si uklízí ve věcech. Pěkně
nám
před
oknem
hučí
centrální ventilátor, který odvětrává dolní
patra
hotelu.
Snad
to
přežijeme. 14
Pondělí 4.10. Qazvín – hrad Alamut Po dobré snídani formou švédského stolu odjíždíme připraveným autobusem do asi 3 hodiny vzdáleného hradu z doby Asasínů, který je vystavěn na vysoké skále v pohoří Elborz v r. 860. Asasíni ho do své moci získali v roce 1090. Byli tajným hnutím šíitské sekty, které vzniklo ve 2. polovině 11. stol. a zaniklo při mongolském tažení do Abbásovské říše, kdy byl r. 1256 hrad dobyt. Členové sekty byli bezvýhradně oddáni svému vůdci a jsou považováni za nájemné vrahy, např. odstranili některé seldžucké turecké
vládce.
Cesta vede přes nádherně zbarvené hory. velkého
Za
pusté dosti vedra
stoupáme asi 40 minut po vysokých schodech na hrad, kde
stále
probíhá
archeologický výzkum. Vracíme se do
vesnice,
kde
máme
u
jedné
rodiny
domluvený
oběd. Jíme ve velké nově místnosti kobercích,
přistavené na kde
doprostřed prostřeli igelitový ubrus, na který pan domácí předkládá každému misku domácího jogurtu, chlebové placky, smažená vajíčka a sýr chuti 15
rozleželého parmazánu. Nalévá
čajový
extrakt
z malé
konvičky dolévá
a horkou
vodou z konvice velké. pro
Byl
ně
to
určitě
dobrý obchod, od
každého
dostali 60 Kč, což tu jsou dobré peníze. Dcera chodila po dvoře nezahalená, bylo jí 14 let a na zemi měla rozložené sešity s úlohami z fyziky – dívala jsem se, co se učí a ona se mne na oplátku ptala, zda jsem učitelka ☺. Docela mi přišlo dost zvláštní, že se na hliněné podlaze verandy učí vzorečky na výpočet pohybu tělesa v gravitačním poli. Odjíždíme stejnou cestou přes hory do Qazvínu, kde navštěvujeme „hoseinii“, tj. modlitebnu, která je využívána k modlitbám za imáma Hoseina zemřelého v roce
680
v bitvě
u
Karbalá nedaleko Bagdádu (podle
jiného
názoru tam byl zajat
a
brzy
popraven).
16
Pokračujeme městem plným lidí, protože je státní (nebo-li církevní) svátek. Přicházíme před mešitu, kde jsme účastni představení, kdy zpěvák
pěje
píseň o hrdinství imáma na
Hoseina,
zemi
mladík
leží
pokrytý jakoby
zkrvaveným rouchem
a
okolostojící nebo sedící
skupinky
dávají
almužny
do kasičky vedle ležícího těla. Zpěvák končí, mladík „Hosein“ vstává, peníze odnášejí pryč. Před vstupem na nádvoří mešity si opět musíme vypůjčit čádor, přecházíme k ženskému vchodu, zouváme se, ale boty raději bereme sebou, i když je můžeme odložit v sáčcích do jakési přihrádkové šatny s obsluhou. Tlačíme se mezi zahalenými muslimkami, některé se
na
modlící zemi
překračujeme. Hrob imáma je obležen stejným způsobem jako v Teheránu hrobce tří imámů. Ženy mřížkou prostrkují peníze, z druhé strany hrobky za přepážkou se modlí muži – někteří v extázi vykřikují, ostatní se nahlas přidávají. Prodíráme se davem zpět, 17
vycházíme na druhé straně k hrobům mučedníků. Takových je v Teheránu prý 100.000. Zde je jich méně, ale hřbitov i tak je dost velký. Mučedníky jsou zváni padlí z irácko – íránské války v letech 1980 – 1988, kdy Saddám Husajn napadl provincii Chúzestán. Jsme přítomni tomu,
kdy
k jednomu hrobu přichází rodina mučedníka, matka se na hrobě modlí, otec a bratři sedí zídce
na před
hrobem. S Janou se dává do řeči mučedníkova sestra s kamarádkou – učitelkou mateřské školy, obě velké příznivkyně současného režimu; doslova řekly,
že
nechtějí, aby se tu něco změnilo. Obhajují jaderný program jako výhradně mírový. Čišela z nich propaganda médií. Jdeme znovu pod čádorem zpět nádvořím mešity a pak již bez něho do ulic města a do pěkné restaurace, kde jsme velmi rychle obslouženi opravdu chutným jídlem. Lehké 18
nedorozumění při placení, Jana vybrala peníze a vložila je do jídelního lístku, který si číšník odnesl. Stále čekáme na peníze nazpět, pak se domníváme, že číšník považoval přebytek za spropitné, což by bylo neúměrné. Při odchodu ho kontaktujeme, ale ten tvrdí, že jsme vůbec nezaplatili. Vše se vysvětluje, když prohledáme jídelní lístky – v jednom opravdu jsou naše peníze – to jsme si oddychli. Ještě kupuji baterky do foťáku, popijeme s Líbou ananasové „pivo“, vyřídíme maily, Líba má velké prádlo, je 0:16 a teprve se jdu sprchovat. Úterý 5.10. Qazvín, Šalamounův trůn a vězení, Takáb Stejná snídaně jako včera, jen jsme již pochopili, kterou kávu si máme navolit v automatu. Před odjezdem ještě jdu koupit do obchodu vody, úplně sama a dost daleko. Musím říct, že pohledy kolemjdoucích mi nebyly vůbec příjemné. Sama žena vyjde ven pouze v čádoru, obzvláště v menším městě. Qazvín má 400.000 obyvatel, přesto všichni civěli. Během
další
cesty
se
stavujeme v malé špinavé vesnici,
kam
průvodkyně Jana veze fotky z loňského zájezdu. Vesničané
se
příliš fotit znovu nechtějí, ačkoli jim Jana předává krásné snímky velikosti A4. Návštěva se zvrhne v žebrání místních dětí a nakonec i dospělých. Jedna ženská mi dokonce bere z boční kapsy batohu načatou vodu, což jistě nemá zapotřebí, protože tu vody i po návsi teče dost. Odcházíme a myslím si, že návštěva byla pro Janu zklamáním. Loni titíž obyvatelé pozvali Čechy do domovů a prý byla skvělá atmosféra. Letos asi vesničané vycítili 19
příležitost z návštěvníků
něco
vytáhnout
podle
a
toho se neomaleně chovali. Jedna bába mi začala i otevírat ruksak, ačkoli jsem jí ukazovala, že už nic nemám. Děti dostaly sušenky
a
Líba
rozdala všech 8 před tím zakoupených typických „placatých“ zavařenin a žvýkačky. Odjíždíme na obrovský komplex vykopávek Šalamounova trůnu Tachte Solajmán, hradu s neuvěřitelným jezírkem jako pozůstatku činnosti sopky. Vyvěrá
v něm křišťálově čistá voda a odtéká mohutným potokem, v jehož korytě se vytvářejí sirné sedimenty. Od r. 2003 je na seznamu UNESCO, nachází se poblíž města Takáb v nadmořské výšce 2400 m. Prohlížíme 20
vykopávky včetně paláce, kde se podle legendy narodil Zarathuštra (patrně 6. stol. př.n.l.), zakladatel zoroastrismu. Musela to být opravdu nedobytná pevnost se svými hradbami a vlastním neomezeným zdrojem vody.
Nejstarší
stavby
jsou
z období
Sasánovců.
Se
stavbou
současného opevnění a paláců začali Seldžukové ve 13. století, později patřil právě zoroastriánům. Popojíždíme ještě k nedaleké další sopce Zendáne Solajmán – Vězení Šalamounovo (2200 m.n.m.), na kterou vystupujeme 90 výškových metrů téměř již za šera. Kráter
je
hluboký 80m, podle legendy sem nechával Šalamoun vhazovat své odpůrce. Chudáci,
pohled
do
temného
kráteru
je
děsivý.
Již
dojíždíme
za
do
tmy
města
Takáb, kde máme na 1 noc zamluvený hotel. Večeříme
v hotelové
jídelně, Líba již třetí den stejné jídlo – kuře s rýží a salát. Dáváme hygienu a poprvé jdeme včas spát. Je 22:10.
21
Středa 6.10. Soltánije, jeskyně Alí Sadr, Hamadán Ráno odjíždíme po snídani v 8:15. Jedeme do asi 2,5 hodiny vzdáleného města Soltánije, “města sultánů“ v provincii Zandán v nadmořské výšce 1900m,
kde
navštěvujeme obrovskou hrobku z počátku 14.
století
mongolského vládce Oldžajtua, pověstného tím, že za svůj život 4x
změnil
náboženství. Mauzoleum je 53 m vysoké a průměr kupole je 25 m. Stavba je jednou z dvanácti staveb Íránu pod ochranou UNESCO. Z nich jich postupně během našeho pobytu uvidíme deset. Tato je považována za největší cihlovou stavbu na světě. Uvnitř prý již několik let stojí lešení, není divu, když jsme zblízka z ochozů v 1. a 2. patře (vnitřní a vnější) viděli stav keramického obložení nebo štukové výzdoby s tištěnými vzory
22
do čerstvé omítky. Stavba je opravdu monumentální a vzory nádherné.
Zastavujeme v malém městečku ve velmi primitivní občerstvovně, kde nám dědek vyrobí plněné bagety. Někteří
z účastníků
vidí
poprvé
suchý turecký záchod a při jeho focení se nemohou udržet smíchy. Cestou zajíždíme do jeskyně
Alí
Sadr,
kterou Íránci považují za
nejkrásnější
pozoruhodnost
své
země. Vstupné je pro ně vysoké – 70.000 Riálů, což je 140 Kč. Jeskyně příjemné,
jsou
velmi 12°C, 23
21 km. Sestupujeme do podzemí k jezeru, na kterém nasedáme do připravených lodiček zapojených do vláčku, na šlapadle vpředu šlape zaměstnanec jeskyní s jedním naším dobrovolníkem. Projíždíme nádhernou scenérií podzemních chodeb a sálů. Vystupujeme z lodiček a po prý 225 schodech stoupáme na vyhlídkovou plošinu v obrovské jeskyni. Vracíme s po stejném počtu schodů k jezeru a opět se plavíme k východu, ale jinou trasou. Výzdoba jeskyní je unikátní – kromě obvyklých typů krápníků vidíme i vzácné keříčkové rostoucí všemi směry a kulovité hráškové, které místy tvoří kaskády hroznů. Výlet po podzemním jezeře jsme si opravdu užili. Obědváme v místní čajovně – většinou na kobercích. Přejíždíme horami kolem několika kulovitých
radarů a určitě skrytými vojenskými prostory. Zažijeme i prachovou bouři a krátký déšť. Dojíždíme již za tmy do půlmilionového Hamadánu, střediska zimních sportů se spoustou lanovek a sjezdovek pod zhruba 4000 metrů vysokými horami, nad městem se vypíná hora Alvand. Tady 24
jsme ve výši skoro 2000 m.n.m., je tu i citelně chladněji. Patří k nejstarším perským městům, vystavěn na místě starověkých Ekbatan, které byly sídelním městem Médů už v 7. stol. př. Kr. a po vytvoření persko-médské unie se staly letním hlavním městem achajmenovské říše. Kupujeme konečně naftu, 1 l nafty stojí 165 Riálů, což je asi 33 haléřů. 1 litr balené vody stojí 10x více. Ne u všech pump jsou pohonné hmoty k dostání, někdy se prý řidiči i poperou o hadice, směr najíždění ke stojanům není určen, platí právo silnějšího. Litr benzínu stojí 250 Riálů, což je 50 haléřů. Řidiči mají limit spotřeby zaplacený předem na kartě, čerpání se jim odečítá, platí až po vyčerpání limitu a to několikanásobnou cenu. Fotit se u pumpy nesmí, zrovna tak jako správní budovy včetně pošty, metro, nádraží všeho druhu, policisté a vojáci v uniformách, samozřejmě vojenské a policejní objekty. Během půl hodiny se ubytujeme v hotelu a osvěžíme. Při otevření pokoje nám jde naproti pěkný exemplář švába. Vypochoduje na chodbu, kde ho kdosi z našich zneškodní. Jdeme do večerního města, procházíme bazar, kde
některé obchody a stánky již končí, zítra je čtvrtek, tj. jejich sobota. Další 25
den je pátek = naše neděle. Lidé jsou všude přátelští a samozřejmě zvědaví, oslovují nás. Vstupujeme též na nádvoří Páteční mešity, kde se v postranní modlitebně modlí několik starších mužů. Modlitbu přerušují a vycházejí za námi na nádvoří, kde jeden stařík persky vyhlašuje smrt Americe, Izraeli a „Sovětskému svazu“ – asi se k němu ještě nedonesla zpráva o jeho rozpadu. Na náměstí imáma Chomejního (prakticky ve všech městech se tak jmenuje největší náměstí) si sedáme do malého bistra vedeného patrně Turkem, protože prodávají turecký kebab (prakticky gyros) a mluví německy. Cena odpovídá asi manýrám, které pochytil někde
v Německu,
porci
(prý
za
dvojitou,
kterou jsem nežádala) se zeleninou
a
bagetu
platím bez pití stovku. Když
mu
německy
říkám, že je to drahé, chce mi vracet peníze, ale spíš je to póza, jdu pryč.
Internetová
kavárna vedle hotelu je při našem návratu již zavřená. Všeobecně se tu zavírá brzy, patrně kvůli časnému vstávání na modlitby. Internet v hotelu nefunguje, nikdo se ani nesnaží. Světlo v koupelně také ne, ačkoli po našem příjezdu fungovalo. Musíme použít koupelnu s WC při otevřených dveřích, z čehož se válíme smíchy. Jdeme spát ve 22:45. O půlnoci 26
mne probouzí chroupání v koutě – asi další švábík. Posvítím okolo zdí mobilem, protože nechci vzbudit Líbu. Nikde nic, jdu spát a do rána buď spím tak tvrdě, že nic neslyším, nebo si náš spolunocležník noční večeři rozmyslel. Čtvrtek 7.10. Hamadán, hrobka Ester, Xerxův palác, hora Alvand Ráno snídaně formou švédského stolu, ale chudá – jen sýr balkánského typu, vařené vejce, máslo, 2 druhy džemu, čaj, chléb, kterému říkáme psí dečky – tj. tenký arabský a džus – prý přeslazený, já si ho neberu. Odcházíme pěšky ke hrobu učence Avicenny (9801037),
nejvýznamnějšího
středověkého
lékaře,
přírodovědce,
filosofa,
matematika i básníka. Napsal zde Knihu o vědě a Kánon medicíny, z arabštiny
přeložený do
latiny
byl
v Evropě používán od 13. do
zač.
19.století.
Zemřel
na
střevní
infekci
se
značně podlomeným zdravím špatnou
životosprávou a pitím vína.
27
Prohlížíme hrobku biblické Ester
a
jejího
strýce
Mordechaje a bavíme se nad
chováním
hrobky, slovy,
který
strážce
nás
uvítal
že je po imámu
Chomejním a presidentovi Nežádovi třetí nejdůležitější osobou
Íránu.
v hrobce
Já
zdržím
se jako
poslední kvůli focení a když odcházím, vydělané
dědek
počítá
ušmudlané
bankovky mezi katafalky. Prostě
pravověrný
Žid.
Židů žije v Hamadánu 15 a v celém Íránu 25.000.
Protože to jsou „lidé knih“, mají náboženství
povoleno
a
žijí
s muslimy ve shodě, ale musí platit náboženskou daň. Potom navštěvujeme Páteční mešitu, kde jsme byli včera večer a tudíž nemohli fotit. Procházíme ulicemi, kde probíhá trh před nastávajícím 28
svátkem.
Všude spousty
nakupujících. Prohlížíme
ruiny
médského hlavního
města
Ekbatany a pak i jednoho ze dvou hlavních
měst
achajmenovské říše, zbytky Xerxova paláce a arménský v areálu
katolický vykopávek.
kostelík Pěšky
za
poledního horka se vracíme na hlavní náměstí.
kruhové Centrum
Chomejního města
bylo
vystavěné podle plánů německého architekta a z náměstí s parkem vybíhá šest ulic. Líba s Janou
nakupují knihy a mapy,
já
s Andreou něco málo k jídlu – hroznové víno a nealko
pivo.
Spolu
pak
zapadáme
do
internetové 29
kavárny, protože na hotelu internet opět (nebo spíš ještě) nejde. Stíháme do zavírací doby
na
aspoň
jediném základní
s rodinou.
Do
počítači kontakt odchodu
z hotelu máme jen několik minut, tak aspoň stihnu dát dobít
baterky
do
foťáku.
Jedeme autobusem do asi 8 km vzdáleného zimního střediska Íránu pod čtyřtisícovou horou Alvand. Vyjíždíme lanovkou do 2.500 m.n.m. a máme
hodinu na procházku po loukách. Na závěr si trochu nabereme do bot pěkné svinstvo při překračování potoka, ale nic to neubírá ze super pohody krásného podzimního dne. Stejnou cestou lanovkou se vracíme dolů, kde navštěvujeme místo se dvěma vytesanými deskami králů Darea a Xerxa, ve kterých hlásají svoji moc. Je u nich i anglický a perský překlad, protože jsou psány ve třech jazycích: staroperštinou, elamštinou 30
a babylónštinou. Slíbený nával místních, který měl v předvečer svátku nastat, se nekoná. Prodejci marně čekají na zákazníky. Setkáváme se s partou starších turistů včetně žen, která se chystá strávit noc v horách a
ráno
vystoupit na vrchol
nad
horní stanicí lanovky. Íránky do
jdou hor
v kabátech, na
hlavách
mají tradiční šátky a přes ně kšiltovky. Trochu nezvyklý úbor na turistiku. Je ale vidět, že nejsou začátečníky – říkají, že byli na Damávandu a ještě nějakých vrcholech, které z nás zná pouze průvodkyně Jana. Milé setkání. Vracíme se 31
autobusem
do
Hamadánu,
vystupujeme u Zlaté mešity, kde nás místní ženy krásně přivítaly. Dostávám od jedné i modlitební korálky a od jiné ženy musíme ochutnat nějaké linecké koláčky, které přinesla, když se předchozí přání její modlitby vyplnilo.
Vracíme
se
pěšky přeplněným městem a hledáme restauraci, protože jsme v poledne skoro nic nejedly. V restauraci si musíme počkat na otevírací dobu, která je až v 19 hodin. Číšník zbývajících 20 minut spí v lokále na sražených židlích a ani příchod šesti cizinek ho nevyruší. Po skromné večeři
(2 z přítomných jsou
vegetariánky) se ubíráme k hotelu a kupodivu vidíme, že internetová kavárna je opět otevřena, ačkoliv v poledne mi obsluha řekla, že mají do 17 hodin. Honem ještě do zavírací doby vyřizujeme pár mailů. Ve vedlejším pokoji řev ženy – vypadá to na domácí násilí, nic příjemného. Ráno se dozvídáme, že Andrea chtěla stlačit věci v odpadkovém koši a 32
na paži jí vyběhl šváb. Pereme, pakujeme a připravujeme se na zítřejší přejezd. Je 23:00. Pátek 8.10. Bisotún, Kermánšáh Dnes odjíždíme až v 8:30 do Bisótúnu, vesnice v předhůří pohoří Zagros, na staré karavanní stezce, kde vystupujeme ke skalnímu nápisu krále Dareia. Cestou se dozvídáme historii z doby achajmenovské říše. Pamatujeme si ze všeho sdělení jen krále Kýrose Velikého, Dareia a jeho syna Xerxe a legendu o krásné Šírín, protože tak pokřtila svoji dceru naše průvodkyně Jana. Reliéfy jsou vysoko na skále a písmo
kolem nich je v této výšce zdola téměř nerozeznatelné. Spekulujeme, proč to vytesali tak nepohodlně vysoko. Nedaleko v kamenném amfiteátru je připravena obrovská svislá
plocha
pro
ještě
větší
kamenickou práci, ale ta nebyla ani započata. Výška reliéfu měla být
neuvěřitelných
V poledním
horku
30
m.
pozorujeme
agamy, jak čile pobíhají po skalách a podobají se malým dinosaurům. 33
Přejíždíme do předměstí Kermánšáhu, kde si prohlížíme sasánovské
reliéfy v Táqe Bostán.
Opět
pozorujeme agamy vysoko na skále. Obědváme v příjemné restauraci na kobercích, vedle
nás
mladí
vojáci,
docela
legrační je jejich řada vysokých bot odložených pod „postelí“, na které sedí. Vedle nás přichází skupinka 2 mladých děvčat a 1 muže
z Česka
doprovázená
atraktivní Slovenkou.
Mají 3
týdenní okružní cestu Íránem, cestují
podle
anglického 34
průvodce
a
v komunikaci
mají
problémy
s místními.
Naše
průvodkyně jim pomáhá objednat jídlo. Přejíždíme do již nedalekého hotelu, bohužel poprvé máme pokoj pouze se sprchou, WC je společné na chodbě. Ale na jednu noc to přežijeme.
Jdeme
prohlížíme
do
krásnou
města, stavbu
„hoseinii“ s barevnými malovanými kachli, na kterých jsou výjevy z bitvy u Karbalá. Vrátíme se sem ještě zítra, až nám otevřou i vnitřní prostory
a
způsobem zvenku
muzeum. pouze
navštěvujeme
Stejným
nahlédnutím velkolepou
mešitu se dvěma minarety, u vstupu bohatě
zdobenou
malovanými
kachli. Před ní je přistavěná hnusná moderní hala, kam si v době velkých svátků
přinášejí
modlitební
muslimové
koberečky,
když
své se
nevejdou do hlavní prostory mešity, koberec
kde
je
souvislý
s naznačenými
řadami malých koberečků pro jednotlivé modlící se muže. 35
Pokračujeme pěšky až na šeřící se náměstí, odkud bohužel již odešly piknikující rodiny, které tam byly při našem odpoledním příjezdu. Chtěli jsme si mezi nimi posedět, ale už jsme to nestihli. Vracíme se již temnými ulicemi,
cestou
kupujeme
pití,
smažené kuličky z cizrny „falafel“, na kterých
ulítávají
všechny
naše
vegetariánky a anorektičky, a nakonec výborné kterých
kokosky pro
v cukrárně,
změnu
ulítávám
na já.
V jídelně hotelu si dáváme čaj (s kokoskami ☺), přichází Andrea a průvodkyně Jana a dlouho povídáme. Dopisuji deník, je 23:40 a ještě musím dát hygienu. Sobota 9.10. Chorramabád, Andimešk Po nevalné snídani (vajíčko natvrdo, malé máslo, psí dečky, med, čaj) vyrážíme autobusem hoseinii,
ke
včerejší
kde
znovu
prohlížíme krásné kachlové obklady, připojuje se k nám sympatický
muž
a
celou
dobu nás provází. Vysvětluje persky všechny výjevy na kachlích
a
ještě
nás
doprovází
etnografickým
muzeem
z qádžárovské
doby.
Zaujímá
nás
šperkovnice nomádské ženy 36
s amulety proti uhranutí. Srdečně
se
s ním loučíme, doprovází nás až k autobusu. Chvilku
ještě
procházíme tržnicí
a
pozorujeme cvrkot, který je v tuto
dobu
dost hektický. Lidé po
nakupují včerejším
svátku, byly
kdy
obchody
zavřeny. Zboží je
opravdu
mnoho,
ale
východní
kvality.
Malebné
a
voňavé jsou obchůdky s kořením.
Odjíždíme
do 4 hodiny vzdáleného města
Chorramabádu,
kde se nad městem vypíná pevnost ze 12. století, nachází
ve
které
se
zajímavé 37
etnografické muzeum věnované místní národnostní menšině žijící zde v oblasti Lorestánu. Bohužel nejde proud, takže některé exponáty jsou špatně osvětleny a hlavně video nemůžeme vidět vůbec, prý je na něm
zachycen
zajímavý tanec u příležitosti svatby.
Po
islámské revoluci je v Íránu tanec a zpěv
na
veřejnosti zakázán, divadlo pouze loutkové, filmy místní provenience nebo ze zemí, kde chodí ženy zahalené. V televizi jen ženy zahalené, nikdy jsme neviděli ani reportáž, kde by byla žena (byť cizinka) bez šátku. Zakázané jsou i hlučné domácí oslavy. Přejíždíme 4 hodiny do dalšího
města
Andimešk. Cestou
vidíme
zajímavou skalnatou krajinu se
soutěskou,
dlouhou
dobu
jedeme
podél
řeky, jejíž voda je používána na zavlažování políček a sadů. Ostatní je suché na troud. Jedeme poblíž irácké hranice, kde probíhaly před 12 lety kruté boje. Údajně ve válce zahynulo na obou stranách 400 tisíc až 1 milion lidí, údaje se liší. Co je jisté, že v poslední fázi války íránské revoluční gardy před sebou jako 38
živý štít hnaly do minových polí 12leté děti s voláním Alláh Akbar = Alláh je převeliký. Každé větší město má vojenskou posádku a na silnicích jsou kontroly nejen policejní, ale i revoluční gardy (*). U jedné takové se zdržujeme asi ¾ hodiny, vedle autobusu hlídá voják se samopalem Prohlížejí naše pasy, povolení k průjezdu a doklady řidiče. Janě se hodně ulevilo, když nás konečně pustili. Další průjezd je již hladký, kontrolní stanoviště nás již mají nahlášeny. Do města přijíždíme kolem 9. hodiny večer, docela hladoví, protože kromě nevalné snídaně jsem v poledne měla jen bagetu s kuřecím masem a malé nealkoholické pivo. Líba pak jen jogurt s rajčaty. Hotel je šílená špeluňka a šéf neochotný. Donutíme ho koupit ručníky, protože nám drze přináší nevyprané a bůhví od čeho. Dostáváme s Líbou dohromady jeden malý rozměru asi 30x40 cm. Voda v koupelně neodtéká, turecký záchod nesplachuje. Do zapáchající ledničky si raději nic nedáváme. Na večeři jdeme asi do nejlepší restaurace ve městě. Pořádné
jídlo
s masem
si
z pěti lidí dávám pouze
já,
anorektičky jsou o
salátu
nebo
rýži a ostatní tak pozdě ani nikam nešli nebo si vaří na
pokoji
čínskou polévku. (*) Revoluční gardy jsou silnou a vlivnou vojenskou jednotkou v Íránu. Podílely se na vítězství islámské revoluce v roce 1979 a zůstaly oddělené od armády. Jsou považovány za ochranu režimu islámských duchovních a nepodléhají pravidelné armádě, nýbrž duchovnímu vůdci země ajatolláhovi Alímu Chameneímu. Mají na 120 000 členů, v jejich rukou je íránský raketový program a disponují vlastními pozemními jednotkami, námořnictvem i letectvem. 39
Kupujeme cestou zpět vodu a nealko pivo na zítra. Mnohým se dnešní hotel opravdu zajídá a domlouvají průvodkyni, aby se snažila na další dny zajistit lepší. Uvidíme, ještě zítra má být hotel mizerný. Je půl 1 ráno, jdeme spát, vstáváme 6:45. Ještě se stěhuji na druhou volnou postel, protože na mne ledově funí klimatizace a nechci nastydnout. Neděle 10.10. Choqá Zambíl – elamitský zikkurat, Súsy, Behbedán Pokračujeme v sérii nevalných snídaní
dnes
ještě s neochotným personálem. Nakonec z něho vydobudeme psí dečky, čtvereček obvyklého
sýra
balkánského typu, jedno smažené vejce a čaj. Odjíždíme s malým zpožděním do Sús, kde hned po ránu navštěvujeme vykopávky obrovského Dareiova paláce, kde nás ohromují
svojí
velikostí
patky
sloupů
z hlavní
palácové
síně.
Komplex
budov
musel
být
obrovský, vedro začíná
být
na
nechráněném prostranství nesnesitelné. Vystupujeme ještě k nedaleké francouzské pevnosti, která byla vybudována na ochranu francouzských archeologů. 40
Spíš měla demonstrovat politický zájem Francouzů v této oblasti, na kterou si činila nároky Británie. Nyní pevnost slouží íránské posádce. Přesunujeme se pod ochranu nedalekého klimatizovaného muzea, které je nově otevřené. Hlavy z elamského období (3. – počátek 2. tisíciletí před Kristem) nás uchvátily, vitríny obsahují unikátní předměty i z pozdějších období. Ulicemi města plnými obchůdků docházíme k hrobce židovského i muslimského proroka Daniela. Bereme si opět čádory a jdeme do ženské části mešity, kde jsme opět velmi
dobře
přijaty.
Fotíme
instruktážní malby na zdech nádvoří mešity
vysvětlující,
že
zahalení
(hidžáb) ženu ochraňuje. Fotím se
v čádoru
pod
tímto nápisem. 41
Navštěvujeme další malé muzeum vybudované pod záštitou UNESCO s dokumenty objasňujícími vykopávky obrovského zikkuratu, uměle navršeného pahorku, na jehož vrcholu býval chrám. Na modelu 1:100 vidíme všechny podrobnosti. Venku archeologové odkrývají menší stavbu, kterou dělníci doplňují tradičními nepálenými cihlami, jejichž
primitivní výrobu z cihlářské hlíny a nasekané slámy sledujeme. Hlínu muži zpracovávají šlapáním bosýma nohama. Pokračujeme autobusem zkratkou po prašné cestě do elamitského zikkuratu, kde vystupujeme za poledního horka, doprovází nás bezzubý průvodce černý jako bota. Stavba má u základny rozměr 105 x 105 m, 42
zachovalých je několik pater. Některé části jsou obloženy novými cihlami, v obvodových částech hradeb pomazanými tradiční směsí hlíny a slámy. Některé cihly mají vytlačené klínové písmo, které dosud nebylo rozluštěno. V Íránu je nazýváno „hřebíkové“. Průvodce nám ukazuje, že některé cihlové části obvodového zdiva bývaly natřeny barvou. Stavbu pouze obcházíme, vstupy do dalších pater jsou opatřeny železnými bránami, ale stejně by se nám v tom horku (je asi 40°C) nahoru po vysokých stupních šplhat nechtělo. Bylo to zajímavé a jistě ojedinělé místo (ročně sem přijede jen pár návštěvníků, obvykle Němců), ale jsme už rádi, že nás zachraňuje klimatizovaný autobus. Pokračujeme do Šúštaru,
kde
jsou
zbytky
obrovského
pilířového
mostu
z doby
sasánovského krále Šápura I., který postavili římští zajatci po jeho vítězství nad císařem Valeriánem v roce 260. Most je 165 m dlouhý a zachovalo
se
z něho
35
kamenných oblouků.
Ve
městě prohlížíme
přehradu
a
starověký mlýn z 5. – 6. stol. n.l.
43
Pokračují další cca 4 hodiny nepřetržité jízdy, kdy stále vyhlížíme možnost dodatečného oběda spojeného s večeří. Nakonec těsně před cílem cesty městem Behbedán zastavujeme u zájezdního občerstvení. Je již tma a 7 hodin večer. Rozptylujeme
se
do
dvou
občerstvoven, my s Líbou vybíráme „postele“ na ulici a dáváme si bohužel připálené kuřecí a hovězí špízy s opečenými rajčaty a opět psími
dečkami.
Teprve
potom
zjišťujeme, že měli i rýži. Parta, která jde do vedlejší restaurace, dopadá o něco lépe, je tam větší výběr. Poté již brzy dojíždíme do hotelu, ubytováváme se, opět nesvítí světlo v koupelně, musíme si opravit žaluzii na okně, protože jsme v přízemí a je do pokoje vidět z ulice. Dáváme hygienu a už se nám nechce na posezení do haly, kam nás zve Jana. Děláme si pořádek ve věcech, kontrolujeme hotovost, Líba pere, dobíjíme naše stroje a těšíme se do postele. Je zase půl 11, dřív to nestíháme. Pondělí 11.10. Bišápur, rozvaliny města krále Šápura, Šíráz Snídani mají podávat od 7 hodin, ale jsou ochotni nás obsloužit až
v půl
klasika dříve,
8.
Opět
popsaná pouze
podávaná v ohromném sále plném židlí a stolů, jsme jediní strávníci. 44
Odjíždíme do asi 3,5 hodiny vzdáleného města Bišápuru, cestou zastavujeme půl hodiny u občerstvoven
na dálnici, kde kupujeme
bramborové placky, hroznové víno, Líba granátová jablka, dáváme si drahou přeslazenou a přechlazenou šťávu z čerstvých pomerančů. Autobus
nás
vykládá přímo u obrovského komplexu
na
břehu malé říčky, jehož
součástí
jsou sasánovské reliéfy představující vítězné
etapy
králů. Po jejich prohlídce přecházíme za poledního
horka
rozvalin
do města
sasánovské dynastie (2. – 7. stol.). Prohlížíme zbytky monumentálního krále
Šápura,
paláce lázní,
Valeriánova
vězení.
Autobusem
přejíždíme
pohoří
tzv.
Perskou
bránou, velmi obávanou při přechodu vojsk, tudy pochodoval
i
Alexandr
Veliký. Stoupáme 1000 m nahoru a opět sjíždíme do nížiny. 45
Cestou krátce zastavujeme u
silnice
v jakési vesničce, kterou
tvoří
stánky, obchůdky
a
čajovny kolem hlavního tahu na
Šíráz.
Kupujeme pistácie, tenký turecký med se seznamem, pití. Pokračujeme do asi ¾ hodiny vzdáleného Šíránu, kde bloudíme autobusem rozsáhlým 1,8 milionovým městem. Nakonec hotel nacházíme, úzkými uličkami k němu jdeme od autobusu pěšky. Problém nastává s ubytováním, my s Líbou dopadáme nejhůř – máme podzemní kobku bez skel v cihlových mřížích, před nimiž jsou „postele“ v atriu, kde se provozuje restaurace a společné příslušenství bůhví s kým. Jana
je
v depresi, protože
prý
mailovala s někým jiným, vše
který slíbil
a
teď tu není. Dokonce
se
rozpláče. My z toho velkou radost nemáme, ale nechceme situaci hrotit nějak to přežijeme. Večeře je dobrá, i když čmoudi všechno popletli. 46
Nakonec ještě k 17% přirážce za obsluhu trochu neomaleně vyžadují spropitné. Je půl 11, ani nemůžeme vyprat, není kam pověsit. Kalhoty máme úplně zaprášené z dnešních vykopávek, ale neřešíme to. Úterý 12.10. Šíráz - mešity, medresa, zahrady, bazar Ráno standardní snídaně, byť formou švédského stolu. Jíme v atriu hotelu, pokoje jsou rozmístěny kolem ve 3 patrech. Odcházíme pěšky do velké mešity, kde musíme odevzdat fotoaparáty do úschovny a vzít si čádory. V obrovské mešitě je hrobky dcery imáma, ale už nám všechny data i jména splývají. V ženské části mešity, kam vstupujeme, probíhá vyučování malých dívek, všechny mají na hlavách makné = kukly splývající na ramena, vypadají jako matrjošky. Několik děvčátek k nám přibíhá a nabízí ze sáčku barevné křupky. Jejich učitelka je zlobně odvádí zpět, ochránila tak islámskou revoluci. Vyučování nás opět přesvědčuje o zdárném vymývání mozků nastupující generace. Venku skupiny malých chlapců
v jednotných košilích jdou s učitelem do mužské části mešity. Bohužel nic fotit nemůžeme, i když někteří z nás tajně fotili mobilem. Na nádvoří je vstup do muzea, mají mít ještě zavřeno kvůli údržbě. Nakonec nás tam vpustí, ačkoliv muži ještě uklízejí – leští skla vitrín a některé exponáty mají volně po zemi. Opravdu se divím, že nás nechali volně 47
procházet, mohli jsme něco plandajícími čádory rozbít, neřku-li i něco zcizit, některé předměty byly miniaturní. Nejstarší byly ze 4. stol. před Kristem. Opouštíme mešitu, vracíme čádory a přecházíme do vedlejší Páteční mešity, která je prý již několik let v rekonstrukci a podle stavu prací (ve výkopu pracuje jediný muž) ještě několik desetiletí bude. Uprostřed
nádvoří
je
zajímavá stavba, údajně nahrazující
Kaabu
v Mekce,
sloužila
k uchovávání
koránu.
Procházíme
bazarem,
zatím ještě málo rušným. Jdeme
do
jedné
ze
šírázských
zahrad,
prohlížíme
qádžárovský
palác
s
nádherně
malovanými
dřevěnými
stropy
a
dobovým
nábytkem. Další
zastávkou
je
medresa, islámská škola. Procházíme nádvořím
zdobným s
prázdným
velkým jezírkem, ale pak vystupujeme po schodech na střechu budovy, odkud přehlédneme celé město. První
patro
jsou
opuštěné studentské pokoje a učebny, vše ve zchátralém stavu. 48
Kolem obrovské pevnosti s rohovou věží, která je hodně nakloněna a je vidět, problém
že nastal
již ve stabilitě boční zdi, jdeme po rušné třídě, měníme peníze a zapadáme do místního fast
- foodu, kde si dávám čtvrku kuřete,
bramborové placky a salát, Líba totéž bez kuřete. Po pozdním obědě již nemáme chuť se trmácet taxíky přes celé město k hrobce básníka Háféze, hrobek již bylo dost. Myslím, že by se Íránci kvůli našemu Máchovi také netrmáceli. Poprvé vypouštíme společný program a vracíme se kolem známé pevnosti do bazaru, pokukujeme po starožitnostech v sekci jim určené, Líba kupuje krásnou tepanou skládací hůl se skrytým nožem. Domů si bereme taxíka, i když zjišťujeme, že jsme to hravě mohly dojít pěšky. Stěhujeme se z naší podzemní kobky do přízemí nad ní, máme krásný velký pokoj s příslušenstvím,
poprvé
s modlitebním
kobercem a kamenem jako výbavou pokoje. Peru jako o závod, již to bylo víc než třeba. Denně vše propotíme. Sedíme s Líbou na ztichlém nádvoří hotelu a užíváme si nad dvěma
konvičkami
čaje
krásný
vlahý
podvečer. Mešity ani hrobky nám nechybí. Relax. Ráno vstáváme brzy, odjíždíme již v 7:15, i když pochybujeme, že čmoudi stihnou včas snídani. Inšaláh – jak Bůh dá. 49
Středa 13.10. Persepolis, Naqše Rostam, Pasargady, Jazd Navzdory hezkému pokoji obě spíme špatně, možná za to může hodně čaje včera večer a tvrdé postele. Vstáváme už 5:40, ale v 6:30 se na nádvoří, kde má být snídaně, stále nic neděje. Pak přichází paní kuchařka a během několika minut připraví snídani. Barel se stále vařící vodou je i přes noc v pohotovosti, takže připravit tolik čaje není problém. Dokonce se k závěru snídaně dočkáme i vařeného vejce na osobu. Skoro zázrak. Odjíždíme do nedaleké Persepole, cesta trvá asi ¾ hodiny. Jsme tu na obrovském parkovišti první organizovaní návštěvníci,
kromě nás pár jednotlivců. Před vstupem
do
placeného
areálu
musíme odevzdat ruksaky větší tašky. Nic nepomáhá, že ukazuji téměř
prázdný
obsah
ruksáčku
Musíme si věci sebou přendat do nafasované igelitky. Je to opru, ruksáček nosím stále, abych měla volné ruce při focení. Navíc peníze, pas a ostatní drobnosti nejsou v igelitce moc v bezpečí. Protestuji, ale není mi to nic platné. 50
Prohlížíme úžasné a impozantní památky, je to na jednom místě soustředěná ukázka umu
starověkých
stavitelů, řemeslné a umělecké dovednosti a kronika tehdejších národů,
jejichž
poselstva
jsou
vytesána
podle
schodiště k audienční síni achajmenovských vládců. Můžeme tak obdivovat oblečení, obutí, doplňky, účesy a šperky lidí z tehdejších oblastí přední Asie. Audience se konala 1x ročně u příležitosti nového roku, který koresponduje s naší rovnodenností. Ke králi přicházela poselstva až z Núbie, Babylónie, Thrákie, oblasti Pandžábu, kmenů od Kaspiku a jiných celkem 23 národů Perské říše. Jsou tu znázorněna i zvířata, přiváděná do královské zoologické zahrady – žirafa, antilopa, lvice se dvěma lvíčaty. Mnoho poselstev přivádí koně – i zapřažené do vozů, býky, zebu. Jiní přinášejí vzácné látky, vonné masti a med. Mezi postavami není ani jedna žena, i když v areálu paláce je rozsáhlý harém. Audienční
síň
Apadana
sama
ohromuje
rozměry
sloupů výšky
20 m.
Zachovalé jsou i horní hlavice
sloupů
ve
tvaru býků spojených hřbety proti sobě, na nichž
spočívaly
cedrové trámy stropu. 51
Persepolis byla pobořena a vypálena v době vpádu Alexandra Makedonského r. 331 jako odveta za vypálenou Akropoli Xerxem I. Xerxův palác byl dokonce srovnán se zemí, zbyl po něm jen pahorek. Schodiště jsou všude plochá, aby mohla pohodlně nahoru vyjít zvířata nebo po postranních plošinách vyjet vozy. Vystupujeme k dvěma hrobkám vytesaným do skal, nejsou moc zachovalé a přístup k nim je omezen. Je odsud však krásný výhled na celou oblast vykopávek. Navštěvujeme muzeum s krásnými nádobami z tenkého mramoru, obrovskými hliněnými nádobami na zásoby a též s kovovými nástroji a kovanými svorníky kvádrů. Spousta drobných předmětů včetně kovové trouby, na které duli hudebníci při uvítacím ceremoniálu. Přejíždíme k nedalekým hrobkám Naqše Rostam, kde byli pohřbeni achajmenovští
vládci Xerxes a Dareios, jen se s určitostí neví kolikátý. Nachází se tu i kvádrová stavba ze stejného Spekuluje
období, se
zoroastrovským
o
ale tom,
nejasného že
chrámem.
mohla
účelu. být
Obědváme
nedaleko odsud v restauraci, kde je problém s placením – anglický překlad jídelního lístku a 52
ceny v něm neodpovídají perskému. Zdá se mi, že čím jedeme dál od Teheránu, tím jsou služby i samotné jídlo horší a horší. Po pozdním obědě ještě jedeme do místa Pasargady, kde je velká samostatně stojící hrobka zakladatele Perské říše Kýra Velikého. Hrobka je vykradena složila
dávno a jako
islámská mešita. Uvnitř prý mimo nápisu o slávě a původu panovníka jsou islámské nápisy. Hrobka se nachází na planině, na které býval Kýrův soukromý palác, audienční síň, městská brána a stavba podobného typu jako kvádrová
stavba
Rostam.
Ze
v Naqše
všeho
se
zachovaly spíš jen jednotlivé kvádry, kamenná ostění dveří, mramorové podlahy a sloupy. Nacházíme
zajímavý
reliéf
boha vod – postavy s jednou nohou lidskou a druhou ve tvaru rybího ocasu a bránu s andělem. Již s podvečerem přejíždíme pusté hory směr Jazd (Yazd) – dnes máme celkem 400 km jízdy. Ubytováváme se v pěkném atriovém hotýlku a jdeme na večeři v uličkách nedaleko do hotelu stejného majitele. Jídlo jakž takž, měli jsme hlad jako vlci. Je půlnoc. 53
Čtvrtek 14.10. Jazd, věže mlčení Snídaně na střeše našeho hotelu s výhledem na mešity, minarety a větrací věže (bádgíry – bád=vítr). Autobusem odjíždíme za město k „věžím mlčení“, kde příslušníci zoroastrismu vystavovali své nebožtíky povětrnostním vlivům a zobákům mrchožravých ptáků. Teprve potom pohřbívali čisté kosti. Tento způsob pochovávání je od roku 1978 zakázán.
Dnes
se tělo ukládá do vybetonovaného hrobu,
aby
neznečistilo
tři
posvátné živly – oheň, vodu nebo zemi. Na jednu z věží
je třeba
překonat asi 2m vysokou ve
stěnku vchodu.
Musíme
si
navzájem pomoci. Plošina obehnaná kamennou hradbou
má
uprostřed hlubokou
jámu,
kam se házely kosti před pohřbením. Tělo po opuštění duše byla jen hmota bez jakéhokoliv významu, proto ani kosti dále neidentifikovali. Důležitá je duše, protože si najde tělo nové. Vystupujeme ještě na druhou menší věž, do které je vstup snadný. Setkáváme se zde se skupinou studentů medicíny z Lorestánu (Luristánu), kteří se s námi 54
stále chtějí fotit a nakonec
nám
zatančí tanec, ač je v Íránu veřejný tanec
zakázán.
Atmosféra
je
neopakovatelná. Vracíme se do města, vstupujeme
do
zoroastrovského chrámu
ohně
Áteškade, hoří
kde
posvátný
nevyhasínající oheň, udržovaný mnichy po staletí od roku 470 po Kristu, sem byl přenesen
roku
1940. Prohlížíme mešitu
z 12.
stol.,
muzeum
vody,
kde
je
vysvětlen zavodňovací systém qanáty – podzemními rozvody. V horku se
rodiny
soustřeďovaly 55
v hlubokých podzemích domů, kudy stále protékala voda. Zde se též uchovávaly potraviny. Navštěvujeme tradiční posilovnu, v jejímž podzemí
je
obrovská cisterna vodu,
na nyní
prázdná. Vystupujeme na střechy k větracím šachtám a dále po strmých schodech na tribunu, která slouží při oslavách. Před ní jsou obrovské dřevěné
„máry“, které připomínají smrt Hoseina a každoročně jsou potaženy černým suknem a neseny desítkami mužů na počátku smutečního průvodu, za nimi kráčí bičující se flagelanti. Prohlížíme též „Alexandrovo vězení“, ale jedná se o náboženskou školu, Alexandr v něm údajně nikdy vězněn nebyl, protože sem přišel jako dobyvatel, jeho věznění bylo spíš 56
zbožným
přáním
Peršanů.
Bloudíme
bazarem,
ale
skoro
nic
nekupujeme. Líba jde s Richardem vybírat koberec, ale také bez úspěchu. Ceny jsou sice přijatelné, nicméně rozměry nevyhovující. Sedíme ještě dlouho na „posteli“ před naším pokojem v atriu hotelu, je příjemně chladno, likvidujeme dnes koupený meloun, protože ho nechceme zítra vozit sebou autobusem. Za zapůjčenou mast dostávám od Moraváků tekutinu zde víc jak vzácnou, zbytek domácí slivovice, zde pod inkvizicí islámu dvojnásobně chutnající. Pátek 15.10. Čak Čak, Esfahán Po snídani na střeše hotelu (dnes dokonce dva druhy melounů) odjíždíme v 8:30hod. do centra, kde v liduprázdném bazaru (pátek = naše neděle) vystupujeme na střechy komplexu stavby. Proplétáme se
mezi hliněnými kupolemi nad křižovatkami chodeb bazaru a větracími šachtami. Užíváme si krásného rána, klidu v ulicích i výhledu na celé město Jazd. Něco nakupujeme v místním krámku, který je náhodou otevřen. Přejíždíme asi do 1,5 hodiny vzdálené hliněné vesnice, která je 57
asi 80 let opuštěná. Rozvaliny jsou dosud
díky
suchému
velmi
podnebí
zachovalé
a
malebné, včetně akvaduktu na obloukovitých
pilířích.
Poprvé
vidím stromy, na kterých rostou pistácie. Již za poledního horka přejíždíme do nedalekého místa Čak Čak, v překladu Kap Kap, kde je v horách ukrytý zoroastrovský chrám s posvátným nevyhasínajícím ohněm. Při
výstupu
míjíme
ke
skupinky,
skalnímu
chrámu
které
piknikují
v terasovitých otevřených místnostech, vaří, pospávají, jeden muž dokonce pracuje na notebooku. Místo je velmi poklidné, v chrámu dlouho posedíme a užíváme chládku onyxové podlahy a 58
vlhkých
stěn
polojeskyně,
z kterých stále odkapává voda. Nabíráme
si
ji
naběračkou
z plastového dřezu, chutná lehce po kouři zapáleného ohně a vonných tyčinek. Jedeme dál rozlehlou pouští, zastavujeme u občerstvovny, několik z nás si dává
skvělý
kuřecí
kebab
obložený zeleninou, ostatní se odbývají
sušenkami
a
čajem
nebo vodou. Líba má žaludeční revoluci, dává dva oslazené čaje. Dojíždíme již za večera do Esfahánu, v hotelu jsme v 19 hodin, v 19:30 odcházíme
na
večerní procházku přes krásně osvětlený most. Na
náměstí
Chomejního jdeme do dost luxusní restaurace, kde nás též luxusně okradli. Ti, kteří měli jen polévku nebo čaj, museli zaplatit paušální částku za nekonzumaci menu, která se rovnala skoro ceně hlavního jídla. Moje účtenka je zmatená, ale vycházím z toho docela dobře. Tři jsme za stejnou objednávku platili různě, já jsem uhádala nejnižší cenu. Vracíme se pěšky přes krásně udržované parky, kde ještě posedávají skupinky lidí piknikujících Íránců, někteří nás přátelsky zvou na čaj, ale je to spíš formální záležitost. Je 0:34 hod., jdeme spát. 59
Sobota 16.10. Esfahán, holubí dům, Arménská enkláva, Šáhova mešita Ráno snídaně ve vedlejší budově, kde je skromná jídelna. Obsluhuje nás muž, kterému je očividně zatěžko obsluhovat ženy. Když jde s ženami muž, vždy objednává a jedná s číšníkem, ženy nikdy. Když jsme samy ženy, je situace pro íránské muže nepříjemná. Odjíždíme naším autobusem na druhou stranu města k tzv. holubímu domu, kde kdysi chovali holuby kvůli trusu, který byl používán na hnojení zeleninových polí. Holubi byli oblíbeni i vládci, kteří měli chov poštovních holubů jako koníčka. Jeden vladař se dokonce zabil pádem z výšky holubníku. V jedné stavbě bývaly i tisíce holubů, dnes jsme jich tu viděli možná nějakou desítku. Na vnější stavbě je asi v polovině hladký pás omítky, aby po ní nemohli šplhat hadi a vstupní otvory v horní části jsou rozměrů holubího těla, aby tam nemohli
vlétnou
dravci
včetně
sov.
Přejíždíme
autobusem
do
muzea Arménů, kteří byli povoláni panovníkem šáhem Abbásem do Persie jako dovední
řemeslníci.
V komplexu
je
nádherný
arménský kostel s bohatými freskami,
z nichž
zaujímá
velmi
pojatý
Poslední
nás
sugestivně soud.
V muzeu je vzpomínka na 60
genocidu Arménů Turky v roce 1915, což je stálé trauma obou národů. Ve sbírkách muzea jsou krásné obrazy, mezi nimiž mne zaujala Rembrandtova kresba, církevní obrazy italské provenience a část křížové cesty – 5 obrazů kompozičně velmi zdařilých, staré iluminované rukopisy, kroje Arménů apod. Pak odjíždíme k tzv. „třesoucím se minaretům“, kde každou hodinu rozhoupe muž jeden ze dvou
minaretů,
postavených
nad
otevřenou
modlitebnou.
Začne se pohybovat i druhý vedlejší minaret, což dokládá na
něm
pověšený
zvonek.
Díváme se jen zezdola, je to turistická atrakce nevalné ceny. Při čekání na ni si dáváme v čajovně
v zahradě
vedle
nebo
kávu.
minaretu
čaje
Turecká
s jedním
baleným
bonbonem přijde na 40 Kč. Setkáváme
se
opětovně
s Íráncem a jeho dcerou, který vystudoval v Praze a žije nyní v Americe. Mluví velmi kriticky i skepticky o zdejší situaci. Řidič nás odváží do centra, kde navštěvujeme „Šáhovu mešitu“, vrcholný
skvost
islámské
architektury – opět v povinných čádorech. Pak jdeme do paláce naproti,
kde prohlížíme dům 61
zvaný
„Vysoká
brána“
vystavěný
Šáhem Abbásem v 17. stol. jako sídlo vlády. Je z něho krásný pohled na náměstí Emáma Chomejního, rozměrů 510 x 165 m, dříve Abbásovo. Jdeme společně
do
doporučené
jedním
kobercářem
restaurace
nedaleko
náměstí, jíme společně s Íránci za jejich vysoké
zvědavosti.
Pokračujeme
prohlídkou další mešity – Loftolláhovy z let 1602 – 1619, krásně vyzdobené s jedinou obrovskou
kupolí,
vystavěné
šáhem
Abbásem
na počest
libanonského šejcha,
který
na
pozvání safíjovského vládce Persie
přišel
do
vyučovat šiítské
náboženství. 62
Pak se již věnujeme nákupům, hlavně obcházením mnoha obchodů s koberci. Na trhu nakupujeme cukroví domů. Nakonec máme dobré kobercové skóre: Líba 2 ks, Andrejka 1 ks, já 1 ks a Jana jako náš doprovod dostává od svého přítele kobercáře také jeden kobereček. Z kobercárny
jsem
konečně mohla napsat mail Ivanovi. Nákup byl docela
adrenalin.
Vracíme se do hotelu taxíkem,
odkládáme
nákupy a přes krásný 33 obloukový most přecházíme na druhou stranu řeky do občerstvovny, kde jako vždycky obsluha poplete co snad ani poplést nejde. V tom jsou íránští číšníci mistři. Vracíme se na hotel, balíme, poslední noc. Je opět pozdě, ½ 12. Neděle 17.10 – pondělí 18.10. Esfahán, pavilóny, přelet do Teheránu, Chomejního hrobka, odlet V noci jsme obě vzhůru již kolem 3. hodiny, začíná mi rýma, nastydla jsem z klimatizace v autobusu cestou z Jazdu do Esfahánu. Ráno definitivně balíme a po snídani do našeho pokoje ostatní dávají své věci, tento pokoj budeme mít do večera k dispozici. Jdeme
pěšky
do
Pavilónu osmi rájů, kde máme
velmi
výřečného
íránského
průvodce,
který
vyjmenovává
snad
každou
cihlu
stavby.
Pavilón je obklopený 63
rozsáhlým, celkem dobře udržovaným parkem. Jdeme pak do dalšího Pavilónu čtyřiceti sloupů, kde jsou krásné fresky a velká vodní nádrž před ním, kde se odráží 20 sloupů průčelního prostoru letohrádku.
Sloužil za Abbáse II. jako sídlo dvora i přijímací palác pro státní návštěvy. Posedíme pak v příjemné čajovně za pozornosti místních studentek. Proplétáme se krytým bazarem asi 2 km, až dojdeme
64
k monumentální
Páteční
mešitě, kde nás doprovází další mladý průvodce. Byla vystavěna na přelomu 11. a 12. století, má nádvoří délky 76 a šířky 65 m. Za irácko – íránské války sem na boční křídlo
dopadla
i
jedna
z bomb. Posléze přes část bazaru a starou zástavbu docházíme na nádvoří další mešity, která má nejvyšší minaret vysoký 54 metrů, postavený v letech 1130
-
1155,
připomíná tovární komín. Na nádvoří se modlí několik mužů, nevšímají si nás. Ve skříňce visí
plakátek
hlásající
smrt
Americe. Vracíme se
přes
poloopuštěný bazar,
neboť
začíná
polední
pauza. Jdeme na oběd
do
stejné restaurace 65
jako včera, dávám si závěrečný skopový kebab a v čajovně mezi kuřáky vodní dýmky poslední čaj. Po obědě se ještě touláme bazarem, utrácíme zbylé peníze za pistácie a nějaké další sladkosti. Celkem znavené horkem a dlouhou chůzí docházíme do hotelu, dáváme sprchu, dopakováváme
a
chystáme
se
na
dlouhou
noc
v dopravních
prostředcích. Nejprve jedeme taxíky na letiště v Esfahánu za dost silného provozu; kde jsou 2 jízdní pruhy, tam se vedle sebe občas vejdou i 4 auta, vše na centimetry, do toho chodci, motorky, kol málo, pro cyklisty je to tu o život. Přelet do Teheránu
klidný,
jídlo nic moc. V Teheránu
na
vnitrostátním letišti na nás čeká náš řidič, dokonce přivezl svoji krásnou, mladou,
na
islámské
poměry
velmi
moderně
ustrojenou manželku. Teprve teď chápu jeho dlouhé večerní telefonáty. 66
Jedeme do hrobky emmáma Chomejního, což je obrovská stavba spíš podobná tovární hale, není dostavěná a asi dlouho nebude, protože projekt byl od samého počátku velikášský až monstrózní. Odevzdáváme fotoaparáty, ale mobily je dovoleno fotit! Kupodivu nás nikdo nenutí do čádorů. Je už 10 hodin večer, počet návštěvníků menší, některé ženy i s dětmi tu přespí na kobercích.
Venku
spousta lidí nocuje ve stanech nebo i pod širákem, někteří ještě
teď
ve
skupinkách piknikují. Dost
divný
výlet
k hrobce. Je to tu dost ošklivé, sama hrobka uvnitř jako jinde se podobá stříbrné kleci, ale tady obřích rozměrů. Jediné, co je tu krásné, jsou velké červené koberce s tradičními symetrickými vzory. Bosým unaveným nohám je na nich dobře. Jiný zážitek než pocit kultu osobnosti nenastal. Chomejního teze jsou 67
nezpochybnitelné a nedotknutelné, je to zakotveno i v ústavě, půjde-li vše jen evolucí, k jejich revizi bude třeba dlouhá doba. Odjíždíme na dost vzdálené mezinárodní letiště, loučíme se s řidičem, s nímž jsme ujeli asi 3.600 km. Nemůžeme se dočkat, až v tureckém letadle sundáme zahalení, tj. šátky a předepsané volné oblečení, podle předpisu aspoň do půlky stehen. Jídlo s Turky také nic moc, ale už to nějak doklepeme. Průvodkyně Jana dostává na letišti od řidiče a jeho paní zarámovanou kaligrafii s verši z koránu, ale úředník ji zabavuje. Teprve slzy Jany a přímluva Íránek u odbavení pohne úředníkem a obraz jí vrací. Letiště v Istanbulu dost plné, poleháváme po lavičkách. Jsme od 18:30 předchozího dne na cestě, nic záviděníhodného. Moje rýma se stupňuje a přidává se teplota a zimnice. Uvidíme, jak to dopadne. Konečně píši SMS domů, telefon funguje – přišly zadržené SMS od Ivana a Štěpána, z doby, kdy nebylo ještě jasné, že do Íránu nemají šanci dojít. Domů je ještě daleko, ale už si připadáme jako doma, zahalených žen je minimum. Praha dopoledne – asi 4°C, kosa. Jan ě zůstal bágl v Istanbulu i s teplým oblečením, přijde až večer. Dávám jí můj „íránský kabát“, který bych stejně doma nenosila. Pavel R. na nás čeká, bere mne na metro na Kulaťák, dále jedu metrem na Černý Most a autobusem do Jičína. Zima v autobuse (nebo spíš zimnice), Ivan čeká bez auta, protože nevypnul světla a baterka stávkuje. Pěšky ještě 1 km a rovnou do postele. Spím až do dalšího dne. Krátký doslov Tak to by bylo. Co dodat? Přepsán deník a zážitky se vrací, některým věcem stále dost dobře nerozumím, dohledávám na internetu. Asi se s cestou budu dlouho vnitřně vypořádávat. Jedno je jisté a shodly jsme se na tom s Líbou: cesta byla moc zajímavá a jsme rády, že jsme ji podnikly. Ale už bychom tam příště nejely. Tečka.
Jičín, 1.11.2010
Jitka
68
