Národohospodářská fakulta Vysoká škola ekonomická v Praze Soutěžní práce do Soutěže o cenu děkana Národohospodářské fakulty VŠE Kategorie: Práce studentů bakalářského studia
Název práce:
Je obor vysokoškolského studia „dědičný“ v rodině?
Autor:
Markéta Soukupová
Praha 2011
Abstrakt Existuje nějaký vztah mezi vzděláním rodičů a jejich potomků? Ovlivňuje studenta rodinné zázemí na jeho cestě za vysokoškolským titulem? Tato práce se zabývá otázkou, zda jsou děti vysokoškolsky vzdělaných rodičů „předurčené“ ke stejné úrovni vzdělání a jestli mají tendenci vybírat si i stejný studijní obor. Dotazníkový průzkum „dědičnost“ oboru plošně nepotvrzuje, nicméně u některých oborů lze vysledovat vysoký podíl studentů, jejichţ rodiče nebo jiní rodinní příslušníci studovali stejné zaměření. Klíčová slova Vzdělanostní reprodukce, vzdělanostní status, kulturní kapitál
Klasifikace dle JEL I21 – Analysis of Education
Abstract Is there a mutual relationship between the education of parents and their children? Is the student's way to an academic degree influenced by his family background? This project deals with the question whether the children of parents with academic education are "destined" to achieve an education of the same level and whether they tend to choose the same field of study as their parents. A questionnaire research does not confirm the fact of „inheritance“ of the studied subject in general, however certain fields of study seem to show a high rate of students whose parents or other family members studied the same subject.
Key words Educational reproduction, educational status, cultural capital
Obsah 1. ÚVOD ................................................................................................................................2 2. DOSAVADNÍ VÝZKUMY................................................................................................3 2.1. Tomáš Katrňák ................................................................................................................3 2.2. Natálie Simonová ............................................................................................................4 2.3 Robert S. Chase ................................................................................................................4 2.4. Robert D. Mare ................................................................................................................4 3. VLASTNÍ VÝZKUM .........................................................................................................5 3.1 Hypotéza ..........................................................................................................................5 3.2 Výzkum ............................................................................................................................5 3.3 Vyhodnocení a interpretace dat .........................................................................................7 4. ZÁVĚR ............................................................................................................................ 10 5. ZDROJE ........................................................................................................................... 11
1. ÚVOD V této odborné práci si pokládám nejprve obecnou otázku zda děti z vysokoškolsky vzdělaných rodin mají tendenci dosahovat stejné úrovně vzdělání jako jejich rodiče a jestli je v tom sociálně – ekonomické postavení rodiny nějak ovlivňuje. Zajímaly mě tedy mechanismy reprodukce vzdělanostního statusu z jedné generace na druhou. Vzdělanostním statusem myslíme pozici v sociální struktuře společnosti, získanou vzděláním nebo zaměstnáním (Giddens 1999). Reprodukce statusu je pak předávání tohoto postavení z jedné generace na druhou. V této práci se bude čtenář často setkávat s pojmem kulturní kapitál. Tento termín vyjadřuje obecný kulturní přehled jedince, který se skládá z dovedností a schopností, které si odnesl z rodiny, byly mu tedy předány výchovou. V mém zkoumání jsem vycházela z teorie vzdělanostní reprodukce, která tvrdí, ţe vzdělanostní status rodiny se předává z generace na generaci a dochází tak k neustálé reprodukci sociálních nerovností. Přestoţe tento proces započíná v rodině, která je prvním a hlavním činitelem, který určuje naši budoucí volbu studia nebo zaměření, sociální nerovnosti potvrzuje aţ vzdělávací systém, tedy škola. Rodinné prostředí významně ovlivňuje dítě v přístupu ke škole (tedy například v tom, jak moc se ve škole snaţí) a tím pádem mají učitelé mnohdy tendenci selektovat ţáky na ty „nadanější a motivovanější“ a chovají se k nim často rozdílně neţ k ostatním. To pak můţe mít za následek, ţe děti se stejnou inteligencí, ale jiným sociálním prostředím v rodině, nakonec dosahují rozdílných výsledků ve škole (Katrňák 2004). Proto se tato práce také zaměřuje na otázku, jak ovlivňuje rodinné prostředí a vzdělání rodičů šance na vysokoškolské vzdělání dětí. Pro porovnání je proti sobě postavena vysokoškolská rodina a rodina dělnického původu a otázkou je, do jaké míry můţe být nízké vzdělání rodičů handicapem pro aspiranta na vysokoškolský titul. Mé vlastní pozorování se nakonec plně neztotoţňuje s teorií vzdělaností reprodukce. Přestoţe dotazníkový průzkum potvrdil „dědičnost“ vysokoškolského studia přibliţně ze tří čtvrtin, je nesporné, ţe člověka v jeho volbě studia ovlivňuje mnohem více faktorů neţ postavení rodiny a školský systém. Nepopírám však, ţe tito dva činitelé na něj mají značný vliv. Mechanismus předávání stejné úrovně vzdělání mezi generacemi neměl vţdy stejnou podobu. Významnou roli zde hrála aktuální politická situace a příslušná vzdělávací politika kaţdého zřízení. Výrazné změny pak pozorujeme po roce 1989, který přináší nejen přeměnu ve struktuře vzdělávání, ale také rozdílnou poptávku po absolventech jednotlivých stupňů vzdělání. Další otázkou tedy bylo, jak se proměňovaly trendy v přenosu vzdělanostního statusu z generace na generaci. 2
Pokud tedy vycházíme z toho, ţe v rodinách dochází k předávání vzdělanostního statusu, existuje pak také reprodukce přímo oboru vysokoškolského studia? Má rodinné prostředí na studenta vliv do té míry, ţe si vybere i stejné studijní zaměření jako jeho rodiče? Výzkum ukazuje, ţe „dědičnost“ vysokoškolského oboru nefunguje tak dobře jako u přenosu samotného vysokoškolského studia na potomky, ale jsou obory, které mají vysoké procento studentů, jejichţ rodiče (nebo blízcí rodinní příslušníci) stejný obor vystudovali. Z mého výzkumu tedy vyplynulo, ţe nejvíce „dědičné“ obory jsou medicína, právo a technické obory. Průměrně vyšla „dědičnost“ studentů DAMU a ekonomie a téměř vůbec nefunguje předávání studijního oboru mezi generacemi u studentů přírodních věd a humanitních oborů.
2. DOSAVADNÍ VÝZKUMY Tato kapitola shrnuje dosavadní poznatky k tématu reprodukce sociálního a vzdělanostního statusu, z kterých jsem při své práci vycházela. 2.1. Tomáš Katrňák Hlavním zdrojem pro tuto práci, byla teorie vzdělanostní reprodukce českého sociologa Tomáše Katrňáka, která jiţ byla stručně představena v úvodu. Jedná se tedy o teorii, která předpokládá, ţe vzdělanostní status (a s ním spojený ekonomický a kulturní kapitál) rodiny se bude reprodukovat i na jejich potomka. Sociální nerovnosti tak zůstávají neustále zachovávány. Dítě, kdyţ přichází do školy, přináší si sebou předpoklady k tomu, zda mu učení půjde či nikoliv. Nejsou to jen dispozice genetické, ale jedná se také o kulturní kapitál a přístup rodiny ke škole. Postupem času se tyto rozdíly mezi ţáky začnou více projevovat a školský systém pak pomalu, ale jistě selektuje ţáky na ty „pilné“ a na „flákače.“ Rozdílný přístup učitelů a postoj dítěte (i celé rodiny) ke škole pak zapříčiňuje, ţe jedinci stejné inteligence končí s úplně jiným vzděláním, protoţe mají rozdílné sociální prostředí v rodině. Tento jev demonstruje Katrňák na srovnání dělnické a vysokoškolsky vzdělané rodiny. Dělnická rodina obvykle přenechává odpovědnost za vzdělání na škole a není běţné, aby se na vyšším stupni studia s dětmi učili. Vzdělání zde není vnímáno jako způsob jak dosáhnout bohatství nebo úspěchu a dělnická rodina volí tzv. materiální strategii, tedy jít pracovat co nejdříve a mít peníze hned. Naopak vysokoškolská rodina povaţuje vzdělání nejen za prostředek k získání materiálního zajištění, ale také za záleţitost prestiţe a určitého společenského statusu. Dbají tedy více na to, aby dítě dokončilo co nejvyšší moţný stupeň vzdělání, nejlépe pak vysokoškolský (Katrňák 2004).
3
2.2. Natálie Simonová Vědecké práce této české socioloţky se zabývají především mechanismem reprodukce vzdělanostních nerovností a jejich proměnami během let. V České republice za minulého reţimu byla snaha o stejné podmínky všem, avšak ve výsledku došlo ke značné proměně struktury vzdělanosti. Vysoký podíl obyvatelstva měl učňovské vzdělání, protoţe tyto obory byly podporovány reţimem stejně tak jako studijní zaměření,
jeţ souvisela s
tehdejšími klíčovými průmyslovými odvětvími. Naopak přístup k vysokoškolskému vzdělání byl značně omezen. Tyto trendy se pak objevovaly i po několik dalších generací i kdyţ podmínky a vzdělanostní politika se změnila (Simonová 2009). Podle Simonové se vzdělání reprodukuje podle toho z rodičů, který dosáhl vyššího vzdělání. Vzdělání otce má v České republice větší vliv na reprodukci vzdělání neţ vzdělání matky, a to dokonce několikanásobně. Velký význam na přechod ze střední školy na vysokou má jiţ dřívější selekce mezi základní a střední školou. Uţ výběr střední školy tak často determinuje pozdější výběr vysokoškolského vzdělání jedince. (Simonová 2003, 2009) Otázka toho, kde končí zátěţ sociálního původu a otevírá se pole, kde se jiţ uplatňují specifické vlastnosti jedince, je další z témat Simonové. Ve své práci představuje několik empirických přístupů, jak zjišťovat tyto skutečnosti. Zkoumání této otázky slouţí zejména k potlačení nerovnosti v přístupu ke vzdělání, které jsou běţným sociálním jevem, který se snaţí kaţdá společnost omezovat svou vzdělanostní politikou (Simonová, Katrňák 2008).
2.3 Robert S. Chase Předmětem výzkumu Roberta Chase byla změna tzv. „zisku ze vzdělání“ po pádu komunistického reţimu v Čechách a na Slovensku. Chase zjistil, ţe během komunistického reţimu měly ţeny vyšší zisk ze svého vzdělání neţ muţi. Situace se obrátila po pádu reţimu v souvislosti s otevřením trhu a podnikáním, a muţi tak nyní profitují ze svého vzdělání podstatně více neţ ţeny (Chase 1998).
2.4. Robert D. Mare Mare zavedl koncept alokace vzdělání. Jednoduše by se dalo říci, ţe se zabýval šancí potomků různých sociálních tříd na dosaţení určitého stupně vzdělání.
Zkoumal vliv
sociálního původu na přechod z jednoho stupně vzdělání na druhý (Mare 1981).
4
3. VLASTNÍ VÝZKUM Předmětem zkoumaného problému jsou tyto základní otázky –
Ovlivňuje prostředí
vysokoškolsky vzdělané rodiny vzdělanostní šance studenta? Je dokonce moţné, ţe ho ovlivňuje natolik, ţe si často vybere i stejný obor vysokoškolského studia jako jeho rodiče? V případě, ţe ano, jakým způsobem tato „dědičnost“ funguje? Po prostudování odborné literatury jsem se pokusila na poloţené otázky odpovědět vytvořením vlastní hypotézy a její následnou verifikací dotazníkovým průzkumem. 3.1 Hypotéza
Vysokoškolsky vzdělaná rodina disponuje značným kulturním kapitálem a je zde obecně intelektuální prostředí, které dítě motivuje ke snaze dosáhnou stejné úrovně vzdělání jako jeho rodina. Rodiče berou vzdělání svého potomka váţně a v učení ho aktivně podporují. V některých rodinách je dokonce vysokoškolské vzdělání povaţováno za samozřejmost, a tudíţ je dítě je od jistého věku směřováno k této variantě studia.
„Dědičnost“ oboru vysokoškolského studia v rodině není neobvyklou záleţitostí, ale pouze u některých zaměření. Patří sem zejména obory s vyšším přesahem do osobního ţivota (medicína, právo, herectví), kde je dítě i celá rodina ovlivňována vzděláním, potaţmo zaměstnáním rodiče. Naopak u studijních oborů jako přírodní vědy, technické a humanitní obory se nepředpokládá vysoká dědičnost, protoţe při výběru oboru hrají roli více osobní předpoklady pro studium neţ vliv rodinného prostředí. Mezi oba póly bychom mohli zařadit studijní obor ekonomie, jehoţ studenti jsou ovlivněni jak rodinou, tak vlastními schopnostmi vystudovat tento obor.
3.2 Výzkum Pro tento průzkumný problém bylo nevhodné pouţít pouze metodu kvantitativního výzkumu, neboť kromě zodpovězení základní otázky zda mají rodiče vysokoškolské vzdělání a jestli si student zvolil stejné zaměření jako jeho rodiče, mě v případě kladné odpovědi zajímal samotný mechanismus vlivu rodiče na dítě ve volbě vysokoškolského studia. Jednoduše tedy – PROČ si student vybral stejný obor jako rodiče a JAK ho v tom rodina ovlivnila. Bylo tedy nutné spojit dohromady kvantitativní a kvalitativní dotazníkový průzkum.
5
Dotazník byl předloţen respondentům ve věku 20 – 24 let studujícím vysokou školu. Ve svém výběru jsem se snaţila obsáhnout všechny základní studijní obory – ekonomii, přírodní vědy, humanitní obory, technické a umělecké obory. Konkrétně studovali dotazovaní tato zaměření: Technické obory – ČVUT (fakulta stavební, elektrotechnická, architektury) Přírodní vědy – Přírodovědecká fakulta (geografie a kartografie, biologie) Humanitní obory – FF UK (andragogika, pedagogika, sociologie, filologie) Umělecké obory – DAMU (herectví) Ekonomie – VŠE, Institut ekonomických studií na FSV UK Z těchto kategorií však byly ještě zvlášť vyjmuty studijní obory medicína a právo, u kterých moje hypotéza předpokládala vyšší podíl „dědičnosti“ v rodině. Jsou to obory, které více neţ ostatní přesahují do rodinného ţivota a tudíţ ovlivňují „klima“ v rodině. Mimo to je můţeme povaţovat za velmi atraktivní, přímo elitní obory coţ umocňuje zájem studenta o pokračování v rodové linii například právníků nebo lékařů. Základní dotazník obsahoval tyto otázky 1) Jaké je vzdělání vašich rodičů? 2) Studujete stejný nebo podobný studijní obor jako vaši rodiče nebo někdo z rodiny? Pocházel-li respondent z rodiny, kde nebylo vysokoškolské vzdělání běţné, zajímalo mě, zda tuto skutečnost někdy povaţoval za nevýhodu či dokonce měl pocit, ţe mu ztěţuje cestu k vysokoškolskému studiu. Pokud alespoň jeden z rodičů dotazovaného měl vysokoškolské vzdělání, ptala jsem se, zda ho rodina nějak podporovala ve studiu či jestli na něj byl vyvíjen tlak, aby šel vysokou školu studovat. V případě kladné odpovědi na otázku č.2 jsem se respondentů důkladněji dotazovala na to, jestli mají pocit, ţe je vzdělání (nebo popřípadě zaměstnání) rodičů nějak ovlivnilo při výběru jejich vysokoškolského oboru a v případě ţe ano, tak jakým způsobem? Otázka č.2 na „dědičnost“ vzdělání byla oproti původnímu záměru rozšířena z rodičů i na další rodinné příslušníky a studijní obor mohli dotazovaní uvést stejný nebo podobný. Co se týče rodinných příslušníků, chtěla jsem do výzkumu zahrnout celou rodinu, neboť kromě rodičů můţe ve výběru studijního oboru na jedince působit kdokoliv z příbuzných. U studijních zaměření bylo nutné zvětšit rozsah zejména kvůli modifikaci některých oborů,
6
které změnily v průběhu let svůj název nebo podobu, nicméně obsahově vystudovali respondenti prakticky to samé co jejich rodiče. 3.3 Vyhodnocení a interpretace dat Z průzkumu obecné otázky na vzdělání rodičů vyšlo, ţe více jak 70% (graf 1) studentů z mého vzorku dotazovaných, má jednoho nebo oba rodiče vysokoškolsky vzdělané. Drtivá většina těchto respondentů uváděla, ţe byli od dětství ke studiu vedeni, rodiče školní povinnosti brali velmi váţně a ke stejnému postoji je také vychovávali. Běţnou součástí v rodině bylo učit se na základním stupni s dítětem i doma, pokud ve škole nestačí a pomáhat mu s domácími úkoly. Od střední školy většina těchto dotazovaných převzala zodpovědnost za své studijní výsledky sama. Motivací k uspokojivým studijním výkonům jim byla částečně vlastní touha po úspěchu, častěji však respondenti uváděli, ţe se rodiče o jejich známky zajímali, tudíţ v případě studijních neúspěchů by se dotazovaní museli vypořádávat s nelibostí rodičů. Naproti tomu skupina dotazovaných, kde pouze jeden z rodičů má středoškolské vzdělání a druhý základní nebo oba základní (dohromady 8% - graf 1), uváděla odlišný postoj rodiny k jejich vzdělání. Nelze říct, ţe by rodičům těchto respondentů bylo vzdělání dětí lhostejné, nicméně v porovnání s rodiči vysokoškoláky se tito méně vzdělaní rodiče se svými dětmi učili méně. V některých případech to bylo dáno faktem, ţe studenti na vyšším stupni vzdělání začali své rodiče vědomostmi převyšovat, v jiných rodinách studenti pociťovali, ţe rodiče vzdělání samotnému nepřikládají takový význam. Větší odpovědnost za studijní výsledky tedy leţela na studentech samých. Další roli zde hrála ekonomická stránka studia na vysoké škole. Ţádný z respondentů z niţších rodinných poměrů neuvedl, ţe by mu rodiče bránili ve studiu na vysoké škole z finančních důvodů, ale uvědomují si, ţe si musí sami hradit vyšší část nákladů na studium neţ děti z lépe situovaných, většinou vysokoškolských rodin. Na druhou stranu někteří z této skupiny respondentů uvádějí, ţe ačkoliv jejich rodiče nemají vysokoškolské nebo dokonce ani střední vzdělání, rodina disponuje poměrně velkým kulturním kapitálem a ke studiu jedince vţdy motivovala. Vyšší vzdělání rodičů chybí nikoliv kvůli jejich nízké inteligenci, ale především z nějakých osobních důvodů nebo kvůli politické situaci před rokem 1989. Tyto data částečně potvrzují hypotézu vycházející z reprodukce vzdělanostního statusu. Vysoký podíl dotazovaných studentů vysokých škol má alespoň jednoho rodiče s vysokoškolským titulem a většina z nich pociťuje, ţe na ně rodinné prostředí mělo vliv při výběru tohoto stupně vzdělání. Nicméně nelze opominout, ţe bezmála třetina dotazovaných 7
studentů vysokých škol má rodiče niţšího vzdělání. Na vzdělání dítěte tedy nemá rodinný vzdělanostní status rozhodující vliv, nemůţeme zde opominout faktory jako vlastní inteligence dítěte, jeho vrozené vlastnosti a schopnosti, motivace nebo vliv někoho mimo rodinu. Graf 1. Vzdělání rodičů vysokoškolských studentů 6% 2% 28% 21%
oba rodiče Vš alespoň jeden Vš oba Sš alespoň jeden Sš základní
43%
Druhá část výzkumu týkající se „dědičnosti“ přímo vysokoškolského oboru přinesla tyto závěry (graf 2). Největší přenos studijního zaměření z jedné generace na druhou byl zaznamenám u technických oborů (72,7% dotazovaných má stejný obor jako někdo z rodiny), práva (69,2%) a medicíny (64,7%). Průměrná „dědičnost“ oboru vyšla studentům ekonomie (47,4%) a studentům herectví na DAMU (40%). Nejniţší přenositelnost oboru byla pozorována u přírodních (23,5%) a humanitních věd (15%). Technické obory – výsledky „dědičnosti“ v tomto odvětví byly mnohem vyšší, neţ hypotéza předpokládala. Dotazovaní, kteří pokračovali v rodové linii v oboru architektura, často uváděli, ţe se doma o oboru hodně mluvilo nebo od dětství chodili s rodiči na výstavy a jiné kulturní akce. Většina z nich si tímto vysvětluje svůj zájem o architekturu a výběr tohoto studijního oboru pro ně byl samozřejmostí. Podobné odpovědi uváděli i studenti ostatních technických oborů. Jako další faktor „dědičnosti“ tohoto studijního zaměření je nutno zmínit skutečnou dědičnost talentu nebo matematické zdatnosti po rodičích. Právo – předpokládaná hypotéza se potvrdila, více jak polovina dotazovaných studentů má nějaké příbuzné s právnickým vzděláním. Výjimkou nejsou ani tzv. právnické rodiny, kde je
8
studium na Právnické fakultě „děděno“ jiţ po několik generací. Prestiţnost oboru ještě znásobuje motivaci studentů z právnických rodin pokračovat v rodinné tradici. Medicína – velmi obdobný případ jako u právnického vzdělání. Je velmi běţné, ţe potomci lékařů si tento obor vyberou také. Kromě prestiţnosti oboru zde hraje velkou roli značný přesah zaměstnání lékaře do osobního ţivota a tedy ţivota celé rodiny. Studenti uváděli, ţe se v rodině o zdraví často hovořilo, a vzhledem k tomu, ţe měli od dětství k tomuto prostředí blízko, získali jakousi odolnost vůči negativním stránkám, které profese lékaře obnáší. Ekonomie – u studentů ekonomie hypotéza očekávala průměrný výsledek, který se také potvrdil. Vysvětlit to můţeme značnou univerzálností ekonomického oboru. Pokud chceme studovat nějaký prestiţní obor, ekonomie je zaměření s širokým uplatněním a tedy často alespoň jedna z přihlášek nevyhraněného uchazeče o vysokoškolské vzdělání padne na studium ekonomie. Respondenti z ekonomických oborů uvádějí, ţe je tato volba podporována rodiči jako „rozumná“ a to bez ohledu na to, zde jsou rodiče z několikáté generace ekonomů či nikoliv. DAMU – mezi studenty oboru herectví byl očekáván vyšší podíl studentů z hereckých rodin, ale výsledek 40% je po kvalitativním výzkumu mezi studenty pochopitelný. Výběr tohoto studijního oboru je ovlivněn především osobními vlastnostmi studujících, jako je například jejich exhibicionismus. Nesporně je to také záleţitostí talentu, který by naopak předpokládal vyšší „dědičnost“ po rodičích. Nicméně úskalím herecké rodiny, je fakt, ţe se vám ţivot a reţim vaší rodiny buď velice zamlouvá a tíhnete k tomuto stylu ţivota nebo naopak se vám znechutí natolik, ţe se vyhnete tomuto zaměstnání, i kdybyste měli patřičný talent. Přírodní vědy – moje hypotéza nepočítala s vysokou dědičností přírodních věd vyjma medicíny, a to se také dotazníkovým průzkumem potvrdilo. Pokud ostatní přírodní vědy porovnáme právě s medicínou, musíme připustit, ţe se nejedná o obory stejně atraktivní a prestiţní, tudíţ pokud má někdo po rodičích talent například na biologii, často si nakonec vybere studium medicíny spíše neţ samotné biologie. Tyto obory také nemají vysoký přesah do osobního ţivota, tudíţ tento typ vlivu rodiny zde není příliš patrný.
9
Humanitní obory – zde hypotéza předpokládala nízký podíl „dědičnosti“ a to se také potvrdilo. Tento výsledek si vysvětluji tím, ţe humanitní obory se obvykle nestudují pro prestiţ, ale kvůli zájmu o danou oblast studia. Největší vliv při výběru tohoto studia tedy mají naše osobní vlastnosti a zájmy, nikoliv tedy vliv ze strany rodičů.
Graf 2. Studujete stejný nebo podobný obor VŠ studia jako vaši rodiče nebo někdo z rodiny? 100% 80% 60% 40% 20% 0% Technické obory
Právo
Medicína
Ekonomie ANO
DAMU
Přírodní vědy
Humanitní obory
NE
4. ZÁVĚR Dotazníkový průzkum z velké části potvrdil teorii vzdělanostní reprodukce, 70% dotazovaných studentů má alespoň jednoho rodiče vysokoškolsky vzdělaného. Při důkladnějším výzkumu formou rozhovorů respondenti často uváděli, ţe je rodina nějakým způsobem ovlivnila ve výběru jejich studia, nicméně hlavním faktorem byly jejich osobní předpoklady nebo zájem o daný obor. Rodina tedy nehraje zásadní roli při konečném rozhodování o výběru studia, ale její vliv spočívá ve výchově a předávání informací. Moţnosti vyuţití této práce tedy spatřuji právě ve sféře výchovy dětí, a to zejména v oblasti vlivu rodičů na vzdělávání potomků. Nedostatky mého výzkumu můţeme hledat ve dvou skutečnostech. Dotazovaní jsou zatím pouze studenty vysoké školy, nikoliv absolventy. Tento stupeň vzdělání tedy nemusí dokončit, coţ by zásadně změnilo podobu vyzkoumaných dat. Tento efekt jsem se snaţila minimalizovat vynecháním studentů prvního ročníku, u nichţ se předpokládá větší pravděpodobnost moţného zanechání studia nebo změny oboru. Druhým problémem je jistě nízký počet respondentů (dohromady 131 osob), který nepřináší plně objektivní výzkum. Vzhledem k časovým moţnostem však povaţuji tento vzorek za dostačující pro nastínění alespoň základní struktury „dědičnosti“ vysokoškolského titulu či oboru u českých studentů vysokých škol.
10
5. ZDROJE
Katrňák, T. 2004. Odsouzeni k manuální práci. Vzdělanostní reprodukce v dělnické rodině. Praha: Sociologické nakladatelství.
Simonová, N. 2009. „Proměny v reprodukci vzdělanostního statusu v České republice mezi lety 1906 – 2003“ Czech Sociological Review 45 (2): 291- 313
Simonová, N. 2009. „Reprodukce vzdělanostních nerovností v České republice po sametové revoluci v evropském kontextu“ Czech Sociological Review 45 (5): 935-965
Simonová, N., Katrňák T. 2008. „Empirické přístupy v sociálně stratifikačním výzkumu sociálních nerovností“ Czech Sociological Review 44 (4): 725-743
Simonová, N. 2003 „The Evolution of Educational Inequalities in the Czech Republic after 1989“ British Journal of Sociology of Education 24 (4): 471-485
Mare, Robert D. 1981. „Change and Stability in Educational Stratification." American Sociological Review 46: 72-87
Chase, Robert S. 1998. „Markets for Communist Human Capital: Returns to Education and Experience in the Czech Republic and Slovakia.“ Industrial and Labor Relations Review 51 (3): 401- 423
Giddens, A. 1999. Sociologie. Praha: Argo
11
