Fórum čtenářů forum [lat.], námìstí v mìstech øím. øíe
pøenesenì veøejné místo, kde lze o nìèem jednat, hlásat své názory,
(Ilustrovaný encyklopedický slovník)
Pravidla pro rubriku FÓRUM ČTENÁŘŮ Není-li pøedem dohodnuto jinak, kterýkoli dopis dolý do redakce mùe být publikován buï celý, anebo ve zkrácené podobì v èasopise i na webu. Redakce si vyhrazuje právo bìného redigování. Dopisy reagující na pøíspìvky externích autorù redakce zasílá dotyèným autorùm k vyjádøení. Pokud na nì v rozumném termínu nedostaneme odpovìï, publikujeme je bez odpovìdi autora pøíspìvku.
Redakce
Věda čistá a nečistá (ad V. Dobal, Vesmír 80, 127 a 191, 2001) Jak to muselo být krásné, když se vědec, procházeje se stinnou alejí mezi úrodnými vinicemi v diskusi se svými žáky, dopátrával Pravdy! Spoluobčané, vědomi si jeho výjimečnosti, byli ochotni mu poskytnou skývu chleba, přístřeší i tuniku. Je sice pravda, že občas za vědcem přišli s prosbou, aby jim pomohl vyměřit stavbu či poradil jak plout po moři, ale to je ta nečistá strana, o které se ve slušné společnosti nemluví. Taková byla Věda a taková by podle některých názorů měla i zůstat. Když ten, co poskytuje onu skývu a tuniku, by rád žil déle a více ze svého života měl, nesmí se obrátit o pomoc k vědci, protože by ho zkorumpoval a za mrzský žejdlík vína ho odváděl od nestranného hledání ultimátní Pravdy. Nepochybně i dnes je krásné žít v neposkvrněném světě čistého bádání, které nepotřebuje peníze. Avšak narodili jsme se do pokleslé doby konzumace, politických stran, globalizace, HDP a jiných neřestí, kde není všem vědcům dáno uchýlit se v křišťálové mikroklima vhodné teoretické instituce. Ti méně šťastní k svému bádání peníze potřebují – a běda: „Kde jsou peníze, tam se objeví střet zájmů,“ varuje nás ten, který může bádat zdarma. Tito vědci podle něj odhazují nestrannost, protože mají finanční
l T. Ruzicka, M. Anděl, M. Bojar, D. Brandes, A. Labisch (Hg.) unter Mitarbeit von Thorsten Halling: Mensch und Medizin in totalitären und demokratischen Gesellschaften, Klartext Verlag, Essen 2001
364
zájem. V důsledku toho nemohou oslyšet žádosti svých spoluobčanů a jsou donuceni prostituovat vědu. Takový je názor tajemníka Centra pro teoretická studia. V druhém svém příspěvku nás upozorňuje na „svět, jemuž se chceme přiblížit, do nějž jsme se rozhodli integrovat“. Tož se tam podívejme: V Evropské unii má bádání na starosti komisař Philippe Busquin, šedesátiletý Belgičan, který vystudoval fyziku, ale pak ještě filozofii a postgraduálně životní prostředí. Sestavil panel odborníků, který analýzou došel k závěru, že současný systém podpory výzkumu v Evropě dosáhl limitu možností a je nutný zásadně nový přístup. Zrodil se proto návrh grandiózního programu „Vstříc Evropskému výzkumnému prostoru“ (COM (2000) 6, Brusel 18. 1. 2000), který lze najít na http:// www.europa.eu.int/comm/ research/. Komisař ho dokázal prosadit a výsledkem je dokument „Realizace Evropského výzkumného prostoru (European Research Area – ERA): Směrnice pro výzkumné aktivity EU 2002-2006“ (COM(2000) 612 final, Brusel, 4. 1. 2000). Projekt je určen společnosti založené na znalosti (knowledge-based society) opírající se o znalostní technologie (knowledge technology). Počítá s 25 až 30 zeměmi EU – tedy i s námi, což se mnohokrát zdůrazňuje. Předpokládá propojení vědeckých komunit a národních výzkumných programů, do kterých by vstupovalo financování Unie. To ovšem vyžaduje na posuzování projektů panely odborníků z celé Evropy. Snad bychom se potom nemuseli hašteřit o „strýčkování“ v systému grantů. Ten by měl být napojen na širší evropské úkoly s dlouhodobou perspektivou. Struktura rozlišující kategorie základního, aplikovaného a průmyslového výzkumu bude zachována, ovšem zdůrazňuje se jejich propojení. Zařazují se velké projekty, podobné CERN, o kterých by nemohly uvažovat jednotlivé státy. Na základě podpor by se měla zlepšit spolupráce existujících vědeckých společností v Evropě. K tomu má svůj program Společné výzkumné středisko (Joint Research Centre) a Evropský potravinářský úřad (European Food Authority) – jakási obdoba americké FDA. Abychom se domluvili, bude tu síť s kapacitou 155 Mbit/s a cílově 622 Mbit/s. Problém je s žáky. Je jich málo. Zatímco v Japonsku je ze sta pracujících 8,5 vědce a v USA 7,4, v Evropské unii je to jen 5,1 a nebude to lepší, dokud nebude více studentů. Kromě toho Evropanovi
VESMÍR 80, červenec 2001 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
je zatěžko se za vědou vydat z Olomouce do Plzně, natož do Sheffieldu nebo Granady. Budeme se muset polepšit – chystají se podpory dlouhodobé mobility. Hlavní starost je o tu skývu chleba a tuniku pro vědce, nebo – z pohledu pana tajemníka Centra – jak zařídit „ztrátu důvěry, která může mít vážné následky nejen pro vědce, ale také pro společnost“. Protože Evropský Parlament podpořil ERA loni v květnu a Rada Evropy v červnu, bude se na financování kromě Unie podílet i Evropská investiční banka. Smutné je, že pan komisař nás tlačí do střetu zájmů. Soukromý sektor financuje v Evropě přes polovinu výzkumu, ale to prý nestačí. Hlavní naděje se skrývá v oblíbené zkratce SME, což znamená malé a střední podniky. Ty by měly vznikat na základě vědeckých objevů při univerzitách a vědeckých ústavech, pokračovat v technologických parcích, a pak se buď osamostatnit, nebo splynout s většími firmami. Taková je cesta mnoha vědeckých výsledků k občanovi v USA a přispěla nejen k užitku z vědy, ale k rozvoji vědeckého bádání jako jeden ze stimulů účasti soukromého kapitálu při financování výzkumu. Finanční podpora je zajištěna jak z rozpočtu Evropské unie, tak z podpory regionů, které vytvoří „líhně“ v podobě technologických parků. Pro vědce je spojení vlastního osudu se SME popravou jeho nezávislosti (z pohledu pana tajemníka) a cesta s existenčním rizikem (z pohledu politiků). Program proto počítá s podmínkami, které by riziko vědců-podnikatelů kompenzovaly. Británie takovým odvážlivcům dokonce nabízí i osobní daňové úlevy. To vše musí zaplatit daňový europoplatník, dokonce zcela dobrovolně, na základě přesvědčení, že bádání je k něčemu dobré a že po sportovcích, mediálních hvězdách a rokových kapelách stojí za pozornost i lidé v bílých pláštích. To považuje nejen komisař Busquin, ale i David Byrne, komisařský patron evropských spotřebitelů, za jeden z nejtěžších úkolů. Tíží je šílené krávy, klonování, genetické modifikace, slintavka s kulhavkou a další maléry. Není divu, že vzhlížejí k příkladu švýcarských vědců, kteří před referendem o zákazu genetického inženýrství vyšli do ulic. A vyhráli 2:1. Dnes vědce v čele s laureátkou Nobelovy ceny Ritou Levi Montalcini vyhání v Itálii do ulic tamní ministr zemědělství Alfonso Pecorare Scanio, který prosazuje podobný zákaz, ale bez re-
ferenda. Touhou komisařů je, aby vědci dokázali mluvit s veřejností i tehdy, kdy jim neteče bezprostředně do bot. Na druhé straně přinese ERA také systém standardů a kontrol ubezpečující občany, že je postaráno o jejich ochranu před riziky nových technologií. Taková je představa jak a kterak bádat a zbývá to hlavní – úředně vybrat kritéria a priority. Projekt ERA nezakrývá, že jde o politickou volbu. Badatel v teoretických studiích ať raději dále nečte, protože jde o herezi nejvyššího stupně. Příslušná kapitola v úvodu říká: Jsou dvě kritéria výběru a oprávnění výzkumných aktivit EU: Především financování z veřejných prostředků samo vyžaduje oprávnění. Veřejné orgány mohou legitimně podporovat výzkum, jehož výsledky jsou „k veřejnému užitku, navíc k tomu přímému prospěchu, pro který se výzkum vůbec provádí. Druhým kritériem je Evropská přidaná hodnota. Míní se tím takový plán, který doplňuje a propojuje plány členských států, a tím je zhodnocuje. Také ovšem zahrnuje politické, sociální a ekonomické zájmy EU. Podle těchto kritérií se sestavují rámcové programy. Konkrétně ERA staví na první místo biotechnologii, o niž má v rámci věd o životě pečovat nám nikoli neznámý genetik profesor Axel Kahn. Dnes biotechnologie představuje trh o objemu 60 miliard dolarů, což by mělo být během čtyř let čtyřikráte více. Další prioritou jsou nanotechnologie včetně biologických, pak přichází informatika v souvislosti s e-Evropou. Zvláštní program, o jehož motivaci nemůže být pochyb, je věnován bezpečnosti potravin. Také program „Udržitelný vývoj a globální změny“ má značně politický rozměr. Nadnárodním programem je vesmírný výzkum a jaderná fúze. Toto jsou pochopitelně pouze příklady, paleta úkolů je daleko pestřejší. Určité prostředky budou v rezervě, aby se dalo pružně reagovat na problémy, které se vyskytnou během řešení rámcového programu. Podle těchto zásad schválil Evropský Parlament Rámcový program 2002–2006 (COM (2001) 94 final, Brusel, 21. 02. 2001). Takový je reálný svět. Je diametrálně odlišný od vysněného světa Viktora Dobala, ovládaného podivnou logikou, o níž mj. svědčí příklady, které dává do spojitosti s financováním vědy. Realita ukazuje, že věda byznys je, jakmile ke svému provozování potřebuje peníze. Ten, kdo je dává – daňový poplatník nebo firma – se jako nor-
OBSAH
Vesmír 80, 2001/6
363
ÚVODNÍK: Zdrcnutý čas / Ivan M. Havel
364
FÓRUM ČTENÁŘŮ
366
NÁZORY A KOMENTÁŘE:
s
pltn tematicky související články
— Přenos ooplazmy / Jaroslav Petr Jestliže se neplodné vajíčko uzdraví dávkou cytoplazmy z vajíčka jiné ženy, přijme kromě užitečných látek i cizí mitochondrie. Ovlivní to nějak osud dítěte, které se z vajíčka narodí? — Můžeme „být mrtví“? / Jan Sokol Být mrtvý není totéž co nebýt vůbec (ad F. Vyskočil, Vesmír 80, 327, 2001/6). 370 n Kapilární elektroforéza / Bohuslav Gaš Od objevu pohybu částic v elektrickém poli po vývoj laboratoře na mikročipu. 372 n Je víno zdravé? Resveratrol ano / Jiří Pazourek, Josef Havel Kapilární elektroforézou lze také zjistit, jestli víno obsahuje látku potlačující zhoubné bujení. 374 l Pomáhaly houby rostlinám na souš? / Stanislav Mihulka O čem svědčí nález hub z doby před vznikem suchozemských rostlin? Přežívaly vodní rostliny na suchu díky soužití s houbami? 375 l Co když je to všechno na houby? / Jiří Sádlo 376
Ošálený gen / Oldřich Vinař Proč je dobré vybrat si partnera dříve, než začnete užívat kontraceptiva.
377
Protein X odhalen! / Jan Černý Někteří z nás se mohou radovat, že se od šílených krav nikdy nenakazí, ostatní mohou doufat, že se nález neškodné formy obávaného proteinu podaří využít v praxi.
378
s Historie obrů / Ivo Jeniš
378
s NAD KNIHOU: Ivo Jeniš: Tesaříci / Long horned Beetles
Kolik stojí největší brouk světa a proč jsou tesaříci snem sběratelů?
383 t Nepřehlédněme žížalu Pontoscolex corethrurus / Bruno Latour Co by nezničily ani těžké buldozery, to zvládne žížala amazonských pralesů – kam vleze, tam tráva neroste. 383 t Bruno Latour / Zdeněk Konopásek 386 t O politice nepolitičnosti / Zdeněk Konopásek Příroda je politickou věcí. Politikou je i věda, jenom je vedena jinými prostředky. 390 t DATA A SOUVISLOSTI: Sociologie vědy 392
Alternatívne stratégie replikácie telomér I. / Ľubomír Tomáška, Jozef Nosek Revízia hypotézy o vzťahu dynamiky telomér k starnutiu bunky a k nádorovej premene.
397 p Původce lepry má silně redukovanou genetickou informaci / Jiří Kunert Během vývoje ztratila bakterie přes 2000 genů, a přece existuje. Odkud bere to, co jí chybí? 397 p Lenost pohromou pro mykobakterie / Stanislav Mihulka 398 p Leprosárium / Pavel Hošek 403
Kaktus kvete každý rok / Libor Kunte, Jiří Sádlo Jednou za sedm let kvete jen v pověře – anebo v bytě nešikovného pěstitele.
404
PAPUÁNSKÉ (POLO)PRAVDY: Velká tajemství vědeckého výzkumu / Vojtěch Novotný Proč chytrý „evropský kouzelník“ sbírá hlouposti?
405
NAD KNIHOU: Brian Greene: Elegantní Vesmír / Jan Jůn — Arbiter elegantiarum (doslov ke knize) / Jiří Langer
408
413 416
417
Kdo to všechno platí? / Jonathan M. W. Slack Americký grant nemá šanci, pokud není žádost hodnocena jako „vynikající“ („velmi dobrá“ či „nadprůměrná“ rovná se „špatná“). MOZAIKA / Ivo Budil VE ZKRATCE: Jablka pěstovaná přírodními metodami jsou chutnější / Přechylování příjmení dle zákona / Zemědělství v ohrožení / VECTOR a ICERID – jak se vypořádat s hrozbou biologických zbraní JAZYKOVÝ KOUTEK: Z kozy duch / Pavla Loucká
418
Informování hmatem / Jiří Fiala
419
Zdena Fibichová
Chystají se tato témata: n NOVÁ NÁBOŽENSKÁ HNUTÍ A EKOLOGICKÝ PROBLÉM n DENDRITICKÉ SIGNÁLY n JE BIOLOGIE VĚDA? n EKOLINGVISTIKA n SOFT HARDWARE n ALZHEIMEROVA CHOROBA n HOŘLAVÝ LED n CHUDOBA A BOHATSTVÍ n EPILEPSIE A CHAOS
http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 80, červenec 2001
365
mální subjekt trhu přirozeně ptá, co za ně dostane. Snad jen malou sumu na teoretické studie oželí bez takového dotazu. Ale výzkum, zejména přírodovědný, který mj. zajišťuje i zdraví pacientů, potřebuje sumy větší. Plést sem výchovu studentů je nepatřičné, ta je financována zcela odděleně od vědy. Pokud je cena mikroskopu podle teoretiků projevem ekonomické totality, pak se obávám, že svým přízemním myšlením jim nestačím. Použiji-li však test důvěry, spíše bych se obával nedbalosti nebo subjektivního zkreslení při výzkumu financovaném z veřejných prostředků, jehož kontrolou je pouze recenzent publikace. U firemního kontraktu s výstupem praktického použití je to nemyslitelné, neboť malá chyba nebo „vylepšení“ výsledků může způsobit obrovské škody. /kráceno redakcí/ Prof. RNDr. Jaroslav Drobník, Biotrend Redakční poznámka: Nejen z tohoto dopisu redakci mám dojem, že jejich pisatel četl jiný článek v jiném časopise. Přečtěte si, prosím, článek Ing. V. Dobala. Pokud vyloučím osobní motivy, pak nejenže pan profesor nepochopil text článku Ing. Dobala, ale patrně ani úsilí o Evropský výzkumný prostor komisaře
Philippa Busquina. Nemohl by totiž vážně napsat „Smutné je, že pan komisař nás tlačí do střetu zájmů.“ V seriálu článků Ing. V. Dobala totiž mj. jde také o nalezení odpovědi na otázku, za jakých podmínek nejsou u veřejnosti názory Jaroslava Drobníka na biotechnologie předem diskvalifikovány, protože jako biotechnolog může být zainteresovanou stranou. A vposledku je ve hře také o důvěra veřejnosti ve vědce. Ivan Boháček Trichinelóza v Evropě (Vesmír 80, 156–161, 2001/3) V březnovém čísle jsem čtenáře informoval o problematice trichinelózy. Několik dní po publikování článku jsem obdržel trochu rozhořčený dopis od čtenáře Vesmíru, který aktivně provozuje myslivost. Proč prý oživuji problematiku trichinelózy, když se u nás nevyskytuje? Sdělil mi, že již ulovil a zkonzumoval několik divočáků a zpravidla je vyšetřovat na trichinelózu nenechával. Pokud je přece nechal vyšetřit, nikdy nebyla trichinelóza prokázána. Na závěr dopisu mi sdělil, že vyšetřování je zbytečné a většina jeho kolegů-myslivců ulovenou černou zvěř vyšetřovat nenechává. Tento přístup myslivců potvrzuje srovná-
Přenos ooplazmy
ní počtů ulovených kusů černé zvěře, které vykazují myslivecká sdružení, a počtů vyšetření divočáků na trichinelózu, které eviduje Státní veterinární správa. Trichinelóza působená druhy se sylvatickým vývojovým cyklem (viz rámeček na s. 158) se na uzemí naší republiky vždy vyskytovala a vyskytuje. Potvrzuje to také aktuální informace Státní veterinární správy. V předposledním květnovém týdnu diagnostikovala veterinární hygienická služba trichinelózu u lončáka (mladého divokého prasete) uloveného v okrese Frýdek-Místek. Z hlediska možností diagnostiky kompresní metodou šlo o poměrně slabou infekci a stanovený počet larev byl 3–5 na gram vyšetřované svaloviny. V literatuře se uvádí, že při pozření 50 až 500 larev nejpatogennějšího druhu T. spiralis jsou pozorovatelné typické klinické příznaky a více než 1000 pozřených larev představuje přímé ohrožení života. Teoreticky představuje konzumace 200 g nedostatečně tepelně opracovaného masa z tohoto lončáka smrtelné onemocnění. Trichinelóza zůstává i nadále závažným onemocněním a vyžaduje nejen pozornost veterinární služby, ale také myslivců. Břetislav Koudela
JAROSLAV PETR
KOMENTÁŘE A NÁZORY
Výpůjčka od vajíčka, které má vše, co má mít Po tisíciletí se početí člověka ničím nelišilo od způsobu, jímž je počat kterýkoli jiný savec. Ve vejcovodu se na krátkém „randez-vous“ střetne dozrálé vajíčko se spermií, která vyhrála „první cenu“ v masovém závodě s ostatními spermiemi. To všechno se změnilo krátce před půlnocí 25. července roku 1978, když se manželům Brownovým v Manchesteru narodilo modrooké blonďaté miminko. Holčička dostala jméno Louise a byla prvním „dítětem ze zkumavky“. Vajíčko paní Brownové se potkalo se spermiemi pana Browna v kultivační misce v laboratoři. V laboratorních podmínkách v kultivačním roztoku také byla počata holčička, z níž zatím už vyrostla docela obyčejná mladá slečna. Pracuje jako učitelka v mateřské školce a netají se svou slabostí pro návštěvy plaveckého bazénu nebo posezení nad sklenicí piva v anglickém „pubu“. Děti ze zkumavky Narození prvního „dítěte ze zkumavky“ vyvolalo bouřlivé diskuse. V roce 1978 měli lidé z narození „dětí ze zkumavky“ strach. Hovořilo se o hrozbě vzniku kříženců zvířat a člověka, o plánovaném plození dětí s vybranými vlastnostmi a dalších věcech, z nichž se za více než dvacet let vlastně nic neuskutečnilo. Lidé mají vzácný dar strašit se navzájem, a potom se bát rizik, která jsou nereálná nebo ryze hypotetická. Činí tak se stejnou zarputilostí, s jakou skutečné problémy přehlížejí.
366
VESMÍR 80, červenec 2001 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
Bylo by jistě krátkozraké předstírat, že techniky asistované reprodukce, k nimž „oplození ve zkumavce“ patří, s sebou nenesou nedořešené otázky – morální, filozofické nebo právní. Faktem ale zůstává, že neslouží k tvorbě monster, která jako kdyby utekla z pochybných vědecko-fantastických filmů. Díky technikám asistované reprodukce přišly na svět statisíce zdravých dětí a statisícům rodičů se splnil sen o vytouženém potomkovi. Jen v Británii se po Louise Brownové narodilo asi 30 000 dětí počatých „ve zkumavce“, mezi nimi i Louisina mladší sestra. Na světě jich koncem 20. století bylo zhruba 300 000. Oplozením „ve zkumavce“ ale zdaleka není vyčerpáno spektrum technik asistované reprodukce, objevují se stále nové a nové postupy. Tato disciplína humánní medicíny se rozvíjí tak překotně, že asistovaná reprodukce hospodářských zvířat (s výjimkou klonování) za ní citelně pokulhává (viz Vesmír 79, 514, 2000/9). Názorně to dokládá fakt, že první tele ze zkumavky mělo za L. Brownovou několikaleté zpoždění, narodilo se až 9. července 1981 (viz Vesmír 77, 567, 1998/10). Nedávné narození prvních evropských hříbat „ze zkumavky“ bylo chovateli koní vítáno jako událost prvoDoc. Ing. Jaroslav Petr, DrSc., (*1958) vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze. Pracuje ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Uhříněvsi, kde se zabývá zejména reprodukční biologií hospodářských zvířat. (e-mail:
[email protected])
Transfuze ooplazmy Navzdory všemožné péči, jíž se při asistované reprodukci vajíčkům, spermiím a vzniklým embryím dostává, nekončí zdaleka všechny pokusy o oplození „ve zkumavce“ tak šťastně jako v případě L. Brownové. Příčinou bývá nízká kvalita spermií, které nedokážou oplodnit vajíčko a navodit v něm změny potřebné k zahájení vývoje zárodku, ale v řadě případů může být „neschopné“ i vajíčko, například nemusí mít vhodné vlastnosti cytoplazmy čili ooplazmy. Pokud si vajíčko nepřinese v ooplazmě do „sňatku“ se spermií vhodné „věno“ v podobě enzymů, molekul ribonukleové kyseliny a dalších položek nezbytné „svatební výbavy“, jsou šance na narození nového potomka mizivé. Tak jako si mladá nezkušená hospodyňka musí tu a tam vypomoci výpůjčkou z lépe vybavené domácnosti zkušenější sousedky, může být i vajíčko s nekvalitní ooplazmou zachráněno „výpůjčkou“ od vajíčka, kterému se dostalo všeho potřebného. Právě tato „transakce“ je podstatou zákroku označovaného jako přenos ooplazmy. Při něm se z vajíčka schopného plnohodnotného vývoje odsaje tenkou skleněnou kapilárou malé množství ooplazmy a vstříkne se do „nemocného“ vajíčka (takového, které by po oplození spermií nedokázalo zajistit náležitý vývoj zárodku). Touto transfuzí přibude do „nemocného“ vajíčka asi 10 % z celkového objemu jeho vlastní ooplazmy. V mnoha případech to stačí k tomu, aby se do vajíčka dostaly chybějící položky „výbavy“. Zároveň s ozdravnou porcí ooplazmy se do léčeného vajíčka vstříkne i spermie, a pak už nechybí nic k tomu, aby se vzniklé embryo začalo plnohodnotně vyvíjet. Život s cizími mitochondriemi
významně zdvihaly obočí, tiskaři nešetřili černí na palcové titulky. Všichni hovořili o dětech narozených po „transferu ooplazmy“ jako o prvních geneticky modifikovaných dětech. Je zajímavé, že Cohenův tým takovou interpretaci přenosu ooplazmy odmítal už před třemi lety. Poprask přišel notně opožděně, a dokonce hned dvakrát. Kritici se ozvali až ve chvíli, kdy mohlo první dítě narozené po přenosu ooplazmy sfouknout na narozeninovém dortu čtyři svíčky. Navíc kritici začali křičet až dva měsíce poté, co Cohenův tým v březnovém čísle Human Reproduction (16, 513–516, 2001) oznámil, že děti narozené po transplantaci ooplazmy nesou ve svých buňkách jak mitochondrie své vlastní biologické matky, tak (v malém množství) mitochondrie ženy, jejíž vajíčko dodalo léčebnou porci ooplazmy. Geneticky modifikované děti? Jacques Cohen tyto děti označil jako děti vzniklé po „první genetické modifikaci lidských pohlavních buněk“. Možná tím nic zlého nemyslel, ale termín „genetická modifikace“ mají novináři i laická veřejnost vyhrazený pro řepku nesoucí geny odolnosti vůči herbicidům nebo pro kukuřici vzdorující díky přenosu bakteriálních genů hmyzím škůdcům. Novinářům trvalo dva měsíce, než si Cohenova výroku všimli nebo než jim jej někdo předhodil. Pak už se ale drželi „teplé stopy“ jako ohaři větřící kořist. Jde skutečně o „geneticky modifikované“ děti? Takové tvrzení by těžko obstálo. Do zárodku vzniklého z „vyléčeného“ vajíčka totiž není vnesen nový gen, není ani cíleně ovlivněna funkce jeho genů. Nenarodily se tedy děti, které by byly díky zásahu do děPracovní kout vědecké pracovny chemické pro doktorandy prof. E. Votočka na Ďáblíku ve starém chemickém ústavě na Karlově náměstí v Praze v roce 1903. Tato fotografie byla od poslance dr. Srba předložena v parlamentu vídeňském jako doklad, jak macešsky se vláda vídeňská chová k českému národu a jeho vysokému učení. Foto neznámého autora. Z knihy P. Scheuflera, Fotografické album Čech, Odeon, Praha 1989.
K průkopníkům léčebného přenosu ooplazmy patří Jacques Cohen z Ústavu reprodukčního lékařství v Saint Barnabas v New Jersey. Cohenův tým uveřejnil zprávu o narození prvního dítěte po přenosu ooplazmy už r. 1997 (Lancet 350, 186–187, 1997). Technika i její výsledky byly mnohokrát zevrubně popsány.*) Dodnes se na celém světě (především v USA, na Tchaj-wanu a v Izraeli) narodilo po této „operaci“ asi třicet dětí. Ozdravná kúra vajíček příslušnou „porcí“ ooplazmy celkem dobře funguje, i když nikdo pořádně neví, jaká poptávka je v „léčeném“ vajíčku přenosem ooplazmy uspokojena. Je možné, že se tak do vajíčka dostanou faktory, které se podílejí na regulaci buněčného dělení ve vzniklém zárodku. Vajíčko může s ooplazmou dostat i nedostatkové molekuly ribonukleové kyseliny (RNA), podle kterých si pak nasyntetizuje potřebné „úzkoprofilové“ bílkoviny. Význam přísunu „nedostatkové“ RNA je zvýrazněn skutečností, že si raný savčí zárodek vlastní RNA nevyrábí a je v prvních dnech existence závislý na RNA, kterou do „sňatku“ se spermií přineslo „věnem“ vajíčko. Svou roli tu může při léčbě přenosem ooplazmy sehrát i příliv některých organel. Z nich se nejčastěji hovoří o mitochondriích. Právě fakt, že vajíčko dostane s „transfuzí“ ooplazmy i cizí mitochondrie, vzbudil nedávno velkou pozornost mezi laiky i odborníky. Televizní redaktorky *) Např. Cohen et al.: Molec. Hum. Reprod. 4, 269–280, 1998; Brenner et al., Fert. Steril. 74, 753–758, 2000; Barritt et al., Hum. Reprod. 15, Suppl. 2, 207–217, 2000. http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 80, červenec 2001
367
KOMENTÁŘE A NÁZORY
řadého významu. Není divu. Touha bezdětných rodičů po potomkovi je pro vývoj a uplatnění nových technik asistované reprodukce zcela jistě silnějším hnacím motorem než „pouhé“ peníze, jež pohánějí chovatele k získávání telat nebo hříbat „ze zkumavky“.
dičné informace silnější, inteligentnější, krásnější, nebo dokonce poslušnější. V ooplazmě vajíčka se nachází zhruba 100 000 mitochondrií a každá z nich nese jednu kopii mitochondriální DNA (mtDNA). Při přenosu ooplazmy se v „uzdraveném“ vajíčku vytvoří „směska“ různých mitochondrií, a tudíž i směs různých variant mtDNA. Tento jev je známý jako heteroplazmie a nastává i spontánně. Mnozí z nás mají ve svých buňkách směsku mitochondrií s různými variantami týchž mitochondriálních genů. Genetici, kteří se zabývají identifikací osob na základě rozborů mtDNA např. pro potřeby kriminalistiky (viz Vesmír 76, 365, 1997/7), by o tom mohli vyprávět. Ve Španělsku se dostali do úzkých kriminalisté, kteří se snažili prokázat přítomnost oběti znásilnění v automobilu pachatele na základě analýzy mtDNA z vlasu nalezeného uvnitř auta. Mitochondriální DNA z vlasu byla v důsledku heteroplazmie tvořena „směskou“ různých variant mtDNA a její srovnání s mtDNA z krve oběti odhalilo jen částečnou shodu, která jako důkaz k usvědčení pachatele nestačila (Int. J. Legal. Med. 114, 186–190, 2001). Novinářům nelze mít záměnu heteroplazmie s genetickou modifikací za zlé. Jejich názor na to, co je a co není důležité, správné nebo zajímavé, bývá často velice svérázný a nejednou jej nepokrytě určuje snaha o zvýšení nákladu tiskoviny či sledovanosti vysílání. Co ale nelze přehlédnout, to je „zděšení“ odborné veřejnosti (Science 292, 1303, 2001). Těžko si představit, že nikdo z nich nečetl v roce 1997 Cohenovu zprávu v Lancetu, a už vůbec nelze uvěřit, že si tenkrát neuvědomili, že přenos cytoplazmy mezi vajíčky s sebou nese i přenos mitochondrií a mtDNA.
Můžeme „být mrtví“?
S dochvilností Šípkové Růženky, jež právě procitla po staletém šlofíku, vyjadřují mnozí experti tu „zděšení“ a tam zase „vážné obavy“ z možných následků přenosu ooplazmy. Někteří kritici se obávají, že uměle vzniklá směs mitochondrií nebude plně funkční a nezajistí buňkám dostatek energie. Jiné děsí už samotné pomyšlení, že děvčátka narozená z vajíčka „vyléčeného“ cizí ooplazmou budou mít ve svých vajíčkách rovněž směsku mitochondrií, a tu pak předají svým vlastním potomkům. „Po přeslici“ se tak může uměle navozená heteroplazmie dědit bez omezení. Přirozeně vzniklá heteroplazmie je, jak se zdá, příliš netrápí. Ocitáme se v podobné situaci, jaká zavládla po narození L. Brownové. Jenže v roce 1978 kritici „dětí ze zkumavky“ s výhradami neotáleli. Proč dnešní Cohenovi kritici dlouhé roky mlčeli a proč se ozývají právě teď? Protože se o tom právě píše a protože se mohou dostat na stránky novin a na televizní obrazovky? Metody asistované reprodukce umožňují narození dětí partnerům, kteří by jinak děti mít nemohli. Je zapotřebí zdůraznit, že tyto děti jsou v drtivé většině naprosto zdravé. Na druhé straně ale pod tlakem „poptávky“ neplodných párů pádí výzkum a vývoj v humánní asistované reprodukci přímo zběsilým tempem. Mnohé postupy nejsou vyčerpávajícím způsobem prověřeny a už se s jejich pomocí rodí stovky dětí. Lékaři a embryologové si jsou toho dobře vědomi. V tom není Cohenova metoda ničím nová. Rozhodně ji ale nelze vydávat za „malý krok pro člověka a velký krok pro lidstvo“, kterým bychom vykročili k prvním skutečným geneticky modifikovaným dětem. ¨
JAN SOKOL
(Ad Vesmír 80, 327–329, 2001/6) Kdykoli se skutečný vědec odváží vyjít ze svého profesního světa a položí si otázku, co jeho znalosti a objevy znamenají pro nás ostatní, pokaždé nastražím uši a napjatě čtu. Ani v článku F. Vyskočila „Můžeme být jen živí, nebo jen mrtví“ (Vesmír 80, 327– 329, 2001) jsem se nezklamal, nýbrž dočetl nádhernou věc, o níž jsem nikdy neslyšel. Buňka – pokud mu dobře rozumím – nejenom „umírá“, ale je na to už předem vybavena „sebezničujícím programem“. Obsahuje jakési lyzozomy, které po ní, když přestala žít, dokonce uklidí, to jest rozloží její struktury a specifické bílkoviny, takže nechá po sobě jen znovu použitelné aminokyseliny. Není to krása? Může být přesvědčivější doklad toho, že smrt patří k životu? A že smrt není jen „konec fungování“ jako u starého auta, ale že k ní dokonce patří jakási péče o to, co bude potom? Prachobyčejná buňka se stará i o to, aby její mrtvola aspoň ničemu nepřekážela a neškodila. Jak to vedle ní vypadáme, když si Král tvorstva nestydatě řekne „po nás potopa“? Vedle stop ohně a nástrojů pokládají antropologové za první bezpečnou známku lidské kultury právě nálezy pohřbů. Záhadný věstonický hrob se třemi mladými lidmi, které patrně nabarvili červenou hlinkou a uložili s překříženýma rukama vedle sebe, zřejmě naznačuje, že tím jejich pozůstalí něco mysleli. Měla snad červená hlinka „znamenat“ krev – a tedy život? Ale tady už číhá první past. Co při tom našince první napadne? „Oni si asi mysleli, že když mrtvé nabarví na červeno, tak obživnou.“ Našinec má totiž neodbytný sklon si myslet, že to museli být pořádní
368
VESMÍR 80, červenec 2001 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
pitomci, když žili tak dávno před námi. Pravda, o žádných lyzozomech asi tušení neměli (ostatně stejně jako já až do včerejška). Mrtvého ale určitě poznali, a kdyby si mysleli, že je to takhle jednoduché, proč potom ty tři lidi, které zřejmě měli rádi, klidně zasypali hlínou? Proč v Catal-Huyüku v dnešním Turecku nechávali patrně mrtvolu nejdřív čistě obrat ptákům – a vybílenou kostru pak pečlivě pochovali pod podlahou své chýše? Tady je druhá past. Když F. Vyskočil opustil laboratoř, ocitl se nepozorovaně v jiném světě – totiž v tom, kde jako lidé od narození žijeme. A tady se dějí věci, kterým se ve vědě musíme bránit. Tak například tu nejenom zkoumáme a „přijímáme informace“, ale také něco chceme, něco máme rádi, něčeho se bojíme a do něčeho vkládáme své naděje. A když to nejde jinak, dáváme to druhým najevo třeba „symbolicky“. To nejspíš dělá i kolega Vyskočil úplně stejně jako my ostatní: když někdo umře, přijdeme na pohřeb s květinami. Dnes se u nás ovšem asi polovina mrtvých odklízí bez pohřbu a bez cirátů jako odpadky. Máte dojem, že se tím nic nestalo, nezměnilo – rozumí se, s námi živými? Že je náš postoj k člověku a k sobě samým stejný, jako byl dřív? Se smrtí lidé odjakživa žili a znali ji lépe než my: setkávali se s ní doma a na každém kroku. Ani je nenapadlo, že by ji mohli vystěhovat do „eldéenek“ a svěřit profesionálům. Dnes to tedy máme pohodlnější a zdravější, smrt jsme ze svého života vytěsnili, ale Vyskočilův příklad s buňkou přece jen vyvo-
lává jistou pochybnost: neuřízli jsme si tím také kousek života? Tak je-li mrtvý člověk odpadek, co je sklerotická stařenka? Většina věd už přišla na to, že musí rozlišovat různé „úrovně popisu“, a třeba ve fyzice není snadné rozhodnout, která z nich by měla být ta základní. V „přirozeném světě“ našeho společného života (který přirozeně sahá i do laboratoře: i tam se pije káva, flirtuje se a nadává na poměry) je to ještě složitější. Místo „úrovní“ bychom tu měli spíš hovořit o typech nebo „hlediscích popisu“. Ve fyzikálním popisu není snadné zachytit život, v biologickém společnost a v sociologickém třeba čest. S úrovněmi popisu zápasí už malé děti. Francouzský vědec a filozof R. Ruyer to vysvětluje na „paradoxu továrny“. Když vezmete malé dítě do továrny, ukazuje prstem a ptá se „Co je to?“ Dozvídá se, že tohle je stroj, tohle bedna a tohle vrátnice; nakonec se zeptá: „Ale kde je ta továrna?“ Když F. Vyskočil prohlašuje, že „neexistuje žádná substance postižitelná a změřitelná elektrofyziologicky, kalorimetricky nebo jakýmikoliv dostupnými fyzikálními metodami, která by se v okamžiku zrození spojila s tělem a při smrti se odpoutávala“, musí mu každý dát za pravdu. Kdyby totiž taková „substance“ existovala, bylo by to možná zajímavé, už z definice by to ale nemohla být duše. Na této „úrovni popisu“ ji nikdo najít nemůže. Ani život ostatně není substance, nýbrž jistá organizace „substancí“, která se i fyzikálně nějak projevuje. Malému dítěti se na „život“ nedá ukázat prstem – leda v tom prastarém smyslu, kdy slovo „život“ znamenalo také břicho. Něco podobného, na co se také nedá ukázat prstem, vyjadřovali naši předkové slovem „duše“. V mnoha jazycích souvisí s pojmy pro dech a dýchání (duše a duch, hebrejské nefeš, rúach, řecké psyché, pneuma, latinské spiritus) – zřejmě jako s projevy života. Na rozdíl od odborného světa laboratoře se ovšem v našem „přirozeném světě“ nedá zanedbat skutečnost, že je historický, že se plynule a soustavně mění. Proměny představ o lidském životě a „duši“ se dají krásně sledovat třeba právě v bibli, když už ji F. Vyskočil cituje. Nesměl by si ovšem vybrat jen těch pár veršů, které se mu zrovna hodí do krámu. Kromě těch míst, kde nefeš a psyché znamená prostě život, cituje Vyskočil také Ezechielovo „zemře ta duše, která hřeší“ (Ez 18,4). A co ty ostatní? Podle téhož verše „patří Hospodinu“ a podle Ez 18,9 „budou žít“. To ovšem není žádná „informace“, jak říká Vyskočil, nýbrž „výrok Hospodinův“ (tamtéž) čili náboženská autorita. Take it or leave it. Představa, že hrdinové nebo „lidé spravedliví“ (tamtéž) smrtí nekončí, je další důležitý krok na cestě k evropskému pojetí duše. V klasickém Řecku žijí hrdinové po smrti svou pověstí a už Gilgameš stavěl zemřelému příteli Enkidu pomník. Sókratovi se (podobně jako Ezechielovi) nezdálo, že by to mělo záviset na slávě a proslulosti – a tak přisoudil duši každému člověku. Platónská a křesťanská představa duše teprve otevřela cestu k uznání lidské jedinečnosti, svobody a ovšem také odpovědnosti. Toho, co člověk napáchá, se nikdy nezbaví. Dokonce ani smrtí ne – to je převratný význam myšlenky duše, která neumírá. Právě proto, že má takovou duši, potřebuje každý člověk být svobodný; a jen proto, že má duši, si to také může dovolit. Tak tomu rozuměl Masaryk, který byl přesvědčen, že bez představy duše není mravní život vůbec myslitelný. Je škoda, že si F. Vyskočil nakonec neodpustil malý výlet do oblasti propagandy. S myšlenkou, že
strach z posmrtného osudu člověka vlastně zotročuje, přišel před sto lety Nietzsche a místo duše přišel s nadčlověkem. Přitom přehlédl, že naopak vysoké hodnocení lidské jedinečnosti a svobody vzniklo právě a jen tam, kde lidé v duši věřili. Věřit zde ovšem neznamená „domnívat se“, nýbrž spolehnout se, na něco vsadit. Ostatní civilizace, které na duši nevsadily, lidskou svobodu nikdy nepochopily a mají s ní problémy dodnes. U člověka 20. století je třeba jisté dávky otrlosti, aby si dovolil předchozím věkům vyčítat hromadné ukrutnosti. Ty nejhorší jsme přece zažili my sami. Není tedy pravděpodobnější hypotéza, že Hitler i Stalin nějak souvisí právě s programovým popřením duše – a tedy i lidské svobody? Emmanuel Lévinas to napsal už v roce 1937 v slavném článku o „filozofii hitlerizmu“ – i když tím jistě nemyslel nějakou „substanci“, která by se dala najít pod mikroskopem. Víra v „nesmrtelnou duši“ patří k základům evropské civilizace (a žádné jiné). Vyjadřuje zároveň přesvědčení i rozhodnutí, že každý člověk je jedinečná bytost, která nutně potřebuje svobodu, protože nese nekončící odpovědnost za všechno, co kdy udělala. Vyjadřuje také úctu k těm, kteří si něčeho cenili víc než vlastního života. Když už jsme ji nechali tak zanedbat, že by ji někteří hledali voltmetrem, je možná lepší slovo „duše“ nepoužívat, aby se nepletla s pneumatikou. Ale to, co duše znamenala, se rozhodně nesmí ztratit. Přes všechnu masivní propagandu – k níž se bohužel dala zneužít i věda – se slušní Evropané této představy stále ještě drží: váží si svobody a snaží se hájit i lidská práva těch druhých. Trvají na tom, že všem těm vyvražděným a vyhlazeným zůstáváme my živí cosi dlužni – ačkoliv jsou dávno mrtví. Zdá se vám, že je to nesmysl? Bez této představy se ostatně neobejde ani Vyskočil: co to vlastně říká, když v nadpisu článku tvrdí, že můžeme „být mrtví“? Co je to „být“ mrtvý? Asi ne úplně totéž, co „nebýt“. Vida – problém duše v kostce. ¨ Poznámka F. Vyskočila: Prof. Sokol se odpovědně zamyslel nad mým textem a k tomu byl článek vlastně určen. Jen několik poznámek. Nemyslím, že teprve platonská a křesťanská představa otevřela cestu k uznání lidské jedinečnosti, svobody a ovšem také odpovědnosti. Již v 1. Mojžíšově (Genesis) spolu se svobodnou vůlí dostali Adam a Eva i povinnost – stali se odpovědnými za své činy. Osobní odpovědnost proklamoval i pisatel Kazatele (11,10–12,1) a vlastně celá biblická historie lidstva je popis dobrovolného rozhodováním jednotlivců (Raab, Kaleb, Mojžíš aj.) i celých rodin a národů. Žádná představa duše ve smyslu části řecké filozofie a v chápání tradičně křesťanském není zapotřebí k tomu, aby byl člověk svobodný, samozřejmě v rámci omezení daných přírodními a společenskými zákony (Ř 8,21; 1K 10,29, Ga 5,13 ad.) a osobně odpovědný za své činy (Ř 14,12). J. Sokol soudí, že „toho, co člověk napáchá, se nikdy nezbaví. Dokonce ani smrtí ne – to je převratný význam myšlenky duše, která neumírá“. Bohužel, bibličtí pisatelé soudí jinak. Bůh, představený biblickými pisateli, po smrti hříchy (napáchané zlo) odpouští (Ř 6,23; 5,12, a pozor, Žd 10,17– 18) mj. i institutem výkupní oběti Ježíše Krista. Hovoří se o nové osobnosti, o „vyprání“ oděvů do běla (Ko 3,9; Zj 7,14 aj.), a dokonce ve vzorové modlitbě je pasáž o lidském a božím odpuštění. Ať jsme na jakékoliv straně pomyslné barikády mezi ateizmem a neateizmem, měli bychom v rámci svého lidství odpouštět (což je lidské) a zapomínat (což je božské). ¨ http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 80, červenec 2001
369
